Ježíšek vypráví o vánočních tradicích

Ježíšek vypráví o vánočních tradicích také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz

Napsal František Ber Ilustroval Stanislav Hájek Ježíšek vypráví o vánočních tradicích – e-kniha Copyright © Fragment, 2013 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Obsah Ježíškovo vyprávění začíná Čarovná hladina Zlaté světýlko Olověná kytička Kouzelný plášť Skořápky mají pravdu Nápadník v knedlíku Toulavé střevíčky Úkoly kouzelného věnce Kouzla Štědrého večera Květina z hvězd O duhové šupince Perličky na stromech

Ježíškovo vyprávění začíná Bylo krátce po Vánocích. V Ježíškově světě bylo již pěkně uklizeno, protože dárky pro všechny hodné děti už byly zabaleny a Ježíšek je roznesl do rodin. Do toho klidu najednou zabrumlal Poštísko: „Ježíšku, tak s tímhle si opravdu nevím rady.“ „Copak tě trápí, kamaráde?“ zeptal se Ježíšek. Poštísko se hrabal ve spoustě dopisů a povídá: „No přece tohle. V dopisech od dětí i jejich rodičů se píše o různých vánočních tradicích. To je pěkné, že je lidé dodržují. Třeba pouštějí ořechové skořápky, vyprávějí si o budoucnosti, lijí olovo a tak. Jenže plno se jich ptá, jak vůbec tyhle tradice vznikly, kde se mezi lidmi vzaly. No a to mě trápí, že to nevím.“ Do debaty se přidala Hvězdulka: „To je pravda, Ježíšku. Málokdo už ví, proč všechny ty zvyky začali lidé dodržovat. Ono se to předávalo od dědů na vnuky a každý si něco přidal, takže jejich původ už se těžko najde.“ Ťápula nechtěl zůstat pozadu: „Ale to je dobře, že někdo sem tam něco přidal. Přece proto jsou to lidové tradice, že si je lidé vyprávějí a různě upravují a domýšlejí. Ježíšku, a ty všechny zvyky a tradice znáš? I to, proč vznikly?“ Ježíšek se rozesmál: „Víte, přátelé, ono je to složitější. Znám i neznám, protože lidé si je vyprávějí a upravují, jak právě řekl Ťápula. Znám ale o mnohých z těch vánočních zvyků pěknou pohádku. Vždyť vy si některé z nich pamatujete také. Skoro ve všech jste přece hráli důležitou úlohu. Jenže tenkrát, před mnoha a mnoha lety, to nebyla pohádka. Byl to příběh skutečných lidí a nás, pohádkových bytostí. My jsme těm lidem pomáhali. Pohádka z toho byla, až když tu příhodu vyprávěli dědové a babičky svým vnoučatům. Já bych toho mohl vyprávět!“ „To je nápad, Ježíšku. Vyprávěj!“ skočila mu do řeči Hvězdulka. „Já mám také nápad. Říkali jste, že všechny ty tradice, zvyky a vánoční příběhy lidé už skoro zapomněli. Víte co? Pozveme k tomu vyprávění plno dětí. Třeba se jim ty příběhy budou líbit a budou je potom vyprávět zase svým dětem a ty zase dalším a tak dál…“ přidal se netopýrek Pírek „A tak se udrží jejich tradice, viď,“ usmál se Ježíšek. „Dobrá tedy, pozvěte sem plno dětí, ať si nenamáhám pusu jen tak nadarmo.“ To se také stalo a Ježíšek začal vyprávět pohádky o vánočních zvycích a tradicích.

