HORKÉ NOCI V POUŠTI $ HARLEQUIN. Cas jen pro mé

HORKÉ NOCI V POUŠTI

Kim Lawrenceová

ÚNOS DO OÁZY

$ HARLEQUIN® Cas jen pro mé Amsterdam • Atény • Budapešť • Hamburk Londýn • Madrid • Milán • New York Paříž • Stockholm • Sydney Tokio • Toronto • Varšava

Kim Lawrenceová

ÚNOS DO OÁZY

PRVNÍ KAPITOLA V soukromé čekárně před jednotkou intenzivní péče na švýcarské klinice seděli dva muži. Starší z nich pozoroval, jak ten mladší v naprostém tichu přijímá zprávy, které mu doručil. Kromě téměř nepostřehnutelného pohybu svalů, který byl způsoben tím, že zatínal a zase povoloval čelist, nic nenasvědčovalo ani tomu, že informaci vůbec slyšel. „Vzkaz?" zeptal se nakonec. Starší muž přikývl. Na rozdíl od mnoha jiných mužů nesklopil zrak pod ostrým pohledem očí, které byly nejednou přirovnávány k čistě modré obloze nad pouští. „Hamíd mi ho přečetl do telefonu," vysvětloval a sklonil s úctou hlavu, když k němu mladší muž přistoupil. „Opsal jsem ho pro vás." Odmlčel se, když jeho mladší společník vzal do ruky papír a prohlížel si ho.

Pak ho zlostně zmačkal - ten pohyb byl v ostrém kontrastu s jeho navenek projevovaným chladem. „Alespoň si můžeme být jistí, že nešlo o únos." Karím, který byl zrovna na cestě k oknu, se prudce zastavil, až kolem něj zavlál tradiční oděv jeho země. Nasál vzduch a skousl rozzuřenou poznámku, kterou měl na jazyku. Místo toho si vystačil se sarkasmem. „Ano, od mé sestry to bylo nesmírně pozorné, že nám nechala vzkaz!"

4 KIM LAWRENCEOVÁ

Ačkoli nebylo jeho zvykem přenášet svou náladu na ty, kteří za nic nemohli, pod tlakem této nešťastné situace by se téměř mohl poddat pokušení a ventilovat svůj vztek a frustraci před osobou, která byla po ruce... kdyby to ovšem nebyl zrovna Rašíd. Hluboký respekt a náklonnost, které cítil ke staršímu muži, jež byl jeho osobním strážcem od samého dětství, něco takového naprosto nepřipouštěla. určitém smyslu mu byl Rašíd bližší než jeho vlastní otec, V který v jeho dětských očích byl jakousi vzdálenou zářivou postavou a hodil se spíš do knih o mýtických hrdinech než do dětského pokoje v roli otce. A snad ještě těžší bylo spojit onu charismatickou a tajuplnou osobnost s tím křehkým starým mužem, jehož rukou s kůží jako z papíru se před chvílí dotýkal. Smutně zlomená postava, jejíž život už pokračuje pouze díky přístrojům. Nadechl se a násilím odsunul představy a emoce, které týraly jeho mozek a hrozily zatemnit schopnost jasného myšlení. Karím se naučil neplýtvat energií na situace, které nemůže nijak ovlivnit - naštěstí jich nebylo mnoho. Ale srdeční operace jeho otce mezi ně bezesporu patřila. Při této příležitosti musí vložit důvěru do rukou chirurgů a dalších lékařů, kteří se teď starali o Taíra al-Ahmada. A kromě nich musí důvěřovat i otcově nezlomné vůli. Ta, jak věděl, rozhodně nesmí být podceňována. situaci, která ohrožuje jeho otce, se musel vzdát kontroly, v V případě svojí sestry však nebyl ani zdaleka tak bezmocný. Její celá budoucnost závisela na tom, že udělá správné rozhodnutí - a udělá ho rychle. Karím přikývl. „Máš pravdu. Musíme být vděční za to, že to není únos." Krev se mu v žilách proměnila v led, když si představil svou sestru v rukou těch, kdo by ji mohli použít jako předmět politického vydírání. Těch, kdo by neváhali jí ublížit. „Jestli se jí něco stane, tak já -" „Jsem si jistý, že ne." Po té uklidňující větě se Karímovy řasy náhle zvedly a odhalily pohled ostrý jako břitva. V moderním světě byla hrozba únosu nepříjemnou skutečností, s níž se muselo mnoho lidí; včetně jeho vlastní rodiny, naučit nějak žít. Vždy šlo o to, jak

5 ÚNOS DO OÁZY

zajistit maximální bezpečí, ale přitom se vyhnout nutnosti žít v neustálé úzkosti. Tady však zřejmě problém tkvěl v něčem jiném: jak se zdálo, jeho sestra v sobě neměla dostatek úzkosti. A on měl rozhodně v úmyslu do ní nějakou tu úzkost zasít jen co se mu dostane pod ruku. „Ano, budeme vycházet z tohoto předpokladu," přikývl. „Nerozumím ale jedné věci," pokračoval. „Jak mohla studentka střední školy vyklouznout týmu ochranky, který má - kolik má vlastně lidí?" Netrápilo ho teď však ani to, jak se to vlastně stalo. Horší je, že pokud tato informace prosákne, pak by se jeho sestra mohla ocitnout ve skutečném nebezpečí. Sevřel čelisti. To se nesmí stát. Oba muži otočili hlavu, když se otevřely dveře a dovnitř nakoukla mladá žena ve stejnokroji zdravotní sestry. Vykulila oči na dva muže ve vlajících řízách, z nichž jeden měl na levé tváři hrozivě vyhlížející jizvu, zatímco druhý byl asi tím nejpřitažlivějším mužem, na němž kdy spočinul její zrak. „Pardon, messieurs..." zamumlala v rozpacích a opět zmizela. Dveře se zavřely a muži pokračovali ve své rozmluvě, přičemž bezděčně přešli do jazyka, kterým je oslovila mladá sestra. Oba plynule hovořili mnoha jazyky, neboť Zafsid je a vždy byl zemí, kde se používá několik řečí. „Má jich ke své ochraně šest, pane. A to nepočítám ty dva, kteří pracují v utajení: školníka a zahradníka." „Osm!" vybuchl Karím a rozhodil ruce. Pak začal neklidně přecházet po místnosti. Staršímu muži připomínal pantera v kleci. „Princezna je velmi... vynalézavá mladá dáma." „Princezna je..." Karím se zhluboka nadechl a bylo na něm vidět upřímné úsilí dostat svoje pocity pod kontrolu. Přitáhl si židli od okna a s bezděčnou vznešeností na ni usedl. Opřel si lokty o mahagonové opěrky a podepřel si bradu dlouhými prsty. Zlatohnědá pleť jeho inteligentní tváře se na čele svraštila v mnoha vráskách, když se začal soustředit na problém, který před ním vyvstal.

6 KIM LAWRENCEOVÁ

„Můj otec nabude během čtyřiadvaceti hodin vědomí." Dotkl se očima druhého muže a téměř nepostřehnutelně pokrčil rameny. „Musím do té doby Suzan dostat zpět." „Samozřejmě." Nic na Rašídově chování ani v nejmenším nenaznačovalo, že o schopnosti mladého muže dosáhnout vytčeného cíle jakkoli pochybuje. „A potom..." Odmlčel se a zkřivil tvář. Potom začnou skutečné problémy. Nemohl princeznu zamknout na klíč -i když to by byl postup, který by si určitě vysloužil ocenění těch, kteří vraštili čelo nad moderními způsoby jejich rodiny. A nebyl si jistý, jak jinak by jí mohl zabránit v tom, aby celou tuto šarádu nezopakovala - nebo aby neudělala něco podobně hloupého. Její chování v posledních měsících přesvědčovalo znovu a znovu Karíma o tom, že nemůže spoléhat na její zdravý rozum zdravý rozum určitě nepoužila ani tehdy, když před několika týdny navštívila jakýsi nepovolený večírek. Byla to v podstatě nevinná akce. Až na to, že skončila příjezdem policie do bytu studentky, která ji pořádala. Policii zavolali její rodiče, kteří přijeli domů a našli svůj příjemný byt zaplavený opilými výrostky. Společně se zprávou od ochranky, která ho ujistila, že by muži zasáhli, kdyby se princezna ocitla v nějakém skutečném fyzickém či morálním - nebezpečí, dostal i dopis od ředitelky. V něm jej žádala o příspěvek na vyrovnání škod, což, jak mu vysvětlila, byl požadavek, který vznesla vůči rodičům všech zúčastněných studentů. Skutečnost, že na večírku byla i jedna z učitelek ústavu, jakási slečna Smithová, způsobila, že policie nehnala případ dál - to jej však nijak neutěšilo. To jméno, byť jen vytištěné na papíře, by ho nikdy nemohlo uklidnit. Byla to totiž tatáž slečna Prudence Smithová, která byla toho názoru, že vandrování po Austrálii rozšiřuje obzory. Tento názor, který Suzan chtivě adoptovala, změnil její minulé prázdniny v neutuchající boj, v němž měly své místo přívaly slz i výbuchy vzteku. Co vlastně pohledávala učitelka na takovém večírku? Toto mu nikdo nevysvětlil k jeho spokojenosti. Celá tato záležitost ho jen upevnila v názoru, že řečená žena si neudržuje od svých žáků

7 ÚNOS DO OÁZY

náležitý odstup. A to byla její práce -nastolit disciplínu! Ne přátelit se se svými svěřenci - a už vůbec ne podporovat mladé dívky, jako je jeho sestra, aby si plánovaly výlet s batohem po Austrálii. Tento názor také jasně vyjádřil v dopise, který slečně Prudence Smithové poslal. Karím měl za to, že za daných okolností vyjádřil svoje city s obdivuhodnou zdrženlivostí. Dopis, který obdržel v odpověď, však nebyl zdrženlivý ani v nejmenším. Promlouval hedvábně slušným jazykem, ale mezi řádky si Karím neomylně přečetl jeho pravou podstatu: jsi naprostý idiot, který nemá ani nejmenší ponětí, o čem je řeč. Zejména pasáž, v níž jej ironicky ujistila, že je mu nesmírně vděčná za rady, jak by měla mladým dívkám vštípit disciplínu, ho přinutila opět zvednout pero a reagovat. S určitou lítostí však později svou sžíravou reakci roztrhal, protože si uvědomil, že je pod jeho důstojnost vstoupit s touto osobou do jakéhosi korespondenčního přetahování. Vzhledem k tomu, že Suzan na té škole měla být už jen několik měsíců, řekl si, že celou záležitost smete jednou provždy ze stolu. Teď si uvědomoval, že toto rozhodnutí bylo chybou. Vzhledem k tomu, jak ráda se slečna Smithová podílela na nejapných situacích, nepochyboval o tom, že i v této má prsty. „Jsou to dobří muži, ale udělali osudnou chybu. Podcenili ji." Při této klidné poznámce Karím zvedl hlavu a se sebeironií v očích hleděl na Rašída. „Nejenom oni." Prohrábl si frustrovaně havraní vlasy a jedním plynulým pohybem vstal. „Uvědomuješ si, že kdybych se za ni tehdy nepřimluvil, nikdy by se na tu zatracenou školu nedostala?" Připomněl si rozhovor, který s ní měl o jejích šestnáctých narozeninách. S náhlou jasností si uvědomil, že už tehdy jeho malá sestra přesně věděla, kde povolit a kde zatlačit, aby dosáhla svého. Využila pocitů viny, které vždy cítil za to, že se s ním zacházelo jinak, než s ní. Toho využila k bezostyšnému vydírání. „Chci jen, aby se se mnou zacházelo jako s obyčejnou studentkou, jako s obyčejnou dívkou - jen na dva roky, Karíme.

8 KIM LAWRENCEOVÁ

Můžu být Susan Armandová. A všichni tomu budou věřit. Nejsem jako ty - nevypadám jako někdo. Žádné stráže mě nedoprovázejí. Karíme... vím, jak jsi to nesnášel v té škole, kam jsi chodil... A otec dá na tvůj názor... bude s tebou souhlasit, když ho o to požádáš..." Nebylo to ve skutečnosti tak snadné, jak si Suzan myslela, ale Karímovi se nakonec skutečně podařilo přesvědčit jejich otce, aby dovolil Suzan navštěvovat anglickou internátní školu, kde jen několik lidí znalo její pravou identitu. Otázka bezpečnosti byla vyřešena tím, že koupil vhodný pozemek hned vedle školy a osadil ho ochrankou. Další dva lidi nechal v utajení zaměstnat ve škole. Nic nenutilo Karíma, aby svého rozhodnutí litoval - tedy až do konce jejího prvního roku. Pak přijela domů na prázdniny, a nikdo by v ní nepoznal tu plachou skromnou dívku, kterou bývala. Věděl, že měl už tehdy reagovat na varovné signály, ale neudělal to... No, to přehlédnutí teď rozhodně napraví. „Budu potřebovat..." podíval se zamračeně na svou róbu. Bude se především muset převléknout. Rašíd si odkašlal. „Dovolil jsem si upozornit vašeho pilota, pane. Tryskové letadlo je připraveno a čeká na vás i vůz. Ale jestli mohu něco navrhnout, pane..." „Jen navrhni, Rašíde." „Není vlastně potřeba, abyste letěl do Anglie. Jsem si jist, že když pověříte ochranku, pak..." „Vím, že by dokázali celou situaci dokonale zvládnout beze mě," vpadl mu Karím do řeči a zadíval se z okna na vzdálené vrcholky Alp. „Ale ponech mi útěchu, Rašíde. Rád bych si aspoň představoval, že je mě zapotřebí." Jeho rty se zkřivily v ironickém úsměšku, když se rozhlédl po místnosti. „Tady moc k užitku nejsem. Tady můžu jen čekat a chodit ode zdi ke zdi. Musím něco udělat, jinak..." „Jinak z vás personál zešílí, když budete neustále žádat nové a nové informace? Ano, myslím, že byste měl letět." Oči dvou mužů se setkaly v porozumění. Rysy korunního prince se uvolnily. „Ty do mě vidíš až moc dobře, Rašíde, co?" zasmál se.

9 ÚNOS DO OÁZY

Rašíd potřásl hlavou. „Vaše schopnost dělat nepředvídané věci, pane, z vás dělá velmi nebezpečného protivníka. A také vaše bezohlednost." Na Karímově tváři se zračilo překvapení. „Ty mě považuješ za bezohledného, Rašíde?" To vědomí jej ani trochu nepotěšilo. Starší muž se odmlčel a zvažoval opatrně svou odpověď. „Není to špatná vlastnost, když chcete dosáhnout něčeho, nač se skutečně... zaměříte." „Najednou zníš velmi diplomaticky, Rašíde." Ačkoli se starší muž usmál, jeho oči zůstaly vážné. „Nechtěl bych vás mít za nepřítele, pane," připustil. „Když se rozhodnete, že něco považujete za správné, nedovolíte, aby vám stál v cestě jakýkoli sentiment." „Sentiment mi Suzan zpět nepřivede." Rašíd nezastíral svou zvědavost. „Zpět odkud? Jak víte, kde začít princeznu hledat?" „Vím, koho musím najít." Zúžil zrak. „Jestliže se fatálně nemýlím, pak je za tím vším slečna Prudence Smithová. Musím ji najít. Pak zjistíme, kde je Suzan." Rašíd vypadal dokonale zmateně. „Ale kdo to je, ta slečna Smithová? Setkal jsem se s ní?" „Ne. A já také ne. Ale už jsem toho o ní slyšel víc, než je mi milé." Už dávno před tím incidentem na večírku a debaklu se Suzaninou touhou vyjet si nalehko do Austrálie - což z něj v jejích očích udělalo nepřítele číslo jedna - se stávalo, že když řekl něco, s čím jeho kdysi poddajná a obdivem zářící sestra nesouhlasila, její odpověď nevyhnutelně začínala slovy: Ale slečna Smithová říká, že... Karím o té nezodpovědné učitelce a o jejích názorech na nejrůznější záležitosti - od přirozené vrozené nadřazenosti žen až k mimomanželskému sexu - věděl víc, než si kdy přál... Jak mu oznámila jeho sestra, panenství, to byl podle ní naprosto zastaralý požadavek. Ach ano, pomyslel si Karím trpce. Ví toho o slečně Prudence Smithové dost na to, aby si mohl být jist, že by se neshodli skoro na žádné podstatné věci.

DRUHÁ KAPITOLA V Anglii k sobě Karím nechtěl v žádném případě připoutat pozornost. Požádal proto o vůz, který nevyvolá žádné zvědavé pohledy a čekal, až padne soumrak, než se konečně vydal třicet kilometrů ze soukromého letiště, kde zanechal svého pilota i letadlo čekat na další instrukce. Nepřijel k tomu malému domku hlavní příjezdovou cestou, ale zastavil kus od něj, přeskočil plot a vydal se přes rozlehlé posekané pole. Lehkým klusem se dostal ke svému cíli během několika minut. Aspoň mu byli schopni poskytnout adresu té ženy. Když požádal o složku Prudence Smithové - věděl, že jeho otec si nechal hloubkově prošetřit každého, kdo by mohl s jeho dcerou přijít do styku - nikdo ji nemohl najít. Tato neschopnost ho popudila, pochyboval však na druhé straně hluboce o tom, že by se z jejích materiálů mohl dozvědět něco, co už dávno nevěděl. Domek, v němž žila, byl situovaný hned vedle školních pozemků - byl prakticky součástí školy. Když k němu přišel, byla už tma, ale v žádném z oken se nesvítilo. Jeho imperátorské zvonění nepřineslo žádné ovoce, a tak rozzlobeně zabušil na dveře. Ty se před ním okamžitě v tichém pozvání rozletěly dokořán.

11 ÚNOS DO OÁZY

Karím bez zaváhání vstoupil do haly, či spíše do malé chodby. Než se mohl rozhodnout, co podnikne dál, uslyšel odněkud shora zapraštění podlahy. Ztuhl a naslouchal. Někdo je doma. Jeho podezření se okamžitě potvrdilo, když se ozval zvuk rozbíjeného skla. Skutečně si ta žena myslí, že se před ním může schovat? S odhodlaným a tvrdým výrazem se vydal nahoru po úzkém a strmém schodišti. Na horní podestě byly dvoje dveře. První, jak zjistil, když je otevřel, ukrývaly koupelnu. Za druhými byla ložnice. „Vím, že jste tady, takže -" Než dokončil větu, prosmekla se mu mezi nohama velká černá kočka a vyběhla ze dveří. To zvíře a střepy bílého porcelánového květináče, který ležel pod oknem, mu nabídly nejpravděpodobnější vysvětlení hluku, který slyšel. Ta zatracená ženská tady není, ale on tady je. Uvědomil si, že by mohl třeba něco zjistit, pokud se porozhlédne kolem sebe možná najde nějakou stopu, která mu řekne něco o tom, kde by mohla být Suzan. Nejprve přistoupil k oknu a zatáhl závěsy, aby unikl slídícím očím, poté rozsvítil světlo. Zarazil se, když se rozhlédl po stísněné místnosti - zamyslel se nad člověkem, který tady žije. Pokoji dominovala velká kovová postel, která zabírala určitě dobrou polovinu celého prostoru. Ručně šitý přehoz, který ji pokrýval, byl skoro zakrytý sloupky čerstvě vypraného prádla, které zřejmě čekalo na to, až bude uklizeno do skříně. Na podlaze bylo další prádlo, ještě jiné vyčuhovalo z otevřených zásuvek dřevěného prádelníku. Jedna část trojdílného zrcadla nad psacím stolem byla pokryta přilepenými pohlednicemi a fotografiemi, na které krátce pohlédl. Pro některé lidi by tento barvitý nepořádek mohl v sobě ukrývat jistý šarm, ne však pro Karíma, který si cenil pořádku a uspořádanosti. Jediná věc, která mu v místnosti připadala příjemná, byla lehká vůně parfému, jež se vznášela ve vzduchu. Nadechl se a svraštil obočí, když se bezúspěšně pokusil identifikovat ten prchavý vjem. Se sklopenou hlavou, aby nevrazil do nízkého dřevěného trámu, postoupil kupředu, ale málem zakopl o zatoulanou botu.

12 KIM LAWRENCEOVÁ

Tiše zaklel ve své rodné řeči, opět sklonil hlavu, aby se vyhnul dalšímu trámu a opřel se oběma rukama o postel, aby získal rovnováhu. Když zvedl ruce, zjistil, že jedna věc ze sloupečku vypraného prádla, se mu zachytila na náramku hodinek. Když ji vyvlékl, rozložil ji před očima: miniaturní kalhotky s odvážným leopardím vzorkem, olemované šokující jasně růžovou krajkou. Prue vypnula motor a natáhla se dozadu do auta pro tašku s nákupem, pro který se stavila cestou domů. Tiše si pro sebe prozpěvovala, opřela se do skřípající branky a kráčela ke svým zadním dveřím. Její bosé nohy v sandálech šlapaly na květiny a bylinky, které vysázela, a vysílaly do teplého nočního vzduchu omamnou vůni. S úlevou si povzdechla. Má teď před sebou celé léto. I když jí její finanční situace nedovolí jet na dovolenou, kterou by si přála, rozhodla se, že ze svého volna vytěží maximum. A pokud se Ianovi podaří utrhnout se na pár dní od svého studia, bude to ještě lepší. Pořád ještě si pro sebe šťastně prozpěvovala a zasunula klíč do zámku. Zastavila se krátce v kuchyni, aby odložila tající zmrzlinu do mrazáku, vyběhla po dvou schodech do patra a už se v duchu viděla pod chladnou sprchou. Ředitelka školy, kde Prue učila, podporovala žáky i učitele podílet se na aktivním životě komunity, a proto Prue přišla dnes pozdě a celá zpocená: snažila se vybrat peníze na obecně prospěšné projekty. Na rozdíl od mnoha učitelů ve škole, kteří dlouhé letní prázdniny trávili turistikou v Pyrenejích, sjížděním divokých řek v Kanadě nebo lenivým opalováním ve Středomoří, Prue zůstávala doma. Nechtěla, aby Ian musel kvůli nedostatku peněz nechat školy, takže všechno, co vydělala, šlo na jeho studia. Karím prohlížel zásuvku jejího nočního stolku, když se náhle potěšeně napřímil s čímsi v ruce. Koutky jeho smyslných úst se stočily ve vítězném úsměvu: konečně našel něco užitečného pas. Vzápětí uslyšel zvuk motoru a zastavujícího vozu. Rychle

13 ÚNOS DO OÁZY

pas otevřel. Úsměv z jeho tváře rychle zmizel, když se podíval na fotografii uvnitř. Zvedl obočí. Zjevně musí svou zakořeněnou představu o vzhledu slečny Smithové přebudovat od základů. Představoval si zatrpklou starou pannu ve středních letech, která žije svůj život výhradně prostřednictvím svých studentů. Ale veliké oči, které na něj hleděly ze snímku, byly součástí tváře ženy, která sotva překročila dvacítku -tvářila se vážně, avšak hned pod povrchem se skrýval úsměv, který očividně toužil uniknout. Chci ten úsměv vidět... Karím se zarazil nad tou nepatřičnou myšlenkou a rychle ji zahnal. Pak potřásl hlavou a zamračeně si začal prohlížet její další rysy. To musí být nějaký omyl, usoudil, když hleděl na jemné světlé vlasy, které jí spadaly na čelo hladké jako alabastr. Přece by rodiče neplatili takové veliké peníze za to, aby svěřili svoje dcery do rukou někoho, kdo nevypadá dost starý na to, aby řídil - natož pak aby vedl celé oddělení anglické literatury? Jedině, že by byla ta ústa zvoucí k polibkům dostatečnou kvalifikací... ale to by se na to pěkně podíval, rozhodl se, když nejistě hleděl na fotografii. Náhle uslyšel na schodišti zvuk kroků. Naklonil hlavu na stranu a naslouchal, jak se zvuk blíží spolu s trochu falešným prozpěvováním nějaké naprosto nerozpoznatelné melodie. Rychle vsunul pas do zadní kapsy svých upnutých tmavých kalhot a zhasl lampu, kterou rozsvítil poté, co zatáhl závěsy. Pak dvěma kroky přešel místnost a posadil se do houpacího křesla, jež - jako většina zařízení v místnosti - mělo svoje nejlepší dny za sebou. Udělal si pohodlí, jako by měl plné právo tady být, a klidně čekal. Prue otevřela dveře do ložnice a odhrnula si vlasy, které jí unikly z volného drdolu. Průvan, který otevřené dveře způsobily, rozvlnil závěsy, které byly zatažené přes otevřené okno. Podívala se na ně s lehkým podmračením: přísahala by, že je před odchodem nechala roztažené. Nepřemýšlela však o tom, skopla z nohou sandály a třela si bolavé nohy jednu o druhou.

14 KIM LAWRENCEOVÁ

Pak se začala svlékat, aniž by rozsvítila. Byla už jen v podprsence a kalhotkách, když se ozval ze stínů hluboký hlas. „Kde je?" Prue si zrovna uvolnila svůj intelektuálský drdol a rozpustila si vlasy. Vzápětí vyděšeně vykřikla a ustoupila. Stěží si uvědomila bolest, když stehnem narazila na ostrý okraj své masivní viktoriánské komody. Někdo je u ní v ložnici. Znovu si přehrála ten hlas v hlavě. Nějaký muž. Nezpanikař. Věděla, že je to skvělá rada, ale jako většina skvělých rad ani tato moc nepomohla. Navíc si byla jistá, že za takové situace je jistá dávka paniky naprosto na místě. Prue horečně přemýšlela a celou její bytost zaplavil čirý adrenalin. Je tady muž... kdo to je? A co dělá v její ložnici? Téměř okamžitě zapudila přemýšlení nad tím, kdo by to mohl být. Na identitě narušitele teď skutečně nezáleží ani za mák. Ale žádné představitelné důvody toho, proč by měl být v její tmavé ložnici cizí muž, její paniku nijak neumenšily. Z myšlenky na to, že se ten neznámý dívá na její tělo, jí naskočila husí kůže. Kdyby nepromluvil, už by tady teď stála úplně nahá a cítila by se - pokud by to bylo vůbec možné - ještě zranitelnější a bezmocnější. Prue se snažila prohlédnout tmou k místu, odkud se ozýval hlas. Bušící srdce měla téměř v krku, když zaznamenala obrysy postavy, která seděla v křesle pod oknem. Prue se zrovna natahovala po košili, kterou odhodila na postel, když se hlas ozval znovu. „Nejsem trpělivý muž, slečno Smithová." Prue si přitiskla košili k hrudníku a začala pomalu ustupovat ke dveřím. Bože můj, on ví, jak se jmenuju. Až doteď byla přesvědčená, že se jedná o případ zločinu z příležitosti. Jak to vypadá teď, je její situace ještě mnohem nebezpečnější. Její představivost se zapnula na plné obrátky.

