Historie soukromého a státního dluhu V dnešní době, měří ekonomové a ratingové agentury jednotlivé státy podle jejich schopnosti čerpání úvěrů. Tato měřítka v době Římské Říše neexistovala. Po Helinistickém období a období Římské Říše (přibližně 2 století po.n.l), se v podstatě soukromé a státní dluhy dostávají do svých mezí. Mnozí historici, ale i ekonomové se shodují, že jeden z hlavních důvodů pádu Římské Říše bylo nadměrné státní a soukromé zadlužení. Tehdy se začalo diskutovat o novém způsobu vedení ekonomiky, kde dluh by měl kumulativní a ne inhibiční důsledek. Jako příklad, soukromé zadlužení Římských občanů bylo po určité době tak neúnosné, že mnozí z nich se vzdávali své svobody a stávali se otroky z vlastní vůle - po odevzdáním veškerého majetku a půdy vůči dluhu. Otroci v Římské Říši byli totiž jediní, kteří neplatili žádné daně a nemohl na ně být navázán žádný dluh. To způsobovalo Římské Říši obrovské potíže, protože její vojenské operace podporovali z velkého počtu žoldáci. Velký počet otroků přiměl Římany ke změně zákona a osvobození otroků. Pojem otrok se změnil na osobu zavázanou vlastníkem půdy a v podstatě se z něj stal nevolník dluhu. Tyto osoby byly nuceny odpracovat svůj dluh na půdě vlastníka, který, jak historie ukázala dělal vše aby tento dluh nebyl nikdy vyplacen. Celé populace nevolníků, zejména z centrální Evropy, se po čase přesouvali na východ, do Osmanské Říše, kde takového typu nevolnictví nebylo uznáváno. V Osmanské Říši byly povoleny úvěry do jisté míry a pouze po schválení Sultána, kterému patřilo vše a který rozhodoval o právu života, smrti a také vlastnictví. V Anglii byl Karel II jmenován král Anglie, Skotska a Irska (1630-1685) a byly mu jako králi vráceny hodnoty, výhody ale i povinosti, které po mnohaletých válkách stratil vůči parlamentu a které měly tvořit bod a reference pro jednotu národa. Král ale našel prázdnou kasu, velký královský dluh a Holandskou blížící se hrozbu. Holandsko mělo mocnou flotilu, silnou obchodní síť a kontrolovalo mnoho kolonií. Aby Anglie mohla čelit této hrozbě, potřebovala flotilu, která však vyžadovala ohromné množství peněz. Král se tedy obrátil na místní obchodníky a panovníky s žádostí o finanční pomoc pro výstavbu flotily s účelem obrany a kontroly obchodních cest. Odpovědí zazněla otázka o závaznosti vrácení úvěru, s ohledem na předešlé pohledávky, které nebyly uhrazeny a navíc byli věřitelé monarchie zbaveni práva vymáhaní dluhu, někteří i popraveni. A tak se poprvé v historii zrodil státní, neboli národní dluh. Královský dluh se tedy proměnil na dluh národní. Je zajímavý koment jednoho z nejvýznamnějších politologů devatenáctého století, Brit William Copperd, který napsal: „ Ve Velké Británii patří všechno králi. Cesty patří králi.. instituce patří králi.. armáda patří králi…vše patří králi, krom jednoho… a to je dluh. Dluh je „national“, národní. To patří nám všem.“ Další názor vyjádřil Francouzký filozof v 18. Století, kde stojí, že moderní bankovnictví se rodí s kapkami krve na tváři a měl na mysli katastrofu kterou přináší zadlužení a zavedení nového feudálního vztahu mezi společností, kde se celý národ zavazuje pracovat pro skupinu makléřů a bankéřů ve snaze splatit dluh, který je v podstatě nesplatitelný. Lord Mervyn King (současný ředitel centrální banky Anglie), pronesl 3. Máje 2011 v parlamentním výboru jednajícím o měnové politice Anglie, že nechápe jak je
