Objev: 150 estébáků na vnitru

8 stran navíc V literární sekce V eseje světových autorů V články z The Economist Život v bezvědomí Proč ODS dobyla CzechInvest

15

S Erbenovou o reformě

respekt.cz Ročník XVIII Cena: 25 Kč

Mongolové v Čechách

Předplatné ČR 20 Kč

10.—15. 4. 2007

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE 2,50 €

Objev: 150 estébáků na vnitru



10.–15. duben 2007  V  RESPEKT 15

komentáře

EDITORIAL Drtivou většinu neřádu, který v tomto století rozpálí a vysuší jih, vypouštěli v minulém století do vzduchu lidé ze severu. Je málo pravděpodobné, že Evropané a Američané vyslechnou výzvy vědců, aby připustili kolektivní odpovědnost za neštěstí národů z jihu. Mají totiž s pocitem viny špatnou zkušenost: v posledních desetiletích je přinutil přijímat emigranty, s kterými si dnes nevědí rady. A hrozí, že před horkem a suchem jich k nám budou prchat další miliony (více na str. 27). Naše planeta začíná být jakýmsi globálním vězením, z něhož není úniku. Připomíná tak situaci, jíž lidi vystavil ve svém slavném experimentu počátkem 70. let sociolog Philip G. Zimbardo. V imitovaném vězení rozdělil dobrovolníky na dozorce a vězně. Pokus místo dvou týdnů trval jen pět dnů, neboť „dozorci“ se z normálních slušných lidí změnili v kruté bestie. „Za jistých okolností nás můžou vnější okolnosti přemoci k tomu, že uděláme věci, o nichž bychom nikdy nevěřili, že je uděláme,“ řekl Zimbardo před několika dny deníku The New York Times. A neměl na mysli naši změnu k lepšímu. Ale Zimbardo má pro nás radu: „Potřebujeme očkovat proti našemu potenciálu pro zlo. Když ho rozpoznáme, můžeme to změnit.“ Proč nejsme schopni rozpoznávat zlo v Česku a konat proti němu? Je přece tak zjevné. Je ve slovech Jiřího Čunka o opálených lidech, co dělají randál. Vláda, která strpí zlo ve vlastních řadách, bude velmi těžko vysvětlovat lidem, že její reformy jsou dobrem pro nás pro všechny. A víru obyvatel v její dobrou vůli bude opravdu velmi potřebovat. Protože, jak upozorňuje Michaela Erbenová, která vládní návrhy považuje za cestu správným směrem, ekonomie je přece jen společenská věda, a proto v ní jde „do značné míry o otázku víry a ideologie“ (str. 14–15). Vážené dámy a pánové, příjemné čtení vám přeje Martin M. Šimečka

Skončí vláda?

Teď je to na zelených

J

e to něco málo přes tři měsíce, co Češi po půl roce vyjednávání uvedli do života většinovou vládu. Teď o ni ale zase možná přijdou. Záleží, jak se rozhodnou zelení. A  nejde přitom jen o  prostou existenci kabinetu. Rozhodnutí zelených odejít ovlivní zemi mnohem víc, než je v takových chvílích běžné.

– s  otravnou dávkou mocenské arogance. Jinak řečeno: je tu naděje, že tahle evropsky zakotvená strana dokáže potlačit své radikály s  protireformními nebo antiamerickými chutěmi a spojí to rozumné z programu obou velkých stran.

Silnější, než se zdá

Co se tím myslí? Ochota k  reformám, důraz na odpovědnost Česka k partnerům, účast země na integraci EU, rozvoj občanské společnosti a hlavně modernizace ekonomiky s důrazem na šetrnost k  životnímu prostředí, jak o  tom ostatně mluví celá řada evropských státníků s Blairem nebo Merkelovou v  čele. Navíc je tu jedno nenápadné, ale kardinální téma budoucnosti: energetické směřování Česka, kolem něhož teď vládne i v koalici tichá válka. Nejde o nic menšího než spor o to,

V devadesátých letech tady skupina vyhraněných intelektuálů založila malou politickou partaj. Dokázali srozumitelně pojmenovat chytlavá témata, nabídnout charismatické osobnosti, dostat se do parlamentu a  získat si koaliční spojence. Ta strana nikdy neměla ambici stát se velkou a strhnout na sebe rozhodující počet voličských hlasů. Udržovala si podporu nějakých šesti osmi procent voličů, díky nimž ale v koaličních vládách dokázala měnit zemi ke svému obrazu. Na začátku šlo hlavně o  prosazování ekonomického liberalismu, tvrdé jednání s Mečiarem o rozdělení státu, moderní zákon o svobodném přístupu k informacím. Víc toho nestihli. Ta strana nesla označení ODA a ze scény zmizela kvůli skandálu s nevyjasněným financováním. Krátce poté Česko ovládla sociální demokracie se svojí staromódní levicovou politikou a za zády s programově rozplizlou Klausovou ODS. Proč tenhle výlet do minulosti? Zelení jsou nyní v podobné pozici jako kdysi ODA. Také mají našlápnuto k  tomu, aby změnili Česko k  obrazu svému víc, než by se dalo od jejich volebních výsledků čekat. Také jsou stranou na intelektuálním základě, nikoliv ovšem z  disidentských kroužků, ale nevládních aktivistických organizací. Jsou ideologicky jasně vyhranění, obrací se na městskou, vzdělanou a  mladší část voličů. Jsou méně názorově sevření (jak je ostatně typické pro zelené všude v Evropě), zato mají výrazného lídra, když ne Klausova, tak určitě Luxova formátu. Co je ale nejdůležitější: ať už se nám to líbí nebo ne, zelení jsou dnes stranou, bez které velmi pravděpodobně v příštích letech nepůjde sestavit většinová vláda, tedy kromě velké koalice. S umírněným Bursíkem v čele jsou zelení přijatelní pro ODS, pro ČSSD i bez Bursíka (to ODA nebyla). Zelení navíc přicházejí na scénu ve vhodnou chvíli, kdy Česko bohatne, nebývale profituje z členství v EU a začíná být citlivější na ochranu životního prostředí. Evropa žije snahou nepřispívat dál k hrozící změně klimatu a zelení jsou jediní, kteří tuhle agendu táhnou dopředu. Je zkrátka velmi pravděpodobné, že v Česku v příštích letech najdou nějakých deset procent lidí, kteří se chtějí integrovat do Unie, v rozumné míře si užívat konzumu a  přitom neničit životní prostředí, stavět liberální společnost s  umírněnými zásahy státu. Paradoxně lidí do značné míry neideologických, kterým lezou krkem ideologická dogmata ODS a  ČSSD, navíc podávaná – aspoň v  jejich očích

Katolíci po odchodu Vlka Současný kardinál končí, nástupci se rýsují. Nad budoucností církve v Česku se ale čím dál víc stahují mraky. Katolická církev miluje tajnůstkaření, takže ani sám Miloslav Vlk zatím neví, jestli papež přijme jeho abdikaci. Klidně ho může ještě pár let nechat ve funkci. Jako pravděpodobnější varianta se ale přece jen zdá, že Vlka čeká po šestnácti letech v čele církve důchod a české katolíky nový šéf. Moc veselé vyhlídky to ovšem nejsou.

A bude hůř Kariéra současného kardinála dobře ilustruje situaci, do níž se česká katolická církev dostala. Za minulého režimu patřil Miloslav Vlk k antikomunistům, kteří přišli o státní souhlas a místo kněžského povolání se museli živit manuální prací. Mezi katolíky zastával spíše liberálnější postoje, ztotožňoval se se závěry druhého vatikánského koncilu, kterým se církev otevřela

moderní společnosti. Když po listopadu nastupoval jako biskup v Českých Budějovicích, viděli v něm věřící nadějného, dynamického muže, který přinese čerstvý vítr. Dnes by takovou charakteristiku Vlkovi přisoudil málokdo. Nudný patron, který nepřináší žádná zajímavá témata, nechce moc diskutovat, nesnáší novináře a problémy zametá pod koberec – z  Vlka se stal symbol opatrnosti, uzavřenosti a nevýraznosti celé církve. Není to zdaleka jen jeho vina. Kardinál často doplácel na to, že kolegové z  biskupské konference měli na věci výrazně konzervativnější názory a  on se nedokázal prosadit. Typickým příkladem je postoj k agentům StB v řadách kněží. Vlk občas dával najevo chuť tohle kyselé jablko nakousnout, ale hradecký biskup Dominik Duka spolu s olomouckým Janem Graubnerem (a  samozřejmě  ostravským biskupem Františkem Lobkowitzem, jenž

Silné téma

Pod Grossem nebylo možné ve vládě sedět, vedle Čunka to za jistých okolností možné je.

kdo si v příštích desetiletích rozdělí stovky miliard korun, které energetika vynese. Doteď se mělo za samozřejmé, že to bude ČEZ a  těžaři uhlí. Alespoň politika obou velkých stran k tomu směřovala. Bursík je dost zásadně proti téhle představě, chce českou energetiku měnit po německém vzoru, šetřit, vyrábět z alternativ a miliardy tak rozdělit na mnohem víc hromádek. K tomu jen jeden dodatek: ve čtvrtek byl premiér Topolánek na návštěvě v Temelíně a pak prohlásil, že proti Bursíkovi v jeho odporu vůči jaderné energetice nepůjde. Novináři to interpretovali tak, že o jaderné energetice rozhodne Bursík. To je docela přesný postřeh. Politici vědí moc dobře, že každá strana v koalici má a vždy bude mít silná témata, na nichž svoje vládní angažmá zakládá. Energetika (úzce spojená s ochranou životního prostředí) je silné téma zelených, a kdo bude chtít zelené, bude muset chtít i energetické alternativy. Bursík ve vládě tak musí být pro spoustu mocných lobbistů černou můrou. Mluví o nich bez respektu, s vědomím vlastní síly, tváří se nepodplatitelně – a vzhledem ke svému majetku možná i je. I tím se z jeho strany stává velmi podstatný faktor české budoucnosti. Teď ale zelení stojí před velkým rozhodnutím. Z dlouhého angažmá na změně tváře země se může stát rychlý odchod do opoziční bezvýznamnosti – k radosti všech lobbistů světa. Pro modernizaci Česka nadějné spojenectví Bursík– Topolánek, kvůli němuž i  předseda ODS riskoval konflikt s  částí své strany, teď může skončit

má sám barvitou donašečskou minulost) v tom bránili. O rozporech mezi biskupy kardinál mlčel a k aktivitě na vlastní pěst se rozhoupal až letos, těsně před abdikací, kdy se s  ministrem vnitra domluvil na zřízení komise historiků, jež má propojení církve s StB prozkoumat. Vlk často doplácel na to, že si na rozdíl od svého předchůdce kardinála Tomáška nedokázal kolem sebe vybudovat a udržet tým lidí, o něž by se mohl opřít. Neměl ani politickou podporu, takže se státem, vůči církvi nepřátelským, nedokázal vyjednat navrácení majetku ani uspokojivý způsob financování. Tohle je prakticky jediné téma, v němž by potenciální Vlkovi nástupci mohli dokázat víc: jeden z favoritů na arcibiskupský stolec Dominik Duka je znám dobrými vazbami na ODS. Ale jinak zřejmě nelze čekat žádný výrazný obrat. Zejména druhý zmiňovaný favorit Jan Graubner reprezentuje v  církvi to nejuzavřenější křídlo.

Chuť něco měnit Katolická církev v Česku je v  hluboké krizi. Ne proto, že jí vytrvale ubývají věřící – vzhledem k obecnému zesvětštění společnosti by bylo troufalé tvrdit, že i sebesympatičtější tvář v jejím čele by dokázala propad zastavit. V krizi je proto, že vykazuje nulový vnitřní život, pohyb nebo kreativitu. Nejde o žádné zásadní reformy, otázky jako vztah k registrovanému partnerství, antikoncepci nebo celibátu se beztak rozhodují v Římě. Českou církev dusí naprostá nechuť o takových tématech (i těch mnohem méně kontroverzních) vůbec mluvit, připustit svobodnou debatu, ote-

kvůli korupčnickému podezření a protiromským excesům lidoveckého předsedy Čunka dřív, než pořádně začalo. Navíc strana, která rozbije koalici, snižuje svůj koaliční potenciál, stává se pro příští partnery méně přijatelnou. To jsou důvody, proč by zelení měli ve vládě zůstat. Na druhou stranu především Čunkův útok na Romy je pro zelené těžkým vkladem do nějaké spolupráce. Mají tedy trvat na své premise – buď bude v kabinetu Čunek, nebo my?

Gross versus Čunek Je to samozřejmě otázka. Zvláště při vzpomínce na jiný spor, který se vznáší nad českou politikou a na němž se lámal osud vlády – spor o odstoupení Stanislava Grosse před dvěma lety. V  jeho rámci tehdejší šéf lidovců Kalousek pohrozil, že pokud Gross, zatížený podezřením, že finance na podnikání jeho ženy pocházejí ze zisku nevěstince, neodstoupí, odejdou lidovci z vlády. Respekt tehdy Kalouskovo ultimátum chválil jako správné kvůli očistě české politiky (Gross byl vážně podezřelý z temného propojení zločinu a politiky). Proti Kalouskovi se naopak postavil například Václav Havel s tím, že vydává zemi do rukou ODS s její antievropskou umanutostí. Teď je situace na první pohled podobná – s  odchodem zelených hrozí Česku další vleklá jednání o  vládě nebo mocenský dvojblok velkých stran, s  nímž nemáme dobré zkušenosti. Jsou tu ale i podstatné rozdíly: Gross vládu řídil, Čunek nikoliv. Zelení nesedí pod ním, ale vedle něho, což nemusí být úplně příjemné, vzhledem k zákonitostem koaliční politiky je ale nutné se na nepříjemnosti tohoto druhu připravit. Přítomnost nepřijatelného premiéra se neutralizovat nedá, přítomnost jednoho z  členů vlády ano: například mu v žádném případě nedovolit rozhodovat o politice menšin. A  pokud jde o  trestní stíhání: když už lidovci chtějí čekat na jeho vyznění, je teď nutné čekat s nimi. Už jen z praktického důvodu: kdyby justice nakonec Čunka osvobodila, zbude černý Petr v  rukách strany, která kvůli „vykonstruovanému obvinění“ rozbila vládu. Samozřejmě odchod Čunka je otázkou principů, koaliční politika je ale hledáním kompromisů: pokud tedy lidovci na přítomnosti svého předsedy ve vládě trvají, mohou chtít zelení a ODS jako protihodnotu ústupky jinde. Sporný je i  dlouhodobější efekt: pád Grosse jako premiéra (logicky spojený s  pádem vlády) znamenal i jeho odchod z čela ČSSD a pak i úplně od moci. Čunek zůstane šéfem lidovců i tehdy, když Topolánkova vláda padne. Navíc šéfem strany, která je momentálně v křeči, zahnaná do kouta a o níž si pořád máme důvod myslet, že Čunek je jen trapnou epizodou v existenci jinak proreformní kotvy českého stranického panteonu. Marek Švehla

Q

vřenost novým myšlenkám a lidem. Katolickým médiím, která se diskuse nebála, jako AD magazín, někteří biskupové a konzervativnější část kléru házeli klacky pod nohy, a kdokoli měl chuť něco v církvi měnit, nakonec skončil jako vyčerpaný outsider bušící do nehybné zdi. Oproti 90. letům tak dnes nenajdeme lidi, kteří by měli chuť investovat energii do rozvoje církve jako takové. Schopní katolíci si dělají své věci a  oficiální struktury víceméně ignorují. Společenství kolem kněze Tomáše Halíka, okruh bývalé podzemní církve, nakladatelství Portál, desítky charitativních projektů, hospicové hnutí – to všechno jsou skvělé příklady toho, jak katolíci prospívají české společnosti. A  jak málo zájmu jeví o svou rodnou instituci. Tuhle zvláštní únikovou cestu de facto volí i  nejzajímavější ze zdejších biskupů Václav Malý. Bývalý disident se systematicky věnuje humanitárním aktivitám a obraně lidských práv ve světě. Ale kdy jste ho naposledy slyšeli mluvit o  směřování církve?

Pryč odsud Česká katolická církev je jako světadíl, jehož nejzajímavější obyvatelé se přestěhovali na drobné ostrůvky u pobřeží. Ponechali si sice pas své domoviny, ale energii investují jinde. Z ptačí perspektivy pak můžeme vidět kruh vzkvétajících ostrůvků plných činorodých lidí. Jen ten kontinent uprostřed je samý prach a  kámen. Takže není vlastně jedno, kdo mu bude vládnout? Petr Třešňák

Q

RESPEKT 15  V  10.–15. duben 2007

komentáře

Potomci globalizace

glosA

Tradiční nadnárodní společnosti mají čilou konkurenci Nadnárodní společnosti byly po celou dobu své existence – a někteří historikové je datují už do roku 1135, do časů templářského bankovnictví – kritiky pohrdlivě označovány za nenasytná monstra z bohatého světa. Pokud na tomto obvinění bylo vůbec kdy něco pravdy, rychle se vytrácí. Globalizace otevřela nové trhy nejen společnostem z bohatých států, ale přivedla na svět také zástup nových nadnárodních společností, které se vynořují z chudých zemí a ostrými lokty si rychle razí cestu vpřed. Indické a  čínské firmy začínají svým soupeřům z  bohatých států čím dál více konkurovat a ukazovat jim, že s nimi budou muset počítat. Jen od začátku tohoto roku koupily indické firmy v čele s Hindalco a Tata Steel 34 zahraničních společností, za které zaplatily celkem 10,7 miliardy dolarů. Indické společnosti z oblasti informačních technologií, jako jsou Infosys, Tata Consultancy Services a Wipro, nahánějí staré gardě včetně Accenture, a dokonce i mocné IBM smrtelnou hrůzu. „Big Blue“ (přezdívka IBM) prodala svou divizi osobních počítačů vzmáhající se čínské nadnárodní společnosti Lenovo. Firma PetroChina si vybudovala silnou pozici v Africe, včetně kontroverzního Súdánu. Rovněž začíná být slyšet o brazilských a ruských nadnárodních společnostech. Rusové tento rok překonali Indy, když vrhli za hranice 11,4 miliardy dolarů, a nyní se ucházejí o koupi společnosti Alitalia – italských státních aerolinií. Toto jsou samozřejmě teprve začátky. Indická farmaceutická společnost Ranbaxy je stále ještě drobeček ve srovnání s výrobci značkových léčiv jako Pfizer a čínský výrobce bílé techniky Haier jen malá mřenka oproti velrybě jménem Whirlpool. Nové nadnárodní firmy však kráčejí ve stopách svých protějšků z  Japonska v  80. letech a  Jižní Koreje v letech devadesátých. Toyota a Samsung už donutily západní nadnárodní firmy změnit své představy o tom, jak se mají vyrábět auta a spotřební elektronika. A dnešní mladí dravci jsou také hrozbou pro všechny veterány, kteří usnuli na vavřínech. Nováčci mají oproti starým firmám několik velkých výhod. Nenesou břemeno nahromaděného dědictví minulosti jako jejich soupeři. Společnost Infosys se právem pokládá za agilnější než IBM, protože na rozdíl od IBM nemusí při svém rozhodování brát ohled na názory tisíců dobře placených kariéris-

tů v ústředí počítačového gigantu v Armonku ve státě New York. Tato okolnost může mít vliv na výsledek souboje o talenty. Západní nadnárodní firmy často zjišťují, že jejich nejlepší domácí pracovníci odcházejí hned po zaškolení k soupeři odvedle – za vidinou rychlejšího postupu na kariérním žebříčku.

Je třeba znát své přednosti Tyto výhody však ještě neznamenají, že nováčci mají předem vyhráno. Vezměme si například rozdíl ve firemní etice, který znepokojuje mnoho manažerů v  bohatých zemích. Obávají se nerovné soutěže se soupeřem, který se nemusí ohlížet na snadno zranitelné city akcionářů a domácích zákazníků, a  předvídají svou prohru i  v  případě, že by snížili vlastní etické standardy. Zatím však vše nasvědčuje spíše tomu, že firmy se vyvíjejí k lepšímu, nikoli k horšímu. Nadnárodní společnosti působící v  rozvojových zemích mají tendenci zavádět zde lepší pracovní podmínky a šetřit životní prostředí – bez ohledu na to, že nevládní organizace tvrdí něco jiného. A  naopak, firmy původem z  transformujících se ekonomik, které působí v bohatých zemích, přejímají tamější standardy. S postupem globalizace těchto společností se rozdíly budou pravděpodobně zmenšovat. Ani náklady nejsou pro firmy, které se rodí z transformujících se ekonomik, zase takovou výhodou, jak by se mohlo zdát. Soupeří se starou gardou o hodnoty, jejichž kvalita má vysokou cenu vyčíslitelnou penězi. Firma jako Tata Steel z levné Indie by nikdy neměla zájem koupit drahé britsko-nizozemské ocelárny Corus, kdyby tím zároveň nezískala odborné znalosti v oblasti výroby špičkové oceli.To naznačuje, v čem spočívá trvalý zdroj výhod bohatých firem, které nyní čelí útoku. Svět, který není ovládán pouze náklady, jim vyhovuje, protože už mají v zásobě úctyhodnou sumu znalostí v  oblastech, jako je řízení vztahů se zákazníky, zvyšování známosti značky, rozšiřování know-how a vývoj inovací.

Svět není rovina Otázkou je, jak je uplatnit. Šéf IBM Sam Palmisano jde tak daleko, že předvídá změnu koncepce nadnárodní společnosti jako takové. Její původ totiž podle jeho názoru sahá už do 19. století, když firmy zača-

Proč ODS dobyla CzechInvest Ministr průmyslu Říman ovládl vlajkovou loď české státní správy. Ve hře je osud zahraničních investic a sto miliard korun z evropských fondů. Nestává se často, aby česká ekonomická elita propadala emocím. Aby celé desítky kvalifikovaných manažerů podávaly hromadně výpověď. Aby se uprostřed Prahy pod okny odvolaného ředitele vládní agentury objevil nápis: Děkujeme. Aby racionálně uvažující špičkoví ekonomové popisovali setkání s bývalými top manažery a zmiňovali slzy v očích. Minulý týden jsme byli svědky právě takového představení. Ministr průmyslu Martin Říman odvolal ředitele agentury CzechInvest a osmdesát pět jeho kolegů se rozhodlo svého šéfa následovat. Očekávají se výpovědi dalších, mluví se o destrukci celé organizace řídící příliv zahraničních investic, podporující malé a střední podnikání a spravující tok důležité části evropských dotací do Česka – jen v této oblasti se jedná o projekty v hodnotě sto miliard korun. Čeká-li CzechInvest v  čele s  ředitelem dosazeným ODS de facto rozpad či nedůstojná role slouhy současného ministra průmyslu, jedná se ze strany nejsilnější vládní strany o  dobytí kdysi ztracené kóty hraničící s pomstou nebo čistou hrabivostí. Agentura může být skutečně leckomu trnem v oku – nejdříve se v 90. letech stala ohniskem úspěšné vzpoury části českých ekonomů proti ideologii volného trhu a  v  průběhu času také baštou celé jedné vzdělané a  nadějné generace úředníků, kteří si v mladé a dynamické agentuře vytvořili značně nezávislé „hnízdo odporu“ uprostřed jinak šedivé a zpolitizované státní správy. Právě nezávislost, rozšiřující se pravomoci včetně vlivu na desítky miliard, rozdílný pohled na

roli státu při řízení ekonomiky než ten, který razí špičky ODS, a úspěch překračující hranice Česka se zřejmě staly firmě osudnými.

Underground CzechInvest je úspěšná agentura. O jejím fungování se vedl seminář na Harvardu, jako pozitivní příklad ji do nebe vychvaluje studie Světové banky. Pražští úředníci do Česka přilákali zahraniční investice za více než 200 miliard korun a pomohli tu vytvořit téměř 70 000 pracovních míst. Pozoruhodné ale je, jakým způsobem se jim to vlastně povedlo. CzechInvest byl v roce 1992 stěží něčím více než marketingovým oddělením na ministerstvu průmyslu o třech zaměstnancích a bez počítače. Zahraniční kapitál, jenž dnes stojí za téměř 70 % českého exportu průmyslových výrobků, nebyl tehdy v Česku v oblibě, mluvilo se o ochraně rodinného stříbra, privatizaci do českých rukou, nebezpečí vyvedení zisků do zahraničí. Kromě toho se vládlo podle akademických pouček o volném trhu, jež jakékoli státní zásahy do ekonomiky včetně investičních pobídek považovaly téměř za projev bolševismu. První šéf agentury Jan Amos Havelka ale přišel s devítiletou praxí z kuvajtské investiční agentury. Tvrdil, že bez peněz ze zahraničí ekonomiku rozpumpovat nelze a že investory je potřeba aktivně lákat. Díky němu je v genech CzechInvestu zakódována víra ve státem řízené vábení zahraničních investorů, kteří pak penězi nasměrovanými do vytypovaných oborů pomohou zemi přetvořit



Týden, kdy se oteplilo

ly v zahraničí zakládat obchodní kanceláře, aby tam prodávaly zboží dodané z továren v domovské zemi. Později tyto firmy vytvořily po celém světě menší kopie svých mateřských společností. Nyní chce Palmisano změnit organizaci firem tak, že jejich jednotlivé činnosti umístí bez ohledu na zeměpisné hranice vždy tam, kde se jim bude nejlépe dařit. To je také například důvodem, proč má IBM dnes už více než 50 000 zaměstnanců v Indii a ambiciózní plány na další expanzi v této zemi. Ale i přesto, že Indie je dnes po Americe druhou největší oblastí operací IBM, přemístila tato firma vedení nákupu z New Yorku do čínského Šen-čen. Palmisano si myslí, že na koncepčních změnách bude pracovat nejméně celá jedna generace. Dlouho také potrvá, než se nadnárodní společnosti z  bohatých zemí zbaví vlivu národních kultur – IBM ještě stále vymývá škrob z bílých límečků svého managementu. Jedině společnost General Electric, jak se zdá, je už dnes schopná vyškolit dostatek svých nových zaměstnanců tak, aby uvažovali v první řadě jako lidé od GE, a až potom jako Indové, Číňané nebo Američané. To, že čínská společnost Lenovo se sídlem v Singapuru jmenovala Američana Williama Amelia svým výkonným ředitelem pod čínským předsedou, naznačuje, že už i někteří nováčci pochopili, jakým směrem se ubírá vývoj.Přístup společnosti IBM je možný pouze díky tomu, že vzkvétá globalizace. Mnoho bariér, které bránily mezinárodnímu obchodu, padlo. Zároveň se však Palmisano ve svém plánu spoléhá na to, že terén zůstane do značné míry nerovný. Úspěch nadnárodních společností bude čím dál více záviset na správném odhadu toho, které místo je pro tu kterou činnost firmy nejlepší. Stačí vsadit na špatnou kartu a nerovnosti světa se obrátí proti vám. A dnes, kdy se výběr místa řídí spíše úsudkem než celními bariérami, je správné rozhodnutí o tom, kde investovat, těžší – a také důležitější.Nikdo neříká, že vypořádat se s nově vylíhnutou konkurencí bude snadné. Některé z dnešních tradičních nadnárodních společností toho nebudou schopny. Jiné však z tohoto střetnutí vyjdou silnější než kdykoli předtím. Spotřebitelé budou ovšem ze soutěže profitovat, ať už jsou kdekoli. Q © The Economist Newspaper Limited, London, 2007

Oxid uhličitý sice způsobuje globální oteplování, lidské zdraví ale přímo neohrožuje. Je přece v každé limonádě, není tedy nutné k němu přistupovat stejně jako k toxickým plynům. To byl až dosud postoj amerických úřadů. Verdikt americké justice jej však minulý týden změnil. Nejvyšší soud USA dal za pravdu dvanácti státům Unie, které žalovaly americkou Agenturu pro ochranu životního prostředí (EPA) za to, že odmítá omezit emise CO2 z automobilových výfuků. Vyhověl tak dikci 40 let starého zákona na ochranu ovzduší, který říká, že EPA musí omezovat jakýkoliv plyn, jenž ohrožuje lidské zdraví či veřejné blaho. Verdikt se týká automobilů, které teprve přijdou na trh. Navíc bude EPA rozhodnutí celé měsíce zkoumat. Přesto je výsledek procesu dobrou zprávou. Za prvé proto, že v nižších patrech americké justice doutná podobný spor o  emise z  uhelných elektráren. Především ale verdikt Nejvyššího soudu může ovlivnit americký Kongres, v  němž nyní probíhají debaty o  zavedení povinných emisních limitů. Ty by omezily skleníkové plyny v celé zemi a napříč ekonomikou – nešlo by tedy už jen o automobily a uhelné elektrárny. Podnik, který povolený limit nevyčerpá, může ušetřené množství emisí prodat. Jinými slovy, Spojené státy budou pravděpodobně následovat Evropu a zavedou časem obchodování s emisními povolenkami. Měly by se přitom vyvarovat evropských chyb a nerozdávat povolenky podnikům zdarma. Důkazů o  tom, že změna klimatu skutečně ohrožuje „veřejné blaho“ a nepřímo i lidské zdraví, existuje dost. Stačí nahlédnout do zprávy, o  níž jednali klimatologové v  Bruselu – shodou okolností rovněž minulý týden (více viz stranu 27). Vyplývá z ní, že globální oteplování nejvíc odnesou nejchudší země, zároveň ale i  chudí lidé v zemích bohatých. Tedy i v USA. Proto se postoji Nejvyššího soudu nelze divit. Martin Uhlíř

v prosperující ekonomiku. Tak jako se to podařilo ve  veleúspěšném Irsku, kde je tamní obdoba CzechInvestu, vládní agentura IDA, v  podstatě jednohlasně považována za strůjce irského ekonomického zázraku. Na rozdíl od Irska se ale v  Klausově Česku takový postup rovnal ekonomickému undergroundu. Agentura musela pracovat tiše, bez politického krytí a potřebných zákonů tak, že přímo kontaktovala investory a  potom jim zametala cestu u místních úřadů. Tímto nenápadným způsobem a postupným rozšiřováním financovaným z fondů Evropské unie se její podíl na přilákaných investicích zvedl z 2 % v roce 1992 na 25 % o pět let později (o zbytku rozhodovala nesystémově případ od případu sama vláda). Podle studie Tomáše Sedláčka vypracované ve spolupráci s  Harvardovou univerzitou pokrývaly dotace z  evropských fondů v polovině 90. let celé dvě třetiny provozních nákladů agentury. Lepší časy CzechInvestu nastaly až po pádu vlád ODS, kdy se za ředitelování Martina Jahna a jeho nástupců podařilo na základě jeho zkušeností ze Spojených států postupně vybudovat dnešní výjimečný tým čítající více než tři stovky nadaných, vzdělaných lidí.

obsah domov

4

8

Na vnitru objevili 150 agentů Příběh muže, který se spletl Vlekaři chtějí dotace na sníh Třesení v CzechInvestu Bruselská pokuta za plné sklady Mongolové mají rádi Švejka



ekonomika



5 6



9



Pracovníci v bohatých ekonomikách Vládní reformy myslí na všechny



zahraničí



Mudžáhidé na Africkém rohu



I Čína má své Rajtery



profil

10 Juščenko se nepodřídil

12 Ahmadínežád prohrává 13 Ať žije Piëchwagen rozhovor

14 S Michaelou Erbenovou 16 výběr z webu respekt.cz

téma



KNiHY

Ať letí



Wilbur: Věci tohoto světa

Schopnost podstatné části lidí z CzechInvestu reagovat na politické tahy současného ministra průmyslu a raději odejít ze státních služeb je dobrou a špatnou zprávou zároveň. Skutečnost, že na úřadech pracují profesionálové s vlastní hlavou, kteří se nenechají dostrkat do něčeho, co páchne na sto honů, je povzbudivá. Římanova nevysvětlená akce právem vyvolává spekulace o zálusku na evropské peníze nebo o touze rozdělovat pobídky „politicky“ po svém a za zavřeným dveřmi. Mrazivou informací je pak fakt, že Říman dokázal takový léta budovaný tým během jednoho týdne zlikvidovat. To je na vládní vyhazov. Bezpochyby se Česko obejde bez jednoho Římana snáze než bez více než osmdesáti lidí z CzechInvestu.



22 Stigma enderácké minulosti

Kultura



Strážní andělé polské tolerance



Architekt Masák vzpomíná



civilizace



Trendy



Stasiuk o ukradeném Polsku



Eco o přístupu k umění



Kdy stojí za to položit vládu



V  e hvězdách, Před 10 lety, Jeden den v životě, Mimochodem

Jiří Sobota K tématu viz článek na straně 6.

Q

17 Dokázaly nemožné 20 O čem si psali V+W 21 Duby: Rok tisíc

23 Romští výtvarníci na Bienále 24 Nová deska CocoRosie 25 Kulturní servis

26 Pacientů v kómatu přibývá 27 Nová zpráva o klimatu

Žít s menším množstvím vody

28 Žižek o zákonnosti mučení

29 Jerofejev o bohatých Rusech 30 Polemika

31 JEDNATŘICÍTKA

32 minulý týden



10.–15. duben 2007  V  RESPEKT 15

domov

Na vnitru objevili 150 agentů Ministr Langer řeší, co s tím

M

inistr vnitra Ivan Langer nechal podle informací Respektu prolustrovat osmnáct set významných zaměstnanců svého rezortu. Úředníků, kteří z letenské „kachlíkárny“ odpovídají za chod všech složek, které do rezortu patří. Od policie přes hasiče a archivy až po veřejnou správu. Výsledek? Každý dvanáctý z nich sloužil předlistopadové StB, ať už jako důstojník totalitní tajné služby nebo její agent. To je dost vysoké číslo. A na ministerstvu dnes intenzivně hledají odpověď na otázku, co to vlastně znamená. Zda je to fakt, ze kterého bychom měli mít obavy, nebo nad ním naopak mávnout rukou. Jinými slovy: zda ti lidé mohou zůstat, nebo zda – a jak – musí odejít.

Pán jídelen Slanina Sto padesát bývalých estébáků a agentů chodí dnes do úřadu v relativním klidu, vlastně zatím nevědí, že si je ministr nechal prověřit a že je v poměrně brzké budoucnosti čeká nějaký ortel. A  my zase nevíme – ministerstvo to přísně utajuje – na jakých místech pracují, za co odpovídají, zda se v jejich současném přístupu k práci nějak projevuje jejich minulost. Nicméně z principu jde o lidi, kteří mají velký podíl na rozhodování o bezpečnostních strategiích této země nebo na fungování veřejné správy. Máme tedy mnoho neznámých na hledání vyčerpávající odpovědi, ale pár informací k vytvoření nějakého názoru je k dispozici. Jsou to sotva tři týdny, co ministr odvolal z  funkcí tři zaměstnance vnitra kvůli jejich estébácké minulosti, a my si můžeme ukázat, o jaký problém jde. Jiří Slanina donedávna šéfoval gastronomickým provozům vnitra. Do chvíle, než na něj při prověrce zadané ministrem prasklo, že byl důstojníkem StB. A ne obyčejným: kvůli doložené estébácké horlivosti neprošel v roce 1990 občanskými prověrkami. Na Havlíčkobrodsku, kde sloužil, mu vydobyla proslulost jeho vytrvalá a zapálená šikana jinak smýšlejících občanů a tamní disidenti vzpomínají, že poté co byl povýšen a přešel z okresu do Prahy, se poměry v místě znatelně uvolnily. Slanina tedy musel od policie odejít, ale když v roce 1999 zahájila sociální demokracie svůj program náboru předlistopadových policejních „odborníků“, přihlásil se a byl ministrem Grulichem bez problémů přijat. Osm let nato byl ale po nástupu nového šéfa rezortu Langera „odhalen“, dostal padáka – a objevil se problém. Teď nemůžeme pominout menší výlet do historie. Česko má dva nástroje, kterými může riziko angažmá příslušníků předlistopadového represivního aparátu pojmenovat nebo vyřešit – lustrační zákon a bezpečnostní prověrky. Ten první řeší situaci plošně: příslušníci politické policie, jejich agenti, vysocí komunističtí funkcionáři a členové paramilitárních skupin Lidové milice nemohou zastávat určitá vybraná místa ve státní správě. Zákon vznikl v době, kdy nikdo sice

Kdy zavolá Husák? Miroslav Šlouf u soudu, kde vypovídal o své účasti na vytunelování H-Systemu, 2003. foto čtk

nedokázal vyčerpávajícím způsobem pojmenovat riziko, které angažmá protagonistů minulého režimu přináší pro demokracii, ale obecně se vnímalo, že takoví lidé nemají na vysokých postech nové doby co hledat. Druhým nástrojem jsou bezpečnostní prověrky. Ty by měly posoudit konkrétní míru způsobilosti a rizika u konkrétní osoby hlásící se na místo spojené s přísunem utajovaných a citlivých informací. Zpět ke Slaninovi. Jako úředník žádnou bezpečnostní prověrku nepotřeboval a lustrační zákon se na jeho místo nevztahoval. Nicméně jako šéf gastroúseku měl dokonalý přehled o  zaměstnancích vnitra, včetně rozvědky. Zjednodušeně řečeno, každý, kdo šel na vnitru na oběd do některé kantýny, nechal projít svou identifikační kartu přístrojem, který jej zaregistroval, včetně toho, u  jaké složky pracuje. Nikdo netvrdí, že Slanina předával informace o zaměstnancích vnitra nějaké cizí a nepřátelské zpravodajské službě, ale logika říká, že muž takového profesního životopisu neměl na místě co dělat. Ke stejnému názoru došel i ministr Langer, rozhodl se lustracím a bezpečnostním prověrkám nadřadit jakýsi morální postoj a Slaninu z funkce odvolal. Dostalo se mu za to sice od médií pochvaly, ale teď má na stole sto padesát podobných „Slaninů“ a to už je zásadní problém.

Co s nimi Představitelé vnitra z toho mají samozřejmě těžkou hlavu. „Nějaké prověrky jsme nařídili, o  výsled-

Příběh muže, který se spletl Vzali mu byt za to, že onemocněl v západním Německu. 16 let bojuje za spravedlnost a stále věří, že vyhraje. Dveře oprýskané vily se zelenou střechou otevírá muž s neholenou tváří: „Já si vážně nevzpomínám, že by sem někdo svážel nějaké věci.“ Bělovlasý penzista Jaroslav Patřičný (79), který před chvílí zmáčkl zvonek, rezignovaně mávne rukou: „Tohle nemá cenu, už je to příliš dávno. A to není ten člověk.“ Když v roce 1989 dostal pan Patřičný jako čerstvý důchodce vzácné povolení k cestě do západního Německa, příliš si pobytu na svobodném vzduchu neužil: praskl mu žlučník a  musel být v Dortmundu operován. Přetáhl tak dobu, kterou mu komunistický režim k návštěvě Západu povolil, byl označen za „emigranta“ a úřady v Jablonci nad Nisou se pustily do zabavování jeho majetku. Tak to tehdy chodilo a byl na to i zákon. V případě pana Patřičného už jeho „realizace“ probíhala v době, kdy se lidé scházeli na demonstracích a radovali se z pádu komunismu. Pád režimu se však na jabloneckém sídlišti nijak neprojevil: Patřičného panelový byt byl vyklizen v prosinci 1989 a nový nájemník se nastěhoval o měsíc později. V  domě se zelenou střechou, před nímž teď bezradně stojíme, tehdy sídlilo družstvo spe-

cializované na „likvidaci“ majetku, mimo jiné i  toho zabavovaného nepřátelům státu. Právě tady navrátilec před sedmnácti lety zjistil, že jeho majetek zmizel do neznáma, a rozhodl se proto zažalovat stát za krádež. Ani ve snu ho přitom nenapadlo, že o spravedlnost bude zápasit ještě sedmnáct let poté – v roce 2007.

Soused mě nezajímá Konfiskaci „emigrantova“ bytu rozjel právník jabloneckého družstva a polistopadový generální prokurátor Ludvík Brunner. Dnes už není na živu, zato tehdejší předseda družstva Jaromír Horčička stále sedí na své předsednické židli: „Postupovali jsme podle zákona, předali jsme to státu a  tím to pro nás končilo,“ říká. Veškeré zařízení odnesli úředníci Okresního národního výboru v Jablonci, a když pan Patřičný dostal později seznam zabavených věcí, figurovaly na něm sice květináče či forma na bábovku, ale cennější kusy jako magnetofon či televize chyběly. Do rozlehlého vyklizeného bytu s  výhledem na přehradu se pak nastěhoval z přízemí téhož

ku vám samozřejmě nic neřeknu, ale snažíme se to vyřešit,“ říká k  otázce „co bude dál s  estébáky“ náměstek Zdeněk Zajíček, který má věc na starosti. „Nevím, jaké posty ti lidé na vnitru zastávají, ale mé zkušenosti mi říkají, že takoví lidé představují problém a přinesli by riziko na jakýkoli post. Připomínám třeba Jana Kavana,“ snaží se formulovat rizika sociolog Ivan Gabal. „Ale z právního hlediska je to tak, že lustrační zákon a systém bezpečnostních prověrek vznikly, aby chránily pozice, a ne perlustrovaly za každou cenu osoby,“ dodává. „Proč je vůbec lustroval? Prošli už bezpečnostními prověrkami, lustracemi, to by mě ani nenapadlo je teď prověřovat,“ diví se nedávný ministr vnitra František Bublan. Podle něj je otázka působení lidí z StB, případně agentů, na vnitru „globálně neřešitelná“. „Museli bychom prověřit každého zvlášť, zjistit, jaké škody by mohli ve funkci napáchat,“ říká Bublan. „Nepřeháněl bych to, nechceme přece pořádat hon na čarodějnice.“ „Nejde o žádný hon,“ říká k tomu ministr Langer. Za počátkem jeho akce stojí únorové zjištění, že šéf tuzemské pobočky Interpolu Pavol Mihál má falešné lustrační osvědčení. V žádosti o něj prostě změnil písmeno ve svém jménu – Pavol na Pavel – a v 90. letech dostal osvědčení čisté jako lilium. Počátkem letošního roku se na to náhodou přišlo a  Mihál, v jehož funkci je lustrační bezúhonnost zákonnou podmínkou, musel odejít. Ministr Langer pak nechal prověřit dalších devět set lustračních osvědčení vysokých policejních důstojníků a  po zjištění, že šest

domu úředník Milan Varga. „Mě problémy pana Patřičného nezajímají,“ říká do telefonu Varga, dnes vedoucí odboru rozvoje města Jablonec, na otázku, jestli před lety nestačilo s ohledem na souseda, s  nímž se znal, se stěhováním pár týdnů počkat. „Tak to prostě tehdy chodilo. Já byt dostal na základě řádného dekretu,“ uzavírá diskusi muž, jenž v bytě, který po převratu privatizoval, stále bydlí. Právníci panu Patřičnému v roce 1990 vysvětlili, že musí počkat na restituční zákony, které se tehdy připravovaly. Penzista ale nechtěl otálet a  zažaloval stát, konkrétně ministerstvo vnitra a  zahraničí, za krádež věcí, jejichž hodnotu tehdy vyčíslil na 200 tisíc korun. Když si o rok později přečetl v novinách, že restituční éra přece jen začala a že příslušný zákon přivedlo na svět ministerstvo financí, obrátil se na tento úřad s žádostí o radu, zda přece jen nemá soudně žádat o restituci. Ministerstvo mu ale v oficiálním dopise sdělilo, že na jeho případ se restituce nevztahují.

Doplatil na systém Okresní soud v  Jablonci po dvou letech žalobu zamítl s  odůvodněním, že všechno bylo zabaveno podle tehdy platných zákonů. Pan Patřičný se odvolal a Krajský soud v Liberci mu za další dva roky přiznal právo na náhradu ve výši 150 tisíc korun. Poté se ale zase odvolalo ministerstvo vnitra a Nejvyšší soud po šestiletém soudním martyriu rozhodl, že pan Patřičný nemá na odškodnění nárok, protože celou dobu postupoval špatně. O nápravu křivdy měl prý usilovat – podle restitučního zákona. Lhůta na jeho využití ale vypršela v první polovině 90. let, takže smůla. Tenhle verdikt potvrdil za další dva roky odvolací soud. Neúspěšný žalobce si v zoufalství nad státem, který ho nejdřív okradl a  pak umořil v  džungli

z nich má papíry stejně falešné jako Mihál, se rozhodl prověřit všechny důležité zaměstnance vnitra. Číselný výsledek prověrky nechce Langer potvrdit a o jménech a postech už nechce mluvit vůbec. Ještě se vraťme na chvíli do nedaleké minulosti. Je to měsíc, co dal šéf Vojenského zpravodajství Miroslav Krejčík rozhovor médiím, ve kterém naznačil, jak mohou protagonisté minulého režimu tomu současnému škodit. „Řídili se heslem čím hůře, tím lépe, práci vojenského zpravodajství sabotovali. Způsob jejich myšlení zůstal v dobách hluboké totality,“ popsal práci čtyřicítky někdejších komunistických estébáků, se kterými se v minulých letech rozloučil. Obrázkem ilustrujícím rizika protagonistů minulého režimu je aféra bývalého policejního prezidenta Vladislava Husáka. On, jako bývalý příslušník Veřejné bezpečnosti, s přítelkyní, bývalou estébačkou, jsou vyšetřovateli podezíráni, že varovali například významného komunistického aparátčíka Miroslava Šloufa v souvislosti s připravovanou policejní akcí proti korupčníkům (řada z nich patřila mezi Šloufovy politické souputníky) v proslulém obchodu s biolihovými licencemi. Těžko tvrdit, že máme co do činění s organizovanou sítí spiklenců, ale naznačuje to – pokud se prokáže, že je to pravda – že ti lidé mají k sobě blízko a že svou kariéru stavějí na kultivaci svých komunistických klientelistických vazeb. A pokud kvůli nim dokážou sabotovat i zásadní policejní vyšetřování, je to pro tuto zemi opravdu vážné bezpečnostní riziko. Klíčové jsou tedy bezpečnostní prověrky. Ministr Langer nechal třeba zpřísnit u  policistů kategorie, které potřebují k  výkonu svých funkcí (tajné, přísně tajné atd.), a většina šéfů, od oddělení nahoru, musí projít novými prověrkami. Jestli se dá čekat podobný krok u  významných pracovníků rezortu vnitra, které si nechal prověřit, zatím vzhledem k ministrově mlčenlivosti není známo. Nicméně ani tento krok neodpovídá na otázku, co si dnes počít s estébáky – to, že jím někdo byl, automaticky neznamená, že by neměl dostat prověrku. Debatě se v nejbližších měsících určitě nevyhneme. Poté co po nástupu nové vlády začaly bezpečnostní archivy vydávat zásadní svědectví o naší minulosti a  komunistických kariérách desítek tisíc lidí, kteří jsou dnes často významnými představiteli současné společnosti, nás zřejmě čekají další a další odhalení. Jaroslav Spurný

Q

Čím hrozí estébáci na vnitru – a co s nimi? Debata na

paragrafů, stěžoval na postup soudů u  ministerstva spravedlnosti. Rozhodl se úřad žádat o  odškodnění. „Připravili mě za těch osm let o spoustu času a energie a o desetitisíce za právníky,“ zdůrazňuje bělovlasý muž ve své panelákové garsonce s výhledem na supermarket, kterou mu družstvo přidělilo na začátku 90. let, když neměl vůbec kde bydlet a  svůj případ zveřejnil v tisku. Jenže na ministerstvu spravedlnosti nepochodil. Odpověděli mu, že od justice nic nedostane, ale může se s ní klidně o náhradu soudit. Obvodní soud v Praze 2 dal ovšem v roce 2001 kolegům za pravdu: to, že soudci vedli kauzu Patřičný léta do slepé uličky a osm let zasedali zbytečně, není chyba soudů, ale jabloneckého penzisty. Měl to poznat sám nebo mu to měl říct jeho advokát. „Rozhodnout, jak a vůči komu má žalobce uplatňovat nárok, není věcí soudu,“ vysvětluje své tehdejší rozhodnutí soudce Vít Bičák. „Nemůžu přece říct, že soudy postupovaly špatně jen proto, že měly jiný názor než Nejvyšší soud, který nakonec vyslovil názor, že případ spadá do restitucí. Žalobci se z lidského pohledu nepochybně stala křivda, ale to je jen negativní souběh okolností.“ Ústavní soudci, na které se pan Patřičný také obrátil, loni konstatovali, že všechno je o. k., protože žalujícímu „nebylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu“. Pan Patřičný se ale pustil do nového kola a je přesvědčen, že tu nekonečnou anabázi přece jen nakonec vyhraje. „Do téhle situace mě dostal stát. Takže by to měl taky vyřešit – a nevymlouvat se, že žaluji nesprávným způsobem.“ Proces, v němž se čeští soudci sešli už k 37 jednáním a popsali několik tisíc stran, tak stále pokračuje. Vladimír Ševela

Q

RESPEKT 15  V  10.–15. duben 2007

domov



Máme dotovat sníh?