15 ÚNOS DO OÁZY

Sledoval ji? Stával někdo před jejím domem ve tmě a pozoroval každý její pohyb? A jak dlouho? Nedělá to z ní oběť? Někoho, kdo je většinou v detektivkách zavražděný hned na prvních stránkách nebo po několika scénách filmu? Prue potřásla hlavou. Tohle není film a ona není žádná herečka. Nikdo jí neřekl, jak má reagovat. Musí se uklidnit a získat rozvahu. No jasně, to je jednoduché. Co si má počít? Pohrozí mu snad, že pokud hned neodejde, nechá ho po škole? Ignorovala ten ironický hlas ve své hlavě a zvedla bradu. „Kdo jste? A co děláte v mojí -?" „To není podstatné," přerušil ji hlas, v němž cinkal led. „Odpovězte na moji otázku." Olízla si suché rty. Cítila kovovou chuť strachu a hrdlo měla tak sevřené, že jí chvíli trvalo, než dokázala promluvit. „Na jakou otázku?" Otázek měla spoustu. Ale zoufale jí chyběly odpovědi. „Zkoušíte moji trpělivost, drahá slečno. Odpovězte mi, kde ji máte." Ji? Mohl by to být případ nějaké zaměněné totožnosti? Ale on zná její jméno. Tohle se stává jen ve filmech, ne v Greater Budstow, kde to nejhorší, co se za poslední roky stalo, byla krádež receptu na dort, který vyhrál výroční cenu v soutěži farností. „Nemám nejmenší ponětí, o čem to mluvíte," vybuchla a oblékala si košili. Ruce se jí třásly tak, že se ani nepokusila ji zapnout. K její nezměrné úlevě ji nezkoušel nijak zastavit. „Nemám tady nic, co by stálo za krádež, víte?" „Toho jsem si všiml sám." Přes to, že si jeho oči už zvykly na tmu, nedokázal rozpoznat rysy, které viděl na její pasové fotografii. Co už však dokázal rozpoznat, bylo to, že je hodně malá - určitě o hlavu menší než jeho sestra, která měřila sto sedmdesát centimetrů. Závěsy se prodral paprsek měsíčního světla, dotkl se vrcholku její hlavy a způsobil, že vypadala, jako by měla svatozář. Karím

16 KIM LAWRENCEOVÁ

si připomněl, že na této ženě rozhodně není nic andělského, ale i tak pocítil podivné napětí a neklid u srdce. Možná nevidí její tvář, ale z jejího hlasu a postoje jasně poznal, co cítí. Je vyděšená k smrti. A on si hnusil muže, kteří zastrašovali ženy. Potlačil však svoje rytířství a připomněl si, proč zde je. Možná, že trochu toho strachu bude pracovat pro něj. Prue zaznamenala lehký cizí přízvuk, který si hodlala zapamatovat, až bude vypovídat na policejní stanici. Pokud se samozřejmě na policejní stanici dostane, to je jasné. Možná se tady vybavuje s vražedným maniakem, který nemá v úmyslu nechat ji, aby ještě v životě s někým mluvila. Už brzy z ní nemusí být víc než položka statistiky kriminalistického ústavu. Bože... Prue se kousla do rtu. Musí se odsud dostat v jednom kuse prostě musí. Ian už nikoho jiného nemá. Myšlenka na jejího bratra, který by zůstal na světě úplně sám, jí vehnala slzy do očí. Potřásla hlavou a zakázala si na něco takového myslet. Nesmí přemýšlet jako oběť, jinak se z ní oběť stane - přemýšlej jako někdo, kdo se z toho dostane, poručila si v duchu ostře. „Toho jste si všiml, když jste to tady prohledával, jak předpokládám." Zachvěla se a poprvé do důsledků pochopila, proč se lidé, kterým se někdo vloupal do domu, cítili osobně napadení. „Jak vůbec můžete v noci spát?" „Mohl bych vám položit tutéž otázku." Prue ve tmě potřásla hlavou. Zřejmě tady má co dělat s nějakou nevyrovnanou osobností - žádné jiné vysvětlení neexistuje. Přišla jí na mysl její předchozí myšlenka. „Vy jste mě špehoval?" „Nedělejte si iluze." Prue polkla ostrou poznámku, která se jí drala na jazyk. Tady je na místě takt a diplomacie - a ty nepatřily mezi její největší talenty...

TŘETÍ KAPITOLA „Jaký parfém používáte?" „Já... nepoužívám parfém." Věděla, že teď už balancuje na pokraji slepé paniky a slyšela uvnitř hlavy hlas, který ji nabádal, aby okamžitě změnila téma. „Mám v peněžence pár liber," oznámila mu a tiskla si otevřené okraje košile kolem těla tak silně, až jí zbělely klouby na rukou. „Nechci vaše zatracené drobné." Při tom pohrdavém tónu, který zazněl v jeho hlase, se v ní něco zlomilo. Zapomněla najednou na opatrnost a diplomacii. Promluvila hlasitě a ostře, než se dokázala zarazit. „Jestli tedy nechcete peníze, mohu jen předpokládat, že tohle je pro vás jediná možnost, jak se podívat na svlékající se ženu, vy slizký, nevychovaný, perverzní slídile!" Karím cítil, že se mu hrne do tváří krev. Byla pravda, že nebyl nijak pyšný na to, že oddálil chvíli, kdy jí dal najevo svou přítomnost v místnosti. To určitě neměl původně v úmyslu. Znal ženy, pro něž byl striptýz formou umění, ale na tom, jak tato žena odhalila svoje ženské křivky, nebylo nic svádivého nebo vědomě lechtivého. Proto mu připadalo ještě bizarnější, že z ní nemohl spustit zrak. Možná, přemýšlel, za to mohla ta vůně ve vzduchu. Sice popřela, že by

ÚNOS DO OÁZY

18

používala parfém, ale to není možné - musí nějaký mít. V okamžiku, kdy vstoupila do své ložnice, ta znepokojivá vůně výrazně zesílila. Rozhostilo se mezi nimi úplné ticho, které přetrvávalo. Prue si během odtikávajících vteřin divoce přála, aby dokázala před chvílí udržet svůj temperament na uzdě. Nemělo smysl na něj útočit, když neměla ani to nejmenší ponětí, čeho je schopen. Najednou se rozsvítila lampa - a ona začala při pohledu na muže, který seděl jen dva metry od ní, přemýšlet, zda existuje něco, čeho by schopen nebyl. Zadržela dech a rozevřela oči dokořán. Byl to ten nejneuvěřitelněji vypadající muž, na němž kdy spočinul její zrak - mimo říši fantazie. Pod strachem a odporem k celé této situaci si Prue uvědomovala, že se v ní vzmáhají jakési prastaré pocity - pocity, které se styděla připustit byť jen sama před sebou. Seděl uvolněně, konečky prstů obou rukou měl spojené před sebou a dlouhé nohy měl natažené. Tvářil se lakonicky, jeho zamyšlený a nehybný pohled spočíval na její tváři. Byl oblečen od hlavy až k patě v černém. Od černého oblečení se však odrážela zlatohnědá barva jeho pokožky. Vlnité vlasy s modře kovovým leskem na černočerném podkladě, mu spadaly k límci - či spadaly by mu, kdyby nějaký límec měl. Jeho rysy široká smyslná ústa, rovný aristokratický nos a vystouplé lícní kosti - v sobě nesly klasickou dokonalost. Jedním plynulým pohybem vstal z křesla, avšak ona byla příliš ochromená, než aby cítila strach odpovídající situaci. Hlavou dosahoval až k odhalenému nízkému dřevěnému trámu. Musí mít určitě sto devadesát centimetrů, možná i víc, ale na jeho atletické postavě nebylo nic, co by mu dodávalo čahounský vzhled. Síla, moc a vnitřní vznešenost - to byly výrazy, které jí při pohledu na něj vytanuly na mysli. Tyčil se nad ní, prohlížel si ji s očividným nesouhlasem, jeho pronikavý modrý pohled se zastavil na zdvíhajících se kopečcích jejích ňader. „Řeknete mi, kde je moje sestra." Prue se nahrnula krev do tváří, když se konečně sebrala. Ano, sice má ten muž víc sexuálního charisma, než kdokoli, koho zná,

ÚNOS DO OÁZY

19

ale to z něj nedělá méně nebezpečného protivníka. Naopak, i kdyby náhodou nebyl vraždícím šílencem, ta vlastnost z něj dělá ještě mnohem nebezpečnějšího muže. Muž, který vypadá jako on, určitě za sebou nechává spousty zlomených srdcí a roztříštěných snů. Zhluboka se nadechla a zvedla hlavu. Rozhodla se, že mu nedopřeje to potěšení, aby mu ukázala, jak velký má strach. Je to prostě slaboch, který má potěšení z toho, když vidí, jak jsou jeho oběti vyděšené - a já nejsem oběť, připomněla si v duchu důrazně. Jediný únik pro ni představovaly dveře, ale on jim byl teď blíž než ona. Kdyby se k nim pokusila dostat, snadno by ji zastavil. Musí se k nim dostat dřív, než si ten chlap uvědomí, co má v úmyslu. „Můj přítel přijde za pár minut. Je velký a... a... a hraje ragby!" Muž zvedl jedno tmavé obočí. „Na jaké pozici?" Prue jeho reakce uvedla do rozpaků. Zamračila se a po milimetrech se snažila posouvat ke dveřím, zatímco bojovala s touhou rozběhnout se k nim. „Cože?" „Na jaké pozici hraje?" „Pozici?" Asi má co dělat s někým, kdo to nemá v hlavě úplně v pořádku - doufala jen, že to je jen nějaký neškodný blázen. Ačkoli na druhé straně - když na něj hleděla, rozhodně na ni dojem neškodnosti nedělal. „Jak to mám vědět?" Když mluvil, nedělal nic dalšího, nesnažil se ji popadnout a držet. Byl však už natolik blízko, že cítila jeho mužskou vůni a v koutcích očí viděla jemné vrásky. Bez jediného varování se jí sevřel žaludek touhou. Vyděšená tímto vývojem sklopila zrak a snažila se uklidnit. Nemohla se na něj dívat, příliš ji to zneklidňovalo. Nakonec naklonila hlavu na stranu a pronesla s větší odvahou, než jakou cítila: „Podívejte se, asi bych vás měla varovat. Dělám judo." „No, to je od vás skutečně sportovní přístup, že mě takhle varujete."

ÚNOS DO OÁZY

20

Ten pobavený hlas způsobil, že si náhle připadala jako myš, s níž si pohrává velká zlomyslná kočka. Ten chlap očividně nevěří ani jedinému slovu z toho, co mu povídá. Pro jednou už měla té diplomacie až po krk. Zapomněla na svůj úmysl udržet ho v co nejlepší náladě. „Ano, jsem vyděšená k smrti," pronesla s neobyčejnou upřímností. Zvedla k němu zrak a podívala se na něj s odporem. „Jsem si jistá, že si to užíváte a připadáte si jako veliký chlap," dodala pohrdavě. V Karímových očích zasvítilo něco, co se podezřele podobalo obdivu. Ať byla slečna Prudence Smithová jakákoli, rozhodně nebyla zbabělá. „Ještě chci dodat, že opravdu doufám, že vás pošlou na dlouhou dobu do vězení." Odvrátila oči a snažila se posoudit, jestli je teď dost blízko dveří na to, aby k nim stihla doběhnout dřív než on. „To není dobrý nápad." Do obličeje se jí vplížil provinilý výraz. „O čem to mluvíte?" Přistoupil k ní blíž. „Mluvím o útěku, který si tak horečně plánujete v hlavě." Nemusel mít strach. Nebyla by schopna běžet, protože měla nohy prakticky přilepené k podlaze samou hrůzou. „Jestli se mě dotknete, začnu křičet." Možná by mohla začít křičet, i kdyby se jí nedotkl. Rozhodně věděla, že nechybí mnoho a její nervy to vzdají. „Podívejte se," pronesl znuděně. „Můžeme přestat s těmi dramaty?" Vzal z věšáku na dveřích její župan a prudce jí ho hodil. „Dramata?!" vydechla nevěřícně. „Najdu ve své ložnici nějakého šílence..." Zavrčela a natáhla si volný župan přes košili. „Řekněte mi, kde je moje sestra." Prudence by mu ráda řekla cokoli, co by chtěl vědět, pokud by to znamenalo, že ten nebezpečně přitažlivý muž zmizí z jejího domu. Měla však problém - netušila, co chce vlastně slyšet. „Vaše sestra...?" pronesla tázavě a hrála o čas. Dveře jí stále ještě připadaly jako možnost, kterou nesmí ztrácet ze zřetele. A

ÚNOS DO OÁZY

21

vzhledem k tomu, že ustoupil, aby jí podal ten župan, její šance na útěk byla teď o něco vyšší. Karíma všemi póry opouštěla trpělivost. Chladně na ni hleděl a cítil hněv. Není pochyb o tom, že si myslí, že ji ty její velké oči dostanou z potíží. „Moje trpělivost není nekonečná." Spíš žádná. Ten chlap má v sobě jakousi vznětlivost, která - i kdyby byl náhodou příčetný, což zcela očividně není, by z něj dělala člověka, kterému je rozhodně radno se vyhnout. „Jmenuje se nějak?" Zdálo se jí rozumné předstírat ochotu spolupracovat. „Suzan Al-Ahmadová." „Suzan... ? Já ale žádnou -" Zarazila se, když jí došla určitá možnost. Pohledem se zabodla do jeho dokonale tvarované tváře - nenacházela však žádnou rodinnou podobu mezi tímto ničivě přitažlivým vetřelcem a něžnou inteligentní dívkou, kterou donedávna učila.„Nemáte přece na mysli Suzan Armandovou, nebo ano?"Prue vzala jeho netrpělivý pohyb hlavou jako přitakání. „Suzan je vaše sestra? Proboha, ale ona -" „Ztratila se." „Chtěla jsem říci, že je normální. Ale... cože? Ztratila se?" Zarazila se najednou, když jí došlo, co slyšela. „Suzan se ztratila?" Zatvářila se zmateně. „Ztratila se, protože utekla nebo snad...?" „Pěkný pokus, slečno Smithová, ale vaše snaha předstírat upřímnost se u mě zcela míjí účinkem. Vím velmi dobře, že za zmizením sestry jste vy. Svěřila vám svou pravou identitu? Možná vás bavilo ji podporovat - nebo to vše dokonce vymyslet." Ještě si neučinil úsudek ohledně toho, jak moc je Prudence Smithová v celé věci angažovaná. Ale byl rozhodnutý, že až to zjistí, jeho trest bude odpovídat zločinu. „Věřte mi, že budete litovat dne, kdy jste se začala plést do záležitostí mojí rodiny." Prue na něj zírala. Určitě musel zešílet. „Já? Proč bych se proboha měla...? Podívejte se, tohle začíná být opravdu hodně hloupé. Mluvíte, jako bych byla součástí nějakého podivného spiknutí a vlastně..." dodala, když si uvědomila, že má jen jeho slovo na to, že je Suzaniným příbuzným, „vlastně se mi nikdy nezmínila o tom, že má bratra, abych byla upřímná."

ÚNOS DO OÁZY

22

„Vy pochybujete o mém slovu?" Zasmála se, když viděla jeho nevěřícný výraz. Zvuk jejího smíchu způsobil, že mu z modrých očí začaly doslova sršet blesky. „Mně se však zmínila o vás." Neomaleným pohledem si změřil její křivky, než se jí opět podíval do tváře. Vzhlédl právě včas na to, aby viděl, jak jí do čela spadl pramen blond vlasů. Prue, která se pod jeho zkoumavým pohledem začervenala, stiskla rty a utáhla si pásek županu ještě těsněji. Neuvědomila si, že ten pohyb jí odhrnul límec z hrudníku a že jeho pohledu odhaluje zdvihající se horní část ňader s jejich krajkovou pokrývkou. Nepřála si ani vědět, co o ní Suzan říkala tomuhle darebákovi, že se na ni dívá s takovou nenávistí. „Suzan Vás považuje za svůj životní vzor." „Opravdu?" Prue byla doslova šokovaná. Potřásla hlavou, jako by jeho slova odmítala. Ten muž náhle vytáhl z kapsy její leopardi kalhotky s růžovou krajkou. „Jen doufám, že od vás nepřevezme i vkus ohledně spodního prádla. A nebo - když už jsme u toho -vaši morálku." Barva se jí nahrnula do tváří, ačkoli tentokrát to byl spíše hněv. „Odpusťte mi, že se necítím nakloněná poslušně přijmout lekce morálky od muže, který se mi vloupe do domu, prohrabuje se mými věcmi a vytáhne z kapsy moje kalhotky!" Těžce dýchala, vztáhla ruku a vytrhla mu ten urážlivý předmět z prstů. Nastala chvíle ticha. „Tak se mnou nebudete hovořit." Pohlédla na jeho snědou tvář, která potemněla hněvem, na bílou linku, která lemovala jeho rty - rty, které jí naznačovaly, že jejich majitel je schopen velké krutosti i vášně. Nebyla si jistá, které z těch dvou zjištění jí nahánělo víc strachu. „Slyšel jste už někdy o svobodě projevu?" „Během naší rozmluvy byste něco takového měla považovat za výsadu, nikoli za právo."

ÚNOS DO OÁZY

23

Založila si ruce v bok a nechtěně tak přitáhla jeho pozornost ke svému tělu. „A co s tím uděláte? Nasadíte mi roubík?" „Udělám něco mnohem horšího, pokud mi neřeknete to, co chci vědět. A prosím vás," zaprosil ironicky, „neplýtvejte časem na další představení upřímného šoku a na předstírání, že nevíte nic o nekritickém obdivu, který k vám vaši studenti chovají. Nemám pochyb o tom, že je to pro vás nesmírně příjemné, když máte před sebou spoustu mladých lidí, kteří visí na každém vašem slovu. Poskytuje vám to moc," pokračoval temně, „moc, kterou je velmi lehké zneužít. Pokud budete plnit hlavy nevinných mladých dívek nesmysly, podporovat je v tom, aby odvrhly rodinné hodnoty, aby sexuálně experimentovaly -" Při posledním neomaleném obvinění, které probudilo Prue z transu, v němž naslouchala jeho blábolům, našla opět svůj hlas. „Počkat, počkat. Učím svoje studentky literaturu. A," dodala s žalostným výrazem - přece jen žijí v reálném světě, „taky se snažím je dokopat k tomu, aby měly dobré výsledky. V žádném případě je nepodporuju vtom, aby měly sex!" Její hlas směrem k posledním slovům vystoupal do nebezpečných výšek. Ten chlap je šílenec. Přinejlepším zjistí, že se stala terčem nějakého poškádlení svých žákyň, které shledávají skutečnost, že jejich učitelka nikoho nemá, za poměrně legrační. „A nebo s nimi také navštěvujete divoké pijácké večírky!" „Večírky? Cože? Ach, u Sarah... Nebyla jsem tam ani dvacet minut. Přišla jsem jen zkontrolovat, jestli se jim to nevymklo z rukou. Bylo to trochu nevinné zábavy - a rozhodně se tam nepilo! Dívky nepily v žádném případě, ale chlapci, kteří tam přijeli, byli trochu... no, přiopilí. Ti taky narazili do brány..." No, vlastně z nich měla tehdy Prue doopravdy strach. Neudělala však tu chybu, aby jim ho dala najevo. Místo toho jim velmi rychle a autoritativně ukázala dveře. „Věděla jste o tom večírku a nepokusila jste se ho zastavit." Prue, která si tehdy přála, aby to udělala hned v tom okamžiku, kdy na místo přišla a našla tam ty kluky oblečené v kůži u nabourané brány, se začervenala. „Připouštím, že to byla

ÚNOS DO OÁZY

24

hloupá situace," řekla. „Ale pomáhala jsem policii." Rozšířily se jí oči. „Bože můj, to jste byl tedy vy, kdo mi napsal ten neskutečně povýšený a hrubý dopis? Myslela jsem si, že jste Suzanin otec." „Naštěstí pro vás nejsem. Nejsem ničí otec. A pokud jde o to, že můj dopis byl podle vás hrubý..." Zdvihl ironicky obočí. „Suzan obdivuje váš intelekt. Já, na druhé straně, neshledávám nic, co bych měl v tomto směru nějak zvlášť obdivovat." Jeden koutek úst se mu zkřivil v úsměvu, když si opět líně přeměřil její tělo. „Ačkoli," zavrčel hrdelním hlasem, při jehož zvuku se Prue sevřely vnitřnosti, „máte lepší tělo, než jsem předpokládal." Nadechl se a znovu si ji prohlédl od hlavy až k patě. „O mnoho lepší. Kdybyste někdy uvažovala o změně kariéry, klidně byste se mohla vrhnout na kariéru modelky." Prue stiskla rty. „Víte toho o mně asi víc než já," měřila si ho zhnuseně. „Chápu už teď, proč se mi o vás Suzan nikdy nezmínila. Kdybyste byl můj bratr, taky bych se snažila předstírat, že neexistujete." „Kdybych byl váš bratr, držel bych vás pod zámkem," odpověděl s přivřenýma očima. Pochyboval však o tom, že by to udrželo muže v uctivé vzdálenosti. Žasl nad tím, že v jejím domě neshledal žádné známky mužské přítomnosti. Nedávalo mu žádný smysl, že by žena s takovým tělem neměla milence. „Nikdy jsem sice nebyla v Paříži, ale mám podezření, že něco takového by s Francouzkami moc nešlo dohromady." „Já nebydlím v Paříži." Měl tam však byt, to ano - ačkoli si nevybavoval, kdy v něm naposledy spal. Karím nedopřál sluchu lékařům, kteří mu v poslední době silně doporučovali, aby král zpomalil pracovní tempo. Věděl, že jeho otec by vědomě nic takového nepřipustil. Víc a častěji však místo toho na sebe bral nejrůznější úkoly, s nimiž by se za normálních okolností vypořádal král. Doufal, že ho tak zbaví významné části napětí, což - jak se ukázalo nepřineslo žádoucí ovoce. „Nejsem Francouz." „Ale Suzan -"

ÚNOS DO OÁZY

25

Přerušil ji mávnutím jeho krásné ruky. „Suzan také není Francouzka. Jsme členové královské rodiny na Zafsidu, ačkoli naše babička Francouzka skutečně byla." Ach... takže to není jen šílenec. Ještě navíc trpí bludy. Možná tohle není jeho jediný blud, uvědomila si a násilím odtrhla oči od jeho dlouhých štíhlých prstů, které ji nevysvětlitelně fascinovaly. „To je tedy skutečně zajímavé." Aspoň se mu podařilo potvrdit její podezření, že tady má co do činění s totálním bláznem. Ačkoli, to musí uznat, je hodně přesvědčivý. Ta jeho arogance... ta rozhodně v sobě má královskou kvalitu. Karím, který ještě nikdy nezažil, že by někdo pochyboval o jeho královském postavení, nevěděl, jak reagovat na to, že se ho tahle znepokojující blondýnka očividně snaží uklidnit. „Takže to z vás asi dělá něco jako šejka, ne?"

ČTVRTÁ KAPITOLA „To ze mě dělá hlavně někoho, kdo velmi rychle ztrácí trpělivost," odsekl a hleděl na ni s nepřátelským leskem v očích. Nebylo pro něj jednoduché svěřovat cizím lidem okolnosti svého života, cítil však, že za daných okolností nemá na vybranou-musí s pravdou ven. „Neví se o tom," začal upjatě, „ale náš otec -" „Je to také šejk?" zeptala se s předstíraným zájmem. „Ve skutečnosti je to král." Tato odpověď vyrazila z Prudence nervózní smích, který se snažila zamaskovat kašlem. „Zaskočilo mi." Riskovala krátký pohled ke dveřím. „Váš otec s vámi přijel?" Ještě deset centimetrů, a bude schopna doběhnout ke dveřím, než ji bude moci zastavit. Její další plány byly trochu mlhavé, ale ujišťovala se, že cokoli bude lepší, než aby s ním nadále zůstávala v jedné místnosti. „Náš otec je momentálně ve Švýcarsku. Včera prodělal naléhavou operaci srdce. Až se zítra ráno probudí, Suzan bude u jeho postele, kde měla být už teď, nebýt vašeho vměšování. A teď mi -" Náhle vztekle vykřikl, když viděl, jak se vrhla ke dveřím. Vztáhl k ní ruku. Prue najednou vnímala, že ji otočil dokola, zvedl do vzduchu a prudce přitiskl ke své hrudi. Zoufale vykřikla.

