CÍLE A METODY
C
htěl bych oznámit jistý objev. Jak je známo, mnohé ze světových pokladů se během staletí ztratily. Jsem přesvědčen, že jsem jeden z nich našel. To, co teď vypovím, by mělo mé tvrzení doložit. Jsem však v obtížné situaci. Pokud vědci toto tvrzení neuznají, budu vypadat jako hlupák. Když ho uznají... octnu se v ještě těžší situaci. K mému objevu došlo za tak zvláštních okolností, že budu nejen vypadat jako hlupák, ale vzbudím i pobouření a zděšení. Mohl bych si to všechno nechat pro sebe, a nikdo by se nic nedozvěděl. Pokud si však můžu osobovat jisté právo považovat se za vědce – či alespoň za normálního civilizovaného člověka –, je mou povinností, abych své zjištění zaznamenal a moji kolegové a následovníci je pak mohli v současné nebo budoucí době vyhodnotit. A musím spletité podrobnosti svého objevu vylíčit co nejpodrobněji a nejpoctivěji, protože aby ostatní dospěli k nějakému závěru, budou je muset uvážit do nejmenšího detailu. Koneckonců je snad lepší získat proslulost jako hlupák a lump než se nedočkat žádné. I tak je to dost bolestná představa. Než dospěju ke konci své výpovědi, budu muset vylíčit leccos, za co se hanbím. Jsou to pro mě jen těžko snesitelná muka. Ještě mučivější však je nejistota, co jsem to vlastně udělal. 5
Čím bych měl začít? Samozřejmě tím, že vypovím, o jaký poklad podle mého názoru jde. A to už je první problém, protože nemá jméno. Mohl bych ho prostě popsat, což také v pravý čas udělám, ale nemělo by smysl, abych se o to pokusil hned, protože ho zatím nikdo nepopsal a nikdo také nemá sebemenší tušení, jak vypadal. Myslím, že jediný možný přístup, o jaký se mohu pokusit, je vzdát se veškerých pokusů zachytit všechno retrospektivně. Budu se muset vrátit k samému počátku a vylíčit, co se stalo a jak se to stalo, od jednoho okamžiku k druhému, vysvětlit přesně, co jsem si myslel, když jsem měl všechny ty záhady před sebou, a co jsem se snažil udělat v té či oné chvíli vzhledem k možnostem, o nichž jsem se domníval, že se mi naskýtají a o nichž dodatečně vím, že byly dosti pochybné. To má ovšem své nevýhody. Občas se bude zdát, že leccos podávám až nepatřičně lehkovážným tónem. Věci se tak ovšem opravdu měly. A jak se pravděpodobně ve světle pozdějších událostí ukáže, často o většině toho, co děláme, mluvíme až bolestně nevhodným způsobem. Takže od začátku. Jsme v loňském roce. Je loňský rok, časné jaro. Jak brzy uvidíme, příhodný začátek. Z čeho poprvé poznáme, že se začíná dít něco neobvyklého? Podle mě nám to naznačí roztřepený provaz. A opravdu mám dojem, že tím provazem příběh začíná i končí.
