Bohatství a chudoba v podobenstvích v Lukášově evangeliu

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI CYRILOMETODĚJSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA

Katedra biblických věd

Bc. Barbora Nevřivá

Bohatství a chudoba v podobenstvích v Lukášově evangeliu.

Diplomová práce

Vedoucí práce: Doc. Dr. Petr Mareček, Th.D.

Obor: Křesťanská výchova, Kombinované studium

OLOMOUC 2011

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a pouţila jsem při tom jen uvedenou literaturu.

V Olomouci, dne 15. dubna 2011.

Barbora Nevřivá

2

Děkuji Doc. Dr. Petru Marečkovi, Th.D., za odborné vedení práce a podnětné připomínky.

3

Obsah Obsah ..........................................................................................................................................4 Úvod............................................................................................................................................5 1. Předmět práce a její cíl........................................................................................................5 2. Prameny ..............................................................................................................................6 3. Metoda práce.......................................................................................................................7 První část: Lukášovo evangelium ...............................................................................................8 1. Pojem evangelium...............................................................................................................8 2. Autor evangelia .................................................................................................................11 3. Okolnosti vzniku Lukášova evangelia ..............................................................................14 4. Literární a teologický charakter Lukášova evangelia .......................................................14 Druhá část: Bohatství a chudoba ..............................................................................................20 1. Pojem bohatství a chudoba ............................................................................................... 20 2. Bohatství ve SZ a NZ........................................................................................................22 3. Chudoba ve SZ a NZ ........................................................................................................25 Třetí část: Podobenství – pojem a význam ...............................................................................30 1. Pojem podobenství ............................................................................................................30 2. Podobenství ve SZ a NZ ...................................................................................................32 3. Význam podobenství ........................................................................................................34 Čtvrtá část: Výklad stěţejních textů .........................................................................................37 1. Podobenství o boháči a stodolách (Lk 12,13-21) .............................................................37 1.1. Kontext.......................................................................................................................37 1.2. Struktura textu............................................................................................................38 1.3. Výklad textu ...............................................................................................................39 1.4. Shrnutí ........................................................................................................................44 2. Podobenství o nepoctivém správci (Lk 16,1-9) ................................................................ 45 2.1. Kontext.......................................................................................................................45 2.2. Struktura textu............................................................................................................46 2.3.Výklad textu ................................................................................................................47 2.4. Shrnutí ........................................................................................................................51 3. Podobenství o boháči a Lazarovi (Lk 16,19-31)............................................................... 52 3.1. Kontext.......................................................................................................................52 3.2. Struktura textu............................................................................................................53 3.3. Výklad textu ...............................................................................................................54 3.4. Shrnutí ........................................................................................................................59 ZÁVĚR: Shrnutí výsledků bádání ............................................................................................61 Anotace .................................................................................................................................65 Literatura ............................................................................................................................... 67 Seznam zkratek .................................................................................................................69

4

Úvod 1. Předmět práce a její cíl Pro téma mé diplomové práce „Bohatství a chudoba v podobenstvích v Lukášově evangeliu― jsem se rozhodla z několika důvodů. Prvním impulsem byl výběr evangelia. Lukášovo evangelium je podle mého názoru velmi krásné a ze všech synoptiků nejimpozantnější a to jak svým obsahem, tak také motivy k sepsání tohoto díla, které autor uvedl ve svém úvodu (Lk 1,1-4).1 Zaujala mne autorova pečlivost a zejména jeho snaha dát kaţdé události dějinný rámec. Ve svém popisu událostí dotváří důleţitá témata uvedením k dané události a tím dokresluje celkový obraz. Zaměřuje se na sociální otázky, na situaci a postavení chudých, bohatých, ţen, atd. To vše na mě silně působí a vyvolává pocit, ţe se evangelista snaţil podat radostnou zvěst co nejkvalitněji. Dalším důvodem pro výběr bylo téma bohatství a chudoby. Po odborné konzultaci jsem se rozhodla zaměřit se na tři tématicky blízká podobenství, která jsou svým obsahem nadčasová a i v dnešní době velmi aktuální. Jejich výklad není snadný, spíše by se dalo říci, ţe pro jejich „kontroverzní― obsah jsou často nepochopená a odsuzovaná, přesto je „hodnota― těchto poselství nesmírná. Cílem této práce tedy je výklad tří podobenství a pokus poukázat na jejich „bohatství― a aktuálnost v ţivotě kaţdého člověka.

1

Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona včetně deuterokanonických knih, Český ekumenický překlad, Česká biblická společnost 2002, str. 59. „I kdyţ se jiţ mnozí pokusili sepsat vypravování o událostech, které se mezi námi naplnily, tak jak nám je předali ti, kteří byli od počátku očitými svědky a sluţebníky slova, rozhodl jsem se také já, kdyţ jsem vše znovu důkladně prošel, ţe ti to v pravém sledu vypíši, vznešený Theofile, abys poznal hodnověrnost toho, v čem jsi byl vyučován.―

5

2. Prameny Základním pramenem, ze kterého bude čerpáno je Písmo svaté, 2 Nový zákon a zvláště pak Lukášovo evangelium. Pro výklady je nutné pouţít komentáře a další odbornou literaturu vztahující se k tématu. V českém jazyce jsou k dispozici komentáře L. T. Johnsona 3 a P.-G. Müllera 4 a dále pak dílo s výklady podobenství od J. Mánka. 5 A z cizojazyčných komentářů budou pouţity dva, jejichţ autory jsou W. Eckey6 a F. Bovon.7 Důleţitá hesla, pojmy a výrazy je nutno vysvětlit dříve neţ se bude zaměřena pozornost na výklady podobenství. K objasnění budou pouţity biblické slovníky L.-X. Düfoura: Slovník biblické teologie,8 a další biblické slovníky od A. Novotného9 a J.-J. von Allmena.10 Stěţejním výrazem, který bude třeba pro jeho specifický význam a obsah vysvětlit, je pojem podobenství. K vysvětlení tohoto důleţitého pojmu bude pouţit odborný článek Prof. L. Tichého.11

2

Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona včetně deuterokanonických knih, Český ekumenický překlad, Česká biblická společnost 2002. 3 L. T. JOHNSON, Evangelium podle Lukáše, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 1998. 4 P.-G. MÜLLER, Evangelium sv. Lukáše, Malý Stuttgartský komentář, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří, 1998. 5 J. MÁNEK, Ježíšova podobenství, Praha, Blahoslav, 1972. 6 W. ECKEY, Das Lukasevangelium. Unter Berücksichtigung seiner Parallelen. Teilband II: 11,1-24,53, Neukirchen – Vluyn, Neukirchener, 2004. 7 F. BOVON, Das Evangelium nach Lukas, EKK III/3 Zürich – Neukrirchen, Benziger – Neukirchener: 2001. 8 X. LÉON-DUFOUR, Slovník biblických jmen, Praha: Vyšehrad, 2003. 9 A. NOVOTNÝ, Biblický slovník, Praha, Kalich, 1956. 10 J.-J. von ALLMEN, Biblický slovník, překlad redigoval Jan Miřejovský, Praha, Kalich, 1991. 11 L. TICHÝ, „Co je to podobenství.― Studia theologica 6 (2004), str. 1-9.

6

3. Metoda práce Práce je rozdělena, kromě Úvodu a Závěru se shrnutím výsledků bádání, do čtyř částí. Po nich následuje Anotace, Literatura a Seznam zkratek. V kapitole „Úvod― je vysloven výběr a volba tématu a stanovení cíle práce. Dále pak je uvedena základní literatura a odborné publikace, ze kterých bude čerpáno a také metoda a struktura práce. V první části budou předloţeny základní informace o pojmu evangelium. Podkapitoly této části budou věnovány Lukášovu evangeliu s cílem poskytnout základní informace o autorovi a okolnostech vzniku evangelia. Bude připojeno stručné pojednání o literárním a teologickém charakteru evangelia. Ve druhé části bude rozebíráno bohatství a chudoba. Nejdříve bude pohled zaměřen na pojem těchto výrazů a pak bude stručně uvedeno, jak se jejich význam utvářel od antiky aţ po současnost. V dalších dvou podkapitolách pak bude hledáno pojetí a pouţití těchto pojmů ve SZ (u proroků, v ţalmech) i v NZ (v evangeliích, Pavlových listech a v listě sv. Jakuba). Třetí část bude zaměřena na pojem slova podobenství a nastíněna náročnost utváření tohoto výrazu. Druhá podkapitola uvede podobenství ve SZ a NZ a třetí podkapitola se pokusí vyjádřit význam pojmu podobenství. Čtvrtá část je částí stěţejní. Bude obsahovat výklad všech tří podobenství, která budou seřazena tak, jak jdou po sobě v evangeliu. Aby byly texty vykládány systematicky a přehledně, bude u nich pouţito následujícího postupu. Kaţdé podobenství bude uvedeno kontextem, který objasní, kde se vykládané perikopy v evangeliu nachází a také situace nebo výroky, jenţ předcházely či následovaly za vykládaným podobenstvím, popř. dodatky k němu připojené. Pak bude uvedena struktura textu, která bude hned v další podkapitole dle komentářů vyloţena. Po výkladu bude uvedeno shrnutí vykládaných perikop. V závěru práce budou předloţeny výsledky bádání a také pokus o shrnutí poznatků, kterých bylo v práci dosaţeno.

7

První část: Lukášovo evangelium 1. Pojem evangelium Evangelium v překladu znamená radostná zvěst, dobrá zpráva. Z řečtiny se překládá jako zpráva o vítězství nebo dokonce příznivá věštba (výrok). Císařovy výnosy, které byly pokládány za „výroky boţstva― se nazývaly evangeliem (např. zpráva o narození nástupce císaře, uvedení na trůn apod.). V Novotného Biblickém slovníku je vysvětlen proces ustálení tohoto slova do nového literárního druhu tak, ţe označením: radostná zpráva, je chápána sama zvěst o Jeţíši Kristu. Aţ mnohem později se tímto slovem označují i spisy, které o Jeţíši vyprávějí.12 V Novém zákoně se slovo „evangelium― objevuje celkem 76krát. Na většině míst je pouţito ve smyslu ústně vyjádřeného zvěstování o Jeţíši Kristu (např. 1 Sol 1,5; 1 Kor 9,14). Jako označení písemného líčení ţivota a působení Jeţíše Krista se evangelium objevuje poprvé v Mk 1,1. V první polovině 2. století začíná slouţit slovo „evangelium― k označení knih (srov. Justin, Apol 1,66,3; Did 11,3; 15,3; 2 Klem 8,5). V této době vznikly pravděpodobně také nadpisy evangelií.13 Jak učí tradice: „Na počátku stálo ústní kázání apoštolů, jehoţ ústředním bodem bylo ‚kérygma‛ zvěstující vykupitelskou smrt a zmrtvýchvstání našeho Pána.―14 V písemné podobě se evangelia vyskytují aţ později, kdy bylo nutné je zapsat. Prvořadým důvodem jejich sepsání nebyla naléhavost zaznamenat Jeţíšův ţivot, ale na základě důleţitých událostí utvrdit čitatele ve víře v Krista, jako Syna Boţího a Spasitele (Jan 20,31). Zapisovateli byli učedníci apoštolů. Sepisovali hlavně Jeţíšovy výroky a odpovědi na důleţité otázky, které prvotní církev řešila. Samozřejmě byly zaznamenávány i Jeţíšovy zázraky, jeho ţivot, 12

Srov. A. NOVOTNÝ, Biblický slovník, Praha, Kalich, 1956, str. 160. Srov. P. MAREČEK, Úvod do Nového zákona, Olomouc, CMFT UP, 2007-2008, str. 14-15. 14 Jeruzalémská Bible, Písmo svaté vydané Jeruzalémskou biblickou školou, Kostelní Vydří, Karmel. nakl. Krystal OP, 2009, str. 1693. 13

8

utrpení, smrt a zmrtvýchvstání. Předpokládá se, ţe pašijový příběh byl zřejmě nejstarším souvislým vyprávěním o Jeţíšově utrpení. 15 Písemné tradice byly zvláště pečlivě uchovávány a předávány od chvíle, kdy začali vymírat očití svědkové. To vedlo také k tomu, ţe se různé příběhy začaly skládat dle časového nebo logického sledu do částí, ze kterých vznikaly menší celky, pak větší, aţ do podoby dnešních evangelií.16 V kánonu Písma svatého jsou čtyři evangelia (Mt, Mk, Lk, Jan). Z tradice jsou doloţeny zprávy o existenci více evangelií, ta ale nebyla uznána autoritou církve. Tento problém řešil jiţ ve 2. stol. Tacián. Pokusil se sloučit čtyři evangelia v jediné, snaţil se o harmonii evangelií (Diatessaron). Učitelský úřad církve ovšem uznává, ţe je apoštolská tradice věrněji doloţena čtyřmi různými evangelii. Kaţdé z nich je přizpůsobeno jiné potřebě. Podle sv. Ireneje je Matoušovo evangelium určeno Ţidům, Markovo Římanům, Lukášovo Řekům a Janovo evangelium pro potřeby univerzální křesťanské církve. Sv. Irenej je přirovnává ke čtyřem světovým stranám, čtyřem sloupům, které nesou církev.17 Potvrzení nalezneme i v Katechismu katolické církve, který uvádí; „Čtyři evangelia podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana, která jsou hlavním svědectvím o ţivotě a učení Jeţíše, tvoří srdce celého Písma a zaujímají jedinečné místo v církvi.―18 Různost čtyř evangelií byla problémem, který se bibličtí teologové i církevní otcové snaţili vyřešit. Hledali a našli potvrzení v knihách Písma sv., ve kterých Ez 1 a Zj 4,7 uvádí čtyři bytosti: lva, býka, člověka a orla (Zj 4,7). Tato vyobrazení od 5. stol pronikají i do křesťanského umění a symboly se stávají atributy pro určení pisatelů evangelií. Evangelista Matouš je znázorňován se symbolem dítěte (člověka), protoţe jeho evangelium začíná rodokmenem Jeţíše Krista. Atributem evangelisty Marka je lev, který má symbolizovat vystoupení Jana Křtitele na poušti. Lukášovým atributem je býk, který symbolizuje 15

Srov. L. TICHÝ, Úvod do Nového zákona, Svitavy, Trinitas, 2003, str. 61. Srov. Jeruzalémská Bible, Písmo svaté vydané Jeruzalémskou biblickou školou, Kostelní Vydří, Karmel. nakl. Krystal OP, 2009, str. 1693. 17 Srov. A. NOVOTNÝ, Biblický slovník, Praha, Kalich, 1956, str. 160. 18 Kompendium katechismu katolické církve, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakl., 2006, čl. 124-127;139, str. 23. 16

9

Zachariášovu oběť a Jan je znázorňován s orlem, jenţ je symbolem vysokých, vzletných myšlenek čtvrtého evangelia. 19 Utváření evangelií trvalo několik desetiletí. V dnešní době označujeme slovem evangelium literární druh, styl, kterým jsou psány knihy NZ. Současné uspořádání evangelií v kánonu Písma svatého je: Matouš, Marek, Lukáš a Jan. Toto uspořádání se objevuje uţ v Muratoriho zlomku. Objevují se však i jiné názory na uspořádání pořadí evangelií.20 Dalším dodnes řešeným problémem je podobnost prvních tří evangelií (Mt, Mk, Lk). Podobnost, nebo-li souhlednost těchto evangelií se odborně nazývá synopse, odtud evangelia synoptická. Shodují se nejen ve výrocích, a shodně popisovaných událostech, ale také v rozloţení podávané látky. 21 Texty popisující podobné události lze synteticky „obsáhnout jediným pohledem―, ovšem při analytickém zkoumání objevíme mnoho různých stádií zpracování těchto spisů, na které v mnoha směrech působilo několik vlivů. 22 Proto tyto kapitoly a verše, popisující téměř doslovně nebo s menšími rozdíly stejné události či výroky, jsou předmětem řešení tzv. „synoptické otázky―, která má tyto přesné shody nebo odchylky vysvětlit. Není snadné přesně určit a vymezit synoptickou otázku. Mnoho biblistů se v názorech liší. Určení shody a rozdílu totiţ závisí od subjektivního hodnocení kaţdého badatele.23 Událost nebo výrok, který je zachycen ve všech třech evangeliích, nazýváme trojí tradice a stejné texty, které se vyskytují pouze ve dvou evangeliích, jsou nazývány dvojí tradice. Odborníci uvádějí i další způsoby řešení synoptické otázky, zvláště hypotézy, 24 a především teorii dvou pramenů. Tato teorie je povaţována za nejznámější pro řešení synoptické otázky. Je zaloţena na tvrzení, ţe Matouš i Lukáš čerpali z evangelia Markova. Mimo něj ještě evangelisté při psaní uţívali další pramen informací, který se odborně označuje jako pramen logií neboli pramen Q. 19

Srov. L. TICHÝ, Úvod do Nového zákona, Svitavy, Trinitas, 2003, str. 63. Tamtéţ, str. 64. 21 Srov. Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona včetně deuterokanonických knih, Český ekumenický překlad, Česká biblická společnost 2002, str. 10. 22 Srov. Jeruzalémská Bible, Písmo svaté vydané Jeruzalémskou biblickou školou, Kostelní Vydří, Karmel. nakl. Krystal OP, 2009, str. 1691-1693. 23 Srov. L. TICHÝ, Úvod do Nového zákona, Svitavy, Trinitas, 2003, str. 65; P. MAREČEK, Úvod do Nového zákona, Olomouc CMFT UP, 2007-2008, str. 16-19. 24 Tamtéţ, str. 66-68; je uveden stručný popis hypotéz s odkazy. 20

10

Obsahem pramene Q byly zejména Jeţíšovy výroky, převáţně varovného a napomínacího charakteru s eschatologickým motivem

25

, které se ovšem

nedochovaly a nelze je kromě potvrzení v Mt a Lk („dvojí tradice―) jinak vyhledat. 26 Celý koncept Mt a Lk dotváří ještě poslední pramen a ten je označován jako Sondergut (S), nebo-li vlastní látka, která obsahuje samostatné události, zpracované autory evangelií.27

2. Autor evangelia Evangelista Lukáš je „zvěstovatelem dobrého poselství―, především o Spasiteli, Jeţíši Kristu a Jeho příchodu. Apoštol, evangelista, zvěstovatel, prorok, pastýř atd., toto jsou poslání, kterými byli pověřeni Bohem vyvolení lidé (Ef 4,11). Pro svou činnost dostali od Boha zvláštní milosti a dary, aby mohli vykonávat to, k čemu je Bůh povolal (Ef 4,12). Lukáš je označován jako evangelista, nelze jej ale označit jako apoštola. K apoštolství totiţ bylo třeba povolání samotným Jeţíšem Kristem. Proto Lukášovým úkolem bylo prostřednictvím písemné zprávy o skutcích, učení a odkazu Jeţíše Krista, Spasitele, předávat radostnou zvěst.28 Lukášovo autorství potvrzují svatí otcové, zejména Irenej, který označuje za autora třetího evangelia Lukáše jiţ kolem r. 180 a současně jej uvádí jako Pavlova blízkého spolupracovníka (Flm 1,24; Tim 4,11), coţ potvrzuje místy ve Sk (16,10-17; 20,5-15; 21,1-18; 27,1-28), kde při vyprávění uţívá pro označení osoby mnoţné číslo („my―). Další prameny, které by potvrzovaly Lukášovo autorství, jsou: Kánon Muratoriho (r. 200), Justin (r. 150) a Tertulián.29 Nejstarší tradice, včetně Pavlových listů označuje Lukáše jako lékaře (Kol 4,14)

25

Srov. P. MAREČEK, Úvod do Nového zákona, Olomouc, CMFT UP, 2007-2008, str. 21. Srov. L. TICHÝ, Úvod do Nového zákona, Svitavy, Trinitas, 2003, str. 68-72; P. MAREČEK, Úvod do Nového zákona, Olomouc CMFT UP, 2007-2008, str. 19-22. 27 Srov. P. MAREČEK, Úvod do Nového zákona, Olomouc, CMFT UP, 2007-2008, str. 20. 28 Srov. A. NOVOTNÝ, Biblický slovník, Kalich, Praha, 1956, str. 162. 29 Srov. P. MAREČEK, Úvod do Nového zákona, Olomouc, CMFT UP, 2007-2008, str. 35. 26

11

pocházejícího z Antiochie30 a Pavlova průvodce, coţ lze doloţit několika místy, kde je výslovně citován: Flm 24; Kol 4, 14; 2 Tim 4,11. Některá místa v evangeliu k tomuto přesvědčení vedou. Na rozdíl od ostatních synoptiků popisuje Lk velmi pozorně nemocné a projevy nemocí (Lk 4,38; 5,12; 8,43), ale toto jsou názory, které současní biblisté označují jako vyjadřování vzdělaných lidí tehdejší doby.31 Na základě zkoumání a porovnání Lukášovy a Pavlovy teologie (Lk, Sk, Pavlových listů), se objevují různá napětí a rozpory, která zpochybňují Lukášovo autorství. Např. specifická teologie apoštola Pavla o ospravedlnění není v Lk příliš výrazná. A ve Sk se dokonce vyskytují jisté rozpory mezi tím, co se dovídáme z Pavlových listů a tím, co říkají Sk.32 A další kladenou otázkou je i fakt, ţe blízký Pavlův spolupracovník by Pavlovi neupřel titul apoštola, který Pavel sám na mnoha místech zdůrazňuje (Gal 1,1; 2,8; atd.) a který uvádí i jeho ţáci (Kol 1,1; Ef 1,1; 3,5; 1 Tim 1,1; Tit 1,1).33 Jiná hypotéza autorství Lk říká, ţe by knihu mohl napsat Pavlův spolupracovník, který byl svědkem některých událostí, o nichţ píše. V případě, ţe by mu bylo kolem r. 50 přibliţně třicet let, pak by mu bylo v roce 80 teprve šedesát a byl by schopen vylíčit události své doby. A současně by dle této hypotézy bylo pravděpodobnější, ţe neuvedení Pavlových listů bylo z důvodu časového (ještě nebyly známé, nekanonizované).

