Intronizace a intronizační rituály českých knížat na stránkách Kosmovy kroniky

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Intronizace a intronizační rituály českých knížat na stránkách Kosmovy kroniky (bakalářská diplomová práce)

Martin Zezulka

Vedoucí práce: Prof. PhDr. Martin Wihoda, Ph.D. Brno 2015

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny.

V Brně dne 5. května 2015

Martin Zezulka

2

Na tomto místě bych rád poděkoval svému vedoucímu práce panu profesorovi PhDr. Martinu Wihodovi, Ph.D. Děkuji mu za jeho cenné rady, podnětné připomínky i všestranné pomoci, kterou mi poskytoval jak během mého studia, tak při psaní bakalářské práce. Můj dík patří také všem, kteří mi ochotně přispěli radou a pomocí při psaní této práce. V neposlední řadě děkuji především své rodině, přítelkyni a svým přátelům a blízkým, kteří mi poskytli potřebné zázemí a oporu při mém studiu a kteří trpělivě snášeli nejen nedostatek mého času. Vám všem patří mé velké díky.

3

Obsah

Slovo úvodem

5

I. Přemyslovský mýtus

8

Pojetí přemyslovského mýtu

8

Přemyslovci a seniorátní systém

12

Dynastická krize a její překonání

14

II. Ústavní pořádky

20

Pražský hrad

20

Sněm Čechů

23

Pravidla a výjimky

27

III. Kosmův svět

31

Kosmas a intronizační rituál

31

Obhajoba posvátných pořádků

35

Závěr

39

Prameny a literatura

41

Zkratky

41

Prameny

42

Literatura

43

4

Slovo úvodem Intronizační rituál českých knížat byl samostatným aktem, který legitimizoval přemyslovskou vládu nad Čechy. Kronikář Kosmas přikládal těmto rituálům značnou váhu. Ve své Kronice Čechu nám ukazuje jasný a obecně převyprávěný příběh, který měl zásadní vliv na historické vědomí své doby. Dokazuje, že „národ“ nespojuje jen bájný předek, ale společenská (charizmatická) smlouva mezi kmenem Čechu a vládnoucím rodem.1 Smysl českých dějin vidí Kosmas ne v přijetí křtu, ani v přenesení moravské koruny na rod Přemyslovců,2 ale právě v charizmatické smlouvě, ve smlouvě, která stála u zrodu knížecích Čech a která je zachycena v intronizačních rituálech českých knížat. Rituál intronizace nových knížat byl tak důležitý po celý středověk, středověká společnost si nedovedla představit život bez rituálů. Ve společnosti, která byla silně věřící, hrály symboly důležitou roli, dokonce byla sama symbolika často zaměňována za reálné a reálné za symbolické. S rituálem intronizace českých knížat to nebylo jinak. Nešlo jen o symbolickou změnu, povýšení člověka v knížete, pána nad lidmi a pořádkem, neboť budoucí kníže, právě během rituálu nastolování, odhazoval symbolicky šat starý a oblékal šat nový, ten knížecí, který z něho učinil knížete, osobu posvátnou, především ale intronizačním rituálem byl obnoven řád země. Díky tomuto prastarému rituálu byl obnoven pořádek a lid se cítil účasten na tomto vytváření obnovy a pokoje. To lid Čechů aklamací povýšil knížete na kamenný stolec a starobylost tohoto rituálu zaručovala kontinuitu vývoje společnosti, neboť intronizační rituály byly zakotveny v samotných mýtech. Mýtus hraje v samotném rituálu důležitou roli. Zde se jedná o zakladatelský mýtus, který vysvětluje počátky české státnosti, mýtus, který není ukotvený v čase, ale v prostoru, v prostoru knížecích Čech, kde již odpradávna žijí Čechové, kteří si volili svá knížata, a právě starobylost intronizačního rituálu zaručoval vládnoucímu rodu legitimitu jeho vlády nad Čechy. Ve své práci bych se chtěl zaměřit právě na intronizační rituály českých knížat, tak jak je zachytil kronikář Kosmas. Nicméně svatovítský děkan, kronikář Kosmas nezachycuje intronizační rituál souvisle, pouze se o něm zmiňuje. V některých pasážích nám umožní nahlédnout do části ceremonie a zvyků spojených s intronizací nového knížete. Kosmas pokládal intronizaci nového knížete za tak samozřejmou, že ji již 1 2

WIHODA, Martin: Morava v době knížecí 906-1197. Praha 2010, s. 70. WIHODA, M.: Morava v době knížecí, s. 70.

5

nepokládal za nutné jakkoliv vysvětlovat. I z těchto drobných útržků a narážek jde však sestavit postupně celý intronizační rituál v jeho ideální podobě a já bych se o toto sestavení velmi rád pokusil. Jak již bylo zmíněno, tak hlavním pramenem pro tuto práci bude Kosmova kronika Čechů, jak napovídá sám název práce. Zmínky o uvádění na knížecí stolec najdeme i u Dětmara z Merseburku, Vincencia a u bezmála většiny jiných kronikářů. O intronizačních rituálech píše také celá řada historiků jako Michael Kulecki, Roderich Schmidt a nově Josef Žemlička, Martin Wihoda a jiní.3 Přičemž z těchto autorů jsem vycházel především. Zároveň bych rád zdůraznil, že intronizace není jen nastolení nového knížete, nýbrž jde o celý rituál s jeho ceremonií a jeho vznikem. Při objevování barevného světa intronizačních rituálů českých knížat vyvstanou otázky nad českou státností, která je zachycena v zakladatelském mýtu, z něhož lze hledat původ intronizace a rovněž poznat českou společnost v 11. a 12. století. Klade otázku, jak byl uspořádán svět urozených, svět mocných rodů a předáků, z nichž se později ustanovila šlechta pozdního středověku a rovněž i klíčový vztah knížete k těmto vrstvám.4 Otevírá otázka, zda měl kníže všemocnou moc a knížectví se podobalo „jedné velké knížecí vesnici“ či existovala spolupráce mezi mocnými rody a knížetem, kdy se dělili vzájemně o moc v zemi.5 Právě v intronizačních rituálech lze hledat odpovědi na tyto otázky, neboť i sama starobylost těchto rituálu je na nich postavena. 3

Thietmari Merseburgensis episcopi Chronicon, ed. Robert HOLTZMANN, MGH SRG NS IX, Berlin 1935, s. 220-272. Překlad Dětmar z Merseburku. Kronika. Edice Memoria medii aevi. Eds. J. Ohlídal, M. Wihoda. Praha 2008, s. 159-214; Vincentii canonici Pragensis Annales. Ed. J. Emler. FRB II. Praha 1875, s. 401-460. Překlad Milevský letopis. Zápisky Vincencia, Jarlocha a Ansberta. Edice Memoria medii aevi. Eds. A. Kerbach, M. Moravová, M. Wihoda. Praha 2013, s. 32; K průběhu a formě intronizačních rituálů rovněž GRAUS, František: Der Herrschaftsantritt St. Wenzels in den Legenden (Zum Quellenwert mittelalterlicher Legenden für die Geschichte I.). In: Osteuropa in Geschichte und Gegenwart. Festchrift für Günter Stökl zum 60. Geburtstag, Eds. H. Lemberg, P. Nitsche, E. Oberländer. Köln – Wien 1977, s. 287-300; SCHMIDT, Roderich: Die Einsetzung der böhmischen Herzöge auf den Thron zu Prag. In: H. Beumann, W. Schröder (eds.): Nationes I. Aspekte der Nationenbildung im Mittelater. Sigmaringen 1978, s. 439-463; KULECKI, Michał: Ceremoniał intronizacyjny Przemyślidów w X-XIII wieku. Przegląd historyczny 75, 1984, s. 441-451; ŽEMLIČKA, Josef: Čechy v době knížecí (1034-1198). Praha 2007, s. 331-335; DALEWSKI, Zbigniew: Wladza, przestrzeń, ceremonial. Miejsce i uroczystość inauguracji wladzy w Polsce średniowiecznej do końca XIV w. Warszawa 1996, s. 11 – 54, a dále s náznaky o rozhazování mincí POLANSKÝ, Luboš: Nálezy mincí na Pražském hradě a počátky vlády Soběslava I. (1125-1140). In: Dějiny ve věku nejistot: Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka. Eds. J. Klápště, E. Plešková, J. Žemlička. Praha 2003, s. 220-230. 4 KALHOUS, David: Čeští velmoži 10. věku. SPFFBU. ř. C 52, č. 1, s. 9, s. 5-13. především s. 5. o možnosti vzniku šlechty ze starých rodů 10. století a rovněž WIHODA, Martin: Kníže a jeho věrní. Kosmas o světě předáků a urozených. In: Nodl, M., Wihoda, M. (eds.): Šlechta, moc a reprezentace ve středověku. Praha 2007 (CMP 9), s. 11-31. 5 ŽEMLIČKA, Josef: České 13. století a „privatizace“ státu. ČČH 101, 2003, s. 509-540. Taktéž k problému výkladu knížecího velkostatku: WIHODA, Martin: První česká království. In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky. Sborník příspěvků z konference konané dne 18. října 2005 v Brně. Eds. M. Wihoda, D. Malaťák. Brno 2006, s. 64-68, rovněž na téma urození v souvislosti s „privatizací“ 13. století píše WIHODA, Martin: Sněmy Čechů. In: Knoz, T., Dvořák, J. (eds.): Šlechta v proměnách věků. Brno 2011 (Edice Země a kultura ve střední Evropě 17), s.

6

Postupně bych zde chtěl popsat průběh intronizačních rituálů českých knížat a na jakých základech byly tyto rituály postaveny. Okolí vzniku těchto tradic a jejích důležitost. V první kapitole se budu věnovat přemyslovskému mýtu, jakožto jednomu z nejdůležitějších prvků, na kterém knížecí Čechy stály, neboť právě v přemyslovském mýtu byl ukotven zakladatelský mýtus. Právě zde hledala přemyslovská knížata legitimitu své vlády i její zdůvodnění. Zde byla uzavřena charizmatická smlouva, na stadickém oraništi, kde si svobodní Čechové vybrali svého knížete, a také právě charizmatická smlouva, která zaručovala volební hlas starším země pří volbě nového knížete a účast na vládě v zemi.6 V přemyslovském mýtu je zdůvodněna vyvolenost přemyslovského rodu a Břetislavův dodatek o seniorátním systému upravoval nástupnictví. Až po dynastickou krizi, která ukázala důležitost řádného intronizačního rituálu i pomalé hroucení seniorátního systému. V druhé kapitole vysvětluji, jak jsou intronizační rituály spojeny s ústavními pořádky v zemi, v jejímž středu stojí Pražský hrad jakožto místo intronizace, nastolování budoucích knížat a také sněm Čechů jako ustavující institut. V poslední části se snažím popsat, jak se tyto všechny faktory projevují v Kosmově kronice Čechů, jak sám Kosmas popisuje intronizaci nového knížete, která se odvíjí právě od přemyslovského mýtu a ústavních pořádků, a také jak intronizační rituály hrály klíčovou roli v životě knížecích Čech.

19-38, také JAN, Libor: Česká a Moravská šlechta ve 13. a 14. století – otázky zrodu a kontinuity. In: Knoz, T., Dvořák, J. (eds.): Šlechta v proměnách věků. Brno 2011 (Edice Země a kultura ve střední Evropě 17), s. 38-63. 6 WIHODA, Martin: Kníže a jeho věrní. Kosmas o světě předáků a urozených. In: Nodl, M., Wihoda, M. (eds.): Šlechta, moc a reprezentace ve středověku. Praha 2007 (CMP 9), s. 27.

7

I. Přemyslovský mýtus Pojetí přemyslovského mýtu Pozoruhodný vzestup Přemyslovců budí jistě mnoho otázek, a to i v dobách samotných Přemyslovců. To také vysvětluje, proč máme, nebo spíše proč vůbec vzniklo hned několik verzí přemyslovského mýtu - nejstarší v Kristiánově legendě a v Kosmově kronice Čechů. Ovšem každá verze vypovídá o přemyslovském mýtu trochu odlišným způsobem. Samotný mnich Kristián se objevuje na scéně na sklonku 10. století, kdy uvnitř světa za Labem a Českým lesem, na východě, stále ještě probíhají procesy, které teprve povedou k vytváření stabilnějších a pevnějších celků.7 Přemyslovci patřili k těm, kteří se na nich aktivně podíleli.8 Ale od čeho odvozovali právo a legitimitu své vlády? Právě smysl a legitimita české státnosti tkví v charizmatické smlouvě. Ve smlouvě mezí obcí Čechů a Přemyslem Oráčem. Kristián zmiňuje přemyslovský mýtus jen v několika poznámkách a náznacích, důležitější je pro něj přínos křesťanství. Ale taký mýtus o původu zde hraje důležitou roli identifikátoru společnosti. Kde vedle jména je i hmatatelným symbolem této jednoty hora Říp, střed země.9 Starší velkomoravskou tradici, která pojednává o pokřtění Moravy a vzniku církevní organizace Kristián spojuje s domácí tradicí, jež pojednává o pokřtění prvního Přemyslovce. Ve svých prvních dvou kapitolách jasně formuluje představu o přenesení vlády z Moravy do Čech. A nejenom vlády, ale zejména pevné církevní organizace. Nechává Moravu padnout pro bezbožnost Svatoplukovu, aby ji spojil s přemyslovským rodem, který nadto panuje v Čechách už od dávných časů pohanských.10 Tyto dávné časy Kristián ve svém díle popisuje jako období zkázy, kdy Slované putovali světem bez zákona a pořádku. Píše přímo: „Ale Slované čeští, usazeni pod samým Arkturem a oddáni uctívání model, žili jako kůň neovládaný uzdou, bez zákona, bez knížete nebo vládce a bez města, potulujíce se roztroušeně jako nerozumná zvířata, toliko širý kraj obývali. Konečně když byli postiženi zhoubným morem, obrátili se, jak pověst vypravuje, k nějaké hadačce se 7

KALHOUS, David: Státnost v Kristiánově legendě? K roli tradice při formování přemyslovského státu. In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky. Sborník příspěvků z konference konané dne 18. října 2005 v Brně Eds. M. Wihoda, D. Malaťák. Brno 2006, s. 135. 8 Tamtéž, s. 135. 9 TŘEŠTÍK, Dušan: Počátky přemyslovské státnosti mezi křesťanstvím a pohanstvím. In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky. Sborník příspěvků z konference konané dne 18. října 2005 v Brně. Eds. M. Wihoda, D. Malaťák, Brno 2006, s. 31. 10 KALHOUS, D.: Státnost v Kristiánově legendě? s. 137.

