JIHOCESKE
FRANTISEK
RYBNIKY
POUZAR
Osnova •
Úvod o
Proč referát zrovna na rybníky
•
Historie rybníkářství o Jak rybníkářství vzniklo o Jak se rybníkářství vyvíjelo na našem území o Známí i méně známí rybníkáři o Něco o stavbě rybníka a o rybníkářském nářadí o Novodobější historie rybníkářství ( kurzívou psaná slova jsou názvy rybníků ) ( tučně jsou jména významných rybníkářů )
•
Nejznámější jihočeské rybářské společnosti o Kdo se dnes na jihu Čech zabývá chovem ryb ve velkém
•
Jedny z nejznámějších jihočeských rybníkářských výtvorů o Několik fotografií a trochu textu o jihočeských rybníkářských dílech ( v textu jsou použita znaménka < a > - fungují jako šipky ukazující na obrázky, které zachycují popisovaná díla - kolik je šipek, tolik je doplňujících obrázků )
•
Ryby, které můžete vidět v českých vodách o Ne všechny z vyobrazených ryb najdete v rybnících, zachyceny jsou i říční ryby
•
Mapa o
Nepříliš detailní mapa ukazující spíše jen množství rybníků
•
Největší české rybníky o Seznam 14 českých největších rybníků
•
Použité materiály o Seznam použitých zdrojů informací
Úvod Toto téma jsem si vybral, protože si myslím, že je mi velmi blízké. Řekl bych, že rybníky si vybaví každý Čech při vzpomínce na jižní kout naší země. Rybníky jsou prostě neodmyslitelnou dominantou našeho kraje a měli bychom si jich vážit stejně jako hradů či zámků. Rybníky nám v současnosti slouží hlavně k rekreaci a odpočinku, i české ryby se naštěstí stále objevují na našich stolech a snad se i nadále objevovat budou. Vodní plocha většiny rybníků nabízí sportovní vyžití po celý rok. Můžeme bruslit, plavat, provozovat windsurfing, veslování, lodní modelářství či na některých chytat ryby. Zabavit se u nich nemusíme jen sportem – například stanování v četných kempech na březích rybníků je také snad příjemným zážitkem. I procházka nebo projížďka u rybníka se musí člověku líbit. V jejich okolí se vyskytuje spousta zvířat a rostlin, díky kterým vznikla například i chráněná krajinná oblast Třeboňsko. Právě oblast Třeboňska získala další statuty zásluhou neporušeného přírodního i historického umělého prostředí. Ony další statuty jsou : CHOPAV Třeboňská pánev, Evropské významné ptačí území (IBA), dva mokřady mezinárodního významu chráněné Ramsarskou konvencí (Třeboňské rybníky, Třeboňská rašeliniště), 30 maloplošných zvláště chráněných území (5 NPR, 1 NPP, 19 PR, 5 PP), jádrové území evropské ekologické sítě EECONET, 3 nadregionální biocentra ÚSES, lokalita dlouhodobého ekologického výzkumu (LTER), PHO vodních zdrojů a přírodních léčivých zdrojů, vesnické památkové zóny. Mě osobně na rybnících nejvíce přitahuje jejich krása a romantičnost. Jeden z nejhezčích pohledů „na světě“ se člověku naskytne na jaře nebo v létě ráno při východu slunce, kdy se nad hladinou vznáší lehká mlha a ze svěže zelených břehů se ozývají ptáci a žáby. Nic nádhernějšího jsem v naší přírodě vážně ještě neviděl. Ty raní břehy se tváří opravdu jako živý impresionistický obraz a jemný větřík míchá barvy zeleně odrážející se ve vodě talentovaněji než sám Monet. Člověk v takových romantických chvílích dozajista zapomene na všechny problémy a starosti, které ho obtěžují ve „všedním“ životě! Myslím, že nikoho nemusím přesvědčovat o tom, jak jsou naše rybníky pěkné, a tak už přejdu k faktům. Doufám, že se mi následujícím textem podařilo shrnout historii rybníkářství a popsat současný stav rybníků v jižních Čechách, což by mělo být cílem mého referátu.
Historie rybníkářství Úplně první doklady o rybnících jsou ze starého Sumeru. Se šířením vyspělosti zemědělství se rozšířily rybníky do Číny, Japonska, Egypta a nakonec i do Evropy. Od počátku chovu ryb je hlavním obyvatelem rybníka v mírném pásu kapr. Nezávisle na sobě byly v Číně a v jihozápadní Evropě vychovány kulturní formy kapra, jaké známe dnes (původně měla tato ryba mírně větší hlavu a protáhlejší tělo). V Evropě položili základy rybníkářství asi říční rybáři ze středního a dolního toku Dunaje, kteří lovili i v říčních ramenech a přilehlých jezerech. Tak se mohlo stát, že se ulovení kapři vytřeli v uměle upravených nádržích a jejich plůdek bylo možné dále chovat. Od dunajských rybářů patrně převzali znalosti o chovu Římané, kteří tak objevili další lahůdku. V rybnících starého Říma tedy pravděpodobně vznikla vlivem jiného prostředí evropská kulturní forma kapra, která se časem dostala i k nám. U nás se první uměle vybudované vodní nádrže pro chov ryb objevily zhruba v 10. století n.l.. Přímé doklady o jejich existenci nemáme, ale například od roku 993 jsou uchovány zmínky o vsi Rybníček, u které je vznik názvu docela zřejmý. Zmínky o rybnících se dají nalézt i v několika kupních smlouvách a jsou i v dodatcích ke Kosmově kronice. Původně se pro rybník používal výraz „stav“, který dodnes přetrval v Polsku. Zprvu se o výstavbu rybníků postarali různí podnikaví hospodáři a jejich vlastníky byly zanedlouho hlavně kláštery, které přinesli hlubší znalosti rybníkářství z jihu Evropy a v rybách viděli výbornou postní krmi. Na svých pozemcích si nádrže budovali a nechávali budovat téměř všechny kláštery. „Světských“ rybníků bylo zřejmě také hodně, ale nedochovalo se o nich mnoho písemných památek. Nedá se ani říct, který rybník je nejstarší. V dobách, kdy se ještě používal