34

Samotný název díla

„Evangelium podle Lukáše― není součástí textu, ale je vnímán jako nadpis. Nadpisy všech evangelií pochází aţ ze začátku 2. století, proto se mohlo jednat o pisatele se stejným jménem. 35 Evangelista sám sebe řadí do doby pozdější generace, tzv. „třetí prvokřesťanské generace―, která se soustředila převáţně na

30

Srov. Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona včetně deuterokanonických knih, Český ekumenický překlad, Česká biblická společnost 2002, str. 59. 31 Srov. L. TICHÝ, Úvod do Nového zákona, Svitavy, Trinitas, 2003, str. 103. 32 Tamtéţ, str. 103. 33 Srov. P. POKORNÝ, Vznešený Teofile, Teologie Lukášova evangelia a Skutků apoštolských, Třebenice, Mlýn, 1998, str. 9. 34 Srov. L. T. JOHNSON, Evangelium podle Lukáše, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakl., 1998. str. 13. 35 Srov. P. POKORNÝ, Vznešený Teofile, Teologie Lukášova evangelia a Skutků apoštolských, Třebenice, Mlýn, 1998, str. 9.

12

dějiny spásy. 36 V úvodu díla, ve věnování, objasňuje důvody, které ho vedly k setřídění a sepsání svědectví (Lk 1,3) jeho předchůdců, kteří byli očitými svědky Jeţíše Krista (Lk 1,2). Lukášovo evangelium je jediné, které má pokračování. Navazují na něj Skutky apoštolů. Autor třetího evangelia a Skutků apoštolských se pokusil o nový výklad starších křesťanských svědectví a uchopil je svou teologií a sociální zodpovědností.37 Lukáše můţeme povaţovat také za historika, poněvadţ on sám celé své dílo chápe jako popis svědectví, které zasazuje do skutečné ţivotní a dějinné situace. Svědectví je výzvou k rozhodnutí, ne důkazem. Přesto chce důvěryhodně (i kdyţ ne nevyčerpatelně) k tomuto svědectví přispět. Zřetelným rysem evangelisty Lukáše byla snaha harmonizovat protiklady, setřídit tradice, shrnout příběh Jeţíše Krista a počátky církve v jeden celek a předat jej širokému spektru čtenářů tehdejší doby.38 V procesu utváření rozeznáváme několik stupňů jako je kázání očitých svědků nebo první písemné pokusy o zachycení kázání aţ po sepsání evangelia.39 Cílem bylo podat hodnověrné, svědky a tradicí doloţené učení o Jeţíši Kristu a jeho evangeliu. Bylo důleţitým nástrojem k utvrzení a zabezpečení apoštolské tradice, která byla tímto sepsáním směrodatná pro současné i budoucí církevní obce a slouţila současně jako ochrana před bludaři a falešnými proroky.40

36

Srov. P. MAREČEK, Úvod do Nového zákona, Olomouc, CMFT UP, 2007-2008, str. 36. Srov. P. POKORNÝ, Vznešený Teofile, Teologie Lukášova evangelia a Skutků apoštolských, Třebenice, Mlýn, 1998, str. 5. 38 Tamtéţ, str. 7-8. 39 Srov. L. TICHÝ, Úvod do Nového zákona, Svitavy, Trinitas, 2003, str. 61. 40 Srov. P.-G. MÜLLER, Evangelium sv. Lukáše, Malý Stuttgartský komentář, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakl., 1998, (srov. str. 18). 37

13

3. Okolnosti vzniku Lukášova evangelia Místo napsání je velmi nejisté, ani v textu není moţné určit, kde mohlo být Lukášovo evangelium sepsáno, nebo kde přesně se nacházel adresát v době jeho tvorby. Exegeté zvaţují různá města, která by připadala v úvahu: Egea (H. Conzelmann), Antiochie (G. Schneider), Efes, Makedonie, Achája, Cesarea, Malá Asie (W. Schmithals) a Řím, který byl hlavním městem světové říše. Nesnadnost určení místa napsání Lk někteří dokonce povaţují za neřešitelný problém (J. Fitzmyer; Ph. Vielhauer).41 Také tradice uvádí, ţe se místo napsání nedá s určitostí zjistit, ovšem předpokládá se, ţe vzniklo v oblasti Řecka.42 Doba sepsání by se dala přibliţně určit vzhledem ke zdrojům a předlohám, které měl Lukáš k dispozici (Mk a pramen Q) na konec prvního století, pravděpodobně po smrti apoštola Pavla. Obsahem ale směřuje spíše k pozdější době, a to zejména znalostmi o zkáze Jeruzaléma v r. 70. Většina biblistů uvádí rozmezí let 80-90 po Kr.43 Adresátem tohoto díla byli pohanokřesťané - třetí generace křesťanů ţijících na přelomu 1. stol., které autor nabádá k připravenosti na příchod Pána (Lk 12,40; 17,24.26-30), k bdělosti (Lk 12,35; 21,34.36) a vytrvalosti (Lk 8,15).

4. Literární a teologický charakter Lukášova evangelia V úvodu Lk a Sk se dozvídáme, ţe obě díla jsou věnována konkrétní osobě (Lk 1,3; Sk 1,1). Je uveden i důvod a způsob sepsání a určení spisů (Lk 1,1-4; Sk 1,1-2). Lukáš jistého „Theofila― oslovuje a současně předznamenává vztah k tomuto muţi přívlastkem „vznešený―. Jméno Theofil je překládáno z řečtiny jako „Bohumil―. 44 Proto se domníváme, ţe se nejspíš jednalo o 41

Srov. P. MAREČEK, Úvod do Nového zákona, Olomouc, CMFT UP, 2007-2008, str. 52. Srov. L. TICHÝ, Úvod do Nového zákona, Svitavy, Trinitas, 2003, str. 104-105. 43 Tamtéţ, str. 105. 44 J. HELLER, Výkladový slovník biblických jmen. Praha: Advent-Orion, Vyšehrad, 2003, str. 511. 42

14

váţeného člověka, který měl na starost zveřejnění a rozšíření obou spisů. Neboť, jak je pro Lukáše typické, charakter obou děl je misijní a určený k poučení neboli pedagogický.45 Struktura Lk je psána v historickém sledu událostí. Lukáš jako jediný evangelista na začátku svého díla uvádí předmluvu s věnováním (Lk 1,1-4) a v ní sděluje svůj záměr a cíl znovu sepsat a uspořádat látku a nově ji vyloţit. Verše Lk 1,5-2,52 zahrnují paralelně uspořádaná vyprávění o narození Jana Křtitele a Jeţíše, dále pak Jeţíšovo představení v chrámu, a nalezení dvanáctiletého Jeţíše v chrámu. Přípravu na Jeţíšovu veřejnou činnost, hlásání Jana Křtitele, Jeţíšova předchůdce. Jeţíšův křest a pokušení na poušti popisují verše Lk 3,1-4,13. Hlavní téma celého díla začíná veršem Lk 4,14, který uvádí počátek Jeţíšovi činnosti v Galileji a celém Judsku (4,14-9,50). Druhým velkým celkem je cesta do Jeruzaléma (Lk 9,51-19,27). Je nazývána „Lukášovým cestopisem― a je dílem redakčního uspořádání třetího evangelisty. Třetí významnou část tvoří Jeţíšovo působení v Jeruzalémě, slavnostní vjezd do města, očištění chrámu a řeči a varování před farizeji a zákoníky (Lk 19,28-21,38), dále pašijové události, Jeţíšovo utrpení a smrt (Lk 22,1-23,56) a zmrtvýchvstání, cesta do Emauz, zjevení učedníkům v Jeruzalémě a nanebevstoupení u Betánie (Lk 24,1-53). Autor třetího evangelia je povaţován za moudrého člověka. Jeho velmi kvalitní řečtina a styl (LXX, řecký SZ) dává čtenáři poznat, ţe toto dílo psal vzdělaný helénský spisovatel, který uţívá kultivovanou řečtinu pro literárně vzdělané a náročné čtenáře, jak církevní, tak i necírkevní veřejnost.46 Lukáš znal velmi dobře SZ a to vede některé biblisty k přesvědčení, ţe pocházel ze ţidovství, protoţe se velmi dobře orientoval v prostředí synagogy. Přesto se zaměřuje hlavně na křesťany z pohanství. Jeho mateřštinou byla zřejmě řečtina, kterou ovládal výborně.47

45

Srov. POKORNÝ, Vznešený Teofile, Teologie Lukášova evangelia a Skutků apoštolských, Třebenice, Mlýn, 1998, str. 8. 46 Srov. P.-G. MÜLLER, Evangelium sv. Lukáše, Malý Stuttgartský komentář, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakl., 1998, str. 16. 47 Srov. L. TICHÝ, Úvod do Nového zákona, Svitavy, Trinitas, 2003, str. 104.

15

Styl, který je v Lk uţit patří mezi nejlepší v Novém zákoně. Musíme však mít na paměti, ţe Lk a Sk nejsou dílem stylisty, ale pastýře. Lukáš uţitím jazykových prostředků napomáhá k vyjádření víry. Ve vyprávěních uţívá: zosobnění, prology, dopisy, modlitby, typické metafory, přímé řeči, řeči a shrnutí.48 Evangelista Lukáš se zabývá několika tématy. Ve svém díle rozpracovává teologické postoje, kterými zdůrazňuje důleţité otázky a myšlenky. Lukášovým ústředním tématem je radostná zvěst o milosrdném Bohu.49 Bůh ve svém velkém milosrdenství plní zaslíbení a posílá svému lidu spasitele (Lk 1,32-33.35), aby tento zaslíbený přišel hledat a spasit, co zahynulo (Lk 19,10). Představuje Jeţíše Krista jako zachránce-spasitele (Lk 2,11) chudých, hladových, plačících, nenáviděných, ubohých (srov. Lk 6,20-23; 13,10-14; 14,1-6; 14,21), vdov a sirotků (Lk 7,12; 18,5.7; 21,3), ţebráků (Lk 16,20.22), nemocných (Lk 17,14; 18,42), posedlých (Lk 8,38-39; 9,42; 11,14) a zvláště hříšníků (Lk 7,48.50; 18,14; 19,9; 23,43). Třetí evangelium se často zmiňuje o ţenách. Jiţ v první kapitole vypráví o Alţbětě (Lk 1,24.26.40-45.56), matce Jeţíšově Marii (Lk 1,27-38.39.46-56; 2,5-7.16.19.34-35.39.48.51 atd.), prorokyni Anně (Lk 2,3638), hříšnici ve farizeově domě (Lk 7,37-38.48.50) a také o ţenách v jeho blízkosti Marii Magdalské, Janě, ţeně správce Chuzy, Zuzaně (Lk 8,1-3), dvou sestrách Marii a Martě (Lk 10,38-42), chudé vdově v chrámu (Lk 21,1-4)) a také vdově, která prosila o zastání u soudce (Lk 18,2-5). Mezi uzdravenými nalezneme ţenu trpící krvotokem (Lk 8,43-48), uzdravení shrbené ţeny (Lk 13,11-13) a vzkříšení dcery Jaira (Lk 8,42.50-55). V antickém světě měly ţeny bezvýznamné postavení, moţná právě proto evangelista zdůrazňuje jejich důleţitou roli v církvi tehdejší doby.50 Jeţíš je ve třetím evangeliu oslovován několika tituly. Je označován jako Syn Boţí, Syn Davidův, Syn člověka, Mesiáš, Pán, Mistr, Spasitel, prorok, Svatý Boţí, král atd. Velkou úctu a boţskou důstojnost k Jeho osobě dokreslují i 48

Srov. P. MAREČEK, Úvod do Nového zákona, Olomouc, CMFT UP, 2007-2008, str. 54. Srov. POKORNÝ, Vznešený Teofile, Teologie Lukášova evangelia a Skutků apoštolských, Třebenice, Mlýn, 1998, str. 10. 50 Srov. L. TICHÝ, Úvod do Nového zákona, Svitavy, Trinitas, 2003, str. 98-99. 49

16

události, ve kterých je popisován jako soucitný (Lk 6,10; 7,13; 9,11), lidsky laskavý (Lk 18,15-17; 8,55; 9,16-17; 9,42). Lk zobrazuje Jeţíše v lepším světle (neţ Mk). Můţeme to sledovat při srovnání příběhu o uzdravení člověka v synagoze v sobotu (Mk 3,5; Lk 6,10) nebo při popisu události o vyčištění chrámu (Mk 11,15-17; Lk 19,45-46).51 Lukášovo evangelium je plné radosti. Slovo radost má v jeho evangeliu jak věcný tak i symbolický význam. Radost z narození Jana Křtitele (Lk 1,14.58), radost z narození Spasitele (Lk 2,10), radost učedníků při návratu z misijní cesty a jejich poučení o smyslu pravé radosti (Lk 10,17-20), po uzdravení v synagoze se zástup raduje nad podivuhodnými Jeţíšovými činy (Lk 13,17), radost v podobenství o ztracené ovci, penízi (Lk 15,7.9), radost milosrdného otce v podobenství o marnotratném synu (Lk 15,32), radost Lazarova v náručí Abrahámově (Lk 16,25), s radostí přijímá Zacheus Jeţíše ve svém domě (Lk 19,6), radost zástupů při Jeţíšově vjezdu do Jeruzaléma (Lk 19,37) a radost učedníků po Jeţíšově nanebevstoupení (Lk 24,52).52 V Lukášově evangeliu nacházíme také silnou mariánskou úctu. Mluví se zde o Marii více neţ v ostatních spisech NZ. Skrze Ducha sv. se Maria stává Jeţíšovou matkou (Lk 1,35), přijímá poselství (Lk 1,38), pro své ctnosti a neporušenost je nazvána blahoslavenou (Lk 1,45-48). Je vyobrazována jako vzor poslušnosti, víry (Lk 1,45), naslouchání (Lk 2,19.51), sdílení utrpení se svým synem (Lk 2,35) a od počátku setrvávající a modlící se v církvi. Evangelista se také snaţí o vykreslení dějin spásy. Spojuje narození Jeţíše se světovými dějinami. Doba spásy je zobrazována jako předobraz hostiny (Lk 14,16). Pozvaní hosté ke stolu jsou oni blahoslavení (Lk 14,15) a ti, kteří odmítají přijít, budou vyloučeni navţdy (Lk 14,24). Jeţíš často vytváří společenství a učí u stolu, jako např. Jeţíš v domě farizea (Lk 7,36; 14,1), v domě celníka (Lk 19,6-10) a také po svém vzkříšení (Lk 24,30.42-43).

51 52

Srov. L. TICHÝ, Úvod do Nového zákona, Svitavy, Trinitas, 2003, str. 100. Srov. P. MAREČEK, Úvod do Nového zákona, Olomouc, CMFT UP, 2007-2008, str. 39.

17

Jeţíš je nositelem Ducha sv. v Lk více neţ v ostatních evangeliích a v tomto je rovněţ zdůrazněna důleţitost modlitby. Najdeme zde velké mnoţství modliteb, zejména kantika. Mariin chvalozpěv (Lk 1,46-55), Zachariášův chvalozpěv (Lk 1,68-79), chvalozpěv andělů (Lk 2,14), Simeonovo kantikum (Lk 2,29-32). Osobní modlitba Jeţíšova: před přijetím Ducha sv. při křtu (Lk 3,21), před volbou dvanácti apoštolů (Lk 6,12), před Petrovým vyznáním (Lk 9,18), před proměněním (Lk 9,28), při velikonoční večeři (Lk 22,17.19), v Getsemanské zahradě před zatčením (Lk 22,41), při umírání na kříţi (Lk 23,46). Jeţíš učí modlit se: za nepřátele a pronásledovatele (Lk 6,28), modlitbu za dělníky (Lk 10,2), na ţádost apoštolů je učí modlitbu „Otče náš― (Lk 11,1-4). Učí modlitbě přímluvné (Lk 11,5-8; 18,1-8), modlitbě, která je čistá a pokorná (Lk 18,9-14) a pronáší modlitbu eschatologickou – výzvu k bdělosti (Lk 21,36). Lukáš uspořádává strukturu svého díla tak, ţe si jako předlohu určuje Mk. Druhé evangelium mohlo být pojato dvěma způsoby: buď jako vyprávění velikonočních událostí, s úvodem o vystoupení Jana Křtitele nebo bylo pokládáno za „počátek evangelia―. 53 Lukáš Mk doplňuje a dodrţuje časové rozloţení. Do kaţdé události své čtenáře náleţitě uvede, např. tak, ţe před důleţitou událost vloţí přípravu na budoucí vývoj a čtenář pak můţe logičtěji a zejména v širším kontextu chápat smysl poselství.54 Mimo Mk a pramene Q tvoří téměř polovinu Lk vlastní látka. Kromě zpráv o narození Jana Křtitele, zvěstování a narození a Jeţíšově dětství (Lk 1-2) a pak zprávě o zjevení na cestě do Emauz, v Jeruzalémě a nanebevstoupení (Lk 24,13-53) je vlastní látka autora třetího evangelia vloţena do dvou celků: tzv. „malé vsuvky― (Lk 6,20-8,3) a „velké vsuvky― (Lk 9,51-18,14).55 Lukáš nechává nejprve promluvit pramen a pak sám prostřednictvím této události uvádí svou perspektivu.56 Teologickým záměrem bylo zřejmě posílit víru v Jeţíše Krista, shromáţdit, uspořádat a přehledně podat novou látku pro současné i budoucí

53

Srov. POKORNÝ, Vznešený Teofile, Teologie Lukášova evangelia a Skutků apoštolských, Třebenice, Mlýn, 1998, str. 10, 16-17. 54 Srov. L. T. JOHNSON, Evangelium podle Lukáše, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakl., 1998. str. 21. 55 Srov. P. MAREČEK, Úvod do Nového zákona, Olomouc, CMFT UP, 2007-2008, str. 38. 56 Srov. L. T. JOHNSON, Evangelium podle Lukáše, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakl., 1998. str. 23.

18

církevní obce, a také jak nám zvěstují Sk uvést do ţivota křesťanů misijní a pastorační sluţbu, tedy zaměření církve.57

57

Srov. P.-G. MÜLLER, Evangelium sv. Lukáše, Malý Stuttgartský komentář, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakl., 1998, str. 17.

