Jane Porterova
VZPOURA PO SICILSKU
& HARLEQUIN® v«
~--------------
Cas jen pro mé Amsterdam • Atény • Budapešť • Hamburk Londýn • Madrid • Milán • New York Paříž • Stockholm • Sydney Tokio • Toronto • Varšava
Název originálu: The Sicilian's Defiant Mistress První vydání: Harlequin Books, 2006 Překlad: Jarmila Silvestrová Odpovědný redaktor: Jiří Chodil
© 2005 by Jane Porter © For the Czech Republic edition by Hrlekin - Wydawnictwo Harlequin Enterprises Sp. z o.o., Warszawa 2009 Vydavatel: Arlekin - Wydawnictwo Harlequin Enterprises Sp. z o.o., Warszawa Tento titul vychází v edici Sladký život ISSN 1734-0217. Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo jeho částí v jakékoliv podobě. Tato kniha je vydána po dohodě s Harlequin Enterprises II B.V. Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je zcela náhodná. Znak firmy Harlequin i znaky všech edičních řad jsou chráněny ochrannou známkou.
Cover: studio iks, Warszawa Sazba: Sdružení MAC s.r.o., Praha Tisk: LITOGRAFIA ROSÉS, S. A. Barcelona, Spain
CENA: CZ: 73 Kč SK: 2,96 € / 89 Sk ISBN 978-83-238-5721-1
PROLOG Takže teďspí s nepřítelem. Se zaťatými zuby a svaly těla napjatými jak luk sledoval Maximos Cassandru, svou milenku, jak vzala Emilia Sobatu za ruku, když vystupovala ze sportovního auta. Maximos polkl, aby zahnal pocit hnusu, který v něm vzbuzovalo Emiliovo majetnické gesto. Čemu se divíš? Napomenul se v duchu a snažil se odtrhnout od okna. Ženy jsou stejně zrádné jako muži. Možná ještě víc. Ale o Cassandře míval lepší mínění. Nevypadala jako dívka, která si s muži jen hraje. Byla jiná. Nebo že by se mýlil? Útroby ho pálily, jako by vypil litr kyseliny z baterie. Proč si myslel, že je jiná? Jako dobře ji znal? Ostatně, může si vůbec nějaký muž být stoprocentně jistý, že zná svou ženu či milenku? Dveře do pracovny se otevřely. Slyšel kroky a pak na rameni ucítil lehký dotek ruky. „Je tady Emilio." Ruka patřila jeho mladší sestře Adrianě, která se tento víkend vdávala. Dnes večer se konal v paláci večírek na počest ženicha a nevěsty. „Vidím," odpověděl hlubokým hlasem, aniž by dal najevo, že bublá vzteky. „Přivezl s sebou i jednu ze svých kočiček," pokračovala
4
JANE PORTEROVA
Adriana rozčileně. „Jak ti to jen může udělat? A nejen tobě, i mamince, nám všem… Co je to za člověka?" Maximosova ústa se zkroutila do trpkého úsměšku. Stále hleděl z okna, ale Emilia si vůbec nevšímal. Zcela se věnoval Cassandře. Měla na sobě černou krajkovou halenku a vlněnou sukni s rozparkem, který dával vyniknout štíhlým nohám na vysokých podpatcích. Byly to ty nejkrásnější nohy, jaké kdy viděl. Znal je důvěrně. Skoro tři roky je laskal, roztahoval, vychutnával, cítil jejich stisk kolem svých boků, když si Cassandru bral, když byla celá jen a jen jeho. Těžko by někdo spočítal, kolikrát se mu během jejich dvouapůlleté známosti oddala. Byla ideální milenkou - dokud jí neřekl, že se chce rozejít. Pak udělali přesně to, na čem se dohodli. Odešel od ní a vydal se svou cestou. Jak vidno, i ona si šla svou cestou. Maximos se obrátil k sestře. Jeho kamenná tvář nedávala najevo, jaká bouře se v něm odehrává. „Ptáš se, co je to za člověka?" zopakoval sestřinu otázku. „Odpověď přece už známe." Pohladil Adrianu po tváři zrudlé rozhořčením. „Je to chlap, který neváhá vrazit kamarádovi kudlu do zad -" „Je to had. Slizký had," skočila mu do řeči. „A taky zloděj," dodal klidně. Na chvilku se oba odmlčeli a zabrali se do neradostných vzpomínek. Pak se znovu podíval z okna. Emilio a Cassandra právě stoupali po schodech k hlavnímu vchodu. Adriana přistoupila k Maximosovi a zabořila tvář do jeho ramene. „Bože, jak já ho nenávidím. Budu ho nenávidět až do smrti za všechno, co ti provedl." Aniž by odvrátil pohled od okna, pohladil ji po vlasech. „Jen klid, sestřičko, ta zmije za to nestojí." Najednou cítil, jak se Adriana roztřásla pláčem. „Ty mi ale za to stojíš," vzlykala. „Vždycky ses o mě staral, bránil
5
JANE PORTEROVA
jsi mě přede všemi jako správný starší bratr. Pro mě jsi byl odmalička hrdina." Na vteřinu se mu sevřely plíce, až se nemohl nadechnout. Před očima se mu zatmělo. Najednou nic neviděl, necítil, nevnímal. V tom okamžiku neexistovala žádná minulost, přítomnost či budoucnost - jen temnota, která mu zaplavila srdce. Starší bratr, hrdina… Sestřina nevinná slova pronikla černou tmou k jeho mozku. Konečně tlak na prsou povolil a podařilo se mu nabrat vzduch do plic. Zhluboka se nadechl a mlha před očima se rozplynula. Tma ustoupila a Maximos byl schopen se zasmát. „Žádní hrdinové už nejsou, Adriano. Jen muži." Adriana se od něj odtáhla a pohlédla na něj tmavýma, uslzenýma očima. „Tak to se pleteš. Jsi Sicilián. A na Sicílii hrdinové ještě nevymřeli. Jsi jeden z nich." Pak ho políbila na tvář a vzala ho za ruku. „Pojď, půjdeme dolů. Na mé oslavě přece nemůžeš chybět."
PRVNÍ KAPITOLA „Víš určitě, že to chceš udělat?" zeptal se Emilio úlisně. „Ještě můžeš odejít." Cassandra se zastavila na schodech paláce, na chvilku oslněná ostrými paprsky zapadajícího slunce. Sbírala veškeré síly a odhodlání. Musela to udělat. Neměla na vybranou. „Jakmile překročíš práh těchto dveří, nebude cesty zpět. Jestli se bojíš, máš poslední příležitost utéct." Cassandra sebou trhla a donutila se pohlédnout mu přímo do tváře. Emiliova ústa se usmívala, ale pohled měl tvrdý jako ocel. Nežertoval a nešlo o žádnou nevinnou hru. „Jakmile vstoupíš dovnitř, musíš hrát až do konce." Emilio se k ní naklonil a Cassandra vycítila v jeho gestu němou výhrůžku. Kdysi byl Maximosův nejlepší přítel a obchodní partner, ale teď byli nepřáteli na život a na smrt. „Nemysli si, že pak vezmeš do zaječích." Zášť v jeho očích jí byla odporná. Odvrátila tvář, uhladila si černou sukni a nervózně popotáhla krajkovou halenku. „Nehodlám utéct," odpověděla odhodlaně a pohlédla na honosnou vilu rodiny Giulianových. Vysoké kamenné sloupy u vchodu podpíraly nádherný železný
VZPOURA PO SICILSKU
7
balkon. Na bělostné fasádě se skvěly další menší balkony, zdobící francouzská okna pokojů v patře. Byl to skutečně krásný a velmi působivý dům. Jakpak by ne? Vždyť Maximos byl taky krásný a velmi působivý muž. Krásný a krutý. Cassandru přemohla lítost. Lítost nad ztrátou milovaného muže, bolest stejně silná jako před šesti měsíci, kdy jí Maximos zarazil do srdce obrovský hřebík. Tehdy ji bolel každičký nádech a výdech. Každičká myšlenka ji pálila jak žhavý uhlík. Necítila nic než agónii. Všechna bolest se jí ve vzpomínkách vrátila. Zdeptal ji. Rozbil cosi cenného uvnitř ní. Jedinou ranou. V jedné vteřině. Milovala ho. Milovala ho víc, než si kdy dokázala představit, ale nebylo to nic platné. Pro něj její láska nic neznamenala. Zajímal se jen o její tělo. Chtěl ji mít v posteli, nic víc. Emilio ji vzal za ruku. „Jestli se nám to má povést, musí uvěřit, že jsme milenci a že náš vztah je vážný." „Uvěří tomu." Nasucho polkla, aby potlačila nával emocí. Nikdy neměla Emilia ráda. Nelíbil se jí, když jí o něm Maximos poprvé vyprávěl, a názor nezměnila ani po společném dni stráveném na cestě z Říma. Ale potřebovala ho. Sloužil jí jako vstupenka do domu Maximosovy rodiny. „Nejela jsem takovou dálku, abych prohrála." „Takže kdy se budeme brát?" zkoušel ji Emilio. „Šestnáctého dubna." Cassandřiny oči jen žhnuly. Maximos Emiliem pohrdal - ne, pohrdání není ten správný výraz - nenáviděl ho. A teď, když je uvidí spolu, bude nenávidět i ji. „Kde jsme se seznámili?" „Při předávání cen za nejlepší reklamní kampaň a okamžitě jsme se do sebe zbláznili." Emilio se usmál. „A kdy jsem tě požádal o ruku?"
„Během romantického víkendu na Seychelách. Svatba bude za šest měsíců. Zapomněla jsem na něco?" Emilio jí odhrnul zlatohnědý pramínek vlasů z čela. „Nikdy ti neodpustí." Na okamžik se jí zastavil dech a srdce tlouklo jako o závod. Nechtěla, aby ji Maximos nenáviděl… nechtěla, aby ji považoval za nepřítele. Vždyť spolu prožili tolik pěkného. Tenkrát mu patřila tělem i duší… ale copak sem právě kvůli tomu nepřijela? Aby zabouchla dveře za minulostí? Aby se osvobodila? Aby konečně začala hledět do budoucnosti? Od rozchodu uplynulo už šest měsíců, ale Cassandra se dosud nevzpamatovala z šoku. Marně se snažila zaplašit chmury a nebyla schopna se soustředit. Dny se vlekly a apatický stav se nijak nezlepšoval. Rozum jí napovídal, že takhle nemůže pokračovat. Něco se musí stát. V práci se jí nedařilo, přicházela o klienty. Ztrácela pracně vybudovaný respekt ve firmě. Nemůže přece dovolit, aby se jí kvůli zlomenému srdci zhroutila slibně rozjetá kariéra. Bylo načase pohřbít minulost. Musela tak učinit, a proto přijala roli Emiliovy milující snoubenky. „Nebude to nic příjemného," podotkl Emilio varovně. V jeho hlase se ale ozývala i pomstychtivost a nedočkavost. Nechápala, že muži tak rádi bojují. A toto byla válka, krutá válka, v níž místo pušek a kulek zraňují láska a zrada. Emilio ji pozval, aby s ním jela na svatbu Maximosovy sestry a předstírala, že jsou milenci, protože chtěl krev. Maximosovu krev. Cassandra nabídku přijala, protože svým způsobem taky lačnila po odplatě. Spaloval ji oheň a Cassandra si úzkostně přála, aby se konečně zbavila svého šílenství. Jak jen mohla kdy milovat Maximose tak hluboce… jak mu mohla věnovat skoro tři roky života, vyplněné čekáním, pořád jen čekáním…
VZPOURA PO SICILSKU
9
„S tím počítám," pronesla tiše, odhodlaná čelit ohni, který ji stravoval. Láska ji roztrhala na kousky a nyní byla Cassandra připravená bojovat. Tvrdě bojovat. „Nechci nic příjemného. Chci jen mít od všeho konečně pokoj." Prožila nejhorších šest měsíců svého života, ty nejhorší měsíce, jaké si jen dovedla představit, kdy se snažila smířit s myšlenkou, že vztah mezi ní a Maximosem skončil. Že je po všem. Ale i když časem přestala toužit po něm fyzicky, vyhnat ho z hlavy se jí nedařilo. Každou noc o něm snila, v každém muži na ulici viděla Maximose. Žila bez něj šest měsíců. Připadalo jí, jako by to bylo šest let. Během dlouhého odloučení neustále čekala, že se Maximos zčistajasna objeví ve dveřích, nebo aspoň zavolá, napíše. Ale nic. Ani slovo. Prostě ji pustil k vodě. A proč by taky ne? Vždyť byla jen a jen jeho milenkou. Měl právo být, s kým chce a kdy chce. Ostatně, nikdy se proti roli milenky nevzbouřila. Nikdy od něj nežádala víc než sex. Cassandra se rázně vydala vzhůru po schodech ke vchodu. Bez dalšího přemýšlení sáhla po klepadle na dveřích. O několik vteřin později se těžké, vyřezávané dveře otevřely a Emilio se k ní obrátil s prohnaným úsměvem: „Blahopřeju, Cassandro, tak jsi to přece dokázala." Neměla čas svého rozhodnutí litovat, neboť vtom je už majordomus vedl halou do velkého salonu s vysokým stropem, zdobeným zlatým, růžovým a bledě modrým štukem. Když vcházeli do salonu, Emilio ji ležérně objímal kolem pasu a spokojeně se usmíval jako kocour, který právě slízal smetanu. V tu chvíli si Cassandra uvědomila, že dělá velkou chybu. Hlavou jí problesklo: Proč jsem se, probůh, rozhodla k tak dramatickému kroku? Pohřeb lásky! Jaká hloupost! Cožpak jsem se už dočista zbláznila? Upřímně řečeno, šlo o pohřeb její lásky. Protože on ji nikdy nemiloval. Zbožňoval její tělo a vyhovovalo mu, že
je mu k dispozici, kdykoli se to jemu hodilo. Brutální pravda vyšla najevo, když si před šesti měsíci dovolila špitnout, že chce něco víc. Jako by si koledovala o podrážděnou odpověď: „Víc? Řekla jsi víc?" Vlastně nic takového neřekl, jen ji odbyl zavrtěním hlavy. Nejspíš mu její přání nestálo za to, aby se rozčiloval. Nechtěl nic řešit, nic rozebírat. Proč taky? Vždyť jejich vztah byl jen čistý sex. Žhavý, vášnivý, nenasytný. Při vzpomínce na milování s Maximosem se jí sevřely vnitřnosti. Ostrá touha dosud neodumřela, jen dřímala pečlivě skrytá v hlubinách. „Co tady, sakra, děláš?" Přejel jí mráz po zádech. Ten hlas poznala okamžitě. Maximos. Ztuhla, na rukou jí naskočila husí kůže. Pomalu se otočila za hlasem a snažila se ovládnout. Odjakživa vnímala Maximose jako zdroj energie, životní sílu, které se zcela poddala, až ztratila vlastní. A pak ho uviděla. Maximos. V elegantním, tmavém obleku, který svědčil o dovednosti italských krejčích, doplněném zelenkavou košilí a kravatou, vynikaly jeho ostře řezané rysy a vlasy se mu blyštěly snad jak nikdy předtím. Nikdo neměl tak husté, tmavé a dlouhé řasy jako Maximos. Žádný muž neměl ústa, která se tak zřídka usmála, ale o to lépe uměla líbat. Žaludek se jí sevřel touhou snad ještě bolestnější než zlomené srdce. Snažila se odvrátit zrak, ale nemohla. Příliš jí chyběl. Stýskalo se jí po jeho výšce. Jeho dobře stavěném těle. Jeho tváři. Očích. Stýskalo se jí po všem, co k němu patřilo. Ale zejména po jeho těle. Stýskalo se jí po gestu, jímž svíral její ruce, stýskalo se jí po tom, jak se milovali.
VZPOURA PO SICILSKU
11
Sdíleli spolu sex a vášeň - tak žhavou a výbušnou vášeň, která člověka chytí pod krkem a nepustí. Vášeň, která si Cassandru podmanila a učinila z ní otrokyni. V místnosti byli i jiní vysocí muži, ale nikdo z nich nebyl tak sebevědomý, až arogantní. U nikoho si tolik neuvědomovala jeho fyzickou přítomnost. Stačilo, aby na něj pohlédla, a umírala touhou po něm. Nikdy nezažila lepší pocit, než když byla s Maximosem. A nic na světě nebylo horší než okamžik, kdy ji opustil. „Taky jsem rád, že tě vidím," přerušil Emilio hrozivé ticho. „Tady nemáš co pohledávat," odpověděl mu Maximos. Cassandru úplně přehlížel, což ji nijak nepřekvapovalo. Jakmile se Maximos k něčemu rozhodl, nikdy se neohlížel do minulosti. Pro výčitky nebylo v jeho svědomí místo. „Pozvali mě," opáčil Emilio a zvedl sklenku s vínem, jako by připíjel Maximosovi na zdraví. „Moje rodina ne." Emilio se pousmál. „To sice ne, ale pozvala mě rodina ženicha. Antoniův otec se s mým přátelí už léta." „To je mi ho opravdu líto." „Zrušíš kvůli tomu svatbu?" zašklebil se Emilio. „Ne. Jen se tě zbavím. Tiše a rychle." Maximos blýskl zuby jako divoký vlk. „To by nemělo být příliš obtížné." „S tvými styky určitě ne." „Kdybych měl styky s mafií, jak pořád tvrdíš, už by bylo dávno po tobě." Maximos se otočil a upřel zrak na Cassandru. „A taky bych věděl o tobě," dodal nebezpečně sametovým hlasem. Pod Maximosovým pohledem se Cassandře rozbušilo srdce jako kovadlina. Cítila, jak ji zkoumá, snaží se proniknout jí do duše. Sám zachovával kamennou tvář, z níž se nedalo nic vyčíst. Byl tak uzavřený. Odtažitý. Vlastně ho nikdy neznala. A nikdy jí skutečně nepatřil. Netušila, že ji setkání i po šesti měsících vyvede tak z míry.
Tělo jí zaplavovaly střídavě vlny horka a chladu, žaludek měla jak na vodě. Sice všechno pečlivě naplánovala, přijela, aby se s ním střetla, ale teď jí nebylo jasné, čeho tím chtěla dosáhnout. Jak by se někdy mohli smířit? Copak jejich vztahnevztah měl nějaké řešení? Milovala ho, ale jemu na tom nezáleželo. Vzpomínky v ní ryly jako nůž, který si razil cestu mezi srdcem a hrudní kostí. Jak na ni mohl tak snadno zapomenout? Tak snadno se jí vzdát? Jak je možné, že pro něj vůbec nic neznamenala…? Cassandra strnule hleděla na ostře řezané rysy Maximosovy tváře. Muž, který nezná něhu. Muž, který podobné city očividně považuje za změkčilost. Dost možná, že právě to ji na něm přitahovalo. Cožpak vždycky nechtěla překonávat překážky? Nikdy nevolila snadnou cestu. Vyhovovaly jí obtížné úkoly. A vždy si nastavovala laťku hodně vysoko. „Doprovodím vás oba ke dveřím," přerušil Maximos tok jejích myšlenek a pokynul rukou k východu. „Je mi líto, že tě musím zklamat, drahý příteli," odpověděl Emilio a objal Cassandru kolem ramen, „ale nikam nepůjdeme. Máme za sebou dlouhou cestu a hodláme zůstat." Maximos chvíli nic neříkal, ale v kamenné tváři mu žhnuly oči jako dva uhlíky. „Tohle je svatba mojí sestry." „Miluju svatby. Jsou tak romantické!" vysmíval se mu Emilio. Ale Maximos mu nevěnovat pozornost. Měl oči jenom pro Cassandru a výraz jeho tváře byl tak nesmlouvavý a nebezpečný, až si Cassandra musela v duchu dodávat odvahy. Musím být statečná. A tvrdá. „Opravdu s ním chodíš?" zeptal se ještě o tón hlubším hlasem.
VZPOURA PO SICILSKU
13
Emilio si přitáhl Cassandru k sobě. „Máš s tím snad nějaký problém?" „S tebou se nebavím," odsekl Maximos, aniž by na vteřinu odvrátil zrak od Cassandry. „Chci to slyšet od ní." „Proč?" šeptla Cassandra. V ústech jí náhle vyschlo a srdce jí bušilo až v krku. „Pokud si dobře pamatuju, tak jsi ode mě odešel." Maximos zkřivil rty do velmi nepříjemného úsměšku. „Ale proč Sobato, proboha? Proč sis vybrala zrovna jeho?" „Protože jsem věděla, jak tě naštvu." Úsměvem se snažila zakrýt bolest, která jí svírala srdce. Musela to udělat, musela mu zasadit ránu a nabýt dávno ztracené sebevědomí. „Mrcho." Vycedil urážku skrz zuby s takovou nenávistí, až Cassandře vhrkly slzy do očí. „Jsi bezcitná mrcha," zopakoval drsně a tentokrát Cassandru po jeho slovech zamrazilo. Nikdy dříve na ni nebyl hrubý, a přestože očekávala, že se na ni rozzlobí, tak nenávistná reakce ji zaskočila. Maximos se od ní odvrátil a Cassandra si všimla, že je napjatý jako šelma připravená ke skoku. Hlava se jí zatočila. Na tohle nebyla připravená, nevěděla, co má dělat. Jak má ublížit muži, kterého tolik a tak dlouho milovala. Najednou se jí zmocnila panika a zoufalství. Všechno špatně, pomyslela si. Její odhodlání zmizelo, už zase byla zlomená a slabá. Najednou se Maximos ohlédl a jejich pohledy se střetly. V očích mu plála nenávist smíšená s pohrdáním. Byl vysoký, měl široká ramena, úzké boky a dlouhé, silné nohy. Typ muže, který se umí se vším v životě porvat. Právě to ji na něm hned od začátku přitahovalo. Proto s ním tenkrát zůstala. Ne na jednu noc nebo několik týdnů. Dlouhé měsíce. Skoro tři roky. „Za tohle mi zaplatíš," sykl. „Nemysli si, že ti to jen tak projde."
Maximose stravoval oheň nenávisti a mozek mu zaplavily myšlenky tak černé jako temnota v jeho srdci. Nechápal, že ho mohla zradit žena, kterou miloval tak jako žádnou jinou. Žena, které věřil. Věřil. Ale i přes veškerý hněv vnímal její fyzickou krásu. Černá krajková halenka dávala vyniknout oblým ňadrům a úzkému pasu, zdůrazňovala bronzový odstín její pleti. V topazově zbarvených očích jí blýskaly světlé jiskřičky. Nepotřebovala rafinované líčení. Nepotřebovala drahé oblečení ani šperky. Žádné doplňky nemohly z Cassandry Gardnerové učinit hezčí ženu, než byla. „Já se tě nebojím," odsekla Cassandra a pevně sevřela skleničku s vínem. Ale Maximos si všiml, že se jí zrychlil dech a že pootevřela ústa zvýrazněná leskem na rty v odstínu jen o trošku tmavším než její medová pleť. Málem se neudržel a setřel jí barvu z úst. Toužil cítit její kůži, znovu ji získat. Nepatřila Emiliu Sobatovi. Sobato byl zmetek, zatímco Cassandra byla… Jeho. Žena jeho srdce. Jeho. Nemohl na ni myslet jinak. Vždycky na ni bude myslet jako na svou ženu. Jeho a nikoho jiného. „Ale měla bys," odpověděl a na všechno si vzpomněl. Jak vypadala, když ležela v jeho posteli. Jak se jí nikdy nemohl nabažit, jak si ji bral dvakrát, třikrát za noc, pokaždé když byli spolu. „Znám tě, Cassandro." Cassandra ustoupila o krok a prsty svírala stopku sklenky, jako by ji chtěla rozdrtit. Uvnitř se chvěla, přemožená jeho blízkostí a silou svých citů. Pořád ji přitahoval. Až nebezpečně moc. Byla jsem blázen, že jsem sem šla, napadlo ji. Taková pitomost. Copak jsem ho chtěla uhánět? Bože. Už jsem dočista ztratila soudnost.
VZPOURA PO SICILSKU
15
Sledovala, jak ji zkoumavě přejel pohledem. Oči se mu stočily od její tváře k výstřihu, pak dolů k sukni obepínající boky. Pořád se mu líbilo její tělo. Ale nemiloval ji. Cassandra se snažila potlačit emoce, které v ní narůstaly jako vlna chystající se zaplavit pobřeží. Nesmí ti na něm záležet, napomínala se. Nesmíš se teď nechat zdeptat a pokořit. Přišla jsi, abys jednou provždy za vším udělala tlustou čáru. Tak to sakra udělej a vypadni odsud. „Už nejsem ta Cassandra, jakou jsi znal," pronesla s kamennou tváří. Zaklesli se do sebe pohledem. „A jakpak ses změnila?" „Například už nejsem s tebou, jestli sis nevšiml." Maximos se usmál. Měla sto chutí vrazit mu facku, aby mu samolibý úsměv zmizel z tváře. „Ale byla bys, kdybys mohla," zamumlal. I přes elegantní košili a drahý oblek nevypadal Maximos jako muž, ale spíš jako šelma. Jako panter. Panter na lovu. Cassandra zrudla, lapená do pasti. Dostal ji. Samozřejmě měl pravdu. Kdyby ji neopustil, byla by s ním. Nikdy by se s ním nedokázala rozejít. Neměla k tomu dost sil. Příliš ho potřebovala… chtěla. „Nenávidím tě," vyštěkla a cítila, jak se jí srdce tříští na tisíc kousků. Není krásný, řekla si a nadechla se, aby se vůči němu obrnila. Vůbec není hezký. Ale jak se jejich pohledy střetly, cítila staré známé sexuální napětí. Oheň mezi nimi ještě nevyhasl. Možná se už nemilovali, ale pořád ještě se chtěli. Byla to divoká, hladová vášeň. Vášeň. Polkla, aby zaplašila své pocity. Jeho dotek v ní vždy vyvolával bouři, toužila po jeho vřelých dotecích. „To mě nepřekvapuje." Zamrkala, snažila se nabýt klid a sebejistotu, uchovat si chladnou hlavu. Teď nesměla prohrát. Emilio jí visel na rtech, s napětím očekával, jak se zachová. Salon s padesáti
hosty se změnil v bitevní pole. A ona nehodlala svou bitvu vzdát. Vždyť sem přijela proto, aby jednou provždy skoncovala s minulostí. Otočila se k Emiliovi a dotkla se jeho paže, lhostejná k bleskům, které Maximos metal pohledem. „Nedáme si ještě jednu skleničku?" usmála se na Emilia, aby potlačila slzy, které se jí draly do očí. Měla tušit, jak těžké bude setkání s Maximosem, měla si pamatovat, jak silná je jejich vzájemná fyzická přitažlivost. Žhavá. A nebezpečná. „Jestli máš žízeň, Sobato ti určitě rád přinese pití," odpověděl Maximos. „My dva jsme spolu ještě neskončili." Sotva na něj pohlédla. „Myslím, že už jsme si řekli vše." Maximos se ale nenechal odbýt. „Asi jsi zapomněla, carissima, čí je tenhle dům. Vstoupila jsi na cizí území." Postoupil k ní o krok blíž. „Vtrhla jsi do mého domova, narušila mé soukromí. Nemysli si, že ti to jen tak projde -" „Tak ven s tím," přerušila ho, hrdá, že se vzmohla na odpor. Zároveň jí ale přeběhl mráz po zádech. „Jen řekni, jaký mě stihne trest?" zeptala se, nahněvaná na něj, ale i na sebe. Všechno se vrátilo, hlavou jí běžely vzpomínky na lásku a rozchod, vzpomínky na něj, na půlnoční jízdu do nemocnice, na intenzivní bolest a na samotu, pocit prázdnoty a opuštěnosti. „Tak mi řekni, jakápak je pokuta? Umírám zvědavostí." „Zdá se, že vy dva potřebujete být na minutku sami," navrhl Emilio přeochotně a podezřele ohleduplně. „Dojdu pro pití." „Skvělý nápad," přikývl Maximos dřív, než mohla odmítnout. Emilio bez dalšího pobízení urychleně vyklidil pole. Maximos přimhouřenýma očima pozoroval jeho spěšný odchod. „Nezdá se, že by tvůj snoubenec měl příliš silnou potřebu tě ochraňovat," ušklíbl se.
VZPOURA PO SICILSKU
17
Taky pozorovala, jak Emilio mizí v davu. Zděšeně si uvědomovala, že se najednou cítí slabá a podlamují se jí kolena. „Nejspíš ví, že není proč se tě bát." Maximos se chraplavě zasmál. Jeho smích se jí ostře zařezával do již tak dost zmučeného srdce. „Až mě děsí, jak málo toho víš, cara.“ Na okamžik se odmlčel, pak se k ní otočil a zapátral v její tváři. „Tak co tady skutečně děláš?" „Už jsem ti řekla -" „Přestaň. Nechci poslouchat žádné výmysly. Řekni mi pravdu." „Pravdu?" Hlas se jí zlomil při zkoumavém pohledu jeho tmavých očí. Stáli několik kroků od sebe, ale tělo měla v jednom ohni, jako v dobách, kdy se jí dotýkal, kdy ji něžně laskal… Jak je možné, že mě má pořád ve své moci? Zoufala si. Cítila se příliš zraněná a bezbranná, vydaná mu na pospas. Po všem, čím prošla, nutně potřebovala najít klid. Potřebovala smír. Ale Maximos a klid a mír? To nešlo dohromady. Zbyl jen hněv. A bolest. A touha. „Ano, pravdu," opakoval. „Nebo tě Sobato tak zpracoval, že jsi už zapomněla, co to slovo znamená?" „Emilio je pravý gentleman -" „Nesmysl," přerušil ji Maximos. „Ale pokračuj, řekni mi, co jste se Sobatem upekli. Chci pravdu… pokud jsi jí ještě schopná." Chtěla mu odpovědět, ale zase zavřela ústa. Strašlivě se styděla. Zalila ji vlna hanby. A také vzteku. Ještě že nebyla nablízku žádná zbraň, žádný těžký předmět, kterým by mohla po něm mrštit. Pak by mu snad z tváře zmizel ten arogantní úsměv. Nenáviděla ho. Nenáviděla. Jak jen si někdy mohli být blízcí? Že by jí sex zatemnil mozek? Opravdu kdysi věřila, že mezi nimi bylo něco víc… nebo že by snad časem mohlo něco vzniknout? Nechápala, jak mohla být tak slepá. Nikdy nebyli víc než sexuální partneři, kteří si rozuměli v posteli.
Pravda prý osvobozuje, ale Cassandře připadalo, jako by jí do rány lili louh. Najednou k ní natáhl ruku a pohladil pramínek medově zlatých vlasů. „Ve skutečnosti s ním nechodíš, viď, bella?" Bella. Vždycky ji nazýval bella, svou kráskou, když se jí dotýkal, když se s ní miloval. To slovo ji pálilo jako cejch. Zamrkala, aby se nerozplakala. Narovnala se, odhodlaně vztyčila hlavu a prohlásila: „Jsme zasnoubeni." „Zasnoubeni?" zopakoval, jako by takové slovo slyšel poprvé v životě. Do očí se jí draly slzy. „V dubnu se budeme brát." Na okamžik nic neřekl. Jen jí odhrnul hedvábné vlasy z čela za ucho. „Proč tohle děláš, Cassandro?" Srdce se jí sevřelo. Nechtěla pokračovat v kruté hře, ale neměla na vybranou. „Co jako?" „Proč předstíráš -" „Nic nepředstírám." Přinutila se vyloudit na tváři úsměv. „Je to pravda. Svatba je naplánovaná na duben. V Padově." Zbledl. Najednou byl bílý jako stěna. „V Padově?" „Ano." Doufala, že její úsměv nevypadá tak falešně, jak se cítila. Nervózně si promnula ušní lalůček, na kterém se houpala zlatá náušnice. Připadala si hrozně, až se jí ze sebe dělalo zle. Už to dlouho nevydržím, rychle vyřídím, proč jsem přijela, a vyrazím domů, rozhodla se. „Máme šest měsíců na přípravu obřadu a hostiny." V uších mu hučelo. „Proč v Padově?" „Emilio říkal -" „Co říkal?" Maximos na ni zíral, jako by byla duch. „Že Padova má pro něj zvláštní význam." Maximos se prudce odvrátil. I zezadu viděla, že má svaly napjaté až k prasknutí. „Vypadni. Vypadni, než tě sám vyrazím ze dveří."