6
První náznak
7
8
A
no, časné jaro. Je právě jeden z těch zdráhavě nadějných dní počátku dubna, kdy hodiny poskočily kupředu, ale počasí a ještě o něco podezíravější stromy zatím tak docela nenašly odvahu je následovat, a Kate a já ujíždíme k severu autem napěchovaným jídlem, knihami, starými hrnci a kousky vyřazeného nábytku. Vypravili jsme se na venkov. Ale kde je vlastně venkov? Dobrá otázka. Já si osobně myslím, že začíná někde u Edgware a rozkládá se až k mysu Wrath, ale moc se v těch věcech nevyznám. Rozumí jim spíš Kate, a pro ni tohle ještě venkov není, rozhodně ne opravdový venkov, dokud neujedeme aspoň pár hodin, neodbočíme z dálnice a neoctneme se na lavenageské silnici. Ale ani teď si tím ještě není jistá, a já ji docela chápu. Všechno je tu pořád ještě moc upravené a spořádané, jako kdyby to byla jen nějaká ukázková krajina předváděná někde na výstavě. Živé ploty jsou strojově zarovnány. Všude kolem je moc stájí a jezdeckých škol. Občas k nám výrazně zavane tlející zelenina a zvířecí odpad, ale pořád ještě projíždíme kolem domů, které jako by na venkov ani nepatřily – domů, jaké jsou vidět třeba kolem Edgware –, a ani lidé se nám moc nezdají. Vlastně tu ani není moc lidí vidět, leda ty, co jedou taky autem jako my. Pravda, hodně těch aut je uzpůsobeno venkovskému životu – jsou to ta zvláštní čtverhranná vozidla posazená vysoko nad zem, aby ochránila cestující před slintavkou a kulhavkou. Ale lidé v nich vypadají až znepokojivě městsky. A při těch několika málo příležitostech, kdy jsme se k nim přiblížili natolik, abychom je ucítili – například když jsme zastavili pro benzin 9
u Cold Kinver nebo pro bio zeleninu v Castle Quendonu –, nebyli cítit zeminou, hnojem ani plesnivou vodnicí. Nebyli cítit vůbec ničím, tak jako my nebo naši známí v Londýně. Znepokojilo mě to stejně jako Kate. Nechceme se přece vláčet pře sto kilometrů z Londýna, jen abychom se setkali s lidmi, kteří ujeli z Londýna stejnou vzdálenost, aby se vyhnuli lidem, jako jsme my. Venkov, nebo aspoň to, čemu venkov říkáme, začíná, až když zahneme z lavenageské silnice po neznačené cestě hned za obchodem Busy Bee Honey. Asi po dvou kilometrech tu cesta začíná spadat do malého zapomenutého údolíčka v pěkné krajině. Rada hrabství tu zřejmě už dávno nezkontrolovala, jak vypadají živé ploty. V místech, kde pravidelně přecházejí sem a tam mezi loukou a chlévem krávy, máme pod pneumatikami skoro kilometr dlouhou čvachtu z bláta a dobytčích lejn. Nalevo za podrostem zůstala v jednom místě hromada cihel a rozbitých dlaždic, na které se mezi vyhozeným děravým smaltovaným nádobím rozrůstají kopřivy. Na rozpadlých prázdných konstrukcích zanechaných v koutech zaplevelených polí se volně plácají kusy zrezivělého vlnitého plechu. Široká, lišejníkem pokrytá vrata visí v opilých úhlech na přeražených pantech, zajištěna jen rezavým ostnatým drátem. Oba se začínáme uklidňovat; konečně před sebou máme opravdový venkov. Za ten taky platíme všechny ty účty navíc. Jak se tak blížíme ke svému cíli, oba zmlkneme. Teď už nám nedělá starost, jak opravdové je naše okolí. Začínáme si lámat hlavu, co nás asi čeká, až dorazíme na místo. Letos sem jedeme poprvé. Jak vlhká bude postel? A jak studená kuchyň? Neukradl nám někdo nádobí? Co všechno asi sežraly myši? Rozkousaly nám zase většinu povlečení? Nebo se pustily do elektroizolace? Jsme tu tentokrát za docela jiných podmínek než kdy předtím. Nepřijeli jsme jen na víkend nebo na volný týden. Jsme 10
