Hanne
Vid´ım jej pˇred sebou, jako by to bylo vˇcerejˇs´ı r´ ano, kter´e n´ as tak surovˇe odtrhlo od sebe a vyhnalo jej do svˇeta, jenˇz mi jej uˇz nikdy nevr´ atil. Vzpom´ın´ aˇs, jak to tehdy bolelo, l´ asko m´ a? Mne u srdce a tebe pod t´ım m´ym. Je tomu uˇz tolik let a pˇreci m´ am jej st´ ale pˇred oˇcima. Pozn´ av´ am jej, kdykoliv pohl´ednu na tvou tv´ aˇr. Kdyˇz hlad´ım tv´e vl´ asky, ˇcern´e jak havran´ı peˇr´ı, je to, jako bych zase v´ıskala ty jeho. A jak na mne tak up´ır´ aˇs sv´e oˇci, v ˇsedi rozbouˇren´eho moˇre, ˇcastokr´ ate pˇripadne mi, ˇze skrze nˇe sleduje mne on s´ am. Osud mi sebral jeho, aby mou n´ aruˇc otevˇrel tobˇe. A uˇz tˇe z n´ı nikdy nevyrve. ??? Chlapcovo ˇc´ılko bylo st´ ale v jednom ohni. Posledn´ı obklad uˇz tak´e nas´akl hork´ ym potem a ted’ dusil dˇetskou tv´aˇr jako l´avov´ y k´amen. Namoˇcila nov´ y ve studen´e vodˇe a nˇeˇznˇe j´ım pohladila tu milovanou tv´aˇriˇcku. Chlapec ze sna jen tichounce vydechl u ´levou. Prosedˇela u jeho l˚ uˇzka celou noc, nekoneˇcnou noc v kom˚ urce se zabuˇsen´ ymi okenicemi a sama netuˇsila, kolik dn´ı tam venku staˇcilo ubˇehnout. Ty sv´e poˇc´ıtala na chv´ıle, kdy se prob´ıral z horeˇcnat´ ych sn˚ u, nˇekdy jen na p´ar okamˇzik˚ u, neˇz jej vˇedom´ı zase opustilo, nˇekdy se vˇsak zd´alo, ˇze se co nevidˇet zotav´ı docela. Obˇcas mu dokonce dovolila, aby ji doprovodil tˇech p´ar kr˚ uˇck˚ u ke studni vprostˇred mˇesteˇcka, odkud brala ˇcerstvou vodu pro haˇsen´ı plamen˚ u, jeˇz jeho tˇelo stravovaly. Jak to vlastnˇe m˚ uˇze b´ yt dlouho, co ji mˇenila naposledy? Nevzpom´ınala si. Chlapec od t´e chv´ıle procitl jen jedinkr´at, zamˇzoural na ni kaln´ ym, ˇsedav´ ym pohledem, neˇz se znovu zˇr´ıtil do propasti sp´anku. Ven se j´ı nechtˇelo. Od chv´ıle, kdy zdejˇs´ı lid prchl pˇred Pohromou, z˚ ustala v nˇem jen hrstka ztracen´ ych existenc´ı; starc˚ u, ˇs´ılenc˚ u, zmrzaˇcen´ ych ˇzebr´ak˚ u, jenˇz se j´ı vˇzdy, kdyˇz vyˇsla sama, s´ apali pod suknˇe, hledaj´ıce v nich nˇeco k snˇedku, drobnou minci – zde a nyn´ı dokonale bezcennou. . . ˇci snad jen obyˇcejn´e lidsk´e teplo. Pˇred chlapcem vˇsak uh´ ybali. B´ali se t´e nezn´am´e nemoci skoro stejnˇe, jako se j´ı dˇesila i ona sama. Ne. Bez nˇej nikam nep˚ ujde. Co kdyby se probral, zat´ımco by byla pryˇc? Co kdyby si nechala ut´eci jedinou z tˇech chvil, pro nˇeˇz nyn´ı ˇzije? Co kdyby. . . och, Svˇetlo chraˇ n jen pomyslet. Sevˇrela jeho u ´tl´e prsty ve sv´e dlani. Nenech´ am tˇe tady. . . “ staˇcila jeˇstˇe ˇspitnout, neˇz ji u ´nava z probdˇel´ ych dn˚ u ” koneˇcnˇe pˇremohla. Hlava j´ı klesla vedle chlapcovy a v pˇr´ıˇst´ım okamˇziku uˇz spala tak´e. ??? Chci j´ıt ven,” ˇrekl chlapec, kdyˇz se jednoho dne probral, a tak ˇsli. Na jednu ” ruku navl´ekla si drˇzadlo vˇedra a v obou pak sv´ırala jej, snaˇz´ıc se nemyslet na to, o kolik zesl´ abl od chv´ıle, kdy jej takhle nesla naposledy. 1
