150 let budovy hostince na Lipí

150 let budovy hostince na Lipí

S E S T A V I L A

K A T E Ř I N A

S A L O N O V Á

S E S T A V I L A K A T E Ř I N A S A L O N O V Á

H

ostinec býval vždy přirozeným kulturním centrem našich vesnic, protože většina slavností a zábav směřovala právě do tohoto místa. Je však spodivem, jak se život na venkově za posledních sto let změnil. Stále více se přibližuje městu a zvyky i svátky z počátku minulého století jsou zapomenuté a neznámé. V letošním roce hostinec U Nováků na Lipí oslaví významné jubileum, a tak se nejprve ohlédněme do jeho historie.

V další části našeho svazku zavzpomínejme na dění v obci před osmdesáti až sto lety. Našimi průvodci budou kronikáři Antonín Smrček, narozený v Lipí r. 1856, a Josef Novák, narozený také zde v roce 1896. Texty obou autorů byly do této publikace opsány bez jazykových úprav, aby si čtenář mohl dopřát jazyk, jakým se tehdy hovořilo. Prosíme tedy o jistou shovívavost ke gramatice. Oba autoři své texty psali již v pokročilém věku, přesto pěkným písmem a rukou pevnou.

loupky byli neustále Hanušové.“ U této rodiny se obvykle scházela kultury chtivá společnost, především tak bylo zvykem za Antonína Hanuše „všickni sousedé vždycky v sobotu večer k němu chodili . . . , že uměl o vojně dobře vyhrávat, bývala světnice vždycky plná. Když někteří sousedé koupili kalendář, četly se tam třeba dvakráte po sobě, a když někdo sehnal nějakou hystorickou knížku, ihned putovala k Hanušovum tam opět vicekrát po sobě se přečetla, zkrátka Hanušova chaloupka byla u veliké oblibě a stala se čtenářskou besedou.“ Roku 1869 bylo rozhodnutím tehdejšího starosty povoleno Antonínu Hanušovi provozovat pohostinství. Tento hostinec se nazýval U zeleného stromu. „Že měl onoho Ant. Hanuše každý rád, míval vždy hojnou návštěvu . . .“ Po smrti Antonína Hanuše v roce 1873 jeho manželka hostinec prodala Antonínu Novákovi, ten celý hostinec přestavěl a přejmenoval na hostinec U Nováků. Když Antonín Novák roku 1914 zemřel, zdědil hostinec jeho bratr Jan.( 1

O hostinci U Nováků — Josef Smrček Zpočátku v čísle popisném 6 hostinec nebyl. Tento dům však lidé považovali za jakési kulturní centrum obce. Více pokračuje autor obecní kroniky: „Kde nynější hostinec u Nováků . . . stojí, stála až do roku 1870 nepatrná malá chaloupka. Obyvatelé a majitelé této cha-

1)

3

SOkA Náchod, Kronika obce Lipí, inv. č. 21

Josef Novák byl hostinským na Lipí

Slavnost stínání kohouta

Narodil se zde 7. srpna 1896 v čp. 46, Janu a Františce Novákovým. Zemřel 14. 1. roku 1984 v Praze. V květnu 1915 narukoval k 30. pluku do Vysokého Mýta a s ním odešel na východní frontu. Po skončení 1. světové války se nevrátil hned domů. Byl přidělen k 106. pluku, který působil u Uherského Hradiště. Nasazení této jednotky si vyžádala obrana Těšínska, jež si nárokovalo Polsko. Roku 1924 se oženil s Antonií Seifertovou a měli spolu dvě děti, Marii a Jana. Po první světové válce se živil jako soukromý zemědělec. Od poloviny třicátých let, kdy koupil hostinec v Lipí, pracoval jako hostinský. Po znárodnění hostince zde nadále působil až do r. 1962. Tehdy dal Jednotě Hronov, která hostinec vlastnila, výpověď a až do svých sedmdesáti let byl výčepním na Jiráskově chatě u Dobrošova. Ve třicátých letech byl Josef Novák na Lipí starostou,( 2 v této funkci prožil obě mobilizace roku 1938. Ovdověl v roce 1959. Po smrti manželky Antonie, žil s paní Annou Novákovou, vdovou po Antonínu Novákovi.( 3

Na zvyk stínání kohouta bylo dříve nahlíženo jako na ryze český obyčej. Není tomu tak. Tento zvyk je rozšířený po celé západní Evropě. V Anglii tloukli o masopustě cepem slepici nebo kohouta. Podobně ve Španělsku stínali o masopustě hlavu kohoutovi, zahrabanému až po krk do země, zvyk nebyl neznámý ani ve Francii či Německu. V Rusku a Polsku ale obyčej stínání neznají.( 4 V českých zemích stínali kohouta slavnostně se zvláštními rázovitými obřady. Dělo se tak buď o svatbě nebo o masopustě, někdy o Velikonocích, také o pouti, na dožínky a někde o hodech či posvícení. Muži v pitvorných oblecích se sešli na místě „popravy“, kde byl postaven červeně natřený sud. Na sudu byla položená šavle, kohout byl přivázán uprostřed scény za nohu ke kolíku. Stínání začalo soutěží mladíků o to, kdo dříve připravenou šavlí či cepem setne kohoutovi hlavu, ovšem se zavázanýma očima. Před tím než mládenec obdržel meč, bylo zvykem zaplatit peněžní obnos. V Holotíně na Přeloučsku se roku 1884 platilo 10 krejcarů, pokud se mu setnout kohouta podařilo, vyhrál 6 litrů piva. Setnout kohouta naslepo bylo vždy obtížné. Mnohý z uchazečů odešel z kolbiště s výsměchem a postupně se jich zde vystřídala celá řada. Po setnutí vítěz obdržel cenu většinou v podobě alkoholu.( 5 Slavnost stínání kohouta byla na Náchodsku a Novoměst-

Zvyky a slavnosti na Lipí Vybrané zvyky a slavnosti z pamětí Josefa Nováka jsou srovnávány se stejnými či podobnými událostmi v jiných lokalitách. Některé slavnosti obce Lipí, dosud známé, porovnáváme se zvyky staršími, z doby před osmdesáti až sto lety. 2)

