MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra sociologie
Jana Langová Organizace dobrovolných hasičů a její členové Bakalářská práce
Vedoucí práce: Mgr. Eva Šlesingerová, Ph.D. Brno 2013
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. ………………………………………………….
Brno 13.5.2013
Jana Langová 1
Na tomto místě bych chtěla poděkovat Mgr. Evě Šlesingerové, Ph.D. za vstřícnost a podnětné konzultace při tvorbě této práce, všem svým respondentům a vůbec celému Sboru dobrovolných hasičů Velké Němčice za inspiraci a podporu. 2
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 5 1.
Výzkum: Kdo je to dobrovolný hasič? ........................................................................... 7 1.1
Prostředí ....................................................................................................................... 8
1.2
Výzkumná metoda ....................................................................................................... 9
1.2.1 1.3 2.
Typické znaky formální organizace a byrokracie ...................................................... 12
2.1.1
Specifikace cílů .................................................................................................. 13
2.1.2
Odosobněné vztahy a hierarchie ........................................................................ 14
2.1.3
Specializace ........................................................................................................ 15
2.2
Shrnutí: Primární cíl – hasit oheň .............................................................................. 16
Dobrovolní hasiči jako občanské sdružení: práce všeho druhu ................................. 18 3.1
Rysy komunity u Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska ..................................... 18
3.1.1
Hierarchie ........................................................................................................... 19
3.1.2
Specifický cíl, identifikace a sounáležitost ........................................................ 20
3.2
Hasičské aktivity ve Velkých Němčicích .................................................................. 22
3.2.1
Požární sport a kroužek mladých hasičů ............................................................ 22
3.2.2
Hasičský ples ...................................................................................................... 23
3.2.3
Svátek svatého Floriána ..................................................................................... 23
3.2.4
Pálení čarodějnic ................................................................................................ 24
3.2.5
Den země a dětský den ....................................................................................... 24
3.2.6
Brigády ............................................................................................................... 25
3.2.7
Ostatní ................................................................................................................ 25
3.3 4.
Etické aspekty ............................................................................................................ 11
Dobrovolní hasiči podle zákonů: Rytíři 21. století ...................................................... 12 2.1
3.
Respondenti ........................................................................................................ 10
Shrnutí: Hasiči – práce všeho druhu .......................................................................... 25
Dobrovolní hasiči očima hasičů samotných: Správná parta ...................................... 27 4.1
Suprová parta a kolektiv ............................................................................................ 27
4.1.1 4.2
Individuální cíle ......................................................................................................... 30
4.2.1 4.3
Řád a hranice ...................................................................................................... 28 Oheň jako bonus ................................................................................................. 31
Ženy ve sboru ............................................................................................................ 31
4.3.1
Síla versus krása ................................................................................................. 32
4.3.2
Ženy spolupachatelky ......................................................................................... 33
4.3.3
Ženy jako problém ............................................................................................. 34 3
Závěr ........................................................................................................................................ 36 Jmenný rejstřík ...................................................................................................................... 38 Anotace .................................................................................................................................... 38 Bibliografie .............................................................................................................................. 40
4
Úvod Sbor dobrovolných hasičů (SDH) je v českém prostředí výrazný fenomén, což dokládá skutečnost, že Sdružení hasičů Čech Moravy a Slezska (SH ČMS), pod které jednotlivé SDH spadají, je nejpočetnější občanské sdružení v České republice1. Hasiči působí v téměř každé obci a mnohde už od 2. poloviny 19. století má jejich činnost výrazný vliv na každodenní život obyvatel. Primární funkcí hasičských sborů bylo hašení požárů a s tím související ochrana života a majetku občanů. Tuto funkci však už dnes mají na starosti především profesionální sbory a dobrovolní hasiči svou práci postupně více zaměřili na preventivní činnost, práci s mládeží nebo požární sport.2 Kromě rozvíjení vlastních hasičských tradic hrají dobrovolní hasiči důležitou roli jako pořadatelé rozličných kulturních společenských akcí pro širokou veřejnost. Stejnou úlohu mohou plnit i jiné spolky, například myslivecká sdružení, Sokol a různé sportovní a politické organizace. Sbory dobrovolných hasičů však patří po této stránce ke spolkům nejaktivnějším, navíc se ve většině případů jedná o nejstarší spolky v obci, a proto mají v pořádání těchto akcí nejdelší tradici. Vyvstává tedy otázka, kdo to dobrovolný hasič je: záchranář, který jezdí k požárům a jiným živelným katastrofám, nebo pořadatel nejrůznějších kulturních akcí? A právě nalezení odpovědi na tuto otázku, je cílem mé bakalářské práce. Zaměřím se na to, kdo to dobrovolný hasič je a jaké jsou jeho převažující aktivity a motivace. Odpovědi na tyto otázky budu hledat prostřednictvím použití různých technik tvorby dat a jejich analýzy. Ve své práci analyzuji zákony a vyhlášky České republiky, které definují hasiče jako formální státem spravovanou organizaci (SDH obcí, které spadají pod Hasičský záchranný sbor ČR) s primárním úkolem hasit oheň a pomáhat při dalších nejen živelných katastrofách. Dále analýze podrobím rozhovory a své vlastní pozorování. Dobrovolní hasiči se tak také ukáží jako komunita lidí, které spojuje podobná záliba a cíl – cíl, který ovšem nutně není zachraňovat a hasit. Na základě analýzy těchto typů dat (platné legislativy, pozorování převládajících aktivit a náhled hasičů samotných) bych chtěla zachytit a objasnit fenomén dobrovolného hasičství. Co muže i ženy všech věkových kategorií táhne do hasičské zbrojnice? Je to opravdu touha
1
Mezi nejpočetnější občanská sdružení patří kromě Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska, které má 334 tisíc členů, i Český rybářský svaz (250 tisíc členů), Sokol (190 tisíc), Český zahrádkářský svaz (170 tisíc) nebo Českomoravská myslivecká jednota (90 tisíc). Srov. Ministerstvo vnitra ČR. Seznam občanských sdružení. Dostupné z: http://aplikace.mvcr.cz/seznamobcanskych-sdruzeni/ (cit. 1.3.2013). 2 První doklady týkající se požární ochrany v Českých zemích pocházejí už ze středověku. Nejstarší český hasičský sbor s nepřerušenou tradicí byl založen ve Velvarech v roce 1864.
5
zachraňovat, hasit, vyjíždět ke katastrofám všeho druhu, být takovým novodobým rytířem, nebo je to zcela něco jiného – kamarádství, pocit přináležení k určité skupině, touha zvelebovat společenský život v dané obci? Je to obojí? Na následujících řádcích se pokusím na všechny tyto otázky odpovědět a podat tak ucelený obrázek dobrovolného hasičství u nás. Měla by tak vzniknout minietnografie ze sboru dobrovolných hasičů zabývající se aktivitami, motivacemi a cíli členů SDH.
6
1. Výzkum: Kdo je to dobrovolný hasič? V této kapitole představím svůj kvalitativní výzkum, ze kterého v práci vycházím a který má za úkol zjistit, kdo to dobrovolný hasič je a jak lze vlastně popsat a analyzovat fenomén dobrovolného hasičství. Zaměřím se na to, jaké jsou úkoly a cíle hasičů, jaké jsou jejich motivace, co je na hasičství baví nejvíc či proč si zvolili právě takový způsob trávení svého volného času. Zajímat mě také bude, jak (či zda vůbec) dobrovolní hasiči vnímají polaritu vzešlou z rozdílného definování jich samých – na jedné straně je zákony a vyhlášky definují jako formální byrokratickou organizaci s primárním cílem, s jasně rozdělenou hierarchií a odosobněnými vztahy, na druhé straně jsou však také členy občanského sdružení, které se svými aktivitami i přístupem k mezilidským vztahům od zákonných charakteristik velmi liší. Podívám se tak na to, jak tyto rozdílné rysy a charakteristiky spolu kooperují v rámci jedné sociální skupiny. Vycházet budu v mém výzkumu z rozdílností mezi teoriemi o byrokratické organizaci a pracemi zaměřujícími se na problematiku komunit. Zákony totiž mění dobrovolné hasiče na vykonavatele, kteří v rámci organizace plní jasně dané rozkazy. Přetvářejí ho na homo economicus, který se řídí jasně danými pravidly s vidinou splnění jasně daného cíle. Toto pojetí hasiče jako člena formální byrokratické organizace ale problematiku dobrovolného hasičství dosti zplošťuje a zjednodušuje. Je tedy nutné se na hasiče podívat také jako na sdružení lidí, jejichž aktivity jsou ovlivňovány individuálními či kolektivními vztahy, motivacemi a cíli – jako na komunitu. Nutnost podívat se na jakoukoliv organizaci či sdružení těmito dvěma pohledy současně připouštějí už i mnozí autoři. Teoretici zabývající se byrokracií přiznávají, že člověk v rámci organizace není jen nástroj na dodržování pravidel, ale ovlivňují ho i mezilidské vztahy a z nich plynoucí motivace a satisfakce. Připouštějí prolínání formálních a neformálních struktur. Mnohdy kladou důraz na dobrovolnost či ochotu přispět (Keller 1997). Na druhé straně zase autoři zdůrazňují, že je chyba myslet si, že komunita nemá strukturu. Vždy ji utváří věk, pohlaví, schopnosti nebo například formální hierarchie (Cohen, 1980). Čistě byrokratická organizace bez osobních vztahů ani komunita bez formálních struktur tedy nemohou existovat. Ještě výrazněji se tato kooperace formálních a neformálních struktur projevuje právě u skupin, které jsou spravovány byrokratickým státním aparátem, ale zároveň se okolo nich utváří společenství lidí svázané ne zákony a vyhláškami, ale společným úkolem, cílem, zájmem a zcela osobním vztahem. Takovým spolkem je i sbor dobrovolných hasičů. Přesto u něj tato 7
nutná spolupráce dvou odlišných systémů zůstává opomíjena. Etnologové se zaměřují na zvyky, obyčeje či přínos hasičů společenskému životu obce, ne však na formální ekonomické či politické struktury3. Pozornost politologů a ekonomů se zase primárně obrací na byrokratickou strukturu dobrovolných sborů4. Podstata dobrovolného hasičství v celé své šíři tak ale zůstává skryta. Nabízí se otázky, kdo je to vlastně dobrovolný hasič a co ho k této činnosti přitahuje. Odpovědi však v pracích zaměřených pouze na jeden aspekt hasičství nelze nalézt. A cílem mého výzkumu je alespoň zčásti je objasnit.
1.1 Prostředí Můj výzkum probíhal výhradně u dobrovolných hasičů a to u dobrovolných hasičů na vesnici. Záměrně jsem vynechala profesionální i podnikové sbory, kde jsou hasiči zaměstnanci státu, krajů, okresů, obcí či nejrůznějších podniků, a jejich motivace, cíle, úkoly i jednotlivé aktivity se tak od dobrovolníků v mnoha směrech liší. Nezabývám se tedy obecně otázkou „Kdo je to hasič?“ ale konkrétněji „Kdo je to dobrovolný hasič na vesnici?“. Vynechala jsem také dobrovolné sbory ve městech. První důvod je ten, že dobrovolní hasiči ve městech nejsou tak obvyklí, což způsobuje hlavně přítomnost profesionálních sborů nebo to, že obyvatelé měst mají mnohem větší výběr volnočasových aktivit. I když už ale ve městě SDH funguje, jeho aktivity i cíle se mnohdy, podobně jako u profesionálů, od aktivit a cílů dobrovolníků na vesnici liší. Společenský a kulturní život ve městech je totiž mnohem pestřejší, na daném území funguje bezpočet podobných organizací a sdružení, a hasiči tak přestávají být hlavními pořadateli – jejich činnost tak mnohdy ztrácí různorodost a pestrost, která je tak typická právě pro vesnici. Konkrétně všechny části mého výzkumu probíhaly u Sboru dobrovolných hasičů Velké Němčice, jehož jsem také členkou. Velké Němčice leží v okresu Břeclav a mají téměř 1700 obyvatel. Kromě sboru dobrovolných hasičů působí v obci asi desítka dalších spolků a sdružení jako například Sokol, Orel, zahrádkáři, mateřské centrum, myslivci nebo kynologický klub.5 Dobrovolní hasiči však patří ke skupinám, které život v obci obohacují nejvíce a hlavně, jejichž činnosti patří k těm nejpestřejším. Sbor dobrovolných hasičů ve Velkých Němčicích byl poprvé založen v roce 1888, ale kvůli nedostatku financí se rozpadl. Znovu založen byl poté až v roce 1899. Od té doby však 3
Například: Pavlištík, K. 2003. „Sbor dobrovolných hasičů, významný fenomén v procesu formování společenského života v obci a v transformaci tradičních zvykoslovných aktivit na Zlínsku“. Národopisná revue, 13: 143–153. 4 Například: Hanuška, Z. 2009. MV – GŘ HZS ČR: Řád výkonu služby v jednotkách požární ochrany. Ostrava: SPBI. 5 Srov. http://www.velkenemcice.cz/#mestys (cit. 1.3.2013).