tu přinejmenším na dva měsíce, možná že na tři nebo dokonce na čtyři. Sneseme tak dlouho tolik opravdovosti? A ještě něco zneklidňujícího a nového tu tentokrát je – podlouhlá taška, vecpaná mezi všechny ty krámy na zadním sedadle a pečlivě upevněná dvěma bezpečnostními pásy. Začínají se z ní ozývat slabé zvuky. Kate se otočí a zadívá se dovnitř. „Přibalil jsi mazání na vyrážku?“ zeptá se. „Měli jsme ji už probudit. Budeš ji muset nakrmit, ještě než stačíme zatopit.“ Ano, jak se bude líbit na venkově Tildě? Jak se snese s myšmi? Zjistí stejně jako my, že chlad i vlhko prospívá zdraví? Dokáže ocenit, jak je tu všechno opravdové? Zastavím s autem uprostřed jezírka, které se nahromadilo v prohlubni u cesty, kde jsme jednou našli mrtvého tuláka. „Neměli bychom se otočit?“ zeptám se. „Vrátit se radši domů?“ Kate na mě výmluvně pohlédne. Až příliš pozdě si uvědomím, že viděla v mých slovech jen další příklad toho, co pokládá za mou nedůslednost a o čem tvrdí, že je důkazem, jak dokážu najednou přejít od jednoho úmyslu k druhému. Ale tentokrát jenom řekne: „Nakrmím ji v autě, až budeš vykládat, co jsme dovezli. Necháme motor běžet.“ Takže jedeme dál a návrh, abychom od výpravy upustili, už nikdy nepřijde na přetřes. A konečně jsme na místě. Nic nenaznačuje, že je tu poblíž naše chalupa, jen úzká cesta, která se otvírá doleva, a jistý nepřekvapivý pocit, že už jsme zase tady, kde to tak dobře poznáváme, pocit, jaký by naši hosté sotva zažili. Ale protože kolem dokola neznáme nikoho, kdo by měl chuť k nám zavítat, není to vlastně žádný problém. Pomalu se kodrcáme po cestě. Když však zabočíme za keře bezinek, z kterých jsme letos v létě chtěli udělat víno, nevítají nás naše známé zelené dveře, ale pohled na kus roztřepeného umělého provazu. 11
Na opravdovém venkově je takový provaz vidět všude. Z toho, co všechno je jím svázáno, poznáte, nakolik je ten venkov opravdový. Drží jím pohromadě téměř všechno – černé plastové plachty, jasně modré plastové pytle, vrata, kalhoty a zemědělské stroje, prostě všechno, co se předtím, než byl takový provaz vynalezen, svazovalo obyčejným motouzem nebo rezavým drátem. Provaz se rád zauzluje a zamotává, ale jakživ ho nikdo nevyhodí a je z umělého vlákna, takže se nikdy nerozpadne. Některý je růžový a jiný oranžový a nápadně se odráží od venkovských zelení a hnědí. Ten, který máme na očích, je růžový a je jím vzadu převázaný starý landrover, aby mu držely zadní dveře. Překvapeně se po sobě s Kate podíváme. Návštěva! A žádný známý z Londýna, ale opravdový venkovan. Možná že se s námi místní lidé chtějí po těch dvou letech konečně trochu seznámit. Vystoupím, abych prozkoumal situaci, a pořád ještě v nevhodných botách a dosud ne venkovsky naladěný balancuju v blátě od jednoho ostrůvku k druhému. Ozve se hlasitý štěkot a zpoza chalupy se vyřítí dva psi velcí jako dorostlé ovce. Trochu mě zaskočí, že mě chtějí od mého vlastního domu vypudit nějací hlídací psi – ne, nezaskočí mě to jen trochu, ale pořádně, protože v tu chvíli ležím v blátě, kterému jsem se vyhýbal. Ale v těch psech jsem se spletl, nechtěli mě odsud vypudit – vítají mě na venkově, nadšeně mi strkají vlhké čenichy do slabin a důvěrně si otírají packy o předek mého svetru. Než se před chalupou objeví i jejich majitel, vypadám skoro stejně venkovsky jako on. A opravdovějšího venkovana, než je tenhle člověk, jsme s Kate ještě neviděli. „K noze!“ zavolá sebejistě statkářským tónem, a psi se rázem ukázní. Mám sto chutí lehnout mu k nohám taky, ale připadá mi, že na to je na zemi až moc bláta, a navíc na sobě ještě nemám venkovské kalhoty, takže raději uchopím ruku, kterou mi podává. „Tony Churt,“ představí se. „Váš soused.“ 12
