Svatého Tomáše Akvinského Komentář k Evangeliu svatého Jana Úvod
Pracovní překlad
Jakub Brdíčko Prosinec 2013
1
Svatého Tomáše Akvinského Komentář k Evangeliu svatého Jana Úvod
Poznámky k pracovnímu překladu Úvodu Historický kontext Tomášova Komentáře k Evangeliu svatého Jana Tomášovo dílo vzniklo patrně někdy mezi lety 1269-1272 na pařížské univerzitě. Josef Pieper vyslovil údiv nad rozsáhlostí jeho tehdejší činnosti.1 Podle Jamese Weisheipla OP tento komentář vznikl ze záznamu pořízeného Tomášovým sekretářem Reginaldem z Piperna (jako reportatio).2 Proč číst Tomášův komentář Tomášovy biblické komentáře stojí spíše stranou pozornosti badatelů, obvykle zaměřených na jeho dílo filosofické či alespoň na komplexní výklad teologických otázek. Protože se však křesťanská víra opírá zejména o niterný vztah k Ježíši Kristu, o němž víme téměř výhradně z evangelií, je nutné, abychom zkoumali, jak tento Učitel církve četl Písmo svaté. Problematické body Tomášova komentáře ■ Jazyk Akvinského způsob vyjadřování překvapuje svou neosobností, která vynikne nejen ve srovnání se současným teologickým diskurzem, ale též s jinými středověkými autory, jejichž styl bývá mnohdy literárnější, čtenářsky více komfortní. ■ Záliba ve výčtech Seznamy různých bodů, aspektů problému, způsobů vyjádření apod. činí Tomášův text téměř nepřehledným. Proto jsem se pokusil Úvod rozčlenit do odstavců a doplnit o systém vlastních nadpisů a podnadpisů. Zatímco současná filosofie i samotným stylem zvýrazňuje fragmentárnost skutečnosti, Tomáš naopak usiluje o komplexní, mnohostranné postižení problému, aby žádný jeho aspekt nezůstal opomenut. Tento přístup vychází se scholastické zásady rozlišování (ale opírá se již o Aristotela). ■ Zacházení s Biblí Středověká (ale též např. barokní) exegeze biblických textů obvykle opomíjela veškerý kontext posvátných textů a interpretovala je výhradně symbolicky (alegoricky). Takto si autor komentáře počíná už v prvních větách, když vybraný citát z Izaiáše téměř svévolně aplikuje na autora Janova evangelia, aniž by respektoval odlišné textové, historické a kulturní okolnosti obou textů.3 K mnoha tezím pak přiřazuje ilustrační úryvky, které mají s původní myšlenkou často společnou jen určitou slovní formulaci (nahodilost výběru ještě vynikne, používáme-li český překlad Písma, v němž figurují jiná slova než v Tomášově verzi Vulgáty). ■ Pojetí poznání, vědy a víry Tomáš přistupuje k analýze biblického textu stejným, chladným způsobem, jako by šlo o odborný traktát. Jeho poznámka ke třem vlastnostem kontemplace ve vědách (na s.6) ukazuje, že nerozlišoval mezi vědeckým bádáním a svědectvím apoštola o Ježíšově božství. V obou případech jde o kontemplaci téže pravdy. Tato propojenost různých oblastí poznání je rovněž patrná z popsaných cest, jimiž lze čistě rozumově dojít k poznání Boží existence (v části pojednávající 1 PIEPER, Josef. Tomáš Akvinský: život a dílo. Vyd. ve Vyšehradu 1. Praha: Vyšehrad, 1997. Orientace (Vyšehrad). S.23. ISBN 8070212241. 2 WEISHEIPL, O.P., James A. COMMENTARY ON THE GOSPEL OF ST. JOHN: INTRODUCTION. In: Priory of the Immaculate Conception: The Dominican House of Studies [online]. [cit. 2013-12-14]. Dostupné z: http://dhspriory.org/thomas/SSJohn.htm#01 3 O symbolickém výkladu viditelných skutečností viz: LE GOFF, Jacques. Kultura středověké Evropy. Vyd. 2., Ve Vyšehradu 1. Praha: Vyšehrad, 2005. S.427-432. ISBN 80-702-1808-8.
