Ježíšovy zázraky vlastní Lukášovu evangeliu

Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta Katedra biblických věd Obor: Křesťanská výchova

Libuše Novotná

Ježíšovy zázraky vlastní Lukášovu evangeliu Diplomová práce

Vedoucí práce: Doc. Dr. Petr Mareček, Th. D.

2009

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

…………………………………………….. Libuše Novotná

2

Děkuji Doc. Dr. Petru Marečkovi, Th.D. za odborné vedení práce, za rady, podněty a připomínky.

3

Obsah Obsah Seznam použitých zkratek Úvod do řešené problematiky 1.1 Předmět práce 1.2 Status quaestionis 1.3 Metoda a struktura práce 1.4 Cíl diplomové práce 2 Lukášovo evangelium 2.1 Autor 2.2 Místo a doba a historické pozadí napsání evangelia 2.2.1 Místo napsání 2.2.2 Doba napsání 2.2.3 Historické pozadí doby napsání evangelia 2.3 Adresát evangelia 2.4 Literární charakteristiky evangelia 2.5 Struktura evangelia 2.6 Teologický charakter 3 Význam pojmu zázrak 3.1 Etymologický význam pojmu 3.2 Chápání pojmu „zázrak“ ve Novém zákoně, Ježíš a zázraky 3.3 Literární druh „vyprávění o zázracích“ v evangeliích 3.3.1 Lukášovo pojetí zázraku 3.4 Přehled Ježíšových zázraků ve všech evangeliích 3.4.1 Zázraky vykonané Ježíšem 3.4.2 Zázraky v Novém zákoně, které jsou spojeny s Ježíšovou osobou 4 Výklad Ježíšových zázraků v Lukášově evangeliu 4.1 Zázračný rybolov (Lk 5,1-11) 4.1.1 Okolnosti uskutečnění zázraku, kontext 4.1.2 Uspořádání perikopy 4.1.3 Výklad zázraku 4.1.4 Poselství zázraku 4.2 Vzkříšení mládence v Naimu (Lk 7,11-17) 4.2.1 Okolnosti uskutečnění zázraku, kontext 4.2.2 Uspořádání perikopy 4.2.3 Výklad zázraku 4.2.4 Poselství zázraku 4.3 Vyhnání zlých duchů z Marie Magalské (8,1-3) 4.3.1 Okolnosti uskutečnění zázraku, kontext 4

4 6 7 7 8 9 10 11 12 13 13 14 16 19 21 22 23 28 28 30 34 37 39 39 40 42 42 43 44 45 51 52 53 54 54 58 59 59

4.3.2 Uspořádání perikopy 4.3.3 Výklad zázraku 4.3.4 Poselství zázraku 4.4 Uzdravení shrbené ženy (Lk 13,10-17) 4.4.1 Okolnosti uskutečnění zázraku, kontext 4.4.2 Uspořádání perikopy 4.4.3 Výklad textu 4.4.4 Poselství zázraku 4.5 Člověk s vodnatelností (Lk 14,1-6) 4.5.1 Okolnosti uskutečnění zázraku, kontext 4.5.2 Uspořádání perikopy 4.5.3 Výklad textu 4.5.4 Poselství zázraku 4.6 Deset malomocných (Lk 17,11-19) 4.6.1 Okolnosti uskutečnění zázraku, kontext 4.6.2 Uspořádání perikopy 4.6.3 Výklad textu 4.6.4 Poselství zázraku 4.7 Veleknězův služebník (Lk 22,47-53) 4.7.1 Okolnosti uskutečnění zázraku, kontext 4.7.2 Uspořádání perikopy 4.7.3 Výklad textu 4.7.4 Poselství zázraku 5 Závěr Seznam použité literatury

5

60 60 64 66 66 67 68 73 75 75 76 76 80 81 82 82 83 87 88 89 90 91 93 95 97

Seznam použitých zkratek kap.

kapitola

lat.

latinsky

LXX

řecký překlad Septuaginta

mj.

mimo jiné

např.

například

po Kr.

po Kristu

pol.

polovina

ptc.

participium, příčestí

př. Kr.

před Kristem

r.

rok

řec.

řecky

stol.

století

sv.

svatý

tj.

to je

tzv.

takzvaně

v.

verš

vv.

verše

Zkratky biblických knih jsou uváděny podle liturgického textu Nového zákona. 1

1

Nový zákon. Text užívaný v českých liturgických knihách přeložený z řečtiny se stálým zřetelem k Nové Vulgátě. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 7-10.

6

Úvod do řešené problematiky 1.1 Předmět práce Tato diplomová práce se věnuje textům o sedmi zázracích, které nalézáme pouze v Lukášově evangeliu. Původ těchto vyprávění není jednoznačně známý. Autor evangelia mohl čerpat z pramene Q, podobně jako Matouš, který je ale do svého evangelia nepřevzal. Určitě část vyprávění může pocházet z ústní tradice, kterou Lukáš osobně poznal. Lukášovo evangelium je dílo vysoce kvalitní po stránce literární a jazykové. Ale Lukáš byl zároveň věřícím člověkem, který žil v určité době a situaci a reagoval ve svém díle nejen specifickým způsobem z hlediska literárního, ale zčásti i jedinečným obsahem. Téma zázraků je ve všech evangeliích hojně zastoupeno, vždyť se jedná jednu ze zásadních Ježíšových činností, kterou se prezentoval v době svého pozemského

života.

Evangelia

vypráví

nebo

se

zmiňují

nejméně

o 34 zázracích (kromě paralelních textů). Navíc zde nalezneme dalších 15 textů (opět kromě paralelních textů) v podobě shrnutí, které se vztahují k Ježíšově

zázračné

činnosti

(především

uzdravování

a

exorcismy).

Vedle těchto evangelia obsahují zázraky v souvislosti s Ježíšovou osobou (Ježíšovo

početí,

událost

Ježíšova

křtu,

proměnění,

vzkříšení

a nanebevstoupení; několik - alespoň sedm - zjevení vzkříšeného Ježíše). Když ještě zahrneme zjevení andělů, zlá znamení (předzvěsti) a texty, které odkazují

na

zázraky

učedníků,

je

očividné,

že

zázraky

v evangeliích

dominují. 2

2

BLACKBURN, B. L., „Miracles and miracle stories“ in Dictionary of Jesus and the Gospels. Ed. J. B. Green, S. McKnight. Downers Grove: InterVarsity Press, 1992, s. 549-556.

7

1.2 Status quaestionis S tématem zázraku se setkáváme v podstatě velmi často. Lidé tímto slovem označují širokou škálu událostí a jevů v běžném životě. Literatura se věnuje zázrakům rovněž. Především se ale jedná zase o zázraky, které se možná dějí nebo nedějí dnes. A nejde vždy o zázraky, které by měly nějaký vztah k Ježíši. Co však nám říkají zázraky, které Ježíš konal, a proč je evangelisté tak rozsáhle zachycují? Některé si připomínáme v liturgii, stávají se tématem homilií. Systematicky se výkladu Bible v liturgii věnuje České katolické biblické dílo, které na svých internetových stránkách výklady textů prezentuje a objevují se zde také texty o zázracích. 3 Jiným příkladem může být soubor kázání Tomáše Špidlíka, kde se rovněž nacházejí podněty k promýšlení textů o zázracích. 4 O zázracích se můžeme dočíst ve slovnících. 5 Především se jim rovnoprávně k ostatním textům věnují komentáře knih Nového zákona. 6 V česky psané literatuře postrádáme odborné texty, které by se věnovaly 3

Například o zázraku zázračného rybolovu si můžeme přečíst v: MAREČEK, P., Bible v liturgii. Lk 5,1-11, [online], dostupné z: www.bible-cz.org. 4

ŠPIDLÍK, T., Liturgické meditace na feriální evangelia I. Olomouc: Refugium VelehradRoma, 2006, 254 s. ŠPIDLÍK, T., Liturgické meditace na feriální evangelia II. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2006, 415 s. ŠPIDLÍK, T., Liturgické meditace na nedělní evangelia. Liturgický cyklus A. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2006, 282 s. ŠPIDLÍK, T., Liturgické meditace na nedělní evangelia. Liturgický cyklus B. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2006, 286 s. ŠPIDLÍK, T., Liturgické meditace na nedělní evangelia. Liturgický cyklus A. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2006, 281 s. 5

Z česky psaných slovníků můžeme použít například: Nový biblický slovník. Ed. J. D. Douglas. Praha: Návrat domů, 1996, 1243 s. NOVOTNÝ, A., Biblický slovník. A-P. Praha: Kalich, Česká biblická společnost, 1992, 769 s. NOVOTNÝ, A., Biblický slovník. R-Ž. Praha: Kalich, Česká biblická společnost, 1992, s. 771-1399. Slovník biblické teologie. Ed. X. LÉON-DUFOUR. Velehrad: Křesťanská akademie Řím, 1991, 658 s. Ze zahraničních slovníků uveďme příkladem: Dictionary of Jesus and the Gospels. Ed. J. B. Green, S. McKnight. Downers Grove: InterVarsity Press, 1992, 933 s. 6

Například v českém jazyce jsou asi nejpodrobnějšími komentáři k synoptickým evangeliím komentáře z ediční řady Sacra pagina Karmelitánského nakladatelství, např. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, 458 s. Ze zahraničních můžeme zmínit například komentáře: FITZMYER, J. A., The Gospel according to Luke (I-IX). New York: Doubleday, 1979, 837 s. FITZMYER, J. A., The Gospel according to Luke (X-XXIV). New York: Doubleday, 1985, s. 842-1642. GREEN, J. B., The Gospel of Luke. Grand Rapids (USA) a Cambridge (UK): William B. Eerdmans Publishing Company, 1997, 928 s. BOCK, D. L., The NIV application commentary: Luke. Grand Rapids: Zondervan, 1996, 640 s.

8

zázrakům například jako publikace W. Kahla, která byla použita při psaní této diplomové práce. 7 Přesto se objevuje téma zázraků v článcích určených odborné i široké veřejnosti, bývá předmětem přednášek, např. biblických kurzů. I

když

se

zprvu

zdá,

že

literatury

je

nedostatek, při

hlubším

zkoumáním pramenů lze najít velké množství kvalitní literatury (především zahraniční) a jako v tomto případě je pak vlastní využití literatury limitováno rozsahem práce.

1.3 Metoda a struktura práce Práce

je

rozdělena

do

šesti

kapitol.

První

kapitola

je

uvedením

do diplomové práce a z pomocného aparátu zahrnuje seznam zkratek. Dříve než přistoupíme k hlavnímu tématu práce, budeme se věnovat evangeliu svatého Lukáše jako takovému a obecně zázraku. Kapitola o Lukášově evangeliu (2. kapitola) se dále dělí na sedm podkapitol, které se postupně věnují autorovi, místu, určení doby sepsání evangelia a historického pozadí této doby. Dále neopomeneme adresáta, literární charakteristiky a strukturu evangelia. Před kapitolou shrnující celkový pohled na evangelium se budeme věnovat obrazu Ježíše v evangeliu. Třetí kapitola práce se blíže zabývá pojmem zázrak obecně. Věnuje se zázraku z etymologického hlediska, chápání pojmu zázrak ve Starém a Novém zákoně a vztahu Ježíše a zázraku. Také zde nahlédneme Lukášovo pojetí zázraku a kapitolu zakončíme přehlednou tabulkou zázraků, které můžeme nalézt ve všech evangeliích. Čtvrtá kapitola diplomové práce je jejím jádrem. Postupně, jak jsou chronologicky v evangeliu seřazeny jednotlivé zázraky, se budeme každému zázraku věnovat v jedné podkapitole, která bude mít následující strukturu: vlastní text vyprávění o zázraku, okolnosti uskutečnění zázraku a kontext, obsah perikopy (struktura), výklad textu zázraku a poselství zázraku. Po závěrečnému shrnutí práce v páté kapitole bude následovat seznam použité literatury.

7

KAHL, W., New Testament Miracle Stories in their Religious-Historical Stetting. Göttingen: Vandenhoeck und Ruprecht, 1994, 259 s.

9

1.4 Cíl diplomové práce Cílem diplomové práce je výklad textů příběhů o zázracích, které jsou Lukášovou vlastní látkou, a jejich poselství. Zázraky jsou výsledkem „práce Ježíšových rukou“. Proč jeho „prací“ bylo konání zázraků? Co znamenaly takové činy pro ty, kteří byli jejich svědky? Proč se nám dochovaly zprávy o nich, v čem mohou být pro nás také aktuální? Lukáš nás zve k poznávání Ježíše v jeho skutcích a naším cílem je pokusit se objevit, co nám vypovídají Lukášovy texty o Ježíši a jakým jsou pro nás poselstvím.

10

2 Lukášovo evangelium Tato kapitola bude věnována Lukášovu evangeliu (dále jen evangelium), které je podle tradice řazeno v kánonu Nového zákona jako kniha třetí. 8 Původně řecká slova eu= (dobře) + av g ge, l lein (oznamovat) znamenala radostnou zprávu obecně. Křesťanství dalo řeckému slovu euv a gge, l ion nový rozměr, když zúžilo jeho význam na svědectví, radostné poselství o Božím Synu Ježíši Kristu, který přišel na Zem, aby zvěstoval Boží království. Evangelium

jako

literární

druh

v podstatě

vymezil

evangelista

Marek,

u kterého můžeme toto slovo nalézt celkem 7krát (srov. Mk 1,1.14.15; 8,35; 10,29; 13,10; 14,9). 9 Marek jej vztahuje nejen na obsah, ale i na hlasatele, nejen na podmět, ale i předmět evangelia. Lukášovo

evangelium

spolu

s Markovým

a

Matoušovým

evangeliem

je nazýváno synoptickým. Tento pojem vyjadřuje podobnost obsahu, struktury těchto tří evangelií, přestože v sobě nesou i rozdíly. Např. ve vlastní látce (jedná se o vyprávění, která nenalezneme v ostatních evangeliích a k jejichž původu není známo nic bližšího), která je u Lukáše kumulována do dvou celků (tzv. „malá vsuvka“: Lk 6,20-8,3 a tzv. „velká vsuvka“: Lk 9,51-18,14). 10 Kromě vlastní látky Lukáš čerpá z Markova evangelia. Drží se rámce Markova evangelia a také z něj přebírá přibližně 350 veršů, přičemž záměrně vypouští úseky, které např. nebyly aktuální pro Lukášovu obec (např. 7,1-23: text o židovských předpisech, týkajících se rituální očisty), nebo mohly působit pohoršení (srov. Mk 3,20-21: Ježíšovi příbuzní jej považují za pomateného), nebo také z důvodu, že by se převzetím materiálu z Markova evangelia text opakoval díky použití vlastní látky. Za pokračování Lukášova evangelia jsou tradičně považovány Skutky apoštolů. Společně tvoří čtvrtinu Nového zákona. Autor zamýšlel dílo pojmout nejen z teologického hlediska, z pohledu evangelisty, ale také jako

8

Srov. MŰLLER, P.-G., Evangelium sv. Lukáše. Malý stuttgartský komentář. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 1998, s. 14. 9

Srov. MAREČEK, P., Úvod do Nového zákona (CMTF UP: 2007-2008), [online], s. 14, dostupné z: https://www.portalcmtf.upol.cz. 10

Tamtéž, s. 14.

11

historik. I když nelze doložit historickou přesnost, určitě lze říct, že jde o první křesťanskou historiografii a zároveň teologické dílo pastýře, který jej píše pro poučení křesťanské obce, které je patrně členem.

2.1 Autor Jak se vypořádat s otázkou autorství evangelia? Autor není přímo v díle uveden. Jméno bylo přiděleno až tradicí. Obecně je za autora tohoto evangelia a Skutků apoštolských pokládán Lukáš. Napovídá tomu struktura textu, je použit stejný výrazový jazyk, díla jsou teologicky propojená – druhé dějově navazuje na první (evangelium končí nanebevstoupením Páně a Skutky začínají odkazem na konec evangelia a pokračují událostmi, které následovaly po nanebevstoupení Ježíše). Podle tradice Irenej z Lyonu ve svém díle Adversus haereses poprvé uvádí Lukáše, který je Pavlovým spolupracovníkem, jako autora evangelia. Přitom se odvolává na první osobu množného čísla, která se objevuje ve Skutcích např. 16,10-17 (z cesty z Troady do Filip), 20,5-15 (na cestě z Filip do Milétu.

Muratoriho

fragment

ze

2. stol.,

který

obsahuje

seznam

novozákonních knih z 2. stol., hovoří o Lukáši jako průvodci sv. Pavla. 11 Autor

tohoto

evangelia,

ztotožňovaný

tradicí

s milovaným

lékařem

Lukášem (srov. Kol 4,14), byl podle Lk 1,1-4 literárně vzdělaný teolog a historik. Možná se narodil v syrské Antiochii, což podpírají argumenty, že neznal dobře místopis Palestiny a „ve svém podání má málo semitských termínů, vypouští, co už je vzdálené jeho řeckým čtenářům, a pořečťuje palestinské rysy tradice“. 12 Jeho jazykové a slohové vyjadřování ukazuje na vzdělaného člověka, který chce dosvědčit hodnověrnost učení křesťanské tradice.

A

patrně

byl

křesťanem

pocházejícím

z pohanství,

který

žil

v kontaktu s diasporou, což vidíme na jeho znalostech LXX, v líčení

11

Srov. MAREČEK, P., Úvod do Nového zákona (CMTF UP: 2007-2008), [online], s. 23, dostupné z: https://www.portalcmtf.upol.cz. 12

HENGEL, M., Evangelista Lukáš: první křesťanský dějepisec. Praha: Vyšehrad, 1994, s. 15.

12

bohoslužeb v synagogách (Lk 4,16-30, Sk 13,14-21) anebo také v tom, že přikládá velký význam Jeruzalému. 13 Tradice se rozchází v otázce, kde evangelista Lukáš zemřel (sv. Jeroným uvádí jako místo úmrtí Achaju; jiná tradice říká, že v Thébách). Zprávy z následujících staletí, které se vztahují ke sv. Lukáši a k jeho ostatkům, jsou již spíše legendou, byť krásnou. Například údajnou lebku sv. Lukáše v r. 1355 přivezl Karel IV. z Itálie do Prahy, a tam se stala součástí svatovítského pokladu. 14

2.2 Místo a doba a historické pozadí napsání evangelia 2.2.1 Místo napsání V odpovědi na otázku místa sepsání evangelia se pravděpodobně odborníci už nikdy neshodnou. Proto se pojďme podívat na několik navržených míst, kde mohlo být evangelium napsáno. Pokud bychom přihlédli k teorii, že autor evangelia byl společníkem svatého Pavla na jeho cestách, mohlo být evangelium napsáno kdekoliv na území, kde se apoštol Pavel v rámci svých misijních cest zdržoval. Obecně se mezi nejpravděpodobnějšími místy sepsání uvádějí: Cesarea Přímořská, Antiochie v Sýrii, Malá Asie (zde především Efez), Achaia a případně i Řím. V následujícím textu se podíváme na jednotlivá navržená místa s tím, že budeme postupovat od východu směrem na západ. Nejvýchodněji z těchto míst leží město Cesarea (řec. Kaisa,reia, lat. Caesarea Palestinae, Caesarea Maritima), kterou vybudoval Herodes Veliký. Ve 2. pol. 1. stol. byla hlavním městem

římské

provincie

Palestina.

Sídlil

zde

prokurátor

(nejvyšší

představitel římské moci v provincii). Byla důležitým kulturně-ekonomickým, politickým a náboženským centrem. O působení sv. Petra v tomto městě vypovídají Skutky apoštolů v 10. kapitole, sv. Pavel se zde zastavil při návratu ze své druhé apoštolské cesty (Sk 18,22). V Antiochii Syrské

13

Podrobnosti k této kapitole v: HENGEL, M. Evangelista Lukáš: první křesťanský dějepisec. Praha: Vyšehrad, 1994. 181 s. 14

Srov. VLČEK, E., MATĚJKA, J., Lebka sv. Lukáše z pražské katedrály. Vesmír, 2000, roč. 79, č. 10, s. 577-578.

13

(řec. VAntio,ceia) byla v 1. stol. jedna z velkých a významných křesťanských obcí. V úvodu 13. kapitoly Skutků jsou jmenováni někteří její členové, což také poukazuje na její důležitost. Antiochie je spojena se všemi třemi misijními cestami sv. Pavla (srov. např. Sk 13,1n.; 14,26, 15,35n.; 18,22-23). Také se zde „ponejprv začalo učedníkům říkat křesťané (řec. Cristianoi,) “ (Sk 11,26n.). Jelikož v Efesu (řec. :Efesoj) žila rovněž početná křesťanská obec a sv. Pavel se zde věnoval rozsáhlé činnosti po delší čas (srov. např. Sk 19,1; 19,8.9-10), může být považován Efes jako další možné místo sepsání evangelia. Vedle dalších míst uvádí P.-G. Müller Achaiu (řec. VAcai?,a) a odvolává se na „antimarkionovský Prolog od Jeronýma“ 15 ze 2. st. po Kr. Podle něj zde Lukáš své evangelium napsal a zemřel ve věku 84 let. Podle Sk 19,21 tudy rovněž procházel apoštol Pavel v rámci své třetí misijní cesty. V literatuře se můžeme setkat i s možností sepsání evangelia v Římě. 16 Jaroslav Brož ovšem říká, že „Řím na konci Skutků apoštolů má především symbolický význam jako střed pohanského světa“, a kdyby Lukáš navštívil Řím

po

r.

70

„očekávali

bychom

v textu

také

náznak

Neronova

pronásledování“. 17 Závěr tohoto srovnání nám tedy nedává jednoznačnou odpověď na otázku místa sepsání Lukášova evangelia. Podle L. Tichého se „muselo jednat o některou

církevní

obec

mimo

Palestinu“ 18 a

oblast

Řecka

považuje

za možnost pravděpodobnou, nikoli však jistou.

2.2.2 Doba napsání Určit přesnou dobu sepsání kteréhokoliv spisu Nového zákona není snadné a pro budoucí bádání je možná lépe připustit, že není možné. Můžeme však

15

Srov. MŰLLER, P.-G., Evangelium sv. Lukáše. Malý stuttgartský komentář. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 1998, s. 19. 16

Srov. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih): podle ekumenického vydání z roku 1985. Praha: Zvon, 1991, s. 59. 17

BROŽ, J., Evangelium podle sv. Lukáše, [online], s. 26, dostupné z: www.ktf.cuni.cz.

18

TICHÝ, L., Úvod do Nového zákona. Svitavy: Trinitas, 2003, s. 105.

14

postupně nahlédnout důvody pro různá datování, a poté přibližně stanovit dobu vzniku na základě nepřímých důkazů a okolností. V úvodu evangelia se dozvídáme, že autor zamýšlí psát své evangelium čerpaje ze dvou pramenů: Markova evangelia (vzniklo kolem r. 70) a sbírky Ježíšových výroků (tzv. pramen Logií Q). Texty Skutků apoštolů (např. 16,10-17; 20,5-15; 21,1-18;27,1-29) obsahují vyprávění v první osobě, což naznačuje, že autor mohl být očitým svědkem alespoň malé části událostí. „V ostatním

přiznává

svou

závislost

na

jiných

svědcích

a

písemných

pramenech (Lk 1,1-2).“ 19 Zároveň se ale Lukáš vyjadřuje ke zničení chrámu v r. 70 a Jeruzaléma s odstupem času (Lk 21,24) a předpokládá smrt sv. Pavla (Sk 20,25.38; 21,12). 20 Zachycuje situaci církve, která zažívá první pronásledování, vzniká struktura církve: starší obce – presbyteři, řec. presbu,teroi (Sk 20,17), biskupové, řec. ev p isko, p oi (Sk 20,28). 21 Na pozdější dobu ukazují také další skutečnosti, např. téma bohatství a chudoby. Teorii, že Lukášův diptych vznikl až ve 2. stol., odporuje skutečnost, že se svatý Lukáš nezmiňuje o sbírce listů apoštola Pavla, která se objevuje kolem roku 100. 22 Závěrem můžeme říct, že toto evangelium bylo pravděpodobně napsáno po r. 70. Dnes se většina biblistů přiklání k době mezi 80. a 90. rokem po Kr. 23

19

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra Pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 13. 20

Srov. MAREČEK, P., Úvod do Nového zákona (CMTF UP: 2007-2008), [online], s. 36, dostupné z: https://www.portalcmtf.upol.cz. 21

Srov. MŰLLER, P.-G., Evangelium sv. Lukáše. Malý stuttgartský komentář. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 1998, s. 19. 22

Srov. MŰLLER, P.-G., Evangelium sv. Lukáše. Malý stuttgartský komentář. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 1998, s. 19. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra Pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 13. 23

TICHÝ, L., Úvod do Nového zákona. Svitavy: Trinitas, 2003, s. 105.

15

2.2.3 Historické pozadí doby napsání evangelia V této kapitole se pokusíme nastínit situaci v Římské říši od 70. let 1. století, jak ji mohl Lukáš znát ze svého života a co jej mohlo ovlivňovat při psaní svého díla. 24 Zbořením jeruzalémského Chrámu v r. 70 a dobytím pevnosti Massada u Mrtvého moře v roce 73 nebo 74 ztrácí Palestina svoji nezávislost. Stává se plně římskou provincií, v jejímž čele stojí místodržící s hodností praetora, a v zemi je natrvalo umístěna vojenská jednotka sídlící částečně v troskách Jeruzaléma a částečně v Cesarei Přímořské, kde se nacházelo praetorovo sídlo. Herodes Agrippa ale zároveň zůstává vládcem na svém území až do své smrti kolem r. 100. Císařem římské říše byl v té době Vespasián (r. 69-79). Zbořením Chrámu v Jeruzalémě zanikl náboženský kult s ním spojený. Nositeli náboženství se stávají rabíni – učitelé a důraz se přenáší na studium Písma a synagogu. Válka významně snížila počet obyvatelstva. Životní úroveň obyvatelstva, především na venkově, velmi poklesla. Nejchudší ještě více zchudli, rolníci se stávali nájemci půdy odvádějícími daň. Ovšem největší pokoření mělo podobu daně na kult římského božstva Jupitera Capitolina. Pro mladé křesťanské obce znamenalo zboření jeruzalémského Chrámu uvolnění vazeb na židovství a zároveň vzrostl pocit očekávání brzkého Ježíšova druhého příchodu. Církevní obce vznikaly již od 30. let 1. století, a to dvojího druhu – obce židokřesťanů a pohanokřesťanů. Židé po staletí očekávali příchod mesiáše, takže přijetím Krista se pro ně naplňovalo Písmo a potvrzovala smlouva uzavřená mezi Hospodinem a člověkem. Pohané žijící v prostředí nabídky mnoha kultů a náboženství se vlastně museli vůči ostatním vymezit, vzít na sebe pocit, že jsou Bohem rovněž vyvolení a s židokřesťany je spojovala víra v jednoho stejného Boha skrze Krista v Duchu svatém a v jediné církvi. Jak nás informují Skutky apoštolů, koncem 1. stol., tedy v době sepsání Lukášova evangelia a následně samotných Skutků, bylo křesťanství rozšířeno v Palestině, Samaří, Sýrii, Řecku a Římě. Posléze se rozšiřovalo do celého v té době známého světa. O tom však víme

24

Podrobnosti k celé této kapitole v: RYŠKOVÁ, M., Historické pozadí novozákonní doby, [online], 322 s., dostupné z: http://ktf.cuni.cz/~ryskova.

16

jen z apokryfní literatury většinou vztahující se ke konkrétní osobě, která přinesla křesťanství do určité oblasti (např. apoštol Tomáš měl kázat evangelium v Indii). 25 Císař Domitian, který vládl v letech 81 až 96 přitvrdil v postupu proti Židům, když daň tzv. fiscus Iudaicus rozšířil na všechny Židy bez omezení a také na ty, kdo svým životem připomínali život Židů, tedy určitým způsobem i na křesťany. Křesťanství se dostává do vyšších společenských vrstev, a to začíná být státnímu aparátu nepohodlné a objevují se případy poprav, vypovězení do vyhnanství a ztráty majetku pro ty, kteří se ke křesťanství hlásí, ale zatím nejde o plošné pronásledování a trestání křesťanů. Negativní postoje vůči křesťanům jsou však stále velmi silné. Opravdu doložitelné mohlo být snad jen odmítání státního kultu a uctívání Krista, a právě toto následování Krista se stává činem, který je třeba trestat smrtí. Křesťanství tehdy bylo považováno za pověru kazící morálku. Pověra byla Římany považována „za nebezpečnou, ohrožující stát a společnost, protože vyvolává hněv bohů.“ 26 Když se nenaplňovala očekávání blízkého příchodu Páně, začaly vznikat heretické názory, např. křesťanská gnoze zvlášť silná v tzv. janovských obcích. Zde vznikly spisy jako Janovo evangelium, 3 listy apoštola Jana a volně na ně navazující Zjevení. Tyto obce byly poměrně dlouho spojeny s židovstvím a procházely samostatným vývojem, s odlišnou náboženskou orientací od ostatní části církve, která byla budována osobou sv. Petra. Gnoze jakožto myšlenkové a náboženské hnutí existovala před křesťanstvím, jeho charakteristikou

bylo

čerpání

různých

postojů

a

myšlenek

z ostatních

náboženství a filosofie. Čerpalo také z křesťanství a v rámci křesťanství nabylo na významu a rozvinulo se. Od začátku se vyskytovaly různé interpretace Ježíšova učení dané prostředím, ve kterém vznikly a ty se spolu setkávaly, konfrontovaly a mnohé neuspěly. Ježíšovo hnutí nebylo od počátku jednotné, vedle apoštolů a misionářů působili

různí

charismatici

a

putující

kazatelé.

