FARNÍ INFORMÁTOR 22. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 2. ZÁŘÍ 2012
Hospodine kdo smí prodlévat v tvém stánku?
Eucharistie v Porziuncole, na místě, kde se sv. Klára před 800 lety zasvětila Bohu (ve skleněném relikviáři na levé straně oltáře spočívaly v jubilejním roce chomáčky vlasů, které jí tehdy sv. František ostříhal), Peregrinatio in Corde Ecclesiae, 5. 7. 2011).
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme Boha Otce, od něhoţ pochází kaţdý dobrý úděl i dokonalý dar, aby otevřel naše srdce pro slovo, které můţe zachránit naši duši: L: BOŢE, NAUČ NÁS POČÍTAT NAŠE DNY, AŤ DOJDEME K MOUDROSTI SRDCE.
Za Svatého Otce Benedikta XVI., aby jeho nadcházející 24. mezinárodní apoštolská cesta do Libanonu přinesla všem obyvatelům Středního Východu pokoj a naději. Za rodiče, aby své děti učili milovat Boha a bliţního, jak nám to sám Pán Jeţíš přikázal. Za děti a mládeţ začínající nový školní rok, aby je nové poznání přivádělo ke stále větší úctě před tajemstvím a vznešeností člověka – Boţího obrazu a podobenství. Za učitele a pedagogické pracovníky, aby stálým prohlubováním svých odborných i lidských kvalit dokázali učit Pravdě, která vštípí nové generaci našeho národa úctu k člověku a jeho tajemství, a jedině tím si získali respekt ve společnosti. Za věrné zemřelé, ať pro své dobré skutky patří na Toho, který jediný je dobrý. K: Věčný Boţe, vyslyš prosby této své rodiny a dej, ať obnovena tvým slovem kráčí v síle L: Amen. této eucharistie po cestách tvé prozřetelnosti. Skrze Krista našeho Pána.
POŘAD BOHOSLUŢEB: 2. - 9. zá ří 2012 DEN
LITURGIE
22. NEDĚLE V MEZIDOBÍ NEDĚLE 2. září
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
PUSTIMĚŘ – SVÁTOST KŘTU KLÁRA DVOŘÁKOVÁ
PONDĚLÍ 3. září
SV. ŘEHOŘ VELIKÝ, PAPEŢ A UČITEL CÍRKVE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PODIVICE za + rodiče KOLAŘÍKOVY, dva syny, zetě a duše v očistci 8.00 DRYSICE za + Justinu POLÁCHOVOU, manţela, rodiče a sourozence 9.30 PUSTIMĚŘ za + Františka KRAMPLA, dceru Annu a duše v očistci 11.00 PODIVICE za ţivé a + kněze, řeholnice, farníky a dobrodince kostela 18.00
PODIVICE – SLAVNOST VÝROČÍ POSVĚCENÍ KOSTELA SV. CYRILA A METODĚJE (1911)
ÚTERÝ 4. září STŘEDA 5. září ČTVRTEK 6. září PÁTEK 7. září
ÚTERÝ 22. TÝDNE V MEZIDOBÍ BL. TEREZA Z KALKATY, ŘEHOLNICE ČTVRTEK 22. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. MELICHAR GRODECKÝ KNĚZ A MUČEDNÍK PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI SVÁTEK
SOBOTA 8. září
NAROZENÍ PANNY MARIE
NEDĚLE 9. září
23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
za + Josefa MENŠÍKA, PUSTIMĚŘ rodiče, bratra a duše v očistci 18.00 DRYSICE za + P. Jana ZAKOPALA 18.00 za + Josefa SMÉKALA, PUSTIMĚŘ ţivou a + rodinu 18.00 za + Antonína KOLÁŘE, DRYSICE manţelku, syna a dvoje rodiče 8.00 PUSTIMĚŘ za nemocné dítě, Boţí poţehnání pro rodinu a duše v očistci 18.00 za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 8.00 za + Jana PŘIKRYLA, PUSTIMĚŘ ţivou a + rodinu 8.00 na poděkování Pánu Bohu a přímluvě Panny Marie za DRYSICE 75 let ţivota a Boţí poţehnání 9.30 pro rodinu ADAMCOVU
DRYSICE – PATROCINIUM KOSTELA - NAROZENÍ PANNY MARIE - HODY
PODIVICE 11.00
za + Rudolfa POSPÍŠILA a dvě manţelky
7. 8. 2012: „...Mnohokrát jsem vzpomínal na Vaši pouť a jsem si jistý, že byla cestou k pramenům křesťanské víry, tak, jak ji prožívalo tolik světců na místech, která jste navštívili. V červnu jsem se účastnil světového setkání rodin (v Miláně), kde jsem prožil všechny významné události návštěvy Svatého otce spolu s mnoha dalšími kardinály. Vyslechl jsem i koncert v La Scala s provedením Beethovenovy 9. symfonie. O této velké události jsem napsal i článek (L´Osservatore Romano). Děkuji rovněž za 4-dílné Poutní Vademecum. Doufám, že jste příliš netrpěli velkým vedrem v Itálii, které potrvá kdovíjak dlouho. (včera bylo 38ºC a musel jsem na pohřeb jedné drahé řeholnice nedaleko Terni a Norci). 29. 8. budu na Sicílii; 3.-10.9. ve Svaté zemi; pak v Avellinu; a v říjnu začíná Rok víry. Minorité mě pozvali do Prahy na beatifikaci františkánských mučedníků. Obratem se ale musím vrátit do Říma kvůli dalším povinnostem. Věřím, že mi Pán dá sílu k tomu všemu, i když jsem stále trochu unavený, zvláště v tomto horku! Ještě jednou díky za vše. Pán žehnej Vám i všem vašim drahým farníkům.
POŘAD BOHOSLUŢEB: 9. - 16. z áří 2012 DEN
NEDĚLE 9. září
LITURGIE
23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PUSTIMĚŘ 8.00
za + Jana PŘIKRYLA, ţivou a + rodinu na poděkování Pánu Bohu a přímluvě Panny Marie za 75 let ţivota a Boţí poţehnání pro rodinu ADAMCOVU
DRYSICE 9.30
DRYSICE – PATROCINIUM KOSTELA - NAROZENÍ PANNY MARIE - HODY
PODIVICE 11.00 PONDĚLÍ 10. září
BL. KAREL SPINOLA, KNĚZ A MUČEDNÍK
PUSTIMĚŘ 18.00
ÚTERÝ 11. září
ÚTERÝ
23. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PODIVICE 8.00
STŘEDA 12. září ČTVRTEK 13. září
JMÉNO PANNY MARIE SV. JAN ZLATOÚSTÝ, BISKUP A UČITEL CÍRKVE
PÁTEK 14. září
SVÁTEK
SOBOTA 15. září
POVÝŠENÍ SVATÉHO KŘÍŢE PANNA MARIA BOLESTNÁ
NEDĚLE 16. září
24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
za + Rudolfa POSPÍŠILA a dvě manţelky za + Amálii LERYCHOVOU, manţela, dvě dcery, vnučku a duše v očistci za + Jana MAHDALA, ţivou a zemřelou rodinu MAHDALOVU a CHARVÁTOVU za + Antonína KNAPA, manţelku a děti za +Františku SPISAROVOU, manţela a dceru Marii za farnosti Drysice, Pustiměř a Podivice za + rodiče SEDLÁKOVY, syna, Boţí pomoc a ochranu
DRYSICE 18.00 PUSTIMĚŘ 18.00 DRYSICE 8.00 PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE KŘÍŢOVÁ CESTA 18.00 za + Františka HROZU, PUSTIMĚŘ ţivou a zemřelou rodinu 8.00 za +MUDr. Ivetu DRYSICE POLÁCHOVOU a duše v očistci 9.30 za dar zdraví a Boţí poţehnání PODIVICE pro rodinu ZAKOPALOVU, 11.00 SVOBODOVU a MARÁKOVU
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ZÁŘÍ
1. Aby politici vţdy jednali s poctivostí, bezúhonností a láskou k pravdě. 2. Aby křesťanské komunity měly rostoucí ochotu posílat misionáře, kněze a laiky, spolu s konkrétními prostředky, nejchudším církvím. 3. Za světlo Ducha Svatého pro správné uspořádání ţivotních hodnot. FARNÍ INFORMÁTOR, XVIII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel. 517356351, mobil: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází kaţdou neděli díky Boţímu poţehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak kaţdý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
FARNÍ INFORMÁTOR 23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 9. ZÁŘÍ 2012 DRYSICE: NAROZENÍ PANNY MARIE
Duše má, chval Hospodina.
Radostí zajásám v Pánu.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, pozvedněme svůj prosebný hlas k Bohu, který zachovává věrnost navěky, otvírá oči slepým a napřimuje sklíčené, a s upřímností srdce volejme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Za Svatého Otce Benedikta XVI., aby jeho nadcházející 24. mezinárodní apoštolská cesta do Libanonu přinesla všem obyvatelům Středního Východu pokoj a naději. Za lidi současného světa, aby nepodlehli pokušení mnohého, co je s neodbytností obklopuje, ale byli vnímaví pro vnitřní neklid a prázdnotu, jeţ volají po pravdě o člověku. Za křesťanské rodiče, aby je inspirovala, vedla a posilovala bdělá a starostlivá péče Panny Marie, s níţ provázela svého Syna od chudoby betlémských jeslí aţ k poníţení kříţe. Za věrné zemřelé, aby za svou upřímnou snahu o následování tvého Syna došli poznání toho, co ţádné oko nevidělo, ţádné ucho neslyšelo, ale co Tys připravil těm, kdo tě milují. K: Všemohoucí, věčný Boţe, který si povoláváš ty, kdo jsou v očích světa chudí, abys je skrze víru obdařil svým bohatstvím a učinil je dědici svého Království. Vyslyš naše pokorné prosby a naplň na nás svá zaslíbení. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 22. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – DT 4,1-2.6-8
Čtení z páté knihy Mojžíšovy. Mojžíš řekl lidu toto: „Nyní, Izraeli, poslouchej nařízení a ustanovení, která vás učím zachovávat, abyste žili a šli obsadit zemi, kterou vám chce dát Hospodin, Bůh vašich otců. Nic nepřidáte k tomu, co vám přikazuji, a nic z toho neuberete, ale budete zachovávat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám přikazuji. Zachovávejte je a plňte, neboť tak budete v očích národů moudří a rozumní: uslyší o všech těchto nařízeních a řeknou: Skutečně moudrý a rozumný je tento velký národ! Neboť kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme. A kde je tak velký národ, který by měl spravedlivá nařízení a ustanovení, jako je celé toto zákonodárství, které já vám dnes prohlašuji.“ ŽALM 15
Kdo žije bez vady a koná spravedlnost, – upřímně smýšlí ve svém srdci, – svým jazykem nepomlouvá. Nečiní příkoří svému bližnímu, – netupí svého souseda. – Nešlechetným člověkem pohrdá, – ale váží si těch, kdo se bojí Hospodina. Kdo nelichvaří svými penězi, – a nebere úplatky proti nevinnému. – Kdo takto jedná, – nikdy nezakolísá. 2. ČTENÍ – JAK 1,17-18.21B-22.27
Čtení z druhého listu svatého apoštola Jakuba. Bratři moji nejmilejší! Každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel, u něhož není změna ani ztemnění, jaké je působeno (u hvězd) otáčením. On rozhodl, že nám dá život slovem pravdy, abychom byli jako prvotiny ze všeho, co stvořil. Buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši. To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe. Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa. EVANGELIUM – MK 7,1-8.14-15.21-23
Slova svatého evangelia podle Marka. Kolem Ježíše se shromáždili farizeové a někteří z učitelů Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma. Všimli si, že někteří z jeho učedníků jedí rukama obřadně nečistýma, to je neumytýma. Farizeové totiž a všichni židé se drží podání předků a nejedí, dokud si pečlivě neumyjí ruce; po návratu z trhu nejedí, dokud se celí neopláchnou, a je mnoho jiného, co přejali a čeho se drží: omývání pohárů, džbánů a měděných nádob. Proto se ho farizeové a učitelé Zákona ptali: „Proč se tvoji učedníci nechovají podle podání předků, ale jedí obřadně nečistýma rukama?“ Odpověděl jim: „Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš, jak je psáno: ‚Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními.‘ Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského.“ Ježíš zase k sobě přivolal zástup a řekl jim: „Slyšte mě všichni a pochopte! Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, opovážlivost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje.“ 3
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Co je v křesťanství to nejdůležitější V dnešní liturgii k nám promlouvají texty Písma svatého, které se nám snaží připomenout, co je v křesťanství, tedy i v naší víře to nejpodstatnější a z druhé strany na co je třeba si dát pozor, aby naše víra nesklouzla na nesprávnou cestu a nestala se z ní pověra, náboženský fanatizmus. V evangeliu jsme slyšeli, že židé ve Starém zákoně měli spoustu předpisů – příkazů a zákazů, na jejichž plnění či neplnění se budoval nebo ničil vztah k Bohu. Těch příkazů bylo díky tradici až několik set, a ten, kdo je zachovával tak byl přesvědčen, že je spravedlivý, hodný Boha. Jednalo se s Bohem jako s obchodním partnerem: já budu plnit příkazy a dostanu život věčný, - něco za něco. Kristus však rázně zakročuje: „tento lid mě uctívá rty ...“. Bohužel i my se podívejme pravdivě na svůj život jako křesťané – nejsme jako ti farizeové a učitelé zákona, kteří si zakládali právě na těch vnějších věcech? V neděli v kostele, v pátek se postit, přispívat na potřeby farnosti, chodit ke zpovědi, sv. přijímání, modlit se. To je to vnější, ale jak to zasahuje naše srdce? Pán Ježíš ostře vystupuje proti pokrytectví. Litera zabíjí, ale Duch dává život. Co to pomůže, když budeme chodit do kostela a přitom druhé pomlouvat, špinit a špatně o nich mluvit? Taková zbožnost nestojí za nic. „Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě“. A tak je, bratři a sestry, velmi důležité, abychom si připomněli, co je na křesťanství to nejdůležitější. Dva příklady ze života nám jistě pomohou, abychom poznali na jakých základech má stát naše víra, jak se stane pro nás hnací silou v životě a může také druhé oslovit. Povzbudíme se tedy životní zkušeností známého světce, jehož památku jsme slavili před několika dny – sv. Augustina. I jeho cesta k poznání pravého smyslu života a konečně i křesťanství byla dost dlouhá a velmi klikatá. Byl velmi nadaný, studoval filozofii, nacházel se však v prostředí pohanském a nemravném, což ho značně ovlivnilo. Dlouhá léta žil v konkubinátu s jednou ženou, s níž měl i syna. Kromě toho upadal do různých bludných náboženských učení, takže bychom mohli říci, že jeho život šel velmi z kopce. Matka Monika se však za něj usilovně modlila, aby se obrátil na správnou cestu, 4
nechal se pokřtít a stal se křesťanem. Augustin se mezitím dostává do Milána, kde se stal profesorem řečnictví. Občas zašel do milánského dómu, aby si vyslechl kázání milánského arcibiskupa Ambrože. Byl jím velmi osloven – hledal pravdu, přemýšlel o svém životě a nakonec se rozhodl svůj život změnit. Sám si položil otázku „mohli jiní, mohly jiné, proč bys nemohl ty, Augustine?“ Pak se nechal pokřtít a vložil celé své srdce do služby Bohu a jeho království. Jeho víra se nezakládala na vnějších projevech náboženského života, ale změnila jeho nitro. Prodal všechno vlastnictví, které zdědil po matce, rozdal chudým a se svými přáteli založil řeholní společenství. Ve svém životě usiloval o hluboký vztah k Bohu – biskup ho 4 roky po křtu vysvětil na kněze a za 5 let na biskupa. Jeho krédo je vyjádřeno větou: „Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a naše srdce je neklidné, dokud nespočine v tobě“. Kéž i nás toto svědectví povzbudí k opravdovějšímu životu z víry a probudí v nás touhu po Bohu, protože jen on může naplnit touhy našeho srdce. Amen.