2
o vysokosti kontemplace). Možné inspirativní nebo aktuální body ■ Důraz na kontemplaci Slovo kontemplace jsme nepřekládali jako „rozjímání“, neboť v Tomášově chápání jde spíše o intelektuální pochopení, někdy dokonce o nadpřirozené nazření vyšší reality (oproti rozjímání jako „přežvykování“ biblických slov v lectio divina). Akvinský totiž optimisticky předpokládá, že lidský rozum je schopen samostatným uchopováním základních struktur skutečnosti dojít až k Bohu samému. Tento intelektualismus (odlišný od tehdejší františkánské teologické školy) je v ostrém rozporu se současným postmoderním opovrhováním rozumem – jakožto nástrojem totalitního diktátu. Uvedená odlišnost Tomášovy důvěry může být pro současného čtenáře příležitostí uvážit, o co ho noetická skepse připravila. ■ Jednota stvořeného Tomáš žije ve světě stvořeném Bohem. Z tohoto faktu vyplývá nejen představa o tom, že svět je v zásadě dobrý, ale též víra, že v sobě jakýmsi způsobem nese stopy samotného Boha. Realita je logická, souvislá, komplexně vystavěná a propojená jako katedrála. Současné snahy o návraty do světa ještě před jeho „odkouzlením“ (např. v hnutí New Age, v žánrech fantasy, v zájmu o germánské a jiné mytologie, v environmentálních celoplanetárních vizích) mohou být konfrontovány s Tomášovým o mnohem víc racionálním a vědecky odůvodněném pohledu. ■ Citlivost ke vnímání symbolů Symbolický výklad Písma není nutné jen odmítat (jakožto neadekvátní vůči původnímu biblickému kontextu). Symboly snadno působí na psychiku rozjímajícího a umožňují, aby ho text zasáhl také v rovině emocí či nevědomí. Pokud Anselm Grün příběh ženy trpící krvotokem symbolicky vykládá jako situaci člověka zoufale toužícího po lásce, nejde nutně o nekřesťanskou manipulací s Písmem.4 ■ Ježíšovo božství Zdá se, že Tomášův (též Janův) důraz na božství Vtěleného Slova může příznivě doplnit aktuální výklady Ježíšovy osoby vedené spíše z pozic populárního sekulárního humanismu, v nichž se Ježíš z Nazareta jeví spíše jako židovský prorok, učitel životního stylu nebo psycholog. K pracovnímu překladu Latinský originál jsem použil z databáze Tomášových textů Coprpus Thomisticum, sestavené Enriquem Alarcónem. Editor v něm použil Textum Taurini 1952. 5 Můj překlad je bohužel pouze pracovní, poskytující pouze hrubou představu o originálním textu. Nevylučuji četné chyby v pochopení původního smyslu. Přesto jsem usiloval o co možná největší blízkost Tomášovým formulacím, včetně větné stavby. Veškeré nadpisy, podnadpisy i členění do odstavců jsou dílem překladatele. Biblické texty jsem (pokud není uvedeno jinak v poznámce) uváděl doslovně podle českého překladu Jeruzalémské Bible.6 Originální latinský text Jeronýmova komentáře se mi nepodařilo dohledat.
4 GRÜN, Anselm. Obrazy proměnění: cesta k proměně lidského nitra. Překlad Josef Hermach. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001, 84 s. Duchovní život. ISBN 80-719-2492-X. 5 Sancti Thomae de Aquino Super Evangelium S. Ioannis lectura prooemium. In: ALARCÓN, Enriquo (ed.). Corpus Thomisticum [online]. [cit. 2013-12-14]. Dostupné z: http://www.corpusthomisticum.org/cih00.html 6 Jeruzalémská Bible: Písmo svaté vydané Jeruzalémskou biblickou školou. 1. české vyd. Překlad František X Halas, Dagmar Halasová. Praha: Krystal OP, 2009, 2229 s., 3 l. obr. příl. (mapy). ISBN 978-808-7183-113.