Ovšem v době

vzniku

25

Srov. BENTLEY, J., A Calendar of Saints. London: Time Warner Books, 2005, s. 127.

26

FROLÍKOVÁ, A., Rané křesťanství očima pohanů. Jinočany: H&H, 1992, s. 21.

17

Evangelia

podle

Lukáše

už

církev

měla

určitou

strukturu

a

byla

už zformována v jakýsi celek. Ve Skutcích se dočítáme, jak byly zakládány obce, a jejich fungování určitým způsobem záviselo na jejich zakladateli. Apoštol Pavel na dálku řídí obce skrze své dopisy, podobně také sv. Jan. Právě před koncem 1. století už toto hnutí v obcích získávalo stabilnější podobu a začínalo se strukturalizovat. Jeruzalémská obec si od prvopočátku činila nárok na jakousi řídící zodpovědnost za ostatní křesťanské obce. Její význam zeslábl po r. 70 a začal narůstat význam obce v Římě. Křesťanství se šířilo

vlastně

po

obchodních

cestách

a

křesťanské

obce

vznikaly

v obchodních a správních centrech (často v přístavech), kde se potkávali nejen

obchodníci

a náboženství,

za

účelem

směny

zboží,

různé

jazyky

a tradice.

ale

také

Obyvatelstvo

různé bylo

kultury sociálně

diferencované (úředníci, kněží, obchodníci, vzdělanci, řemeslníci, otroci), uctívaly se tu různé kulty (kult Isidin, Asklepiův, Dionýsův, Afrodité atd.), bývali zde početně zastoupeni Židé, např. v Antiochii, a křesťanské obce vznikaly v těchto městech smíšené, z křesťanů z židovství i z pohanství. V těchto obcích působili i další kazatelé, misionáři nebo i charismatici, kteří se cítili být ostatním nadřazeni např. v Korintu. Tyto vlivy pak působily na charakter obce. Různé přístupy vedly ke sporům uvnitř obce, což vyúsťovalo ve stanovování jednotných pravidel a vymezení pravé nauky. Lukáš vnímá mylné učitele rovněž (Sk 20,29-30) a vyzývá křesťany, aby se drželi tradice a zachovávali nauku, kterou jim předali apoštolové. Na jedné straně zdůvodňuje odloučení církve od Mojžíšova zákona. Zároveň však hovoří o její návaznosti na Izrael a potřebě Starého zákona. 27 Církevní obec se scházela v domech, které poskytovali dobře situovaní členové obce. Členy byli vedle majitelů domů, jejich rodiny a služebnictva další lidé, maximálně však tolik, kolik se reálně mohlo v takovém domě sejít (30 až 40 osob). V Pavlovských obcích se ženy podílely na misionářské činnosti jako spolupracovnice, např. Priska, zastávaly také služby zvlášť v naší době ryze

27

Srov. POKORNÝ, P., Literární a teologický úvod do Nového zákona. Praha: Vyšehrad, 1993, s. 120.

18

mužské: jáhen, a jejich úkol spočíval především v péči o ženskou část křesťanské obce (asistence při křtu apod.). V Řím 16,7 označuje pár Andronikus a Junia za apoštoly, pokud tedy uznáme, že jméno Junia je jméno ženské (Řím 16,1n). Ženy se tedy podílely i na vyučování. V 1 Tim 5,9 se hovoří také o vdovách, které se staraly o obec a měly povinnost se modlit. Křesťanství v té době posouvalo pohled na ženu, její důstojnost zakotvená v Kristu byla stavěna vedle důstojnosti muže, stejně jako otroka vůči svému majiteli. Ženy byly významnými příjemci radostné zvěsti a měly důležité postavení v obcích. 28 I když prvotní církev přichází s radikální myšlenkou rovnosti všech lidí, nepovažuje otroctví za něco, co by odporovalo takovému učení. Otrok v sociálním uspořádání společnosti není ničím nevhodným, podstatná je jeho svoboda vůči Bohu. Ani v křesťanských obcích se tedy neodstranily sociální rozdíly a společenské uspořádání, ale došlo k velmi významnému posunu ve vývoji lidské společnosti, a právě v těchto převratných dobách přichází evangelista Lukáš se svým dílem, aby jeho slova byla zachována dodnes.

2.3

Adresát evangelia

Sk 28,28: „Budiž vám tedy známo: Pohanům je poslána tato Boží Spása!“ Tedy v samém závěru Lukášova dvojdíla nacházíme informaci, ze které lze v podstatě jednoznačně říct, že Lukáš své evangelium psal pro křesťanskou obec, ve které pohané či pohanokřesťané převažovali. Jiným dokladem je také desátá kapitola Skutků vyprávějící o křtu setníka Kornélia, ale také je třeba nezapomínat, že z části byla církevní obec tvořena židokřesťany. Verše Lk 1, 1-4 hovoří o záměru, se kterým je toto dílo psáno. Těm, kterým je určeno, aby byli utvrzeni v tom, co už částečně poznali, a prohloubili své poznání. Dalším důkazem může být i to, že autor není přesně seznámen s místopisem Palestiny, což můžeme usoudit např. z Lk 17,11. Ale kdykoliv zmiňuje toto území, používá výrazu Judea (srov. Lk 1,5; 23,5). Zůstává otázka: kdyby znal toto území, nebo mu bylo bližší, jaký by používal název? Jmenoval by jednotlivé země?

28

TICHÝ, L., Úvod do Nového zákona. Svitavy: Trinitas, 2003, s. 99.

19

Lukáš se obrací k obci, která má určité problémy typické až pro konec 1. stol., když už jsou obce určitým způsobem uspořádány. Když Lukáš hovoří o paruzii, neprojevuje se u něj tak aktuálně její očekávání (např. srov. 19,11; 21,8). Příchod Pána odsouvá na čas neznámý (srov. např. 12,40), vyzývá k vytrvalosti (srov. např. 8,15) a bdělosti (srov. např. 12,35nn). 29 V předmluvě Evangelia věnuje Lukáš své dílo Teofilovi. Dostáváme se tak k dalšímu významnému tématu evangelia a jeho adresátovi. Jméno znamená buď ten, který miluje Boha nebo ten, který je milý Bohu. Pravděpodobně šlo o bohatého křesťana, který má finančně obec zajišťovat. Jelikož v této křesťanské obci byly lidé bohatí i chudí, Lukáš zdůrazňuje především bohatým, aby si uvědomili, že církevní obec má být společenstvím lásky k bližnímu, společenstvím služby druhému. Sobectví a lakomství je cestou k odpadu od víry (srov. např. Lk 8,14; 9,25). V Lukášově evangeliu nacházíme Ježíšova slova o majetku, kterým si člověk nezajistí život věčný (srov. např. 12,13nn; 16,1-30). Ježíš volá k následování, a to není možné bez zřeknutí se majetku: Lk 14,33: „Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem“. Kritiku bohatých nalézáme na mnoha místech evangelia, např. Lk 9,46-48 (spor o prvenství), Lk 22,24-27 (spor o nejvyšším postavení mezi učedníky). Další silná slova, která Lukáš vzkazoval křesťanské obci ve věcech majetku nalézáme v 18,18-23; 18,25. Adresáty jsou tedy bohatí, kteří by neměli lpět na majetku. A měli se spíše spojit s chudými v církevní obci ve společenství lásky, aby tak mohli všichni společně následovat bez těžkých pozemských břemen Krista. A spíše jej využít ke službě lásky vůči bližnímu. Lukášův postoj k Římské říši se projevuje pozitivně, aby tak získal pro svoji obec svobodné postavení, aby mohla řádně a úspěšně fungovat. Např. když Ježíš předstupuje před Piláta, římského prokurátora, který na něm neshledává vinu (Lk 23,4.14-15) a dokonce naléhá na dav, aby jej propustil (srov. Lk 23,16.20.22). 30 Ze situace tak vyznívá, že vinu za ukřižování Ježíše

29

Srov. MAREČEK, P., Úvod do Nového zákona (CMTF UP: 2007-2008), [online], s. 36, dostupné z: https://www.portalcmtf.upol.cz. 30

Srov. POKORNÝ, P., Literární a teologický úvod do Nového zákona. Praha: Vyšehrad, 1993, s. 118.

20

nesou Židé. Ale kritiku vůči vládnoucí garnituře si také neodpouští (srov. Lk 3,19; 13,32n, Sk 5,29). I kdybychom uvedli jména konkrétních křesťanů v té křesťanské obci, které bylo toto dílo věnováno, jeho aktuálnost pro všechny další generace křesťanů je nepopiratelná.

2.4 Literární charakteristiky evangelia Dostáváme se ke kapitole, ve které je zvlášť potřeba pohlížet na Lukášovo evangelium ve vztahu k Skutkům apoštolským, protože právě společné literární a jazykové prvky dokládají, že byly napsány jedním autorem. Lukášova řečtina má vysokou úroveň, zvlášť předmluva evangelia je psána pečlivou a elegantní tzv. koiné (řec. h` koinh. dia, l ektoj) – což byla běžná mluvená i psaná řečtina používaná od 4. století před Kristem ve východní části Středomoří. Koiné biblických textů byla navíc obohacena semitskými výrazy. Lukáš velice napodoboval koiné LXX a čerpal z její slovní zásoby, což využíval ve vyprávění svého příběhu a dokázal tak řeckému posluchači přiblížit skrze archaické výrazy dobu Ježíšovu. A později jako by postupně opouštěl tento styl směrem ke způsobu vyjadřování řeckého prostředí souběžně s dějem, který se ve Skutcích týká už prvotní církve a její cesty do světa, a tím vlastně cesty víry. Lukáš se spíše záměrně vyhýbal semitským výrazům, které byly příliš běžné nebo vulgární. Gramatiku oproti pramenům, ze kterých čerpal, vylepšuje, zjemňuje. 31 Lukášovo evangelium je nejdelší z evangelií, obsahuje nejširší slovní zásobu. Lukáš se k psaní postavil jako historik, který chce zachytit věrohodně, přesně a co nejúplněji všechno, co se událo. Především měl v úmyslu propojit Boží plán spásy, který se realizoval v Ježíši, s konkrétními událostmi v dějinách lidstva. K tomu také slouží datování jako např. v Lk 1,5; 2,1.2; 3,1.2. K bohatosti jeho vyprávění neslouží tolik rozsah jako literární zručnost, se kterou nakládá s prostředky vyprávění. K používaným patří: souhrny, v nichž „vybírá podrobnosti jednotlivých příběhů a zevšeobecňuje je, takže

31

Srov. TICHÝ, L., Úvod do Nového zákona. Svitavy: Trinitas, 2003, s. 102.

21

čtenář získává vjem opakovaného či běžného výskytu“ (Lk 1,80; 2,52; 4,14-15; 7,21-22; 8,1-3; 13,22; 19,47; 21,37). 32 Paralelismy Lukáš využívá k propojení osob a skutečností. Například ve Skutcích vypráví o zázraku uzdravení chromého sv. Petrem (3,1-10) a o podobném zázraku sv. Pavla v Sk 14,8-11; nebo apoštol Petr vzkřísí Tabitu v Sk 9,36-40 a apoštol Pavel v Sk 20,7-12 vzkřísí mladíka, který vypadl z okna. Ovšem tyto paralelismy jsou zase analogií k zázrakům Ježíšovým, které Lukáš popisuje v Lk 5,17-26 uzdravení ochrnulého a v Lk 8,40-56 vzkříšení Jairovy dcery. Mezi další prostředky práce s textem, které Lukáš využívá, patří metafora, přímá řeč a specifické je pro něj vyprávění o cestě/cestopis (kap. 9 – 19). O Lukáši rovněž můžeme říct, že byl detailista, když například vykresluje rysy tváře při Ježíšově proměnění (Lk 9,29). Lukáš měl jasnou představu o tom, co chce napsat, a využil k tomu styl vycházející ze Septuaginty i z helénského prostředí. Promyšleně propojil a skloubil toto dvojí literární pojetí a také pohled historika a zároveň pastýře, který píše pro křesťanskou obec o Božím plánu s člověkem. 33 Velká část Lukášova evangelia se dochovala v Bodmerově papyru č. XIV. (p 75) z přelomu 2. a 3. století, další část je na papyru Chester-Beattyho (p 45) a souvislý text je ve všech majuskulních kodexech. 34

2.5 Struktura evangelia Struktura je podobná ostatním synoptikům, základní schéma přejímá Lukáš od Marka a vkládá do něj vlastní prvky. Jako jediný Lukáš začíná své dílo předmluvou (1,1-4), „v níž představuje a reflektuje v jednotlivostech svůj záměr, cíl, postup a své předpoklady.“ 35

32

JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra Pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 22. 33

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra Pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., s. 20-23. MŰLLER, P.-G., Evangelium sv. Lukáše. Malý stuttgartský komentář. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 1998, s. 16-17. 34

Srov. POKORNÝ, P., Literární a teologický úvod do Nového zákona. Praha: Vyšehrad, 1993, s. 111. 35

MŰLLER, P.-G., Evangelium sv. Lukáše. Malý stuttgartský komentář. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 1998, s. 11.

22

Po prologu následuje text 1,5-2,52, ve kterém lze vymezit paralelně uspořádané

příběhy

o

zvěstování

narození

Jana

Křtitele

a

Ježíše

Nazaretského, vyprávění o jejich narození, obřízce a dětství. Text končí prezentací dvanáctiletého Ježíše v chrámu. Děj je zasazen do rámce židovské zbožnosti a o všech osobách můžeme říct, že byly pod vlivem Ducha svatého (Zachariáš, Alžběta, Marie). Následuje menší celek (3,1-4,13), který je vlastním úvodem hlavní problematiky spisu, zachycuje období přípravy Ježíšovy činnosti. Nejprve vystupuje Jan Křtitel, jako ten, který připravuje cestu Ježíši (3,1-20). Teprve v následujících verších se hovoří o Ježíši: o Ježíšově křtu (3,21-22), Ježíšův rodokmen (3,23-38), pokušení Páně (4,1-13). První ze tří hlavních částí díla začíná Ježíšovým kázáním v Nazaretu (4,14-5,16). Je významná tím, že se věnuje veřejné činnosti Ježíše na území Galileje. Můžeme v ní vidět dvě výraznější témata: řeč na rovině (6,20-49) a vyprávění o Ježíši vyučujícím a uzdravujícím (7,1-9,50). 36 Druhá část (9,51-19,27) je naprosto výjimečná. Jednak autor čerpal z pramene Logií, ale použil také vlastní látku, kterou uspořádal ve vyprávění o cestě, se kterým se setkáváme pouze u Lukáše. Pečlivě zde uspořádal poznámky z cesty, jejímž cílem je Jeruzalém. Pro Lukáše je Jeruzalém ztotožněním Chrámu, je to symbol izraelského lidu. Ježíš je Bůh přicházející do Jeruzaléma, který přichází ke svému lidu, ale ten jej odmítá. V závěrečné části (19,28-24,53) se děj odehrává v Jeruzalémě a okolí. Ježíš

vjíždí

Velikonoční

do

Jeruzaléma

události

popsané

o zmrtvýchvstání (24,1-53).

(19,28-44)

a

vyučuje

v kapitolách

22

a

23

jeho

na

zemi,

zde

(20,1-21,36).

vrcholí

zprávami

37

2.6 Teologický charakter Lukáš

nepoznal

Ježíše

za

života

ale

poznával

jej

ve společenství věřících prvotní církve, při slavení liturgie, kde byl Ježíš

36

Tamtéž.

37

Srov. TICHÝ, L., Úvod do Nového zákona. Svitavy: Trinitas, 2003, s. 97.

23

stále přítomen. Lukáš toto poznání vložil do slov, které stále čteme a poznáváme Ježíše skrze ně. Lukáš velmi rád nazývá Ježíše Pánem. V Lukášově jazykovém prostředí se tohoto oslovení používalo naprosto běžně jako oslovení. Patrně proto jej Lukáš tak často používá, ovšem ve světle velikonočních událostí (srov. např. 2,9.32, 9,29.32, 24,51-52, 7,13.19). Tedy vypovídá o Ježíšově identitě a jeho božství. 38 Významným titulem, který je spjat s pojetím prvotní církve je také „Boží Syn“, který má vyjadřovat úzký vztah Syna k Otci. 39 Je jistě zajímavé, že první i poslední Ježíšova slova v evangelia jsou věnována právě jeho Otci (srov. Lk 2,49; 23,46). 40 Lukáš hovoří o Ježíši jako o proroku (Lk 24,19). V 4,24-27 na sebe Ježíš vztahuje slova o tom, že doma není nikdo prorokem, a uvádí dva příklady ze Starého zákona (1 Král 17,9n. a 2 Král 5,1-14), kdy Eliáš a Elizeus konali zázraky na pohanech, protože víra Izraele byla malá. 41 Proroci a Jan Křtitel Ježíšův příchod ohlašovali především jako „soud hněvu, Ježíš ohlašuje „milostivý rok Páně“ (Lk 4,19; srov. 1,25.68.78; 7,16;19,44).“ 42 Ježíš

je

Spasitel

hříšníků,

zachránce,

který

osvobozuje

všechny z moci Satana (např. srov. 6,18; 13,10-17). Přátelí se s chudými (16,2.22: žebrák Lazar), s hříšníky (7,36-50: kající se hříšnice), s celníky (1,1-10: celník Zacheus). Lukáš zdůrazňuje, že skrze Ježíše mohou jeho současníci vnímat Boží lásku a dobrotu. 43 V Ježíšově životě mají také ženy mimořádný význam a takto je vidí i Lukáš a mnohokrát je jmenuje a zmiňuje se o nich. Například už v prvních 38

POSPÍŠIL, C. V., Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2006, s. 71. 39

Srov. TICHÝ, L., Úvod do Nového zákona. Svitavy: Trinitas, 2003, s. 52

40

Srov. MAREČEK, P., Úvod do Nového zákona (CMTF UP: 2007-2008), [online], s. 38, dostupné z: https://www.portalcmtf.upol.cz. 41

Srov. Nový zákon. Text užívaný v českých liturgických knihách přeložený z řečtiny se stálým zřetelem k Nové Vulgátě. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 193. 42

MAREČEK, P., Úvod do Nového zákona (CMTF UP: 2007-2008), [online], s. 38, dostupné z: https://www.portalcmtf.upol.cz. 43

Srov. TICHÝ, L., Úvod do Nového zákona. Svitavy: Trinitas, 2003, s. 98-99.

24

dvou kapitolách se hovoří o Ježíšově matce, která je Ježíši nablízku celý život, a po jeho smrti se modlí s apoštoly (Sk 1,12-14). Důležité místo v úvodu má také Alžběta (např. Lk 1,5.7.13.24.36.57) a je zde jmenována i prorokyně Anna (2,36). 44 Lukáš vykresluje ženy jako ty, které Ježíši naslouchají a rozumí (10,38-42: Marie a Marta), kterým pomáhá (7,11-17: uzdravení syna naimské vdovy) a které Ježíše doprovázejí Ježíše a zajišťují zázemí na jeho cestě (8,2-9) a přicházejí s ním až ke kříži (23,27-31). Byly prvními, kdo přišel k prázdnému hrobu (24,1-3), a Lukáš na ně nezapomíná ani ve Skutcích, protože ženy působí významně v prvotní církvi. Což potvrzuje tezi, že Lukáš se dívá na Ježíše v kontextu doby prvotní církve, nikoli jako ten, který se s Ježíšem osobně setkal. Důležitou roli v Lukášově dvojdíle hraje Duch svatý. Ježíš je počat z Ducha svatého (Lk 1,35), který je s Ježíšem celé dětství a všechny osoby kolem Ježíše jsou rovněž naplněny Duch svatým (1,15: Jan Křtitel; 1,35: Maria; 1,41: Alžběta; 1,67: Zachariáš; 2,25-27: Simeon). Duch svatý se zviditelňuje v podobě holubice při Ježíšově křtu (3,22). Ježíš slibuje svého Ducha a po nanebevstoupení jej sesílá na své učedníky (Lk 11,13; Sk 2,33). 45 Duch svatý je základním pojítkem, jakousi stříbrnou nití celého evangelia a posléze i Skutků apoštolských. Lukáš čerpá z různých pramenů, ve kterých pramení i hlavní teologické myšlenky jeho evangelia. O Lukášově evangeliu se říká, že je evangeliem radosti. Řecké euv a gge, l ion – radostné poselství o Ježíši Kristu – je zde více než jinde naplněno. Radostí je narození Jana Křtitele (1,14.58) a Spasitele (2,10). Když se vrátili Ježíšovi učedníci z misijní činnosti, byli naplněni radostí (10,17-20). „Celý zástup se zaradoval nad všemi podivuhodnými činy, které on dělal.“ (13,7). Také v podobenstvích, kde se ztracené nalézá, jsou slova o radosti (15,5-7: ztracená ovce; 15,9-10: ztracená mince; 15,32: ztracený syn). Zacheus přijímá radostně Ježíše ve svém domě (19,6). Ježíše radostně vítají při vjezdu

44

MAREČEK, P., Úvod do Nového zákona (CMTF UP: 2007-2008), [online], s. 38, dostupné z: https://www.portalcmtf.upol.cz. 45

Srov. TICHÝ, L., Úvod do Nového zákona. Svitavy: Trinitas, 2003, s. 101-102. Autor vyjmenovává ještě další případy působení Ducha svatého v životě Ježíše.

25

do Jeruzaléma (19,37). V úplném závěru evangelia čteme o radosti, která naplňovala učedníky po Ježíšově nanebevstoupení (24,52-53). V každé radosti se odráží naděje na věčný život. Ti, kdo zakoušejí spásu, jsou zároveň radostní. Velkou

část

evangelia

tvoří

popis

cesty

z Galileje

do

Jeruzaléma

(9,51-19,27). Ježíš upírá svůj pohled na Jeruzalém jako na cíl své cesty. V rámci cesty pak vyučuje své učedníky, aby byli schopni žít podle něj i poté, co je opustí. Můžeme zde také nalézt patrně zásadní místo Lukášovy teologie (16,16), ze kterého vyplývá, že posledním prorokem v židovském chápání je Jan Křtitel a Ježíšem začíná nové období - čas spásy. Hostina je u Lukáše dobou spásy. Ježíš přichází s pozváním, které je třeba přijmout (Lk 14,14). Kdo přijímá je blahoslavený (14,15), kdo však odmítá, bude vyloučen (14,24). Někomu se může zdát, že Ježíš chodil od hostiny k hostině, neboť Lukáš věnuje společenství Ježíše s lidmi u stolu větší prostor než ostatní evangelisté. Ježíš zavítá k jídlu do domu farizeova (např. 7,36), zůstává

v domě

celníka

Zachea

(19,6-10).

Farizeové

a

znalci

Zákona

mu stolování s takovými lidmi vytýkají (7,34; srov. 15,2), ale Ježíš přichází ke všem, vždyť všichni potřebujeme jíst a zároveň společné stolování je výrazem přátelství a spojenectví a církev dál toto společenství s Bohem slaví v eucharistii. Posledním významným tématem evangelia je modlitba, která je podle Lukáše

nezbytná

jako

podle

žádného

evangelisty.

K modlitbám,

které

se dodnes modlíme v rámci denní modlitby církve patří: Magnificat (1,46-55), Zachariášův chvalozpěv (1,68-79), chvalozpěv andělů (2,14), Simeonova modlitba (2,29-32). Ježíš se modlí v důležitých životních momentech: „před přijetím Ducha svatého při křtu od Jana Křtitele (3,21), před volbou Dvanácti (6,12), před Petrovým vyznáním v Cesarei Filipově (9,18), před proměněním na hoře Tábor (9,28), při poslední večeři (22,17.19), ve smrtelné úzkosti na Olivové hoře (22,41) a při umírání na kříži (23,46).“ 46 Modlitba je rovněž součástí

46

MAREČEK, P., Úvod do Nového zákona (CMTF UP: 2007-2008), [online], s. 40, dostupné z: https://www.portalcmtf.upol.cz.

26

Ježíšovy kazatelské činnosti. Ježíš například vyzývá k modlitbě za nepřátele (6,28). Z jeho podoby modlitby Otčenáš (11,1-4) církev vychází v liturgii. Podobenství se pro Lukáše stalo příkladem pokorné modlitby (srov. např. 18,9-14: podobenství o farizeovi a celníkovi v chrámě. Řeč o konci času směřuje k modlitbě „Buďte bdělí a proste v každý čas“ (21,36).

27

3 Význam pojmu zázrak 3.1

Etymologický význam pojmu

Slovníky nabízejí různé definice slova zázrak. Některé obecně, jiné ve vztahu k náboženství nebo nějaké ideologii. K té první skupině může patřit vysvětlení, že jde o jev nebo skutek, který zjevně odporuje známým racionálním přírodním zákonům. 47 V této definici je cítit jakousi radikalitu, napětí. A když se podíváme na další výrazy použité v Písmu, tuto vlastnost neztrácí ani jeden. Například hebrejský výraz nekér, použitý v Job 31,3 znamená nešťastný osud, neštěstí; 48 v kontextu vyjadřuje čin v podobě trestu od Boha pro ničemníka. Jiné hebrejské slovo vyskytující se ve Starém zákoně mofetim – je v ekumenickém vydání z roku 1991 přeloženo jako „divné úkazy“ (Jl 3,3) a je použito v širším smyslu jako znamení, která se očekávají a která zahrnují proroctví, samozřejmě ve vztahu Boha a člověka ve starozákonním chápání. V Novém zákoně jsou všechny zázraky vázány k osobě Ježíše Krista a jeho působení. Jsou to události zjevující Boží moc skrze lidské nebo nadpřirozené prostředníky za účelem spásy a soudu a projevují se ve světě definovaném prostorem a časem. 49 Vyjadřují se pomocí výrazů: duna,meij, tedy mocné činy a vyskytují se u synoptiků (srov. např. Lk 19,37). V Mk 9,1 nalezneme slovo du,namij, které „popisuje div věcně a zdůrazňuje Ježíšovu spojitost s mocí Boží a s mocí v něm přicházejícího království Božího.“ 50 U evangelisty Jana (např. 2,11; 4,54) se setkáváme se slovem shmei/on (znamení), které poukazuje zvláště na význam skutku, ale nemusí mít spolehlivou souvislost s Ježíšovou osobou a jeho činy.

47

Srov. Webster´s new world dictionary. Ed. D. B. Guralnik. New York: Warner Books, 1982, s. 384. 48

Srov. NOVOTNÝ, A., Biblický slovník. R-Ž. Praha: Kalich, Česká biblická společnost, 1992, s. 1291. 49

Srov. BLACKBURN, B. L., Dictionary of Jesus and the Gospels. Ed. J. B. Green, S. McKnight. Downers Grove: InterVarsity Press, 1992, s. 384. 50

Srov. NOVOTNÝ, A., Biblický slovník. R-Ž. Praha: Kalich, Česká biblická společnost, 1992, s. 1315.

28

Albert Lang ve své knize ‚Kristus vrchol zjevení definuje‘ zázrak jako „mimořádný

jev

v našem

zkušenostním

světě,

který

nelze

přirozenými příčinami a ukazuje na bezprostřední zásah Boží.“

51

vysvětlit

Tedy příčina

i smysl zázraku musí být nadpřirozené. Bůh jej působí, aby mu posloužil k jeho spásnému záměru. V neposlední řadě je podmínkou i skutečnost, že se jedná o jev, který lze zachytit smysly. Se zázrakem bývají spojeny průvodní jevy jako údiv, zděšení svědků, hluk, tma. Zajímavá jsou také různá chápání zázraku u pozdějších autorů, která předkládá Lothar Ullrich ve ‚Slovníku katolické dogmatiky‘. Uvádí zde například mínění sv. Augustina, že zázrak slouží k tomu, „aby člověk poznal Boha zviditelněného, odkazuje tak na božství Ježíše Krista“. Dále zmiňuje sv. Tomáše Akvinského, podle něhož se zázrak děje mimo přírodní zákony a jeho bezprostřední příčinou je Bůh a člověk musí mít víru, aby měl jistotu, že se jedná o zázrak. Dále uvádí Schleiermacherův názor, že zázrak je totéž co náboženství, a Ježíš Kristus sám je zázrak. Vedle dalších uvádí například také definici K. Bartha, který říká o zázraku, že jde o „zjevení jinak skryté Boží slávy“ 52 a Ježíšovy činy jsou výzvami k víře. Převážná část zázraků zaznamenaná ve Starém zákoně je soustředěna do doby Mojžíše a Eliáše. Hospodin zjevoval svoji nadpřirozenou moc skrze mocné činy před svými služebníky, kteří se stávali prostředníky mezi Bohem a izraelským národem. Zázraky znamenají Boží dílo nebo potvrzení Boží živé přítomnosti uprostřed jeho lidu. Izraelité viděli Boží zásahy ve všem, co nedovedli pochopit, i když nešlo vždy o opravdové zázraky (např. přírodní úkazy). Ovšem zázraky chápali jako naprosto mimořádné a výjimečné události, které přesahují stvořený svět, a je nad síly člověka něco takového uskutečnit. Při zpětném pohledu na své dějiny v nich viděli zázračné Hospodinovo působení, protože přežili tolik těžkých období a nesnází, a přesto si uchovali víru. Účelem tedy není jen vzbuzovat údiv, úlek nebo uspokojit něčí zvědavost, ale mají vzbuzovat

51

Srov. LANG, A., Kristus vrchol zjevení. Olomouc: nakladatelství Velehrad, 1993, s. 73.

