K výročí roku 1063: Moravský biskup Jan aneb O jednom obrazu z Kosmovy kroniky* Josef Šrámek, Muzeum východních Čech v Hradci Králové Abstract: The text of the paper is divided into several sections: section one, written on the 950th anniversary since inauguration of bishop John in Olomouc, summarizes the view of modern historiography of the history of the Moravian diocese in the early Middle Ages, with an emphasis on the year 1063 in relation to the question whether the bishopric in Olomouc was newly established or just restored in this year; an integral part of this section is a consideration of the possibility that the roots of Olomouc bishopric lie in Moravian. Next part subsequently introduces a picture which was painted by Kosmas, the oldest Czech chronicler and dean of the St. Vitus Cathedral. The picture emerges in the chronicle of John, the bishop of Olomouc. Keywords: diocese, Olomouc, Prague, Vratislav Prince II., Bishop Gebhard, Bishop Jan, Cosmas’ Chronicle.
Úvod V letošním roce si připomínáme úctyhodné 950. výročí od okamžiku, kdy z rozhodnutí knížete a pozdějšího krále Vratislava usedl někdejší benediktinský mnich Jan na biskupský stolec v Olomouci. Od té doby až dodnes pak již byla olomoucká (arci) diecéze (s výjimkou drobné epizody, kdy pražský biskup Gebhard dosáhl dočasně zrušení konkurenční diecéze) nerozlučnou součástí českých a moravských dějin. Dějinný význam této události přiznal již na počátku 12. století nejstarší český kronikář Kosmas, děkan pražské svatovítské kapituly. Ten ve své kronice zmínil tuto událost při příležitosti smrti pražského biskupa Šebíře s tím, že tento biskup „po celý čas své pastýřské hodnosti spravoval téměř beze všeho protivenství a beze všeho odporu Čechy i Moravu jako jediné a nerozdílné biskupství. A byl by je spravoval i nadále, kdyby po Spytihněvově smrti nepodlehl naléhavým prosbám knížete Vratislava a nesvolil, aby se na Moravě stal biskupem Jan.“ Kosmova nelibost z tohoto vývoje je zřejmá, ač sám opatrně přiznal, že „říká se, že před Šebířovými časy byl na Moravě jakýsi biskup, zvaný tuším Vracen.“1 V podstatě nekonečným příběhem a tématem věčného návratu se ovšem v odborné historické literatuře stalo řešení otázky, co se vlastně onoho roku 1063 stalo, zda bylo moravské biskupství v Olomouci nově založeno nebo jen znovuobnoveno jako dědic slavné Velké Moravy v nástupnickém přemyslovském knížectví. Záměrem tohoto příspěvku je proto jednak bilanční ohlédnutí při příležitosti kulatého výročí za vývojem názorů na počátky biskupství v Olomouci (neboť jak nedávno trefně poznamenal Petr Elbel, překvapivě stále ještě postrádáme kvalitní přehledovou studii, která by tematizovala proměny postavení olomouckého biskupství v době přemyslovské a lucemburské),2 jednak pojednání o postavě biskupa Jana na základě jeho obrazu na stránkách Kosmovy kroniky Čechů. Olomoucké biskupství a rok 1063 očima moderního dějepisectví: status questionis Přehled názorů na počátky moravského biskupství v Olomouci nelze bezpochyby uvést jiným jménem, než zakladatelem kritického moravského dějepisectví B e d o u D u d í k e m, který se ustavení olomouckého biskupství věnoval ve svých Dějinách Moravy. Dudík u kořenů vzniku olomoucké diecéze spatřoval Vratislavův záměr o povznesení knížectví a jeho obyvatel, což mělo spočívat na dvou pilířích: na novém biskupství a na královském důstojenství českých vladařů. Olomoucké biskupství mělo podle něho navazovat na starší moravskou tradici, o níž byl kníže Vratislav, spravující za vlády staršího bratra Spytihněva II. právě Olomoucko, dobře informován. O postoj kurie a mohučského arcibiskupa nebylo podle Dudíkova názoru třeba dělat si starosti: papežové byli – podle něho – obecně nakloněni obnovování starých diecézí, mohučský arcibiskup pak neměl * Tento příspěvek je dedikován památce předčasně zesnulého PhDr. Jiřího Kalfersta (1956-2013), dlouholetého archeologa královéhradeckého muzea, velkého odborníka, skvělého učitele a především výborného a nevšedního člověka.
4
důvod odmítat něco, co zvětší jeho vlastní prestiž. Hlavním problémem tak byl pouze pražský biskup Šebíř. Ještě v Dudíkově podání se tedy počátky olomouckého biskupství jevily jako nepříliš problematické, učený rajhradský benediktin v podstatě jen dumal nad tím, že není doložena žádná synoda, která by zřízení biskupství na Moravě projednávala.3 R u d o l f D v o ř á k, jenž na Bedu Dudíka svou popularizační syntézou navázal, se v této věci již omezil jen na prosté konstatování, že kníže Vratislav II. zřídil na Moravě biskupství v Olomouci, jehož hlavou se stal břevnovský mnich Jan.4 Ani V á c l a v N o v o t n ý v příslušném svazku svých nepřehlédnutelných Českých dějin neměl o počátcích olomouckého biskupství pochybnost. Události roku 1063 jednoznačně spojil se snahami knížete Vratislava o omezení moci pražského biskupa i knížat, vládnoucích z rozhodnutí Břetislava I. na Moravě. Ve shodě s názorem Bedy Dudíka to bylo vědomí prastaré moravské církevní tradice, které knížete Vratislava podle Novotného soudu přivedlo na myšlenku zřízení samostatného biskupství pro Moravu.5 Roku 1063, po vyřízení všech náležitostí, tak Novotného slovy „nový ústav vstoupil v život“ a do Olomouce ke kostelu sv. Petra byl z knížecí vůle dosazen břevnovský mnich Jan. Historikovi Novotného formátu přirozeně neuniklo, že je zvláštní, že prameny nikterak neinformují o angažmá papežské kurie. Problém ovšem vyřešil tvrzením, že tehdejší kontakty Prahy s Římem byly ještě primitivní. Olomoucké biskupství proto pro něho bylo „dílem výhradně moci světské, podmíněným nanejvýš jen souhlasem biskupa Pražského bez zvláštního účastenství papežova.“6 V á c l a v M e d e k, který se dějinami olomoucké diecéze ve středověku zatím nejobsáhleji zabýval, v souvislostmi s událostmi roku 1063 usoudil, že v Šebířových rukou sjednocená pražská i moravská diecéze představovaly pro knížete Vratislava II. s ohledem na budoucí nástup bratra Jaromíra na post Šebířova nástupce velké memento. Zároveň by kníže rozdělením na dvě diecéze získal na Moravě opěrný bod ve vztahu k bratřím, vládnoucím v Olomouci a Brně. Svou roli mohly sehrát také velkomoravské reminiscence v důsledku zájmu knížete Vratislava o slovanskou liturgii, usoudil Václav Medek.7 V datu uvedení nového biskupa Jana do Olomouce, jež uvádí nepříliš spolehlivý pramen Granum catalogi praesulum Moraviae, Václav Medek usoudil, že lze věřit, že se tu ozývá olomoucká domácí tradice, pro niž byla tato událost aktem konstitutivním.8 Podle Medka se také není třeba divit, že se nikde nemluví o podílu papežské kurie. Podle jeho mínění bylo vědomí o moravském biskupství věcí živou, šlo tedy jen o uspořádání hospodářských poměrů mezi Prahou a Olomoucí. Proto nebylo třeba ani žádné zakládací listiny, o níž dějepisectví uvažovalo, mimo jiné na základě povzdychnutí si biskupa Jindřicha Zdíka, jenž si v listině z roku 1141 stěžoval na zánik privilegií olomouckého kostela dílem stářím, dílem v důsledku válečných událostí.9 V tomto směru pak Medek interpretoval také údaj v listině papeže Řehoře VII. z roku 1074 o tom, že olomoucký kostel je nadán apoštolskými privilegii.10 Pokud Václav Novotný soudil, že jde o privilegia nová v důsledku aktu z roku 1063,11 Václav Medek toto odmítl a tvrdil, že jsou míněna privilegia z doby Metodějovy. Jelikož moravská diecéze nebyla nově zřizována, nýbrž jen znovuobsazena, odmítl Medek Dudíkovo hledání zřizovací synody jako bezpředmětné.12 Podobný názor jako Václav Novotný zastával i Z d e n ě k F i a l a. Ten vyšel z teze, zrcadlící se např. v Kosmově kronice či letopisu Jarlochově, že biskup byl v 11. a 12. století vnímán jako knížecí kaplan.13 V tomto duchu pak nahlížel i na počátky olomouckého biskupství. Nová instituce měla ve Fialových očích posílit postavení pražského knížete, jak proti moravským knížatům, tak proti pražskému biskupovi Gebhardovi. Zdeněk Fiala proto ve výsledku zformuloval názor, že „založení olomouckého biskupství bylo vyvoláno konkrétními politickými příčinami tehdejší doby a nemělo naprosto nic společného s nějakými reminiscencemi na Starou Moravu nebo dokonce s pokusem o obnovení staromoravské církevní organizace z doby Svatoplukovy.“14 Pro Olomouc je prý charakteristické, že nová instituce nebyla schválena papežem, ale bylo výhradně dílem knížete Vratislava.15 Naproti tomu R o s t i s l a v N o v ý hovořil v podstatě ve stejné době, kdy psal i Zdeněk Fiala, o znovuobnovení biskupství v Olomouci v roce 1063. V otázce 5
