1. díl pokojná vzpoura

1. díl pokojná vzpoura Entropie, neřekl bych vyrovnávání, ale mizení energie. Absence překvapení, ne už možnost, ale mus. Status quo, močál, jenom, soudruzi, žádnej průser. Básník se povoluje jen co kořenáčový hyacint ke Dni žen. Všichni čisté podvlíkačky, dnes je kontrola věznice, přijedou soudruzi z Prahy. – Samověk, samospád, svět co přízrak. Ivan Diviš

Kapitola I Intelektuál v entropickém režimu Úspěšným dramatikem a veřejným intelektuálem se Václav Havel stal v šesté dekádě minulého století. Je-li toto relativně svobodné období označováno za „zlaté“, pak především proto, že padesátá a sedmdesátá léta, která je obklopují, poznamenal bezohledný státní útlak proti životům a svobodám. Není divu, že liberální intermezzo, které vyústilo do národního a demokratického fantasmatu v srpnu 1968, se mnohým současníkům jevilo jako zázrak a následné „obnovení pořádku“ (Milan Šimečka) jako „vyhnání z ráje“ (Eva Kantůrková). V šedesátých letech umění a kultura obecně nabyly na významu a staly se protiváhou politické moci. Bylo to paradoxní: „kulturní fronta“, vychovaná k tomu, aby sloužila, vypověděla poslušnost. Václav Havel nepatřil do hlavního generačního proudu mladých, reformně se profilujících komunistických intelektuálů, kteří se vzepřeli zkostnatělé autoritě velké matky strany. Velkoburžoazní původ ho nasměroval jinam než k typickému kariérnímu vzestupu, který zpravidla doprovázelo vystřízlivění z očarování poválečným stalinismem. K velkému komunistickému projektu a experimentu si Havel zachoval zásadní kritický odstup. Proto opakovaně nebyl přijat na humanitní a umělecká studia. Vzdělání si nahrazoval intenzivním samostudiem a kontaktem se staršími umělci a vzdělanci rovněž odsunutými na okraj. Dramatikem, oceňovaným doma a brzy také v zahraničí (v kapitalistickém Německu, Rakousku, Spojených státech amerických a dalších zemích) se stal díky odvaze psát podle vnitřního přesvědčení a pronikavě 18

Havel-sazba_final-po druhe kor.indd 18

17.3.2013 18:12:21

ukazovat směšnost tam, kde se vyžadovala vážnost a loajalita. Jeho tři hry z šedesátých let – Zahradní slavnost, Vyrozumění a Ztížená možnost soustředění – překonávaly představu o úloze satiry v socialistické společnosti komandované a kontrolované komunistickou stranou. Ukazovaly zbyrokratizovaný provoz společnosti jako zmechanizované loutkové divadlo; jako absurdní rej frází, jež se vymkly rozumové i citové kontrole. Havel dokázal kongeniálně odzrcadlit prázdnotu skrývající se za komunikační a legitimizační soustavou.8 Diváci se smáli a zároveň jim běhal mráz po zádech.9 Vedle dramatické tvorby se věnoval kulturní a společenské publicistice a usiloval o hlubší a trvalou liberalizaci střídavě tajících a tuhnoucích poměrů v kultuře a jejích organizačních strukturách – uměleckých svazech. Ve schopnosti spojovat lidi a organizovat akce na podporu svobodné tvorby se mu málokdo rovnal. Využíval všech možností, které se nabízely. Intervenoval ve spisovatelské organizaci, a bylo-li třeba, přímo na ÚV KSČ; sbíral podpisy proti zrušení časopisu Tvář, v jehož redakci působil; usiloval o nezávislost profesních organizací na politické moci atd. O sešněrovávání svobodné tvorby se také chystal promluvit ve Spojených státech amerických, kam byl v roce 1965 pozván na zasedání mezinárodního PEN klubu (ovšem ačkoli již předtím bez potíží vyjížděl do sousedních západních zemí na premiéry svých her, na tuto nejdelší cestu ho nepustili). Není divu, že se o něho v polovině šedesátých let začala zajímat Státní bezpečnost.10 Komunistická tajná policie podrobně sledovala a vyhodnocovala jeho rozhovory s intelektuály a umělci ve snaze odhalit jejich styky s poúnorovým exulantem Pavlem Tigridem. Odposlouchávala mu telefon i byt. V jednom hlášení, sestaveném z pravidelných a pečlivě zpracovávaných odposlechů, se konstatuje, že kolem sebe vytváří „široký okruh mladých umělců“, kteří nesouhlasí s kulturní politikou komunistické strany a prosazují „absolutní tvůrčí svobodu“.11 To je nejpovolanější a nejvýstižnější charakteristika Havlova úsilí v šedesátých letech. V srpnu 1968 a následujících dramatických měsících se naplno angažoval proti okupaci a za udržení vyvzdorovaných svobod. Přineslo mu to – podobně jako mnoha dalším – vyloučení z oficiálních struktur, vyřazení jeho her z repertoáru divadel, stažení jeho knih z veřejných knihoven a konec publikačních možností. V Československu byl odsouzen k zapomenutí. Obnovování pořádku – pomocí tvrdých i měkčích metod – znamenalo „rozpad jednoho duchovního a společenského klimatu“ a nástup „pochmurně vážného, asiatsky 8

Viz „Ztížená možnost soustředění. Doslov ke hře Václava Havla.“ ŠAFAŘÍK, Josef: Hrady skutečné a povětrné. Dauphin, Praha 2008, s. 176. 9 Charakteristika z textu Jana Grossmana z listopadu 1965. HAVEL, Spisy 2, Torst, Praha 1999, s. 1013. 10 KAISER, Daniel: Václav Havel. Disident 1936–1989. Paseka, Praha – Litomyšl 2009, s. 49–75. 11 Záznam Krajské správy MV v Praze z 25. listopadu 1965. Svazek TOMIS III, sign. 597862 MV. Archiv bezpečnostních složek ČR, s. 47.

19


17.3.2013 18:12:21

tvrdého světa“.12 Jeho osobní situace byla hluboce paradoxní. Přestože patřil k zakázaným tvůrcům a nežádoucím intelektuálům, živil se nadále jako umělec na volné noze. Honoráře z provozování her v divadlech a médiích západních zemí mu umožňovaly vysoce nadstandardní život „chráněného zvířete“. První léta „obnovování pořádku“ přesto prožíval ve znamení osobní tvůrčí krize. V roce 1975, v osmatřiceti letech, učinil rozhodnutí vymanit se z této krize návratem do veřejného života. Jak se píše generálnímu tajemníkovi Veřejná angažovanost Václava Havla tedy nezačíná až v roce 1975, rozhodně však vstupuje do své vrcholné fáze. Zakázaný dramatik a spisovatel oslovil nejmocnějšího muže ve státě, napsal otevřený dopis generálnímu tajemníkovi Ústředního výboru Komunistické strany Československa Gustávu Husákovi. Dopis charakterizoval jako akt „autoterapie“, podstoupený pro obnovení „rovnováhy a sebevědomí“. Napsal jej, protože už v sobě nedokázal dusit pravdu o „tristním stavu věcí“ a rozhodl se vystoupit z „beztvaré mlhoviny“ sedmdesátých let. „Skončil jsem prostě s čekáním na zlepšení světa a přihlásil se ke svému právu do světa zasahovat nebo se k němu vyjadřovat.“ 13 V psaní dopisů komunistickým institucím a jedincům nebyl sám. Oproti předchozím letům odhodlání k individuálním protestům výrazně vzrostlo. Rok 1975 byl rokem otevřených dopisů. Psaly je další osobnosti odsouzené po srpnu 1968 k profesní a občanské neexistenci. Spisovatel Pavel Kohout napsal americkým spisovatelům a jejich organizacím, historik Vilém Prečan světovému kongresu historiků v San Francisku, spisovatel Ludvík Vaculík generálnímu tajemníkovi OSN Kurtu Waldheimovi; filozof Karel Kosík filozofovi Jeanu-Paulu Sartrovi; odstavený politik Jiří Hájek politikovi na vrcholu Lubomíru Štrougalovi; historik Karel Kaplan politikovi a duchovnímu otci „poučení z krizového vývoje“ Vasilu Biľakovi; přírodovědec Ivan Málek prezidiu Československé akademie věd atd. Po 1. srpnu se také začalo psát o možnostech, jež nabízel helsinský závěrečný akt, respektive jeho třetí koš obsahující úmluvy o lidských a občanských právech, které 1. srpna podepsal i Gustáv Husák za socialistické Československo. Z otevřených protestů sestavilo československé exilové nakladatelství Index sborník nazvaný Hlasy z domova 1975.14 Havlův dopis byl ze všech publikovaných dokumentů pokojného protestu nejrozsáhlejší a nejvýmluvnější a Adolf Müller, československý nakladatel působící v Kolíně nad Rýnem, jej zařadil na první místo. Václav 12

13 14

„Z mého života (1976)“. HAVEL, O lidskou identitu, Úvahy, fejetony, protesty, polemiky, prohlášení a rozhovory z let 1969–1979. Uspořádali a k vydání připravili Vilém Prečan a Alexander Tomský. Svědectví v Edici Rozmluvy, Londýn 1984, s. 16. HAVEL, Spisy 4, Torst, Praha 1999, s. 821–826. Hlasy z domova 1975. Sestavil a předmluvu napsal Adolf Müller. Index, Kolín nad Rýnem 1976, 130 s.

20


17.3.2013 18:12:21

Havel nejzřetelněji ze všech protestujících učinil to, co činili intelektuálové od vystoupení Émila Zoly v Dreyfusově aféře. Odpoutal se od svého osobního a profesního zájmu a veřejně kritizoval obecný stav politiky a společnosti. Filozof Josef Šafařík mu vytkl, že kritizuje-li v dopise Husákovi normalizační režim, opouští terén umění, vstupuje do politiky a vzdaluje se svému bytostnému poslání.15 Jakému poslání? Připomeňme, že v roce 1968 napsal Šafařík doprovodný esej k Havlově hře Ztížená možnost soustředění a charakterizoval v něm dramatikovo umění jako službu pravdě. „Na rozdíl od tradičního jeviště, které chtělo ‚skutečnému‘, autentickému člověku sugerovat iluzivní svět jeviště jako skutečnost, je patrně Havlův záměr zrovna opačný: na jevišti předvádí svět mašinistické éry s jeho technikou bytí bez bytí jako jedinou skutečnost a ponechává člověku v hledišti – bytosti z hlediska vědeckosti neautentické, pomyslné –, aby hleděl do tohoto zrcadla a sám sebou rozhodl o jeho pokřivenosti. ‚Problém člověka‘ se řeší v divákovi, ne na jevišti.“ 16 Takový vztah ke skutečnosti, zobrazující neutěšenou realitu a distancovaný k politické angažovanosti, si podle Šafaříka měl Havel uchovat i v čase „obnoveného pořádku“. *** Jak se píše generálnímu tajemníkovi neomezeně vládnoucí strany? K dlouhému dopisu, jehož originál má osmadvacet stran strojopisu, připojil Havel krátký přípis, v němž Husákovi sdělil, proč zvolil formu otevřeného listu – totiž aby „zvýšil naději, že vám bude můj dopis doručen a že mu budete věnovat pozornost“.17 Dopis datoval 8. dubna 1975. O dva dny později jej odeslal a současně předal kopie ČTK a západním tiskovým agenturám se zastoupením v Praze – AFP, DPA a Reuter. Ze sekretariátu generálního tajemníka mu přišla odpověď datovaná 17. dubna, v níž mu originál dopisu vrátili s vysvětlením, že skutečným adresátem není generální tajemník ÚV KSČ, ale západní sdělovací prostředky, jimž byl zaslán „již předem, což jasně potvrzuje skutečný záměr – posloužit antikomunistické propagandě k útokům proti československému státu, straně a lidu naší vlasti“.18 Havel reagoval dopisem z 21. dubna a vyjádřil v něm politování, že sekretariát nepředal dopis adresátovi. „Především není pravda, že jsem svůj dopis poskytl komukoliv ‚již předem‘. Odeslal jsem ho dr. Husákovi a sdělovacím 15 KOSATÍK, Pavel: „Ústně více“. Šestatřicátníci. Host, Brno 2006, str. 282–289. 16 ŠAFAŘÍK, Josef: Ztížená možnost soustředění. Doslov ke hře Václava Havla. In: Hrady skutečné a povětrné. Dauphin, Praha 2008, str. 165–181. 17 Podrobná dokumentace k otevřenému dopisu Gustávu Husákovi (včetně odeslaného originálu) je součástí vyšetřovacího spisu v trestní věci Oty Ornesta, Jiřího Lederera, Františka Pavlíčka a Václava Havla z roku 1977, sign. V 32021 MV. Archiv bezpečnostních složek ČR, Havlův spis pod č. 7 (trestní spis) a 8 (dokumentace k trestné činnosti), 331 a 106 stran. Havlův přípis k otevřenému dopisu na s. 3. 18 Tamtéž, s. 32.