Přesný nástup do funkce v pamětech nezmiňuje. Antonín Novák byl synem kmotra Josefa Nováka a jejich dědové byli bratři. Paměti Josefa Nováka, hostinského z Lipí, s. 30. 3)

4

4) Čeněk ZÍBRT, Na tom našem dvoře . . . , Obřady a zábavy při slavnostní odpravě kohouta, housera, kačera, beránka, kozla a vepříka, Veselé chvíle v životě lidu českého, sv. 8, 1911, s. 3–4. 5 ) Tamtéž, s. 5 –25. J. LANGHAMMEROVÁ, Lidové zvyky, s. 210.

sku tradiční. Jak probíhala slavnost v Lipí popisuje i Josef Novák. „. . . vykopala se díra uprostřed návse, tak asi velká, aby jí zakryl krajáč od mléka. Za tu díru asi dvacet kroků se postavila hráz ověnčená jako májka. Když začala slavnost přinesl se kohout, dal se do té díry a přiklopil se tím krajáčem od mléka. U sloupu neb vysoké hráze stála hudba. Tehdá Albrecht Semerák se přihlásil na bití kohouta. Odměřil si na kroky vzdálenost od kohouta ke sloupu. Pořadatel mu zavázal oči pořádným šátkem, při tom hudba hrála, asi pětkráte byl otočen kol sloupu, hudba přestala hrát a měnila jiné místo. Semerák dostal cep a vykročil s cepem na kohouta, hudba po několika krocích hrála. Musím poznamenat, že ten Semerák také rád pil kořalku, také už něco měl v hlavě. Minul směr na kohouta, šel směrem k Benešovu záchodku,( 6 když se přiblížil někdo z obecenstva křikl, pal. Na to slovo dal Semerák hroznou ránu cepem do prken u záchodku, asi dvě prkna upadla, ale běda směrem k obecenstvu zadnicí seděla na záchodku pí. Benešová.“ ( 7

je obvykle možné koupit různé dárky, a to nejen se vztahem k vlastnímu kostelu, ale také jiné upomínkové drobnosti. Kolem kostela se rozloží různé krámky s dárkovými předměty, ale i pamlsky — cukrovou vatou, tureckým medem, sladkostmi, mezi nimiž vévodily perníky různých tvarů, způsobů zdobení a tematiky zobrazení, kde neopominutelné je srdce.( 8 Pouť v Lipí se drží první víkend v červenci. Na druhého července připadá svátek navštívení Panny Marie a té je zasvěcena tamější kaplička.( 9 Průběh pouti a posvícení v Lipí, zaznamenaný v pamětech, je téměř totožný. Jak probíhala pouť počátkem století, popisuje Josef Novák. „Náves, kdejaké místo i postranní kouty návse, vše bylo samá atrakce, kolotoče, houpačky velké, malé pro děti, několik střelnic, cirkus, cukrářských bud, řada vozů a maringotek směrem ku křížku cestou do polí . . . V neděli ráno v devět třicet začala mše svatá. Před kaplí byla kazatelna, kněz měl kázání, po kázání při mši sv. hrála hudba před kaplí a lidé společně zpívali s hudbou. Po ukončení bohoslužby před hospodou hudba zahrála dva pochody, hned s hudbou se šlo, zvláště mládež, do hospody.“ ( 10 Hudba v hostinci hrála až do oběda, kdy měli muzikanti přestávku, aby se mohli najíst. „Hned po obědě začala taneční zábava a to už se hrálo bez odpočinku až do pondělí do rána. V pondělí ráno v devět hodin byla mše sv., při které zase hrála hudba. Kol desáté dopoledne zase hudba hrá-

Pouť a posvícení v obci Lipí Pouť se obvykle drží podle svátku místního patrona, svatého, jemuž je zasvěcen místní kostel farnosti. Do některých z nich se putuje s procesím. Avšak pouť se drží i tam, kam nevedou známé poutní cesty. Je to svátek místní, rodinný. Z pohledu hostitelů je třeba vše náležitě připravit, vyzdobit kostel, secvičit zpívanou mši a tak dále. V poutních místech 6) Tehdy měly některé chalupy suché záchodky směrem do návse. Paměti Josefa Nováka, s. 33. 7) Tamtéž.

9)

5

8) J. LANGHAMMEROVÁ, Lidové zvyky, s. 193. Gustav FRIEDRICH, Rukověť křesťanské chronologie, Praha 1997, s. 199. 10 ) Paměti Josefa Nováka, s. 38 –39.

la před hospodou a to mladí i staří vše se hrnulo do hospody, na tak zvanou zlatou hodinku,( 11 ta obyčejně trvala až do čtyř hodin odpoledně, muzikanti měli asi hodinu odpočinek a začalo se ihned hrát až do úterý do rána. Tento postup se rovněž opakoval o posvícení jenom mše sv. v neděli o posvícení odpadla. V pondělí při zlaté hodince měly přednost ženy, chodily pro muže v tanec, na to se každý těšil, to byla ohromná legrace. Z Náchoda přišlo vždy v posvícení neb pouti mnoho hostů živnostníků, nechali se vidět, to obyčejně několik láhví sladké kořalky ženám koupili a už to začalo, z každého teklo od tance, zvláště od těch tlouštíků jako z vodovodu. Několik starších bylo velmi veselých žen, při tanci tančily tři najednou, držely se pohromadě jako kolotoč, některá měla na sukni na zadní části těla kapcu a z té koukal cíp bílého šátku, při všem vískaly. Hrálo se až do čtyř hodin odpoledne, jeden po druhém opouštěl hospodu v podnapilém stavu, zaručeně oběd mnohému už nechutnal a nebo vůbec nejedl. Začalo se zase hrát k tanci o hodinu později a to bez přestání až do rána.“ ( 12 Dokud nebyla v Lipí kaple,( 13 chodilo se v průvodu s hudbou vždy v pondělí ráno na mši do náchodského kostela. „V pondělí ráno o posvícení v osm hodin hrála hudba už na návsi . . . společně hned se vykročilo za řízných pochodů k Náchodu do kostela. Šla celá vesnice, mladí, staří pokuď jim zdraví dovolovalo. To bylo to nejkrásnější z celého posvícení, neboť hodně lidí bylo po prohýřené noci ještě pod parou, hodně vese11 ) 12 )