Vlekaři vysvětlují, proč bychom jim na jejich byznys měli připlácet

B

ylo jen otázkou času, kdy to přijde. Po bankéřích a zemědělcích si letos na startu jara řekli o státní pomoc i čeští vlekaři. Tentokrát způsobila problémy teplá zima: provozovatelé vleků na ní prý prodělali kalhoty a teď potřebují injekci. Antimonopolní úřad podporu zatrhl, protože by nepřípustně zvýhodňovala jednu skupinu podnikatelů. Přesto toto rozhodnutí automaticky neznamená, že firmy žijící z touhy zdejších lyžařů a snowboardistů vozit se skoro na každém kopci ručí za rizika podnikání samy. Perspektiva dotací je pro vlekaře i nadále otevřená. Stačí, když přesvědčí úřady o tom, že jejich služba je prospěšná pro široké okolí. Je ale něco takového možné v zemi, kde lze opravdová horská střediska spočítat na prstech jedné ruky? Vypadá to bláznivě, ale odpověď zní ano.

Nikdo neprodal Letošní zima byla pro vlekaře tvrdá. Takhle teplo nebylo už 85 let a provozovatelé vleků prodělali. Podle odhadů jim klesly tržby v průměru o polovinu. Je ale nutné zdůraznit, že pomoc od státu nechtěli příštipkáři, kteří musejí převracet každou korunu. Žádaly ji desítky firem, které loni investovaly do svého rozvoje dohromady miliardu korun. A teď, i když jim vláda rozpočet nevylepší, rozhodně nejsou nuceny prodávat vybavení a propouštět. Stačí se podívat na anabázi dravé firmy Snowhill, která je největší na trhu a pokusila se na konci zimy několik otřesených středisek koupit. Nikdo z vlekařů živnost neprodal a jen se opět potvrdilo to, co se v branži říká: provozovat lanovku je v Česku zpravidla výnosný byznys. „Nevím o nikom, kdo by kvůli špatnému počasí zkrachoval,“ říká předseda Svazu provozovatelů vleků a  lanovek Jiří Bělunek. Proč tedy jeho lidé žádali o podporu? Podle Bělunka chtěli investovat do zlepšení služeb, nových lanovek, bufetů a doplňkové zábavy, jako je snowtubbing (sjíždění kop-

ců na speciální nafukovací duši) nebo půjčování skútrů. „Tyhle plány teď budeme muset omezit.“ Sanovat ztrátu nikdo nebude. Ale místo poučení z teplé zimy (a perspektivy, že takhle to v budoucnu může být stále častěji) se proud investic nezastavuje. Není divu: vlekaři totiž mají jistotu, že veřejná kasa je v  tomto směru stále otevřená. Jen za poslední čtyři roky dostali vlekaři z  ministerstva pro místní rozvoj 170 milionů. Teď mají navíc příležitost vytáhnout další peníze z Evropské unie.

Máme dělo Pojďme se tedy podívat, co si za takovou podporu kupujeme. Třeba lyžařský vlek na jižní Moravě. Od stolu to vypadá jako typický příklad plýtvání veřejnými penězi. V severní výspě kraje si ovšem návštěvník dojem trochu poopraví: skoro každé větší město má za humny kopec osázený sloupy vleků a místní tvrdí, že se jim to líbí. Lanovka v  ani ne dvoutisícové obci Olešnice poblíž Blanska vyrostla teprve nedávno a letos slavnostně otevřela první sezonu. Bývalý tělocvikář a od pohledu činorodý chlapík, starosta Zdeněk Peša, směruje návštěvníky klikatou silničkou k  vršku sjezdovky. Zatímco po krkonošských úbočích sviští poslední lyžaři, tady se už několik týdnů zelenají drny. Mírně se svažující louka začíná v 650 metrech nad mořem, končí o sto metrů níž. Klimatologové sice už několik let varují, že takto nízko položená střediska můžou mít v budoucnu problémy, starosta Peša se ovšem nenechal zviklat. „Tady je jedna z oblastí v republice, kde nejdéle a nejčastěji mrzne.“ Podle provozovatele lanovky Lubomíra Reka dnes mráz stačí: výkonná vodní děla jsou schopná vyrobit tolik sněhu, aby na svahu vydržel, i když se oteplí. Přesto by místní bez státní podpory do akce nešli. Sjezdovka vznikla jen díky tomu, že starosta je v okolí proslulý lovec dotací. Z evropských fondů a ministerstva přišlo dohromady 16 milionů, 5,5 milionu dodal podnikatel Rek, 4,3 milionu

doplnilo město. První rok provoz skončil ve ztrátě, jezdilo se jen 25 dní. Aby se investice vyplatila, muselo by to být tak čtyřikrát víc. „To je tou výjimečně teplou zimou. Za normálních podmínek bychom byli v zisku,“ přesvědčuje sám sebe Zdeněk Peša. Zisk prý navíc není to hlavní. To, co za veřejné peníze dostáváme, má být podle zastánců dotací rozvoj chudších oblastí. „Snažíme se přilákat turisty,“ říká Peša. „Začali jsme s letními aktivitami. Postavili jsme cyklostezky, dvě rozhledny, zavedli internet. Díky tomu se mezi květnem a zářím počet lidí v okolí zdvojnásobí.“ Zapomenutý kraj se podle starosty probouzí: podařilo se obnovit hotel ve vsi, lidé si tady kupují chalupy a  dávají je dohromady kvůli ubytování. Skiareál už teď dává práci deseti lidem a přes blátivou zimu přitáhl nové hosty – na parkovišti stálo v  dobrých dnech až 120 aut. „Městu to nepřinese nic,“ mává rukou jeden z místních na olešnickém náměstí. Tento názor je ale v  menšině. „My jsme s děckama po letech vytáhli lyže z kumbálu, jezdili jsme večer po práci. Jenom nám trochu vadilo, že se muselo ke sjezdovce po blátě v přezkáčích,“ říká žena ve středních letech. Další kolemjdoucí jí dávají za pravdu: nová sjezdovka je prostě potěšila.

Evropa to ohlídá Někde to ale dopadlo úplně jinak. Příklad, jak lze podporu z peněz daňových poplatníků jednoduše odepsat, stojí v  Bystřici nad Pernštejnem. Mezi budovami místního učiliště a  spalovny biomasy trčí dřevěné sloupy bystřického „lanového parku Siesta“. Park zeje prázdnotou i  v  době otvíracích hodin: ve větru se houpají bezcílně propojená lana a  telefonní číslo napsané u  vchodu nikdo nebere. Původní majitel, firma Yossarian Investments, na stavbu loni dostala od ministerstva 1,8 milionu korun. Hlavní postava Yossarianu Zdeněk Tomášek měl v  době udělení dotace na kontě několik zkrachovalých společností

a  stíhání policie za neodvedené sociální dávky na zaměstnance. A v tomto duchu to pokračovalo: Yossarian vyúčtoval státu za dřevo na sloupy a  dřevěný domek desetinásobek běžné ceny na trhu. Stát peníze proplatil, ale veřejný zájem se tady prokazuje opravdu těžko: nedokončený areál je pořád zavřený. Jak si vlastně ministerstvo zjišťuje důvěryhodnost žadatelů o dotace? „Měli jsme bodové ohodnocení, záleželo na kvalitě projektu, rozpočtu, zda dodržuje zásady, jako jsou rovné příležitosti nebo udržitelný rozvoj,“ vysvětluje princip vedoucí oddělení cestovního ruchu Margit Beníčková. Konkrétně se ale bavit nechce. Kontrolovali úředníci, jestli žadatel v minulosti nepřivedl nějakou firmu ke krachu nebo se nesnažil nadsadit svoje náklady? „Společnost, která podávala žádost, měla kladný hospodářský výsledek,“ dozvídáme se na ministerstvu. Pochyby nad podobným vysvětlováním může rozptýlit fakt, že od letošního roku plynou peníze už jenom z evropských fondů. Podle ekonoma Petra Zahradníka, který se systémem evropských dotací zabývá, mají bruselští úředníci pro posuzování projektů striktní pravidla zaručující jejich průhlednost. „Je přesně stanoveno, že peníze jdou jen do určitých oblastí podnikání, příjemce se musí na financování podílet, vypisuje se výběrové řízení na dodavatele, “ říká Zahradník. Nadšení nad evropskými kritérii poněkud chladí vzpomínka na notoricky známé příklady zneužívání dotací (v  Itálii se stavěly silnice vedoucí odnikud nikam, Řekové dostali dotace na plochu olivových hájů větší než celé Řecko). Podle Zahradníka to jsou zbytečné obavy. „Je jen otázkou času, kdy bude v  Česku působit generální ředitelství Evropské komise a  Evropský účetní dvůr. Zástupci těchto institucí ostře kontrolují, jak se s unijními prostředky v regionech nakládá,“ naznačuje perspektivu Zahradník. Tomáš Pavlíček

inzerce

Sdružení Linka bezpečí se sídlem v Praze 8 hledá nového kolegu na místo

Setkání všech, kterým vadí antisemitismus

Náplň práce: – Vede tým intervizorů a konzultantů Linky bezpečí – Zodpovídá za odbornou úroveň práce zaměstnanců na Lince bezpečí – Zodpovídá za přípravu výcviků a dalšího odborného rozvoje konzultantů LB – Podílí se na výběru zaměstnanců LB – K omunikuje s médii

VŠICHNI JSME LIDI

psycholog Linky bezpečí

Uzávěrka přihlášek: 20. 4. 2007 Termín nástupu: ihned, nejpozději 9. 5. 2007

Požadujeme: – Ukončené vysokoškolské psychologické vzdělání – Psychologickou praxi minimálně 2 roky – Absolvovaný či započatý sebezkušenostní výcvik Nabízíme: – P ráci na celý úvazek – M ožnost profesního růstu – P ráci v mladém kolektivu

V případě zájmu zašlete strukturovaný životopis e-mailem na: [email protected], popř. na adresu: Sdružení Linka bezpečí, Ústavní 91/95, 181 21 Praha 8 – Bohnice. Na tel. čísle 266 727 917   si u J. Jandové domluvte termín výběrového řízení.

Valdštejnská zahrada, Praha 1 15. dubna 2007 od 15,30 hodin Poučí se Evropa z historie? Tomas Sandell, Evropská koalice pro Izrael Židovské písně v podání skupiny Ester O svém životě vypráví prof. Zuzana Růžičková Více informací na www.vsichnijsmelidi.cz Pořádá Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém

Q



Příliš mnoho ananasů Zní to jako vtip: Česko dostalo teď od Bruselu pokutu za to, že před třemi lety při vstupu do Unie leželo ve zdejších skladech dost jídla. V systému férové soutěže a otevřených hranic ale o vtipy nejde. Evropské komisi šlo tenkrát při skoku na východ o  vyloučení rizika, že velkoobchodníci z nových členských států nakoupí zásoby levných potravin a získají neférovou výhodu nad svými kolegy ze „staré“ EU. Obavy to nejsou bezdůvodné: dovoz potravin z mimoevropských zemí podléhá v Unii vysokému clu, a když si podnikatelé z nového členského státu přinesou na společné tržiště velké množství vlastních neproclených zásob, mohou svým konkurentům zasadit těžké rány. Proto před třemi lety při zatím největším posouvání unijních hranic určili komisaři hned sto dvacet potravin, které si mají národní vlády nováčků „pohlídat“. Tedy zajistit, aby se jejich množství ve velkoskladech před vstupem nijak výrazně nelišilo od předchozích let. Dohoda stanovila, že pokud se to u některé komodity nepodaří, dostanou vyjednavači „provinilého“ člena prostor nadbytečné zásoby vysvětlit. A v případě, že podezření ze spekulace rozfoukat nedokážou, bude zemi vyměřena pokuta. Všichni nováčci stvrdili s takto postavenou agendou souhlas.

Poučení: jen žádný strach Že devět z  deseti nováčků v  roli hlídače neuspělo (bez výtek prošli jen Maďaři), ohlásil Brusel už pár měsíců po rozšíření. Praha byla požádána o vysvětlení u poloviny kontrolovaných potravin. Jednání se táhlo déle než dva roky. Jeho výsledek je znám od minulé středy: v případě Česka zůstalo z původních šesti desítek položek na „černé listině“ pouhých šest s  celkovou pokutou 350 milionů korun. Vzhledem k  původnímu počtu „přešvihnutí“ je konečný seznam určitě vyjednávacím úspěchem. (Například velké množství cukru, jehož zásoby ve skladech tvořily v den vstupu do EU polovinu zdejší roční spotřeby, vysvětlila naše delegace „nadcházející zavařovací sezonou“ – a Brusel to akceptoval.) Nicméně u  šesti potravin – kuřecího masa, rýže, ananasu, mandarinek, žampionů a  ovocného džusu – nabídnuté vysvětlení neobstálo. Třeba o čtvrtinu větší zásoby mražené drůbeže mohly podle Unie znamenat jediné. Totiž to, že se zdejší velkoobchodníci zásobili právě jen kvůli ziskům při dalším prodeji. Tady se ale dosud hladký chod zadrhl. Místo přijetí verdiktu a  kdysi avizovaného došlápnutí na firmy, které si s  bruselskou hrozbou nedělaly těžkou hlavu, přišla česká strana s novým dějstvím: to, že Brusel neprominul rovnou celý seznam, chce ministerstvo zemědělství napadnout u Evropského soudu v Lucemburku. S ohledem na velikost unijního trhu je podle ministra Petra Gandaloviče kritizované množství pouhou kapkou vody v jezeře a unijní konkurenci nemohlo nijak ohrozit. „Hlavní důvod pokuty v podobě narušení evropského trhu tak ztrácí smysl,“ říká ministr. „Těžko hovořit o překročení limitů, když žádné konkrétní limity nebyly předem dané,“ dodávají jeho úředníci. S  ohledem na pravidla mezinárodního obchodu to ale s touto argumentací nemusí mít u evropské soudní autority snadné. Za „nestandardní“ se například v  rámci světové obchodní organizace považuje už 10% meziroční nárůst. Že se navíc původní dohoda s Bruselem vykládala všelijak, připouštějí i tuzemští obchodníci. „Bylo to balancování mezi strachem z pokuty a obchodním uvažováním,“ vysvětluje šéf jednoho z  největších českých importérů potravin z  Asie Libor Smažík, proč se na skladech jeho firmy ESSO objevilo zhruba o 30 % víc rýže a konzervovaného ovoce než v předchozích letech. Onen strach pocházel z toho, že podle původních vyhlášení ministerstva budou „pokutu za nadbytečné zásoby“ platit Bruselu ti, kteří ji na Česko přivolali. Ale teď při lámání chleba se situace mění: Gandalovičovo ministerstvo totiž není schopné vysvětlit, jak by penále na firmách vymáhalo. Takže úředníci už dnes „nedokážou vyloučit“ ani možnost, že by se pokuta uhradila ze státního rozpočtu. Jinými slovy, že by na neférové zisky importérů připlatil každý daňový poplatník. Tomáš Sachr

10.–15. duben 2007  V  RESPEKT 15

domov

Třesení v CzechInvestu Ministr Říman se rozhodl prosadit svou vizi Česka

Pozor na družstevníky! Odcházející manažeři před sídlem agentury, Praha, duben 2007 f oto czechinvest

O

třepané motto říká, že úspěšný tým se nemění. Ministr průmyslu a  obchodu Martin Říman si asi myslí něco jiného.

Sektáři a družstevníci

Pražská hospoda Na blbým místě nemá svoje jméno nadarmo – je taková hodně zastrčená. Na trochu blbé místo byl přesunut i  hladce oholený muž v kostkované košili a džínách, který tu usrkává matonku. Ještě před pár dny Tomáš Hruda (30) japonsky konverzoval s investory, dnes má nečekané prázdniny a co chvíli mu zvoní mobil s  nabídkami od soukromých firem. Hrudu po sedmnácti měsících ve funkci z ředitelského křesla CzechInvestu odvolal ministr Říman. A dík na transparentu „Tomáši, děkujeme“, který visí na domě – pražském ústředí agentury – pár kroků odtud, patří jemu. Pověsili jej tam zaměstnanci agentury, kteří z velké většiny na protest proti jeho vyhazovu také odcházejí. I pro tuto nevídanou solidaritu vzbudila výměna ředitele CzechInvestu – kterou má ministr jinak plně ve své kompetenci – mimořádnou pozornost. Upozornila totiž, že Římanův krok rozhoupal tým, který Světová banka a další mezinárodní instituce považují za jednu z  nejlépe fungujících agentur tohoto typu na světě vůbec. CzechInvest má mimoto dobrou pověst v  soukromém sektoru, za loňský rok přilákal do Česka rekordní objem investic, podporuje vznik technologických center, je proslulý „nestátní“ atmosférou a zvýšenou koncentrací schopných a vzdělaných lidí, místem, kde se „cvičně“ na poradách mluvívá anglicky. „Bylo vzrušující sledovat, jak se CzechInvest mění v  líheň talentů,“ říká Skot Andrew Thorburn, jehož k  budování agentury pozval začátkem devadesátých let tehdejší ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý. Ministrův tah s odvoláním Hrudy vzbudil velký ohlas i  proto, že jej Říman nijak nevysvětlil a  že s  odcházejícími zaměstnanci CzechInvestu (v pátek už to bylo 85 lidí ze tří set včetně širšího vedení a šéfů zastoupení v Americe či Bruselu) odmítá debatovat. „Se sektou a družstevníky mluvit nebudu,“ řekl jim Říman. Takže si nejdřív dejme krátkou rekapitulaci. Poslední březnový pátek odvolal ministr průmyslu Tomáše Hrudu pro „nesrovnalosti v zadávání veřejných zakázek“, které v CzechInvestu během dvou dnů zjistila ministerská kontrola. Hruda ovšem výtky celkem přesvědčivě odrazil – mimo jiné konstatováním, že jeho agenturu pravidelně kontroluje samo ministerstvo. A pět dní po odvolání ředitele – minulé úterý – ministerstvo uspořádalo mimořádnou tiskovku, kde Římanův náměstek Vaněk dramaticky oznámil „závažná pochybení“ CzechInvestu při posuzování projektů žádajících o  peníze z evropských strukturálních fondů. Zjistil to prý loni audit společnosti PriceWaterhouseCoopers. Jenže také k tomuto argumentu existují námitky: stejná společnost totiž na žádost ministerstva financí před třemi lety zkoumala, zda jsou pravidla CzechInvestu pro hodnocení projektů průhledná a dobře nastavená, a došla k závěru že ano. Většina komentátorů a  tiskem citovaných analytiků proto vzhledem k  těmto okolnostem dospěla k  závěru, že skutečné důvody Hrudova odvolání jsou jiné, než uvádí ministrovo komuniké. Pro přehlednost se na skok vraťme do loňského podzimu. Že se časy v CzechInvestu mění

a  změní, bylo jasné od nástupu Martina Římana do čela ministerstva průmyslu a  obchodu. V  novém ministrovi nastupoval poctivý žák Václava Klause, jemuž stejně jako jeho mentorovi naskakovala při slovech investiční pobídka kopřivka a který ještě jako opoziční poslanec (na jaře 2004) říkal, že by CzechInvest rovnou jako nadbytečný zrušil. Nikoho tedy nepřekvapilo, když si po příchodu na ministerstvo nepadl s lidmi z agentury do náruče. „Prostě už nás nezvali na porady, jako to dělali předchozí ministři, nevěděli jsme, co se děje, ztrácely se naše zprávy, které jsme na ministerstvo posílali,“ říká exšéf Hruda.

Ano, pane ministře Zkraje tohoto roku Říman oznámil, že plánuje CzechInvest sloučit s agenturou na podporu exportu CzechTrade. A  při tom slučování že přesune z CzechInvestu agendu evropských fondů přímo pod křídla svého ministerstva – prý proto, že CzechInvestu dosud starost o fondy bránila „plně se soustředit na vyhledávání investorů“. Teď po výměně ředitele se už slučování neplánuje a také fondy CzechInvestu zůstanou na starost. Cíle bylo dosaženo. Jak totiž vysvětluje spoluzakladatel a první ředitel CzechInvestu (1993–1999) Jan Amos Havelka: „Činnost agentury upravuje zákon a přesun péče o fondy by musela schválit sněmovna – a ta to v současném složení neudělá. Vliv tedy nešlo získat jinak než dosazením ,svého‘ člověka,“ dodává Havelka. Že je celá rošáda jen způsob, jak získat v agentuře hlavní slovo, si myslí politologové („Většina deníků píše o  dění v  CzechInvestu v  ekonomických přílohách, ačkoliv jde nepochybně o  čisté politikum,“ říká například Jiří Pehe), většina oslovených politiků, říkají to bez obalu i Římanovi straničtí kolegové. „Prostě tam chce mít vlastní lidi, kterým důvěřuje,“ říká poslanec ODS Petr Bratský. „Na tom přece není nic špatného.“ Ale k čemu má ta důvěra sloužit? Jedním z pracovních úkolů CzechInvestu je vymýšlet strategie, aby Česká republika obstála v éře globalizace. Co na tomto poli můžeme od nového šéfa čekat? Co bude dělat jinak než jeho odvolaný předchůdce? Co bude se zahraničními investicemi? Ministr i  jeho nový ředitel, někdejší šéf hospodářského úseku brněnské radnice a  člen ODS Roman Čermák, si odpovědi na tyto otázky nechávají zatím pro sebe. Čermák chce svoje plány představit až tento týden. Nicméně už teď říká, že hlavní slovo beztak bude mít šéf rezortu. „Generální ředitel není ten, kdo určuje směr; to dělá ministr,“ říká. A ministr Říman se o „směru“ odmítá bavit: ostatně už před několika týdny na snídani s investory pořádané Sdružením pro zahraniční investice přítomné překvapil tvrzením, že nic jako vizi dalšího rozvoje Česka nemá, protože žijeme v tržní ekonomice. Z příkladů jiných zemí – kupříkladu dnes už notoricky známého Irska – ale víme, že agentura typu CzechInvestu může v  přípravě na úspěšný vstup do globální soutěže sehrát zásadní roli a může být jakýmsi vizionářem, který radí vládě, na co zaměřit pozornost. Třeba jaké obory podporovat, aby měla země dostatek odborníků pro přicházející investory. Takový názor ale ministr nesdílí. „Představa, že jedna agentura o několika stovkách lidí je schopna zvrátit hospodářskou situaci ve státě, je zcela mimo realitu. Nechme na občanech, aby sami zvážili, které obory jsou perspektivní a které nikoli,“ píše v e-mailové odpovědi mluvčí MPO Tomáš Bartovský.

Jde – a fondy jsou pod kontrolou. Tomáš Hruda foto tomki němec

Na Bělehrad! Takže zbývá poslední otázka – proč chce ministr ovládnout agenturu, která podle něj nic nemůže ovlivnit a podle jejích dosavadních šéfů dosud nikdy nebyla vystavena žádným politickým tlakům? „Neumím si pro to najít jiné vysvětlení, než že je to snaha ovládnout evropské peníze,“ telefonuje z Kalifornie někdejší šéf CzechInvestu Radomil Novák, který až do minulého pondělí zastupoval agenturu ve Spojených státech. „Všechny kroky, které pan ministr Říman dělá, tomu nasvědčují.  Politici  mohou být pod velikým tlakem. Každý člověk může podlehnout pokušení, ale dobrý politik se proti tlaku obrní tím, že nastaví transparentní systém, který mu neumožní příliš do procesu zasahovat.“ CzechInvest rozdělí v  rámci Operačního programu podnikání a  inovace v  následujících sedmi letech sto miliard korun z evropských fondů. Ministerstvo podezření na chuť s  těmito penězi manipulovat odmítá. „Pan Novák tvrzením, že zpolitizování CzechInvestu povede ke snaze ovlivňovat rozdělování evropských dotací podnikatelům, připustil, že dosavadní vnitřní kontrolní mechanismy agentury takovéto ovlivňování umožňovaly,“ píše mluvčí Bartovský. „Pokud něco takového řekne bývalý generální ředitel, je to alarmující.“ Najít pravdu je při složitosti systému rozdělování peněz ze strukturálních fondů obtížné, a navíc vlastně věštíme z křišťálové koule. „Pokud se bude chovat podle pravidel, tak proč by ministr neměl mít na rozdělování peněz vliv. Je to koneckonců on, kdo nese politickou zodpovědnost,“ myslí si analytik Raiffeisenbank Aleš Michl. Na druhé straně stojí názor, že proto Evropská unie doporučuje, aby část agendy měly na starosti z vlády do jisté míry vyčleněné „implementační agentury“. A proto by v čele agentury neměl stát člen politické strany. Všude, kde se do čela podobných agentur dostali členové politických stran, to nedělalo dobrotu. Padali jako zralé hrušky s  každou výměnou vlády či ministra – slovenské SARIO mělo za sedm let svojí existence osm ředitelů, podobně je na tom polský PAIZ. „Navíc všechny respektované agentury kladou důraz na to, že jsou jistým způsobem apolitické. Že fungují spíš na byznys principech, a ne jako státní organizace. A takto jsme si i CzechInvest budovali,“ říká Andrew Thorburn. „Poslední dění bych nazval balkanizací.“ Silvie Blechová 

Q

RESPEKT 15  V  10.–15. duben inzerce





10.–15. duben 2007  V  RESPEKT 15

domov

Mongolové mají rádi Švejka

Demonstrace v Blansku upozornila na nenápadné pracovníky z Asie

Mačetu nemá, zubaře si platí. Další výhrady, prosím? Firma Apos, Blansko, duben 2007 foto tomki němec

P

ro Enchbajsgalan (47) nebyla Evropa žádný zvláštní šok, to spíš ona pro Evropu. „Chtěla jsem pryč a  Amerika se mi zdála moc daleko. Takže když mi kamarád poslal pozvání do Čech, neváhala jsem,“ vzpomíná mongolská lékařka, jak před jedenácti lety opustila rodnou zemi. „Uměla jsem rusky, takže jsem se docela domluvila, a  díky ruskému vlivu jsem byla na řadu zdejších věcí zvyklá už z Ulánbátaru. Takže žádné velké překvapení,“ říká Enchbajsgalan v třípokojovém bytě v Blansku, kde s  ní pod kobercem s  vyšitou hlavou Čingischána žije i manžel šachista a školou povinná dcera. Překvapení ale nakonec přece jen přišlo. Až teď a nejen pro tyhle tři. Kvůli rodině paní Enchbajsgalan a dalším v Česku usedlým Mongolům se tady koncem března konaly protestní demonstrace. Po nich zůstala ve vzduchu viset atmosféra nejasné hrozby a otázka, co tady vlastně ti Čingischánovi potomci provádějí, že to vzbuzuje takové vášně.

Buďte stateční Paní Enchbajsgalan ještě dlouhé měsíce po příjezdu snila, že v Česku bude dál pracovat jako lékařka. Byrokratické překážky, těžká cizí řeč a  nedostatek peněz ji ale donutily ten sen odepsat. A s manželem, původně automechanikem, který se k ní po roce připojil, odstartovali svoji českou profesní kariéru jako dělníci v  holešovské továrně na boty. Teď už sedmý rok žijí v Blansku, kde si našli lepší místo spolu s dalšími více než třemi stovkami krajanů. „Bylo strašně těžké najít dobrou práci, tak jsme se samozřejmě snažili si ji udržet,“ říká paní Enchbajsgalan a vypráví o tom, jak pětileté dcerce večer nařizovala budík, aby malá Delgermoron ráno sama vstala, oblékla se, nasnídala a samostatně odešla do školky: oba rodiče v té době už zařezávali ve fabrice. Česky se Enchbajsgalan naučila v  práci a  od přátel a čeština je také jedním z důvodů, kvůli kterému se rodina nechce vrátit do Mongolska. Patnáctiletá Delgermoron totiž umí česky lépe než mongolsky. A už ví, čím chce být: lékařkou nebo političkou. Valná většina mongolské komunity se ovšem po pár letech práce – se zhruba trojnásobnými výdělky oproti Ulánbátaru – vrací domů a  uvolňuje místo dalším zájemcům. „Buďte stateční jako Švejk. Máme vás rádi i  vaše pivo, ale žádná mongolská menšina v Blansku nevznikne, to vám garantuju,“ napsal nedávno jeden z mongolských diskutujících na internetovém fóru bla-

nenské radnice všem bílým spoluobčanům, kteří tam v  debatě projevují strach z  nových sousedů a z možných nároků, které tu budou vznášet. „Jsou snaživí. Hlavně dívky,“ reaguje Pavel Nezval, ředitel blanenské Základní školy Tomáše Garrigua Masaryka, na otázku po prospěchu malých Mongolů. Mají jich ve škole momentálně deset, nejvíce ze všech čtyř blanenských základek, a nejsou s nimi žádné problémy. Rasismus ve smyslu šikany na škole podle učitele Nezvala není, ale rasistické předsudky ano. „Když se objevily vši, tak rodiče přilítli, že to děti mají od Mongolů,“ vzpomíná ředitel. „Ale nebyla to pravda.“

nevyjížděla, o tom mám přehled. Místní si stěžují, že jsou hluční, to ano. Mají asi odlišnou mentalitu, po městě například chodí v hloučcích.“ Starostka odmítla i  zvěsti z  internetového fóra blanenského městského úřadu, že by Mongolové do města „zavlekli nemoci“ či dostávali zdravotní potvrzení bez návštěvy doktora. „Když jsou nemocní, tak se léčí, a když je bolí zuby, tak jdou k zubaři a někteří naši lidé se zlobí, že využívají náš zdravotní systém. Ale vzhledem k tomu, že řádně platí zdravotní pojištění, mají na to využívání plné právo.“

Chová se to celkem slušně

Zeptá-li se člověk dnes v  Blansku někoho na Mongoly, vzpomene si většina místních na to, jak nějací mongolští dělníci při novoročních oslavách podřízli během tradičního rituálu ovci; obřad přenesený z asijské pastviny na umývárnu panelové ubytovny dodnes v milovnících vánočního kapra vzbuzuje velké pobouření. Proto je blanenská starostka přesvědčena, že za antipatií starousedlíků vůči Mongolům je jen jejich odlišnost. Ten názor s ní sdílí také vedení firmy Apos Auto, kde Mongolové pracují ve třech podlažích dílen na obšívání volantů do aut. „Já jsem byl u vojáků. Když se jeden ožral, říkalo se, vojáci se ožrali. Když uvidíte jeden obličej, pak slyšíte, že všichni,“ říká mistr Antonín Přikryl, který averzi vůči Mongolům vysvětluje jejich snadnou zaměnitelností. Předseda představenstva Aposu Miroslav Růžička nás ve vstupní hale rozlehlé továrenské budovy na okraji Blanska vítá s  neskrývanou nedůvěrou. Jak vyjde najevo, má pocit, že českým médiím jde jen o to roznášet fámy, jako že „Mongolové tu dělají binec a někdo někomu usekl mačetou hlavu nebo že my jsme hajzlové, co je vykořisťujeme“. Na další soužití mongolské komunity s Blanenskými má šéf představenstva Aposu jasný názor: „Úplně se vyhnout protestům asi nelze. Ale když tady nebudou Mongolové, bude tu někdo jiný. Ti samí lidé, kteří křičí, že je tu hodně Mongolů, jim rádi pronajmou byt, protože od nich dostanou více než od běžného zájemce. Určitě už teď jsou ale Mongolové jiní, než když sem přišli. Pro naše zaměstnance děláme každoročně ples. Jsou to dva nebo tři roky, kdy se tam poprvé objevili Mongolové. Měli svůj stůl, přišli ve svém tradičním svátečním oděvu. Letos v březnu, kdy jsme měli ples naposledy, přišli již oblečeni jako ostatní.“

Přestože dospělí tvrdě makají, děti se vzorně učí a vši nikdo z Mongolů neroznášel, pod povrchem se ukládaly výčitky a u někoho i vztek. Nahromaděná zásoba vybuchla třetí březnovou středu, kdy se do Blanska sjela stovka extremistů z celé země, aby tu pod hlavičkou organizace Národní čest protestovali proti „kriminalitě“ a „drzému chování“ mongolské menšiny v  Blansku. Policie vzápětí vyčíslila mongolské zločiny za poslední rok na dva: jeden dělník sebral na koupališti odložený mobil a jiný neopatrně odložil cigaretu na prázdný plastový barel, který shořel. Přesto lze i na radničním diskusním fóru mezi řadou inteligentních a  vstřícných příspěvků najít dopisy svědčící o  tom, že s  holohlavými členy Národní cti sympatizuje i těžko odhadnutelný počet „normálních“ obyvatel Blanska. „Jsou to většinou mladí lidé a jsou někdy hluční, to víte,“ komentuje antipatii Blanenských mongolský velvyslanec Ochir Enkhtur v koženém křesle svého přijímacího pokoje v Praze-Bubenči. Demonstraci proti svým rodákům v Blansku sledoval webkamerou z Prahy v přímém přenosu. Dozvědět se ale přímo na místě nějaké konkrétní výhrady, na nichž by mohla stát domorodá nevraživost, se nám nepodařilo. „Chová se to celkem slušně,“ říká na otázku po mongolských spoluobčanech číšník v  hospodě Punkva nedaleko náměstí Republiky, kde se konala zmiňovaná demonstrace. „Jednou nebo dvakrát jsme je vyhodili. Přišli nalití, ale nevzpouzelo se to, to ne.“ „Problém mongolské kriminality v  Blansku“ považuje za vymyšlený nejen policie, ale i  starostka Jaroslava Králová (ODS): „Hlášky, že byl někdo posekaný mačetou a  podobně, jsou nesmysl. Záchranka tu nikdy k  takovému případu

Já byl u vojáků

Cena práce roste V pracovní hale sedí u stolů řady převážně mongolských žen. Na nohou mají pantofle a v plechových odkladných košících u stolů sáčky s kávou. Nastřiženým kusem kůže geometrického tvaru obalí připravený volant a  po vnitřní straně kůži zašijí. Za jeden volant dostanou podle typu 56–76 korun, po zapracování vydělávají 13 000–20 000 korun, ti nejvýkonnější i  více. Denně se tu v dílnách obšije volantů kolem tří tisíc. Bílá hala se stoly a zářivkami je čistá a nově vybavená. Bajra, asi pětadvacetiletý mladík, který sem přijel na práci z Ulánbátaru před rokem, se usmívá. „Viděl jsem inzerát,“ vysvětluje svou cestu do Čech. Dolor, dívka s culíkem, přijela do Blanska před šesti měsíci za příbuznými. Na Čechy prý nemá žádný názor, protože je nezná, ale v práci jsou na ni prý všichni hodní. Zato paní Dulondžav je v Čechách už šest let. „První dva roky jsme bydleli ve Znojmě a pak jsme se přestěhovali sem,“ říká. Dulondžav přijela s manželem a třemi dětmi a v Čechách se jim narodilo čtvrté. Na otázku, kde pracuje její manžel, poklepe Dulondžav na paži muži, který pošívá volant vedle ní. Česky příliš neumí, ale jejich děti prý už ano. „Dělali jsme se Slováky, Ukrajinci, Kyrgyzy, ale Mongolové se chytli. Pro zpracování kůže mají vlohy.“ Antonín Oujezdský, místopředseda správní rady Aposu, si své zaměstnance nemůže vynachválit a  Jiří Šrámek, tiskový mluvčí podniku, dodává: „Není pravda, že berou Čechům práci. Kdokoli z  Čechů by chtěl nastoupit, má šanci.“ Ale Češi se obšívat volanty nehrnou. A za pár let nebudou mít tu možnost ani Mongolové. Alespoň podle Růžičky: „Cena práce roste. Máme novou kapacitu na Ukrajině, jestli chceme v byznysu vydržet, musíme se odsud časem přesunout jinam.“ Přestože paní Enchbajsgalan nabízí ve svátečním pokoji návštěvníkům pod Čingischánovým portrétem i  pravý mongolský sýr árúl, tradiční kuchyni své země vaří pro svou rodinu jen jednou dvakrát do měsíce, na nic náročného není čas. Mongolské svátky ale drží. „Cagán sar (mongolský Nový rok) slavíme se vším všudy,“ říká hrdě. „Jen ovci si k  tomu nezabíjíme. Kvůli sousedům.“ Petra Hůlová Autorka je spisovatelka.

Q

RESPEKT 15  V  10.–15. duben 2007

ekonomika



Menší podíl, zato větší díly

Pracovníci v bohatých ekonomikách: do debaty se vkládá MMF Světová ekonomika už celou generaci roste rekordním tempem. Peníze, zboží a  myšlenky se přinejmenším jedno století po naší planetě nepohybovaly volněji než dnes – a  vezmeme-li v úvahu moderní komunikaci a nový vzestup Číny, možná se teď pohybují nejvolněji v  celé historii. Proč tedy všechno to žehrání? Podle některých je pes zakopaný v tom, že pracovníci v bohatých zemích nedostávají svůj spravedlivý díl. Jejich podíl na  výrobě poslední čtvrtstoletí klesá, a  to nejvýrazněji na evropském kontinentu a v Japonsku. Pro majitele kapitálu může být nová situace rájem na zemi, pro ty, kteří ale dobývají svůj chléb rukama či hlavou, nikoli. Ve své pravidelné půlroční zprávě World Economic Outlook MMF zkoumá, jak obchod, technologie a  přistěhovalectví podivuhodnou rychlostí v  celosvětovém měřítku vyrovnávají jednotlivé trhy práce a jak pracovníci z bohatších zemí pomalu nevědí, na čem jsou. MMF posuzoval pracovní sílu jednotlivých zemí pomocí poměru vývozu k HDP a tímto způsobem dospěl k odhadu, že se celosvětová nabídka práce od roku 1980 zčtyřnásobila – v souvislosti s tím, jak se otevírala Čína, Indie a někdejší komunistické země. Většina z pracovníků, kteří takto na trhu přibyli, má nanejvýš středoškolské vzdělání (i když je pravda, že se relativní nabídka absolventů vysokých škol zvýšila o 50 %). Při takovémto nárůstu konkurence by se dalo očekávat, že se podíl práce na společném koláči scvrkne.

V  některých případech je konkurence přímá: pracovníci odcházejí za prací přes hranice do bohatých zemí. Mnohde sice nejsou vítáni, i  přesto však podíl přistěhovalců na celkové pracovní síle v  některých evropských zemích (zejména v Británii, Německu a Itálii) a v Americe značně vzrostl – v  Americe dosahuje bezmála 15  %. Významnější formou je však obchod: především díky Číně se podíl rozvojových zemí na dovozu průmyslového zboží do bohatých zemí od začátku 90. let zdvojnásobil. „Offshoring“ neboli přemísťování výroby (především meziproduktů) a  některých služeb do zahraničí je na vzestupu, a to i přesto, že podle MMF byl tento trend slabší než růst úhrnného obchodu.

Za co můžou počítače Globalizace není jediným možným důvodem pro pokles podílu náhrad pracovníkům. Nemalé sousto jim z koláče zřejmě ukously i nové technologie. Kromě toho si některé země pohrávají i s regulací trhu práce, což pak tlačí podíl práce jedním či druhým směrem. MMF možná učinil dosud nejsmělejší pokus o  zhodnocení těchto konkurenčních výkladů. Technologii a  globalizaci zcela oddělit nelze: například rozvoj telekomunikací umožnil indickým softwarovým inženýrům a  pracovníkům call  center pracovat pro zákazníky v  Americe a  Evropě. Tolik upozornění ke grafu, který zná-

zorňuje výsledky MMF pro 18 zemí, rozdělených do čtyř skupin. Graf ukazuje, že změny technologií i  globalizace trhů práce stlačily důchodový podíl práce směrem dolů ve všech čtyřech skupinách. MMF spočítal, že pokud vezmeme všech 18 zemí jako celek, technologie hrála prim. Mezi jednotlivými skupinami jsou však výrazné rozdíly. Změny technologií měly největší účinek v  Evropě a  Japonsku. V  anglosaských zemích (v  Americe, Austrálii, Británii a  Kanadě) byl jejich vliv o mnoho menší. V Americe se dokonce zdá, že technologie podíl práce zvýšila. MMF se domnívá, že by to mohlo být odrazem toho, jak je Amerika na špičce ve využívání informačních technologií. Když určitá země začne nově využívat IT, podíl práce na národním koláči klesá. Postupně si ale pracovníci zvyknou a  začínají se učit. Když pak dovednostmi technologii více či méně dohoní, jejich produktivita a podíl stoupá. Účinky globalizace práce byly nejcitelnější v  anglosaských a  menších evropských zemích. Dotkly se jich však různě. V  Evropě byly účinky offshoringu a  přistěhovalectví výraznější než v anglosaském světě, naopak v Japonsku je prakticky nikdo nezaznamenal. Cena zboží náročného na práci, které se dováží do bohatých zemí, šla dolů a stáhla s sebou i důchodový podíl pracovníků. To však obecně vykompenzovaly klesající ceny zboží náročného na kapitál, které tyto země vyvážejí. V  Japonsku uvedené ceny klesly natolik, že to v  úhrnu vedlo k  čistému nárůstu podílu práce.

Díly a klíny

Pracovní síla se díky globalizaci dočkala většího růstu. Na snímku operátor u superpočítače identifikujícího objekty ve vesmíru. foto profimedia.cz / afp

Uděláme vám to realisticky Vládní reformy myslí na všechny, nejvíc na pány Melčáka a Pohanku. Největší revoluce, největší reforma daní a dávek v českých dějinách, křičely noviny minulý týden, když vláda Mirka Topolánka zveřejnila očekávaný návrh na očištění českých veřejných financí. Přirozená snaha připoutat čtenáře se tentokrát vzácně spojila s úsilím vlády mediálně prodat svůj nejdůležitější produkt a ze společného zájmu vyrostlo poněkud přehnané a nadnesené zvolání. Revoluce je radikální, ostrá, okamžitá změna, zatímco Topolánkův kabinet vsadil na změny postupné, rozložené do celého volebního období. Pokles rozpočtových deficitů jen o pár desetin procentního bodu je toho důkazem. Revoluce a  rázné reformy mění podstatu. Zakládají nový systém, rýsují jiný, lepší půdorys, v němž se budou společnost a její finanční toky bezpečně pohybovat. Reforma veřejných financí předložená vládou tuto základní látku pouze čistí, podstaty se nedotýká. Neodvažuje se veřejnosti říct, že kupuje nový oblek, neboť ve starých ošoupaných džínech se už nedá chodit, naopak slibuje, že kalhoty vyspraví tak, aby vydržely ještě dalších pár let.

Předseda vlády pomalost a  menší radikálnost připravovaných kroků vysvětlil paradoxně stejnými argumenty, jaké při obhajobě jakýchkoli změn používaly všechny předchozí vlády. „Stav veřejných financí, které nám předaly vlády sociální demokracie, byl ještě horší, než jsme si dokázali představit. Kdybychom neudělali nic, schodek rozpočtu by narostl na 160 miliard korun.“ Premiérova slova by měla logiku, kdyby jimi obhajoval větší ráznost zásahů do státních financí, kdyby veřejnosti vysvětloval, že se prostě musí zasáhnout tvrdě, říznout hlouběji, protože jedině tak se něco opravdu změní. Mirek Topolánek tím ale obhajoval už to, že vláda vůbec bude někde škrtat a něco měnit. „Je to reforma sociální,“ zdůrazňuje místo toho premiér Topolánek, kudy chodí. Sociální v  čem? V tom, že lidem s nižšími příjmy přidává na slevách a snaží se tak kompenzovat menší daňovou progresi, a tím i menší solidaritu celého systému? Nebo v tom, že vlastně dál zachovává představu o sociálním státu, která v  Česku funguje od poloviny 90. let, kdy byl ministr práce a sociálních věcí za ODS Jindřich Vodička? Ani tady vláda přece nemění podstatné. Jen

V anglosaských a v menších evropských zemích politiky trhu práce částečně vykompenzovaly oslabující vliv technologie a globalizace, a to zejména tím, že mírně seřízly daňový klín, který se vsouvá mezi čistou mzdu pracovníků a náklady zaměstnavatelů na jejich práci. Ve velkých evropských státech zvýšení poměru podpory v  nezaměstnanosti ke mzdám pochroumalo vyhlídky pracovního trhu, a to zřejmě v rozporu s úmysly tvůrců těchto politik. Ne všichni pracovníci jsou si rovni. Podle MMF sehrála globalizace v sektorech náročných na kvalifikaci větší roli než v segmentech s prací nekvalifikovanou. To může být dáno offshoringem, který zřejmě do prvně jmenovaných sektorů pronikl razantněji. Vliv globalizace však vykompenzovaly jiné faktory. Podíl práce v kvalifikovaných oborech totiž celkově vzrostl, a  to v důsledku přesunu pracovních míst ze sektorů s nekvalifikovanou prací do sektorů s prací kvalifikovanou.

přesouvá peníze uvnitř, něco škrtne, někde přidá, jinde rozšíří stupně dávek. Se slovem sociální se tu operuje, aniž by bylo zřejmé, v jakém kontextu se s ním pracuje. Vláda neříká, chceme takové a takové veřejné služby, takový a takový sociální systém, a proto také děláme změny, které vám teď slavnostně předvádíme. Postupuje přesně opačně: děláme takové a takové změny, z nichž možná časem, později nějak vyplyne, co si od veřejných služeb slibujeme. Celá tato podivná rétorika prezentace a poněkud konfuzní obhajoba reforem se dá číst i jako projev nepříliš čistého svědomí, neboť více než o promyšlenou a  rozsáhlou reformu veřejných financí jde o úpravu sazeb daní, ale i od ní si vláda slibuje daleko méně, než se na začátku úvah o reformě zdálo.