DRUHÁ KAPITOLA „Nikam nejdu," odsekla a vytrhla loket z jeho sevření. „Nepřišla jsem jen proto, abych tě mučila. Musela jsem se přesvědčit na vlastní oči. Potřebovala jsem něco zjistit." Maximosův výraz se najednou změnil, v tmavých očích se mu zablesklo. „Co jsi chtěla zjistit?" „Potřebovala jsem pochopit, proč -" Hlas se jí zlomil a slova nechtěla z úst. Zhluboka se nadechla, aby si dodala odvahy, a pokračovala: „Proč jsi mi nikdy nedal víc -" Najednou si uvědomila, že prozradila příliš. Z Maximosova výrazu poznala, že právě nechtěně odkryla karty. „Nejste zasnoubeni," pronesl temně. „Jen to předstíráte. Hrajete ošklivou hru, trapnou šarádu -" „Ne." Tep se jí zrychlil. Co jsem to provedla? Že jsem si raději neukousla jazyk! Hořekovala v duchu. „Opravdu jsem jeho -" „Tak proč ti tolik záleží na nás?" Poslední slovo přímo zasyčel. „Třeba nechci opakovat stejnou chybu!" Od okamžiku, kdy ji opustil, prošla peklem. Trpěla víc, než si kdy uměla představit, a bolest ji naučila jednu důležitou pravdu: mohla udělat cokoli, co chtěla. „Třeba chci pochopit, co se stalo, a postarat se, aby k tomu už nikdy nedošlo." Svraštil obočí a nasadil tvrdý výraz. „Oceňuji tvůj hlad
20
JANE PORTEROVA
po vědění, carissima, ale teď není ten nejvhodnější okamžik." „Možná se to teď opravdu nehodí, ale ty na mě nikdy nemáš čas, nebo snad ano, Maximosi?" Zaťal zuby. Měl vztek. Cassandra se lehce ušklíbla. „Možná je nevhodné objevit se tu s Emiliem, ale chtěla jsem vidět – ne potřebovala jsem vidět - co jsi nebyl ochotný sdílet se mnou." „Měli jsme dohodu -" „Sex," přerušila ho hořce. Kdybych se jen mohla spokojit se sexem, přála si v duchu nemožné. Proč mi ani ten sebelepší sex nestačil? Některým ženám prý stačí. Chtěla být jednou z nich, když jí Maximos víc poskytnout nemohl… aspoň zpočátku si myslela, že to chce. Ale s Maximosem to nešlo. Od okamžiku prvního milování chtěla víc. Maximos způsobil, že toužila po všem… citu, vášni, poutu. Poutu, které sváže dva lidi do nerozlučné dvojice… Kdybych se mohla vrátit zpátky, prožít vše ještě jednou, udělala bych to? Přemítala. Představila si sama sebe v době, kdy se seznámili. Tenkrát byla mladá, štíhlá, plná energie a také touhy prožít něco zajímavého. Když potkala Maximose, chtěla dobrodružství, doufala v tajemství a vášeň. Zejména vášeň. Těšilo ji, jak v ní touha po Maximosovi postupně narůstá. Netušila žádné nebezpečí, zavřené dveře. Viděla jen nekonečné možnosti a nadšení ji úplně zaslepilo. Touho, vezmi si mě. Naděje, tady jsem. Tak co, lásko, přijdeš? Bezstarostně pohodila hlavou a vyzvala Maximose, aby se k ní přiblížil. Ochotně pozvání přijal. Víc než ochotně. Byl stejně chtivý jako ona, možná ještě víc. Jak se všechno mohlo tak zvrtnout? Teď už chápala. Muži nepotřebují to co ženy. Muži umějí pohřbít své srdce, všechno podřizují tělu. Muž se dovede vyprázdnit do ženy a neohlížet se zpátky. Žena může chtít zapomenout, může chtít odejít, ale část jejího já
si bude pamatovat. A čím lepší sex, čím mimořádnější milování, tím víc žena touží po lásce a méně po fyzickém uspokojení. „Jen sex," zopakovala strnule a snažila se zakrýt, že jí Maximos zlomil srdce. Sex s Maximosem byl dokonalý. Spaloval ji pohledem svých černých očí. „S naší dohodou jsi souhlasila." „Věci se mění," odpověděla. Nic neřekl. To na něm milovala. Jak se vždy uchýlil k mlčení, když se konverzace ubírala pro něj nežádoucím směrem. Jak je snadné být mužem. Jak obdivuhodně snadno se umějí ponořit do ticha, jak dokáží mlčením dát najevo svou nadřazenost. Ale tak to mezi nimi bylo vždycky, i když si to nikdy neuvědomovala, nebo spíš nechtěla připustit… dokud ji neopustil. „Lidi se mění," dodala, šťastná, že má příležitost sdělit to, co mu nikdy neřekla. Našpulil rty. „To ano." „Tak kdo je tvá nová milenka?" zeptala se Cassandra s trpkým úsměvem. Nevšímala si hněvu v jeho očích a chladného výrazu jeho tváře. Jeho chlad ji už nemohl ranit. S chladem se vyrovná lépe než s ohněm. „Nebuď hloupá." „Nikdy jsem nebyla hloupá." Podala sklenku číšníkovi, který procházel kolem, a zkřížila paže na prsou, aby zakryla, že se jí třesou ruce. „Nikdy jsem tě o nic nežádala, jen jsem dávala a dávala." „Dostala jsi toho spoustu, bella." „V posteli." „Tak jsi to chtěla." Od hlavy po patu jí projela vlna vzteku. „Kdybych věděla, že se nedočkám ničeho kromě sexu, byla bych sobečtější, žádala bych víc uspokojení. Požadovala bych orgasmus pokaždé, když ses mě dotkl!" Šokovala ho. Viděla, jak překvapeně zamrkal, ale okamžitě zase nasadil kamenný výraz a přistoupil k ní o krok blíž. „Takhle si moje srdce nezískáš."
22
JANE PORTEROVA
„To jsem ráda!" Naklonila se k němu, tvář zrudlou rozrušením. „Nechci tvoje srdce. Je malé, černé a tvrdé. Vlastně bys měl zajít k doktorovi, protože možná máš místo srdce kámen!" Maximos se zhluboka nadechl. Rty pevně sevřené, krásná tvář zkřivená vztekem. „Na tohle nemám čas -" „Vždyť nemusíš nic dělat. Jen mě ignoruj. V tom jsi ostatně mistr, vždycky jsi mě ignoroval, nebo snad ne?" „Cassandro." „Ano, Maxi!" Záměrně ho oslovila Maxi, protože věděla, jak nesnáší, když se mu zkracuje jméno. Nebyl Max. Byl Maximos. Byl vládce, dobyvatel, král. Uchopil ji za paži a bolestivě ji sevřel. „Tohle je moje rodina," cedil skrz zuby tiše, ale o to výhružněji. „Je to soukromý večírek, rodinná slavnost. A nedopustím, abys v rodině způsobila rozruch večer před svatbou mé sestry." „Takže tobě záleží na rodině? Aha, to jsem netušila. Jak bych ostatně mohla, když jsme se vlastně vůbec neznali?" „Strávili jsme spolu víc než dva roky." „Opravdu? Tak dlouho?" Mlaskla, jako by byla překvapená. „Kdo by si to pomyslel?" zasmála se hořce. Věděla přesně, jak dlouho byli spolu, pamatovala si první noc velmi jasně, stejně jako následujících tisíc devadesát pět nocí, které uplynuly od té doby doteď. „Takže jsme se znali." „Očividně ne dost," oponovala překvapivě pevným hlasem. Vždycky měla na ženu dost hluboký hlas, ale teď byl ještě temnější a silnější. Šest měsíců pláče zanechalo stopy na hlasivkách, srdce měla roztrhané na cáry, ale aspoň se dokázala podívat Maximosovi přímo do očí a nesesypat se. Slzy byly pryč. Litovat by měl Maximos. Nevážil si jí. Chtěl jen sex. A přitom ji mohl mít celou. Ale lítost byla minulostí. Překonala zlomené srdce a nerozhodnost. Měsíce se snažila najít ztracenou rovnováhu, snažila se najít pevnou půdu pod nohama a konečně vidě-
la všechno jasně. Už nemusela bojovat, aby se udržela pohromadě. Dostane se z toho. Začne od začátku. Už žádné bláznění. Žádná láska. Začne nový život. Život, ve kterém se už na nikoho neupne. Nebude žadonit o pomoc. Bude spoléhat jen sama na sebe. Bolest překryla falešným úsměvem. Už mu nedovolí, aby jí ublížil. Nedovolí mu, aby ji znovu ovládal, nikdy si ho už nepustí tak blízko k tělu. „Věděla jsem, kdo jsi a co děláš," pokračovala. „Ale nikdy jsem se nesetkala s tvými přáteli nebo rodinou. Nikdy jsi mě nepustil do svého skutečného života. Přitom právě po skutečném životě jsem toužila, ne jen po ložnici." „A Emilio ti poskytl skutečný život?" „Ano, a mnohem víc." Znechuceně odfrkl. „Kdy jste se začali scházet?" Zvedla obočí a předstírala, jako by si nedokázala přesně vzpomenout. „V únoru? Nebo březnu?" Jeho pohled potemněl. „V únoru jsme se ještě vídali. Na Valentýna jsem tě vzal do Paříže." „Tak asi v březnu." „Neztrácela jsi čas," zavrčel. Ostře řezané rysy vypadaly, jako by byly vytesány z kamene. Pravý Sicilián. Jeho drsná krása jí připomínala skalistý středomořský ostrov, kde jeho rodina žila již po staletí. Neztrácela čas? Zopakovala si v duchu. Hlavou jí běželo, co se skutečně stalo. Vzpomínala na ochromující smutek, a jak pak zjistila, že je těhotná. Maximos ji opustil narychlo uprostřed noci a po třech týdnech, když nepřicházely měsíčky, si udělala těhotenský test. A pak další. A další. Byl to pro ni hrozný šok. Následovaly dlouhé měsíce, kdy se musela vyrovnat s těhotenstvím. A pak přišlo hrozné zjištění, že dítě není v pořádku. V té době se změnila.
24
JANE PORTEROVA
Neměla o koho se opřít, koho by požádala o radu či kdo by ji utěšil. Se vším se musela vypořádat sama. Pokrčila rameny s předstíranou nonšalancí. „Věděla jsem, že se nevrátíš, a Emilio se ke mně choval hezky…“ Odmlčela se, aby si Maximos doplnil chybějící slova. „Ať tak či tak, doufám, že nám přeješ štěstí."
„Štěstí." „Oba bychom byli moc rádi, kdybys přišel na naši svatbu -" Maximos byl silný a rychlý. Než se nadála, pevně ji svíral předloktí. Jeho stisk ji sice zabolel, ale nepolekal. Pokud šlo o Maximose, zmítalo jí mnoho pocitů, ale strach mezi nimi nebyl. Láska, chtíč, bolest, touha, agónie, smutek, zoufalství, nenávist. Ale strach? Nikdy. Teď ji vlekl ven ze salonu jako nějaký šílenec. Namířil úzkou chodbou do ještě užší, tmavé haly. Zahnuli za roh a pak ještě za jeden, až se ocitli sami v temné chodbě. Maximos ji přitiskl ke zdi, opřel se o ni celým svým tělem, kolenem jí roztáhl nohy, až se cítila jako na pranýři. „Není pro tebe ten pravý, Cassandro. Je to darebák." „Kdepak, Maximosi. To tys nebyl pro mě ten pravý. Tentokrát jsem zvolila správně." Maximos se k ní těsně přitiskl, hrudníkem jí drtil ňadra a rameny ji přišpendlil ke stěně. „Nemiluje tě. Ani neví, co slovo láska znamená." „Ty snad ano?" „To bych řekl!" Hlasitě se zasmála, čímž jen přilila oleje do ohně. Tělo mu bouřilo vztekem. Nikdy ho tak rozzlobeného neviděla. Přesto se ho nebála, byla bojovně naladěná. „Varoval mě. Emilio říkal, že si budeš o něm vymýšlet odporné historky." „Lže ti, Cassandro. Využívá tě, aby se mi dostal na kobylku."
„Třeba já využívám jeho, protože jsem s ním ráda o samotě… nahá…“ Maximos se přestával ovládat. Prsty jí vjel do vlasů a několik praménků sevřel v dlani. „Jaký je v posteli?" „Fantastický. Nikdy jsem tak ohleduplného a něžného milence nezažila." „Jako bys mi něco naznačovala." Zkroutil praménky mezi prsty a sevřel je ještě pevněji. Tohle byla válka. „Pochopil jsi správně." „Určitě s ním neprožíváš to co se mnou." „Moc si fandíš. Jak mi rád často připomínáš, mezi námi byl jen sex. A výborný sex můžu mít i s jinými muži." „Omyl. Naše milování bylo jiné." „Zas tak moc ne." „Emilio ti nemůže dát, co skutečně potřebuješ." „To je zvláštní. Protože v ložnici se měním v jeho otrokyni. Je pro mě bůh." Přilévala další kapky do ohně. Maximosův hněv ji ochromoval. Jeho síla a vztek ji hypnotizovaly. Naklonil se k ní a najednou položil dlaň na její ňadro. „Tohle bylo moje," zasyčel. „Už není," odsekla. Sjel rukou k břichu. „A tohle, tohle bylo taky moje." „Teď je jeho." „Neví, jak se tě má správně dotýkat." „Tak to by ses divil," odpověděla a strnula, když jí pohladil po stehně a pak jí drze šáhl mezi nohy. Maximos se naklonil ještě blíž, až se ústy téměř dotýkal jejího ucha. Hluboký hlas jí pronikal až do srdce. „A tahle, tahle byla rozhodně celá moje. Mohl jsem si s ní dělat, co jsem chtěl. A kdy jsem chtěl." Žár z jeho dlaně ji rozpaloval, až se jí podlomila kolena. „Přestaň." Místo aby ruku odtáhl, začal ji hladit v hebkých a najednou vlhkých místech, kde ji pálil snad každičký nerv. „Říkej si, co chceš, Cassandro, moc dobře vím, že tě nedokáže uspokojit tak jako já."
26
JANE PORTEROVA
„To se pleteš. Umí to se mnou líp než ty," odporovala sotva slyšitelným hlasem. „Neprovokuj mě, nebo za sebe neručím." Takového Maximose neznala. Děsil ji a zároveň fascinoval. Jako by ji svíral úplně jiný muž. Muž, o kterém tušila, že se v něm skrývá, ale kterého až doteď nikdy nespatřila. „Nebojím se tě." „Byla jsi mu někdy nevěrná?" Vnitřní žár rostl a rozpínal se, spaloval ji, hrozil výbuchem. „Ne." „Ted máš k tomu dost blízko." „Tak mě pusť." „Abys za ním běžela a skočila mu do postele?" Otřásla se odporem při pomyšlení, že by se jí Emilio byť jen dotkl. „Maximosi." Hlas se jí zlomil a Cassandra najednou nevěděla, co od něj chce. Lásku? Odpuštění? Slitování? Ale Maximos se nad ní nechtěl slitovat. Když slyšel, jak zoufale vyslovila jeho jméno, jako by ztratil rozum. Natáhl se po její úzké sukni, vyhrnul látku, aby pod ní našel nahé hýždě. Tiše vydechla. Zaplavily ji touha, žádostivost a vzpomínky. Pak cítila, jak jí zajel rukou mezi stehna a odhrnul tenký proužek kalhotek. Přitiskl k ní horkou dlaň. Cassandra se ho chytila, jako by hledala záchranu, úlevu, něco, co by vysvětlilo temnou vášeň, která jí pohltila. Problém byl v tom, že věděl, jak na ni. Jeho dotek ji nejen fyzicky vzrušoval, ale také v ní vyvolával rádoby pohřbené city. Chtěla ho, potřebovala ho, milovala ho. Když jí dlaní přejížděl po těch nejintimnějších místech, celá se rozechvěla. Tohle se nemělo stát. Měl pravdu. Znal ji, věděl, jak ji vzrušit, jak ji ovládat jediným dotekem. Její chvění ho povzbuzovalo. S pohledem upřeným na její pootevřená ústa sledoval, jak opřela špičku jazyka o horní zuby. Byla bezmocná. A on to věděl.
A uměl toho využít. Laskal ji, dráždil ji. Prohnula se do oblouku k jeho ruce, k dotyku, který ji připravoval o rozum. Vtom do ní pomalu pronikl prstem a pozvolna jím zkušeně dráždil místo, kde byla nejcitlivější. Ještě, pomyslela si smyslů zbavená. V Maximosových černých očích se objevil triumfální záblesk. Zasunul do ní prst ještě hlouběji a předvedl jí, že ví, kde se jí má dotknout. Dokázal jí, že zná její tělo lépe než ona sama. Ukázal jí, jak moc ho pořád ještě chce. Dalším hlubokým průnikem v ní zažehl všechny smysly, zaťala svaly a toužila si ho vzít, ale Maximos jí nehodlal takovou radost dopřát. Tohle je mučení, pomyslela si. Trestá mě. Věděla, že si s ní může dělat, co chce. Vždycky to tak mezi nimi bylo. Jedině on ji dokázal zbavit zábran, dokázal v ní vzbudit divoké pudy, které v ní dřímaly. Zdálky uslyšela, jak ji někdo volá. Emilio. Hledal ji. Cassandra se snažila odtáhnout od Maximose. Cítila jeho rty na svém krku, cítila stisk jeho zubů. „Za okamžik bude tady," vydechla, zatímco se její tělo svíjelo v rytmu dobyvačného prstu. „Taky brzo budeš," pokusil se o slovní hříčku. Zachvěla se, když jí palcem přejel po citlivé kůži. „Přestaň, Maximosi. Přestaň, prosím." „Nechceš, aby tě takhle viděl?" Zavřela oči a představila si, co by Emilio spatřil - zvednutou nohu, obtočenou kolem Maximosova pasu, Maximosovy ruce pod její sukní, ruce schované mezi obnaženými stehny. Stud jí vehnal krev do hlavy, až celá zrudla hanbou. „Pusť mě, prosím." „Cítíš se ponížená?" zašeptal jí do ucha horkým, drsným hlasem. „Vítej v mém světě." Ale pustil ji. Dokonce jí stáhnul a uhladil sukni. „Paráda," podotkl sarkasticky.
28
JANE PORTEROVA
Zpoza rohu se vynořil Emilio. Nevypadal ani za mák překvapený, že je našel spolu. „Tady jste," zvolal vesele. „Už jste skončili?" Maximos ohrnul spodní ret a čelisti mu ztvrdly jako ocel. Na Cassandru se ani nepodíval. „Jo. Je celá tvoje." Cassandra se opřela o stěnu a nohy se jí podlamovaly, když sledovala, jak Maximos odchází, plný hněvu. Vypadal nebezpečně. Jako by chtěl vyvraždit celý svět. Emilio kývl Maximosovi na pozdrav a s úsměvem se blížil ke Cassandře. „Doufám, že jsem nepřišel nevhod." Cassandra ho vůbec nevnímala. Zastřený zrak upírala na vzdalující se Maximosova záda. A pak Maximos zmizel za rohem. Byl pryč. Držela se stěny, aby překonala třas. Maximos ji zničil, rozložil ji na tisíc kousků a nechal ji tam, aniž by se za ní ohlédl. Nestála mu za jediný pohled. „Co ti Maximos chtěl tak důležitého? Vypadal trošku rozrušeně. Snad jste se nepohádali?" „Ano." „To je mi moc líto." Emiliovy rty se zkroutily do sadistického úsměvu. „Naštěstí máme před sebou ještě tři dny. Než v neděli odjedeme, nebude Maximos ani tušit, jakou ránu dostal." Nebo jakou jsem dostala já, pomyslela si. Emiliovo zadostiučinění ji přimělo uvědomit si, v jak ubohé situaci se ocitla. Emilio si chtěl vychutnat vítězství, zatímco ona by se nejraději zhroutila na zem, schoulila se a zakryla si tvář dlaněmi tak, jak to dělávala jako malá holka. Všechno bylo špatně. Ať se na to podívala z kteréhokoli úhlu, udělala chybu. Z hlediska morálního, rozumového, citového… „Chceš se vrátit do salonu, nebo bys raději šla do našeho pokoje?" zeptal se Emilio a pohlédl na hodinky. „Večeře se bude podávat za dvě hodiny." Cassandra si nedovedla představit, že by se vrátila mezi hosty. „Půjdu do pokoje." „Ukážu ti cestu." V ložnici se sesula na postel.
Emilio přecházel po místnosti, prohlížel si nábytek, tapety, výzdobu. „Není to zrovna nejlepší pokoj," zhodnotil ložnici a zavřel za sebou dveře. „Ale mohl být horší." Klapnutí dveří v ní vyvolalo paniku. Jak jsem se dostala až sem? Ptala se sama sebe. Vždyť Emilia sotva znám. A teď s ním mám následující dvě noci a tři dny sdílet ložnici. „Co se bude dít dál?" zeptala se a snažila se nemyslet na to, že se ocitli o samotě. „Zkouška svatebního obřadu a pak večeře. Zkoušky se nezúčastníme, připojíme se k hostům až u večeře." „Skutečně nás pozvali?" „Dostal jsem pozvánku." „Od rodiny ženicha," ujasňovala si. „Ano." „Ale tohle je dům nevěstiných rodičů." Emilio pokýval hlavou. „Co ti vlastně Maximos řekl? Byli jste pryč dost dlouho. Musel ti něco říct. O tom, že jsme přijeli spolu…“ „Ano." „A řekla jsi mu o nás? O zásnubách? O svatbě v dubnu?" „V Padově. Jo, řekla." Povzdechla si a zavřela oči. Cítila, jak se jí kolem krku stahuje smyčka. „Proč se bereme v Padově?" Emilio usedl do křesla u postele. „Protože to město má pro mého drahého přítele Maximose zvláštní význam. Povídej, jak přesně reagoval, když jsi mu řekla o Padově?" „Nejdřív mi vysvětli, proč je Padova tak důležitá." „Nechci zkazit legraci." Emilio se protáhl, založil si ruce za hlavou a zachechtal se. „Páni, škoda že jsem u toho nebyl, když jsi mu tu novinku sdělila. Musela to pro něj být pěkná rána." Cassandra se od něj zhnuseně odvrátila. Nenáviděla Emiliův hlas, nenáviděla na něm úplně všechno. Proč jen souhlasila, že pojede s ním? Proč se uvolila udělat tak hroznou věc? Maximos.
30
JANE PORTEROVA
Za všechno může Maximosova zrada. Ale copak ho teď i ona nezrazuje? Nedělá snad přesně to, čím tolik opovrhovala? Jen proto, aby se mu pomstila? Trápilo ji svědomí. Nesnášela pokrytectví, lež a přetvářku, a přesto se objevila po boku největšího Maximosova nepřítele a působila bolest muži, kterého dřív tolik milovala. A to vše o víkendu, kdy se jeho sestra vdávala. Jak odporné. Já jsem odporná, pomyslela si a otřásla se hnusem. „No tak, seber se trochu. Zábava teprve začala. Ještě bude pěkně veselo." Zaťala prsty do polštáře. „Je to omyl. Neměla jsem sem jezdit." „Vždyť ti ublížil, Cassandro." Zavrtěla hlavou a kousla se do rtu. „Ale ano. Opustil tě," připomínal Emilio. „Odkopl tě. Zlomil ti srdce." „Jednu chybu nenapravíš jinou." „To je ta nejsentimentálnější poučka, jakou jsem kdy slyšel. A ty přece nejsi sentimentální, Cassandro Gardnerová. Slyšel jsem o tobě spoustu historek. V práci jsi pěkně tvrdá. Nesnaž se najednou změnit." Vstal a vydal se ke dveřím. „Vrátím se dolů a dám si skleničku. Určitě nechceš jít se mnou?" Alkohol bylo to poslední, na co měla chuť. Už tak se jí točila hlava jak na kolotoči. „Určitě." „Tak jo. Ale ne abys usnula. Pěkně na mě počkej." Trhla hlavou a polekaně na něj pohlédla. Emilio se pobaveně zasmál. „Jen žertuju," ujistil ji a smíchem odešel. Dveře se za ním hlasitě zabouchly.
TŘETÍ KAPITOLA Cassandra zírala na dveře, dokud ji nezačaly pálit oči. Hleděla na ně tak dlouho, až měla pocit, že zmrzla, proměnila se v kámen. Zabouchnutí dveří jí připomnělo, jak ji Maximos vždycky opouštěl. Jak se vždycky pomilovali, pak se oblékl a odešel, aniž by se ohlédl. Když poprvé přijala podmínky vztahu s Maximosem, myslela si, že to snadno zvládne: žádné závazky, žádné sliby, žádné výčitky. Platily ale i další nepsané podmínky. Podmínky, o kterých se nemluvilo, ale po čase je uměla nazpaměť. Žádné scény. Žádné city. Žádné nároky. Byl to pro ni hořký a jednostranný vztah. Cassandra se kvůli tomu trápila dnem i nocí. Během prvních měsíců si uvědomila, že s Maximosem nebude žádná svatba, žádné děti, žádné rodinné sešlosti. Jejich vztah byl založen na tom, že se scházeli, když se to jemu hodilo. Cassandra se musela spokojit s tím, co jí byl ochoten dát. Po roce ale už věděla, že jí to nestačí. Že se nedokáže spokojit s tak málem. Bylo pro ni nesnesitelné, že je pouze
32
JANE PORTEROVA
příležitostně ženou po jeho boku, krásnou ozdobou, přívěškem. Byla jen a jen milenkou. Někdy uplynulo několik týdnů, než se objevil. Několik týdnů neměl potřebu ji vidět, promluvit s ní. Někdy přemítala, jestli si Maximos vůbec uvědomuje, jak čas plyne. Že ze dvou týdnů se někdy staly čtyři, aniž by jí zavolal. Sama mu nevolala. Nebo jen zcela výjimečně. Mohla mu volat jednou za dva měsíce. Nebyl to jeho nápad, sama si toto pravidlo stanovila, ale fungovalo. Cvičila se tak v sebeovládání. Když se jí stýskalo, zvedla telefon a přitiskla si ho k hrudi. Když mu teď zavolám, říkala si, nebudu mu moct zavolat další dva měsíce. Opravdu s ním potřebuju mluvit hned teď? Nesmím znít zoufale. Maximos nesnáší zoufalství. Má mě rád klidnou a silnou. Miluje, jak jsem nezávislá. Ne takovou, jaká skutečně jsem, ale jakou si mě představuje. Bože, kdyby jen znal pravdu! Kdyby věděl, jak jsem se od prvního setkání změnila! Může za to vztah s Maximosem? Nebo jen prožívám krizi středního věku? Cítím se tak osamělá! Aby unikla chmurným myšlenkám, Cassandra vstala z postele a otevřela kufr. Vyndala tyrkysové šaty, které si chtěla obléct na slavnostní večeři, a pověsila je na ramínko. Vešla do koupelny, zamkla za sebou dveře a napustila vanu. Po dlouhé koupeli si umyla vlasy, zabalila se do osušky a vešla do ložnice. Z rodinné večeře byla dost nervózní. Kdyby měla rozum, odjela by, než se stane něco hrozného. Najednou se rozlétly dveře a do pokoje vstoupil Emilio. Změřil pohledem její polonahou postavu a v očích mu blýsklo. „Jsi kočka," usmál se chlípně. Zašklebila se na něj. Nechápala, jak kdysi mohl být Maximosovým nejlepším přítelem a obchodním partnerem. Věděla, že společně založili firmu Italia Motors. Podařilo se jim sestrojit a vyrobit úžasně rychlý sportovní vůz, kterým po nějaký čas ohromovali svět, než ukončili
VZPOURA PO SICILSKU
33
spolupráci. Emilio možná byl geniální konstruktér, ale Cassandra cítila, že zároveň je nebezpečný člověk. Těžko si představit, že si ho Maximos pustil k tělu. „Co jste si s Maximosem udělali?" Najednou chtěla pochopit, proč došlo před pár lety k náhlému a definitivnímu rozchodu dvou blízkých přátel. „Kdysi jste bývali nerozluční kamarádi." Emilio pokrčil rameny a začal si rozepínat knoflíčky u košile. „Prostě neunesl můj úspěch." „Ale Italia Motors byl úspěch vás obou." „To auto bylo moje dítě. Max dodal jen prachy." „Taky nějaké nápady, tím jsem si jistá." „Není tak chytrý, jak si myslí." Cassandra chladně sledovala, jak si Emilio sundal košili. „Jestli se chceš svléknout, tak jdi prosím do koupelny." „Je to jen tělo." „Tělo, které nechci vidět." „Všichni si mají myslet, že jsme zasnoubeni." Očividně chtěl ze všeho vytěžit co nejvíc. Vztekle vyskočila a ukázala na koupelnu. Nehodlala se nechat zatáhnout do další slovní přestřelky. „Okamžitě zalez do koupelny, nebo odejdu. Vyber si." Pokrčil rameny. „Jak chceš." Ale zmizel v koupelně. Cassandra s úlevou zaslechla zvuk sprchy. Právě si začala oblékat tyrkysové šaty, když se ozvalo zaklepání na dveře. V okamžiku, kdy se jí podařilo napůl zapnout zip na zádech, zaklepání se zopakovalo, tentokrát hlasitěji. Přitiskla si nedoléhající šaty na hruď, pootevřela dveře a vyhlédla na chodbu. Maximos. „Ciao" pozdravila rozpačitě. Nevěděla, co jiného říct. „Ciao," napodobil její kamarádský pozdrav. Rozhostilo se ticho. Zírala na něj. Taky se osprchoval a převlékl. Nyní měl na sobě tmavý oblek s černou košilí a decentní kravatou. Stál před ní elegantní, silný, nedotknutelný. „Přišel jsem se omluvit," prohlásil odměřeně.
34
JANE PORTEROVA
Němě přikývla. Polilo ji horko. Neměl by ji už přitahovat. Neměla by už k němu nic cítit. Přesto ale cítila. Dokonce mnohem víc než dřív: ublíženost, vztek, strach, touhu. Láska zmizela, ale fyzická touha zůstala. Chtěla ho. Toužila po jeho kůži, rukou, ústech, těle. Potřebovala ho vedle sebe. V sobě. Přitom by tolik potřebovala zapomenout. „Je mi to líto," opakoval škrobeně. „Nemělo se to stát. Přijmi, prosím, mou omluvu." Znamenala omluva totéž co žádost o odpuštění? Kdepak. A on to moc dobře věděl. Nechtěl odpuštění - byl příliš nad věcí, příliš mocný, než aby se staral o to, co si jiní myslí či cítí. Zabodla do něj oči. Snažila se proniknout skrz masku nepřístupnosti, ale marně. Díky mnohaletému tréninku dosáhl mistrovství v skrývání pocitů a myšlenek. „Přijímám," odpověděla stejně škrobeným tónem. Maximos najednou zpozorněl a zaposlouchal se. Zvuk sprchy ustal. Maximos stočil zrak ke koupelně. „Je tam," uhodl. „Ano. Sprchuje se." „Sprchuje se," opakoval s odporem. „Máme společný pokoj." Svraštil obočí a zrak mu potemněl. „Ne v mém domě." „Maximosi -" „Ne v mém domě," zopakoval a hlavou se mu honily nejčernější myšlenky. Cassandra a Emilio. Snoubenci. Cassandra a Emilio v jedné posteli. Viděl rudě. V tu chvíli by vraždil. Emilio za všechno zaplatí. Musí jednou zaplatit. Už napáchal dost ohavností a vždycky vyvázl bez trestu. Ale Cassandra se nenechala zastrašit. Zvedla bradu a střetla se s jeho pohledem. „Ten pokoj nám dali," řekla, jako by to byla ta nejlogičtější věc na světě, že bydlí se Sobatem.