19

Druhá část: Bohatství a chudoba 1. Pojem bohatství a chudoba Jiţ v antice se vyskytuje napětí mezi bohatstvím a chudobou. Za bohatého člověka je povaţován vlivný občan, který je váţený, mocný, důleţitý a je vyznamenáván poctami. Můţeme to postřehnout hlavně v umění (sochařství, malířství), kdy ve výjevech jsou boháči zpravidla ti, kteří hodují, pijí, veselí se, nosí pestré oblečení a jsou „tlustí―. Naopak chudoba, nouze a bída je vykreslena v ubohosti, podřadnosti, symbolizované „hubenými―, shrbenými, bledými lidmi v otrhaných šatech. Antičtí filozofové se také zabývali otázkou bohatství a chudoby. Uveďme si Platóna, který se k této problematice vyslovuje např. tím, ţe upozorňuje muţe, kteří mají na starost správu měst a veřejné zájmy, aby se vyvarovali dychtivosti po bohatství, ale také chudoby. Bohatství podle něj způsobuje poţivačnost, zahálku a nezdravé novotářství a chudoba pak sprostotu a úpadek práce.58 Naproti tomu Aristoteles ve svých rozpravách o vlastnictví podrobněji rozebírá majetek „přirozený― (bohatství a plody země a moře) a majetek „nepřirozený― (plynoucí z určité zkušenosti a umění, získaný např. směnou, lichvou apod.). Dále rozlišuje míru výdělku, který nazývá „oprávněný― (předmětem k zabezpečení) a „neoprávněný― (je třeba se mu vyhnout). 59 Uvědomuje si, jaký vliv mají ekonomické faktory na lidské chování a povaţuje v tehdejším uspořádání obce za nejčastější problém konflikt mezi bohatými a chudými. Poukazuje na morální úpadek, který se dostaví při nezdravé touze mít víc, neţ je nezbytné. Pokud člověk usiluje o to, mít více, neţ je nezbytné, pak

58

Srov. PLATÓN, Spisy IV.,Ústava, IV. Kniha, Oikoymenh, Praha, 2003, str. 133. Srov. R. G. MULGAN, Aristotelova politická teorie, Úvod do studia politických teorií, Oikoymenh, Praha, 1998, str. 63. 59

20

povyšuje majetek a jeho získávání za cíl a tím zaměňuje potřeby se skutečným cílem ţivota.60 Téma bohatství a chudoby neztrácí na aktuálnosti ani v dnešním světě. Od antiky, přes středověk aţ po současnost tyto otázky řeší společnost kaţdé doby. Důkazem je i zpracování těchto témat z různých pohledů a hledisek. Např. v německém teologickém slovníku se R. Nebel zabývá chudobou z hlediska náboţensko-dějinného a kulturně-dějinného. Rozčleňuje pohled na chudobu ve třech bodech. Prvním bodem je chudoba jako stav nouze, kdy je nařízeno její zmírnění nebo odstranění. Takový postoj se objevuje ve staroorientální africké a americké kultuře. Také v antice je materiální chudoba převáţně chápána negativně: jako hanba (Irán) neštěstí (Řecko), bohem chtěný úděl (Babylón, Egypt, Mexiko, Peru), zatímco blaho/zdar je chápán jako poţehnání od boţstva. Jako moţná příčina chudoby je na jedné straně povaţováno vlastní zavinění, přímo vlastnostmi, které chudý má a na druhé straně následek nespravedlivých sociálních poměrů v zemi (Řecko, Izrael) či také poslaná zkouška (Izrael). Ve druhém bodě R. Nebel popisuje způsoby, jakými chtěli některé filosofické směry (stoikové, kynici, pythagorejci) a náboţenství (konfucianismu, taoismus) dosáhnout chudoby. Pokoušeli se o to způsobem asketického ţivota, askezí. Ve třetím bodě uvádí v současnosti náboţensky interpretovaný a odůvodněný stav – křesťanské mnišství, které je základem takového ţivota. Jedná se o snahu, dobrovolného vedení ţivota v chudobě podle příkladu a v následování Krista.61 Z hospodářsko-sociálního hlediska můţeme rozčlenit chudobu do čtyř stupňů: 1)Absolutní chudoba, kdy materiální, hmotné a naturální statky nedostačují k uspokojení základních existenčních potřeb. 2) Relativní chudoba, která vyjadřuje nedostatek, omezení nebo znevýhodnění v porovnání s průměrnou úrovní obyvatelstva.

60

Srov. R. G. MULGAN, Aristotelova politická teorie, Úvod do studia politických teorií, Oikoymenh, Praha, 1998, str. 64. 61 Srov. R. NEBEL, „Armut―, Lexikon für Theologie und Kirche 1, ed. W. Kasper – al., 11 sv., Freiburg – Basel: Wien; Herder, 1993, sl. 1008-1009.

21

3) Nová chudoba, která se objevuje v průmyslových zemích, u lidí nezaměstnaných, (okrajových skupin), kterým stát díky sociální síti garantuje, ţe nesklouznou do absolutní chudoby. 4) Terciální chudoba, která je spíše výsledkem sociální a kulturní deprivace, neţ standardního ţivotního stavu člověka.62

2. Bohatství ve SZ a NZ Bohatství ve SZ vyjadřovalo poţehnání za spravedlivé jednání (Př 22,4; Kaz 6,2),63 jsou jím zahrnováni věrní Boţí sluţebníci, kteří obstáli ve věrnosti a poslušnosti vůči Hospodinu. Z postav SZ, které byly odměněny bohatstvím, můţeme uvést: Abrahama (Gn 13,2), Izáka (26,12n), Jákoba (30,43), Nábala (1 Sam 25,2), Barzillaje (2 Sam 19,32), Joba (42,12)64 a dále krále: Davida (1 Par 14:2), Šalomouna (1 Král 3,13), Jozafata, Ezechiáše.65 Hmotné bohatství: statky, plodiny, bohatství, zlato, stříbro atd. symbolizují nádheru a slávu stvoření. Protoţe stvoření není chápáno nezávisle na Stvořiteli, patří Mu i tato nádhera a sláva (Ţl 24,1).66 Takto chápané bohatství je povaţováno za dobré právě proto, ţe je darem od Boha a umoţňuje nezávislost, chrání před chudobou, otroctvím a je nezbytné pro důleţité styky. Bohatství získá jen ten, který se snaţí, je pilný (Př 10,4; 20,13), důvtipný (Př 24,4), realistický (Př 12,11), odváţný (Př 11,16) a střídmý (Př 21,17). 67 Bůh obdarovává své vyvolené štědře, zahrnuje je slávou, blahobytem, pokojem a plným ţivotem. Kdyţ se Bůh někoho ujme, nemá nedostatek (Ţl 23,10; 34,10). V knize Exodus se dozvídáme, ţe Hospodin sytil svůj národ na poušti (Ex 16,8-15; srov. Ţl 78,24-29) a dále, ţe ho přivedl aţ do země zaslíbené (Dt 34,1-4), do země 62

Srov. F. NUSCHELER, „Armut―, Lexikon für Theologie und Kirche 1, ed. W. Kasper – al., 11 sv., Freiburg – Basel - Wien: Herder, 1993, sl. 1009-1010. 63 Srov. A. NOVOTNÝ, Biblický slovník, Kalich, Praha, 1956, str. 80. 64 Tamtéţ, str. 80. 65 Srov. X. LÉON-DÜFOUR, Slovník biblických jmen, Praha: Vyšehrad, 2003, str. 33. 66 Srov. J.-J. von ALLMEN, Biblický slovník, překlad redigoval Jan Miřejovský, Praha, Kalich, 1991, str. 187. 67 Srov. X. LÉON-DÜFOUR, Slovník biblických jmen, Praha: Vyšehrad, 2003., str. 33.

22

oplývající mlékem a medem, tzn. úrodné (Ex 2,8). Volá a zve své vyvolené k sobě, dává se poznat a pečuje o opuštěné a sirotky (Sir 4,10). Nebezpečí však spočívá v tom, ţe bohatství můţe odvádět od Boha a Jeho dobroty (Mich 2,1-5).68 Spíše starost o něj a jeho rozmnoţování se v biblické řeči stává synonymem hříšného jednání. K základním pokušením boháče patří: brát zástavy (Gn 38,20; Job 24,9; Ez 18,7), vybírat úroky (Lv 25,36, Př 28,8; Ez 18,8.13.17; 22,12), nestarat se o hladové (Job 22,7) a ţebráky (Lk 16,21), podporovat boháče (Job 22,8), zkrátka jejich srdce je v ustavičném nebezpečí, ţe ztvrdne vůči bliţnímu i vůči Bohu (Př 18,23; Kaz 5,12; Jk 5,1). Starozákonní nauka poučuje o špatném uţívání bohatství: Jer 17,11; Sír 14,3; Sír 40,13.69 Mudroslovné knihy ukazují, ţe bohatství vţdy nemusí být jen výsledkem píle, snahy a dokonce ani Boţího jednání. Nespravedlivě nabyté bohatství není člověku prospěšné (Př 21,6; 23,4). Naopak, kaţdým podvodem a lstí nabytý majetek nakonec připadne spravedlivému (Př 28,8). Bezboţným je nazván boháč, který spoléhá na sebe a své schopnosti více neţ na Boha (Př 10,15). Takový doufá jen ve své bohatství a padne (Př 11,28), protoţe bohatství se stalo jeho modlou (Iz 2,8; Ţ 115,4; Ţ 135,15). Izraelský národ při putování pouští do země zaslíbené znovu a znovu uráţel Hospodina, neváţil si darů, které mu dal Hospodin (Ez 16). Je náročné zachovat si věrnost v „extrémním― stavu, v chudobě i v bohatství. U bohatého je nebezpečí, ţe jeho „ztučnělé srdce― přestane být bdělé a ochotné slouţit Bohu (Dt 31,20; 32,15; Job 15,27; Ţl 73,-9; Oz 13,6). Především boháči se stýkají s podobně majetnými a hromadí nejen peníze, ale i statky a pozemky, aby se stali pány určitého území a měli svrchovanou moc, před čímţ také výslovně varují velcí proroci (Iz 5,8; Jer 5,27). Tito a také kniha Přísloví říkají na několika dalších místech, ţe veškeré hmotné statky a zboţí jsou dary Boţí pro upevnění smlouvy mezi vyvoleným národem a Bohem, ale zároveň se mohou stát nástrojem, kterým bude tato smlouva porušena (Jer 9,22-23; Dt 8,12-14). Proto je povaţován za moudrého ten, kdo dodrţuje smlouvu, má pokorné a štědré srdce, koná skutky milosrdenství a chrání se před 68 69

Srov. X. LÉON-DÜFOUR, Slovník biblických jmen, Praha: Vyšehrad, 2003, str. 33. Srov. A. NOVOTNÝ, Biblický slovník, Kalich, Praha, 1956, str. 80.

23

svody a úskalími modlitbou, která zaznívá v knize Přísloví: „Nedávej mi bohatství ani chudobu! Opatřuj mě dostatečně chlebem, tak abych nasycen neselhal a neřekl: ‚Kdo je Hospodin?‛ ani abych z chudoby nekradl a nezneuctíval jméno svého Boha― (Př 30,8).70 NZ od evangelií přes Pavlovy listy aţ po katolické epištoly, také řeší téma bohatství a to v jeho přínosu i úskalí pro člověka a jeho spásu. V evangeliích Jeţíš důrazně napomíná bohaté a staví proti sobě chudobu a bohatství zejména v horském kázání (Mt 5-7) a na dalších místech, kde vyslovuje blahoslavenství (Mt 5,3; Lk 6,20.24). Ta současně doplňuje několikerým „běda― (Mt 23,13-36; Lk 6,24), kde slyšíme varování před špatnými učiteli, zákoníky, pokryteckými farizeji, slepými vůdci. Na příkladu křivopříseţnictví uvádí, jak špatní učitelé vysvětlují lidu, ţe větším hříchem je přísaha proti chrámové pokladně neţ proti chrámu (Mt 23,16-17). Svůj výrok doplňuje přirovnáním o čistotě „číše― a „nitra člověka― (Mt 23,25). I bohatý mladík, který se ptá Jeţíše, co „dobrého― má dělat, aby získal ţivot věčný (Mt 19,16) je poučen a vyzván ke štědrosti (Mt 19,21), aby neskončil podobně jako boháč, kterého Jeţíš uvádí ve svém učení: podobenství o boháči a Lazarovi (Lk 16,19-31) anebo v dalších: podobenství o boháči a stodolách (Lk 12,13-21) a v podobenství o nepoctivém správci (Lk 16,1-9). Jeţíš napomíná bohaté a zdůrazňuje, aby se neupínali k majetku, ale k Bohu (Mt 19,21; Lk 14,33), protoţe bohatství ovládne lidské srdce i mysl a člověk místo sluţby Bohu, slouţí mamonu (Mt 6,24; Lk 16,13). Sluţba mamonu je sluţbou hříchu. Proto, kdo se nezřekne všeho, co má, pro evangelium (Lk 14,33 srov. Lk 12,33), jen velmi obtíţně vejde do boţího království (Mt 19,23-24). Kdo chce získat podíl, vzácný poklad v poli (Mt 13,44), drahocennou perlu (Mt 13,46), ten se musí všeho vzdát. Bůh obdarovává hojně, a to je v NZ zřetelné nejvíce v Kristu Jeţíši (Jan 10,10n). Takové bohatství je darem duchovním, nepomíjejícím, které způsobí, ţe nebudeme mít hlad (Jan 6,35) ani ţízeň (Jan 4,14). V Matoušově evangeliu je doslova uvedeno, kolik košů, zbylých kousků zůstalo po zázračném nasycení (Mt 14,20; 15,35; 16,9n).

70

Srov. X. LÉON-DÜFOUR, Slovník biblických jmen, Praha: Vyšehrad, 2003, str. 34.

24

Bohatství samo o sobě není ničím špatným, nesmí nás ale odvádět od poznání, ţe jedině Bůh je dobrý (Mt 19,17), jedině Jeţíš je ten, který se rozhodl být naším bohatstvím.71 Apoštol Pavel ve svých listech všechny vyzývá, aby usilovali o duchovní dary (1 Kor 14,12) a hojně rozdávali z toho, co jim bylo dáno (2 Kor 9,8-11). Jeţíš je označen za dárce, který obdarovává slovem i poznáním (1 Kor 1,5), dobrotivostí a milostí (Ef 2,7). Přijímáním těchto darů člověk čerpá z pramene Boţí milosti a lásky a je povolán spolupracovat (2 Kor 8,7). Spolupráce je ovšem moţná jen v případě, ţe se všeho vzdáme a budeme čerpat sílu jen z Krista (Flp 4,12-13). Všechny oběti Bůh vynahradí skrze milosti,72 kaţdý bude odměněn (Ef 6,8). V prvním listě Timoteovi je napomenutí, ţe je mylné skládat svou naději ve věci stvořené a doplňuje je výzva ke konání dobrých skutků (1 Tim 6,17).73 V epištole Jakubově, která je psána formou dopisu a je určena „dvanácti pokolením v diaspoře―, 74 se setkáváme s pobídkami k dobrému křesťanskému ţivotu. Autor v páté kapitole ostře kárá boháče a barvitě popisuje marnost shromaţďování a lopoty za bohatstvím a tím usvědčuje ty, jenţ hřeší, z jejich činů (Jak 5,1-5).

3. Chudoba ve SZ a NZ Chudoba je čistě sociální fenomén omezených ţivotních moţností na základě nedostatku materiálních statků. V izraelském prostředí představuje jak újmu svobod a práv, tak i izolovanost (Př 19,7). Proto je velmi důleţitým teologickým i náboţenským tématem. Bible uvádí různou terminologii chudého nebo také nemajetného člověka: „utlačovaný dluţník― (ţalmy), „zchudlý malorolník― (mudroslovná literatura, prorok Amos), „bídou trpící― (mudroslovná 71

Srov. X. LÉON-DÜFOUR, Slovník biblických jmen, Praha: Vyšehrad, 2003, str. 33. Tamtéţ, str. 33. 73 Tamtéţ, str. 34. 74 Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona včetně deuterokanonických knih, Český ekumenický překlad, Česká biblická společnost 2002, str. 216. 72

25

a deuteronomistická literatura), „chudák―, „uboţák― (prorocká literatura), „nepatrný― (kniha Přísloví).75 A také různou podobu stavů chudoby: „nuzota―, „ţebrota―, „hubenost―, „poníţenost―, „ztrápenost― (Ţ 40,18; 70,6; 74,21; Sír 11,12; Řím 7,24; Zj 3,17).76 V NZ jsou chudí mimo jiné také představováni jako ţebráci (Mk 12,42-44; Lk 14,13.21; 16,20-22; Jan 12,5; Gal 2,10; Jak 2,2-7), tedy ti, kteří prosí o almuţnu (Sk 3,2-3) a také ti, kteří jsou mírní a pokorní.77 Biblický pojem chudoby nevyjadřuje pouze hospodářsko-sociální situaci člověka, ale především duchovní.78 Chudák je ve SZ chápán jako „otrok―, tedy ten, který je vůči druhému v podřízeném postavení nebo jako nuzný, který musí prosit o dar. Ten, kdo se podrobil vůli Boţí a byl zcela podřízen zákonu, vyjadřoval postoj chudého (Ţ 1,2; 112,1). Chudoba je na některých místech SZ popisována jako pohoršující v kontrastu s tím, ţe jednou z forem získání bohatství je odměna za věrnost Bohu. Touto odměnou je dar Boţího poţehnání. Mudroslovná literatura netvrdí, ţe chudí jsou nečestní (Př 19,1.22; 28,6), ale upozorňuje, ţe chudým se můţe stát člověk vlastní nepořádností (Př 24,33-34), nedbalostí (Př 20,13) a leností (Př 13,4; 21,25). Protoţe se chudoba stává příleţitostí ke hříchu, je dobré se jí vyvarovat (Př 30,8-9). Kniha Přísloví říká, ţe Hospodin stvořil jak chudáka, tak i boháče (Př 22,2). Ţalmy uvádí, ţe chudého doprovází pokora a bázeň před Hospodinem (Ţ 25,16), kdeţto bohatého sláva a rozjařilost ţivota (Př 22,4). Proto se také často bohatý stává otrokářem/věřitelem chudáků/dluţníků (Př 22,7) a co víc, bída chudých je často důsledkem neoprávněně, či podvodem získaného bohatství na úkor druhých. Proroci svorně usvědčují boháče z jejich zločinů: násilí (Mich 2,2), podvodů (Oz 12,8), lichvy, korupce a zneuţívání pravomoci soudců (Iz 10,1), poškozování a utiskování malých a ubohých (Ez 22,29; Jer 22,13; 34,8-11; 75

Srov. H.-J. FABRY, „Armut―, Lexikon für Theologie und Kirche, ed. W. Kasper – al., 11 sv., Freiburg – Basel – Wien, Herder, 1993, sl. 1005-1008. 76 Srov. X. LÉON-DÜFOUR, Slovník biblických jmen, Praha: Vyšehrad, 2003, str. 142. 77 Srov. J.-J. von ALLMEN, Biblický slovník, Praha, Kalich, 1991, překlad redigoval Jan Miřejovský, str. 78-79, Uvádí Kalvínův výrok: „…ti, kteří jsou trestáni a vydáni v trápení, poddávají se cele Bohu, a jsou pokorni v nitru, utíkají se k němu, aby u něho našli pomoc―. 78 Srov. X. LÉON-DÜFOUR, Slovník biblických jmen, Praha: Vyšehrad, 2003, str. 142.