Co poskvrňuje člověka (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)
Němec ze severu jde po jižním italském městě. Obdivuje staré paláce a pohoršuje se na tom, jak je ulice špinavá. Ital se ušklíbne: „Není potřeba mít čistou ulici, ale srdce. Nestojí to tak v evangeliu?“ Není to ostatně jenom v evangeliu. Čistota srdce je všeobecně náboženský pojem. Podle toho, jak silný je v různých náboženstvích pocit viny, vyjadřuje se i potřeba očištění. Vědomí lidské slabosti pak pomáhá ke vzniku očistných ritů, obřadů. Avšak k pravému očištění od zla nestačí pouhá vnější ceremonie. Pravé očištění člověka se děje ctnostným životem. I křesťanství klade požadavek čistoty srdce. Dokonalá láska k Bohu je neslučitelná s poskvrněným srdcem. Proto věříme v očišťování i ve smrti, v očistec. Tím spíš se musíme očišťovat zde na zemi. Ti, kdo z východních otců vidí cíl života v kontemplaci, rozjímání, rádi opakují větu Izáka Syrského: „Duše vidí Boha podle toho, jak má čisté srdce.“ Přirovnávají duši ke studánce, která odráží nebe, je-li voda průzračná. „Co tedy k tomu cíli vede,“ tj. k čistotě srdce, píše Kasián, “toho se chopme všemi silami; co od toho cíle odvádí, před tím utíkejme jako před nebezpečím i škodou.“ Není tedy divu, že se tou otázkou zabývá i Ježíš v evangeliu. Píše: V denním životě nás mnoho vnějšího poskvrňuje: prach, bláto, dotyk se stěnou. Proto se umýváme a vyměňujeme šaty, abychom dokázali, že se nás špína netýká, že my sami jsme čistí. V obrazném smyslu nás poskvrní i špatné řeči, pomluvy. Ale i v tomto případě se umíme hájit nebo alespoň doufáme, že řeči přestanou, že pravda zase vyjde najevo. Horší je tomu však při takových vlivech, kterým říkáme pokušení. Vidíme obraz, ten budí myšlenku, zrodí se chuť provést něco, co je proti Božímu zákonu. Peněženka leží na podlaze, je to něco vnějšího, a přece myšlenka přivlastnit si cizí peníze pronikne do srdce. Právě proto se vyhýbáme příležitostem ke hříchu, špatnému prostředí, abychom neupadli. Poskvrňuje nás tedy něco vnějšího? Zdá se, že ano. „Kdo pohlédl na ženu, už v srdci zhřešil...“ (srv. Mt 5, 28). Tak to vysvětlovali 5
starověcí stoikové. Ale křesťané si jsou dobře vědomi, že ten proces není mechanický. Aby myšlenka z vnějšku se stala naší vlastní, musíme uvnitř dobrovolně souhlasit. Teprve tento vnitřní souhlas ke zlu nás poskvrní. Člověk nepodléhá mechanicky vlivům zvenčí. Navazuje se skutečností styk, dialog. Dítě se nejdřív ptá: „Co je to?“ Ale hned nato přijde další otázka: „Nač je to? Co s tím mohu udělat?“ Potom teprve přijde rozhodnutí. Sv. Maxim Vyznavač vysvětluje tento proces příkladem podobným tomu s peněženkou na zemi. Nejsou zlé peníze. Neposkvrní mě ani myšlenka, co by se s penězi dalo udělat. Ta přišla jakoby sama, když jsem peníze uviděl. Je tedy pořád ještě zvenčí. Ale jenom zvnitřku srdce může vyjít rozhodnutí peníze ukrást. To rozhodnutí pak poskvrní člověka, i kdyby se mu třeba nepodařilo zlý skutek provést. Jeden východní mnich to vyjádřil výstižně. Stěžoval si mu mladík, že je tuze citlivý, že má mnoho dojmů a že se bojí, aby jim nepodlehl. Uslyšel radu: „Neboj se dojmů, boj se rozhodovat pod jejich vlivem!“ V tom smyslu platí výrok Ježíšův: „Z nitra, ze srdce lidí vycházejí špatné myšlenky.“ Na první pohled je tato věta evangelia v rozporu s tím, co jsme doposud řekli, že totiž špatné myšlenky přicházejí zvenčí, zevnitř je souhlas. Ale tak tomu je v prvním stadiu. Kdo už jednou zlou myšlenku dobrovolně do srdce vpustil, ta tam zapustí kořeny a rozroste se jako plevel v dobré půdě. Pseudo Makarius píše, že zlé myšlenky jsou hadi. Pustíš-li je do ráje srdce, usadí se tam a udělají si tam hnízdo, líhně. Psychologicky tento proces uměl mistrovsky vylíčit Shakespeare ve svých dramatech. Tak např. Othello, benátský mouřenín. tam vystupuje jako čestný a věrný muž. Ale uvěřil zlému našeptavači, který nařknul Othellovu manželku z nevěry. Žárlivost ho mučí, vztek ho dusí, stane se nakonec vrahem své vlastní ženy. Vášeň, která oslabí a nakonec zničí člověka, má obyčejně takové malé a bezvýznamné počátky. Proto už staré latinské přísloví říká: „Vzdoruj začátkům! Pozdě se hledá lék, když se zlo časem rozmnožilo.“ 6
LITURGICKÉ TEXTY 23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 35,4-7A
Čtení z první knihy proroka Izaiáše. Řekněte malomyslným: „Vzmužte se, nebojte se! Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou! On sám přijde a spasí vás!“ Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého, neboť na stepi vyprýští vody, potoky na poušti. Vyprahlá země se změní v močál a žíznivá půda v prameny vod. ŽALM 146
Hospodin zachovává věrnost navěky, – zjednává právo utlačeným, – dává chléb lačným. – Hospodin vysvobozuje vězně. Hospodin otvírá oči slepým, – Hospodin napřimuje sklíčené, – Hospodin miluje spravedlivé, – Hospodin chrání přistěhovalce. Hospodin podporuje sirotka a vdovu, – ale mate cestu bezbožníků. – Hospodin bude vládnout na věky, – tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení. 2. ČTENÍ – JAK 2,1-5
Čtení z listu svatého apoštola Jakuba. Moji bratři, s vírou v našeho božského Pána Ježíše Krista nesmíte spojovat stranictví k lidem. Když k vám do shromáždění vejde muž se zlatými prsteny na rukou, ve skvělém oděvu, a vejde také chudák v obnošených šatech, vy jste samá pozornost k tomu, který je nádherně oblečen, a řeknete mu: „Prosím, posaď se tady na čestné místo.“ Ale tomu chuďasovi řeknete: „Ty stůj tamhle“ nebo „Sedni si tady u mých nohou“. Neděláte tak rozdíly navzájem mezi sebou, nestáváte se soudci podle špatných zásad? Poslyšte, moji milovaní bratři! Což nevyvolil Bůh právě chudé v očích světa, aby byli skrze víru bohatí a dědici Království, které slíbil těm, kdo ho milují? EVANGELIUM – MK 7,31-37
Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři. Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: „Effatha!“, to znamená: „Otevři se!“ A otevřel se mu sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně. Ježíš jim pak přikázal, aby o tom nikomu neříkali. Čím více však jim to přikazoval, tím více to rozhlašovali. Byli celí užaslí a říkali: „Dobře všechno udělal, i hluchým dává sluch, i němým řeč!“ 7
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Slovo – okno do nitra Mezi důležité lidské smysly patří bezesporu řeč a sluch. Kdo z vás třeba nemohl nějaký čas mluvit anebo trpí hluchotou mi dá za pravdu, jak je to nepříjemný pocit a zároveň i jistý handicap, protože člověk se nemůže tak snadno zařadit do společnosti, je tak trochu - řečeno jednoduše – bokem. Pán Ježíš uzdravuje hluchoněmého – jeho život se stává radostnějším a krásnějším. Na druhé straně s přijatým obdarováním je spojena o odpovědnost. A na to my zdraví často zapomínáme a díky dnešnímu evangelijnímu úryvku si máme uvědomit, že máme zodpovědnost za to, co mluvíme a posloucháme. Nehřeší se totiž jen skutky, ale také slovy. My žijeme v době inflace slov. Musíme si vyslechnout slova příjemná i nepříjemná, slova radostná i bolestná, slova slušná i vulgární, slova pomlouvačná a nactiutrhačná, jako i slova pochvaly a uznání. Snad bychom se měli v této věci řídit určitými zásadami: 1. Vyhýbat se debatám, kde se pomlouvá a osočuje 2. Vážit si slov, která nám pomáhají k životu, pomáhají k dobru. Na druhé straně dbejme i na to, co sami mluvíme. Moudrý člověk nejprve přemýšlí, než něco řekne. Naopak mluvka je důkazem člověka málo rozumného: říká se, ´kdo mnoho mluví, málo myslí´. Nebo ´ptáka poznáš po peří, člověka po řeči´. A také ´co na jazyku, tím srdce přetéká´. Svým slovem totiž dáváme druhým nahlédnout do svého nitra. Odkrýváme tak určité tajemství své osoby. Chvíle před spaním nám umožňují zamyslet se nad tím, co jsme v průběhu dne mluvili. Zda-li jsme někoho svým slovem zranili, zesměšnili nebo vůbec způsobili bolest. Svatý Jakub nás varuje před stranickostí k lidem, jež má vymizet z našeho středu. Křesťan si nemá vybírat lidi a držet jen s těmi, kteří mu pomáhají ke kariéře, prospěchářství a jeho vlastnímu sobectví, ale nepřehlíží lidi potřebné, ale ochotně jim pomáhá. Tak se stává víra živou, protože se projevuje skutky. Vraťme se ještě k dnešnímu evangeliu. Možná nás překvapuje složitý postup, který Ježíš volí pro uzdravení. Vždyť to mohl udělat jedním slovem? - Ježíš si bere hluchoněmého stranou – zůstávají tedy spolu jen dva – i my musíme opustit lidi, najít si osamělé místo a být jen dva, já a Ježíš. 8
- Ježíš vkládá prsty do uší – uši si zacpáváme před hlukem nebo když nechceme něco slyšet. Otevřít se Bohu znamená zapomenout na to, co slyšíme nebo jsme slyšeli, ale zajímá nás jen to, co nám řekne Bůh – bdíme nad svým sluchem. - Ježíš se dotýká slinou jazyka – sliny jsou symbolem touhy – sbíhají se mi sliny třeba na zmrzlinu, toužím po té sladkosti. Touha po Bohu. - Ježíš pozvedá zrak k nebi, modlí se – Effatha - ´otevři se´. Dříve se tato Ježíšova slova používala při křtu: ´Otevři uši pro Boží hlas a ústa ke chvále Stvořitele´. Tyto čtyři kroky jsou nezbytné, abychom slyšeli Boha: být sám s Ježíšem, přestat vnímat svět; toužit po Bohu a být otevřen jeho slovu. Tyto čtyři prvky jsou předpokladem dobré modlitby – rozhovoru s Bohem. K této naší úvaze jeden příběh ze života světců. Blahoslavený Giovanni Colombini byl bohatý šlechtic v italském městě Sieně. Jako obchodník usiloval o získání co největšího majetku, ať to stojí, co to stojí, a tak se dopouštěl různých podvodů a nečestných akcí. Jednou se vrátil z burzy o hodinu dřív domů, chtěl poobědvat, ale oběd ještě nebyl hotový. Manželka ho poprosila, aby chvíli počkal a dala mu do rukou knihu, aby si chvíli četl. Když manžel uviděl, že jsou to životopisy svatých, hodil knihu na zem, vynadal manželce, takže raději utekla do kuchyně, a on zůstal sám. Až trochu vychladl, bylo mu to líto, vzal knihu ze země, odešel do své pracovny a ze zvědavosti se dal do četby. Velmi ho zaujal příběh sv. Marie Egyptské, která byla velkou hříšnicí, ale nakonec se stala světicí. Asi za půl hodiny ho manželka volá k obědu. On však nechtěl jít hned, že si musí ještě něco dočíst. Manželka celá překvapená, se v kuchyni modlila k Bohu. No a co se nestalo, manžel přišel – ženě se omluvil a říká jí, že byl dlouho hluchý vůči Bohu, ale že teď se otevřel jeho sluch pro Boží slovo a od nynějška bude jeho život úplně jiný. A skutečně se radikálně změnil. Se souhlasem manželky postupně rozdával svůj majetek chudým a byl tak zbožný, že ho zvláště mladíci a mužové v Sieně začali obdivovat a spolu s ním se modlit, takže za svého života založil i řeholní společnost, která nesla název „Jednota s Ježíšem“. Najděme proto i my samotu, nebojme se číst Písmo svaté, životopisy svatých, duchovní knihu, protože i prostřednictvím slova a příkladu svatých k nám Bůh promlouvá a uzdraví naše smýšlení, naše vztahy k Bohu i k bližním. Blahoslavení – šťastní, kdo slovo Boží slyší a zachovávají ho. Amen.
Uzdravení hluchoněmého (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)
Právem se zdůrazňuje, že se láska k bližnímu projevuje víc ve skutcích, než ve slovech. Nezapomínejme však na to, že v lidském styku i slova jsou skutky. Proto se v morálních naučení často mluví o správném užívání jazyka. Starozákonní knihy Kazatel (srv. 6, 5), Přísloví (15, 1) chválí ty, kdo umí klidně a rozvážně mluvit: „Laskavá odpověď hněv uklidňuje, zlosti dá vzplanout trpké slovo.“ Křesťanští moralisté se převážně soustřeďují na chyby jazyka, kterých se máme uvarovat a z kterých se máme zpovídat, jako jsou lži, 9
pomluvy, urážky apod. Ukazuje se na to, kolik zla způsobí neukázněný jazyk a doporučuje se mlčení. „Mluviti stříbro, mlčeti zlato.“ Nesmí se ovšem při těch blahodárných napomenutích zapomínat na pozitivní stránku, tj. na to, kolik dobrého se dá dobrým slovem vykonat. I samo přísloví se doplňuje: „Mluviti stříbro, mlčeti zlato, ale slovo v pravý čas pronesené je jako jablko zlaté na míse stříbrné.“ Být bez možnosti mluvit znamená být omezený ve své lidské důstojnosti. Sv. Řehoř Naziánský, který byl básník, často opěvuje dar jazyka. Schopnost pronášet slova je podle něho obraz Boha Otce, jehož Syn je věčné Slovo. Proto se také často vysvětluje široce a symbolicky Ježíšův zázrak s uzdravením hluchoněmého. Je mnoho druhů hluchosti. Vedle fyzické neschopnosti slyšet je také hluchost psychologická. Někdo se dokáže tak pohroužit do práce, že neslyší zvonění u dveří, nevnímá telefon, myslí, že není vůbec doma. Taková soustředěnost může být velký dar, ale může být i úchylka, která hraničí s nenormálností. Ti, kdo mají v hlavě tzv. fixní ideu, prostě neslyší jakékoliv důvody, které by jim ji chtěly vyvrátit. Chlapec, který se nerozumně zamiloval, je hluchý ke všem domluvám. A když s ním o tom mluvíme, říká se lidově, že pořád jenom „mele své“. Je tedy i němý pro jiné. Na příkladu zamilovaného vidíme, jak taková psychická hluchoněmost vzniká z lásky nebo z vášně. Mezi těmito dvěma motivy je totiž velký rozdíl. Láska působí soustředěnost pozornosti k jednomu, ale nezaslepuje pro druhé. Vášeň naopak je jakoby registrace, která vymaže z pásky všechno ostatní. Každá vášeň má jako následek jistý druh němosti: nechce se přiznat. Sv. Ignác z Loyoly přirovnává ďábla pokušitele - ke svůdnému milovníku, který chce obalamutit děvče. Důtklivě ji napomíná, aby se nikomu nesvěřila, aby uchovala v tajnosti všecko, k čemu ji chce přivést. Mohli by jí to totiž rozumní lidé rozmluvit. Tímto přirovnáním potvrzuje světec starou zkušenost: nutnost duchovního vedení, duchovní rozmluvy. Sv. Teodor Studita vypráví řeholníkům o velkých výhodách mlčení. Ale dodává, že je neuvěřitelně škodlivé v jednom případě: když je někdo mlčenlivý, anebo dokonce němý vůči svému zpovědníku. Takovému musí sám Kristus říci: Effatha, otevři se, tj. přiznej se se svými sklony, s tím, co tě pobuřuje, přitahuje, odpuzuje. Už sama skutečnost, že se o tom promluví, znamená velké ulehčení. Pouto jazyka se mu uvolní. Říká se, že se dá spoutat člověk, jeho ruce a nohy, ale nedá se spoutat jazyk. A přece bývá spoután, ne ovšem zvnějšku, ale zvnitřku. Někdo se například na druhého rozhněval. Nemluví spolu už dlouho, je to ovšem trapné. Napomínají ho: „Odpros ho! Pozdrav ho, když ho potkáš!“ Marné jsou tyto připomínky. Nedostal by toto odprošení ze sebe. Jazyk jako by přirostl k patru, jako by byl spoután. Kdo může tato pouta uvolnit? Musí se nejdříve dotknout srdce člověka láska, a pak už řeč proudí sama sebou. Spoutaný jazyk je častým hříchem našeho soužití. Vybíráme si lidi, se kterými mluvíme, a jiné, se kterými, jak se říká, se nebudeme bavit. A když ti něco potřebují, prostě je nevidíme a neslyšíme. Sami sebe pak ospravedlňujeme, že jim přece neděláme nic zlého, že je prostě ignorujeme. Musí se tedy i nás dotknout Kristus, aby nám rozvázal pouta řeči, která vyjadřují lásku. 10
Kardinál Špidlík při žehnání ZŠ v Pustiměři
Všemohoucí Bože, prameni moudrosti, prosíme, naplň svým požehnáním tuto novou školu a všechny, kdo zde budou učit i studovat. Dej, ať se zde rozvíjejí lidské schopnosti, podporuje vědecký pokrok a šíří vzdělání a kultura. Dej, ať studující i učitelé zde žijí podle zásad evangelia, vytrvale hledají pravdu a poznávají tebe, jediného původce pravdy. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána. Amen. požehnal školu, přítomné i budovu pokropil svěcenou vodou a promluvil ke shromážděné „hrstce“ pedagogů: 11
„Říká se, že se neučíme škole, ale životu. Ale já jsem od šesti let pořád ve školách, kdy ten můj život začne to já nevím. Ale jedna věc je zajímavá: slovo škola je z řeckého „schola“ a znamená to „prázdniny, odpočinutí“. Jak se došlo k názvu „škola odpočinutí“? Platón – jak víte – rozlišoval dvojí práci: je práce rukou při které člověk dře – to jsou ty služebné práce, zatímco učení lidé – filozofové, ti žádnou služebnou práci nekonají, dělají schólé, mají volný čas a mohou přemýšlet a věnovat se práci duševní. A říká dále: filozof, ten patří do školy, tam se může věnovat duchovním věcem. Něco trošku podobného je ten židovský způsob soboty: když šest dní pracuješ, na školu máš sobotu, aby ses mohl věnovat něčemu duševnímu, duchovnímu. Křesťané přejali sobotu a předělali ji na neděli, a dnes se bojuje za to, aby tak neděle byla něčím „nedělním“, něčím svátečním, aby se člověk trochu vrátil k sobě. Totiž aby se z té dřiny, z té mašiny, dostal k něčemu pořádnému. To platí pro dospělé. Křesťané nemohli přijmout zásadu, že se nesmí pracovat rukama, že to je pouze pro otroky. Něco jiného je pro děti. Děti si hrají. Ale hra je pro dítě něčím vážným, důležitým pro jeho vývoj. Pedagogové říkají, že je velmi důležité, aby dítě přešlo od hry k nějaké práci velmi vážné. A ptávají se: jak k tomu dochází? Známý zakladatel skautingu říká: když se v něm probudí odpovědnost. Dítě potřebuje nést za něco odpovědnost. Vzpomněl jsem si na to, když jsem jednou navštívil učitele v severní Itálii. Stavěl si dům. Jenže z učitelského platu – a to je po celém světě – se mnoho nepokročí. Jeho žena se proto rozhodla, že bude dělat ošetřovatelku v nemocnici, aby to dali dohromady. Měli osmiletého a dvanáctiletého chlapce. Těm dvěma proto řekli: podívejte se, my musíme ten dům dostavět. Maminka bude pracovat. Ale teď záleží na vás, aby maminka nemusela potom tu práci doma dělat. Musíme si to vzít na starost vy. 12
No já jsem se nasmál, když mě ten malý prováděl a praví: tady to ještě musíme vylíčit, to ještě musíme udělat, jak kdyby byl pánem ... a nedovolili matce, aby na něco sáhla. Jste unavená, musíte si odpočinout. Jak to bylo krásné. Probudila se v nich odpovědnost. Přešlo to z hry do práce. A víte, že Baden Powel říkal, že ve městě ty děti nemají možnost žádné odpovědnosti: proto je tahal ven do přírody, aby postavili stan a ten kluk si uvědomil, že když ho postaví špatně, spadne mu na hlavu, atd.