VZPOURA PO SICILSKU
35
„Přestěhuješ se do jiného. Zařídím to. Sobato zůstane tady." „To je hloupost. Už jsem si vybalila." „Tak si znovu zabalíš." Vrhla na něj zpupný pohled, z něhož mohl vyčíst, že i když je Sicilián a pán tohoto paláce, Cassandra není zvyklá se doprošovat. „Ne." Její odpověď ho překvapila. Nikdy mu nic neodepřela. Skutečně se změnila. „Otoč se," nařídil jí. Jeho pozornost odváděly nedopnuté šaty, které mu umožňovaly zahlédnout okraj oblých ňader. Znal její tělo tak dobře, pamatoval si hedvábnou jemnost jejích prsou. „Zapnu ti zip." Střelila po něm nedůvěřivým pohledem a neochotně se obrátila. Když k ní Maximos zezadu přistoupil, cítila, jak jí tuhne každičký sval. Zavřela oči a zatajila dech, když uchopil zip. Zachvěla se pod jemným dotekem jeho prstů. Pomalu jí zip dopnul až nahoru ke krku. „Myslím, že už to je," vysoukala ze sebe zastřeným hlasem, když nechal ruce na jejím krku. „Ty šaty ti ohromně sluší." „Díky." „Jsou nové?" „Ne." Otočila se a pohlédla mu přímo do tváře. „Už je mám delší dobu… jen jsem neměla příležitost se v nich předvést." „Protože jsem tě nebral do společnosti?" Zrudla. „Protože jsi mě raději držel nahou v posteli." Koutky úst se mu protáhly, ale ne do úsměvu, spíše do hořkého uznání pravdy. Jejich vztah se točil jen kolem sexu a Cassandra pocítila, jak ji znovu zaplavuje stará známá chuť se pomilovat. Ale to přece nedává žádný smysl, divila se Cassandra v duchu. Jak ho můžu ještě chtít po tom všem, co se stalo? Jak to, že po něm pořád tolik toužím? Dveře do koupelny se rozletěly. Emilio. Cassandra provinile ustoupila o krok, ačkoli věděla, že neudělala nic
36
JANE PORTEROVA
špatného. Ale všechno se zašmodrchávalo a Cassandra už neměla sílu nic řešit. „Myslel jsem, že někoho slyším," hlaholil Emilio, osušku omotanou kolem boků. Druhým ručníkem si sušil vlasy. „Nějaký problém?" „Možná," odpověděl Maximos bezbarvým tónem. „Jak se to vezme." „Tak co se děje?" Emilio si přehodil ručník přes rameno. „Cassandra se stěhuje do jiného pokoje." Emilio na ní vrhl podezřívavý pohled. „Proč?" „Z úcty k mé matce. Protože ještě nejste manželé -" „Nikam nepůjde," skočil mu Emilio do řeči. „Přijeli jsme spolu a spolu taky zůstaneme." Na Maximosově tváři se opět objevil tvrdý výraz. „Neboj. Uvidíte se v některém ze salonů, knihovně nebo jídelně." „Kdepak," trval si Emilio na svém. „Chci být s ní. A Cassandra taky chce bydlet se mnou, že, miláčku?" obrátil se a pohlédl na Cassandru. Otevřela ústa k odpovědi: „Já -" „Tak vidíš, že chce," dokončil za ni. „Věř mi." „Kéž bych mohl," podotkl Maximos hořce. Zkřížil ruce na prsou a přeměřil si Emilia kritickým pohledem od hlavy k patě. „Ale tobě věřit nemůžu. Však moc dobře víš, proč." Chvilku stáli proti sobě jak dva kohouti před bojem. Cassandře znělo v uších slovo věřit. Už zase to slovo. Očividně se tady jednalo o zrazenou důvěru. Co přesně se stalo? A kdy? „Takže jak?" zeptal se Maximos, ruce stále založené na prsou. Vyzařovala z něj sebejistota muže, který má vždy vše pod kontrolou. „Přestěhuje se Cassandra do samostatného pokoje, nebo oba hned teď odjedete?" Emilio měl stále ještě bojovný výraz. „Přece bys Cassandru nevyhodil." „Myslíš? Schválně… vyzkoušej si mě."
VZPOURA PO SICILSKU
37
Cassandra ho takového neznala. Až do tohoto víkendu znala jen milence, ne diktátora. I když vždycky cítila, že pod povrchem dokáže být pěkně tvrdý. Až do dnešního dne se mu ale nikdy nevzepřela. Neprovokovala ho. Slepě mu dovolila, aby činil veškerá rozhodnutí. Věřila, že udělá to nejlepší pro ni… pro ně. Blázen. Prostě zamilovaný blázen, nic jiného jsem nebyla, uvědomila si. Cassandra se rozhodla zabránit konfliktu. „Zabalím si," oznámila. „Nemám toho moc." „Vezmu ti kufr," nabídl se Maximos. „Je její pokoj daleko?" zeptal se Emilio, stále ještě naštvaně, ale po bojovnosti nezůstalo ani stopy. „Ani ne," odpověděl Maximos, zatímco se Cassandra rychle obula a naházela své věci do nevelkého kufru. „Je poblíž mého," dodal. „Pamatuješ, kde je?" Emiliovy oči se zúžily, až z nich byly jen šedé štěrbiny. „Je moje snoubenka." „To už jsi říkal," usmál se Maximos, ale oči měl ledově chladné. Obrátil se ke Cassandře, která právě zavírala kufr. „Hotovo?" Přikývla. Vzal kufr a vyzval ji: „Tak můžeme jít." Cestou z jednoho křídla paláce do druhého si prohlížel Cassandřin profil. Změnila se, pomyslel si. Nikdo jiný by si toho patrně nevšiml, ale on ano. Nebylo to tak dávno, co se viděli naposledy, šest měsíců, ale vypadala jinak. Pořád sexy, provokativně krásná s hnědozlatýma očima a hustými vlasy spadajícími na ramena, ale ústa měla jiná. Tvrdší. A zároveň křehčí. I v pohledu se jí zrcadlila tvrdost a zároveň zranitelnost. „Jak ti to jde v práci?" zeptal se, když se zastavili před pokojem, kde nyní bude Cassandra bydlet. „Fajn." Ale stiskla rty a podle hlasu nic nebylo v pořádku. „A doma?" „Fajn." „Cassandro -"
38
JANE PORTEROVA
„Všechno je v pořádku, Maximosi," přerušila ho netrpělivě. „Nechme to být, ano? Nechci s tebou o tom mluvit." Otevřel dveře a rozsvítil. Cassandra za ním vkročila do luxusní ložnice. Bílé, krajkou lemované, nadýchané polštáře lákaly k poležení na posteli zakryté broskvovým, zlatě a zeleně vyšívaným přehozem. Závěsy na třech obrovských oknech měly stejně broskvovou barvu jako přehoz. V pokoji byly dvě stříbrné vázy, jedna stála na nočním stolku a druhá na starožitné komodě u zdi. Ve vázách voněly růžové a broskvové růže. Sledovala, jak Maximos postavil kufr u nohou velikánské postele. Ložnice byla tak romantická, jak stvořená pro milence. Je paradoxní, že Maximos je ochotný dát mi všechno, jen ne to, po čem nejvíc toužím, blesklo jí hlavou. „Je to krásný pokoj," vydechla, protože cítila, že něco říct musí. Ticho trvalo příliš dlouho. „Jsem rád, že se ti líbí. Takže by ti nemělo vadit, když tě tu zamknu." Nebyla si jistá, jestli mluví vážně, nebo jen žertuje. Z výrazu jeho tváře nedokázala nic vyčíst. Najednou cítila, jak se jí ústa roztáhla do lehce pobaveného úsměvu. „Pokud tu nebudeme zamčeni spolu." Přimhouřil oči. „A co tvůj snoubenec? Nebude se ti po něm stýskat?" Zvedla bradu. „Najde si způsob, jak mě vysvobodit." Maximos se zasmál. „Emilio umí zachraňovat jen vlastní kůži. Nespoléhal bych na něj jako na hrdinu." „Pro mě ale je hrdina." Pevně mu pohlédla do očí. Napětí vzrůstalo. „Zbožňuje mě. Chce mě. Na rozdíl od tebe." „Chtěl jsem tě." „Nahou. Se vším souhlasící. Nekomplikovanou." Bylo čím dál obtížnější zachovat laškovný úsměv. „Zní to strašně povrchně, nemyslíš?"
VZPOURA PO SICILSKU
39
„Možná. Ale taky si myslím, že děláš ohromnou chybu, když si nalháváš, že tě Sobato opravdu miluje. Znám ho od základní školy. Pracovali jsme spolu. Kamarádili jsme se -" „Ty žárlíš." „Ano, žárlím." V tmavých očích mu zablýsklo. „Nelíbí se mi, že jste spolu. Nesnesu pomyšlení, že se tě dotýká, ale taky se o tebe bojím." Popošel k ní o něco blíž. „Emilio tě využívá, aby mě dostal." Maximos na ni shlížel ze své impozantní výšky. Všechno na něm bylo silné, temné, vzrušující. Vyzařovalo z něj tolik moci, tolik síly, že ve srovnání s ním byl každý jiný muž slaboch. „V tom případě se mu jeho plán daří," zašeptala s bušícím srdcem. „A co tvoje plány? Jaké jsou?" „Nemám žádné plány." „Musíš mít něco za lubem. Jinak bys s ním nepřijela sem." Přistoupil k ní a zvedl jí hlavu, aby si hleděli do očí. Bříškem palce jí něžně přejel po bradě. „Ublíží ti, carissima." Srdce se jí sevřelo bolestí. „To se nestane." „Ale ano." V tmavých očích se zračily hněv i utrpení. „Nemáš ani představu, jak moc ti může ublížit." Nedokázala se odtrhnout od černých očí, od smutku, který zažil, ale který s ní odmítl sdílet. Vůbec Emilia neznám, pomyslela si. Ale vlastně neznám ani Maximose. V mnoha ohledech je pro mě stejný cizinec jako Emilio. Maximos si vždycky chránil soukromí a dával si dobrý pozor, co říká nebo dělá. Těch několik málo informací o jeho soukromém životě zjistila před třemi lety, když ve firmě dostala na starosti nového zákazníka - Italia Motors. Protože byla zvědavá, zadala v několika internetových vyhledávačích Maximosovo jméno, ale našla překvapivě málo článků a odkazů. Jak už věděla, Maximos byl jedním ze dvou zakladatelů, předsedou představenstva a generálním ředitelem Italia
40
JANE PORTEROVA
Motors. Vzdělání získal v Římě, ale za domov považoval Sicílii. A to bylo vše. Žádná zmínka o rodině. Žádné drby. Ani nenašla nic o Emiliovi, kromě toho, že byl tím druhým zakladatelem firmy a že se po čase partneři rozešli a každý se vydal vlastní cestou. „A tobě někdo ublížil?" zeptala se, aniž dokázala odtrhnout zrak od jeho hypnotizujícího pohledu. „Ano." Svaly na jeho tváři byly tak pevné, až jí připomínal mramorovou sochu z doby římské. Jak snadné bylo ho milovat. Jak strašné ho ztratit. Když se podívala zpět, nemusela ho ztratit. Kdyby mlčela, dál skrývala své pocity, nikdy by se nedozvěděl, že chtěla - potřebovala - víc. Nikdy by nevěděl, že toužila po tom všem, co nikdy neměla. Po lásce. Rodině. Dětech. Ale nemohla zůstat zticha, nemohla dál popírat, po čem nejvíc toužila. A tak nakonec udělala nepředstavitelnou věc - požádala o víc. Ale Maximos jí víc dát nemohl. Ani nechtěl. Měl rád sex, kterému se od ní dostávalo, kdy on chtěl. A tak ho s bolestí v srdci viděla, jak odchází. Při vzpomínce na zmarněné sny jí vhrkly slzy do očí, ale rychle je potlačila. Nechtěla dát najevo slabost. „Přejděme k věci, ano?" přerušil Maximos její vzpomínky. „Vím moc dobře, proč jste přijeli. Sobato ví, že pracuju na nové konstrukci auta a už dvakrát se pokusil získat dokumentaci. Přivezl tě s sebou, abys mě zabavila, zatímco bude prohledávat mou kancelář -" „To není pravda." „Před hodinou ho přistihli, když se vloupával do mé kanceláře, Cassandro." „O tom nic nevím." „Byla jsi s ním na pokoji. Musela jsi vědět, že jde dolů -" „Říkal, že se jde napít." „Ty máš odpověď na vše, viď?" Maximos se jí očividně posmíval.
VZPOURA PO SICILSKU
41
„Mluvím pravdu." „Pravdu," zopakoval tiše a pozorně si prohlížel její tvář. „Tak mi řekni pravdu. Jste skutečně zasnoubeni? Budete mít v dubnu svatbu?" Věci nabraly příliš rychlý spád. Cassandra cítila, že se jí vše vymyká z rukou. Opřela se rukou o čelo postele a posadila se. „Tak jak je to?" naléhal. Slíbila Emiliovi, že bude hrát svoji roli jen tento víkend, ale v tu chvíli jí připadala neděle nekonečně daleko… Ale slib je slib. Přestože chtěla přiznat, jak se věci doopravdy mají, musela dodržet, co slíbila. „Samozřejmě, že se budeme brát," zašeptala, neschopná podívat se mu do očí. „Jeho rodina nežije v Padově." Pokrčila rameny. „Tak proč se bude svatba konat v Padově?" Polkla. „Myslel si, že by to bylo romantické -" „To není ten pravý důvod." „Pak tedy nevím proč. Opravdu netuším, Maximosi. Stačí?" Začal vztekle přecházet po ložnici. „Nestačí, děvenko. Říkáš, že si ho vezmeš. To znamená, že ho miluješ. Jak je tedy možné, že ho neznáš líp?" Zastavil se přímo před ní a přišpendlil ji pohledem k posteli. „A proč jsi souhlasila se svatbou v Padově? Nepochází odtamtud. Nebydlí tam a jsem si stoprocentně jistý, že jsi tam ani nikdy nebyla." „Znělo to tak romanticky -" „Přestaň. Lžeš, Cassandro. A nevím, jestli obelháváš sama sebe, nebo jen lžeš mně, ale nedovolím ti v tom pokračovat. Jako bys to ani nebyla ty, tohle jsi nikdy nedělala -" Marně hledala únikovou cestu. „Vždyť mě vůbec neznáš!" „Že tě neznám?" Zasmál se, v tmavé tváři se mu objevil nevěřícný výraz. „Vím o tobě všechno.“
ČTVRTÁ KAPITOLA Cassandra měla pláč na krajíčku, ale nehodlala se poddat slzám. Nechtěla se poddat jemu. Udělal jí z života peklo, hrál si s ní… využíval ji… nechal ji doufat, snít… „Mýlíš se!" odsekla, prsty zaťaté v pěst. „Víš jen to, co chceš vědět. Věřil jsi tomu, čemu jsi věřit chtěl. Ale pravda je taková, že už nejsem ta holka, kterou jsi znal." Pohodila hlavou, v tváři rudá jak rak rozčílením. „A už nebudu skákat, jak ty pískáš." „Však vidím. Jinak by ses nenechala přesvědčit, abys sehrála tuhle odpornou komedii." „To není žádná komedie." „Ale, bella, vsadil bych tisíc dolarů, že žádnou svatbu nechystáte, a kdybych obvolal všechny kostely v Padově, určitě by tam žádný záznam o vaší veselce nenašly. A kdybych na tebe přitlačil, přiznala bys, že nemáš žádný prstýnek, že nejsi zasnoubená, že je to všechno bohapustý výmysl." Popadl ji za ramena a zahleděl se jí do tváře. Tak zblízka, až cítila jeho horký dech. „Tak co, chceš se vsadit?" Chvilku se nezmohla na odpověď, vzduch nemohl z plic ven. Jen si vzpomněla, jak ji přimáčkl ke zdi, využil jejího těla, jejích smyslů. Maximos ji znal až příliš dobře. „Ne," špitla.
VZPOURA PO SICILSKU
43
„Ne," zopakoval po ní s úsměškem. „Myslel jsem si to." Prudce ji pustil, až spadla zády na postel. Zalykal se vzteky. „Tak kolik ti Sobato zaplatil?" „Nic mi nezaplatil!" „Tak jaká byla tvoje cena? Protože musíš být sakra drahá. Nabídl ti peníze? Akcie? Spoluvlastnictví ve firmě?" „Mluvíš o mně jako o nějaké děvče!" „Však k ní nemáš daleko. Nejdřív jsi byla mou milenkou a teď spíš s ním." „Nespím s ním." Vyskočila z postele a rázně k němu přistoupila. „Nejsem jeho milenka. Žádné peníze mi nedal. Nic mi nenabízel. Věděl, že se s tebou chci setkat, věděl, že tě potřebuju vidět -" „Proč?" Měla takový vztek, až se jí dělaly mžitky před očima. Zhluboka se nadechla a vydechla. „Protože mi na tobě pořád ještě záleželo. Myslela jsem, že k sobě něco cítíme -" odmlčela se, potřásla hlavou a pak pokračovala „očividně jsem se spletla." „Když jsi se mnou chtěla mluvit, mohla jsi zavolat." „Nebylo by to k ničemu. Nikdy jsi nechtěl mluvit po telefonu. Vlastně jsi se mnou sotva mluvil, když jsme byli spolu. Komunikuješ pouze sexem -" „Maximosi?" Ve dveřích váhavě stála mladá žena. Tmavé vlasy, středního vzrůstu, štíhlá až éterická v růžových šatech, které zvýrazňovaly dokonalou křivku bronzově opálených ramen a plného poprsí. „Poslali mě pro tebe." Maximos mrkl na hodinky. „Mám zpoždění," podotkl s povzdechem. „Přesně tak," pousmála se již o poznání klidněji. „Maminka je už v autě." Pochopil. Zamířil ke dveřím a políbil mladou ženu na tvář. „Matka zuří." Neznámá kráska se uculila. „Je přece tvoje matka. Geny se nezapřou."
44
JANE PORTEROVA
Cassandru tento krátký, ale důvěrný rozhovor hluboce ranil. Byli si tak blízcí. Nejspíš nejsou jen přátelé… Cassandra se nevydržela dívat, jak Maximos dívku políbil na čelo. „Řekni matce, že jsem za okamžik dole." „Dobře," odpověděla a zašeptala mu do ucha krátkou poznámku, která ho rozesmála. Pak zmizela na chodbě. Když se Maximos obrátil zpět ke Cassandre, úsměv z tváře mu zmizel. „Doufám, že víš, co děláš, carissima.” „Taky doufám," odpověděla. V očích se mu objevil záblesk citu. „Dej pozor, ať ti Sobato neublíží," dodal Maximos po chvíli. „To nemůže." Pokusila se o úsměv. „Srdce mám už na cucky." „Odkdy?" „Od února." Když jsi mě opustil. Ale tuto větu nemusela dodávat. Viděla mu na očích, že pochopil. Ale okamžitě city potlačil a nasadil opět neproniknutelný výraz. „Uvidíme se u večeře," prohodil a odešel. Bože, v tom je mistr. Nikdo nemá odchody nacvičené líp než Maximos. Cassandra si vyčesala vlasy, sepnula je do uzlu, decentně se nalíčila, na uši zavěsila jemné diamantové náušnice a vklouzla do saténových střevíčků na vysokém podpatku. Byla připravená připojit se ke společnosti. Vypadalo to, že dům je prázdný, ale jakmile vešla do haly, objevil se majordomus a sdělil jí, že na ni Emilio čeká venku v autě. Seděl ve voze na místě řidiče, ruku položenou na volantu. Jak se k němu blížila, viděla, že si ji měří kritickým pohledem. „Co ti zase vadí?" zeptala se, zatímco otevírala dveře spolujezdce. „Nelíbí se mi to," odpověděl bezbarvým hlasem. Prsty netrpělivě poklepával na volant, zatímco si ji prohlížel od hlavy k patě. Jeho tón ji podráždil. „Co se ti nelíbí?"
VZPOURA PO SICILSKU
45
Ukázal na její šaty, obličej a vlasy. „Jak vypadáš. Jsi příliš elegantní. Nezapadáš do role, kterou jsem pro tebe vymyslel." „Vzala jsem si tyhle šaty, protože se mi líbí. A nehodlám se převlékat. Takže můžeme už jet?" Ale Emilio nenastartoval. Místo toho vystoupil, obešel auto, ze zadního sedadla vytáhl bílou tašku a hodil ji Cassandře na klín. Otevřela tašku a rozbalila hedvábný papír. Nahmátla cosi hebkého a bílého. „Co je to? Spodní prádlo?" „Ne, to jsou šaty." Zvedla látku a nevěřícně zírala na průhlednou krajku a šifón. „To si děláš blázny. Vypadají spíš jako spodnička." „Říkej si jim, jak chceš. Důležité je, že si je oblékneš." „Nikdy." „Uzavřeli jsme dohodu -" „Měla jsem radši uzavřít smlouvu s ďáblem. Protože tohle jsme si nedomluvili. Slíbila jsem, že budu předstírat zasnoubení a svatbu v Padově, ale neztrapním Maximose, jeho sestru a celou rodinu Guilianových tím, že se objevím na Adrianině zkoušce ve spodničce." „Ale objevíš." Emilio ji vzal za bradu. „Protože vím něco, co bys rozhodně nechtěla, aby se Maximos dozvěděl." „Nemám žádná tajemství." „Opravdu?" „Myslíš?" Emilio vzal tašku a přimáčkl ji Cassandře na břicho. „Vím o dítěti, Cassandro." Do Cassandry jako by udeřil blesk. Celá ztuhla, nebyla schopná pohnout ani prstem. „Vím všechno," pokračoval Emilio. „Vím, co jsi udělala -" „Nic nevíš!" „Ale vím. K tvé smůle vím o potratu. A věř mi, jestli se Maximos dozví, co jsi udělala jeho dítěti… nikdy ti neodpustí." Jak je to možné? Jak se mohl dozvědět o jejím těhotenství? Vždyť to nikomu neřekla. Nevzala si ani den volna,
46
JANE PORTEROVA
když začala trpět ranními nevolnostmi. A když ji propustili z nemocnice, hned další den šla do práce. „Snažíš se mě vydírat?" hlesla. Do toho Emiliovi nic není. Je to jen a jen její soukromá bolest. „Přesně tak, má milá." Poťouchle se usmíval. „Dokončíš, co jsme na tenhle víkend naplánovali -" „Ví, proč jsi přijel, Emilio. Ví, že se zajímáš o výkresy nového auta -" „Nevadí, stejně mi nemůže nic dokázat. A já se budu zatím bavit, jak se bude užírat pokaždé, když se mě dotkneš, když tě pohladím po vlasech, když tě něžně políbím. Koukej hrát dobře, protože jestli ne, postarám se, aby se Maximos dozvěděl, co tajíš." Cassandra sebrala poslední zbytky sil a odvahy. Srdce už měla stejně napadrť, Emilio jí už víc ublížit nemohl. „Klidně mu to řekni. Nebojím se." Zachechtal se. „Správně, holčičko. Pěkně předstírej, jak jsi tvrdá, a já budu hrát, jak jsem citlivý." Najednou ale jeho rysy ztvrdly. „Stejně je toho dítěte ale škoda, protože Maxmimos vždycky chtěl být otcem. Toužil po dítěti." Upřeně se jí zabodl pohledem do tváře. „Obzvlášť po holčičce." Pak jakoby váhavě dodal: „Upřímně řečeno, je to pro něj dost citlivé téma. Velmi citlivé." Cassandra vycítila, že za jeho slovy se skrývá víc. Chtěla znát fakta… pravdu… ale pochybovala, že by se pravdu dozvěděla zrovna od Emilia. Vždycky všechno překroutil. Jako třeba její potrat. „Jak jsi to vlastně zjistil?" „Ten večer, kdy jsi přijela do nemocnice, jsem tam náhodou taky byl. Chodil jsem tenkrát s doktorkou, která tě ošetřovala. Mám kopii lékařské zprávy. Je tam jasně uvedeno - potrat." Cítila, jak se jí podlamují kolena. Opřela se o dveře auta, aby udržela rovnováhu. „Jdi k čertu." „Maximos si bude myslet, že jsi šla na potrat." Stiskla zuby. „Neměla jsem na vybranou."
VZPOURA PO SICILSKU
47
„No, asi neznáš Maximose tak dobře, když si myslíš, že přijme jakoukoli výmluvu či omluvu." Emilio jí strčil šaty do ruky. „Teď už jdi, přece nechceš přijít pozdě. Bylo by to nezdvořilé." V ložnici si Cassandra rozepnula tyrkysové šaty, pomalu je svlékla a položila na postel. Jak mohl Emilio získat její kartu? Lékařské záznamy jsou přece důvěrné! Pro Emilia ale žádná pravidla neplatí. A tak zná její tajemství. Byla těhotná. Prožila hrozný potrat - fyzická bolest byla strašlivá, ale psychická ještě horší. Moc si dítě přála. Strašně po něm toužila. Není to teď už jedno? Třesoucíma se rukama vzala bílé šaty a přetáhla si je přes hlavu. V koupelně se podívala do zrcadla. Nic tak necudného v životě neviděla. Průhledný sporý pruh látky nedával prostor pro představivost. Vidět bylo všechno. Prsa, bradavky, obrysy klína. Cassandra nevěřícně vzdychla. Co to, proboha, dělám? Přece se nemůžu objevit před lidmi takhle nahá! Nemůžu se ztrapnit a uvést do rozpaků Maximosovu rodinu! Odhodlaně se převlékla zpět do svých tyrkysových šatů a upevnila si účes několika sponkami. Cestou po schodech dolů potkala Emilia. Jakmile ji spatřil, vztekle zasyčel: „Ty ses nepřevlékla!" „Nepadly mi," odpověděla klidně a sáhla po zábradlí, aby sešla po schodišti, ale Emilio ji popadl za paži a táhl ji zpět. „Nelíbí se mi, že mrháš mým časem." „Okamžitě mě pusť." Sevřel ji ještě pevněji, až ji pevný stisk zabolel. „Převlékni se. Hned teď." „Nemůžu." Ani v nejmenším nezněla omluvně. „Šaty mi nesedly. Můžeš je vzít s sebou zpátky do Říma a vrátit je."
48
JANE PORTEROVA
Na okamžik neřekl ani slovo. Stál bez hnutí. Jen na ni mlčky hleděl v potemnělé hale. Pak k ní přiskočil, popadl živůtek tyrkysových šatů a roztrhl ho od shora dolů. „Jejda, podívej, tyhle ti taky nějak nepadnou," zvolal s předstíranou lítostí a pak se otočil k odchodu. Přes rameno ještě na ni houkl: „Koukej se hned převléknout, nebo všem dneska slavnostně oznámím, že jsi nejen bývalá Maximosova milenka, ale taky matka jeho nenarozeného dítěte. Věř mi, že to vzbudí velkou senzaci." Cassandra se odpotácela do ložnice a jako stroj si oblékla bílé krajkové šaty. Ani neměla sílu podívat se do zrcadla. Věděla, co by v něm spatřila, a při té představě se jí dělalo zle. Emilio již nastartoval auto a neřekl ani slovo, když se Cassandra sesula na místo spolujezdce, ale dobře si všimla spokojeného úsměšku na jeho tváři. Když vešli do restaurace, kde se konala slavnostní večeře, Cassandra okamžitě spatřila Maximose, jak se baví s krásnou brunetou v růžových šatech. Byla to dívka, která se ho předtím vydala hledat. Maximos ji jemně objímal kolem pasu. Cassandra se zastavila ve dveřích, neschopná vejít. Takže to je pravda. Chodí s ní. Že si Maximos našel za ní náhradu, to ji tolik nepřekvapilo. Ale zabolelo ji, že nová milenka se nemusela schovávat, nemusela čekat, až se Maximos objeví pozdě v noci nebo o víkendu. Nebyla skrývanou milenkou, ale partnerkou. „To je Sophia," zašeptal jí Emilio do ucha. „Sophia ďSanto. Maximosova dlouholetá přítelkyně." Dlouholetá přítelkyně? Cassandra nemohla odtrhnout zrak od Maximose a krásné Sophie. „Jak dlouho spolu chodí?" zeptala se sevřeným hrdlem. „Tri roky, nebo tak nějak." Cassandra mu pohlédla do tváře. Třeba si Emilio vymýšlí, zadoufala. Lhaní šlo Emilio bezvadně.
VZPOURA PO SICILSKU
49
„Ty ji znáš?" „Její sestru jsem znal líp." „Sestru?" „Lornu." Šlehl po Cassandře pohledem. „Měla by ses na ni někdy zeptat Maxe. Nestává se často, aby chlap dostal obě sestry." „Dostal?“ „No jo," pokrčil rameny. „Ale s Maximosovým bohatstvím, mocí a konexemi není divu, že se mu Sophia vrhá do náruče, přestože se tak hnusně choval k její starší sestře." Cassandra vrhla nejistý pohled na krásnou Sophii. „Je Lorna… její sestra… tady?" Emilio na okamžik zaváhal, pak zavrtěl hlavou. „Ne." Vzal ji za loket. „Pojďme se radši napít." Kývl hlavou k hloučku lidí. „Vsadím se, že nás Maximos brzy přijde přivítat." Cassandra se podívala směrem, který naznačoval Emilio, a zjistila, že na ně všichni zírají se značným despektem. Ať už se mezi Emiliem a Maximosem stalo cokoli, očividně Emilia nenávidí celé Maximosovo příbuzenstvo. „A, už jde," zamumlal Emilio a ustoupil stranou, aby Maximose udeřila do očí postava Cassandry v průsvitných šatech. „Vypadá to, že se chytil," dodal, zatímco si obtáčel pramínek Cassandřiných vlasů kolem prstu. „Baví mě, jak se tváří pokaždé, když se tě dotknu." „Jsi odporný," odsekla. Chvěla se a nemohla odtrhnout oči od Maximosovy tváře. Černočerné oči v napjaté tváři metaly blesky, které by snad byly schopny i zabít. „Já vím," usmál se Emilio.