motivace tohoto aktu se ovšem s Fialou shodoval. I Rostislav Nový usoudil, že vznik druhé diecéze směřoval k posílení moci pražského knížete a že olomoucké biskupství bylo zamýšleno jako „pomocný nástroj přemyslovské centralizační politiky na Moravě,“ jako nesporný projev cílevědomé absorbce Moravy, zaměřený proti případným dezintegračním snahám moravských údělníků.16 V duchu této interpretační linie se vyslovují také závěry P a v l a M i c h n y a M i l o s l a v a P o j s l a.17 A n t o n í n R o u b i c připomněl, že sice na sněmu v Mohuči roku 1086 účastníci dopřáli sluchu pražskému biskupovi Gebhardovi, když tvrdil, že zřízení druhé diecéze v Olomouci bylo protiprávní, avšak stejně tak platí, že roku 1092 nezazněl žádný hlas proti udělení investitury Vratislavovu kandidátovi na olomoucký stolec Ondřejovi, stejně tak bez problémů proběhlo i Ondřejovo vysvěcení roku 1094, čímž byla moravská diecéze opět obnovena, tentokrát již definitivně.18 V kauze roku 1063 se Antonín Roubic s odkazem na existenci velkomoravského arcibiskupství se třemi sufragánními biskupy, doloženému před rokem 900,19 přiklonil k mínění, že instalace biskupa Jana neznamenala zřízení nové diecéze. Poukázal na fakt, že i podle Kosmy byl mnich Jan toliko povýšen na biskupa na Moravě. S odkazem na Jana Bistřického i předpokládanou kontinuitu s velkomoravskou epochou pak Roubic uvažoval o tom, že biskup Jan byl pouze prvním biskupem sídlícím v Olomouci, nikoliv však prvním biskupem moravským.20 Co se motivace knížete Vratislava týče, tak ani Antonín Roubic nepochyboval o tom, že cílem zřízení druhé diecéze bylo omezení moci bratra Jaromíra, k čemuž Vratislav využil znalosti místních olomouckých poměrů z dob, kdy zde pobýval. Usazení moravského biskupa v Olomouci po více než 30 letech personální unie s diecézí pražskou ovšem bylo v Roubicových očích spíše pokračováním centralistické politiky Prahy (poukazoval na známou skutečnost, že až do konce 12. století byl olomoucký biskup exponentem politiky pražských knížat na Moravě). Za zřetel další pak měl Vratislavův záměr získat královskou korunu.21 Nejistotu historiků ohledně toho, co se skutečně roku 1063 v Olomouci stalo, zda bylo biskupství obnoveno či založeno nově z knížecí vůle, ukazuje i syntéza moravských středověkých dějin z pera J o s e f a V á l k y. Josef Válka mluví k roku 1063 o zřízení, respektive obnovení moravského biskupství. Upozorňuje na Vratislavovu epizodickou vládu v Olomouci a tedy i možné povědomí o tradici moravské církve, třebaže na ni kníže výslovně nenavazoval. Důvodem k obnovení moravského biskupství bylo podle Josefa Války úsilí o oslabení pražského biskupa, a s tím ruku v ruce jdoucí vytvoření dalšího mocenského ústředí na Moravě, které by podporovalo přemyslovskou státnost a bylo závislé na pražském knížeti.22 Obnovu moravského biskupství vyzdvihuje jako první velký církevně politický počin knížete Vratislava J o s e f Ž e m l i č k a. Ten neurčitě připouští, že „zbytky velkomoravské církve asi nějak přečkaly ´temné´ 10. století,“ zmiňuje také povědomí pramenů o blíže neznámém moravském biskupovi, jmenovaném na synodě v Mohuči v roce 976.23 Třebaže od episkopátu sv. Vojtěcha spravovali církev přemyslovského knížectví pražští biskupové, podle Žemličky povědomí o moravském biskupství nevymizelo. Proto nepotřeboval roku 1063 kníže Vratislav souhlas papeže, neboť moravská diecéze formálně nezanikla. Jako důvod zřízení druhé diecéze v Olomouci Josef Žemlička nevidí ani tak důvody pastorační, jako spíše státně politické i prestižní. I on tedy souhlasí s tradičním názorem, že nová diecéze měla umenšit moc Vratislavova bratra Jaromíra, pozdějšího biskupa Gebharda. Větší důraz ale Josef Žemlička klade na záměr vytvořit na Moravě protiváhu údělům knížat Konráda a Oty, která by se stala prodlouženou rukou pražského dvora.24 Problematiky olomouckého biskupství se v řadě studií, věnovaným problematice dějin přemyslovského knížectví (v první řadě pak v podnětné studii o biskupu Gebhardovi) dotknul také D a v i d K a l h o u s. Co se samotného aktu založení biskupství v Olomouci týče, jeho texty ovšem vykazují jistý rozpor. Na jednu stranu hovoří David Kalhous o olomouckém biskupství jako o instituci „nedávno obnovené“,25 v jiném textu však podle jeho soudu sídlil onen neznámý moravský biskup z roku 976 v Olomouci jako pohrobek velkomoravské církevní struktury.26 Stran motivace knížete 6
Vratislava pak Kalhous zaujímá obezřetně to stanovisko, že ustavení olomoucké diecéze bylo možnou součástí Vratislavova plánu na zisk královského důstojenství.27 Snaží se také lépe tématizovat vztah bratrů Vratislava a Jaromíra-Gebharda, který často pod vlivem Kosmovy dikce sklouzání do zjednodušujícího pojetí o vzájemném nepřátelství. Byť také David Kalhous dokládá napjaté a komplikované vztahy, jež měly do bratrské srdečnosti daleko, upozorňuje, že Jaromírovy kroky (stejně jako kroky bratrů Konráda a Oty) byly motivovány spíše než abstraktním nepřátelstvím pocitem ohrožení ze strany vládnoucího bratra Vratislava. V tomto duchu pak konstatuje, že nejspíše už od počátku svého episkopátu biskup Gebhard usiloval, ve spojení se svými bratry Otou a Konrádem, o oslabení nedávno obnoveného biskupství v Olomouci.28 Poněkud proti proudu vykročil V r a t i s l a v V a n í č e k, když upozornil, že ustavení moravského biskupství v Olomouci je sice již tradičně vysvětlováno spory mezi knížetem Vratislavem a jeho mladším bratrem Jaromírem-Gebhardem, ale že je dobře možné, že se kníže Vratislav zabýval myšlenkou na výhody druhé diecéze již během své vlády v Olomouci Vaníček si je vědom cyrilometodějské církevní minulosti Moravy, přesto ale pokládá akt knížete Vratislava II. z roku 1063 za nový krok, přičemž podle jeho soudu stejně tak vzniku olomouckého biskupství měla rozumět i papežská kurie. Vaníček se vyslovuje skepticky k mínění, že by olomoucký biskup měl ve Vratislavových očích představovat explicitní mocenskou protiváhu moravských knížat, větší význam přikládá roli Olomouce v procesu konsolidaci moravské církve jako takové.29 Řadu zajímavých podnětů k úvahám nad olomouckou otázkou roku 1063 přinesl v několika svých studiích L i b o r J a n. Ten konstatoval, že pokud by zřízení olomoucké diecéze bylo aktem využívajícím sice starší reminiscence, v podstatě ale novým (jak soudil Václav Novotný a naposled Vratislav Vaníček), je podivné, že se věcí nezabýval když už ne papež, tak alespoň mohučský arcibiskup. Libor Jan správně upozorňuje, že to především pražský děkan Kosmas si přál, aby jeho čtenáři na počátku 12. století vnímali olomoucký biskupský stolec jako novotu, tedy jako újmu na právech biskupů pražských. Proto Libor Jan usuzuje, že roku 1063 nešlo o založení, ale jen o znovuobsazení vakantního stolce.30 Letmo se tématu počátků olomouckého biskupství dotkl Š t ě p á n K o h o u t. Ve vztahu k motivaci knížete Vratislava II. se přiklání k názoru, že přinejmenším jedním z rozhodujících faktorů mělo být omezení moci pražského biskupa Gebharda.31 Kohoutův text, resp. jeho pasáže věnované nejstarším dějinám olomouckého biskupství, však především ukazují kolik nejistoty v této otázce ještě dnes vládne. Rozdílné názory historiků na otázku olomouckého biskupství v raném středověku konstatoval taktéž J a n B i s t ř i c k ý, jenž studiu této instituce takřka zasvětil svůj život. Bistřický ve shodě se svými předchůdci zakladatelskou iniciativu přiřkl knížeti Vratislavovi II., v otázce, zda se roku 1063 jednalo o obnovení nebo o nové založení, se přiklonil spíše na stranu těch, kteří usuzují na pouhé obsazení v té době prázdného stolce. Jako motivaci knížete pak Jan Bistřický uvedl tradičně záměr omezit pravomoc pražského biskupa, s nímž neměl ideální vztahy, dále pak cíl dosadit na Moravu, rozdělenou mezi mladší bratry, svého exponenta, o něhož by se mohla moc pražského vládce v budoucnu opřít. Olomoucké biskupství tak bylo podle Jana Bistřického i přes epizodu let 1086–1090, kdy de iure a v podstatě i de facto jako samostatná jednotka neexistovalo, v moravském kontextu zvláštním, na moravských knížatech nezávislým a naopak pražskému vladaři přímo podřízeným subjektem.32 Jan Bistřický také uvedl na pravou mírou omyl, který uvedl do literatury J o s e f M a t z k e. Ten pod vlivem své špatné interpretace údajů nekrologia kláštera Tegernsee, jež vzpomíná úmrtí biskupa Jana, vyslovil názor, že původní sídlo olomouckého biskupství, do jehož čela byl Jan dosazen, se nacházelo původně u kostela sv. Mořice a až posléze bylo přeneseno k tradičnímu kostelu sv. Petra (odkud pak sídlo biskupství přenesl ke kostelu sv. Václava biskup Jindřich Zdík). Jan Bistřický ale poukázal na to, že údaj se pojí spíše s kostelem v Niederaltaichu, nikoliv s farním kostelem sv. Mořice v Olomouci, o jehož biskupské roli neexistuje žádná tradice. Naopak s episkopátem biskupa Jana se podle Bistřického soudu počátky tohoto kostela pojí.33 7
Nejnověji se k počátkům olomouckého biskupství vyjádřili M a r t i n W i h o d a a P e t r E l b e l. Martin Wihoda podobně jako Libor Jan usuzuje, že v případě olomouckého aktu nešlo o vznik nové církevní provincie, ale že ve hře byl pouze volný biskupský stolec.34 Podle Wihodova mínění tento Vratislavův čin směřoval k nápravě událostí z roku 1000, kdy se vinou svářících se Přemyslovců nestala církevní metropolí slovanského světa Praha, což mělo být cílem a dědictvím sv. Vojtěcha, ale polské Hnězdno Boleslava Chrabrého.35 Martin Wihoda tak zastává názor, že dvě diecéze, pražská a olomoucká, byly knížetem Vratislavem II. pokládány za nutný předpoklad k jednání o zisk arcibiskupství také pro přemyslovské panství (v čemž Vratislav následkoval neuskutečněné záměry svého otce Břetislava I.).36 K tomu měla pak jako ideové zázemí sloužit i staroslověnská liturgie či ještě spíše Metodějův odkaz. V tomto světle pak Martin Wihoda nahlíží i vztah mezi knížetem Vratislavem a posledním opatem slovanského konventu na Sázavě Božetěchem. Veškeré tyto plány však zhatilo kategorické odmítnutí papeže Řehoře VII. roku 1080, což by také mohlo osvětlovat proč kníže Vratislav roku 1085 bratru Jaromírovi-Gebhardovi ustoupil a olomoucké biskupství dočasně obětoval.37 Z výkladu Martina Wihody je zjevné, že rok 1063 vidí spíše jen jako odraz velkomoravských tradic než přímou návaznost, důraz ale klade na postavení olomouckého biskupství v širších plánech knížete Vratislava na budoucí směřování přemyslovského knížectví.38 S Wihodovým výkladem souzní do velké míry názory Andrzeje Pleszczyńského, který se podnětně věnoval Vyšehradu coby panovnické rezidenci.39 S ohledem na skutečnost, že Vratislavovy záměry nebyly korunovány úspěchem se lze domýšlet nakolik je reálné, že právě Vyšehrad byl