8

žádostí o dobrou radu a o věštecký výrok. A když jej obdrželi, založili hrad a dali mu jméno Praha.“11 Z období zmatku, neřesti a dokonce moru je tedy osvobozuje až založení Prahy a vyvolení knížete jménem Přemysl, kterého ustanovili podle hadaččina výroku vladařem a onu hadačku mu dali za ženu.12 A Kristián pokračuje: „A když byli takto konečně vysvobozeni z rozličných ran morových, stavěli si v čelo po svrchu řečeném knížeti vladaře neboli vévody z jeho potomstva, sloužíce modlám a bůžkům a bujně slavíce oběti podle pohanských obyčejů, až nakonec vláda nad touto zemí připadla jednomu z těchto knížat jménem Bořivojovi.“13 Přemyslův rod tedy vysvobodil zemi ze zmatku a moru, vystavením hradu Prahy a vyvolením knížete Čechové přijímají zákony. Úsvit státnosti je zde spojen s rodem Přemyslovců a stejně tak příchod křesťanství s podobou knížete Bořivoje, který je popisován jako zakladatel kostelů, i když se zdá, že se Bořivoj zřízení kostelu na hradě Pražském ani neodvážil, nebo snad až na samém sklonku své vlády.14 Nicméně přemyslovská pověst spolu s křtem Bořivoje a Ludmily funguje jako spojovací článek mezi velkomoravskou tradicí a historií dvou světců z přemyslovské krve. V legendě však jde vysledovat i koncept, v němž Přemysl, Bořivoj a s ním i sv. Václav hrají svébytnou úlohu.15 Založením hradu, který pojmenovali Praha, a zvolením knížete se Čechové nejen zbavili moru, ale zároveň si ustanovili stát. Přinesli zemi pořádek a rovněž díky volbě knížete Kristián respektuje právo lidu na zasahování do dění v zemi. Přemysl je zde chápan jako ten, kdo přinesl zemi pořádek a mír. Ale až pokřtěním Bořivoje se z Přemyslovců stává dynastie vyvolená Bohem.16 Kristián mýtem vysvětluje legitimitu přemyslovské vlády a zároveň spojuje „pohanskou“ pověst o počátku vlády s církevní historií a dvěma legendami v jeden propojený celek, kde sv. Václav funguje jako svorník Přemyslovců a Čechů. Základ státu tedy vidí v dynastii a jejích nárocích na vládu nad Čechy.17 Kosmas nám však ukazuje přemyslovský mýtus v trochu jiném obraze. Oproti Kristiánovi o sto let později formuluje pražský kanovník a děkan pražského kostela

11

Kristiánova legenda. Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily. Ed. J. Ludvíkovský. Praha 2012, s. 19. 12 TŘEŠTÍK, Dušan: Mýty kmene Čechů (7.-10. století) Tři studie ke „Starým pověstem Českým“. Praha 2003, s. 102. 13 Kristiánova legenda, s. 19. 14 NOVOTNÝ, Václav: České dějiny I/2. Od Břetislava I. do Přemysla I. (1034-1197). Praha 1913, s. 440. 15 KALHOUS, D.: Státnost v Kristiánově legendě? s. 149. 16 KALHOUS, D.: Státnost v Kristiánově legendě? s. 150. 17 KALHOUS, D.: Státnost v Kristiánově legendě? s. 152.

9

Kosmas ve své kronice Čechů první „teorii státu“ v českých dějinách.18 Jeho popis začíná v Kosmově podání bájným vyprávěním starců o příchodu Čechů do prázdné země a o zlatém věku bez majetku a soudců. Popisuje povolání Přemysla Oráče, dívčí a luckou válku, čímž zároveň uzavírá koncept vzniku národa. Kosmovi první Čechové žili v prospěšné chudobě, po jistém čase však začali toužit po majetku, a tak skončil blažený věk a nastala doba soudců, doba, kdy soudí a nalézá právo jistý Krok a po něm věšteckým darem obdařená dcera Libuše. Právě za Libuše dochází ke sporu mezi dvěma muži, kteří vynikali bohatstvím, rodem i správcovstvím nad jinými.19 Podle dobových mravů se tito dva muži obrátili na Libuši, aby je rozsoudila, ale po vynesení rozsudku začal poražený naříkat nad pohanou, že Čechové naslouchají ženským právům. Zaskočená Libuše slíbila lidu, že si může vybrat knížete, kterého pojme za manžela, ovšem s dovětkem, že napříště je bude soudit „železnou metlou“. Čechové ovšem „nerozumně“ trvali na svém a druhý den je Libušin bělouš dovedl do Stadic, kde nalezli oráče, jemuž na místě předali odznaky knížecí moci.20 Manželství vědmy Libuše a Přemysla Oráče lze chápat různě. Může souviset se svatým sňatkem, který stimuluje plodnost polí, tzv. ritem jarní orby.21 Naopak Kosmas tento sňatek chápe zcela jinak. Jedná se o čistě politický akt, který evidentně souvisí s dosažením knížecí hodnosti. Přemysl se stává knížetem proto, že si bere Libuši za manželku.22 Nicméně důležitým mezníkem pro pochopení Kosmových představ je ustanovení knížete, kde Libuše seznamuje Čechy s možnými následky osudového rozhodnutí a zdůrazňuje: „Předně snadno je knížete dosadit, ale nesnadno dosazeného sesadit. Neboť v této chvíli jest ten muž pod vaší mocí, ať ho povýšíte za knížete čili nic. Jakmile však bude povýšen, vy a vše, co máte, bude v jeho moci.“23 Kosmas zde vysvětluje podstatu knížecí moci. Ale proč si tedy všichni Čechové vybrali právě Přemysla za svého pána? Poslové, kteří byli poslaní pro Přemysla do Stadic, cestu neznali. Libuše jim proto dává jako průvodce svého bílého koně, bílý kůň mohl znamenat triglavského věšteckého koně. Kosmas ironicky podotýká na úkor Libuše, že

18

BLÁHOVÁ, Marie: Stát a vláda státu v pojetí kronikáře Kosmy. In: Średniowiecze polskie i powszechne 2. Prace naukowe Uniwersytetu Śląskiego w Katowicach. Eds.: I. Panic, J. Sperka. Katowice 2002, s. 120. 19 Kosmas. Kronika Čechů. Edice Memoria medii aevi. Eds. M. Moravová, M. Wihoda. Praha 2011, s. 35. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum I. 4. Eds. B. Bretholz – W. Weinberger. MGH SRG NS II. Berlin 1923, s. 12. 20 WIHODA, M.: Morava v době knížecí, s. 61. 21 TŘEŠTÍK, D.: Mýty kmene Čechů, s. 154 22 Tamtéž, s. 154. 23 Kosmas. Kronika Čechů, s. 37. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. I/5, s. 14.

10

již tu cestu na něm nejednou šlapala. Neboť sděluje-li Libuše svým poslům, že její kůň tu cestu již nejednou šlapal, a vzhledem k poloze Stadic, lze pochopit, že poslové šli směrem k souhvězdí Bootes s výraznou hvězdou Arkturem, kterou staří Čechové nazývali též souhvězdím Přemysla Oráče.24 Poslové se tedy ubírají za Přemyslem „moudře neučeni“ a „vědomě nevědomí“, tím chce Kosmas připomenout, že jsou zcela ve vleku Libušina bílého koně, který je vede a na kterém žádný z poslů nesedí. Když poslové přistupují k Přemyslovi, oslovují ho „Blažený muži a kníže, jenž od bohů nám jsi byl zrozen“. Kosmas tím zdůrazňuje „božský“ původ přemyslovské dynastie od samého začátku. Její vyvolenost pro knížecí stolec, kterou si nevzal jako tyran, nevzal si jí násilím, ale byla mu dána, přinucen okolnostmi a sakrální věštbou. Byl povolán na přání lidu. Vypřáhá volky, je mu dáno knížecí roucho z rukou předních Čechů, přičemž výměnou šatu je zdůrazněn přerod Přemysla v knížete. Při tom jej oslovují těmito slovy: „Paní naše Libuše i všechen lid vzkazuje, abys brzy přišel a přijal panství, jenž je tobě i tvým potomkům souzeno. Vše, co máme, i my sami jsme v tvých rukou; tebe za knížete, tebe za soudce, tebe za správce, tebe za ochránce, tebe jediného sobě volíme za pána.“25 Právě těmito slovy Čechové přísahali věrnost nově nastolenému knížeti. Stadická smlouva byla pro Kosmu jedním z nejdůležitějších částí přemyslovského mýtu, nicméně způsob, jímž byl do Kroniky Čechů zapracován přemyslovský mýtus, prozrazuje, že Kosmas pokládal knížecí vládu za neštěstí a projev lidské nedokonalosti a pýchy, coby trestu za prvotní hřích, podle augustinovského pojetí.26 Ovšem nepřejímá Augustina beze zbytku a v knížectví spatřuje záruku veřejného pořádku. Konečně stadickou úmluvu a následné založení Prahy Kosmas spojil s úsvitem práva.27 Dušan Třeštík ale podotýká, že přemyslovský mýtus neměl s Přemyslovci nic společného. Byl to prastarý indoevropský mýtus o sňatku smrtelného vládce s bohyní personifikující zároveň vládu i zemi.28 Kosmas však chápe přemyslovský mýtus hlavně ve volbě nového knížete, čímž pravidelně dochází k obnovení smlouvy mezi „kmenem“ Čechů a Přemyslem Oráčem. První kapitoly Kosmovy kroniky obhajují mocenské uspořádání veřejného prostoru knížecích Čech a hlavně jedinečnou roli přemyslovské dynastie v domácím dění.29 Nicméně je třeba mít 24

SADÍLEK, Josef: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů (antické a biblické motivy) Praha 1997, s. 75. 25 Kosmas. Kronika Čechů, s. 38. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. I/6, s. 15. 26 WIHODA, M.: Morava v době knížecí, s. 62. 27 WIHODA, M.: Morava v době knížecí, s. 62. 28 TŘEŠTÍK, D.: Počátky přemyslovské státnosti mezi křesťanstvím a pohanstvím, s. 32. 29 WIHODA, M.: Morava v době knížecí, s. 62.

11

stále na paměti, že Kosmovy obrazy ze života Čechů do „neurčité“ míry odpovídají některým ideovým vzorům a že ideologie, promítnutá zejména do obrazu minulosti, „vysvětluje“ formující se „národní“ stát s jeho stěžejním rituálem knížecí volbu.30 Přemyslovský mýtus ale Kosmas převyprávěl podle Starého zákona, přesněji První knihy královské, nicméně ta panovnickou moc zásadně odmítala. Zdánlivý protimluv lze vysvětlit asi tak, že zde patrně nešlo o knížecí moc obecně, nýbrž pouze o Vratislava.31, který symbolickou náplní svého království zpochybnil volební hlas „starších země“, čímž porušil prvotní dohodu mezi obcí svobodných Čechů a přemyslovskou dynastií. Kosmas si zkrátka nedovedl představit české dějiny bez charizmatické smlouvy, kterou na mytickém počátku uzavřela obec Čechů s legendárním zakladatelem vládnoucí dynastie Přemyslem Oráčem.32

Přemyslovci a seniorátní systém „Vězte, že se z našeho rodu mnoho pánů zrodí, ale jeden bude pokaždé panovat. Ale kdyby vaše paní nebyla s tou věcí tak nespěchala, nýbrž na krátký čas vyčkala běhu osudu, že by nebyla pro mne brzy poslala, měla by vaše země tolik pánů, kolik by příroda vydala na svět knížecích synů.“33 Přemyslova první státnická řeč, v níž hovoří, že z jeho rodu vzejde mnoho pánů, neboli knížat, ale jen jeden z nich bude pokaždé panovat. K zakladatelskému mýtu tak Přemyslovci přidávají i systém seniorátní. Nehovoří se zde sice ještě o jeho přesné podobě, tu definitivně prosadil a přísahami předáků zaopatřil až kníže Břetislav I. Právo k trůnu měli teoreticky všichni mužští příslušníci přemyslovského rodu. V praxi však muselo být nástupnictví nějakým způsobem regulováno. Knížetem především mohl být pouze dospělý Přemyslovec schopný boje a takový, u něhož bylo možné předpokládat zajištění potomstva.34 Jednu z výjimek tvoří slepec a eunuch Jaromír, který měl nastoupit po Oldřichově smrti na knížecí stolec. Možná právě příklad Jaromíra může ukázat, že ještě před Břetislavem se nástupnictví řídilo zvolením nejstaršího z rodu. Avšak Jaromír knížecí stolec odmítá a uvádí na trůn Oldřichova syna Břetislava. Nejpozději tak od smrti knížete Břetislava se nástupnictví mělo řídit stařešinským principem neboli seniorátem. Toto ustanovení 30

KOPAL, Petr: Státnost a rituály v Kosmově kronice. In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky. Sborník příspěvků z konference konané dne 18. října 2005 v Brně. Eds. M. Wihoda, D. Malaťák. Brno 2006, s. 157. 31 WIHODA, M.: Kníže a jeho věrní, s. 19. 32 WIHODA, M.: Morava v době knížecí, s. 63. 33 Kosmas. Kronika Čechů, s. 39. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. I/7, s. 17. 34 BLÁHOVÁ, M.: Stát a vláda státu v pojetí kronikáře Kosmy, s. 129.

12

alespoň připsal Břetislavovi Kosmas. Jaké pravidlo platilo pro nástupnictví dříve, zda zásada ancienity nebo primogenitury, nelze pro nedostatek pramenů zjistit, nelze vyloučit, že to již byl právě stařešinský princip.35 Ale jak na příkladu Jaromíra, tak i v Přemyslově řeči o jedinovládě nad ostatními může vyplývat, že právě volení nejstaršího z rodu bylo pro Čechy nejdůležitější. Nesmíme ale zapomenout, že ještě v 10. století zůstával počet žijících Přemyslovců na samé hranici přirozené obnovy. Po otcově smrti následovali ve vládě synové, nejprve starší a po něm mladší. Až Boleslav II. měl tři syny. Všichni dosedli na pražský stolec,36 ale jen Břetislav na své smrtelné posteli nechává přísahat přední muže země. Měl tak učinit v Chrudimi začátkem ledna 1055. Před shromážděnými velmoži a staršími země vyhlásil nařízení, označené historiky jako stařešinský řád, ustanovení o stařešinství, seniorátní systém. Ve fingované řeči, kterou Břetislavovi vložil do úst Kosmas37, Břetislav mluví k obci Čechů: „Poněvadž mě můj osud volá a černá smrt se mi již vznáší před očima, chci vám označit a vaší věrnosti doporučit toho, kdo má po mně zemi řídit…“38 Dále ve své řeči odmítá rozkouskovat vládu v zemi mezi své syny, dává za příklad evangelium sv. Lukáše,39 kde každé rozdělené království pustne, připomíná rovněž bratrskou nelásku mezi Kainem a Abelem, Romulem a Remem, Boleslavem a Václavem s takovými slovy, že „co učinili vždy dva bratři, uhodnete, co by učinilo pět bratří?“ V poslední části nechává přísahat starší země: „A proto vás pro Boha prosím a zapřísahám vás přísahou vaší věrnosti, aby mezi mými syny nebo vnuky vždy nejstarší držel nejvyšší moc a stolec knížectví a aby všichni jeho bratři nebo ti, kteří pocházejí z knížecího rodu, byli pod jeho panstvím. Věřte mi, nebude-li jediný vládce spravovat toto knížectví, vám předním hrozí ztráta hrdla a veliká škoda lidu.“40 Břetislav tím, že nechává přední země, ty nejdůležitější osobnosti, přísahat, i obec Čechů přijímá řád nástupnictví, který se pro následující generace stane neměnným a daným. Podle něj se panujícím knížetem měl stát vždy nejstarší a fyzicky způsobilý člen rodu, schválený shromážděním „všech Čechů“.41 Dále Kosmas zmiňuje, že před

35

BLÁHOVÁ, M.: Stát a vláda státu v pojetí kronikáře Kosmy, s. 130. ŽEMLIČKA, J.: Čechy v době knížecí, s. 72. 37 ŽEMLIČKA, Josef: Přemyslovci. Jak žili, vládli a umírali. Praha 2005, s. 78. 38 Kosmas. Kronika Čechů, s. 102. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. II/13, s. 102. 39 Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih) : Český ekumenický překlad. 14. vyd. Překlad Miloš BIČ, Josef Bohumil SOUČK, Jindřich MÁNEK. Praha 2008, s. 1185. 40 Kosmas. Kronika Čechů, s. 102. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. II/13, s. 102. 41 ŽEMLIČKA, J.: Čechy v době knížecí, s. 73. 36

