Tři sliby
Nejdřív je čekaly řeči. Cyklus propedeutických přednášek kapitána Masiera: šestatřicet hodin přímé výuky, během nichž vojáci dostali nalejvárnu z dějin Středního východu, podrobné technické informace o strategických komplikacích válečného konfliktu a kde se taky hovořilo, samozřejmě za doprovodu obvyklých vtipných poznámek, o nedozírných lánech marihuany v západním Afghánistánu. Hlavně si ale vyslechli vyprávění kolegů, kteří na tom území už sloužili a teď s jistou blahosklonností rozdávali rady těm, co se chystali odjet. Hlavou dolů na šikmé lavici, kde právě dokončil čtvrtou sérii cviků na posílení břišních svalů, poslouchá desátník Ietri se vzrůstajícím zájmem rozhovor dvou veteránů. Povídají si o jisté Marice ze základny v Herátu. Nakonec podlehne zvědavosti a vmísí se do hovoru: „To je tam fakt tolik holek?“ Kolegové na sebe spiklenecky mrknou, už ho mají na lopatě. „Spousty, kámo,“ řekne jeden z nich. „A nejsou jako ty, co jsme na ně zvyklí tady.“ „Kdepak, tam nedělaj drahoty.“ „Jsou daleko od domova a tak strašně se nuděj, že jsou ke všemu svolný.“ „Ke všemu, to mi věř.“ „Ani na žádným podělaným letním táboře se nepíchá tolik jako na misi.“ „A pak jsou tam Američanky.“ „Hmmm, Američanky!“ Pak spustí o sekretářce nějakého plukovníka, která si odvedla 17
do stanu tři poddůstojníky a vyšoupla je ven až za svítání, úplně hotový, ne, nás ne, kéž by, byli z jiný roty, ale na základně to věděli všichni. Ietri přeskakuje pohledem z jednoho na druhého, zatímco se mu krev hrne z nohou do hlavy a opájí ho. Když vyjde z tělocvičny do sametového vzduchu letního večera, má hlavu napěchovanou bezuzdnými fantaziemi. Nade vši pochybnost právě on rozšíří mezi kluky ze třetí čety jisté zvěsti, zvěsti, které se k němu po dlouhém kolečku zase vrátí a on jim nakonec uvěří nejvíc ze všech. Ke skeptickému strachu ze smrti se přidá šílená chuť po dobrodružství a ta nakonec zvítězí. Ietri si představuje ženy, které potká v Afghánistánu, rošťácké úsměvy při ranním nástupu, cizí přízvuk, se kterým budou volat jeho jméno. I během přednášek kapitána Masiera nedělá nic jiného, než že je donekonečna svléká a zase obléká. „Desátníku Ietri!“ V duchu jim všem říká Jennifer a nemá tušení, kde na to jméno přišel. Jennifer, oooch, Jennifer… „Rozkaz, pane!“ „Byl byste tak laskav a zopakoval mi, co jsem právě říkal?“ „Jistě, kapitáne. Říkal jste… něco o kmenech… mám ten dojem.“ „Máte snad na mysli etnika?“ „Ano, pane.“ „A o kterém etniku jsem mluvil konkrétně?“ „Mám dojem, že o…. nevím, pane.“ „Okamžitě opusťte tuto aulu, desátníku.“ Choulostivá pravda je, že Ietri s žádnou ženou nikdy nebyl, ne způsobem, který on definuje jako se vším všudy. Nikdo z jeho čety o tom neví a byla by pohroma, kdyby na to přišli. Ví to jenom Cederna, řekl mu to sám jednou večer v hospodě, když byli oba v povznesené náladě a měli chuť se svěřovat. „Se vším všudy? To chceš říct, žes nikdy nešoustal?“ „Neřvi tak!“ „To seš na tom bledě, kámo. Fakt bledě, pane jo.“ „To vím.“ 18