21


17.3.2013 18:12:22

prostředkům současně (podáno na poště 10. 4. 1975), což si lze snadno ověřit. Učinil jsem tak proto, že jde o dopis otevřený…, což znamená, že současně s adresátem má být s ním seznámena i veřejnost. Formu otevřeného dopisu jsem přitom zvolil především proto, že jsem stoupenec otevřené politiky, a byl bych tudíž v rozporu se svým vlastním přesvědčením, kdybych se pokusil dr. Husáka oslovit pouze soukromě.“ Havel odmítl, že chtěl zveřejněním dopisu sloužit nepřátelům Československa. Předal ho ČTK a zahraničním agenturám oficiálně působícím v Československu, a nepředpokládal tedy, že tyto agentury mohou být chápány jako apriorně nepřátelské. Předal jim dopis proto, aby s jeho obsahem seznámily veřejnost – naši i zahraniční. A veřejnost jakéhokoliv státu je jistě názorově velmi různorodá a nelze ji předem považovat za nepřátelskou vůči Československu. Duch dopisu, podle názoru jeho pisatele, vůbec nesvědčí o nepřátelských úmyslech, nýbrž o pohnutkách zcela opačných: byl napsán se „zájmem o zdravý duchovní a mravní rozvoj naší společnosti“.19 *** „Bylo dosaženo pořádku. Za cenu umrtvení ducha, otupení srdce a zpustnutí života. Bylo dosaženo vnější konsolidace. Za cenu duchovní a mravní krize společnosti.“ 20

Havel začíná u pojmu konsolidace, na sklonku šedesátých a počátku sedmdesátých let velmi frekventovaného ve slovníku strůjců „obnovení pořádku“ (termín Milana Šimečky). V polovině dekády jim bylo možné přiznat, že konsolidaci zvládli ve všech vnějších ohledech a ukazatelích. Uvnitř ovšem společnost konsolidována není. Pokud by byla, přijala by pookupační diktaturu za svou vlastní, vnitřně by se s ní smířila, byla by přesvědčena, že je nejlepším z možných řešení. Tak tomu ale není. Společnost byla pacifikována, nikoli usmířena. Adaptace na ní byla vynucena. Jejím skutečným důvodem je strach. Není to živočišný strach před bezprostředně hrozícím násilím, nýbrž hlubší strach – existenciální. Z tohoto strachu lidé dělají, co se po nich vyžaduje, neboť každý má co ztratit. Havel mluví o „metodách existenčního nátlaku“, které dohromady vytvářejí komplexní nátlakový systém. Jeho chod kontroluje „všudypřítomná a všemocná státní policie“. Je jako „děsivý pavouk“, který vše protkal „svou neviditelnou pavučinou“. Havel charakterizuje policejní stát jako „usmolené šmejdění tisíců drobných udavačů, profesionálních fízlů, zakomplexovaných, lstivých, závistivých a zlovolných maloměšťáků a byrokratů“, jako „zapáchající chuchvalec zrad, alibismu, drbů, podvodů a intrik“. 19 20

Tamtéž, s. 33–34. Dopis Gustávu Husákovi. HAVEL, Spisy 4, c. d., s. 82. Text celého dopisu na s. 67–108. Citované úryvky z dopisu nejsou dále paginovány.

22


17.3.2013 18:12:22

Takový systém vrchovatou měrou přeje „lidem bezzásadovým a bezpáteřným“ – to jest „kariéristům, oportunistům, hochštaplerům a lidem s máslem na hlavě“. Daří se korupci, která se rozrostla do nebývalých rozměrů. Vnějškovou adaptaci vyztužuje lhostejnost k poměrům. „Masové politické aktivity“ jsou „zlhostejnělé“ společnosti vnucovány. Lhostejnost bere diktatura na vědomí jako danost. Stačí jí, když ji lidé navenek podporují, na nic se neptají a nestrkají nos do věcí veřejných. Kdyby se snad našel někdo, kdo by vše, co se oficiálně vyžaduje, bral zcela vážně a chtěl to do puntíku splnit, byl by podle Havla nejspíš podezřelý samotným vládcům. „Systém založený na strachu a apatii“ si vynucuje „přetvářku“. Pod slupkou vnějškové adaptace se prchá do soukromí, převažuje „orientace na materiální parametry … privátního živobytí“. Havel poprvé naráží na téma, které o tři roky později rozvine v Moci bezmocných – na historické setkání diktatury s konzumní společností. „Totalitní režim“ podporuje konzumní orientaci, aby zakryl „duchovní, politické a morální znásilnění“ společnosti. Křehká „lidská integrita“ je dvojnásobně atakována tvrdými mocenskými prostředky a měkčími prostředky konzumními: ztrácí se „horizont absolutna“, postupně korodují „všechny mravní hodnoty“, „hlubinná demoralizace vede k „narůstající otupělosti“ a dělá z člověka „tupě poslušného příslušníka konzumního stáda“. *** „Kulturou společnost prohlubuje svoji svobodu a objevuje pravdu…“ 21

Děsivé je, že člověk a společnost ztrácejí i schopnost si svůj neradostný stav uvědomit, nahlédnout jej a najít z něj východisko. Oblast kultury byla Havlovi nejbližší, a proto na ní demonstroval svůj kritický pohled. Chápal kulturu v širším pojetí: jako všestrannou péči o vědění, vzdělání a veřejnou informovanost, jako bytostnou a vnitřně svobodnou pluralitu a otevřený a kultivovaný dialog. Tento „nástroj sebeuvědomování společnosti“ byl po roce 1968 zcela zglajchšaltován a Havel charakterizuje vzniklý stav jako „totální vykastrování“. „Kulturní policie“ zakázala stovky spisovatelů a knih, zrušila desítky zajímavých časopisů, „zpustošila všechny ediční a repertoárové možnosti“ a „vyplenila výstavní síně“, „rozmetala dosavadní umělecké organizace a četné vědecké ústavy“ atd. Kultury se zmocnil „hlouček agresivních sektářů, známých kariéristů, nenapravitelných zbabělců a neschopných ctižádostivců“ a pod jejich vládou nastal „svět myšlenkové sterility“. 21

Tamtéž, s. 84.

23


17.3.2013 18:12:22

Diktatura, která se chlubila, že skoncuje s buržoazním měšťáctvím a maloměšťáctvím, propadla všem jejich nectnostem. Rozšířila se „estetika banality“, „kuchyňská žovialita“, „sentimentální filozofie sousedské humanity“. Jen řídce se objevují díla, která jsou nějak nápaditá a nadprůměrná. A objeví-li se přece, jejich autoři si přísně hlídají, aby nijak nepřekročili vnucené limity. Není tu tedy žádné místo pro díla mimořádná, prorocká či alespoň provokující, jak bylo ve středoevropském umění obvyklé. Na svobodnou kulturu byl vydán zatykač. Diktatura ani tolik nepotřebuje díla vyhraněně ideologická, ale spíš díla utvrzující národ v každodenní banalitě malého socialistického biedermeieru. Vedle literatury byl ovšem vykastrován i bohatý život divadelní a filmový, humanitní vědy, svébytná publicistika a esejistika. Pookupační režim rozrušil citlivou tkáň kulturní plurality, v níž probíhá nepostřehnutelná každodenní látková výměna vytvářející příznivé podhoubí pro procesy růstu a šlechtění, jejichž výsledky nejsou hned vidět, ale mají velký význam pro střednědobé a dlouhodobé „duchovní sebeuvědomování společnosti“. „Nikdy totiž nevíme, kdy nenápadný ohýnek poznání, zažehnutý v okruhu několika málo buněk jaksi specializovaných na sebeuvědomování organismu, posvítí náhle na cestu celé společnosti, aniž se ona třeba vůbec kdy dozví, jak to, že na tu cestu viděla.“ Tak tomu bohužel není a vším prostupuje „princip smrti“, nad vším se rozhostilo hřbitovní ticho. Jakmile se někde objeví nějaký svébytný a svérázný, a tedy vyčnívající kulturní či společenský jev, režim začne troubit na poplach proti „zmatku“, „chaosu“, „anarchii“ ve jménu „klidu“, „pořádku“, „konsolidace“, „vyvedení z krize“, „zastavení rozvratu“, „uklidnění vášní“ atd. „Pořádek šedivé uniformity“ vylučuje jakýkoliv přesah, transcendenci. *** „Nepořádek skutečných dějin [je] nahrazen pořádkem pseudodějin…“ 22

Paměť a dějiny má jen taková společnost, která má svobodnou kulturu a svobodný život. V Československu byly dějiny nahrazeny cyklickým pohybem v kruhu, v němž se neustále opakují vyprázdněné režimní rituály. „Žijeme od výročí k výročí, od oslavy k oslavě, od přehlídky k přehlídce; od jednomyslného sjezdu k jednomyslným volbám a od jednomyslných voleb k jednomyslnému sjezdu; od Dne tisku ke Dni dělostřelectva a naopak.“ Dějiny se nedějí. Havel volá po autentické dějinnosti se vším, co k ní patří, i po té či oné míře nahodilosti a chaosu, neboť návrat do prehistorie, v níž dominoval cyklicky chápaný čas rozdělený mezi opakující se rituály, je krokem zpět. 22

Tamtéž, s. 97.

24


17.3.2013 18:12:22

Původní prehistorická společnost spatřovala v těchto rituálech „hluboký existenciální smysl“, v současné – dějinně se utvářející společnosti – to nedává smysl žádný. Proto Havel mluví o „entropickém“ režimu. Izolovaný systém postupně spotřebovává kvantum energie, jež má k dispozici. Nepřetržitým spalováním se hromadí degradovaná energie, neschopná transformace v jinou využitelnou energii. Systém tím přichází o schopnost své vlastní vnitřní proměny, která musí být napájena z nějakých alternativních zdrojů, aby se mohla obnovovat. Takový systém se musí zhroutit, jakmile entropie dospěje ke svému maximu; a režim zanikne jako podle fyzikálních zákonů. Češi stejně jako další evropské národy prodělali autentickou zkušenost s dějinami a vědí, že zastavit je nelze. Dříve nebo později se znovu dají do pohybu a dlouho potlačované iracionální prvky, faktory, rezidua se projeví jakoby zničehonic. Z tváří vládců spadne „mrtvolná maska neosobnosti“ a na scéně se objeví „živí lidé, docela ‚lidsky‘ soupeřící o moc a bojující – jeden proti druhému o svoji záchranu“. Pořádek je najednou ten tam a „všechna ‚nepořádnost‘ dějin … tryská ven.“ Samozřejmě, dějiny se nevrátí jen do sekretariátů vládnoucí strany, ale i dolů – mezi lidi. A jedině tady se znovu zhmotní, nabudou na váze. A vzhledem k dlouholetému „ponižovaní lidské důstojnosti“, výchově k nesamostatnosti a odevzdanosti lze očekávat, že nové probuzení do dějin budou doprovázet četné potíže, komplikace, karamboly a možná i nové intervence a převraty. Vedle „rozvážné snahy po nápravě a po změnách“ se objeví „prvky žlučovité nenávisti, pomstychtivé zloby a jakési horečnaté touhy po okamžité satisfakci za všechno prožité ponížení“. Havel připomíná rok 1968 jako poslední, stále živý případ návratu otevřených nevypočitatelných dějin. Vyzývá Husáka, aby nestrkal hlavu do písku před příštími nevyhnutelnými důsledky umrtvující konsolidace. „Člověka v této souvislosti musí až zarážet, jak velká je neschopnost moci, vydávající se za tu nejvědečtější, jaká tu byla, pochopit elementární zákony svého fungování a poučit se ze svých vlastních dějin.“ Právě proto vznikl otevřený dopis: aby nejvýše postaveného vládce přiměl k zamyšlení a ke zvážení vlastní odpovědnosti za současný i budoucí stav země a národů v ní žijících. Dramaturgie: společenská analýza jako veřejný akt Česká kritika socialismu jako entropického systému nemá svůj původ až v sedmdesátých letech, její podhoubí se přinejmenším formovalo ve svobodnějších šedesátých letech. Havlovu úvahu na toto téma předznamenávají například eseje Josefa Jedličky z let 1966–1969, v nichž se spisovatel, esejista a filozofický solitér pokusil o změření hloubky úpadku české existence