možné, že společnost jěště bankéry nezlynčovala. Odpověď zazněla dříve od jednoho z vnuků otce Rothschild který říkal, že bankéři mají jednu velkou zbraň proti společnosti a to, že většina lidí má potíže bankovnictví pochopit. Tato skutečnost chrání bankéře před sociálním hněvem. Věřitelům by tedy dlužili lidé, od kterých jim nehrozilo nebezpečí života. Nastala ale otázka, jakým způsobem je budou lidé vyplácet. A tak byl vynalezen státní rozpočet a komfigurace daňové politiky, na jejíž základech stojí dodnes. Věřitelé ale měli obavu jestli bude tato politika dodržena. Byl tedy jimi podán a schválen návrh centrální banky (1690), která by měla výlučné právo řídit národní dluh a taky právo tisknout peníze. Majitelem této první soukromé centrální banky byl Mayer Amsel Rothschild. Pocházel z rodiny zlatníků v Německu, kde se jejich obchod jmenoval „Roth und Child“ (Roth a synové). Se zavedením centrální banky byly také vynalezeny pojmy jako prodloužení splátkového kalendáře a restrukturalizace dluhu, což dostávalo dlužníka do nepřetržitelného splácení úroků, element který tvoří pro poskytovatele úvěrů zisk. Státní dluh a způsob poskytování státních úvěrů plnilo také účel kontroly nad ekonomii státu, nebo mezinárodní ekonomii.
Mayer Amsel Rothschild měl spolu s Gutele Schnapperovou pět synů a pět dcer. Jeho pět synů poslal do Evropy aby rozšířili impérium. Amschel Mayer Rothschild byl nejstarší ze synů a měl sídlo ve Frankfurtu.
Solomon Mayer Rothschild byl jeden z hlavních financovatelů Metternichova režimu a měl sídlo ve Vídni.
Nathan Mayer Rothschild obchodoval s textilem a měl sídlo v Londýně.
Carl Mayer Von Rothscild spravoval finance rakouských vojáků a měl sídlo v Neapol.
James De Rothschild byl nejmladší z pěti bratrů, v roce 1812 založil bankovní instituci Rothschild Frères a měl sídlo v Paříži.
Do doby, než vzikla tato centrální banka, vydávala každá banka vlastní peníze, které odpovídaly hodnotě zlata, nebo drahých kovů jednotlivých transakcí. Obchodníci tehdy ukládali drahé kovy do banky a ta jim vydávala certifikát v dané hodnotě. Postupně pro usnadnění těchto transakcí se tyto certifikáty staly běžným nástrojem obchodu. Významný výsledek této centrální banky, jak později uvedl pan Petterson, vlastník centrální banky a nejvýznamnější obchodník té doby, byla možnost vytvářet peníze z ničeho a vybrat si z nich i úrok. Peníze které tiskli, poskytovali v podobě úvěru Králi i lidem, kteří je potřebovali. V průběhu let se i dle zkušeností zrodila obava, že národ se pod tlakem zbouří a odmítne vyplácení dluhů. Banky proto vynaložili spoustu financí aby si ekonomové a ekonomické společnosti té doby, vytvořili vzívavost k penězům. Napadení úvěrové smouvy se rovnalo či dokonce převyšovalo zhřešení. Ve stejném období se konají dvě velké revoluce, ve Francii (1789) a Americe (1775) a obě překonávají stejný problém: financování války. Hlavní důvod Americké revoluce byla obchodní politika Anglie, která účtovala velice levně produkty, které kupovala z kolonií a velice draze produkty, které do kolonií prodávala. Tato politika způsobovala velké problémy obchodníkům, kteří v koloniích působili. Dostávali se do dluhové pasti a problém se přenášel i na obyvatelstvo. Dalším důvodem byla daňová politika, kde lidé hlásali „No taxation without reprezantation“ – žádné daně bez reprezentace, bez důvodu. Tento požadavek byl od Anglie zamítnut a obchodníci v Americe věděli, že se