8
funguje plynule až dodnes (Melichárek, Růžička 1900-1949). V současné době sbor čítá přesně padesát členů. Z toho šestnáct členů spadá i pod výjezdovou jednotku obce.6
1.2 Výzkumná metoda Pro účel výzkumu jsem zvolila dvě výzkumné metody – zúčastněné pozorování a interview. V prostředí SDH se pohybuji už čtvrtým rokem a od roku 2011 jsem také oficiálně vedena jako členka sboru v rámci občanského sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska ve funkci kronikářky. Podrobná znalost zkoumaného prostředí po relativně dlouhou dobu mi tedy umožňuje využít bohatých poznatků ze zúčastněného pozorování. Osobně jsem byla nesčetněkrát přítomna mnoha oficiálních i neoficiálních schůzí sboru v hasičské zbrojnici, pravidelně jsem se zúčastňovala všech akcí pořádaných hasiči, jako je ples, oslava svátku svatého Floriána, pálení čarodějnic, zájmový kroužek pro mládež, obcházení dětí na svatého Mikuláše, nejrůznější brigády nebo hasičský tábor. Všímala jsem si, jak jednotlivé akce probíhají, jak mají jednotliví členové při jejich plánování i následné realizaci rozdělené úkoly a role, a také jsem si všímala, jaké jsou hlavní motivace pořádání těchto akcí. Své poznatky plynoucí se zúčastněného pozorování tedy nejvíce využiji hlavně při popisu jednotlivých aktivit. Přímá participace v daném prostředí se tak v tomto bodě jeví jako nesporné plus – například se ostatní členové v mé přítomnosti chovali zcela přirozeně a nebyla jsem jako výzkumník rušivý element. Na druhou stranu by ale mohla způsobit i řadu etických problémů7. Přístup jsem ale neměla k hašení ohně nebo k jiným záchranným akcím. Nejsem totiž členkou SDH obce jako výjezdové jednotky8. Proto na tyto konkrétní činnosti budu nahlížet jen prostřednictvím pravidel daných zákony a prostřednictvím pohledu přímých účastníků. A právě pohled ostatních členů sboru je v mé práci také velice důležitý. Pro jeho získání se jako jediná možná metoda jeví kvalitativní interview. Protože „kvalitativní rozhovor přináší porozumění světu z perspektivy subjektu. Rozkrývá jejich žitý svět vědeckému zkoumání“ (Kvale, Brinkmann 2009: 17). Zvolila jsem polostrukturované dotazování, kdy jsem si před začátkem rozhovoru jasně definovala jeho účel a stanovila jsem si okruhy otázek. V průběhu získávání informací jsem se ale spíše snažila o pružnost a přirozenou plynulost (Hendl 2005), než o jasné dodržování předem dané struktury. Chtěla jsem tak dát dotazovaným prostor pro prezentování vlastního vnímání skutečnosti. Charakter jednotlivých rozhovorů byl velice
6
Informace k 13.1.2013. Viz kapitola 1.3 Etické aspekty. 8 Více v kapitole věnované ženám hasičkám. 7
9
neformální, díky čemuž se mi podařilo získat bezprostřední výpovědi dotazovaných. Kvůli důvěrné známosti s informátory nebyl ani jiný než neformální charakter možný. Na začátku jsem položila podle některých dotazovaných dvě „hloupé“ otázky. Byly to dotazy velice jednoduché až banální. Nad odpovědí ale museli informátoři mnohdy dlouze přemýšlet. Ptala jsem se: •
Proč jsi hasič/hasička?
•
Kdo je to hasič/hasička?
Dále jsem si otázky rozdělila na tři základní okruhy, které jsem si pracovně nazvala „začátky, tady a teď a budoucnost“. Díky tomu se mi podařilo zachytit působení jednotlivců u sboru dobrovolných hasičů v průběhu času, stejně jako to, jak se v průběhu času mění jejich vnímání působení u spolku, jak se mění jejich cíle, představy a sny. Základní témata jednotlivých okruhů byla: •
•
•
„Začátky“: -
Jak jsi se k hasičům dostal/a?
-
Proč právě hasiči?
„Teď a tady“: -
Jaké jsou tvé funkce u sboru?
-
Jaké aktivity u hasičů děláš?
-
Co tě baví/nebaví?
-
Co se ti líbí/nelíbí?
„Budoucnost“: -
Jak si představuješ své další působení u hasičů do budoucna?
V průběhu vyprávění se ale jednotlivé okruhy vzájemně prolínaly a doplňovaly. Pro zaznamenávání rozhovorů jsem používala diktafon a následně přepis.
1.2.1 Respondenti Volbu informátorů jsem podřídila tomu, abych získala zastoupení různých typů členů podle věku, pohlaví nebo funkce. Důvodem byla snaha zjistit, jak se vnímání podstaty dobrovolného hasičství mění v návaznosti na proměňující se charakteristiky členů. Ve výsledku výzkumný vzorek tvořilo pět členů sboru dobrovolných hasičů z Velkých Němčic ve věku od čtrnácti do 10
sedmačtyřiceti let, z toho tři muži a dvě ženy, dva členové výjezdové jednotky obce i SDH a tři členové pouze SDH jako občanského sdružení. S informátory jsem uskutečnila interview trvající asi od dvaceti do šedesáti minut. Záměrně jsem při svém výběru respondentů vyloučila své nejbližší přátele, abych tak snížila riziko zkreslení dat kvůli emoční vazbě na osobu zpovídaného. Nedokážu však z celého výzkumu vyloučit sebe sama. Nemůžu se odtrhnout od svých vlastních zážitků, od svého vlastního života. Samotný antropolog je nejdůležitějším „vědeckým nástrojem“ a do procesu výzkumu investuje velký kus vlastní osobnosti (Hastrup 1995). A tento kus je u mě o to větší, že jsem zároveň taky jedním z informátorů. Zkreslení kvůli emoční vazbě tedy nelze zcela vyloučit. Celá práce vznikla na základě mých pozorování, zážitků a zkušeností, které souvisí nejen s vybranými respondenty. V textu jsou tedy přítomní všichni členové sboru bez výjimky. Oni všichni (či lépe řečeno my všichni) totiž tvoříme organizaci, kterou popisuji.
1.3 Etické aspekty Před započetím psaní mé práce jsem všechny členy SDH Velké Němčice požádala o svolení využít své stávající poznatky, postřehy a pozorování z prostředí sboru. Zaručila jsem všem v textu zmíněným osobám anonymitu a možnost kdykoliv požádat o vynechání veškerých zmínek o vlastní osobě. Při rozhovorech jsem poté v úvodu setkání s informátory a informátorkami projednala etické aspekty výzkumu (svolení k nahrávání rozhovoru, možnost kdykoliv od rozhovorů odstoupit, zaručení anonymity), představila jsem jim stručně svůj záměr a přiblížila celý průběh rozhovoru. Za etický problém však může být považováno mé členství. Max Weber sice zdůrazňoval, že „každý výzkum je do určité míry kontaminovaný hodnotami výzkumníka“ (Silverman 2005: 215), v mém případě ale hrozí, že tato míra bude dosti vysoká. Snažím se totiž o přeskočení z emic do etic perspektivy, i když toto přeskočení není dost dobře možné. Emic a etic perspektiva se v mém případě překrývají. Nemám problém vidět život skupiny očima jejich členů, jelikož jsou to i mé oči, ale vidět život skupiny zvenčí očima cizíma. Na druhou stranu mi členství umožnilo snadný přístup do terénu i k informátorům a výbornou znalost prostředí. Právě z těchto důvodů jsem sbor dobrovolných hasičů z Velkých Němčic pro svou studii zvolila.
11
2. Dobrovolní hasiči podle zákonů: Rytíři 21. století Na tomto místě se zaměřím na to, jak je na dobrovolné hasiče nahlíženo prostřednictvím právního diskurzu. Konkrétněji, jak je tento fenomén reprezentován v platných zákonech a vyhláškách ČR. Sociální identita kolektivu totiž plyne ze skupinové identifikace a ze sociální kategorizace. Důležité je při procesu kolektivní identifikace jak interní, tak také externí pohled (Jenkins 1996). A protože „existence na základě legislativy dává organizaci legalitu a spolu s ní i formální charakter“ (Novotná 2008: 37), zaměřím se v této části práce na hasiče jako na formální byrokratickou organizaci se všemi svými typickými charakteristikami a znaky. Tyto rysy formálnosti a byrokratizace budu hledat v platné legislativě i v praxi přímo u hasičů z Velkých Němčic.
2.1 Typické znaky formální organizace a byrokracie Jednoznačná definice organizace neexistuje. Autoři připouští, že „dnes není možné formulovat všeobecně přijatelnou definici organizace, která by respektovala rozličné významové zakotvení pojmu“ (Sociologický slovník 1970: 291). V nejširším pojetí se slovo organizace překrývá s organizací jako takovou a rozumí se jím sociální struktura či strukturovanost. V nejužším slova smyslu ale může být považována za organizaci formální. Tedy uměle zřízený útvar, který umožňuje koordinovat aktivitu většího počtu osob k dosažení určitého cíle prostřednictvím dělby práce a hierarchie autority. Organizace může také znamenat soubor pravidel, který je základní osou fungování moderní společnosti (Maříková a kol. 1996). Byrokracie se potom vykládá jako snaha o racionální řízení výše definovaných formálních organizací, jako jsou například úřady. Oproti jiným formám správy se vyznačuje rozhodováním podle obecných a neosobních pravidel, stanovením pevné kompetence jednotlivým úředníkům, hierarchickou strukturou rozhodování a odborně školeným personálem, jenž je vzhledem k organizaci v zaměstnaneckém poměru (tamtéž). Za typické znaky byrokratické formální organizace by se tedy daly považovat specifické cíle, specializace, pravidla založená na psaných dokumentech, odosobněné vztahy a přísně daná hierarchie autority. I když už se organizace se všemi těmito rysy považují pouze za ideální model, který ve své čisté podobě nemůže existovat, legislativa s tímto ideálem počítá. Všechny výše vyjmenované charakteristiky tedy můžeme najít ve všech sborech dobrovolných hasičů bez výjimky. Proto se na ně v následujících kapitolách zaměřím blíže.
