JAK LEVNÉ JE JÍST MASO?

Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií Katedra environmentálních studií

Bakalářská práce

JAK LEVNÉ JE JÍST MASO? Analýza nákladů, energetické efektivnosti a environmentálních souvislostí různých druhů stravy.

Michaela Čermáková Vedoucí práce: Ing. Zbyněk Ulčák, Ph.D. Brno, 2008

1

ANOTACE Tato práce se zabývá energetickou efektivitou, environmentálními souvislostmi a náklady spojenými s různými stravovacími vzorci v ČR - konvenčním, vegetariánským a veganským. Za cíl si klade zjistit, zda (popř. jakou měrou) je konvenční stravovací vzorec ČR oproti alternativním stravovacím vzorcům (vegetariánství a veganství) energeticky efektivní, jaké jsou rozdíly v environmentálních dopadech a jaké náklady jsou se stravovacími vzorci spojené. Na základě těchto zjištění posoudit, který z nich lze označit za ekologicky příznivější či přímo environmentálně udržitelný. Autorka dochází k závěru, že současný konvenční stravovací vzorec v ČR je oproti alternativním stravovacím vzorcům environmentálně náročnější a energeticky méně efektivní, proto i méně udržitelný.

KLÍČOVÁ SLOVA: Stravovací vzorce; konvenční stravovací vzorec; vegetariánský stravovací vzorec; veganský stravovací vzorec; energetická efektivita; environmentální souvislosti; náklady; environmentální udržitelnost.

ANNOTATION This thesis deals with energy efficiency, environmental aspects and other costs which are connected with different dietary patterns in the Czech Republic. Its aim is to find out whether and to what extent is conventional dietary pattern of the Czech Republic energy efficient, what are its the environmental implications and other costs in comparison with alternative dietary patterns (vegetarian and vegan), to find out, which one of them could be described as the most environmentally friendly or sustainable. The authoress finds out, that present conventional diet, in comparison with other dietary patterns, requires more energy and has bigger environmental impact, therefore is less sustainable.

KEY WORDS: Dietary patterns; conventional dietary pattern, vegetarian dietaty pattern, vegan dietary pattern; energy efficiency; environmental aspects; costs; environmental sustainability.

2

PODĚKOVÁNÍ

Můj dík patří Ing. Zbyňku Ulčákovi, Ph.D za rady. Můj dík patří rodičům za úžasnou podporu a toleranci. Můj dík patří Gábince za rozptylování a jazykové korektury. A nakonec Lence a Honzovi za nezištnou pomoc.

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto práci zpracovala samostatně a použila pouze zdroje uvedené v bibliografii.

V Mírovicích, dne 9. května 2008

………………………….

Rozsah práce: 12 201 slov

OBSAH 1

ÚVOD ....................................................................................................................... 5

2

FAKTORY VÝBĚRU STRAVOVACÍCH VZORCŮ ............................................. 7

3

3

ZEMĚDĚLSTVÍ V ENVIRONMENTÁLNÍ PERSPEKTIVĚ ................................ 9

4

PRINCIPY UDRŽITELNOSTI, ZEMĚDĚLSTVÍ A STRAVOVACÍ VZORCE . 13

5

STRAVOVÁNÍ V ČR............................................................................................. 15 5.1 5.2

6

JAK SE JÍ V ČR .................................................................................................. 15 MODELOVÉ STRAVOVACÍ VZORCE .................................................................... 16

ENERGETICKÁ EFEKTIVITA STRAVOVACÍCH VZORCŮ V ČR ................ 19 6.1 DODATKOVÉ ENERGIE V ZEMĚDĚLSTVÍ ............................................................. 19 6.1.1 Rostlinná produkce....................................................................................... 19 6.1.2 Živočišná produkce ...................................................................................... 20 6.2 ANALÝZA ENERGETICKÉ EFEKTIVITY STRAVOVACÍCH VZORCŮ ........................ 21 6.2.1 Konvenční stravovací vzorec........................................................................ 22 6.2.2 Vegetariánský stravovací vzorec .................................................................. 23 6.2.3 Veganský stravovací vzorec ......................................................................... 24 6.3 VÝSLEDKY ........................................................................................................ 24 6.4 DISKUSE A OTÁZKY ........................................................................................... 25

7

ENVIRONMENTÁLNÍ SOUVISLOSTI STRAVOVACÍCH VZORCŮ V ČR ... 27 7.1 7.2 7.3 7.4

VODA ................................................................................................................ 27 PŮDA ................................................................................................................ 29 KLIMATICKÉ ZMĚNY ......................................................................................... 31 VÝSLEDKY ........................................................................................................ 33

8

NÁKLADY SPOJENÉ SE STRAVOVACÍMI NÁVYKY V ČR ......................... 34

9

DISKUSE ................................................................................................................ 37

10 ZÁVĚR ................................................................................................................... 42 11 LITERATURA A INFORMAČNÍ ZDROJE.......................................................... 44 12 JMENNÝ REJSTŘÍK ............................................................................................. 50 13 SEZNAM GRAFŮ A PŘÍLOH .............................................................................. 51 13.1 13.2

GRAFY .............................................................................................................. 51 PŘÍLOHY ........................................................................................................... 51

14 PŘÍLOHY ............................................................................................................... 52

4

1 ÚVOD Na počátku této práce stál zahraniční článek, který jsem si před dvěma lety přečetla. Psalo se v něm o množství skleníkových plynů emitovaných v rámci různých stravovacích vzorců. Autoři došli k pro mě tehdy šokujícím závěrům. Rozdíl v množství emisí mezi rostlinnou a masitou stravou byl přibližně stejně velký jako rozdíl mezi cestováním průměrným sedanem (uvádí Toyotu Camry) a terénními automobily.1 Díky tomuto článku jsem si uvědomila, že jeden ze základních antropogenních zdrojů globálního oteplování stojí ve stínu velikánů jako je osobní doprava, bydlení či průmysl a díky tomu do debat o současných a udržitelnějších formách životních stylů (alespoň v ČR) příliš neproniká. S větším zájmem o téma jsem začala zjišťovat, že množství autorů popisuje jak environmentální stránku stravy, tak i energetickou efektivitu či náklady. Rozhodla jsem se proto, že se na stravování zaměřím a zpracuji práci na téma energetické efektivity, environmentálních souvislostí a nákladů různých stravovacích vzorců v ČR. V práci si kladu dva cíle. Prvním z nich je zjistit, zda (popř. jakou měrou) je konvenční

stravovací

vzorec ČR

oproti

alternativním

stravovacím

vzorcům

(vegetariánství a veganství) energeticky efektivní, jaké jsou rozdíly v environmentálních dopadech a jaké náklady jsou se stravovacími vzorci spojené. Chtěla bych zjistit, který z nich bychom mohli označit za ekologicky příznivější či přímo environmentálně udržitelný. Druhým cílem je upozornit na součást životních stylů, která se příliš často opomíjí, a to na důležitost vědomého výběru stravovacího vzorce v životě jedince. První část práce (tj. druhou až čtvrtou kapitolu) věnuji všeobecným otázkám. V druhé kapitole práce stručně načrtávám, jaké vnější a vnitřní faktory působí na jedince při výběru stravovacího vzorce. V další kapitole se pak zabývám otázkou zemědělství a jeho přispění k environmentálním problémům současnosti. Ve čtvrté kapitole všeobecně definuji pojem udržitelnosti, dotýkám se udržitelnosti v zemědělství a udržitelnosti v rámci stravování. Od páté kapitoly dále se věnuji analýze stravování v ČR. Nejprve se zabývám otázkou, jaké jsou současné trendy ve stravování v ČR, a následně definuji stravovací vzorce – modelové strávníky, se kterými posléze pracuji v analýze. Další části práce jsou věnovány analýze těchto vzorců, přičemž se soustředím na primární fázi produkce

1

Jednalo se o článek Eshel & Martin (2006)

5

potravin, na fázi zemědělskou. V kapitole šesté rozebírám energetickou stránku stravovacích vzorců - pomocí jednoduchých výpočtů hodnotím stravovací vzorce z hlediska efektivity energetické konverze. Na environmentální stránku stravovacích vzorců se zaměřuji v kapitole následující. Náklady spojené se stravováním rozebírám v kapitole osmé. Některé otázky, které se v průběhu práce postupně objevily, jsem pak formulovala v diskuzích za jednotlivými oddíly. V práci provádím analýzu primárních a sekundárních dat z českého i zahraničního prostředí. Z České republiky využívám zejména data Českého statistického úřadu (ČSÚ) a Ministerstva zemědělství (MZe). Dále využívám zprávy organizací jako jsou Food and Agriculture Organization (FAO) a Food Climate Research Network (FCRN). Jako teoretické zázemí mi slouží některé zahraniční výzkumy zabývající se energetickou náročností zemědělské produkce a environmentálními souvislostmi stravy. Jde zejména o články Davida Pimentela a Roberta Goodlanda spolu se studiemi Tary Garnett (FCRN). Hlavní linii práce jsem pak získala z článku z italského prostředí Baroni et al. (2006) Evaluating the environmental impact of various dietary patterns combined with different food production systems. Jejich metody jsem sice nevyužila, přesto jsem se však strukturou jejich práce nechala inspirovat. Byla bych ráda, aby byla má práce chápána jako příspěvek k diskuzi o ekologicky příznivém způsobu života, a uvědomělý přístup ke stravování jako jedna z jeho důležitých součástí.

6

2 FAKTORY VÝBĚRU STRAVOVACÍCH VZORCŮ Nejprve bych ráda specifikovala pojem, který ve své práci využívám nejčastěji, a to pojem „stravovací vzorec“. Vycházím z Gerbens-Leenes & Nonhebela, kteří stravovací vzorec používají pro označení opakovaného způsobu stravování, který je pozorovatelný u různých skupin obyvatelstva. (Gerbens-Leenese & Nonhebel, 2005: 25)2

Tyto

stravovací vzorce jsou pak utvářeny na základě množství vnějších faktorů, ale

i

„faktorů vnitřních“ - motivací. Stravovací vzorce rozhodně nejsou statické, mění se v závislosti na vnitřních i vnějších faktorech, ve většině případech je podle GerbensLeenes & Nonhebela (2002) jejich proměna složitá. Jaká je funkce stravování v lidských životech a na základě jakých faktorů lidé volí konzumované jídlo? Konzumace jídla a pití patří k uspokojování základních potřeb, tedy doplnění živin a energie, Dvořáková – Janů používá pojem fyziologické sycení. Tento příjem je ale utvářen i jako určitý způsob komunikace. (Dvořáková – Janů, 1999) Získávání jídla a jeho sdílení je spolu s dalšími lidskými aktivitami zvýznamňováno, interpretováno a je tedy silně symbolickou sférou lidského života. Podle Fiddese (1991) můžeme sdílení jídla vnímat jako vyjádření a sdílení idejí a jako vyjádření skupinové příslušnosti a solidarity. Stravování je v podstatě překročení osobních, fyzických hranic a lze jej nazírat jako vyjádření osobního vztahu ke svému prostředí i ostatním lidem (Fiddes, 1991). Jako takové se stává konstitutivním prvkem příbuzenství i sociální organizace. Slovy Ronalda Barthese se jídlo stává určitým „systémem komunikace, obrazným tělem, protokolem užití, situací a chování“ (Barthes, 1997: 21). Výběr určitých potravin i jídel není přímo dán biologickou konstitucí, jejich výběr jedincem více závisí na sociálních vlivech. Mimo jiné pak závisí na jedincově pozici ve společenském poli, která distinktivně vytváří systém vkusu a preferencí, které jedince formují a vytváří tak jeho postoj k vlastnímu tělu i životní orientaci - pověstný habitus Pierra Bourdieu. Habitus se z hlediska stravování projevuje určitým vkusem či chutí, které jedinec naplňuje skrze vlastní preference - stravovací vzorec. (Bourdieu, 1998) Donedávna závisely stravovací vzorce vesměs na lokálních zdrojích potravy. S rozvojem dopravy a konzervačních technik během 20. století však došlo k možnosti většího výběru potravin a následnému posunu od tradičně konzumovaných potravin a 2Jedná

se o můj překlad anglického „food consumption pattern“, v jiných materiálech též „dietary pattern“. V českém prostředí jsem se setkala s pojmem „výživový styl či směr“ Dvořáková-Janů (1999), „výživové směry a alternativní výživa“ (Společnost pro výživu). Tyto pojmy však nevystihují můj záměr dokonale.

7

jídel k současným preferovaným potravinám. (Gerbens-Leenes & Nonhebel, 2002) Během druhé poloviny 20. století v industrializovaných zemích (i díky růstu ekonomických možností obyvatel) došlo ke konzumaci opulentních jídel s vyšším procentem živočišných zdrojů. V tomto směru se tedy stravovací vzorce radikálně změnily během jedné generace. Rychlá proměna však proběhla pouze na úrovni dostupnosti jídla, méně pak na úrovni samotných stravovacích preferencí. Dvořáková – Janů v tomto směru zmiňuje teorii W. Ogbourna „cultural lag“, kterou lze vysvětlit současné stravovací návyky. Tvrdí, že změny v jednotlivých částech společnosti neprobíhají stejně rychle, zejména tzv. materiálová kultura (kterou tvoří např. vědecké poznání, technologie či metody) vyvolává rychlejší změny než kultura nemateriální (společenské normy, hodnoty, či instituce). V případě, že tyto kultury nejsou v rovnováze, dochází k tvorbě mylných postojů či vzorců chování, mj. i co se stravování týče. Socio-kultrní aspekty jídla a stravování zaostávají za materiálními znalostmi o výživě. Současný člověk se tak stravuje jako člověk těžce tělesně pracující, vyhledává energeticky bohaté potraviny (i přes fakt, že je při svém obvyklém výkonu nevyužije). Takovým způsobem se dají vysvětlit stále přetrvávající nevhodné vzorce stravování i fakt, že budování vzorců nových je složitá záležitost, ve které apely na rozum nemají okamžitý úspěch. Na utváření stravovacích vzorců se tedy podílí tradice a dále pak i faktory jako jsou etnická příslušnosti, náboženské přesvědčení či zvyky. (Gerbens-Leenes & Nonhebel, 2002) Dalším z hlavních hledisek se zdá být zdraví a tělesná krása, které v debatě o stravování v současnosti převládají. (Dvořáková-Janů, 1999) S jídlem tak souvisí disciplinace vlastního těla i mysli. Dalším z motivů k preferenci či odmítání určitých typů potravin či zemědělských pěstebných systémů je hodnotová orientace jedince, kterou lze skrze stravu artikulovat.3 Do výběru stravovacího vzorce zasahují i další činitelé jako je například naše individuální psychologická výbava. Faktorů, na základě kterých volíme vlastní stravovací vzorce, je jistě mnohem více než kolik jsem jich zmínila. Nešlo mi však příliš o to je precizně vyjmenovat, pouze snad naznačit jejich rozmanitost a komplexnost, jež s velkou pravděpodobností stojí u vzniku lidské neochoty tyto stravovací návyky změnit.