25


17.3.2013 18:12:23

v éře totalitárních režimů.23 Na společnost dvacet let po únoru 1948 hleděl s podobně nesmlouvavou tvrdostí: v hluboké krizi se ocitlo to úplně základní – sama schopnost dorozumět se o stavu světa a smyslu života v něm. Obecná komunikace prodělala bankrot. Slova nepojmenovávají věci a mění se v ornamenty lemující nepochopenou a nevyjádřenou skutečnost. Havel tento stav předváděl ve svých hrách inspirovaných absurdním divadlem, Jedlička jej vyjadřoval v esejích vycházejících z křesťanských hodnot a poučených fenomenologií, existencialismem, kybernetikou. Shodovali se v tom, že příčinou úpadku je absence transcendence. Rozum a rozvažování – ponechány samy sobě – zapomněly na vertikální dimenzi a upadly do dvourozměrné plochosti. Důsledkem je všeobecné „odcizení“ a „běs univerzální sémiotické krize“. Svět je „esenciálně bezobsažný“. A úpadek hodnot odtrhl člověka od odpovědnosti. Dezorientovaný jedinec už neví, za co by měl odpovídat. Vytrácí se kolektivní vědomí a „přibývá hluků a šumů“. Veřejnost je „provizorní a fragmentární“, je „neobčanská, předem svolná s tím dát se zastupovat a reprezentovat kteroukoli samozvanou institucí a posléze naladěná k nekritickému a pomíjivému uctívání ani ne osobností, ale celebrit…“ 24 Ornamentalizovaná společnost je entropická: „Absolutní redundance, vesmír naplněný absolutní nicotou – toť ornament.“ 25 Jedlička – o desetiletí dříve než Havel – diagnostikoval české společnosti „hlubokou morální a intelektuální poruchu ideje času“. Čas nemá smysl, je jen „tříští hektických okamžiků“ směřujících k bezútěšné smrti. Byl přerušen živý tok dějin, destruována tradice, odmítnuta paměť, vládne bezčasí: „Žijeme na jistý způsob uvnitř ‚černé schránky‘, tedy ve tmě vnuceného intencionálního nihilismu, ve světě nadbytečné redundance.“ 26 Jedličkovy eseje vycházely v Sešitech pro mladou literaturu a byly tedy adresovány především humanitním vzdělancům. Byly psány náročným jazykem a nekritizovaly režim, ale obecný stav ducha. Proto mohly projít cenzurou. Autor je zamýšlel jako příspěvek k povznesení ducha a vzdělanosti, psal je v naději, že napomohou daný stav překonat. V šedesátých letech se taková kritika objevovala v časopisech, v sedmdesátých letech už mohla vycházet jen samizdatově a její naděje na volné veřejné působení byla výrazně menší. Havel zjevně mířil výše než k vydání své analýzy společnosti sevřené do konsolidačního svěráku v samizdatovém sborníku a jejímu předčítání v uzavřeném kruhu intelektuálů u některého z nich na chalupě. Rozhodl se varovat samotné vládnoucí komunisty před důsledky hluboké stagnace a chtěl, aby se to odehrálo před zraky co možná nejširší domácí i zahraniční veřejnosti. Chtěl 23 24 25 26

JEDLIČKA, Josef: Ornament. Výběr z esejistické tvorby. Paseka, Praha – Litomyšl 2006, 112 s. Tamtéž, s. 44. Tamtéž, s. 41. Tamtéž, s. 51.

26


17.3.2013 18:12:23

provokovat mocné a jitřit svědomí bezmocných. Poprvé v éře konsolidace se v rámci daných možností pokusil o dramaturgicky promyšlený veřejný akt, kterým by dosáhl maximálně možného účinku. Proto se obrátil přímo na generálního tajemníka strany a naznačil mu jeho pravděpodobný osud: také tento váš konsolidační režim nakonec spláchne nějaká další historická vlna. Vzhledem k tomu, že se tak opravdu stane a za necelých patnáct let nahradí pisatel dopisu jeho adresáta ve funkci prezidenta republiky, můžeme – ovšemže s výhodou historické retrospektivy – považovat dopis za konstitutivní akt Havlova vstupu do politiky. Když se Havel pro tento krok rozhodl, musel vědět, že se obrací na muže moci, nejschopnějšího československého machiavelistu, který bude jeho varování ignorovat, natož aby z něj vyvozoval nějaké reformně politické důsledky. Musel vědět i to, že mocným se píše ve zcela konkrétních věcech, tedy kvůli propuštění politického vězně, na obranu nějaké kulturní aktivity a podobně, a že se jim adresují stručné a výstižné dopisy, nikoli esejistické texty o několika desítkách stran. Svému traktátu nedal formu otevřeného dopisu nejvyššímu představiteli proto, že očekával nápravu, nýbrž především proto, aby posílil jeho veřejný účinek. Bylo troufalé chtít po generálním tajemníkovi, aby se začetl do obsáhlého textu o kritickém stavu československé společnosti a kultury. *** Havlův dopis Husákovi nebyl v Československu oficiálně zveřejněn, ani jeho adresát jej pravděpodobně nečetl (možná byl o něm stručně zpraven). Dopis se šířil samizdatovými cestami. Například Ludvík Vaculík jej vydal ve své Petlici a na titulní list umístil vlastnoručně podepsané prohlášení: „V obdivu nad tím, jak přesně autor vyslovil i moje pocity a myšlenky, a ve strachu o něj opsal jsem si bez jeho vědomí toto jeho memorandum, ale spíš esej o kultuře, a dávám je číst přátelům, abych kromě souhlasu projevil i to, že chci spolu s ním nést důsledky, jimiž by ho doktor případně mohl nechat postihnout.“ 27 Západní noviny otiskly většinou jen kratší výtah či zprávu, v níž ovšem dominovalo charakteristické slovo – strach. Státní bezpečnost pečlivě shromáždila originální výtisky západních novin, které věnovaly dopisu pozornost, a přiřadila je k Havlově spisu. Některé z textů si nechala přeložit. Švýcarský Der Bund otiskl 14. dubna článek nazvaný „Kritika státního a stranického vedení. Otevřený dopis Husákovi“. O den později publikoval německý deník Die Welt text „Václav Havel říká: V Československu vládne strach“. Francouzský Le Monde zveřejnil 17. dubna na osmé straně velmi 27

„Edice Petlice 1983–1987“. In: Acta 2–4/87. Čtvrtletník Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury, s. 87.

27


17.3.2013 18:12:23

stručný výtah pod názvem „ ‚Občané žijí ve strachu a lhostejnosti‘, píše český dramatik Husákovi“. Německý deník Süddeutsche Zeitung zveřejnil 19. – 20. dubna na první straně článek „Otevřený dopis Václava Havla šéfovi partaje“. Několikastránkový podstatný a věcný výtah přinesly až 23. dubna anglické The Times Wednesday pod názvem „Český spisovatel varuje doktora Husáka před prohlubující se krizí“. Den poté se objevila zpráva v International Herald Tribune na páté straně pod názvem „Otevřený dopis od dramatika. Spisovatel varuje Husáka před bouří“. Týž den otiskl rakouský Kurier na první straně krátký text „Vládne tu jen strach“, zatímco list Die Presse věnoval Havlově aktivitě celý článek „Československý spisovatel: Strach, apatie a korupce vládnou v zemi“. Švýcarský Neue Zürcher Zeitung 25. dubna přinesl pod téměř stejným názvem rozsáhlejší výběr.28 Nevíme, jak dobře byl Havel informován o zahraniční publicitě. Co se týče mobilizačního potenciálu novinových titulků, spokojen být mohl. Měsíc po odeslání otevřeného dopisu Husákovi napsal Havel nakladateli Junckerovi29 do Německa, připojil kopii textu a poprosil ho, aby zařídil otištění v „nějaké teoretické revui“. Toto psaní z 8. května bylo zadrženo úřadem Devízové kontroly ČSSR a vyřazeno z přepravy,30 avšak Juncker byl o Havlově přání přesto zpraven a postaral se o otištění celého textu v německém týdeníku Die Zeit. Vyšel 6. června pod titulem „Zatykač na kulturu. V otevřeném dopise partajnímu šéfovi Husákovi analyzuje český dramatik Václav Havel hřbitovní klid v Československu“. Plné znění bylo rovněž publikováno v září v anglické literární revue Encounter pod prostým názvem „Václav Havel: Otevřený dopis“. Také v jubilejním padesátém čísle Tigridova pařížského Svědectví vyšel dopis v kompletním znění.31 Paralelní existence opozičního intelektuála a obyčejného člověka „A také jsem věděl a vím to dodnes, že žádná obecná formulace zjevných, ale potlačených pravd nezmění zakořeněný politický systém. Změní jen člověka, který si takový postoj osobně zvolí.“ 32

V domácím prostředí byly Havlovy publicistické možnosti omezené, nikoli však nulové (samizdat a západní rozhlasové vysílání v českém jazyce), na Západě byly otevřené, a jak jsme viděli, nikoli zanedbatelné. Mobilizovat dostupné sdělovací prostředky a konfrontovat konsolidační moc se svobodným 28

Podrobnou dokumentaci k zahraniční publicitě zajistila Státní bezpečnost. Viz citovaný vyšetřovací spis 36–69. 29 Klaus Juncker (1922–2011), německý divadelní dramaturg a dlouholetý šéf nakladatelství Rowohlt, zastupoval v letech 1964 až 1989 Václava Havla při vydávání jeho knih v západní Evropě. 30 Viz citovaný vyšetřovací spis V 32021 MV, č. 8, s., s. 73–74. 31 Svědectví. Čtvrtletník pro kulturu a politiku. Ročník XIII., číslo 50, 1975, s. 377–394. 32 ŠIMEČKA, Milan: Obnovení pořádku. Atlantis, Brno1990, s. 166.

28


17.3.2013 18:12:23

duchem – to se Havlovi v mezích možností podařilo. S jeho působením se od tohoto okamžiku pojí strategická otázka: rozhodl se vystoupit veřejně a musel usilovat o to, aby jeho činy měly příslušný dopad a vliv; a to znamenalo co nejlépe využít intelektuální potenciál a sociální kapitál přesahující hranice Československa. Ve svobodné společnosti cirkulují texty intelektuálů ve veřejném diskursu (do něhož se v mimořádné době mohou zapojit statisíce čtenářů, jak tomu bylo naposledy ve svobodném roce 1968), v diktatuře musejí intelektuálové hledat způsob, jak učinit svou při veřejnou. A to znamená vyzvat dominantní politickou moc ke konfrontaci idejí a názorů; být vtažen do politického boje; volit vhodnou strategii a převzít odpovědnost za své činy a jejich důsledky. Havel si byl dobře vědom, že vstupuje na politický terén, jak naznačuje úryvek z dopisu Junckerovi: „Udělal jsem to, k čemu jsem se již tak dlouho chystal: napsal jsem otevřený dopis dr. H., ve kterém jsem uvedl svoje názory na politiku. Učinil jsem tak po zralém uvážení a jsem přesvědčen, že to má smysl.“ 33 Jakmile v diktatuře někdo vysloví nahlas své kritické názory na věci veřejné a učiní to promyšleně a systematicky, vykonává opoziční akt a přijímá odpovědnost za důsledky, které to vyvolá. Jedním z důsledků může být, že jako pronikavý kritik diktatury bude via facti vládnoucími i ovládanými považován za někoho, kdo chce existující „obnovený pořádek“ svrhnout (kdo o tom přemýšlí a připravuje plán) a kdo ví, jaký nový pořádek by měl být nastolen. Pokud není protest odvolán, tak tato jeho potencialita trvá. Otázka zní: Čím mohl nezávislý intelektuál oslovit Čechy a Slováky v polovině sedmdesátých let? Obyčejným lidem jsou existenční otázky tradičně mnohem bližší než otázky existenciální, které daleko překračují horizont každodenního života. Jiný zakázaný intelektuál Milan Šimečka má v sociologických esejích o Obnovení pořádku – které začal psát ve stejné době, v níž vznikal Havlův dopis Husákovi – hluboký postřeh o paradoxní svobodě obyčejného člověka v tzv. reálném socialismu: „Mimo závislost, jež vyplývá z umístění člověka ve státním organismu, je občan reálného socialismu zvláštním způsobem až anarchicky svobodný. Zvláště ta většina lidí, především dělníků, rolníků a zaměstnanců státu, které nesvazuje jho významného postavení, není vázána ohledem na žádné autority. Pravda, dokud dodržuje stanovená pravidla přizpůsobení. (…) Je to zvláštní projev svobody, nezávislosti a sebevědomí. Na tento pocit nezávislosti si zvykla zvláště dělnická třída a těžko by si zvykala na jiné postavení. Na podstatě tohoto faktu nic nemění skutečnost, že v politickém a odborářském ohledu je téměř v bezprávném postavení. Zvykla si ignorovat celý komplex politické manipulace a ve zbývajícím prostoru se zařídila po svém. V případech, kdy není přímo vázána normou, pracuje vlastně jen z dobré vůle, 33

Dopis Václava Havla Klausovi Junckerovi z 8. května 1975. Vyšetřovací spis V 32021 MV, svazek 8, s. 73–74.