Co by dělal Paroubek Kromě zjednodušení daní (nekoná se) a  většího výběru (neví se) bylo původním záměrem zavedení rovné daně ve výši patnácti procent zvýšit ekonomickou motivaci obyvatel. Vycházelo se z představy, že když lidem zůstane více peněz ve výplatě, budou se je snažit nějak účelně investovat. Přinejmenším je utratí za zboží, na které by jinak neměli, čímž se zvýší vlastní životní úroveň a státu celková spotřeba, která v posledních měsících udržuje růst českého hrubého domácího produktu. Původní myšlenkový záměr se teď změnil, alespoň v důrazu, který je cítit v médiích. Je to možná jen marketingový posun, ale velmi podstatný. Těžko se lze zbavit dojmu, že vláda teď v komunikaci s veřejností považuje za nejpodstatnější přesvědčit všechny o tom, že každý občan díky úpravě daní dostane alespoň nějakou tu stokorunu navíc. Zkrátka, že vláda myslí na všechny. Z  hlediska původního záměru podpořit reformami ekonomiku tady a teď je problematické také postupné snižování daní ze zisků firem na deva-

Přestože globalizace zmenšila díl pracovníků na celkovém koláči, koláč současně zvětšila: zvýšila produkci a produktivitu a snížila ceny obchodovaného zboží a  služeb. Dostávají tedy pracovníci menší podíl, zato však větší díly? Ano, zní závěr MMF: obchod k tomu napomohl zejména tím, že zlevnil dovoz. V 18 zkoumaných zemích vedly změny obchodních cen k nárůstu průměrné reálné mzdy o 0,24 % za rok. Pracovní síla se tedy díky globalizaci dočkala většího růstu. To ale žehrání kritiků patrně nezastaví. Mnozí lidé se totiž domnívají, že většina pracovníků z  globalizace prakticky nic nezískala. Hlavně ve Spojených státech zůstává nadále rozšířený pocit, že si většinu oné smetany navíc slízli ti, kteří už tak mají víc než dost. Ale chceme-li si v tom udělat jasno, nemůžeme rozebírat ani důchodový podíl práce, ani průměrnou mzdu, ale mzdu mediánovou – a právě tou se studie MMF nezabývá. Počkejme si tedy na další debatu. © The Economist Newspaper Limited, London, 2007

tenáct procent. Přestože všichni vědí, že zdanění firem není rozpočtově rozhodující položka, ale výše takové daně naopak může mít velký vliv na rozhodování o budoucích investicích, a tím i na vytváření pracovních míst, vláda volí postupné snižování. To vše by se dalo stručně shrnout: vypadá to, že hlavní strategický motiv ekonomického rozvoje se proměnil v nenáročný populistický ohled, který podle tradiční představy laické politologie využívají politici pro jeho nespornou výhodnost při predikci očekávaných dobrých výsledků v příštích volbách. Byl to opět premiér Topolánek, který předpovědi a odhady politologů amatérů potvrdil, když prohlásil, že jeho vláda připravila reformy realisticky, tedy se zřetelem na jejich společenskou a  politickou přijatelnost. Vzhledem k  očekávanému odmítnutí opozice, která by bez přemýšlení smetla ze stolu vše, s čím by Topolánkův kabinet přišel, se tím myslí přijatelnost pro poslance Melčáka a Pohanku, kteří drží vládu u moci. O společenské přijatelnosti už byla řeč výše: hlavní problémy veřejných financí (důchody, zdravotní pojištění, dávky) se tím nevyřeší, ale nějaké změny se z nutnosti udělají, jenže tak, aby všichni věděli, že nebudou příliš bolet a že si při nich, považte, každý na výplatě přilepšíme. Vládní omnibus, efektně vytažený z  batohu v hotelu Jalta, se tím přiřadil ke všem předchozím reformním změnám, které kdy české vlády dělaly: z donucení, a i proto napůl. Toužebný proud nového myšlení, jiného přístupu k řešení problémů státních financí nezavál. Že je to přehnané? Ne tak docela. Zkuste si cvičně odpovědět na otázku: Lišila by se v něčem podstatném, nikoli v detailech, reforma, kterou by se zelenými a lidovci dělala pod tlakem okolností Paroubkova vláda? Petr Fischer Autor je redaktorem Hospodářských novin.

Q

10

10.–15. duben 2007  V  RESPEKT 15

zahraničí

Juščenko se nepodřídil

Ukrajina jde do předčasných voleb na pokraji občanského konfliktu

O

brovská země Evropy, rozlohou větší než Francie a šestá v počtu obyvatel. Má hospodářský i lidský potenciál odpovídající její velikosti, ale sama ještě vězí v postsovětské strnulosti. Takový dojem skýtá Ukrajina. Pro Evropskou unii je důležitá už proto, že přes ni teče většina ruské ropy a 80 % zemního plynu. A přece je její stabilita spíše snem než realitou. Dva a půl roku po „oranžové revoluci“, rok po řádných všeobecných volbách, prezident Viktor Juščenko, ikona vítězných „oranžistů“, rozpouští parlament a na 27. květen vyhlašuje předčasné volby. Co se to děje? Ukrajinskou společnost stále rozdělují zásadní otázky – s kým a kam. Se Západem, či s Ruskem? K euroatlantické parlamentní demokracii, či k moskevskému imperiálnímu autoritářství? Tato až chorobná dualita národního svědomí vedla již za časů prezidenta Leonida Kučmy k občanským střetům. Kam povede teď?

Od přeběhlíků k „převratu“ Na přelomu let 2004/05 tento názorový konflikt vyústil ve vítězství „oranžových“ a  instalaci Juščenka do křesla hlavy státu. Demonstranti v Kyjevě se radují a s nimi celá Evropa. Jenže zdaleka nejde o  definitivní vítězství dobra nad zlem, jak už to u revolucí bývá. Již v září 2005 Juščenko odvolává z úřadu premiérky svoji též „oranžovou“ spolubojovnici Julii Tymošenkovou. A v březnu 2006 přichází studená sprcha v  parlamentních volbách. Největším klubem disponuje soupeř, Strana regionů alias „modří“ Viktora Janukovyče, čerpající podporu z ruskojazyčného východu Ukrajiny. Když se „oranžoví“ nedokážou dohodnout mezi sebou, Juščenko se musí podřídit výsledkům hlasu lidu, posíleným o  přeběhlé poslance Socialistické strany. Vždyť přece sám hlásal, že z  prezidentské republiky učiní republiku parlamentní. V srpnu 2006 tedy jmenuje premiérem svého arcisoupeře Janukovyče. Nějakou dobu se zdá, že oběma politikům jde o totéž – o prosperitu Ukrajiny – a tomu podřídí své ambice. Juščenko vyjednává s Moskvou o hospodářské spolupráci a Janukovyč naopak jezdí do Bruselu a Washingtonu se vstřícnými slovy k EU i  NATO. Ale když Juščenkovo skóre v  průzkumech klesá, ukáže se, že jde jen o klid před bouří. Dnes tedy „modří“ označují Juščenka za „agenta Washingtonu“, zatímco pro „oranžové“ je Janukovyč „prodlouženou rukou Moskvy“. To, co pro Čechy zosobňují přeběhličtí poslanci Melčák a Pohanka, zná Ukrajina v mnohem širším měřítku. Navzdory tomu, že její ústava obsahuje normu o „imperativním mandátu“, který nařizuje klubovou kázeň. „Oranžová“ opozice tvrdí, že za přestupem 11 jejích poslanců do řad vládní party stojí úplatky, které si „mafiánsko-gangsterský

Parlament nebo prezident, hlavně když bude náš. „Modří“, stoupenci Janukovyčovy Strany regionů, v kyjevském parku, 1. duben. oto profimedia.cz f

doněcký klan“ může klidně dovolit. A  že cílem koalice je uměle vytvořit ústavní většinu (300 poslanců z celkem 450). Je-li tomu skutečně tak, pak by se postava prezidenta jako posledního pilíře opozice stala pouhou loutkou. Proto Juščenko koncem března podniká kroky k  rozpuštění Nejvyšší rady a vypsání předčasných voleb. Opozice – zejména Tymošenková a Jurij Lucenko, bývalý ministr vnitra a šéf nově založené strany Lidová sebeobrana – to vřele vítá. Vládní koalice protestuje a mluví o „státním převratu“ a „prezidentské diktatuře“. Politické přeběhlictví je prý běžnou praxí demokracie a změna poměru sil v parlamentu by rozhodně neměla vést k jeho rozpuštění. Kdo má pravdu? Podívejme se, jak se na to dívají ti, kteří disponují největší silou – ozbrojenou. Rozhodnutí Juščenka jako vrchního velitele již podpořil ministr obrany Anatolij Gricenko. I  úřadující šéf Služby bezpečnosti Valentin Nalivajčenko sdělil, že tajná policie vykonává rozkazy hlavy státu. Na straně Janukovyče stojí ministr vnitra Vasilij Cuško zastupující socialisty. Ten však

Mudžáhidé na Africkém rohu Fakt, že se v Somálsku opět bojuje, nepřekvapí. Ale v očích al-Káidy i Washingtonu jde stále více o zástupný konflikt ve válce s terorem. Nevzniká tu další černá díra přitahující radikály z celého muslimského světa? Somálsko de facto neexistuje. Na severu se úspěšně etabluje neuznaná republika Somaliland a zbytek země se stal prototypem zhrouceného státu: moc již nevychází z vládních úřadů, ale z hlavní kalašnikovů různých vojevůdců. Každá rodina vlastní alespoň jednu zbraň a i malí chlapci chodí se samopalem pást dobytek.

Klan silnější Boha V roce 2004 se různí válečníci dohodli na vytvoření přechodné vlády, jež měla do země vnést řád. Byl to již čtrnáctý pokus o  ustavení správy od pádu diktátora Siada Barreho v roce 1991. Kompromis se musel zalíbit všem vlivným frakcím v zemi, a proto ve vládě zasedlo 91 ministrů. Mezi nimi bývalí i současní warlordi, z nichž někteří přímo z jednání v sousední Keni odces-

tovali zpět do Mogadiša, kde spravovali svá malá království. Jenže základním stavebním kamenem somálské společnosti jsou klany – a vlivný klan Hawiye se z vlády cítil vytlačen. Proto se sice administrativa vedená generálem Abdallahim Jusufem z klanu Darood těšila až do loňska mezinárodnímu uznání, ale bála se vkročit na půdu svého státu a raději sídlila v keňském Nairobi. V  Mogadišu mezitím s  podporou místních obchodníků, ale i  Saúdské Arábie, Libye a  Eritrey vyrostl nový významný hráč – Svaz islámských soudů, snažící se prosadit vládu práva šaría. Klíčovou roli v něm hrál právě klan Hawiye. Při posuzování somálského konfliktu je naprosto zásadní fakt, že klanová identita má v tamní etnicky homogenní společnosti významnější roli než náboženství; tradiční postoj Somálců k islámu býval uvolněný.

doporučil řešit konflikt mírovou cestou a nezatahovat do něj ozbrojené složky. (Ústava zapovídá vnitropolitickou účast armádě, ale povoluje ji různým složkám ministerstva vnitra.)

Klonování Majdanu Zatímco politici reagují po svém (parlament odmítl nařízení prezidenta jakožto nezákonné a obrátil se na Ústavní soud), Kyjev zaplavila vlna demonstrací známých z listopadu a prosince roku 2004. Na Majdanu, náměstí Nezávislosti, se sešlo kolem 50 tisíc „oranžových“, Mariinský park obsadilo 40 tisíc „modrých“. Evropa vyzývá oba tábory k  jednání, smíru a  odpovědnosti. Vždyť se rozhoduje o  osudech státu, který má na svém území zásoby sovětských zbraní, přes půl milionu vojáků a  pět jaderných elektráren. Eskalaci si nepřeje nikdo, Juščenkovi i  Janukovyčovi jde o  zachování moci v  rámci celé Ukrajiny. Prezident je ale v nevýhodě. Ať už bude vývoj jakýkoli, povede k  jeho postupné neutralizaci.

Warlordi, kteří Mogadišo přes deset let ovládali a pustošili, se ve strachu z nového soupeře spojili do koalice s orwellovsky znějícím názvem „Aliance za znovuustavení míru a za boj proti terorismu“, těšící se podpoře USA a Etiopie. Fakticky proti sobě stáli náboženští a sekulární teroristé. Islamisté v městské bitvě překvapivě rychle zvítězili a pokračovali v dobývání celé země. Podle Gérarda Pruniera, ředitele Centre francaise d´études ethiopiennes v Addis Abebě, sporné americké rozhodnutí podpořit v boji s radikály kohokoli, i neoblíbené warlordy, islámské soudy jen dále posílilo a zradikalizovalo.

Voda na mlýn islamistů Svaz islámských soudů se skládá z  umírněných i radikálních frakcí. Když ale převzal vládu v Mogadišu, převládla tvrdá linie vedená šejchem Hassanem Dahirem Aweysem. Ten podle CIA udržuje kontakty s al-Káidou a měl zřejmě i prsty v atentátech na americké ambasády v Keni a v Tanzanii v  roce 1998. Pod jeho vedením islámské soudy zavedly přísné zákony připomínající vládu Tálibánu v Afghánistánu – zákazy tance, hudby, filmů, sledování fotbalu a pěstování tradiční drogy kát. Nový režim začal ukazovat svaly. Podle listopadové zprávy OSN se mj. rozhodl nakupovat zbraně z Íránu výměnou za dodávky uranu. Jeho osud však zpečetila Hassanova vize Velkého Somálska. Takový stát by zahrnul všechny etnické Somálce včetně těch, kteří žijí v Etiopii, Keni a Džibutsku, čímž by narušil uznávané hranice. Právě toho se zalekla Etiopie – při vzpomínce na třicet let starou válku o svou, leč Somálci obývanou provincii Ogaden – a koncem prosince s podporou amerických tajných služeb islamisty v Mogadišu svrhla.

Juščenkova Naše Ukrajina může v předčasných volbách počítat nanejvýše s 10 % hlasů. A i kdyby „oranžoví“ získali většinu a vytvořili koalici, prezident se vrátí do stavu z roku 2005, kdy v čele vlády stála rozporuplná Julia Tymošenková. Parlament mezitím zakázal vládě a  národní bance volby financovat. Janukovyč hrozí, že pokud se volby uskuteční, parlament bude trvat na souběžném průběhu volby hlavy státu a referenda o vstupu Ukrajiny do NATO. Padla už i zmínka o zahájení procedury Juščenkova impeachmentu. Komentátoři tvrdí, že Ukrajina zažila již řadu politických krizí, ale toto je první větší zkouška ověřující demokratickou vytrvalost společnosti. Ruský liberální politik Boris Němcov porovnává ukrajinskou situaci s poválečnou Itálií, kde vládních krizí byly desítky. A upozorňuje na to, že přes veškeré politické vření zůstává kurz hřivny pevný. I to svědčí o vnitřní síle společnosti, její vitalitě a schopnosti uniknout sebevražedným sociálně-politickým střetům. Alexandre Gajdamacký Autor je běloruský novinář.

Q

Spolu s  etiopskými vojáky přišla do metropole i  dosud bezmocná a  neoblíbená vláda Abdallahiho Jusufa. Islamisté se poté rozutekli a slíbili pokračovat v  guerille. Mohou se spolehnout na podporu al-Káidy, jejíž předák Ajmán Zaváhirí vyzval ke svaté válce proti etiopským interventům. Al-Káida se dle izraelského odborníka na terorismus Reuvena Paze v budoucnu hodlá více zaměřit na potenciál na severu a východě Afriky. Oblibu v chudých oblastech chce přitom získat zakládáním dobročinných organizací. Nicméně islámské soudy se těší oblibě i  mezi mnoha obyčejnými Somálci. Většina z  jedenácti ustavených soudů totiž sledovala umírněnější linii a těšila se podpoře obyvatel, kteří po letech anarchie toužili po řádu, ať už ho přinese kdokoli. A skutečně – Mogadišo má za sebou nejklidnější období posledních šestnácti let. „Za vlády islámských soudů tu vládl mír. Mohl jsem chodit městem a navštěvovat své přátele bez obav. Sice zavřeli kina, ale kvůli tomu si lidé moc nestěžovali. Zahraniční intervence mi ovšem nevadí, pokud zlepší naše životy,“ řekl BBC Zakyia Abdullah, student z Mogadiša. Problém je v tom, že Etiopii slabý soused vyhovuje. Addis Abeba nemá prostředky ani zájem starat se o jeho mírový rozvoj. Ani Američané se v Somálsku přímo angažovat nechtějí. Africká unie se angažuje jinde, proto zatím z její beztak slabé osmitisícové mise v  zemi působí jen 1200 ugandských vojáků. Hrozí tedy, že Somálsko zůstane nadále v  rozvalinách a v bezvládí. Tedy přesně v tom stavu, který přivodil popularitu radikálních islamistů. Tomáš Lindner Autor je politolog.

Q

RESPEKT 15  V  10.–15. duben

vzdělávání

11

inzerce – vzdělávání

PB – Vyšší odborná škola a Střední škola managementu, s. r. o.

Cyrilometodějská teologická fakulta UP v Olomouci v roce 2007/2008

Prezenční studium:

Nad Rokoskou 111/7, 182 00 Praha 8 tel.: 284 680 880 e-mail: [email protected] www.pbvos.cz

Mgr.: Katolická teologie Bc.: Náboženství se zaměřením na vzdělávání (navazující Mgr. – Učitelství náboženství pro ZŠ) v kombinaci s obory Český jazyk se zaměřením na vzdělávání a Výchova ke zdraví se zaměřením na vzdělávání Bc.: Humanitní studia Bc.: Charitativní a sociální práce Bc.: Sociální a humanitární práce (v ČR pouze na CMTF UP)

Ve školním roce 2007/2008 otevírá:



FINANČNÍ PORADENSTVÍ – denní/dálkové studium CESTOVNÍ RUCH – denní studium SOCIÁLNÍ POJIŠŤOVNICTVÍ – denní studium APLIKACE VÝPOČETNÍ TECHNIKY – denní studium

obory SOŠ

OBCHODNÍ AKADEMIE – denní studium

obory VOŠ

Kombinované studium: Mgr.: Křesťanská výchova (v případě dostatečného zájmu také V BRNĚ) Bc.: Teologie a spiritualita zasvěceného života Bc.: Charitativní a sociální práce Přihlášky přijímáme do 27. dubna 2007 na adrese CMTF UP, Studijní oddělení, Univerzitní 22, 771 11 Olomouc. Podrobnosti: [email protected], tel.: 585 637 010-1,3), http://www.upol.cz/fakulty/cmtf/prijimaci-rizeni/

Dny otevřených dveří: 10. 5. a 20. 6. 2007 Na telefonické požádání Vám rádi zašleme více informací o oborech, popřípadě přihlášku ke studium.

ANGLIČTINA INTENZIVNĚ • • •

17 let zkušeností zařazení do vyhl. MŠMT ČR výuka, testování a hodnocení dle evropských jazykových standardů

Kurzy pro veřejnost od 21. 5. výuka 5x, 2x týdně • od 8.30, 9.00, 17.30 hod.

Pomaturitní studium AJ lze kombinovat s NJ, ŠpJ, FJ 10 znalostních úrovní • cena 23.990 Kč/rok

Prázdninové kurzy pro dospělé a teenagery výuka 5x, 2x týdně • od 8.30, 16.30 či 17.30 hod. červenec, srpen, září • 1, 2, 3 či 4 týdny výuky

Firemní výuka AJ, FJ, ŠpJ, NJ, ČJ pro cizince

Učebny u metra Florenc a Vyšehrad Jazyková škola ELVIS Žateckých 12, 140 00 Praha 4 Tel./fax: 241 405 628 Tel.: 241 409 001 O2 : 602 350 632, T-Mobile: 731 570 807

[email protected]



GOODWILL – vyšší odborná škola, s. r. o.



P. Holého 400, 738 01 Frýdek-Místek. Tel.: 558 633 822. Fax: 558 622 859. e-mail: [email protected], www.vos-goodwill.cz

•

www.elvis.cz





Jabok

Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická

Salmovská 8, 120 00 Praha 2 tel.: 224 920 425 fax: 296 216 505 e-mail: [email protected] web: www.jabok.cz studijní obor: SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKA A TEOLOGIE • odborné praxe v týdenních blocích (celkem 22 týdnů) • velký výběr praxí v zahraničí • podpora sociálně slabších studentů • vlastní ubytovací zařízení • možnost denního nebo kombinovaného bakalářského studia ve spolupráci s ETF UK Délka studia: 3 roky Školné: 2 500,- Kč za semestr Termín podání přihlášek: do 30. 4. 2007

BEZ PŘIJÍMACÍHO ŘÍZENÍ, pouze jazykový test pro zařazení do jazykových skupin. Š kola je držitelkou Certifikátu systému řízení ISO 9001:2001 a Certifikátu vysoké kvality EVOS pro oba obory: Zahraniční obchod Cestovní ruch se zaměřením na Animace v CR nebo Podnikání v CR Denní studium je tříleté, poplatek 15 500 Kč/rok Dálkové je čtyřleté, poplatek 16 500 Kč/rok Studium probíhá vysokoškolskou formou Součástí studia je 20 týdnů odborné praxe

U končení studia absolutoriem. Absolvent získá titul DiS. – diplomovaný specialista Ukončení s certifikátem IES, který dokladuje stupeň dosaženého vzdělání při zájmu o studium v jiných zemích Možnost pokračování ročním studiem na partnerské škole na Kypru získání mezinárodně uznávaného titulu BA, program Work and Study (studium zdarma) Podmínky k přijetí – maturita Škola zařizuje ubytování (900 - 1400 Kč/měs.) Přihláška ke stažení na internetu

DNY OTEVŘENÝCH DVEŘÍ kdykoliv po telefonické dohodě

Vyšší odborná škola obalové techniky Štětí Kostelní 134, 411 08 Štětí, tel.: 416 857 911 www.odbornaskola.cz, [email protected] 82-41-N/021 Obalový a grafický design – 3leté denní vyšší odborné studium (grafik designér, výtvarník v DTP studiu nebo obalový technik) Přijímací zkoušky 22. 6. 2007 Talentová zkouška + prezentace vlastních prací Školné 5000 Kč / rok Vlastní domov mládeže 1 100 Kč/měsíc Pokračování na straně 15

12

10.–15. duben 2007  V  RESPEKT 15

zahraničí

Ahmadínežád prohrává

Zadržení Britové jsou venku, ale v Íránu pokračuje mocenský boj

M

ohli bychom vás odsoudit, ale odpouštíme vám. Jste volní a  berte to jako dárek k  Velikonocům. Tak pravil ve středu íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád k  patnácti britským námořníkům, kteří v jeho zemi strávili třináct dní jako rukojmí Islámských revolučních gard. Skončilo drama, při němž obě strany vytasily těžké kalibry. V  jádru však nešlo o  to, zda se námořníci nacházeli, či nenacházeli v íránských vodách. Britové si spíše nedobrovolně zahráli v  dramatu mocenských třenic samotného íránského režimu.

Proč tak lacino Proč se Íránci takovou akcí ženou do ještě větší izolace? Tak zní otázka na Západě. Především proto, že se hraje pro domácí publikum. Tak zní odpověď při vědomí íránských reálií. Zdá se, že Ahmadínežád riskuje a vše sází vše na jednu kartu – tradičně silný národní sentiment Íránců. Nedokáže plnit volební sliby – naplnit chřadnoucí rozpočty milionů rodin a dát práci statisícům mladých. Ví ovšem, co chce slyšet zradikalizovaná ulice. Proto častěji než o inflaci, nezaměstnanosti a platech hovoří o jaderném programu a  komplotu Západu, který chce Íráncům za každou cenu upřít právo na atom. Proto si nenechá ujít příležitost, může-li prstem ukázat na viníka – Západ, a  předně Velkého satana (USA). Zajmout Američany si Íránci netroufnou, ale s Brity nasazenými v Iráku rozehráli velké představení. Představa Britů zodpovídajících se před íránským soudem ze špionáže a jejich odsouzení na léta za mříže zahřála mnohé Íránce na duši. Teheránu nakonec stačilo, když se Britové před kamerami přiznali a pokorně požádali o odpuštění. Radikální ulice chtěla víc. Mladíci hrozící před britskou ambasádou žádali pro zajatce soud a nejpřísnější trest. Možná právě jejich otcové drželi jako rukojmí 52 Američanů a propustili je až po 444 dnech, když Washington porušil svou zásadu a s únosci začal jednat. I o dodávkách zbraní pro vyčerpanou íránskou armádu. „Smrt Americe! Smrt Izraeli! Smrt Britům!“ znělo ulicemi teď. Odsoudit námořníky jen za to, že bez povolení vstoupili do íránských vod, je pře-

ce málo. Britové měli pykat za všechna skutečná i domnělá příkoří, ponížení a bezpráví, kterých se od Západu Íráncům dostalo. Zřejmě ani sám Ahmadínežád se nechtěl zbavit cenné kořisti tak snadno. Převážil ale názor nejvyššího politického a duchovního vůdce země ajatolláha Chameneího a pragmatické frakce režimu: ponížit britské vojáky před zraky Íránců a muslimů regionu je dostatečnou satisfakcí a opakovat rok 1979 nemá smysl.

Západ k nám není fér Přitom po návratu do revolučních let touží nejen Ahmadínežád, ale i  část veřejnosti. Především nespokojení mladí, kteří nemají bohaté či vlivné rodiče, se na dobu před čtvrtstoletím dívají jako na idylickou éru, kdy byli Íránci jednotní, neexistovala korupce a všichni měli rovné šance. Mají sice pravdu, že propast mezi menšinou privilegovaných bohatých a  většinou ostatních je stále větší, ale porevoluční idyla bývá jen výplodem fantazie notně podpořené propagandou. Mladí totiž revoluci, charismatického vůdce Chomejního ani hrůzy íránsko-irácké války, která k obraně vlasti sjednotila stoupence i odpůrce islámské teokracie, osobně nepamatují. Co ale přetrvalo a stále spojuje naprostou většinu Íránců, je národní sentiment, bezmezná hrdost na vlastní velkolepé dějiny a nedůvěra k Západu. Nechtějí, aby je Západ poučoval, či dokonce káral. Obraz okolního světa jim navíc zkresluje mohutný aparát státních či polostátních médií. Poznat Západ osobně si většina Íránců nemůže dovolit, a tak jej často vnímají jen přes obrazovky satelitních přijímačů. Odlišit svět hollywoodských filmů od životní reality, která se od té íránské zase tolik neliší, pro ně není snadné. Vysvětlit Íráncům, že rytmus života na Západě neudávají jen bujaré večírky plné alkoholu a  nevázaného veselí, přináší problémy. Ještě obtížnější je bořit rozšířené představy o tom, že lidé v Evropě či v USA vlastně vůbec nepracují a žijí jen z práce lidí třetího světa. I tento zkreslený obraz mladé Íránce rozděluje – na ty, kteří chtějí Západ ve všem napodobovat, a ty, kteří vším západním opovrhují, často jen z prosté závisti. I  proto má jen málo Íránců pochopení pro obavy Západu z  jaderného programu Teheránu

či z  jeho vlivu na sousední šíitský Irák. Jaderný program pokládá jasná většina za zdroj národní prestiže a  jen málokdo pochybuje o  roli Íránu jako regionální mocnosti. Proto také nachází především mezi mladými radikály úrodnou půdu oficiální propaganda i  mýty o  spiknutí Západu proti Íránu. Jen těžko jim lze vyvracet, že Západ neměří dvojím metrem, když Írán za jaderný program trestá a izraelský jaderný arzenál ho nechává klidným. Že Američané nejsou pokrytci, když chtějí svrhnout režim v Íránu, ale se saúdskými Araby se objímají. To vše teď přiživuje nový americký film o  řecko-perských válkách, který Peršany vykresluje jako poživačné zbabělce. Sankce i  fakt, že se o  Íránu jedná na půdě Rady bezpečnosti, pokládají hrdí Íránci za hořké ponížení. Stejnou optikou se dívají na narušování svého vzdušného prostoru americkými bezpilotními letouny, zajetí pěti íránských diplomatů – podle USA agentů – v iráckém Irbílu, zběhnutí náměstka ministra obrany na Západ a naposledy i na zajaté Brity. Íránskou ulici nebylo třeba dlouho přesvědčovat o  tom, že šlo o  britské špiony sloužící americkým imperialistickým zájmům. Ostatně Britové na tom nejsou v očích Íránců o mnoho lépe než Američané. Íránci dodnes nezapomněli, že jejich země se v  19. století nestala kolonií jen díky rusko-britskému soupeření. I tak

USA v pozadí Britové byli prý propuštěni bez postranních ujednání. Jakoby zázrakem se ale den předtím objevil druhý tajemník íránské ambasády v Bagdádu Džalál Šarafí, jenž byl v Iráku unesen na počátku února. Navíc je už dva měsíce v rukou Američanů pětice Íránců zatčených v iráckém Irbílu. Podle Teheránu jde o diplomaty, podle Washingtonu o agenty Islámských revolučních gard, kteří cvičili šíitské milice. Snahy Íránu o jejich propuštění byly zatím neúspěšné. Teď se zdá, že se ledy pohnuly a souvislost s Brity není náhodná. Pokud by Teherán dosáhl svého a opět přiměl Američany vyjednávat, bude to další rána prestiži Západu.

byl ropný jih Íránu okupován britskou armádou. Až v roce 1951 nacionalistický premiér Mosadek znárodnil Brity vlastněný ropný průmysl a impérium se pomstilo. Když Mosadeka nezlomilo embargo na vývoz ropy, zosnovali Britové společně s  Američany a  s  odstaveným šáhem puč a demokraticky zvoleného premiéra svrhli. V 80. letech pak stáli na straně Saddáma Husajna. O Britech se v Íránu mluví jako o staré prohnané lišce, možná ještě nebezpečnější než George Bush. Ten vede války kvůli ideálům, ale Britové jen pro vlastní prospěch, obhajuje Američany názor, který lze zaslechnout mezi Íránci.

Kdo zvítězil? Jako vítězové se teď nepochybně cítí Íránci. Ukázali muslimskému světu, kdo je tím špatným. Ne Írán, ale Západ porušuje mezinárodní právo, když posílá své vojáky do íránských vod. Teherán ponížil starou koloniální velmoc a dal najevo, že případný vojenský útok proti němu nezůstane bez odezvy. V duchu šíitské tradice se stylizoval do pozice oběti – trpaslíka, který čelí intrikujícímu obrovi. Potvrdí-li se navíc i zvěsti o tom, že propuštění Britové budou fakticky vyměněni za pětici Íránců zajatou Američany v Iráku, bude to íránský triumf. A  jak z  toho vyšel Západ? Zvítězila na íránské scéně Ahmadínežádova neústupnost, s  níž se obrací na nespokojenou ulici, nebo umírnění pragmatici, kteří preferují dohodu se Západem před konfrontací? Zdá se, že Ahmadínežád a  ultrakonzervativci v  Islámských revolučních gardách si od zadržení Britů slibovali trochu víc. Možná dokonce skrytě doufali, že Západ odpoví silou. Radikálové totiž věří, že dohoda se Západem není možná a  že dříve či později dojde k ozbrojenému střetnutí. Velitelé Islámských revolučních gard údajně došli k závěru, že čím dříve konflikt nastane, tím lépe pro Írán. Tato varianta teď neplatí, nejspíše i díky tomu, že se Chameneí přiklonil na stranu umírněných. Vedle faktu, že britští námořníci jsou v pořádku a na svobodě, je to pro Západ zřejmě jediná dobrá zpráva. Cyril Bumbálek Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky. Q

I Čína má své Rajtery Příběh demolice soukromého domu odhaluje více než sjezd komunistických poslanců. Dům sice ustoupil buldozerům, ale za cenu nebývalé mediální kampaně. Vymyká se řízená perestrojka z rukou? Mohou za to informační technologie? Jisté je, že v Číně se něco mění. Přilétá-li návštěvník do Tokia, na mezinárodním letišti Narita spatří pozoruhodnou věc. Uprostřed betonové plochy stojí pevně oplocená zahrádka o rozloze asi jednoho aru. Co to je? Pozemek tvrdohlavého majitele, který ho odmítl prodat, když stát někdy v 70. letech vykupoval kilometry drahocenné rovné půdy pro nové letiště, vysvětlují místní lidé. Člověk se nemůže zbavit dojmu, že to Japonci sami narafičili, aby cizincům předvedli míru své demokracie. Takhle daleko komunistická Čína zdaleka není, ale i tam se mění navyklé stereotypy. Minulý týden to ukázal osud „jehlového domu“ ve městě Čchung-čching. Padl za oběť plánům developerů a na jeho místě se již staví obrovské nákupní středisko. To je v dnešní Číně zcela běžná realita. Z ní však vybočují dvě skutečnosti. Demolice se odehrála pár týdnů poté, co v  pekingském parlamentu prošel zákon o  soukromém majetku – podle četných názorů největší změna od smrti Mao Ce-tunga. Představovala tedy jakýsi test úcty k soukromému majetku. Tato zkouška nevyústilla v tradiční noční akci za účasti policie a firemních „mlátiček“, ale v soudní řízení a dohodu s majiteli. Ať už je její férovost jakákoli, buldozery dorazily až po ní. Druhou novinkou je publicita. Když místní úřady vydaly zákaz zveřejňování zpráv i  fotografií z „místa činu“, aktivitu převzala celostátní

média. A když stejný zákaz vydala cenzura přímo v Pekingu, média ho nerespektovala. To vše plyne z dostupných informací.

Maják pro potížisty Proč vlastně „jehlový dům“? Byla to běžná cihlová stavba o dvou patrech a s restaurací v přízemí v ulici Che-sing č. 17. Jenže tahle adresa už dlouho de facto neexistuje. Stavební firma, na níž se podílí i státní nakladatelství, začala v areálu stavět obří nákupní středisko. Na 280 majitelů okolních domů bylo vyplaceno a odešlo, až na jedny „potížisty“. Čínští Regecovi či Rajterovi se jmenují Wu Pching (obchodnice) a Jang Wu (bývalý boxer) a jejich dům se ocitl v pozici jehly na poslední výspě nedotčené zeminy, obklopen deset metrů hlubokou stavební jámou – bez vody, elektřiny, zato s horolezeckým přístupem. Mysleli si snad manželé Wu a Jang, že tuto pozici uhájí proti záměrům developerů? Že jejich „jehla“ zůstane obklopena nákupním střediskem podobně jako zahrádka tvrdohlavého rolníka u Tokia? Ne, tak naivní nebyli, ale snažili se ze své situace vytěžit co možná nejvíce – prostě férovou protihodnotu. Taková snaha není v Číně bez rizika, jak dokládají informace tamních blogerů. Pro ilustraci poslouží zpráva o  demolici vesnice San-che-

Jehlový dům už je minulostí, ale rozhýbal celou Čínu – cenzuře navzdory. foto globe media / reuters

-kchou v  provincii Kuang-si z  28. března, tedy rovněž už po přijetí zákona o soukromém majetku: „Tisíc lidí, včetně zvláštních jednotek policie a  demoličních čet, likvidovalo vesnici a  mlátilo vesničany, kteří se odmítli odstěhovat. Několik lidí bylo zraněno, ale místní média měla zakázáno o tom informovat a správci webů dostali nařízeno vymazat příslušné fotografie.“ Nicméně mnohamilionový Čchung-čching není zapadlá vesnice, takže majitelé „jehlového domu“ cíleně přitahovali pozornost novinářů z Číny i ze světa. Jang Wu vyhlížel z okna, telefonoval zpravodajům zahraničních médií, hrozil pěstí a  křičel do mobilu: „Chci mluvit s  primátorem!“ Do města se začínali sjíždět „potížisté“ z  celé země, aby získali zkušenosti a inspiraci. Když pak místní soud stanovil lhůtu pro vystěhování na 10. duben, manželé rychle přijali smír

a kompenzaci – byt v moderní výstavbě a peněžní náhradu. Podle blogu China in Transition jde o částku v ekvivalentu 2,5 milionu Kč (TV Nova hovořila o  nabídce až 9,5 milionu Kč), ale sami manželé o detailech nechtějí mluvit. Jak píše Der Spiegel, „výřečná paní Wu náhle mlčí jako hrob“. Banální konec banálního příběhu, dalo by se říci s  odkazem na pestřejší kauzy přerovského Trávníku, kodaňského Domu mládeže, Jana Rajtera či Markéty Regecové. Ale v Číně je to znamení velké změny. Vždyť na stranu majitelů „jehlového domu“ a soukromého majetku vůbec se postavila i  státem řízená média. Dokonce Čínské mládežnické noviny vyzývaly své kolegy k „nestrannosti“. Od tiskového orgánu komunistické strany je to skutečné uznání. Zbyněk Petráček

Q

RESPEKT 15  V  10.–15. duben 2007

profil

Ať žije Piëchwagen

slovensko

Geniální konstruktér na cestě k největšímu autovýrobci Evropy

J

edni ho mají za vizionáře či génia, druzí za autistu či rotvajlera. Lidé se dělí na jeho stoupence a odpůrce a jen těžko hledat neutrální hlasy. On sám udává pořadí svých priorit takto: Volkswagen, rodina, peníze. Za týden dostane k  sedmdesátinám dárek. Dozorčí rada ho zvolí na dalších pět let do svého čela. Jiný dárek mu na léto chystá Evropský soudní dvůr. Po jeho verdiktu bude zrušen zvláštní německý zákon omezující volný tok kapitálu a Spolková republika procitne do nové reality. Někdejší šéf Volkswagenu a  dnes předseda jeho dozorčí rady se skrze rodinnou firmu Porsche stane většinovým vlastníkem koncernu. Ferdinand Piëch, muž s  rodovými kořeny ve Vratislavicích nad Nisou, ovládne největšího výrobce automobilů v Evropě. Hlavní akcionář Volkswagenu Piëch bude nadále i vrchním kontrolorem koncernu, přitom už teď je spoluvlastníkem největšího odběratele jeho výrobků, distribuční firmy Porsche-Holding. Jak bude hájit zájmy ostatních akcionářů? Tak se ptá německý tisk. Skutečně. Příběh Ferdinanda Piëcha – respektive rodiny Porsche – a Volkswagenu může leckomu připomínat haškovskou postavu chlapíka, který se, ač několikrát vyhozen, do hospody U Banzetů vždy vrátil. Však také Volkswagen není žádný učebnicový ideál trhu. Firma, která vznikla před sedmdesáti lety proto, aby si každý občan třetí říše mohl koupit „lidový vůz“, se po válce stala zkumavkou pro „smír práce a kapitálu“. Zmíněný zvláštní zákon, jakýsi „lex Volkswagen“, svěřil rozhodující pravomoci vládě spolkové země Dolní Sasko a  omezil konkurenty. A  teď, když tyto poválečné poměry ustupují evropským kapitálovým pravidlům, míří do křesla vlastníka vnuk otce zakladatele. Takže začněme širší rodinou.

Technik nad člověkem Ferdinand Porsche se narodil roku 1875 ve Vratislavicích (Maffersdorf), nyní součásti Liberce. V  německé Wikipedii se dočteme, že rodinné jméno zřejmě pochází z českého Boreš. Již v 15 letech přesídlí do Vídně, kde se věnuje vývoji automobilů. Je úspěšným konstruktérem, natolik úspěšným, že si ho všimnou i právě nastupující nacisté. Na Hitlerovo naléhání se Porsche v  roce 1934 zřekne československého občanství a  přijme německé. V  témže roce navrhne volkswagen, z  něhož se vyklube světově proslulý „brouk“, který má stát – opět podle Hitlerova požadavku – pod 1000 marek. V dolnosaském Wolfsburgu vzniká obrovská továrna, ale to už začíná válka, která její kapacity zcela pohltí. Po válce je Ferdinand Porsche již daleko za zenitem. Je mu vyčítáno – byť jen formální – členství v  SS, využívání zajatců i  vězňů koncentračních táborů pro nucenou práci; v roce 1951 umírá. Nastupuje tedy generace jeho dětí narozených na počátku století ve Vídni. Syn Ferry (1909–1998) zakládá značku Porsche ve Stuttgartu, konstrukčně i  součástkově začínající na bázi volkswagenu. Dcera Louise (1904– 1999) si bere právníka Antona Piëcha a stará se o prodejní společnost PorscheHolding v rakouském Salcburku. Téměř dva roky čelí Ferdinand Porsche a Anton Piëch ve francouzské vazbě obvinění, že se za nacistické okupace Francie podíleli na zavlečení ředitelů firmy Peugeot do koncentračního tábora. Tato historická odbočka není samoúčelná. Ukazuje, jak asi vnímá svět i  rodinu desetiletý Ferdinand Piëch, syn Louise a  Antona, když v  poválečném Rakousku chodí do školy. Tehdy má daleko ke čtvrtému nejbohatšímu Rakušanovi, za jakého je dnes považován, trpí dyslexií, takže je jen průměrným žákem, ale to nikterak neovlivní jeho technický talent a touhu po výjimečnosti. Vystuduje strojírenství na technice ve švýcarském Curychu a již ve své diplomové práci navrhuje motor pro formuli 1. Pak nastupuje do firmy ke strýci Ferrymu. Závodní auta Porsche začínají dobývat svět a  před Ferdinandem se otevírá

široké pole. Kdo viděl známý, byť filmovou kritikou odmítaný snímek Le Mans, ví, o čem je řeč. Těžko říci, zda hlavní roli hraje Steve McQueen, nebo Porsche 917, jisté je, že diváci spatřují vítězství nad Ferrari a cestu značky na vrchol. Pětilitrové monstrum Porsche 917 je obrazem Ferdinanda Piëcha. Zatímco Ferrari se k takovým výrobním výkonům musí spojit s  Fiatem, firma Porsche dokáže nabídnout svůj pětilitr sama v 25 kusech, což jí umožní závodit v kategorii sériových vozů, ne prototypů! Závodní auta z kontinentu mají volanty nalevo, jenom „917“ napravo, jako v  Británii. Proč? Protože na většině okruhů se jezdí ve směru hodinových ručiček, takže řidič s výhledem napravo má výhodu. O „917“ se říká, že dosáhne až 400 km/h, pouze ji v této rychlosti nikdo nedokáže uřídit. Konstruktér Piëch překonává člověka závodníka. Je to tak. Genialitu mu neupírají ani oponenti, ale jeho manažerský talent skýtá široké pole ke kritice.

Jde o auto, ne o firmu Píše se rok 1972 a  společnost Porsche se z  čistě rodinné firmy stává akciovkou. I tak si členové klanu Porsche – a ve svém celku stoprocentní akcionáři – ponechávají důležitá místa ve výkonných a dozorčích orgánech, nicméně Ferdinand odchází pracovat k Audi, dceřiné společnosti Volkswagenu. Rodina se vrací na místo činu, řekl by milovník detektivek. Audi sice dělá „normální auta“, nicméně nebyl by to Piëch, aby jim nedal svůj konstruktérský rukopis. Že čtyřválec dává malý výkon a  na šestiválec není dost místa? Zkonstruuje pětiválec. Hádáte se o přední či zadní náhon? Prosadí „čtyřkolku“ – to už jako šéf firmy Audi. Piëch postupuje na manažerském žebříčku výše a v roce 1993 se stává šéfem představenstva celého koncernu Volkswagen. Snížit náklady, zní požadavek chvíle a  Piëch povolává od General Motors manažera Josého Ignacia Lópeze. Ten náklady skutečně sníží, byť za cenu problémů s kvalitou, ale už v roce 1996 odchází – kvůli podezření z průmyslové

13

špionáže. Piëch si nechává hlavní slovo a z původního „lidového vozu“ brzy zůstává jen název. Zájmy firmy míří do větší šíře a hlavně výše. Koncern VW – to už není jen Volkswagen, Audi, Seat a  Škoda, ale i  Bentley, Bugatti a  Lamborghini. Piëch se skutečně projevuje v mnohém ohledu jako autista. Když kupuje Bentley, netají se s tím, že mu jde hlavně o prestižní značku Rolls-Royce (ač ji nakonec kvůli právnímu zádrhelu nezíská). Když kupuje starou značku Bugatti, obchodně je to sice propadák, ale konstruktér má svou hračku. Na světě je Bugatti Veyrone, šestnáctiválec o výkonu 1001 koní a s rychlostí 400 km/h. Že je to ve veřejném provozu na nic? Nevadí, ale prodává se. Děda dělal závodní 16válce Auto Union pro Německo, já jsem dělal Porsche 917 pro Le Mans, ale tohle je produkt koncernu Volkswagen pro zákazníky! Takhle uvažuje Piëch. Manažeři Volkswagenu to nevidí zdaleka tak jednoznačně, ale v  médiích si dávají pozor na jazyk. Jen během 90. let musí odejít tři šéfové Audi. Frankfurter Allgemeine Zeitung popisuje Piëchovo manažerské chování jako brutální, ubohé až kruté: „Ten muž vyzařuje chlad, jakého není schopen žádný běžný manažer.“ Ilustrativní je jeho věta, kterou prý oznamuje vyhazov: „Naši právníci navážou kontakt s vašimi.“ Tečka. „Mám vysoké nároky, leckomu to možná nahání strach,“ shrnuje to sám Piëch. Vyhození špatného manažera nese podle jeho názoru dvojí užitek: „U nás už nenatropí žádné hlouposti. A jde-li ke konkurenci, dáme mu dobré vysvědčení. Uplynou tři roky, než tam poznají, koho jsme jim přihráli.“ Citují-li noviny vedoucí pracovníky VW, pak pouze v anonymitě: „Piëchova ctižádost se nikdy netýkala optimální továrny, nýbrž optimálního auta,“ říká klíčovou větu jeden z nich. V autech se odehrává i symbolika řízení firmy. I ve svých skoro 70 letech se Piëch účastní testovacích jízd. Nejlépe je na tom prý pracovník, který s ním smí sedět přímo ve voze. Slušné šance má i ten v následujícím autě. Ale ten, kdo jede až na konci testovací karavany, by se měl raději ohlížet po jiné práci. „Potud je Piëch v celé své nevypočitatelnosti vypočitatelný,“ dodává další anonym z vedení.

Brontosaurus to přežije Takový způsob řízení firmy je v dnešním světě krajně neobvyklý. Jenže právě tak krajně neobvyklý je celý „systém Volkswagen“, jak ho pojmenovala německá média. Historicky je to jasné. Po 12 letech národního socialismu nemohl vzniknout klasický národní podnik jako třeba ve Francii Renault (znárodněný za kolaboraci vlastníků s okupanty). Na základě zvláštního zákona se tak vyvinulo jakési všelidové vlastnictví se stanovenými hlasovacími poměry a  delegovanými pravomocemi spolkových i zemských orgánů. FAZ líčí „systém Volkswagen“ jako pletivo vzájemných závislostí mezi představenstvem, podnikovou radou a  odbory. Právě tento systém vedl ke známé aféře: zaháčkovaní lídři dostávali bonusy v podobě prémií, luxusních zájezdů a nocí s prostitutkami. V tomhle Piëch nejede a po vyšetřování na něm nelpí ani podezření. Nicméně využil tento propletenec k získání většinového podílu v koncernu. Že se proti tomu postavil dolnosaský premiér Christian Wulff coby zástupce dosud rozhodujícího vlastníka? Nevadí. Piëch má na své straně podnikovou radu, odbory, rodinný klan Porsche s jeho akciemi a též evropské instituce. Ze „systému Volkswagen“ se stává „systém Piëch“. Zbyněk Petráček

Q

Ferdinand Piëch Narodil se 17. dubna 1937 ve Vídni, je podruhé ženatý a celkem má 12 dětí; 1963 – nastupuje jako konstruktér k firmě Porsche; 1972–92 – ve firmě Audi; 1993–2002 – šéfem představenstva koncernu VW; 1999 – v USA vyhlášen automanažerem století; 2002 – šéfem dozorčí rady VW; 2007 – většinovým vlastníkem VW.

