Předmluva
Úvod kroniky je bezprostředním zachycením myšlenek jazykem doby první poloviny dvacátého století a je ponechán v původním znění. Následující a další části kroniky jsou upraveny do výslovnosti začátku 21. století. Pasáže původního textu jsou upraveny tak aby byly pokud možno plynule čitelné, jsou vynechány opakující se údaje a opraveny překlepy a zkomoleniny vzniklé přepisováním na psacím stroji. Nedomnívám se, že by čeština Josefovy kroniky byla v současné době historicky cennou. Provedené jazykové úpravy se snaží, ze strohých dat zachycených v dobových kronikách a přepsaných do Josefovy kroniky, vytvořit souvislý text. Pozdější údaje asi od roku 1700 jsou historicky znovu ověřeny. Při historickém ověřování se ve dvou případech objevují drobné nesrovnalosti v rodových osobách, které nejsou v Josefově kronice uvedeny. Pro nedostatek času se nepodařilo osoby správně zařadit do souvislostí, a proto je původní text Kroniky ponechán. Na tyto nesrovnalosti musel pan Josef narazit, nicméně se jimi buď nezabýval nebo je, jako já, nedokázal zařadit a nebo jsem já něco přehlédl. Je zjevné, že v kronice Vališů je popisována především hlavní rodová větev a tak z neúplných historických zápisů v novoměstských kronikách je možné pozorovat i osoby, které nejsou v Josefově kronice uvedeny a nebo nebyly mnou vhodně zařazeny při ověřování. Také to mohly být osoby poněkud vzdálené, které však dobové úmrtní kroniky zařadily mylně nebo se jedná o osoby jež se na stáří k původní rodině uchýlili a na gruntě pouze zemřely. Nicméně, uvedené skutečnosti, na kvalitě kroniky rodu Vališů nic nemění. Doplněním kroniky o boční větve může vzniknout další díl kroniky. Různé informace naznačují, že s původem rodu Vališů může být historie rodu ještě zajímavější. Zejména by bylo vhodné prozkoumat kroniky z okolí Žďáru, Obyčtova, Třeboně, kroniky české z území kolem Nepomuku popř. i pražské prameny. Domnívám se, že jsou patrně dvě možnosti příchodu našeho jména do Jiříkovické lokality. Je však otázkou, co vlastně sledovat? Osoby nebo jméno Vališ? Jak víme rodové jméno se začalo používat až na přelomu 14 a v první polovině 15 století. První možností je příchod našeho jména ze saských nebo anglických končin. Tato cesta by vedla přes tehdejší kulturní centra, protože by se patrně jednalo o kolonisty. V těchto lokalitách by se zachovala jména ponechaných jedinců, dále postupující rodiny. Tak se mohl jedinec Vališ dostat až do Jiříkovic. Druhou možností je příchod předků odjinud, možná z blízkých lokalit nebo s postupující kolonizací či kolonizátory z původních českých nebo moravských území. Jméno v době zavádění rodových jmen mohlo znamenat nějaké označení v přeneseném smyslu slova a bylo prostě na dané osoby importováno, nebo „přilepeno“ jak uvádí Josef, stylem „Vlašský“ nebo jak jsem zjistil - Vališ – údolní, zemědělský člověk, hospodář. Jasné zmapování našich předků je však náplní části života profesionálních historiků, nikoliv nás, jinou profesí zaměstnaných, amatérů. Pro nás příslušníky rodu, je kronika, byť dodatečně sestavená, nesmírně důležitým dílem a počinem. Pomáhá nám v uvědomění naší existence a svébytnosti ve více jak půl tísíciletých návaznostech, které jsou jiným rodinám odepřeny a naopak dopřávány jen vládnoucím rodům a hrdinným vládcům.
Kronika rodu Vališů není kronikou politicky či vládou zdatného rodu, naopak je kronikou nevýznamného rodu obyčejných osadníků, zemědělců a je protikladem těmto vznešeným kronikám. Vždyť hrdinství našich předků je srovnatelné s vládci a možná je i větší. Rod přežil staletí v každodenního zápasu s přírodou a vychoval spoustu potomků kteří se rozešli po celé zemi. Vytvořil část toho, čemu se říká, národ. Kdyby byli vládcové bez národa, čím by byli?
Ing. Ivan Vališ 13. 2.2005
M 0 T T 0 Historická krása života sleduje rodové neznámé.
nejen děje lidstva, ale i
předky a odkrývá, roušku temnoty
nad tím, co nám bylo
Ú v o d Tato kronika rodinná byla, sestavena na podkladě „Historie a hospodářského vývoje obce Jiříkovic", takže veškeré údaje jsou
podloženy historickými daty. Zájem každého rodáka je, aby poznal nejen historii své
rodné
obce,
archivních jejich
ale
i
svého
rodu,
aby
tak
ze
zachovalých
záznamů a matrik získal přehled o svých předcích a
životě.
Proto
je
třeba
se
zamysliti
do
dávné
minulosti, kdy naši předkové žili životem primitivním, často za těžkých podmínek životních, neboť v tehdejší době bylo třeba
přírodu
životní
si
existence
podmaňovati, v
těch
aby
mohla
nejnutnějších
býti
složkách.
zajištěna Proto
je
nejen zajímavé, ale i poučné sledovati postupnou práci předků, kterou se snažili zajistiti lepši podmínky životní budoucnosti svým
potomkům.
sebezapření, neboť
Byla
to
práce,
která
vyžadovala
mnoho
poddanské jho neponechávalo svobodnou vůli
osadníkům, neboť byli
spjati různými povinnostmi a nařízením
tehdy vládnoucího feudála,
t.j. kláštera žďárského.
Během této dlouhé epochy jedno rodové pokolení budovalo, druhé
vybudované
zemědělství
zlepšovalo.
Přesto
pokrok
v
šel v těchto starých dobách velmi pomalu, mnohdy
se i za nepředvídaných okolností, přes tyto nepříznivé směřoval
k
na desítky let zastavil. I
okolnosti poddanského ujařmění, vývoj
rodový ve zlepšování podmínek neboť
postupný
svému
existenčních byl nezadržitelný,
vytčenému
cíli,
poddanská a svobodně vydechnouti jako člověk
zlomiti
pouta
volný, svobodné
vůle a svobodného žití. Toto poddanské jho trvalo
staletí,
neboť od r. kolonizace 1269 do zrušeni roboty roku 1848, uplynulo 579 let. Od této doby počala nová etapa, kdy existenční podmínky hospodářského života počaly se lepšiti, tempo pokroku bylo nezadržitelné, jak ze stanoviska soukromého života, vzdělání, tak i po
stránce zemědělského podnikání.
Proto třeba, aby v každém rodu bylo pátráno po předcích , kteří měli zásluhu na budovatelské práci rodové a zjistiti tak rodové stáří, které je nezbytným k sestavení rodokmenu. Sestavený rodokmen je důležitým dokladem každého rodu, který přináší světlo do rodového dění novým generacím.
Z těchto důvodů výše uvedené řádky byly impulsem k napsání kroniky
rodu
Vališů,
skýtající
přehled
nejen
o
záznamech
rodinných, nýbrž i o všech zjistitelných předcích, nalezených v
matrikách,
pozemkových
knihách
a
jiných
archivních
záznamech. Zvláštním pokolení získaných
rodu
přáním Vališů
pisatele dále
této
kroniky
pokračovalo
na
je,
aby
dnešní
těchto
pracně
rodových záznamech, aby tak tato cenná kronika
mohla býti předávána budoucím pokolením.
Jihlava dne 1.dubna 1966
Josef Vališ - Jiříkovský
R o d
V A L I Š Ů
Jako dub staletý - rod tvůj se nese, kdys jako stromeček zasazen byl, vyrostl, zmohutněl, v horském to lese, silnými větvemi odnože kryl. Vy jste jen větve zdravého stromu, s nimiž si osud občasně hraje, staletí rodu je z toho domu, kde láska a věrnost, pospolu zraje. Ta vaše láska k hroudě se pojí, nad kterou život radostí pěje, ten bude sklízet úrodu svoji, kdo v srdce vaše - dobro jen seje.
Stručný rodokmen rodu Vališů na Vališovém v Jiříkovicích Pro Karla, Františka, Marii, Josefa, Rudolfa a jejich děti.
zpět ke kořenům 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.
8.
Karel Vališ , ☺ 18. 7.1856 † 18. 6.1913 Marie Vališová, rozená Janů z Hlinného čp.4. ☺ 3. 4. 1861 † 9.12.1953 Josef Vališ, ☺16. 4. 1829 † 20. 5.1858 Kateřina Vališová, rozená Sáblíková ze Slavkovic. ☺ 17. 4. l830 † 31. 1.1904 Josef Vališ, ☺ 20. 1.1787 † 8. 5.1856 Veronika Vališová, rozená Stará z Radňovic čp.11. ☺ † Jakub Vališ, ☺ 23. 7.1760 † 8. 2.1810 Apolonie Vališová, rozená Pokorná z Vysokého. ☺ 9. 3.1767 Filip Vališ, ☺ 5. 4.1730 † 8. 7.1804 Veronika Vališová, rozená Slámová z Počítek. ☺ 6. 9.1733 † Tomáš Vališ, ☺ 14.12.1691 † 1760 Johanka Vališová, rozená Šošková z Radňovic. ☺ 10. 5.1696 Jan Vališ, ☺ 1674 † 6.10.1723 a. Zuzana Vališová, rozená Škarohlídová, sňatek před r.1677 b. Rosina Vališová, " Mikšová z Radňovic, sňatek r.1684
Matěj Vališ, ☺ 1631 † 30.10.1679 Rozina Vališová, rozená Vystrčilová, Sklený. ☺ 5. 3.1622 † 9. Mach Vališ, ☺ kolem 1583 † 1619 ? Kateřina Vališová, rozená ? 10. Matouš Vališ, (přízvisko Matula).
☺ před r. 1583 11. Václav Vališ, ( Matula) uváděn r. 1576 12. Pavel uváděn r. 1462 13. Girzik uváděn r. 1269
†
?
Z historie Dle klášterního urbáře ždárského z r. 1462, jsou poddaní osadníci v Jiříkovicích uváděni pouze křestním jménem. Příjmení bylo zaváděno postupem doby. V tomto urbáři možno uváděného Pavla, obhospodařujícího 3/8 lánů, považovat za předka rodu Vališů. V této době je současně rodový předek uváděn v urbáři kláštěrním z r. 1462 v Obyčtově pod názvem „Vališ na Vališovém“.
Z uvedeného rodokmenu je možné usuzovat, že rod Vališů snad byl ještě starší, avšak přímé doklady zde chybí. Vždyť osada Jiříkovice není ani uvedena v prvním klášterním urbáři z r. 1407, což se dá vysvětliti tím, že v době úpadku žďárského kláštera vlivem různých nájezdů žoldáckých hord a husitskými válkami, byly mnohé klášterní statky uchváceny sousedními feudály, které pak do r.1462 byly právoplatně klášteru vráceny a zaznamenány do urbáře. Proto doba od r. 1269, kdy byly Jiříkovice darovány klášteru do r. 1462 je zahalena temnou rouškou, neboť bylo mnoho klášterních záznamů zničeno nejen válečnými nájezdy, ale i požárem kláštera samého. Velmi cennou je zachovaná darovací listina z r.
1269, kterou Smil z Lichtenburku daroval osadu Jiříkovice
žďárskému klášteru. Tato darovací listina je uváděna v následující kapitole v plném znění.
Kresba Ing. Josefa V. asi 1960-65
Snímek z r. 2003, pohled od silnice Žďár – Nové Město n.M.
Perspektivní pohled do prvopočátku obce Jiříkovic v souvislosti s prvním lokátorem Girzikem
Tam, kde dnes na úpatí kopců leží Jiříkovice, rostl od
dávných dob rozsáhlý
les, jako součást velkého pohraničního hvozdu, který se táhl po hranicích Českomoravské
vrchoviny
jako
neproniknutelná
hradba,
bránicí
žoldáckým
nájezdům cizích vojsk z Čech do Moravy a opačně. Tento prales stál zde již od pradávných dob, jehož podstatou byly hlavně porosty smrkové, v menším zastoupení rostly zde i jedle, borovice, též břízy. Lesní porosty byly ošaceny šedými lišejníky, které dodávaly těmto velikánům majestátního vzhledu. Břízy se svými bílými hávy většinou rostly na chudších půdách a na pokraji lesa. Les nebyl ve svém složení stejnoměrný a netvořil v katastru jiříkovském jednotný celek, neboť zde byla pustá
a neúrodná místa, většinou štěrkovitá a
kamenitá, na kterých rostlo jen křoví, zastoupené většinou porosty lískovými, hlohovými a jinými divokými křovinami, které tvořilo neproniknutelnou hradbu a bylo propleteno hadovitě se táhnoucími ostružinami a malinovými porosty. Tam, kde slunko mělo jen trochu přístupu do těchto porostů, byla půda převážně porostlá vřesem, borůvčím, brusinkami a jahodníky. V tomto lese byly zastoupené porosty nestejného stáří neboť zde bylo možno vidět stromy 200 až 500 let staré, generačního významu, které si zachovaly svoji reprodukční schopnost. Mezi jednotlivými lesními porosty byl sváděn neustálý existenční boj, při kterém vždy jedinci
silnější vítězili, poněvadž slabé jedince
přerůstaly, zastiňovaly je a ubíraly jim životní prostor nad i pod zemí, čímž přivodily jejich předčasné zmírání. Naznačený vývoj lesa se děl podle přírodních zákonů nerušeně. Růstu lesa napomáhala sama lesní půda,
pomalu, klidně a
která dle možností byla
udržována ve svěžím živinovém stavu. Živiny do půdy přicházely z tlejících těl lesních velikánů, zachvácených marasmem stáří, jejichž zesláblá těla, která kdysi pyšně krášlila svými korunami lesní horizonty, byla velkými sněhovými vánicemi, vichřicemi a ledovými námrazy povalena k zemi, kde hniloba dokončila jejich život a rozleptala jejich zesláblá těla, která pomalý rozklad přeměnil v živnou, humusovou prsť, která skýtala mladým generacím potřebnou obživu. Na jiříkovickém katastru byla i fjordovitě táhnoucí se bažinatá lužní údolí, která byla porostlá četnými olšovými křovinami a stromy. Vedle jívových porostů rostly ojedinělé vrby a na sušších místech jeřáby a řídké skupinky smrků nebo borovic. Byla tu bažinatá údolí, která v mnohých místech nedovolovala chůzi bez nebezpečí utonutí.
Podobně vypadalo lesnaté a zádumčivé území na vrcholu vysočiny, které bylo přiděleno osadě Jiříkovicím. Tomuto území se život dlouho vyhýbal pro jeho drsné podnebí, mrazivé zimy, velké vánice a osamělost místa. Půda zde byla velmi chudá, místy písčitoštěrkovitá, bohatá na kamení, což předpokládalo těžké tehdejší i budoucí hospodaření. Přesto se podařilo příznivci žďárského kláštera Smilu z Lichtenburku tento kraj kolonizovat. Již před r. 1269 byly založeny Jiříkovice, které pak dne 14. února t.r. daroval se souhlasem své manželky Elišky, žďárskému klášteru i s
příslušenstvím. Toto darování se stalo za opata
Vinricha z Waldsas (1262 – 76). Kolonizací dosud nedotčených oblastí počala nová doba ve znamení oživení tohoto kraje, kdy přišlí osadníci věnovali své srdce, svou lásku a nezbytnou těžkou práci půdě, kterou obdrželi přídělem od svého feudála. V prvé řadě museli podniknouti urputný boj s přírodou o každou píď panenské půdy, aby tuto mozolnou prací dle možnosti zúrodnili, aby se stala zdrojem výživy přistěhovalým osadníkům. Urputným zápasem
s přírodou se nesměli ve své práci zastavit. Zanedbáním
dalšího obdělávání získané půdy by ztratili to, co pracně nabyli neboť příroda se znovu hlásila o svoje právo. Zanedbané pole znovu zarůstalo plevelem a křovitými porosty. Neobdělávaná a zpustlá půda přestávala rodit a člověk by byl nucen tuto půdu znovu pracně dobývat aby ji přivedl k plodnosti.
Snímek z r. 2002
č.p.1 Statek Vališů
Pro osadníky to nebyla lehká práce. Slovo „Kopanice"
se zachovalo až do
počátku 20 stol., jako vzor těžké mozolné práce motykou a hákem při zpracování lesní panenské půdy. Podobně i kácení lesních velikánů nebylo maličkostí. Nedokonalým lesním kacebním nářadím bylo těžké pracovat, kácet, opracovávat a odvážet tyto veliké kusy klád. Již od starých dob se zachovala v jiříkovickém katastru pojmenování tratě „Dřevniště“. Podobně i pojmenování parcel „Lísky“, naznačuje, že na území jiříkovického katastru byly některé parcely porostlé lískovými keři, které byly většinou vypalovány. 0 kamení zde nebyla nouze a v josefínském katastru je
možno zjistit, že na jiříkovickém území bylo na 800 kupek a kup sebraného kamení, roztroušeného po jednotlivých pozemcích gruntů, hlavně čp. 10, 12, 15, 19, které se obyčejně hromadilo po desetiletích a staletích kolem krajů obdělávaných políček.
Tyto kupy a hradby kamení se na mnohých místech udržely skoro až do konce 19. století.
Darovací listina vesnic Jiříkovic a Radňovic klášteru žďárskému Smilem z Lichtenburku roku 1269. (Stát.archiv, Brno knihovna č. II.-14536, str. 27 Urkundebuch XV.). Diplomatische Sammlung historischer Merkwurdigkeiten aus dem Archive des graflichen Cisterzienserstifts in Mahren von Steinbach II.Theil.,Prag 1783.
Emilo de Lichtenburch vilas Girzikowitz et Radniowitz, et poenas pecuniarias a subditia Zarensibus in terris suis incurrendas Monasterio donat, homines vero Zara subjeflos, ab omni Telonio per suum soluendo liberat, cz eximit d.d. XVI: Februarii, Ao, 1269. Nos Zmilo dictus de Lichtenburch una cum carissima Uxore nostra Elisabeth, universis tam presenti etati, quam future in Christo posteritati, in perpetuum. Gue geruntur in tempore, labuntur cum tempore, nisi scriptis et dictis testium perhennentur. Hinc est quod tenore presentium perhenni constare uolumus nocioni, quia diuina inapiratione conpuntium, de consensu et voluntate Elizabeth Uxoris nostre, et liberarum nostrorum ad honorem summi dei et intemerate matris eius virginis gloriose, matura deliberacione prehabita, duas villas Gursichowiz 1. et Rednowiz uulgariter nuncupatas sitas in Olomucense diocesi, Claustro dicto Sar, guod fons Scte. Marie intulatur Ordinis Cysterciensis pragensis dyocesis, cum omnibus suis attinentiis cultis et incultis, siluis pratis, pascuis piscationibus, venationibus, perpetuo,contulimus possidendas, tali conditione, quod post morten nostram et Uxoris nostra, in anniversariis, de dictis villis fratrilous in Conuentu
quanto melius poterit, ministretur. Uolumus etiam ut si homines memorati claustri in quibuscunque nostris hereditatibus qualicumque modo fore fecerint, des omnibus prouentibus et emendis, que nobis de ipsorum excessibus possent cedere et deriuari liberi sint et absoluti, sed post latam sentenciam, cum culpis at dominum abbatem remittantur pro suis deméritis puniendi. Concedimus nihilominus, ut homines sepedieti Claustri negotiando hinc et inde ad omnes cinitates nostras et villas forenses libere transeant et ab eisdem per offíciales nostros niehilo penitus exigatur. Ut autem hec nostra donacio et contitutio testamenti perpetuum firmitatis robur obtineat, presens Instrumentum exinde confectum sigilli nostri munimine fecimus communiri. Huius rei teotes sunt Nobilis vir Dominus Gallus miles, et Gurzic 2. et Woytich milites. Dominus Jacobus sacerdos et procutor. Dominus Heynricus Plebanus de Zlapans. Gerlacus notarius et alii quam plures. Acta, sunt hec Anno gracia M.C.C.LXIX. In Sumerburch XVI, Kalendas Martij. Ex originali cum sigillo laeso in archivo ejusdem monasterii. Excusum incorrectius apud Steinbach - II.27. 1./ Nunc Girzikowicze. 2./ Idem ac Cirik Sen.Georgius. XVIII. Smil de Lichtenburg monasterio Zarensi villas Girzikowice et Rad owice donat, et homines monasterii a thelonea eximit.Act.XVI.Kal. Martii. Codex Diplomaticus et epistolaris Moraviae. (Svazek IV.) ab Annis 1268 1293.
Přeloženo My Smil, zvaný z Lichtenburku, spolu s nejmilejší manželkou svou Eliškou na věčnou paměť všem lidem, jak věku přítomného, tak i budoucím potomkům v Kristu. Co se koná v čase a časem i pomíjí, nezvěční-li se to písemně a výpovědí svědků. Proto touto listinou chceme ve věčnou známost uvésti, že jsme z božího vnuknutí a
za souhlasu Elišky, naší manželky, i našich dětí, a po zralé úvaze darovali ke cti Boha nejvyššího a neposkvrněné jeho matky, slavné Panny, klášteru, řečenému Žďár, jenž se nazývá studnice Panny Marie, řádu cisterského v diecesi pražské, dvě naše vsi, zvané Jiříkovice a Radňovice, které leží v diecesi olomoucké, se vším jejich příslušenstvím, rolí oranou i neoranou, lesy, lukami, pastvinami, rybolovem i lovem, aby je na věky vlastnili, a s takovou však podmínkou, aby se po naší smrti i po smrti naší manželky, z výnosu těchto vsí přilepšilo, jak bude nejlépe možné bratřím v konventu. Stanovíme také, proviní-li se lidé jmenovaného kláštera kdekoliv a jakkoliv na našem dědičném majetku, aby byli osvobozeni a prosti ode všech poplatků a pokut, které by nám za jejich provinění mohly patřit, tak ale, aby po vyhlášeni rozsudku
byli posláni k panu opatovi k potrestání za svou vinu.
Povolujeme také, aby lidé jmenovaného kláštera na cestách za obchodem sem a tam volně přicházeli do všech našich měst a městeček a jimi svobodně procházeli a aby naši úředníci vůbec nic od nich nepožadovali. Aby toto naše darování a ustanovení dosáhlo stálou platnost testamentu, opatřili jsme tuto listinu naší pečetí. Svědky této věci jsou vznešený muž, pan Havel rytíř a Jiřík a Vojtěch, rytíři, pan Jakub, kněz a prokurátor pan Jindřich, farář v Šlapánově,
Gerlach, notář a jiní
mnozí. Stalo se léta minulosti 1269, šestnáctého dne před kalendami březnovými na Sumerburku (asi Lichtenburku !). (Smil z Lichtenburku, sídlem v Přibyslavě a na Německém, dnes Havlíčkovém Brodě, nebo na Světlici či Lichtenburku).
Jak vypaldal příděl půdy usedlosti čp. 1. dnes na Vališovém. V r. 1269, byly Smilem z Lichtenburku za souhlasu jeho manželky Elišky, darovány Jiříkovice žďárskému klášteru. Při zakládání kláštera po roce 1200 byly zakládány a organizovány i usedlosti a osady v zájmové oblasti. Ustanovený lokátor Girzik, který měl na starosti kolonizaci Jiříkovic musel vyhledat takové místo, aby založená
osada měla svoji budoucnost, nepustla a
osadníci zde nalezli pramen své obživy. Proto se musel přidržovat následujících směrnic: 1. Musel vyhledat vhodné místo pro založení osady s ohledem na budoucí zakládání polí. 2. Bylo nutno se přesvědčit se o dostatečném množství pitné a užitkové vody. 3. Rovněž bylo nutno přihlížet k možnostem odvodnění zamokřených a bažinatých míst, hlavně luk, které byly překážkou hospodářského rozvoje osady. 4. Vymezit vhodná místa pro stavbu provizorních srubových budov pro ubytování a hospodářské potřeby a výrobu. 5. Označit lesní úseky potřebné k vykáceni lesních porostů a k vypálení podrostů. 6. Přesvědčit se o vhodnosti lesní půdy na přeměnu v pole s ohledem na hloubku ornice a sklon povrchu. 7. Zřídit nejnutnější spojovací cesty pro potřeby provozu, pro hospodaření a spojení s městečkem Žďárem a posléze i s Novým Městem. Obvykle lokátor, který měl na starosti zakládání osady, obdržel za zásluhu nejlepší část půdy přidělené osadě. A zpravidla byl podle tehdejšího zvyku, vrchností jmenován rychtářem, založené osady. Stal se prostředníkem mezi vrchností osadníky. Obyčejně si lokátor zvolil nejvhodnější nebo nejlepší půdu, aby existenční a hospodářské podmínky mohly být trvale zajištěné.
a
jeho
Podobně bylo
přihlíženo i k soběstačnosti ostatních usedlíků.
K lokátorské usedlosti, dnes gruntu čp.1. Vališovému, byla přidělená lesní půda. Vykazovala asi následující rozvrstvení: Sama osada Jiříkovice je typem „jiterní“ osady, neboť její založení spadá před nebo do poloviny 13. století a stávající usedlosti
jsou rozloženy po obou stranách
nevelkého potoka, jehož břehy se mírně svažují. Jednotlivé selské usedlosti, které zde
dříve stály, byly samostatné s dostatečným volným odstupem. Současně
situované chalupy zde v této době nebyly. Takové jiterní vesnice se mohou protahovat do délky, podél přidělených jiter půdy, což u vesnic „okrouhlic“, založených v dřívějším 11. a 12. století, nebylo. Usedlost lokátorova tedy byla na počátku vesnice, kde je dnes selský grunt čp. 1. a ostatní grunty byly v patřičných vzdálenostech rozloženy na mírném úbočí kopců lemujících vzniklou osadu, jak naznačuje malý náčrt.
Chalupy ve volných prostorách mezi grunty byly stavěny až v pozdější době, asi v polovině 18. století. Podobně i hodně velké návsí bylo zčásti postupně zastavěno. Přidělená lesní půda k zemědělské usedlosti lokátora
nebyla ucelená.
Původní pravidelný les se táhl od stavení až k dnešním rybníkům. Tam, kde dnes vede „Horní cesta“, byl les pravděpodobně velmi špatně vzrostlý, více zakrnělý, neboť písčitý a štěrkovitý
podklad byl živinově hubený. Byly zde patrně více
zastoupeny hlohové a lískové keře, které doplňoval vřes, šlahounovité ostružiny a další, z dnešního pohledu, plevelné porosty. K obdělávání se tato půda nehodila, proto jí bylo v pozdější době využito jako příhonu pro dobytek na vzdálenější pastviny. Polní cesty musely být osadníky postupně budovány. Tam, kde se dříve říkalo na „Jámě“, blíže polního kříže „u Prostřední cesty“, bylo mnoho kup kamení a skála. Ty zaujímaly plochu skoro dvou měřic (dle josefínského katastru). Od Prostřední cesty až k hranicím katastru radňovského byl asi les smrkový a borový. I zde byla půda dost kamenitá, čehož důkazem je t.zv. „Pořadí“, kde bylo po staletí uskladňováno sesbírané kamení z polí, které zde doposud tvoří hranici mezi sousedními grunty. Vedle lesních porostů byly zde i četné lískové a hlohové křoviny. Od stavení k jihu se táhla vlhčí lužní louka, která zvláště ve své dolní části byla bahnitá. Les „Hrázka" v dřívějších dobách křovinami s bohatým údolí, které
zde nebyl. Bylo zde místo porostlé
kapradinovým porostem. Nejbahnitější část pastvin tvořilo
se táhlo od rybníku „Dvouhrázníku", ve směrech mírného sklonu v
povodích, kde se dnes nachází Vališové rybníky. Úzké údolí bylo porostlo četnými keři, a olšemi, zvláště v dolní části zvané „Ve volšinách“ pod „Prostředním rybníkem". Teprve kolem r. 1650 byla louka v této kotlině, lépe řečeno pastvina, odvodněna zřízením třech rybníků. Horního, Prostředního a Dolního, které se do dnešního dne zachovaly.
Za touto kotlinou směrem k později kolonizovanému území, kde vznikla Lhotka, se táhl smrkový a borový les, který náležel k lokátorově usedlosti. Hranice v této době byly problematické, poněvadž je většinou tvořily jen stromy a kameny, které časem podlehly změnám a vrchnost žďárského kláštera nedokonalého značení využívala. Pro jakékoliv změny ve svůj prospěch měla volné ruce. Tak asi vypadá stručný nástin přidělené půdy k selské usedlosti lokátora Girzika (Jiříka). Přesných hranic v tehdejší době stanoveno nebylo. Přidělená půda měla být zkultivována na polnohospodářské kultury, čímž lesní plochy měly ustoupit, v postupném kultivačním procesu, přeměnou na pole, louky a pastviny. Lesů poznenáhlu probíhající kultivací ubývalo a klášterní správa si počala lesů více vážit jako stálého zdroje příjmů a hleděla stávající lesy, které nebyly do roku 1726 zkultivovány soustředit pod svoji správu jako vlastní majetek, přestože byly právoplatně k jednotlivým usedlostem přiděleny. Nebyly to lesy pěstované, nýbrž samorostlé, které vyrostly na pozemcích, jež zůstávaly ladem, poněvadž je uživatelé nemohli obdělávat a hnojit pro nedostatek hnojiva, Pro malou komunitu osadníků by nebyly zvládnutelné, zvláště v počátcích kolonizace. Ponechávaly se ladem také jako zdroj dřeva a rezerva území poněvadž mohly sloužit jako pastviny. Byly však případy, kdy si každý sedlák ponechal kus přiděleného lesa pro vlastní potřebu. Avšak tyto lesy byly sedlákům odňaty před sestavením tereziánského katastru. Proto museli sedláci přiznávat revisitační komisi zemědělskou půdu, vzniklou od roku 1664 do roku 1726 kultivací ploch z panských lesů. Lesy, které v tereziánské době z roku 1749/50 ještě zůstaly nezkultivované, nejsou více v tereziánském katastru vedeny jako majetek selský, nýbrž jako majetek panský. Klášterní správa ponechala tyto lesy jen těm
sedlákům nebo obcím, kde bylo možno prokázat
potvrzením, že tyto lesy jim právoplatně náleží. Tak pozbyla obec Jiříkovice po staletí užívané lesy, podobně i ostatní selské usedlosti v Jiříkovicích, na něž nebylo pádných dokladů. Příkladem jsou lesy při gruntě Vališovém za „Rybníky" a „Vališky". Byly to opětovně lesem zarostlé pastviny, které
poskytovaly jak palivové, tak i
užitkové dříví v rozloze asi 30 jiter. Zvané „Vališky" byly pastvinou u Dolního rybníku v rozloze 10 jiter a pastviny „Za rybníky", asi 20 jiter. Není ani nutné podotknout, že kultivace lesní půdy pokračovala velmi pomalu pro nedostatek pracovníků, potahů, vhodného nářadí, sil a času. Hospodářskou situaci obce a sedláků v dobách roboty ještě více stěžovaly povinnosti k vrchnosti. Obyčejně zemědělci si hleděli obdělat nejbližší půdu u své usedlosti a postupně ji o úrodnější a vzdálenější půdu rozšiřovali. Bylo třeba zajistit půdní podklad orné půdy,
která by postačovala k existenčnímu zajištění rodiny a hospodářskému podnikání. Pole ležící v bezprostřední blízkostí zemědělské usedlosti bylo nazýváno „zahradní".
V r. 1462 majitel největší usedlosti v Jiříkovicích
Pavel, obhospodařoval 3/8
lánů orné půdy, tedy asi 29 - 30 měřic. Ze zápisů klášterního urbáře z r. 1483, je vidět, že tento stav orné půdy se za více jak sto let nezměnil. V r. 1462 se uvádí viz „Vlastivěda moravská – Novoměstsko“
str. 102, od F.J.Svobody,
že v této době byl v
Jiříkovicích svobodný rychtář, podobně jako ve vsi Řečici. Podle Lánského rejstříku obce Jiříkovic z roku 1674, bylo v Jiříkovcicích obhospodařováno 208 měřic polí v třetí, nejnižší, bonitní třídě. Je možné předpokládat, že orné půdy bylo o něco více, než se v přiznání uvádí, protože zemědělci, z přiznané půdy, museli odvádět daně.
Přírodní vodohospodářské podmínky v osadě Jiříkovicích, byly příznivé. Dobré přírodní prameny pitné vody se zachovaly až do dnešní doby. Pro veřejné zásobování pitnou vodou byly v osadě dvě primitivně roubené studně se silnými prameny dobré pitné vody. Na Horním konci to byla studně „Líbalova", a na dolním konci, studna u gruntu čp.1.
Vedle těchto studní existovaly soukromé studně u
některých selských usedlostí jako u čp.1.,3.,9.,12. a 19., které se až do dnešního dne zachovaly. Jedině však veřejné studně byly, v nové době, opatřeny betonovým roubením.