29


17.3.2013 18:12:24

anebo nepracuje. Řídící autority přijímá blahosklonně a proti autoritářství se v pracovním procesu dovede bránit mnohými vynalézavými způsoby.“ 34 Ony „vynalézavé způsoby“ a „zařízení po svém“ mohou být jedním z klíčů k pochopení vztahu tzv. obyčejných lidí ke vzdorujícím intelektuálům. Český sociolog Ladislav Holý, od roku 1968 v britském exilu, napsal, že celoplošné znárodnění a kolektivizace soukromého majetku po roce 1948 „vedlo k oddělení veřejných a soukromých oblastí života v rozsahu, jaký nemá v moderní společnosti obdoby“.35 Hypertrofie kolektivismu – v oficiální propagandě a v organizaci každodenního života na pracovištích – měla dalekosáhlé důsledky pro vztah k práci, volnému času, veřejnému majetku a politice. Vznikla propast mezi soukromým a veřejným, kterou režim „obnoveného pořádku“ po roce 1968 ještě prohloubil. Pod pláštíkem altruistického kolektivismu pěstovali lidé soukromý konzumerismus. Jak jen to šlo, zanedbávali pracovní povinnosti ve prospěch zvelebování bytu či rekreační chalupy. Byli nuceni lhát a přetvařovat se, aby si nepřivodili problémy. Bez skrupulí si přikrádali v malém i větším rozsahu, neboť v konzumně orientované ekonomice trpící citelným nedostatkem konzumních komodit nebylo obohacování se z „majetku v socialistickém vlastnictví“ považováno za krádež. Mezi přáteli se ovšem udržovaly vztahy založené na tradičních morálních zásadách, tedy na tom, že normální je nelhat a nekrást. Oficiálně si v socialistické společnosti byli všichni rovni, avšak v soukromé sféře byli vidět nezanedbatelné rozdíly – mezi tzv. obyčejnými lidmi a příslušníky „nové třídy“ (komunistické „nomenklatury“); mezi těmi, kteří se orientovali v šedé ekonomice, a těmi, kterým nezbylo než spolehnout se jen na oficiální distribuci. Možnost zanedbávat práci pro stát, přikrádat si či krást ze státního majetku, existence skrytého trhu a samozřejmě také záchranná sociální síť, která umožnila husákovský baby boom – to vše poskytovalo obyčejným lidem prostor pro normální život a naději, že ve zpacifikované a autoritativně řízené zemi mají jakousi perspektivu zvyšování životní úrovně. V takové společnosti vznikla velmi paradoxní situace, jež byla velmi nevýhodná pro rozvíjení opozičních aktivit založených na morálním étosu: únik tzv. obyčejných lidí do soukromí představitelům komunistické diktatury vcelku vyhovoval, brali ho na vědomí jako jednu z podmínek stability; zatímco disidenti jej považovali kritický jev rozpolcené morálky. Sociolog Ivo Možný tento únik charakterizoval jako adaptaci na poměry „reálného socialismu“ či jako rodinné strategie kolonizace státu.36 Adaptace 34 35

36

ŠIMEČKA, Milan: Obnovení pořádku. Atlantis, Brno1990, s. 177–178. HOLÝ, Ladislav: Malý český člověk a skvělý český národ. Národní identita a postkomunistická transformace společnosti. Druhé vydání. Z angličtiny přeložil Zdeněk Uherek. Sociologické nakladatelství, Praha 2010, s. 26–37. MOŽNÝ, Ivo: Proč tak snadno… Některé rodinné důvody sametové revoluce. Sociologický esej. Slon, Praha 1991, 82 s.

30


17.3.2013 18:12:24

v prostředí nedostatkové ekonomiky spočívala v pracně budovaném systému konexí, v rozsáhlé účasti na výměnném obchodu služeb, ve využití zdrojů z „šedé ekonomiky“. Hodně práce a spoustu času stálo obyčejné lidi, než vybudovali síť známostí, kterou pak museli svým dílem udržovat v chodu. Náročná obstarávací činnost jim brala mnoho času a sil a vybavila je hokynářskou morálkou, která s bohorovným klidem ignoruje vyšší principy mravní. K ideálům reprezentovaným disidentskými intelektuály si zachovávali obezřetný odstup. Viděli v nich především to, co odpovídalo jejich materiálnímu hodnotovému světu – jiné prostředky obstarávání. A nezřídka prostředky mnohem účinnější: „Když si srovnala standardní česká rodina chatrnou stavbu sociální sítě svého klanu, uspokojivě zajišťující přístup ke zboží z partiovky, ale křehkou na dotek moci, se sociálními sítěmi disidentů, viděla, že jejich cesta pro ni nepředstavuje reálnou alternativu. Ti lidé měli svá spojení za hranice obce, kde moc lidových klanů vesměs končila.“ 37 A opravdu, Havlova korespondence s československými exulanty v osmdesátých letech dokládá, jaké výhody taková spojení přinášela. Mimo jiné kompenzovala citelný nedostatek zboží, které centrálně plánovaná ekonomika nedokázala zajistit. Začínalo to věcmi denní potřeby v domácnosti a končilo elektronickými přístroji pro užitek a zábavu (audiotechnika, videopřehrávače, diktafony, fotoaparáty, kamery, LP, CD atd.). Člověk musel ovšem disponovat solidním sociálním kapitálem, aby měl co nabídnout ve výměnném obchodu a aby se mohl zapojit do existujících sítí, v nichž byl za větší či menší benevolence státu „černý trh“ (samo)organizován. Druhá polovina osmdesátých let se nesla ve znamení první generace domácích kin (VHS) a Havel v dopise exilovému historikovi Vilému Prečanovi ve zkratce popsal, jak funguje „trh“ s nahrávkami filmů. „Jsou tu velké sítě. Mají k dispozici všechno myslitelné i nemyslitelné, ty okruhy tvoří hlavně veksláci, číšníci, někteří pop-zpěváci, někteří lékaři, lidé různí, většinou nesolidní, občas i solidní, v každém případě však zcela mimo jakékoliv ‚disi-kruhy‘“.38 Pro Havla, který videopřehrávač ještě neměl (očekával jej v zahraniční zásilce od šéfa stockholmské Nadace Charty 77 Františka Janoucha), nebyl problém se na existující síť napojit, registroval už pět nabídek. Video ovšem nebylo jen „doménou živlů nanejvýš podezřelých“, ale také „nejvyšších autorit z ÚV KSČ“. Funkcionářská elita si dokonce nechávala v jakési soukromé produkci dabovat zahraniční filmy některými ochotnými „zasloužilými umělci“. Havel dodává, že i ke kazetám s neoficiálním českým dabingem „by měl přístup (!!!), což jen dál dokresluje speciálnost českých sousedských poměrů, v nichž se totalitní vládce a přední opoziční činitel uchylují k týmž 37 38

Tamtéž, s. 26. Dopis Václava Havla Vilému Prečanovi z Hrádečku, 4. března 1986. HAVEL, Václav – PREČAN, Vilém: Korespondence 1983–1989. Československé dokumentační středisko, o. p. s., Praha 2011, s. 422–423.

31


17.3.2013 18:12:24

subdodavatelům, k týmž holičům, melouchářům, prodejným prodavačům, ba občas chodí i do týchž drahých restaurantů“. V tomto ohledu neexistovaly „třídní“ bariéry“. Tím ovšem zvláštní, nepřímé – „šedým trhem“ zprostředkované – prolínání nomenklaturní elity, disidentské kontra-elity a veksláckého podsvětí nekončilo. Havel dodává, že „děti nejvyšších činitelů“ jsou často překvapivě hluboce napojeny na samizdatovou a exilovou knižní a hudební kulturu. Shánějí se po novinkách, které jsou schopny během jediného dne okopírovat pro své potřeby. Takové možnosti běžný občan Husákova socialistického Československa neměl. *** „Máme jen samé Husy, Štítné, Chelčické, učitele národů, české bratry, Masarykovy žáky a podobně.“ 39

Nejen důvody každodenního obstarávání, ale také důvody obecně kulturní oddělovaly opoziční intelektuály od obyčejných lidí. V dopise Husákovi se Havel dovolává svobodné kultury. Je namístě se ptát, do jaké míry pokládali tzv. obyčejní lidé kulturu podle měřítka intelektuálů za svoji věc. Zpravidla zůstávala nedotčena jejich zájmem: například nezávislý časopis Tvář, o kterém se v souvislosti s šedesátými lety tolik mluví, měl ve srovnání s jinými periodiky výrazně nižší počet čtenářů. Jistě, Havla nelze považovat za povýšeného elitáře, šlo mu o pestrost, o koexistenci a interakci náročnější kultury s nenáročnou zábavou. Ale šlo o totéž i onomu obyčejnému člověku? Vedle návratu pestré alternativní kultury přivolává Havel také návrat plnokrevných dějin. Lze předpokládat, že pět roků po začátku ostré konsolidace lidé o nějaké další historické dobrodružství příliš nestáli. Sotva se adaptovali na „obnovený pořádek“, už měli absolvovat další experiment? Možný k tomu podotýká, že mezi disidenty rozpoznával běžný občan „mnoho těch, kteří se podíleli na rozbití jeho tradičního světa na počátku padesátých let“. Titíž lidé pak ještě jednou, v osmašedesátém, „rozbili jeho všední každodenní bytí – a to ve jménu poopravených ideálů, jež se už jednou neosvědčily“.40 To sice nebyl Havlův případ, ale on a další nestraničtí intelektuálové se za dva roky spojí s reformními komunisty v Chartě 77 a vytvoří svého druhu elitní společenství. Obyčejní lidé měli podle Možného přirozené právo pochybovat o dalším pokusu vést společnost ke svobodě. Prodělaná zkušenost s dějinami byla pro život obyčejných lidí zcela zásadní. Jiný český esejista promýšlející středoevropské (živo)bytí Josef Kroutvor napsal, že křečovitý pohyb dějin je pro tento prostor jistým způsobem typický a že zakořenil hlouběji do mentality zdejších obyvatel. Dějiny ve střední 39 KROUTVOR, Josef: Potíže s dějinami. Eseje. Prostor, Praha 1990, s. 91. 40 MOŽNÝ, Proč tak snadno, c. d., s. 22.

32


17.3.2013 18:12:25

Evropě buď stojí, nebo se přes ni valí. Ovšem Češi zpravidla dělají dějiny až v důsledku pohybu, který přichází odjinud – ze Západu nebo z Východu. „Historická struktura Evropy se rozděluje na tři bloky, tři historická pásma: dějinnost Západu, absurdní dějiny střední Evropy a bezdějinnost Východu. (…) Právě střední Evropou probíhá pohyblivá hranice evropské historie.“ 41 Absurdní dějinnost je v tomto prostoru dána, nenastala až v důsledku komunistického převratu v únoru 1948. Existovala dlouhá rakouská absurdní dějinnost i krátká absurdní dějinnost první republiky. Také Kroutvor zná důsledek zastavených dějin, nebezpečí entropie: „V navrstvené mase odložené každodennosti pracuje čas tak dlouho, až dojde k samovznícení. Skladiště lidské existence se dává do pohybu, nicota bytí se promění v dravou bouři.“ 42 Navzdory všemu „malý“ život na způsob středoevropského biedermeieru je typický a zakládá nárok, či snad dokonce právo na zcela obyčejnou, nehrdinskou existenci. Existenci zakotvenou v malých historkách, nikoli ve velké historii, v anekdotách, nikoli v mýtu. Kroutvor na to upozornil prostřednictvím problému, který má český intelektuál se Švejkem jako údajným prototypem českosti. A opravdu, například křesťanský moralista Jedlička má ke Švejkovi krajně rezervovaný vztah: „…hlava nehlava strhává všechno do bláta, všemu se vysmívá, všechno snižuje, vším pohrdá a všechno lidské snažení pokládá za ‚nadstavbu‘ nad jediným skutečným a pravým životním smyslem, jímž je holá existence sama o sobě a sama pro sebe“.43 Tato příkrá věta necharakterizuje literární figuru Švejka, jako spíš z něj odvozenou švejkovštinu. Zakázaný filozof Karel Kosík naopak viděl ve Švejkovi s jeho historkami autentického protihráče „Velkého mechanismu“, který činí dějiny groteskními a absurdními.44 Kroutvor tvrdí, že český moralizující intelektuál je příliš zatížen vážností gotiky a reformace a chybí mu renesanční rabelaisovský smích a ironický odstup. S velkými českými buditeli je spjata maxima o vítězící pravdě: „…na co jiného může malý národ ještě spoléhat. Pravda musí přece zvítězit, protože je absolutní pravdou.“ 45 Ale ve velké historii to zhusta neplatí a „uražený český intelektuál propadá skepsi: s národem Švejků se nedá nic dělat. (…) Jestliže se český intelektuál setká se Švejkem tváří v tvář, pak si musí uvědomit, že právě on maří jeho dílo. Smějící se české hovado překonává hladce všechny problémy, potíže a zábrany. Etika je absurdní ctností.“ 46

41 KROUTVOR, Potíže s dějinami, c. d., s. 73. 42 Tamtéž, s. 72. 43 O Švejkovi a švejkování (s. 51). JEDLIČKA, Josef: České typy a jiné eseje. Plus, Praha 2009, s. 48–53. 44 „Hašek a Kafka neboli Groteskní svět“ (s. 133–141). TRÁVNÍČEK, Jiří (ed.): V kleštích dějin. Střední Evropa jako pojem a problém. Host, Brno 2009, s. 141. 45 KROUTVOR: Potíže s dějinami, c. d., s. 91. 46 Tamtéž, s. 92.