26

Neh 5,1-5). Neúnavným zastáncem chudých je prorok Ámos, který na několika místech tvrdě kárá bohaté a mocné (Am 2,6-7; 4,1; 5,11-12). A proto se na mnoha místech SZ můţeme dočíst, jak se utiskovaní s pokorou a poníţeností obrací na Hospodina a prosí ho, aby sjednal spravedlnost a zastal se těchto chudých, nuzných a ubohých (2 Sam 22,28; Job 5,15-16; Ţ 18,28; 40,18; 72,12.12-13; Iz 11,4). Zákon Izraelitů obsahuje opatření pro zmírnění bídy. Pátá kniha Mojţíšova nařizuje kaţdý sedmý rok odpouštět dluhy, propouštět otroky, podporovat chudé (Dt 15,1-15; 24,10-15). Také kniha Přísloví navrhuje správný přístup k jednání s potřebnými, a to prokazování milosrdenství. Je pochválen kaţdý, kdo je slitovný, štědrý a dobročinný (Př 14,21; 19,17). Štědrost nejlépe symbolizuje „almužna― (Tob 4,7-11). Hospodinovi chudí jsou ti, jejichţ modlitby a prosby Hospodin slyší (Job 34,28; Ţ 9,11; 12,6; 16,1; 17,1; 38,22-23; Sof 3,12) a vyslyší (2 Sam 22:28; Ţ 14,6; 18,4.7). Tito ubozí, utlačovaní a ztrápení totiţ pronáší své prosby s upřímnou pokorou (Ţ 10,17; 18,28; 37,11), odevzdaností (Ţ 70:6), nadějí (Ţ 22,27; 37,34; 39,8; 40,1), bázní (Ţ 40,4), důvěrou (Ţ 40,5) a pevnou vírou v pomoc Boţí (1 Sam 1,11; 36,7-8). Zvláště v ţalmech je nejčastěji popisován nerovný vztah bohatého-chudého. Starost o chudé je součástí základního křesťanského postoje a jednání (Mt 25,35-40; 26,9; Mk 14,5; Jan 12,5). Chudoba je však v NZ nejčastěji spojována s odkazem na nebezpečí shromaţďování bohatství. I kdyţ je bohatství povaţováno za překáţku pro následování Krista (Mt 19,21-22; 19,23-24;), ani chudoba není zárukou správné cesty ke Kristu. Jak jiţ bylo výše uvedeno, v evangeliích Jeţíš vyslovuje nejen „běda―, ale také „blahoslavenství― a to zejména v horském kázání (Mt 5-7; Lk 6,20-22). První, které označuje za blahoslavené, jsou chudí duchem a určuje jim jako odměnu za jejich ctnost nebeské království (Mt 5,3; Lk 6,20). I Maria, Jeţíšova matka připomněla ve svém chvalozpěvu zaslíbení, mezi která patří i „nasycení chudých― (Ţ 22,27), které následně Jeţíš potvrzuje v podobenství o hostině (Lk 14,15-24). Jeţíš je Vykupitelem a Spasitelem

27

chudých. Chudé uzdravuje (Mt 4,22-24; 8,7.13.15-17; 9,2.20-22.25.), povolává (Mt 4,19; 10,2-4; 11,25; Mk 1,16-20; Lk 5,1-11) a chudí jej také vyhledávají (Mt 9,27-31), přijímají a následují (Mt 8,19; Lk 8,1-3). Sám patří do této vrstvy společnosti. Maria i Josef byli chudí, Jeţíš prostředí chudoby znal a zaţil: narodil se v chudobě, byl poloţený v prostých jesličkách (Lk 2,7), vyrůstal v Nazaretě, jako syn dělníka tesaře (Mt 13,55), kdyţ veřejně učil a kázal (Mt 8,20; Lk 8,3n) a jako chudý (nahý) zemřel (Mt 27,35). Nejzřetelněji lze spatřit Jeţíšovu pokoru a také poslušnost v pašijových událostech, kdy se modlí jako Hospodinův chudý (Ţl 22; Mt 27,35.43.46; Mk 15,34; Lk 23,34.46). 79 Jeţíš posvěcuje a uznává chudobu jako ctnost, mezi které řadí i pokoru a tichost; sám je „pokorný a tichý srdcem― a všechny svým „Pojďte ke mně“ zve: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.“(Mt 11,29). Volá všechny, nejen chudé a spravedlivé (Mt 9,12-13). Lukáš v podobenství o boháči a Lazarovi tuto pokoru srdce dostatečně demonstruje (Lk 16,19-31). Proto se objevuje výraz „křesťanská sluţba chudým―, která má zmírňovat nedůstojný či nepřijatelný stav bídy, ve které se mohou ubozí nacházet. Bohatí mají vůči těmto chudým povinnost pomoci (Mt 26,1). Takto to slyšíme od starozákonních proroků aţ po samotného Jeţíše Krista, Spasitele a Vykupitele všech. Kristus ţije v kaţdém člověku, a proto jakákoliv sluţba potřebnému se stává sluţbou samému Kristu (Mt 25,34-46). Jestliţe odmítneš pomoc potřebnému, odmítáš pomoc Kristu (1 Jan 3,17). Evangelijní chudoba zbavuje pocitu méněcennosti nebo závislosti. Jeţíš vyţaduje od svých učedníků, aby byli schopni zříci se všeho z tohoto světa a zcela bezvýhradně jej následovat (Lk 14,26.33), aby nelpěli na hmotných statcích, protoţe jedině tehdy budou schopni touţit po pravém bohatství a na něj také dosáhnout (Mt 6,24.33; Lk 16,13). V mnoha varováních Jeţíš přímo jmenuje bohaté farizeje, kteří na rozdíl od „chudých duchem― představují samolibost, povýšenost, spokojenost s vlastní spravedlností a pýchu vyšších vrstev společnosti. Veřejně je představuje jako pokrytce a učí učedníky i zástupy, aby se

79

Srov. X. LÉON-DÜFOUR, Slovník biblických jmen, Praha: Vyšehrad, 2003, str. 143.

28

vyvarovali podobného jednání, jejich „kvasu― (Lk 12,1; 11,39). Spíše neţ ze vznešených a pyšných farizejů si má člověk vzít příklad z postoje dětí a stejně jako ony nezištně a bezvýhradně důvěřovat a milovat Boha (Lk 18,17; Mt 19,1315). Cena skutečné chudoby má velmi kladnou úlohu do té míry, do jaké člověk synovsky důvěřuje Bohu a touţí následovat Jeţíše Krista. Potom jsme lidsky svobodnější k přijetí velkého Boţího daru a k zasvěcení a sluţbě pro evangelium a Boţí království (Lk 12,32).80 Proto, kdyţ jsou učedníci svým Mistrem vysláni na „cestu― dostávají současně příkaz, aby si sebou nic nebrali, ani zlato, ani stříbro, ani náhradní šaty (Mt 10,9; Lk 9,3; srov. Sk 3,6). Tento způsob cestování a ţivota byl moţný s ohledem na podmínky a tradiční pohostinnost obyvatel Palestiny tehdejší doby.81 Apoštol Pavel působí v prostředí řecko-římském a podle jeho zpráv káţe evangelium zadarmo (1 Kor 9,18; srov. Mt 10,8) ţiví se prací, bydlí v najatém domě (Sk 28,30), stačím mu málo (Fil 4,11-13) a pro podporu nově zaloţených církevních obcí pořádá finanční sbírky (2 Kor 8,20; 11,8). Kaţdý křesťan je ve své chudobě bohatý. Sám apoštol Pavel prohlašuje, ţe je bohatý tehdy, kdyţ nemá nic (2 Kor 6,10). Křesťanská obec se snaţila ţít podle ideálu „vita apostolica―, čili ţivot ve společenství, kde všechno je všech a nefunguje soukromé vlastnictví (Sk 2,44 4,32). Trpělivým snášením chudoby plynoucí z pronásledování nebo dobrovolně zvoleným ţivotem v chudobě si člověk získává odměnu, podíl ve věčné radosti.

80 81

Srov. X. LÉON-DÜFOUR, Slovník biblických jmen, Praha: Vyšehrad, 2003, str. 144. Tamtéţ, str. 144.

29

Třetí část: Podobenství – pojem a význam 1. Pojem podobenství Slovo podobenství vychází z řeckého výrazu „parabolé―, který se do češtiny překládá jako přirovnání, příměr, zjištění podobnosti mezi něčím skutečným a duchovním.

82

V odborných publikacích můţeme najít popis:

„epický ţánr didaktické literatury―83 nebo označení „obecné myšlenky, pravdy, tající se za vyprávěným příběhem―.84 Hebrejský výraz „de mút― se překládá jako napodobenina, kopie, vyobrazení apod.85 Při zkoumání etymologického významu slova „podobenství― narazíme ve slovnících na podobné definice: „široce rozvinuté přirovnání, parabola― nebo „přirovnání prostřednictvím příběhu, za kterým se skrývá poučení, parabola―. Najdeme jak obecnější popis „společné rysy, vlastnosti dvou osob, věcí― a dále „zevnější podoba, vzhled, tvářnost, tvar― tak i konkrétnější popis významu: „široce rozvinuté přirovnání, parabola, zvláště k objasnění duchovní pravdy (v Bibli)―.86 Přirovnání se vztahuje k ději, příběhu nebo události a uţívá se pro objasnění či vysvětlení významu daného prvku, či skutečnosti. V NZ se někdy objevuje v jiném významu slova - přísloví (Lk 4,23) nebo přirovnání (Mk 13,28). Většinou se podobenství zabývá jednou skutečností, kvůli které se odvíjí příběh, např. Boţí království (Mt 13,24.31.33.43.44.45.47.52). Původně vykládala církev smysl podobenství jako jinotaje, kdy obrazem není vyprávění jako celek, ale kaţdá vyprávěná skutečnost. Bádáním se dospělo k závěru, ţe jinotajné prvky byly přidány do podobenství v době prvotní církve. Přesto mnohá podobenství, která Jeţíš vypráví, jsou jinotaji (Mt 13,4-9.18-23.24-34.36-43.47-50; 21,33-41)

82

Srov. X. LÉON-DÜFOUR, Slovník biblických jmen, Praha: Vyšehrad, 2003, str. 653. Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích,svazek 3, Praha, Nakl. Dům OP Diderot, 2007, str. 19. 84 Příruční slovník naučný, Praha, III. Díl, Akademia, nakl. Čs akademie věd, 1966., str. 517. 85 Srov. A. NOVOTNÝ, Biblický slovník, Praha, Kalich, 1956, str. 652. Autor uvádí i další výrazy a jejich překlady. 86 Srov. L. TICHÝ, „Co je to podobenství.― Studia theologica 6 (2004), str. 1. Autor uvádí ve svém článku bohatý výčet. 83

30

a další obsahují zřejmé jinotajné prvky (Mt 22,2-14; Lk 13,25-30; 19,11-27).87 Rozmanitým výčtem významu tohoto slova se zabývají odborné publikace a články. Jiţ křesťanský starověk dosvědčuje, ţe výklad Jeţíšových podobenství nelze provést se zacílením na veškeré detaily jeho vyprávění. Správného výkladu bude dosaţeno, kdyţ zaměříme pozornost na důleţité body příběhu. Takový bod, který tvoří pojítko mezi příběhem a popisovanou skutečností nazýváme třetí prvek ve srovnání (tertium comparationis).88 Podobenství má svůj příběh, ve kterém se mohou objevit kromě srovnání (slovem „jako―) také: metafora (přenesený význam slova), alegorie (příběh tvoření řadou metafor) nebo jinotaj. Tyto způsoby vyjadřování (srovnání, metafora) se uţívají v běţné hovorové řeči, alegorie a jinotaje jsou formami uţívanými spíše v literární tvorbě. Proto se podobenství od výše uvedených způsobů odlišuje právě svým příběhem, který má hlubší smysl. 89 Významný exegeta Adolf Jülicher odmítl alegorický výklad evangelních podobenství. Zastává názor, ţe Jeţíš ve svých podobenstvích neuţívá ţádné alegorické prvky, ţe chtěl vyjádřit jednu myšlenku (tertium comparationis). Tvrdí, ţe alegorie či jejich prvky, které v NZ dnes nacházíme, jsou dílem pozdějšího přepracování. Jeţíšovy řeči v podobenstvích rozděluje na tři skupiny: podobenství, paraboly a příkladová vyprávění: „Podobenství― (Gleichnis) se v uţším smyslu vyznačuje tím, ţe se u něho v obrazové části uvádí nějaká skutečnost z běţného ţivota (např. Mt 11,16-19 a Lk 7,31-35). „Parabola― (Parabel) v uţším smyslu obsahuje fiktivní vyprávění, které je formulováno v minulém čase (např. Lk 15,11-32; Mt 18,21-35). „Příkladové vyprávění― (Beispielerzählung) uvádí příběh, z něhoţ je třeba si vzít poučení (např. Lk 10,29-37; Lk 18,9-14).90 Předmětem našeho bádání jsou tři texty Jeţíšova vyučování v podobenstvích, které se týkají tematiky bohatství a chudoby. Dle výše uvedeného 87

Pokud jde o termín „podobenství― v Bibli, důkladné pojednání nabízí L. TICHÝ, „Co je to podobenství― Studia theologica 4 (2004), str. 1-2. 88 Srov. L. TICHÝ, „Co je to podobenství.― Studia theologica 6 (2004), str. 3. 89 Tamtéţ, str. 3. 90 Tamtéţ, str. 4, který se odvolává na dílo: A. JÜLICHER, Die Gleichnisreden Jesu, Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft 1963).

31

členění se jedná o jednu parabolu (Podobenství o nepoctivém správci v Lk 16,19) a dvě příkladová vyprávění (Podobenství o boháči a stodolách v Lk 12,13-21; Podobenství o boháči a Lazarovi v Lk 16,19-31).

2. Podobenství ve SZ a NZ Slovo podobenství se vyskytuje ve SZ na několika místech (Ez 17,2; 21,5; 24,3; Oz 12,11; Sír 1,25; 3,29; 20,20; 39,2.3;47,17). Podobenství jsou vyprávěna proroky na příkaz Hospodina (Oz 12,11). Tyto příběhy plné symbolů a obrazů slouţí k poučení a vysvětlení stavu či situace, která probíhá (Ez 17; 24). Společným jmenovatelem je zaměření na poučení a varování vyvoleného národa s cílem: přivést k obrácení, nápravě, moudrosti, rozumnosti (Sír 1,25; 3,29; 20,20; 39,2-3). Ve SZ můţeme najít např. tato podobenství: o boháči a chudákovi (2 Sam 12,1-4), o trní a cedru (2 Král 14,9), o Hospodinově vinici (Iz 5,1-6), o oráči (Iz 28,23-29), o vrcholku cedru a vinném kmeni (Ez 17,3-24), o hrnci nad ohněm (Ez 24,3-12) nebo skutky, které jsou vykonány jako podobenství (Iz 20,1-4; Jer 13,1-7; 18, 1-4; 19,1-2.10). Objevují se i vyprávění, řeči v obrazech, ve vidění, které můţeme nalézt ve spisech s apokalyptickými prvky (Ez; Da 4; Ezd).91 V NZ pouţívá Jeţíš při zvěstování evangelia slovo podobenství v plném smyslu, a to při svém učení (Mt 13,18.24.31.33.34.36.53; 15,15; 21,33.45; Mk 4,10.13.34; 7,17;12,12; Lk 5,36; 6,39; 8,4.9.11; 12,16.24.1; 13,6; 14,7; 15,3; 18,1.9; 19,11; 20,9.19; 21,29). Navazuje na učení rabínů, kteří v jeho době prostřednictvím podobenství také vyučovali. Na rozdíl od nich jim dává nový obsah a pouţívá k vyjádření obsahu skutečnosti známé všem z běţného ţivota. Mluví např. o hroznech, vinici, stodolách, domu na skále a domu na písku, trní, dobré půdě, kvasu, svítilně, osivu, hořčičném zrnu, pleveli, koukoli, pokladu na poli, vzácné perle, síti, rybách, záplatě, fíkovníku, zbloudilé ovci, ztraceném 91

Srov. J.-J. von ALLMEN, Biblický slovník, Praha, Kalich, 1991, překlad A. Mikolášek, str. 192. (F. BAUDRAZ).

32

penízi, lampách, oleji atd. Jeţíš mluví tak, aby mu jeho současníci rozuměli (Mk 4,33) a přizpůsobuje se chápavosti publika. Při bliţším pozorování zjistíme, ţe uţívané obrazy a výroky vyplývají z venkovského ţivota (ţivota v Galileji). Šlo mu o to, aby posluchači evangelium ţili. 92 Přesto jak můţeme zjistit popisem evangelistů i přímo výrokem Jeţíše, ne všichni jsou povoláni rozumět a pochopit (Mk 4,11-12.34). Svým učedníkům smysl podobenství vykládal, resp. vysvětloval (Mk 4,13). Podobenství jsou součástí Kristova tajemství. Jestliţe přijmeme Krista a uvěříme v něj, porozumíme i smyslu podobenství.93 Jeţíšova podobenství se vyskytují v NZ v synoptických evangeliích (Mt, Mk, Lk). Evangelisté podobenství čtenářům předkládají v kontextu s vlastní teologií. Matouš vyuţívá podobenství jako vhodnou látku k výuce církevní obce a zdůrazňuje poslední soud. Marek se zabývá zvláště Boţím královstvím a Lukáš začleňuje podobenství do historického kontextu a uţívá je k napomenutí i potěšení. Lukáš jako jediný pouţívá příkladová vyprávění.94 V Janově evangeliu nenajdeme příběh, který by byl označen slovem podobenství, ale objevíme mnoho vyprávění, jejichţ obsah Jeţíš vykládal posluchačům v obrazech např. chléb (Jan 6,32), voda (Jan 7,37), světlo (Jan 8,12), pastýř (Jan 10,1), vinný kmen (Jan 15,1). Pisatel čtvrtého evangelia prezentuje Jeţíšovu řeč jako nepřímou, skrze obrazy a to jak řeč k učedníkům, tak i k širšímu okruhu posluchačů. Pochopit a vyloţit tyto skryté řeči dokáţou učedníci aţ po seslání Ducha svatého. Skrze něj poznají vše, co je Mistr učil. Seslání Ducha sv. je totoţné s posláním Jeţíše Krista na zem, tedy zjevením Boha ţivého (Jan 16,13-15; 14,26; 15,26).95

92

Srov. J. MÁNEK, Ježíšova podobenství, Praha, Blahoslav, 1972, str. 12. „V podobenstvích nepředkládal soubor nauk, ale ukazoval, jak je pravý ţivot ţit. Učednictví pro něj znamenalo ţivot ţitý a ne soubor pravd, jimţ je třeba se zpaměti naučit a trpně je přijmout.― 93 Srov. J.-J. von ALLMEN, Biblický slovník, Praha, Kalich, 1991, překlad A. Mikolášek, str. 193, (F. BAUDRAZ). 94 Srov. J. MÁNEK, Jeţíšova podobenství, Praha, Blahoslav, 1972, str. 17. 95 Srov. J.-J. von ALLMEN, Biblický slovník, Praha, Kalich, 1991, překlad A. Mikolášek, str. 193, (F. BAUDRAZ).