27 ÚNOS DO OÁZY

To, že ho jeho zásah zjevně nestál žádné úsilí, v ní vzbudilo další porci strachu. Divoce kopala nohama, které měla několik centimetrů nad zemí. Dívat se na něj z určité vzdálenosti - to byla jedna věc. Něco docela jiného bylo, když ji držel zády přilepenou ke svému tělu. Už necítila ani strach, ne, dostala se až daleko za něj. Strach by byl pro ni asi daleko lepší než co se formovalo v jejích útrobách a co se podezřele podobalo vzrušení. Začala se mu bránit ještě divočeji, když ucítila jeho vůni, která její zmatek ještě zvýšila. „Přestaňte, vy hloupá," poručil jí Karím a sykl bolestí, když se jí podařilo kopnout jej do kolene. „Postavte mě na zem," vykřikla. „Okamžitě, vy surovče!" „Až se uklidníte." I když s ním bojovala, byl si Karím vědom její měkkosti a vůně, která ho neustále mučila. Na někoho, kdo byl samá křivka a oblina, bojovala jako lev. „Já jsem klidná!" vykřikla. „V tom případě vás opravdu nechci vidět v situaci, kdy byste se přestala ovládat. A teď mě poslouchejte." „Mám na vybranou?" S úlevou, že opět stojí oběma nohama na pevné zemi, se přestala bránit. „Kdyby vám to nevadilo, ráda bych zase chvilku dýchala. A kromě toho mám poměrně hluboký vztah ke svým žebrům." Než si měla čas uvědomit, že už ji nesvírá ocelovým stiskem, cítila, že ji otáčí čelem k sobě. Jednu těžkou ruku jí položil na rameno a druhou ji vzal za bradu. Jejich oči se setkaly a Prue začaly opouštět síly k odporu. „Stanovíme si pravidla." Prue otevřela ústa, ale okamžitě zjistila, že má přes ně položený jeho prst. Její věznitel potřásl hlavou. „Vy budete poslouchat. Já budu mluvit. A pak mi povíte to, co potřebuju vědět. Jmenuji se Karím al-Ahmad. Jsem nejstarší syn Taira alAhmada, který posledních čtyřicet let vládne Zafsidu. Moje sestra Suzan strávila poslední dva roky inkognito, protože navštěvovala velmi exkluzivní dívčí školu. Jediní lidé, kteří znají Suzaninu pravou totožnost, jsou vaše ředitelka, inspektor a samozřejmě Samir a Malik."

28 KIM LAWRENCEOVÁ

„Kdo je Samir a Malik?" Karím se zamračil nad jejím přerušením. „Mladší zahradník a školník," odpověděl a hleděl, jak na něj vykulila oči. „Zjistíte, že se po prázdninách už do školy nevrátí." Tohle přece nemůže být pravda... Nebo snad ano? Šejkové se přece nepotulují po anglickém venkově, nevloupávají se do domů a neterorizují jejich obyvatele! A i kdyby to dělali, nikdy by nemohli vypadat tak, jak vypadá on. „Chcete mě zatáhnout do těch vašich fantazií?" zeptala se prudce. „Chcete nějaký důkaz?" Prue se dívala, jak si stáhl z ruky kovové, draze vyhlížející hodinky. Pak se dotkla svojí tváře tam, kde se jí před chvílí dotýkaly jeho prsty. „Přečtěte si věnování na zadní straně pláště. Byl to dar od mojí matky k šestnáctým narozeninám." Prue se podívala na hodinky, které před ní držel. Po chvíli povzdechla a potřásla hlavou. „Ne, věřím vám." A skutečně mu věřila. Někdy byla pravda daleko bizarnější než jakákoli fantazie, kterou by si kdokoli byl schopen vysnít. Tohle byl zjevně stejný případ. „Takže se... promiňte... se Suzan se tedy něco stalo," zeptala se. „Je to pro vás novinka?" Prue mu pohlédla do očí. „Ano, je," odpověděla a založila si ruce v bok. Její gesto zvýraznilo křivky jejího těla. Karím zjistil, že myslí na to, jak zářila ve tmě. „A ví o tom, že váš otec - tedy král - je nemocný?" „Rašíd jí to chtěl sdělit, když pro ni jel do školy, ale to se nepodařilo, protože ji nenašel." „Nevím, kdo je Rašíd," vpadla mu do řeči. „A ani nechci. Věřím vám ale - a nedokážu uvěřit, že něco takového říkám - že jste šejk nebo princ nebo něco takového." „Vlastně obojí." „Bože, tak to jen vysvětluje vaši nadměrnou dávku arogance." „Nejsem arogantní."

29 ÚNOS DO OÁZY

Ignorovala jeho poznámku. „Ale každopádně já nejsem vaše poddaná ani otrokyně. Ačkoli bych vám moc ráda pomohla, pravda je taková, že nemám ani nejmenší ponětí o tom, kde Suzan je." „Ale máte." Jeho naprosté přesvědčení bylo nesmírně frustrující. „Přemýšlejte," nařídil jí a stál nad ní jako temný anděl pomsty. „Moje sestra mimo školu nikoho neznala. Nemohla odejít bez něčí pomoci - bez vaší pomoci, pokud to řeknu jasněji." „Ale proč bych jí v něčem takovém měla pomáhat?" „Myslím, že ze stejného důvodu, z jakého jste ji naváděla, aby se s batohem vydala do Austrálie." „Nikoho jsem nenaváděla! Jen jsem řekla, že jsem si něco takového vždycky přála udělat. Jestli to už musíte vědět." vyštěkla na něj, „vždycky jsem záviděla ostatním, kteří to udělat mohli." V jejich věku čelila zodpovědnosti za výchovu svého mladšího bratra. Její námitky odsunul stranou. „Suzanin vzkaz dával jasně najevo, že jede někam na určité místo - a tam se má s někým setkat." Přivřel oči a pozoroval změnu jejího výrazu. „Teď vás něco napadlo, že je to tak?" Prue potřásla hlavou. Železné sevření prstů, které ji držely za paži, ještě zesílilo. Zamrkala bolestí. „O nic nejde," protestovala a třela si rukou místo, kde ji sevřel. „To posoudím sám." S úlevou zjistila, že se jí už nedívá do tváře, ale na paži, kterou si třela. „Říkám vám, že o nic nejde." I ona slyšela ve svém hlase nejistotu. „Někoho kryjete." Jeho ocelový modrý pohled se opět vrátil k její tváři. „Koho?" Prue sklopila zrak a věděla, že musí vypadat provinile. „Svého milence?" Začervenala se. „Samozřejmě, že ne." Co to s tím chlapem je?

30 KIM LAWRENCEOVÁ

Zdálo se jí, že její neexistující milostný život je pro něj úplnou obsesí! „Tak koho?" „Ian, můj mladší bratr, mě jeden víkend přijel navštívit," připustila nakonec, neschopna spustit svůj fascinovaný zrak z jeho zaťaté čelisti. „Suzan se s ním setkala. Zdálo se mi, že spolu vycházejí docela dobře." „Takže vy jste zrežírovala spojení mezi vaším bratrem a mojí sestrou?" Prue ostře vydechla. „Ne, to jsem neudělala." Ten člověk má neuvěřitelnou schopnost každé její slovo převrátit vzhůru nohama, a to se jí skutečně už začínalo zajídat. „Proboha, vždyť muž a žena si snad mohou vyměnit pár slov, aniž by šlo o něco sexuálního!" Rozhodně, když šlo o jejího bratra... ale s tímto mužem? Vrhla na něj krátký pohled zpod řas a zachvěla se. Musela si připustit, že pro Karíma Al-Ahmada něco takového neplatí. Sexualita byla naprosto integrální součástí jeho osobnosti nebylo možné ji přehlédnout či ignorovat. Naopak - bylo velmi snadné nechat se jí vyvést z míry. Není to přesně to, co se teď mezi nimi děje? Jeho oči spočinuly na oblých konturách jejích ňader a výraz v jeho očích, když se na něj podívala, v sobě nesl nestoudné přesvědčení. „Tak naivní snad nemůžete být." „Bylo to nevinné setkání," trvala na svém. „Můj bratr byl u mě na návštěvě a Susan -" „Suzan," opravil ji se sevřenými rty. „Dobře - Suzan," opakovala poslušně, „mi přišla vrátit knihu." „Nechala jste je o samotě?"

31 ÚNOS DO OÁZY

„Ani v nejmenším si na to nepamatuju. Ale jestli máte starost o ctnost své sestry, nemusíte. Můj bratr není takový." „Všichni muži jsou takoví, když mají k tomu příležitost. Jak je váš bratr starý?" „Je mu dvacet." „Dvacet!" vybuchl. „To už není žádný hoch, to je muž!" „Jsem si jistá, že jste v tom věku už měl na svém kontě množství ženských trofejí, ale ujišťuji vás, že můj bratr je..." Loajalita ji zastavila, když chtěla říci divný. „Zajímá se víc o knihy." „Jste jeho sestra, takže tomu určitě věříte. Ačkoli musím říct, že se chováte spíš jako jeho matka." „Byla jsem několik let spíše jeho matkou," odsekla. „A co vaši rodiče?" „Už nežijí." „A kde je teď váš bratr?" Zasmála se. „Jasně, řeknu vám to, vy tam vpadnete a k smrti ho vyděsíte." Ian by rozhodně nevěděl, jak si poradit s takovým mužem. A ty to snad víš? „Naznačil jsem snad nějak, že to byl ode mne návrh...? Moje chyba." Bělostné zuby se zablýskly v nebezpečném úsměvu. „Nebyl." Už se neusmíval nebezpečně ani jinak. „Řeknete mi, kde je váš bratr. Jinak budete litovat." „A co si asi tak myslíte, že mi můžete udělat?" „Ujišťuji vás, že je toho dost. Kdybyste ztratila práci, ztratila byste zřejmě i svůj domov, protože - pokud tomu správně rozumím - vám ho poskytuje škola. A možná by pro vás bylo doopravdy těžké sehnat další místo bez dobrého doporučení." Pohlédla mu do očí a okamžitě věděla, že to nejsou prázdné hrozby. Byl víc než ochoten je naplnit. „Slibte mi, že mu neublížíte." „Cože?" „Slyšel jste, co jsem vám řekla. Pokud mi neslíbíte, že na Iana nevztáhnete ruku, nic vám neřeknu."

32 KIM LAWRENCEOVÁ

Karím frustrovaně pohlédl na hodinky. „Máte mé slovo," pronesl nakonec váhavě. „Tak mi řekněte, kde je." Prue to udělala. „Nebylo mezi nimi nic, co by bylo byť jen vzdáleně romantického," dodala. „Mohla bych na to přísahat. Suzan se zajímala o to, jak se vyučuje na univerzitě a -" „Oblečte si nějaké šaty." „Cože?" „Oblečte se. Pojedete se mnou." Všechen ten arogantní přístup se jí už dokonale hnusil. Představa, že by s ním měla trávit další čas ve stísněném prostoru auta, byla nesnesitelná - ne, o tom se nedalo ani uvažovat. „S tím rozhodně nepočítejte!" vykřikla a potřásla divoce hlavou. „Mám jen vaše slovo, že informace, které jste mi dala, jsou správné. Snadno bych mohl přijet na místo a zjistit, že tam o vašem bratrovi nikdy nikdo neslyšel. A nebo," dodal a přerušil její protesty, „byste vteřinu poté, co odejdu, telefonovala na všechny strany, abyste ho varovala." Prue se začervenala, ale nechtěla před jeho vědoucím úsměvem sklonit hlavu. „V tom případě bych taky mohl zjistit, že ptáčci uletěli. Takže, jak vidíte, není jiná možnost - prostě se mnou pojedete. Dobrovolně, nebo jinak. Pokud vás to nějak utěší, rozhodně bych si vás jako společnici na cestování nevybral, kdybych měl možnost." S kýmkoli jiným by mohla předpokládat, že hrozivé dobrovolně, nebo jinak je jen slovní obrat, který by ji měl zastrašit k poslušnosti. Ale Prue začínala chápat, že hrozby tohoto muže nejsou plané. Když snila o tom, aby potkala muže, který stojí za svým slovem, nepředstavovala si nic takového. Osobnost, kterou hledala, souvisela spíše s upřímností, otevřeností a přímostí - ne s hrozbami a zastrašováním. Přivřela oči a nepřátelsky si ho měřila. Muž jejích snů by taky rozhodně nevypadal takhle. Nikdy ji nepřitahovaly tmavé typy nanejvýš v nějakých romantických příbězích. „Nemáme čas, takže se oblečte a vyrazíme. Nebo..."

33 ÚNOS DO OÁZY

„Nechte mě hádat. Nebo mě oblečete sám?" „Chtěl jsem říct nebo pojedete takhle. Ale obě varianty jsou pro mě snesitelné, pokud budeme ve čtyřech minutách na cestě." V koutku úst se mu objevil úsměv, který vypadal poměrně pobaveně. „Čtyřech? Proč ne ve třech nebo v pěti?" „Ztrácíte čas." „Skutečně si myslíte, že se budu oblékat, když tady takhle stojíte?" Zvedl obočí. „To je skutečně povedené představení falešné cudnosti." Na jejím studu však nebylo falešného vůbec nic. Myšlenka na to, že se bude dívat na její tělo, Prue zmrazila krev v žilách. „Je poměrně pozdě na to, abyste byla nějak přehnaně prudérní. A já vás nespustím z očí, dokud nebude moje sestra v bezpečí." „Na tom, že se necítím dobře, když se cizí muž dívá, jak se oblékám a svlékám, není nic prudérního." Zřejmě si udělal o její morálce nějakou podivnou představu z těch kalhotek. „Budu se snažit ovládat svoje nízké pudy," slíbil jí ironicky. V tom okamžiku by Prue dala všechno, aby mohla z jeho tváře nějak setřít ten nadřazený úsměv. „Jste odporný." „Plýtváte časem." Otočila se k němu zády, přitáhla si plátěné kalhoty a bílé tričko ze sloupečku vypraného prádla na posteli. Pak si natáhla kalhoty a teprve pak vyklouzla ze županu. Bylo naprosté ticho. Nebylo snadné předstírat, že je v pokoji sama, když měla dětinský pocit, že ji známkuje od jedné do desíti. Asi deset vteřin jí trvalo, než si svlékla košili a natáhla si čisté tričko. Pak si prohrábla vlasy a otočila se k němu. „Uvědomujete si, že je to únos? A únos je velmi vážný zločin." Karím hleděl na její vlasy, které se jí vlnily kolem ramen. Pak se setkal s jejím planoucím pohledem. „Ne -únos by byl, kdybyste cestovala svázaná v kufru auta. Já vás nechám sedět vpředu."

34 KIM LAWRENCEOVÁ

„Nemáte ani ponětí," vypravila ze sebe, „jakým mne to naplňuje štěstím." A ta ironická poznámka z něj vyrazila solidní dávku suchého smíchu.

PÁTÁ KAPITOLA „Musíte jet tak rychle?" Posledních dvacet kilometrů vůbec nesjeli z nejrychlejšího dálničního pruhu. „Nepřekročil jsem povolenou rychlost." „Zdá se mi, jako byste ji překročil," zavrčela. „Chtěla byste řídit místo mě?" „Rozhodně bych se cítila bezpečněji." „Ale já ne," odsekl. „Mohou ženy u vás doma vůbec řídit?" „Bohužel ano. Ne každý pokrok je pozitivní." Prue vytáhla mobilní telefon z kabelky. „Možná se mýlím - třeba tam vaše sestra vůbec není. Neměla bych zavolat a zeptat se?" Karím se na ni po straně podíval a udiveně potřásl hlavou. „To vážně vypadám jako úplný hlupák?" Ne, vypadal spíš jako naprostý barbar - a barbarem také byl. Muž z pouště, schopný čehokoli. „Není divu, že Suzan utekla, jestli je tam u vás víc takových, jako jste vy." Pak se tajně podívala na jeho profil. Její poslední poznámka se zdála spíš nepravděpodobná. Pochybovala o tom, že by na celé planetě mohl být druhý takový muž, jako je ten, který sedí vedle ní. „Jestli se jí něco stane, učiním vás za to osobně zodpovědnou."

36 KIM LAWRENCEOVÁ

„To je nespravedlivé!" vybuchla Prue. „Už tak se cítím provinile - a nemám proč. Dokonce ani vůbec nemusí být u Iana! Co když tam není? Co pak uděláte?" Karím stiskl čelisti. „Pro vaše dobro doufám, že tam bude." Pohlédl na ni a Prue naskočila husí kůže. „Jak je to ještě daleko?" „Zabočte na příštím výjezdu z dálnice." Vrátný poznal Prue okamžitě a pozdravil ji jménem. Pak ji informoval, že její bratr je v pokoji a pravděpodobně, jak je jeho zvykem, pracuje i přes noc. Pak ji vyzval, ať jde za ním nahoru. Karímovi se uctivě uklonil. Prue začínala mít podezření, že jen málo lidí by zpochybňovalo právo Karíma al-Ahmada být tam, kde se mu zlíbilo - a ještě méně těch, kdo by se v jeho přítomnosti odvážilo chovat neuctivě. „Číslo?" vyštěkl na ni Karím a předešel ji, když došli ke kamennému schodišti. Už se neunavoval ovládáním rostoucí netrpělivosti. „Dvacet dva. Jeho pokoj je až nahoře," varovala ho -ne, že by předpokládala, že tohoto muže zpomalí pár poschodí. Mohla o něm říct leccos nepěkného, ale nemohla ho nařknout z toho, že nemá fyzickou kondici. Sama musela ze sebe vydat všechno, aby mu stačila, když se rozběhl po schodech. Doběhla na vrcholek o pár vteřin později a těžce dýchala. On naopak nedýchal snad vůbec. Vzápětí bez klepání vrazil do pokoje. „Počkejte," sípala za ním, ale sama nevěřila, že ji bude poslouchat. Přes Karímův předchozí slib Prue neměla nejmenší pochyby o tom, že jestli najde Suzan v nějaké kompromitující situaci, nebude schopen svoje slovo dodržet. A ačkoli si pořád ještě byla jistá tím, že mezi těmi dvěma mladými lidmi nebyla ani jiskřička erotického zájmu, připouštěla, že někde hluboko uvnitř pár pochybností doutná. Vrhla se do dveří a vykřikla: „Nech ho na pokoji, ty surovče!"

37 ÚNOS DO OÁZY

Na druhé straně ložnice Karím jednou rukou držel jejího bratra pod krkem a tyčil se nad svou sestrou, která ležela schoulená ve spacím pytli na zemi u stěny. Z jejího zmateného výrazu a rozcuchaných vlasů bylo zřejmé, že když její bratr tak neomaleně vpadl dovnitř, tvrdě spala. „Teď mi řekneš, co se to tady děje," procedil Karím mezi zuby směrem k jejímu bratrovi. „Okamžitě. Tato zhýralost je neomluvitelná!" „Zhýralost?" promluvil na něj její bratr udiveně. „Podívej se, myslím, že sis o tom udělal zkreslenou představu." „Ach bože, o žádnou zhýralost nejde, Karíme. Nic se nestalo! Nic, co máš na mysli. A Ian mě sem nepozval! Jen mě nechává na pár nocí přespat u sebe na podlaze." Suzan vstala a pohlédla vzpurně na svého rozzuřeného bratra. „Zítra mám sraz s Clare a Amber. Jedeme do Austrálie -a ty mě rozhodně nezastavíš." Poslední věta však slyšitelně postrádala sebejistotu. „Myslíš?" prohodil Karím a vzápětí pokračoval rychlou arabštinou. Ať jí řekl cokoli, způsobil, že jeho sestra zbledla jako smrt. „Papa!" vykřikla hlasem, při němž by muselo roztát i srdce z kamene - ne však Karímovo. Prue už to nemohla déle vydržet. „Pusť mého bratra." Karím se otočil. Pohlédl na ni s výrazem, který by měl být vyhrazen pro nějaký otravný hmyz. Prue se ještě o něco víc rozčílila. „Proboha, vždyť jsou to skoro ještě děti!" pronesla hněvivě. „A ty," pokračovala s předstíraným obdivem, „ty jsi opravdu veliký a silný mužský, co? Jsem si jistá, že ti dělá dobře, že se tě všichni bojí." „K tobě se dostanu za chvíli. Zatím mlč." „Slečno Smithová, co se vlastně stalo?" Prue byla tak vzteklá, že si princeznina přerušení skoro ani nevšimla. „A co mám zatím dělat? Třást se očekáváním?" Už ji v minulosti pár lidí zkoušelo umlčet, žádný však s tak arogantní přezíravostí.

38 KIM LAWRENCEOVÁ

Karím byl očividně zvyklý jen lusknout prsty a dostat to, co chce, takže mu nepřišlo na mysl, že nebude dělat to, co jí přikázal. „Přísahám, že jsi opravdu ten největší hrubián a nejnesympatičtější muž, jakého jsem kdy poznala! Nevidíš, jak je z tebe nešťastná?" naléhala na něj a obrátila svou pozornost k dívce, která měla očividně na krajíčku.„Suzan, je mi to líto, ale -" Karím stiskl čelisti. Hleděl rozzlobeně na Prue a pronesl něco arabsky. „Suzan, počkáš tady. A ty taky," přenesl na okamžik svou pozornost k Ianovi, který vypadal, že se mu ulevilo. Když ho Karím pustil, zvedl obě ruce v mírumilovném gestu. Pak Karím popadl Prue za paži, vtáhl ji zpět na chodbu a zavřel za nimi dveře. „Jak si to dovoluješ?" „Dovoluju si hodně věcí, slečno Smitová, jak zjistíte, když nezavřete ústa a nebudete mě konečně poslouchat." Ta ústa ho znepokojovala, i když na něj zrovna nekřičela obvinění... Díval se na ty plné tvary přivřenýma očima. „A jak mě asi -" „Takhle," odpověděl o chvíli později, když svoje rty odtáhl od jejích. Dýchal teď daleko prudčeji, než když běžel po schodech a prohrábl si rukou vlasy. Muž, který se pyšnil tím, že má svoje emoce dokonale pod kontrolou, najednou nechápal, co se s ním děje. Ale věděl velmi dobře, koho za to může vinit. Prudence Smithová na něj hleděla rozšířenýma očima, jako by byl ztělesněním všech jejích nočních můr, a přejel si nejistě dlaní přes ústa. .. Ty... b... barbare!" vykřikla, jakmile našla opět svůj hlas. „Ano, doporučuju ti, abys na to nezapomněla – pokud si nepřeješ z první ruky zakusit další dávku mého barbarství." Jeho planoucí pohled znovu klesl k jejím třesoucím se rtům. Na okamžik si přál, aby řekla nebo udělala něco, co by mohlo omluvit další selhání jeho sebekontroly.

39 ÚNOS DO OÁZY

Při té hrozbě však Prue zbledla jako smrt. „Dotkni se mě ještě jednou... a já -" „Zareaguješ snad zase tak, jak jsi reagovala teď?" zeptal se jí s mírně ironickým úsměvem. Snažila se odpovědět mu stejnou mincí. Ale nebylo to snadné, protože věděla, že má pravdu. Skutečně se najednou v jeho objetí cítila jako loutka - a věděla, že i ona ho líbala. Navíc jen pohled na jeho ústa ji vnitřně dokonale rozpaloval. Tak se na ně nedívej! To byla skutečně skvělá rada, kdyby se jí Prue dokázala řídit. Pak se trochu vzpamatovala a měla za to, že by se mohla aspoň trochu obhájit. „Já jsem tě nelíbala!" vykřikla vášnivě, i když dobře věděla, že lže. Dobře si vzpomněla i na to, že při jejich polibku lehce zasténala rozkoší. Polil ji stud. Byla si dokonale vědomá toho, že na jeho polibek reagovala naprosto sexuálně - i když on ji políbil jen proto, aby nad ní získal nadvládu. „Jsem si jistá, že hodně žen by s radostí sáhlo po možnosti stát se součástí tvého harému, ale buď si jistý, já rozhodně nejsem jedna z nich." „Momentálně ani nemám volné místo." Se sevřenými zuby se na něj chladně usmála a přála si, aby dokázala přijít na odpověď, kterou by mohla nějak zranit to jeho přebujelé ego. „Děkuji, že jsi mě tak lehce postavil opět oběma nohama na zem." K jejímu překvapení se její odpovědi zasmál - přitažlivým a nestrojeným smíchem. „Jsi takový darebák! Zrovna jsi způsobil, že tvoje sestra za těmi dveřmi pláče a já —" „Ne - pro jednou mě poslouchej. Moje sestra pláče, protože si uvědomila, že její čin by mohl mít skutečně dalekosáhlé a vážné následky. Neztratila ještě úplně rozum a ví, jak se musí chovat někdo, kdo požívá tak privilegovaného postavení jako ona." „To, že nemůže vést žádný vlastní život, mi jako velké privilegium nepřipadá. A ani to, že má bratra, který si myslí, že může být morálním soudcem -"

40 KIM LAWRENCEOVÁ

„Já si to nemyslím. Já jím jsem. A Suzan mě uspokojila, když mi řekla, že se mezi ní a tvým bratrem nestalo nic nepatřičného." Prue si zhluboka oddechla. „Říkala jsem ti to přece. Takže to je vše?" „Nejsem však úplně klidný ohledně jiné věci. Nejsem si jist, že neprovede zase nějakou takovou hloupost. Zatímco se můj otec bude zotavovat, opravdu nemám čas na to, abych běhal po světě a honil svou nezdárnou sestru. A proto jsem se rozhodl podniknout kroky, které tomuto problému, jak věřím, mohou předejít." „A zahrnují ty tvoje kroky vysokou věž a řetězy?" „Jen jako poslední instance," odpověděl jí sladce. „Ne, moje současné plány, slečno Smithová, zahrnují především vás." Prue zaskočeně potřásla hlavou. „Nechápu, co tím myslíte." Uvědomila si, že se opět vrátili k formálnímu oslovování. „Myslím tím, slečno Smithová, že s námi pojedete na Zafsid. Vaším úkolem bude zajistit, aby se žádná taková epizoda neopakovala. Vy jste ten nápad zasadila do hlavy mojí pošetilé sestry. Navíc se zdá, že jste jednou z mála osob, kterou moje sestra poslouchá." „V alternativním vesmíru, v němž zřejmě žijete, se asi předpokládá, že váš návrh nadšeně přijmu a budu se ještě divit, jak to, že mě to samotnou nenapadlo." Zasmála se smíchem, který balancoval na hraně hysterie. „Víte, opravdu je něco na tom, že první dojmy bývají nejsprávnější. Když jsem vás viděla poprvé, měla jsem dojem, že jste šílenec. Teď vím, že jste. Sebe viním jen z toho, že jsem si to neuvědomila dřív." Její společník na ni hleděl ocelově modrýma očima. „Až budeš v mojí zemi, budeš si muset dávat dobrý pozor na jazyk. Máš nešťastný zvyk, že vyslovuješ názory, které by se v naší vlasti považovaly za velezradu." „To je pro mě jen další pěkný důvod, proč tam nejezdit." Do země, kde je jeho slovo zřejmě zákonem? Ne, ani nápad. „Víš, začínám mít dojem, že jsem k tobě byla nespravedlivá - určitě máš smysl pro humor. Přestaneš se na mě konečně usmívat, jako bys věděl něco, co já ne?"