zvažován (už s ohledem na vztahy s biskupem Gebhardem) za sídlo budoucího arcibiskupství.40 Oproti Martinu Wihodovi věnuje Petr Elbel ve své obsáhlé studii o cestě Přemyslovců za arcibiskupstvím aktu z roku 1063 překvapivě malou pozornost. Zmiňuje především Wihodovu ideu olomouckého stolce coby prostředku k dosažení arcibiskuství, které přiznává určitou pravděpodobnost.41 Dodává ovšem také, že tyto úvahy o Vratislavově církevní politice jsou ještě více než v případě jeho otce Břetislava I. a bratra Spytihněva II. spekulací, a v duchu tradiční interpretace událostí roku 1063 říká, že obnova moravského stolce mohla být pro Vratislava II. i věcí ryze pragmatickou, jak si zachovat reálný vliv v postbřetislavovském přemyslovském knížectví jako celku.42 Olomouc v církevní struktuře mojmírovského i raně přemyslovského panství Předchozí pasáže ukazují v první řadě zjevnou nejistotu historické vědy, jak na olomoucké události z roku 1063 pohlížet. Určitá rezervovanost stran závěrů je samozřejmě logická, už s ohledem na prameny, které jsou k dispozici. Třebaže z tohoto důvodu budou vždy počátky olomouckého biskupství spíše více či méně vyargumentovanou hypotézou, přece jen lze konstatovat, že dnešní dějepisectví se přiklání spíše k názoru, že biskupský stolec na Moravě byl v roce 1063 obnoven, nikoliv nově založen. To však ihned vzbuzuje další otázku. O obnovu ve vztahu k čemu v roce 1063 šlo? Byl tehdy obnoven stav z 10. století, jak by naznačoval údaj o moravském sufragánovi mohučského arcibiskupa Willigise z roku 976, a nebo se jednalo dokonce o restituci stavu z dob Velké Moravy? Právě problematika velkomoravského dědictví v přemyslovském knížectví představuje důležitou otázkou při zvažování toho, co vedlo roku 1063 knížete Vratislava II. k dosazení břevnovského mnicha Jana na biskupský stolec v Olomouci. I na tento problém již tradičně existuje různý náhled. Situaci přitom kalí skutečnost, že debata o velkomoravském dědictví byla věnována především otázce staroslověnské kultury, leč nepříliš produktivním způsobem.43 Propojení dějin olomouckého biskupského s dějinami Velké Moravy naznačil ve svém díle již B e d a D u d í k, rozvedení se dále chopil V á c l a v M e d e k. Ten konstatoval, že doklad o existenci moravského biskupa na listině mohučského arcibiskupa Willigise z roku 976,44 stejně jako nesmělý Kosmův údaj, že před časy pražského biskupa Šebíře byl na Moravě jakýsi biskup Vracen,45 opravňují k úvahám, že na Moravě i po roce 906 jakási církevní organizace fungovala. O sídle biskupa v té době se však neodvážil roz8
hodnout.46 Medek upozornil také na pozdějí olomouckou tradici, podle níž byl biskupa Jan, dosazený na stolec roku 1063, počítán za biskupa třetího, a známý Jindřich Zdík sám sebe označil za sedmého biskupa.47 K opětovnému obsazení postu hlavy moravské diecéze pak podle Medkova soudu došlo společně s ustavením biskupství pražského. Na tomto místě už za sídlo moravského biskupa udává Olomouc, třebaže bez bližší argumentace, pouze s odkazem na to, že Olomouc byla nezpochybnitelně prvním městem Moravy.48 A n t o n í n R o u b i c vyslovil souhlas s názorem V á c l a v a H r u b é h o, že zakládací listina olomouckého biskupství nikdy neexistovala, a to s odkazem na doklad o zřízení moravského arcibiskupství se třemi sufragány papežem Janem IX. na prosbu knížete Mojmíra II.49 Církevní organizace na Moravě podle jeho soudu nezanikla ani po maďarském vpádu, třebaže opatrně naznačuje, že moravský biskup nemusel mít v bouřlivých časech po roce 906 na Moravě stále sídlo. Přitom ovšem Roubic odmítl domněnku Václava Novotného, že by moravský biskup, uvedený jako účastník synody z roku 976, mohl být pouhým misijním či jinak neplnoprávným biskupem. Moravské biskupství 10. století již podle Antonína Roubice zahrnovalo jen na užší Moravu, ač jeho kořeny tkvěly v církevní struktuře velkomoravské.50 Volba Olomouce nebyla roku 1063 věcí náhodnou ani podle L i b o r a J a n a, neboť podle jeho mínění lze právě do Olomouce lokalizovat jedno ze sufragánních velkomoravských biskupství. Tato lokalizace ovšem také souzněla s významem samotné Olomouce v rámci přemyslovského panství 10. století, jak Libor Jan dodává. Ve shodě s hypotézou Dušana Třeštíka tedy soudí, že po zřízení pražského biskupství snad byl nově osazen také olomoucký stolec, což by osvětlovalo zmínku z roku 976 o moravském biskupovi z roku 976.51 Shodně se vyslovil také D a v i d K a l h o u s, pouze s tím, že předpokládá, že moravský biskup byl investován již před dotyčným rokem 976.52 Kalhousův názor souzní s hypotézou J o s e f a B l á h y, který předpokládá, že Olomouc mohla být jedním ze sufragánním biskupství z doby Mojmíra II. Bláha svou hypotézu opírá o nepřímé důkazy v podobě archeologických nálezů, jež tvoří vedle charakteristické vápenné malty především skleněné vitraje, o nichž lze jen těžko soudit, že byly výzdobou profánního sídla. S církví Josef Bláha spojuje také nález železného pisátka.53 Za episkopátu sv. Vojtěcha došlo ke sjednocení obou diecézí v jedněch rukách54 a tento stav setrval i za Šebíře až do doby Vratislavovy. Olomouc tak podle L i b o r a J a n a mohla s vysokou pravděpodobností zprostředkovávat alespoň po duchovní stránce kontinuitu mezi Moravou mojmírovských a přemyslovských knížat.55 Názor, že by Olomouc mohla být jedním ze sufragánních velkomoravských biskupství opatrně nadhazuje také Š t ě p á n K o h o u t, byť na druhou stranu upozorňuje, že vzdálenost Olomouce od předpokládaného velkomoravského centra v okolí Mikulčic nebyla tak velká, aby bylo nutné zřídit kolem Olomouce novou další diecézi.56 Takové námitce čelí L i b o r J a n tvrzením, že taková představa je ovlivněna moderními plánovacími představami, které málokdy ladí často s asymetrickými řešeními obvyklými v životní realitě raného středověku.57 Petr Elbel upozorňuje, že ačkoliv se v literatuře vžilo označení Metoděje jako arcibiskupa moravsko-panonského, skutečnost (pokud ji lze rekonstruovat) byla složitější. Až do počátku 80. let 9. století totiž Metoděj vystupoval z pozice titulárního arcibiskupa sirmijského a papežského legáta pro slovanské země. Až v papežské bule Industriae tuae z roku 880 je Metoděj označen za arcibiskupa svaté moravské církve, následkem čehož byl nejspíše vysvěcen také Wiching za Metodějova sufragána se sídlem v Nitře.58 Sirmijskou tradici opakovaně odmítl L i b o r J a n, jenž uvádí jako protiargument, že Metoděj je mezi lety 873–879 v papežských listech vždy titulován jako biskup či arcibiskup panonský. Titul arcibiskupa tak podle Jana nebyl vázán na Sirmium, ale na status papežského legáta pro slovanské země.59 To je ovšem pro námi řešenou otázku marginální detail. Důležité je, že za ustavující dokument moravské zemské církve považuje Libor Jan stejně jako Petr Elbel bulu papeže Jana VIII. Industriae tuae z roku 880.60 P e t r E l b e l dále shrnuje, že církevní centra Velké Moravy bohužel neznáme. S vysokou pravděpodobností se uvažuje o Nitře, dále se pak spekuluje o Olomouci, Krakově, logicky ovšem vyznívají 9
i argumenty, poukazující na region pozdějších Uher. Sám Elbel se kloní spíše k možnosti, kterou zastává J á n S t e i n h ü b e l, že biskupství v Olomouci a Krakově mají původ až v přemyslovském období ve vazbě na biskupství v Praze,61 to však neznamená, že by moravská diecéze zanikla. Velkomoravská tradice se na Moravě 10. století podle Elbela udržela i přesto, že sídlo biskupství se nejspíše stěhovalo.62 Také L i b o r J a n přiznává, že s lokalizací velkomoravských církevních center si dějepisectví neumí dosud poradit. Pokud existuje rámcová shoda (ne však jistota) stran lokalizace sídla velkomoravského arcibiskupství do Mikulčic či Sadů u Uherského Hradiště a jednoho ze sufragánních biskupství do Nitry, výrazně menší konsensus ovšem vládne ve zbývajících dvou případech. Podle Jana jde často o pouhou „dojmologii“, v lepším případě toliko o logické konstrukce na základě kombinace ne plně souměřitelných pramenů.63 Sám Jan odmítá lokalizaci zbývajících biskupství do Feldebrö či Veszprému, resp. Mautern a Šoproně, kloní se spíše ke Krakovu, kde lze prý zachytit jakousi tradici, sahající před rok 1000, a k Olomouci, se kterou se pojí známky fungujícího biskupství v 10. století.64 I když si sice nelze představovat, že by Moravu postihla po roce 906 naprostá depopulace, archeologie jednoznačně dosvědčila násilný vpád do života v hlavní lokalitách Velké Moravy, včetně Mikulčic a Starého Města u Uherského Hradiště. Byť stejně tak platí, že život zde pokračoval i po maďarském plenění, dělo se tak zjevně již v notně redukované podobě a je tedy otázkou, zda by v nejistých poměrech špičky moravského kléru nehledaly bezpečí v severnější části někdejšího mojmírovského knížectví, např. právě v Olomouci. Význam Olomouce v tomto směru pozitivně hodnotí kupř. P a v e l K o u ř i l, jakkoliv se stále z části pohybuje na poli předpokladů a domněnek. Archeologické bádání však v tomhle ohledu skýtá více indicií než prameny písemné. Třebaže Olomouc hrála s ohledem na svou polohu strategickou roli i v záměrech Maďarů (stejně jako posléze Čechů a Poláků) a jako taková byla s vysokou pravděpodobností nějakým způsobem kontrolována, archeologie nedokládá zničení nebo úpadek olomouckého ústředí a kontinuální se jeví i osídlení v nejbližším okolí. J o s e f B l á h a na základě dlouholetých archeologických výzkumů doložil, že nejenže Olomouc nezažila v prvních desetiletích 10. století úpadek, ale naopak je zaznamenán příliv nového obyvatelstva. Olomouc tak podle Bláhova závěru splňovala jak podmínku lidnatosti, tak dostatečného