3
Svatého Tomáše Akvinského Komentář k Evangeliu svatého Jana Úvod §1 JANOVO EVANGELIUM POUČUJE O KONTEMPLACI „Viděl jsem Pána, jak sedí na vysokém a vyvýšeném trůně. Lem jeho roucha naplňoval svatyni.“ Iz 6,1.7 O předložených slovech se bude kontemplovat, jako by byla přednesena z úst Jana Evangelisty, a budou chápána jako objasnění jeho evangelia. Jak totiž řekl Augustin v Knize o smyslu evangelií, určití evangelisté nás ve svých evangeliích poučují především o životě aktivním, ale Jan nás ve svém evangeliu poučuje nejvíc o životě kontemplativním. TŘI VLASTNOSTI KONTEMPLACE V těchto předložených slovech je Janova kontemplace popsána ze tří vlastností, neboť u Pána Ježíše se rovněž kontemplují tři vlastnosti. Je popisována jako vysoká, rozsáhlá a dokonalá. Vysoká, protože totiž „viděl Pána, jak sedí na vysokém a vyvýšeném trůně.“ Rozsáhlá, protože totiž „jeho sláva naplňuje celou zemi.“8 Dokonalá, protože „lem jeho roucha vyplňoval svatyni.“ a) První vlastnost kontemplace: vysokost U prvního je zřejmé, že vysokost a vznešenost kontemplace nejvíc spočívá v kontemplaci a poznání Boha. Iz 40,26: „pozdvihněte oči vzhůru a vizte: Kdo stvořil ty hvězdy?“9 Tehdy tedy člověk pozvedá zrak kontemplace, aby viděl a kontemploval samotného stvořitele všech věcí. Protože Jan překročil vše, co bylo stvořeno (tj. samotné hory, samy nebesa, samotné anděly) a dospěl až ke Stvořiteli samému, jak řekl Augustin, že je zjevné, že Janova kontemplace byla nejvyšší: a proto „viděl Pána“. A to je také důvod, proč sám Jan říká: „Izaiáš to řekl, protože patřil na jeho slávu (to jest Kristovu) a protože mluvil o něm.“10 Tedy Pán sedící na vysokém a vyvýšeném trůně je Kristus. Čtyři rysy vysokosti kontemplace V této Janově kontemplaci o vtěleném Slovu se vysokost popisuje čtyřmi způsoby: jako autorita11, neboť řekl: „viděl jsem Pána“, jako věčnost, když řekl „jak sedí“, jako důstojnost neboli urozenost přirozenosti12, neboť řekl: „na vysokém trůně“, a jako nepochopitelnost pravdy, protože řekl: „a vyvýšeném“. Těmito čtyřmi způsoby totiž starověcí filosofové dospívali k poznání Boha. První rys vysokosti kontemplace: poznání Boží autority Někteří totiž prostřednictvím poznání Boží autority dospěli k němu samému, a to je cesta nejúčinnější. Vidíme totiž na přirozených věcech, že jednají pro svůj cíl, aby dosáhly užitku a jistého cíle, a nemohouce se samy vést rozumem, jen jiným jsou řízeny rozumem a pohybovány. A to je onen důvod, proč sám pohyb přirozených věcí k určitému cíli předpokládá bytí velkolepější, které řídí přirozené věci k cíli a usměrňuje je. A proto když celý běh přírody spořádaně směřuje a je řízen k cíli, z nutnosti je vhodné, abychom předpokládali něco vyššího, co jej řídí a co mu jako pán vládne: a to je Bůh. A tato autorita vládnout je ukázána v Božím slovu, když říká: „Pána“. Proto je v Žl 89,10 řečeno: „Ty zvládáš vypínavost moře, když se jeho vlny zvedají, uklidníš je ty,“ jako by se tím říkalo: ty jsi Pán a vládneš vesmíru. Toto poznání zjevil Jan, když řekl: „Do vlastního přišel,“ to jest do světa – neboť celý svět je jeho vlastní. 7
Překlad Jeruzalémské bible. Tak i nadále. V latinském překladu zní poslední věta poněkud odlišně: „věci, jež byly pod ním, vyplňovaly chrám.“ Slovo „velkolepý“ jsme změnili na „vysoký“. Ve stejném překladu uvádíme další biblické citáty. 8 Iz 6,3 9 Tomášem užitý překlad: „Kdo stvořil toto?“ 10 Jan 12,41 11 Latinské auctoritas zahrnuje i význam stvořitelské (tvůrčí) moci. 12 Myslí se přirozenost Boží.