lých šprýmů, hudba hrála pochod za pochodem, lidé z domů vybíhali, hodně mladých lidí se připojilo do průvodu. Sousedé se ženami i ostatní starší všechno šlo do kostela. Po ukončení kostela hudba zahrála před kostelem, zformoval se průvod, šlo se vesele na další posvícení. Tehdá bylo zvykem, mládenci chodili ve frakách a neb kaiserovkách,( 14 každý měl hůl a na hlavě tvrďák klobouk, tak zvaný bombonek. Několik mládenců pochodovalo před hudbou, některý dával takty hudbě jako dirigent, jiný zase na špičce holí tvrďákem mával a zval lidi z města na Lipí na posvícení. Toto pozvání se vždy vyplatilo, neboť mnoho lidí z města hned za hudbou přišlo.“ ( 15 V pamětech je věnováno místo i popisu hudby při posvícení nebo pouti. „Lidé si zvláště potrpěli na pěknou hudbu, skladby operetní, národní písně a řízné vojenské pochody, proto muselo hrát až patnáct vyzkoušených muzikantů ve složení orchestru, jakmile začali hrát, hned byla plná hospoda.“ Novák také zmiňuje dnes už zcela zapomenutý způsob vybírání vstupného od tanečníků na pouťových či posvícenských zábavách. Tehdy se hrálo: „. . . na tury, kvůli přespolním tanečníkům. Hrála se skladba do polovice, hudba přestala hrát, vedoucí hudby křikl, páni kolem, hned na to taneční páry udělaly kruh a jeden za druhým postupoval drže dámu pod paží v kruh ku předu. Hudebník s dvouma talíři v ruce vybíral po pěti krejcarách od tanečního páru. To bývalo dosti drahé, mnohý tanečník si zaplatil raději až do večera, po zaplacení dostal, 13 )

Zlatá hodinka byla pondělní taneční zábava spíše pro domácí. Sdělení Bedřicha Salona. Paměti Josefa Nováka, s. 39 –39.

6

Kaple se začala stavět v obci roku 1903 a dostavěna a vysvěcena byla roku 1904. Paměti Josefa Nováka, s. 57.

snad obyčejně ze zvyku při tanci, když měl některý mládenec na druhého zlost a to bývalo vždy ponejvíce kvůli nějakému děvčeti, šťouchnul druhého jednou nebo dvakráte citelně loktem, hned na to padla rána a už to šlo, pranice ohromná, chomáč tanečníků se válel a škrtil po podlaze, někdo přímo řval: ‚Hrajte, hrajte.‘ Ženy ječely jako dravé šelmy, bubeník uklízel buben, basa už byla schovaná, neboť kolikráte se stávalo že takovou pranici basa nepřežila. Pranice netrvala dlouho, hostinský přispěchal se žilou v ruce a bral každého výtržníka hlava nehlava, sjednal si okamžitě pořádek. Na válčící strany byl radostný pohled, někomu tekla krev z nosu, košili měl samou krev, jako řezník při zabijačce, u kabátu a u vesty ani jeden knoflík. Jinému zase, límec visel na knoflíku za jeden konec, mašli měl otočenou na zádech u saka, kapsy utrhané, další ten měl dokonce frak, ten na to doplatil nejvíce, neboť ho některý práč chytil za ty šindele u fraku a roztrhl až nahoru ke krku, tento chudák měl velkou náprsenku a na ní rohák límec na špagátě, připevněné bílé kaučukové manžety i s motýlkem, vše se válelo na podlaze, pod frakem mu hledělo na nový svět šedé triko. Ten poslední měl černé kalhoty na zadnici sukno vytrhnuté, výtržník neměl v pranici sako, jen mu tou velkou dírou bylo vidět modré spodky, kolik zubu měl vyražených, pusu našikmo a na čele ohromnou modrou bouli. Nos odřený, celý oloupaný, modrý, dělal zjev šaška z cirkusu. Vše se odbylo jen suchou cestou, to byla jen obyčejná pranice. Tehdejší dobou tančící mládež musela mnoho vytrpět.“ ( 16

což nebylo drahé, u kabátu na knop špendlíkem připíchnutou stužku. Ovšem druhý den při pokračování hudby se barva stužky měnila.“ Dnes už pouti a posvícení v Lipí nejsou tak velkolepé, jak je popisováno v pamětech. Zúžily se na návštěvu mše u věřících katolíků, kterých je v Lipí menšina, a slavnostní oběd s kachnou. Pouťová ani posvícenská zábava se již v Lipí nekoná.

Vesnická zábava Jak často se konaly v Lipí zábavy není bohužel v pamětech uvedeno. Počátkem dvacátého století byly v obci dva hostince, U Nováků a U Špačků. Následující popis se týká zábavy v hostinci U Špačků, je ale velmi pravděpodobné, že se zábavy ve zmiňovaných hostincích od sebe příliš nelišily. „Děvčata vždy stála po celou dobu trvání zábavy. Mládenci rovněž stáli, drželi v rukou ve žbánku pivo, pokuď byl nedostatek sklenic. Když šel někdo tancovat, odložil pivo buď ve žbánku, nebo ve sklenici na polštář u okna, neb na dlouhý stůl blíže dveří nehledě, že tam sedí hosté, stůl byl plný piva. Pilo se vesele aniž by se vědělo komu to pivo patří, někdy přece z toho vznikla i pranice. Když začala hudba hrát, to bylo jako když vrazí hůl do mravenců, každý jako blesk skočil před už vybranou dívenku k tanci, běda když mu to děvče někdo jiný přebral, zvláště přespolní, z toho obyčejně bývala pranice. Mnohokráte se stalo, 14 ) 15 )

Kajzrrok je zastarale dlouhý černý pánský kabát, uzavřený se šosy ( nošený za rakouské monarchie ). L. KLIMEŠ, Slovník, s. 320. Paměti Josefa Nováka, s. 53–54.