12
2.1.1 Specifikace cílů Jasně definovaný cíl považují za jednu z hlavních charakteristik formálního seskupení Richard Scott a Gerald Davis v pojetí organizace jako racionálního systému. Podle těchto dvou autorů je primární funkcí každé definice odlišit jeden fenomén od druhého. Proto většina definic organizací zdůrazňuje takové rysy, které organizace odlišují od ostatních sociálních forem. Scott a Davis za tyto rysy považují relativně specifické cíle, které jsou explicitní a jasně definované, a relativně vysoký stupeň formalizace, která pravidly řídí naše chování. Právě tyto dvě charakteristiky odlišují organizace od kolektivů, jako jsou rodiny, komunity a různá sociální hnutí9 (Scott, Davis 2007). Racionální chování organizací vidí jako akce zformulované cílevědomými a koordinovanými prostředky vedoucí k předem určeným cílům s maximální efektivitou. Podle Scotta a Davise jsou tak specifické cíle základním znakem formálních organizací, protože právě od nich se odvíjejí všechny ostatní rysy jako hierarchie, pravidla či specializace – jednoduše celá struktura organizace. A nejinak je tomu u dobrovolných hasičů. Obecně je základním posláním všech jednotek požární ochrany „chránit životy a zdraví obyvatel a majetek před požáry a poskytovat účinnou pomoc při mimořádných událostech, které ohrožují život a zdraví obyvatel, majetek nebo životní prostředí a které vyžadují provedení záchranných, resp. likvidačních prací“. 10 A právě od tohoto konkrétního úkolu se veškerá legislativa odvíjí při definování pojmu dobrovolný hasič. Jedno z nejdůležitějších ustanovení na základě platných zákonů je totiž rozdělování dobrovolných hasičů na jednotku, kterou zřizuje a spravuje obec (SDH obcí), a na občanské sdružení, které je samostatnou právnickou osobou a vzniká registrací na ministerstvu vnitra (SDH). V praxi jsou sice členové jednotky obce většinou i členy příslušného sboru dobrovolných hasičů jako občanského sdružení, neboť tyto dvě instituce spolu navzájem spolupracují a podporují se, členství člena jednotky obce ve sboru dobrovolných hasičů však není povinné. Liší se právě jejich primární úkoly. Hasiči ve výjezdových jednotkách obce vyráží k požárům a jiným živelným katastrofám. Členi hasičských sborů soutěží v požárním sportu, vedou
9
Rodiny a příbuzenské struktury mají sice relativně vysoký stupeň formalizace, ale žádný specifický cíl. Sociální hnutí naopak mají jasně definovaný cíl, ale nejsou formální. A komunity nejsou ani formální, ani nemají specifický cíl (Scott, Davis 2007). 10 Srov. http://www.hzscr.cz/clanek/zakladni-poslani-hasicskeho-zachranneho-sboru-cr-224110.aspx (cit. 15.2.2013).
13
kroužky mladých hasičů, pořádají nejrůznější kulturní akce a starají se o prevenci. Přesto tyto dvě instituce často splývají. Z mých pěti respondentů na tuto dualitu přímo upozornil jen jeden – Adam, pětadvacetiletý zástupce velitele. Oficiálně je u SDH veden už sedmnáct let. Do kroužku do hasičské zbrojnice však začal chodit už ve školce. Po svých osmnáctých narozeninách mohl vstoupit k výjezdové jednotce obce a vyjet k prvnímu zásahu. Postupem času se vypracoval až na pozici zástupce velitele. V současné době tedy občas zastupuje velitele jednotky při výjezdových záchranných akcích a v jeho nepřítomnosti také například provádí veškerá nutná školení. Jeho hlavním úkolem jsou však administrativní záležitosti. Formální organizace jsou totiž založeny na obecných psaných pravidlech, jejichž dodržování se kontroluje prostřednictvím psané dokumentace (Weber in Sharma, Gupta 2006). Adam tak musí psát zprávu z každé události, na kterou byl vyhlášen poplach. Písemně zaznamenané musí být také pravidelné kontroly hadic, lan, aut, čerpadel či žebříků. „Papír musí být vlastně úplně na všechno. Co se týká administrativy, je toho v tuto chvíli strašně moc. A je toho čím dál víc,“ popsal své hlavní činnosti Adam. A právě díky nutnosti orientovat se ve všech pravidlech a směrnicích si Adam jasně uvědomuje, že ze statusu dobrovolného hasiče plyne několik různorodých rolí.11 A uvědomuje si, že z těchto různorodých rolí zákony vyzdvihují pouze jednu – roli záchranáře. Například Sbírka interních aktů řízení generálního ředitele Hasičského záchranného sboru České republiky hasiče definuje jako „zaměstnance vykonávajícího službu v jednotce HZS podniku jako svoje zaměstnání, člen jednotky SDH obce, člen jednotky SDH podniku nebo člen zařazený v požární hlídce“ (Štěpán 2009/25: 8). Za hasiče jsou tedy považováni jen členové profesionálních jednotek a dobrovolných jednotek obcí a podniků. A právě s dobrovolnými hasiči v tomto smyslu s jasně definovaným specifickým cílem a s jasně definovanou sociální rolí se dále počítá při stanovení hierarchie nebo při výkladu pravidel.
2.1.2 Odosobněné vztahy a hierarchie Jednou z mnoha charakteristik, které Max Weber připisuje byrokracii, je hierarchie autority, kdy na níže postavené dohlíží ti nahoře. Byrokratického úředníka12 potom definuje jako neosobní a funkční pozici, jako povolání, kterému předcházejí předepsané kurzy a zkoušky. 11
Status je sociálně definovaný aspekt osoby, který určuje sociální vztahy a nese s sebou určitá práva a povinnosti vzhledem k ostatním. Role je to, co člověk v rámci statusu dělá. 12 Slovo úředník („Official“) můžeme ve weberovském pojetí chápat v širším slova smyslu. Úředníkem nemusí být jen pracovník v úřadě, ale v jakékoliv formální organizaci řízené na základě byrokratických pravidel.
14
Tato pozice tak vždy vychází ze schopností a potřebných kvalifikací. V byrokracii se proto nikdo nemůže stát úředníkem například jen na základě příslušnosti k privilegované třídě. Typicky není úředník na svou pozici zvolen, ale jmenován nadřízeným. A čeká ho kariéra s přísným hierarchickým řádem. Podle Webera tak „byrokracie patří mezi sociální struktury, které je nejtěžší rozbít, protože transformuje sociální akce na akce racionálně organizované“ (Weber in Sharma, Gupta 2006: 62). Hierarchické uspořádání autority je jasně zřetelné i u dobrovolných hasičů. U SDH obce jmenuje nejvyššího v jednotce – to znamená velitele – starosta dané obce se souhlasem velitele územně příslušného HZS. Zpravidla je velitel jednotky jmenován až po absolvování základní odborné přípravy a doporučuje se minimálně po dvou rocích činnosti v jednotce (Štěpán 2009/25). Velitel poté zodpovídá za všechny ostatní hasiče a ti jsou mu podřízeni. Toto hierarchické uspořádání si jasně uvědomují i sami hasiči. Třiadvacetiletý Ben uvedl: „Tak co se týče té odborné stránky, tak já jsem normální řadový hasič. Potom jsou tam vlastně strojníci, co řídí a obsluhují auto, pak je tam velitel zásahu, takže já jsem vlastně normální hasič. A takový hasič by měl poslouchat vedoucího, neměl by být vůči té osobnosti nadřazený.“
I toto hierarchické uspořádání však vychází z předpokladu, že mezi statusem dobrovolného hasiče a jeho rolí záchranáře je bezpodmínečné rovnítko. To pohled na dobrovolné hasiče dost zužuje. A uvědomuje si to i Ben. Ve svém vyprávění nejvíce zmiňoval svou oblíbenou aktivitu u hasičů – práci s dětmi. Povídání o hierarchii poté uvedl slovy „co se týče té odborné stránky“.
Nevědomky tak poslání dobrovolného hasiče rozdělil na dva aspekty – na
dobrovolníka, který se v rámci hasičské zbrojnice zapojuje do různorodých aktivit, jako je například vedení kroužku mladých hasičů, a na záchranáře, jehož postavení vyplývá ze specifických cílů, z jasně dané hierarchie autority a z míry specializace.
2.1.3 Specializace Na určených pracovních pozicích jsou vždy určení specialisté – ať už ve státním nebo soukromém sektoru pracují ve svém oboru vzdělání a zkušení lidé (Weber in Sharma, Gupta 2006). Tak upřesňuje Weber ideální fungování byrokracie. A i tyto rysy se dají nalézt u sboru dobrovolných hasičů. Hasiči mohou samostatně vykonávat službu při zdolávání požárů a jiných mimořádných událostí až po absolvování základní odborné přípravy. Tu organizují velitelé jednotek v rozsahu nejméně čtyřicet hodin. Všichni hasiči z výjezdové jednotky obce také prochází pravidelným školením (minimálně jednou za měsíc), které zahrnuje teoretickou a tělesnou 15
přípravu a praktický výcvik. Součástí odborné přípravy je také požární sport nebo prověřovací a taktická cvičení. Odborná způsobilost velitelů, strojníků a techniků se navíc ověřuje zkouškou a prokazuje osvědčením. Pro přijetí do výjezdové jednotky obce je také nutné podstoupit komplexní vyšetření u lékaře, které se poté musí opakovat nejméně jednou za dva roky. To vše podporuje teorii Scotta a Davise. Vše totiž směřuje s maximální efektivitou ke konkrétním specifickým cílům, které jsou stanoveny zákonem – a těmi cíli jsou hasit oheň, zachraňovat a pomáhat při katastrofách všeho druhu. Přesně to shrnul Adam: „Co jsem u zásahové jednotky, tak můžu pozorovat, jak se dobrovolný hasič vyvíjí, jak se přibližuje profesionálům a začíná být na nás kladen velký důraz úplně na všechno. Jsou na nás kladeny čím dál větší nároky. Že co jsme si před deseti roky ani nedovedli představit, že budeme dělat, je teď pro nás naprostá samozřejmost. A pokračuje to dále. Hasič tak pro mě znamená, že je to zachránce, poslední člověk, od kterého může člověk očekávat, zavolat, že je to takový, jak už bylo kdysi řečeno, rytíř 21. století.“
2.2 Shrnutí: Primární cíl – hasit oheň Výjezdová jednotka ve Velkých Němčicích má tedy za úkol vyjíždět k požárům a jiným záchranným akcím a na tyto výjezdy se pravidelně připravovat. V minulém roce, to je v roce 2012, dobrovolní hasiči z Velkých Němčic vyjeli celkem ke čtrnácti požárům. Nejnáročnější měsíce z tohoto hlediska byly březen (3 zásahy), květen (3 zásahy) a srpen (3 zásahy). V průběhu roku si také zásahová jednotka zorganizovala dvě taktická cvičení a fyzicky se připravovala prostřednictvím požárního sportu. Družstvo se v průběhu roku zúčastnilo šesti soutěží. Všechny výše vyjmenované aktivity a pravidla však platí pouze pro šestnáct velkoněmčických hasičů. Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska však v dané obci čítá rovných padesát členů13. Podobný početní nepoměr funguje i na celorepublikové úrovni – jednotky sboru dobrovolných hasičů obcí v rámci HZS čítají okolo devadesáti tisíc členů (Rybová 2006). Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska má však členskou základnu téměř čtyřikrát větší.14 Kdo jsou tedy tyto tisíce a tisíce zbývajících, kteří nespadají pod státní správu, kteří nejsou zaměstnanci obcí ani podniků? Jsou to hasiči nebo ne?
13
Včetně dobrovolných hasičů z výjezdové jednotky. Určitý počet členů může být považován za další rys byrokratické organizace. Tento aspekt zdůrazňuje Peter Blau. A podotýká, že čím víc členů organizace má, tím více je racionalizovaná, hierarchizovaná a formalizovaná (Blau, Scott 1962). 14
16
Zákony se o nich téměř nezmiňují, neupravují jejich formu organizace, hierarchii ani pravidla. Jejich hlavním úkolem není hasit oheň či zachraňovat lidi. Pořádají soutěže v požárním sportu či nejrůznější společenské akce a zábavy, starají se o mládež a k vzájemné spolupráci je táhne zcela něco jiného než primární cíl uhasit oheň. Aby mohlo být dobrovolné hasičství pochopeno v celé své šíři, nestačí tedy hasičům přisuzovat jen roli záchranářů a rytířů.
17
3. Dobrovolní hasiči jako občanské sdružení: práce všeho druhu Ve třetí kapitole své práce se zaměřím na dobrovolné hasiče jako na občanské sdružení, na Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska (SH ČMS). Zaměřím se na ně jako na určitý druh komunity lidí, jejíž škála aktivit je pestrá i bez hašení ohně. Komunitou totiž „nemusí být jen místo, kde žije určitá skupina lidí, ale i instituce jako například škola, výrobní závod nebo občanské sdružení. Komunitu může vytvořit jakákoliv skupina spojená společným problémem“ (Hartl 1997: 69). A prostřednictvím tohoto pohledu odkryju další role, které dobrovolní hasiči v rámci svého postavení plní.
