I *** průzračné ráno po noci zbývá již jen snová sedlina *** krůpěje noci sem tam ptáček zamrzá mlhavé ticho *** nemohu vylít ráno vodu z lavoru zamrzlé listí *** postele vychládají snídaně na stole a kostel na návrší odbíjí osmou ranní kohouti kokrhají *** stojíce poblíž rozkvétajících třešní cítím jak se mě dotýká vzdálený chlad sněhu na úbočí hor *** v prohlubni lesa temné obrysy stromů zastírá světlo navlhlé, měkké nad hladinou prázdno, nic ledy netají na řekách, v puklinách skal, na stráních odtává sníh *** nad nádražím se tečky přelévají holubi krouží
*** potřese hlavou pohledem kamsi, zpívá dvě sloky, nápěv vzdálený hukot vody jak padá strží dolů *** ten hukot vody na řekách jezy mizí řeč tiše plyne
II *** k nohám mi spadl okvětní lístek, odletěl motýl vrávorajíc *** kapička rosy a lístek kontryhele malé zrcadlo *** ospalá jabloň v jejíž koruně slunce a vrabci sedí *** na stromech listí se v naprostém bezvětří tetelí vedrem *** zafoukal vítr co mizí? v prostřed léta se zimou třesu *** krátká poznámka vesele máchne rukou malý kouzelník
*** pozdního léta chlad slunce za svítání mlha pode mnou
III *** hukot se s hvizdem v pokoji střetávají večer s konvicí na kamnech za oknem silný vítr si povídá *** světla v údolí stíní mraky a tráva naslouchají tmě *** zářící měsíc na nebi na nádraží se náhle zdvojil *** polštáře mechu, i měsíc by se rád vyspal nebýt strachu *** svým čistým jasem měsíc jen vnáší smutek v mé přemítání *** v hloubi hladiny utonula lucerna jen světlo zbylo *** na hladině se zjevil ohnivý démon lampa a vědro
*** šouravé kroky hop, žabka na hladině ke dnu pak padá *** šouravé kroky hop, měsíc na hladině ke dni pak padá *** těžké myšlenky lehce ulpívají pod spadaným listím *** všude je množství javorového listí celá zahrada rudě září podzimní vítr vane v trávě *** lehký a tenký poletuje list jilmu strháván větrem ve vodě i při zemi je neschopen spočinout *** na zemi v trávě se co chvilku zrcadlí zářivý měsíc v potoce voda usíná ve stínu stromů ztracená chýše v hlubokém listí kročeje pozdních chodců zasmušile zní zelený povlak halí polštáře bílé mech a kamení lehký vánek rozplétá rohože na nebesích
*** pláč vláčný, mléčný věčný *** pár kroků napříč podmračenou oblohou strop nad propastí *** začalo pršet tak sám tiše sleduji jak dveře pláčou *** k zemi se snášejí veliké kapky jakpak lze nemísit stesk s klopýtáním *** rozlehlou plání napříč se žene úzký pruh nebe, prší kamení podél cest se jen nepatrně leskne *** za závojem deště nejasné světlo lampy tonoucí v mlze *** v mlhu se noří pohoří vystupuje z mlhy jezero *** za deště v horách poutník ukvapeně schází po cestě dolů do údolí příbytky bohů nevědomky míjí
*** po prudkém dešti ostrý záblesk hladiny safírové modři uprostřed kroku klesla do kaluže plné slz *** spěchaje domů v kočáře přes les i vřes zabředli v bahně na křesla tiše sedá nikým nezvířený prach *** světla v údolí stíní mraky a tráva naslouchají tmě *** i když nevnímám v okolí téměř nic asi neusnu *** stále jen snění a spánek nepřichází obcházím, stojím *** stále nespím když můj sen zaniká a nový nepřichází
IV *** ve světle svíce zcela pohasla plotna stůl střídá snění