7

16 )

Paměti Josefa Nováka, s. 51–52.

V současnosti se již klasické zábavy v Lipí nekonají. Pouze v čase zimní plesové sezóny se v místním hostinci koná 4 až 5 plesů, které pořádají různé kluby či sdružení z Lipí či nedalekého Náchoda. Nejnavštěvovanějším plesem v Lipí bývá každoroční bál místních dobrovolných hasičů.

ném čtvrtku, kdy byla poslední večeří Páně ustanovena eucharistie, tj. svaté přijímání. Spolu s Velikonocemi jde tedy o svátek pohyblivý. Oslava Božího těla je obchůzka výpravného průvodu obcí s Kristovým tělem, monstrancí, v níž je vložena sv. hostie. Cesta je vedena v pomyslném kruhu, jehož středem je kostel, se zastavením u čtyř polních oltářů. Ty měly znázorňovat čtyři strany světa, čili svět, který se před Kristem sklání a on mu žehná. Průvod je součástí oslavy stejnojmenného křesťanského svátku, který se koná na připomínku podstaty eucharistie, zpřítomnění Krista v hostii.( 22 Koncem 19. a ve 20. století tvořil božítělový průvod vžitou a tradicionalizovanou součást ročního svátkového cyklu nejen ve městech, ale i na vesnicích. Často byl chápán ve farních obcích a městečkách jako největší svátek a společenská událost v roce. Trasu průvodu vysypanou trávou vy-

Svátky a slavnosti pod patronací sboru dobrovolných hasičů v Lipí V Lipí dodnes aktivně působí sbor dobrovolných hasičů. Tento sbor byl založen roku 1888.( 17 Dříve bývalo zvykem, že se hasiči účastnili veškerého kulturního a církevního dění v obci. V současné době se hasičská kulturní činnost omezuje na plesy, pálení čarodějnic, organizování dětského dne a letního „sousedského“ posezení při sklenici piva a pečených buřtech.

Oslava svátku Božího Těla

17 ) Paměti Josefa Nováka, s. 61. Svátek Nejsvětější Trojice připadá na neděli po letnicích. Letnice připadají na sedmou neděli po velikonocích. G. FRIEDRICH, Rukověť, s. 334. 19 ) Eva VEČERKOVÁ, Náboženské průvody v kalendářním cyklu svátků a slavností In: Slavnostní průvody, Uherské Hradiště 1994, s. 28. 20 ) Juliána Lutyšská byla augustiniánská řeholnice 12. století. Roku 1209 spatřila ve vidění úplněk měsíce, kterému část chyběla. Bylo jí zjeveno, že to znamená chybějící svátek ke cti Eucharistie v průběhu církevního roku. Zasazovala se a posléze prosadila ustanovení zvláštního svátku ke cti Nejsvětější Svátosti ( Božího těla, dnes Těla a Krve Páně ). Zvláštními atributy této světice je úplněk měsíce, kterému část chybí, případně monstrance. Věra REMEŠOVÁ, Ikonografie a atributy svatých, Praha 1991, s. 35. 21 ) E. VEČERKOVÁ, Náboženské průvody, s. 28. 22 ) J. LANGHAMMEROVÁ, Lidové zvyky, s. 149 –150. 23 ) E. VEČERKOVÁ, Náboženské průvody, s. 30.

Svátek Božího Těla (Festum Sanctissimi Corporis Christi) je pohyblivý a konal se ve čtvrtek po svátku Nejsv. Trojice.( 18 Ve druhé polovině 20. století se přenesl na nejbližší neděli.( 19 Svátek ustanovil v roce 1264 po vidění sv. Juliány z Lutychu papež Urban IV. pro celou latinskou církev.( 20 Božítělová procesí se postupně šířila a po koncilu ve Vienne (1311) nabývala na všeobecné oblibě.( 21 Den oslav se počítá devět týdnů po velikonočním Zele-

18 )

8

značovaly břízky, které přinášeli a k okraji cesty zasazovali mládenci.( 23 Jak vypadal svátek Božího Těla v Lipí přibližuje Josef Novák. „Na boží tělo ve čtvrtek ráno po sedmé hodině ranní trubač už v plném lesku svolával hasiče k nástupu. Po osmé hodině byl sbor hasičů na návsi připraven k odchodu v nástupu na čtyřicet členů, dva trubači, každý z nich měl na pravé straně přilby označenou červenou štětku velitel a podvelitel, každý měl celou přilbu lesklou, ostatní hasiči měli pouze na přilbách lesklý chochol, kol přilby nad okrajem široký červený pás. Starosta sboru měl na přilbě ozdobený rytinou mosazný zepředu pás, vše se lesklo, každý měl černé kalhoty a tmavomodrou blůzu v dobré jakosti sukna. Na rukávě měl každý věneček upletený z mateřídoušky. Po daném povelu čtyrstup vpravo bok, pochodem chod směr Náchod, útvar se dal do pochodu . . .“ Na vesnici stejně jako ve městě reprezentoval průvod celé obecní společenství. Místo jednotlivých skupin v průvodu se řídilo podle věku, pohlaví, stavu, příslušnosti k profesní, stavovské či zájmové skupině. V čele průvodu šla školní mládež s učiteli, následovaly družičky, velké i malé vystrojené do nových šatů, ozdobené věnečky na nakadeřených vlasech. Sypaly na zem květy pivoněk a jiných rostlin. Čestné místo, blízko středu průvodu, obvykle hned za knězem s monstrancí a ostatními duchovními, zaujímalo obecní představenstvo, reprezentanti světské moci, za nimi pak následovaly jedSlavnost Božího Těla v Náchodě, průvod kolem kostela. Před r. 1918.