Zde mám na mysli např. etické aspekty vegetariánství a veganství tak, jak je uvádí např. Kohák (2000), preferenci biopotravin či fair trade výrobků. 3

8

3 ZEMĚDĚLSTVÍ V ENVIRONMENTÁLNÍ PERSPEKTIVĚ Zemědělství je odvětví lidské činnosti, kterým člověk výrazně zasahuje do přirozeného prostředí Země a přímo způsobuje degradaci přírodního kapitálu. Jeho základní funkcí je samozřejmě zisk potravy pro člověka, současně ale plní i množství dalších funkcí, mj. se významně podílí na tvorbě a údržbě krajiny. Současné zemědělství euramerického regionu je výsledkem pokračující industrializace ve 20. století. Jeho hlavním znakem je celková intenzifikace výroby a s ní spojená zvýšená environmentální zátěž. Zemědělství je dnes vnímáno jako jedno z environmentálně nejnáročnějších odvětví lidské činnosti. V následujících řádcích zmiňuji základní environmentální problémy, na kterých má zemědělská činnost podíl. V této souvislosti podle Pimentela (2005) i FAO (2006) zde figurují snižující se zásoby čisté sladké vody, půdní eroze, ztráta biodiverzity, globální klimatické změny a v neposlední řadě i rostoucí světová populace, která všechny předchozí problémy umocňuje. Růst světové populace je jedním z hlavních problémů současnosti. Podle OSN má do roku 2050 vzrůst až o polovinu, tj. ze současných 6,3 až na 9,4 miliardy lidí. (FAO, 2006) Takový růst s sebou přináší i zvyšující se poptávku po zemědělských produktech, tedy i spotřebu většího množství přírodních zdrojů. V souvislosti s růstem světové populace a zejména s jejím postupným bohatnutím je zmiňován i posun stravovacích návyků směrem k vyšší konzumaci živočišných produktů.4 (Pimentel & Pimentel, 1999; FAO, 2006) Dalším problémem je nedostatek pitné vody, jímž je v současnosti postižena přibližně miliarda lidí s předpokladem budoucího nárůstu. (FAO, 2006) Z důvodů snížení dostupnosti a kvality vody lze také předpokládat zvýšení rizika přenosu infekčních chorob (které jsou až z 90 % přenosné právě vodou). (Pimentel et al., 2004) Světově největším konzumentem sladké vody je zemědělství, které spotřebuje5 až 70 % z celkové spotřeby sladké vody.6 Pokud bychom vzali v potaz vodní ztráty7, dosáhlo by

Podle FAO (2006) by se produkce masa měla do roku 2050 měla zvýšit dvojnásobně (z dnešních 229 miliónů tun na 465 miliónů tun), stejně tak i produkce mléka (z 580 miliónů tun na 1043 miliónů tun). 5 Spotřeba vody znamená, že je voda využívána způsobem, který ji posléze dovoluje znovu využít. 6 Naproti tomu proti spotřeba domácností která činí pouhých 10 % a spotřeba industriální se podílí 20 % spotřeby. (FAO, 2006) 7 Vodní ztráty jsou definovány, jako únik/odčerpávání vody z vodních zdrojů, bez jejich možné náhrady. Např. voda uvolněná evapotranspirací rostlin je považována za neobnovitelnou, neboť část se stává chemickou součástí rostliny a zbytek je uvolněn do atmosféry. (Pimentel et al., 2004 ) 4

9

zemědělství bilance až 93 %.8 Různé zemědělské sektory (i produkční systémy) jsou však na spotřebu vody rozdílně náročné. Rostlinná produkce je obvykle hodnocena jako efektivnější než produkce živočišná, neboť je při produkci rostlinných bílkovin spotřebováno podstatně nižší množství vody než je tomu u bílkovin živočišných. Například k vyprodukování 1 kg sóji je třeba 2000 l vody, k 1 kg drůbežího masa 3500 l vody a na 1 kg jehněčího masa je třeba až 51 000 l vody.9 (Pimentel et al., 2004) Velká spotřeba vod (zejména podzemních) ale není jediným problémem. Dalším, neméně významným, je znečišťování povrchových i půdních vod průsaky pesticidů, hnojiv a odpadem ze živočišné výroby (srov. 8.1). Právě odpady z tohoto sektoru velmi nepříznivě působí na kvalitu vod. Prostřednictvím nakládání s koncentrovanými živočišnými odpady z intenzivního zemědělství často dochází ke kontaminaci vod nebezpečnými mikroorganismy.10 Zemědělství se také přímo podílí na degradaci půd. Za posledních 50 let bylo přibližně 85 % světové zemědělské půdy postiženo degradačními procesy, které zahrnují zejména půdní erozi, salinizaci, půdní kompresi, ztrátu živin, biologickou degradaci a znečištění. (FAO, 2006) Dle Pimentela (2004) je v současnosti největší hrozbou produktivity zemědělské půdy půdní eroze, která redukuje přístup k vodě, ztenčuje půdní vrstvu a snižuje množství živin a půdní bioty. V průběhu posledních 40 let se díky ní okolo 30 % orné půdy stalo neproduktivní (z toho důvodu také docházelo a stále dochází k jejímu opouštění11). Zvyšující se poptávka po živočišných produktech pak má za následek masivní expanzi zemědělství do dosud nedotčených míst, např. deštných pralesů. Předpokládá se, že rychlost odlesňování bude záviset na poptávce po plodinách sloužících jako krmiva pro hospodářská zvířata. Je nutné dodat, že hospodářská zvířata v současnosti zkonzumují více proteinů, než sama vyprodukují.12 Živočišná výroba tak zabírá největší část suchozemského povrchu vhodného pro zemědělskou produkci. V číslech jde o 471 Naproti tomu spotřeba domácností činí 3 %, industriální spotřeba 4 %. (FAO, 2006) bílkovin v těchto jednotlivých zdrojích není stejný. Sója je koncentrovanějším zdrojem bílkovin než zmiňované maso. 10 Mezi ty nejzávažnější patří kontaminace bakterií Escherichia Coli a jí podobným patogenům. Ta např. jen v Americe ročně infikuje 76 miliónů lidí z nichž 5000 na tuto infekci zemře. (Pimentel et al., 2004) 11 Podle FIPRI je každí rok kvůli půdní erozi opuštěno na 10 miliónů hektarů půdy, dalších 10 miliónů hektarů je ztraceno kvůli salinizaci půd. (Pimentel, 2005) 12 V krmivech spotřebují hospodářská zvířata až 77 miliónů tun proteinů, které by mohly být zkonzumovány přímo lidmi. Naproti tomu proteinů, které se získají z produktů těchto zvířat je pouze 58 tun. (FAO, 2006) Na fakt, že k produkci živočišných proteinů je třeba více přírodních zdrojů (ať již půdy, vody či energie) než na produkci bílkovin rostlinných, upozorňuje již od 70. let množství autorů. Zmiňme např. F.M. Lappé či D.Pimentela. 8

9Množství

10

milionů ha (33 % obdělávatelné půdy) pro pěstování plodin na krmiva a 26 % nezamrzajícího zemského povrchu na pastvu. (FAO, 2006) Úrodná půda hraje v životě lidstva bytostně důležitou úlohu, neboť 99,7 % veškerých potravin získává ze suchozemských ekosystémů a asi pouhých 0,3 % z mořských a jiných vodních ekosystémů. (Pimentel, 2005) Je proto nezbytné, aby zůstala produktivní. Zemědělská produkce se také významně podílí emisemi skleníkových plynů na globálních klimatických změnách.13 Celkově zemědělství přispívá podle Garnett (2007) k emisím skleníkových plynů 17 – 32 %.14 Podle FAO (2007) pak živočišná výroba přispívá ke změně klimatu 18 %, což je více než celosvětová doprava. Emisemi oxidu uhličitého se podílí 9 % (produkovaným zejména přeměnou dříve zalesněných oblastí na pastviny či obdělávatelnou půdu a její následné intenzivní obdělávání, dále pak transport a zpracování živočišných produktů), metanem 37 % a emisemi oxidu dusného až 65 % (tyto skleníkové plyny jsou produkovány zejména fermentací probíhající v bachoru skotu a odpadu hospodářských zvířat). Nutno dodat, že oxid dusný spolu s metanem přispívají k celkovým emisím ze zemědělství o mnoho více než oxid uhličitý. Klimatické změny jsou podle FAO (2007) z hlediska zemědělství relevantní ve dvojím smyslu. Za prvé, produkce potravin sama o sobě významně přispívá ke klimatickýcm změnám. Za druhé, klimatické změny ovlivní výnosy plodin a tedy i možnou dostupnost jídla. Podle IPCC (2007) budou pozitivně ovlivněny státy severní, a to pouze do r. 2050, poté bude efekt negativní. U států globálního jihu se očekává vesměs negativní dopad. Posledním zmiňovaným environmentálním dopadem zemědělství je zráta biodiverzity. Podle FAO (2007) jsou hlavními příčinami ztráty biodiverzity změny přirozeného prostředí (např. vlivem využívání krajiny), klimatické změny, invazivní druhy živočichů a rostlin, nadměrné využívání přírodních zdrojů a jejich znečištění. Zemědělství se na její ztrátě podílí zejména expanzí pastvin (často na úkor tropických lesů), která má nedozírné následky na jedny z nejcennějších ekosystémů v Latinské Americe. Pastva nadměrného počtu dobytka tak přispívá ke změnám stanovišť a urychluje dezertifikaci půd. Zvyšující se počty hospodářských zvířat spolu s intenzifikací živočišné výroby zapříčiňují snížení biodiverzity vlivem rozšiřování Podle poslední zprávy Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC) z roku 2007 je vliv antropogenního prvku na klimatických změnách velmi pravděpodobný (což představuje pravděpodobnost 90 %). 14 Ohledně přesného čísla panuje nejistota, neboť mezi jednotlivými státy existují rozdíly, v rámci hodnocení původce emisí, tj. jaký zdroj emisí se započítává do zemědělství a jaký do jiných průmyslových odvětví. (Garnett, 2007) 13

11

orných půd, znečištění vod a půdy odpady ze živočišné výroby či pesticidy. V neposlední řadě je zemědělství, resp. živočišná výroba zodpovědná za 68 % veškeré produkce amoniaku, který se podílí na tvorbě kyselých dešťů a tím negativně ovlivňuje biodiverzitu. (FAO, 2007) Zemědělství (zejména jeho živočišný sektor) je tedy podle FAO jedním z největších zdrojů znečištění ovzduší skleníkovými plyny, vede ke ztrátám biodiverzity a v rozvojových zemích je největším zdrojem znečištění vod. Důležité je uvědomit si, že ne všechny produkční systémy musí být nutně stejnou měrou devastující. Existují formy méně i více udržitelné. Jako ekologicky málo příznivá varianta zemědělství je vnímána zejména intenzivní zemědělská produkce, která převládá v euroamerickém regionu a po proběhnutí tzv. zelené revoluce se rozšířila i do méně industiralizovaných států. Podle CIWF (Compassion in World Farming) na světě stále existuje větší množství drobných farmářů hospodařících na vícesložkových farmách15. Jejich počet se však s globalizací trhů a liberální politikou vlád velmi rychle snižuje. Náhradou za ně je pak intenzivní rostlinná i živočišná výroba, při které dochází jak k degradaci přírodních zdrojů, tak i k degradaci sociálního uspořádání. (Společnost pro zvířata, 2004)

Na farmách, na kterých se neprodukuje pouze jeden produkt, ale které jsou díky větší různorodosti výrobků (pěstují plodiny a chovají i zvířata) a minimu vnějších vstupů (jako jsou hnojiva či krmivo) z hlediskavýkyvů počasí i trhů stabilnější. (Společnost pro zvířata, 2004) 15

12

4 PRINCIPY UDRŽITELNOSTI, ZEMĚDĚLSTVÍ A STRAVOVACÍ VZORCE Pokud se chceme zabývat otázkou udržitelnosti různých stravovacích vzorců, musíme si nejprve objasnit pojem udržitelnost i jeho vztah k zemědělství. Koncept udržitelnosti16 se skládá ze tří pevně propojených částí – udržitelnosti ekonomické, sociální a environmentální. V práci se zabývám pouze udržitelností environmentální, neboť je základem jak pro udržitelnost ekonomickou, tak i sociální.17 Environmentální udržitelnost tkví v uchování přírodního kapitálu (voda, půda, vzduch, biodiverzita) jako poskytovatele vstupů i výpusti18 pro výstupy lidské činnosti s důrazem na zachování či zvýšení lidského blahobytu (ochranou surovin potřebných pro naplnění lidských potřeb). Z hlediska

zdrojů

jde

v rámci

environmentální

udržitelnosti

o

čerpání

obnovitelných zdrojů rychlostí stejnou, jakou dochází k jejich regeneraci. Čerpání neobnovitelných zdrojů podle Goodlanda být udržitelné nemůže. Cestou jakési udržitelnosti by v jejich případě bylo jejich čerpání v rovnováze s vývinem jejich obnovitelných náhražek. Z hlediska výpusti se tento princip vykládá jako udržování emisí odpadů lidské činnosti v rámci asimilačních kapacit ekosystémů bez narušení asimilační či jiné služby v budoucnosti. Zásadním požadavkem environmentální udržitelnosti je, aby přírodní kapitál zůstal nedotčený. V zemědělství a dalších odvětvích lidské činnosti to znamená udržovat ekonomiku v rovnováze s limity jednotlivých ekosystémů společně s udržitelnou spotřebou. (Goodland, 1995) Stejně tak by i podle Ulčáka & Palla (2003) neměla být udržitelnosti v zemědělství redukována na environmentální pilíř udržitelnosti, ale měla by zohledňovat i sociální a ekonomickou stránku udržitelnosti.19

V práci využívám konceptu udržitelnosti tak, jak jej používá a definuje Goodland (1995), který vychází z definic Hermana Dalyho. 17 Různé stravovací vzorce by samozřejmě mohly i měly být analyzovány z hlediska dalších pilířů udržitelnosti, na to však v práci není prostor. Nabízí se tak prostor dalšího rozpracování tématu. 18 Těžce přeložitelný anglický termín „sink“, český překlad „výpusť“ dle Meadows (1995). 19 Ulčák & Pall (2003) v tomto směru zmiňují pohled OECD, které je kritizováno za redukcionistický přístup k udržitelnosti v zemědělství zejména kvůli opomíjení sociálních aspektů udržitelnosti nezahrnuje např. spotřební vzorce lidí a s tím spojenou ekologickou stopu, nedávají komunitám dostatečný prostor pro spolupodílení se na procesu identifikace indikátorů udržitelnosti a nedostatčně zajišťují koordinaci indikátorů a politiky. Udržitelnost v zemědělství je proces regionálně specifický a vzhledem k rozmanitosti a komplexitě podmínek by měl být řešen holistickým způsobem. Tím se vyznačuje například přístup J. Prettyho, který navrhuje přistupovat k udržitelnosti nejen v zemědělské produkci, ale i v celém venkovském systému, neboť zemědělství zasazuje do širších společenskoekonomických souvislostí. (Ulčák & Pall, 2003) 16

13

Zaměříme – li se na výše uvedené principy udržitelnosti, můžeme se pokusit odpovědět na otázku, který stravovací vzorec lze zhodnotit jako nejudržitelnější. Jde o takový stravovací vzorec, který jak na úrovni zemědělské produkce, tak na úrovni distribuce a konzumace produktů co nejefektivněji využívá všech přírodních zdrojů (jako jsou např. voda, půda či neobnovitelná paliva) a zároveň eliminuje energetické ztráty, které vznikají vlivem nevýhodné energetické konverze v jednotlivých částech zemědělské produkce. Podle Goodlanda (1987) to znamená stravovací vzorec, který se nachází co nejníže v potravním žebříčku. V přílohách uvádím Goodlandovu tabulku (Tabulka 1) znázorňující environmentální udržitelnost v závislosti na pozici v potravním řetězci. Nejvyšší environmentální dopad má podle Goodlanda strava carnivorní, zejména pokud je postavená na konzumaci teplokrevných živočichů a jejich produktů. Je to zároveň i strava, která je nejméně zdravotně příznivá a nejméně energeticky i environmentálně efektivní. Na druhé straně žebříčku s nejmenším environmentálním dopadem se nachází strava rostlinná. Ta je podle zároveň nejzdravější i nejefektivnější. Udržitelnost ve stravování lze podle Goodlanda dosáhnut účinnou akcí, kterou rozumí sestoupení jedinců na nižší stupeň potravního žebříčku20, spolu se změnou celkových spotřebních vzorců.

