Hrozba jaderných zbraní v sou asnosti

Vojenské rozhledy 3/2010

Mgr. Jan Ludvík

Hrozba jaderných zbraní v souþasnosti

Nejobávanüjším z možných scénáĥĵ budoucího vývoje je ten, v nümž by se teroristickým skupinám podaĥilo získat zbranü hromadného niìení. Evropská bezpeìnostní strategie 2003

Nejvážnüjší nebezpeìí pro svobodu leží na kĥižovatce radikalismu a technologie. Národní bezpeìnostní strategie USA 2002

Po desetiletí studené války žili lidé s pocitem možné jaderné apokalypsy. I dnes jsou zbranü hromadného niìení obecnü považovány za jednu z nejvütších bezpeìnostních hrozeb. Následující ìlánek si klade za cíl analyzovat souìasné hrozby ze strany jaderných zbraní. Tento postup volím v souladu s Glaserem a Fetterem, [1] protože niìivý potenciál jaderných zbraní jasnü pĥesahuje možnosti zbraní chemických a radiologických. Nükteré biologické zbranü mohou sice s nejvütší pravdüpodobností mít smrtící dopad srovnatelný se zbranümi jadernými, avšak pro odlišný charakter biologických zbraní a udržení konzistentnosti textu bude analýza omezena pouze na jaderné zbranü. [2] Takzvané radiologické zbranü, populárnü oznaìované jako „špinavá bomba“, budou z této analýzy vyėaty, aìkoliv by se mohlo zdát, že do „jaderné“ kategorie patĥí. Jejich povaha je však podstatnü odlišná a niìivý potenciál nesrovnatelnü menší. Mezi jaderné hrozby rovnüž neĥadím rizika vyplývající z civilního využití jaderné energie. Pro zachování analytické jednotnosti výklad omezím pouze na roli jaderných zbraní. Rozsah problému by si samozĥejmü zasloužil mnohem extenzivnüjší pojednání, než jaké zde mohu podat, proto se následující text zamüĥuje pĥedevším na nejdĵležitüjší, nebo neprávem opomíjené argumenty.

Úvod Souìasný mezinárodní režim jaderných zbraní bývá oznaìován jako „jaderný ĥád“. [3] Tento režim do znaìné míry vytváĥí rámec, ve kterém dnes jaderné zbranü existují, a jehož základem je pĥedevším Smlouva o nešíĥení jaderných zbraní (NPT – Non-Proliferation Treaty). Tak zvaná proliferace, možné získání jaderných zbraní ze strany tzv. problémových státĵ (rogue states), pĥedstavují zásadní výzvu režimu NPT. Bývají proto oznaìovány za jednu z nejvütších bezpeìnostních hrozeb souìasnosti. [4] V tomto kontextu je vhodné vünovat pozornost dvüma nejpravdüpodobnüjším scénáĥĵm. Za ty považuji konflikt mezi USA, pĥípadnü USA vedenou koalicí, a nükterým z problémových státĵ a stĥet dvou aktérĵ s menším jaderným potenciálem, pro jehož ilustraci použiji struìný rozbor (case study) možného jaderného konfliktu mezi Pákistánem a Indií. Tyto dva pĥíklady by nám müly pomoci pochopit hlavní potenciální rizika mezistátního konfliktu s možností nasazení jaderných zbraní. První z nich ukazuje asymetrický stĥet velmoci s regionální mocností, zatímco druhý ukazuje na možný charakter 16


stĥetu mezi dvüma státy s relativnü malým jaderným arzenálem. Zmínüné pĥíklady by müly v mnohém nabídnout teoretický pĥesah i pro ostatní, ménü pravdüpodobné scénáĥe. Poté budou analyzovány souìasné jaderné doktríny nükterých jaderných velmocí, pĥedevším s ohledem na možnost použití jaderných zbraní z jejich strany.

