Jak těžké je býti Ujgurem

Jak těžké je býti Ujgurem

Pronásledují je a vězní Číňané i Američané, kteří si přitom navzájem pokrytecky vyčítají porušování lidských práv. Být Ujgurem je zkrátka v současnosti osud takřka beznadějný.

Nepokoje v metropoli čínské provincie Sin-ťiang plní stránky světových novin a obyvatelé tamní metropole Urumči prchají z města po desítkách tisíc. Peking oficiálně tvrdí, že se po prvním týdnu počet obětí blíží dvěma stovkám a zraněných je přes 1600, z nichž většinu tvoří Chanové, tedy příslušníci většinového etnika Číny, ujgurská opozice ze zahraničí nabízí čísla až desetinásobná a s obráceným poměrem obětí. „Mrtvých je asi tisíc a někteří mluví i o třech tisících," tvrdí bez udání zdrojů z washingtonského exilu šéfka Světového kongresu Ujgurů Rebíja Kádirová. Dalších pět tisíc lidí bylo podle ní až dosud zraněno.

Vláda v Pekingu ze strachu z šíření radikálních islámských idejí zakázala páteční muslimské modlitby v mešitách v Urumči, pak je zase povolila, hned na to ale zakázala veřejné smuteční obřady za oběti nepokojů. V ulicích města se pravidelně střetávají Ujguři s Chany, nejlépe ve chvílích, kdy má jedna strana navrch, a tak se skupinky mužů vyzbrojených holemi vrhají na osamělé příslušníky opačného etnika. A do toho všeho zasahuje armáda. Po celém světě se pořádají demonstrace na podporu Ujgurů - lidé už demonstrovali v Berlíně, Ankaře, Canbeře či Istanbulu.

Vývoj situace je překotný, nepřehledný, ale hlavně se v posledních letech opakuje takřka periodicky. A to vše proto, že Peking příliš tvrdě reaguje na původně pokojné protesty Ujgurů, kteří už mají dost svého postavení cizinců ve vlastní zemi.

Menšinou ve své vlasti Na rozdíl od někdejšího SSSR, který potíže s menšinami často řešil jejich násilným přesídlováním, používá Peking vůči minoritám politiku vycházejí ze čtyř bodů, podotýká analýza

1/7


Stratforu. Spočívá v povzbuzení ekonomického života v provinciích, jako jsou Sin-ťiang či Tibet, k tomu poměrně nedávno přibyly pobídky příslušníkům menšin, aby se stěhovali do jiných oblastí Číny a využili tak výhod městského života. Třetí bod spočívá ve výhodách, které menšiny mají například v podobě snadnějších zkoušek na univerzity či obcházení pravidla jednoho dítěte na jednu rodinu. A nad tím vším se vznáší čtvrtý bod, podle něhož je každé volání po větší autonomii a posílení etnické identity šmahem označováno za separatismus a terorismus.

Ujgurové jsou etnicky turkický národ, který žije na západě Číny a jehož domovinu, bývalý mongolský Východní Turkestán a nynější čínskou provincii Sin-ťiang, Peking anektoval v roce 1949. Slíbil tehdy vesměs muslimským Ujgurům autonomii, v jejímž rámci měli dál řídit svůj osud a kontrolovat přírodní zdroje včetně bohatých nalezišť ropy. „Naše ropná pole se ale stala naším prokletím," podotýká Rebíja Kádirová. „Číňané nám tato naleziště, mimochodem největší v celé zemi, prostě ukradli." Výsledkem asimilační politiky Pekingu totiž je, že dnes všechny zisky z těžby ropy v Sin-ťiangu plynou přímo do centrální pokladny v Pekingu, ale navíc i ta nejhůře placená místa v ropném průmyslu bývají programově vyčleněna pro čínské dělníky, kteří do Sin-ťiangu přijížděli po milionech. Ještě horší situace proto nastala v demografické oblasti. Zatímco v roce 1949 žilo v dnešním Sin-ťiangu jen pět procent Číňanů a většinu tvořili Ujguři, dnes je poměr Ujgurů a Chanů vyrovnaný a v hlavním městě provincie už Chanové nad ostatními menšinami dokonce převládají, a to v poměru 72 ku 27.

