Na počátku bylo slovo, čteme v evangeliu Janově. Pomáhání školákům v Bangladéši začalo také slovem. Šlo o slovo naléhavé a důrazné. „Pomozte!“ opakoval zubní lékař Milan Moskala při svých občasných návratech domů. Bylo to zpravidla jen na pár dní, ale na sugestivní popis těžkého života lidí v tropické oblasti asijského kontinentu si při setkání s přáteli našel vždycky čas. Bída dháckých slamů, kam po práci v zubní ambulanci docházel s mísami plnými rýže se zeleninou, byla příliš velká na to, aby na ni v bohatství střední Evropy dokázal zapomenout. Nad stovkami párů dětských rukou vztažených pro hrst vařené rýže si brzy uvědomil, že každodenní přísun jídla bídu obyvatel slamů nevyřeší. Dobře rozpoznal, že účinnější a trvalejší pomoc dětem z nejchudších na planetě spočívá jinde. „Potřebují vzdělání! Škola je lépe připraví pro život a snadněji najdou práci,“ vysvětloval Milan Moskala zase jednou doma a netušil, jak brzy se začnou jeho slova měnit v činy.
(2)
Už deset let putují do Bangladéše peníze českých i slovenských dárců, kteří uvěřili smyslu dlouhodobé a pravidelné podpory vzdělání dětí jedné z nejchudších zemí. Z malých začátků se zásluhou neúnavné aktivistky humanitární organizace ADRA Aleny Rusové a kolektivu jejích spolupracovníků ze Zlína pomoc rozrostla do obdivuhodné šíře. Dnes ADRA podporuje na padesáti dvou bangladéšských školách prostřednictvím devíti set čtyřiceti sedmi dárců dva tisíce čtyři sta školáků a studentů.
(4)
Mohl se klidně jmenovat jinak a někteří tvrdí, že v angličtině lze označení vzdělávacího programu přeložit i méně lichotivě. Dostal název s ochrannou známkou BangBaby. Smysluplnost programu na pomoc dětem na školách v Bangladéši stejně jako jeho pojmenování už dnes zpochybňuje jen málokdo. Jak bylo řečeno, u jeho zrodu stál doktor Milan Moskala a dlouholetá pracovnice ADRA Alena Rusová. Je však na místě připomenout další jména. Eva Moskalová neúnavně podporuje svého manžela v jeho práci a pečlivě se stará o všechny, kteří navštíví jejich byt v Dháce v souvislosti s monitorovacími cestami po bangladéšských školách. Se zlínskou pobočkou ADRA na programu BangBaby spolupracovali Renata Wagnerová, Milan Javora, Kateřina Baďurová, Ludmila Bocková, Petra Nováková, Milan Růžička, Hana Strouhalová, Pavla Vyoralová, František Tomanec, Rudolf Koukol a další. Od poloviny roku 2007, v rámci nově zpracované strategie pomoci ADRA v zahraničí, dostali program BangBaby na starost Radomír Špinka z Frýdku-Místku a Šárka Procházková z Kralup nad Vltavou. Nemalou zásluhu na úspěšné podpoře bangladéšských žáků a studentů má rovněž ředitel Benjamin Raksham z místní vzdělávací organizace BCSS v Dháce a jeho spolupracovníci Richard Marandi, Donald Dass a Shohag Toton Boidya.
(7)
Asie svou rozlohou 44 603 853 km² zaujímá první místo mezi kontinenty. Žijí v ní více než tři pětiny obyvatel zeměkoule. Bangladéš se velikostí 144 000 km2 zdaleka neřadí mezi největší státy. V žebříčku rozloh států světa je až na devadesátém třetím místě. Přitom v tomto asijském státě žije podle velmi přibližného odhadu 152 000 000 lidí. Hlavním městem země, nesoucí oficiální název Bangladéšská lidová republika, je Dháka. Bangladéš se rozkládá v deltě řek Gangy a Brahmaputry. Navzdory každoročním ničivým záplavám jsou obyvatelé na řekách životně závislí. Jihozápadní část země leží na pobřeží Bengálského zálivu, kde se daří rybolovu. V produkci potravin však Bangladéš není ani zdaleka soběstačnou zemí a neobejde se bez mezinárodní potravinové pomoci. Bangladéš je rozdělen do šesti správních oblastí: - ঢাকা Dháka, - চট্টগ্রাম Čattagrám, - রাজশাহী Rádžašáhí, - বরিশাল Barišál, - খুলনা Khulaná, - সিলেট Silét Dháka je hlavní město Bangladéše. Co se počtu obyvatel města týče, údaje se rozcházejí až do výše deseti milionů. Pro našince jde o nepřesnost naprosto nepřijatelnou. Rozdíl v údajích by v případě naší země jedním šmahem odepsal skoro všechny obyvatele. Ne že by člověk bez přesného počtu obyvatel Dháky nemohl žít, ale stejně mu vrtá hlavou, proč se údaje tak rozcházejí. Přibližnými údaji se to v Bangladéši jen hemží. Patrně za to může nízký počet kvalifikovaných úředníků, a to nejen ve státní správě. Problém nepřesných a přibližných počtů vypovídá o mnohem hlubších příčinách nedostatků této země. Nepřesné údaje znamenají rezignaci na některé potřebné formy řízení státu, jež by bránily nekompetentnosti a určovaly jasnou hranici lidské touze po moci. Přibližnosti a nepřesnosti sice přímo nepošlapávají občanská práva, ale dávají prostor tomu, co je ohrožuje: nepravdě, manipulaci a korupci. Přibližné počty jsou méně lichotivým obrazem současné Bangladéše a žel, vypovídají o jedné z nepřehlédnutelných skutečností. Jedinec v této zemi zatím mnoho neznamená.
(9)
Bláto Umazat se od bláta v zemi, jež by se z celé poloviny ztratila v moři, kdyby se zvedlo o pouhý metr, není vůbec těžké. Je spíš nemožné se od něj v této tropické krajině neušpinit. Nevyhnete se mu ani v období sucha, kdy se s ním setkáte spíš v jeho vlezle prašné podobně. Ulpí vám na těle smíchané s potem jako pečlivě nanesený make-up. Zbavit vás ho dokáže jen ostrý proud vody ze sprchy. Z pochopitelných důvodů však tato země ani sprchami, ani nezávadnou vodou příliš neoplývá. K dokonalé očistě vašeho těla od prachu a bláta dojde s největší pravděpodobností až zase u vás doma (popřípadě v koupelně dháckého bytu rodiny Moskalových). A co teprve v období dešťů! S blátem se prostě setkáte všude. Máte ho na nohou, na rukou, v obličeji, uvízne vám neznámo jak na dně batohu, máte ho za ušima i na objektivu fotoaparátu. V zájmu uchování psychické stability vám nakonec nezbude nic jiného, než stav blátivé mazlavosti s rezignovanou oddaností přijmout. Těm vzdorovitějším k přijetí situace možná pomůže připomínka prastarého popisu stvoření z knihy Genesis. Z bláta stvořil Bůh člověka. Místní obyvatelé si na všudypřítomné bláto nenaříkají. Jejich život je totiž na blátě závislý. Každoroční příval bahna z řek, který se v pravidelných a díky klimatickým změnám i nepravidelných intervalech opakuje, přináší blahodárné živiny na rýžová pole. Co je však stejně důležité, bláto lze využít na tisíc způsobů a jeho transport téměř nic nestojí. Dá se nakopat a v koších na hlavách tisíců Bengálců přemístit za pár taka na určené místo. Z bláta se krouží misky na jogurty a nádoby na vymlácenou rýži. Lepivé bahno dobře drží na stěnách chatrčí postavených z bambusů a palmových listů. Stovky do výšky vyhnaných mohutných komínů za městy pak prozrazují, kam většinu bláta Bengálci odnesou. V pecích pod komíny se ve vyrovnaných hranicích pálí z bláta cihly.
(10)
Cihly Bangladéš nemá kamení. Základním stavebním materiálem je zde cihla. Používá se nejen tam, kde cihlu použije jako tradiční materiál i evropský stavitel, ale nahrazuje se jí také kámen, štěrk, kamenná drť i dlažba. Uvidíte je, sotva vyjedete za město. Patří neodmyslitelně k panoramatu vysokých komínů cihelen. Sedí u cest a rozbíjejí do ruda vypálené cihly. Jsou pokrytí rudým prachem. Mají ho všude: v očích, v uších, vyplivují ho z úst a vykašlávají z plic. Vedle nich se v žáru slunce kupí výsledky jejich neúnavné práce. Díla se účastní celé rodiny, na zákaz dětské práce tu nikdo moc nehledí. Uplatnění najde každá ruka s kladivem. S výsledkem jejich práce se nejčastěji honosí podloží cest. Dobře udusaný podklad z červeného materiálu stačí už jen potáhnout patnácticentimetrovou vrstvou asfaltu.
(12)
Rýžová pole Červenou barvu podél cest v těsné blízkosti cihelen střídá v pozadí zelená. Rýžová pole, kam oko dohlédne. Pastva pro oči. Není sytější zeleně, než je ta, kterou vytvářejí nedozrálé lístky svazků rýže v dobře zavlažené zemi ještě před rozvitím stvolů s klasy. Odpovědnost za krásu zeleně nezralého rýžového porostu nese především voda a slunce. Ideální kombinace. Slunce neselže nikdy. Jeho spolehlivou účast na dozrávání rýže mohou pokazit jen těžké šedivé mraky. Odpovědnost za přísun vody nesou na bedrech zemědělci, kteří ji musí přivést na místo důmyslnými kanály. Sytost zeleně se díky slunečním paprskům a tisícům hektolitrů vody do měsíce vytrácí a zelená se mění v žlutozelenou až žlutou. Nic netrvá věčně. Zdejším obyvatelům však proměna barev v polích vůbec nevadí. Právě naopak. Převaha žluté barvy v rýžových polích připomíná, že se blíží čas sklizně. Do polí brzy vyrazí ženci. S vykasanými sukněmi (lungi) a s nohama zabořenýma po kotníky v blátě hbitě posečou jen mírně zakřivenými srpy úrodu. Hladová Bangladéš čeká. I tak se ale nedočkají všichni. Země s rýžovými poli se zdaleka nedokáže uživit z vlastních zdrojů. Rýžová pole by se prý mohla zazelenat i třikrát do roka. Slunce zatím neselhává, zato voda…
(15)
Voda „Tomar ki jol ače? (Máš vodu?)“ říkají si často Bengálci místo pozdravu. Voda je základem života nejen v Bangladéši. Ovšem potřeba vody v této zemi se jeví mnohem naléhavěji než u nás. Většina obyvatel nemá přístup ke kohoutku, jehož otočením by si zajistila přístup k nezávadné vodě. (16)
Ráno jsem si byl zaplavat v jednom z ramen Brahmaputry.
Sedím pod moskytiérou na palandě jedné ubytovny. Úmornost
Vzbudil jsem tím pozornost místních lidí, i když jsem ve vodě
asi pětatřicetistupňového vedra umocňuje osmdesátiprocentní
nebyl jediný a vydržel v ní sotva pět minut. K předčasnému
vlhkost. Pot mi stéká po tváři i po těle. Cítím se jako v sauně
ukončení koupele mě však nepřinutily ani tak zvědavé pohledy
a nemohu se ubránit utkvělé myšlence na studenou sprchu.
domorodců jako spíš spousta špíny plovoucí na hladině. Voda
Nic takového samozřejmě nablízku není. Voda, která je
v řece nestačí ukrýt a odnést pryč všechny nečistoty, které jsou
k dispozici, přitéká z nádrže umístěné na střeše ubytovny
produktem nekontrolované lidské činnosti. Koryto veletoku se
a po parném dni má ke studené vodě hodně daleko.
s přibývající délkou mění v zatím jedinou fungující stoku, na
Ve slamech stejně jako ve vesnických chalupách však nemají ani
jejímž konci však nestojí obří čistička, nýbrž desítky kilometrů
tuto vymoženost. Nevím, jestli Bengálci něco takového, čemu
čtverečních mrtvé a páchnoucí plochy delty.
by se dalo říkat koupelna, postrádají, a považoval bych za neomalenost ptát se jich na to.
Tyto řádky píšu ve městě Mymensingh. Je osm večer, nejde elektrický proud a venku je tma jako v pytli.
Po návštěvě zubní ambulance v Dháce, kde pracuje doktor Moskala, už taky vím, že více než sto milionů Bengálců nikdy nedrželo v ruce zubní kartáček, o návštěvě dentisty ani nemluvě. V Dháce se průběžně minimálně tisíc lidí nakazí cholerou. Otázku likvidace komunálního odpadu ve slamech velkých měst tady zatím nikdo neřeší. Některé osvícené organizace vydávají jednoduché letáky s informacemi o základní hygieně s radami, jak zabránit infekčním chorobám. Zda jsou v této činnosti úspěšné, zůstává otázkou. Bangladéšané znají vodu především v její nespoutané podobě. Rozvodněná ústí řek dokážou během dešťů trvajících několik dní připravit desítky milionů obyvatel o přístřeší. V těchto obdobích Bangladéšané vodu upřímně nenávidí a vzývají Alláha, aby je vody zbavil. Nářky plné beznaděje však s posledním lijákem skončí a lidé naopak Alláhovi děkují. Voda naplní jámy vykopané před jejich domy a poskytne vláhu nejen polím, ale na čas zbude voda i pro domácnosti a dobytek. Samozřejmě, nad kvalitou vody by náš hygienik zaplakal a s největší pravděpodobností by bez smlouvání nechal celou oblast uzavřít jako životu nebezpečné místo, ale pro zdejší obyvatele znamenají každoroční záplavy zatím jedinou možnost, jak přežít. (17)
čas I. Bengálci nám Evropanům a cizincům vůbec rádi připomínají, že jejich rok, který začíná patnáctým dubnem má šest období. První roční období: 15. duben až 14. červen nazývají Griščo, což by se dalo přeložit jako léto. Je to čas velmi horkých dnů a sklizně rýže. Druhé roční období: 15. červen až 14. srpen nazývají Borša a jde o období dešťů. Třetí roční období: 15. srpen až 14. říjen nazývají Sorot a je to první část podzimu, kdy je stále ještě dost teplo s občasným deštěm. Čtvrté roční období: 15. říjen až 14. prosinec nazývají Hemonto a je to druhá studenější část podzimu s mlhami a velkým vlhkem. Páté roční období: 15. prosinec až 14. únor nazývají Šit, což lze přeložit naším označením zimy. Naší zimě se však období jejich roku sotva podobá. Stromy jsou stále zelené a někde se sklízí po druhé v roce rýže. Šesté roční období: 15. únor až 14. duben nazývají Bošonto. Bengálský rok končí jarem s příjemně teplými dny, ovšem za méně příjemné asistence obrovských hejn komárů. (19)
II. Nevím, zda zrovna za tuto pro nás dost závažnou neobvyklost může tíhnutí Bangladéšanů k přibližnostem. Možná, že za tím vším stojí jen jiný přístup k životu, ovšem žít bez přesného data narození je pro občana České republiky naprosto nepřijatelné. V Bangladéši se naopak lidé datem narození příliš netrápí a většina je ani nezná, protože ti, kdo je přivedli na svět, přesnosti tohoto druhu v hlavě nenosí a dost se diví, že nás to - cizince z Evropy - tak překvapuje. Buďme však k sobě upřímní. Důslednost, s jakou lpíme na některých životních údajích, má své trhliny. Co třeba zdvořilé opomíjení přesného věku u žen? A co třeba měnění skutečného data narození u těch, kteří se nemohou smířit s přibývajícími léty? Neznat datum svého narození je pro nás jistě neobvyklé. V Bangladéši jsem poznal, že se i bez této informace dá celkem spokojeně žít.
Ani její vlastní maminka Sefali neví, kdy se Rodžona narodila.
Malá Rodžona se podobala otci hned od narození. Marcel si přál
Kdybyste Sefali nutili, aby si přece jen vzpomněla, odbude vás
syna a Sefali to věděla. Nedal však na sobě nic znát, a když se
tím, že si prostě datum Rodžony vymyslí. Pokud by vám to
večer vrátil domů, vzal láskyplně Rodžonu do náruče a choval ji,
nepřipadalo netaktní a třeba po roce byste se zeptali Sefali na
dokud neusnula. Sefali byla v prvních dnech po porodu ráda,
datum narození její dcery Rodžony znovu, je docela možné,
že s ní v domě navzdory žním zůstala tchyně Fulmuni.
že by si bez výčitek svědomí vymyslela nový údaj. Pravdou je,
Dům Marcelových rodičů stál hned vedle jejich domu.