Proliferace jaderných zbraní a smlouva NPT Role proliferace a problémových státĵ bývá také ìasto diskutována vzhledem k možnosti získání respektive využití jaderných zbraní nükterou z militantních teroristických skupin. Z toho dĵvodu je tĥeba vünovat pozornost rovnüž tomuto tématu. Vzhledem ke složitosti a specifiìnosti, která by pĥesáhla možnosti této stati, nebudou rozebírány dopady dalšího rozmístüní efektivní protiraketové obrany, pokud to nebude v dané souvislosti nezbytné. [5] Jak jsem již uvedl, smlouva o nešíĥení jaderných zbraní pĥedstavuje ústĥední bod souìasného jaderného režimu. Nicménü platí, jak poznamenává Joseph F. Pilat: „NPT a mezinárodní režim nešíĥení jaderných zbraní byl vytvoĥen v odlišné dobü, aby se vypoĥádal s odlišnými hrozbami.“ [6] Aìkoliv ìlenské státy NPT na hodnotící a prodlužovací konferenci v roce 1995 prodloužily platnost dohody na neurìito, zĵstala zachována podstatná omezení smlouvy, která limitují její možnost zamezit proliferaci jaderných zbraní. Podle ìlánku IX je legitimním vlastníkem jaderných zbraní pouze ten stát, „který vyrobil a provedl výbuch jaderné zbranü nebo jiného jaderného výbušného zaĥízení pĥed 1. lednem 1967“. Toto ustanovení mülo omezit vlastnictví jaderných zbraní pouze na püt velmocí, stálých ìlenĵ RB OSN. [7] Pĥestože naprostá vütšina státĵ je dnes signatáĥem smlouvy NPT, ìtyĥi zemü, Indie, Pákistán, Izrael a Severní Korea, všechny vlastnící jaderné zbranü, ke smlouvü nepĥistoupily, respektive od ní odstoupily (KLDR). Právü ustanovení ìlánku X, který umožėuje státĵm po tĥech müsících od oznámení od smlouvy odstoupit, pĥedstavuje spoleìnü s možností zneužití ìlánku IV, jenž dává ìlenským státĵm právo na neomezený výzkum, výrobu a využití jaderné energie pro mírové úìely, zásadní strukturální problém NPT. [8] Pĥestože NPT vytvoĥila užiteìný nástroj omezující šíĥení jaderných zbraní, nedokázala zabránit severokorejskému režimu ve vývoji atomových zbraní. Podobnü Írán, pod krytím ìlánku IV, podle všeho vyvíjí vlastní vojenský jaderný program. Proliferace tak pĥedstavuje klíìovou výzvu NPT a hrozí znehodnocení významu, který smlouvü ìlenské státy pĥikládají. Chaim Braun a Christopher Chyba identifikují tĥi široké a propojené výzvy režimu nešíĥení jaderných zbraní: a) latentní proliferaci, kdy stát zĵstává ìlenem NPT a pod krytím ìlánku IV vyvíjí kapacity vyrobit atomové zbranü, b) proliferaci prvního ĥádu, kdy je materiál nebo technologie získána nejadernými státy od soukromých spoleìností nebo pĥímo od jaderných státĵ, c) proliferaci druhého ĥádu, kdy si rozvojové zemü s rĵznými schopnostmi vzájemnü pomáhají a obchodují mezi sebou. [9] Jak ukázal Montgomery, proliferace jaderných zbraní se soustĥeðuje kolem Pákistánu, který poskytoval pomoc vütšinü ostatních státĵ, jejichž jaderné programy jsou nejìastüji oznaìovány za hrozbu, pĥiìemž klíìovou roli hrají rovnüž KLDR a Írán. [10] 17


