32
Hrozba nakažlivé hysterie Herečka, diplomatka a politička MAGDA VÁŠÁRYOVÁ se chystá na novou roli - stane se vysokoškolskou učitelkou. Jistě ji zvládne s grácií. Vždyť tahle dáma čelila nepochybně obtížnějším výzvám: brutálním hrozbám teroristů či domácímu mlčení manžela, poetického baviče Milana Lasici. eště se k vám hlásí fanoušci?
Zrovna včera, když jsem v Praze vystupovala z auta, přiběhl jeden pán a klekl si přede mnou na kolena. A pakjsem v restauraci dostala přednostně stůl. Ještě mohu trošku těžit ze své staré filmové slávy. Zažila jste i odvrácenou dokonce fanoušky
stranu přízně? Dotěrné fanoušky
nebo
pronásledující?
Jistě. V době, kdy jsem byla asi nejvíc známá,jsem nějaký čas měla i policejní ochranu. Pronásledoval mě jeden pán, který rád škrtil. Chtěl se se mnou oženit. Jednou mu můj tatínek omylem otevřel - stál před dveřmi s opelichanou kytkou ukradenou na hřbitově, že jde žádat o mou ruku. Tatínek se ho zbavil. Ale pronásledoval mě urputně. Jakjste
to řešila?
Byla jsem vycvičená nezůstávat sama a nikomu neotvírat. Tatínek se mnou chodil od domovních dveří k autu, na místě natáčení u auta čekali kolegové. Kapitán od policie říkal, že ho nemohou zavřít, když se o nic nepokusil, že prý je pod lékařským dohledem a bere léky. Ale pak ho zavřeli, protože se skutečně pokusil uškrtit nějakou modelku známou z prvních stránek časopisů. Telefonovali mi, že ho vsadili do vězení, pak mi zase telefonovali, že ho pustili. Ale už se neobjevil. Do čtyřiceti byl úplně normální, měl ženu a dvě děti, pak mu přecvaklo v hlavě. Po dvaceti letech herecké slávy jste se po revoluci stala diplomatkou, političkou
- příští rok vám končí poslanecký
ne vysokoškolská Institutu.
učitelka,
budete
přednášet
mandát.
pak
Na podzim se z vás sta-
studentům
pražského
CEVRO
U jste někdy učila?
V devadesátých letech mladé diplomaty protokol, v době, kdy u nás univerzity teprve začínaly učit diplomacii a zahraniční politiku. Moc se na učení těším, doufám, že se přihlásí dost studentů. Když totiž učíte, hodně se sama naučíte. Učeníje proces učení i pro toho, kdo učí. Člověka to omladí. Vzpomínám,jak mi učení mladých lidí přeoralo zažité postupy a jistoty, nabouralo věci, které jsem považovala za stabilní. Připravila jsem si třeba přednášku, kterou jsem postavila na jednom motivu z Babičky Boženy Němcové, ale ukázalo se, že tu knihu ve skutečnosti četli jen tři studenti. S tím jsem nepočítala. Musela jsem překopat hodinu. Učení vás nutí být flexibilní a kreativní a taky třeba začít používat nový slovník. Živě si vzpomínám, jak jsem odcházela ze své první odučené hodiny citiIajsem sejako po omlazovací kúře,jako po vnitřní plastice. Doufám, že si to zopakuji. Ale učení rozhodně není vše, nač bych se chtěla dál zaměřit. Jste zakladatelkou
první slovenské asociace pro zahraniční
politiku
SFPA,
vracíte se tam?
Ne, zůstávám pouze v dozorčí radě SFPA. Je to dobře fungující organizace, povedlo se mi do ní dostat dobré lidi, takže jsem mohla předat bez obav otěže, ti mě nepotřebují. Budu se věnovat společnosti Via Cultura, chci se zabý-
vat kulturní politikou. A zároveň chci čas a energii investovat do ženského spolku Živena. Ženský spolek Živena? Co to je?