že se Rodžona narodila, právě když se sklízela rýže, a je také jisté, že tato pro nás nepochopitelná přibližnost důležitého údaje
Mongol, dědeček Rodžony, prohlašuje, že má devadesát pět
nemění nic na tom, že má Sefali svou dceru nade vše ráda.
let. Nevěříme mu. Hádáme, že mu bude sotva pětapadesát, ale přidávat si léta je v této zemi docela běžné. Čím více má člověk
Když se dostavily porodní bolesti, nikdo nebyl doma. Manžel
let, tím větší úctu mu ostatní prokazují. Mongol nám prozradil
Marcel pomáhal přes tři vesnice při žních. Ještěže se objevila
i „přesný“ věk své ženy Fulmuni. Udělal ji od sebe o dvacet let
sousedka, která šla kolem z města. Sefali rodila těžce a dlouho.
mladší a Fulmuni nic nenamítá. Respektuje tradičně bez výhrad
Ztratila mnoho krve. Vypadalo to téměř, že ji budou muset odvézt
hlavu rodu.
do nemocnice. Kdo by však takové nepředpokládané vydání zaplatil? (20)
(22)
Marcel se brzy po narození Rodžony vydal do města Bogra.
staré ženy z daleké země. Zná její tvář z fotografie. Nedávno
Ačkoliv byly ten rok sklizně dvě, mnoho se díky suchu neurodilo.
přinesla Rodžona její obrázek ze školy a on ho připevnil na stěnu
Nádoby s rýží stačily sotva na pár měsíců. Marcel si myslel, že
v jejich domku. Rodžona chodí do školy každý den. Má uniformu,
začne pracovat jako rikša. Provoz rikší však ve městě ovládal
učebnice, všechny další učební pomůcky, a dokonce se ve škole
gang, který žádal za pronájem nehorázné úplatky. Kdyby Marcel
dosyta nají. „Škoda, že nemáme syna,“ napadne občas Marcela.
uměl číst a psát, práci by určitě našel, ale takhle? Nakonec se nad
Manželce by se však se svou lítostí nikdy nesvěřil.
ním slitoval majitel cihelny a zaměstnal ho na tři měsíce přímo
Nechce ji zbytečně trápit. Vždyť i jí je to líto a někdy v noci pláče.
u pece. Byla to dřina, ale výdělek pomohl přežít hladový rok celé
Lékař řekl, že už nebude mít děti. „Důležité je, aby se Rodžona
rodině.
dobře vdala,“ utěšuje Marcel Sefali. Ženicha pro Rodžonu už
Možná právě tehdy se Marcel rozhodl, že udělá všechno pro to,
vyhlédl. Chlapcovi rodiče mu dali slovo. Marcel teď má jen
aby mohla Rodžona, i když je to jen dívka, chodit do školy. Kdo ví,
starost, aby si ženichova rodina pro syna nevyhlédla bohatší
zda by své rozhodnutí dokázal uskutečnit, nebýt docela neznámé
nevěstu.
Slamy Přežít se dá leckde. Stojím v úzké ulici, napravo se tyčí k obloze novostavba. Kovové krabice s větráky, upevněné nad každým druhým oknem šestiposchoďového domu z litého betonu, monotónně hučí. Klimatizace patří k standardní výbavě budovy. Zábradlí se sloupky na balkónech je také z betonu a člověk si říká, kam na ty nápady místní architekti chodí. Hádá přitom, zda jde o inspiraci některým z chrámů v Ankoru, nebo o napodobeninu litinového výlisku zábradlí z druhé poloviny devatenáctého století na nějaké vile v Brooklynu. Tři vteřiny údivu a napadne ho ještě odvážnější myšlenka: Co když tenhle dům žádného architekta neměl?
(23)
Na druhé straně uličky, ne širší než naše Zlatá na Pražském hradě, se krčí naprosto jiné domy. Pochybuji, že byli jejich stavitelé inspirováni stylem či kulturou minulosti, o radě odborníka ani nemluvě. Vlnitým plechům s otvory místo oken diktuje tvrdě a neoblomně svůj architektonický styl bída. Tady bydlí lidé, kteří mění přesné počty v přibližné. Kdo by pátral, kolik jich za těmi plechy žije? Plechy žár slunce dobře neizolují, v poledne ho spíš násobí. Ochladit vzduch by mohly větráky v kovových krabicích, ale dodavatel elektřiny není charita. V chatrčích z vlnitého plechu nežije nikdo, kdo by takový komfort zaplatil. Navíc elektřina je v současné Bangladéši nedostatkovým zbožím. Elektrárny zastavují dodávku proudu čtyřikrát pětkrát za den i dobře platícím odběratelům. Na rozdíl od turistických průvodců s často přibližnými údaji pozemkové knihy v Bangladéši žádné přibližné údaje a míry neobsahují. Každá píď, každý centimetr je přesně zaevidován a draze se za něj platí. Kdo má vlastní kousek země, vyhrál. S těmi ostatními to vypadá bledě a jejich počet roste. Denně přicházejí do města lidé, kteří s sebou kromě snu o snadnějším životě s místem k přespání nic nepřinesou. Kolik jich je, nikdo neví. Možná přesně tolik, o kolik se mezi sebou liší odhady počtu obyvatel hlavního města. Lidé žijící za vlnitými plechy nejsou vedeni v žádném registru, nemá je ve svém seznamu žádná pojišťovna ani jiný úřad, který by se staral o jejich současnost, či dokonce budoucnost. Přiznám se, že na mě při návštěvě slamu Bonorupa v Dháce, navzdory horku a méně příjemným pachům, padl zpočátku jakýsi omamný pocit nespoutanosti a svobody. „Nikoho tu neotravují úředními obsílkami,“ napadlo mě. „Nikomu zde nevnucují metráky reklamních letáků. Nikdo nepopohání rodiče k odpovědnosti za děti hrající si bez dozoru ve stoce mezi chatrčemi. Nikdo tu neprovádí kontroly elektroměrů, plynoměrů, vodoměrů a kdoví čeho ještě.“ Stačí však ujít pár metrů, abych poznal, že můj pocit svobody a nespoutanosti vychází z falešné představy o životě zdejších lidí. Z tmavých koutů chatrčí bez oken a dveří na mě křičí bída. Úředník sem nikdy nepřijde zkontrolovat stav elektroměru, vodoměru či plynoměru, protože tady vlastně nic z toho, co by se dalo měřit, není.
(25)
Mezi obyvateli slamů a první nejbližší skutečnou školou je tak velká společenská bariéra, že nikoho ani nenapadne, aby se ji pokusil prolomit. Zboží z reklamních letáků se tu nikdy neobjeví a úřední obsílky do domů bez adresy nelze doručit. Je zde však ještě jedna docela zásadní svízel. I kdybychom vnímali život ve slamech jako život svobodný a nespoutaný, je bez záruky. Nikdo neví, jak dlouho lidé v domcích z papundeklu a vlnitého plechu zůstanou. Je totiž téměř jisté, že se jednoho dne před chatrčemi objeví velké lžíce bagrů spolu s pluhy obrovitých buldozerů, aby život slamu ukončily. Nenajde se nikdo, kdo by zaprotestoval nebo se postavil těžké technice na odpor. Obyvatelé slamu se ocitnou z hodiny na hodinu na ulici. Kam odejdou, nikoho nezajímá. Na místě vyčištěném od veškeré myslitelné lidské bídy vyrostou domy s přesnou adresou včetně schránek na reklamní letáky. Možná poblíž postaví i školu. Žáky budou do ní svážet v rikšách. Zaručeně se tu pak objeví i úředníci s notýsky, aby si do nich pečlivě a odpovědně zaznamenali stav vodoměrů, plynoměrů a elektroměrů. V dháckých slamech v Bonorupě, Nyoabari, Mirpuru a Banani, Sazatpuru, Pakeji a Kornopaře žijí lidé bez jistot a bez perspektivy. Sotva by kdo o takový život stál.
Žáci třetí třídy školy ve slamu Bonorupa hrají příběh O ztraceném
jeho měšec není bezedný. Když se přátelé z mokré čtvrti dozvědí,
synu s velkým zaujetím. Chlapec představující otce dvou synů má
že je bez peněz, jeden po druhém ho opouštějí. I tanečnice
vousy z koudele až po pás, turban na hlavě a v ruce hůl. Nohy
najednou zmizí z jeviště. Stát se pasákem vepřů není
mu už neslouží. Kráčí ztěžka a pláče, když se loučí se synem.
v muslimském prostředí žádná výhra. Chlapci z druhé třídy hrají
Na vousy představitele hlavní role, ztraceného syna, stačí černé
chrochtající zvířata znamenitě. Návrat ztraceného syna končí
saze. Kolem malého Shunila, jemuž byla tato role svěřena a který
vřelým objetím otce oblepeného koudelí a bouřlivým potleskem
sebevědomě odchází od svého otce, aby si užil světa, se roztančí
obecenstva. Divákům spolu s žáky za ovace děkují i jejich učitelky
školačky. Za jejich výkon jim ztracený syn platí sice královsky, ale
Mary, Šimu a Magdalena.
Někdo prolomil bariéru nezájmu o budoucnost slamu v Bonorupě. Díky českým dárcům se v něm našlo místo pro školu. Shunil a jeho vrstevníci už nevysedávají podél stoky a chodí pravidelně do školy. Už se vyznají v malebném bengálském písmu a možná začínají věřit nejen ve šťastný konec příběhu O ztraceném synu.
(26)
Venkov Věkový průměr Bengálců je ve srovnání s Evropany nižší. Vysokého věku se tu dožívá málokdo. Možná i proto se zde stáří těší větší úctě než u nás. To ovšem neznamená, že by bylo o staré lidi ze strany státu nějak postaráno. Starat se musí rodina. Žádný důchodový systém či jiná sociální podpora v zemi neexistuje. Staří lidé většinou pracují až do chvíle, kdy přichází nemoc a s ní zpravidla velmi brzy i smrt.
Sukhi Sorenová tvrdí, že má sedmdesát. Možná že má dokonce
všech stran, když jím hladí stěny a vyplňuje drobné praskliny.
sedmdesát pět. Přesně to však neví. Žije s rodinou své jediné
„Dřív tuhle práci dělal manžel, ale když umřel, svěřili práci mně.
dcery Olivie ve vesnici Mohipur. Od rána se nezastaví. Dnes
Dělám ji ráda. Dokud mi budou síly stačit, nikomu jinému
nanosila bláto z břehu blízkého rybníka a opravuje stěny svého
ji nesvěřím. To víte, mladí mají spoustu jiné práce.“
domku, který má jen jednu místnost s malým oknem. Za ním je chlév přibližně stejně velký jako místnost k obývání. Dům prý
Když jsou ostatní členové rodiny na poli, paní Sukhi Sorenová
vystavěl, už je to strašně dávno, její muž. „Dobře ho postavil,“
připravuje jídlo. Nad ohništěm před domem, vystavěným z bláta,
pochvaluje si Sukhi Sorenová. „Za dva dny měl hotovou
vaří rýži. Teď ale oheň v ohništi jen doutná. Čas jídla přijde až
konstrukci z bambusových kmenů. Stěny mezi bambusovými
navečer.
trámy pak během jednoho týdne vyplnil větvemi a stvoly suchých
Jí se jednou denně, až se vnoučata vrátí ze školy. Synovec
palmových listů.“ Nejvíce času prý zabralo pokrývání stěn blátem.
Sukhi Sorenové přináší snopy pšeničných klasů a staví je pod
Nanosilo se v koších z rybníka a ve třech vrstvách nalepilo
přístřešek. Zdraví se s námi a bez dlouhých řečí odchází pro další
na stěny. Nic se přitom nesmělo uspěchat. Čekalo se, až každá
náklad.
vrstva bláta vyschne. „Kdo nemá při stavění trpělivost a chce být
Pole je nedaleko. „Zítra se bude mlátit,“ říká Sukhi Sorenová.
s prací brzy hotov, zapláče nad výdělkem. Stěny popraskají
„To je ale mužská práce. Ženy mají na starost vyčistit vymlácené
a objeví se v ní díry,“ dodává Sukhi Sorenová a sklání se nad
zrní rozložené na dvorku od plev. Zrní se čistí vyhazováním do
blátem v plastové nádobě. Nabírá bláto rukama a hadrem ho
výšky pomocí velkých plochých sít.“
rozmazává na vnější stěnu domu. „Tohle se musí po deštích
„Kdy odpočíváte, paní Sorenová?“ zajímá nás.
dělat každý rok,“ vysvětluje. „Deštěm stěny vlhnou a bláto z nich
„Odpočívám?“ opakuje paní Sukhi Sorenová, jako by nerozuměla.
stéká.“ Sukhi Sorenová se pořádně rozmáchne. Bláto stříká do
Pak jen krátce s úsměvem odpoví: „Neodpočívám. Žiji.“
(29)
Příroda Mluvit o krásách bangladéšské přírody je věc složitá. O půvabu zdejší přírody se jednoznačně pozitivně vyjadřují zpravidla jen místní obyvatelé. Je to pochopitelné. Kdo by se o kraji, který je blízký jeho srdci a je jeho domovem, vyjadřoval jinak? Právě proto je však třeba brát taková vyznání lásky s patřičnou rezervou. Jak může vypadat země veliká přibližně jako bývalé Československo se sto padesáti miliony obyvateli? Bangladéš je zemí přelidněnou, což je základní vada na kráse jeho přírody. Bangladéš je zemí chudou, v Asii skoro nejchudší, což v konečném důsledku jeho krásu pro zdejší obyvatele pragmaticky minimalizuje na užitečnost a podmínky k přežití. Naštěstí pro tuto zemi je většina Bengálců stále spjata s půdou. Ještě dnes žije na zdejším venkově více než sto milionů lidí. Bengálci by bez úcty k přírodě nepřežili. Že jde o úctu zhola účelovou, je víc než zřetelné. Typickým příkladem vztahu Bengálců k přírodě je jejich vztah ke zvířatům. Na dvorcích se i před těmi nejchudšími domky zpravidla popelí kvočny s právě vylíhnutými kuřaty. V ničem se neliší od naší kvočny. Jistě, na našich dvorcích už dnes mnoho matek kura domácího pobíhat neuvidíme. Zproduktivnění výroby drůbežího masa dodávaného do supermarketů si žádá obří umělé líhně a velkochovy, v nichž není místo ani čas na romanticky roztažená křídla kvočen, pod něž se schovávají roztomilá kuřátka. K zprůmyslnění obživy milionů Bengálců vede ještě hodně dlouhá cesta. Vymizení tradičního chovu kura domácího proto určitě této zemi nehrozí. Slepic si Bengálci váží. Ve vesnických domcích mají pro ně kukaně přímo v místnosti, kterou sami obývají a kde spí. Kukaň pro kvočnu bývá upevněna buď přímo na stěně v úrovni očí, nebo pod postelí. Jiná drůbež stejně jako ostatní domácí zvířectvo takové privilegium nemá. Výjimkou zůstávají různí brouci a komáři. Ti ovšem bývají i zde nezvanými hosty a Bengálci proti nim bojují - v období dešťů s malým úspěchem - různým vykuřováním. Překvapující láskyplnost vztahu Bengálců k domácímu zvířectvu je samozřejmě motivována přirozenou potřebou. Mýt auto v řece, v rybníce, ve vodní nádrži před chalupou žádného Bengálce neuvidíte. K vidění podél cest však velmi často bývá téměř idylická scéna, kdy vesničan spojí vlastní očistu s pořádným omytím a vydrbáním srsti své krávy. (30)
Kozy chovají v ohradách před vesnickými chalupami i ti nejchudší. Vepři se z pochopitelných důvodů válejí v bahně jen před domy některých křesťanů a hinduistů, což je při více než osmdesátiprocentní převaze muslimů množství naprosto zanedbatelné. Složení stravy, kromě finančních možností, diktují totiž u většiny Bengálců i náboženské předpisy. Maso, přestože je k jídlu zpravidla jen o svátcích, musí být halal (jedná se o seznam zvířat, která smí muslim jíst). Nejčastěji se jí k rýži a k vařené čočce vajíčko nebo ryba pečená v pánvi nad ohništěm. Většina Bengálců nepije opět z náboženských důvodů alkohol. Žízeň rádi, ovšem opět v závislosti na možnostech, zahánějí šťávou z kokosových ořechů. Jde o lahodný nápoj, který dokáže skořápka i v tropickém vedru uchovat v přijatelné teplotě, a co víc, je naprosto a zaručeně hygienicky nezávadný.