V této souvislosti je zásadní otázkou, proì vlastnü problémové státy usilují o získání jaderných zbraní? [11] Ze strategického hlediska se jedná o tak zvané reverzní odstrašení, kdy je vymününa role odstrašujícího a odstrašovaného. „Klíìovou otázkou následnü není, zdali USA mohou odstrašit napĥíklad Írán ìi êínu od jaderného útoku, nýbrž zda tyto zemü mohou naopak odstrašit USA ìi NATO od regionální intervence…“ [12] Možnosti využití atomových zbraní ze strany malých jaderných mocností se mohou zásadnü lišit od postupĵ, které mají k dispozici jaderné velmoci. Toto rozdülení je dáno na základü odlišných kapacit nukleárních sil tüchto státĵ. Davis mezi malé jaderné mocnosti ĥadí Indii, Izrael, KLDR, Pákistán, v budoucnu Írán. Na rozdíl od velmocí nemají tyto státy velký jaderný arzenál, rozsáhlé prostĥedky k jeho dopravü na cíl, ani celosvütové zájmy. [13] Jak poznamenal klasik jaderné strategie Thomas Schelling: „Shledávám obtížné si pĥedstavit využití jaderných zbraní vládou státu, kromü státu s dostateìným arzenálem pro využití na bojišti, které by nebylo teroristické.“ [14] Jinými slovy malé jaderné arzenály mohou být jen obtížnü využity na bojišti pro taktické úìely, jejich hlavní role spoìívá právü ve výše zmínüném reverzním odstrašení. Odstrašení ze strany státĵ s malým jaderným arzenálem se tak do znaìné míry opírá spíše o odstrašení potrestáním než o odstrašení odepĥením, [15] neboı jejich síly nemusí být dostateìné k tomu, aby odhodlaného velmocenského protivníka (USA) zastavily, pokud se rozhodne k vojenské akci. [16] Základním pĥedpokladem takového odstrašení je skuteìnost, že aìkoliv nemají možnost zpĵsobit Spojeným státĵm zniìující poškození, mohou tyto státy hrozit protivníkovi zpĵsobením škod, které pĥekonají význam jeho lokálních zájmĵ. Z takového postupu však vychází hned nükolik rizik. Aìkoliv je nepravdüpodobné, že by nükterý z problémových státĵ zaútoìil na území Spojených státĵ a riskoval masivní odvetu, nemĵžeme vylouìit použití jaderných zbraní jiným zpĵsobem. Možnosti, že by k jejich použití sáhla jaderná mocnost, pravdüpodobnü USA, v odzbrojujícím úderu, se budu vünovat v další ìásti. Existuje však i možnost jejich prvotního využití ze strany malého jaderného státu, mezi nimi se uvádí použití k vytvoĥení elektromagnetického impulzu s cílem eliminovat americké satelity nebo útok „na malý poìet kritických vojenských zaĥízení v poìáteìní fázi konfliktu“. [17] Státy s malým jaderným arzenálem musí ìelit ĥadü problémĵ, které riziko jeho použití podstatnü snižují. Jedná se pĥedevším o limitované možnosti dopravy zbraní na cíl. Jejich balistické rakety mají obecnü menší dosah i užiteìné zatížení, schopnost tüchto raket proniknout systémem protiraketové obrany je navíc nejistá. [18] Témüĥ v každém pĥípadü konfliktu s USA musí protivník poìítat s naprostou dominancí amerických sil ve vzduchu, která podstatnü snižuje možnost pĥepravy zbraní na cíl letecky, a možností ztráty nedostatkových jaderných zbraní bez jejich jakéhokoliv využití. Nekonvenìní systémy dopravy jsou pak podobnü nejisté. [19]

Indie a Pákistán Jedním z regionĵ s enormním konfliktním potenciálem, který bývá považován za místo možného nasazení jaderných zbraní, je indický subkontinent. Indie a Pákistán se stĥetly již ve ìtyĥech válkách, a to v letech 1947-48, 1965, 1971 a 1999, pĥiìemž 18