ekonomického zázemí pro lokalizaci sufragánního biskupství. Právě kontrast mezi rozvrácenou jižní a relativně nedotčenou severní částí někdejší Velké Moravy položil základy vzestupu Olomouce v časech přemyslovských a mohl by tak naznačovat, že se Olomouc skutečně nejpozději v průběhu 1. poloviny 10. století stala dědičkou tradic velkomoravské církve. Události let 976 a 1063 by tím jen získaly na smyslu.61 Proto i podle P e t r a E l b e l a až 1. polovina 11. století znamená zlom v dějinách moravského biskupství v důsledku polského vpádu za Boleslava Chrabrého a následného znovuovládnutí země Přemyslovci, kdy podobně jako za episkopátu Vojtěchova byly obě diecéze spojeny osobou biskupa Šebíře. Archeologie skutečně registruje v oblasti olomouckého Předhradí zánikový horizont, který dokládá zničení této části protoměstského sídliště v době po roce 1000. Nelze tedy uvažovat o jiném scénáři než o bojích přemyslovské posádky hradu s polským vojskem. Zdá se však, že vlastní hrad Boleslavem Chrabrým dobyt nebyl.66 Tato složitá situace pak vysvětluje korozi velkomoravských tradic, jak ji mimo jiné odráží místní olomoucká paměť. Historické povědomí o vlastních dějinách čerpala moravská církev z tradice pražské – mimo jiné prostřednictvím vazeb Jindřicha Zdíka na pražskou kapitulu (vazba pramenů olomoucké provenience na dějepisnou tradici pražskou je doložena nejen u Grana a jeho podkladů, nejspíše z doby Jindřicha Zdíka, ale např. i u Letopisů hradišťsko-opatovických a tzv. olomouckého nekrologia).67 Petr Elbel se domnívá, že před rokem 976 moravský stolec nebyl de facto obsazen, jak naznačují známá falza pasovského biskupa Pilgrima, jež měla za cíl znovuobsazení moravského stolce zabránit. K tomu dodává D a v i d K a l h o u s, že pasovskému biskupovi Pilgrimovi nevadilo primárně moravské biskupství, které sám ve falzech zmiňuje, ale důsledek plánu Boleslava I., a sice povýšení Čech na samostatnou 10
církevní metropoli.68 V tomto ohledu je zajímavé, že kníže Boleslav nejspíše u papeže argumentoval i velkomoravskou, resp. cyrilo-metodějskou tradicí, jak se lze domýšlet z papežského zákazu bulharského, ruského či staroslověnského ritu.69 Pokud česká historiografie tenduje k tomu vnímat dějiny olomouckého biskupství ve vazbě na velkomoravskou tradici, odlišný pohled nabídl slovenský historik J á n S t e i n h ü b e l, který se domnívá, že zdejší stolec nechal kolem roku 1000 obsadit polský kníže Boleslav Chrabrý, přičemž toho biskupa ztotožňuje s Kosmovým Vracenem.70 O vlivu Boleslava Chrabrého na Olomouc a tedy i možné oživení tamních církevních poměrů by snad šlo hypoteticky uvažovat (pokud archeologové soudí, že Poláci olomoucký hrad nedobyli, je tu stále možnost, že se posádka tváří v tvář přesile a hořícímu předhradí vzdala – pak je ale třeba zodpovědět, proč by se Poláci usadili v nedalekém Přerově)71 problematičtější je však Steinhübelovo datování pontifikátu údajného Vracena do let 999–1029. Steinhübel se zde opírá o slova Kosmova, že před časy Šebířovými působil na Moravě jakýsi Vracen, z toho pak vyvozuje, že tento Vracen zemřel těsně před Šebířovým nástupem na pražský biskupský stolec. Proti tomu lze ovšem namítnout, že Kosmas si zjevně není příliš jistý (a nebo nechce o věci sdělit víc než je bezpodmínečně nutné). S ohledem na kontext situace, kterou Kosmas popisuje, se ovšem domnívám, že Kosmas nechtěl datovat Vracenův pontifikát do doby blízké Šebířově, už proto, že by tím oslabil nároky pražských biskupů, které hájil, a podkopal by tak i příběh Gebhardův. Pokud by totiž připustil, že Morava měla svého biskupa v časech mezi episkopátem sv. Vojtěcha a biskupa Šebíře, těžko by mohl líčit nastolení biskupa Jana roku 1063 jako anomálii. Nepřímo popírá postavení Olomouce L u d ě k G a l u š k a. Ten ve studii, analyzující právě povědomí o velkomoravských tradicích v přemyslovských časech, upozornil na sídlištní a především církevní kontinuitu lokality Uherské Hradiště – Sady, kde předpokládá centrum velkomoravského státu, tedy i sídlo arcibiskupa Metoděje, ještě během 10.–12. století. Jako jeden z důvodů nabízí ústně udržovanou tradici o hrobu arcibiskupa Metoděje či jiného předního církevního představitele, popř. význačného světského činitele. Dalším faktorem podle Galušky mohla být i skutečnost, že v Sadech ještě po roce 906 působil někdo, kdo velkomoravskou tradici udržoval naživu, např. někdo z nástupců Metodějových (s odkazem na údaje tzv. Grana opatrně zmiňuje jména biskupů Jana a Silvestra). Přitom se Luděk Galuška dotkl i problematiky raně středověké Olomouce, když vyslovil přesvědčení, že v Olomouci neměli po roce 1063 zájem připomínat Metodějovo arcibiskupství či existenci Velehradu. Instalační akt z roku 1063 podle Galušky sice potvrzuje přímou návaznost církevní správy, na druhé straně však podle jeho soudu Olomouc neměla zapotřebí připomínat význam jiné lokality, který by jí samé ubral na prestiži. Tím vysvětluje proč se jména Cyrila a Metoděje neobjevují mezi hlavními svátky olomoucké diecéze a proč o věrozvěstech a hlavně Metodějově arcibiskupství nemluví ani letopisy benediktinů z hradišťského kláštera. Tento vztah se prý proměnil až ve 13. století, kdy již olomoucké biskupství představovalo v moravských souřadnicích pevně ukotvenou instituci.72 Tento názor však nedoznal velkého přijetí. M i l o s l a v P o j s l již dříve přesvědčivě doložil, že velehradskou cyrilometodějskou tradici lze datovat až někdy do 2. poloviny 13. století, neboť ještě olomoucký biskup Robert ani král Přemysl Otakar I. o ní při zakládání cisterciáckého kláštera na Velehradě nic nevěděli,73 Velehradskou tradici odmítl také D u š a n T ř e š t í k, který nadto upozornil na souvislost legendy Beatus Cyrillus, jež byla údajně sepsána v souvislosti s obnovou moravského biskupství v Olomouci roku 1063 podle legendy Kristiánovy, čímž chtěl Třeštík dokázat, že olomoucké biskupství dob předbrunovských tradicí o Metodějově arcibiskupství nedisponovalo.74 Zde je ovšem nutno dodat, že datace legendy Beatus Cyrillus není tak jednoznačná, jak Dušan Třeštík předestřel, a dnešní badatelé se kloní spíše k názoru, že i ona pochází až ze 14. století, souvislost s obnovou biskupství v Olomouci zde tedy nejspíše hledat nelze.75 Ke Galuškovu mínění se postavil rezervovaně také M a r t i n W i h o d a. Úsudek, že by snad v Olomouci chtěli záměrně velehradské dědictví zamlčet přímo odmítá. Ani on 11
přitom nenachází pro velehradskou tradici starší písemný doklad než před ním Dušan Třeštík a Miloslav Pojsl. Shodně tak konstatuje, že prameny doby přemyslovské nedokládají žádným způsobem, že by v Olomouci bylo něco o velkomoravském velehradském dědictví známo, přičemž svátek Cyrila a Metoděje byl v diecézi vyhlášen až roku 1349. Pozdní dataci velehradské tradice podle Wihody potvrzuje také svědectví Kristiánovo, resp. přesněji jeho mlčení.76 Nakonec nejspíše nezbude než znovu ocitovat slova L i b o r a J a n a, který ve svém nedávném příspěvku k cyrilo-metodějské otázce poctivě přiznal, že prozatím nelze kvalifikovaně rozhodnout, zda Olomouc byla obdařena biskupstvím až díky Boleslavu I., jak argumentuje Ján Steinhübel, nebo zda lze ztotožnit zdejšího biskupství s někdejším moravským sufragánním arcibiskupství z let 899–900, jak se domnívá on sám.77 Bohužel, písemné prameny příliš sdělné nejsou a archeologie nabízí také spíš nepřímé, byť zajímavé, důkazy. Zdá se také, že před vyřešením otázky podoby a stability velkomoravské církve bude třeba znovuotevřít otázku charakteru samotného velkomoravského státu.78 Moravský biskup Jan optikou kronikáře Kosmy Musíme konstatovat, že o životě moravského biskupa Jana I. toho bohužel mnoho nevíme, což jen dokresluje atmosféru počátků olomouckého biskupství. Známé je, že na olomoucký stolec u kostela sv. Petra byl Jan investován roku 106379 a předtím působil jako řeholník v benediktinských klášterech v Niederaltaichu80 a posléze v Břevnově.81 Roku 1078 byl přítomen u slavnostního založení rodové nekropole olomoucké větve přemyslovského rodu, benediktinského opatství sv. Štěpána, později známého jako Hradisko u Olomouce.82 Biskup Jan, jehož úmrtí bylo připomínáno i ve významných říšských klášterech řádu sv. Benedikta, zemřel 25. listopadu nejspíše roku 1085.83 Nejbarvitější epizodu z jeho života již na postu biskupa pak přináší Kosmas, když líčí střet pražského biskupa Gebharda s knížetem Vratislavem II.84 Jaromír nastoupil na pražský biskupský stolec po smrti biskupa Šebíře 9. prosince roku 1067 a po nezdařeném úsilí staršího bratra Vratislava prosadit do čela biskupství svého kaplana Lance.85 V době Jaromírova nástupu na pražský stolec (30. června 1067 obdržel z rukou císaře Jindřicha IV. investituru a 6. července byl vysvěcen mohučským arcibiskupem Siegfriedem) už působil Jan v Olomouci pět let. Gebhard (toto jméno přijal Jaromír po biskupském svěcení, v literatuře bývá nedůsledně označován oběma jmény) takřka okamžitě napřel své úsilí k tomu, aby na knížeti Vratislavovi dosáhl zrušení moravské diecéze. Krom prestiže zde nejspíše šlo i o důvody ekonomického rázu, neboť pražské biskupství historicky drželo řadu majetků na Moravě a Gebhard tak možná nepokládal vyrovnání, jež proběhlo za Šebíře, za dostatečné. Neshody se vyostřily natolik, že se Vratislav obrátil na Řím a papež Alexandr II. mu roku 1073 přislíbil vyslání svých legátů do Čech.86 Při té příležitosti snad kníže zabral i moravské statky pražského biskupství Sekyřkostel, Podivín a Slivnici, jak logicky usoudil ve stopách Bertolda Bretholze D a v i d K a l h o u s.87 Na jaře roku 107288 se Gebhard, zklamán údajně tím, že „ani prosbami, ani dary, ani skrze přátele“89 nedokázal bratra Vratislava přesvědčit, aby navrátil církevní poměry v knížectví k poměrům předšebířovským, vydal do dvora v Sekyřkostele. Podle Kosmových slov již tehdy pojal zákeřný úmysl a v příhodném místě odbočil z trasy na Sekyřkostel, jako by chtěl využít cesty na Moravu k návštěvě bratra Oty. V Olomouci pak Gebhard vyhledal biskupa Jana, který jej přijal jako přívětivý hostitel a omlouval se, že s ohledem na překvapení není s to vzácnou návštěvu náležitě uctít.90 Gebhard na to požádal Jana o rozhovor v soukromí a Jan jej uvedl do své ložnice. „Vypadalo to, jako by tichý beránek vedl dravého vlka do chléva a sám se mu dobrovolně obětoval k zabití,“ popsal situaci na počátku 12. století Kosmas.91 Kosmas dále pokračuje, že při pohledu na zbytky Janovy skromné krmě od snídaně se Gebhard rozlítil a „zapomněl na svaté svěcení, zapomněl na bratrství a nedbaje lidskosti, vyzdvihl ten zuřivý host, tak jako levhart popadne zajíčka nebo lev beránka, oběma rukama svého bratra biskoupka za vlasy do výše a hodil jím 12