PÁTÁ KAPITOLA Cassandra sledovala Maximose, jak kráčí směrem k nim. Vždycky se jí líbilo, jak se Maximos pohybuje, ale tentokrát se obdiv mísil se strachem. Vystrašeně, ale přesto fascinovaně hleděla, jak se k nim Maximos blíží zaplněným sálem. Lidé před ním automaticky ustupovali. „Tak jste přece jen dorazili," pronesl k nim tiše. „Ale zřejmě vám něco uniklo." Cassandře se nahrnula krev do tváří. Cítila, jak jí hučí v hlavě. „Moje šaty," špitla. Ani si nevšimla, jak jí Emilio stiskl paži. „Polila sis ty tyrkysové, takže ses musela převléknout?" Obracel se pouze ke Cassandře, jako by nikdo jiný v místnosti nebyl. Strašně jí chyběl. Stýskalo se jí po jeho pažích, jeho těle, jeho síle. Stýskalo se jí po jeho nekonečné sebejistotě, lehkosti s jakou se pohyboval, mluvil, žil. Vždycky měla pocit, jako by ji svojí energií nabíjel. „Roztrhly se." „Jak?" Na okamžik nemohla promluvit, slova ji zrazovala. Měla oči jen pro Maximose. Vnímala jen jeho. Kdyby jen nežádala víc… kdyby šlo všechno vrátit zpátky. Ale některé věci se nedají napravit a rána byla příliš hluboká… Maximos se k ní natáhl, smetl Emiliovu ruku z jejího
VZPOURA PO SICILSKU
51
předloktí a přitáhl si ji blíž k sobě, takže cítila jeho teplo a jemnou vůni kolínské. „Tvé šaty," snažil se ji vrátit do reality. „Jak se roztrhly?" Zmateně zamrkala. „Stoupla jsem na ně… asi." „Asi?" Maximos svraštil obočí. „Mám za sebou dost náročný den." Pokusila se o úsměv, ale rty se jí chvěly. Bojovala s emocemi, vášní, vzpomínkami. V tu chvíli by dala všechno na světě za jednu noc s ním. Dala by vše, jen aby byla milovaná… chtěná… zbožňovaná. Maximos ji ale nezbožňoval. Měl rád sex. Protože sex s ní byl dobrý. Ne, fantastický. Ale ve skutečnosti ho nezajímala. Zajímal se jen o její tělo. Potlačila slzy, které se jí draly do očí, a lehce vysunula bradu. „Je těžké si všechno přesně pamatovat." „Máš na mysli ty historky, kterými mě krmíš?" Maximos byl chytrý. Nedal se tak snadno obalamutit. „Dneska večer je sice teplo, ale zas takové horko není," dodal a setřásl ze sebe sako. Než si uvědomila, co dělá, přehodil jí ho přes ramena. „Děkuju," špitla. Nebyla schopná podívat se mu do očí. Tohle byl Maximos, její Maximos, muž jejího srdce, celý její svět po dobu tří let… Vtom se otočil a odkráčel zpět k Sophii, která čekala opodál. Podle zasedacího pořádku měli Emilio s Cassandrou místa až na konci slavnostní tabule. Když usedli ke stolu, všichni kolem nich ztichli a mlčky si je změřili odmítavým pohledem. Přestože měla kolem sebe omotané Maximosovo sako, Cassandra se cítila jako nahá. Marně se snažila předstírat, že si nevšimla, jak na ni všichni civí. Nikdo je tu nechtěl. Je to víc než trapné, pomyslela si a pohlédla na Emilia. „Taky máš pocit, že tě všichni nenávidí?" zeptal se, lokty opřené o stůl, hlavu nakloněnou ke Cassandře.
52
JANE PORTEROVA
„Ano." Připadala si jako vetřelec a měla na sebe vztek, že se vnutila na rodinnou oslavu. Svatba je přece mimořádná událost, kterou by člověk měl slavit se svými nejbližšími, a ne s cizinci a nepřáteli rodiny. Ale Emilio se očividně výtečně bavil. „Není to skvělé?" „To tedy není," odpověděla, překvapená Emiliovou reakcí. Emilio si nic nedělal z toho, že byl nevítaným hostem. Ba právě naopak. Čím víc se mu lidi vyhýbali pohledem, čím víc si špitali, tím byl šťastnější. Přišel, aby zasel bolest a trápení, a jeho úkol se mu báječně dařil. „Bože, jak tyhle lidi nenávidím," pronesl s neskrývanou záští. „Je to banda pokryteckých snobů." „A přesto jsi přijel, abys s nimi strávil víkend." „Přijel jsem něco vyjasnit." Cassandra si nervózně lokla vína, než sklenici opatrně položila na stůl. „A co?" „Že mě jen tak nedostanou." Tvář se mu rozjasnila, najednou byl téměř bezstarostný jako malý kluk. „Na mě nikdy nebudou mít. Protože jsem mnohem chytřejší než oni. Nebo aspoň než ten chudák Maximos." Cassandra se podívala směrem, kde seděl Maximos. Nebezpečně se jí vybavil první večer, kdy se viděli poprvé. Také při společenské události. Jako dneska. Emilio její pohled hned komentoval: „Znám ženy jako ty. Předstíráte, že jste chytré a silné, dokud vás chlap nedostane do postele. Chcete být nezávislé, ale stačí stisknout ten správný knoflík a stanou se z vás otrokyně ochotné sloužit svému pánovi až do konce života." Odmítavě zavrtěla hlavou: „Takové nesmysly nebudu poslouchat." „Ale měla bys. Aspoň by ses poučila pro příště." Naklonil se, aby jí mohl šeptat do ucha. „Podívej, orgasmus je prostě orgasmus. S láskou nemá co dělat." Zrudla a v rozpacích se od něj odtáhla. „Díky za lekci z biologie." „Spal s tebou, ale miloval jinou."
VZPOURA PO SICILSKU
53
Cassandra se otočila a pevně mu pohlédla do očí. „Měl bys vyhledat odbornou pomoc. Ale to už asi víš, viď?" Líně se usmál. „Jo, už jsem to slyšel." „Proto Maximos ukončil vaši spolupráci? Protože zjistil, že máš psychické problémy?" Emiliovi se pomalu vytrácel úsměv z tváře. „Italia Motors, to byl můj úspěch, ne jeho. Bylo to moje auto. Navrhl jsem model, který hned v prvním roce vyhrál všechny soutěže." „Takže Maximos nijak nepřispěl k úspěchu Italia Motors?" „Ve srovnání se mnou ne." „Takže to nebyly jeho peníze, které financovaly Italia Motors?“ „Vypsal pár šeků -" „Celkem za skoro dvacet milionů dolarů." Sáhla po sklence a lehce jí zatočila v prstech. „Ano, první auto získalo hodně ocenění a přitáhlo pozornost veřejnosti, ale nemělo nějakou konstrukční chybu? Pokud vím, tak kvůli té závadě došlo k tragické nehodě a firma musela vyplatit deset milionů odškodnění." „To nebyla moje chyba. Maximos měl na starosti výzkum. Jestli neudělal dost testů -" Emilio pokrčil rameny a rozpřáhl ruce. „Za to nemůžu. Každý jsme zodpovídali za svůj úsek. Koneckonců, Maximos mě potřeboval. Potřeboval můj mozek, nápady -" „Takže firma Italia Motors vděčila za svůj úspěch jen tvé genialitě, co?" Opřela se o lokte. „Nenáviděl tě, protože tys byl mozkem, zatímco on jen kasičkou." „Přesně tak." Nevěřícně zakroutila hlavou. Emilio byl blázen. Naprostý blázen. „Tak proč jsi jím tak posedlý? Proč chceš, aby trpěl?" „Protože zničil všechno, co jsme vybudovali. Zničil mě." Cassandra pohlédla přes dlouhý stůl na Maximose. Byl zabrán do hovoru s lidmi sedícími naproti, ale najednou se otočil, jako by cítil, že na něj hledí. Jejich pohledy se střetly.
54
JANE PORTEROVA
Cassandra se dlouze vpíjela do jeho tváře. Ach bože, jak moc mi chybí, pomyslela si. Maximos rychle vstal, obešel stůl a vydal se k Emiliovi a Cassandře. Když k nim došel, řekl něco muži, jenž seděl po Cassandřině pravici, a ten vstal a odešel, aby uvolnil místo Maximosovi. Maximos si přisunul nyní prázdnou židli a posadil se. „Bavíte se?" zeptal se, pohled upřený na Emilia. „Já ano," usmál se Emilio. „Tvá sestřička je krásná. Ani jsem si nevšiml, jak rychle vyrostla." „Adrianě je jednadvacet." „No jo, už je z ní žena." Maximosovi ztuhly rysy. „A ty máš rád ženy jiných mužů." Emilio se zasmál. „Ne vždycky. Ale mám rád ženy." Poplácal Cassandru po koleni a dodal: „A tuhle obzvlášť." Cassandra to nemohla vydržet. Popadla Emiliovou ruku a shodila ji z kolene. „Nech toho." Emilio ji probodl pohledem ostřejším než nůž. „Asi je čas jít do postele. Zdá se, že jsi trošku unavená, miláčku." „Nejsem," protestovala. „Ne, jsi potvora a nechápu, co jsem na tobě kdy viděl." Emilio odsunul svou židli od stolu a vstal. „Jdu si dát něco pořádného k pití. Něco lepšího než tohle levné stolní víno." Když odkráčel, rozhostilo se ticho. Cassandra nevěděla, co dělat, jak se omluvit. Měla by to nějak Maximosovi vysvětlit. Celý večer byl příšerný a pro Maximose jistě velmi trapný. „Omlouvám se," pronesla pomalu. I přes teplé sako se celá chvěla. „Zachovala jsem se strašně a je mi moc líto, že tvoje rodina musela sledovat představení, které jsme s Emiliem předvedli…“ Hlas se jí zlomil. „Promiň mi to, prosím. Strašně mě to mrzí." Maximos ji pozorně sledoval. „Překvapilo mě, že ses objevila s ním. Ani jsem nevěděl, že se znáte."
VZPOURA PO SICILSKU
55
„Seznámili jsme se v dubnu, těsně po -" Odmlčela se, hlavou jí bleskly nové souvislosti. Rychle počítala. Emilia potkala v dubnu na udílení cen za nejlepší reklamní kampaň. Slavnostní večeře se konala tři dny po potratu. Tři dny. Třeba jejich setkání nebyla náhoda… Byla to bizarní myšlenka, ale dávala smysl. „Musím už jít," prohlásila, vzala kabelku a vstala. „Tohle byla ta nejhloupější věc, jakou jsem kdy udělala. Nevím, co jsem si představovala, a máš právo si o mně myslet, že jsem se dočista zbláznila." Maximos se taky zvedl. „Odvezu tě do paláce." „Ne." Rychle se usmála, aby napravila příkré odmítnutí. „Vezmu si taxi. Nedělej si starosti." „Nemůžu tě nechat odejít samotnou. Nevěřím Emiliovi a nechci, aby ses do paláce vrátila sama." „Maximosi -" „Viděl jsem modřiny na tvé paži. Udělal ti je on, viď?" Otevřela ústa, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Maximos znechuceně pokýval hlavou. „Proto jsem ti dal své sako. Nechtěl jsem, aby všichni zírali na tvé modřiny." Málem se rozplakala. „Myslela jsem, že se stydíš za to, že jsem se na svatbě tvé sestry objevila polonahá." „Jak bych se mohl stydět za tvé tělo? Nesmysl." Naklonil se k ní a políbil ji na čelo. „Babičce by se ale ten střih možná zdál trošku odvážný." Cassandra se vděčně usmála. „Nechtěla jsem si je obléct." „Myslel jsem si to." Sáhl do kapsy pro klíčky od auta. „Řeknu Sophii, že odcházím. Hned budu u tebe." Zatímco řídil, Cassandra pozorovala, jak se za oknem míhají uliční lampy, jejichž žluté světlo zářilo v noci jako topaz. Staré město bylo temné a záhadné, úzké uličky opuštěné. Když se blížili k paláci Guilianových, konečně se odhodlala promluvit. „Jak dlouho chodíš se Sophii ďSanto?"
56
JANE PORTEROVA
„Emilio o ní mluvil." Neptal se, jen konstatoval. „Říkal, že je tvou přítelkyní už léta." Maximos hned neodpověděl, ale Cassandra cítila, jak v něm roste napětí. Tohle téma se mu nezamlouvalo. „Je krásná," dodala Cassandra tiše. Nevěděla, proč musí s Maximosem probírat Sophii zrovna teď. Že by ze žárlivosti? Závisti? Nejspíš. „Ano." Maximos nespouštěl oči ze silnice. „A mladá." Svraštil černé obočí. „Znám ji skoro třináct let." Srdce se jí sevřelo. „Miluješ ji?" „Cassandro -" „Ne, Maximosi, potřebuju to vědět. Musím to pochopit." „Pochopit co?" Pokrčila rameny. „Proč jsi mě nemiloval." „Proboha," zaklel skrz zuby. Rukama svíral volant, jako by ho chtěl vyždímat. „Ženské. Všechny jste naprosto nemožné." Cassandra složila ruce do klína, prsty zaťaté do kůže. „Oženíš se s ní?" „Cassandro." „Proto jsme se vídali tak málo? Protože zbytek času jsi trávil s ní?" Maximos zajel ke krajnici a zastavil. Otočil se ke Cassandře a pronesl tiše, ale důrazně: „Nebyl jsem s ní. Mám Sophii rád, ale nemiluju ji a nechci se s ní oženit." „Takže jste nikdy nebyli milenci?" „Ne!" zaburácel. Pak dodal o něco klidněji: „Ještě nějaké další otázky?" Cassandra odvrátila pohled. „Prozatím mi to stačí." „Fajn." Nastartoval auto a zbytek cesty jeli mlčky. Když dorazili k paláci, Maximos prolomil ticho. „Změnila ses," podotkl. „Bývala jsi tak silná. Optimistická. Ted jsi strašně nejistá."
VZPOURA PO SICILSKU
57
Nejistá. I tak by se to dalo říct. „Všechno bylo tenkrát jiné," odpověděla. „Tolik zase ne." Myslela si, že žertuje. Ale Maximosův výraz ji nenechal na pochybách. Myslel to smrtelně vážně. „Všechno je jiné, Maximosi." „Jen se zamysli. Pořád máš svou práci. Máš byt, přátele -" „Ale nemám tebe." Jak to, že nic nechápe? „Byl jsi pro mě vším." „Nikdy jsem nechtěl být vším. Nikdy jsem tě o to nežádal -" „Víš co, raději o tom nemluvme." Cassandra razantně otevřela dveře a vystoupila. Když došli ke dveřím domu, chytil ji za rameno a otočil ji k sobě. „Víc jsem ti dát nemohl. Vídal jsem se s tebou, kdykoli jsem měl čas. Vím, že to nebylo často. Ale nejmíň jeden nebo dva víkendy jsme trávili společně." Zavřela oči a počítala do pěti, aby nevybuchla. „Ale já jsem měla volný každý víkend. Každý večer." „Měla jsi svůj vlastní život -" „Měla jsem práci," přerušila ho a otevřela oči, aby na něj pohlédla. „Ale jinak jsi byl můj život ty." Maximos se zhluboka nadechl. „Tvoje chyba, ne moje." Zavrtěla hlavou. „Jak jsem řekla, nechme toho. Nechci to už dál rozebírat. Nebaví mě hádat se s tebou." Opět se jí do očí draly slzy. Milování s tebou mě bavilo mnohem víc, pomyslela si. Objevil se dveřník, uctivě Maximose pozdravil, rozsvítil v hale a v tichosti zase zmizel. „Tady máš své sako," setřásla vršek slavnostního obleku a podala ho Maximosovi. „Díky." „Doprovodím tě nahoru." „Nemusíš. Cestu najdu sama." „Mám to stejným směrem. Chci tě doprovodit." „Tak jo. Když už to máš při cestě…“ Nechal ironický tón bez povšimnutí a ukázal na mramorové schodiště.
58
JANE PORTEROVA
Když vystoupali po schodech, Maximos rozsvítil. Světla rozzářila chodbu, jejíž stěny byly vyzdobeny obrazy italských mistrů. „Je to krásný dům." „Nejezdím domů tak často, jak bych měl. Matka se pořád ptá, kdy zase přijedu." Povzdechl si a pak se zasmál. „Zdá se, že se nikomu nedokážu zavděčit. Ty sis mě moc neužila, s rodinou se nevídám dost často -" „Kdo si tě teda užívá?" „Dobrá otázka," odpověděl, zatímco vcházeli do jejího pokoje. „Mí zaměstnanci mě vidí víc, než by jim možná bylo milé. Hodně času věnuju zákazníkům. Taky konstruktérům." „Prý chceš předvést nový model příští rok?" „Brzy ho představíme veřejnosti." „Už se na to určitě všichni těšíte." Odpovědi se ale nedočkala. Maximos si všiml tyrkysových šatů na posteli. „Co se, proboha, stalo?" Když neodpověděla, zvedl roztržený kus jemné látky a jeho pohled potemněl. „To udělal Sobato." Nemusela nic říkat. Maximosovi došlo, co se stalo. „Měl bych ho zabít," zavrčel. „To neříkej," napomenula ho a vzala si od něj šaty. „Chtěla bych se ti omluvit." Nejraději by ho pohladila, aby ho uklidnila, ale neodvažovala se. „Neměla jsem sem jezdit. Neměla jsem se snažit najít to, co jsem hledala." „A co to bylo?" „Konec." „Aha." Jeho hlas byl tichý, zamyšlený. „Konec." Pohlédl jí do tváře. „Myslíš, že je to možné? Teď, když jsi mě viděla, myslíš, že dokážeš všechno… ukončit?" Ne. Nikdy. Protože na něj nikdy nedokážu zapomenout, nikdy ho nepřestanu milovat. Jako by byl součástí mého těla. „Doufám."
ŠESTÁ KAPITOLA „To je dobře," usmál se, ale oči zůstaly vážné. „Aspoň, že je Sobato pryč. Už si kvůli němu nemusíš dělat starosti. Nevrátí se." Emilio je pryč? Cassandra pocítila úlevu. „Jak to myslíš?" „Nevrátí se do paláce a při svatebním obřadu se taky neobjeví. Postaral jsem se o to, než jsme odešli z restaurace." „To dokážeš zařídit?" „Já ne, ale moje ochranka ano." Přešla k oknu a prsty přejela po sametové tapetě. „Nevěděla jsem, že máš ochranku." „Když jsem na cestách, tak ne. Ale když rodina pořádá večírek, nebo při tak výjimečné příležitosti jako je sestřina svatba, které se účastní význační hosté, je lepší učinit určitá opatření." Vzhlédla a pohledem zkontrolovala strop a kouty místnosti. „Tady ale nejsou žádné bezpečnostní kamery, viď?" Maximos se lehce usmál. „Ne, tady ne. To by bylo narušení soukromí." „Prima. Aspoň na něčem se shodneme." Maximos k ní přistoupil a narovnal jí ramínko bílých šatů. Dotyk jeho prstů v ní vyvolal jemné chvění. „Myslím, že se shodneme i v jiných věcech."
60
JANE PORTEROVA
Znovu se zachvěla, když jí konečky prstů přejel po krku. „Pozor," zamumlala. Okamžitě ruku odtáhl. „Chodíš s někým?" V duchu se rozhořčila. Co je to za otázku? Copak vůbec neposlouchal, co jsem mu celý večer říkala? „Ne, s nikým nechodím." „Proč ne?" „Nemám na to náladu." Nejdřív rozchod, pak těhotenství a nakonec potrat. Nebyla zrovna v rozpoložení hledat nový vztah. Natáhl ruku a pohladil ji po temeni. Pak si hrál s jejími vlasy, dlouhé pramínky nechal prokluzovat mezi prsty. „Na tebe je těžké zapomenout. Tak těžké, že zatím po žádné jiné ženě netoužím." „Zatím?" Ignoroval její poznámku. „A taky bys měla vědět, že když jsme byli spolu, tak jsem s žádnou jinou nespal." Hrdlo se jí sevřelo. Nadechla se a ucítila jeho vůni. Cítila jeho teplo, jeho fyzickou sílu. Vybavilo se jí, jaké to bylo, když ji hladil, když proplétal svoje prsty jejími. Chtěla ho. Potřebovala jeho blízkost, přála si celá se v něm rozpustit. Ale to se nesmělo stát. Ne, když se jejich vztah tak zkomplikoval. „Měl by ses vrátit do restaurace," snažila se o věcný tón. „Sophia čeká -" „Nečeká. Její rodiče ji odvezou. Nebydlí daleko odtud. Ostatně, jak jsem ti říkal, nic s ní nemám. Aspoň ne to, co si myslíš." „Ale Emilio říkal -" „A tys mu věřila?" Olízla si spodní ret. „Nevěděla jsem, čemu mám věřit." Maximos se na ni podíval neproniknutelným pohledem černých očí. „Neměla jsi sem jezdit." Cassandra polkla. Celá hořela touhou. „Nejspíš máš pravdu."
VZPOURA PO SICILSKU
61
„Možná bys měla odejít," dodal. „Možná bys měla utéct." Utéct, zopakovala v duchu. Stejné slovo, jaké použil Emilio, když poprvé stoupala po schodech paláce. Utéct. Ale ke komu? Nikoho neměla. Kam? Zpátky do Říma, kde stále ještě bydlela a pracovala? Zpátky do luxusního bytu, který jí Maximos před třemi lety koupil, když po ní toužil víc než po čemkoli jiném na světě? Když ji chtěl za každou cenu? „Asi ano," souhlasila. Rozum jí velel, aby se sebrala a nikdy se už nevracela, už nikdy nemluvila s Maximosem, protože jinak se od něj nikdy nedokáže odpoutat. Nikdy se z něj nevzpamatuje, když si bude myslet, doufat a věřit, že má pořád ještě šanci. „Tohle bychom neměli dělat." Mluvil klidně, ale cítila, že pod klidným povrchem se už schyluje k bouři. „Neměli bychom tady být spolu. Sami." „Já vím. Jsem zkažená žena a tvoje pověst by mohla utrpět." Zašklebil se. „V tom je právě ten problém. Mám rád zkažené ženy. A když jsem s tebou, nejsem si jistý, jestli se ovládnu." Přesně to potřebovala slyšet a měla by se cítit jako vítěz, ale ve skutečnosti se polekala. Jestliže se teď bude se mnou milovat, pomyslela si, svede to na mě. Když se přestane ovládat, bude to kvůli chtíči, ne lásce. A já chci lásku. Jeho lásku. Jeho tělo jsem už měla, ale tentokrát chci jeho srdce. „V tom případě bys měl raději hned odejít." Hlas se jí zlomil. „Protože už nechci být jen zkaženou holkou. Ve skutečnosti nejsem tak zkažená." „Chceš, abych šel?" Ano. Ne. Ne. Ne. Slzy se jí draly do očí, když ze sebe vysoukala odpověď: „Ano."
62
JANE PORTEROVA
„Ano?" Snažila se přikývnout, zatímco se utápěla v jeho tmavých očích. Musí se ho zbavit. Musí si ho vyrvat ze srdce. Hořkost ji přemohla a odvrátila tvář. Jeden z nich musí odejít. Takhle to už dál nejde, už ani minutu. Chyběl jí, její Maximos, muž, kterého milovala a kterého chtěla. Ale nechtěla tohoto drsného, na hony vzdáleného cizince. V ložnici se rozhostilo ticho. Pak slyšela Maximosovy kroky a zabouchnutí dveří. Cassandra nadskočila a otočila se ke dveřím, oči zalité slzami. Ale Maximos neodešel. Stál u dveří a otáčel klíčem. „Co teď?" zeptal se s očima upřenýma na Cassandru. Nervózně potřásla hlavou. Přemohl ji strach. Před Maximosem nebylo obrany. Kousla se do rtu tak silně, až na jazyku ucítila krev. Ted se nesmíš sesypat, nařídila si. „Moc mi to neulehčuješ." Svůdně se zasmál. „To tys přišla za mnou," škádlil ji. „Neměla jsem na vybranou." „Že ne?" „Ne." Rty se jí třásly, když se přinutila k úsměvu. „Myslím, že jsem neměla na vybranou od okamžiku, kdy jsem tě poprvé uviděla." Nervózně pokrčila rameny. „Vždycky poznám, když se děje něco důležitého. Cítím to v kostech. Nevím, co to je, asi instinkt. Ale od první chvíle našeho setkání jsem se do tebe zamilovala." „Tak zamilovala?" „Ano. Úplně jsem ztratila hlavu." Chtěla se sama sobě vysmát, ale nemohla. Ne poté, co posledních šest měsíců trávila kdesi mezi peklem a očistcem. „Okamžitě jsem věděla, že pro mě znamenáš úplně všechno. Chtěla jsem tě. Srdce, tělo i duši." „A teď?"
VZPOURA PO SICILSKU
63
Slzy ji pálily v očích, měla co dělat, aby se nerozplakala. „Jsi ten poslední člověk na světě, kterého potřebuju, ale musela jsem přijet, abych se o tom přesvědčila na vlastní oči. Musela jsem se rozloučit." „Máš divný způsob loučení." Pomalu, ale odhodlaně se k ní blížil. „Jsem hrozná, já vím." „Příšerná." Vzal ji za zátylek a přitáhl ji k sobě, až mezi nimi nebyl ani centimetr prostoru. „Taková loučení jsou nebezpečná," dodal a zvrátil jí hlavu dozadu. Rty se dotkl divoce pulzujícího místa na jejím krku. „Jsou jako oheň." Zachvěla se. Cítila, jak se jí zmocňuje horečka. „To vidím." Znovu ji políbil na krk. „V tobě se dá číst jak v otevřené knize, bella. A právě teď čtu, že se chceš spálit." Ano, odpověděla v duchu, přemožená jeho blízkostí. Chtěla oheň, chtěla pocítit jeho žár, aby si připomněla, jaké to bylo, když se milovali. A pak se jeho ústa přitiskla na její a byla tak pevná, tak dobyvačná, až se něco v ní zlomilo a Cassandra cítila, že se musí vzdát. Ovinul ruce kolem jejích paží, přejel po nich nahoru k ramenům a pak dolů, horkými dlaněmi obkroužil její ňadra, pohladil ji po krku a pak se znovu vrátil k prsům. Laskání vrátilo Cassandře vzpomínky na dříve prožívanou slast. Otřela se stehny o jeho silné nohy v bezděčném gestu, odhalujícím, co poslední měsíce tak zoufale postrádala. Sex. Nadvládu. Odevzdání se. Pravou rukou jí shrnul ramínko šatů a pak netrpělivě odrhnul jemnou látku, aby odhalil její kůži.
64
JANE PORTEROVA
Sklouzl dlaněmi po hrudi, potěžkal její prsa a stiskl vztyčenou bradavku. V tu chvíli se i v něm něco zlomilo. Jako by ho ovládlo divoké zvíře. Jediným trhnutím jí rozepnul zip na zádech. Přejel jí po páteři od shora dolů, až se zastavil u saténového podvazkového pásu. Cítila, jak se Maximosovi zrychlil dech. Vždycky se mu líbilo její prádlo, miloval krajku a hedvábí, saténové kalhotky a jemné podprsenky. Znovu ji pohladil po celé délce páteře a jemným dotykem jako by zažehával každičký nerv v jejím těle. Stáhl z ní šaty, popadl ji za hýždě, nadzvedl ji a usadil na křeslo. Roztáhl jí nohy, kolena pevně svíral těžkýma rukama. Pohlédl na její nejintimnější místo a slabě se usmál. „Pohled na tebe se mi nikdy neomrzí." Pak si klekl a ponořil se mezi stehna. Trhla sebou, když se ústy dotkl úzkého proužku tang. Vlhké látky přilepené na rozpáleném těle. Chtěla ho. Vždycky ho chtěla. A on to moc dobře věděl. Ústy přejížděl po vlhkém saténu, dráždil ji, až se látka ještě pevněji přimkla k jejímu tělu. Zalapala po dechu, když se špičkou jazyka dotkl malého pevného výčnělku. kde se všechna nervová zakončení spojovala do intenzivní erotické touhy. Její hýždě se daly do zběsilého tance, chtěla víc než jen špičku jazyka na saténu, chtěla mnohem, mnohem víc. „Maximosi," zaúpěla, zatímco ji pomalu hladil po vnitřní straně stehen, vzbuzoval v ní touhu, ale nepřinášel úlevu. Její naléhavou prosbu ignoroval. Místo toho se palci přiblížil k okraji úzkého proužku látky, která zakrývala jeskyni, kam jen vyvoleným je dovoleno vstoupit. Cítila se jako loutka, ovládaná ne provázky, ale dotyky jeho jazyka a rukou. A pak, jediným mocným škubnutím, z ní strhl tanga. Seděla teď před ním dočista nahá.
VZPOURA PO SICILSKU
65
Cassandra zalapala po dechu. Tělo měla v jednom ohni. Zrudla pod jeho pohledem. Prohlížel si ji jako umělecké dílo. Dlouze spočinul očima na plných ňadrech, pak sjel dolů přes ploché břicho k široce roztaženým stehnům, otevřeným jen a jen pro něj. „Maximosi," zopakovala hlasem tak hlubokým a zastřeným, jako by patřil někomu jinému. Tentokrát jí vyšel vstříc. Naklonil se a přitiskl ústa na její horkou kůži uvnitř, kde žhnula a tála a tolik ho potřebovala. Jeho chladný jazyk na její horké kluzké kůži, jeho konečky prstů zkoušející její vlhkost. Nadechla se a tělo se napjalo nekonečnou slastí. Jeho ústa ji neopouštěla, laskala ji a sála a vyvolávala v ní ty nejslastnější pocity. Prohnula se směrem k němu, napětí v ní narůstalo, cítila, že se blíží vyvrcholení. Přisál se ústy ještě silněji, ponořil do ní prsty. Nehodlal ji pustit, rozhodně ne dokud ji neučiní svou, dokud nezlomí její odpor. Byla koneckonců jeho. Jeho majetek. Jeho milenka. Jeho žena. A tak dosáhla vrcholu, bodu, kde slast je tak pravdivá, napětí tak silné, že nezbývá než celou cestu projít až do konce. Vždycky se mu poddám, pomyslela si. Vždycky budu jeho. Maximos ji zvedl ze židle a přenesl ji na postel. Pak si na ni lehl celou vahou. Přestože právě zažila vrchol slasti, pořád ho chtěla a touha být s ním ji neopouštěla. „Máme ochranu?" zeptal se, zatímco si dělal místo mezi jejími stehny.
66
JANE PORTEROVA
„Ještě beru prášky." Ne že by jí posledně ochránily. Ale o tom se Maximos nikdy nedozví. Některé věci si vezme s sebou do hrobu. Maximos si rukou ověřil, že je připravená. Samozřejmě byla. Ale přestože ho chtěla, zabolelo to, když do ní Maximos vnikl. Byl velký a tvrdý a Cassandře vždy chviličku trvalo, než se přizpůsobila jeho velikosti. Ale dnes večer bolest rychle ustoupila slasti. Bylo to neskutečné. Opět zažívala ten starý, důvěrně známý pocit, jak ji celou zaplňuje, jak se stává její součástí. Probouzel v ní divokou, hladovou vášeň. V tu chvíli věděla, že by pro něj udělala cokoli. Nic nebylo nepředstavitelné. Neexistovala žádná tabu. Možná proto se do něj tak bláznivě zamilovala. Ne pro jeho laskavost a něhu, ale protože to tak dobře uměl v posteli. Protože milování s Maximosem vypadalo jako láska. Když se jí dotýkal, když na ní ležel, nedokázala si představit, že by se jí někdy dotknul kdokoli jiný. Nepřipadalo v úvahu, že by s někým jiným prožívala stejnou slast. Jediná noc s Maximosem ji změnila navždy. Nikdy by ji nenapadlo, že je něco takového možné. Stravovala ji touha, kterou v ní kdysi zažehl. Byli spolu více než dva roky, a přesto jim sex nikdy nezevšedněl. Vždycky chtěla ještě. A ještě. A on jí vždycky vyhověl. Až do okamžiku, kdy požádala i o jeho srdce. Bolestné vzpomínky nedokázaly oslabit erotickou slast, kterou jí teď poskytoval. Její tělo ho milovalo, žádalo si ho, a jak se jí zmocňoval dobyvačnými údery, zcela se mu znova poddala, až společně dosáhli vrcholu. Leželi vedle sebe mlčky a ve vzduchu se vznášelo vše, co zůstalo nevyřčeno. Protože toho bylo tolik, co nyní nešlo vyslovit.