41 ÚNOS DO OÁZY

„Únos, obzvláště když je jeho obětí člen královské rodiny, je vážné obvinění." Zamračila se. „O čem to mluvíš?" „Moje sestra říká, že tvůj bratr je jedním z nejinteligentnějších lidí v jeho generaci - přímo génius, nic méně. A i když přehání -" „Nepřehání," vpadla mu do řeči Prue. Její bratr je určitě slabý a nepraktický, ale už v jeho věku jsou jeho výzkumy široce známé a obecně je považován za jednoho z nejnadanějších vědců své generace. Jeho dar mu už otevřel nejedny dveře. Univerzity se předhánějí v nabídkách podmínek, za nichž si u nich bude moci udělat doktorát. „Má tedy před sebou zářivou kariéru. Bylo by těžké užívat si této kariéry z vězeňské cely. Představa toho promarněného génia by musela být hodně bolestná - ačkoli věřím tomu, že ve vaší zemi mají vězení vynikající knihovny." „Bože, to mi tady říkáš, že Iana obviníš z únosu Suzan?" zeptala se ho nevěřícně. „Ale to je nemyslitelné - musíš si snad dělat legraci. Nikdo se zdravým rozumem by neuvěřil, že by Ian byl schopen únosu. Policie by se ti vysmála do tváře." Ale už když poslední větu vyslovovala, bylo jí jasné, že tomuto muži by se nikdo do tváře nevysmál. „Myslím, že bys velmi záhy zjistila, že příslušné autority by moje obvinění braly velmi vážně." „Suzan by se na tom nepodílela. Nikdy by..." „Myslíš?" Prue si navlhčila rty špičkou jazyka a snažila se zachovat si chladnou mysl. Ale hodně se bála. Skutečně by ta mladá dívka dokázala projevit takovou sílu, aby odolala tlaku svého bratra? Po posledních několika hodinách s ním o tom Prue vážně pochybovala. Byl jako hurikán, ničil vše, co se nepodřídilo jeho vůli. „Říkáš mi, že jestli s tebou neodjedu, zničíš Iana. Ale něco takového je nízké a podlé. Je to vydírání!" „Je to hodně tvrdé slovo, ale ve tvé situaci je zřejmě ospravedlnitelné," přikývl. „Díváš se na mě, jako bych tě chtěl odsoudit k několika měsícům samotky v krysami zamořené cele.

42 KIM LAWRENCEOVÁ

Myslím, že bys měla být pragmatičtější. Přemýšlej o tom jako o dovolené." „Pěkná dovolená," zírala na něj Prue. Ten chlap je doopravdy blázen. „Snažíš se snad vtipkovat?" „Kam se poděl tvůj dobrodružný duch?" „Můj co?" „Mnoho lidí by ti závidělo. Uvidíš zblízka novou kultura a užiješ si v prostředí, které je rozhodně mnohem pohodlnější něž to, na které jsi zvyklá." „Suzan z toho prostředí, které tak vychvaluješ, raději utekla," podotkla Prue. Karím výmluvně pokrčil rameny. „Normální dětský vzdor. Tohle děti dělají v jednom kuse." „Suzan není dítě." „To je pravda. Moje matka byla v jejím věku vdaná a čekala dítě." Připomínka jeho matky, která před třemi roky podlehla v dlouhém zápase s rakovinou, mu vnesla do tváře stín. „Ach bože - snad ji nechceš vmanipulovat do nějakého naaranžovaného manželství?" Karím, který byl celý život proti něčemu tak zastaralému, se jí podíval do tváře a řekl: „Moji rodiče se tak vzali. A byli velmi šťastní." Zdálo se mu nepatřičné dodávat, že nejprve muselo být zrušeno dohodnuté manželství s dcerou jistého vlivného politika. Pak teprve bylo dohodnuto manželství jeho rodičů. Ještě dvaatřicet let poté tato urážka nebyla zapomenuta. „To je tak trochu, jako bych ti řekla, že můj dědeček začal v deseti letech kouřit a dožil se devadesáti. Někdy mají prostě lidé štěstí." „Dohodnutá manželství fungují poměrně dobře." „Tvoje žena by s tím možná nesouhlasila." „Nejsem ženatý." „Myslela jsem si, že ve svém věku už budeš mít několik dědiců. Není to vlastně to jediné, k čemu se hodíš?" Najednou mezi nimi zavládlo mrazivé ticho. To bylo přerušeno otevřením dveří, když Suzan nakoukla do chodby. „Je všechno v pořádku?"

43 ÚNOS DO OÁZY

Karím se zhluboka nadechl a usmál se na svou sestru. „Ano, všechno je fajn. Dohodli jsme se a vše je zařízeno. Souhlasil jsem s tím, že nás slečna Smithová doprovodí domů." Suzan vykřikla nadšením a vrhla se svému bratrovi do náruče. „Ach, ty jsi ten nejlepší bratr pod sluncem, Karíme. Děkuju ti, moc ti děkuju!" Nad její tmavou hlavou se Karím vítězně usmál na Prudence. Se sevřenými rty za nimi vkročila do pokoje svého bratra. Nebyla člověkem, který by snadno nenáviděl, ale teď Karíma alAhmada nenáviděla každou buňkou svého těla. Ano, nenávidí ho.

ŠESTÁ KAPITOLA „Počkáte na mě ve voze." Prue stiskla rty nad jeho tónem, ale její společnice se nezdála být překvapená. Asi je snadné zapadnout zpět do návyků, které jí vštěpovaly od samého dětství, pomyslela si Prue. Karím počkal, dokud ženy neodešly z pokoje. Pak se obrátil k mladému muži. Nemyslel si, že Ian pro něj znamená jakoukoli hrozbu - uvědomoval si však, že scénář s osudovými milenci v hlavní roli má v sobě velkou sílu, a tak si chtěl být jist, že nedojde k žádnému nedorozumění. Než však měl šanci promluvit, Ian s omluvným výrazem na tváři promluvil první. „Vím, že Prue se někdy může chovat jako poslední spravedlivá. Ale myslí to dobře. Jen má někdy sklon nadělat zmatky. Hlavně, když ji chytí záchvat a za každou cenu se snaží být morální. Problém s naší Prue je ten, že si neuvědomuje, že jeden člověk toho moc změnit nemůže." Karím na něj užasle hleděl. „Ty se mi omlouváš za svou sestru?" Na jakési úrovni si uvědomoval, že se v něm vzmáhá vztek - nejraději by toho nevděčníka popadl a třásl s ním, dokud by mu necvakaly zuby. „Asi tak nějak," odpověděl Ian trochu nejistě. Karím zatnul zuby. Podle jeho názoru tomuhle géniovi

KXM LAWRENCEOVÁ

asi prošlo v životě nezaslouženě moc věcí. „A kdybych na to řekl. že tvoje sestra je ta nejvzpurnější, nejtvrdohlavější a nejnevychovanější ženská, kterou znám... a kdybych naznačil, že nežádoucím způsobem ovlivňovala moji sestru, co bys na to řekl pak?" „Asi bych řekl, žes na to kápl. Umí být strašně svéhlavá." Karím se divoce nadechl a probodával Prudencina bratra pohledem. „Jakýkoli muž hodný toho jména by mi nedovolil, abych tady jen tak stál a urážel jeho sestru." Ian zamrkal a nechápavě na Karíma hleděl. „Prudence Smithová je možná tvrdohlavá, ale tebe by hájila až do posledního dechu!" zasyčel Karím a zabodl mladíkovi prst do hrudníku. Ian na něj pohlédl s jistými obavami. „Tvoje sestra má svoje mouchy, ale neloajálnost mezi ně nepatří! Myslím, že by si zasloužila lepšího bratra, než jsi ty." S touto sžíravou poznámkou odešel z místnosti. Ian byl tak vyvedený z míry, že mu trvalo celých deset minut, než se opět ponořil do svých výzkumů v naprosto jiném světě... „Princ vás prosí, abyste si přikryla vlasy." Prue se zadívala na muže se zjizvenou tváří, který jí s uctivou úklonou podával hedvábný šátek. Vedle ní tvrdě spala Suzan, která měla na sobě stále ještě džínsy a tričko. „Vážím si vašeho diplomatického přístupu, ale princ mě ještě nikdy o nic neprosil." Mužovy rty zvlnilo cosi, co se podezřele podobalo pobavenému úsměvu. „A proč bych si měla na sebe brát tradiční oděv, když Suzan je oblečená takhle?" Skousla si rty, když si uvědomila, že její námitka zní trochu dětinsky. „O tradičním oděvu nemůže být ani řeči - jen o šátku. Myslím, slečno Smithová, že princ má pocit, že byste mohla přitahovat nežádoucí pozornost." Jeho oči se dotkly zlatých vln, které jí padaly na ramena. „Přeje si vás ochránit před příliš zvědavýma očima."

KXM LAWRENCEOVÁ

„Spíš mě chce propašovat do země tak, aby si mě nikdo nevšiml. Nepotřebuji jeho ochranu." „Samozřejmě, pokud vám nevadí, když vás lidé budou považovat za jeho milenku..." „Milenku!" vyjekla Prue, zatímco se jí v představách honily obrazy sebe sama, jak leží na velikém loži pokrytém hedvábnými polštáři, chvějící se touhou. V této scéně toho na sobě navíc neměla zrovna moc. A měla by si dělat pořádné starosti, pokud ten podivný pocit mrazení, který pocítila na páteři, pocházel z této představy... „Obdivuji váš přístup," podotkl Rašíd tiše. Prue, jejíž myšlenky stále ještě dlely na lůžku s těžkými závěsy, se na něj polekaně zadívala. „Skutečně?" „Proč byste se měla starat o to, co si lidé myslí? A o to, co se píše v těch podřadných novinách? Vy přece pravdu znáte - a to je to nejdůležitější." „Počkejte," zavolala Prue za jeho vzdalující se postavou. „Řekněte mu, že si ten šátek vezmu, ale ne proto, že mi to nařídil." I tato věta zněla jejím uším dětinsky, ale to v ní prostě probouzel ten nemožný muž - a jeho stejně nemožný sluha. Rašíd sklonil hlavu a slíbil jí, že její vzkaz předá. Když Karím slyšel Rašída vstoupit, odložil pero a opřel ruce o stůl. „Řekni jí, že když si to nenasadí, osobně jí ho uvážu na babku." „To nebude nutné. Ta mladá Angličanka vaše přání splnila velmi ochotně." Karím zúžil zrak. „Na lžích, můj starý příteli, je důležitá jedna věc: musíš je říkat tak, že jsou alespoň zpola uvěřitelné. Jakmile se příliš ponoříš do království fantazie, ztrácíš uvěřitelnost. Zajímalo by mě," dodal zvědavě, „jak se ti podařilo ji přimět k tomu, aby poslechla?" „Myslím si, že jí bylo milejší zakrýt si vlasy než vzbudit podezření, že je vaší milenkou." „Mojí milenkou!" „Získal jsem dojem, že by udělala skoro všechno, aby se takovému dojmu vyhnula - včetně toho, že by skočila z letadla

KXM LAWRENCEOVÁ

bez padáku." Když si Rašíd znovu vybavil její výraz, srdečně se zasmál. Karím pohlédl na staršího muže. „To řekla?" „Ani nemusela. Má velmi... ehm... výmluvnou tvář, nemyslíte?" „Její tvář je -" Karím se zarazil, když se mu její obličej ve tvaru srdce objevil před vnitřním zrakem. Opožděně si uvědomil, že Rašíd čeká, až dopoví větu. „Myslím, že je trochu moc výmluvná. Velmi ráda popadne každou příležitost, aby se mohla k něčemu vyjádřit." „Musíte připustit, že je to osvěžující změna. Když si vezmete všechny ty ženy, které vám padají k nohám..." Karím momentálně necítil potřebu nic takového uznat. A nechtěl ani dát najevo, že sdílí pobavenost a okouzlení svého osobního strážce. Jeho ego rozhodně nevyžadovalo nekritický obdiv od žen, s nimiž se setkal - a pokud by se mu Prudence Smithová vrhla k nohám, odmítl by ji. Možná ty ostatní byly dobré herečky, ale až dosud nepotkal ženu, která by reagovala s takovou hrůzou na možnost, že by s ním měla sdílet lože. „Zdá se, že zapomínáš na to, že ta žena, kterou podle všeho tolik obdivuješ, je zodpovědná za útěk mojí sestry." „Myslel jsem, že jste nakonec usoudil, že v té záležitosti neměla žádný přímý podíl viny." „Bez jejího vlivu by něco takového Suzan ani nenapadlo" trval na svém Karím. „To máte asi pravdu. Ačkoli by mě zajímalo... Jestliže máte tak vyhraněný názor na to, jak špatný vliv má tato žena na vaši sestru, proč jste ji sem vzal s sebou?" Odmlčel se, když princ otevřel ústa, aby celou tuto záležitost nějak rozumně vysvětlil vzápětí je však opět beze slova zavřel, protože se mu očividně nedostávalo slov. „Zcela jistě jste si, pane, vzpomněl na starou moudrost našich předků, která říká, že je moudré držet si své přátele nablízku - a své nepřátele ještě blíž." „Přesně tak," řekl Karím, když si vzpomněl, jak příjemné mu bylo, když mohl Prue objímat. Také si pamatoval na to zastřené zasténání, které jí uniklo, když jeho jazyk vklouznul do jejích úst

KXM LAWRENCEOVÁ

- na ten zvuk hned tak nezapomene. Ani na to, jak sladce chutnala. „Ještě blíž," opakoval nepřítomně. Kdyby ho netrápily jiné neodkladné záležitosti, byl by v pokušení přidržet si slečnu Prudence Smithovou hodně blízko. Ale jeho rozhodnutí bylo čistě praktické. Poslušnost jeho sestry nezpůsobila žádná náhlá moudrost či osvícení. Ne, způsobila ji jen a jen nemoc jejich otce. Jakmile bude v bezpečí, Suzan jistě přestane být tak poddajná. A pak nastane okamžik, kdy se mu vliv Prudence Smithové bude velmi hodit. Od chvíle, kdy vystoupila z letadla, Prudence neviděla Suzan ani jejího bratra. Limuzína ji zavezla přímo na vyslanectví Zafsidu v Ženevě. Jakmile tam přijeli, byla jí poskytnuta suita luxusních pokojů - ačkoli nebyla zamknutá, kdykoli otevřela dveře, zjistila, že před nimi stojí uctivě se uklánějící muži, kteří jí připomínali sochy vytesané z betonu. Dívali se na Prue s vlídným zájmem, dokud cosi nesrozumitelně nezamumlala a nezmizela zpět dovnitř. Ano, byli slušní... všichni jsou tady slušní... ale pod těmi jejich úsměvy byla vepsána zřetelná informace. Prue tady rozhodně znamená méně než vážený host. Byla živoucím klišé - vězněm ve zlaté kleci. Snažila se nepanikařit a opakovala si, že jde jen o dočasnou situaci. V září bude zpět ve škole a tohle nebude nic víc než snad trochu znepokojující vzpomínka. Nejhorší, co se může stát, je to, že jí nikdo nezalije květiny v květináčích. Měla by se teď spíš soustředit na Suzan. Tohle je její život - a zřejmě velmi luxusní život, pokud je toto místo nějakou předzvěstí toho, co ji čeká na Zafsidu, pomyslela si, když vstoupila do naprosto dekadentní koupelny -nejluxusnější, jako kdy v životě viděla. „Páni." Kráčela tou velikou místností a stiskla tlačítko, které okamžitě koupelnu zaplavilo hudbou, zdvíhala broušená víčka křišťálových lahviček, skláněla hlavu, aby si přičichla k jejich vonnému obsahu, a začala se cítit nakonec poměrně klidná dokud neudělala fatální chybu a nezačala opět myslet na ten polibek.

KXM LAWRENCEOVÁ

Ještě nikdy v životě se necítila tak naprosto a dokonale bezbranná. Ne, že by nebyla schopna nějaké obrany, to ne. Ten pocit hrůzy pramenil z toho, že se nijak bránit nechtěla. Věděla, že je nepravděpodobné, že by se v podobné situaci ocitla znovu: vždyť ten muž určitě cestuje s celým harémem. Ale co když se to stane? Nebylo těžké představit si, v jakém by ji něco takového zanechalo zmatku. Co to jen udělala? Teď je tomu muži vydaná naprosto na milost a nemilost. Klidně může zmizet ze světa a nikdo se nic nedozví. A jestli ji zase začne takhle líbat, nebude trvat dlouho a bude z ní mít naprosto poddajnou a nemyslící sexuální otrokyni. Ale on ji samozřejmě už nepolíbí - což je skutečnost, za kterou může být jen a jen vděčná. Nicméně o krátkou chvíli později, když se ozvalo zaklepání, jež oznámilo příchod mladé ženy v bílé zástěrce přes tmavomodré propínací šaty, cítila se fyzicky nemocná očekáváním. Poděkovala, když dívka položila na stůl stříbrný tác, na němž byl naaranžován skvělý výběr sendvičů a sladkých dezertů. Na chvíli se zaobírala myšlenkou, že by dívku přemluvila, aby o jejím osudu vynesla zprávu do vnějšího světa dokud si nepřipomněla chování Karímových zaměstnanců, kteří je přivítali na letišti. Slovo Karíma al-Ahmada bylo pro tyto lidi zcela viditelně zákonem. Suzan se objevila o pár hodin později - do té doby už Prue svou představivost zasunula hluboko do své mysli. Nemohla ji nechat běžet jen tak bez kontroly, protože by ji patrně přivedla k šílenství. Bylo daleko lepší předpokládat, že se už nikdy v životě neocitne s Karímem al-Ahmedem o samotě. „Jak se daří tvému otci?" „Mnohem lépe, i když pořád vypadá hrozně křehce. Ale Karím říkal, že je z nejhoršího venku a bude zase v pořádku." Prue neušlo, s jakou stoprocentní důvěrou mladá dívka přijímá slovo svého staršího bratra. „Příští týden se bude vracet domů. Karím poletí s ním." Suzan se posadila na židli a vztáhla ruku po netknutých sendvičích.

KXM LAWRENCEOVÁ

„Víte, slečno Smithová, je mi to všechno doopravdy moc líto - to, že jsem vás do toho zatáhla. A všechno ostatní. Nevím, jak vás můj bratr přemluvil," pokračovala s úsměvem, „ale jsem doopravdy ráda, že jste se rozhodla, že pojedete s námi. Bude skvělé vás mít doma - snad ho budete schopná přivést k rozumu." Prue zamrkala. Stěží může vysvětlit té mladé dívence, že s nimi nejela příliš dobrovolně. Ale co jí má říct? Vydíral mě a pak mě začal líbat, takže jsem souhlasila? Bože, čím víc se snažila na to vše nemyslet, tím častěji se jí ten polibek vracel v myšlenkách. Asi se za to cítím provinile, usoudila. Zjistila už dávno, že člověk za určitých okolností může sexuálně reagovat na muže, i když ztělesňuje vše, co nemůže ani vystát. Jestliže se má s tím polibkem vyrovnat, pak na sebe nesmí být tak tvrdá. Nikdy nesoudila svoje přátele za jejich slabosti -proč je tedy pro ni tak těžké odpustit sama sobě? „Opravdu si nemyslím, že bych na tvého bratra měla nějaký vliv, Suzan." V tomhle musí být jasno od samého začátku. „Ale proč jste s námi jela?" „Vždycky jsem chtěla cestovat," odpověděla Prue po pravdě. „A kromě toho, copak něco takového není snem každé ženy? Být unesená přitažlivým šejkem kamsi do pouště?" Ve skutečnosti ona tuto fantazii nikdy neměla -v jejím světě nebylo uskutečnění takového snu nikdy příliš pravděpodobné. Suzan se povinně zasmála jejímu vtipu, ačkoli se trochu podivovala napjatému výrazu na tváři učitelky. „Taky bych ráda jednou cestovala. Možná začnu, až budu vdaná." Prue vztáhla ruku a stiskla dívce paži. Bylo jí jasné, že se snaží být statečná. „Bude ta svatba brzy?" „Brzy?" Suzan potřásla hlavou a způsobila tím, že se jí bohaté náušnice rozcinkaly na uších jako zvonkohra. Prue vykulila oči, když jí přišla na mysl ještě horší myšlenka co když bude Suzan přinucená vzít si někoho, koho ještě ani neviděla? „Chceš říct, že je to pro tebe úplně neznámý člověk? Ty ses s ním ještě nesetkala?" „Ale s kým?"

KXM LAWRENCEOVÁ

„S tím mužem, kterého si -" Zarazila se, když viděla výraz naprostého nepochopení na dívčině tváři. Žádná svatba nebude. Ten chlap si z ní jen utahoval. „Ty se nebudeš vdávat, že?" „Ne." Suzan byla v rozpacích a tvářila se trochu pobaveně. „Proč jste si myslela, že ano?" „Asi jsem něco špatně pochopila." Přesně tak, jak to zamýšlel! „Tvůj bratr se zmiňoval o tom, že bylo dohodnuto nějaké manželství." Suzan se rozesmála. „Tak to jste opravdu musela špatně rozumět. Karím není ani trochu zastáncem dohodnutých sňatků. Jak by mohl být?" „Jak?" ozvala se Prue, která si všimla, že kdykoli se Suzan o svém bratrovi zmínila, rozzářily se jí měkce oči. „Stěží. Ne potom, co byl zamilovaný do ženy, která byla zaslíbená jeho bratrovi." Karím al-Ahmad - a zamilovaný? A copak je na Zafsidu ještě další korunní princ? „Ne, že by o tom někdy mluvil, ale všichni to věděli. I já si pamatuju, jak se Saffa dívala na Karíma, na všechnu tu beznaděj a smutek. A to jsem byla ještě malá holka." Suzan volně vyprávěla a očividně si neuvědomovala, že Prue vyzrazuje něco, o čem neměla ani tušení. „A ona si vzala jeho bratra?" To bylo něco, co Prue nedokázala nijak pochopit. „Saffa je velmi tradičně vychovaná, ačkoli jsem si jistá, že by dala přednost tomu, kdyby byl Karím starším synem -jenže nebyl." „Takže oni ji přinutili vzít si jeho bratra?" „To zrovna ne - nemuseli ji nutit. Saffa byla vychovávaná ve vědomí, že bude jednoho dne královnou, a docela se jí to zamlouvalo." „To zní velmi pragmaticky." Prue se nepovažovala za nijak přehnaně romantickou bytost, ale podle jejího názoru, pokud dala ta žena přednost koruně před mužem, pak by na něj neměla hledět se zoufalou touhou v očích. „Ani jsem nevěděla, že máš ještě dalšího bratra." A Karím stojí vedle něj a dívá se na to, jak si ho bere žena, kterou miluje.

KXM LAWRENCEOVÁ

Snažila se představit si Karíma al-Ahmada tak, jak ho zná, ve spárech beznadějné vášně. Najednou se zamračila, když jí něco došlo. „Ale já jsem to pochopila tak, že Karím je následníkem tvého otce?" „Hassan byl nejstarším synem, ale před čtyřmi lety zemřel." „To je mi líto." Prue nevěděla, co říct. Všechny myšlenky měla v jednom víru. „Takže Karím nebyl vždycky -?" „Korunním princem?" Suzan potřásla hlavou. „Ne - ačkoli vždycky bral svoje zodpovědnosti daleko vážněji než Hassan. Nikdy jsem se nedozvěděla nic opravdu šťavnatého, ale vím, že Hassan rozpoutal několik pořádných skandálů. Asi by se dalo říct, že to byl takový plejboj." „Ale manželství ho jistě změnilo." „Myslím, že v to všichni doufali. Ale..." Pokrčila výmluvně rameny. „Někteří muži už jsou prostě takoví. Předpokládám, že Karím si teď Saffu vezme." Prue se zarazila. „Takže Karím se ožení s vdovou po svém bratrovi?" „Lidé se diví, že to už dávno neudělal. Ale někdy mám ten pocit, že Karím nechce udělat nic, co lidé od něj čekají. Ačkoli v tomto případě si myslím, že to nakonec tak dopadne." „Mohla by ho odmítnout," nadhodila Prue. Přemýšlela o té ženě, kterou Karím tak dlouho miluje, a zajímalo ji, jak asi vypadá. Musí si být jeho láskou hodně jistá, když čekají už čtyři roky. Karím jí nepřipadal jako trpělivý muž, ačkoli možná ten odklad vyžadovala nějaká místní etiketa, o jejíchž pravidlech neměla ani ponětí. „Dokážete si představit, že by Karíma nějaká žena mohla odmítnout?" Ano, chtěla Prue odpovědět ostře. Ale zastavila ji vnitřní poctivost. Problém je asi v tom, že Karímovi nikdo ještě nic neodmítl. Ale ano... vlastně ano. Ta žena, Saffa, která si zjevně myslela, že bude vypadat lépe s korunou na hlavě než s ním. Prue se zachmuřila. Nebyla si jistá, jestli by si Karím, i přes svoje četné chyby, zasloužil někoho tak povrchního.