Blízko pramenných studní byly stavěny haltýře. Účelně využívaly přebytečnou vodu, odtékající ze studní. Byly to malé boudy postavené nad potůček s jednoduchou pultovou nebo sedlovou stříškou. Uvnitř každého haltýře byla malá vodní tůňka s písčitým dnem,
naplněná stále protékající studniční vodou. Nad
tůňkou byla lávka, ze které se do stále studené vody, stavěly hrnce s čerstvě nadojeným mlékem. Podobně se zde sbírala z mléka ustátá smetana do hrnců t.zv. „čepáků", odtud pak přicházela ke stloukání. Na lávku se kladly i jiné pokrmy, které snadno podléhaly zkáze. Takové chladící zařízení, se ve starší době, velmi dobře osvědčilo. Jen v době bouřek bylo třeba opatrnosti, aby bouřkové vody nevnikly do haltýřů a nepoválely hrnce s mlékem. U Vališové hospodářské usedlosti byly haltýře dva. Ještě
v roku 1940
existovaly. Původní návsí bylo poměrně dost velké. Většinou bylo jen využíváno a zůstávalo v pustém stavu. Bouřkovými vodami bylo rozrýváno a zanášeno náplavy, na nichž plevel a tráva zdárně bujela. Návsí bylo oživována i volně běhajícími domácími zvířaty a drůbeží. Tento stav návsí se ke svému dobru změnil, když zde
byl založen asi ve druhé polovině 17.století, obecní rybník, co by zdroj, především, požární vody.
Tento obecní
rybník také v případě velkých průtrží mračen zadržoval rušivé
účinky velkých vod tekoucích ze svahů kopců, které někdy byly i příčinou protržení hráze tohoto rybníka. Hráz musela být často opravována v místech velkého vodního náporu a účelně zesilována. Stávající obecní potok nikdy nepostačoval k odvádění velkého množství bouřkových vod. Proto v povodí potoka vznikla velká rokle uprostřed vesnice.
Výstavba selských gruntů ve starší době v Jiříkovicích
Původní
selské grunty v Jiřikovicích byly dřevěné roubené, vyspárované
hliněnou mazanicí a mechem, s malými okny. Tvar výstavby jednotlivých usedlostí nebyl stejný ani jednotný, poněvadž tyto často podléhaly změnám a přestavbám nebo přístavbám podle stávajících potřeb.
Dřevěné obytné a hospodářské budovy trpěly postupem doby různými škodlivými vlivy jako červotočina, houby a plísně, povětrnostními vlivy deště, sněhu, mrazu, vichřicemi. Když stavení bylo sešlé a na spadnutí, buď bylo zbořeno, někdy opuštěno. Vedle zbořeniště se postavilo stavení nové. Slovy „pusté stavení“ se v té době značilo stavení opuštěné nebo tak zanedbané, že bylo často na spadnuti. V tehdejší době postavení nové chalupy nebylo žádným problémem,
poněvadž
stavebního dříví bylo dostatek a převážně zdarma. U selských gruntů nejvíce
podléhaly proměnám hospodářské budovy. Při stálém zvětšováním orné půdy a luk, staré budovy již nepostačovaly. To se týkalo zvláště
stodol a půd. Je třeba
podotknout, že stavební části nechátraly současně. Chráněná srubová kostra, vazby krovů a sloupky vydržely déle než střecha.
Štítové bednění (lomenice), které byly stále
vystaveny povětrnostním vlivům,
musely být častěji opravovány a obnovovány, aby na půdu nezatékalo. Obyčejně na stavbu nového stavení přišel tesař, který
měl svůj osobitý vkus, často měnil i
půdorys starších staveb při tom hleděl zlepšit vzhled chalupy. Tím se vysvětluje různost tvarů selských usedlostí v jednotlivých osadách. Veškeré stavby
a přestavby chalup musily se provádět se souhlasem
vrchnosti. Lomenice či štíty, byly v Jiříkovicích sice ornamentálně zdobené, avšak jen jednoduše, jak ukazuje náčrt lomenice u
obytného stavení gruntu Vališova.
Zdobení lomenice bylo někdy při opravě lomenice změněno. Střechy byly poměrně vysoké, zvláště u obytných stavení. Značný sklon byl vynucen malou těsností a nosností tehdejšího doškového krytí včetně snahy o zmírnění tlaku vrstev napadeného sněhu na krytinu střechy, v dané oblasti kde často ležel i několik měsíců. Tyto střechy byly ve svém středu mírně prohnuté, jakoby lomené, aby bylo umožněno a lepší odvod srážek a sesouvání sněhu. Ve starých dobách byly střechy výhradně doškové. Asi v v 18. možná až v 19. století byly nahrazovány dřevěnými, šindelovými. Prostor pod střechou byl využíván jak pro suchou píci, tak i k uskladňování věcí. Na půdách bývaly komory, kde se v malovaných truhlách uchovávalo šatstvo, prádlo a jiné osobní potřeby.
Každé
selské stavení mělo „dýmníky“. Obyčejně, ve starší době, byl krb
uprostřed světnice, kouř a dým unikal střechou pomocí dýmníků. Takové dýmníky byly zhotovovány z vrbového proutí, upletené jako koše, vymazané mazanicí a to ze strany vnitřní i vnější, aby se nevzňaly. V pozdější době byly dýmníky zhotovovány z desek k sobě stlučených po způsobu truhlíku. Rovněž byly zevnitř i zevně vymazány mazanicí. Původní jizby u nás měly komíny nebo dýmníky. V „komínu“ se topilo stejně, jako dříve v otevřeném ohništi pod komínem. Obyvatelé stavení si přisedali k ohništi. Časem byla ohniště zdokonalena tak, aby se zachytilo více tepla a zbavilo se nepříjemného kouře. Komín již nesloužil pro větrání chalupy a ohniště, ale jenom pro odvod spalin. Ohniště byla provedena zděná, kamenná, omazaná hlínou. Byla zárodkem kamen, jež se později stavěla v horní části cihlová, omazaná hlínou a ještě později byla obkládána kachlemi. Postupem doby byla zdokonalována. Kdy v
Jiříkovicích byly stavěny komíny, je možno sledovat ze soupisu komínů provedeného r. 1667 za účelem jejich zdanění (domovní daň). Doposud, v této době však, neměly všechny usedlosti zděné komíny. Běžně měly selské usedlosti dvě pece, a to ohniště na vaření a za ním byla pec na pečení chleba „pekáreň“. Za Marie Terezie a Josefa II. musely být postaveny zděné komíny, aby se na vesnicích předešlo častým požárům chalup.
S hospodářským rozvojem a většími nároky na domácí práci, bylo třeba změn i u gruntu Vališova. Za pomoci dokonalejších nástrojů a znalostí bylo srubové stavení zbořeno a na místo něho bylo postaveno větší zděné. To se událo v druhé polovici 18. století, kdy výměra orné půdy, jakož i luk byla zvětšena. Byla to již dříve zkultivovaná půda, která v urbariálním období v r. 1775 činila 51 měřič 2 3/4 achtle orné půdy ve dvou kusech, luk na 13 a 3/4 párových fůr sena. Tato výměra získaná postupnou kultivací zvětšila pak výměru obhospodařované původní půdy, která v této výměře není započítána. Postupně byl i zvětšován stav chovaného dobytka. Podobně i vnitřní zařízení obytného stavení prodělává změny ke svému prospěchu i když tyto změny nejsou značné. Dle matriky pozemkového výnosu obce Jiříkovic (zn..SAB - D 7 - J.331 - 338 ),
se vykazovalo u gruntu a chalup po jedné světnici a jedné
komoře, kromě gruntu Josefa Vališe, kde byly dvě světnice a jedna komora, ze kterých byla placena daň 20 kr. ročně. Výměnkářská chaloupka byla
u gruntu
postavena asi r. 1676, kdy Matěj Vališ předal grunt svému synu Janovi. Zmínka o této výměnkářské chaloupce je i v gruntovní knize, kdy Filip Vališ ponechává tuto chaloupku „mému otci“ Janovi za výměnek. Tato výměnkářská chaloupka stála frontálně u předních vrat, směrem k sadu. Ve starší době byla tato výměnkářská chaloupka nazývána „světničkou". V této chaloupce později bydlela čeleď, případně podruh, při nedostatku pracovních sil. Ve druhé.polovině 18. století byla výměnkářská chaloupka stářím velice sešlá, takže byla zbořena. Nová chaloupka však již postavena nebyla. Místo ní byl k čelní stěně hlavního stavení přistavěn t.zv. přístavek (přístěnek), a to pod jedním krovem o jedné světnici a malé kuchyni. Vlastní přestavba obytného, dřevěného, roubeného stavení u gruntu Vališového spadá do pol. 19. století. Jak byla tato přestavba prováděna, je patrné ze žádosti, kterou podal Josef Vališ k okresnímu hejtmanství v Novém Městě, prostřednictvím žádosti o povolení přestavby obytného stavení.
„Josefu Vališovi čp.1 do Jiříkovic." Dne 24. července 1857. „Poněvadž se při dnešní komisi proti stavbě usedlosti Jos. Vališe čp.1. z Jiříkovic, žádná námitka nevyskytla, tedy se mu jeho žádost od 21.t.m. 1857, č.2785, povolení ke stavbě uděluje. Toto stavení má sestávati z jedné velké a druhé malé světnice, jedné kuchyně a síně, pak dalejc z jedné letní světnice, jedné komory, pak ze dvou chlévů pro koně a hovězí dobytek. Pod selskou světnicí má se klenutý sklep, do kterého schody vystavěti. Na to celé 13 a 1/2°mor. sáhů dlouhé, 5° mor.sáhů a 4' střevíce a 6" palců široké stavení má býti, tvrdého materiálu použito, krom velké světnice, která se trámami a fošnami pokryje a silnou mazanicí opatřiti musí. Nové klenuti musí býti s novým krovením se stolicou, pak šindelem zakryté. Na obou čelních zdech má se zeď proti ohni na 1 střevíc vyhnati musí. (Poznámka pisatele: 1 mor. sáh je 6 střevíců, což je 1,775 m, 1 střevíc je 12 palců) Na žádost Josefa Vališe má se ta maštal o 1 střevíc rozděliti, tedy s tou vedle ležící světnicí a komorou o 1 střevíc do síně ukrojiti, pak se má ta maštal až do druhé hlavní zdi velký dosáhnouti, pročež ta komora je tak daleko, jak ta podle ležící světnice široká jest, dosahovat bude a příčná zeď se vynechá". Originál plánku je přiložen.
U gruntu Vališova nebyl vystavěn „žondr" (žundr). Ten se
stavěl u menších
gruntů a chalup. Byl uzavřený a postavený z desek nebo kamene, do něhož se vcházelo dvířky do malé síňky pod komínem. U některých větších chalup byl vestavěn uvnitř. Měl víceúčelové poslání. Mohl sloužit za udírnu, chladírnu, větrací průduch na uskladnění potravin a podobně. U gruntu Vališova bylo před vchodem do síně zvýšené zápraží t.zv. „záprseň", které bylo prodlouženo před konírnu a stáj. Bylo kryto přečnívající střechou, chránící zápraží před sněhem a deštěm. Tento typ zápraží je dodnes u gruntů zachován, aby koně a dobytek ze stájí vyvedeny býti mohli.
Jak je již uvedeno, obytné stavení tvořily dvě světnice a komora. Ve světnici byla velká kamna, kolem kterých byly umístěny lavice. V prostornějším rohu byl větší, těžší stůl s podnoží neboli „trnožem“, na který při sezení u stolu byly kladeny nohy. Za stolem ze strany zdí byly jednoduché lavice, oproti tóze uvnitř jizby byly u stolu dvě primitivní stolice, které byly zdobeny jednoduchým vyřezáváním. Lůžko bylo obyčejně v protějším rohu stolu, často s nezbytnou kolíbkou. Nouzové lůžko bylo i za
kamny nebo za pecí a v kuchyni na pekárně. Blíže dveří stála velká
malovaná truhla na šaty a prádlo, která později byla nahrazená jednoduchou malovanou skříní „harmarou“. Ještě v pol. 17.stol. byla podlaha z dusané hlíny, teprve později byla pokryta jednoduchou deskovou podlahou. Na čelní zdi byla jednoduše vyřezávaná police s ručně malovanými horáckými talíři a hrnky. Na
zdech visely obrázky malované na skle, většinou znázorňující biblické děje. Nevšedním inventářem světnice byly dřevěné hodiny, se strunovými, později řetízkovitými závěsy na těžká železná závaží. Jimi byly hodiny uváděny do pohybu. Dlouhé kyvadlo či „perpentikl“ udávalo zvučný rytmus hodin. Hodiny byly v dřívějších dobách vzácností a nebyly ve všech usedlostech. Obyčejně chalupníci chodili k Vališům ptát se na hodinový čas. Také zrcadlo v dřívější době bylo velkou vzácností a přepychem. Nádobí na vaření nebylo mnoho. Byly to obyčejně hrnce železné, „železňáky“, pak hrnce kameninové, hliněné polévané i nepolévané, velké hrnce na smetanu „čepáky“. K vaření byla potřebná trojnožka nazývaná „treifus“ (Dreifuss) a byla obyčejně zhotovena v kovárně. Lžíce byly v starší době dřevěné, později plechové. Jedlo se často společně z jedné velké mísy. (Doporučuje se v tomto směru přečísti pojednání „Zvyky, pověsti a báje v horáckých vesnicích", napsané Ing Jos. Vališem).
Jednou
z nejstarších hospodářských budov byla dřevěná roubená stodola,
sloužící k uskladnění sklizně. Původně byla postavena k obytnému stavení, ale měla svůj vlastní krov. Již v pol. 18 století byla stodola přestavěna dále od obytného stavení a to z bezpečnostních důvodů. Nebezpečí požárů bylo dost časté. Ani dřevěné chlívky pro prasata kurník.
nescházely. Nad nimi byl obyčejně umístěn malý
U gruntu byla konírna, pak stáj pro hovězí dobytek a menší ovčín. Na horní straně dvora byla otevřená dřevěná kolna. Jedině ze strany humen byla roubeně uzavřena. Ze dvora byla kolna otevřená a podepřená třemi silnými dřevěnými sloupy. Na půdě byla umístěna sýpka. Na spodní straně dvora byla otevřená jednoduchá kolna, pozůstávající z jednostranné neboli pultové střechy na silných dřevěných sloupech, ze strany dvora zvýšené. I tato jednoduchá kolna byla z venkovní strany uzavřena dřevěnými fošnami. Sloužila k uskladnění vozů a různého polního nářadí před povětrnostními vlivy. Celý dvůr ve volných místech byl obehnán „parkanem“, deskovým plotem, který sloužil jako zábrana vnikání cizích živlů do dvora, zvláště v noční době. Za gruntem byla a doposud jsou t.zv. humna, která sloužila jako výběh pro dobytek a drůbež.
Stáje byly jednoduše zařízeny, stání byla z dusané
hlíny, která byla později
vyztužena plochými kameny, aby se nemusela tak často opravovat. Okénka jak u stájí, tak i konírny byla velmi malá, ku škodě vnitřního osvětlení. Večer byly tmavé stáje nedostatečně osvětlovány primitivní lampičkou, pozůstávající z lahvičky naplněnou hořlavou tekutinou jako je olej nebo petrolej, na jejíž hrdlo se položil „frýsek“ zhotovený z tenkého plechu. Uprostřed byl umístěn knot, sahající do hořlavé tekutiny. Bylo to velmi špatné osvětlení, avšak v této době muselo postačovat.
Jako nezbytné zařízení při každém statku a v každé chalupě, ve starší době, byly t.zv. sklípky, které poskytovaly dobré služby hospodyním až do počátku 18. stol., než byly postavené, pod obytným staveními, sklepy zděné. Potřeba zděných sklepů u selských gruntů se projevila v době, kdy se v Jiříkovicích začaly pěstovat brambory (1789). Původní sklípky byly vykopány v březích, v bezprostřední blízkosti gruntů a chalup a byly stavěny v početnějším stavu vedle sebe, jak to terén dovoloval. Aby se zamezilo spadnutí jejich stropů, byly zajištěny podpěrami. V pozdější době byly tyto sklípky vyzděné. Zde se většinou uchovávala řepa, zelí, mrkev, brambory a když nebylo haltýřů tak i jiné potraviny. Tyto sklípky u Vališova gruntu již v r. 1860 neexistovaly neboť zde byl postaven zděný sklep pod obytným stavením. U jiných chalup v Jiříkovicích se uchovaly sklípky chalupníků až do počátku 20. století.
V pozdějších dobách bylo z bezpečnostních důvodů potřeba obytné budovy i stáje na noc uzavírat. Protože kovové výrobky byly drahé a nedostatkové, vyráběly se na místě jednoduché, dřevěné zavírací mechanizmy a zástrčky, které byly zhotoveny primitivním způsobem. Nicméně dostatečně účelné.
Dřevěná klika se otvírala pomocí provázku nebo řemínku, který byl prostrčen skrz vyvrtanou dírku ve dveřích. Příchozí zatáhl za vysící provázek nebo řemínek a tím nadzvedl přivázanou kliku a dveře se otevřely. Na noc byly dveře pevně uzavřeny pomocí dřevěné zástrčky.
Pazderna a její poslání
Důležité
poslání ve starší době měla i „pazderna“, která
Vališového postavena kolem roku 1750, snad i dříve. roseného lnu a jeho další zpracování na vlákno.
byla u gruntu
Byla určena k sušení
V dřívějších dobách se nepěstovalo velké množství lnu, obyčejně jen pro vlastní potřebu v domácnosti, k ošacení rodiny. Malé množství lnu bylo sušeno v chlebových pecích, kde se obyčejně nechal celých 24 hodin sušit. Zvětšováním výměry pěstovaného lnu, bylo nutné u selských usedlostí stavět pazderny, aby rosený len mohl být včas
usušen a zpracován na vlákno. V
Jiříkovicích byly postaveny pazderny u č.p. 1., 3., 8., 9., 15., 19. U č.p. 12. byla zřízena jednoduchá podzemní sušírna lnu. Takové pazderny neměly další popisné číslo a byly vedeny pod č.p. dotyčného gruntu, ke kterému náležely. Až později, když se v nich již nesušilo a byly obývány podruhem, dostaly samostatná popisná čísla. Pazderny byly stavěny dále od obytného stavení z bezpečnostních důvodů, protože se v nich len i sušil a občasné požáry nebyly žádnou zvláštností. Ti zemědělci, kteří pazdernu neměli, sušili len u sedláků, kteří pazderny měli. Dobové doklady uvádějí, že platili majiteli pazderny od usušení jednoho lešení lnu 13 kr. a pazderákovi rovněž 13 kr. Od vytření svazku lnu t.j. 60 hrstí, bylo placeno 60 kr.
Pazderna Vališova byla postavena v nejzazším rohu humen u „Horní cesty“, kde začíná zahradní pole. Pazderna byla malý srubový domek, jehož stěny byly vyspárovány mechem a hlinitou maznicí. Uvnitř byla podlaha z dusané hlíny. Vnitřní osvětleni pazderny obstarávala dvě malé okénka. Uprostřed pazderny stála velká kamna, která byla vytápěna z malé síňky.
Ta zároveň sloužila pazderákovi jako kuchyň. Kamna sahala skoro až ke stropu a byla omazána maznicí. V době sušení lnu byla v prázdné části světnice asi loket od země lešení, utvořená z nízkých dřevěných koz. Na ně se kladly žebřiny a hradbičky. Len se kladl ve dvou vrstvách stojatě nad sebe, kořeny směrem dolů. Když byl len krátký, kladly se na vrch ještě „polštářky“. Na noc se málo zatopilo a len se nechal vypařovat. Druhého dne večer a v noci se silně topilo, takže ráno o sedmé hodině byl len usušený a mohl se třít. Sušení měl na starosti pazderák, který zde bydlel se svojí rodinou. V době, kdy se len nesušil, vypomáhal v hospodářství nebo při polních pracích. Poslední pazderák ve Vališové pazderně byl nazýván Tončík. Pazderny v Jiříkovicích měly svoje důležité poslání do doby, kdy se v nich len zpracoval podomácku. Asi od r.1850,
kdy rozvoj lnářství v Jiříkovicích byl na
vrcholu, byl sušený len od pěstitelů vždy hromadně vykupován překupníky, kteří ho pak zpracovávali v soukromých, později družstevních tírnách ve větším množství. Tím význam a poslání pazderen v Jiříkovicích skončilo. V této době byly pazderny také stářím sešlé domky ve zchátralém stavu a bylo nutné je zbourat. Také Vališova pazderna byla zbořena asi roku 1903.
0cenění gruntu Vališova v Jiříkovicích ve starší době, před rokem 1653 V roce 1653, byly vrchností žďárského kláštera založeny nové „knihy gruntovní“, aby vrchnost měla řádnou evidenci o svých poddaných a jejich majetkových poměrech. Staré gruntovní knihy se staly předchozí obětí požáru žďárského kláštera. Ale přesto dřívější ocenění zemědělských usedlostí v Jiříkovicích gruntovní kniha z roku 1653 potvrzuje neboť obsahuje klauzuli tohoto znění „...za sumu od starodávna stanovenou..." Oceněni u gruntů je následovné: Majitel zemědělské usedlosti
Cena gruntů
č.p.1.
V a l i š Matěj
200 kop
po 3 kopách
č.p.3.
K l i m á. č e k Václav
50 kop
po 2 kopách
č.p.5.
N ě m c o v o (Tomáš)
100 kop
po 2 kopách
č.p.8.
M r á z e k Matěj
100 kop
po 2 kopách
č.p.9.
B r y ch t a Jan (na Hlávkovým)
106 kop 15 gr. po 2 kopách
č.p.10.
V a l á š e k Jakub (na Suchým)
55 kop
Roční splátky
po 1 kopě
č.p.12.
Z a j í c Šimon (na Jurmannovým)
č.p.15.
L í b a l Jan
č.p.19.
K r e j č í Václav (na Chybovým)
79 kop
po 2 kopách
100 kop
po 2 kopách
50 kop
po 2 kopách
Ceny gruntů jsou uvedeny v míšeňských kopách. Jejich oceněni bylo odvislé od stavu v jakém se nalézaly, zda nebyly pusté, od jakosti půdy, početního stavu mrtvého a živého inventáře, osetí pozemků a pod. V tehdejší době se ceny rychet pohybovaly na klášterním panství žďárském od 200 do 300 míšeňských kop, často i více. Rychta v Radňovicích roku 1634 byla prodána za 150 zl.. Rychtu v Počítkách koupil Pavel Brychta z Jiříkovic za zpustlá, obdržel ji za
200 kop míšeňských, poněvadž byla trochu
150 kop m. Měl za manželku Bětu, dceru Matěje Vališe.
Rovněž ve Skleným byla prodána rychta v r. 1653 za 150 zl. (Vlastivěda moravská Žďársko a Novoměstsko).
Již ve starých dobách, při převodech gruntů na nové hospodáře, nejednalo se o bezúplatný převod, ale o běžný prodej. Grunt byl ve skutečnosti novým rodinným hospodářem kupován. Nový nastupující hospodář neměl tolik peněz pohromadě, aby mohl najednou celou kupní cenu zaplatit. Z nařízení klášterní správy musel zaplatit t.zv. „závdavek“, který obvykle činil 5% až 10% z celkové kupní ceny. Tímto způsobem byl ve skutečnosti celý kup usnadněn, poněvadž si kupující tento obnos mohl snáze opatřit. Dlužný obnos byl pak splácen ročně po menších částkách „vejruňkách“. Ty byly různě velké, jak ukazuje předchozí tabulka. U gruntu Vališova. činil vejruněk ročně 3 kopy míšeňské, kdežto u ostatních gruntů po 1 až 2 kopách. Poněvadž se majitelé v této neutěšené době častěji střídali, málokterý sedlák splatil za svého hospodaření celou dlužnou sumu, za koupené hospodářství. Následkem takového obchodu se postupně majitelé se stali veřiteli prodávajícího. V době starých kupů nebylo zmínky o nějakém výměnku.
Obyčejně staří
hospodáři dali si při převodu gruntů zapsat svoje požadavky t.zv. „spravedlnost“, tedy to co sami splatili na grunt ve formě závdavku a vejruňků, aby tak měli, při jejich prodeji, na stáří zajištěné nějaké hotové peníze. Teprve po r. 1616 se vyskytují skutečné naturální výměnky, které jsou již přesně vyznačeny v gruntovní knize z r.1653.
Zemědělský vývoj v osadě Jiříkovicích a na gruntu Vališovém
V prvopočáteční době byla úroveň zemědělského hospodaření na okolních usedlostech stejná. Všichni zemědělci museli nejprve podniknout boj s přírodou, která se nedala tak lehce podmanit. Bylo potřeba nesmírného úsilí, aby primitivními kultivačními nástroji a pracemi bylo dosaženo tolik potřebné orné půdy. Nejen první osadníci, ale i následující generace hospodářů neunikly těžké práci při kácení lesa. Za pomoci ohně pálili a odstraňovali porosty, vykopávali pařezy, sbírali a ručně přemísťovali tuny kamení. Neúnavné úsilí vyžadovalo pevné vůle a tvrdých mozolů. Pracovaly celé rodiny. Z kopanic získaná políčka měla málo humusu a nebyla zpočátku schopna poskytnout prvním kolonizátorům ani tu nejnutnější výživu. Proto byl klášter nucen kolonizátorům podat pomocnou ruku, aby
si je udržel a na
zájmovém území. Získané kopaniny, které byly primitivně zpracovány motykou a jednoduchým hákem, nebyly způsobilé k pěstování obilnin. Po odstranění lesního porostu zůstala jen malá vrstva ornice o hloubce jenom 6 až 10cm. Horší situace byla u položených políček. Půda v rajonu osady nebyla příliš kvalitní,
výše
poněvadž byla
většinou písčitá a štěrkovitá a proto nemohla poskytovat uspokojivých výnosů.
Mýcení
lesa, za účelem získání půdy pro pěstování zemědělských plodin,
postupovalo velmi pomalu pro nedostatek potahu a pracovních sil. Řádky sebraného kamení po okraji políček se ukládaly nejen po desetiletí, ale i staletí a tvořily tak malé hradby, které časem zarůstaly plevelem, křovinami, kapradím, ostružinami, malinami a kde čím, až tvořily valy, které pak v novější
době musely být
odstraňovány. V této dávné době obdělaná půda byla velmi chudá nedostatkem hnoje, takže byla většinou odkázána sama na sebe, což se neblaze odráželo na úrodnosti polí. Nebylo divu, že mnohý osadník znechucen nezdarem své práce často opouštěl půdu a ponechával ji ladem. Půda pustla a příroda se rychle přihlásila o svoje právo. Pravdou je, že klášterní panství bralo ohled na nově založené osady tím, že jim v chudých horských poměrech promíjely po dobu zpravidla patnácti let různé povinnosti a roboty, avšak tato doba byla nepostačující a půda obděláváním nemohla být uvedena do takového stavu úrodnosti, aby mohla poskytnout osadníkům potřebné výnosy a obživu. Vedle stávajících nedostatků byl stav dobytka velmi malý, sláma ze sklizeného obilí se spotřebovala v zimní době na jeho krmení, takže na podestýlku nezbylo. Žádná podestýlka a špatně krmené nepočetné stádo dobytka vedla k jednomu výsledku. Nedostatku hnoje pro pole. Proto se podestýlka musela řešit lesní hrabankou, neboli „hmourem“, lidově řečeno stlaní. Z takové
podestýlky nemohl být získán kvalitní hnůj, který by dostatečně půdu obohatil živinami. Krom toho, lesní hrabanka svojí kyselostí otupovala činnost půdních bakterií, které připravovaly živné látky pro pěstované plodiny. Nedostatku mrvy hospodář čelil tím, že každoročně byla hnojena jen ta část půdy, na které bylo pěstováno žito, ostatní pozemky pro jiné plodiny zůstaly nehnojeny. Část pozemků byla ponechávána ležet ladem jako úhor, aby se půda obohatila živinami přírodním způsobem z tlejících porostů a výkalů pasoucího se dobytka, na těchto úhorech. Tak to bylo i na gruntě Vališovém.
Pozemky v katastru jiříkovickém byly zařazeny do III.tř.,
tedy třídy nejhorší. V
dřívější době musely být pole více jak pětkrát přeorávány nedokonalým orebnim nářadím, hákem, a často až desetkrát
bráněny. K tomu ještě zbylé hroudy po
dřevěných branách musely být roztloukány motykami. Taková příprava půdy pěstovaným plodinám mnoho neprospěla a půda byla častým kypřením ochuzována o půdní vláhu, což opět bylo na úkor její úrodnosti. Vedle toho tyto čistě podzolové půdy vyžadovaly k zpracování mnoho času a námahy, než se mohlo přikročit k vlastnímu setí ozimého žita.
Plocha ozimého žita se pohybovala na Vališovém
gruntě kolem 8 až 10 měřic, později tato plocha úměrně s postupující kultivací orné půdy stoupala. Při vyhynutí ozimého žita přicházela v úvahu „jařice“, t.j. jarní žito. Mnohdy se i jarní žito pěstovalo z obavy před vymrznutím žita ozimého. Tak byla jistota jeho zdaru, i když dávalo menší výnos.
Od
založení osady Jiříkovic roku 1269 až do roku 1462, se nezachovaly
žádné záznamy, ze nichž by bylo možné vytvořit představu o tehdejších hospodářských poměrech v osadě. Ačkoliv již Jiříkovice před r. 1462 existovaly, nejsou zaznamenány v prvním klášterním urbáři z r. 1407, který byl sepsán mnichem Mikulášem. Ale přímou informaci podává „Žďárský obzor“, (roč.V.,č.6) věrohodnou zprávou v tom smyslu, že v těžkých dobách husitských, kdy „žďárský klášter prodělal velké svízele a útrapy, kromě jiných pohrom spočívajících v poboření kláštera a zničení jeho statků vojskem husitským, byly mu i sousední šlechtou (na př. pány z Lipé) uchváceny části jeho statků jakož i celé vesnice, kterých užívali, mezi nimiž byly i Jiříkovice“. „Teprve v pozdější době byl klášter nucen v mnohých případech domáhati se cestou práva, navrácení zcizeného majetku“. Proto se Jiříkovice a jiné zcizené osady objevují až v klášterním urbáři z roce 1462. Sledujeme-li ve spisu „Dějiny Žďárska" od Dr. Zemka,
(str.171,172.),
osudy
Jiříkovic, dočteme se, že v osadě měl být klášterní dvůr. V době husitských válek byla osada dost zpustlá, takže na přechodnou dobu byla spravována jako klášterní dvůr. To znamená, přímé působení kláštera na místní správu za účelem nabytí
hospodářské samostatnosti
osady. Je zjevné, že osud Jiříkovic odpovídá
neuspořádaným dobovým poměrům. Jasnější obraz o osadě Jiříkovicích přináší klášterní urbář z r. 1462, který uvádí tuto obec pod jménem Girzikowicze (Willa que disitur Girzikowicze). Osada v této době byla malá o 10 usedlostech a 1 „poustce“ tedy pusté usedlosti. Celkem bylo obhospodařováno 2 a 5/8 lánů polí mezi osadníky v tomto rozsahu: 1. Pavel .........3/8 lánu 2. Chamin ......3/8 lánu 3. Vašík .........1/4 lánu 4. Matějek.......1/4 lánu 5. Kubík..........1/4 lánu 6. Jerchowa ...1/4 lánu 7. Míča ...........1/4 lánu 8. Ondruš .......1/4 lánu 9. Šimek .........1/4 lánu 10. Lacwik.........1/8 lánu
Jména
V 15. stol, byli osadníci označováni jen křestními
jmény. Příjmení v této době
nebylo ještě obvyklé přesněji řečeno známé. Rovněž jednotka lánu v této době nebyla jednotná. Tato osada vynášela klášteru ročně 25 grošů úroků, 1 kopu 45 kusů vajec, 84 měřic ovsa, 10 a 1/2 slepice, 20 a 1/2 groše ženného. Jak je vidět, byli jiříkovičtí osadníci, podobně jako i v ostatních osadách ještě ve II. polovině 15. století, označováni jenom křestním jménem. Až teprve počátkem 16 stol. přicházela v úvahu jména rodová. Je zajímavé sledovat, jak uvedená křestní jména současně udávala národnost dotyčného osadníka.
Tak osadník
české
národnosti byl psán Matěj, kdežto německé národnosti Mates. S tímto pojmenováním se někdy v osadě nevystačilo, zvláště, když se náhodně vyskytla u dvou hospodářů stejná křestní jména na př. Pavel. K rozlišení těchto hospodářů se přidávalo k jejich
jménu,
Vondrů, Pavel Matějů a podobně.
ještě křestní jméno otce na př. Pavel
Někdy se ke křestnímu jménu přidávalo i
zaměstnání dotyčného osadníka na př. Petr ševců, Matěj rychtářů a pod. Později, v 16.stol. přibylo ke jménu křestnímu i jméno rodové na př. Matěj Vališů. Účelem tohoto vysvětlení je, že často u starých rodů lze těžko rozeznat jejich
předky, kteří
jsou uváděni jen křestními jmény a později i příjmení bylo často
zaměněno, než ve skutečnosti znělo. Tento případ zdá se býti i u nejstaršího rodu Vališova, jak později bude uvedeno. Že rod Vališů je starý, možno usuzovat z toho, že jméno V a l i š (staročesky Waliss) je uváděno v hospodářském urbáři žďárského kláštera v r. 1462 a to v Obyčtově, kde se uvádí mezi osadníky „Waliss
na
Walissovém". Bude to asi větev rodu Vališů, která se přestěhovala do Jiříkovic, neboť v urbáři v r. 1483 se více v Obyčtově neuvádí.