13

nástupem Spytihněva rozdělil Břetislav Moravu mladším synům. Polovinu dal Vratislavovi a druhou část Konrádovi a Otovi. Naprázdno vyšel jen zdánlivě Jaromír, neboť ten měl být zaslíben církvi a stát se příštím pražským biskupem. Zásady seniorátu souvisí i s jednotou území, Břetislav neupravuje jen nástupnictví ve vládnoucím rodě, ale i připoutává Moravu k Čechám. Jedná se o zásadní doplnění „společenské smlouvy“. Pro Kosmu je Břetislav skutečným původcem „řádu země“.42 Po Břetislavovi tak nastupuje bez potíží Spytihněv II. (1055-1061). Po něm převzal stolec druhý z Břetislavových synů Vratislav II. (1061-1092), od něj se rozbíhají větve pražských Přemyslovců. Jeho mladší bratři se podělili o Moravu a stali se praotci moravských rodových linií. Jako poslední z pětice Břetislavových synů nastoupil na knížecí stolec Konrád I. Brněnský (1092). Ota zemřel již v roce 1087. Pak přišel čas Břetislavových vnuků. První byl Vratislavův syn, nesoucí slavné dědovo jméno Břetislav, vládnoucí v letech 1092-1100. Avšak právě ten dědovo ustanovení porušil. Ačkoliv byl tehdy nejstarší Oldřich Brněnský, syn Konrádův, prorazil Břetislav. cestu k trůnu svému bratru Bořivojovi,43 pro kterého získal od císaře v Řezně v roce 1099 udělení Čech v léno. Josef Žemlička rovněž píše, že nastolením Bořivoje a obleněním z Řezna byla uštědřena stařešinské zásadě těžká rána. V teorii sice nepřestala platit, ale o vládci „Čechů“ začaly rozhodovat družiny knížat a vůle předáků.44 Rituál oblenění se ale nachází mimo všechny „smlouvy“, mimo rámec vztahu knížete a „Čechů“.45 O nastolení knížete se rozhodovalo na sněmu Čechů, na kterém předáci hráli významnou roli, a na tom nástup Bořivoje nic nezměnil. Nicméně nastolení Bořivoje odstartovalo další vleklou krizi přemyslovského rodu.

Dynastická krize a její překonání Události na Velizi a osudem stíhaný Jaromír46 odstartovali neblahá léta a dali vzniknout „traumatu roku 1000“, kdy se zdálo, že přemyslovské državy stvrdí svou pozici mezi nově se rodícími státy středovýchodní Evropy ziskem arcibiskupského stolce a královské koruny. Vojtěchovy koncepce a politického odkazu českých Boleslavů se však s nemalým prospěchem zmocnili polští a uherští sousedé, zatímco

42

KOPAL, P.: Státnost a rituály v Kosmově kronice, s. 175. ŽEMLIČKA, J.: Přemyslovci, s. 80. 44 ŽEMLIČKA, J.: Přemyslovci, s. 21. 45 KOPAL, P.: Státnost a rituály v Kosmově kronice, s. 175. 46 KOPAL, P.: Státnost a rituály v Kosmově kronice, s. 189. 43

14

české země se zmítaly v jedné z největších krizí Přemyslovského věku.47 Právě události kolem roku 1000 rozhodly v mnohém o budoucnosti přemyslovských držav a o jejich vztahu k říši a svým sousedům, předně vůči Polsku. Končí jimi období moci prvních Boleslavů, započaté již v roce 950, kdy vytáhl král Ota I. se svým vojskem do Čech, aby pokořil jejich vládce Boleslava, kterého kronikář Widukind z Korveje nazývá dokonce králem; nepochybně tímto titulem oceňuje kvalitu i kvantitu Boleslavovy moci.48 Toto období začíná velkou expanzí, kdy Přemyslovci - Boleslav I. a po něm Boleslav II., získali obrovské území, předně severní Moravu, Slezsko a Krakovsko. Z dobytých území plynuly do pokladnice pražských knížat příjmy z tributů, z obchodu a také z velice důležitého obchodu s otroky. Ovšem již za Jaromíra (1004-1012) a Oldřicha (1012-1034) nebyl návrat ke kořistnickým praktikám možný. Slezsko a Malopolsko dobyli Piastovci, české expanzi do Podunají stály v cestě Rakousy a Uhry.49 Otázkou tedy je, proč tento nadějný vývoj ustal, dokonce jak to, že byla ohrožena sama existence přemyslovského státu? Na počátku 11. století se nástupnický systém otřásl krizí, které se pokusili využít Poláci (Piastovci), ale prý i „domácí nepřátelé“ Vršovci.50 Právě Vršovci útokem proti Jaromírovi na Velizi odstartovali sérii neblahých událostí.51 A tak období smrti knížete Boleslava II. roku 999 je spojeno s koncem jedné epochy ve střední Evropě. V těchto letech, po nástupu Otova synovce Jindřicha II. a završeno vládou Konráda, dochází k definitivnímu zavržení Otových myšlenek o uspořádání světa, především k obratu německé politiky vůči slovanskému východu. Hlavní rysem Jindřichovy politiky vůči Slovanům za řekou Labe je především úporný boj mezi císařem a polským knížetem, patricijem římské říše. Taktéž poprvé hlava západního křesťanstva zkřížila zbraně s křesťanskou zemí, jejímuž křesťanskému charakteru tak otevřeně a slavnostně požehnal její předchůdce.52 Sám Boleslav III. neměl synů, manželem nejspíš jediné dcery byl jeden z Vršovců. Pocházel však ze čtyř bratrů. Jeho bratry byli Václav, který zemřel ještě před

47

KOPAL, Petr: Král versus kníže? Idea panovnické moci v Kosmově kronice. In: Proměna Středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku: Mocenské souvislosti a paralely. Země a kultura ve střední Evropě, sv. 14. Eds. M. Wihoda, L. Reitinger. Brno 2010, s. 359. 48 JAN, Libor: Budování monarchie českých Přemyslovců: Postřehy a úvahy. In: Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku: Mocenské souvislosti a paralely. Země a kultura ve střední Evropě, sv. 14. Eds. M. Wihoda, L. Reitinger. Brno 2010, s. 117. 49 ŽEMLIČKA, J.: Čechy v době knížecí, s. 42. 50 KOPAL, P.: Státnost a rituály v Kosmově kronice, s. 189. 51 Kosmas. Kronika Čechů, s. 70. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. I/34, s. 62. 52 DVORNÍK, František: Zrod střední a východní Evropy: mezi Byzancí a Římem. Praha 1999, s. 213.

15

otcem, pak Jaromír a Oldřich, jenž prý v mládí byl poslán na dvůr bavorského vévody Jindřicha a zůstal tu patrně i po jeho smrti roku 995.53 Vláda Boleslava III. je spojena s úpadkem moci, rozvratem a hlavně s úklady proti bratřím. Soudobé prameny, zvláště Dětmar, hovoří výmluvně o jeho nestálosti a krutosti.54 Neboť již v prvních letech své vlády Boleslav III., snad z obavy, aby nebyl zbaven trůnu, dal Jaromíra vykleštit a Oldřicha poručil v lázni zavraždit. Ale Oldřich ušel úkladu a spolu s bratrem i matkou Henou uprchl k vévodovi bavorskému Jindřichovi.55 Právě tyto střety měly ovlivnit příští události v Čechách. I pražský biskup Thigdag měl neustále spory s Boleslavem. Dokonce byl nakonec ze své diecéze vyhnán a musel se uchýlit pod ochranu míšeňského markraběte Ekkerharda, který tak dostal příležitost zasáhnout do českých záležitostí, obnovit pořádek a z Boleslava III. učinit vazala.56 Což se ukazuje jako velmi významné, neboť dochází ke značné změně k horšímu ve vztazích mezi Čechami a říší. Čechy byly dosud považovány za součást říše, za jakousi přičleněnou zemi. Kníže se účastnil sněmů, přispíval pomocnými jednotkami císařovým vojenským výpravám, přestože nikde není zmínky o tributu či dalších závazcích vážnější povahy. Kníže nastupuje na trůn bez císařova zásahu a rovněž vládne zemi před složením vazalského slibu. Neměl tedy své země v držení coby říšské léno.57 Avšak neschopnost Boleslava III. byla vítanou příležitostí jak upevnit svazek Čech k říši, aby je nemuseli brát za připojené knížectví, nýbrž za léno. To byla velice vážná záležitost, která měla mít nečekané následky.58 Boleslavovo nezodpovědné chování a hrubé chyby ho dále odcizovaly s mocnými domácími rody, což nakonec vyústilo roku 1002, kdy bylo vedeno povstání proti Boleslavovi, patrně vyprovokováno Vršovci, a Boleslav III. musel uprchnout k Jindřichu Nordgavskému, který jej později vydal svému polskému příbuznému Boleslavovi Chrabrému. Z Polska byl, na místo Boleslava III. povolán příbuzný Vladivoj. Čechy byly tedy v dobrých rukách: kníže neustále opilý a biskup málokdy střízlivý…59 Přemyslovská dynastie se v této chvíli nacházela v jedné ze svých největších existenčních krizí. Vměšování Polska do vnitřních poměrů Čech vrhá stín na samostatný rozvoj knížectví.

53

NOVOTNÝ, Václav: České dějiny I/1. Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha. Praha 1912, s. 662. 54 DVORNÍK, F.: Zrod střední a východní Evropy, s. 221. 55 NOVOTNÝ, V.: České dějiny I/1, s. 670. 56 DVORNÍK, F.: Zrod střední a východní Evropy, s. 221. 57 DVORNÍK, F.: Zrod střední a východní Evropy, s. 222. 58 Tamtéž, s. 222. 59 NOVOTNÝ, V.: České dějiny I/1, s. 675.

16

Vladivoj žádá Jindřicha II. o uznání, aby tak předešel komplikacím, neboť Jindřich mohl také podporovat Boleslavovy bratry Jaromíra a Oldřicha, jež držel v Bavorsku. Ovšem neschopnost Vladivoje nakonec vyústila v další polský zásah a byl opětovně dosazen Boleslav III. Tentokrát dokonce i sami Češi oslovují Boleslava Chrabrého, aby je zbavil nepohodlného knížete. Nešťastný kníže byl poté uvězněn a oslepen a do Prahy přijíždí slavnostně „osvoboditel“ Boleslav Chrabrý. Gallus Anonymus dokonce píše: „Cožpak si Boleslav nepodrobil Moravu i Čechy a nezískal v Praze knížecí stolec a nepřenechal jej svým zástupcům?“60 Což je další příklad poklesu suverenity Čech, dokonce nežádají o pomoc říši, tedy císaře, jak by bylo příhodnější, ale raději požádají o zásah na svém teritoriu Boleslava Chrabrého z Polska. V této chvíli, po zajetí a oslepení Boleslava III. a diskvalifikace Jaromíra (kastrace), se česká dynastie hrozivě zúžila pouze na Oldřicha.61 Boleslav Chrabrý ale nebyl nikdy řádně nastolen. Čeští předáci se s ním nikdy nesmířili a navíc Boleslav Chrabrý odmítl přijmout od Jindřicha II. Čechy jakožto říšské léno. Pro Jindřicha II. musel tento mocenský blok na východě představovat přímé ohrožení samé existence jeho vlády, proto také velmi záhy podniká rychlý vpád do Bavor, kde se vypořádal s rebely a poté přistoupil k znovudobytí Čech. Cestu k potrestání osamoceného Boleslava Chrabrého mu usnadňuje fakt, že přijíždí společně s přemyslovskými knížaty Jaromírem a Oldřichem, které lid radostně přijímá zpět. Boleslav Chrabrý je vytlačen zpět do Polska a vlády v Čechách se ujímá Jaromír. Sám Jaromír je ve vleku politiky císaře a podporuje jej téměř na všech jeho výpravách proti Polsku. Nicméně Boleslav Chrabrý ani nyní nebyl oslaben, naopak v následujících letech 1011 a 1012 činil další vpády a další výboje. Proto Jindřich proti němu chystal r. 1012 novou velikou výpravu. K výpravě se měl připojit i Jaromír, ale uprostřed příprav na Bílou sobotu (12. dubna) 1012 byl od bratra Oldřicha zbaven trůnu a vyhnán ze země. Jaromíra vlastně zničila až přílišná věrnost k Jindřichovi II.62 Oldřich, jemuž byly v Merseburku propůjčeny Čechy v léno, je uznán prostě proto, že již ve faktickém držení Čechy měl. Jindřich však Oldřichovi nedůvěřuje a proti jeho možné

60

Gallus Anonymus. Kronika a činy polských knížat a vládců. Edice Memoria medii aevi. Eds. M. Moravová, M. Wihoda. Praha 2011, s. 31. /Galli Anonymi Cronicae et gesta ducum sive principum Polonorum. Ed. Karol MALECZYŃSKI. MPH NS II. I./6, Kraków 1952, s. 16. 61 ŽEMLIČKA, J..: Přemyslovci, s. 77. 62 NOVOTNÝ, V.: České dějiny I/1, s. 699.