KXM LAWRENCEOVÁ

Bylo jí najednou líto toho muže, který jí hrozil a vydíral ji - a dokonce ji doslova unesl. Jaký je to blázen... „Možná potkal někoho jiného?" „Jsem si jistá, že Karím potkal hodně nějakých jiných -není to žádný svatoušek. Ale vždycky dával najevo, že je pro něj jen Saffa. Navíc se od něj čeká, že zplodí dědice. Hassan a Saffa měli jen dívky - dvojčata - a ty Karíma zbožňují." Prue ze Suzanina vyprávění usoudila, že to je tedy hotová věc. Musí změnit téma. Nakonec... přece jí nic není do toho, koho si Karím al-Ahmed vezme... nebo koho líbá...

SEDMÁ KAPITOLA „Můj personál mi sdělil, že jsi nic nejedla." Prue, která seděla v křesle a sušila si ručníkem vlasy, polekaně vzhlédla. Podívala se z něj na zavřené dveře a zase zpátky. „Co se děje? Ty jsi přišel z mé ložnice?" „Mezi tvou a mou ložnicí jsou spojovací dveře." „To je skutečně velmi... příhodné," vypravila ze sebe zaskočeně. Vypadal jejími rozpaky mírně překvapen. „Asi to příhodné bylo... v minulosti." „To si dovedu představit," procedila mezi zuby. Odhrnula si z tváře mokrý pramen vlasů a snažila se zapudit myšlenku na to, jaké by to asi bylo, kdyby tenhle znepokojivý muž s tělem řeckého boha k ní nepozorovaně vklouzl pod přikrývku. „Chci tedy jiný pokoj," řekla a hleděla na něj chladně a nepřátelsky. „To nebude nutné." „To posoudím já. Myslíš si, že bych tady doopravdy mohla spát, a přitom vědět, že se ke mně může kdykoli někdo dostat?" „Ne někdo-jen já." „To není o nic lepší." Její odseknutí v něm vyvolalo úsměv. Prue cítila, jak její obranyschopnost klesá, a proto rychle sklopila zrak.

55 ÚNOS DO OÁZY

„Ty v té posteli stejně spát nebudeš." Ta poznámka přitáhla Prudencin pohled opět k jeho tváři. Zjistila, že zadržuje dech. Jestli jí snad navrhne, aby spala v jeho, pak s ním udělá jednou provždy konec. „Protože ty a Suzan odlétáte za necelé dvě hodiny. A předtím trvám na tom, aby ses rozumně najedla." „Nemám hlad." Ten pocit zklamání, který cítila, jí připadal skoro směšný. Někdo by si snad mohl myslet, že to pozvání do jeho postele chtěla... „Už jsem poznal ženy, které žily jen ze salátových listů a podivných mléčných koktejlů, ale ty nemáš tělo ženy, která si v tomto směru něco odpírá." „Chceš snad říct, že jsem tlustá?" Jeho pohled přejel po jejích ladných křivkách. Než se opět vrátil k jejím očím, tváře jí hořely. Bradu však měla vzdorně vysunutou kupředu. „Ne. Tlustá nejsi rozhodně. Jsi... vnadná. Ale sémantiku stranou. V žádném případě nebudeš hladovět, dokud jsi v mé péči." „Ve tvé péči?" vykřikla a rozhodila popuzeně paže. „Ano, jasně. Vydírání a únos - to jsou skutečně známky oddané péče, asi jsem na to zapomněla." „Ušetři si tu hysterii," poradil jí. „Šetři si ji pro někoho, kdo podlehne tomu zlomenému hlasu a vzdouvajícím se ňadrům." Přes svou ironickou poznámku si Karím až bolestně uvědomoval, že sám není ani proti jednomu imunní. Což pravděpodobně způsobilo jeho tvrdost, když pokračoval: „Nedramatizuj, Prudence Smithová. Jestli tě snad napadlo, že budeš držet ze vzdoru hladovku, tak si to dobře rozmysli. Budeš jíst, i kdybych tě k tomu měl donutit násilím - i kdybych tě měl krmit sám! A nepředstavuj si, že se budeš takhle chovat na Zafsidu. Budu o tobě pravidelně dostávat zprávy." Hněv jí z tváře okamžitě zmizel. „Ty s námi neletíš?" Byla si na určité úrovni vědomá toho, že tato informace by jí měla přinést úlevu - ale nebylo to tak. Bylo těžké pojmenovat to, co cítila, ale úleva to rozhodně nebyla. Byla si vědoma toho, že se na ni podivně dívá, a tak se snažila celou situaci zlehčit tím, že rychle

dodala: „Samozřejmě, že neletíš. Suzan vlastně něco v tom smyslu říkala." „Zůstanu tady až do příštího týdne, až bude můj otec schopen cesty." Prue sklopila oči a polkla. Snažila se nějak rozumně ospravedlnit svou reakci. Byla zavlečená do naprosto cizího prostředí - je přece jen přirozené, že toužila mít kolem sebe alespoň nějakou známou tvář. Nebyla si však jistá tím, jak blízko sebe si tuto tvář představuje... „Budu ti chybět?" Otevřela ústa, aby ten absurdní dotaz popřela, ale zase je pomalu zavřela. „Posílám s vámi Rašída. Kdybys měla jakékoli problémy, řekni mu. Zjistíš, že dokáže vyřešit skoro všechno na světě." „Získala jsem dojem, že i on o tobě má vysoké mínění." Prue pochybovala, že ať je Rašíd schopný jakkoli, bude v jeho moci vyřešit její největší problém, který si stěží dokázala sama připustit. „Jestli je Rašíd tak skvělý, proč to není on, kdo hlídá Suzan? Ve skutečnosti mi celá tahle záležitost připadá postavená na hlavu - pokud mě tím ovšem nechceš jen potrestat. Chceš někoho obvinit z toho, že se Suzan pokusila osvobodit z hedvábných pout - a rozhodl ses, že to budu já. Jistě, je to snazší, než aby ses podíval pravdě do očí a vinil pravého viníka - sebe sama." „Moje sestra tady byla dokonale šťastná, dokud jsi jí nezačala do hlavy cpát podivné nápady. Přinutila jsi ji, aby odmítla a zavrhla hodnoty své země -" „Podporovala jsem ji, aby začala přemýšlet," namítla Prue ostře. „To je něco, co se ode mne v mé práci čeká. Ale ve skutečnosti si myslím, že si děláš starosti kvůli ničemu. Suzan se změnila úplně přirozeně - to se dospívajícím dívkám prostě stává." „Snažíš se snad hodit část zodpovědnosti za to, co se stalo, na mě?"

57 ÚNOS DO OÁZY

„Spíš jsem na tebe chtěla hodit celou zodpovědnost, abych řekla pravdu. S tebou nechci sdílet zodpovědnost za nic- a když jsme u toho, tak s tebou nechci sdílet ani propojené ložnice." „Až budeme na Zafsidu, tak si o těch ložnicích ještě promluvíme," slíbil jí sladce. „A mezitím sněz to jídlo nebo se ještě vrátím." Prue se tedy najedla - ale jen proto, že se bála, aby si Karím nemyslel, že chce, aby za ní ještě přišel. A něco takového je samozřejmě směšné. Prue čekala, že se v královském paláci bude cítit izolovaná a osamělá, ale to se nestalo. Měla jakousi vágní představu o geografické poloze Zafsidu a ještě nejasnější představu o jeho sociálním a politickém zřízení. Ale i kdyby si o Zafsidu přečetla všechny dostupné knihy, nic by ji nemohlo připravit na realitu. Její odhodlání, že nebude ničím uchvácená a že se nebude o nic zajímat, aby dala všem, koho by se to mohlo týkat, najevo, že není dobrovolnou návštěvnicí, vzalo za své už v okamžiku, kdy přistáli a ona se poprvé nadechla teplého vonného vzduchu. Nedokázala si představit, že by někdo dokázal být ke kráse tohoto místa lhostejný. Po týdnu, který zde strávila, měla ještě stále pocit, že jsou její smysly neustále hýčkány přemírou vjemů, barev, provokativními kořeněnými vůněmi i krajinou. Byla odhodlaná zachovat si v paměti tisíce věcí: modré nebe nad hlubokou červení pouštního písku, zářivě bílé domy, které lemovaly rušné ulice hlavního města, a skořicí provoněné aleje, které přetékaly lidmi. Nečekaná smaragdově zelená barva místního moře, které obklopovalo ze tří stran palác a neustále se měnící stíny nad pouští, dělaly z každého západu slunce neuvěřitelná představení. Stála na terase a kochala se jedním z nich, když k ní přistoupil Rašíd.

„Může si na to člověk zvyknout?" prohodila a nastavila tvář chladivé bríze, která vanula od moře a z hor, které lemovaly východní pobřeží. „Po nějakém čase to člověk začne brát jako samozřejmost," připustil. „A někteří lidé mají za to, že naše krajina je děsivá rozměry otevřeného prostoru jim nahání strach. Vám ale ne, že je to tak?" Naklonil hlavu a hleděl na její profil. Prue potřásla hlavou. „Je to fascinující. Bude zvláštní vrátit se po tomhle všem zase do školy." A kdy to bude? ptala se sama sebe. „Jste podle mého názoru žena, která má ráda výzvy." „Rašíde, ta věta mi připadá podezřelá. Co máte za lubem?" „Chci vás požádat o laskavost," přikývl Rašíd. „Poslouchám." Po týdnu na Zafsidu Prue zjistila, že Rašíd je v rámci královského paláce nesmírně vlivnou osobností. Nežádal o laskavosti, dával příkazy - a ty byly plněny. A jeden z těch příkazů - jak si byla jistá - byl i důvodem, proč se k ní všichni okolo chovali s mimořádnou úctou a respektem. Nicméně když jí řekl, co po ní chce, byla si Prue jistá, že jeden z nich ztratil rozum. „Já? Vy chcete, abych zastupovala prince Karíma při oficiálním otevření školy?" „Jen školky - je k ní připojená i dětská klinika. Je to projekt, který je princovu srdci obzvláště blízký." „To je jen další důvod k tomu, abych s tím neměla nic společného." Dokázala si jasně představit Karímovu reakci, až by se dozvěděl, že ona má být čestným hostem na akci, která je pro něj tak důležitá. Rašíd reagoval na její protesty mírným pousmáním. „Nesmírně se snažil, aby zde zavedl bezplatné vzdělání i lékařskou péči pro všechny. V jeho nepřítomnosti je jeho zástupkyní princezna. „Ale ona má přece chřipku." Lékař mladé dívce nařídil klid na lůžku, dokud nezaberou antibiotika, což Prue překvapilo, dokud jí Rašíd nevysvětlil, že Suzan v dětství prodělala spálu. Sice se uzdravila, ale její srdce je od té doby mírně oslabeno. Tato informace Prue také částečně

59 ÚNOS DO OÁZY

osvětlila ten přehnaně ochranitelský postoj, který měl k dívce Karím - ačkoli bylo pravděpodobné, že by se tak se svou povahou choval, i kdyby Suzan žádnou spálu neprodělala. „Tak to zrušte." „Plánuje se to celé týdny. Bylo by nesmírné zklamání, kdyby se očekávaná oslava nemohla konat." Proč by se kvůli tomu měla cítit provinile? Škola, klinika, plány Karíma al-Ahmada pro tuto zemi... s ničím ona sama nemá nic společného. Ačkoli bylo díky tomu snadné pochopit, proč je mezi svými lidmi tak oblíbený. Zdálo se, že svou pozici korunního prince použil v posledních letech na to, aby zde zavedl mnoho velmi potřebných sociálních změn - k dobru všech. „Podívejte se, Rašíde, přece tady musí být někdo, kdo je daleko vhodnější než já, aby Suzan zastoupil - a myslím, že ve srovnání se mnou skutečně mluvíme o komkoli. Můžete prostě lusknout prsty a zaangažovat nějakého méně významného člena královské rodiny, aby se své povinnosti zhostil." „Zřejmě jste si udělala o mém postavení falešný obrázek, slečno Smithová. Já rozhodně na členy královské rodiny lusknout prsty nemohu." „Ne, na to jste příliš decentní a diplomatický," opáčila. Ani na vteřinu ji neošálil svým skromným přístupem. „Vážím si toho, že jste mě oslovil. Kdybych mohla, pomohu vám - ale já zkrátka nejsem na něco takového ani trochu vhodná osoba." „Nesouhlasím. Jste nanejvýš vhodná osoba. Jste pedagožka. Vyučovala jste princeznu. Jste přítelkyní a čestným hostem královské rodiny. To jsou vše známky, které z vás dělají nanejvýš vhodnou kandidátku." Prue potřásla hlavou. „Ale já přece nejsem přítelkyní královské rodiny! On... princ... on..." „Během své nepřítomnosti vás princ pověřil dohledem nad svojí sestrou. To znamená, že vám věří." „On mi nevěří!" vybuchla Prue zoufale. „A vy to dobře víte, Rašíde. Nevím, proč všechno tak překrucujete. Dokonce mě tady ani nepotřebuje. Váš princ prostě rád nutí lidi k tomu, aby dělali to, co chce on. Líbí se mu, když může ukázat, kdo je pánem

situace." V okamžiku, kdy tato slova vypustila z úst, uvědomila si, že tento muž, který by bez váhání položil za svého pána život, není ideální osobou, před níž by si na něj měla stěžovat. „Řekl bych, že princ zamýšlel něco víc, než jen vás dětinsky potrestat. Až ho poznáte lépe, zjistíte, že v naprosté většině případů nedělá nic bez nějakého dobrého důvodu. I když je pravda," dodal tak trochu záhadně, „že sám někdy nemusí vědět, jaký důvod to je." „Nedívejte se na mě tak, Rašíde. Neexistuje možnost, že bych to mohla udělat. Plýtváte u mě svým časem." Rašíd se usmál...

61 ÚNOS DO OÁZY

OSMÁ KAPITOLA „Jsem tak ráda, že je to za námi," vzdychla Prue, když hleděla za malou skupinkou lidí, která si začala prohlížet celý komplex. „Třásla se mi kolena. Myslela jsem, že se pozvracím. Nedokážu si představit, že jsem dovolila, abyste mě k něčemu takovému přemluvil." „Nebylo to tak složité. Máte v sobě velmi vzácný dar -smysl pro povinnost." „Předpokládám, že přeloženo do normálního jazyka to znamená asi tolik, že je snadné se mnou manipulovat." Ta poznámka způsobila, že se nehybné rysy muže vedle ní, který vypadal jako sfinga, poskládaly do pobaveného výrazu. „Neřekl jste mi, že to bude trvat celý den!" Jen prohlídka všech zařízení trvala několik hodin - to bylo ještě před otevírací ceremonií a proslovy. „Odvedla jste neuvěřitelně skvělou práci," pochválil ji Rašíd. Hleděl, jak si klekla, aby si pohrála s andělskou tvářičkou, která začala tahat za dlouhou sukni, již si k této příležitosti oblékla. „A vaše francouzština je mimořádně dobrá." Sklonila hlavu a přijala jeho kompliment. „Na koleji jsem měla možnost mluvit francouzsky denně. Spolubydlící -"

„Muž nebo žena?" Při zvuku toho hlubokého hlasu Prue ztratila rovnováhu, předklonila se a téměř přistála na jezdeckých botách muže, který se zřejmě jen tak zhmotnil ve vzduchu. Rozbušilo se jí srdce měla pocit, že jeho zvuk přehlušil veškerý hluk v místnosti. Dlaně měla položeny naplocho na zemi a zvedla hlavu. Karímovi se na tváři leskl pot - teprve teď si uvědomila, že musel přijet na koni - jezdecké boty, upnuté tříčtvrteční kalhoty, rozhalená polokošile a tradiční pokrývka hlavy mu dodávaly dokonalého vzhledu pravého pouštního šejka. A tak by také vypadat měl, pochopitelně. Pouštní šejk, jehož osudem je stát se jednoho dne králem. A právě ten před chvílí sesedl z koně a asi zjistil, že se nějaká anglická učitelka vetřela na jeho akci a dokonce ho na ní zastupovala. Pravděpodobně se dopustila velezrady nebo něčeho podobného. Jediný důvod, proč ji ještě neuvrhl do vězení, je zřejmě ten, že se na ně všichni dívají. „Jsem si jistá, že na koni vypadáš dokonale, ale nebylo by klimatizované auto o něco rychlejší?" „Rád jezdím na koni - a z paláce to není daleko. Přistáli jsme před hodinou." Zhluboka se nadechla, když se do ní zabodl jeho pohled a vysílal do celého jejího těla vzrušující elektrické impulzy. Spíš cítila, než slyšela, jak se najednou prudce nadechl, a sevřel se jí žaludek. Žádný muž se na ni ještě nikdy takhle nedíval - s tak nepokrytým a nezastíraným sexuálním hladem. Kůže ji svědila tou pozorností, kterou v přítomnosti žádného muže ještě tak silně nepocítila. Karím však nebyl jen tak nějaký muž, to si dobře uvědomovala. Hleděla na něj a bojovala o zbytky zdravého rozumu. Když se jí podařilo opět najít hlas, byl zadýchaný a trochu zastřený vzrušením. „Tohle není tak, jak to vypadá -" Odmlčela se. Stěží mu může říct, že se tady ocitla Rašídovou vinou - bude určitě rozzuřený, až se dozví, co udělala, ale nemůže svalit vinu na někoho jiného. „To znamená, že přede mnou neklečíš?"

63 ÚNOS DO OÁZY

„Ne, to - ach bože!" Uvědomila si, že přesně to dělá -a že se na ni dívá alespoň padesát lidí. Rychle si přitáhla k sobě malé dítě a zkoušela vstát. Karím se sklonil, vzal jí dítě z náručí a podal je Rašídovi. Pak se obrátil zpět k Prue. Podívala se na ruku, kterou k ní vztáhl. Po krátkém zaváhání ji přijala. Kolem jejích prstů se sevřela jeho chladná dlaň, když jí pomáhal na nohy. Ani poté ji však nepustil. Propletl své prsty s jejími a uchváceně hleděl do její tváře. „Pane?" Rašíd s diskrétním odkašláním postoupil kupředu a snažil se získat princovu pozornost. „Pokud bych vám mohl vysvětlit..." Karím přikývl, a teprve pak pustil její ruku ze svojí. „Promluvíme si," řekl. Prue si mlhou svého vzrušení až teď povšimla, že Karímovo zjevení vyvolalo mezi přítomnými rozruch hraničící s hysterií. Uplynula dobrá půlhodina, než byl Karím schopen se utrhnout od obdivných davů. To dodalo Prue čas připravit se na výtky, o nichž si byla jistá, že musejí přijít. Také si stačila připravit jakousi obranu. A v neposlední řadě měla také v této půlhodině příležitost sledovat, jak obratně Karím zachází s lidmi - ale to je jeho práce. Nebo alespoň její součást. Zatímco jeho bratr zřejmě bral svou roli korunního prince jako samozřejmost, bylo jasné, že Karím do svého postavení dává celé svoje srdce. Konečně vyšli z budovy školky a Karím se obrátil k Rašídovi. Oba muži si vyměnili několik vět rychlou arabštínou. Prue už začala mít dojem, že na ni zapomněli, když Karím hladce přešel do angličtiny. „Zavezu slečnu Smithovou do paláce. Máme k dispozici vůz?" Samozřejmě, že měl. Prue si byla jistá, že i kdyby Karím požádal o horkovzdušný balon, dostal by ho bez jediné proplýtvané vteřiny. Ukázalo se, že auto, které na ně čeká, je džíp s pohonem na všechna čtyři kola. Než nastoupili, Karím si sňal pokrývku hlavy a tázavě se zadíval na Prue. „Na co čekáš? Na pozvání?" Prue, která okouzleně hleděla na jeho hedvábné černé vlasy, zamrkala a polkla. „Spíš na příkaz," opáčila vzdorně a váhavě

nastoupila. „Podívej se, velmi oceňuji, že jsi na mě nezačal křičet před všemi těmi lidmi, ale je tohle opravdu nezbytné?" „Musíš doopravdy o všem na světě takhle debatovat?" Zabouchl za ní dveře, než měla čas odpovědět. Sám se posadil za volant. „Kde jsou všichni?" zeptala se, když projeli mrakem prachu, který se za nimi zvedl. „Jací všichni?" „Všichni - tví strážci a ostatní." „V mojí zemi se pohybuji úplně svobodně - chodím, kam chci a kdy chci." „Předpokládám, že volně přeloženo to znamená, že ignoruješ to, co ti Rašíd a ostatní radí, ne?" odsekla. „Skutečně je mi toho chlapíka líto - má toho hodně, s čím se musí nějak vyrovnat." „Člověk nemůže žít pořád ve strachu. A já nijak nerozumně neriskuju." Škoda, že se totéž nedá říct o mně, pomyslela si Prue -proč s ním jen tak ochotně nastoupila do toho vozu? Jeli po prašné cestě, která, jak se zdálo, se před nimi vinula donekonečna a Prue začala přemýšlet nad tím, že pro něj výraz nerozumné riskování může znamenat něco docela jiného než pro ni. „Podívej se - zlobíš se na mě, tak proč to nevyřídíme? Pokud tě to uklidní, naprosto připouštím, že jsem neměla žádné právo na to, abych tady dnes byla. Ale lékař nechtěl ani slyšet o tom, že by Suzan mohla ven z postele, natož z paláce. A tak jsem si myslela... a Rašíd... ne, že by to byl jeho nápad, samozřejmě, ale... já..." „Rašíd mi řekl, že tě požádal o to, abys mě zastoupila. Děkuju ti za to." Prue zírala na jeho klasický profil a nevěřila vlastním uším. „Ty mi děkuješ?" „Ano, děkuju ti. Jsem ti za tvou účast i angažmá moc vděčný." „Myslela jsem si, že budeš vzteky bez sebe." „Proč?" „Asi v tom budou hrát nějakou roli moje předchozí zkušenosti."