3.1 Rysy komunity u Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska I když je komunita považována za jednu ze základních kategorií sociologického a antropologického myšlení, bývá chápána velmi nejednoznačně. Různorodost situací, k jejichž analýze pojem komunita slouží, vedla k tomu, že již v roce 1955 shromáždil Georg Hillary přesně 94 různých definic (Bell, Newby 1971). Komunita tehdy byla, a mnohdy ještě je, vnímána jako mikrosvět v protikladu k celé společnosti. Představovala jakýsi zvláštní svět se zvláštní atmosférou, který je oddělený od velkého a cizího sociálního světa. Tradiční komunity se vyznačovaly ohraničeným prostorem, příbuzenskými vztahy, vlastními zdroji, suverenitou uvnitř i vně komunity a společnou hodnotovou orientací svých členů (Hartl 1997). Všechny tyto znaky byly ale postupně s vývojem moderní společnosti problematizovány. Dnes se komunita například definuje jako „sociální útvar charakterizovaný jednak zvláštním typem sociálních vazeb uvnitř, mezi členy, jednak specifickým postavením navenek, v rámci širšího sociálního prostředí“ (Maříková a kol. 1996: 512). Důraz se klade na těsná vnitřní pouta a silnou soudržnost, kterou způsobuje vědomí sounáležitosti a společný cíl (Dohnalová, Malina 2006). Pojem komunita je tak založen na předpokladu, že lidská pospolitost má pro člověka zásadní význam. A za komunitu v tomto smyslu můžeme označit i Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska, do něhož se sdružují jednotlivé dobrovolné sbory. SH ČMS vzniklo v roce 1991 jako nástupnická organizace po Svazu požární ochrany ČSFR a je nejpočetnější občanské sdružení v České republice. K 1. lednu 2012 v něm bylo evidováno 345 455 členů, z toho 46 426 dětí a mládeže ve věku od šesti do osmnácti let. Evidovaných je ve sdružení hasičů 7 831 sborů
18
dobrovolných hasičů, 77 okresních sdružení hasičů a 14 krajských sdružení hasičů. V čele SH ČMS stojí starosta a šest náměstků.15
3.1.1 Hierarchie I když se komunita někdy charakterizuje jako typ organizace, kde jsou odstraněny vztahy nadřízenosti a podřízenosti, hierarchické uspořádání, určitá organizovanost a strukturovanost u SH ČMS funguje. Podle mnohých autorů je totiž hierarchie přítomná, ať už v menší či větší míře, u všech sociálních skupin. „Má-li být označena nějaká suma lidí za skupinu, musí být splněny čtyři podmínky: musí mezi nimi být bezprostřední interakce, musí mít společný cíl, musí společně uznávat normy skupiny a jejich vztahy jsou strukturované. Podstatou skupiny tedy není podobnost či nepodobnost mezi jejími členy, ale jejich vzájemná závislost, vztažnost“ (Řezáč 1998: 159).
Řezáč tedy považuje strukturovanost vztahů v jakékoliv sociální skupině, tedy i v komunitě, za základní předpoklad vzniku skupin. A souhlasí s ním i Victor Turner, který tvrdí, že „spontánnost a bezprostřednost communitas lze na rozdíl od právně politického charakteru struktury udržet jen zřídkakdy. Communitas si sama brzy vytvoří strukturu, v níž se volné vztahy mezi jednotlivci změní v pravidly řízené vztahy mezi společenskými rolemi“ (Turner 2004: 130). V čele SH ČMS tak stojí na celorepublikové úrovni starosta a náměstci a významná rozhodnutí jsou přijímána a schvalována nejrůznějšími výkonnými výbory. Na úrovni jednotlivých sborů zase fungují orgány jako valná hromada a výbor sboru a v čele stojí starosta a velitel. To, že vztahy nadřízenosti a podřízenosti nefungují jen u výjezdů, potvrzuje i můj informátor. Sedmnáctiletý Tomáš ještě kvůli věku nemá možnost účastnit se výjezdů. S hierarchií v rámci výjezdové jednotky tedy nemá žádné zkušenosti. Do hasičského kroužku však chodí už od osmé třídy, kdy začal na popud kamarádky soutěžit za mládež v požárním sportu. Mohl tak zřetelně vnímat strukturu určenou věkem – v kroužku mládeže ho vedl starší a zkušený vedoucí. Teď se však nachází někde mezi, v liminární fázi, s nejasným a neurčitým postavením (Gennep 1997). Už není dítě, které musí v kroužku poslouchat své vedoucí. V požárním sportu už může dokonce stát bok po boku hasičům z výjezdové jednotky. Hierarchie v této jednotce se ho však zatím netýká, ještě zcela nepřešel do nové fáze, ještě mu není osmnáct let, ještě nepodepsal smlouvu s obcí. Proto právě on může nejlépe posoudit, zda v rámci komunity vztahy podřízenosti a nadřízenosti fungují. V občanském sdružení už je 15
Srov. http://www.dh.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1&Itemid=2 (cit. 5.3.2013).
19
považován za plnohodnotného dospělého člena ovšem zatím bez práva vstupu do zásahové jednotky. A Tomáš potvrzuje, že hierarchie je nutná i v komunitě: „Vždycky musí být někdo, kdo vede ten kolektiv. Protože kdyby si byli v kolektivu všichni rovní, tak ne vždycky se shodnou. Takže je vlastně dobré, že je někdo víc nadřazený a rozděluje funkce, co má každý udělat.“
Informátor Ben však na druhou stranu dává svými výpověďmi za pravdu i Pavlu Hartlovi, který uvádí, že v komunitě jsou vztahy nadřízenosti a podřízenosti odstraněny, čímž se dosahuje lepší komunikace a spolupráce (Hartl 1997). Ben si uvědomuje rozpor mezi tím, že chce být s ostatními členy sboru „prostě dobrá parta“, na druhé straně však usiluje o splnění určitých úkolů, u kterých je často autorita a hierarchické rozdělení rolí nutné. Ben je u SDH už třináct let, začínal jako většina dobrovolných hasičů ve Velkých Němčicích v kroužku pro mládež a nelákal ho oheň, ale voda. Toužil máčet se v kádích při sportovním požárním útoku. Hasiči se pro něj stali koníčkem číslo jedna a už ho k nim nepřitahuje ani oheň ani voda. Stal se vedoucím kroužku mladých hasičů a vymýšlení her pro děti pro něj znamená nejoblíbenější činnost u SDH. Jeho cílem je udržovat a vytvářet dobrou partu dobrovolných hasičů, na druhou stranu chce však také mladším ročníkům předat část svých zkušeností a dovedností. „Když jsem nadřízený v tom kroužku, kde jsem vedoucí, tak se snažím mít autoritu u děcek. Dělá mi to ale problém, když třeba u hasičů máme děcka, které jsou věkem blízko nám, a u nich je těžké získat si autoritu, třeba se odněkud známe, tykáme si. A potom, když jsme někde na nějakých táborech nebo takto, tak je těžké někde rozdělovat nějakou hranici, kde bych prostě řekl, ty nesmíš dělat toto a ty nesmíš dělat toto. Je to těžké tady v tomto, ta role vedoucího.“
Uplatňování hierarchie autority je tedy v některých situacích nutné i pro Bena, stává se ale pro něj mnohdy problémem. Mohl by tak být přirovnán k otci, který se snaží mít se svými dětmi láskyplný vztah, přesto někdy musí přistoupit na disciplinární model výchovy. Při naplňování jeho role nestačí být pouze vedoucím, nebo pouze kamarádem. Musí uplatňovat oba tyto přístupy současně. Vztahy v komunitě tedy nemusí být nutně jednodušší, i když jsou často jiné (Cohen 1985).
3.1.2 Specifický cíl, identifikace a sounáležitost Podle Scotta a Davise nejsou komunity ani formální ani nemají specifický cíl (Scott, Davis 2007). V předchozí podkapitole jsem vyvrátila jejich tvrzení o neformálnosti – alespoň základní strukturu a formu mají všechny sociální uskupení bez rozdílu. Teď bych se zaměřila na jejich tvrzení o nespecifikaci cílů. SH ČMS totiž své úkoly stanovené má. Zákon mu je stanoví takto: 20
-
pomáhat vyhledávat členy do jednotek sborů dobrovolných hasičů obcí
-
podílet se na odborné přípravě členů jednotek sborů dobrovolných hasičů obcí
-
provádět údržby, opravy požární techniky, věcných prostředků a objektů požární ochrany, včetně vodních zdrojů
-
provádět preventivně výchovnou činnost občanů a mládeže
-
podílet se na publikační, ediční činnosti, zpracovávání historie požární ochrany a hasičstva (Zákon č. 133/1985 Sb.).
Součástí činností SH ČMS je však také „bohatá aktivita ve společenské, kulturní a sportovní oblasti. Výrazně se podílí na výchově mladé generace ve veřejně prospěšné činnosti a v péči o rozvoj tradic“ (Almanach 2009: 1). Podle Hartla je zase prvořadým cílem komunit „povzbuzovat členy a pomáhat jim pracovat a usilovat o něco společně“ (Hartl 1997: 69). Vstup do komunity podle něj začíná aktivizací, kdy je nutné přimět občany, aby v komunitě hráli aktivní úlohu, aby se zapojili do aktivit, které ovlivňují jejich každodenní život. Následovat by měla identifikace, měl by nastoupit pocit hrdosti z toho, že jsem členem, a ztotožnění se se skupinou – jednoduše pocit sounáležitosti. Lidé by tak prostřednictvím aktivizace a identifikace měli vplout do komunity, stát se její nedílnou součástí a přijmout za své její poslání a cíle. I komunity tedy mají své úkoly a cíle, jichž chtějí dosáhnout. U dobrovolných hasičů je ale zřejmé, že tyto cíle vždy nemusí být úplně specifické. SH ČMS má své cíle definované spíše obecněji, specifické jsou až cesty k nim. Tyto cesty se pak u jednotlivých sborů mohou lišit. Dobrovolní hasiči z občanského sdružení tak mohou usilovat o to, aby pomáhali hasičům z výjezdové jednotky tak, jak to stanoví zákon. Mohou usilovat o rozvíjení a uchování tradic. Ale také mohou prostě jen chtít udělat zábavu, pozvednout společenský život ve své obci, zpříjemnit život sobě i svým spoluobčanům. Od toho se poté také odvíjejí všechny hasičské aktivity, kterých je nepřeberné množství – dobrovolníci totiž rozhodně nezůstávají jen u hašení ohně. Jak řekl Adam: „U hasičů se mně nejvíc líbí různorodost a ta parta, že jo. Protože tady děláme úplně všechno, ať už od pomoci cizím lidem, tak mezi sebou. Když je potřeba nějaká brigáda, tak není problém, jak pro obec, tak s klukama tady do klubovny. Máme různorodou činnost, která v ostatních sborech nebo organizacích není.“
21
3.2 Hasičské aktivity ve Velkých Němčicích Různorodost hasičských aktivit se sbor od sboru liší. Proto se v následující kapitole zaměřím výlučně na činnost SDH Velké Němčice. Dobrovolní hasiči z této obce pořádají přes desítku větších i drobnějších akcí v průběhu celého roku. Chystají zábavu a program pro své členy, ale i pro širokou veřejnost. Starají se o děti a mládež i o hasičskou techniku a zbrojnici. Jejich repertoár hraných rolí ať už v rámci sboru nebo celé obce je široký. Role záchranáře je tak pouze jednou z mnoha.
3.2.1 Požární sport a kroužek mladých hasičů Požární sport slouží jako povinná fyzická příprava pro výjezdovou jednotku, soutěží v něm však i žáci nebo dorost. A patří k nejpravidelnějším činnostem sboru. V letních měsících družstva trénují minimálně jednou za týden. Průměrně se poté účastní asi pěti soutěží za sezónu. Požární sport zahrnuje požární útok, kdy se proudem vody sestřelují terče, a někdy i štafetový běh přes překážky. Poháry za vítězství zdobící hasičskou zbrojnici poté přitahují hlavně děti. Všichni mí informátoři začínali u hasičů požárním sportem už ve školce či na základní škole. Malí hasiči či hasičky se tedy nechtějí stát záchranáři a požárníky, ale hlavně vyhrávajícími sportovci. Kroužek mladých hasičů si děti a jejich rodiče volí hlavně na základě druhu fyzické aktivity, ve většině případů neusilují o budoucnost novodobého rytíře. 16 Dobrovolní hasiči tak prostě rozšiřují nabídku volnočasových aktivit v obci pro všechny věkové kategorie. Prostřednictvím tohoto kroužku ale plní i tři úkoly, které jim stanoví zákon – vyhledávají a připravují nové členy pro výjezdovou jednotku obce, podílí se na odborné přípravě členů a provádí preventivně výchovnou činnost. Do kroužku v Němčicích chodí v současné době sedmadvacet dětí ve věku od šesti do patnácti let.17 Vedoucí kroužku Ben popsal práci s dětmi následovně: „Vedu mladé hasiče v kroužku, vyučuju, vlastně dál předávám zkušenosti, co jsem se naučil od starších. Scházíme se jednou týdně tady v hasičské zbrojnici v pátek a učíme se tady všem základním věcem, jako je požární ochrana, co se čím smí hasit a co ne, potom uzlování… je to vlastně na způsob jako takového skautu, kde se děcka seznamují i s orientací v mapě. No a připravujeme se i na soutěže, na požární útoky. Já nevím, ještě překonáváme překážky, v létě chodíme na hřiště, kde trénujeme různé disciplíny. Těch akcí v roce je spousta.“
S dětmi také pravidelně v červenci jezdí členové výjezdové jednotky na hasičský tábor. Děti z kroužku obchází „hasičský“ svatý Mikuláš, v průběhu roku jsou připraveny vánoční nebo velikonoční dílny, ale i různé výlety například k profesionálním sborům v okolí.