52

ULLRICH, L., „Zázraky“ in Slovník katolické dogmatiky. Ed. W. BEINERT. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1994, s. 446-447.

29

a upevňovat víru. Protože ten, kdo věří v Hospodinovu moc a spoléhá na něj, tak vidí v zázracích účinná Boží znamení spásy, která jsou darem a znamením jeho lásky a člověku přinášejí užitek, i když jsou součástí nějaké zkoušky nebo

pokoření

(Dt

8,16),

a

pouze

hříšníci

zakoušejí

Boží

moc

(srov. Dt 7,17-20). 53 Hospodin se zjevuje zázračným způsobem, aby svůj vyvolený národ podpořil, aby v něm vzbudil odvahu překonávat všechny nesnáze a dělá to z touhy zjevit se svému lidu a dát mu najevo svůj spásonosný záměr a vlastně jej těmito událostmi vychovává, aby k tomu měli odvahu, víru a byli připraveni přijmout jeho milosti. Největším zázrakem a největším ujištěním Boží milosti k vyvolenému národu Starého zákona je vyvedení z Egypta a přechod přes Rudé moře, jehož důsledkem bylo vysvobození izraelského národa ze zajetí. Je to vlastně moment nového začátku tohoto národa, neboť Mojžíš posléze dostává od Hospodina Zákon.

3.2 Chápání pojmu „zázrak“ ve Novém zákoně, Ježíš a zázraky Texty o Ježíšových zázracích tvoří podstatnou část všech evangelií. Ježíš konal mnohé zázraky na celém území Palestiny a vedle kázání jde o jeho druhou nejvýznamnější činnost. Ježíš vykonal mnohem více mocných činů a znamení, než je v evangeliích zachyceno. Záměrem evangelistů bylo vybrat ty zázraky, které nejlépe poukazují na Ježíšovu osobu a na smysl jeho přebývání mezi lidmi, ukazují na vnitřní proměnu lidí, která se v zázracích děje (Jan 20,30-31). 54 Ježíšovy skutky jsou odlišné od jiných, o kterých se dočítáme v židovské a pohanské literatuře (legendy apod.) a tomu odpovídá i literární pojetí. 55 Příběhy

jsou

popsány

jednoduchým,

realistickým

výrazem

nikoliv

53

Podrobnosti v: TERNANT, P., „Zázrak“ in Slovník biblické teologie. Ed. X. LÉONDUFOUR. Velehrad: Křesťanská akademie Řím, 1991, s. 601-606. 54

Podrobnosti v: PRUŽINSKÝ, Š., Zázraky Isusa Christa. Pravoslávny teologický zborník, 2001, roč. 24, č. 9, s. 89-102. SÖDING, T., Konal Ježíš zázraky? Teologické texty, 2005, roč. 16, č. 3, s. 113. 55

Podrobnosti v: TERNANT, P., „Zázrak“ in Slovník biblické teologie. Ed. X. LÉONDUFOUR. Velehrad: Křesťanská akademie Řím, 1991, s. 601-606.

30

překypujícím bohatostí jazyka, rozvláčným, zveličujícím stylem. Evangelisté psali

naprosto

odlišným

stylem,

který

se

vyznačuje

opravdovostí

a originalitou stejně jako osoba Ježíše a jeho skutků. Rozdíl mezi starozákonními zázraky a Ježíšovými spočívá především ve skutečnosti, že Ježíš je samotný vtělený Bůh, který zde na zemi jedná s odpovídající autoritou a podle své vůle. 56 Tuto autoritu projevuje před očitými svědky svých činů, kteří jsou v evangeliích v souvislosti s těmito událostmi uváděni. Ježíšovy skutky jsou prosty jakékoliv náročnosti pro Ježíše, zároveň také bez nějakých magických prvků. Ježíš používal v některých případech obvyklé léčebné postupy své doby, např. vkládání rukou Lk 13,13 uzdravení shrbené ženy nebo Lk 4,40, když Ježíš uzdravoval v sobotu, považovali to farizeové za práci a tedy za porušení předpisů o sobotním klidu (13,14n). 57 Ježíš se také v souvislosti s konáním zázraků modlil (např. Jan 11,41-42). Každý ze zázraků má svůj účel a cíl. Ježíš si je plně vědom svého poslání a sám říká, že jej naplňuje také těmito mocnými činy (Mt 11,5). Člověk má zakusit reálně Boží království, které v osobě Ježíše Krista přišlo na zem. Ježíš zpřítomňuje Boží království, a proto je v něm možné dojít odpuštění. 58 Boží království se děje, není to nic statického. Je dění, které přišlo na zem proto, aby zničilo vládu zlé moci – satana, který pro lidské hříchy vládne tomuto světu. To je zvláště vidět v příbězích o vyhánění zlých duchů, kteří Ježíše nemají rádi, protože on je ten, který má nad nimi moc. Nemocní nebo mrtví ovšem nejsou takto trestáni za své hříchy, ale znamená to, že jsou v moci satana. Ježíš přichází a uzdravuje, aby vysvobodil člověka z jeho moci a dal člověku věčný život.

56

Srov. CRESSEY, M. H., „Zázraky“ in Nový biblický slovník. Ed. J. D. Douglas. Praha: Návrat domů, 1996, s. 1130-1132. 57

Srov. NOVOTNÝ, A., Biblický slovník. R-Ž. Praha: Kalich, Česká biblická společnost, 1992, s. 1292. 58

Podrobnosti v: RYŠKOVÁ, M., Historické pozadí novozákonní doby, [online], s. 140, 205, dostupné z: http://ktf.cuni.cz/~ryskova.

31

Ježíš koná tyto skutky jako ten, který je plný milosrdenství a který chce obnovit, očistit svět od zlého a jakoby nastínit, co člověk může očekávat od věčného života. Jsou to skutky, které dávají lidem naději na spásu. Podstatnou

skutečností

tedy

je,

že

nelze

oddělovat

Ježíšova

slova

od skutků, zvláště pokud hovoří o Božím království, protože znamení a divy mají podpořit tato Ježíšova slova. Skrze víru v Ježíše – v jeho slova a skutky – člověk zakouší již zde Boží království. Zároveň s fyzickým uzdravením – navrácení sluchu, zraku apod. – je hlásáno evangelium, které otevírá oči a uši a dává sílu k následování Ježíše Krista do Božího království. Nejdůležitější na Ježíšových skutcích je to, že přinesly spásu, staly se z Boží vůle a Boží mocí a zjevily Boží dobrotu s cílem přivést člověka k Bohu. Na zázraky jsou evangeliích dva pohledy. První je pozitivní, když je zázrak přijímán radostně a s vděčností. Tehdy působí prohloubení víry v Krista a živí naději na budoucí svět bez nemoci a smrti (Lk 8,43-48: žena s krvotokem). Pohled negativní vidíme např. v Lk 11,16 se prosí o zázrak, nebo se dokonce vyžaduje (Mt 27,40.41: výzvy, aby Ježíš sestoupil z kříže a zachránil se před smrtí) proto, aby člověk uvěřil. Víra je darem od Boha a žádný zázrak ji nemůže způsobit. Ten pouze podněcuje k víře, prohlubuje víru a současně je odměnou za víru, je to znamení ukazující na něco většího. 59 Přestože Ježíš vyžaduje alespoň jakýsi zárodek víry, např. při uzdravování nemocných, může mít takový zázrak i povahu společenskou. Např. v zázraku o

uzdravení

ochrnulého

(5,19),

kde

pomáhají

další čtyři

lidé spustit

nemocného na nosítkách skrze střechu, aby se mohl k Ježíši dostat. Tedy byla to i jejich víra, co působí, že bude uzdraven. Ježíš vykonal mnoho zázraků, a přesto všichni, kdo je viděli, neuvěřili v Ježíše, který je spása (Jan 12,37). Někteří, přestože zázraky viděli, odmítli je pro svoji „duchovní otupělost (Jan 6,15.26), legalistickou pýchu (Jan 5,16; 7,49.52; 9,16), žárlivost Jan (12,11), falešnou opatrnost (Jan 11,47n) nebo

59

Srov. CANTALAMESSA, na: http://www.modlitba.sk/.

R.,

Na

32

čo

sú

zázraky?

[online],

dostupné

zaslepenost (9,39; 12,40)“ 60. A také tam, kde víra nebyla, zázraky konat nemohl (Mk 6,5: Ježíš v Nazaretě). V podobenství o boháči a Lazarovi Ježíš pronáší velmi závažná slova poté, co boháč prosí, aby byl poslán Lazar za jeho bratry, aby změnili svůj život, a tak se vyvarovali pekelných muk. Abrahám mu odpověděl: „Jestliže neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby vstal někdo z mrtvých!“ (Lk 16,30). Církev byla od počátku přesvědčena, že Kristus opravdu zázraky konal a nacházíme o tom svědectví přímo v evangeliích, ve Skutcích apoštolů, ale také v mimobiblické literatuře. Uveďme si několik příkladů, jak o nich hovoří Š. Pružinský ve svém článku o zázracích Ježíše Krista. První svědectví nacházíme ve Skutcích apoštolů, např. slova svatého Petra v 2,22-23 a 10,38-39 nám ukazují na víru Ježíšových učedníků v jeho zázračnou činnost. Svatý

Pavel

například

v listě

Římanům

15,18-19

píše:

„Neodvážím

se mluvit o ničem jiném než o tom, co Kristus skrze mne vykonal, aby byli pohané přivedeni k ochotnému přijetí víry, slovem i skutkem, silou znamení a zázraků, konaných mocí Božího Ducha.“ Další odkaz na zázraky vykonané Ježíšem nalézáme také např. v listu Židům 2,3-4. Přímo

v evangeliích

jsou

svědectví

od

různých

lidí,

například:

od služebníků na svatbě v Káni (Jan 2,9-10), Samaritánky (Jan 4,28-29), samotných uzdravených (např. Jan 5,15; 9,25.27.30-33), nebo také lidí z davu, před kterými Ježíš skutky konal, aby uvěřili (Jan 11,42.46). Ale svědectví máme také od svědků, kteří Ježíšovy skutky neuznávali a snažili se je jiným výkladem zpochybnit (např. Lk 11,15). Jde především o zákoníky, farizee a velekněze. Zákoníci a farizeové měli za úkol zkoumat Ježíšovy činy a zázraky pak byly jedním z bodů Ježíšovy obžaloby (např. Mk 14,58: výpověď proti Ježíši, který řekl, že postaví chrám ve třech dnech). V židovské literatuře se dočítáme o Ježíšových skutcích u rabína Eliazara, který kolem rok 95 po Kristu konstatoval, že byly výsledkem magie, a že také Ježíšovi učedníci pomocí vyslovení jeho jména konali zázračné skutky. V té době byla v židovském prostředí velmi zakořeněna představa, že Ježíš pomocí „svých

60

Podrobnosti v: TERNANT, P., „Zázrak“ in Slovník biblické teologie. Ed. X. LÉONDUFOUR. Velehrad: Křesťanská akademie Řím, 1991, s. 601-606.

33

magických skutků svedl a zahubil Izrael“. 61 Další svědectví, byť opět negativní, v sobě obsahuje také posvátná kniha muslimů Korán. Ve Skutcích apoštolů se dočítáme zprávy o tom, že apoštolé a další osoby také konali zázraky (Sk 8,6-7: Filip uzdravuje a vyhání zlé duchy v Samaří). Konání těchto divů bylo výhradně spojeno s Ježíšem a pod vlivem Ducha svatého. Podstatné je, že vlastně Ježíš tyto zázraky skrze ně konal, nebylo to nikdy z jejich vlastní moci, ale ve jménu Ježíše (srov. např. Sk 3,6: Petr uzdravuje chromého). Vedle uzdravování (srov. např. Sk 9,32-35: Petr uzdravuje ochrnulého v Lyddě), vzkříšení z mrtvých (srov. např. Sk 9,36-43: vzkříšení Tabity) a vyhánění zlých duchů (srov. např. Sk 16,16-18: služka) se zde setkáváme s novým typem zázraků, a to zázračné vysvobození z vězení (srov. např. Sk 12,7; 16,26).

3.3 Literární druh „vyprávění o zázracích“ v evangeliích S vyprávěními o zázracích a podivuhodných divech se setkáváme již v předevangelní

literatuře

a

autoři

evangelií

z tohoto

druhu

literatury

vycházejí při vlastním psaní. 62 Při čtení evangelních příběhů o zázracích je nutné vyvarovat se bezbřehého lpění na historické přesnosti a zároveň uvažovat o nich jen jako o pohádkách nebo legendách. Podstatný rozdíl spočívá v zacílení zázraků zachycených v novozákonních knihách, kde jde o zvěstování kerygmatu o Ježíši Kristu, o jeho působení během pozemského života. Je tedy potřeba vzít v úvahu, že každé vyprávění o zázraku má historické jádro a svatopisci jej pak dotvořili v poutavý příběh, kterým zdůraznili některou jeho stránku (morální či naučnou). Potvrzení této teorie nalézáme přímo v evangeliích. 63 Když srovnáme stejný zázrak, jak jej zapsali autoři evangelií, zjistíme, že se mohou lišit, přitom jasně vidíme, že jde

61

Srov. PRUŽINSKÝ, Š., Zázraky Isusa Christa. Pravoslávny teologický zborník, 2001, roč. 24, č. 9, s. 89-102. 62

WEISER, A., Was die Bibel Wunder nennt. Stuttgart: Verlag Katholisches Bibelwerk, 1992, s. 38-41,50-51,82-87. Waiser se zabývá texty popisujícími zázraky, které pocházejí z helénského prostředí a byly připisovány např. Asklepiovi z Pirea u Atén, císaři Vespasianovi, Apolloniovi z Tyany ve vztahu k novozákonním textům. 63

Srov. RYŠKOVÁ, M., Historické pozadí novozákonní doby, [online], s. 205-207, dostupné z: http://ktf.cuni.cz/~ryskova.

34

o stejný zázrak. Například zázrak uzdravení slepého. V Mk 10,46-52 jde o slepého Bartimaia, u Matouše (20,29-34) se hovoří o dvou slepých a v evangeliu svatého Lukáše je pouze uvedeno, že se jedná o jednoho slepého beze jména. Přesto mají všechny společné body: 1. Pro oslovení Ježíše je použit stejný titul „Syn Davidův“; 2. ve všech vyprávěních klade Ježíš stejnou otázku ohledně jejich žádosti a 3. také je ve všech kladen důraz na víru. Tedy podstatou příběhu je Ježíš, který je naplněním starozákonních příslibů, a víra v něj a nikoli zda uzdravil jednoho či nebo patrně mnohem více slepých. Autoři biblických knih čerpali z ústní tradice a částečně již z psaných pramenů (pramen Logií, některé Pavlovy listy, Lukáš a Matouš čerpali také z Markova evangelia). Jádro příběhu tedy bylo později dotvořeno svatopisci, což ovšem nevylučuje, že jejich dílo bylo inspirováno Duchem svatým. Pojďme se nyní podívat, na druhy zázraků, kterými Ježíš projevoval svoji moc podle M. Ryškové: Exorcismy, tedy vyhánění zlých duchů, démonů, osvobozování od zlých sil, které spoutávají člověka. V evangeliích se dočteme, že Ježíše zlí démoni poslouchají. I když v té době nebyly známy medicínské vědomosti, jaké dnes, Ježíš nevyháněl jen zlé duchy, ale uzdravoval také duševní nemoci, aniž by rozlišoval. Smyslem příběhů je vyjádřit skutečnost velikosti Ježíšovy moci. Ježíš je nositelem Boží moci, která člověka vysvobozuje z otroctví zlých sil bez ohledu na druh či závažnost. Vyprávění o uzdravení jsou příběhy o Ježíšově, resp. Božím milosrdenství, o Boží pomoci a záchraně člověka. Nejmocnější zázraky pak líčí příběhy o vzkříšení

mrtvých

(vzkříšení

Jairovy

dcery:

Lk

8,41-42.49-56;

Mt 9,18-19.23-26; Mk 5,22-24,38-42; a syna naimské vdovy: Lk 7,11-17). Tyto příběhy mají pevnou strukturu: 1. úvodní líčení vážnosti nemoci s cílem dosvědčit velikost Ježíšovy moci, 2. vlastní uzdravení, 3. reakce svědků zázraku: chvála, údiv, uznání. Do Mk

kategorie

4,37-41;

Mk

přírodních 8,23-27)

zázraků a

patří

Ježíšova 35

utišení

chůze

po

bouře moři

(Lk (Mt

8,22-25; 14,24-32;

Mk 6,48-51). Jejich cílem je ukázat Ježíšovu moc nad stvořeným světem, nad přírodními zákony. Člověk, který v Ježíše věří, a přesto zapochybuje, je zachráněn (Mt 14,28-31). Ježíš konal také zázraky rozmnožení jídla (Mk 6,35-44 par. 8,1-9 par.; Jan 2,1-11, Lk 5,4-10; Jan 21,1-8). V 2 Kr 4,42-44 je popisován zázrak tohoto druhu a při srovnání můžeme vidět, že struktura textu Starého i Nového zákona je podobná. Při každém zázraku se vychází z nedostatku a Ježíš vykoná takový zázrak, že potravy přebývá. Je to obraz pozemského života (nedostatek, utrpení) a věčného života ve společenství s Bohem (nadbytek, naplnění, plnost). Poslední skupinou jsou zázraky trestné, které se ale v rámci evangeliích takřka neuplatnily, protože pouze v Markově evangeliu (11,12-14.20 prokletí fíkovníku) je jeden takový popsán a v podstatě ani nejde o trestný zázrak v pravém slova smyslu, protože Marek jej dává do souvislosti s vírou v Ježíšovu moc. 64 Víme, že vyprávění jako takové je velice široký pojem, ale také vyprávění o zázracích může být také mnohotvaré a přitom typická literární pravidla Lukáš zachoval. Můžeme říct, že si Lukáš dal velmi záležet na slohové jednotě těchto vyprávění, aby nezanikla, nebo se nepromíchala s jinými důležitými sděleními, naopak, aby vystupovala do popředí. Každý jednotlivý příběh popisuje jeden zázrak, který Ježíš vykonal. Vedle těchto vyprávění najdeme ještě mnoho shrnutí (např. Lk 6,18-19; 7,21), že Ježíš tuto činnost vykonával, jak procházel krajem. Z toho nám vyplývá, že zázraky, o kterých píše, jsou vlastně demonstrativním výběrem a nepatrným zlomkem Ježíšovy patrně rozsáhlé zázračné činnosti.

64

.Podrobnosti v: RYŠKOVÁ, M., Historické pozadí novozákonní doby, [online], s. 206-208, dostupné z: http://ktf.cuni.cz/~ryskova.

36

3.3.1 Lukášovo pojetí zázraku O tom, jak zapracoval Lukáš zázraky do svého evangelia, se dočteme v ‚Dictionary of Jesus and the Gospels‘. 65 Přestože prezentace zázraků v podstatě souhlasí s pojetím v Markově a Matoušově

evangeliu,

nacházíme

v evangeliu

podle

Lukáše

zajímavé

odlišnosti. Lukáš a Matouš jako jediní líčí andělské zjevení a neposkvrněné početí (Lk 1,35, Mt 1,18). Lukáš řadí zázraky ve stejném sledu jako Marek, ale vynechává kromě prokletí fíkovníku (Mk 11,12-14; 20-25) pět zázraků tzv. „velké vynechávky“ (Mk 6,48-51: Ježíš kráčí po moři, 7,24-30: dcera syroféničanky, 7,31-37: hluchoněmý, 8,1-9: nasycení čtyř tisíců a 8,22-26: slepý v Betsaidě). Naopak zahrnuje dva zázraky z pramene Logií (Lk 7,1-10: setníkův služebník, 11,14: němý a posedlý člověk). A sedm svých vlastních zázraků, včetně poznámky o vyhnání sedmi démonů z Marie Magdalské (Lk 8,1-3). Lukáš samozřejmě uzavírá svoji sérii velikonočními událostmi, ale v jeho příběhu o zmrtvýchvstání Ježíše se ženy tuto zprávu dozvěděly od dvou mužů, kteří byli oblečeni v oslnivém šatu (Lk 24,4), na rozdíl od Marka, kde vystupuje jeden muž oděný v bílém rouchu (Mk 16,5), a u Matouše se jedná o anděla Páně v bílém rouchu (Mt 28,2-3). Další odlišností je, že vedle zpráv o dvojím zjevení Ježíše (Lk 24,13-35: zjevení učedníkům na cestě do Emauz a Lk 24,36-49: Kristus se zjevuje apoštolům), odkaz je na třetí (Lk 24,34: zjevení Šimonovi) a všechna jsou časově situována na Velikonoční neděli. Lukáš

ovlivnil

tradice,

které

předával,

různými

způsoby,

například

preferencí ve slovní zásobě. Marek a Matouš upřednostňují výraz mocné skutky“ zatímco Lukáš zdůrazňuje, že zázraky jsou výsledkem „moci“ (duna,meij), kterou má Ježíš k dispozici, a kterou sdílí se svými učedníky, a která jim pomůže rozdrtit moc (du,namij) nepřátel. Toto zdůraznění je možná spojeno s Lukášovým sklonem popisovat nemoc jako tělesnou slabost.

65

BLACKBURN, B. L., „Miracles and Miracle Stories“ in Dictionary of Jesus and the Gospels. Ed. J. B. Green, S. McKnight. Downers Grove: InterVarsity Press, 1992, s. 549-556.

37

Vědci už dlouho uznávají, že Lukáš redigoval své zdroje tak, aby zdůraznil Ježíšovu modlitbu. V příbězích o zázracích se tento motiv několikrát (např. Lk 5,16; 9,29; srov. 3,21). Někteří hovoří o třech zaznamenaných modlitbách krátce předtím, než se skrze něj nebo v něm projevila Boží moc (Lk 5,16-17; 6,12-19; 9,29). To ukazuje, že Lukáš nahlížel Ježíšovu moc jako jev dynamický a měl tendenci zdůrazňovat dílo Boží, které je za a nad Ježíšovou kazatelskou činností. Obdobně v několika zakončeních příběhů o zázracích prosebník nebo dav, který byl svědkem zázraku, „vzdal chválu Bohu“ nebo jiným způsobem uznal Boží působení (Lk 5,25; 7,16; 9,43; 13,13; 17,15; 18; 18,43; 19,37). Ze Sk 3,22 a 7,37 (srov. Lk 9,35) vědci odvozují, že Lukáš pohlížel na Ježíše jako na „mojžíšovského proroka“ předpovězeného v Dt 18,15.18. Prorocká christologie je v evangeliu znatelná především v těch pasážích, které popisují Ježíšův status proroka se zázračnou činností (srov. Lk 7,16; 24,19). U Lukáše se zdá, že si vypůjčil barvy z Eliáše pro nakreslení portrétu Ježíše (Lk 4,25-27; 7,11-17; 9,62), ale není pravděpodobné, že by jej prezentoval, i kdyby jen v užším smyslu jako znovuzrozeného Eliáše (srov. Mal 3,5). Je to Jan Křtitel, který přichází v duchu a síle Eliáše a Ježíš prohlásil Jana za přicházejícího posla dle Mal 3,1 (postava, která není obecně identifikována jako vracející se Eliáš z Mal 4,5). Boží plán spásy předvídaný ve Starém zákoně dosáhl svého završení v současnosti Ježíšova působení (Lk 4,21). Ty, kteří byli svědky odpuštění a uzdravení ochrnulého, „pojal úžas a velebili Boha. Byli plní bázně a říkali: „Dnes jsme viděli něco podivuhodného!“ (Lk 5,26). Podobně ti, kteří jsou konfrontováni s Ježíšovým vzkříšením syna naimské vdovy, říkali: „Bůh navštívil svůj lid!“.

38

3.4 Přehled Ježíšových zázraků ve všech evangeliích Tabulka byla zpracována s přihlédnutím k tabulce v ‚Dictionary of Jesus and the Gospels‛. 66

3.4.1 Zázraky vykonané Ježíšem Zázraky v Markově evangeliu

Marek

Matouš

Lukáš

Po sedlý v syn agoze

1, 23-28

Šimo nova tchýn ě /Mk , Lk

1,29-31

8,14-15

4,38-39

Malo mo cný

1,40-45

8,1-4

5,12-16

O chrnu lý

2,1-12

9,1-8

5,17-26

Č lověk s ochrnu lou rukou

3,1-6

12,9-14

6,6-11

U tiš en í bouř e

4,35-41

8,23-27

8,22-25

Po sedlý v gadar sk é m kraj i/Mk , Lk

5,1-20

8,28-34

8,26-39

5,21-43

9,18-19 ,

8,40-42 ,

23-26

49-56

5,25-34

9,20-22

8,43-48

6,32-44

14,13-21

9,10b-17

J e ž íš k r áč í po mo ř i

6,45-52

14,22-33

D cer a s yrofé n ič ank y/Mk

7,24-30

15,21-28

Jan

4,31-37

Petrov a tchýn ě /Mt

Dv a po sed lí v gad ar ském k raj i/Mt V zkř íš en í Ja irov y d ce ry/Mt J a irov a d c era /Mk , Lk Žen a s krvotok em/Mk, Lk Ž en a trp íc í krvo tok e m/Mt N as ycen í pěti tisíců (zázra čn é

6,5-13

n as ycen í) /Mk, Lk Z á zr ačn é n as yc en í lid í/Mt, J an 6,19-21

D cer a k an ane jsk é žen y/Mt H lu choně mý

7,31-37

N as ycen í č tyř t i s í ců (Druh é

8,1-10

15,29-39

r o z mn o žen í c h leb a) Slepý v Bets aid ě

8,22-26

Po sedlý ch la pec/Mk

9,14-29

17,14-21

9,37-43 a

10,46-52

20,29-34

18,35-43

Po sedlý ch la pec s p adou cn ic í/Mt, Lk Slepý Bar timeu s/Mk Dv a slep í/Mt

66

BLACKBURN, B. L., „Miracles and miracle stories“ in Dictionary of Jesus and the Gospels. Ed. J. B. Green, S. McKnight. Downers Grove: InterVarsity Press, 1992, s. 549-556.

39

S l epý /Lk U sch lý f íkovn ík

11,12-14 ,

21,18-22

20-25 Zá zraky na le zené pouze u Ma touše a Lukáše S e tn íkův slu žebn ík

8,5-13

7,1-10

Po sedlý , slepý a n ě mý člov ěk /Mt

12,22

11,14

N ě mý a po sed lý č lověk /Lk Zá zraky na le zené pouze u Ma touše Dv a slep ci

9,27-31

N ě mý a po sed lý č lověk

9,32-34

Mince v úste ch r yb y

17,24-27

Zá zraky na le zené pouze u Lukáše Z á zr ačný r ybo lov (p rvní)

5,1-11

V zkř íš en í mláden ce v Naimu

7,11-17

V yhn án í zlých du chů z Ma r ie

8,1-3

M ag d a l ské Sh rben á žena

13,10-17

Č lověk s vodn atelno stí

14,1-6

D eset ma lomo cný ch

17,11-19

V e lekn ě zův slu ž ebn ík

22,47-53

Zá zraky na le zené pouze u Jana P r o měn ěn í vod y v e v íno v Kán ě

2,1-11

Syn králov sk ého úř edn ík a

4,46-54

N e mo cný u r ybn ík a Beth zath a

5,1-9

Slepý od naro zen í

9,1-41

V zkř íš en í Lazar a

11,1-44

Druhý zázrač ný r ybo lov

21,1-11

Kromě těchto textů nalézáme u Lukáše nejméně pět míst, kde je zmíněna Ježíšova zázračná činnost (Lk 4,40-41; 5,15; 5,17; 6,18-19; 7,21-22).

3.4.2 Zázraky v Novém zákoně, které jsou spojeny s Ježíšovou osobou Novozákonní evangelia vypráví o zázracích v souvislosti s Ježíšovou osobou také při jiných příležitostech. Můžeme jmenovat: zvěstování narození Ježíše (Mt 1,18-25; Lk 1,28-38), události Ježíšova křtu (Mk 1,9-11; Mt 3,13-17; Lk 3,21-22; 40

Jan 1,29-34), událost proměnění (Mk 9,2-1; Mt 17,1-13; Lk 9,28-36) a události prázdného hrobu a zjevení zmrtvýchvstalého Ježíše (Mk 16,1-20; Mt 28,1-20; Lk 24,1-53; Jan 20,1-21,25). Zajímavostí je, že stejně jako Ježíšovo narození, tak také událost vzkříšení evangelisté blíže nepopisují, pouze konstatují, že se tak stalo. Popis vzkříšení nalézáme v apokryfu ‚Petrovo evangelium‛ z pol. 2. stol. (35-44.50-57). 67

67

TICHÝ, L., Úvod do Nového zákona. Svitavy: Trinitas, 2003, s. 73-75, 84-87, 94-96, 107. MAREČEK, P., Abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží. Katolický týdeník, 2007, roč. 18, č. 14, s. 7.