Masarykovy vražedné choutky Slovenské levicově-nacionalistické vládě se půl roku dařilo vypadat navenek lépe, než jak je ve skutečnosti složena. Teď se to ale mění, a nejen proto, že předsedovi SNS Jánu Slotovi se rozvázal jazyk. Slota před týdnem obvinil ve Slovenské televizi USA, že jsou světovým diktátorem, „likvidují celé národy, bombardují, koho se jim zachce“, a dnes chtějí „zlikvidovat srbský národ, který tu od roku 1389 bránil celé křesťanstvo proti Turkům“. Premiér Robert Fico odmítl výroky komentovat s tím, že Slota není člen vlády. Ale Fico mlčel i k nejapným výrokům ministrů. Nedávno jeden z nich naznačil, že prezident Masaryk dal střílet do Slováků, a další otevřeně uvažoval o tom, jak účetně zlegalizovat korupci v obchodě se zbraněmi.

Gašparovič: nedali mi revír. foto profimedia.cz

Ministr zemědělství Miroslav Jureňa je ve vládě za HZDS Vladimíra Mečiara. Ten nesnáší prezidenta Ivana Gašparoviče, protože ho zradil svým odchodem z HZDS. Gašparovič, vášnivý myslivec, nedávno požádal Jureňu, aby jeho úřadu přidělil myslivecký revír v Topolčiankách, protože právě ten se hodí pro neformální setkání na lovu podle Masarykova vzoru. „Vnímat věci v tomto historickém zrcadle je trochu chybné, protože za Masaryka, když se projížděl v kočáře v Topolčiankách, se střílelo do lidí,“ reagoval Jureňa. Historické zrcadlo ovšem pochází z období komunismu, kdy se děti ve škole učily o střelbě do dělníků za první republiky, například v Rumanové (nedaleko Topolčianek). Mimochodem, v  Rumanové se střílelo v době, kdy Slovensku vládl tvrdou rukou slovenský ministr Vavro Šrobár. Mluvčí prezidenta Gašparoviče se sice ohradil proti Jureňovým „přehnaným vyjádřením“, ale zdá se, že prezident byl mnohem víc uražen odmítnutím revíru než narážkou na Masarykovy protislovenské vražedné choutky. Další Ficův ministr, tentokrát z  jeho vlastní strany Smer, Lubomír Jahnátek řekl pro ekonomický týdeník Trend, že státní podniky by si měly ve zbrojařském byznysu se státy třetího světa umět účtovat úplatky, podobně jako to dělají soukromé firmy. Na Jahnátka se vyvalila lavina protestů, že chce legalizovat korupci, a opozice ho zkusí po Velikonocích odvolat. Na to je však příliš slabá a premiér Fico drží svého ministra pevně v křesle. Hrubost či v lepším případě jen prostořekost členů vlády zatím Ficovi a jeho koaličním partnerům nijak neubližuje. Oblíbenost slovenské vlády má své důvody: platy rostou, ekonomika také a mnoho lidí je dnes podle průzkumů přesvědčeno, že za tuto naději na lepší život mohou děkovat právě Ficově vládě, a ne reformám té předchozí. Pro Ficova předchůdce Mikuláše Dzurindu je to trpké poznání, že paměť voličů je krátká. Tím trpčí, že Fico může mít také vinou slabé opozice našlápnuto na dlouhou premiérskou kariéru. Martin M. Šimečka

14

10.–15. duben 2007  V  RESPEKT 15

rozhovor

Je to reforma, nebo není

S Michaelou Erbenovou o vládním návrhu a víře v ekonomii ale nemyslím, že strašit tím, že se některé skupiny propadnou do chudoby, má reálný podklad. Byla jste členkou bankovní rady ČNB za vlády ČSSD. Proč oni vlastně nereformovali? Když se podíváte na vývoj mandatorních výdajů za vlády premiéra Špidly, uvidíte, že se objevila určitá stabilizace. Byly taky  zahájeny politické debaty o důchodových změnách, došlo ke změnám ve fungování státního rozpočtu. Něco se tedy dělo. Je ale pravda, že jsem při debatách s vysokými vládními činiteli dlouho nezažila pochopení pro fakt, že vývojové tendence státního rozpočtu nejsou dobré.

Nejde o technické výpočty Je normální, když ekonomové léta upozorňují, že se země řítí do vážných problémů, a výsledkem je reforma, o níž se novináři ani pravicoví politici nedokážou shodnout, jestli to vůbec skutečná reforma je? Nikde na světě v  demokracii nenastane situace, že by vláda předložila návrh reformy a všichni se postavili do pozoru a zaplesali: To je skvělý návrh. Ekonomie je společenská věda, kde je spousta věcí založena na modelových příkladech, na teoriích, které si často protiřečí. Chování lidí se nedá dopředu přesně odhadnout. Do značné míry jde proto o otázku víry a ideologie. Různost názorů je normální a zaplaťpánbůh za ni. Co byste návrhu reforem vytkla? Všeobecně řečeno – všechny ty změny jdou správným směrem. Je samozřejmé, že kdyby člověk byl zavěšený ve vzduchoprázdnu a nebyla tu politická soutěž, tak by ten návrh mohl vypadat výrazně jednodušeji. Beru to jako kompromis. Foto tomki němec

Michaela Erbenová je přední českou ekonomkou, jako první žena působila v bankovní radě ČNB. Narodila se před 38 lety v Praze. Dětství prožila v Moskvě, kde její otec pracoval ve výzkumném ústavu elektrotechniky RVHP a kde vystudovala obor matematické metody v ekonomice. V Praze pak studovala ekonomii na CERGE, absolvovala stáže v USA. V polovině 90. let působila jako poradkyně premiéra Václava Klause, poté jako vedoucí poradců ministra financí Ivana Pilipa. Po dvou letech v Komerční bance byla jmenována do bankovní rady ČNB, kde skončila vloni v listopadu. Přednáší na Karlově univerzitě. Je vdaná, má dvě děti.

C

o čeká naši zemi, kdyby se sněmovna nedohodla na podpoře právě navržené vládní reformy? To je sugestivní otázka. Česko se vlastně reformuje permanentně, po troškách, takže kdyby se neschválil zrovna tento návrh, není to tak, že všechno zamrzne a nic se dál dít nebude. Kdyby však nedošlo ke změnám v oblasti výdajů státního rozpočtu a v oblasti nastavení daní, prohluboval by se deficit státního rozpočtu. I kdyby pokračoval dnešní vysoký hospodářský růst. A dál? Dál se to větví. Buď přijde reforma, pravděpodobně prudší než tato navrhovaná, anebo ne. To by se pak promítlo do vývoje inflace, zaostávání růstu, do devizového trhu, zahraniční investoři by ztráceli důvěru, došlo by k postupné stagnaci na trhu práce. Nejde o  žádné drama, nehrozí nám ze dne na den nějaký armageddon. Máme ale dvě možnosti: buď budeme bohatnout k  úrovni našich západních sousedů, nebo nás čeká stagnace doprovázená zhoršováním situace veřejných rozpočtů. Manévrovací prostor, v němž by vláda mohla uplatňovat nějaké priority, by pak v  podstatě vymizel. Nakolik lze schvalovat reformu za situace, kdy se u nás žije dobře, nezaměstnanost není celospolečenským problémem, prakticky tu neexistuje chudoba? Lidé přesně nerozumí, proč je nutná nějaká reforma. Za prvé si nejsem jistá, zda se v Česku žije až tak dobře. Určitě se nežije dobře 8 % nezaměstnaných, z nichž víc než polovina je na podpoře déle než rok. Určitě se nežije až tak dobře lidem na severu Moravy a  Čech, kde je obrovský a  trvalý problém s nezaměstnaností. U nás máme jeden z  největších regionálních rozdílů v  míře nezaměstnanosti v Evropě, což je při existenci velmi kvalitní infrastruktury a  malých rozměrech překvapivé zjištění a vypovídá to o tom, že trh práce je nepružný a trh s byty pořádně nefunguje. Je pravda, že ekonomika v  průměru roste, roste i  průměrná mzda, nemáme tu do očí bijící chudobu. To, co tu je, se dá ale popsat jako promarňování příležitostí. Existujeme v  jakémsi zatuchlém klídku a tam se reformy vysvětlují hůř. Na druhou stranu, když se uskuteční v čase hospodářského růstu, jako je ten náš, mají menší dopady na zranitelné skupiny obyvatelstva. Z vládní prezentace reformy je vidět, že i přes plánované změny a omezení sociálních transferů se díky hospodářskému růstu předpokládá zvýšení státních výdajů oproti roku 2006. Proto je dnes situace pro reformy daleko příhodnější než v případě poklesu.

Kdyby byla reforma opravdu razantní, kdo by nejvíce tratil? Záleží, co by bylo předmětem reformy. Podle ekonomické literatury jsou tradičně úspěšné reformy, které se rozhodnou říznout takzvaně do živého a omezit tradiční sociální výdaje rozpočtu: platy státních zaměstnanců a sociální dávky. Naše situace je příhodná v tom, že sociální dávky jsou relativně špatně zacílené. Existují velké skupiny obyvatelstva, které se nepohybují na chudší příjmové straně, a přesto čerpají sociální dávky. Takže je tu prostor k úsporám a zdá se mi, že vláda se chce vydat právě tímto směrem. Jedno je ale jisté: žádná reforma se nedá udělat tak, aby na tom od prvního dne všichni vydělali. Rodiny mají ušetřit na dani, ale víc utratit na DPH. Koho a jak to postihne? Je zjevné, že u chudších domácností, které relativně nejvíce utrácejí za potraviny, bude zatížení největší. Ale dnešní výpočty nemusejí být přesné, protože se může změnit spotřební chování těch lidí. Můžou začít nakupovat jinde nebo přeskupit své výdaje. Kdo tedy celkově zaplatí víc než dnes? Takto se vede debata mezi politiky. Mne jako ekonoma zajímá, jaký mají navržené změny motivační potenciál. Postavení lidí ve společnosti a na trhu práce přece není dané jednou provždy. Lidé, kteří jsou dnes nezaměstnaní, mohou být motivováni hledat si práci. A protože společnost je dynamický útvar, tak mi tento statický pohled a propočítání vlivu na skupiny, které tu byly v minulosti, nedává až tak smysl. Když se podíváte na Hospodářské noviny z minulého týdne, zjistíte, že vpředu ohlašují největší reformu, na komentářích naopak sdělují, že vlastně o pořádnou reformu nejde. Stejně různé hlasy znějí dokonce z ODS. Jak tomu má normální člověk rozumět? Je to reforma, nebo není? Samozřejmě že je. Pokud by byla schválena, dojde k mnoha změnám vesměs velmi vítaným směrem, o nichž se tu mluví léta. Jestli to stačí nebo nestačí pro to, abychom se v dohledné době dobrali stabilizace rozpočtových trendů, to už je jiná otázka. Pro mě jde o první krok, za nímž musí následovat další. Část z nich je v návrhu reformy naznačená. Stále ještě nebyly vyřešeny všechny problémy v  rozpočtové oblasti, chybí nám reforma důchodového systému a zdravotnictví. Co říkáte argumentům opozice, jsou ekonomicky racionální, nebo jde o čistočistou politiku? Je to kombinace obojího. Opozice například legitimně poukazuje na to, že jedním z důsledků změn bude snížení daňové progrese. Osobně si

Často se mluví o úspěchu slovenských reforem. Pro chudší vrstvy obyvatel se tam až tak moc nezměnilo. To není pravda. Mechanický propočet ukazuje, že na daních ušetří ti nejbohatší. Jenže těží-li z nějaké reformy podnikatelé a  zahraniční investoři, znamená to vyšší prosperitu pro celou společnost tím, že investorů přijde víc, vytvoří více pracovních míst mimo jiné i pro ty nižší příjmové skupiny. Já si opravdu myslím, že tyhle statické propočty založené na minulých příjmech nedávají smysl. Existuje způsob, jak přímo podpořit střední třídu? Záleží na definici střední třídy. Parametrů kvality života je hodně a příjem je jen jeden z nich. Jde také o vstřícnost státu vůči podnikatelům, z nichž mnozí do střední třídy patří, vzdělávací systém, zdravotnictví, fungování státní administrativy. To jsou věci, které mohou spoustě lidí změnit život k lepšímu. Proto si nemyslím, že je možné hodnocení reformy redukovat jen na nějaké mechanické propočty toho, jaké budou dopady, když se chleba zdraží o 10 %. V médiích jste mluvila o potřebě flexibilních pracovních úvazků. Co jste tím myslela? Máme zřejmě vůbec nejdelší rodičovskou dovolenou mezi rozvinutými zeměmi a velmi rigidní systém trhu práce, který nemotivuje ženy, aby se rychle zapojovaly do pracovního procesu. Takže v tom je idea zvýhodnit ženy, které budou kratší dobu na rodičovské dovolené, pozitivní. Nemůže to ale fungovat samo od sebe, aniž by ženy měly šanci se na trhu práce uplatnit způsobem, který jim dovolí skloubit mateřskou povinnost s prací. Potřebujeme adekvátní síť předškolních zařízení a vést zaměstnavatele k tomu, aby vytvářeli ženám flexibilní úvazky. Dnes existuje v ČR 60 jeslí s kapacitou méně než 1 % dětí ve věku do dvou let. Vím, že se to nemá srovnávat, ale v roce ’89 tady bylo 1300 jeslí s kapacitou, která pokrývala 14 % dětí do 2 let. Přitom i zaměstnavatelé by mohli být motivováni, aby vytvářeli nějaká předškolní zařízení. Jak je motivovat? Byla jsem osobně přítomná pokusu založit předškolní zařízení v kruhu svých známých a s němým úžasem jsem sledovala množství předpisů, které je třeba splnit. Druhá věc, ve které je ČR docela výjimečná ve srovnání se západoevropskými zeměmi, je nízký podíl žen, které pracují na částečný pracovní úvazek. Jak by se k tomu daly firmy motivovat? Já na to nemám hotovou odpověď. Důvodů, proč ženy nepracují na poloviční úvazek, je spousta a všechny se sčítají. Jak to řešíte s dětmi vy? Mám sedmiletého syna, který navštěvuje základní školu u nás na sídlišti, a tříletou dceru, kterou

RESPEKT 15  V  10.–15. duben 2007

vzdělávání

15

Plánujete studijní pobyt na univerzitě středoevropského regionu? Chcete spolupracovat v síti univerzit středoevropského regionu? Je tu středoevropský výměnný univerzitní program, Central European Exchange Programme for University Studies. CEEPUS je zaměřený na spolupráci v rámci sítí univerzit, kde podporuje výměnné pobyty studentů a učitelů ve střední Evropě. Přispívá k vytváření Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání. Dohodu o programu CEEPUS podepsaly: Bulharsko, Česká republika, Chorvatsko, Maďarsko, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko, Srbsko a Černá Hora, Albánie a Makedonie. V projektu tematické sítě je zapojena Bosna a Hercegovina. se snažím zoufale umístit do předškolního zařízení. Zoufale proto, že je všude plno. Zatím to řeším tak, že máme chůvu.

Otázka víry Slovinci mají na rozdíl od nás euro. Co udělali líp a jinak? Slovinská ekonomika je úplně jiná, výrazně menší, výrazně sešněrovaná státní regulací, řízeným směnným kurzem. Naše situace se nedají srovnávat. V čem jim euro může pomoci, v čem naopak? Přínosy eura jsou jiné pro takhle malou ekonomiku než pro ekonomiku státu, který patří ke středně velkým v EU. Jeden můj bývalý kolega, centrální bankéř z Estonska, používal přiléhavou metaforu: nedá se vařit jedna polévka v jednom rohu hrnce a druhá ve zbytku hrnce. U tak malých zemí platí, že náklady na vlastní měnu mohou převažovat nad přínosy. Proto má většina malých ekonomik tak či onak fixovaný směnný kurz – ještě před vstupem do eurozóny se země vzdaly jeho flexibility. Česká ekonomika má jiné parametry. Po celou dobu, co jsem byla v  bankovní radě, jsem vnímala problém eura u  nás jako politickou otázku, protože jsem se nikdy nedobrala smysluplného způsobu, jak přesvědčivě spočítat přínosy a náklady toho kroku. Dají se popsat, ale pak už je to otázka víry. Jak jste na tom s touhle vírou vy? Myslím, že v tuto chvíli nemá smysl o zavedení eura mluvit, protože naše ekonomika nesplňuje parametry, které by měla splňovat. Jenže se o něm mluví a bude mluvit. A i tohle mluvení ovlivňuje motivaci přijmout euro. Tvrdím, že parametry české ekonomiky jsou v  současnosti takové, že by pro nás spěchat nebylo přínosné. Existuje mnoho argumentů pro a skoro stejně argumentů proti, ale v tuto chvíli jde skutečně o  politickou otázku. Jsem ráda, že právě navržené reformy, tak jak byly představené, nejsou motivovány jen tím, že chceme vstoupit do eurozóny. Proč? Některé země se ve snaze dostat do eurozóny uchylovaly k  jednorázovým opatřením nebo účetním trikům, které problém veřejných rozpočtů nevyřešily, ale naopak ho možná zhoršily a odložily do budoucna. Takže stanoví-li se pevné datum, může to mobilizovat politickou scénu k  reformám, ale to platí jen za podmínky, kdy je dostatečně široká univerzální shoda na tom datu. A tohle u nás v tuto chvíli nevidím. Stanovení nerealistického data je navíc špatné pro důvěryhodnost vlády. Existuje pro vás jako liberální ekonomku nějaký racionální, akceptovatelný důvod, proč se zadlužovat tak, jak dnes činí české vlády? Neexistuje. Myslím, že deficit rozpočtu sám o  sobě není hřích. Jenže máme-li takto vysoké rozpočtové schodky v  dobách rekordního hospodářského růstu, pak se v  době zpomalení růstu, ke kterému přirozeně dojde, problém ještě prohloubí. Proč se dnes vlastně zadlužujeme? Co za to dostáváme? Různé skupiny obyvatelstva dostávají různé věci, například dvě třetiny domácností jsou klienty sociálních dávek. Přitom okamžitý efekt v jejich peněžence je vyvážen negativy s  tím spojenými: vysokou mírou zdanění, malou flexibilitou trhu práce, menším množstvím investic, než by mohlo být, kdyby míra přerozdělování byla menší, apod. Ekonomie šla vždy ruku v ruce s politikou, ekonomové vždy dodávali do politiky argumenty. O co důležitého dnes v ekonomii jde? Je ve vašem oboru nějaký zásadní spor, jako byl třeba po válce spor o míru státních zásahů? Myslím, že žádný dramaticky hluboký rozpor v  ekonomické profesi není. Ekonomie se v posledních řádově dvaceti letech hodně posunula od čistě společenské ideologické vědy směrem k empirii. Používá modelování řady procesů a  to přirozeným způsobem vede ke sbližování různých škol a jejich prolínání. Není to tak, že by na jedné straně stáli přesvědčení keynesiánci a na druhé straně monetaristé v čistém slova smyslu, jak se to popisuje v učebnicích. Myslím, že hlavní ekonomové používají oba úhly pohledu.

Jsou dnes demokratické země s tržní ekonomikou v zádech schopny řešit globální ekologické výzvy, jako třeba hrozící změnu klimatu? Jsou, se všemi limity, které demokracie má. Nic lepšího nemáme. Jak by ovlivnilo ekonomický růst, pokud by se teď politici rozhodli, že zahrnou škody na životním prostředí do cen výrobků? Záleží na tom… Určitě by to vedlo ke změně struktury ekonomie, mohlo by to podnítit investice do jiných druhů technologií. A jestli by to omezilo hospodářský růst, nebo ne, to je otevřená otázka. Může to mít krátkodobé dopady, jako zdražení cen energií, ale proto se to dělá. Také myslím, že velká změna klimatu, pakliže k  ní dojde, může dramatickým způsobem ovlivnit růstové vyhlídky globální ekonomiky. K čemu se kloníte vy? Máme dnes zatížit podniky s tím, že tak možná jednou odvrátíme dopady změny klimatu na ekonomiku? Myslím, že na korektní ekonomické analýzy nákladů a výnosů různých reakcí na změny klimatu pořád ještě čekáme. Umí ekonomové zhodnotit škody na životním prostředí? Jsou škody vyčíslitelné a nevyčíslitelné. Smysluplně se nedá ohodnotit třeba vymizení živočišného druhu nebo dopady z hromadných přesunů lidí ze zatopených oblastí, na druhou stranu vlny veder, nedostatek vody nebo absence sněhu v alpských lyžařských oblastech, to všechno se spočítat dá. Máme se tedy snažit o ekonomické zhodnocení škod na životním prostředí? Samozřejmě. Musí tomu předcházet analýza pokud možno dlouhodobá, protože ta pracuje s  celou řadů předpokladů a  parametrů, které mohou velmi výrazně ovlivnit výsledek. Proto je dobré mít těchto analýz, které budou založeny na různých předpokladech a různých parametrech, víc. A tady má, myslím, ekonomická profese velký dluh.

Studenti oceňují jak odborný, tak osobní přínos stáže CEEPUS: dozvěděli se víc o sobě, hostitelské zemi, jejím jazyku, našli nové přátele a někteří hodnotí stáž jako nejlepší příležitost svého studia. Z jejich poznatků: „Není možné jmenovat pouze jeden z tolika hezkých zážitků, ale dá se říci, že nejlepší zkušenost je studovat a žít s lidmi z celého světa, kteří přišli na pražskou univerzitu za stejným účelem jako já.“ „…a také jsem osobně poznal, že můj obor studia může být obohacením pro mé kolegy z ciziny, protože v některých ohledech je situace v České republice jedinečná.“ Termíny přihlášek mobilit jsou 15. června a 15. listopadu, pro freemovers 15. listopadu, pro tematickou síť průběžně. Přihlášky projektů sítí se podávají do 15. ledna. Nejúspěšnější sítě mohou získat Cenu ministrů. Kde najdete podrobné informace o našem programu? Národní kancelář CEEPUS Dům zahraničních služeb MŠMT Senovážné náměstí 26, Praha 1

Vysoká škola ekonomická v Praze nabízí českým a zahraničním studentům pro akademický rok 2007/2008 nově akreditovaný dvouletý navazující magisterský program plně vyučovaný v anglickém jazyce

INTERNATIONAL BUSINESS – CENTRAL EUROPEAN BUSINESS REALITIES Uzávěrka přihlášek: 30. dubna 2007 Školné: 1.800 eur / semestr Informace a kontakty: VŠE v Praze Nám. W. Churchilla 4 130 67 Praha 3 http://ozs.vse.cz/isc

Podle vás tedy ještě není jasné, jak nastavit opatření typu ekologická daňová reforma? Ani o té nutnosti nejste přesvědčená? V  tuhle chvíli neznám skutečné penzum výpočtů, které mohou na tuto otázku odpovědět čistě z ekonomického hlediska. Je to podobné jako u eura – také se dostáváme do roviny víry. Můj osobní názor je, že je dobré motivovat lidi, aby se chovali ekologičtěji. Zda to má být prostřednictvím daňového systému, je otázkou.

24 měsíců

+ +

18 měsíců

+

Roční

Bylo to beze slova

V čem bylo pro vás šestileté působení ve vedení ČNB překvapivé? Takto jsem o  tom nepřemýšlela. Bylo to zajímavé, stimulující, naučila jsem se spoustu věcí, myslím si, že jsme odvedli docela slušný kus práce i na poli vnitřního fungování ČNB. Co budete dělat teď? Tento týden bych měla začít pracovat v  České bankovní asociaci. To je instituce financovaná bankami působícími v Česku, která má za úkol komunikovat s veřejností a zprostředkovat společné zájmy. Marek Švehla

Q

Tištěný týdeník do vaší schránky

20 Kč

Přístup k aktuálnímu číslu na internetu

20 Kč

Přístup do archivu na internetu

15 Kč

+

= 25 Kč

= 20 Kč

+

= 25 Kč

+

= 20 Kč

Podklady pro platbu mi zašlete:

Pololetní

poštou

Čtvrtletní

Sleva 3 Kč pro majitele karty ISIC, IYTC a ITIC

emailem

kopii karty zašlete spolu s objednávkou nebo na [email protected]

Proč vás prezident nejmenoval jako členku bankovní rady do druhého období? Nevím.

Proč? Nevím. Ptala jsem se alespoň lidí kolem prezidenta a ti mě naopak do poslední chvíle ujišťovali, že budu potvrzena i do druhého období.

ing.Ludmila Šterbová, CSc. – ředitelka programu [email protected] ing. Ivana Krejčí – administrátorka programu [email protected]

Objednávka předplatného

Daně jsou tržní nástroj, ekonomicky jde o nejčistší způsob, jak motivovat lidi k nějakému chování. Ano, z  pohledu ekonoma jsou daně legitimním nástrojem, jak může vláda uskutečňovat své cíle.

Nikdo vám to neřekl? Ne. Mí předchůdci se takovou zprávu dozvěděli z  prezidentské kanceláře dva měsíce předem a  prezident se s  nimi rozloučil. Mně to oznámili dva dny před koncem mandátu beze slova vysvětlení.

Pošta: P.O. BOX 8, 110 06 Praha 06 tel./fax: 224 398 263, e-mail: [email protected] www.dzs.cz/ceepus (v češtině), www.ceepus.info (v angličtině)

PLÁTCE

ODBĚRATEL

pokud se liší od plátce

Jméno, příjmení Firma IČO, DIČ Ulice Město, PSČ Stát Telefon E-mail

Zašlete mi darovací certifikát. Předplatitelský servis týdeníku RESPEKT Křemencova 10, 110 00 Praha 1 Potvrzení o přijetí objednávky předplatného obdržíte s prvním výtiskem anebo e-mailem.

800 100 634 PREDPLATNE.RESPEKT.CZ

16 VIDEO.RESPEKT.CZ

10.–15. duben 2007  V  RESPEKT 15

výběr z webu respekt.cz

O integraci a asimilaci (nejen pro pana Topolánka) životě dodržovat – viz výsledky komunistického umísťování romských dětí do dětských domovů. Podobně dopadla komunistická snaha asimilovat Jak pan předseda vlády ukázal při projevu k slav- Romy tak, že byli přestěhováváni z osad do sídlišť nostnímu zahájení Evropského roku rovných pří- – stačí se podívat na mostecký Chánov. ležitostí v divadle Archa, nejsou mu jasné některé základní pojmy (a bohužel ani těm, co mu při O takové „řešení“ předseda vlády neusiluje, z toho psaní projevů pomáhají). Například kladl rovnítko jej rozhodně nechci obviňovat, jen by si měl ujasmezi integraci a asimilaci menšin. nit pojmy. Asimilace není integrace. Integrovaní lidé mají svobodu vyznávat své normy a hodnoty, Naprosto s panem Topolánkem souhlasím v tom, pokud tím nenarušují svobody druhých. že „je důležité, aby školský systém lépe než dnes přispíval k soudržnosti společnosti. Aby nevylu- Ve Švédsku se děti imigrantů učí ve škole i jazyku čoval odlišné skupiny – etnické, ale potenciálně svých rodičů. Z laického pohledu je to nesmysl. i náboženské – do kulturních ghett.“ Jak toho chce Nejenže jim tento jazyk ve Švédsku na nic nebudosáhnout? „Školský systém musí (...) sloužit k asi- de, jeho znalost může navíc znesnadňovat intemilaci, ke schopnosti menšin plně se integrovat do graci do švédské kultury. Švédské zkušenosti většinové společnosti, do společnosti práva a jasných ale ukazují, že je tomu naopak. Jak je to možné? pravidel.“ A dále dodává: „Neschopnost integrovat Znalost jazyka kultury, ze které pocházejí rodijakoukoli kulturní menšinu způsobuje problémy če, zvyšuje sebevědomí dětí a zlepšuje tak jejich a vede k tomu, že tyto skupiny nikdy nedosáhnou školní výsledky. To, že imigranti přijímají kulturu na rovné příležitosti. Peníze, které stát v této oblasti své nové vlasti, neznamená, že se musí vzdát té vydává, musejí jít na asimilaci jednotlivců (...).“ No, své. V Británii je naprosto běžné, že jste Indem či to je pěkně popletené páté přes deváté. Britem zároveň a dokážete se bez větších problémů pohybovat v obou kulturách – to je klasický Při asimilaci se menšinová sociální skupina beze- příklad integrace. zbytku přizpůsobuje (ať už dobrovolně či ne) větši- Co se týká integrace Romů v českých školách, určinové, přičemž ztrácí veškeré rysy svébytnosti a pře- tě by neuškodilo více výuky o Romech, jejich kulstává existovat jako odlišná sociální skupina. Pří- tuře a historii. Přispělo by to k většímu vzájemnékladem může být asimilace, jak ji prováděli Borgové mu poznání a většímu sebevědomí romských dětí. v seriálu Star Trek. Oproti tomu v procesu integra- Také bych se přimlouval za uvolněnější atmosféru ce se menšinová sociální skupina sice začleňuje do v českých školách a liberalizaci školství obecně. většinové, ale to svébytné, co nebrání vzájemnému Nejenže by to bylo blíže naturelu spousty romsoužití, si menšina ponechává a může to dále roz- ských dětí, ale neublížilo by to ani těm neromvíjet. Je možné, že se v takovém případě i většina ským. Tady je vidět, že přiblížit se jedné kultuře vzdává některých svých rysů, pokud brání vzájem- nemusí vůbec znamenat poškodit tu druhou. nému soužití s menšinou. Například je ochotna tolerovat náboženství do té doby zakázaná. Takže rozlišujme. Plošnou asimilaci, ať už ve školách nebo kdekoliv jinde, rozhodně ne, pokud si Obecně platí, že nějaký stupeň asimilace je vždy nechceme přivodit další problémy. Integraci roznutný. Nejúspěšnější bývají ti cizinci, kteří se dob- hodně ano. rovolně asimilovali, tzn. cíleně se zbavili odlišností od majority a splynuli s ní. To ovšem není vždy zce- Martin Fafejta la možné. Tomu, kdo se odlišuje barvou pleti, není Autor je sociolog. Q asimilace v rasistickém prostředí příliš platná.

FAFEJTA.BLOG.RESPEKT.CZ

Lidé, kteří strávili ve vězení léta, vyprávějí o své zkušenosti dětem. Videoreportáž rozvíjí článek Jáchyma Topola Výchova zločinem a trestem z Respektu číslo 13.

GLOSY.RESPEKT.CZ

Každé ráno nová glosa od redaktorů Respektu. Pondělí: Zbyněk Petráček Úterý: Martin M. Šimečka Středa: Erik Tabery Čtvrtek: Petr Třešňák Pátek: Jiří Sobota Sobota: Marek Švehla

STALOSE.RESPEKT.CZ

Každý den rozbor jedné aktuální události z České republiky nebo ze zahraničí.

ANKETA.RESPEKT.CZ Přejete si, aby v Praze proběhla olympiáda?

ANO 19 % NE 81 % Hlasujte a diskutujte o dalších otázkách: Líbí se vám návrh daňové reformy? Chcete zákaz kouření v restauracích? Byl Pinochet horší než Fidel Castro?

ENGLISH.RESPEKT.CZ

Anglické verze všech Minulých týdnů Ivana Lampera a řady dalších článků. Peter Singer, Jeremy Paxman, Francis Fukuyama a další

PODCAST.RESPEKT.CZ

Respekt nyní i ve zvuku. Poslechněte si rozhovory s redaktory Respektu o aktuálních článcích a další nahrávky.

DUEL.RESPEKT.CZ

Sledujte střet dvou osobností nad spornými otázkami dneška. Zvažte, kdo má silnější argumenty, a připojte svůj názor. Má slovní hodnocení ve školách vystřídat známky? Má být v Česku radarová základna? Je KSČM standardní politická strana? Lze žít ve městě bez aut?

Pokud není asimilace dobrovolná, a to v případě Z DISKUSE asimilace celých sociálních skupin asi není nikdy, Dle mého názoru zkrátka nelze uspokojivě skloubit napáchá většinou více škody než užitku. Vezměme kulturu islámskou s kulturou západní. Muslim, pokud si případ zákazu muslimských šátků ve francouz- má být produktivním občanem v západní zemi, mezi ských státních školách. Výsledkem je narůstající jejíž hodnoty patří sekulární stát, emancipace, svobopočet rodičů hlásících své děti do soukromých škol da slova atd., těžko může podporovat zavedení prá(muslimských), což těžko přispívá k větší integraci va šaría, cenzuru rouhačských karikatur atd. Západní muslimských dětí do většinové společnosti. Histo- pluralismus a tolerance by se neměly vztahovat na ty, ricky je oblíbeným nástrojem asimilace odebírání kteří vyznávají hluboce netolerantní a v tomto ohledu dětí rodičům z minoritních skupin a jejich umísťo- „nezápadní“ názory a snaží se je šířit. To je otázka prování do dětských domovů. Vyrůstají z nich pak sté sebezáchovy. Pregnantně to vyjádřil Thomas Mann: lidé, kteří se možná normy většinové společnosti „Tolerance vztažená na zlo se stává zločinem.“ formálně naučí, ale pokud nejsou pod dozorem, nejsou je mnohdy schopni (či ochotni) v reálném Viktor Dvořák

Komplikace výzkumnice v Americe KADLECOVA.BLOG.RESPEKT.CZ

Jediná věc však neprojde: dotazníky mají být distribuované v subkultuře studentů Ivy League univerzit – to je taková osmička soukromých vysokých škol na východním pobřeží, které jsou proslulé šíleně vysokými poplatky (undergraduates platí asi 40 000 dolarů ročně), snobismem, skvělým zázemím pro sportovce a velmi kvalitní výukou. Princeton je jednou z těchto škol – a ani tato instituce, ačkoli jsem tu na její pozvání, mi dotazníky zřejmě nedovolí distribuovat.

Sedím v  jedné z  knihoven Princeton University. Přiletěla jsem sem jako výzkumnice na dva měsíce. Zdá se však, že kvůli některým americkým předpisům vyzkoumám akorát tak rozdíl mezi chutí organické zázvorové zmrzliny s  kardamomem a  sušeným hovězím. Proč není dotazník v USA přijatelnou metodou vědecké práce?

Jedním z  (dosud neoficiálně sdělených) důvodů je, že nejsem zaměstnancem této školy. Představte si, že aby člověk mohl udělat komparativní výzkum tří Ivy League univerzit, musí nejspíš být na všech z nich učitelem (nebo na jedné učitelem, na druhé školníkem a na třetí knihovníkem). Většinou se na výzkumech cení právě to, že výzkumník není členem komunity. Jeho potenciální nestrannost zvyšuje věrohodnost výsledku. Nikoli zde.

Můj dotazník se týká způsobu čtení ženských a  dívčích časopisů, čtenářských návyků, sledovanosti témat a  frekvence a  hloubky čtení tiskovin, jimiž většina z  nás hluboce pohrdá a menšina je bezostyšně čte v tramvaji, a navíc se jimi řídí v sociální interakci. Je to pěkný čtyřstránkový dotazník, napsaný hezkou angličtinou a  několikrát zkontrolovaný metodologem, mediálním odborníkem a  americkou lingvistkou. Vše prošlo.

Další věc, a ta je zásadnější, je, že ačkoli je dotazník zcela anonymní a dobrovolný (to je v něm několikrát zdůrazněno), školy se tu bojí žalob svých studentů jak čert kříže. Dotazník je pro ně vstupenkou k  soudnímu procesu. Proč? Nevím. Na Princetonu existuje taková prima komise, která zkoumá, zda byl dodržen tzv. human subject process, tedy korektní zacházení se zkoumanými lidmi. Chápu, že když do člověka pouští při pokusech elektřinu, mohlo by mu to vadit. Ale vzít do rukou tužku

Důkaz Googlem JELINEK.BLOG.RESPEKT.CZ Znáte pojem „důkaz davem“? Je to jednoduché. Vezme se nějaké tvrzení a  na základě dotazování velkého počtu lidí se dokazuje jeho pravdivost. Něco jako „obrátit se na publikum“ v  televizní soutěži. V  reprezentativním vzorku populace většinou převáží správná odpověď, ale nemusí tomu tak být vždy. Stačí vzít nějaké tvrzení hodně ovlivněné nějakými mýty a hned je vše jinak – což takhle se zeptat třeba na původ současné podoby Santa Clause... Stejný postup lze opět uplatnit i internetově. Potřebujeme-li zjistit platnost nějaké skutečnosti, lze opět využít vyhledávací služby. Dobré je to například při ověřování psané podoby nějakého slova. Pokud bych si nebyl jistý, zda se třeba „accommodation“ nepíše náhodou „acommodation“, lze to snadno ověřit. Google dává výsledek 120 milionů ku jednomu milionu. Takže první podoba je asi správná. Každého jistě napadne, jaké záludnosti to skrývá. Zrovna jazyková podoba je zrádná – stačí, aby nesprávný tvar existoval v jiném (rozšířenějším) jazyce, a hned to s  výsledky pořádně zamává (to je do jisté míry řešitelné omezením vyhledávání na konkrétní jazyk). Vyhledávací databáze také může být zaplavena (ať už cíleně či jen tak) nerelevantními informacemi – stačí si vzpomenout na „namyšlenýho burana“ (pokud zadáte toto sousloví do Googlu, jako první se objeví profil Jiřího Paroubka – pozn. red.). Zkrátka, dostat se k všemožným informacím je dnes mimořádně snadné. Důležité ale je nebrat je za nesporné. Jinak se může člověku snadno přihodit opak úmyslu – udělá sice v diskusi blbce, ale nikoli z  autora článku, nýbrž ze sebe samotného. Lukáš Jelínek Počítačový nadšenec, který kromě vrtání se v nesrozumitelných programech také rád komentuje aktuální události Q i dlouhodobé trendy.

Na okraj 1. Jako reakce na otázky, pro které lze odpověď snadno najít na webu, se používá zkratka STFW - Search The Fucking Web, tedy „prohledej ten zas.... web“. Ještě oblíbenější je zkratka RTFM (Read The Fucking Manual) sdělovaná lidem, kteří jsou líní číst návod k použití. 2. Kromě zmíněné definice důkazu davem existuje další, méně striktní. Nevyžaduje nadpoloviční souhlas dotazovaných, postačuje jejich dostatečný počet (např. „s tímto tvrzením souhlasí 1000 lidí“)

a papír, to snad ještě nikoho nezabilo (o. k., ve filmu Královna Margot se vyskytovala otrávená kniha, ale přísahám, že tohle bych respondentům neudělala...). Každopádně jsou tyhle komise velmi pomalé. Než se doberou výsledku, budu pryč i s výzkumným šetřením. Které se navíc nesmí na akademické půdě distribuovat, zvláště ne v  knihovnách (alespoň na Columbijské univerzitě v New Yorku). Kateřina Kadlecová Autorka je doktorandka na FSV UK.

předplatitelský servis

Q

téma

RESPEKT 15  V  10.–15. duben 2007

17

Asi každý se někdy zamyslel nad tím, co by byl schopen obětovat, k jakému by byl ochoten sebezapření, kdyby chtěl něco dokázat, kdyby chtěl být v něčem lepší než ostatní. Tohle jsou tři inspirativní příběhy mladých žen a lidí kolem nich. A to nejen pro ty, kteří chtějí být o pár setin rychlejší než ostatní. Martina Sáblíková s trenérem: Dali tomu všechno a místo do Ulánbátaru jezdí do Colorada. foto profimedia.cz

Dokázaly nemožné

Tři sportovní příběhy o splněné touze a o tom, co to stojí

P

ostávali u  oválů, kde Martina poslední tři měsíce trénovala, tvářili se nenápadně a snažili se té záhadě přijít na kloub. „I ve sportu jsou špioni,“ prohlašuje Petr Novák, trenér hubeňoučké dívky ze Žďáru nad Sázavou, která navzdory své tělesné konstituci a tomu, že pochází ze země, kde není jediná umělá rychlobruslařská dráha, a k závodům se tady proto připravuje na rybníce či doma v pokoji, před měsícem získala dva světové tituly a pokořila světový rekord. Díky tomu teď analytici z rychlobruslařské velmoci Nizozemska, kde je rychlobruslařských hal sedm, rozebírají na televizních obrazovkách její styl a Petr Novák, muž s boxerskou šíjí, jenž je o čtyřicet let starší než jeho svěřenkyně, říká napůl s  obavou a  napůl s  hrdostí: „Začnou nás kopírovat.“ Novák proto stáhl z webových stránek svého týmu informace o  místech a  datech tréninkových kempů a  nabádá své ovečky (kromě deva-

tenáctileté mistryně trénuje ještě několik nadějných juniorů) k ostražitosti před příliš zvídavými osobami. Ty se prý mohou ke sportovci přitočit s takzvaným sport testerem, změřit jeho tepové frekvence a na základě jejich znalostí pak přizpůsobit trénink vlastních borců. Po rozhovoru s  novináři v  hospodě žďárského zimního stadionu Petr Novák a skupinka pěti teenagerů ve sportovním, mezi nimiž je světová šampionka v baseballové čepici a velkoplošných černých brýlích, nasedá do hnědé dodávky se sponzorskými logy a nápisem Martina Sáblíková: odjíždějí se v ústraní poradit o tréninkovém programu na další týdny. „Pardon, to už bude uzavřené zasedání,“ loučí se s tiskem pan Novák v módní pruhované košili a se zlatým řetízkem na krku. Posouzení jedinečnosti stylu děvčete z  Vysočiny a  výživových metod jejího trenéra nechme tělovýchovným expertům – ostatně Petr Novák detaily prozrazovat odmítá – a podívejme se, jak

tento příběh, jemuž novináři přezdívají Pohádka o Popelce z rybníka, vlastně začal.