Čarovná hladina

To vám jednou v jedné malinké vesničce žili tři kluci. Byli si hrozně podobní, střapatí a divocí, i jména měli podobná. Jan miloval dřevo, učil se truhlářem a byl moc šikovný. Jára se točil kolem rybníků, učil se rybářskému řemeslu a byl velmi pracovitý. Jirka se točil kolem všeho, uměl tak trochu od každého kousek a vůbec nevěděl, čím bude. Byl to ale on, kdo měl stále plno nápadů a kdo se nebál hlídače v žádném sadu, kam v létě tihle kluci chodili na jablka. Jenže teď právě nebylo léto. Byla zima a zrovna před Vánoci. Jirka zase přišel se zajímavým nápadem. Povídá: „Kluci, od starého ponocného jsem slyšel, že když se na Štědrý večer podíváš na hladinu rybníka, uvidíš tam to, co tě v životě určitě čeká. Myslíte, že bychom to mohli zkusit?“ Kamarády nemusel dvakrát přesvědčovat, vždyť ty největší nápady i všelijaké rošťárny jim vždy vymyslel právě Jirka. Jakmile tedy rozbalili dárky, kterých v jejich chudých rodinách zase nebylo tak moc, vypravili se k rybníku.

První se nad hladinu sklonil Jára. Vždyť rybníky byly jeho svět. Nejdřív nespatřil nic, ale za chvilku se hladina urovnala jako zrcadlo, a co Jirka nevidí! Na hladině je krásný obraz, jak on sám, o pár let starší, stojí na zápraží nádherného baštýřského domu na břehu toho největšího rybníka. Po svém boku má pěknou paní a houf dětí. „Tohle by se mi líbilo,“ spokojeně zamumlal Jirka a nechal Jana, ať se i on podívá. Jan na hladině uviděl sám sebe před pěknou továrničkou na nábytek. „To by se mi také moc líbilo,“ usmál se Jan. Když se však nad vodu naklonil Jirka, hladina se dlouho vlnila, všelijaké obrazy se na ní objevovaly a nakonec se Jirka uviděl s knížecí korunou na hlavě. „Tak vám povím, kluci, že je to asi nějaký nesmysl a šálení,“ řekl Jirka se smíchem. „Já přece žádný kníže být nemůžu.“ Jen to dořekl, zašuměl kolem nich lehký vítr a před nimi stála krásná a důstojná paní. Než se kluci stačili leknout, zvonivým hlasem řekla: „Jen se tomu, kluci nevěřícní, nesmějte. Všechno se může splnit, ale musíte využít toho, co nejlépe umíte. Jane, ty použij svou šikovnost, ty, Járo, svou pracovitost. Jen u Jirky nevím, co je jeho předností, asi fantazie a statečnost. A abyste věděli, že vám neradí leckdo, já jsem královna Větrule z Ježíškova světa. To se dnes docela hodí, že?“ zasmála se Větrule a zmizela.

Kluci chvíli kulili oči do mlhy, kterou tu královna zanechala. Potom šli domů a kroutili hlavami nad tím, co jim ta krásná paní předpověděla. Nedivili se však dlouho. Hned za pár dní se vydali do světa a o královně už nepřemýšleli. Něco z toho jim ale v hlavách zůstalo. A představte si, že neuplynula nijak dlouhá doba, snad pár let, a dva z nich se vrátili.

Jára vyprávěl o tom, jak je porybným na velikánském rybníce, má tam krásnou baštu, tedy svůj domek, kde s ním žije milá dívka a párek dětí. Také Jan se pochlubil, že má pěknou dílničku na nábytek ve městě a vede se mu dobře. Jen o Jirkovi nebylo slyšet. S ním to totiž bylo složitější. On nejvíc přemýšlel o slovech Větrule, až z toho přemýšlení zabloudil. Došel do velkého města a nestačil se divit! Celé město bylo v černém, samý smutek a pláč. Pekař, co rozvážel rohlíky, byl také v černém a Jirkovi řekl: „Chlapče zlatý, utíkej odtud, dokud můžeš. Tady je jen strach.“ „A koho se tak bojíte?“ ptal se Jirka. Pekař mu samým strachem neodpověděl. I ostatní lidé mlčeli. Až od babičky kořenářky se dozvěděl, že město chce pohltit obluda Obrtnice. Slupne prý ho i s knížetem, jeho krásnou dcerou, prostě se vším všudy. Jirka se ptal, jak Obrtnice vypadá, ale nikdo nevěděl. Usadil se tedy v hostinci, díval se kolem sebe a bylo mu těch lidí líto. Vtom mu kolem uší přeběhl zase ten milý šumivý vánek a uslyšel hlas královny Větrule, jako tehdy, když byl na Štědrý večer s kamarády u rybníka: „Jirko, vzpomeň si, co jsem ti řekla. Odvaha a fantazie jsou tvé zbraně. Jenže zdejší lidé nemají ani jedno z toho. Zachraň je, pomůžu ti.“ Jirka se zamyslel, potom popadl svůj batoh, a než bys písknul, už byl v hlubokém lese za městem. Zašumělo to kolem něj, zahučelo a z lesa se vyvalil hrozný mrak. Z mraku se ozvalo: „Já jsem Obrtnice, sestra kouzelníka Mrakora. Pohltím tě, než řekneš…, no, než vylovíš…, zkrátka slupnu tě hned!“