výraz „stav“, se stavěly rybníky v pahorkatinách, kde bylo možné si pohodlně představit velikost i tvar budoucího díla. Obecně směřovalo budování rybníků ke stále větším stavbám. Ty první byly menší a na svažitém terénu, aby se i na malé hladině dosáhlo větší hloubky, která by umožnila rybám přežít zimu. Později se rybníky většinou umisťovali do rovinatých nížin, kde k zaplavení rozsáhlého území stačila poměrně nízká hráz. Novější model rybníků byl teplejší, výživnější, a proto v nich rychleji rostly ryby, ale rychleji také zarůstaly rákosím a jelikož vznikaly zpravidla na větším povodí, hrozily více záplavy. Rybníkáři však nebezpečí povodní snížili přiváděním vody důmyslnými náhony a budováním bezpečnostních přepadů, díky kterým by velká voda neprotrhla hráz a rozlila se na větší plochu. Změny doznal i způsob chovu ryb. Starý způsob označovaný jako kumulativní metoda (divoký chov) spočívá v nasazení matečných kaprů, kteří se vytřeli a zůstali s plůdkem v rybníce až do jeho vyspění (5-6 let). Generační kapři se však vytřeli každý rok, a tak se rybník plnil všemi ročníky plůdku, který si rok od roku více konkuroval ve sběru potravy, což způsobilo i špatný růst a nižší kvalitu. Do rybníků se navíc vždy dostaly plevelné ryby, které se mohly také nerušeně množit. Rybáři proto nasazovali štiky, které redukovaly plevel a přebytek plůdku. Někdy se však i štiky přemnožily a nakonec se mohlo stát, že se vylovili jen generační kapři a velké štiky. Výnos při této metodě mohl dosahovat 20 až 30 kg na hektar. V 15. století už se přechází na způsob, kdy se v jednom menším rybníce plůdek vylíhne, v druhém už větším rybníce plůdek roste do velikosti násady a ve třetím velikém rybníce dorůstá do velikosti tržního kapra. Dospělému kaprovi tak nekonkurují žádné plevelné, dravé ani mladé ryby. To přineslo potřebu vystavět celé rybniční soustavy. Tato metoda se v podstatě používá dodnes a přináší výnosy okolo 200 až 300 kg na hektar. Od poslední čtvrtiny 15. století se rybníky stavěly ve větším tempu. Už tehdy jsme měli nejvíce rybníků v Evropě. Stavěly se hlavně kvůli potřebě mít kvalitní ryby. Dovážené a říční ryby měly výrazně horší kvalitu masa, a tak šly rybniční ryby snadno na odbyt, z čehož měl majitel rybníka nemalý výdělek a investice do jeho stavby se mu brzy vrátily. Nemalý význam mělo budování rybníků i ve vysušení a lepším odvodnění přilehlých pozemků. Odhaduje se, že na přelomu 15. a 16. století se na území Čech postavilo 25 000 rybníků (v průměru 2 denně). Tuto dobu lze nazývat zlatým věkem českého rybníkářství. Bylo vytvořeno dílo, které nemá obdobu nikde jinde na světě. Rybníky se stavěly všude, jen ne v horách a na písčitých propustných půdách. Práce dělníka na stavbě rybníka byla sice jen sezónní a namáhavá, ale plat (2-4 groše denně) byl čtyři krát větší než u zemědělských prací. Stavba rybníka začínala vyměřením základů hráze. Hráz je nejvyšší a nejširší u loviště a pochopitelně nejnižší a nejužší u krajů. Místo se muselo zbavit ornice až na minerální podklad, aby se těleso hráze dobře spojilo s terénem a aby nikde neprosakovala voda. Mezitím tesaři našli v lese několik statných jedlí, z jejichž kmenů vydlabali rybniční roury (dva podélně spojené, do „u“ vydlabané kmeny). U malých rybníků stačila jedna, ale většinou se roury musely napojovat. Důležité bylo, aby byla neustále plná vody – tak mohla vydržet neporušená i několik set let. Na uložené roury navezli rybníkáři hráz. K tomu používali zeminu odhrabanou z loviště, kádiště a ze krajů budoucí hráze, aby ji nemuseli vozit daleko, protože měli obvykle jen ruční dřevěná kolečka. Zem nesměla být písčitá, aby udržela vodu. Záležet si také dali s bezpečnostním přepadem, který byl při jednom konci hráze. Někdy se budovala okolo velkých rybníků jalová stoka, která odváděla povodňovou vodu, při vypouštění odváděla horní vodu a při výlovu přiváděla čerstvou vodu do loviště. Po dokončení hráze postavili tesaři ještě vazbu (dřevěná
konstrukce, která je vidět uprostřed hráze každého menšího rybníka = zahrádka okolo čapu a lávka, ze které se dal vytahovat čap). Čerstvá hráz se ještě z návodní strany obložila svazky větví a proutí. Kamenný obval hráze se začal více stavět až v 18. a 19. století. Hráz se nechala přes zimu uležet a na jaře se rybník poprvé napustil a nasadili se kapři. Jedny z nejstarší a největších dochovaných rybníků, u kterých známe dobu vzniku, jsou z doby Karlovy. Mezi ně patří jihočeské Dvořiště (1367, později výrazně rozšířené Krčínem), Holná a na severu Čech Velký rybník u Doks (dnes Máchovo jezero). V období, kdy se přecházelo z malovýroby na velkovýrobu – začínaly se budovat rybniční soustavy a byl velký rozvoj rybníkářství, byl mezi posledními rybníky „starého“ typu rybník Dehtář (1479, vystavěl jej Petr Vok a Petr z Rožmberka). Pro příznivé přírodní podmínky se nejvýznamnější rybníkářskou oblastí Čech stalo Polabí. Zásluhou podnikavosti nejbohatšího feudála té doby Viléma z Pernštejna se hlavně Pardubicko stalo krajem velkých rybníků. Už roku 1513 se začalo se stavbou Opatovické stoky a Podčapelské strouhy, které naplnily labskou vodou hlavní pardubické rybníky. Otevřela se tak navíc cesta pro budování dalších velkých nádrží a tak roku 1560 bylo na pardubickém panství 215 rybníků. Současně