20

Jako účinné řešení navrhuje internalizaci externalit ve stravování (srov. 8)

14

5 STRAVOVÁNÍ V ČR V této části práce se zabývám otázkou, jaké trendy převažují ve výběru potravy v ČR. V další části již definuji stravovací vzorce, které jsem si zvolila pro další analýzu stravování v ČR.

5.1 JAK SE JÍ V ČR T RENDY VE STRAVOVÁNÍ V ČR Z dat ČSÚ (2007) o celkové spotřebě potravin se dá usuzovat, že za posledních patnáct let dochází k pomalým změnám ve způsobu stravování. Zvyšuje se množství spotřebovaného ovoce a zeleniny ve stravě obyvatelstva, stejně tak narůstá i množství spotřebovaných mléčných výrobků. Spotřeba masných výrobků je co do kvantity poměrně stabilní. Mění se pouze složení. Ustupuje spotřeba hovězího a vepřového masa a na stranu druhou vzrůstá spotřeba drůbežího. Klesající spotřebu červeného masa je možné vysvětlit měnící se chutí obyvatelstva, vzrůstající snahou jíst zdravěji, přetrvávajícím strachem z možných přítomných patogenů v jídle a jejich přenosu na člověka21, ale také vzrůstající intenzifikací výroby, která přeje spíše monogastrickým živočichům než přežvýkavcům. Tento vývoj kopíruje dle FAO (2006) celosvětový trend ve vzrůstající spotřebě drůbežího a vepřového masa a odklon od spotřeby masa hovězího. (FAO, 2006) Z longitudinálních výzkumů v zemích EU vyplývá, že i další faktory výběru stravovacích vzorců v Evropě se postupně mění. Od osmdesátých do devadesátých let dvacátého století se dvojnásobně zvýšila preference jídla na základě znalosti environmentálních souvislostí (spolu s tím vzrostla i percepce rizikových faktorů, např. možného obsahu pesticidů či kontaminace jídla bakteriemi a zdravotních faktorů spojených s konzumací jídla). (Saba, 2001) Podle posledního výzkumu Eurobarometr z roku 2006 jsou mezi hlavními prioritami veřejnosti z hlediska zemědělství produkce zdravých a bezpečných potravin (uvedlo 41 % respondentů), podpora úcty k životnímu prostředí (33 % respondentů), zaručení dobrého zacházení s hospodářskými zvířaty (27 % respondentů) a zajištění

Například jako reakce na sklandály s propuknutím BSE a možnému přenosu Creutzfeldt-Jacobsovy nemoci na člověka. (Duben & Šatrán, 2006) 21

15

spravedlivých cen pro producenty (33 % respondentů) i spotřebitele (34 % respondentů). (Europian Commission, 2006) Fakt, že spotřebitelé kladou větší důraz na informace o původu a složení potravin je také patrný v množství certifikátů o původu a složení potravin, které se v současnosti vyskytují na trhu. Dokládá to i vzrůstající zájem o bipotraviny.22

5.2 MODELOVÉ STRAVOVACÍ VZORCE Pro analýzu míry (ne)udržitelnosti průměrného stravovacího vzorce v ČR jsem zvolila tři typy stravovacích vzorců. Zaplňují celou Goodlandovu (1987) škálu od omnivorství až k plně rostlinné stravě. Zvolila jsem je na základě informací získaných ze zahraničních studií, které se v minulosti zabývaly podobným tématem. (Eshel & Martin, 2006; Baroni et. al, 2006; Pimentel, 2003) V analýze budu následně pracovat se třemi typy stravovacích vzorců – veganským, vegetariánským a konvenčním.23 Ráda bych upřesnila, co jednotlivé stravovací vzorce v mé práci znamenají. Konvenční stravovací vzorec byl vypočten z údajů spotřeby obyvatelstva podle ČSÚ pro rok 2005.24 Za rok 2005 spotřeboval konvenční strávník ČR 58,62.105 kJ (za 1 den pak 0,16119.105 kJ), z čehož bylo 30 % z živočišných zdrojů (18 % z masa, 10,5 % z mléka a mléčných výrobků, 1,5 % z vajec). Zbytek, 70 % , byl zkonzumován ve formě rostlinné stravy (34 % obilovin, 11 % cukru, 10 % zeleniny, ovoce a brambor, 10 % olejů a semen, 5 % nápoje). Nutno dodat, že rozložení živin u konvenčního strávníka a výše jeho energetického příjmu neodpovídá soudobým výživovým doporučením, neboť takové množství energie je více, než by měl podle výživových doporučení spotřebovat

22Podle

statistik agentury Green marketing obchod s biopotravinami vzrostl za rok 2006 o 49 %. Čeští spotřebitlé pak bio výrobky nejčastěji nakupují v hypermarketech a supermarketech (67 %), na což zareagovaly velké obchodní řetězce, které si v současnosti vytváří své vlastní BIO řady. Nárůst obliby biopotravin se odráží i v růstu množství výrobců biopotravin. (Green marketing, 2007) 23 Zde bych ráda podotkla, že podle ADA (American Dietetic Asociation) i Kanadských dietologů „dobře rozvržená veganská, laktovegetariánská a laktoovovegetariánská strava je vhodná pro všechna životní období, včetně těhotenství a laktace. Zabezpečí nutriční požadavky batolat, dětí i adolescentů a vede k normálnímu vzrůstu“ (ČSVV, 2004: 18). Je ovšem pravdou, že část odborné veřejnosti v ČR se k jejich prospěšnosti staví spíše skepticky. Například Česká společnost pro výživu nedoporučuje veganskou stravu „u osob se zvýšenou potřebou živin (těhotné, kojící ženy, děti školního věku, starší osoby), pro kojence a děti předškolního věku je nebezpečná a proto kontraindikovaná” (Stránský, 2004). Vycházím tady spíše z doporučení odborníků anglosaských zemí, kde tyto výživové směry mají větší zastoupení než v ČR. Podle Vegetarian Union bylo např. ve Velké Británii v roce 2007 přibližně 2 % vegetariánů a dalších 7 % „částečných“ vegetariánů, což čítá přibližně 3,5 milióny obyvatel. (Vegetarian society) Stránský (2004) uvádí, že podle statistiky agentury StemMark je v současnosti v ČR okolo 2 % vegetariánů.

16

velmi těžce pracující muž ve stáří 19 – 34 let. (Společnost pro výživu & MZe, 1999: 16) To vede k jistým energetickým, ekonomickým i zdravotním důsledkům.25 Jako vegetariánský stravovací vzorec jsem zvolila jeho (v západní společnosti) nejrozšířenější variantu - lakto-ovo vegetariánství26. Jedná se o stravu s převahou rostlinných zdrojů, s částí kalorií získaných z živočišných potravin (ve formě mléčných výrobků a vajec). U vegetariánského strávníka uvažuji 80 % příjmu energie z rostlinných zdrojů, 20 % energie pak počítám ze živočišných zdrojů s vyloučením masa. Odhaduji, že příjem energie z vajec by mohl dosáhnout 3% z celkové energie, energie z mléčných výrobků pak 17 %.27 Dalo by se říci, že lakto – ovo vegetariánství vystihuje v mé práci střed mezi veganstvím a konvenčním stravováním. Veganský stravovací vzorec, někdy též nazývaný jako striktní vegetariánství, se skládá ze 100 % z rostlinných zdrojů (65 % energie získané z obilovin, zbývajících 35 % je rozděleno mezi ořechy a semena 10 %, luštěniny 10 %, ovoce a zeleninu 10 %, nápoje 5 %).28 U veganů tedy uvažuji celkový příjem energie pouze z rostlinných potravin při zachování stejného kalorického příjmu jako u vegetariánů i konvenčních strávníků. Uvědomuji si, že jak vegetariánství tak veganství nejsou pouhými stravovacími vzorci, ale komplexními životními postoji, které se nespokojí s pouhým omezením jednotlivých

položek

jídelníčku.

Charakterizuje

je

nejen

odmítání

masných

(vegetariánství) a dalších živočišných produktů (veganství), ale také odmítání produktů vyráběných ze živočišných materiálů i produktů, při jejichž výrobě byla zvířata

Příjem 0,16119.105 kJ (3850 kcal) na den odpovídá sice příjmu rozvinutých zemí (jmenovitě USA či Řecku), u kterých se ale také mimo jiné velmi rychle rozvíjí obezita a další civilizační onemocnění. (FAO, 2007) V části 9 se zmiňuji o nákladech spojených s neadekvátní výživou jedince. 26 Tento typ vegetariánství není jediným možným. Existují i další směry jako např. lakto vegetariánství, ovovegetariánství, semivegetariánství atd. Všechny mají společné vyloučení masa a masných výrobků z jídelníčku. V současnosti se objevují i směry, které vylučují pouze některé typy masa. Například pescovegetariánství, které vylučuje všechno maso kromě ryb. Vegetariánské společnosti např. IVU (International vegetarian union) však takové proudy za vegetariánství neuznávají. (IVU) 27 V současnosti bohužel v ČR neexistuje ucelená statistika rozšíření vegetariánství a veganství mezi občany ČR ani statistiky jejich příjmu potravin. Odhad příjmu jsem provedla na základě výživové pyramidy a na základě americké studie publikované v článku Diet Matters (Eshel & Martin, 2006; Pimentel & Pimentel, 2003) Množství živočišných potravin se zdá být nadměrné, Colins & Fairchild (2007) ale zmiňují, že vegetariáni často inklinují k nahrazování masných složek potravy mléčnými výrobky a vejci. Proto u vegetariána uvažuji 20 % energetického příjmu ze živočišných zdrojů. 28 Mohlo by se zdát, že 65 % energie přímo z obilovin je příliš. Jedná se o 11 porcí denně (1 porce je přibližně kopeček rýže, krajíc chleba či rohlík). Podle vegetariánské pyramidy má být denní příjem obilovin pro vegetariána 6-8 porcí (Müllerová, 2003), u vegana se však rozpětí pohybuje mezi 6-11 porcemi denně (srov. 14, Obrázek 1). Je ovšem nutné zohlednit fakt, že energetický příjem jedince nebude s největší pravděpodobností nikdy celých 3850 kcal. Jde nám tedy spíše o poměry jednotlivých typů potravin. 25

17

zabíjena, týrána či jinak využívána (např. výrobky průmyslu kožedělného, farmaceutického či kosmetického).29 Při tvorbě alternativních stravovacích vzorců (vegetariánství a veganství) jsem záměrně vycházela z výživy konvenčních strávníků, a proto jsou v jistém smyslu nereálné. Předpokládám, že žité vzorce budou od mých modelových odlišné, a to jak u vegetariána tak u vegana. Rozložení energetického příjmu se v žitém vzorci může přiklánět např. ke konzumaci většího množství ovoce a zeleniny, popř. luštěnin. Rovněž předpokládám menší množství alkoholických nápojů. Stránský (2004) také uvádí, že vegetariáni a vegani mají obvykle nižší BMI30 než je průměr populace, tedy i nižší energetický příjem. Mým cílem však nebylo vytvořit plnohodnotné stravovací vzorce, ale spíše reflektovat současný stav stravování konvenčního strávníka a na základě dostupných informací jej porovnat s ostatními stravovacími vzorci.

29Přes

fakt, že etická stránka stravovacích vzorců je častou motivací k jejich výběru se jí zabývat více nebudu, neboť se vymyká zaměření práce. Pro informace o etických aspektech zmiňme například autory jako jsou Kohák (2000), Singer (2001) či Petterson (2003). 30Body Mass Index – Index tělesné hmotnosti, porovnává výšku k hmotnosti jedince a je jím určován stupeň obezity jedince. (FZV)

18

6 ENERGETICKÁ EFEKTIVITA STRAVOVACÍCH VZORCŮ V ČR V této části práce provádím analýzu energetické efektivity31 jednotlivých stravovacích vzorců. Zaměřuji se především na produkční – zemědělskou část, neboť hodnocení energetické bilance různých produkčních systémů zemědělské výroby i jednotlivých sektorů zemědělství (rostlinná, živočišná produkce) jsou významným (ale zdaleka ne jediným) měřítkem udržitelnosti těchto systémů. (Křen & Valtýniová) Zemědělství v podstatě představuje umělý ekosystém, který z hlediska toku energie musí člověk (v zájmu jeho stability) dotovat dodatkovou energií32. Z hlediska energetické bilance je zemědělství ojedinělým případem lidské činnosti. Zatímco ostatní odvětví energii pouze odčerpávají, zemědělství ji díky fotosyntetické transformaci sluneční a dodatkové energie do vazeb fytomasy zároveň akumuluje. Právě biomasa vstupuje do dalších procesů a poskytuje energii využitelnou k přímé výživě člověka, ostatních živočichů nebo např. pro výrobu paliv (spalování, bioplyn, etanol atd.). Při hodnocení energetické náročnosti různých sektorů zemědělství (i různých stravovacích vzorců) je nutné hodnotit jak přímou spotřebu energie v zemědělských výrobních procesech (např. ve formě paliv, lidské práce či elektrické energie), tak i nepřímou dotaci zemědělství, kterou je např. energie potřebná pro výrobu zemědělské techniky, produkci chemického průmyslu (hnojiv, biocidních přípravků atd.), výstavbu zemědělských objektů, ale i např. energii potřebnou pro chov zvířat (produkce krmiva pro zvířata, jež se zraní či onemocní a nemohou být využita pro lidskou výživu, produkce léčiv a další). (Strašil, 2005)

6.1 DODATKOVÉ ENERGIE V ZEMĚDĚLSTVÍ 6.1.1 ROSTLINNÁ PRODUKCE V našich zeměpisných podmínkách je v rostlinné produkci na dodatkovou energii nejnáročnější cukrová řepa 39,87 GJ.ha-1, dále jsou to brambory 38,35 GJ.ha-1 , pšenice 25,26 GJ.ha-1, vojtěška 12, 85 GJ.ha-1. Jednotlivé vstupy dodatkové energie se

Energetickou efektivitou rozumím efektivnost přeměny dodatkové energie v zemědělství v produkty rostlinné (jednotlivé plodiny) a živočišné výroby (maso, mléko, vejce). 32 Do ekosystémů tak kromě přirozené energie (zejména energie sluneční) proudí i energie záměrně dodávaná člověkem ve formě hnojiv (ať už organických či umělých) . 31

19

liší dle plodiny i různých pěstebných systémů33. V průměru ale dosahují: živá práce 9,4 %, fosilní energie 22,3 %, stroje 12,8 %, chemické prostředky 46,1 %34, osiva 9,9 %. Další významnou dotací zemědělských ekosystémů se stává zavlažování, které působí jako akumulátor a zefektivňuje intenzitu toku energie. Největší energetické výstupy vykazuje z výše uvedených plodin cukrovka 214,31 GJ.ha-1, méně vojtěška 107,08 GJ.ha-1, pšenice 104,40 GJ.ha-1, brambory 88,62 GJ.ha-1. (Strašil, 2005)