33

3. Význam podobenství Význam podobenství objasňuje tázajícím se učedníkům sám Jeţíš. Vysvětluje jim, ţe oni jsou obdarováni milostí rozumět smyslu vyprávění skrytého v podobenstvích, protoţe jim je dána výsada znát tajemství království nebeského (Mt 13,10-17; Mk 4,10-12; Lk 8,9-10). V podobenstvích zvěstuje radostnou zvěst o přicházejícím království nebeském. Děje podobenství jsou podávány formou ţivého hlásání (Mk 2,19; 9,36; 11,12; Lk 19,5; Jan 13,1). V současné době dospělo bádání v oblasti významu podobenství k názoru, ţe tyto příběhy nefungují pouze jako ilustrace, ale hrají velkou roli ve výkladu Boţího slova. Jedná se o specifický způsob sdělování určité skutečnosti a to tak, ţe nelze najít jiný moţný či přímý způsob výkladu nebo metafory. 96 Řečí můţeme vyjádřit určitou skutečnost a prezentovat ji dříve neţ je moţné ji pochopit. Jednou z moţností jak o tajemné, nevysvětlitelné či dosud nepochopené skutečnosti mluvit je forma popisné řeči, která má kognitivní (poznávací) funkci.97 Katechismus katolické církve objasňuje, proč není snadné hovořit o Bohu. Říká, ţe i kdyţ je člověk obrazem Boţím, přesto je stvořený a nedokonalý. Ve vztahu ke svému Stvořiteli má sluţebné postavení. Člověk nikdy nebude moci Boha plně pochopit ani vyjádřit jeho velikost, nekonečnost a dokonalost.98 Na rozdíl od vědecké řeči (zobecnění s přesně formulovaným výkladem) je řeč obrazná blíţe ţivotu a umění (zobrazuje skutečnost bezprostředně,

96

Srov. P. POKORNÝ, Vznešený Teofile, Teologie Lukášova evangelia a Skutků apoštolských, Třebenice, Mlýn, 1998, str. 114. 97 Tamtéţ, str. 114-115. K tomu autor dodává, ţe rozlišování věci a obrazu je moţné jen u metafor, které jsou „přeloţitelné―. U tzv. „nepřeloţitelných― je nutné pouţít k výkladu vţdy jen další obraz nebo analogii. 98 Srov. Kompendium katechismu katolické církve, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakl., 2006, čl. 39-43, 48-49, str. 20. „O Bohu je moţné mluvit ke všem a se všemi, a to tak, ţe se vyjde od dokonalostí člověka a jiných tvorů, kteří jsou odleskem nekonečné Boţí dokonalosti, i kdyţ jen omezeným. Je však třeba stále naši řeč očišťovat od všeho, co je v ní obrazného a omezujícího, neboť dobře víme, ţe nikdy nelze plně vyjádřit nekonečné tajemství Boha.―

34

smyslově a emocionálně) a tím posluchače upoutává a dává mu zakusit popisovanou skutečnost.99 Podobenství provokuje posluchače k rozhodnutí. V konkrétním příběhu se popisuje situace, kdy jsou proti sobě postaveny dva typy, většinou vyhraněné. Očekává se reakce a rozhodnutí na novou moţnost, která předtím nebyla známá. Objasňuje se dosud neodhalené porozumění skutečnosti. Přestoţe posluchač můţe nakonec setrvávat na svém stanovisku, nepovaţuje se vyřčené podobenství za marné, neboť jiţ prošel novou zkušeností a byl mu odhalen jiný postoj.100 Pro vyslovená podobenství je důleţitá situace, ve které byla posluchačům interpretována. Na rozdíl od Jana Křtitele, jenţ hlásal příchod Boţího království v budoucnu, Jeţíš Kristus oznamoval, ţe Boţí království je tu a je přítomné. Nelze jen tak opustit dějinnou situaci. To by mohlo vést k zevšeobecnění a k redukování poselství na morální poučení. Ze studia dějin evangelní tradice se dovídáme, ţe prvotní církev předávala evangelium (a tedy i Jeţíšova podobenství) bez dějinného kontextu (situačního rámce). Z celkového dějového poselství pak zbyla jen obrazová část a to pak vedlo k alegorizaci nebo připojování přísloví a zařazení do jiného kontextu. Tímto způsobem se původní výklad změnil a tím pádem i jeho chápání. Za těchto okolností se jistě dá vysvětlit to, ţe Jeţíšova podobenství sdělovaná původně jeho učedníkům jsou nyní adresována širokému publiku posluchačů a také nepřátelům. Exegeté proto vyvíjejí snahy o zjištění a rozlišení různých vrstev, které se v textu vyskytují a z nichţ kaţdá má svou cenu.101 Podobenství jsou exegeticky velmi náročným materiálem. Pro jejich výklad jsou uţívány moderní přístupy a metody, zvláště metoda historickokritická. Díky své specifické literární formě se stává zkoumání náročnějším. Je nesnadné dojít ke vhodné definici, která by byla výstiţná a obsáhla různé typy 99

Srov. J. MÁNEK, Ježíšova podobenství, Praha, Blahoslav, 1972, str. 5, srov. SYCHRA: O estetické výchově, s. 48: „Zatím co řeč vědy směřuje k zobecnění v přesně formulovanou tezi na základě systematické dokumentace a systematického logického výkladu, obrazná řeč má blíţe k umění a směřuje k zobrazení ţivota v plné konkrétně smyslové názornosti a emocionální bezprostřednosti, takţe navozuje v čtenáři nebo posluchači přímo pocit vlastního záţitku―. 100 Tamtéţ, str. 10-11. 101 Tamtéţ, str. 16.

35

podobenství v evangeliích. Úspěšně se o to pokusil A. J. Hultgren, který uvádí tuto definici: „Podobenství je řečová figura, v níž je učiněno srovnání mezi Božím královstvím, Božími činy nebo očekáváními a něčím na tomto světě, ať skutečným či vymyšleným.―102 V práci exegetů se vyskytují postupy, kdy se snaţí podobenství roztřídit nebo uspořádat do skupin podle společných znaků (obsahových, formálních). Např. Van Koetsveld se pokusil setřídit Jeţíšova podobenství podle prostředí. Vytvořil osm skupin (orba, vinice, chov dobytka, rybářství, ţivot v domácnosti, slavnosti a svatby, záleţitosti peněţní a hospodářské a náboţenství). Jülicher, jak jiţ bylo výše uvedeno, roztřídil Jeţíšova podobenství obecněji dle formálních znaků (podobenství, paraboly, příkladová vyprávění). František Ţilka rozlišuje podobenství podle obsahu do šesti skupin (o zákonech Boţího království, o vztahu k Bohu, o lidském ţivotě, o posledních věcech, obrazné příběhy a obrazné výroky). Jeremias třídí podobenství podle obsahu poselství (přítomnost spásy, Boţí slitování s hříšníky). Dodd se zaměřil na obsahová měřítka a to konkrétně na základní myšlenku podobenství (skupina podobenství růstu, skupina podobenství krize atd.) A Hunter člení Jeţíšova podobenství na skupiny (podobenství o příchodu království, o milosti království, o soudu atd.)103

102

L. TICHÝ, „Co je to podobenství― Studia theologica 6 (2004), str. 9: A. J. HULTGREN, The Parables of Jesus, A Commentary, Grand Rapids: Eerdmans, 200, s. 3. Autor ji ve svém článku nazývá „pracovní definicí― podobenství, která můţe poslouţit pro novozákonní exegetickou praxi. 103 Srov. J. MÁNEK, Jeţíšova podobenství, Praha, Blahoslav, 1972, str. 25-27 uvádí podrobný výčet.

36

Čtvrtá část: Výklad stěžejních textů Všechna tři podobenství, která budou vykládána, se vyskytují v ústřední části evangelia nazvané „cestopis―, který zahrnuje rozpětí kapitol Lk 9,51-19,27. Tento obsáhlý oddíl zahrnuje mnoho dramatických příběhů, výroků a také poznámek, které pisatel třetího evangelia mistrovsky zpracoval do souvislého celku.104

1. Podobenství o boháči a stodolách (Lk 12,13-21) 1.1. Kontext Na konci jedenácté kapitoly je uvedena Jeţíšova řeč proti farizeům (Lk 11,37-54), kterou kritizuje jejich jednání a způsob ţivota. Jeţíš je označuje jako pošetilce a poukazuje na jejich sklon k hrabivosti a špatnosti. „Vy farizeové očišťujete číše a mísy zvenčí, ale vaše nitro je plné hrabivosti a špatnosti. Pošetilci! Což ten, který stvořil zevnějšek, nestvořil také to, co je uvnitř?― (Lk 11,39-40). Tomuto varování před pokrytci (Lk 12,1) předchází třikrát „běda― adresovaných farizeům (Lk 11,42.43.44) a třikrát běda adresovaných „zákoníkům― (Lk 11,46.47.52). Dvanáctá kapitola pokračuje dalším varováním. Jeţíš se obrací na své učedníky, nabádá je k opatrnosti před „kvasem farizeů― (Lk 12,1n), tj. před jejich pokrytectvím. 105 Upozorňuje je na to, ţe musí být průzrační ve svém jednání i slovech, protoţe přijde čas, kdy budou falešně a křivě obviňováni (Lk 12,2-3). Nemají se však zaměřovat na lidské soudy, ale mají ţít v „bázni Boţí― (Lk 12,4-5; Srov. Př 1,7). Jeţíš povzbuzuje své učedníky ke statečnému vyznání (Lk 12,4-12) a připravuje je na světské soudy, kdy budou muset vyznat svou víru „přiznat se k Jeţíšovi― veřejně (Lk 12,8). Jeho upozornění jsou jim předkládána jako příprava pro jejich budoucí působení (srov.

104 105

Srov. L. T. JOHNSON, Evangelium podle Lukáše, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 1998. str. 23. Tamtéţ, str. 214.

37

Mt 10,26-33,19-20). 106 A důrazně dodává, ţe budou odpuštěny hříchy a slova proti Němu, ale nikoli proti Duchu svatému, resp. definitivně bude zavrţen ten, kdo odmítne radostnou zvěst ohlašovanou učedníky v Duchu svatém. 107 Na podobenství navazuje přímá Jeţíšova řeč k učedníkům o zabezpečení ţivota (Lk 12,22-34), ve které jim Pán vykládá smysl podobenství. Nemají své starosti a pozornost zaměřovat na to, co budou jíst, pít a co si obléknou na sebe (Lk 12,22). Pán je ubezpečuje, ţe nebeský Otec ví o všem, co potřebují (Lk 12,30b). Mají hledat Boţí království (Lk 12,31) a hromadit si poklady, které nereziví, ani se nerozpadnou a nemůţe je ukrást ţádný zloděj (Lk 12,33). Úryvek „O zabezpečení ţivota (Lk 12,22-34)― lze rozdělit na dva celky a pojmenovat je: „O falešných a pravých starostech― (Lk 12,22-32) a „O pravém pokladu― (Lk 12.33-34).108

1.2. Struktura textu Podobenství o boháči a stodolách (Lk 12,13-21) je moţné rozdělit do tří částí. V první části (Lk 12,13-15) je v rámcovém pojednání Jeţíš poţádán, aby rozhodl v dědickém sporu (Lk 12,13). Jeţíš ale tento spor odmítá řešit (Lk 12,14). Celé toto pojednání končí varováním před chamtivostí (Lk 12,15). V druhé části evangelista rozvíjí samotné podobenství o boháči a stodolách (Lk 12,16-20). Uvádí, co je důvodem boháčových starostí (Lk 12,16). V boháčově monologu (Lk 12,17) nás podrobněji seznamuje s problémem, který bohatý muţ řeší (Lk 12,17) a také způsob, jako jej chce řešit (Lk 12,18) a následně výsledek resp. boháčovo rozhodnutí (Lk 12,19). V zápětí je popisována Boţí reakce na smýšlení bohatého muţe (Lk 12,20), které je protikladné s tím, jak chamtivec uvaţoval.

106

Srov. Nový zákon, Z původního řeckého znění přeloţil a vyloţil Dr. P. Škrabal O.P., Dominikánská edice Krystal, Olomouc, 1948, str. 120. 107 Srov. L. T. JOHNSON, Evangelium podle Lukáše, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 1998. str. 217. 108 P.-G. MÜLLER, Evangelium sv. Lukáše, Malý Stuttgartský komentář, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří, 1998, str. 115-116.

38

Ve třetí části textu, v závěru celého vyprávění (Lk 12,21) je vysloveno poučení.109

1.3. Výklad textu I. Rámcové pojednání (Lk 12,13-15) 13Někdo

ze zástupu ho požádal: „Mistře, domluv mému bratru, ať se

rozdělí se mnou o dědictví.“ 14Ježíš mu odpověděl: „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ 15A řekl jim: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“ Podle svědectví apokryfního Tomášova evangelia původně nebyly úvodní verše součástí podobenství. Tyto výroky byly uvedeny aţ za podobenstvím. Proto se můţeme domnívat, ţe vsazení těchto perikop do úvodu bude nejspíše redakční prací evangelisty Lukáše. Svým obsahem jsou velice podobné, ovšem stručnější. Tomášovo evangelium uvádí: (výrok 72): „Jeden muž mu řekl: Pověz mým bratřím, aby se se mnou rozdělili o věci mého otce! Řekl mu: Muži, kdo mě ustanovil děličem? Obrátil se k svým učedníkům a řekl jim: Přišel jsem snad rozdělovat majetek?“ 110 Žádost anonymního člověka, resp. muţe (mladšího bratra) ze zástupu, který prosí Jeţíše o radu a rozhodnutí ve sporu rozdělení společného dědictví (majetku) je zřejmě poloţena záměrně s cílem dostat takovou radu, která by mu pomohla k získání dědického podílu. 111 Jeţíš byl nazván „mistrem―, coţ v ţidovském prostředí bylo bráno jako prosba o radu učitele, vykladatele zákona. Přesto, podle ţidovského zákona by mělo být svorné, společné spravování a rozmnoţování otcovského dědictví jejich řešením, protoţe tomuto jednání by příslušelo Boţí poţehnání. Poţadavkem a snahou o rozdělení 109

Srov. W. ECKEY, Das Lukasevangelium. Unter Berücksichtigung seiner Parallelen. Teilband II: 11,1-24,53, Neukirchen – Vluyn, Neukirchener, 2004, str. 574. 110 J. MÁNEK, Ježíšova podobenství, Praha, Blahoslav, 1972, str. 155. 111 Srov. W. ECKEY, Das Lukasevangelium. Unter Berücksichtigung seiner Parallelen. Teilband II: 11,1-24,53, Neukirchen – Vluyn, Neukirchener, 2004, str. 576.

39

je ale toto poţehnání narušeno.112 „Základní zákony o dědictví jsou uvedeny v Dt 21,15-17 a Nm 27,1-11; 36,7-9.―113 Jeţíš rozsoudit spor o rodinném dědictví odmítá. Nabízí se otázka: Nechce řešit světské problémy? Někteří odváţní posluchači tímto způsobem veřejně řešili své osobní záleţitosti. Je moţné, ţe Jeţíš odmítl rozhodnout v jeho záleţitosti právě proto, ţe odváděla pozornost od jeho poslání. 114 Odpovídá mladíkovi ze zástupu, ţe není soudcem, ani rozhodčím, nechce soudit ani urovnávat spory, nechce převzít ţádné pověření, které by nebylo ve vlastním smyslu duchovní a náboţenské. „Je moţné, ţe tím Lukáš varuje ty, kdo vedou obce, aby se nezaplétali do světských a politických funkcí.―

115

Nebo je

Jeţíšovým záměrem něco jiného? Úmysl tazatele a jeho zřejmý zájem o rozhodnutí před veřejností signalizuje mladíkovu snahu o dosaţení vlastních cílů?116 Jeţíš tento dotaz anonymního člověka bere jako příleţitost k varování a nabádá k urovnání, protoţe kvalita ţivota nemůţe být definována pozemským bohatstvím. Jeţíšova další slova se obrací na shromáţděné zástupy stojící kolem. Zvoláním „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí― (Lk 12,15) uvádí posluchače do příběhu, jenţ má svým alarmujícím dějem upozornit na nebezpečí chamtivosti a pýchy. Člověk není zajištěn svým majetkem, přestoţe si to často myslí a povaţuje ho za smysl svého ţivota. Láska k majetku je neřestí.117 Nový zákon vypočítává další místa, která uvádí tuto vlastnost mezi ostatními nectnostmi (Mk 7,22).118 V druhé polovině patnáctého verše je sdělena stěţejní myšlenka, a sice ta, ţe lidský ţivot nelze získat za ţádné bohatství, poněvadţ je Boţím darem. Bohatství totiţ člověku nezaručí prodlouţení pozemského ţivota, 112

Srov. Ţalm 133,1 „Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratři bydlí svorně!― L. T. JOHNSON, Evangelium podle Lukáše, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 1998. str. 219. 114 Srov. Nový zákon, Z původního řeckého znění přeloţil a vyloţil Dr. P. Škrabal O.P., Dominikánská edice Krystal, Olomouc, 1948, str. 120. 115 P.-G. MÜLLER, Evangelium sv. Lukáše, Malý Stuttgartský komentář, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří, 1998, str. 114., srov., Ex 2,14. 116 Srov. J. MÁNEK, Ježíšova podobenství, Praha, Blahoslav, 1972, str. 155. 117 Srov. L. T. JOHNSON, Evangelium podle Lukáše, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 1998. str. 219. 118 Apoštol Pavel se vyjadřuje o chamtivosti v listě Kolosanům, kde staví tuto neřest na roveň smilstvu, necudnosti a chápe ji jako synonymum modlosluţby (Kol 3,5). A dále můţeme u sv. Pavla najít Řím 1,29; Ef 4,19;5,3). 113

40

ani ţivot na věčnosti. A současně nadbytek hmotných statků a hojnost není zárukou, ţe člověk proţije svůj ţivot plně.119

II. Podobenství o boháči a stodolách (Lk 12,16-20)

16Pak

jim pověděl toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na

polích hojně urodilo.

17Uvažoval

nemám kam složit svou úrodu?

o tom a říkal si: ‚Co budu dělat, když 18Pak

si řekl: ‚Tohle udělám: Zbořím

stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby 19a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.‛

20Ale

Bůh mu řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si

vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‛ Toto podobenství nenajdeme v ţádném kanonickém evangeliu. Jak bylo výše uvedeno, objevuje se pouze v apokryfním Tomášově evangeliu, které je uvádí ve stručnější verzi: „Ježíš řekl: Byl jeden bohatý muž, který měl mnoho statků. Řekl si: Použiji svých statků, abych sázel a pak naplnil své stodoly úrodou, abych neměl v ničem nedostatek. Tohle si myslel ve svém srdci. A té noci zemřel. Kdo má uši k slyšení, ať slyší!“120 Základní myšlenka obou uvedených podobenství je stejná. Lukáš toto podobenství více rozpracovává, rozvíjí a předkládá čtenáři dramatičtěji. Posluchači jsou připraveni úvodní řečí na poučení a tak Jeţíš začíná vyprávět příběh. Představuje bohatého člověka, zřejmě sedláka, který byl bohatý a ještě se mu „hojně urodilo―, tzn., ţe se jeho majetek ještě zvýšil. Z Jeţíšova popisu je zřejmé, ţe hojná úroda nebyla nespravedlivě nebo nepoctivě nabytá, nebo ţe se sedlák snaţil získat co nejhojnější úrodu. Informuje pouze o tom, ţe byl obdařen hojně a proto nastává problém, který začne řešit.121

119

Srov. J. MÁNEK, Ježíšova podobenství, Praha, Blahoslav, 1972, str. 156. Tamtéţ, str. 156. 121 Srov. P. DEBERGÉ, Peníze v Bibli, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří, 2001, str. 29. 120

41

Co s takovým mnoţstvím úrody udělá? Kam ji uloţí? Boháč se pouští do monologu (mluví ke své duši) a uvaţuje, jak naloţí s takovým bohatstvím. Uvědomuje si, ţe není připraven na takové mnoţství úrody, nemá ji kam uloţit. Začíná si tedy dělat starosti. Přichází s řešením. Rozhodl se, co udělá. Jeho rozhodnutí ovšem nebylo „konzultováno― s Bohem. Sám se sebou vede rozhovor a je usvědčován svým sobeckým rozhodnutím hned ze dvou hříchů, a sice z pýchy a lakomství. Ve svých plánech nepočítá s dobročinností, laskavostí, charitou, obdarováním, ani neuvaţuje o tom, ţe tato bohatá úroda, toto poţehnání je milostí a především darem Boţím. Neděkuje Bohu, ale přičítá tento obdrţený blahobyt pouze své osobě, myslí pouze na sebe. Boha nepotřebuje. Kdyţ vyřeší svůj problém s mnoţstvím úrody, dochází k blaţenému pocitu. Je spokojený, sám se sebou i se stavem, ve kterém se nachází. Má klamný pocit, ţe je vše v pořádku a nemůţe se mu nic zlého přihodit. Dokonce má pocit, ţe je těmito zásobami chráněn před neúrodou, nebo pro případy ţe by v budoucnu uskutečnil nějaké nevýhodné obchody.122 Všichni, kteří mají v srdci chtivost po výdělku a bláhově si plánují svůj ţivot bez Boţího poţehnání, jsou usvědčeni z chvástavosti, vychloubačnosti a hříchu. 123 Bohatý člověk vlastně neudělal fyzicky nic špatného, nikoho neokradl ani neošidil. Ale zamyslel se? Ne, přijal tyto dary jako výsledek svého snaţení a ne jako dary Boţí nebo jako prostředky, kterými se má projevit jeho štědrost a dobročinnost. Myslel celou dobu jen na sebe, své pohodlí a luxus. Kaţdý, kdo se stará a strachuje pouze o svoje, ale není bohatý od Boha, jedná špatně. Sedlák se orientuje pouze na svou tělesnost a uspokojení svých potřeb. Jeho pohled a mysl se orientuje na pozemský ţivot a jeho radosti, nikoliv na ţivot po smrti. A právě proto, ţe při svém rozhodování nevzal v úvahu moţnost, ţe by nemohl toto své nově nabyté bohatství uţít, nenapadlo jej, ţe by mohl umřít. Je orientován egocentricky, tedy na sebe a tak jej Jeţíš nazývá 122