Sledovali je. C´ıtila jejich pohledy a b´ala se ohl´ednout, aby se s nˇekter´ ym z nich nestˇretla. Kdo v´ı, kolika z nich uˇz tak´e rozeˇz´ır´a tˇelo ta odporn´a choroba? P´ achl j´ı kaˇzd´ y kout mˇesta. Vzduch byl nasycen hnilobou, strachem a smrt´ı. Koneˇcnˇe byli u studny. Jako vˇzdy postavila chlapce na zem, odsunula tˇeˇzk´ y poklop a spustila vˇedro. I tentokr´at, jako ostatnˇe vˇzdy, problesklo j´ı kr´atce hlavou, zda n´ akaza nepronikla uˇz i na jej´ı dno, rychle vˇsak myˇslenku zaplaˇsila. Jin´ y zdroj vody nemaj´ı. Doma ji pˇrevaˇr´ı a bude prosit Svˇetlo, aby to staˇcilo. Kdyby jen pˇrestali civˇet. . . Mam´ı,” kn´ıkl chlapec u jej´ıch nohou tak n´ahle, aˇz se polekala a divˇze neu” pustila provaz s vˇedrem. Ticho,” ˇrekla stroze. Aˇz pˇr´ıliˇs stroze. . . Uvolnila jednu ruku, chtˇej´ıc utiˇsit ” jej pohlazen´ım, kdyˇz si uvˇedomila, ˇze chlapec uˇz vedle n´ı nen´ı. Svˇet j´ı zˇcernal pˇred oˇcima. Vytrhlo ji aˇz vzd´ alen´e zaˇsplouchnut´ı na dnˇe studny. Poplaˇsenˇe do n´ı nahl´edla. Bylo to vˇsak jen upuˇstˇen´e vˇedro, co rozˇceˇrilo temnou hladinu. Zvedla zrak ke zpustl´emu n´ amˇest´ı a jej´ı oˇci se okamˇzitˇe stˇretly s tˇemi jejich. Ze vˇsech kout˚ u z´ırali na ni, v kaˇzd´em st´ınu krˇcila se postava a prokl´ınala ji mumlav´ ymi slovy pln´ ymi z´ aˇsti a strachu. Na tom sam´em by nebylo nic zvl´aˇstn´ıho. Dnes byl vˇsak onen strach o pozn´ an´ı silnˇejˇs´ı neˇz jindy, pohlcoval vˇse ostatn´ı. . . a nem´ıˇril na ni. Jen s n´ amahou od nich odtrhla zrak a koneˇcnˇe spatˇrila chlapce. St´al jen kousek za n´ı. A pˇr´ımo nad n´ım tyˇcilo se to, co dnes vzbuzovalo jejich dˇes. V n´ ahl´em pomaten´ı smysl˚ u vidˇela v tom nejprve celou ˇradu temn´ ych postav, hned se vˇsak vzpamatovala. Vˇsechny siluety slily se v jedinou bytost. Navzdory prvotn´ımu dojmu nebyla ani nijak vysok´a, jak se tak skl´anˇela nad hochem, zd´ala se vlastnˇe sotva vyˇsˇs´ı neˇz on. Chtˇela na chlapce zavolat, ale slova se j´ı vzpˇr´ıˇcila v hrdle. Bytost vˇsak jako by ji zaslechla. Zvedla hlavu a pod k´ap´ı objevila se tv´aˇr, kter´a snad kdysi patˇrila ˇzenˇe, jeˇz vˇsak ted’ musela b´ yt jiˇz notnou dobu po smrti. Mrtv´a ji probodla dvojic´ı kaln´ ych, slabˇe svˇet´elkuj´ıc´ıch oˇc´ı, bezzub´a u ´sta se zkˇrivila v u ´smˇeˇsku. Pustila chlapcovu paˇzi, j´ıˇz sv´ırala, a pl´ıˇziv´ ymi kroky vydala se k n´ı. Tv˚ uj syn je nemocn´ y,“ zaskˇr´ıpalo to v u ´trob´ach nezn´am´e bytosti. Mrtv´a ” tv´ aˇr byla uˇz nesnesitelnˇe bl´ızko, vzduch byl zahlcen jej´ım dechem, tou tak zn´ amou hnilobnou v˚ un´ı. Koutkem oka zahl´edla chlapce vykukuj´ıc´ıho zpoza mrtv´e. Rychle jej chˇ napla a postrˇcila za sebe. Mrtv´ a se jen uˇskl´ıbla. M˚ uˇzu ti pomoci,“ ˇreklo to a ve skˇr´ıpav´em hlase znˇely ” t´ ony posmˇechu. Pomoci? Je to moˇzn´e. . . ? Jak. . . jak n´am chceˇs pomoci?“ vypravila ze sebe ” nakonec. Ned˚ uvˇeˇrovala tomu nezn´am´emu stvoˇren´ı, nenechala by jej s chlapcem ani na okamˇzik o samotˇe. . . ale pokud jim opravdu pomoci m˚ uˇze, pokud m˚ uˇze zachr´ anit jej´ıho chlapeˇcka, jak´e by to bylo ˇstˇest´ı? Ne,“ zavrtˇelo to hlavou. Jeˇstˇe je brzy.“ ” ” Znovu ji naplnilo zoufalstv´ı, o to palˇcivˇejˇs´ı po on´e bl´ahov´e chvilce nadˇeje. Ale m˚ uˇzeˇs mu pomoci. . . ?“ nehodlala se vzd´at. ” Oˇci mrtv´e sjely z n´ı na chlapce. M˚ uˇzu ti jej vr´atit,“ pravilo to po chvilce ” mlˇcen´ı. Oˇci se znovu upˇrely na ni. M˚ uˇzu ti jej vr´atit. Ale jeˇstˇe je brzy.“ ” ???