6.1.2 ŽIVOČIŠNÁ PRODUKCE Základním zdrojem energie, který vstupuje do živočišné výroby, je koncentrovaný zdroj energie ve formě krmiv. Tuto energii zvířata transformují do svých těl, která následně prochází zpracovacími procesy do živočišných produktů. I zde dochází k jistým ztrátám35 a nutným dodatkovým energiím. Jednotlivá odvětví živočišné výroby jsou různým způsobem náročná na energetické vstupy a s rozdílnou efektivitou tyto vstupy transformují v energetické výstupy.36 Jako celkové vstupy pro dojnice se udává 38,3 GJ.ks-1, pro skot ve výkrmu 18,3 GJ.ks-1, pro prasnice 13,2 GJ.ks-1, pro prasata ve výkrmu 3,6 GJ.ks-1. V porovnání s energetickou náročností rostlinné výroby, kde se v průměru na 1 GJ vstupu energie z fosilních zdrojů vyprodukuje 7,3 GJ výstupu energie ve fytomase nebo 4,6 GJ sušiny hlavního a vedlejšího produktu, je energetická náročnost živočišné výroby nižší. Na 1 GJ výstupu energie je při započtení hlavního a vedlejšího produktu a organických

33 V celkové spotřebě dodatkové energie je dle Křena & Valtýniové výrazně náročnější konvenční produkční systém, který dosahuje přibližně dvojnásobku vstupů oproti systému ekologickému. K podobným výsledkům došel též Míša, který uvádí, že pěstební systémy, které využívají střídání plodin a statková hnojiva, jsou méně náročné na fosilní energii. Jejím největším konzumentem jsou monokulturní pěstěbní systémy. Při započtení energie organických hnojiv jsou nejnáročnějšími systémy hospodaření konvenční systém a osevní postup Norfolk (při hodnocení systémů: ekologický systém, konvenční systém, osevní postup Norfolk, monokultura ozimé pšenice a jarního ječmene). Pokud se ovšem pěstební systémy srovnají v českých podmínkách, je z hlediska produktivity je rozdíl mezi konvenčním a ekologickým systémem výrazně v prospěch konvenčního. Z hlediska efektivnosti využití vložené energie je rozdíl využití energie srovnatelný. (Křen & Valtýniová) Podle Pimentela et al. (2005) je však produktivita v dlouhých časových úsecích (v tomto případě 20 let) srovnatelná. 34 Výroba chemických prostředků je vysoce energeticky náročná. Zejména se zde jedná o výrobu průmyslového dusíku - v průměru je k výrobě dusíkatých hnojiv potřeba 82,5 GJ.t-1 – energie spotřebovaná na výrobu fosforečných hnojiv je v průměru 17,7 5 GJ.t-1, draselných 9,6 GJ.t-1. (Strašil, 2005) 35 Část energie se spotřebuje pro uchování životních funkcí zvířat, další část se degraduje a ve formě tepla odchází z těla živočicha pryč bez využití. (Homolka, 2005) 36 Při stanovení energetické hodnoty výstupů ze živočišné výroby se většinou vychází z energetické hodnoty (kalorické hodnoty) jednotlivých produktů, která udává množství energetických jednotek, které se uvolní z příslušného produktu v metabolickém procesu člověka. (Homolka, 2005)

20

hnojiv podle energie sušiny v průměru zapotřebí 1,058 GJ. Hospodářská zvířata se tak jeví jako nepříliš efektivní konvertory energie.37 (Homolka, 2005) Na druhou stranu, pokud jsou hospodářská zvířata živena potravinovými zbytky (které by v opačném případě byly promrhány nebo by znečišťovaly okolí) či pokud se pasou na neúrodných kusech půdy, které jsou pro rostlinnou zemědělskou produkci nevhodné, pak musí být hospodářská zvířata vnímána jako efektivní konvertory energie. (Goodland, 1997)

6.2 ANALÝZA ENERGETICKÉ EFEKTIVITY STRAVOVACÍCH VZORCŮ V této části práce přistupuji k analýze energetické efektivity jednotlivých stravovacích vzorců. Jako referenční plodinu využívám pšenici. Spolu s dalšími obilovinami tvoří základ množství krmiv pro hospodářská zvířata (tzv. jádrových krmiv)38. Její výnosy jsou stabilní39 a za ideálních podmínek by měly tvořit i základ energetického přísunu lidstva.40 Dalším motivem je pro mě také možnost využití obilovin, kterých se dnes používá jako krmiva pro hospodářská zvířata, pro jiné účely. Těmi by pak mohly být přímá spotřeba lidmi41 či dost diskutované použití jako biopalivo.42

Je zde důležité podotknout, že efektivita konverze energie tu počítá pouze s jedlými produkty živočišné výroby – např. masem, vejci a mléčnými výrobky. Nebere v úvahu nejedlé výstupy zemědělské produkce (např. kůži, vlnu, statková hnojiva atd.). Pokud by se započítaly i tyto součásti, efektivita konverze by se mohla proměnit. 38 Nejméně 60 % všech krmných směsí (tedy nejen pro hospodářská zvířata, ale i pro domácí zvířata) tvoří obiloviny. (MZe, 2005) Pokud bychom vzali v potaz pouze krmiva pro hospodářská zvířata, bylo by toto číslo ještě větší. Složení krmiv je závislé na mnoha faktorech: druhu zvířete, plemene, stáří zvířete či funkci zvířete (např. zda jde o dojnici chovanou pro mléko nebo skot ve výkrmu). V některých případech pak krmiva mohou mít až 90% obsah obilovin (ječmene, kukuřice či pšenice), u jiných může obsahově převažovat sója či další plodiny zvyšující jejich energetickou hodnotu či upravující jejich výživové poměry. (Čermák, 2002) 39 Počítám s výnosy 4,7 t.ha-1. (MZe, 2006) 1 kg pšenice je pak nutné dotovat přibližně 5,37.103 kJ dodatkové energie. 40 Podle dostupných výživových pyramid stojí obiloviny jako základní potraviny. (srov. 14 - Obrázek 1,2) 41 Přestože se většina vyprodukované pšenice zpracuje do krmných směsí, převažují podle Paulové (2004) v odrůdové skladbě produkované pšenice odrůdy potravinářské. ČR je pak z krmivářského hlediska typickým pšeničným trhem, tj. pšenice je nejdůležitější krmnou surovinou a její zařazování do krmiv pro hospodářská zvířata se stále zvyšuje. 42 V debatách se obvykle probírá problematika snižujících se zásob pšenice a vzrůstu její ceny, neřeší se však již zábor půdy pro pěstování krmiv pro hospodářská zvířata ani možnost využití této půdy pro pěstování jiných energetických plodin. 37

21

6.2.1 KONVENČNÍ STRAVOVACÍ VZOREC Konvenční strávník se od ostatních stravovacích vzorců liší nejvíce tím, že za 1 rok spotřebuje 81,4 kg masa43 a 5,8 kg ryb. Přepočítáno na energetický příjem se jedná o 10,26.105 kJ. Z masa zkonzumuje nejvíce vepřového masa 41,4 kg, dále pak drůbežího 26,1 kg a konečně hovězího 9,9 kg. Při konverzi energie z rostlinných zdrojů do energie živočišné se podle Pimentela & Pimentel (2003) rozlišují dva základní typy energetických vkladů. Jsou jimi přímé náklady spojené s produkcí krmiva pro zvířata, s ustájením zvířat a s jejich následnou porážkou. Dále pak jsou to nepřímé náklady spojené s živením zvířat určených pro reprodukci, náklady spojené s nemocemi a úhynem zvířat ve stádech (mj.). V práci se zabývám zejména přímými energetickými náklady. Jako nejefektivnější konvertor44 energie je ve výrobě masa uváděna drůbež, která na 1 kg přírůstku hmotnosti spotřebuje přibližně 2 kg krmiva (Zelenka, 1998).45 Znamená to tedy, že na 26 kg drůbežího masa (2,09.105 kJ) je nutné použít 52 kg krmiva (7,62.105 kJ). Do produkce musíme dále započítat dodatkovou energii vloženou do pěstování obilnin, v tomto případě tedy 2,79.105 kJ. Druhým nejefektivnějším konvertorem jsou prasata, která na 1 kg vlastní váhy spotřebují 3,3 kg jádrových krmiv. (Čermák, 2002) Pro zisk 46 kg vepřového masa (7,49.105 kJ) je nutné zkrmit zvířatům 152 kg jádra (22,23.105 kJ). Dodatková energie v tomto případě dosahuje 23,46.105 kJ (8,16.105 kJ ve formě krmiv, 15,3.105 kJ pro ostatní potřeby dobytka). Nejméně efektivním konvertorem je skot, který na 1 kg přírůstku masa vyžaduje až 5,8 kg krmiva.46 Znamená to tedy, že 10 kg hovězího masa (1,59.105 kJ) vyžaduje 58 43 Jedná se o maso v hodnotě na kosti, tj. jatečnou, mrtvou váhu masa, které byla získáno jako půlky, čtvrtě či kusy masa. Zahrnuje i podmíněně poživatelné maso (nucený výsek). (ČSÚ, 2005) Reálná hodnota zkonzumovaného masa jedincem bude proto nižší. 44 Musíme si uvědomit, že efektivitu energetické konverze ovlivňuje nejen výkrmnost dobytka jádrem, ale i dalšími plodinami – z těch energeticky náročnějších např. sójou či zbytkovými produkty při výrobě olejů. Dále ji pak ovlivňuje i energetická náročnost reprodukce zvířete (tedy i roční přírůstek). Drůbež je proto uváděna jako efektivnější konvertor než prasata a skot. 45 Tento údaj je platný pro vysokoužitkové brojlery chované v intenzívních podmínkách a dosahujících jateční hmotnosti za 6 týdnů. Při výběru jiného druhu drůbeže by se efektivita výkrmu snížila. (Zelenka, 1999) 46 U skotu existuje poměrně vysoká (např. oproti drůbeži či prasatům) variabilita co do systému výkrmu. Mnou zvolený je výkrm tzv. Baby Beef. Jedná se o systém intenzivního výkrmu skotu, který stojí na zkrmování až 90 % jadrných krmiv. Dochází při něm k velmi rychlému přírůstku hmoty. (Čermák, 2002) U skotu klesá efektivita konverze energie od pastevního způsobu (který je z hlediska konverze energie nejvýhodnější) přes kombinaci pastvy a jadrných krmiv až k využívání výhradně intenzivního výkrmu pomocí krmných směsí. Pimentel (2003) soudí, že pokud je skot vykrmován pouze na pastvách, lze energetické vstupy omezit na méně než polovinu.

22

kg krmiva (8,5.105 kJ) s dodatkovou energií 6,16.105 kJ (3,11.105 kJ dodatkové energie pro zisk obilovin, 3,05.105 kJ pro ostatní potřeby dobytka). Mléko a jiné mléčné výrobky se na jídelníčku konvenčního strávníka podílí 11 %, což znamená spotřebu 300 l mléka na rok (230 l ve formě mléčných výrobků a 70 l pro tvorbu másla). Při spotřebě 0,31 kg krmiv na litr mléka (Čermák, 2002) to dělá 93 kg zrnin. V mléce získá konvenční strávník 6,28.105 kJ, což znamená 13,63.105 kJ z obilovin dodaných pro jejich produkci a dodatkovou energii 13,8.105 kJ (5,79.105 kJ na produkci obilovin, 8,8.105 kJ na další potřeby dojnic). Vejce se podílejí na výživě konvenčního strávníka 1,5 %. Za 1 rok jich spotřebuje 246 ks, což znamená 0,84.105 kJ. Při spotřebě 130 g jádrových krmiv/1ks vajec (Zelenka, 1998) je třeba drůbeži dodat 32 kg krmiva, tj. 4,69.105 kJ. Dodatková energie je v tomto případě přibližně 1,74.105 kJ. Energetický příjem ze živočišných potravin, tj. 17,58 105 kJ, jedinec dotuje 47,95.105 kJ. Pokud budeme do dodatkové energie započítávat i energetickou hodnotu krmiva, pak dotace dosáhnou 100,5.105 kJ. Při započítání energetické hodnoty pšenice přímo spotřebované konvenčním strávníkem (7,36.105 kJ) bude celková hodnota spotřebované energie potřebné pro 65 % ročního příjmu 107,86.105 kJ. Pro zisk 1 kJ použije konvenční strávník dotaci 6 kJ. Konvenční strávník spotřebuje živočišných potravinách 387 kg zrna, na pokrytí 65 % svého ročního příjmu spotřebuje 524 kg obilovin.

6.2.2 VEGETARIÁNSKÝ STRAVOVACÍ VZOREC Vegetariánsky se stravující jedinec spotřebuje za rok asi 3 % energie z vajec (tj. 1,67.105 kJ) při zkrmení 64 kg obilovin (tj. 9,38.105 kJ) a dodatkové energii zhruba 3,44.105 kJ. Mléka a mléčných výrobků zkonzumuje 17 % z celkového energetického příjmu. Za 1 rok tedy spotřebuje 464 l mléka (tj. 9,67.105 kJ), což činí 144 kg obilí (21,06.105 kJ) s dodatkovou energií 34,15.105 kJ (7,75. 105 kJ pro zisk obilovin 26,4.105 kJ na další potřeby dojnic). Vegetarián dotuje živočišné výrobky 37,59.105 kJ, když započítáme i energetickou hodnotu krmiva, pak dodatková energie dosahuje 56,64.105 kJ. Z živočišné stravy vegetarián získá 11,34.105 kJ. Vegetarián dotuje 1 kJ zisku přibližně 5 kJ vkladů. V živočišné stravě vegetarián spotřebuje 208 kg obilovin za rok. Přímo obilovin pak

23

zkonzumuje 176 kg. Na pokrytí 65 % energetického příjmu tedy spotřebuje 384 kg obilovin.

6.2.3 VEGANSKÝ STRAVOVACÍ VZOREC Vegan získává celých 65 % kcal z obilovin, což za 1 rok znamená 38.105 kJ obilovin, tedy asi 260 kg obilovin. Dodatková energie v tomto případě bude 13,97.105 kJ. Na 1 kJ výstupu potřebuje vegan přibližně 0,36 kJ dodatkové energie Graf 1: Energetické vklady jednotlivých stravovacích vzorců (v 105 kJ) 47

120

100

80

7,38 6,43 27,43 9,46 12,82

60

40

70,76 55,21

20

0 Konvenční strávník Maso

0

13,97 0

Vegetarián

Vegan

Mléčné výrobky

Vejce

Obiloviny

6.3 VÝSLEDKY Z předchozího textu je patrné, že mnou vypočítaná veganská strava vychází jako energeticky nejvýhodnější s přímou spotřebou asi 260 kg obilovin na rok a se svou dotací 0.37 kJ na 1 kJ získaný. Následuje strava vegetariánská jako druhá nejvýhodnější se spotřebou 384 kg obilovin s dotací 5 kJ na 1 kJ získaný. Nejméně efektivní se tedy jeví strava konvenční se svou spotřebou 524 kg obilí za rok a dotací 6 kJ na 1 kJ získaný. Na grafu 1 můžeme vidět množství energetických vkladů a jejich rozložení z hlediska „vlajkových potravin“ (masa, mléka, vajec a obilovin). Dodatková energie je u konvenčního strávníka osmkrát vyšší než u vegana. Rozdíl mezi konvenčním 47 Eneregtické vklady znamenají dodatkovou energii v zemědělství plus energii získanou z primárních plodin, pokud vstupovala do další výroby.

24

strávníkem a vegetariánem je přibližně 1,5krát větší. Hlavní podíl na tom nese vysoký příjem mléčných výrobků u vegetariána, zejména množství dodatkové energie pro chov dojnic. Veganský strávník jako jediný více energie ze stravy získá než do ní investuje, jeho efektivnost využití energie (na úrovni zemědělské produkce) je nejvyšší, shoduje se tak s Goodlandovou představou udržitelnosti více než strávník konvenční.