41

4 Výklad Ježíšových zázraků v Lukášově evangeliu Nyní se dostáváme ke stěžejní kapitole, ve které se budeme věnovat výkladu zázraků, které zapsal Lukáš ve svém evangeliu. Bude se jednat pouze o zázraky, které jsou Lukášovou vlastní látkou: 5,1-11: zázračný rybolov; 7,11-17: vzkříšení syna naimské vdovy; 8,1-3: vyhnání zlých duchů z Marie Magdalské; 13,10-17: uzdravení shrbené ženy; 14,1-6: člověk s vodnatelností; 17,11-19: deset malomocných; 22,47-53: veleknězův služebník. Při exegezi všech zázraků budeme vycházet z překladu textu Nového zákona, který je používán v českých liturgických knihách. 68

4.1 Zázračný rybolov (Lk 5,1-11) 1

(Jednou) stál u Genezaretského jezera, lidé se něho tlačili, aby sly šeli Boží

slovo. 3

2

Tu spatřil u břehu stát dvě lodě. Rybáři z nich vy stoupili a prali sítě.

Vstoupil na jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby trochu

odrazil od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. 4 5

Kdy ž přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení!“

Šimon mu odpověděl: „Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale

na tvé slovo spustím sítě.“ 6 Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly. 7 Dali znamení společníkům v druhé lodi, aby jim přišli na pomoc, a ti přijeli. Naplnili obě lodě, až se potápěly.

8

Když to Šimon Petr viděl, padl

Ježíšovi k nohám a řekl: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“ 9 Zmocnil se ho totiž úžas – a také všech jeho společníků – nad tím lovem ryb, které chytili;

10

stejně

i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: „Nebojte se! Od nynějška budeš lovit lidi.“

11

Přirazili s loďmi k zemi,

nechali všeho a šli za ním.

První text, kterým se budeme zabývat je v 5. kapitole, verši 1-11 o zázračném rybolovu. Tento text nemá paralelu u žádného z evangelistů. Vymezení textu toho zázraku podle Nového zákona, který je používán v českých liturgických knihách, nalezneme i v dalších překladech Nového

68

Nový zákon. Text užívaný v českých liturgických knihách přeložený z řečtiny se stálým zřetelem k Nové Vulgátě. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006.

42

zákona 69 a komentářích. 70 V knize Česká synopse evangelií je uváděn jako součást perikopy o povolání Petra. Přičemž synoptické srovnání všech textů nás přivádí k poznání, že o povolání Petra hovoří všechna evangelia, včetně Janova. Příběh o zázračně úspěšném rybolovu nám přináší pouze Lukáš a Jan (21,3-11). Jan ovšem v naprosto odlišném kontextu až na konci svého evangelia v rámci Ježíšova zjevení v Galileji. 71

4.1.1 Okolnosti uskutečnění zázraku, kontext V širším kontextu je zázrak o rybolovu umístěn v pořadí jako třetí příběh do první hlavní části Lukášova evangelia (4,14-9,50), která se celá věnuje Ježíšově učitelské a thaumaturgické činnosti 72 na území Galileje. Našemu textu přechází příběh o Ježíšově působení v Kafarnaum, přičemž tento nalézáme také u Marka (1,21-39) a Matouše (8,14-17). Je evidentní, že Lukáš přejal toto vyprávění od evangelisty Marka. Zajímavá je především kompozice této části Lukášova díla, protože přebírá od Marka i následující zprávu o povolání Petra a dalších učedníků (Mk 1,16-20), ale před ní ještě vsouvá vlastní text o zázraku naplněných rybářských sítí. Luke T. Johnson se domnívá, že důvodem může být způsob propojení důležitých momentů celého

díla

způsobem

řazení

témat.

Lukáš

ve

třetí

kapitole

hovoří

o vystoupení Jana Křtitele (3,1-20) a zde stejným způsobem vystupuje Ježíš. Při srovnání vidíme, že Lukáši šlo o zdůraznění významu prorocké služby samotného Ježíše, aby potom mohla následovat další etapa, ve které jde o povolání další, nové, na Ježíše navázané generace proroků. 73 Zázračný rybolov je prvním ze série tří zázraků, které jsou zachyceny v páté kapitole. 69

Například v: Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih): podle ekumenického vydání z roku 1985. Praha: Zvon, 1991, s. 68. 70

Například v: MŰLLER, P.-G., Evangelium sv. Lukáše. Malý stuttgartský komentář. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 1998, s. 76-77. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra Pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 108. 71

Srov. BEDŘICH, S., SVOBODA, P., Česká synopse evangelií. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1995, s. 20-21. 72

Srov. BROŽ, J., Evangelium podle sv. Lukáše, [online], s. 1, dostupné z: www.ktf.cuni.cz.

73

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra Pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 107.

43

Mohli bychom jej charakterizovat jako zázrak na přírodě. 74 Další dva příběhy o zázračném uzdravení (5,12-16: malomocný; 5,17-26: ochrnulý) přebírá od Marka a téměř se od něj neodchyluje (srov. Mk 1,40-2,12). Zachovává typickou podobu zpráv o uzdravování, které autor čerpal z ústní tradice. V příběhu o uzdravení ochrnulého je navíc zakomponováno téma obrácení, které zřetelněji vystupuje do popředí v navazujících textech, které jsou charakteristické spory s farizei (5,27-39). 75

4.1.2 Uspořádání perikopy v. 1-2: Ježíš káže u Genezaretského jezera v. 3: Ježíš oslovuje rybáře, aby mu umožnili mluvit k zástupu z lodi v. 4: Ježíš vybízí Petra, aby vyjeli na moře lovit ryby v. 5: Petr uposlechne v. 6-7: rybáři úlovkem naplňují dvě lodě v. 8: Šimon padá na kolena a vyznává svoji hříšnost v. 9: všech rybářů se zmocňuje úžas nad zázrakem v. 10-11: Ježíš

povolává

první

učedníky

v

čele

s

Petrem

k

trvalému

následování

74

Srov. PRUŽINSKÝ, Š., Zázraky Isusa Christa. Pravoslávny teologický zborník, 2001, roč. 24, č. 9, s. 89-102. 75

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra Pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 116-117.

44

4.1.3 Výklad zázraku (Jednou): nebo také „stalo se“ – formální slůvko na úvod textu, které se v novějších překladech často neuvádí. 76 stál u Genezaretského jezera: Nejprve si může všimnout, že ve větě není uveden podmět – Ježíš. Ale čtenář to vnímá bez povšimnutí, neboť čte-li text souvisle, ví o koho se jedná. Genezaretské jezero: Jedná se o sladkovodní plochu na území dnešního státu Izrael, které bývá uváděna také pod jinými názvy, např. Galilejské moře (např. Mt 4,18), Tiberiadské jezero (Jan 21,1). Ve Starém zákoně je nazývána Kinneretské moře (srov. např. Nm 34,11; Joz 12,3). Název se odvozuje od hebrejského slova kinnór (což znamená ve tvaru lyry). 77 Protéká jím řeka Jordán, která pokračuje dále a vlévá se do Mrtvého moře. V současné době je 21 km dlouhé a 12 km široké, hluboké 42-48 metrů a leží 208 metrů pod úrovní Středozemního moře. Na jeho východní a severní straně se tyčí Golanské výšiny. 78 V Ježíšově době bylo jeho okolí nejhustěji zalidněných krajem v Palestině. V dnešní době už je hustota obyvatelstva mnohem nižší. Jezero však stále zůstává bohaté na ryby. 79 Vzhledem k tomu, že Ježíš přichází k jezeru od Kafarnaum, kde přebýval v Petrově domě, a u jezera se opět setkává s Petrem při jeho práci, můžeme místo, kde se tato epizoda odehrála, umístit na břeh Genezaretského jezera nedaleko Kafarnaum. Kafarnaum leželo na významné obchodní cestě via Maris, která vedla z Mezopotámie kolem Genezaretského jezera a pokračovala dál na jih do Egypta. 80 lidé se na něho tlačili: pro Lukáše je typické, že Ježíš je stále obklopen zástupy lidí, kteří naslouchají jeho slovům a jsou svědky jeho zázraků.

76

Srov. GOODING, D., Lukášovo evangelium. Praha: Návrat domů, 1994, s. 78.

77

Srov. DONAHUE, J.R., HARRINGTON, D.J., Evangelium podle Marka. Sacra pagina 2. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2006, s. 89. 78

Srov. Nový zákon. Text užívaný v českých liturgických knihách přeložený z řečtiny se stálým zřetelem k Nové Vulgátě. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 195. 79

Srov. NOVOTNÝ, A., Biblický slovník. A-P. Praha: Kalich, Česká biblická společnost, 1992, s. 188. 80

Srov. HARRINGTON, D.G., Evangelium podle Matouše. Sacra pagina 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2003, s. 93.

45

aby slyšeli Boží slovo: Poprvé v evangeliu čteme toto slovní spojení, které Lukáš používá celkem 4krát (5,1; 8,11; 11,21; 11,28) a ve Sk 14krát (např. 4,31; 11,1; 17,13, 18,11). Ostatní evangelisté jej použili nanejvýš 1krát (Mk 7,13; Jan 10,35; a možná bylo použito i v Mt 15,6). Ve Skutcích označuje křesťanskou zvěst, kterou hlásali apoštolé. Zde je obsahem Ježíšova kázání, odkud pramení všechno křesťanské hlásání. Slova vyjadřují, že kořenem hlásání je Bůh sám. Scéna Ježíšova kázání davu přihlížejících se nevztahuje tolik k zázraku, který bude následovat, ale odhaluje činnost hlasatele radostné zvěsti, ke které bude v dalších verších povolán Šimon. 81 Tu spatřil u břehu stát dvě lodě.: vidíme, že opět chybí ve větě podmět. Lukáš zaměřuje pozornost čtenáře na dvě lodě z důvodu provázanosti děje ve vyprávění. Rybáři z nich vystoupili a prali sítě.: Šlo tedy o skupinu více rybářů, kteří se vrátili z nočního lovu a čistili použité sítě, aby mohli další noc vyjet na

moře

s

připraveným

náčiním.

Lodě,

které

rybáři

používali

na Genezaretském jezeře, byly poháněny vesly. Některé měly i plachtu. 82 V paralelách Mk 1,16 a Mt 4,18 se dočítáme, že Šimon a Ondřej ještě loví ryby, když je Ježíš uviděl. A v paralelách Mk 1,19 a Mt 4,18 synové Zebedeovi - Jan a Jakub - opravují o kousek dál sítě. 83 Vstoupil na jednu z lodí: Text hovoří o Ježíši a sledujeme, že se jedná o změnu místa, kdy nejprve stál na břehu a nyní nasedá na loď. která patřila Šimonovi: Jméno Šimon je hebrejského původu a znamená – slyšící, naslouchající. 84 Z evangelií se dozvídáme, že byl synem nějakého Jonáše/Jana, což se liší od překladu (Mt 16,17; Jan 21,16). 85 Spolu se svým

81

Srov. FITZMYER, J. A., The Gospel according to Luke (I-IX). New York: Doubleday, 1979, s. 565. 82

Srov. NOVOTNÝ, A. Biblický slovník. A-P. Praha: Kalich, Česká biblická společnost, 1992, s. 382. 83

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra Pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 109. 84

NOVOTNÝ, A., Biblický slovník. R-Ž. Praha: Kalich, Česká biblická společnost, 1992, s. 1063. 85

Například v liturgickém překladu (Nový zákon. Text užívaný v českých liturgických knihách přeložený z řečtiny se stálým zřetelem k Nové Vulgátě. Kostelní Vydří: Karmelitánské

46

bratrem byli rybáři a pracovali se syny Janem a Jakubem Zebedeovými a jejich otcem (srov. např. Mk 1,16-20). Ondřej a Šimon pocházeli z malého města Betsaidy nedaleko Kafarnaum (Jan 1,44). Později žil Petr se svojí rodinou v Kafarnaum (Mt 8,14; Mk 1,29; Lk 4,38). Jméno Petr (tzn. Skála) bylo Šimonovým přízviskem, kterým jej pojmenoval Ježíš, aby naznačil, jakou bude mít sílu z víry v Krista. K Ježíši přivedl Petra jeho bratr Ondřej (Jan 1,35-42). Petr patřil k nejbližším učedníkům Ježíšovým. První vyznal Ježíše jako Krista (Mt 16,13-23; Mk 8,27-38). Byl při Ježíšově proměnění na hoře Tábor (Mk 9,2-13). Petr je vždy uváděn na prvním místě v seznamu apoštolů (Mt 10,2-4; Mk 3,16; Lk 6,14; Sk 1,13) a toto přední postavení mu náleží i po Ježíšově odchodu k Otci v církvi (např. Sk 1,15n; 2,14; 3,4.12). U Lukáše (24,34) a v Pavlově listě Korinťanům (1 Kor 15,5) se dočítáme, že Petr byl mezi prvními svědky Ježíšova vzkříšení. Podle tradice byl umučen a pohřben v Římě. 86 a požádal ho, aby trochu odrazil od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy: Podobnou situaci, kdy Ježíš vstupuje na loď, aby z ní učil nalézáme evangeliích na více místech (srov. např. Mk 3,9; 4,1, odkud přebírá tuto kompozici Matouš v 13,2). 87 Důvody použití těchto scén mohou být různé. Ježíš získává jakýsi odstup, prostor kázat k davu, který se na něj tlačí (srov. 5,1), protože na lodi bude lépe vidět i slyšet. Posadil se: ve starověku bylo obvyklé, že učitel seděl uprostřed svých žáků. Lukáš zde zdůrazňuje Ježíšovo učitelské působení. Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení.“ Lukáš vkládá Ježíši do úst výzvu, ačkoliv nemůžeme s jistotou říci, že by tato slova ve skutečnosti Ježíš vyřkl. Jednotné číslo zajeď se vztahuje k chybějícímu podmětu, na mysli má Lukáš samozřejmě Šimona,

nakladatelství, 2006, 871 s.) se užívá jméno Jan. Ekumenický překlad (Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih): podle ekumenického vydání z roku 1985. Praha: Zvon, 1991, 283 s.) uv ád í ob ě mo žnosti p ře k ladu Jon áš i Jan . 86

Srov. NOVOTNÝ, A., Biblický slovník. A-P. Praha: Kalich, Česká biblická společnost, 1992, s. 624. 87

Srov. HARRINGTON, D. G., Evangelium podle Matouše. Sacra pagina 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2003, s. 221. DONAHUE, J. R., HARRINGTON, D. J., Evangelium podle Marka. Sacra pagina 2. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2006, s. 133, 150.

47

jako toho, který loď řídí a ovládá. Množné číslo slovesa spusťte už dává vědět, že tato část příkazu směřuje k dalším rybářům, kteří jsou na loďce, i když dříve zmíněni nebyli. Sítě byly povětšinou lněné a k lovení ryb je používali především profesionální rybáři. Z textu se dá usuzovat, že Šimon a jeho kolegové používali sítě vrhací, které se při vržení na hladinu jezera rozloží do šíře a klesnou ke dnu. V lemu takové sítě je železnými kroužky upevněno lano, které rybáři stáhnou a ryby uvíznou v síti. Poté stačí už jen plnou ryb síť vytáhnout na loď. 88 Šimon mu odpověděl: „Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Dialog pokračuje Šimonovou odpovědí, který je v Lukášově evangeliu vždy mluvčím (např. jako Šimon v 6,14; 22,31; 24,34; jako Petr např. 6,14; 8,45.51; 9,20.28.32-33; 12,41). Mistře: Doslovný překlad podle řeckého originálu: evpista,thj (velitel) 89 znamenající: ten, kdo „stojí nad druhými“ jako autorita“. 90 V Lukášově evangeliu Ježíše takto oslovují pouze učedníci (8,24.25; 9,33.49) a v jednom případě jej tak oslovují ti, kteří prosí o uzdravení (17,13: deset malomocných). Ježíš byl mistrem jiné úrovně než ostatní, kteří si tak říkali. Byl mistrem, který měl moc. Kterého Bůh posílá, aby učil a konal divy v jeho moci. Odlišoval se také tím, že on sám povolával své učedníky (např. Lk 5,10-11; 15,1). Obvykle žáci vyhledávali svého učitele. Tento titul si ani po Ježíšově smrti jeho učedníci nepřivlastnili, tak chápali jeho jedinečný význam. 91 celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili: Zde se dozvídáme výsledek nočního výjezdu na moře. Lukáš použitím těchto dvou konkrétních sloves navozuje dojem velkého neúspěchu, aby byl následující Ježíšův zázrak zřetelně v kontrastu a vynikla tak jeho moc a dosáhlo se kýženého efektu

88

Srov. NOVOTNÝ, A., Biblický slovník. R-Ž. Praha: Kalich, Česká biblická společnost, 1992, s. 816. 89

Srov. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih): podle ekumenického vydání z roku 1985. Praha: Zvon, 1991, s. 65. 90

JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra Pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 109. 91

Srov. NOVOTNÝ, A., Biblický slovník. A-P. Praha: Kalich, Česká biblická společnost, 1992, s. 431.

48

u přihlížejících. Jiným účinkem těchto slov je, že čtenář si má uvědomit, že Petr jako by chtěl Ježíši naznačit zbytečnost nového nahození sítí, vždyť práci rybáře rozumí patrně lépe než Ježíš. 92 Ale na tvé slovo spustím sítě.: v těchto slovech cítíme Petrovu rozhodnost a naprostou důvěru v Ježíše. Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly.: Dospěli jsme k zachycení samotnému zázraku. V předešlém verši čteme o výsledku nočního lovu. Rybáři jistě byli notně unavení a nešťastní, že nic neulovili. Nyní ovšem je situace naprosto opačná. Jestliže se sítě téměř trhaly, musely být právě tak plné, aby se neroztrhaly a zároveň ryb nemohlo být méně. Tento detail ukazuje na Lukášovo spisovatelské umění, jak vyjádřit jiný rozměr Ježíšova pobývání na zemi a jeho smyslu. Ježíšovo působení je dáno od Otce v přesné míře. Ježíš nedělá nic navíc, zbytečně, ale nikdy ne nedostatečně. Spoléhat se na Ježíše, plně důvěřovat stačí k tomu, aby se Boží moc projevila v plné míře. Dali znamení společníkům: V Lukášově evangeliu jsou všichni aktéři této příhody společníky, což ukazuje na jejich rovnocenné společenské postavení. Aby mohli rybáři lovit s velkými sítěmi, sdružovali se a o zisk z úlovku se dělili. Johnson naznačuje spojitost zde použitých výrazů o dělení výnosů, majetku a fungování galilejské komunity v Jeruzalémě (Sk 2,41-47; 4,32-37). 93 V poznámce k 5,7 Nového zákona se píše, že jádro tohoto společenství tvořili Zebedeus se svými syny Jakubem a Janem a dále Petr s Ondřejem. 94 v druhé lodi: ve druhém verši páté kapitoly Lukáš předjímá, že lodě jsou dvě, aby tady mohl plynule navázat a děj se plynule posouval dopředu. Naplnili obě lodě, až se potápěly: Lukáš nám tímto detailem ukazuje na velikost Boží milosti, kterou člověku projevuje a velikost moci, kterou disponuje.

92

Srov. GOODING, D., Lukášovo evangelium. Praha: Návrat domů, 1994, s. 84.

93

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra Pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 109. 94

Nový zákon. Text užívaný v českých liturgických knihách přeložený z řečtiny se stálým zřetelem k Nové Vulgátě. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 195.

49

Když to Šimon Petr uviděl: Všimněme si, že Lukáš uvádí Šimonovo jméno spolu se jménem, které dostane od Ježíše až v následující kapitole (6,14). padl Ježíšovi k nohám: Gesto člověka kajícího se, prosícího. Lukáš tento slovní obrat používá na více místech (např. 22,41). a řekl: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“ Zmocnil se ho totiž úžas – a také jeho společníků: Oslovení Pán (řec. ku,rioj) je zde použit ve stejné významu jako Mistr (v. 5). I když jeho hloubka se plněji chápe až po Ježíšově vzkříšení, můžeme vysledovat, že podtext vzkříšení je znatelný v celém příběhu. 95 Petr si uvědomuje svoji hříšnost, vždyť před chvílí Ježíši odporoval ohledně opětného nahození sítí. Výrok „odejdi ode mne, jsem člověk hříšný“ je podobný výrokům ve Starém zákoně (srov. např. Iz 6,5; Sd 6,22; 13,22; Ez 1,28). 96 Slovo úžas, které Lukáš v této souvislosti používá, a gesto pokleknutí nám dávají vidět, co si Petr mohl pomyslet, když říká Ježíši, aby od něj odešel. Nejde o vyjádření strachu, ale v biblickém smyslu to znamená, že Petr a také jeho společníci poznávají, jak je Ježíš přesahuje svojí mocí. Stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy:. Zebedeus byl rybář, který zaměstnával dělníky a měl dva syny Jana a Jakuba (srov. Mt 4,21). Jakub a Jan patřili do nejužšího kruhu Ježíšových společníků. V seznamech apoštolů bývají uvedeni na předních místech. Byli s Ježíšem při vzkříšení Jairovy dcery (srov. Mk 5,37; Lk 8,51), při proměnění (srov. Mk 9,2; Mt 17,1; Lk 9,28) a v Getsemanské zahradě (srov. Mk 14,33, Mt 26,37). 97 Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi“: Ježíš se obrací k Šimonovi a v jednoduché větě shrnuje celou budoucí životní náplň Šimona.

95

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra Pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 109. 96

Srov. MAREČEK, P., Bible v liturgii. Lk 5,1-11, [online], dostupné z: www.bible-cz.org.

97

Srov. NOVOTNÝ, A., Biblický slovník. A-P. Praha: Kalich, Česká biblická společnost, 1992, s. 273. NOVOTNÝ, A., Biblický slovník. R-Ž. Praha: Kalich, Česká biblická společnost, 1992, s. 1295.

50

Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.: Perikopu uzavírá věta o následování Ježíše Krista. Opustit vše, znamená vyjádřit uposlechnutí výzvy k následování (viz také 5,28; 14,33; 18,22-23). Je tady sloveso vyjadřující pohyb. Tentokrát je to odchod za Ježíšem.

4.1.4 Poselství zázraku Lukáš převzal příběh o povolání Petra z Markova evangelia (Mk 1,16-20), ale rozšířil jej o vlastní látku o zázračném rybolovu. Proto je třeba jej vnímat v širším kontextu. Lukáš rozvíjí Markův text příběhem o Petrově víře a jeho budoucím povolání. L.T. Johnson 98i J. Brož 99 hovoří o tom, že se příběh velmi podobá příběhu, který je zaznamenán v evangeliu podle Jana ( 21,1-11), a „oba mají určitou podobnost s historkou o Pýthagorovi a rybách, jak ji líčí Iamblichos ve spise O životě Pýthagorově 36“. 100 J. A. Fitzmyer vypočítává některé společné prvky obou příběhů. Například: neúspěšný noční rybolov, Ježíš dává příkaz ke spuštění sítí, učedníci poslechnou a sítě se nadmíru hodně naplní, vystupuje Petr, oslovuje Ježíše jako Pána, ostatní rybáři nehovoří vůbec, zázračného rybolovu se účastní synové Zebedeovi, přirážejí ke břehu, vše opouštějí a jdou za Ježíšem. O shodu se může jednat naprosto náhodnou

díky

omezené

slovní

zásobě

rybářských

odborných

výrazů.

Rozdílnost je ale rozhodně v tom, že Jan líčí zázračný rybolov až po Ježíšově vzkříšení. Kde se autor inspiroval, už patrně nikdy nezjistíme, ale někteří biblisté se domnívají, právě na základě těchto společných znaků, že tento zázrak se ve skutečnosti stal pouze jednou, a to po zmrtvýchvstání Ježíše, 101 jiní jsou spíše přesvědčeni, že se uskutečnil dvakrát (např. Bock). 102

98

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra Pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 110. 99

Srov. BROŽ, J., Evangelium podle sv. Lukáše, [online], s. 7-8, dostupné z: www.ktf.cuni.cz.

100

JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra Pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 110. 101

Srov. FITZMYER, J. A., The Gospel according to Luke (I-IX). New York: Doubleday, 1979, s. 560-561. 102

Srov. BROŽ, J., Evangelium podle sv. Lukáše, [online], s. 8, dostupné z: www.ktf.cuni.cz.

51

Co se tedy dozvídáme? Petr a jeho druhové se věnují každodenní práci rybářů. Ježíš vstupuje do Petrova života jako laik, který radí profesionálním rybářům (v. 5), přesto Petr uposlechne. Stalo se tak pod vlivem událostí, které Lukáš zachycuje v 4,32.34.38; 5,3? 103 Výsledkem je ohromující úlovek. Petr si uvědomuje, jak nepatrné je lidské snažení a Boží milost jej přesahuje. Říká o sobě, že je hříšník, ale nejedná se o vyznání jeho konkrétních hříchů, ale identifikuje se s hříšníky jako takovými, kteří odpovídají na prorokovo navštívení svojí vírou. Ježíš nejdříve povolává Petra k lovu ryb, protože v této profesi byl Petr zkušený a znalý. A potom jej povolává ke službě, mnohem obtížnější, neboť kdo se osvědčí v malé věci, může se odvážit k věcem velkým. Petrova práce byla povýšena na práci v oblasti duchovní. Lidé potřebují jíst, takže tato práce je nutná, ale může mít hlubší smysl, než jen ukojit potřeby lidského těla. Ježíš nejdříve Petrovi ukázal, že Bůh je nad vším, i nad běžným zaměstnáním. Ukázal mu, že s tímto postojem je potřeba takto přistupovat ke každé práci. Dal Petrovi možnost prožít Krista ve své práci, aby potom Petr dokázal přijmout své poslání duchovní. T. Špidlík říká, že „Bůh nejdříve člověka povolá a pak mu zaručí, že s ním bude a dá to, co k tomu bude nutné.“ 104 V tomto příběhu o zázračném rybolovu je pro nás Petr vzorem člověka víry, poslušnosti a důvěry. Ať děláme cokoliv, cíl naší každodenní činnosti je Kristus, služba jemu a kvůli němu. 105

4.2 Vzkříšení mládence v Naimu (Lk 7,11-17) 11

Potom se odebral do jednoho města – jmenovalo se Naim. Šli s ním jeho

učedníci a velký zástup.

12

Když se přiblížil k městské bráně, právě vynášeli

mrtvého; byl to jediný syn a jeho matka byla vdova. Z města ji doprovázel velký zástup.

13

Kdy ž ji Pán uviděl, by lo mu jí líto a řekl jí: „Neplač!“

14

Přistoupil

k márám a dotkl se jich. Ti, kdo je nesli, se zastavili. Řekl: „Mládenče, pravím ti,

103

Srov. GREEN, J. B., The Gospel of Luke. Grand Rapids (USA) a Cambridge (UK): William B. Eerdmans Publishing Company, 1997, s. 232. 104

ŠPIDLÍK, T., Liturgické meditace na feriální evangelia II. Olomouc: Refugium VelehradRoma, 2006, s. 262. 105

Srov. GOODING, D., Lukášovo evangelium. Praha: Návrat domů, 1994, s. 85.

52

vstaň!“

15

Mrtvý se posadil a začal mluvit. Ježíš ho vrátil jeho matce.

16

Všech

se zmocnila bázeň, velebili Boha a říkali: „Veliký prorok povstal mezi námi“ a „Bůh navštívil svůj lid!“

17

Tato zpráva o něm se roznesla po celém Judsku

i po celém okolí.

Nyní

se

budeme

zabývat

zázrakem

vzkříšení

syna

naimské

vdovy

(7,11-17). Při vymezení textu i exegezi vycházíme z překladu textu Nového zákona, který je používán v českých liturgických knihách. 106 Stejné vymezení textu nalezneme i v dalších překladech Nového zákona 107 a komentářích 108. V knize Česká synopse evangelií 109 není již dále rozdělen na více částí a při pohledu na tuto perikopu je evidentní, že tvoří jeden celek. Přesto například L. Johnson jej ve své knize Evangelium podle Lukáše spojuje s textem předcházejícím, který se týká jiného zázraku (Lk 7,1-10), v jeden celek. 110

4.2.1 Okolnosti uskutečnění zázraku, kontext Textu o vzkříšení mládence v Naimu bezprostředně předchází perikopa zázraku o uzdravení setníkova služebníka (7,1-10). Tento text má paralelu v Matoušově evangeliu (8,5-13). Oba tyto zázraky jsou součástí tzv. „malé vsuvky“: 6,20-8,3. Jde o text, o jehož původu nevíme nic konkrétního jenž je připisován

evangelistu

je pravděpodobné,

že

tuto

Lukáši

jako

látku

poznal

jeho

vlastní

v podobě

ústní

látka. nebo

Přitom možná

i v písemné tradici. Může se také částečně jednat o texty, které obsahuje

106

Nový zákon. Text užívaný v českých liturgických knihách přeložený z řečtiny se stálým zřetelem k Nové Vulgátě. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, 871 s. 107

Například v: Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih): podle ekumenického vydání z roku 1985. Praha: Zvon, 1991, 283 s. 108

Například v: MŰLLER, P.-G., Evangelium sv. Lukáše. Malý stuttgartský komentář. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 1998, s. 76-77. 109

BEDŘICH, S., SVOBODA, cyrilometodějská, 1995, s. 30.