17

nespolehlivosti si ponechal v zajetí Jaromíra jakožto dobrou zbraň pro případné zásahy v Čechách.63 Čechy za Oldřicha se sice vymaňují z vlivu Polska, ale opět, tak jak již za Jaromíra, podporují Jindřicha v jeho válkách s Boleslavem Chrabrým. Výsledkem těchto snah je uzavření míru v Budyšíně 30. ledna 1018. Jindřich se obrací k Burgundsku a Itálii, zatímco Boleslav Chrabrý soustřeďuje své síly na hranicích s Kyjevskou Rusí. A tak někdy po roce 1018 (ale možná až kolem roku 1029?) se kníže Oldřich odvážil nemyslitelného a zaútočil na Moravu.64 Zdá se, že v krátkém čase Moravu obsadil a jak plyne z Kosmova líčení, vypudil ze všech hradů Poláky, které pak po stovkách prodával do Uher nebo ještě dále.65 Právě zde se do popředí poprvé dostává Břetislav. Jeho nemanželský původ však s sebou nesl nemalé množství problémů. Svým způsobem to zpochybňovalo legitimitu Přemyslovců. Například ve 13. století měl Přemysl Otakar II. jen levobočky a dynastie byla v zásadním ohrožení, kdežto v době Oldřicha to zřejmě nikdo neřeší. Břetislav je prostě a jednoduše dědicem, byť Božena nebyla legitimní manželka. V prostředí, kdy ještě ve 12. století nebyli žádnou výjimkou ženatí kněží, Břetislavův původ zřejmě zásadně nepřekážel, přesto Břetislav hleděl tuto okolnost vyrovnat „urozeným“ sňatkem s Juditou ze Schweinfurtu.66 Oldřich ještě před odjezdem do Merserburku, kde byl později po konaném soudu uvězněn, svěřil správu země Břetislavovi, česká společnost jej musela tedy přijmout už tehdy, jinak by nemohl stát v jejím čele. Břetislav se také, až do výpravy syna císaře, krále Jindřicha nepodrobil. Avšak koncem roku 1033 nebo začátkem r. 1034 záležitosti české byly nově uspořádány podle císaře. Na místě Oldřicha byl správou Čech pověřen starý Jaromír a vedle něj na Moravě Břetislav. Oldřichova vazba ale netrvala dlouho. O velikonocích 14. dubna r. 1034, za pobytu císaře v Řezně, se mu dostalo svobody.67 Císař Oldřicha propustil a vrátil mu vládu v knížectví s tím, že Jaromír získá v Čechách úděl a Oldřichův syn Břetislav Moravu. Jaromíra dal ale jeho bratr zajmout a oslepit a sám Břetislav raději utíká do ciziny. Nová vláda knížete Oldřicha neměla dlouhého trvání. Již na podzim dne 9. listopadu 1034 Oldřich při tabuli, jejímž vždy byl ctitelem, mezi jídlem a pitím náhle

63

NOVOTNÝ, V.: České dějiny I/1, s. 700. WIHODA, M.: Morava v době knížecí, s. 109. 65 Tamtéž, s. 109. 66 ŽEMLIČKA, J.: Čechy v době knížecí, s. 73. 67 NOVOTNÝ, V.: České dějiny I/1, s. 736. 64

18

zemřel.68 Ihned po jeho skonu přijíždí do Prahy bratr Jaromír, a jak zaznamenává Kosmas, litoval převelice svého bratra.69 Poté, jak Kosmas velice důkladně zaznamenal, uvádí Jaromír na knížecí stolec Oldřichova syna Břetislava. Oldřichovou smrtí, a vlastně až Břetislavovou výpravou do Hnězdna, tak končí jedna epocha, jedno období. Tuto událost Kosmas pokládá za historický předěl. Břetislavovým nástupem končí první kniha a začíná druhá kniha, končí období „ponížení“ a začíná éra vzestupu, vlastní kronika „Čechů“, „národa“ již zakrátko usmířeného se sv. Vojtěchem. Přičemž v Kosmových očích jde o největší Břetislavovu zásluhu hned po vítězství nad Poláky, jímž „nový Achilleus“ pomstil příkoří spáchaná před tím „knížetem Měškem“ na Češích.70 Krize českého státu je tak zároveň obdobím, kdy se formovala střední Evropa, je to období kdy jsou definitivně pohřbeny Otonské ideály, a také období, kdy se dotvořila nová politika říše k této oblasti. Symbolicky tak dochází pří usmíření Čechů se sv. Vojtěchem zároveň ke konci období, jež právě započal císař Ota III. a sv. Vojtěch. Éra vzestupu je nakonec zastavena až další dynastickou krizí roku 1100, kdy započnou boje mezi jednotlivými knížaty o knížecí stolec v Praze. Sváry Přemyslovců, které nastaly po smrti knížete Břetislava II., zemi těžce vysilovaly. Vrcholem krize je nakonec dělení vlády mezi Vladislavem I. a jeho bratrem Bořivojem v roce 1117.71 Situace se vyřeší a uklidní až opětovným sesazením Bořivoje II. roku 1120 a místo něj opět dosazením Vladislava I. Po smrti Vladislava roku 1125 se vrací Soběslav z polského vyhnanství do Čech, a jak popisuje Kosmas: „za svorného souhlasu všech Čechů byl pozdvižen dne 16. dubna podle dědičného práva na starobylý knížecí stolec.“72 S koncem dynastické krize tak dochází k pozvolnému úpadku seniorátního systému vytvořeným Břetislavem I.

68

NOVOTNÝ, V.: České dějiny I/1, s. 757. Kosmas. Kronika Čechů, s. 83. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. I/42, s. 77. 70 KOPAL, P.: Státnost a rituály v Kosmově kronice, s. 174. 71 ŽEMLIČKA, J.: Čechy v době knížecí, s. 74. 72 Kosmas. Kronika Čechů, s. 197. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. III/60, s. 239. 69

19

II. Ústavní pořádky Pražský hrad Pražský hrad, jakožto místo věčného návratu, není unikátní jen svou polohou, ale především symbolikou, jež celé toto místo obklopuje. Mnich Kristián spojuje založení Prahy s úsvitem práva a koncem moru.73 Kronikář Kosmas popisuje Prahu ústy Libuše: „Spatřuji hrad, který pověstí nebes se dotkne, ve hvozdě leží místo, je vzdáleno ode vsi této na třicet honů a mez mu určují vltavské vlny.“74 Z hradu Prahy mají rovněž v budoucnu vzejít dvě zlaté olivy, jež svými vrcholy proniknou až do sedmého nebe.75 Ony dvě zlaté olivy mají symbolicky představovat české světce a patrony, totiž sv. Václava a sv. Vojtěcha.76 Pražský hrad funguje jako jedno z míst paměti knížecího věku. Kosmas ho nejen zapojil do přemyslovského mýtu, ale zároveň v Pražském hradě skloubil pohanské dědictví s křesťanským kultem. Zde se prolínaly staré zvyky, předkřesťanského pohanského rázu se zvyky novými, naplněnými zcela novou symbolikou.77 Na Pražském hradě jsou pohřbeni zemští patroni, leží v centru země stojící na skalnatém ostrohu nad řekou Vltavou, na vrchu Opyš. Křesťanský charakter potvrzuje rovněž založení kostela P. Marie.78 Nicméně přesné datum založení Pražského hradu nemáme. Kosmas spojuje založení Pražského hradu s bájnými počátky české státnosti, ale nejpozději od 9. století býval sídlem českých knížat.79 A pravděpodobně i tehdy dochází k opevňování Pražského hradu.80 Proč bylo však držení Pražského hradu tak důležité? Zbigniew Dalewski dokazuje, že mocenské držení určitého centra umožňuje a ospravedlňuje vládu nad danou oblastí.81 Dokonce když jej Boleslav Chrabrý v roce 1003 obsadil, tak si i díky tomu nárokoval právo na 73

Kristiánova legenda, s. 19. Kosmas. Kronika Čechů, s. 40. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. I/9, s. 18. 75 Kosmas. Kronika Čechů, s. 40. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. I/9, s. 19. 76 SADÍLEK, Josef. Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů: antické a biblické motivy. Praha 1997, s. 12. 77 KULECKI, M.: Ceremoniał intronizacyjny Przemyślidów w X-XIII wieku, s. 441. 78 Viz. BECKERT, Joseph, FROLÍK, Jan, MAŘÍKOVÁ-KUBKOVÁ, Jana. PETŘÍČKOVÁ, Jana: Nejstarší sakrální architektura Pražského hradu: výpověď archeologických pramenů. Castrum Pragense 3. Praha 2000, s. 17-95. 79 FROLÍK, Jan, SMETÁNKA, Zdeněk: Archeologie na Pražském hradě. Praha 1997, s. 34. 80 BOHÁČOVÁ, Ivana: Pražský hrad a jeho nejstarší opevňovací systémy. In: Ježek, M., Klápště, J. (eds.), Mediaevalia archaeologica 3, Praha 2001, s. 277. 81 DALEWSKI, Zbigniew: Wladza, przestrzeń, ceremonial. Miejsce i uroczystość inauguracji wladzy w Polsce średniowiecznej do końca XIV w. Warszawa 1996, s. 11-54. 74

20

vládu nad zemí. Polský vládce zde nevystupoval jako okupant, ale jako držitel centra Čech.82 Pražský hrad v sobě skloubil dlouhou a silnou kontinuitu, která byla unikátní v celé Evropě. Obec Čechu tak měla v Praze koncentrované jedno jediné mocenské centrum. Kde lze vysledovat dlouhé trvání práva a politické reprezentace. Hrad nebyl jen knížecím sídlem, ale i veřejným prostorem. Nacházelo se zde sněmoviště, kde se scházel sněm Čechů a nalézal právo, tady vedle hrobů předků byla zachovávána kontinuita země. U brány Pražského hradu byl vítán nový kníže83 a nastolen na nejdůležitějším místě - na pahorku Žiži, na kamenném stolci knížat. Kamenný stolec byl ústředním bodem, kolem kterého se intronizace a potažmo osudy celé země točily, byl nejdůležitější insignií knížectví.84 Nevíme, jak tento pražský trůn vypadal. Nedochovaly se žádné důkladnější popisy. Ale nacházel se na území dnešního Pražského hradu mezi sv. Vítem, sv. Jiřím a knížecím palácem. Vincencius jej popisuje pří obléhání hradu v roce 1142: „aby bránili hrad i knížecí trůn, jeden kámen, který ještě teď stojí uprostřed hradu a pro který nejen nyní, ale již odedávna padlo mnoho tisíc mužů…“85 Tento kámen tak plnil svoji funkci již před přijetím křesťanství knížetem Bořivojem. Prastará tradice knížecího stolce, vázaná k sněmovnímu místu Čechů, asi podnítila Bořivoje I., aby nechal celý posvátný prostor kmene Čechů ohradit k posílení vlastní pozice. Kamenný stolec tak sehrává po celou dobu knížectví klíčovou roli.86 Nastolení na kamenném stolci bylo nezbytné, neboť přes něj přecházela magická moc na knížete a potažmo i lid. Právě proto držení kamenného stolce bylo tak zásadní a zároveň nesmírně symbolické. Pražský kamenný stolec nebyl jediný svého druhu v raně středověké Evropě. Zachovaly se nám tři z nich: korutanský stolec v Karnburgu, jde o hlavice římského sloupu jónského typu zasazená do země. Skotský nastolovací kámen ze Scone, nyní zazděný do podstavce trůnu anglických králů ve Westminsteru, dále ještě trůn O’Neillů z irského Clannabey87 a další v převážně germánské Skandinávii.88 Pražský hrad měl však ještě jednu funkci, spojenou přímo s jejím státoprávním charakterem. Bylo to nejen starodávné místo sněmů a kamenného stolce, ale rovněž 82

DALEWSKI, Z.: Wladza, przestrzeń, ceremonial, s. 42. ŽEMLIČKA, J..: Přemyslovci, s. 84. 84 SCHMIDT, R.: Die Einsetzung der böhmischen Herzöge auf den Thron zu Prag, s. 439-463. 85 Milevský letopis, s. 32. /Vincentii canonici Pragensis Annales FRB II, s. 412. 86 ŽEMLIČKA, J.: Čechy v době knížecí, s. 333. 87 ŽEMLIČKA, J.: Čechy v době knížecí, s. 334. 88 TŘEŠTÍK, D.: Mýty kmene Čechů, s. 156. 83

21

místo, kde se shromažďoval tribut do říše. Ve franských svodech je zmínka o roku 805, kdy měla být spálena celá země a zabit kníže jménem Lech. 89 Již dalšího roku však vnikla do Čech hotovost, která nebyla jen z Bavorska, ale byla posílena o alamanské a burgundské síly.90 A právě návrat do vydrancované krajiny přiměl Čechy přijít k jednacímu stolu, kde jim král Pipin uložil tribut, o němž se po letech zmiňuje svatovítský děkan Kosmas.91 „Vždy jsme byli bez újmy našeho práva a jsme i podnes pod panstvím krále Karla a jeho nástupců. Náš národ se nikdy nevzbouřil a ve všech válkách ti zůstal a zůstane vždy věrný, budeš-li se k nám chtít chovat spravedlivě. Neboť Pipin, syn krále Karla Velikého, nám uložil takový závazek, abychom jeho nástupcům na císařském trůně platili ročně sto dvacet vybraných volů a pět set hřiven, hřivnu naší mince počítáno po dvou stech penězích. To dosvědčuje pokolení našich lidí po pokolení. To ti každého roku bez odporu platíme a chceme platit i tvým nástupcům. Jestliže bys však chtěl nás obtěžovat mimo obyčej práva nějakým jařmem, raději zemřeme, než abychom nezvyklé břímě snášeli.“92 Kosmas tím zdůrazňuje starobylost tributu i to, že se Čechové proti němu nikdy nevzpírali, byť se nejpozději od poloviny 11. století odvádělo pouze stříbro.93 Čechové se museli již nejpozději od 9. století být schopni dohodnout a společně jednat. Právě na Pražském hradě, na sněmu Čechů, kde se o všem rozhodovalo. Nelze tedy říci, že by Přemyslovci vládli zpočátku jen v Pražské kotlině, odkud získávali další území.94 Tribut byl vybírán z celých Čech a Praha hrála v politickém myšlení všech Čechů důležitou roli. Již karolínská skriptoria znala politicky jednotný kmen Čechů („gens Bohemanorum“), ale současně se zmiňovala i o jeho knížatech. Přemyslovci museli být na počátku jedněmi z těchto knížat.95 Přemyslovci tak mohli z Budče a Levého Hradce96 kontrolovat pražskou ostrožnou i strategicky důležitý brod přes Vltavu a později po dohodě všech Čechů toto místo spravovat a vybudovat Pražský hrad, kde bylo soustředěno vše od mýtů po ústavní pořádky Čechů. Bez držení Pražského hradu, bez onoho symbolu vlády nad Čechy, si nelze představit ani žádnou úspěšnou vládu. Právě význam tohoto místa by mohl svádět 89

Annales regni Francorum. MGH SRG (6.), s. 120. Annales regni Francorum. MGH SRG (6.), s. 122. 91 WIHODA, M.: Sněmy Čechů, s. 28. 92 Kosmas. Kronika Čechů, s. 96. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. II/8, s. 93. 93 WIHODA, M.: Sněmy Čechů, s. 30. 94 ŽEMLIČKA, J..: Přemyslovci, s. 128. 95 WIHODA, M.: Sněmy Čechů, s. 24. 96 BARTOŠKOVÁ, Andrea: K interpretaci vnějšího valu na Levém Hradci. Archeologické rozhledy 55. Archeologický ústav AV ČR Praha 2003, s. 621. 90

22

k myšlenkám, že pokud chtěl některý z Přemyslovců svrhnout bratra nebo bratrance, tak stačilo ovládnout Pražský hrad, zmocnit se trůnu a usednout na něj. A dát se samozřejmě provolat ochotnými přáteli a stoupenci. Tedy nikoli vleklé tažení a dobývání jednoho hradu za druhým, jedné části země za druhou, ale bleskurychlý pochod k Praze byl tím pravým receptem, jak získat vládu s nepatrnou silou a trochy štěstí.97 Tohle však nemuselo být tak jednoduché, jak se zdá. Pražský hrad nebyl jen kamenný stolec s trůnem, který sice ovládal veškeré politické dění, ale Praha měla svůj symbolický význam, ona spojovala všechny Čechy, tam byli pohřbeni předci, zemští patroni a rovněž zde byla intronizována nová knížata, ale Pražský hrad skrýval ještě jedno místo - sněmoviště, sněm Čechů, kde zasedali mocní země a rozhodovali o zemi a budoucím knížeti.