Má stisk člověka, který je zvyklý zakroutit krkem zraněným lovným ptákům. Je větší než já, a jak k němu zvedám oči, abych mu pohlédl do tváře, mám spoustu času, abych si prohlédl jeho zablácené holínky, pak blátivě zbarvené manšestrové kalhoty a kostkované sako rovněž blátivých barev. Blátivě zbarvený svetr má ten chlap děravý a jakýkoli dojem pestrobarevnosti, který by snad měl naznačit trojúhelník blátivě zelené flanelové košile, narušuje blátivě hnědá kravata. Pod paží má dokonce patřičně zahnutou pušku. Jediné, co docela neladí s převládajícím barevným dojmem, je jeho protáhlý obličej, který se nade mnou zvedá k blátivě zbarvené kšiltovce. Má ho zároveň osmahlý i modrošedý se zaschlými kapkami krve, jak se pořezal při holení. „Myslel jsem si, že byste se tu mohli ukázat,“ řekne. „Povídal Skelton, že přijedete.“ Pan Skelton, jak mu říkáme s Kate, opravuje v okolí pumpy a septiky. Zavolali jsme mu předem, abychom si zamluvili jeho služby. Svému novému známému představuju Kate. Tony Churt smekne blátivě zbarvenou čepici a nakrátko odhalí pohled na ustupující blátivě zbarvené vlasy. „Jsem moc rád, že vás konečně poznávám,“ řekne. „Tolik jsem o vás obou slyšel!“ „Od pana Skeltona?“ zeptá se Kate. A co je na tom divného? Člověk, který se vyzná ve vašem septiku, o vás může ledacos říct. „Od leckoho.“ Od leckoho? Od paní z trafiky, co ví, které noviny kupujeme? Od Charlieho Tilla, který ví, jak velká vejce domácích slepic máme nejraději? „Jsme všichni rádi, že jste tady. Moc nás to těší.“ Takže venkov nás konečně přijímá do své blátivé náruče. A Tony Churt je trošičku cítit něčím, co mi rázem připadá povzbudivě autentické. Je to náznak, jaký jsme postrádali u všech těch lidí, ke kterým jsme se zatím dostali dost blízko, abychom k nim mohli přičichnout, i když nedokážu dost dob13
ře říct, co to je. Rozhodně jsou z té směsice znát psi a dehtovitý zápach promaštěné nepromokavé látky. A taky ostrý závan, jaký je někdy cítit z obnošených vlněných šatů. A ještě něco. Něco ostrého a morálně povzbuzujícího. Možná že karbolové mýdlo a studená voda. „Napadlo nás s Laurou, jestli byste k nám nechtěli někdy večer zajít,“ řekne Tony Churt. „Co třeba na večeři?“ „To je od vás moc milé.“ „Na nic zvláštního. Jen abychom se poznali. Abych vám pověděl místní klepy. A dověděl se od vás, co se děje ve velkém světě. Jsme tady trochu moc stranou. Co třeba příští pondělí? Nebo úterý? Kdy by se vám to hodilo?“ Zmíním se o Tildě. „Klidně ji vezměte s sebou. Samozřejmě. To by bylo senzační. Máme dost místa, kde ji zaparkovat. Jsme v Upwoodu. Víte, kde to je? Řekněme tedy příští pondělí? Kolem osmé? Jíte asi v tu dobu? A jestli vám to nebude vadit, tak vás pak požádáme o malou radu.“ O malou radu. No jasně. Zatímco couvám, aby mohl Tony Churt odjet, ozve se z auta otřesně hlasitě Tildin alarm. Naše chytrá malá holčička se nás pokouší varovat, že se nám někdo začíná plést do života. Víme vůbec, kde je Upwood? Ano, dokonce i my víme, kde je Upwood. Je to ten velký zchátralý dům zpola zakrytý stromy na konci našeho soukromého údolí. A teď už samozřejmě taky víme, kdo je Tony Churt. Člověk, kterému to údolí patří. Vlastně ne celé údolí. Nepatří mu například kousek půdy kolem naší chalupy. Náš pozemek sousedí s jeho, jak by to za obdobných okolností s jistým humorem charakterizovali městští majitelé různých těch půlakrových majetečků. Pravda, hranice mezi našimi pozemky není tak dlouhá, aby si na ní člověk strhal nohy, ale znamená jisté pouto. Jsme oba držitelé půdy. Sousedící majitelé. Bratrští magnáti. 14
