Humanismus a renesance ve světové a české literatuře. Renesance (z francouzského renaissance – znovuzrození) Dobový umělecký směr a životní styl 15. – 16. století. Komplexně usiloval o všestranný rozvoj člověka ve všech oblastech od kultury, přes politiku a ekonomiku až ke vědě. Proti jednotě křesťanského světa zdůrazňuje individualismus národních celků. Většina básníků v období renesance žije intenzivním veřejným životem a soustřeďuje se zejména na dvorech vladařů, čímž vznikají kulturní a umělecká střediska na dvorech vládnoucích panovníků. Renesanční cítění má svou kolébku v Itálii a to již ve 14. století.
Humanismus (z latinského humanus – lidský) Představuje jednu ze složek renesančního úsilí, avšak nemusí být na rozdíl od renesance spojen s určitou historickou epochou. Taktéž usiluje o rozvoj lidské osobnosti prostřednictvím vzdělání. Jeho důležitým zdrojem je antická kultura. Autoři humanismu se mnohdy snaží psát starověkou latinou („ad fontes“ – k pramenům). Pro rozvoj tohoto směru měl velký význam vynález knihtisku němcem Johanem Gutenbergem. První knihy byly tištěny v Mohuči pravděpodobně roku 1444. Tisky do roku 1500 se nazývaly inkunábule (prvotisky). Renesanční změny v chápání a orientaci oproti středověku Středověk
Renesance
Bůh Bible Kněží, šlechta Společenské vědy Posmrtný život Hrady
Člověk Vlastní zkušenost Měšťané Přírodní vědy Pozemský život Zámky
Novým ideálem vzdělávání se stává člověk a novou filosofií se stává zkoumání člověka a zaměření se na jeho samotného a ne již pusté „poznání“ Boha. Touto filosofií se taktéž překonává středověké chápání pozemského života jako přípravy na život posmrtný a dochází ať již formou knižní či povstání k postupnému osvobozování se od středověkých dogmat kladených církví, za což jsou ještě po dlouhou další dobu tito jedinci či skupiny nenávistně pronásledováni katolickou inkvizicí, která bez zábran krvavě, podle a brutálně bojuje o moc. Tyto praktiky byly nejsilnější ve Španělsku, Anglii, Itálii a Německu. O nespokojenosti renesančního člověka svědčí i utopické představy o budoucím světě a nové, lepší společnosti (Thomas Morus – Utopia, Tammaso Campanella – O slunečním světě). Navzdory tomu dochází k rozvoji přírodních věd, ke změnám ve společenských vztazích, k posílení významu měšťanstva, jímž je prosazováno právo na plné, svobodné a ničím neomezené rozvití lidské existence, a vznikají nové představy o světě (M. Koperník – teorie oběhu Země kolem Slunce, G. Bruno – teorie nekonečnosti světa a vesmíru, G. Galilei – důkaz heliocentrismu), což má zásadní vliv na vznik a rozvoj nového životního názoru. Dochází k návratu ke staré antice (řecký ideál dobra a krásy, římské mužné „virtus“), napodobování jejích vnějších rysů, přejímání jazykových i stylistických vzorů. Uplatňuje se i řecká a římská mythologie, která se dostává do sousedství s křesťanskými představami, takže uctívaný antický bůh padá na úroveň pouhého křesťanského světce. Slovesná renesance se objevuje nejdříve v Itálii, poté ve Francii a Španělsku. Až kolem poloviny 16. století se objevuje v Anglii a Polsku. Čechy a německé země vlastní vlnu renesance neprožily. Její první záblesky utlumilo reformační hnutí, zaměřené k problematice náboženské a jejím společenským důsledkům.