Do školy ve vesnici Gazirvita se autem dojet nedá. Zato rikšou lze
třeba: zda za deště, či za slunečního žáru. Rikšové se umně
zbytek cesty zvládnout celkem hravě. Pravda, ten, kdo se musí
vyhýbali lidem směřujícím do města a vozíkům s nákladem
v tropickém vedru opírat nohama do pedálů, si o hravosti jízdy
zeleniny. Hnali se s vozy na třech kolech do zatáček, bravurně
může nechat jen zdát, ale pro ty, kteří se jako my uvelebili na
se vyhýbali největším výmolům a hrbolům na cestě a zastavili
vypolstrovaném sedadle za rikšou, je jízda celkem snesitelná.
až na malém prostranství před školou za plotem s velkou,
A že se při jízdě zapotil nejen rikša, ale i my, nemůže nikdo jiný
pomalovanou plechovou bránou.
než ostré bangladéšské slunce. V jedenáct hodin dopoledne
(32)
nás před ním neuchránila ani stříška z ohýbaného bambusu nad
Odhadnout stáří jakéhokoliv lidského díla v tropech, školní
sedadlem se stříbřitými střapci. Cesta ke škole je široká tak,
budovu nevyjímaje, je věc velmi ošidná. Přesto se o to
aby se s jistou mírou ohleduplnosti na obou stranách mohly obě
pokoušíme. Hádáme, že školu postavili někdy začátkem
protijedoucí rikše bez nesnází a bezpečně minout. Během cesty
sedmdesátých let a že jí prošly alespoň dvě generace místních
jsme přejeli tři betonové mostky opravené po předloňských
Bengálců. Kde je konec všem těm, kteří sedávali v gazirvitské
povodních. Udělalo nám radost, že jsme na nich zahlédli do
škole, už asi nikdo zjistit nedokáže. Jisté je, že z této školy i díky
betonu vyryté logo ADRA. Míjely nás ženy s dětmi v náruči
dárcům z České republiky v posledních třech letech pokračuje ve
a nákladem na hlavách. Potkávali jsme staré muže pod snad ještě
studiu na internátních školách devět dětí. Podpora nebyla marná.
staršími vyšisovanými deštníky. Neurčitá barva těchto
Z dárcovských peněz byl koncem loňského roku na budově školy
ochranných nástrojů, určitě pamatujících koloniální časy, zřetelně
položen nový krov a pokryt střechou z vlnitého plechu. Ještě se
prozrazovala, za jakého počasí je deštníků starým mužům více
svítí novotou, připravený vzdorovat očekávaným dešťům
v období Borša (15. červen – 14. srpen). Letos se místní zedníci chystají rozdělit na zdejší poměry velkoryse pojatou školní budovu stěnou z cihel. Z jednotřídky se stane škola se dvěma samostatnými třídami. K budově školy patří ještě byt pro učitele. Jeho jediná místnost má tři postele, stůl, čtyři židle a dvě police. Malá okna na obou stranách školy neposkytují na náš vkus mnoho světla. Vypínač, který by nám dovolil rozsvítit světlo nad lavicemi školáků, hledáme marně. Se zavedením elektřiny se v této oblasti zatím nepočítá. Na písemná cvičení žáků si v případě potřeby posvítí učitel Tomas Bagi petrolejkou. Bylo k jedné hodině po poledni, když jsme se chystali pokračovat v cestě. Náš rikša celou dobu trpělivě postával ve stínu u své tříkolky. Cesta zpět se zákazníky na sedadle za jeho zády pro něj znamenala jistotu slušného výdělku. Manželka učitele, která nás k rikšám vyprovázela, najednou zvedla hlavu a zadívala se vzhůru. Zvedli jsme hlavy také. Nad vstupem do školy se tyčily tři vzrostlé kokosové palmy. Jejich výšku bych odhadl na osm až deset metrů. Rikša si pohled vzhůru u manželky učitele vysvětlil po svém. Aniž by mu kdokoliv něco řekl, vykasal si lungi, jejich konec zastrčil dozadu za pás a mrštně vyšplhal po hladkém kmeni k obrovitým palmovým listům. Než jsme stačili jeho sportovní výkon řádně ocenit potleskem, začaly těsně k našim nohám padat s dunivým žuchnutím zelené kokosové ořechy. Bázlivě jsme ustoupili o dva kroky zpět. Nikdo z nás neměl touhu poměřit pevnost kokosu s pevností vlastní kosti lebeční. Na zemi bylo během minuty osm ořechů. Dolů se mladý muž sesul snad samospádem. Rukama jen tak jakoby lehce hladil kmen. Pak se bez váhání chopil poslední fáze přípravy občerstvení.
Mačetou usekl horní dužinatou stranu ořechu a třemi záseky
Tomase Bagiho se zachovala velkoryse a nedala své překvapení
vyhloubil do plodu díru trojúhelníkového tvaru. Chladivý nápoj
z neplánovaného občerstvení hostů před školní budovou na sobě
pro prvního hosta byl připraven. Muž podal obřadně ořech jediné
znát. Ani trochu. A pokud ano, pak se naši hostitelé dobrovolně
ženě v našem týmu, kolegyni Šárce, a potom se pustil do přípravy
vzdali úrody z celé jedné kokosové palmy. Kdyby paní Bagiová
dalších ořechů.
směnila kokosy na trhu, dostala by za ně dvanáct vajec.
Nedokázal jsem odhadnout, zda příjemné osvěžení šťávou z kokosových ořechů patřilo do scénáře naší monitorovací návštěvy školy v Gazirvitě. Pokud ne, manželka učitele
Co se vztahu Bengálců ke psům a kočkám týče, naši ochránci zvířat by zaplakali. Tady vědí, co je to prašivý pes, a skoro to vypadá, že jiní než prašiví psi v Bangladéši nejsou. Zatímco bengálští psi jako by dočista ztratili sebevědomí, kočky ho i v této zemi mají stále dost. Nad o něco skromnější miskou s mlékem si předou svou stejně jako naše kočky. A další zvířata? Třeba bengálský tygr? Neměl jsem štěstí. Nezahlédl jsem ho ani v pohoří Tripura. Ne že by mě to nějak trápilo. O setkání s touto pruhovanou šelmou ve volné přírodě nestojím, nicméně jedna známá Angličanka si našetřila dost peněz a vydala se s nejmodernějšími kamerami a fotoaparáty do míst, kde byl potvrzen výskyt tygrů očitými svědky. Čekala na bengálského tygra tři měsíce! Ve dne v noci. Marně. Podél cest a tam, kde žijí lidé, jsou k vidění šedivé vrány a také různé druhy často pestře zbarveného ptactva. Zpěv ptáků už brzy zrána probouzí bengálské spáče stejně jako u nás doma.
(34)
Zemědělství Bengálský venkov se i dnes stále hodně podobá u nás dávno zašlým časům. Na mnoha místech dosud nepoužívají kupříkladu ani pluh, natož aby k rozvoji zemědělské produkce využívali dalších vymožeností našeho věku. V Baribaidu jsme na dvorku jednoho vcelku slušného stavení zahlédli neokovanou dřevěnou radlici, do níž před vysázením sazenic rýže nebo ananasu zapřahají pár krav úplně stejně, jako to u nás bájné paměti dělával Přemysl Oráč, než ho krásný bělouš dovedl ke Krokově dceři Libuši. Zdejší zemědělská produkce je i v jednadvacátém století zajišťována tou pro Bengálce nejlacinější silou, silou lidských paží. Jakkoliv to zní ze strany země s moderní zemědělskou výrobou poněkud neomaleně, je to nepřehlédnutelná pravda o současném životě na bangladéšském venkově. V Bangladéši je lidí dost.
Plochý obraz krajiny na severu Bangladéše se od krajiny na jihu
vodu v období dešťů, jsou už zase téměř prázdné.
nijak neliší, mění se v něm jen druhy zemědělské produkce.
Ananas se bengálsky řekne anaros. Jakási spřízněnost
Nad obvyklou zelení rýžových polí pozvolna převládá šedomodrá
s naším pojmenováním ovoce je zřejmá. Ananasy se
barva listů sazenic ananasu. Po únavných dvou stech padesáti
(podobně jako banány) ve velkém z Bangladéše nevyvážejí.
kilometrech od hlavního města jde o příjemnou změnu. V krajině
Stačí je zkonzumovat doma.
přibývají také plantáže banánovníků s průběžně dozrávajícími trsy banánů. Pestře pomalované náklaďáky napěchované plody této
I v tomto kraji šedomodrých listů ananasu podporuji čeští dárci
rostliny směřují do přístavů v Čattagrámu a Cox Bazaru, aby je
žáky vesnických škol. Do obce Baribaid jsme se dostali
na lodích rozvezli do všech stran. Většina banánů se však stačí
až navečer. Banánovníková plantáž sousedí přímo se školou
spotřebovat přímo doma.
a suchá pole s nezralými plody ananasu se rozprostírají hned naproti přes cestu. Přestože měly být děti už dávno ze školy
(36)
Hlavní sklizeň ananasů nastane až za tři čtyři měsíce. Teď se
doma, počkaly na nás a dostalo se nám od nich uvítání přímo
v každé růžici šedomodrých listů červená malá ostnatá bobule.
královského. Vůbec poprvé nás právě zde kromě květinových
Říká se, že ananas není náročný na vodu, a to vysvětluje, proč se
věnců všichni vítali malými papírovými bangladéšskými
pěstuje právě v této oblasti. Sucho zde bývá už od dubna
vlaječkami. Zapadající slunce se svým zabarvením přiblížilo téměř
a vykopané nádrže před domy místních obyvatel, zachycující
symbolicky barvě kruhu na vlaječkách.
Nečekali na nás jen děti a jejich učitelé, přišla také řada rodičů.
Bezprostřední přístup žáků k hostům nás mile překvapil.
Zatímco ženy stály přímo ve dveřích školy a jejich postavy
Když kupříkladu žákyně druhé třídy, osmiletá dcera místního
zahalené do sárí vrhaly díky zapadajícímu slunci dlouhé stíny
učitele, spletla slova v písničce, neodešla s pláčem ze stupínku,
až ke katedře, muži postávali na cestě za plotem školní zahrady.
ale smála se na celé kolo tak nakažlivě, že rozesmála i stydlivé
Vesnice v okolí jsou stejně jako Baribaid směsicí muslimů,
pantatíky za plotem.
křesťanů a hinduistů. Snášejí se tu prý vcelku dobře už celá desítiletí. Pravda, občas dojde k nějaké roztržce, jež například
V době naší návštěvy přelétaly nad školou bez elektřiny,
před dvěma roky vyvrcholila vraždou jednoho zdejšího váženého
bez klimatizace, vody a dalších pro nás naprosto nezbytných
občana. Co bylo příčinou roztržky, se dodnes přesně neví.
věcí vojenské stíhačky, vrchol současné vědy a techniky.
Výpovědi se liší podle toho, ke které náboženské či politické
Vzhledem k tomu, že dětem ani nestálo za to, aby vzhlédly
skupině případní svědci patří.
k obloze, lze usoudit, že jsou na takový civilizační kontrast zvyklé. Kdybychom měli školám, které ADRA podporuje, udělovat
Učitel Proval Ghagra připravil s dětmi program na uvítanou.
známky v rámci nějaké kvalifikační stupnice, dostala by právě
Žáci zpívali, přednášeli a tančili za zvuků bubínků a také
tato škola ocenění nejvyšší.
přenosného malého harmonia. Soudě podle obličejů stejně jako lidových krojů, ve kterých žáci tančili, nešlo o Bengálce, nýbrž
Nevím, kde sehnali místní lidé zralé a jako med sladké ananasy,
o příslušníky menšinových kmenů blízkých obyvatelům východní
ale právě jimi nás po skončení programu dětí uhostili. Slunce
Asie. I tady se děti učí ve škole bengálsky, ale doma mluví
mezitím zapadlo a i muži se odvážili vstoupit do školní budovy.
jazykem svého kmene.
Loučili se s námi vřele s rukou položenou na hrudi.
Zdá se, že čas rákosky a křiku na téhle vesnické škole mezi ananasovými a banánovníkovými plantážemi pominul. Na pódiu netančily žádné cvičené opice, ale sebevědomé a hravé děti.
(38)
Barvy Bengálci milují barvy a umějí s nimi s patřičnou mírou volnosti nakládat. Zdá se, že je při výběru a užívání barev tolik nesvazuje kulturní či náboženské prostředí jako třeba jejich historicky blízké Pákistánce. Jediným skutečným omezením při výběru a užívání barev je jejich chudoba. Brzy však poznáte, že právě toto omezení v nich naopak tvůrčí schopnosti probouzí. Odvahu, s jakou používají a kombinují barvy, ovlivňuje rovněž jejich těsné spojení s přírodou. Mají ji stále na dosah ruky. Učí se od ní vnímat krásu i barvy. Potřebují ji. Jsou na ní závislí. Jak dlouho jim život v souladu s přírodou vydrží? Obávám se, že dlouho ne. Vliv komerce a diktát módy, šířený prostřednictvím médií, se valí i do těch nejodlehlejších vesnických chaloupek Bangladéše. Volba barevných kombinací užívaných v oblékání potvrzuje ještě jednu skutečnost platnou nejen v Bangladéši. Barvám přisuzují větší důležitost ženy. Je přitom téměř jedno, zda jde o pasačku koz v remízcích mezi poli, o dělnici z textilní továrny, o učitelku z vesnické školy v Pakeji, o zdravotní sestru ze soukromé kliniky v Dháce, o stařenu, která žne trávu v příkopě u cesty, o nosičku hlíny z výkopu vodní nádrže, o roztloukačku cihel, schovanou před žárem slunce pod slunečníkem, nebo o matku čekající s batoletem u cesty na muže vracejícího se z města. Nový bangladéšský rok začíná 15. dubna a je spontánně slaven
Novoroční křepčení nás zdrželo na cestě jen před mostem
spíše hinduistickou menšinou obyvatel, ale patrně s o to větším
vedoucím přes řeku na sever, kde část silnice uzavřeli mladíci
humbukem. Slavení Nového bangladéšského roku se podobá
v uniformách jakési skautské organizace. Pak už bez ohledu na
oslavám změny letopočtu u nás, jen se při něm nespotřebovávají
sváteční čas vyplňovaly náš výhled z okna dodávky postavy,
hektolitry alkoholu.
které místo k oslavám směřovaly jako každý jiný den k zavlažovacím kanálům, rýžovým polím, do dílen, cihelen
Do nového roku s letošní číslovkou 1416 vstoupili Bengálci
a obchodů. Sotva po hodině jsme však museli vcelku pohodlnou
už časně zrána veselými průvody v ulicích, připomínajícími náš
jízdu ukončit. Dál byla cesta schopna pojmout jen jednostopá
masopustní čas. Ve městě Mymensing, rozkládajícím se podél
vozidla, a to ještě ne úplně. Dvakrát ji přerušila řeka. Nezbylo
řeky Brahmaputra, kde jsme strávili tuto přelomovou noc, tomu
nám nic jiného, než využít služeb převozníka. Až tady, na dřevěné
bylo obdobně. V kontextu místních zvyklostí byli aktivními
lodi popostrkované napříč korytem řeky dlouhým bambusovým
účastníky průvodu v maskách a čelenkách muži.
bidlem, si najednou uvědomujeme, jak je bez hlučných motorů
Dívky a ženy se držely zpátky.
na světě krásně. Ticho rušilo jen pleskání vln o boky dlouhé (41)
pramice. Přidali jsme se k mlčenlivému zahloubání ostatních
Všech deset pracovnic mělo na sobě pestrobarevná sárí.
cestujících a pomalu se z nás jakoby spolu s proudem vody
Naši fascinaci ze souhry práce desíti žen ve svahu pod cestou
v řece odplavoval vztek navozující zbytečné otázky
umocňovala neobvyklá harmonie oblečení laděného do červena.
po nesmyslně zdlouhavých opravách mostů poškozených
Na kontrastním pozadí okolních zelených rýžových polí tvořil
povodněmi před třemi roky.
„pracovní“ oděv oku lahodící souhru.
Čekání u druhého přívozu nám čas cesty ještě prodloužil
„Kolik za tu práci dostanete?“ ptá se náš průvodce žen.
problém s vrchovatě naloženou rikšou. Rikšovi se nepodařilo
„Sto taka,“ odpovídá patrně nejmladší z nich, pracující na konci
naložit jeho vozidlo do lodi. Tlačil ho před sebou ze všech sil,
řetězce.
ale právě to byla chyba. Podařilo se mu místo rikši odtlačit od
„To je asi tak dolar a půl,“ přepočítám si snadno pro sebe.
můstku plavidlo, které nebylo připoutáno ke břehu. Dvě zadní
„Jak dlouho musíte pracovat, než dostanete těch sto taka?“
kola plně naložené rikši zůstala viset ve vzduchu nad vodou
vyptává se průvodce dál.
a hrozilo, že váha nákladu strhne rikšu do vody i s pramicí.
„Sedm hodin,“ odpoví opět nejmladší z nich.
Našla se hned spousta poradců a rádců, skutečných pomocníků však bylo o devadesát pět procent méně.
Pokoušíme se komunikovat s ženami sami, bez průvodce.
Nakonec se přece jen podařilo dostat rikšu na loď.
Moc nám to nejde. S kolegou se přidáváme k jejich řetězci
Kousek od místa, kde díky incidentu s rikšou došlo
a ušlapáváme navršenou hlínu v dírách na cestě.
k našemu dalšímu zdržení, pracovalo na úpravě cesty
„Takovou pomoc nepotřebujeme,“ směje se ta nejmladší.
k převozu deset žen. Řetězec, který ženy vytvořily,
„To svedou motorky a kola rikší. Kdybyste nám raději dali něco
začínal dole pod náspem. Dvě ženy kopaly motykami
k jídlu. Od rána jsme nejedly.“
sypkou hlínu, jiné dvě ji nabíraly do plochých košíků
(42)
z bambusu a podávaly je dalším dvěma, které stály
Deset metrů odsud má krámek muž ve středních letech.
pod kopcem. Ty je podaly dvěma ženám v kopci a nahoře
Je to jen pár polic postavených za pultem u cesty. Ani přístřešek
na ně čekala další dvojice žen, která vysypávala obsah košů
jeho obchod nemá. Na prázdném pultu posedávají muži: sepa-
do děr na cestě. Ženy pracovaly v naprosté souhře a našince
rátní společnost místních seladonů a tuláků. Už delší dobu sledují
na jejich pracovním úsilí překvapily především dvě věci.
naši komunikaci s ženami. Tady obvykle muži s ženami
Za prvé, svěřit tuto těžkou práci ženám by u nás bylo nejen
na veřejnosti nemluví. Kolega kupuje jakési sladké koláčky
nepatřičné, ale mám za to, že by to bylo i proti zákonným
a sušenky. Po deseti kusech od obou druhů. Sedmdesát taka
předpisům. „To je přece práce pro pořádné chlapy,“
za snídani pro deset žen. Žádná z nich nabízené jídlo neodmítne.
napadne vás. Za druhé, pracovní oděv žen určitě
Za malou chvíli jim majitel stánku u cesty přináší vodu.
nevyhovuje nejen evropským standardům, ale ani našim
Ženy se usadí ve svahu do trávy a svým oděvem bezděčně
obecným představám o oblečení při práci.
vytvářejí pohyblivý pestrobarevný obraz.