vznikala rybniční soustava i na Poděbradsku, jejíž tepnou byla Lánská strouha odebírající vodu z Cidliny a ústící do Labe. Na panství poděbradském býval i největší český rybník – Blato s 990 ha (tedy dvakrát větší než dnešní největší rybník Rožmberk. Dnes už po něm bohužel není ani památky). Při dolním toku Cidliny se rozkládala oblast rybníků chlumeckodymokurských, kde se hospodařilo dokonce na 416 rybnících, které byly všechny postaveny již před 15. stoletím. Tam byl největší Žehuňský rybník, jež stojí dodnes, má rozlohu 321 ha a odvážně se staví do cesty přímo řece Cidlině. Další významné rybniční soustavy ve východních Čechách byly na panství Opočno a v okolí Hradce Králové a Městce Králové. V západních Čechách bývalo množství rybníků na Plzeňsku, Klatovsku a v povodí Ohře. V severních Čechách se zachovaly nejhezčí rybníky v okolí Doks. I ve středu naší země bylo mnoho rybníků, zejména v okolí Prahy. Velmi bohatá na malé rybníky bývala Českomoravská vrchovina i celá Morava a v povodí všech řek na Moravě i ve Slezsku byla příhodná místa zastavěna rybníky. Zmíněný Vilém z Pernštejna vytvořil i první ucelenou rybniční soustavu v jižních Čechách – na panství v Hluboké nad Vltavou, kde hlavním rybníkem je Bezdrev (rozšířený už v roce 1492), zadržující přítok Netolického potoka a chráněný proti povodni důmyslným přepadem. Koncem 15. století však začala vznikat největší jihočeská rybniční soustava – na třeboňském panství. Byla tam sice těžká a neúrodná půda, ale rovinatý terén a dobré zkušenosti se staršími rybníky pomohly v rozhodnutí Rožmberků stavět další rybníky. Na stavbě Velkého Tisého v letech 1503-1505 se podílel i Štěpánek Netolický. Ten už roku 1506 dokončil plány důmyslné soustavy rybníků propojených kanálem – Zlatou stokou (1508-1512). Vybudoval a rozšířil mnoho rybníků (vybudoval 9 velkých a 37 menších). Mezi nejznámější patří Opatovický (1510-1514), Jílovický (1511), Domanínský, Horusický (1511-1512) a Káňov (1515). Jeho umění se brzy proslavilo a na svá panství si ho zvalo mnoho feudálů. Jeho zaměstnavatel (Jan z Rožmberka) jej také mnohokrát ocenil, dával mu roční plat 40 kop grošů (stejně měl jen purkrabí a víc měl jen hejtman – 60 kop) a dokonce ho zbavil poddanství. Z proslavených velkých rybníkářů byl původem z jižních Čech jen on, ostatní (Vilém z Pernštejna, Kunát Dobřenský z Dobřenic, Mikuláš Rutard, Jakub Krčín) přišli z pokročilejšího Polabí. Štěpánkovy rybníky nebyly velké rozlohou, ale výnosem, byly mělké a teplé, a díky tomu se kaprům dařilo. Také na sousedním jindřichohradeckém a kardašovořečickém panství rybníky rychle přibývaly. Do poloviny 16. století jich tam bylo postaveno 34, mezi nimi i Holná a Soused. Dalším významným rybníkářem byl hejtman bystřického panství Mikuláš Rutard z Malešova, jehož dílo nalezneme hlavně na Chlumecku a Třeboňsku. Na stavbu už dlouho zamýšlené chlumecké soustavy pro Volfa Krajíře z Krajku získal mnoho zkušených dělníků po smrti Štěpánka v roce 1539. Rozšířil rybníky Starý Hospodář, Staré Jezero, Starý Kanclíř a vybudoval Nový Hospodář, Nové Jezero, Nový Kanclíř, Purkrabí, Bartoňcovo Blato, Velkou Černou, Blato, Hluboký, Hejtman a pro snížení nebezpečí záplav na řece Hostici postavil Staňkovský rybník. Ten je podobně jako Bezdrev či Žehuňský rybník velmi odvážnou stavbou, protože má charakter údolní nádrže, která musí být ještě bytelnější než normální rybník na rovině. Pro větší bezpečnost má Staňkov odtok vody vysekaný ve skále a navíc je vybaven dobrým bezpečnostním přepadem. Je velmi hluboký a se svým ramenem podél hranic s Rakouskem je jedním z nejkrásnějších rybníků u nás. Po smrti jeho pána (Volfa Krajíře) začal Mikuláš Rutard stavět i na Třeboňsku, vyměřil Nový Vdovec a rozšířil Káňov. Vilém z Rožmberka ho v roce 1565 za jeho zásluhy ustanovil hejtmanem třeboňského panství. Roku 1569 se ale Rutard nepohodl s novým regentem rožmberského panství Jakubem Krčínem z Jelčan, který ho rok nato propustil. V druhé polovině 16. století se už ukončovala výstavba rybničních soustav, protože trh byl již kapry dostatečně zásoben. Přesto se však objevil ještě jeden velký rybníkář – Jakub Krčín z Jelčan (1535-1604). Byl velmi energický, pracovitý, ale hlavně přísný, krutý, vládychtivý a neústupný. Už roku 1562 se stal na Krumlově purkrabím. V roce 1564 zahájil Krčín výstavbu rybníků na Krumlovsku a Netolicku. Zakládal i ovčíny a pivovary a tím zvyšoval prosperitu rožmberského hospodářství. Nejvyšší hodnosti dosáhl v roce 1569, kdy se stal regentem všech rožmberských panství. Tím se pod jeho