Sněm Čechů Již mnohokrát zde byl zmíněn sněm Čechů. Ale co vlastně byl a kdo vůbec byli oni Čechové? Jakožto lid se odlišoval od Sasů, Němců, Poláků i Uhrů. 98 Jako jednající fenomén jsou Čechové zmiňováni již Dětmarem z Merseburku.99 Ten jim připisuje iniciativu při povolování zpět knížecích synů, Jaromíra a Oldřicha v krizových letech 1002-1004.100 A stejně tak říšská skriptoria znají jednotný kmen Čechů. 101 Nyní však dostávají nový rozměr. Od sklonku 11. století vystupují jako příslušníci českého politického národa, začínaje prostým, leč svobodným sedlákem a konče zemskou aristokracií. Jsou „štítem země české“ a vládne jim kníže z vyvoleného rodu, kterého si mohou volit.102 A právě sněm Čechů reprezentuje tento „gens Bohemanorum“. Jednou z nejdůležitějších úloh sněmu byla volba nového knížete. Ale od čeho odvozoval sněm takovou moc? Charizmatická smlouva uzavřená na stadickém oraništi neměla pouze legitimovat vládu Přemyslovců, když ji na jejím mytickém počátku českých dějin uzavřeli předáci, neboli starší země s mytickým prapředkem přemyslovské dynastie Přemyslem oráčem, ale také zaručovala Čechům právo volby knížete z bohem vyvolené dynastie. Aktem rituální volby si musel projít každý nový kníže, a s každou novou volbou knížete tak docházelo k obnovení smlouvy mezi kmenem Čechů a jejich 97

ŽEMLIČKA, J.: Přemyslovci, s. 81. ŽEMLIČKA, J.: Přemyslovci, s. 22. 99 Dětmar z Merseburku: Kronika, s. 149. /Thietmari Merserburgensis episopi Chronicon MGH SRG NS IX. V. 23, s. 247. 100 KALHOUS, D.: Čeští velmoži 10. věku, s. 9. 101 WIHODA, M.: Sněmy Čechů, s. 23. 102 ŽEMLIČKA, J.: Přemyslovci, s. 22. 98

23

knížetem.103 A odpověď na druhou část těchto rituálů lze najít v Jaromírově řeči při nastolení Břetislava I. Kosmas ji popisuje takto: „vzal za ruku synovce Břetislava a vedl ho ke knížecímu stolci. A jako když se děje při volbě knížete, házeli přes mříže hořejší síně peníze, deset tisíc nebo ještě více, mezi lid, aby se netlačili na knížete, sedícího na stolci, nýbrž raději chytali házené peníze. Když byl kníže posazen na stolci a nastalo ticho, Jaromír, který držel synovce za pravici, pravil k lidu: „Hle, váš kníže!“ A oni zvolali třikrát: „Krlešu,“ to je: Kirie eleison. A opět řekl Jaromír k lidu: „Přistupte z rodu Municů, přistupte z rodu Těpticů!“ a volal jmenovitě ty, o nichž věděl, že jsou zvláště ve zbrani mocní, stáli ve věrnosti, udatní v boji a že vynikají bohatstvím. Když poznal, že u něho stojí, pravil: „Poněvadž mi můj osud nedopouští, abych byl vaším knížetem, ustanovujeme vám tohoto a povyšujeme na knížete, abyste ho byli poslušni, jak je důstojno knížete, a povinnou věrnost mu zachovávali, jak náleží vládci. A tebe, synu, napomínám a opět a opět to v mysl ti vštěpovat budu, abys tyto zde ctil jako otce a miloval jako bratry a ve všech potřebách aby sis je bral za rádce. Těmto poruč hrady a lid ke správě, neboť na nich česká země stojí i stála a stát bude na věky.“104 V Jaromírově proslovu je zachycena podstata knížecí moci včetně její závislosti na předácích. Kosmas tak ústy Břetislavova strýce Jaromíra, jemuž „osud nedopřál, aby mohl být knížetem“, uvádí synovce na knížecí stolec a představuje ho lidu. Poté mu postupně představuje ty, o nichž věděl, „že jsou zvláště ve zbrani mocní, ve věrnosti stálí, v boji udatní a bohatstvím vynikající“, a žádá je, aby byli Břetislavovi poslušní, jak je důstojné knížeti, a věrní, jak náleží vládci.105 Rozlišuje mezi věrností a poslušností, jak knížeti, tak císaři. Knížeti jako vojevůdci jsou velmoži povinni poslušností, kdežto knížeti jako správci země mají být „pouze“ věrni. To je rozdíl dosti podstatný, ne nadarmo byl také církvi často zdůrazňován. Církev by si sama svazovala ruce, kdyby propagovala ideál bezvýhradné poslušnosti panovníkovi.106 K podobným metodám sahal i Vratislav II., když se snažil prosadit biskupem svého člověka Lance namísto bratra Jaromíra. Roku 1067 zemřel dlouholetý biskup Šebíř. Moravští Přemyslovci povolali do knížectví Jaromíra. Vratislav však nechává jednání o ustanovení nového biskupa na vojenském tažení, kde se shromáždili předáci s vojskem. Zde také chce nechat zvolit biskupem svého kandidáta Lance. 103

Celé shromáždění

WIHODA, M.: Kníže a jeho věrní, s. 20. Kosmas. Kronika Čechů, s. 83. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. I/42, s. 77. 105 BLÁHOVÁ, M.: Stát a vláda státu v pojetí kronikáře Kosmy, s. 135. 106 TŘEŠTÍK, Dušan: Kosmova kronika. Studie k počátkům českého dějepisectví a politického myšlení. Praha 1968, s. 162. 104

24

vlastně představovalo elitu země, byli tam všichni, kdo rozhodovali o dění v zemi, a Vratislav obklopen svými muži se cítil silnější k prosazování svých zájmů. Nicméně právě díky zásahu starších země byl biskupem i proti vůli krále zvolen Jaromír.107 Východisko bylo často nalézáno v učení o „tyranovi“, k němuž také sáhl Kosmas, kde i zmiňovaného Vratislava líčí často jako tyrana.108 Ale to je jen jedna část Jaromírovy řeči. V té druhé nabádá synovce Břetislava, aby doslova ctil tyto přední muže jako otce a miloval jako bratry, a dokonce si je ve všech potřebách bral za rádce a poručil jim hrady a správu území.109 Jaromír touto řečí vlastně říká, jak má správný kníže vládnout. Představuje mu urozené, jednotlivé mocné rody, jimž nepřikazuje, ale žádá ony rody o věrnost. Ale jak to, že tito urození mají takovou moc? Kde se vzala taková autorita oněch „starších země“? Josef Žemlička ve svém státě středoevropského typu vidí celou zemi jako jeden velký knížecí velkostatek, kde sebevědomě vystupující a samostatně jednající rody neměly místo, neboť jejich chvíle přišla až s „velkou privatizací“ 13. století, během níž měli poslední přemyslovští králové přijít o úplnou kontrolu nad českými zeměmi a spolu s ní i podstatný díl správních a soudních pravomocí.110 Co když ale tyto rody nezmizely, a naopak tady byly po celou dobu? Právě urození mohli nejvíce zasahovat do dění v zemi. Libor Jan soudí, že pravděpodobně měli i svůj alodní majetek a to jíž před 13. stoletím.111 Odpověď by mohl poskytnout sněm Čechů. Neboť na něm měli hlavní slovo právě urození, tito předáci a přední země.112 Sněm se patrně dobral jisté institucionální podoby ještě před nástupem Přemyslovců a i později se stal místem, kde „staré“ rody mohly uplatnit svou vůli nebo se vyslovit k panování českých knížat.113 Martin Wihoda ukazuje na českých poměrech, že počátky státnosti ve středovýchodní Evropě skutečně mohly souviset s karolínským zásahem na přelomu 8. a 9. století. Pravidelná daň nutila vlivné, a jindy soupeřící rody ke spolupráci, která po čase, zjevně před koncem 9. století, vynesla do popředí přemyslovská knížata. A to právě tributem uloženým Pipinem. Ještě dříve se však do 107

Kosmas. Kronika Čechů, s. 110. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. II/ 22, s. 114. 108 TŘEŠTÍK, D.: Kosmova kronika, s. 162. 109 BLÁHOVÁ, M.: Stát a vláda státu v pojetí kronikáře Kosmy, s. 135. 110 ŽEMLIČKA, J.: České 13. století a „privatizace“ státu, s. 509-540. Taktéž k problému výkladu knížecího velkostatku: WIHODA, M.: První česká království, s. 64-68. 111 JAN, Libor: Hereditas, výsluha, kastelánie. Několik poznámek k terminologii a metodologii současné historiografie přemyslovského období. Časopis Matice moravské 128, č. 2. Brno 2009, s. 462. rovněž podrobně v JAN, L.: Česká a moravská šlechta ve 13. a 14. století - otázky zrodu a kontinuity, s. 38-62. 112 WIHODA, M.: Sněmy Čechů, s. 34. 113 WIHODA, M.: Sněmy Čechů, s. 31.

25

popředí dostali Mojmírovci z Moravy, vedle nichž si nejspíš uchovaly jistou vážnost „staré“ rody a sněm, což zdejší poměry posouvá do blízkosti Čech. Snad až na to, že alespoň v 9. století se Mikulčicím nemohlo rovnat žádné přemyslovské knížecí sídlo.114 Další odpovědi lze hledat v Kosmově povzdechu z úst hradského správce Fabiána nad neutěšenými poměry v Čechách: „Běda ti, česká země, jež nejsi tak obzvláště širá, poněvadž mnohým pánům jsi poddaná, společná všechněm, kdož jsou mužského rodu a veskrze z panského kmene zplozeni, dvacet už jest těch panáčků, čítám-li správně.“115 Kosmas ale zřejmě neobviňoval vládnoucí Přemyslovce, jak upozorňuje Josef Žemlička, jenž onu dvacítku hledá mezi přemyslovskými knížaty, a to i v příbuzenství v ženské linii.116 Ale mohli to být také právě oni „starší země“. Což by napovídalo i onomu veskrze z panského rodu a také by nejspíš Kosmas nepsal o vládnoucích členech rodu jako o „panáčcích“. Barbora Krzemieńská spočítala, že za Břetislava II. se Vršovcům rovnalo jen v Čechách dvanáct rodů, možná i více.117 Což by i s Moravou mohlo naplnit právě ony dvě desítky.118 Přemyslovci byli patrně na začátku státnosti jedním z těchto rodů, které Kosmas označuje za přední muže, bojovníci prvního řádu, starší země. Nikde je blíže nevysvětluje, jen se o nich zmiňuje, pravděpodobně mu to nepřišlo ani důležité, neboť v jeho době tomu všichni rozuměli. Zmiňuje se o těchto urozených vždy s odkazem na jejich otce nebo strýce.119 Například Kosmas popisuje, že při jedné potyčce „padli první mezi předními, mohutné pilíře naší vlasti, zářící světlem ctností, Načerat a Vznata, synové předáka Tasa.“120 Sněm však netvořili jen první mezi předními. Sněm Čechů se dělil na dvě kategorie. První kategorií byli Primates terre neboli starší země, bojovníci prvního řádu a ti lepší z duchovenstva jako opati, biskup. V druhé kategorii byli družiníci121 a dvořané druhého řádu plus nejspíš i svobodní sedláci. Otázkou ještě zůstává, co zbývající Přemyslovci a Přemyslovci vládnoucí na Moravě. Patrně se také účastnili sněmu, jako ti urozenější, bojovníci prvního řádu. Ale právě knížecí volba a také i volba 114

Tamtéž, s. 31. Kosmas. Kronika Čechů, s. 110. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. II/22, s. 114. 116 ŽEMLIČKA, Josef: „Dvacet pánů“ české země. (K vymezení panujícího rodu v 11. a 12. Století). ČMM 117, 1998, s. 293–309. 117 KRZEMIEŃSKÁ, Barbora: Břetislav II. Pokus o charakteristiku osobnosti panovníka. ČsČH 35. 1987, s. 729. 118 WIHODA, M.: Sněmy Čechů, s. 26. 119 WIHODA, M.: Kníže a jeho věrní, s. 27. 120 Kosmas. Kronika Čechů, s. 128. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. II/39, s. 142. 121 JAN, Libor: K počátkům české šlechty. Družina, beneficium, pozemkové vlastnictví. In: Nodl, M., Wihoda, M. (eds.): Šlechta, moc a reprezentace ve středověku. Praha 2007 (CMP 9), s. 48. 115

26

biskupů od sebe oddělovala jednotlivé skupiny. Neboť pouze hlas starších země mohl stvrdit obnovení charizmatické smlouvy mezi kmenem Čechů a nastupujícím knížetem, přičemž volební právo mohlo od sebe symbolicky oddělovat staré rody od zbohatlíků a povýšenců a z intronizačního rituálu vyloučit dvořany nebo družiníky druhého řádu.122 Sněm Čechů tak zaručoval kontinuální vývoj společnosti, spojení minulosti s přítomností. Byl to svorník života Čechů zaručující jejich stabilitu. Nicméně Pražský dvůr zůstával stále vyhledávaným místem českých předáků, kde přízeň knížete zaručovala otevírání cesty k vlivným úřadům. Společenská role „starších země“ ale nebyla dána souhlasem panovníka, nýbrž tradicemi, jež se mohla dovolávat již zmíněnému karolínskému zásahu a následné povinnosti vybírat tribut. A snad právě tehdy se staré rody dohodly na užší spolupráci, byť samozřejmě nelze vyloučit, že shromáždění mocných země mohlo ovládat zemské poměry již před rokem 805.123 Navíc se ukazuje, že se sněm patrně řídil jakýmsi politickým kalendářem. Známe dva jisté termíny: 15. červen jako den sv. Víta, patrona katedrálního kostela, a 28. září na den sv. Václava. Rovněž není vyloučeno, že se sněm na počátku scházel na sněmovním poli zmíněném již Kristiánem.124 Do veřejného života knížecích Čech tak zasahovaly jen ty z významnějších rodů, jejichž počet mohl být kolem dvaceti. Nikoliv tedy složité rokování stovek či tisíců svobodných, nýbrž nepočetná skupina, vcelku stabilní a příbuzenskými svazky propojená elita s těsným poměrem k rodině Přemyslovců.125 Těm se také nikdy nepodařilo zpochybnit volební právo předáků ani znevážit sněm, který tak byl přirozenou součástí politického světa knížecích Čech.126

Pravidla a výjimky Co tedy bylo pro intronizaci nového knížete opravdu důležité? Nastolení nového knížete muselo proběhnout na Pražském hradě, na mytickém kamenném stolci za souhlasu všech Čechů.127 Ale zároveň tento systém pojišťoval stařešinský řád. Zjednodušeně řečeno, nestarší Přemyslovec z dynastie se nemusel ničeho obávat, jak by

122

WIHODA, M.: Kníže a jeho věrní, s. 27. WIHODA, M.: Sněmy Čechů, s. 36. 124 WIHODA, M.: Sněmy Čechů, s. 36. také ŽEMLIČKA, Josef: „Politický kalendář“ přemyslovských Čech. ČČH 89. 1991, s. 31-47. 125 WIHODA, M.: Sněmy Čechů, s. 36. 126 Tamtéž, s. 36. 127 Kosmas. Kronika Čechů, s. 107. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. II/18, s. 110. 123

27

dorazil do Pražského hradu, byl by řádně zvolen a schválen lidem. Proč ale po každé smrti knížete následoval takový spěch do Prahy? Stařešinský řád spíše upravoval dřívější poměry,128 neboť poslední slovo měl vždy sněm, starší země a také samozřejmě ten, kdo zrovna ovládal Prahu, i když ani to nemusela být záruka bezproblémové volby. Příkladem může být smrt knížete Svatopluka roku 1009 při polském tažení, kdy byl úkladně zavražděn. A tehdy předák Dětříšek, syn