16 17
Což dokazují i výpovědi mých respondentů. Viz kapitola 4.2.1 Oheň jako bonus. Informace k 13.1.2012.
22
Dobrovolní hasiči tak nejsou jen záchranáři, ale zastávají i role volnočasových vedoucích, učitelů a sportovců.
3.2.2 Hasičský ples První hasičský ples zorganizoval sbor ve Velkých Němčicích už v roce 1910 (Melichárek, Růžička 1900-1949) a dodnes je v obci nedílnou součástí plesové sezóny. Je to první větší společenská akce v roce a patří k největším a na přípravu nejnáročnějším zábavám, které hasiči pořádají. Odměnou jsou jim však bohaté výdělky i návštěvnost – v posledních letech obojí rekordní. S přípravami se musí začít už několik týdnů až měsíců dopředu a zapojí se vždy téměř celý sbor včetně mládeže a méně aktivních členů. Při organizaci plesu má každý své místo – potřeba jsou kuchaři, pokladní, číšníci, údržbáři, uklízeči, administrativní pracovníci, tanečníci i hlavní manažeři. A všechny tyto funkce zastanou hasiči samotní. Musí se objednat dechová kapela. Domluvit obsluha do baru. Sehnat tombola. Obejít vesnici s pozvánkami a každého na ples pozvat osobně. Pár týdnů před slavnostním večerem také začnou hasiči z výjezdové jednotky nacvičovat taneční půlnoční překvapení. V den plesu začínají přípravy už od brzkého rána. Sepisují se ceny do tomboly, chystá se kulturní dům i občerstvení. Velitel sboru tradičně připravuje jelení guláš. Slavnostní část plesu potom začíná v osm hodin večer a fakt, že se jedná o ples hasičský, připomínají členové i členky sboru ve slavnostních uniformách. Zábavu zahájí starosta sboru, začne hrát hudba, prodávají se lístky do tomboly, v baru je k dispozici čepované pivo, víno či nejrůznější kořalky. Vrcholem večera je o půlnoci taneční vystoupení hasičů z výjezdové jednotky v zábavných kostýmech a výdej tomboly – hlavní cenou je již několik let poukaz na živé sele. Hasiči bývá ples považován za vrchol jejich činnosti, kdy se mohou ve slavnostní podobě představit a ukázat široké veřejnosti. Ukázat se jako záchranáři, sportovci, vedoucí a učitelé, ale také jako organizátoři jedné z největších a nejúspěšnějších akcí v obci.
3.2.3 Svátek svatého Floriána Od 15. století je svatý Florián považovaný za ochránce před ohněm, velkou vodou i před suchem, při neúrodě polí, proti bouři a nebezpečí ohně. Stal se tak ochráncem bednářů a zedníků, ale především patronem hasičů. Bývá zobrazován jako římský voják s helmou na hlavě a vědrem v ruce, kterým polévá hořící dům či kostel. V druhé ruce mívá většinou kopí nebo korouhev (Jeřábek, Holubová 2007). Jeho svátek se slaví 4. května a na jeho počest se konají poutě a slouží mše svaté. 23
A svého patrona uctívají také dobrovolní hasiči z Velkých Němčic. Dopoledne jdou v průvodu ve slavnostních uniformách od hasičské zbrojnice do místního kostela, kde se vede mše za současné i zesnulé hasiče. V čele průvodu se nese prapor velkoněmčických hasičů i soška svatého patrona. Po mši ještě následuje modlitba u kašny, která je svatému Floriánovi zasvěcená. V odpoledních hodinách poté pokračují oslavy přímo v hasičské zbrojnici, kde se připraví grilované maso a pivo. Dobrovolní hasiči jsou tak ve Velkých Němčicích úzce spjati i s katolickou vírou. Prostřednictvím veřejného uctívání svého patrona tak vystupují jako lidé ctící tradice, kterým se ostatní spoluobčané nemusejí bát svěřit své děti, životy a majetky.
3.2.4 Pálení čarodějnic Svou sebeprezentaci jako někoho, kdo dodržuje a uchovává tradice a kdo se stará o společenský život ve vesnici, dobrovolní hasiči ještě posilují například loučením se zimním obdobím a vítáním jara v podobě pálení čarodějnic. Tato akce se uskutečňuje vždy poslední den v dubnu a je u sboru poměrně novou záležitostí – hasiči ji organizují teprve pár roků a zaplnili tak v Němčicích volné místo. Dříve totiž nebylo nikde možné hromadně zapálit hranici ze dřeva, společně si opéct špekáček a pobavit se. Členové SDH tedy nachystají ohniště a dřevo na podpal. Pro návštěvníky je u zbrojnice k dispozici pivo a špekáčky. Pro děti z hasičského kroužku bývá připravená noční hra v kopcích za vesnicí. Vrcholem večera je potom těsně před půlnocí zapálení slámové čarodějnice na hranici.
3.2.5 Den země a dětský den Dobrovolní hasiči se také zapojují a pomáhají při akcích pořádaných obcí. Nejsou totiž jen hasiči, ale i dobrovolníci, kteří usilují o zvelebování své vesnice. Na Dni země například zabezpečují dopravu osob a materiálu do dané části obce, kde probíhá sbírání odpadků. Aktivně se poté do uklízení vesnice zapojují hlavně nejmladší členové z hasičského kroužku. Hasiči také zpestřují svým vystoupením dětský den na velkoněmčickém fotbalovém hřišti, kde si pro děti všech věkových kategorií připraví zábavné úkoly a k prohlídce nachystají hasičskou techniku. Tohle své vystoupení potom hasiči zužitkují hlavně při náboru nových členů z řad dětí.
24
3.2.6 Brigády Sbor dobrovolných hasičů však plní i úkoly stanovené zákonem. Jedním z nich je i údržba a oprava požární techniky a věcných objektů a prostředků požární ochrany. Ve zprávě o činnosti SDH Velké Němčice za rok 2012 stojí: „Odpracovali jsme na údržbě techniky, výzbroje a výstroje, opravách budovy a na dalších činnostech celkem 410 brigádnických hodin“. Hasiči pracují hlavně na údržbě požárního auta. Zvelebují ale také svoji zbrojnici – tyto drobnější i rozsáhlejší rekonstrukce by se neobešly bez pomoci všech členů SDH. Velkou výhodou jsou mnohdy zkušenosti a dovednosti jednotlivých hasičů z jejich zaměstnání. Status dobrovolného hasiče se tak mnohdy prolíná i s jinými statusy, z nichž je sociální identita jedince poskládána. (Například dobrovolný hasič může využít při opravě sociálního zařízení v hasičské zbrojnici svůj status instalatéra. Obě dvě role tak bude naplňovat zároveň.) Role hasiče tedy není zcela separována od rolí z osobního či profesního života. Osoba dobrovolného hasiče je spíše skládačkou z těchto všech rolí.
3.2.7 Ostatní Hasičský rok se však neskládá jen z výše jmenovaných akcí, ale je protkán i mnoha jinými spíše drobnějšími činnostmi. Každoročně se na podzim dobrovolní hasiči zúčastňují soutěže ve vaření gulášů v Mikulově, kde připravují vyhlášený jelení guláš. Pravidelně také jednou do roka sbírají po vesnici železný šrot, čímž si vydělají pár korun do své pokladny. Aktivní jsou hasiči i při oslavách svateb či významných jubileí svých členů. Při svatbách například čeká sbor před kostelem či obřadní síní a má připravené překvapení – slavobránu z hadic a menší požár, který musí hasičský ženich či nevěsta uhasit.
3.3 Shrnutí: Hasiči – práce všeho druhu Celý rok je tak protkán drobnějšími i významnějšími činnostmi, kterými hasiči zpestřují život ve vesnici nejen sobě, ale i všem svým spoluobčanům. Poslání dobrovolných hasičů není jen hasit oheň a pomáhat při živelných katastrofách. Jejich činnost je mnohem pestřejší a různorodější. Vymezování statusu dobrovolného hasiče pouze prostřednictvím role záchranáře a požárníka tak vede k výraznému zkreslení. Hasiči z Velkých Němčic se scházejí minimálně dvakrát týdně a vymýšlejí zábavné i vzdělávací aktivity pro sebe, pro děti z kroužku, ale i pro širokou veřejnost. Výčet jejich rolí v rámci sboru i celé vesnice je tak mnohem širší. Naprostá většina výše zmíněných akcí je ale nezisková (kromě hasičského plesu) – hlavním cílem tedy není vydělat peníze. Otázkou tak zůstává, proč to vše dobrovolní hasiči dělají? 25
Považují to za své poslání? A pokud ano, kdo je tedy dobrovolný hasič? Je víc onen záchranář a rytíř nebo takový Ferda Mravenec – práce všeho druhu? Odpovědi jsem se pokusila získat od hasičů samotných.
26
4. Dobrovolní hasiči očima hasičů samotných: Správná parta V poslední kapitole se podívám na dobrovolné hasičství očima hasičů samotných. Zaměřím se na to, jak dobrovolní hasiči vnímají sebe sama, jaké jsou jejich motivace, co je baví nejvíce, proč svůj volný čas tráví právě v hasičské zbrojnici. Sociální identita totiž „stojí na spojení struktury a aktéra. Sociální identita má veřejný i osobní význam“ (Webb 2006: 17). Proto, aby se odkryla identita dobrovolných hasičů, tedy nestačí jen pohled zvenčí, ale nutný je i pohled zevnitř od hasičů samotných. To zdůrazňuje i Anthony Cohen, který tvrdí, že nahlížet na určitou komunitu lidí jako na instituci je základní chybou. Komunita by podle něj neměla být považována za formu, ale za obsah. Zdůrazňuje, že ke komunitě je nutné přistupovat tak, jak k ní přistupují sami její členové. Je nutné zkoumat, jaký jí právě oni dávají význam. Je nutné zkoumat smýšlení členů o sobě samých (Cohen 1985).