nemůžou postavit proti monarchii. Jediný způsob byl emotivovat lidi a věděli, že se jim to podaří slibem zrušení soukromých dluhů. Pro financování Americké revoluce byla zavedena vlastní měna, takzvaná continental money. Byl to jediný způsob jak financovat platy, zbrojení a vojáky. Brzy se ale dostali do inflace a měna ztrácela hodnotu, kvůli nadbytečnému tisku peněz. Rozhodli se proto poskytovat obchodníkům, kteří vlastnili tuto měnu, záruky v podobě půdy. Po revoluci se vytvořil první kongres a naproti němu stály dvě skupiny lidí. První skupinu tvořili lidi ekonomicky zničeni z dlouholeté války, kteří žádali odškodné a druhá skupina, ti co válku financovali a kteří žádali zpátky své peníze. A tak vznikly dvě partaje Amerického kongresu, kde jedna partaj podporovala věřitelé a druhá poškozené. Po válce byla Americká měna continental money zrušena, což poškozenou část lidí úplně položilo a věřitelům pomohlo, protože si mohli přivlastnit záruky. Přes veškerou ekonomickou politiku, sedm ze třinácti Amerických států své dluhy vymazalo, praxe, která se i dnes v Amerických vysokých školách považuje za casus belli. Každý ze států měl vlastní ústavu a tam, kde ostatní státy považovali nezaplacení dluhů jako naprosto nepřípustný čin, jeden ze sedmi států, stát Virginia prohlásil, že pokud dluh ohrožuje bezpečnost populace a chodu státu, je nutné jej vymazat. Ve Francii, se král Ludvík XIV potýkal s velkou finanční krizí. Francouzká daňová politika od 15 století odpovídala politice vymahačů za úplatek. Pokaždé, když se král dostával do tísnivé situace, svolával vyší třídu a sděloval jakou částku si přeje vybrat od každého regionu. Určená částka musela být vymožena za každou cenu a král ponechával způsob vymáhání na vůli vyší třídy. Proto francouzký dělník, farmář, nebo obchodník považoval placení daní a dluhů za něco hanebného. Ze stejného důvodu Francouzi nenazvali své zástupce v revoluci jako parlament, ale jako národní shromáždění, výraz který se ve Francii používá dodnes. Král Ludvík XIV tedy opět vyslal vyší třídu, kterou tvořila šlechta, duchovenstvo a buržoazie, aby doplnila státní kasu. V té době vlastnili bohadství majitelé továren, pozemků, obchodníci a duchovenstvo. Nebyli ale ochotni se svého majetku vzdát a proto se zaměřili na většinu obyvatel, střední a nižší třídu, které v podstatě sdělili: „co je naše to je naše. A když už jsme u toho, co je Vaše to je taky naše“. Ve skupině, která měla zaplatit byla i část věřitelů krále a zdálo se jim nepřípustné platit svému dlužníkovi. Po vypuknutí revoluce byla vytvořena takzvaná zlatá kniha dluhu, ve které byly vypsány veškeré pohledávky a národní shromáždění se podpisem ve jménu lidu zavázalo o dodržení všech závazků. Roku 1792 byl král sesazen a 22. září byla vyhlášena republika. Jeden z prvních kroků republiky bylo uvolnění trhu, zrušení obchodních monopolů, privilegia, které určoval král konkrétním obchodníkům. Tyto konverze zrušili veškerý státní dohled nad obchodem a s tím i veškeré pravidla. Nastávali tedy případy, kde velkofarmář, který sklidil svou úrodu za příznivých podmínek si ji ponechal na horší časy, kdy byl velký úbytek tohoto produktu a následně ji prodával za vysokou cenu. Tato situace vyvolala vzbouření populace, která se po úspěšném zbavení monarchie nehodlala smířit s dalším vymahačem a profitantem na úkor většiny. První aktér druhého