VZPOURA PO SICILSKU
67
Cassandra poslouchala, jak Maximos oddychuje, a žaludek se jí svíral úzkostí. Věděla, co bude následovat. Maximos vstane a odejde. Vždycky nenáviděla jeho odchody a měla pocit, že další už nepřežije. Měla by sama odejít. Hned teď. Neměla by čekat, až to udělá on. Měla by být silná. Cassandra polkla, a sevřela v rukou pokrývku, rozhodnutá ji odhodit stranou. Stačilo se jen zvednout. Vstát. Ale tělo jí vypovědělo poslušnost a Cassandra zůstala nehybně ležet, utopená v tichu a bolesti. Po milování s Maximosem se opět cítila slabá. Pečlivě budovaná ochranná slupka spadla a zjizvené rány se znovu otevřely dokořán. Pro něj znamenal sex uvolnění. Pro ni byl láskou. Cassandra cítila, jak se Maximos vedle ní zavrtěl. Chystal se k odchodu. Zmocnila se jí panika. Věděla, jak se bude cítit, až se sebere a odejde. Až ji opustí člověk, kterého milovala víc než svůj život, a zůstane úplně sama. „Neodcházej," špitla a položila ruku na jeho hruď. Pod dlaní cítila tlukot jeho srdce. „Zůstaň. Zůstaň tu se mnou." Vycítila, jak Maximos váhá, jak se jeho svaly napjaly, když se rozhodoval, zda vstát, či zůstat ležet. Zoufale se snažila ho přesvědčit. „Zůstaň se mnou do rána. Prosím." Dlouze přemýšlel, pak jí sevřel dlaň a odsunul ji stranou. „Nemůžu zůstat celou noc. Mám ještě spoustu zařizování." Málem jí bolestí puklo srdce. Několikrát se hluboce nadechla. Proč jsem to udělala? Vyčítala si. Proč jsem sem jezdila? Jsem takový slaboch. Skutečně neměla dost sil. Od té doby, co přišla o dítě, jako by z ní vyprchala veškerá energie. Neměla sílu vůbec na nic… „Maximosi." Něžně přitiskla ústa na jeho zpocenou hruď. „Tak aspoň hodinu. O víc nežádám. Pak tě nechám bez řečí jít. Slibuju."
68
JANE PORTEROVA
„Dřív nebo později budu stejně muset odejít." To jí bylo jasné. Ale hrála o čas. Každičká minuta jí byla dobrá. „Dobře." „Dobře," zopakoval po ní a přitáhl si ji blíž k sobě. „Celou hodinu jsem jen tvůj." „Jen můj," zašeptala se slzami na krajíčku. Maximose zasáhly výčitky svědomí. Litoval věcí, které nedokázal změnit, litoval, že Cassandře jejich vztah ublížil. Protože jí skutečně ublížil, hodně ublížil. A přitom ji nikdy zranit nechtěl. Hned od začátku se snažil nezatáhnout ji do svého života, zaštítit ji před realitou, před fakty, na kterých nemohl nic změnit. Cassandra se nikdy neměla stát jeho milenkou. Měla být něčí ženou. Zasloužila si, aby o ní někdo pečoval. Respektoval ji. Vážil si jí. Přemohl hněv, který v něm narůstal, přivinul ji k sobě a políbil ji na temeno hlavy. Ne hodinu, opravil se v duchu. Jsem tvůj navždy.
SEDMÁ KAPITOLA Nedívej se na hodiny, přikazovala si Cassandra. Jen bys zjistila, jak čas letí. Protože hodina je strašně málo. Pouhých šedesát minut. Tři tisíce šest set vteřin. Hodina uplyne jako voda. Cassandra si vyměřený čas nedokázala užít. Už zase čekala. Čekala, až Maximos bude muset jít. Ne že by v tom neměla dost praxe. Ale jsou věci, na které si člověk nezvykne nikdy. A už to prožívá znovu. Měla pocit, jako by si sama podřezala krk. Nepříliš dobře nabroušeným nožem, zato ale rychlým tahem. Poddala se Maximosovi, aniž by si promyslela, co dělá. Aniž by pomýšlela na důsledky. Když ležela v jeho náruči, jediným, čeho se bála, byl čas. Když byl Maximos s ní, bála se, jak čas letí. Když byl pryč, bála se, že se čas nikdy nepohne kupředu. Čas byl jejím nepřítelem. Byl jedinou překážkou. Aspoň si to svého času myslela. Maximos ji podrbal na rameni a políbil na tvář. „Teď už musím jít." „Maximosi -" „Hodina uplynula." Měli přece dohodu. Nemohla mu nic vyčítat. „Tak jo," přikývla nejistě.
70
JANE PORTEROVA
„Budeš v pořádku?" Ne. „Ano." Odhodil přikrývku, vyskočil z postele a pak ji starostlivě přikryl. „Určitě?" zeptal se, zatímco se natáhl pro oblečení. Zaslechla cinknutí opasku a šustění košile. „Ano." Ale nedokázala se dívat, jak se obléká, a tak zavřela oči a odvrátila hlavu. Ale uvnitř se užírala bolestí. Proč mě vždycky opouští? Nemůžu si za to sama? Třeba patřím k ženám, které muži vždycky opustí. Nadskočila, když zaslechla zaklapnutí dveří. Byl pryč. Maximos dal jasně najevo, že nechce žádné závazky, nic, co by ho svazovalo. Cassandra pro něj byla vždycky jen dobrou milenkou, která nedělá problémy. Jak jen mohl odejít? Dala mu všechno - své tělo a každičký milimetr svého srdce. Proč mu to nestačilo? Rozbrečela se. Štkala tak zoufale, až se chvilkami zalykala. Plakala nekonečně dlouho, až si nakonec řekla, že musí přestat. Seber se. Tohle není konec světa. Dokážeš na něj zapomenout. Je to jen otázka času. Smetla mokré pramínky vlasů z tváře a zhluboka se několikrát nadechla. Čas všechno zhojí. Možná. Nebo taky ne. Znovu se nejistě nadechla. I tohle přejde. Nic netrvá věčně. Ale klišé jí nepomáhala. Nechtěla na něj zapomenout. Nevěděla jak. Pořád ho milovala, pořád ho potřebovala. Maximos Guiliano. její životní láska. Maximos Guiliano, otec dítěte, o které přišla. Cassandra se probudila do sluncem zalitého dne. Paprsky ji zmátly, na okamžik nevěděla, kde je a proč se cítí, jako by ji přejel parní válec. A pak jí to došlo. Co se stalo minulou noc. A kde je teď. Maximosův dům. Milování předešlé noci… Ale byl nový den a Cassandra se přinutila vstát. Mátožně odkráčela do koupelny, kde na sebe pustila
VZPOURA PO SICILSKU
71
sprchu, aby ze sebe smyla každičkou vzpomínku na včerejší milování. Rychle se oblékla a zakázala si jakékoli myšlenky či pocity. Vyšla na chodbu s kufrem v ruce, když vtom k ní od schodiště dolehl ostrý hlas. „Někam se chystáš, Cassandro?" Maximosův hlas ji polekal, až nadskočila. „Vylekal jsi mě." Měl na sobě khaki kalhoty a olivově zelenou košili. Učesané černé vlasy, čerstvě oholená tvář muže, jenž má vše pod kontrolou. „Tak kam jdeš?" naléhal, oči přimhouřené. „Jedu domů." Šlehl po ní pohledem. Měl vztek. Na ni. „Takže jsi dosáhla svého. Teď můžeš všechno skončit, jak jsi chtěla." „Ano, přijela jsem to ukončit." „Takhle tomu říkáš? Chtěla sis to ještě naposledy se mnou rozdat." Zrudla. „To není fér -" „Tak co znamenala včerejší noc?" „Nedělej, že pro tebe včerejší večer něco znamenal. Nemohl ses dočkat, až vypadneš." „Mám dům plný hostů. Povinnosti -" „Nejde jen o včerejší noc, Maximosi. Nikdy jsi se mnou nezůstal, když jsme se pomilovali. Dva roky jsem tě prosila, abys se mnou strávil noc, ale pokaždé jsi musel jít. Vždycky jsi měl nějaký dobrý důvod. Ani nevíš, jak strašně mi bylo, když jsem sledovala, jak se oblékáš a zavíráš za sebou dveře." „Takže teď je na tobě, abys odešla." „Nemám tu dál co pohledávat." „Včera v noci to tak nevypadalo." „To byl jen sex." „Ale funguje." Bála se, že přesně tohle řekne. Chtěla slyšet něco jiného. Chtěla, aby ji miloval, stejně jako ona milovala jeho, aby za
72
JANE PORTEROVA
ni bojoval, toužil po ní. Jeho slova ji tak zabolela, až na okamžik nebyla schopná promluvit. „Zasloužím si víc než sex," pronesla pevně. „Zasloužím si od tebe víc." „Víc?" Hrál si s ní, posmíval se jí. „Máš na mysli dárečky? Pozornosti? Projevy lásky?" Zaťala zuby. Nechápala, že spolu vydrželi tak dlouho, že si vůbec někdy mohli myslet, že jejich vztah funguje. „O dárky a pozornosti mi nejde. Chtěla bych opravdový vztah, založený na důvěře a respektu -" „Já ti věřím. A vážím si tě." „Vztah, kdy oba partneři přijímají a dávají." Měla vztek, že musí vysvětlovat zcela jasné věci. Nechtěla se doprošovat. „A tys nedával, Maximosi, jen jsi bral." Pokrčil rameny. „Dal jsem, co jsem mohl." Nesnášela jeho arogantní tón, jeho racionální uvažování, které z ní dělalo hloupou, přecitlivělou a náročnou slečinku. Cassandra se nadechla. „Asi bych měla mluvit upřímně. Asi bych měla říct, že nechápu, jak jsi vždycky dokázal uspokojit mé tělo, ale na mých citech ti nikdy nezáleželo. Co je tak zvláštního na mém těle?" „Cassandro." „Přestaň. Nesnaž se, abych se cítila provinile za to, že jsem se chtěla milovat a ne si to s tebou jen rozdávat." Cítila se jako nahá, když mu vyjevila pravdu. Ale nemohla jinak. Už to trvalo příliš dlouho. Ta touha. Naděje. Strach. Proč jí nemohl dát to, co potřebovala? Proč ji nedokázal milovat? „Možná nepotřebuju nic víc než si to rozdávat." Maximosův tvrdý, chladný hlas se rozléhal chodbou. „Fajn," vyštěkla, popadla kufr a vyrazila dolů po schodech. „Klidně si užívej. Rozdávej si to, s kým chceš. Ale mě vynech." „To nemyslíš vážně," namítl a následoval ji po schodišti. „Jinak bys nejela až sem, abys mě znovu viděla."
VZPOURA PO SICILSKU
73
„Svoje důvody jsem ti už řekla. Chtěla jsem to celé uzavřít." „Nebo jsi chtěla další úžasný orgasmus," zasmál se. Cassandra se prudce otočila. „Nenávidím tě," vmetla mu do tváře. „To je dobře. Měla bys mě nenávidět. Nikdy jsi neměla přijmout, co jsem ti dával." Strhl ji k sobě do náruče, až pocítila tlak jeho pevného těla od hrudníku přes boky až po stehno, které jí vtlačil mezi nohy, zatímco přitiskl ústa na její rty. Umlčel ji drsným polibkem, ústy přiměl její rty, aby se otevřely, aby se vzdala. Věděl, co chce, a byl odhodlaný to dostat. Cassandra se zachvěla, když pocítila jeho jazyk na svých citlivých rtech. Majetnicky jí přejel rukou po prsu a Cassandře se podlomila kolena. Chtěla ho. Tady. Teď. Chtěla ho v sobě. Chtěla ho a připadala si jako rozumu zbavená, bezbranná, jeho. A on to věděl. Věděl to. Tlak na ústech polevil a Cassandra se rychle nadechla, když na chvíli zvedl hlavu. „Měla jsi žádat víc," pronesl zastřeným hlasem. „Hned od začátku jsi měla trvat na svém." Zatočila se jí hlava. Cítila bolestnou prázdnotu mezi nohama. I její srdce bylo prázdné a bolelo. Tohle nemá řešení. Ani bez něj, ani s ním. Nejspíš byl stvořený jen proto, aby ji mučil. „Proč to děláš?" „Protože ty bys to sama nikdy nedokázala. Je zapotřebí ten uzel rozetnout." Do očí jí vhrkly slzy a na okamžik se cítila ztracená. Opuštěná. A to nebyl pocit, který by chtěla znovu zažít. Už ne. Ne, řekla si v duchu. Nesmím se nechat ponižovat. Zasloužím si slušné zacházení.
74
JANE PORTEROVA
A s touto jedinou racionální myšlenkou se natáhla na špičky a jemně, láskyplně ho políbila. Pak se sebrala, sešla zbytek schodů a zmizela za domovními dveřmi. Maximos zůstal stát jak opařený a němě sledoval její odchod. Viděl, jak prochází dveřmi a zavírá za sebou. Bouchnutí dveří v něm vyvolalo vztek, ale pak si zakázal myslet. Rychle vyrazil nahoru po schodišti a zamířil do svého pokoje, aby se převlékl na výlet, který Adriana naplánovala. Cestou si nepřestával opakovat: Už na to nemysli. Nech to být. Vykašli se na to. Nemá smysl se tím teď zabývat. Co bylo, bylo. Tečka. Ale Maximos si uvědomoval, že jí ublížil. Ani nevěděl, proč jí řekl tak strašné věci. Nejspíš proto, že byl naštvaný. Ve skutečnosti ale jeho vztek nepatřil jí. Ne, zlobil se na Sobata a Lornu, na soudy… sám na sebe. Ale ne na Cassandru, která teď stála na prahu domu. Měl by jít za ní. Omluvit se. Všechno jí vysvětlit. Vyšlápl poslední schod a nadechl se. Ale co jí měl vysvětlit? Že ji zradil? Že ji roky vědomě klamal? Že se choval stejně podle, jako se Lorna zachovala vůči němu? Cassandra nic z toho dosud netušila. Nevěděla o jeho skutečném životě. Pečlivě ho před ní tajil, protože pravda by ji bolela. Ale brzy to zjistí. Musel jí říct pravdu. Včera v noci se rozhodl, že jí vše vyjeví tento víkend, jakmile bude po obřadu a Adriana odjede na svatební cestu. Bylo už načase. Ale do svatby chtěl nechat vše pod pokličkou. Nepřál si, aby se celá rodina stala svědkem nějaké scény. V ložnici ze sebe strhl košili a hledal jinou. Dveře do ložnice se rozlétly. „Maximosi!" Matka. „Neumíš zaklepat?" obrátil se k ní. „Jsem tvoje matka." „Právě proto bys měla klepat. Nikdy nevíš, čeho bys mohla být svědkem." „Nemám obavy, že bys něco vyváděl v ložnici," odpověděla matka žertem. „Děláš to na schodech."
VZPOURA PO SICILSKU
75
Šlehl po ní pohledem. „Neměla jsi nás špehovat." „Některých věcí, Maximosi, je těžké si nevšimnout." Matka zůstala stát ve dveřích. Nebyla nijak vysoká, ale přesto z ní vyzařovala přirozená autorita. Ne nadarmo žila v rodině Guilianových téměř čtyřicet let. „Tvoje… tvůj host… stojí venku se zavazadly. Má odvoz?" Navlékl si bílou lněnou košili a začal si ohrnovat rukávy. „Nemám tušení." „Proč odjíždí teď?" „Nevím -" „Ale víš. Právě jste se deset minut hádali." Maximos povytáhl obočí. „Musí se vrátit do Říma. Kvůli práci." „V sobotu?" „Je reklamní manažerkou -" „V sobotu?" „Mami," důrazně ji požádal, aby přestala. „Adriana říkala, že ta dívka je partnerkou Emilia," nedala se matka zastrašit. „Ale není, viď? Je tvoje přítelkyně." „Co tě napadá -" „Možná jsem stará, ale rozhodně nejsem hloupá, Maximosi. Jsem tvoje matka a znám tě. Taky vím, co jsem slyšela a viděla. Ona nic netuší, viď?" Neodpověděl, jen zaťal zuby. Signora Guilianová udělala krok vpřed, na tváři stejně odhodlaný výraz jako měl její syn. „Musíš jí říct pravdu. Třeba si bude myslet, že jsi sobec, ale aspoň tě nebude považovat za krutého, bezcitného darebáka." „Díky za radu." Na sarkasmus odpověděla pichlavým pohledem. „Tak ji aspoň odvez do Říma. Dneska žádné taxi nesežene." A odešla, aniž by se rozloučila. Maximos chvíli poslouchal klapot vzdalujících se kroků. Není nad generálské sicilské matky, pomyslel si, vždycky musí být po jejich. Ale v koutku úst mu zacukalo. Miloval ji. Silné ženy mu vždycky imponovaly.
76
JANE PORTEROVA
Cassandra stále na schodech, kufr položený u nohou, když vtom se otevřely dveře a v nich se objevil Maximos. Měl na sobě sportovní bílou košili a šortky barvy khaki. „Někam jedeš?" zeptal se a stoupl si vedle ní. „Ano." Zkoumavě se na ni zahleděl. „A jak se tam chceš dostat?" Cassandra si nepřála nic jiného než být pryč, daleko odtud. „Zavolám si taxi." „V sobotu tě žádný taxikář do Říma nevezme. Cesta trvá celý den. Nezbývá než si vzít auto z půjčovny. Máš nějaké zamluvené?" Moc dobře věděl, že nemá. „Ne." „Tak to máš problém." Zastrčila si pramínek vlasů za uši, ale odmítala mu věnovat jediný pohled. V duchu se zlobila. Co chce, abych udělala? Doprošovala se? „Mohl bys mi půjčit jedno ze svých aut." „Nemohl. Kvůli pojišťovně a tak." „Jsem dobrá řidička. Víc než deset let bez nehody." „Není to nic osobního, Cassandro-“ „Nic osobního? Spíš se mnou, ale auto mi nepůjčíš?" „Před pár lety jsem měl potíže s pojišťovnou kvůli jedné ošklivé nehodě. Můžeš se zeptat matky nebo sestry, jestli mi nevěříš -" „Nechci se jich na nic ptát. Chci odjet." Prsty pevně sevřela držadlo kufru, až jí zbělely klouby na ruce. Přijet sem bylo impulzivní rozhodnutí. Ale celý život byla hráčka, sebevědomá, drzá, agresivní. Riskovala v osobním životě, stejně jako riskovala v práci, ale tentokrát prohrála. Prohrála. Cassandra potlačila slzy, které se jí draly do očí. „Nevím, co jsem si myslela… nevím, co jsem čekala, že se stane." „Třeba sis myslela, že až tě uvidím, tak si vzpomenu, jak nám spolu bylo dobře, a zase se dáme dohromady." Slzy jí pálily čím dál víc. „Nech toho, prosím."
VZPOURA PO SICILSKU
77
„Přijela sis pro odpověď, Cassandro." Odvrátila se, aby neviděl, jak se jí po tváři koulí slza. „Myslím, že odpověď jsem už dostala." „Jsi si jistá?" Jako by v jeho hlase zaslechla bolest, ale to nemohla být pravda. Maximos se přece nikdy nepoddával citům. Ale než mohla odpovědět, dveře domu se rozlétly a z nich vyběhla Adriana v krátké sukni a vršku od plavek. „Maximosi! Co tu děláš? Už na tebe všichni čekáme. Loď je připravená k vyplutí." Pak si všimla Cassandry a výraz její tváře se změnil. Sjela Cassandru nevraživým pohledem. „Čekáš, až ji Emilio vyzvedne?" zeptala se nabroušeně. Maximos zavrtěl hlavou. „Emilio je pryč." Po chvilce dodal: „A Cassandra není Emiliova přítelkyně. Je moje." Cassandra sebou škubla. Adriana na ně ohromeně zírala. Maximos se smutně pousmál. „Scházel jsem se s Cassandrou dva a půl roku."
OSMÁ KAPITOLA Adriana stočila pohled od Maximose na Cassandru a pak zase zpět. „Ona chodí s tebou?" „Ano," odpověděl Maximos. „Takže ne s Emiliem?" „Ne." Adriana svraštila čelo. „Tak proč přijela s ním?" Maximosovi ztuhly rysy. Na okamžik zaváhal. Cassandře se zkroutil již tak dost sevřený žaludek. „Aby mě překvapila," odpověděl zlehka. Adriana se podívala podezřívavě nejprve na něj a pak na ni. „Včera jsi nevypadal příliš nadšeně, že ji vidíš." „Vždyť víš, co si myslím o Sobatovi." „Hm." Adriana našpulila rty. Mrkla na Cassandru a kufr a pak vypálila další otázku. „Proč tedy teď odjíždí? Před obřadem?" „Něco jí do toho přišlo." Viděl výraz na sestřině tváři a zavrtěl hlavou. „Je to složité -" „Tak to zjednoduš," přerušila ho Adriana netrpělivě. „Protože všichni jsou už na palubě a jestli brzy nevyplujeme, nebudeme mít po návratu dost času připravit se na obřad." Cassandra chtěla něco říct, ale Adriana vztyčila ukazováček. „Ne. Tohle je můj den. Chci, abyste jeli oba a
VZPOURA PO SICILSKU
79
nekazili můj šťastný den. Máte pět minut. Za pět minut musíte být na lodi." Kývla hlavou a odkráčela. „Nemám náladu na výlet," hlesla nešťastně Cassandra. „Ani já ne," odpověděl Maximos. „Ale auto teď neseženeš, takže stejně se odtud nedostaneš. Kromě toho, musíme si promluvit. Musím ti říct něco, co bys měla vědět." „Tak mluv." „Nechci žádnou scénu před Adrianinou svatbou." „Takže to, co mi řekneš, vyvolá scénu?" Zaváhal. „Nechci to teď probírat. Zůstaň celý víkend. Teď pojedeme na výlet, večer se zúčastníme obřadu a zítra ráno, až všichni odjedou, si v klidu promluvíme. Oba si potřebujeme spoustu věcí vysvětlit. Uzavřít to." Uzavřít. Nechtěla nic uzavřít. Ale potřebovala zjistit, co stálo mezi nimi. „Tak dobře." Usmál se. Spíš rezignovaně, než šťastně. Jak Adriana říkala, všichni byli už na jachtě, když Cassandra s Maximosem dorazili do zálivu. Na horní palubě bylo připraveno občerstvení a hosté usrkávali šampaňské a balancovali s talíři naplněnými čerstvým ovocem, plátky uzenin a sýra a voňavým, ještě teplým pečivem. Maximos pomohl Cassandře při nástupu na palubu. „Je tu káva, džus, spousta jídla," informoval ji. „Dobře se nasnídej, protože bude trvat ještě pár hodin, než přistaneme na oběd. Teď mě omluv, musím se přivítat s ostatními." Odešel, ale nezapomněl na ni. Za chvilku se objevil lodní stevard s hrnkem kávy a talířkem, na kterém ležel croissant a sýr. Její oblíbená snídaně. Loď vyrazila ze zálivu a nabrala rychlost. Cassandra sledovala, jak za zádí mizí staré kamenné domy tyčící se nad tyrkysově modrým mořem.
80
JANE PORTEROVA
„Ještě trochu kávy?" zeptal se Maximos, jenž se zčistajasna objevil po jejím boku. „Tvůj stevard je velmi pozorný. Už mi doléval asi třikrát." „Je za to placený." Maximos se opřel o zábradlí a upřel zrak na průzračně modrou vodu. Slunce hlásalo, že bude parný den, ale na otevřeném moři foukal svěží vánek. Cassandra mrkla přes rameno. „Tvoje sestry si o mně špitají a pozorují mě." „Bodejť by ne, jsi krásná." Ušklíbla se. „Proto na mě neciví." Rozesmál se a zvedl ruce. „Promiň, máš pravdu. Jsi krásná, ale to není ten důvod, proč z tebe nespouštějí oči. Jsou prostě zvědavé." „Na co?" „Na tebe. Nikdy… nikdy jsem domů nikoho nepřivedl. " „Nikdy?" „Ne. Tedy od školních let." Maximos viděl, jak se na něj podívala, a pochopil, že mu nevěří. Nebo možná mu jen nerozumí. Není divu, vždyť ani on sám si nerozuměl. Celý život měl o sobě jakési mínění a pak zjistil, že je někdo úplně jiný. Vždycky byl silný a přímý. Ale od té doby, co potkal Cassandru… Od toho okamžiku podváděl. Porušil všechna pravidla. „Můžu vás na chvilku vyrušit?" ozvalo se jim za zády. Annamarie, Maximosova prostřední sestra, držela v náruči svou malou dcerku. Rukou jí stínila, aby jí slunce nespálilo obličej a krk. „Samozřejmě," rozzářil se Maximos a natáhl se, aby si neteř pochoval. „Celou dobu se nemůžu dočkat, až uvidím naši princeznu. Usměj se na mě, bambino." Cassandra se nemohla dívat, jak Maximos drží v náruči miminko. Raději se obrátila k jeho sestře, která na ni hle-
VZPOURA PO SICILSKU
81
děla s divným výrazem ve tváři - mísily se v něm překvapení a zvědavost. „Jsem Annamarie," představila se. „Omlouvám se, že jsme se nesetkali už včera. Došlo k malému nedorozumění -" „To je v pořádku," přerušila ji Cassandra rychle. Moc dobře věděla, co si Annamarie o ní myslela, a rozhodně nechtěla, aby se jí někdo omlouval. „Chápu." „Vy jste Američanka?" zeptala se Annamarie. „Ano." „Ale italsky mluvíte perfektně. Skoro vůbec nemáte cizí přízvuk." „To doufám. V Evropě jsem už deset let, z toho posledních šest bydlím v Římě." „Jak se vám líbí Řím?" „Moc," odpověděla Cassandra a zasunula si další neposlušný pramínek za ucho. Jachta teď plula tak rychle, až za sebou zanechávala v modré vodě bílou pěnu. „Našla jsem tam druhý domov." „A Sicílie? Jak se vám líbí tady?" naléhala Annamarie. „Jsem tu poprvé." „Cože? Poprvé? To vám Maximos nikdy neukázal svoje rodiště?" „Dneska uvidí Catanii a hrad Aci Castello," ohradil se Maximos a něžně poplácal miminko po zádech. „Ale co Agrigento, Palermo, Etna?" protestovala Annamarie. „To jsou strašně důležitá místa. Nikdo nemůže říct, že byl na Sicílii, pokud je nenavštívil." „Určitě bych tam chtěla někdy zajet," odpověděla Cassandra a netrpělivě čekala, až se objeví příležitost změnit téma hovoru. Mnohem víc si ale přála uniknout. Nemohla snést pohled na Maximose s miminkem. Příliš ji připomínal vlastní bolest, srdce drásající ztrátu. „Bohužel nemůžu cestovat tolik, kolik bych chtěla. Práce mi to nedovolí." „Aha." Annamarie pokývala hlavou a mrkla po očku na Maximose. „Další workholik. Neustále Maximosovi při-
82
JANE PORTEROVA
pomínám, že práce není všechno. Měl by víc odpočívat, užívat si. Ale Maximos je prací přímo posedlý." Střelila po Maximosovi dalším vyčítavým pohledem. „Neumí brát věci na lehkou váhu." Cassandra se usmála, ale neodvážila se pohlédnout Maximosovi do očí. Místo toho stočila pohled na miminko, které spokojeně broukalo v Maximosově náruči. Maximos je choval, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Srdce se jí sevřelo bolestí. S Maximosem neměli jen pouhý sex. Stvořili život. Měli spolu dítě. Jejich dítě. Cassandra sledovala, jak Maximos vrací neteř Annamarii. Holčička v růžových šatičkách se vyšplhala po maminčině rameni, drobnými prstíky uchopila náušnici houpající se na matčině uchu a velmi pečlivě ji zkoumala. Na okamžik se Cassandra nemohla bolestí ani nadechnout. Takhle jsem tu mohla stát já, pomyslela si. Mohla to být moje dcera. „Co se děje?" zeptal se Maximos, když Annamarie odnášela dcerku, aby ji nakojila. Cassandra se otočila k Maximosovi, ale neviděla ho. Před očima měla obrázek z ultrazvuku, obrysy děťátka, které se nikdy nemělo narodit. „Nic," zamumlala. „Vůbec nic." Protože skutečně nemohla nic udělat. Nic se nedalo změnit. I kdyby chtěla. „Děti ti moc neříkají, viď?" zeptal se. Odvrátila tvář a nepřítomným pohledem zírala na modrý horizont. Chtělo se jí zaječet. Taková nespravedlnost! „Mám ráda děti." Byla štěstím bez sebe, že je těhotná. Těšila se, že bude matkou. Táhlo jí na třicítku a zdálo se jí, že vše je najednou přesně tak, jak má být. Sama si ten pocit neuměla vysvětlit. Byla připravená stát se matkou, připravená na další krok ve svém životě. Možná byla až příliš silná, příliš nezávislá, aby byla dobrou manželkou, ale věděla, že dítěti poskytne veškerou lásku a péči. Pak šla na ultrazvuk.
VZPOURA PO SICILSKU
83
Čekala holčičku. Ale dceruška nebyla zdravá. Srdíčko nepracovalo tak, jak mělo. Do Cassandry jako by udeřil blesk. Lékařka jí cosi vysvětlovala. Cassandra zírala na sonogram. Její dítě - její dceruška prý nemá šanci přežít. Seděla na ordinačním křesle, studený gel jí zasychal na břiše a zdálo se, jako by se čas zastavil. Když lékařka skončila s odborným výkladem, Cassandra mlčela, v hlavě prázdno. Pak se opar, který jí zahaloval myšlenky, rozplynul a byla zase sama sebou. Tvrdá. Odhodlaná. Bojovnice. „Co můžu udělat, abych ji zachránila?" zeptala se. Lékařka se zachmuřila. Nic neříkala. Její soustrastný výraz mluvil za vše. „Bohužel nic," odpověděla nakonec. Ale s takovou odpovědí se Cassandra nespokojila. Byla to její dcera. Její milovaná dceruška… a Maximosova. „Musí být nějaké řešení." Zesílila hlas, odhodlaná bojovat za každou cenu. „Přece je možné provést operaci v děloze." „Je velmi nepravděpodobné, že by přežila porod. A i kdyby, mimo dělohu nemá žádnou šanci na přežití." Cassandra vztekle zavrtěla hlavou. Odmítala se smířit s nekompromisní diagnózou. „Mýlíte se. Ona to dokáže," prohlásila pevným hlasem. „Postarám se, aby přežila." Bohužel se mýlila Cassandra. O dva týdny později se probudila s hroznými bolestmi. Rychle odjela do nemocnice, ale ještě té noci potratila. „Chtěla bys mít rodinu?" zeptal se Maximos, aniž by tušil, jak ji svou otázkou mučí. „Ano." Oči ji pálily, ale Cassandra nemohla ani plakat. Bolest sahala příliš hluboko, trápení nešlo odplavit několika slzami. Když ztratila Maximose, bolelo ji to, ale když přišla o jejich dítě, málem jí bolestí puklo srdce.
DEVÁTÁ KAPITOLA Po pikniku na ostrově se většina hostů vydala na prohlídku hradu nebo na vycházku po krásné pláži. Cassandra zůstala s Maximosem a jeho sestrami ve stínu. Leželi na dekách a věnovali se slovní přestřelce. Maximos si sestry dobíral a ony jeho. Každou chvíli se ozýval bezstarostný smích. Nikdy takhle Maximose neviděla. Znala ho jen jako hrdého Siciliána, milence a bojovníka, ale ne jako muže, který miluje svou rodinu a kterého na oplátku všichni zbožňují. „Bavíš se dneska dobře, Cassandro?" zeptala se Adriana a zvedla se do sedu, aby na Cassandru lépe viděla. „Ano, výborně, díky. Je tu krásně." I Cassandra automaticky přešla k tykání. Všichni se chovali tak přátelsky, téměř jako by byla členkou rodiny. „Tak to se příště musíš vypravit na vyhlídkovou cestu vlakem," radila Adriana, zatímco krájela sýr a utrhávala sladké kuličky hroznového vína. „Je to trošku delší výlet, tak na čtyři hodiny, ale vlakem se dostaneš až na úpatí Etny a projíždí lávovými poli a vinicemi." „To zní lákavě," odpověděla Cassandra. „Tak kdy asi zase přijedeš?" naléhala Adriana a mrkla po očku na Maximose.