Teď jde o to, aby se i on vyvíjel. Přijde do školy. Tam už není od toho, aby se naučil pracovat, ale aby sám rostl. A to se vždycky říkalo, že k tomu dochází věděním, aby něco věděl. To pak pokročilo velice. oproti tomu, co věděli žáci dříve a co vědí dnes; a došlo to až nevím kam, když kluci najdou na internetu všecko možné. Ale začala tu – pokud vím – velká krize. Vědí, ale nemá to pro ně žádnou cenu. Navíc nemají rádi žádný řád. Vzpírají se veškerému pořádku. Už v roce 1930 byl v Mnichově velký pedagogický kongres a tam položili otázku: naše děti se naučí tolika věcem a nemá to pro ně hodnotu. Jak to udělat, aby to, co se učí, bylo pro ně i čímsi životním? A tenkrát v Mnichově většinou říkali, že vědění se nesmí předávat, ale že se to musí nějak odkrývat. Tak vznikly pracovní školy, zkumavky, aby děti samy nacházely, objevovaly atd. No dobře, to je pracovní oblast. Ale v té době také začal ruský myslitel Solověv propagovat: to je dáno také tím, že všechno je encyklopedicky rozbité a schází vzájemná souvislost. Jak to dostat dohromady? To patří do přírodopisu, to patří tam, to tam .... ale to je mně všecko fuk, řekne kluk, ať to patří kam to patří. A jeho napadlo: je to velikánským nedostatkem estetické, umělecké výchovy. Věda totiž vidí jedno vedle druhého, zatímco umění vidí jedno v druhém. Říká: proč je uhel škaredý a diamant krásný, když jsou oba chemicky stejní? Ale když se dívám na uhel, vidím jenom uhel a ten je škaredý. V démantu však vidím paprsky slunce. Proto je třeba daleko víc umělecké výchovy – vidět jedno v druhém. Např. i literatura: nejenom aby věděl, že se narodil, napsal a dál nic. Já jsem si toho všiml, když umřel filmový umělec 13
Tarkovský. Na římském Cinecitta jej chtěli připomenout, sjeli se tam filmoví kritici z celého světa a říkali: on užívá elementu vody, atd. – ale co to znamená? Pozvali mě proto, abych jim ty filmy vyložil. Nerozuměli jim, protože jsou to filmy duchovní. V Petrohradu jsem v Obščenarodnom Muzeji představoval výstavu jednoho umělce. Mluvil jsem k asi třem stovkám přítomných intelektuálů a říkal jsem: dnes je svět plný obrazů a lidé jim nerozumějí, neumí obrazy číst. nedokáží je duchovně vyložit. Ale teď se – pokud já vím – a vy to jistě znáte mnohem víc – se v pedagogií razí tzv. axiologie, tedy filozofie hodnot. Jak to udělat, aby něco bylo hodnotou. Většinou se to shoduje v tom, že se něco hodnotného stává osobním vztahem. Květinky jsou pěkné. Tak se na ně podívám a jdu pryč. Ale když dostane děvče květinku od mládence, tak si ji dá do modlitební knížky a nesmí se na ni sahat. To, že ji dostala od druhého, osobní vztah jí dal hodnotu. A to je dnes v pedagogii velice důležité. Aby učitelé měli osobní vztah. Vždyť znáte Boženu Němcovou, Pan učitel, - tenkrát skutečně byl ještě pan učitel druhý otec. Pan učitel – to bylo svatosvaté. Jeden římský lékař mi říkal: já vozím dítě čtyři kilometry daleko do školy. Copak nemáte bližší školu? Mám, ale tam je těch učitelů moc a dítě se s žádným nespřátelilo. Nemá k němu žádný osobní vztah. Osobní vztah dává velkou hodnotu. A mám-li vzpomenout svého koníčka, tak já jsem se vždycky zabýval slovanskou duchovností: říkám – právě to přišlo ze slovanské duchovnosti. Tam osobní vztah znamená víc než čistě abstraktní věc. Víte, že když u nás začalo obrození – to byl Erben a Šafařík, tak přišel do Prahy zakladatel slavofilů, Chomjakov. Jeho historie je tato: pocházel z typické ruské venkovské šlechty. Táta chodil na lov, pil vodku a o nic se nestaral. To bylo jeho hlavní zaměstnání. Vesnický pop uměl jenom zpívat a to bylo všecko. Po napoleonských válkách byla bída a car Mikuláš – to bylo lepší vydání Brežněva. Taková velice smutná situace. Ale byla tam máma a ta to vždycky dala nějakým způsobem do pořádku. Říká: táta prohrával peníze v kartách a máma postavila dokonce kostel. Když potom odešel na Západ a studoval Hegela a další, říkával: kampak my se hrabeme proti německé filozofii a umění, či proti anglické spořádanosti: tam je svoboda a pořádek pohromadě. To u nás nikdy nebylo: buď je tam pořádek a není tam svoboda nebo tam je svoboda a není tam pořádek. Angličané to však jaksi dokáží smířit. Co my proti nim můžeme vystavit? A říká: to je zajímavé, že i přes tu velikou vyspělost, ten Západ je hrozně rozdělený. Dokonce i křesťanské náboženství se rozdělilo na tolik různých vyznání. A proč? Protože to vždycky chtějí vyřešit nějakou ideou a zákonem. Kdežto u nás doma to byla matka. Osoba totiž dokáže spojit věci, které jsou jinak nespojitelné. Já když o tom mluvím v Itálii, oni nad tím žasnou. A víte, koho jim cituji? Pocházel odtud zblízka: Wolker. Na břehu ostrova Krku, na břehu z kamení moře jsem hledal celých 14
šest smutných dní a moře jsem nenašel... Jako mládenec četl básně o moři. Ale na Moravě moře nemáme a ty louže moři neodpovídaly, tak pořád toužil až se nakonec dostal na ostrov Krk a viděl moře. To ale neodpovídalo tomu, co měl v hlavě, jako ideál nikdy neodpovídá skutečnosti, která se vidí. Tak byl z toho nešťastný. Říká: viděl jsem ptáka jen, co zvlněnou perutí odlétal celý den ... Teprv dne sedmého, kdy nad městem zvon zněl, já opilec z vlastních svých očí jsem se vypotácel... A kde našel moře? V očích námořníků. Člověk, který to žije dokáže všecko spojit. A proto pedagogie musí dnes být podle mě velice osobní. No v Pustiměři jsou možná chlapci ještě pokojní, ale ve světě když může dělat něco no global, něco proti pořádku, tak je celý šťastný. Když jsem byl v českém semináři v Římě, tak tam poslali jednoho amerického studenta. A ten přicházel na všecko o pět minut později. Vždycky přišel pozdě. Když jsem mu to vytýkal, tak oponoval: „já jsem Američan, svobodný člověk a já se vám nebudu modlit jen proto, že jste na to zazvonili. To já nedokážu. Já nejsu na to, aby mě někdo zazvonil a já se modlil“. Co jsem mu měl odpovědět. Tak říkám: ja taky ne. Na zazvonění se nechci modlit. Ale podívej se: přišel jsi sem sám? Jo. Chceš s těmi ostatními vyjít? Samozřejmě! A chcete se dokonce spolu pomodlit? To ano. No a abyste se sešli, může se na to zazvonit? ... Najednou pochopil, že pořádek je vlastně vyjádřením něčeho, co sami chceme. Dokud to nepochopí, tak pořád bude vzdorovat. Dnešní svět potřebuje osobní poměr. Spojené národy chtějí všecko spojit jednotným lidským zákonem. To je krásné a musíme to podporovat. Ale zákony samy o sobě nic nevyřeší. Musí být někdo, kdo je svobodně přijímá. Říkávám: v italských soudních síních je napsáno – „zákon je rovný pro všecky“. A nad tím visí kříž, tzn. někdo, kdo byl podle zákona církevního a světského nespravedlivě odsouzen k smrti. Sám zákon to nevyřeší, ale pomůže mi. Víte dnes, když jsem tolik světa pojezdil a v Římě jsou z celého světa, mohu porovnávat. Ty naše školy mají dobrou tradici. Když se to srovná s některými jinými – ten vývoj, tedy kolik toho doopravdy vědí, atd. Ty americké university, já bych řekl vyšší obecná škola, zvlášť když je dobrý sportovec a vyhrává, tak takovému dávají všecky známky, aby ho neztratili. Např. co já jsem dostal, tu průpravu filologickou a latinu, to neměli a nemají všichni. Proto si musíme hledět tu tradici školní udržet, aby byla dobrá. Jedna paní v Římě si mně stěžovala: vy nevíte kolik dneska stojí dítě. On už když je malý musí, to. Sotva začne, už musí mít počítač. Bez toho, ... všichni mají! Pak jsou ve škole na výlet.. To my, když jsme šli na výlet, tak s kouskem chleba, kdežto oni musejí mít v restauraci oběd. Když už je větší, musí mít auto, 15
protože.. „No právě proto, že děti tolik stojí a školy tolik stojí a je v tom budoucnost národa... Učitelství je v národě velice vážná věc. Velice vážná věc. Aby byli dobří učitelé a školy měly dobrou tradici. Tak vám přeji, abyste tuto tradici drželi. Pak nadešel čas diskuse, kdy mohli přítomní položit Jeho Eminenci své dotazy. Předkládám je tak, jak zazněly: O: Pane kardinále, každý z nás ví, že znáte hodně jazyků. Učil jste se jim více méně sám, anebo ve škole? Š: „Tak ve škole jsme se učili latinu. Tu jsem měl strašně rád, všecky ty consecutio temporum atd. Němčinu jsem se učil osm let, ale když jsem přišel mezi Němce nedomluvil jsem se (pozn.: mimochodem jeho němčina je nyní tak brilantní, že rodilí Němci jen typují z které části Německa asi pochází). No a jak jsem se učil jazyky? Tak jak se učí dítě: napsal jsem si na malý lísteček nějakou říkanku, tedy hromadu slovíček pohromadě. A vždycky jsem si vybíral slovíčka a např. v tramvaji jsem si je stále opakoval a moje zkušenost je, že když jsem takových 300 lístků měl, už jsem mluvil. Někdy se učí gramatika, slovíčka. Ale nedáte to dohromady, Kdežto, když se to učí v celistvosti. A potom musí člověk dávat pozor, aby se neučil slovíčka zbytečná. Abych věděl, co je vrabec, to ještě jo, ale všechny druhy ptáků, to už se potom řekne pták. Ale já jsem je potřeboval: ty staré jazyky a jiné kvůli studiu a k tomu musí člověk znát ty moderní jazyky, aby mohl číst literaturu. Ale mohu říct, když se pohybuji ve světě, ty běžné světové jazyky jsem znal. Francouzsky to jsem musel psát, protože kdyby mé knihy vycházely česky – kdo by to četl? Anglicky to už mi dne stačí OK. Německy.. No pak jsem byl v Holandsku či v Itálii. No ono to jde jedno po druhém. Musí se na to jít s určitou láskou. Že se domluvím, že přečtu, že to, atd. Potíž je, když jsou ty jazyky moc blízké. Já jsem byl čtyři roky v Holandsku. Mluvil jsem pak holandsky velmi dobře. Ale je to uprostřed mezi němčinou a angličtinou. Tak to uprostřed, to se člověk zmýlí. Pokud jde o slovanské jazyky, tak rusky mluvím běžně. Ale když jsem začínal ty ostatní, tak se to plete. Povím vám s jazyky: když jsem přišel do Holandska, přišel jsem do koleje a neznal jsem jazyk. Rektor mi povídá: už choďte do školy, abyste si zvykl na ten zvuk. No tak jsem přišel do školy a byla hebrejština. On četl a překládal a já nevěděl, kdy čte a kdy už překládá. A aby mě potěšil tak mi řekl latinsky, že jsme čtvrtý řádek od vrchu. Já se lekl a začal si ukazovat prstem zleva doprava. jenže hebrejština se čte opačně. Tak nade mnou mávl rukou. No ale všecko nějak jde.“ 16
O: Ve své poslední knize, v 16. kapitole, která má název Vším jsem byl rád, uvádíte „Bůh mi nedal peníze, ale Bůh mi dal hodně přátel. Nezdá se vám, že v současném exponovaném světě ten pojem „přátelé, přátelství“ trošku ztrácí na hodnotě? Š: „To je vážná otázka. Lidé chápou přátelství něco jako pohodlí. Ale já říkám: přátelství je věrnost. Dali jste mi prsten a to znamená, že musím být věrným Pustiměři! Přátelství znamená skutečně věrnost, někoho, na koho se mohu spolehnout. Jeden ruský moderní myslitel. který ještě pořád není v Rusku rehabilitován – Florenskij, říká: člověk je velikánské tajemství. Jak poznám člověka? Z pohledu ne. Jedině když jsem přítelem a on se mi svěřuje. Protože on se mi odhalí. Jinak ne. Přátelství se musí vyvíjet a lidé jak vy správně říkáte ztrácejí pojem, ale z druhé strany, když zjistí, že je to možné, tak jsou nadšení. Jsou úplně překvapeni, že něco takového vůbec existuje. Podívejte se: já často jezdím na Východ. Často slyšívám otázku: když jedete do Rumunska, jak vás přijmou pravoslavní? jak vás přijímají v Rusku? Vždy odpovídám: nejdu navštěvovat pravoslavné; jdu na návštěvu k přátelům. A s ostatními nemám proč na prázdno diskutovat. Jen pohleďte co se stalo v Římě, když umřel papež Jan Pavel II., kolik mladých lidí tam celé noci stálo jen aby se k němu dostali. To ještě nikdy nikdo neviděl. Jak to vysvětlíte? Já to vykládám takhle: to je znamení doby – lidé už nechtějí ideologie, systémy, ale někoho, na koho se můžeme spolehnout. A také proč se tolik manželství rozpadá? Měli představy: to bude tak, to bude onak. Ono pak to tak není... Ale pravé manželství spočívá na důvěře: na mě se můžeš spolehnout, ať se stane cokoliv. Ať se stane cokoliv, já budu s tebou. O manželství mluvívám často. Kdy začíná? Solověv říká: v pubertě začínají první mladistvé zamilovanosti: najednou se zabácl. Předtím: „běž děvčisko, běž pryč!“ a holka „co ty kluku máš s nama společného?“, atd. Ale najednou objeví, že existuje druhá osoba. A jakmile to objeví: „Jej, Mařenka to je nejhezčí děvče v celé Pustiměři“. „Proboha kluku, kdes nechal oči?“ A Mařenka říká: „Ten Jeník je nejchytřejší chlapec!“ „Ale vždyť propadl z matematiky!“ - „To je vina učitelů!“ Když objeví druhou osobu, objeví, že osoba je něco velice krásného. „A když‘s mě odbyl, tak já se zastřelím!“ „Já chci být s tebou na celou věčnost.“ Sama přirozenost kamsi vede. Ale když se všecko pobourá, pak jsou z toho jen zříceniny. Nejdříve je proto třeba objevit přátelství. To je úžasná věc. Když vím, že tam mám přítele, jen tam zazvoním... Jak to tam bude, co to tam bude.. no vždyť tam mám toho a toho. Kdežto když tam mám agenturu, která to vyřídí, a ono to pak nejede, atd. 17
Ty moje knížky překládají i do východních jazyků, překladů je asi 150, přičemž deset je jich arabsky – vždy to udělal nějaký přítel. No já jsem teď pustiměřský občan, tak musím přátele respektovat jinak mě vyobcují. O: Eminence, vítám vás. Píšete, že ‚život není čas, život je setkání‘. A já bych se chtěla zeptat: já beru život jako dar, který nám Pán Bůh na tomto světě dar pro dobro druhého..jakou máme odpovědnost?“ Š: „Ta otázka je celkem velmi dobrá. Křesťané říkají: musíte žít podle evangelia. Měl Adam v ráji evangelium? Neměl. A proč. Bůh k němu mluvil skrze čisté svědomí a skrze přírodu. Co se stalo, že člověk (jak my říkáme – hřích je zapomenutí, izolace) se dívá na přírodu jen jako na přírodu. Kdežto křesťan objeví, že je to slovo Boží, protože příroda byla slovem Božím stvořená. Jakmile člověk toto slovo objeví, pak příroda je jako evangelium. Nemůže se zahodit přírodopis a žít podle evangelia, ale evangelium mi má pomoci, abych se správně díval na přírodopis. Vždycky, když o tom mluvím, tak vzpomínám na matku: jako kluk, abych si vydělal peníze, dával jsem kondice těm, co dělali reparát. A jednou šlo o syna jednoho bohatého obchodníka, který mi slíbil hromadu peněz, když kluk projde. Tak jsem si s ním dal práci a on prošel. Pak mi dal nějakou padesátikorunu a říkal si: to pro kluka stačí! No já jsem přišel rozčilený domů, nadával jsem, jak se nadávat dalo. Matka to chvilku poslouchala a pak povídala: „No, není to hezké, když tak zacházejí s chlapcem! Ale podívej se, já ti řeknu: když se ti něco takového stane, na chvilku se zamysli a řekni si: co pak mi chtěl Pán Bůh říct tím, že se to přihodilo?“ Najednou se to stalo slovem. Víte dobře, že dítě mluví s květinkou, s psíčkem, atd. Později už se nemluví s kytičkou, ani s psíčkem, ale s lidmi, a když je člověk starý říká i ti lidé blafají. Zůstává osamocený. Jsme znovu u toho nešťastného encyklopedizmu, jak o něm mluvil Solověv – jedno vedle druhého, nikdy ne jedno s druhým. No ráno musím študovat, pak musím umývat nádobí, pak musím to, ale to s tím nemá nic společného, no a večer abych se pomodlil, ale to zase nemá nic společného s učením, atd. To je nemožně rozsekaný život. Je třeba jej sjednotit. A k tomu může škola velice pomáhat. Dobří učitelé! Abych se přiznal: já jsem šel studovat na univerzitu literaturu. Proč? Poněvadž jsme měli profesorku, která to tak krásně podávala. Rozhodl jsem se kvůli osobě.“ 18
O: Eminence, já bych se ještě vrátila k vaší tvorbě. Zaujala mě vaše kniha pro děti Bajky o moudré sově. Chtěla bych vás poprosit jestli byste nesdělil jak a proč ta kniha vznikala, kde jste čerpal náměty pro ty moudré příběhy a také jestli byste zhodnotil vztah – kardinál Špidlík a děti. Š: „No tož podívejte se. Moje stará láska byla literatura. Už jako student jsem psal básně a všecko možné. Pak mě od toho zahnali na všelijaké učené věci. A tak se to ve mně někdy o prázdninách probudí. A tak jsem napsal tu první knížku Ulipispirus o jedněch prázdninách v Tyrolsku. Z jedněch prázdnin v Jugoslávii pak vyšla ta Sova. Ale podívejte se: obraz není jenom obraz. Obraz je symbol. A symbolem se dá mnoho krásného povědět co se nedá říct obyčejnými slovy. Proto staré národy mluvily v symbolech. Ty staré mytologie jsou někdy velmi hluboké. Ale nesmí se brát doslova. Kdyby to někdo bral doslova, je to nesmysl. Ale samy o sobě jsou velmi hluboké. A protože pravda – zvlášť pravda náboženská – se nikdy nedá slovy přesně vyjádřit, vyjadřuje se symbolem. Teď jsme vydali knížku s jedním umělcem a má název: Krása jako prostředek evangelizace. Všecka náboženství byla vždycky spojena s uměním. Když bychom to chtěli přesně říct – no každé vyjádření je přibližné. Říkávám: je to jako když někdo prohlíží ve Vatikáně Michelangelovu Pietu a řekne: to znamená lásku matky k synovi a žal nad jeho smrtí... pojďme dál. To je nesmysl. Celý ten obraz má hluboký význam. A proto říká, že je třeba vychovávat k umění. Co ti to říká? jednou jsem dával kurs na Gregoriánské univerzitě v Římě o duchovním životě, jak jej představuje malířství. Ne jak se o něm píše, ale jak je vymalován v obrazech. No tak pište bajky. Já už se musím v mém věku připravit na smrt..“ O: Eminence, ve svém úvodním slovu jste mi už na mou otázku odpověděl. Ale přesto bych se chtěl zeptat: zažívám asi osmou či devátou školskou reformu, paní Buzková, naše ministryně školství mi tuto otázku neodpověděla. tedy asi takto: co by měla dát mladým 19