převratu byly matky, které vyšly do ulic a vyloupili velké sklady obilí. Tímto se zrodilo nové hnutí, Jakobíni, které tvořila střední a nižší třída. Jakobíni zřídili celkem 21 výborů a brzy získali moc výkonní i soudní. Řešili problém hladomoru, řádu a pořádku, rušení zákazu shromažďování a odborů. Ústava, která byla vytvořena je považována za nejdemokratičtější ústavu v historii a všechny boje o demokracii od té doby se snaží opřít o tento projekt, z roku 1793. Ve Francii, stejně jako v Americe existoval problém financování revoluce. Francouzi nemohli použít starou měnu, která reprezentovala jimi svrženou monarchii a tak použili novou měnu, která vyvažovala celkové bohadství Francie. Jakobíni poté vydali „kacířské“ prohlášení, kde stálo, že národ netvoří lichváři a tímto neuznává zlatou knihu dluhu. V roce 1799 se chopil moci bývalý dělostřelec, Napoleon Bonaparte. Napoleon byl jako první, který zakázal dluh jakékoliv formy. Stát, podle Napoleona musí vyjadřovat kolektivní úsilí národa a proto nemůže dostat národ do formy zástavy. Napoleon plánoval dobýt celou Evropu a nemohl si dovolit být vydírán věřiteli. Současně potřeboval funkční státní zprávu, takže přepracoval systém státních zaměstnanců. Státní zaměstnanec umístěn vládou ji podporuje pouze v období jejího působení nebo pouze při získávání benefitů. Tuto politiku tedy zrušil, vytvořil poprvé v historii veřejnou zprávu a uvedl pojem porušení poviností a stálost státních zaměstnanců. Stálost státních zaměstnanců jim ručila proti návaznosti a vlivu existujících vlád. Tím si zaručil dobrý chod státu při jeho dobývání v cizině. 18. června 1815 byl Napoleon poražen Anglií v bitvě u Waterloo. Rok 1815 nesignalizoval pouze konec Napoleonských válek, ale i začátek vývozu kapitálu, ve formě úvěrů. Centrální banka Anglie spolu s investory vlastnili tak velký kapitál, že neměli možnost jej výhodně investovat, neboli neměli prostor pro poskytnutí nových úvěrů v mezí Anglické Říše. Napadlo je risknout investovat do nových států, které se tehdy tvořili válkou, nebo revolucí. Zaměřili se tedy na latinskou Ameriku a začali poskytovat úvěry do Peru, Mexika a dalších okolních států, které potřebovali peníze pro vedení války. Brzy si v Anglii uvědomili, že je to dobrý způsob vedení úvěrové politiky, dobytí, rozšíření a kontroly, bez nutnosti boje. Roku 1821 Řekové povstali proti Turecké nadvládě. Jsou zajímavé poznámky spisovatele, politického myslitele a revolucionáře, pana Rigas Feraios (1757 – 1798), který je považován za předchůdce Řecké revoluce. Byl v takové míře zklamaný z Řeckého lidu, který se ukazoval jako nevzdělaný, slabý a neschopný se postavit Turecké nadvládě, že pokaždé když se dostával do zoufalství, sepsal své myšlenky na kus papíru, který poté ukládal do dřevěné krabice. Když se krabice naplnila a nevešly se do ní další spisy, dal je do pořádku a vytvořil z nich knihu. Mnozí sdílí jeho myšlenku i dnes, ohledně aktuální sociální, politické a ekonomické situace, v které se Řecko nachází. Roku 1822, po prvních velkých Řeckých úspěších, začali přicházet první dobrodruzi. Jeden z největších dobrodruhů a neúspěšný princ té doby, byl Alexandros Mavrokordatos. Jako velice inteligentní člověk, byl také smolař, kterému se nedostalo štěstí stát se princem. A přesto, že navštěvoval dvory v Evropě aby ho někdo pokřtil princem, nikdo mu toto štěstí nedopřál. Jeho perspektiva být pokřtěn princem