Jirka se podíval pořádně na ten mrak a už věděl své: „Ty, Obrtnice, vždyť ty vlastně nejsi vůbec nebezpečná. Vždyť jsi jen mráček, jsi jen mlha. To jen hrozně vypadáš, a proto se tě lidi bojí, ale sílu nemáš žádnou.“ Tu se Jirka zarazil. Honem nevěděl, co říct dál, čím ještě Obrtnici pohrozit a jak ji naštvat. Vtom ucítil kolem uší zase ten mírný vánek a hlas Větrule: „Strach má velkou sílu, dech statečného je ale silnější.“ Jirka vykřikl: „Aha, už vím! Stačí fouknout, a zmizíš. Koukej, nadechnu se a bude to.“ Ale ani to už Jirka nestačil. Mrak se začal vlnit, hučet a svištět, potom to jen tak pšouklo a Obrtnice byla pryč. Jirka se vrátil do města a všem lidem řekl, že se bát nemusí a že ta Obrtnice byla jenom tak velká, jak velký byl jejich strach. To víte, že se všichni radovali, provolávali mu slávu a dcera knížete se do statečného Jirky zamilovala.

Vidíte tedy, že to, co na Štědrý den spatříte na hladině rybníka, se klidně může splnit. Jenže každý pro to také musí něco udělat.

Zlaté světýlko

Tohle městečko v horách bylo opravdu zvláštní. Na rozdíl od jiných měst a vesnic v tom kraji, ve kterých vládla chudoba, v tomhle městečku vládlo bohatství. Prostě všichni tu byli bohatí, obchodníci, řezníci, majitelé domů, metaři i prodavači párků. Byli bohatí, protože přes městečko vedla jediná silnice, která mířila do cizích krajů, a tohle městečko bylo poslední v naší zemi. Každý, kdo chtěl do cizích zemí, musel přes městečko projet, každý se tu zastavil a utratil poslední peníze, protože o kousek dál už naše peníze neplatily. Vlastně počkejte, nebyli bohatí úplně všichni. Nebyl bohatý pan učitel, protože konšelé toho městečka říkali, že číst a psát není nutné, to prý nic nevydělá. Ze stejného důvodu nebyl bohatý ani pan školník, vždyť škola je skoro zbytečná, říkali. Nu, a nebyl bohatý ani pan Šroubek. To byl opravář aut a všech strojů a strojků. Jenže lidé v městečku byli tak bohatí, že si nic opravovat nenechali a raději si vše koupili nové. A právě pan Šroubek měl dceru Julinku a chtěl, aby uměla hrát hezky na klavír. Julinka tedy cvičila a cvičila, ale s nevelkou chutí. Kamarádky se jí totiž smály, proč se tak dře, když si za to nic nekoupí. Jednou večer Julinka zase hrála na klavír a zase jí to moc nešlo. Vzdychla: „Ach jo, proč se tak dřu, když to vlastně k ničemu není.“ „Pleteš se, Julinko, je to možná víc než největší bohatství. Prostě cvič, hraj, ono se jednou pozná, kdo je k čemu užitečný. A aby ti to lépe šlo, já ti posvítím takovým šťastným světýlkem.“ Vedle Julinky stála osůbka, která celá zářila jako hvězdička. Nu ano, byla to Hvězdulka z pohádkového Ježíškova světa. A Hvězdulka foukla a na zdi se rozsvítilo světýlko.