Zajímavé je sledovat původ jména
V a l i š. Názory archivních badatelů se v
tomto směru různí. Zemřelý přednosta
památkového úřadu v Brně Ing. arch.
Stanislav Sochor kladl původ tohoto jména do Vlach neboť taková jména prý se tam hojně vyskytovala. Považuje za pravděpodobné, že při stavbě kamenného žďárského kláštera sem byli z Vlach povoláni stavitelé, řemeslníci a některý téhož jména se zde usadil. Druhý badatel archivní páter Jindřich Šilhan, farář z Lipůvky, nepopírá možnost prvého tvrzení, avšak sám se přiklání k tomu, že jméno Vališ bude asi odvozeno od křestního jména Valentin. Odůvodňuje své tvrzení tím, že jméno Vališ je ryze českého původu a ztotožňuje se s tím, že tento rod je velmi starý. Podobně archiv. badatel prof. Josef Fiala z Nového Města řadí rod Vališů k nejstarším rodům v obci Jiříkovicích při dokládáni žádosti rodu o udělení pocty za věrnost k půdě. Rovněž třetí hospodářský, klášterní urbář z roku 1483 uvádí seznam osadníků v Jiříkovicích pouze křestními jmény. Jsou to: 1. Pavel obhospodařoval 3/8 lánu, 2. Poluch
3/8 lánu,
3. Jiřík
1/4 lánu,
4. Blažek
1/4 lánu,
5. Matějek
3/8 lánu,
6. Mičík
1/4 lánu,
7. Lhempel
1/4 lánu,
8. Laclík
1/4 lánu,
9. Jan
1/4 lánu,
Celkem
2 a 5/8 lánu.
Z uvedených údajů jsou patrné poměry osadníků v osadě, kdy se počet zemědělských usedlostí zmenšil na 9. Pozemky, které zde byly z pustých usedlostí zanechány, byly přiděleny k obhospodařování Matějkovi a Lacwikovi. Zdá se, že Pavel hospodařil na dnešním gruntě čp. 1. U jednotlivých gruntů nám může připadat příliš malá výměra obhospodařované půdy. Je třeba podotknout, že kultivace lesní
půdy probíhala celkem pomalu a nově získaná půda z lesní kultivace, kopanina, se musela po řadu let čistit od rychle rostoucího podrostu, plevele a kamení. Je třeba mít na paměti, že osadníci měli k disposici jen primitivní hák a motyku, které byly k obdělávání půdy nedostačující a hnoje byl velký nedostatek. K tomu nepřispívaly ani nepokojné válečné doby, které jen zvyšovaly strádání osadníků a brzdily kultivační a zemědělské práce. Při přehledu zemědělských usedlostí, se zdá pravděpodobné, že Pavel byl v příbuzenském svazku rodu Vališů. Škoda, že mnoho dokladů žďárského kláštera bylo zničeno. „Zde by snad bylo možno dočísti se o rodových záležitostech osadníků“.
Svobodné
rychtářství bylo v Jiříkovicích asi do 15.století.
Pak většina,
dědičných svobodných rychet v jednotlivých poddanských osadách zanikla, v důsledku toho, že klášterní vrchnost těžce nesla na svém panství privilegované selské statky. Proto byl počet dědičných rychet omezován. Naproti tomu si klášterní vrchnost činila nároky na určité povinnosti. Je zde předpoklad, že svobodná dědičná rychta byla v Jiříkovicích na čp.1., a to vzhledem ke stávající rozloze obytného a hospodářského stavení a na výhodném položení usedlosti a pozemků. Odhadní cena tohoto gruntu odpovídala starodávnému ohodnocení stávajících rychet v jiných osadách. Zdá se, že v Jiříkovicích byl rychtář zástupní, podobně jako v ostatních sousedních vesnicích. Toto rychtářství bylo již vázáno povinnostmi v případě války, kdy „musili vypraviti koně zbrojného s pacholkem, též měli vychovávati z dodaného telete tažného vola, v případě nutné potřeby dodati i přípřež". Rychtářským úřadem pověřený osadník nebyl povinen k robotám. Je velkou škodou doby, do poloviny 16 století, že je tak chudá na písemné klášterní záznamy. V průběhu válečných let jich bylo mnoho zničeno. Přímo pohromou, pro celou oblast vysočiny, byl odchod Zikmundova vojska roku 1404, po porážce u Znojma vojskem krále Václava IV. Vojska ustupovala na Žďár a cestou i v okolních vesnicích řádila a plenila. Především v husitských dobách se mnoho cenného písemného klášterního materiálu zničilo. V roce 1422, vpádem vojska krále Zikmunda na Moravu,
byl
vypálen i žďárský klášter, vypleněn a pobořen, jen kostel zůstal ušetřen. Válečná doba přinesla bídu a útrapy do osad. Důsledek válečných událostí byl pociťován tím více v chudých osadách, což byly i patrně zpustošené Jiříkovice.
Z konce období těchto chmurných dob se zachoval
klášterní, hospodářský
urbář z roku 1593. V osadě jsou uvedeny následující grunty: Václav Matula –
Vališ, Jíra Hadačů – Hadač, Martin Filipů – Němec, Jan Mrázků – Mrázek, Jan Brychta – Král, Jan Suchý – Bednář, Mikuláš Jurmann – Jurmann, Pavel Vašíků – Líbal, Jiří Dorotků – Komínek, aneb Komínků. V této době byla velmi rozšířena přízviska jako na př. Vališ byl nazýván Matulou, Dorotka byl vlastně Komínek a pod. Dle dlouholetého archivního badatele pátera Jindřicha Šilhana, který se zabývá sestavováním rodokmenů, uvádí k tomuto urbáři následující vysvětlení. „O urbáři klášterním z r. 1593 není na čp.1. veden zaznamenán jakýsi Václav Matula. V roce 1576
Vališ, nýbrž je tam
je v Jiříkovicích Matula bez
křestního jména. Roku 1584 je tam jeden Matouš Matula. Vzhledem k tomu, že na čp.1. je roku 1593 jeden Václav Matula a již roku 1619 Mach Vališ s dospělou dcerou, uvádí nás ztotožňovati onoho Matulu Martina z roku 1606 s
Machem
Vališem“. Záměna jmen v dřívějších dobách byla velmi častá a podobný případ je zaznamenán i na č.p. 19. v Jiříkovicích, kde Komínek je nazýván Dorotkem. Po těchto nesrovnalostech v klášterním urbáři z r. 1593 podle dobových matrik a gruntovních čili pozemkových knih, následují předkové již v řádném rodovém pořadí.
Mach VALIŠ (Mach Waliss), nar. kolem 1583-1690, na gruntě 1593 - 1652.
Měl za manželku Kateřinu, která po jeho smrti postoupila grunt svému synu Matějovi dne 3. dubna 1653. Z tohoto manželství vzešlo 5 dětí: Matěj, Kateřina, Kristýna, Anna, Běta. Matěj, převzal grunt r. 1653. Kristýna se provdala za rokytenského rychtáře Tomáše Přibeka. Kateřina se provdala a z manželství je 5 dětí: Ondřej, Anna, Tomáš, Kateřina a Dorota. Anna brzo zemřela. Zůstala doma při bratru Matějovi. Běta se provdala za počíteckého rychtáře Pavla Brychtu. Měla 6 dětí: Jakuba, Jiříka, Annu, Marii, Šimona a Valentu. Jakub se oženil r. 1712 s Kateřinou Machovou ze Světňova.
Za hospodaření Macha Vališe se staly následující důležité události:
Roku 1607 bylo povýšeno městečko Žďár na město. To se
událo za kardinála
Dietrichštejna. Zároveň v této době vydal vyhlášku, ve které žádal každého osadníka usedlého na klášterním panství žďárském k dobrovolné roční kontribuci po dobu 7 let v obnosu 2 zl.moravských. Zato povolil obcím, tedy i Jiříkovicím,
používání
sirotčích peněz a schválil dosavadní stávající výsady. Dne 4. září 1613 bylo řádem uznáno připojení klášterního žďárského panství (včetně Jiříkovic) ke stolním statkům biskupským. Tím byl biskup zbaven povinnosti vydržování dvanácti mnichů cisterciáků, ve žďárském klášteře za roční plat 1.000 tolarů moravských.
(1 moravský tolar = 60 malých grošů). Zánik cisterciáckého
kláštera byl touto skutečností uznán, poněvadž panství žďárského kláštera se stalo osobním kardinálovým majetkem. Likvidace kláštera však provedena nebyla. Dne 27. ledna 1617 nařídil kardinál Dietrichštejn, aby všichni poddaní, kteří se během 6 týdnů nestanou katolíky, byli z klášterního panství vypovězeni. K tomu účelu byli do Žďáru vysláni jezuité, aby poddané od kacířství odvrátili. Jezuitům se však nepodařilo ani jejich výmluvností, ani pálením kacířských knih poddané jiné víry zastrašit. Mnozí byli ve své víře pevnější a zatvrzelejší. V této době byly Jiříkovice katolické.
Od starých pamětníků,
se z roku 1620 dlouho udržovala následující pověst.
Bylo to 7. listopadu, kdy Mach Vališ se svým synem Matějem oral pole až do soumraku, kdy obloha počala svoji modrou barvu měniti do sytě červena. Starý
hospodář zastavil potah, aby sledoval oblohu, které se na straně západní červenala až do purpurova. „K tomu najednou shlédl letěti velká hejna vran a havránů, která směřovala ku Praze“. Starý hospodář upozornil svého syna na tuto okolnost se slovy, „Chlapče, ta obloha, ty červené mraky a ta hejna havranů nevěští nic dobrého“. Pak vypřáhl potah od pluhu a jel zádumčivě domů, kde pak vypravoval o svém vidění a jeho neblahém tušení. Brzy se tato příhoda roznesla po celé vsi i okolí. Příštího dne se neblahé tušení Macha Vališe splnilo. Byl to nešťastný den bitvy na Bílé hoře, dne 8. listopadu 1620. Jak ukáže budoucnost přinese našemu národu mnoho slz, soužení a útisku. Následky špatné politiky těchto let se v některých ohledech promítají i do vztahů dnešní doby.
K dalším zajímavostem patří odvádění ročních desátků novoměstskému faráři. V roce 1631 se uvádí. „Osadníci jiříkovičtí musili faráři novoměstskému odváděti vždy desátý snop ze sklizně, žita a ovsa, avšak jen z některých polí, která byla označena. Vedle toho dávaly trochu lněného semene, slepice a koláče. Místo slepic byla dávána kuřata“. Také obce „přifařené“ odváděly máslo podle tehdejší měrné jednotky „polůvky", což ve skutečnosti byl půlmáz. (1 máz = 4 žejdlíky = 1.0697 litru).
Třicetiltá válka přinesla velké hrůzy a strasti. Zasáhly nejen Žďár ale i Nové Město s okolními vesnicemi, Jiříkovice nevyjímaje. Četné nájezdy různých švédských oddílů zaplavily r.1646 celý kraj. Velmi těžké válečné ztráty způsobila švédská vojska, která přicházela z Čech přes Litomyšl směrem ke Žďáru a Novému Městu, za vedení generála Torstensona. Dne 13 července 1642 byl vypleněn a zpustošen žďárský klášter. Měl být zapálen, avšak místní občané tomu zabránili. V tomto roku uvádí žďárský kronikář následující záznam ve žďárské kronice: „Zběř švejdaká v partiích dojížděla až do Ždiaru a skrz půl čtvrtléta slavný klášter jako pustý byl a konvent po horách za Světnovem léhali a dost se strachu najedli“. „Podobně bylo pleněno v Novém Městě a okolních vesnicích. Ani zakoupený ochranný list od rabování je neušetřil“. Teprve po uzavření vestfálského míru v r. 1648 přestaly hrůzy a válečné bědy. Přeživší vesničané, strachem, nemocemi a hladem zmoření, se vraceli do svých zpustošených a vyrabovaných vesnic, z nichž některé byly i vypáleny.
V roce 1653 bylo v Jiříkovicích podle obecního katastru 208 a 1/2 měřice orné půdy, zařazené do III. třídy, nejhorší. Počet 9 zemědělských usedlostí zůstal nezměněn.
Matěj Vališ (Matieg Walyss) asi 1690 – 1679, na gruntě 1653 – 1676
Převzal grunt po svém otci dne 3. dubna 1653
i se vším příslušenstvím za
sumu od starodávna stanovenou, „per 200 kop, k ročnímu splácení po 3 kopách, až do úplného zaplacení“. Fotografická ukázka originálu z gruntovní knihy č. 16315,f.125.
Po převzetí gruntu měl Matěj Vališ přednostně zaplatit za výpravu Pavla do důchodu 12 kop. Zbytek, tedy rozdíl bude patrný po zápisu Kateřiny Vališky. Tato jako vdova si vymínila, aby její syn Matěj „jí do smrti doživil a chránil. K tomu jí každoročně 2 měřice žita, 2 měřice ovsa, 1/2 měřice lněného semene přiséval, pak záhon mrkve, záhon zelí ji dával, jakož i 2 krávy svým krmivem vyživoval a choval“. V roce 1672 měl ještě splácet 166 kop 2 d.(denáry), gr.(grošů) 5. den do důchodu. Suma 166 kop 2 d.
mimo 33 kop 27
náležela stejným dílem pěti
sourozencům a matce, tedy Kateřině, matce, Matějovi, synu, a dcerám Kateřině a Anně, která zemřela
v krátkém čase, Kristýně a Bětě. Majitelem gruntu se stal
Matěj. Podíly byly po 27 kopách 22 gr. 6 a 1/2 d. Poněvadž Matěj měl u sebe svoji
matku a sestru Annu až do jejich smrti, proto dal sobě vymazati 2 podíle, t.j. 55 kop 15 gr, 5 1/2 d. Vedle toho se mu splátka snížila o svůj vlastní podíl, který mu byl rovněž vymazán, t.j. v obnosu 27 kop 22 gr. 6 1/2 d.
Kateřina po provdání měla 5 dětí: Ondřeje, Annu, Tomáše, Kateřinu a Dorotu. Protože zemřela dříve než ji byl podíl vyplacen, t.j. 27 kop 22 gr., 6 1/2 d., byl tento podíl rozdělen na pozůstalé sirotky po 5 kopách 16 gr., 4 d. Kristýna odešla jako cizí panská, proto s jejím podílem nebylo nic činěno a nárok na přednostní vyplacení podílu připadl pak na Bětu. Kristýna se provdala na rychtu do Rokytna, což je patrné ze zápisu v gruntovní knize z r. 1676, kde je při převzetí gruntu Janem Vališem poznamenáno: „Toho roku činí se paměť, že co tu starší nápadníci z Rokytna z novoměstského
panství 27 kop 22 gr., 6 1/2 d.
náleželo, takové její manžel Tomáš Přibek, rychtář rokytenský naproti 50 měřicím dlužného ovsa, který oves celá obec rokytenská dlužna byla, skrze psaní pana, hejtmana Špice do zdejšího důchodu odvedl a. r.1682 před Bětou se předně neb starší nápadnicí jest, do důchodu klásti mají v obnosu 27 kop 22 gr. 6 1/2 d. Běta, sestra Matěje, se provdala za Pavla Brychtu z Jiříkovic, který koupil počíteckou rychtu po nebožtíkovi Pivoňkovi, se souhlasem žďárského kláštera, za 200 kop. „Poněvadž stavení bylo spustlé, musilo býti 50 kop sleveno ke škodě dědiců Pivoňkových“. (Vlastivěda moravská, Žďársko, str.268, J.F.Svoboda).
Matěj Vališ zastával i funkci rychtářskou. Jako mladý hospodář vedl dobře svoje hospodářství a byl vrchností pověřen, aby neproduktivní grunt, čp. 9., uvedl do pořádku. Grunt za dřívějšího majitele Václava Hlávky spustl. Václav Hlávka předčasně zemřel a zůstali po něm dva sirotci. (Viz gruntovní kniha z r. 1653, grunt Jana Brychty na Hlávkovém).
Uvedený grunt byl
pak se souhlasem vrchnosti
prodán novému majiteli Janu Brychtovi za sumu od starodávna stanovenou na 105 kop 15 gr.. Podobně byl Matěj Vališ pověřen klášterní vrchností dohledem nad správou gruntu Šimona Zajíce na Jurmanově, který v té době špatně hospodařil. Grunt postupně pustl a proto ho byl Matěj Vališ nucen postavit znovu od základu. Pak byl úředně prodán Šimonovi Zajícovi za 79 kop. O tom svědčí zápis na gruntě č.p. 12. v tomto znění: „Předně tu náleží do důchodu W.M.P.P. 49 kop, ostatek Matěji Vališovi, který ten grunt z místa vystavil 30 kop". (Gruntovní kniha z r. 1653).
Již
za Matěje Vališe prováděla klášterní, žďárská vrchnost přípravy na
provádění „Lánské reformy“. Podstatným rysem reformy bylo zavádění lánových rejstříků za účelem daňového přiznání v r. 1674. To se týkalo i Jiříkovic. Veškeré pozemky v Jiříkovicích byly při této akci zařazeny do.III. bonitní třídy - nejnižší.
Zároveň byl stanoven výsevek na 1 měřici (poměrně větší než u pozemku lepší bonity).
Jiříkovice v té době v lánském rejstříku vykazovaly 208 měřic
obdělávatelných pozemků, z nichž Matěj Vališ obhospodařoval 30 měřic (St.arch.,Brno,zn.D 1 - 264a).
Ve skutečnosti bylo kultivovaných pozemků asi více, ale v
této době nebyly ještě v plné produktivitě po zahájení jejich kultivace. Ze starých záznamů je patrné, že pozemková daň byla jednou z nejstarších daní
a
nejpodstatnějším
zdrojem
státních
příjmů.
Zemědělská
kolonizovaných vesnic spočívala v polním hospodářství ale v úzké
výroba
spojitosti s
výrobou živočišnou. Stát i klášterní panství měly společný zájem směřující k tomu, aby kolonizace v našem
drsném, lesnatém a kopcovitém kraji Českomoravské
pahorkatiny, probíhala co nejrychleji, aby se tím navracely investované peníze a zvětšovaly příjmy státní i vrchnostenské. Každý osadník musel svůj podíl z obdělávaných pozemků odvádět ve formě pozemkové daně. Tak vznikla nutnost vytvoření katastrů a jejich řádné evidence. Ve starší době zavedený daňový systém byl velmi nepřesný, poněvadž nebyla řádná evidence obhospodařovaných pozemků a co se týče půdní bonity, byla v této době záležitostí nevyjasněnou. Následkem toho byly daně předepisovány podle nepřesných dohadů, založených často na problematických výpovědích osadníků. Tento způsob nepřesného předepisování daní trval až do 15. stol. Osadníci nejen v Jiříkovicích, ale i v ostatních osadách byli daněmi nadměrně zatěžováni, přicházeli do peněžní tísně a zadlužovali se. Nespokojenost s předepsanými daněmi byla v horských krajích všeobecná. Teprve v 16. století nastal v tomto směru obrat k lepšímu. Berní aparát musel uznat nepřesnost a nespravedlivost berního systému. Aby mohla být provedena náprava, bylo nutno provést znovu ocenění veškerých statků panských i na vesnici podle skutečného stavu. Způsob oceňování je možno sledovat u osady Jiříkovice v gruntovní knize, kde při předávání gruntů je připojena klauzule, „za sumu od starodávna
stanovenou".
Těmito
novými
odhady
byly
stanoveny
berně
procentuálně. Příkladem jsou záznamy z roku 1542, kdy se odvádělo státu 1% z vrchnostenského majetku a 1.6% z majetku poddanského. I tato daňová soustava nebyla přesná, vzhledem k nepřesným a těžce kontrolovatelným odhadům. Proto tento daňový systém byl asi v roce 1580, t.j. v době předbělohorské znovu upraven.
V
době hospodaření Matěje Vališe byla založena žďárskou vrchností
gruntovní kniha obce Jiříkovic a to r. 1653.
Zde se dočteme, že v r. 1664 bylo v Jiřkovicích 9 gruntů a 2 podruzi. V této době bylo v Jiříkovicích 50 obyvatel, z čehož bylo 20 občanů starších a starých a 30 mládeže a dětí od 1 roku do 16 let. V této době byl na gruntě Vališovém: Matěj Vališ s manželkou Rozinou a 6 dětí:
dvanáctiletá Dorota, pětiletá
Kateřina, desetiletý Jan, tříletý Jíra, sedmiletá Anna a jednoroční Mariana.
Z uvedeného sčítání obyvatel je patrné, že v této době byly Jiříkovice malou vesničkou o 9 zemědělských usedlostech. Odváděné
dávky
obcí
Jiříkovice,
i
novoměstskému
faráři,
se
svým
představitelem Matějem Vališem byly pravidelnou povinností, která musela být plněna. V r. 1662 se devzdávalo: Obilí, desátý mandel. Po 1 sejru. Po 1 kuřeti. Máslo po třetince. Lnu po 1 kytce. 10 hus. (Radňovice). Vejce „v obvyklý čas". (Novoměstský listinář, str.81 - 84, Jos. Fiala a J.F.Svoboda).
O
živobytí a denních problémech, byť někdy výjimečných vypovídají
následující údaje. „Dne 20. září 1663 byl tak velký liják, na Novoměstsku spojený a přívalem vody, že smyky od fryšavakých hutí voda odnesla. Dolní konec Jiříkovic byl zaplaven vodou“. „Roku 1668, to úterý po 12 apoštolích přišlo tak velké krupobití na Novoměstsku a Žďársku, Jiříkovic nevyjímaje, že střechy na staveních měly i latě zpřerážené“. (Z kroniky Schiera, Nové Město). „Třeba i zpětně zaznamenat roku 1662, kdy 18.máje napadlo velmi mnoho sněhu takže všechna žita pomrzla, podobně i vzcházející lny. Sníh tento ležel v lesích po 5 dní, než zase stál. Rovněž všechno listí na stromech zmrzlo kromě březového a v červnu odpadlo a pak zase stromy znovu vypučely. Ti, kteří stahovali sníh ze žita provazem, bylo prázdné, a kteří ten sníh nechali, bylo dost pěkné". (Z kroniky Sehiera, Nové Město).
Za
Matěje Vališe obdržela osada Jiříkovice svoji
pečeť a to roku 1667 s
okrouhlým nadpisem „Sigil in Girzikowicz r. 1667". Uprostřed pečeti byl znak, znázorňující jednoduchý včelí „klát“ (sloup). V této době bylo v lesích u Jiříkovic mnoho divokých včel, jejichž med používali osadníci jako sladidlo.
Matěj Vališ se narodil v Jiříkovicích roku 1619 a zemřel 30. října 1679. (Matrika Nové Město,tom.I.,nestránkováno).
Neblahou, je vzpomínka na rok 1663, kdy dne 27. září vypukl ve Žďáře velký požár, při kterém shořelo přes 50 domů. (Z kroniky Schierovy, Nové Město). Za opata Hilgera Burghofa dostal Žďár dne 28. října 1661 další jarmark po Novém roce, který navštěvovali i občané z Jiříkovic.
Jan Vališ
(Jann W a l i s s)
Narodil
1653 – 1723,
na gruntě 1674-1723
se před r. 1674, kdy se začínají vést matriky. Při sčítání lidí v
Jiříkovicích v roce 1664 mu bylo 10 let. Narodil se pravděpodobně v roce1653. Jeho první sňatek s manželkou Zuzanou Škarohlídovou z Nového Města není v matrice zaznamenán. Zemřela 11. srpna 1684. Podruhé se oženil s Rozinou, dcerou Tomáše Mikše z Radňovic, a to dne 28, října 1684. (Tom.I.nestránkován) Dožila se 63 let. Zemřela dne 27. srpna 1721. (Pag.285) Jan Vališ zemřel dne 6. října 1723, ve stáří 70 let. (Tom.I.nestránkován) Manželství Jana Vališe bylo bohaté na potomstvo, zanechal po sobě 14 dětí. Po první manželce Zuzaně zůstalo 7 dětí, po druhé manželce Rozině bylo rovněž 7 dětí. Po první manželce Zuzaně Škarohlídové zůstaly tyto děti: Martin, narozený 30.10.1676, (Pag.40), který později byl šafářem na dvoře fremdlovském a když tento byl prodán, přešel na klášterní dvůr do Radešína. Mariana, narozená dne 27.11.1677, (pag.52), provdaná do
Radňovic za
Matouše Zajíčka, syna sedláka Jiřího Zajíčka. Kateřina, narozená 17. 8.1679, (pag.71), která zůstala při bratru svobodná a zemřela 20. 3.1752, (pag.432). Václav, narozený 3. 9.1680, se oženil do Radňovic na chalupu. Z jeho manželství zůstali potomci: Josef, Kateřina a Dorota. Jana, narozená 28. 11. 1681, (pag 92.), provdala se do Nové Vsi. Anna, narozená 11. 1. 1683, (pag.102.), provdala se za Karla Krčila, syna Jana Krčila ze Lhotky. Z manželství měla 8 dětí: Annu, Viléma, Karla, Tomáše, Mikuláše, Františka, Kateřinu a Žofii. Svědci při tomto sňatku byli: Bernard, mlynář ze Lhotky a Matouš Vališ z Jiříkovic.
Zuzana, narozená 7. 8. 1684, (pag 118), zemřela jako novorozeně l0. 8. 1684, (pag.116).
S druhou manželkou Rozinou Mikešovou z Radňovic měl Jan tyto děti: Matěj, narozený 20. 9. 1685, (pag.131), zůstal svobodný na otcovském gruntě. Matouš, narozený 13. 1. 1687, (pag.149), byl rychtářem počíteckým. Měl za manželku Kateřinu Brychtovu, vdovu po rychtáři Pavlu Brychtovi z Počítek. Anna, narozená 12. 3. 1688, (pag.168), měla při křtu jako kmotry Jana Bratránka a Alžbětu Sehierovou z Nového Města. František, narozený 15. 3. 1689, (pag.l94), byl ženat v Jiříkovicích. Sňatek byl 11. 10. 1723 s Margaretou Pulkrábkovou ze Lhotky. (Matrika ve Žďáře, pag.19). Tomáš, dědic gruntu v Jiříkovicích č.p. 1., byl narozený 12. 12. 1691, (pag.228). Jan, narozený 9. 1. 1693, (pag.244), jako kmotři byli Karel Hána, Běta Schierová, oba z Nového Města. Zemřel dne 4. 9. 1710, (pag. 239). Jiřík, narozen 13. dubna 1696, (pag.278), mistr tesařský ve Světnově.
Jan Vališ, převzal grunt po svém otci Matěji Vališovi
„za sumu od starodávna
stanovenou i s příslušenstvím za 200 kop, k ročnímu splácení po 3 kopách“. Otec Matěj zanechal mu „při gruntě dva koně, jedno hříbě, čtyři krávy, tažného vola, jednoho tříletého volka, pět kusů jalovýho, patnáct ovcí a jednu svini. Pak 1 pluh, 1 radlo a brány se všemi potřebami". Tento živý a mrtvý inventář mu předal dne 14. března 1676. Otec Matěj stanovil si následující výměnek: „Nový hospodář bude pro něho na své píci chovati až do jeho smrti jednu krávu a jedno tele. Každým rokem bude pro něho přisévati 1 měřici žita, 1 měřici ovsa, 2 c. lněného semene, záhon zelí a záhon mrkve". Sestrám: Kateřině, Anně a Marianě „byl povinen vydati po jedné krávě, jednom kusu jalového a jednu ovci". Jiříkovi, "bratru svému, jedno hříbě, jednoho volka, jednu ovci, jedno kolo, jednu bránu a jednu nápravu. Kdyby k místu přišel, jest povinen vydati mu 3 míry žita a 3 míry ovsa". Dále při převodu gruntu je zaznamenáno, že peníze, které otec Matěj nápadníkům (sourozencům) vyplatil, postupuje a daruje svému synu Janovi, držiteli gruntu, „aby ho a jeho manželku až do smrti dochoval". Proto Jan vymazuje si obnos 119 kop 21 gr. 2 3/8 d., takže mu zbývá povinnost „vyplatiti nápadníkům (dědicům) jen 80 kop 8 gr. 4 3/8 d".
Ukázka z gruntovní knihy, fol.128
Vedle toho jsou uvedeny v knize gruntovní i splátky Bětě, provdané za počíteckého rychtáře a Kristýně, provdané za rokytenského
rychtáře
Tomáše
(Přibeka), Roku 1698 vyrovnal podíly pozůstalým sirotkům po smrti
Alžběty a jejího
manžela obnosem 25 kop, 22 gr., 6 a 1/8 d. Poněvadž stávající počítecký rychtář,
svou matku Alžbětu i s otcem, až do smrti dochoval, byl připsán nápad (dědický podíl) 8 kop 17 gr., 4 d., Jakubovi, jelikož „Šimon a Valenta byli propuštěni do Čech z panství klášterního a vedle toho jim na své útraty pohřeb (funus) vypravil". Dále se v gruntovní knize uvádí, „že má ještě starým nápadníkům (dědicům) spláceti r. 1716 ještě 27 kop, 22 gr., 6 1/8 d". „Kdyby měl býti Kateřině vyplacen podíl o kterém se
nemůže dověděti, má býti tento podíl složen do panského
důchodu s lhůtou platební od 6. 3. 1717 do 16. 3. 1723 a to tak, že po 7 roků bude spláceno po 2 kopách a 1 rok po 1 kopě". Ze záznamů je jasnou snaha Jana Vališe, aby všech svých 14 dětí dobře zaopatřil a přitom grunt nezatížil. Byl dobrým hospodářem, podobně jako jeho otec Matěj, který mu zanechal
početný živý inventář, v těchto dobách, na gruntech
neobvyklý, „aby mohl přijíti vstříc jeho sourozencům".
Za jeho hospodaření byly již zavedeny „Lánské rejstříky“ a stanoveny berní lány dle bonitních tříd. Zajímavý je výkaz o zkultivované půdě v osadě Jiříkovicích od r. 1664 do r. 1726, které si vyžádalo panství žďárského kláštera. (St.arch.,Brno,R.A.-D-264-4). Bylo to z období kultivace, kterou na Vališovém gruntě prováděl Matěj Vališ a jeho nástupce Jan Vališ. V této době z panských lesů, které byly přiděleny ke gruntu bylo zkultivováno 63 měřic a 1 achtl, osmina, lesní půdy. Nebyl to ucelený les, nýbrž místy převládaly i křoviny. Úhrnem to bylo za dobu 62 let. Z údajů je patrné, že bylo průměrně ročně zkultivováno přes 1 měřici z přidělené půdy.
Uvedený výkaz
sledoval zištný daňový účel klášterního panství. Zemědělci z této půdy platili poplatky a to z 1 měřice 3 gr.ročně. Na grunt Vališů připadly 3 zl., 8 gr.,l a 1/2 d, ročně.
Celkem v tomto mezidobí bylo v Jiříkovicích zkultivováno 619 měřic a 1 achtl lesní a křovinaté, jakož i skalnaté půdy, z čehož bylo klášteru zaplaceno 30 zl., 57 gr., 2 a 1/2 d. ročně. Snad se bude zdát, že kultivace přidělené půdy šla pomalým tempem, avšak je nutné si uvědomit tehdejší hospodářské poměry, kdy nebylo dostatek pracovních sil „ručních i potažních". K tomu ještě, stávající robota, jen brzdila rychlejší tempo kultivace.
Domnívám se, že v dobách prováděné kultivace přidělené půdy, Matějem a Janem
Vališem, byly založeny v pol. 17.století Vališovy rybníky a to: „Horní,
Prostřední a Dolní“. Založeny byly na bažinatých lukách, což byl první předpoklad k řádnému využití těchto luk. Hráze rybníků byly vybudovány postupně v úsecích mokrých luk tak, aby se do nich stahovala voda. Tyto rybníky jsou
nebeského
charakteru a částečně plní i funkci meliorační. Sloužily především k zachycení dešťových srážek a stažení přebytku vody z půdy. Nemají samostatný, stálý přítok vody. Jsou vázány na vodu tekoucí z jednoho rybníku do druhého a na stažení přebytečné vody ze sousedních pozemků. Louky v těchto
dobách byly porostlé
četnými olšovými keři a stromy, stejně jako i ojedinělými jehličnatými stromy. Ještě dnes jsou tyto olšové porosty podél potoků a na hrázích rybníků.