Šťastná přitom není ani snaha prohloubit asimilaci Ujgurů jejich přesídlováním do východní Číny, kde jim stát nabízí přednostní postavení při hledání práce či vzdělání. Tato „pozitivní diskriminace" totiž naráží na odpor většinových Chanů a v době ekonomické krize ústí ve střety, jakými byly například červnové srážky ujgurských a chanských dělníků v provincii Kvantung.

Politika centrální vlády vůči menšinám zároveň nereflektuje ani neustále se zvyšující požadavky Ujgurů, kteří se obávají o osud své kultury, jazyka či autonomie. „Ve východním Turkestánu je jen několik škol, které lze považovat za kvalitní, a tak Číňané každý rok vezmou pět až deset tisíc ujgurských dětí do Číny, aby se jim tam dostalo,vzdělání'. Ve své podstatě jim ale vymývají mozky," podotýká Rebíja Kádirová. „Chtějí zničit naše tradice, kulturu, jazyk. Pokud Peking opravdu tolik stojí o to mít vzdělané Ujgury, jak oficiálně říká, proč raději nepostaví nové školy přímo u nich?"

Pohár ujgurské trpělivosti přetekl v devadesátých letech minulého století, kdy se provincií přehnal bezpočet masových demonstrací a protestů. Sporadické nepokoje se sice odehrávaly už od roku 1991, ale ty největší paralyzovaly v roce 1997 město Ghuldža, kde policie a armáda zabila několik stovek mladých ujgurských demonstrantů. Čínské úřady následně zareagovaly

2/7


tvrdě a celoplošně - tisíce lidí skončily ve vězení a na potlačení protestních akcí byly nasazeny speciální oddíly. Opozice v této souvislosti připomíná, že úřady tehdy zahájily také rozsáhlou indoktrinační kampaň, při níž byly páleny ujgurské knihy a zavírány mešity.

Islám jako záminka Východní Turkestán, či Sin-ťiang, chcete-li, má navíc tu smůlu, že jeho obyvatelé jsou muslimové, což v dnešním světě stiženém chorobným strachem z islámu a bojem proti terorismu, dává Pekingu do rukou mocný argument - za pouze slovních protestů Západu k represím. „Vláda v Pekingu vnímá islám jako hrozbu," vysvětluje Rebíja Kádirová. „Důsledně proto bojují proti naší víře a snaží se z Ujgurů vychovat národ ateistů." Muslimové, kteří vedou své děti k islámu, jsou zavíráni do vězení. Lidé, kteří pracují ve vládních úřadech, nesmějí chodit do mešit a je od nich očekáván ateismus. „To není důsledek komunistické ideologie, je to jen útok na islám, protože vláda jinak svým zaměstnancům nezakazuje navštěvovat buddhistické nebo taoistické chrámy," konstatuje. Většina těchto kroků čínské vlády je údajně motivována obavami, aby se Sin-ťiang neproměnil v islámský stát, což ale Rebíja Kádirová rázně odmítá: „Pokud by Východní Turkestán jednou získal nezávislost, určitě by se více podobal Kazachstánu nebo Kyrgyzstánu než Saúdské Arábii či Pákistánu. U nás na ulicích prakticky nevidíte zahalené ženy a i extremistů máme málo. Ujgurové jsou dnes kvůli čínské indoktrinaci spíše ateisté než muslimové."