Reformace Obecně šlo o obnovu církve a návratu k původní, údajně čisté biblické podobě církevního života a odstranění deformace v učení a praktikách církve. Byly prosazovány tři základní myšlenky a sice, že jediným pramenem učení má být Bible (Sola Scriptuta - pouze Písmem), jakož to svrchovanost „Božího slova“ nad zbožností církve i jedince, lidé jsou spaseni působením „Boží milosti“ a nikoli svými činy (Sola gratia – pouze milostí), zaměřeno proti záslužnictví, a spása se přijímá vírou – osobní vztah k Bohu je nezastupitelný (Sola fide – samotnou vírou), zaměřeno vůči formalismu. Významnou roli v této době hráli zejména M. Luther a J. Kalvín. Bylo obnoveno tzv. přijímáni pod obojí i pro laiky, bylo odstraněno mnišství a celibát a zjednodušil se výklad Písma. Církve vzešlé z reformace (protestanti) mají zjednodušenou organizaci s volitelností mnoha funkcí. Katolická církev se proti reformaci snažila postavit vlastní vnitřní obnovu, označovanou jako protireformace.
1
Martin Luther „Není bezpečné ani čestné jednat v rozporu s vlastním svědomím. Udržuj si krk v teple, nepřecpávej si střevo, drž se dál od Mařenky a budeš šedivět pomalu. Kdo vůbec nemiluje víno, ženy ani zpěv, zůstává po celý život hlupákem.“ Německý církevní reformátor, teolog, filosof, vynikající znalec Bible a zakladatel německého protestantismu. Hlásal přísné odlišení sféry náboženské od sféry společenské. Základní myšlenky reformy církve zformuloval do 95 tezí proti odpustkům, které roku 1517 přibil na dveře chrámu ve Wittenbergu a vyzval všechny, kdož s nimi nesouhlasili, k veřejné disputaci. Hlásal, že spasení je možné dosáhnout skrze víru samu (viz. Reformace). Roku 1519 se v Lipsku veřejně přihlásil k názorům Jana Husa a Johna Wiklefa, za což byl o rok později papežem vyobcován z církve a uvedl do klatby církevní bulou, kterou však Luther veřejně spálil. O další rok později, roku 1521, byl vyzván zasedáním říšského sněmu ve Wormsu, aby své názory odvolal, což však neudělal a byl vzápětí prohlášen za kacíře. Proto se také stáhl z veřejného života na hrad Wartburg a pod ochranou sasských kurfiřtů psal náboženské spisy a traktáty a překládal do němčiny Bibli, čímž dal vzniknou spisovné němčině. Roku 1529 na dalším zasedání říšského sněmu ve Špýru předložili vyznavači Lutherových zásad protest proti zákazu reformace – odtud označení protestanti. O rok později předložil jeden z jeho žáků Melanchton císaři při zasedání v Augsburgu základní články víry, které se staly základem církve luteránské. Katolická církev se snažila toto hnutí nasměrovat k poddanosti Římu nebo jej zcela zničit, k čemuž jim jako zbraň sloužili Jezuité, jejichž sídla byla tou dobou i u nás v Praze, Olomouci, Kutné Hoře a Brně. Roku 1554 byla vydána jezuitským fanatikem Kanisiusem kniha Velký katechismus, sepsaná jako odezva na Lutherův spis o pravé biblické víře. Ten byl 14. srpna toho roku rozkazem zaveden jako povinná učebnice náboženství po celé říši a standardní spis proti Lutherovu učení. Ve Štýrsku byli předvedeni všichni občané podezřelí ze sympatií s Lutherem a vyzváni k přijetí katolictví. Pokud tak neučinili, byli zbiti, mučeni nebo museli draze platit. 