65 ÚNOS DO OÁZY

Jeho ústa se na okamžik sevřela, neodpověděl však hned na její jízlivost. „Uděláme si malou zajížďku. Pokud ovšem nic nenamítáš." Odmlka před jeho poslední větou způsobila, že se Prue sama pro sebe usmála. Cítila, že se snaží - a to oceňovala. Když se na něj po straně podívala, poprvé si všimla na jeho tváři známek únavy a napětí. Temné kruhy pod jeho očima, které z nich dělaly ještě dramatičtější podívanou, hluboké rýhy, jež lemovaly jeho ústa až k nosu, pokleslá víčka, která držel násilím otevřená, jak se soustředil na cestu před nimi. Zjistila, že přemýšlí, kdy se asi naposled pořádně vyspal. „Odhadla jsem, že si děláme zajížďku. A kam vlastně jedeme?" „Napadlo mě, že by ses možná ráda podívala na skutečnou pouštní oázu. Jezdím tam, když potřebuju dobít baterky a být sám." „Sám?" Šlehl po ní pohledem, při kterém se jí žaludek sevřel do nervózní kuličky. „Tentokrát ne. Zdá se, že jsem si vypěstoval zvyk tě neustále odněkud unášet. A když už jsme u toho, včera jsem mluvil s tvým bratrem. Daří se mu dobře a posílá ti srdečné pozdravy." „Cože?" To se tedy určitě Ianovi moc nepodobalo - ten svoje společenské kontakty nijak zvlášť nepěstoval. „Vlastně ne. Ale kdyby se byl schopen odtrhnout od kalkulačky, mohl to udělat." Nakrčila nad jeho kritikou nos. „Je mladý." „Je starší, než jsi byla ty, když ses o něj začala starat. Sám jsem ztratil jednoho z rodičů. Nedokážu si představit, jak těžké muselo být, když jsi ztratila v tak mladém věku oba dva." Taková empatie - a od poslední osoby, od níž by to čekala. Na chvíli docela ztratila řeč. „A jak to všechno vlastně víš?" zeptala se nakonec. Karím na její otázku neodpověděl. Místo toho poznamenal: „Myslíš, že si ten tvůj geniální bratr uvědomuje, jakou jsi mu

přinesla oběť? Proč ho chráníš před realitou? Je to dospělý muž dávno už není dítě." Prue se neklidně zavrtěla na sedadle. „Jakou oběť? Jak tohle všechno o mně víš?" „Našla se tvoje složka - než jsme se poprvé setkali, neměl jsem ji k dispozici, ale teď jsem si ji přečetl od první do poslední strany. Ale nepotřebuji si číst žádnou složku na to abych viděl, že tvůj bratr je to nejsebestřednější stvoření, s jakým jsem se kdy setkal." „Tys četl moji složku?" Prue byla otřesená, že mluví tak věcně o tak hrubém narušení jejího soukromí. „To je naprosto nepřijatelné a -" Když ji přerušil, v jeho hlase nezazněl ani náznak omluvy. „Byla jsi v kontaktu s mou sestrou. Bylo to nezbytné. Nebylo to žádné sledování, jen informace. A ani ty nejsou úplné. Vím například, že když si to můžeš dovolit, zajdeš si na balet - nevím ale, jestli máš ráda country. Vím také, že v současné době nemáš žádného přítele, ale neznám jména tvých minulých partnerů." Přeřadil na nižší rychlost, když se džíp začal šplhat do prudkého kopce. „Tyto detaily nebyly pro Suzanino bezpečí nezbytně nutné, ale já bych to přesto rád znal." „Mám ráda Johnnyho Cashe - a pokud jde o to ostatní, po tom ti zatraceně nic - ach, můj bože." Uchváceně hleděla na scénu, která se před ní rozprostřela, když přejeli vrcholek duny. „To je doopravdy - nebo si to jen představuju?" „Je to skutečné," odpověděl Karím a zastavil vůz na vrcholku kopce. Pak se opřel a hleděl na ni - ne na pás zeleně a třpytící se modři, který se leskl v okrově zbarvené poušti jako vzácný drahokam. „To je oáza!" vykřikla vzrušeně. „Přesně jako ve filmech, ale tahle je skutečná! Palmy, voda... to je naprosto neuvěřitelné," jásala. Až pozdě si uvědomila, že Karímovy oči jsou zabodnuté do její tváře. Nebylo pochyb o tom, že její dětinské blábolení v duchu srovnává s dokonalými způsoby žen, které zná - možná ji dokonce srovnává s elegantní Saffou. Proto rychle pokrčila rameny a dodala: „Je to skutečně velmi pěkné." Odměřená a

67 ÚNOS DO OÁZY

skvěle vychovaná Saffa určitě nikdy neposkakovala na sedadle. Byla by chladná, pronesla by něco chytrého, byla by rafinovaně sexy. „Teď zníš velmi blazeovaně." Ta poznámka ji zaskočila. Ano, má pravdu. Co to vlastně dělá? Oč se to tady snaží? Co, kčertu, záleží na tom, co si o ní bude myslet? Proč by měla předstírat, že je jiná než ve skutečnosti jen proto, aby na něj udělala dojem? Začala horečně stáčet okénko. V jediném okamžiku se vnitřek džípu naplnil dusivým vedrem, které zasáhlo Prue jako pevná stěna. Okamžitě cítila, že má sucho v ústech i v krku. „Dobře, není to docela pěkné," opravila se a vystrčila hlavu z okénka, aby se nechala ovívat lehkou brízou. „Je to uchvacující ta nejnádhernější věc, jakou jsem kdy viděla," vykřikla a vtáhla hlavu zpět. Tváře měla zrůžovělé a na čele se jí leskly kapičky potu. „Nikdy na to nezapomenu." Ani na tebe. „Je to jeden z obrazů, které se mnou zůstanou až do smrti." Věděla, že její vzpomínky vždy s sebou ponesou i bolest bolest nad tím, že nemůže prozkoumat pocity, které v ní tento muž probudil. Pocity, které bude muset prozkoumat s jiným mužem - pokud ovšem něco takového ještě někdy zažije. Protože teď, v tomto okamžiku, si najednou uvědomila, že většinu svého času strávila přemýšlením o něm. Fascinoval ji, pořád se jím musela zaobírat, beznadějně a bezmocně... tímhle královským princem. A její fascinace měla asi tolik šancí na přežití, jako šlehačka na vrcholku dezertu. Pokaždé, když se na Karíma podívala, přesně věděla, jak se asi cítí tající zmrzlina. „A je mi jedno, že vypadám jako nějaká potřeštěná turistka." „Jako turistka rozhodně ne. A teď už ani blazeovaně -což ti ani trochu nesluší. Myslím, že jsem ještě nikdy nebyl ve společnosti ženy, která se ani nepokusila říci to, o čem si myslí, že chci slyšet. Vlastně si myslím, že se snažíš říkat přesný opak! Jen tak, pro zábavu. Ale teď... teď se to podařilo. Jestli jsi na mě chtěla udělat dojem, přiznávám, že to zafungovalo." „To jsem tedy nechtěla!" odsekla a tváře jí plály nejenom okolním vedrem. „Skutečně upřímně ti říkám, že si nedokážu

představit nic méně příjemného, než když si mě všímáš," zasyčela. „Ach, ale já mám dojem, ma belle, že se ti moje pozornost zamlouvá." Pohlédl jí do očí. „Myslím si," pokračoval nebezpečným šeptem, z něhož se chvěla po celém těle, „myslím si, že ti moje pozornost zrychluje tep očekáváním." Jeho oči sklouzly tam, kde se pod kůží ukrýval onen orgán, který jí bušil do žeber tak silně, že se musela ovládnout, aby si na něj nepřitiskla dlaň. Představovala si náhle, jak bere do dlaně její bílé ňadro, hladí a dráždí její bradavku a mezi jejich těly není ani ta nejmenší bariéra. Velmi dobře vnímala, jak jí při té představě ztěžkla ňadra a bradavky jí ztuhly napjatým očekáváním. Zvedl obočí. „Tvoje tvář - to je otevřená kniha, ma belle. A i tvoje tělo reaguje velmi výmluvným způsobem." Ano, skutečně mu mohla stěží tvrdit, že její tělo reaguje na chlad. „Nemůžeš mi číst myšlenky," namítla a pomyslela si, že i kdyby mohl, nebyl by o mnoho moudřejší. Pocity, které v ní tento muž probouzel, ji zanechávaly v dokonalém chaosu. Ale patří někomu jinému - a to je skutečnost, na niž Prue občas nebezpečně zapomínala. „Snad ne, ale ty jsi právě přečetla moje." Její zaskočený výraz vyvolal úsměv na jeho tváři. „Neměla bys litovat své upřímnosti a otevřenosti. Když muž chce potěšit ženu, měl by vědět, nač myslí." Prue se polekala, ale neuhnula, když ji vzal za bradičku a naklonil její tvář nejprve na jednu, pak na druhou stranu. Jeho mírně ironická tvář měla teď naprosto vážný a upřímný výraz, když řekl: „Máš krásnou tvář." „Mám pihy," odpověděla, aby uvolnila atmosféru a byla schopna bojovat se vzrušením, které v ní jeho svádivý hlas vyvolával. Avšak věděla, že pokud si umínil, že ji svede, je to jen a jen otázka času. Když spustil ruku, pocítila nesmyslně velké zklamání. Pak se opřel znovu do svého sedadla. „Mně se líbí," řekl krátce a nastartoval.

DEVÁTÁ KAPITOLA „Jsou tam lidé!" vykřikla překvapeně, když přijeli blíž. „Samozřejmě, že jsou tam lidé. Můj národ býval ještě před několika generacemi kočovný. Tady na jihu pořád ještě zbývá dost těch, kteří žijí původním způsobem života. Otec mojí matky byl jedním z nich." „Byl to šejk. A teď jsi šejk ty." „Vidím, že tě Suzan nudila detaily naší rodinné historie. Ano, tento titul přešel po jeho smrti na mého bratra a posléze na mě. Můj dědeček neměl žádné syny - jen moji matku a její sestru, která zemřela bezdětná." „Není to neobvyklé? Myslela jsem si, že..." Zastavil vůz a ostře se na ni zadíval. „Co sis myslela?" „Myslela jsem si, že od muže v jeho postavení se čeká sňatek s další ženou, která mu dá dědice." „Ano, přesně to se od něj čekalo," přikývl Karím. „Ale můj dědeček svou ženu velmi miloval. Nezapudil ji, i když ho o to sama prosila - stejně jako členové jeho rodu." „Musel to být mimořádný muž." „Ty by ses mu také líbila. Měl slabost pro blondýnky, ačkoli ta jeho byla Francouzka." „Tvoje babička?" Karím přikývl. Když procházeli pod palmami, které se ve větru kývaly

70 KIM LAWRENCEOVÁ

ze strany na stranu, lidé se Karímovi hluboce ukláněli. Prue však s překvapením zaznamenala, že jeho přítomnost nepovažují za nic neobvyklého. Dívala se, jak zvedl do náruče malé dítě, vyhodil jej nad hlavu a řekl mu něco, nad čím se chlapeček upřímně rozesmál. Nic jí tady nepřipomínalo strohost a formálnost královského paláce. Karím tady byl mnohem uvolněnější - nikdy ho vlastně tak uvolněného ještě neviděla. Uvnitř hedvábného stanu, v němž hořely lampy, i když venku ještě bylo světlo, bylo nádherné chladno. Karím se posadil se zkříženýma nohama na polštáře rozhozené na nízkém divanu, který byl přitažený ke stolu. Prue zkoumavě prstem přejela po bohatě tepaném kovu a vyřezávaném dřevu, z nichž byl vyhotoven. „To je tak dekadentní!" vydechla. Karím pobaveně zvedl obočí, když si založila ruce na hrudníku. „Nelíbí se ti to?" „Spíš si tady připadám trochu mimo," potřásla hlavou. Tohle je přece místo, kde by se měla cítit jako doma jen polonahá otrokyně, odhodlaná potěšit a posloužit svému pánu. „Teď vypadáš jako staropanenská učitelka angličtiny," poškádlil ji Karím. Čím uvolněnější byl, tím se ona cítila napjatější. A to, jak si uvědomila, by zase nemuselo být tak špatné. Napětí s sebou nese opatrnost a ostražitost - ani jednoho v poslední době moc neužívala. „Možná proto, že přesně to jsem." A teď navíc nastal zřejmě vhodný čas na to, Prue Smithová, aby sis to připomněla. „Chtěla jsem se tě zeptat, kdy mi zařídíš cestu domů. Chci říct, že už není žádný důvod, proč bych tady měla zůstávat déle." „O tom si promluvíme zítra." Ale než nastane zítřek, pomyslela si Prue, když pozorovala, jak se jeho krásná snědá pokožka odráží od bělostné košile, se může stát hodně věcí. „Proč si o tom nepromluvíme teď?" naléhala na něj. Vypadalo to, že ho její umanutost dráždí. „Protože se o tom teď nechci bavit." „Nemluv se mnou, jako bych byla dítě."

71 ÚNOS DO OÁZY

„Jako dítě tě rozhodně nevnímám. Nezeptáš se, jak na tebe pohlížím?" Prue naklonila hlavu na stranu a odvrátila od něj oči. Nechtěla tuto otevřenou výzvu přijmout. Káva, kterou právě přinesli, byla skutečně vítaným vyrušením. Byla servírována v malinkých šálcích mladou ženou, která se Karímovi hluboce uklonila a zvědavě pokukovala po Prue očima, jež byly silně podmalovány černou tužkou. Na zápěstích jí melodicky cinkaly desítky tenkých náramků a její prsty, na nichž měla henou namalované ozdobné ornamenty, byly plné stříbrných prstenů. „Dala bys přednost čokoládě? Ta káva, kterou zde podávají, chce vyvinutou chuť. Člověk si na ni musí nejprve zvyknout." „Dala bych si raději něco studeného." Karím cosi pronesl k čekající ženě. Ta o chvíli později přinesla tác se sklenicemi a chlazenou limonádou, spolu se sladkými dezerty politými medem a posypanými ořechy. Poté, co se Prue napila, odložila sklenici na nízký stolek. „Chci jet domů," řekla a sama slyšela, že její hlas zní dětinsky. „Jsi tady snad nešťastná?" „Ne," připustila. „Ale jsem přítěží k tvým dalším povinnostem. Není tady pro mne místo." „Dnes jsi svoje místo našla," řekl a hleděl na ni, když si skousla spodní ret. Pohlédla na něj, ale hned zase sklopila zrak, když viděla, s jakou intenzitou se na ni dívá. „To nic nebylo." „Jsem přesvědčen o tom, že vím rozhodně alespoň o několika členech mé vlastní rodiny, kteří by si s tím neporadili ani zdaleka tak dobře jako ty. A kdyby k tomu už byli přinuceni, určitě by se svého úkolu nezhostili s takovou grácií." „Jak můžeš vědět, že jsem se toho zhostila s grácií?" Jeho pohled se vpíjel do její tváře i postavy. „Všechno děláš s grácií. A pokud jde o to, že bys byla přítěží - to rozhodně není pravda. Kdybys tady nebyla, jsem si jist, že by se už sestra pokoušela plánovat nějakou další hloupost. Ačkoli musím připustit, že v tom, že jsem tě požádal, abys s námi jela, dozajista můj hněv hrál jistou menší roli."

72 KIM LAWRENCEOVÁ

„Menší roli? Požádal?" opakovala po něm nevěřícně. „Ty jsi mě vydíral!" Rozzuřeně na něj hleděla, popadla jeden z dezertů a tvrdě se do něj zakousla. „Potřeboval jsem tě." Po krátkém šokovaném tichu, které následovalo po jeho rozzlobeně znícím prohlášení, se jejich oči setkaly. Tentokrát to byl Karím, kdo byl přinucen sklopit zrak. „Suzan nemohla zůstat ve Švýcarsku. Nemoc naší matky se táhla hodně dlouho - vypěstovala si během té doby odpor k nemocnicím. A kdyby byla sama v paláci, zbláznila by se. Potřebovala někoho, kdo odvede její myšlenky jinam - hlavně od toho, co se děje. A to, že ti dělala průvodkyni po naší zemi, posloužilo přesně tomu účelu. Přece musíš vědět, že její poddajnost je jen dočasná. A tebe poslouchá." Prue pokrčila rameny. „Ale co kdybych udělala něco špatně? A kromě toho - teď jsi tady ty." Podívala se na dezert v dlani, jako by si nebyla jistá, jak se tam ocitl. Pak ho odložila na tác. „Já mám plné ruce práce s tím, abych přinutil svého otce zpomalit tempo. Infarkt to očividně nedokázal." Prue svraštila starostlivě obočí. „Myslela jsem, že se mu daří lépe. Chápu, že chceš chránit Suzan od úplné pravdy, ale jestli mu není dobře, má právo o tom vědět." „Nelhal jsem Suzan," opáčil vehementně. „Můj otec je tvrdý muž. Myslím, že tento incident mu poprvé připomněl, že není nesmrtelný. Nebojí se smrti, bojí se však toho, že bude slabý a bezmocný. Mám strach, že existuje reálné nebezpečí toho, že se bude přepínat, aby si dokázal, že je stále tím, kým byl kdysi." „Ale já mám svůj vlastní život!" „Vím, že od tebe žádám hodně, ale tentokrát tě o to skutečně žádám." Prue si zoufale přitiskla ruku na čelo a zasténala. „Dokázal už ti někdo něco odmítnout?" Karím se spokojeně usmál, vztáhl ruku a odtáhl jí její vlastní z obličeje. Pak ji pevně stiskl. „Přeji si, abych měl víc času, ale nemám. V paláci se po mně budou shánět. Mám zodpovědnost a povinnosti - povinnosti, které zanedbávám."

73 ÚNOS DO OÁZY

„Samozřejmě." Začala vstávat, ale on jí položil ruku na rameno a stáhl ji zpět na polštář vedle sebe. „Neměli bychom jít?" „Ještě ne, ma belle." To něžné oslovení jí zrychlilo tep. Najednou se cítila neuvěřitelně plaše. Sklopila hlavu. Vztáhl ruku a odhrnul jí z tváře pramen vlasů. Tam, kde se její pleti dotkly jeho dlouhé prsty, cítila elektrizující chvění. „Cítím, že s tebou mohu mluvit otevřeně. Existuje mezi námi nepopiratelná přitažlivost. Oba ji cítíme. A myslím si, že proti ní oba bojujeme." Se sevřeným srdcem sklopila hlavu. „Něco takového nemá žádnou budoucnost." Nepopřel to. „Budoucnost ale není tady a teď - a přítomnost, ta může být velmi příjemná. Pokud přestaneme bojovat. Vím, že bychom se za normálních okolností nepotkali, ale potkali jsme se a od té doby na tebe myslím." Jedním prstem jí zvedl bradičku, aby jí viděl do očí. „V paláci je příliš mnoho očí a uší. Tam bychom spolu nemohli být, aniž by se to doneslo mému otci. Rozrušilo by ho to a on -" „Chce, aby ses oženil se Saffou," dokončila za něj větu. Jeho vnímavost k pocitům jeho otce mu u ní rozhodně získala kredit. Prue však nesmírně litovala toho, že podobně nesmýšlí o jejích pocitech. Klidně připustil, že by se s ní styděl na veřejnosti, ale to, že by ji tím mohl zranit, ho zjevně nenapadlo. Zřejmě předpokládá, že ji natolik vzruší jeho zájem, že jeho nabídku přijme za jakýchkoli okolností - a proč by to neměl předpokládat? Zahanbeně si vybavovala to, jak se k němu od jeho příjezdu chovala. Ale nemohla si pomoci -v jeho přítomnosti se cítila tak živoucí, jako snad ještě nikdy v životě. Překvapeně na ni pohlédl, ale nepopřel to. „Saffu? Vy jste se setkaly? Myslel jsem, že po odjezdu z Ženevy jela hned do Paříže." „Nesetkaly jsme se. Když jsme se ale jednou se Suzan vracely z bazaru, zrovna nastupovala do limuzíny." Nedalo jí velkou práci odvodit si, že ta elegantní žena s diamanty, které zářily na jejím útlém krku, je královna - Karímova královna. „Suzan mi

74 KIM LAWRENCEOVÁ

tam koupila tento náhrdelník," řekla a ukázala na polodrahokamy, které jí visely kolem krku. „Krása," řekl Karím, který nehleděl na kameny, ale na její šíji. „Muselo být pro tebe pěkné, že jsi měl v Ženevě společnost." Prue skryla svou náhle vzniklou žárlivost za jasný úsměv. Něco v tom, jak se na ni díval, však Prue donutilo o úspěchu jejího pokusu pochybovat. „Společnost?" Potřásl hlavou. „Saffa se zastavila v nemocnici asi na hodinu. Nesnáší nemoci a nemocné. Dokonce nenavštěvovala ani Hassana, když onemocněl. Můj bratr..." Prue sklopila zrak. „Já vím. Suzan mi o tom pověděla." „A co přesně ti Suzan pověděla?" „Že si jednoho dne vezmeš Saffu. Vezmeš?" Skousla si jazyk, ale otázka už zazněla. Teď mezi nimi visela ve vzduchu. „Nepřivezl jsem tě sem, abychom spolu mluvili o Saffě." Prue se na něj podívala a v očích měla vepsánu bolest a zranění. „To je pravda. Přivezl jsi mě sem, abys mě svedl." „Chceš mi snad říct, že si to nepřeješ? Chceš mi tvrdit, že sis té přitažlivosti, která je mezi námi, nevšimla?" Prue shledávala i zvyšující se vlhkost vzduchu a horko snadnější, než sexuální napětí, které rostlo na hedvábím pokrytém divanu. Vší silou se snažila postavit opět nohama na zem. „Kdyby za mnou přišel jakýkoli jiný muž s něčím takovým, vysmála bych se mu do obličeje," řekla mu popravdě. „Jen proto, že ses nějakou náhodou narodil jako princ, myslíš si, že ti padnu k nohám jako zralá broskev." „Tvoje analogie není tak špatná. Tvoje pleť rozhodně zralou broskev připomíná - a nepopírám, že pro jisté ženy je můj původ součástí toho, proč mne shledávají přitažlivým. S tebou mám však pocit, že je to spíš překážka, kterou musím tvrdě překonávat." Prue se ani nepokusila skrýt zasmání, které jí splynulo ze rtů. „Čemu se směješ?" zeptal se jí naléhavě a přitáhl si její tvář blíž k sobě.

75 ÚNOS DO OÁZY

„Směju se tobě," zašeptala bez dechu, protože jeho ústa byla tak blízko jejích, že cítila na svých rtech jeho dech. „Směju se tomu, že si myslíš, že jsi pro ženy přitažlivý kvůli svému královskému původu." Znovu se zasmála. „Byl bys pro ženy přitažlivý, i kdybys pracoval v pokladně supermarketu, protože to, co máš v sobě ty, nemá nic společného s penězi ani s postavením. Je to čistá sexuální energie. Srší ze všech tvých zatraceně dokonalých pórů všemi směry. Ach, bože," zasténala zděšeně. „Řekni mi, že jsem to neřekla nahlas."

DESÁTÁ KAPITOLA „Neřekla jsi nahlas, že ze mě všemi póry srší čistá sexuální energie," prohlásil poslušně. „Nenávidím tě." Oč by byl jen život snadnější, kdyby to byla pravda! „Tak pojď ke mně, můžeš mě nenávidět ještě o něco víc," vyzval ji hravě a něžně si ji přitáhl na hromadu polštářů. Prue nehybně ležela, srdce jí bušilo očekáváním. Karím se nad ni sklonil, jednou rukou se opřel za její hlavou, druhou jí něžně hladil po stehnu. „Tvoje ústa - šílím z nich. Šílím z nich, ma belle, od prvního okamžiku, kdy jsem tě spatřil," přiznal se jí těžkým, sexem nabitým hlasem. Prue hleděla do jeho očí, brzy se jí však zatočila hlava, a tak spustila víčka. Měla pocit, že jsou jako z olova. Její oči pálily slzami bezejmenného citu - téhož, který způsobil, že jí dokonale vyschlo v krku. Zasténala, když ji Karím lehce kousl do spodního rtu a zatáhl. Pak ji velmi jemně pohladil jazykem po citlivé sliznici vnitřní strany rtu. „Chutnáš po medu." Roztřeseně se nadechla, když pocítila v podbřišku příval horka. Jeho ruka jí mezitím vklouzla pod sukni a hladila ji neúnavně po stehnu.

77 ÚNOS DO OÁZY

„To je jen ten dezert." „Snil jsem o tom, jak budeš chutnat po mně, až tě budu líbat," Vklouzl svým hříšně hebkým jazykem mezi její rty. „To by se mi líbilo... Líbilo by se ti to?" předl proti jejím ústům. „Myslím... nevím..." Najednou ji plnou silou, zasáhlo vědomí vlastní nezkušenosti. Zapůsobilo na ni jako studená sprcha. Ztuhla a odvrátila hlavu. Co to tady proboha dělá? Karím je zkušený milenec a myslí si, že tady má co dělat s někým podobně zkušeným. Bude pro něj určitě trpkým zklamáním. „Co se děje?" zeptal se a zvedl se na jedné ruce. „Víš, nejsem v tomhle všem - v sexu a svádění - nijak zvlášť dobrá." Zamračení vystřídal úsměv. „V tom případě zpomalím." Zalapala v rozpacích po dechu. Zasmál se a vzal ji za ruku. „Jsi tak legrační, ma belle," řekl a přitiskl si její dlaň na ústa. Pak ji vzal za obě zápěstí a přitiskl jí je za hlavu. Jejich oči se setkaly a on už se nesmál. Jeho výraz byl vážný a plný touhy, když se na ni díval s nezastíraným sexuálním hladem, který způsobil, že tiše zasténala. „Karíme, já... opravdu... ty..." Když se díval do jejích světlých očí, zahltil ho podivný cit, jaký ještě nikdy nepoznal. Potřásl hlavou, nadzvedl se na lokti a začal si svlékat košili. Prue si povzdechla a navlhčila si rty. S úžasem hleděla na jeho krásné štíhlé a vypracované tělo, které se lesklo ve světle lamp. Bolavá prázdnota, kterou cítila kdesi v podbřišku, byla najednou při pohledu na něj ještě intenzivnější. Byl naprosto a úplně dokonalý, jako klasická socha vytvořená z masa a kostí. Hrdlo ji bolelo, jak se snažila v sobě zadržet emoce, když si k ní lehl a otočil ji na bok, takže leželi tváří v tvář. „Jsi tak krásný," zašeptala a přejela rukou po pevných svalech na jeho břiše. Vnímala, jak se prudce nadechl. Políbila ho na rameno a jazykem ochutnala jeho slanou kůži. „A tak pevný a tvrdý,"

78 KTM LAWRENCEOVÁ

zašeptala, když se k ní přitiskl. Vzápětí zasténala, když ucítila na svém břiše tlak jeho ocelové erekce. „To jsem nemyslela... ale tam taky," zašeptala proti jeho ústům. Oba teď dýchali velmi prudce a jejich dech se mísil. Vzal ji za zadeček a přitáhl si ji na sebe, takže mohla plně cítit jeho touhu po ní. „Bude to krásné," zašeptal jí do ouška. Jeho teplý dech způsobil, že se zachvěla, avšak z jeho slibu se chvěla ještě daleko víc. A jeho polibek - to pomalé zkoumání jejích úst - ji zanechalo bez dechu a roztřesenou. A chtěla víc -o tolik, o tolik víc! „Se mnou zapomeneš na všechny muže, které jsi kdy měla, ma belle." Kdyby byla při smyslech, řekla by mu přímo, že to nebude tak těžké, protože žádné jiné muže neměla - alespoň ne tak, jak myslí. Ale neudělala to, protože při smyslech nebyla. Nebyla si ani jistá, jestli jí ještě zbyl aspoň kousek mozku, kterým by myslet mohla. Cítila jen zoufale silnou touhu. Potřebu cítit jeho nahé tělo na svém, jeho tíhu, aby z ní vymačkala dech, jeho tvrdost uvnitř sebe. Nevěděla, že tyto touhy vykřikuje nahlas, dokud jí nezašeptal do ouška: „Ano, ma belle, všechno to budeš mít." Líbal ji s divokou erotickou naléhavostí, která ji připravila o zbytek rozvahy. Visela na něm, nořila prsty do jeho hedvábných vlasů, tiskla se k němu bolavými ňadry. „Chci se na tebe dívat." Zavřela oči a vnímala, jak ji svléká. Sundal jí sukni i košili a ona zadržela dech, když před ním ležela jen v hedvábné košilce. Karím také zadržel dech. Její pleť byla bledá a bezchybná, její ňadra plná a zvoucí. Přitiskl jí rty na bříško a její tělo se vzepnulo. Hladila ho po vlasech, když pokrýval polibky její tělo vzhůru k ňadrům. „Tak jemná, tak krásná..." Líbal ji na šíji, pak se vzepnul a políbil ji opět na ústa. Zalapala po dechu, když pak vzal do dlaní obě její ňadra a laskal a dráždil obě bradavky jazykem.