Buzův, a Vacek, oba cítící se

zavázáni zemřelému knížeti, nebo spíše majíce strach o svou budoucnost, prosadí, aby byl mladší Svatoplukův bratr Ota prohlášen za knížete. I když se Ota nemůže s ostatními kandidáty ani měřit, tak oba předáci k němu upírají své naděje.129 Využívají příhodných podmínek při vojenském tažení a pokusí se o nemožné. Vacek dosáhne Otova potvrzení ze strany římského krále Jindřicha V., načež vojsko provolá Otu knížetem. Nejdůležitější části plánu se poté ujímá Dětříšek, který musí dostat Otu co nejdříve do Prahy, aby zde prosadil jeho intronizaci.130 Na tom také celý záměr ztroskotá. Ostatní předáci v čele s biskupem Heřmanem se rozpomenou na staré „přísahy“,

kterými

v roce

1107

stvrdili

nástupnictví

Svatoplukovu

bratru

Vladislavovi.131 Nicméně i Vladislav, jako mladší bratr Bořivoje, také nesplňoval kritérium staršího z rodu Přemyslovců.132 Přísahy předáků hrály svoji roli. Za skutečné rituály vůbec lze pokládat právě přísahy, jimiž přední Čechové stvrdili Vladislavovo nástupnictví.133 Na přísahách předních země byla položena i pravidla seniorátu, vyhlášena Břetislavem roku 1055.134 S přísahami se setkáváme stále častěji, zajišťovaly platnost panovníkových nařízení i po jeho smrti a zvyšovaly význam předáků, oné úzké skupiny Čechů stojících kolem knížete.135 Pozvolné narušování seniorátu za Břetislava II. bylo především zaviněno rozvětvením přemyslovské dynastie, nicméně, krom žalu kronikáře Kosmy, předáci dál postupovali podle toho, co odpřisáhli. Kosmas píše: „Biskup i předáci poslali ihned spěšně posla na Moravu k Bořivojovi, aby si pospíšil ujmout se celého českého knížectví, jež mu kdysi císař dal. Ten přispěchal na samý Boží hod vánoční a se

128

NOVOTNÝ, V.: České dějiny I/ 2, s. 74-80. KOPAL, P.: Státnost a rituály v Kosmově kronice, s. 162. 130 Tamtéž, s. 162. 131 Tamtéž, s. 162. 132 KULECKI, M.: Ceremoniał intronizacyjny Przemyślidów w X-XIII wieku, s. 445. 133 KOPAL, P.: Státnost a rituály v Kosmově kronice, s. 163. 134 NOVOTNÝ, V.: České dějiny I/2, s. 74. 135 KOPAL, P.: Státnost a rituály v Kosmově kronice, s. 163. 129

28

všeobecným souhlasem byl nastolen.“136 Poté již následuje jen Kosmův povzdech, neboť došlo k porušení spravedlivého práva u Čechů,137 totiž že vždy nejstarší měl být knížetem. Ale na příkladu Oty i Bořivoje hrál svůj význam říšský souhlas krále či císaře. Tento spor, jestli knížete „Čechů“ volí zemští předáci na sněmu Čechů a hlava říše volbu jen potvrzuje, nebo císaři náleží pražský trůn obsazovat, zvítězil nakonec český úhel pohledu.138 Mnich sázavský ho sugestivně popsal ve smyšleném dialogu mezi Soběslavem a Lotharem roku 1126.139 Vyslanci Soběslava mluví, že volba knížete nikdy nebyla závislá na císaři, nýbrž od dávných časů náležela českým předákům, a že císaři přísluší konfirmační právo.140 Podobně smýšlí i Kosmas, jenž vztah Českého knížectví k říši definoval již ve zmínce o tributu zavedeném Pipinem. Císař zde krom věrnosti a vymáhání tributu nesmí žádat víc a zasahovat mimo rámec do vnitřních zažitostí knížectví.141 Císařský souhlas či udělení Čech v léno nemusel tedy nutně vést k úspěšné intronizaci v Praze. I když České knížectví bylo považováno za přirozenou a nedílnou součást římskoněmecké říše.142 Samotný český kníže měl v rámci říše svébytné postavení, ačkoliv snahy o jeho podřízení se datují již od dob Karla Velikého. Nicméně říšský panovník se nikdy neprosadil na českém území natolik, aby zde získal výsadní práva (regály), aby mohl rozhodovat o obsazení knížecího stolce nebo toho biskupského. Rovněž v českých zemích neměla říše svůj majetek, říšské ministeriály, říšské kláštery ani falce říšských panovníků.143 Panovník z říše se nakonec omezil na udělování investitury biskupům z Čech a později z Moravy a od konce 11. století udělování Čech většině českých knížat v léno. I když postavení českého knížete v zemi na udělení léna nezáviselo.144 Udělení léna a korouhve symbolizující zemi mělo završovat ceremoniál po samotné intronizaci v Praze. Po této nesporné legitimizaci vlády následovalo potvrzení ze strany říše. Přičemž na samotném lenním aktu se neshledávalo ničeho ponižujícího. Císař byl chápan jako největší světský činitel západního křesťanstva, jemuž měli v teorii

136

Kosmas. Kronika Čechů, s. 155. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. III/13, s. 174. 137 Tamtéž, s. 155. /s. 174. 138 ŽEMLIČKA, J.: Přemyslovci, s. 100. 139 WIHODA, M.: Sněmy Čechů, s. 35. 140 Monachi sazawiensis continuatio Cosmae. FRB II, s. 206. 141 Kosmas. Kronika Čechů, s. 96. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. II/8, s. 94. 142 WEGENER, Wilhelm: Böhmen, Mähren und das Reich im Hochmittelalter. Köln - Graz 1959, s. 184. 143 BLÁHOVÁ, M.: Stát a vláda státu v pojetí kronikáře Kosmy, s. 117. 144 Tamtéž, s. 117.

29

podléhat ostatní vládcové latinského světa.145 Říše se tak prakticky nestavěla odmítavě k žádné žádosti o „potvrzení“, byť již už od řádně nastoleného knížete nebo od jeho vzpurných příbuzných. Prakticky každý býval uspokojen. Zájemci o korouhvi totiž neslibovali jen vděk, věrnost, pomoc při vojenských taženích, ale také sumy peněz. Císař tak vyhověl takřka každému, kdo se ucházel o knížecí stolec, přijal odměnu, ale nakonec nechával na každém, aby si pomohl sám.146 Jediné co se někdy lišilo, byl počet korouhví předaný císařem jednotlivým knížatům. Korouhve většinou symbolizovaly vládu nad zemí, český kníže držel dvě, jednu za Čechy a druhou za Moravu, jejich počet však byl mnohdy mnohem větší.147 Ale nakonec zaleželo vždy na volbě Čechů, kteří se buď řídili stařešinským systémem, který odpřisáhli Břetislavovi, nebo přísahami samotnému knížeti před jeho smrtí. Sněm Čechů také nevolil jen nového knížete a pražského biskupa. Na sněmu se nalézalo právo, které bylo stvrzeno přísahami starších země. Na přísahy starších země byly uzavíraný rovněž nástupnické smlouvy, které, jak na příkladu Oty a Bořivoje dokazují, znamenaly často mnohem víc, než výsledky bojů mezi jednotlivými kandidáty na trůn. A tak spěch k Praze nebyl jen zárukou knížecího stolce a receptem na získání vlády,148 byl zde důležitý souhlas „všech Čechu“ a především byl motivován navrácením „řádu“. Ten byl zosobněn panovníkem, pocházejícím z vyvolené dynastie, a restaurován volebním ceremoniálem, v ideálním případě navazujícím na pohřeb minulého knížete a sestavujícím se z několika dílčích symbolických rituálů.149 Po intronizaci následovala aklamace, tedy formální schválení volby pokřikem „Kyrie eleison“, prostý dav volal jen „Krlešu“.150 Následovaly přísahy věrnosti předáků. Pražský biskup zde hrál roli jakéhosi průvodce obřadem, ceremoniáře. 151 Tato pravidla byla respektována celou společností a zrušení intronizačních rituálů by znamenalo zrušení všeho. Češi měli osobní vztah k těmto rituálům, tyto rituály tvořily stát a žily v lidech, ne jen v institucích.152

145

ŽEMLIČKA, J.: Přemyslovci, s. 91. Tamtéž, s. 91. 147 ŽEMLIČKA, J.: Přemyslovci, s. 89. 148 ŽEMLIČKA, J.: Přemyslovci, s. 81. 149 KOPAL, P.: Státnost a rituály v Kosmově kronice, s. 163. 150 Kosmas. Kronika Čechů, s. 83. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. I/42, s. 77. 151 KOPAL, P.: Státnost a rituály v Kosmově kronice, s. 163. 152 BLÁHOVÁ, M.: Stát a vláda státu v pojetí kronikáře Kosmy, s. 137. 146

30

III. Kosmův svět Kosmas a intronizační rituál Jak chápal svatovítský děkan obec Čechů a co znamenala vůbec země v 11. a 12. století? Již zazněl model „státu středoevropského typu“,153 kde veškerá moc náleží knížeti. Rovněž ale nejde přehlédnout, jak se zdá na příkladu sněmu Čechů, existenci elit, které měly určitou moc rozhodovat o dění v zemi a muselo se s nimi také počítat. Kníže je tedy nemohl jen tak přehlížet. Na co se tedy omezovala knížecí moc a jak ji byl kníže schopný prosadit? Plošná kontrola území nebyla pro raný středověk ani tak důležitá, širší kontrola území přichází až s pozdním středověkem. Pro panovníka raného středověku bylo spíše důležité kontrolovat důležité strategické body a vybírat cla a daně. Pro vznikající politické organizace tedy nebylo možné nastolit úplnou plošnou kontrolu jak půdy, tak i lidí. Majetkové právo panovníka se omezovalo na vynucení podílu z výnosu.154 Kronikář Kosmas chápe stát jako knížectví, které symbolizovala přemyslovská dynastie. Ale podstata přemyslovského vládnutí je v charizmatické smlouvě mezi obcí Čechů a panující dynastií. Tato smlouva je symbolicky znovu a znovu obnovována právě při intronizaci nových knížat. V charizmatické smlouvě je tak smysl a legitimita české státnosti. Ale právě intronizace a intronizační rituály nejsou v ucelené podobě Kosmou vůbec zachyceny. O volbě a rituálech s nimi spojenými se Kosmas zmiňuje jen velmi skromně. Nejčastěji nastolení nového knížete popisuje slovy: „za svorného souhlasu všech Čechů byl pozdvižen … podle dědičného práva na starobylý knížecí stolec.“155 Nebo „Po jeho smrti si celý český národ, velicí i malí, z obecného usnesení a stejné vůle zvolili za knížete prvorozeného jeho syna Spytihněva, za zpěvu líbezné písně Kyrie eleison.“156 „Po jeho smrti byl jeho bratr Vratislav se souhlasem všech Čechů povýšen na stolec.“157 „Podle řádů této země byl dosazen na stolec ode všech předáků a dvořanů

153

ŽEMLIČKA, J.: České 13. století a „privatizace“ státu, s. 509-540. RUSSOCKI, Stanislav: Vznik vládního systému a způsob panování v patrimoniálních monarchiích střední Evropy. Několik diskusních poznámek. ČSČH 28/1980, s. 405. 155 Kosmas. Kronika Čechů, s. 197. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. III/60, s. 239. 156 Kosmas. Kronika Čechů, s. 103. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. II/14, s. 103. 157 Kosmas. Kronika Čechů, s. 107. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. II/17, s. 108. 154

31

kníže Břetislav Mladší dne 14. září.“158 „... se všeobecným souhlasem byl nastolen.“159 (Jedná se o knížete Bořivoje a jeho nastolení v roce 1100) „Svatopluk, …, byl dosazen na trůn dne 14. května roku od narození Páně 1107.“160 „Byl pak povýšen na stolec, když slunce dlelo v deváté části znamení Vah.“161 Kosmas téměř pokaždé zdůrazňuje důležitost souhlasu všech Čechů, který tvořil sněm. Více náš kronikář nepovažoval za důležité. Tyto rituály tedy musely být v jeho době naprosto běžnou záležitostí, nepovažoval za nutné je jakkoliv vysvětlovat, neboť všem byly naprosto jasné a chápali je. V Kosmově kronice Čechů je zaznamenáno téměř dvacet Přemyslovců, jež nastolili na knížecí stolec. Včetně nastolení Břetislava I. je jejich datování velmi nepřesné a jejich sama posloupnost je velmi zjednodušená. Kosmas (1045-1125) sám zažil devět přemyslovských knížat.162 Podrobně ale Kosmas popisuje pouze nastolení Břetislava I., okrajově Spytihněva II. a již méně podrobně nastolení Břetislava II. v roce 1092. Intronizaci ostatních knížat popisuje již jen velmi stručně. Jednotlivé ceremoniály jsou roztroušeny po celé kronice, ale přece jen se dovídáme o intronizaci knížat víc právě u nastolování jednotlivých knížat. Kosmas označuje českého panovníka různě. Od pána (dominus), vévodu (dux), přes řidčeji knížete (princeps) nebo jedinovládce (monarcha). Panující kníže zastupuje zemi navenek. Později již není země jeho, ale je mu propůjčena věčným knížetem Václavem.163 I když vládl vždy jeden z potomků Přemysla Oráče, tak právo na vládu měli všichni jeho potomci. A byli též obdařeni mimořádnými pravomocemi. Kosmovi pokračovatelé otevřeně užívají pojmu „kníže“ i pro moravské správce, tedy nikoli dux, ale hlavně principes.164 Právo rodu Přemysla Oráče nikdo nikdy nezpochybňoval. Aby však kníže získal moc a mohl se ujmout vlády nad zemí, musel projít volbou „všech Čechů“ a za jejich souhlasu usednout na kamenný stolec na Pražském hradě. Bez onoho 158

Kosmas. Kronika Čechů, s. 140. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. II/ 51, s. 158. 159 Kosmas. Kronika Čechů, s. 155. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. III/13, s. 174. 160 Kosmas. Kronika Čechů, s. 161. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. III/19, s. 185. 161 Kosmas. Kronika Čechů, s. 170. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. III/28, s. 198. 162 KOPAL, P.: Státnost a rituály v Kosmově kronice, s. 155-196. (Kosmas se narodil se za vlády Břetislava I. (1035-1055), dále zažil vládu Spytihněva II. (1055-1061), Vratislava II. (1061-1092), Konráda I. (1092), Břetislava II. (1092-1100), Bořivoje II. (1101-1107, 1117- 1120), Svatopluka (11071109), Vladislava I. (1110- 1117, 1125) a Soběslava I. (1125 -1140). A zažil také období pěti biskupů: Šebíře (1030-1067; Břetislav, Spytihněv II. a Vratislav II.), Jaromíra ( 1068-1090; Vratislav II.), Kosma (1091-1098; Vratislav II., Konrád I. a Břetislav II.), Heřmana ( 1099-1122; Břetislav II., Bořivoj II., Svatopluk a Vladislav) a Menharta (1122-1134; Vladislav I. a Soběslav I.). 163 ŽEMLIČKA, J.: Čechy v době knížecí, s. 339. 164 ŽEMLIČKA, J.: Čechy v době knížecí, s. 328-329.