Kdy se ta čarovná kombinace barev, náhodně vytvořená
a my jsme pak na druhé straně řeky pokračovali s muži
při snídani v trávě, rozešla za prací, nevím.
na motorkách v cestě až k branám školy v Monošapaře.
Dlouho jsme se nezdrželi. Pramice dorazila ke břehu
(43)
Životní prostředí V Bangladéši není těžké objevit skutečnou pravdu o lidském životě. K přežití stačí velmi málo: hrst rýže a trocha vody. V případě Bangladéše však nejde o krajní scénář pro přežití v ohrožení. Je to pouhý popis současné situace milionů jeho obyvatel. Jde o energeticky nenáročný životní styl a ekologové by mohli jásat, ale nejásají. Nejsou spokojeni s vysokými komíny cihelen či spíše s neustálým kouřem, který z komínů vychází a vytváří nad krajinou zřetelný šedivý baldachýn. Vadila by jim také znečištěná odpadní voda vypouštěná přímo do řek textilkami rozesetými po celé zemi.
(44)
Jak známo, Bangladéš je jedním z největších vývozců textilu
a starých dek. Kolik lidí bydlí v domech svíraných z jedné strany
na světě. Textilní továrny stojí nalepeny jedna na druhou
plotem textilní továrny a z druhé páchnoucí stokou, nikdo neví.
už v samotném centru hlavního města a odtud se pak podél
Dvě stě? Tři sta? Přibližně před rokem obyvatelé slamu požádali
hlavních tepen táhnou do všech směrů až daleko za něj.
doktora Moskalu, aby v jejich osadě zřídil školu.
Dvě textilní továrny v Kornopaře, ve vesnici hned za Dhákou,
Co se zakládání škol týče, není těžké doktora Moskalu přemluvit.
od sebe odděluje stoka plná čehosi černomodrého
Ti, kdo ho znají, vědí, že by nedokázal říci ne ani ve chvíli,
a zapáchajícího. Možná, že to kdysi byla vodní tůň s žábami
kdy by přání místních lidí stálo v cestě úřední zamítnutí.
a rybami a taky s ptáky na břehu, jejíž vodu používali dvakrát až třikrát do roka místní zemědělci k zavlažování svých rýžových
K žádosti o provozování školy připojili obyvatelé osady hned
polí. Dnes je voda z tůňky sotva k něčemu dobrá.
i nabídku. Škole dají k dispozici jednu místnost v jediném zděném
Hektolitry indigového svinstva vytékají z potrubí na konci továrny
domku, který ve slamu stojí. Zbývalo najít učitele, ale i to se brzy
a mění ji v zapáchající stoku. Kvákání žab tady nezaslechli
podařilo. Ašiš Mondol je mladý, sotva dvacetiletý Bengálec
už hodně dlouho - ptáci se stoce vyhýbají. A ryby?
a mám obavy, že by v naší zemi stěží vyhověl požadavkům
Tu poslední zde prý vylovili před pěti lety. Nad indigovou
na profesionálního pedagoga. To, čeho se mu nedostává
hladinou tůňky se vždy navečer vznášejí tisícovky komárů.
v odborném vzdělání, však dokáže nahradit svým nadšením
Chystají se k útoku na bezbranné obyvatele krabic z plastu
a neúnavnou prací.
a lepenky, přitlačených ke zdi textilní továrny. Slavnostní otevření školy proběhlo tradičně za zvuků bubínků, Stoku pomalu, ale jistě zavážejí odpadky z okolí. Indigová
při tanci a zpěvu. Doktor Moskala i mladý učitel byli ověnčeni
barva proměňuje každý kousek smetí v podivnou černomodrou
květinovými věnci a výuka vedle páchnoucí stoky mohla začít.
cupaninu. Podél stoky vede cesta, na jejíž levé straně se v šířce
Ve škole se děti ve věku od šesti do dvanácti let učí číst
asi dvanácti metrů až po samotný plot druhé textilní továrny
a psát bengálsky, alespoň trochu počítat a také anglicky.
usadili lidé. Nikdo neví, odkud přišli, ale obyvatelé místní vesnice
Doktor Moskala sem pravidelně jezdí, aby dětem stejně jako
to nejsou. Práci v továrnách na obou stranách stoky má sotva
jejich zvědavým matkám za okny pověděl něco o základech
desetina z nich. Čím se živí zbytek lidí, se lze dopátrat jen stěží.
hygieny a životosprávy. Při těchto návštěvách děti dostávají vitaminové tabletky a láhve s nezávadnou vodou.
(46)
Když vjíždíme do Kornopary, zahlédneme asi deset vyzáblých
Vyučování končí pravidelným rozdáváním banánů.
postav přehrabávajících se v haldách zbytků textilií. Třídí kousky
Každý žák, který přišel do školy, má nárok na jeden kousek.
podle barev a balí je do velkých plastových pytlů. Před žárem
Dnes je rozdávání ovoce svěřeno nám, cizincům.
slunce je nedostatečně chrání stín vzrostlé moruše. Kousek
Samozřejmě, naše přítomnost ve slamu vzbudila mezi
za pláckem stojí domky z plechu, bambusových rohoží
jeho obyvateli rozruch.
Zatímco se děti ve třídě předvádějí svými písničkami, na náš vkus
na purpurovém provázku černé kůzle. Dva muži, kteří
až příliš hlasitými, rozhlížím se kolem. Hned vpředu, zavěšeny
se hádali o kus hadru, se teď na sebe vrhli. Na pomoc jim
na mřížích oken beze skla, nakukují děti, které se nedostaly
spěchají pravděpodobně jejich ženy. Za asistence dalších
dovnitř. Za nimi nás sledují zvědavé ženy. Opodál postávají mladí
přivolaných žen se je snaží od sebe oddělit. Hádka jaksepatří!
muži, kteří se smíchem patrně celou naši produkci náležitě ko-
Upoutala dokonce pozornost dětí u mříží. Žáci ze školy
mentují. Se znatelnou zdrženlivostí jim kryjí záda mlčenliví starci.
v Kornopaře však pod dohledem učitele Ašiše pokračují
Dál už však život slamu, zdá se, funguje docela všedně
ve zpěvu. Slovům nerozumíme, i když melodie písně je nám
a bez zaujetí pro cizince. Dva muži se u domku z lepenky
důvěrně známá. „Jednou budem dál…“ znějí slova písně
hádají o kus hadru. Stará žena něco kuchtí nad ohništěm v zemi.
v češtině, zpívané tak často u nás doma blahé paměti v listopadu
Stojí u ní nahé dítě a pláče. Přichází muž, poplácá je po zadnici
devětaosmdesát. Píseň dětí jako by chtěla vykřičet víru v to,
a odejde s ním za bambusovou stěnu. Hned vedle ohniště
že právě tato škola může být začátkem východiska z indigové
se táhne úzká strouha. Jakási žena v zeleném sárí do ní vylévá
beznaděje nad stokou sevřenou dvěma textilními továrnami na
splašky z otlučeného plechového hrnce a křičí něco na tu
předměstí Dháky.
u ohniště. Scvrklý stařík v umazané sukni za sebou táhne
Bangladéši chybí potřebné nerostné suroviny. Našince při pobytu ve zdejších končinách bezpochyby napadnou chmurné myšlenky, probouzející pocit viny za všechny zbytečně spuštěné spotřebiče u něj doma, a začne si uvědomovat, že bohatství naší planety její obyvatelé zdaleka nevyužívají rovnoměrně. Naftu do nedostupných automobilů nahrazuje síla milionů rikšů. Kdyby se dalo šlapání nesčetných párů nohou za směšně nízkou cenu sloučit do obrovského dynama, Bangladéš by se možná stala zemí, která by vyvážela energii za hranice stejně, jako vyváží své textilní výrobky. Ale to je jen utopická úvaha člověka, jenž za pár týdnů zmizí ze země, odnášen na křídlech letadla s nádržemi na tisíce litrů leteckého benzínu. A obnovitelné zdroje? Nejčastěji využívaným energetickým materiálem na bengálském venkově je dřevo. Les však najdete v Bangladéši jen stěží. Stromy musely ustoupit rýžovým polím a dřevo je čím dál vzácnější.
Koláčky na kmenech stromů. Hnědé, zprvu tmavé, později
a vystaví je žáru slunce na stojato před své domy. Kravská a kozí
světlejší. V čerstvém stavu se k nim slétají mouchy a nepříjemně
lejna! Dřevo k přípravě oběda nad ohništěm je příliš luxusním
páchnou. Někde dávají před koláčky přednost jakýmsi špízům.
topivem. Sušený trus ho dokáže spolehlivě nahradit.
Hnědavé těstíčko nalepí zpravidla ženy nebo děti na klacíky
(49)
Lidé Při hustotě osídlení 1 025 lidí na kilometr čtvereční by bylo s podivem, kdyby se obyvatelé Bangladéše vzájemně o sebe neotřeli, kdyby se nedotýkali. I kdyby nechtěli. Zkuste se nikoho nedotknout v přeplněných autobusech, vyhněte se dotekům na tržnicích! V této zemi není možné být sám, není možné nedotýkat se, ale přesto má zde dotýkání svůj řád. Dotýkání a doteky mezi lidmi určují jasná pravidla. V převážně islámském prostředí je nemyslitelné, aby si žena podala ruku s mužem. A nejde jen o muže cizího. Žena ruku nepodává vůbec, zato muži se zdraví mezi sebou podáním ruky možná častěji než u nás. Po podání ruky vztáhnou Bengálci ruku k hrudi, čímž projevují náklonnost a úctu. Zvláštní úctu řada lidí naznačuje tím, že si pravou ruku, kterou podávají, podpírají levou rukou. Mladí lidé zdraví nejen na venkově, ale i ve městě starší osoby, které znají, v předklonu a přitom se spíše symbolicky rukama dotknou špiček jejich chodidel.
(50)
Škola ve vesnici Beldanga. Vše proběhlo, jak má být.
Před školou rozdávala kolegyně Šárka jablíčka. Jablka jsou
Kontrola úprav vesnické školy, provedených za peníze českých
v Bangladéši větší vzácností než u nás. Možná by je děti nejraději
dárců, skončila v kuchyni, malém domku z hlíny se dvěma
samy vytahaly z krabice a možná by se o ně i porvaly,
ohništi. Kuchařka se měla co otáčet. Na hliněné podlaze právě
kdyby učitel nezavolal, aby se postavily do řady.
porcovala zvláštním nožem upevněným na prkně ryby k obědu.
Žáčci v uniformách poslechli a nastavovali před Šárkou
Voda v kotli nad ohništěm už vařila, stačilo do ní nasypat rýži.
poslušně dlaně jeden za druhým. Všiml jsem si jedné
Až bude rýže hotová, postaví kuchařka nad ohniště hlubokou
zvláštnosti. Když jim Šárka vkládala jablko do rukou, přidržely
pánev, v níž na cibuli a česneku usmaží nakrájené a okořeněné
na chvíli s jablkem i její ruku. Jako by se chtěly přesvědčit,
ryby. Když jsme vešli dovnitř, na naše pozdravení jen kývla
že ji nemá natřenou bílou barvou.
hlavou a stáhla si šátek do čela. Pracovat nepřestala. Do kuchyně vběhly děti. Žena spustila křik a vyhnala je ven.
Děti si s jablky v dlaních posedaly na schodiště před školou.
Nerozuměl jsem slovům, která na ně křičela, ale nebylo těžké
Přisedli jsme si k nim. Jeden chlapec se usadil těsně vedle mne
porozumět jejich významu. Kuchařčina reakce se nepodobala
a chytil mě za ruku. Začal ji palcem třít nejdříve na hřbetě, a když
chování našich maminek a babiček, když jsme jako malé děti
jsem nic nenamítal, třel moji ruku celou svou dlaní až po loket
vpadly nepozvány do kuchyně právě ve chvíli, kdy hořely pod
a zvědavě si ji prohlížel. Snad čekal, že se její podivně světlá
hrnci všechny čtyři plynové hořáky a z trouby se linula lahodná
barva setře a ukáže se pravá barva. Nedočkal se. Po chvíli mou
vůně pečeného masa. Vyšli jsme z kuchařčina království
ruku pustil, zakousl se do jablka a něco šeptem sděloval do ucha
tak rychle, jako by její křik na děti platil i nám.
svému kamarádovi.
Jsme každý jiný a nemá smysl pokoušet se změnit něco, co se změnit nedá. Konečně, je dobře, že nejsme všichni podle jednoho mustru. Rozdílnosti ovšem nemohou být důvodem k separaci. Na našich cestách bourala podaná ruka bariéry předsudků mezi naším a zdejším z pochopitelných důvodů stále ještě hodně uzavřeným světem.
(53)
Cestování Cestování je prý znamením naší doby. Většina Bangladéšanů se však nedostane dál než za hranice svých pronajatých polí. V Bangladéši zatím nejvíce lidí cestuje, jak se říká, po svých. A když se už vydáte na cestu po svých, na kvalitě asfaltového koberce určitě trvat nebudete. K chůzi vám postačí úzká ušlapaná pěšina. Jde většinou o dvaceti až padesáticentimetrové remízky, vyvýšeniny, které slouží nejen jako cesty, ale také jako ohraničení jednotlivých polí. Políčka jsou pak jakoby vkrojena do půdy. To proto, aby se v nich udržela voda a neodtékala zbytečně tam, kam nemá. Na takových cestičkách nejčastěji potkáte místní zemědělce s motykou nebo rýčem na rameni. Za pasem sukně mívají ostře nabroušený nůž či spíše jakousi obdobu našeho srpu, kterým jednou za čas vysekají na cestičkách trávu. Nic nesmí zůstat nazmar – obzvlášť tráva, jíž se díky vlhku v rýžových polích právě tady tak dobře daří. Remízky kolem polí, sloužící jako cestičky, se na důležitých místech přímo spojují s širší cestou. Po ní už může projet rikša, motorka či dvoukolák tažený krávou nebo velmi vzácně koníkem. Takové cesty proplétající se mezi poli jsou na některých místech zpevněny hrází z betonu nebo cihel. Mívají také malé betonové, dřevěné, železné či bambusové můstky. A pokud nemají, je to svízel, s níž se zdejší chodci potýkají každý den. Nezdá se však, že by si místní takovými nedostatky lámali hlavu. Krkolomné obchůzky či objížďky zřícených můstků se časem stávají součástí cesty, jako by tu byly odjakživa. Nikdo se nepozastavuje nad tím, kolik zbytečných kroků, kolik zbytečných sil taková zacházka člověka denně stojí. Cesty necesty vedou do vesnic nebo častěji do městeček s krámy a obchody natlačenými v jedné hlavní ulici. Ústí cest směřujících k hlavní ulici bývají často úhledně vydlážděna cihlami – asi tak, jako se u nás v pokojích kladou parkety. Ale všechna pečlivě udržována nejsou. Právě tady se můžete setkat s největším nepořádkem, jaký si lze vůbec představit. Smetí, které se tu hromadí, však nezůstává ležet ladem. Vždy potkáte někoho, kdo se v nepořádku soustředěně přehrabuje, jako by hledal něco velmi důležitého. V Bangladéši se upotřebí opravdu všechno, a kdo ví, zda by horlivost místních nepřekvapila i šetrnou babičku spisovatelky Němcové, jež blahé paměti nabádala vnučku známým úslovím o hospodyňce, která má i pro jediné pírko přes plot skočit. Větší vesnice a menší města protínají asfaltované cesty horší kvality. Často je na začátku obchodní zóny vytvořena napříč cesty zpomalovací vyvýšenina, na jakou býváme zvyklí i u nás. Při její instalaci si ovšem nikdo nedělá těžkou hlavu s očekávanou standardizací, tedy s přesnými rozměry a označením. (54)
Cizinec podélný kopeček z asfaltu snadno přehlédne – zaregistruje ho, až když se hlavou pořádně uhodí do stropu vozu, který na vyvýšeninu narazí předními koly. V Bangladéši přibývají lidé geometrickou řadou. Není známo, že by se někdo snažil o snížení či pozdržení prudkého růstu populace. Chybí stavební materiál, chybí bláto - i to naplavené z řek. Zdá se, jako by se Bengálci prokopávali blátem stále níž a níž. Na cesty si však zatím sáhnout nedovolili – jsou jedinými místy, která nemizí z původní úrovně. Proto někdy míváte pocit, že jedete po dlouhém mostě vedoucím zeleným mořem rýžových polí. Každým rokem se některé z nich zase propadne o pár centimetrů níž. Bláta je prostě třeba. I to je jedno ze specifik bangladéšských cest. V případě povodní cesty slouží jako jediné místo k záchraně tonoucích, neboť jen na vyvýšených cestách jsou schopni zkázu přežít. Dětský kočárek jakéhokoliv tvaru, designu či stáří jsem
pečlivých Bengálců, kteří se starali o své ratolesti velmi
v Bangladéši na svých cestách neviděl. Ani v Dháce, ani ve čtvrti
odpovědně a maminkám donesli mimina jen ke kojení.