4
Druhý rys vysokosti kontemplace: poznání Boha z jeho věčnosti Jiní došli pravdivě k poznání Boha z jeho věčnosti. Viděli totiž, že veškeré z věcí jsou proměnlivé a čím je něco ve stupních věcí vznešenější, tím méně má proměnlivosti: na příklad nižší tělesa jsou co do substance a místa proměnlivá, tělesa skutečně nebeská, která jsou vznešenější, jsou co do substance neměnná, ale jsou pohybována jen vzhledem k místu. Podle toho je zřejmě možné shrnout, že by první princip všech věcí, nejvyšší a vznešenější, měl být neměnný a věčný. I tuto věčnost Slova prorok naznačil, když řekl: „jak sedí“, to jest beze vší proměny i předsedající věčnosti. Viz též Žl 45,7: „Tvůj trůn je od Boha navždy a navěky,“ Žid 13,8: „Ježíš Kristus je týž včera i dnes a tak bude i na věky.“ Tuto věčnost ukázal Jan, když říká: „Na počátku bylo Slovo.“13 Třetí rys vysokosti kontemplace: poznání Boha z jeho důstojnosti Jiní však došli k poznání Boha z důstojnosti jeho samého: a těmi byli platonici. Domnívali se totiž, že vše, co je skrze participaci, může být redukováno na něco, co by bylo skrze svou esenci, jako na něco prvního a nejvyššího. Jako vše ohnivé prostřednictvím participace je redukováno na oheň, který je takový prostřednictvím své esence. Jestliže tedy vše, co je, participuje na bytí, aby bylo jsoucí skrze participaci, nutně musí být jakési bytí na vrcholu všech věcí, které by bylo samotným bytím skrze svou esenci, to jest, co by bylo svou esencí svým bytím: a to je Bůh, jenž je zcela dostatečná, nejdůstojnější a nejdokonalejší příčina celého bytí, a vše, co je, participuje na bytí. A tato důstojnost byla ukázána, když se řeklo: „na vyvýšeném trůně,“ což také zmiňuje Dionysios v knize O Boží přirozenosti nebo Žl 113,4: „Výše než všechny národy je Jahve!“ Tuto důstojnost nám ukázal Jan, když řekl: „a to Slovo bylo Bůh.“14, tedy „Slovo bylo Bůh“, přičemž „Slovo“ je užito jako podmět, zatímco „Bůh“ jako přísudek. Čtvrtý rys vysokosti kontemplace: poznání Boha z nepochopitelnosti pravdy Jiní došli k poznání Boha z nepochopitelnosti pravdy. Každá pravda, kterou je náš intelekt schopen pochopit, je totiž konečná, neboť podle Augustina všechno poznané je omezeno pochopením ze strany věd, a tak je úzce vymezené a rozkouskované, a proto je nutná první a nejvyšší pravda, která přesahuje každý intelekt – nepochopitelné a nekonečné bytí: a to je Bůh. Jak je řečeno v Žl 8,2: „(Tvé jméno) znovu a znovu promlouvá o tvé vznešenosti, vyšší nežli nebesa,“ totiž než každý stvořený intelekt, andělský či lidský. A proto, jak řekl apoštol v 1 Tim 6,16, „přebývá v nedostupném světle.“ Tato nepochopitelnost pravdy je nám ukázána, když se říká „a vyvýšeném“, to jest nad veškerým poznáním stvořeného intelektu. Tuto nepochopitelnost nám naznačil také Jan, když říká: „Boha nikdo nikdy neviděl.“15 Tak tedy tato Janova kontemplace byla „vysoká“, nakolik nám Jan ve svém evangeliu představil autoritu, věčnost, důstojnost a nepochopitelnost Slova. b) Druhá vlastnost kontemplace: rozsáhlost Byla však také „rozsáhlá“. Kontemplace je tehdy rozsáhlá, do jaké míry je někdo s to uvažovat o všech následcích samotné příčiny, to jest poznávat nejen esenci příčiny, ale též její působení, podle něhož se rozlévá v mnohé. O tomto rozlévání mluví Sir 24,25: „On působí, že Moudrost je hojná jako vody Pišonu, jako Tigris v údobí ovoce.“ Nebo Žl 65,10: „Boží potok je naplněn vodou.“ Protože božská moudrost má vysokost v tom, že se týká všech věcí. Mdr 9,9: „S tebou je Moudrost, jež zná tvá díla a jež byla při tom, když jsi dělal svět.“ Protože byl tedy Jan Evangelista vyzdvižen v kontemplaci přirozenosti božského Slova i esence, když řekl: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha,“ okamžitě nám naznačil působení samotného Slova, které se rozlévá všem, když řekl: „vše bylo skrze ně.“16 Proto jeho kontemplace byla rozsáhlá. A proto bylo k vyjádření o autoritě, v němž prorok řekl: „viděl jsem Pána, jak sedí,“ připojeno další o jeho působení: „jeho sláva naplňuje celou zemi.“ To znamená, že veškerá plnost věcí a vesmíru pochází z jeho slávy a z Božího působení a že vše bylo skrze něho a že jeho „světlo, které osvětluje každého 13 14 15 16