jako otepí o podlahu. A z těch, kteří byli najednou tomuto zločinu pohotově, mu jeden sedl na šíji, druhý na nohy a třetí biskupa bičoval a s posměchem mu říkal: Uč se trpět, dítě stoleté, uchvatiteli cizích oveček!“92 Třebaže Václav Medek píše, že stařičký biskup Jan byl tímto jednáním natolik ponížen, že by se hned vzdal biskupství nebýt kníže Vratislava,93 Kosmova slova ovšem říkají něco jiného. Kronikář zde biskupu Janovi vkládá do úst (musíme si totiž uvědomit, že spíše než detailní líčení průběhu události jde o výklad toho, jak na událost nahlížel s odstupem Kosmas a co tím chtěl svému čtenáři sdělit) emotivní proslov, kde biskup apeluje na knížete, aby se jej zastal, pokud pohanu, které se mu dostalo, Vratislav vnímá jako svou vlastní a zakončuje jej větou, aby ho kníže buď navrátil jeho opatovi a nebo aby vyslal stížnost na Gebhardovo chování do Říma.94 Tak se podle Kosmy i stalo. Kníže Vratislav nechal pro poníženého moravského biskupa poslat zástup ozbrojenců, aby mu poskytli ochranu na cestě do Prahy a zároveň pověřil Janova kaplana Hagena poselstvím do Říma k papežské kurii. Kaplan Hagen však byl za Řeznem přepaden Gebhardovými lidmi, kteří ho oloupili, zmrzačili a pod hrozbou smrti, jak udává Kosmas, ho přiměli k návratu na Moravu. To přirozeně jen přililo olej do ohně a Vratislav nechal vypravit poselstvo nové, již s početným ozbrojeným doprovodem. Toto poselstvo už do Říma dorazilo a předneslo stížnost českého knížete papeži Alexandrovi II. Následkem toho byl do Čech vyslán papežský legát, aby zlořády napravil.95 Gebhard, jenž se odmítl na synodu, kam byl předvolán, dostavit, byl legátem (v hněvu, jak říká Kosmas) suspendován,96 domácí klérus ovšem stál na jeho straně (zde je ovšem otázka nakolik český klérus podporoval Gebhardovu politiku a nakolik se postavil především reformnímu papežskému programu, důrazně zasahujícímu do každodenních zvyklostí české církve), podobně jako arcibiskup Siegfried, kterému se zase nelíbil papežský reformní program (alespoň jeho část o bezprostřední vazbě biskupů na papeže bez nutnosti zprostředkování arcibiskupem).97 Mise papežského legáta proto nebyla úspěšná, třebaže měl plnou podporu papeže.98 Oba biskupové přemyslovského knížectví, Gebhard i Jan, byli předvoláni do Říma a s nimi i zástupce knížete Vratislava.99 Tam se však dostavil jen Gebhard, Jan se snad neodvážil náročné cesty kvůli věku.100 Gebhard u kurie vše popřel a vzniklou situaci zjevně vylíčil podle svých potřeb. Střet tím však neskončil, předmětem půtek se patrně staly majetky olomouckého biskupství, které biskup Gebhard zabral, a tak po čase musela kurie zasáhnout znovu.101 Na postní synodu v roce 1075 se již dostavili oba biskupové přemyslovského knížectví. Štěstí však opět přálo Gebhardovi. V jeho prospěch totiž zasáhla vlivná Matylda Toskánská (podle Kosmy spřízněná s Přemyslovci) a papež Řehoř VII. vynesl rozsudek, podle něhož měly být sporné statky rozděleny mezi obě biskupství rovným dílem, pokud by do deseti let jedna ze stran nedokázala, že je v právu. Důležité je, že tedy zjevně neexistovaly doklady, které byly předloženy roku 1085 v Mohuči císaři Jindřichovi a jež vyústily o rok později k sepsání listiny o hranicích pražské diecéze, popírající existenci moravského biskupství. V letech 1085–1086 tak moravská diecéze znovu formálně zanikla. Překvapivé je, že výnos císařovy listiny z dubna 1086 odsouhlasil jak Vratislav II. a jeho bratr Konrád.102 Tento Vratislavův souhlas, tolik zarážející ve světle papežského verdiktu, bývá vysvětlován jako Vratislavova úlitba výměnou za královskou korunu.103 Tím je ovšem také nahlodána hypotéza, že obnova moravského biskupství sledovala za cíl povýšení Čech na arcidiecézi a ruku v ruce i povýšení knížectví na království.104 Moravský biskup Jan se již z dalších pramenů ztrácí, dosvědčen je pouze při svěcení hradišťského klášterního kostela a následně je už konstatována pouze jeho smrt.105 Je otázkou jak Kosmovo vypodobnění moravského biskupa Jana vyložit. První dojem by snad mohl vyznívat tak, že Kosmas vykresluje biskupa Jana jako slabého člověka, který nadto neprávem uzurpoval to, co mu nepatřilo. Historici správně rozpoznali, že hlavní hrdinou Kosmova díla, jehož nejstarší český kronikář vykresluje Čechům své generace i generací následujících jako neochvějný vzor, je kníže Břetislav I.106 Naopak negativně jako tyran byl líčen Boleslav I. (s ohledem na stigma bratrovraha tomu těžko mohlo být 13
jinak) a také Vratislav II.107 A již s ohledem na příslušnost k pražské svatovítské kapitule by tedy čtenář Kosmovy kroniky mohl očekávat, že velká část Kosmových sympatií bude patřit biskupu Gebhardovi.108 Při bližším pohledu na to, co Kosmas v kronice říká, však zjistíme, že tento obraz není úplně přesný. Kníže Vratislav skutečně nepatřil ke Kosmovým obzvláštním oblíbencům, stejně tak je pravdou, že Kosmas hájil zájmy pražského kostela a v kauze moravského biskupství tedy zřetelně stojí na straně svého biskupa. Přitom ovšem olomouckého biskupa Jana vykresluje překvapivě pozitivně. Kontrast, který Kosmas buduje mezi Gebhardem a Janem, když líčí Gebhardovu návštěvu Olomouce je zjevný. Jak jinak vysvětlit, že na adresu svého údajného oblíbence používá termíny jako ošemetník, lvice podrážděná hladem, dravý vlk, zatímco biskup Jan je označován jako přívětivý hostitel, tichý beránek. Klíčovou pasáží je po mém soudu popis Janovy skromné snídaně, která tolik rozlítila Gebharda: „Když tam Jaromír viděl u postele napolo snědený sýr, trochu kmínu a cibule na misce a kousek topinky, co právě zbylo biskupovi od včerejší snídaně, velice se rozzlobil, jako by byl nalezl nějakou hroznou a trestuhodnou věc: „Proč žiješ lakomě? Nebo pro koho lakotíš, bídný žebráku? Na mou věru, nesluší se, aby biskup žil takto lakomě.“109 Stejně tak je dobrou povšimnout si pasáže o kousek dále: „Zatímco ho bili, pokorný mnich, zpíval, jak byl zvylý z kláštera, latinsky „Smiluj se nade mnou, Bože.“110 Spíše než doložit Janovu slabost a nevhodnost pro biskupský úřad tu Kosmas chtěl říci přesný opak: staví biskupa Jana do kontrastu s Gebhardem, jehož konání, jak píše, pouze potěšilo ďábla, a vypodobňuje Jana jako ideál řeholníka, křesťana, který v duchu Kristových slov raději nastaví násilníkovi druhou tvář. Figura biskupa Jana se tak Kosmovy stává ideálem, k němuž vztahuje konání Gebhardovo, jež sice kritizuje, ale v míře spíše opatrné. Musíme si zde opět uvědomit, že Kosmas, chtěl-li hájit nároky pražské diecéze na exkluzivitu, musel opatrně vážit slova. Literárního obrazu biskupa Jana se tak v Kosmově textu stal vzorem, který svému autorovi umožnil vytvoření kontrastního prostředí, skrze které mohl vyslat vzkaz svému čtenáři nepřímo mezi řádky. Portrét olomouckého biskupa Jana přitom může být i hříčkou, díky které si Kosmas „vyřídil účty“ s biskupem Šebířem, kterého sice nehaní, ale to, že dopustil zmenšení diecéze mu odpustit nemůže. Možná proto zmiňuje pikantní historku jak se Šebíř uměl dovedně pohybovat ve společnosti knížat, včetně toho, že dokázat připravit knížeti i výbornou pochoutku.111 Opět kontrast s pokorným a skromným Janem, původem benediktinským řeholníkem. Vyobrazení olomouckého biskupa Jana na stránkách Kosmovy kroniky Čechů je tedy bezpochyby Kosmovou autorskou licencí, literární topikou, která má čtenáři pomoci pochopit to, co mu chce autor autor sdělit. Přitom však také může naznačovat něco o tom, z jakého prostředí biskup Jan pocházel, co formovalo jeho osobnost a proč zrovna jeho kníže Vratislav dosadil na olomoucký biskupský stolec. Zde už totiž Kosmas popisuje dobu, kterou mu mohli přiblížit pamětníci (historici totiž jinak soudí, že sám Kosmas v dané době pobýval za hranicemi přemyslovského knížectví) a můžeme se proto domýšlet, že Kosmas mohl využít určitých povahových rysů biskupa Jana a tedy že se v jeho obrazu nejedná je a pouze o literární licenci. Samozřejmě, zde už se jedná o pouhé úvahy. Volba osoby prvního olomouckého biskupa totiž nemohla být věcí náhodnou. Obnova moravského biskupství byla od počátku zjevně dalekosáhlým počinem, ať už by Vratislavovi šlo o královskou korunu a arcibiskupství, nebo jen o vytvoření mocenského předpolí na Moravě. Osobnost biskupa tak hrála výraznou roli, už proto, že se dalo čekat, že jeho investitura vzbudí reakci. Jistě proto musel být břevnovský mnich Jan osobou ve Vratislavových očích naprosto spolehlivou. Ba, můžeme-li se odvážit spekulace, těžko se jednalo o člověka průměrného, neschopného, o pouhou loutku. Takový biskup by Vratislavovy plány stěží naplnil. Vratislav nepochybně volil člověka sobě loajálního, přitom ale schopného osobní iniciativy v intencích pražské politiky a stojícího na vlastních nohou. Zajímavá je také sama volba místa odkud Vratislav kandidáta na biskupa povolal. V literatuře se často objevuje názor o blízkém vztahu knížete Vratislava k klášteru na Sázavě, který v jeho časech ještě obývali mniši benediktinské řehole, leč slovanské 14