Gušam, čtvrti pro bohaté, cizince a ambasády. Dětí je v této zemi
Časy se mění i v tomto díle světa. A nemusí jít jen o otce
samozřejmě spousta, a pokud už někde samy nepobíhají,
ze sociálně zajištěných vrstev, jak by se dalo z uvedeného
uvidíte je nejčastěji v náruči maminek, sester, řidčeji bratrů
příkladu předpokládat. Potkal jsem překvapivě starostlivého otce
a ještě méně tatínků. Podle toho, jak maminky tahají své
v samotném centru chudého bangladéšského venkova.
ratolesti, by se dalo říci, že na jiný způsob transportu nejsou
Šel pyšně podél cesty a táhl za sebou dlouhou bambusovou tyč,
zvyklé. Hodí si prostě zadeček dítěte na svůj bok, chytí je pod
na konci rozpůlenou a roztaženou do vidlice.
rameny a nesou. Děti vláčí všude: na tržiště, na pole, k dobytku,
Vidlice svírala dřevěnou desku obalenou hadrem a na ní,
berou si je na cesty do města. Prostě bangladéšské děti si užijí
světe div se, spočívalo a klidně spalo s vystrčeným zadečkem asi
matčiny náruče do sytosti. Žádné polštářky, žádné peřinky
půlroční nemluvně. Jestli byl zrovna tohle ideální způsob přepravy
a dečky. Maminčina náruč je tou nejlepší postelí i přikrývkou
dítěte, silně pochybuji, neboť tatínek táhl bambusovou vidlici
a je jedno, jestli kráčí po ulici v sárí za tisíce, nebo za pár taka.
s ratolestí po zemi plné prachu. Zdá se, že když už musí tátové
Bengálky se tak stávají madonami současnosti i s tím typicky
vzít starost o děti do svých rukou, řeší situaci po svém.
do strany vysunutým bokem, připomínající naše gotické madony.
Zatímco maminka vystrčí bok, tatínek využije kmen bambusu. Vím, originální přeprava dítěte po bangladéšských cestách,
Místní muži, jak se zdá, se v nošení dětí příliš neangažují,
vymyšlená zdejším otcem, má své mouchy, ale kdo ví,
i když musím říci, že právě na cestě letadlem z Bangladéše
třeba se bangladéšské děti brzy dočkají takového vynálezu,
jsem si někde mezi Bahrajnem a Londýnem všiml dvou
že jim budou evropské děti závidět.
(57)
Jako ostatní země kolem zažívá i Bangladéš obrovský nárůst využívání motorových vozidel. Za posledních deset let se počet automobilů na bangladéšských cestách ztrojnásobil. Dháka se potýká se stejnými problémy v ulicích jako jiná velkoměsta. Není tedy od věci využít k delším cestám služeb místních aerolinií. Například z Dháky do Čattagrámu se letadlem dopravíte za necelou hodinu. Autem by vám cesta trvala dobrých pět, ale i deset hodin. Hlavní města v regionech jsou zpravidla spojena jednoproudovou asfaltovou silnicí celkem slušné kvality. O ostatních silnicích se však nic pozitivního, či dokonce pochvalného říci nedá. A není divu. Kvalita cest v Bangladéši totiž odpovídá všeobecné potřebě cestování, a jak už jsme si řekli, nic z toho, co ztěžuje dopravu mobilnímu cestovateli, chůzi nebrání. Dopravní značky, ukazatele a podobné vymoženosti na cestách v Bangladéši najdete jen stěží. Pár zrezivělých značek u cesty možná zahlédnete, ovšem jinak zde platí jediné a docela zásadní pravidlo: právo silnějšího. Kupodivu, ale možná právě proto se na bangladéšských cestách s největší pravděpodobností svědky tragické nehody nestanete.
(58)
Rikša V samotné Dháce je jich prý milion. Šlapou a šlapou. Ve dne v noci. Neúnavně. Živí se prací svých svalů. Kdyby se síla vynaložená do šlapání pedálů všech rikšů v Dháce spojila a proměnila v elektřinu, možná by byl konec pravidelným každodenním výpadkům elektrického proudu v zemi. Snad by se i ukázalo, že plánované stavby atomových elektráren jsou naprosto zbytečné, a v Dháce by zavedli masový provoz ekologicky nezávadných elektromobilů. Rikšům přináší práce pot a s bídou tisíc pět set až dva tisíce taka měsíčně. Vnucují se vám svou službou na okrajích ulic a cest. K provozování živnosti jim stačí primitivní bicykl proměněný na tříkolku se zadním sedadlem pro dva a stříškou proti pálivým paprskům slunce nebo pro případ deště. Místo sedátka někteří upevní na osu se dvěma koly koš nebo dřevěnou plošinu. Není neobvyklé, že vám pak na požádání odvezou pět postelí najednou nebo třeba zásobu toaletního papíru pro celý hotel na jeden měsíc. Většina vozítek se sedátky je krásně pomalovaná a zachovává si ve své výzdobě tradiční styl. Rikša patří neodmyslitelně k bangladéšským cestám.
(60)
Přivezl nám v rikše vodu v plastových lahvích. Jmenuje se Mafus
busovými kmeny. Řidič dodávky vůbec nepředpokládal,
a je mu sedmnáct. Šest let denně šlape do pedálů své rikši
že v té tmě proti němu jede rikša. Ačkoli, kdo ví? Tak to aspoň
a uspokojuje požadavky zákazníků v širokém okolí. Vozí mladé
řidič tvrdil před soudem. Zahlédl rikšu až v poslední chvíli. Strhl
dámy v sárí do města, děti do školy, muže do úřadu, uveze
volant prudce doleva, aby se vyhnul nejhoršímu, ale neodhadl,
pětičlennou rodinu vracející se z tržiště a také drůbež v klecích
že se houpající kmeny bambusu vytočí do protisměru. Ty chlapce
vyrobených z mladého bambusu. V době sklizně se jeho rikša
i s plechovkami se sytě žlutou a sytě zelenou barvou odmrštily
promění ve valník plný snopů rýže. Už vezl i pět koz spolu
do rýžového pole. Řidič strhl volant zpátky a pokračoval
s řezníkem. Mafus si vydělá měsíčně tři tisíce taka,
v jízdě. Mafusova kamaráda našli až ráno potlučeného a celého
což je v přepočtu přibližně devět set čtyřicet korun českých.
od barev obyvatelé místní vesnice. Je s podivem, že se řidič
Je dobrým rikšou. Bicykl na třech kolech není jeho,
dodávky s bambusovými kmeny vůbec našel. Trestní oznámení
má ho pronajatý a každý měsíc za něj majiteli odvádí sedm set
podali vesničané kvůli zničené úrodě, obchodník se k stížnosti
padesát taka. Na otázku, zda si chce někdy pořídit vlastní rikšu,
přidal kvůli rozlitým barvám. K soudu se dostavil i majitel rikši.
se zatváří velmi udiveně. „Nic takového nepřichází v úvahu,“
O chlapcově těžkém zranění a trvalých následcích se žádné
odpoví. Mafus bude jezdit s rikšou, dokud mu budou síly stačit.
soudní pře nevedly. Sedává teď na kraji strouhy za jejich domem
Že to ani v jeho věku nemusí znamenat zajištění na dlouhou
a plete košíky, které Mafus jednou týdně odváží majiteli obchodu
dobu, dokazuje příhoda s jeho kamarádem. Také si pronajal
vymalovaného sytě zelenou a sytě žlutou barvou.
rikšu a šlapal pedály svého vozíku ve dne v noci. A právě v noci se to stalo. Ke konci července v období Borša jel
Z platu musí Mafus uživit sebe a maminku. Nemají žádné pole,
po cestě z Joypurhatu do Bagjany. Cestu znal nazpaměť.
jen malou zahradu s vykopanou jámou před domkem. Je teď plná
Projel tudy snad tisíckrát a i tentokrát ujížděl se svou
vody. Ve stínu trsu tvořeného kmeny bambusů polehává kráva.
tříkolkou jako o závod. Šlapal ze všech sil.
Mafus ji vždycky předtím, než odjede na své rikši k prvnímu
Vezl plechovky barev na malování jakéhosi obchodu.
zákazníkovi, vyvede z chléva, do něhož má z postele sotva tři
Sytě žlutou a sytě zelenou. Jeho rikša neměla stejně jako miliony
kroky. Otázka, zda ho šlapání do pedálů baví, ho překvapila
rikš po celé zemi žádné světlo. Světlo chybělo i dodávce jedoucí
stejně jako otázka týkající jeho budoucnosti. Slovo „baví“
proti němu. Ale ano, chlapec slyšel její motor, jen patrně
je v této zemi výrazem téměř neznámým. Možná však jen splývá
nedokázal odhadnout, jakou rychlostí se k němu přibližuje.
se slovem mnohem obsažnějším – se slovem žít. Mafus žije,
Navíc nemohl tušit, že je vůz vrchovatě naložený dlouhými bam-
a proto šlape do pedálů své pronajaté rikši.
Rikša - lehký dvoukolový vozík pro dopravu osob, tažený člověkem, velocipédová, skútrová nebo motocyklová tříkolka - člověk tahající nebo řídící tento vozík
(62)
Vzdělání Časy, kdy člověku stačil výuční list a po vandru světem se usadil v dílně počestného řemeslnického mistra jako tovaryš a vydržel tam až do konce života, jsou dávno pryč. Ukazuje se, že člověk dnes nevystačí s tím, čemu se v mládí naučil. Často se mu nic z toho ve stáří nehodí. Náš způsob života zaměřený na spotřebovávání se neobejde bez celoživotního doučování a vzdělávání. Dnes už málokdo vydrží u práce, na kterou se odborně připravoval v mládí. A to nemluvím o univerzitách třetího věku, jež navštěvuje neustále stoupající počet studentů v důchodovém věku.
(64)
Jinak je tomu v Bangladéši. Gramotnosti dosahuje s bídou necelá polovina všeho obyvatelstva. Snadnější přístup ke vzdělání mají lidé žijící ve městech. Negramotnost vesnického obyvatelstva je přibližně sedmdesátiprocentní. Přístup ke vzdělání mají navíc ztíženy kmeny, jejichž mateřským jazykem není bengálština. Jazyková izolovanost výrazně omezuje jejich možnost rozvoje. V Bangladéši existuje vzdělávací systém, který povinnou školní docházku posunuje až k hranici osmnácti let, ale ke vzdělání zakončenému státní zkouškou se skutečně dopracuje jen asi deset procent všech obyvatel. Je tedy trochu úsměvné a zároveň dost tristní kupříkladu nařízení o nošení školních uniforem, když dobrých pětatřicet procent všech dětí školní uniformu nikdy neobleče, protože ve škole nestráví jediný den svého života. Všechna čísla, která zde uvádím, jsou údaji přibližnými, neboť jak již bylo řečeno, nepřesné počty jsou charakteristickým znakem této rozvojové země. Jen máloco se dá v Bangladéši přesně spočítat. Hlavní příčinou vysoké negramotnosti je především chudoba. Děti na venkově stejně jako ve městech jsou nuceny pracovat a aktivně se podílet na rodinném rozpočtu. Myšlení vesnických obyvatel se daří měnit jen pozvolna a přijmout skutečnost, že vzdělání je nejlepší investicí do dítěte, je pro lidi, kteří se od rána plahočí na rýžových polích, aby se mohli alespoň jednou dosyta najíst, záležitost nesnadná. ADRA Česká republika není zdaleka jedinou organizací, která se soustředí na podporu vzdělání v rozvojových zemích. Ukazuje se totiž, že právě vzdělávání může být jedním z nejlepších léků proti chorobě zvané chudoba. Je ovšem třeba brát v úvahu, že ani v případě vzdělávání lidí tam, kde platí jiné kulturní zvyky a také jiné a často podivné zákony, nelze uskutečnit všechno tak, jak by si někdy autoři vzdělávacích projektů představovali. Úspěšnost projektů rozvojové pomoci, včetně těch vzdělávacích, závisí na schopnosti naslouchat bez nadřazenosti tomu, komu pomáháme, stejně jako na respektování jeho rozdílného chápání světa a života v něm.
(66)
Pracovníci ADRA Česká republika Radomír Špinka, Jan Bárta, Šárka Procházková, Lenka Piškulová a také zástupci podporovatelů programu Bangbaby Zdeněk Lauschmann a Josef Stiskala se v době od 5. do 23. dubna 2009 zúčastnili pravidelné monitorovací cesty po školách, v nichž se podílejí na vzdělání žáků a studentů. Účelem cesty bylo prověření hospodaření partnerské organizace, návštěva škol a kontrola plnění smluvních závazků. Při každé cestě zpravidla vzniká dokument, který mapuje a hodnotí situaci a z něhož se vychází při plánování další podpory vzdělávání dětí v Bangladéši. Součástí závěrečného dokumentu je rovněž zpráva pro ty, kteří program obětavě podporují. V minulosti býval součástí takové zprávy většinou filmový dokument z monitorovací cesty pracovníků ADRA. Letos se koordinátoři programu rozhodli, že z monitorovací cesty vytvoří pro podporovatele dětí v Bangladéši knihu. Tu knihu, milí čtenáři, držíte právě v rukou. Autor textu si určil cíl, že se pokusí zmapovat životní osudy alespoň některých dětí, které mohou chodit do školy zásluhou českých dárců, a představit je čtenářům. Součástí jeho mapování se staly postřehy z Bangladéše v obecnější rovině a v širším úhlu pohledu. Text v této knize doprovázejí fotografie jeho kolegy a koordinátora programu Bangbaby Radomíra Špinky. Knížka je výpovědí těch, kteří „byli při tom“, a chceme věřit, že jejich výpověď rozšíří nejen poznání o zemi, v níž ADRA pomáhá svým skromným dílem, ale že poskytne radost všem, kteří se na pomoci aktivně podílejí.
(67)
Monitorovací návštěva se uskutečnila na těchto vesnických školách: Středa 8. dubna 2009
Mohipur - 52 žáků, českými dárci sponzorováno 41 žáků
Vanuikušlia – 28 žáků, českými dárci sponzorováno 19 žáků
Šamol chodí do školy třetím rokem. Škola je jedinou budovou
Šamol bydlí od školy asi půl hodiny svižné chůze mezi poli.
ve vesnici postavenou z cihel. I kdyby maminka dala Šamol
Žije s maminkou v domě tety, maminčiny sestry. Tatínek její
peníze na cestu autobusem nebo aspoň rikšou, stejně by
maminku Rimu opustil. Šamol si nepamatuje, kdy to přesně bylo.
se do školy nedostala jinak než po svých. Po úzkých cestičkách
Rodiče si prostě nerozuměli. Někdy na sebe tak křičeli, že Šamol
mezi poli by ji žádné, ani to docela primitivní vozidlo dopravit
zaléhalo v uších. Povykování rodičů končívalo velmi smutně.
přímo před školu nedokázalo. Jako ostatně i jinde v Bangladéši
Když Šamol zahlédla, jak tatínek odkudsi vytahuje rákosku podo-
se ve vesnici Vanuikušlia učí děti matematiku, bengálštinu,
bnou té, s níž jim pan učitel Robert Marandi občas hrozí ve škole,
angličtinu, zpěv a něco na způsob naší vlastivědy. Vyučování
utekla za tetou. Nemohla vidět, jak tatínek maminku bije. Jednou
začíná těsně před devátou a končí zpravidla odpoledne kolem
po noci plné křiku tatínek odešel a už se nevrátil.
čtvrté. Přestávky mají v bengálských školách také, samozřejmě.
Na jednu stranu je Šamol ráda. Nemusí už poslouchat hádky
Polední pauza trvá déle než hodinu a je čas na oběd uvařený
rodičů a schovávat se u tety, ale ona nechtěla o tatínka přijít.
ve školní kuchyni postavené z bambusu a bláta.
Chybí jí. Tatínek se jmenuje Budu, je vysoký skoro jako strom na dvorku před tetiným domem a má pod nosem hustý knír.
Desetiletá Šamol chodí do školy ráda. Tedy, můžeme-li věřit jejímu ano, které společně s ostatními žáky hodně zvučně
Šamol má taky starší sestru. Studuje na internátní škole
vykřikla na otázku, zda se dětem ve škole líbí. Po vyučování,
asi šedesát kilometrů směrem na jih od jejich vesnice.
když se chystáme klást dětem další otázky, jediná Šamol před
Všichni říkají, že její sestra měla velké štěstí. Nějaký úplně
námi neuteče. Její odpovědi teď sice nejsou tak hlasité,
neznámý člověk jí zaplatil studium. Teď už ale pro ni není úplně
ale jsou stejně jasné jako ta odpověď první.
neznámý. Občas sestře napíše dopis. Má-li být Šamol upřímná, ona moc ráda není. Sestra jí chybí, stýská se jí po ní. Vidí se spolu
„Jaký je pan učitel Marandi?“ vyzvídáme.
nanejvýš dvakrát do roka. Naposledy se setkaly vloni v prosinci.