P.,

Česká

110

synopse

evangelií.

Olomouc:

Matice

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra Pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 137-138.

53

pramen Q, s tím, že Matouš tyto nepřevzal. 111 Jestliže text uzdravení syna naimské vdovy nemá paralelu v evangeliích, můžeme ji nalézt v 1 Kr 17,1724. Zde se dočítáme, že prorok Eliáš křísí dítě vdovy ve městě Sareptě. Lukáš přebírá některé prvky. Například: v obou případech jde o syna vdovy. Jiná podobnost spočívá ve formulaci věty o tom, že Eliáš i Ježíš vzkříšeného syna navrací matce. V následující perikopě (7,18-35) se Lukáš vrací k látce z pramene Q, která pojednává o Janu Křtiteli. K úvaze, že text byl původně součástí pramene Q, nás vede skutečnost, že u evangelisty Matouše nalézáme tentýž text (11,2-19), nikoli však u Marka. Při zařazení příběhu do kontextu celého evangelia vidíme, že je umístěn ke konci jeho první hlavní části, která pojednává o Ježíšově působení v Galileji a Judsku. Jde o narativní část věnovanou Ježíšovu veřejnému působení, která následuje po významném celku tzv. „kázání na rovině“ (6,20-49).

4.2.2 Uspořádání perikopy v. 11: příchod Ježíše do města Naim v. 12-13: setkání Ježíše s pohřebním průvodem u městské brány v. 14-15: Ježíš křísí syna vdovy v. 16: přítomný zástup velebí Boha v. 17: závěr – zpráva se šíří v Judsku a okolí

4.2.3 Výklad zázraku Potom se odebral do jednoho města: Vidíme zde změnu místa, přesun, pohyb z místa na místo. Použitím příslovce potom 112 nejde autorovi o přesné časové určení, ale je to způsob propojení děje jednotlivých perikop. V evangeliích se často setkáváme s tím, že není vyjádřen podmět – Ježíš. Autor chápal své evangelium jako souvislý text, takže adresáti věděli,

111

Srov. MŰLLER, P.-G., Evangelium sv. Lukáše. Malý stuttgartský komentář. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 1998, s. 15-16. 112

V ekumenickém překladu (Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih): podle ekumenického vydání z roku 1985. Praha: Zvon, 1991.) se uvádí mo žnost př ek ladu : př íštího dn e j ako v ar ian ty, pro to že rů zn é rukop isy ma j í r ůzn á z něn í.

54

že se hovoří o Ježíši. Zvlášť v Lukášově evangeliu je významný motiv cesty. Jak bylo dříve řečeno, je Lukášovo evangelium jedinečné svým vyprávěním o cestě (9,51-19,27). Ježíš je ten, který je na cestě, ovšem zatím Galilejí. Teprve ve verši 9,51 dochází k jakémusi ‚zacílení‘ Ježíše na jeho cestě směrem do Jeruzaléma. jmenovalo se Naim: Název zřejmě pochází z hebrejštiny, které znamená příjemný. Jednalo se o město v Galileji vzdálené asi 8 km od Nazareta jihovýchodním směrem. Nyní je v těchto místech malá vesnice Nein. 113 Šli s ním jeho učedníci a velký zástup. Opět zde autor popisuje situaci, která se děje v pohybu. Dále můžeme říct, že záměrně vyčleňuje skupinu učedníků z množství lidu, které šlo za ním, aby zdůraznil jejich význam, protože především jim je určeno Ježíšovo vyučování. Už samotný fakt, že za Ježíšem jde dav lidí od počátku jeho veřejné činnosti, Lukáš uvádí na mnoha místech evangelia, např. 4, 42; 5,1.3.15.19. 114 Když se přiblížil k městské bráně, právě vynášeli mrtvého: Židovské hřbitovy se nacházely za městskými hradbami. Východně od současné vesnice Nein se nachází dosud hroby vytesané do skály, takže lze usoudit, že pohřební průvod tam směřoval, když se potkal s Ježíšem a jeho učedníky. Byl to jediný syn a jeho matka byla vdova. Tato věta je dostatečně popisná, abychom pochopili, co chtěl Lukáš vyjádřit. Jednak se nám tu zřetelně vyjevuje předobraz Lukášova příběhu (1 Kr 17,20: prorok Eliáš se modlí k Hospodinu za vdovu a jejího mrtvého syna). Ale slovy jediný syn odkazuje zároveň na sociální aspekt situace, ve které se vdova nalézá po synově smrti. Děj se odehrává ve společnosti, kde pouze muži pracují a finančně zajišťují celou rodinu. V případě, že zemřou všichni mužští potomci, vdova má možnost se vrátit ke svým rodičům, což může být problém (rodiče už nežijí nebo nejsou schopni ji uživit). Žena v té době nemohla vlastnit majetek, přitom majetek po posledním muži v rodině přecházel

113

Srov. NOVOTNÝ, A., Biblický slovník. A-P. Praha: Kalich, Česká biblická společnost, 1992, s. 463. PAYNE, D. F., „Naim“ in Nový biblický slovník. Ed. J. D. Douglas. Praha: Návrat domů, 1996, s. 646-647. 114

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra Pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 139.

55

na širší rodinu. Postavení vdovy bylo velmi obtížné, a proto se už 24. kapitola Deuteronomia

věnuje

sociálnímu

zajištění

potřebných,

včetně

vdov

(Dt 24,17-21). Lukáš vlastně touto větou říká, že tato vdova měla už jen jediného syna, který se o ni mohl postarat, aby neupadla do úplné chudoby. 115 Po přečtení následující věty: Z města ji doprovázel velký zástup.: si můžeme položit otázku, jak to, že tuto vdovu, doprovází veliký dav? Odpověď jistě souvisí s židovskou tradicí, ale u Lukáše má význam hlubší. S Ježíšem k městu přichází zástup lidu, který byl již svědkem jeho dřívějších zázraků a tím, že Lukáš říká, že z města Naim právě vychází velký zástup, vlastně umocňuje množství svědků, kteří budou přihlížet dalšímu z Ježíšových zázraků. Oproti epizodě o uzdravení setníkova služebníka (7,1-10) dochází ke gradaci moci, kterou Ježíš působí (od uzdravení k vzkříšení). Když

ji

Pán

uviděl:

Lukáš

používá

toto

oslovení

Ježíše

často

a ve významu, jak je uvedeno v kapitole 2.6. této práce. Sloveso uviděl vyjadřuje osobní náklonnost ke člověku, navázání kontaktu s vdovou 116 a projev zájmu a účasti. bylo mu jí líto: Mezi evangelisty Lukáš nejlépe umí vyjádřit pocity. Čtenář potom může lépe vnímat veliké Boží milosrdenství, o kterém jsou tato slova. a řekl jí: „Neplač!“: Slovo útěchy zvýrazněné přímou řečí (srov. 8,52). Přistoupil k márám a dotkl se jich.: Máry jsou nosítka, na kterých se odnášelo tělo mrtvého ke hrobu. Sloveso dotkl se podobně jako uviděl je projevem osobní účasti na žalu vdovy, kterou oslovil. Použití těchto sloves je dokladem práce stylisty Lukáše, který takto ve svém evangeliu zachycuje drobné detaily. Sloveso dotkl se vyjadřuje zároveň jemný pokyn, neboť: Ti, kdo je nesli, se zastavili. Dostáváme se k jádru perikopy. Řekl: „Mládenče, pravím ti, vstaň!“ Ježíš působí zázrak slovem, které má moc. Lukáš použil ke zvýraznění významu Ježíšova slova přímé řeči ve větě přikazovací. Z oslovení se pak

115

Podrobnosti v: RYŠKOVÁ, M., Každodenní život ve starověku v Palestině, [online], 7 s., dostupné z: http://ktf.cuni.cz/~ryskova. 116

Srov. MŰLLER, P.-G., Evangelium sv. Lukáše. Malý stuttgartský komentář. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 1998, s. 76.

56

dozvídáme, že již nešlo o dítě, což jen doplňuje komentář k závažnosti ztráty mužského potomka. Mládenec byl už schopen svoji matku zabezpečit po hmotné stránce. Sloveso vstát (egeiró) je použito také, když Ježíš uzdravuje chromého (5,23-24) a člověka s ochrnulou rukou (6,8). Tato uzdravení jsou pak podkladem pro výrok v 7,22: mrtví vstávají, chromí chodí. 117 Mrtvý se posadil a začal mluvit. Lukáš použil slov, která si svým významem protiřečí: mrtvý x sedí a hovoří, aby zdůraznil velikost zázraku, který Ježíš způsobil. Vždyť co může většího než Boží láska a milosrdenství a co působivějšího pro přihlížející dav než oživlá mrtvola? Zároveň nás nesmí zaskočit, že si na márách mohl sednout, protože tehdy se nepohřbívalo v rakvích, ale těla byla zabalena do velkého kusu plátna (prostěradla) a rouškou měla mrtvola podvázanou bradu. Tělo se pak ukládalo do hrobu, který byl vytesán ve skále. 118 Ježíš ho vrátil jeho matce.: V podstatě doslovně převzato z 1 Kr 17,23. 119 Lukáš tuto větu použil jen s rozdílem, že uvedl podmět. Věta je tedy jednotným celkem vloženým do textu. Všech se zmocnila bázeň a velebili Boha: Slovo bázeň ve Starém i Novém zákoně nikdy neznamenala strach ve smyslu, jak jej chápeme my. Jde o uvědomění si toho, že Bůh Izraele je tak nesmírně veliký, že přesahuje člověka. Toto „uvědomění“ se projevuje klaněním a velebením Boha. Cílem je prohloubit víru a důvěru člověka v Boha. 120 Nyní následují dva výroky přihlížejícího davu: ‚Veliký prorok povstal mezi námi‘ a ‚Bůh navštívil svůj lid!‘. 121 Zde opět můžeme vysledovat

117

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra Pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 139. 118

Podrobněji v poznámkách k ; Mt 27,60, Lk 23,53 a Jan 20,6-7 v: Nový zákon. Text užívaný v českých liturgických knihách přeložený z řečtiny se stálým zřetelem k Nové Vulgátě. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 113, 271, 353. 119

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra Pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 139. 120

Podrobnosti v: AUVRAY, P., GRELOT, P., „Bázeň Boží“ in Slovník biblické teologie. Ed. X. LÉON-DUFOUR.Velehrad: Křesťanská akademie Řím, 1991, s. 20-21. 121

Srov. BROŽ, J., Evangelium podle sv. Lukáše, [online], s. 11, dostupné z: www.ktf.cuni.cz.

57

podobnost s příběhem v 1 Kr 17,17-24, kde se hovoří o proroku Eliášovi. Výroky o Ježíši říkají, že je veliký prorok a Bůh jej posílá, aby skrze něj navštívil svůj lid. Tento výrok hovoří o splnění Zachariášova proroctví (1,68). 122 Šestnáctý verš přináší sdělení, které je pro Lukáše typické. Po slovech o zázraku následuje text o reakci přihlížejícího lidu, který poznává starost Boha o něj, kterou jim zjevuje skrze zázračné činy. Ty působí prohloubení víry v Boha a v jeho starost o každého člověka v jeho údělu. 123 Perikopu uzavírá zpráva o šíření zvěsti o Ježíši, a to nejen v Judsku, 124 ale také do okolí. Tedy Ježíš prochází sice jen malé území vzhledem k velikosti světa, ale jeho poselství se bude šířit bez jakéhokoliv omezení do celého světa.

4.2.4 Poselství zázraku V 7. a 8. kapitole klade autor evangelia důraz na spásu. Ježíš byl poslán, aby zachraňoval. Jednotlivé příběhy, které Lukáš pečlivě vybral, uspořádal v reprezentativní vzorek Ježíšovy spásné činnosti. Bůh Otec posílá doprostřed vyvoleného národa svého Syna, aby skrze něj poznal Boží milosrdenství. Tedy, že Bůh svůj lid neopouští, je v jeho středu. Ježíš křísí syna vdovy ze smrti k pozemskému životu mocí, která je mu dána od Boha, aby se lid obrátil k Bohu. Zázrak vzkříšení, který se stal u Naimu, je jakýsi přeobraz Ježíšova vzkříšení. Ježíšovo vzkříšení je ale jiné dimenze, protože už má podíl na vzkříšení mrtvých na konci věků. 125 Prostá slova „vrátil ho matce“ nám říkají velikou věc. Ježíš si nekladl podmínky, nevystavil účet za to,

122

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra Pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 140. 123

Srov. KAHL, W., New Testament Miracle Stories in their Religious-Historical Stetting. Göttingen: Vandenhoeck und Ruprecht, 1994, s. 227. 124

Lukáš na mnoha místech evangelia užívá výraz Judsko pro označení celé Palestiny (např. 1,5; 6,17; 7,17; 23,5). Srov. Nový zákon. Text užívaný v českých liturgických knihách přeložený z řečtiny se stálým zřetelem k Nové Vulgátě. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 195. 125

Srov. BROŽ, J., Evangelium podle sv. Lukáše, [online], s. 9, dostupné z: www.ktf.cuni.cz.

58

co učinil. Dal život jejímu synu jako nezasloužený a nepodmíněný dar, protože Bůh je nadevše milosrdný. Lukáš tímto příběhem v podstatě vysvětlit základní podmínku spásy: spása člověka je možná pouze skrze víru v Ježíše. Kdo v něj uvěří, bude mít věčný život u Otce. Ježíšovým posláním zde na zemi je kázat o Božím království a koná mocné činy, aby jej lidé poznali a pochopili, že spása přichází skrze víru, ale ne ledajakou, ale víru v Ježíše Krista. Krásnou dimenzi chápání tohoto zázraku nám nabízí k promýšlení Tomáš Špidlík. Tedy, že Ježíš vzkřísil syna, aby se mohl s matkou znovu setkal. „Setkání s Ježíšem je předzvěst setkání mezi lidmi.“ Při vzkříšení z mrtvých se setkáme s Ježíšem, ale také se setkáme

všichni

lidé

spolu,

a

toto

setkání

pak

bude

„věčné

a nerozlučitelné“. 126

4.3 Vyhnání zlých duchů z Marie Magalské (8,1-3) 1

Potom chodil od města k městu, od vesnice k vesnici a kázal a hlásal radostnou

zvěst o Božím království. Bylo s ním Dvanáct (apoštolů) 2 a některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, z které vyšlo sedm zlých duchů,

3

dále Jana, manželka Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnoho

jiných, které se o ně staraly ze svého majetku.

4.3.1 Okolnosti uskutečnění zázraku, kontext Dalším zázrakem je vlastně jen zmínka o vyhnání zlých duchů z Marie Magdaleny. Tyto tři verše jsou závěrem tzv. „malé vsuvky“, tedy vlastní Lukášovy látky, kterou zařazuje za verše převzaté z Markova evangelia (za Mk 3,12). Také tento zázrak Lukáš zařadil do první hlavní části evangelia, která je věnována Ježíšově kazatelské a divotvorné činnosti (4,14-9.50). Text se nám jeví jako samostatný celek v rámci osmé kapitoly. Klidně by jej šlo sloučit s předchozími perikopami. Mohli bychom říct, že se jedná o jakési shrnutí dosavadního průběhu (Ježíš putuje Galilejí, hlásá radostnou zvěst v doprovodu apoštolů a skupiny žen). Nejblíže předcházející perikopy věnuje

126

ŠPIDLÍK, T., Liturgické meditace na feriální evangelia II. Olomouc, Refugium: VelehradRoma, 2006, s. 279-280.

59

Lukáš tématu setkávání Ježíše s hříšníky. Ve farizeově domě se odehrává epizoda se ženou, která Ježíši natírá nohy drahocenným olejem a utírá je vlastními vlasy (srov. Lk 7,36-50). Ježíš je ten, který odpouští hříchy, dává lidem spásu. Tady se projevuje Lukáš jako redaktor, jako spisovatel díla, které má určitý program. Nejdříve věnuje prostor konkrétním příkladům Ježíšovy činnosti. A než přejde k odlišnému způsobu psaní (v tomto případě následuje specifický, biblisty vymezený literární druh – podobenství), použije shrnutí. Navozuje tak u čtenáře dojem, že se jedná o něco, co se děje běžně, opakovaně. Shrnutí je jakýmsi spojovacím článkem mezi odlišnými příběhy, ale i způsoby jednání a vyjadřování jednotlivých postav. Shrnutí je uzlem v textu zahrnujícím v sobě výpověď nejen o minulosti, ale i přítomnosti a budoucnosti. Toto shrnutí je úvodem osmé kapitoly. Pro čtenáře pak není těžké udržet v povědomí souvislosti celého složitého makrotextu evangelia. Ve čtvrtém verši osmé kapitoly se Lukáš navrací ke své předloze, kterou má v Markově evangeliu (4,1-25). Podobně jako Matouš (srov. 13,1-23) přebírá podobenství o rozsévači, kde můžeme vysledovat jeho vlastní redakční úpravy. My se však budeme nyní zabývat třemi verši, které mimo jiné hovoří o zázraku, který Ježíš učinil na Marii z Magdaly.

4.3.2 Uspořádání perikopy v. 1: Ježíš káže a hlásá radostnou zvěst po kraji v. 2: zmínka o uzdravení Marie Magdalské v. 3: další ženy v Ježíšově doprovodu

4.3.3 Výklad zázraku Potom chodil: Podmět Ježíš není vyjádřen, protože text plynule navazuje na předcházející. Ježíš po epizodě ve farizeově domě opět vyráží na cesty. od města k městu, od vesnice k vesnici: Těmito slovy nám Lukáš sděluje, že Ježíš hlásal radostnou zvěst všude kam přišel a že se jedná o rozsáhlé území Ježíšova působení.

60

a kázal a hlásal radostnou zvěst o Božím království: Především je zde vyjádřen předmět Ježíšovy kazatelské činnosti. Spojení nalezneme u Lukáše ještě v 4,18.43-44. Lukáš jím „definuje Ježíšovo prorocké poslání a zasazuje do souvislostí podobenství o rozsévači“ 127. Hlásání radostné zvěsti je jedním z hlavních témat celého Lukášova evangelia. O použití sledu sloves kázal a hlásal můžeme říct, že vzniká určitý pleonasmus, ovšem zde nejde o stylistický nedostatek. Působí zde jako prostředek k zesílení významu sdělení. Výraz Boží království se u Lukáše vyskytuje poměrně často (např. také v 9,2.11; 17,20.21). Ježíš ohlašuje radostnou zvěst o Božím království, které skrze něj přichází na tento svět. Zázraky, které Ježíš koná, jsou viditelnými znameními a pomáhají pochopit jeho význam. 128 bylo s ním Dvanáct (apoštolů): Jde o neměnící se skupinu osob, kterou Ježíš nazval apoštoly (jediný Lukáš tímto výrazem výslovně označuje tuto skupinu učedníků v 6,13). Jejich jména nalezneme u Lukáše v 6,14-16. 129 a některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Jako první věc se dozvídáme, že Ježíše doprovázely vedle jeho nejbližších učedníků také ženy. Dále se dozvídáme, že jde o ženy, které Ježíš uzdravil, ony se potom z vděčnosti připojily k Ježíši. 130 Od zlých duchů a nemocí: je odvolávkou na verš 7,21. Lukáš spojuje uzdravení fyzické a „duchovní“. 131 Některé jsou tady jmenovány: Marie, zvaná Magdalská: Marie: řecká podoba hebrejského jména Mirjam. Etymologie slova je však nejistá a může znamenat např. kapka moře, hořkost moře, milovaná. 132 Jméno

127

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra Pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 151. 128

Srov. SPICQ, C., GRELOT, P., „Království“ in Slovník biblické teologie. Ed. X. LÉONDUFOUR. Velehrad: Křesťanská akademie Řím, 1991, s. 183-188. 129

O používání výrazu „apoštol“ v Novém zákoně pojednává podrobně článek: TICHÝ, L., Pojem „apoštol“ v Novém zákoně. Studia theologica, 2002, roč. 4, č. 2, s. 1-10. 130

Srov. MŰLLER, P.-G., Evangelium sv. Lukáše. Malý stuttgartský komentář. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 1998, s. 80. 131

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra Pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 143. 132

Více k výrazu nalezneme v: HELLER, J., Výkladový slovník biblických jmen. Praha: Advent-Orion; Vyšehrad, 2003, s. 299-300.

61

Magdalská je odvozeno od názvu města Magdala, které se nachází někde na břehu Genezaretského jezera. Název je odvozen z hebrejského slova, které překládáme jako věž. 133 O Marii Lukáš nikde neříká, že byla dříve ženou nemravnou, ani ji nelze ztotožňovat s hříšnou ženou v 7:36-50. Marie je zde bezpochybně zmiňována proto, že bude později svědkem Ježíšova vzkříšení (24,10). 134 V ostatních evangeliích je Marie uváděna na těchto místech: Mk 15,40-41; 15,47; 16,1-2.9-11; Mt 27,56.61; 28,1;

Jan 19,25; 20,1-2.18). 135

Dozvídáme se, že Marie byla jednou z žen, které doprovázely Ježíše z Galileje. Marii vidíme pod křížem při Ježíšově ukřižování. Přihlíží uložení Ježíšova těla do hrobu a je svědkem jeho vzkříšení. Ve 20. kapitole Janově evangeliu je přímo popsáno, jak se Marii Ježíš zjevil a poslal ji zvěstovat tuto zprávu učedníkům. 136 z které vyšlo sedm zlých duchů: číslo sedm v židovské symbolice vyjadřuje plnost. Což zde vyjadřuje, že Marii ovládalo mnoho zlých duchů. V Novém zákoně patří vymítání zlých duchů (exorcismy) ke službám jako uzdravování nemocných, očišťování malomocných (např. Lk 9,1). Člověk posedlý démonem byl považován za nemocného. Přičemž nemoc nebyla trestem za hřích, ale člověk byl spoután zlými silami nezávisle na své vůli. dále Jana, manželka Herodova správce Chuzy: O Janě se zde píše v souvislosti s jejím manželem Chuzou, o kterém víme, že byl Herodův správce. Jana je znovu zmíněna v 24,10. 137 Jak významná je pozice jejího muže? Někteří v této zmínce vidí důkaz, že Ježíše podporovali majetní lidé. Ale to vyvolává další otázky: Opustila Jana svého manžela pro potulného učitele?

Natrvalo?

Dočasně?

Měla

i

nadále

přístup

k

majetku?

To je komplikující faktor. Jako Chuzova žena sdílela jeho sociální postavení

133

Tamtéž, s. 525.

134

Srov. GREEN, J. B., The Gospel of Luke. Grand Rapids (USA) a Cambridge (UK): William B. Eerdmans Publishing Company, 1997, s. 320. 135

MAT, P., Marie Magdalská I., [online] dostupné z: http://www.myty.info.

136

SMALLEY, S. S., „Marie“ in Nový biblický slovník. Ed. J. D. Douglas. Praha: Návrat domů, 1996, s. 585-586. 137

FITZMYER, J. A., The Gospel according to Luke (I-IX). New York: Doubleday, 1979,

s. 698.

62

správce v Herodově domácnosti, které bylo opravdu vysoké, leč poněkud nejisté. Takže Jana nemá závidění hodné postavení a zároveň ani její přítomnost mezi těmi, kteří následují Ježíše, není bez potíží vnímána jako potencionální zdroj jejich legitimity. Naopak, její status je neurčitý, mezi jejími lidmi nejistý. Zrovna tak jako mnoho faktorů může způsobit opuštění jednoho ze společensky opomíjených postavení starověku v Palestině, tak Jana dobře zapadá mezi ostatní, kteří nacházejí spřízněnost v komunitě formované kolem Ježíše. 138 Herodes: Tento měl přízvisko Antipas (řecké jméno znamenající podobný otci). 139 Narodil se asi roku 20 př. Kr. Herodovi Velikému a Samařance Maltaké. Po smrti svého otce (4. po Kr.) se stal vládcem v Galileji a Perei a vládl až do roku 39 po Kr. Byl tedy vládcem za Ježíšova života (Lk 23,7). Ježíš o něm hovoří jako o „lišce“ (Lk 13,31-32). Na popud své druhé ženy Herodias nechal Janu Křtiteli useknout hlavu (Mt 14,3n.; Lk 3,19). Herodovi tato vražda zůstává na paměti celý život (Mk 6,14-16; Mt 14,1n.; Lk 9,7-9). Ježíše pronásledoval a vysmíval se mu (Lk 13,31; 23,8-12; Sk 4,27). Ježíš varuje před kvasem Herodovým, tedy před náboženskou lehkomyslností a povrchností, kterou se vyznačoval Herodův dvůr. Zemřel spolu se svojí ženou ve vyhnanství po nevydařeném pokusu získat titul krále u římského císaře Kaliguly. 140 Zuzana: Lukáš zmiňuje Zuzanu, ale neříká o ní nic více, než že ji uvedením jména odlišuje od mnoha jiných, 141 které se o ně staraly ze svého majetku:

Použitím

imperfekta

slovesa

diakoneó,

které

Lukáš

používá

ve smyslu „obsluhovat u stolu“ nebo „dohlížet na pohostinství“ (srov. Lk 4,39; 10,40; 12,37; 17,8; Sk 6,2), je kladen důraz i na majetek (jako

138

Srov. GREEN, J. B., The Gospel of Luke. Grand Rapids (USA) a Cambridge (UK): William B. Eerdmans Publishing Company, 1997, s. 320-321. 139

HELLER, J., Výkladový slovník biblických jmen. Praha: Advent-Orion; Vyšehrad, 2003, s.

494. 140

Srov. NOVOTNÝ, A., Biblický slovník. A-P. Praha: Kalich, Česká biblická společnost, 1992, s. 204. 141

Srov. GREEN, J. B., The Gospel of Luke. Grand Rapids (USA) a Cambridge (UK): William B. Eerdmans Publishing Company, 1997, s. 321. DONAHUE, J. R., HARRINGTON, D. J., Evangelium podle Marka. Sacra pagina 2. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2006, s. 206-207.

63

v 11,21; 12,15.33.44; 16,1.14; 19,8; Sk 4,32.34.37; 5,4). Tyto ženy tedy podporovaly Ježíše a apoštoly finančně. 142

4.3.4 Poselství zázraku Tři verše v úvodu osmé kapitoly se zdají být stručné. Vždyť jde o shrnutí, které

odpovídá

redakční

práci

autora.

Z toho

automaticky

vyplývá,

že výpověď bude velmi bohatá. Lukáš zdůrazňuje význam těchto žen tím, že uvádí jejich jména. Lukáš, věnující velkou pozornost ženám, nezapomíná ani zde naznačit určitým způsobem kontroverzní téma: ženy v novém světle. Pojďme se podívat, co nám evangelista v těchto několika řádcích chce sdělit. Ježíš je poutníkem, který hlásá radostnou zvěst o Božím království. Doprovází jej apoštolé a ženy, které Ježíš povolává k následování z různých prostředí a „provozně“ zabezpečují celé společenství. Marie Magdalská slouží po vyhnání sedmi démonů. Jana, jako žena Herodova správce Chuzy, svědčí o tom, že se Ježíšova zvěst dostala do paláce. Když tyto a další ženy uvěřily, daly své síly a prostředky k dispozici službě Ježíši, aby mohl pokračovat ve své činnosti. Je to důležité sdělení, protože pasáž objasňuje, že Ježíšovu činnost podporovali muži i ženy napříč všemi společenskými vrstvami. Hlavním

tématem

textu

je

vyjádření

základního

charakteru

služby

v odpovědi na Boží milosrdenství. Ti, kdo se přidávají ke komunitě, nejsou jen přihlížejícími. Spíše užívají jejích darů a útočiště ve službě Ježíši. Není důležité, zda byl někdo osvobozen z moci démonů nebo přišel z královského dvora, každý může efektivně sloužit. Klíčovou rolí se tak stává část služby těchto žen, které slouží ostatním v komunitě. Texty jako tento reagují na skutečnost role žen v 1. st. po Kr., která byla naprosto odlišná. Ženy byly považovány za majetek, tedy na úrovni otroků a dětí. Byly považovány i za duševně méněcenné, což je uvolňovalo od mnohých povinností plynoucích ze Zákona, a samozřejmě se nemohly

142

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra Pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 152.