Jan 1,1 Jan 1,1 Jan 1,18 Jan 1,3
5
člověka, přicházelo na svět“. Žl 24,1: „Jahvova je země i vše, co ji naplňuje.“ c) Třetí vlastnost kontemplace: dokonalost Jeho kontemplace byla též dokonalá. Kontemplace je tehdy dokonalá, do jaké míry je kontemplující pozvednut a vyzdvižen k výšce kontemplované věci: pokud by totiž zůstal u nejnižších věcí (i kdyby sám kontemploval sebevíc vysoká témata), nebyla by kontemplace dokonalá. K tomu tedy, co je dokonalé, je třeba vystoupit a následovat samotný účel kontemplované věci, když s kontemplovanou pravdou souzní a bude ji následovat citem a intelektem. Job 37,16: „Víš, v jaké rovnováze zavěšuje mraky“- to jsou kontemplace chválících - „zázrakem dokonalého poznání?“ Tak mocně je v citu a intelektu naplní nejvyšší kontemplované pravdy. Tak tedy Jan nejen poučil o tom, jak je Ježíš Kristus, Slovo Boží, Bůh nade vše pozvednutý a jak bylo vše skrze něho, ale také o tom, jak můžeme být skrze něho posvěceni a náležet mu díky milosti, kterou do nás vlil. Řekl totiž: „Z jeho plnosti jsme obdrželi všichni, a to milost za milost.“17 Tímto se tedy ukazuje, že jeho kontemplace byla dokonalá. A tato dokonalost byla ukázána, když prorok dodal: „Lem jeho roucha naplňoval svatyni,“18 Neboť jak říká 1 Kor 11,3: „hlavou Krista je Bůh“. Věci, které jsou tedy pod Kristem, jsou svátosti lidskosti19, díky kterým jsou věřící naplňováni plností milosti. Tak tedy: „Lem jeho roucha naplňoval svatyni,“ což představuje věřící, kteří jsou svatý chrám Boží (jak bylo řečeno v 1 Kor 3,1720). To platí však jen tehdy, pokud Kristovi věřící přijímají z plnosti této milosti vše, a to díky těmto svátostem lidskosti. Janova kontemplace tedy byla rozsáhlá, vysoká a dokonalá. Poznámka ke třem vlastnostem kontemplace ve vědách Ale musí být ještě poznamenáno, že jiné vědy rozlišují tyto tři způsoby kontemplace rozdílně: dokonalost kontemplace má totiž věda morální, která se zabývá posledním cílem; plností21 se však zabývá věda přírodní, jež uvažuje o věcech vycházejících od Boha; vysokost kontemplace má mezi fyzikálními vědami metafyzika. Ale Janovo evangelium to, co mají řečené vědy rozděleně, drží pohromadě zároveň, a proto je nejdokonalejší. OBECNÁ CHARAKTERISTIKA JANOVA EVANGELIA a) Látka Tak tedy z předloženého již vyplývá látka tohoto evangelia; zatímco jiní evangelisté pojednávají především o tajemstvích Kristovy lidskosti, Jan ve svém evangeliu zvlášť a především naznačuje Kristovo božství, jak bylo výše řečeno; přesto však tajemství lidskosti nevynechal. Proto se tedy stalo, že jakmile jiní evangelisté napsali svá evangelia, vzrostly hereze proti Kristovu božství, podle nichž byl Kristus pouhý člověk, jak se mylně domnívali Ebion a Cerinthus. A proto Jan Evangelista, který načerpal pravdu božského Slova přímo z pramene tohoto božského Srdce, na prosby věřících, napsal toto evangelium, v němž nám předal nauku o Kristově božství, a tím vyvrátil všechny hereze. b) Uspořádání a cíl Z předložených slov se pak odhaluje uspořádání tohoto evangelia. Nejprve nám totiž v první části naznačuje, že „sedí na vysokém a vyvýšeném trůně,“ když řekl: „Na počátku bylo Slovo.“ Ve druhé části pak naznačuje, že „jeho sláva naplňuje celou zemi,“ když řekl: „vše bylo skrze ně“. Ve třetí části odkrývá, jakým způsobem „lem jeho roucha naplňoval svatyni,“ když sám řekl: „A Slovo se stalo tělem.“ Rovněž se odhaluje cíl tohoto evangelia, jímž je, aby se věřící stali chrámem Božím i naplněnými slávou Boží, jak totiž napsal sám Jan (20,31): „A tato byla zapsána proto, abyste uvěřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží.“ Tak se také odhaluje látka tohoto evangelia, jíž jest poznání božství Slova. Odhaluje se uspořádání i se odhaluje cíl. 17 Jan 1,16 18 Ve Vulgátě se nepíše o lemu roucha, ale o jakýchsi věcech, které byly pod Panovníkem. 19 Svátosti lidskosti jsou liturgické obřady, při nichž se věřící mohou lidským způsobem setkat s Ježíšem (zejm. svaté přijímání). Jsou možné jen díky Ježíšovu vtělení. 20 „Neboť Boží chrám je posvátný a tím chrámem jste vy.“ 21 „plnost“ zde Tomáš chápe jako synonymum pro „rozsáhlost“ kontemplace.