Je to sto čtyřicet šest let starý slovenský ženský spolek, spolek žen demokratek, které si mě zvolily za předsedkyni. Za komunistů byla Živena zakázána, ale hned v prosinci 1989 vyšel v novinách krátký inzerát: "Živena, užje čas ..." a spolek se obnovil a navázal tam, kde skončil. Pokud platí, že jedena dvacáté století je stoletím žen, musíme mít silnou organizaci. Chci z Živeny udělat nikoli spolek o vaření, ale sdružení žen, jejichž hlas bude slyšet. A co by mělo být slyšet především?
Třeba že nedáváme ženám dobré podmínky k tomu, aby měly děti, aby měly víc dětí a třeba i dřív. A nejde o peníze. V tomto ohledu není nikdy dostatečně dobrá doba mít děti. Ale společnost vytváří na ženy neuvěřitelný tlak, že musí být super matkami, a sráží je, když "dostatečně dobrými" matkami nejsou. V jakém smyslu?
Nevím, jestli jste si všimla, že současné školy vyžadují po rodičích - hlavně po matkách -, aby se učili s dětmi doma. Zřejmě proto, že se jim už nechce učit. A tak děti učí matky a babičky, které nemají pedagogické vzdělání. Často čtu, že se dnešní rodiče málo věnují dětem. To je hrubý nesmysl. Nikdy, nikdy se rodiče nevěnovali dětem jako dnes. Ale stále jsou to hlavně matky, tlak je cílen na ně, na nich totiž leží většina starostí o výchovu, péči, organizaci. A zůstává na nich po celý život. Chci, aby nás
-+
34 Většina Čechoslováků ji drží jako lžičku, ne jako bodec, podle toho okamžitě poznám našince v zahraničí. I když se ve společnosti budete snažit držet ji správně, bude to pro vás nepohodlné, přestanete si dávat pozor a šup, držítejijako lžičku. Říká se tomu kindrštúbe - co se nenaučíte do šesti let ve svém dětském pokoji, už nedoženete. A to platí i v otázkách vnímání ostatních lidí, politiky, společenských problémů.
"Šílím, když čtu: Pořád . Jenom vyjednávají. No jistě! Jinak by přece byla va"ILKQ. "
Není to ale začarovaný
špatně, učím své děti držet vidličku špatně. Ony pak své děti taky naučí držet vidličku špatně. Je možné ten kruh prorazit?
ženy bylo slyšet, chci dostat více ženských otázek na politickou půdu. Jak vnímáte generace
mladé lidi? Každá starší
má tendenci
kruh? Pokud
jsem se naučila držet vidličku
říkat s pohor-
šením: Ta dnešní mládež!
Řekové dokonce o "dnešní mládeži" napsali hru. Je to pořád stejné. V jádru nejsou jiní, než jste byla vy nebo já. Na každém z nich ale po chvilce poznám, jak byl vychován. Generačně bych odlišnosti nehledala, jen v prostředcích. Tahle mladá generace se narodila už v elektronickém věku, má k dispozici úplně jiné komunikační prostředky, ale jinak je stejná. Jsem přesvědčena, že instituce mohou k základní civilizační orientaci lidí přispět už jen málo. To nejdůležitější se v nás formuje do pěti let. Do pěti let se naučíme, kdo je vinen, kdo je zodpovědný a kdo mi pomůže. A když budeme celé dětství slýchat tatínka nadávat na ty nahoře, kteří za všechno mohou, těžko se to pak mění, do vyrytých základních mřížek jen dokládáte informace. Tak jako když držíte vidličku. Vidličku?
Jo. Jak jste doma v dětství držela vidličku, tak ji budete držet celý život.
Věřím, že ano. Proto je potřeba věnovat se matkám a babičkám, které mají na děti do šesti let největší vliv. Pokud chceme změnit mladou generaci, můžeme to udělat jedině přes ně, přes matky a babičky ovlivnit vztah budoucích dospělých k veřejnému prostoru, k politice, k jiným lidem. Proto taky v Živeně chystáme kulturně-civilizační programy pro mladé matky a babičky, semináře o demokracii, právním státě, odpovědnosti. Na vás měl zásadní vliv váš otec. Mluvíte
o něm jako o "výlučném"
člověku, že to měl jako "výlučný" člověk na malém městě, tedy v Banské Štiavnici, těžké a vy s ním. Proč?