79 ÚNOS DO OÁZY

Pak se z ní zvedl, aby si svlékl kalhoty. Ležela před ním a hleděla na něj vášní zastřenýma očima, prudce a mělce dýchala, takže se její ňadra chvěla, což mu téměř znemožnilo provést ten jednoduchý úkon. Nevěděl už ani, co dělá. Vnímal jen jedinou divokou touhu - zabořit se do ní a ztratit se ve víru pocitů. Když viděla jeho nádherné vzrušené tělo, Prue cítila, jak se v ní cosi láme. Zasténala a zvedla boky, když jí stáhl třesoucíma se rukama kalhotky. Když jí rozevřel stehna a dotkl se jí, měla pocit, jako by ji smetl příliv dříve nepoznaných pocitů. Prue se třásla po celém těle, dokázala se však nadzdvihnout, její tělo se zmítalo proti jeho. Vzala jeho hlavu do obou rukou a padla na měkké polštáře. „Prosím," zašeptala a hleděla mu do očí. Rozevřel jí stehna ještě o něco víc a pak, zatímco stále hleděl do jejích očí, se do ní zanořil. Najednou pocítil odpor, který mu kladla panenská blána, a Prue uviděla v jeho očích náhlou paniku. V tom okamžiku byla však natolik zaplavená pocity, že o jeho výrazu neměla čas přemýšlet. Byla si jen vědoma nádherného vzrušení, které zaplavilo její tělo - které jí přinášel Karím. Vnímala něžné rytmické pohyby, s nimiž se do ní znovu a znovu nořil, až se v ní vše začalo svírat a nakonec vybuchlo v nádherném orgasmu, při kterém znovu a znovu křičela jeho jméno. Pak ucítila, jak se nad ní napnul, zachvěl se a odtáhl se od ní pryč. Prue ležela, třesoucí se a zahlcená. Její mysl tomu stále ještě nemohla uvěřit. Znovu se k ní přitulil. „Tys byla panna." A on se nedokázal ovládnout. Mohl ji zranit. Ta myšlenka projela Karímem jako nůž. Čím víc na to myslel, tím víc mu bylo špatně. „Hlásáš sexuální svobodu, znevažuješ tradice - a jsi panna." „Přestal bys s tím?" „Jak je to možné?" „No, řekla bych, že jsem vybíravá, ale očividně nejsem. Víš, nejsem teď zrovna v náladě na nějaké rozbory toho mého nedostatku." „Nedostatku? Ty schválně předstíráš, že mi nerozumíš!"

80 KTM LAWRENCEOVÁ

„Tady toho není moc, čemu by se dalo nerozumět, nemyslíš? Dalo by se předpokládat, že vím, co dělám - ale nevěděla jsem. Co ode mě čekáš, Karíme? Omluvu?" „Měla jsi mi to říct. Mělo to být... já jsem měl být..." Přitiskl si ruku na čelo a padl opět na záda. „Nejsi taková, jak jsem si myslel," řekl těžce. „Takhle to být nemělo." Poprvé to mělo být pomalé, jemné a něžné. Snažil se svou vášeň ovládnout, jak jen mohl, když to zjistil, ale už bylo trochu moc pozdě. Není divu, že se chovala, jako kdyby to vše pro ni byla nová zkušenost, když se jí dotýkal - byla to totiž doopravdy pro ni nová zkušenost. „No a co? Aha... ve tvém světě se ženíte s pannami a ty ostatní jsou dobré leda tak jako milenky." Se slzami v očích začala sbírat svoje šaty. „No, nemusíš mít strach, Karíme. Rozhodně nemám žádnou touhu být jedním ani druhým." „Mluvíš nesmysly," řekl a posadil se. „Doopravdy? Pověz mi, Karíme, kdybys věděl, že jsem panna, kdybych ti to řekla, šel bys se mnou i přesto do postele?" Jejich oči se setkaly - slzami naplněné jantarové oči s jasně modrými. „Pravda je taková, že nevím." „Pravda je taková, že jsi chtěl jen někoho na jednu noc." A ona byla tak hloupá, že si myslela, že možná chce něco jiného. Bylo šokující uvědomit si, že si skutečně přála, aby šlo o něco víc - a že nějaká její část pořád ještě něco víc chce. „Prudence -" Hluchá k zoufalému tónu v jeho hlasu smetla jeho ruku a otočila se k němu zády. „Můžeš mě teď odvézt zpět. Myslím, že té zajížďky mám dost." Rychle se pohnula a zamrkala, když ji zabolela místa, která ještě nikdy necítila. Když Karím viděl, že zamrkala bolestí, zbledl a nechal ruku, kterou k ní vztahoval, bezvládně padnout. Než přijeli do paláce, padla noc. Několikrát během cesty se Karím snažil promluvit, ale Prue ho pokaždé požádala, ať mlčí. Hluboce se styděla, že tak lehce podlehla pokušení a spala s mužem, který je zaslíbený jiné ženě - ženě, s níž chce strávit zbytek života.

81 ÚNOS DO OÁZY

Když přijeli, chytil ji za ruku a přitáhl si ji k sobě. „Podívej se, tohle je naprosto směšné - takhle to přece nemůžeme nechat." „Pane?" Ze stínů se vynořil Rašíd s omluvným výrazem. „Myslel jsem, že byste měl vědět, že král svolal do svého bytu několik ministrů." Karím unaveně vydechl a zavrátil oči. „Hned se na to podívám. Prudence -" Prue potřásla hlavou a zářivě se usmála, když se vymanila z jeho sevření. „Děkuji vám za projížďku, princi Karime,“ oslovila ho formálně. „Byla pro mne nanejvýš poučná. Dobrou noc, Rašíde." Karím hleděl, jak odchází, a tiše zaklel. Pak se obrátil k Rašídovi. „Můj otec," pronesl ke staršímu muži, „je dokonalý blázen. A jeho syn, jak se zdá, to po něm beze zbytku zdědil."

JEDENÁCTÁ KAPITOLA Prue byla ztracená ve svých vlastních myšlenkách. Dokud neprošla klenutým průchodem a nestanula na velikém neznámém dlážděném nádvoří, neuvědomila si, že se dostala do míst, kam v paláci ještě nezavítala. Na tom nebylo nic překvapujícího - palácové prostory zabíraly skutečně obrovskou plochu. První dny Prue vůbec nechápala, že to, co jí připadalo jako velké město, je jen a jen samotný královský palác. Mrzelo ji, že nebude mít zřejmě šanci celý jej prozkoumat. Teď jí té doby bylo skoro líto, protože se zdálo, že už prozkoumala téměř vše - tady však ještě nebyla. A dokonce, jak ji náhle napadlo, se jí stýskalo po dnech, kdy jí dělal starosti její rostoucí zájem o Karíma al-Ahmada. Jak jen mohla být tak slepá? Jak mohla nevidět, že se do něj zamilovala? Samozřejmě, to vysvětluje i snadnost, s jakou zapomněla na všechny svoje morální zásady a vyspala se s ním. Svou lásku ke Karímu al-Ahmadovi si zřejmě nikdy nebude moci racionálně vysvětlit, ať se bude snažit jakkoli. Je to prostě jedna z těch věcí, s níž se bude muset naučit žít - a to se začala učit už přede dvěma dny, kdy jí poprvé došla holá pravda. Bylo to zvláštní - jako když se člověk dívá na rozostřený obrázek, který se bez varování změní

524 KIM LAWRENCEOVÁ

v jasný trojrozměrný obraz. Teď tedy s tímto tajemstvím žila, nepřipadalo jí to však nijak snadné. A Karím... Někdy - jako třeba teď, když byla sama - si jeho jméno řekla hlasitě. No, každopádně Karím je jeden z lidí, bez nichž se bude muset učit žít také. A už v tom získala i nějakou praxi, jak se zdá. Během minulého týdne jej viděla jen několikrát, vždy v přítomnosti dalších lidí. Ani jednou se nepokusil ji vyhledat, což docela jasně mluvilo samo za sebe. Očividně lituje toho, co se stalo, a chce se vyhnout dalšímu emocionálnímu dramatu. Když vstoupila na nádvoří a šla dál, vábená tichým a uklidňujícím zvukem fontánky, najednou si podle prastarých kamenů zdí a nesmírně cenné mozaiky pod nohama uvědomila, že vstoupila do nejstarší části paláce. Části, která podle toho, co si přečetla v palácové knihovně, byla stará už v době křižáckých výprav. Je to také část, jak jí vysvětlila princezna, kde bydlí její otec a kde se také nachází soukromé umělecké sbírky, kvůli jejichž prohlídce se sem sjíždějí odborníci z celého světa. Král často zapůjčoval mnoho kusů nejrůznějším muzeím na celém světě. Suzan, která teď trávila hodně času se svým pozvolna se uzdravujícím otcem, slíbila Prue, že s ním domluví, aby si mohla sbírku také prohlédnout. Teď však Prue věděla, že v době, kdy jí bude moci Suzan tento slib splnit, ona už zde nebude. Situace, ve které žila, se začala stávat přímo masochistickou. Není žádný důvod - a nikdy takový nebyl - aby zde ještě zůstávala, až na to, že váhala zpřetrhat všechny nitky vztahu s Karímem. Vkročila do těch nejpřísněji střežených a nejtajnějších prostor paláce. Zatímco se zvědavě rozhlížela kolem sebe, trpce se sama pro sebe pousmála. A to jsem si myslela, že to horší už nemůže být, pomyslela si. Lidé za něco takového pravděpodobně úpí ve vězení. Cítila se ale tak zničená, že měla pocit, že pobyt v palácovém vězení by pro ni mohl být vítaným rozptýlením. Znovu se rozhlédla a nasávala do sebe tu krásu - a víc než jen to... panovala zde jakási atmosféra věčného a nerozrušitelného klidu. A když se Prue rozhlížela, vnímala, že něco z toho klidu

524 KIM LAWRENCEOVÁ

vstoupilo i do ní. Vzduch na polouzavřeném nádvoří byl provoněný jasmínem. Na jedné straně se otevíral k bílým palácovým věžím, které byly na pozadí nebeského blankytu viditelné zdaleka a nádherně se od nich odrážela i okolní bujná zeleň. Z fontánky, která stála uprostřed nádvoří, k ní doléhal uklidňující zvuk vody. Všimla si, že vytéká z úst jakési mytologické příšery a spadá do tyrkysových vod nádržky, která byla olemována bohatě zdobenými kachli. Už se obrátila, aby odsud odešla, když na periferii vidění zachytila pohyb a uvědomila si, že není sama. Rychle se přitiskla ke zdi. Nevěděla, zda by měla prostě utéci nebo svou přítomnost odhalit muži, který byl téměř celý schovaný v malém hájku citroníků. Stále ještě váhala, když se náhle otevřely dveře ve zdi a vyšel z nich vysoký muž, který se těžce opíral o stříbrnou hůlku. Instinktivně ustoupila ještě hlouběji do zeleně. V témže okamžiku se pohnul i ukrývající se muž. Prue obrátila hlavu a viděla, že je oblečen celý v černém a hlavu má zakrytou kapucou. Vystoupil ze svého úkrytu a zvedl ruku. Předpokládala, že na sebe chce upozornit staršího muže, který si jeho přítomnosti nebyl vědom. Nic neobvyklého v jeho pohybech neshledávala - až do okamžiku, když si všimla záblesku velkého nože, na němž se zachytily sluneční paprsky. Nesnaží se na sebe upozornit, uvědomila si s hrůzou -snaží se ho zabít! Bez rozmýšlení se rozběhla, mávala rukama a křičela z plných plic. Starší muž na ni hleděl, pořád ještě si nebyl vědom černě oděné postavy, která se k němu blížila z opačné strany. Oba byli už jen pár metrů od sebe, když se jí podařilo z posledních sil vrhnout mezi běžící postavu a starého muže. Maskovaný muž běžel příliš rychle, a tak do ní narazil obrovskou silou a srazil ji k zemi. Nemohlo uplynout víc než pár vteřin, než z ní kdosi onoho muže strhl. Dva muži v uniformách drželi pevně svého zajatce, který kolem sebe kopal a řval cosi arabsky. Poté předstoupil starší muž. Byl vysoký, tmavé vlasy byly protkány stříbrnými

524 KIM LAWRENCEOVÁ

nitkami a tmavé oči zářily inteligencí. Ale nebyla to podobnost rysů, díky níž Prue pochopila. Byla to jeho vnitřní vznešenost a hrdost, s níž se nesl. „Vy jste Karímův otec," vydechla a vzápětí vše pohltila temnota. Když se probudila, ležela v posteli. Na oknech byly zatažené žaluzie, kterými jen mírně prosvítalo slunce a vrhalo na protější stěnu mihotavé stíny. „Kde to jsem?" Ucítila vůni jasmínu, která vycházela z kytice na jejím stolku, a najednou se jí všechno vybavilo. „Udeřila jsem se do hlavy? Ztratila jsem vědomí?" Pamatovala si na to, že byla povalená na zem - pamatovala si i ostrý pach atentátníka, jeho tělo, které ji zavalilo, než jej z ní odtrhli. „Lež klidně," nařídil jí Karím s vážným výrazem a uhladil jí odkopanou přikrývku. „Musíš odpočívat. Zavolám lékaře." Přes svoje slova se ani nepohnul, jen se na ni díval s intenzitou, která jí ničila nervy. „Je tvůj otec...? Byl to tvůj otec...?" „Ano, byl to můj otec." „Je v pořádku?" „Nemá ani škrábnutí." Polkl a zadíval se na její obvázané rameno. „Takže se to doopravdy stalo?" Neobvyklá bledost Karímovy snědé pokožky, tmavé stíny pod jeho očima i rašící vous na jeho obvykle dokonale oholené tváři Prue sdělily, že jí zřejmě neříká celou pravdu. „Myslela jsem si, že to možná byl jen zlý sen. Proč to chtěl udělat... Proč to ten muž chtěl udělat?" Karím vypadal daleko vyčerpaněji a napjatěji, než ho kdy viděla. Předpokládala však, že když se někdo snaží zavraždit něčího otce, takhle to asi zapůsobí. Znovu jí uhladil pokrývku a pokrčil rameny. Pak zavřel oči, jako by se chtěl před něčím chránit. „Myslím si, že tam šlo o několik důvodů. Ukázalo se, že má v anamnéze psychickou poruchu." Karím, ať se snažil jakkoli, nemohl ze sebe vydolovat ani stín soucitu s mužem, který ho téměř připravil o to, co mu bylo v životě nejdražší.

524 KIM LAWRENCEOVÁ

Prue si vybavila to divoké, téměř zvířecí světlo v mužových očích, když ji srazil k zemi. Zachvěla se. Karím ji vzal za ruku. „Už o tom nebudeme mluvit," pronesl drsným hlasem. Prue pohlédla na jeho prsty, které se propletly s jejími. Strach, který se jí usadil v žaludku, náhle zmizel. Potřásla hlavou a zvedla k němu oči. „Ne, chci to vědět." Poté, co jí chvíli hleděl do tváře, si Karím povzdechl a přikývl. „Vyšetřovatelé mají za to, že to, co ho přimělo k tomu zoufalému činu, bylo rozhodnutí jeho dcery studovat medicínu. Byla přijata spolu s několika dalšími dívkami." Prue se zatvářila zmateně. „Nechápu." „Přihlásila se na tu školu přes jeho hluboký odpor. Myslí si, že uvrhla na jeho rodinu hanbu. Je jedním z té šťastně tupé minority, která se brání veškerým změnám - a která je proti tomu, aby žena měla mimo rodinné zázemí jakýkoli vlastní život. Musel někoho za svou situaci obvit. Můj otec je známý svou podporou žen. Je to skutečně ironie, víš. K tomu, aby mohly být přijímány na univerzitu jsem ho přemluvil já. On měl svoje pochybnosti." Prue viděla, že Karím bojuje s pocity viny, a cítila směšnou touhu jej chlácholit, říci mu, že všechno bude v pořádku -a i kdyby náhodou nebylo, ona bude s ním a pro něj. Problém však byl v tom, že on si něco takového nepřál. Tedy pokud nešlo o to, aby ji měl ve své posteli. A i tak by se styděl, kdyby náhodou někdo jejich kratičkou aférku objevil. „Obviňuj se, jestli se díky tomu budeš cítit lépe, ale já si myslím, že jestli se sobě alespoň trochu podobáte, pak bys ho nemohl přemluvit k něčemu, co by nechtěl." Potěšená jeho náhlým úsměvem se zvedla na jednom lokti. Vzápětí zamrkala bolestí a klesla zpět. „Poranila jsem si paži." Karím na ni pohlédl s čirým vyčerpáním a prohrábl si rukou vlasy. Podle toho, jak vypadaly, to zjevně nebylo poprvé. „Poranila?" opakoval po ní. „Poranila!" Zavřel oči a přešel do rozzlobené arabštiny.

524 KIM LAWRENCEOVÁ

„Proč na mě křičíš? Jestli je to proto, že jsem vešla do soukromých prostor tvého otce, tak ti musím říct, že jsem to udělala nevědomky. A -" „Cože!" vykřikl, zabořil si ruce do dlaní a zasténal. „Děláš mi to všechno schválně? Nebo jsi přišla o rozum?" Asi přišla o rozum - každopádně to byl poměrně přesný popis, který se hodil na ženu, jež miluje někoho, kdo ji považuje jen za příjemné noční povyražení. Ano, miluje ho tak, že ji to bolí - na rozdíl od bolesti, kterou cítila v rameni, tahle bolest hned tak nepřejde. „Dostala jsi zásah nožem, který byl určený pro mého otce," promluvil konečně rozechvělým hlasem. „Přeřízl ti tepnu. Ztratila jsi mnoho krve a skoro jsi zemřela." „No, teď určitě přeháníš, Karíme." Karím vztáhl ruku a ukázal. Prue vzhlédla a uviděla dvě lahve - jednu s krví a druhou s jakousi bezbarvou tekutinou které jí vtékaly do žíly. „Cítím se dobře." „To máš štěstí," zavrčel Karím, který si nedokázal ani představit, že by se někdy cítil tak zle. „Uvědomuješ si, že ode dne, kdy jsem tě poznal, nemám chvilku klidu? Nejprve podlehla tvému kouzlu moje sestra - a teď i můj otec!" „Tvůj otec?" opakovala po něm, zmatená jeho netypickým výbuchem emocí. „Ano, můj otec. Zachránila jsi mu život - stala se z tebe národní hrdinka." Prue se nervózně zasmála. Byla si skoro jistá, že musí žertovat. „Nemůžu být hrdinka - nic jsem neudělala. Dokonce jsem ani nepřemýšlela." „Rozhodně to tak vypadá," vybuchl. Nebyl už schopen pojmout svoje pocity. Ne po tom bolestném rozhovoru s otcem a po dvanácti hodinách, kdy seděl u jejího lůžka a poslouchal lékaře, kteří mu neustále říkali, že se už každou chvíli vzbudí co ta slova však znamenají v jejich žargonu? „Stejně tak jsi nepřemýšlela, když jsi mi darovala svoje panenství." A to byl dar, jak Prue jasně viděla na jeho tváři, který byl naprosto nechtěný. Už to dávno věděla, ale stejně ji to bolelo.

524 KIM LAWRENCEOVÁ

Zavřela oči a cítila, že zpod jejích víček jí začínají stékat po tváři horké slzy. „Ty pláčeš," vyhrkl Karím zlomeným hlasem. „Na co myslím? Jsi nemocná - a já na tebe tady křičím jako šílenec." Prue cítila, že k ní přistoupil blíž. Mávla proto rukou, ale neotevřela oči. „Nech mě tady samotnou, Karíme. Jsem v pořádku." Karím se dotkl jedné slzy, která se třpytila na její tváři. „Můj otec měl pravdu," pronesl těžce. „Moje činy ho zahanbily a stydí se, že jsem jeho synem." Prue otevřela oči. Setřela si slzy a pohlédla na něj. „To tvůj otec skutečně řekl?" Karím přestal přecházet z jedné strany pokoje na druhou a sklonil hlavu. „Miluji svého otce. Vážím si ho. Ale nedovolím mu, aby mi přikazoval, s kým se mám oženit," řekl a bojoval s touhou obejmout ji a líbat. Jedině to, že vypadala tak křehce a zranitelně, jej zastavilo. „Měl by tady být lékař. Půjdu pro něj." Prue jej zachytila za paži. „Myslela jsem, že chce, aby sis vzal Saffu?" S námahou se posadila a nemocniční přikrývka jí sklouzla po zdravém rameni. Rozrušen její hladkou pletí se jí tentokrát Karím nesnažil v jejím počínání zabránit. Potřásl netrpělivě hlavou. „Ne. Ne, nechce Saffu. Trvá na tom, abych se oženil s někým úplně jiným." Můj bože! Takže je tady na něj fronta? Kolik těch perspektivních nevěst vlastně má? „Kdo to je? Koho si máš podle něj vzít?" „Tebe." Prue spustila dlaň z jeho paže. Potřásla hlavou. „To není moc vtipné, Karíme," pronesla tiše. „Také si to myslím," řekl a padl do křesla vedle její postele. Pak si opřel hlavu do dlaní a hleděl do její bledé tváře. Z tváří se jí vytratily i poslední zbytky barvy. Zvedla ruku a vyděšeně si ji přitiskla ke rtům. „Ty mluvíš vážně. Ale proč? Já jsem jen..."

524 KIM LAWRENCEOVÁ

„Přestala jsi být jen cokoli poté, cos zachránila život mému otci a riskovala přitom svůj vlastní. Můj otec se ti přirozené cítí zavázán - a cítí za tebe i zodpovědnost. Nechová zrovna... láskyplné pocity k muži, který tě svedl. Zejména, když jsi předtím byla nevinná. Samozřejmě trvá na tom, aby si tě ten muž vzal." „Ale jak se o tom dozvěděl?" zeptala se v šoku. Myšlenka na to, že jejich sexuální život je zdrojem pomluv, způsobila, že Prue pocítila nevolnost. „Řekl jsem mu to." „Cože?" Vysíleně klesla zpět. Najednou měla pocit, že analgetika, kterými zřejmě byla nadopovaná až po uši, pomalu přestávají působit. Karím vstal a začal neklidně přecházet po místnosti, už tak hodně malé. Jeho přítomnost ji však zaplnila zcela a beze zbytku. „Kdosi mi hned přiběhl říct, že můj otec byl napaden." Když jí o tom vyprávěl, viděla, jak mu neklidně cuká nerv pod okem. „Obával jsem se nejhoršího, a tak jsem se hned rozběhl za ním. Když jsem se tam dostal, zjistil jsem, že otec převzal iniciativu neumíral. Místo toho všem poroučel, co mají dělat." „To musela být pro tebe úleva, ne?" řekla s hlasem, který v sobě nesl soucit s jeho strachem. Hleděl na ni. Po chvíli ticha se nevěřícně zasmál. „Ach ano, to tedy byla. Jednoznačně jsem to cítil jako veliké požehnání," vyštěkl ironicky. Hleděla na něj se zmatkem v očích, když si přitiskl zaťatou pěst na čelo a pronesl něco ve vášnivé arabštině. Pak se na ni opět zadíval a přistoupil k jejímu lůžku. Oči se mu podivně leskly, když se k ní sklonil a odhrnul jí pramen vlasů z tváře. Držel jej v rukou a velmi pomalu jej nechal spadnout na polštář vedle její hlavy. Pak si těžce povzdechl a opět se sesunul na křeslo vedle ní. „Ležela jsi na zemi v kaluži krve, ma belle." Zavřel oči a zachvěl se. „Zdálo se jí být tolik..." zamumlal a polkl. Středně velká ztráta krve, řekli mu lékaři chladně, když přijeli do nemocnice. „Myslel jsem si, že umíráš." Pohlédl jí do očí a bojoval s tou strašnou vzpomínkou, která ho bude, jak věděl, mučit až do

524 KIM LAWRENCEOVÁ

smrti. „Nebyl jsem... chápej..." Odkašlal si a sklopil zrak. „Nedokázal jsem se v té chvíli ovládnout. Řekl jsem a udělal různé věci..." „Jaké?" zeptala se ho opatrně. „Nejdřív jsem se pokusil zabít tu bestii, která ti to udělala." Znovu se na ni podíval „Naneštěstí mě zastavili strážní." „Za to by tě nikdo nemohl vinit," namítla. „A pak jsem řekl mému otci, že by se nic z toho nestalo, kdybych tě sem nedonutil přijet." „To nebyla tvoje vina - jen shoda několika nešťastných okolností." „Můj otec namítal něco podobného. Dokud jsem mu neřekl, že jsem tě vydíral a pak jsem se zachoval natolik nečestně, že jsem tě okradl o panenství." „To jsi mu řekl? To doopravdy od tebe nebylo moc moudré, Karíme." „Měl jsem ruce rudé od tvojí krve," řekl, vztáhl je a hleděl na ně, jako by byly stále ještě potřísněné. „Držel jsem tě v náručí a -" odmlčel se a přejel si dlaní tvář, jako by chtěl od sebe tu vzpomínku odehnat. „Nebyl jsem ve stavu, kdy bych mohl zvažovat, co je dobrý a špatný nápad. Později, když jsme se konečně dozvěděli, že přežiješ, mě otec vzal stranou a řekl mi, že na mě bude pohlížet jako na svého syna pod jedinou podmínkou - že si tě vezmu." Na tváři se mu objevil náznak neveselého úsměvu. „Můj otec je pragmatik. Myslí si o tobě, že budeš dobrá žena a matka - tygřice, která bude mít potomstvo stejně silné, jako je ona sama. To ti podávám trošku upraveně jazyk mého otce, když na to přijde, je trochu zemitý, jak sis asi všimla." „A tys mu řekl, aby na to zapomněl? No, to nebylo moc taktní," uznala a vzlykla. „Ale rozhodně tě neviním. A určitě si nemusím dělat starosti - bezpochyby brzo pozná, o kolik je Saffa přijatelnější než já." Najednou se zarazila. „Teď jsem dostala nápad." „Nápad?" zeptal se jí a hleděl na ni s nevědomým obdivem. „No, co když tvůj otec na vlastní oči uvidí, jak špatnou bych ti byla manželkou?"