21. května 1559 (mimo jiné jeden z nejdůležitějších katolických svátků, sv. Trojice) byli v jednom Španělském městě členové tohoto společenství upáleni i se svými rodinami. Mezi nimi byli i bohatí měšťané, právníci, doktoři, teologové aj. učenci. Jan Kalvín Francouzský církevní reformátor a zakladatel kalvinismu, studoval teologii a právo. Pod vlivem Martina Luthera se přidal na stranu reformace. Stejně jako Luther byl pronásledován a odešel do Paříže, kde vypracoval základy svého pojetí protestantismu (Institutio religionis Christianae). Pod jeho vedením se evropským centrem reformace stala Ženeva. Erasmus Rotterdamský Vlastním jménem Gerhard Gerhards. Byl původem Holanďan, ale působil v mnoha evropských zemích, kde usiloval o sloučení antiky s křesťanstvím. Postavil se ostře proti německé reformaci. Chvála bláznovství – o zlořádech, pokrytectví a nevědomosti církevní a feudální společnosti, tvrdá kritika
Italská renesanční literatura František z Assisi Zakladatel řádu Františkánů, oslavuje zemi a člověka v díle Píseň Tvorstva. Lodovico Aristo Italský básník, v jehož dílech opět ožila postava hrdinská středověká epika. Zuřivý Roland – již dříve v minulosti zmiňovaná postava, tentokráte postavená do role renesančního člověka. Vášnivá a nešťastná láska k pohance Angelice jej odvádí od povinností křesťanského rytíře a působí tím jeho pomatenost. Hlavní myšlenka – pohanství = špatná cesta. Dante Alighieri Jeho díla nejsou sice ryze renesanční, ale již mají k renesanci velmi blízko. Jeho názory se střetávají se středověkým náboženským pojetím světa a smyslu života. Za protipapežský postoj byl vypovězen z rodné
2
Florencie do vyhnanství (Verona, Ravena), kde snad právě díky tomu píše své nejsilnější dílo Božskou Komedii. Jeho celoživotní láskou byla Beatrice, která taktéž v díle hraje jednu z hlavních rolí. Božská komedie – duchovní epos rozdělený do tří částí, Pekla, Očistce a Ráje. Básník zabloudil v lese, kde jej ohrožují šelmy Smyslnost, Pýcha a Lakomství. Jeho průvodcem se stane Vergilius, vyslaný zemřelou milenkou Beatricí. Nebezpečí mohou uniknout, jestliže projdou Peklem, kam básník umístil své odpůrce a Očistcem, kde se setkává s četnými vladaři a papeži. Před branami Ráje jej Vergilius opouští, protože jako pohan nemůže překročit jejich práh (symbol zatracenosti nevěřících). Tam se ho ujímá sama Beatrice, aby mu umožnila poznat tajemství věčné blaženosti. Francesco Petrarca Pocházel stejně jako Dante z Florencie a taktéž jako on byl z tohoto města vypovězen z podobného důvodu, kritiky soudobé společnosti, a odešel do jihofrancouzského Avignonu. Byl v písemném styku s Karlem IV. Podobně jako Dante ve svých dílech proslavil jemu blízkou ženu jménem Laura. Canzoniere (Zpěvník) – souhrn Petrarcovi milostné poezie , podstatnou část tvoří sonety (znělky). Na rozdíl od Dantovy Božské komedie žena zde vystupující není nijak zbožštělá a má vlastnosti normální smrtelnice jako jsou rozmarnost, roztomilost a dovednost ranit odmítáním. Giovanni Boccaccio Má největší podíl na vzniku renesanční novely. Jeho nejvýznamnějším dílem je Dekameron. Dekameron – soubor 100 novel obsahující jednu hlavní tzv. rámcovou a od ní odvislé další. V úvodní novele je líčena morová epidemie, jež postihla Florencii. Skupina sedmi urozených žen a tří šlechticů opouští město a po deset dní si na poklidném venkově krátí chvíli vyprávěním příběhů. Převažují mezi nimi milostné příběhy, někdy vážné, ale většinou rozmarné a laškovné. Dohromady podávají výstižný obraz mentality a mravů soudobé Itálie, která zjišťuje, že pozemský život má i veselé stránky a ne jen odříkání a přípravu na posmrtný život, jak hlásala církev.