VZPOURA PO SICILSKU
85
„Vždyť ještě neodjela," odrazil Maximos útok a podal Cassandře ruku. „Ale asi je na čase, abychom zabalili a vyrazili zpátky do Ortygie." Maximos pomohl Cassandře vstát a začal sbírat věci do piknikového koše. Adriana ho ale se spikleneckým mrknutím poslala, ať raději jdou s Cassandrou napřed. Sejdou se na lodi. „Se sestrami si rozumíš," podotkla Cassandra, když kráčeli po sluncem sežehnuté trávě podél hradní zříceniny. „To je snad normální mezi sourozenci." Kradmo na něj pohlédla. Vypadal klidně, jako by ho nic na světě nemohlo rozházet. Možná v tom spočívalo kouzlo sicilských aristokratů. Zdálo se, že mužům jako Maximos nic a nikdo nechybí. Muži jako Maximos jsou silní a neporazitelní, protože si nepřipouštějí žádné city a nedávají se všanc nebezpečným emocím. Všechna rizika vždy předvídají, předem zváží a vypočítají. „Sama jsem to nezažila, jsem jedináček." „To jsem nevěděl." Pokrčila rameny. „Nikdy jsme spolu nemluvili o osobních věcech. Nebavili jsme se o našem dětství nebo rodině." Prošli kolem hradu, od jehož rozvalin se odrážely paprsky slunce, které zabarvovaly lávové kameny do zlatavého odstínu. „A co tvoji rodiče?" „Rozvedli se. Byla jsem ještě malá." Cassandra nasála do plic horký vzduch, provoněný letními travami. „Tvůj otec zemřel před řadou let, viď?" „Před třinácti. Těsně po mých dvacátých pátých narozeninách." „Byli jste si blízcí?" „Byli" Maximos upřel své černé oči na její tvář. „A jak jsi ty vycházela se svým otcem?"
86
JANE PORTEROVA
Na okamžik zaváhala, snažila se vybavit otcovu tvář nebo cokoli jiného, co by jí ho připomnělo. Cokoli kromě matčiných slz po jeho odchodu. „Nijak." Pokusila se usmát, ale ani po letech nebylo lehké vzpomínat na dětské křivdy. „Opustil nás, když jsem ještě chodila do školy. Nikdy se nevrátil. Už jsem ho nikdy neviděla." Maximos se zastavil. „Cože? Tys ho opravdu už nikdy neviděla?" „Ne." „Jak tě mohl opustit?" zeptal se Maximos tak soucitně a něžně, až jí do očí vhrkly slzy. Tys mě taky opustil, málem řekla, ale raději ta slova spolkla a otočila se směrem k rozvalinám, které kdysi bývaly hradem. „Když jsi tak zadobře se svou rodinou, nikdy jsi nepřemýšlel, že se oženíš?" Její hlas unášel lehký vánek. Zaskočila ho. „Člověk se nemusí ženit, aby byl šťastný." „A se mnou jsi byl někdy šťastný?" „Ano." „Ale bál ses závazků. Života se mnou." „Holek jako ty jsem se nikdy nebál," pronesl. Rysy mu najednou ztuhly. „Jakápak já jsem holka, Maximosi? Je mi třicet!" „Je jedno, kdy ses narodila. Uvnitř jsi pořád malá holka." Jeho slova jí připomněla dětství. Tehdy se snažila převzít roli dospělé. Matka se nikdy s otcovým odchodem nevyrovnala, a tak se o vše musela starat Cassandra. „V tvých očích vidím holčičku, která čeká, až někdo přijde domů," dodal něžně. „Maximosi, prosím," šeptla a odvrátila zrak. V ústech jí vyschlo. „Já přece na nikoho nečekám. Už ne." Otočila se a zpříma mu pohlédla do očí. „Poučila jsem se." „V čem?" Připomněla si posledních šest měsíců, bolest z Maximosova odchodu, hrůzu potratu, hluboký smutek, který dlou-
VZPOURA PO SICILSKU
87
ho nebyla schopná překonat. Rozpadla se na tisíce drobných částeček, pak se poslepovala, aby mohla pracovat, ale krátce nato se znovu sesypala. Seděla tehdy u pracovního stolu s krásným výhledem na Řím a měla pocit, že se utopí. Musela bojovat, aby nezešílela. Nevěděla, jak překonat stesk po Maximosovi. Nevěděla, jak přestat milovat někoho, kdo byl jediným členem její rodiny. Bez něj nebyla ničím. Jediné, co jí bolestná zkušenost přinesla, bylo poznání, že už nikdy nechce na nikom záviset, nikoho nesmí potřebovat. „V čem ses poučila?" opakoval. Potřásla hlavou, aby zaplašila chmurné vzpomínky. „Že nic není nemožné." Polknutím se snažila zbavit knedlíku v krku. „Že na světě není trápení, které bych neunesla." Tiše zaklel a pevně ji k sobě přivinul. „To je strašná lekce," zamumlal zastřeným hlasem. „Ale praktická." „Praktická." Zopakoval to slovo, jako by ho fascinovalo. „Praktická, rozumná Cassandra. Není divu, že jsi tak strašně úspěšná v práci." Cassandra od něj poodstoupila. Teplo jeho těla nebezpečně nahlodávalo její obranu. Rozhodla se raději mezi nimi udržovat bezpečnou vzdálenost. Nasadila si sluneční brýle, aby jí neviděl do očí. „Rozumná!" „To není nadávka." „Ne, ale…“ Hlavou jí proběhla několikaletá známost s Maximosem. Možná zná moje tělo, ale očividně vůbec netuší, jaká jsem a co cítím, pomyslela si hořce. „Kdy jsem se chovala rozumně?" „V práci. Při jednání s klienty." Cassandra se zasmála. „Ty mě moc dobře neznáš, viď?" Sundal jí brýle z očí a strčil si je do kapsy. „Líp než většina lidí, řekl bych."
88
JANE PORTEROVA
„Kdybys mě skutečně znal, tak bys věděl, že jsem cokoliv, jen ne rozumná. V práci jsem úspěšná díky odvaze, ne rozumu. Nikdy nehraju na jistotu, Maximosi. Těch několik cen, které jsem dostala, jsem získala nejen za kreativitu, ale hlavně díky ochotě podstupovat rizika. Vrhám se tam, kde ostatní couvají. Hraju vabank." Zvedla ruku, aby chránila oči před sluncem, které se odráželo od kamenů zříceniny. „Ale myslela jsem, že to o mně víš. Že to je jedna z věcí, která se ti na mně líbí. Očividně jsem se mýlila, jako v mnohém jiném." „Zas tak moc ses nespletla." „Přesto jsi mě neměl rád. Ne tolik, jak jsem si myslela." Ztěžka polkla. „Tak v tom jsi vedle jak ta jedle," usmál se. „Měl jsem na tobě rád úplně všechno." Měl jsem na tobě rád úplně všechno. „To říkáš teď," snažila se o lehký tón, aby nedala znát, co s ní udělal. S jejím srdcem. „Ale fakta mluví jinak." Vrhl na ni zkoumavý pohled. „Možná neznáš všechna fakta." „A jaká?" Dlouze mlčel, jako by zvažoval, co si může dovolit říct. „Obdivoval jsem tvou práci dávno předtím, než jsme si tě najali na reklamní kampaň pro Italia Motors. Osobně jsem si tě vybral a chtěl jsem, abys pro nás pracovala, ať to stojí, co to stojí." Zaváhal a pak se jí upřeně zadíval do očí. „Miloval jsem tvůj mozek dřív, než jsem uviděl tvou tvář a tvé tělo." Mlčela. Nevěděla, co na to říct. „Můžu ti vyjmenovat největší kampaně, které jsi dělala, než jsme si tě najali," pokračoval. „Třeba Puma a Tag Heuer. Úžasné reklamy pro lihovary GC, ty jsem měl nejradši - tak jednoduché, a přitom plné emocí. Tvůj talent mě dostal." V rozpacích se odmlčel. „A pak jsem tě potkal a zjistil jsem, jaká jsi úžasná žena a osobnost. Neměl jsem v plánu
VZPOURA PO SICILSKU
89
vyspat se s tebou. Ale když jsme se seznámili v New Yorku, věděl jsem, že nikdy žádnou takovou už nepotkám. Byla jsi… dokonalá." Zaťala zuby. Přála si, aby teď měla sluneční brýle. Tolik je potřebovala, aby skryla slzy, které ji pálily v očích. „Tak dokonalá, že jsi odešel, jakmile jsem ti řekla, jak moc tě miluju." „Ne. Tak dokonalá, že jsem si uvědomil, že ti bude líp beze mě." „To jsou kecy." Třásla se vzteky. „Přece nemáš někoho rád a pak ho neodkopneš, protože je… dokonalý. Proboha, Maximosi! Zlomil jsi mi srdce. Proč? Protože jsem dokonalá?" Nemohla dál snášet jeho nesmyslné výmluvy. Chtěla se dostat co nejdřív pryč, co nejdál od něj. Otočila se, aby utekla, ale Maximos ji chytil za ruku. „Nech mě být!" zaječela. „Nemůžu." „Proč ne? Posledních šest měsíců ti to šlo náramně." „Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, Cassandro." Starostlivost v jeho hlase ji přiváděla k ještě větší zuřivosti. „Možná jsem se nevyjádřil dost jasně, ale vždycky mi šlo -" „O sex!" „Ne, o tebe." „Kdyby ti skutečně šlo o mě, tak bys se mnou mluvil, naslouchal mi, podporoval mě. Neodkopl bys mě. Lidi nejsou papírové kapesníky, které po použití odhodíš." „Bylo to složitější, Cassandro -" „Výmluvy! Samé výmluvy! Už tě nechci poslouchat. A taky nechci, aby ses mě ještě někdy v životě dotknul. Není to fér, využívat mé tělo, zneužívat ho proti mně." Vytrhla se mu, přestože netoužila po svobodě. Toužila po lásce. K jachtě došla, když už všichni nasedali. Našla jednu z posledních židlí ve stínu a sesula se na ni. Měla pocit, že se jí rozskočí hlava.
90
JANE PORTEROVA
Musím jednou provždy skoncovat s těmito nesmysly a dát si život do pořádku, předsevzala si v duchu. Takhle by to dál už nešlo. Maximos nastoupil jako poslední. Čekal, dokud jachta nevyplula na moře, a pak přistoupil ke Cassandře a mlčky jí vrátil sluneční brýle. „Díky," řekla odměřeně a dala si brýle na čelo. Zlobila se na něj. Tolik se snažila, aby pro něj byla dokonalou ženou, a co udělal on, aby jí ulehčil život? Nic. Vůbec nic. Loď sebou cukla a Cassandře sklouzly brýle na oči. V tu chvíli jí hlavou projela podivná myšlenka. Kdo teď pracuje na jeho nové kampani? Ona rozhodně ne. Až tento víkend se dozvěděla, že Maximos chce představit nové auto. Což znamenalo, že firma Italia Motors pověřila reklamou někoho jiného… „Tys zrušil náš kontrakt?" vyhrkla a vyskočila ze židle. Při pohledu na jeho zachmuřenou tvář jí bylo všechno jasné. „Nikdo v naší agentuře o novém modelu neví, ale jestli máte brzo představit auto veřejnosti, znamená to, že pro vás dělá někdo jiný." Na zlomek vteřiny zaváhal. „Ano, dělá." Ohromeně na něj zírala. „Proč?" „Myslel jsem, že bude lepší poohlédnout se jinde."
„Proč?" „Víš moc dobře proč." „Ne, to tedy nevím. Obchod je obchod. Tvoje zakázka se mnou přece nesouvisí." Naklonil se k ní, aby ho nikdo jiný neslyšel. „Vaše firma tu zakázku tenkrát získala jen a jen kvůli tobě." „Takže jsi ji roztrhal a hodil do koše?" zaječela. Bylo jí jedno, jestli je někdo poslouchá. Vždycky si zakládala na tom, že odvádí profesionální práci, dřela až do úmoru, jen aby vše bylo perfektní. „Chtěla jsem od tebe víc v soukromí, tak ses rozhodl vytrestat mě v práci?"
VZPOURA PO SICILSKU
91
Vzal ji za loket a odtáhl ji do prázdného kouta. „Nechtěl jsem tě potrestat. Snažil jsem se ti pomoct." Vykroutila se mu a probodla ho pohledem. „Tak pomoct!" „Dozvěděl jsem se, že máš problémy v práci." „Nemám." Zkřížil ruce na prsou. „Vím, kolik zákazníků od vás v poslední době odchází -" „Takže ses rozhodl taky utéct." „Myslel jsem, že je toho na tebe moc." Cassandra tomu nemohla uvěřit. Ztratila dalšího zákazníka. A ne ledajakého, ale Maximosovu firmu. Jasnější ztrátu důvěry klientů si už nedovedla představit. „A kdy jsi mi to chtěl říct?" „Včera byl agentuře doručen doporučený dopis." Ale včera nebyla v kanceláři. Byla s Emiliem na cestě do Syrakus. „Takže všichni v agentuře už to vědí." Najednou jí hlas zeslábl. „Volal mi Umberto." „Jasně." Umberto byl předsedou představenstva a majitelem agentury. I přes horký den Cassandru zamrazilo. Umberto bude zuřit. Bude chtít najít viníka, někoho potrestat. Ten někdo bude ona. „Nejspíš na mě čeká v Římě výpověď." Chvilku neříkal nic. Cassandra spíše cítila, než slyšela, jak si povzdychl. „Umberto povídal, že v posledních měsících máš problémy soustředit se na práci. Dělá si starosti." Maximosův hlas zněl ustaraně, což Cassandru rozčilovalo. Nemá právo být ustaraný. Nejdřív od ní odejde, protože je příliš dokonalá, a pak stáhne jednu z nejdůležitějších zakázek, čímž jí zařídí vyhazov z práce. Paráda! „Cassandro, co se vlastně stalo?" Cassandře se před očima roztančily hvězdičky. Sevřela ruce v pěst a snažila se zhluboka dýchat. Co se stalo? Co se stalo? Zvedla k němu tvář. „Ty ses stal, Maximosi. Za-
92
JANE PORTEROVA
choval ses jako nějaký římský vojevůdce. Přišel jsi, dobyl jsi území a zase jsi odtáhl. Obrátil jsi mi život naruby a ani nejsi ochotný to přiznat. Můžeš si sebrat svoji zakázku a dát ji komu chceš, mně už na tom nesejde, protože já jsem s tebou skončila. Je konec, Maximosi. Konec. Fini."
DESÁTÁ KAPITOLA Svá slova myslela smrtelně vážně. Bohužel je nemohla naplnit činy, protože Maximos jí nedovolil odjet, dokud neproběhne svatební obřad. Hádali se celou cestu z přístavu k paláci Guilianových a zuřivá debata trvala i zatímco stoupali po schodech paláce. „Já nejsem ten, kdo nemá vychování," vyštěkla Cassandra, když se konečně přiblížili k jejímu pokoji. Hurá! Konečně Maximosovi unikne. „To ty se chováš jako diktátor a odmítáš jakýkoli kompromis, o kapitulaci ani nemluvě." „Kapitulace? Já se nikdy nevzdávám." „A proč ne?" bouřila. „Protože jsi chlap?" „Přesně tak." Oba se rozčílením zadýchali a metali kolem sebe blesky. Cassandra nehodlala ustoupit. „Když jsi mě tolik miloval, když sis myslel, jak ohromný mám talent, proč ses mě nezeptal, jestli tu práci zvládnu? Proč jsi jednal za mými zády-" „Nejednal jsem za tvými zády. Prostě jsem jen reagoval na to, co se mi doneslo -" „Tak ty ses zařídil podle pomluv! To je paráda. Jasně, proč se zeptat přímo u zdroje? Lepší je poslouchat nějaké klevety!" „Udělal jsem to, protože mi na tobě záleží, Cassandro."
94
JANE PORTEROVA
„Nezačínej s tím zase! Kdyby ti na mně skutečně záleželo, tak bys mě neopustil ve chvíli, kdy jsem ti řekla, že potřebuju něco víc. A rozhodně bys mi nezničil kariéru!" „Nebavíme se tady o světě čísel a grafů, Cassandro. Nic není černobílé." Znechuceně se snažila zabouchnout za sebou a nechat ho na chodbě, ale nemohla, protože si stoupl do dveří. „Uhni." „Neuhnu." Rozrazil dveře dokořán, až málem odlétla. Ani se neomluvil. „Některé věci jsou černobílé, ale pak je tady ještě spousta šedivých odstínů," dodal. „Jsou věci, které máme ve své moci, a jsou věci, které nemůžeme nijak ovlivnit. Někdy se můžeme snažit sebevíc, a stejně to nestačí." Nechtěla ho poslouchat. Slyšela už dost planých výmluv. „Mohl bys, prosím, za sebou zavřít dveře, až půjdeš ven?" Málem vybuchl. Sevřená čelist prozrazovala, jak moc se musí ovládat. „Chápu, že se na mě zlobíš, Cassandro, a je hezké, že skutečně věříš, jak se při dobré vůli dá zvládnout všechno na světě. Ale život mě naučil, že někdy ani nejlepší úmysly vůbec nic neznamenají." „Je mi to už jedno." Cassandra se snažila utéct do koupelny, ale opět jí nedovolil za sebou zavřít dveře. Následoval ji dovnitř, takže skončila u umyvadla jako v pasti. „Není ti to jedno. Právě v tom je ta potíž. Nejsem ti lhostejný. A ty mně taky ne. Snažil jsem se tě osvobodit, Cassandro. Myslel jsem, že si najdeš někoho jiného, někoho hodného, někoho, s kým budeš mít snazší život. Chtěl jsem, abys byla šťastná, protože si to zasloužíš." Ani se jí nedotkl, ale vnímala jeho sílu, jeho energii, žár jeho těla. Jeho touhu. Svoji touhu. Věděla, že Maximos možná nikdy neřekne, co by chtěla slyšet, ale přesto mu na ní záleží.
VZPOURA PO SICILSKU
95
Nakláněl se dopředu a Cassandra věděla, že ji políbí. Taky věděla, že by mu to neměla dovolit. Protože stisk jeho úst nebyl jen pouhý polibek, pro ni znamenal lásku. Milovala ho. Milovala jeho vůni, dotyk jeho úst na svých rtech, sílu jeho mužného těla. Ale nevěřila mu. Nerozuměla mu a nemohla - nechtěla mu znovu podlehnout. Zaťala ruce v pěst a odvrátila tvář. „Tentokrát mě nedostaneš," namítla, když se Maximosovy rty smýkly o koutek jejích úst, jak mu uhnula. „Musím být rozumná." Silná. Byl pro ni vším. Byl pro ni nejdůležitějším člověkem na světě. Ale také ji přiváděl k šílenství. Letmý dotek rtů ji vyvedl z míry. Cítila se strašlivě nejistá. Takhle by to nešlo, pomyslela si. Musím to zastavit. „Odejdi, prosím," zašeptala. Okamžitě od ní odstoupil a chvíli si ji mlčky zkoumavě prohlížel. Pak přikývl a obrátil se k odchodu. „Za hodinu odjíždíme do katedrály," oznámil suše cestou ke dveřím. „Počkám na tebe dole." Cassandra si zakázala veškeré myšlenky a začala s přípravami na svatbu. Osprchovala se a oblékla si černé šaty od Gaultiera. Přiléhavý živůtek a úzká sukně sice dávaly vyniknout její postavě, ale délka ke kolenům a malý výstřih působily velmi seriózně, až nepřístupně. Jsou jako brnění, řekla si Cassandra, když zapínala zip. To je dobře, musím být tvrdá. Musím udržet emoce pod kontrolou. Vklouzla do černých lodiček na vysokém podpatku od Prady a zkontrolovala účes. Rozhodla se, že na večer nechá vlasy rozpuštěné, a sáhla po malé černé kabelce. Jediná barevná věc, kterou měla na sobě, byl žlutobílý náramek s diamanty, jeden z prvních dárků od Maximose. Maximos na ni čekal, jak slíbil, ale když vycházeli ven, zavolal organizátor hostiny a naléhavě žádal, aby s ním Maximos probral nějaké problémy ohledně jídla. Když konečně všechno vyřešili, měli Maximos s Cassandrou zpoždění.
96
JANE PORTEROVA
Řidič je vysadil před katedrálou, a když pospíchali po schodech, vystoupil ze stínu nějaký muž a zastoupil jim cestu. Emilio. Cassandře se sevřel žaludek a instinktivně udělala krok blíž k Maximosovi. Ten ji vzal za ruku a stoupl si před ni. „Tak ses vrátil," pronesl Maximos s ledovým klidem. Emilio se slabě usmál. „Něco jsem si tu zapomněl." „Mohl jsi zavolat. Poslal bych ti to." Emilio vyzývavě hleděl Maximosovi do tváře a Cassandra se zachvěla. Šestý smysl jí napovídal, že nastanou velké problémy. „Možná jsem nevěřil, že mi ji pošleš," ušklíbl se Emilio. „Ji?" „Moji snoubenku." „Aha." Maximos pevně sevřel Cassandřiny prsty ve své dlani. „No ano, budete se přece brát. V Padově, vid?" Cassandra vycítila, že Maximos se chce s Emiliem poprat. „Maximosi," špitla a stiskla mu ruku. Nebyl vhodný okamžik na scény. Všichni hosté už byli v katedrále a každou chvilku mělo dorazit auto s nevěstou. „To bylo od tebe moc chytré, přijít se smyšlenou svatbou v Padově," pokračoval Maximos vyzývavě. Cassandřiny tiché námitky naprosto ignoroval. Chtěl boj. „V rodném městě Lorny. To jsi celý ty. Rád působíš co největší bolest." Maximosův výhrůžný tón jako by zadupával Emilia do země. Jeho drzý úsměv zmizel. „Rád tě vidím trpět," škodolibě odpověděl Emilio, ale jeho sebejistota byla tatam. Maximos ohrnul ret do pohrdlivého úsměšku. „Jdi k čertu." „Už jdu." Emilio se otočil, jako by chtěl odejít, ale po pár krocích se zastavil. „Ty jdi taky k čertu."
VZPOURA PO SICILSKU
97
„Sbohem," pronesl Maximos hlasem chladným jako ocel. Emilio se tvářil, jako by o něčem dumal. „Právě mě něco napadlo. Není kousek odtud pohřbená Lorna? Myslím, že její pohřeb se konal na jaře právě v této katedrále. Kdy že to bylo? V květnu? Nebo červnu?" Potřásl hlavou. „Vidíš, už si přesně nevzpomínám. Ale co, já přece nejsem ten, kdo byl za ni zodpovědný." Zase Lorna, pomyslela si Cassandra. A Emilio. A nějaké strašné tajemství. Co se tu vlastně stalo? Co způsobilo tak zavilou nenávist? Vzhlédla k Maximosovi. Zuřivostí zkřivená tvář, vražedný pohled. „Měl jsem tě zabít, když jsem měl příležitost," ucedil skrz zaťaté zuby. Emilio se skřípavě zasmál. „To bys ale šel do vězení a tvoje vážená rodina by trpěla." „I tak si vytrpěli své." Maximosovi se zablesklo v očích. „Kvůli tobě si posledních deset let prošly naše rodina i rodina ďSantových peklem." „Bylo to Lornino rozhodnutí." „Vždycky svaluješ vinu na ostatní." „Já jsem auto neřídil." „Ale věděl jsi o tom problému. Věděl jsi, že prototyp má závady. Věděl jsi, že auto není bezpečné." „Neměla ho řídit." „Pravda, měl jsem ho řídit já, viď?" „Kdyby nenastoupila do auta…“ „Kdybys jí něco řekl….“ „Samá kdyby, co?" Maximos se natáhl k Emiliovi a chytil ho za krk. „Měl jsi projevit aspoň špetku zájmu. Zatímco my jsme procházeli očistcem, tobě to bylo úplně fuk." Ale Emilio nemohl odpovědět, protože ho Maximos dusil pevně sevřenými prsty.
98
JANE PORTEROVA
„Nedělej to, Maximosi," zaprosila a snažila se mu ruku odtáhnout. „Ne tady a teď. Všichni už čekají uvnitř." Ale Maximos se na ni ani nepodíval. Byl úplně bez sebe zuřivostí. „Pojďme, prosím," naléhala zoufale. Koutkem oka zahlédla, jak přijíždí černá limuzína. „Je tu Adriana," řekla. „Nedovol, aby tě sestra viděla, jak se pereš s Emiliem." Konečně slova, na která slyšel. Uvolnil sevření a odstrčil Emilia, který lapal po dechu. „Seber se a vypadni, než tě rozcupuju na cucky." Emiliovi se do bledé tváře vracela barva, oči se mu leskly jako šílenci. „A co ona? S tou si to taky vyřídíš?" kývl směrem ke Cassandře. „Proč bych měl?" „Tak ty nevíš, co ti provedla," syčel Emilio. Maximos vzal Cassandru za ruku. „Nestojím o tvoje hry a vymyšlené historky." „Mám pro tebe jednu pravdivou." „Nezajímá mě." „Tak tebe nezajímá, že byla těhotná?" Maximos ztuhl. „Nosila pod srdcem tvoji dcerušku," pokračoval Emilio nemilosrdně. „A ta tvoje hodná Cassandra, tvoje neviňátko, ji zabila. Bude se ti snažit namluvit, že šlo o samovolný potrat, ale vyžádej si lékařské záznamy. Uvidíš, že si nechala udělat potrat." „Přestaň," vyhrkla Cassandra. „Proč? Chtěla jsi pomstu. Kvůli pomstě jsi sem přece přijela. Tak ti jen připomínám důvod tvé návštěvy." Krutě se usmál. „No, myslím, že můžu jít. Povinnost jsem splnil. Nebudu už dál hrdličky rušit." Nonšalantně odkráčel a nechal je tam stát jako opařené. Maximos pohlédl na Cassandru, jako by ji viděl poprvé. „Všechno překroutil," hlesla Cassandra. Slyšela blížící se rozjařené hlasy Adriany a družiček. „Takže jsi nebyla těhotná?" „Byla, ale -"
VZPOURA PO SICILSKU
99
„Takže byla." „Nastaly komplikace -" „Šla jsi na potrat?" Cassandru polévaly vlny horka. „Ne. Aspoň ne tak, jak to vylíčil Emilio." „Na to jsem se tě neptal. Chtěl jsem vědět, jestli jsi měla potrat." Jeho hněv byl tak nespravedlivý! „Věděl bys, co se stalo, kdybys u toho byl -" Maximos ji chytil za rameno. „Jestli jsi udělala něco mému dítěti, jen aby ses mi pomstila -" „Tvému dítěti? Bylo to i moje dítě, Maximosi! Jak tě vůbec může napadnout, že bych mu něco udělala?" „Vždyť ty nemáš děti vůbec ráda." „Ach bože." Zakuckala se, jak se snažila nadechnout. „Jsi odporný. Jsi tak… jsi úplně jiný, než jsem si myslela." „Já jsem dítě nezabil!" „Vždyť ani neznáš fakta! Nebyl jsi se mnou, nezajímal ses. Sakra, musela jsem si vzít taxík, aby mě dovezl do nemocnice. Uprostřed noci jsem musela shánět pitomý taxík, abych nevykrvácela!" „Koukej mi říct pravdu." „Nebo co?" křičela. Všechno už jí bylo jedno. „Roztrháš mě na cucky? Vymlátíš ze mě duši? Nebo ode mě zase odejdeš?" Vyškubla se mu tak prudce, až narazila do jedné z družiček. Šokovaný průvod se zastavil na schodech. Chvíli všichni na sebe mlčky hleděli a pak se družičky v růžovém hedvábí rozpačitě vydaly ke vstupu do katedrály. „Zase se hádáte?" V Adrianině hlase se ozvala výčitka. „Teď není čas na vysvětlování, Adriano," zasyčel Maximos. „Ale-" „Ne," přerušil ji netrpělivě. „Jdi do kostela. Sejdeme se uvnitř. Nech nás o samotě."
100
JANE PORTEROVA
Ale Adriana se nevzdávala. Do očí jí vhrkly slzy. „Proč se musíte hádat právě teď? Nestačilo, že se všichni museli koukat na to, jak se hádáte na jachtě? Kolikátá hádka za dnešní den už to je? Třetí? Čtvrtá? Co se to s vámi děje?" „Všechno," odpověděla Cassandra chlácholivě a vrhla nenávistný pohled na Maximose. „Ale máš pravdu, Adriano. Je to tvůj velký den. A my ti ho nesmíme zkazit. Už jsme spolu skončili. Slibuju." Adriana si hřbetem ruky setřela slzy a pospíchala po schodech za družinou. Když odešla, Maximos se obrátil ke Cassandře. „V žádném případě jsme spolu ještě neskončili." „Ty možná ne, ale já ano. Už mě nebaví všechny ty lži a předstírání. Jsou věci, o kterých jsi mi měl říct -" „Jako ty o dítěti!" „Byl jsi pryč. Odešel jsi ode mě." „Takže jsi mi nehodlala říct, že mám dítě?" „Nevím, co bych udělala, kdybych holčičku donosila. Možná bych ti o ní řekla. Nevím. Neměla jsem příležitost to zjistit." Zhluboka se nadechla, žaludek měla jako na vodě. „Naše holčička nebyla zdravá. Měla -" Cassandra se odmlčela a snažila se překonat slabost, která ji přepadla při vzpomínce na hrůzné okamžiky. „Vyhledala jsem ty nejlepší specialisty v Evropě, ale…“ Hlas se jí zlomil. Zavrtěla hlavou. „Proč ti vůbec něco vysvětluju? Nic ti nedlužím. Stejně jako ty máš pocit, že nic nedlužíš mně. Za celých dva a půl roku nic. Vůbec nic." Obrátila se, a začala sestupovat po schodech katedrály. „Jestli teď odejdeš, Cassandro, donutíš mě, abych za tebou běžel, a zkazíš Adrianě svatbu." Neotočila se, ale přece jen se zastavila. „To bys neudělal. Dnešní den pro Adrianu moc znamená." „Že ne?"
VZPOURA PO SICILSKU
101
Tón jeho hlasu ji nenechával na pochybách. Pomalu se otočila. V jeho tváři se zračilo vyčerpání a bolest. „Nechci ublížit Adrianě," povzdechla si. „Tak zůstaň." „Do konce obřadu." „Fajn." Mlčky vystoupali posledních pár schodů. Uvnitř kostela Maximos nabídl sestře rámě a družičky se shromáždily za nimi. Cassandra si našla prázdné místo v nejzazší části katedrály. Svatební obřad byl velmi slavnostní a dlouhý. Zatímco se biskupův hlas rozléhal katedrálou, Cassandře se točila hlava. Nemohla uvěřit, že si Maximos o ní myslí to nejhorší. Po všem, co spolu prožili. Ani nevěděla, jak zvládla všechno to vstávání, sedání, klekání, podávání ruky. Ale konečně šťastní novomanželé procházeli uličkou za hlaholení kostelních zvonů. Maximos vyprovodil matku před katedrálu a pak se hned vrátil ke Cassandře. „Teď můžeme jít," řekl. „Nemusíš jít se mnou -" „Ale musím. Potřebuju znát pravdu. A ty taky." Venku na ně ve vedlejší ulici čekalo auto s řidičem. Když dorazili k paláci a vystoupili, Maximos ukázal na svůj luxusní sedan, jeden z elitních modelů firmy Italia Motors. „Už nám zabalili. Můžeme hned vyrazit." Cassandra si nedokázala představit sedm hodin v autě s Maximosem. „Pojďme si to vyříkat tady a teď. Pak se vydáme na cestu." „To není tak jednoduché -" „Proč by to nebylo jednoduché? Fakta jsou fakta. Řekni mi, co potřebuju vědět, já ti taky řeknu, co chceš vědět, a je to. Skoncujeme s tímhle šílenstvím." Chvilku mlčel. „Co se stalo s dítětem, Cassandro?" „Přišla jsem o ni." „Takže to byla holčička." Maximos si povzdechl a opřel se o kapotu.