poslední konflikt probühl v dobü, kdy oba státy již své jaderné zbranü otestovaly. Pĥípad indické jaderné zbranü je však znaìnü specifický. Jak pĥesvüdìivü ukázal Scott Sagan, rozhodující úlohu pĥi rozhodnutí získat tyto zbranü hrály domácí politické preference, nikoliv bezpeìnostní úvahy. [20] Indie rovnüž pĥijala závazek nepoužít jadernou zbraė jako první. [21] Na jednu stranu se mĵže zdát, že vzhledem k indické konvenìní pĥevaze je takové rozhodnutí nepodstatné, pĥesto je tĥeba zdĵraznit, že indický závazek mĵže podstatnü snížit pravdüpodobnost, že by Indie použila svoje jaderné zbranü v preventivním úderu na pákistánská jaderná zaĥízení. Konvenìní pĥevaha Indie naopak vede pákistánskou strategii k rezervovanému postoji vĵìi politice nepoužití jaderné zbranü jako první. Pákistánská jaderná doktrína je založena na tĥech principech: a) minimálním odstrašení, b) možnosti prvního využití, c) nedefinovaném prahu jaderné války. Cílem této strategie je udržovat indickou vládu v nejistotü, kdy mĵže válka eskalovat, a tak posílit odstrašení. Aìkoliv je pákistánská doktrína v mnoha bodech zámürnü nejasná, dostupné informace naznaìují, že Islámábád považuje jaderné zbranü za poslední možnost a k využití nukleární možnosti dojde až poté, co všechny ostatní možnosti selžou. K eskalaci konfliktu na jadernou úroveė by došlo pouze v pĥípadü, že by indický postup ohrožoval samotnou existenci Pákistánu. [22] Takové riziko je však pomürnü malé, neboı indická aktivita smüĥující proti samotné existenci a suverenitü Pákistánu je znaìnü nepravdüpodobná. Indie se místo toho snaží vyvinout strategii, která by jí umožnila vést omezenou konvenìní válku pod úrovní stanovenou Islámábádem k pĥechodu na jadernou úroveė. Taková doktrína mĵže být sice potenciálnü velmi riskantní, ale vzhledem k faktu, že se obü strany dobĥe znají a dlouhodobü prokazují znaìnou míru racionálního chování, je možné pĥedpokládat, že Indie dokáže velice dobĥe odhadnout úroveė pákistánské konvenìní tolerance a zastavit se v bezpeìné vzdálenosti od této úrovnü. Vzhledem k tomu, že pákistánský arzenál není zamýšlen a není ani vhodný pro bojové využití na frontü, demonstroval by Pákistán v pĥípadü konfliktu pravdüpodobnü svĵj jaderný práh ve snaze posílit odstrašení sám. Taktické nasazení proti indickým vojenským cílĵm je neefektivní a odvetné nasazení proti cílĵm na území Indie je až poslední možností. Alternativou by tak byla jaderná exploze na vlastním území, která by posílila dĵvüryhodnost odstrašení. Takový krok by byl možným ĥešením ve snaze zastavit indický postup, protože by výraznü zvýšil vürohodnost odstrašení. Další hrozba ze strany Pákistánu vychází z možného získání jeho jaderných zbraní nestátními aktéry. [23] Tato obava je dlouhodobá a zdá se, že vláda v Islámábádu si jí je dobĥe vüdoma a zajištüní jaderných zbraní je s ohledem na situaci v zemi na relativnü odpovídající úrovni. V jejich zabezpeìení hraje hlavní roli armáda, kde je stále dominantní ideologií „profesionalismus“ vycházející z tradic dĵstojníkĵ britské indické koloniální armády, a která dlouhodobü usiluje o maximalizaci své kontroly. Získání armádního arzenálu teroristy by bylo proti jejím zájmĵm. [24] Ani v tomto pĥípadü se tak riziko použití jaderných zbraní nejeví zdaleka takové, jak je nükdy prezentováno. 19


USA, ýína, Tchaj-wan V kontextu šíĥení jaderných zbraní je tĥeba reflektovat zmüny strategie jaderných velmocí, které na toto šíĥení reagují. Rizika pramenící z možné jaderné války mezi velmocemi samotnými jsou dnes pokládána za extrémnü nízká. [25] Autoĥi Lieber a Press argumentují tím, že americká jaderná pĥevaha efektivnü znehodnocuje jaderné odstrašení ze strany Ruska a êíny, neboı tyto státy nemají jistotu druhého úderu. Nedostatky v ruském a ìínském jaderném arzenálu dávají USA možnost s vysokou pravdüpodobností vyĥadit všechny jaderné zbranü protivníka prvním úderem. Nicménü takový scénáĥ mĵžeme témüĥ vylouìit. Ve vztahu k Rusku se momentálnü nezdá konfliktní scénáĥ pravdüpodobný, a navíc Rusko odstranilo nükteré ze slabin svého odstrašení. [26] Ve vztahu USA-êína se nedá vylouìit stĥet v návaznosti na vývoj ve vztazích êína vs. Tchaj-wan. [27] Poslední vývoj ukazuje, že i tento stĥet je pomürnü nepravdüpodobný. USA jasnü preferují status quo, což je situace vyhovující podle všeho i Tchajwanu, o ìemž svüdìí i vítüzství konzervativní Národní strany (KMT – Kuomitangu) nad Demokratickou pokrokovou stranou (DPP) v posledních volbách. Rovnüž êína se pravdüpodobnü nepokusí ohrozit svĵj ekonomický rozvoj konfliktem, pokud nebude muset reagovat na vývoj na ostrovü. êínská jaderná doktrína dlouhodobü zdĵrazėuje nepoužití jaderných zbraní jako první, aìkoliv komentáĥe v nedávné dobü naznaìují, že vlivní pĥedstavitelé êLR preferují tento závazek limitovat. [28] Jaderný konflikt mezi velmocemi se tedy v souìasné dobü i blízké budoucnosti zdá témüĥ vylouìený. Pravdüpodobnüjší se jeví omezené nasazení jaderných zbraní v konfliktu mezi USA a nükterým z problémových státĵ, pĥiìemž USA by mohly použít jaderné zbranü k preventivnímu odzbrojujícímu úderu, což je možnost naznaìená v americkém Nuclear Posture Review 2001. Jak však pĥesvüdìivü ukazují Glaser a Fetter, [29] praktická využitelnost takového úderu je nízká, mimo jiné protože vütšinu potenciálních cílĵ mohou eliminovat konvenìní zbranü, zatímco ty, které by takovému útoku odolaly, jsou ìasto schopny pĥežít i jaderný úder. Zároveė je tĥeba reflektovat vliv existence normy nepoužití jaderných zbraní, jaderného tabu, která prakticky vyluìuje nasazení nukleární výzbroje ze strany USA. [30]