Poutal na sebe pozornost a na malém městě se neschováte. Odmítl vstoupit do komunistické strany, chodil do kostela, jeho bratr žil od roku 1947 v Americe. Můj tatínek byl ve městě velice známým a velice obávaným a přísným profesorem literatury a slovenštiny a na Slovensku velice známým, dnes bychom řekli bavičem, tehdy konferenciérem. V padesátých letech si vymyslel a stvořil postavičku horníka jménem Nácko zo Štiavnice, Nácko jako Jan. Nácko mluvil štiavnickým dialektem, který sám o sobě připadal lidem veselý, a byl velice vtipný. Tatínek s ním měl velký úspěch, dokonce vystupoval v silvestrovských estrádách v rozhlase. Byl slavný a my se sestrou jsme tak od dětství byly
velice "slavné" s ním. Bylo to těžké. V šedesátých letech ten maloměstský tlak a dohled nevydržel a odešli jsme do Bratislavy. Tam jsme se víc ztratili. Prý jste už v sedmi letech byla na výslechu.
Nebyl to přímo výslech. Přišli za mnou do školy, zavolali mě do ředitelnya ptali se, jakým jazykem mluvíme doma. Moje maminka byla Němka, vyrůstala jsem jako bilingvní dítě, ale věděla jsem, že to nesmím nikde říkat, byla jsem trénovaná. Stejně jako jsem nesměla prozradit, že zakázané knížky jsou pod uhlím. Později jsem ale zažila domovní prohlídky. Přišli v dlouhých kabátech a vyházeli všechny knížky z knihovny, hledali něco, zač by tatínka mohli zašít. Objevili malou reprodukci Mony Usy, tvrdili, že to je Panenka Maria, a vzali otce s sebou. Nevěděli jsme, kdy a jestli se vrátí. Naštěstí se vrátil. Ale mám to v sobě. Vyrostla jsem v takovém prostředí. Zároveň to asi bylo prostředí inspirativní,
velmi
že?
Nesmírně. Nemusela jsem se ve školách učit nové věci o historii, tatínek mi už někdy v pěti letech řekl všechno, co o historii věděl, včetně informace, kdo je Tito. Viděla jsem totiž nápis Tito, krvavý pes, tak jsem chtěla, aby mi ho tatínek vysvětlil. Když jsem se stala velvyslankyní v Polsku, bavila jsem se s lidmi o Katyni - tvrdili, že opravdu nevěděli, že hromadnou vraždu důstojníků a výkvětu jejich národa měli na svědomí Sověti, ne Němci. Přitom já jsem to věděla odmalička. Tatínek mi to řekl. Bral mě jako rovnocenného partnera do debaty. Když jste byla už jako malé dítě obeznámena přátelském
s tím, že žijete v nerežimu, neměla jste
strach?
Ne ne, strach ne. Jen jsem byla zvyklá dávat si pozor. A ničemu se nedivit. Když po uvolnění koncem šedesátých let přišla normalizace a všechny komunistické hlouposti začaly nanovo, když mě například vyhodili ze školy nebo z divadla nebo když o mně ředitel Filmexportu napsal pamftet, nedivila jsem se, neztrácela jsem energii, byla
měnit
jsem připravená. Jediné, co si vyčítám, je, že jsem na počátku osmdesátých let ztratila naději. Uvědomila jsem si to ale až zpětně. Jsem vychována jako křesťanka, ale až do roku 1989 jsem nechápala, proč je na roveň stavěna víra, láska a naděje. Až po roce 1989 mi došlo, že bez naděje jste ztracena. Jakjste žila v beznaději?