„Rákosku užívá jen někdy,“ říká Šamol úsměvem. „Jen když
Sestra jí vyprávěla o kamarádkách a taky o jednom chlapci, který
děláme hodně velký kravál. Pan učitel ale nikoho rákoskou
se jí líbí. „Mamince ani muk,“ prosila ji sestra. „Je to naše
netluče. Jen s ní na nás před tabulí hrozí,“ ubezpečuje nás Šamol.
tajemství.“ To se ví, že Šamol mamince nic nepoví, i když…
„Jaký předmět máš nejraději?“ ptáme se dál.
Někdy je těžké udržet tajemství opravdu v tajnosti. Sestra jí také
„Nejraději mám, když nám pan učitel vypráví příběhy,“
pověděla, že spí pod moskytiérou na poschoďové posteli
odpovídá Šamol. „Jaké příběhy?“ chceme vědět.
a má svou plechovou truhlu. Jen sama pro sebe. Truhla se dá zamknout. Klíč nosí sestra na šňůrce na krku.
Šamol poprvé neví, co odpovědět. Jen pokrčí rameny.
(70)
Naštěstí za jejími zády stojí kamarádka Monika.
Všechny spolužačky, s kterými se Šamol kamarádí, chtějí odejít
„Jsou to staré příběhy z Bible a tak…O tom, jak
do města, až vyrostou, ale ona nic takového neplánuje. Zůstane
se tenkrát žilo,“ řekne pohotově.
s maminkou na vesnici. Nemůže ji přece nechat samotnou.
Čtvrtek 9. dubna 2009
Chondipur – 32 žáků, českými dárci sponzorováno 25 žáků
Obcházela školu na kraji vesnice den co den. Trochu bázlivě
takovou krásu. Šohagi brávala na toulání kolem školy i Turturi.
a trochu taky jakoby jen tak. Naslouchala zpěvu školáků pod
Ovázala jí kolem krku červenou šňůrku a spojila ji s dlouhým
okny bez skel, slyšela jejich sborové opakování naučeného
provázkem upleteným z vláken skořápek kokosových ořechů.
textu. Někdy si dodala odvahu a posadila se před školu na okraj
Sedávala nejčastěji na náspu, po němž vedla cesta podél školy.
studny s pumpou. Odtud se za dvě dopoledne naučila anglickou
Koza si v těchto místech vždycky našla něco k snědku.
abecedu.
Těžko říct, na co sedmiletá Šohagi při vysedávání před školou myslela. Jednou se vrátila domů s nářkem, že by chtěla uniformu,
„Dnes nebyla Turturi na pastvě,“ zlobila se někdy maminka
jakou má její kamarádka Martina. Uniformu opravdové školačky
a měla pravdu. Šohagi se ze svého potulování kolem školy vracela
s modrou sukní, bílými kalhotami a širokými bílými pásy
až před obědem. Jak mohla zapomenout na svou kozu Turturi?
přes ramena. Maminka jejímu bolestivému zoufalství dobře
Pravda, Turturi není jen její koza, patří celé rodině: tatínkovi
rozuměla. Sama nikdy ve škole nebyla. Ani jediný den.
Šuvašovi, mamince Dipali, nejstarší sestře Sudzule a taky malé
Do dvou dnů opatřila Šohagi šaty v podobně modrém tónu,
Rumile, její nejmladší sestřičce, ale ona slíbila, když tatínek přivedl
jaký měly uniformy školaček, ale opravdovou školačku
Turturi ještě jako malé kůzle z trhu domů, že se o ni bude starat.
z Šohagi udělat nedokázala.
Turturi jim dává mléko a měla už taky dvě kůzlata. Jedno prodali a jedno snědli při oslavách Nového roku.
Toho rána se Šohagi zase usadila na náspu cesty vedoucí podél školy. Sotva stačila Turturi svým tmavým čumákem utrhnout pár
Slunce vysálo z polí za poslední měsíc všechnu vláhu.
stvolů trávy, objevilo se na cestě auto. Zvíře sebou vylekaně trhlo
Příští týden zapřáhnou muži i ženy vyhublé krávy, zryjí
a seběhlo z náspu. Ještěže byl provázek z vláken skořápek
radlicemi ztvrdlou zem a začnou na ni pomocí čerpadel pouštět
kokosových ořechů dostatečně dlouhý, jinak by koza odtáhla
důmyslnými kanály vodu. Další týden do ní budou s nohama
z náspu i Šohagi. Tu auto nevylekalo. Jen ji překvapilo,
po kotníky v bahně trpělivě vysazovat mladé stvoly rýžových
že zastavilo přímo před školou.
sazenic. Šohagin tatínek také vyrazí na pole, i když vlastní nemají.
(72)
Jejich rodina je chudá. Ani krávu si nemohou pořídit. A i kdyby
Z vozu vystoupili lidé z města. Byli jiní než lidé z vesnice.
ji měli, kde by ji pásli? Bohatší sousedé však zvou Šuvaše
Muži neměli lungi, ale kalhoty. Takové, jaké si u nich oblékají
každou sezonu na pomoc. „Umí se postavit k práci,“ říkají.
kluci, jen když jdou do školy. Z auta vystoupila také žena bílé
„Přestože je jenom holič.“ K panu Šuvaši Malimu se chodí stříhat
pleti. Cizinka! „Co ta tu chce?“ stačila si pomyslet Šohagi
a holit všichni muži z vesnice. Nedávno stříhal dokonce i děvčata.
a cizinka už stála těsně vedle ní. Překvapená Šohagi se postavila.
Dohola! Nemohly se zbavit vší. Jeho dcery vši neměly,
Naneštěstí zapomněla při vstávání držet pevně provázek z vláken
na to on dbá. Šohagi má nejkrásnější účes z celého Chondipuru.
skořápek kokosových ořechů a Turturi vycítila příležitost: prudce
Člověku se nechce věřit, že by muž ze zastrčené vesnice dokázal
vyrazila kupředu a zmizela v křoví za cestou. Cizinka něco říkala,
pomocí jediných nůžek a hřebene vytvořit na hlavě své dcery
ale Šohagi jí vůbec nerozuměla.
Šohagi začala být z chumlu lidí, který ji obstoupil, nervózní.
vykřikla a ukázala oběma rukama směrem k hlavní cestě.
Nejraději by vzala nohy na ramena, i když by si zároveň skoro
Po úzké pěšině mezi dvěma vyhloubenými vyschlými rybníky,
stejně ráda sáhla na kůži rukou cizinky. „Nezmizela by z nich bílá
kolmo napojené na hlavní cestu, kráčela k jejich domu skupina
barva, kdyby se trochu víc třela?“ byla zvědavá.
lidí. Vedl ji učitel, za ním šli muži v kalhotách s cizinkou, následováni žáky a zvědavými vesničankami.
Najednou se před vchodem do školy objevil pan učitel. Usmíval se, zamával na lidi z auta a spěchal po schodech dolů
Paní Dipali si pevněji utáhla sárí na hlavě a vykročila hostům
k nim. Za učitelem vyběhly ze dveří děti. Skupina se s učitelem
vstříc. Z domu vyšel pán domu Šuvaš Mali. Všechno slyšel
pozdravila, a když učitel došel až k Šohagi, cizinka se k ní
a stačil si kvůli návštěvě ke své sukni natáhnout přes hlavu
znovu obrátila a něco jí řekla. Samozřejmě, že jí Šohagi opět
bavlněné tričko.
nerozuměla. Rozuměla však otázce, kterou jí učitel v jejím rodném jazyce santali položil: „Máš nějaké sourozence?“
Průvod hostů se zastavil až na malém dvorku před domkem,
„Proč se ptá?“ divila se Šohagi. „Vždyť to ví. Zná celou naši
kde bydlela Šohagina rodina. Celou přední stěnu domu,
rodinu. Chodí si k mému tatínkovi stříhat vlasy.“ Netušila,
zastrčeného mezi dvě větší stavení, chránila před přímým žárem
že se učitel na přání cizinky chopil role tlumočníka.
slunce stříška verandy. Tady na bobku, krytá stínem slaměné
Přesto Šohagi odpověděla: „Mám dvě sestry. Starší Sodzulu
střechy verandy, dřepěla devítiletá Sodzula. Loupala a krájela
a mladší Rumilu. Sodzula ale nevidí. Je slepá.“
nožem upevněným na prkénku a přizpůsobeným tak, aby se dal přidržovat na zemi nohou, zeleninu. Sodzula byla slepá. Místo očí
Šohagi byla dlouhým domlouváním a učitelovou nesmyslnou
měla v obličeji hluboké důlky.
otázkou celá nesvá. Chtělo se jí proklouznout kruhem neznámých
(74)
lidí a běžet hledat Turturi. Učitel se najednou dotkl jejího ramena
Zájem cizinky i mužů v kalhotách udělal na Šohagi očividně velký
a zeptal se: „Můžeme vás navštívit u vás doma?“
dojem. Zvedl její sebevědomí. Ráda by se co nejdřív o příjemný
„U nás doma?“ podivila se Šohagi a ráda by se zeptala proč,
pocit ze zájmu o ni a její rodinu s někým podělila. Ještěže
ale místo toho jen kývla hlavou, protlačila se hloučkem mužů
tu byla její nejlepší kamarádka Martina. Zavolala na ni a o překot
v kalhotách a rozběhla se k vesnici.
jí sdělovala všechno, co v posledních chvílích zažila.
Domů přiběhla celá udýchaná. „Přijde k nám návštěva!“ volala.
Cizinka si vyfotografovala rodinu před domem.
„Přijde učitel a muži v kalhotách a taky jedna cizinka!“
Se zájmem se taky na něco obou rodičů vyptávala.
„Kdo to přijde?“ chtěla vědět maminka. Zdálo se, že Šohagině
Potom se sklonila k Sudzule a vložila jí do ruky píšťalku.
zprávě dobře nerozuměla. „Učitel a muži v kalhotách a cizinka,“
Šohagi byla v momentě u sestry a už už jí chtěla píšťalku vzít,
opakovala Šohagi hlasitě. Pak větu zopakovala ještě jednou a ještě
ale maminka se na ni přísně podívala a zeptala se:
hlasitěji, ale maminka jen dál udiveně kroutila hlavou, až najednou
„Kde je Turturi?“
Turturi! Šohagi na ni v tom neobvyklém mumraji s cizinkou
Když pan Mali dorazil s povzbudivou zprávou domů, Šohagi
a muži v kalhotách úplně zapomněla. Vzala Martinu za ruku
neprojevila zdaleka tolik radosti, kolik si představoval.
a utíkala úzkou pěšinou na hlavní cestu. Tam se chvíli domlouvaly,
„Co se stalo, Šohagi? Tobě se do školy nechce?“ vyzvídal,
jakým směrem se za kozou vydají. Nakonec se rozběhly ke škole
když k němu přišla a posadila se mu do klína. Šohagi se mu
a hlasitě volaly: „Turturi! Torturi!“ Celé udýchané se zastavily
podívala do očí a bezelstně se zeptala: „A můžou chodit
až u schodiště před hlavními dveřmi školy. „Vydechneme si, jo?
do školy i kozy?“
Na chviličku,“ prosila Martina. Šohagi se jen usmála a posadila se na schody. Taky si potřebovala odpočinout. Položila se na znak
Zatímco Šohagi s Martinou upalovaly hledat kozu, cizinka
na poslední stupínek schodiště. Ruce si dala za hlavu.
se rozloučila s panem Šuvašem Malim a jeho ženou Dipali
O schod níž si lehla Martina. Dívky chvíli mlčely. Najednou
a vydala se s ostatními na zpáteční cestu. Až skoro u hlavní silnice
zaslechly zevnitř školní budovy podivné šustění. Podívaly se na
cizinku zastavila žena v tmavém sárí a anglicky ji oslovila:
sebe. Že by ve škole strašilo? Před polednem? Vždyť všechny
„Pojďte se podívat také k nám.“ Zdálo se, že muži v kalhotách
děti odešly s učitelem a hosty do vesnice. Obě se jako na povel
mnoho chuti na další návštěvu nemají. Žena v tmavém sárí
zvedly. Ze zvyku si před dveřmi vyzuly sandály a vešly dovnitř.
prosbu zopakovala. „Ta chvilka zdržení nám nic neudělá,“
Chvíli trvalo, než jejich oči přivykly šeru. Na opuštěných lavicích
řekla cizinka a zavelela: „Pánové, čelem vzad!“
ležely sešity a učebnice. Šustění neustávalo. Celý zástup se obrátil, znovu prošel po úzké cestě kolem domu Najednou se zepředu, odkud vycházelo šustění, ozvala rána.
Maliho rodiny, za třetím domem odbočil vpravo a dostal se na
Děvčata se na sebe podívala a vyrazila dopředu. Zastavila
další poněkud stísněný vesnický dvorek se dvěma ohništi.
se až u tabule a tam se nečekaně a nekontrolovaně rozesmála.
Vlevo stálo stavení pomalované jednoduchými ornamenty
Pořádně přitom vylekala původce šustění a taky rány způsobenou
v barvách okru, červené a černé. Za ním byla latrína.
učebnicí, když ji jeho brada shodila na zem. Požírač sešitů chtěl
Díru do země krylo několik jutových pytlů, napnutých na
co nejrychleji zmizet. Šohagi s Martinou ho však zadržely.
čtyřech bambusových tyčích. Za latrínou stál další domek
Stačilo přišlápnout dlouhý provázek z vláken skořápek
s čerstvě vyhlazenou omítkou.
kokosových ořechů. Turturi dostala před školou bambusovou holí co proto.
„Jmenuji se Maja,“ řekla žena. „Jsem maminka Martiny. A to je můj muž Susil.“ Muž, kterého paní Maja cizince
Nový sešit přinesl pan Mali z trhu rovnou do školy hned druhý
představila, se mírně uklonil. Stál před dveřmi domku,
den. Vysvětlil panu učiteli, co se včera se sešitem jednoho z žáků
oblečený jen v lungi, a na znamení úcty si položil pravou
stalo. Pan učitel se kupodivu vůbec nezlobil a jen panu Malimu
ruku na prsa. „Dobrý den,“ pozdravila cizinka.
připomněl, co mu kladla na srdce cizinka při loučení: „Šohagi
„Tady s Martinou bydlíme,“ ukázala žena na dveře
bude chodit do školy. Lidé z mé země se o ni postarají.“
a zavedla hosty dovnitř, kde stála postel s moskytiérou.
(75)
Byla to postel Martiny. Paní Maja upozornila také na malou
Když cizinka s muži v kalhotách nastupovala u školy do vozu,
poličku v rohu s učebnicemi a plyšovým medvídkem.
objevila se u cesty dvě děvčata. Jedna, ta bez uniformy,
„Dárek,“ usmála se žena. Naproti postele s moskytiérou byla
za sebou táhla kozu s černým čumákem, krátkými rohy
postel o něco větší, bez sítě proti nebezpečným komárům.
a červenou šňůrkou. Auto se rozjelo. I když jeho kola zvířila prach
Patřila Martininým rodičům. Za postelí stálo pár kousků nádobí.
k zalknutí, Martina s Šohagi vytrvale mávaly až do chvíle,
Paní Maja nabídla cizince kousek melounu.
kdy vůz zmizel v záhybu cesty za trsy vzrostlého bambusu.
„Jsou to hodní lidé,“ řekl učitel cestou zpátky. „Ale nemají děti.“ „Nemají děti?“ opakovala cizinka překvapeně. „Vždyť se ta žena představila jako matka jedné z vašich žákyň.“ „Ano, Martina chodí do naší školy a bydlí u paní Maji. Ve skutečnosti však paní Maja její maminkou není. Je to její teta.“ Cizince očividně učitelovo vysvětlení nestačilo. „Tak proč říkala, že je její matka?“ zeptala se a učitel měl co vysvětlovat. „Martinu porodila sestra paní Maji jako své páté dítě. Paní Maja, přestože byla ze sourozenců nejstarší, však žádné dítě neměla. Lze si dost těžko představit, co to v dinajpurském kraji pro ženu znamená. Dům bez dětí přivolává v Bangladéši smutek. Bezdětných žen si nikdo neváží a někteří muži tu hanbu neunesou a ženy, které jim nedají děti, vyženou. Hodně lidí chápe bezdětnost jako Boží trest a vždycky se najde nějaký dobrák, který za všeobecného zájmu odhalí příčinu takového neštěstí a zpravidla tím vnese do bezdětné rodiny hromadu výčitek ze strany příbuzných manžela.“ Řešení, které pro bolest Maji našla její setra, není v těchto místech úplně neobvyklé. Paní Maja se konečně dočkala dítěte. Brzy po narození si odnesla malou holčičku, páté dítě své sestry a vlastní neteř, domů. S manželem jí dali jméno Martina a od té doby se o ni starají jako o vlastní. „Víc než o vlastní,“ dodává učitel. „Takovou péči, jakou má Martina u Maji, by jí její matka dokázala jen stěží poskytnout.“
(77)
Beldanga – 46 žáků, českými dárci sponzorováno 32 žáků
Pátek 10. dubna 2009
Ramešorpur – 42 žáků, českými dárci sponzorováno 34 žáků
Zpívali a zpívali ze všech sil. Bylo jich toho dne ve škole třiatřicet
z bambusových kmenů. Stěny nejdříve vyplnili rohožemi
a při zpěvu stáli. Většina z nich měla uniformy. Snad je do
z palmových listů a zpevnili dlouhými nařezanými tyčemi
nich oblékli až dnes, aby na zástupce sponzorů udělali ten
z bambusu. Rohože pak z obou stran v šířce asi třiceti
nejlepší dojem. Uniformy byly čisté a sklady na košilích chlapců
centimetrů oblepili blátem. Nakopali ho kousek odtud
dosvědčovaly, že oblečení školáků zdaleka neprošlo vším, čím
a rozšířili tím malou vodní nádrž. Střešní konstrukce
správní žáci v čase školy i cestou do ní a z ní zažívají.
je opět z bambusových kmenů a kryje ji sláma - podobně jako naše staré české či moravské chalupy ve skanzenech.