Když se na něj Julinka podívala, smíchy se nemohla udržet: „Jé, to světýlko je legrační, vždyť vypadá jako malé prasátko. A je celé žluté, skoro jako by bylo zlaté.“ Jenže Hvězdulka už zmizela. Julinka si ale její slova dobře pamatovala a hlavně to legrační světýlko jí udělalo tak dobrou náladu, že se pustila do hraní s novou chutí. Za pár dní uměla víc než dřív za rok a za pár měsíců dokázalo její hraní rozesmát i rozplakat všechny lidi. Jenže za rok, právě na začátku zimy, se začaly dít s městečkem podivné věci. Lidé přestali do městečka najednou jezdit. To proto, že daleko od městečka byla postavena nová silnice a všichni jezdili po ní. O městečko nyní nezavadil ani řidič nákladního auta, ani turista, vždyť tam kromě těch bohatých a nafoukaných lidí nic k vidění nebylo. Někteří, co byli víc bohatí, se z městečka odstěhovali, nu a z těch méně bohatých byli nyní lidé chudí. Nový starosta města si už vůbec nevěděl rady, když říkal jednou panu Šroubkovi: „Co teď budeme dělat?“ Pan Šroubek se jen usmál a odpověděl: „Já to mám snadné, já budu dělat jako dřív, a ještě víc. Mám teď práce nad hlavu. Každý si nechává opravovat staré auto, protože na nové nemá peníze.“ „Koukám, jak vám jde ta práce od ruky. Kdyby to tak každý u nás uměl. Lidé si práci nějak odvykli. Nechtěl byste je to naučit?“ dumal pan starosta. „Jo, milý pane starosto, to je těžká věc. Práci se odvykne snadno, ale přivyká se špatně. Víte, chce to hlavně chuť a radost z toho, co děláte. A je dobře také vědět, co je třeba dělat,“ mudroval pan Šroubek. Pan starosta se zamyslel: „Což o to, práce je dost a každý o ní ví. Asi hlavně ta chuť, víte, takové to nadšení, to lidem chybí. No jo, je před Vánocemi, kdyby alespoň něco hezkého teď lidé u nás zažili. Třeba by je to rozveselilo a možná i ta chuť něco pořádného dělat by na ně přišla.“ Pan Šroubek si zamyšleně podrbal bradu. „Heleďte, starosto, mě něco napadlo. Za pár dní jsou Vánoce. Svolejte lidi na jeden večer do našeho divadla. Něco zkusíme.“ A hned ten den poslal učedníka Pepíka se vzkazem do hlavního města. Ten vzkaz byl pro Julinku, která tam právě měla velký klavírní koncert. Ona totiž už byla slavnou umělkyní a hudbou dávala radost lidem po celé zemi. V tom vzkazu bylo, že musí Julinka přijet ten a ten večer domů a připravit se na velký koncert. To se také stalo. V určený večer se sešli lidé

z celého městečka v divadelním sále a čekali, co se bude dít. A děly se věci! Totiž nic tak zvláštního, jen Julinka sedla ke klavíru a hrála. A jak tak hrála, lidé nejdřív kroutili hlavami, kde se to v té holce vzalo. Potom přestali hlavami kroutit a jen poslouchali tu krásnou hudbu. Jak tak poslouchali, začaly jim zářit oči něčím, co už dávno zapomněli. Bylo to nadšení a chuť také něco tak pěkného umět a udělat.