64

podílet na službě v synagogách. Ježíš dává ženě důstojnost, staví ji na stejnou úroveň muži. Jsou Ježíšem povolány ke službě a svědectví o Ježíši. Pohled na ženy dnes je jiný než v 1. století. Ženy mají přístup ke vzdělání a zastávají mnoho mužských rolí a funkcí. Ve světle mnoha rozdílů, které církev stále zdůrazňuje, tento text klade mnoho otázek, jestli žena může v církvi dělat opravdu vše, včetně duchovní služby a dalších oficiálních služeb – které jsou vymezeny Novým zákonem mužům. Ve středu debaty o roli žen v církve nesmíme zapomenout, že všichni jsme povoláni sloužit Pánu ve službě druhému. Jeden z velkých nežádoucích jevů v diskusi o roli žen v církve se soustřeďuje na moc. Což je podmíněno více kulturními faktory než požadavky na službu, o které čteme v Písmu. I kdyby texty přisuzovaly hlavní úlohu mužům, tak jen aby to vedlo k cíli sloužit, nikoliv k bezcitnému využívání moci (srov. např. Ef 5,23-33). Pokud hovoříme o službě a financování, je potřeba se vyhnout dvěma extrémům. Ve službě můžeme vidět jen důvod pro dávání peněz na krytí potřeb. Ale služba bez srdce, i když dobře financovaná, není službou v Božích očích. I když má člověk k dispozici to nejlepší vybavení, výstavné prostory atd., stejně by jeho služba nebyla tou pravou službou, pokud se jí člověk neodevzdá beze zbytku. Dávat peníze na službu a platit druhé, aby pracovali v církvi, to není služba v Božím světle. Opačná chyba spočívá v tvrzení, že prostředky nejsou podstatné a že je lépe o nich nehovořit. Pasáže, kde Ježíš hovoří o vdovině haléři (Lk 21,1-4) a sv. Pavel o majetku (1 Kor 16,1-4; 2 Kor 8,9), ukazují, že peníze jsou důležitý aspekt pastorační služby. Každý, kdo přijímá, je povinen oplácet (1 Kor 9,11). Mimoto se často setkáváme s názorem na službu v tomto smyslu: Já očekávám to nejlepší pro moji rodinu, ale kněz, ať si žije jen ze svého naprostého spolehnutí se na Boha. Ani jeden z těchto

názorů

nevychází

z Písma.

Jedním

z důvodů

úspěšnosti

Ježíše

a Dvanácti je právě skutečnost, že jeho stoupenci – i takové ženy – se odevzdali jim sloužit. 143

143

Srov. BOCK, D. L., The NIV application commentary: Luke. Grand Rapids: Zondervan, 1996, s. 220-226.

65

Marie Magdalská, ze které Ježíš vyhnal 7 démonů, Jana, Zuzana, uvěřily v Ježíše. Skrze tuto víru k nim přichází spása a jejich odpovědí je přijetí služby Ježíši, zvěstovateli Božího království. Jestliže je Lukáš zde zmiňuje, tak proto, aby mohl později navázat. Protože tyto ženy sehrají klíčovou roli v dalších událostech (budou přítomny Ježíšovy smrti a vzkříšení). A také zachycuje lid, který se připojuje k Ježíši a vznik společenství života a majetku, které je předobrazem společenství popsaného ve Skutcích (1,13-14; 2,41-47). 144

4.4 Uzdravení shrbené ženy (Lk 13,10-17) 10

V sobotu pak učil v jedné synagoze.

11

Právě tam byla žena už osmnáct let

posedlá duchem způsobujícím nemoc: byla celá ohnutá a vůbec se nemohla napřímit.

12

Jakmile ji Ježíš uviděl, zavolal ji k sobě a řekl jí: „Ženo, jsi zbavena

své nemoci“, 14

13

a vložil na ni ruce. Okamžitě se narovnala a velebila Boha.

Představený synagogy však těžce nesl, že Ježíš uzdravuje v sobotu; řekl

zástupu: „Je šest dní, kdy se má pracovat. V ty dny tedy přicházejte a nechávejte se uzdravovat,

a

ne

v den

sobotní!“

15

Pán

mu

však

odpověděl:

„Pokrytci!

Neodvazuje každý z vás v sobotu svého býka nebo osla od žlabu a nevede ho napojit?

16

A tato žena je přece Abrahámova dcera a satan ji měl spoutanou

plných osmnáct let; ta neměla být osvobozena od toho pouta v den sobotní?“ 17

Těmito slovy byli jeho všichni protivníci zahanbeni, ale celý zástup se radoval

nad všemi podivuhodnými činy, které on dělal.

4.4.1 Okolnosti uskutečnění zázraku, kontext Tímto zázrakem se posouváme do další části evangelia – Lukášova cestopisu, která začíná v 9,51 (končí 19,27). Ježíš obrací mysl k Jeruzalému jako k cíli své cesty. Brož tento dlouhý úsek ještě dále dělí na tři části, přičemž první vymezuje verši 9,51-13,21; tedy první a druhou zmínkou

144

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra Pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 154-155.

66

o Jeruzalému. 145 Lukáš programově skládá jednotlivé příběhy z Ježíšovy cesty do Jeruzaléma. Ježíš putuje krajem, věnuje se hlavně kazatelské činnosti. Můžeme si všimnout, že v takto vymezeném textu se vyskytuje pouze jedna zmínka o zázraku (11,14, který hovoří o vyhnání zlého ducha z němého člověka) a jediným šířeji opsaným zázrakem, kterým se budeme zabývat v této kapitole, je uzdravení shrbené ženy (13,10-17). Jedná se především o látku z pramene Logií, k níž připojuje autor vlastní látku. Zázraku těsně předchází Ježíšova slova o nutnosti pokání (13,1-5) a podobenství o fíkovníku, který dostává novou šanci, aby nebyl sťat. Poté, co Ježíš učí v synagoze, kde uzdraví ochrnutou ženu (13,10-17), následuje text o dvou podobenstvích (13,18-19: podobenství o hořčičném zrnku a 13,20-21: podobenství o kvasu). Tímto textem končí Brožem vymezená první část celku o cestě do Jeruzaléma. Po níž následuje redakční věta shrnující situaci, kdy Ježíš pokračuje v cestě, přičemž nepouští z paměti její cíl. V této druhé části se postupně odehrávají tři události ve farizeově domě (14,1-24: uzdravení člověka s vodnatelností, poučení o chování na hostině a podobenství o hostině). Ježíšovo vyučování, v 15. a 16. kapitole převažují opět v podobenství, např.: 15,8-10: o ztraceném penízku; 15,11-32: o marnotratném synu; 16,1-12: o vychytralém správci; 16,19-31: o boháči a Lazarovi. Lukáš pro tento cestopis vybírá, třídí a řadí jednotlivé příběhy, které jsou spíše jen příklady z Ježíšovy bohaté pozemské činnosti. Jedním z nich je i uzdravení shrbené ženy. 146

4.4.2 Uspořádání perikopy 147 v. 10: uvedení do scény – Ježíš učí v synagoze v. 11-13a: žena a Ježíš

145

Srov. BROŽ, J., Evangelium podle sv. Lukáše, [online], s. 1, dostupné z: www.ktf.cuni.cz. Dále rozděluje text 9,51-19,27, takto: od druhé do třetí zmínky o Jeruzalému (13,22-17,10) a poslední část cesty až do příchodu k Jeruzalému (17,11-19,27). 146

Srov. BROŽ, z: www.ktf.cuni.cz.

J.,

Evangelium

podle

147

sv.

Lukáše,

[online],

s.

11-15,

dostupné

Srov. O´TOOLE, R. F., Some Exegetical Reflections on Luke 13,10-17. Biblica, 1992, roč. 73, č. 1, s. 84-107.

67

v. 13: popis ženina postižení v.12-13a: Ježíš oslovuje ženu a uzdravuje ji v. 13b: žena se narovnává a velebí Boha v. 14-17: synagoga a Ježíš v. 14: Ježíš budí nevoli u představeného synagogy v. 15-16: Ježíš reaguje na slova představeného synagogy v. 17: dvojí účinek Ježíšových slov

4.4.3 Výklad textu V sobotu pak učil: Za nevyjádřeným podnětem se samozřejmě skrývá jméno Ježíšovo, patrné z předcházejícího textu. Sobota byla svatým dnem Izraelců a dnem pracovního odpočinku. Připomíná Hospodinovo odpočinutí po stvoření světa (Ex 20,11, srov. 2,2n.), vysvobození z Egypta (Dt 5,12-15), vydání manny na dva dny, což umožnilo sobotu světit (Ex 16,22-30) a smlouvu mezi Bohem a lidem (Ex 31,13.16nn; Lv 26,2; Ez 20,12.20). Pracovní klid byl velmi přísně dodržován. Postupně byly propracovány složité předpisy a sobota se stala nejvyšší povinností, formou sebezapření, které se Bohu líbí. Omezení se týkala také péče o nemocné (Jan 5,10nn). 148 Jiný pohled na sobotu se dočítáme u J. Franeka, který mimo jiné vysvětluje sobotu takto: Sobota vyjadřuje napodobení stavu prvního sabatu, o kterém se píše v Tóře. Šlo o stav harmonie, který nebyl narušený činností člověka a zároveň byl stavem odpočinku člověka, přírody i Boha. Sobota má připomínat stav bytí na počátku stvoření a zároveň očekávání budoucí harmonie. Ta je spojena s příchodem Mesiáše. Proto je sobota vazbou mezi minulostí a budoucností. 149 v jedné synagoze: Nedozvídáme se jméno synagogy, protože není důležité její konkrétní určení. Autor chtěl zdůraznit, že Ježíš kázal také v synagogách. Zajímavostí Lukášova scénáře je, že právě zde umisťuje první zmínku o kázání v synagoze. Obsah kázání zde není uveden, ale je nám znám z jeho

148

Podrobnosti v: NOVOTNÝ, A., Biblický slovník. R-Ž. Praha: Kalich, Česká biblická společnost, 1992, s. 935. 149

Více k tématu soboty z pohledu židovského autora: FRANEK, J., Judaizmuz: kniha o židovskéj kultúre, histórii a náboženstve. Bratislava: Archa, 1993, s. 47-52.

68

dřívějšího vyučování v Galileji. Ježíš tedy hlásá radostnou zvěst o Božím království. Ježíš je prezentován ve své charakteristické pozici a tím se naplňuje jeho poslání tady na zemi. 150 Synagoga: Je místo, kde se věřící shromažďují za účelem modlitby, studia Zákona a k řízení občanského zákona. Toto shromáždění řídili starší. Dohlíželi na kázeň a ukládali tresty. Hlavní úředník je představený synagogy. Další funkce, o kterých se zmiňuje ‚Nový biblický slovník‛, je funkce sluhy, který přinášel a odnášel svitky Písma ke čtení a zpět do schrány, vykonával tresty (bičování) a učit číst děti. 151 Synagoga vznikla v době babylonského zajetí jako náhrada chrámové služby.

V Ježíšově

době

byly

synagogy

v každé

palestinské

vesnici

a v Jeruzalémě se jich nacházelo asi 400. Škola sloužila také jako škola pro děti. 152 Právě tam byla žena už osmnáct let posedlá duchem způsobujícím nemoci: Vidíme tady tři aspekty. Z kontextu vyplývá, že žena byla přímo uvnitř synagogy (neboli nikde tento fakt není vyvrácen). Šlo o ženu jako takovou, která v této společnosti byla stavěna na okraj důležitosti. Zde šlo o ženu ještě trpící nemocí, 153 vidíme, že nikoho ubožejšího Lukáš opsat nemohl. A právě na tomto příkladu ukazuje novost Ježíšovy radostné zvěsti. Osmnáct let: Johnson vidí toto číslo jako symbol osmnácti lidí, kteří přišli o život při pádu věže Siloe. 154 Lukášovo rozhodnutí zmínit tento detail vyzdvihuje význam jejího uzdravení. 155 Posedlá duchem nemoci: Lukáš se k nemoci vyjádřil obecněji a příčinu jejího stavu přisoudil „zlému duchu“. Ale s přihlédnutím k verši 12 a 16

150

Srov. GREEN, J. B., The Gospel of Luke. Grand Rapids (USA) a Cambridge (UK): William B. Eerdmans Publishing Company, 1997, s. 521. 151

Srov. FEINBERG, C. L., „Synagoga“ in Nový biblický slovník. Ed. J. D. Douglas. Praha: Návrat domů, 1996, s. 990-991. 152

Více informací v: KROLL, G., Po stopách Ježíšových. Praha: ZVON, 1996, s. 142 -143.

153

Srov. BOCK, D. L., The NIV application commentary: Luke. Grand Rapids: Zondervan, 1996, s. 373. 154

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra Pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 231. 155

Srov. GREEN, J. B., The Gospel of Luke. Grand Rapids (USA) a Cambridge (UK): William B. Eerdmans Publishing Company, 1997, s. 521.

69

je třeba brát v úvahu, že Lukáš její zmrzačený stav chápe jako důsledek zajetí v satanově moci. Není důležité, jak přesně to Lukáš myslel. Podstatné je, že podtrhuje nerozlučnost fyzické nemoci a ďáblova vlivu, tedy vztah uzdravování a osvobození. byla celá ohnutá a vůbec se nemohla napřímit: Z lékařského hlediska měla tato žena vleklou spondylitis ankylopoietica (tj. Bechtěrevova nemoc). 156 Lukáš se však nemohl zabývat lékařskou diagnózou. Ve skutečnosti sloveso, které Lukáš používá při popisu symptomů ohnutí, shrbení vykresluje její fyzický zjev a slouží jako metafora jejího ponižujícího sociálního postavení. V tomto světle potom slova „Právě tam byla žena …“ a „…Ježíš ji uviděl.“ (v. 12) se stávají podstatnými, protože jsou předzvěstí zviditelnění osoby jinak společností neviděnou. 157 Jakmile ji Ježíš uviděl, zavolal ji k sobě: Lukáš staví Ježíše do středu pozornosti jako učitele lidu shromážděného v synagoze (v. 10). Ježíš nešel tedy ven za touto ženou, ale zve ji před tento shromážděný lid. Lukáš tak propojuje Ježíše s jádrem této scény. Pozvání této ženy z okraje společnosti, pak není bez vztahu k momentu uzdravení. Je to velmi významný symbol uzdravení uvnitř komunity. A řekl jí: „Ženo, jsi zbavena své nemoci“; a vložil na ni ruce: Lukášovo schéma je zřetelné. Výrok o uzdravení, moment doteku se objevují za sebou také na jiných místech evangelia (srov. 4,40; 5,13; 8,54). Že tak činí z Boží moci, je evidentní z přirozenosti jeho výroku: „jsi zbavena své nemoci“. Okamžitě se narovnala a velebila Boha: její odpověď je dvojí. Jednak se okamžitě napřímila, což dosvědčilo, že ji Ježíš uzdravil. Druhou odpovědí je, že bezprostředně velebila Boha, tedy rozpoznala, že skrze Ježíše uzdravuje Bůh (srov. 5,26) 158 Lukáš k popisu nemoci a uzdravení, osvobození používá literárně stejné schéma: žena je uzdravena z nemoci; uvolněna ze satanovy moci, která byla kořenem její nemoci; nyní je schopná okamžitě se narovnat.

156

KÁBRT, J., Lexicon medicum. Praha: Galén, 2004, s. 873.

157

Srov. GREEN, J. B., The Gospel of Luke. Grand Rapids (USA) a Cambridge (UK): William B. Eerdmans Publishing Company, 1997, s. 521. 158

Tamtéž, s. 221-222.

70

Představený synagogy: byl ten, který řídil bohoslužbu, nebyl však kněz. Zajišťoval čtení a vyučování Zákona. Zde plní roli podobnou zákoníků a farizeů, kteří se v Lukášově vyprávění objevují už dříve. Jejich úkolem je sledovat Ježíšovo chování a zajistit řádný průběh obřadů. však

těžce

nesl,

že

Ježíš

uzdravuje

v sobotu:

Ježíšův

přestupek

se dostává do středu pozornosti, když Lukáš opisuje vzbuzení nevole u představeného a v dalších slovech nepřímo Ježíše obviňuje. A řekl: „Je šest dní, kdy se má pracovat. A ty dny tedy přicházejte a nechávejte

se

uzdravovat

a

ne

v den

sobotní!“:

je

zajímavé,

že představený se obrací se slovy na přítomný lid, nikoli na Ježíše. Tímto veřejně vylučuje Ježíšovu autoritu jako učitele, ale sám pokračuje jako ten, který je oprávněn Písma vykládat. Opírá se přitom o slova Tóry (srov. Dt 5,13; Ex 20,9). Tím dává najevo svoji autoritu a přihlížející je nevnímají jen jako slova, ale, že „tak to má být činěno“, neboť je to Boží vůle. Nikdo sice asi nebude popírat tragedii nemoci té ženy, její zdravotní stav. Když je ale nemocná už 18 let a její stav není životohrožující, nemohlo by její uzdravení počkat na další den? V souladu s předpisy nemá právo této ženy nahradit právo soboty. 159 Pán: Ježíš je zde osloven titulem Pán, protože v dalším kontextu se hovoří o Božím království. Ježíš je král (srov. 19,38; 23,2-3.37-38.42.51; Sk 17,7). Jeho království je ale služba, ne vládnutí ostatním (Lk 22,24-27). Ježíš odmítá „nabídku“ moci a slávy všech království světa, klanění se satanu spíše než Bohu (srov. Lk 4,5-8). 160 mu však odpověděl: „Pokrytci! Neodvazuje každý z vás v sobotu svého býka

nebo

osla

od

žlabu

a

nevede

ho

napojit?“:

Ježíš

se

obrací

k představenému synagogy, přesto však v přímé řeči oslovuje širší okruh lidí (použitím množného čísla). Podle Dt 5,14 je v sobotu zakázána práce s býky

159

Srov. GREEN, J. B., The Gospel of Luke. Grand Rapids (USA) a Cambridge (UK): William B. Eerdmans Publishing Company, 1997, s. 523. 160

Srov. O´TOOLE, R. F., Some Exegetical Reflections on Luke 13,10-17. Biblica, 1992, roč. 73, č.1, s. 84-107.

71

a osly.

Podle

Dt

22,1-4

je zvednout, když upadne.

je

možné

pouze

hledat

ztracené

zvíře

nebo

161

A tato žena je přece Abrahámova dcera: Tato žena je prezentována jako jedna z osob za běžných okolností vyloučených ze sociálního styku a určitě nepatřila k těm, kterých si vážili pro jejich věrnost. Nyní je ale vyzdvižena Bohem jako dítě Abrahámovo ve smyslu tom, že je vhodným adresátem milosrdenství určeného Abrahámovi. Vidíme zde ostrý kontrast mezi tím, jak je prezentována a co přijala. Byla sehnutá v hanebné pozici, ovládána zlým duchem. To je dcera Abrahamova? Její pozice není čestná, ale skrze Ježíšovu moc

se

stává

plnohodnotným

členem

společenství.

Ona

a

další

děti

Abrahámovy v Lukášově vyprávění svědčí o tom, jak je naplňován Boží slib daný Abrahamovi. Tedy, že skrze Ježíšovu službu jsou mnozí uznáni jako děti Abrahama. 162 a satan ji měl spoutanou plných osmnáct let; ta neměla být osvobozena od tohoto pouta v den sobotní?“: Satan: Lukáš používá toto označení pro zlého ducha poprvé v 10,18 a dále, až do konce evangelia (např. 13,16; 22,3.31). 163 V textu se znovu opakuje délka nemoci. Lukáš chtěl patrně zdůraznit náročnost této nemoci spočívající také v její délce. Ve skutečnosti jde o nemoc nevyléčitelnou. Ke zdůraznění přispívá také použití přímé řeči. Ježíš vnímá sobotu jako pravý den k projevení spásného Božího záměru v uskutečnění takového zázraku. A především, má být legitimizován božský charakter Ježíšovy mise. Skrze osvobození a uzdravení chudé ženy nízkého společenského postavení se projevuje Boží nadvláda v přítomnosti. 164 Těmito slovy byli všichni jeho protivníci zahanbeni: Doslovný překlad výrazu

přeloženém

v našem

překladu

jako

„protivníci“

zní:

ti,

kdo

mu odporovali, a je určen také odpůrcům Ježíšových učedníků (21,15; srov. 161

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra Pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 231. 162

Srov. GREEN, J. B., The Gospel of Luke. Grand Rapids (USA) a Cambridge (UK): William B. Eerdmans Publishing Company, 1997, s. 525-6. 163

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra Pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 189. 164

Srov. GREEN, J. B., The Gospel of Luke. Grand Rapids (USA) a Cambridge (UK): William B. Eerdmans Publishing Company, 1997, s. 525.

72

2,34). 165 Právě představený se pokoušel zostudit Ježíše před veřejností v synagoze, ale nakonec to byl on, jehož autorita byla dotčena. 166 Je natolik svázán zákony, že se ani nemůže radovat z Božího milosrdenství, které se projevilo osvobozením této ženy. 167 Ale celý zástup se radoval nad všemi podivuhodnými činy, které on udělal: Lid shromážděný se raduje, protože Ježíš má autoritu. Lid rozpoznává v jeho podivuhodných činech Boží působení. Čím větší je radost zástupu, tím jasnější je zostuzení Ježíšových odpůrců.

4.4.4 Poselství zázraku Významem příběhu o zázračném uzdravení shrbené ženy může být především jeho situování do synagogy a uskutečnění v sobotu. Podle Kahla není tak důležité uzdravení té ženy, jako vyvolání diskuze o významu a chápání soboty, o uzdravování v sobotu. Ježíš je zde prezentován jako ten, který dokáže obhájit svůj názor na uzdravování v sobotu pomocí logických argumentů, které předkládá svým odpůrcům. 168 O´Toole hovoří o zázraku ve smyslu, že Lukáš spojuje uzdravení shrbené ženy v sobotu s podobenstvími o Božím království (13,18-21: o hořčičném zrnku

a

kvasu).

představený

Jež

synagogy

jsou a

interpretačním

Ježíšovi

odpůrci

klíčem nepatří

předešlého. do

království,

Ačkoli Boží

a Ježíšova iniciativa a líčení příběhu o shrbené ženě jistě ano. Ježíšovo osvobození shrbené ženy a jeho nadvláda nad satanem uskutečňuje Boží království. Ježíš je označena jako Pán a jeho odpověď představenému synagogy odhaluje důstojnost lidské bytosti v království.

165

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra Pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 232. 166

Srov. GREEN, J. B., The Gospel of Luke. Grand Rapids (USA) a Cambridge (UK): William B. Eerdmans Publishing Company, 1997, s. 526. 167

BOCK, D. L., The NIV application commentary: Luke. Grand Rapids: Zondervan, 1996,

s. 374. 168

Srov. KAHL, W., New Testament Miracle Stories in their Religious-Historical Stetting. Göttingen: Vandenhoeck und Ruprecht, 1994, s. 213-215.

73

Žena nemizí z příběhu, ale je podobná zrníčku hořčice a kvasnicím v následujících parabolách o královstvím Božím. Stává se modelem chvály Ježíšových skutků. Označení dcera Abrahamova podporuje tvrzení, že žena reprezentuje Boží království, které Lukáš spojuje se spásou. Žena je „napřímena“ a stává se zdrojem chvály Boha. Její dočasná nemožnost napřímit se by se mohla nepochybně vázat k představě o Božím království. Lukáš zůstává jedním z největších obhájců budoucích snah hájit důstojnost žen. Tento příběh je metaforou Božího království. Ve srovnání s 14,1-6 (uzdravení člověka s vodnatelností) není pochyb, že shrbená žena hraje hlavní roli v této perikopě. Bůh, Ježíš a žena jsou zrcadlem království. Ale žena a ti, kdo ji napodobují, mohou reprezentovat obecné mínění o lidských bytostech. Primárně, království je dosažení Boha a Ježíše, ale vnímavý poměr k Ježíši a tak poměr k Božímu království potvrzuje správné chápání skutečnosti a obrovský přínos pro nás lidi. Boží království volá k novému chápání soboty a uznává lidskou důstojnost a důležitost. 169 V prvotní církvi nebyla sobotní praxe

zdůrazňována

(Řím

14,5).

Věřící

konali

různé

práce,

naléhavá

ale zůstává výzva k soucitu. Text zdůrazňuje, že člověk má být plný soucitu stále, vždyť je to Ježíšova lítost, že rozradostnil dav. Obraz o fyzickém osvobození slouží jako upozornění, že osvobození je možné skrze Ježíše. Tvorba vztahu s Bohem a přístup k Boží moci v jeho Duchu nás posiluje prostředky k obnovení našich životů. Každý čas je vhodný pro jejich obnovu. To je Ježíšova služba – a služba církve. Je potřeba, aby v našich životech nepřevažovala zažitá náboženská praxe, ale má převážit naše zodpovědnost mít soucit. 170 Se zajímavou teorií zázraku o uzdravení shrbené ženy přichází Kilgallen při srovnání s textem, který předchází (13,1-9) a příběhem o uzdravení muže s vodnatelností (14,1-6). Zázraky popsané v 13,10-17 a 14,1-6 řeší otázku

169

Srov. O´TOOLE, R. F., Some Exegetical Reflections on Luke 13,10-17. Biblica, 1992, roč. 73, č. 1, s. 84-107. 170

BOCK, D. L., The NIV application commentary: Luke. Grand Rapids: Zondervan, 1996, s. 374, 377.

74

uzdravování v sobotu. Rozdíl spočívá v použitých slovesech – co je nutné, povinné

a

co

je

přípustné,

dovolené.

Představený

synagogy

hovoří

o povinnosti pracovat šest dnů v týdnu, ale ne v sobotu (13,14). Uzdravování srovnává s prací. Akceptuje tak, že je nutné, aby Ježíš uzdravoval. Plísní ale ty, kteří vyhledávají lékařskou pomoc v sobotu, čímž překračují nařízení o sobotě. Ježíšův argument o sobotní povinnosti ke zvířatům je srovnán s povinností lékaře uzdravit tuto ženu. Ježíši je dána od Boha moc a z této moci je povinen ženu uzdravit, i když je sobota. Odlišnost v zázraku o muži s vodnatelností spočívá v tom, že jde o přímé ohrožení života, a proto je uzdravení přípustné, povolené. Oba příběhy hovoří o tom, že Ježíš prosazuje Boží vůli láskou k bližnímu. Projev Boží moci v uzdravování je přirozeným a závazným vyjádřením této lásky. Kilgallen je přesvědčen, že tuto teorii podporuje také text o nezbytnosti obrácení, který zázraku o shrbené

ženě

předchází.

Ježíš

je

cestou

k pokání

a

obrácení.

Učí

o dodržování přikázání lásky k Bohu a bližnímu, které je důležitější než dodržování předpisů o sobotě.

171

4.5 Člověk s vodnatelností (Lk 14,1-6) 1

Kdy ž (Ježíš) přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam

pojedl, dávali si na něj pozor. 2 A hle – nějaký vodnatelný člověk se octl před ním. 3

Ježíš se ujal slova a položil znalcům Zákona a farizeům otázku: „Je dovoleno

v sobotu uzdravovat, nebo ne?“ a propustil.

5

4

Oni však mlčeli. Dotkl se ho tedy, uzdravil ho

Pak jim řekl: „Když spadne někomu z vás dítě nebo býk do jámy ,

nevytáhne ho hned v den sobotní?“ 6 Na to mu nedovedli odpovědět.

4.5.1 Okolnosti uskutečnění zázraku, kontext Text

o

uzdravení

vodnatelného

člověka

se

také

nachází

ve

druhé

hlavní části evangelia (9,51-19,27), jako druhý zázrak o sobotním uzdravení (13,10-17: uzdravení shrbené ženy). Celkově se jedná o třetí a poslední zázrak vykonaný Ježíšem v sobotu, vedle uzdravení člověka s ochrnulou

171

Srov. KILGALLEN, J. J., The Obligation to Heal (Luke 13,10-17). Biblica, 2001, roč. 82, č. 3, s. 402-409.

75

rukou (6,6-11; par. Mk 3,1-6 a Mt 12,9-14) a shrbené ženy Když nahlédneme do strukturování textu od Brože, podobně jako u zařazení textu o shrbené ženě (viz výše kapitola 4.4.1), můžeme konstatovat, že text je zařazen mezi druhou a třetí zmínku o Jeruzalému (tedy v celku 13,22 – 17,10). 172 Perikopa

je

vsazena

do

vyprávění

o

Ježíšově

kazatelské

činnosti.

Bezprostředně jí předcházejí Ježíšovy dva prorocké výroky. Výrok o pozvání na hostinu a vyloučení z hostiny představující Boží království (13,23-30) a druhým Ježíš reaguje na zprávu, že jej chce Herodes zabít a projevuje žal nad Jeruzalémem (13,31-35).

173

Scéna o uzdravení vodnatelného člověka

je první ze tří, které se odehrávají ve farizeově domě. Další dvě už opět patří svojí povahou k Ježíšovo vyučování (14,7-24: poučení o chování na hostině a podobenství o hostině).