lidem současná škola? A se zaváděním technických prostředků do škol – váš názor na úlohu osobnosti pedagoga ve výchovně vzdělávacím systému. Š: „Především naučit podstatné věci, to je všem jasné. Ale já myslím, že se musí hodně učit rozlišovat důležité od méně důležitého. To v dnešní internetové společnosti nerozeznávají. To jsem kladl na srdce i studentům teologie: to je tlustá knížka, řekni mi v hlavních bodech oč tam jde. Zajímavé je, že všecko poví, ale to hlavní neřekne. To je myslím jedna z velmi důležitých věcí, aby si uvědomil, co je tu hlavní. Za druhé pak, aby věděl, co to může znamenat pro život. Samozřejmě se to nedá říct abstraktně, to je třeba s ním mluvit. Čím bys chtěl být? Co bys chtěl dělat? To se ti bude hodit k tomu, to použiješ tam, atd. Je to víc umění než nějaký předpis. Někdo to umí, jiný ne. Podívejte se, byli v duchovním životě takoví zázrační duchovní otcové, o kterých se říkalo: čte toho druhého jak v otevřené knize. Zajímavé je, že to nikdy nepovažovali za zázrak. Říkali: když máš člověka rád, opravdu rád, tak to vždycky uhádneš. Však víte, že matka vždycky pozná hned, když se dítěti něco přihodilo. Táta to nepozná, ale máme to pozná hned. Jednou jsem byl v severní Itálii, v Tyrolsku, a jako Říman jsem si chtěl po obědě dát siestu. Hledal jsem proto mezi knížkami pana faráře nějaký uspávací prostředek. Vytáhl jsem tam jednu knížku – byly to vzpomínky nějakého kanadského policajta, který sloužil u Indiánů u severního pólu. Povídám si: to mě uspí za deset minut. Ale bylo to tak zajímavé, že jsem vůbec neusnul. Ti Indiáni tam mají pověst strašně hrubých lidí. Je tam zima, on vždycky zakřičí, atd. A hlavně když se ožení, tak na ženu nikdy nemluví. Všecky feministky by si měly stěžovat u Spojených národů, že něco takového může ještě v dnešním civilizovaném světě existovat. Ale on říká: to je úplný omyl! Ti dva se musejí mít tak rádi, že si naprosto rozumějí beze slov. A dodává: mohu to stvrdit, že si vždycky rozumějí. Právě dnešní svět tou stálou organizací ztrácí – jak tady pan starosta říkal – ten osobní poměr. To se úplně ztrácí. A dokonce říká: já musím být nestranný! Jeden z těch ruských myslitelů říká: o lásce mnozí říkají – jako Da Vinci, když jsi něco poznal krásného, začneš to milovat; on dodává, já říkám opak: když něco začneš milovat, začne se z toho rodit veliké poznání. Já např. nám, katolíkům říkám, že jsme trošku zfalšovali Věřím v Boha. Jak? Čárkou! Proč? Říkáme totiž: Věřím v jednoho Boha,(čárka) pak přijde Otce, Syna a Ducha svatého. Když skládali to Věřím v Boha v VI. století, tak nebyli ateisti a nebylo třeba dělat článek Věřím v jednoho Boha. Ale co pohané nevěří je, že Bůh je Otec. Proto ta čárka patří až za to Otce – Věřím v jednoho Boha Otce, který je všemohoucí ... V byzantském obřadu, než se toto vyznání víry zpívá, tak diakon říká: milujme se navzájem, abychom mohli vyznat... Protože když někdo neví, co to je milovat se, tak kým je mu Bůh Otec? Ničím. I tam je osobní poměr velice důležitý. Dnes je ekumenizmus. Když Jan Pavel II. začínal pontifikát mnozí říkali: on je Polák, to je konec ekumenizmu. Pak se ukázalo, že je jedním z nejekumeničtějších papežů. Sám říkával: nedělat žádné směsice: já jsem to, co jsem, ale snažím se pochopit toho druhého. Pak, když se snažíme vzájemně pochopit zjistíme, že těch společných věcí je velmi mnoho. I s lidmi, kde by to člověk nejméně čekal. Napsal jsem knihu o srdci ve slovanské spiritualitě (La doctrine spirituelle de Théophane le Reclus. Le Coeur et l‘Esprit, Pont. Ist. Orient. 1965). Když vyšla poprvé, mnozí se nad tím kroutili, že je to slovanský sentimentalizmus. Musí se přece jednat podle rozumu, atd. Nakonec se mi podařilo mnohé přesvědčit a dnes už vyšla také v italském překladu dokonce ve Vatikáně. Srdce neznamená sentimentalizmus, ale osobní vztah. 20
Poslední otázka: Ten komunizmus vyprázdnil kostely... teď ty děti 40 let žily bez náboženství, to jedna generace nespraví... Š: „No podívejte se: když přijdete do Říma, zdi přečmárané vším možným – proboha svatýho copak jsou ti kluci tak nezdární? Představte si, chudáci děti! On pracuje, máma pracuje, nikdo s ním dohromady nemluví. A když přijde máma večer dom, ona musí dělat, on se dívá na televizi a nech mě na pokoji. On vlastně nikdy s nikým nemluví. Sourozence nemá a na ulic nemůže. Mně je jich líto. Skutečně je mi jich líto. Nejdříve potřebují navázat s někým styk. Proto i v náboženství vznikají různé skupinky. Poněvadž v tom obecném fóru nemohu s nikým mluvit. proto se vždycky nějaká taková skupinka sejde: přece jenom se našli, kde spolu můžeme mluvit. Abych se přiznal s jednou věcí: po válce jsem byl na Velehradě a otevřelo se gymnázium. A já jsem byl prefekt u kluků. To byli sekundáni. Bylo ještě poměrně málo jídla, proto kluci občas dostávali balíky z domu. No a to víte: kluk to schovával až se to zkazilo, tak jsem řekl: najez se kolik můžeš a ostatní musíš dát druhým. Pak když druzí dostanou, dají tobě. A fungovalo to bezvadně: „víš, já jsem ti taky dal...“. Můj kolega, který byl v Praze říkal: já to nemůžu prosadit, protože jim doma říkají – „to je tvoje! to nesmíš nikomu dát!“ Říkají: vidíte, Čecháčci jsou sobci! No to s tím nemá nic společného. Ale byli to děti z Prahy, z města, které nebyli zvyklé žít s ostatními, nebyly zvyklé se dělit, atd. Ty děti ve městě jdou někdy skutečně chudáci. Když kluk celý Boží den kouká na tu televizi – vždyť je to na zhloupnutí! Skutečně.“ Čas se naplnil. Ředitel školy poděkoval Jeho Eminenci jménem přítomných pedagogů i hostů za „krásná a moudrá slova, která v mnohých zanechají dojem na který se bude dlouho vzpomínat“. Popřál panu kardinálovi „pevného zdraví a svěžího ducha, jakého si uchoval doposud“. Nato Jeho Eminence s úsměvem dodává: „Já děkuji vám, že jsem po obdržení čestného občanství mohl poprvé do školy a že jsem nepropadl“. Ani při odchodu ze školy nezapomíná Jeho Eminence na humor. Zatímco se v doprovodu pana ředitele ubíral ke dveřím vzpomněl na svou návštěvu v Hradci Králové: „když jsem navštívil biskupa Duku, provázel mě až přede dveře a tak se ho ptám: vy se chcete doopravdy přesvědčit, že jsem už venku?“. 21
VÝUKA NÁBOŽENSTVÍ NA ZŠ PUSTIMĚŘ 2012 - 2013
Probíhá každé úterý ve třídě 1. B.
(všechny třídy mají náboženství hned po skončení svého vyučování):
1. a 2. třída: 11.35 - 12.20 3. a 4. třída: 12.25 - 13.10 od 5. třídy: 13.15 - 14.00 První hodina bude v úterý 11. září 2012. Všichni prvňáčci dostanou přihlášky do náboženství od svých paní učitelek během prvních vyučovacích dnů. Starší děti, které už chodily do náboženství, se považují za přihlášené. Pokud bude chtít do náboženství chodit někdo další, kdo chodí výš než do první třídy a dosud na ZŠ Pustiměř do náboženství nechodil, ať přijde na "svou" hodinu a tam dostane přihlášku. Stejně tak jako loni je výuka náboženství po celý školní rok otevřená pro jakékoliv zájemce z řad školních dětí - spolužáky a kamarády těch, kteří do náboženství chodí. Podívat se mohou přijít rodiče i prarodiče. 22
Pán, jemuž se klaníme, je Ten, který se sklání při Poslední večeři, aby učedníkům umyl nohy (středeční generální audience Benedikta XVI., 27. června 2012, Aula Pavla VI.)
Drazí bratři a sestry, jak jsme viděli v minulých katechezích, skládá se naše modlitba z mlčení a slova, ze zpěvu a gest, která zapojují celou osobu: od úst k mysli, od srdce k celému tělu. Tuto charakteristiku nacházíme v židovské modlitbě, zvláště v žalmech. Dnes bych chtěl hovořit o jednom z nejstarších zpěvů či hymnů křesťanské tradice, který podává svatý Pavel v určitém smyslu jako svoji duchovní závěť: listu Filipanům. Jde totiž o list, který apoštol diktuje ve vězení, patrně v Římě. Pociťuje blížící se smrt, neboť praví, že jeho život bude obětován v posvátné službě (srv. Flp 2,17). Navzdory této situaci vážného fyzického ohrožení svatý Pavel v celém svém listu vyjadřuje radost z toho, že je Kristovým učedníkem, že Mu může jít vstříc, až do té míry, že spatřuje smrt nikoli jako ztrátu, nýbrž jako zisk. V poslední kapitole listu je důrazná výzva k radosti, základní charakteristice křesťanské existence i naší modlitby. Svatý Pavel píše: „Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se“ (Flp 4,4). Jak je ale možné radovat se před hrozícím rozsudkem smrti? Odkud nebo lépe od koho svatý Pavel dostává klid, sílu a odvahu jít vstříc mučednictví a prolití krve? Odpověď nacházíme v ústřední stati listu Filipanům, v části, kterou křesťanská tradice nazývá carmen Christo, hymnus na Krista nebo prostě „kristologický hymnus“; hymnus, ve kterém je veškerá pozornost soustředěna na Kristovo „smýšlení“, tj. na jeho způsob myšlení a jeho konkrétní životní postoj. Tato řeč začíná pobídkou: „Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (Flp 2,5). Toto smýšlení je prezentováno v následujících verších jako láska, velkodušnost, pokora, poslušnost Bohu a darování sebe sama. Jde nikoli jenom a nikoli o pouhé následování Ježíšova příkladu, jako mravního jednání, nýbrž o zapojení celého bytí do Ježíšova smýšlení i jednání. Modlitba musí vést k poznání a sjednocení ve stále hlubší lásce k Pánu, aby bylo možné myslet, jednat a milovat jako On, v Něm a skrze Něho. Toto naplňování a osvojování si Ježíšova smýšlení je cestou křesťanského života. Nyní bych se chtěl pozastavit u několika prvků tohoto hutného hymnu, který shrnuje celou božskou i lidskou cestu Syna Božího a zahrnuje celé lidské dějiny. Od bytí, které je vlastní Bohu, ke vtělení, smrti na kříži až k povýšení v Otcově slávě, skrývá se implicitně také jednání Adama, člověka od počátku. Tento hymnus na Krista začíná od Jeho bytí „en morphe tou Theou“, stojí v řeckém textu, to znamená v božské formě či lépe přirozenosti. Ježíš, pravý Bůh a pravý člověk, nežije své bytí „jako Bůh“, aby se vystavoval na odiv či 23
ukládal svoji nadvládu, nepokládá je za majetek, privilegium či žárlivě střežený poklad. Naopak, „zříká se“, vydává sebe samého tím, že na sebe bere – „morphe doulos“, jak praví řecký text, „přirozenost služebníka“, tedy lidskou realitu poznamenanou utrpením, bídou a smrtí; plně se asimiloval s lidmi, kromě hříchu, takže jedná zcela jako služebník oddaný službě druhým. V této souvislosti Eusebius z Cesareje ve IV. století tvrdí: „Vzal na sebe námahy trpících údů. Přijal za své naše ubohé nemoci. Trpěl a byl sužován pro nás a to ve shodě se svou obrovskou láskou k lidstvu“ (Demonstratio evangelica, 10,1,22). Svatý Pavel pak pokračuje v líčení „historického“ rámce, ve kterém se toto Ježíšovo ponížení uskutečnilo: „ponížil se a byl poslušný až k smrti“ (Flp 2,8). Syn Boží se stal opravdu člověkem a vydal se cestou naprosté poslušnosti a věrnosti Otcově vůli až k té nejvyšší oběti vlastního života. Ba ještě více, jak apoštol upřesňuje: „až k smrti, a to k smrti na kříži“. Na kříží dosáhl Ježíš Kristus maximálního stupně ponížení, protože ukřižování byl trest vyhrazený otrokům a nikoli svobodným: „mors turpissima crucis“, píše Cicero (srov. In Verrem, V, 64). Na Kristově kříži byl člověk vykoupen a zkušenost Adama se obrátila: Adam, stvořený k obrazu a podobě Boha, chtěl být jako Bůh a svými vlastními silami stanout na místě Božím, takže ztratil původní důstojnost, která mu byla dána. Ježíš „měl božskou přirozenost“, avšak snížil se a pohroužil do lidské přirozenosti v naprosté věrnosti Otci, aby vykoupil Adama, který je v nás, a znovu daroval člověku důstojnost, kterou ztratil. Otcové zdůrazňují, že Ježíš byl poslušný a navrátil naší přirozenosti svým lidstvím a svou poslušností to, co bylo ztraceno Adamovou neposlušností. V modlitbě, ve vztahu k Bohu otevíráme mysl, srdce a vůli k působení Ducha svatého, abychom vstoupili do téže životní dynamiky, jak říká svatý Cyril Alexandrijský, jehož památku dnes slavíme: „Duch svatý nás skrze milost přetváří v dokonalém napodobení jeho ponížení“ (Lettera Festale 10,4). Lidská logika však často hledá seberealizaci v moci, nadvládě a mocenských prostředcích. Člověk nadále chce vlastními silami konstruovat Babylonské věže, aby sám od sebe dosáhl výšin Boha, aby byl jako Bůh. Vtělení a kříž nám připomínají, že plná realizace spočívá v připodobnění vlastní lidské vůle Otcově vůli, zřeknutím se vlastního sobectví a přijetím lásky, Boží lásky, abychom tak doopravdy byli uschopněni mít rádi druhé. Člověk nenalezne sebe sama uzavíráním se do sebe a potvrzováním sebe samého. Člověk se nalezne jedině vyjitím ze sebe samého. Jedině vyjdeme-li ze sebe samých, nalezneme se. To že se Adam chtěl připodobnit Bohu, není samo o sobě špatné. Pochybil co do pojetí Boha. Bůh není tím, kdo sám chce být velikým. Bůh je láska, která se dává již v Trojici, a potom ve stvoření. Připodobnit se Bohu tedy znamená vyjít ze sebe a rozdat se v lásce. V druhé části tohoto „kristologického hymnu“ z listu Filipanům dochází ke změně podmětu. Už jím není Kristus, ale Bůh Otec. Svatý Pavel zdůrazňuje, že právě pro poslušnost Otcově vůli „ho Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno“ (Flp 2,9). Ten, který se tak hluboce ponížil, že na sebe vzal přirozenost služebníka, je povýšen nade všechno Otcem, který mu dá jméno „Kyrios - Pán“, svrchovanou důstojnost a majestát. Při tomto novém jménu, které je samotným Božím jménem Starého zákona, totiž „musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí vyznat: «Ježíš Kristus je Pán» k slávě Boha Otce“ (Flp 2,10-11). Je povýšen Ježíš z Poslední večeře, ten, který odkládá svrchní šaty, váže si kolem pasu zástěru a sklání se k nohám apoštolů, aby jim myl nohy a ptá se jich: „Chápete, co jsem vám udělal? Vy mně nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem. Jestliže jsem vám tedy umyl nohy já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy“ (Jan 13,12-14). Toto je třeba si neustále 24
připomínat v naší modlitbě a v našem životě: „vzestup k Bohu se děje právě v sestupu k pokorné službě, v sestupu lásky, která je podstatou Boha, a tudíž v pravdě očistnou silou, uschopňující člověka vnímat Boha a vidět ho“ (Ježíš Nazaretský, Brno 2007, str. 76). Hymnus z listu Filipanům nám zde podává dvě indikace, které jsou pro naši modlitbu důležité. První je oslovení „Pane“ určené Ježíši Kristu, sedícímu po pravici Otce: On je jediným Pánem našeho života, který by chtěli mnozí „vládci“ usměrňovat a řídit. Proto je nezbytné mít žebříček hodnot, ve kterém primát patří Bohu, a spolu se svatým Pavlem říkat: „všecko považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše, svého Pána“ (Flp 3,8). Setkání se Zmrtvýchvstalým mu umožnilo pochopit, že On je jediným pokladem, pro který se vyplatí odevzdat vlastní život. Druhou indikací je prostrace, „pokleknutí každého kolena“ na nebi a na zemi, což připomíná výrok proroka Izaiáše, který poukazuje na klanění, které dluží Bohu veškeré stvoření (srov. Iz 45,23). Pokleknutí před Nejsvětější svátostí nebo modlitba v kleče vyjadřují právě tento – také tělesný - postoj klanění se Bohu. Odtud plyne také vážnost tohoto gesta konaného ne ze zvyku a v chvatu, ale v hlubokém uvědomění. Když poklekáme před Pánem, vyznáváme svoji víru v Něho, uznáváme, že On je jediným Pánem našeho života. Drazí bratři a sestry, v naší modlitbě upněme svůj pohled na Ukřižovaného, častěji setrvávejme v klanění se eucharistii, abychom vpustili do svých životů Boží lásku, která se pokorně snížila, aby nás povýšila k Bohu. Na počátku katecheze jsme se ptali, jak se mohl svatý Pavel radovat tváří v tvář hrozbě mučednictví a prolití vlastní krve. Apoštolovi je to možné jen proto, že nikdy neodvrátil svůj pohled od Krista, až k připodobnění se Mu smrtí, „v naději, že dosáhne vzkříšení z mrtvých“ (Flp 3,11). Jako svatý František před krucifixem, říkejme také my: „Nejvyšší, slavný Bože, osvěť temnotu mého srdce a dej mi pravou víru, pevnou naději, dokonalou lásku, hlubokou pokoru, rozum a rozlišování, abych zachoval tvou pravou a svatou vůli. Amen“ (srov. Modlitba před křížem: FP 276).