Zpívali a zpívali ze všech sil. V těchto končinách si hudbymilovní
Sotva znovu zazní zpěv žáků, vrací se učitelova manželka rychle
posluchači při zpěvu žactva, obzvláště ve vesnických školách,
z kuchyně do školy. Přidává se ke zpěvu. Zatímco si pan učitel
na své moc nepřijdou. Umění je to poslední, co by mohlo zdejší
jen tak sotva slyšitelně pobrukuje, její hlas zní sytě a je najednou
obyvatele nadchnout. Práce na rýžových polích ve vlhku a horku
zcela zřejmé, kdo děti ke zpěvu vede.
je vysilující. Zemědělcům při ní moc chuti na zpívání nezbývá. V každé škole nám něco zazpívali. Od bangladéšské hymny Zpívali a zpívali ze všech sil. Rozdíl mezi jejich zpěvem a zpěvem
po známou píseň Jednou budem dál. Dětem se dá ledacos
na ostatních školách byl víc než patrný. Byl to zpěv sice
odpustit. Špatná intonace, nevyvážený rytmus. Tyto nedostatky
jednohlasý, ale intonačně přesný a plný radosti a jako by popíral
děti všude na světě nahrazují spontánností a strhující chutí
vše, co jsme si o zdrženlivosti k umění místních doposud mysleli.
ke zpěvu. Škola v Ramešorpuru dokázala díky manželce učitele chuť dětí ke zpívání usměrnit a připravit příjemný zážitek
Kdo vzbudil chuť školáků ve vesnici Ramešorpur ke zpívání?
pro všechny, kteří zpěvu naslouchali.
Kdo to ví? Snad za to může ve zdejší vsi velmi oblíbené dívčí
(80)
jméno Šilty (Zpěváček). Pravděpodobnější se ovšem zdá,
S chutí zpívá i dvanáctiletá Santala, přestože je její dětství
že za překvapivě čistý zpěv dětí může žena zdejšího učitele.
poznamenáno bolestí. Musí se starat o mladšího bratra.
Krásná mladá paní ve žlutém sárí je jakoby manželovým stínem.
Tatínek odchází ráno za prací a vrací se skoro za tmy.
Často je jeho stínem i ve vyučování. Pomáhá táhnout ruku
A maminka? Nejdříve nám sousedi tvrdili, že maminka Santaly
prvňáčkům při psaní nebo kontroluje třeťákům sešity
zemřela, ale pak jsme z jejich překotného vysvětlování pochopili,
z matematiky, naskládané na stole v rohu třídy. Také zajde
že maminka utekla s jiným mužem. Ze dne na den. Nikomu nic
do kuchyně za školou. Dnes nahlíží do kotle s rýží.
neřekla. Santala asi moc důvodů k radosti nemá. Každý večer
Voda se vaří už i v druhém kotli. Kuchařka do něj vkládá
připravuje nad ohništěm na dvorku jídlo. Pak roztahuje ke spaní
třiatřicet vajíček. Kuchyň je nová, postavili ji před několika
tři rohože v místnosti dva a půl krát čtyři metry. Když věší prádlo,
měsíci za peníze českých dárců. Domeček s ohništěm
někdy zpívá píseň, kterou děti naučila učitelova žena.
v zemi na dva kotle vybudovali místní lidé s citem pro tradici.
Píseň vypráví o květině, která je proto krásná, že ji má
Žádné vlnité plechy. Základní konstrukci smontovali
zahradník ze všech nejraději.
Tollapara – 40 žáků, českými dárci sponzorováno 33 žáků
Ve vesnici Tollapara mají školu. Postavili ji hned za kostelem.
stavení připravené na nával letních turistů. Střecha byla fortelně
Standardní škola s vyvýšenou a zastřešenou verandou,
naducaná slámou, stěny z hlíny pěkně vyhlazené a v přírodním
se dvěma třídami a bytem pro učitele, což je vlastně jediná
tónu, nepřibarvené. Stejná byla i zesílená podezdívka: čisté tvary,
místnost s postelí, nádobím, policemi na knihy a věšákem
které si na nic nehrají. Jsou tím, čím jsou. Dům měl verandu
na šaty. Přímo vedle školy je turecký záchod a také letos
chráněnou před slunečním žárem stříškou z upravených svazků
postavená kuchyně. Na rozdíl od školy, kostela a záchodu
slámy. Člověk se musel hodně předklonit, aby se dostal na
se architektura kuchyně, dá-li se to tak říci, drží tradice.
verandu a pak do domu. Že má dům jen jednu místnost s jedním
Základní konstrukce je zbudována z kmenů bambusu,
oknem, nás už vlastně ani nepřekvapilo. Všechny vesnické domy
nejběžnějšího stavebního materiálu. Trsy bambusu rostou
mají podobně jednoduchou dispozici. Byl skoro prázdný,
u každého domu, nad každým rybníkem, na okraji rýžových
ani postel tu nebyla. Sorenovi spí na rohožích, které na den
polí. Stěny kuchyně se pak vyplní blátem, které je rovněž
srolují.
po ruce, smíchaným se slámou a suchými větvemi palem. Krov je rovněž z bambusových kmenů a zbývá na něj položit
Žádná elektřina, žádná jiná technická vymoženost. V rohu pod
slámu ze stébel vymlácené rýže.
židlí seděla na vajíčkách kvočna. Celý dům na nás při vší své chudobě dýchl jakousi radostí a chutí k životu. Byl to samozřejmě
Uvnitř kuchyně je v zemi vybudované ohniště se třemi otvory.
jen první dojem a my jsme se v domě Sorenových dlouho
Jedním se přikládá a posunuje dříví, nad zbývající dva se staví
nezdrželi. Pan Manes Soren, hlava rodiny, nám vyprávěl o své
kotle s jídlem. Dnes mají žáci k obědu samozřejmě nepostra-
práci nádeníka. Nechává se najímat na práci především na
datelnou rýži, vajíčko, zelené lusky pro nás prazvláštní rostliny
rýžových polích. Vlastní pole nemá. Jeho žena mu občas skočí
a čočku, jíž se rýže polévá. Místo zákusku dostanou děti banán.
do řeči, aby ho doplnila. Nevadí mu to. Dostáváme se k otázce
Ne takový, jak jej známe z našich marketů, ale o polovinu menší,
věku členů rodiny. „Kolik vám je let?“ Pan Soren pohlédne na
mnohem hutnější a sladší.
manželku. Oba se usmějí. Pak řekne: „Asi pětatřicet.“ „Asi? Vy nevíte, kdy máte narozeniny?“ „Narozeniny? A k čemu
Simon Soren, jeden ze čtyřiceti žáků školy se dvěma třídami,
je to dobré vědět? Co by se tím na mém životě změnilo, kdybych
si dodal odvahy a pozval nás k nim domů. Vypadlo to z něj jen
to věděl?“ „To je pravda,“ musíme přiznat. „A co vaše děti?“
tak a nejsem si jistý, jestli toho vzápětí nelitoval. „Nebude to
ptáme se paní Simuti. „Pamatujete si aspoň, jestli se vám narodily
vadit vašim?“ zeptal jsem se. Simon pokrčil rameny, podíval
při žních, nebo po povodních?“ „To já nevím. Simonovi je šest,
se na svého učitele - patrně mé otázce nerozuměl – a namířil
no možná už sedm, a Rumile je určitě víc než devět.“
si to ven ze třídy. Dům jeho rodičů stál nedaleko. Vyšli jsme
„Máte jen dvě děti?“ „Ano. Dvě nám bohatě stačí.“
na prašnou cestu lemovanou alejí mladých eukalyptů. Zavedla
Déle se u Sorenů nezdržíme, máme před sebou ještě cestu na
nás až před vyschlou jámu, která bývá v období dešťů zpravidla
sever do Baribaidu. Jejich striktní odmítnutí plánovat další dítě nás
plná vody. Zvenku vypadal domek jako výběrové skanzenové
překvapilo. Že by změna myšlení mladé generace?
(83)
Baribaid – 34 žáků, českými dárci sponzorováno 13 žáků
Pondělí 13. dubna 2009
Boalmara – 35 žáků, českými dárci sponzorováno 9 žáků
Děti sedláků, či lépe a současněji řečeno, děti majitelů
Viděla mě naše sousedka a požalovala to našim. Dostala jsem
polí, na nichž se teď v dubnu zelenají výhonky rýže,
výprask. Od té doby pásl krávy mladší bratr. Mne tatínek začal
do vesnických škol nechodí. Jsou pro ně přichystána zařízení
brát na pole, abych byla pod dohledem. Měla jsem na starost
s patřičným komfortem, která se v přímé blízkosti polí
vodní čerpadlo. Voda musela téct těmi správnými kanály
jejich rodičů nevyskytují. Dětí majitelů polí je ovšem na
až na naše pole. Taky jsem při orání chodila vedle krávy.
rozdíl od dětí těch, kteří na polích jen pracují, zanedbatelně
Běda, když nebyla stopa za radlicí rovná! A v době žní?
málo. Rodiče většiny dětí nevlastní ani píď půdy a to znamená,
To mi teprve nedovolili jít do školy. Dvakrát jsem opakovala
že nemají příliš na vybranou, do jaké školy je pošlou.
druhou třídu a pak mi doma řekli, že nemají peníze,
Ve skutečnosti je však problém vzdělávání chudé většiny
aby mě dál posílali do školy.“
v něčem zcela jiném. Nejde ani tak o to, do jaké školy rodiče své děti pošlou, ale zda je do školy vůbec pošlou. Výdaje
V patnácti se Surnika vdávala. Vzala si muže asi o pět let staršího.
za učebnice, uniformu a třeba i dopravu jsou pro ně tak
Ten do školy nechodil vůbec. Brzy po svatbě se Surnice narodila
obrovským zásahem do rodinného rozpočtu, že o posílání dětí
holčička. Dnes je jí dvanáct, možná třináct let a je se Surničiným
do školy vůbec neuvažují.
manželem v Dháce na práci. „Na práci?“ divíme se a Surnika se diví, že se divíme. Vysvětluje: „Dcera je zdravá a silná.
Jednou jsou to žně, podruhé sázení rýžových výhonků
Zastane spoustu práce. Už pracovala i u šicího stroje v textilce,
na polích s vodou po kotníky, jindy je nutné pohlídat mladšího
ale pak tam přišla kontrola a všechna děvčata v jejím věku
sourozence nebo vyhnat kozy na pastvu. Škola neškola, děti jsou
z továrny propustili. Teď pracuje s manželem na stavbách.
nenahraditelnou pracovní silou rodiny. Domlouvání učitele berou
Nevím, kdy se vrátí. Za měsíc, za dva?“
rodiče jen jako bzukot neodbytné mouchy. Surnika se s námi baví mezi dveřmi. Na boku má posazené S takovou filozofií rodičů zápasila před dvaceti lety tenkrát
asi roční dítě. „Je to naše čtvrté, poslední dítě,“ říká a potom
ještě školačka Surnika, dcera námezdního dělníka
nás zve dovnitř, do domku, který stojí zastrčený za třemi
z vesnice Boalmara. Její otec se ve slabé chvilce nechal učitelem
dalšími domy o něco méně chudších sousedů.
umluvit a zapsal Surniku do školy. Podle záznamů v třídních knihách ji navštěvovala dlouhé tři roky, ale…
Až před dveře domku rodiny paní Surniky nás přivedl přes sklizená a nezoraná pole její devítiletý syn Nidin přímo ze školy.
(88)
„Navštěvovala?“ usmívá se na nás Surnika se zuby zčernalými
Nidin chce být letcem. Na svém přání tvrdošíjně trvá, i když se
od neustálého žvýkání zelených listů. „Byly týdny a možná
maminka pochybovačně usmívá. Dům, před nímž nás přivítala,
měsíce, kdy mi na školu vůbec nezbýval čas. Pásla jsem dvě
není ani oblepen hlínou. Stěny domu tvoří jen rohože z krájeného
krávy. Nebyly naše. Tatínek se o ně jen staral. Někdy jsem měla
bambusu. Dům tvoří jedna místnost se dvěma postelemi.
takový hlad, že jsem upíjela z jejich vemen. Ale přišlo se na to.
V rohu stojí nádoba na vodu a několik hliněných misek.
Ve výši očí nad postelí hřadují ve dvou košících slepice.
Nicméně odvaha učitelky pustit se do modelování z hlíny,
Rodina Surniky nevlastní ani kozu a kromě slepic má ještě
kterou si děti dotáhly v plastovém lavoru z jámy hned za školou,
dvě hnědé štěbetavé kachny.
nám připadá jako úžasný krok vpřed.
Za tyčí z bambusu, hned vedle dveří, má paní Surnika
Co modeloval Nidin? Snažil se vymodelovat letadlo,
zasunutý bílý hřeben. Patrně jde o celou její kosmetickou
ale nešlo mu to. Křídla byla příliš těžká. Nedržela u trupu.
výbavu. Při pohledu na její vlasy člověka napadne otázka,
Ze vzteku svůj výtvor rozmačkal. Některé věci se učí těžce
k čemu vlastně hřeben používá. Zanedbanost domu jako
a některým věcem ve škole se patrně nenaučí vůbec.
by prozrazovala Surničinu rezignaci na věci, které spojujeme
Nidinovi chybí táta, ale to už je jiný problém,
s krásou a potěšením. Oči se jí však rozjasní, když zavedeme
s nímž sympatická učitelka těžko něco udělá.
řeč na Nidina. „Syna do školy posílat budu. Nechci, aby skončil jako já.“ Nidin nás vede přes pole zpátky do školy. Na rozdíl od maminky sem zásluhou českého dárce chodí každý den už třetím rokem. Slunce žhne. Je pravé poledne. Ze školní kuchyně stoupá dým od ohniště. Muž před kuchyní z vlnitého plechu krájí tři obrovské melouny. Ze školy s jedinou třídou se ozývá smích. Školu vede učitelka Refila Fantová. Nenosí tradiční sárí, má na sobě variantu v Bangladéši rovněž velmi oblíbeného oblečení. Sestává ze tří kusů: kalhot, šatů a dlouhého šálu. Šál má jen tak přehozený přes ramena. Kombinace barev svědčí o učitelčině vybraném vkusu. Mezi žáky chodí prostovlasá - vesnici obývají hinduisté a ti bývají v požadavcích na zahalování žen mnohem méně striktní. Všímáme si výzdoby školy. Jako by se i v ní odrážela ženská vnímavost pro krásu. Škola se nám zdá být navzdory malým oknům po delších stranách stěn jakoby prosvětlenější. S překvapením objevujeme na stole hned u vchodu malé figurky zvířat. Je to poprvé, co se s něčím takovým na vesnických školách setkáváme, a moc nás to těší. Jde o pokusy spíše neumělé a výtvarník by si asi při pohledu na koně, který vypadá spíš jako nosorožec, zoufal.
(91)
Gazirvita – 29 žáků, českými dárci sponzorováno 11 žáků
Akonpara - 28 žáků, českými dárci sponzorováno 9 žáků
Sonamoah – 25 žáků, českými dárci sponzorováno 9 žáků
Šampur – 38 žáků, českými dárci sponzorováno 11 žáků
Středa 15. dubna 2009
Kujura – 30 žáků, českými dárci sponzorováno 10 žáků
Bariširi – 28 žáků, českými dárci sponzorováno 7 žáků
Dhobaura – 35 žáků, českými dárci sponzorováno 8 žáků
Čtvrtek 16. dubna 2009
Gujadia – 29 žáků, českými dárci sponzorováno 10 žáků
Gandatia - 35 žáků, českými dárci sponzorováno 5 žáků
Monitorovací návštěva se uskutečnila na těchto internátních školách: Čtvrtek 9. dubna 2009
SAMS – Mirpur - 820 studentů, českými dárci sponzorováno 29 studentů
Úterý 14. dubna 2009
Monošapara – 721 studentů, českými dárci sponzorováno 261 studentů
Při cestách po vesnických školách se rád ptám malých školáků,
Sedmnáctiletého Dipona podporuje lékař Alois Kubík z Jeseníku.