4.5.2 Uspořádání perikopy v. 1-2: Ježíš přichází na hostinu do farizeova domu a setkává se s člověkem trpícím vodnatelností v. 3-6: Ježíš contra farizeové a znalci Zákona: v.3: Ježíš klade otázku o uzdravení v sobotu v.4a: mlčení farizeů v. 4b: Ježíš uzdravuje vodnatelného člověka v. 5: Ježíš klade otázku o soucitu s dítětem či býkem spadlým v jámě v. 6: mlčení farizeů

4.5.3 Výklad textu Když (Ježíš) přišel v sobotu do domu: Tato slova nám názorně ukazují Lukášův způsob uspořádání cestopisu. Ježíš se podle verše 9,51 obrací k Jeruzalému. Poté Lukáš programově řadí jednotlivé příběhy, které se cestou staly (mohly se stát), a pořád ve čtenáři udržuje povědomí o cíli – Jeruzalému. Nejen, když se o něm přímo zmíní (13,22; 17,11; 18,31), ale

172

Srov. BROŽ, J., Evangelium podle sv. Lukáše, [online], s. 1, dostupné z: www.ktf.cuni.cz.

173

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra Pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 238-239.

76

tímto způsobem, tedy udržuje vědomí, že Ježíš stále putuje, přichází, odchází, vchází. Podle Lukáše se tento zázrak stal v sobotu. Sobota je v životě židovského národa projevem identity v období druhého Chrámu. Otázky vhodného

chování

byly

velmi

debatované.

Ježíšovy

zázraky

vykonané

v sobotu proto velmi děsily ty, kteří vykládali Mojžíšův zákon odlišně. Můžeme na základě těchto slov očekávat konflikt mezi svědky tohoto zázraku. 174 jednoho z předních farizeů: Název farizeové znamená oddělení, tedy ti kteří se chtějí oddělit, a to od pohanů, ale i od méně horlivých židů. Byli jednou

z významných

židovských

náboženských

stran.

Vznikli

patrně

v 2. polovině 2. stol.). Vedle pečlivého dodržování Mojžíšova zákona také lpěli na dodržování pravidel pocházejících z tradice. 175 J. Hering odkazuje na Mišnu,

kde se nachází text, že nařízení daná tradicí je třeba dodržovat

doslovněji než sám Zákon. Farizeové jsou považováni za autory židovského práva. Měli vliv na kult spojený se synagogou. Jako jediná náboženská strana přežili i zničení Chrámu. Věřili v anděly, ve vzkříšení, i v poslední soud a v příchod Mesiáše. 176 Jejich učení bylo opravdové, ale tím, jak přeceňovali vnější - formu, obřady, odcizili se vlastně podstatě Zákona, jehož cílem byla starost o duši člověka. Když přišel Ježíš učit o půstu, o sobotě a proti farizejskému pokrytectví, jejich pojetí víry a náboženství bylo ohroženo. 177 Jelikož Lukáš neuvádí jiné bližší určení tohoto farizee (například jménem), můžeme předpokládat, že šlo o jednoho z této strany. Lukáš ve svém dvojdíle používá výraz přední muži k charakteristice těch, kteří byli Ježíšovými odpůrci (viz např. 23,13.35; Sk 3,17). 178

174

Srov. GREEN, J. B., The Gospel of Luke. Grand Rapids (USA) a Cambridge (UK): William B. Eerdmans Publishing Company, 1997, s. 545. 175

Srov. TICHÝ, L., Úvod do Nového zákona. Svitavy: Trinitas, 2003, s. 149-150.

176

Srov. HERING, J., „Židé“ in Biblický slovník. Ed. J. J. Allen. Praha, Kalich, 1991, s. 346-

347. 177

Srov. NOVOTNÝ, A., Biblický slovník. A-P. Praha: Kalich, Česká biblická společnost, 1992, s. 169-170. 178

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 242.

77

aby tam pojedl: Když přišel cizí učitel do města, býval obvykle pozván na hostinu, která následovala po vyučování v synagoze. Zde je ale důvodem pozvání skutečnost, že měl být sledován, jestli a jak porušuje židovské předpisy, aby mohl být usvědčen. Jídlo tedy nesloužilo pouze k nasycení, ale mělo i sociální funkci. V případě, že jde o hostinu u farizeů, můžeme její účel vidět v upevnění vymezení „úzkého kruhu“ a vyjádření socio-náboženských hodnot týkajících se čistoty obřadů. Ovšem farizeové nebyli jediní, kdo tyto hodnoty sdíleli. I pro ostatní skupiny sociální elity bylo společné stolování vyjádřením příbuznosti nebo přátelství nebo projevem vzájemnosti a úcty. Lukáš zároveň při vyprávění této scény čerpal z řecko-římské tradice hostiny. dávali si na něj pozor: Tato Lukášova poznámka osvětluje hlavní funkci farizeů v jeho evangeliu. Jejich úkolem je sledovat Ježíše, zda dodržuje předpisy. 179 A hle – nějaký vodnatelný člověk se octl před ním: Kde se tam takový člověk vzal? Obvykle takový člověk patřil mezi nuzné a společností opomíjené. Jeho nemoc bývala považována za trest za hřích. Tento člověk evidentně nepatřil do blízkosti stolu farizeů, kde byly přísně dodržovány předpisy o čistotě, a nepatřil ani do společenské elity. Lukášovy scény, které se odehrávají na hostině a Ježíš je hostem, jsou známé právě tím, že se jich účastní i lidé špatní. Lukášův záměr spočívá v tom, aby vyslovil, že Ježíš je veden sám sebou vždy, i na hostině; jako by proměna světa už nastávala. Uzdravením vodnatelného člověka přináší Ježíš „radostnou zvěst chudým“ (4,18-19). 180 Z lékařského hlediska není vodnatelnost nemocí jako takovou, spíše příznakem choroby např. ledvin nebo jater. 181 Člověk byl oteklý, což způsobil

nadbytek

vody

v jeho

organismu.

Ve

starověku

bylo

známé

pořekadlo „není nic tak suché jako člověk s vodnatelností“, které ukazuje na neukojitelnou žízeň člověka, jehož tělo zadržuje příliš mnoho vody.

179

Srov. GREEN, J. B., The Gospel of Luke. Grand Rapids (USA) a Cambridge (UK): William B. Eerdmans Publishing Company, 1997, s. 544. 180

Tamtéž , s. 546.

181

Srov. TRAPNELL, C. L., „Zdraví, nemoc a uzdravování“ in Nový biblický slovník. Ed. J. D. Douglas. Praha : Návrat domů, 1996, s. 1135-1141.

78

Přeneseně bylo slovo vodnatelnost chápáno jako známka chamtivosti, lakoty. Takovou roli Lukáš přisuzuje farizeům v evangeliu (11,37-44; srov. 16,14). Ježíš se ujal slova a položil znalcům Zákona a farizeům otázku: Ježíš tedy přebírá iniciativu a oslovuje přítomné. Jestliže Ježíš je pozván do domu farizeova, těžko si představit, že jeho ostatními hosty budou někdo jiní než farizeové. Zvykem bylo pozvat na takovou hostinu pouze ty, jejichž přítomnost mohla zvýšit prestiž hostitele. Tento předpoklad plně souhlasí s chováním při výběru předního místa u stolu v 7. verši Ježíš očekával, že pozvání se týká bohatých (v. 12). 182 Je dovoleno v sobotu uzdravovat, nebo ne?: Podobnou otázku nalezneme v 6,9. Oni však mlčeli: Může jít o neočekávanou reakci, protože v disputacích právního charakteru mlčení znamenalo souhlas. Zároveň přepisy o sobotě zakazovaly pracovat v sobotu. 183 Dotkl se ho tedy, uzdravil ho a propustil: Lukáš nevěnuje příliš pozornost

konkrétnějšímu

popisu

samotného

uzdravení.

Své

vyprávění

směřuje k výroku v 5. verši. Pak jim řekl: „Když spadne někomu z vás dítě nebo býk do jámy, nevytáhne ho hned v den sobotní?“: Z lingvistického pohledu je použití slova dítě nezvyklé. V rané době jej začali ti, kteří texty přepisovali nahrazovat výrazem osel. 184 Na to mu nedovedli odpovědět.: Můžeme předpokládat, že Ježíšova slova přinutila jeho pozorovatele mlčet. Ve skutečnosti totiž souhlasili s tím, že by dělali přesně to, co Ježíš naznačuje – tedy alespoň pro své dítě nebo osla. Ale co kdyby se nejednalo o jejich příbuzného? 185

182

Srov. GREEN, J. B., The Gospel of Luke. Grand Rapids (USA) a Cambridge (UK): William B. Eerdmans Publishing Company, 1997, s. 541, 546-7. 183

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 242. Problematice práce v sobotu jsme se věnovali v kapitole 4.4 zdr av en í sh rbe né ž eny (Lk 13 ,10-17 ). 184

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 242. 185

FITZMYER, J. A., The Gospel according to Luke (X-XXIV). New York: Doubleday, 1985, s. 1042.

79

4.5.4 Poselství zázraku Na první pohled můžeme vidět, že tento příběh je se podobá vyprávění o zázračném

uzdravení

shrbené

ženy

v sobotu,

otázkou,

zda

v sobotu

s

je

(13,10-17).

Obojí

vhodné

je

uzdravením

uzdravovat.

Zřetelně

je prezentován představený synagogy v prvním případě, v druhém se jedná o předního farizee. V obou scénách je použit výraz osvobození 186 při popisu aktu uzdravení. Také je použito srovnání s dobytkem. Existuje zde i jakási souměrnost: přivázání – odvázání dobytka na jedné straně (13,15 → 13,16) a záchrana před utopením (14,2 → 14,5) na straně druhé. Stejně jako v 13,15-16 i zde Ježíš navazuje na akt uzdravení s odůvodněním vypůjčeným z předpokladu konání těch, kdo měli dítě nebo dobytek, který jim spadl do studny. Navíc v 13,17 i tato scéna končí selháním jeho odpůrců. V tomto případě chytit Ježíše při porušování předpisům. Nikdo ale

nemohl nic namítat proti jeho

argumentům. To je zajímavé ze tří vzájemně propojených důvodů: 1. ticho společníků u stolu charakterizuje tuto scénu jako boj o Ježíšovu relativní pozici ve skupině odlišující se vznešeným postavením; 2. potvrzuje Ježíše jako učitele, který je schopný určit, co konstituuje přípustné předpisy o sobotě; 3. otevírá to dveře pro Ježíšovo vyučování jako učitele s autoritou, které je rozvíjeno ve verších 7-14. Prezentace hostiny v tomto příběhu je tematicky shodná se společenstvím u stolu v celém evangeliu ve všem, co souvisí se stolováním, slavením, pozváním, atd. Zvlášť u Lukáše se těchto hostin účastní špatní lidé, kteří byli takto

definováni

tradičními

standardy,

např.

výběrčí

daní,

hříšníci

v předešlém textu (5,29-32; 7,34.36-50) a lidé z okraje společnosti (např. v. 1-6; 13; 21; 23). Každá taková hostina je místem plným napětí a konfliktů s farizei. Ježíš dává v Lukášově evangeliu hostině nový význam. Lukáš čerpá z tradice,

aby ukázal,

jak

Ježíšova

zvěst

a

praxe

odlišuje

od

dosud

přijímaných norem. Nejde jen o posílení existujících pout, ale také může sloužit jako příležitost ke vzniku nového společenství. Ježíš přichází s cílem vyložit podmínky, za jakých by se toto shromáždění sociální elity a farizeů

186

Což můžeme vysledovat v původním řeckém textu, nikoliv v použitých českých překladech.

80

mohlo účastnit společenství Božího království. V této scéně nejsou pravidla slovně vyjádřena, ale můžeme je předpokládat z prezentace Ježíšovy radostné zvěsti na hostinách zachycených v předešlých kapitolách evangelia. Tato scéna se zaměřuje na spásnou potřebu uzdravení vodnatelného muže v sobotu, jeho žízeň je stejně sebezničující jako neuhasitelná. Ruší farizejské normy o náboženské čistotě a jejich dodržování. Přeneseně a ironicky se zde otevírá možnost

pro

nenasytnosti.

farizee

být

uzdraveni

z pokrytectví

a

sebezničující

187

Farizeové a znalci zákona ale nebyli schopni pochopit Ježíšovo jednání, protože byli tolik svázaní předpisy, které vytvořila tradice. Bůh nabízí v dějinách milosrdenství. Sdělil vyvolenému národu význam a způsob slavení a bohoslužeb. Ale lidé toto pozitivní pocházející od Boha svázali předpisy. Sobota se tak stává slavením soboty samé nikoli oslavou Hospodina a soucit je limitován tím, co může být vyjádřeno podle předpisů daných lidmi. Farizeové nejsou připraveni na žádné překvapení a chtějí do příkazů a zákazů svázat Boží jednání. Ježíš přichází s novým pohledem, protože soucit a lásku k bližnímu je nutné projevovat v každý den, zvlášť v den, který věnujeme Bohu. 188

4.6 Deset malomocných (Lk 17,11-19) 11 12

Kdy ž

na

cestě

do

Jeruzaléma

procházel

mezi

Samařskem

a

Galilejí

a přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malo mocných. Zůstali stát

opodál

13

a volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“

14

Když je uviděl, řekl jim:

„Jděte a ukažte se kněžím.“ A jak odcházeli, byli očištěni.

15

Kdy ž jeden z nich

zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. By l to Samaritán.“ „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“

18 19

17

16

padl mu

Ježíš na to řekl:

Nikdo z nich se nenašel, aby

A jemu řekl: „Vstaň a jdi! Tvá

víra tě zachránila.“

187

. Srov. GREEN, J. B., The Gospel of Luke. Grand Rapids (USA) a Cambridge (UK): William B. Eerdmans Publishing Company, 1997, s. 541, 543-544, 546-548. 188

Srov. BOCK, D. L., The NIV application commentary: Luke. Grand Rapids: Zondervan, 1996, s. 396 - 397.

81

4.6.1 Okolnosti uskutečnění zázraku, kontext Zázrak o uzdravení deseti malomocných je v pořadí čtvrtým z pěti, které Lukáš zapracoval do svého vyprávění o cestě (11,14; 13,10-17; 14,1-6; 17,11-19; 18,35-43). V patnácté a šestnácté kapitole se Ježíš obrací svými výroky střídavě ke svým učedníkům, lidu a farizeům. V 16,14 čteme o reakci farizeů, kteří se mu posmívali. Ježíšovy následující výroky a podobenství v 16. kapitole jsou vlastně reakcí na tento posměch. Příběhu o deseti malomocných pak bezprostředně předchází 4 výroky k učedníkům (17,1-10: varování před pohoršováním se nad nepatrnými, žádost o odpouštění, o síle víry a vztah pána a otroka jako příklad, aby učedníci při své službě neočekávali vděčnost za službu, která se od nich očekává). I když se zdá, že spolu tyto výroky nesouvisí, lze je společně charakterizovat jako náročné požadavky určené Ježíšovým

učedníkům.

Po

těchto

Lukáš

umisťuje

příběh

o

deseti

malomocných, který je pokračováním zázraku o uzdravení malomocného v 5,12-16. Úkolem příběhu je dovést vyprávění o cestě k jejímu vyvrcholení v 19,28-48, k vyprávění o proroku, jdoucím v ústrety trpkému naplnění svého osudu v Jeruzalémě. V tomto duchu Lukáš pokračuje i v dalším textu, když hovoří o příchodu Božího království (17,20-37). 189

4.6.2 Uspořádání perikopy v. 11: uvedení příběhu vv. 12-14: setkání Ježíše s malomocnými v. 13: žádost malomocných o uzdravení v. 14: zázrak uzdravení vv. 15-19: návrat uzdraveného Samaritána k Ježíši v.15-16: díkůvzdání Samaritána Bohu v.17-18. Ježíšovy otázky po vděčnosti ostatních uzdravených v. 19: vyvrcholení příběhu: Ježíšova slova spásy k uzdravenému Samaritánovi

189

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 271, 278-9.

82

4.6.3 Výklad textu Když na cestě do Jeruzaléma procházel mezí Samařskem a Galilejí: Evangelista

začíná

připomínkou

Ježíšova

stálého

(v čase

i

prostoru)

směřování do Jeruzaléma. Ve spojení se Samařskem a Galilejí pak dostává tato zmínka mnohem větší význam než jen geografický. Protože ten spíše vypovídá o autorově zeměpisné neznalosti regionu. 190 Samařsko bylo dříve pro Ježíše místem konfliktu a odmítnutí (9,51-56). I když se postupně dočítáme o funkci Samaritánů projevit Boží milosrdenství (10,25-37). V Galileji Ježíš začal, podle Lukáše, veřejně působit a začal se zde zpřítomňovat Boží spásný úmysl jako stav obrácení. Co tedy znamená, že prochází mezi těmito regiony? Na jedné straně působí jako prostý poutník jdoucí z Galileje do Jeruzaléma. Přičemž mohl také Samařsko obejít vzhledem k antipatiím mezi Židy a Samařany. Na druhé straně tudy jde právě proto, aby se zde mohl více prezentovat. I když může být výkladů více, vyplývají ze všech dva jednoznačné závěry: 1) Ježíš putující do Jeruzaléma je více než poutníkem. Opakovaně prorokoval, že Jeruzalém je místo, kde bude naplněn Boží záměr s ním. 2) Cestování „podél

hranice

mezi“

Galilejí

a

Samařskem

nám

představuje

další

dvojznačnost spočívající v totožnosti osob, které tam Ježíš mohl potkat. 191 a přicházel do jedné vesnice: Na geografickou nejednoznačnost navazuje tato. Jde o vesnici židovskou nebo samařskou? I když zde to není důležité, může tato neurčitost vést čtenáře k přesvědčení, že se jedná o obec židovskou a malomocní byli Židy a korespondovalo by to s uzdravováním malomocných Židů v 5,12-16. 192

190

MŰLLER, P.-G., Evangelium sv. Lukáše. Malý stuttgartský komentář. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 1998, s. 135. Více k otázce geografie možno nalézt v: FITZMYER, J. A., The Gospel according to Luke (X-XXIV). New York: Doubleday, 1985, s. 1152-1153. 191

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 277. 192

O návaznosti těchto příběhů píše Johnson ve své knize ‚Evangelium podle Lukáše‛ (s. 279), přičemž není zde specifikováno, zda pokračování by se mělo vztahovat pouze na Židy nebo se jedná o pokračování uzdravování z malomocenství bez rozdílu národní příslušnosti.

83

šlo mu naproti deset malomocných: číslo „deset“ má pravděpodobně význam

přibližný.

V 2

Král

7,3

je

zmínka

o

čtyřech

Jde o tvrzení dokládající Lukášovu redakci nebo kompozici? malomocenství: Starozákonní slovo

t[;r;c'

malomocných.

193

(2 Král 5,3) se překládá

do řečtiny Nového zákona jako le,pra. Nalézáme jej pouze v evangeliích (Mt 8,3; Mk 1,42; Lk 5,12.13). Vztahuje se jen na lidskou nemoc. Diagnóza se stanovovala

na základě

skvrn na kůži. Některé

symptomy

uváděné

v Lv 13-14 se u lepry neprojevují, což vede k názoru, že mohlo jít o jiné nemoci. Povahu lepry v případě těchto deseti malomocných neznáme. 194 Zůstali stát opodál a volali: Podle předpisů Nm 5,2-3 a Lv 13,45-46 byli malomocní mj. vykázáni z komunity zdravých lidí a z dálky museli volat, že jsou nečistí. Zde je obsahem jejich slov zvolání prosba o smilování: 195 „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“: Nevíme, odkud znali Ježíše jménem, ale Lukáš sám se zmiňuje, že Ježíšova pověst byla známa široko daleko (4,14). Oslovení „Mistře“ (evpista,ta) Ježíš slýchával pouze od svých učedníků. Zvolání „smiluj se nad námi“ k Ježíši je formulováno jako modlitba. Je to nevyslovený požadavek o pomoc, ale mohl být také požadavkem o almužnu. Můžeme zvažovat i požadavek o zázrak. Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím.“: Ježíšova odpověď v Lukášově podání neobnáší žádná slova uzdravení ani fyzický úkon ze strany Ježíše. Posílá je neuzdravené a bez pomoci. Podle Fitzmeyera je to narážka na předpisy o malomocenství v Lv 13,49, srov. Lv 14,2-4 (stejně jako v 5,14). Malomocný se nechá v den očišťování prohlédnout knězem, a pokud je rána zahojená, následuje obřad očišťování. Množné číslo „kněžím“ nemusí nutně znamenat, že se jedná o židovské kněze jeruzalémského Chrámu nebo jejich samařské protějšky na hoře Gerizim. Pravděpodobně jde o obecný výrok.

193

Srov. FITZMYER, J. A., The Gospel according to Luke (X-XXIV). New York: Doubleday, 1985, s. 1154. 194

Srov. TRAPNELL, C. L., „Zdraví, nemoc a uzdravování“ in Nový biblický slovník. Ed. J. D. Douglas. Praha: Návrat domů, 1996, s. 1135-1141. 195

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 277.

84

Rozhodně se nejedná o slovo proti Zákonu. Užití množného čísla si vyžaduje příběh, neboť se mluví o deseti malomocných. A jak odcházeli, byli očištěni: Očištění malomocných není okamžité, příběh předpokládá důvěru v Ježíše a dodržení instrukcí (kontrast s Námanem ve 2 Král 5,10-12). Očištění je důsledkem poslušnosti a má účinek s časovým odstupem. Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se: Důraz je kladen na jeho uzření, všimnutí si. Odvolává se na „navrácení zraku“ v Lukášově vyprávění v 4,18. Jeho oči byly otevřeny vírou a důsledkem tohoto probuzení je nenásledování Ježíšova příkazu jít ke kněžím, ale návrat k Ježíšovi. Na rozdíl od ostatních malomocných tento chápe, že je příjemcem Božího milosrdenství – prostřednictvím Ježíše.

196

velebil Boha: Na rozdíl od evangelistů Marka a Matouše, u Lukáše po zázraku obvykle následuje díkůvzdání Bohu, především v jeho vlastní látce jako zde a dále také v 7,16 a 13,13. 197 padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu: jedná se o skutek prostrace

(bohopocty).

Je

aktem

podřízeného,

jeho

uznání

autority.

Je odpovědí na milosrdenství. Samaritán poznává Ježíše jako vyslance přicházejícího Božího království a prokazuje mu odpovídající úctu. V celém Novém zákoně jen zde čteme o poděkování Ježíši, neboť všechna díkůvzdání jsou vždy adresována Bohu. Byl to Samaritán: Umístění na konci věty vyslovuje uznání Samaritána, stejně jako v podobenství o Samaritánovi (10,29-37) a smutek nad ostatními

196

Srov. FITZMYER, J. A., The Gospel according to Luke (X-XXIV). New York: Doubleday, 1985, s. 1154. Podobně poznamenává také Green (s. 623), který osvětluje pojem tak, že označuje někoho, kdo má autoritu spojenou se zázračnou mocí. Zde je to použito v tomto významu. Uvádí příklady: 5,5; 8,24.45; 9,33.49. Malomocní uznávají tímto oslovením svoji pozici podřízenosti vůči Ježíši v naději, že od něj dostanou nějaké dobrodiní. Zdá se, že věří, že toto dobrodiní pochází od Boha. Ve skutečnosti požadují od Ježíše milosrdné Boží navštívení. 197

Srov. KAHL, W., New Testament Miracle Stories in their Religious-Historical Stetting. Göttingen: Vandenhoeck und Ruprecht, 1994, s. 147-148. V: JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 277, nacházíme další příklady: 5 ,25-26 ; 7 ,16 ; 13,13 ; 18,43 ; Sk 4,21 ; 11,18 ; 13,48.

85

devíti (jak bude řečeno v následujícím verši). 198 Malomocný Samařan mohl očekávat, že neuspěje pro svůj špatný původ, že jej Bůh zanechá na okraji lidské vzájemnosti ve věčném stavu nečistoty. Přesto právě tato osoba žádá o milosrdenství Ježíše jako toho, kdo koná činy s Boží autoritou. 199 Ježíš na to řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět?“: První

dvě

ze

tří

Ježíšových

řečnických

otázek,

které

jako

takové

předpokládají, že Ježíš na své cestě do Jeruzaléma necestoval sám, ale je stále obklopen lidmi. Otázka vyjadřuje v kontrastu lítost s devíti. Pravděpodobně to byli Židé, kteří byli dostatečně poslušní a splnili Ježíšův příkaz ukázat se kněžím a byli fyzicky uzdraveni. Očištění deseti ilustruje sílu Ježíšovy dřívější poznámky, že Boží charakter je patrný z poskytnutí milosrdenství až do „nevděčnosti“ (6,35-36). Jejich uzdravení proto není povahy spásné. Odlišili

se

nevděčností.

svým

očividným

nedostatkem

pochopení,

a

potom

svojí

200

„Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“: Lukáš používá pro cizince výrazu avllogenh,j, který jinde v Novém zákoně není použit (viz Lv 22,10-13.25). Ve Skutcích 10,28 nalezneme ve stejném významu slovo avllo,fuloj „z cizího kmene“, tj. pohan. Všichni, kdo byli postiženi malomocenstvím, byli vyloučeni, ale tento byl někým více. Rozeznává v Ježíši Boží navštívení. 201 A jemu řekl: Použití těchto slov v textu mohlo mít význam teprve pro třetí generaci, protože v první etapě evangelní tradice to nebylo potřeba. „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila“: Lukáš kombinuje ptc. avnasta,j „vstávající“ s imperativem poreu,ou; obě slovesa byla užita dříve v 15,18.

198

Srov. FITZMYER, J. A., The Gospel according to Luke (X-XXIV). New York: Doubleday, 1979, s. 1155. 199

Srov. GREEN, J. B., The Gospel of Luke. Grand Rapids (USA) a Cambridge (UK): William B. Eerdmans Publishing Company, 1997, s. 625. 200

Srov. GREEN, J. B., The Gospel of Luke. Grand Rapids (USA) a Cambridge (UK): William B. Eerdmans Publishing Company, 1997, s. 626. 201

V podstatě shodně vykládají tato slova: JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, s. 278. FITZMYER, J. A., The Gospel according to Luke (X-XXIV). New York: Doubleday, 1979, s. 1155-1156.

86

Imperativy jsou v Novém zákoně paralelní pouze u Lukáše. 202 Výrok „tvá víra tě zachránila“ se v Lukášově evangeliu objevuje ještě na třech dalších místech (7,50; 8,48; 18,42). Použité sloveso zachránit má v řecko-římském světě široký význam. V tomto textu je zajímavé, že spása je jazykově příbuzná dobrodiní. Spása má zde dočinění s projevem dobročinné moci v poskytnutí rozličných požehnání včetně uzdravení tělesné nemoci. Zde musí vskutku jít o něco více, poněvadž 1) je zmíněna účinnost víry a 2) všech deset malomocných zakusilo uzdravení. Samařan nebyl pouze očištěn, ale díky víře získává něco více – jmenovitě – proniknutí do Ježíšovy úlohy v přicházejícím Božím království.

4.6.4 Poselství zázraku Zázrak

má

dvě

úrovně

kulturního

napětí,

protože

hlavní

postava

je malomocný a zároveň Samařan. Malomocní byli kulturně izolovaní (viz 5,12-16) a Samařani u Židů byli považováni za nevěřící a míšence. Myšlenka samařského malomocného, kterému se dostalo Boží pomoci, byla pro mnohé nepochybně šokující, protože patřil do kategorie lidí, které společnost naprosto vyloučila. Portrét Ježíšova soucitu, uprostřed zavržení, je zde ústředním tématem. Ježíš je ochoten sloužit každému, kdo ho osloví. Nikoho neodhání. Když lidé prosili o slitování, Ježíš jim je dává. A také my si to máme uvědomit. Jediné, co požaduje, je, že máme k němu přistupovat v pokoře a splnit jeho podmínky, poznávat jej, a on je připraven nám pomáhat. 203 Lukáš umně dává tento příběh do souvislosti se starší látkou (4,27; 5,12-14; 7,22). Zvláště stručné shrnutí příběhu Eliáše a Námana v 4,27, kde popisuje

specifickou

a starozákonním

příběhem

péči o

v souhře

Námanovi,

mezi

který

byl

aktuální

epizodou

cizincem

s

leprou

(2 Kr 5,1-19a). Nehledě na popis nemocného lze v obou příbězích najít

202

Srov. FITZMYER, J. A., The Gospel according to Luke (X-XXIV). New York: Doubleday, 1979, s. 1156. 203

Srov. BOCK, D. L., The NIV application commentary: Luke. Grand Rapids: Zondervan, 1996, s. 445.