102
JANE PORTEROVA
„Ano." Pořád měla před očima obrázek z ultrazvuku. Do očí jí vhrkly slzy a Cassandra se musela kousnout do rtu, aby se nesesypala. „A neudělala jsem nic, co by jí ublížilo. Milovala jsem ji. Chtěla jsem ji." „Tak co se stalo? Proč ti udělali potrat?" „Nebyla zdravá. Měla špatně vyvinuté srdíčko. Prosila jsem lékaře, ať něco udělají, ať jí pomůžou, ale nemohli nic dělat." Najednou jí z očí vytryskl proud slz. Už je nedokázala zadržovat. „Tolik jsem ji chtěla. Odmítla jsem umělé přerušení těhotenství, ale o několik týdnů později došlo k samovolnému potratu. Doktoři plod odstranili, protože nedokázali zastavit krvácení. Udělali to, aby mi zachránili život." „Proč jsi mi o tom neřekla?" Zavrtěla hlavou. „Jak se mě vůbec můžeš ptát?" „Protože to chci vědět -" „A proč? Opustil jsi mě. Nechtěl jsi mě. Proč bys chtěl mé dítě?" „Protože to bylo i moje dítě."
JEDENÁCTÁ KAPITOLA I jeho dítě, opakovala si v duchu Maximosova slova. Najednou už neměla sílu ani chuť dál se hádat. „Pojeďme zpátky do Říma." Zavazadla už byla v kufru. Cassandra usedla na místo spolujezdce a připoutala se, Maximos vklouzl za volant a nastartoval. Vyrazili k trajektu v Mesině. „Mám fotky z ultrazvuku," pronesla po chvíli. „Jestli se na ně chceš podívat -" „Kde je pohřbená?" „Žádný pohřeb nebyl." Nevěřícně a pohoršeně zavrtěl hlavou.„Cože? Žádný pohřeb? A co s ní teda udělali?" Cassandra cítila, že se brzy zase přestane ovládat. „Nevím." Sepjala ruce na klíně, aby neviděl, jak se jí třesou. „Neptala jsem se. Byla jsem příliš nešťastná. Vůbec mi to nemyslelo." Střelil po ní pohledem. „Takže jsi krvácela?" „Strašně." „Bylo to hodně drsné?" „Dost." Znovu na ni pohlédl, tentokrát pozorněji. „Nastaly nějaké další komplikace?" „Ne, myslím, že ne."
104
JANE PORTEROVA
„Takže můžeš mít děti?" S námahou polkla. V ústech jí vyschlo. „Nevím. Asi ano. Nikdy jsem -" Nadechla se a zkusila to znovu. „Chtěla jsem naše dítě a přišla jsem o něj. To bylo víc, než jsem v ten okamžik dokázala unést." Neodpověděl a Cassandra mlčky zírala z okna. Byla odhodlaná neprozradit mu, jak moc trpěla. Teď seděla vedle něj, a přesto se cítila osamělejší než kdy předtím. Najednou jako by se na sebe a Maximose dívala zvenčí. Dva naprosto odlišní lidé. A přesto rozdílnost jejich povah dva a půl roku nehrála žádnou roli. Nebo si to jen namlouvala a tvářila se, že je šťastná? Třeba vždycky chtěla víc. Potřebovala víc. Anebo možná měla v skrytu duše pocit, že si víc nezaslouží. Že není hodna opravdové lásky. Třeba věřila, že si zaslouží jen nezávazný sex. Hrozné pomyšlení. Uplynula půlhodina, pak další. Za Catanií vyjeli na dálnici a nabrali rychlost. Venku tma a v autě temné myšlenky. Panoval podivný klid. Klid před bouří. Ticho, které se rozhostí před hurikánem, zemětřesením nebo přílivovou vlnou. Klid, který předchází katastrofě… Něco se stane. Něco, co by se rozhodně stát nemělo. Ale Cassandra tomu nemohla zabránit, odvrátit hrozbu. Zhluboka se nadechla a snažila se uklidnit. Nemá smysl bát se, co přijde. Jsi dost silná, abys zvládla každou situaci, povzbuzovala se. Jen si vzpomeň, čím vším jsi už prošla… Zavřela oči a vrátila se do doby, kdy jí bylo osm. Ten rok se její rodiče rozvedli. Matka se zhroutila a tehdy Cassandra najednou dospěla. Bylo to hrozné. Ztratit nevinnost. A důvěru. Otci důvěřovat nemohla. Koneckonců, odešel. Na matku spoléhat nemohla. Zhroutila se. Cassandra se musela o všechno postarat sama a zároveň matku utěšovat.
VZPOURA PO SICILSKU
105
Od té doby ji matka potřebovala neustále. A Cassandra se odnaučila myslet na sebe. Myslet, cítit, mít vlastní potřeby. Zato se naučila jen pracovat. Sloužit ostatním. Protože byla silná a dokázala to. Že by se z ní právě proto stala žena, která vždycky kladla potřeby jiných nad svoje vlastní? Žena, která muži dovolí, aby se s ní miloval, aniž by k ní cítil opravdovou lásku? „Víš, co mě trápí nejvíc?" prolomila ticho. „Záměrně jsem od tebe nikdy nic nežádala. Vždycky jsem se snažila, abych ti nebyla přítěží, abych ti nepůsobila žádné problémy." Pevně semkla ruce složené v klíně. „Měla jsem dělat potíže. Hned od začátku," zašeptala hořce. „Mohlo nám to ušetřit dva roky mrhání času a energie." „Nic by se nezměnilo." Rezignovaný tón jeho hlasu ji přiměl, aby na něj pohlédla. Na jeho krásnou tvář, mužné rysy, smyslnou křivku jeho dolního rtu. I teď ji přitahoval. Toužila po něm. „Nic by se nezměnilo na tom, kdo a jací jsme," dodal. „Jak to myslíš?" „Chci říct, že jsme se navzájem přitahovali od prvního okamžiku. A vždycky mezi námi bude fungovat chemie. Tomu nešlo zabránit. A věř mi, že jsem se snažil." „Ty ses snažil to mezi námi skončit?" „Jo, mockrát." Cassandra měla pocit, jako by jí srdcem projel ostrý nůž. „Takže když jsi ode mě konečně odešel, tak to pro tebe znamenalo vysvobození?" „To ne," povzdechl si. „Ale odešel jsi." „Musel jsem." „Proč?" Strhl auto ke krajnici, zastavil v odstavném pruhu a opřel se o volant. „Každý vztah někdy skončí. Prostě přišel náš čas." „To není pravda."
106
JANE PORTEROVA
„Ale je. Bylo to nevyhnutelné. S některými věcmi se nedá bojovat." Ale já můžu. Já jsem bojovala. Proto se nakonec vypravila za Maximosem. Proto souhlasila s Emiliovým plánem přijet na svatbu. Ve skutečnosti nechtěla udělat za jejich vztahem tlustou čáru. Ve skrytu duše doufala, že až ji Maximos uvidí, zase po ní zatouží. Připomene si, jak jim spolu bylo dobře. Pustila se ale do předem prohrané partie. Bojovala za něco, co neexistovalo. „Cassandro, viděl jsem, jak se mi měníš před očima. Náš vztah tě ničil. Věděl jsem to. A tys to taky věděla. Nemůžeš to popřít, bella. Po tom všem bychom k sobě měli být upřímní. Měli bychom si konečně říkat pravdu." Pravdu. Srdce se jí sevřelo bolestí. Pravda je taková, že ho pořád miluju, pomyslela si trpce. „Máš pravdu, změnila jsem se. S postupem času jsem potřebovala víc a tebe to štvalo. Nechtěl jsi dát víc." Oči se jí zalily slzami. „Naopak jsi mi začal dávat míň a míň. Problém je v tom, Maximosi, že čím míň jsi mi dával, tím míň jsem od tebe žádala. Doufala jsem, že ti dojde, jaká jsem úžasná, jak se dokážu přizpůsobit." Zasmála se, ale v jejím smíchu nebylo po veselí ani stopy. Vysmívala se své bolesti. Bolesti, která ji začala stravovat od jejích osmi let, kdy musela ze dne na den dospět, a nikdy ji už neopustila. „Myslela jsem, že oceníš mou nezávislost a sílu. Ale přepočítala jsem se. Tys pořád jen bral a bral." Pořád mlčel. Je mu to jedno, pomyslela si. Vždycky mu to bylo jedno. Nikdy mu na mně nezáleželo. Prostě jsem jen byla při ruce, kdykoli si na mě milostivě udělal čas. Přesto v posteli byl vždycky tak vášnivý, dával jí najevo takovou touhu. Právě proto na něj nemohla zapomenout. A nemohla mu odpustit. Že v ní probudil lásku. Že v ní vyvolal naději.
VZPOURA PO SICILSKU
107
A pak to všechno - její srdce, její naději - prostě vzal, zmuchlal a odhodil do koše. „Pořád ale něčemu nerozumím, Maximosi. Proč? Proč ses mě vzdal tak lehce?" „Cassandro, tys ze mě chtěla udělat ideálního muže, ale chtít něco, přát si něco ještě neznamená, že se to splní. Nikdy jsem pro tebe nebyl ten pravý." Nervózně si mnula prsty. „Přesto jsi mě nechal několik let věřit, že jsi ten pravý." „Ano, připouštím, že to byla chyba." To už bylo příliš. Cassandra nebyla ochotná dál sedět a poslouchat takové žvásty. Rozrazila dveře a vyběhla ven. Kolem ní se řítila auta s varovným troubením. Vydal se za ní. „Tohle je nebezpečné, Cassandro." „S tebou je všechno nebezpečné, Maximosi." Světla aut ji oslňovala, celý svět se s ní točil. „Nikdy jsem neměla šanci, viď?" Odpovědi se hned nedočkala, a tak se na něj tázavě zahleděla. Při pohledu na jeho napjatou pohlednou tvář jí poskočilo srdce. Na okamžik si pomyslela, zadoufala, že od něj uslyší ta správná slova. Chybíš mi. Potřebuju tě. Miluju tě. Ale zatímco z celé duše doufala v zázrak, Maximos jen přikývl. „Neměla." Jeho odpověď byla stručná, definitivní. „Nebylo nám souzeno vydržet spolu," pokračoval nelítostně. „Rozhodně jsem si nemyslel, že náš vztah bude trvat déle než rok, natož pak skoro tři." Jako by ji udeřil pěstí. „Cože, tys nám nedával ani rok?" „Ve skutečnosti jsem počítal nanejvýš šest měsíců." „Nebo jen tři?" „Možná jen tři. Možná jen jeden. A možná jsem si představoval jen jednu noc. Jednu noc vášnivého sexu a pak neosobní sbohem."
108
JANE PORTEROVA
„Já bych ti dala dvacet let, ne dva roky," opáčila a zavřela oči. Milovala tohoto muže. Byla by pro něj položila život. A on ji opustil. A pak přišla i o dítě a na chvilku chtěla taky zemřít. Může snad být život ještě drsnější? Krutější? „Měl to být jen sex," zavrčel. Záblesk v jeho očích ji měl varovat, že Maximosovi dochází trpělivost. Ale Cassandře to bylo jedno. Čekala na tento okamžik celé měsíce a chtěla upřímnou odpověď. „Ale pak se něco zvrtlo. Nebyl to jen sex, nebo snad ano?" „Víš moc dobře, co to bylo. Na čem jsme se dohodli." „Jasně, byla jsem jen tvoje milenka. Vlastně jenom tělo. Dvě ruce, dvě nohy, obstojná prsa, jo, abych nezapomněla, taky zadek a -" Chytil ji a strhl k sobě na hrud tak drsně, až jí málem vyrazil dech. Chytil ji za vlasy a obtočil si pramínky kolem ruky, aby nemohla utéct. „Ty přece znáš pravdu. Víš, co jsi pro mě znamenala. Ale tobě nestačí znát pravdu. Musíš ji slyšet. Chceš, abych ti to řekl, pokud možno donekonečna opakoval." Se slzami v očích na něj křičela: „Ano, chci od tebe slova! Chci vědět, co jsi cítil, když jsi přitiskl svá ústa k mým. Chci vědět, co jsi chtěl, když jsi ke mně přišel, když jsi do mě vstoupil, když jsem se pod tebou svíjela touhou. Chci to vědět, musím to vědět, budu tě otravovat každičký den, dokud mi neřekneš to, co tak zoufale potřebuju vědět." „Pravdu? Chceš pravdu? Sakra, chtěl jsem tě. Chtěl jsem tě tolik, až jsem bez tebe skoro nevydržel ani minutu. Nemohl jsem na tebe zapomenout, nemohl jsem tě dostat z hlavy. Ze srdce. Měl jsem tě pod kůží. V noci jsem se budil touhou po tobě, po tvé vůni. Byl jsem tebou dočista posedlý." S každou větou ji přivinul blíž. S každou větou ji zvedl hlavu o něco výš. A s každou větou se přibližoval k jejím ústům.
VZPOURA PO SICILSKU
109
„Chtěl jsem tě, bella, chtěl jsem tě dnem i nocí. Pokaždé, když jsem tě po milování opouštěl, myslel jsem, že to snad nepřežiju. Pokaždé jsem se ve dveřích mučil představou, že by sis mohla najít někoho jiného a opustit mě." Jeho ústa se divoce zmocnila jejích rtů. Cassandře se podlomila kolena. Byla ztracená. „Nemusel jsi odcházet," zalapala po dechu, když se odtáhl. „Byla jsem jen a jen tvoje. Od samého začátku. Od prvního večera. Od prvního okamžiku, kdy jsem tě spatřila." „Myslíš si, že to nevím? Myslíš si, že si neuvědomuju, co jsem ztratil?" Poprvé v jeho hlase slyšela bolest. Lítost. Stesk. Překvapená jeho nezvyklým zábleskem citu, chtěla mu ovinout ruce kolem krku, ale chytil ji za zápěstí. „Pořád ještě nevíš ani půlku pravdy, bella. Nemáš tušení, kdo jsem. Co jsem udělal a čeho jsem schopen." „Na tom nezáleží. Nikdy jsem nikoho nechtěla tak jako tebe. Nikdy jsem nikoho nemilovala -" „Nemluv o lásce," přerušil ji rázně a na tvářích jako by se mu objevil ruměnec. „Víš, že jsme se dohodli -" „Na čem? Myslíš, že je možné spoutat city? Poručit si, koho milovat, a koho ne? Zakázat lásku?" „Existují určité zákony. Pravidla," odpověděl. „Možná pro manželství -" Odtrhl se od ní, jako by ho uštkl had. Cassandra ale potřebovala jeho blízkost, chtěla cítit jeho tělo, slyšet bušení jeho srdce. Nikdo nikdy nemiloval tak jako ona jeho. „To se nás ale netýká," pokračovala a objala ho kolem pasu. „Můžeme si dělat, co chceme, můžeme říkat, co cítíme. Jsme svobodní." „Já ne." Nechápala. Nic neříkala, jen mlčky pátrala v jeho tváři. „Nikdy jsem nebyl svobodný," dodal chraplavým hlasem. Roztřásly se jí rty. Musím se ovládat, napomenula se.
110
JANE PORTEROVA
„Využil jsem tě." Černé oči ještě více potemněly zlostí. „Pokaždé, když jsem k tobě přišel, tak jsem tě sprostě využil. A lhal jsem ti. A tak by to pokračovalo donekonečna, kdybys jednoho dne nežádala lásku." Bála se pohnout nebo jen nadechnout. Každičké jeho slovo se jí zarývalo přímo do srdce. „Zeptej se mě, Cassandro, na to, co jsi chtěla vědět. Polož mi otázky, které tě trápily v bezesných nocích." Teď, když jí konečně dal příležitost se zeptat, když otevřel dveře a vydláždil cestu, najednou nemohla. Nechtěla se dozvědět, proč jí nechtěl či nemohl opětovat lásku. „Ne." „Tak honem, zhroutil se ti celý život, možná jsi přišla o práci, chceš přece znát odpověď na své otázky." Cassandra zavřela oči a sevřela ruce v pěst. „Proč jsem od tebe nesměla žádat lásku? Co na tom bylo špatného?" Sklonil hlavu k jejím ústům a políbil ji tak dlouze, až se jí zatočila hlava a zrychlil se jí dech. Zažila od něj mnoho polibků, vášnivých a chtivých, dobyvačných a majetnických, ale tento byl jiný. Cítila v něm vše. Lásku a ztrátu, touhu i vinu. Najednou věděla, že i kdyby se stalo cokoli, vždycky bude mít jistotu, že ji někdy někdo miloval. Opravdu miloval. I když to odmítal vyslovit. Po dlouhých minutách Maximos zvedl hlavu, pomalu jí přejel palcem po chvějícím se dolním rtu a usmál se jako někdo, koho spalují pekelné plameny. „Byl jsem ženatý, bella. Celou dobu, kdy jsme spolu chodili, jsem byl něčí manžel." Nevěřícně se zasmál a zavrtěl hlavou. „Toho dva a půl roku, co jsem chodil za tebou, jsem patřil jiné."
DVANÁCTÁ KAPITOLA „Byl jsem ženatý, když jsme se seznámili," opakoval důrazněji a hlasitěji. „Byl jsem ženatý, když jsme se scházeli. Moje žena zemřela teprve nedávno." Cassandra nebyla schopná tak překvapivou informaci vstřebat. Hlavou se jí honila spousta otázek. Jak mohl být ženatý? A jak zemřela jeho žena? „Tak tys byl ženatý?" Dokázala ta slova vypustit z úst, přestože se její srdce bouřilo. To není možné. Nemohl být ženatý. Něco takového by jí přece určitě řekl. Měli svá tajemství a některé věci si zamlčeli, ale v zásadě byli spolu, byli… „Ano." Nenamáhal se s vysvětlením nebo omluvou. Zavrtěla hlavou. Nebyla schopná smířit se s tím, co řekl. Nevěřila jeho slovům. Vymýšlí si. Přece nemohl být ženatý, ne, když mě miloval, když se miloval se mnou… „Jak dlouho?" „Skoro dvanáct let." Přitiskla si ruku na ústa, jako by chtěla zadržet bolestný výkřik. Nevěděla, co říct, kam se podívat, co dělat. Bylo to jako rána do žaludku. Sotva se udržela na nohou. Třeba když zavře oči a znovu je po chvíli otevře, zjistí, že se jí to všechno jenom zdálo. Třeba teď leží v posteli a zažívá noční můru…
112
JANE PORTEROVA
„Miloval jsi ji?" zeptala se, protože ji nenapadlo nic jiného, co by řekla. Jeho přiznání rozmetalo poslední kousky jejích vzpomínek, snů i nadějí. „Zpočátku ano. Dokud mi nebyla nevěrná." „Nevěrná?" „Lorna -" Zhluboka se nadechl. „Moje žena mě podváděla." „Proto jsi ji podváděl se mnou?" „Tak to nebylo." „Ale ano. Chodil jsi se mnou, když ještě žila, takže jsi jí taky byl nevěrný." „To ano." Maximosova slova se do ní zabodávala jako otrávený šíp. Odvrátila se a třesoucí se ruku přitiskla na hruď, jako by mohla zabránit, aby se jí srdce rozskočilo na tisíc kousků. Když za ním včera ráno přijela, chtěla dostat druhou šanci. Chtěla mu říct vše, co se mu dřív bála vyjevit. Protože neměla co ztratit. Nebála se, protože věděla, jak dopadne, když neuspěje. Už si dovedla představit ten nejhorší scénář. Přinejhorším ji odmítne a řekne, ať mu zmizí z očí. Vědomí, že je připravená i na to nejhorší, jí dodávalo sílu. Šeredně se spletla. Opět. „Chtěl jsem se s ní rozvést, Cassandro, ale nemohl jsem. Okolnosti -" „Vždycky jsou nějaké okolnosti, vid?" odsekla zhnuseně. „Je neuvěřitelné, s jakými historkami ženáči vyrukují." „Takhle to není." „Ale je. Je to přesně tak. Byl jsi ženatý a oklamal jsi mě. Přítel mé matky byl ženatý a lhal jí. Jsou všichni muži jako ty? Prolhaní lumpové?" „Ne," vykřikl, chytil ji za ramena a zatřásl s ní. „Někteří jsou dobří a některým se snad dá i věřit. Neříkám, že jsem jedním z nich, ale nebyl jsem v jednoduché situaci. Samí
VZPOURA PO SICILSKU
113
doktoři, právníci, detektivové a soudy. Bylo to hodně ošklivé a nečekám, že mě pochopíš, ale nesmíš si myslet, že mi na tobě nezáleželo. Záleželo mi na tobě. A moc." „Musel jsi mě hodně milovat, když ses ani neobtěžoval sdělit mi takovou maličkost, jako že jsi dvanáct let ženatý." „Už jsem ti říkal, že nic není černobílé." „Samozřejmě, tys žil v odstínech šedé." „Protože jsem musel." „Jdi k čertu." Neviděla přes slzy, když se vydala k autu. „Nemohl jsem se rozvést, Cassandro. Lorna byla v komatu. Nemohl jsem ublížit její rodině, i tak si prožili peklo. Nechtěl jsem ublížit ani své rodině, i když oni by mě pochopili, protože znali pravdu -" „Měl jsi mi to říct." Opřela se o auto, protože nohy jí vypovídaly službu. „Dlužil jsi mi pravdu." „Myslel jsem -" „Co sis myslel?" skočila mu do řeči. Měla pocit, že bolestí zešílí. Zmocnilo se jí zoufalství… hnus… rozčarování. „Myslel sis, že to nezjistím? Domníval ses, že se vykoupíš drahými dárky a šperky? Co sis, sakra, vůbec myslel?" „Že jednoho dne budu volný." „Volný." Zasmála se. Pak se na něj rozkřičela. „Jak je tohle vůbec možné? Jak jsi mohl být ženatý a přitom předstírat, že se mnou nemůžeš být, protože máš moc práce…“ Hřbetem ruky si setřela slzy vzteku i lítosti. „Už nemůžu dál. Chci domů. Hned teď." Maximos nastoupil do auta a nastartoval. Když vyrazil po dálnici, pohlédla na jeho tvář. Tvář muže, kterého milovala. Bolelo to. Strašně to bolelo. Pořád ho milovala, ale všechno, v co doufala, všechno, čemu věřila, se jí zhroutilo. Ve všem se zmýlila. V lásce. V něm.
114
JANE PORTEROVA
Když ji tenkrát opustil, myslela si, že bez něj nedokáže žít. Trpěla jak zvíře, ale jestli se vůbec dalo mluvit o nějaké světlé stránce, tak to byl fakt, že přežila. A když přežila jednou, dokáže přežít zas. Ne že by tím peklem chtěla procházet znovu. Ale za lásku se musí bojovat. Proto přijela za Maximosem. Ještě jednou to zkusit. Nevzdat se. Ještě jednou vstoupit do ringu a bojovat. Zápas ale skončil a ona prohrála. Musela prohru přijmout a připomenout si, že láska je riskantní podnik a opravdová láska stojí i za zlomené srdce. „Říkal jsi, že byla v komatu," prolomila několikaminutové ticho. „Ano." „A pak zemřela." „Začátkem července." Ve stejnou dobu jako jejich dítě. Cassandra se kousla do rtu a snažila se zapudit myšlenku, že potrat byl možná božím trestem za to, že spala s ženatým mužem. „Jak zemřela?" „Dostala infekci. Ta se rozšířila. Antibiotika ji včas nezastavila." „A to ani nejsi smutný?" „Je mi to líto." „Líto.“V hlase jí zaznělo opovržení. „Deset let jsem byl nešťastný. Svářily se ve mně různé pocity - smutek, vztek a taky vina. Lornino tělo sice přežívalo deset let, ale ve skutečnosti nás už opustila. Její mozek nevykazoval žádnou činnost. Kdyby nebyla napojena na přístroje, které zajišťovaly dýchání a další životní funkce, zemřela by tu noc, kdy došlo k nehodě." „Ale nezemřela." „Protože jsem rozhodl, že ji doktoři musí udržovat naživu." Křečovitě sevřel volant. „Tenkrát jsem jednal proti její vůli i vůli její rodiny." „Jak to?"
VZPOURA PO SICILSKU
115
„Vždycky říkala, že kdyby se něco stalo, nepřeje si být uměle udržována při životě. Ale když k té strašlivé situaci skutečně došlo, nechtěl jsem se smířit s jejím odchodem. Proto jsem rozhodl, že ji mají napojit na přístroje. A později jsem už neměl sílu své rozhodnutí změnit. Připadalo by mi, že jsem ji zabil." Cassandra si byla jistá, že je mnohem víc věcí, na které by se měla zeptat, ale už nemohla. Cítila se zrazená. A ta zrada ji oslabovala. Maximos ji oklamal. Odjakživa se děsila představy, že by se zamilovala do ženatého muže. A co udělala? Zbláznila se do ženáče! Když si tu ironii uvědomila, v duchu se hořce zasmála. To se muselo stát zrovna mně! Maximos jel dál na Mesinu, ale protože se zdrželi hádkou u krajnice a navíc byly dva pruhy dálnice uzavřené kvůli nějaké nehodě, nestihli poslední trajekt z Mesiny na pevninu. Cassandře to připadalo jako zlý sen. Budou si muset najít nocleh v Mesině. Nemohla se na Maximose ani podívat, když odjížděli z terminálu trajektu. Nedokázala si představit ani jednu další hodinu v jeho společnosti, natož celou noc. „Nebudu s tebou na pokoji," pronesla rezolutně. „To rozhodně odmítám." „Fajn." „Nikdy s tebou už nebudu v jedné ložnici, nikdy s tebou nebudu spát a nikdy se tě ani nedotknu -" „Cassandro -" „Ty to nechápeš. Nenávidím tě. Nenávidím tě za to, cos udělal. Nikdy jsi mě neměl oslovit. Svést mě. Neměl jsi na to žádné právo." „Máš pravdu," souhlasil pokorně. „Když jsi mě opustil, tak jsem měla pocit, jako bych umírala pomalou, mučivou smrtí. Jako bys mi do srdce zarazil rezavý hřebík a já ho nemohla vytáhnout. Každičké
116
JANE PORTEROVA
nadechnutí bolelo. Každý krok mi působil utrpení. A každičká myšlenka to ještě zhoršovala." „Zvláštní," řekl po chvilce mlčení. „Cítil jsem se stejně." Kousla se do rtu tak silně, až cítila na jazyku krev. Odvrátila tvář a hleděla ven z okna. Unavenýma očima vnímala jen žlutá a bílá světla Mesiny. „Chci už být doma." „Já vím." O dvacet minut později zaparkoval v tiché postranní uličce a začal obvolávat místní hotely. Jak se obávala, letní sezóna ještě neskončila a všechny hotely byly obsazeny. „Možná bychom se měli vrátit do Ortygie," navrhl zasmušile. „V paláci je spousta postelí." „Nechci se vrátit. Chci domů. Chci chytit první ranní trajekt." „Ale v Mesině hotel neseženeme. Můžeme jet zpátky do Taorminy a zkusit štěstí tam -" „Nehodlám sedět v autě další hodinu." „Nemáme moc možností, Cassandro." „A co ten hotýlek u přístavu? Ten blízko terminálu?" „Není to zrovna luxusní hotel a mají volný jen jeden pokoj - což jsi odmítla, protože se mnou nechceš bydlet." Její rozhodnutí nezůstat s ním v jednom pokoji rychle zmizelo. „Ale je přímo u terminálu, takže můžeme vyrazit hned ráno. Myslím, že by se to vyplatilo." Maximos tam znovu zavolal, aby oznámil majiteli, že si vezmou poslední volný pokoj, a otočil auto. Když dojeli k velkému domu, který byl přestavený na hotel, byla už skoro půlnoc. Pokoj byl malý, úzký a až nahoře pod střechou. „Je tam horko," omlouval se majitel hotelu. „To je v pořádku," odpověděl Maximos. „Hlavně že je tam postel." „A koupelna je na konci chodby v druhém patře." Všichni hoteloví hosté se již uložili ke spánku, a když Maximos s Cassandrou vystoupali do svého pokoje ve tře-
VZPOURA PO SICILSKU
117
tím patře, Maximos nabídl Cassandre, aby šla do koupelny jako první. Sešla po úzkém dřevěném schodišti do malé koupelny a napustila vanu studenou vodou, protože teplá už došla. Byl to dlouhý a perný den, pomyslela si, když vylezla z vany a začala se utírat. Vlastně poslední dva dny se zdály jako celý rok… desetiletí… život. Zabalená do osušky potichu vyrazila po schodech nahoru zpět do ložnice v třetím patře. Maximos seděl ve tmě u podkrovního okna, nohy natažené, košili rozepnutou. „Snažím se trošku ochladit," vysvětlil. Přitiskla si osušku k tělu. „Je tu strašné horko." „Nemyslím, že se přes noc ochladí." „Tak to oceníš koupel. Je dost osvěžující." „Jak to?" „Neteče teplá voda." „Skvělé." Jeho ironický tón ji přiměl se usmát. Ale úsměv jí zmrzl na rtech, když spatřila malou postel. „Nepředpokládáš, doufám, že budeme spát v tomhle, že ne?" Vstal, sundal si košili a hodil ji na rozvrzanou dřevěnou židli v rohu. „Necítím se na to, abych spal na zemi." „Dobře, ale -" „Však to přežiješ. Jde jen o jednu noc. Poslední noc. Slibuju." Slibuje. Pohlédla na jeho obnaženou hruď a svalnaté tělo. Odvrátila se. Nechtěla se dívat na to, co nemohla mít. Ne teď, když už znala pravdu. „Cassandro." Jeho hluboký hlas se jí zaryl do srdce. Nechtěla už nic slyšet, ne dnes večer. V posledních dvou dnech toho zažila příliš. Netoužila po ničem jiném než po spánku. Chtěla usnout a zapomenout. Kéž by se mohla ráno vzbudit a nepamatovat si… zapomenout na něj, na jeho mrtvou ženu… Možná by pak mohla začít znovu. Protože teď se cítila jako v pasti, z níž neviděla východisko.
118
JANE PORTEROVA
„Dobrou noc, Maximosi," zašeptala a vklouzla pod deku. Na chvilku zaváhal ve dveřích, jeho široká ramena se rýsovala v žlutém světle prosvítajícím z chodby. „Dobrou noc, carissima." Když odešel, bylo jí do breku. Ale Cassandra si zakázala slzy. Přece nebude plakat kvůli muži, kterému dala celé své srdce, a on jí nic. Otočená čelem ke zdi slyšela, jak se Maximos vrací a tiše za sebou zavírá dveře. Slyšela, jak třemi krátkými kroky přešel pokoj, cítila, jak nadzdvihl deku a vmáčknul se vedle ní. Rychle se nadechla, aby ovládla své rozjitřené smysly. Snažila se posunout blíž ke stěně, ale nemohla uniknout jeho teplu. Postel byla příliš malá. Nebylo kam jít, kam uniknout. Položil jí ruku na bok. „Odpusť mi, Cassandro." „Nemůžu." Přitiskla si deku na prsa. „Ty… tys…“ Hlas se jí zlomil. „Miluju tě." Zhnuseně zavřela oči a snažila se ještě o kousíček odtáhnout. „Prosím tě. Měj aspoň špetku sebeúcty." Rázně ji převrátil na záda a naklonil se nad ní. „Tu jsem již dávno ztratil. Už před lety." „Ani se nedivím. Taky bych si sama sebe nevážila, kdybych podváděla někoho, komu jsem před oltářem slíbila lásku na celý život!" Cassandra se chtěla posadit, ale nedovolil jí to. „Nikdy jsem ji nechtěl podvádět. Když jsem si Lornu bral, ve snu by mě nenapadlo, abych jí zradil nebo ublížil. Chodili jsme spolu na vysokou školu. Znali jsme se několik let, než jsme se vzali. Tenkrát jsem si myslel, že jsme si souzeni." Zaslechla v jeho hlase hořkost i nádech ironie. „Co se tedy stalo?" „Došlo k nehodě." „K autonehodě."