Kultivací
získané pozemky kopaniny nemohly být primitivním nářadím
dostatečně zpracovány. Proto se ornice musela postupně prohlubovat, pokud to štěrkovitá, kamenitá spodina dovolila. Byla i políčka, která vykazovala sotva 10 cm hlubokou ornici. Ke všemu zde převládal písek a štěrk, což byl špatný předpoklad pro dosažení vyšších sklizní. O tom svědčí i t.zv. „Pořadí", což je hraniční mez mezi pozemky Vališovými a Markovými (Šírovými) v radňovickém katastru, kde se po staletí ukládalo kamení sebrané z polí, které během dlouhé doby zarostlo lískovými keři, hlohy, maliním, ostružiním, v nivě i kapradím a vřesem. I když bylo snahou Matěje a Jana Vališe uvést obdělávané pozemky do nejlepšího stavu „polepšit“, projevoval se zde velký nedostatek organického hnojiva a chlévské mrvy, protože většina stelivové slámy byla v zimním období zkrmena. Proto bylo stelivo nahrazováno lesní hrabankou či „hmourem“, z níž nebylo možno docílit kvalitního hnoje, jenž by půdu živinami dostatečně obohacoval a tím zvyšoval výnosy pěstovaných plodin, především žita.
Kontrolou revizní komise
žďárského panství bylo zjištěno, „že v průměrných
letech po vysetém 1 zrnu žita, sklízí se 2 a půl zrna", jinak řečeno, po vyseté 1 měřici (duté) osiva, se sklízelo ze 2 a půl měřice (duté) zrna, což se odráželo i v nedostatečném zásobení moukou, především chlebovou, v domácí kuchyni. Nedostatek chlévské mrvy donutil hospodáře přihnojovat jen k žitu, co by k hlavní plodině. Ostatní plodiny jako oves a řepa zůstávaly nehnojené. Brambory se v té době ještě nepěstovaly, podobně jako pšenice. Ječmen byl pěstován jen na menší výměře. Nedostatek hnoje byl částečně vyrovnáván „úhorovým způsobem“. Třetina polí se po několik let nechávala úhorem. Ten pak sloužil za pastvu pro dobytek a kromě rostlinného kompostu byl zúrodňován i dobytčími výkaly.
Nové metody polního hospodaření
V polním hospodářství byl zaveden trojhonný osevní postup. V těchto chudých poměrech přicházelo žito na týž pozemek často až za 10 let, v úrodnějších polohách dříve. Úhorová půda byla vždy slehlá, ušlapaná od dobytka, takže se dala těžko
obdělávat. Často musela být čtyřikrát i vícekrát přeorávána a i osmkrát vláčena. Posléze se zbylé hroudy musely roztloukat motykou. Z toho je jasné, že příprava k setí vyžadovala mnoho „práce ruční i potažní". Nebylo ani výhodou častější obdělávání půdy, protože půda tak byla připravena o cennou a nezbytnou vláhu.
Tratě u jednotlivých gruntů byly ještě v 17 stol. většinou záhumenní a to v jednom kuse. Jedině u gruntu č.p. 12. byly pozemky ve dvou kusech. V r. 1756 se uvádí v klášterní zprávě, že louky u Vališova gruntu, byly u domu a u rybníků, kde byl i palouk. Z nich se sklízelo šest párových fůr sena, a jedna fůra otavy. V této době nebyla uváděna rozloha luk, nýbrž jejich hodnota se vyjadřovala sklizní sena a otavy, počtem párových fůr.
Obilniny a len byly sety „na široko", tedy ručně. Len ošacení, byl set na jedné až jedné a půlté měřici.
jako důležitá plodina pro
Zajímavé je sledovat i ceny
prodávaných hospodářských produktů ve Žďáře na trhu r. 1692. Za 1 měřici pšenice se platilo 2 zl., 10 kr. za 1 měřici žita se platilo 1 zl., za 1 měřici ječmene se platilo 1 zl., za 1 měřici jahel se platilo 4 zl., za jednu libru hovězího masa bylo placeno 4 zl. a 1/2 kr., za jednu libru vepřového masa se platilo 5kr., za jednu libru telecího mana ... 4 zl. a 1/2 kr., za jednu libru skopového masa ... 4 zl., 1 sud piva pro šenkýře stál ... 6 zl. 30 kr., 1 máz piva byl za 2 zl., (Žďárský Obzor ",roč.I.,č.ll.,str.161a162).
Kronika Schierové z Nového Města uvádí v tomto období i další údaje: „Roku 1705 dne 28. máje napadlo sněhu po kolena a zůstal 5 dní ležet. Téhož roku dne 11. srpna přišlo velké krupobití, takže všechno obilí bylo k zemi zatlučeno a z toho pošla velká povodeň". „V roce 1711, pršelo na žně 5 neděl, když veškeré obili bylo položeno, čímž všechno porostlo". „Roku 1714, žeň byla až za týden po sv. Bartoloměji a okolo sv. Matouše počaly se trhati lny". „Dne 8. února roku 1718, napadlo mnoho sněhu, že lidé po 5 dní nemohli do Nového Města přes pole jíti ani jeti". „V pátek po Božím těle v roku 1723, fryšavský rychtář vozil dříví z lesa na saních po sněhu".
Zemědělské grunty v Jiříkovicích v roce 1653 V tomto roce bylo v Jiříkovicích 9 selských usedlostí. Do roku 1676 se jejich počet nezměnil. Grunty byly obydleny rodinami hospodářů: r. 1653:
č.p. 1. Matěj Vališ č.p. 3. Havel Hadač č.p. 5. Tomáš Pastejř č.p. 8. Matěj Mrázek č.p. 9. Jan Brychta č.p.10. Jakub Valášek č.p.12. Šimon Zajíc č.p.15. Jan Líbal č.p.19. Václav Krejčí
r. 1676: č.p. 1. Matěj Vališ č.p. 3. Mikuláš Brož č.p. 5. Jakub Pastejř č.p. 8. Matěj Mrázek č.p. 9. Jan Brychta č.p.10. Jakub Valášek č.p.12. Václav Pastejř č.p.15. Matěj Pochop č.p.19. Václav Komínek
Chalupy ještě v té době v Jiříkovicích nebyly. Gruntovní kniha obce Jiříkovic byla založena dne 30. června 1653.
Jiříkovice
svým rozložením náleží k vesnicím „jiterním“. Pole se táhnou od
jednotlivých gruntů většinou v jednom celku, mezi sebou jsou mezemi nebo polními cestami oddělené, osadě jsou
takže jednotlivá jitra jsou od vesnice vějířovitě rozložené. V
vlastní grunty podél potoka a uprostřed obce se nachází velké
nezastavěné návsí. Uvnitř vesnice se táhla od starodávna potoční rokle, kterou vyhloubily bouřkové vody tekoucí ze svahů kopců, které vesnici obklopují. Teprve začátkem 18. stol. byl na návsí založen obecní rybník. Více sloužil jako zásoba požární vody, k hašení častých požárů a pro drůbež, než k chovu ryb.
Rozložení gruntů
zůstalo až do konce 18. stol. nezměněno. Při zakládání
gruntů se přihlíželo k tomu, aby každá
usedlost měla takové podmínky, aby
nepustla, a když se tak stalo, byla učiněna klášterním panstvím ihned náprava. Tak tomu bylo u Matěje Vališe, kdy uváděl do pořádku dva zpustlé grunty č.p.9, a č.p.12. Hospodářské celky gruntů nesměly být děleny. Tím se uchovala původní podstata gruntů. V pozdější době, stavbou nových chalup, se tvar vesnice mnoho nezměnil, protože většina chalup byla postavena mezi grunty a zčásti na okraji návsí. V téže době se začala uplatňovat četná tereziánako-josefinská nařízení. Výsledkem bylo zřízení již zmíněného rybníka na návsi a upravena vozová cesta přes vesnici.
Obytná stavení v obci, stejně tak i na gruntě Vališovém, i přes různá zlepšení nedoznala velkých změn. Konírna byla stále vedle obytného stavení a vedle byla stáj pro hovězí dobytek. V pravém úhlu od stájí byly dřevěné chlívky pro prasata, nad nimi byl malý kurník, který v pozdějších letech byl přestěhován do stáje. Opodál byla dřevěná kolna se sýpkou na dřevěných sloupech. Naproti obytnému stavení byla dřevěná roubená stodola, vedle ní vjezdová vrata do dvora. Vedle těchto vrat byla jednoduchá kolna s pultovou střechou na sloupech, kde byl i malý ovčín. Další část kolny sloužila k úschově vozů a orebního nářadí. V rohu dvorce směrem k návsi byla výměnkářská chaloupka hned vedle předních vrat. Celý dvůr byl uzavřen ve volných místech odkorkovým plotem, který byl nazýván „parkanem."
Tomáš Vališ (Tomass Valyss), 1691- 1760, na gruntě 1724 – 1746
Narodil se v Jiříkovicích dne 14. prosince 1691,
(pag 228),
Jeho otcem byl Jan
Vališ a matkou Rozina Mikšová z Radňovic. Měl za manželku Janu (Johanu) Šoškovou z Radňovic. Oddáni byli dne 4. února 1724. Poněvadž otec Jan dlouho hospodařil, aby svoje četné potomstvo zaopatřil, oženil se Tomáš až ve 33 letech. . Dne 9. dubna 1724, po úmrtí svého otce Jana Vališe, převzal Tomáš grunt, za sumu „od starodávna stanovenou, za 200 kop, k ročnímu splácení po 3 kopách". Otec mu zanechal „při gruntě dva koně, kovaný vůz, jeden pluh, jedno radlo, dvoje brány, plužní kolečka. Žita na zimu setého po 6 měřicích, ovsa na setí sedm měřic, ječmene dvě měřice a 3/4
měřice lněného semene k setí". Vedle toho
„odporučil jeho otec Jan na zaplacení dluhu 22.zl. a 30 kr., jedno dvouleté hříbě“, které Tomáš, jako nový hospodář choval u sebe. „Matoušovi, rychtáři počíteckému, odporučil jedny včely“. „Matějovi, jednoho dvouletého hřebečka, jednu krávu, jedno roční tele a jednu ovci“. „Franeovi, ženatému v Jiříkovicích, jedno roční hříbě,
jednu krávu, jednu
jalovici, jedno roční tele a dvě ovce“. „Jiříkovi, ženatému ve Světnově jako tesař, odporučil jedno roční hříbě, jedno odstavené tele a jednu ovci“. „Kateřině, jeho dceři, která zůstala při bratru, kde
také zemřela, odporučil
jednu krávu a jednu ovci“. Na konec „tohoto odkazu" jeho otec dodává: „Tento odporučený dobytek má nový hospodář Tomáš až doposud při svém gruntě a na požádání svých bratrů jim
vyjmenovaný dobytek vydá". Dále uvádí: „Žádné výměnky se tu nedělají, kromě nížepsané nápadníky pokojiti (uspokojiti) bude." Dále se tu zaznamenávají splátky starým dědicům a
jeho dětem po 17
kopách 4 zl. a 1/2 gr., t.j. v obnosu 187 kop 7 gr. a to: Martinu, šafáři frendlovakému. Marianě, vdané v Radňovicích. Václavovi, ženatému na chalupě v Radňovicích. Kateřině, při svém bratru. Johaně, vdané v Nové Vsi. Matouši, rychtáři počíteckému. Matěji, při svém bratru. Anně, provdané ve Lhotce. Francovi, ženatému v Jiříkovicích. Tomášovi, hospodáři na gruntě. Jiříkovi, tesaři, ženatému ve Světnově. Dále je uvedena poznámka: „Od tej Kateřiny, která svobodná umřela", skoupil její bratr Jiřík za 3 zl. 30 kr. její podíl 12 kop 23 gr. Stávalo se, že dědicové jejichž podíly byly za dlouhou dobu splatitelné, prodali je jiné osobě levněji, aby dostali hotové peníze, které nutně potřebovali. Podobně Johana prodala dne 18. května 1747 svůj podíl za 4 zl. do důchodu. Ukázka zápisu z gruntovní knihy
Fotografie originálu z gruntovní knihy Jiříkovic z r. 1653
Tomáš Vališ měl 3 děti: Filipa, narozeného 5. května 1730, (tom:I.nestránkován). Ten se později stal dědicem gruntu. Mariana, narozená 4. září 1727, (tom.I.nestránkován). Provdala se za syna Vavřince Trojana do Počítek. Zemřela v
Jiříkovicích dne 13. 12. 1770,
(tom.II.nestránkován).
Podobně i její muž Jan, „řečený Vališ", zemřel dne 1. 4.1766 v
Jiříkovicích. Anna, narozená 6. 9.1732, (fol.201), provdala se za Pavla Němce
čp.5. v
Jiříkovicích. Tomáš Vališ zemřel asi ve druhé polovině roku 1760. Není v matrice uveden neboť list uvedeného data v matrice chybí.
Ze
záznamů se nabízí poznání, že Tomáš byl dobrým hospodářem se širším
rozhledem. V jeho zájmu bylo zanechat
grunt svému nástupci v dobrém stavu.
Zastával rychtářskou funkci. Později byl pulmistrem. Měl vždy na zřeteli povznesení obce Jiříkovic a dle možností pomáhal i sousedům, kteří to nutně potřebovali. Vedle toho hájil zájmy obce při úředních jednáních na žďárském klášterním panství.
Že i tyto doby byly nabity zajímavým děním, svědčí následující zajímavosti. Tehdejší výměnkářské chaloupky se lišily od stejně
velkých chaloupek
podružských tím, že chaloupky výměnkářské nebyly poplatné, proto nejsou zvlášť vedeny v klášterních urbářích. Ječmen na gruntě Vališovém byl pěstován již ve 2.pol.
17.století za Jana
Vališe, poněvadž ten podle gruntovní knihy v r. 1724 předává svému nástupci dvě měřice ječmene k jarnímu setí. Záznamy v kronikách novoměstských měšťanů se týkají nejen Jiříkovic, ale i gruntu Vališova (Tomáš Vališ), se proto uvádí v plném znění. Týká se to kroniky rodiny Schierové ( z r. 1661) a Chládkové ( z r. 1720), stejně jako i pojednání CH. d'Elverta: „Schriften der historisch, statist. Sektion", str.295., které uvádí následující cennější, záznamy: Roku 1730 „Pan Páter Hašek Johannes dal stavět sobě faru, na kterou museli přispívat všichni sousedé nebo hospodáři jak v (městě, tak i v dědinách k tomu záduší patřících po 15 kr.", (tedy i Jiříkovice). „Podruzi i podruhyně i staré báby od přeslice musily platiti, po 7 kr. a všechna čeládka po 4 kr. Tak to upřímně dávali s proslovem" „aby faráře čert vzal a tu faru z jasna hrom roztloukl". Muselo se vybírat „jak pořídkou", tak i
sbírkami, aby fara mohla býti postavena". (z kroniky
Schierové z Nového Města).
„Dne 1. a 2.července roku 1731 bylo veliké povětří a hromobití jak v Čechách, tak i na Moravě a ve Slezsku, jakož i v Rakousku, že takové nikdo nepamatoval. Nadělalo mnoho škod
jak na staveních, tak i v lesích a mnoho stromů bylo
polámáno a vyvráceno". (Z kroniky Schierové).
„Roku 1739, před sv. Tomášem ten večer, přišlo hrozné povětří od Čech, které nadělalo velké škody na staveních, která byla v té době roubená, dřevěná". (Kronika Schierova).
Chládkova kronika v roce 1740 uvádí: „Byla veliká zima, která snad od počátku světa nebyla tak velká, takže i moře, které nikdy nezamrzalo, tuto velkou zimu zamrzlo, takže divné ptactvo a zvířata, Bůh ví z které země do našeho kraje se dostaly, hledajíce teplo a živobytí. Ale ono i v našem kraji nás to trefilo, že mnoho lidí v tuto zimu pomrzlo, a tak dlouho zima trvala, že ani lidi, ani dobytek neměli co jest ( jíst) neboť lidé nikde na chleba zemlet nemohli, následkem toho velký hlad měli“. „Dobytku se píce nedostávalo, takže v zdejších horách lidé dobytku smrčí sekali a pařili a ke žraní dávali. Z toho potom ten dobytek velice zemdlel, až ani vstávat nemohl. Tak mnozí lidé ten dobytek zabíjeli a z toho velice onemocněli, tak málo kdo si k zdraví pomohl. Potom ta zima tak dlouho trvala, že lidé z jara ani set nemohli, takže žádné obživení a užitek v tom roce nebyl“. „Pak zase v tom roce 1740 k podzimku, brzo zima nastala, takže všecko obilí pomrzlo. Někteří lidé z obilí a lnu
sníh shazovali a domu to brali, však z toho
nemohlo co být. Tak v tom roce velice zle bylo, hrachy, lny a zelí, jakož i stromoví byly napadeny jakýmisi mourovatými housenicemi, které vše ožraly. Stromoví bylo jako suché, něco i tou velikou zimu popukalo, takže mnoho stromoví bylo zničeno". Rok 1742. „Byla vojna s Francouzem, Bavorem, Saským králem, pak ještě i s Brandenburkem. To bylo jak v Čechách, tak i na
Moravě ukrutné soužení.
Brandenburk na Moravě, rovněž i Sas se svým vojskem a Polák byl při něm". „Tu musili jsme proviant stále dávati. Když od Žďáru sem právě na Ostatky přitáhl, tu bylo veliké naříkání. Jestli si kdo do lesa něco schoval, po lesích jezdili vojáci a nač trefili, to sebrali. Zde v městě ještě tak nedělali, kromě, co nebylo pod zámkem, vše sebrali". „V domech jsme měli 30 až 40 mužů, ale ve vesnicích dělali hůře. Truhle roztloukali a všechno z nich pobrali, obilí i dobytek brali a za vojskem k Brnu s tím táhli. Avšak tam dlouho nebyli, tam odtud s Brandenburkem zpátky musili, když na ně královští vojáci přitáhli a tam odtud je vyhnali". „Potom naše vojska, když za Brandenburkem a Sasem do Čech táhla, Uhři, Panduři a divného národa jsme tu viděli. U Žďáru a u kláštera měli logr (ležení) a sem a tam do vesnic
na pajtl (braní, krádež) jezdili, ovsa, semena, vše odtud
pobrali". „Ale na tom ještě nebylo dost, nám vzali 20 loktů plátna z kádě, odstavené tele, dva vepře, kteří za 7 zl. stáli". „Všude tak dělali". Zcela jistě ani Jiříkovice nebyly tohoto ušetřeny drancování. A stejně jako po každé válečné době trvá období nedostatku, tak bylo i v následujících letech.
Již v r.1746, „bylo veliké soužení, že žádný starý člověk takové nepamatoval. Hlad byl a veliká drahota, která velkými krajimami se rozšířila". V této době stála: Míra jahel 9 zl. a 36 kr., míra hrachu 8 zl., míra pšenice 5 zl., míra ječmene 4 zl., míra ovsa 2 zl., a ovsa před novým 2 a 1/2 zl. "Mnohdy ani to koupit nemoh". Tento rok bylo velké sucho. "Od jara po celé léto nepršelo, takže kromě žita na jarním obilí žádná úroda nebyla a o mletí bylo zle". „Nikde se mlet nemohlo, třebaže do mlejna 6 až 7 mil daleko mletí vozili". V této době vyschly i všechny studně čímž ani lidé, ani dobytek neměli co pít. „Sám Pán Bůh ví, jak tehdáš velkýma krajinama to zasáhlo. Tak neslýchané soužení to bylo".
Vysočina za Tomášovy doby
Za hospodaření Tomáše Vališe byl žďárský klášter
spravován těmito opaty:
Benediktem II. Zaunmullerem (1676 - 1691), za něhož
vyhořel
klášter i s kostelem dne 17. 10. 1689. Za těchto okolností bylo zázrakem, že se podařilo zachránit opata i železnou truhlici s listinami. Edmundem
I.
Bagnerem
neboli Wagnerem (1691 - 1705). Byl to žďárský farář a jeho snahou bylo, aby byl klášter s kostelem postaven co nejdříve. Proto sám započal se stavebními pracemi a v r. 1701 dal malý a velký kostelík sv. Markéty zbourat a nechal vystavět větší. Z této přestavby pochází i brána. Václav Vejmluva (1705 - 1738), brněnský rodák, byl jedním nejznamenitějších opatů žďárského kláštera.
V
letech 1719 - 1723 vystavěl kostelík na Zelené Hoře k poctě blahoslaveného Jana Napomuckého. Kostel vyhořel dne 9.května 1737, ale byl klášterem znovu vybudován. Roku 1708 koupil opat Vejmluva od Ondřeje Fremdla fremdlovský dvůr, i s příslušenstvím za 2.000 zl., na kterém byl šafářem Martin Vališ, syn Jana Vališe z Jiříkovic.
V této
době se na vysočině velice rychle rozvíjí
manufakturní a
průmyslová výroba. Dochází k částečné diferenciaci povolání,
nicméně podstatným faktorem pro rozvoj průmyslu zůstává zemědělská výroba. Podle její zdatnosti je
možné živit
pracovníky průmyslu, kteří v zemědělství nepracují. Ti jsou jednak z části místní, zčásti, co by odborníci, přijdivší odjinud.
Podívejme se na zemědělské poměry na Novoměstsku a zemědělské podnikání v jednotlivých obvodech. Již v dřívějších dobách byl tento kraj podle tehdejších osad zařazen do třech obvodů, které se od sebe lišily nejen úrodností, ale i systémem hospodaření v pěstovaných plodinách. Tak na příklad na Novoměstsku bylo nejúrodnějším pásmem jižní. Táhlo se od čáry Petrovice - Křídla na jih. Zde byla půda lepší bonity a úrodnější. Ornice byla hlubší a osadníci mohli sít žito po sobě již čtvrtým rokem, Tomu napomáhaly i příznivější klimatické poměry s nižší nadmořskou výškou. Na některých gruntech v tomto pásmu se selo až 12 měr žita. To umožnilo využití odlišného, trojhonného osevního způsobu, od dosud používaného úhorového. Druhým pásmem bylo střední. Na výše položených polích s chudší půdou bylo nutností
více hnojit, pokud mělo být dosaženo takových výnosů, jako v pásmu
jižním. Bonita půdy zde byla horší, a proto na gruntech bylo seto méně žita, asi na 7 až 8 měřicích, než v pásmu úrodnějším. Po ozimém žitu do této vyhnojenější a humusovitější části byl set len, po něm pak přicházel v úvahu oves, který se místy sel na témže pozemku i dva roky po sobě. Pro nedostatek mrvy, však byla část pozemků, ponechávána úhorem.
Žito se selo po sobě až osmým rokem. Neobdělaná pole se využívala pastvou. Dobytek však úhor ušlapával, což posléze ztěžovalo jeho obdělávání. Nejchudší pásmo bylo severní, které postupovalo
směrem ke Lhotce,
Jiříkovicím a Vlachovicím. V tomto rajonu byla bonitní třída stávajících pozemků nejhorší a pozemky byly vesměs zařazeny do III. bonity (jakosti). Proto do 16. století byly některé špatné pozemky ponechávány ladem a
sloužily za pastvu.
Teprve po 16. stol. byly znovu, po déle trvajícím kultivování, dostatečně zúrodněny. V tomto rajonu přicházelo žito na týž pozemek po 10 letech, někdy i později. O obdělávání půd v Jiříkovicích jsme se již zmiňovali.
Vzhledem na početnější stav dobytka, který byl na Vališovém gruntě chován, byla pole, zejména pod žito lépe hnojena, vyjma nepříznivých let, kdy množství hnoje a mrvy, nebylo. Byla-li neúroda, snižovaly se i stavy dobytka. Pokud bylo několik let dobrých, byly i sklizně obstojnější a tehdejšími hospodáři nebylo obilí z panských sýpek vypůjčováno. „Pokud bylo potřeba nakoupit osivo, při nedostatku, vždy bylo hotově zaplaceno".
Jan řečený Vališ (Jann Waliss) ? - 1766, na gruntě 1746 – 1754 „
Převzal grunt od Tomáše Vališe dne 28.března 1746
do dospělosti jeho syna
za sumu od starodávna stanovenou za 200 kop, k ročnímu splácení po 3 kopách“. Tomáš Vališ, „zanechal jemu při gruntě jeden vůz, jedno radlo, jeden pluh, jedny kolečka, dvě krávy a pět slepic s kohoutem. Žita na zimu setého po šest měřic, z kterého sobě vymiňuje třetí snop“. „Každoročně má mu nový hospodář přisívati dvě měřice žita a dvě měřice ovsa a jednu měřici lněného semene“. Dále si vymiňuje, „kus louky na jeden vůz sena a dva záhony zelí“. Podobně si zajišťuje byt až do své smrti. Nový hospodář bude též povinen vyplácet stávající nápadníky (dědice). Dalšími záznamy v gruntovní knize jsou splátky dědicům. Jan Vališ hospodařil přechodně do dospělosti Filipa
Vališe, syna Tomáše
Vališe. Zemřel v Jiříkovicích dne 1. dubna 1766, (Tom.II. nestránkován). Hospodařil dobře a při tom plnil závazky plynoucí ze splácení dědických podílů.
Snímek z gruntovní knihy z Jiříkovic z r. 1653, fo1.130.
Za jeho hospodaření byla Jiříkovicemi podána „Přiznávací tabulka" obdělaných polí a to dne 2 října 1749, (st.arch. Brno, zn, D 2 - 264 - 1.). Poprvé se objevuje, v tomto přiznání, zmínka o loukách a paloukách. V Jiříkovicích bylo přiznáno 21 kusů luk a pastvin, z nichž se sklidilo 24 a čtvrt párových fůr sena a půl fůry otavy.
Jan Vališ přiznával následující luční porosty: Louku u domu, z níž sklízel 3 párové fůry sena a půl fůry otavy. Louku u rybníku, z níž byla sklízena jedna párová fůra sena. Palouk, ze kterého byly sklizeny dvě párové fůry sena. Velmi malé sklizně sena byly i u ostatních gruntů v Jiříkovicích. Dva sedláci Král a Němec sklízeli po třech párových fůrách sena. Tři sedláci Jurmann, Komínek a Mrázek sklízeli po dvou párových fůrách sena. Samotný Líbal sklízel po jedné párové fůře sena a sedlák Bednář sklízel jen čtvrt párové fůry sena. Tento nedostatek sena se odrážel i v nižším stavu chovaného dobytka.
V tomto přiznání se poprvé objevují přiznané rybníky. Jan Vališ přiznává tři rybníky na 1 a 1/2 kopy kapří násady a obecní rybník přiznán na 2/3 kopy násady. Jakub Hadač měl přiznané dva rybníky (Sviták a Velký) na 2 a 1/2 kopy násady.
Co vše se událo:
V roce
1756 byla v Jiříkovicích provedena žďárským klášterním panstvím
„visitace“, zda stávající hospodáři správně přiznávali pozemky, jak byly v přiznání uvedeny, a zda nic nezatajili. Po skončené visitaci byla nastíněna zpráva o hospodářských poměrech v obci v tomto znění: 1. „Tato vesnice leží v kopcovitém terénu, jejichž pozemky jsou hrubopíščité, kamenité a studené". 2. „Výnosy v průměrných letech jsou po jedné výsevkové měřici, dvě a půl měřice zrna. Zemědělci bylo přiznáváno jen 2 měřice zrna". 3. „Orbu musí provádět pětkrát párovými potahy". 4. „Úhorem nechávají ležet jednu třetinu polí". 5. „Pšenice se nepěstuje, proso rovněž ne. Len se pěstuje na jedné až jedenapůlté měřici. U menších zemědělců jen na šesti osminách měřice". 6. „Předení provádí pro vlastní potřebu. Ostatně mohou něco z toho materiálu odprodati, jako výpomoc na kontribučenské daně". 7. „Z obilné sklizně nesklidí často tolik žita, co sami potřebují, proto potřebné musí přikupovati. Oves, který zůstává v přebytku, mohou z něho něco málo odprodati,rovněž jako
výpomoc na kontribučenské daně do Žďáru 3/4 míle
vzdáleném". 8. „Dříví kupují od vrchnosti loco po 30 kr (měkké)“. 9. „ Provádí povoznictví".
10. „Něco z dobytka mohou odprodati na zaplacení kontribucí". 11.
„Mimo uvedených pastvin pasou dobytek na úhorech a ladem ležících
polích". Při této visitaci komise zjistila, že bylo přiznáno polí o 25 měřic a 1 3/4 achtle (osmin), méně než byl skutečný stav. Tato diference se projevila v 7 měřicích 3 a 3/4 achtlech, nepřiznaných obdělávaných polí a v 17 měřicích a 6 achtlech nepřiznaných ladem ležících polí. (St.arch., Brno, .D 2 - 264-3-R.A.). Do nálezu byly dány i 3 měřice obecních pastvin,
které v přiznáni nebyly
uvedeny.
Dle dominikánského klášterního katastru, žďárského panství,
v r. 1750 byly
uvedeny roboty, které Jiříkovice, jako obec, musely vykonávat. Osm koňských jednospřeží a osm volských, robotovalo dva a půl dne v týdnu. Kdo nepracoval s potahy, pak musel pracovat s jednou osobou po celý týden. Vedle
robotních
povinností
musely
Jiříkovice
v
rámci
hospodařících
zemědělců platit nájem z dominikálních (panských) pozemků následujícím způsobem: Na sv. Jiří byl placen nájem (činže) 4 zl. a 57 kr. Na sv. Jana 2 zl. a 30kr., Na sv. Václava placeno 3 zl. a 49kr., Celkem ročně zaplaceno: 11 zl. a 16 kr. Vedle toho byl placen roční nájem z pozemků ladem ležících a kopanin obnosem 7 zl. 21 kr. Podle nařízení žďárské klášterní správy, ladem ležící pozemky, musely být uvedeny do produktivního stavu během 6 - 7 let. Rovněž Jiříkovice musely platit přadnou činži, v době, kdy osadníci nepředli dodaný vytřený len, který jim klášterní správa přidělila. Tato roční přadná činže činila 7 zl. a 21 kr.
Vedle toho byli zemědělci zatíženi jinými platbami.
Naříklad
rychterným nebo vánočním penízem v obnosu 3 zl. 9 kr. Naturální dávky pro obec Jiříkovice činily; 9 slepic a 63 vajec. (St.arch.,Brno, zn. D - 3,-373).
Podle kroniky Chládkovy, z Nového Města, „bylo r. 1749
dne 1. června právě
o 9 hod. v neděli pociťováno zemětřesení na Moravě a v Čechách. Domy se třásly, až nádobí z polic padalo a roztlouklo se. Dokonce i kostely se otřásaly“. V této době byl opatem kláštera žďárského Bernard z Hennetů (1738 - 1770), čáslavký rodák a bývalý profesor
filosofie, teologie a historie. Zasloužil se o
výstavbu kamenného mostu s osmi sochami blíže kláštera. Bylo to r. 1751. Roku následujícího 1752, přestavěl prelaturu, rozšířil
"Dolní hřbitov", vybudoval zde
čtvrtou kapličku a v konventním kostele vybudoval šest oltářů.
Jan Vališ s manželkou Marianou měl 4 děti: Josefa, narozeného 6. 11. 1755, (f.592), Viktorii, narozenou 20. 10. 1752, (f.560), Annu, narozenou 27. 1. 1747, (f.448) a Jakuba, narozeného 22.7. 1744, (f.395). Co se týče pěstovaných zemědělských plodin, ani za Jana Vališe, nedoznaly změn. Brambory se v této době ještě v Jiříkovicích nepěstovaly a podobně ani pšenice. Brambory se začaly na Moravě pěstovat teprve roku 1740, do Jiříkovic přišly o mnoho let později kolem roku 1780. Pěstovanému lnu byla věnována pozornost, jeho vlákno spředené a utkané bylo potřebné nejen pro ošacení rodiny, ale něco i na prodej. Proto na Vališovém gruntě činila jeho výměra jednu až jeden a půl měřice. Jen málokdy se něco lnu odprodávalo. Obyčejně jen tehdy, když v se domácnosti objevila nezbytná potřeba peněz. Řepa byla v Jiříkovicích od dávných dob ceněna, jako nepostradatelný doplněk stravování, zvláště v zimní době.
Filip Vališ (Filip Wallyss) 1730 – 1804, na gruntě 1754 - 1786.
Narodil
se dne 5. dubna 1730 v Jiříkovicích, jako syn
Tomáše Vališe a
Johany, rozené Šoškové z Radňovic, (tom.I.nestr.). Oženil se dne 3. února 1754, (matrika Žďár,pag.126.) s Veronikou Slámovou, narozenou 6. 9. 1733 v Počítkách, dcerou Matěje Slámy a jeho manželky Johanny, rozené Líbalové z Jiříkovic. Převal grunt od Jana Vališe, jeho švagra, za sumu od starodávna stanovenou za 200 kop, k ročnímu splácení po 3 kopách. "Při tomto gruntě se mu zanechává pár koní, jeden vůz, jedno radlo, jeden pluh, kolečka, dvě nové brány, pět slepic a jednoho kohouta. Na zimu setého žita na osmi mírách. Starý hospodář si ponechává jedno dvouleté hříbě a vymiňuje si tu louku, kterou jeho otec užíval, pak role pod dvě míry žita, jednu míru ovsa a záhon zelí. Mimo to ponechá mu a jeho manželce nový hospodář ještě k obývání chaloupku, která je při tomto gruntě postavena, až do jejich smrti. Vedle toho nový hospodář je povinen splácet dědice. Roku 1757 splatil Kateřině 5 kop, 21 a půl gr. V roce 1758 má spláceti Matoušovi, bývalému rychtáři počíteckému 17 kop, 4 a půl groše. Vlastně po něm
pozůstalým dědicům: Tomášovi Brychtovi (vlastním jménem Vališovi), Jiříkovi, Fotografický snímek z gruntovní knihy Jiříkovic z r. 1653.