kulturní orientace.112 Blízký vztah Vratislava k sázavskému opatu Božetěchovi zmiňuje také (a to s výraznou nelibostí) Kosmas.113 Opat Božetěch byl totiž prý zvolen do úřadu na základě Vratislavova přání, kronikáře Kosmu si ale znepřátelil tím, že při jedné příležitosti uzurpoval právo pražského biskupa Kosmy a vsadil Vratislavovi na hlavu královskou korunu.114 Vratislav se také podle zamítavé odpovědi papeže Řehoře VII. obrátil na Řím s žádostí o povolení slovanské liturgie.115 Není zřejmé, zda tímto kníže sledoval pouze podporu oblíbeného kláštera a nebo zda hrál záměrně s velkomoravskou kartou za účelem povýšení Prahy na arcibiskupství. Zde vysvítá další otázka: měl-li Vratislav II. blízko ke slovanským mnichům na Sázavě a usiloval-li zároveň o arcibiskupství, proč nevzešel olomoucký biskup z řad sázavských bratří? O slovanské orientaci Sázavy bylo sice mnoho popsáno a často je chápána jako poslední ostrůvek cyrilo-metodějské kultury v přemyslovských Čechách,116 paradoxně však dokladů, které by tuto tezi podpíraly, není ve skutečnosti příliš mnoho.117 D a v i d K a l h o u s upozorňuje na spíše opomíjenou skutečnost, že ještě v 9. století nelze hovořit o ustálené liturgii, naopak přes vysledovatelné snahy o unifikaci představuje raně středověká západní liturgie regionálně diverzifikovaný proud, jak ukazují Kalhousem sebrané příklady z období 10–12. století. Výslovnější snahy o sjednocení regionálních liturgických zvyklostí lze spojit až s pontifikátem reformního papeže Řehoře VII. Jeho úsilí pak zásadním způsobem napomohlo rozšíření clunyjské kongregace.118 David Kalhous tak správně varuje před apriorním přenášením představ o animozitě mezi slovanským a latinským klérem, známé z Velké Moravy, do přemyslovských Čech, již ostatně považuje za zveličenou.119 Naproti tomu břevnovský klášter, někdy v polovině 11. století, rozšířený o misii z kláštera Niederaltaich, nabízel knížeti Vratislavovi a přemyslovské zahraniční politice skrze opata Meginharda styky k Niederaltaichu a dále pak ke klášterům v Řezně, Hersfeldu, Tegernsee a Hirsau i k biskupství v Hildesheimu.120 S ohledem na charakter říšské církve se tak jednalo o výrazný diplomatický potenciál.121 V polovině 11. století se začala psát nová kapitola historie břevnovského kláštera, doba opata Meginharda stála dle všeho u kořenů budoucího rozmachu břevnovského opatství a znamenala potvrzení jeho přednostní pozice mezi řádovými domy v přemyslovském knížectví. V této době se v Břevnově rozmáhala úcta ke sv. Vojtěchovi, navenek vyjádřená stavbou nového klášterního kostela, který byl tomuto světci zasvěcen.122 Břevnovští řeholníci se tedy ke svému zakladateli výrazně hlásili a v Břevnově lze proto vidět kořeny kultu budoucího druhého zemského patrona, jenž byl poté, co neuspěly snahy Břetislava I. o zisk arcibiskupství roku 1039,123 dočasně upozaděn a jeho kult propaguje ve své kronice výrazně až Kosmas. Od 11. století se tak začíná rýsovat pozdější výjimečné postavení Břevnova mezi českými benediktinskými kláštery.124 Z Břevnova jich bylo počínaje touto dobou několik založeno, s jistotu víme o Opatovicích nad Labem, vážně se uvažuje o Rajhradě, po vyhnání sázavských mnichů byla z Břevnova znovuosídlena Sázava, jisté dosud není, zda benediktini, kteří se stali roku 1078 prvním konventem kláštera hradišťského, pocházeli z Břevnova nebo z Uher. Pravděpodobnější se však jeví druhá varianta.125 Usednutí břevnovského mnicha na moravský biskupský stolec pak této situaci odpovídá. Závěrem shrňme předchozí řádky. Část staršího dějepisectví v čele s historiky takového formátu jakými byli Václav Novotný a Zdeněk Fiala předpokládala, že roku 1063 bylo moravské biskupství knížetem Vratislavem II. založeno v Olomouci zcela nově. Tento názor ovšem vycházel velkou měrou z dnes již antikvované představy o Moravě jako zemi zcela destruované vpádem pohanských maďarských hord, který současná archeologie vykresluje ve výrazně střízlivějších barvách. Letitou otázku, zda bylo moravské biskupství roku 1063 založeno nebo obnoveno, lze tedy v souladu s míněním většiny literatury rozhodnout spíše pro obnovení. To však okamžitě klade otázku druhou, a sice co bylo Vratislavem II. v roce 1063 obnoveno? Současná medievistika si klade otázku, zda kořeny olomouckého biskupství tkvěly ještě v době velkomoravské nebo až přemyslovské. Pevným faktem je, že blíže neznámý moravský biskup je doložen v roce 976. Část historiků proto soudí, že moravské biskupství bylo založeno spolu s biskupstvím pražským – snad 15
s nějakým, spíše však vágním povědomím o dědictví církve velkomoravské (za příklad bývá dávána dikce legendy tzv. Kristiána), další hypotéza říká, že založením dvou diecézí si Boleslav I. a Boleslav II. dláždili cestu k samostatné církevní provincii pro vlastní knížectví. Jiná část historiků naproti tomu předpokládá jednak s odkazem na olomouckou tradici, zachycenou pozdějšími prameny (především tzv. Granem), jednak na základě indicií, jež nabízí archeologické bádání, že o Olomouci lze uvažovat jako o jednom ze tří sufragánních velkomoravských biskupství, jejichž existenci dokládá protest bavorského kléru z roku 900. Třebaže tuto otázku nelze s ohledem na skladbu pramenné základny prozatím s definitivní platností rozřešit, není na místě jakkoliv nepřímé doklady o dějinách olomoucké diecéze naprosto opomíjet a lze doufat, že především archeologické bádání bude v budoucnu v součinnosti s historií své závěry ještě precizovat.
Poznámky 1 Kosmas: Kronika Čechů, Praha 2011, s. 109– 110. Srov. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, in: MGH. Scriptores Rerum Germanicarum. Nova series II, s. 112–113. 2 Srov. Elbel, Petr: Markrabě Jošt, olomoucké biskupství a olomoucká kapitula, in: Jan, Libor a kol.: Morava v časech markraběte Jošta. K 600. výročí zvolení posledního Lucemburka z moravské větve římským králem a jeho úmrtí, Brno 2012, s. 34, pozn. 2. Dlužno ale dodat, že sám autor značnou část tohoto dluhu splatil, viz Elbel, Petr: Dějiny neúspěchu aneb úsilí Přemyslovců o zřízení arcibiskupství v českém státě, in: Wihoda, Martin–Reitinger, Lukáš a kol.: Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku. Mocenské souvislosti a paralely, Brno 2012, s. 238–306. 3 Dudík, Beda: Dějiny Moravy II. Od roku 906 až do roku 1125, Praha 1875, s. 207–217. 4 Dvořák, Rudolf: Dějiny markrabství moravského I, Praha 2000, s. 33–34. 5 Novotný, Václav: České dějiny I.2. Od Břetislava I. do Přemysla I. (1034–1197), Praha 1913, s. 121–122. 6 Tamtéž, s. 123–124. 7 Medek, Václav: Osudy moravské církve do konce 14. věku. Díl I. dějiny olomoucké arcidiecéze. Praha 1971, s. 39. 8 Medek, V.: Osudy moravské církve I, s. 40. Není ovšem pravdou, že datum 1063 uvádí pouze pozdní Granum (Das Granum catalogi praesulum Moraviae, Archiv für Kunde österreichischer Geschichtsquellen 78, 1892, s. 67), jak lze v literatuře často nalézt. Stejný údaj totiž obsahuje i tzv. Martyrologium Pragense ze 12. století. Viz Graus, František: Necrologium Bohemicum – martyrologium pragense a stopy nekosmovského pojetí dějin, Československý časopis historický 15, 1967, s. 793. Ke Granu, jeho zdrojům i relevanci jako pramene pro dějiny raného středověku napsoledy Kalhous, David: Granum catalogi praesulum Moraviae jako pramen k dějinám Moravy v 10. století?, Mediaevalia Historica Bohemica 11, 2007, s. 23–38. 9 CDB I, č. 115, s. 117–123. Existenci takové
16
zakládací listiny vyloučil již Hrubý, Václav: Tři studie k české diplomatice, Brno 1936, s. 8, pozn. 77. 10 CDB I, č. 67, s. 70. 11 Novotný, V.: České dějiny I.2, s. 125, pozn. 2. 12 Medek, V.: Osudy moravské církve I, s. 40. 13 Fiala, Zdeněk: Přemyslovské Čechy. Český stát a společnost v letech 995–1310, Praha 1975, s. 75. 14 Tamtéž, s. 78. 15 Tamtéž, s. 78–79. 16 Nový, Rostislav: Přemyslovský stát v 11. a 12. století, Praha 1972, s. 15, 148, 156–157. 17 Michna, Pavel – Pojsl, Miloslav: Románský palác na olomouckém hradě. Archeologie a památková obnova, Brno 1988, s. 55–57. 18 Roubic, Antonín: Obnovení biskupství v Olomouci, in: Historická Olomouc a její současné problémy 8, 1990, s. 19–20. 19 MMFH III, č. 109, s. 232–244. 20 Roubic, A.: Obnovení biskupství v Olomouci, s. 22–23. Srov. Bistřický, Jan: Papežské listy Jindřichu Zdíkovi, Vlastivědný věstník moravský 1990, s. 225–226. 21 Roubic, A.: Obnovení biskupství v Olomouci, s. 23. 22 Válka, Josef: Dějiny Moravy I. Středověká Morava, Brno 1991, s. 38–39. 23 K otázce neznámého moravského biskupa, zmíněného v pramenech roku 976, naposledy Třeštík, Dušan: Moravský biskup roku 976, in: Borovský, Tomáš–Jan, Libor–Wihoda, Martin (eds.): Ad vitam et honorem. Profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám, Brno 2003, s. 211–220. 24 Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí (1034– 1198), Praha 2002, s. 97–98. 25 Kalhous, David: Jaromír-Gebhard, pražský biskup a říšský kancléř (1038–1090) (Několik poznámek k jeho životu), Mediaevalia Historica Bohemica 2003, s. 30. 26 Kalhous, David: Záhadné počátky pražského biskupství, in: Doležalová, Eva – Novotný, Robert – Soukup, Pavel (eds.): Evropa a Čechy na konci středověku. Sborník příspěvků věnovaných Františku Šmahelovi, Praha 2004, s. 204.