a následně Řeckým králem se zdála tedy nenaplnitelná. Nikdo v Evropě totiž nevěřil v Řecký úspěch a je třeba zde zmínit Evropský tisk té doby. Evropské noviny té doby byly velice liberální a význam být novinářem znamenalo něco jiného, než vidíme dnes. Tehdy existovala opravdu velká snaha poskytnout lidem informace, i když, z historického hlediska nepsali vždy celou pravdu. Například Anglické, nebo Německé noviny, v duchu podpory morálky a revoluce, nepsali o masakrech, které se konaly ve velkých bitvách jako osvobození Tripolitsa (Peloponés, 23.9.1821), nebo námořní bitva u Navarino (západní pobřeží Peloponésu, 20.10.1827). V jejich reportážích zkrášlovali fakta pro stimulaci morálky revolucionářů, ale i morálky celé Evropy, která se zmítala mezi války a strádání. Pojetí demokracie a rovnostářství bylo krajně kacířské. Když se tedy Alexandrovi nepodařilo aby se stal oficiální vyslanec nějakého Evropského dvora, napadl ho rafinovaný plán. Připlul korábem do Mesologgi (západní pobřeží Řecka), kde byla situace klidnější a sdělil místním vedoucím revoluce, že má plnou loď munice a zbraní. Měla to být ta největší dodávka zbraní v celé Řecké revoluci. Ve skutečnosti nebyly na lodi ani munice ani zbraně a celá historka byla vymyšlena. Když se ho velitelé zeptali kdo je, zdělil, že je princ Alexandros Mavrokordatos s nadějí, že je titul ohromí. Celý jeho výmysl měl ale jednu slabinu, která spočívala v momentě, kdy se někdo z nich bude chtít na náklad podívat. Alexandr proto v podvečer loď podpálil, ta shořela a potopila se i s drahoceným střelivem. Odkázal poté na neznámé sabotéry a usídlil se v Řecku. Po druhém roce po revoluci vytvořil protirevoluční partaj s části vyší třídy, která se chtěla zbavit Tureckého okupanta, ale nepřála si příliš silného „vesničana“. Alexandr Mavrokordatos byl zvolen předseda prvního národního shromáždění v Epidavros (východní Peloponés), předseda výkonného orgánu a později i parlamentu (15.1.1822). A protože věděl, že s jeho politikou nebude mít podporu Řeckého lidu, který se navíc zbavil Turka a byl si vědom své síly, zaměřil se na podporu ze zahraničí. Pro zahraničí ale nebylo Řecko tak významné a navíc měli obchodní dohody a zaručené monopoly s „velkým Turkem“ (sultánem). Alexandr sestavuje tedy výbor, s příkazem navštívit Londýn a sjednat velký úvěr s těmi nejhoršími možnými podmínky. Jeho účel byl vzbudit pozornost Anglie a vynutit si její ochranu v jejím vlastním zájmu. A tak Řecko dostalo dva velké, takzvané „Úvěry nezávislosti“ a vznikl první Řecký státní dluh. Tyto dva úvěry byly oficiálně splaceny roku 1975 s potvrzením Velké Británie a Řecká politika postupovala podobně i v následujících letech. Proto je třeba říci, že státní dluh není otázka finanční, ale otázka sociální a politická, která vyjadřuje suverenitu a mocnost. První oficiální snaha zbavit se svého dluhu byla od Řeckého guvernéra Ioannis Kapodistrias (v období 1828 – 1832), ve spolupráci s vyjímečnými Francouzkými vědci. V tomto období v podstatě neexistovala Řecká měna a obyčejní lidé nepoužívali při obchodech peníze, ale protislužby. Průmysl neexistoval, pouze ruční práce omezené výroby. Takže se shodli, že pokud vytvoří vlastní měnu a tiskem peněz splatí státní dluh, inflace ohrozí pouze vyší vrstvy a ne většinu obyvatelstva, střední a nižší třídu. Tato snaha byla přerušena, když Ioannis Kapodistrias byl zavražděn. Později se konal druhý pokus zavedení vlastní měny s názvem Finikas, ve městě Nafplio (Peloponés), také neúspěšný. 25 ledna 1833 vystoupil na doku ve Městě Nafplio z Anglické fregaty Madagaskar princ Otto Friedrich Ludwig von Wittelsbach,