pravomoc dostalo i panství Třeboň, se kterým měl již dříve své plány. Jako první si roku 1571 vyhlédl stavbu rybníka Svět, kvůli kterému dal i přes velký odpor obyvatel zbořit celé svinenské předměstí. Zprvu dal Krčín tomuto rybníku schválně jméno Nevděk pro protesty postižených obyvatel Třeboně. Byl považován za spojence ďábla, protože se snažil v duchu doby zabývat alchymií. Lidé si o nenáviděném regentovi vymysleli pověsti: že vodí pluh poháněný čerty, že jezdí o nocích po rybničních hrázích s kočičím spřežením, že s čertem vyoral první brázdu Nové řeky či že s pekelníky uzavřel smlouvu o nošení kamene na stavbu Křepenické tvrze. O přízeň poddaných nikdy neusiloval a také se jí nikdy nedočkal. Krčín se nesnášel dokonce i s Petrem Vokem a sloužil oddaně jen jeho staršímu bratru Vilémovi. Na Třeboňsku postavil ještě Spolský rybník (1571), rybník Potěšil (1577), rozšířil Opatovický (1574), Naději (1577), Skutek (1577), rybník Dvořiště (1580), Záblatský (1580). Roku 1584 začal se stavbou životního díla – Rožmberka. Zvěčnil tak památku rodu, jemuž sloužil a jemuž hrozilo vymření. Aby zneškodnil povodně z Lužnice, převedl nejprve její vodu do Nežárky pomocí 14 km dlouhé Nové řeky. Stavby na Rožmberku trvaly 6 let a bylo při nich přemístěno 750 000 m3 zeminy a zatopeno 1000 hektarů. Krčínovi se nepodařilo zajistit si dědice i přestože byl dvakrát ženatý. V jeho díle vyvrcholil vývoj starého českého rybníkářství. Na hrázích jeho rybníků je znát mánie mohutnosti, Krčínovy rybníky nepůsobí ani dojmem hospodářské výnosnosti a už vůbec ne jako účelná investice, jsou spíše pomníky Krčínovy vůle a rožmberské moci. Hráze jsou až příliš mohutné, zbytečně nákladné a rybníky méně výnosné. Krčín tedy vynikl spíše jako velký stavitel než jako uvážlivý hospodář, oproti jeho předchůdci Štěpánku Netolickému. Další zajímavé rybníky nalezneme v jižních Čechách i v okolí Vodňan a Písku a ve lnářské a blatenské oblasti. Už v té době vznikaly odborné spisy o rybníkářství. Roku 1525 vydal syn Viléma z Pernštejna – Vojtěch „Instrukce rybní pro panství Potštýnské a Litické“, v nichž použil zápisky a instrukce svého otce. V roce 1540 vyšel spis Jana Brtvína z Ploskovic, kde je věnováno mnoho pozornosti hospodářství jako celku a několik kapitol se zabývá rybářstvím. Největšího rozšíření zaslouženě dosáhl spis olomouckého biskupa Jana Dubravia „O rybnících“ (De piscinis, 1535-1540 sepsán, 1547 vydán), toto dílo se stalo učebnicí, ze které se téměř 500 let učila základům rybníkářství celá Evropa. Podařilo se mu to díky tomu, že svůj oblíbený obor dokonale znal a věci, které přejímal od ostatních, si vždy v praxi ověřil. Do detailu v tomto díle popisuje všechny činnosti okolo rybníků od jejich založení po slovení ryb a neopomíjí ani přívod vody do rybníku, vybudování líhniště či popis toho čím se kapři živí. V rybničním hospodářství se používá mnoho speciálních nástrojů. Většinou byly s úpravami převzaty od říčních rybářů. Základními nástroji používanými od počátků rybníkářství jsou síť ohnutka (mělká síť na ohnutém rámu), keser (samorostlá vidlice doplněná dřevěným obloukem, nebo železná obruč na dřevěné tyči), káď (široký otevřený dřevěný sud) a lejta (velký dřevěný ležatý sud o objemu asi 400 litrů, s otvorem pro plnění v boku). Díky výstavbě stále větších rybníků přibyl mezi obvyklé nástroje i nevod (největší rybářská síť hlubokého pytlovitého tvaru opatřená na horním konci plováky a na spodním konci olůvky ; zatahoval se pomocí dvou silných provazů, u kterých musejí být celé skupiny rybářů). K zavážení nevodu lovištěm, k jeho ovládání a k jádření sítě byly nezbytné lodě, dal už se používat jen železný keser a k přebírání vylovených ryb sloužila přebírka (zvaná též řešátko, pletená ze smrkových kořenů a z mladých dubových kmínků, aby byla pevná a pružná). Vznikaly i různé jiné typy sítí – například štičí sítko (typ nevodu pro štiky, jež jsou choulostivější než kapři a které bylo třeba rychle slovit u hladiny). Do potřeb rybníkáře se mohou zahrnout i háky, řetězy pro zdvihání čapů, nitě, jehly pro spravování sítí, sekery na led, kolečka, lopaty k opravám hráze, kamenná, železná i mosazná závaží, putny, koše, šoufy, pumpy a další nástroje. Bylo obvyklé, že se ryby při výlovu ihned prodávaly, k tomu účelu vznikl měrný džber (někdy též mírný džber, okovaná dřevěná nádoba, dole širší a nahoře užší, do které se vešlo zhruba 105 kg ryb ; měly být po celé zemi stejné, ale zřejmě tomu tak nebylo). Vůbec se nepoužívalo vah, cena ryb se určovala jen s pomocí džberu. První zmínka o rybí váze pochází z Hluboké nad Vltavou z roku 1580, na jiných velkostatcích se váhy objevují většinou až během 17. století, někdy dokonce i později. Kvůli vahám se nám nedochoval ani jeden kus džberu. Váhy nebyly jednotné a záleželo jen na zvyklostech a dovednostech řemeslníků, kteří je zhotovili. Podstavcem k váze mohla být trojnožka nebo sloupkový stojan zvaný šibenice, šibenička nebo čekan. Ryby se od výlovu rozvážely v lejtách, které se naložily na potah (na koňský tři, na volský dvě). Podle vzdálenosti a teploty dovedli rybáři naložit správný náklad ryb, aby ryby přepravu dobře přežily. Doprava do sádek nebyl problém, ale někdy se ryby vezly až do Rakouska, Bavorska či Itálie. Takové daleké transporty se pro jistou uskutečňovaly v zimě, kdy ryby ve studené vodě cestu lépe snášely a navíc jízda se saněmi byla jednodušší než s vozy. V Čechách (zejména jižních) se k přepravě využíval i příhodný tok řeky, tak se na vorech s haltýřem (zvaným též košatka, velkou proutěnou klecí potopenou ve vodě) plulo do Prahy a dokonce až do Hamburku. Po období velké slávy rybníků v 15. a 16. století přišla doba, kdy se rybníkářství přestalo vyplácet. Navíc bylo mnoho vodních děl poničeno při třicetileté válce a už se často nenašel nikdo, kdo