Italská renesanční kultura Michelangelo Buonarroti - Autor soch Mojžíše a Davida, freskových maleb Posledního soudu v Sixtinské kapli a tvůrce kopule baziliky sv. Petra v Římě. Vytvořil také básnické dílo, které svou citovou bezprostředností má významnou básnickou hodnotu. Leonardo da Vinci - autor proslulého obrazu Mona Lisa a Poslední večeře. Raffael Santi - stal se malířem líbezných madon (Madona Sixtinská). Tiziano Vecellio - italský portrétista z Benátek. Donatello – proslulý italský sochař.
Francouzská renesanční literatura Francois Villon Vlastním jménem Francois de Montcorbier. Své jméno přijal od příbuzného, církevního hodnostáře, který se jej ujal a dal ho vystudovat na Pařížské universitě. Ve svém životě sehrál roli rváče, zloděje a tuláka, kvůli čemuž jej museli vlivní přátelé chránit před šibenicí. Závěť (Velký testament) – jedno z nejpozoruhodnějších děl středověké lyriky. Villon se zde zamýšlí nad svým ponurým životem a své činy označované za hřích ospravedlňuje chudobou a krutým osudem. Vzpomíná na své lásky a na druhou stranu vzápětí mravokárně všem hříšníkům poukazuje na to, že také jednou zemřou Odkaz (Malý testament) – osmiveršové básně ironického a satirického obsahu
3
Francois Rabelais Největší renesanční prozaik ve Francii, mnich a lékař. Proslul čtyřdílným satirickým románem Gantua a Pantagruel. Byl člověkem plně renesančním, vynikajícím humoristou a nesmiřitelným odpůrcem myšlenkové zaostalosti. Odsuzuje zlo, lidskou hloupost, záludnost, lež a nepoctivost. Staví přírodu jako dárkyni života. Zejména se vysmíval klášternímu životu, soudnictví a školství (nesmyslnému učení se nazpaměť). Gargantua a Pantagruel – historie královského rodu obrů, otce Pantagruela (představitel feudálního středověkého asketismu), syna (kult svobody a přirozenosti) a vnuka Pantagruela (představitel renesance). Když dospěje, vydá se do světa, kde se setkává s dobrodruhem Panurgem a oba podnikají plavbu do Číny.
Španělská renesanční literatura Lope de Vega Patřil k nejproslulejším autorům všech dob a národů. Napsal kolem 2000 her, jež tvoří typické španělské drama té doby. Nejlépe se mu dařily hry s malým počtem postav a historickými náměty. (Král je nejlepší soudce, Otrokyně svého milence, Král Pedro v Madridě) Jeho nejlepší a dodnes hranou hrou založenou na skutečné události je Ovčí pramen (Feunte Ovejuna). Ovčí pramen – vzbouření lidu proti vysokému církevnímu hodnostáři Gernerovi, který svádí a znásilňuje venkovská děvčata a ponižuje sedláky. Kvůli tomu dojde k povstání ve kterém je Gerner zabit. Miguel de Cervantes Saavedra Dovršil rozkvět španělské renesanční prózy. Neměl příležitost k soustavnému školnímu vzdělání. V námořní bitvě byl raněn, později při válečné výpravě upadl do zajetí a byl odveden jako otrok do Alžíru. Až do smrti byl zadlužen a byl ve vězení, od čehož mu nepomohla ani jeho literární tvorba, takže strádal až do smrti. Důmyslný rytíř Don Quijote de La Mancha – příběh zchudlého šlechtice, jehož četba rytířských románů připravila o rozum. Na své herce Rosinantě se vydá vyzbrojen kopím a štítem jako rytíř do světa. Jako každý rytíř má on svou vysněnou dámu, děvečku, kterou nazve Dulcineou z Tobosa. Z první výpravy se vrací brzy domů. Na další cesty se vydává se zbrojnošem Sancho Panzou, jemuž slíbí vladaření na ostrově, který dobudou. Následují příhody jako boj s větrnými mlýny a stádem ovcí - domnělým nepřátelským vojskem. Po setkání s Dulcineou se vrací domů a vystřízliví ze svých fantazií, pročež brzy nato umítá. V díle se objevují dva protikladné literární typy. Quijote je směšný blouznivec v prostředí ziskuchtivosti, ale i hrdina , který obětuje vše svým ideálům. Naproti tomu Panza je praktický, přízemní, jde mu o dobré živobytí a netouží po hrdinství. Však vlivem svého pána morálně roste a po jeho smrti je nakažen jeho chováním.