87

společné prvky, např. umístění příběhu, komunikace s odstupem, otálení s očištěním, návrat, díkůvzdání od jednoho uzdraveného, Boží chvála a status cizince. Pointa je částečně christologická, postaru vyjadřující vztahy mezi Ježíšem a starozákonními proroky, ale více je teologická. Židé nejsou jediní, ke kterým přichází Mesiáš. Lidé z okraje společnosti mohou mít výhodu v rozeznávání Ježíšovy identity a role, kterou má v Božím plánu oproti židovským zasvěcencům. Spása přichází dříve k malomocnému bez ohledu na to, že nepatří k vyvolenému národu a podle židovských předpisů není rituálně čistý. Epizoda je součástí vyprávění o cestě. Ježíš je skrytě nasměrován do chrámu. Ale do kterého? V Jeruzalémě nebo na hoře Gerizim? O to více je překvapující, že uzdravený Samaritán nejde ani do jednoho z nich, ale vrací se k Ježíši. Zde Lukášova christologie dosahuje úchvatné výšky, protože Ježíše prezentuje jako chrám. Ježíš je ten, kde se střetávají a mizí hranice mezi Samařany a Židy. Ježíš je ten, v němž mocná a milosrdná přítomnost Boha je realizována a před nímž je možné uctívat Boha chrámu. 204 Téma víry a vděčnosti se klenou přes staletí. Samařan věděl, že Bůh se zajímá a pečuje a Ježíš má hlavní roli v této odezvě. Samaritánovo obrácení na Ježíše v modlitbě a uznání jeho autority vykresluje linku mezi Boží aktivitou a Ježíšovým působením. Vděčnost projevená k Ježíši se pak jeví jako základní odpověď víry na Boží činnost. Porozumět izolaci, která pochází z hříchu, znamená porozumět svobodě, která přináší spásu. 205

4.7 Veleknězův služebník (Lk 22,47-53) 47

Kdy ž ještě mluvil, objevil se houf lidí; jeden ze Dvanácti, jménem Jidáš, šel

před nimi. Přiblížil se k Ježíšovi, aby ho políbil. zrazuješ Syna člověka?“

49

48

Ježíš mu řekl: „Jidáši, políbením

Když ti, kdo byli s (Ježíšem), viděli, co se chy stá,

zeptali se: „Pane, máme zasáhnout mečem?“ služebníka a uťal mu pravé ucho.

51

50

A jeden z nich udeřil veleknězova

Ježíš však na to řekl: „Přestaňte! Dost!“ A dotk l

204

Srov. GREEN, J. B., The Gospel of Luke. Grand Rapids (USA) a Cambridge (UK): William B. Eerdmans Publishing Company, 1997, s. 620, 626. 205

Srov. BOCK, D. L., The NIV application commentary: Luke. Grand Rapids: Zondervan, 1996, s. 446.

88

se jeho ucha a uzdravil ho.

52

Potom řekl Ježíš těm, kteří se na něho vypravili,

velekněžím, chrámovým velitelům a starším: „Jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji?

53

Býval jsem den co den mezi vámi v chrámě, a ruce jste na mě nevztáhli.

Tohle však je vaše hodina a vláda temnoty.“

4.7.1 Okolnosti uskutečnění zázraku, kontext Nyní se dostáváme k poslednímu zázraku, který patří k tzv. vlastní Lukášově látce. Sdělení o zázraku je samo o sobě velice stručné. Je zasazen do příběhu o Ježíšově zatčení na Olivové hoře, které nalézáme také u ostatních evangelistů (Mk 14,43-52; Mt 26,47-56; Jan 18,2-11). Děj se odehrává již v Jeruzalémě, cíli Ježíšovy cesty. Na Olivovou horu se Ježíš se

svými

učedníky

vydává

po

poslední

večeři

(22,7-38)

k modlitbě

(22,39-46). Bezprostředně pak navazuje námi vymezený text o zatčení Ježíše, v němž je zapracována zmínka o useknutí ucha veleknězova služebníka a Ježíšův zázrak jeho uzdravení (v. 22,50-51). Jelikož koherence textu je tak silná, všimneme si textu celé perikopy, tak jak jej obvykle vymezují překlady Písma svatého a komentáře. 206 Koherence této

scény

je

zajímavá

z pohledu

výkladu.

Zaprvé,

verše

47-53

jsou

konkrétním projevem „času zkoušky“, který Ježíš předjímal ve verši 40 a 46. Zadruhé, motivaci davu, který se přibližuje, neodhadujeme ze slov vypravěče ani společnosti, která se chystá Ježíše zatknout, ale pouze od Ježíše.

206

Shodné vymezení perikopy nalézáme například v těchto vydáních: B ib le: P ísmo s va té S tarého a Nového zá kona (vč e tně deu terokanon ických knih ): pod le ekumen ického vydán í z ro ku 1985. Pr aha: Zvon, 1991, s. 87. No vý zákon s výkladovým i po známkam i. Č eský e k u me n ick ý p řek lad. P rah a : Č esk á b ib lická s po lečn o s t, 1 9 9 1 , 1 5 2 . MŰLLER, P.-G., Evangelium sv. Lukáše. Malý stuttgartský komentář. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 1998, s. 161. BOCK, D. L., The NIV application commentary:Luke. Grand Rapids: Zondervan, 1996, s. 570. GREEN, J. B., The Gospel of Luke. Grand Rapids (USA) a Cambridge (UK): William B. Eerdmans Publishing Company, 1997, s. 781. V následujících dokumentech nalézáme vymezení většího rozsahu, kdy jsou součástí jednoho celku textu dvě scény, které se odehrávají v Getsemanské zahradě, tedy: Nový zákon. Text užívaný v českých liturgických knihách přeložený z řečtiny se stálým zřetelem k Nové Vulgátě. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 262-264. JOHNSON, L. T ., Evang elium pod le Lu káše. Sa cr a p ag in a 3 . Kos te ln í V ydř í: K armelitán sk é n ak l., 2005, s. 365-370.

89

To zdůrazňuje, do jaké míry Ježíšův zápas v modlitbě (v. 39-46) vedl k pochopení jeho Božího poslání a připravil ho na toto setkání. 207 I když víme, že Lukáš čerpá především z Markova evangelia, pasáž o pašijových událostech se odlišuje. Fitzmeyer uvádí názor I. H. Marshalla, který

se

domnívá,

že

Lukáš

kombinuje

Mk

s materiálem

na Markovi

nezávislým. Fitzmyer se však přiklání k názoru dalších odborníků, že je lépe nahlížet na text jako na výsledek redakce Mk s Lukášovými vynechávkami a kompozicí. 208 Bock vyjmenovává tyto Lukášovy vlastní prvky v perikopě: -

poznámka k Jidáši (v. 48),

-

poznámka k učedníkům, kteří tasili meč (v. 49),

-

uzdravení ucha (v. 51). 209

4.7.2 Uspořádání perikopy v. 47: příchod houfu lidí a Jidáše k Ježíši hovořícímu k učedníkům v. 48: Ježíšova reakce vv. 49-51: Ježíš a ti, co jej doprovázeli v. 49: otázka na Ježíše o použití zbraní na ochranu v. 50: jeden z nich tasí a usekává ucho služebníku veleknězovu v. 51: Ježíšova reakce v. 51a: reakce slovem v. 51b: reakce zázrakem – uzdravení ucha vv. 52-53: Ježíšova

interpretace

události

v

promluvě

k

jeruzalémským

autoritám

207

Srov. GREEN, J. B., The Gospel of Luke. Grand Rapids (USA) a Cambridge (UK): William B. Eerdmans Publishing Company, 1997, s. 782. 208

Srov. FITZMYER, J. A., The Gospel according to Luke (X-XXIV). New York: Doubleday, 1979, s. 1156. 209

Srov. BOCK, D. L., The NIV application commentary:Luke. Grand Rapids: Zondervan, 1996, s. 570. GREEN, J. B., The Gospel of Luke. Grand Rapids (USA) a Cambridge (UK): William B. Eerdmans Publishing Company, 1997, s. 570.

90

4.7.3 Výklad textu Když ještě mluvil: Slova se časově i hermeneuticky vztahují k předešlému textu. Ježíš mluví k učedníkům, kteří byli probuzeni ze spánku. objevil

se

houf

lidí:

Zmínka

o

skupině

lidí,

která

není

blíže

identifikována. Jeden ze Dvanácti, jménem Jidáš, šel před nimi: Všichni synoptici popisují blížící se dav (Mk 14,43; Mt 26,47). Lukáš zvýrazňuje Jidášovu roli tím, že jej popisuje jak vedoucího davu. Zároveň vynechává zmínku o mečích a holích, kterou čteme u dalších synoptiků (Mk 14,43-45; Mt 26,47-79). Jidáš patřil k apoštolům, ale od počátku jej známe jako zrádce (16,16). Odloučil se od společenství kolem Ježíše, aby mohl pokračovat v roli zrádce. Přiblížil se k Ježíšovi, aby ho políbil: Dříve ve třetím evangeliu je polibek znamením opravdové otevřenosti Ježíši a přijetí jeho zvěsti (7,38.45). Není překvapením, že Lukáš líčí Ježíšovo přerušení Jidášova pokusu o políbení. Ježíš mu řekl: „Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?“: Tato otázka je vlastní Lukášovou látkou. Jazykové pojetí je pro Lukáše typické a můžeme jej vysledovat také např. v 9,44; 20,20; 22,4.6.21-22. Syn člověka: Titul, který se v evangeliích objevuje 70x. Interpretuje se jako „syn Adamův“, „člověk“. Ale pro jeho široký a také poměrně nejasný význam nevíme úplně přesně, co má vyjadřovat. Liturgický překlad Nového zákona shrnuje, že Ježíš Kristus

používáním

tohoto

titulu

zdůrazňuje

svou

lidskou

přirozenost

a zároveň své mesiášství. 210 Když ti, kdo byli s (Ježíšem): Jedná se o Ježíšovy učedníky, kteří hrají v této epizodě pozitivní roli. Jsou ochotni Ježíši pomoci a neutekli by, jak je zachyceno v Mk 14,50. viděli, co se chystá, zeptali se: „Pane, máme zasáhnout mečem?“: Lukáš otázku uvádí ve vztahu k v. 36. Vznáší ji jeden z učedníků zmíněných ve v. 38. Lukáš používá tuto stavbu věty ještě v 13,23 a Sk 1,6.

210

Nový zákon. Text užívaný v českých liturgických knihách přeložený z řečtiny se stálým zřetelem k Nové Vulgátě. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 41. Více k tomuto titulu nalezneme v: POSPÍŠIL, C. V., Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2006, s. 69-70.

91

A jeden z nich udeřil veleknězova služebníka a uťal mu pravé ucho: Narozdíl od Lukáše, Jan jmenuje Šimona Petra jako učedníka, který tasil meč a také veleknězova služebníka Malchuse (18,10). Lukáš shodně s Janem zmiňují, že se jedná o pravé ucho, a z toho lze soudit, že Jan použil tuto epizodu jako pramen. 211 Ježíš však na to řekl: „Přestaňte! Dost!“: Výraz je stejně nejasný jako v 22,38. Smysl slov ovšem zřetelný je: Ježíšova odpověď je rázným napomenutím neznámého učedníka, který se uchýlil k násilí, aby jej bránil. Matouš vkládá slova o tom, že kdo zachází s mečem, mečem zemře(Mt 26,5254). V Jan 18,11 říká Ježíš Petrovi, aby schoval meč na své místo. A dotkl se jeho ucha a uzdravil ho: Zmínka o uzdravení useknutého ucha nalézáme pouze u Lukáše. Zatímco ve v. 50 Lukáš použil slovo ou=j „ucho“, zde je zdrobnělina wvti,on, která ale v helénské řečtině už pozbývá svůj význam a označuje ucho obecně (lidí i zvířat). U Matouše jej nalézáme v 26,51. Marek (14,47) a Jan (18,10) použili odlišné slovo wvta,rion. Potom

řekl

Ježíš

těm,

kteří

se

na

něho

vypravili,

velekněžím,

chrámovým velitelům a starším: Zde nakonec Lukáš identifikuje dav, o kterém byla řeč ve verši 47. Velekněží: V množném čísle takto bývají označování členové kněžských rodů, kteří byli členy velerady v minulosti či současnosti. 212 Chrámoví velitelé: Lukáš používá slova strathgo,j „velitel vojska“, ale vlastně hovoří o velitelích chrámové stráže jednotlivých oddílů podřízených

vrchnímu

veliteli,

kteří

byli

lévijského

nebo

kněžského

původu. 213 Starší: Šlo o význačnější členy náboženské obce, kteří se podíleli na rozhodování o náboženských záležitostech. 214

211

Srov. FITZMYER, J. A., The Gospel according to Luke (X-XXIV). New York: Doubleday, 1979, s. 1451. 212

Srov. HUBBARD, D. A., „Kněží a lévijci“ in Nový biblický slovník. Ed. J. D. Douglas. Praha: Návrat domů, 1996, s. 505-510. 213

Srov. GORDON, P. P., WAY, R. J., „Velitel“ in Nový biblický slovník. Ed. J. D. Douglas. Praha: Návrat domů, 1996, s. 1087-1088. 214

Srov. TAYLOR, J. B., „Starší“ in Nový biblický slovník. Ed. J. D. Douglas. Praha: Návrat domů, 1996, s. 969.

92

„Jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji?“: Výrazem „zločinec“ získává otázka tón ironie. Ježíš svým klidným postojem a uzdravením služebníkova ucha dokazuje, že není násilnou osobou. Oni naopak přišli se zbraněmi. Což odpovídá dřívějším Ježíšovým charakteristikám chrámových služebníků - „lupiči“, kteří se stahují do chrámu, aby zakrývali své zlé skutky (19,46; 20,47). „Býval

jsem

den

co

den

mezi

vámi

v

chrámě,

a

ruce

jste

na mě nevztáhli.“ Zmínka o učení v chrámě připomíná rostoucí rozpor mezi Ježíšovým

hlásáním

radostné

zvěsti

v chrámu

a

postoji

reprezentantů

jeruzalémské náboženské elity. „Tohle však je vaše hodina a vláda temnoty.“: Jak Lukáš později poznamenává, temnota symbolizuje satanovu moc (Sk 26,18). Ve spojení těchto výrazů pak můžeme pochopit, že Lukáš označuje chrámové autority jako nástroj satana. Dále nám to pomáhá vysvětlit tajnou dohodu mezi Jidášem, do kterého vstoupil satan a chrámovými veliteli (22,3). Touto dohodou mají i oni podíl na satanově činnosti. 215

4.7.4 Poselství zázraku Lukáš použil zvláštní metodu vyprávění. Jakoby s použitím posuvného objektivu dramatizuje scénu zaostřováním z davu na Jidáše a poté důkladněji opět na dav, jehož totožnost postupně odhaluje. Pro Lukáše je identita davu důležitá, protože vykresluje síly, které se staví proti Ježíši a proti Božímu záměru. Zároveň tím, že Ježíš je jediný, kdo v příběhu hovoří (kromě otázky jeho přívrženců v. 49), zdůrazňuje jeho kontrolu nad situací. Ježíšova řeč primárně prozrazuje motivaci Jidáše a židovských úředníků, kteří proti němu vystupují. Ježíš ukazuje, že navzdory zdání je skutečně mistrem, který odhaluje okolnosti, které budou vést rozhodnutí proti němu. Této

perikopě

bezprostředně

předcházel

text

o

Ježíšově

modlitbě,

o vnitřním boji, který při ní prožíval, a která jej posílila a pomohla pochopit věci následující. Jeho učedníci místo modlitby spali. Nebyli tedy připraveni,

215

Srov. GREEN, J. B., The Gospel of Luke. Grand Rapids (USA) a Cambridge (UK): William B. Eerdmans Publishing Company, 1997, s. 784-485.

93

nebyli schopni představit si, jak by mohla zrada a zatčení posloužit Božímu úmyslu. Proto také přirozeně sáhli po zbrani a jeden z nich usekl služebníkovi ucho.

Vůbec

si

ale se samotným

neuvědomili, zlem.

Ježíš

že

nejde

uzdravením

o

boj

s přirozenou

služebníka

ukazuje

autoritou, hloubku

nepochopení jeho radostné zvěsti apoštoly. Lukáš při popisu Ježíšova činu ve prospěch služebníka čerpá z jazyka nyní běžného

pro

Lukášovy

čtenáře

z dalších

zpráv

o

zázracích.

Ježíšovo

vyučování k lásce k nepřátelům zahrnuje i prokazovat jim dobro (6,27-36). Tento akt uzdravení člověka, jehož život nebyl ohrožen představuje charakter Ježíšovy zvěsti celého evangelia. Právě tak předesílá význam slov v 23,34, když Ježíš umírající na kříži prosí za odpuštění nepřátelům. 216 Ježíš je od samého začátku tím, který hlásá radostnou zvěst a uzdravuje. Zde využívá momentu zatčení k projevu soucitu a uzdravuje, dokonce toho, který stojí mezi jeho nepřáteli. To vyjadřuje symbolicky hodnotu jeho oběti. Skrze jeho zatčení a smrt přichází odpuštění. Jako Boží posel obrací zlo vykonané lidským pokolením v dobro.

216

Srov. GREEN, J. B., The Gospel of Luke. Grand Rapids (USA) a Cambridge (UK): William B. Eerdmans Publishing Company, 1997, s. 782, 784.

94

5 Závěr Podíváme-li se nyní na práci, v kapitole o Lukášově evangeliu vidíme, že všechna historická data ohledně autora, vzniku atd. patrně už nikdy nezjistíme. Při pohledu na pojem zázrak jsme zjistili, že lidé se odpradávna snažili pochopit a také vyjádřit skutečnosti, které byly pro ně neznámé, tajemné a ne vždy pochopitelné. Téma samotného zázraku je natolik široké, že v této práci jsme jej pouze nastínili, a to především jen ve vztahu ke Starému a Novému zákonu a jen ve velmi tenkých obrysech. Můžeme však říci, že nám obrazně vysvětlují Boží nabídku spásy. Symbolizují neviditelnou Boží moc a Boží slávu, která se tak realizuje ve světě prostoru a času. Jsou součástí Božího plánu naší spásy a odkazují a vedou nás Bohu. Lidé skrze zázraky pociťují prvé uzdravení a Boží lásku. 217 Setkáváme se s názorem, že v Písmu jsou popsány události, při kterých k zázraku došlo, velice jednoduše a srozumitelně, a že všechny zázraky jsou víceméně stejné. Zvlášť pokud se nějaký zázrak vyskytuje ve více knihách (hovoříme-li především o novozákonních knihách). Když se však podíváme na určitý text v kontextu, v historických a jazykových souvislostech zjistíme, že koncepce textů je velice složitá. Vztahy mezi jednotlivými zázraky se klenou také mezi jednotlivými knihami (např. pomocí paralelismů) 218 a text tak tvoří kompaktní celek, kde nic nepřebývá a nic nechybí, aby byl správně pochopen. O tom se přesvědčujeme i při podrobnějším zkoumání textů o Ježíšových zázracích, které zaznamenal Lukáš. Zázračný rybolov (5,1-11) slouží jako názorné vysvětlení Petrovy životní náplně. Vzkříšení člověka k životu je jedním z největší zázraků vůbec a Lukášův příběh o synu vdovy (7,11-17) má opět nejméně dvě roviny. Ježíš přichází Boží posel zjevující Boží království, aby jej lidé poznali a skrze víru v něj došli spásy. Zároveň je příběh zasazen do specifického sociálního prostředí, se kterým se tak seznamujeme a zároveň vnímáme kontrast ubohosti světa pozemského a Boží

217

LANG, A., Kristus vrchol zjevení. Olomouc: nakladatelství Velehrad, 1993, s. 76-80.

218

Srov. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra Pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., s. 20-23.

95

lásky, která přichází v Ježíši. Ve zmínce o vyhnání zlých duchů z Marie Magdalské (8,1-3) se dozvídáme nejen o tom, že Ježíš vyháněl zlé duchy, aby člověka osvobodil z moci zla, ale také hovoří o charakteru služby žen Ježíši, a to nejen těch, které sloužily přímo jemu, ale slova jsou poselstvím pro všechny další ženy, aby se ujímaly služeb v církvi, které už Ježíš nastínil. Služba, která je odpovědí na Boží milosrdenství, není službou vyznačující se bojem o postavení a určitou moc v církvi. Zázrak o uzdravení shrbené ženy (13,10-17) je nejen uzdravením ženy, osvobození z moci zla, ale průlomem do tradičních

nábožensko-společenských

tradic.

Co

může

být

více

pohoršujícího, než žena a žena z okraje společnosti, které je vráceno zdraví před

zraky

celého

do společenství

společenství

s ním,

nikoliv

v synagoze? předpisy

Bůh

je

z rukou

ten,

který

člověka.

zve

Člověk

s vodnatelností (14,1-6) není ničím jiným než obrazem nemoci farizejského způsobu života. Jejich lpění na předpisech, touha po dokonalosti ve smyslu jejich dodržování, neuhasitelná žízeň po majetku na úkor lásky k bližnímu, kterou je nejlépe možné projevit v den, který věnují oslavě Boha v synagoze. Uzdravením deseti malomocných (17,11-19) dostává Ježíšovo poselství další rozměr. Boží království nepřichází pouze k vyvolenému národu, ale je určeno všem lidem, kteří věří v Ježíše Krista. Možná se snaží povzbudit naději, že Bůh je stále přítomen a působí zázraky i poté, co Ježíš ukončil svoji pozemskou zázračnou činnost. Zároveň učí, že díkůvzdání je odpovědí na Boží

milosrdenství.

Když

uzdravuje

ucho

veleknězovu

služebníkovi

(22,47-53) je možná obrazem ještě překonání větších barier v člověku než jen hranic národa Izraele, jak vidíme u předešlého vyprávění o zázraku, který byl učiněn směrem k Samařanovi. Jde o překonání nenávisti, zášti, nelásky a všeho, co člověk pociťuje ke svému nepříteli. To je aktuální poselství pro každého člověka v každé době a snad nejtěžší. Zázraky,

které

čteme

v Lukášově

evangeliu,

jsou

demonstrativními

příklady, jsou výpovědí o světě, do kterého přišel Ježíš, a ve kterém žil a učil a realizoval Boží království. Lukáš vše zapsal, protože věděl, že aktuálnost přetrvá všechen pozemský čas. Skrze příběhy o Ježíšově učení a činech nabízí Boží spásu těm, kteří Ježíše osobně nepoznali.

96

Seznam použité literatury 219

AUVRAY, P., GRELOT, P., „Bázeň Boží“ in Slovník biblické teologie. Ed. X. LÉON-DUFOUR. Velehrad: Křesťanská akademie Řím, 1991, s. 20-21. BEDŘICH, S., SVOBODA, P., Česká synopse evangelií. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1995, 128 s. BENTLEY, J., A calendar of Saints. London: Time Warner Books, 2005, 256 s. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih): podle ekumenického vydání z roku 1985. Praha: Zvon, 1991, 283 s. BOCK, D. L., The NIV application commentary: Luke. Grand Rapids: Zondervan, 1996, 640 s. BLACKBURN, B. L., „Miracles and miracle stories“ in Dictionary of Jesus and the Gospels. Ed. J. B. Green, S. McKnight. Downers Grove: InterVarsity Press, 1992, s. 549-556. BROŽ, J., Evangelium podle sv. Lukáše, [online], 32 s., dostupné z: www.ktf.cuni.cz. CANTALAMESSA, R., Na čo sú zázraky? [online], dostupné z: http://www.modlitba.sk/. CRESSEY, M. H., „Zázraky“ in Nový biblický slovník. Ed. J. D. Douglas. Praha: Návrat domů, 1996, s. 1130-1132. DONAHUE, J. R., HARRINGTON, D. J., Evangelium podle Marka. Sacra pagina 2. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2006, 495 s. FEINBERG, C. L., „Synagoga“ in Nový biblický slovník. Ed. J. D. Douglas. Praha: Návrat domů, 1996, s. 990-991. FITZMYER, J. A., The Gospel according to Luke (I-IX). New York: Doubleday, 1979, 837 s. FITZMYER, J. A., The Gospel according to Luke (X-XXIV). New York: Doubleday, 1985, s. 842-1642. FRANEK, J., Judaizmuz: kniha o židovskéj kultúre, histórii a náboženstve. Bratislava: Archa, 1993, 216 s. FROLÍKOVÁ, A., Rané křesťanství očima pohanů. Jinočany: H&H, 1992, 96 s. GOODING, D., Lukášovo evangelium. Praha: Návrat domů, 1994, 300 s. GORDON, P. P., WAY, R. J., „Velitel“ in Nový biblický slovník. Praha: Návrat domů, 1996, s. 1087-1088. GREEN, J. B., The Gospel of Luke. Grand Rapids (USA) a Cambridge (UK): William B. Eerdmans Publishing Company, 1997, 928 s. HARRINGTON,

219

D.

G.,

Evangelium

podle

Matouše.

Sacra

Odkazy na internetové stránky byly dostupné k 29. 3. 2009.

97

pagina

1.

Kostelní

Vydří:

Karmelitánské nakl., 2003, 469 s. HELLER, J., Výkladový slovník biblických jmen. Praha: Advent-Orion; Vyšehrad, 2003, 630 s. HENGEL, M., Evangelista Lukáš: první křesťanský dějepisec. Praha: Vyšehrad, 1994, 181 s. HERING, J., „Židé“ in Biblický slovník. Ed. J. J. Allen. Praha, Kalich, 1991, s. 346-347. HUBBARD, D. A., „Kněží a lévijci“ in Nový biblický slovník. Ed. J. D. Douglas. Praha: Návrat domů, 1996, s. 505-510. JOHNSON, L. T., Evangelium podle Lukáše. Sacra pagina 3. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2005, 458 s. KÁBRT, J., Lexicon medicum. Praha: Galén, 2004, 1136 s. KAHL, W., New Testament Miracle Stories in their Religious-Historical Stetting. Göttingen: Vandenhoeck und Ruprecht, 1994, 259 s. KILGALLEN, J. J., The Obligation to Heal (Luke 13,10-17). Biblica, 2001, roč. 82, č. 3, s. 402-409. KROLL, G., Po stopách Ježíšových. Praha: ZVON, 1996, 486 s. LANG, A., Kristus vrchol zjevení. Olomouc: nakladatelství Velehrad, 1993, 132 s. MAREČEK, P., Abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží. Katolický týdeník, 2007, roč. 18, č. 14, s. 7. MAREČEK, P., Bible v liturgii. Lk 5,1-11, [online], dostupné z: www.bible-cz.org. MAREČEK, P., Úvod do Nového zákona (CMTF UP: 2007-2008), [online], s. 14, dostupné z: https://www.portalcmtf.upol.cz. MAT, P., Marie Magdalská I., [online], dostupné z: http://www.myty.info. MŰLLER, P.-G., Evangelium sv. Lukáše. Malý stuttgartský komentář. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 1998, 175 s. NOVOTNÝ, A., Biblický slovník. A-P. Praha: Kalich, Česká biblická společnost, 1992, 769 s. NOVOTNÝ, A., Biblický slovník. R-Ž. Praha: Kalich, Česká biblická společnost, 1992, s. 771-1399. Nový zákon. Text užívaný v českých liturgických knihách přeložený z řečtiny se stálým zřetelem k Nové Vulgátě. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, 871 s. Nový zákon s výkladovými poznámkami. Český ekumenický překlad. Praha: Česká biblická společnost, 1991, 519 s. O´TOOLE, R. F., Some Exegetical Reflections on Luke 13,10-17. Biblica, 1992, roč. 73, č. 1, s. 84-107. POKORNÝ, P., Literární a teologický úvod do Nového zákona. Praha: Vyšehrad, 1993, 333 s. POSPÍŠIL, C. V., Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2006, 415 s.

98

PRUŽINSKÝ, Š., Zázraky Isusa Christa. Pravoslávny teologický zborník, 2001, roč. 24, č. 9, s. 89-102. RYŠKOVÁ, M., Historické z: http://ktf.cuni.cz/~ryskova.

pozadí

novozákonní

doby,

[online],

322

s.,

dostupné

RYŠKOVÁ, M., Každodenní život ve starověku v Palestině, [online], 7 s., dostupné z: http://ktf.cuni.cz/~ryskova. SMALLEY, S. S., „Marie“ in Nový biblický slovník. Ed. J. D. Douglas. Praha: Návrat domů, 1996, s. 585-586. SÖDING, T., Konal Ježíš zázraky? Teologické texty, 2005, roč. 16, č. 3, s. 113. SPICQ, C., GRELOT, P., „Království“ in Slovník biblické teologie. Ed. X. LÉON-DUFOUR. Velehrad: Křesťanská akademie Řím, 1991, s. 183-188. ŠPIDLÍK, T., Liturgické meditace na feriální evangelia II. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2006, 415 s. TAYLOR, J. B., „Starší“ in Nový biblický slovník. Ed. J. D. Douglas. Praha: Návrat domů, 1996, s. 969. TERNANT, P., „Zázrak“ in Slovník biblické teologie. Ed. X. LÉON-DUFOUR. Velehrad: Křesťanská akademie Řím, 1991, s. 601-606. TICHÝ, L., Pojem „apoštol“ v Novém zákoně. Studia theologica, 2002, roč. 4, č. 2, s. 1-10. TICHÝ, L., Úvod do Nového zákona. Svitavy: Trinitas, 2003, 285 s. TRAPNELL, C. L., „Zdraví, nemoc a uzdravování“ in Nový biblický slovník. Ed. J. D. Douglas. Praha: Návrat domů, 1996, s. 1135-1141. ULLRICH, L., „Zázraky“ in Slovník katolické dogmatiky. Ed. W. BEINERT. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1994, s. 446-447. VLČEK, E., MATĚJKA, J., Lebka sv. Lukáše z pražské katedrály. Vesmír, 2000, roč. 79, č. 10, s. 577-578. Webster´s new world dictionary. Ed. D. B. Guralnik. New York: Warner Books, 1982, 696 s. WEISER, A., Was die Bibel Wunder nennt. Stuttgart: Verlag Katholisches Bibelwerk, 1992, 183 s.

99