by je vrátil do původního stavu. Zemědělci se zasazovali o to, aby se rybníky rušily a na jejich místech bylo provozováno polní zemědělství. A tak se už na konci 18. století na mnoha místech ztratily celé rybniční soustavy – v Polabí, na Poděbradsku, Opočensku, Hradecku, Bydžovsku, Chlumecku i skvělé Pernštejnovo dílo na Pardubicku. Rušily se i rybníky v okolí Prahy, Plzně, Hluboké, Českého Krumlova, v Poohří a zmizela většina staveb na Moravě a na Českomoravské vrchovině. Podle dochovaných spisů bylo v roce 1786 v Čechách 20 796 rybníků o výměře 76 816 ha, ale v roce 1840 už zbylo jen 35 414 ha. Třeboňsko nyní ukazuje, jak tehdy vypadalo celé naše území, neboť jen tam dokázali rybníkáři obhájit svůj názor, že se nepodaří toto území náležitě odvodnit, a tak byla většina rybníků zachována. V druhé polovině 19. století přichází opět zlepšení – pomocnou ruku rybníkářství podává generace Josefa Šusty, který vědeckým bádáním objasnil mnoho neznámých věcí. Josef Šusta přišel na to čím se živí kapr (živočišná potrava – především larvy chrostíků a komárů, drobní korýši, plži, rostlinnou potravu pozře jen výjimečně při sběru živočišné) a cíleným přikrmováním se mu podařilo až čtyřikrát zvýšit jeho hmotnostní přírůstek. Celkem se za Šustova působení zvýšil výnos z 200 na 380 tun ročně. Zabýval se i chovem candáta a marény, u kterých dosáhl také pozoruhodných výsledků a jejichž chov chtěl výrazně rozšířit. Sepsal mnoho vědeckých i praktických pojednání o rybníkářství – „Výživa kapra a jeho družiny“ či „Fünf Jahrhunderte der Teichwirtschaft zu Wittingau“. Ze svých poznatků Šusta odvodil, jak pečovat o rybníky, aby se podporoval růst a rozmnožování živočichů, kterými se kapr živí. Bylo třeba snížit hloubku vody, a tím i zvýšit její teplotu, letnit rybníky, odvodňovat a vysoušet, navážet bahno na rybniční okraje, orat rybniční dno, ničit vodní buřeň, rybníky hnojit a vápnit. Doporučoval k přikrmování používat hlavně živočišné látky, odpady z jatek nebo krev, ale i luštěniny, průmyslové odpady zrnin a brambory. V té době působili i další odborníci – Antonín Frič, Teodor Mokrý, Pavel Kottas, T. Dubisch a celý rod Horáků. Principy, které si tehdy rybníkáři osvojily se téměř beze změn používají dodnes. V letech po první světové válce došlo k velkému poklesu produkce (před válkou 2400 tun a v roce 1925 jen 1200 tun ryb). Následně se však odchov ještě zvýšil (1929 už 3200 tun ryb, hektarový výnos dosáhl v Čechách 70 kg a na Moravě dokonce 90 kg). Tehdy byly položeny základy odborného školství a vědeckého výzkumu – ve Vodňanech vznikla roku 1920 rybníkářská škola a v Praze téhož roku vznikl hydrobiologický ústav. Druhá světová válka také zbrzdila rozvoj vodního hospodářství, ale po osvobození nastala doba netušených výrobních možností. Státní rybářství obhospodařovalo 21 832 rybníků o celkové výměře 40 810 ha. V roce 1950 byl výnos 3500 tun, v roce 1958 už 7000 tun a roku 1965 dokonce 10 000 tun ryb ročně. Podle neověřených informací by byl dnes výnos na srovnatelném území až 15 500 tun ryb ročně.
Nejznámější jihočeské rybářské společnosti Rybářství Třeboň, a.s. je největším rybářstvím nejen v České republice, ale také v Evropě. Hospodaří na 7442 hektarech rybníků (rozdělených do 16 vodohospodářských soustav, ve vlastnictví společnosti je 6545 hektarů, zbývající výměry rybníků si společnost pronajímá od měst, obcí a soukromých majitelů). Rybníky společnosti se nacházejí na poměrně malém území jihočeského kraje v okresech Jindřichův Hradec, České Budějovice a Tábor. Většina tohoto území je vyhlášena Chráněnou krajinou oblastí a patří mezi nejvyhledávanější rekreační oblasti v České republice. Jde o území s nepatrným průmyslem a vedle rybníkářství dominuje v tomto regionu zemědělství a lesnictví.Tím jsou dány velmi příznivé podmínky pro produkci sladkovodních ryb v rybnících vysoké nutriční kvality a bez nebezpečí výskytu cizorodých látek v rybím mase. Z celkové výměry rybníků se 414 hektarů využívá k rekreačnímu rybolovu. V produkci konzumních ryb (ročně 2700 až 2900 tun) dominuje kapr (92%), jako vedlejší druhy ryb se chová lín, candát, štika, tolstolobik, amur, bílá ryba a okoun. U kapra připadá 60 až 64 % na šupináče, zbývající podíl tvoří lysec. Společnost je významným exportérem ryb do řady států Evropy – Německo, Rakousko, Francie, Itálie, Belgie, Švýcarsko, Maďarsko a Polsko. Z celé produkce bylo v posledních létech exportováno kolem 70 - 80 %. Rybářství Hluboká, a.s. vlastní asi 190 rybníků o celkové výměře zhruba 2600 ha a speciální odchovné zařízení s kontrolovanou teplotou vody. V chovu ryb v rybnících má společnost již více než 500-letou tradici. Hlavním budovatelem rybníků i rybářství na Hlubocku byl Vilém z Pernštejna. Největšího rozkvětu hlubocké rybářství dosáhlo na přelomu 15. a 16. století, kdy byly vybudovány největší rybníky – 1479 první napuštění Dehtáře (260 ha) vybudovaného Rožmberky a 1490 Bezdrev (450 ha) přestavěný Vilémem z Pernštejna. Výroba tržních ryb (okolo 1300 tun ročně) je základem podnikatelských aktivit společnosti. Rybářství Tábor, a.s. – Špičková evropská úroveň rybničního chovu kapra společně s dalšími doplňkovými druhy ryb, zejména línem, charakterizuje produkční základ hospodaření společnosti. Chov je zaměřen především na produkci tržních ryb, rovněž však na široký sortiment násadového kapra ve stáří 0 -3 roky. Společnost disponuje v rámci své šlechtitelské činnosti širokou škálou genofondu kapra - jak šupinatého, tak lysce.