*** šálek kávy zrcadlí na hladině okna studovny *** tápavě se krade kuchyní a pak v půli kredence se rozevřela zima hlučné splachování *** zdálo se mi o světle v ledovém houští zdalipak ještě projdu sněhovým hájem vždyť tolik toho mizí *** ve tmě ztichl hlas spěšné kroky v prostřed bříz zasněžený stín *** zima za okny rozkvétají ledové květy na slunci *** slunce se skrývá pod příkrovem sněhu ztěžklým krokem se vracím domů kolem loňského stínu *** ruce již mrzly náhle se rozevřely úplně jiné dveře do zasvítání do zaskřípání nebe *** jde tak pomalu avšak nemohu za ní labuť na ledu
*** ve spěchu přešla přes zasněžené pole nezbylo po ní ani stopy, již po tři noci třeskutě mrzne
V *** napětí mezi ticho až k prasknutí jen sem tam zápach bělosti těžkne a sládne temné vlhko krystalu *** vzdálené blízké až nepatrné chvění tichem proniká z dosahu mizí v hustém lepkavém šeru s řevem se šíří záblesk zůstává stále špinavý, vlhký neslyšně do tmy opět se noří pomalu vynořuje zachycen sítí vyvstává z ní, uniká ve svém jasu se ztrácí *** nabírá obraz do dlaní studená voda chvění studna tak hluboká že jsou v ní za dne vidět hvězdy *** od rána stoupá na horu strnulých vod překročí hranici v bělostnou prázdnotu strom, cesta, stavení vchází
*** pohnutí ruky zčeřená hladina vod se rozevírá z bělostné prázdnoty strom, kámen, cesta vyvstává *** dozněly kroky drobné praskliny ticha voda se šeří z bělostné prázdnoty strom, cesta, kámen vyvstává *** co tichem zaskřípává dřevo smíchem zdí zemí se mihne dech tlak tíží rozkvétá hlas vody polkne tiše zníš *** zvolna přichází mezi vrcholky kopců světlo se sbírá pod mraky ve věži stojí vítr naráží do stěn z vody zaznívá bdění *** zelená voda v jezeře tone světlo v potocích proudí záblesky stínů hladina pohlcuje okolní břehy objímá, svírá ze země stoupá vlhko ticho pod stromy pramení šelest duchů uvnitř zdání se objevila tvář tak blízká v prostřed řeči náhle zazněl lidský hlas
*** rozpraskané kamení skulinky které se rodí z šepotu vody z promluvy prázdna uhrabaná troška písku *** na břehu řeky sedící pták je slyšet mávání křídel z dáli se zvolna vrací šum větru na pobřeží
*** vlny se tříští nad vodami křik racků protrhnul nebe v příboji na pobřeží naráží na dno lodi *** otočí hlavou pták strmý a nehybný a už tam není *** nehybná křídla křídových ptáků náhle lupnutí v kloubu zachřestění kosti stínu zavířily chodbami *** tiše se sklouzne než přeběhne po lesklé hladině tůně ještě vlhké dřevěné podlaze v prázdném sále *** lehce se třepotá zdá se že voní po vzduchu zdá se že není po všem
VI *** Setřásá mrazem poslední jablka na vahách něžná a netrpělivá jak v přítmí iluze v níž se líhne zapadaný den hlasem nezastřeným v jas *** zastřená spletí tenkých linií rozplétá zámotek amorfních stínů vzdálené jezero hledící pod hladinu oka rub rozkvétajících lilií prosvítá skrze aleje pokřivených stromů vítr doznívá v zavinutí na hranicích nebe astrám napospas svou září pohltila víc *** pro Barunku šlépěje umetená vánkem do ticha ustrnulá v šelestu zasychá krev mrazem mučivě rozevřená do šera alejí prošlapaných až na samý šrám vepsaný šepotem ve tkáni strachu aniž se jí kdy dohledáš *** pro Mariku mlha již padla a ze tmy zazněl výkřik rozvírám okno u zdi indigový vír kus víly přivál zpoza akátů nic neslyším
Jan Havlíček 1996-2004