Nynější střety v Urumči jsou z hlediska více než miliardové Číny možná pod její „rozlišovací schopností". Ujgurské organizace totiž nejsou prakticky s to rozšířit své povstání mimo provincii a neovlivňují ve skutečnosti ani celý Sin-ťiang, což podle analýzy Stratforu znamená, že Ujgurové, Tibeťané či další menšiny sice dokáží centrální čínskou moc na krátkou dobu ohrozit bezpečnostně, pro její stabilitu však žádnou hrozbu neznamenají. Ovšem jen za předpokladu, že se nespojí a nezískají podporu v zahraničí, míní Stratfor.

3/7


Rebíja Kádirová

Šéfkou Světového kongresu Ujgurů a nejhlasitější obhájkyní práv tohoto etnika je Rebíja Kádirová, která dnes žije v exilu v USA, svého času ale byla dokonce členkou vlivného komunistického Čínského lidového politického poradního sboru. V Číně se proslavila tím, že se z chudých poměrů dokázala se vypracovat až k vlastnictví velké obchodní společnosti, díky níž se mohla plně věnovat filantropickým projektům, obzvláště pak směřovaným na podporu žen v Sin-ťiangu. V roce 1999, dva roky po nepokojích v Ghuldže, však byla kvůli pokračující veřejné obhajobě práv Ujgurů zatčena a uvězněna, přičemž se na svobodu dostala až v roce 2004 na přímý nátlak USA a rok nato vycestovala do Spojených států, kde žije početná ujgurská diaspora.

Je nositelkou několika mezinárodních lidskoprávních vyznamenání a v roce 2006 byla navržena na Nobelovu cenu za mír. V roce 2007 se v Praze soukromě setkala s Georgem Bushem, který poté vyzval svět „k nátlaku na Čínu, aby věřila svým občanům a zaručila jim svobodu, kterou si zaslouží." Ironií osudu to pronesl v době, kdy CIA na Guantánamu už pátým rokem skupinu Ujgurů pravidelně mučila, přičemž na jejich obranu se Rebíja Kádirová nijak nepostavila. Místo toho nedávno, 7. července, v televizi Al Džazíra ukázala fotografii, s níž chtěla demonstrovat, jak „čínská armáda přesunuje do Urumči vojáky a techniku a bije protestující". Záhy se však ukázalo, že její snímek pocházel z letošních nepokojů v čínské provincii Chu-pej, čehož čínská

4/7


média využila k obviněním, že Rebíja Kádirová vědomě uvádí světová média v omyl a štve je proti Číně.

Se zbraní v ruce Zatímco Rebíja Kádirová a většina ostatních ujgurských separatistů mluví o nenásilném odporu, je vcelku logické, že desítky let trvající čínská asimilace vyvolává i radikálnější odezvu. Její nejorganizovanější podobu představují islámští extremisté sdružení ve dvou hlavních skupinách. Islámské hnutí Východního Turkestánu (ETIM) usiluje ozbrojenou cestou o odtržení ujgurského regionu od Číny a o vytvoření nezávislého státu. Jak vláda v Pekingu, tak i ta v USA ve vzácné shodě považují ETIM za teroristickou organizaci. Vláda George Bushe v roce 2002 výměnou za čínskou podporu v boji proti terorismu - zmrazila všechny zahraniční účty ETIM a v témže roce se ETIM dostalo i na seznam teroristických skupin, který si vede OSN. Čína bojovníkům ETIM přičítá několik pumových útoků v Sin-ťiangu v 90. letech a vraždu čínského diplomata v Kyrgyzstánu v roce 2002. Islamisté tyto údaje nikdy nepotvrdili, ale ani nepopřeli. Několik zatčených členů sice přiznalo, že mají vazby na Usámu bin Ládina a Al Kajdu, ale Hasan Mahsún, šéf ETIM, tyto informace vždy rázně popíral. Faktem ale je, že ho v říjnu 2003 zastřelila pákistánská armáda při protiteroristické operaci na afghánsko-pákistánském pomezí. Druhou nejvýznamnější odbojovou skupinou je Osvobozenecká organizace Východního Turkestánu (STAT), která operuje nejen v Číně, ale i v sousedním Kyrgyzstánu. V roce 1999, u příležitosti 50. výročí čínské anexe Východního Turkestánu, vydala prohlášení, v němž oznámila, že bude za nezávislost bojovat „všemi prostředky". Zpráva nahraná na videu navazovala na „nejlepší tradice" teroristů - tři muži v kápích a se samopaly na záběru připomínali doby, kdy podobná prohlášení vydávali třeba Baskové z ETA, italské Rudé brigády či Irská republikánská armáda. Právě bojovníkům STAT Čína přičítá několik pumových útoků souvisejících s olympiádou v Pekingu. Obě organizace čítají podle různých odhadů maximálně několik tisíc mužů, a to se stalo