Použití jaderných zbraní teroristy Téma, které bývá ìasto oznaìováno jako jedna z nejvütších hrozeb, je použití jaderných zbraní teroristy. Pĥestože by taková možnost rozhodnü nemüla být podcenüna, je tĥeba upozornit na nükteré faktory, které ji ìiní mnohem ménü pravdüpodobnou. Aìkoliv bývá terorismus ĥazen mezi nové bezpeìnostní hrozby, skuteìnost je mnohem složitüjší. Napĥíklad v roce 1982 napsal Thomas Schelling: „Nükdy v osmdesátých letech mĵže organizace, která není vládou státu, získat nükolik jaderných zbraní. Pokud ne v osmdesátých letech, tak v letech devadesátých.“ [31] Podle veĥejnü dostupných informací k niìemu takovému nedošlo ani bühem další dekády, pĥesahující Schellingĵv pĥedpoklad. Vlastní vývoj zbranü je technologicky extrémnü nároìný a vyžaduje schopnost vytvoĥit, ĥídit a udržet komplexní dlouhodobý projekt vyžadující rozsáhlou vüdeckou a technickou infrastrukturu. [32] Obavy z možnosti krádeže jaderné zbranü v bývalém SSSR se nepotvrdily a mĵžeme pĥedpokládat, že pravdüpodobnost takového vývoje nestoupla. Navíc existuje jen málo indicií, že by teroristické organizace vĵbec o takové zbranü usilovaly. Al-Ká’ida sice 20


deklarovala svĵj zájem o zbranü hromadného niìení vìetnü jaderných, avšak napĥíklad Dolnik se domnívá, že „v pĥípadü al-Ká’idy se zdá, že zapletení skupiny se zbranümi hromadného niìení bylo zatím motivováno snahou šíĥit strach a získat publicitu místo hromadného zabíjení“. [33] Finanìní nároìnost mĵže rovnüž limitovat snahu získat jadernou zbraė. Vzhledem k tomu, že primárním cílem útoku nejsou jeho obüti, ale jiné publikum, aı už veĥejnost, politické vedení, nebo jiný recipient, je zásadním cílem teroristĵ vzbudit dostateìnou pozornost. Zpráva komise pro vyšetĥení útokĵ 11. záĥí uvádí, že ìástka potĥebná na realizaci útokĵ, které byly zcela evidentnü bezprecedentní a získaly al-Ká’idü masovou pozornost, se pohybovala mezi 400-500 tisíci dolary. [34] Motivace teroristĵ získat jadernou zbraė je tak dost pravdüpodobnü limitována i nákladností ve srovnání s možností pĵsobit rozsáhlé škody jednoduchými a levnými prostĥedky, jako jsou konvenìní výbušniny. Napĥ. podle dokumentĵ získaných izraelskou armádou bühem operace Defensive Shield byla cena bomby pro sebevražedného útoìníka odhadována na 150 dolarĵ. [35]