Srov. P. DEBERGÉ, Peníze v Bibli, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří, 2001, str. 29. V listě Jakubově můţeme najít varování před chvástavostí a vychloubačností a hříšnou pýchou (Jak 4,13-17). 123

42

„bláznem―. 124 Jeho touha po ţivotě je silná, ale zahrnuje pouze zajištění hmotných statků, jako jsou pití, jídlo a bezuzdné uţívání. Takový ţivot nemá před tváří Boţí ţádnou cenu. Ţádný z lidí si nemůţe sám určit délku svého ţivota. Boháč si dělá smělé plány na mnoho let dopředu a nepočítá s Boţím plánem (srov. Sir 11,19; Kaz 6,2). Neměl by se radovat předem z toho, co mu nebylo z Boţí dobroty dáno (srov. Př 27,1) 125 . Moţná by jeho rozhodnutí vypadalo jinak, kdyby vzal v úvahu i variantu smrti, pak by se svým bohatstvím (úrodou) jistě naloţil jinak.126

III. Závěr celé řeči (Lk 12,21)

21„Tak

je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.“

Příběh nemá v úmyslu odmítnout ekonomické plány a obchod jako takový, ale nadměrně na sebe zaměřený egoismus vyjádřený jen hromaděním vlastního majetku a naprostého popření podílu spolupracovníků, zejména těch, kteří se podíleli na tvorbě jeho bohatství. Za nemorální je povaţováno především to, ţe spolupracovníkům ze svých přebytků nedaroval nic. Nerozdělil se! „Víra a egocentrismus jsou nejvýraznějšími protiklady v Jeţíšově podobenství.― 127 Po sedlákově smrti nebyl majetek pouţitý k ţádnému dobrému skutku ani almuţně a byl bez uţitku rozptýlen. 128 Smrtí bohatého muţe příběh odkrývá chudobu a prázdnotu jeho ţivota. V okamţiku smrti totiţ neměl nic. Jen láska můţe přivést člověka do nového ţivota, smrtí na své síle neztrácí. Ten, kdo ţije a koná podle Jeţíšových slov, nezemře, ale dojde do ţivota věčného a bude ţít (Jan 5,24). Jeţíš zakončuje drama příběhu důleţitým poučením, ţe existují dva druhy bohatství, to

124

Srov. P.-G. MÜLLER, Evangelium sv. Lukáše, Malý Stuttgartský komentář, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří, 1998, str. 114; Ţ 14,1. 125 Srov. Jeruzalémská Bible, Písmo svaté vydané Jeruzalémskou biblickou školou, Kostelní Vydří, Karmel. nakl. Krystal OP, 2009, str. 1105. 126 Srov. P. DEBERGÉ, Peníze v Bibli, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří, 2001, str. 29. 127 J. MÁNEK, Ježíšova podobenství, Praha, Blahoslav, 1972, str. 157. 128 Srov. L. T. JOHNSON, Evangelium podle Lukáše, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 1998. str. 222.

43

první směřuje k zániku, neboť je pozemské a druhé bohatství, to důleţitější směřuje k Bohu a je příslibem věčnosti.129

1.4. Shrnutí Evangelista Lukáš uvádí podobenství o boháči jako příklad pro správné jednání a zacházení s majetkem (bohatstvím). Můţeme ho zařadit do Lukášovy teologie, do tzv. napomínacích řečí, které jsou jádrem evangelia. Podobenství ukazuje na konečnost člověka a absurdnost toho, chtít si zajistit budoucnost kapitálem. Dny ţivota si nelze koupit. Přebytek majetku nekompenzuje omezenost našeho pozemského času. Moudrost evangelia nabádá k pravým hodnotám. Bohuţel tento muţ pěstuje nebezpečný druh lásky. Jeho láska k majetku je naivní a bláhová. Stuttgartský komentář uvádí výstiţné označení tohoto podobenství jako „Příklad o falešné sebejistotě bohatého muže―, čímţ je jiţ z názvu jasné, ţe obsahem bude poučný příběh varující před pýchou a chamtivostí.130 Nectnosti bohatého muţe svazují, zotročují, zaslepují a odvádí jeho pozornost od pravé radosti a klidu. Evangelium navrhuje ţít takový způsob ţivota, v němţ se proţívá štěstí ve vztazích a dávání, a to jak po stránce materiální, tak i na úrovni pocitů. Dávání, resp. smysl pro dělení, se sice všeobecně pociťuje jako materiální ztráta, ale ve skutečnosti je nejlepším způsobem k získávání a uchovávání klidu duše. Dělení nemá brzdit lidskou dynamiku, radost z produkce a plodů vlastní práce. Přesto, sebevětší materiální, světský majetek, kterým disponujeme, nepatří nám. Pouze ţivot zaloţený na lásce k Bohu a bliţnímu je plnohodnotným, pravým ţivotem. Takový ţivot je Bohem oceněn darem nepomíjejícnosti.131

129

Srov. P. DEBERGÉ, Peníze v Bibli, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří, 2001, str. 30. Srov. P.-G. MÜLLER, Evangelium sv. Lukáše, Malý Stuttgartský komentář, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří, 1998, str. 114. 131 Srov. F. BOVON, Das Evangelium nach Lukas, EKK III/3, Zürich, Benziger – Neukirchener:, 2001, str. 71. 130

44

Starosti o bohatství a rozkoše ţivota odvádí a dokonce i brání vstupu do Boţího království. (Lk 18,22-25). Bohatý blázen ztratil svůj ţivot tím, ţe nerozeznal Boţí velkodušnost, milost a poţehnání v hojnosti úrody, které naprosto zřetelně obdrţel. Být bohatý dobrým způsobem, být štědrý, dělit se; to je zárukou v naději na ţivot věčný. Takto člověk shromaţďuje dobrý základ pro svou budoucnost, zhodnocuje svůj ţivot. Jeţíš varuje učedníky v tom smyslu, aby nebyli závislí na pomíjivých věcech a světských starostech, ale aby si svoje sídlo, svůj poklad ukládali v darech těm, kteří jsou v nouzi. Takové věci jim totiţ nemůţe nikdo ukrást, takové poklady si mají shromaţďovat v nebi (srov. Lk 12,33-34). V Lukášově době patřili do společnosti církevní obce dobrodinci. Lukáš tímto příběhem nepřímo napomíná zámoţné, aby si uvědomili, ţe získali své bohatství zejména díky Boţímu poţehnání. Proto je jeho cílem nabádat dárce k projevení solidarity a neomezené dobročinnosti.132

2. Podobenství o nepoctivém správci (Lk 16,1-9)

2.1. Kontext Patnáctá kapitola Lukášova evangelia obsahuje tři podobenství, která Jeţíš vypráví všem „ztraceným―; celníkům a hříšníkům (Lk 15,1), kteří jej přijímají, stolují s ním, poslouchají ho, a „mocným―; farizeům a zákoníkům, kteří jeho napomínání a výzvu odmítají (Lk 15,2). Tato podobenství mají společné téma, všechna se zaměřují na hledání „ztraceného―, přičemţ první dvě se týkají materiálních statků; Podobenství o ztracené ovci (Lk 15,1-7), Podobenství o

132

Srov. F. BOVON, Das Evangelium nach Lukas, EKK III/3 Zürich, Benziger – Neukirchener, 2001, str. 581-582.

45

ztraceném penízi (Lk 15,8-10) a třetí: Podobenství o marnotratném synu (Lk 15,11-32) se týká sociálních vazeb.133 Šestnáctá kapitola je určena svým poselstvím učedníkům. Jeţíš mluví přímo k nim a učí je bezprostředně před zástupy i „nepřáteli―, tedy před těmi, proti kterým je jeho řeč namířena. Posluchači byli jak farizeové, tak učedníci (apoštolové) u obou podobenství, jenţ tvoří rámec 16. kapitoly (Lk 16,1-9; 16,19-31) a doplňují jej; výroky „O majetku― (Lk 16,10-15), „Výroky o zákoně― (Lk 16,16-17), kde potvrzuje svá slova Mojţíšovým Zákonem a Proroky. Jeţíšovy svými výroky: „O rozluce― (Lk 16,18), které také spadají do Mojţíšského zákona, tento zákon obnovuje nebo-li reformuje (Dt 24,1-4). V celé šestnácté kapitole se vypravěč snaţí poukázat na důsledky přemíry lásky k bohatství jakéhokoli druhu. Přímou řečí odhaluje moudrost Boţí, snahu farizejů o uznání a jejich falešnou spravedlnost (Lk 16,15). V sedmnácté kapitole Jeţíš pokračuje vyučováním (Lk 17,1-10), uzdravováním (Lk 17,11-19) a ohlašováním „O příchodu Syna člověka― (Lk 17,20-37).

2.2. Struktura textu

Podobenství o nepoctivém správci je členěno do čtyř částí. V první části (Lk 16,1-2), která zastává funkci úvodu, jsou představeny hlavní osoby a jejich vztahy (Lk 16,1). Je uvedena konfrontace mezi oběma postavami, jejich vzájemný vztah a zjištění problému (Lk 16,2). Ve druhé části podobenství (Lk 16,3-7) se dozvídáme reakci správce (Lk 16,3-4), jeho postoj ke krizové situaci (Lk 16,3) a okamţité hledání a nalezení řešení (Lk 16,3b-4). Správce jedná s dluţníky svého pána a řeší problém (Lk 16,5-7). Třetí část obsahuje

133

Srov. L. T. JOHNSON, Evangelium podle Lukáše, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 1998. str. 258.

46

překvapivou pochvalu správce od pána (Lk 16,8a). V poslední, čtvrté části je uveden komentář vypravěče jako poučení (Lk 16,8b-9).134

2.3. Výklad textu I. Úvod, představení hlavních osob, zjištění problému (Lk 16,1-2) 1Svým

učedníkům řekl: „Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce,

kterého obvinili, že špatně hospodaří s jeho majetkem. 2Zavolal ho a řekl mu: ‚Čeho ses to dopustil? Slož účty ze svého správcovství, protože dále nemůžeš být správcem.‛ Také toto podobenství se vyskytuje pouze ve třetím evangeliu. Je uvedeno jako výzva k včasnému obrácení a napravení svého ţivota.

135

Význam

podobenství o nepoctivém správci často nebývá plně pochopen. Zřejmě je to způsobeno náročností a jedinečností jeho obsahu.136 Úvodní větou Lukáš zdůrazňuje, ţe toto podobenství je určeno učedníkům. Jeţíš zahajuje „výuku― učedníků stručným představením dvou muţů a jejich vztahu, který je jádrem příběhu. Správce promrhal majetek svého pána. Neprozrazuje však, jakým způsobem peníze, zboţí nebo statky zpronevěřil. V některých svých příbězích, ve kterých se jedná o peníze, tento důvod obvykle uvádí (srov. příběh o staviteli v Lk 14,30; podobenství o marnotratném synu v Lk 15,13). 137 Zde ovšem není ani zmínka o způsobu, jakým se Pán (majitel) o jeho „špatné práci― dozvěděl, ani se nedozvíme, zda tato obvinění byla pravdivá.138

134

Srov. W. ECKEY, Das Lukasevangelium. Unter Berücksichtigung seiner Parallelen. Teilband II: 11,1-24,53, Neukirchen – Vluyn, Neukirchener, 2004, str. 697. 135 Srov. P.-G. MÜLLER, Evangelium sv. Lukáše, Malý Stuttgartský komentář, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří, 1998, str. 130. 136 J. MÁNEK, Ježíšova podobenství, Praha, Blahoslav, 1972, str. 179. 137 Srov. F. BOVON, Das Evangelium nach Lukas, EKK III/3 Zürich, Benziger – Neukirchener, 2001, str. 75. 138 Srov. J. MÁNEK, Ježíšova podobenství, Praha, Blahoslav, 1972, str. 179.

47

Moc bohatého muţe není absolutní. Můţe sice svého správce dát bez problémů zavřít a pak by jiţ nemohl být dál správcem, ale ještě ho potřebuje pro poslední sluţbu a tím je na něm závislý. Věta nezní: „Předej mi svoje účetní knihy― coţ by musel ihned udělat, ale výslovně říká: „Sloţ účty ze svého správcovství…― (Lk 16,2b). Muţ musí předloţit zprávu o svém počínání a všech provedených transakcích, a tím vykázat kvalitu své práce. Jeho nadřízený na něj delegoval práva a nyní jej vyzval, aby mu vysvětlil své kroky, postupy práce a uskutečněné finanční operace.139 Správce je přímo obviněn svým pánem a je mu sděleno rozhodnutí: „…dále nemůţeš být správcem.― (Lk 16,2c). Ve smyslu této věty přijde o místo, pokud se obvinění potvrdí.140

II. Reakce správce (Lk 16,3-7)

3Správce

si řekl: ‚Co budu dělat, když mne můj pán zbavuje správcovství?

Na práci nejsem, žebrat se stydím. 4Vím, co udělám, aby mne někde přijali do domu, až budu zbaven správcovství!‛ 5Zavolal si dlužníky svého pána jednoho po druhém a řekl prvnímu: ‚Kolik jsi dlužen mému pánovi? On řekl: ‚Sto věder oleje.‛ 6Řekl mu: ‚Tu je tvůj úpis; rychle sedni a napiš nový na padesát.‛ 7Pak řekl druhému: ‚A kolik jsi dlužen ty?‛ Odpověděl: ‚Sto měr obilí.‛ Řekl mu: ‚Tu je tvůj úpis; napiš osmdesát.‛ Muţ ve vnitřním monologu, který je pro Lukášovo podobenství typický, řeší svou závaţnou situaci sám se sebou. Vyjadřuje své rozpaky, rozebírá moţnosti, hodnotí je a hledá řešení z komplikované situace.

139

Srov. F. BOVON, Das Evangelium nach Lukas, EKK III/3 Zürich, Benziger – Neukirchener. 2001, str. 76. 140 Srov. P.-G. MÜLLER, Evangelium sv. Lukáše, Malý Stuttgartský komentář, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří, 1998, str. 130. V poznámce překladatele je uvedeno: „Doslovně text počítá s propuštěním v kaţdém případě, coţ se také lépe hodí ke smyslu podobenství. Zda byl správce skutečně vinen, zůstává nezodpovězeno.―

48

Jako muţ dávající rozkazy a vědomý si svého doposud významného postavení, nevidí svou budoucnost v tom, aby „házel lopatou― nebo „kopal motykou―, protoţe mu k tomu chybí fyzická síla. Jako člen dobře situované střední vrstvy je pro něj nepřípustné ţebrat, protoţe mu k tomu chybí morální odhodlání. Není tedy ani k jedné ani druhé z těchto činností pouţitelný.141 Rozhodnutí pána uvádí správce v dilema: musí k zajištění své budoucnosti najít okamţité řešení, jinak je ztracen! Není jistotně ohroţen právním vyšetřováním a následným zatčením, přesto však by ztratil svůj příjem a svoji čest. A to by se mohlo stát. Vnitřním monologem a zvoláním „Vím, co udělám― (Lk 16,4) nalezne řešení na otázku: „Co budu dělat?― (Lk 16,3). Uvaţuje nad budoucností a snaţí se zachovat si všechny výhody a pozice, které mu jako správci náleţely. Věta, dalo by se říci, přeskakuje na řešení a dává východisko ke správné odpovědi.142 Důleţité je pro něj vědomí, ţe si zachová svou důstojnost a postavení, ţe jej přijmou v domě lidé podobně situovaní, i kdyţ bude zbaven správcovství. Neztratí svou sociální pozici a udrţí si úroveň svého ţivota po všech těch nepříjemnostech. Jako zmocněnec svého pána, odpovídá správce za veškeré obchodní transakce. Proto svolává dluţníky a začíná řešit otázku dluhů. Zjišťuje stav dluţních úpisů a dává pokyn k jejich falšování, čímţ však jedná protiprávně. Sniţuje tak svůj vlastní zisk a současně tím řeší i ztrátu zpronevěřených peněz. Správcové jako výběrčí daní měli volnou ruku ve zvýšení úroků, a to ve formě podobající se lichvářské komisi, tedy podílu, který jim šel do vlastní kapsy. Tato komisní přiráţka mohla být vyjádřena jak v penězích, tak i ve zboţí a mohla dosahovat astronomických výšek.143 Správce sniţováním dluţních úpisů sniţuje i svůj zisk. Jedná tak s cílem zajistit si zastání a podporu od dluţníků, které si tímto podvodným jednáním zaváţe. Dluţníci jsou nejspíš velkoobchodníci

141

Srov. J. MÁNEK, Jeţíšova podobenství, Praha, Blahoslav, 1972, str. 179. Srov. F. BOVON, Das Evangelium nach Lukas, EKK III/3 Zürich, Benziger – Neukirchener, 2001, str. 75. 143 Tamtéţ, str. 76. Takové postupy se ukazovaly v antice jako obvyklé (také proto, ţe Tóra úrok z půjček zakazuje). 142

49

s komoditami. Soudíme tak dle dluţních úpisů, které byly vystaveny na olej a obilí.144

III. Překvapující pochvala správce od pána/majitele (Lk 16,8a)

8Pán

pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Pochvala za prozíravost. Nepoctivec nebyl pochválen zato, ţe falšoval

dluţní úpisy, zpronevěřil majetek svého pána a tímto způsobem ho okradl, ale zato, ţe jednal rozumně a prozíravě, i kdyţ k vlastnímu prospěchu a k vlastnímu zisku. „Pán nepochválil správce proto, ţe se takovým nespravedlivým způsobem zajistil do budoucnosti, ale pro jeho prozíravost a pohotovost v zajišťování budoucnosti.― 145 Jako dobrý věřitel sklonil se pán před úrovní kvality svého správce. Geniální tah správce tkví v tom, ţe vyuţil tuto moţnost ke svému prospěchu.146

IV. Výrok jako komentář vypravěče (Lk 16,8b-9)

Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější než synové světla. 9Já vám pravím: I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků. Antické ţidovské společenství narozdíl od křesťanů staví proti sobě dva světy a dva časy. Tento čas zde označuje jako tmu a budoucí čas, tj. Boţí království, označuje světlem.147 Ovšem Jeţíš říká opak. Nepoctivého správce sice 144

Srov. J. MÁNEK, Ježíšova podobenství, Praha, Blahoslav, 1972, str. 179. Autor uvádí přepočty: „Sto věder oleje = 36 hl, je výnos asi ze 150 olivových stromů, sto měr obilí = 350 hl, to byl výnos přibliţně asi z 42 ha.― 145 Nový zákon, Z původního řeckého znění přeloţil a vyloţil Dr. P. Škrabal O.P., Dominikánská edice Krystal, Olomouc, 1948, str. 126. 146 Srov. F. BOVON, Das Evangelium nach Lukas, EKK III/3 Zürich, Benziger – Neukirchener, 2001, str. 78. 147 Sv. Pavel dává „děti světla― jako příklad „dětem světa― a vysvětluje: „Všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříte ani noci, ani temnotě. Nespěme tedy jako ostatní, nýbrţ bděme a buďme střízliví― (1 Tes 5,5-6).