VZPOURA PO SICILSKU
119
„Ano. Bylo to první auto, které jsme v Italia Motors vyrobili. Prototyp." Posadil se na posteli. „Bylo to neuvěřitelné. Taková tragédie. A dalo se jí zabránit." „Ty si myslíš, že Emilio o té závadě věděl?" „Moc dobře o ní věděl. Ale byl chamtivý. Nechtěl se vrátit k rýsovacímu prknu. Chtěl, aby se už auto dostalo na trh, nemohl se dočkat zisku z prodeje…“ Vypadalo to na pěkně odpornou historku. Cassandra si rukou mnula čelo. „Můžeš, prosím, rozsvítit?" Otočil se na bok a rozsvítil malou lampičku u postele. „Lepší?" Naopak. Bylo to horší. Teď na něj viděla. Ale potřebovala na něj vidět. Jasně, zřetelně. Už žádná tajemství, žádné lži. Cassandra nedokázala odtrhnout pohled od jeho tváře. „Kdy ses o problému dozvěděl?" „Po Lornině nehodě." Maximos zavrtěl hlavou. „Právě to je neuvěřitelné. Moje žena musela zemřít, abych si začal klást otázky, pročítat zprávy z nehody, prošetřovat. Zjistil jsem, že došlo i k jiným nehodám. Nebylo jich moc, jen pár, ale dost na to, abych si uvědomil, že náš model má vážné závady. Ne všechna auta, která jsme vypustili na silnici, představovala smrtelné nebezpečí, ale prototyp rozhodně ano. Jeho brzdový systém mohl kdykoli selhat." Vrhl na ni pohled člověka pronásledovaného výčitkami svědomí. „Nejsem bez viny. Autům rozumím, ale úplně jsem se ponořil do obchodní stránky, aby naše firma byla úspěšná. Abychom dosáhli zisku. Měl jsem se víc věnovat kontrole bezpečnosti, neměl jsem věřit zprávám, které vypracoval Emilio. Měl jsem na bezpečnost osobně dohlédnout." „Nemohl jsi být u všeho." „Ale měl jsem si správně stanovit priority." Nic neřekla, jen si přitáhla kolena k bradě a rukama objala nohy.
120
JANE PORTEROVA
„Taky jsem měl víc času trávit doma." Jeho hlas zněl, jako by přicházel z velké dálky. „Třeba by Lorna nehledala lásku jinde. Třeba by se mnou byla šťastnější." „Našla si někoho?" „Sobata." „Emilia Sobata?" „Přesně tak." Cassandra zavřela oči. Mělo ji to napadnout. „Není divu, že Emilia nenávidíš." „Byl jsem pořád na cestách a Lorna se začala scházet s Emiliem. Asi se cítila opuštěná. Nakonec to přerostlo v něco víc. Chtěli spolu utéct. Ale potřebovali moje peníze." Otevřeným oknem vlétla do pokoje můra. Několikrát zakroužila kolem lampičky a pak nalétla na Cassandru. Mávnutím ji odehnala. „Proč potřebovali tvoje peníze?" „Protože si představovali, jak spolu povedou bezstarostný život v Jižní Americe nebo na nějakém romantickém tichomořském ostrově." „Chtěli si užívat za tvoje peníze." „Ano." „Ale… jak… se chtěli dostat k tvým penězům?" „Rozhodli se mě odstranit." „Přece tě nechtěla zabít." Cassandra se zachvěla hrůzou a odporem. Ušklíbl se. „No, byl to nejlepší způsob, jak zajistit, abych jim navždy přestal zaclánět. Ale abych byl vůči Lorně spravedlivý, nejspíš to vymyslel Emilio. A chci věřit, že mu nějakou dobu trvalo, než Lornu přesvědčil o svém plánu. Jak sama víš, v přesvědčování je mistr. Obzvláště pokud jde o ženy. Umí kombinovat šarm se zastrašováním." Cassandra litovala, že přiměla Maximose, aby jí strašlivý příběh vyprávěl. Chtěla vědět všechno, ale teď by byla raději, kdyby přestal. Jeho příběh ji děsil. Maximos byl vždycky mlčenlivý a pevný jako skála, muž temných vášní, ale nikdy by ji ani ve snu nenapadlo, co zažil. „Proč se prostě s tebou nerozvedla?"
VZPOURA PO SICILSKU
121
„Půlka majetku by jí nestačila. Nebo nejspíš jemu nestačila. Vlastně ani nevím, jestli s plánem souhlasila. Víš, byla těhotná…“ Cassandra zalapala po dechu. „Čekala holčičku," dodal Maximos bezbarvým hlasem. „Šel jsem s ní na prohlídku, byl jsem u prvního ultrazvuku." Povzdechl si. „Pořád mám tu fotku. Vlastně ani nevím proč." „Protože jsi miloval své dítě." Zmučeně na ni pohlédl. „Nebylo to moje dítě." Polkla a žaludek se jí sevřel. Tělo se bouřilo, nechtěla slyšet pokračování. Všechno se obrátilo vzhůru nohama a Cassandra se snažila najít pevnou zem pod nohama. Ještě před hodinou byl Maximos ten špatný, který jí ublížil. Byl ženatý… dva roky udržoval milostný vztah a tajil svůj skutečný život. A teď se dozvídá, že žena, kterou si Maximos vzal, jíž slíbil, že ji bude milovat a chránit, ho chtěla zabít. Proč by láska měla zraňovat a ničit? V pokoji bylo vedro, ale Cassandra se třásla zimou. „Jak víš, že nebylo tvoje? Nechal sis udělat test -" „Ne, ale Emilio mi řekl -" „Copak nevíš, jaký je Emilio lhář?" Maximos si pročísl rukou vlasy. „Byl to sakra dlouhý život, bella. Cítím se nejmíň na sto padesát, a ne na třicet pět." Poprvé za celý večer mu rozuměla. Rozuměla jeho vyčerpání a bolesti. Bylo k neuvěření, že se někdo může tak změnit. Že někdo, kdo se vdá z lásky, se uchýlí k tak zoufalému činu. Kam až může láska zajít? Kde až může skončit? Cassandra zaťala ruku v pěst. „Při nehodě přišla o dítě?" „Lorna sjela z útesu poblíž vily. Emilio jí nejspíš neřekl, že se blíží okamžik, kdy brzdy definitivně selžou. Vrtulníkem vytáhli vrak z moře a v bezvědomí ji převezli do ne-
122
JANE PORTEROVA
mocnice v Catanii. Už se nikdy neprohrála." Vydal ze sebe podivné, až zvířecí zaúpění. „Neměl jsem nařídit, aby ji napojili na přístroje. Její rodina se na mě kvůli tomu strašně zlobila. Říkali mi, že Lorna by si to nepřála. Přesto jsem si prosadil svou…“ „Miloval jsi ji," namítla Cassandra něžně. „Ano." Maximos se zahleděl před sebe. V tu chvíli nebyl s Cassandrou. Ocitl se někde daleko, na jakémsi temném místě. Chladném. Bolestném. Hrozném. „A co Emilio?" naléhala. „Odkráčel středem. Sice ne s mými penězi, ale s jejími. Lorninými. Krátce předtím změnila závěť a všechno mu odkázala." Příliš velká náhoda, pomyslela si Cassandra a po zádech jí přeběhl mráz. Maximosova nenávist vůči Emiliovi byla pochopitelná. Není divu, že se tak rozzuřil, když se objevila po Emiliově boku v paláci. Není divu, že celá rodina byla v šoku… že na ni hleděli s takovým opovržením. „Je mi to líto," zašeptala. Věděla, že její slova jsou nepatřičná, ale nenapadlo ji, co by měla v tu chvíli říct. Žádná slova nemohla změnit minulost. Pokrčil rameny, ale ke lhostejnosti měl daleko. Svaly v tváři měl napjaté a v očích mu hořel divoký plamen. „Kdyby aspoň projevil nějakou lítost. Nebo špetku slušnosti a ohledů vůči Lorně a její rodině. Kdyby aspoň šest nebo osm týdnů držel smutek." „Chceš říct, že si Emilio našel jinou ženu?" „Okamžitě."
TŘINÁCTÁ KAPITOLA „Odcházíš?" Maximosův ochraptělý hlas ji zastavil ve dveřích. Bylo skoro půl páté ráno a Cassandra si byla jistá, že Maximos spí. Vždycky si přála, aby s ní Maximos zůstal celou noc. Když konečně měla tu šanci, sama se sebrala k odchodu. „Proč odcházíš?" zeptal se. „Ty víš proč. Věděl jsi, čeho jsem se bála nejvíc -" „Cassandro, jsem volný. Už nejsem ženatý." „Ne, už ne. Ale co těch dva a půl roku? Dostal jsi mě do hrozného postavení. Do situace, z níž nebylo východiska. Nemohla jsem tě mít, vzít si tě, mít s tebou děti. Odsoudil jsi mě k čekání." K čekání na lásku. „To jsem nechtěl. Vždycky jsem si přál dát ti víc. Byl jsem si jistý, že se náš život změní -" „Jak změní?" Cassandra si přehodila kabelku přes rameno. „Co jsi měl v plánu? Vplížit se do nemocničního pokoje a vytáhnout šňůru ze zásuvky?" Neodpověděl. To ticho bylo ohlušující. Temné. Tíživé. Cassandra si okamžitě uvědomila, že přestřelila. „Promiň." „To je v pořádku. Už jsi mě podrobila soudu, shledala mě vinným a odsoudila mě k doživotí, viď?"
124
JANE PORTEROVA
V hlase mu zazněl posměšný tón. Odhodil deku a rychle se oblékl. „Můžu jet domů sama -" „Odvezu tě." „Kdepak, všechno jsme začali spolu v New Yorku, tak to taky společně ukončíme v Římě." Popadl zavazadla a odnesl je dolů, kde je hodil do kufru auta. „Můžeme vyrazit." Poblíž našli malou hotelovou restauraci, kde podávali snídaně. Usedli u okna, objednali si kávu a oddali se vlastním myšlenkám. Cassandra si přikázala, že se nesmí babrat v citech. Čeká ji hodně práce. Musí jít za šéfem a přesvědčit ho, že svou práci zvládne. Musí přitáhnout zpět klienty. Musí znovu získat jejich důvěru. V takové situaci nepotřebuje žádný vztah. Bude mít víc času na cestování a práci. Nejlepší je být svobodná. I když by jí nevadilo být svobodnou matkou… Znovu jí blesklo hlavou setkání s lékařkou. Jak jí popisovala všechna postižení její dcerky. Špatně vyvinuté končetiny. Srdíčko, které netlouklo tak, jak by mělo. Přesto dítě chtěla. Protože Maximosovo dítě by milovala, i kdyby bylo sebevíc postižené. Maximosovo dítě by pro ni vždy bylo drahocenným darem. Požehnáním. Zamrkala a do hrnku jí ukápla slza. Cassandra sebou polekaně trhla a zvrhla kávu, až si popálila hřbet ruky. Maximos vyskočil, popadl ji a odnesl na toaletu, kde jí strčil ruku pod proud studené vody. Jejich pohledy se zkřížily v zrcadle nad umyvadlem. Cassandra byla bledá úlekem a v Maximosově šedém obličeji se zračilo vyčerpání. „Co to vyvádíš, Cassandro?" „Nic, jen jsem nedávala pozor." „O tom nemluvím. Chci vědět, proč se snažíš mě vypudit ze svého života."
VZPOURA PO SICILSKU
125
„Protože to mezi námi nikdy nemohlo fungovat! Jen jsem to dřív nevěděla." „Cassandro -" „Nechal by sis to dítě?" vypálila. „Lornino dítě. I kdyby nebylo tvoje." Pořád jí hleděl přímo do očí. „Kdyby to Lorna a dítě přežili, ano. Samozřejmě." „Naše dítě nebylo zdravé." Cassandra měla co dělat, aby se nerozplakala. „Ale přesto jsem naši holčičku chtěla, ať si doktoři říkali, co chtěli." „A já jsem ti vmetl do tváře, že nemáš ráda děti." „Neznal jsi mě." Cassandra nemohla odtrhnout oči do jeho krásné tváře. Očividně trpěl. Ale ona taky. „Nikdy jsi nevěděl, jak moc tě potřebuju. Jak moc jsi mi chyběl v nemocnici, jak moc jsem potřebovala, aby tam se mnou někdo byl." Hrdlo se jí sevřelo. „Kde jsi byl, když jsem tě potřebovala nejvíc?" Mlčky na ni hleděl a nic neříkal, protože oba znali odpověď. Nebyl s ní, protože ho potřebovali jinde. Byl u své ženy. Cassandra se opřela o umyvadlo. „Nechal jsi mě, abych věřila v nemožné." „Nechtěl jsem tě ztratit. Nemohl jsem snést pomyšlení, že bych o tebe přišel. Byla jsi jediný člověk na světě, který mi dával naději." „Naději?" „Tolik jsem nenáviděl Emilia, že jsem myslel jen na pomstu. Chtěl jsem, aby prožíval stejné peklo jako já. Ale když jsem tě potkal, tak jsem poprvé po osmi letech cítil, že mě potkalo něco… dobrého." Naděje. Také jí kdysi dal naději. Chvilku stáli mlčky. Maximos byl přímo za ní, pevné tělo přitisknuté k jejím stehnům, hýždím, zádům. „Nevím, jestli se mi kdy podaří na tebe zapomenout, ale nemůžu už takhle dál…“ „Tak to zkusme jinak."
126
JANE PORTEROVA
„A jak? Třeba že spolu budeme žít? Že se vezmeme?" „Ano." „To měl být vtip.“ „Já ale mluvím vážně." Chtěla se zasmát, ale ústa se zkroutila jen do smutného úsměšku. V zrcadle viděla svoje ubrečené oči v bledé tváři. Tak teď vypadám přesně tak, jak se cítím uvnitř, pomyslela si. Tohle by nezachránily ani tuny líčidel. „Tak co navrhuješ? Abychom si každý šel po svých? Vzdali to?" Odvrátila pohled od zrcadla. Nemohla se dívat na svou tvář vedle Maximosovy. „Ano." Cassandra vyrazila ven z toalety. Byl čas se vším skoncovat. Začít znova. Odjet z Říma, poohlédnout se po práci někde jinde. Třeba v Londýně. Nebo New Yorku. Anebo Tokiu. Pokud možno co nejdál od Maximose. Ponoří se do práce tak hluboko a na tak dlouho, dokud ta strašlivá bolest nezmizí. Nastoupili do auta a vydali se na trajekt. Na druhé straně Maximos brzy najel na dálnici a šlápl na plyn. V neděli nebylo na silnici mnoho aut, a tak se do Říma dostali poměrně rychle. Když odbočil na silnici, která vedla do čtvrti, kde Cassandra bydlela, přerušil ticho. „Na co teď myslíš, Cassandro?" „Na nic." Byla tak unavená, že jen s obtížemi mohla formulovat své myšlenky. „Jen bych si přála -" „Co by sis přála?" „Abys za mě aspoň jednou bojoval." „Ale já se snažil." „Nesnažil. Opustil jsi mě. Ani když Lorna zemřela, tak ses nenamáhal mi zavolat, najít mě." „Měl jsem své důvody -" „Obchody? Adrianinu svatbu?" „Soudní řízení." Maximos si povzdechl. „Koncem zimy byli Lorniny rodiče odhodlaní zařídit, aby Lornu odpojili od přístrojů. Souhlasil jsem, protože jsem věděl, že je to tak
VZPOURA PO SICILSKU
127
správné, a konečně jsem chtěl svou chybu napravit. Ale bylo zapotřebí soudní rozhodnutí. Když jsem přišel k soudu, neměl jsem příležitost svědčit. Objevil se Sobato a řekl, že mám na Lornině smrti zájem. Soudce se zeptal, jestli je pravda, že někoho mám, a já musel po pravdě odpovědět, že ano. Kvůli mně soud návrh zamítl." „Kdy to bylo?" „V únoru." „Tehdy jsi mě opustil." „Byl jsem zničený. Plánovali jsme výlet do Paříže. Jela jsi napřed a já měl přijet za tebou, ale soud se zdržel a já přijel pozdě. Všechno se zhroutilo. A pak ses zhroutila i ty. Když jsi řekla, že potřebuješ víc, pochopil jsem." Hlas se mu zlomil. „Taky jsem potřeboval víc." „A pak v červnu Lorna zemřela a tys mi nezavolal, nespojil ses se mnou…“ „Ano, uplynuly tři měsíce. Ale nejdřív byl pohřeb a potom jsem musel vyřešit spoustu právních záležitostí. Jak jsem ti už říkal, Lorna odkázala svůj majetek Emiliovi, ale já ani její rodina jsme nechtěli dovolit, aby něco zdědil. Takže nastaly další žaloby, jednání s právníky, běhání po soudech. Bylo to hrozně vyčerpávající - fyzicky, finančně i psychicky." Zastavil před domem, kde Cassandra bydlela. Jejich společná cesta skončila. Cassandra se obrátila k Maximosovi. „Hodlal jsi mě někdy najít?" „Samozřejmě. Nemůžu bez tebe žít, Cassandro. Vždycky jsem tě miloval. Celé ty roky. Miloval jsem tě víc, než si dokážeš představit, ale kvůli Lorně jsem se cítil provinile. Nepřipadalo mi správné, že po někom toužím tak jako po tobě, zatímco Lorna ležela v nemocnici, ne mrtvá, ale ani ne živá." Nebylo jí příjemné, že před ní tak obnažuje svou duši. Že se jí vydává všanc. „Chci další šanci," naléhal.
128
JANE PORTEROVA
Ale jako by mluvil do zdi. Ani když jí položil ruku na koleno, nepodívala se na něj. „Cassandro." Pořád nic neříkala. Odtáhl ruku a zoufale se snažil ji přesvědčit. „Odmítám se smířit s tím, že je po všem, že se nemůžeme pokusit -" „To tedy nemůžeme," přerušila ho. „Vím, že mě miluješ." „Na tom už nezáleží. Sbohem, Maximosi." Vystoupila z auta, vyndala svůj kufr a vešla do domu, aniž by se ohlédla. Sotva vešla do bytu, dveře se s bouchnutím rozlétly dokořán. Na prahu stál zadýchaný Maximos, ruce v bok. „Ne." Cassandra napřáhla před sebe ruku, jako by se chtěla bránit. „Ne," zopakoval Maximos. „Nehodlám jen tak odejít. Neodvolím, aby to skončilo takhle. Protože to neskončilo." „Mýlíš se -" „Ty se mýlíš. Protože tě znám a vím, že o mě pořád stojíš. Tak si to konečně přiznej. Že ke mně pořád něco cítíš." „Jo, cítím. Nenávist. Nenávidím tě, protože mi pořád působíš jenom bolest. Vypadni už konečně z mého života!" Skočil po ní, uchopil ji za zápěstí, zvedl jí ruce nad hlavu a přimáčkl ji ke zdi. Zachvěla se. Byla vystrašená. A taky vzrušená. Tělo ji zrazovalo. Vždycky ho chtělo, i když mozek křičel ne. „Pusť mě." „Nepustím. Dokud nepřiznáš, co oba moc dobře víme. Že mě miluješ."
ČTRNÁCTÁ KAPITOLA Oči ji pálily. Měla přiznat, že ho miluje a že si od něj donekonečna nechá lámat srdce? Přejel jí ústy po rtech. Cassandra se snažila uhnout, ale nepustil ji. „Přiznej to," opakoval. Nevzmohla se ani na slovo. Tělo se jí chvělo od hlavy až k patě. Cítila, jak vmáčkl kolena mezi její stehna a hlava se jí zatočila. Před očima se jí dělaly mžitky. Dýchej, přikázala si. Musíš se ovládat. Je to boj. Kdo s koho. Buď on, nebo já. „Miluješ mě." „Nemiluju." Pomalu sjížděl rukama po jejím těle. Od zápěstí přes předloktí a ramena až k prsům. Přestože jí rozum přikazoval, aby zachovala chladnou hlavu, tála pod jeho dotyky jako jarní sníh. Políbil ji na lalůček a pak rty přejel křivku její čelisti. Zachvěla se a zvedla bradu, čímž mu nechtěně nabídla krk. „Miluješ mě." Jeho hlas ji rozezníval jako strunu, zatímco ji laskal ňadra. Bezděčně k němu přitiskla boky. Dráždil ji, věděl přesně, kam sáhnout, jako by si hrál s jemným strojkem. Každým pohlazením v ní zvyšoval touhu.
130
JANE PORTEROVA
Ale jakou touhu? Po sexu? Lásce? Po něm? Ne, netoužím po něm, ujišťovala se. Ovládá mě touha po sexu, po dotycích, ne jeho dotycích, ne po něm. Pokračoval rukou dolů po žebrech k hýždím. Zatočila se jí hlava, když ji zlehka políbil. „Miluješ mě," zopakoval hlubokým hlasem. Odjakživa milovala jeho hlas, sicilský přízvuk, sebejistý tón. Maximos si vždycky uměl jít za svým. Byl jako pitbul. Věděla, že ani teď ji nenechá uniknout. Přisál se k jejím rtům a v Cassandře se rozechvěl každičký nerv. Chtěla ho. Chtěla, aby se jí zmocnil. Aby ji naplnil. Aby ji zbavil té strašlivé prázdnoty, která ji trápila. „Miluješ mě," zamumlal téměř nesrozumitelně s ústy přimknutými k jejím. Chtěla zavrtět hlavou, ale nemohla. Jeho polibek byl příliš vášnivý, příliš naléhavý, příliš plný chtíče a touhy. „Ne," zašeptala rozechvěle. Zajel jí rukou do vlasů a obkroužil palcem ušní boltec. „Ano." Plíce se jí sevřely a do očí se jí draly slzy. Neměla východiska. Ne po tom, jak byla nešťastná bez něj. Pořád jí bylo líto dítěte, které ztratila, a pořád doufala, že bude mít třeba jednou další. S ním. Které on bude milovat. Ale ublížil jí. Měl před ní tajemství. Kroužení palce ji přivádělo k šílenství. Oddávala se tlaku jeho těla. Ale nemohla si dovolit znovu prohrát. Znovu být odsunuta na vedlejší kolej. „Miluješ mě." Zavřela oči a snažila se vymazat z hlavy všechny myšlenky. Narůstala v ní ohnivá koule. Byl to oheň pravdy, plamen, který nešlo uhasit. Rty dobyl její ústa a Cassandra měla pocit, jako by jí najednou změkly všechny kosti v těle, jako by se rozpouštěla a on ji lačně pil. Nedokázala ho zastavit, nemohla zastavit něco, co začalo tenkrát v New Yorku, kdy jí obrátil život naruby a udělal z ní ženu, jakou je dnes. Silnou. Vášnivou. Odvážnou.
VZPOURA PO SICILSKU
131
Odvážnou. K tomu, aby se mu vzepřela, by teď potřebovala notný kus odvahy. Musela by navždy pohřbít všechny své sny. Naskočila jí husí kůže a celým tělem jí projelo mrazivé chvění, když ji znovu vášnivě políbil a dal jí pocítit, co cítil on. Lásku. V tu chvíli se všechna její předsevzetí rozplynula. Hranice mezi ní a Maximosem zmizely. Jako by se z nich stala jedna bytost. Nevěděla, jak dlouho polibek trval, netušila, kolik času uplynulo, ale když nakonec zvedl hlavu, políbil ji na spodní ret, pak na horní, nos a zavřená víčka. „Miluješ mě," zašeptal tentokrát tak něžně, až jí vhrkly slzy do očí. Nechala slzy téct zpod zavřených víček, protože nedokázala otevřít oči a čelit tomu, co cítila, čelit pravdě. Milovala ho. Možná víc, než bylo moudré, možná víc, než dokázala unést. Milovala ho. Dnes chtěla být s ním. Chtěla ještě jeden den. Vlastně s ním chtěla být navždy, kdyby to bylo možné. Navždy - krásný, ale nesplnitelný sen. Palcem se dotkl jejího spodního rtu. „Miluješ mě." Hrdlo se jí sevřelo. Znal ji líp, než znala sama sebe. Koutky úst se jí roztáhly do úsměvu. Pomalu otevřela oči. Upřeně na ni hleděl, černé oči žhnuly jak dva uhlíky. „Nevím, co říct," vydechla po chvíli. „Ale víš. Jen se toho bojíš." „Čeho?" „Bojíš se vzít si, po čem jsi vždycky toužila." Zírala na něj a nemohla ani polknout, aby uvolnila sevřené hrdlo. „Bojíš se být šťastná," pokračoval. „Se mnou." Oči se jí zalily slzami a spodní ret se jí roztřásl. Měl pravdu. „Nevzdávej to, prosím." „Nevzdám." „A nenech mě odejít."
132
JANE PORTEROVA
„To nemám v nejmenším úmyslu." „Určitě?" „Cassandro, já tě miluju. Láskou, kterou nejde zvážit ani změřit. Nejen že tě miluju, já tě taky potřebuju. Potřebuju tvoje srdce a duši, tvoji odvahu a smích. Spoustu let jsem byl osamělý a už nikdy nechci být sám. Ne teď, když vím, co chci. Tebe. Jen a jen tebe. Navždy." „Maximosi -" „Vezmi si mě." „Maximosi." „Neodmítej mě, Cassandro. To je to jediné, co nesnesu. Můžu počkat. Klidně budu čekat pět let, deset let -" „Ne.“ Udělal krok zpět, svěsil ruce podél těla a v očích se mu usadil temný stín. „Nedělej to," naléhal zmučeně. „Musím." Poprvé v životě ho viděla plakat. Na hustých tmavých řasách se mu leskly slzy. Ani se je nesnažil otřít. Přikročila k němu a něžně položila ruce na jeho hruď. „Je to tak. Víš, máš pravdu. Miluju tě a vezmu si tě, ale nemůžu čekat." „Co to říkáš?" „Ano, říkám ano." Naklonila se a přivinula se k jeho pevnému tělu. „Vezmu si tě. Ale nechci už čekat. Čekání jsem si užila ažaž. Mám pocit, že jsem na tebe čekala celý život." Objal ji a přitiskl ji k sobě tak těsně, až slyšela tlukot jeho srdce. „Tobě by nevadila svatba narychlo?" „Ne, když spolu budeme navždy." Protože Cassandra měla spoustu práce s tím, aby uklidnila majitele reklamní agentury a získala zpět klienty, Maximos se nabídl, že svatbu zařídí sám. Cassandra sice zpočátku protestovala, ale nakonec svolila. Netušila, jakou svatbu Maximos přichystá. Jenom projevila přání, aby obřad netrval příliš dlouho, nekonečný obřad v kostele při Adrianině svatbě jí totiž ještě nevymizel z paměti, a navrhla soukromý obřad, kde by si vy-
VZPOURA PO SICILSKU
133
měnili prstýnky. Pak by uspořádali hostinu pro rodinu a přátele. Maximos souhlasil a dohodli se i na datu svatby. Nový rok. Symbolický den. Nový rok znamenal nový začátek. Cassandra si na svatbu vybrala šaty z bílého hedvábí a šifonu. Elegantní rovná sukně působila velmi žensky, průhlednými rukávy prosvítala Cassandřina dobronzova opálená kůže. Na nohou měla saténové střevíčky ozdobené na nártu bižuterií. Vlasy si stáhla stužkou. Rozhodla se, že si nevezme závoj ani žádný šperk kromě jednoduchých diamantových náušnic, které jí Maximos daroval večer před svatbou. Cassandra si přála obřad jen v úzkém rodinném kruhu a když si vyměnili prstýnky a první svatební polibek, cítila nejen radost, ale i konečně skutečný klid. Ještě je čekala svatební hostina. Když vešli do sálu paláce, otevřel se před nimi pohled na černobílou dekoraci. Stoly byly pokryté černým sametem a přes ně byl uprostřed položen pruh bílého hedvábí. Každý stůl zdobila vysoká stříbrná váza s bílými kalami. Stříbrné nádobí a křišťálové sklenice se blyštěly v měkkém světle bílých svící. Černě lakované židle byly přivezeny z Říma speciálně pro tuto příležitost. Cassandra zůstala ohromeně stát ve dveřích. „Čí je to dílo?" „Moje," pronesl hrdě. „Černobílá. Půjčil jsem si tvůj nápad z první reklamy, kterou jsi dělala pro Italia Motors. Byla ohromující - přesně jako ty." Do očí jí vhrkly slzy. „Nesnaž se mě dojmout." „To jsem rozhodně nechtěl." Něžně ji políbil na tvář. „Jen jsem ti hrozně vděčný. Měl jsem za sebou příšerné roky, a pak ses mi přihodila ty." Zamrkala, aby potlačila slzy, a přitiskla ruku na jeho ústa. „Už nic neříkej." „Málokdo by mě pochopil, odpustil mi -"
134
JANE PORTEROVA
„Jen ten, kdo sám nikdy neselhal, nemusí umět odpouštět. Vím, že i já jsem selhala, Maximosi. Taky jsem ti ublížila. Můžu ti dát jen to, co vím, že sama potřebuju - něhu, lásku, odpuštění." „Jsi ta nejsilnější žena, jakou znám, Cassandro." Zavrtěla hlavou a objala ho. „Jsem jen strašně umanutá." Zasmál se, ale pak zvážněl a pohlédl jí přímo do očí. „Víš, jak moc tě miluju? Každičký den děkuju bohu, že tě mám." Rty se jí roztáhly do zářivého úsměvu. „Vím, protože to cítím. Každou minutu, každý den. Díky tomu věřím, že nic není nemožné." Políbil ji na tvář. „Nic není nemožné." „Ano." „Říkáš to tak jistě." „Jsem si jistá. Protože i tak nedokonalé osoby jako my dva dokázaly z lásky stvořit něco dokonalého." Maximos na ni ohromeně zíral. Pak vyhrkl: „Dítě?" „Dítě," potvrdila. „Naše miminko." Pak si vzpomněla na první těhotenství a hrůzný okamžik, kdy ultrazvuk odhalil drtivou pravdu. „Ještě je brzo. Můžou nastat komplikace -" „Spolu je zvládneme." „Ale i kdyby nebyla úplně v pořádku, stejně je dokonalým dárkem." „Myslíš, že je to holčička?" „Nevím. Ale jsem si jistá, že bys byl holčičce skvělým otcem. S ženskými to umíš."
EPILOG
O sedm a půl měsíce později Makis Guiliano se narodil přesně v sedm hodin večer po velmi dlouhém a těžkém porodu. Hned se dal do křiku z plných plic. Zdravý a silný klučina uměl dát najevo nespokojenost se světem, v němž se tak náhle ocitl. Ale jakmile uslyšel hlas otce, okamžitě otočil hlavu k Maximosovi a utišil se. „Poznal tě po hlase," usmála se znavená Cassandra. „Bodejť by ne, vždyť jsem jeho táta," žertoval Maximos. Cassandra se rozesmála, ale bolest ji zarazila. „Ten malý ďábel tě málem roztrhl vejpůl," podotkl Maximos. „Jak se ti, proboha, podařilo dostat ho ven?" „Zapracovalo odhodlání. A taky zoufalství. V žádném případě jsem ho nechtěla nosit donekonečna." Dojatě se usmála. „Není krásný?" „Je nádherný," přitakal Maximos a převzal dítě od sestry. Cassandra chvíli pozorovala otce se synem. „Pozor, Maximosi, nebo si tě omotá kolem svého drobného prstíku." Maximos se zašklebil. „Pozdě. Už se stalo."
136
JANE PORTEROVA
Poprvé po mnoha a mnoha letech si Cassandra vzpomněla, jaké to je cítit se v bezpečí, milovaná a chráněná před vším zlým. A byl to nádherný pocit.