32

řádného souhlasu „všech Čechů“ by se také mohla obec Čechu proti případnému uchvatiteli Pražského hradu postavit. Nicméně řádně zvolený panovník byl i hlavou celé knížecí rodiny. Ale jen výjimečně se setkáváme s titulem panovníka jako „velkého“ nebo „hlavního“ knížete. Víme, že ve většině případů volba knížete předchází těsně samotnému aktu intronizace a koná se zpravidla po smrti starého knížete. Kníže je tedy volen „všemi Čechy“, prakticky lze ovšem počítat především s předáky, kde snad větší slovo mohl mít pražský biskup. A volba a intronizace probíhá v ideálním případě na Pražském hradě.165 Přivedení knížete ke stolci a role ceremoniáře se většinou ujímá pražský biskup.166 I když v Kosmově kronice jsou zaznamenány pouze dva případy, přivedení ke stolci Břetislava I. jeho strýcem Jaromírem a přivedení ke stolci Břetislava II. pražským biskupem. Není tedy jasné, zda průvodce ceremoniálem byl součástí nastolovacího rituálu.167 Nicméně u Břetislava II. je zmíněno Kosmou i vítání nového knížete v hradní bráně před kostelem Panny Marie.168 Slavnost tedy začínala u bran Pražského hradu. Symbolika brány byla důležitá, ne náhodou byla i v Bibli v životě starozákonných Izraelců. A tak za hlaholu zvonů a veselých hrátek mládeže vítal budoucího knížete zástup kléru. Poté provázen váženou osobou, pravděpodobně biskupem, došel kandidát k trůnnímu kamennému stolci,169 kde prošel rituální proměnou a byl mu oblečen knížecí plášť.170 Poté na vrcholku Žiži byl slavnostně posazen na prastarý kamenný stolec. V Jaromírově řeči následuje aklamace, kdy lid přijímá nového knížete, a schvaluje tak volbu. Poté co byl kníže posazen na kamenný stolec a nastalo ticho, tak Jaromír představuje lidu nového knížete slovy „Hle, váš kníže! A lid poté schválí volbu provoláním třikrát „Krlešu,“ to je: Kyrie eleison.171 Aklamace tak proběhla za zpěvu písně, kdy lid zpíval píseň Kyrie eleison, která byla zároveň součástí mše, a tudíž veškerému lidu dobře známá.172 Pro dobré rozpoložení lidu byly rozhazovány peníze mezi prostý lid. „A jako když se děje při volbě knížete,

165

KULECKI, M.: Ceremoniał intronizacyjny Przemyślidów w X-XIII wieku, s. 445. KOPAL, P.: Státnost a rituály v Kosmově kronice, s. 163. 167 KULECKI, M.: Ceremoniał intronizacyjny Przemyślidów w X-XIII wieku, s. 445. 168 Kosmas. Kronika Čechů, s. 140. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. II/51, s. 158. 169 ŽEMLIČKA, J.: Přemyslovci, s. 84. 170 TŘEŠTÍK, D.: Mýty kmene Čechů, s. 155. 171 Kosmas. Kronika Čechů, s. 83. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. I/42, s. 77. 172 KULECKI, M.: Ceremoniał intronizacyjny Przemyślidów w X-XIII wieku, s. 446. 166

33

házeli přes mříže hořejší síně peníze, deset tisíc nebo ještě více, mezi lid, aby se netlačili na knížete, sedícího na stolci, nýbrž raději chytali házené peníze.“173 Po představení lidu a aklamaci následovaly přísahy věrnosti. Významné rody knížectví, včetně nevládnoucích Přemyslovců, přísahali věrnost, za účasti „publika“, lidu v roli diváka a svědka.174 Po dobu vlády nového knížete platily všechny přísahy a obnovovány byly opět s nástupem nového knížete, a nad jejich dodržováním dohlíželi starší a urození z řad „všech Čechů“. Přísahy věrnosti tak hrály v politickém životě českých zemí významné místo, a pokud byly přijímány a vyhlašovány veřejným slavnostním způsobem, tak mohly být podobně veřejným a slavnostním způsobem zrušeny.175 V Jaromírově řeči je zachycena opět významná část těchto přísah. Kdy předvolává jednotlivé rody Municů a Těpticů a žádá je o přísahy věrnosti knížeti, s tím, že nabádá Břetislava I. aby těmto poručil správu země.176 Jak se zdá, tak právě tato část Jaromírovy řeči mohla být druhou částí přísah knížeti, neboť zde je připomenuta podstata knížecí moci, ale rovněž i nabádání novému vládci, jak má správně vládnout, a tak spolu se stadickou smlouvou, kde přední země přísahali Přemyslu Oráči věrnost slovy: „Vše, co máme, i my sami jsme v tvých rukou; tebe za knížete, tebe za soudce, tebe za správce, tebe za ochránce, tebe jediného sobě volíme za pána.“177 Tvoří obě části celek intronizačních přísah knížeti. Jedná se tak o oboustrannou přísahu jak předáků, pilířů země na kterých tato zem stojí, tak i slib knížete svým věrným, že zachová právo a bude se s předními dělit o moc a vládu nad zemí. Celý rituál byl pak uzavřen slavnostní mší v kostele sv. Jiří, jak poznamenává Kosmas při nastolení Spytihněva II. 178, a po mši samotné následovala hostina na Pražském hradě, přičemž slavnostní hostina mohla být chápána jako smíření.179 V Kosmově zachycení intronizačních rituálů není zcela zřejmé, jakou roli zde hrál Vyšehrad, kde byly přechovávány lýčené střevíce Přemysla Oráče, a stejně tak i již zmíněné předávání lenních korouhví za české knížectví římským králem českému

173

Kosmas. Kronika Čechů, s. 83. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. I/42, s. 77. KULECKI, M.: Ceremoniał intronizacyjny Przemyślidów w X-XIII wieku, s. 446. 175 WIHODA, Martin: Obtížné příbuzenství. Konflikty a smiřování přemyslovských knížat. In: M. Nodl, M. Wihoda (eds.): Rituál smíření. Konflikt a jeho řešení ve středověku. Brno 2008, s. 78. 176 Kosmas. Kronika Čechů, s. 83. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. I/42, s. 77. 177 Kosmas. Kronika Čechů, s. 38. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. I/6, s. 16. 178 Kosmas. Kronika Čechů, s. 103. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. II/14, s. 103. 179 KULECKI, M.: Ceremoniał intronizacyjny Przemyślidów w X-XIII wieku, s. 446. 174

34

knížeti. Tento akt sice nemůže následovat bezprostředně po nastolení knížete, ale ideologicky legitimizuje jeho vládu ve vztahu k říši.180

Obhajoba posvátných pořádků Celou Kosmovu Kroniku Čechů tak lze pochopit jako obhajobu posvátných pořádků. Pořádků, které zaručovala knížecí moc spolu s charizmatickou smlouvou, která v ideálním případě zaručovala rovnováhu moci mezi předáky a knížetem. Rituál intronizace byl tak založen právě na této rovnováze. Ale proč bylo zachování těchto pořádků pro Kosmu tak důležité? Odpověď by bylo možno nejspíš najít v popisu vlády Vratislava II. Ten totiž symbolickou náplní svého království zpochybnil volební právo „starších země“, čímž porušil prvotní dohodu mezi obcí svobodných Čechů a přemyslovskou dynastií.181 Vratislav II. podcenil sílu tradic zakotvených v domácím prostředí. Podcenil sílu stadické dohody, která byla svorníkem ústavních pořádků přemyslovský Čech. Kosmas si byl těchto tradic dobře vědom, a tak systematicky ve svém díle umenšoval lesk Vratislavova královského majestátu právě skvělými skutky obou Břetislavů.182 Byl si dobře vědom, pro koho píše, a tak když jeho dílo pomalu, ale jistě opouštělo příšeří klášterů a kapitol, začaly pronikat jeho myšlenky mezi velmože, kteří sice neocenili Kosmovy rétorické dovednosti a intelektuální narážky, ale dokázali dobře naslouchat příběhům, jež dokládaly, že čeští předáci mají starobylé právo zaručené charizmatickou smlouvou zpečeťující právo volby nového knížete a i přímý podíl na správě země.183 Tradice zakotvené již v zakladatelském mýtu byly tak silné, že nejen zaručovaly výhradně předákům právo volby nového knížete, ale císaře posouvaly do „vedlejší“ role, kde mu náležel „pouze“ souhlas.184 Nešlo tady jen o rituální intronizaci nového knížete. Shromáždění velmožů si uchovalo značný vliv i s knížetem a spolurozhodovalo o dění v zemi. A tak události před Brnem roku 1091 se jeví jako zcela zásadní. Josef Žemlička píše, že hlavní snahou pražských knížat bylo znovu přerozdělení moravských provincií ve prospěch svých rodin, aby tak řešili své existenční problémy, ale nikdy zcela neuspěli. 185 Nevíme sice jistě, co dělali ostatní nevládnoucí Přemyslovci, jistě by všichni nemohli vládnout

180

ŽEMLIČKA, J.: Čechy v době knížecí, s. 27, 31. WIHODA, M.: Morava v době knížecí, s. 62. 182 WIHODA, Martin: Předmluva. In: Kosmas, Kronika Čechů. Praha 2011, s. 14. 183 Tamtéž, s. 14. 184 WIHODA, M.: Morava v době knížecí, s. 63. 185 ŽEMLIČKA, J..: Přemyslovci, s. 88. 181

35

dočasně v moravských provinciích. Nicméně na příkladu předáka Mstiše, kterému odejmul kníže Vratislav správu hradu, jelikož upadl v nemilost, ale nemohl již sáhnout na předákův majetek, který daroval svému kostelu.186 Slovy: „Je knížetem a pánem, se svým hradem ať učiní, co se mu líbí. Co však můj kostel dnes má, nemůže kníže odnít…“187 může vyvstat otázka, zda i Přemyslovci měli svůj soukromý majetek, kde mohli žít ostatní členové rodiny. Vraťme se ale k událostem před Brnem. Břetislava I. a Vratislava II. ještě vládli Moravským provinciím z Olomouce a snad během jejich správy vzniklo zvláštní pouto mezi Olomoucí a Prahou, kdy se právě z Olomouce posouval budoucí kníže na kamenný stolec na Pražském hradě, kde měl vládnout všem. Přičemž provinciemi chápeme rozdělení Moravy na zemské díly Olomoucký, Brněnský a později i Znojemský.188 Ovšem v testamentu Břetislava I. není o rozdělení Moravy ani slovo, což napovídá, že Břetislav I. chápal moravské provincie jako dočasné.189 Nemuselo tedy jít o žádné existenční problémy Vratislavovy rodiny, ale o snahu ovlivnit volbu, když na Olomoucký hrad dosadil svého syna. Vratislav zachází dokonce tak daleko, že vyhání z Olomouckého dílu Otovy syny. Kosmas píše: „a dal hrad Olomouc i jiné hrady svému synovi Boleslavovi, toho však zanedlouho poté, dne 11. srpna na řečeném hradě zachvátila předčasná smrt.“190 Posunutím svého syna Boleslava, syna Svatavy, do Olomoucké provincie, a zároveň přeskočením svých starších synů z prvního manželství dával jasně najevo, koho chce za svého následníka. Při obsazení Olomouce se Vratislav rozhodl ignorovat dávná rozhodnutí Břetislava I., která nemusela ostatně platit nijak jednoznačně pro následující generace Přemyslovců, ale každopádně chtěl Vratislav další pravidla uspořádání stanovit jako král.191 Také nakonec táhne k Brnu, kde podle kronikáře Kosmy chce vypudit i svého bratra Konráda, jemuž „připadlo území losem i provazcem dědictví, od otce udělené.“192 Systém posouvání knížat tak nevyšel ihned po rozvětvení přemyslovského rodu, možná i proto

186

KLÁPŠTĚ, Jan: Proměny českých zemí ve středověku, Praha 2005, s. 47-51. Kosmas. Kronika Čechů, s. 108. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. II/19, s. 111. 188 Vice JAN, Libor: Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy. Matice moravská sv. 6. Brno 2000, s. 21, s. 17-32. 189 WIHODA, M.: Morava v době knížecí, s. 252. 190 Kosmas. Kronika Čechů, s. 133. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. II/43, s. 149. 191 VANÍČEK, Vratislav: Vratislav II. (I.) První český král: Čechy v době evropského kulturního obratu v 11. století. Praha 2004, s. 215. 192 Kosmas. Kronika Čechů, s. 133. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. II/43, s. 149. 187

36

píše Kosmas o „losu a provazci dědictví“, neboť v budoucnu měli vládnout Moravě právě rodiny vzešlé od Oty a Konráda. Při dramatických událostech před Brnem, jimž Kosmas věnuje značnou část své druhé knihy, šlo o daleko víc. Zde se rozhodlo o budoucnosti královské koruny. 193 Král zde přitáhl a stál uprostřed „mocných země“194, to znamená, že zde byli všichni důležití lidé. Ovšem nejprve se Vratislavův syn Břetislav postará o to, aby přišel o život otcův milec, rádce a „člověk ošemetný“ Zderad.195 Po vraždě králova rádce Břetislav rozdělí vojsko a následuje ho ta větší a statečnější část vojska.196 Poté následuje důležitá přímluva kněžny Wirpirk. Připomíná Vratislavovi, že vede „válků více než občanskou“, ale zároveň uznává jeho svrchovanost. „Což nejsme my tvoji, a co máme, tvé?“197 Vratislav pohnut k slzám uzavírá nakonec s bratrem příměří, ale nejspíš se bál, aby se Konrád nespojil s jeho synem proti němu. V této chvíli byla situace velmi kritická, na obou stranách stáli předáci, mocní země, země byla rozdělena a hrozila válka mezi příbuznými. Vratislav nakonec situaci uklidnil, dohodnul se na přiměří a veřejně tak stvrdil seniorát včetně nástupnictví bratra Konráda.198 Roztrpčený Břetislav však vyvolává ve vojsku vzpouru a poté se stáhne do východních Čech, kde se nakonec uchyluje se svými věrnými pod ochranu uherského krále.199 Kronikář však na okraji Břetislavovy revolty poznamenal jako by stranou, že Vratislav „učinil mír ne ze srdce, nýbrž vida nezbytí“200. Zdánlivě nepatrná poznámka nabývá určitého významu až s nástupem Konráda, starší země totiž přísahali, že jej přijmou za knížete, o královské koruně nepadlo ani slovo. Kosmas snad tak mohl naznačit, že Vratislav nakonec ustoupil nátlaku urozených a vlastně i svého syna Břetislava a již přestal obhajovat projekt dědičného království.201 Bylo-li tomu tak, potom jak podotýká Martin Wihoda nešlo u Brna o malichernou osobní potyčku, či snad zajištění moravských provincií pro svou rodinu, ale o korunu, s níž čeští předáci 193

WIHODA, M.: Kníže a jeho věrní, s. 20. Kosmas. Kronika Čechů, s. 133. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. II/43, s. 149. 195 Tamtéž, s. 133. /s. 149. 196 Kosmas. Kronika Čechů, s. 135. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. II/44, s. 151. 197 Tamtéž, s. 135. /s. 151. 198 Kosmas. Kronika Čechů, s. 136. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. II/45, s. 153. 199 Kosmas. Kronika Čechů, s. 136-138. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. II/45-49, s. 151-156. 200 Kosmas. Kronika Čechů, s. 136. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. II/45, s. 152. 201 WIHODA, M.: Kníže a jeho věrní, s. 20. 194

37

nechtěli mít nic společného.202 A tak již v létě roku 1091 se Vratislav vzdává definitivně konceptu dědičného království.203 Kosmas uzavírá celé drama navrácením patronů země domů, totiž sv. Václava a sv. Vojtěcha. Dokonce tak, že tito svatí učiní nemožné a zaútočí na žalář, aby vysvobodili vězně a ti ohlásili radostnou zprávu míru. „Dosud vám i této vlasti naše přímluvy chyběly, protože od té doby, co vedla tato knížata tuto válku, více než občanskou, mezi Čechami a Moravou, jste byli nehodni milosti Boží.“204 Ale útok na žalář se rovnal útoku na samé základy společenského pořádku. Vratislav svou královskou korunou zničil boží řád, řád ztělesněný charizmatickou smlouvou, obnovující se v rituálu intronizace nového knížete. A tak s koncem Vratislavova království končí i obhajoba posvátných pořádků. Kosmas zde jasně ukázal, proč je dobré dodržovat stadickou smlouvu, a co přináší její porušování.