4.1 Suprová parta a kolektiv Dobrovolní hasiči z Velkých Němčic o sobě nesmýšlejí jako o záchranářích, ani jako o organizátorech společenských akcí, ale v prvé řadě ve svých vyprávěních vyzdvihovali svou roli kamarádů. Hovořili o sobě jako o jedné části suprové party. Dobrý kolektiv je bezpochyby jednou z důležitých motivací při vstupu do jakékoliv sociální skupiny. Význam sociální skupiny je totiž ten, že posiluje sociální identitu jedince a uspokojuje jednu z jeho důležitých sociálních potřeb – být s lidmi (Řezáč 1998). A právě tuto motivaci nejvíce zmiňovali a vyzdvihovali mí respondenti. Bez ohledu na postavení ve skupině, bez ohledu na věk či pohlaví dotazovaných se „suprová parta“ a pocit sounáležitosti ukázaly u dobrovolného hasičství jako to nejpodstatnější. Většina informátorů označila právě dobrou partu a kolektiv za to, co je u hasičů baví nejvíc. Ben: „Co mě nejvíc baví u hasičů? No to je těžká otázka… Řekl bych to, že se scházíme minimálně jednou za čtrnáct dní. Nebo v létě se scházíme minimálně jednou týdně, kdy trénujeme na soutěže, nebo i častěji. Takže se mně líbí, že se takto scházíme, potrénujeme a pak si jdeme ještě pokecat o tom, co jsme zažili za ten den. Že jsme taková parta lidí, kteří mají vlastně společné téma hasičské.“ Dana: „Baví mě to, že jsme prostě parta a že všechno děláme dohromady… Nejvíc mě baví hlavně ty akce, Florián, plesy, tam, kde jsme všichni pohromadě.“
A to, že členové určité skupiny mezi sebou cítí více společného než s lidmi z vnějšku, považuje Anthony Cohen za hlavní rys komunity. Utváří se tak totiž integrita, která je zakotvená v myslích členů prostřednictvím sdílení symbolů – symbolů, které jsou ideálními médii, jejichž prostřednictvím spolu lidé mohou komunikovat (například tak, že se chovají stejně, sdílí stejné rituály, modlí se ke stejnému bohu nebo nosí podobné oblečení) (Cohen 1985). U dobrovolných hasičů potom těmito symboly mohou být například stejné uniformy, 27
stejné nebo podobné poslání, jejich rok je protkán stejnými událostmi a mnohdy jsou stejné i jejich motivace. Integrita, pocit přináležení a kamarádství jsou tedy u dobrovolných hasičů velice důležité. A jsou důležitější o to víc, že mnohdy trvají už od dětství. Pocit přináležení k SDH je o to silnější – pro mnohé respondenty totiž dobrovolní hasiči znamenali další stupeň v socializačním procesu. Po rodině a škole byli hasiči mnohdy první skupinou, do které se respondenti začlenili. V SDH tedy fungují desítky let a dobrovolné hasičství je provází celým životem. Socioložka Helena Kubátová tuhle věrnost jedné skupině považuje za typickou hlavně na vesnicích. Tvrdí, že vesnické sítě známostí jsou založeny na třech základních principech: na příbuzenství, sousedství a kamarádství. „Vesnické kamarádské skupiny se utvořily v dětství, zejména v období dospívání, a přetrvávají až do dospělosti“ (Kubátová 2010: 166). To potvrzují i mí respondenti. Adam je u SDH asi dvacet let: „Jsem tady od mala, od školky a už od základní školy člověk zkouší, jestli na to má nebo nemá. Zkouší se, jestli ta parta vydrží. A kdo vydržel, tak si myslím, že udělal dobře. A jak jsem se k nim dostal? Hasička má velice ideální polohu a to, že je u školky. Takže to začalo už ve školce.“
Pro mnohé byl tedy „hasič“ první volnočasovou aktivitou mimo rodinu. Mnohdy ale hrála při vstupu k SDH hlavní roli právě rodina. Například u sedmačtyřicetileté respondentky Evy byl výběr zájmové činnosti už předem jasný. Její otec byl předseda SDH, její sestra zase jednatelka, členkou byla i její matka. Před více než třiceti lety tak Eva navázala na rodinnou tradici, v níž pokračuje i její syn Ben.
4.1.1 Řád a hranice Dobrý kolektiv ovšem není to jediné, co se hasičům na působení u SDH líbí. Jak jsem ukázala ve druhé kapitole, zvláště role hasiče – záchranáře je určena jasně danými pravidly. A právě to vyzdvihoval zástupce velitele Adam. Líbí se mu ona kooperace mezi byrokratickou formální organizací a vztahově založenou komunitou. Oceňuje dobrou partu, která se však řídí jasně danými pravidly: „Hasič je koníček, je to zábava, ale jsou tady i nějaké povinnosti a člověka to k něčemu taky vede a naučí ho to spoustu věcí. Že prostě to není vždycky jenom o té zábavě, ale že má prostě i nějaké povinnosti a pravidla a o tom to je. To mě tady baví, že je to dobrovolné, ale když už do toho jdeš, tak se prostě musíš řídit nějakým řádem, že tady z toho není žádný cirkus.“
Dobrovolné organizace jsou často považovány za dobrovolné ve smyslu zlehčujícím organizaci. Přesto, i když do nich lidé vstupují, protože chtějí, protože věří v jejich hodnoty, musí se řídit určitými pravidly. Dobrovolnické organizace by se tak daly přirovnat 28
k demokracii (Handy 1990). A právě tenhle typ fungování „správné party“ tak mohou její členové oceňovat. Za společně sdílené symboly dobrovolných hasičů tak nemusí být považovány jen společné motivace či poslání, ale i společně sdílené normy. Tyto symboly poté podle Cohena vytvářejí hranice. „Komunita – to jsou členové určité skupiny lidí, kteří spolu navzájem mají něco společného, a která zřetelným způsobem odděluje své členy od ostatních takových skupin. Komunitu tak drží pohromadě podobnosti i odlišnosti“ (Cohen 1985: 12). Cohenova definice komunity tak nezdůrazňuje pouze pocit sounáležitosti, ale i opozici jedné sociální skupiny k druhé. Zdůrazňuje hranice. A hranice zdůrazňovali i mí respondenti. Zmiňovali, že dobrovolní hasiči (včetně těch z jiných sborů) spolu mezi sebou vycházejí lépe, že všichni dohromady tvoří velkou rodinu. Když ale padla otázka, zda by přešli do jiného sboru, zdůrazňovali výjimečný kolektiv pouze ve Velkých Němčicích, ale také zvyk či již vzniklá přátelství a známosti. Padaly věty jako „to si teda neumím představit“, „kdyby přišel někdo nový, tak se to naruší“, „máme tu naši partu zažitou“, „jsem zvyklý“ nebo „je něco jiného někde vyrůstat a něco jiného tam vstoupit“. Dobrovolní hasiči tedy vymezují hranice mezi jednotlivými sbory i mezi hasiči a jinými socioprofesními skupinami. V souvislosti s ustavováním hranic se také hovoří o sociálním kapitálu.18 Jeho dva základní typy jsou sociální kapitál svazující a sociální kapitál přemosťující. Přemosťující podporuje a udržuje společenskou soudržnost a zmírňuje konflikty mezi odlišnými vrstvami a skupinami. Svazující právě naopak vytváří hranice – posiluje sice vnitroskupinovou solidaritu, ale oslabuje zájem a ochotu spolupracovat s příslušníky jiných skupin (Portes 1998). U dobrovolných hasičů jsou patrné oba tyto kapitály. Svazující je zřejmý už z výpovědí samotných respondentů – velmi důležitý je pro ně právě jejich sbor a členové a aktivity bezprostředně s ním spojené, což například může vést k rivalitě mezi jednotlivými sbory.19 Přemosťující se zas například projevuje nutnou spoluprací s ostatními skupinami ať už při zásazích nebo jiných činnostech. Prostřednictvím hasičství se spojují a sbližují lidé z jednotlivých vesnic a měst, lidé z různých vrstev společnosti i lidé různého věku – dobrovolným hasičem se může stát kdokoliv, rozhodující jsou dovednosti a vlastnosti (podle respondentů to je spolehlivost, oddanost, ochota pomáhat, klidná povaha, poslušnost či organizační schopnosti). Zástupce velitele Adam potom konkrétně vyzdvihl přemostění mezi 18
S termínem sociální kapitál přišel Robert Putnam a definuje ho jako mezilidské vztahy, důvěru a normy podporující spolupráci a solidaritu mezi členy společnosti (Putnam 2000). 19 I když s takovou rivalitou jsem se nikdy u SDH nesetkala. A i sami respondenti uvádějí, že vztahy s okolními sbory jsou spíše přátelské. Teoreticky ale přehnaná náklonnost k jedné skupině může vést k nenávisti k druhým.
29
různými věkovými skupinami – nazval se „prostředníkem, co se týče mladší a starší generace“. Správnou partu a kolektiv tak netvoří jen pocit přináležení a identifikace se skupinou ale i sdílené normy a hranice.
4.2 Individuální cíle Skupinový život komunity však nezabraňuje tomu, aby hlavní motivací ke vstupu bylo naplnění individuálních cílů. Člověk podle Řezáče hledá takové vztahy s jinými lidmi a takové postavení mezi nimi, které by mu usnadnily dosažení jeho seberealizace. „Jedinec očekává od skupiny pocit sociálního bezpečí (ochrany). Dominujícím motivem skupinového života je sociální usnadnění a sociální podpora. Jedinec od své skupiny očekává v komplikovaném světě větší bezpečí a vyhledává ji ne proto, aby se zařadil do houfu, ale proto, že by sám nemohl dosáhnout svých individuálních cílů“ (Řezáč 1998: 158).
V prostředí a možnostech komunity je tak také důležitý rozvoj individuálních schopností. V komunitě může člověk získávat emocionální podporu, ocenění a praktickou pomoc v každodenním životě. „Sociologické výzkumy dokonce dokazují, že lidé se podílejí na kolektivní akci tehdy, když usoudí, že očekávaný prospěch převáží jejich investice“ (Hartl 1997: 35). Dobrovolní hasiči tedy nemusejí usilovat pouze o ustavení výborné party spřízněných lidí, ale právě prostřednictvím této party mohou usilovat i o zcela individuální cíle. Mohou usilovat o hraní zcela individuálních rolí. Nejvíce se touha po seberealizaci prostřednictvím hasičství projevovala u dvou mých respondentů. Informátor Ben je hlavním vedoucím kroužku mladých hasičů a právě práce s dětmi ho v rámci hasičství naplňuje nejvíc. Baví ho vymýšlet nejrůznější zábavné aktivity a hry a právě od těchto činností také odvozuje u hasičů svoji budoucnost – zda u nich bude působit i nadále záleží na tom, zda do kroužku děti ještě budou chodit. Svou roli hasiče tedy úzce spojuje s rolí učitele a vedoucího. Respondent Tomáš zase klade velký důraz na roli sportovce. Sport a adrenalin jsou hlavní důvody, proč se vůbec hasičem stal. Fyzickou zdatnost také považuje za dovednost či vlastnost, kterou by dobrovolní hasiči neměli postrádat. „Mám rád adrenalin a baví mě aktivita a fyzická náročnost. Sport jako fotbal nebo hokej mě bavil vždycky, ale nebyl jsem tomu nikdy nějak oddaný. Ten hasič je spíš takto jakože víc… no není zaměřený třeba jakože na to kopání do balónu, ale je tu víc věcí na zdatnost, na rychlost. Beru to jako koníček a každý týden se aspoň fyzicky nějak zapojím, mám nějakou tu aktivitu, nesedím pořád doma.“
30
Ani SDH tedy není výjimkou – jednotliví členové se prostřednictvím skupiny pokoušejí o dosahování svých vlastních cílů. V rámci sociální skupiny dobrovolných hasičů mohou hrát své vysněné sociální role.
4.2.1 Oheň jako bonus Z výše uvedeného vyplývá, že motivace či individuální a kolektivní cíle, které ovlivňují rozhodnutí stát se jedním z dobrovolných hasičů, se u jednotlivých členů mohou lišit. Dobrý kolektiv, práci s dětmi a sportovní vyžití zmiňovali mí respondenti. Ani jeden však za rozhodující neuvedl touhu vyrážet k záchranným akcím, zachraňovat lidské životy či hasit požáry. Možnost být novodobým rytířem považují všichni tři respondenti, kteří vyrážejí (či v dohledné době budou vyrážet) k výjezdům, pouze za jakýsi bonus, za pomyslnou třešničku na dortu. Za hlavní motivaci ke vstupu k SDH ji však neoznačují. Ben: „Já jsem vlastně ani nepřemýšlel nad tím, že bychom mohli třeba jezdit k požárům nebo takto. Začátek byli vlastně jenom ty soutěže. Nevěděli jsme, jestli se vůbec dostaneme do zásahovky, to tak prostě postupem času vyplynulo z toho.“
Často však zásahové akce považují za postup vzhůru. Adam uvedl: „Zásahová jednotka byla další taková meta.“ Tomáš: „Chtěl bych jezdit k zásahům a měl bych začít od osmnácti let. Takže už za deset dní, těším se. Beru to jako takovou výzvu, něco nového poznat. Pomoct druhým.“
Přesto se dotazovaní o výjezdech zmiňují ve svých výpovědích velice zřídka. Mnohem více popisují jiné „nehasící“ aktivity sboru. Důvod může být dvojí. Mohou považovat výjezdy za něco zcela samozřejmého – hasiči přece hlavně hasí oheň. Z výše uvedených výpovědí i z čísel SDH Velké Němčice však spíše vyplývá, že zásahy jsou něco výjimečného – je to příjemný bonus, který ovšem není tak častý. V mezičasí mezi nimi je tedy prostor pro přípravu – požární sport, taktická cvičení, údržbu techniky, ale také pro další hasičské aktivity. A to vše ve spolupráci se členy, kteří v zásahové jednotce nejsou. Role záchranáře tedy pro dobrovolné hasiče není primární, jak by se mohlo z platných zákonů a vyhlášek zdát.