Anglická renesanční literatura Geoffrey Chaucer Anglický básník, autor veršované knihy Povídky Canterburské – společnost měšťanů koná pobožnou pouť, při níž si vykládá historky. William Shakespeare (1564 - 1616) William Shakespeare patří k největším dramatikům v historii. Narodil se dne 23.dubna roku 1564 ve Stratfordu na Avonu, městě ve středu Anglie s důležitým centrem obchodu, kde byl o tři dny později 26.dubna 1564 pokřtěn v místním kostele Holy Trinity Church. Jeho otec, John, pracující jako výrobce rukavic, se oženil s Mary Ardenovou, dcerou farmáře z nedaleké vesnice Wilmcot. Společně se usadili v Henley Street ve Stratfordu, místě, které je nyní označováno jako Shakespear´s Birthpace (Shakespearovo rodiště).
4
John a Mary měli celkem pět dětí, ale dvě z nich brzy zemřeli. Nakonec jim zbyli dva synové a jedna dcera, z nichž byl William nejmladší. Mladý Shakespeare nejprve navštěvoval základní školu, ze které přestoupil v sedmi letech na školu střední, kde se naučil spisovné řeči, latině a psaní, studoval Bibli a katechismy. Studium také ovlivnilo některá z jeho děl. Například některé charaktery postav a jiné nápady ‚převzal‘ z Ovidiových příběhů a nechal se taká inspirovat Římskou historií. Pravděpodobně ve čtrnácti letech dokončil školu. Co dělal dál ale není přesně známo. V listopadu roku 1582 se oženil s Anne Hathawayovou, dcerou Richarda Hathawaye, místního farmáře. Její dům, nyní známý jako Hathaway´s Cottage, stojí ve vesnici Shottery asi míli od Stratfordu. Williamovi bylo v té době teprve osmnáct a jeho ženě šestadvacet. Roku 1583 se jim narodilo první dítě, dcera Susan. Dva roky poté se jim narodily další dvě děti, syn Hamnet a dcera Juditha. Hamnet ale zemřel ve svých jedenácti letech a tak jim zůstaly pouze dvě dcery, Sussana a Juditha. Není známo kdy a proč opustil Shakespeare Stratford a odstěhoval se do Londýna ani co dělal před tím, než se stal profesionálním dramatikem v hlavním městě. Tento úsek jeho života, mezi lety 1585 – 1592, je označován jako ‚lost years‘ (ztracená léta), protože nejsou žádná svědectví o jeho životě. Jeden příběh hovoří o tom, že se nějakou dobu živil jako učitel ve Stratfordu. Tam měly jezdit skupiny amatérských i profesionálních divadelníků z Londýna, ke kterým se měl Shakespeare připojit. Jiný příběh zase říká že byl chycen při pytláctví v Charlecoteském parku a odveden do Londýna, aby čelil žalobě. Ovšem ani jeden z příběhů není doložen důkazy, avšak do Londýna dorazil pravděpodobně mezi léty 1586 – 1587. Shakespearovy prvotní hry pocházejí z období kolem roku 1592 a jsou to Two Gentlemen of Verona, tří dílná hra Henry IV. a Titus Andronicus. Jeho první vytištěná díla byly dvě dlouhé básně Venus and Adonis z roku 1593 a The Rape of Lucrece (Znásilnění Lukrécie) z roku 1594. Jeho Sonety byly napsány přibližně ve stejné době, ale uveřejněny byly až po