202

Tamtéž, s. 20. Podrobně o konci prvního Českého království WIHODA, Martin: První české království a jeho pád. Česká státnost za vlády knížete a krále Vratislava II. ĎAS 8/2005, s. 18-22. A rovněž v WIHODA, Martin: Kosmas a Vratislav. In: Querite primum regnum Dei. Sborník příspěvků k poctě Jany Nechutové. Eds. Helena Krmíčková, Anna Pumprová, Dana Růžičková, Libor Ńvanda. Brno 2006, s. 367-381. 204 Kosmas. Kronika Čechů, s. 137. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. II/47, s. 154. 203

38

Závěr Co nám Kosmas ve své kronice sděluje a jak mluví o intronizačních rituálech? Popravdě toho příliš není, ale i drobné střípky nám dávají dohromady úžasný obraz světa, který sice měl jasně dané rituály, jimiž museli při nastolování knížete projít všichni uchazeči o kamenný stolec, ale zároveň nám ukazuje svět odlišný, kdy nemuselo být vše tak jednoduché, jak se nám může zdát. Přemyslovský mýtus, který stojí na počátku všeho, nám ukazuje hned několik možných výkladů, jak chápat knížecí moc i legitimitu její vlády, stejně tak záruka pořádků v seniorátním systému, která přivedla společnost na pokraj občanské války, neboť jak nám ukazuje sněm Čechů i magická moc Pražského hradu spolu s kamenným stolcem, o budoucím knížeti nakonec rozhodli právě oni mocní země na sněmu Čechů. Kosmas si povzdychává nad neutěšenými poměry, které vládnou v zemi, ale je třeba mít na paměti, že Kosmas psal svou kroniku v letech nepokojů a válek o knížecí stolec, neboť právě mezi lety 1117 až 1120 byla situace v zemi nejdramatičtější. Kosmas potřeboval dát zemi pořádek, přinést mezi lidi řád a hlavně víru v Boží prozřetelnost, a tak začal psát svou Kroniku. Právě tak je třeba se dívat na Kosmovu kroniku Čechů. Kosmas v ní legalizuje přemyslovskou vládu, ale zároveň v proslovech, které jsou pro nás nejdůležitější, např. v Jaromírově řeči při nastolování Břetislava I.205, spíše než o samý rituál jde Kosmovi o to ukázat, jak má vypadat pravý a spravedlivý kníže. Jsou to rady a příklady a v intronizačním rituálu Kosmas vše vysvětluje, neboť kolem něj se točí vše. Kosmas v intronizaci nového knížete spatřuje záruku ochrany starých

pořádků,

což

dokazuje i

výklad

přemyslovského mýtu i Pražského hradu jakožto místa paměti, místa kamenného stolce i sněmoviště, kde se konal sněm Čechu. Všechna tato místa, instituce a atributy jsou spojeny s intronizací českých knížat a intronizačními rituály. Kosmas vidí odkaz nikoliv ve Staré Moravě, nýbrž v charizmatické smlouvě mezi kmenem Čechů a rodem Přemysla Oráče. Právě takto je třeba Kroniku Čechů chápat, číst a vykládat.206 Tato práce se snažila vzít všechny tyto faktory v potaz, dát je dohromady a vysvětlit tak jedinečnost i důvody, proč právě česká společnost v čele se svými urozenými tak lpěla na zachování těchto pořádků. Intronizační rituály zaručovaly kontinuitu dějin, spojení starých s novými. Nicméně právě při odkrývání podstaty intronizačních rituálu nám vyvstává celá řada otázek, námětů i mezer, jež by 205 206

Kosmas. Kronika Čechů, s. 83. /Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II. I/42, s. 77. WIHODA, M.: Morava v době knížecí, s. 65.

39

zasluhovaly zvláštní pozornost a studii. Pro Kosmu byl akt nastolení nového knížete velmi důležitý, nepokládal však za nutné se o něm příliš rozepisovat, mnohem důležitější pro něj bylo, aby se tak stalo vše správně, aby se stalo z vůle „všech Čechů“. Kosmovy důvody, proč zachycoval některé okolnosti intronizací pečlivěji a přikládal jim větší váhu než jiným, by jistě žádaly větší pozornost. Snad právě tato práce pomůže poodhalit tento svět, svět přemyslovských knížat, který se točil kolem bájného kamenného stolce a intronizace knížete a bude námětem k dalšímu zamyšlení. Konec této epochy, epochy kamenného stolce tak přichází až z 13. stoletím, kdy se rituál nastolení přesouvá z kamenného stolce do katedrály, ale to už jsme ve vrcholném středověku, v době která určuje naše představy o středověku vůbec, v době kdy paládiem české země jsou desky zemské a již ne kamenný stolec, který se tak stává pouhou připomínkou dávných knížat.207 V době kdy magii kamenného stolce střídá síla práva zapsaného v deskách zemských, které tak symbolicky jsou tečkou ale i místem věčného návratu doby kamenného stolce a knížat, jež na něj usedala.

207

TŘEŠTÍK, D.: Počátky přemyslovské státnosti mezi křesťanstvím a pohanstvím, s. 43.

40

Prameny a literatura Zkratky AV ČR – Akademie věd Česká Republika ČČH - Český časopis historický ČMM – Časopis Matice moravské ČsČH - Československý časopis historický FHB - Folia Historica Bohemica FRB - Fontes rerum Bohemicarum MGH - Monumenta Germaniae Historica - Leg - Leges - SRG - Scriptores rerum Germanicarum - SRG NS - Scriptores rerum Germanicarum, Nova series - SS - Scriptores MPH - Monumenta Polonia Historica - NS - Nova series SPFFBU C - Sborník prací filosofické fakulty brněnské univerzity, řada historická

41

Prameny Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih): Český ekumenický překlad. 14. vyd. Překlad Miloš BIČ, Josef Bohumil SOUČEK, Jindřich MÁNEK. Praha 2008. Annales regni Francorum. MGH SRG (6.), ed. Friedrich KURZE, Hannover 1895. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, eds. Bertold BRETHOLZ – W. WEINBERGER, MGH SRG NS II, Berlin 1923. Dětmar z Merseburku. Kronika, Edice Memoria medii aevi, eds. Jiří OHLÍDAL, Martin WIHODA, Praha 2008. Galli Anonymi Cronicae et gesta ducum sive principum Polonorum, ed. Karol Maleczyński, MPH NS II, Kraków 1952. Gallus Anonymus, Kronika a činy polských knížat a vládců, Edice Memoria medii aevi, eds. Magdaléna MORAVOVÁ, Martin WIHODA, Praha 2011. Kosmas, Kronika Čechů, Edice Memoria medii aevi, eds. Magdaléna MORAVOVÁ, Martin WIHODA, Praha 2011. Kristiánova legenda. Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily, ed. Jaroslav LUDVÍKOVSKÝ, Praha 2012. Milevský letopis. Zápisky Vincencia, Jarlocha, a Ansberta, Edice Memoria medii aevi, eds. Anna KERNBACH, Magdaléna MORAVOVÁ, Martin WIHODA, Praha 2013. Monachi Sazawiensis continuatio Cosma, ed. Josef EMLER, FRB II. Praha 1874, s. 238-269. Thietmari Merseburgensis episcopi Chronicon, ed. Robert HOLTZMANN, MGH SRG NS IX, Berlin 1935. Vincentii canonici Pragensis Annales, ed. Josef EMLER, FRB II, Praha 1875, s. 401460.

42

Literatura BARTOŠKOVÁ, Andrea: K interpretaci vnějšího valu na Levém Hradci. Archeologické rozhledy 55, Archeologický ústav AV ČR Praha 2003, s. 618-624. BLÁHOVÁ, Marie: Stát a vláda státu v pojetí kronikáře Kosmy. In: Średniowiecze polskie i powszechne 2. Prace naukowe Uniwersytetu Śląskiego w Katowicach. Edd.: I. Panic, J. Sperka. Katowice 2002, s. 115-137. BECKERT, Joseph, FROLÍK, Jan, MAŘÍKOVÁ-KUBKOVÁ, Jana. PETŘÍČKOVÁ, Jana: Nejstarší sakrální architektura Pražského hradu: výpověď archeologických pramenů. Castrum Pragense 3. Praha 2000, s. 17-95. BOHÁČOVÁ, Ivana: Pražský hrad a jeho nejstarší opevňovací systémy. In: Ježek, M., Klápště, J. (eds.), Mediaevalia archaeologica 3, Archeologický ústav AV ČR, Praha 2001, s. 179-301. DALEWSKI, Zbigniew: Wladza, przestrzeń, ceremonial. Miejsce i uroczystość inauguracji wladzy w Polsce średniowiecznej do końca XIV w. Warszawa 1996. DVORNÍK, František: Zrod střední a východní Evropy: mezi Byzancí a Římem. Praha 1999. FROLÍK, Jan, SMETÁNKA, Zdeněk: Archeologie na Pražském hradě. Praha 1997. GRAUS, František: Der Herrschaftsantritt St. Wenzels in den Legenden (Zum Quellenwert mittelalterlicher Legenden für die Geschichte I.). In: Osteuropa in Geschichte und Gegenwart. Festchrift für Günter Stökl zum 60. Geburtstag, hrsg. H. Lemberg, P. Nitsche, E. Oberländer, Köln – Wien 1977, s. 287-300. JAN, Libor: Budování monarchie českých Přemyslovců: Postřehy a úvahy. In: Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku: Mocenské souvislosti a paralely. Země a kultura ve střední Evropě, sv. 14. Eds. M. Wihoda, L. Reitinger, Brno 2010, s. 117-138. JAN, Libor: Česká a Moravská šlechta ve 13. a 14. století – otázky zrodu a kontinuity. In: Knoz, T., Dvořák, J. (eds.): Šlechta v proměnách věků. Brno 2011 (Edice Země a kultura ve střední Evropě 17), s. 38-63. JAN, Libor: Hereditas, výsluha, kastelánie. Několik poznámek k terminologii a metodologii současné historiografie přemyslovského období. Časopis Matice moravské 128, č. 2, Brno 2009, s. 461-472. JAN, Libor: Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy. Matice moravská sv. 6. Brno 2000. KALHOUS, David: Čeští velmoži 10. věku. SPFFBU, ř. C 52, č. 1, s. 9, s. 5-13. 43

KALHOUS, David: Státnost v Kristiánově legendě? K roli tradice při formování přemyslovského státu. In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky. Sborník příspěvků z konference konané dne 18. října 2005 v Brně, Země a kultura ve střední Evropě, sv. 4. Eds. M. Wihoda, D. Malaťák, Brno 2006, s. 135-155. KLÁPŠTĚ, Jan: Proměny českých zemí ve středověku, Praha 2005. KOPAL, Petr: Král versus kníže? Idea panovnické moci v Kosmově kronice. In: Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku: Mocenské souvislosti a paralely. Země a kultura ve střední Evropě, sv. 14. Eds. M. Wihoda, L. Reitinger. Brno 2010, s. 359-371. KOPAL, Petr: Státnost a rituály v Kosmově kronice. In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky. Sborník příspěvků z konference konané dne 18. října 2005 v Brně, Země a kultura ve střední Evropě, sv. 4. Eds. M. Wihoda, D. Malaťák. Brno 2006, s. 155-196. KRZEMIEŃSKÁ, Barbora: Břetislav II. Pokus o charakteristiku osobnosti panovníka. ČsČH 35, 1987. KULECKI, Michał: Ceremoniał intronizacyjny Przemyślidów w X-XIII wieku. Przegląd historyczny 75, 1984, s. 441-451. NOVOTNÝ, Václav: České dějiny I/2. Od Břetislava I. do Přemysla I. (1034-1197). Praha 1913. NOVOTNÝ, Václav: České dějiny I/1. Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha. Praha 1912. POLANSKÝ, Luboš: Nálezy mincí na Pražském hradě a počátky vlády Soběslava I. (1125-1140). In: Dějiny ve věku nejistot: Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka, eds. Klápště Jan, Plešková Eva, Žemlička Josef. Praha 2003, s. 220-230. RUSSOCKI, Stanislav: Vznik vládního systému a způsob panování v patrimoniálních monarchiích střední Evropy. Několik diskusních poznámek, ČSČH 28/1980. SADÍLEK, Josef: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů (antické a biblické motivy). Praha 1997. SCHMIDT, Roderich: Die Einsetzung der böhmischen Herzöge auf den Thron zu Prag. In: H. Beumann, W. Schröder (eds.): Nationes I. Aspekte der Nationenbildung im Mittelater. Sigmaringen 1978, s. 439-463. TŘEŠTÍK, Dušan: Mýty kmene Čechů (7.-10. století) Tři studie ke „Starým pověstem Českým“. Praha 2003. 44

TŘEŠTÍK, Dušan: Počátky přemyslovské státnosti mezi křesťanstvím a pohanstvím. In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky. Sborník příspěvků z konference konané dne 18. října 2005 v Brně, Země a kultura ve střední Evropě, sv. 4. Eds. M. Wihoda, D. Malaťák. Brno 2006, s. 25-46. VANÍČEK, Vratislav: Vratislav II. (I.) První český král: Čechy v době evropského kulturního obratu v 11. století. Praha 2004. WEGENER, Wilhelm: Böhmen, Mähren und das Reich im Hochmittelalter. Untersuchungen zur staatsrechtlichen Stellung Böhmens und Mähren im Deutschen Reich des Mittelaters 910-1253, Köln - Graz 1959. WIHODA, Martin: Kosmas a Vratislav. In: Querite primum regnum Dei. Sborník příspěvků k poctě Jany Nechutové. Eds. Helena Krmíčková, Anna Pumprová, Dana Růžičková, Libor Ńvanda, Brno 2006, s. 367-381. WIHODA, Martin: Kníže a jeho věrní. Kosmas o světě předáků a urozených. In: Nodl, M., Wihoda, M. (eds.): Šlechta, moc a reprezentace ve středověku. Praha 2007 (CMP 9), s. 11-31. WIHODA, Martin: Morava v době knížecí 906-1197. Praha 2010. WIHODA, Martin: Obtížné příbuzenství. Konflikty a smiřování přemyslovských knížat. In: M. Nodl, M. Wihoda (eds.): Rituál smíření. Konflikt a jeho řešení ve středověku. Země a kultura ve střední Evropě, sv. 8. Brno 2008, s. 71-84. WIHODA, Martin: První česká království. In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky. Sborník příspěvků z konference konané dne 18. října 2005 v Brně, Země a kultura ve střední Evropě, sv. 4. Eds. M. Wihoda, D. Malaťák, Brno 2006, s. 67-100. WIHODA, Martin: První české království a jeho pád. Česká státnost za vlády knížete a krále Vratislava II. ĎAS 8/2005, s. 18-22. WIHODA, Martin: Sněmy Čechů. In: Knoz, T., Dvořák, J. (eds.): Šlechta v proměnách věků. Brno 2011 (Edice Země a kultura ve střední Evropě 17), s. 19-38. ŽEMLIČKA, Josef: Přemyslovci. Jak žili, vládli a umírali. Praha 2005. ŽEMLIČKA, Josef: „Dvacet pánů“ české země. K vymezení panujícího rodu v 11. a 12. Století. ČMM 117, 1998, s. 293–309. ŽEMLIČKA, Josef: „Politický kalendář“ přemyslovských Čech. ČČH 89, 1991, s. 3147. ŽEMLIČKA, Josef: Čechy v době knížecí (1034-1198). Praha 2007. ŽEMLIČKA, Josef: České 13. století a „privatizace“ státu. ČČH 101, 2003, s. 509-540. 45