který byl oficiálně vyhlášen králem Řecka. Následně bylo zavedení Řecké měny zakázáno od velkých sil. Později, po II Světové Válce roku 1944, se konala další snaha zrušení státního dluhu od vlády národní jednoty (partyzáni), která opět selhala, ale bylo zapsáno do dějin jako oficiální stanovisko strany. Tuto nutnost podporoval i první ředitel Řecké národní banky Xenofontas Zolotas a zakládal ji na faktu, že není možná rekonstrukce země s břemenem existujícího státního dluhu. Řecký stát od jeho zřízení roku 1830 počítá celkem pět oficiálních bankrotů a má historický rekord v období režimu ekonomické kontroly, celkem padesát let od jeho zřízení. Jedním z důvodů těchto bankrotů je, že Řecké vlády volily vždy politiku ve prospěch svých věřitelů. Je zajímavá jedna poznámka předsedy vlády Ioanis Metaxas (1936), který napsal ve svém deníku: „Jsem velice znepokojen s politiou našich věřitelů, kteří neocení naši zodpovědnost vůči splácení dluhu a nemáme tak stejné výhody jako Bulharsko, Jugoslávie a Turecko.“ (Tyto státy vedly politiku „Neplatím nic, pojďme vyjednávat.“ ) Hlavní historický bod je lidové povstání v Aténách roku 1909, kdy se lidé vzbouřili proti králi a proti zahraničním vlivům. Dva hlavní pilíře zahraničních vlivů byli král a mezinárodní ekonomická kontrola. Mezinárodní ekonomická kontrola byla zavedena roku 1898 s takzvanou smlouvou Konstantinopole, kterou sepsalo šest velmocí v té době a které byli hlavní věřitelé Řeckého státu: Anglie, Francie, Rakousko, Německo, Rusko a Itálie, spolu se sultánem (Osmanská Říše). Tato smlouva stanovila vrácení hranic tam, kde byli před Řecko – Tureckou válkou (1897) a s odškodněním pro sultána ve výši 26 milionů zlatých liber (v přepočtu 98 milionů drachem). V té době neexistoval pojem Hrubý Domácí Produkt a Řecké národní bohatství se odhadovalo okolo 100 milionů drachem. Jediný způsob pro vyplácení odškodného byla tedy nová půjčka. A tak byla nařízena mezinárodní ekonomická kontrola, která měla dohlídnout na splácení tohoto dluhu. Vázala příjmy Řecka ze cla, sirek, soli a měla naprostou kontrolu nad příjmy státu. V povstání v roce 1909 tehdy vyšlo do ulic asi 240 000 lidí a žádali odchod mezinárodní ekomické kontroly, která vedla společnost do stále horší ekonomické situace. Král vyslal na lidi královské čety s výsledkem mnoha zraněných i mrtvých. Nato reagovala Řecká armáda, která vyhlásila podporu Řeckého lidu a odůvodnila to tím, že Řecká armáda je národní a proto bude chránit národ proti jakéhokoliv ohrožení. Král byl poté odsouzen do domácího vězení v jeho paláci a královská četa byla odzbrojena. Následně armáda prohlásila, že ruší politické partaje jako takové a povolala nového, „nepošpiněného“ politika, který se vyznamenal v Krétských válečných obdobích, pana Elefterios Venizelos, aby povolal dle žádosti lidu národní shromáždění a vydání nové ústavy, ve které by stálo zavržení podepsaných smluv, ukončení mezinárodní ekonomické kontroly a zrušení monarchie. Tento požadavek lidu však nakonec nebyl dodržen. Pan E. Venizelos dostal instrukce od Anglie pro zachování monarchie a ekonomické kontroly a to se snažil ohlásit při velkém lidovém shromáždění v centru Atén. Jeho proslov byl neustále přerušován z davu pod ním, s hesly „NOVÉ VOLBY“, „KONEC KRÁLOVSTVÍ“, KONEC EKONOMICKÉ KONTROLY“. Pan E. Venizelos