33


17.3.2013 18:12:25

Vyšší princip v absurdní situaci „Jak jinak si ulevit než vtipem! Malá historka je vtipným komentářem velké historie, malou poznámkou na okraji učebnice dějepisu. Člověk je přece jen mírou všech věcí. Středoevropská anekdota dokazuje absurditu dějin.“ 47

Etika je absurdní ctností. Tato věta by mohla být mottem k Havlovým jednoaktovým hrám, v nichž vystupuje jeho alter ego, nesmělý, ale zásadový disident Ferdinand Vaněk. První z nich – Audienci – napsal právě v roce 1975. Na ní můžeme ukázat, že si uvědomoval paradoxní postavení intelektuála v českých poměrech charakterizovaných nesvobodou ve velkém společenském a kulturním měřítku a onou až anarchickou svobodou v měřítku malém, lokálním a osobním. Ve svých disidentských „mikrohrách“ s groteskním humorem konfrontoval obě tendence: morální i utilitární. Audience je typicky středoevropský kus. Původně byl určen pro pobavení přátel, ale záhy se dočkal, ačkoli v českých divadlech nehrán, značné popularity. Dějištěm je Sládkova kancelář v pivovaru jednoho českého městečka. Na zdi visí erbovní obraz obyčejného člověka: je na něm Švejk s hospodským Palivcem a pod nimi je ozdobně napsáno „Kde se pivo vaří, tam se dobře daří“.48 Hra má dvě postavy – pivovarského sládka a zakázaného dramatika Vaňka, který je v pivovaru zaměstnán jako pomocný dělník v sudárně. Děj je prostý: sládek pozve Vaňka do své kanceláře, kde ho chce přesvědčit, aby psal sám na sebe hlášení tajné policii. Pravidelná hlášení totiž musí psát sládek a rád by se této nepříjemné povinnosti, s níž si neví moc rady, zbavil; pochopitelně nikoli tak, že by donášet na Vaňka prostě odmítl, protože tím by fatálně porušil nepsanou dohodu s mocí. A proto vymyslel následující řešení: Vaněk bude hlášení sestavovat, sládek podepisovat a odevzdávat. Nebude to samozřejmě zadarmo: sládek za to zařídí Vaňkovi pohodlnější místo ve skladu. Hra je virtuózním koncertem frází převzatých z běžného života, jimiž si obyčejný člověk kolem sebe vytváří familiární krunýř banality, který ho chrání před „Velkým mechanismem“ absurdních dějin a morálními výčitkami. Sládek nejde přímo k věci. Chce Vaňka nejprve trochu opít („Tady si na pivo zvyknete! Tady pijeme pivo všichni – to už je taková tradice“) a udělat z něj kumpána („Vy jste poctivej chlap, já jsem poctivej, tak nevím, proč bychom to nemohli táhnout spolu“). Nechybí fráze o nutnosti udržovat dobrou partu, o výhodě tahání za jeden provaz, o vzájemném vycházení si vstříc („Lidi si mají podle mýho názoru pomáhat – jednou pomůžu já vám, podruhý zase vy mně – není to tak?“). Sládek se prezentuje jako férový chlap a varuje 47 48

Tamtéž, s. 103. Audience (s. 7–36). HAVEL, Václav – LANDOVSKÝ, Pavel – KOHOUT, Pavel – DIENSTBIER, Jiří: V hlavní roli Ferdinand Vaněk. Academia, Praha 2006, 404 s.

34


17.3.2013 18:12:25

Vaňka před ostatními („Lidi jsou totiž velký svině!“). Pohled zdola na dějinné převraty je koncentrován do jediného sdělení: „Ale stejně: jsou to paradoxy, co?“ Sládek naráží na Vaňkův rychlý sešup z výšin kulturní elity do postavení pomocného dělníka. Takové tu vládnou poměry a nedá se s tím nic dělat („Musí to jít, že jo?“ – „Mohlo by to být horší, co?“ – „Člověk si zvykne na všechno, že jo?“). Sládek představuje přesně tu anarchickou nezávislost pracujících na režimu reálného socialismu, kterou popsal Milan Šimečka. Popíjí, tlachá a pranic mu nevadí, že je pracovní doba. Ve svém mikrosvětě je dobře zabydlen, svou přesně vymezenou a zažitou existencí si je jist. S myšlenkou kariérního postupu se, jak se zdá, rozloučil: měl být sládkem v pardubickém pivovaře, ale nestal se jím proto, že ho na základě udání obvinili z černého prodeje piva jednomu hostinskému. Z jeho řečí je zřejmé, že přikrádání, poflakování a popíjení v pracovní době jen kvete, ale všechno se nakonec stejně stihne udělat a všichni, dělníci i ředitelé, mohou být spokojeni. Sládek má rád televizní estrádní zábavu, kterou režim zahrnuje konsolidovanou společnost. Přemlouvá Vaňka, aby k nim do pivovaru přivedl herečku Bohdalovou, ptá se ho na zpěváka Gotta. Sládek reprezentuje suverenitu obyčejného člověka odvozenou z dokonalé znalosti lokálních poměrů. Ovšem odvrácenou stranou této jistoty je vědomí mizerie vlastního života v okupované zemi, kde vládne přetvářka. Sládkovo žoviální autoritářství se několikrát změní v opileckou melancholii („Kdybys věděl, jak mě to všechno sere.“ – „Je to všechno na hovno.“). To už naráží na nemilou povinnost psát pravidelná hlášení o Vaňkovi, která z něj učinila nedobrovolného donašeče tajné policii. Vrchol hry spočívá v okamžiku, kdy podnapilý sládek konečně vyklopí, oč mu jde. Vaněk se mezitím už upnul k nabízenému místu ve skladu, ale požadovaná protislužba – donášet na sebe sama – jej vrátí zpět do reality. Odmítne: „Já se přeci z principu nemůžu podílet na praxi, s kterou nesouhlasím.“ Nato sládek vybuchne a obviní Vaňka z panské nadřazenosti inteligenta nad obyčejným člověkem: „(…) Já můžu bejt svině! Já se v tom bahně můžu patlat, na mně nezáleží, já jsem jen obyčejnej pivovarskej trouba – ale pán, ten se podílet nemůže! Já se pošpinit můžu – jen když pán zůstane čistej! Pánovi, tomu jde o princip! (…) Princip je mu milejší než člověk!“ Vmete Vaňkovi do očí obvinění, že inteligenti si to umějí zařídit v každé situaci („… vy jste nahoře, i když jste dole…“). Nic se jim totiž nemůže stát, vždycky je o ně zájem. A ony principy se jim náramně vyplácejí a zhodnocují, vydělávají na nich, dobře se jimi živí. Ale obyčejný člověk za ně dostane „jen napráskáno“. Inteligenti mají vždycky nějakou šanci, obyčejný člověk nemá žádnou. Inteligenti obyčejnými trouby jen pohrdají, předvádějí je ve svých knihách a hrách jako kuriózní a směšné figurky („…obyčejnej člověk se tady plahočí 35


17.3.2013 18:12:25

a má z toho prd a nikde se nedovolá a každej se na něj vysere a každej s ním zamete a každej si na něho houkne a život žádnej nemá a nakonec o něm ještě páni řeknou, že nemá principy!“). Sládkovo rozčilení skončí opileckým zhroucením: žadoní, aby Vaněk co nejdřív přivedl „Bohdalku“ a zpestřil mu jeho „posranej život“. V entropickém systému neběží čas lineárně, ale cyklicky (jak Havel vylíčil v dopise Husákovi), proto se děj na konci hry vrací na začátek. Sládek, který si na chvíli zdříml, se po návratu Vaňka ze záchodu probere zcela střízlivý a vše začíná nanovo. Život nemá paměť, nelze se z něj poučit, vše se znovu vrací. Hra je absurdní, v pasti (středoevropských) dějin, ponořených do (východní) bezdějinnosti, jsou chyceni „moralizující intelektuál“ i „české hovado“. Groteska bez katarze. Havel si výslovně přál, aby hra byla interpretována ambivalentně, tj. s porozuměním pro volbu i jednání obou postav. *** Etika je absurdní ctností. Intelektuál se nachází v ambivalentním postavení mezi morálními imperativy a entropickým režimem. V situaci volby je jeho rozhodování zatíženo tím, co filozof Jan Patočka nazývá „mravním nahlédnutím“. Co jsou dějiny? Bytostná otevřenost a možnost volby, které zakládají svobodu. Patočka, jenž výrazně ovlivnil motivaci a způsob Havlovy veřejné angažovanosti, napsal, že „dějiny se stávají dějištěm vnitřního boje člověka o pravost a autentičnost“.49 Až s vynořením dějin z nehybnosti prehistorie se objevila „politická veřejnost“. Dějiny otevřely „prostor nikoli pro životní nezbytnosti, nýbrž pro povznesení se nad ně“. V tomto pojetí nejsou dějiny širokou dálnicí, nýbrž „nebezpečnou stezkou“. Jejich otevřenost není zaručena, vždy je ohrožena ustrnutím, nehybností, entropií. „Dějiny jsou a budou jen potud, pokud budou lidé, kteří nechtějí pouze ‚žít‘, nýbrž jsou právě v odstupu od pouhého života ochotni klást a hájit základy společenství vzájemného respektu.“ 50 (Právě v tomto smyslu volá Havel v dopise Husákovi po návratu dějin.) Patočka píše, že ten, kdo usiluje o otevřené dějiny, nesmí se bát brutality moci, rozkladné ironie a obviňování z elitářství.51 Ani absurdita dějin, ani entropie bezdějinnosti nevedou Havla k rezignaci na morální dějinné jednání.

49 50 51

PATOČKA, Jan: Evropa a doba poevropská. Lidové noviny, Praha 1992, s. 98. Tamtéž, s. 100. Tamtéž, s. 32.

36


17.3.2013 18:12:25

Underground, přízrak svobody „Jakmile položí ďábel (který dnes mluví ústy establishmentu) první podmínku – přistřihněte si vlasy, jenom tak trošku, a budete moci hrát, je třeba říci ne. Jakmile ďábel (který dnes mluví ústy establishmentu) řekne – změňte si název a budete moci dál hrát to, co hrajete, je třeba říci ne, nebudeme tedy hrát.“ 52

Česká skupina Plastic People of the Universe byla jedním z posledních výhonků odpoutané a divoce vegetující hudební kultury konce šedesátých let.53 Vznikla v září 1968, krátce po vpádu sovětských vojsk, a stala se nejsvébytnější rockovou psychedelickou formací své doby. Její hudbu křtila lehkovážnost svobody i tíže okupace. Dva roky – 1968 a 1969 – tvoří období velmi intenzivního národního bytí poznamenaného vzestupem a pádem volnosti, euforií a depresí. Zakázaný režisér československé filmové nové vlny Pavel Juráček si v říjnu 1969 poznamenal do deníku: „To nejsou dějiny, to, co prožíváme, to je karikatura dějin, od pátého ledna 1968 ještě neuplynuly dva roky, nicméně ten čas je vyplněn fantasmagorickými výjevy a blábolením, pravda se donekonečna převrací naruby jako opilý žaludek, pojmy ztrácejí významy, čas se řítí odnikud nikam nesmyslným tempem, v němž zaniká prastará povaha věcí, nelze se ničeho s jistotou dotknout, protože ze všech částeček okolního světa vyhřezne ihned nesrozumitelnost…“ 54 Ale bláznivé převracení pravdy a lži muselo skončit. Pravda mohla být jen jedna a měli ji jako obvykle – vítězové. A pravda čerstvých vítězů je velmi vážná věc, nestrpí humor a legraci, které mají podvratný účinek. Co se vymykalo představám o „obnoveném pořádku“, mizelo z veřejného prostoru. Na začátku sedmdesátých let neprošlo administrativním kontrolním sítem na tři tisíce kapel a také Plastici přišli o profesionální statut.55 Nechtěli přistoupit na normy vítězné diktatury a zároveň nechtěli rezignovat na hudbu jako způsob svobodné existence. Proto ignorovali režimní zákaz a hráli si dále po svém na koncertech v (polo)soukromé produkci. Měli-li zakázáno území kontrolované „establishmentem“, nezbývalo než stáhnout se do podzemí a tam vytvářet „ostrovy svobody“.56 Koncept umělecké autonomie vtiskl Plastikům mladý kunsthistorik Ivan Martin Jirous řečený Magor, pro něhož byl underground „novým duchovním prostorem čestného 52 53

54 55 56

„Zpráva o třetím českém hudebním obrození (z února 1975)“. JIROUS, Ivan Martin: Pravdivý příběh Plastic People. Torst, Praha 2008, s. 11. Základní údaje povahy umělecké i dokumentární na webových stránkách kapely: http://www.plasticpeople.eu/. Dále viz „Plastic People of the Universe v datech“. RIEDEL, Jaroslav (ed.): The Plastic People of the Universe. Texty. Praha, Maťa 2001. Historická interpretace v VANĚK, Miroslav: Byl to jenom rock’n’roll? Hudební alternativa v komunistickém Československu 1956–1989. Academia, Praha 2010, s. 55–59, 329–333. JURÁČEK, Pavel: Deník: 1959–1974. Národní filmový archiv, Praha 2003, s. 650 (deníkový záznam z 15. října 1969). Přemysl Houda, „Pódium znovu jen pro prověřené. Normalizace oficiální populární hudby v Českoslo vensku 70. let“. Soudobé dějiny 3/2011, s. 310–329. STÁREK, František – KOSTÚR, Jiří: Baráky. Souostroví svobody. Pulchra, Praha 2010.