roce 1609. Roku 1594 přešel k nové skupině divadelníků, nazývajících se Lord Chamberlain´s Men, kteří se stali posléze King’s men under the patronage of James I. , kde působil téměř dvacet let. Roku 1599 koupil slavné divadlo Globe Theatre v Londýně. Nejprve pomáhal jen přepisovat a upravovat hry, ale později začal psát i své vlastní. Ty měly ohromný úspěch. V té době psal průměrně dvě hry za rok. Roku 1598 byl Shakespeare označen Francoisem Meresem za nejlepšího dramatika té doby. Oblíbila si jej i sama královna Alžběta I. a James I. Jeho díla z doby působení u divadla byla uveřejněna až po jeho smrti, roku 1623. Po smrti svého syna se Shakespeare vrátil zpět do své rodné vesnice Stratfordu, kde se mu podařilo koupit pěkný nový dům, kde pak žil poklidný život se svou rodinou a kde také dne 23.dubna 1616 zemřel. Bylo to ve stejný den, kdy se narodil. Legenda praví, že zemřel po dlouhé a hlasité oslavě narozenin v kruhu svých přátel. William Shakespeare je pochován v místním kostele Trinity Church, ve kterém byl dvaapadesát let před tím pokřtěn. Existují pouze dva jeho portréty, z nichž jeden je právě v Trinity Church ve Stratfordu. Za svůj život napsal 37 divadelních her a překrásných sonetů. Jeho ‚mistrovství‘ spočívá v tom, že jeho díla obsahují a řeší i dnes aktuální témata , zabývají se otázkami lidskosti a jsou jazykově bohatá. William Shakespeare psal komedie, tragedie a také historické hry. Komedie: The Comedy of Errors (Komedie plná omylů), The Taming of the Shrew (Zkrocení zlé ženy), The Two Gentlemen of Verona (Dva pánové z Verony), The Merchant of Venice (Kupec benátský), A MidsummerNight´s Dream (Sen noci svatojánské), Much Ado about Nothing (Mnoho povyku pro nic), As You Like It (Jak se vám líbí), Twelfth Night (Dvanáctá noc), Merry Wives of Windsor ( Veselé paničky windsorské). Tragedie: Romeo and Juliet (Romeo a Julie), Macbeth, King Lear (Král Lear), Othello Historické hry: Henry IV. (Jindřich IV.), Henry V. (Jindřich V.) , Henry VI. (Jindřich VI.), Richard II, Richard III, Julius Caesar.
Latinský a český humanismus u nás Druhou polovinu 15. století a celé století 16. vyplňuje v českých zemích boj mezi šlechtou a městy. Po roce 1526 tento spor zesílily neshody mezi katolickou habsburskou dynastií a nekatolickou šlechtou a měšťanstvem. Nejvíce se na náboženských sporech zasloužilo luteránství (forma protestantství), které našlo mnoho stoupenců mezi někdejšími kališníky. Literatura směřovala k problematice společenské a náboženské. Řešily se naléhavé otázky veřejného života a literatura dostávala významnou ideologickou funkci. Celkový humanismus v českých zemích nabývá spojení s náboženskou reformací, proto se i otázka svobody myšlení a spravedlivého společenského řádu řeší ke vztahu k náboženským otázkám. Právě renesanční zdůrazňování individuality je bržděno náboženským reformním hnutím.