27
Kalhous, D.: Jaromír-Gebhard, s. 40. Tamtéž, s. 30. 29 Vaníček, Vratislav: Vratislav II. (I.), první český král. Čechy v době evropského kulturního obratu v 11. století, Praha 2004, s. 59–60. 30 Jan, Libor: Stará Morava mezi Východem a Západem, in: Sommer, Petr (ed.): Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa, Praha 2006, s. 257–259. Stejnou argumentaci podává Týž: Počátky moravského křesťanství a církevní správa do doby husitské, in: Kordiovský, Emil – Jan, Libor (red.): XXVII. mikulovské sympozium. Vývoj církevní správy na Moravě, Brno 2003, s. 7–20. 31 Kohout, Štěpán: Olomouc a moravská církev v XI.–XIII. století, in: Fifková, Renáta (ed.): Sága moravských Přemyslovců. Život na Moravě od XI. do počátku XIV. století, Olomouc – Brno 2006, s. 65–66. 32 Bistřický, Jan: Knížecí hrad a církevní instituce, in: Schulz, Jindřich (red.): Dějiny Olomouce I, Olomouc 2009, s. 91–92. 33 Bistřický, Jan: Na okraj glos k olomouckým otázkám, Archaeologia Historica 11, 1986, s. 116, pozn. 20. Srov. Michna, P. – Pojsl, M.: Románský palác na olomouckém hradě, s. 54–58. 34 Wihoda, Martin: Morava v době knížecí 906–1197, Praha 2010, s. 128. 35 Tamtéž, s. 131. Ke kontextu srov. Třeštík, Dušan: Zformování se střední Evropy a symbolický rok 1000, in: Sommer, Petr (ed.): České země v raném středověku, Praha 2006, s. 11–29. 36 Myšlenku, že by Břetislav I. translací sv. Vojtěcha usiloval o dosažení arcibiskupství pro Prahu zásadně odmítl Hlaváček, Ivan: Angebliche Versuche der Přemysliden des 11. Jhs. um das Landeserzbistum in Prag, in: Radzimiński, Andrzej – Tandecki, Janusz (eds.): Prusy – Polska – Europa. Studia z dziejów i czasów wczesnonowożytnych, Toruń 1999, s. 34–44. Hlaváčkův úsudek ale zůstal ojedinělým a nepůsobí příliš přesvědčivě. 37 Wihoda, M.: Morava v době knížecí, s. 131–133. 38 Srov. také Wihoda, Martin: Kosmas a Vratislav, in: Krmíčková, Helena – Pumprová, Anna – Růžičková, Dana – Švanda, Libor (eds.): Querite primum regnum dei. Sborník příspěvků k poctě Jany Nechutové, Brno 2006, s. 369–381. 39 Pleszczyński, Andrzej: Vyšehrad, rezidence českých panovníků. Studie o rezidenci panovníka raného středověku na příkladu českého Vyšehradu, Praha 2002. Třebaže svou hlavní pozornost Andrzej Pleszczyński věnuje Vyšehradu, z podstaty věci nemohl vztahy mezi knížetem a pražským biskupem přejít, zmiňuje se proto i o Olomouci. Zřízení olomouckého biskupství chápe v tradičním duchu české historiografie jako výraz Vratislavovy snahy získat nástroj kontroly nad mladšími bratry. Nová instituce tak měla sloužit k podpoře centrální moci na vlivově roztříštěné Moravě. 40 Wihoda, M.: Morava v době knížecí, s. 134–135. Srov. Bláhová, Marie: Založení vyšehradské kapituly ve středověké historiografii, in: Ne28
chvátal, Bořivoj – Huber, Jiří – Kotous, Jan (ed.): Královský Vyšehrad II. Sborník příspěvků ke křesťanskému miléniu a k posvěcení nových zvonů na kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla, Kostelní Vydří 2001, s. 13–31. 41 Elbel, P.: Dějiny neúspěchu, s. 287–293. I Elbel odmítá Hlaváčkovo zpochybnění snahy Břetislava I. povýšit Prahu na arcibiskupství. 42 Srov. Wihoda, Martin: Testament knížete Břetislava, in: Fifková, Renáta (ed.): Sága moravských Přemyslovců. Život na Moravě od XI. do počátku XIV. století, Olomouc–Brno 2006, s. 33–50. 43 Výběrově srov. Graus, František: Slovanská liturgie a písemnictví v přemyslovských Čechách 10. století, Československý časopis historický 14, 1966, s. 473–495; Králík, Oldřich: Nová fáze sporů o slovanskou kulturu v přemyslovských Čechách, Slavia 1968, s. 474–494; Třeštík, Dušan: Slovanská liturgie a písemnictví v Čechách 10. století. Představy a skutečnost, in: Sommer, Petr (ed.): Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa, Praha 2006, s. 189–218; naposledy velmi střízlivě Kalhous, David: Slovanské písemnictví a liturgie 10. a 11. věku, Český časopis historický 108, 2010, s. 1–33. 44 CDB I, č. 34, s. 40–41. 45 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, s. 113. 46 Medek, V.: Osudy moravské církve I, s. 32–33. 47 Tamtéž, s. 33. Srov. Letopisy hradišťsko-opatovické, in: FRB II, s. 390; Necrologium Olomucense, Archiv für Österreichische Geschichte 59, 1880, s. 653; Das Granum catalogi praesulum Moraviae, s. 67; Graus, F.: Necrologium Bohemicum – Martyrologium Pragense, s. 793; CDB I, č. 116, s. 124. 48 Medek, V.: Osudy moravské církve I, s. 39, 42. 49 Roubic, A.: Obnovení biskupství v Olomouci, s. 20; srov. MMFH III, č. 109, s. 232–244. 50 Roubic, A.: Obnovení biskupství v Olomouci, s. 20–22. Srov. Novotný, Václav: České dějiny I.1. Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha, Praha 1912, s. 609–613. 51 Jan, L.: Stará Morava mezi Východem a Západem, s. 257–258; D. Třeštík, Moravský biskup roku 976, s. 219–220. 52 Kalhous, D.: Záhadné počátky pražského biskupství, s. 204. 53 Bláha, Josef: Před výskytem písemných zpráv, in: Schulz, Jindřich (red.): Olomouc. Malé dějiny města, Olomouc 2002, s. 23. 54 Das Granum catalogi praesulum Moraviae, s. 66. Srov. Kalhous, D.: Záhadné počátky pražského biskupství, s. 199–200; Týž: Granum catalogi praesulum Moraviae, s. 24–26, 28–30. 55 Jan, L.: Stará Morava mezi Východem a Západem, s. 257–259. 56 Kohout, Š.: Olomouc a moravská církev, s. 65. 57 Jan, Libor: O smysl příběhu bratří Konstantina a Metoděje, in: Hanuš, Jiří a kol.: Christianizace českých zemí ve středoevropské perspektivě, Brno 2011, s. 115, pozn. 65. 58 Elbel, P.: Dějiny neúspěchu, s. 246–248. Srov.
17
Kalhous, David: K významu sirmijské a apoštolské tradice při formování episkopální organizace na Moravě, in: Galuška, Luděk – Kouřil, Pavel – Mitáček, Jiří (eds.): Východní Morava v 10. až 14. století, Brno 2008, s. 43–52. 59 Jan, L.: O smysl příběhu bratří Konstantina a Metoděje, s. 104–106. 60 Tamtéž, s. 107. 61 Steinhübel, Ján: Kapitoly z najstarších českých dejín, 531–1004, Kraków 2011, s. 126, pozn. 562. 62 Elbel, P.: Dějiny neúspěchu, s. 253–254. 63 Jan, L.: O smysl příběhu bratří Konstantina a Metoděje, s. 114. 64 Tamtéž, s. 115. Srov. Marsina, Richard: Cirkevná organizácia na Veľkej Morave, in: Galuška, Luděk – Kouřil, Pavel – Měřínský, Zdeněk (eds.): Velká Morava mezi Východem a Západem, Brno 2001, s. 294–295; Steinhübel, Ján: Štyri velkomoravské biskupstvá, Slovanské štúdie 1, 1994, s. 21–39; Týž: Die grossmährischen Bistümer zur Zeit Momírs II., Bohemia 37, 1996, s. 2–22. 65 Kouřil, Pavel: Staří Maďaři a Morava z pohledu archeologie, in: Klápště, Jan – Plešková, Eva – Žemlička, Josef (eds.): Dějiny ve věku nejistot. Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka, Praha 2003, s. 110–146. K Olomouci srov. Michna, Pavel: K otváření raně středověké Moravy. Olomouc a historické Olomoucko v 9. až počátku 13. století, Československý časopis historický 30, 1982, s. 716–744; Bláha, Josef: Topografie a otázka kontinuity raně středověkého ústředí v Olomouci, in: Polanský, Luboš – Sláma, Jiří – Třeštík, Dušan (eds.): Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999), Praha 2000, s. 179–196; Týž: Před výskytem písemných zpráv, s. 21–25; Kalábková, Pavlína–Kalábek, Marek: Slovanské osídlení a archeologie raného středověku, in: Schulz, Jindřich (red.): Dějiny Olomouce I, Olomouc 2009, s. 79–86. 66 Bláha, J.: Před výskytem písemných zpráv, s. 26. 67 Elbel, P.: Dějiny neúspěchu, s. 246–268. Srov. Jan, L.: Stará Morava, s. 251–255; Kalhous, D.: Granum catalogi praesulum Moraviae, s. 23–38. 68 Elbel, P.: Dějiny neúspěchu, s. 276. Srov. Kalhous, D.: Záhadné počátky pražského biskupství, s. 196, 201–204. O pilgrimovských falzech Fichtenau, Heinrich: Zu den Urkundenfälschungen Pilgrims von Passau, Mitteilungen des Oberösterreichischen Landesarchiv Linz 8, 1964, s. 81–100. 69 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, s. 44. Srov. Kalhous, D.: Záhadné počátky pražského biskupství, s. 204. 70 Steinhübel, Ján: Praha, Krakov a Olomouc – tri hrady a tri časti ríše českých Boleslavov, in: Wihoda, Martin–Reitinger, Lukáš a kol.: Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku. Mocenské souvislosti a paralely, Brno 2012, s. 83–84.