Antonínovi, Kateřině a Matějovi, každému po 2 kopách, 25 gr. 6 d. Potom následují splátky dědických podílů, které se detailně neuvádí, poněvadž se podobné splátky opakují a nepřináší nic nového. Z manželství Filipa Vališe s Veronikou, rozenou Slámovou bylo osm dětí. Jakub, narozený 23. 7. 1760, nastávající majitel gruntu. Zemře 8. 2. 1816. Anna, narozená 12. 9. 1762. Zemřela 12. 1. 1783. Václav, narozený 18. 9. 1758, se oženil 17. 10.1782 s Johanou, dcerou Pavla Bednáře z Jiříkovic čp.10., (pag.95.). Josef, narozený 27. 1 .1755, se oženil s Kunhutou, dcerou Jana Jarka z Radňovic, ( pag.46.).
Filip, narozený 1753.
Tomáš, narozený 1751, byl propuštěn z panství žďárského kláštera. Byl tkalcovským mistrem ve Slatině, kde později jeho dům prodal syn Filip za 6000 zlatých a koupil pak dům v Novém Městě čp. 23. Roku 1862 koupil papírnu v Novém Městě, u Petrovic za 6.000 zl.. František, byl narozený asi 1749. Přiženil se do Stržanova na rychtu, kde si vzal Amalii Křečkovou, vdovu po rychtáři a měl s ní čtyři děti: Josefa, Jana, Tomáše a Josefku. Kateřina, byla dcerou nejmladší.
Dění v probíhajícím období:
Osada Jiříkovice se ani v této době nerozrostla.
Svědčí o tom záznam z r.
1749 vykazující devět selských gruntů a dva podruhy. V této době dávali sedláci z Jiříkovic faráři novoměstskému ze zvláště označených polí desátý snop žita a ovsa, vedle toho dvě a půl polůvky másla, po jednom kuřeti, vejce a po jedné kytce lnu. Touto dávkou byl povinován každý sedlák. Zahradní pole u vsi byla poplatná vrchnosti.
V roce 1754 došlo k nedorozumění mezi novoměstským farářem Monsem a jiříkovskými občany. Devět tehdejších sedláků, Filip
Vališ (u cesty ke klášteru),
Jakub Hadač, zvaný Kakač, Jáchym Němec, Martin Mrázek, zvaný Mráz, Šebestian Král, Jiří Bednář, Vilhelm Jurmann, Jakub Líbal a Antonín Komínek, se usnesli na tom, že zahradní pole u chalup a jiné pěstované plodiny než je žito a oves desátku nepodléhají. „Aby nad farářem vyzráli, počali i v této směrnici jednati“. Proto udělali u svých gruntů tak veliké zahrady, že na desátečné pozemky podléhající novoměstskému faráři mnoho nezbývalo, a tam ještě seli ječmen, len a zelí. Novoměstský farář
s tím však nesouhlasil, nebyl spokojen a proto si vyžádal od
vrchnostenského úřadu komisi, která dne 19. srpna 1754 každému sedláku změřila zahrady, ohraničila je a zároveň určila, že v případě přisetí jiné plodiny na desátečné pole, „které desátku nepodléhá, bude musiti dotyčný sedlák dáti farářovi novoměstskému tolik ovsa, kolik by činil desátek z osetého kusu pole jinou plodinou". A tak jiříkovští sedláci, nad novoměstským farářem, nevyzráli. (Vlastivěda moravská - Novoměstsko, J.F.Svoboda).
Jak
vypadala kontribučenská povinnost pro vojenský rok 1757, pro osadu
Jiříkovice? Revizní komise přepočítala obhospodařovanou půdu v Jiříkovicích na berní lány, což činilo jeden a tři čtyřiašedesátiny lánu. Z jednoho lánu byla placena kontribuce 60 zlatých. Přepočteno na celou výměru, platila osada celkem 62 zl. a 48
kr. 3d., ročně daní. Také byla placena i daň z komínů. Z jednoho komínu se platila „daň komínová“ ve výši 40 kr. ročně. Pro celé Jiříkovice při 9 usedlostech to bylo 360 kr. což je 6 zl. Celková roční kontribučenská povinnost pro celou osadu činila 68 zl. a 48 kr. 3 d.
V r. 1748 byl v Rakousku zvýšen vojenský aparát na 108.000 mužů. To mělo za následek další zvýšení
státního finačního rozpočtu. Proto byl v Rakousku
zaveden nový berní systém. Spočíval v zavedení výše zmíněné komínové daně a zvýšen poplatek z jednoho berního lánu. Daňový systém zemědělce stále více zatěžoval,
zvláště po r. 1761, kdy byla provedena úprava přirážek nového
rustikálního (poddanského) katastru pro osadu Jiříkovice. Vývoj daňového zatížení, na kterém participoval každý zemědělec v Jiříkovicích, byl velmi zajímavý.
Nová poplatková taxa u pozemků byla: Obděláno: 199 měřic 1 a 3/4 achtlů po 42 kr.
= 139 zl. 27 kr. 3/4 d.
Neobděláno: 16 měřic
po14 kr.
= 3 zl.
Louky: 26 fůr párových sena
po 1 zl.
= 25 zl.
Připadalo celkem na selské grunty:
44 kr.
170 zl. 11 kr. 3/4 d.
Obec jako celek platila: Obděláno: 16 měřic 6 achtlů
po 14 kr.
Neobděláno: 1 měřice 6 achtlů
po 4 a 2/3 kr =
Pastviny: 3 měřice
po 4 a 2/3 kr. =
14 kr.
Louky: 1 párová fůra sena
po 20 kr.
=
20 kr.
Rybník: na 2/3 kopy násady
po 10kr.
=
Připadá celkem na obec ke zdanění:
=
3zl. 54 kr. 2 d. 8 kr. 2/3 d.
6 kr. 5 1/2 d. 4 zl. 42 kr. 5 1/3d.
Jiné příjmy zdanitelné: Nasetý len Udržované předivo Mzda z 1 3/64 lánu. Z jednoho lánu po 15 zl. Celkové daňové zatížení činilo
10 zl. 5 zl. 15 zl. 42 kr. 3/4 d. 190 z1.36 kr.2 5/6-d.
Tyto daňové reformy spadají do doby tereziánského katastru, který měl být spravedlivější, než dřívější odhady, které (St.arch.,Brno,zn. D 4 - 389).
byly často velmi problematické.
V době hospodaření Filipa Vališe byl zakládán nový katastr.
Zásadou berního katastru bylo určit úrodnost pozemků a zjistit, dle stávajících možností jejich hrubý výnos, který se pak stal základem pozemkové daně. Co se týká úrodnosti polí, či jejich bonity, byla zjišťována na podkladě sklizeného zrní, bez ohledu na náklady, tedy obdělávání, hnojení, osivo, setba, sklizeň a pod. Na pokladě množství sklizeného zrní byly pozemky zařazeny do osmi tříd a to: I. bonitní třída, když sklizeň, po zasetém zrnu činí 6 zrn. II. 5 a 1/2 zrna. III. 5 zrn. IV. 4 a 1/2 zrna. V. 4 zrna. VI. 3 a 1/2 zrna. VII. 3 zrna. VIII. 2 1/2 zrna. Jiříkovice byly zařazeny do VIII.bonitní třídy. Kromě toho byla určena plocha na jednu výsevkovou měřici. Cena polní měřice pro Jiříkovice byla počítána 42 kr. Pustiny a ladem ležící pole byly ohodnoceny jednou třetinou až jednou šestinou ceny polí. Při oceňování chalup na vesnici byla brána v úvahu hospodářská klasifikace míst a vsí. Bylo utvořeno pět tříd. Jejich vyhodnocení se pohybovalo od 3 zl. do 16 zl. 52 a 1/2 kr., přičemž domkaři na vesnici bez profese byly oceněni daleko níže, takže vyhodnocení jejich domků se pohybovalo od 30 kr. do 1 zl. 12 kr. Podle stanovených zásad byly vrchností vyhodnoceny všechny reality. Louky v Jiříkovicích byly vyhodnoceny dle párových fůr sena, při čemž jedna fůra byla počítána za 1 zl. Rybníky byly vyhodnoceny podle počtu násady. Jedna kopa kapří násady byla počítána po 30 kr.
Urbariálního období (1775-1777)
V
tomto soupisu poddaných jsou vyznačeny povinnosti
poddaných vůči
vrchnosti. Soupis byl sestaven na základě patentu z l3. srpna 1775. Tyto soupisy jsou velmi cenné. Umožňují nahlédnout do sociálních a hospodářských podmínek života na venkově a to před nastávající josefínskou reformou. Předností soupisů z období předjosefínských reforem, jsou údaje, kde vedle sedláků, a chalupníků jsou zde zachyceni i podruzi. Dále jsou zde údaje o zákupech, držebnostech, stejně jako
i souhrnné poznámky z celé obce. Jak vypadalo urbariální období v Jiříkovicích, můžeme vidět na příkladu Vališova gruntu. „Celoláník: Filip Vališ, číslo domu: 1. Zakoupen“. Jmenuje se podle posledního rektifikačního individuálního výkazu „na Vališovém“. Drží orných polí: 30 měřic, Neobdělaných:
staromor. 7 achtlů.
2 měřice, staromor. 4 achtle.
Lučního porostu: 7 párových fůr sena a otavy. Dosud má platiti na daních ročně:
12 zl. a 48 kr.
Na úrocích z pozemků platí ve dvou obdobích na sv. Jiří a sv. Václava: 31 kr. Ostatní poplatky: Vánoční peníz posledního listopadu Poplatky pozemkové a rychterné
6 kr. 14 kr.
Na nálev vína ve dvou splátkách na sv. Jiří a sv. Václava .... 40 kr. Jiné dávky: Odevzdává na drůbeži 1 slepici po
7 gr.
Vejce: odevzdává 7 kusů vajec (1 kopa po 20 gr). Robotuje: Od sv. Jiří do sv. Václava s párovým potahem šest dní v týdnu, nebo dvěma pěšími osobami šest dní v týdnu. Ve zbývající době od sv. Václava do sv. Jiří tři dni v týdnu nebo s jednou osobou pěší šest dní v týdnu.
Po stávající katastrální úpravě obdržel na panských přidělených pozemcích které zkultivoval: Orné půdy: 51 měřic staromorav. 2 3/4 achtlů. Lučních porostů: na 13 3/4 fůr párových sena. Z přidělených panských pozemků platí z každé měřice
po 1 gr,
celkem 51 gr. 1 3/8 d.
Z porostu lučního za 1 fůru po 2 gr, celkem z celého lučního porostu 27 gr 2 d. Celkem platí:
1 zl.18 gr. 3 3/8 d.
V této době se poprvé zaznamenávají chalupníci bez pozemků: č.p. 2. Jakub Trojan č.p. 14. Jakub Švaňhal
č.p. 16. Jan Komínek. č.p. 17. František Bednář. č.p. 16. Jan Němec. „Každému chalupníkovi předepsáno odváděti do kontribučenské pokladny pro rok militari (vojenský) po 48 gr.“. Podruzi v r. 1775 jsou uváděni dva: Wili Jurmann, dělník. Prokop Němec, almužník. Každý podruh robotoval jeden den v týdnu po celý rok (předl vrchnostenskou přízi). Rovněž chalupníci robotovali jeden den v týdnu po celý rok. Každý podruh z chovaného dobytka platil vrchnosti (z pastvy). Z jedné dojnice 24 gr., z jalovice 12 grošů. Jednotliví chalupníci a podruzi neměli jiné robotní povinnosti. Jen v případě nutných prací na požádání vrchnosti prostřednictvím rychtáře měli v letní době čtyři nebo pět dní výpomoci při plení lnu. Současně měli nárok na jeden chléb a jeden krejcar denně.
V zápisech z urbariálního období jsou následující poznámky: 1. Mezi loukami Jana Němce čp.5. je rybník "Dvouhrázník", ten existoval již v r. 1620 2. Obec ročně odevzdávala do purkrabího úřadu 11 moravských mázů sádla proti zaplacení za jeden máz po 15 gr. 3.Obec měla za povinnost ročně 46 liber čistě vytřeného panského lnu. 4. Obecní pasák odváděl ročně do pulkrabího úřadu 30 košťat a nadháněl po 3 dny při honu zajíce. 5. Obec nedržela žádné panské lesy, Záznamy se netýkají přímo Vališova gruntu a uvádím je jen pro informaci.
Seznam povinností k duchovní správě: 1. Obec odváděla faráři novoměstskému desátý díl ve slámě (zrní), místo masa, zelí a řepy. 2. Jestliže se držitelé gruntů zavázali dávat faráři k vytčenému času koledu, pak odevzdávají po 3 rozštípaných polenech, dávají devět žemliček neboli obláčků z vytřeného lnu a pak každý sedlák odevzdá za sebe po 3 grejcarech v penězích.
3. Každý sedlák dává faráři, vyjma podruhů, 1 kuře ročně, pak všichni od chovaných krav jeden a půl mázu morav. másla, obecně řečeno tři polůvky, a k „Zelenému čtvrtku" po dvou vejcích. 4. K zaopatření nemocného mají sedláci za povinnost přivést faráře vlastními koňmi a stejně tak i zpět ho odvézt. Při sběru koledy má farář použít vlastních potahů.
Také
je třeba si povšimnout poznámky klášterního panství,
týkající se
kácení a vození panského dříví. Všichni poddaní žďárského kláštera kromě uvedených
povinností a kromě
Horní a Dolní Bobrové, Nového Veselí, Buče, Matějova, Oujezdu, Březí a Ostrova, měli vedle stávajících robot nakácet pro hamry dříví proti náhradě za jeden sáh po 8 grejcarech.
Celoláníci měli nakácet osm sáhů dříví, pololáníci 4 sáhy dříví,
chalupníci, kteří robotují týdně jen dva až tři dny, nakácí 2 sáhy dříví. Pokud kácení bylo prováděno v rámci robot, v tom případě měl celolánní sedlák nakácet nebo dovézt dva sáhy dříví, avšak chalupník, který jen robotoval dva, tři dny v týdnu, nakácel
1,5 sáhů dříví. Podobně i ti, kteří neměli vlastní
chalupy, t.j. podruzi, kteří robotovali jeden den v týdnu, měli nakácet nebo postavit jeden sáh dříví (prost). Jiříkovice, když bylo potřeba, měly dovézt 32 sáhů klád. Zato byla obci prominuta týdenní robota. Uvedená množství, však nebyla každoročně stejná, protože potřeba dříví, byly závislá na okolnostech, jaké množství dřeva bylo možné umístit na panských pilách. (Stát. arch.,Brno, zn. R.A. - 264 - 2.). Pro zajímavost uvádím, že v této době byl v Jiříkovicích nejstarší člověk Šebestian Bednář, který zemřel 13. 2.1752 ve stáří 110 let. (Matrika zemřelých, Nové Město-Jiříkovice, pag.432, matrika 1675 - 1757).
Jinou
zajímavostí, za hospodařeni Filipa Vališe v r. 1782, je revisitační
protokol, sepsaný ve městě Žďáře, týkající se stížností obce Jiříkovic. Tyto stížnosti za celou obec podávali ke klášterní správě tehdejší funkcionáři obce Jiříkovic. Byli to: Josef Král, t.č. rychtář, Filip Vališ, t.č. pulmistr. Stížnosti se týkaly následujících záležitostí: 1. Odpor proti placení nájmu z pozemku, které užívali od starodávna až do dnešní doby „a za vlastní majetek drželi, bez placení jakékoli činže". (To se týkalo jen některých pozemků). Vrchnost předepsala z těchto pozemků po 1 groši z jedné měřice
pod
záminkou hrazení výloh spojených s jejich měřením a mapováním všech realit.
Komise tento požadavek vrchnosti odůvodnila jako právoplatný, vzhledem k potřebnému zjišťování výměr pozemků. 2. Obec podala stížnost že vrchnost si přivlastňuje
její obecní pastviny.
Vrchnost odůvodňovala svůj nárok na pastviny tím, že obec neměla vlastní pastviny, nýbrž užívané pastviny, jako obecní, byly ve skutečnosti pastvinami panskými a vrchnost dovolila obci, na nich pást dobytek. 3. Sama obec uplatňovala nárok na část lesa Bratraňovic,
kterou od
nepamětných dob bezplatně a nerušeně užívala. Při svém uplatňování nároku se opírala o tvrzení starých jiříkovských občanů, na př. 110 let starého Šebestiana Bednáře. Vrchnost však
tento nárok zamítla a podotknutím, že „přiznává od
nepamětných dob 400 mír Bratraňovic k zdanění, čímž nárok jiříkovské obce na les je neprávoplatný, neboť nemohla doložit doklad o přidělení lesa klášterní správou. V urbáři kláštera žďárského z r. 1593 je poznámka u osady Jiříkovic v tomto znění: " Panských lesů žádných není. Obec lesů má nemálokteré oni užívají, ale žádného nadání na ně nemají". 4. Mikuláš Brož, čp.3., v katastru zapsaný jako Jakub Hadač podal stížnost, že mu vrchnost odebrala kus pole a přidělila ho Urbaníkovi ze Sklenýho. Vrchnost oproti tomu dodává, že
pole bylo činžovní, a že tato záměna polí byla provedena od
nepamětných dob. Tím stížnost byla uznána jako neprávoplatná. 5. Jan Němec, č.p. 5., uplatňoval nárok na rybník Dvouhrázník, poněvadž prý ho dříve užíval jeho otec a navíc leží mezi jeho činžovními poli. Vrchnost dotvrdila svůj nárok na rybník Dvouhráznik opisem prastaré kvitance, že již měla tento rybník od r. 1724 ve vlastnictví. 6. Rovněž i nárok občanů jiříkovických na louky „Brychtiny" se stal bezpředmětným. A to i přesto, že z nich odváděli klášteru činži. Vrchnost odůvodnila svůj nárok na tyto louky tím, že louky jim ponechala, dobrovolně k užívání na neurčitou dobu, avšak nikoliv jako jejich majetek.
Z uvedených údajů je zjevné, jak těžké bylo osadníkům prosadit svoje nároky. Pro tuto dobu je charakteristická, stížnost podaná k vrchnosti dne 21. května 1781, proti paseni panských ovcí na poddanských pozemcích. (Stát. arch., Brno, zn.D 2 264/4).
Stížnost byla podána dvanácti obcemi: Lhotkou, Jiříkovicemi,
Vysokým,
Slavkovicemi, Hliným, Obyčtovem, Ostrovem, Řečicí, Zvolou, Novou Vsí, Kotlasemi, Sazomínem a Podolím. Obec Jiříkovice zastupoval Filip Vališ, t.č.rychtář, Jan Líbal, t.č, pulmistr.
Předmětem stížnosti bylo pasení panských stád ovcí na poddanských pozemcích sousedících s panskými, kde byly spásány pastviny, úhory a ladem ležící pozemky, takže dobytek z čp. 1.,3.,5.,8.,9., neměl pastvu a v době suchých let pak trpěl podvýživou. Oproti tomu klášterní vrchnost namítá, že se tu jedná o pozemky činžovní z nichž poddaní stejně platí 1 gr. z měřice. „Pastva se nenechá na den přerušiti, poněvadž větší
díl pozemků panských sousedí s pozemky poddanskými, takže
mnohé pozemky panské bez překročení pozemků poddanských by nemohly býti využitkovány".
Do
období hospodaření Filipa Vališe spadá i doba zavádění nové daňové
reformy a josefínského katastru. Byl to v roce 1785. V této době se státní aparát stále více rozšiřoval a státní výlohy se nadále zvětšovaly. „Aby se tyto mohly uhraditi, musilo se přistoupiti k vyhlášení nových daní, které by doplňovaly daň pozemkovou". V úvahu přišly daně jako nápojová, z úroků a jiné. Avšak ani tato opatření nebyla postačujcí. A tak následně bylo přistoupeno k reformě daňové. Tuto daňovou reformu prováděl státní josefínský aparát,
který neprodleně
provedl revizi pozemkové daně katastru. Zásadou bylo, že pro vyměření pozemkové daně, má být braná v úvahu pouze produktivní půda, případně zastavěná plocha. Následkem toho byla půda znovu přeměřována a ze získané výměry měl být přesně zjištěn hrubý výnos z každého pozemku,
vyjádřený v penězích a ty
podrobeny dani. Přeměřováním pozemků však vzniklo mnoho nepřesností, protože poddanské pozemky přeměřovali sami zemědělci pod kontrolou rychtáře a vrchnostenského úředníka. Samozřejmě, že v zájmu sedláků bylo, aby výměra obhospodařovaných pozemků určených ke zdanění byla co nejmenší. Nedostatkem celé akce bylo, že byly brány v úvahu jen obilniny. U nich byl zjišťován naturální výnos, bez ohledu na osivo, kultivační náklady a podobně. Tím byla do přiznání vzata pole, která právě ležela úhorem, aniž byla zjištěna jejich skutečná hodnota. Další závadou bylo, že nebyl brán činžovní rozdíl mezi obilninami ozimými a jařinami, dále pak rozdíl mezi předním a zadním obilím. Výnosy vedlejších plodin nebyly vůbec přiznávány. Rybníky byly hodnoceny tak, jako by šlo o zatopené pole. Výnosy z luk a zahrad nebyly převáděny na počet centnýřů a liber sena či potažních párů otavy. Lesy byly oceňovány podle ročních užitků, bez ohledu zda jsou to lesy staré nebo mladé, podobně se nečinilo rozdílu mezi dřívím měkkým a tvrdým.
Jediným záslužným činem bylo zrušení rozdílu mezi zdaněním rustikálním (poddanským) a dominikálním (panským) a ponechání 70% z hrubého ročního výnosu lidem. Protože kontribuce měla činit 12 zl., 13 a 1/2 kr., a všechny platby vrchnosti v nichž měla být zahrnuta robota, neměly maximálně přesahovat 17 zl. 46 a 2/3 kr. Z toho je patrné, že josefínský katastr přes své nedostatky byl pro poddané určitým dobrodiním. Bohužel tento katastr neměl dlouhého trvání, neboť na Moravě platil teprve od 1.záři 1789 a než byl zpracován platil jen do 1. května 1790, kdy byl nástupcem Josefa II. Lheopoldem zrušen a znovu byl zaveden katatsr tereziánský. Ten byl opětně značným zatížením pro poddané.
Realita
zjištěná vyměřováním obdržela topografická
čísla, jak po sobě
následovala a čísla běžná. Celý katastr byl rozdělen na trati a parcely. V katastru obce Jiřikovice byly stanoveny tratě: I. Trať místní, II. Trať Hadačky, III. Trať Dřevniště (Dreviště), IV. Trať Doliny, Pojmenování tratí popř. parcel bylo provedeno za účelem jejich snadnějšího rozpoznání. Celková výměra v jiříkovickém katastru obnášela u pozemků: I. Trať m í s t n í
jiter
čtverečných sáhů
II. Trať H a d a č k y
158
133
III. Trať D ř e v n iš t ě
102
1 073
IV. Trať D o l i n y
135
39
Celkem bylo polí:
395 jiter 1 245 čtv. sáhů.
(Poznámka: 1 jitro = 3 měřice = 1 600 čtverečných sáhů. 1 měřice = 533 čtv. sáhů). Výměry luk obnášely: 105 jiter 926 čtv. sáhů a sklidilo se z nich ročně: 387 cent., 12 liber sena, a ještě 36 cent. 31 liber otavy. V této době stál 1 cent. sena 27 gr. a otavy 15 gr. Přepočteno na peněžní hodnotu činila cena sena a otavy 183 zl. a 16 2/4 kr. Z uvedených rozloh byla placena daň 32 zl. 50 1/4 kr. Stávající pastviny vykazovaly plochu 67 jiter 622 sáhů. Bylo z nich sklizeno 71 cent. l8 liber sena po 27 kr., což reprezentovalo v penězích 32 zl. a 1 a 3/4 kr. Z toho placena roční daň byla 6 zl. 48 a 1/4 kr.
Výměra dominikálních lesů vykazovala 21 jiter 206 čtver. sáhů s roční těžbou 24 a 4/64 sáhů prostého měkkého dříví. Při ceně 42 kr. za 1 sáh, činila valorizovaná těžba 16 zl. 50 a 2/4 kr. Z toho byla předepsána daň 3 zl. a 34 a 3/4 kr. ročně. Na uvedené výměře polí t.j. o 395 jitrech 1 245 čtver. sáhách bylo pěstováno: Žita 1 030 měřic 22 mírek Ječmene 11 měřic Ovsa 1 276 měřic 23 mírek Celkem obilí 2 318 měřic 13 mírek, (1 měřice = 32 mírek). V této době byla cena obilí za jednu měřici: žita 1 zl. 11 kr., ječmene 48 kr., ovsa 34 kr., Valorizací sklizeného obilí byl vykázán peněžní obnos celkem 1951 zl. a 55 a 1/4 kr. Z něho vypočtená roční daň byla 201 zl. a 23 a 3/4 kr. Úhrnný obnos vyprodukovaných produktů v r. 1787 v rámci katastru obce Jiříkovic byl následující: Obilí za 1 951 zl. a Louky (za seno) 183 zl. a Převod 2 134 zl. a Pastviny 32 zl. a Les (za dřevo) 16 zl. a Celkem vyprodukováno 2 184 zl. a Předepsaná daň vykazovala 250 zl. a
55 a 1/4 kr., 16 a 2/4 kr., 71 a 3/4 kr., 1 a 3/4 kr., 50 a 2/4 kr., 3 a 3/4 kr., 36 a 3/4 kr., (Stát. arch., Brno, zn. D6 -
3488 - 3489).
Výměra gruntu Filipa Vališe v roce 1785: Polí 36 jiter a 522 sáhů, Luk 19 jiter a 276 sáhů, Pastvin 7 jiter a 269 sáhů, Celkem 62 jiter a 1 067 čtverečných sáhů. Ve výměře není započítáno stavební místo, zahrádky, cesty, křoviny a jiná neplodná půdy, v rámci gruntu vedený panský les, který v dřívější době byl přidělen ke gruntu ke kultivaci na pole. Pro nedostatek pracovních sil kultivace nebyla úplně provedena, takže část lesa byla ponechána pro vlastní potřebu. Vrchnost si však na les činila nárok. Snaha Filipa Vališe získat tento les byla marná, poněvadž takové selské lesy na které neměl dotyčný hospodář potvrzení od vrchnosti, připadly vrchnosti. Z polí Filipa Vališe činila roční sklizeň: Žita 98.66 měřice, Ovsa 122.75 měřice, Ječmene 0.42 měřice, Tato sklizeň (valorizovaná) vykazovala v penězích obnos 187 zl. a 2 a 1/4 kr. Z toho mu byla předepsána daň.ve výši. 19 zl. a 52 a 3/4 kr. Z luk klidil 109.72 centů sena v ceně 55 z1. a 13 a 3/4 kr.
Z toho předepsána roční daň ... 9 zl. a 53 a 3/4 kr. Z pastvin se sklidilo 15,46 centů sena v ceně 6 zl. a 57 kr. Roční daň činila 1 zl. a 28 a 3/4 kr. Celkové zhodnoceni sklizně z polí a luk Filipa Vališe vykazovalo ročně 249 zl. a 13 kr., z kteréhož obnosu byla předepsána roční kontribuce 31 z1. a 15 kr. Při gruntě Filipa Vališe je veden panský les, který ve skutečnosti nebyl normálním lesem, nýbrž to byly pastviny porostlé jehličnatými stromy ve výměře: Horní Hadačky, výměra 18 jiter 780 sáhů, Malé Hadačky, výměra 1 026 sáhů, Celkem 19 jiter 206 sáhů.
Velmi zajímavé je pojmenování parcel pozemků, které byly obhospodařovány Filipem Vališem. Pole: „Na kopanině, Ve Volšině, U Harusky, Nad Dolním rybníkem, U louček, V březině, Nad Prostředním rybníkem, Nad březinou, Nad Horním lesem pod cestou, Za Horním lesem až k žďárské cestě, Hadačky, Panský les, Před lesem Hadačky, U jámy“. Louky: „Pastvina za humny, Louka za stodolou, Haruska, Loučky, Volšiny, Pod Dolním rybníkem, Pastvina u březiny, Louka (palouk) u březiny, Pastvina nad Malým rybníčkem, Louka u třešínek, Pod rybníčkem, Zahrádka u domu". Rybníky: „Malý, Prostřední, Dolní, rybník, rybníček u domu, brodidlo koňské". Odečtená kamenitá, rozježděná půda, byla odpočítána, již v době proměřování gruntu Filipa Vališe, pro zjišťování výnosů a za účelem vyměření pozemkové daně (Josefínský katastr, zn.D 6 - 3.488,3.489). Číslo topo- Jméno zemědělce grafic. 34/3. 58/27.
Filip Vališ Filip Vališ Filip Vališ
65/34
Filip Vališ
Název trati a parcely
Odpočteno: Jiter sáhů.
Rybníček (koňské plavidlo) Neměřeno Pozemek u cesty, rozježděno Neměřeno 64/33. Pozemek u Jámy pro mnoho kup kamení odpočteno z celkové výměry 1 330 Kus pole vedle domu, rozježděno Neměřeno
Usedlosti v Jiříkovicích v roce 1785 Sedláci:
čp.1. Filip Vališ čp.3. Mikuláš Brož čp 5. Pavel Němec čp 8. Jiří Mrázek čp 9. Josef Král čp. 10. Pavel Bednář 12. Jan Jurmann 15. Jan Líbal 19. Jan Komínek
Chalupníci:
čp.2. Jakub Trojan čp 4. Karel Komínek čp.6. Stanislav Veselý čp.7. Frant. Mrázek. čp.11. Frant. Jurmann čp 13. Jan Jurmann čp 14. Josef Švaňhal čp 16. Jan Komínek čp 17. Jan Brož čp.18. Jan Němec čp.20. Josef Vališ čp.21. Jan Komínek čp.22. Jakub Líbal čp.23. Matěj Švaňhal čp.24. Frant. Bednář čp.25. Jan Mrázek čp.26. Václav Vališ
Velikost katastru obce Jiříkovice r. 1785
Celková výměra katastru měřila 589 jiter a 1 439 sáhů, což je 1 769 měřic, 339,5 m2, včetně domimikálních lesů a pozemků, 23 j. 1 420 s. (Stát.arch., Brno, zn.D 6 - 34883489).
Výkaz dluhů v panském důchodu, které dlužili zemědělci z Jiříkovic. Je zajímavý tím, že podává přehled o cenách užitkového dříví v roce 1784. Ze záznamů vyjímáme: „Jan Komínek: dlužil za 2 buky 5 zl a 18 kr., za kus na jeden úl, dlužil 57 kr., za 2 stěny a podpěry 2 zl.“,
„Jan Zdražil: dlužil za 1 jedli 57 kr., za kus na jeden úl, 1 zl. a 12 kr., za čtyři stěny, 1 zl., za jeden buk, 2 zl. a 6 kr., za jeden habr 12 zl., „Pavel Bednář dlužil za jeden habr 20 zl., za 50 kusů stěn 38 zl. a 20 kr., „Filip Vališ dlužil za dříví 2 zl. a 40 kr., Je však zde poznámka, "Dokázal, že obdržel jen slabou stěnu, která stála jen 30 kr.,kterou také ihned zaplatil v hotovosti dne 18.10.1784. Ostatní dlužníky neuvádím, poněvadž jde jen o ukázku, jaké užitkové dřeviny byly kupovány a kolik stály. Ceny za koupené buky a habry jsou poměrně vysoké. Důkazem je okolnost, že někteří sedláci kupovali i dřevo na úly, že chov včel byl v Jiříkovicích dost rozšířen. Dále z dlužních zápisů je patrné, že sedláci z Jiříkovic kupovali hotové stěny do roubených stavení.Tyto stěny z desek a prutů zhotovovalo panství. (Stát.arch., Brno, zn. B2 - K 20/43).
Za Filipa Vališe a snad i o něco později byla patrně obnovena obecní pečeť v podobě razítka, jehož originál je na obrázku. Datum obnovy pečetě se nezachovalo. Obnovu původního jednoduchého znaku v pečetítku ovlivňoval asi pokrok ve včelařství. Ve stávajících lesích žilo mnoho divokých včel. Používané kláty byly postupně nahrazeny jednoduchými úly. Původní pečetítko mělo ve znaku dřevěný „sloup“ čili „klát“ s létajícími včelkami. Po obvodu pečetítka byl nadpis „Sigil Gírzikowicz 1667".