Sv. Alfons Maria de´Liguori a modlitba (středeční generální audience Benedikta XVI., 1. srpna 2012, Castel Gandolfo)
Drazí bratři a sestry, na dnešek připadá liturgická památka sv. Alfonse Maria de´ Liguori, biskupa a učitele církve, zakladatele Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele, tzv. redemptoristů, patrona zpovědníků a morálních teologů. Svatý Alfons je jedním z nejpopulárnějších světců 18. století díky svému jednoduchému a bezprostřednímu stylu a díky své nauce o svátosti pokání. V době velkého rigorismu, který byl důsledkem 25
jansenismu, doporučoval zpovědníkům, aby tuto svátost udíleli způsobem, který naznačuje radostné objetí Boha Otce, jenž ve svém nekonečném milosrdenství neváhá přijmout litujícího syna. Dnešní památka nám dává příležitost pozastavit se u cenné a duchaplné nauky svatého Alfonse o modlitbě. Jde o dílo, které vzniklo v roce 1759 pod názvem Modlitba – velký prostředek spásy (Del gran mezzo della Preghiera) a které považoval ze všech svých spisů za nejužitečnější. Popisuje v něm modlitbu „jako nezbytný a jistý prostředek k dosažení spásy a všech milostí, které potřebujeme k jejímu dosažení“ (Úvod). V této větě je shrnuto celé alfonsiánské pojetí modlitby. Už jenom tím, že ji označuje za prostředek, odkazuje ke kýženému cíli. Bůh nás stvořil z lásky, aby nám mohl darovat život v plnosti. Avšak tento cíl, tento život v plnosti se v důsledku hříchu, jak všichni víme, poněkud vzdálil, a jedině milost Boží dává možnost jej dosáhnout. Na vysvětlenou této základní pravdy a aby dal člověku porozumět reálnost rizika záhuby, formuloval svatý Alfons proslulou a velice jednoduchou maximu, která říká: „Kdo se modlí, bude spasen, kdo se nemodlí, zatracuje se!“ Tuto lapidární větu pak komentoval slovy: „Být spasen, aniž by se člověk modlil, je velice obtížné, ba nemožné… ale modlitbou je člověk spasen jistě a velice snadno“ (II, Závěr). A dodává ještě: „Pokud se nemodlíme, nemáme omluvu, protože milost modlitby je dána každému… pokud nebudeme spaseni, padne veškerá vina na nás, protože jsme se nemodlili“ (ibid.) Říká-li tedy sv. Alfons, že modlitba je nezbytný prostředek, chce tím dát na srozuměnou, že se v žádné životní situaci nelze obejít bez modlitby, zejména ve chvílích zkoušek a těžkostí. Vždycky musíme s důvěrou klepat na bránu Páně a vědět, že On se o své děti - o nás - ve všem stará. Proto jsme vybízeni, abychom neměli obavy utíkat se k Němu, prezentovat Mu svoje prosby s důvěrou a v jistotě, že dostaneme, co potřebujeme. Drazí přátelé, ústřední otázka zní: Co je v mém životě opravdu nezbytné? Odpovím spolu se svatým Alfonsem: „Zdraví a všechny milosti, které k tomu potřebujeme“ (ibid.). Přirozeně, že nemá na mysli jenom zdraví těla, nýbrž především zdraví duše, které nám Ježíš dává. Více než cokoli jiného potřebujeme Jeho osvobozující přítomnost, která opravdu plně obdařuje lidskostí a naplňuje tak naši existenci radostí. Jedině modlitbou můžeme přijmout Jeho, Jeho milost, která nás osvěcuje v každé situaci, umožňuje nám rozlišit pravé dobro, posiluje nás a dává rovněž účinnost naší vůli, tj. uschopňuje ji k uskutečňování poznaného dobra. Často rozpoznáváme dobro, ale nejsme schopni jej uskutečnit. Modlitbou dojdeme k jeho uskutečňování. Pánův učedník ví, že je neustále vystavován pokušení, a neopomíjí žádat modlitbou Boha o pomoc, aby je přemohl. Svatý Alfons podává velmi zajímavý příklad svatého Filipa Neriho, který „jakmile se ráno probudil, říkal Bohu: «Pane, drž svoji ruku nad Filipem, protože, pokud ne, tak tě Filip zradí»“ (III,3). Velký realista žádá Boha, aby nad ním držel svoji ruku. Také my, vědomi si svých slabostí, musíme prosit Boha o pomoc s pokorou a důvěřovat Jeho nezměrnému milosrdenství. V jiné pasáži svatý Alfons říká: „Jsme ochuzeni o všechno, ale poprosíme-li, už nejsme chudí. Jsme-li chudí my, je bohatý Bůh“ (II, 4). Ve šlépějích svatého Augustina vybízí každého křesťana, aby se neobával opatřit si od Boha modlitbou sílu, kterou nemá a kterou nezbytně potřebuje ke konání dobra, v jistotě, že Pán, neupírá svoji pomoc tomu, kdo pokorně prosí (III, 3). Drazí přátelé, svatý Alfons nám připomíná, že vztah k Bohu je v našem životě podstatný. Bez vztahu k Bohu chybí základní vztah. A tento vztah se uskutečňuje v rozmluvě s Bohem, v každodenní osobní modlitbě a účastí na svátostech. Takto v nás pak může tento vztah růst a může v nás růst Boží přítomnost, která dává směr naší pouti, osvěcuje ji a skýtá jistotu a klid i uprostřed těžkostí a nebezpečí. 26
Sv. Dominik Guzmán a jeho život modlitby (středeční generální audience Benedikta XVI., 8. srpna 2012, Castel Gandolfo)
Drazí bratři a sestry, Církev dnes slaví památku svatého Dominika Guzmána, kněze a zakladatele Řádu bratří kazatelů, takzvaných dominikánů. V jedné z předchozích katechezi jsem se už věnoval této významné postavě i jejímu zásadnímu přínosu k obnově církve té doby. Dnes bych rád zdůraznil jeden podstatný prvek jeho spirituality: jeho život modlitby. Svatý Dominik byl mužem modlitby. Byl zamilován v Boha a neměl jinou touhu než spásu duší, zejména těch, které vězely v tehdejších herezích. Jakožto následovník Krista radikálně ztělesnil tři evangelní rady spojením kazatelské služby Slovu a svědectví života v chudobě. Pod vedením Ducha svatého činil pokroky na cestě křesťanské dokonalosti. Modlitba byla silou, která ustavičně dodávala novost a plodnost jeho apoštolskému působení. Blahoslavený Jordán Saský (zemřel 1273), jeho nástupce ve vedení řádu, napsal: „Během dne byl družnější než kdokoli jiný… V noci však nebyl nikdo usilovnější v bdění na modlitbách. Den věnoval bližnímu, noc však Bohu“ (P. Filippini, San Domenico dai suoi contemporanei, Bologna 1982, str. 133). Ve svatém Dominikovi můžeme vidět příklad harmonické integrace rozjímání božských tajemství a apoštolského působení. Podle svědectví osob, které mu byly nejblíže, „mluvil vždycky buď s Bohem anebo o Bohu“. Tento postřeh vyjevuje hloubku jeho společenství s Pánem a zároveň jeho nepřetržitou snahu přivádět ke společenství s Bohem také druhé. Nezanechal po sobě spisy o modlitbě, ale dominikánská tradice sesbírala a předala jeho živou zkušenost v díle nazvaném Devět způsobů modlitby svatého Dominika. Tato kniha byla sepsána jedním dominikánským bratrem mezi roky 1260 až 1288; umožňuje nám pochopit něco ze světcova vnitřního života a navzdory všem rozdílům pomáhá také nám naučit se trochu, jak se modlit. Nuže. Existuje devět způsobů modlitby podle svatého Dominika. Každý z nich se koná vždy před Ježíšem na kříži a jsou výrazem tělesného i duchovního postoje, přičemž jsou oba vnitřně propojeny, usnadňují usebranost i vroucnost. Prvních sedm způsobů sleduje vzestupnou linii jako určité kroky na cestě směrem ke společenství s Bohem, s Boží Trojicí. Svatý Dominik se modlí ve stoje a skloněn, aby vyjádřil pokoru; v prostraci, tedy vleže na zemi, aby prosil o odpuštění svých hříchů; v kleče konal pokání, aby měl účast na Pánově utrpení; s rozpjatými pažemi a s pohledem upřeným na krucifix, aby rozjímal svrchovanou Lásku; s pohledem upřeným k nebi cítil, jak je vtahován do světa Božího. 27
Jsou tedy tři formy: ve stoje, v kleče, a vleže na zemi, ale vždy s pohledem upřeným k Pánu na kříži. Poslední dva způsoby, u kterých bych se rád krátce zastavil, odpovídají dvěma formám zbožnosti, které světec praktikoval často. Především je to osobní meditace, kde modlitba dostává ještě vnitřnější, vroucnější a více rozjasňující dimenzi. Na konci recitace liturgie hodin a po slavení mše svatý Dominik pokračoval v rozhovoru s Bohem, aniž by si předem kladl nějaká časová omezení. Pokojně seděl, usebraný v postoji naslouchání, čtením knihy nebo hleděním na kříž. Prožíval tyto momenty vztahu s Bohem tak intenzivně, že bylo možné také navenek zaznamenat, jak reaguje radostí či slzami. Rozjímáním si tak osvojoval skutečnosti víry. Svědkové vypravují, že někdy přicházel do vytržení a jeho tvář se proměnila, ale hned poté se pokorně chápal své každodenní činnosti, nabitý silou, která přichází od Nejvyššího. Modlil se také během cest z jednoho konventu do druhého, recitoval spolu s druhými chvály, hodinky a nešpory, procházel údolími a přecházel hory a přitom rozjímal krásu stvoření. Tehdy proudily z jeho srdce chvalozpěvy a díkůvzdání Bohu za tolikeré dary, zejména však za ten největší div: za vykoupení uskutečněné Kristem. Drazí přátelé, svatý Dominik nám připomíná, že u počátků svědectví víry, které má každý křesťan vydávat v rodině, práci, ve společnosti, a také ve chvílích uvolnění, stojí modlitba, osobní kontakt s Bohem. Jedině tento reálný vztah s Bohem nám dává sílu prožívat intenzivně veškeré dění, zvláště chvíle soužení. Tento světec nám připomíná také důležitost vnějších postojů v naší modlitbě. Pokleknutí, stání před Pánem, pohled upřený na kříž, zastavení a ztišení nejsou druhořadé momenty, nýbrž pomáhají nám, abychom vnitřně, celou svojí osobou, navázali vztah s Bohem. Chtěl bych tedy opět poukázat na to, že pro náš duchovní život je nezbytné, denně nalézat chvíle ke klidné modlitbě. Zvláště během dovolené si musíme najít trochu času k rozmluvě s Bohem. Bude to také způsob, jak pomoci těm, kteří jsou nám nablízku, aby vstoupili do zářivého proudu Boží přítomnosti, jež přináší pokoj a lásku, které máme všichni zapotřebí.
„Srdečně zdravím české věřící, zejména cyklopoutníky a jejich doprovod. Slavíme dnes památku svatého Dominika. Kéž je vzorem vašeho svědectví o Kristu.“ (Do Říma se vypravilo po trase soluňských bratří z Padovy do Říma 130 cyklopoutníků Orla z Uherského Brodu. Někteří však –např. Ing. Radomír Beníček se syny – absolvovali na kolech celou trasu z Uherského Brodu až do Věčného města /2174km/. Foto: gen. audience v Castel Gandolfo). 28
NE BOHATSTVÍ, ALE ZDROJ PRO FINANCOVÁNÍ DOBRÝCH VĚCÍ Kardinál Dominik Duka OP, arcibiskup pražský a primas český, 15. 6. 2012 Bývám znovu a znovu dotazován na otázky spojené s majetkovým narovnáním mezi státem a církvemi. Účastním se mnohých debat na různých fórech nebo v médiích, kde se toto důležité a přitom již docela ubíjející téma probírá. Velmi často se opakují námitky protivníků navrhovaného řešení a já musím objasňovat to, o čem bych si mohl myslet, že již přece musí být všem zřejmé. Mnohdy se také stává, že má slova bývají překrucována, objevují se neoprávněná tvrzení, že cosi zůstává nevyjasněno či záměrně skryto. Dovolte tedy, abych se i tímto způsobem pokusil formulovat argumenty, které by měly odpovídat na pochybnosti, jež se snad víc z neznalosti než ze zlé vůle stále objevují. 1) Sice tomu tak občas nesprávně říkáme, ale je třeba zdůraznit, že nejde o restituce, nýbrž o zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Církve tedy nevystupují jako restituenti, ale budou podléhat podobnému režimu, jaký platil i v ostatních případech. Zákon hovoří o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, které byly spáchány komunistickým režimem. Dosažená dohoda je ojedinělým historickým faktem, kdy na základě vzájemného porozumění a kompromisu bylo nalezeno řešení, se kterým souhlasily jak římskokatolická církev, tak křesťanské církve sdružené v Ekumenické radě církví ČR, tak Federace židovských obcí, podobně jako Svaz měst a obcí, Agrární komora a Asociace soukromých zemědělců, kterých se toto řešení bezprostředně dotýká. 2) Souhlasím s názorem, že církve žádný majetek nevlastnily, a proto také církvím nebude žádný majetek navracen. Část majetku totiž bude navracena jednotlivým právnickým osobám (farnosti, kláštery, kapituly, sbory atp.) Jestliže tedy církve nic nevlastnily, nemohly žádný majetek ukrást ani v době předhusitské, ani v době pobělohorské, jak občas bývá církvím předhazováno. Na základě historických studií dnes víme, že náhrady či restituce po Bílé hoře ve prospěch církevních právnických osob tvořily 0,8 % tehdejších pobělohorských restitucí. 3) Hodnota nemovitého majetku činí 134 miliard. Nezapočítávají se náhrady za movitý a živý či neživý inventář, rovněž tak není vypláceno odškodnění z ušlého výnosu, což činí 160 miliard Kč. Není vyplácen doplatek za sebefinancování ve výši 20 miliard Kč na pokrytí celého rozpočtu církve. Rovněž tak není restituováno patronátní právo v rozsahu 100 miliard Kč, protože neproběhla skutečná restituce majetku bývalých patronů. Nejsou restituovány finanční prostředky z fundací ve výši cirka 20 miliard korun atd. Můžeme tedy říci, že částečné odškodnění se pohybuje vy výši 25 – 30 % bývalého nemovitého a movitého majetku a dalších finančních zdrojů. 29
4) Ocenění majetku bylo provedeno podle platných norem o oceňování lesních porostů podle materiálů Pozemkového fondu ČR. Vycházelo se při tom z údajů, které dodaly církve a náboženské společnosti, a z materiálů Pozemkového fondu ČR i Lesů ČR. Pro ocenění majetku bylo použito průměrné ceny nemovitého majetku v České republice, tedy v podstatě průměru mezi nejdražšími a nejlevnějšími pozemky. Tento výpočet byl ověřen dvěma studiemi, studií Výzkumného ústavu zemědělského a studií společnosti Ernst & Young. Celkem byly náhrady v hodnotě 134 miliard korun vyčísleny již v roce 2007. 5) Hovoří se o tom, že církev nemá být bohatá. Ona ale bohatá nebude ani po schválení navrhovaného zákona, bude mít jen majetek, z jehož výnosu bude financovat svůj provoz. Tento majetek samozřejmě nebude smět nijak promarnit, neboť by neměla z čeho vyplácet mzdy kněžím a dalším zaměstnancům jednotlivých církevních institucí a nemohla by financovat své aktivity. Kromě toho, že bude v nakládání se svým majetkem omezena tak jako všichni, kdo něco vlastní, bude tato skutečnost největším omezením. Majetek, který má být zdrojem pro financování církví a který současně bude dávat práci mnoha lidem, je současně velikým závazkem. Jeho efektivní spravování nemůže spočívat v tom, že bude obhospodařován centrálně jako součást nějakého fondu. Vzpomeňme, jak všechny fondy dopadly. Církve by tak rovněž nezískaly nezávislost na státu, která plyne z ústavy. 6) Smyslem řešení stávající provizorní situace je vytvořit možnost pro to, aby se církve mohly financovat samy. Částečně navrácený majetek má vytvořit předpoklad pro sebefinancování mimo státní rozpočet, čímž bude splněn požadavek, aby jak stávající, tak nově registrované církve a náboženské společnosti (hinduisté, Hnutí Hare Krišna, buddhisté atd.) nebyly financovány ze státního rozpočtu. 7) Současný zákon, který navrací 25 – 30 % původního majetku církvím, postupuje zbylý nemovitý majetek současným držitelům, tj. městům, obcím, soukromým právnickým osobám. Vydávat se tedy bude jedině ten majetek, který je v tuto chvíli ve vlastnictví státu. Města, obce a další soukromé právnické osoby se díky zrušení blokačních paragrafů stanou plnohodnotnými legitimními držiteli majetku, což jim dá také možnost efektivně s tímto majetkem hospodařit. Budou moci pokračovat ve výstavbě a např. žádat o evropské dotace. Výnosy z jejich hospodářské činnosti budou daněny stejně tak jako u církevních právnických osob. 8) Do zákona je zahrnut výlučně majetek, který byl ve vlastnictví církevních právnických osob ke dni 25. února 1948. První pozemková reforma po roce 1918 se týkala i církevního majetku. Je ovšem třeba zopakovat, že první republika v souladu s náhradovým zákonem tyto majetky vykupovala a řádně za ně platila. Také komunistickým státem byl od církve majetek po 25. únoru 1948 oficiálně „vykoupen“, na rozdíl od pozemkové reformy první republiky ovšem nebyl nikdy zaplacen. Můžeme se ptát, jaké výšky by muselo dosáhnout případné soudní penále. 9) O legitimitě navraceného majetku z doby před 25. únorem 1948 vypovídá rozhodnutí ústavního soudu. Ústavní soud v roce 2010 potvrdil, že na straně církví existuje legitimní očekávání, že jejich historický majetek bude státem vypořádán. Církev za vlastníka majetku považoval také občanský zákoník z roku 1811 i Československý stát po roce 1918. Důkazem toho je pozemková reforma, která zacházela s církevními majiteli jako s kterýmkoli jiným soukromým vlastníkem. Naopak tzv. veřejné vlastnictví, tedy vlastnictví státu, krajů či obcí, bylo naopak ze záboru vyloučeno. 10) Výhoda stávajícího řešení spočívá v zamezení zmatků oproti výčtové metodě. Ta je podle Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního nereálná vzhledem k vysokému 30