čím by chtěli být, až budou velcí. Vzpomínáte si? Nás se taky
Student vyslovoval jeho jméno s úctou. Myslím, že by měl
ptali. „A čím bys chtěl být, chlapečku?“ Usmívali se přitom,
doktor Kubík z Diponova diskuzního příspěvku radost. Dipon umí
a když slyšeli vaši odpověď, rozesmáli se naplno, přestože vám
obstojně anglicky a hodlá pokračovat ve studiu. Ještě si není jistý,
tenkrát kombinace povolání popelář a kosmonaut vůbec směšná
co by chtěl dělat, ale určitě ví, že by to měla být práce pro druhé.
nepřipadala. Obojí se zdálo stejně významné, stejně důležité.
O plánech v osobním životě hovoří velmi zdrženlivě, ostatně
V bangladéšských vesnicích jsme dostávali od žáků podobně
jako všichni ostatní studenti. Diponovi se líbí na škole, že je v ní
úsměvné odpovědi.
dostatek místa pro duchovní růst. „Jak to myslíš?“ ptám se. „Jsme přece boží stvoření,“ říká Dipon. „Je dobré, když mohu
Ovšem na internátní škole v Monošapaře tomu bylo jinak.
o svém hledání Boha s někým hovořit.“ Zajímavý a v Evropě
Není divu, zdejší studenti už odrostli nízkým lavicím vesnických
asi méně obvyklý přístup mladých lidí k životu.
škol. Na podobné otázky odpovídali s překvapivou znalostí života. Ve škole studují z převážné většiny křesťané, ale jsou tu také Setkali jsme se po večeři za kulatým stolem ve větší místnosti
děti z hinduistických rodin, především z kmene Garo, a také
před kanceláří ředitele školy, určené k jednání profesorského
okolo padesáti studentů z muslimských komunit. Pro studenty
sboru. Děvčata Šima, Kunjo, Lipa a Šalomi a chlapci Dipon,
této školy je víra v Boha něco tak zásadního a přirozeného,
Mornington, Mintu, Steven, Margib, Suvorjon a Rubel jsou
jako je pro naše děti zásadní a přirozené, že chodí do školy.
dlouhodobě podporováni českými dárci a setkání s nimi bylo
Chodit do školy v Bangladéši ještě stále úplně přirozené není.
naplánováno předem. Zajímalo nás, co pro studenty čas strávený ve škole znamená.
Překvapivě a na naši kulturu téměř neobvykle studenti hovoří o odpovědnosti za rodiče. Čtrnáctiletá Lipa tvrdí, že se vrátí
Studenti bangladéšských škol bývají ve svých projevech
zpátky na vesnici k rodičům, aby se o ně starala. „Měli hodně
zdrženlivější a k učitelům loajálnější než studenti u nás.
těžký život,“ říká, „a ještě se starali o mé dva mladší bratry
Přesto se nakonec za kulatým stolem rozvinula živá diskuze.
a sestru.“ Všech jedenáct studentů pochází z velmi chudých poměrů. Steven vyrůstal jako sirotek a starala se o něj sestra.
Během rozhovoru přišla i chvíle, kdy jsem se neubránil dojetí.
Do školy chodil ve vesnici Gazirvita. Chce se stát obchodníkem,
Velmi silně jsem si právě na internátní škole v Monošapaře
nechce být chudý jako jeho rodina, ale ze zisku plánuje sponzo-
uvědomil, jak dokáže podpora dárců ovlivnit a změnit život
rovat děti podobně, jako podporují lidé z České republiky jeho.
mladých lidí ze zapadlých koutů Bangladéše. Pochybuji,
Margiba baví práce s mládeží. Je mu šestnáct a chtěl by trénovat
že by se kdy většina dárců setkala se studenty osobně,
týmy dobrovolníků, určené pro práci s postiženými lidmi.
a přesto se mezi nimi vytvořilo neviditelné pouto, které trvá řadu let.
(103)
Suvorojon chce studovat až do dvanácté třídy a pak pokračovat ve studiu v zahraničí. „Určitě se zase vrátím,“ říká. „Chci v naší zemi bojovat s korupcí.“ Šima je ze čtyř dětí a její tatínek je tesař. Určitě by se chtěla osamostatnit a podle možností podporovat rodiče. „Jsou už staří,“ říká. „Kolik je tatínkovi?“ zajímá mě. „Možná už padesát,“ odpovídá Šima. „Je opravdu starý - a maminka taky.“ Nemám odvahu ptát se na věk maminky, abych se náhodou nedozvěděl, jak jsou zdejší čtyřicátnice už staré. Diskutující mladí lidé hovořili o svých rodičích s úctou. „Zaslouží si klidné stáří,“ slyšeli jsme několikrát opakovat. Když si představím, že každý z nich strávil větší část svého života ve škole a s otcem či matkou se viděl maximálně dvakrát do roka, nechápu, kdo v nich úctu k rodičům vypěstoval. Nakonec držel krátkou řeč ředitel internátní školy Benjamin a měl pravdu, když připomněl, že jeho škola mladé lidi nejen vzdělává, ale také je vede k odpovědnosti za druhé. Celý den bylo hrozné vedro, až večer s sebou přinesl příjemný chládek. Po setkání jsem se šel ještě projít ke třem pumpám nad jezírkem. Instalovali je tady letos z prostředků české ADRY. Teď už tu nikdo nestál. Vzdálená lampa vrhala na tři nové pumpy jen matné světlo. Daleko jasněji svítily tisíce světlušek, které jako by plavaly vzduchem. Příroda voněla vším svým bohatstvím a já musel s vděčností vzpomínat na všechny ty, kteří se u nás doma dokázali rozhodnout pro podporu těch, s nimiž jsme právě skončili rozhovor. Rád bych jim po některé ze světlušek poslal vzkaz: Vaše podpora měla smysl. Nechci však děkovat jen jménem studentů, děkuji i za sebe. Posílili jste ve mně důvěru v lidské úsilí ve prospěch dobra. Věřte, stálo to za to.
Pondělí 20. dubna 2009
AHTSS – Hill Track – 570 studentů, českými dárci sponzorováno 231 studentů
Měli jsme odlétat z Dháky v půl osmé ráno. Na poslední chvíli
a dokonce kousky jelena, jak nám bylo sděleno.
však let zrušili a letěli jsme až skoro v jedenáct. Let z Dháky
K masu se podává syrová krájená mrkev, okurka a rajčata.
do Čattagrámu netrvá dlouho. Po čtyřiceti minutách jsme
Na závěr se osvěžujeme kousky melounu, hroznovým vínem
se už vítali s místními zástupci BCSS, projeli podél ústí řeky
a malými, velmi sladkými banány. Jídlem tady místní obyvatelé
Kornofuli s kotvícími tankery a loděmi, vyhnuli se hlavním
vyjadřují úctu k hostům a často se stává, že se vydají
tepnám města a vydali se směrem k horám. Kopce začínají velmi
z posledního, jen aby je jaksepatří uctili. Věříme, že takovou
brzy. S přibývajícím zvlněním krajiny ubývá rýžových polí. Svahy
oběť naši hostitelé podstoupit nemuseli. Oběd byl na zdejší
kopců jsou osázeny banánovníky, akáciemi, mangovníky
poměry opravdu královský.
a eukalypty. Ve dvě hodiny odpoledne se opět dostáváme na břeh Kornofuli. Už není zdaleka tak široká jako v Čattagrámu
Po obědě se vydáváme k hlavní budově školy. Jsme zvědaví
a ani tu nekotví žádná velká loď. Řekou křižují malé tradiční
na nově přistavenou část poschodí. Je v ní knihovna. ADRA
dřevěné lodě poháněné většinou motorem. Vjíždíme na plošinu
Česká republika - díky štědrosti soukromých dárců - přispěla
trajektu, ale ještě asi dvacet minut čekáme na autobus pravidelné
na její výstavbu a vybavení značnou částkou. Darujeme knihovně
linky. Na protější břeh se dostáváme za deset minut. Vyjíždíme
reprezentativní knihu o naší zemi. Dole pod knihovnou už na
do svahu nad řekou a vydáváme se směrem k Rangahati.
nás čeká pět set sedmdesát dětí. Jako obvykle pro nás mají
Na dvou místech nás staví vojenská hlídka. Musíme se zapsat
připravený program. Nic překvapivého a neočekávaného,
do seznamu cizinců. Nezdržíme se dlouho. Vojáci jsou na obou
ale bezprostřední a upřímné. Nakonec však přece jen
stanovištích velmi přátelští.
k překvapení došlo. Na rozdíl od minulých let, kdy tance na pódiu byly doménou dívek, nám pod pódiem zatančilo šest
Krajina je v těchto místech opravdu hodně jiná než ve zbytku
odvážných chlapců ve věku přibližně patnácti let. Po předání
Bangladéše. I typově tu jsou lidé jiní. Ženy nenosí tolik sárí,
věnců a našich krátkých proslovech se studenti doslova vyvalili
řada z nich má na sobě tmavou, ručně tkanou dlouhou sukni
před školu. Bylo nezbytné věnovat se zachycení dnešního setkání
a na hlavě kostkovaný šátek, jaký nosí ženy v Barmě nebo
Radkovým fotoaparátem. Studenti se fotografovali po třídách.
v Kambodži.
Nezapomnělo se ani na profesorský sbor. Zatímco studenti odcházeli do svých ubytoven, ředitel nás zavedl do školní
Něco po třetí hodině nás ve vesnici Bangalmalia, přímo na kopci,
kuchyně. Nad dvěma plameny se kouřilo z kotlů. Ženy
kde stojí budovy internátní školy, vítá ředitel školy Glen Dango
připravovaly rýži, máčely ji ve vodě. Stav byl dost ubohý.
spolu s hospodářem. Začínáme obědem, což je po cestě docela
Uvařit tu jídlo pro pět set sedmdesát studentů třikrát denně
příjemná záležitost. Od rána jsme nic nejedli. Servíruje se jako
nám připadalo téměř nemožné. Zčernalé stěny z vlnitého
obvykle rýže, tentokrát však chybí čočka, kterou se rýže
plechu, ohniště bez odvodu kouře. Ředitel si patrně všiml
z pravidla polévá. Na stole jsou navíc smažené nudle s vejcem
našeho překvapení. „Na novou kuchyň zatím nemáme, ale dřeva
a čili papričkami, ryba, kuře v kari omáčce, zeleninové placičky,
na topení pod kotli máme letos dost,“ ujišťuje nás.
(107)
Věříme mu. Dřeva je na prostranství před školou hromada.
velmi otevřeně: „Žáci bývají tak dobří, jak jsou dobří jejich
V případě kuchyně, pokud se nenajde štědrý dárce, se obáváme,
učitelé.“ Kupodivu se nikdo z učitelů netváří uraženě. Dokonce
že ji při příští návštěvě najdeme ještě ve zbědovanějším stavu.
někteří s Radkem souhlasí. Přejí si, abychom znovu podpořili letní doškolovací semináře pro pedagogy, jako jsme je podpořili
Internátní škola na Hill Track má svá specifika. Je velmi mladá.
už vloni, a také prosí, abychom je rozvrhli alespoň do tříletých
Byla založena v roce 2000 a začínala s přibližně padesáti
cyklů. „Jedno studijní setkání je málo,“ vysvětlují.
studenty. Dnes je v ní studentů víc než desetkrát tolik. Je tu také sirotčinec. Sto jedna dětí v něm sponzorují čeští dárci. Zvláštností
Škola má však ještě jeden velký problém. Vzpomínáte si?
této školy je národnostní, či chcete-li kmenová rozmanitost
„Tomar ki jol ače? (Máš vodu?)“ Škola má málo nezávadné vody.
studentů. Školu navštěvují děti třinácti národností. Náš průvodce
Pod kopcem, ještě v areálu školy, stojí studna. Proud vytékající
se je snaží vyjmenovat, ale na všech třináct si nevzpomene.
potrubím ze studny je slabý. Sotva stačí pro studenty k uhašení
Uvedl alespoň deset z nich: Kukri, Čakma, Tripura, Khijang,
žízně. Zbývající potřebná voda se čerpá z jiného zdroje, ale voda
Bajum, Marma, Točunga, Rakhajn, Lišaj a Pankho. Nejsem
v něm je kalná a železitá. Domlouváme se na možné podpoře
lingvista ani znalec zdejšího prostředí, s důvěrou si tedy
při hledání dalšího vhodnějšího zdroje pitné vody.
do zápisníku zaznamenávám, co mi náš průvodce sděluje. Řeč jednotlivých kmenů je naprosto odlišná od bengálštiny.
Škole schází také souvislé ohrazení školních pozemků.
Studenti se od Bengálců liší i rysy ve tváři a také barvou kůže.
Tento kraj je znám drobnými nepokoji mezi stoupenci různých
„To vše nám dělá velké problémy,“ vysvětluje ředitel školy.
frakcí a politických seskupení. Dobře postavený plot by usnadnil
„Některé děti se až na naší škole začínají učit bengálsky.
nezbytnost hlídání školních objektů po celých čtyřiadvacet hodin.
Když sem z domova přijdou, často až ve věku dvanácti let,
(108)
nerozumějí nám ani slovo.“ Tato informace nám připadá
Ze dne nad Hill Trackem už zbývala jen malá část, když jsme
velmi důležitá. Dost nás trápí, že právě na této škole řada
žákům předávali sportovní náčiní na kriket, fotbal, volejbal
sponzorovaných dětí propadá. Teď už víme, v čem spočívá
a badminton. Bylo však stále ještě dost času na to,
hlavní příčina neúspěchu zdejších žáků. Je těžké naučit
aby si děti náš dar hned vyzkoušely. Manypronjon Tribura,
ze dne na den nové studenty řeč, v níž se vyučují všechny
chlapec sponzorovaný dárcem ze Slezska, se chopil pálky jako
předměty. Kolega Radek svůj názor na další možné příčiny
první a zahájil zápas na plácku pod školou.
častého neúspěchu studentů vyslovuje před několika učiteli
Kriket hraje skvěle.
Monitorovací návštěva ve všech sponzorovaných slamových školách: Pondělí 6. dubna 2009
Bonorupa – 100 žáků
Noyabari – 64 žáků
Úterý 7. dubna 2009
Mirpur – 55 žáků
Banani – 112 žáků
Pátek 17. dubna 2009
Sazatpur – 100 žáků
Pakeja – 30 žáků
Kornopara – 50 žáků
V případě počtu žáků škol ve slamech jde o údaje přibližné. Podpora škol je zajišťována plošně. Častá migrace obyvatel slamů nepřeje přesné evidenci žáků. Škola je otevřena i těm dětem, které do ní přicházejí jen občas. Vzdělávání dětí se řídí speciálním projektem koordinovaným doktorem Moskalou. Projekt je rovněž součástí programu Bangbaby. Školy, které monitorovací návštěva pracovníků ADRA Česká republika čeká v příštím roce: Vesnické školy: Ambari (8 sponzorovaných žáků), Bišerkandi (25 sponzorovaných žáků), Borokhanpur (19 sponzorovaných žáků), Comilla (3 sponzorovaní žáci), DAPS (29 sponzorovaných žáků), Ghonarpara (2 sponzorovaní žáci), Kašimnagar (24 sponzorovaných žáků), Koligram (3 sponzorovaní žáci), Kulpatak (4 sponzorovaní žáci), Lakhonpur (14 sponzorovaných žáků), Laxmonpur (14 sponzorovaných žáků), Mandra (6 sponzorovaných žáků), Murogaša (17 sponzorovaných žáků), Musuria (11 sponzorovaných žáků), Narikeltola (9 sponzorovaných žáků), Rahimpur (9 sponzorovaných žáků), Ramšil (13 sponzorovaných žáků), Šampara (12 sponzorovaných žáků), Šitolpur (4 sponzorovaní žáci), Suagram (2 sponzorovaní žáci) a Sultana (5 sponzorovaných žáků). Internátní školy: BASC (265 sponzorovaných studentů), Gopalgonj (208 sponzorovaných studentů) a Kellogg Mookerjee (247 sponzorovaných studentů).
Rád bych závěrem poděkoval všem, kdo se na vytvoření této publikace podíleli. Děkuji jim za trpělivost a ochotu ke spolupráci. Rovněž a především chci poděkovat všem ochotným dárcům, kteří často po řadu let podporují toho „svého“ studenta či žáka v Bangladéši. Děkuji jim za zájem o život lidí v jiných životních, kulturních a sociálních podmínkách. Děkuji jim také za vstřícnost a pochopení pro ne vždy ideální situaci spojenou s přenosem aktuálních informací. Pro naše kolegy v Dháce je někdy velmi nesnadné dodat všechny požadované informace v úplnosti a včas. Proto chci poděkovat i jim za snahu udržet spojení se školami a dohled nad uskutečňováním projektů v rámci programu Bangbaby. (117)
Na počátku bylo slovo, čteme v evangeliu Janově. Životu na naší zemi diktuje základní zákonitost počátku a konce. Je jasné, že naše podpora dětí v bangladéšských školách nebude trvat na věky. Věříme však, že konec programu je díky podpoře našich dárců zatím v nedohlednu. Každým dnem se totiž stáváme v rámci programu Bangbaby svědky nových začátků. Počet dětí čekajících v Bangladéši na naši podporu zatím neklesá, proto nás těší, že počet jejich pozorných a štědrých podporovatelů naopak neustále roste.
(118)
Klikatá 90c 15800, Praha 5-Jinonice Česká republika www.adra.cz www.bangbaby.cz © Jan Bárta – text © Radomír Špinka – fotografie © Jiří Janíček – grafický design Léto 2009