„Kolik ti je?“ „Dvacet.“ „A doprdele. To už jsi prosral ty nejlepší roky. Teď mě dobře poslouchej, je to důležitý. Nádobíčko, tam dole, je jako puška. Ráže pět padesát šest, s kovovou pažbou a laserovým zaměřovačem,“ Cederna uchopí neviditelnou zbraň a namíří ji na kamaráda. „Když zapomeneš, že máš čas od času promazat hlaveň, nakonec se zadře.“ Ietri sklopí oči do půllitru. Dá si moc velký hlt piva, rozkašle se. Je zadřený. Je to zadřený kluk. „Dokonce i Mitrano si občas vrzne,“ řekne Cederna. „On za to platí.“ „To bys moh taky.“ Ietri zavrtí hlavou. Nezamlouvá se mu představa, že by ženě platil. „Takže si to projdeme ještě jednou,“ Cederna napodobí hlas kapitána Masiera. „Není na tom vůbec nic těžkého, desátníku. Dávejte dobrý pozor. Potkáte ženu, která se vám líbí, zhodnotíte velikost prsou a pozadí – zde přítomný má například rád, když je obojí velký, ale najdou se úchylové, co maj radši ženský hubený jako štangle –, jdete za ní, řeknete jí pár hovadin a nakonec se jí zdvořile zeptáte, jestli nemá chuť se na chvíli vzdálit.“ „Jestli nemá chuť se na chvíli vzdálit?“ „No, možná ne tak doslova. Záleží na situaci.“ „Hele, já vím jak na to. Akorát jsem ještě nenašel tu pravou.“ Cederna bouchne pěstí do stolu. Příbory na prázdných talířích, ze kterých jedli hranolky, nadskočí a přilákají pozornost ostatních stolů. „O to právě jde! Žádná pravá neexistuje. Všechny jsou ty pravý. Protože všechny maj…“ a upřesní orgán rámečkem z prstů. „Každopádně, jakmile s tím jednou začneš, uvědomíš si, jak je to snadný.“ Cedernův tón mu trochu leze na nervy. Nechce, aby ho někdo litoval, ale kamarádova slova znějí i povzbudivě. Váhá mezi naštváním a vděkem. Rád by se ho zeptal, v kolika s tím začal on, ale bojí se odpovědi: Cederna je až moc čilý a taky až moc krásný, má široké čelo a zlomyslný bělostný úsměv. 19
„Seš velkej jako dinosaurus a bojíš se ženskejch, to je na hlavu.“ „Neřvi tak!“ „Podle mě za to může tvoje matka.“ „Jak s tim souvisí moje matka?“ Ietri sevře v pěsti ubrousek a do dlaně mu vystříkne pytlíček s majonézou, který v něm byl schovaný. Cederna zakňourá fistulí: „Maminko, maminko, co po mně všechny ty holčičky chtěj?“ „Nech toho, všichni tě slyšej.“ Nemá odvahu požádat kamaráda o ubrousek. Utře si ruku o hranu židle. Prstem přejede po něčem, co je na ní nalepené zespodu. Cederna spokojeně zkříží paže na prsou, zatímco Ietri je čím dál zachmuřenější. Vlhkým dnem sklenice kreslí na stole kruhy. „Nedělej teď tyhle ksichty.“ „Jaký ksichty?“ „Uvidíš, že ji najdeš, nějakou blbku, co ti roztáhne nohy. Dřív nebo pozdějc.“ „Mně na tom zas tolik nesejde.“ „Za chvíli odjíždíme na misi. Říká se, že lepší místo nenajdeš. Američanky jsou jak utržený ze řetězu…“ Vojáci dostanou před odletem volný víkend a skoro všichni ho tráví se svými snoubenkami, které dostaly prapodivné nápady, jako je piknik na břehu jezera nebo maraton romantických filmů, když vojáci přitom mají hlavně zájem natankovat plnou nádrž sexu na příští měsíce půstu. Ietriho matka přijede do Belluna z Torremaggiore nočním vlakem. Společně vyřídí nějaké pochůzky v centru, pak jdou do kasáren, kde on spí na osmilůžkové cimře, neuklizené a dusné. Matka si neodpustí komentář: „Všechno je to kvůli tý práci, co sis vybral. A tos moh přitom dělat spoustu věcí, takovej chytrej kluk jako ty.“ Desátník je tak nervózní, že musí jít ven, na něco se vymluví a uchýlí se do rohu dvora, aby si zapálil. Když se vrátí, najde matku s fotografií z jeho přísahy přitisknutou k srdci. „Hele, ještě jsem neumřel,“ řekne. 20