24 )

9

E. VEČERKOVÁ, Náboženské průvody, s. 30 –31.

s tím, jak se společnost proměňovala. Tak bylo atrakcí božítělových průvodů, když přijela na náměstí ozdobená stříkačka, na níž stál uniformovaný hasič či v našem případě kominík a zvolna se otáčel směrem k monstranci. „U každého oltáře se průvod kněží i zpěváků s hudbou zastavil, odbývaly se modlitby za odvrácení živelných pohrom, války, hladu a moru. Zasvěcení věnečků. Tyto posvěcené věnečky se doma dávaly kol obrazů, nechávaly se až do příštího božího těla.“ ( 27 Rostliny uplatňující se ve výzdobě božítělových oltářů a cest získaly v této obřadové souvislosti podle lidové víry léčebné účinky. Zejména svazky léčivých bylin či božítělové věnečky, které si lidé přinášeli a kladli okolo domů, zavěšovali za obrázky, anebo je upotřebili v léčebných praktikách.( 28

notlivé spolky a korporace, náboženská sdružení se svými prapory, hasiči, vojenští veteráni, městští střelci ve stejnokrojích, řemeslnická společenství, nakonec ženy a ostatní občané.( 24 „Na náměstí v Náchodě kolem do kola, kudy se šlo o božím těle se sv. svátostí kol této cesty, po obou stranách byla dána jedna břízka vedle druhé a čtyři oltáře připravené k bohoslužbě. Před průvodem kněží, ministrantů byla nesena panem děkanem nejsvětější sv. oltářní pod nebesy, které nesli čtyři měšťané v černých kaiserovkách. Na límcích u košile každý měl bílého motýlka, na rukou bílé rukávy, vše ve velké parádě.“ K nesení nebes byli obvykle vyzváni nejváženější hospodáři, sousedé či přední měšťané, neboť šlo o velké vyznamenání, což bylo vyjádřeno i v jejich oblečení v souladu s místní tradicí a jejími hodnotovými stupni.( 25 „Celou cestu kol nebes kouřila kadidla vonným kouřem za zpěvu a doprovodu hudby. Než vyšel průvod z kostela, před kostelem bylo mnoho drůžiček, každá měla hezoučký košíček plný květů,( 26 tyto květy házely na cestu, kterou se ubíral průvod, před družičkami šly školní dítky, před dětma hasiči, řezníci v krojích, veteráni a další spolky. U kostela byla vozová ruční stříkačka, na té stříkačce bylo několik kominíků v černých uniformách, na hlavě měl každý bílou placatou čepici podobnou baretu.“ Do určitého jednotného schématu božítělového procesí, jež se formovalo v baroku, vstupovaly nové prvky

Hasičský ples Hlavní událostí plesové sezóny v Lipí je dodnes hasičský ples. Na tuto událost se sejde prakticky celá vesnice, protože téměř každá rodina má nějakého svého člena ve sboru dobrovolných hasičů. „Hasičský ples, to byla na vesnici velká událost, hasiči o každém plese chodili po vesnici od chalupy k chalupě zvát na ples, při tomto zvaní dávala se pozvánka, odměnou vždy pořádná bota kořalky byla, než došli do poslední chalupy, už se nemohli ani na nohou udržet.“ ( 29 Tento zvyk zvaní na ples se udržel

25 )

E. VEČERKOVÁ, Náboženské průvody, s. 31. Natrhané květy jsou symbolickou obětí, nebo alespoň výrazem pokory. Květy se sypou na zem jako živý koberec. J. LANGHAMMEROVÁ, Lidové zvyky, s. 150. 26 )

10

28 )

27 ) Paměti Josefa Nováka, s. 64–66. E. VEČERKOVÁ, Náboženské průvody, s. 32.

dodnes. Stále obcházejí dům od domu dvojice, které zvou na nadcházející ples a při tom prodávají vstupenky. „Hasičský ples se obyčejně oslavoval po dva dny. Dříve byl ples v neděli, hasiči se sešli obyčejně u nás v chalupě odkuď je vedla hudba do hospody při několika řízných pochodech. Zatím už byla plná hospoda obecenstva, tím začínal ples, tančilo se až do rána.“ ( 30 Nástup hasičů na ples do hostince už není tak slavnostní. Hasiči se dnes scházejí v sále postupně, platí však, že mají tmavomodré uniformy. Doba plesu se ovšem nezměnila, začíná se obyčejně ve 20 hodin a končí se někdy až kolem páté hodiny ranní. „Mnokráte se stávalo, že jsme na takový ples měli zabité prase, o čemž věděla celá vesnice. V pondělí ráno po plese a různých chutí hasiči přišli k nám, vytáhli otce z postele. Honzo nedá se nic dělat, vem pekáč s masem, kroupami a itrnice, de se do hospody. Matka ani otec, veselá kopa, neměl nic proti tomu. Takto se oslavoval ples, ovšem už při místní hudbě, druhý den na práci si nikdo ani nevzpoměl, šlo se do práce až v úterý ráno, ostatní hospodáři si ještě až ve středu napravovali chuť, neboť v zimě měli dosti volného času. Takováto veselost, upřim-

nost, nenáročnost jeden k druhému byla až do doby první světové války.“ ( 31

Hasičský župní sjezd Sdružování hasičských sborů v župy začalo roku 1879. Účelem žup je zvelebení, rozšíření a zdokonalení hasičů v župním obvodě, také zprostředkování styků mezi sbory a ústřední jednotou. Správu žup obstará-

Průvod vedený hasiči, procházející vesnicí. V roce 1932. 11

29 –31 )

Paměti Josefa Nováka, s. 70.