5/7


osudným asi třicítce Ujgurů, kteří se krátce po útocích z 11. září připletli do cesty Bushově válce proti teroru. Zatčeni byli ve výbušné oblasti kolem Afghánistánu a Pákistánu a skončili v americkém vězení na Guantánamu. Američtí vyšetřovatelé je tam mučili sami a zároveň je „půjčovali" i svým čínským kolegům. Jak vyplývá z materiálů ministerstva spravedlnosti USA, z nichž citovala americká televizní stanice ABC, uzavřel Washington s Pekingem v roce 2002 dohodu, která umožnila Číňanům přímo na Guantánamu Ujgury „vyslýchat". Podle materiálů zpracovaných inspektorem ministerstva spravedlnosti USA byl Ujgurům před výslechem od Číňanů upírán spánek, nedostávali stravu a byli vystaveni chladu.

Už v roce 2004 se přitom ale v zásadě prokázalo, že je Američané „sebrali" jaksi omylem většina z nich byla na namáhavé pěší cestě do Evropy za výdělkem - nicméně je nikdo nechtěl propustit na svobodu až do letoška. Výjimku tvořila pětice Ujgurů, které soud zbavil jakéhokoli podezření „už" v roce 2005, tedy po třech letech věznění a mučení. USA jim odmítly poskytnout azyl, ale nevrátily je ani do Číny. Místo toho je dopravily do Albánie. Ujgurové jsou tam podle posledních zpráv dodnes zavřeni v uprchlickém táboře, bez znalosti jazyka a se zákazem pracovat. Zbylí byli minulý měsíc převezeni do tichomořského ráje, na souostroví Palau, ztraceného v oceánu jižně od Japonska a východně od Filipín. Důvodem k tomuto odsunu byly obavy z jejich mučení v Číně, což je vzhledem k sedmi letům stráveným v americkém gulagu na Guantánamu přece jen poněkud pokrytecké. Tím spíš, že daleko od domova, bez naděje na odcestování a uprostřed komunity, která je islámu naprosto cizí, se i tichomořské ostrovy se svými plážemi a kýčovitě modrou oblohou mohou rychle proměnit v tropické peklo.

Ujgurové v kostce

Dostupné statistiky uvádějí, že Ujgurů je necelých 12 milionů, přičemž ale neoficiální odhady mluví až o pětadvaceti milionech lidí. Drtivá většina jich žije v čínské provincii Sin-ťiang, diaspora ale zasahuje také středoasijské státy Kazachstán, Uzbekistán, Tádžikistán a Kyrgyzstán, přičemž menšiny Ujgurů žijí také v Mongolsku, Afghánistánu, Pákistánu, Rusku a v čínské provincii Chu-nan.

V době svého největšího rozkvětu v letech 744 až 840 našeho letopočtu ujgurská říše sahala od Kaspického moře až po Mandžusko a pravidelně útočila na bohatou čínskou dynastii Tan. Po hladomoru a občanské válce v roce 840 se však říše zhroutila a byla dobyta Kyrgyzy.

6/7


Provincie Sin-ťiang dnes tvoří šestinu čínského území a hraničí hned s osmi státy, včetně Afghánistánu a Pákistánu.

7/7

Jak těžké je býti Ujgurem

Recommend Documents