50

pochválil za okamţité jednání a prozíravost, bystrost, moudrost a snahu zajistit se. Zároveň však zdůraznil, ţe takto okamţitě a prozíravě by se měly zajistit i „děti světla― pro získání Boţího království. Lidé si pro svou pohodlnou budoucnost získávají přátele přetvářkou, lstí, neetickým jednáním apod. Proto nás Jeţíš nabádá k moudrosti, milosrdenství a velkorysosti. Svými pomíjejícími statky si máme zajišťovat statky věčné. Prokázaná milosrdenství pak budou v ústech chudých a prosících za nás proměněna na poklad, který je věčný a trvalý.148 Není to poprvé ani naposled, ţe Lukášův Jeţíš občana šokuje a tlumočí neskutečné obchodní způsoby. „Španělský exegeta Topel toto nazval ‚Skandál spravedlnosti Boţí‛, které se můţe v očích lidí jevit jako nesprávné, ale přesto se slučuje s vůlí Boţí.―149

2.4. Shrnutí O tomto podobenství by se dalo říct, ţe je svým obsahem „kontroverzní―. Při prvním přečtení vyvolává nesouhlas nad Jeţíšovou pochvalou. Ve skutečnosti však Jeţíš neschvaluje správcovy podvody, ale chválí a upozorňuje na jeho jinou vlastnost a to prozřetelnost a schopnost okamţité reakce v jednání. Správce špatně spravuje majetek svého pána a zpronevěřuje ho ve svůj prospěch nebo by se také dalo říct, ţe jej nezákonně utrácí. Pán si jej volá, aby zjistil, jestli pracuje dobře a bez chyb a je rozhodnutý jej propustit, pokud by zjistil, ţe jej správce okrádá. Aby se obviněný muţ vyhnul skandálu, musí okamţitě jednat. Ve vlastním zájmu nesmí ztratit ani minutu, aby splnil příkaz svého pána. Dva moderní faktory v antice chyběly: role médií a hrozba otevřeného násilí. Tyto okolnosti činí jednání mnohem jasnější a zřetelnější. Správce se zalekne poníţení, hanby a vůbec toho, ţe by vyšlo najevo, jak špatně jednal, zavolá si věřitele svého pána a zfalšováním dluţních úpisů si je zaváţe a 148

Srov. Nový zákon, Z původního řeckého znění přeloţil a vyloţil Dr. P. Škrabal O.P., Dominikánská edice Krystal, Olomouc, 1948, str. 126. 149 Srov. F. BOVON, Das Evangelium nach Lukas, EKK III/3, Zürich, Benziger – Neukirchener, 2001, str. 78-79: cituje v poznámce č. 48 španělského exegetu L. J. Topela.

51

tím si získá jejich podporu a přátelství. Není jisté, proč správce sniţoval dluţníkům úpisy, jestli proto, aby byl dluh niţší, nebo kvůli svému obvyklému podílu. Jisté je to, ţe si tímto „prozíravým― postupem získal zastánce. Nakonec je za svou špatně odvedenou práci zaměstnavatelem pochválen. Pán ho pochválí, ţe si uměl poradit tak vychytrale i v této krizové situaci. Pochvala se vztahuje pouze ke schopnosti rychle reagovat a jednat, ne k mravnímu počítání správce.150

3. Podobenství o boháči a Lazarovi (Lk 16,19-31)

3.1. Kontext V této části třetího evangelia je Jeţíš stále na cestě, prochází městy a veřejně hlásá své učení. Směřuje do Jeruzaléma, kde se má dovršit jeho poslání. Svým posluchačům hlásá Boţí království a jeho brzký příchod v podobenstvích. Zaměřuje svůj láskyplný pohled na chudé, ubohé, trpící, nemocné, mrtvé atd. Napomíná, varuje a kárá: farizeje, zákoníky, bohaté, vlivné, lhostejné a mocné.151 Jeţíš mluví ke svým protivníkům (Lk 15,1-2), kdyţ vypráví Podobenství o ztracené ovci (Lk 15,3-7), ale jeho slova slyší i hříšníci a celníci, kterým jsou určena i další dvě podobenství patnácté kapitoly: Podobenství o ztraceném penízi (Lk 15,8-10) a Podobenství o marnotratném synu (Lk 15,11-32). V šestnácté kapitole se obrací na učedníky a prostřednictvím Podobenství o nepoctivém správci (Lk 16,1-9) a výroky O majetku (Lk 16,10-13) je učí správnému vztahu a zacházení s majetkem. Poučuje je o nemoţnosti slouţit Bohu i Mamonu (Lk 16,13). Na to reagují farizejové posměšky (Lk 16,14) a Jeţíš jim okamţitě odpovídá a to nejen Výroky o zákonu (Lk 16,16-17) a O rozluce (Lk 16,18), ale zvláště Podobenstvím o boháči a Lazarovi (Lk 16,16-31).152 150

Srov. L. T. JOHNSON, Evangelium podle Lukáše, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 1998. str. 262. 151 P. MAREČEK, Úvod do Nového zákona, Olomouc CMTF UP, 2007-2008, str. 39. Autor uvádí výčet Jeţíšových obrazů a také titulů. 152 Srov. L. T. JOHNSON, Evangelium podle Lukáše, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 1998. str. 271-272.

52

Na začátku sedmnácté kapitoly se opět obrací na své učedníky (Lk 17,1). Pronáší několik výroků, které se týkají učednictví a jsou v nich kladeny náročné poţadavky (Lk 17,1-10). Bezprostředně za nimi je zařazen příběh o Uzdravení deseti malomocných (Lk 17,11-19), který je uveden připomínkou, ţe Jeţíš pokračuje na cestě do Jeruzaléma. Tento příběh se odráţí i v perikopách, které uzavírají sedmnáctou kapitolu, ve kterých je Jeţíš dotázán farizeji na příchod Boţího království. Jeţíš jim odpovídá: „Vţdyť království Boţí je mezi vámi!― a znovu se obrací na své učedníky a mluví „o příchodu Syna člověka― (Lk 17,2237).153

3.2. Struktura textu Podobenství o boháči a Lazarovi můţeme rozdělit do tří částí, které se dále člení. V první části, v úvodu jsou popsány dvě hlavní postavy celého příběhu Lazar a boháč v pozemském ţivotě (Lk 16,19-21). Vypravěč se věnuje představení boháče (Lk 16,19) a představení Lazara (Lk 16,20), u nějţ navíc uvádí jeho stav (Lk 16,21). Ve druhé části podobenství nás vyprávění přesouvá na věčnost. Příběh pokračuje popisem událostí po smrti boháče i Lazara (Lk 16,22-23). Lazar se nachází v náručí Abrahámově (Lk 16,22), kdeţto boháč v Hádes (Lk 16,22b-23). Třetí a stěţejní část podobenství tvoří rozhovor v Hádes (16,24-31). Skládá se ze tří dotazů či námitek a reakcí na ně. Nejdříve je vyslovena prosba boháče o poslání Lazara k zmírnění boháčových útrap (16,24). Prosbu Abrahám odmítá (Lk 16,25) a vysvětluje obrácení osudů obou postav. Současně poukazuje na nemoţnost pomoci, a sice na nepřekročitelnou propast mezi místem vyvolených a Hádes (16,26). Následuje přímluva boháče za své bratry (16,27-28) a druhé Abrahámovo odmítnutí a poukázání na Mojţíše a proroky (16,29). Třetím dotazem je námitka boháče o přesvědčivém

153

Srov. L. T. JOHNSON, Evangelium podle Lukáše, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 1998. str. 278-279.

53

mimořádném znamení (16,30) a Abrahámovo definitivní odmítavé stanovisko (16,31).154

3.3. Výklad textu I. Úvod: Lazar a boháč v pozemském životě (Lk 16,19-21) 19Byl

jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den

skvěle hodoval.

20U

vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem

Lazar, plný vředů, 21a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo ze stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. Úvodním slovem: „Byl jeden bohatý člověk― (Lk 16,19) začíná představení stylu ţivota jedné z hlavních osob. Nejprve je představen muţ z horní vrstvy, dobře zaopatřený ve všech směrech. Ve vyprávění nemá ţádné jméno ani bliţší označení kromě svého postavení, je jen stručně charakterizován. Obléká se do drahých látek „do šarlatu a kmetu― 155 , které patří k luxusnímu oblečení. Do takových látek se oblékali výhradně králové a velmi zámoţní lidé. Způsob ţivota, kterým se boháč snaţí reprezentovat, jak očekává, mu přísluší na základě jeho majetku a takto se také těší ze svého ohromného bohatství. Ţije nákladně a v přepychu, myslí jen na bujné veselí, hudbu a tanec provozované se sobě rovnými. 156 Bezstarostná na dostatek navyklá ţivotní cesta bohatce vede vypravěče k vyhrocení, kdyţ vypravěč staví proti tomuto způsobu ţivota sestávajícího z trvalých radovánek a hojnosti, ţivot ţebráka a jeho ubohý a beznadějný osud.157

154

Srov. W. ECKEY, Das Lukasevangelium. Unter Berücksichtigung seiner Parallelen. Teilband II: 11,1-24,53, Neukirchen – Vluyn, Neukirchener, 2004, str. 717. 155 Srov. L. T. JOHNSON, Evangelium podle Lukáše, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 1998. str. 269. 156 Z ekonomického hlediska se naskýtá zajímavá otázka, kdo všechno ve svém prostředí z tohoto luxusního a konzumního způsobu ţivota profituje. Pro kaţdého, kdo je kritikem těchto spol. vrstev a snaţí se omezovat spotřebu je tento muţ především brán jako negativní příklad. 157 Srov. F. BOVON, Das Evangelium nach Lukas, EKK III/3, Zürich, Benziger – Neukirchener, 2001, str. 112.

54

Prostřednictvím tohoto kontrastu hlavních postav představuje vypravěč Lazara blíţe. Jinak neţ u bohatce mu dává na pochopení těţké jméno Lazar: „Řecká forma tohoto jména je Eliezer, ‚Můj Bůh pomáhá‛―158, nebo také „Bůh přijde na pomoc―.159 Popis této postavy je mnohem podrobnější. Začíná informací o tom, kde muţe potkal: venku před vstupními dveřmi boháče, kde se obvykle nacházejí ţebráci. Zde leţí zcela utrápený, na zemi a o všechny ţivotní šance okradený muţ. Vyprávěč nereflektuje na to, jak a zda vůbec si svůj hořký osud sám zavinil. Ukazuje jej jen v jediné situaci, kdy jako jediný poklad má své jméno. Lazar leţí ve špíně a prachu ulice s hnisajícími a otevřenými ranami. Tento ţalostný stav jej vylučuje ze společnosti. Z hladu a nemoci je tento muţ uţ tak zničený, ţe se nemůţe na ţádnou svoji sílu spolehnout. Ale jeho vůle na přeţití není ještě ztracena. Podobně jako ztracený syn si přeje nasytit se pokrmem prasat (Lk 15,16), touţí se Lazar najíst odpadky ze stolu bohatce. Muţ netouţí ani po zbytcích jídel, ale jen po drobcích chleba padající ze stolu během servírování, které by si na zemi prsty nasbíral. Nikdo mu je nedává a nestará se o něj, přesto jeho naděje nezaniká. Jeho bezmocnost je vykreslena sdělením, ţe nemá uţ ani sílu odhánět pouliční psy, kteří jsou označováni jako nečistá zvířata, a tato zvířata mu líţou otevřené vředové rány. Přemáhá jej moc smrti. Lukáš toto předkládá jako útočnou řeč směrem k farizeům, ale nejen pro ně je zde popsaný v kaţdém pohledu nečistý Lazar, s kterým nikdo nechce přijít do kontaktu.160

158

Srov. L. T. JOHNSON, Evangelium podle Lukáše, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 1998. str. 269; P.-G. MÜLLER, Evangelium sv. Lukáše, Malý Stuttgartský komentář, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří, 1998, str. 133; Ex 6,23. 159 Srov. F. BOVON, Das Evangelium nach Lukas, EKK III/3, Zürich, Benziger – Neukirchener, 2001, str. 120. 160 Tamtéţ, str. 119-120. Dle ţidovské tradice jsou andělé určeni jako doprovod duší. Dosvědčují to epigramy a nápisy na hrobech (např. zemřelé dítě je přeneseno do náručí matky).

55

II. Lazar a boháč na věčnosti (Lk 16,22-23)

22I

umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten

boháč a byl pohřben.

23A

když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl

v dáli Abrahama a u něho Lazara. Přichází ke změně stavu u obou postav. Oba zemřeli. Lazara donesli andělé do náruče Abrahámovy, tj. přenesli ho na místo úcty vedle Abraháma na hostinu blaţenosti, na místo určené pro spravedlivé. Zde budou srdečně přijati všichni jemu podobní (srov. Lk 20,37-38).161 Chybí zmínka o Lazarově pohřbu. Zřejmě byl pochován, ale nejednalo se o okázalou ceremonii a poctu, která se pravděpodobně uskutečnila v případě boháčova pohřbu. Kdyţ se boháč dostane do pekla; „Hádes―, „do říše mrtvých― nebo také do „podsvětí― je šokován a pozvedne zrak a vidí něco, co nečekal a co ani nechápe. „Smrt a konečný soud Boţí radikálně převracejí situaci obou a vedou k plnému vyrovnání podle principu odplaty.― 162 On, bohatý zhýralec, který si ţil jen v luxusu a pohodlí se ocitá v neskutečném trápení a mukách. V dálce vidí „Abrahama a v jeho náručí Lazara―. Je to pro něj nepochopitelný stav. Uvědomí si na trvalou trýzeň a fakt, ţe mu jiţ navţdy bude odepřena blaţenost Boţího společenství.163

III. Rozhovor Hádes (Lk 16,24-31)

24Tu

zvolal: ‚Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať

omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.‛

25Abraham

řekl: ‚Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo

161

Srov. F. BOVON, Das Evangelium nach Lukas, EKK III/3, Zürich, Benziger – Neukirchener, 2001, str. 120. 162 P.-G. MÜLLER, Evangelium sv. Lukáše, Malý Stuttgartský komentář, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří, 1998, str. 133. 163 Srov. F. BOVON, Das Evangelium nach Lukas, EKK III/3, Zürich, Benziger – Neukirchener, 2001, str. 122.

56

všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje, a ty trpíš.

26A

nad to vše jest mezi námi a vámi veliká

propast, takže nikdo – i kdyby chtěl, nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.‛

27Řekl:

‚Prosím tě tedy otče, pošli jej do mého

rodného domu, 28neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.‛

29Ale

Abraham mu odpověděl: ‚Mají Mojžíše a

Proroky, ať je poslouchají!‛ 30On řekl: ‚Ne tak, otče Abrahame, ale přijdeli

k nim

někdo

z mrtvých,

budou

činit

pokání.‛

31Řekl

mu:

‚Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‛ Nyní je bohatému muţi naprosto jasné, ţe na chudákovi před svými dveřmi ztroskotal. Uvědomuje si svá pochybení a dokonale vidí svoje viny. Proto nepoţaduje vysvobození, ale snaţně prosí aspoň o utišení svých trýzní. 164 Vzpomněl si, ţe patří k „Abrahamovým potomkům― a připravuje si ţádost na „Otce Abraháma―. Oslovuje Abraháma „otcem― a doufá v to, ţe kdyţ je „synem―, má pomocníka, přímluvce, který mu pomůţe. Ten kdo se však v pravý čas, tedy v době pozemského ţivota neobrátil na cestu spravedlnosti, nemůţe se odvolávat ani spoléhat na toto synovství (Lk 3,8) později. Někdejší bohatec, kterému byl chudý Lazar během svého pozemského ţivota lhostejný, očekává od Abrahama, ţe mu tohoto Lazara ustanoví jako pomocníka. Od plamenů ţíznivý prosí Abraháma o malou sluţbu lásky: zda by mohl Lazar smočit konečky svých prstů a pak jeho rty ovlaţit a tak prostřednictvím tohoto osvěţení utišit jeho trýzeň. „Tam kde bydlí duše spravedlivých je ‚studánka vody‛, zatímco v pekle je boháč stravován plameny.―165 Otec Abrahám uznává boháče jako syna, potvrzuje svou otcovskou roli oslovením „Synu― a odpovídá, ţe i přesto nevidí ţádnou moţnost jak mu

164

Srov. F. BOVON, Das Evangelium nach Lukas, EKK III/3, Zürich, Benziger – Neukirchener, 2001, str. 123. 165 Srov. W. ECKEY, Das Lukasevangelium. Unter Berücksichtigung seiner Parallelen. Teilband II: 11,1-24,53, Neukirchen – Vluyn, Neukirchener, 2004, str. 724.

57

pomoci.166 Upomíná ho, aby si vzpomněl, ţe svoje blaho jiţ dostal během svého pozemského ţivota, zatímco Lazar trpěl nedostatkem a nemocí. Tehdy bohatec promarnil svoji šanci. Nastává obrat: chudý Lazar je u Abraháma za všechny nemoci a trápení odměněn, zatímco bohatý podstupuje utrpení a trýzeň. Abrahám vysvětluje boháči důvody nevyslyšení jeho prosby. Nebylo by správné, aby mu poslal Lazara jako sluţebníka. A ve stavu a situaci, ve které se nachází zvláště nemoţné: mezi sídlem blaţených duší a místem zatracených je nepřekonatelně hluboká rokle. Nikdo ji nemůţe překročit. Takto by mohlo vyprávění skončit, ale přichází další prosba na Abraháma. Boháč si uvědomuje bezmocnost a tragiku svého osudu a znovu se obrací na Abraháma s naléhavostí a přímluvou za své bratry (rodinu). Znovu jej ţádá, aby Lazar navštívil z věčnosti jeho pět bratrů (rodný dům) a varoval je před podobným údělem, který jim hrozí v případě, ţe by se nenapravili. Úmysl zemřelého směřuje k tomu, ţe chce prostřednictvím Lazara a jeho "fantastického zmrtvýchvstání" varovat svých pět bratrů, aby se obrátili, nedošli do místa utrpení a běd. Starověcí ţidé a Řekové věřili, ţe zemřelí se mohou zjevovat ţivým a také, ţe je informují o svém osudu, či osudu svých bliţních.167 Abrahám i tento poţadavek odmítá, a odvolává se na svědectví Mojţíše, proroků, patriarchů a na ţidovské učení, které musí bratrům dostačovat.168 Jejich pohled na ty, jeţ stojí s ţádostí o pomoc před jejich dveřmi a soucit s chudými musí mít na paměti a následky z toho pak přijímat. Poskytnutí pomoci jen jednomu jedinému potřebnému nebo chovat se k němu milosrdně, zachránit jednoho před ztroskotáním, bude oceněno před Bohem. Jeţíš sám upozorňuje zvláště bohaté, ţe se mají starat o chudé, hladové, zmrzačené i nemocné (Lk 14,13-14).169

166

Srov. F. BOVON, Das Evangelium nach Lukas, EKK III/3, Zürich, Benziger – Neukirchener, 2001, str. 123. 167 Srov. W. ECKEY, Das Lukasevangelium. Unter Berücksichtigung seiner Parallelen. Teilband II: 11,1-24,53, Neukirchen – Vluyn, Neukirchener, 2004, str. 724. 168 Srov. F. BOVON, Das Evangelium nach Lukas, EKK III/3, Zürich, Benziger – Neukirchener, 2001, str. 125. 169 Srov. W. ECKEY, Das Lukasevangelium. Unter Berücksichtigung seiner Parallelen. Teilband II: 11,1-24,53, Neukirchen – Vluyn, Neukirchener, 2004, str. 725.