Jedny z nejznámějších jihočeských rybníkářských výtvorů Bezdrev > u Hluboké nad Vltavou je druhým největším rybníkem v jižních Čechách. Byl vybudován na Netolickém potoce v prostoru mezi dnešními silnicemi spojujícími České Budějovice s Vodňany a s Hlubokou (Týnem nad Vltavou) v sousedství zámečku Ohrada. Na rozdíl od jiných velkých jihočeských rybníků byl Bezdrev vybudován před rokem 1490 proslulým stavitelem rybníků z Pardubicka, Vilémem z Pernštejna. Délka hráze dosahuje téměř 400 m, obvod rybníka měří – vzhledem ke značně členitému pobřeží – 18,5 km. Katastrální plocha rybníka činí 520 ha. Na několika místech dosahuje hloubky až 7 m. Svou velikostí se Bezdrev řadí na druhé místo v ČR, produkcí ryb však zaujímá místo první.
Dehtář > je nádrž na Dehtářském potoce 15 km západně od Českých Budějovic a patří mezi 10 největších rybníků v ČR. Jeho zemní hráz je téměř 10 m vysoká a 234 m dlouhá a zadržuje 6,5 milionu m3 vody. Uprostřed rybníka, jehož plocha dosahuje 246 ha, je ostrov s chovem kachen.
Dvořiště nedaleko Lomnice nad Lužnicí je rozlohou čtvrtý největší rybník jižních Čech. Rozprostírá se při západní hranici CHKO Třeboňsko asi 10 km severozápadně od Třeboně a asi 4 km jihozápadně od Lomnice nad Lužnicí při silnici spojující Lomnici s Českými Budějovicemi. Je označován za druhý nejstarší jihočeský rybník vznikl v roce 1367 (jako nejstarší je označován rybník Bošilecký nedaleko Veselí nad Lužnicí, jenž byl vybudován již roku 1355). Rybník Dvořiště vznikl přehrazením Miletínského potoka. Jeho 10 m vysoká a 550 m dlouhá sypaná hráz zadržuje 6,65 mil. m krychlových vody. Největší hloubka vody v rybníce, který má výměru 337 ha, dosahuje na několika místech 4,5 m. Nádrž je využívána k chovu ryb i k rekreaci.
Horusický >> rybník založil známý rybníkář, předchůdce Jakuba Krčína, Štěpánek Netolický, roku 1512 na Bukovském potoce. Za 11 m vysokou a 730 m dlouhou zemní hrází se rozprostírá vodní plocha o výměře 415 ha. Rozloha území, ze kterého Horusický rybník sbírá vodu, činí 56 km čtverečních. Na jihovýchodním okraji rybníka byla k ochraně rozsáhlého rašeliniště zřízena přírodní rezervace Ruda.
Jordán < je známý rybník v Táboře založený roku 1492 pro zásobování města pitnou vodou a je nejstarší údolní přehradou v Čechách. Vznikl přehrazením Košínského potoka, známého rovněž pod jménem Tismenice. Jeho 18 m vysoká hráz zadržuje 3 mil. metrů krychlových vody, která dosahuje v některých místech až 12,5 m hloubky. Vodní nádrž, jež sloužila původně jako rezervoár pitné vody pro Tábor, má plochu 50 ha. Postupem času byla používána i pro chov ryb a dnes je i místem, které využívají obyvatelé i návštěvnicí města k rekreaci. Pod mostem hráze vytéká z Jordánu přepad (Jordánský potok), který těsně za hrází překonává skalní stupeň 18 m vysoký a tvoří zde tzv. Jordánský vodopád. V místech, kde začíná vzdutí Košínského potoka, byla u osady Náchod vybudována malá přehrada, za níž vznikla menší vodní nádrž zvaná "Malý Jordán". Při ní byl zřízen autokemp. V roce 1991 byl přes Jordán postaven nový silniční most zavěšený na jednom pylonu 10,5 m nad hladinou. Rožmberk < je největší jihočeský (a také český) rybník vybudovaný v letech 1584-1590 na řece Lužnici asi 6 km severně od Třeboně známým rožmberským regentem Jakubem Krčínem z Jelčan. K jeho zabezpečení vypracoval důmyslný projekt vodního kanálu zvaného Nová řeka, aby jím odváděl přebytečnou vodu z Lužnice do Nežárky. Mohutná hráz rybníka, osázená čtyřmi řadami dubů, je v základech až 55 m široká, v koruně se zužuje na 13,5 m. Vypíná se 11,5 m nad okolní terén a dosahuje délky téměř 2,4 km. Osvědčila se zejména při největší povodni roku 1890, kdy odolala obrovskému přívalu vod a zadržela na 50 miliónů metrů krychlových vody. Katastrální výměra Rožmberka je 677 ha, vodní hladina má plochu 489 ha. (Někdy bývá v literatuře uváděna výměra 721 ha - zde je ovšem k Rožmberku započítána i plocha sousedního rybníka Vítek u osady Nová Hlína, který je od Rožmberka oddělen hrází jako samostatný rybník).