Žena vytřeští oči. Vlepí mu facku, až to mlaskne. „Tohle už nikdy neříkej. Že ti není hanba.“ Chce se mu za každou cenu postarat o zavazadla („maminka moc dobře ví, že ty pak všechno zapomeneš“). Ietri ji v polospánku pozoruje, jak nábožně rozkládá oblečení po posteli. Chvílemi ji přestává vnímat a v duchu se vrací k Američankám. Poddá se vzrušující dřímotě, na polštář mu stéká slina. „V boční kapse máš hydratační krém a mejdla, jedno levandulový a to druhý neutrální. Na obličej používej to neutrální, máš citlivou pleť. Dala jsem ti tam i žvejkačky, kdyby sis někdy nemohl vyčistit zuby.“ V noci se dělí o manželskou postel v jednom liduprázdném penzionu a Ietri si s překvapením uvědomí, že necítí rozpaky, když má spát vedle matky, ani teď, jako dospělý muž a poté co byl tak dlouho pryč z domu. Nepřipadá mu nic divného ani na tom, že si matka přitáhne jeho hlavu ke svému měkkému poprsí v noční košili a drží ho tam, aby poslouchal mocný tlukot jejího srdce, dokud neusne. Místnost přerušovaně osvětluje bouřka, která se rozpoutala po večeři, a matčino tělo při rachotu hromů nadskakuje, jako by ji děsily ve snu. Je po jedenácté, když Ietri vyklouzne zpod přikrývky. Potmě vyprázdní kapsu batohu a všechno vyhodí do koše, pěkně až na dno, aby to nebylo vidět. Potom ji naplní prezervativy různých typů, které schovával v bundě a v náhradních kanadách; to množství by vystačilo celé jeho četě na měsíc nepřetržitých prasáren. Když se vrátí do postele, změní názor. Znovu vstane, strčí ruce do odpadkového koše a hledá po hmatu žvýkačky: jeden nikdy neví, mohly by se mu hodit pro případ, že by se ocitl v těsné blízkosti dychtivých úst nějaké Američanky a neměl vyčištěné zuby. Jennifer, oooch, Jennifer! Právě v té chvíli se Cederna a jeho dívka vrátili do bytu, kde spolu žijí už asi rok. Bouřka je přepadla na ulici, ale oni byli tak rozvášnění, že se ani nesnažili někde schovat. Dál vrávorali v tom 21
lijáku a chvílemi se zastavovali a dlouze se líbali s propletenými jazyky. Večer nabral báječný směr, přitom nezačal ani trochu dobře. Agnese se už nějaký čas vyžívala ve zcela nové zálibě v etnických restauracích a zrovna tenhle večer, když Cederna si chtěl jen užívat, nic víc, a dát si na rozloučenou nějakou pořádnou večeři, si usmyslela, že musí jít za každou cenu do japonské restaurace, kde byly její kamarádky z vysoké. „Bude to něco výjimečného,“ řekla. Jenže Cederna po ničem výjimečném netoužil. „Nemám ty asijský blafy rád.“ „Vždyť jsi to nikdy neochutnal.“ „To jsem teda ochutnal. Jednou.“ „To není pravda. Chováš se jak malej.“ „Hele, dávej si bacha na pusu.“ Když mu došlo, že hrozí vážná hádka, kapituloval a řekl, no dobře, tak půjdeme do toho zatracenýho sushi baru, večer už byl stejně napůl zkažený. Jenže v té restauraci pak nic nesnědl a trávil čas tím, že si dělal legraci ze servírky, která si pořád klekala a na nohou měla froté ponožky a pantofle. Agnese se mu snažila vysvětlit, jak má držet hůlky, a bylo vidět, že si roli paní učitelky náramně užívá. On učinil jen jediný pokus o jejich správné držení, pak si strčil konce hůlek do nosních dírek a začal mluvit jako dement. „Copak to nemůžeš aspoň zkusit?“ vybuchla Agnese. „A co jako?“ „Chovat se civilizovaně.“ Cederna se k ní naklonil: „Já jsem vrchol civilizovanosti. To voni si spletli místo. Jen se koukni ven, no koukni se. Připadá ti to jako Japonsko?“ Nepromluvili spolu až do konce večeře – při které se zatvrdil, že neochutná ani sousto, ani tu zeleninu v těstíčku, co nevypadala tak zle, zatímco Agnese se umíněně snažila sníst všechno, jen aby mu dokázala, jak je statečná a emancipovaná. Ale to nejhorší přišlo až potom, spolu s účtem. „Tak to si dělaj prdel,“ řekl Cederna a vytřeštil oči. 22