58

Prosebník není se stanoviskem spokojen, a proto vznáší třetí námitku. Uvědomuje si, ţe ani on nikdy nedbal na znamení Tóry nebo proroků a nenaslouchal jim. Je si jistý, ţe šokující zjevení a poselství z onoho světa bude více přesvědčivé a bratry obrátí. Abrahám ale znovu, a tentokrát definitivně zdůrazňuje, ţe takové jasné svědectví uţ tu skutečně je.170 Ţidovský zákon, Tóra a proroci vedou kaţdého k zachovávání přikázání o pomoci bliţním, chudým a potřebným. Kaţdému člověku je dána svoboda rozhodnout se pro sobectví nebo lásku k bliţnímu. „Kaţdý je pánem svých činů a za ně odpovídá.―171 Objevuje se i názor, ţe naráţka na nevíru a mizivou snahu pěti bratří, kteří by se neobrátili, ani po zmrtvýchvstání Lazarově, je mířena proti ţidovskému nepřijetí a odmítnutí uvěřit ve zmrtvýchvstání Jeţíše Krista.172

3.4. Shrnutí

Krásným příběhem o boháči a Lazarovi, kterým Jeţíš učí své učedníky před zástupy, zdůrazňuje, ţe pozemský ţivot není vším. Ten, kdo si shromaţďuje hmotné statky a ţije jen pro světské poţitky a pocty bude na věčnosti „degradován― a nic z toho, co zde v poţivačnosti získal, si sebou nevezme. Velmi silný příběh má posluchače varovat před poţivačným ţivotem bez Boha. Vţdyť ţivot podle vůle Boţí je tou pravou cestou do věčné blaţenosti a společenství s Bohem. Johnson uvádí, ţe postavy boháče a Lazara jsou pouhými typy, protiklady na nichţ Lukáš ukazuje dramatický zvrat osudů. Je přesvědčen, ţe nejde o moralizující vyprávění, ale o změnu údělu, která oba potkala po smrti. Dodatek s morálním obsahem podle Johnsona se objevuje aţ v situaci po smrti. Tyto 170

Lk 24,25-27. Na cestě do Emauz se Jeţíš zjevil učedníkům a vysvětloval jim správný význam kázání proroků a smysl pašijových událostí. Zpráva o zmrtvýchvstání Krista byla hlásána proroky, Janem Křtitelem a samotným Jeţíšem 9,22; 9,44; 17,25; 18,31-33. 171 Srov. Nový zákon, Z původního řeckého znění přeloţil a vyloţil Dr. P. Škrabal O.P., Dominikánská edice Krystal, Olomouc, 1948, str. 127. 172 Srov. P.-G. MÜLLER, Evangelium sv. Lukáše, Malý Stuttgartský komentář, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří, 1998, str. 133.

59

dialogy mají vysvětlující, výchovný a morální důvod, jako např. přímý rozhovor Abraháma s boháčem a jeho ţádosti o sluţbu Lazarovu.173 Opačného názoru je Müller, který je přesvědčen právě o napomínacím a morálně zabarveném smyslu tohoto příběhu jiţ od začátku. „Jeho obsahem je naděje na vyrovnání mezi chudými a bohatými při soudu na konci časů a zdůraznění, ţe se boháčům nepodaří podřídit se Bohu, ani kdyby zaţili vzkříšení mrtvých.― Svůj názor vztahuje k blahoslavenstvím, kde Jeţíš vyslovuje své „běda bohatým― (Lk 6,24-25).174 Toto podobenství navazuje na předcházející vyprávění o nepoctivém správci (Lk 16, 1-8). Jeţíš ho vypráví učedníkům proto, aby zdůraznil a poukázal na důsledky chamtivosti a bezboţného ţivota. Ţebráka Lazara patrně představují přítomní učedníci a boháče farizeové. Jeţíš je nejdříve napomíná a pak přímo vykresluje v příběhu jejich úděl. Obě postavy mají společné to, ţe ţijí blízko sebe a rozdílní jsou v tom, ţe stojí v protikladu k sobě; jeden je bohatý, druhý chudý. Boháč jak za ţivota, tak po smrti jedná povýšeně a doţaduje se pomoci i od Lazara, jemuţ nikdy sám nepomohl.

173

Lk 16,24; „Otče Abraháme, slituj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaţí mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.― Lk 16,27-28; „Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.― 174 P.-G. MÜLLER, Evangelium sv. Lukáše, Malý Stuttgartský komentář, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří, 1998, str. 133.

60

ZÁVĚR: Shrnutí výsledků bádání Cílem této práce bylo pokusit se na základě výkladu tří podobenství se společným tématem (o bohatství a chudobě) poukázat na jejich důleţitost a aktuálnost pro ţivot z víry kaţdého člověka. Jeţíš ve své době viděl lidi „zmrzačené― touhou po majetku a snaţil se poukazovat na jejich závislost na něm. Láska k majetku nebo sluţba mamonu je porušením prvního přikázání. V části označené jako Úvod byly uvedeny důvody výběru a volby tématu a stanovení cíle této práce. Dále pak byly vypsány stěţejní prameny, základní literatura a odborné publikace, ze kterých bylo čerpáno dle předem popsané struktury. V první části nazvané Lukášovo evangelium v podkapitolách bylo rozebíráno pojem evangelium, dále jsme se zaměřili na Lukášovo evangelium a základní informace o autorovi, okolnostech jeho vzniku a literárním a teologickém charakteru. Druhá část patřila tématu bohatství a chudoby. Nejprve byly uvedeny významy těchto pojmů, jak se utvářely v antickém světě. V dalších dvou podkapitolách jsme se soustředili na hledání „bohatství― a „chudoby― jak ve výrocích SZ proroků, v Ţalmech, tak také v NZ. Novozákonní výskyt těchto pojmů je posunut a rozebírán mnohem pečlivěji, zejména pak v evangeliích, Pavlových listech a také v Listě svatého Jakuba. Třetí část řeší pojem slova podobenství. Přesně určit význam či jej přesně specifikovat je velmi náročné. Proto je v první podkapitole uvedeno mnoho dalších odborných studií a také autorů, kteří se tímto tématem zabývali mnohem hlouběji. Ve druhé podkapitole jsme se pokoušeli vyhledat příběhy podobenství nebo alespoň prvky, kterými by se vyznačovalo a uvést je jako předchůdce podobenství, která vyslovuje sám Jeţíš Kristus. Ve třetí podkapitole jsme se snaţili najít význam podobenství.

61

Čtvrtá stěţejní část, obsahující výklad všech tří podobenství je seřazená tak, jak podobenství jdou po sobě v evangeliu. Tuto část jsme se snaţili systematicky rozpracovat dle navrţeného postupu v úvodu práce. U kaţdého podobenství byl uveden kontext, objasňující v jaké části evangelia se vykládané texty nachází a jak jsou zasazeny do děje. Pro přehled vykládaných perikop byla uvedena struktura textu, která byla v další podkapitole dle komentářů vyloţena. Po výkladu podobenství bylo uvedeno shrnutí. Při psaní této práce jsem si uvědomila, ţe důleţitost poselství těchto tří podobenství (podobenství o boháči a stodolách Lk 12,13-21, podobenství o nepoctivém správci Lk 16,1-9 a podobenství o boháči a Lazarovi Lk 16,19-31) je dnes palčivě aktuální pro můj ţivot z víry, i kaţdého člověka. Ţijeme v hmotném světě, proto jsme kaţdý den vystaveni pokušením týkající se hmotných věcí, jenţ nás obklopují. K tomu patří i uţívání peněz, majetku a moci. Bohatství je mylně povaţováno za hybnou sílu světa a jen málokdo si uvědomuje, jak nebezpečné je lpění a nezřízená touha po něm. Člověk je zcela zaměřen na pozemský ţivot, s Bohem nepočítá nebo jej prostě ignoruje. Ale co bude dělat po smrti? Čím se obhájí, aţ bude stát před Boţí tváří a jeho ruce budou prázdné, stejně jako jeho skutky? V prvním podobenství o boháči a stodolách (Lk 12,13-21) Jeţíš řešil problém dědictví. Téměř kaţdého člověka potká v ţivotě tato zkušenost. V některých rodinách se při řešení dědictví nedokáţou dohodnout, jakoby kaţdý z nich mluvil cizím jazykem. Pak se stává, ţe to, co pro ně mělo být původně dobrem, stává se zlem, a postihuje celou rodinu. Mnozí lidé jsou závislí na majetku, ať uţ prezentovaným v podobě honosných domů, aut, vybavení či jiných hmotných statků. Kvůli majetku jsou ochotni udělat cokoliv i na úkor vlastní rodiny a přátel. Je důleţité si uvědomit, ţe jsme vše hmotné, včetně majetku, dostali jako dědictví a máme o něj pečovat tak, abychom ho mohli předat dalším generacím. To znamená, ţe svou pracovitostí a zodpovědností máme přistupovat k věcem nám svěřeným tak, abychom byli poctivými správci a aţ naše sluţba skončí, pak je předáme je dál. Jeţíš ve své době viděl lidi, kteří ve své touze majetku překračovali všechna pravidla (zákony). Láska k majetku nebo 62

sluţba mamonu je porušením prvního přikázání. Aţ díky hlubšímu nahlédnutí do poselství těchto podobenství jsem byla schopna vidět vztah k majetku jinak. Jsou i tací, kteří si svou závislost neuvědomují, stejně jako bohatý muţ z podobenství o boháči a stodolách (Lk 12,13-21). Člověk sám na sobě můţe najít různé závislosti. Podobné je to i v oblasti mého duchovního ţivota. Postupně jsem pochopila, ţe nejen utrácení peněz za zbytečnosti, ale také utrácení času při různých aktivitách je vlastně hříchem. Promrhání drahocenných chvil, které měli být vyuţity ke splnění povinností, úkolů a nebo pro ty a s těmi, které mi Pán svěřil. Druhé podobenství o nepoctivém správci (Lk 16,1-9) vykresluje stav dnešního světa. Setkáváme se s „nepoctivými správci―, kteří spravují majetek ve sféře soukromé, veřejné či státní. Jsou veřejností i nadřízenými vyzýváni ze sloţení svých účtů a dalo by se říci, ţe modelem jejich počínání je právě toto podobenství. Prostřednictvím médií jsou „pochváleni― za prozřetelnost a vynalézavost s jakou úspěšně kryjí své zpronevěřené peníze. Přitom sama společnost, která tolik "opěvuje" tyto zločince si neuvědomuje, ţe vlastně schvaluje hřích, který je páchán i na nich samých. V protikladu k nim zůstávají lidé, kteří ţijí svůj ţivot podle Boţí vůle v tichosti a uzavřenosti. Proto je tak důleţité toto podobenství slyšet a správně pochopit. Dokud jsme zde na zemi, máme příleţitost jednat, starat se o svou budoucnost tzn. být důslední a chytří v jednání a uvaţování. Máme se zde osvědčit jako věrní, moudří a důslední správcové i v sebemenších maličkostech (Lk 16,10) a vyvarovat se sluţbě mamonu (Lk 16,13) Srdce má patřit Bohu. Pouze ve spojení s Bohem mohu dokázat správně jednat s pozemským bohatstvím a na tom, jak se kdo stará o svěřené se pozná jaký má vztah k tomu, který mu jej svěřil. Pozemská dobra, coţ mohou být např. naše schopnosti, dovednosti, nadání, jsou nám svěřena ke spravování, abychom se v této zkoušce (sluţbě) osvědčili (srov. Mt 25,14-30). Správcem se stává kaţdý, kdo přijme dar od Boha, resp. svou hřivnu, kterou bude věrně „zušlechťovat―. Je těţké najít rovnováhu v uţívání hmotných statků a ještě těţší je naučit se správně uţívat tyto dar. Evangelista Lukáš poukazuje na ţivot podle Boţí vůle, který má být oproštěn od mamonu, lenosti, bezohlednosti, 63

lhostejnosti, který má být naplněný skutečnou touhou konat svobodně a shodně s Boţí vůlí to, k čemu nás Pán povolal. I tady jsem se musela sama nad sebou zastydět. Není snadné objevit ten dar, tu hřivnu. A kdyţ ji najdu, jak s ní mám zacházet? Ačkoliv se snaţím, musím se přiznat, ţe správnému zacházení se budu zřejmě učit celý ţivot. A protoţe jsou mé síly slabé i v tomto hledání neznám jiné řešení neţ spolehnout se na Boha. Třetí vykládané podobenství o boháči a Lazarovi (Lk 16,19-31) má agitovat ty, jeţ nejsou štědří a neberou v úvahu pomoct potřebným, chudým a ubohým. Kolik takových boháčů oblečených v „šarlatu― je na světě? A kolik z nich se chová štědře? Být bohatý a krásně se oblékat není hřích. Ale být bohatý a přehlíţet nebo dokonce odmítat pomoc chudým, potřebným či snad nemocným (stejně jako byl Lazar), to je hřích. Nekonat dobro je stejné jako schvalovat hřích. Jediná cesta, která ochrání člověka před zavrţením je cesta, která vede k Bohu a do Jeho Království skrze ruce plné dobrých skutků. Odráţí plnohodnotný ţivot ţitý v lásce k Bohu a bliţním. Jedině takový ţivot je odměněn ţivotem věčným. Ţivot nám byl dán jako dar a je nám přesně vyměřen. Nemůţeme si klást právo na čas smrti. Příběh tohoto podobenství mně zasáhl nejvíce. Uvědomila jsem si, ţe takových Lazarů, kteří čekají před "mými dveřmi" je mnoho. Je bolestné, ţe jsou jimi dokonce i členové mojí rodiny, kteří trpělivě čekají na "drobky" mojí pozornosti, které spadnou z mého "stolu hojnosti". Jak napravit taková pochybení, to nevím. Ale závěrečná Jeţíšova slova o tom, ţe hříšníkovi, který neposlouchá, co mu říká Bůh uţ není pomoci, mě děsí. Po dlouhém uvaţování nad touto prací jsem dospěla k rozhodnutí, které zní jako fráze, ale jeho hloubka je v síle úmyslu. Jediným řešením je zemřít starému způsobu ţivota a začít ţít nový. Ţivot v Kristu a s Kristem. Shrnu-li tedy vše, co bylo napsáno do jedné věty, dostáváme se opět nejdůleţitějšímu poselství všech evangelií. Celkovým poselstvím těchto podobenství je varování před láskou k bohatství a výzva k lásce k Bohu a bliţnímu.

64

Anotace Jméno a příjmení: Barbora Nevřivá

Název práce: Bohatství a chudoba v podobenstvích v Lukášově evangeliu Vedoucí práce: Doc. Dr. Petr Mareček, Th.D.

Počet stran: Počet pouţité literatury: 23 Klíčová slova:

Lukášovo evangelium Bohatství a chudoba Podobenství

Diplomová práce poskytuje výklad tří podobenství Lukášova evangelia, která se tematicky týkají bohatství a chudoby. Práce podává základní informace o pojmu evangelium, stručně představuje Lukášovo evangelium, autora, okolnosti vzniku a literární a teologický charakter třetího evangelia. Dále rozebírá pojmy bohatství a chudobu a to jak v historickém, tak v současném pojetí jejich významu. Připojuje biblické uţití a význam bohatství a chudoby ve SZ a NZ. Dalším pojmem, který je rozebrán v obecném i biblickém významu, je slovo podobenství, jeho uţití a utváření, zejména problematiku významu tohoto pojmu. Stěţejní částí je výklad tří podobenství, která se týkají tematiky bohatství a chudoby: Podobenství o boháči a stodolách Lk 12,13-21; Podobenství o nepoctivém správci Lk 16,1-9; Podobenství o boháči a Lazarovi Lk 16,19-31.

65

Annotation First name and surname: Barbora Nevřivá

Title: The Wealth and Poverty in the Parables in Luke’s Gospel Supervisor: Doc. Dr. Petr Mareček, Th.D.

The number of pages: The number of literature used: 23 Key words:

Luke’s Gospel Wealth and poverty Parable

The diploma work offers an interpretation of the three parables in the Gospel of Luke, which are thematically related to wealth and poverty. This study is divided into four major parts besides introduction and conclusion. The first part provides basic information about the term ―gospel‖ and acquaints the reader with the author of the Gospel of Luke, the circumstances of its origin and its literary and theological character. The second part describes the terms ―wealth‖ and ―poverty‖ and shows how they are to be understood in the biblical tradition. The third part offers the explanation of the literary genre ―parable‖. The fourth part, which is the most extensive one, gives a detailed analysis of the three parables: The Parable of the Rich Fool (Luke 12:13-21), The Parable of the Dishonest Steward (Luke 16:1-9) and The Parable of the Rich Man and Lazarus (Luke 16:19-31). The conclusion is a summary which points out the significance of the message of these three Lucan parables.

66

Literatura von ALLMEN, J.-J., Biblický slovník, Praha, Kalich, 1991, překlad redigoval J. Miřejovský. Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona včetně deuterokanonických knih, Český ekumenický překlad, Praha, Česká biblická společnost, 2002, ISBN 80-85810-30-1. BOVON, F., Das Evangelium nach Lukas, EKK III/3 Zürich, Benziger – Neukirchener, 2001, ISBN 3-7887-1810-2. DEBERGÉ, P., Peníze v Bibli, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakl., 2001, ISBN 80-7192-554-3. ECKEY, W., Das Lukasevangelium. Unter Berücksichtigung seiner Parallelen. Teilband II: 11,1-24,53, Neukirchen – Vluyn: Neurkirchen, 2004, ISBN 3-7887-2043-3. HELLER, J., Výkladový slovník biblických jmen, Praha: Vyšehrad, 2003, ISBN 80-7021-725-1. Jeruzalémská Bible, Písmo svaté vydané Jeruzalémskou biblickou školou, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakl. Krystal OP, 2009, ISBN 978-80-195-289-3. JOHNSON,

L.

T.,

Evangelium

podle

Lukáše,

Kostelní

Vydří:

Karmelitánské nakl., 1998, ISBN 80-7192-560-8. Kompendium katechismu katolické církve, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakl., 2006, ISBN 80-7195-079-3. LÉON-DÜFOUR, X., Slovník biblických jmen, Praha: Vyšehrad, 2003. MÁNEK, J., Ježíšova podobenství, Praha, Blahoslav, 1972, ISBN neuvedeno. MAREČEK, P., Úvod do Nového zákona, Olomouc CMFT UP, 20072008,

nepublikovaná

skripta

pro

potřeby

http://www.portalcmft.upol.cz/download.php. 67

studentů,

dostupná

na:

MULGAN, R. G., Aristotelova politická teorie, Úvod do studia politických teorií, Praha, Oikoymenh, 1998, ISBN 80-86005-69-0. MÜLLER, P.-G., Evangelium sv. Lukáše, Malý Stuttgartský komentář, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakl., 1998, ISBN 80-7192-261-7. NEBEL, R., „Armut―, Lexikon für Theologie und Kirche, I, ed. W. Kasper – al., 11 sv., Freiburg – Basel – Wien, Herder, 1993. ISBN 3-451-22012-1. NOVOTNÝ, A., Biblický slovník, Praha, Kalich, 1956. Nový zákon, Z původního řeckého znění přeloţil a vyloţil Dr. P. Škrabal O.P., Olomouc, Dominikánská edice Krystal, 1948, ISBN neuvedeno. NUSCHELER, F., „Armut―, Lexikon für Theologie und Kirche, I, ed. W. Kaper – al., 11 sv., Freiburg – Basel – Sien, Herder, 1993. PLATÓN, Spisy IV.,Ústava, IV. Kniha, Praha, Oikoymenh, 2003, ISBN 80-298-067-X. POKORNÝ, P., Vznešený Teofile, Teologie Lukášova evangelia a Skutků apoštolských, Třebenice, Mlýn, 1998, ISBN 80-902296-2-X. Příruční slovník naučný, III. díl, Praha, Akademia, nakl. ČS akademie věd, 1966, ISBN neuvedeno. TICHÝ, L., Úvod do Nového zákona, Svitavy, Trinitas ve spol. s Křesťanskou akademií /Řím, 2003, ISBN 80-86036-79-0. TICHÝ, L., „Co je to podobenství.― Studia theologica 6 (2004), str. 1-9. Všeobecná encyklopedie ve

čtyřech

svazcích,

Nakladatelský dům OP Diderot, 1997, ISBN 80-85841-17-5.

68

svazek

3, Praha,

Seznam zkratek Biblické zkratky; Názvy biblických knih jsou uváděny podle Jeruzalémské Bible.175 LXX

Septuaginta

PS

Písmo svaté

SZ

Starý zákon

NZ

Nový zákon

Ostatní zkratky; apod.

a podobně

atd.

a tak dále

n.

následující

nakl.

nakladatelství

např.

například

popř.

po případě

resp.

respektive

sl.

sloupec, sloupce

srov.

srovnej

str.

strana

sv.

svatý

tj.

to je

tzn.

to znamená

vyd.

vydání

175

Jeruzalémská Bible, Písmo svaté vydané Jeruzalémskou biblickou školou, Kostelní Vydří, Karmel. nakl. Krystal OP, 2009, str. 24—26.

69