Prostě věřil Bylo jí deset a Petr Novák přišel se svou tehdejší ženou na návštěvu za Sáblíkovými do jejich panelákového bytu nedaleko zimního stadionu ve Žďáru nad Sázavou. „Na ten večer si pamatuju, běhala jsem po pokoji v pyžamu, a pak jsem musela jít spát,“ vybavuje si Martina. Manželé Sáblíkovi se pak s rodinným přítelem Novákem bavili o všem možném a  také o  sportování svých dětí. „Petře, ty s těmi svými kluky jezdíš do Holandska nebo Itálie, zkus i  naši holku, ať se taky někam podívá,“ navrhla paní Sáblíková tehdy už dlouholetému rychlobruslařskému trenérovi. To se psal rok 1998 a dívka, která hrála za místní žákovský oddíl basketbal, pak o  pár dní později přišla k  Novákovi na „zkoušku“. Když ji pozoroval, jak jezdí

18

10.–15. duben 2007  V  RESPEKT 15

téma

na kolečkových bruslích po oválu, zaujala ho prý svižnost, s jakou se zvedla po každém z několika pádů. Většina jiných dětí se prý v  takové situaci aspoň chvíli „lituje“. „Pak jsem se šel podívat na její zápas v basketu. Prohrávali o dvacet bodů, všechny holky to vzdaly, jen Martina lítala od jednoho koše pod druhý a snažila se to marně zvrátit. Tak jsem si řekl, že tahle holka musí dělat individuální sport,“ vypráví Novák. Martinin tatínek Milan Sáblík, velký fanda basketbalu, nejdřív váhal, zda jeho dcera má na žádost nového trenéra nechat košíkové. „Ale Petr nám slíbil, že budou výsledky,“ vzpomíná pan Sáblík na den, kdy jim rychlobruslařský trenér tvrdil, že takhle šikovná a pro věc zapálená holka to může dotáhnout až k medaili na mistrovství světa nebo na olympiádě. Ale než slibované výsledky přišly, byli on i jeho žena pořádně vtaženi do hry. Vozili Martinu na závody, a  pokud se konaly v  zahraničí, museli technolog z  fabriky na výrobu rybářských prutů a  jeho manželka, živící se jako účetní, sáhnout pěkně hluboko do kapsy. Na cestu do Norska si třeba vzali třicetitisícový úvěr v bance. „Byla to pro nás darda. Ale my věděli, že kvůli jejímu dalšímu vývoji tam musíme jet.“ Svaz rychlobruslení neoplýval zástupy sponzorů, peníze do něj šly jen přes oficiální instituce a bylo jich málo. Museli tedy přispívat rodiče nebo trenéři – jako Petr Novák, který pracoval coby stavbyvedoucí a vydělával, jak říká, „jako nikdy předtím“. Přesto snižoval náklady tím, že na závodech, na které si musel brát dovolenou, přespával v karavanu. Až když bylo Martině šestnáct, stala se členkou armádního klubu Dukla Praha a podmínky se mírně zlepšily. Fanatik, magor, říkali donedávna o  Petru Novákovi. Kvůli své první a  hlavní lásce, rychlobruslení, se před několika lety rozvedl: jeho žena totiž podle něj nedokázala pochopit, proč věnuje skoro všechen čas sportu, který nepřináší výsledky ani peníze. To už bylo v  době, kdy trénoval Martinu. „Ale já si prostě vzal do hlavy, že to s ní konečně dotáhnu až do vítězného konce, a tak do toho dám všechen svůj čas a energii.“ Petr Novák sám na přelomu 60. a  70. let závodil, ale v disciplíně, která tu živořila na okraji zájmu, patřil jen k  reprezentačnímu průměru. „Ale říkal jsem si, že s  tímhle sportem se podívám do světa snadněji než s  jiným, kde je větší konkurence.“ Tak jezdil, i  když hlavně jen po zemích východního bloku, jenže třeba Ulánbátar mu přišel jako těžká exotika. Poté co se závoděním skončil, umanul si, že když sám nedosáhl na nejvyšší mety, vychová špičkového jezdce jako trenér. „Strašně mě to bavilo, jsem asi soutěživej typ. Poměřoval jsem si při trénincích svoje časy s časy těch kluků a čekal, kdo mě jednou začne předjíždět,“ vypráví. (Předjel ho v 80. letech Jiří Kyncl, s nímž se v roce 1988 dostal na olympiádu v Calgary, kde skončil na 16. místě.) Pracoval jako mistr ve fabrice na výrobu sedaček pro traktory – směna začínala v  půl šesté ráno. Vstával ještě v noci a trénoval na rybníku či přírodním okruhu ve Svratce od čtyř do pěti a po práci chodil se svými svěřenci běhat do lesů. Za totality měl ale několikrát do roka jistotu, že za státní peníze pojede na tréninkové soustředění na umělou dráhu do NDR nebo Ruska. Po roce 1989 byl přísun peněz ze svazu rychlobruslení či olympijského výboru velmi nejistý. Funkcionáři nevěděli, odkud mají finance po krachu státní tělovýchovy brát – a sponzoři měli zájem jen o fotbal, hokej a  tenis, a  ne o  sport bez medailí. „Udělejte úspěch a my vám dáme,“ říkali na svazu. Petr Novák zkoušel podnikat v obchodě se sportovními potřebami, pohostinství, pracoval jako stavbyvedoucí nebo žil z podpory. „Je to rafan. Neúspěchy i problémy v osobním životě ho spíš posílily,“ popisuje Nováka jeho dlouholetý známý a funkcionář rychlobruslařského svazu Václav Musil. „Měl jsem několik talentů, kteří to mohli dotáhnout daleko, ale nechtěli tomu dát všechno,“ vzpomíná Novák. „Kolem sedmnácti osmnácti dali přednost jinému životu. Začali chodit na diskotéky, za holkama. Tak jsem jim řekl: když vás to nebaví, tak toho nechte. Nebudu do vás zbytečně strkat peníze.“ Co ho ale tedy motivovalo „odrhovat si celá léta od úst“? „To není nevysvětlitelný. Rybáře nebo myslivce se taky nikdo neptá, proč si kupuje výzbroj třeba za desítky tisíc a ztrácí celé noci čekáním na břehu nebo na posedu. Byl to velký koníček a některé koníčky jsou hodně drahé,“ říká Novák. „Samozřejmě že jsem věřil, že se ty peníze jednou vrátí. Teď jsem spokojenej.“

Nejšťastnější „Čím mě motivoval? Myslím, že mi říkal to, co všem přede mnou. Že už měl patnáct lidí na starosti, ale se mnou konečně udělá tu medaili,“ směje se Sáblíková. Dívka, o níž lidé kolem ní říkají, že díky své houževnatosti a cílevědomosti nikdy žádné velké pobízení nepotřebovala, pak vážněji dodá: „Říkali jsme, že to všem ukážeme navzdory těm podmínkám, které máme.“ Vždycky se museli spoléhat na počasí. Přírodní dráha ve Svratce nebo rybník Krejcar pokaždé nezamrzly. Zatímco její konkurentky sviští po umělém ledu, Martina Sáblíková má tisíce

hodin odtrénováno v pokoji na prkně, na kterém v ponožkách imituje bruslařský pohyb. „Mně to nevadí, soupeřky se třeba musí trmácet někam do haly,“ usmívá se přebornice. Na přípravu na konci loňského a  v  prvních měsících letošního roku se ale díky prvním úspěchům z roku 2006 – čtvrtému místu na olympiádě v Turíně – přece jen sehnalo dost sponzorů na to, aby mohla pobývat na zahraničních umělých drahách dostatečně dlouho před rozhodujícími závody v Americe. Loga dárců nosí závodnice na těle. Nejcennější jsou stehna, protože při snímání závodů televizními kamerami jsou na nich firemní obrázky nejlépe vidět. Většina z částky přibližně pěti milionů korun, které stojí sezona Novákova týmu, se uhradí právě z reklamy, zbytek zaplatí klub Dukla Praha, pod nějž svěřenci Nováka spadají, a svaz rychlobruslení. Ta letošní neuvěřitelná už vynesla asi pětkrát víc než loňská. A co je hlavní – přinesla i mnohonásobně větší pocit zadostiučinění. Když v Salt Lake City Martina vyhrála první ze dvou titulů mistryně světa, řekl jí Novák trochu nalomeným hlasem, že na tuhle chvíli čekal třicet let. A tehdy byla prý nejšťastnější. Oba ale chtějí jít spolu ještě dál, přestože přicházejí nabídky na trénování do zahraničí. Dívka ze Žďáru má před sebou ještě třeba patnáct let kariéry – její soupeřky často excelují i v pětatřiceti. Osobní život nebo studium (ještě nedokončila gymnázium) jdou zatím stranou: „V  sezoně jsou knížky i  kluci tabu,“ říká stále dobře naložená sportovkyně. Na diskotéky kvůli přísnému dennímu režimu nemůže, ale po Žďáru popojíždí novou ojetinou značky BMW, a jak říká, „cítí se super“. Na otázku, co jí dal úspěch kromě medailí, říká: „Popularitu, to je docela příjemný.“ Slova se ujímá trenér Novák: „Umí se teď pohybovat ve světě a určitě to přinese i peníze.“ Pokud jde o budoucnost, nezajímá Martinu Sáblíkovou teď nic jiného než příští olympiáda ve Vancouveru (2010). Co bude po její pětatřicítce, dnes neřeší. „Ty holky a kluci, co jezdili s Petrem Novákem a předčasně toho nechali, dnes litujou,“ odpovídá otec Milan Sáblík na otázku, jestli by do toho šel se svou dcerou znovu. „My zažili docela krušné roky, ale nelitujeme. “

Porod šampionů Je osm ráno, na sjezdovce Svatý Petr ve Špindlerově Mlýně probíhá jeden z posledních tréninků mistryně světa ve slalomu v  této sezoně. Šárka Záhrobská vyjela lanovkou a u první branky se na okamžik dává do řeči s dívkou z místního lyžařského oddílu, která jí gratuluje k  nedávnému úspěchu. „Nekecejte na tom startu. Jeď!“ skřehotá hlas z vysílačky na jejím rameni. „A nepodjížděj tolik ty branky! Pak je celej kopec v pytli!“ To její otec a trenér Petr Záhrobský o nějakých dvě stě metrů níž neskrývá svou netrpělivost. Ví, že za hodinu se svah otevírá pro veřejnost a on se svou dcerou bude muset zmizet, protože v davu lyžování chtivých rekreantů se trénovat nedá. Těžko se divit, že s  takovým pobízením za zády štíhlá šampionka nemá na hovor s novinářem čas. „To jde všechno přes otce,“ mávne jen dole pod kopcem rukou a spěchá k lanovce. Její otec zatím dělá vrtačkou díry do zledovatělého sněhu a zaráží tam další tyče. O několik hodin později sedí Petr Záhrobský, statný padesátník s  opálenou a  ošlehanou tváří, za stolem u sklenice vína a tváří se mnohem přístupněji. Podle jeho řeči je jasné, že únorové vítězství na mistrovství světa ve Švédsku, které přivodilo šok v  tuzemsku, ale především v  alpských zemích, je také jeho vítězstvím. Nebo hlavně jeho vítězstvím. „Lyžování zabere mnohem víc času než advokátní praxe,“ říká bývalý právník v chatě v lyžařském středisku Benecko. O  třicet metrů dál, v  červené roubence, před dvaadvaceti lety přivedl vlastníma rukama budoucí mistryni na svět. Nedůvěřoval státnímu porodnictví, a  tak si udělal porodnický kurz. A  za pár let nevěřil ani trenérům z lyžařského svazu. Takže po absolvování kurzů trenérství a mazání lyží zanechal své profese a veškerou energii a úspory vložil do jednoho cíle: udělat ze svých dětí Petra a Šárky šampiony ve sjezdovém lyžování a jednou to natřít závodníkům z alpských velmocí. „Dívali jsme se v  televizi na závody Světového poháru a on mně říkal: Jednou na těch stupních budeš stát ty,“ vzpomíná už mnohem sebevědoměji vystupující Šárka později v  pražském bytě Záhrobských, kde jsou  v  jakési síni slávy shromážděny poháry i medaile a vylepeny výstřižky z novin. Jeden z novinových titulků rozhovoru s Petrem Záhrobským hlásá: „Měli mě za idiota.“

ných „dobrovolných“ brigád občanů pak spolu se sousedy vystavěl asi dvě stě metrů od svého domku malý lyžařský vlek. Po koupi krkonošské chalupy totiž bývalý atlet zcela propadl lyžování. A od nejútlejšího dětství k němu vedl i své dva potomky. „Když jsem viděl, jak jim to jde, říkal jsem si, že by to v tomhle sportu mohli někam dotáhnout. A  že jim vyjdu vstříc víc, než moji rodiče vyšli mně,“ vzpomíná Záhrobský. „Postupně mě to začalo pohlcovat.“ Petr Záhrobský si sehnal veškerou dostupnou literaturu o  lyžování, trenérské metodice i  kouzlech s vosky a zaplatil si kurzy. Stal se samoukem. „Bylo mi jasné, že když se toho ujmu já, budeme trénovat do posledního puntíku. Otec ví, co jeho dítě snese. Takzvaní profesionální trenéři koukají na to, kdy mají padla. Fotr to dělá srdcem, to je rozdíl.“ A viděl, že v jeho dětech opravdu něco je, protože nejdřív Petr a potom i Šárka začali vyhrávat první žákovské závody, kvůli nimž s rodiči objížděli republiku v malém polském fiatu s lyžemi na střeše. Poráželi děti o několik let starší a nadšený otec začal být přesvědčený o tom, že mají na to dostat se do reprezentace a pak třeba i na olympiádu. „Rodiče, kteří dají své děti na lyžování, si neuvědomují, že musí obětovat svou profesi, pokud chtějí něčeho dosáhnout. Protože s tím nepočítají, je tak velký odpad,“ říká otec šampionky. Záhrobští se tedy přestěhovali natrvalo z Prahy do Benecka. Rodícímu se trenérovi bylo jasné, že bydlet kousek od několika málo tuzemských sjezdovek, na nichž se dá aspoň trochu trénovat, je k nezaplacení. Děti tu chodily pěšky do několik kilometrů vzdálené školy a  někdy přespávaly ve vlastnoručně postaveném iglú za chalupou. A hlavně trénovaly pro otcův sen. V zimě trávily hodiny na lyžích, v létě třeba na kole. Ve snaze posílit v Šárce „pocit, jak je důležitá“, uspořádal Petr Záhrobský s kamarádem podnikatelem mezinárodní závod pro mladší žáky, protože ty organizované svazem mu připadaly „odfláknuté“. „Probíhalo to stejně jako ve Světovém poháru. Nejlepší dostali jako ceny malé glóby, já jsem dělal moderátora a se závodníky natáčel na kameru interview… Osmiletá Šárka tam dvakrát vyhrála, ale zážitek to musel být i pro ostatní,“ vzpomíná s nadšením Záhrobský. V  té době už dvanáctiletý Petr začal s  otcem jezdit na závody do zahraničí, protože potřeboval

větší konkurenci. Z  čeho ale zaplatit cestu, ubytování, výstroj, nové lyže? Pokud se měla sezona „udělat“ opravdu poctivě, vycházel rozpočet na několik set tisíc korun. Pan Záhrobský opustil svůj džob právníka v pojišťovně, pohrdl možnou soukromou lukrativní kariérou ve svém oboru a dal se na plný úvazek na profesi trenéra a manažera. Otec dvou vysněných šampionů začal se svojí typickou zarputilou vytrvalostí obcházet potenciální sponzory. Nosil s sebou desky, kde byly zaznamenány dosavadní úspěchy jeho ratolestí, a mluvil o tom, že jednou pojedou na olympiádě. Většinou nepronikl ani přes sekretářky, a když, tak si mnozí ředitelé ťukali na čelo. Ale jeden ze dvaceti pokusů vždycky vyšel. „Tohle nemůže dělat každý. Musíte být zdatným obchodníkem, umět komunikovat,“ říká Záhrobský, kterému nic z  potřebných vlastností nechybí. Díky sponzorům tak mohl rodinný tým jezdit trénovat i závodit do Rakouska nebo Itálie, ale přespávalo se v  nejlevnějších ubytovnách a jedlo se zavařené maso a omáčky ze sklenic, kterými je vybavila paní Záhrobská. (Ta také jezdila na závody s malou Šárkou, zatímco otec s  Petrem, později si děti prohodili.) Jejího manžela také napadlo, že lyžařskou sezonu by bylo dobré prodloužit. Proto obeslal žádostmi o sponzorství snad všechna lyžařská střediska v  Norsku, kde se dá lyžovat o  pár měsíců déle než v  Alpách. A  z  jednoho mu přišla odpověď: Přijeďte. Pan Záhrobský nastartoval zánovního formana a  vyrazil se Šárkou na sever Evropy. „Majitel areálu mě vyslechl, pokrčil rameny a  řekl: Tamhle v  těch chatkách můžete bydlet zadarmo a tamhle je vlek.“ Dnes s nimi norský podnikatel Dag Rolfsen jezdí na všechny velké závody po světě. Někdy v  době norského terna Šárka vyhrála mistrovství světa žáků a on věděl, že si vsadil správně. Tyhle výsledky také přinášely mnohé výhody. Lyže od sponzorů zdarma nebo členství v  rakouském klubu ve středisku Leogang, kde mohli Záhrobští trénovat levněji, než kdyby to zkoušeli na vlastní pěst.

Kdo je normální Záhrobský šel tvrdě za svým. „Ta cesta byla dost konfliktní,“ vzpomíná místopředseda lyžařského

Petr Záhrobský: A co když jsou nenormální ti ostatní? foto tomki němec

Srdce fotra Jako kluk a  mladík se Petr Záhrobský věnoval lehké atletice, ale jak říká – rodiče jeho sportovní život „nepodporovali, protože je moc nezajímal“. Chtěli, aby hlavně studoval něco praktického: nejdřív hotelovou školu, potom práva. Takže se stal právníkem (napřed ve státním podniku Správa vojenských lázní, pak v pojišťovně) a na začátku 80. let si se ženou pro víkendové úniky z Prahy pořídili chalupu v Benecku. Během tehdy oblíbe-

Šárka Záhrobská: Nemohla se flákat. Zato poznala svět a ví, že nic není zadarmo. foto tomki němec

téma

RESPEKT 15  V  10.–15. duben 2007

19

Lenka Šmídová: Tajemství úspěchu? Umět opravit díru v lodi, rozumět mořským proudům a meteorologii. A jako mladá v pravou chvíli vyrazit s partou jachtařů k moři. foto tomki němec

svazu Miloslav Sochor. Otec Šárky dostal nálepku podivína, který pohrdá ostatními. Odmítal trénovat s jinými dětmi, protože jeho dcera se nemůže s průměrem zdržovat. „Byl to arogantní přístup. Každý na to nemá tu povahu, ale jemu to přineslo výsledky. My jsme prosazovali spíš koncepční práci se všemi dětmi,“ říká Olga Charvátová-Křížová, bronzová medailistka ze sarajevské olympiády (1984) a dnes trenérka mládeže. „Jenže moje výtěžnost byla stoprocentní: obě děti, které jsem měl na starosti, jsem na olympiádu dostal. A jejich rukama prošly stovky dětí, co nejely nikam,“ prohlašuje Záhrobský. Jindy ale přišel naopak na sraz žáku, kteří včetně malého Petra Záhrobského odjížděli na závod do Itálie, a prohlásil, že pojede taky, přestože místa byla rezervovaná jen pro trenéry svazu. „Jiná možnost nebyla,“ vybavuje si Záhrobský incident dnes. „Na sedm dětí byli dva trenéři, takže pak ty děti nechali mazat lyže samotné nebo večer šli na pivo a děcka zůstala před závodem na hotelu do půlnoci vzhůru.“ „Papá“, jak mu začali přezdívat Rakušané, se do autobusu vecpal a  Petr ten závod vyhrál. „Třeba jsme se jako obvykle před závodem pořádně rozcvičovali, zatímco ostatní se jen tak flákali a smáli se nám. Myslím, že děti tu nepřející atmosféru cítily a to je taky motivovalo, aby jim ukázaly.“ Napětí mezi Záhrobským a českými funkcionáři neodvál čas, je tu stále. „Nevím, jestli se dá hovořit o úspěchu českého lyžování, je to spíš úspěch týmu Záhrobských,“ glosoval Šárčiny triumfy komentátor přenosu z  březnového Světového poháru. Když se tyto okolnosti zmíní před mladou lyžařkou, nasadí opět svůj poněkud bezbarvý profesionální tón. „Tyhle věci řešil táta. Já si jich samozřejmě všímala, ale na mě to vliv nemělo. Moje práce byla podat nejlepší výkon na svahu,“ říká lyžařka, jejíž už tak nízkou hladinu spontánnosti v minulých týdnech ještě snížila únava z rozhovorů, které po mistrovství světa dávala jako na běžícím pásu. Jenže přimět tuhle tichou dívku k emocím není jednoduché: nijak zvlášť nadšeně nevypadala ani v cíli únorového závodu v přímém přenosu ze švédského Aare. Jen se mírně usmála, když si ji mnohem rozjásanější otec posadil před televizními kamerami na ramena. „Jsem prostě introvert,“ říká k tomu. Otce nejrychlejší slalomářky světa ovšem rozčílilo to, když se v  médiích probíralo, zda jeho veleúspěšná dcera není obětí bezduchého drilu a zda nepřišla o dětství. „My že nejsme normální? A nejsou nenormální ti druzí?“ ptá se a mluví o rodičích, kteří své děti „nevedou k ničemu“. „Táta byl přísný, občas na nás zakřičel nebo padl políček, ale měl nás rád,“ je přesvědčen jeho syn

Petr. Šestadvacetiletý mladík to přesně v duchu někdejších otcových počátečních představ dotáhl až k reprezentaci na olympiádách v Salt Lake City (2002), kde skončil třetí, a  loni v  Turíně, kde dojel ve čtvrté desítce. Pak ale po dvojím zranění kolena šla jeho výkonnost dolů; dnes je však stále členem národního týmu a  jezdí Světové poháry. „Kdyby mě to nebavilo, táta by mě k tomu nedonutil, i  kdyby se rozkrájel,“ říká Šárka. „Dril to nebyl. Tenhle sport je pestrý. To není jako plavání, kde plavete z jednoho konce bazénu na druhý a zpátky. Příroda a hory vám dávají energii.“ Šampionka třeba ráda vzpomíná, jak v  rámci letní přípravy pobývala jako malá holka na statku v  Rakousku, kde dopoledne pásla krávy a odpoledne jezdila na kole. Otec, který jí tenhle pobyt vyjednal přes známé ve středisku Saalfelden, jí zakázal pouze chodit ke koním, protože měl strach, že by tam mohla přijít k  úrazu. To ale prý oželela bez problémů, stejně jako třeba to, že nikdy nebyla v tanečních nebo na diskotéce. „Tohle mě nikdy nelákalo.“ A otec dodává: „Šárka poznala svět, umí jednat s šéfy firem a ví, že nic není zadarmo. To je pro život docela dost, ne?“ Mistryně světa ale jedním dechem říká, že „znovu by to prožít nechtěla“ a po skončení závodnické kariéry, třeba za deset let, chce ze světa lyžování navždy odejít. Kam? „Zatím žádné plány nemám. Záleží na tom, jestli se mi podaří nastřádat nějaký kapitál, abych mohla začít podnikat. Nebo třeba budu maminkou.“

Žena v ohni Ve slunečních brýlích Lenky Šmídové (31) se zrcadlí jachta kotvící u  mola vltavského jachtklubu v Praze-Podolí. Její vlastní loď jménem WOF – čili Women on Fire (Ženy v ohni) – na ni čeká o dva tisíce kilometrů dál ve vodách Atlantiku, u  břehů Portugalska, kam ji na návěsu za svým autem osobně dopravila před několika týdny. Stříbrná medailistka z minulé olympiády vyzařuje tichou sebejistotu a  dává najevo, že žádný dohled nad sebou nepotřebuje a ani nesnese. „Střídám trenéry jak ponožky,“ směje se jachtařka, kterou čeští novináři v jedné anketě vyhlásili za nejkrásnější sportovkyni světa. Od břehu ji odstrčili poprvé, když jí bylo sedm. Stalo se tak na Labi ve středočeských Neratovicích, kde Lenka Šmídová bydlela s rodiči zaměstnanými v  místní chemičce. Její máma jezdila závodně, táta rekreačně, ale ona v té době vodu moc ráda neměla, nosila si s sebou hračky, bála se větru a  často brečela. Až později ji to začalo bavit a na Máchově jezeře si představovala, že je

jako na moři. Na opravdové moře s jachtou poprvé vyjela až v sedmnácti. A za dalších deset let už patřila Lenka Šmídová mezi nejlepší jachtařky na světě. Svůj nečekaný úspěch z  Athén pojede námořnice ze země suchozemců za rok obhajovat do Pekingu. Zatímco Sáblíková má alespoň prkno a  přírodní dráhu a  Záhrobská tu najde možná dvě trochu vyhovující sjezdovky, jachtařka Šmídová nemůže v tuzemsku smysluplně trénovat vůbec nikde: ani to nejvíc rozbouřené Lipno se prostě svým vlnobitím či větry moři nevyrovná. Blonďatá dívka z Neratovic také na rozdíl od prvních dvou jmenovaných dosáhla velkého úspěchu až před třicítkou a  nikdy neměla jednoho trenéra déle než tři roky. „V jachtingu to ale není úplně neobvyklé. Každý trenér má odlišný pohled na věc a  tyhle úhly pohledu je prospěšné poznat,“ vysvětluje nad minerálkou v  restauraci nad molem. Jejími trenéry jsou většinou cizinci, protože expertů na jachting je v Česku přece jen stále málo. A stálým rádcem jí je americký jachtařský profesionál Mark Mendelblatt, který je také už několik let Lenčiným přítelem.

Není stroj Medailistka z  Athén, která se právě vrátila ze závodů v  Japonsku, tvrdí, že navzdory vžitým představám není jachting sportem pro elitu, tedy určitě ne na samém začátku. „Když jako dítě začínáte, půjčí vám loď klub. Víc to stojí, až když začnete jezdit na moře.“ První vlastní laminátovou jachtu jí koupili rodiče před patnácti lety, stála asi sto padesát tisíc korun. Její dvě starší sestry, které s ní také chodily do neratovického jachtklubu, už v té době měly jiné zájmy. Po vlastních lodích netoužily – vdaly se a mají rodiny. „Lenka se možná nejvíc prosadila proto, že jako nejmladší z těch tří holek se musela nejvíc snažit ukázat,“ míní trenér Šmídové z období athénské olympiády David Křížek. Úspěšná jachtařka říká, že nemá ráda, když rodiče jezdí na její závody. „Znervózňuje mě to, protože mám pocit, že musím za každou cenu odvést co nejlepší výkon.“ Proto zajásala, když jí rodiče v osmnácti dali k  jachtě ještě svého ojetého forda, ranec důvěry a  začali ji pouštět samotnou s  partou jachtařů, kteří vyráželi k  evropským mořím. A  aby obstála v  převážně mužské společnosti vyhraněných typů, jaké podle trenéra Křížka jachting přitahuje, musela se naučit být „tvrdá a trošku sobecká“. „Třeba před deseti lety ve Francii spadla z lodi, která jí uplavala. Musela plavat ve vlnách 400 metrů, málem se utopila a na břehu ji pak kluci seřvali, že na ni museli hodinu čekat,“ líčí Křížek jeden

z formujících zážitků mladé jachtařky. Poznala, že jí nikdo jen kvůli jejím krásným očím nepomůže, a tak se přizpůsobila: naučila se opravit sama díru v  lodi, studovala proudy, ponořila se do knížek o  meteorologii. A  jako jedna z  mála aktivních vrcholových sportovkyň stihla vystudovat vysokou školu, pražskou VŠE. S diplomem v kapse se pak jednoho dne odstěhovala na dva roky na Nový Zéland, kde trénovala s místní reprezentací (to jí už domluvil její přítel Mark) a seznámila se tam s lidmi z firmy, která vyrábí jachtařské plachty. „Nebojí se zeptat, jak ty věci fungují a proč. Testovala tak pro ně plachty ve všech škálách větru,“ vypráví Křížek. Na Floridu, kde bude Šmídová pobývat zanedlouho, za ní zase má dorazit odborník na vývoj plachet z Japonska. „Ona není jen stroj na ježdění. Má výhodu, že tomu rozumí, protože si vším musela projít, a oni tak od ní dostanou informace. No a ona od nich třeba plachty zadarmo. Ty zahraniční holky často rovnou začnou jezdit, aniž cokoli znají o technice, a to je jejich minus.“ Křížek připouští, že svou roli hraje přece jen i to, jak neratovická jachtařka vypadá, protože by s ní „kdekdo rád zašel na večeři“. „Ale ona by si svou cílevědomostí a vůlí tu svou cestu stejně vydobyla.“ Sezona Lenky Šmídové dnes vyjde na milion korun. Ten uhradí sponzoři, které pro jachtařku shání marketingová firma, která spolupracuje i se Sáblíkovou, a částečně Český olympijský výbor. S  lodí na autě křižuje Evropou a  na své WOF pak se spolujezdkyní Veronikou Fenclovou brázdí oceány (převážně na závodech, kam je kvůli svému olympijskému úspěchu zvána a kde je pobyt na místě hrazen pořadateli, ale „prize money“ – peníze za umístění – se vyplácejí jen výjimečně). Když začínala mezi dospělými, jezdila na moře jen párkrát do roka a na nízký rozpočet. S ostatními jachtaři spala na břehu v obytných dodávkách nebo stanech, nejedli jako jejich soupeři v  hotelích, ale z přivezeného grilu nebo konzerv na pláži. „Občas mi to nevyhovovalo a někdy jsem se cítila předem poražená,“ vzpomíná Šmídová. Nicméně, jak zdůrazňuje její bývalý trenér David Křížek, hluboko a pevně je v této ženě usazena „motivace uspět“. Při závodech však tento motiv ustupoval stejně hluboké vstřícnosti. „Stávalo se, že holkám, s kterými trávila celou zimu, kolegiálně dávala přednost, když se jachty dostaly na moři do skrumáže.“ Ale loni si na Novém Zélandu najala psychologa. „Teď už se prosadit ve skrumáži neostýchá,“ říká Křížek. „Už je jiný člověk na moři a jiný na břehu.“ Vladimír Ševela

Q

20

10.–15. duben 2007  V  RESPEKT 15

knihy

Smutná intenzita sviní

O čem si psali Voskovec s Werichem po únorovém puči

novinky Petr Čichoň: Pruské balady / Preussische Balladen, Host, 80 stran Reklamním sloganem „dva v  jednom“ by se dala charakterizovat třetí sbírka Petra Čichoně (1969). Nejde jen o  to, že básně v ní obsažené vycházejí v české a německé verzi, za své peníze navíc dostanete kromě knihy poezie i  regulérní cédéčko. Na hudebním nosiči přiloženém k  předchozí sbírce Villa diabolica (1998) se autor doprovázel pouze na loutnu, nyní je aranžmá jeho písní bohatší. Deklamativní projev Petra Čichoně připomíná Oldřicha Janotu nebo Mikoláše Chadimu. Ve střídmých verších se odrážejí elegické vzpomínky na pruskou minulost slezského Hlučínska nebo na druhou světovou válku. Árijská láska – toto Čichoňovo zdánlivé oxymóron charakterizuje jeho poetiku nejpřesněji. Tom Egeland: Konec kruhu, přeložila Dagmar Hartlová, Knižní klub, 432 stran V knížce norského novináře nejde o nic menšího než o  objev takzvaného Ježíšova evangelia, vyprávění, které měl Kristus napsat o své víře a pochybnostech. Pozitivem tohoto ztřeštěného dobrodružství neurotického archeologa je nejen poměrně svižně sepsaný tok vyprávění, ale i fakt, že román vyšel v roce 2001, tedy celé dva roky před obdobně laděným Da Vinciho kódem Dana Browna. Jan Luštinec: Zmizelá Jilemnice, Paseka, 164 stran Zámek, radnice, Zvědavá ulička, kostel sv. Vavřince, Krkonošské muzeum a další památky městečka v podhůří českých nejvyšších hor ožívají na starých fotografiích v té podobě, v jaké je dnes už – většinou bohužel, zřídkakdy bohudík – neuvidíme.

Chtěli spolu znovu dělat divadlo, a lepší. Jiří Voskovec režíruje Divotvorný hrnec, zprava Zdena a Jan Werichovi, 1947. foto václav chochola

I

ntimní deníky a korespondence vždy bývaly – ve srovnání s knihami určenými veřejnosti – pro umělce a literáty svobodnějšími žánry. Autoři v nich nebyli svázáni literárními, společenskými a morálními konvencemi, mohli být volnější, živější i v literárním výrazu, stylu a jazyce. Dnes je běžné, že z díla klasiků čteme právě jen jejich deníky a dopisy. Na edici čerstvě zveřejněné poválečné korespondence dvou hlavních protagonistů Osvobozeného divadla ale zarazí hned od prvních dopisů nebývalá omezení: svobody je zde ne více, naopak méně.

Pokračujte v psychoanalýze Až na výjimky, kdy Jan Werich píše Jiřímu Voskovcovi a přijímá jeho dopisy při svém občasném pobytu v  zahraničí, musí totiž oba autoři brát ohled na to, že na obsahu dopisů parazituje jejich tajný čtenář, střežící cenzorsky ideovou nedotknutelnost státu. O některých věcech se proto pisatelé od počátku domlouvají v šifrách a kódech. Do osvobozeného Československa se manželé Werichovi vrátili z  americké válečné emigrace v říjnu 1945, Voskovcovi to trvalo o rok déle. Stále odkládaný odjezd do Prahy byl předmětem řady spekulací, nyní zveřejněné dopisy osvětlují skutečně pádný soukromý důvod. Voskovec se musel nejprve dostat ze svízelné krize s manželkou Madlou. „Potřebuju pořád ještě čas, abych se vylíhnul ze svých sraček. A jak se věci mají, musím se z nich vylíhnout tady,“ píše v říjnu 1945 Werichovi. Poctivě podstupuje u „baby Morrisky“ psychoanalýzu, dokonce přemítá, jak by po návratu měl dělat „kampaň ve prospěch moderní psychiatrie“. Voskovec měl tušení, že nepůjde o návrat do zcela svobodných poměrů. I Werichův citlivý politický nos ho na jaře roku 1946 varuje. Voskovec odpovídá: „Co píšeš o politické situaci, je samo sebou vážné a sere mne to právě jako tebe. Tvá analysa předvolební situace je jasná, přesvědčivá.“ „Pokračujte si klidně v psychoanalyse,“ posílá mu sice Zdena Werichová kódovanou větu obsahující domluvené výstražné návěstí Stůj a nikam domů nejezdi. Ale ani v Americe není Voskovec ušetřen konfrontace s blbostí, takže u něj převáží touha vrátit se. Racionálně však Werichovi sděluje, že se ve Státech ještě pokusí „zajistit eventuelní dvířka pro nás v budoucnu“. Jan Werich ho věru nechce odradit, vždyť chtějí znovu spolu dělat divadlo, a lepší, než bylo to mladistvé meziválečné, ale nezastírá, co se doma změnilo (a co se mimochodem nezacelilo dodnes): „Co píšeš o národu – tedy o vybití elity ve všech vrstvách a oborech, jako i o zhoršení situace, co do intenzity sviní, je ovšem velmi smutné.“ Voskovec viděl jejich dosavadní zápas s blbstvím trochu jinak: „Všechny zjevy duševní nezralosti – nikoliv blbosti, to není blbost, jak jsme oba kdysi věřili, to je nerovnováha mezi inteligencí a city,

neupřímnost a strach – tedy všechny zjevy duševní nezralosti, které ohrožují mír a pokrok u nás doma, existují právě tak zde.“ Jako by tušil, že americké úřady budou zanedlouho skoro rok bránit jeho opětovnému vstupu na americkou půdu – jedenáct měsíců byl internován na Ellis Islandu –, protože si ho, podporovány zabedněnými českými katolickými pravičáky, absurdně označí jako komunistu.

Dva volové za jednoho První zářijový den roku 1946 přijel Voskovec se svou novou ženou Anne do Prahy. Po pouhém roce a půl, který s Werichem strávili krátkým intermezzem s obnoveným Osvobozeným divadlem (podle Voskovce si ho sice mohli „ušetřit“, ale nakonec je asi dobře, že to „nastavené divadlo skvostně přivezli do přístavu věčného odpočinku“), Voskovec opět odjíždí z Československa. Tentokrát už definitivně. Dopisy se po únoru 1948 stanou jediným dílem, na kterém se budou Voskovec s Werichem do konce svých životů spolupodílet. Wericha, který zůstal doma, protože se k další emigraci cítil unaven, neutuchající česká blbost nepřestává hníst: „Jiříku, nemáš ponětí, jak ta válka, kterou jsme před lety společně vypověděli lidské blbosti, jak má konec v nedohlednu… Za jednoho vola okamžitě zaskočí volové dva.“ Celý tento soubor dopisů z let 1945 až 1962 (druhý svazek korespondence má vyjít do letošních Vánoc, závěrečný třetí díl z let 1969 až 1980 v polovině příštího roku) je mimo jiné zpovědí Werichových trápení s udržením divadla až do doby, kdy je jako autor, dramaturg, herec a ředitel opustí. Zhruba tehdy, po deseti letech odloučení, si oba postěžují, že spolu neudělali nic ve zralém věku, nic „konečného“. Trápí je to doopravdy oba. Uvažují o tom, co v Osvobozeném stihli; co bylo dobré, co lepší a co špatné, až Voskovec dochází k přesvědčení: „My měli kliku moc brzo. Všechno jsme to vypotřebovali – ty šance – než jsme věděli opravdu, jak na to. Pak se nashromáždila smůla.“

Jděte s tím kousek dál Když Voskovec hned po únoru odjel do Francie jako kulturní zástupce UNESCO, dušoval se, že „pouhá představa jakékoliv divadelní práce mne naplňuje prostě nepopsatelným odporem“. Sotva mu ale jakýsi podprůměrný, nenadaný Angličan podtrhl úřednickou stoličku, zakládá v Paříži s Anne americké divadlo s pozoruhodným repertoárem. A onoho „odporného herectví“ se do konce života nezbaví. Naopak: v Americe v něm časem dojde profesionálního uznání, ačkoli by se raději věnoval režii a hlavně psal. Někdy jde z role do role, ale nenávidí Holé Vody, jak říká Hollywoodu, děsí ho Los Angeles, „ono hrůzně apokalyptické město bez duše, kde smog se vznáší nad vodami a  lidské srdce se proměni-

lo v karburátor, většinou se zacpanými dýznami“. Jindy si naopak postěžuje „nemám job, nemám čas, nemám nic, jen starosti. Jděte mi s tím kousek do prdele dál. Ale já se neposeru.“ Stále opakované je předsevzetí, které Voskovce drží při životě: „Klid, rozvahu a  hlavně se neposrat.“ Po smrti milované Anne se potřetí ožení a Werichovi se vyznává: „Christiane miluju a snad nám to vyjde. Když ne, tak se taky neposeru. Je příliš pozdě na to se posrat.“ Přečastá frekvence expresivních výrazů není výrazem hrubosti Voskovcova a Werichova slovníku – styl jejich jazyka je neuvěřitelně vytříbený, hravý, s  originálními metaforickými zkratkami. Skatologické výrazy potlačují mimo jiné nebezpečí patosu, který oba nemají rádi, navíc jimi pomáhají přivolávat čas, kdy byli klukovsky mladí. Takhle například Werich píše Voskovcovi o práci na svém Falstaffovi: „Tam, kde jsou verše, obrátím se na kouli geniality a hoven a perel, na Nezvala.“ I časté užívání amerikanismů patří do jazykové hry, do jejich trochu tajného jazyka, kterým si připomínají společně strávená válečná léta. Neřekl bych, jak soudí editor svazku korespondence Ladislav Matějka, že jde o parodii na krajanskou čechoameričtinu, kterou se proslavila Škvoreckého Blběnka v Inženýru lidských duší.

Hynu, hynu, hynu Jiří Voskovec měl od konce války neuskutečněnou touhu psát, Werich se snažil vzkřísit tradici Osvobozeného divadla, což se mu podařilo jenom zčásti. V hlubokých a jiskrných korespondenčních úvahách o humoru, Shakespearovi, Čechovovi či Brechtovi vidíme zralé umělce, jejichž divadlo mohlo pohnout světem. Za hranice ale smělo Werichovo obnovené divadlo jenom do Berlína. Pozvání do Paříže (1959), kde byla všechna představení předem vyprodána, Praha zhatila. O dva roky později si Werich v dopise posteskne: „Škoda, že mi tehdy zamezili jet do Paříže. Od té doby hynu, hynu, hynu.“ Vzájemné dopisy svědčí, že s Voskovcem sdílel Werich na distanc trochu podobný osud. Oslnil sice jako herec, ale stejně jako Voskovce ho začalo bavit především psaní. „Tak se mi chce psát!“ Mohl zde uplatnit nezávislost, kterou v  divadle postrádal. Je přitom paradoxní, že Werichova literární stopa z nesvobodných poměrů je zřetelnější než ta Voskovcova. Po jeho úniku do svobodného světa máme od tohoto oslnivého umělce jen pár publikovaných textů. A nyní tedy tyto dopisy. Vladimír Karfík Jiří Voskovec, Jan Werich: Korespondence I, edici připravil Ladislav Matějka, Akropolis a Nadace Jana a Medy Mládkových, 352 stran.

Norbert Wolf: Dürer, přeložil Jan M. Heller, Slovart, 96 stran Další svazek cenově snadno dostupné edice Mistři světového umění přibližuje tvorbu německého renesančního génia, jehož vrcholné dílo, oltářní obraz Růžencová slavnost, dnes visí ve sbírkách Národní galerie v Praze.

co se čte v respektu Milan M. Šimečka, šéfredaktor Na doporučení recenze Terezy Brdečkové v Respektu čtu skvělou knížku Toma Reisse Orientalista (BB/art, 2006). Dějiny 20. a  30. let minulého století vidím najednou mnohem plastičtěji a objevuji také Střední Asii. Udělal jsem dobře, že jsem předtím četl krásný román Ali a Nino (Abonent ND, 2006), z jehož záhadného autora Kurbana Saida se vyklubal židovský orientalista Lev Nussimbaum původem z Baku, který konvertoval k  islámu.  Tom Reiss píše příběh nejen tohoto autora, ale také jedné části světa v čase nástupu komunismu a fašismu.  Adam Javůrek, internetový Respekt Jak vznikají epidemie a  mánie? Novinář Malcom Gladwell je přesvědčený, že za vznikem všech možných sociálních epidemií, ať už jsou to módní trendy nebo nárůst zločinnosti, stojí velké množství maličkostí. Pokud se spojí dohromady, epidemie překročí bod zlomu a  spustí se naplno. Gladwell, podle časopisu Time jeden ze sta nejvlivnějších lidí světa roku 2005, tyto maličkosti v knize Bod zlomu (Dokořán, 2006) analyzuje a mixuje desítky odborných studií do jedné teorie, která může a nemusí být pravdivá, ale každopádně je skvěle podaná. Jaroslav Spurný, domácí rubrika Po dvou letech jsem se zase začetl do knihy Johna Chromého Jelena, siouxského medicinmana. Kniha má jednoduchý název – Chromý Jelen (Paseka, 2004). Náhodou jsem ji otevřel na místě, kde skvěle popisuje jeden svůj neuvěřitelný alkoholický tah. Ale to není důležité. Johnovo vyprávění vyšlo v  USA v  roce 1976 a  zřejmě bylo pro řadu bělochů zasvěcením do bytí nejen člověka, který prožil úžasně pestrý život, ale vůbec indiánů. Pro které, jak říká Chromý Jelen, je duchovní a  všední jedno. Skvělý humor. Bezvadný chlapík, výborné informace.

respekt 15 V 10.–15. DuBEn 2007

KnIhY

1

Boží hněv se blíží Místo apokalypsy čekalo Evropu po roce 1000 dobytí světa. Evropský lid je sužovaný blízkostí konce světa. Přesně takový obraz závěru prvního tisíciletí dodnes přežívá v mysli mnoha lidí. Milénium od Kristova vtělení a vykoupení zkrátka neustále evokuje podívanou na divadlo strachu, ponížení a obav z blížící se apokalyptické smrti. „Ano,“ souhlasí francouzský historik Georges Duby (1919–1996) ve své knize Rok tisíc, „ale uprostřed noci, v této tragické nouzi a v této divokosti začínají staletí vítězství evropského myšlení.“ Jde totiž o dobu velkého historického přelomu, v němž se realizuje přechod od náboženství rituálního a liturgického epochy Karla Velikého k náboženství činu, jež prostřednictvím poutí do Říma, k svatému Jakubovi či k Božímu hrobu v Jeruzalémě záhy vyústí v křižácká tažení. Evropa, až dosud zmítaná vnitřními problémy a ohrožovaná nájezdy loupeživých hord ze severu, východu a jihu, se probudí do nových poměrů v podobě feudálních struktur a zahájí skutečné dobytí světa.

Vybudovat nový řád Dubyho publikace, jejíž český překlad často zadrhává, sice popisuje milenaristickou atmosféru neodvratného konce, ale především se zabývá sakrálními i profánními vědomostmi a názory tehdejších vzdělanců, kteří změny evropského myšlení iniciovali. Jde o duchovní, lépe řečeno mnichy, jedinou společenskou skupinu těch vzdálených časů, která ovládala písmo a mohla znovu rozdmýchat skomírající intelektuální kvas. Neboť jak Duby uvádí: „Písemnictví po roce 860 takřka zaniklo. A tak západní Evropa 10. století, kraj lesů, kmenů, kouzel, malých králů, jež se nenáviděli a zrazovali, prošla historií a nezanechala po své minulosti téměř žádné stopy.“ Na obzoru se však objevuje mystické milénium, a ve vzduchu proto visí napětí doprovázené neblahými příznaky a předtuchami: komety, zatmění Slunce a Měsíce, pády hvězd, obludy ze světa fauny,

NEJLEPŠÍ CENY! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1 www.levneknihy.cz

MISTR A MARKÉTKA

nestvůrně deformovaní novorozenci, epidemie, války, hladomory, narůstání církevních nešvarů, ale i zboření Svatého hrobu v Jeruzalémě. Boží hněv se blíží a tyto signály je nutné dešifrovat jako poslední varování. Obdobné myšlenky obíhají mezi kláštery a středisky vzdělanosti, duchovní život opět ožívá. Rok tisíc se tak stane osudovou pobídkou: dostat církev ze slepé uličky, kde se ocitla vinou svého pokrytectví, očistit ji od podvodných světců a kupčení s relikviemi, ale i od zhoubného vlivu kacířů, židů a jinověrců, ze zmatků a chaosu vybudovat nový řád.

Hovoří duchovní elita Georges Duby tak nechává promlouvat z dobových záznamů (kroniky, anály, knihy zázraků, učenecké traktáty a disputace) duchovní elitu společnosti. A učence, kronikáře, natožpak mnichy analisty každodennost nezajímala. Proto tyto letopisy a zápisky z rozmezí let 980 až 1040 nepodávají žádnou důležitou zprávu o tom, jaký byl v roce tisíc život obyčejných lidí. Údaje se místo toho soustřeďují na osobnosti fiktivní i reálné, ale vždy nějakým způsobem výjimečné. Bůh, Lucifer, andělé, Ježíš, světci, králové, církevní hodnostáři, ti všichni spojují úvahy učenců o náboženské víře, životě v klášterech, výkladech evangelií, vědeckých disciplínách, brojení proti odpadlíkům a nepřátelům víry (Saracéni, Normané, Maurové). Podle francouzského historika lze někdejší evropskou realitu prchavě zahlédnout pouze z dochovaných právních jednání. Jde o „divoký svět, téměř panenskou přírodu, nemnoho lidí vyzbrojených směšnými nástroji, zápasících v podstatě holýma rukama s přírodními silami a s nezkrocenou zemí, lopotících se ve snaze vytrhnout se bídnému hladovění, sužovaných nečasem a nemocemi“. Rozvrstvení společnosti je přesto zřejmé – tlupy otroků, zubožená venkovská a městská chátra podléhající několika mocným rodům, církev. Právě

na nebývale čilém duchovním životě okolo kláštera v Cluny, který v knize prezentují často citovaní mniši Gerbert z Aurillaku, Raoul Glauber a Adémar z Chabannes, i narůstajícím vlivu francouzských králů chce Duby zachytit onu snahu o nové uspořádání světa pod záštitou hnutí „Božího míru“. Jinými slovy po nejistých dobách vytvořit symbiózu silné duchovní a světské moci, nedílný předpoklad budoucí křesťanské expanze. V knize ji už signalizují mise pražského biskupa Vojtěcha mezi Slovany „zajatými“ ve starých bludech v Polsku a Slavonii i obdobný úkol biskupa Bruna z Augsburgu v provincii Černé Uhry, kde „lidé měli pleť tmavou jako černoši (…) a byli zarputile svázaní se svými idoly“.

Šíření dobré zvěsti Vyjma teologických rozjímání o evangeliích i novém řádu vzdělaní mniši holdují i logice, rétorice, astronomii, geometrii, pečlivě zaznamenávají všechny nezvyklé jevy spojené s miléniem. Cílem jejich zápisků, analýz a studií není jen povznesení ducha, nýbrž rozpoznání Božího záměru v každé substanci života, v každém neobvyklém znamení, v jakékoli události. Křesťanský Bůh je totiž přítomen všude, a proto je pouze otázkou času, kdy válečníci Západu s mečem v ruce ponesou jeho pravdu do zemí jinověrců. A kam se vydali boží rytíři šířit dobrou zvěst? Do zbytku světa. Evropské dějiny tím budou determinovány na dalších tisíc let, a jak to tak vypadá, ještě nějaký čas u toho vydrží. Jaroslav Formánek

Q

Georges Duby: Rok tisíc, přeložila Veronika Středová, Argo, 152 stran.

Michail Bulgakov

Verše jako klíče k našemu světu

99Kč

Nad novým výborem z díla amerického básníka Richarda Wilbura. Bylo by zajímavé vědět, co si o mírně hysterické diskusi kolem návrhu na zřízení protiraketové radarové základny myslí americký básník, který jako dvacetiletý voják ležel v zákopu u Monte Casina a spolu s dalšími mladíky bojujícími za osvobození Evropy a světa musel osobně prožívat agonii války i bezprostředního ohrožení na životě. Dnes šestaosmdesátiletý Richard Wilbur označuje právě válečnou zkušenost spojenou s polní četbou Edgara Allana Poea za moment spuštění vlastní básnické imaginace a kreativity. Poezie objevená v Poeovi a schopnost poeticky vidět svět se u mladého Wilbura spojily do naděje vložené v báseň, kterou ho jeho pozdější literární vzor a učitel Robert Frost učil vnímat jako „chvilkovou oporu proti zmatku“. Zodpovědnému hledání a tvorbě takovýchto opěrných bodů, tedy intenzivní básnické tvorbě, věnoval pak Richard Wilbur celý život.

InzERcE

Porozumět za ostatní Publikace s názvem Věci tohoto světa nyní přináší v uspořádání a překladech Petra Onufera výbor z tvorby této přední osobnosti amerického literárního a kulturního života. Naše čtenářská obec se s ní přitom nesetkává poprvé. Před čtyřiceti lety zařadili Jan Zábrana a Stanislav Mareš malý výběr do antologie Obeznámení s nocí. Hudební linka Wilburových básní má krásu i složitost, která je dána autorovým intuitivním a současně racionálním hledáním v přebohatém arzenálu básnických prostředků včetně těch nejtradičnějších; časté kritické označování za „formalistu“ však básník odmítá, protože formu nevnímá jako něco izolovaně či apriorně existujícího. Forma je pro něj dána smyslem promluvy. A i když většina jeho tvorby je formálně „vázaná“, nepovažuje volný verš za nutně svobodnější médium.

V čem je tedy, vedle často zdůrazňované muzikální dokonalosti, Wilburova básnická síla? V poetickém vidění „věcí tohoto světa“. V jednom z esejů, které výbor kromě veršů nabízí, se autor pokouší vysvětlit smysl poezie. Jde o potřebu dávat přesná a konkrétní jména věcem kolem nás (i v nás) a tak plněji vnímat a chápat svět, v němž žijeme. Básník se k takovému porozumění za sebe i za nás snaží promyslet, procítit a propsat a přispět tak k vytvoření sdíleného povědomí i poznání, k formování jakési „kulturní koherence“, kterou lidstvu nabídli třeba Homér, Vergilius, Shakespeare, Dante, Goethe, Whitman, Eliot – nebo právě Wilbur.