ZávČry Tato studie se zamüĥila na osvütlení souìasných hrozeb ze strany jaderných zbraní. Vünovala se jednak teoretické možnosti použití jaderných zbraní, dále struìnü rozebrala nükteré scénáĥe naznaìující možnost potenciálního vzniku jaderného konfliktu. Za tyto konfliktní vztahy považuji pĥedevším možný útok USA vĵìi jadernému programu nükterého z problémových státĵ, možnost jaderné eskalace stĥetu USA a êíny kvĵli Tchaj-wanu a konflikt mezi Pákistánem a Indií, ovšem mnohé teoretické pĥedpoklady platí i pro jiné možné pĥípady stĥetu. Analýza ukázala, že mezi velmocemi efektivnü funguje jaderné odstrašení. Problémové státy musí ìelit nejen obtížím s vývojem, ale jsou rovnüž efektivnü odstrašovány, postrádají kapacity druhého úderu a mají omezené prostĥedky spolehlivé dopravy zbranü na cíl. Musí se proto chovat opatrnü a nepĥekroìit urìitou hranici, za kterou by ohrozily zájmy velmocí tak, že by velmoci byly ochotny zahájit ozbrojený konflikt. Chování USA na druhou stranu ovlivėuje normativní jaderné tabu a vysoká efektivita jejich konvenìních zbraní (i ve srovnání s jadernými zbranümi). Teroristické organizace se musí vypoĥádávat nejen s technickými obtížemi a pĥekážkami ze strany státĵ, tak s finanìní nároìností získání jaderné zbranü. Pro pĥípadné útoky mají teroristé k dispozici jiné, levné a efektivní metody. I když nebylo možné rozebrat všechna nebezpeìí vycházející z možnosti užití jaderných zbraní, je patrné, že jaderná rizika jsou obecnü menší, než za jaké bývají obecnü považována, a to i pĥes enormní hrozby, ze kterých vycházejí. Zároveė se mĵžeme dĵvodnü domnívat, že nastínüná situace bude mít pĥesah i ve stĥednüdobém horizontu.

Poznámka: Na tomto místü bych chtül podükovat Josefu Fuìíkovi, Luðku Moravcovi, Martinu Bláhovi, Hanü Koníĥové a anonymnímu recenzentovi za jejich cenné kritické komentáĥe k pĥedchozím verzím stati.