2
Ten den s n´ı ˇsel pro vodu naposledy. Kdyˇz za nimi koneˇcnˇe zaklaply domovn´ı dveˇre, zjistila, ˇze chlapec v jej´ım n´aruˇc´ı bˇehem cesty zpˇet ztratil vˇedom´ı. Sloˇzila jej na l˚ uˇzko a zlehka shrnula mu vlasy ze zpocen´eho ˇc´ılka. Poˇz´ar v jeho tˇele zase vzplanul v cel´e s´ıle. Bdˇela u nˇej cel´ y den a celou noc, mˇenila horkem nas´akl´e obklady za nov´e a pˇri kaˇzd´em zaˇskubnut´ı v neklidn´em sp´anku ihned vyskakovala k nˇemu, doufaj´ıc, ˇze se probral. Chlapec vˇsak spal d´al. Bylo to aˇz mnohem pozdˇeji, kdyˇz ji vytrhlo z dˇr´ımotu jeho tich´e, t´ahl´e st´en´ an´ı. Oˇci mˇel otevˇreny dokoˇr´ an a skeln´ ym pohledem bloumal po stropˇe. A rty se pohybovaly v z´ aplavˇe neslyˇsn´ ych slov. Copak se dˇeje, zlat´ıˇcko?“ sklonila se nad n´ım. Co pov´ıd´aˇs?“ ”ˇ ” Cek´ a,“ pravil zaj´ıkav´ y hl´ asek. Uˇz ˇcek´a, mami.“ ” ” Po z´ adech j´ı pˇrebˇehl mr´ az. Kdo ˇcek´a?“ ot´azala se, dˇes´ıc se pˇredem odpovˇedi. ” Koutem jej´ı pamˇeti zableskl p´ ar kaln´ ych oˇc´ı. . . Je jeˇstˇe brzo,“ vyjekl n´ ahle. Jeˇstˇe ne! Ne!“ ” ” Sledovala jej v tich´e hr˚ uze. Jeho hlas se docela zmˇenil, z tich´ ych t´on˚ u pˇrerostl v ostr´ y jekot, n´ aˇrek, kter´ y vysiloval jeho tˇelo a dr´asal jej´ı srdce. Jeˇcel, jeˇcel dlouho a ona jeˇcela s n´ım, kˇriˇcela jeho jm´eno, zat´ımco jej sv´ırala v n´ aruˇc´ı. . . a najednou vˇse utichlo. Propadal se znovu do hlubin nevˇedom´ı a j´ı nezb´ yvalo nic, neˇz bezmocnˇe sledovat, jak se nad n´ım hladina uzav´ır´a. Zemˇrel nedlouho pot´e. Pohˇrbila jej na zahradˇe pod starou jablon´ı. V tomhle st´ınu sed´aval za letn´ıch dn´ı, v pˇrest´ avce mezi dˇetsk´ ym skotaˇcen´ım. Po tˇechto vˇetv´ıch ˇsplhal na podzim, otrh´ avaje sladk´e plody, jeˇz ted’ uˇz tak´e d´avno seˇzehla n´akaza, zat´ımco ona na nˇej v u ´zkosti volala, aby byl opatrn´ y, u Svˇetla!, jen at’ d´av´a pozor. Na t´ehle zahradˇe stavˇel snˇehul´ aky, kdyˇz v zimˇe napadl sn´ıh, zmrzl´ ymi ruˇckami, kter´e mu pak ohˇr´ıvala u krbu. Ale nejkr´ asnˇeji zde bylo na jaˇre, kdyˇz star´a jabloˇ n kvetla a oni zde sed´ avali spolu, pˇredˇc´ıtala mu hrdinsk´e pˇr´ıbˇehy, jeˇz oˇz´ıvaly v jeho snech za pˇrivˇren´ ymi v´ıˇcky. Ve vzpom´ınk´ ach vidˇela jej vˇsude, kaˇzd´ y kout jejich domova jimi byl naplnˇen a kaˇzdiˇck´ a z tˇech vzpom´ınek zaplavovala jej´ı srdce tupou bolest´ı a jej´ı oˇci slzami. A pˇresto se jich odm´ıtala vzd´at. Potlaˇcit je by znamenalo zapomenout. A zapomenout by znamenalo pˇriznat si, ˇze z˚ ustala sama. Ale sama nebyla. Kdyˇz zvedla hlavu, spatˇrila za plotem rozˇsklebenou tv´aˇr jednoho z opuˇstˇen´ ych v tomhle zavˇsiven´em mˇestˇe. Zkuˇsen´ ym okem rozpoznala na nˇem nˇekolik zn´ amek nemoci, vzhledem k tomu, ˇze muˇz st´ale drˇzel na nohou, vˇsak usuzovala, ˇze je choroba teprve v