Varování usměvavého poety Mám na Richarda Wilbura silnou osobní vzpomínku. Ti z Čechoslováků, kteří se v roce 1969 ocitli v Nové Anglii a zajímali se nejen o nejnovější zprávy z okupované vlasti, ale také o novinky, které měly šanci novinkami zůstat, tedy o poezii, jak ji charakterizoval Ezra Pound, mohli se oddávat četbě nových knížek a občas si vyslechnout verše i v přednesu samotných autorů. Básnická čtení byla populární nejen na Harvardu a dalších univerzitách v bostonském sousedství, ale též v klubech, knihovnách i v otevřených prostorách. Vzpomínám na dva večery, kdy mě zvědavost zavedla na čtení dvou osobností, jež tehdy představovaly dva výrazné proudy v americké poezii – až psychicky nekontrolovatelný personalismus konfesijní povahy a proti němu dokonale formálně kontrolovaný ponor do sfér básnické meditace. První z obou světů představoval Robert Lowell, dějinami i vlastním životem vynervovaný „básník, který uchřadl k pravdě“. A druhý právě Richard Wilbur, vždy přirozeně sebevědomý, vědomý si svého místa i role ve světě.

Publikum, které si přišlo s velkým očekáváním poslechnout velekněze zpovědní poezie a zcela naplnilo sál na Boston College, muselo zklamaně odejít už po pár minutách. Poté co byl Lowell několikrát vyzván z publika, aby mluvil hlasitěji, se uraženě zvedl a odešel. Wilbur si naopak při svém čtení na Northeastern University už po několika slovech auditorium získal. Po střídmém a místy odlehčeně humorném přednesu básní udeřil nečekaně do publika závěrečnou Radou prorokovi. Ve vzrušeném podání zazněly verše přímo aktivistické, vyzývající k hlubokému zamyšlení. Tak mocný apel zřejmě ve shromážděném publiku od elegantně oblečeného, usměvavého a milého básníka málokdo čekal, takže z tohoto večera rozrušen neodcházel autor, ale posluchači. V tehdejším čtení varovaly verše před neštěstím nukleárním, dnes by bylo možné v nich vyčíst stejně vážnou hrozbu ekologické katastrofy. Už pro obraznou sílu i trvalou aktuálnost Rady prorokovi bych v současné knize býval rád viděl i tuto báseň, kterou Stanislav Mareš ve svém zmiňovaném výběru neopomenul. Počin nakladatelství Opus a Petra Onufera je záslužný a informace z přebalu naznačující další ediční plány jsou nesporně slibné. Tvrzení, že Richard Wilbur je „bezesporu největším žijícím americkým básníkem“, je ovšem zbytečné naplňování nesmyslné touhy po určení vždy nějakého „nej“. Navíc právě v americké pluralitní kultuře bude slovo „bezesporu“ také nejspíše z jednoho či druhého pohledu sporné. Josef Jařab Autor je amerikanista a vysokoškolský profesor. Q Richard Wilbur: Věci tohoto světa, přeložil Petr Onufer, Opus, 116 stran.

22

10.–15. duben 2007  V  RESPEKT 15

kultura

Stigma enderácké minulosti

De Nirův film o CIA naznačuje, proč na Oscarech uspěla pohádka o Stasi

R

eportáž o letošním oscarovém hitu Životy těch druhých ilustrovala v časopise Spiegel na začátku března zajímavá fotografie. Z  podhledu snímala režiséra Floriana Henckela von Donnersmarcka a představitele hlavní role Ulricha Müheho. Mladý německý režisér se studijními zkušenostmi z Oxfordu vypadá vedle bývalého prominentního východoněmeckého herce jako obr rozkročený nad trpaslíkem. Symbolicky by se dala ta fotografie číst i  takto: vzdělaný, bohatý a protektorský Západ stále vysoko ční nad Němci z východu, které sráží k zemi stigma komunistické zkušenosti. Mühe v reportáži vyjádřil naději, že se mu konečně i díky oscarovému úspěchu filmu podaří uniknout východoněmecké minulosti. Uniknout prostředí, ze kterého vzešel, se ale nejspíš podaří jen režisérovi, který má nyní dveře do Hollywoodu otevřené.

Za vším hledej odposlech Článek byl nejpozoruhodnějším aktuálním příspěvkem do bouřlivé diskuse, která se nad filmem o praktikách tajné policie v polovině 80. let vede už od jeho premiéry z jara loňského roku. Když se debatou člověk prodírá, začíná chápat, že rázné skoncování s nostalgickým vzpomínáním na život v NDR musel natočit až ambiciózní Bavořan, kterému bylo v době pádu berlínské zdi šestnáct let. První nápad na natočení Životů těch druhých prý Donnersmarck dostal při čtení zápisků Maxima Gorkého a jeho rozhovoru s V. I. Leninem o Beethovenově skladbě Apassionata. Zatímco Gorkij byl unesen představou, že je někdo schopen složit takovou krásu, Lenin si jen smutně povzdychl, že nemůže takovou hudbu poslouchat často, protože ho rozcitlivuje a nedokáže se pak věnovat revoluci. Základ příběhu příslušníka Stasi, ve kterém hudba (a možná náklonnost ke krásné ženě) probudí dobrého člověka, byl na světě. Režisér dokonale zvládl PR. Propagaci posloužil zejména příběh Ulricha Müheho, který obvinil svou bývalou manželku a hereckou kolegyni Jenny Grölmannovou z toho, že na něj donášela Stasi, což je situace, ve které se ve filmu ocitne pronásledovaný dramatik Dreymann (Sebastian Koch). Za film často lobbují i oběti teroru Stasi a dokážou Donnersmarckovi odpustit, že jeho postava náčelníka Gerda Wieslera je nereálná a že přerod loajálního slídila v  člověka nasazujícího krk ve prospěch v podstatě neznámých lidí nemá historickou oporu ve skutečnosti. Početně menšinoví odpůrci kritizují režiséra za z prstu vycucanou pohádku založenou na hollywoodských stereotypech, mají ale přitom problém mladému západnímu Němci přiznat, že bezútěšnou atmosféru strachu a  špiclování v  80. letech v NDR vykreslil tak věrně, jak se to zatím žádnému režisérovi po pádu berlínské zdi nepovedlo.

Odpověď na hřejivost Mezi lidi, kteří film kritizují za zkreslený pohled na minulost, patří historik Hubertus Knabe, ředitel památníku obětí komunistické zvůle BerlínHohenschönhausen. Považuje ho za „historický nesmysl“. V  deníku Leipziger Volkszeitung zkritizoval pracovní náplň hrdiny, který vede průběh operace proti umělcům, poslouchá na půdě v domě obětí záznamy ze štěnic, učí na škole a ještě k tomu provádí výslechy. „Ve skutečnosti tohle všechno bylo striktně odděleno – proto to také fungovalo tak dobře,“ upozorňuje Knabe. Ve své kritice nebyl sám, větší ohlas měla ale v předoscarové euforii jen slova představitelky hlavní ženské role Martiny Gedeckové. Ta se do filmu pustila v týdeníku Stern, poté co zjistila, že na ni nezbyla pozvánka na ceremoniál v  Los Angeles. Životy těch druhých měly podle ní dobré oscarové šance, protože „pohádka se dobře prodává“ a snímek obsahuje „všechny ty báječné černobílé ingredience, které Američané tak milují“. Jeden lístek pro ni pak ještě američtí pořadatelé sehnali, takže mohla na vlastní oči vidět, že se nemýlila. Pro mnohé je ale tenhle snímek dlouho postrádaným lékem na ostalgii – idealizaci všednodenního života za východoněmecké diktatury, a argument, že některé aspekty Donnersmarckova příběhu jsou silnou uměleckou licencí, neberou v  úvahu. Konečně je tu – argumentují zastánci – nepřikrášlená, nesentimentální odpověď na hře-

Co na to řekne rodina? Ve všeobecném nadšení nad skutečností, že Německu patří po sedmnácti letech od úspěchu Volkera Schlöndorffa s Plechovým bubínkem opět soška Oscara pro neanglicky mluvený film, zapadl nedávno pohled deníku Frankfurter Rundschau. Arno Widmann si zde všiml odlišného vnímání filmu ve Spojených státech: „Příliš mnoho pasáží ve filmu připomíná Američanům jejich velmi aktuální debaty o vlasteneckém a  nevlasteneckém postoji v  čase války proti terorismu… V USA nejsou Životy těch druhých filmem o minulosti, a už vůbec ne o té německé, ale varováním před možnou vlastní budoucností.“ Zajímavé srovnání v  této souvislosti přináší nový film Kauza: CIA režírujícího herce Roberta

De Nira (do českých kin přijde v červnu), který na základě příběhu fiktivního agenta Eda Wilsona popisuje okolnosti vzniku největší světové tajné služby. Wilson je také – jako jeho německý kolega – do práce ponořený vlk samotář se skrytou láskou k umění a neváhá povinnost vůči vlasti nadřadit vztahům se svými blízkými. Donnersmarck a Robert De Niro sdílejí smysl pro evokaci dobových detailů a  nezdržují se přílišným lpěním na historické věrnosti. Téměř tři hodiny dlouhý film o přízračném životě ve světě špionáže a kontrašpionáže je chladně akademický a jeho kritické poselství je selankovitě krotké – ve stylu „nemiluj svou vlast tak bezhlavě, aby kvůli tomu musela nejdřív trpět tvoje rodina, a pak i tvoji spoluobčané“. Filmová zpracování historických událostí jako by vyžadovala nejen určitý odstup časový, ale pokud možno také odstup geografický a  citový. Angličan Paul Greengrass ve filmu Let číslo 93 (2005) natočil mnohem lepší a sugestivnější verzi událostí 11. září než známý americký patriot Oliver Stone ve snímku WTC (2005). I Robert De Niro, angažující se občas v politických kampaních, vytvořil svou špinavou sondu do nitra CIA možná v obavě před nařčením z předpojatosti až překvapivě sterilně. Nadhled nad kontroverzním tématem, pragmatický kalkul a nemalá dávka talentu – to jsou hlavní důvody úspěchu německé režisérské komety. Jan Gregor

Q

Nezaplétej se se Stasi. Za dvacet let ti to západoněmecký režisér připomene. foto imdb / out now

Strážní andělé polské tolerance Warlikowski ohromil Varšavu hrou o problémech homosexuálů. Když se nedávno na varšavských ulicích objevily billboardy zvoucí na novou inscenaci Andělé v  Americe režiséra Krzysztofa Warlikowského, bylo zřejmé, že polské hlavní město čeká divadelní skandál. Kontroverzní plakáty s  koláží, na níž se po jedné z  hlavních obchodních tříd Varšavy promenádují homosexuálové v  dámských šatech a z planoucích oblak ve tvaru křídel je bombardují andílci s hlavami prezidentů Reagana, Putina, Bushe a Kaczyńského, mohly leckoho šokovat. Není divu. Zemi stále vládne nacionalistická a konzervativně katolická koalice, která homosexualitu považuje za úchylku, či dokonce vážnou nemoc, proti níž je třeba bojovat. Zobrazená scéna navíc připomíná politiky ostře odmítané Pochody rovnosti, polskou verzi berlínské Love parade upozorňující na práva menšin a  silnou homofobii v zemi našich severních sousedů. Provokativní marketingový tah Teatru Rozmaitośći se podařil: na lístky se stojí dlouhé fronty a v sále je vždy plno. Žádný šok však diváky nečeká. Maximálně šok z výtečného divadla.

jivé filmy typu Good bye, Lenin (2003) nebo Eastie Boys (1999), hřebejkovsky laděné příběhy dospívání na východní straně berlínské zdi. I  spoluautor scénáře druhého jmenovaného snímku Thomas Brussig (mimochodem autor skvělé studie udavačství v  románu Hrdinové jako my) vyzdvihl atmosféru Donnersmarckova počinu a jeho důležitý dopad na úroveň debaty o Stasi v recenzi pro Süddeutsche Zeitung. Film se líbil i  zakladateli Úřadu pro archivy Stasi Joachimu Gauckovi, který si pochvaloval, jak popsal metody šíření strachu v totalitní společnosti. Za film se v německém tisku zasadil i Wolf Biermann, známý písničkář vyhoštěný v 70. letech z NDR.

Pět hodin tekutého světa Krzysztof Warlikowski (1962) vyvolal velkou diskusi už před pěti lety inscenací dramatu Očištění britské autorky vlny coolness Sarah Kaneové. V  chladné scénografii se spoustou zrcadel a  působivých světelných změn se odehrávaly otevřené homosexuální scény, pohlaví jedné z aktérek se proměňovalo z ženského na mužské a do zvuků taneční hudby se obnažovala korpulentní šedesátiletá herečka. Režisér ale nemá potřebu jen pohoršovat. Základní vlastností tvorby tohoto vyzrálého tvůrce světového významu (více než v Polsku režíruje na nejprestižnějších scénách v Paříži, Miláně, Amsterdamu nebo Tel Avivu) je, že všechny postavy jeho univerza připomínají poraněná zvířata v  odcizených prostorách pustých hal. Warlikowski vede osobní příběhy svých hrdinů tak, aby skrze velkou a nepatetickou katarzi v závěru díla došli k naději a možnému očištění. Peklo, kterým procházejí, pak relativizuje jejich někdy odsouzeníhodné činy. Svět Warlikowského není světem absolutního dobra či zla, šablonovitých rolí, jasných komedií

nebo tragédií, a tak připomíná svět jiného Poláka – sociologa Zygmunta Baumana. Je to svět neustálé proměny charakterů, sexuality, hodnot, kultur; svět více tekutý a  těkavý než pevný. Podobný je i jeho poslední pětihodinový teatrální opus Andělé v Americe. I ten zobrazuje svět proměny všech jistot, který je v přímém rozporu s nacionalistickou či rigidní morálkou politické reprezentace i většiny obyvatel Warlikowského rodné země. Nerozhodl se přitom jít cestou přímých pojmenování, ale využít analogie americké situace před dvaceti lety k polské současnosti.

Kaddiš Ethel Rosenbergové Hra amerického dramatika a  scenáristy Tonyho Kushnera, který se mimo jiné podílel i  na Spielbergově filmu Mnichov, je zasazena do New Yorku 80. let. Tehdy v gay komunitě naplno propukla pandemie AIDS, která byla obestřena množstvím předsudků a nedostatkem informací. Kushner se dodnes může cítit jako zástupce hned trojí menšiny: je silně levicově orientovaný homosexuál židovského původu. To vše se v jeho dramatu odráží. Andělé v  Americe se nedávno dočkali podoby poněkud patetického a  kýčovitého televizního seriálu s  výtečnými výkony Al Pacina (antisemitský Žid, homofobní homosexuál a republikánský právník v jednom Roy Cohn) a Meryl Streepové (dvojrole mormonské matky Hannah Pittové a ducha Ethel Rosenbergové). Tento tandem před kamerou zcela zastínil ostatní herce. Oproti tomu ve Warlikowského divadelní verzi lze vidět nejlepší ansámblový výkvět polského herectví, který dokáže i malým rolím dodat hloubku a uvěřitelnost. Na počátku inscenace starý rabín tvrdí: „Katolíci věří v předurčení, Židé ve vinu.“ A skutečně každá z postav je něčím vinna a jen díky upřímnosti

a toleranci k sobě samým a ostatním má právo na naději, usmíření a očištění. S výjimkou právníka Cohna umírajícího na AIDS. Ten se na smrtelné posteli naděje dobrovolně vzdává a  ještě stihne vykřičet své pohrdání vším, co zavání komunismem a liberalismem. Přestože ve svém nitru sám reprezentuje to, čím pohrdá, zasazuje se nadále o tvrdý právní řád a přitakává nekritické lásce ke své zemi. Jedním z  nejsilnějších momentů celé inscenace je setkání Cohna s  obětí  jeho práce – popravenou komunistkou Rosenbergovou. Ta mu původně přichází vytknout všechny křivdy, jichž se dopustil, aby mu nakonec jako anděl odpustila a ještě nad ním odříkala kaddiš. Zatímco v seriálu jsou andělé nadreálné bytosti, ve Warlikowského inscenaci spíše představují vnitřní prostor svobody a štěstí všech trpících. Jediné, co je od reálných postav odlišuje, jsou extravagantní kostýmy. Na konci hry se andělé stávají nepotřebnými, neboť naši (anti)hrdinové přece jen dojdou smíření. Celá váha cesty ke svobodě a  toleranci tak leží na jejich vlastních bedrech a práce nebeských sil se stává zbytečnou. Přestože Tony Kushner napsal své drama jako výkřik protestu proti americké republikánské politice, Warlikowski odhalil, nakolik jsou zmíněné problémy daleko hlubší povahy a že politické divadlo samo o sobě je tematicky úzké a rychle ztrácí na aktuálnosti. Jeho dílo je důležitou pobídkou k diskusi. Ukazuje, že i z evidentně politické hry lze vytvořit obecně lidskou výpověď o trvalých konstantách a předsudcích našeho života. Škoda, že práce tohoto režiséra ještě nikdy v Česku nebyla představena. Možná by jeho andělé vdechli nový život i naší divadelní scéně. Lukáš Jiřička Autor je redaktorem časopisu HIS Voice.

Q

RESPEKT 15  V  10.–15. duben 2007

kultura

Hledání ztraceného ráje

net

Romští výtvarníci se poprvé představí na benátském Bienále

Bytosti, zvířata, krajiny, předměty – svět Jolán Oláhové, takový, jaký v jejích očích byl. foto archiv muzea romské kultury

K

dyž se v  tomto listu psalo o  romském výtvarném umění, ve většině textů nakonec zaznělo zhruba toto: teď ještě ne, ale jednoho dne tito noví štvanci touhy tvořit vezmou mainstreamové umění útokem. Pionýři romského výtvarného umění se ještě nepřestali těšit z vnoučat, a ta chvíle už je tu. Přišla dřív, než kdokoli čekal, z rukou teprve druhé generace výtvarníků. Výsledek jejich konfrontace s obecně uznávanou scénou ještě neznáme, víme ale, kdy a kde k ní dojde. Pod titulem Paradise lost (Ztracený ráj) se romští umělci od června představí v samostatném pavilonu na letošním bienále v Benátkách.

Žádná přechodná móda Mezi Romy je potřeba vyjádřit se prostředky takzvaného vysokého umění zcela novou věcí. Ne že by se kulturní dědictví etnika neprojevovalo také ve výtvarné sféře, ale jako příslušníci neliterární a tradičně migrující komunity se Romové omezovali především na užitá řemesla. Do první půle 20. století patřilo k jejich svébytnému tvůrčímu vyjádření třeba umělecké kovářství nebo propracované zdobení dřevěných maringotek. Už od 50. let si ale romisté začínají všímat nových výtvarných jevů spojených hlavně s krášlením domků a bytů – objevují se koláže z rodinných fotografií i časopisů, dezény malované do omítky, a někdy dokonce i fresky. Od 70. let se v  Evropě začínají vynořovat první výrazné výtvarné osobnosti. U  nás nepřehlédnutelný Rudolf Dzurko, v Maďarsku dokonce celý zástup jmen, což v roce 1979 vedlo k uspořádání první celomaďarské přehlídky výtvarného umění romských samouků. Co tak náhle přivedlo největší evropskou menšinu k zájmu o kresbu, malbu, sochu, řezbářství, keramiku, vyšívání, a hlavně k originálním fúzím konvenčních technik? O tom lze jen spekulovat. Na jedné straně k tomu jistě přispělo pozvolné zvyšování blahobytu, čímž není míněno bohatství, ale prostě hmotný dostatek. Svoji roli určitě sehrála i vyšší míra vzdělanosti. Na druhé straně, jak si povšimla ředitelka Romského muzea v Brně Jana Horváthová, výtvarné sklony v lidech vyvolávají i negativní okolnosti, jako je ztráta zaměstnání, nebo dokonce svobody. A něco pravdy bude i na starém romském přísloví, že co dělá jeden Rom, dělají všichni po něm.

Dnes už lze s jistotou říci, že v romských komunitách nejde o nějakou přechodnou módu jako třeba někdejší závěsy z  „céček“. Máme co do činění s  masivním nástupem nových výtvarníků, jejichž projev se rychle kultivuje a získává na politické síle. Autoři koncepce pavilonu v Benátkách v čele s kurátorkou Timeou Junghausovou z Open Society Institute si jsou dobře vědomi síly, která v tomto novu dřímá. Přehlídka by ale měla být politická až ve druhém plánu. Na prvním místě stojí ukázat širokému publiku, že Romové nejen tvoří, ale že tvoří kvalitně a zajímavě, upozornit obchodníky s uměním na neprobádané nové území a prezentovat tuto tvorbu v mezinárodním kontextu. A pochopitelně: tvůrci výstavy také chtějí Romům dát možnost, aby z paměti lidí vymazali obraz tančícího Cikána s vystřelovákem v holínce a konečně promluvili sami za sebe a nahlas.

Jedna z první generace Do nejužšího výběru na prestižní bienále nakonec postoupilo šestnáct výtvarníků mimo jiné z Maďarska, Rumunska, Francie, Finska a  Velké Británie. Jména české scény jako Július Lakatoš, Božena Přikrylová nebo Ján Berky na seznamu bohužel zastoupena nebudou. Návštěvníci neuvidí ani plátna další výrazné osobnosti Jolán Oláhové, která patřila k  prvním objevům mezi maďarskými průkopníky malby. S jejím dílem se nyní mohou zájemci potěšit v brněnském Muzeu romské kultury. Jolán Oláhové (1932–2005) se nedostalo formálního vzdělání. Její maminka byla dlouhodobě nemocná, a zatímco sourozenci vychodili několik tříd základní školy, ona se místo matky starala o domácnost. Celý život vykonávala těžkou manuální práci a nikdy se nenaučila psát. Už v mládí se pokoušela modelovat figurky z hlíny a také kreslila, ale jak sama vzpomínala, „figurky se rozbily a moje obrázky musely dolů, když se malovalo“. Soustředěně začala pracovat, až když odešla do invalidního důchodu. Začínala s kresbou, později přešla k olejům. Z obrazů je dobře cítit radost, se kterou skupinky romských venkovanů a pastorální scenerie malovala. Časem si vytvořila osobitý duchovní svět, pro který je typická hravá fauvistická barevnost a svébytné uchopení tvaru. Nejde o  banální zjednodušování, ale o  systematickou

tvorbu znaku podle toho, co autorka na objektu považuje za nejdůležitější. Tomu se podřizuje celá kompozice, takže význačné bytosti a předměty jsou větší než ty podřadné bez ohledu na reálný poměr velikostí. Za dominujícími postavami lidí a zvířat se navíc ve druhém plánu objevují menší figury a předměty, které k dramatu prvního plánu zdánlivě nemají vztah. Mnoha obrazům tato metoda propůjčuje velkou dávku magie. Tak třeba plátno s názvem Pes a ovce je rozdělené do tří polí. Z levého horního rohu se jedno zvíře dívá směrem ke druhému v pravém dolním rohu, nad kterým se – jakoby za scénou – nalézá drobná, barevně odlišená výseč s  vegetací. Nenápadné napětí obrazu vychází z divákovy nejistoty, které zvíře je pes a které ovce (velikostně jsou zcela disproporční) a jaký vztah k těm dvěma má ona tajemná záře nad rostlinami. Obrazy Jolán Oláhové mají typickou chagallovskou něhu a poetiku. Je tu ale velký rozdíl: na rozdíl od Chagalla se autorka nesnažila nic stylizovat, malovala svět takový, jaký v jejích očích byl.

Vzdorovitá výzva Komu se v době od června do listopadu poštěstí navštívit benátské bienále osobně, tomu se v pavilonu Ztracený ráj určitě naskytne pestrá podívaná. Vedle obligátního pátrání po vlastních kořenech a  sentimentálních výprav do krajin dětství bude mít divák příležitost poznat i výrazně sebevědomější a intelektuálnější tvorbu nastupující romské generace. Mladí tvůrci především z  Británie už mají odstup a také potřebnou znalost uměleckých trendů. Například manželé Damien a Delaine Le Basovi používají zábavnou hyperbolu, když ve svých dílech svrhávají postmoderní ikony, vysmívají se předsudkům diváků i sami sobě, a to vše se děje s  lehkostí, humorem a  s  využitím těch nejbizarnějších materiálů. Už to není intimní svět experimentujících samouků, nýbrž vzdorovitá výzva. Bez hledačství a  odvahy romských autodidaktů, jakým byla třeba právě Jolán Oláhová, by ale nebylo na čem stavět. Karolína Ryvolová Autorka je romistka.

23

Q

Kup si svýho kámoše Zemřel vám přítel. Jmenoval se Alex (Antonio, Brad, Chad, jakkoli), byl mladý, usměvavý, svalnatý, pravidelně vám psal a stál vás dolar měsíčně. Služba FakeYourSpace.com, která tyto virtuální kamarády vytvářela, totiž musela kvůli právním sporům skončit. Kamarádství na oko tím ovšem zdaleka nemizí. Jedním z hitů internetu posledních měsíců jsou takzvané sociální sítě. Služby jako myspace.com vám umožní vytvořit si svůj detailní profil, přidávat si do své sítě přátele, psát si s nimi, blogovat a spoustu dalších věcí (viz téma v  Respektu č. 5/07). Služba, kterou používají miliony lidí, se stala mimořádně populární především mezi teenagery. Jedním z důsledků je, že se z kamarádství stal byznys. S nadsázkou řečeno: kdo má u svého profilu jen pár přátel s nevýraznou tváří, je mezi mládeží společensky vyřízený. Trapnější už je jen nebýt na MySpace vůbec. Pokud vlastníte profil se stovkami kontaktů a mezi nimi jsou krásné dívky či svalovci, vaše prestiž vzrůstá. Ne každý má chuť nebo schopnosti si takové kamarády získávat, a  proto vzniklo několik vychytralých služeb jako právě FakeYourSpace.com, kde si fiktivní přátele můžete koupit. Za dolar měsíčně jste dostali kamaráda dle svého výběru, který vám navíc dvakrát týdně napsal vzkaz. Začátkem března sice služba zavřela krám kvůli právním problémům, ale trend žije vesele dál. Existují programy, které automaticky loví uživatele MySpace s nabídkou přátelství, a s týmž artiklem se obchoduje na burzách. Třeba na ebay.com kdosi za více než dva tisíce dolarů koupil profil se sto tisíci přáteli. Takové účty už ale obvykle neloví neoblíbené děti, lákavější jsou pro jinou skupinu – obchodníky. Uživatel totiž může poslat svým přátelům zprávy. Pokud si firma koupí účet se sto tisíci kamarády v síti, může začít rozesílat nevyžádané vzkazy bohaté databázi obětí. A když nemá uživatel MySpace dost přátel mezi živými, může trávit čas na stránkách mrtvých. Řadě neznámých profilů se dostává pozornosti díky webu MyDeathSpace, ráji nerudovských paní Rusek jedenadvacátého století. Zde naleznete na první pohled běžnou černou kroniku. Wyatt Ammon (24 let) zemřel po pádu z  okna hotelu. Andrew Brinkley (18) se utopil. Dave Boss (21) byl zastřelen. Tyneshu Stewartovou (19) uškrtil, rozřezal a spálil na grilu bývalý přítel. Heather Millerová (22) zabila své tříleté dítě. Web nabízí i  odkaz na MySpace s  profily nešťastných aktérů. Můžete se podívat na jejich fotky, zápisky, zjistit, jakou hudbu měli rádi, a přečíst si desítky vzkazů. Profil se tak stává pietním místem u obětí a místem odsudků u viníků. Nové vzkazy přibývají i dva roky po tragických událostech. Stránku navštěvují blízcí přátelé, náhodní kolemjdoucí i systematičtí voyeuři z MyDeathSpace. Ne každému se samozřejmě takové jednání líbí. MyDeathSpace čelí webovým útokům a  píšou se proti němu petice. Autor webu Mike Patterson řekl deníku Orange County Register, že sám má profil na MySpace, ale kvůli nenávistným vzkazům je neveřejný. „Až umřu, bude veřejný a bude jedině fér, když skončím na MyDeathSpace,“ dodal. Díky uzamčenému účtu teď aspoň nemusí utrácet za falešné přátele. Adam Javůrek

24

10.–15. duben 2007  V  RESPEKT 15

kultura

CocoRosie v říši divů a za zrcadlem

I na nové desce chtějí zůstat dětmi a převzít odpovědnost za (svůj) svět

Sestry do sebe zapadly jako kousky puzzle. Rychle začaly vznikat písně, ve kterých se snoubí starosvětsky školený vokál Sierry s undergroundovým kňouráním a rapováním Bianky. Koho by ten příběh neoslovil: je o šanci nalézt na druhém konci světa ztracenou blízkou duši a zjistit, že vaše rozdílné hlasy spolu ladí.

Kráska s knírem

Holky z indiánské školky žijí v jednom světě s vílami. Sestry Bianca a Sierra Casadyovy foto julia gillard

S

céna newyorské Carnegie Hall je hodně velká. O to titěrněji působí dvě sestry, které se v  jejím středu přebírají hromadou nástrojů. Jedna právě brnká na harfu, druhá mačká laciné klávesy Casio. S další písní jim přichází pomoci třicet lidí, většinou jsou to jejich známí. Následující milostnou či snad duchovní píseň s nimi vystřihne mnišský zjev, který vypadá napůl jako žena, šansoniér Antony. Někteří sboristé zapomínají odejít, sednou si na prestižní prkna a  poslouchají. Všechny aktéry kvazidomácího večírku sem pozval David Byrne, kurátor koncertů nových osobností pro Carnegie Hall. A ty dvě sestry ve středu scény si říkají CocoRosie.

Najít sestru Bianca a  Sierra Casadyovy už s  prvním albem La maison de mon reve (2004) pomohly definovat novou scénu písničkářů, kteří do značné míry ignorují technologický svět. Virtuální sítě nahrazují sítí přátelských spoluprací a  výpomocí, ale v jejich komunitě se přes všechnu pozitivitu a snivost už nemalují iluze z věku hippies. Brnkají a ťukají na hodně nástrojů, na pusu umějí troubit i drtit hiphopové beaty. V dokumentu Věčné děti Davida Kleijwegta je vidět, jak se při domácím zkoušení tisknou rty k mikrofonu – ztělesněná intimita. Nizozemec Kleijwegt, který směl sledovat CocoRosie půl roku, na festivalu Febiofest vyprávěl: „Před kamerou se chovaly naprosto stejně, jako když

Bez ubohých kompromisů Architekt Masák vzpomíná na dobu, kdy se tvořilo marasmu navzdory. Miroslav Masák, autor sice nemnoha, zato však velmi významných staveb, v únoru převzal Poctu České komory architektů. Komora ji udílí od roku 2000 osobnostem, které nejen svým dílem, ale i  morálním kreditem představují nezpochybnitelné autority architektonické profese. Není proto divu, že v prvních ročnících byla jako splátka dluhu udělována in memoriam autorům, jimž komunistický režim upřel zasloužené uznání, či je dokonce poslal do kriminálu. Teprve předloni ji jako vůbec první žijící tvůrce získal Karel Hubáček. A po něm tedy Miroslav Masák (1932), Hubáčkův dlouholetý spolupracovník v libereckém ateliéru, spoluautor obchodních domů Máj v Praze a Ještěd v Liberci. Shodou okolností je nyní k dispozici Masákova vzpomínková knížka Tak nějak to bylo. Nabízí se tak možnost představit posledního laureáta Pocty prostřednictvím recenze jeho vlastních memoárů. Jenže tak snadné to není. Masák je v  pamětech osobně diskrétní a  podmět „já“ se zde neobjevuje zdaleka tak často, jak je v  žánru obvyklé. Masák se spíše než osobní zpověď snažil napsat kroniku své generace, která formovala podobu české architektury druhé poloviny dvacátého století.

Než podlehnou demolici I proto je kniha členěna podle desetiletí a jednotlivé kapitoly jsou vždy rámovány heslovitým výčtem zásadních historických událostí ve světě a  připomínkou klíčových staveb mezinárodní architektury, které dávají srovnávací měřítko dějům i stavbám na tuzemské půdě. Nejde však o suchopárnou faktografii. Masákův styl úsečných vět je zjevně veden snahou o zdůraznění podstatného, o jasné vyjádření vlastního postoje i smyslem pro vtipnou konfrontaci faktů (někdy až v duchu přehledů událostí minulého týdne na poslední straně tohoto listu). Masákova pozornost se pochopitelně soustřeďuje především na architekturu domácí. A tady je jeho oko podle mne neomylné: vybírá vždy ty stavby, jež překročily šeď dobové socialistické produkce, které vznikly blbé době navzdory. Jsem zvědav, zda budoucí historici architektury s výhodou časového odstupu tento Masákův výběr nějak zásadně přehodnotí. Aktuálně je rozhodně dalším podnětem k  tomu, aby se konečně i  mimo odborné kruhy začala vést veřejná diskuse o  neprávem opomíjených architektonických hodnotách, dříve než podlehnou demolici. Jako to nedávno hrozilo právě

se nenatáčelo. V záběru mluví o tom, že žijí v jednom světě s vílami. Není to metaforický ,statement‘ pro filmaře, takhle fantazírují a fabulují pořád.“ Příběh obou sester dnes patří do kánonu novodobých mýtů. Indiánská matka je zřejmě vychovávala dost nadivoko. Jestliže často vařily i jedly všechno z  jednoho hrnce, lze to brát jako předobraz jejich dnešních lo-fi nahrávek, do nichž se prolíná šum deště, hlasy zvířat i křik, který světlíkem pronikl do koupelny (první album natočily v pařížském bytě). Během dospívání spolu nežily. Když se po deseti letech izolace potkaly, bylo jim kolem dvaceti a každá žila jinak. Starší Sierra na Montmartru studovala operní zpěv a  Bianca s  neklidnou tuláckou náturou jí jednoho dne zazvonila u dveří.

Máji a nyní bohužel – podle aktuálního vývoje zřejmě již nenávratně – hrozí libereckému Ještědu. Kniha Tak nějak to bylo není jen věcně psanou kronikou. Zároveň je to také silné osobní svědectví. Miroslav Masák byl často přímo tam, kde se děly věci pro českou architekturu i společnost podstatné, a mnohdy byl i jejich spoluaktérem. Nástupem do libereckého projektového ateliéru hned po skončení studií v roce 1959 spojil celou tvůrčí dráhu s centrem, které pod vedením Karla Hubáčka zásadně překročilo regionální roli a jako jedno z mála svou tvorbou dosáhlo mezinárodního ohlasu.

Liberecký ostrůvek svobody Masák sice nepracoval na nejslavnější realizaci vysílače na Ještědu, podstatně se ale podílel na formování výrazné tváře ateliéru (jenž v  krátkém období po roce 1968 nesl název SIAL). Vedle již zmíněných obchodních domů připomeňme z šedesátých let Masákovy realizace na Libereckých výstavních trzích, renovaci Muzea skla v Kamenickém Šenově (spolu s Otakarem Binarem) či pozdější mnohaleté angažmá při rekonstrukci pražského Veletržního paláce pro moderní sbírky Národní galerie. Podnětné byly i  jeho nerealizované projekty. Různé varianty relaxačních lázní v Teplicích, budova ČTK v Praze nebo v poslední době návrh meditativního prostoru do Arizony. Přestože tvorba libereckého ateliéru z 60. a 70. let bývá často spojována s „mašinismem“, tedy s architekturou, která svým důrazem na konstruktérskou vynalézavost a vizuálním exponováním stavby jako stroje předjímala pozdější high-tech, tvorba Miroslava Masáka ukazuje širší rozpětí. Nechybělo v ní ani experimentování s organickou architekturou či pozdější návrat ke střídmější minimalistické estetice. Za normalizační apatie vzdoroval liberecký ateliér svým étosem dobové rezignaci na kvalitu, a přitahoval tak na sever Čech ambiciózní mladé architekty. Hubáček s Masákem pro ně založili tzv. Školku

„Teprve když se zastavíš, někam dojdeš,“ zpívají sestry v kolovrátkovém Japan, písni, která se posmívá světu levných letenek. Vlastně tak opakují heslo Švankmajerovy filmové Alenky: „Teď musíte zavřít oči, jinak nic neuvidíte.“ Platí to pro jejich celé nové album The Adventures of Ghosthorse & Stillborn, tedy Dobrodružství koňského ducha a mrtvě narozeného dítěte. Nahrávka zní od počátku extrovertněji než ty předchozí. Nepochybně by mohla vyhrávat ke kolotočům na pouti – kdyby v ní už ona pouť nezněla. Úvodní píseň Rainbowarriors (Duhoví bojovníci) je sice výzvou k čistému životu, bzinkají v ní však zvuky z počítačových her a řehtá kobyla. Prolínají se tu různé způsoby fikce: fantazírování o tom, co nikdy nebylo, vzpomínky na zasuté obrazy dětství, logika snu. Maluje-li si Bianca nezřídka pod nos švihácký knír, je to ťafka všem, kteří by chtěli omylem poslouchat „ženské umění“, a ne plod osobní fantazie. CocoRosie ho tentokrát zasadily do nejmelodičtějších písní, co kdy napsaly. Bude zajímavé sledovat, zda je do jejich pražského červencového koncertu začnou hrát hudební rádia (ne že by na tom záleželo) a zda bude v Arše víc Čechů než cizinců. Jejich styl s sebou nese rizika. Občas nemá daleko k mňoukání, které je jenom roztomilé – ale bohatství zvukových vrstev a významové paradoxy tentokrát tohle nebezpečí rozpouštějí. Letmý poslech může v kombinaci s neznalostí angličtiny vést k poněkud pošetilému názoru, že jejich hudba má být především mile odpočinková. Řehtající kůň coby nelibozvučná pojistka se jim naštěstí směje dostatečně nahlas. Jak dlouho se takhle dá na veřejnosti hrát s vlastní intimitou? Dokážou CocoRosie zůstat na scéně třeba deset let? „Budou hrát pořád dál, pravděpodobně něco do značné míry jiného, než co dělají dnes,“ usmívá se dokumentarista David Kleijwegt. „Když se někdo rozhodne zůstat dítětem, je zajímavé pozorovat, kam ho pomalé, tlumené dospívání povede.“ Pavel Klusák

Q

CocoRosie: The Adventures of Ghosthorse & Stillborn, Touch & Go Records.

SIAL, kde mohli v atmosféře nebývalé tvůrčí svobody rozvinout svůj talent. Dnes jsou z nich profesoři architektonických škol doma i v zahraničí, uznávaní představitelé oboru. I na tom má Miroslav Masák svůj podíl. Dal jim tehdy víru, „že odvaha se nesmí vytratit, že není možné dělat ubohé kompromisy, že má cenu navrhovat úžasné domy, že vybudovat ostrůvek svobody, ve kterém se vytvoří dočasný svět pro společnost slušných lidí, třebaže jde o architekty, má význam“, jak napsal jeden z tehdejších členů Školky Martin Rajniš ve svém textu k udělení Pocty ČKA.

Zůstat slušným člověkem Právě tyto morální a  občanské postoje přivedly Masáka v roce 1968 do výboru Českého svazu architektů, v době normalizace ke spolupráci s neoficiálními kruhy a po listopadu 1989 mezi spolupracovníky prezidenta Václava Havla na Pražském hradě. Svědectví, které Masákovy memoáry podávají o peripetiích vývoje české architektury i společnosti, je podáno opravdu z první ruky. Jeho autentické zážitky na mnoha místech dovolují hlubší vhled do událostí, jež dosud nebyly dostatečně publikovány – platí to zejména pro jeho zjevně oblíbená šedesátá léta i pro dobu jeho působení na Hradě. Někdy je čtenáři až líto, že autor své vzpomínky nerozvedl obšírněji. Přesto si může z jeho knížky jistě vyčíst životní krédo, jímž se Miroslav Masák dosud vždy řídil: „zrod pěkného domu přináší uspokojení, ale žádný dům nestojí za to, aby kvůli němu přestal být jeho autor slušným člověkem“. Zkrátka, že marasmu doby je třeba vždy zmužile čelit. Petr Kratochvíl Autor pracuje v Ústavu dějin umění AV ČR.

Q

Miroslav Masák: Tak nějak to bylo, Kant, 120 stran.

RESPEKT 15  V  10.–15. duben 2007

kulturní servis

hudba

výstavy Jakub Špaňhel: Benzínky, Galerie České pojišťovny, 6. 4.–13. 5. Talentovaný jednatřicetiletý malíř, absolvent ateliérů Jiřího Davida a  Milana Knížáka na Akademii výtvarných umění, se letos konečně rozjede ve velkém stylu: v létě ho čeká reprezentativní výstava v klatovské Galerii U Bílého jednorožce s obsáhlým katalogem. Jako jakýsi předkrm lze brát ochutnávku souboru jeho akrylů na plátně, na kterých zachytil v  nočním pohledu osvícené čerpací stanice. Možná kolem nich jezdí na cestách z pražského ateliéru do rodné Karviné.

foto profimedia.cz

Koncerty Roger Waters, Sazka Arena, Praha, 13. 4., 20.00 Muž, který založil i rozložil Pink Floyd, velký talent a patrně i egomaniak, který stál autorsky za monstrózní i působivou Zdí. V Praze má hrát mj. kompletní Dark Side of The Moon, ale i písně ze své sólové dráhy. Ta měla možná kolísavou křivku tvůrčích i obchodních úspěchů, ale Waters se ve svých příbězích často přimykal k silným tématům. O společenských traumatech, teroru, médiích, manipulaci a  šoubyznysu vyprávěl vždy spíš jako jeden z prvních, a ne v době konjunktury. Vystoupí v Sazka Areně, kde je při vstupu každý platící fanoušek hudby osobně prošacován a zbaven všeho, co mu pak organizátoři uvnitř mohou znovu prodat, třeba vody. Právě o  takových paradoxech Waters po celá léta zpívá. Triosk, Palác Akropolis, Praha, 10. 4., 19.30 Jako by australští Triosk digitálními rukavicemi zmuchlali mapu jazzové hudby do koule, kde je všechno na jiném místě než původně. Jejich průsvitný, vrstevnatý ambient bývá někdy únikově šumivý jako zvukové snění z reklam. Ale jejich nejlepší momenty jsou ty, v  nichž se prosazuje živá interakce hráčů: takže pražský koncert by snad mohl nabídnout jejich dravější, překvapivější tvář. To lepší z nabídky neopopového koncertního cyklu Music Infinity.

foto regina spektor

Nové nahrávky Regina Spektor: Soviet Kitch, Sire / Warners Dceři ruských emigrantů se v  USA daří dráha popové písničkářky. Ironicky i  s  melancholií zpívá o milostných katastrofách a tragikomickém opakování chyb. Její klavír má odpich a pizzicato smyčců je patrně steskem po balalajce. Po velkém úspěchu alba Hope To Begin u nás nyní vychází i starší Sovětský kýč s ústředním cajdákem Carbon Monoxide (Kysličník uhelnatý). Regina Spektor se občas podepisuje zkratkou ReSpekt, ale to není jediný důvod, proč ji zde rádi připomínáme.

František Kyncl: Geometrie v meziprostoru, Východočeská galerie v Pardubicích, 4. 4.–10. 6. Dvaasedmdesátiletý konstruktivista patří k  průkopníkům tohoto stylu v  Československu, ve kterém ovšem vydržel jen do listopadu 1968, kdy emigroval do SRN. V  Düsseldorfu následně studoval na proslulé akademii umění, kde pokračoval ve svých geometrických experimentech. Pardubický rodák má za sebou i úctyhodnou práci s přípravou časopisu Schwarz auf Weis, ve kterém se dalo svého času jako v jednom z mála periodik dočíst o české nezávislé a exilové výtvarné scéně.

televize

Na čem si Gilliam vylámal zuby „Byl to objev. Zjistit, že Bůh existuje – a  že mě nenávidí,“ vyjádřil se britský režisér Terry Gilliam ke krachu natáčení svého vysněného filmu Muž, který zabil Dona Quijota. Snímek Louise Pepeho a Keithe Fultona Ztracen v La Mancha (2002), který uvede ve čtvrtek ČT 2, začal jako nevinný dokument o zákulisí vzniku projektu a skončil jako fascinující zpráva o tom, jak se nenatočil film, který měl být historicky nejdražším projektem financovaným pouze z evropských peněz. Rouhavý Gilliamův bonmot o  rozhněvaném Bohu se vztahuje k  neuvěřitelné shodě nešťastných okolností, které potopily snímek s  rozpočtem 32 milionů dolarů. Kanadští dokumentaristé dostali příležitost zblízka sledovat nešťastný proces vzniku filmu, jehož natáčení bylo definitivně zastaveno už šest dnů po zaznění první klapky. Gilliam a jeho štáb museli čelit prudkému přívalovému dešti s krupobitím, který zničil techniku za desetitisíce dolarů a změnil ráz pouštní krajiny na místě natáčení. Jeden záběr za druhým kazily přelétávající stíhačky F 16: filmaři si za lokaci vybrali místo, v jehož vzdušném prostoru právě probíhalo cvičení NATO.

Filmař smutné postavy

foto estate of keith haring

Keith Haring (1958–1990), Egon Schiele Art Centrum Český Krumlov, 6. 4.–28. 10. Vůbec poprvé je v Česku k vidění tvorba autora, jehož dílo můžeme vidět v originále v desítkách světových galerií a v kopiích na tisících kapotách autobusů, počítačových spořičích či zboží prodávaném v obskurních výtvarných obchůdcích. V Krumlově bude více než půl roku viset pětašedesát Haringových typických prací ovlivněných pouličním graffiti, které vybrala ředitelka jeho newyorské nadace Julie Gruenová. Anežka Hošková: I Must Be One Of The Devil’s Daughters, Altán Klamovka, Praha, 28. 3.–22. 4. Název expozice mladé autorky (v neděli oslaví teprve pětadvacáté narozeniny) není vzhledem k  jejím předchozím akcím zas tak překvapivý, jak to na první pohled vypadá. Vždyť Hošková výstavně debutovala před třemi lety se svým bratrem Jakubem ve společném projektu v  Galerii Etc pojmenovaném Co se to kurva děje, sem magnet na homoděje (je jich plno všade). Hošková v nebezpečně vyhlížejících kompozicích ráda cituje z děl svých oblíbených muzikantů, tentokrát došlo na americkou písničkářku Charlyn Marii Marshallovou známou jako Cat Power. Právě k  její stejnojmenné písni odkazuje název výstavy v zahradním altánu Klamovka.

Já se nevzdám. Terry Gilliam foto profimedia.cz

Studio brzy ustoupilo a film byl v kinech uváděn s pesimistickým závěrem. Nyní nikdo nezpochybňuje, že se jedná o  jeden z  Gilliamových nejlepších počinů. Nedávno se zase pustil do sporu s legendárními producenty Weinsteinovými ze studia Miramax, kterým se nelíbilo, jak si poradil s  dobrodružnou pohádkou Kletba bratří Grimmů (2005). Upřímně: četným Gilliamovým fanouškům se nemastný neslaný výsledek nezamlouval také. Mnozí dokonce začali spekulovat o  tom, jestli krach filmu o Donu Quijotovi nezpůsobil celkovou rezignaci Gilliama na tvorbu jako na svrchované autorské vyjádření.