21

Vojenské rozhledy 3/2010 Literatura: [1] GLASER, Charles L. a Steve FETTER. Counterforce Revised: Assessing the Nuclear Posture Review’s New Missions. International Security. Vol. 30, No. 2 (2005):84-126. [2] Pro podrobnüjší diskuzi o tomto argumentu srovnej GLASER Charles a Steve FETTER, Counterforce Revised: Assessing the Nuclear Posture Review’s New Missions. International Security. Vol. 30, No. 2 (2005): 87-88. [3] WALKER, William. Nuclear Order and Disorder. International Affairs, Vol. 76, No. 4 (2000):703724. [4] Tento pohled však není univerzální, pĥedevším nükteĥí pĥedstavitelé realistické tradice se domnívají, že jaderné zbranü mají podstatný stabilizaìní efekt a jejich šíĥení, minimálnü mezi mocnými státy, mĵže být spíše prospüšné pro uchování míru. Srovnej WALTZ, Kenneth N. More May Be Better, in Scott D. SAGAN a Kenneth N. WALTZ. The Spread of Nuclear Weapons: A Debate Renewed. New York: Norton, 2003; rovnüž MEARSHEIMER, John J. Back to the Future: Instability in Europe after the Cold War. International Security. Vol. 15, No. 1 (1990):5-56. [5] Podrobnü se tomuto problému v êR vünoval Nikola Hynek z pražského Ústavu mezinárodních vztahĵ, jehož práci mĵže ìtenáĥ využít. Viz HYNEK, Nikola. Protiraketová obrana v souìasném strategickém a politickém kontextu: Vztah k odstrašování a dopad tĥetího pilíĥe na dynamiku mezi relevantními aktéry. Mezinárodní vztahy, Vol. 43, No. 4 (2008):5-31; dále srovnej rovnüž POWELL, Robert. Nuclear Deterrence Theory, Nuclear Proliferation, and National Missile Defense. International Security. Vol. 27, No. 4 (2003):86-118. [6] PILAT, Joseph, F. The end of the NPT regime? International Affairs. Vol. 83, No. 3 (2007):474. [7] Zároveė je však tĥeba pĥipomenout, že v roce 1968, kdy byla smlouva podepsána, êína de facto ìlenem RB nebyla, neboı toto místo náleželo zástupcĵm Tchaj-wanu. Zástupci êLR získali místo v RB až v roce 1971. Ve vztahu ke smlouvü NPT je tĥeba pĥipomenout, že jak êína, tak Francie pĥistoupily ke smlouvü teprve v roce 1992. [8] PILAT, Joseph, F. The End of the NPT Regime? International Affairs. Vol. 83, No. 3 (2007):476. [9] BRAUN, Chaim a Christopher F. CHYBA. Proliferation Rings: New Challenges to the Nuclear Nonproliferation Regime. International Security. Vol. 29, No. 2 (2004):5-6. [10] MONTGOMERY, Alexander H. Ringing in Proliferation: How to Dismantle an Atomic Bomb Network. International Security. Vol. 30, No. 2 (2005):153-187. [11] Pro rĵzné modely toho proì státy usilují o získání jaderných zbraní srovnej SAGAN, Scott D. Why Do States Build Nuclear Weapons: Three Models I Search of a Bomb. International Security. Vol. 21, No. 3 (1996/1997):54-86; rovnüž srovnej TĴMA, Miroslav. Mírové využívání jaderné energie, nešíĥení jaderných zbraní a jaderné odzbrojení. Praha: Ústav mezinárodních vztahĵ, 2009, ss.64-74. [12] HYNEK, Nikola. Protiraketová obrana v souìasném strategickém a politickém kontextu: Vztah k odstrašování a dopad tĥetího pilíĥe na dynamiku mezi relevantními aktéry. Mezinárodní vztahy, Vol. 43, No. 4 (2008):13. [13] DAVIS, Carmel. An Introduction to Nuclear Strategy and Small Nuclear Powers: Using North Korea as a Case. Defence Studies. Vol. 9, No. 1 (2009):93. [14] SCHELLING, Thomas C. Thinking about Nuclear Terrorism. International Security. Vol. 6, No. 4 (1982):66. [15] Pro rozdíl mezi obüma typy odstrašení viz klasická práce SNYDER, Glenn H. Deterrence and Defense: Toward a Theory of National Security. Princeton: Princeton University Press, 1961; rovnüž srovnej JERVIS, Robert, 1989,. Rational Deterrence: Theory and Evidence. World Politics. Vol. 41, No. 2:183-207; POWELL, Robert. Nuclear Deterrence Theory, Nuclear Proliferation, and National Missile Defense. International Security. Vol. 27, No. 4 (2003):86-118; TRAGER, Robert F. a Dessislava P. ZAGORCHEVA. Deterring Terrorism: It Can Be Done. International Security. Vol. 30, No. 3 (2005/2006):87-123. [16] WILKENING, Dean a Kenneth WATMAN. Nuclear Deterrence in a Regional Context. Santa Monica: RAND, 1995, s.xi. [17] WILKENING, Dean a Kenneth WATMAN. Nuclear Deterrence in a Regional Context. Santa Monica: RAND, 1995, s.27. [18] To platí i v pĥípadü, kdy protiraketový systém mĵže dosáhnout jen omezené úspüšnosti. POWELL, Robert. Nuclear Deterrence Theory, Nuclear Proliferation, and National Missile Defense. International Security. Vol. 27, No. 4 (2003):86-118 sice ukazuje, že pro snížení rizika úspüšného jaderného útoku regionálního aktéra na intervenující velmoc je tĥeba velice vysoká efektivita protiraketového systému, ale jeho hernü-teoretický model nepokrývá psychologickou odstrašující schopnost systému.

22


[19] [20] [21] [22] [23] [24]

[25] [26]

[27]

[28] [29] [30]

[31] [32] [33]

[34] [35]