rozpuku. Jako sv˚ uj prvotn´ı c´ıl si zˇrejmˇe musela vybrat muˇzovu tv´ aˇr, kter´a jiˇz snad musela b´ yt v posledn´ım stadiu zk´azy. A pak ji zarazila jeˇstˇe jedna vˇec. Jeho oˇci byly mrtv´e a skrze ni probod´aval ji p´ar kaln´ ych svˇetel. To bylo pˇr´ıliˇs. Upustila lopatu a zmizela za dveˇrmi domu, odhodl´ana z˚ ustat za nimi navˇeky. ??? Choulila se na l˚ uˇzku, jenˇz jeˇstˇe ned´avno patˇrilo chlapci. Plameny choroby v nˇem dosud nevyhasly. C´ıtila, jak zvolna prostupuj´ı i jej´ı k˚ uˇz´ı. Byl to vlastnˇe z´ azrak, ˇze dosud neonemocnˇela i ona sama, tr´avili spolu ˇcas neust´ale, a co jej ˇ ım to nemoc upoutala na l˚ uˇzko, opouˇstˇela jej jen v nejnutnˇejˇs´ıch pˇr´ıpadech. C´ 3
tedy, ˇze zat´ımco pouh´ ych p´ ar chvilek v chlapcovˇe bl´ızkosti odsoudilo nˇekolik zdejˇs´ıch obyvatel k smrti, ona v n´ı pˇreˇz´ıvala nˇekolik posledn´ıch t´ ydn˚ u, aniˇz by se j´ı choroba byt’ jen dotkla? Snad za to mohlo zoufal´e odhodl´an´ı zachr´anit jej spojen´e s vˇedom´ım, ˇze kdyby ji ted’ nemoc sloˇzila, jsou ztraceni oba. Ale na tom uˇz nez´ aleˇz´ı. Zklamala. Jakkoliv siln´a byla jej´ı v˚ ule, pokud ˇslo o vlastn´ı boj s nemoc´ı, chlapce j´ı z paˇr´at˚ u vyrvat nedok´azala. Tak at’ tedy sebere i ji. Bude tady leˇzet, dokud se to zlo neproˇzere i do n´ı, a bude tady leˇzet i potom, ˇcekat, ˇcekat, ˇcekat na neodvratnou smrt. Vlastnˇe to byla u ´leva. Nen´avidˇela se za to, ˇze takhle pˇrem´ yˇsl´ı, ale prvotn´ı ˇzal a zoufalstv´ı ted’ pomalu nahrazovala jak´asi otupˇelost a ona si koneˇcnˇe zaˇcala uvˇedomovat, ˇze ji ty posledn´ı t´ ydny st´aly vˇsechny s´ıly. Ted’ uˇz je beztak potˇrebovat nebude. Zavˇrela oˇci a v ten okamˇzik uˇz spala, t´ım nejhlubˇs´ım sp´ankem, od nˇejˇz je jen to kr˚ uˇcek ke sp´ anku vˇeˇcn´emu. Spala nˇekolik dn´ı a nˇekolik noc´ı ve svˇetˇe, kde dny a noci jeˇstˇe nˇeco znamenaj´ı. A kdyˇz se zd´ alo, ˇze snad uˇz opravdu nikdy neprocitne, tu najednou se j´ı zaˇcaly smysly vracet. L˚ uˇzko ji tlaˇcilo do ztuhl´eho tˇela. Slabˇe se zavrtˇela, aby zmˇenila polohu v nˇejakou pohodlnˇejˇs´ı – a uˇz byla vzh˚ uru. Zvolna otevˇrela oˇci a zase je rychle zavˇrela s bolestn´ ym syknut´ım. Pokoj naplˇ novalo ostr´e svˇetlo. Dveˇre zely dokoˇr´ an. Nesnesiteln´ y ˇsum naplnil j´ı hlavu. Chtˇela kˇriˇcet, vzlykat, at’ uˇz to skonˇc´ı, at’ uˇz je koneˇcnˇe po vˇsem, ale z u ´st j´ı nevyˇsla ani hl´aska. ˇ Trvalo dlouho, neˇz si jej´ı oˇci na svˇetlo zvykly. Sum v jej´ı hlavˇe tak´e polevil a m´ısto nˇej zaˇcala v nˇem rozezn´avat s´erii tich´ ych ˇsoupav´ ych, t’ukav´ ych zvuk˚ u. Ve dveˇr´ıch st´ ala postava a propalovala ji sv´ıtiv´ ym pohledem. Vlastnˇe ji to v˚ ubec nepˇrekvapilo. Jen klidn´ ym, apatick´ ym pohledem sledovala, jak bytost se sv´ ym typick´ ym u ´smˇeˇskem vstupuje, krade