Naději jsem přetavila do rodinného mikrosvěta. Měli jsme děti, tak jsem o ně pečovala, koupili jsme chalupu se zahradou, začala jsem na ní sázet zeleninu. Stáhla jsem se k dětem a k mrkvím. Můj muž (Milan Lasica, pozn. red.) byl ve stálé depresi, nemohl pracovat, pokaždé, když se trochu rozběhl, zase ho zastavili. Od roku 1972 prakticky neměl svou kariéru. Šel od zákazu k zákazu. Měli jste existenční problémy?
Samozřejmě, vydělávala jsem jenom já, vždycky jsem vzala pod paži své dvě malé děti ajela filmovat do Čech. V době zákazu dávali naštěstí mému muži práci kamarádi, pod pseudonymem psal třeba Karlu Gottovi pořad ze Slaného a podobně. Dodnes se ovšem někteří lidé chlubí tím, že něco napsali, i když ve skutečnosti to napsal Lasica. Už si na to tak zvykli. Prý jste nikdy nebyla na rande. To je pravda?
Nebyla jsem, nebylo kdy. Když mi bylo šestnáct sedmnáct let, točila jsem Markétu (Marketa Lazarová, film režiséra Františka Vláčila, pozn. red.), dva roky jsem byla kdesi v lesích na Šumavě. Když jsem chtěla zatelefonovat mamince, vezli mě dvě hodiny sněhem do Sušice na poštu, kde jsem tři hodiny čekala v průvanu na spojení. V pípajícím sluchátku jsem pak slyšela maminčin hlas kdesi v dálce. Když jsem netočila a byla doma, musela jsem dohnat učení. Na rande nebyl čas. A pak, pak už jsem byla slavná, už nebylo možné jít normálně na rande, musela jsem si dávat pozor. Ale byla jsem od dětství zvyklá být známá, nic jiného vlastně neznám. Jak si vás získal váš první muž?
Byl velmi trpělivý. Dobýval mě dlouho. Vzpomínám, jak na mě čekával
na letišti, když jsem přiletěla s poštou. Tehdy ještě nebyly kontroly, takže to bylo možné. Tajně s poštou jsem létala. Točila jsem na Barrandově film, skočila jsem do taxíku - Vemte mě na letiště. Letěla jsem s poštou do Bratislavy, na tři hodiny, setkala jsem se se svým chlapcem a pakjsem zase letěla s poštou zpět. To přece bylo romantické rande.
Ano, ale to už jsem byla starší. A první rande s vaším druhým mužem, Milanem Lasicou?
Žádné rande. Vždyť jsme se znali od mých třinácti let. Až mnohem později jsme se ocitli, oba rozvedení, vedle sebe a nějak to vyplynulo. Milan byl spolužák mé sestry, říkal mi Adiko, což je mé rodinné jméno, ale já jsem mu říkala pane Lasico. Vlastně nevím, co se stalo, možná jsme byli dlouho sami. Řekla jsem si, že ten vztah stojí za to, že je to sice velice obtížný člověk - ostatně jako každý, kdo je na hranici geniality, což on jako básník a textař je, je výjimečný a s takovými lidmi je to těžké -, ale můj tatínek byl taky takový, takže jsem to znala. Věděla jsem odmala, že kdo rozdává veselí venku, nemusí být takový doma. Tatínek byl žádaný bavič, cožjsemjako dítě netušila - když jsem ho poprvé viděla na jevišti, jak baví lidi, žasla jsem. Doma byl mlčenlivý, zavalený prací, pořád ho bolela hlava, neusmíval se. Dokud někdo nepřišel. Jak měl obecenstvo, rozzářil se. A s mým mužem je to podobné. Jak už jsme zmínily, čeká vás role pedagožky. Připravila jste si sérii přednášek o problematice střední Evropy, kterou znáte "jako své boty". Narazila jste při přípravě na něco, co vás překvapilo? Něco, co jste si třeba uvědomila až teď?