počtu položek a nemožnosti jejich kontroly. Problém je také v tom, že v případě, že by se jednalo o výčtový zákon, mohl by být označen za protiústavní, jelikož zákony mají být obecné a nikoli individuální. 11) Pro možnost vydání platí jako v případě všech vydání předložení výpisu z pozemkových knih, který nesmí být starší než půl roku. Žádosti budou podávat jednotlivé církevní subjekty. Stát pak případ od případu přezkoumá, zda na to má dotyčný subjekt nárok. Zmíněný zákon chrání od vydání přírodní rezervace, ale také další společensky důležité a užitečné útvary, které nebudou vydávány a zůstanou stávajícím uživatelům. Podle návrhu zákona má stát od roku 2013 postupně rovněž vyplatit 59 miliard korun a má být postupně ukončeno placení církví ze státního rozpočtu. Jde o 0,3 % rozpočtu, které nemusí jít z financí určených na důchody a zdravotnictví, ale mohou být financovány z úspor státního provozu. 12) Předpokládaný výnos majetku bude podléhat základnímu rozdělení, kde 20% je určeno nekatolickým církvím a Federaci židovských obcí, 20% mužským a ženským klášterům, které se podílejí na životě církve nejen v pastorační činnosti, ale také v rámci charitativní a vzdělávací činnosti, 60% je určeno římskokatolickým diecézím, které tak musejí zajistit úhradu mandatorních výdajů hrazených nyní státním příspěvkem. Těchto 60% ovšem také vytváří určitou možnost podpory a pomoci při záchraně kulturního dědictví, což je 12 tisíc kulturních objektů (kostely, farní budovy atp.), ale rovněž tak podporu charitativním a vzdělávacím programům, které jsou realizovány Charitou Česká republika a více než stovkou církevních škol a školských zařízení. 13) Často napadaná schopnost hospodařit je zcela neoprávněná. Bez ohledu na historické příklady, současný rozpočet církví spolu s církevními právnickými osobami, jako jsou charity a církevní školy, ukazuje, že církve hospodaří s výraznými finančními částkami, spravují svůj majetek ke spokojenosti kontrolních úřadů včetně NKÚ, rovněž tak ukazují více jak 50 % dobrovolné spoluúčasti věřících, což je ročně přes 1,5 miliardy Kč. Znamená to, že vlastní provoz náboženského života, ono známé: „Nechci platit kadidlo a svíčky, protože jsem ateista,“ je nepřiměřenou námitkou. 14) Některé útoky na církve, náboženské společnosti a Federaci židovských obcí, které souvisí s připravovaným zákonem, hraničí s porušováním zákona o svobodě náboženského vyznání a hanobení náboženského přesvědčení. Tyto útoky hovoří jasně o nerespektování ústavního soudu a o pohrdání právním řádem České republiky. Jak jsem se dozvěděl, řada členů diplomatického sboru vyjadřuje údiv nad touto skutečností. Závěrem bych chtěl říci, že i námitky protivníků mají svou hodnotu a musí být přezkoumány. Chtěl bych též uvést na pravou míru svůj výrok, který je autentický. Na začátku 90. let jsem řekl, že navrácení církevního majetku rozloží církevní instituce. Vyslovil jsem to v době, kdy se tyto instituce musely nejdříve zabývat základní obnovou infrastruktury po čtyřiceti letech totálního rozvratu a likvidace církevních právnických osob. Současně bych také chtěl vyjádřit i omluvu a lítost nad těmi činy, které vzbuzují odpor vůči církvi a jejímu působení. Přijměte omluvu za tyto hříchy minulosti v duchu jubilejního listu Jana Pavla II. z roku 2000. Církev jako instituce musí počítat i s lidskými selháními, což znamená, že i v budoucnu může dojít k určitým pochybením a omylům. Chci ovšem všechny čtenáře ujistit o ochotě spolupracovat a zájmu pomáhat celé společnosti. 31
HISTORIK K HYSTERII ČSSD doc. PhDr. Tomáš Petráček, Ph.D., Th.D., přednášející na UK, vedoucí Katedry kulturních a náboženských studií PdF UHK
Vystoupení L. Zaorálka na tiskové konferenci ke společnému prohlášení Ekumenické rady církví, Katolické církve a Federace židovských obcí protestující proti populistickému stylu kampaně ČSSD, mě přimělo k několika zpřesňujícím historickým poznámkám. Zaorálek mluví o snaze vyvolat a vést racionální diskuzi. Za osm let své vlády (1998-2006) k vyřešení otázky vyrovnání s církvemi neudělala ČSSD nic. Co může být racionálního na billboardu, který útočí na nejnižší pudy. Rozčilení sociálně-demokratických předáků není na místě, protože šlo o výslovně faktické konstatování, že plakát s odulou rukou katolického preláta natahujícího se po měšci s penězi je přesně a naprosto ve stylu bolševické a nacistické antisemitské, proticírkevní a protikřesťanské propagandy. ČSSD by ráda získala mladé a progresivní, vzdělané voliče a hraje si na obhájce lidských práv a občanské společnosti, ale její billboard a celá rétorika útočí na významné menšiny, které tvoří právě křesťanské církve a židovská obec, a rozněcují nenávist vůči nim. Navíc se zdá, že jim to zřejmě vůbec nedochází. Pan Zaorálek se pustil na historické pole a označil roli katolické církve v nacistické době za "nejasnou", mluví dokonce o kolaboraci a jako argument vytáhl román o poměrech za slovenského štátu. Když historie, pak tedy pár faktů. Katolická církev jako první instituce analyzovala a jasně pojmenovala zrůdnost nacistického režimu už roku 1937 v encyklice Mit brennender Sorge. Podle židovského autora Pinchase Lapida jenom papež Pius XII. se podílel na záchraně 700 000 židovských obětí nacismu. Právě se dokončuje soupis obětí nacistického a komunistického režimu v řadách katolické církve, který přesvědčivě ukazuje, jak katolická církev pevně stála na straně národa, svobody a demokracie. Kněz Šrámek byl předsedou exilové vlády v Londýně a Vatikán byl jeden z mála států, který neuznal okupaci českých zemí a vytvoření protektorátu. Z tisíců českých kněží, kteří prošli nacistickými koncentráky, zmiňme legendární kardinály Berana a litoměřického Štěpána Trochtu, kteří se opět jako tisíce dalších za pár let stali obětmi další totality. Katolická církev jako celek a církev v českých zemích zvláště rozhodně obstála v konfrontaci s nacismem. Pokud je panu Zaorálkovi role církve za druhé světové války nejasná a přesto má potřebu o ní mluvit, měl by si téma nastudovat nikoliv z románů, ale z odborné literatury. Vpravdě bolševické kořeny myšlení pana Zaorálka ostatně ukazuje i drobný detail, totiž to, že mluvil pouze a výhradně o "zlém" kardinálovi a úmyslně vynechal předsedu Ekumenické rady církví i představitele židovských obcí, kteří jsou pod dokumentem podepsání rovněž. Ano sociální demokracie má kromě problematických stránek i ctihodné dějiny a řadu hrdinů, ale právě ti by se za současné představitele ČSSD za jejich primitivní proticírkevní a protináboženské štvaní hluboce styděli. 32
Vlastenectví členů katolické církve (Dr. Jan Stříbrný, 2. viceprezident České křesťanské akademie – několik bodů k otázce vlastenectví členů katolické církve v době nesvobod – reakce na TK ČSSD k Prohlášení ČBK, ERC a FŽO).
a) Zpochybňování vlasteneckých postojů církve a dokonce obviňování z kolaborace je věcně nepravdivé a nepoctivé a v podstatě populisticky účelové. Za kolaboranty lze označit jednotlivce, převážně německé národnosti (prototypem je Franz Werner Bobe), kteří z konjunkturálních důvodů, kariérních ambicí, a přitom vydíráni posloužili nacistickému režimu. Na české straně jsou to vesměs mravně a osobnostně problematičtí jedinci (např. Frant. Kříž ohledně novoříšských premonstrátů, rajhradský benediktin Adolf Petr Ungar). O kolaboraci jako takové ze strany hierarchie a představených se nedá hovořit. Vytrženě ze souvislostí se za ni vydávaly některé vynucené texty z roku 1943 - prohlášení "k ničivému bombardování katolických chrámů" a pastýřský list proti "bezbožectví z Východu"; vstup kanovníka Čiháka v České ligy proti bolševismu v roce 1944 a výzva kapitulního vikáře Opatrného k duchovní péči o tzv. národní hosty na jaře 1945. Při poctivém čtení lze vidět poctivou a taktickou snahu hierarchů v rámci možného. b) Katolíci byli samozřejmou součástí rezistence a odboje tak jako každý poctivý a odvážný Čech z jiných názorových skupin: - mons. Šrámek byl úřadujícím místopředsedou Českosl. nár. výboru v Paříži (1939-1940) a předsedou obou exilových vlád v Londýně (1940-1945), po boku mu vždy stál mons. Hála - v západní armádě bojovala řada kněží a řeholníků v řadových jednotkách a několik systemizovaných vojenských duchovních; po osvobození Říma v roce 1944 se do armády přihlásili naši mladí kněží a bohoslovci - 11 z nich bylo odvedeno a v únoru 1945 byli transportováni k naší armádě do Velké Británie - domácího odboje se účastnilo mnoho členů Orla, především v rámci vojenské Obrany národa (10 z jeho představitelů a náčelníků žup bylo popraveno nebo zahynuli v koncentr. táborech; mj. poslední ústřední vzdělavatel Orla P. Augustin Schubert, převor augustiniánů u sv. Tomáše na Malé Straně; členem Orla byli např. oba atentátníci na R. Heydricha Jan Kubiš a Jozef Gabčík a další dva parašutisté, kteří padli v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje 18. června 1942 - Josef Valčík a Josef Bublík. Kněží byli nápomocni i při přechodech do exilu (1939-1940), zajišťovali podklady pro falešné osobní doklady, podíleli se na výrobě a distribuci ilegálních tiskovin, ukrývání ilegalistů, partyzánů, finančně a materiálně podporovali uprchlíky a perzekvované rodiny apod., v závěru války měli podíl i na bojových akcích při osvobozování našeho území. c) V letech 1939-1945 bylo z řad českého katolického duchovenstva podle stávajících poznatků perzekvováno celkem 371 osob (diecézní a řeholní kněží, řeholní bratři, ojediněle i řeholnice), z nich asi 75 zahynulo. 33
DESET DŮVODŮ PROČ PŘIJMOUT ZÁKON O CÍRKEVNÍCH RESTITUCÍCH Ministerstvo kultury České republiky, 21. 6. 2012
1) Návrh zákona nenese riziko prolomení dosavadní neprolomitelné restituční hranice. Návrh zákona plně respektuje princip, že se nebude vydávat či nahrazovat majetek zabavený před 25. únorem 1948! Zákon stanoví, že se napravují pouze křivdy spáchané v rozhodném období, tedy od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Zákon dále definuje, že za původní církevní majetek se považuje pouze majetek, které církve měly ve vlastnictví alespoň po část období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. V ustanoveních o vydávání majetku je pak vždy znovu výslovně uvedeno, že se vydá pouze majetek, který náležel do původního církevního majetku a stal se předmětem majetkové křivdy v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Pro zvýšení jistoty bylo navíc do návrhu zákona včleněno výslovně ustanovení, že se nevydávají věci konfiskované na základě Benešových dekretů (§ 8 odst. 1 písm. h) návrhu zákona). Kontrolu splnění toho, že se neprolamuje hranice 25. února 1948, budou provádět jednak povinné osoby (Pozemkový fond a Lesy ČR), které budou každý uplatněný nárok na vydání věci přezkoumávat a jednak pozemkové úřady, které opět budou splnění všech zákonných podmínek přezkoumávat. Není pravda, že zařazení majetku, který podléhal revizi 1. pozemkové reformy (zákon č. 142/1947 Sb.), prolamuje hranice 25. února 1948. Pro vrácení takového majetku platí dvě věci: a) stát se musel stát vlastníkem až po 25. února 1948, a b) církvím za vyvlastněný majetek nebyla vyplacena žádná náhrada. Zákon o revizi první pozemkové reformy byl přijat 11. července 1947, byl však realizován až po 25. únoru 1948. Po 25. 2. 1948 komunisté tento zákon už nerespektovali a protiprávně konfiskovali majetek bez náhrady. Pokud by tedy bylo skutečně postupováno tak, jak stanovil zákon o revizi první pozemkové reformě, majetek by se církvím nevracel. V období 1. republiky proběhla první pozemková reforma, ve které byla vyvlastněna i část církevního majetku, avšak za náhradu. Nelze tvrdit, že postup, kdy v rozporu se zákonem není zaplacena náhrada za vyvlastněný majetek, je v pořádku a není tedy co napravovat. Argumenty ČSSD proti prolomení hranice 25. 2. 1948 nezákonný postup komunistického režimu obhajují! Přitom u fyzických osob se majetek vyvlastněný bez náhrady podle zákona o revizi první pozemkové reformy vrátil.
34
Nabízí se tedy otázka, i zákon o půdě prolomil hranici 25. února 1948? Je nezbytné upozornit, že pro přechod vlastnictví na stát bylo rozhodující až datum, kdy stát pozemky skutečně převzal, nikoli např. pouhá poznámka, že pozemky jsou podrobeny revizi pozemkové reformy. Tuto skutečnost výslovně potvrdil i zákon o půdě v § 32 odst. 2: „Za okamžik přechodu na stát nebo jinou právnickou osobu postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. se považuje den faktického převzetí nemovitostí státem nebo jinou právnickou osobou.“ 2) Podstatou zákona není jednostranné a bezdůvodné zvýhodnění církví před všemi ostatními skupinami restituentů. Podstatou restitučních zákonů z 90. let (zákon o půdě, zákon o mimosoudních rehabilitacích) bylo odstranění spáchaných majetkových křivd formou obnovy vlastnictví k původnímu majetku. Podstatnou navrhovaného zákona je narovnání vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi a nastolení kvalitativně nových majetkových vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi. Vydání části původního majetku církví a náboženských společností je pouze jednou z částí narovnání vztahů. Je třeba si uvědomit, že zabrání církevního majetku po roce 1948 v první řadě nesměřovalo proti vlastnickému právu jednotlivých církevních subjektů, jeho vlastním cílem bylo zničení hospodářské nezávislosti církví a likvidace náboženské svobody. Právě tuto křivdu by měl navrhovaný zákon napravit. Pokud pak konkrétně srovnáváme nároky podle navrhovaného zákona a zákona o půdě lze uvést toto: - Podle zákona o půdě byly povinnými osobami kromě státu i obce, kraje, právnické osoby soukromého práva i fyzické osoby, podle navrhovaného zákona se vydává pouze majetek státu. - Podle zákona o půdě se hradilo znehodnocení vydávaného majetku. Podle navrhovaného zákona se znehodnocení nehradí. - Podle zákona o půdě se poskytovala náhrada za mrtvý a živý inventář, podle navrhovaného zákona se takové náhrady neposkytují. - Podle zákona o půdě se poskytovaly náhrady pokud na původních pozemcích existovaly trvalé porosty, podle navrhovaného zákona se takové náhrady neposkytují. Navíc na rozdíl od restituentů, kterým byl majetek vrácen už v 90. letech, církve nemohou 20 let čerpat ze svého majetku žádné výnosy. Jenom výnosy z církevních lesů za tu dobu dosahují miliardových hodnot. 3) Největším vlastníkem nemovitého majetku se po schválení zákona nestane cizí stát Vatikán. Vládní návrh zákona o církevních restitucích se týká církevních právnických osob celkem 17 církví, z nichž katolickou církev reprezentují Církev římskokatolická a Církev řeckokatolická. Zbylých 15 církví nemá na Vatikán, podle mezinárodního práva je přesnější výraz Svatý stolec, žádnou vazbu. Návrh zákona se o něm vůbec nezmiňuje. U církví římskokatolické a řeckokatolické bude majetek vrácen pouze konkrétním církevním subjektům( tj. farnostem, biskupstvím, řádům, charitám apod.), nikoli Svatému 35
stolci. České církevní právnické osoby budou s majetkem, který jim bude vrácen, disponovat podle svého uvážení a schopností. Restituovaný majetek bude církvemi bezpochyby využit jednak na duchovní, jednak ostatní služby, zejména charitativní, kulturní, společenské, školské apod., a to především v místech, kde církve působí, tedy pro konkrétní občany České republiky, pro rozvoj obcí, sociální projekty a další věci. 4) Rozsah vydávaného majetku Zákon předpokládá, že se církvím vydá cca 200 tis. ha naturálně a 61 tis. ha se finančně nahradí. Ve srovnání s vracením majetku podle zákonů z 90. let se však jedná o malé množství majetku. Podle zákona o půdě se fyzickým osobám vydalo cca 1 400 tis ha půdy. Pokud jde o obce, těm se vrátilo jenom lesní půdy cca 400 tis. ha. Pozemkový fond pak v letech 1999 – 2010 prodal 525 tis. ha státních pozemků. Podle zákona může být církvím vrácen pouze majetek, u kterého církev prokáže, že ho církevní subjekt vlastnil v období 25. 2. 1948 – 1. 1. 1990. U každé žádosti o vydání bude pozemkový úřad provádět srovnávací sestavení parcel, to znamená že porovnává údaje z pozemkového katastru, který platil v roce 1948 s údaji z dnešního katastru nemovitostí. Stejné postupy platily i v případě zákona o půdě. Možné chyby eliminuje postup, kde bude každé vydání zemědělské nemovitosti prověřovat pozemkový úřad a katastrální úřad. Pokud by přesto tyto záruky selhaly, může stát (povinná osoba) napadnout vydání nemovitosti u soudu. 5) Finanční náhrady Finanční náhrada (59 mld. Kč) představuje paušální náhradu za majetek, který nebude vydán. Jedná se o majetek, který dnes vlastní obce, kraje, soukromé fyzické a právnické osoby nebo státní subjekty mimo Pozemkový fond a Lesy ČR. Finanční náhrada byla vypočítána tak, že se od celkové hodnoty původního církevního majetku (134 mld. Kč) odečetla hodnota původního církevního majetku, který může vydat Pozemkový fond a Lesy ČR (75 mld. Kč), tedy 134 mld. Kč – 75 mld. Kč = 59 mld. Kč. Konkrétní případy majetku, který je zahrnut ve finanční náhradě: Nemocnice Valtice – vlastní Město Valtice; Nemocnice Na Františku – vlastní Hlavní město Praha; Statek Nebušice – vlastní Hlavní město Praha; Zámek Řevnice – vlastní obec Řevnice; Zámek Horní Dunajovice – vlastní obec Horní Dunajovice; Zdravotní středisko Horoměřice – vlastní Středočeský kraj; Střední odborná škola vinařská ve Valticích – vlastní Jihomoravský kraj; Býv. Arcibiskupské gymnázium v Praze Bubenči – vlastní stát (MV ČR); Statek Horoměřice – vlastní společnost Agrivep, a. s. Vládní komise (ministr zemědělství, ministr kultury a ministr financí), nechala údaje o rozsahu historického církevního majetku prověřit. 36