37


17.3.2013 18:12:26

umělce, reagujícího na odlidštění a zkurvení hodnot ve světě konzumní společnosti“.57 Underground byl „veselým ghettem“. Poté co se Plastici stali legendou, museli opakovaně vysvětlovat, že nebojovali s komunistickým režimem, jen ho – se vším všudy, včetně důsledků, které to pak pro ně mělo – ignorovali. Jejich odpor k „establishmentu“ byl motivován stavem, v němž se nacházela socialistická diktatura ve své konzumní fázi. V centru jejich nespoutané tvorby byl člověk na společenském dně bez jakéhokoli cíle, který by se mohl shodovat s cíli společnosti, či dokonce státu. Literární kritik Václav Černý napsal v roce 1979: „Underground, to je jakýsi velesvátek univerzálního vyprázdnění. Slavnost velikého nechtění.“ 58 Státní orgány začaly věnovat Plastikům soustavnou pozornost v roce 1972. Koncerty doprovázely střety s pořádkovými oddíly. V roce 1973, kdy se ustálilo složení kapely a převládly vlastní písně na texty Egona Bondyho, byla hudba Plastiků založena na pulsujících bicích a výrazném basovém kontinuu. Nad tímto základem kvílí, skučí, vržou, hučí či jinak znásilňují ticho saxofon, elektrické housle, elektrická kytara a zvláště theremin. Hudba založená na extrémním tónu umí ovšem zaznít i v barokní truchlivé vznešenosti, například ve skladbě Angel‘s Hair. Většinou ovšem neztrácí rockový drajv vyznačující se typickým duněním z hlubin podzemí. Zvukově vytvářejí Plastici naprosto originální svět, který (ostatně jako žádnou hudbu) nelze popsat: je velmi svérázný a přitom nejde jen o strojenou schválnost nebo okrajovou kuriozitu (i když pro leckoho nepochybně ano; je to věc vkusu). V textech se vážnost a úzkost mísí s parodií a (sebe)ironií. Ukazují, co je na člověku nízké, živočišné, hnusné; co zakrývá sobě i jiným, ačkoli to k němu patří. Nevyzpívaný hlas deklamuje o absurditě a ošklivosti světa, od nichž si lze odpomoci jen farmaky a alkoholem. To, co bylo vymeteno z povrchu do podzemí, bují dole jako divoká vegetace: odpovědí na život ve stádním socialismu je křeč, škleb, koprolálie. A z tohoto substrátu zhnusení povstává metafyzický stesk.59 Připomeňme některá témata Bondyho podzemních básní, které Plastici oděli do své zvláštní hudby. Bezčasí je tématem písně Včera v neděli: „Včerejší den, krom toho, že jsem měl fazolovou polívku, se nevyznačoval ničím.“ Ani další dny se nevyznačují ničím zvláštním, čas běží: ve dvaceti se chce člověku zvracet, ve čtyřiceti ještě více, až v šedesáti přijde útěcha v podobě sklerózy. Člověk pije, žere prášky, zvrací, vyměšuje, překonává kocovinu, potýká se s tvrdnutím jater a měknutím mozku. Na fekální úroveň je staženo klíčové slovo socialismu, odvíjející se na nekonečné roli státní propagandy: „Mír, 57 58 59

JIROUS, Ivan Martin: Pravdivý příběh plastic People, Torst, Praha 2008, s. 11. „Nad verši Věry Jirousové a o kulturním stanovisku našeho undergroundu“ (s. 900–908). ČERNÝ, Václav: Tvorba a osobnost I. Odeon, Praha 1992, s. 906. Zaznamenaná alba a koncerty, včetně textů a dalších údajů kompletně vydány na The Plastic People of the Universe. Komplet nahrávek 1969–2004. 2 DVD (902 minut). Levné knihy, Praha 2008.

38


17.3.2013 18:12:26

mír, mír/ jako hajzlpapír.“ Podobu dělníka vykreslují Plastici podle Kurta Vonneguta: „Já a Mike facháme v jámě/ Do prdele to se máme/ Jednou tejdně prachy berem/ na fachu pak dva dny serem.“ Rolník, druhý z pilířů socialistické společnosti, je představen Bondyho textem parodujícím lidový tón: „Jezdím na traktoru/ jezdím nahoru a dolu/ Jezdím na něm druhý den/ kdepak budu za týden./ Já mám ráda traktory/ u tej naší obory/ A ty kluci ze stanice/ ty jsou rovný jako svíce.“ Zlehčovat symboly diktatury a hanobit socialistický stát: „Ach to státu hanobení/ Nad to není, nad to není/ Příslušník se na nás kření/ že má frčku k povýšení.“ Touha po exotických zážitcích: „A v hlavě hukot krve a v očích noční stín/ toužit jen budeš, aby přišel Podivuhodný mandarín/ Mnohokrát si budeš chtít pustit plyn/ že zas to nebyl Podivuhodný mandarín/ Až vyčerpáš se v čtyřicítce a budeš celá hin/ poznáš, že život je jen boží mlýn.“ Úzkost z bezcílného života, v němž se „nikdo, nikdy, nikde, nikam nedostal“, zní apokalyptickým tónem: „Prší, prší, prší/ Víc nežli se sluší/ Ďábel mi sedí na duši/ Mlha si sedla na okna/ po celém městě je tma/ je konec nebo se mi to jen zdá/ Slunce mrtvé stojí/ Strašidla se rojí/ Všichni se bojí.“ Hrozivě zní Hlavsův křik podle básně Jiřího Koláře: „Hmyz v kůži, hmyz ve vlasech, hmyz v krvi!“ V písni Apokalyptickej pták na slova Pavla Zajíčka se ozývá varování, uprostřed fádního života v socialismu jakoby zcela nepatřičné: „Vydechuje sirnej prach/ stříká jed do myšlení/ připravuje velkej pád/ Apokalyptickej pták/ ztopořený znamení.“ Degradovaný, ale pořád ještě svobodný subjekt v písních Plastiků má vyhroceně paradoxní parametry: je „vopitej pivem a kořalkou“, ale „se skví jako skvost vesmíru“. Provokující ambivalenci mezi nízkým a vznešeným, umolousaným a nedotknutelně čistým nejlépe vystihuje píseň Eliášův oheň na text Františka Pánka: „Zdál se mně včera děsněj sen/ že jsem byl z hospod všech vyhozen/ vyhozen k ránu pro věc svatou/ pro lahev rumu započatou/ Zdál se mně zkrátka děsnej sen/ že jsem byl odevšad vyhozen/ vyhozen pro věc svatou/ pro lásku Boží započatou.“ Náboženská či biblická témata jsou hudbě Plastiků vlastní a naleznou svůj vrchol v Pašijových hrách velikonočních na námět a texty saxofonisty Vratislava Brabence a hudbu Milana Hlavsy, které poprvé zazní v roce 1978 u Václava Havla na Hrádečku ve stodole. Řečeno jedinou větou: Plastic People of the Universe v sedmdesátých letech byli jedinečným přízrakem svobody uprostřed pacifikované popkultury. Koncerty Plastiků a dalších podzemních kapel Umělá hmota a DG 307 se konaly v sálech venkovských hospod jako soukromé akce. „Při kofole se tato hudba provozovat nedá,“ sdělil umělecký vedoucí skupiny Jirous návštěvníkům koncertu v hospodě U Žilinů ve Slivenci v prosinci 1971.60 Navštívit koncert Plastiků po roce 1972 znamenalo riskovat střet s policií, případné 60

The Plastic People. Komplet nahrávek, DVD 1.

39


17.3.2013 18:12:26

zatčení, popotahování a ještě horší důsledky (nekompromisní bouřlivák a výtržník Jirous byl v červenci 1973 poprvé zatčen po hádce s penzionovaným majorem Státní bezpečnosti). Do vesnických sálů se sjížděli skalní příznivci undergroundových kapel. Koncerty bývaly spojovány s různými happeningy a výstavami umělců tzv. Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. Jirous tyto srazy extaticky přirovnal k „chození na hory prvních husitů“. Exaltovanost těch, kteří si vytkli cíl nezadat si se „sluhy Antikristovými“ (tzn. „zástupci establishmentu“), odpovídala době, podmínkám a náladě. Na koncertě v Bojanovicích v únoru 1976 zpívali Plastici v předtuše odvety „Užíváme čas, ale zavření čeká všechny nás“. *** Václav Havel se s undergroundem seznámil právě v této době – počátkem března 1976. Plastiky mu velmi plasticky prostřednictvím nahrávek a dlouhých komentářů představil Magor-Jirous. Podle vlastních slov ho oslovil kvůli tomu, aby získal jeho podporou při tušených represích.61 Ze svérázné tvorby Plastiků dramatik vyposlechl a vytušil to, co v ní skutečně je, navzdory prvnímu poslechu, který bývá odrazující. Neviděl v ní „nějaké potrhlé schválnosti nebo diletantské pokusy o extravagantnost za každou cenu“, nýbrž „hluboce autentický výraz životního pocitu lidí drcených bídou tohoto světa“. Hudba na něj působila magicky, slyšel v ní varovné hlasy, za excentričností a křečí, za sprostými slovy a provokativními gesty zahlédl skrytou podstatu undergroundu – „zvláštní čistotu, stud a zranitelnost“. Znělo mu to jako „metafyzické hoře a touha po spáse“.62 Dá se říci, že ji vroucně zahrnul do svého intelektuálního a uměleckého světa. O tom, jak blízký mu tento svébytný zjev byl, svědčí nejenom jeho angažmá ve prospěch hudebníků zatčených už v březnu 1976, několik týdnů po schůzce s Jirousem, ale i osobní přátelství s nimi, pořádání jejich koncertů ve stodole na Hrádečku (v devadesátých letech na Pražském hradě) atd. Havel vášnivě hájil český underground také před odmítavými názory ze strany demokratického exilu. Posuneme-li se v čase až do roku 1983, můžeme si to ukázat na jeho sporu a americkým Čechem Erazimem Kohákem. Kohák byl v úzkém kontaktu s domovem, překládal dokumenty Charty 77 a dělal pro zdejší disidenty mnoho dobrého. Nicméně rockové protestní hnutí, výtržnictví, underground považoval za scestnou, ba vyloženě škodlivou formu odporu. Havel s ním v tomto punktu bytostně nesouhlasil a svému důvěrníku Prečanovi se v listopadu 1983 svěřil proč. Pasáž stojí za obsáhlejší citaci, 61

Jirousovo svědectví o setkání s Havlem v Pravdivý příběh Plastic People, c. d., s. 152–153. Týž text také in JIROUS, Magorův zápisník, Torst, Praha 1997, s. 344–346. 62 HAVEL, Dálkový výslech, Spisy 4, c. d., s. 830.

40


17.3.2013 18:12:26

neboť obsahuje možná nejprocítěnější Havlovu apologii skupiny lidí, která se ocitla na úplném okraji – v nemilosti režimu i společnosti: „Jestli někde nenalézám nihilismus, anarchii, beznaděj, levičáctví atd., tedy vše, z čeho český underground obviňuje (…), pak je to právě český underground! Jsou to vesměs věřící lidi, v podstatě plaší a cudní, maximálně tolerantní, nepříliš političtí, citliví až přecitlivělí, zhnusení hnusem světa a usilující o jakousi novou čistotu, pospolitost, humánnost atd. Jsou to lidi zranění, vyvržení společností, ale prosti nenávisti, proletářští vzdělanci-samouci a jacísi novodobí ‚písmáci‘, protiví se jim každá fráze, šmokovství, nabubřelost, každý nedostatek víry, studu a vkusu, každý patos, pokrytectví, nevěrnost a zrada – a radši volí (jak to vůbec u mladších lidí bývá) masku lehkého cynismu, aby uchránili svou citovost od jejího zprofanování KECAMA. Jestli něco nesnášejí, pak to jsou vskutku jen KECY, těch kolem sebe mají dost, těmi je od dětství živějí, s těmi je zavírají.“ 63 Obrana sprostých slov „ ‚Člověče, čemu se podobáš ve své velikosti… Hovnu.‘ (…) I břitké sebeironizování šokujícími slovy je pro normální lidi lidské, za citovaným příměrem vyciťují mnohem spíše biblické ‚prach jsi a v prach se obrátíš‘ než úmysl páchat ‚trestný čin výtržnictví‘.“ 64

Režim zahájil trestní stíhání 16. března 1976, do tří týdnů obvinil a vzal do vazby devatenáct mužů spjatých s podzemní kulturou, zvláště s hudebními skupinami Plastic People a DG 307: Ivana Martina Jirouse, Pavla Zajíčka, Svatopluka Karáska, Vratislava Brabence, Milana Hlavsu, Josefa Janíčka, Jiřího Kabeše, Jaroslava Vožniaka, Karla Soukupa, Jaroslava Kukala a devět dalších (později k nim přibyli další tři).65 U všech uskutečnil domovní prohlídky, při nichž zabavil veškeré písemnosti (včetně soukromé korespondence), magnetofonové pásky, fotografie, ale i hudební aparaturu – jako nástroj trestné činnosti. Paralelně s výslechy obviněných probíhaly výslechy více než jednoho sta svědků. Z dvaadvaceti zadržených a obviněných bylo 9. července obžalováno z výtržnictví podle § 202 trestního zákoníku čtrnáct odpůrců socialistického establishmentu. Dne 6. září předložila prokuratura novou žalobu, která se vztahovala už jen na Jirouse, Zajíčka, Karáska a Brabence, 63

Dopis Václava Havla Vilému Prečanovi z 30. listopadu 1983. In Václav Havel – Vilém Prečan: Korespondence 1983–1989. K vydání připravili Vojtech Čelko ve spolupráci s Vilémem Prečanem Československé dokumentační středisko, Praha 2011, s. 105–106. 64 Z otevřeného dopisu Zdeňka Mlynáře politickým činitelům odpovědným za zákonnost v ČSSR. In Kniha Charty. Hlasy z domova 1976–1977. Sestavil a předmluvu napsal Vilém Prečan. Index. Společnost pro československou literaturu v zahraničí. Kolín nad Rýnem 1977, s. 50–56. 65 Nejúplnější informace o trestním stíhání, propagandě, procesech a solidaritě se stíhanými obsahuje samizdatová „Hnědá kniha“ – o procesech s českým undergroundem, kterou v letech 1977 a 1980 vydal Jaroslav Suk. Je zpřístupněna na webové adrese: http://www.bumbum.cz/underground/?page=o_undergroundu.