Když nám už konečně vrčí všechna tři topná tělesa, v krbu praská veliké poleno, Tilda spí před ohněm napojena mateřským mlékem a čtvero různých kamínek zaplavuje zbytek chalupy útulnou domáckou vůní petroleje, jsme najednou ve zvláštní spokojené náladě. Pravda, v ložnici jsme našli pár nových vlhkých skvrn a na několika zdech vybujely podivné květy. Myši nám sežraly ručníky a zanechaly v ledničce hovínka. Objevily se i další, ještě překvapivější změny. Oblékl jsem si venkovské kalhoty, které jsem našel viset ve skříni v ložnici, a nějak je nemůžu zapnout kolem pasu. Zřejmě se mi v tom vlhku srazily. Nebo jsem se nějak rozšířil? Že bych se nakazil od Kate tloušťkou? Dívám se na ni, jak se pomalu a těžkopádně pohybuje po místnosti a ukládá do polic zásoby plenek. Je tři měsíce po porodu a pořád je obrovská. Úplně se při chůzi valí. Vážně – valí se! Zasměju se jí. Usměje se, když vidí, jak se směju, ale potom se zamračí, protože jí dojde, co je mi k smíchu. Neřeknu na to ani slovo, ale když se posadí na dlouhou stoličku před ohněm, aby se mohla dívat na Tildu, a když nám šedý jarní večer za okny ztemní do noci a v tom našem malém světě jsme teď jenom my tři, přistoupím za Kate, nakloním se nad ní, vezmu ji za tlusté tváře, kterých mám teď plné dlaně, nazvednu je, abych je mohl políbit, a jsem až podivuhodně rád, že je toho na ní tolik, co můžu milovat. A přitom mi už nijak zvlášť nevadí, že na mně je toho najednou o něco víc, co ji může mít rádo. „Takže už jsme s místním panstvem jedna ruka,“ poznamenám, když se vedle ní posadím. „A všechny naše mírné levičácké předsudky jdou do háje. Rázem budeme zkorumpovaní.“ „Můžeme říct, že Tilda stůně.“ „Tobě se tam nechce?“ „A tobě snad ano?“ Jestli se mi tam chce? Jistě. A proč ne? Aspoň nás čeká nějaké společenské dobrodružství. Kontakt s lidmi. Život. 15
„Nebude se nám tam líbit,“ řekne Kate. „Jasně že ne. Bude to hrozné.“ Kate neříká nic, ale v jejím mlčení je náznak nesouhlasu. Souhlasí se mnou, že to tam bude hrozné, ale ví, že si myslím, že to bude úžasně hrozné, že to bude zábava, a ona tak život nevidí. Ví taky, že už jsem se rozhodl. Že jsem se rozhodl pevně. A že i když občas od svého rozhodnutí upustím, sotva bych se ho vzdal pod vnějším nátlakem. „Co ti tak vadí?“ zeptám se. „Tony Churt je přece okouzlující. Smekl před tebou čepici.“ „Nechápu, proč nás zvou.“ „Povídal, že od nás bude chtít nějakou radu.“ „Právě.“ „Vždyť mu ji nemusíme dát.“ Protože jakou od nás chce asi radu? Zřejmě ne morální. A jistě se s námi nepotřebuje poradit o nějakém pěstitelském problému nebo o chovu dobytka. Že by mu dělala starost nějaká malá, ale znepokojivá otázka týkající se etikety nebo přednostního pořadí? Smí třeba lord místodržitel pozvat na večeři rozvedenou manželku královnina bratrance z druhého kolena? Měl by si vzít na lovecký bál smoking se šerpou? Anebo ode mě chce nějakou radu z mého oboru? Zajímá ho můj názor filosofa na některou gnoseologickou otázku? Dozví se někdy skutečně, zda mají jeho nájemníci city? Není snad všechno kolem něj – jeho dům, jeho hnědé sako a jeho landrover – pouhým snem? Ne, Kate i já oba víme, jakou radu chce. Zajímá ho její odborný názor. Má nějaký obraz, o kterém se v rodině vždycky tradovalo, že je to Constable, Tintoretto nebo Rembrandt. Nějakou vázu, džbánek, porcelánového pejska či pasačku, o které si samozřejmě ani na chvíli nemyslí, že by byla nějak pozoruhodná nebo cenná, ale stejně by byl rád, kdyby se na ni Kate mrkla, aby se nemusel znepokojovat, atd. atd. 16