Největší tragédií se ale ukázalo být zranění představitele slavného Cervantesova rytíře, známého francouzského herce Jeana Rochefor- Zábavná noční můra ta. Skvělý jezdec na koni si při prvním nasednutí do sedla přivodil takové bolesti prostatic- Že ale nepatří do starého železa a  nepřestal kého rázu, že musel být převezen do nemoc- zápasit s producentskými obry o filmovou krásu a  myšlenkovou nekompromisnost, dokázal nice v Paříži. Režisér si dokumentaristy pustil k tělu, a tak jeho poslední počin Krajina přílivu (2005). Nízmůžeme názorně sledovat, jak se jeho nakažli- korozpočtová fantazmagorie o devítileté holčičvé nadšení a evidentní potěšení z kreativní práce ce hrající si ve venkovském sídle s  panenkami postupně mění v  rezignaci. Paralela mezi Gillia- s  uříznutými hlavičkami, zatímco se v  houpamem a samotným Donem Quijotem je nabíledni cím křesle rozkládá její feťácký tatínek, šokoa Pepe s Fultonem ji bezezbytku využívají: je tře- vala zejména americké recenzenty, kteří film ba jim přiznat, že přitom netlačí zbytečně na pilu. houfně odepisovali jako misantropickou samoRytíř smutné postavy a britský tvůrce, který se účelnou provokaci. Poněkud hypnoticky deprez pozice oblíbeného montypythonovského animá- sivní film připomínající Alenku v  říši divů nartora vypracoval v jednoho z nejlepších současných uby (vnitřní svět hlavní hrdinky Jelisy-Rose má režisérů, mají – jak aspoň dokument naznačuje jasná pravidla a  logiku, zatímco vnější realita – mnoho společného. Oba jsou excentričtí snílci, je naprosto vyšinutá) je opravdu na hony vzdákteří často marně bojují s  větrnými mlýny reali- len humanistické idylce takového Krále rybáře ty. Na látce o Donu Quijotovi si navíc už vylámala (1991) nebo hravé fantazii Zlodějů času (1981) zuby velká režisérská jména. Gilliam sám celý pro- a  Dobrodružství Barona Prášila (1988). Gilliam jekt, který zkrachoval po deseti letech příprav, při- v něm ale dokázal, že je stále ve formě a že je rovnal k marnému snažení Orsona Wellese, který třeba s ním a jeho kreativní umanutostí i nadále se o převedení klasické látky na plátno pokoušel ve filmovém světě počítat. Film Ztracen v La Mancha označil Woody Allen od 50. let až do své smrti v roce 1985. Scénář příběhu o muži, který se pomocí stroje za „neuvěřitelně zábavné představení té nejhorčasu dostane ze současnosti do sedmnáctého sto- ší noční můry pronásledující každého režiséra“. letí a tam coby věrný Sancho Panza vyvažuje svou Tvůrci v něm postavili symbolický pomník všem racionalitou bláznivé plány pošetilého rytíře, pro- nesplněným snům a  nedokončeným projektům. padl pojišťovně. Gilliam se nechal slyšet, že by ho Na otázku BBC, jestli je schopný se na něj vůbec velmi rád odkoupil zpátky. Neví prý ovšem, jestli dívat, odpověděl Gilliam kladně a dodal: „Vždycky by měl sílu se do něj ještě jednou pustit. mi trvá týden, než se z toho vzpamatuju. Ale bylo Donkichotský boj s producenty svádí Terry Gil- by ještě horší, kdyby se to všechno stalo a nikdo liam pravidelně. A mnohdy úspěšně. Jeho Brazil to nezdokumentoval.“ se v roce 1985 nelíbil společnosti Universal, protože měl smutný konec. Kdo by ale čekal happy – JG – end od orwellovsky laděné antiutopie? Gilliam se rozčílil a nelegálně pustil svou režisérskou verzi spřízněným kritikům. Ti začali rozšiřovat ve fil- Ztracen v La Mancha, 5. 4., ČT 2, 21.45 mových kruzích šuškandu o nejlepším filmu roku.

Ladislav Zívr (1909-1980), Pražský hrad, Letohrádek královny Anny, 4. 4.–19. 8. Pohled na tvorbu jediného sochaře Skupiny 42 nabízí výstava připravená Národní galerií na Pražském hradě. Tým dirigovaný Milanem Knížákem po vernisáži nečeká žádné lenošení, galerie totiž finišuje s přípravami dvou stěžejních akcí letošního roku: retrospektiv Jana Zrzavého a Emila Filly.

Islaja: Ulual yyy, Fonal / Starcastic Tajemná introvertní Finka, kterou si pro své vydavatelství i festivaly vybral šéf newyorských Sonic Youth Thurston Moore, v minulých dnech vystoupila v Praze a Ostravě. Na jejím třetím albu nepřestávají klinkat zvonce a šumět magnetofony, přidává se však – trochu překvapivě – víc hudebních nástrojů. Klavír či saxofon se pak důstojně zapojují do vymítání lesních i domácích duchů.

Oko nad Prahou, Galerie Klementinum, Praha, 29.3.–31.5. Ohlédnutí za mezinárodní architektonickou soutěží na podobu nové budovy Národní knihovny. Výstava prezentuje všech 355 soutěžních návrhů – stovky výkresů, fotografií modelů i počítačových vizualizací, které návštěvníkům umožňují porovnat vize architektů a  architektonických týmů z  celého světa. V galerii se také promítá dokumentární portrét autora vítězného návrhu Jana Kaplického od režiséra Jana Wagnera s názvem Profil.

– p@k –

– JHV –

25

Za chvíli se ozve prostata. Jean Rochefort foto ifc films

26

2.–9. duben 2007  V  RESPEKT 14

civilizace

Ani život, ani smrt

Pacientů v kómatu přibývá, je to daň za moderní medicínu

S

razí vás tramvaj, zastaví se vám srdce nebo se při koupání uhodíte do hlavy a zůstanete pár minut pod vodou. Ještě před pár lety byste se pravděpodobně brzy odebrali na onen svět. Dnes máte lepší šance: kolemjdoucí mobilem zavolají pomoc a špičkově vybavená sanitka nebo vrtulník jsou u vás za pár minut. Nastupují lékaři, chirurgové, dokonalá technika. Vyděšení příbuzní se na nemocniční chodbě dočkají vytoužených slov – pacient přežil. Bohužel, často je to poslední dobrá zpráva, kterou uslyší.

Čekání na léto „Maminko, podívej se na mě,“ říká šedesátiletý muž a něžně bere svou ženu za ruku. Paní na lůžku chvíli bloudí očima po místnosti a pak se pohledem zastaví na manželovi. Pavel Smilek se sklání a láskyplně ženu obejme a políbí. Její ústa se na chvíli roztáhnou do širokého úsměvu, pak ale tvář znovu dostane nepřítomný výraz. „Vidíte, reaguje,“ říká šťastně manžel a vkládá své ženě Libuši do rukou plyšového medvěda. Ženiny prsty plyšáka jemně stisknou. „Lékaři říkají, že se zlepšila hlavně proto, že za ní denně chodíme,“ vysvětluje majitel obchodu se starožitnostmi a hladí manželku po vlasech. „Prvního půl roku vůbec neotevřela oči. To byla katastrofa.“ Každé úterý a pátek zavře Pavel Smilek krám v  centru Brna už v  poledne a  vyrazí do léčebny dlouhodobě nemocných schované v  lesích za městem. S  manželkou tu stráví několik hodin. Vypráví jí o  vnoučatech, dává jí pít čaj, vyčistí jí zuby. Pomáhají i dcery, jezdí sem vnoučata. Libuše Smilková má návštěvu každý den. „Já se na to těším, je to pro mě radost,“ říká pan Smilek. Všechny naděje teď upíná k létu. Podaří-li se zařídit veškerý potřebný servis, vezme si rodina ženu na pár dní domů. „Bude zase sedět na zahradě a dívat se, jak si vnoučata hrajou,“ zasní se Pavel Smilek, „tak jako předtím, než se to stalo.“ Termín persistentně vegetativní stav (občas nazývaný také vigilní kóma) ve světě před čtyřmi lety proslavila známá mediální kauza Terri Schiavové. Dvaačtyřicetiletá žena z Floridy strávila na nemocničním lůžku patnáct let, poté co jí při srdeční zástavě selhalo zásobování mozku kyslíkem. Lékaři ji sice oživili, ale pouze do stavu, kdy se nemohla hýbat a  navzdory otevřeným očím prakticky nevnímala (respektive nereagovala na vnější podněty). V silně zpolitizovaném sporu se pak jejímu manželovi podařilo prosadit, aby byla Terri odpojena od vyživovací trubice a mohla zemřít. Zdejší čtenář novin na základě  této kauzy mohl snadno získat mylný dojem, že pacienti ve vegetativním stavu představují jakési zámořské politikum, které se ho netýká. Opak je pravdou. V poslední době u nás takto postižených lidí výrazně přibývá. „Před šesti lety jsme neměli jediného takového pacienta, dnes už pro ně máme speciální pokoj,“ potvrzuje tento trend Radomír Křenek, primář léčebny v  Bílovicích nad Svitavou, kde leží paní Smilková. Jeho kolega z hospice v  Rajhradě Ladislav Kabelka má stejnou zkušenost. „Máme tu pět lůžek a dalších dvacet lidí ve vigilním kómatu na lůžko čeká v pořadníku.“ Na rozdíl od Spojených států, kde probíhá vášnivá diskuse o „právu zemřít“, řeší české rodiny zcela opačný problém. O  urychlení smrti svých blízkých u nás podle lékařů prakticky nikdo nestojí. A  protože člověk může ve vegetativním stavu strávit i desetiletí, ocitá se stále více českých rodin před mimořádně obtížnou výzvou – naučit se s postiženými blízkými žít.

Nad řekou Lethe Libuši Smilkovou srazila tramvaj na Vídeňské ulici v Brně jedno prosincové ráno roku 2005. Asistentka ředitele gymnázia upadla na dlažbu a roztříštila si spodinu lebeční. Když dorazila záchranka, byla mrtvá. Zasahující lékař ale speciálními nůžkami bleskově rozstřihl oděv a paní Smilkovou zase „nahodil“. V  nemocnici podstoupila mnohahodinovou operaci, při níž jí chirurgové museli odebrat část mozkové tkáně. Zákrok se podařil, ale pacientka se neprobírala z bezvědomí. Uplynul měsíc, dva, tři. „Asi po půlroce nám sestry řekly, že se žena začíná probouzet,“ vzpomíná její manžel. „Měli jsme obrovskou radost. Ale dlouho nám nevydržela.“ Libuše Smilková otevřela oči, jenže nevnímala. Od té doby sice udělala drobný pokrok, takže se například zdá, že poznává své blízké. Ale podle suché lékařské statistiky moc nadějí na vyléčení nemá. Šance pacienta, který se z vegetativního stavu neprobere do roka od nehody, dramaticky klesají. Historie sice zažila i  zázračná probuzení po více než deseti letech, ale takové štěstí má jeden pacient z desítek tisíc. „Já osobně jsem to nikdy nezažil,“ podotýká primář Kabelka, který

Paní Smilková zřejmě rozeznává své blízké, komunikovat ale nemůže. Na přání rodiny redakce zakryla zranění hlavy. oto günter bartoš f

se léčbou pacientů v  persistentně vegetativním stavu zabývá. Rodina pana Smilka o svou matku pečuje přímo vzorově. Cvičení, každodenní návštěvy, dlouhé rozhovory a doteky – to všechno je podle lékařů velmi důležité. Člověk ve vigilním kómatu sice zdánlivě nevnímá, pokud ale nemá láskyplnou péči, chřadne a  mnohem dříve odchází. Vřelá atmosféra během návštěv LDN má ale i svou odvrácenou stránku. „Můj život se stal peklem,“ říká tiše šedesátiletý muž, „cítím obrovskou beznaděj, apatii a vyhaslost.“ Pan Smilek začal docházet k  psychiatrovi, bez antidepresiv, léků proti úzkosti a prášků na spaní se neobejde. Lékaři potvrzují, že příbuzní pacientů v kómatu se ocitají v mimořádně obtížné situaci. Z psychologického hlediska jde v podstatě o proces truchlení, jaký zažíváme po smrti blízkého člověka – jenže v  tomhle případě může trvat roky bez jakéhokoli smíření nebo katarze. „Oni jsou jednou nohou tady s námi a druhou už na druhém břehu, rozkročeni nad řekou Lethe,“ vysvětluje primář Kabelka, „jejich příbuzní jsou na tom podobně a velmi často se jim stává, že do té řeky spadnou a topí se.“ Na zvládání takovéhle situace nás příroda evidentně nevybavila, takže příbuzní pacientů v kómatu se většinou silně upínají ke slaboučké naději. „My neustále věříme, že se to trochu zlepší,“ uzavírá pan Smilek, „kdybych tuhle naději neměl, tak se zblázním.“

Úzkost Obzvláště frustrující pro návštěvy je, že pořádně nevědí, co jejich blízký vlastně vnímá. Pro lékaře je to stejná hádanka jako pro příbuzné, a proto doporučují k pacientovi přistupovat, jako by vnímal všechno. Ostatně poslední výzkumy měřící mozkovou aktivitu ukázaly, že vědomí postižených funguje mnohem víc, než si odborníci dříve mysleli. „Evžene, tohle je pan Třešňák z Respektu,“ vysvětluje primář rajhradského hospice Ladislav Kabelka nemohoucímu pacientovi na lůžku, „píše o nás článek.“ Mluví jemně, ale stejným tónem hlasu, jako by hovořil s bdělým člověkem. Velká cedule na posteli doporučuje každému před započetím hovoru vzít pacienta za ruku. Pokoj je zařízen velmi útulně, visí tu vzkazy od blízkých, fotografie, hračky. „S každou rodinou podrobně probereme, jak žil pacient předtím,“ říká lékař, „jaké měl rád jídlo, barvy, hudbu, jaké oblečení. Jestli dával přednost tykání nebo vykání. Tomu se pak snažíme přizpůsobit.“ Určitou představu o tom, co člověk v kómatu zažívá, nabízejí svědectví lidí, kteří se z druhého břehu řeky Lethe vrátili zpět. Psychologovi brněnské manželské poradny Josefu Zemanovi selhaly před čtyřmi lety základní životní funkce. Nedýchal, srdce netlouklo. Neuroložka zjistila poško-

zení mozku, které nemůže skončit jinak než smrtí, manželka začala dokonce organizovat pohřeb. Ještě než byl muž odpojen od přístrojů, začal se jeho stav trochu zlepšovat. Nakonec prožil několik týdnů nejprve v úplném bezvědomí, pak ve vigilním kómatu a postupně se téměř úplně uzdravil. „Byl jsem dezorientovaný a  pociťoval ze všeho obrovskou úzkost,“ vzpomíná čtyřiašedesátiletý psycholog Zeman na to, co v kómatu prožíval. „Nevíte, kdo jste a kde jste, zažíváte v podstatě jen dva druhy pocitů – příjemné a nepříjemné. Nerozlišujete, co je sen a co realita, a na všechno reagujete nesmírně přecitlivěle, takže i banální silnější dotyk nebo neosobní tón hlasu vás mohou stresovat. Pochopil jsem, jak je důležité chovat se k pacientům co nejcitlivěji.“

Mezi svými Vrznutí dveří u ložnice paní Čmelíkovou zneklidnilo, a když se ozval synův hlas, věděla, že je zle. „A bude se zabíjet, bude se vraždit,“ vykřikl mladík. Byla noc, podzim roku 1998 a Petr si pár dní předtím zapomněl vzít léky proti schizofrenii. Mírný a citlivý muž, který vystudoval UMPRUM a kromě malování také psal básně, bez medikamentů občas dostával agresivní záchvaty a ztrácel nad sebou kontrolu. Olga Čmelíková okamžitě vzbudila manžela i dceru, a společně pak proklouzli do koupelny. Zamkli se tu. Petr bušil na dveře, za chvíli začal demolovat byt a v záchvatu vzteku dokonce vyhodil z okna psa. „Já jsem ho v téhle situaci už zažila, ale můj manžel ne,“

Zázraky se dějí „Mami… nedala bys mi napít?“ Tahle obyčejná slova znamenala pro matku Terryho Wallise z Arkansasu šok. Devatenáct let po autonehodě, která mu těžce poškodila mozek, promluvil její syn poprvé. Zmrtvýchvstání z vigilního kómatu je nesmírně vzácné, záznamů o tom, že k němu někdy dochází, přesto najdeme v archivech víc. Případ Američana Terryho, jenž se probral v červnu roku 2003, je ale zřejmě nejzajímavější. Brzy po probuzení se totiž vědci domluvili s rodinou a začali zkoumat, jak se pacient zotavuje. Po třech letech publikovali překvapivý závěr: lidský mozek se dokáže sám aktivně léčit a vytvářet nová nervová spojení. A to pozoruhodně rychle. Právě tato regenerace je zřejmě příčinou ojedinělých probuzení. Pro Terryho znamenal postupný návrat do života mimo jiné seznámení se s vlastní devatenáctiletou dcerou – v době otcovy havárie jí bylo půl roku.

vzpomíná žena na osudnou noc, „myslím, že to trochu podcenil.“ Osmašedesátiletý Pavel Čmelík se tehdy rozhodl, že běsnícího syna zklidní, a vyšel ven. Co přesně se za dveřmi koupelny stalo, už nikdo nikdy nezjistí. Když na místo dorazila policie a  schizofrenika uklidnila, ležel Pavel Čmelík na schodech domu a  netlouklo mu srdce. Jinak neměl žádné vážné zranění, takže to vypadalo, že zástavu způsobil spíš prožitý šok než napadení. Lékaři ze záchranky sice starého muže přivedli zpátky k životu, ale pouze do vegetativního stavu. Z bezvědomí se od té doby neprobral a nekomunikuje. Když se jeho syn Petr v psychiatrické léčebně vzpamatoval, na osudnou noc si nevzpomínal. Zpráva o otcově stavu ho silně zasáhla a půl roku nato spáchal sebevraždu. Ve venkovském domku pár kilometrů od Kyjova na první pohled dnes nic nepřipomíná událost rozměrů antické tragédie. Panuje tu příjemná nálada, je uklizeno, napečené koláče, rodina sedí kolem stolu, Jen občasné zachrčení návštěvníkovi připomene, že v rohu světnice už devět let leží pacient ve vigilním kómatu. Jeho žena, zdravotní sestra na penzi, si ho po pár měsících vzala domů a  stará se o něj sama. „Dědo, ty by sis rád popovídal, viď,“ otírá svému manželovi tvář. „On býval velice společenský člověk. Ale třeba nás alespoň slyší.“ Český zdravotnický systém nemá zatím příliš jasno, kam pacienty ve vegetativním stavu umístit. Léčebny dlouhodobě nemocných na ně mají málo peněz i  personálu, na akutních nemocničních lůžkách zbytečně zabírají místo, protože takovou péči nepotřebují, a specializovaných zařízení je nedostatek. Vzít si pacienta domů vyžaduje velkou obětavost, takže se k tomu málokdo odváží. Pro paní Čmelíkovou představuje péče o manžela plný úvazek a ještě jí vypomáhá dcera v invalidním důchodu (má také schizofrenii), občas i ostatní z rodiny. Ve všední dny přijíždí také sestra z kyjovské Charity. Pavel Čmelík se nakonec stal zcela organickou součástí rodinného života. Manželé mají pět dospělých dětí a kupu vnoučat, takže kolem jeho postele je často živo, hraje klavír, vedou se dlouhé rozhovory. „Myslím, že je mu tady dobře,“ shrnuje paní Čmelíková. Lépe je po devíti letech od tragédie také jí. Léky na úzkost dávno odložila, přestala s nadějí hltat zahraniční zprávy o zázračných „zmrtvýchvstáních“ a ve volných chvílích se věnuje zahrádce. Věci bere tak, jak jsou. „Došlo nám, že to takhle zůstane,“ říká. „My jsme věřící, tak si myslíme, že to tak Bůh chce.“ „Že vypadám vyrovnaně?“ přijímá kompliment paní Čmelíková. „Víte, když vychováte šest dětí a z toho dvě onemocní schizofrenií, jen tak něco vás nerozhází.“ Petr Třešňák

Q

RESPEKT 14  V  2.–9. duben 2007

civilizace

Tři stupně – víc než dost

boční světlo

Po noci plné sporů vznikla nová zpráva o klimatu

M

usela to být opravdu horká noc, jakých bude ve světě sužovaném změnou klimatu přibývat. Tentokrát však nešlo o údaj na teploměru, ale spíš o  napětí v  sále, kde se jednalo bez ohledu na pokročilou hodinu. Stovky vědců a zástupců vlád se v Bruselu přely až do pátečního rána o  konečnou podobu nejnovější zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC). Američané torpédovali formulaci, která předvídala vážné ekonomické škody v USA, a naopak preferovali ostřejší popis tristního stavu biodiverzity v  Austrálii. Některé věty se nelíbily Číně, jiné Saúdské Arábii. Nakonec se však delegáti dohodli a na Velký pátek ráno schválili definitivní podobu zprávy. Představme si, že počet obyvatel planety dosahuje vrcholu někdy kolem roku 2050, poté začíná zvolna klesat. Průměrné příjmy obyvatel řady rozvojových zemí rychle rostou. Svět je stále propojenější, globalizace stírá rozdíly i v kulturní oblasti. Na trh pronikají úspornější technologie a role fosilních paliv se zmenšuje. Zní to jako realistická, k  životnímu prostředí poměrně milosrdná předpověď směru, jímž se bude ubírat svět během 21. století. Důsledky podobného vývoje, tedy jednoho z  možných scénářů, které zpráva popisuje (byť pouze ve své předběžné verzi), jsou přesto znepokojující: globální teplota se totiž do roku 2080 pravděpodobně zvýší zhruba o tři stupně. Právě to je hranice, kde končí všechny diskuse o  tom, že změna klimatu nemusí být jen špatná, protože přinese některým regionům výhody. Zemědělská produkce pak totiž začne klesat i v oblastech, kde se dříve díky vyšší teplotě zvyšovala, například v  severní Evropě. Grónsko a  západní Antarktida se při takovém oteplení začnou nezadržitelně ubírat vstříc budoucnosti bez ledu. Hladina moří bude stoupat sice jen zvolna, zato ale celá staletí. Může se nakonec zvýšit až o šest metrů. Bruselská zpráva je v pořadí druhým letošním dokumentem, v němž IPCC shrnuje práci několika tisíc vědců z celého světa. Předchozí souhrn světu sdělil, že za globální oteplování může především člověk. Ten nynější se zamýšlí nad tím, jaké bude mít změna klimatu důsledky.

V obojživelném domě Klimatické změny dopadnou nejdramatičtěji na obyvatele přelidněných delt asijských veletoků, subsaharské Afriky a malých ostrovů v moři. Ostrovy začne zaplavovat stoupající oceán hnaný na břeh prudšími bouřemi; přidáme-li do tohoto nebezpečného koktejlu ještě říční povodně, vychází nám, s čím budou bojovat obyvatelé asijských delt. Subsaharskou Afriku postihne hlavně sucho.

Himálaj bez ledu

Globální oteplování odnesou nejvíc státy, které jej nezavinily. Nejhůř dopadne na ty nejchudší. Skvěle to minulý týden ilustroval list The New York Times, který přinesl reportáže z  několika různých oblastí, chudých i bohatých. List své čtenáře zavádí do závodu na odsolování mořské vody, poháněného větrnou energií. Právě jej dokončují v západní Austrálii. Jak se ale s ničivým suchem vyrovná africké Malawi, další zastávka této zkrácené cesty kolem světa? Jedna z  nejchudších zemí vůbec, kde je devět z  deseti lidí závislých na zemědělství, marně shání desítky milionů dolarů na nejnutnější ekologická a ekonomická opatření. Degradace půdy, mizející lesy, klesající zásoby ryb a spory o vodu vytvářejí v Malawi přetopený kotel, do něhož změna klimatu přiloží důkladnou porci paliva. Cesta s dopisovateli The New York Times pokračuje výletem k  břehům nizozemské řeky Maasy. Holanďanka Anne vad der Molenová tu žije v  „obojživelném“ domě; pokud se říční hladina zvedne, stoupne příbytek s ní, aby když pak záplava opadne, měkce dosedl zpět do svých základů. Zato hliněné chatrče Indů odplavuje himálajská řeka Bagmátí se vším všudy. V posledních desetiletích se rozvodňuje stále častěji – prudce a bez varování, po monzunových deštích, které teď přicházejí v podobě náhlých intenzivních přívalů. Místní lidé si lepší

Naučit se žít s menším množstvím vody Snaha přizpůsobit se klimatické změně by se měla stát významnějším doplňkem snižování emisí. Bruselské jednání o  změně klimatu nezačalo minulé pondělí zrovna šťastně: evropský komisař pro životní prostředí Stavros Dimas vyčetl poněkud arogantním způsobem Austrálii a Spojeným státům, že neratifikovaly Kjótský protokol. Členové obou delegací to sice přešli „chápavým“ pokýváním hlavy, nicméně nepřítomný australský premiér John Howard komisaři vzkázal, že by EU měla nejdříve zajistit, aby protokol vůbec sama splnila. Teprve pak může poučovat ostatní. O co přesně v Bruselu šlo? Minulý týden se tu sešlo 400 klimatologů z více než 130 států, aby společně schválili druhou část zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC). Zpráva shrnuje nové poznatky o dopadech klimatické změny, zranitelnosti přírodních i lidmi vybudovaných systémů a souvisejících rizicích. Bruselské jednání schvalovalo zhruba dvacetistránkové shrnutí pro politiky, delegáti přitom postupovali po jednotlivých větách. Úplná zpráva, která bude obsahovat

Paměť a archiv

domy nemohou dovolit. Mnozí nemají prostředky ani na to, aby si převařili říční vodu, kterou pijí v době záplav, kdy jsou studně vyřazeny z provozu. Zatímco tedy „viníci“ mají v záloze řadu možností, jak se změnám přizpůsobit, chudé státy jsou na tom podstatně hůře. Proto je nutné omezovat emise skleníkových plynů. Adaptační opatření jsou sice také důležitá, ne všichni je ale mohou zaplatit.

Varování před stoupající hladinou. Rio de Janeiro foto profimedia.cz

všechny podrobnosti, vyjde na více než tisíci stranách během několika měsíců. Bruselská jednání komplikovaly třeba malé rozvojové státy, jejichž zástupci požadovali, aby se změna, dopad či riziko, jež se projevily právě na jejich území, odrazily i  ve výsledném dokumentu. Vedlo je k  tomu úsilí o  zviditelnění, či snaha získat od bohatších zemí finanční prostředky jako „odškodné“? Těžko říci. Zřetelné změny dnes probíhají již na všech kontinentech a oteplování planety je problémem globálním, zranitelnost systémů a důsledky měnícího se klimatu mají nicméně výrazně regionální a  mnohdy i  lokální charakter. Je proto těžké posoudit, jde-li o efekt místní, regionální či celosvětový. Naopak některé velké státy, jako Rusko a USA, přikládaly některým důsledkům klimatické změny spíše menší význam. I zde se dá spekulovat, zda chtěly bagatelizovat závažnost problému, nebo zda to dělaly proto, aby nemusely z fondů Rámcové úmluvy OSN finančně tolik přispívat.

Bruselská zpráva hovoří také o  rozsáhlém tání v  Himálaji, které způsobí sesuvy půdy, záplavy a v nížinách nedostatek vody během suchých měsíců roku. Znepokojivé trendy se nevyhnou ani  Latinské Americe, například východní Amazonie se zřejmě změní v savanu. Jih Evropy postihnou vedra, požáry a úbytek srážek. Naopak sever kontinentu na změně klimatu zpočátku vydělá. Bude tu víc pršet, což prospěje lesům i  zemědělství. Nicméně ani takoví Norové či Dánové by na to neměli spoléhat; nelze přesně říci, co se stane, pokud se planeta vydá do nejistých vod oteplení kolem čtyř či pěti stupňů; změny mořských proudů by mohly v příštích stoletích způsobit katastrofy, jejichž konce dnes nelze dohlédnout. A  Česko? Zpráva do takových podrobností nezachází, odborníci nicméně určité předpovědi nabízejí: v  létě sucha, náhlé přívalové deště a lokální povodně. Kratší a teplejší zima bohatá na srážky. Suchomilné plodiny na polích (vhodná je třeba kukuřice). Smrky v nížinách začínají umírat, a  protože zřejmě nebude dost času vytvořit kvalitní les s jinými druhy stromů, změna klimatu postihne kromě dalších oblastí i lesnictví. O tom, jak se globálnímu oteplování bránit, se IPCC chystá informovat začátkem května. Martin Uhlíř

27

Q

Nemoci, žízeň, hlad Jak se projeví oteplení: • větším počtem různých nemocí, v rozvojovém světě např. průjmy či chorobami z podvýživy, ve vyspělém nemocemi souvisejícími s vedrem a přízemním ozonem • masivním vymíráním mořských korálů • přímořské africké státy budou potřebovat nejméně 5–10 % HDP jen na opatření proti stoupající hladině oceánů • výnosy polí zavlažovaných dešťovou vodou klesnou v Africe do r. 2020 až o polovinu • do roku 2050 bude v Asii miliarda lidí postižena nedostatkem vody.

Někdy se ale podobně chovala i  Čína a  Saúdská Arábie. Účastníci jednání se také snažili nalézt přijatelnou rovnováhu mezi dvěma základními cestami, které mohou rizika spojená se změnami klimatu omezit: snižováním emisí skleníkových plynů a adaptačními opatřeními. Jinými slovy, jde o to, do jaké míry se máme snažit klimatické změně zabránit a nakolik by bylo lepší se jí přizpůsobit. Adaptace jsou bezpochyby důležité, proto je zarážející, že se německá a britská delegace snažily jejich význam spíše zmenšit. Mohlo to souviset i s tím, že právě tyto státy nedávno v EU prosadily velmi ambiciózní a zřejmě dost těžko splnitelnou dohodu o snížení emisí (dohoda je nákladná a může snížit konkurenceschopnost Evropy). Tentokrát však obě země nenašly podporu ani u členských států EU, natožpak u ostatních. Naopak vyvolaly ostrou reakci Číny, Indie, Pákistánu, ale i  některých afrických a  latinskoamerických států, které adaptace velmi podporují a  mohou na ně získat již zmíněné finance. V kuloárech se hovořilo o tom, že Británie s Německem zůstaly osamoceny také kvůli Dimasovu netaktickému výpadu z úvodu konference. Asi nejzásadnějším „vzkazem“, který z jednání vyplynul, je, že se voda bude stále více stávat klíčovou složkou našeho života. Její nedostatek se projeví v celé řadě oborů lidské činnosti. Lépe se s ním budeme vyrovnávat právě pomocí adaptačních opatření, která by se proto měla stát důstojnějším partnerem snižování emisí, než byla dosud. Výsledky z Bruselu to jenom potvrdily. Jan Pretel Autor je klimatolog, účastník bruselské konference.Q

Mluví se o  nutnosti vrátit národu paměť. Historický kompromis z roku 1989 zřejmě nepřežije generační výměnu, která právě nastává. Kdo pamatuje prudké polemiky o vypořádání se s komunismem z počátku 90. let, jež ustoupily pragmatismu ekonomické transformace, nediví se zpětnému nárazu. Státní majetek byl rozdělen, u vlády se vystřídaly pravice i levice – z minulosti se znovu může stát politikum. Do politické novořeči, infikované ekonomickými pojmy, se vracejí velká slova. Mezi nejmódnější patří paměť. Slovo k  nám dorazilo se zpožděním z  francouzských společenských věd (dohánění je už po dvě století českým osudem, koneckonců při setřásání komunismu jsme opět nestáli vpředu, a stejně tak ani Ústav paměti národa není originálním českým projektem). Historik Pierre Nora postavil paměť do protikladu k historii, která konstruuje obraz minulosti a  s  vědeckou důkladností přitom vylučuje vše pamětnické jako subjektivní, tedy neověřitelné a  nepoužitelné. Jaké jiné století ovšem volá po paměti – po syrových vzpomínkách očitých svědků – než století totalitních režimů? Ať se historie, která se ochotně stávala služkou diktatur, nad ni nepovyšuje. Paměť je existenciální a stojí proti metodě, která ji předělává k nepoznání. Pomalu zapomínáme, jak nacisté a po nich komunisté zdiskreditovali a vyprázdnili slovo národ. To usnadňuje politice znovu se ho chopit. Po roce 1989 nepatřilo mezi dobová klíčová slova, jako by neexistovalo. Na Slováky, kteří tehdy dovršovali svou národní emancipaci, jsme hleděli s  ironickým úšklebkem. A  teď ji znovu objevujeme i my ve zmatených obavách před Evropskou unií a USA. Nic výjimečného se vlastně neděje, jsme svědky návratu starých slov naplňovaných novými obsahy. To politika jim dává obsahy a my bychom ji přitom měli brát za slovo. Co je paměť? Čím víc se vzdaluje od konkrétního jednotlivce k širšímu společenství, tím se stává abstraktnější a  vykonstruovanější. Individuální paměť je soukromou, těžko přístupnou sférou. Ani sám pamětník ji zcela neovládne. Něco nedokáže vyjádřit, aby jiný porozuměl; něco říct nechce a nikdy neřekne. V kolektivní paměti se odráží společná zkušenost rodiny, užšího kruhu přátel, širšího kruhu společenské skupiny – ekonomů, právníků, intelektuálů. Takto vystoupáme až k národu. Co však má být obsahem národní paměti? Kdy jsme vlastně národem? Plně a vědomě se jím stáváme jen ve chvílích intenzivního kolektivního prožitku, v  čase historických zlomů a zvratů – 1918, 1938, 1945, 1968, 1989… Mezi těmito roky jsme národem s výrazně menší intenzitou a  soudržností, dělíme se na třídy, skupiny, na „my“ a „oni“. Vymezujeme se vůči těm druhým. Národ existuje v různých stavech či skupenstvích, v tuhé realitě ideologické i v tekuté realitě informační společnosti velmi proměnlivých a  manipulovatelných. A pokud někdo chce porozumět jeho paměti, měl by odkrývat všechny vrstvy – každodenní i sváteční, hrdinskou i kolaborantskou, konzumní i  duchovní. To je historický projekt poznání minulosti a  týká se veškerých dějin. Naproti tomu vyrovnání se s minulostí je politický projekt a jeho zdrojem a předmětem není národní, nýbrž státní paměť. Archiv je státní institucí, která shromažďuje dokumenty předchozích státních útvarů. Archiv se stal synonymem pro ukrývaná tajemství starého režimu, jejichž otevření slibuje prozření a  osvobození. Avšak v archivu nenajde člověk víc, než má v sobě. Archiv a paměť stojí v protikladu. Politický i  historický úmysl otevřít a  vytěžit archiv se nekryjí s úmyslem paměti svědčit. Svou paměť mají zbabělec i  hrdina, politik i  řadový občan, špicl i  jeho objekt. Ti všichni se vejdou do proměnlivé struktury národní paměti. Ta připomíná labyrint knihovny s  mnoha sály, depozitáři, dlouhými chodbami a  pohyblivými schodišti z románu Jméno růže. Vedle nemnoha děl je plná zbytečných knih, intelektuální šmíry a haraburdí. Podrobný průzkum a pozorná četba vyžadují dlouhý čas. Vynášet, ukazovat a prodávat se ovšem dá cokoli a hned. Jiří Suk Autor je historik. Příští týden píše geolog a esejista Václav Cílek.

28

10.–15. duben 2007  V  RESPEKT 15

trendy

Rytíř živých mrtvých

Mučení bylo zákonné naposledy v pozdním středověku, dnes se tak děje opět Slavoj Žižek

foto archiv

vou bytostí, která však biologicky ještě žije. A Šejch není jediný, kdo žije v tomto mezisvětě. Americké úřady, které mají na starosti vězně, se staly jakýmisi protějšky homo sacer: vystupují jako zákonná moc, ale operují ve vakuu, jež je sice udržováno zákony právního systému, ty v něm ale nic neupravují.

no jako sporné. V realitě se to dnes už stává běžnou věcí, „business-as-usual“. Ti, kdo mučení sice otevřeně neobhajují, ale akceptují ho jako legitimní téma do diskuse, jsou v  jistém smyslu ještě nebezpečnější než ti, kdo ho vysloveně podporují. Morálka není jen věcí osobního svědomí. Daří se jí jen tehdy, když ji udržuje v bdělosti cosi, co Hegel nazýval „objektivní duch“, soubor nepsaných pravidel, který je v pozadí aktivity každého jednotlivce a říká nám, co je přijatelné a co ne. Jedním z jasných znaků pokroku západní společnosti například je, že nemusíme vznášet argumenty proti znásilnění: platí „dogma“, že znásilnění je vždy „zlé“. Kdyby se někdo začal angažovat za legitimizaci znásilnění, zesměšní se, jeho názory budou v debatě diskvalifikovány. A to samé by mělo platit i o mučení.

(1949) je postmoderní filozof slovinského původu, který se proslavil originálním výkladem prací francouzského teoretika Zoufalá volba pschychoanalýzy Jacquesa Lacana Některé lidi to nijak mimořádně nezneklidňuje. a svými eseji o populární kultuře Realistický protiargument zní: válka proti teroa mnoha dalších oblastech moderního rismu je špinavá, ocitáme se v situacích, v nichž životy tisíců lidí závisí na informacích, které života od fundamentalismu až po můžeme získat od vězňů, a  tak musíme použít multikulturalismus či výklad filmů i  extrémní prostředky. Jak říká Alan DershoDavida Lynche. Žije střídavě v Londýně, witz z právnické fakulty na Harvardově univerzitě: „Zcela jistě nejsem stoupencem mučení, ale když kde je ředitelem Birbeck Institute už ho používáme, tak by to mělo být sakramentfor the Humanities, a v Lublani. sky schvalováno soudem.“ Nuže, pokud je toto Dvě a půl minuty

O

d okamžiku, kdy byla zveřejněna dramatická přiznání Chálida Šejcha Mohameda, se s morálním rozhořčením nad jeho zločiny objevují také pochybnosti. Dá se jeho tvrzením věřit? Co když toho přiznal víc, než opravdu spáchal, protože chtěl z obyčejné marnivosti zůstat v paměti lidstva jako velký stratég terorismu – anebo byl naopak ochoten přiznat všechno možné, jen aby už byl konec s tím simulovaným „topením“ a dalšími technikami výslechu?

Ilegální zločinci Pokud bylo na této situaci něco překvapujícího, tak to ani tak nesouviselo se samotným přiznáním, jako spíše s faktem, že po mnoha letech se poprvé připustilo, že mučení je normální věc, a že bylo prezentováno jako cosi přijatelného. Z  etických důsledků, které z toho plynou, by nás všechny měla bolet hlava.

Hrůznost Mohamedových zločinů je jasná a  děsivá, ale stojí za to poznamenat, že Spojené státy zřejmě nejsou schopny zacházet s  ním tak, jak zacházejí se svými nejtěžšími zločinci – protože v civilizovaném západním světě dokonce i vrahy dětí soudíme a trestáme. Jenže pokud jde o Mohameda, žádný soudní proces ani trest už teď není možný – neboť žádný soud fungující v rámci západního právního systému se nemůže zabývat přiznáním, jež bylo získáno nelegálním zadržením a pomocí mučení. Zdá se, že v šedé zóně zákonnosti museli působit nejen teroristé, ale také všichni ti, kdo proti nim bojují. A tak máme „legální“ a „ilegální“ zločince: takové, kteří musí být podrobeni soudům, a takové, kteří musí být vystaveni vojenským tribunálům a nekonečnému věznění, protože konají mimo zákonnost. Mohamed se stal tím, co politický filozof Giorgio Agamben definuje jako „homo sacer“: právně mrt-

„upřímnost“, zůstanu raději pokrytcem. Ano, většina z nás si umí představit jen jedinou situaci, v níž bychom sáhli po mučení – kdybychom tím měli zachránit milovaného člověka od přímé či nevýslovné újmy. Dovedu si to představit. V takovém případě je ale rozhodující, že tuto zoufalou volbu nepovýším na obecný princip: v brutální, neodvratitelné nouzi okamžiku je to jednoduše třeba udělat. Ale nemůže se z toho stát akceptovaná norma: musím si být vědom hrůznosti svého konání. Jenže když se mučení stane jen jedním z prostředků na seznamu protiteroristických technik, jakýkoli pocit hrůzy související s mučením se vytrácí.

Jsme si vědomi toho, co je na konci cesty, kterou jsme otevřeli normalizací mučení? Naznačuje to důležitý detail z Mohamedova přiznání. Dozvěděli jsme se, že „waterboardingu“ – simulovanému topení – byli podrobeni také úředníci, kteří ho vyslýchali, a že v průměru vydrželi 15 vteřin, než byli ochotni všechno a cokoli přiznat. Mohamed si však získal jejich hluboký obdiv tím, že tuto proceduru vydržel dvě a půl minuty. Jsme si vědomi toho, že tyto věci byly naposledy věcí veřejného diskurzu v  hloubce pozdního středověku? Tehdy bylo ještě mučení veřejným show, počestným způsobem, jak zkoušet nepřítele, jenž si mohl také získat obdiv přihlížející masy, pokud snášel týrání důstojně. To chceme opravdu klesnout k takové primitivní etice boje? Proto jsme nakonec největšími oběťmi „torture-as-usual“ my – informovaná veřejnost. Vzácná část naší kolektivní identity se nenávratně ztrácí. Nacházíme se uprostřed procesu mravní korupce: ti, kdo jsou u moci, se doslova snaží zlomit část naší etické páteře, vymazat a zrušit to, co nezpochybnitelně patří k největším úspěchům naší civilizace: a to růst naší spontánní mravní citlivosti. Q

Mučit prezidenta Když v pátém díle televizního seriálu „24“ vyšlo najevo, že hlavním plánovačem teroristického útoku nebyl nikdo jiný než samotný prezident, mnozí z  nás se nemohli dočkat, zda Jack Bauer také na „vůdci svobodného světa“ uplatní své standardní techniky na zacházení s teroristy, kteří odmítají vyjevit svá tajemství ohrožující životy statisíců. Bude mučit prezidenta? Skutečnost teď předstihla televizi. V  seriálu „24“ je rozhodnutí Jacka Bauera ještě prezentová-

Dvojčata posedlá politikou

V Polsku ukradla politika lidem jejich čas a důstojnost Andrzej Stasiuk (1960) je polský prozaik, básník a publicista. Je autorem souboru povídek Mury Hebronu (1992) a románu Biały Kruk (1995). U nás vyšly Haličské povídky (2001) a Jak jsem se stal spisovatelem (2004). Minulý rok se dočkala překladu kniha Dukla. Od roku 1987 žije v Nízkých Beskydech, kde založil nakladatelství Czarne. To se zaměřuje na publikování talentovaných literátů ze střední Evropy. foto archiv

V

 poslední době to jde s mou zemí z kopce. Já sám se v ní, ačkoli žiji v ústraní, necítím nejlépe. Mám pocit, že mi někdo tu moji zemi bere, že mi ji krade a  používá ke svým vlastním cílům, kterým dost dobře nerozumím a  které mi připadají dosti podezřelé.

Zřízení pro lůzu Od jisté doby to vypadá, jako kdyby se v mé zemi nedalo žít ničím jiným než politikou. Vláda dvojčat, vláda bratří Kaczyńských, zpolitizovala až k  samotným hranicím únosnosti celou sféru veřejného života. Naprosto zpolitizovala minu-

lost a podobně se snaží zpracovat také budoucnost. Před nějakou dobou jeden z  nich, premiér, před veřejností prohlásil, že „minulé státní zřízení bylo zřízením vytvořeným pro lidskou lůzu“. Tímto arogantním, pohrdavým a  pro politika krajně nevhodným způsobem odsoudil životy a činy milionů lidí žijících v Polsku před rokem 1989. Samozřejmě, socialistický systém nebyl spravedlivý a byl značně represivní, ale miliony lidí v  něm žily normálním, poctivým životem. Jako třeba můj otec, který nikdy neměl nic společného s komunisty a prostě žil jako slušný člověk. A  nikdy na minulost nevzpomínal

jako na dobu prokletou. Nebyli jsme přece ani Sovětský svaz, ani Albánie nebo Ceaušescovo Rumunsko. A nebyli jsme ani NDR. Ale teď se premiér svojí výpovědí snaží obvinit miliony, a  možná i  desítky milionů občanů naší země, země, které má vládnout, z toho, že mu zpackali minulost. Snaží se jim vsugerovat, že jejich život, se kterým jsou normálně lidsky spokojeni a na nějž jsou možná i hrdí, nestojí za nic, protože předtím žili jako chamraď, jako lůza. Tentýž premiér dokáže zároveň tím samým skřehotavým hlasem prohlásit v rozhovoru pro nejčtenější polský deník: Ve mně je jenom dobro. A dívat se přitom novinářce do očí.

Podmíněné občanství V  poslední době se mi v  mé zemi žije špatně, protože mám pocit, že není tak úplně moje. Někdo si ji přivlastňuje pro své, mně nepříliš jasné cíle. Někdo ji rozděluje, rozsévá v  ní semena sváru. Dvojčata jsou posedlá politikou. V nic jiného nevěří, nic jiného neumí. Ale politika v  jejich podání znamená pouze a  jedině konfrontaci, střet a boj, ve kterém musí za každou cenu zvítězit. Každý ústupek je pro ně porážkou, každý kompromis zradou. Jejich reakce na protivníky jsou plné jedu, insinuace a  odporu. Pouze v takové atmosféře dokážou vládnout a vůbec existovat. Proto v  Polsku do takové míry zpolitizovali život. Proto se spojili s  nejtemnějšími silami polské politické scény: s  klerikály, jejichž pobožnost nemá s křesťanstvím pranic společného a kteří spíše než katolické hodnoty vyznávají nějaký pohanský kult národa; a jako by to nestačilo, dali se dohromady ještě se stranou s fašistoidním rodokmenem. Tam jsou ve svém

živlu – ve víru konfrontací, vzájemného osočování a podezřívavosti. To je pro ně to pravé prostředí. Tak si představují politiku a nepochybně i běžný život obecně. V  jejich myšlení není místo pro společnost jako celek. Jsou pouze dobří a špatní, nepřátelé a spojenci, zrádci a konfidenti a křišťálově čistí bojovníci antikomunismu. Zavedením paranoidních lustrací, vůlí přimět statisíce lidí, aby se podrobily ponižujícímu dokazování své nevinnosti, způsobili, že se mi má země víc a  víc odcizuje. A moje občanství, moje polskost jsou vystaveny zkoušce. Ano, mé občanství je v  mé zemi v  současné době podmíněné. Můj osobní a  hluboce zakořeněný pocit toho, kdo jsem, se může každou chvíli změnit. A  nemusím proto ani spáchat zločin, nemusím zradit svoji vlast. Stačí mi k  tomu pochybnosti, jestli dvojčata, dva úředníci placení z mých peněz, proto aby vládli mé zemi, dobře odvádějí svou práci. A  proto se mi poslední dobou v  mé zemi nežije moc lehce.