18
71
Kohoutek, Jiří: Slovanské osídlení Přerova; in: Lapáček, Jiří a kol.: Přerov. Povídání o městě, Přerov, 2000, s. 6.–7; Lutovský, Michal: Po stopách prvních Přemyslovců. Díl III. Správa a obrana země (1012–1055) – od Oldřicha po Břetislava I., Praha 2008, s. 52–56; Wihoda, M.: Morava v době knížecí, s. 108. 72 Galuška, Luděk: Bylo povědomí o Svatoplukově Moravě, Veligradu a Metodějově arcibiskupství na Moravě 10.–12. století skutečně věcí neznámou?, in: Doležalová, Eva – Šimůnek, Robert – Dvořáčková, Dana – Pořízka, Aleš (eds.): Od knížat ke králům. Sborník u příležitosti 60. narozenin Josefa Žemličky, Praha 2007, s. 50–62. 73 Pojsl, Miloslav: Tradice velkomoravského ústředí ve středověku, in: Pojsl, Miloslav (ed.): Cisterciáci na Moravě. Sborník k 800. výročí příchodu cisterciáků na Moravu a počátek Velehradu, Olomouc 2006, s. 219–227. 74 Třeštík, Dušan: Vynalezení tradice aneb Velehrad, in: Třeštík, Dušan: Mysliti dějiny, Praha – Litomyšl 1999, s. 153–158. 75 Ludvíkovský, Jaroslav: Legenda Beatus Cyrillus, Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity – C8, 1964, s. 94–104; Nechutová, Jana: Latinská literatura českého středověku do roku 1400, Praha 2000, s. 51. 76 Wihoda, M.: Morava v době knížecí, s. 75– 81. Srov. Kalhous, David: Christian und Grossmähren, in: in: Kouřil, Pavel (ed.): Die frühmittelalterliche Elite bei den Völkern des östlichen Mitteleuropas (mit einem speziellem Blick auf die grossmährische problematik), Brno 2005, s. 25–33; Týž: Kristiánova legenda v souřadnicích 10. a 11. století, in: Dobosz, Józef–Kujawiński, Jakub–Matla-Kozłowska, Marzena (eds.): Pierwsze polsko-czeskie forum młodych mediewistów, Poznań 2007, s. 57–66. 77 Jan, L.: O smysl příběhu bratří Konstantina a Metoděje, s. 115. 78 Srov. výběrově Poulík, Josef a kol.: Velká Morava a počátky československé státnosti, Praha 1985; Třeštík, Dušan: Místo Velké Moravy v dějinách. Ke stavu a potřebám bádání o Velké Moravě, Český časopis historický 97, 1999, s. 689–727; Měřínský, Zdeněk: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu. Díl II, Praha 2006; Macháček, Jiří: Disputes over Great Moravia: Chiefdom or state? The Morava or the Tisza River?, Early Medieval Europe 17, 2009, s. 248– 267; Týž: „Velkomoravský stát“ – kontroverze středoevropské medievistiky, Archeologické rozhledy 64, 2012, s. 775–787; Curta, Florin: The History and Archaeology of the Great Moravia: An Introduction, Early Medieval Europe 17, 2009, s. 238–247; Štefan, Ivo: Great Moravia, Statehood and Archeology. The Early Medieval Polity System Collapse, in: Macháček, Jiří–Ungerman, Šimon (eds.): Frühgeschichtliche Zentralorte in Mitteleuropa, Bonn 2011, 333–354. K tomu volně Jan, Libor: Strukturelle Veränderungen – zwischen Altmähren und
dem frühpřemyslidischen Staat, in: Kouřil, Pavel (ed.): Die frühmittelalterliche Elite bei den Völkern des östlichen Mitteleuropas (mit einem speziellem Blick auf die grossmährische problematik), Brno 2005, s. 19–23; Týž: Budování monarchie českých Přemyslovců. Postřehy a úvahy, in: Wihoda, Martin – Reitinger, Lukáš a kol.: Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku. Mocenské souvislosti a paralely, Brno 2012, s. 117–136; Třeštík, Dušan – Žemlička, Josef: O modelech vývoje přemyslovského státu, Český časopis historický 105, 2007, s. 122–164; Macháček, Jiří: Středoevropský model a jeho archeologické testování, Český časopis historický 106, 2008, s. 598–626. 79 Das Granum catalogi praesulum Moraviae, s. 67; Graus, F.: Necrologium Bohemicum – Martyrologium Pragense, s. 793. 80 Necrologium monasterii Altahae Inferioris, in: MGH. Necrologia IV. Diocesis Pataviensis, s. 67; Necrologium Altahae Superioris, in: MGH. Necrologia III. Dioceses Brixinensis, Frisingensis, Ratisbonensis, s. 225. 81 Letopisy hradišťsko-opatovické, in: FRB II, s. 390. 82 CDB I, č. 79, s. 85. 83 Necrologium Olomucense, s. 653; Das Granum catalogi praesulum Moraviae, s. 67. Srov. Novotný, V.: České dějiny I.2, s. 257, pozn. 1. 84 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, s. 120–140. 85 Srov. Kalhous, D.: Jaromír-Gebhard, s. 29. 86 CDB I, č. 60, s. 62–63. 87 Kalhous, D.: Jaromír-Gebhard, s. 30–32. 88 Zde je třeba upozornit, že Václav Medek mylně uvádí rok 1063. Viz Medek. V.: Osudy moravské církve I, s. 42. 89 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, s. 120–121. 90 Tamtéž, s. 121. 91 Kosmas: Kronika Čechů, s. 115. Srov. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, s. 121. 92 Tamtéž, s. 115–116. Srov. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, s. 121. 93 Medek, V.: Osudy moravské církve I, s. 43. 94 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, s. 122. 95 Tamtéž, s. 124–125. 96 CDB I, č. 63, s. 66. 97 Srov. Kalhous, D.: Jaromír-Gebhard, s. 31; CDB I, č. 63, s. 64–67. 98 Registra Gregorii VII., in: MGH. Epistolae selectae 2.1, č. 17, s. 27–28; č. 60, s. 87–89; 61, s. 89–90. 99 Tamtéž, č. 44, s. 67–68; č. 45, s. 68–69. 100 Medek, V.: Osudy moravské církve I, s. 43; Kalhous, D.: Jaromír-Gebhard, s. 33. 101 Registra Gregorii VII., č. 6, s. 133–135; č. 7, s. 135–136; č. 8, s. 137–138. 102 CDB I, č. 86, s. 92–95. 103 Srov. chronologii obou událostí, jak ji podává Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, s. 134–140.
104
Srov. Kalhous, David: Koruna česká a polská? Střetávání Boleslava II. a Vratislava II. na cestě za královskou korunou, Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity – C 48, 2001, s. 5–16; Malaťák, Demeter: Korunovace Vratislava II., Časopis Matice moravské 121, 2002, s. 267–286; Wihoda, Martin: Kosmas a Vratislav, s. 367–381; Týž: První česká království, in: Wihoda, Martin – Malaťák, Demeter (eds.): Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, úvahy, Brno 2006, s. 70–84; Týž: Přemyslovský mýtus aneb Kosmův počátek národních dějin, Dějiny a současnost 12, 2008, s. 37–40; Kopal, Petr: Král versus kníže? Idea panovnické moci v Kosmově kronice, in: Wihoda, Martin – Reitinger, Lukáš a kol.: Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku. Mocenské souvislosti a paralely, Brno 2012, s. 359–371. 105 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, s. 135. 106 Švanda, Libor: K obrazu ideálního panovníka v Kosmově kronice, in: Krmíčková, Helena – Pumprová, Anna – Růžičková, Dana – Švanda, Libor (eds.): Querite primum regnum dei. Sborník příspěvků k poctě Jany Nechutové, Brno 2006, s. 211–221. 107 Třeštík, Dušan: Kosmova kronika. Studie k počátkům českého dějepisectví a politického myšlení, Praha 1968, s. 163–164. 108 Tento názor zastával ještě např. Wihoda, Martin: Causa Podivín, Časopis Matice moravské 117, 1998, s. 279–290, leč i ten jej nedávno modifikoval. Srov. Wihoda, M.: Kosmas a Vratislav, s. 373. 109 Kosmas: Kronika Čechů, s. 121. 110 Tamtéž, s. 116. Srov. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, s. 121–122. 111 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, s. 76–77, 112–113. 112 Fiala, Z.: Přemyslovské Čechy, s. 114; Reichertová, Květa – Bláhová, Emilie – Dvořáková, Vlasta – Huňáček, Václav: Sázava. Památník staroslověnské kultury v Čechách, Praha 1988, s. 91–96; Wihoda, Martin: Sázavský klášter v ideových souřadnicích českých dějin 11. věku, in: Sommer, Petr (ed.): Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa, Praha 2006, s. 240–243. 113 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, s. 248–250; srov. Mnich sázavský, in: FRB II, s. 246–247. 114 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, s. 250. 115 Registra Gregorii VII., in: MGH. Epistolae selectae II.2, s. 474–475. 116 S byzantskou misií sázavský klášter provázal např. Dvorník, František: Byzantské misie u Slovanů, Praha 1970, s. 224–236. 117 Viz Flodr, Miroslav: Paleografické poznámky k rajhradskému rukopisu Adova martyrologia, Časopis Matice moravské 1956, s. 323–338; Dokoupil, Vladimír: Soupis rukopisů knihovny benediktinů v Rajhradě, Praha 1966, s. 189–
19
190; Srov. Kalhous, D.: Slovanské písemnictví a liturgie, s. 15–19. 118 Kalhous, D.: Slovanské písemnictví a liturgie, s. 19, 23–25, 28; srov. také Sommer, Petr: Prokopský esej. K jubileu roku 2003, Sázavsko 2003, s. 14. 119 Kalhous, D.: Slovanské písemnictví a liturgie, s. 25–28. 120 Vaníček, V.: Vratislav II., s. 46. 121 Vogtherr, Thomas: Die Reichsabteien der Benediktiner und das Königtum im hohen Mittelalter (900–1125), Stuttgart 2000, především s. 153–270; Bernhardt, John W.: Itinerant Kingship and Royal Monasteries in Early Medieval Germany, c. 936–1075, Cambridge–New York–Melbourne 1993, hlavně s. 3–135. K Niederaltaichu srov. Hemmerle, Josef: Germania Benedictina. Band II. Bayern, Augsburg 1970, s. 188–197. 122 CDB I, č. 379, s. 353; Mnich sázavský, in:
FRB II, s. 251. Srov. Merhautová, Anežka– Třeštík, Dušan: Románské umění v Čechách a na Moravě, Praha 1984, s. 69. 123 O vazbě Vojtěchovy translace a žádostí o povýšení Prahy na samostatnou církevní metropoli výslovně informuje Annalista Saxo, In: MGH. Scriptores rerum Germanicarum VI, s. 685. 124 Šrámek, Josef: Lesk a bída benediktinského mnišství v raně středověkých Čechách: břevnovský klášter v klíčových letech 993–1200, Historica Olomucensia 2009. Sborník prací historických 23, Olomouc 2009, s. 21–39. 125 Bistřický, Jan: Zakládací listiny kláštera Hradiska u Olomouce a počátky české panovnické listiny, Vlastivědný věstník moravský 1993, s. 131–136; Wihoda, Martin: Benediktinská kapitola v dějinách kláštera Hradisko u Olomouce, in: Jan, Libor – Obšusta, Petr (eds.): Ve stopách sv. Benedikta, Brno 2002 s. 34.
PUBLIKACE VZNIKLA ZA FINANČNÍ PODPORY STATUTÁRNÍHO MĚSTA BRNA
PUBLIKACE VZNIKLA ZA FINANČNÍ PODPORY JIHOMORAVSKÉHO KRAJE
20