Hudba skončila a lidé pořád tiše seděli a oči jim svítily. A v té chvíli se na zdech a všude kolem nich objevila zářivá světýlka. No, trošku vypadala jako malá zářivá buclatá prasátka. Julinka se ukláněla a lidé začali tleskat. Vtom se vedle Julinky objevila Hvězdulka a šeptala jí: „Vidíš, Julinko, jak je dobře, že jsi byla pilná. Teď zase ty svítíš šťastným světýlkem všem lidem z vašeho městečka. A vlastně jsi tady tím nejbohatším člověkem.“ Julinka jí šeptem odpověděla: „Nejsem bohatá, vždyť hraju úplně zadarmo. I když, vlastně možná jsem bohatá. Už ti asi rozumím.“ „To je dobře. Takže už víš, že bohatství je hlavně v umění ukázat lidem světlo. A vidíš těch zlatých světýlek všude kolem?“ Lidé to šťastné světlo také viděli a zůstalo v nich. Vrátili se s ním domů, s ním oslavili Vánoce a s ním se pustili do práce, aby jejich městečko bylo zase šťastné. A třeba z té práce

i bohaté. Proč ne? Teď by si to opravdu zasloužilo.

Olověná kytička

Je tomu už spousta let, co se jednoho dne vracel z vojny vysloužilý voják. To bylo v dobách, kdy vojáci bojovali šavlemi a sem tam vystřelili z dlouhé pušky. Náš voják bojoval v různých bitvách i šarvátkách dlouhá léta a byl z válčení už dost unavený. Z té únavy si sedl na mez u malé vesničky a dumal: „Koukám, že mi za ta léta válčení pranic nezbylo. Jen pár jizev mám po těle, roztrhané šaty a rezavou šavli. Doma mě také nic dobrého nečeká. Ve svých letech práci těžko najdu. Vždyť já kromě toho válčení vlastně ani nic nedovedu.“ Jak tak ještě chvilku vzdychal, ozval se vedle něho pisklavý hlásek: „Ty jsi mi pěkný fňukal, to ti teda povím! Bitev máš za sebou nepočítaně a teď brečíš jako nějaký rozmazlený kluk.“ Voják se podivil, kdo ho v jeho vzdychání vyrušuje, a hle! Vedle něho sedí malinký, ale opravdu úplně prťavý mužíček ve velikánských botách.

„Co ty jsi zač, mrňousi, že mě, starého vojáka, takhle káráš?“

„Jsem skřítek Ťápula z Ježíškova světa. A říkám ti, že nezáleží na velikosti, ale na odhodlání, odvaze a touze něco udělat, habáne. To bys měl z těch svých válek vědět. I ty můžeš mít šťastný život, jen musíš chtít.“ „To tedy nevím, jakým kouzlem bys mi ten krásný život přičaroval,“ trochu smutně zabrumlal voják. „Je to jednoduché. Štěstí ti přinese to, co dřív nosilo smutek,“ zasmál se Ťápula, a cink! Jen to zazvonilo, jak zmizel. Voják kroutil hlavou a brumlal si, že takovéhle rady, kterým stejně nerozumí, jsou mu na nic. V hlavě mu ale ještě zvonila Ťápulova slůvka o tom, že tomu přece rozumí každý, kdo má dobré srdce. Ještě měl voják ta slovíčka v hlavě, když došel na kraj vesnice, a co nevidí! Před jednou chalupou sedí malá Anička a slzičky se jí jen hrnou. Voják se jí hned ptal, co ji tak rozplakalo, a Anička se mu svěřila: „Víš, pane vojáku, my jsme strašně chudí. Tatínek dal všechny peníze na živobytí a já nemám na vánočním stromečku ani jednu ozdobu. Nic, co by se tam zablýskalo. To budou smutné Vánoce.“ Vojákovi bylo Aničky moc a moc líto a jen se drbal ve vousech: „Děvče zlaté, to ani já ti nepomůžu. Vždyť já nemám kromě té šavle dočista nic, a třpytivého už vůbec ne. Koukej,“ začal si prohrabávat kapsy. Najednou se zarazil, něco z kapsy vytáhl, usmál se a povídá: „Hele, utři si slzy, teď mě něco napadlo. Na vojně jsme si někdy krátili čas všelijakými hloupostmi, ale možná… Jen bych potřeboval nějakou misku s vodou, zápalky a lžíci. Tu vlastně mám svou.“ Jak to dořekl, Aničce zazářily oči nadějí a už tady byla s miskou i se sirkami. Voják udělal malý ohýnek a potom vytáhl z kapsy to, co tam před chvílí našel. Byl to poslední náboj, který mu z války zbyl.