6.4 DISKUSE A OTÁZKY Ve výpočtech jsem byla kvůli chybějícím údajům o energetické náročnosti chovu drůbeže a ryb nucena tyto položky pouze zmínit a již je nezahrnovat do výpočtu, což snížilo objektivitu výsledků. Dalším problémem se ukázala být složitost krmení hospodářských zvířat (srov. 6.2). Pro mou práci se právě tento fakt ukázal být kamenem úrazu, neboť velmi znesnadňoval výpočet energetických vkladů souvisejících s živočišnou produkcí. Rozhodla jsem se proto ve výživě hospodářských zvířat přistoupit na zjednodušení a uvažovala jsem pouze jadrná krmiva pro hospodářská zvířata. Další složky jejich výživy jsem již nezapočítávala. Všechna tato omezení snížila absolutní hodnotu výsledků. Relativní hodnota výsledků zůstala zachována v možnosti srovnání stravovacích vzorců na základě „vlajkových potravin“, tj. masa, mléčných výrobků a obilovin (potravin typických pro jednotlivé stravovací vzorce) v rámci zvolených podmínek. Pro úplný obraz energetické efektivity jednotlivých stravovacích vzorců by bylo nutné zhodnotit celý životní cyklus potravin. Můj výpočet se však vztahoval pouze na zemědělskou produkci. Díky tomu mi v práci zbylo množství otazníků a v podstatě i možností rozpracování tématu. První otázkou je, jak výrazně by energetickou efektivitu ovlivnilo, pokud bychom započítali dovoz plodin a produktů z daleka, např. letecky dovezené sóji, nesezónního ovoce ze Středomoří či ovoce z tropů. Otázka stojí, zda by kupříkladu veganství, jež se z mého výpočtu zdá být energeticky velmi výhodné, bylo opravdu tak efektivní, pokud bychom vzali v potaz i dopravu plodin či produktů, kterých využívá. Například většina sóji na českém trhu nepochází z ČR ani dalších evropských států. Ty totiž nemají vhodné podmínky pro její pěstování.48 Sója se tak produkuje a dováží ze zemí produkujících sóju ve velkém, jako např. z USA, Brazílie, Argentiny či Číny. (FAO, Dle údajů ČSÚ se v ČR vypěstuje za rok asi 19.103 t sóji. Jen v krmivech se ale spotřebuje na 0, 5.106 t sóji (je tudíž zřejmé, že za dovozem a konzumací sójových výrobků se neskrývají pouze vegetariáni a vegani, ale že významný podíl vstupuje do živočišné výroby).

48

25

2007) Pokud bychom tedy do energetických vkladů konzumenta čistě rostlinné stravy, který sóju nebo další plodiny z dovozu konzumuje „na divoko“, započítali i dopravu a porovnali takový stravovací vzorec s přísně lokalizovaným vegetariánem či občasným konzumentem masa (kteří živočišné výrobky odebírají z nedalekého dvora nebo jsou dokonce samozásobiteli), energetické náročnosti by se mohly promíchat. Dalším bodem, který by s největší pravděpodobností proměňil výsledky spotřeby energie v rámci stravování, je zpracování potravin, produkce obalů, balení produktů a energetická spotřeba spojená s jejich konečným využitím v domácnostech (např. doprava jedince do obchodu, skladování v domácnosti či kulinářská úprava potravin). Bylo by myslím zajímavé zjistit, kolik další energie jedinec spotřebuje a ve kterých místech řetězce stravování se nachází potenciálně největší rezervy pro snížení potřeby energie. Domnívám se, že nejrůznější nízkoenergetické potraviny by potom pozbyly svůj půvab. Je zajímavé, že v současnosti jsou trendem energeticky draze vyrobené potravin s minimálním energetickým výstupem (v některých případech pak jistě i záporným, neboť se na jejich strávení spotřebuje více energie než tělu předají). Jako příklad si uveďme limonády. Některé z nich obsahují místo cukru náhradní sladidla (a mimo ně i další chemické přísady, které jsou z výživového hlediska spíše na škodu než k užitku), která snižují jejich energetickou hodnotu někdy i na 4 kJ na litr nápoje. Mnoho z těchto limonád je baleno v 1,5 l PET lahvích. Z LCA analýzy životního cyklu PET lahví (Přibylová, 2000) vyplývá, že na 1,5 l PET láhev se v jejím životním cyklu spotřebuje 3 492 kJ primárních energetických surovin.49 Poměr tohoto čísla s několika kJ, které obsahuje samotný nápoj nás tedy nutně musí vést k zamyšlení, co pro nás má větší hodnotu - obsah, nebo jeho obal. Je patrné, že energetická efektivita různých stravovacích návyků je velice komplexní záležitostí, na jejíž zhodnocení nestačí zabývat se pouze její zemědělskou stránkou, neboť i další stádia životního cyklu potravin jsou velmi důležitá.

Pokud bychom započítali i feedstock, pak by se množství energie pro výrobu PET lahví vyšplhalo až na 5 326 kJ. Tyto údaje platí pro 1,5 l PET lahve s přepravní vzdáleností 300 km a s recyklací na konci cyklu. (Přibylová, 2000: 55) Zároveň dochází i ke spotřebě energie při produkci samotné náplně. 49

26

7 ENVIRONMENTÁLNÍ SOUVISLOSTI STRAVOVACÍCH VZORCŮ V ČR V této části práce se zabývám environmentálními souvislostmi jednotlivých stravovacích vzorců. Zaměřuji se na body zmíněné v části 3. Environmentální souvislosti zemědělství, tedy na vodu, půdu a klimatické změny. V roce 2006 se environmentálními souvislostmi osobní spotřeby v rámci EU zabývali IPTS (Institute for Prospective Technological Studies) ve spolupráci s ESTO (European Science and Technology Observatory) a na základě LCA analýzy produktů zkonzumovaných v EU zjistili, že jídlo a pití jsou spolu s osobní přepravou a bydlením environmentálně nejnáročnějšími součástmi osobní spotřeby Evropanů. Dohromady jsou podle zprávy EIPRO (Environmental Impact of Products) zodpovědné za 70–80 % environmentálního dopadu spotřeby. Jídlo a pití se přitom podílí 20–30 %, přičemž je započítán celý životní cyklus produktů „od farmy až k vidličce“. Největšími přispěvateli jsou přitom podle zprávy maso a mléčné výrobky s celkovými 15 %.(ESTO & IPTS, 2006) Pro analýzu environmentální náročnosti stravovacích vzorců v ČR používám údaje z LCA databáze jídla dostupné na internetu (Nielsen et al., 2003).50 Do výpočtů vždy zahrnuji pouze primární fázi produkce potravin a konvenční produkční způsob. Stejně jako při zpracovávání energetické efektivnosti jsem analyzovala „vlajkové“ druhy potravin: maso, mléčné výrobky a obiloviny.51

7.1 VODA Voda je základním přírodním zdrojem, který vstupuje do zemědělské výroby. Jedním z největších problémů vody v souvislosti se zemědělstvím jsou velké výluhy dusíku a fosforu do povrchových i půdních vod. Produkty biodegradace organické hmoty spolu s eutrofizačními účinky dusíku a fosforu způsobují i znehodnocování pitné vody pro člověka. V eutrofizované vodě pak dochází k nadměrnému růstu sinic a řas,

50 Jedná se o dánskou databázi údajů o analýze životního cyklu některých potravin. Údaje o jednotlivých potravinách tedy závisely na údajích o zpracování, které byly zpracovány na základě dat z dánských podmínek. Data obsahují hlavní vklady (vodu, energii a suroviny) a hlavní výstupy (produkty, odpady, stejně tak i emise do vod a ovzduší). Neobsahují však materiální vstupy jako jsou budovy či technika (kromě paliv) pro zemědělskou produkci, pesticidy či veterinární stránku zemědělské produkce. Autoři využívali LCA software SimaPro 6.0. (Nielsen et al., 2003) 51 Bohužel se mi nepodařily dohledat LCA údaje o vejcích, ty jsem nakonec nezahrnovala. Z toho důvodu mají stravovací vzorce konvenční i vegetariánský nižší dopad, než by měly s jejich zahrnutím.

27

které způsobují nedostatek kyslíku a následný úhyn ryb. Dalším problémem spojovaným se zemědělskou produkcí jsou emise amoniaku, jenž způsobuje znečišťování vod i půd a který díky svému dálkovému přenosu atmosférou a následnému spadu imisemi může být příčinou vzniku kyselých dešťů. I v okolí chovů dochází vlivem vysokých koncentrací amoniaku k poškozování rostlin a volně žijících organizmů, zejména vodních.52 (Malířová, 2007) V grafu 2 je vyjádřen eutrofizační potenciál (v g NO3- eq.) jednotlivých stravovacích vzorců a vlajkových potravin. Se suverénně nejvyšší hodnotou eutrofizačního potenciálu se setkáváme u hovězího dobytka, s nímž jsou spojeny hodnoty více než čtyřikrát vyšší, než je tomu u prasat a skoro sedmkrát vyšší než u kuřat. Eutrofizační potenciál mléka je sice nižší než potenciál pšenice (Nielsen et al., 2003), avšak je nutné připomenout, že pšenice zaujímá větší podíl na energetickém příjmu konvenčního strávníka i vegetariána.

Graf 2: Eutrofizační potenciál vyjádřeno g NO3- eq.

50000 40000 30000

8885 15930

12025

22165

26230

20000 10000 0 Konvenční strávník Maso

0 Vegetarián

Mléko

16900 0 Vegan

Obiloviny

V grafu3 uvádím acidifikační potenciál jednotlivých stravovacích vzorců. Nejvyšším zdrojem acidifikace je znovu hovězí dobytek, který má tentokrát oproti prasatům a drůbeži pouze dvojnásobný dopad. Mléko se pohybuje na úrovni desetiny a obilí na úrovni dvacetiny dopadu hovězího dobytka. (Nielsen et al., 2003) V kapitole 3 uvádím, že zemědělství nejen znečišťuje vody, ale je i velmi náročné na jejich spotřebu. Množstvím spotřebované vody jednotlivými stravovacími vzorci se zde zabývat nebudu. Pro zajímavost alespoň v přílohách (Tabulka 3) uvádím množství vody potřebné pro produkci 1 kg potravin z amerického prostředí. 52

28

Graf 3: Acidifikační potenciál vyjádřeno v g SO2 eq.

9000 8000 7000 6000 5000 4000 3000 2000 1000 0

725 3300

980

5434 3625 0 Konvenční Vegetarián strávník Maso

Mléko

1378 0 Vegan

Obiloviny

7.2 PŮDA Vysoce kvalitní obdělávatelná půda se z globálního hlediska stává stále vzácnějším přírodním zdrojem (zejména kvůli pokračující industrializaci, urbanizaci, rozvoji dopravy, degradaci půd a dezertifikaci). (Gerbens-Leenese & Nonhebel, 2005) Největším problémem půd v ČR je podle MZe ČR (2007) půdní eroze. Tou je ohrožena přibližně polovina zemědělské půdy ČR. Nejčastěji pak jde o erozi vodní následovanou erozí větrnou. Na základě údajů z Gerbens-Leenese & Nonhebela (2005) můžeme vypočítat celkovou plochu potřebnou pro jednotlivé stravovací vzorce.53 Konvenční strávník pro zajištění svého ročního kalorického příjmu potřebuje plochu o rozloze 1 810 m2. Vegetarián potřebuje ke své obživě plochu o rozloze 1 340 m2 a vegan potřebuje plochu 928 m2. Pokud bychom spotřebu konvenčního strávníka ČR porovnali s ostatními státy bývalé EU15 z roku 1995, zjistili bychom, že se nachází ve třetině států s nejmenší spotřebou půdy.54 Na grafu 4 níže ukazuji rozložení potřeby půdy pro zisk různých typů potravin v jednotlivých stravovacích vzorcích.

Nároky na půdu jsem získala vynásobením roční spotřeby jednotlivých skupin potravin s jejich specifickými nároky na půdu. Data Gerbens-Leenes & Nonhebela (2005) byla vytvořena na základě dánských podmínek v roce 1990. Autoři zdůrazňují, že proto nemohou být používána k porovnání ekologických stop různých národů a jsou platná pouze k vyhodnocení a porovnání různých stravovacích vzorců. 54 Porovnávala jsem na základě dat Gerbens-Leenes & Nonhebela (2005). 53

29

Graf 4: Množství půdy potřebné pro zisk skupin potravin na jeden rok pro jednotlivé stravovací vzorce (v m2)

2000 1800 1600

331

1400

152

1200

191

331

313

152

64

1000

64

800

331

246

600

152 400

82

764

547

200

364

0 Konvenční strávník ČR Maso

Mléko a vejce

0

0

Vegetarián

Vegan

Obiloviny

Ovoce a zelenina

Nápoje

Oleje

Výsledek rozdílu ve potřebě půdy je obdobný jako u potřeby energie. Rozdíl mezi konvenčním strávníkem a vegetariánem je téměř dvojnásobný a mezi veganem a konvenčním strávníkem zhruba třetinový. Z grafu je patrné, že největší položkou u konvenčního strávníka je maso, které na svůj 18% příspěvek k energetickému příjmu strávníka vyžaduje 764 m2, což je téměř roční potřeba půdy pro vegana. Podobně jsou na tom i vejce a mléko, která jsou u vegetariána na půdu nejnáročnější s 564 m2 a zároveň přináší pouhých 20 % energetického příjmu. U vegana jsou na plochu nejnáročnější obiloviny, zaujímají 364 m2, zároveň jsou 65% částí jeho energetického příjmu. Společnou částí všech stravovacích vzorců jsou oleje a nápoje. Oleje jsou na plochu velmi náročné (20,7 m2.kg-1) a díky vysokému zastoupení ve vzorcích přispívají k potřebě půdy velkým dílem. Nápoje, mezi nimiž v náročnosti vévodí čaj a káva (35,2 m2.kg-1,

15,8 m2.kg-1), nejsou ve stravovacích vzorcích výrazněji zastoupeny. Na

druhou stranu mají strávníci vysoký příjem alkoholických nápojů, které jejich podíl na potřebě půdy zvyšují.