se pokojem a uˇz je tady, skl´ an´ı se nad n´ı. . . Pˇriˇsla jsem ti pomoci,“ zaskˇr´ıpˇelo to v bytosti. Byla to ˇzena od studnˇe. ” Je mrtv´ y,“ chtˇela odpovˇedˇet, ale m´ısto slov z n´ı vyˇslo jen jak´esi zachroptˇen´ı. ” Bytost se uˇskl´ıbla. M˚ uˇzu ti jej vr´atit,“ zopakovala. ” Zatrnulo v n´ı. Najednou vˇse pochopila. Ano, ach ano, je to moˇzn´e. M˚ uˇze jej m´ıt znovu zp´ atky a ted’ uˇz j´ı jen ˇz´adn´a choroba nesebere. M˚ uˇze b´ yt znovu s n´ım. Mohou spolu d´ ale ˇz´ıt v tomhle kousku sv´eho svˇeta, navˇeky spolu. . . Ale za jakou cenu? Jak dlouho je tomu, co chlapec zemˇrel? Jak se na nˇem. . . och u Svˇetla. . . uˇz podepsala pˇr´ıroda? Ne. Nad t´ım pˇrem´ yˇslet nebude. Nedok´azala jej zachr´anit pˇred smrt´ı, nem´a pr´ avo odp´ırat mu ˇzivot, kdyˇz m´a ted’ nadˇeji. . . Ano,“ pravila nakonec. Chci jej zp´atky. Pros´ım. . . vrat’ mi jej.“ ” ” Bytost ji probodla p´ arem sv´ıtiv´ ych oˇc´ı a jej´ı rty se zkroutily v u ´ˇsklebku. ??? Pomohla mrtv´e vykopat chlapcovo tˇelo. Musela se odvr´atit, kdyˇz jej bytost vyzvedla z hrobu a sloˇzila jej do pytle, kter´ y za t´ım u ´ˇcelem naˇsly v domˇe. V chlapci to pˇritom slabˇe zapraskalo. Zvedl se j´ı ˇzaludek. Snad potis´ıc´ı od chv´ıle, kdy s t´ım souhlasila, zapochybovala, zda to byla spr´avn´a volba. Jeˇstˇe to vˇsechno m˚ uˇze zastavit a vr´ atit se na l˚ uˇzko a snad uˇz koneˇcnˇe doopravdy umˇr´ıt. . . Vˇedˇela vˇsak, ˇze to neudˇel´ a. Nech´ a mrtvou, at’ si jej odnese, vr´at´ı se dom˚ u. . . a bude ˇcekat. 4
Posadila se naproti dveˇr´ım a ˇcekala. Skulinou pode dveˇrmi vidˇela, jak svˇetlo venku pomalu pohas´ın´ a, jak se den ch´ yl´ı ke konci, sp´at vˇsak neˇsla. C´ıtila se zase ˇ pln´ a odhodl´ an´ı, pln´ a nadˇeje, dlouh´ y sp´anek zahnal veˇskerou u ´navu. Cekala d´al, ˇ i kdyˇz venku se svˇet uˇz zahalil do tmy. Cekala celou noc. Skulinou pode dveˇrmi prosvitly prvn´ı sluneˇcn´ı paprsky, kdyˇz se ozvalo klapnut´ı zahradn´ıch vr´ atek. Bylo to tady. Duˇsi ji naplnila smˇesice hysterick´eho nadˇsen´ı, sˇz´ırav´e nejistoty. . . a tich´e hr˚ uzy nad t´ım, co vlastnˇe se j´ı vrac´ı. Uˇz se bl´ıˇz´ı, kam´ınky na cestˇe mu chˇrest´ı pod chodidly. Uˇz stoup´a po schodech, dˇrevˇen´ a prkna pod jeho kr˚ uˇcky tiˇse st´enaj´ı. Uˇz je u dveˇr´ı. Skulinu prot’al jeho st´ın. Srdce j´ı buˇsilo v hrudi, divˇze ji neprorazilo. Dveˇre se otevˇrely – a za nimi st´al on. K˚ uˇzi mˇel b´ılou jako padl´ y sn´ıh, ˇcern´e vl´ asky zcuchan´e, oˇci z´ aˇrily p´ arem tˇech protivn´ ych svˇete a na cel´em jeho tˇele ulpˇel n´ anos hl´ıny a prachu – ale byl to on, jej´ı chlapec, byl to opravdu on! V pˇr´ıˇst´ım okamˇziku uˇz byla u nˇej, obj´ımala jej a slzami sm´ yvala mu prach z tv´aˇr´ı. Jsem tady, mami,“ pravil chlapec dutˇe. ” Ano, ano. . . ” zmohla se jen vypravit mezi slzami ˇstˇest´ı. Jsi zp´atky, mil´aˇc” ” ku. Jsi zp´ atky.