„Já to zaplatím. Hlavně už přestaň dělat scény.“ Cederna ji zpražil: „Nenechám si platit večeři od svý holky.“ Mrsknul kreditní kartou po servírce, která se už poněkolikáté sklonila, aby ji sebrala. „To je ale zasranej podnik!“ řekl, když už byli na ulici. „Zničila jsi mi poslední večer na svobodě, pěkně ti děkuju.“ V té chvíli se Agnese potichu rozplakala, ruku si tiskla na oči. Když ji tak Cederna viděl, připadal si hrozně. Pokoušel se ji obejmout, odstrčila ho. „Jseš primitiv, a nic jinýho.“ „Ale no ták, kotě. Nebuď taková.“ „Nesahej na mě!“ zaječela hystericky. Ale dlouho jí to nevydrželo. Nakonec jí žužlal ucho a šeptal: „Jak se ta věc sakra jmenovala, jadori? judori?“ a ona se konečně trochu smála a dávala mu za pravdu: „To byl fakt hnus. Promiň, lásko. Moc se omlouvám.“ „Juuudori! Juuuuuudori!“ Začali se smát a nepřestali ani pod burácejícími přívaly deště. Teď sedí oba na zemi v malé předsíňce, promoklí, a pořád se pochechtávají, ale už ne s takovou vervou. Cederny se začíná zmocňovat ten trýznivý pocit prázdnoty a smutku, který přichází po dlouhém smíchu. A taky se mu svírá hrdlo při pomyšlení, že ji teď spoustu týdnů neuvidí. Agnese se mu schoulí do klína a položí si hlavu na jeho nohy. „Ne abys tam umřel, jasný?“ „Udělám, co bude v mejch silách.“ „Nebo abys přišel k úrazu. Aspoň ne k vážnýmu. Žádný amputace ani moc viditelný jizvy.“ „Jen povrchový zranění, slibuju.“ „A ne abys mi zahnul.“ „Ne.“ „Jestli mi zahneš, tak ti nějaký zranění způsobím sama.“ „Bojiiim!“ „Žádný bojiiim. Mluvím vážně.“ „Booo-jiiim!“ „Takže se vrátíš na moji promoci?“ 23
„Vrátim, vždyť jsem ti to řekli. René mi tu dovolenku natuty slíbil. Ale bude to znamenat, že potom se pěkně dlouho neuvidíme.“ „Budu dělat mladou nezaměstnanou vysokoškolačku, co čeká, až se manžel vrátí z fronty.“ „Nejsem tvůj manžel.“ „Řekla jsem to jen tak.“ „Copak, že by nabídka?“ „Kdoví.“ „Hlavně aby mladou nezaměstnanou mezitím neutěšoval někdo jinej.“ „Budu neutěšitelná.“ „Tak je to správný.“ „Neutěšitelná, přísahám.“ Ve větším bytě s posuvným francouzským oknem, které vede na parkoviště, bdí praporčík René a hledí ven do noci. Bouřka vypustila žár z asfaltu a město páchne po zkažených vejcích. Praporčíkovi by stačilo jen se vypořádat s nesnadným výběrem ženy, se kterou stráví poslední noc na přátelském území, ale po pravdě řečeno moc netouží po žádné z nich. Koneckonců jsou to zákaznice. Je jisté, že by nebyly ochotné poslouchat starosti, které ho přepadají dvanáct hodin před přeletem. Když mluví moc dlouho, ženy cítí nutkavou potřebu otočit se k němu zády a začít něco dělat, jako třeba zapálit si cigaretu nebo se začít oblékat nebo jít do sprchy. Nemůže jim to mít za zlé. Žádná z nich neví, co to znamená velet, žádná neví, co to obnáší mít v rukou osud sedmadvaceti mužů. Žádná do něj není zamilovaná. Svlékne si tričko a přejíždí si zamyšleně prsty po hrudníku: linka mezi prsními svaly, vojenská známka s datem narození a krevní skupinou (A+), tři zřetelně se rýsující skupiny břišních svalů. Až se vrátí z Afghánistánu, možná s těmi schůzkami přestane. Ne že by se mu ta činnost nelíbila a peníze navíc se mu docela hodí (minulý měsíc si mohl koupit boční kufry k hondě, na jejíž obrys pod nepromokavou plachtou teď pyšně kouká z okna), je to spíš otázka morálky. Pokud v době, kdy se čerstvě přistěhoval do Belluna, byly striptýzy nutností, teď, když je z něj voják 24