Bohužel mi došlo, že se potvrdily všechny mé obavy - střední Evropa je nebezpečné území. Právě tady začaly dvě světové války, Evropané připustili vyhlazení Židů, dodneška mnoho lidí touží po totalitě a demokracie a svoboda se stává nadávkou. Podívejte se na tu hysterii vůči imigrantům, to je tak zničující. idím, jak e vrací stará
35
dobrá chtivost, jak se nechceme o nic dělit. Chudší se dělí snáze. Jistě, je jednodušší, když máte jen krajíc chleba, dát někomu půlku, než pustit někoho do svého bazénu. Jsme tu stále přesvědčeni o své chudobě. Přitom si ve srovnání s většinou obyvatel planety nežijeme špatně.
Jenže většinu lidí o tom nepřesvědčíte, jako politička moc dobře vím, jak je to těžké. Je v nás zakořeněna chtivost. Ilidé, kteří mají dva velké, nad dimenzované domy, dvě auta, zahradu, pole a bazén, i ti se pořád považují za chudé. Také mě trápí středoevropský pocit oběti. Nejsme za nic odpovědní, jsme jen obětí doby, situace, jiných mocností a podobně. Ano, historicky
MAGDALENA
VÁŠÁRYOVÁ
(67)
• Toužila být ošetřovatelkou, ale řízením osudu se stala herečkou. Vystudovala sociologii, po revoluci působila léta v diplomacii
a v politice. Hvězdu z ní udělala titulní role ve Vláčilově opusu Marketa Lazarová, později hrála v desítkách filmů a divadelních inscenací. Měla nakročeno i ke světové kariéře, režisér Sofi;ny volby Alan Pakula si ji však do hlavní role nakonec neprosadil.
V roce 1990 se
stala velvyslankyní
ČSFR
v Rakousku, v letech 2000 až 2005 byla velvyslankyní Slovenska v Polsku, v roce 1999 neúspěšně kandidovala na funkci slovenské prezidentky.
Je poslankyní.
Je předsedkyní
správní rady
nadace VIA Cultura, šéfkou slovenské ženské organizace Živena, od podzimu začne učit ve vysokoškolském
institutu
CEVRO. Je podruhé vdaná, s manželem
Milanem Lasicou
mají dvě dcery. Její sestra Emília je známá herečka.
-+
6
"Včerajsem si přečetla diskusi pod článkem Fedora Gála: ,Sbal si svoje švestky i s Vášáryovou a zmizte z Čech.' Jen ti Poláci mě milují."
měnit
máme právo cítit se jako oběť, někdy. Ale zdaleka ne pořád. Jenže cítit se jako oběť je tak výhodné ... Když s lidmi mluvíte ženci, imigranti,
na téma bě-
jaké argumenty
používáte?
Spíš začínám obyčejnými otázkami. Ptám se, jestli oni sami mají někoho z rodiny venku - v Anglii, v USA. Ajestli by se jim líbilo, kdyby je hnali zpátky domů jako ekonomické migranty, jako parazity. Lidi je nejdřív potřeba stáhnout z hysterie na zem. Masová hysterie je nakažlivá, lidé ztrácejí schopnost uvažovat logicky, a víme, že když je někdo hysterický, je dovoleno dát mu pohlavek nebo facku, aby se vzpamatoval. Nemůžeme samozřejmě lidi fackovat, ale můžeme je osobní, normální otázkou stáhnout dolů, do klidného myšlení. Tak se ptám: "Máte někoho venku?" A když odpoví: "Jo, ale brácha je přece bíIej", tak je jasné, že jde o čistý rasismus. A co pak? Jak pokračujete přesvědčovací
ve své
strategii?
Napadá mě paralela. Když Slováci přišli v devadesátých letech pracovat do Rakouska, Haider ve svých politických kampaních vyzýval, ať ti smradlaví Slované táhnou zpátky. V rakouských novinách vycházely články, že smrdíme, že jsme nezodpovědní, že nic neumíme. Bylo to velmi nepříjemné. Takhle o nás smýšleli někteří Rakušané, takovou pověst Slováci, potažmo všichni Slované mají ve světě. Líbí se nám to? Jak za ta léta v politice a diplomacii vnímáte
všechny náznaky
svobody a
intolerance?
ohrožení
Máte citlivá
tykadla?