“ ??? A vˇse bylo zase jako dˇr´ıve. Dny tr´avili na zahradˇe, snaˇz´ıce se zachr´anit tˇech nˇekolik rostlinek, jeˇz mor nesp´alil. Dˇr´ıve j´ı vˇzdycky pom´ahal, ptal se j´ı na kvˇetiny a chtˇel, aby mu o nich pov´ıdala, dnes vˇsak pracovala jen ona, zat´ımco chlapec ji tiˇse pozoroval tˇema sv´ yma z´aˇr´ıc´ıma oˇcima, na nˇeˇz si doposud nezvykla. ˇ est´ı z jeho bl´ızkosti ji naplˇ Do niˇceho jej vˇsak nenutila. Stˇ novalo natolik, ˇze si nevˇs´ımala lhostejnosti, s jakou jej´ı poˇc´ın´an´ı sledoval. Kdo v´ı, jak nam´ahav´ y pro nˇej n´ avrat do ˇzivota je. Za chv´ıli se urˇcitˇe vzpamatuje. Bude zase to vesel´e, ˇcipern´e d´ıtˇe, jak´ ym byl, neˇz jej nemoc skolila. Zpoˇc´ atku ji v´ıce mrzelo, jak chladn´ y je k jej´ım projev˚ um l´asky. Kdyˇz jej chtˇela pol´ıbit, jen se od n´ı odvracel, z objet´ı ut´ıkal, nebo jen nehybnˇe st´al, zat´ımco jej k sobˇe tiskla. Jednoho r´ana vˇsak s´am skoˇcil do postele, na n´ıˇz spala, doˇzadoval se jej´ı pozornosti, divoce se j´ı vrhal pod peˇrinu a s´apal se po n´ı – a tehdy zjistila, jak tˇeˇzk´e je pro ni sn´est jeho dotek. Kolem chlapce se vzn´ aˇsel neust´al´ y od´er hniloby. V prvn´ım n´avalu radosti si jej nevˇsimla – ˇci se rozhodla, ˇze si toho vˇs´ımat nebude, postupem ˇcasu si jej vˇsak uvˇedomovala ˇc´ım d´ al v´ıce. Dosud se nˇem jeˇstˇe drˇzela vrstva ˇsp´ıny, s n´ıˇz se k n´ı vr´ atil, ale pokusy jej um´ yt skonˇcily vˇzdy bez u ´spˇechu. Schov´aval se, ut´ıkal, ˇ ınkou drhla a kdyˇz jej koneˇcnˇe jednou strˇcila pod vodu, propukl v divok´ y kˇrik. Z´ bl´ ato z jeho zad, zat´ımco on se j´ı snaˇzil vysmeknout, pˇritlaˇcila tedy o nˇeco silnˇeji. . . a spolu se ˇsp´ınou z˚ ustal j´ı v rukou pruh jeho k˚ uˇze. V dalˇs´ım okamˇziku kˇriˇcela tak´e. Od t´e doby se uˇz ˇz´adn´e um´ yv´an´ı nekonalo a chlapec byl spokojen. Rozhodla se tedy omezit doteky. Myslela si, ˇze jej potˇeˇs´ı i t´ım, ale opak ˇ ım m´enˇe se s n´ım mazlila, o to v´ıce se j´ı dom´ahal on s´am. C´ ˇ ım byl pravdou. C´ v´ıce se od nˇej odtahovala, t´ım zdivoˇceleji na ni dor´aˇzel. A i kdyˇz se to rozhodla povaˇzovat za znamen´ı, ˇze jeho l´aska k n´ı se zase vrac´ı, pˇreci jen se tak docela radovat nedok´ azala. Jednou to uˇz nevydrˇzela. Kdyˇz se na ni opˇet vrhl a lepkav´a, hnilobou p´achnouc´ı u ´sta pˇritiskl na jej´ı, zdˇeˇsenˇe jej od sebe odhodila, vyskoˇcila z postele a vybˇehla pˇred d˚ um. 5