41


17.3.2013 18:12:27

tj. na ty, kteří stále dleli ve vyšetřovací vazbě (stíhání ostatních pokračovalo na svobodě). Přelíčení se konalo 21. – 23. září u Okresního soudu Praha-západ. Soud uložil obžalovaným nepodmíněné tresty: Jirousovi 18 měsíců, Zajíčkovi 12 měsíců, Karáskovi a Brabencovi 8 měsíců. Rozsudky byly v plné výši potvrzeny u odvolací instance v listopadu 1976. Tolik základní fakta o odpovědi komunistického režimu na existenci undergroundu. *** Trestní stíhání doprovázela halasná propaganda. Československá televize odvysílala 7. dubna rozsáhlou zprávu, v níž s explicitní ironií odmítla protesty proti zatčení undergroundových hudebníků, které se v minulých dnech objevily v západním tisku; tři dny poté označil generální ředitel Československé televize Jan Zelenka stíhané osoby za „lidskou spodinu“. Už 8. dubna se ke kampani připojily všechny státní deníky od Rudého práva po Zemědělské noviny. Propaganda měla vyvolat či posílit všeobecné pohoršení nad „zkrachovalými existencemi“ a „deklasovanými živly“, nad „cháskou“ složenou z alkoholiků, narkomanů a psychiatrických případů. Přetřásala pochybný vzhled vlasatých chuligánů v záplatovaných džínách, jejich „podvodně organizovaná“ veřejná vystoupení zvrhávající se „v orgie a výtržnosti“, jejich „bezduché texty hemžící se vulgárnostmi“. Odsuzovala hudbu a zpěv „pochybných kvalit“, jež jsou jen „průhledným pláštíkem“ pro výtržnictví a jiné nepřístojnosti. Tvrdila, že ti, kteří se pojmenovali jako plastičtí lidé z vesmíru a podle psychiatrické diagnózy č. 307, „nemají s kulturou naprosto nic společného“. Socialističtí pracující odmítají považovat za hudbu „sólo na hoblík“, „tlučení na výfuk auta“ nebo „třískání na činely spojené s dámskou podprsenkou“. Propaganda zdůrazňovala především, že „většina prošla psychiatrickým léčením“, že jde „o narušené osoby, požívající drogy, omamné látky a nadměrné množství alkoholu“. Socialistický režim excentriky dlouho toleroval, poskytl jim velkorysou možnost k nápravě. Ale oni ji promarnili. Teď se tedy rozhodl spočítat jim hříchy proti socialistickému vkusu, morálce a pořádku až k roku 1971, kdy přišli o profesionální statut. Shromažďování důkazů a vyslýchání provázely svévole a manipulace ze strany státních orgánů, které hodlaly s výtržníky pořádně zatočit. Zatčení byli mnohokrát konfrontováni s texty písní a dalšími písemnostmi, které veřejně neprovozovali nebo nebyli jejich autory;66 za důkazní materiál byly považovány i ryze soukromé, nikdy nezveřejněné záznamy. V době procesu, v poslední čtvrtině roku 1976, se vzedmula nová vlna propagandy a pokračovala ve stejném duchu bez ohledu na zjevné potíže, které měla prokuratura a nakonec i soud s dokazováním 66

Například BRABENEC, Vratislav: Evangelium podle Brabence. Rozhovor Renaty Kalenské. Torst, Praha 2010, s. 110.

42


17.3.2013 18:12:27

viny. Vyvrcholila v obsáhlém článku „Na lavici obžalovaných výtržníci“, který vyšel v Rudém právu 25. září – dva dny po skončení procesu. Pod textem o „morální špíně“ je podepsána redaktorka Jarmila Houfová. Vyjadřoval mravní zneklidnění nad jevy, které ohrožují socialistickou společnost, zejména „duchovní zdraví mladé generace“. Chuligánství, narkomanie, dekadence a nihilismus jsou typické pro úpadkovou buržoazní společnost, v rozvinutém socialismu pro ně není místo. „Stud a zákon“ brání zveřejnit byť jeden jediný text písně na ukázku: nejsou totiž jen „vulgární“, jsou „sprosté“ a „oplzlé“. Nadto nemůže být vůbec řeč o hudbě, je to „ječení, třískání a nepředstavitelné řvaní“. Humbuk, který se vzedmul v zahraničí na obranu těchto „hudebníků“ a „umělců“, je směšný. Jde o okrajové zjevy na periferii zájmu; nejsou představiteli české beatové muziky, tu reprezentuje 1400 povolených skupin (samozřejmě nebylo dodáno, že na počátku sedmdesátých let bylo zakázáno kolem tří tisíc skupin). Odsouzeni nebyli za umění a názory, ale jen a jen za výtržnictví. Každá společnost, včetně pokryteckých společností západních, se chrání před patologickými jevy. Ve svazáckém týdeníku Mladý svět vyšel 3. prosince velký redakční článek „Případ Magor“, který má parametry důkladného účtování. Otiskl písemnosti zabavené při domovních prohlídkách, nikoli však texty písní, které Plastici a DG 307 zpívali na koncertech. Byly to věci ze šuplíku a navíc žádný z odsouzených nebyl autorem ani jednoho z otištěných textů. Mladý svět je přitom zveřejnil pod falešnými názvy a se svévolnými zásahy do textu. Obžalovaní a odsouzení (či jejich příbuzní) se bránili: psali do redakcí, upozorňovali na nepřesná, zkreslená či falešná fakta a žádali nápravu, odmítali denunciace a nactiutrhání, upozorňovali na to, že nemají možnost se veřejně hájit. Média jejich stížnosti netiskla a nevysílala. *** Státní moc narazila na protest, se kterým nepočítala. Proti procesu vystoupilo bezmála osmdesát intelektuálů, umělců a občanů. Dohromady je dali Václav Havel a Jiří Němec, vedeni cílem nenechat proces v rukou režimu, učinit z něj věc veřejnou, dát zaznít jiným názorům a svědectvím, přijít s vlastní interpretací undergroundu a vpádu diktatury na jeho teritorium. Havel uvažoval takto: z vězení se v polovině sedmdesátých let vraceli političtí vězni zavření počátkem dekády a „režim je cítil – a právem – jako svou opozici, věděl, že se nevzdali, účtoval s nimi jako s těmi, kteří byli poraženi a odmítli se podle toho chovat“.67 Další politické procesy nepřišly a zdálo se, že vězení je vyhrazeno jen pro otevřenou opozici. Avšak jen do okamžiku, než režim zaútočil 67 HAVEL, Dálkový výslech, Spisy 4, c. d., s. 831–832.

43


17.3.2013 18:12:27

na hudebníky. Havel to považoval za útok na lidskou integritu a uměleckou svrchovanost – nejen jejich, ale i svou a všech. Cítil se zavázán zatčenému Jirousovi a jeho přátelům a rozhodl se „vyprovokovat“ nějakou akci na jejich podporu. O pomoc požádal katolického intelektuála Jiřího Němce, dávného známého z redakce Tváře, který měl se svou ženou Danou Němcovou a milenkou Věrou Jirousovou k undergroundu blízko. Po zatčení devatenácti mladých lidí v březnu 1976 zaslali protestní stanovisko československým sdělovacím prostředkům a prezidentu republiky. Redakce mlčely, a tak se obrátili na západní média. Na to Husákův režim již zareagoval dubnovou kampaní o „lidské spodině“. Havel s Němcem sháněli podporu u známých osobností vesměs sdílejících osud nepohodlných či zakázaných. Osloveným předložili důkladné informace: někteří z nich se totiž připojili, přestože hudbu Plastiků a DG 307 nebyli schopni poslouchat déle než několik vteřin. Rozuměli principu nedělitelnosti svobody slova a svrchovanosti tvorby. V červnu bylo zveřejněno první prohlášení, které na čestném prvním místě uvádělo podpis literárního historika Václava Černého; následovaly podpisy spisovatelů Václava Havla, Ivana Klímy, Pavla Kohouta a Ludvíka Vaculíka. V polovině srpna napsali německému spisovateli Heinrichu Böllovi a poprosili ho o vyjádření solidarity; jako první se podepsal básník Jaroslav Seifert, následován filozofy Janem Patočkou a Karlem Kosíkem a spisovateli Havlem, Klímou a Kohoutem. Dopis otiskl 28. srpna německý list Frankfurter Allgemeine Zeitung; 6. září pak Böllovu vstřícnou odpověď. Obranné aktivity vyvrcholily 26. srpna prohlášením k procesu, které podepsalo sedmasedmdesát československých občanů – intelektuálů a umělců, úředníků i dělníků.68 Jakými argumenty oponovali vůči tvrzením režimu o „morálním marastu“? Bránili sprostá slova poukazem na jejich častý výskyt v hovorové řeči i v uměleckých dílech. Tvrdili, že je nesmyslné stíhat někoho za něco, co je v každodenním životě běžným komunikačním stereotypem. Bývalý vysoký funkcionář KSČ Zdeněk Mlynář v otevřeném dopise zástupcům justice poukázal na slova „hovno“, „prdel“ a „vysrat se“ v některých českých literárních dílech. Další argumentem bylo, že Plastici a DG 307 nehráli veřejně, ale pro uzavřenou společnost, která tvorbu obou skupin znala, považovala pro sebe za hodnotnou, a tudíž jí nemohla být pohoršena. Ze zcela jinak definované situace vyplývalo, že režim nebrání represivními opatřeními obecnou mravnost, ale útočí na nezávislou uměleckou tvorbu. Upírá hudebníkům existenciální 68

„Hnědá kniha“ zahrnuje nejobsáhlejší výběr z dokumentace k procesu s Plastiky a DG 307. Pro pohled do podhoubí rodící se opozice, založené na obraně lidských práv, se více hodí Kniha Charty. Hlasy z domova 1976–1977. Sestavil a předmluvu napsal Vilém Prečan. Index. Společnost pro československou literaturu v zahraničí. Kolín nad Rýnem 1977, s. 43–56. V Knize Charty je otištěn otevřený dopis bývalého vysokého funkcionáře KSČ Zdeňka Mlynáře činitelům odpovědným za zákonnost v ČSSR, který v „hnědé knize“ není; v Knize Charty zase není první prohlášení z června 1976.

44


17.3.2013 18:12:27

potřebu „vyzpívat svůj odpor k etablovaným hodnotám světa, v němž žijí, k jeho pokrytecké morálce, k životní uniformitě, k byrokratické tuposti a ke konzumnímu způsobu života“. A tím posiluje „úzkoprsé a prudérní měšťáctví“. Obránci umělecké autonomie kritizovali mediální kampaň znějící hlasem pohoršení nad protispolečenskými živly – narkomany, alkoholiky, výtržníky a recidivisty. Režim, disponující informačním monopolem, chtěl vyvolat všeobecné opovržení, které mu mělo usnadnit účtování s nepřizpůsobivými. Osočení neměli možnost bránit se. Média „hrubě porušují princip presumpce neviny, urážejí čest občanů a hrubě ovlivňují jejich osud“. Ti, co se pod protestní prohlášení podepsali, tak učinili z „umělecké a občanské povinnosti“, neboť nemohli mlčet k bezpráví a nechtěli zapomenout na nedávnou minulost, na padesátá léta, aby ze „semínka justiční zvůle“ znovu nevyrostlo velké zlo. *** Za několika texty dokumentujícími tehdejší aktivitu se skrývá enormní organizační úsilí, množství návrhů, vzkazů a dopisů; návštěv, schůzek a porad; sbírání, kopírování a distribuce informací. Havel mimo jiné dbal na to, kdo bude pod otevřeným dopisem Heinrichu Böllovi podepsán jako první. Osobním dopisem pak děkoval nejznámějšímu českému básníku Jaroslavu Seifertovi, že na jeho návrh přistoupil: „Chuť zastat se někoho, kdo je neoprávněně pronásledován, není dnes právě obvyklá – a o to větší váhu má každý hlas, který se ozve. A zvlášť je-li to hlas s takovou autoritou, jakou má hlas Váš.“ 69 Po zářijovém procesu a odsouzení čtyř hudebníků k nepodmíněným trestům se Havel obrátil na Seiferta znovu. Požádal ho o stručné vyjádření ke zpívané poezii Svatopluka Karáska, jednoho z odsouzených. Představoval si, že názor velkého básníka na texty mladého písničkáře zazní u odvolacího soudu a bude mít vliv. Proto Seiferta písemně oslovil společně s Karáskovým obhájcem Otakarem Motejlem. Oficiálně bude argumentovat Seifertovým stanoviskem advokát Motejl, vůdčí duch a organizátor Havel zůstane v pozadí. Dramatik předestřel básníkovi toto aranžmá a zároveň mu citlivě doporučil, na čem by mohlo být vyjádření založeno: „Pokud jde o text sám, budete jistě sám nejlépe vědět, co napsat – smím-li Vám radit, pak snad jen to, že by bylo dobré – budete-li to ovšem tak cítit – zmínit se o lidské opravdovosti a vážnosti Karáskovy tvorby; o její morální apelativnosti (užívající tradičních biblických podobenství černošských spirituálů); o tom, že její určitá naivita není důsledkem prostomyslnosti, ale že navazuje na lidovou poetiku jeho inspiračních zdrojů; a snad o tom, že ta dvě sprostá 69

Dopis Václava Havla Jaroslavu Seifertovi ze 4. září 1976. HRON, Jan: Korespondence Václava Havla. Diplomová práce. Filozofická fakulta UK. Ústav české literatury a literární vědy, s. 82–83.