a) Údaje byly konfrontovány s údaji od dotčených státních orgánů a podniků(zejména Pozemkového fondu ČR a Lesy ČR). b) Hodnověrnost databáze jednotlivých položek původního církevního majetku byla prověřena nezávislou poradenskou firmou Ernst & Young. c) V roce 2011 Ministerstvo kultury provedlo ve spolupráci s Národním archivem rozsáhlé šetření archivních materiálů k rozsahu historického církevního majetku. Vycházelo se z především z údajů z období 1. republiky, údaje z období 1945 - 1948 jsou neúplné a značně nespolehlivé. Výsledky šetření jsou uveřejněny na internetových stránkách Ministerstva kultury. Není jasné jaké zdroje pro své údaje o rozsahu původního církevního majetku používají kritici návrhu. Pokud používají údaje o církevním majetku pro první pozemkovou reformu prováděnou v letech 1919 – 1938, je nutné upozornit, že tato čísla zahrnují pouze pozemky církevních velkostatků, pozemky farností (40 - 50 tis. ha) v těchto číslech zahrnuty nejsou. Pokud citují čísla uváděná pražským arcibiskupstvím z roku 1948, pak je nutné uvést, že se jedná o aproximativní, tedy přibližný, odhad pražského arcibiskupství datovaný ze 26. února 1948, tedy den po komunistickém převratu. Údaj se uvádí za celou římskokatolickou církev jako celek, bez bližší specifikace. Neopírá se o údaje z pozemkových knih, není jasné, zda je v součtu zahrnut majetek v tzv. národní správě atd. Vzhledem k tomu nelze odhad nijak ověřit. I okolnosti jeho vzniku zpochybňují hodnověrnost v něm uváděných údajů. 6) Stanovení výše finanční kompenzace Byly použity tržní ceny, aby výsledné ocenění představovalo spravedlivou hodnotu majetku, který byl církvím v minulosti protiprávně odebrán, a se kterým v důsledku toho nemohly nakládat a mít z něj užitky. K ocenění majetku původně vlastněného církvemi a náboženskými společnostmi nelze přistupovat stejně jako v případě ocenění podle zákona o půdě. Podle zákona o půdě se v případě, že nebylo možné vydat původní nemovitost, vydávali náhradní pozemky. Jen ve výjimečných případech se nevydávaly náhradní pozemky a místo toho se vyplácela finanční náhrada (pouze v 10 % nebylo možné vydat původní nemovitost, a z těchto 10 % pouze 7 % dostalo finanční náhradu). Jelikož v roce 1991, kdy byl zákon o půdě přijímán, trh s půdou vůbec neexistoval, nebylo možné pro finanční náhrady použít spravedlivější tržní ceny. Jediné co bylo použitelné byly tedy úřední ceny, a to podle tehdy platné vyhlášky Ministerstva financí č. 182/1988 Sb. Tato vyhláška však už byla před více než 20 let zrušena. Určit finanční náhradu podle předpisu, který už dávno neplatí, by bylo zjevně nespravedlivé a bylo by úspěšně napadeno u Ústavního soudu jako výraz libovůle zákonodárce. Bylo možné hovořit o spáchání nové křivdy na straně církví a náboženských společností. 7) Církevní restituce zvýší zadluženost české státu Za nevydaný majetek bude církvím vyplacena náhrada ve výši 59 mld. Kč. Tato částka bude splácena po dobu 30Gti let ve výši cca 2 miliardy ročně (to jsou necelé dvě tisíciny 37
státního rozpočtu). Tato částka představuje hodnotu církevního majetku, který po provedení „církevních restitucí“ zůstane stávajícím držitelům bývalého církevního majetku. Ihned s platností zákona bude odblokováno 44 % historického církevního majetku (v hodnotě 59 mld. Kč), s nímž zejména obce budou moct nakládat ve prospěch svých území. V roce 2011 bylo podle zákona o hospodářském zabezpečení církví vynaloženo na církve v cca 1,45 mld. Kč, a to převážně na platy duchovních. Do roku 2014 však platí Deklarace shody, ve které se církve zavázaly, že nebudou požadovat další prostředky na nové duchovní. Po skončení Deklarace shody se tak částka 1,45 mld. Kč určitě zvýší. V rozpočtu na rok 2015 již Ministerstvo kultury počítá s částkou 1,7 mld. Dále hrozí, že na financování státem mohou dosáhnout i další církve, což znovu náklady státu podstatně zvýší. Zákon o majetkovém vyrovnání zákon o hospodářském zabezpečení církví ruší. Majetkové vyrovnání se proto státu z dlouhodobého hlediska vyplatí. V roce 2007 byla tehdejší sněmovní komisí zadána studie Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické k porovnání státních výdajů na církve a výnosů, o které církve přišly. Podle této studie výdaje vynaložené v letech 1948 – 2007 na církve ze státního rozpočtu činily 60,6 mld. Kč. Nerealizované výnosy církví z jejich původního majetku a z patronátů, které přešly na stát, pak činily ve stejném období 229,2 mld. Kč. Z toho roční výnos ze zabraného církevního majetku je cca 3 mld. Kč ročně. Celkem činí saldo ve prospěch státu 168,6 mld. Kč. 8) Změní zákon o církevních restitucích politické poměry v zemi ve prospěch spíše konzervativních sil a přispěje ke změně charakteru českého státu tak, že ohrozí jeho stávající občanskou nekonfesní podstatu? Nelze někomu nevrátit majetek jen proto, že zastává jiné názory. To je v právním státě absolutně nepřípustné. Pokud jde o nekonfesní podstatu státu, tak opak je pravdou. Zákon nekonfesnost státu daleko více podpoří, dnes stát u 17 církvím z 33 registrovaných církví hradí výdaje na jejich duchovní. Existuje tedy finanční provázanost mezi státem a některými církvemi. Zákon o majetkovém vyrovnání tuto finanční provázanost odbourává. Církve a stát budou vzájemně hospodářsky nezávislé. 9) Dohled nad církevním majetkem Je pravda, že za 1. republiky stát vykonával dohled nad církevním majetkem, ale pouze tehdy, když tento majetek dosahoval určité hodnoty. Pokud církev chtěla takový majetek prodat, musela získat státní souhlas. Církve však zároveň měly určité výhody, např. existovaly tzv. patronáty, tedy závazky většinou měst, zemí či soukromých osob, že budou zajišťovat údržbu určitého kostela a jeho fungování. Rovněž existovala tzv. kongrua, kdy stát dorovnával příjmy duchovních na určitou úroveň. Nyní platná Listina základních práv a svobod stanoví, že stát se nesmí vázat na žádné náboženské vyznání a že církve jsou na státu nezávislé a spravují si své záležitosti 38
nezávisle na státních orgánech. Proto dnes není možné obnovit ani dohled nad církevním majetkem ani patronáty, jinak bychom Listinu základních práv a svobod porušily. Dnes se již nemůžeme vracet do právního stavu, jaký panoval za Josefa II či za 1. republiky. 10) Zátěž pro budoucí generací plynoucí ze zákona o církevních restitucích Tento stát je nástupcem bývalého československého státu, který církevní majetek v rozporu se svými vlastními zákony zabíral. I dnešní Česká republika na tomto majetku hospodaří a čerpá z něho výnosy, které Národohospodářská fakulta VŠE odhadla na cca 3 mld. Kč ročně. Stejně lze argumentovat, zda je spravedlivé, že dnešní i budoucí generace platí a budou platit za ztráty vytunelovaných bank (např. Investiční a poštovní banka). Komentář k návrhu ČSSD - financování církví z výnosu speciálního veřejnoprávního fondu, spravovaného církvemi, do něhož by byl převeden bývalý církevní majetek. Vytvoření fondu z původního církevního majetku přináší několik problémů: a) Nejasný rozsah majetku spravovaného fondem. V současné době jsou vlastníky historického církevního majetku především stát, ale také obce, kraje nebo osoby soukromého práva. b) Nejasná správa majetku fondu. Nikdy nebyl předložen návrh formy správy majetku fondu, podíl jednotlivých církví a náboženských společností při rozhodovacích procesech nebo definice kontrolní role státu při nakládání s kmenovým majetkem fondu. c) Nejasné rozdělení výnosů/ztrát fondu mezi jednotlivé církve a náboženské společnosti. Podíl Církve římskokatolické na původním církevním majetku je cca 98 %. Nekatolické církve a náboženské společnosti by tak bez dalších státních dotací nemohly fungovat. Vládní návrh zákona o majetkovém vyrovnání naproti tomu samofinancování nekatolických církví a náboženských společností zajišťuje(podíl nekatolických církví a náboženských společností na finanční náhradě dosahuje 20 %). d) Nemožnost finanční odluky od státu. Do fondu by mohla být převedena pouze část původního církevního majetku. Velká část původního církevního majetku, která dnes patří soukromým osobám, by do fondu být převedena nemohla. Také pozemky, které byly po zestátnění zastavěny, by nemohly být zařazeny do jmění fondu. Sporné zůstává zařazení původního církevního majetku, který nyní patří obcím a krajům. Výnosy fondu by proto nebyly schopny zajistit samofinancování církví a náboženských společností. Stát by zřejmě musel činnost církví a náboženských společností dotovat z vlastních prostředků, a to zvláště v případě deficitního hospodaření fondu. To by byl fakticky návrat do stávajícího stavu, kdy jsou duchovní církví a náboženských společností se „zvláštními právy“ placeni státem. Pokud by stát dorovnával 17 církvím a náboženským společnostem nízké či dokonce záporné výnosy fondu, nutně by se otevřela otázka diskriminace dalších církví a náboženských společností, které by rovněž požadovaly financování státem. Výdaje státu by se tím dále navýšily. 39
e) Idea fondu byla církvemi a náboženskými společnostmi odmítnuta. Zřízení fondu by bylo nutné provést v rozporu s vůlí církví a náboženských společností, které o řešení svých majetkových nároků tímto způsobem nežádají. Je velice pravděpodobně, že by se církve a náboženské společnosti začaly domáhat vlastnického práva ke svému historickému majetku soudně.
Odpusťme ČSSD početní a pohádkové chyby (Ing. Pavel Čížek, starosta města Spálené Poříčí, předseda hnutí Starostové a nezávislí v Plzeňském kraji)
Sociální demokracie zásobila republiku billboardy. Pominu-li legrační zobrazení ruky jakéhosi preláta s prstenem – autoři se zde pravděpodobně inspirovali kostýmy některé z oblíbených „novočeských“ čertovských crazy pohádek – text na billboardech není početně správně. Je to jako kdyby se předseda strany nechal vyfotit s hrdým úsměvem u počítadla s nápisem 1+1=4. Nejsou-li billboardy početně dobře, nejsou-li odůvodněné rozumem, jsou tedy jen pocitové a to na úrovni oněch pohádek či komedií o popletených či nenasytných prelátech. Dovolím si proto tvůrcům kampaně pošeptat: ty pohádky nepopisují realitu – pracují s nadsázkou – opravdu - říká se tomu legrace. Možná by se tyto tabule daly ještě využít i komerčně. Na kampani strany by se ušetřilo. Navrhuji sociální demokracii doplnit pod každý billboard jednoduchý název filmu: Bože, jak hluboko jsem klesla. Ale trochu vážněji. POČTY Modelový příklad. Jak vznikl církevní majetek? Nejčastěji tak, že držitel panství jako patron nechal postavit kostel. Kostel dal farnosti – tedy všem živým a zemřelým farníkům. Byl praktik a věděl, že pokud má kostel existovat i roky po jeho smrti, kdy v něm bude pohřben, musí zajistit jeho provoz a opravy. Proto tomuto kostelu jako „osobě“ připsal do zemských desek třeba dvě pole. Jedno na opravy, druhé na provoz – sloužení mší i za jeho duši. (Takovému poli se často říkalo např. Záduší či Mešnice.) Pole na opravy spravovali buď potomci patrona a věděli, že jednou za několik let výnos poslouží na opravy kostela, nebo je spravoval přímo farář, farnost. To, že to fungovalo, dokazují stovky dochovaných kostelů. Po roce 1948 komunistický stát obě pole vzal a řekl, že se o potřeby provozu – platy kněží i o opravy kostela postará sám „s péčí řádného hospodáře“. Během 40 let z pole na 40
údržbu investoval tak maximálně 2-3 úrody a z pole na provoz platil jen malou část jako nízké platy kněží. Při ceně pole cca 3,-Kčs na metr a ročním zisku cca 0,3 Kčs získal stát hodnotu polí zpět za cca 10 let. Za 40 let tedy cca 4x. Beru tak v úvahu ten nejméně lukrativní majetek. Podle nového návrhu zákona nyní stát vrátí kostelu cca půlku či dvě třetiny obou polí a řekne, že už nebude mít povinnost o kostel se starat. Za druhou půlku pole stát zaplatí, ale zároveň tu půlku může prodat, takže o nic nepřijde. Je to pro stát nevýhodné? Církvím stát zaplatí 59mld Kč a zároveň tyto miliardy může prodejem nevydaného majetku získat zpět. Stát se zároveň zbavuje povinnosti platit provoz církví - postupně bude platby snižovat po dobu 17let. Předtím za více než 60let využívání stát získal či mohl získat několikanásobek hodnoty původního celého majetku. Tato transakce je totálně výhodná pro stát oproti současnému stavu. Je to dokonce zcela opačně než na billboardech. Vlády, které neřešily narovnání majetku, způsobily to, že ochudily stát o ztrátu hodnoty 20 let neudržovaného majetku a stát platil mnoho peněz i na nové církve, jejichž majetek nikdy nepřevzal. Nový zákon toto konečně řeší a navíc se jedná o velkou podporu ekonomiky, po které pořád volají ekonomové. Uvolní se množství pozemků, budov, majetku. Majetek bude dlouhodobě pronajímat a prodávat stát, vznikne mnoho menších příležitostí k podnikání po celé republice a hlavně půjde o postupný proces – každý rok něco. Církve provádí a budou provádět z výnosu vráceného majetku množství práce, kterou stát tak dobře neumí – sociální a zdravotní péči, školství a kromě duchovního vedení i každotýdenní etické „celoživotní vzdělávání“ tisíců lidí . (Stát se je dnes nepříliš neúspěšně snaží suplovat etickou výchovou ve školách.) Každá koruna pro církve šla, jde a půjde do veřejné služby. Nebo snad znáte nějaké rody, které jsou bohaté tím, že měly příbuzné církevními představiteli? Určitě ne. Církve vkládaly svůj majetek do budov – dnes památek, do knih – dnes drahocenných unikátů, do uměleckých děl. Tento majetek nyní vydělává celé společnosti svou atraktivitou v cestovním ruchu - v nejrychleji se rozvíjejícím „průmyslovém odvětví“ v dnešním globalizovaném světě. Počty na billboardech tedy nesedí. Ale nakreslit tam ruku státu, která si bere měch a vrací váček by vůbec nebylo pohádkové, přízemně by se to ale blížilo všední realitě. POCITY Nechme už počty, ceny, peníze. Podívejme se na „pohádkové pocity“ ČSSD. Jsou opravdové? Zčásti jde samozřejmě o předvolební lež, pardon účelovou interpretaci, zčásti o neznalost ale i o skutečné podvědomé antipatie. Stále nás totiž prostupují smyšlenky Zdeňka Nejedlého, který nadělal z hudebních skladatelů, umělců, vlastenců i lidí středověku či baroka komunisty a z lidí víry reakční živly. Jeho dezinterpretace pronikly za desetiletí školami, ovlivnily žáky, studenty a nakonec i ty normalizační či pozdější legrační pohádky a komedie, z nichž si odnášíme karikaturu historie… Navrhuji. Berme billboardy ČSSD shovívavě jako nepříliš podařený pokus o vtip a zkusme se občas zamyslet nad tím, jestli bychom si neměli poopravit stereotypy o historii. Přece jen jsme je mnozí získávali před řadou let na základní škole. 41
Necháme si, co jsme nakradli... (RNDr. Luděk Niedermayer, bývalý viceguvernér České národní banky)
Těžko se hledají rozumné důvody proti navrácení majetku církvím. Pokud ovšem nechceme po více než 20 letech hledat cestu, jak říci a uzákonit, že "to, co jsme si nakradli, si také ponecháme". Církevní restituce dlouhodobě nepřinesou zemi ekonomické problémy. Zřejmě si to uvědomují i tvůrci dryáčnických útoků na snahu vlády po více než 20 letech tuto otázku uzavřít a netvrdí občanům, že na restituce "nemáme". Dá se dokonce namítnout, že i z ekonomického hlediska dává návrat majetku církvím, a tím jejich postupné odstoupení z výplatní listiny státu dobrý smysl. Navíc blokační paragraf vsunutý kvůli církevním restitucím do zákona o půdě zabraňuje státu, ale zejména obcím či městům disponovat s tisící hektary půdy, což mnohde omezuje rozvoj země. Chybou nebyla tato zákonná pojistka - většina zemí se s touto více či méně společensky citlivou otázkou vyrovnala -, ale nečinnost vlád a parlamentů. Mechanismus vyrovnání, na kterém pracovaly různorodé pracovní skupiny, také dává smysl. Vrácení majetku, jejž lze snadno vydat, a finanční kompenzace za zbytek zní rozumně. Vždyť rozsah tolik diskutované roční finanční náhrady je v řádu 2-3 miliard ročně (dle inflace). To je o něco málo více, než kolik dnes platí stát církvím v souladu se zákonem přijatým komunisty. I když zpočátku bude stát hradit obě částky. Postupně však má dojít k poklesu státních plateb na provoz církví. V dlouhém horizontu tedy jde o dobrý "obchod" s církvemi. Zmíněné finanční náhrady představují ve státním rozpočtu desetiny procenta a v poměru k ročnímu HDP se dostáváme na nějakých pět setin procenta. Co za to stát dostane? Mimo jiné odblokování majetku, vyjasnění právní situace. Už teď je jasné, že by se církve o nevydaný majetek soudily. A zejména vyšší finanční stabilitu církví, a tím zřejmě i posílení jejich působení v oblastech, kde to nejen státu, ale hlavně občanům naší země pomůže. Bez ohledu na to, zda je primitivní protirestituční billboardy těší, nebo iritují. Nezanedbatelný je i fakt, že stát ve správě svého majetku neexceluje. A proto není nereálné očekávat, že církev si se získaným majetkem poradí dobře. Církve se vyznačují obvykle dlouhým horizontem pro investování i rozhodování. Toto je v dnešním "rychlém světě" vítaná vlastnost. Snad obden jsme totiž svědky toho, jak je rozhodování "ze dne na den" v řadě oblastí někdy i vysloveně špatné. Těžko se hledají rozumné důvody proti navrácení majetku církvím. Pokud ovšem nechceme po více než 20 letech hledat cestu, jak říci a uzákonit, že "to, co jsme si nakradli, si také ponecháme". Pokud by toto provedla dnešní skandály, nedůvěryhodností a někdy i nekompetencí se vyznačující politická reprezentace, byl by to velmi smutný obrázek o stavu naší společnosti. Nekonstruktivní blokování vládního návrhu není přitom chováním o moc lepším. Happy end (ne pro církve, ale pro celou společnost) je však daleko. To, že druhá nejsilnější strana si toto téma vybrala jako nejlepší cestu z korupčního skandálu svého vedoucího představitele a cestu k co nejvyššímu počtu křesel hejtmanů, není dobrá zpráva. Na část veřejnosti to možná zabere. Možná by se ale ČSSD měla zamyslet, zda chce v takové zemi vládnout. 42