30

7.3 KLIMATICKÉ ZMĚNY Ačkoliv je hlavním antropogenním zdrojem emisí skleníkových plynů spalování fosilních paliv, přispívají emise, které nepochází z neobnovitelných zdrojů (např. zemědělství či užívání krajiny), více než třetinou. (IPCC, 2007) Mezi takové plyny se řadí zejména metan a oxid dusný, které jsou spolu s oxidem uhličitým různou intenzitou emitovány během celého životního cyklu potravin (tj. zemědělská produkce, zpracování, doprava, balení, prodej, domácí uskladnění, odpady). Emise těchto plynů jsou obvykle posuzovány pomocí celkové neboli agregované emise (jedná se o součin jednotlivých plynů s konverzními koeficienty), které se označují jako GWP (Global Warming Potential). Tyto koeficienty udávají, kolikrát je daný plyn z hlediska absorpce radiace účinnější než oxid uhličitý. Hodnoty GWP jsou následující: pro CO2 je hodnota GWP 1, pro CH4 21 a pro N2O 310. (ČHMÚ) V rámci stravování má oxid uhličitý dva hlavní zdroje, a to užívání fosilních paliv v primární zemědělské produkci (pro dopravu, produkci hnojiv, produkci zemědělské techniky i staveb a zabezpečení jejich chodu atd.) a jejich využívání ve všech spotřebních aktivitách – od farmy až k odpadu. Druhým, z globálního hlediska významnějším, zdrojem (Garnett, 2007) emisí oxidu uhličitého je rozšiřování pastvin a ploch pro pěstování plodin ve třetím světě, které často probíhá i vypalováním deštných lesů. Hlavním zdrojem emisí metanu je enterická fermentace a nakládání s živočišnými odpady. Množství metanu vyprodukované na jednotku živočišných výrobků není konstantní. Liší se na základě množství faktorů, mezi jinými je to skladba a stravitelnost krmiva a způsob managementu odpadu. (Garnett, 2007) Emise oxidu dusného jsou spojené například s produkcí a aplikací chemických i organických hnojiv, množstvím dusíku v krmivu pro zvířata

a efektivitou jeho

konverze, množstvím nadbytečných proteinů, vlastnostmi exkrementů ad. (Garnett, 2007) 55 V Národním inventarizačním systému (NIR) skleníkových plynů pro ČR za rok 2005 uvádí Český hydrometeorologický ústav, že zemědělství je se svými 5,5 % na V rámci stravování jsou relevantní i tzv. „chladící plyny“, které se používají do chladících zařízení či klimatizačních jednotek. Patří mezi ně i fluorované uhlovodíky (HFC) , jejichž přispění k emisím způsobujících globální změnu klimatu může být podle Garnett (2007) značný (hodnota GWP se odvíjí od složení a v řádech může jít až do tisíců). (Arnika) Pro další stádia životního cyklu potravin uvádím v přílohách Tabulku 4. Garnett (2007) v ní zmiňuje hlavní emitované skleníkové plyny. 55

31

třetím místě v množství emisí skleníkových plynů. Toto číslo není příliš vysoké, neboť ČHMÚ v NIR do emisí zemědělství zahrnuje pouze přímou produkci skleníkových plynů organizmy ( tj. emise metanu vzniké vlivem enterické fermentace přežvýkavců a manipulací s hnojem, při které za anaerobních podmínek dochází ke vzniku metanu, dále emise oxidu dusného, které vznikají ponejvíce při denitrifikačních procesech v půdách). (ČHMÚ, 2005) Nepřímou produkci (např. produkci umělých hnojiv, produkci zemědělské techniky atd.) skleníkových plynů pak přisuzuje jiným průmyslovým sektorům. Množství přímých emisí skleníkových plynů v zemědělství souvisí i s produkčním systémem. Podle zprávy FAO (2006) jsou v absolutním měřítku emise skleníkových plynů z intenzivní živočišné produkce nižší než z hospodaření extenzivního. Tedy pokud se dobytek (v tomto případě nejvíce přežvýkavci) krmí vysoce koncentrovanými krmivy (např. sójou či obilovinami), sníží se emise metanu z enterické fermentace a naopak. Tomu odpovídají i studie z UK, které uvádí Garnett (2007: 54-55). Ačkoliv je BIO produkce méně náročná na celkovou dodatkovou energii na kilogram masa než konvenční produkční systém, emituje více skleníkových plynů. (Garnett, 2007)56 Přistupme ale přímo ke stravovacím vzorcům. V grafu 5 níže uvádím vypočítané hodnoty jejich potenciálu ke změně klimatu (v g CO2 eq.). Jak je vidět, hodnoty vegetariána a konvenčního strávníka v tomto porovnání vychází velmi podobně. Tento fakt je způsoben zejména tím, že vegetarián spotřebuje téměř dvojnásobné množství mléka a mléčných výrobků, které jsou dle analýzy životního cyklu (spolu s dalšími produkty pocházejících z přežvýkavců) na emise skleníkových plynů nejnáročnější. Kupříkladu z masa je nejméně náročná drůbež (1860 g CO2 eq.) následovaná prasaty (2250 g CO2 eq.) a s velkým odstupem skotem (11 600 g CO2 eq.). Pravdou je, že litr mléka (1140 g CO2 eq.) je méně náročný než kilogram drůbežího masa, zároveň má ale i menší výživovou hodnotu, což jej v důsledku znevýhodňuje.

56Pokud

bychom sledovali pouze emise skleníkových plynů, mohli bychom dojít k závěru, že intenzifikace výroby je reálnou možností k jejich snížení. Podle Garnett (2007) se touto možností zabývá množství odborníků. Mimo jiné zahrnuje např. zvyšování výkrmnosti dobytka šlechtěním, snižováním mortality a zvyšováním fertility. Z hlediska výživy pak dochází ke zvyšování stravitelnosti krmiv a zlepšování vstřebavatelnosti živin kvůli minimalizaci emisí metanu a maximalizaci efektivity využití dusíku. BIO produkce má však množství výhod, které se tímto přístupem odsouvají.

32

Graf 5: Potenciál ke změně klimatu vyjádřený v g CO2-eq.

800000 700000 600000 500000 400000 300000 200000 100000 0

97057

131350

342065 563310 252500 Konvenční strávník Maso

184600 0 Vegan

0 Vegetarián

Mléko a vejce

Obiloviny

Tradice i současné stravovací trendy (srov. 6.1.) konvenčního strávníka ČR (z hlediska emisí skleníkových plynů) v porovnání s jinými industriálními státy zvýhodňují, neboť konzumace masa z přežvýkavců není v ČR tradiční záležitostí (Dvořáková-Janů, 1999). V porovnání s jinými rozvinutými státy EU, např. Velkou Británií, ve kterých je tradice upřednostňuje (Fiddes, 1991), je ČR se svými 10 kg hovězího na osobu spíše skromným konzumentem.57

7.4 VÝSLEDKY Díky vysoké environmentální náročnosti chovu přežvýkavců se vegetariánský stravovací vzorec dostal v případě emisí skleníkových plynů a kyselinotvorného potenciálu na úroveň konvenčního stravovacího vzorce. Naopak ve spotřebě půdy a v případě eutrofizace zůstal téměř na polovině konvenčního stravování. Veganský stravovací vzorec se pohyboval na polovině z hlediska záboru půdy, třetině eutrofizačního potenciálu, zhruba na čtvrtině potenciálu ke globání změně klimatu a méně než pětině potenciálu acidifikačního konvenčního stravovacího vzorce. Tyto výsledky odpovídají Goodlandově grafu, ve kterém jsou produkty savců hodnoceny jako nejméně udržitelné (jsou to nejen produkty masné, ale i produkty mléčné). Stravovací vzorec, který jich využije nejméně, pak můžeme hodnotit jako nejudržitelnější.

57Pohybuje

se na úrovni poloviny roční spotřeby ostatních zemí EU a třetiny USA. (Garnett, 2007; USDA)

33

8 NÁKLADY SPOJENÉ SE STRAVOVACÍMI NÁVYKY V ČR A NEB SPLATÍME VŠE , CO SNÍME ? V této kapitole se zaměřuji na skryté náklady spojené se stravovacími vzorci. Bylo by sice možné zabývat se objemem financí vynaložených jedinci, společností či producenty, avšak ve své podstatě by bylo pro mou práci zbytečné, neboť současné ceny potravin neodpovídají své reálné hodnotě. A to zejména pokud vezmeme v potaz přímé i nepřímé dotace plynoucí do méně efektivních sektorů zemědělství, zvláště živočišné produkce. Mezi takové dotace patří podle Goodlanda & Pimentela (2000) nízká cena vody, ztráta ornice, půdní eroze nebo ztráta biodiverzity, neboť ekonomická efektivita se vztahuje také k environmentální stránce zemědělství, tedy k přirozené produktivitě půdy, vodnímu oběhu a adekvátním službám ekosystémů. Zaměřuji se tedy na náklady neviditelné, čili takové, které vznikají jednotlivci a mají vliv na celou společnost, ale nejsou se stravovacími vzorci přímo spojovány. Mezi tyto náklady řadím zejména ty, jež jsou spojené se zdravotní péčí o jedince, kteří onemocní v souvislosti s nevhodnými stravovacími návyky, například dnes často zmiňovaný metabolický syndrom58. V současnosti jím trpí až 25 % české populace a jeho výskyt spolu se vzrůstajícím počtem obézních jedinců stoupá. Metabolický syndrom je obvykle způsoben špatným životním stylem, který se pojí s nevhodnou skladbou stravy, přehnaným energetickým příjmem jedinců a neadekvátní fyzickou zátěží. U pacientů, kteří nezmění svůj rizikový životní styl (přejídání, nedostatek pohybu, kouření), obvykle končí diabetem 2. typu. U těchto pacientů se také výrazně zvyšuje riziko vzniku kardiovaskulárních onemocnění - 2-4krát častěji umírají na ischemickou chorobu srdeční, 3krát častěji na cévní mozkovou příhodu. Prevencí i primární léčbou je u metabolického syndromu především změna životních návyků, tj. změna stravovacího vzorce (snížení příjmu živočišných kalorií, zejm. z tuků, zvýšení příjmu rostlinných potravin, zejm. ovoce a zeleniny) a zvýšení fyzické aktivity. Při rozvinutí metabolického syndromu je ovšem nejčastějším postupem převedení pacienta na farmakologickou léčbu, která je nepoměrně dražší. (Český institut metabolického syndromu) Například na léčbu kardiovaskulárních onemocnění se v ČR (z ročních 65 mld. Kč vynaložených na veškerá léčiva) vynaloží přibližně 12 mld Kč. (ÚZIS, 2007) 58 Jedná se o výskyt několika různých rizikových faktorů kardiovaskulárních onemocnění. (Český institut metabolického syndromu)

34

Dalším onemocněním přímo spojovaným se životním stylem a stravovacími vzorci je rakovina. Podle World Cancer Research Fund (WCRF) (1997) je rakovina způsobena vnějšími faktory, z nichž nejdůležitější jsou stravovací návyky, tabák, fyzická aktivita a expozice rakovinotvornému prostředí. WCRF odhaduje, že 30-40 % všech případů rakoviny je možné předejít volbou vhodné stravy a udržováním správné tělesné hmotnosti. Za jeden rok to celosvětově znamená 3–4 miliony nových případů rakoviny. Jedním z nejčastějších typů rakoviny v ČR a dalších rozvinutých státech je rakovina tlustého střeva a konečníku. Kupříkladu v roce 2005 bylo v ČR hlášeno 7 985 nových případů, což tuto rakovinu staví na celkové druhé místo. (ÚZIS, 2007) Riziko jejího získání lze dle WCRF efektivně snížit o 66 – 75 % úpravou životního stylu, zejména pak snížením množství konzumovaného masa a zvýšením podílu rostlinné stravy (zeleniny a celozrnných produktů), dále pak snížením požívání alkoholu a zvýšením fyzické aktivity. Podle některých výzkumů klesá riziko onemocnění rakovinou tlustého střeva a konečníku o jednu třetinu na každých 100 g redukce příjmu červeného masa na den.59 (Butler et al., 2007) Odborníci tvrdí, že současné stravovací návyky se spolu s nevhodnou fyzickou aktivitou spolupodílí na vzniku množství civilizačních onemocnění, které musí následně zdravotnictví jednotlivých států léčit. Tím společnosti (a tudíž i jednotlivcům ať už jsou, či nejsou přímo postiženi zmíněnými chorobami) vznikají dodatečné náklady spojené s těmito nemocemi a jsou to jak náklady finanční, tak i náklady energetické a materiálové povahy. Do dalších nákladů, které společnosti přinášejí nevhodné stravovací návyky, je nutné započítat např. problematiku vzniku rezistentních kmenů bakterií, které se dle CIWF vyvinuly díky nadužívání antibiotik v živočišné výrobě (Společnost pro zvířata, 2004), a s tím spojenou problematiku výskytu patogenů v potravinách způsobujících mnohá

onemocnění.

Mezi

tato

onemocnění

patří

např.

v ČR

nejčastější

kampylobakterióza či salmonelóza, kterými každoročně onemocní desítky tisíc lidí). (Duben & Šatrán, 2006)60 Právě z důvodů těchto neviditelných nákladů i dotací plynoucích do některých sektorů

zemědělství,

v podstatě

externalit,

navrhuje

Goodland (1997)

jejich

internalizaci. Navrhuje, aby lidé, kteří si vyberou stravu s vysokými dodatkovými 59

Pro představu se jedná o jeden malý řízek nebo plátek masa v průměrném hamburgeru. V ČR je to pak asi po 30 tis. lidech u obou onemocnění. 62,5 % všech chovů drůbeže je v ČR nakaženo některým kmenem bakterie salmonely. (Duben & Šatrán, 2006)

60

35

vklady, ať již environmentálními, energetickými či ekonomickými (tedy stravu vysoko na potravním žebříčku), platili za tuto volbu plnou cenu. V podstatě se jedná o princip „znečišťovatel platí“. Byla by tím zachována možnost výběru spolu s reflexí reálného stavu věci. Daně by internalizovaly současné environmentální a sociální externality. Nejvyšší daně by dopadly na nejhorší konvertory energie a zároveň by se snižovaly se zvyšující se efektivitou. Ekonomická stránka by pak přinutila bohaté (mezi něž se řadí i občané ČR) k tomu, aby poněkud sestoupili v potravním žebříčku a vytvořili si tak zdravější a efektivnější stravovací návyky, chudší jedince by pak motivovala zůstat na místě, kde jsou.

36

9 DISKUSE Energetická i environmentální stránka konvenčního stravovacího vzorce je oproti ostatním stravovacím vzorcům méně příznivá. Hlavní část viny na tomto faktu podle všeho nese vysoký podíl živočišných zdrojů, neboť efektivnost energetické konverze je v živočišné výrobě nízká a množství environmentálních dopadů naopak vysoké. Nabízí se tedy otázka, jaké výhody celkově živočišná produkce přináší, a zda její produkty potřebujeme. A pokud ano, pak v jaké míře. Je nutné, abychom si uvědomili, že produkty živočišné výroby nejsou pouze maso, mléčné výrobky a vejce, ale také kůže, vlna a další produkty, které slouží jako vstupy do dalších lidských průmyslů (např. průmyslu kosmetického či farmaceutického), jejichž nahrazení by přineslo jisté energetické i environmentální náklady. Rozhodnout, zda by byly větší nebo menší než ty, které jsou spojené s dnešní produkcí, je mimo možnosti této práce. V tabulce 5 uvádím zhodnocení pozitiv a negativ živočišné produkce tak, jak je uvedla Garnett (2007) ve své práci pro Velkou Británii. Garnett v rámci diskuse o možnosti náhrady živočišné produkce uvádí příklad celosvětové spotřeby kůže. Mezi hlavními koženými produkty z celosvětové produkce kůže figuruje obuv s 54 % , potahy na nábytek s 12,5 %, oděvy s 11,4 %, potahy do automobilů s 6,3 % ad. (Garnett, 2007) Otázkou je, který z těchto produktů by šel nahradit a jakými materiály. Jaká by byla životnost těchto materiálů, energetická i environmentální efektivita. Jaký by byl krátkodobý a dlouhodobý efekt. Jednoduše: zda by se nám to vyplatilo. Nabízí se nám ještě další otázky. Lze se ptát, zda současné množství produkovaných kožených produktů doopravdy potřebujeme a nakolik se jedná pouze o přežitek blahobytné společnosti. Na obecnější rovině lze hledat původ a motivy liských potřeb, jež ovlivňují tržní poptávku po určitých statcích a službách. Použijme příklad vyhazování potravin. Zatímco v USA i západní Evropě je to jev dobře zdokumentovaný, o situaci v ČR zatím nejsou komplexní studie. Kerles (2008) uvádí, že až čtvrtinu veškerého odpadu českých domácností tvoří potraviny (mezi nimiž se často nachází potraviny v originálních obalech, jejichž jediným problémem je prošlá spotřební lhůta). Dochází při něm ke znehodnocení veškeré dodatkové energie a environmentální náklady vznikající v celém životním cyklu potravin jsou díky jejich znehodnocení neospravedlnitelné. Opravdu potom potřebujeme tak velké množství potravin, když je poté stejně vyhodíme?