vají funkcionáři a župní záležitosti řídí valná hromada vyslanců, které volí každý sbor, župní výbor a župní správa. S výroční hromadou bývá spojen župní sjezd a také cvičení místního sboru, někdy i odborné přednášky. Správu jednoty řídí ústřední správa (předseda, předsedův náměstek, jednatel a pokladník).( 32 V Lipí se roku 1912 konal hasičský župní sjezd. Na tento sjezd se místní dobrovolní hasiči dobře připravili.( 33 „Před sjezdem dobře po tři měsíce bylo samé cvičení . . .“ Pýchou sboru dobrovolných hasičů z Lipí byl ženský oddíl: „Též ženy, k zvláštní podívané, kterých bylo přes dvacet vycvičených ve stejnokrojích, cvičily ohromně při požáru i různých pochodech za ohromného potlesku přespolních hasičů . . .“ Součástí župního sjezdu byla také bohoslužba, poté následovala přehlídka sborů a cvičení. „Na tu slávu byla krásná velice horká neděle, už dopoledne přišlo mnoho hasičských sborů,( 34 neb v kapli konal z Náchoda p. děkan mši sv. Před kaplí za velké účasti lidí měl postavenou kazatelnu, ve které kázal a 32 ) 33 )

Slavnostního fotografování s novou motorovou stříkačkou se zúčastnili pánové — stojící zleva: Jirman, Vilém Ptáček, Müller, Horák, Pokorný, Petr Semerák, Duben, Jan Beneš, Eman Balcar, Jan Beneš, Josef Michaliček, Stanislav Špaček, Ladislav Postupa — učitel na Lipí. Stojící zprava: Burgert, Ferdinand Čech, Antonín Hanuš, Josef Novák. Klečící zleva: Plný, Nováček, Josef Teichman, František Špaček, František Matěna a Václav Drašnar. 34 )

Ottův slovník naučný, 10. díl, 1896, s. 935–938. Paměti Josefa Nováka, s. 66–67.

12

Přespolních hasičských sborů se zúčastnilo podle pamětí přes 50. Tamtéž.

Divadelní spolky v obci Lipí

chválil počestně místní hasičský sbor. Hned po obědě už o 1 hodinu odpoledne byl sbor hasičů pohotově, stál před kaplí ku uvítání přespolních sborů . . . Předseda, tehdá starosta župy, pan děkan, starosta obce, p. okresní hejtman, starosta místního sboru a velitel sboru i p. řídící učitel. Této společnosti hodnostářů byla prokázána defilé všech přespolních sborů. Tehdá se vše bralo dle Rakousko–Uherského vojenského způsobu, při defilé se šlapal vojenský abteilik ( 35 marsch, každý mrskal nohama jak nejlépe uměl.“ ( 36

Na konci 19. století a v období do 1. světové války zaznamenalo české ochotnické divadelnictví velký početní nárůst nových spolků.( 37 Výjimkou nebylo ani Lipí, kde v tomto období vznikly dva ochotnické spolky. „V devatenáctém století v osmdesátých letech byl založen ochotnicko turinský divadelní spolek. Tehdejší době byl v obci a na škole učil p. učitel Fuks, jmenovaný učitel vymaloval a zřídil je-

35 ) Die Abteilung znamená německy oddělení, ale také rozdělení. Jan VOLNÝ, Německo český slovník, Praha 1966, s. 26.

37 )

13

36 ) Paměti Josefa Nováka, 66–67. František ČERNÝ – Ljuba KLOSOVÁ, Dějiny českého divadla II., Činohra 1848 –1918, Praha 1977, s. 451– 473.

viště pro hraní divadla v místnosti v hostinci, později u Škodů. Na hlavní oponě byla vymalována, v tehdejší době náves obce Lipí. Zvlášnost na tomto obraze byla brána u Jirmanova a Novákova statku, což dávalo pěkný vzhled staročeské návse. S tímto jevištěm divadelní ochotníci putovali po okolních vesnicích sehráli mnoho divadelních her.“ ( 38 Není zvláštností, že zakladatelem prvního „turinského“ divadelního spolku i druhé Severočeské jednoty byl učitel. Učitel měl v obci významné postavení. Každý si ho vážil, a snad proto si mohl dovolit založení tak „pochybného“ spolku. „Roku 1907 přišel do obce na školu nový třídní učitel p. Gerhart, tento učitel založil v obci Severočeskou jednotu, divadelní spolek se sídlem v hostinci u Nováků. Zpočátku divadelní spolek turinský stavěl obyčejným způsobem jeviště. Do místnosti se nakoulelo několik prázdných sudů od piva, na tyto sudy se daly prkna, které tvořily podlahu. Na tuto podlahu se postavila kostra jeviště a zavěsily se kulisy, hrálo se za velké účasti, neb mnoho lidí stálo namačkáno při otevřených dveřích na chodbě ba i na schodech na půdu. Stávalo se, že herec měl vystoupit ze zákulisí z levé strany, což se opomenulo, za jevištěm to nešlo vzhledem malého prostoru. Co dělat, muselo se lézt po čtyřech pod prkny za velké oběti.“ ( 39 V současné době žádný ze spolků v Lipí nepůsobí a ochotnické divadlo již nehraje. V hostinci U Nováků však po ochotnících zůstalo jeviště a propadlo pro nápovědu.

Žánrový záběr ze zákulisí venkovské veselice.

38 ) 39 )

Paměti Josefa Nováka, s. 75 –76. Tamtéž.

14

Josef Novák před svým hostincem v době protektorátu.

15

„Režii o každém divadle za mého působení do války, měl starší svobodný pan Smrček, říkalo se mu všeobecně strýček Smrčků. Při divadle nás všecky líčil,( 40 na stole měl rozložená líčidla, barvičky, paruky, též láhev s lepidlem na vousy, toto lepidlo úžasně chránil, na lahvičce bylo napsáno, pozor oheň škodí. Nikdo nesměl kouřit, přísně bylo zakázáno. Svědomitě líčil, chudák se potil tak, jako mlatec, který točí ruční mlátičku. Mezi tím vším divadelním harampádím měl stát stále čtvrťák kořalky, který ku vzpružení a skvělému líčení obrátil při napití až na dno tak hladce, aniž by ohryzkem na krku pohnul. To byl nejmilejší jeho koníček.“ ( 41 „Ve středu jeviště byla budka plechová, pod ní byla nápověda, napovídal nám p. Duben skutečně prvotřídně, na něho bylo opravdové spolehnutí. Po založení Severočeské jednoty se každým rokem vždy už na podzim až do léta hrálo divadlo v obci každých čtrnácti dnů, v létě i divadlo v přírodě, buď na návsi, také v Pekle u restaurace.“ ( 42

Dožínkový průvod na Lipí v roce 1932.