4.3 Ženy ve sboru Ani sami dobrovolní hasiči se tedy nepovažují pouze za zdolávače ohně. Ani nemohou. Jak by potom do takového obrázku zapadaly ženy? Ženy, které se k požárům v naprosté většině nedostanou. Ženy, které však neodmyslitelně patří ke každému sboru. Ženy – hasičky. Právě ony nejlépe dokreslují podobu dobrovolného hasičství. Proto je jim věnována poslední kapitola. 31
4.3.1 Síla versus krása Na otázku, zda jsou ženy u sboru důležité, odpověděli všichni mí respondenti kladně. Odpovídali tak zcela bez zaváhání a své tvrzení dokládali různými příklady. Příklady, z nichž však jasně plyne, že ženy jsou důležité jiným způsobem než muži. Sice je ke sboru vedou mnohdy stejné motivace a vstupem k hasičům si plní stejně individuální cíle jako muži, očekávání okolí a také žen samotných o tom, jakou funkci či pozici budou u SDH zastávat, se však od očekávaných pozic a funkcí mužů velice liší. A tyto genderové odlišnosti jsou z velké části ospravedlňovány biologií. Jiná těla znamenají jiné sociální postavení. Rozdíly sociálních kategorií jsou připisovány rozdílnosti pohlaví. V západní euroamerické společnosti existují dva gendery a klade se velký důraz na přesné zaškatulkování. Z toho totiž plynou ideologické a mocenské rozdíly (Lorber 2005). A jak se minimální fyzické rozdíly stávají sociálními fakty, názorně dokládá Judith Lorber prostřednictvím sportu. Ve všech sportovních disciplínách se vychází z toho, že muži jsou rychlejší a výkonnější. A většina sportovních aktivit je založená právě na silných mužských tělech. Pro ženy je tak nutné sestavovat jiná pravidla a ženy se tak stávají podřadnými. Pojetí sportu by však mohlo být klidně jiné, protože mužská a ženská těla jsou téměř stejná (kromě hormonů a pohlavních orgánů). Předpoklady o tělech jsou ale vytvářeny tak, aby se nerovný přístup ospravedlnil (tamtéž). Funguje to tak i u dobrovolných hasičů. Ženy hasičky k zásahům nejezdí prostě proto, že nejsou dost silné. Zástupce velitele Adam: „Ženy důležité určitě jsou. Ale nerad bych se dostal do situace, kdy by ženy s námi musely jezdit k zásahům. Vztahují se na ně jiná pravidla a už člověk musí přemýšlet, že tam má někoho jiného, než chlapy. Ženy mají jiné vstupní testy, takže mají jiné podmínky a nemůžou se tahat s takovými břemeny jako muži a to už je značný problém. Když pojede zmenšené družstvo jedna plus tři a budou tam mezi nimi dvě ženy, tak už je problém třeba odnést elektrocentrálu. A už se na ni nemůžu spolehnout tak, jak se můžu spolehnout na ty chlapy.“
Ženy jsou tak považovány za slabé a proto nespolehlivé a problémové – svou fyzickou zdatností by nestačily mužům a mohly by tak zhatit celou záchrannou akci. Z biologických předpokladů tak plynou i sociální pozice – hasičky v naprosté většině případů nejsou členkami výjezdové jednotky obce.20 Zbývají na ně aktivity, ve kterých „stačí“ mužům, a i tady pro ně často platí jiná pravidla.
20
Nikdo z členů zásahové jednotky obce ve Velkých Němčicích si nevzpomíná, že by se v poslední době u jakéhokoliv výjezdu setkal se ženou hasičkou.
32
Například v požárním sportu se rozdělují kategorie ženských a mužských družstev (ženy běhají kratší vzdálenosti) a smíšená družstva jsou povolena jen v mužské kategorii (ženy jsou v mužské kategorii považovány za nevýhodu a tudíž jsou povolené), naopak to nelze (muži v ženské kategorii rovná se totiž výhoda). Při dalších hasičských aktivitách, jako je třeba organizování různých společenských akcí, ženy podle Adama „zajišťují takový to, co si myslí, že chlapi nedokážou udělat tak dobře. A při tom to není úplně tak pravda“. Ženy jsou tedy v mnoha případech považovány za podřadné – nestačí mužům a zbude na ně to, co muži dělat nechtějí nebo „neumí“. Lorber také zmiňuje odlišné zobrazování a zachycování těl při sportu. Proti sobě stojí mužná síla a ženská sexualita. Silné ženy jsou považovány za nefeminní. I ve sportu je tak možné sledovat ideologický podtext (tamtéž). Podobně to funguje u dobrovolných hasičů. Největší přínos žen sboru je podle většiny mých respondentů krása a tím lepší reprezentace. Ben: „Holky k hasičům určitě patří, ať když třeba navštěvujeme ty plesy, tak všichni nebo většina se ptá, jestli máme ve sboru nějaké holky. My jsme říkaly, že jakože máme, ale že zatím jsou mladé, že ještě na plesy nejezdí. Takže bude mě těšit to, až vyrostou za ty dva tři roky, až budou chloubou našich hasičů. Že můžeme ukázat ty holky.“21
Stojí tak proti sobě mužská síla a ženská krása. Klasická stereotypní dichotomie, z které poté u hasičů plyne rozdělení funkcí a rolí.
4.3.2 Ženy spolupachatelky Za krásné reprezentantky se však často považují i ženy samotné. Jsou tak spolupachatelkami v utváření obrazu slabé, ale krásné ženskosti zakotvené ve feminních rolích. Ženské role totiž nevycházejí z ničeho abstraktního, ale plynou z konkrétních životů a zážitků žen. Konstruují se na základě toho, jak o sobě smýšlejí ženy samotné. Ženskost a feminní role jsou považovány za protiklad k mužskosti a rolím maskulinním. Lidé se tak škatulkují na slabé a silné pohlaví. Z toho tedy také plyne nedostatek sebeúcty a sebedůvěry žen (Cviková 2005). Patrné je to i u mých dvou respondentek. Čtrnáctiletá Dana k zásahům nejezdí. Zatím ani kvůli věku nemůže. Neuvažuje o tom však ani do budoucna. Nechce. Myslí si, že by na to neměla. Že by to nezvládla. Ženy přesto u sboru za důležité považuje. Z podobných důvodů jako muži hasiči. 21
Jako další příklady mohou sloužit soutěže typu Miss hasička nebo focení kalendářů s hasičkami. V kalendářích jsou většinou ženy hasičky zobrazeny, jako by právě přijely od požáru – stojící u požárního auta, s hadicí v ruce, spoře oblečené, zpocené, začouzené. Takový obrázek je považovaný za sexy. V realitě jsou však ženy u požárů považovány za problém.
33
Dana: Myslím si, že ženy jsou důležité. Protože reprezentují a za druhé taky můžou pomoct. Stejně jako jsou muži důležití, tak někdy jsou i ženy. Například v organizaci. Muži v nás mají pravou ruku. Protože ti kluci jsou takoví hrozně rozlítaní a myslím, že holky to mají takhle jako víc daný to zorganizovat.“
Dana tedy vidí ženy jako slabší pohlaví, které však má vrozené schopnosti a vlastnosti (jako třeba lepší schopnost organizace), jimiž může pomáhat pohlaví silnějšímu při náročnějších úkolech. Pracuje tak s dichotomií slabá žena a silný muž. Odlišný názor má na ženy u výjezdů sedmačtyřicetiletá Eva. V současné situaci, kdy k požárům nejezdí žádná jiná žena ze sboru, ji zásahy nelákají. K myšlence, že by se zásahů účastnila, je však otevřenější. Eva: „Kdybych teď byla mladší, tak bych aji jezdila. Tenkrát ale nebylo auto a teď zas jsou ty zdravotní prohlídky.“
Jakoby si ale úmyslně stavěla překážky. Podle Lucie Jarkovské se tak sociální aktéři snaží zachovat představu fungování světa. A věcí, které ji nabourávají, si mnohdy nevšímají. Tak vzniká objektivní a reálné (Jarkovská 2009). Velkoněmčické hasičky si tak mohou záměrně nevšímat toho, že dříve byly ženy u požárů zcela běžné. K zásahům vždy s hasiči jezdili i hasičky – samaritánky, které měly za úkol pomáhat na místě raněným. Ve Velkých Němčicích však koluje i historka, jak samotné ženy uhasily hořící dům. Ani jeden z dobrovolných hasičů nebyl ve chvíli požáru ve vesnici. Ženy hasičky tedy poprosily zaměstnance tehdejšího JZD, aby jim předjeli před ohniště s požárním autem a dům uhasily samy. Potlačování či nevšímání si těchto skutečností může být nejvíce patrné právě u Evy. Její maminka totiž ještě patřila ke generaci hasiček, které k požárům běžně jezdívaly. A k zásahům párkrát vyjela i její starší sestra. Proto je nutné stavět si překážky, jako jsou zdravotní prohlídky nebo chybějící kolektiv – je nutné zachovat objektivní a reálné – ženy jsou slabé a muži silní.