6
c) Autor Čtyři autorovy vlastnosti Nyní budeme sledovat autorovy vlastnosti, které byly jaksi popsány v tvrzeních v počtu čtyři: pokud jde o jméno, ctnost, zpodobnění a výsadu. První vlastnost: jméno Pokud jde o jméno, jež je Jan, jímž byl autor tohoto evangelia, „Jan“ se vykládá jako „ten, v němž je milost“, neboť tajemství božství nemohou vidět žádní, kteří by v sobě neměli milost Boží, jak bylo řečeno v 1 Kor 2,11: „nikdo neví, co je v Bohu, leda Boží Duch.“ Druhá vlastnost: ctnost Pokud jde o ctnost: Jan totiž uviděl sedícího Pána, protože byl panic – takovým pak náleží vidět Pána, Mt 8,8: „blahoslavení čistého srdce.“22 Třetí vlastnost: zpodobnění Pokud jde o zpodobnění, jímž je Jan vyjádřen jako orel: A zde je vidět, že když jsou označováni evangelisté, u nichž je pojednán Ježíš v těle, děje se tak prostřednictvím živočichů, kteří se pohybují po zemi, to jest člověka, telete a lva; zatímco Jan, vznášející se jako orel nad mračnem lidských nejistot,23 uzřel světlo nejvyšší neproměnné pravdy, a sice nejjistějšíma očima srdce, ba dokonce uzřel samo božství našeho Pána Ježíše Krista, který je roven Otci, aby toto božství ve svém evangeliu svěřil všem. O této Janově schopnosti se vznášet mluvil Job 39,27: „Vznesl se na tvůj příkaz orel?“ To je Jan a dále: „jeho oči zdaleka zpozorují,“24 čímž se myslí, že uzřel zrakem mysli samo Slovo Boží v lůně Otcově. Čtvrtá vlastnost: výsada Pokud jde o výsadu, kterou měl Jan proti jiným Pánovým učedníkům: byl milovaný Kristem, „jeden z jeho učedníků, ten kterého Ježíš miloval.“25 A tedy jako se tajemství sdělují jen přátelům, jak bylo napsáno v Jan 15,15: „nazývám vás přáteli, protože všechno, co jsem slyšel od svého Otce, jsem vám dal poznat,“ obzvlášť sděloval svá tajemství tomuto obzvlášť milovanému učedníkovi. Jak řekl Job 36,32: „sevřenýma rukama,“ to jest hrdostí, „pozvedá blesk“, to znamená Kristus pravdu svého božství, „a zvěstoval svému příteli,“ to jest Janovi, „co je v jeho moci“ atd.26, což je totéž, jako že spatřil dokonaleji světlo vtěleného Slova a naznačil nám je, když řekl: „bylo tím pravým světlem“ atd.27 Tak se tedy odhaluje látka, cíl i autor tohoto evangelia blahoslaveného Jana, jež máme před rukama. §2 CO O JANOVĚ EVANGELIU NAPSAL V KOMENTÁŘI SVATÝ JERONÝM Dva body Jeronýmova výkladu Jeroným28 vystihl dvě věci: autora evangelia a to, že byl vhodný k tomu, aby jej napsal. Tak je věc rozdělena do dvou částí. V první popsal Janův život, ve druhé smrt (část „a to je Jan“.). Pokud jde o první téma, učinil dvě věci. Nejprve popsal autora díla, nakolik ve svém životě přijal dary, za druhé poukázal na příhodnost napsaného evangelia – tam, kde uvádí: „zjevující pak v evangeliu.“ 22 Celý verš: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha.“ 23 Srov.: Homilie na Prolog Janova evangelia. ERIUGENA, Johannes Scotus. Homilie a Komentář k Janovu evangeliu. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2005, 7/8. Krystal (Vyšehrad), sv. 8. ISBN 8070217774. 24 Job 39,29 25 Jan 13,23 26 Job 36,33. Jde o překlad Vulgáty. V Jeruzalémské Bibli: „Jeho hřmotem oznamuje svůj příchod, proti nepravosti vzplane hněvem.“ Český ekumenický překlad: „Ohlašuje ho jeho hromový hlahol, dokonce i stádo ohlašuje jeho příchod.“ 27 Jan 1,9 28 V předmluvě k Janovu evangeliu.