S tělem nebožtíka se zacházelo uctivě a s bázní, se snahou nezavdat žádnou příčinu k jeho nespokojenosti. Bylo běžné zastavovat hodiny a zastírat zrcadla i obrazy. Nebožtík byl umyt, učesán a ustrojen do svátečních šatů. Oděv do hrobu býval lněný, od poloviny 19. století smuteční tmavé barvy. Dno rakve se vystýlalo bílou plachtou, do které byl mrtvý zahalen a přikryt tylem.( 44 „Desinfekce když nebyla nařízena se nedělala, pouze se vybílila světnice vápnem to úplně stačilo, při bílení na posteli ležící nebožtík přikrytý bílým prostěradlem se překračoval, jinak to ani nešlo.“ ( 45

Pohřeb Pohřeb není veselou událostí nebo dokonce slavností, ale k životu přece jen patří. V minulosti bývala smrt blízkých doma samozřejmou záležitostí. „Když někdo v rodině zemřel, přišel doktor, mrtvého přehlédl a mohl být pohřeb, nebylo- li něco podezřelého, jinak by byla úřední pitva. Mrtvola zůstala v bytě až do doby pohřbu.“ ( 43 40 )

Ochotnické divadlo v tomto období věnovalo velkou pozornost líčení a kostýmu. Různé divadelní příručky podávaly podrobné odborné návody a střihy čepců, šněrovaček, vest a kamizol. Fr. ČERNÝ – L. KLOSOVÁ, Dějiny českého divadla II., s. 451– 473.

41–42 ) Paměti Josefa Nováka, s. 75 –76. Dokud nebylo zavedeno úřední ohledání mrtvol, museli se sami pozůstalí přesvědčit, zda jde o skutečné úmrtí. Strach před pohřbením za živa byl mezi lidmi nesmírný. Zemřelému dávali před ústa zrcátko či pírko nebo mu kapali na prsa vosk. Alexandra NAVRÁTILOVÁ, Narození a smrt v české lidové kultuře, Praha 2004, s. 202–203. 43 )

16

K přechodu přes práh s rakví se soustředilo množství rituálů, ty propůjčovaly tomuto místu magickou vážnost a posvátnost, spojovanou s trojím klepnutím rakve o práh při jejím vynášení. Někde nosiči na prahu jen třikrát naznačili kříž nebo s ní zahoupali, což je vysvětlováno jako loučení s domovem.( 48 „Za zpěvu zpěváka společně s hudbou, rakev s nebožtíkem byla vynešena na prahu u světnice chodby, zvláště u hlavních dveří prahu se dělaly s rakví a nebožtíkem tři kříže.“ ( 49 Rakev s nebožtíkem bývala dříve nošena na márách, pouze na větší vzdálenosti byla vezena na žebřinovém nebo deskovém voze, jehož zapůjčení bylo (tak jako nesení rakve) mezi sousedy považováno za čestnou službu.( 50 „. . .rakev byla dána na pohřební vůz. Koně měli černé čabraky na sobě, rovněž řidič koní měl na sobě černý havelok,( 51 na hlavě klobouk podobný napoleonskému důstojníkovi, hudba hrála pohřební pochod a průvod vykročil na poslední cestu nebožtíka.“ Uspořádání pohřebního průvodu mělo jednotnou a ustálenou podobu s místními variantami. Vpředu nesl ministrant kříž jako symbol poslání člověka, obětování lásky, vzkříšení a vykoupení. Za ním šly děti, tradicí vnímané ve smyslu nevinnosti a naděje, dále muži a hudba. Teprve potom kráčel kněz se zpěváky, nosiči rakve, rodina a příbuzní, ženy a nakonec ostatní účastníci pohřbu.( 52

Dříve se nedávalo parte ani oznámení, po vesnici obcházela od chalupy k chalupě žena, zajištěná rodinou zesnulého, a oznamovala úmrtí. „Když přišla do stavení, nábožně pozdravila: ‚Pochválen buď Ježíš Kristus‘, dala se do mírného pláče a spustila. ‚Škodová vás pozdravuje, pán Bůh jí odebral manžela, ve čtvrtek v devět hodin má pohřeb, prosí Vás abyste ho pomohli doprovodit na hřbitov při poslední cestě.‘ Poslední slova pronesla ve hrozném pláči, za odměnu dostala buď pár krejcarů neb kus chleba.“ ( 46 „Pohřeb si musel každý pozůstalý zařídit sám, pozdější dobu už byl pohřební ústav, potom šlo vše lehčeji. V den pohřbu nebožtík byl v rakvi vystaven na světnici u stolu sedělo několik místních zpěváků, zpívali pohřební písně. Po několika přednesených písních dostali občerstvení, obyčejně chléb, máslo, syrečky, pivo, též barevnou rosolku. Také se přinášely ohřáté párky a rohlíky. Bylo zvykem, každé děcko si šlo pro rohlík, což z dětí nikdo neopomenul. Po občerstvení zpěváci zazpívali píseň dosti dlouhou, ve které se nebožtík loučil napřed s ženou, dětmi, s rodiči a ostatními pozůstalými, rovněž i se sousedy a ostatními pozůstalými. Rovněž i se sousedy zpívalo se až do příchodu kněze, také hudba hrála.“ ( 47 Před vynešením mrtvého z domu vykropil kněz rakev a poté se konalo ještě poslední rozloučení. Rakev s nebožtíkem, vystavená obvykle v síni nebo komoře, byla otevřená, neboť víko se na ni přitloukalo až před odchodem z domu. 44 ) Alexandra NAVRÁTILOVÁ, Narození a smrt v české lidové kultuře, Praha 2004, s. 207–224. 45 –47 ) Paměti Josefa Nováka, s. 73 –74.