z povolání, by toho klidně mohl nechat a věnovat se nějakému vyzrálejšímu projektu. Ale zatím neví jakému. Je těžké si představovat novou verzi sebe sama. O půlnoci ho nerozhodnost připravila i o možnost dát si pořádnou večeři: schroustal dva balíčky krekrů a už nemá hlad. Jako oslava nic moc. Udělal by líp, kdyby dovolil rodičům, aby za ním přijeli ze Senigallie na návštěvu. Najednou je mu smutno. Televizor je vytažený ze zásuvky, přikrytý bílým prostěradlem, aby na něj nesedal prach. Zavřel hlavní kohout plynu a posbíral smetí do igelitky. Byt je připravený stát se neobydleným. Natáhne se na pohovku a už podřimuje, když mu přijde esemeska od Rosanny Vitaleové: „Myslel sis, že odjedeš bez rozloučení? Přijeď, potřebuju s tebou mluvit.“ Za pár vteřin dorazí další: „Vem něco k pití.“ René si dává načas. Pod sprchou se oholí a pomalu masturbuje, aby byl imunní vůči rozkoši. Na benzínce koupí suchý sekt. Když vyjde ven, udělá čelem vzad a přikoupí láhev vodky a dvě tabulky hořké čokolády. Pociťuje k Rosanně jistý vděk, zachránila ho před nezáživnou poslední nocí, a tak má v úmyslu se jí jak se patří odvděčit. Obvykle spí s mladšími ženami, s holkami, co si chtějí vyrobit pár hrdinských vzpomínek, než začnou vést životy rozumných manželek, zatímco Rosanna už překročila čtyřicítku, ale má v sobě něco, co se mu líbí. V posteli je zkušená a mimořádně uvolněná. Občas, když skončí, René zůstane na večeři nebo se spolu dívají na film – on sedí na gauči, ona na židli o kus dál – a pak se třeba znovu milují, v tom případě to podruhé jde na účet podniku. Ale když chce jít pryč, ona ho nezdržuje. „Zabloudils?“ Rosanna na něj čeká ve dveřích. René proklouzne kolem ní, políbí ji na tvář. Ucítí jinou voňavku než obvykle, anebo je to nějaká jiná vůně pod obvyklou voňavkou, ale nic neřekne. Žena zkoumá láhve. Sekt strčí do lednice a tu druhou otevře. Skleničky už jsou na stole. „Nebude ti vadit trocha hudby? Dneska večer mě ticho znervózňuje.“ René nic nenamítá. Hudba, tak jako jiná lidská rozptýlení, je mu lhostejná. Sedne si ke kuchyňskému stolu. Už takhle 25
odjížděl – dvakrát do Libanonu, jednou do Kosova – ví, jak se s tím civilisté těžko vyrovnávají. „Takže zítra odlítáš.“ „Jo.“ „A jak dlouho ta mise trvá?“ „Šest měsíců. Plus mínus nějaký ten den.“ Rosanna přikývne. Už vypila první skleničku. Nalije si další. René naopak usrkává pomalu, ovládá se. „A jsi rád?“ „Není to cesta pro potěšení.“ „Jasně. Ale ty jsi rád?“ René zabubnuje prsty na dřevo. „Jo, myslím, že jo.“ „Fajn. To je důležitý.“ Hudba je nutí mluvit hlasitěji, než je nutné, Reného to rozčiluje. Kdyby Rosanna ztlumila zvuk, cítili by se líp. Lidé si nevšímají spousty věcí, kterých si všímá on, to bylo pro něj v jistém smyslu vždycky zklamáním. Dneska večer navíc Rosanna vypadá duchem nepřítomná a jako by se rozhodla, že se co nejvíc otupí, než spolu skončí v posteli. Opilé ženy mají ochablé tělo, monotónní pohyby a on se nadře jako blázen, aby je přivedl k vyvrcholení. Nemůže se udržet, aby neukázal na skleničku a neřekl: „Pomalu s tím.“ Vrhne na něj zlostný pohled. René teď nemluví s žádným ze svých vojáků. Dokud se neprokáže opak, ona platí a tím pádem i rozhoduje. Pak ale skloní hlavu, jako by ho žádala o prominutí. René si vykládá její nervozitu jako obavy o svou osobu, to je něco, co ho dojímá. „Nebude mi tam hrozit žádný nebezpečí,“ řekne. „Tím jsem si jistá.“ „Půjde hlavně kontrolu a zabezpečení území.“ „Jo.“ „Když se podíváš na statistiky, tak procento úmrtí na týhle misi je k smíchu. To už je nebezpečnější přecházet ulici dole před domem. Nedělám si legraci. Aspoň pokud jde o nás, o Italy. Jsou tam i takoví, co vážně bojujou, a to je pak něco docela jinýho. Američani maj například…“ „Jsem těhotná.“ 26