Ukradený čas Vypadá to, jako kdyby nám – občanům, Polákům – někdo posledních pár měsíců ukradl. Nechali jsme si namluvit, že politika je to, co je v  životě nejdůležitější. Navíc politika v  tak mizerné, diletantské podobě. Já sám se jednoduše cítím okraden. Dvojčata jsou zloději cizích životů. Zdá se mi, že jejich vlastní, běžný lidský život neexistuje. Jako volič a občan mám pocit, že se národ stal obětí fikce, kterou si sám stvořil a kterou si zvolil. Ale také doufám, že v dohledné době změní názor, poněvadž můj národ byl vždycky moudřejší než jeho hlavní představitelé. Obzvláště moudřejší než ti, které si sám vybral. Q

RESPEKT 15  V  10.–15. duben 2007

trendy

29

Pizza s ruským kaviárem Bohatí Rusové zavalili Západ jako lavina Viktor Jerofejev (1947) je spisovatel a patří k nejpřekládanějším ruským autorům. Žije v Moskvě. Světovou proslulost mu přinesl román Ruská krasavice (česky 1992), ale také Hodný Stalin (slovensky 2006). V roce 1979 byl jedním z autorů a organizátorů samizdatového sborníku Almanach, který mu vynesl zákaz publikování. Koncem 90. let sestavil dnes už slavnou antologii povídek Ruské květy zla (vyšlo ve slovenštině). foto čtk

S

vatý Mořic – Švýcarsko. Pokud existuje na zeměkouli místo, kde jsou Rusové považováni za ty z nejbohatších lidi na světě, potom je to tady, ve vysokohorském lázeňském městečku St. Moritz. Bydlí v nejlepších hotelech, jedí v nejlepších restauracích, nakupují kožichy, neuvěřitelně drahé hodinky, brilianty. A k tomu mistrovsky lyžují od časného rána na těch nejprudších svazích, do pozdních nočních hodin potom k  zemdlení tancují na diskotékách a  v  pití se jim nikdo nevyrovná. Mladý barman Michael z přepychového a zároveň „předuchovnělého“ hotelu Kempinski, kam míří ti Rusové, kteří nepočítají peníze, mi řekl, že když přijde do baru parta Rusů, chtějí jen to nejlepší – davaj – nejlepší šampaňské, nejlepší whisky a nejlepší koňaky: „Flaška za pár tisíc eur, to je pro ně jako nic.“

Vše je tak nové Jak se má Západ postavit k  Rusům? Tato otázka nemá jen politický, ale také hluboce mravní smysl. Západ má dnes vlastní zkušenost se třemi typy Rusů: těmi, kdo tam cestují za studiem a  prací, neboť hledají lepší život, ruskou mafií, která se skládá z banditů jako všechny mafie na světě, – a nakonec těmi, kteří Západ šokují svým bohatstvím. Statisíce Rusů dnes pro sebe objevují západní svět, ne však z donucení, jak ho objevovala porevoluční ruská emigrace, ale z vlastní iniciativy a často s velkou rozkoší. Je pochopitelné, že ruští studenti musí studovat na Západě a  nasávat všelidské hodnoty a  že proti ruské mafii je třeba bojovat. Jenže co s lavinou Rusů, kteří doslova zavalili Západ se svými penězi, mravy, se svou kulturou a se svou nekulturností? Ruštinu slyšíte ve všech evropských lázeňských městech, v  zimě i  v  létě, a  letošní

lyžařská sezona je ještě více pod ruskou hvězdou než jiné – po skandálu v  Courchevel ve francouzských Alpách, kde ruského oligarchu zadržela policie, protože si tam přivezl ruské prostitutky, jež noblesně tituloval jako mladé přítelkyně. Dostojevskij kdysi napsal, že „když není Boha, vše je dovoleno“, protože v jeho představách byl jedinou mravní autoritou Bůh. Dá se říct, že Rusové si dnes pozměnili tuto myšlenku na „když máte peníze, vše je dovoleno“? Musíme si uvědomit, že svobodně cestovat na Západ je pro Rusy stále ještě novota, dar perestrojky, jenž trvá teprve patnáct let. Také je třeba si připomenout, že i  peníze jsou pro Rusy novota. V Sovětském svazu v praxi sotva něco znamenaly, Sovětský svaz byl přece znám dlouhatánskými frontami lidí stojících na to nejzákladnější zboží. Je jasné, že za léta sovětské moci ztratili Rusové spojení se Západem, a pokud jde o dobré způsoby, trošinku zdivočeli. Teď když dostali Rusové možnost vycestovat na Západ a  poohlídnout se tady, není třeba se před nimi opevňovat vízovými zdmi, ale dát jim možnost, aby se zbavili své cizoty a podivínství.

Řvou a stydí se Jistě, Rusové jsou ještě stále dost divní. Ve Svatém Mořici jsem si v obchodě s hodinkami poklábosil s  vychytralým majitelem – Italem Luccianem, od něhož jsem chtěl, aby mi dal pro celníky stvrzenku na obyčejnou slevu na hodinky. Musel jsem mu kvůli tomu ukázat ruský pas. Lucciano potom prohlásil, že ruský pas ještě nikdy neviděl, neboť Rusové dělají všechno anonymně, nikdy neuvedou jména. Zajisté, moji postsovětští sousedé v  hotelu Kempinski, kteří koupili svému kamarádovi k narozeninám hodinky za půl milionu dolarů, zřejmě mají co skrývat. Většinou to ale bývá přece jen tak, že ruské podivínství souvisí s tím, že nemluví cizími jazyky, že jsou jim lhostejná spotřebitelská práva, a také s jejich lehkomyslným vztahem k penězům.

Nejen oligarchové jezdí do hor. Nejen „někdejší“ bandité. Ruské party rekreantů se skládají především z  lidí, kterým se začalo dařit, pracují v  bankách, stavebních firmách, v reklamě. Západ v  době sovětské éry zapomněl, že Rusové odedávna milují přepych a někdy se za ním ženou i  z  posledních sil. Nejezdí do Svatého Mořice jen proto, že personál tu funguje jako hodinky, ale také proto, že „glamour“ a  prestiž se dnes staly klíčovými slovy jejich řeči. Když se napijí, vykřikují po barech a  ze všech sil řvou ze sebemenšího důvodu „hurá“, jiných zahraničních turistů se straní a  stydí se před nimi, někdy bývají hrubí k  personálu. Ale jak mi řekl již zmiňovaný barman Michael, jakmile si na člověka zvyknou, okamžitě se s ním spřátelí.

Uč se anglicky, synu Obyvatelé Svatého Mořice Rusy dávno znají. Kdysi se tu stavělo sídlo pro posledního ruského cara – dnes je to hotel. Na počest ruských klientů rozhazujících peníze má tamní restaurace v nabídce pokrm z lososa s názvem v azbuce „Doktor Živago“, švýcarský barman se vás milou ruštinou zeptá „fsjo charašo?“ a na odpočívadle na horské trase si můžete objednat gastronomickou symbiózu kultur: pizzu s černým kaviárem. Ale to nejhlavnější je, že tito bohatí Rusové se nejen předvádějí a krmí touto pizzou, která stojí tolik co elegantní lakované boty nejlepší italské značky, ale že s sebou berou také děti. Když jsem se díval na dvě ruská děvčátka, jak běhají po krásných sálech hotelu Pallas, najednou jsem si vzpomněl, jak jsem minulé léto letěl do Londýna: letadlo bylo doslova přecpáno ruskými výrostky. Někteří kluci měli tváře podobné podle všeho zločineckým rysům svých tatínků. Ale oni odlétali bydlet do britských rodin a  učit se v  létě anglicky – vyrostou a budou jiní, jejich podoba s otci se nejspíš vytratí. Q

Ničivý dech pro Botticelliho Jaro Proletáři umění ať se dívají na barevnější kopie obrazů a umělé chrámy Umberto Eco (1932) je estetik, historik umění, sémiotik a romanopisec. Je profesorem na univerzitě v Bologni. Česky mu vyšly romány Jméno růže, Foucaultovo kyvadlo, Ostrov včerejšího dne, Baudolino, Tajemný plamen královny Loany a z esejistiky výbor Skeptikové a těšitelé a další knihy.

foto profimedia.cz / afp

V

  novinách i  na internetu čtu, že v  městečku Albanella na jihu Itálie, 20 kilometrů od antického chrámu v  Paestu a  60 kilometrů od antického chrámu ve Velii, se má postavit za asi půldruhé miliardy eur archeologický park s názvem Megale Hellas (v překladu Velké Řecko) s umělým, ale neporušeným chrámem ze železobetonu, obloženým travertinem. Odpůrci tohoto nápadu říkají, že jen o pár kilometrů dále se nachází skutečný chrám ze 4. až 5. století před Kristem zasvěcený bohyni Demeter, jehož obnova nikomu nepřijde na mysl. Zastánci ideje umělého chrámu zase argumentují tím, že takové atrakce mají turisté mnohem raději.

Ruku na srdce, všechny autentické chrámy jsou už trochu otlučené – a pomyslete také na Benátky postavené v Las Vegas či Parthenon v Nashville a možná také na všelijaké ty Disneylandy. To jsou projekty, o nichž je možno říci cokoli, jen ne to, že by nepřitahovaly návštěvníky. A peníze.

Doteky věřících Kdysi dávno navštěvovali posvátná místa umění a  historie jen bohatí šlechtici, cestovatelé-aristokrati z  klubů Grand Tour či Viaggio Italiani. A celá záležitost vyvolávala vzrušené debaty, nejen o sociální nespravedlnosti, ale také proto, že těmto turistům velmi imponovalo, jak zchátralé jsou

kostely a paláce, jak jsou velké obrazy zapomenuty ve vlhkých sakristiích a  antické sochy obrostlé mechem. Potom začala „buržoazní“ turistika. I  ta byla sice elitářskou záležitostí, ale tvořily ji stovky, ba tisíce vzdělaných a  citlivých cestovatelů. Pro uspokojení jejich potřeb byly restaurovány mnohé umělecké památky a města i venkov už ekonomicky těžily z turistického ruchu. Ve třetím stadiu – v době masové turistiky – si města a vesnice možná zvýšily příjmy, ale současně jsou ohavné a znečištěné, plné plechovek od kokakoly a  plastových pytlíků a  přecpané stánky s falzifikáty pro milovníky suvenýrů. Všechna ta čarovná zákoutí začala být neobyvatelná vinou uštvaných a hlučných davů. A co se týče uměleckých děl, už dávno je každému jasné, že dech milionů návštěvníků pro ně představuje obrovské riziko a že podobně jako jsou nohy kamenných soch některých světců vyhlazeny a změněny neustálými doteky věřících, tak ani pyramidy už nebudou moci dlouho vzdorovat každodennímu dusotu milionů nohou návštěvníků.

Římštější než Koloseum Co dělat? Zamezit davům přístup k umění a popřít demokratický ideál, zachovat se jako reakcionáři, vyznavači dávných časů, toužící po turistice elity? Znechutit lidem návštěvy, jako se to už děje v  Miláně u  slavné Poslední večeře, kde omezení počtu návštěvníků způsobuje, že i lidé s dostatečným kulturním povědomím pro vychutnání tohoto zážitku se ho musejí prostě vzdát? Anebo rasisticky naříkat, že jejich místo zabírají hordy Asijců z charterových letů, kteří ani pořádně nevědí, na co se jedou dívat – stejně jako Evropané při návštěvě Orientu, pro něž je v podstatě jeden chrám jako druhý, a  když viděli jeden, mají dojem, že viděli všechny?

Ne. Je třeba využít přirozené tendence masové turistiky, která směřuje k  Michelangelově Pietě Rondanini se stejnou lhostejností jako k  restauraci Mulinu Bianco. Ze stejného důvodu se mnoha Američanům jeví Ceasars Palace v Las Vegas mnohem „římštější“ než Koloseum. Jen považte, kolika lidem se bude líbit umělý chrám v  Albanelle, celý, neporušený a  vyleštěný, mnohem více než skutečný chrám v Paestu, který jen tak tak vůbec přežil do dnešních dob. A  takto alespoň budou Albanellu zaplavovat nenáročné davy a  do Paesta budou chodit ti, kteří za sebou nebudou nechávat pohozené papírky od keksů.

Nový a hezčí chrám Stejně užitečný by byl na periferii Florencie takový Uffiziland, s dokonalými reprodukcemi obrazů z  galerie Uffizi, možná dokonce i  s  trošku živějšími barvami, jak se to dělá s tvářemi nebožtíků v amerických pohřebních ústavech. Když se lidé dokážou postavit před Palazzo Vecchio a  obdivovat Davida, jenž není originál (ale oni to nevědí, případně na to kašlou), proč by neměli přijet do Uffizilandu? Alespoň by méně úst dýchalo na Botticelliho Jaro. A  ať nikdo neříká, že by to byla „třídní“ diskriminace v tom smyslu, že by oddělila „rozmazlence“ od „primitivů“: bylo by tomu sice tak, ale každý by se mohl svobodně rozhodnout pro jednu z těchto kategorií. Nezáleželo by na společenském postavení, stejně jako když se miliony lidí svobodně dívají na kdejaký televizní odpad. Ba co víc – na rozdíl od proletářů v marxistickém pojetí – noví proletáři umění by ani nevěděli, že jimi jsou, a byli by úplně spokojeni, že spolu s ostatními navštívili Q novější a hezčí chrám. © L’Espresso/The New York Times Syndicate

30

10.–15. duben 2007  V  RESPEKT 15

polemika

Kdy stojí za to položit vládu Po dvou letech je tu ta otázka znovu. Kde se vine křehká hranice, kdy je na místě opustit či položit vládu kvůli prohřešku představitele koaliční strany?

Pavel Šaradín: Politiku netřeba idealizo-

vat, nicméně určitá pravidla by měla mít. Zatímco předvolební programy politických stran můžeme posuzovat s jistou rezervou, v případě programových prohlášení vlád bychom měli být důslednější. Předvolební program je do značné míry ideál, protože sestavujeme-li koaliční vládu, nastupují kompromis a  dohoda. Naproti tomu podobu vládního programového prohlášení již nikdo další neovlivňuje a je výsledkem dobrovolnosti a vůle těch, kteří je sepsali a schválili. Během volebního období se jednotliví vládní aktéři nejvíce přetahují o  programové návrhy či kompetence. Do této oblasti spadá většina vnitrokoaličních sporů a  na základě programových neshod se rodí nejvíce politických krizí. Chování jednotlivých ministrů, které si zasluhuje kritiku, pak koaliční subjekty nechávají většinou vyřešit politickou stranou, která příslušného člena vlády nominovala. Kritika od partnerů z vlády je takřka zapovězena, alespoň taková byla dosavadní zvyklost. Výjimkou jsou, řekněme, taktické hry, v nichž proslul před dvěma roky Miroslav Kalousek svým vymezováním se vůči ČSSD, respektive Stanislavu Grossovi. Přesto je dobré se ptát, kde leží hranice loajality k partnerům z vlády. Evidentní je, že dnes jsme se k  této hranici dostali. Odpudivé výroky předsedy KDU-ČSL Jiřího Čunka vadí zbývajícím dvěma koaličním partnerům, občanským demokratům a zeleným. Otázka tedy zní: jsou postoje Jiřího Čunka záležitostí celé vlády, nebo za ně přebírá odpovědnost pouze jeho vlastní strana? Politická reprezentace, a zejména vláda, zasluhuje zvýšenou pozornost a oprávněně na ni klademe vyšší nároky, mimochodem v programovém prohlášení se uvádí: „Vláda bude Českou republiku spravovat s důrazem na zachování otevřené občanské společnosti oddané hodnotám svobody a  demokracie a  postavené na principech právního státu, tržní ekonomiky, sociální a ekologické odpovědnosti.“ Již na základě této pasáže předseda KDU-ČSL porušil to, k čemu ho vládní prohlášení zavazuje. A pokud bylo schváleno i zelenými a ODS, pak oba subjekty musejí po Jiřím Čunkovi chtít, aby svůj závazek respektoval. Podceňovat nesmíme ani to, že se jedná o ministra vlády, který nejen zastupuje, ale především reprezentuje Českou republiku. Další důvod pro to, aby jeho slova posuzovali jeho koaliční partneři. Mnohé koaliční vlády vznikají obtížně, nejen z  programových či ideových důvodů, jak jsme

viděli po červnových volbách 2006. Mirku Topolánkovi se nakonec podařilo důvěru ve sněmovně získat a velmi nerad by ji ztratil. Rovněž zelení do koaličního projektu vsadili vše, s čím do kampaně přišli. ODS poněkud opatrně prohlásila: „Výkonná rada ODS se distancuje od xenofobních výroků Jiřího Čunka na adresu občanů České republiky romské národnosti.“ Strana zelených byla již přímočařejší: „Výroky místopředsedy Jiřího Čunka na adresu občanů romské komunity opakovaně poškozují důvěryhodnost vlády.“ Oba subjekty tedy stojí před miskami vah: může kritika lidoveckého předsedy způsobit i pád vlády? Přitom je vše jasné, tak jako si žáci základních škol ukazují Topolánkovo gesto „jedničky“, vyhrožují si dnes „opalováním“. Ale za xenofobními slovy předsedy KDU-ČSL se skrývá jediné: chce vyklouznout ze všech svých afér a získat lacinou protiromskou rétorikou na svou stranu veřejnost a posílit své postavení. Z jeho strany nejde o nic jiného než o chladný politický kalkul. Případ Jiřího Čunka je tedy jednoznačnou ukázkou toho, kdy by měly být uplatněny morální nároky koaličních partnerů. Došlo tu k porušení programového prohlášení, poškození vlády i dobrého jména České republiky, navíc rovněž k  verbálnímu útoku na skupinu našich spoluobčanů.  

foto tomki němec

foto pavel šaradín

Pavel Šaradín

Erik Tabery

politolog a publicista

zástupce šéfredaktora Respektu

Případ Jiřího Čunka je jednoznačnou ukázkou toho, kdy by měly být uplatněny morální nároky koaličních partnerů.

Otázka zní, zda mají větší význam navrhované zákony, vyhlášky a smlouvy z dílny vlády, nebo je důležitější morální rozměr.

dosáhnout uznání odpovědnosti vládního politika. To je v moci pouze koaličních partnerů, kteří mají nejsilnější páku, tedy hrozbu pádu vlády. Dosud to bylo vydáváno za nežádoucí vyděračský potenciál malých stran. Začněme to nazývat pravým jménem – klíčová pojistka. Stejně tak je třeba se připravit na to, že ministři budou z  vlády odcházet častěji, a  to i  kvůli morálním tématům, která jsou mnohdy těžko uchopitelná. Jen tak se společnost může posunout dál.  

měly kritizovat i svého partnera, se, jak je vidět, nepochybně shodneme. Otázka se ale zejména během posledních dní posunula dále –  mají koaliční strany riskovat pád vlády kvůli jednomu politikovi? To je obecnější téma, které Češi řešili před dvěma lety se Stanislavem Grossem, nyní se to opakuje a  nepochybně to přijde znovu někdy v budoucnosti. Zkusme se na chvíli vžít do pozice ODS a SZ. Jde o strany, které k sobě velmi těžko hledaly cestu, ale následně se jim to podařilo. Mají řadu cílů, jejichž naplnění je teprve na začátku – až čas může jejich voličům ukázat, jestli to bylo dobré a smysluplné spojení. A do toho přichází šéf KDU-ČSL, který se chová více než skandálně. Ke své korupční kauze přidává bezprecedentní výroky na adresu Romů. Tím diskredituje nejen vládu, ale celou zemi. Mají představitelé ODS a SZ zahodit všechny cíle a  de facto složit kabinet, protože Jiří Čunek nechce nést odpovědnost? A navíc s vědomím, že veřejnost většinou dává za vinu pád vlády právě

té straně, která vyvolá spor, a to nehledě na důvody? Každopádně to není jednoduché rozhodování a bylo by nefér se domnívat, že si ministři chtějí jen uchovat posty. Dostáváme se tím k  podstatě politiky jako takové. Mají větší význam navrhované zákony, vyhlášky a smlouvy z dílny vlády, nebo je důležitější morální rozměr? Kde je hranice, kdy jedno převyšuje druhé? I  přes zvážení nevýhodné pozice pro Stranu zelených a  občanské demokraty se v  tuto chvíli zdá nepochybné, že by Jiří Čunek měl z vlády odejít. A pokud po odvolání zareaguje KDU-ČSL bojkotem či odchodem z vlády, nedá se nic dělat. Pakliže i ODS označila výroky pana Čunka za xenofobní, nepochybně si uvědomuje, že pan Čunek je xenofob. Ještě před několika týdny se mohlo zdát, že řešení romské otázky ve Vsetíně byl jakýsi úlet. Dnes je ale už zřejmé, že předseda KDU-ČSL buduje promyšlený program, který míří na nejslabší skupinu našich spoluobčanů. Proto musí odejít. Vraťme se ale k obecnější rovině, protože ta je důležitější pro budoucnost. Jako doslova klíčové se pro zdejší politickou kulturu ukazuje, že koaliční partneři tvrdě kritizují jeden druhého. A u většího problému jsou ochotní zajít až do extrému. Ukázalo se to poprvé v roce 1997, kdy padl kvůli lidovcům Klaus a zkorumpovaná ODS, i v roce 2005, kdy padl kvůli podnikání s  majitelkou nevěstince Stanislav Gross. „Koukání se pod prsty“ je největší přínos poměrného systému oproti většinovému nebo proti opakování opoziční smlouvy. Je tam větší kontrola. Již zmiňovaná Grossova kauza dokázala, že ani veřejné mínění, ani média a ani opozice nemohou

Moc povyku pro pár raket, Respekt č. 14/07

Wave musí zmizet aneb Zákon je zákon Respekt č. 10/07

rádio“, ale omezuje prostor pro jejich prožitky na komerční vysílání s komerčními cíli.

Konec utrpení v Čechách Respekt č. 13/07

Stíhačka místo raketa

Mladí a možnost volby

Anne a Radek Lungovi, Praha

Nic takového neříkám

V článku je důsledně používán výraz stíhačka místo záchytná raketa. Stíhačka je letadlo a raketa je raketa. V originále je použito slovo „interceptor“, což může podle kontextu být záchytná stíhačka i záchytná raketa. Při překládání je nutno znát také reálie a kontext.

S velkým údivem jsme z článku vyrozuměli, že hrozí nebezpečí zrušení vysílání Rádia Wave. Místo formální právní diskuse, kterou používají jako záminku členové Rady Českého rozhlasu a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, by byla nutná otevřená debata o funkci médií na různých úrovních, zaměřená i do budoucnosti. Na otázku „kdo by měl rozhodovat o vysílání pro mladé lidi?“ může být ve svobodné, demokratické společnosti jen jediná odpověď: Ponechte mladým možnost volby. Je mnoho nepodstatných důvodů, proč se taková stanice dá prohlásit za nadbytečnou, ale důvod, proč je Rádio Wave pro české rozhlasové vysílání nepostradatelné, je podstatný: Vysílá pro mládež! Rozhlasové vysílání v západní Evropě ukázalo, jak je takový mediální prostor, oproštěný od manipulace a komercializace, právě pro mladé lidi důležitý. Mají-li mladiství možnost volby, vyberou si „své rádio“. Zákaz Rádia Wave na vlnách ČRo by mladé posluchače o tuto možnost připravil. Mladí, kteří ve svém věku nemají možnost volby, budou potom jako dospělí sotva schopni volit. Rádio pro mladé – jako svobodné, nezávislé médium, jak ho představuje Rádio Wave – náleží do demokratického mediálního prostoru. Kdo tento pohled popírá, nejenže mladým bere „jejich

Karlova univerzita nechce Michnika, Respekt č. 14/07

Pobouřilo mne zamítavé stanovisko kolegia rektora Univerzity Karlovy k udělení čestného doktorátu Adamu Michnikovi. Prorektor Mojmír Horyna projevil na dotazy redaktorů nepochopitelnou rozpačitost při formulování a vysvětlování důvodů, proč byl návrh zamítnut, a z jeho odpovědi, že bylo chybou, že kdysi udělila univerzita tentýž doktorát Simonu Wiesenthalovi a Su Ťij, zůstává jen pachuť trapnosti. Situace je o to ostudnější, že v roce výročí zformování Charty 77 si kolegium univerzity nedokáže uvědomit zásadní roli polské Solidarity při destrukci komunistického bloku. (...) Nad postupnou provincionalizací pražské univerzity a jejím zvláštním aparátnictvím si zbývá jen povzdechnout s českým renesančním humanistou Mikulášem Konáčem z Hodiškova, kritizujícím tehdejší společenské poměry: „Praha, někdy blesk Království českého, nestoitě schází, strach jest, aby více nescházela.“

V článku jsem několikrát citován a jednou vyfocen s doporučením „Cvičte, jezte zdravě a choďte na psychoterapii. Prášky jsou poslední záchrana“. Nic takového svým onkologickým pacientům neříkám a neřekl jsem to ani panu redaktorovi. Pro pacienty s nádorovou bolestí jsou silná analgetika základním a nejdůležitějším léčebným postupem. Problémem českých onkologických pacientů je, že jim lékaři z různých důvodů těchto léků nepředepisují dost. Cítím dále potřebu uvést na pravou míru choulostivou otázku „nestandardního“ dodávání léků do LDN, např. užívání navrácených léků od jiných pacientů. Léky jsou předávány lékařům LDN a hospiců a ti je dle vlastní úvahy ordinují pacientům. Představa altruistického lékaře – dealera s igelitovou taškou, který přijíždí odjinud a rozdává trpícím pacientům analgetika (jak by mohl evokovat komentář k úvodní fotografii tematické přílohy), je zavádějící a nebezpečná. Těším se na dobu, kdy bude péče v LDN financovaná tak, že pro zajištění účinných analgetik bude stačit postupovat „standardně“.

Jan Chlíbec, Praha

Ondřej Sláma, Brno

Erik Tabery: Na tom, že by koaliční strany

Pavel Šaradín: Xenofobní výroky a násled-

ný bagatelizující postoj Jiřího Čunka jsou natolik závažné, že jakákoli tolerance již není na místě. Pokud si pamatuji, je lidovecký předseda prvním vládním politikem, který za dobu existence samostatné ČR něco takového pronesl. Bez nadsázky můžeme říci, že Jiří Čunek je protipólem humanisticky orientovaného Josefa Luxe, a co je nejzávažnější, jeho strana mu to toleruje. Byly-li vyčerpány vnitrostranické očistné mechanismy, pak již skutečně zbývá pouze tlak ODS a SZ. Zvláště zeleným se kvůli jejich zásadovým postojům, jimiž hájí občanskou společnost a toleranci obecně, uzavřela možnost jakékoli spolupráce s Jiřím Čunkem. V  sázce je skutečně mnohé, existence vlády, pověst a pro ODS ve vzduchu visí i morální políček od Jiřího Paroubka: nakonec to bude přece jen on, kdo nasadil vylučováním „šibalů“ vyšší morální laťku než Mirek Topolánek. Ovšem největším rizikem je fakt, že kandidáti na starosty a senátory dostávají dobrý návod na to, jak mohou ve volbách uspět. Q

dopisy

Ing. Jaroslav Šustek Po Trávníku má padnout Anička Respekt č. 14/07

Gočár nenechal strhnout věž Jen malou poznámku k článku, konkrétně k tvrzení, že Josef Gočár „nechal kvůli svému proslulému schodišti strhnout gotickou věž“. Věž Kropáčka byla stržena roku 1906. Můžeme-li věřit městské kronice, důvodem byl špatný stav základů a s tím související případné vysoké náklady na její zajištění. Návrh Josefa Gočára na schodiště na místě  původní věže pochází z roku 1908, realizováno bylo o rok později. Mgr. Markéta Palečková, Hradec Králové

Pachuť trapnosti

RESPEKT 15  V  10.–15. duben 2007

respekt před 10 lety

jednatřicítka

mimochodem

ve hvězdách

Kouzelný strýček Tajemství stranických pokladen a  Jeho Veličenstvo sponzor (Strany ukázaly obsah svých peněženek). Pečlivý čtenář novin bude mít pocit, že mluvíme o  zprávách o  stranických sponzorech z  minulého týdne, kdy byly výroční zprávy o hospodaření partají zveřejněny v Poslanecké sněmovně. Jenže pečlivý čtenář novin starších než týden si pamatuje, že sponzoři partají byli v centru obzvláštní pozornosti také před deseti lety. Tehdy byl chválenou novinkou fakt, že sněmovna vůbec zprávy zveřejnila – do té doby to totiž bylo téměř státní tajemství. A nebyla to tehdy jediná dobrá zpráva. „Mezi publikovanými sponzory zatím nebyl objeven žádný ,kouzelný strýček‘, v hovorovém překladu do maďarštiny ,Lájos Bács‘.“ Právě tak se jmenoval jeden z  neexistujících sympatizantů ODS, „jehož třímilionový dar loni vládní stranu zatáhl do nepříjemné aféry“, psal Respekt. Ale aby těch dobrých zpráv nebylo příliš: podezření tehdy vyvolával kupříkladu třímilionový sponzorský dar ODS od makléřské firmy Iceberg, kterou „založil a  dlouhou dobu skrze různé společnosti vlastnil mezinárodně hledaný finanční podvodník“ spolu s  českým reemigrantem Františkem Chobotem, proslulým výrokem, že „tunelování je v Česku legální“. Respekt tehdy ODS doporučoval peníze raději vrátit než odrážet spekulace, že za darem je snaha koupit si politické služby. ODS to neudělala a další skandál kolem financování strany za půl roku smetl její vládu a na téměř devět let ji odstavil od moci. Respekt 15/1997

Z návsi ke hvězdám

„Brzy již budu volná.“ Immaculada Echevarría při setkání s novináři v granadské nemocnici, říjen 2006. foto isifa

Duch v ochablém těle Španělka Inmaculada Echevarría ztratila vládu Svou touhou po smrti se netajila, najít pomoc nad svým tělem i osudem. Při životě ji jedenáct let ale nebylo snadné. Pokoušela se poslat dopis držely jiné lidské bytosti, ona sama si přála zemřít. asociaci Právo na důstojnou smrt, jenže dopisy Potom přišlo něco, co sama nazvala zázrakem neměly žádnou odezvu – osoba, která je měla – nemohoucí žena uvězněná v  ochrnutém těle doručit, tak pravděpodobně neučinila. Inmacunapojeném na přístroje svůj život znovu ovládla lada musela v úzkém okruhu lidí pečujících o jea zároveň rozproudila diskusi a posunula hranice jí nemohoucí tělo najít někoho jiného. Trvalo to etiky. Letos 15. března zemřela v granadské státní měsíce. Ve Španělsku existuje od roku 2002 zákon, nemocnici z vlastního rozhodnutí a navzdory části lidí ve svém okolí. který podmiňuje lékařskou péči souhlasem paciJejí život nebyl šťastný. Otec zemřel, když jí enta. Inmaculada se rozhodla zákona do extrému bylo sedmnáct, matka o sedm let později. Sestra využít a  vstoupit na území, které zákon sice teove dvanácti letech upadla a zlomila si vaz. Svého reticky otvíral, ale nikdo se k tomuto kroku zatím bratra ani nepoznala, zemřel dříve, než se naro- neodhodlal. Pacientka žádala ukončení své léčby. dila. Poslední rána přišla před dvaceti sedmi lety. Věc musela rozhodnout andaluská regionální vláTehdy byla vdaná, měla osmiměsíčního syna a žila da. Nechtělo se jí, ale nakonec její etická komise na severu Španělska. Jenže manžel zahynul při sil- žádost podpořila. Pak přišli na řadu lidé, kteří o ni ničním neštěstí a Inmaculada musela zanedlouho léta pečovali. Katolická nemocnice byla rozpolcena, v  tissvé dítě odevzdat k adopci – od jedenácti let totiž byla nevyléčitelně nemocná a  bylo jasné, že se ku se objevovaly protichůdné informace – řád se vůli pacientky podřídí, řád se ještě nerozhodl, špao něj sama nebude moci postarat. Nešťastná Španělka trpěla progresivní svalovou nělský arcibiskup protestuje. Řád raději požádal distorzí, při níž postupně ochrnuje svalstvo, takže o rozhodnutí biskupskou radu a ta zase Vatikán, pacient nakonec, často po desítkách let, zemře který odpojení přístroje zakázal. zadušením. Proto také posledních jedenáct let Inmaculada trvala na svém. Rozhodla se pro svého života prožila bez hnutí na lůžku napoje- smrt ve státní nemocnici a prožívala šťastné dny. na na mechanický ventilátor, který nahrazoval její „Je to zázrak, neuvěřitelné. Vím, že to skončí. Budu ochablé plíce. volná,“ říkala do novin. Dopodrobna nadiktovala Po nucené adopci se odstěhovala do andalus- pokyny. Chtějí-li na ni přátelé vzpomínat květinaké Granady, kde žila v nemocnici katolického řádu mi, mají to být sedmikrásky. V poledne 15. března si pro ni přijela sanitka. pečujícího o  nevyléčitelně nemocné. Bez zájmu o  své okolí popojížděla po chodbách na pojízd- Na cestě do státní nemocnice ji ještě doprovodiném křesle, letos v  rozhovoru nostalgicky vzpo- li věrní ošetřovatelé, se smrtí se ale chtěla setkat mínala, jak se občas dostala i do zahrady nebo na sama. Jednapadesátiletá žena skonala v  devět ulici. Potom se v ní něco vzepřelo – bez vysvětle- hodin večer v prázdné místnosti bez lidí. Odmítla ní změnila své jméno z původního Juana na dneš- hrob se svým jménem, odmítla pohřeb. Zmizela, ní Inmaculada (Neposkvrněná), a aniž by změnu jak se sama rozhodla. úředně potvrdila, trvala na ní. Většina Španělů ji pod jiným jménem nezná. Jiří Sobota Q

jeden den v životě

Středa ekologa Šest třicet, už fakt musím z  postele. Naprosto nic se mi nechce dělat. Nejmenší syn je vzhůru, budím ostatní děti, Jára je nepříčetný. Vařím snídani. Vyrážím se synem běhat. Máme takové místo mezi starými duby, kde jej čtvrt hodiny větrám, aby měl ve škole méně energie. Žena s  malým vstává. Vypravujeme starší děti, Jára vede Bětu do školky a pak sám hurá do vzdělávacího procesu. Prchám na autobus do Prahy. Před devátou dorážím na ministerstvo zemědělství. Zastupuji ekologické organizace v  pracovní skupině k novému Národnímu lesnickému programu na příštích sedm let. Minulou verzi jim všichni svorně hodili na hlavu. Odpověděli tím, že vyškrtali spoustu konkrétních věcí, takže tentokrát se návrh líbí alespoň majitelům lesů a dřevařským společnostem. Začínáme. Ministerstvo zemědělství: „Za každou akcí je třeba vidět toho, kdo ji bude realizovat, a nástroje, které k tomu bude mít k dispozici.“ Hm. Ještě by o těch nástrojích v programu něco muselo být. Obsáhlé expozé ministerstva životního prostředí, docela ostré: „V této podobě je dokument zbytečný, jenom konzervuje současný stav.“ Tref-

31

né připomínky inženýra Zatloukala z Ústavu pro výzkum lesních ekosystémů. Léta jsme se přeli o národní park na Šumavě, ovšem v debatě o hospodářských lesích je výborný. Následuje vrchní státní ochranář František Pelc s  diplomatickým projevem o potřebě konsenzu. Mluvím o podivných prioritách. Zlepšení zdravotního stavu lesů není ani zařazeno mezi cíle. Nemluvě o konkrétních krocích. Zato ovšem mezi klíčové akce zařadili, světe, drž se, „zlepšování veřejného image lesníků a lesního hospodářství“. Po mém proslovu si bere slovo pán z ministerstva zemědělství a varuje, že čelíme ideologickým atakům zvenku. „Dříve to byl Východ, dnes Západ.“ Taky dobrý. Všichni včetně myslivecké jednoty se shodují, že je potřeba snižovat přemnožené stavy zvěře. Vlastníci a dřevaři chtějí dál vyškrtávat konkrétní body, zástupce přírodovědců se přidává k nám. Jedna hodina. Svižně do kanceláře, tam rychle ohřívám oběd od Slávky. Dobrota, jako vždycky. Zapínám notebook a  stáhnu osmdesát e-mailů, z čehož se mi dělá mdlo. Řeším pár urgentních. Sepisuji hlavní postřehy z dopoledne a posílám je vědcům, se kterými spolupracujeme na kampani za reformu lesního zákona a dotačních programů, plus příslušným lidem z ekologických organizací. Telefonuje mi stavbyvedoucí našeho budoucího domu. Volám do ČEZ, jak to vypadá se žádostí o  souhlas s  posunutím sloupu, který mají na našem pozemku. Po čtrnácti dnech pokusů konečně mluvím s  příslušným člověkem. Aha, takže za poslední čtyři týdny přenesli podepsa-

nou smlouvu z  jedné kanceláře do druhé a  teď bude následovat měsíční interní kolečko, při kterém se k  ní budou vyjadřovat kanceláře ostatní. Pak prý to zadají projektantovi, ten má na návrh měsíc, a až skončí, začne stavební řízení. V květnu by se mohlo přemisťovat. Nemohli bychom si najít vlastního, rychlejšího autorizovaného projektanta? Koneckonců projekt budeme platit my. Nemohli. Banální přeložku řeším už devět měsíců a teď budeme muset stavbu zastavit. Schůzka s  Jaromírem. Pojede na Šumavu prověřit, jak moc ohrozilo Trojmezenský prales poslední kácení rakouských vlastníků za hranicí. Volá nějaký novinář a  chce vědět, zda značka certifikace FSC na zboží skutečně garantuje, že dřevo pochází ze zdravě obhospodařovaných lesů. V autobuse do Dobříše čtu poslední číslo Lesnické práce. V šest večer jsem doma. Pomáhám vykoupat a uložit děti. Chovám Mojmíra a snažím se ho uspat ukolébavkami. Nejlíp usíná při „Spinkej, můj maličký, spi“, jenže umím jen první sloku, tak mu ji aspoň zpívám třikrát dokola. Jára při sprchování zase pokropil celou koupelnu. Běta řeší barvu sponek, které si vezme zítra do školky, tím mě vždycky odrovná. Čtu jim pohádku. Připomínkuji Erikovi první draft dvou kapitol naší připravované studie o vlivu holosečného kácení na lesní půdu. Vypínám počítač. Před půlnocí padám do postele. Jaromír Bláha Autor je vedoucí programu Lesy Hnutí Duha.

Q

Slušelo by se, aby se autor ve svém prvém sloupku představil. Však neučiním tak. Místo toho představím vesničku, v níž teď žiju. Ale aniž bych uvedl její jméno, protože směřuju k obecnější výpovědi. Málokterá vesnice si totiž ještě dnes podržela svůj nezpochybnitelný vesnický charakter. Do vesničky, v níž žiju, přijíždí občas ještě kůžkaři a na Velký pátek táhne vsí hejno kluků s řehtačkami a hrkači, a když má někdo kulaté narozeniny, může si nechat zahrát místní dechovkou, kterou pak pohostí u svých vrátek nepančovanou slivovicí. A nechybí tu koňské povozy ani typický vesnický gotický kostelík, ani tradiční svatováclavské hody. Ale zároveň je tu ve velké stodole autoopravna a za drátěným plotem autobazar a do místní sokolovny se slétají rockové kapely. Bydlím ve Vinohradské ulici, ale vinohradů je zde asi tolik jako v  okolí její pražské jmenovkyně. Když jsem před dvaceti lety chodíval zkratkou na vlak, míjel jsem ještě jeden z  posledních místních vinohradů, hlídaný plechovými krahujci, ale kdeže loňské vinohrady jsou? Vinohradská ulice ústí do typické vesnické návsi: zelený plácek se studnou, lípou, božími mukami, přízemními domky a štíty stodol. A na jaře se zde batolí housata. Ale pozor, teď mi nebudete věřit, ale na přízemních domcích tam visí cedule: náměstí Josefa Návesníka. Tomu cimrmanovskému nápadu pojmenovat náves náměstím, a navíc ho připsat Josefu Návesníkovi jsem před léty vzdal hold veselým rozhlasovým fejetonem. Ale když ho pak odvysílali, cedule na šest roků zmizely, aby se teď znovu na náves vrátily. Z toho jsem usoudil, že nešlo o cimrmanovský nápad. Necelé dva kilometry od vesničky je město, k němuž je vesnička přifařena, a tam se zřejmě rozhodli dát „svému předměstí“ městský ráz aspoň nominálně. Vytrhnout ves z vesnického „zápecí“. Nechtěl bych zde vyjmenovávat všechny příznaky městského charakteru, které mě nakonec vedly k úvaze, že vesnice je už přežilý název a že by se mělo vynajít slovo pojmenovávající tenhle útvar křížící město s vesnicí. Ale když jsem to pak přijal jako svůj úkol, sáhl jsem po Etymologickém slovníku a zjistil, že mě v té souvislosti zajímá něco naprosto jiného. Totiž že slovo vesnice a vesmír má tentýž praslovanský základ, spřízněný se slovem všechen. Takže něco nekonečně velikého, všechny světy, je spojeno s něčím docela malým. Rozumějme: všichni lidé shromáždění v maličké obci jsou jakýmsi živým protějškem všech světů shromážděných v  galaxiích. A  když pak na to navážu svou amatérskou etymologií, tak vesničku čtu jako veškerou nicku, pandán k veškerému nekonečnu. A odtud je už jen skok k obrazu onoho maličkého bodu, který se ve velkém třesku roztáhl v nekonečný vesmír. Ale to už je, obávám se, etymologická metafyzika. Ale ještě mimochodem: nechci vás hned na začátku mást, moje sloupky nebudou vesnické. Často spěchám z vesničky, kde jest mi teď žít, na vlak do svého Brna, kde se taky odehraje většina mých „mimochodníků“. Takže příště už z městského chodníku. Jiří Kratochvil Autor je spisovatel. Příští týden píše Petra Hůlová.

32

10.–15. duben 2007  V  RESPEKT 15

minulý týden

Svítilo slunce a oteplilo se. V nížinách rozkvetly stromy. Uplynulo 38 let od chvíle, kdy se na protest proti sovětské okupaci Československa upálil v centru Jihlavy Evžen Plocek. Počet registrovaných golfistů vzrostl z 24 na 40 tisíc. Vláda představila svoji reformu daní a sociálních dávek. Na Vysočinu se vrátili čápi. V Ústí se konal soud s trojicí lupičů, kteří za čtyři měsíce vyloupili šest bank. Ministerstvo vnitra dostalo od Úřadu na ochranu osobních dat pokutu 400 tisíc korun za to, že zpracovávalo osobní údaje o zemřelých osobách. Kde jest, smrti, osten tvůj? Kde tvé, peklo, vítězství? Kristus vstal, a  tys svrženo, četla se ve všech zdejších pravoslavných kostelech na oslavu Velikonoc řeč sv. Jana Zlatoústého. Židé si nekvašenými chleby připomenuli pesach – svátek dávného útěku z  egyptského otroctví do zaslíbené země. Odboráři žádající vyšší platy vyhlásili stávkovou pohotovost ve Škodě Auto. Pražská burza zaznamenala rekordní růst. 80 procent zaměstnanců vládní agentury na podporu investic dalo výpověď na protest proti tomu, že nadřízený ministr průmyslu Martin Říman odvolal z vedení agentury

úspěšného manažera Tomáše Hrudu a jeho funkci svěřil svému stranickému kolegovi Romanu Čermákovi; analytici se shodli na tom, že Říman svým krokem chce získat politickou kontrolu nad chystaným přílivem miliard korun z evropských fondů, o jejichž osudu bude rozhodovat právě CzechInvest. K rozhodnutí nás vedou tyto důvody: postupná likvidace původních myšlenek freetekna, parazitismus valné většiny účastníků a jejich neschopnost a neochota respektovat elementární principy chování ve svobodném prostoru, vysvětlili na svém internetovém portálu zástupci zdejší freetekno komunity, proč se zde „letos a pravděpodobně už ani nikdy v  budoucnu neuskuteční akce v rozsahu a pod jménem CzechTek“. Novým generálním ředitelem podniku Lesy České republiky byl jmenován Jiří Holický. Ve Viničných Šumicích se konala osmnáctá výstava šumivých vín. Stát zavedl bezplatný vstup do katedrály sv. Víta. Vyšlo najevo, že europoslanec a  někdejší vynálezce TV Nova Vladimír Železný, který je obžalován z okrádání svých podnikatelských partnerů, přesídlil z České

republiky do Bruselu – města, které nedávno v rozhovoru pro Lidové noviny označil za „nezajímavou a  neuspořádanou metropoli špinavé a  líné země“. Evropská unie vyhnanců vyzvala Evropskou komisi, aby byl v EU zaveden den oficiální připomínky osudů lidí vyhnaných z domova. Jsme persekvováni jako v 50. letech, napsali zdejší šlechtici premiérovi Mirku Topolánkovi a požádali ho, aby vyšetřil, jak je tady za vlády ČSSD šikanovala policie a rozvědka ve snaze připravit je o nedávno restituovaný majetek. Zemřel hrdina boje za svobodu, veterán z bitvy o Británii, předseda Československé obce legionářské generál Antonín Špaček. Zemřel autor Starců na chmelu Ladislav Rychman. Statistika odhalila, že středním školám ubylo žáků. Středočeské hejtmanství vybavilo jako první úřad v republice svou budovu speciálními zámky na tzv. euroklíč, s jehož pomocí si tam tělesně handicapovaní občané mohou otevřít bezbariérové toalety. Prezident republiky Václav Klaus udělil záchranářský kříž šestileté česko-vietnamské holčičce Lindě Bandíkové, která loni zachránila dvouleté dítě topící se v bazénu v Luhačovicích.

Rektorem brněnské univerzity zůstal i pro další čtyřleté období Petr Fiala. Vědci Mezinárodního panelu pro klimatické změny dospěli k závěru, že v příštích desetiletích vzroste teplota ve střední Evropě o několik stupňů Celsia a Česku i dalším zdejším zemím bude vážně scházet voda. Republiku zasypal saharský prach. Myčky aut mají žně, glosovaly ten úkaz Lidové noviny. Nadační fond Bible kralické oznámil, že se po třinácti letech práce podařilo přeložit již 90 procent textu Starého a Nového zákona do současné češtiny. Tuzemské hrady a zámky uvítaly první turisty. Metalový zpěvák Aleš Brichta oznámil, že při své současné výpravě do Himálaje chce pražský primátor Pavel Bém s pomocí nosičů dopravit na vrchol posvátné hory Ču-mu-lang-ma spolu s jinými věcmi i Brichtovu novou desku „Nech si to projít hlavou“. Miloš Zeman a Jana Volfová založili novou politickou partaj – Stranu důstojného života. Na benzinové pumpě AGIP v Kladně náhle vybuchl stojan. Noviny přinesly zprávu, že Iggy Pop se vrací. [email protected]

Q

inzerce

Nadace prof. Vejdovského vypisuje výběrové řízení na rozdělení výnosů z NIF

za rok 2006

Podmínky soutěže: • Účelem přihlášeného projektu musí být vzdělávání a péče o zrakově postižené. • Soutěže se mohou zúčastnit občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti, účelová zařízení církví, veřejné vysoké školy a nadační fondy.

Formulář si vyžádejte na adrese pro doručování nebo e-mailu. Uzávěrka přihlášek: 30. duben 2007 (rozhoduje datum razítka podací pošty). Kontakty: e-mail: nadace.prof. [email protected] mobil: 737 31 82 31 adresa: Nadace prof. Vejdovského, 783 25 Bouzov 60

Ročník XVIII. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Šéfredaktor: Martin M. Šimečka. Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Erik Tabery. Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání: Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Anneke Hudalla, Ondřej Kundra, Kateřina Mahdalová, Tomáš Pavlíček, Tomáš Sachr, Jaroslav Spurný, Vladimír Ševela, adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441, fax: 224 930 792 e-mail: [email protected], [email protected] e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Jáchym Topol. Zahraničí: Zbyněk Petráček. Téma: Jiří Sobota, Petr Třešňák. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Vladimír Karfík, Pavel Klusák, Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Jan H. Vitvar. Art director: Mira Antonovič. Grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Martin Pavlík. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Fotoprodukce: Kateřina Malá. Fotografové: Günter Bartoš, Karel Cudlín, Tomki Němec. Respekt.cz: Aleš Balcar, Adam Javůrek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Iva Pantůčková, Helena Štiková (vedoucí) – tel. 224 934 586, fax 226 216 799. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 226 216 799. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., Mediaservis s.r.o., PressMedia, spol. s  r. o., CZ  Press, spol. s  r. o. ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 9. 4. 2007, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.