524 KIM LAWRENCEOVÁ

„A jak bys to chtěla udělat? Co ten tvůj plán zahrnuje? Možná bys chtěla při večeři použít špatné příbory? Ma belle, dost přeceňuješ svoje schopnosti něco předstírat." Což byl pravděpodobně Karímův způsob, jak jí jemně sdělit, že přesně ví, co k němu cítí. „No, mohla bych mu říct, že jsi ten poslední muž pod sluncem, kterého bych si chtěla vzít," vybuchla a bojovala se slzami ponížení. „Což je, jen tak pro tvou informaci, úplná pravda. A s tím ani král nemůže nic dělat, není to pravda?" „Chceš mi naznačit, že tě myšlenka na manželství se mnou tak strašně odpuzuje?" Nebyla schopná promluvit, a tak jen potřásla hlavou. Manželství s Karímem by byl pro ni sen - a byla v pokušení mu podlehnout. Ve stavu, v jakém byla, skutečně byla náchylná uvěřit, že by ji mohl jednoho dne začít milovat. V hloubi duše však věděla, že je to nesmysl. „To slovo je trochu silné," promluvila nakonec. „Ale manželství teď rozhodně nemám - a nikdy jsem neměla - v plánu. Takže se můžeš uklidnit, Karíme. Nikdy si tě nevezmu," slíbila mu a snažila se vší silou mluvit lehkým tónem, když pokračovala: „Tvůj otec může být schopen nějak nutit tebe, ale mě ne... přece jsem hrdinka, která mu zachránila život. Ať se děje cokoli, bude na mě muset být milý." Karím se prudce nadechl a jeho jasně modré oči potemněly. Vstal a přistoupil k ní blíž. Než však mohl cokoli udělat, otevřely se dveře a do místnosti vstoupil muž v bílém plášti. Slušně se snažil předstírat hluchotu, když Karím plynně zaklel v několika světových jazycích, a usmál se na Prudence. „Tak naše pacientka už je vzhůru." Upřel pohled do její tváře, přistoupil k lůžku a postavil se mezi rozčileného prince a ji. Pak jí přitiskl prsty k zápěstí. To, co ucítil, očividně způsobilo, že mu obočí vylétlo až do půli čela. „Myslím, princi Karíme, že naše pacientka potřebuje teď odpočívat. Asi bude lepší, když odejdete a necháte ji, aby se mohla prospat." Když Karím nereagoval, lékař přistoupil ke dveřím a otevřel je dokořán v bezeslovné výzvě.

524 KIM LAWRENCEOVÁ

Karím odtrhl oči od Prudenciny tváře a vrhl na něj pohled, který by každého slabšího muže přinutil ustoupit. Ale lékař, který byl zjevně neústupný, stál na místě a nehýbal se, ačkoli poté, co korunní princ zamířil ke dveřím, vypadal trochu roztřeseně. Bylo jasné, že se mu nesmírně ulevilo. Za dveřmi se Karím ještě otočil a podíval se na ni. Každá buňka v jejím těle křičela neopouštěj mě. Jejich oči se setkaly. „Jdi pryč," řekla mu, než jí lékař vpíchl do paže jakousi injekci. Poté všechno zahalila tma.

DVANÁCTÁ KAPITOLA Prue strávila na nemocničním lůžku tři dny. Podle lékařů a sester se její stav výborně zlepšoval. Během té doby ji navštěvovala Suzan, přinesla jí knihy i květiny, ale ze všeho nejvíc se ji snažila zabavit lehkým rozhovorem. Po Karímovi nebylo ani památky. Ano, řekla mu, aby šel pryč - a tak šel. Za to může být jen vděčná, přesvědčovala sama sebe. Občas si dělala starosti o jeho vztah s otcem, ale většinu doby jen přemítala, jestli se někdy bude cítit lépe. Cítila se tak smutná a apatická, že se ani v nejmenším nezajímala o to, proč před jejím pokojem neustále hlídkují dva rozložití muži, kteří každého, kdo chtěl k ní vejít, bez úsměvu kontrolují - a to včetně lékařů a sester. A pak, třetího dne, přišel někdo, komu nepoložili jedinou otázku. Do místnosti vstoupil sám král Zafsidu. „Prudence Smithová," oslovil ji bohatým barytonem poté, co si ji prohlédl od hlavy k patě. „Vypadáte o mnoho lépe, než když jsem vás viděl naposledy." „Však vy také, Výsosti," odpověděla a byla ráda, že leží v posteli a nemusí čelit nutnosti rozhodnout se, jestli se mu má uklonit či udělat pukrle - jako dcera rodičů, kteří jakýkoli typ monarchie považovali za něco příšerně

PROSTOPÁŠNÍK Z POUŠTĚ

94

zastaralého a směšného, se s tímto typem informací nikdy nesetkala. Mluvila naprostou pravdu. Svěží muž před ní stěží připomínal křehkou ohnutou postavu s hůlkou, kterou si pamatovala. Stál vzpřímeně a hrdě, jeho pohled byl nepříjemně vědoucí. Nepřekvapilo ji to však - vždyť znala jeho syna. „Dokážete se dívat člověku do očí - a to se mi líbí. A pokud jde o vaši odvahu... nenacházím slova, kterými bych vám mohl dostatečně vyjádřit své poděkování." Na okamžik jej přemohly emoce a Prue si povšimla, že se mu v očích zaleskly slzy. „Do smrti vám patří moje neutuchající vděčnost." Prue v rozpacích sklopila zrak. Pak potřásla hlavou. „Byla jsem čirou náhodou ve správný čas na správném místě." „Mluvil jsem se svým synem. Přináší mi bolest, když musím hovořit o jeho roli v celém tom příběhu. Řekl jsem mu jasně, co je jeho povinností, ale on mne odmítá poslechnout. Zahanbuje mě to," dodal těžce. „Mohu vám za Karímovo neomluvitelné jednání nabídnout jen svoji pokornou a hlubokou omluvu." Nebyla schopna poslouchat, jak král mluví o svém synu. Vztáhla prudce dlaň. „Prosím," přerušila ho pevným tónem, který však v sobě nesl úctu a respekt. „Prosím, neříkejte to o Karímovi. Nemohu to snést. Miluje vás a je to syn, na kterého můžete být pyšný. K lásce ale nemůžete nikoho nutit - to zkrátka není možné." „Vy bráníte muže, který vás svedl?" „Že mě svedl?" opakovala a bojovala s odporem k tomu, s jakým chladem mluví o svém vlastním synu. „Pokud mluvíme o svedení, mohu vás přesvědčit o tom, že jsem to byla já, kdo svedl jej. Nevěděl, že jsem ještě neměla žádného jiného milence ujišťuji vás, že tato skutečnost nijak neodráží mou počestnost a morální čistotu. Nechtěla jsem se pro nikoho uchovat - alespoň ne vědomě. Jediný důvod, že jsem byla stále panna, byl ten, že jsem nikdy nepotkala vašeho syna. Kdybych ho potkala v Suzanině věku, udělala bych všechno... udělala bych cokoli, abych skončila na jeho loži. Nebyla jsem zas tak nevinná, jak vidíte. Vím, že kdybych se mu přiznala, že jsem panna, nemiloval by se se mnou. A neřekla jsem mu to jen proto, že

95

LOUISE ALLENOVA

právě to jsem si přála víc než cokoli jiného pod sluncem. Jestliže tedy někdo někoho svedl," dokončila bez dechu, „pak jsem to byla já. Je mi líto, jestliže vás to šokuje," dodala upřímně, „ale taková je pravda." „Takže mi chcete namluvit, že můj syn je jen nevinnou obětí vašich prohnaných ženských intrik? Je mi líto, ale tomu mohu věřit jen stěží." „To proto, že si neuvědomujete, jak výjimečný je to muž," odpověděla mu pevně. „Měl byste vědět lépe než kdokoli jiný, jak těžkou práci jednoho dne po vás převezme. Nemyslíte, že by ji vykonával lépe, kdyby měl po svém boku ženu, kterou by mohl milovat?" Král si ji několik okamžiků zamyšleně a beze slova prohlížel. Pak přikývl. „Skutečně jste mi velmi pomohla. Jste nesmírně přímočará mladá žena." „Snažím se jen vytěžit co nejvíc z vašeho přesvědčení, že jsem vám zachránila život." Ta upřímná věta způsobila, že se král Tair al-Ahmad upřímně a nahlas rozesmál. „Pokud jste mi skutečně za to vděčný, necháte Karíma aby si vzal tu, již chce." „Musíte mého syna skutečně velmi milovat." „Miluji ho dost na to, abych si ho nevzala, když on nemiluje mne," pronesla těžce. „Myslím... no, vlastně," opravil se Tair al-Ahmad a přistoupil ke dveřím, „asi bych měl nechat svého syna, aby mluvil sám za sebe." Prue otevřela užasle ústa, když se otevřely dveře a vstoupil Karím v tmavých džínách a bílé polokošili s nedbale rozepnutým límečkem. „Kolik jsi toho slyšel?" zeptal se jeho otec. V jeho chování nic nenaznačovalo, že by synovou přítomností byl překvapený nebo snad znepokojený. Překvapený? Samozřejmě, že není překvapený, ty hloupá holko, řekla si v duchu. Vždyť takhle to určitě spolu naplánovali! Jen bůh ví, proč si mysleli, že je potřeba ji ještě víc ponížit, ale

PROSTOPÁŠNÍK Z POUŠTĚ

96

už jí to bylo srdečně jedno. Věděla jen, že už má dost toho, aby s ní manipuloval kdokoli, jehož příjmení je al-Ahmad. „Slyšel jsem toho dost," odpověděl Karím a vážně hleděl Prue do tváře. „Jsem si naprosto jistý, že zbytek už dokážeš sám bez mých dalších intervencí." Karím reagoval na otcův sarkasmus úsměvem. „Máš moji vděčnost." Když starší muž vyšel z místnosti, uctivě sklonil hlavu. Poté něco důrazně přikázal mužům na stráži. „Nic nás teď nebude rušit." Prue mu chtěla říct, aby mluvil sám za sebe - ona se rozhodně cítila velmi rozrušená. A nepotřebovala k tomu, aby někdo bez pozvání vstoupil do pokoje - pokud ovšem nepočítá Karíma. Kdyby ještě pořád byla připojená na přístroje, určitě by začaly pípat jako šílené. „Ma belle," vydechl Karím a přitáhl si křeslo k posteli. „Zdáš se mi netypicky tichá." Pozoroval ji s hlavou nakloněnou na stranu. Prue vyskočila a klekla si naproti němu. „To jste na mě připravili schválně," obvinila ho pohrdavě. „Byl jsi za dveřmi a poslouchal jsi, co jsem říkala. Jsi had, Karíme, had, slyšíš?" „Ale zřejmě jsem had, který je hodný tvé veliké lásky," zavrčel. Hleděl na ni a tváře mu potemněly. „Miluješ mě." Pak se na ni podíval, jako by ji chtěl vyzvat, aby to popřela, pokud může. To byla výzva, kterou Prue neměla v nejmenším úmyslu přijmout. „Zůstaneš tam, kde jsi," pronesla ledově a napřáhla ruku proti němu, když viděla, že se chystá vstát z křesla. „Jestli se ke mně o centimetr přiblížíš, začnu hlasitě křičet." „Asi bys zjistila, že stráže dokážou trpět selektivní hluchotou." Jeho tmavé oči se blýskaly a pokožku na své krásné tváři měl napnutou očekáváním... Asi by se měla bát. Ale nebála se, protože věděla, že jí Karím nemůže udělat nic, kvůli čemu by se cítila ještě hůř než teď. Ví teď, že ho miluje, takže jí nezbýval ani kousek její důstojnosti.

97

LOUISE ALLENOVA

Samozřejmě, strach by byl daleko zdravější pocit, než to, co cítila, když se jejich oči zahleděly do sebe a její hormony se probudily k životu v reakci na jeho syrovou mužnost. Věděla, že některé ženy v nebezpečí cítí sexuální vzrušení, ona však mezi ně nikdy nepatřila a rozhodně s tím teď nebude začínat - a to si musí neustále opakovat. „Tomu ráda věřím," odsekla, když se ticho začalo prodlužovat. Ano, byl nebezpečný, ale ona se v jeho objetí cítila bezpečně dost bezpečně na to, aby byla schopna pobořit všechny svoje obranné zdi. Ještě nedávno by horlivě přísahala, že něčeho takového není schopná. „Už se víc podobáš sama sobě." „Samozřejmě, vždyť jsi mě taky neviděl celé tři dny." Skousla si ret, když uslyšela ze svého hlasu lítost - věděla, že ji musí slyšet také. „Lékaři nechtěli, abych sem chodil. I když jsem tady byl, nepustili mě dovnitř. Říkali, že jsi příliš rozrušená. Prý jsi dokonce ze mě měla horečku." Tak to bylo od první chvíle, co se setkali. „Teď jsi mě skutečně rozrušil." „Jsi už na cestě k úplnému uzdravení. Na rozdíl od těch místních felčarů dobře vím z vlastní zkušenosti, že jsi daleko silnější, než vypadáš." Nejlepší by bylo, kdybych mu padla mrtvá k nohám, pomyslela si trpce. „A taky... tohle je mnohem hezčí noční košilka než ta, v níž jsem tě viděl naposledy." Jeho oči potemněly, když se zanořily do stinného žlábku mezi jejími ňadry. „Jsi nechutný." „A přes to všechno mě miluješ?" „Můžeš s tím konečně přestat?" vykřikla. „Můj bože, snažím se pochopit, co se to tady všechno děje, ale ten tvůj plán - ať byl jakýkoli, tentokrát moc nevyšel. Chtěla jsem se jen dostat pod kůži tvému otci - a myslím, že skutečně byl svolný nechat tě, ať si vezmeš, koho jen chceš. Chtěla jsem mu připomenout, že jsi už jednou obětoval svoje štěstí povinnosti a že by od něj bylo velmi špatné a necitlivé, kdyby předpokládal, že to uděláš znovu."

PROSTOPÁŠNÍK Z POUŠTĚ

98

„Chtěl bych být muškou na zdi," připustil s úsměvem, „až bys mu tuhle lekci dávala." Potřásl hlavou. „Ty ničemu nerozumíš, že? Všeobecně se uznává - nebo to aspoň uznává můj otec - že je neomylný. Vím, že ti to musí připadat absurdní, ale nesmíš zapomínat na to, že nastoupil na trůn, když mu ještě nebylo ani dvacet. A od té chvíle byl feudálním vládcem s absolutní mocí. Lidé někomu takovému neříkají, že se mýlí." „Ale on se mýlí. A já nechci, aby se na tebe kvůli mně zlobil." „A miluješ mě tak, že chceš, abych byl šťastný, i když moje štěstí nebude zároveň i tvým?" Prue sklopila hlavu a tváře jí planuly rozpaky. Neměla ani ponětí, proč je na ni tak krutý. „Mám za to, že chceš, abych před tebou a tvou obětí padl plný obdivu na kolena." Zvedla k němu zrak. „Samozřejmě, že ne," odpověděla a setřela si z tváře slzy, které jí náhle vytryskly. „To je dobře - protože to neudělám." Hleděl na ni tvrdým pohledem, takže bylo snadné mu věřit, když pokračoval: „Kdyby mi žena, bez níž se cítím neúplný a nicotný, moji lásku nevracela, rozhodně bych jí nepřál nic dobrého, ma belle." S pevně sevřenými rty se k ní naklonil. „Udělal bych všechno, co by bylo v mé moci, abych ji připravil o muže, kterému dala přednost přede mnou, a doufal bych, že stráví celý zbytek svého života ve stejném utrpení jako já." Prue cítila, jak se v ní vzmáhá bolest - nepochybovala o tom, že později bude ještě větší. To až bude schopna přehrát si opět v hlavě jejich rozhovor. Skutečně si myslí, že si přeje, aby se jí tady vyznával se svou láskou k Saffě? Skutečně si snad představuje, že chce vědět, že se bez té druhé ženy cítí neúplný a nicotný? „Cožpak vždycky musí být ve hře jiný muž? Nemůže se žena zkrátka rozhodnout, že chce být sama?" Nedovedla si ale představit, že by si jakákoli Karímova vyvolená tuto možnost mohla vybrat. „V případě některých žen by to mohla být možná pravda. Ale ve tvém případě ne, ma belle. Ty nejsi stvořená k tomu, abys žila

99

LOUISE ALLENOVA

sama. Ani k tomu, když jsme už u toho, abys milovala nějakého jiného muže než mě." Ten tichý dodatek Prue ignorovala, i když chovala hluboké podezření, že je pravdivý. „Starám se o sebe sama už čtyřiadvacet let. A kromě toho nemluvíme o mně," dodala posmutněle. „Já o tobě mluvím." Potřásla hlavou a nejistě se na něj podívala. V jeho obličeji se nepohnul ani sval, jeho oči na ni hleděly klidně a vážně. „Nechápu, proč to říkáš." „To by snad mělo být víc než jasné," odpověděl suše. „Ačkoli na druhé straně je pravda, že i já sám jsem potřeboval určitý podnět, abych sám sobě konečně porozuměl. Ten přišel v okamžiku, kdy jsem držel v náručí ženu, kterou miluji, a myslel jsem si, že umírá. Povím ti, že to s člověkem pořádně zatřese." Hleděla na něj a viděla, jak ta vzpomínka vrhla na jeho pohled stín. Najednou se v ní probudila malá naděje, ale nedovolila si jí uvěřit. „Ty mě ale nemiluješ - sám jsi to přece řekl." „Něco takového jsem nikdy neřekl." „Řekl jsi, že si mě nevezmeš jen proto, že ti to poručil tvůj otec." Zvedl hlavu a hrdě se usmál. „A to taky za žádnou cenu neudělám." „Chceš si vzít Saffu. Všichni to vědí." Luskl prsty, jako by chtěl ty všechny jednou provždy odsunout stranou. „Myslím, že jsem ji miloval, když jsme oba byli hodně mladí," připustil. „Ale nebylo v tom nic jiného než neškodný flirt, skutečně. Jako mladík jsem inklinoval k silným a neovladatelným citům. Saffa mě sice dost povzbuzovala, ale držela si mě od těla. Myslím si, že ji bavilo pozorovat, jak se svými city marně bojuju," poznamenal nevzrušeně. Prue nebyla schopna už dál bojovat se svými vlastními city. „Myslím, že je tvrdá a bezcitná. A taky nechápu, jak tady může nechat ty svoje dvě krásné holčičky a courat se někde po Paříži... nebo kde to vlastně je." „Asi by sis mě přece jen měla tedy vzít, protože - kdo ví? Mohl bych skončit ve spárech té zlovolnice."

PROSTOPÁŠNÍK Z POUŠTĚ

100

„Nedělej si ze mě legraci, Karíme," zaprosila a srdce se jí rozbušilo, když vstal a přistoupil k ní. Sklonil se a pohladil ji po tváři. Ten něžný dotek a záře v jeho očích způsobily, že se jí oči zalily slzami. „Saffa není důležitá. Jestliže jsem k ní někdy choval romantické city, zemřely tu noc, kdy se objevila v mém pařížském bytě. Ona a Hassan tehdy byli svoji asi rok a půl. Přišla za mnou s tím, že není důvod, proč bychom si spolu nemohli začít nějaký diskrétní románek." „Měli jste spolu něco?" Na okamžik zkřivil znechuceně rty. „Samozřejmě, že ne," odpověděl hněvivě. „Byla to manželka mého bratra! Co si o mně myslíš? Hassan nebyl žádný svatoušek, ale něco takového by si nezasloužil." „Promiň, neměla jsem se ptát. Jen... připadá mi krásná..." A pokud jde o Karíma, byla tak žárlivá, že nedokázala už ani myslet jasně. Hněv z jeho tváře zmizel tak prudce, jako se v ní objevil. „Pokud jde o tebe, neprokázal jsem zrovna nějaké morální zábrany, ma belle" připustil pokorně. „Takže by mě nemělo překvapovat, že jsi o mně zapochybovala. Ale ne -pravda je taková, že jsi jediná žena, cherie, s níž se nedokážu vůbec ovládnout." Z jeho vyznání se Prue zatočila hlava. „Taky jsem měla do toho, co se mezi námi stalo, co mluvit," připomněla mu. „Nebyla jsem zrovna nevinnou obětí." „Ne, byla jsi sladká, tak vroucná a milující, že jsi mi vzala dech," přiznal se jí zastřeným hlasem. „Ve skutečnosti mi bereš dech od chvíle, kdy jsme se setkali," dodal vážným hlasem. „Dáváš mi ze sebe tolik - a nic za to nežádáš zpět. Jen si přeji, abych byl přijal tvůj dar se stejnou vznešeností, s jakou jsi mi jej dala." Výraz v jeho očích zbavil Prue posledních pochybností. Radost, která se v ní vzedmula, se projevila v slzách, které jí stékaly po tvářích. „Ty pláčeš - co jsem udělal?" Usmála se na něj skrze slzy a pohladila ho láskyplně po tváři. „To jsou slzy štěstí."

101

LOUISE ALLENOVA

„Dieu, nedokážu ti ani vypovědět, co to se mnou udělalo, když jsem zjistil, že jsem tvůj první milenec. Měl jsem pocit, jako bych zničil a pošlapal celou tvoji nevinnost a krásu." Prue sklopila hlavu. „Docela se mi to líbilo, Karíme -nepřipadalo mi, že jsi něco zničil." „Mohl jsem ti ublížit." „Nijak jsi mi neublížil, Karíme. Byl jsi - a pořád jsi -dokonalý. Když jsi pak ale za mnou nepřišel, myslela jsem si, že..." „Nemohl jsem za tebou přijít. Styděl jsem se, že jsem ti ublížil, že jsem nebyl něžný a pozorný. A když jsme spolu mluvili naposledy, nebyl jsem schopen vyjádřit svoje city tak, abys mi porozuměla." „Byl jsi rozčilený," vybavila si a přála si, aby svoje city vyjádřil teď. Dokud to neudělá, nebude schopna uvěřit, že se to skutečně děje. „Byl jsem vyděšený k smrti," opravil ji trpce. „Seděl jsem celou noc u tvojí postele a věděl jsem, že to, co jsem udělal, tě uvrhlo do nebezpečí. Pořád jsem měl v hlavě tu chvíli, kdy jsem si myslel, že jsem tě navždycky ztratil. Měl jsem připravený proslov - chtěl jsem ti toho tolik říct. Plánoval jsem, že se s tebou podělím o ironii situace, kdy mi můj otec nařídil, abych si tě vzal - když ve skutečnosti to bylo to jediné, co jsem si sám přál!" „Ty sis mě chtěl vzít?" Přikývl. „Ale nechtěl jsem, aby sis myslela - byť na jedinou vteřinu - že můj návrh má cokoli společného s příkazem mého otce, pocitem viny nebo s čímkoli jiným než s mým přesvědčením, že jsi druhá polovina mojí duše." Roztřeseně se nadechl a vzal do dlaní její tvář. „Dobře vím, že můžeš říct, že se člověk nemůže tak rychle zamilovat - asi bych s tebou donedávna souhlasil. Ale teď mám dojem, že jsem se do tebe zamiloval v prvním okamžiku, kdy jsem tě uviděl. Nepřipouštěl jsem si to," pokýval hlavou, „ale vše, co jsem od té doby udělal, mělo za cíl udržet tě blízko mě. Celou dobu, kdy jsem byl v nemocnici s mým otcem, jsem tě nedokázal dostat z hlavy. Pořád jsem viděl před sebou tvou tvář ve dne, v noci." „Ne."

PROSTOPÁŠNÍK Z POUŠTĚ

102

Ztichl a nejistě se na ni podíval. „Ne?" opakoval po ní se slyšitelnými obavami v hlase. „Ne, neřekla bych, že se člověk nemůže tak rychle zamilovat. Je to možné. Vím to, protože mně se to stalo," usmála se na něj a cítila, že jí nechybí mnoho a opět se rozpláče. Karím ji po těch slovech s výkřikem vzal do náručí a políbil ji s něhou, která jí vehnala do očí čerstvou dávku slz. Pak se dotkl jejího ramene. Byl to první den, kdy neměla obvazy. Prue si stáhla z ramene noční košilku. „Není to moc pěkná jizva," řekla omluvně. „Je to tvoje znamení odvahy. Nos ji s pýchou. Až se ti zahojí, zlíbám ji. Vlastně zlíbám každičký kousek tvého těla, ma belle Prue." „To je hodně polibků. Možná bys s nimi mohl začít rovnou?" navrhla mu se svádivým úsměvem. „Pokud ale zapomenu, kde jsem skončil, mohlo by se stát, že budu muset začít zase od začátku." „To bych přežila," vydechla a pohladila ho se zářivým úsměvem po tváři. Sklonil se, aby ji políbil, najednou se však zarazil. „Jsi si jistá, ma belle, že víš, co si bereš spolu se mnou?" pohlédl na ni nejistě. Prue věděla, o čem mluví. „Vím to, Karíme. Vím, že si spolu s tebou beru i tuto zemi. Ale já bez tebe nemohu žít -a tahle země se mi navíc hodně zamlouvá. Mám jen jedinou podmínku." „Sem s ní." „Chci strávit líbánky v beduínském stanu." Usmál se na ni tak, že cítila, jak slábne. „To snad budu schopen zařídit. Dokonce ti v něm budu i sám posluhovat, jestli chceš." „A budeš i vařit? Určitě jsi vynikající kuchař," poškádlila ho se smíchem. „Jsem doopravdy vynikající v mnoha věcech," pronesl se skromným úsměvem. Prue ho popadla za košili. „Ale teď," vydechla mu do tváře, „se zajímám jen o jednu z nich."

103

LOUISE ALLENOVA

Škádlivě se zasmál, objal ji a sklonil k ní svou tvář. „Pověz mi o tom víc." A Prue to udělala. Ale teprve tehdy, až ji za dlouhou chvíli přestal líbat...