Pĥitom poìet raket, které mĵže mít regionální hráì k dispozici je relativnü malý a ani jejich spolehlivost není ìasto pĥíliš vysoká. Jednoduše ĥeìeno, již samotná možnost, že protiraketová obrana mĵže shodou šıastných náhod sestĥelit malý poìet reálnü odpálených stĥel, snižuje jeho ochotu riskovat. Viz DAVIS, Carmel. An Introduction to Nuclear Strategy and Small Nuclear Powers: Using North Korea as a Case. Defence Studies. Vol. 9, No. 1 (2009):93-117. SAGAN, Scott D. Why Do States Build Nuclear Weapons: Three Models I Search of a Bomb. International Security. Vol. 21, No. 3 (1996/1997):65-69. JONES, Rodney W. Prospects for arms control and strategic stability in South Asia. Contemporary South Asia. Vol. 14, No. 2 (2005):200. ZEB, Rizzwan. David Versus Goliath? Pakistan’s Nuclear Doctrine: Motivations, Principles and Future. Defense & Security Analysis. Vol. 22, No. 4 (2006):387-408. KAGAN, Frederick W. a Michael O’HANLON. 2007. Pakistan’s Collapse, Our Problem. The New York Times. 18. listopadu 2007. Viz ALAVI, Hamza. Pakistan between Afghanistan and India. Middle East Report, No. 222, Spring 2002; pro rozbor zajištüní atomových zbraní v Pákistánu srovnej ZEB, Rizzwan. David Versus Goliath? Pakistan’s Nuclear Doctrine: Motivations, Principles and Future. Defense & Security Analysis. Vol. 22, No. 4 (2006): 394-397. LIEBER, Keir A. a Daryl G. PRESS. The End of MAD? The Nuclear Dimension of U.S. Primacy. International Security. Vol. 30, No. 4 (2006):7-44. Srovnej LIEBER, Keir A. a Daryl G. PRESS. The End of MAD? The Nuclear Dimension of U.S. Primacy. International Security. Vol. 30, No. 4 (2006):7-44; HYNEK, Nikola. Protiraketová obrana v souìasném strategickém a politickém kontextu: Vztah k odstrašování a dopad tĥetího pilíĥe na dynamiku mezi relevantními aktéry. Mezinárodní vztahy. Vol. 43, No. 4 (2008):15-16. HYNEK, Nikola. Protiraketová obrana v souìasném strategickém a politickém kontextu: Vztah k odstrašování a dopad tĥetího pilíĥe na dynamiku mezi relevantními aktéry. Mezinárodní vztahy. Vol. 43, No. 4 (2008):19-21; Zhang, Baohui. The Taiwan Strait and the Future of China’s No-First-Use Nuclear Policy. Comparative Strategy. Vol. 21, No. 2 (2008):164-182; pro pĥehled ìínského arzenálu srovnej Norris, Robert S. a Hans M. Kristensen. Chinese nuclear forces, 2008. Bulletin of Atomic Scientists. Vol. 64, No. 3 (2009):42-44. ZHANG, Baohui. The Taiwan Strait and the Future of China’s No-First-Use Nuclear Policy. Comparative Strategy. Vol. 21, No. 2 (2008):164-182. GLASER, Charles L. a Steve FETTER. Counterforce Revised: Assessing the Nuclear Posture Review’s New Missions. International Security. Vol. 30, No. 2 (2005):84-126. Pro vývoj této normy srovnej TANNENWALD, Nina. Stigmatizing the Bomb: Origins of Nuclear Taboo. International Security. Vol. 29, No. 4 (2005):5-49, rovnüž srovnej TANNENWALD, Nina. The Nuclear Taboo: The United States and the Normative Basis of Nuclear Non-Use. International Organization. Vol. 53, No. 3 (1999):433-468; pro odlišný pohled na možnost využití jaderných zbraní ze strany USA srovnej PAYNE, Keith B. On Nuclear Deterrence and Assurance. Strategic Studies Quarterly. Vol. 3, No. 1 (2009):43-80; LIEBER, Keir A. a Daryl G. PRESS. The End of MAD? The Nuclear Dimension of U.S. Primacy. International Security. Vol. 30, No. 4 (2006):7-44. SCHELLING, Thomas C. Thinking about Nuclear Terrorism. International Security. Vol. 6, No. 4 (1982):61. OfÞce of Technology Assessment. Technologies Underlying Weapons of Mass Destruction. OTA-BPISC-115. 1993. ss.119-171. DOLNIK, Adam. Die and Let Die: Exploring Links between Suicide Terrorism and Terrorist Use of Chemical, Biological, Radiological, and Nuclear Weapons. Studies in Conßict & Terrorism. Vol. 26, No. 1 (2002):28. 9/11 Commission. 9/11 Commission Report. Washington DC: U.S. Government Printing OfÞce, 2004, s.169. DOLNIK, Adam. Die and Let Die: Exploring Links between Suicide Terrorism and Terrorist Use of Chemical, Biological, Radiological, and Nuclear Weapons. Studies in Conßict & Terrorism. Vol. 26, No. 1 (2002):21.

23

Hrozba jaderných zbraní v sou asnosti

Recommend Documents