45


17.3.2013 18:12:28

slova, která v tom jsou, mají své umělecké oprávnění.“ 70 Seifert si zaslané texty přečetl, využil Havlových podnětů a napsal krátké a upřímné oceňující hodnocení. Podobné akce nevyžadovaly jen plné osobní nasazení a dobrou organizaci, ale samozřejmě i konspirativní opatrnost, neboť Státní bezpečnost se snažila úmysly „třídních nepřátel“ zhatit. Havlův a Motejlův dopis nebyly odeslány poštou, Seifertovi je osobně doručil spisovatel Zdeněk Urbánek. Havel připojil i svazeček Karáskových písní, jedno starší kázání a obhajovací řeč u soudu; navíc ještě svůj čerstvě napsaný fejeton Proces a podrobný zápis z třídenního soudního přelíčení, který připravil s Jiřím Němcem a Věrou Jirousovou. Považoval za podstatné, aby básník byl o celé věci informován co nejobšírněji. Proces Přelíčení se konalo 21. až 23. září 1976, ačkoli ho režim původně plánoval na prázdninové měsíce. Oficiálně bylo soudní jednání veřejné, avšak většinu míst v sále obsadilo asi třicet tajných policistů; zbylá místa připadla příbuzným obžalovaných, kteří se museli legitimovat a byli zapisováni do docházkového seznamu. Havlovi se podařil husarský kousek, drze se prohlásil za Jirousova bratrance a byl vpuštěn dovnitř.71 Po tři dny se v budově Okresního soudu pro Prahu-západ v Karmelitské ulici na Malé Straně scházelo na sto padesát příznivců obžalovaných. Tvořili společnost velmi pestrou a kupodivu sourodou, s vlasatými rockery nacházeli společnou řeč bývalí vysocí funkcionáři KSČ. Tajní policisté seděli v jednací síni, z protilehlých domů pozorovali situaci před budovou, monitorovali dění na chodbách. V budově instalovali přenosovou techniku, do místnosti občanskoprávních sporů posadili pět zpravodajců se sluchátky na uších.72 Zdá se, že policejní operativa o procesu průběžně informovala nejvyšší politická místa a přijímala od nich instrukce, které předávala soudu. Z rutinního přelíčení s výtržníky se díky Havlovi, Němcovi a spol. stala mimořádná akce. Nečekaná publicita překračující hranice byla zřejmě také důvodem, proč byla původní žaloba proti šestnácti výtržníkům stažena a nahrazena novou – proti čtyřem. Obhájci protestovali, že neměli čas novou žalobu prostudovat, ale bezvýsledně. Havlovou starostí, poté co se posadil v soudní síni, bylo popsat celé přelíčení. Z podrobného popisu, pořízeného ve spolupráci s Němcem a Jirousovou, je zřejmé, kdo vyšel z konfrontace strážců veřejné morálky s okrajovými 70 Dopis Václava Havla Jaroslavu Seifertovi z 20. října 1976, tamtéž, s. 84. 71 BRABENEC, Evangelium podle Brabence, c. d., s. 116. 72 Svědectví Otakara Motejla, který ve vyšetřovací vazbě a u soudu hájil Svatopluka Karáska. Tamtéž, s. 114.

46


17.3.2013 18:12:28

excentriky jako ten, komu se dá věřit jeho autenticita. Diktatura zastupovala „všechny slušné lidi“, underground jenom sám sebe. V zápise například stojí: „Prokurátor zdůraznil, že to, co líbí obžalovanému, nemusí se líbit ostatním. Žije přece ve společnosti… Co mělo například lidem říci, když ve Veleni veřejně recitoval: ‚Běžím s hovnem proti plátnu, do plátna to hovno zatnu‘? Obžalovaný Zajíček odpověděl, že šlo o reprodukci jeho vlastního snu, který se mu právě takto zdál.“ Karásek hájil střídmé užití slov „v prdeli“ a „sráč“ ve dvou svých písních: inspiroval se americkým spirituálem a hledal adekvátní český výraz k jadrné lidovosti černošských zpěváků. Jirous řekl, že mnohokrát s celou hospodou spontánně zpíval „Já ti ho tam našroubuju…“ a nikoho to nepohoršovalo. Brabenec podotkl, že je inspirovala naivní poezie a městský folklor. Podle popisu svědkové obžaloby nesplnili, co se od nich čekalo. Byli vybráni z řad pořadatelů a náhodných návštěvníků koncertů a měli potvrdit všeobecné pohoršení nad oplzlou vulgaritou skupin. Jejich komentář byl ovšem rozpačitý, připouštěl užívání vulgárních výrazů, nikoli však v takovém rozsahu, v jakém o nich mluvila propaganda a žaloba. Potíže se svědky dokumentují úryvky ze zápisu: „Svědek Jiří Kotek ze Zruče nad Sázavou pohovořil o vystoupení skupiny Plastic People ve Zruči nad Sázavou v roce 1972 jako člen místní ZO SSM, která byla pořadatelem vystoupení. Podle jeho výpovědi se to někomu líbilo, někomu nelíbilo, na místě nebyl nikdo pohoršen, když o tom později na schůzi hovořili, ozvaly se kritické hlasy, aby se podobně hrající skupina již příště nezvala do Zruče.“ „Svědek Kocourek z plesového výboru k vystoupení v Písku v roce 1972 prohlásil, že vystoupení skupiny Plastic People vzbudilo tehdy spíš úsměv než pohoršení. Kapela hrála asi půl hodiny, poté byla na pokyn profesorského sboru vyzvána, aby ukončila svůj program.“ 73 Svědci pozvaní obhajobou nebyli povoláni, zřejmě z obavy, že by se proces změnil v manifestaci nespoutaného umění, neboť vesměs byli přichystáni svědčit příznivci undergroundu a pravidelní účastníci soukromých koncertů. Obžalovaní a jejich obhájci upozorňovali na nepřesnosti a chybné údaje v obžalobě. K tvrzení, že při koncertě v Ledči nad Sázavou v roce 1971 se promítaly pornografické diapozitivy, Jirous dodal, že šlo o fotografie výtvarných děl Andyho Warhola z výstavy amerického umění ve Valdštejnské jízdárně v Praze atd. Prokuratura, opírající se o posudek z ministerstva kultury, byla sice přesvědčena o skutkové podstatě trestného činu výtržnictví podle § 202 trestního zákoníku, jenomže v konfrontaci s obžalovanými a jejich obhájci se jí to nedařilo prokázat. Soudní tribunál nebyl zajedno, Karáskův obhájce Motejl potkal v tramvaji soudkyni z lidu, přísedící u tohoto procesu, 73

Selhání instruovaných svědků obžaloby plně potvrzuje také Otakar Motejl. Citováno podle BRABENEC, Evangelium podle Brabence, c. d., s. 113–114.

47


17.3.2013 18:12:28

která celou věc označila za šaškárnu.74 Obhájci upozorňovali na to, že se při procesu nečetly inkriminované texty písní, aby se dala posoudit jejich údajná společenská škodlivost. V takovém případě nemohlo stát dokazování na pevných základech. Jirousův obhájce dr. Štěpánek učinil ve své řeči exkurs do oblasti lidové kultury. Citoval z nejrůznějších děl i odborných prací, aby ukázal místo vulgarismů a sprostých slov v projevech lidové tvořivosti. Zmínil dokonce Bachtinovo slavné dílo o Rabelaisovi a lidové kultuře ve středověku a renesanci nebo Komenského, jenž zařadil sprosté výrazy do své Brány jazyků otevřené. „Naopak po protireformaci, kdy nabyl vrchu klerikalismus, se musely potlačovat.“ Zřetelné přirovnání normalizačního reálného socialismu k pobělohorskému protireformačnímu režimu bylo obzvlášť provokativní. A Štěpánek si ještě přisolil, když přečetl Leninův dopis s větou „Resorty jsou na hovno…“ V podobném duchu mluvili další obhájci. Závěrečná slova dr. Dítěte, který hájil Vratislava Brabence, vyzněla vzhledem ke všemu, co se při přelíčení odehrálo, sarkasticky: „Brabenec by mohl být trestán pouze za to, že hraje na saxofon.“ Na konci druhého dne, v předvečer vynesení rozsudku, shrnul Havel svůj dojem z procesu. Celé líčení – a ve druhém dni ještě silněji než v prvním – vyznělo „ve prospěch žalovaných a proti obžalobě“. Končí sugestivně: „Po druhém dnu hlavního líčení se nebylo možno ubránit intenzivnímu a hluboce zneklidňujícímu dojmu, že tento celý proces není ničím jiným než tragickým pokusem společnosti odsoudit do vězení jako protispolečenské živly několik citlivých mladých lidí, kteří touží po tom, aby svět byl lepší, než je.“ K tomu je potřeba dodat, že obžaloba se vzdala vachrlatého obvinění z drogových deliktů, přestože v kampani touto kartou mávala. V televizním seriálu Třicet případů majora Zemana byl věnován případu Plastiků proslulý díl Mimikry, odvysílaný v roce 1980. Dramaturgie jej bez ohledu na realitu i výsledek procesu založila na narkomanii a kriminalitě hudebníků. *** „Myslím, že se nemýlím, že ani Jaroslav Seifert nebyl hudební produkcí Plastiků nadšen, respektive neprojevil žádnou znalost tohoto žánru. Ale doba byla taková, že ačkoli v té konkrétní rovině lidé neměli mnoho společného, takové ty chimérické pojmy, jako je svoboda nebo lidská důstojnost, nás nějak oslovovaly a spojovaly víc než kdy jindy.“ 75

Nejdůležitější na celém případu byla atmosféra pospolitosti. Uvědomovali si to jak jeho účastníci, tak i Havel, jenž se ji snažil přiblížit ve zmiňovaném fejetonu Proces; dopsal jej na Hrádečku 11. října 1976, tedy krátce po svých 74 75

Tamtéž, s. 115. Výrok Otakara Motejla. Citováno podle BRABENEC, Evangelium podle Brabence, s. 113.

48


17.3.2013 18:12:28

čtyřicátých narozeninách.76 Bylo zjevné, že půlroční úsilí na obranu svobodné hudby se zhodnotilo. Věci se nakonec ukázaly ve zcela jiném kontextu, než do jakého je stavěl režim. Kdo byl žalobce? Nikoli ochránce ohrožených mravů, ale šosák bez jakéhokoliv smyslu pro to, co se vymyká stádnímu pojetí morálky státního socialismu. Kdo byl soudce? Nikoli zástupce nezávislé a svrchované moci, nýbrž poslušný tlumočník politické vůle. Kdo byli odsouzení? Nikoli deklasované živly, ale mladí lidé toužící žít svůj život mimo nadekretované hodnoty; nechtěli rozvracet morálku a stát, nýbrž „pronikat k hlubším rovinám bytí“, jak sdělil soudu Pavel Zajíček. Jejich lidskou opravdovost Havel demonstroval na dojemném jednání Svatopluka Karáska, který odmítl osvobození a dožadoval se trestu, půjde-li do vězení jeho přítel Jirous. Proces vytrhl Havla z rutiny zakázaného dramatika a spisovatele, který je hrán a vydáván v zahraničí a jemuž osobní věhlas dovoluje v režimu „obnoveného pořádku“ vegetovat jako „chráněné zvíře“. Otevřel mu nový pohled na jeho „vlastní lidské možnosti“. Našel je v autentické komunitě založené na vzájemném ručení, na solidaritě. Tento existenciální nález ho posunul o kus dál na cestě, na kterou nejprve vykročil sám za sebe, jako nezávislý intelektuál. V otevřeném dopise prezidentu Husákovi kritizoval konsolidovanou diktaturu, při aktivitách na obranu Plastiků a DG 307 se mu podařilo spojit lidi. Jeho dílem nebyl nový text, nýbrž společenství. Lidé různých charakterů, zkušeností, názorů a osudů se dali dohromady a stali se něčím víc než jen „náhodnou sešlostí přátel obžalovaných“. S porozuměním a respektem spolu mluvili obklopeni Státní bezpečností, která je fotografovala, natáčela, odposlouchávala. Bylo to zjevení kolektivně sdílené svobody v nepřátelském obklíčení. Spojení s undergroundem – s lidmi na okraji společenského zájmu, snadnými terči režimu – uzemnilo Havlův intelektualismus a dalo mu konkrétní smysl, skrze nějž se zrodila moc bezmocných jako šířeji sdílená zkušenost a praxe sounáležitosti a solidarity. Havel, Němec, Kohout a další sdíleli stejný pocit a chtěli nové společenství uchovat. Pro ideje, z nichž se zrodilo, najít motivy a důvody, prostředky a cíle k trvalé existenci.

76 HAVEL, Spisy 4, c. d., s. 135–142.

49


17.3.2013 18:12:28

1. díl pokojná vzpoura

Recommend Documents