4.3.3 Ženy jako problém Na muže se ve většině případů nahlíží jako na univerzální případ a ženské hlasy a hodnoty se opomíjejí. To všechno způsobuje, že zážitky žen jsou často viděny jako problematické pro organizaci (Simpson, Lewis 2007). Hasičky ve výjezdové jednotce by byly považovány spíše za přítěž než za pomoc. Nikdo jim sice nemůže zakázat jezdit k záchranným akcím, veškerá práce tam je ale přizpůsobena pro muže – hasiči jsou univerzální případ, ne hasičky. Práce žen u sboru je opomíjená, považovaná za podřadnou, podle zákonů by se ani ženy u SDH 34
nemohly nazývat hasičkami. I když svou činností zajišťují nezbytné zázemí a bez jejich podpory by aktivity zásahové jednotky nebyly natolik efektivní. Pomoc při organizaci společenských akcí, práce s dětmi, úklid či příprava jídla jsou prostě nevděčné aktivity, které stojí nepovšimnuty v pozadí. Na výsluní jsou muži hasiči – záchranáři, novodobí rytíři, univerzální případ. „Tato tradiční maskulinní perspektiva však znamená nebezpečí esencializace genderu, může způsobovat stereotypní vidění žen (jako starajících se, pečujících a spolupracujících) a podporovat negativní postoje proti ženám, které tyto stereotypní role překročí“ (tamtéž: 14). A značná stereotypizace rolí panuje i v hasičské zbrojnici. Nejvíce patrné je to prostřednictvím respondentky Evy. Ta ani nezná název své odborné funkce u hasičů – tato role jí byla přidělena na papíře. Ve skutečnosti ale pomáhá hlavně s úklidem a sama se pasuje do role starající se kvočny. Eva na otázku „Myslíte, že jsou u sboru důležité ženy?“: „No to jsou. Třeba úklid. Co sestra umřela, tak tady uklízím sama. Kluci tady mají strašný bordel.“
Její „hlavní poslání“ se projevuje i při zamýšlení se nad budoucností. U hasičů by chtěla zůstat i nadále a jejím cílem je ještě zdokonalit hasičskou klubovnu – chce nadále budovat dokonalé hasičské hnízdo. Stereotypizaci rolí tak podporují i ženy samotné. Na druhou stranu, kdyby se pokusili o její překročení, byly by považovány za problematické a nespolehlivé. Hasičky jsou ale u sboru důležité stejně jako hasiči, i když z mnoha důvodů k ohni nejezdí. Pod pojmem dobrovolný hasič se totiž skrývá mnoho cílů, úkolů a rolí a každý má u SDH své (jasné i méně jasné) místo. Jak řekl Adam: „Ženy důležité určitě jsou. Jsou součástí útvaru, kterému se říká bratři a sestry, že jo.“
35
Závěr Cílem mé práce bylo zjistit, jak v rámci jednoho společenství lidí spolu kooperují rysy byrokratické formální organizace a komunity a jak se na základě této kooperace utváří sociální identita členů skupiny. Konkrétně jsem si pro svůj výzkum zvolila sbor dobrovolných hasičů, u kterého je tato spolupráce dvou odlišných systémů opravdu zřetelná. Na jedné straně totiž tvoří dobrovolní hasiči formální státem spravovanou organizaci, na straně druhé však utváří i občanské sdružení, které v sobě nese spíše prvky komunity. Prostřednictvím této problematiky jsem se poté snažila odkrýt, kdo to vlastně dobrovolný hasič je. Identita skupiny se utváří na základě kolektivního vyjednávání. Prostřednictvím vztahů mezi členy se odkrývají podobnosti a odlišnosti a interně se tak generuje skupinová identita. K utváření identity je však nutný i pohled externí, založený na vztazích k nečlenům (Jenkins 1996). Na sociální identitu dobrovolných hasičů je tedy nutné zaostřit z obou těchto úhlů. A různé náhledy přináší různé výsledky. Interní a externí definice pojmu dobrovolný hasič se ve většině bodů naprosto liší. V zákonech a vyhláškách status dobrovolného hasiče splývá s jeho rolí záchranáře a zdolávače ohně. A protože se „prostřednictvím rolí ve zkušenostech jedinců ustavují instituce“ (Berger, Luckmann 1999: 76), hasičství je tak z tohoto pohledu spojováno s primárním úkolem hasit, zachraňovat a pomáhat. Hasiči se mění na stroje řídící se jasně stanovenými pravidly a hierarchií autority, jdoucí za specifickým cílem. Jejich činnost je však mnohem pestřejší. Dobrovolní hasiči v rámci svého sboru, ale i celé vesnice mnohdy plní roli učitelů a vedoucích, sportovců, organizátorů společenského života, ale hlavně kamarádů. Ukázalo se totiž, že nejdůležitější pro samotné hasiče není členství v byrokratické formální organizaci s jasně stanovenými cíli, ale členství v dobrém kolektivu, v suprové partě, v komunitě spřízněných lidí. I když už sám kořen slova „hasič“ odkazuje k primárnímu úkolu hasit oheň, zdolávání požárů pro dobrovolné hasiče není hlavní motivací, cílem ani snem. Primárně od tohoto úkolu by se tedy sociální identita odvozovat neměla. Dokládají to i ženy hasičky, které jsou přítomné v téměř každém sboru a mají tam své nezastupitelné místo, přesto se k výjezdům v naprosté většině nedostanou. Jsou považovány za slabší a neschopné kvalitního zásahu u požáru. Jejich místo je v hasičské zbrojnici při organizování kulturních akcí, při úklidu nebo při reprezentaci sboru. Přesto se samy ženy považují za plnohodnotné členky SDH. A považují je za ně i jejich mužští kolegové. Hlavním zjištěním mé práce tedy je, že k pochopení sociální identity dobrovolného hasiče je studium byrokratických struktur a současně struktur neformálních naprostou nutností. Status 36
dobrovolného hasiče je naplňován jeho rolí a ucelený obrázek jeho repertoáru, jímž se zařazuje do sociálního světa, vypluje na povrch až propojením obou úhlů pohledu současně. Dobrovolný hasič je tak novodobý rytíř, ale i ochránce tradic, tvůrce kulturního života, učitel, sportovec, opravář či manažer. V neposlední řadě je však součástí svého sboru, součástí komunity, součástí správné party – je to člověk přivázaný ke skupině silnými citovými pouty. Sociální identita je poskládána ze všech těchto rolí, vyzdvihovat jednu nad druhou je chyba. Pro různé sociální aktéry totiž mohou mít různé role různé významy. Dobrovolní hasiči jsou skupina lidí, kteří uspokojují potřeby a plní cíle byrokratických struktur, kolektivu, ale také individuí.
37
Jmenný rejstřík Bell, 18
Lewis, 34
Berger, 36
Lorber, 32, 33
Blau, 16
Luckmann, 36
Brinkmann, 9
Malina, 18
Cohen, 7, 20, 27, 29
Maříková, 12, 18
Cviková, 33
Melichárek, 9, 23
Davis, 13, 16, 20
Newby, 18
Dohnalová, 18
Novotná, 12
Gennep, 19
Pavlištík, 8
Gupta, 14, 15
Portes, 29
Handy, 29
Putnam, 29
Hanuška, 8
Růžička, 9, 23
Hartl, 18, 20, 21, 30
Rybová, 16
Hastrup, 11
Řezáč, 19, 27, 30
Hendl, 9
Scott, 13, 16, 20
Hillary, 18
Sharma, 14, 15
Holubová, 23
Silverman, 11
Jarkovská, 34
Simpson, 34
Jenkins, 12, 36
Štěpán, 14, 15
Jeřábek, 23
Turner, 19
Keller, 7
Webb, 27
Kubátová, 28
Weber, 11, 14, 15
Kvale, 9
38
Anotace Bakalářská práce se zabývá organizací dobrovolných hasičů z pohledu kooperace byrokratických a neformálních struktur. Odhaluje sociální identitu dobrovolných hasičů a snaží se tak přijít na to, kdo to dobrovolný hasič je, jaké jsou jeho úkoly, cíle a motivace. Na problematiku je nahlíženo ze tří základních úhlů. První nabízí pohled zvenčí prostřednictvím platných zákonů a vyhlášek České republiky, druhý se zaměřuje na sbor dobrovolných hasičů jako na občanské sdružení se širokou škálou aktivit, a třetí úhel poskytuje náhled zevnitř od hasičů samotných. Práce tak odkrývá, jak vedle sebe v rámci jednoho společenství lidí funguje formální byrokratická organizace a komunita. To poté přímo odhaluje role, ze kterých se status dobrovolného hasiče skládá. Ukazuje se tak, že dobrovolný hasič není jen záchranář a požárník, ale že v rámci sboru i celé obce zastává mnoho různorodých rolí od sportovce až po hlavního organizátora společenského života. Výchozím bodem práce byl kvalitativní výzkum u Sboru dobrovolných hasičů Velké Němčice. Zúčastněné pozorování u sboru a polostrukturované rozhovory s vybranými hasiči i hasičkami ukázaly, že k pochopení sociální identity dobrovolných hasičů je nutný pohled zvenčí i zevnitř současně.
Annotation Bachelor thesis deals with the topic of volunteer firefighters from the viewpoint of bureaucratic and informal social structures and their mutual cooperation. It reveals the social identity of volunteer firefighters and aims to define who a volunteer firefighter is and what his tasks, goals and motivations are. This issue is viewed from three basic angles. The first way of looking upon the issue is from the outside by means of applicable laws and regulations of the Czech Republic, the second approach to the issue focuses on the organisation of volunteer firefighters as a civic association with a wide range of activities, and the third angle provides an insight into the issue from volunteer firefighters themselves. Thus, my thesis reveals the coexistence between a formal bureaucratic organization and a community within the framework of one fellowship. This consequently defines the roles petraining to the status of a volunteer firefighter. It becomes apparent that not only is a volunteer firefighter a rescuer and a firefighter, but he also holds a miscellany of further functions within the organization as well as the whole community, ranging from that of a sportsman to that of the main organizer of the community life. The starting point of my thesis was the research in SDH Velké Němčice. First-hand observation of the fire brigade along with half-structured interviews of selected firemen showed that both inside and outside view is necessary for understanding the social identity of volunteer firefighters.
Rozsah práce: 85 867 znaků
39
Bibliografie Almanach 2009. Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska. 2010. Praha: Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska. Bell, C., Newby, H. 1971. Community studies. London: George Allen and Unwin Ltd. Berger, P. L., Luckmann, T. 1999. Sociální konstrukce reality: Pojednání o sociologii vědění. Brno: CDK. Blau, P., Scott, R. 1962. Formal Organizations. San Francisco: Chandler Publishing Company. Cohen, A. P. 1985. The symbolic construction of community. London: Routledge. Cviková, J. 2005. „Predané nevesty.“ Pp. 9-31 in: J. Cviková, J. Juráňová, L. Kobová (eds.). Žena nie je tovar. Bratislava: ASPEKT. Dohnalová, M., Malina, J. 2006. Slovník antropologie občanské společnosti. Brno: CERM. Gennep, A. 1997. Přechodové rituály: Systematické studium rituálů. Praha: Lidové noviny. Handy, Ch. 1990. Understanding voluntary organizations: how to make them function effectively. London: Penguin books. Hanuška, Z. 2009. MV – GŘ HZS ČR: Řád výkonu služby v jednotkách požární ochrany. Ostrava: SPBI. Hartl, P. 1997. Komunita občanská a komunita terapeutická. Praha: Sociologické nakladatelství. Hastrup, K. 1995. A Passage to Anthropology: Between Experience and Theory. London: Routledge. Hendl, J. 2005. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál. Jarkovská, L. 2009. „Školní třída pod genderovou lupou“. In: Sociologický časopis Vol. 45, No. 4: 727-752. Jenkins, R. 1996. Social Identity. London: Routledge. Jeřábek, R., Holubová, M. 2007. „Florián“. St. 217 in Brouček, S., Jeřábek, R. (eds.). Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha, Brno: Etnologický ústav Akademie věd České Republiky, Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Keller, J. 1997. Sociologie byrokracie a organizace. Praha: Sociologické nakladatelství. Kubátová, H. 2010. Sociologie životního způsobu. Praha: Grada Publishing. 40
Kvale, S., Brinkmann, S. 2009. Interviews: learning the craft of qualitative research interviewing. Los Angeles: Sage Publications. Lorber, J. 2005. „Věřit znamená vidět. Biologie jako ideologie.“ In Sociální studia 2/2005. Brno: FSS. Maříková, H., a kol. 1996. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum. Melichárek, A., Růžička, A. 1900-1949. Kronika sboru dobrovolných hasičů ve Velkých Němčicích: Opis z originálu uloženého v okresním archivu v Mikulově. Novotná, E. 2008. Sociologie organizace. Praha: Grada Publishing. Pavlištík, K. 2003. „Sbor dobrovolných hasičů, významný fenomén v procesu formování společenského života v obci a v transformaci tradičních zvykoslovných aktivit na Zlínsku“. Národopisná revue, 13: 143–153. Portes, A. 1998. „Social Capital: Its Origins and Applications in Modern Sociology“. Annual Review of Sociology 24: 1-24. Putnam, R. D. 2000. Bowling Alone: The Collapse and Revival of American Community. New York: Simon and Schuster. Rybová, M. 2006. Požární ochrana, ekonomika a řízení v ČR a EU. Řezáč, J. 1998. Sociální psychologie. Brno: Paido. Scott, R., Davis, G. 2007. Organizations and Organizing: Rational, Natural and Open System Perspectives. New Jersey: Pearson Education. Silverman, D. 2005. Ako robiť kvalitatívny výskum. Bratislava: Ikar. Simpson, R., Lewis, P. 2007. Voice, visibility and the gendering of organizations. New York: Palgrave Macmillan. Sociologický slovník. 1970. Bratislava: Epocha. Štěpán, M. „Pokyn generálního ředitele Hasičského záchranného sboru České republiky ze dne 8. června 2009, kterým se stanoví Řád výkonu služby v jednotkách HZS podniků, SDH obcí a SDH podniků“. Sbírka interních aktů řízení generálního ředitele Hasičského záchranného sboru České republiky. 2009/25. Turner, V. 2004. Průběh rituálu. Brno: Computer Press. Webb, J. 2006. Organisations, Identities and the Self. New York: Palgrave Macmillan. Weber, M. 2006. „Bureaucracy“. Pp. 49 – 70 in A. Sharma, A. Gupta (eds.). The Anthropology of the State: A Reader. Oxford: Blackwell Publishing Ltd. Zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů. 41
Internetové zdroje Ministerstvo vnitra ČR. Seznam občanských sdružení. Dostupné z: http://aplikace.mvcr.cz/seznamobcanskych-sdruzeni/ (cit. 1.3.2013). Velké Němčice: Oficiální portál. Základní informace. Dostupné z: http://www.velkenemcice.cz/#mestys (cit. 1.3.2013). Hasičský záchranný sbor ČR. Základní poslání Hasičského záchranného sboru. Dostupné z: http://www.hzscr.cz/clanek/zakladni-poslani-hasicskeho-zachranneho-sboru-cr224110.aspx (cit. 15.2.2013). Dobrovolní hasiči.cz: Oficiální informační server Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska. O nás. Dostupné z:http://www.dh.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1&Itemid=2 (cit. 5.3.2013).
42