7
a) První bod: autor evangelia Dva Jeronýmovy pohledy na autora Janova evangelia Pokud jde o první téma, učinil dvě věci. Nejprve poukázal na autorova hlásání, za druhé se zabýval tím, že „se jeho panictví v evangeliu vyskytuje ve dvojím svědectví.“ První pohled: šest Jeronýmových charakteristik autora Janova evengelia Popsal totiž autora vzhledem ke jménu, a to slovy: „a to je Jan“, v němž je milost; 1 Kor 15,10: „milostí Boží jsem, co jsem.“ Za druhé ve vztahu ke službě, když řekl: „evangelista“. Iz 41,27: „Prvotiny ze Sionu: tady, tady jsou, do Jeruzaléma vypravuji posla.“29 Za třetí k důstojnosti, když řekl: „z učedníků Pána“; Iz 54,13: „Všechny tvé děti budou Jahvovými učedníky.“30 Za čtvrté k čistotě ctnosti, když řekl: „který byl panic“. Za páté ve vztahu k výběru: „vybral ho Pán.“ Podle 15,16: „ne vy jste si vyvolili mne.“ Za šesté ve vztahu ke způsobu povolání, když řekl, že „od svatby byl povolán“, čímž se myslí na svatbě, na kterou byl pozván Ježíš se svými učedníky, kde proměnil vodu ve víno.31 Ale tomu protiřečí to, co řekl Mt 4,21, že povolán byl se svým bratrem Jakubem z lodi, ne však od svatby. K tomu je třeba říci, že povolání apoštolů byla rozdílná. Nejprve byli povoláni k tomu, aby se stali Kristovými příbuznými,32 ale naposledy byli povoláni k tomu, aby se stali učedníky, když bylo zřejmé, že jsou pozůstatkem všech,33 ti, kteří následovali Ježíše. Proto tedy Jeroným řekl, že by se první Janovo povolání mělo chápat jako povolání „od svatby“ k příbuzenství s Ježíšem, zatímco druhé, jež popsal Matouš jako povolání z lodi s bratrem Jakubem, je třeba chápat jako poslední povolání k tomu, aby se stal pozůstatkem všech a následoval Krista. §3 Druhý pohled: znamení Janova panictví Následně se pak Jeroným zabývá dvěma znameními Janova panictví, když říká, že „se jeho panictví v evangeliu vyskytuje ve dvojím svědectví.“ Nejprve znamením větší lásky. A k tomu říká „jeho“, to jest Janovo, a „v evangeliu“, tedy „se jeho panictví v evangeliu vyskytuje ve dvojím svědectví“, to jest ze slov evangelia neboli je obsaženo v evangeliu, „protože byl označen před jinými učedníky jako Bohem milovaný“, podle 21,24: „To je ten učedník, který svědčí o těch událostech a který je zapsal.“ Příčinou této mimořádné lásky byla jeho čistota, která vyzývá k lásce, jak říká Př 22,11: „Kdo miluje čistá srdce, kdo má milost na svých rtech, má za přítele krále.“ Za druhé se Jeroným zabývá znamením, při němž byla Janovi svěřena matka, když říká: „a jemu,“ to jest Janovi, „Pán,“ tím se myslí „přibitý na kříži,“ „svěřil matku,“ jak je řečeno v Jan 19,27, aby „panic“, to jest Jan, „sloužil Panně,“ to jest matce. §4 b) Druhý bod: zda byl Jan vhodný k tomu, aby napsal evangelium Čtyři důkazy Janovy způsobilosti Potom Jeroným ukázal, když řekl: „„zjevující pak v evangeliu.“, že Jan byl vhodný k tomu, aby napsal evangelium, a to ve čtyřech bodech. První důkaz: podle začátku evangelia Za prvé podle začátku evangelia, jež začíná neporušitelným Slovem, z něhož nemůže pocházet něco porušeného. A k tomu řekl: „zjevující pak,“ to jest Jan, „v evangeliu, jež samo bylo započato neporušitelným Slovem, se samo Slovo stalo tělem, aniž by toto světlo bylo pohlceno temnotou.“ -29 30 31 32 33
V latinském překladu stojí místo slova posel slovo „evangelista“. V latinském překladu je místo Jahve slovo „Pán“. Srov.: Jan 2,1-12. Srov. např.: Mt 12,46-50 („Ježíšovo pravé příbuzenstvo“) Pozůstatkem se patrně rozumí „Zbytek Izraele“ v duchu starozákonních proroků: srov.: Iz 4,3; 11,11; 28,5-6