V době, kdy na svém gruntu hospodařil Filip Vališ (1754 - 1786), čteme z jiných dobových kronik a pamětních knih, množství velice zajímavých a často důležitých záznamů pro vytvoření historického přehledu dění a představ o životě lidí v blízkém okolí Jiříkovic. Uvedená dění se dotýkala i samotného života v Jiříkovicích. „Roku 1755, dne 1. a 2. srpna, právě v době, kdy se měla konati hlavní žeň, udělalo se velmi studeno, že vlaštovice nastydly, na zem padaly, takže lidé musili je sbírati a nechati ve světnici ohřáti".(Z kron. Schierové, Nové Město). „Roku 1765, dne 18 srpna přiletěly škaredé kobylky od Vidně na Moravu a Čech, nač přišly na vše padly, všechno sežraly, jak obilí., tak i stromoví". (Z kron. Schiera, Nové Město).
Rok 1760. „V tomto roku byly vydány za Marie Terezie měděné peníze". (Pamětní kniha J.Vrbase, Písečné).
Dne 25.února 1758, „hned tu první noc po sv.Matěji mezi 11.a 12.hodinou bylo pocítěno zemětřesení, jak na Moravě, tak i v Čechách a Rakousku tak silné, že se lidé v mnohém domě polekali, když jim sklenice z římsy padaly, jakož i nádobí z police. (Kronika Chládkova, Nové Město). Rok 1771. „Byl to smutný a žalostný rok, všecka tato soužení se uvádí budoucímu pokolení v paměť. Předně byla veliká drahota. Jedna míra rakouská ovsa byla za 3 zl. ječmene za 5 zlatých, žita za 6 zl. a míra pšenice za 7 zlatých, Jedna míra rakouská jahel za 10 zl. a 40 kr. a ještě na některém trhu bylo to dražší". Této drahoty se lidé nenadáli, zvláště lidé, kteří neměli zásobu, "že by tak zle v krátkém čase přišlo". „Nastala velká nouze a velký hlad, a není se diviti jak velký pláč a naříkání byl, pro tento velký hlad". "Mnozí lidé jedli záboje a někteří hlaviny, které mleli s otrubami, pak to pařili. Jiní zase všelijakou trávu s kopřivami vykopávali a jedli". „Hospodáři čeládku rozpustili, aby velkou nouzí netrpěli, neboť mnozí sedláci nemohli se sami obživiti, tak šli i žebrotou". „Ani se žebrotou se nemohli obživiti, poněvadž jich bylo mnoho, a pak, nebylo jim co dávat. Tím se vyskytlo mnoho zlodějů, neboť hlad je k tomu dohnal". „Ani zde to není možno vypsati co lidé vytrpěli. Aby se laskavý čtenář nedomníval že by to snad pravda nebyla". "Jistá věc je, že bylo ještě hůře, než já tady vypisuji, neboť mnoho lidí hladem pomřelo, neboť ledaskde některý zašel a neb zalezl a zemřel". „Někteří lidé byli otvíráni a v žaludku divné věci byly nalezeny". (Kronika Chládkova, Nové Město).
Rok 1772. „V tomto roku následoval velmi velký hlad. Drahota byla velká a obilí bylo ještě dražší. Mírka bílé mouky byla za 12 kr., krupice za 20 kr,. V tuto doby byly však užitky od dobytka hojné. 1 funt (libra) másla byla za 12 krejcarů. Dobytek byl laciný a za dobrou krávu k chovu bylo placeno 12 zlatých. Rok 1773. „V tento rok se všeho hojnost urodilo, takže ceny počaly klesati. Žito bylo již za 4 zl., pšenice za 5 zl., příze tenká, za 24 kr., tlustá za 18 krejcarů". „Tento rok na podzim byla zasetá žita červi tak požrána, že se podruhé musily set. Byli to červi jako housenky na stromech, ale barvy šedé". Roku 1774, „dal Pán Bůh hojné požehnání, čímž nastalo větší zlevnění. Míra žita stála 1 zl., stříbra 6 kr., pšenice 2 zl., ječmene 54 krejcarů. Plátna však byla zdražena. To co stálo dříve 8 zl., v tomtéž roce bylo za 11 až 12 zl. (Kronika, Kunstműllerova).
Rok 1775. „V tomto roku musili se ničiti housenky, neboť sežraly všechnu zeleninu v zahradě". Roku 1776, „byl vydán robotní patent. Rovněž v tomto roce začaly normální školy a školní pořádky. (Kronika Jiřího Vrbaae, Písečné).
Rok 1777. „V tento rok bylo ponejprv bráno na vojnu dle konskripce. Vojáci si chasu sami brali a mnoho jich pobrali“. „Ten, čas tu ležel Laudonskej regiment". (Kronika Kunstmiillerova).
Rok 1778 byl rokem válečným. „Strhla se vojna s Praisem. V
tuto dobu platila se tlustá příze 48 krejcarů“. Oves byl za 42 kr., avšak z jara již stála míra ovsa již 1 zl. a 30 krejcarů. Rok následující, 1779. „V tento rok se ukazovala nevídaná znamení na nebi". „V noci to byly zvláštní červené sloupy jako záře od ohně". Tyto úkazy trvaly po celý rok a objevovaly se od západu do východu slunce. „Tento čas byla štuka (tlustá příze) za 1 zl., protože se u nás dělaly komisní trilichy (Kronika Kunstmiillerova). V tomto roce byla krátká zima, v trvání jen šesti týdnů. „Od sv. Matěje (od 24. února!) trvalo teplo až do léta". Roku 1780 se v kronikách zaznamenává velká úroda ovoce. Kadlátka (švestky) byla prodávána v ceně, kopa za 1 kr. (Pamětní.kniha J. Vrbase). Rok 1781 byl politicky pozoruhodným rokem. V měsíci novembru (listopadu) vyšel toleranční patent Josefa II., kterým byly povoleny tři náboženství. "Vyznání, každý mohl se přidržeti, které mu vyhovovalo". „Totiž
helvetské či kalvínské,
audšpurské či Luterovo, řecké či starověké". „Ze stanoviska náboženského byl lid velmi rozdvojen, přiklonil se k takovému náboženství jehož knihy měl v úschově, zároveň se k této víře nechal zapsati". „V ten čas, když jinověrec zemřel, nechtěli ho katolíci nechati pohřbíti na krchově", (hřbitově), (Kronika Kunstmiillerova, Nové Město). Dne 20. května roku 1785, vyšlo císařské nařízení, aby kněží klášterů se vystěhovali a panství jim byla odňata, prodána a oni do podružných míst musili jíti. Dostali roční platy po 300 stříbra i více. „Tento rok byla i velká zima, že ještě v máji u nás ležel sníh, aniž po ten čas mohlo se síti. Selo se teprve ke konci měsíce. Přesto bylo obilí pěkné, a žeň teprve nastala po sv.Bartoloměji (24.8.!), v horách až po narození P.Marie (po 12.9. !)“. „Téhož roku za panováni císaře Josefa II. vyšly přísné patenty, aby jeho země byla proměřena a dle toho pak byly daně či kontribucí jemu odváděna. Jeden joch či jitro stanoveno na 3 měřice. Jitro stanoveno 1.600 sáhů hranných (čtverečních)". Na př. když byl kus pole 300 3/6 sáhů dlouhý a 10 2/6 sáhů široký, plošný propočet se prováděl následovně: 300 3/6 x 10 2/6 300 x 2 =600 300 x 10 = 3 000 600 : 100 = 6 3 000 + 5 x 100 = 3500 10 x 3 = 30 : 6= 5 3 500 1 600 1.305 = 1 joch (jitro) a 1.305 sáhů = 5 mír 6 achtlů 2 mírky, jedno jitro = 8 achtlů., 1 achtl = 200 sáhů 1.305 sáhů : 200 = 6 achtlů a 2 mírky.
(Z kroniky Kunstmiillerovy, N.Město. "Ozvěna z Novoměstska", roč. V., č. 18, str. 325 až 327).
„Příznivým a úrodným byl rok 1786. Dařilo se obilninám. Zvláště žitu se dařilo. V době sklizně však v důsledku silných dešťů se nemohlo sklízet“. (Pamětní kniha J.Vrbase, Písečné).
Stálými přeparcelizacemi a spory o půdu se stalo, že pozemek Vališky se z přehledu hospodářů postupně vytratil. Jak přišly pastviny Vališky do katastru obce Lhotky, tratě „Díly"?
Již
dřívější předkové rodu Vališova i staří
občané jiříkovičtí znali dobře
pastvinu Vališku. Poněvadž mladší generace o této pastvině neví, je účelem těchto řádků je přesně vymezit, kde se tato pastvina nalézala. Úřední pomůckou, která tuto pastvinu přesně ohraničuje je josefínský katastr obce Lhotky, (stát. arch., Brno, zn. D 6 č. 3474).
Tato pastvina byla v dřívějších dobách přidělena v rámci ostatní půdy ke
gruntu Vališovému v Jiříkovicích č.p. l. Před sestavováním tereziánského katastru, takové pastviny zarostlé jehličnatými stromy, byly odebírány od gruntu jako panský majetek, aby se tak podařilo vyhnout rozporům s rustikalisty (poddanými), o tuto půdu. Připojený plánek stanoví místo, kde bylo území Vališka a jako pastvina byla přidělena, lhoteckým občanům. Obrázek je patrně překreslen z josefínského katastru
Zde byl od dávných dob pásán dobytek z osady Jiříkovice, ale i dobytek panský. Proto byla jiříkovickými podána k vrchnosti žďárského panství stížnost na spásání pastvin panskými ovcemi. Dřevo na pastvině Vališky bylo vrchností vykáceno a přiděleno novým majitelům ve Lhotce, jak uvádí josefínský katastr. Z této pastviny dostal: Jan Kabelka, Lhotka č.p. l. (rychtář) 5 jiter a 388 sáhů, Josef Tomek, Lhotka č.p. 3. 1 jitro a 143 sáhů, Josef Staněk, Lhotka č.p. 4. 620 sáhů, Vavřinec Brož, Lhotka č.p. 20. 4 jitra a 489 sáhů, Celková výměra Vališek obnášela
11 jiter a 40 sáhů, tedy něco přes 33 měřice.
Filip Vališ byl dobrým hospodářem. Hleděl využívat stávajících možností a svůj grunt zvelebovat. Snažil se dědické podíly lpící na gruntě co nejdříve splatit. Navštěvoval školu v Novém
Městě a byl vzdělaný. Z množství záznamů se
dozvídáme, že byl člověkem širšího rozhledu. Pracoval v zájmu obce a zastával úřad nejen rychtáře ale i pulmistra. Hájil zájmy obce i svých sousedů před vrchností. Byl energický, nebojácný a spravedlivý, což se ukázalo i při dobových daňových reformách, při přeměřování jiříkovského katastru. Vedl s vrchností boj, o spásání jiříkovských pastvin panskými ovcemi. Zasahoval i do sporů, které vedla obec s vrchností a jako pulmistr měl snahu, aby zájmy obecní
byly spravedlivě
respektovány. Sám se snažil, na sklonku svého života, grunt předat v nejlepším stavu svému synu Jakubovi. Zemřel v Jiříkovicích dne 8. července 1804 ve věku 73 let. (Matrika, tom. IV., Jiříkovice, pag. 2).
V písemných dokladech se dále dočteme: „
Poslední
novoměstský papírník Filip Vališ, pocházel z rodů jiříkovských
rychtářů Vališů. Jeho ?děd, tkalcovský mistr Tomáš Vališ, syn Filipa Vališe z Jiříkovic čp.1., byl propuštěn z panství
kláštera
žďárského,
v
r.1790,
pod
novoměstskou pravomoc". Téhož roku koupil dům čp.23. v Novém Městě, který podstoupil svému synu Filipovi. (v úmrtní matrice je uvedeno i číslo 22)
Tento dům prodal r. 1860
za 3 550 zl. a koupil papírnu, ve které však asi 10 let vyráběl jen lepenkový papír na krytí střech ve formě velkých čtverců. Filip Vališ koupil papírnu od Josefa Geislera r. 1858. Byl majitelem domu ve Slatině. Za papírnu zaplatil 6 000 zl. a 500 zl. za inventář. („Historie papírny v Novém Městě na Mor." - Jos. Fiala, str.l4 – viz příloha). Detail vodotisku
Tato papírna vyráběla velmi kvalitní ruční papír i pro Vídeňský dvůr.
Papír
byl vyráběn převážně z hadrů. Vzrůstajícím obchodem s hadry byla surovina drahá a papírna vyráběl lepenku na střechy. Postupem času, vlivem vysokých nákupních cen hadrů (židovští obchodníci), zanikla.
Závislost podnikání na žďárském klášteru byla značná. Hospodářský stav a prosperitu velice ovlivňoval Źďárský klášter.
Opati žďárského kláštera v době hospodaření Filipa Vališe byli: Bernard z Hennetů (1738 - 1770). Bylo o něm zmíněno za Josefa Vališe. Oto Logk z Netky (1770 - 1782). Za něho bylo odprodáno mnoho částí z klášterního panství na splácení klášterních dluhů. Za jeho opatování byl klášter dne 16. července 1772 znovu postižen požárem. Oto Steinbach z Kranichštejna (1782 - 1784), byl posledním Rovněž za něho dne 15 července 1784
opatem kláštera.
vyhořel celý klášter i Zelenohorský
kostelíček. Císařským listem ze dne 4. září 1784, odevzdal svobodný pán A. z Rodenů celý majetek novému vlastníku. Moravskému náboženskému fondu (1784 1826), spravovanýho c.k. administrací státních statků.
Josef Vališ - Jiříkovský.
Oráč Cesta jeho je brázda dlouhá, plodné sémě rozsévá, mládí, radost a pak touha, život v srdcích rozlévá. Kolébku má v horském kraji, práci tvrdou mozol zná, zlaté klasy dobře zrají, úrodu mu pole dá. Příroda, je toť práce žití, chléb života dává všem, zrno zdravé třeba síti, v drahou naši, rodnou zem. Buď zdráv, milý hospodáři, životem svým dobro sej, spokojenost, úsměv v tváři, při své orbě vždycky měj. Zásvit hvězdy, volnost v žití, kterou vrchnost upírá, svobodu zas budeš míti, poddanství již umírá.
V Jihlavě dne 12. dubna 1966.
Jakub Vališ (Jakob Wallisch)(Jakob Vallsch) 1760 – 1810, na gruntě 1786-1807
Narodil se dne 23. července 1760 v Jiříkovicích, jako
syn Filipa Vališe a
jeho manželky Veroniky, rozené Slámové z Počítek. (Tom.II., pag.7). Jeho sňatek s Apolonií, rozenou Pokornou, byl uzavřen v zámku ve Žďáře, Zemřel 8, února 1810 v Jiříkovicích čp.1. (Tom.V.pag.1) Z jeho manželství se zaznamenává 10. dětí: Josef, Antonie, Jan, Veronika, František, Kateřina, Mariana, Rozalie, Apolonie a Josefa.
Josef, narozen 20. 1. 1787, byl dědicem gruntu po svém otci? Tomášovi. (Fo1.7), Antonie, narozena 20. 1. 1789, se provdala do Žďáru za Filipa Staňka. (Fol.6.), Jan, narozen 4. 12. 1790. (Fol. 8), Veronika, narozena 26. 10. 1792, zemřela 8. 5. 1796. (Fol.8), Kateřina, nar. 29. 3. 1797, se provdala za Bratránka, Mariana, nar. 3. 5. 1801, se provdala za Kubíka, Rozalie, nar. 31. 3. 1804, se provdala za Tomka, Apolonie, nar. 9. 2. 1808, se provdala za Pavla Bednáře z Jiříkovic čp.10., Josefa, narozena 15. 10.1811, provdána jako Mrkvičková z Nového Města. František, narozený 14. 3. 1795, zemřel 13 10. 1797, (fol. 13),
Léta Páně 1786 dne 21.ledna, postupuje Filip Vališ
grunt svému vlastnímu
synu Jakubovi za sumu 200 kop neboli 233 zlatých. Při gruntě zanechává jemu dva koně, dva voly, dvě krávy, jednu jalovici a dvě ovce. Z nářadí dvě rádla a dvě kolečka. Byl majitelem celolánu včetně hospodářských budov. Podle stávajícího Zemského katastru je majitele to pozemků podle nové výměry: Polí 36 jiter a 522 sáhů, Luk 9 jiter a 276 sáhů, Pastvin 7 jiter a 269 sáhů, Celkem 62 jiter a 1 067 sáhů, Ve výměře není uvedena plocha zastavená, cesty a půda jinak neplodná. „Výměnek, který sobě otec dělal do své a manželčiny smrti spočíval v používáni pole nad Přední loukou, loučku pod mezou, na trávu“. Nový majitel je povinen obdělávat tyto pozemky až do smrti otce a matky, jak z jara, tak i na podzim. Uvedený výměnek připadne po jejich smrti nejmladšímu Filipovi. V tuto dobu je 8 let stár. Kdyby se pak oženil, bude tento výměnek užívat se svojí manželkou až do jejich smrti. Po jejich smrti připadne tento výměnek zase ke gruntu. Nový hospodář bude povinen dát, svému bratru Tomášovi, hříbě za 20 zlatých, dvě kniny hovězího dobytka, dva kusy ovcí a po pole o šesti mírách pod kontribucí, které je nad cestou „u Louček“. Francovi připadne jedno hříbě za 20 z1., dva kusy hovězího dobytka a 2 ovce. Sestře Anně též dva kusy hovězího dobytka a dvě ovce. Kateřině dva kusy hovězího dobytka a dvě ovce. Otec také přikázal, aby každému dal po dvou rýnských zlatých. (1 zl. = 60 kr.) Vedle toho bude otec hospodařit dle své vůle. K předání gruntu došlo v dědině Jiříkovicích dne 21. Januara (ledna) r. 1786.
Nový hospodář Jakub Vališ splatil od r. 1785 do 1787 dědicům: Anně, Francovi a Kateřině po dvou kopách a čtyřech groších. Dále zde byla poznámka připomenutí: Dne 27.prosince 1797, dle obligace dtto. 1.prosince 1797, bylo zapsáno v panské sirotčí pokladně 25 zl. Dne 1. listopadu 1804, byl tento kapitál splacen. Dále se v gruntovní knize uvádí povinnosti Jakuba Vališe vůči státu a vrchnosti, v následujícím znění.
Povinnosti a jiná břemena Zemské: „Dle subrepartice má zaplatiti na celoročních daních 9 zl“. Udržovací náklad na školu a radňovského pomocného podle školního rozpočtu. Vrchnostenské povinnosti dle stávajícího urbáře jsou: Na stálých činžích Na naturálních dávkách Náhrada peněžní robotní
1 zl. a 45 a 1/2 gr., 45 a 1/4 gr., 2 zl. a 52 a 1/4 gr.,
Vedle toho je vázán dovezním 12 měřic ječmene do žďárského pivovaru, až do vzdálenosti 12 mil cesty. V případě, že by toho nebylo zapotřebí, vyrovnává se 1 měřice poplatkem 21 gr., celkem tedy, 4 zl. a 12 gr. Povinnost dovezení 10 sáhů tvrdého dřeva z cighájského revíru. V případě nepotřeby, vyrovnává se 1 sáh po 42 kr., t.j. celkem 7 zl. K honům na zajíce vysílá po 3 dny jednoho nadháněče.
Nekonají-li se
hony, za tyto dny se poplatek nežádá. Za Jakuba Vališe byl dokončen josefínský katastr obce Jiříkovic. V této době se udává i výměra obhospodařované půdy a obhospodařovaných rybníků: Rybníček Horní vykazuje 369 a 2/6 čtverečných sáhů, Rybník Prostřední 1 487 a 5/6 čtv. sáhů, Rybník Dolní 1 414 a 3/6.čtv. sáhů, Celkem 3 271 a 4/6 čtv. sáhů. Převedeno na jitra, činí plocha rybníků 2 jitra a 714/6 čtv. sáhů, to je dále 6 měřic a 21 m2. Při popisu panství žďárského (stát.arch.,Brno,zn. B 14 - č.1955), je uveden na
„Zwischen allen diesen Dominien ist kein Granitz Streit, aber die Unterthanen machen auf viele Waldungen An spriiehe und es sind zwischen Obrigkeit und Untethanen keine andere Granitz Instrumenta errichtet ..." straně 14 následující dodatek:
Překlad: „Mezi sousedními panstvími není žádného hraničního sporu o lesy, avšak poddaní činí si mnoho nároků na lesy. Mezi panskými a poddanskými lesy není žádných hraničních znamení. Poznámka autora: Proto lesy, vlastně pastviny, porostlé jehličnatými stromy byly od Vališova gruntu odebrány. „Panství klášterní, mohlo dle své libosti jednat, když žádných přesných hranic zde u těchto lesních porostů nebylo".
Vališova pazderna
Tato pazderna byla
postavena asi po katastrální úpravě v obci Jiříkovicích
roku 1770. Dříve se tolik lnu nepěstovalo a len se sušil v chlebových pecích nebo v sušárnách vykopaných v zemi. Zvětšení plochy pěstovaného lnu donutilo zemědělce, k postupnému vybudování pazderen přímo u některých selských gruntů. První pazderna v Jiříkovicích byla postavena na gruntě Vališovém a to tam, kde přichází Horní cesta k rohu zahradního pole, za humny. Pazderna byla postavena dále od obytného a hospodářského stavení z bezpečnostních důvodů pro případ požáru, jež mohl v pazderně vzniknout. Pazderna byla postavena na kamenném základu. Byla to dřevěná, srubová chaloupka, jejíž trámové stěny byly vyspárovány hlíno-vápennou mazanicí. 0světlení, bylo dvěma malými
okénky. Podlaha byla z dusané hlíny. Uprostřed pazderny stála
veliká kamna, která byla
vytápěna z malé síňky, sloužící zároveň pazderákovi za kuchyň. Kamna sahala skoro až ke stropu. Byla
dobře omazána silnou
vrstvou mazanice. Ve vlastní světnici byla asi loket od země lešení, utvořená z nízkých dřevěných koz, na které se kladly žebřiny a hradbičky. Na lešení se kladl len ve dvou vrstvách stojatě na sebe, kořeny dolů. Někdy, když byl len nízký, kladly se ještě na horní vrstvu lnu „polštářky“ lnu. Na noc se málo zatopilo a len se nechal jen vypařovat. Druhého dne večer a v noci se silně topilo, takže ráno o sedmé hodině byl len usušený a mohl se třít. Z kamen šlo teplo ke stropu, odtud se prostupovalo horní vrstvou lnu k protější stěně místnosti. Když se horní vrstva prohřála, účinkovalo teplo na dolní vrstvy lnu. Aby se docílilo dobře sušeného lnu, bylo třeba k topení hodně palivového dříví. Sušení lnu měl na starosti pazderák, který zde bydlel se svojí rodinou. V době, kdy se len nesušil, vypomáhal pazderák v domácnoati nebo při polních pracích.
Len
těch pěstitelů, kteří neměli svoje pazderny, byl
sušen ve stávajících
pazdernách za stanovený poplatek, a to od usušení jednoho lešení se platilo majiteli pazderny 13 kr. a rovněž tolik pazderákovi. Od vytření svazku lnu, t.j. 60 hrstí, se platilo v Jiříkovicích 60 kr. Tyto
pazderny
měly
důležité poslání v době, kdy len
zpracovával
po
své
Ukázka pozdější pazderny ve Vatíně
se
domácku.
Avšak, asi v období let 1820 až 1830, se začalo naše lnářství rozvíjet a průmyslnět. Sušený len byl
od
pěstitelů
překupníky.
Zpracováván
specializovanými soukromých,
vykupován byl
provozy
v
později
v
družstevních tírnách. Tím pomalu poslání pazderen končilo. Jejich další využití bylo prodělkové. Pazderny byly většinou již staré stavby, mnohé byly již ve stavu zchátralém. Vališova
pazderna byla zrušena až roku 1903. Posledním pazderákem byl lidově
jmenovaný „Tončík".
Jaké byly roční výnosy na Vališovém gruntě v r. 1787
Údaje najdeme v josefínském katastru, (stát. arch., Brno, zn. D 6 -3488/89). V tomto roce měl Jakub Vališ následující roční výnosy: Žita, 98 měřic 27 a 2/4 mrk (mírky), Ječmene 20 mrk, Ovsa 122 měřic 29 a 2/4 mrk, z výměry 36 jiter a 522 čtv.sáhů. Z luk bylo ročně sklizeno 109 cent. a 72 liber sena, z plochy 19 jiter a 276 čtv. sáhů, v čemž jsou započteny i parifikované zahrady a rybníky. Ze 7 jiter 269 čtv. sáhů pastvin bylo sklizeno 15 cent. 46 a 1/4 liber sena. Tento stanovený roční výnos byl vzat v úvahu pro zdanění. Zjištěná sklizeň byla valorizována následujícími cenami stanovených zemědělských produktů: 1 měřice žita
1 zl. 11 kr.,
1 měřice ječmene
48 kr.,
1. měřice ovsa
34 kr.,
1 cent. sena
27 kr.,
1 cent otavy
15 kr.,
Přepočtem valorizované sklizně produktů v r.1787 činila 249 zl. a 13 a 2/4 kr: Z tohoto obnosu byla předepsána daň 31 zl. a 15 kr., Obilniny byly zpeněženy na 187 zl. a 2 a 1/4 kr. Daň 20 zl.a 52 a 2/4 kr. Seno a otava z luk Seno z pastvin
55 zl. a 13 a 3/4 kr. Daň 9 zl. a 53 a 3/4 kr., 1 zl. a 28 a 3/4 kr. Daň 28 a 3/4 kr.
Kde Jiříkovice pohřbívaly zemřelé?
Roku 1801 byli zemřelí občané z Jiřikovic pochováváni na původním hřbitově u kostela sv. Kunhuty v Novém Městě. Tohoto roku však magistrát nechal zeď kolem hřbitova (krchova) zbourat a kamení bylo použito na obecní stavby. Nadále se zde již nepohřbívalo. Také bylo nařízeno, aby hřbitovy ve městech byly zrušeny a zřízeny nové hřbitovy za městy. Tím vznikl nový hřbitov na „Kostelíčku“. Dříve byli zámožnější farníci pochováváni na hřbitově s turnusem 40.-ti letým, kdežto chudší farnici byly na Kostelíčku pochováváni s turnusem 20 letým. Tato kapitola se týká i zemřelých předků rodu Vališů.
V
první době toleranční než byl zřízen evangelický hřbitov, bylo nařízeno
katolickým kněžím, pochovávat i evangelíky na katolickém hřbitově. V té době je zaznamenáno několik pohřbů na vlastních pozemcích. Roku 1778 byla na hřbitově u Kostelíčka zřízena kostnice. Později, kdy hřbitov nestačil a od roku 1856 a ž do 1940 byl rozšiřován.
Robotní povinnosti poddaných koňmo a pěšky obce Jiříkovic r. I784 1. Robotu potažní vykonávalo pět sedláků s 1 koněm. 2. Robotu pěší konali čtyři sedláci po 2 a 1/2 dnech v týdnu. 3. Sedláci a potahy robotovali 15 dní v týdnu (po 3 dnech). 4. Na polích a vrchnostenských nivách robotovali chalupníci 11 osob 26 dní ročně. Robotní roční povinnost byla následující: pět sedláků a potahy odpracovali 780 dní ročně.
čtyři sedláci pěší, odpracovali 520 dní ročně. 11 chalupníků odpracovalo po 26 dnech, 286 dní ročně. Tři chalupníci v jarní době po 13 dnech, celkem 39 dní ročně. Chalupníci s podruhy, kteří neměli své pozemky, pracovali za plat pro obživu svých rodin, kromě předepsané roboty.
Celkem pěší robota vykazovala 845 dní ročně, což bylo
pro robotující sedláky
a chalupníky velkým zatížením. Rovněž 780 dní potažních ročně strávených na robotách, bylo pro zemědělce velmi zatěžující. Nezbývalo mnoho času, aby
se
věnovali vlastnímu hospodářství, což se neblaze odráželo v hospodářstvích i na malých výnosech z jejich polí. Na gruntě Vališovém konali
především potažní
robotu.
Význačné události za hospodaření Jakuba Vališe
Rok
1787. V tomto roce byly vydány c. a k. zápovědi, dle kterých
posvícenské hody nesměly se slaviti týden, avšak mohly se držeti jen jeden den „císařského posvíceni", které se do dnešní doby již méně honosně dodržuje na některých vesnicích. „V roce 1787 vyhynula žita, stoupla drahota v době jarní, následkem spousty sněhu, takže žito bylo většinou, zaoráno, což mělo za následek stoupnutí cen žita v r. 1788“. „Dne 1. ledna roku 1788 byla publikována vojna.s Turkem, na kteréžto vojně beze všeho chytání každý se dostavil a pak do Jihlavy k regimentu jíti musil. Pak musili ti, kteří v krátkém čase byli odvedeni, mašírovati do Uher naproti Turkovi. Ale hrozně tam moc vojska mřelo“. (Z kroniky Kunstmiillerové). „Roku 1788 a 1789, dobyla naše vojska pod komandem Laudona Bělehrad, Dubici, Jasy, Bukurest, Aršavu, též Coburk, dobyto bylo město Banja luka a ještě jiných několika měst“. (Ozvěna Novoměstská",kronika Kunstmiillerova, r.1908, roč.V.).
Ještě v roku 1789 „přišly k zrušení staré práva v dědinách, trdlice, klády i pranýř“. (Kronika J. Vrbase z Písečného). Podobná drahota jako v roce 1788 byla v i roku 1791. Tehdy v roce 1794 nebyla žádná zima. Malé děti velice umíraly (Kronika J.Vrbase, Písečné). V roce 1801 Jiříkovice vykazují za posledních devět let jen dva podruhy. Roku 1805 vyhynula žita. luštěnin.
V době jarní době jarní stoupla drahota obilnin a
1 míra žita 1 míra pšenice 1 míra ječmene 1 míra ovsa 1 míra hrachu 1 míra jahel
10 zl., 11 zl., 9.zl., 5 zl., 10 zl., 18 zl.,
O rok později, 10. června stálo žito již 17 zl., ječmen 12 zl. a 30 kr. a oves 7 zl. za 1 míru. Tato drahota trvala do polovice srpna. Po nové sklizni cena obilí klesla až o 5 zl (u žita) na 1 míře. V této drahotě se z našich zemí jezdilo pro obilí až do Prešpurka a do Wizenburku v Uhrách.
Rok 1805 je ve znamení třetí koaliční, francouzské války. Když Napoleon 1. zajal rakouskou armádu v Bavorsku poblíž Ulmu a zmocnil se Vídně, táhl dále na Moravu a do Čech. Rakouská a ruská vojska byla na hlavu poražena a prchala před Francouzy ke Žďáru a k Novému Městu. Do Nového Města přišlo 150 francouzských vojáků, dne 25. listopadu. Dne 27. listopadu přijeli francouzští husaři,
28. listopadu přišla další francouzská vojska,
která stále přicházela a odcházela. Zvláště 29. prosince přitáhlo vojsko na „ležení" (ubytování). Byli utábořeni ve všech horských osadách, nevyjímaje Jiříkovice, kde všude žádali stravování. Na snídani žádali dobrou kořalku a bílý chléb, v poledne hovězí maso a pečínku, k tomu „zušpeis" (příkrm) a půl mázu piva. Na noc si žádali dobré lože. Když jim občané dali co žádali, měli od nich až do večeře pokoj. Večeře musela být bohatá. Pohodlným způsobem trávili vojáci svůj čas až do 5. ledna 1806. (Ozvěna novoměstská".Schriften sv.IX kroniky Sehierové). Ozvěna - ročník III.,č. 9.,r. 1906).
„Roku. 1806 byly veškeré věci přenáramně drahé. Cena lnu byla 50 zl., cent vlny 150 zl., štuka tenké příze stála v té době 1 zl. 45 kr. (Štuka příze což je 6 přadýnek neboli 12 čteníků, jeden čteník je 20 pásem, 1 pásmo je 20 nití, 1 nit jsou 4 praž.lokty).
Rovněž obilí bylo drahé, žito stálo 7 zl., ječmen 5 zl., oves-velká míra 9 zl. V této době bylo málo drobných peněz, „samé papírové bankocetle, každý musil dát 3 kr. nádavkem na „renckovou bankocetlu““. „Toho času zlatý dukát byl velmi vzácný k spatření, co dříve platil 4 zl. 3C kr. Kdo ho měl, dostal za něj 8 zl. Za stříbrný tolar, který platil 2 zl. 16 kr., dostal.4 zl.“. Roku 1807. Přišlo z císařské kanceláře nařízení, aby všechny zlaté a stříbrné věci byly „štemplovány" aneb „buncirovány" (puncovány). „Ze zlata se musilo platiti ve váze dukátu 20 kr. a ze stříbra z 1 lotu (1.75 dkg), 12 kr., a to dobrými penězi. Kdo ale neměl stříbrné.peníze, musil dát renckovou bankocetlu. za 24 kr. od toho "buncírování" (puncování)“. Rovněž i dobytek byl drahý:
1 kráva se platila 100 zl. i více.