Nevˇedˇela, kam jde. Nepˇrem´ yˇslela. Jen se vrhala z jedn´e u ´zk´e uliˇcky do druh´e, poh´ anˇena dˇesem z toho, ˇze ji pron´asleduje a ona zase co nevidˇet uc´ıt´ı jeho pach, jeho dotek na sv´e k˚ uˇzi. . . A najednou byla studny. Nakl´anˇela se pˇres okraj s oˇcima upˇren´ yma do temn´ ych vod pod sebou. Jak snadn´e by bylo vˇsechno to skonˇcit? napadlo ji. Staˇcilo by pˇrel´ezt kamennou z´ıdku a vrhnout se dol˚ u, vydrˇzet p´ar chvil, neˇz j´ı voda napln´ı pl´ıce a st´ahne ji ke dnu. . . a bylo by po vˇsem. Z myˇslenek ji vytrhl p´ ar z´ aˇr´ıc´ıch oˇc´ı, jeˇz ji pozoroval ze st´ınu jedn´e z uliˇcek. Oˇci nepatˇrily chlapci. Nepatˇrily ani mrtv´e, kter´a j´ı jej vr´atila. Moˇzn´a to byl onen muˇz, kter´ y ji tehdy sledoval, kdyˇz syna pohˇrb´ıvala, moˇzn´a nˇekdo jin´ y, na tom nez´ aleˇz´ı. Vzpomnˇela si, za jak odporn´e dˇr´ıve povaˇzovala je. Jak se ˇst´ıtila jejich dotek˚ u a to jeˇstˇe nebyla vˇetˇsina z nich po smrti jako ted’. U Svˇetla, skuteˇcnˇe bere uˇz i jej jako jednoho z nich? Sv´eho chlapce, sv´eho jedin´eho syna za jednu z tˇech zr˚ ud? Oni ji nen´avid´ı, ale on ji pˇreci miluje, jen j´ı d´ av´ a najevo svou l´ asku, po n´ıˇz dˇr´ıve tak prahla. M˚ uˇze snad za to, ˇze je j´ı ted’ tak. . . odporn´ y? Ne. Ne, ne, ne. M˚ uˇze za to jen ona, jedinˇe ona sama, ona pˇreci chtˇela, at’ j´ı jen mrtv´ a vr´ at´ı. ˇ a, aˇz se vr´at´ı, a netuˇs´ı, proˇc jej najednou nem˚ A on je ted’ doma s´ am. Cek´ uˇze sn´est. Srdce se j´ı sevˇrelo l´ıtost´ı. Odvr´atila se od postavy ve tmˇe a vydala se k domovu. Otevˇrela branku, veˇsla do zahrady – a srdce se j´ı zastavilo. Zahr´ adka byla zniˇcena. Kdosi rozryl pˇestˇen´ y tr´avn´ık, nech´avaje za sebou pole mohutn´ ych drn˚ u, jeˇz se v´alely jeden pˇres druh´ y. Z´ahony, kter´e vlivem jej´ı p´eˇce zaˇcaly znovu rozkv´etat, ted’ zdobila jen smutn´a, seschl´a torza bezhlav´ ych kvˇetinek vyrvan´ ych i s koˇreny, zat´ımco otrhan´e kvˇety leˇzely poh´azeny po cel´e zahradˇe. A opod´ al, st´ın´ıc osiˇrel´ y hrob, v plamenech zm´ırala star´a jabloˇ n. ??? Od t´e doby z domu uˇz t´emˇeˇr nevych´azela. Nˇekolikr´at jeˇstˇe se pokusila oˇzivit nˇekolik keˇr´ık˚ u pod okny, brzy vˇsak pˇriˇsla na to, jak marn´e je jej´ı poˇc´ın´an´ı. Kdykoliv se k nim druh´eho dne vr´atila, byly v jeˇstˇe horˇs´ım stavu neˇz pˇredt´ım. Vˇedˇela proˇc, nikdy to vˇsak chlapci nevyˇcetla. Mimoto posledn´ı dny nemˇela na zahr´adku ani pomyˇslen´ı. Chlapec vyˇzadoval ˇc´ım d´ al v´ıce pozornosti, jeˇz ji vyˇcerp´avala stejnˇe, jako kdysi p´eˇce v dobˇe jeho nemoci. A snad jeˇstˇe v´ıce. Zvolna nab´ yvala dojmu, ˇze to nen´ı jen on, co j´ı vys´av´a s´ıly. Jednoho dne vyrazila pro vodu. Byla sama, chlapce nechala doma pod pˇr´ıslibem, ˇze se brzy vr´ at´ı. Spˇechala proto. Uˇz vˇedˇela, jak netrpˇeliv´ y um´ı b´ yt, a vˇedˇela tak´e, co je v netrpˇelivosti schopen nap´achat. Jako vˇzdy nabrala vodu, ignoruj´ıc pˇritom bl´ıˇz´ıc´ı se pohledy a rychl´ ym krokem se vydala zase zpˇet. Uˇz pˇri prvn´ıch kroc´ıch se j´ı vˇsak zatmˇelo pˇred oˇcima. Upustila vˇedro. A kdyˇz j´ı chladn´ a voda zm´ aˇcela chodidla, uvˇedomila si, jak sama hoˇr´ı. Postavy se zastavily na p´ar krok˚ u od n´ı. Obklopovaly ji ze vˇsech stran, up´ıraly na ni mrtv´ a svˇetla sv´ ych oˇc´ı a vzduch byl naplnˇen pachem jejich zk´azy. A mezi nimi st´ ala ona. Mrtv´ a ˇzena, jeˇz mˇela vˇsechno tohle na svˇedom´ı. Ta, kter´a vzala jej´ıho chlapce a m´ısto nˇej j´ı podstrˇcila to pˇr´ıˇsern´e stvoˇren´ı. Chtˇela zakˇriˇcet,