8
Druhý důkaz: podle mimořádných zázraků Za druhé podle mimořádných zázraků. Posloupnost zázraků se totiž začíná rozplétat od zázraku, který Bůh ukázal na svatbě, kde proměnil vodu ve víno, jak je patrno z Jan 2,1-11. Jakmile svatbě došlo víno, bylo nahrazeno novým vínem, to jest panenstvím. A proto se mu říká „první znamení“, to jest zázrak a princip ostatních zázraků, „při němž Pán na svatbě ukázal, jaký on sám je,“ to jest panic, „aby čtenářům ukázal, že Pán je hostem tam, kde svatbě chybí víno,“ to jest láska ke sňatku, „staré, které se proměnilo,“ tedy stará voda v nové víno, „ukázalo se vše nové, které bylo založeno Kristem“, čímž se míní obrácení lidí ke Kristu, spočívající ve svlečení starého člověka a obléknutí nového, jak bylo řečeno v Kol 3,1034, a v Zj 21,5: „A Ten, jenž sedí na trůně, prohlásil: Hle, všechno tvořím nové.“ Ale proti tomu je tvrzení, v němž Jeroným říká, že „kam byl pozván Pán, musí chybět svatební víno,“ že kdokoli má Boha v lásce a miluje ho, musí přerušit sňatek: nemůže se oženit. Odpovídám: musí se říci, že člověk může být Bohem povolán dvěma způsoby. Buď k obvyklé milosti – pak není nutné, aby svatební víno chybělo. Nebo k vrcholu mimořádné kontemplace: a pak je třeba, aby svatební víno chybělo. Na tento důvod upozorňuje apoštol v 1 Kor 7,34: „žena bez manžela se stará o věci Páně.“35 Nebo by mělo být řečeno, že těm, kteří milují Boha a mají ho skrze milost, by mělo chybět svatební víno jen co do jeho účinku, aby nebyli otráveni tělesným potěšením a nerozdmýchávali spolu s ním choutky, protože by v takovém spojení mohly být smrtelným hříchem. Třetí důkaz: podle pořadí, v jakém byly knihy Bible napsány Za třetí podle pořadí, v jakém byly knihy napsány. Neboť toto evangelium bylo napsáno po všech ostatních knihách Svatých Písem. Když totiž kanonická Písma začínají knihou Genesis a končí Knihou zjevení, toto evangelium bylo sepsáno, až když byl Jan zavolán zpět z asijského ostrova Patmu, aby toto evangelium sepsal na prosby biskupů Asie. Nebylo však zařazeno jako poslední, i když bylo poslední napsáno. Na tomto evangeliu byla ukázána shoda napsaného, „jak na počátku kanonickém“, to jest svatých Písem, kde bylo řečeno: „na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“36 - „neporušitelný počátek, předznačený v Genezi, se k němu také navrací jako neporušitelný konec skrze pannu v Knize zjevení.“37 Tolik k pořadí knih, nikoli k pořadí Písem. §5 Čtvrtý důkaz: podle osoby autora a jeho shody s vírou Potom když Jeroným řekl: „a to je Jan,“ popsal autora, a to ve dvou bodech. Za prvé mu složil chválu, pokud jde o smrt. Za druhé usoudil z uspořádání shody tohoto evangelia, „že ho napsal po všech evangeliích.“ Obdivuhodná a mimořádná jeho výsada byla ta, že při smrti nezakusil bolest. A tak to Bůh učinil, že tomu, jenž byl nitrem vzdálen od porušení těla, oddělil smrt od bolesti. §6 Shodu autora s vírou Jeroným ukázal, když řekl: „že ho napsal po všech evangeliích.“ V knihách Svatých Písem lze uvažovat dvojí uspořádání: první podle času, v němž byla sepsána, a jiné podle rozmístění, jak jsou uspořádána v Bibli.
34 Kol 3,9-10: „Svlékli jste starého člověka i s jeho skutky a oblékli jste nového, který směřuje k pravému poznání a obnovuje se k obrazu svého Stvořitele.“ 35 V Tomášově latinském překladu: „jakým způsobem by potěšila Krista.“ 36 Gn 1,1 37 Srov.: Zj 12
9