37

Tabulka 1: Pozitiva a negativa živočišné produkce a konzumace živočišných produktů. (Garnett, 2007) (překlad M. Č., přel. autor)

Otázka

Výživa člověka

Pozitiva

Negativa

Maso a mléčné výrobky

Maso a mléčné výrobky jsou příliš

mohou být dobrými

energeticky bohaté, zejména na

zdroji železa, vápníku a

saturované tuky, proto jsou spojovány

vitamínu B12 pro

s narůstajícím problémem

ohrožené skupiny

civilizačních onemocnění.

obyvatel. Zkrmování jedlých plodin Rostliny obsahují

hospodářským zvířatům se jeví jako

veškeré esenciální

neefektivní využívání energie.

aminokyseliny, ovšem ne Živiny, které živočišné produkty v jedné rostlině. (kromě

poskytují, mohou být plně i

sóji)

efektivněji nahrazeny konzumací rostlin.

Otázka krmení

Zvířata zkonzumují

Obiloviny, které jsou označovány

hospodářských zvířat: obiloviny v kvalitě, která jako kvalitativně horší a jsou tak OBILOVINY

není vhodná pro

používány do krmiv, jsou pro lidi

konzumaci lidmi.

naprosto jedlé. Aby mohly sloužit lidem, byl by nutný jistý posun v chuti, neboť např. chléb z nich by s největší pravděpodobností neměl chuťový standard chleba dnes oblíbeného. Tyto „nevhodné“ obiloviny by alternativně bylo možné použít jako

38

biopaliva.

Environmentální náklady vznikají v souvislosti s pěstováním obilnin a dalším zpracováním do krmiv.

Krmivo pro

Umožňují využít odpad

Vedlejší produkty, obzvláště ze

hospodářská zvířata:

vedlejších produktů z

sójové produkce, jsou spíše dalším

OLEJNATÁ

produkce rostlinných

z produktů výroby olejů. Růst sójové

SEMENA

olejů.

produkce je z velké části poháněn vzrůstající poptávkou po mase. Sójová produkce stojí za obrovským odlesňováním ploch v rozvojových zemích spojeným s úbytkem druhové rozmanitosti, problematikou půdní eroze a emisemi skleníkových plynů. Také se díky ní vyrábí a využívá velké množství hnojiv a pesticidů, které stojí u dalších environmentálních problémů.

Krmivo pro

Tyto odpadky by nenašly S intenzifikací výroby představují

hospodářská zvířata:

žádné jiné využití.

tyto odpadky stále se zmenšující

„ROSTLINNÉ

součást stravy hospodářských zvířat.

ODPADKY“

Některé vedlejší produkty živočišné výroby či rostlinné odpadky by mohly sloužit jako biopaliva.

Krmení

Přežvýkavci se pasou na

Nížinné pastviny jsou často silně

hospodářských zvířat: pastvinách, které by jinak hnojeny a díky tomu jsou tedy PASTVA

byly pro zemědělství

dotovány lidskými vstupy. Část

neupotřebitelné.

takové plochy by bylo možné použít

39

pro produkci biomasy.

V horských oblastech obvykle nebývá problém nadměrného hnojení, neexistuje zde větší množství využívání půdy (pouze pěstování některých druhů dřevin). Obvyklým problémem zde bývá přílišné spásání porostu, díky kterému posléze dochází ke snižování biodiverzity porostu.

Produkce kůže je spojována

Nejedlé produkty

Ze živočišné výroby

živočišné výroby:

nezískáváme pouze jídlo, s významnými environmentálními

MATERIÁLY

ale také další materiály

dopady. V současnosti produkujeme

jako jsou vlna, kůže a

více kůže, než je její opravdová

vstupy do dalších

potřeba.

průmyslových odvětví. Tyto materiály by bylo nutné nahradit, což by si vyžádalo množství další energie. Produkce syntetických materiálů by mohla být energeticky náročnější než živočišné produkty, které dnes využíváme.

40

Produkce

Statková hnojiva

Statková hnojiva mají významný

STATKOVÁ

přispívají k úrodnosti

environmentální dopad, neboť

HNOJIVA

půdy. Bez nich by byla

obsahují oxidy dusíku a metanu. Díky

větší spotřeba

špatnému odpadovému

chemických hnojiv.61

managementu někdy dochází k úniku

Také hrají významnou

těchto látek a znečištění půdy, vod i

roli ve zlepšování kvality ovzduší. půdy, neboť zvyšují

Velká část užívaných hnojiv je

udržování uhlíku v půde. potřebná pro produkci krmiv pro hospodářská zvířata.

KRAJINOTVORNÁ Hospodářská zvířata v FUNKCE

Máme rádi krajinu, kterou známe.

minulosti utvářela

Krajinu, ve které jsme se narodili.

vzhled krajiny a nám se

Jiná historická období měla na

tento obraz líbí. Pastva

„tradiční“ krajinu odlišný názor.

zvířat pomáhá udržovat

Nadměrná pastva je globální problém,

určité ekosystémové

který způsobuje ve většině případů

rovnováhy, menší

velký úbytek biodiverzity.

spásání tuto rovnováhu naruší.

61

Podle některých výzkumů, např. dle Pimentela et al. (2005) je produktivnost půd využívajících pouze rostlinná hnojiva srovnatelná s hnojením statkovými hnojivy.(pozn. autorky)

41

10 ZÁVĚR Závěrem bych nejprve chtěla shrnout poznatky, ke kterým jsem v práci dospěla. Konvenční stravovací vzorec v ČR má díky velkému množství živočišných zdrojů energie mnohonásobně větší environmentální dopad, a energetickou náročnost. Jsou s ním také spojené i relativně vyšší finanční náklady, než je tomu u ostatních použitých stravovacích vzorců. Jen snížením příjmu živočišných zdrojů o 10 % tak, jak tomu bylo u vegetariána (spolu s nepřítomností masa v jídelníčku), snížilo oproti konvenčnímu strávníkoví energetickou náročnost o polovinu. Stejně tak tomu bylo i se záborem půdy. Naopak díky velkému množství mléčných výrobků, které jsem vegetariánovi přisoudila, se další environmentální dopady vyšplhaly téměř na stejnou úroveň jako u konvenčního strávníka. Při uvažování stravovacího vzorce s nulovým podílem živočišných zdrojů, tedy veganského stravovacího vzorce, byla energetická efektivita osmkrát vyšší a environmentální dopady se pohybovaly na úrovni pětiny konvenčního stravovacího vzorce. Hlavním závěrem práce tedy je, že díky vysoké spotřebě živočišných produktů je konvenční stravovací vzorec v porovnání s alternativními stravovacími vzorci méně udržitelný. Cesta živočišné výroby se tak jeví jako neekonomická, energeticky náročná a environmentálně neudržitelná a osobní výběr stravy jako důležitý aspekt snižování (vlastní) ekologické stopy i součást globální odpovědnosti. Snižování konzumace živočišných produktů je proto žádoucí. Mohlo by jím být dosaženo mnoha výhod na více úrovních - od úrovně jednotlivců (např. zlepšení vlastního zdraví) přes výhody environmentální a energetické (např. snížení emisí skleníkových plynů, zlepšení kvality a dostupnosti vod, snížení potřeby půd a efektivnější využívání přírodních zdrojů vůbec) až po úroveň globální. Na té by snížení spotřeby živočišných produktů v rozvinutých zemích mohlo přinést relativně nižší růst poptávky po živočišných výrobcích v zemích méně rozvinutých. Současné modely růstu spotřeby přírodních zdrojů by tak nemusely být naplněny. Dále bych chtěla zmínit určité limitující prvky mé práce. První omezení vyplývá ze složitosti tématu, které mě nutilo zjednodušovat a průměrovat údaje. Druhým je fakt, že jsem se v některých bodech nevyhnula čerpání dat ze zahraničních publikací, neboť se české zdroje často ukázaly být nedostatečnými nebo zcela chyběly. Číselné údaje v práci uváděné je tak nutné brát relativně, tj. pro porovnání mezi sebou, nikoliv

42

absolutně (což ostatně ani nebylo cílem práce). Z důvodu rozsáhlosti a složitosti tématu jsem se v práci zabývala zejména analýzou primární produkce potravin v konvenčním produkčním systému. Velmi zajímavé by však rovněž bylo analyzovat stravovací vzorce s ohledem na možnost využití různých pěstebných systémů, např. pracovat s rozdíly konvenční a BIO produkce podobně jako Baroni et. al (2006). V rámci stravování je zemědělská fáze zásadní, ovšem ne jedinou. Jsou zde i další části stravovacího řetězce, které by mohly být analyzovány, což přináší velké spektrum možností rozšíření tématu, například směrem k otázce energetických a environmentálních souvislostí úpravy pokrmů (např. domácí vaření versus průmyslově upravované polotovary) či konzervačních technik. Dopad našich stravovacích vzorců dalece přesahuje osobní či státní rámec. Je nutné si také uvědomit, že přístup k nezávadným a kvalitním potravinám je otázkou rovnoprávnosti a etiky. Lidé z industriálních států mají a pravděpodobně budou mít i v budoucnu prostředky na nákup potravin pro adekvátní výživu. U méně industrializovaných států (velmi často zemědělských) je již dnes častým problémem nedostatek potravin. Ten se s prohlubuje díky problémům environmentálním, nevhodné politice vlád i celkově špatnému způsobu zacházení s přírodními zdroji. Současně však i rozhodnutími nás, jednotlivců. Měli bychom se proto zamyslet nad tím, zda by racionální a hodnotové hledisko nemělo v našem jednání/stravování převážit nad chutí a tradicí. Nelze asi předpokládat, že by všichni lidé po zjištění environmentálních souvislostí stravování přešli na rostlinnou stravu. Ale snad by ty, které nepřesvědčilo environmentální hledisko, mohl přesvědčit vliv živočišné stravy na jejich vlastní zdraví, tělesnou i duševní kondici. Krásným způsobem toto vyjádřil Karel Čapek62. Dovoluji si proto jeho slovy zakončit svou bakalářskou práci. „To výlučné masožravectví našich hospod, ten nedostatek invence, ta vepřová a hovězí masivnost mne skličují. Po takovém obědě mne přepadá melancholie přežraného hroznýše; mám vidiny, blouzním o misce brunátně zeleného špenátu, o kadeřavé světlosti salátových hlaviček, o jemných silicích šťavnatých plodů, o plynoucí vodě, oblacích na nebi, vánku vonném a svěžím, tak jako sní vězeň o svobodě. Nezjednáte-li nápravu, budete všichni tuční, špekovití, těžcí, napití jako houba, politicky nesnášenliví, bezbožní, bez radosti, oškliví a hrubí; mimo to smrtelní, naduřelí a beztvaří, a zejména nudní.“

62

Přejato z Vegmedia.

43

11 LITERATURA A INFORMAČNÍ ZDROJE BARTHES, R.: Toward a Psychosociology of Contemporary Food Consumption. 1 st ed. In Food and culture. Ed. Counihan, C. Van Esterik, P. London: Routledge, 1997. 424 s. ISBN 0-415-91710-7 BARONI, L. BERATI, M. & CENCI, L. et al: Evaluating the environmental impact of various dietary patterns combined with different food production systems. European Journal of Clinical Nutrition, 2006, pp. 1 – 8. BOURDIEU, P.: Teorie jednání. 1. vyd. Praha: Karolinum: 1998, 179 s. ISBN 807184-518-3 BUTLER, C. D. McMICHAEL, A. J. & POWELS, J. W. et al: Food, livestock production, energy, climate change, and health. Lancet, 2007, vol. 370, pp. 1253 – 63. ČERMÁK, B a kol.: Výživa a krmení vykrmovaného skotu. 1. vyd. Praha: ÚZPI, 2002. 28 s. ISBN 80-7271-123-7 ČESKÁ SPOLEČNOST PRO VÝŽIVU A VEGETARIÁNSTVÍ.: Vegetariánská strava. Stanovisko Americké dietetické asociace a Kanadských dietologů 2003. 1. vyd. Brno: ČSVV, o.s., 2004, 61 s. DUBEN, J. & ŠATRÁN, P.: Nákazy zvířat přenosné na člověka a bezpečnost potravin. 1. vyd. Praha: Ústav zemědělských a potravinářských informací, 2006. 30 s. ISBN 807271-180-6 DVOŘÁKOVÁ – JANŮ, V.: Lidé a jídlo. 1 vyd. Praha: ISV, 1999. 182 s. ISBN 8085866-41-2 ESHEL G. & MARTIN P. Diet, Energy, and Global Warming. Earth Interactions, 2006, vol. 10, is. 9, pp. 1 – 17. FIDDES, N.: Meat, a natural symbol. London: Routledge, 1991. 261 s. ISBN 0-41508929-8 FOŘT, P.: Recepty a výživové tabulky (nejen) pro sportovce. 1. vyd. Svět kulturistiky. 2008, 167 s. ISBN: 80-902589-8-0 GERBENS-LEENES, P.W. & NONHEBEL, S.: Consumption Patterns and Their Effects on Land Required for Food. Ecological Economics, 2002, vol. 42, pp. 185-199. GERBENS-LEENES, P.W. & NONHEBEL, S.: Food and land use. The influence of consumption patterns on the use of agricultural resources. Appetite, 2005, vol. 45, pp. 24–31 GOODLAND R.: Environmental sustainability in agriculture: diet matters. Ecological Economics, 1997, vol. 23. , is. 23, pp. 189-200. GOODLAND, R.: Livestock sector Environmental Assessment. In: HÄRDTLEIN, m. – Kaltschmitt, M. – Lewandowski, i. – Wurl, H.N. (eds): Nachhaltigkeit in der Landwirtschaft. Landwirtschaft in Spannungsfelt zwischen Ökologie, Ökonomie und Socialwissenschaften. Berlin: Erich Schmidt Veglag, 2000. ISBN 3-503-05812-5

44

GOODLAND, R. & PIMENTEL, D.: Environmental sustainability and integrity in the agriculture sector. In: HÄRDTLEIN, m. – Kaltschmitt, M. – Lewandowski, i. – Wurl, H.N. (eds): Nachhaltigkeit in der Landwirtschaft. Landwirtschaft in Spannungsfelt zwischen Ökologie, Ökonomie und Socialwissenschaften. Berlin: Erich Schmidt Veglag, 2000. ISBN 3-503-05812-5 GRINGS, E. HEITSCHMIDT, R. & GRINGS E.: Ecosystems, Sustainability, and Animal Agriculture. Jurnal of Animal Science, June 1996, vol. 74, is. 6, pp. 1395-1405. SABA, A.: Cross – Cultural Differences in Food Choice. In Food, People and Society. Frewer, L.J. Risvik, E. Schifferstein, H. (Eds.). Berlin: Springer, 2001. 462 s. ISBN 3540-41521-1 LAPPÉ, F. M.: World hunger 12 myths. London: Earthscan Publications, 1998. 270 s. ISBN 1853834939 LIBROVÁ, H.: Vlažní a váhaví: (kapitoly o ekologickém luxusu). 1 vyd. Brno: Doplněk, 2003. 313s. ISBN 80-7239-149-6 KOHÁK, E.: Zelená svatozář: kapitoly z ekologické etiky. 1 vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2000. 204 s. ISBN 80-8585-086-9 KŘEN J., & VALTÝNIOVÁ S.: Bilance energie v ekologickém a konvenčním systému rostlinné produkce jako jeden z indikátorů trvale udržitelného hospodaření. Brno: MZLÚ, Ústav agrosystémů a bioklimatologie MEADOWS, D.H. MEADOWS, D.L. & RANDERS, J.: Překročení mezí. 1. vyd. Praha: Argo, 1995. 319 s. ISBN 80-85794-83-7 MÜLLEROVÁ, D.: Zdravá výživa a prevence civilizačních nemocí. 1. vyd. Praha: TRITON, 2003. 98 s. ISBN 80-7254-421-7 PATTERSON, CH. Věčná Treblinka: ve vztahu ke zvířatům jsme všichni nacisté. 1. vyd. Praha: Práh, 2003. 260 s. ISBN 80-7252-084-9 PIMENTEL, D.: Energy Flow in the Food System. In Food and Energy Resources. Ed. Pimentel, D. Hall, C.W. Florida: Academic Press Inc., 1984. 268 s. ISBN 0-12-5560-7 PIMENTEL, D. & PIMENTEL M.: Sustainability of meat-based and plant-based diets and the environment. American Journal fo Clinical Nutrition, 2003, vol. 78, pp. 660 – 663. PIMENETEL, D. PIMENTEL, M.: Population growth, environmental resources and the global availability of food. Social Research, 1999, vol. 66, pp. 417-428. PIMENTEL, D. BERGER, B. & FILIBERTO, D. et al.: Water Resources: Agricultural and Environmental Issues. Bioscience, 2004, vol. 54, is. 10. Pp. 909 – 918. PIMENTEL, D. HEPPERLY, P. & HANSON, J. et al.: Environmental, Energetic and Economic Comparisons of Organic and Conventional Farming Systems. BioScience, 2005, vol. 55, is. 7, pp. 573-582. PIMENTEL, D.: Soil Erosion: A food and environmental threat. Environment, Development and sustainability. Springer, 2006, vol. 8, is. 1., 119 – 137.