Spoustu věcí vycítila dřív než ostatní, dřív, než byli jiní ochotni si to přiznat. V diplomacii to někdy byl problém. V únoru 1992 jsem napsala Havlovi dopis - sedm stránek rukou, nechtěla jsem, aby se dostal někomu jinému do ruky -, psala jsem mu, že podle mě se Československo rozpadne. Havel mě málem zpolíčkoval. Zaprvé za to, že musel číst můj rukopis, a zadruhé, že jsem řekla něco, co bylo
zakázáno říkat. Václav Havel totiž přemýšlelo zřízení institutu viceprezidentky a chtěl, abych kandidovala. Psala jsem mu, že to nemá smysl, protože Československo se rozpadne. A bylo víc takových situací. Nechci se dělat moudřejší, ale mám ta tykadla, jak jste říkala. Nenarážela
jste někdy? Diplomat
by
mnohé věci říkat neměl.
Ne, vždy jsem byla profesionálka, ale nikdy jsem právě z těchto důvodů nechtěla být kariérní diplomatka; vobou případech jsem byla jmenována na konkrétní pozici. Kariérní diplomat je diplomatem v každé době, za každé vlády. Aje přirozeným úkolem diplomata hájit postoje prezidenta a vlády, proto to teď mají naši i vaši diplomaté těžké, pokud s těmi postoji nesouhlasí a jejich přesvědčení je jinde. Na jaké startovní
čáře jste začínala
v Rakousku? A kde v Polsku?
Když jsem přijela do Rakouska, byla jsem jednou z prvních velvyslankyň vůbec. A hlavně, měla jsem nad hlavou svatozář - "posvěcení" od Václava Havla. Rok a půl jsme říkali jen: Haló, Evropo, jsme tu. Co taky jiného. Začali jsme vyjednávat první smlouvy. Ale pak přišlo rozdělení Československa, což už byla normální diplomatická práce. Pracovali jsme na tom, aby smlouvy platily dál. Jako velvyslankyni v Polsku si mě vybrali sami Poláci. Znali mě z Vídně. Věděli, kdo jsem, jaká jsem, co ode mě čekat, i to, že umím dobře polsky. V té době to rozhodně nebyli Slováci, kteří by mě chtěli někam vyslat. Zvláštní, že některé osobnosti naráže-
svět je chce. Jsme provinční. Denně se s tím setkávám, denně vidím slovenské umělce, jak přesně před touhle nevolí nebo závistí prchají do Prahy. V momentě, kdy přesáhnou určitou úroveň, průměrná či podprůměrná většina je vytlačí. Ze Slovenska do Prahy. Ale ani tam nejsme v bezpečí. Včera jsem si přečetla diskusi pod článkem Fedora Gála: "Sbal si svoje švestky i s Vašáryovou a zmizte z Č h." Jen ti Poláci mě milují. jí doma na odpor, zatímco
37
Musela jste zažít velké věci. A slyšet. Není už to promlčené?
Nemohla
byste o tom napsat knihu?
Spoustu událostí nemohu nikdy zveřejnit, to by nešlo. Uvědomte si například, že jsem byla u toho, když se zastavily všechny účty pro Arafata a tyhle skupiny, se kterými komunistické Československo "kamarádilo". Proto jsem v době Pouštní bouře (kódové označení vojenské operace v Perském zálivu, leden až únor 1991, pozn. red.) nemohla sama ani do zahrady a moje děti dostaly protiteroristický výcvik. Smály se tomu, v těch osmi devíti letech jim to přišlo zábavné, ale taková legrace to nebyla. Dnes už se o tom nemluví, ale my jsme tehdy totálně otočili svou orientaci, což se našim bývalým spojencům nelíbilo. To byl velmi nebezpečný moment. A když jsme začali rozhovory o diplomatických stycích s Izraelem a s JAR, taky to šlo pod mýma rukama. Měla jste strach?