Staňkovský << je rozlohou sedmý největší rybník v ČR a vznikl přehrazením Koštěnického potoka u vsi Staňkova. Založil ho v roce 1550 rybníkář, který v polovině 16. století vybudoval na panství Krajířů z Krajku pozoruhodnou soustavu rybníků, Mikuláš Ruthard z Malešova. Rybník se původně jmenoval Soused, později dostal jméno Velký Bystřický. Má zemní sypanou hráz 14 m vysokou a 160 m dlouhou. Za ní je vodní nádrž o obsahu 6,6 mil. m krychlových vody, jejíž plocha má rozlohu 241 hektarů. Hloubka vody v rybníce dosahuje v některých místech téměř 10 m. Šest kilometrů dlouhý rybník o obvodu 21 km odvodňuje 124 km čtverečních sběrného území. Jeho severovýchodní břeh je součástí státní hranice s Rakouskem.
Svět >> se rozkládá na jižním okraji Třeboně a je jeden z nejznámějších jihočeských rybníků. Vybudoval ho v 70. letech 16. století známý rybníkář, regent třeboňského panství Rožmberků, Jakub Krčín z Jelčan. Svou rozlohou 201,5 ha se řadí na desáté místo mezi českými rybníky. Vznikl přehrazením Spolského potoka 2 km jižně od Třeboně. Za dvakrát lomenou, 7,5 m vysokou a 1.400 m dlouhou hrází jsou zadrženy více než 3 mil. m3 vody (3,325 mil. m3). Přes 200 ha (201,5 ha) vodní plochy přímo na okraji města je v létě vyhledávaným místem rekreace obyvatel Třeboně i jejích návštěvníků. Po hladině rybníka, který je zajímavý také tím, že přes něj prochází rovnoběžka 49. stupně severní šířky, se konají i vyhlídkové jízdy motorovou lodí. Vrbenské rybníky jsou další zajímavou přírodní lokalitou a pro jejich ochranu byla vybudována přírodní rezervace. Jedná se o chráněné území, situované na severozápadním okraji Českých Budějovic, vyhlášené 1.4.1990. Tvoří jej čtyři středně velké rybníky: Černiš, Domin, Starý Vrbenský rybník a Nový Vrbenský rybník. V roce 1993 byla na území přírodní rezervace vybudována přírodovědná naučná stezka "Po hrázích Vrbenských rybníků". Chráněné území Vrbenských rybníků slouží k ochraně velice cenného komplexu vodních, mokřadních a lučních ekosystémů. Rezervace je významná z botanického, entomologického a ornitologického hlediska. Dnes plní území Vrbenských rybníků významnou funkci biologického centra rozmanitosti a jsou jedním z nejvýznamnějších prvků územního systému ekologické stability v jihovýchodní části Českobudějovické pánve. Velký Tisý a Malý Tisý > zaujímají zcela mimořádné postavení v řadě rybníků vytvořených na území mezi Lomnicí nad Lužnicí a Třeboní. Oba rybníky s několika dalšími menšími a s okolními břehovými porosty (celkem 706 ha) jsou chráněny statutem národní přírodní ornitologické rezervace. Rezervace je součástí CHKO Třeboňsko a je v evidenci světové organizace UNESCO. Rozkládá se asi 6 km severně od Třeboně po levé straně silnice do Lomnicí nad Lužnicí. Celé území má zcela mimořádný význam jako hnízdiště a shromaždiště řady druhů vodního ptactva. Ze vzácných druhů tu můžeme spatřit volavku červenou, kvakoše nočního, bukače velkého, pochopa rákosního a mnohé jiné. Řada dalších vzácností se vyskytuje i ve vegetačním krytu. Vajgar > je městský rybník v Jindřichově Hradci a dodává městu nezbytný kolorit. Byl založen na Hamerském potoce v místech někdejších bažin. Svou rozlohou 36 ha nepatří mezi mimořádně velké rybníky, je však zajímavý tím, že podobně jako Jordán v Táboře i Vajgar leží na území města. Na rybníce je uměle vytvořený ostrov z roku 1860. Na nábřeží se dochovaly zbytky hradebních zdí a bašt z pozdně gotického opevnění města.
Zlatá stoka <<<< je známější ze dvou umělých vodních toků na Třeboňsku, byl vybudován v prostoru mezi Třeboní a Veselím nad Lužnicí. Kanál sloužící k napájení soustavy velkých rybníků na Třeboňsku (dohromady 2700 ha rybničních ploch = 57 rybníků) vybudoval v letech 1506-1520 známý rožmberský rybníkář Štěpánek Netolický. Zlatá stoka je kanál dlouhý 45,5 km, široký 2-4 m a hluboký 1-1,5 m s průtokem maximálně 2,5 m3/s při nepatrném sklonu 0,4 promile. U obce Ponědraž bylo nutno k jejímu převedení vybudovat asi 6 m vysoký násep. Kanál odbočuje z levého břehu Lužnice asi 12 km jihovýchodně od Třeboně u samoty Pilař, obtéká rybníky Opatovický a Svět, dotýká se východní čtvrti Třeboně a podél rybníků Velkého Tisého, Koclířova, Záblatského, Bošileckého a Horusického spěje k ústí, kde se vlévá zprava do Bukovského potoka pod Horusickým rybníkem asi 2 km jižně od Veselí nad Lužnicí. Zlatá stoka při svém vzniku byla a dosud je významnou tepnou třeboňského rybničního hospodářství. Ve své době představovala mistrovské dílo vodního stavitelství a byla vůbec prvním významným umělým vodním tokem v Čechách.