45

PRETTY, J (ed.).: Guide to a green planet. Colchester: University of Essex, 2002. 207 s. ISBN 1904059147 REIJNDERS, L. & SORET S.: Quantification of the environmental impact of different dietary protein choices. American Journal of Clinical Nutrition, 2003, vol. 78, is. 3, pp. 664 – 668. SINGER, P. Osvobození zvířat. 1. vyd. Praha: Práh, 2001. 259 s. ISBN 80-7252-042-3 SPOLEČNOST PRO VÝŽIVU. MINISTRESTVO ZEMĚDĚLSTVÍ ČR. Potravinové tabulky II. díl. 1. Vyd. Praha: Společnost pro výživu, 1993. 66 s. SPOLEČNOST PRO ZVÍŘATA.: Škodlivé dopady průmyslové živočišné výroby, argumenty pro humánní a udržitelné zemědělství. 1. vyd. Praha: Společnost pro zvířata – ZO ČSOP, 2004, 56 s. ISBN 1900156-20-2 ULČÁK, Z. PALL, J.: Indicators of Agricultural Sustainability - The Moral of a Story. In Sustainable Development of Multifunctional Landscapes. 1. vyd. Berlin, Heidelberg, New York : Springer-Verlag, 2003. ISBN 3-540-00008-9, s. 67 - 78. ZELENKA, J.: Výživa a krmení drůbeže. 1. vyd. Brno: MZLU, 1998. 59 s. ISBN 807157-337

ELEKTRONICKÉ INFORMAČNÍ ZDROJE CASTEL V., DE HAAN C. & GERBER P., et al.: Livestock’s long shadow, Environmental issues and options. FAO. [online]. 2006. [cit. 1. října 2007] Dostupné na Internetu: ISBN 97892-5-105571-7 ČESKÝ HYDROMETEOROLOGICKÝ ÚSTAV.: Národní inventarizační systém skleníkových plynů a problematika změny klimatu. [online]. 2005. [cit. 2008-03-28]. Dostupné na WWW: http://www.chmi.cz/cc/start.html ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD.: Spotřeba potravin a nealkoholických nápojů na 1 obyvatele v ČR v letech 1998 – 2005. [online]. 2008. [cit. 2008-04-03]. Dostupné na Internetu: ttp://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/t/340038A8E8/$File/3004rr_01.pdf ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD.: Spotřeba alkoholických nápojů a cigaret na 1 obyvatele v ČR v letech 1998 – 2005. [online]. 2008. [cit. 2008-04-03]. Dostupné na Internetu: http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/t/340038A8EC/$File/3004rr_02.pdf ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD.: Spotřeba potravin a nealkoholických nápojů na 1 obyvatele v ČR v letech 1990 - 2002. [online]. 2008. [cit. 2008-04-03]. Dostupné na Internetu: http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/t/EF0049CF6F/$File/3004r_01.pdf DAVIS, B. & MELINA, V.: Vegan Food Guide, A Guide to Daily Food Choices. [online]. 2000. [cit. 2008-04-06]. Dostupné na Internetu:

46

http://www.nutrispeak.com/veganfoodguide.htm EUROPIAN COMISSION.: Agriculture and rural development. Eurobarometer: What Europeans think of the CAP. [online]. [cit. 2008-04-04]. Dostupné na internetu: http://ec.europa.eu/agriculture/survey/index_en.htm FAO. The state of food and agriculture 2007. Rome: FAO, 2007. s. ISBN 978-92-5105750-6. [online]. [cit. 2008-04-04]. Dostupné na internetu: http://www.fao.org/docrep/010/a1200e/a1200e00.htm GARNETT, T.: Greenhouse gas emissions and the livestock sector. FCRN. [online]. [cit. 2008-03-17]. Dostupné na Internetu: http://www.brass.cf.ac.uk/uploads/271005_TGpres.pdf GARNETT, T.: Meat and Dairy: Production & Consumption. University of Surrey, Centre for environmental Strategy. [online]. 2007. [cit. 2008-03-22] Dostupné na Internetu: http://www.fcrn.org.uk/frcnResearch/publications/PDFs/TG%20FCRN%20livestock%2 0final%206%20Nov%20.pdf GARNETT, T.: Food and Climate Change: The world on plate. FCRN. [online]. 2007. [cit. 2008-03-22]. Dostupné na Internetu: http://www.fcrn.org.uk/ GREEN MARKETING.: Český trh s biopotravinami 2007. [online]. 2007. [cit. 200803-22]. Dostupné na Internetu: http://www.greenmarketing.cz/produkty.html HOMOLKA, P. & STRAŠIL Z.,.: Energetické toky a energetické bilance v různých úrovních ekosystému, v zemědělství a využití kalorimetrických metod při bilancování. In: Sborník přispěvků z 27. Mezinárodního českého a slovenského kalorimetrického semináře, 23.- 27. května 2005, Svratka, Českomoravská vrchovina. [online].2005. [cit. 2008-04-04]. Dostupné na Internetu: http://www.icpf.cas.cz/ehlt/oscht/2005-Strasil.pps INSTITUTE FOR PROSPECTIVE TECHNOLOGICAL STUDIES (IPTS). EUROPEAN SCIENCE AND TECHNOLOGY OBSERVATORY (ESTO).: Environmental Impact of Products (EIPRO): Analysis of the lifecycle environmental impacts related to the total final consumption of the EU25. Spain: European Commission Technical Report EUR 22284 EN, 2006. ISBN-10: 92-79-02361-6. [online]. [cit. 2008-04-09]. Dostupné na internetu: http://www.leidenuniv.nl/cml/ssp/publications/eur22284en.pdf INTERGOVERNMENTAL PANEL ON CLIMATE CHANGE.: Climate Change 2007: The Physical Science Basis: Summary for Policymakers, IPCC. [online]. 2007. [cit. 2008-04-09]. Dostupné na iternetu: http://www.ipcc.ch/pdf/assessment-report/ar4/wg1/ar4-wg1-spm.pdf MALÍŘOVÁ, J.: Velkochovy hospodářských zvířat a jejich vliv na životní prostředí. Cenia. [online]. 2007. [cit. 2008-04-16]. Dostupné na Internetu: http://www.cenia.cz/web/www/cenia-akt-tema.nsf/$pid/MZPMSFJ1BPOU

47

MINISTERSTVO ZEMĚDĚLSTVÍ ČR.: Zemědělství 2006. MZe. [online]. 2007. [cit. 2008-03-17]. Dostupné na Internetu: http://www.google.cz/search?q=zem%C4%9Bd%C4%9Blstv%C3%AD+2006&ie=utf8&oe=utf-8&aq=t&rls=org.mozilla:cs:official&client=firefox-a MÍŠA, P.: Hodnocení pěstěných systémů – energetická bilance. Zemědělský výzkumný ústav Kroměříž. [online]. [cit. 2008-03-17]. Dostupné na Internetu: http://www.vukrom.cz/www/obilist/misa_hodnoceni%20pestebnich%20systemu_ar.pdf PAULOVÁ, J. Krmná hodnota pšenice. [online]. 2004. [cit. 2008-04-22]. Dostupné na Internetu: http://www.noack.cz/articles.asp?ida=16&idk=162 STRÁNSKÝ, M.: Alternativní směry ve výživě. Společnost pro výživu. [online]. 2004. [cit. 2008-04-16]. Dostupné na Internetu: http://www.spolvyziva.cz/zprava_o_vyzive/zprava_8.php ÚSTAV ZDRAVOTNICKÝCH INFORMACÍ A STATISTIKY.: Zdravotnická ročenka ČR 2005. Praha: ÚZIS, 2006, 262 s. ISBN 80-7280-652-1. [online]. 2002 [2008-04-16]. Dostupné na Internetu: http://www.uzis.cz/download.php?ctg=10&search_name=ro%E8enka®ion=100&mn u_id=5300 WHO and FAO. DRAFT. Diet, nutrition and the prevention of chronic diseases. Report of the point WHO/FAO expert consultation. [online]. 2002 [2008-04-16]. Dostupné na Internetu: http://whqlibdoc.who.int/trs/WHO_TRS_916.pdf WORLD CANCER RESEARCH FUND (WCRF). AMERICAN INSTITUTE FOR CANCER RESEARCH (AICR). Food, Nutrition and the Prevention of Cancer: a global perspective. Summary. Washington: American Institute for Cancer Research. [online]. 1997.[cit. 2008-04-16]. Dostupné na Internetu: http://www.wcrf.org/research/research_pdfs/english_summary.pdf ZEMĚDĚLSKÁ FAKULTA JČU. Produkce masa. [online]. [cit. 2008-04-04]. Dostupné na Internetu: home.zf.jcu.cz/public/departments/koz/studium/predmety/obecna/temata/09-maso.pdf

DALŠÍ ZDROJE ČESKÝ INSTITUT METABOLICKÉHO SYNDROMU (ČIMS). [cit. 2008-04-16] Dostupné na Internetu: http://institut.metabolickysyndrom-klub.cz/cz/uvod FÓRUM ZDRAVÉ VÝŽIVY (FZV). [cit. 2008-04-23]. Dostupné na Internetu: http://www.fzv.cz/ SPOLEČNOST PRO VÝŽIVU. [cit. 2008-04-16]. Dostupný na Internetu: http://www.spolvyziva.cz NIELSEN, P.H. NIELSEN, A.M. WEIDEMA, B.P. DALGAARD, R. HALBERG, N. LCA Food Database. [online]. 2003. [cit. 2008-04-16]. Dostupné na Internetu: http://www.lcafood.dk/

48

INTERNATIONAL VEGETARIAN UNION. [cit. 2008-04-16]. Dostupné na Internetu: http://www.ivu.org/about.html UNITED STATES DEPARTMENT OF AGRICULTURE (USDA). [cit. 2008-04-19] Dostupné na Internetu: http://www.ers.usda.gov/Publications/LDP/Oct05/LDPM13502 VEGMEDIA. [cit. 2008-05-04]. Dostupné na Internetu: http://www.vegmedia.org/inspirace.html VEGETARIAN SOCIETY. [cit. 2008-04-19]. Dostupné na Internetu: http://www.vegsoc.org/info/statveg.html

ČASOPISOVÉ ČLÁNKY KERLES, M. Plýtváme jídlem. Tvoří čtvrtinu odpad. Lidové noviny. [online]. 2008. [cit. 2008-04-11]. Dostupné na Internetu: http://www.lidovky.cz/plytvame-jidlem-tvori-ctvrtinu-odpadu-dya/ln_domov.asp?c=A080225_075009_ln_domov_hel

49

12 JMENNÝ REJSTŘÍK Barthes .................................................. 7

Malířová ............................................. 28

Baroni........................................6, 16, 43

Martin....................................... 5, 17, 18

Bourdieu ............................................... 7

Meadows ............................................ 13

Butler .................................................. 35

Míša ............................................. 13, 20

Colins..................................................17

MZe.........................................17, 21, 29

Čermák ................................... 21, 22, 23

Nielsen ............................................... 27

ČHMÚ..........................................32, 33

Nonhebel .................................... 7, 8, 29

ČSÚ.........................................15, 16, 25

Pall ..................................................... 14

ČSVV.................................................16

Paulová..........................................21, 39

Duben ........................................... 15, 35

Petterson..............................................18

Dvořáková – Janů ....................... 7, 8, 33

Pimentel, D . 6, 9, 10, 11, 16, 17, 20, 22, 40

Eshel ......................................... 5, 16, 17

Pimentel,M..........................................22

ESTO..................................................27

Přibylová ................................ 20, 22, 40

FAO............9, 10, 11, 12, 15, 17, 25, 33

Saba.................................................... 15

Fairchild..............................................17

Singer..................................................18

Fiddes ............................................. 7, 33

Společnost pro zvířata...................12, 36

Garnett .................... 6, 11, 30, 31, 33, 37

Společnost pro výživu.........................17

Gerbens-Leenese ........................ 7, 8, 29

Stránský…..........................................16

Goodland ................ 6, 13, 16, 21, 25, 35

Strašil ........................................... 19, 20

Homolka........................................20, 21

Šatrán ........................................... 15, 35

IPCC..............................................11, 32

Ulčák .................................................. 14

IPTS....................................................27

ÚZIS..............................................35, 36

Kohák...............................................8,18

WCRF.................................................36

Kerles .................................................. 37

Valtýniová.....................................19, 20

Křen .............................................. 19, 20

Zelenka......................................... 22, 23

50

13 SEZNAM GRAFŮ A PŘÍLOH 13.1 GRAFY Graf 1: Energetické vklady jednotlivých stravovacích vzorců (v 105 kJ) ..................... 24 Graf 2: Eutrofizační potenciál vyjádřeno g NO3- eq....................................................... 28 Graf 3: Acidifikační potenciál vyjádřeno v g SO2 eq. .................................................... 29 Graf 4: Množství půdy potřebné pro zisk skupin potravin na jeden rok pro jednotlivé stravovací vzorce (v m2).......................................................................................... 30 Graf 5: Potenciál ke změně klimatu vyjádřený v g CO2-eq. .......................................... 33

13.2 PŘÍLOHY Tabulka 1: Pozitiva a negativa živočišné produkce a konzumace živočiných produktů. (Garnett, 2007) (překlad M. Č., přel. autor) ................................................................... 38 Tabulka 2: Environmentální udržitelnost a pozice v potravním řetězci (Goodland, 1987) ................................................................................................................................. 52 Tabulka 3: Množství vody potřebné pro produkci plodin a živočišných produktů (Goodland & Pimentel, 2000) ................................................................................. 53 Tabulka 4: Stádia životního cyklu živočišné výroby a produkce emisí (Garnett, 2007:46) ................................................................................................................. 53 Obrázek 1: Výživová pyramida pro vegany (Melina, 2000) .......................................... 54 Obrázek 2: Výživová pyramida pro obyvatele ČR (konvenční stravování) (FZV) ....... 55

51

14 PŘÍLOHY Tabulka 2: Environmentální udržitelnost a pozice v potravním řetězci (Goodland & Pimentel, 2000)

52

Tabulka 3: Množství vody potřebné pro produkci plodin a živočišných produktů (Goodland & Pimentel,2000)

Tabulka 4: Stádia životního cyklu živočišné výroby a produkce emisí (Garnett, 2007:46)

53

Obrázek 1: Výživová pyramida pro vegany (Davis & Melina, 2000)

54

Obrázek 2: Výživová pyramida pro obyvatele ČR (konvenční stravování) (FZV)

55