48 )

17

Alexandra NAVRÁTILOVÁ, Narození a smrt . . . , Praha 2004, s. 225. 49 ) Paměti Josefa Nováka, s. 67. 50 ) Alexandra NAVRÁTILOVÁ, Narození a smrt . . . , Praha 2004, s. 233. 51 ) Havelok je plášť s dlouhým límcem zpravidla bez rukávů, kdysi módní, nazývaný podle anglického generála Havelocka. L. KLIMEŠ, Slovník, s. 234. 52 ) Alexandra NAVRÁTILOVÁ, Narození a smrt . . . , Praha 2004, s. 229–232.

„U chudšího člověka, když neměl tolik peněz na pohřeb, nepřišel ani kněz na výkrop, žádná hudba, bez pohřebního vozu. Pouze místní zpěváci zpívali, potom nad nebožtíkem se pomodlil kantor . . . Po tomto pomodlení a rozloučení, rakev s nebožtíkem dle označeného zvyku byla vynešena a naložena na obyčejný vůz do truhlíku, za zpěvu místních zpěváků pohřební průvod vykročil k Starému Městu. Tam naproti přádelně stál dům s větší chodbou, dříve to byla hospoda. Na té chodbě po odnešení z vozu na márách byla rakev vystavena a po výkropu, pohřebních obřadů, za přítomnosti kněze a zpěváků, nešena na márách do kostela místního hřbitova. Po mši sv. nebožtík k věčnému spánku uložen.“ Po vykonané pobožnosti byla rakev spuštěna do hrobu, někdo z rodiny poděkoval účastníkům za doprovod a pozval je na pohoštění do hostince, bližší rodinu domů.( 53 Zda byl pohřeb hasiče oproti pohřbům ostatních lidí něčím výjimečný, není z pamětí zcela jasné. Jisté je, že jej byl k hrobu doprovodit celý sbor, který počátkem století čítal kolem čtyřiceti lidí. „Když někdo z hasičů zemřel, neb přispívajících, šel celý sbor na pohřeb, po ukončení pohřebního obřadu, s hudbou ze hřbitova se šlo rovnou domů do hospody, tam bylo připravené občerstvení, pivo, párky, káva, vše platil někdo z pozůstalých, dle možností, jak se cítil v kapse. Hasiči seděli

všichni společně kol několika stolů, jedlo a pilo se při společném zpěvu zvláště národních písní, nejvíce byl opěvován Karel Havlíček Borovský, první český průkopník a redaktor. Zpívalo se v uctivosti: ‚Spi Havlíčku ve hrobečku, národ zpívá tvou písničku, odpočívej v pokoji, Čech se Němce nebojí.‘ Také se zpívalo mnoho kupletů, přednášely se deklamovánky, vyprávěly se taškařiny, co jeden druhému vyvedl za ohromného smíchu, ale přezevšechno všudy měl jeden ku druhém úctu, ať by to byl majetný člověk nebo chuďas, byl to kmotr.“ ( 54

Použitý pramen: Paměti Josefa Nováka, hostinského z Lipí. Použitá literatura: BAŠTECKÁ, Lydia a kol., Náchod, Praha 2004. FRIEDRICH, Gustav, Rukověť křesťanské chronologie, Praha 1997. KLIMEŠ, Lumír, Slovník cizích slov, Praha 1981. LANGHAMMEROVÁ, Jiřina, Lidové zvyky, Výroční obyčeje z Čech a Moravy, Praha 2004. NAVRÁTILOVÁ, Alexandra, Narození a smrt v české lidové kultuře, Praha 2004. Ottův slovník naučný, 10. díl, 1896. REMEŠOVÁ, Věra, Ikonografie a atributy svatých, Praha 1991. TARCALOVÁ, Ludmila ed., Slavnostní průvody, Uherské Hradiště 1994. VOLNÝ, Jan, Německo–český slovník, Praha 1966. ZÍBRT, Čeněk, Na tom našem dvoře . . . , Obřady a zábavy při slavnostní odpravě kohouta, housera, kačera, beránka, kozla a vepříka, Veselé chvíle v životě lidu českého, sv. 8, 1911, s. 5.

53 ) Alexandra NAVRÁTILOVÁ, Narození a smrt v české lidové kultuře, Praha 2004, s. 229 –232. 54 ) Paměti Josefa Nováka, s. 67.

18

Děkujeme Městu Náchod za finanční podporu, díky níž mohla být publikace vydána

* S E S T A V I L A K A T E Ř I N A

Naše další poděkování patří:

S A L O N O V Á

atelieru duplex s. r. o., Nové Město nad Metují

* Foto: Radovan Krtička ( titul ) a archiv Graficky upravil: Petr Vlček

Státnímu okresnímu archivu Náchod, jmenovitě paní Mgr. Lydii Baštecké

Vytiskl: Miroslav Lukášek, polygrafická výroba, Nové Město nad Metují, 2006

* Sboru dobrovolných hasičů v Lipí, jmenovitě panu Stanislavu Špačkovi

* R O D I N A

S A L O N O V A

S

P O D P O R O U

Vydal atelier duplex s. r. o. Husovo náměstí 1217 — 5 4 9 01 Nové Město nad Metují Vydání první, září 2006. ISBN 80 –239 –7783 – 0 Foto na rubu obálky: Pohled z Lipí na Jiráskovu chatu. Asi 1930. Foto na zadní straně obálky: Josef Novák s manželkou, tchánem a přáteli.

A K C E

20

A ještě několik fotografií . . .

Rodina Seifertova v roce 1911. Desetiletý Josef Novák, druhý zprava ve druhé řadě. 1908.

První zleva budoucí maželka Josefa Nováka, Tonička. 21

22

Vlevo: Rodina Novákova s přáteli. Josef Novák s vlčákem, manželka vpravo na kraji. Lipí – Zada, rok 1926. Dvě fotografie z roku 1942: Babička Seifertová před hostincem, vpravo ukázka dobového dětského ateliérového portrétu.

23

Potvrzení z archivu obce Lipí, vystavené tehdejším starostou.

Vpravo: Pohled na Dobrošov z Ulehliny nad Lipím. 1938.

ISBN 80 –239 –7783 – 0