1 volek 2 letý 1 kůň se platil
80 zl., 300 - 400 zl.
Podobná byla i drahota u obilí. (Z kroniky Trnkové, str. 30).
Přihlédneme-li k zápisům uvedeným v gruntovní knize,
zjistíme, že Jakub
Vališ byl nejen dobrým hospodářem, ale i obezřetným mužem, s patřičným rozhledem. Školní vzdělání nabyl v Novém
Městě. Během svého hospodaření
zastával nejen rychtářskou funkci, ale i pulmistrovskou. „Hleděl vždy před vrchností hájiti nejen svoje záležitosti a potřeby svého gruntu, nýbrž i zájmy obce samé a ostatních občanů". Byl to člověk přímý, pracovitý a
snaživý. Veškeré svoje síly
věnoval vedle rodiny i svému hospodářství. Nedožil se však vysokého stáří. Zemřel v 51. letech. Byl přetížen starostmi a i přes nepříznivé hospodářské poměry, v některých letech, zanechal svému synu grunt nezatížený. Vedle toho, aby svoje ostatní sourozence, podle svých možností zaopatřil co nejlépe, staral se i o zřízení školy v Jiříkovicích s excurendo-učitelem. Bohužel, tato záležitost se velmi protáhla, takže se dalších událostí nedožil.
Zrušení žďárského kláštera
Vznik obce Jiříkovice souvisí patrně se vznikem žďárského kláštera, i když není vyloučena usedlost starší. Nicméně se zdá, že klášter asi byl zřizovatelem obce. Rod Vališů, byl nucen celé stovky let žít v poddanském poměru žďárského kláštera, stejně jako ostatní zemědělci a rychtáři v jiných poddanských osadách.
Dne 4. října 1784 byl žďárský klášter definitivně zrušen. Posledním opatem byl Oto Steinbaeh z Kranichštejnu, který opustil klášter s 49 řeholníky. Opatství přesídlilo do zrušeného
kláštera v Tišnově. Klášterní panství pak přešlo na
Moravský náboženšký fond v Brně (1784 - 1826), spravovaný c.k. administrací státních statků. Převzaté statky byly rozděleny na 5 celků a současně byla odhadnuta cena žďárského panství: 1. Žďárské panství a zboží Vojnův Městec byly odhadnuty na 395 982 zl., 30 kr., 2. Zboží Nové Veselí na 108 494 zl., 15 kr., 3. Zboží v Radešíně na 153 611 zl., 30 kr., 4. Zboží v Křižanově na 205 042.zl., 30 kr., Celkový odhad činil
863 130 zl., 45 Kr.,
Ke klášternímu žďárskému panství náležel i dům v Brně
na Zelném trhu.
Uvedené celky žďárského panství byly postupně odprodávány.
Domácí kuchyně starší doby v selských usedlostech v Jiříkovicích.
V
dřívějších dobách robot, kdy zemědělská výroba na selských
gruntech
nebyla tak výnosná a výdělky malé, odrážely se skromné potravinové možnosti především v domácí selské kuchyni. Nedostatek byl častým hostem. Mnohdy byla bída nejen v chalupách, ale i v selských kuchyních. Zvlášť před novou sklizní. Často se uplatňovali pořekadlo: „Člověk může býti živ i o kousku chleba". Černý chléb byl ve starších dobách základem výživy v každé domácnosti. Mouka na žernových mlýnech (kamenných) nebyla tak vymýlána jako v dnešní době. Výživnost chleba byla výrazně větší. Byly však
i roky neúrody, kdy se chleba
nedostávalo. Náhradu usedlíci hledali v řepě, mrkvi a zelí, jak se uvádí v gruntovní knize psané při stanovených výměncích. Řepa se krájela na plátky a opečená se jedla. Pro zimní období byly nakrájené plátky sušené řepy. Ženy je navlékaly na provázky a ponechali je u kamen sušit, aby tak byla v zásobě pro případ nouze. Obdobným způsobem připravovali i ostatní brukvovité rostliny (vodnice). Mrkev se požívala jak ve stavu vařeném, tak i syrovém. Zdrojem vitamínů bylo zelí. Pěstovalo se v každé domácnosti a jako potravina bylo nepostradatelné.
V nedostatku chleba a zároveň náhradou za hlavní jídlo byly pečeny „vdolky“, nebo
jim
kmínované.
podobné Oboje
„votočky", na povrchu solené a
tyto
moučné
výrobky se těšily
oblibě. Ve sváteční čas, o
poutích
pečeny koláče z kupované
pšeničné mouky. V té době se
ještě pšenice v Jiříkovicích
nepěstovala. „Na Ostatky" byly
smaženy tradiční „šišky" na
lněném oleji. Byly z výražkové
a
posvícení
byly
mouky. Koblihy z bílé mouky smažené na másle nebo na sádle byly vzácností.
Brambory byly v Jiříkovicích pěstovány až v pozdější
době. Před r. 1789, byly
ještě jen záhonové. Jako hlavní potravina se zaváděly později. Je však možné předpokládat, že již v době hladových let 1771 a 1772 se pěstovaly ve větší míře. Jejich pěstování se poměrně rychle rozšířilo neboť byly dobrou náhradou při nedostatku chleba. Velmi často byly v domácnostech pečeny bramborové pekáče, lidově zvané „placky". Jejich chuť byla dobrá, byly syté a oblíbené. Brambory byly denním jídlem až od jejich rozšíření. Nejčastěji byly vařené „na šup" nebo se loupaly, solily a přikusovaly k mléku, sladkému nebo kyselému,
případně k podmáslí nebo k různým polévkám. Ve sváteční dny byly v oblibě brambory maštěné se sladkým mlékem.
Dalším moučným jídlem pečeným u sedláků byly „babky". Byly to velké buchty cihlového tvaru z výražky, které se povětšině pekly pro výpomocné dělnictvo, pracující u sedláků za peníze a stravu. Babky byly také pečeny se zelnou náplní, nebo mrkvovou (zelňáky, mrkvance) a v pozdější době i s náplní mákovou (makovce). Dělnictvem byly oblíbené a často je odnášeli svým rodinám. Dalšími moučnými jídly, která se často objevovala na stole, byly: škubánky, lidově zvané „trpalky". Byly připravovány z pařeného těsta nebo z pražené mouky. Škubánky z pařeného těsta natrhané, se sypaly vhodnou příchutí, často mákem a omastily se máslem. Podobné jídlo byly „křestné šišky", které nebyly příliš v oblibě pro těžkou stravitelnost. Větší zájem byl o „tašky“, lidově zvané „makarouny", které se připravovaly z rozváleného těsta jako na nudle, a to se pak posypalo praženou krupicí a cibulí. Těsto se svinulo do rolády a držadlem vařečky bylo děleno na čtyřhranné tašky, které se vařily v mléce. Už dříve to bylo sváteční jídlo.
Knedlíky
se zelím mnoho vítány nebyly. Byly na jídelním stole často a
poměrně zatěžovaly žaludek. Zato byly v oblibě různé kaše jako jahelné (prosné), kroupkové, krupičné, které se však konzumovaly řidčeji, pak moučné, ale ty nebyly tak oblíbené.
Mléka mnoho nebylo, proto byly denně připravovány
polévky, ať již to byla.
bramboračka, nebo zasmažená, houbová, kmínová, česneková s chlebovýma kůrkama. Polévky byly ve stravě chladné vysočiny nepostradatelné. Velmi oblíbená byla polévka „zalévaná". K její
přípravě bylo použito lidově zvané „záklechtky",
připrarované z mléka a mouky, která se smíchala s připravenou vařící vodou na polévku. Když se tato polévka podávala v neděli, přidávalo se rozmíchané vajíčko. Jestliže do této polévky bylo ještě přidáno a zavařeno zelí, vznikla polévka zvaná „zelňačka", kterou měl každý strávník rád. V zimě přicházela častěji na stůl. Ve sváteční dny přicházela v úvahu polévka mléčná s kapáním. Polévka uzená nebo slepičí byla vzácností.
Staré babičky si pamatují, jak v dřívějších dobách používály oblíbeného koření „šafránu“, do mnoha různých jídel. Nedělní polévka musela být žlutá jako slepičí a tvaroh do koláčů se bez něho neobešel. Také máslo určené na prodej muselo být žluté a pěkně zabalené do čistého, svěžího „sladkého lupení". Takové se dobře prodávalo. K barvení másla se používala mrkev, avšak šafránu se dávala přednost. Barvení mrkví nebylo dobré. Při větším množství šťávy mrkev dodávala máslu, mrkvovou příchuť.
Vedle toho šafrán byl považován za léčivé koření. Tvrdilo se, že prý otvírá ucpaná játra, rozhání „žloutenici", žene na moč a pod.
Káva se objevila pravidelně na jídelním stole až v době pozdější. Její původní význam již dříve zastupovaly polévky. Obyčejně byla připravovaná jen v neděli a ve svátek a „ještě v ní bylo více cigorie (pražené kořeny čekanky) než zrnek kávových". Nejvíce byla v domácnostech vařena káva žitná. Žito se k tomu účelu pražilo na plechu v pečící troubě.
Vejce, tvaroh, máslo přicházely v úvahu jen velmi zřídka
neboť to byly tržní
produkty a peněz se stále nedostávalo. Smetana se vytvářela (vystávala) na mléku ve velkých kameninových, glazovaných hrncích „čepácích". Po sebrání se pak stloukala v primitivních dřevěných
máselnicích. Vystávání smetany se dělo v
„haltýřích“, obyčejně postavených nad odtokovou vodou blíže studní. U Vališů měli dva haltýře „u studny na návsí".
Masitá jídla byla jen někdy na velké svátky. Jedině
v době zimní, když se
zabilo žírné prase, bylo maso i v neděli. Maso uzené bylo vždy výborné jakosti. Hospodáři si při jeho uzení v komínech dali záležet. Drůbež byla jen v mimořádných případech, když utrpěla úraz, jinak se většinou odprodávala na trhu a za utržené (stržené) peníze se kupovaly potřeby pro domácnost. Na selském dvoře se chovaly také ovce. Někdy, ve významné dny, bylo k jídlu maso skopové, zvláště, když se na statku chovalo ovcí více. Ve starší době se pro stravování i používalo maso z nucené porážky. Staré krávy šly těžce na odbyt. Proto p bylo běžné, že staré krávy (maso, které by na trhu bylo obtížně prodejné) byly obyčejně poraženy doma a maso se mezi sousedy „za levný peníz rozprodalo" nebo směnilo. Byl to druh svépomoci, není třeba vysvětlovat, že mezi sousedy vítané.
Takový je stručný přehled jídelníčku lidí, kteří byli našimi předky ve starších dobách, osmnáctého a začátku devatenáctého století. Uvedené pokrmy a zvyky se samozřejmě týkají i kuchyně předků Vališových. I ti byli nuceni v dobách neúrody vlastních obilovin - žita, používat ovesnou mouku.
Josef Vališ (Josef Vallisch) 1787 – 1856, na gruntě 1807-1849
Narodil
se dne 20. ledna 1787 v Jiříkovicích, jako syn
Jakuba Vališe a
manželky Apolonie, rozené Pokorné z Vysokého, (Tom.III.,Jiříkovice, pag. 4). Byl oddán 6. února 1821 s Veronikou, dcerou Karla Starého, sedláka čp. 11. v Radňovicích. (Tom.IV.,Jiříkovice 10). 40).
Zemřel 8. dubna 1856 v Jiříkovicích čp.1. (Tom.V., Jiříkovice, pag
Z tohoto manželství vzešly dvě děti. Josef, narozený 16. 4. 1829. Stal se posléze dědicem gruntu. Karel, narozený l831, se oženil s ovdovělou Filipinou Bartošovou na rychtu do
Radňovic, po zemřelém Janu Bartošovi.
Smlouva o převzetí gruntu Josefem Vališem z Jiříkovic čp 1. (Stát. archiv, Telč, Urkundebuch I.,sv.I.sign.12185.,f.147 v).
Dnes nížepsaného dne a roku stalo na obci Girzikowský dobrovolné, dokonalé a nezrušitelné odevzdání.a přijmutí gruntu mezi Jakubem Vališem, jakožto odevzdávajícím otcem a mezi jeho vlastním synem Josefem, jakožto přijímajícím z druhé strany na následující způsob“. Předně. Odevzdávající Jakub Vališ svůj pod čp. 1. v obci Girzikowský ležící sedlský grunt se vším příslušenstvím svému vlastnímu synovi Josefu Vališovi za jeho vlastní a dědičný v domluvenej ceně 700 zl., pravím: sedm set zlatých renckých, a zanechává jemu při tom gruntě do hospodářství: 2 koně, 1 vola, 2 krávy, 1 jalový, 2 ovce, 2 radla okutý, 2 kolečka, 2 voze, 2 brány, všechno dobře okutý“. Tomu naproti za druhé. Bude nový hospodář povinen jeho bratrům a sestrám následující podíle z toho gruntu propláceti a sice. bratru Janovi 100 fr./zl., pak 1 hříbě, krávu a 1 jalový, sestře Antonii 100 fr./zl., sestře Anně 100 fr./zl., sestře Kateřině 100 fr./zl., sestře Marianě 100 fr./zl., sestře Rozálii 100 fr./zl., mimo tohoto peněžitého podílu ještě každé sestře 1 krávu, 1 jalový a 2 ovce. Ostatních pak 100 fr., podrží si sám hospodář pro sebe jako svůj podíl“. Za třetí. Vymiňuje sobě odevzdávající otec Jakub Vališ obzvláště na tomto gruntě až do své vůle hospodařiti, po odevzdání pak takovýho činí do své a jeho manželky smrti pro sebe následující vejměnek, a sice: pod 12 mír pole od Markový meze až po cestu, a louku Harusku vedle toho pole, pak na Přední louce pod břehem kus louky pro trávu, kterýžto vejměnek nový hospodář svým vlastním potahem neoplatně obdělávati povinen bude. Po
obou pak smrti tento celý vejměnek i a tím závazkem stran obdělávání novýho hospodáře, bratr Jan , až do své a jeho budoucí manželky smrti, mimo toho peněžitýho podílu,.v tom pádu však, kdyby on se lepší zaopatřiti nemohl, užívati má a bude, po obouch pak smrti teprve zase ke gruntu připadne“. „Posledně. Bude nový hospodář povinen všechny jak císař.královský, tak i vrchnostenský daně a povinnosti pilně vybejvati, jakož taky všechny dluhy a zasedělý kopy vypláceti. K pevnému toho všeho držení se oboje strany spolu s dožadovanými svědky podepsaly a tento zápis k držení k vrčhnostenskému potvrzení do gruntovní knihy vtažení slušně předložily. Jenž se stalo v Giržikovicích dne 10. dubna 1807". Jakub Vališ, odevzdávající Josef Vališ, přijímající. Franc Král, t.č.rychtář. Petr Koczian, svěděk. Josef Major, svědek.
Rustikální urbariální kniha "držebnostní" (Tom I. p. 148).
Váznoucí povinnosti a jiná břemena: Zemská: Má na celoročních daních odvésti 10 zl. 42 kr. Příspěvek na udržování školy v Radňovicích a pomocného učitele, dle rozpočtu. Vrchnostenské povinnosti: Na stálých činžích
1 zl. 35 kr.,
Na dávkách naturálních
45 kr.,
Na robotních povinnostech 2 zl., 54 a 1/4 kr. „Kromě těchto povinností má dovézti 12 měřic ječmene do žďárského pivovaru až do vzdálenosti 12 mil cesty, V případě nepotřeby vyrovnává se 1 měřice po 21 kr., celkem 4 z1., a 12 kr.“. Má dovézti 10 sáhů dřeva tvrdého z Cighájského revíru, V případě nepotřeby, vyrovnává se 1 sáh prostorový po 42 kr., t.j. 7 zl. K honům na zajíce vysílá po 3 dny 1 nadháněče. Nekonají-li se hony, tyto dny se peněžně nevyrovnávájí, jsou prominuty.
Kniha svatebních smluv panství žďárského (Sv.X.sign.12.216.,f.51).
Josef Vališ z Giržikowic. „Nížepsaného roku a dne staly se v obci Giržíkowské mezi Josefem Vališem, vlastním synem Jakuba Vališe z Jiříkovic, pod čp.1., jakožto ženichem z jedné, pak Veronikou, vlastní dcerou po zemřelém Karlovi Starým z Radňovic, jakožto nevěstou z druhé strany, následující svatební smlouvy, které však až po kněžským sevzdání ouplnou moc a platnost nabudou“. 1. „Slibují sobě oboje strany lásku a upřímnost manželskou až do smrti setrvati“. 2. „Zadává nevěsta svému ženichovi jménem svatebního věna na hotových penězích dvě sta rejnských na šajnech, pak ten od bratra Františka Starýho obdržení mající podíl dvacet zlatých v šajnech a jednu krávu, dohromady tehdy, 220 zl.W.W., pravím dvě stě a dvacet zlatých W.W.“ (vídeňská peněž.hodnota). 3. „Naproti tomu zadává ženich své nevěstě jeho vlastní v obci Jiříkovieích pod čp.l. ležící grunt, na kterém však jeho otec. Jakub Valíš do své libosti hospodařiti má, a který až po odevzdání otcovského, jim do vlastnictví připadne“. 4. „Bude jedna strana všechno jmění a hospodářství hned po dne kopulaci po druhé děditi“. 5. „Poněvadž otec ženicha Jakub Vališ do své libostí na tom gruntě hospodařiti to právo má, tak budou prozatím oba manželé u svého švagra resp. bratra Františka Starýho v Radňovicích zustávati, až do času, do kterého ženich svůj grunt přijme“. 6. „Povoluje se, by tyto smlouvy byly vtělením do gruntovní knihy zajištěny“. K důkazu toho je podpis obou stran a třech dožadovaných svědků. Stalo se v Jiříkovicích dne 22. ledna 1821. Josef Vališ, ženich Veronika Stará, nevěsta Frant. Kabelka, svědek Tomáš Stehlík, svědek František Starý, bratr a svědek
Záznam v gruntovní knize obce Jiříkovic. Josef Vališ, celoláník č.p.1 Gruntovní realiti: 36 jochů (jiter) a 522 sáhů polí 19 jochů (jiter) a 276 sáhů luk 7 jochů (jiter) a 269 sáhů pastvin Způsob dědický:
Josef Vališ převzal od svého otece celolánní grunt za 700 zl. (Rustikální).
Kniha listin z 10.
dubna 1807, (tom.I.p. 148).
Zaznamenané dluhy: Svému bratru Janovi jest dlužen dle knihy záznamu (Gewehrbuch pag.l48). 1 klisnu, 2 krávy, a na hotovosti 100 zl., Také výměnek, (viz U.B. kniha listin fol.148). Sestře Antonii také dvě krávy a dvě ovce, jakož v hotovosti 100 zl., Sestře Anna, také 2 krávy, 2 ovce a v hotovosti 100 zl., sestře Kateřině, 2 krávy, 2 ovce a v hotovosti 100 zl., sestře Marianě, 2 krávy, 2 ovce a v hotovosti 100 zl., sestře Rosalii, 2 krávy, 2 ovce a v hotovosti 100 zl., Vymazáno U.B.XII.(kniha listin), fol 96 - G7. Zaznamenaná břemena: Dle svatební smlouvy z 22. ledna 1821, (tom.X.fo1.51.), spoluvlastnictví domu nevěsty Veroniky Starý zajištěno. Žďár 12. února 1821
Dle sazebníku (Stzbuch ze dne 12.7. 1827, tom. VII., fol. 200.), zapsaného prohlášení Josefa Vališe a jeho manželky Veroniky, ze dne 16. května 1827, bylo zajištěno dědictví dodatečně narozené sestře (po smrti otce) Apolonii Vališové, 1 kráva, 1 jalovice, 2 ovce a na hotovosti 100 zl. Dle kvitance Apolonie Vališové z 30. dubna 1849, bylo vymazáno právo na 100 zl. W.W., 1 krávu, 1 jalovici a 2 ovce. (U.B.XII.,fo1.97) Dle odstupní smlouvy z 30. dubna 1849 bylo zajištěné právo matky Veroniky Vališové, rozené Staré vymazáno. (U.B.XII., fol. 103 i Dle kvitance Apolonie Vališové z 30. dubna 1849, bylo vymazáno právo na 100 zl. W.W., (Stornováno,již výše uvedeno). Uvedené smlouvy nám poskytují obraz, jak se na počátku 19. stol. předával selský grunt, a jak byla vyhotovována svatební smlouva. Tyto smlouvy jsou velice obezřetně stylizované.
Josef
Vališ hospodařil 42 let. Zemřel ve stáří 69 let.
Uvádí se, že ještě
hospodařil po odevzdání gruntu z toho důvodu, aby mohl zaopatřit svoji četnější
rodinu, a to nejen peněžními podíly, ale i živým inventářem, aby tak grunt byl co nejméně zadlužen dědickými podíly. Měl dobrý postřeh a rozhled, působil jak ve
funkci rychtářské, tak i
pulmistrovské. Hleděl na to, aby obec byla co nejméně zatížena nepředvídanými vrchnostenskými požadavky. Vedle toho se snažil, aby i obecní hospodářství tylo postaveno na lepší základy. Podle vyprávění zemřelých současníků, často jezdíval na koni a to i při svých občasných návštěvách sousedních rychtářů.
Důležité záznamy, zprávy a záležitostii, které se udály během hospodaření Josefa Vališe
Uvedené záznamy z jiných kronik jsou z období hospodaření
Josefa Vališe.
Rok 1808. „Leta Páně, přišel cirkulář, od císaře pána, aby se execírovali v celej císařskej zemi všichni domkaři a „dočkanci" na gruntech. Mají býti v neděli a ve svátek cvičeni, ač je ženatej nebo svobodnej. Prvně byli cvičeni bez kveru (pušky), potom s kverem a patronáží a pochvou pro bagnet (bajonet). Potom musili i ve všední den execírovat (cvičit). Přišli jich execírovat 4 vojáci od regimentu (pluku), a v neděli byl v každé vesnici jeden muž, který lidi execíroval“. Uvedeným způsobem se cvičili „Landveráci" (zemská obrana), z důvodů přípravy proti Francouzům. (Kronika Trnkova, str. 37).
„Roku 1808 přišlo poručení na ty Landvery a ostatní rekvirýrovaná vojska, mimo těch, co se předtím execírovali, ještě jednou tolik s těma execírovanejma musilo jíti dne 1. března na Francouze do Bavor. Tam byli tak dlouho, dokud se Francouzi proti nim nepostavili“. „Jak ale Francouz sehnal své vojsko dohromady proti našemu vojsku, to je naproti naší armádě, tak se do sebe dali, a taková hrozná mela se strhla na bavorských hranicích, takže naše císařský vojsko hned tu chvíli nešťastný bylo, takže jich velké množství na placi zůstalo. Mnoho jich zajal, ostatní rozehnal, a ten čas k Vídni táhl“. (Kronika Trnkova,str.45). „Dne 18. Juli t.r., když naše reterirovali (ustupovali) skrz naše město (Nové Město), byl tady přes noc princ Karel s množstvím vojska, takže jsme plno vojska všude doma měli (i Jiříkovice). Odtud pak mašírovali k Litomyšli a potom k Olomouci. Potom dne 29 oktobra (října) p. farář v kostele na kazatelně ohlašoval, že máme dozajista pokoj s Francouzama“. „Dejš Bože, aby tomu bylo jednou konec“. Rok 1810. „Stříbro se musilo odváděti. Přišlo císařský naporučení kdo co má, od stříbra, aby to buncírovat (puncovat) nebo štemplovat nechali. Z našeho kostela (novoměstského) se odvezla 1 velká monstrance, 3 a 1/2 kalichu, kaditelnice, loďka, konvičky s talířem a 2 křížky, ve váze 26 liber do Velkého Meziříčí, kde komise
hned před očima drahé kamení vyloupla a stříbro dohromady házela (Kronika Trnkova, str. 48).
Vlastivěda moravská - Novoměstsko, str. 230, uvádí: „V roce 1810 muselo se odvésti puncované kostelní stříbro do Vel. Meziřící (30 hř. 5 1t. 2 qt. v ceně 527 zl.51 kr.k.m“, (Za toto stříbro dostal kostel dluhopis na 490 zl.v.m. (vídeň.měny) a 37 zl. a 51 kr, na hotovosti). Rok 1811. „Dne 5. septembra (září) začala vycházet kometa mezi půlnocí a západem. Byla podobná velké hvězdě s ocasem podoby metle. Tak stála na obloze a to trvalo 3 měsíce“. „Toho roku 15. března přišel patent od císaře Františka, toho jména Prvního, císaře rakouského, na zrušeni bankocedulek, peněz papírových. Tak je dalece snížil, že jedno sto rýnských jenom za dvacet renských od nás bráti bude, však ale ne za stříbrné nebo zlaté peníze, ale zase za papíry, které nazval ve svém patentě „měnný listy" a dal jim termín platnosti až do posledního ledna 1812“. „V témž patentě naporučil, kdo měl půjčený peníze stříbrný a nebo zlatý 100, tak ten ďlužník měl svýmu věřiteli 5 krát tolik splácet. Tak ten čas nastala hrozná různice mezi lidmi, zvláště mezi těmi dlužníky, kteří měli svým věřitelům 5krát tolik peněz spláceti. Též také po přečtení tohoto patentu se strhla velká drahota, takže toho času malá mírka, která v sobě 24 mírky vrchovatý držela, stála u pšenice 26 zl., žita 15 zl., ječmene 11 zl., ovsa 7 zl., jahel 36 zl., pěkných kroup 34 zl., hrachu 23 zl. Maso hovězí stálo 36 kr., telecí 30 kr.“. „V tomto roce byla velmi brzo žeň, a sice v tom týdnu před sv. Annou. Všechny žitný mandele v našem kraji byly doma. Oves taky před Nanebevzetím Panny Marie byl skoro doma. Bylo toho velmi málo, že některý hodnej (velký) sedlák nesklidil ani 20 mandelů. Pak bylo strašně draho“. „Jak nastaly šajny, tu bylo hned lacino, poněvadž bylo říkáno, že budou tak dobrý, jako stříbrný peníze. To trvalo nějaký čas a zas nám ty šajny zaměnili za banknoty (bankovky), takže za 100 šajnů dostali jsme jen 40 zl.banknotů, aneb stříbrných penež taky 40 zl. za 100 šajnů. Pak teprve nastalo zle“. (Kronika Trnkova, str.,48 - 52).
„Znehodnocení peněz přivodilo také nedorozumění
faráře s těmi, jež měli
dávati desátek“. (Vlastivěda moravská Novoměstsko, J.F.Svoboda, str. 230). Roku 1812, vyšlo krajské nařízení o nuceném očkování proti neštovicím, lidově zvaném "sázení neštovic". „Lidem to přicházelo tuze odporný, avšak všichni lidé i děti musili býti očkovány“. „K tomu byl ustanovený lazebník p. Makovský, neboť před tím nikde nebylo slyšet. Bylo nakaženo neštovicemi mnoho dětí tak, až
oči přecházely. Nyní jich nikdo již nemá, od doby co se započaly sázet neštovice a také každý člověk je v ksichtě (obličeji) hladký“. „Toho roku byla velká bída mezi sedláky, neboť předtím
rokem potlouklo.
Tento rok jak počalo žito bělat a trochu dozrávalo, lidé ho žali, doma sušili, a vymlácené do mlejna nosili. Po nové sklizni stála míra žita 2 zl., ovsa 2 zl., a 30 kr.“. (Trnkova kronika, str. 53).
Rok 1813. „V měsíci Aprilu (dubnu) bylo velké rekrutýrování (odvádění). Všechno císařské vojsko se stahovalo do Čech proti Francouzům. Sedláci museli dávat „Fuhrverky" (povozy) na 14 dní k dovážení magazínu (zásob) k armádě. Dováželo se plátno, pytle, strožoky, plachty, sláma i dřeva do špitálu v Jihlavě“. „Toho roku bylo celé léto a podzim mokrý, takže se nemohlo domů
sklidit nic
suchého. Žita porostla, ovsi a lny pohnily, takže z toho nic dobrého nevzešlo". „Len, kdo uchovával od jara do podzimu, ten na něm hodně vydělal, neboť dobré a dlouhé lny byly vzácné". „Z jara stál cent lnu 30 zl., na podzim 50 zl. Příze tlustá byla placena před vánocemi 2 z1.,45 kr., za štuku. Tenká byla za 2 zl.". „V tomto roku bylo mnoho myší na polích, podobně i v domácnostech, takže kočky které jich mnoho nachytaly a zežraly, z toho poscípaly. (Kronika Trnkova, str.54, 57).
Rok 1814. „V měsíci lednu rekrutýrování. Byla zase vojna s Francouzama. Náš císař, Rusi, Preisi, Švédi, všichni byli proti Francouzům. Tak je naše strana šťastně přemohla a zahnala až za, Paris (Paříž). Bonaparta sesadili z císařství. Ta vojna byla hrozná, mnoho tisíc lidí zahynulo“. Rok 1816. „Šajny se změnily dle vydaného patentu tak, že za
100 šajnů
placeno 42 zlatých v banknotách nebo ve stříbře. Šajny v hodnotě 5 zl., rovnaly. se 2 zl., v banknotách nebo ve stříbře. Jedn šajn stál 24 kr., Kuprové (měděné) peníze počaly kolovati". „Touto novou výměnou lidé mnoho pozbyli, čímž drahota stoupala“. „Tento rok byl špatný, neboť byla neúroda. Žita špatně odkvetla, byla dosti hluchá (zubatá), takže se z mandele sotva 4 - 8 mírek namlátilo. Zemský jabka (brambory) vymokly, takže mnohý nesklidil co zasázel. To bylo na celé Moravě. (Kronika Trnkova, str. 60, 63).
Rok 1817. „Toho roku ležel u nás dlouho sníh, čímž jarní obilí se nemohlo dlouho zaseti. Potom sníh najednou rostál, čímž role brzy vyschla". „Byla obava, že se nezaseje, neboť se počalo set až 15. máje". „Všechno se zaselo, obilí rychle klíčilo a rostlo, Sklizeň byla dříve jak v jiných letech. (Schriften, sv. 9., kronika Chládkova). Rok 1820. V Jiříkovicích bylo již 40 popisných čísel. Pouze č.p. 11 bylo zbořenisko.
jen
Rok 1822 byl rokem .velmi suchým. Lny a obili na svazích kopců vyschly. Byla neúroda a drahota. I podzim byl suchý. Tento rok byla vynikající úroda brambor, takže je židé skupovali na kořalku. Platili za míru 36 kr. Žito oproti tomu stálo 5 zl. a 30 kr., pšenice 6 zl., 30 kr., ječmen 5 zl., oves 2 zl., 30 kr., za malé míry. Rovněž v roce 1823 bylo takové sucho, jako v roce předešlém. ... „takže všude vody vyschly, proto se musila dovážet ze vzdálených rybníků a řek". „Rovněž formani musili vodu kupovati". Sucho bylo tak dlouhodobé, že i na tříkrálovém jarmaku kupovali formani vodu, putýnku za 3 kr. (Trnkova kronika, str. 68). V roce 1824 byla provedena úprava nové pozemkové matriky. Veškeré domy byly zařazeňy do 12 tříd klasifikace, podle počtu místností, s určením výše domovní daně. V Jíříkovicích činila daň z chalupy 20 kr., ročně, bez rozdílu zda to bylo selské nebo chalupnické stavení. „Toho roku se ještě 30. dubna metlo a sprašovalo, že všechny vejvozy byly plné sněhu, takže nebyly sjízdné, proto se musilo jezdit po poli, kde bylo na půl, lokte sněhu“. (Schriften, sv., 9., kronika Chládkova). Rok 1826. „Dne 31. července vydraženo žďárské panství, za největší nabídku 170 550 zl., k.m. Josefu Vratislavovi z Mitrovic,
nejvyššímu maršálku králoství
českého. Současně bylo prodáno panství radešínské panu ze Schneiderů“. „Dne 1. srpna 1826 získal hrabě Vratislav statek Novoměstský, který připojil k sousednímu panství polenskému, a správou obou byla pověřena správa ustanovená na zámku v Příbyslavě“. „Dne 27. listopadu t.r. přikoupil
ještě statek novoveselský a jeho
správu svěřil vrchnostenskému úřadu v zámku Žďáře“. (Vlastivěda moravská - Žďársko, str.52,53, .d.F. Svoboda).