Neměla jsem na strach čas. Jen jsem se pokaždé ráno zeptala služby, co zase nahráli za vzkazy - jak nás budou čtvrtit a co udělají našim dětem. To bylo každý den něco. Byly týdny, kdy jsem jezdila do práce chráněna několika škorpiony. A když se k tomu přidala antijaderná hysterie! Kvůli Jaslovským Bohunicím jsem v roce 1991 měla přesně sto dvacet šest dnů obležené velvyslanectví. Tehdy jsem pochopila, že demokracie nestačí, že není lékem na všechno, že potřebujeme právní stát a silnou občanskou společnost, která nepropadá tak snadno hysterii. A užji máme?
Co byste řekla? Masaryk říkal, že je potřeba čtyřicet let. A současní sociologové tvrdí, že spíš šedesát. Do negativního spadnete rychleji. Aby nás to negativní
mezitím
znovu
nepřeválcovalo.
Pro demokracii i právní stát musíme pracovat denně. Jakmile totiž někdo nastolí autoritativní režim, je konec. Proto musíme debatovat, diskutovat a vyjednávat. Na tom jsou založena i pravidla slušného chování. Nejsou
~
táčela. Nepiji, nekouřím, nepiji kávu, moc jsem se nezúčastňovala hereckého bohémského života. Seděla jsem v koutě a četla si nebo luštila matematické příklady. Mozekjede celý den na plné obrátky, my ženy jsme obzvláště specialistky na to, že řešíme několik věcí zároveň, ale to je pro mozek nebezpečné. Je potřeba udělat si čas, třeba jen deset patnáct minut denně, a soustředit se na jedinou věc. Mně pomáhá právě sudoku nebo složitější pasiáns. Než jdu spát, vyčistím si tak hlavu. •
od toho, aby nás svazovala, ale proto, abychom mezi sebou zbytečně nevyvolávali konflikty. Na tomje založena diplomacie. Na vyjednávání. Šílím, když čtu: Pořád jenom vyjednávají. No jistě! Jinak by přece byla válka. Před třemi tisíci lety lidé přišli na to, že je lepší vyslat diplomata, aby nejprve jednal, ne tam rovnou vpadnout s vojskem.
navně. Ale pak Američané zjistili, že už není síla kjednání. A NATO začalo bombardovat. Stačilo pár dní a Srbové se stáhli. Ano, bylo to nespravedlivé, byli zabiti nevinní lidé, ale skončil vleklý konflikt na území Kosova. Ano, ta hranice je kritizovatelná a nikdy není správný čas, někdy však není jiná možnost. Ale hodnota lidstva spočívá ve schopnosti vyjednávat.
Jenže pak přijde moment, kdy se jednat přestane.
Vidím, že máte plnou hlavu velmi obtížných témat. Jak odpočíváte?
Není možné jednat donekonečna. Třeba Kosovo, bombardování Srbska. Deset let se jednalo. Těžce, neú-
Luštím sudoku. A když nebylo sudoku, luštila jsem matematické příklady. Užod raného mládí, kdyjsem na-
MEZI ČTYŘMA OČIMA Přiznám se. Před každým rozhovorem mám trému. Někdy větší, někdy menší, ale bez ní by to nějak nebylo ono. Ani po patnácti letech. A když mířím za dámou, která je vzdělaná, chytrá, slavná, talentovaná, mluvící mnoha jazyky a ještě ke všemu krásná, šipka na tachometru trémy je hodně vpravo. Ale Magda Vášáryová má navíc ještě kouzlo osobnosti a um ostřílené diplomatky, takže když mi podá ruku, usměje se a prohodíme několikaminutový .small talk ': začne rozhovor s takovou samozřejmostí, že tréma spadne pod stůl. Chvílemi se však ozývá. To když se zpovídaná dáma ujišťuje, že vím, co bylo obsahem Daytonských dohod a jaká je historie Královce/ /Kaliningradu. Rámcově tuším, ale úplně pevná v kramflecích nejsem. Nechtěla bych dnes skládat u budoucí vysokoškolské učitelky zkoušku.