„Obstarám všechno mluvení,“ ujišťuju Kate. Kate na to nic neřekne. Myslí tím, že stejně vždycky mluvím sám. Chtěl jsem ji tím jen uklidnit a slíbit, že mu vysvětlím, že manželka je tu na dovolené, na mateřské dovolené, a že se po ní nemůže žádat, aby cokoli určovala. Ale i kdyby tu nebyla na dovolené, i kdyby teď nemyslela především na dítě, i kdyby seděla ve své kanceláři v Hamlishi a byla placená za to, že myslí na umění, takhle ona umění nepojímá. Nikdy neurčuje, co je co. Není tenhle typ historika umění, ať už o ní Tonymu Churtovi ta paní z trafiky nebo pán, co opravuje septiky, řekli cokoli. Kate mlčí dál. Vím, co si myslí. Myslí si, že Tony Churt stojí o moje názory na umění. Třeba mi ironicky naznačuje, že u Churtů vždycky mívali nějaký obraz, o kterém se domnívali, že je od Mistra vyšívaného listoví, umělce, jehož jméno mezi nás staví menší problémy. Reagovat na to nemíním. Zůstanu stejně zticha jako ona. Ale není od ní moc hezké, že s tím přichází právě teď, i když beze slov. Nezavdal jsem jí přece v poslední době žádnou příčinu, aby mi něco vyčítala. Naopak, právě jsem ji náhle a překvapivě políbil, což má moc ráda. Ale neřeknu k tomu ani slovo. Ani jediné slovo. Šťouchnu ji jen do tlustého ramene a zasměju se, aby na to pozapomněla. „Pusť to z hlavy,“ řeknu jí. „Klidně mu řekni, že je to Constable, a on mě možná pozve, abych si s ním přišel zastřílet.“ Ale sotva to dopovím, Kate se znovu odmlčí a já si uvědomuju, že stačí, abych se jen žertem zmínil, že dokud budu tady na venkově, mohl bych dělat i něco jiného než psát svou knihu, a už to v ní vzbudí podezření. Nemálo ji třeba zneklidnilo, když jsem se najednou začal místo filosofie zajímat o něco umělečtějšího nebo alespoň o filosofii umění, a tvářila se, jako bych zasahoval do jejího území. Ještě víc ji znepokojilo, když jsem se rozhodl vzít si rok volna a začít novou dráhu tím, že napíšu knihu o vlivu nominalismu na nizozemské 17
umění patnáctého století, a přímo ji zděsilo, když jsem po sedmi měsících své pracovní dovolené knihy najednou nechal a pustil se do rozsáhlé eseje o jistém umělci té doby, který mi připadal značně nedoceněný. Nijak ji potom neuklidnilo, spíš vyděsilo ještě víc, když jsem po dvou měsících dospěl k názoru, že Mistr vyšívaného listoví není vůbec nedoceněný, ale naopak nemá žádné zjevné přednosti, zanechal toho mimomanželského úletu stejně náhle, jako jsem se do něj pustil, a vrátil se do zákonné náruče nominalismu ve chvíli, kdy mi už zbývalo jen pět měsíců, abych dokončil knihu a pěkně se zas vrátil k práci na katedře. Takže jsem už ztratil osm ze čtrnácti měsíců svobody. Kate mě podezírá, že z knihy, která mě má dovést na novou dráhu, mám napsáno podstatně méně než osm čtrnáctin. Bojí se, že do září nechám filosofie a v umění taky ničeho nedosáhnu. Má pocit, že jsem na cestě životem zabloudil. A že zatímco její proslulost ve srovnávací křesťanské ikonografii rok od roku roste a stejně se rozrůstá i monografie, kterou na toto téma píše, zůstávám já trapně pozadu. Proto jsme se taky rozjeli na venkov – abychom byli co nejdál od všech přátel a známých a od knihoven a galerií, které by mi mohly nasadit do hlavy další chytré nápady. Budeme tu jen vařit, starat se o Tildu a psát. Nic nás tu nebude lákat z domova, protože tu lze leda tak spadnout do bláta a mluvit se dá jedině s ovcemi a kravami. Ale jsme tu sotva pár hodin, a já už uvažuju o tom, že by ze mě mohl být venkovský gentleman. Není divu, že Kate mlčí. Šťouchnu ji znovu do ramene, abych ji trochu uklidnil, a začnu s novým tématem. S ikonografií sportovního saka. Jak to, že z hnědého kostkovaného sportovního saka Tonyho Churta je jasné, že Tony je venkovský majitel půdy, a moje šedé, barvy pepře a soli, na mě prozrazuje, že jsem městský intelektuál? Jak to, že ošuntělost mého saka naznačuje vysokou duševní úroveň a chudobu a ošuntělost jeho saka bohatství a omezenou inteligenci? 18