6
ale u ´sta mˇela vyprahl´ a. Vzduch, kter´ y d´ ychala, se v jej´ıch u ´trob´ach mˇenil v horkou p´ aru. Cel´ y svˇet se toˇcil kolem n´ı, postavy splynuly v jedinou masu, a kdyˇz se mezi nˇe vrhala, snaˇz´ıc se prodrat skrz, vˇzdy se ocitla ve studen´em, lepkav´em objet´ı nˇekter´e z nich. Mrtv´ a se jen uˇskl´ıbla a ten u ´ˇsklebek bylo posledn´ı, co vidˇela, neˇz se v bezvˇedom´ı zhroutila k zemi. ??? Uˇz to tedy pˇriˇslo i na ni. Choroba, kter´a zniˇcila chlapce, koneˇcnˇe pronikla i do jej´ıho tˇela a zapoˇcala zde d´ılo zk´azy. Jak se dostala dom˚ u, netuˇsila, kdyˇz vˇsak znovu otevˇrela oˇci, leˇzela na l˚ uˇzku – a on se choulil vedle n´ı. Pokusila se jej odstrˇcit jako vlezl´e ˇstˇenˇe, ale jej´ı paˇze byly pˇr´ıliˇs slab´e a on pˇr´ıliˇs odhodlan´ y. Jej´ı gesto si vyloˇzil po sv´em. Pˇritiskl se bl´ıˇze, jeho zcuchan´e vlasy ji zaˇskr´abaly pod bradou. Celou ji naplnil zn´am´ y pach, z˚ ustala vˇsak uˇz leˇzet klidnˇe. Vˇedˇela, ˇze vzdor by jej jen vyprovokoval k vˇetˇs´ı prudkosti. Uˇz to nebude muset dlouho sn´aˇset. Nemoc ji skol´ı brzy, c´ıt´ı to. Aˇc uˇz d´ avno pˇrestala pˇrem´ahat sv˚ uj odpor k nˇemu, tentokr´at se pˇreci jen ovl´ adla a ovinula mu ruce kolem ramen. Zvedl bledou tv´aˇr a probodl ji kaln´ ymi svˇet´elky sv´ ych oˇc´ı. Maminko,“ zaskˇr´ıpˇel jeho tenk´ y hl´asek. ” Copak je, brouˇcku?“ zadrkotaly j´ı zuby. Zase na sebe dostala vztek. Mrtev ” nebo ne, je to pˇreci jen d´ıtˇe, jej´ı d´ıtˇe. Budeme zase spolu, vid’?“ ” Zaplavila ji vlna l´ıtosti. Musel vyc´ıtit, ˇze tady s n´ım uˇz dlouho nebude. A urˇcitˇe v´ı, co to znamen´ a. Aˇz zemˇre, z˚ ustane tady s´am. Jak se k tomu m˚ uˇze stavˇet takhle? Jak jen m˚ uˇze svou smrt povaˇzovat div ne za vysvobozen´ı? V duchu se za to nen´ avidˇela. Aˇz umˇreˇs, v´ıˇs?“ doplnil chlapec ot´azku. ” Chl´ acholiv´ a slova j´ı uv´ azla v hrdle. Jak to mysl´ıˇs, zlat´ıˇcko?“ zeptala se m´ısto ” toho, snaˇz´ıc se ovl´ adnout sv˚ uj rozechvˇel´ y hlas. Vˇzdyt’ v´ıˇs,“ ˇrekl jen a na jeden z b´ıl´ ych, lepkav´ ych prst´ık˚ u si natoˇcil pram´ı” nek jej´ıch vlas˚ u. Aˇz umˇreˇs, pˇrijde zase ta pan´ı.“ Zat´ahl. A zase tˇe vr´at´ı. Jako ” ” mˇe.“ Nezmohla se na nic. Ruce, jimiˇz jej obj´ımala, sklouzly j´ı pod´el tˇela, hlava klesla na polˇst´ aˇr. Chlapec pustil jej´ı vlasy a poloˇzil j´ı hlavu mezi n ˇadra. Jeho rty se rozt´ahly ve spokojen´em u ´ˇsklebku.
7