5
V neustálých sporech mezi katolíky a kališníky proti protestantům a městy proti šlechtě se pokoušel každý z táborů vylíčit českou minulost ze svého hlediska. Humanismus v Čechách se v 15. století rozdělil na dva základní směry, latinský, užívající latiny jako mezinárodního jazyka vzdělanců, napodobujících latinské autory (zejména katoličtí autoři), a na směr národní, který usiloval o vytvoření literatury stejného směru, ovšem psané česky (příslušníci českých bratří a luteránů). Slohově byl ale i tento směr závislý na klasické latině. Tito autoři také měnili renesanční ideály za křesťanský humanismus. Většinou se překládaly nebo upravovaly cizí předlohy a příznačným rysem této doby byl také nápadný úbytek veršované tvorby a velký rozvoj naukové prózy. Próza má především naukový a vzdělávací charakter, nápadným rysem je zaměření se k praktickým potřebám. Nejvýše se hodnotí právnictví a řečnictví a dochází i k tištění prvních děl u nás. Mezi nimi byly Ezopovy bajky, Podkoní a žák, a kolem roku 1468 také v Plzni Trojanská kronika, která je považována za první tištěné dílo u nás. Pozornost se také směřuje dějepisectví, které ale není schopno podat nezaujatý a nestranný posudek o společnosti a událostech a vždy vyvyšuje jen jednu stranu nad druhou a to vesměs církev, a ke psaní rodopisů šlechtických rodů. Objevují se též první odborná pojednání o hornictví, vojenství, rybníkářství ad. Bohatí měšťané se v období mezi 16. – 17. stoletím připodobnili šlechticům. Obvykle si za jméno přidávají šlechtický přídomek a napodobují feudály svým životním stylem. Stejně jako šlechtici, obklopují se humanistickými básníky, od nichž přijímají oslavné latinské básně k různým rodinným událostem. Jan z Rabštejna Diplomat ve službách Jiřího z Poděbrad, autor rozpravy Dialog – rozmluva čtyř šlechticů o soudobých politických poměrech. Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic Ctižádostivý církevní hodnostář, příslušník staré šlechtické rodiny. Dosáhl evropské proslulosti jako básník. Ve svých listech soudil své součastníky. Žaloba k sv. Václavu na mravy Čechů – kárá mravy předků a společnosti a vytýká šlechtě rozmařilý život. O lidské bídě O lakomství Viktorin Kornel ze Všehrd Začínal latinskými verši, později se přizpůsobil potřebám národní literatury. O práviech, súdiech i o dskách země České knihy devatery – staví zvykové právo nad římské. Jan Blahoslav Významná kulturní osobnost a historik, organizátor a učitel Jednoty bratrské. Pádnými důkazy dokazuje, že vzdělání pomáhá člověku v životě a naopak nevzdělanost je překážkou pokroku (Filipika proti Misomusům). Nejlepším dokladem jeho humanistické učenosti je překlad Nového zákona. Výsledkem dlouholetého studia mateřského jazyka byl spis Gramatika česká (1571), spis usilující o vytříbený a správný jazyk, klade důraz i na estetickou hodnotu, odmítá nářeční prvky a usiluje o ustálenou jazykovou formu. Ta je patrna zejména ve vydání Bible Kralické (tištěna po Blahoslavově smrti v Kralicích a Ivančicích), která se pro svou jazykovou formu stala na dlouhou dobu vzorem spisovné češtiny. Pro neškolené zpěváky napsal knihu Muzika, (to jest knížka zpěvákům náležité zprávy v sobě zavírající), v níž poskytl základní návod o hudbě a sborovém zpěvu. Václav Hájek z Libočan Zahrnul české dějiny od příchodu praotce Čecha až po korunování Ferdinanda I. v Kronice české, která byla až do 18. století hlavním zdrojem informací o české minulosti. Daniel Adam z Veleslavína Působil jako organizátor kulturního života, propagoval vzdělanost, vlastenectví a mravnost. Vydal více jak 30 spisů. Věnoval se dějepisectví, vydal Kalendář historický, v němž podle výročí zachytil světové dějiny.
6