Nová řeka << je umělý kanál spojující Lužnici s Nežárkou, který byl postaven jihozápadně od Jindřichova Hradce v prostoru mezi Třeboní a Stráží nad Nežárkou k regulaci přítoku vody z Lužnice do rybníka Rožmberka. Vybudoval ho v letech 1585-1587 správce rožmberského panství Jakub Krčín z Jelčan. Hlavním účelem bylo – zejména při velkých vodách – odvádět část vody z Lužnice stranou tak, aby nedocházelo k přetěžování hráze nově budovaného rybníka Rožmberka. Napájí i některé velké rybníky v okolí Třeboně (Vdovec, Ženich aj.). Stoka odbočuje z Lužnice asi 5 km pod obcí Majdalena u samoty u 10 km jihovýchodně Soukupů přibližně od Třeboně, kde jsou i umístěny stavidlové výpusti, které slouží k regulaci přítoku Lužnice (Staré řeky) do Rožmberka. Po celých 14 km své délky směřuje na sever a ústí do Nežárky asi 4 km nedaleko u obce Mláka poblíž zámku Jemčina u samoty u Lapiců západně od Stráže nad Nežárkou. Stoka je 13,46 km dlouhá, místy až 20 m široká a má průměrný sklon 0,9 promile.
Ryby, které můžete vidět v českých vodách
Bolen dravý
Síh peleď-Síh severní maréna
Candát obecný
Štika obecná
Cejn velký
Ouklej obecná
Hrouzek obecný
Jelec jesen
Kapr obecný
Karas stříbrný
Mřenka mramorovaná
Okoun říční
Sumec velký
Mník jednovousý
Pstruh duhový
Siven americký
Slunka obecná
Amur bílý
Plotice obecná
Úhoř říční
Sumeček americký
Mapa Na této mapě části jižních Čech je vidět jak velkou plochu zabírají rybníky. Ještě v 17. století takto vypadalo téměř celé naše území. Velký rybník úplně vlevo a s ostrovem se jmenuje Dehtář. Na sever od něj je Volešek. „Pod“ Zliví je členitý Bezdrev. Na severním okraji Budějovic jsou vedle sebe seřazené Vrbenské rybníky. Všechny dosud jmenované rybníky leží, jak je vidět, v Českobudějovické pánvi, následující rybníky jsou už z pánve Třeboňské. Uprostřed mapy se rozkládá Dvořiště, asi kilometr od něj na východ je Koclířov. Přes silnici leží Velký Tisý. 5 kilometrů na sever od Dvořiště je Záblatský rybník. Ještě severněji pak Bošilecký rybník a úplně „nahoře“ vidíme rozlehlý Horusický rybník. Do jihozápadní části Třeboně zasahuje rybník Svět, na jih od něj je Opatovický rybník. Severně od Třeboně je náš největší rybník – Rožmberk, který mi svým tvarem připomíná dolní kus medvědí nohy i s prsty. Mezi Třeboní a Chlumem je vidět mnoho rybníků, mezi nimi jsou Starý a Nový Vdovec, Ženich, Podsedek, Starý a Nový Hospodář, Starý a Nový Kanclíř (přibližně od severu k jihu). Na východ od Chlumu je Hejtman a podél hranic se plazí Staňkovský rybník. Asi 6 kilometrů jižně od Kardašovy Řečice je Velká Holná s ostrovem. Velké město na pravém okraji mapy je Jindřichův Hradec. V jeho středu je vidět městský rybník Vajgar. V CHKO Třeboňsko najdeme mnoho rybníků, na mapě jsou postřehnutelné Ruda, Káňov, Potěšil, Dobrá vůle, Ponědražský, Naděje, Senekov a Vlkovský rybník (přibližně od jihu k severu). Nová řeka je tenký proužek, který se na mapě odpojuje od Lužnice u zeleného označení silnice E49 vedoucí na jih od Třeboně a pokračuje zhruba severním až severovýchodním směrem, míjí silnici z Třeboně do Jindřichova Hradce a kousek „nad“ ní vstupuje do Nežárky. Zlatá stoka je ještě klikatější. Od Lužnice se odpojuje jižněji než Nová řeka. Protéká mokřady a pak míří k Opatovickému rybníku a Světu. Přes Třeboň se dostává ke Dvořišti, Koclířovu, Záblatskému a nakonec k Horusickému, u něhož se vlévá do Bukovského potoka a s ním i do Lužnice.
Největší české rybníky Bohužel se někdy údaje z jednotlivých zdrojů výrazně liší, nemusí být tedy některá fakta pravdivá. Rybníky, které jsou zeleně neleží v jižních Čechách. katastrální plocha v hektarech 677 Rožmberk 493 Bezdrev 439 Horusický 395 Dvořiště 376 Žehuňský 339 Velký Tisý 319 Záblatský 317 Nesyt 316 Máchovo jezero/Dokeský 273 Staňkovský 263 Dehtář 244 Velká Holná 223 Velké Dářko 214 Svět název
1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14.
vodní plocha v hektarech 489 450 415 337 321 317 305 296 284 241 235 220 205 201
objem vody v milionech m3 5,860 6,627 4,115 6,720 neuvedeno 4,830 3,450 neuvedeno neuvedeno neuvedeno 13,680 4,400 neuvedeno 3,620
maximální hloubka v metrech 4,9 4,6 4,0 4,6 6,5 3,9 4,8 3,1 13,2 16,0 4,5 3,3 3,0 3,2
nadmořská výška v metrech 423 383 414 438 243 428 420 neuvedeno 389 470 405 455 neuvedeno 430
U rybníků se můžeme setkat s mnohými zvířaty, i v tom spočívá důležitost zachování těchto velkolepých děl našich předků
Jihočeské rybníky Vypracoval František Pouzar 5. 6. 2003
Použité materiály Andreska, J.: Rybářství a jeho tradice. Praha 1987 – historie rybníkářství www.ceskaryba.cz - ryby www.rybarstvi.cz - fotografie rybníků www.zamky-hrady.cz/7/rybniky - texty o rybnících www.fw.cz/ku_trebon - texty o rybářských společnostech www.budweb.cz/cesky/budejovice/priroda - texty o Vrbenských rybnících www.naryby.cz/chkostr - texty o CHKO Třeboňsko www.jiznicechy.org/cz/index - fotografie rybníků a texty o rybnících www.atlas.cz - mapa