Roku 1829 byla zavedena daň z kořalky. Z jednoho vědra (56,589 litru) se platilo 3 zl., Z jednoho vědra vína 1 z1., 20 kr., z jednoho vědra piva 45 kr. Řezníci platili daň z masa a to z 1 centu volského nebo kravského masa bylo placeno 25 kr., což činilo u 1 kusu asi 2 zl., z jednoho telete jeden rok starého 20 kr., z ovce 8 kr., z jehněta 25 funtů (liber) těžkého 5 kr., z prasete od 9 do 25 lb. 15 kr. Tyto daňové taxy si řezníci započítávali do nákupní ceny dobytka, takže tyto daně ve skutečnosti musel.zaplatit zemědělec sám. „Téhož roku dne 4.října na sv. Františka hodně hřmělo a také trochu pršelo. Dne 7. října o 11, hodinách před polednem počalo se mést (chumelit), takže sníh padal po celou noc, stromy byly sněhem obaleny, který přimrzl. Nato v noci se udělal velký vítr a stromy hodně zpolámal. Kromě třešní, nebylo stromu, aby nebyly požkozeny. Rovněž v lesích byly stromy zvyvrácené a polámané, a to v celém kraji“. (Schriften, sv.X..r.1856, Trnkova kronika).
Rok 1830. „Urodilo se mnoho ovoce všeho druhů, až se stromy lámaly, čímž bylo velmi laciné“. „Též tohoto roku musilo se mnoho ourody zaorat. Lny v době květu trpěly velkými parny, které trvalý 14 ďní, neboť v kopcích sprahIy, takže z úrody nic nebylo“. (Kronika Trnkova,str.89)
V tomto roku bylo v Jiříkovicích již 47 čísel popisných. č.p.
1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24.
Josef Vališ Josef Loub Tomáš Hadač Tomáš Loub Tomáš Slaný Tomáš Trojan František Mrázek Tomáš Mrázek Tomáš Král Tomáš Bednář Jan Jurmann Jan Jurmann František Jurmann Václav Švanihal Jakub Líbal Josef Komínek Jan Brož Filip Němec Jan Komínek Josef Vališ František Augusta Ludvík Jurmann Jan Řádek František Kabelka
č.p.
25. 26. 27. 28. 29. 30. 31. 32. 33. 34. 35. 36. 37. 38. 39. 40. 41. 42. 43. 44. 45. 46. 47.
Tomáš Sáblík Václav Svoboda František Loub Antonín Kunsmuller Pavel Líbal Martin Málek Tomáš Brož František Jurmann Václav Jurmann Josef Balabán František Krčil Kateřina Komínková Anton Jurmann Josef Veselý Kateřina Švaňhalová Sofie Mrázková Josef Trojan Jiří Bednář Josef Jurmann František Mrázek Josef Mrázek Josef Bednář Tomáš Mrázek
Z uvedeného seznamu domů je viditelný stavební ruch, který v předchozích letech byl v Jiříkovicích velmi čilý. V této době byla císařským nařízením dovolena dělitelnost gruntů, což bylo uplatněno i v Jiříkovicích. čís.pop.ll: bylo jen stavebním místem.
Podle seznamu domů v Jiříkovicích z roku 1820, obývá Josef
Vališ obytný
dům o 2 světnicích a 1 komoře, ostatní domy mají po 1 komoře. (Stát.arch.,Brno,D7 J.331,332).
Rok 1824 je ve znamení boje obce Jiříkovice proti přijetí nových robotních smluv. Tento boj vedly i ostatní poddanské obce. Spor se dostal až k císařskému dvoru. Výsledek boje pro poddanské obce nebyl příznivý. (Viz historie obce Jiřikovic).
Rok 1824. Dodatečně jsou uvedena jména parcel, které již Filip Vališ v roce 1785 obhospodařoval. Ty jsou zapsány v josefínském katastru a do
roku
1824
nedoznaly změn. (Stát. arch., Brno, sign. D 6 - 3488 - 3489). Jsou to: Top. číslo 36. pole 37. pole 38. pole 41. pole 43. pole 44. pole 50. pole 51. pole 52. pole 53. pole 56. pole 64. pole
Jméno parcely Na kopanině Od Harusky U louček Nad Prostředním rybníkem Ve Volšině Nad Dolním rybníkem V březině Nad březinou Nad žďárskou cestou Za Horním lesem Hadačky Pole od jámy Celkem
Výměra čtver. sáhů 1 jitro 172 sáhů 10 jiter 240 sáhů 2 jitra 550 sáhů 1 jitro 173 sáhů 728 sáhů 525 sáhů 258 sáhů 525 sáhů 1 jitro 1413 sáhů 1 jitro 727 sáhů 2 jitra 1321 sáhů 14 jiter 36 jiter 522 čtver.sáhů
4. 35. 39. 40. 42. 45. 46. 47. 57. 59. 60. 62. 63.
Zahrádka louka pod stodolou louka Haruska louka Loučka louka Volšiny louka pod dolním rybníkem Dolní rybník louka pod Prostředním rybníkem louka u Březiny Prostřední rybník louka nad Prostředním rybníkem Rybník Malý (třetí) louka U třešínek Celkem
12 sáhů 7 jiter 1282 sáhů 2 jitra 541 sáhů 2 jitra 587 sáhů 1273 sáhů 407 sáhů 1414 sáhů 1 jitro 584 sáhů 489 sáhů 1487 sáhů 369 sáhů 472 sáhů 959 sáhů 19 jiter 276 čtver.sáhů
33. 48. 49. 62.
pastvina za humny pastvina u Březiny pastvina Březina pastvina nad Malým rybníkem Celkem
1088 sáhů 3 jitra 657 sáhů 3 jitra 262 sáhů 1462 sáhů 7 jiter 269 čtver.sáhů
Celková výměra obhospodařované plochy je
62 jiter 1067 čtver. sáhů
Vzhledem k početné mládeži v obci, se roku 1828 Josef Vališ, zasazoval o zřízení Školy v Jiříkovicích. Podle představ měla být s excurendo učitelem. Docházka dětí do školy v Novém Městě byla spojena s obtížemi. Velká dálka a neschůdná cesta, zvláště v zimní době, byly zásadní příčinou. Žádosti bylo vyhověno. V té době, obec Jiříkovice, dávala dobré existenční podmínky excurendo učiteli, stejně tak i vhodnější místnost, než obec Radňovice. V této době, roku 1830, se ukončil patronátní spor obcí, o zřízení školy a v Radňovicích byla zřízená pomocná školní stanice. (Vlastivěda moravská, Novoměstsko, J.F.Svoboda). „Roku 1831 v Uhrách povstala hrozná nemoc, proti které doktoři
byli
naprosto bezmocní a nebyli schopni ji léčit. Jak to na člověka přišlo, tak žádný déle na živu nevydržel, jak 24 hodin". Proti nemoci nebylo pomoci. Nemoc přišla i na Moravu. Takový napadený člověk zmodral, a zanedlouho zemřel. "Tak tam, kde nemoc moc řádila, házeli jich (pohřbívali jich), několik do jednoho hrobu čili šachty. Při pohřbívání nesměli se holýma rukama mrtvoly dotknouti, neboť tu byla hrozná zápověď". „Pak přišlo nové poručení, aby všude na Moravě byly hranice vyměřeny a na nich vojsko postaveno, aby žádný člověk z Uher na Moravu nemohl vstoupiti". „Dne 1. Augusta (srpna) t.r. bylo vydáno nařízeni, aby pro takové mrtvé bylo vykázáno místo stranou, kde se měli mrtvý pohřbívat (zakopávat)". Magistrát v Novém Městě vyhradil místo za hřbitovem v zadní části, u malého kostelíčku. „To, byl plac (místo) na 17 sáhů dlouhý a 5 sáhů čiroký, (1 sáh = 1.8965m) a u toho místa byl hned postaven černý kříž".
Místo
posledního odpočinku, bylo posvěcené 16. října panem Leopoldem
Pause, děkanem novoměstským. Za několik dní však přišlo doplňující nařízení, že tito zesnulí se mají pochovávat jako ostatní lidé na starém hřbitově, tedy s knězem. „Jak se to patří, a že každýho zemřelýho třeba nechat do třetího dne doma, pak teprve má být pochovaný“. Tou nemocí byla „kolera" (cholera). „Chvála Pánu Bohu, na tuto nemoc u nás nikdo nezemřel, ale ve Vídni, Brně
byla a letos t.j. 1832, už taky v Jihlavě se
rozmáhala, podobně jako v čechách. (kronika Trnkova, str. 89) Rok 1831. „Tu noc po Třech králích, bylo viděti na obloze červenou zář, že každý myslil, že hoří. Moc se lidé polekali, takže každý říkal, že je to zlé znamení". Skutečně, co se povídalo, také se stalo. „Co bylo před rokem slyšeti, že v zemích: Turecku, Uhřích, Rusku a Polsku velké nemoci řádí, nazvané mor". V tomto roce se nemoc dostala na Moravu a do Čech a velice se rozšířila. „Ta nemoc se rozšířila na několikerý způsob. Někdo dostal do života velkou bolest a hnal z něho vzůru a dolu „laxír" (průjem)“. „Na to byla dobrá pomoc. Bílý
chebs (bez), melisa (meduňka), slez (malva) vařený a pít teplou vodu. Též dával se teplý oves do pytlíku, hodně se topilo, aby se nemocný vypotil. Tak to mnoho lidím přešlo a obstáli (vyléčili se)“. „Někteří zase dostali bolení hlavy a do rukou lámání. Na to byl dobrý kafrový keist (líh), t.j. kafr v silný kořalce rozmočený. V tom se máčely kartáče nebo flanel a teplým se nohy
a ruce dobře třely. Tak se také
některým pomohlo, že okříli (se uzdravili)". ( Z kroniky Trnkovy, str. 32). V Novém Městě a v okolí, onemocnělo touto nemocí, jen málo lidí. Jak je vidět nešlo patrně o mor, ale některý z druhů chřipky. Toho roku bylo počasí, na růst obilí, příznivé. Jak je dále vidět ze zápisů, šlo pouze o nárůst zelené hmoty. „Bylo mnoho slámy na mandel žita, ale zrní bylo málo a špatné". Opět byla drahota. Před vánocemi stálo žito v nejlepší jakosti 3 zl., 30 kr.W.W., pšenice byla za 7 z1.,30 kr., ječmen za 3 zl., 30 kr. a oves za 1 zl., 30 kr. a to „za lehký peníz". Len se neurodil (Trnkova kronika, str.92). Jako výraz vděku za konec „morových" utrpení byly dne 4. července 1832, postaveny na kopci u Nového Města, Tři kříže.
Rok 1822. Byla sestavena matrika „výnosu pozemkového v obci Jiříkovicích". Grunt Josefa Vališe je vykázán rozlohou 83 jiter 1 273 čtv. sáhů. V tom však jsou zahrnuty lesy, které byly příčinou sporu majitele gruntu a žďárského panství, ve výměře 21 jiter a 206 čtv. sáhů. Bez těchto lesů vykazuje výměra gruntu 62 jiter a 1067 čtv. sáhů. Celkový výnos z gruntu i s lesem byl stanoven na 266 zl. 3 a půl krejcaru. Bez panského lesa 15 zl. a 50 krejcarů. Bez lesa byl vykázán výnos 250 zl. a 13 a půl krejcaru. Z tohoto výnosu byla Josefu Vališovi předepsána daň 36 zl., 27 a 3/4 kr. (Stát.arch.,Brno,sign.J 331 - 332). „
Dne 8. července 1833, počalo nepřetržitě pršet až do 15 září. Obilí se těžko
dostávalo domů, následkem čehož žita porostla, neboť suché nebylo možno dostati domů. Také len se pozdě trhal a nic nenaležel, poněvadž na něj stále pršelo. Jedině kdo čekal, dostal suchý len domů“. (Schriften, sv.IX., kronika Chládkova). „Dne 18. prosince t.r. udělalo se hrozné povětří a to v noci o 10. hod. a trvalo do dvou hodin ranních. Ve všech lesích byly nadělány vývraty a zlomy. Byly to velké škody. I ze střech byly šindele shazovány. V novoměstském lese „Ochoze" bylo na 5.000 kusů stromů vyvráceno a polámáno. Hlavně utrpěly velké stromy. Roku 1835 byly vyhotoveny „Indikační skizzi (skice) katastru obce Jiříkovic. Na těchto skicách je velmi dobře vyznačen rozsah jednotlivých gruntů a pozemků v měřítku 1 : 28 800. V této vyměřovací komisi byl zástupcem obce Joseř Vališ, t.č. pulmistr. Z těchto velmi názorných skic byla sestavena mapa stabilního katastru
obce Jiříkovie. Provedení je názorné a Indikační skica je velmi podrobná. Jsou zde vyznačeny jednotlivé parcely, se svými parcelními čísly. Rovněž jsou zde barevně vyznačeny i jednotlivé kultury. Podobně byl Josef Vališ jako pulmistr v komisi při stanoveni hranic jiříkovského katastru. (Stát.archiv,Brno, sign. D 10 - 930, stabil.katastr). Jednotlivé pozemky jsou zařazeny do bonitních tříd. Roku 1836, dne 9., 10. a 11. máje panovaly hrozné mrazy. „V den poslední byly největší. Na vodách byl silný led, že ho nebylo možno proraziti. Dne 26. a 27. máje zase dosti mrzlo, stále se chumelilo s deštěm. Na stromech všechen květ pomrzl, proto nebylo zde žádné ovoce". Až teprve 2. června se poněkud vyčasilo a udělalo se hezky. „Rok 1837. Byla tvrdá zima, z jara pak velké mokro. Tento nečas trval až do měsíce června, takže se setí opozdilo, neboť se nemohlo set do mokrých půd“. Selo se až po sv. Urbanu t.j. 25. května až do června. Všechny jařiny se sklidily dobře, i ty
pozdní. Úroda však byla prostřední. Bylo málo slámy, proto nebyla ani ke
koupení. Len, který se sel později se vydařil. Ten rok se i dobře uležel a prodal. „Za 1 cent trženo 25 zl.W.W., i více“. (Trnkova kronika 122 - 124).
Krásným dokladem o rozmarech počasí je rok 1843. „Dne 8. října o 7 hod. večer se velmi zamračilo, počalo se blýskat a hřmět a nastal neobyčejný vítr, nazývaný Windsturm (smršť), který od západu udeřil na dědinu Lhotku. Zde jenom
trefil (zasáhl) mlejnek, který pobral a odtud letěl do
Jiříkovic, kde mnoho škody nadělal na horní polovici vesnice od čp. 5,
gruntu
Němcova, směrem ke gruntu č.p. 12, Jurmannovu. Tak v Jiříkovicích to pobralo 18 chalup, rovněž obilí bylo ze stodol pobráno, dřevěné stropy ze světnic odneseny, podobně kamna, komíny, štíty byly pobourány a polámány. Truhle se šatama a prádlem až do lesa Ochoze odneseny, kde je lidé sbírali. Desky ze svislů (lomenic), byly až k Maršovicím odneseny, a také šindele do velkého lesa byly odneseny, takže až na panství Kunštátském byly zaneseny. (Horácká osada, str.25.,J.F.Svoboda, a záznam z kronik Svítila a Kunstmiillera).
Změny v Jiříkovicích
Rokem 1840 bylo v Jiříkovicích 313 duší, z toho 153 mužů a 160
žen. Stálo
zde 43 domu o 62. bytech. Ale v roce 1843 je v Jiříkovicích už 328 duší, z toho 160 mulů a 168 žen. Domů je 46 o 73 bytech.
V tomto roce byl v Jiříkovicích prováděn katastrální daňový odhad a zároveň byly zaváděny nové katastrální archy. V této době obsahuje katastr obce Jiříkovic výměru 679 jiter a 482 čtv. sáhů, t.j. 2 038 měřic 770 m2, nebo 390 ha 96 a 54 m2. Je zde 5 celolánů, 5 pololánů, 36 domkařů a 4 pazderny.
Zatřídění pozemků bylo následující: Pole byla zařazena do 3 tříd, louky do 2 tříd, pastviny a lesy do jedné třídy. (pozn. v původním textu byly použity římské číslice)
Pro 1. třídu pozemku byly stanoveny následující výnosy z jednoho jitra n.ö. (dolnorakouského) Žita 16 (dutých) měřic, ovsa 20 měřic, brambor 110 měřic, lněného semene 5 měřic, lnu na vlákno 5 centů. Osevní postup byl přizpůsoben hnojení v dávce 110 centů mrvy na jedno jitro n.ö. na dobu 4 let. Proto byly malé výnosy, hlavně u doběrných rostlin, jako byl oves. Ve 2. třídě byly stanoveny následující výnosy z 1 jitra n.ö. Žita 13 měřic (dutých), ovsa 17 měřic, brambor 80 měřic, lnu na semeno 4.měřice, lnu na vlákno 4 centy. Ve 3. třídě byly stanoveny následující výnosy na jedno jitro n.ö. Žita 7 měřic (dutých), ovsa
12 měřic, brambor
60 měřic, lnu na semeno
3 měřice,
lnu
stonkového 3 centy. V této době byly Jiříkovice zařazeny tak, že do 1. a 2. tř. bylo zařazeno 20% polí a do 3. třídy 80 % orné půdy. Louky jsou zařazeny do 2, tříd. Stanovený výnos z 1 jitra n.ö. v 1. třídě, sena smíšeného 18 centů, otavy 9 centů. ve 2. třídě, sena smíšeného 9 centů, otavy 0 centů. U pastvin je počítáno z jednoho jitra n.ö. 3 centy smíšeno sena. U lesa je počítán přírůstek z 1 jitra za 1 rok 1,30 sáhů. Pozemky nepodléhající naturálnímu výnosu byly cesty,
které v katastru
jiříkovském vykazovaly plochu 13 jiter 489 čtv. sáhů. Ostatní neplodná půda činila 3 jiter a 857 čtv. sáhů. Šetření kultur se provádělo za přítomnosti zástupců obce Jiříkovic: Tomáše Hadače, t.č. rychtáře, Josefa Vališe, t.č.pulmistra, Josefa Bednáře, Tomáše Mrázka, Jakuba Líbala a Josefa Stehlíka.
Ceny používané při stanovení naturálních výnosů byly
následující:
Jedna měřice sypaného žita stanovena na 1 zl., 31 kr., jedna měřice ovsa 27 kr., jedna měřice brambor 11 kr., jedna měřice lněného semene 2 zl., 30 kr., jeden cent stonkového lnu 6 zl., jeden cent sladkého sena, smíšeného 24 kr., jeden cent Otavy 18 kr., jeden cent sena kyselého 18 kr., 1 sáh (prost.), 30 palcových polen 56 kr., Stanovená komise projevila souhlas s těmito cenami. zástupcům obce Jiříkovic směrnice sklizňových výnosů
Dále byly dány
u jednotlivých plodin z
jednoho jitra n.ö.: V 1. tř. u žita je stanoveno 8 mandelů po 15 snopech. Ve 2. tř. u žita je stanoveno 6 mandelů po 15 snopech. Ve 3. tř. u žita je stanoveno 4 mandele po 15 snopech. V 1. tř. u ovsa stanoveno 18. měřic (sypaných). Ve 2. tř. u ovsa stanoveno 14. měřic (sypaných). Ve 3. tř. u ovsa stanoveno 9. měřic (sypaných). U luk stanoven v 1. tř. výnos o 50 % vyšší, než ve tř. 2. Stanovení čistého výnosu z 1 jitra n.ö. bylo následujícící: V 1. tř. ohodnocený byl hrubý výnos stanoven na 19 zl., 53 3/4 kr. Náklad na 1 jitro stanoven na 7 zl., 53 kr., Čistý výnos zaokrouhlen na 12 zl. V 2. tř. ohodnocený hrubý výnos stanoven na 15 zl., 53 1/2 kr. Náklad na 1 jitro stanoven na 7 zl., 13 1/2 kr., Čistý výnos zaokrouhlen na 8 zl., 40 kr., Ve 3.tř. ohodnocený hrubý výnos stanoven na 10 zl., 36 kr. Náklad na 1 jitro stanoven na 5 zl., 47 1/2 kr., Čistý výnos zaokrouhlen na 4 zl., 50 kr., Louky. V 1. tř. je stanoven hrubý výnos na 9 zl., 54 kr., Náklad na 1 jitro je stanoven na 2 zl., 22 kr. Čistý výnos je zaokrouhlen na 7 zl., 30 kr., Ve 2. tř, je stanoven hrubý výnos na 3 zl., 36 kr., Náklad na 1 jitro je stanoven na 54 kr. Čistý výnos je zaokrouhlen na 2 zl., 40 kr., Pastviny. Je stanoven čistý výnos z 1 jitra n.o. na 54 kr., Lesy. U lesů je zaokrouhlen čistý výnos jako u polí II.tř. obnosem 8 zl., 40 kr. Z jiříkovického katastru byl stanoven hrubý výnos obnosem 4 476 zl., 14 kr. Celkový náklad vypočten 2 250 zl., 34kr. Čistý výnos byl stanoven pro obec 2 220 zl., 40 kr.,
Je evidentní, že tímto výpočtem se jednalo o spoustu peněz. Bez ohledu na skutečné sklizně tolik závislé na rozmarech počasí. Již na několik málo roků bylo jasné, že naplánované výnosy nemohou odpovídat naturálním výnosům skutečným. Stížnosti proti stanovenému naturálnímu výnosu u jednotlivých
gruntů byly
podané vrchnostenskému úřadu ve Žďáře dne 13.prosince 1845. Za obec Jiříkovice podává stížnost Josef Vališ, místní rychtář, František Zajíček, člen výboru a Josef Líbal. Podané stížnosti se dotýkaly: 1. Vysokému stanovení čistého výnosu. 2. Pozemky sousedící s katastrem jiných vesnic o stejné půdní bonitě jsou zařazeny do vyšších tříd. 3. Proti vysokému zařazení pozemku do tříd Odůvodnění stížnosti (žádosti): „Na polích v době zimní je nakupeno, velké množství sněhu, který jsou nuceni rozkopávati. Poněvadž nemohou tyto velké masy sněhové zdolati, obrací se na vrchnostenský úřad o pomoc“. Dále uvádějí, „že spodina polí je štěrkovitá a pole jejich při velkých lijavcích jsou na svahu rozbrázděné a zanesené pískem a štěrkem“. Podotýkají, „že velké sněhové závěje leží dlouho na polích,
což má za
následek vyzimováni obilnin a pozdní jarní obdělávání polí“. Dále upozorňují „na velkou kopcovitost terénu a vysokou nadmořskou výšku, následkem čehož kvalita polí je malá. Žita pěstovaná v důsledku toho jsou slabá, a luštěniny většinou vyhynou. Jarními mrazy obyčejně část brambor pomrzne a len sotva kryje domácí potřebu. Oproti tomu lněné semeno při nákupu je velmi drahé“. Dále se poukazuje „na velké luční záplavy, a žádají, aby někdo z vrchního úřadu přišel tyto záplavy shlédnouti a zároveň se přesvědčil o špatné jakosti pastvin, které jsou přeplněny křovím a kamením, a pokryty jsou ,jen řídkým travním porostem. V této době parných let jsou louky i pole na výšinách sežehnuté“.
Správnost
uvedených důvodů potvrdily i sousední obce. Obec Jiříkovice
žádá, na podkladě předložené stížnosti, aby stanovený čistý výnos byl snížen nasledovně: U pozemků v 1. třídě z 12 zl. na 5 zl., u pozemků ve 2. třídě z 8 zl. a 40 kr. na 3 zl. a 10 kr., u pozemků ve 3. třídě ze 4 zl. na 1 zl. a 50 kr.
U luk v 1. třídě ze 7 zl. a 30 kr. na 4 zl. a 50 kr., u luk ve 2. třídě ze 2 zl. a 40 kr. na 1 zl. a 50 kr., U pastvin z 54 kr. na 48 kr.,
Josef Vališ podal i s ostatními zemědělci další stížnost zařazení pozemků do tříd a stanovené
dne 5. února 1848, kdy
katastrální výnosy byly obci předloženy.
Tedy, kromě celkové obecní stížnosti, podávali samostatně stížnosti tito občané: Josef Vališ, čp.1.
Frant. Janeček, za čp. 12.
Josef Trojan, na čp. 6 a 7.
Jan Mrkos, za čp. 11.
Josef Hadač, za čp. 3.
Josef Líbal, za čp. 15.
Apolonie Stehlíková., za čp. 5.
Josef Komínek, za čp. 19
Tomáš Mrázek, za čp. 8 a 47.
Frant. Hab a Josef Bednář, za čp.
Pavel Plocek, za čp. 9.
10.a 46.
Uvádíme výpis ze stížnosti podané Josefem Vališem v původním znění: 1. Proti zařazení obytného domu do 12.tř. se ničeho nenamítá. 2. Žádá se vyškrtnutí pazderny z 12. tř., poněvadž to není obytný dům. 3. Žádá se přeřadit loučku zařazenou do 1. tř., do 2. tř. 4. Veškerá pole zařazená do 1. a 2. tř., se žádá přeřadit do třídy 3. 5. Louky u rybník žádá přeřadit z 1. třídy do 2. třídy.
Jiříkovický katastr obsahoval 657 parcel o výměře 679 jiter a 482 čtv. sáhů.
Bouřlivého roku 1848, dne 26. listopadu, se zřekl císař Ferdinand trůnu a po něm nastoupil císař František Josef I. ve stáří 18 a půl roku. V tomto roce se projevil nedostatek kovových stříbrných mincí. Pro obchod to znamenalo velmi nepříjemnou situaci v podnikání. Zemědělci, obchodníci a řemeslníci měli stíženou situaci. Proto musely být urychleně vydány nové bankovky po 1 zl. a 2 zl. ve stříbře. Bankovky, jeden zlatý, se trhaly na 4 čtvrtě po 15 kr. Pak byly vydány papírové peníze 10 kr. a 6 kr. Zlato a stříbro dostalo vysoké „ažio", neboli procento. Lidé měli schované stříbrné a kuprové (měděné) peníze. Později byly vydávány 6 kr. stříbrné a 2 kr. kuprové peníze, avšak ty byly velmi zřídka k vidění. Zlato se platilo o 32 % vice, stříbro o 20 % vice, než bylo jejich ažio.
Dne 1. července 1848 bylo stavovským sněmem odhlasováno zrušení robot. Ve schůzi dne 6. června 1848 se usnesl moravský sněm na tom, že od 1. července přestávají veškeré naturální dávky. Roku 1849 přišly do oběhu papírové desetníky a pětigrošky. I ty se trhaly na půlky, až do počátku r. 1852. „Dne 21. července počalo se prováděti vyprošťování gruntu Josefa Vališe od robot a dávek prostřednictvím komise vyprošťovací, která vydala t.zv. „Výkupní listiny".
Podrobnosti k provádění vyvazování poddanských gruntů přineslo
až
rozhodnutí ze dne 4. března 1849, nařízením ministerstva domácích záležitostí „0 vyproštění gruntů z břemen na Moravě" a provolání c.k. moravské zemské komise zřízené pro likvidaci břemen lpících na gruntech, dne 29. září 1849“.
Sledujeme-li
činnost Josefa Vališe, zjišťujeme, že to
byl člověk širokého
rozhledu, podnikavý, vzdělaný a nebojácný. Udržoval statek v potřebné velikosti včetně bydlení své rodiny, a proto své obytné staveni rozšířil. Roku 1820 vykazuje byt o 2 světnicích a 1 komoře, kdežto ostatní grunty vykazují jednu světnici a jednu komoru. V době svého hospodaření zastával
postupně funkci rychtářskou a
pulmistrovskou. Jeho zájmem však nebyl jen jeho grunt, ale zastupoval i zájmy celé obce v její prospěch. Byl nejen současníkem veřejné správní reformy, ale jejím přímým účastníkem. Prodělával veškeré veřejné právní úkony prováděné úřady, ať již se týkaly obecního katastru včetně zařazování pozemků do bonitních tříd nebo sestavování „Indikačních skic“ a katastrálních map obce Jiříkovice. Samozřejmě byl zástupcem obce v komisi pro stanovení hranic obecního katastru a další. Poněvadž nesouhlasil vždy s úředním postupem při zařazování pozemků do bonitních tříd, nebo s výpočtem vysokého katastrálního výnosu u jednotlivých kultur, podával stížnosti prostřednictvím obce nejen v zájmu vlastního gruntu, ale i ostatních osmnácti občanů. Jeho hospodářství vzkvétalo, staral se pečlivě o svoji rodinu, dětem dal možnost patřičného vzdělání a dle možností se staral o zajištění jejich budoucnosti. Horácký kroj nosil Josef Vališ v neděli a ve svátek, případně při úředních nebo soukromých návštěvách.
Jak chodili oblékaní a jaký horácký kroj se nosil v této době v Jiříkovicích?
Horácký kroj nosil Josef Vališ, tak jako i ostatní sedláci, v neděli a ve svátek, případně při úředních nebo soukrmých návštěvách.
Nosil koženky
z kozí kůže po kolena, dole rostřižené, kde se zapínaly
kovovými knoflíky t.zv. liťáky. V předu se kalhoty uzavíraly poklopcem (sklopcem), který se ke kalhotům připínal knoflíky. Vestu nosil „manchestrovou“ na způsob plyše, někdy i saminetovou (polobavlněnou), barvy šedé, která se zapínala ozdobnými přezkami až ke krku. Na krku nosil šátek, v neděli obyčejně černý, ve všední dny různobarevný, vázaný jako vázanku. V zimě nosil vlněný šál. Na krku nosil límec z jemnějšího bílého plátna, který za mlada byl vyšívaný. Škrobený límec přehrnoval přes šátek na krku. V pracovní dny nosil „vopasní špenzl", sahající až po pás, který se zapínal na knoflíky, Špenzl byl z hrubého plátna barveného na modro. V neděli nosil špenzl soukenný, saminetový nebo manchestrový. Tyto špenzle se zapínaly na poutka s dřevěnými, podélnými knoflíky, obtaženými látkou, jak se nosily u čamar. V době dešťů, oblékal špenzlový pláš z modrého sukna, k němu se připínal límec pomocí spony u krku. V zimní době nosil kožich z ovčí kůže, obarvený na žluto, který byl na zádech vyšívaný vlnou nebo řemínky. Na kožichu, u krku, měl „prim" z ovčí srsti, který se zapínal pomocí kožených poutek a kožených knoflíků. Ve sváteční době a při úředním jednání s vrchností nosil vyšší čepici zvanou „turban", zhotovený ze zaječí kůže. Ve
všední dny používal čepice nižší s
přehrnutým primem nahoru, který vpředu přecházel v lesklý, kožený „kšilt". Dokonce se i honosil persiánovou čepicí. Jeho
obuví
byly
„Ančáry",
zapínané na přezky a šněrovaly se až ke kotníkům. Do těchto bot nosil barevné punčochy. Zvláště v zimní době
rád
obouval
holínkové
boty,
„vohrnovačky" (či ouklandové). Lesklé holínky byly ze silné kůže na které byla přišitá telecí kůže. Ta se přehnula přes kraj holínek. Boty nosil při formanských pracích.
Jeho žena Apolonie se ve svátek také
pěkně
oblékala.
různobarevnými
Honosila
sackými
se
šátky,
jednobarevnými, nebo s květinovým vzorem s 5/4 „vokolkem", který byl uprostřed květovaný. Vedle toho nosila šátky bílé, které byly květovaně vyšívané, uvazované pod bradou, zbylé cípy byly uvázané na uzel na temeni hlavy. Na uvázaný šátek kladla „komrtochovou plínu", která byla bílá a často vyšívaná, kolem dokola měla
„coky" (střapce). V jednom rohu byl velký květ. Měla i plínu „pergálovou", bíle vyšívanou. (Komrtoch bylo jemné plátno a pergál bylo plátno nejjemnější). Ve všední dny si uvazavala šátek na „babku", hlavně v zimě. Pro zimu měla plínu „cyrkasku", vlněnou, barvy bílé se žlutým středem, okraje měla květované. Též z ovčí vlny byly zhotovovány plny zelené, které neměly okolek. V letní době nosila kabátek s rukávy, který jí sahal až přes pás a zapínal se na čtyři knoflíčky. Kabátky byly většinou damaškové, ale i hedvábné, barvy modré a zelené, někdy květované. Pokud nosila sacký kabátek, ten byl na prsou otevřený s přidělaným velkým, dlouhým límcem z té samé látky, který splýval až do pasu. Přes krk a prsa měla hebvábný šátek různé barvy, křížem přeložený a vzadu uvázaný na uzel, jehož vyšívané cípy byly spuštěny dolů. V neděli a ve svátek, stejně i v jiné význačné dny nosila většinou damaškové sukně v barvě modré, sacké v barvě červené. Na podvlékání nosila bílé sukně z domácího jemného plátna „krádlu". Tyto sukně byly škrobené a nazývány byly „škrobenicemi". Čerstvě škrobené sukně se obvykle ihned žehlily, pak se nechaly na slunci ztvrdnout. Obyčejně se podvlékaly tři nebo čtyři sukně, aby držely tvar. Ve všední dny nosila sukně modré, s tištěným vzorem. V oblibě měla i celovlněné „moldonky“, většinou v barvě zelené, červené i s křížovým vzorem, které měly dole našité šňůrky, či „rulky“, často až v pěti řadách, někdy prošívané ve tvaru zoubků. V zimě nosila kožíšek z jehněčí kůže se šůskama. Kolem krku měla kožešinový límec. („Žďárský Obzor ", roč.VIII., č.7., r.1908, dle Fr. Trnky a M. Horké).