Když nyní ČSSD sahá k dryáčnickým metodám musím pozvednout hlas jako křesťan i jako občan této země (Kardinál Miloslav Vlk, emeritní arcibiskup pražský, www.kardinal.cz)
Jestliže se dnes chápu tématu majetkového narovnání, dělám to jako věřící křesťan a jako občan této země, nikoliv jako „funkcionář“ církve, protože jsem emeritním arcibiskupem a nemám oprávnění ani žádné pověření mluvit oficiálně za církev jako takovou. Na těchto stránkách jsem svého času jako pražský arcibiskup psal často svá vyjádření, komentáře a četné polemiky k tématům, která se přímo či nepřímo týkaly církve nebo s ní nějak souvisela. To si lze ověřit ve vyhledávači na mých webových stránkách, např. pod klíčovými slovy „restituce“, „majetkové vyrovnání“, nebo i pod heslem „církev a stát“ či „odluka“… Jen pod těmito hesly se najde po r. 2003 asi 150 článků, ve kterých se aspoň částečně o některých z těchto témat zmiňuji. Domníval jsem se tehdy, že to má smysl… V poslední době, kdy se hodně diskutovalo a psalo právě o majetkovém vyrovnání a jiných podobných tématech (například i o korupci ve společnosti) jsem se k těmto tématům nevyjadřoval, protože jsem se pohyboval většinou v cizině a sledoval jsem dané problémy spíše zpovzdálí. Veřejná diskuse i debaty v parlamentu dostávaly takový ráz, že jsem pokládal zcela pod svou úroveň se do takových debat zapojovat, protože se pracovalo tvrdošíjně s výmysly, nesmysly a nepravdami. Nebyly to seriózní debaty, v nichž by šlo o pravdu, ale spíše to byly – jak i sami někteří novináři konstatovali – politické účelové hrátky, kterými někteří i vládní politici a zvláště politické strany doslova předvolebně klamou lidi a hrají na jejich emoce. Na pravdu se málo kdo ohlíží. O tu diskutujícím většinou nejde. Spíše bezostyšně užívají hrubých lží. Když ale nyní sahá ČSSD k dryáčnickým metodám, jak ukazuje známý plakát a další 43
jejich metody, musím pozvednout hlas jako křesťan i jako občan této země, kterému záleží na tom, abychom zůstali zemí, ve které se ctí právo, zakotvené v demokratické ústavě a respektují běžná demokratická pravidla, například rozhodnutí demokratických institucí. Tady mě to nutí připomenout budoucím voličům, aby dobře sledovali, jak dnes politické strany mluví a jednají, protože ve volbách budeme rozhodovat o budoucnosti naší země. Já například nemohu volit takovou stranu, která jasně pošlapává demokratické principy, jako to dělá ČSSD. A podobně i některé další strany. Proto budu opět a opět pozvedat svůj hlas na obranu právního demokratického státu. I politici a novináři v cizině se často vyptávali na poměry u nás. Musel jsem se často před nimi za svou zemi stydět, když jsem jim líčil naši situaci. Když ale lživá a nepravdivá kampaň pokračuje a dosahuje dryáčnického stylu a naopak když i oficiální představitelé církve pozvedají svůj hlas, chci se i sám za sebe po tolika svých výzvách uveřejněných za poslední léta a po tolika průtazích a nesmyslných diskusích připojit k výzvě České biskupské konference, Ekumenické rady církví i Federace židovských obcí, aby tento dluh, který naše vlády mají, byl konečně podle výzvy Ústavního soudu splněn. Je pozitivní, že i ze společnosti se z různých jejích oblastí pozvedají rozumné hlasy k vyřešení této trvalky. V těchto dnech jsou to hlasy různých umělců a kulturních pracovníků. Díky za to, že jsou schopni s odvahou vyzvat k rozumnému a pravdivému řešení. Nebudu zde už znovu připomínat, že církve nebyly placeny ze státního rozpočtu, z peněz daňových poplatníků, ale že byly přes státní rozpočet placeny ze svého, z výnosů svého majetku, který stát držel ve své ruce. Jak ukazuje materiál zvláštní parlamentní komise, která zkoumala vládní návrh Topolánkovy vlády, zůstávají vlády dlužny více než 160 miliard, kdyby se jednalo o úplné vyrovnání. Církve nikdy takové vyrovnání nežádaly… A druhá mylná věc: mnozí spojují majetkové vyrovnání s odlukou církve a státu. Tady připomínám i některým renomovaným politikům (Dienstbier, ČSSD), aby si lépe přečetli Ústavu, kde tato odluka je dávno zakotvena. Pouze vládami brzděné vyrovnání nedovolovalo dlouho uplatnit ji v praxi. A zároveň připomínám, že moderní model vztahu církve a státu už není separace, ale model kooperační… Až bude blíže před volbami, připomenu voličům, aby dobře rozvažovali, kterým kandidátům šlo o pravdu a o dobro společnosti, a kdo naopak používal prázdné řeči a gesta, aby jimi obalamutil voliče, komu šlo jen o vlastní prospěch…
(Ne)kultura předvolební kampaně ČSSD (Kardinál Miloslav Vlk, emeritní arcibiskup pražský, www.kardinal.cz)
Pokračuje široká diskuse o majetkovém narovnání a názorové střetávání kolem této otázky, která je 20 let trvalkou naší politické scény. Jde o způsob vedení předvolební kampaně ČSSD. Diskuse ukazuje ještě dále a jasněji myšlenkový svět sociálních 44
demokratů a jejich ideovou blízkost k minulému režimu, jak ostatně naznačuje známý plakát na hranici zákona, který zůstává i nadále jejich veřejným obviněním. Oni se to sice snaží nyní překroutit, přesunout akcent a tvrdit, že to není proti církvím, ale proti vládním politickým stranám. Takové myšlenkové kotrmelce (podobné známe z minulosti) jim však nikdo neuvěří, protože z jejich argumentace vyčuhuje totalitní komunistická ideologie. Původně napadli církve a upírali jim právo na jejich majetek. Nyní jsou farizejsky „překvapeni“, že „církve reagují takovýmto způsobem v situaci, kdy se jedná o jejich majetek, kdy se jedná o finanční prostředky, které mají být určeny církvím“ (Bohuslav Sobotka). To, co před tím tvrdili, nyní převrátili… Nespolehliví partneři! Způsobem a obsahem své kampaně donutili na začátku církve i Federaci židovských obcí ke společné energické reakci, protože oni překročili určité přijatelné meze, a právem si zasloužili takovou reakci, ke které se připojila velká řada osobností z oblasti kultury i některé organizace uvnitř jejich vlastní strany. Tyto způsoby sociálních demokratů mě vedou k hlubší úvaze nad jejich ideologií. Co tu mám na mysli? Především to, že pan Sobotka by nám chtěl vnucovat myšlení z počátku komunismu, kdy totalitní režim prohlásil náboženskou víru za soukromou věc, která nesmí vstupovat do veřejného života. Pokud to trochu z propagandistických důvodů režim dovolil, pak pod přísnou kontrolou strany. Pan Sobotka nám doporučuje „nesměšovat respekt k náboženským svobodám s debatou o rozdělení majetku z veřejných zdrojů.“ Dvě skutečnosti tady prozrazují jeho příbuznost k totalitnímu myšlení: hájí zločiny komunismu – protiprávní ukradení církevního majetku komunisty a jejich snahu zařadit církevní majetek do „veřejných zdrojů“, prostě hájí zestátnění. A při tom je to záležitost dosud nevyřešená, která nám stále dělá ostudu ve světě (navzdory někdejší výzvě Evropského parlamentu k navrácení židovského a církevního majetku). Opět připomínám budoucím voličům: nezapomínat na tuto pro společnost nebezpečnou ideologii ČSSD. A ještě dále: Pan Sobotka hájí vlastně další komunistické ideje, že svoboda víry znamená totalitním režimem okleštěné kontrolované soukromé její vyznávání, přestože ústava mluví o svobodě veřejného vyznávání. Tak vlastně hájí diskriminaci, že se na církve nevztahují práva, která mají druzí, totiž právo, které je v chartě lidských práv na prvním místě – právo na majetek, které není nikterak v rozporu s náboženskou svobodou, naopak. Podobně smýšlí i pan Zaorálek. Ale při všech kotrmelcích nezakrývají, že když vyhrají volby, sníží finanční kompensaci církvím. Nevím, co na to ostatní sociálně orientovaní věřící členové strany? V komunismu o právech rozhodovala strana. Tohle by zřejmě pak chtěla strana pana Sobotky praktikovat. Takže, voliči, zvláště věřící, opětně pozor! Později by se to týkalo i vašich práv! ČSSD nemá chuť věci řešit, spíše je brzdit. Nedbají na rozhodnutí Ústavního soudu, a naopak, jednají proti němu. Ukazují tak svůj vztah k demokratickým institucím. A nemají na mysli ani známé související problémy obcí a měst, které byly dlouhodobým neřešením velmi poškozeny. Když socialisté 8 let vládli, neřešili tyto záležitosti, nýbrž je posunuli do dnešního, ekonomicky obtížného období. To by si měli uvědomit voliči obcí a měst. Překrucování pravdy a očerňování protivníka - to jsme za komunismu zažili bohatě, aniž jsme se mohli bránit. Když pan Zaorálek tvrdí, že „zatímco role katolické církve v době války není vyjasněná, řada sociálních demokratů za svoje postoje v době nacistické 45
okupace položila život“. Takovým nedokázaným zpochybňováním a očerňováním se za komunismu bojovalo proti církvi. Stejná metoda! Jaká je v této věci pravda, je možné vidět z velmi fundovaného článku dr. Stříbrného o katolické církvi za nacismu a tak se argumentuje na naší straně. Podobné ukázky bychom mohli ještě rozšířit. Podobně lživě straší veřejnost, když tvrdí, že dnešní koalice „daruje Čeští kardinálové Dominik Duka a Miloslav Vlk s předsedou vlády ČR, Petrem Nečasem, u hrobu kardinála Josefa Berana v kryptách vatikánské baziliky. církvi peníze ukraNa sarkofágu spočívá svíce pustiměřských poutníků – Peregrinatio in Corde Ecclesiae 2011. dené ostatním“. Tím dělají z církví spoluviníky „velké krádeže“ a šíří tak poplašné zprávy a neklid ve společnosti, což může být i trestné… V této úvaze by bylo možné ještě pokračovat. Snažil jsem se upozornit čtenáře a posluchače těchto diskusí, aby byli posluchači pozornými, uvažovali o souvislostech a všímali si, kam socialisté svými metodami míří.
Majetkové narovnání, reakce ve společnosti a my (P. Vojtěch Kodet, ThD., O.Carm., převor karmelitánů v ČR, spoluzakladatel Karmelitánského nakladatelství /www.kna.cz/ a neziskové organizace BAKHITA o.p.s. /www.bakhita.eu/ zaměřené na pomoc lidem a rodinám na cestě od různých forem moderního otroctví, www.vojtechkodet.cz)
Dne 8. srpna 2012 vydalo několik desítek osobností veřejného života prohlášení, v němž se staví za přijetí zákona o majetkovém narovnání státu s církvemi. Den poté, vydalo Tiskové středisko ČBK prohlášení, ve kterém se předseda ČBK kardinál Dominik Duka, předseda Ekumenické rady církví Joel Ruml a předseda Federace židovských obcí Jiří Daníček odmítavě postavili k předvolební kampani ČSSD, kritizující zákon o částečném majetkovém narovnání s církvemi a náboženskými 46
společnostmi. Jejich ostrou reakci vyvolal mimo jiné billboard, na němž je nápis „ODS a TOP 09 chtějí darovat církvím 134 miliard“ u obrázku modré ruky dávající vak druhé ruce, zřejmě duchovního. Musím se přiznat, že mě aktivní přístup našich osobností k tomuto tématu potěšil a že jsem uvítal i jasnou reakci představitelů církví a Federace židovských obcí. Ze sdělovacích prostředků by člověk mohl mít snadno pocit, že se celý náš národ zbláznil. Veřejného slyšení se dostává těm, kteří tvrdí, že církev ublížila českému národu víc než komunismus, že máme být bývalému režimu vděční za to, že církevní majetek uchránil pro všechny občany, že je nespravedlivé dávat tak veliký dar církvi... Všichni se tváří, že vědí, co prospěje lidem i církvi a co ne, a nikoho už nezajímá pravda a spravedlnost. Kupy nesmyslů a lží v ústech politiků zahánějí normálního člověka do pocitu bezmoci a rezignace. Nevím, jestli naší církvi prospěje majetkové vyrovnání nebo ne. Pro nás věřící je ale celý humbuk kolem majetkového vyrovnání důležitým bodem k zamyšlení. Je zvláštní, jak vysoké procento věřících se díky tomu začalo distancovat od církve, jako by zapomněli, že církev jsme my všichni věřící dohromady. Jako by zapomněli na křivdy doby minulé, které byly spáchány našim otcům a dědům. Je stejně tak zajímavé, jak mnozí věřící v uplynulých dvaceti letech svými hlasy ve volbách tolik podporovali velké politické strany v domnění, že ony na nás budou mít ohled a že budou hájit naše práva. Ve dvojích posledních volbách největší skupina katolíků dokonce volila stranu, která svým vystupováním v posledních měsících postavila většinu veřejnosti proti církvi. Když byl v totalitě jasný nepřítel, drželi jsme pohromadě a byli jsme hlasem, který se nedal umlčet ani pronásledováním. Jsem přesvědčen, že pokud se v dalších volbách nepostavíme za politiky se skutečně dobrým morálním profilem, popř. za stranu, která bude programově hájit mravní hodnoty a zájmy všech občanů bez rozdílu, tak nám není pomoci. Věřících v naší zemi není málo, bohužel však v důležitých věcech se nedokážeme přenést přes rozdílné přístupy a stát při sobě. Církev přežila za svou existenci všechny možné politické systémy a přežije i tento u nás, ale je možné, že se nebude věřícím v další generaci žít v této zemi dobře, a to i naší vinou.
47
POŽEHNANÁ BAVLNA která se dotýkala obrazu SLZÍCÍ MADONY
UDÁLOST. Ráno, 29. srpna 1953, v 8.30 hod., v jednom skromném domku pracujících, nacházejícím se v Syrakusách, via degli Orti č. 11, sádrový odlitek, zobrazující Mariino Neposkvrněné Srdce, ronil lidské slzy. Jev se pak opakoval v různě dlouhých intervalech, a pokračoval ve dnech 30. – 31. srpna a 1. září, přičemž okamžitě upoutal pozornost množství lidí, kteří tak tyto slzy mohli vidět na vlastní oči, vlastníma rukama se jich dotýkat ba dokonce ochutnat jejich slanou chuť. SLOVO VĚDY. Komise lékařů a badatelů, svolaná 1. září Kúrii Syrakus, odebrala asi 1 cm3 tekutiny, vyvěrající z očí Madony. Analyzovaná tekutina měla stejné složení jako lidské slzy.
MODLITBA K SLZÍCÍ MADONĚ Nejblahoslavenější Panno Maria, Matko Boží a Matko naše, která ses plačící zjevila v Syrakusách, k Tobě vznášíme s důvěrou svou prosebnou modlitbu. Dej, ať pochopíme skrytou řeč Tvých slz, které tak hojně zalily tvou mateřskou tvář. Dej nám milost přijmout tiché, ale výmluvné poselství těchto slz, které jsou znamením tvé niterné účasti na dramatu Kalvárie, jasný výraz tvého sdílení naší bolesti, dar tvé lásky v úzkosti nad stavem dětí, odkaz na naše svědomí, zastíněná zlem. Tvé svaté slzy, ať zůstanou uchovány v našem srdci, skrze ně, ó Srdce Mariino Neposkvrněné a Bolestné, dej zazářit světlu víry těm, kdo ztratili Krista, vyburcuj k obrácení ty, kdo žijí v hříchu, posilni vůli těch, kdo nedokáží následovat Pána po úzké a namáhavé cestě spásy; dej naději těm, kteří propadají zoufalství; poskytni útěchu těm, kdo jsou stiženi utrpením; všem vlij křesťanskou odvahu věřit a milovat. Dobrá Matko, spoj laskavě Tvé slzy s těmi našimi, aby nám Tvůj božský Syn udělil milost ................................, o kterou Tě s takovou vroucností žádáme. Matko, lásky, Bolesti a Milosrdenství, vyslyš nás, pros za nás! Imprimatur: Giuseppe, arcibiskup Syrakus, 12. 9. 93 48
MODLITBA K SLZÍCÍ MADONĚ J. Exc. Mons. Ettore Baranziniho Madono slz, potřebujeme Tě: světlo, které vyzařuje Tvou dobrotu; útěchu, co vychází z Tvého srdce; pokoj, jehož jsi Královnou. S důvěrou Ti svěřujeme naše potřeby: naše bolesti, abys je utišila; naše těla, abys je uzdravila; naše srdce, abys je naplnila zkroušeností a láskou; naše duše, abys je zachránila. Pamatuj, ó Neposkvrněné a Bolestné srdce, že Tvým svatým slzám Ježíš nic neodmítne. Dobrá Matko, spoj laskavě Tvé slzy s těmi našimi, aby nám Tvůj božský Syn udělil milost, o kterou Tě s takovou vroucností žádáme. Ó Matko Lásky, bolu a milosrdenství, vyslyš nás a smiluj se nad námi.
BASILICA SANTUARIO MADONNA DELLE LACRIME 961 00 Siracusa, Italia Fax: 0931 22027 c.c.post.n. 2964
[email protected] www.madonnadellelacrime.it S církevním schválením 49
MODLITBA ZA OBDRŽENÍ MILOSTI NA PŘÍMLUVU BLAHOSLAVENÉHO JANA PAVLA II. Ó Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, žes církvi darovala blahoslaveného Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství „Nebojte se! Otevřte, s tebou. Na jeho přímluvu ba dokořán rozevřete brány Kristu!“ nám podle své vůle uděl milost .................................... (vložit osobní prosbu za uzdravení), o kterou vroucně prosíme v naději, že bude brzy přiřazen k počtu tvých svatých. Amen. S církevním schválením AGOSTINO CARD. VALLINI Generální vikář Jeho Svatosti pro Římskou diecézi. Votivní svíce pustiměřských poutníků u sarkofágu bl. Jana Pavla II., pod oltářem v kapli sv. Šebestiána v bazilice sv. Petra v Římě, PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE, 30. června 2011. Na oltáři sv. Cyrila a Metoděje, Apoštolů Slovanů a Patronů Evropy, v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři, uložena relikvie „z oděvu bl. Jana Pavla II.“ 50