se snažil uklidnit lidi, ale nezavázal se pro žádný z těchto požadavků. Po sestavení vlády, v roce 1909, přejmenoval stávající parlament na revidovaný parlament a sestavil revidovanou ústavu, která nabyla v platnost roku 1911. Revidovaný parlament zajišťoval monarchii a neumožňoval její odvolání. Monarchie a mezinárodní ekonomická kontrola tak byly zachovány. Následující rok, 9 září 1912 začala první Balkánská válka, kde spojenci Řecko, Černá hora, Srbsko a Bulharsko, bojovali proti Turecku, které odmítlo zachování autonomie menšin čtyř spojenců, žijících v Turecku. Válka vyžadovala velké úvěry a na konci, roku 1913, kde byla podepsána Londýnská smlouva mezi vítězi konfliktu (Řecko, Černá hora, Srbsko a Bulharsko) se Řecko ocitlo s velkým dluhovým břemenem a s velkou částí území zdevastovanou. Po dohodě v Paříži roku 1919, byly pro Řecko vysouzeny náhrady za škody způsobené První Světovou válkou. Tyto náhrady Řecko nikdy nedostalo, navzdory Anglie a Francie, které navíc obsadili a zabavili průmyslové zařízení, zásoby dřevěného uhlí a zcela všechno co pohánělo tehdy srde Německého průmyslu. To co Řecko dostalo, byly nové půjčky pro opravu škod a nastartování ekonomiky. Krátce po první Světové válce začali Spojené Státy Americké projevovat své zájmy na východě ve formě ekonomického nátlaku. V této době byla Amerika hlavní věřitel všech států a všichni, včetně Anglie a Francie dlužili Američanům. Tímto začínal být dolar hlavní světovou měnou. Anglie, která tuto hrozbu vnímala, začala „klonovat“ svou centrální banku do území, na které měla vliv. Jedna z těchto zemí bylo i Řecko. Anglická centrální banka navázala oficiální spojení s Řeckou centrální bankou v roce 1928. V krátké době zajistili stabilní kurz drachmy s ostatními měnami, postavený na shodě měny a zásob zlata. A protože Řecko bylo nuceno tisknout peníze, které mu chyběly pro splácení dluhů a vedení státu, muselo neustále také doplňovat své zásoby zlata. Jediný způsob jak uhradit tyto doplňky byly opět nové ůvěry. V roce 1929 nastala první hospodářská krize, kde po velkém propadu akcíí na Americké burze následoval hospodářský kolaps. Řecko, jako ekonomicky slabý stát nemohlo minout. První věc, kterou premiér E. Venizelos udělal bylo, že požádal o pomoc Společnost Národů. Tehdejší ředitel Řecké centrální banky, pan Alexandros Diomidis doporučil premiérovi, aby „rozbil“ stabilní kurz drachmy a odpojil jej od Anglické liry, aby mohlo Řecko lidově řečeno „pumpovat“ inflační peníze do ekonomiky a obsluhovat tak dluh vlastní měnou. Doporučení bylo premiérem zavrhnuto s odůvodněním, že velký spojenec Řecka jej nenechá v žádném případě zkrachovat. Po jeho odvolání jako ředitele Řecké centrální banky, pan A. Diomidis kritizuje ekonomickou politiku vlády a zveřejňuje články, ve kterých se zmiňuje o potřebě vést ekonomiku na základě skutečných hodnot, produktivity a rozvoji průmyslu. Kritizuje také negativní vliv zahraničních elementů na Řeckou ekonomiku. Věřil totiž, že problém není měnový ani fiskální, protože Rozpočtový výbor Společnosti národů, který byl povolán kontrolovat Řeckou ekonomiku, řeší situaci na základě vyprodání státního majetku, zvýšení daní a snížení státních výdajů. Tento recept dle jeho názoru přináší recesi už tak slabé Řecké
ekonomice. Rozpočtový výbor žádal v rámci úspor snížení státních zaměstnanců o 25% z tehdejších 54 000, což mělo za následek zvýšení nezaměstnanosti, menší daňové příjmy z důvodu menší nákupní síly a celkovému snížení státních příjmů. Počet lidí závislých na přídělky obědů se zvyšoval stejně jako protesty a stávky. Jeden z poradců premiéra E. Venizelos, pan Grigoris Dafnis, píše ve své zprávě: „Pan premiér byl v listopadu 1931 postaven před možností odkladu splácení úroků z dluhů navázané na nákup rezerv ve zlatě. Tento odklad byl nutný. Splatnost těchto dluhů zatěžovala státní rozpočet ve výši 9 milionů zlatých liber nebo rozpočet pro období 1931 – 1932 ze 43 procent. Zmíněné dluhy nejsou v drachmách, ale ve zlatě. Jejich splatnost je tedy možná pouze pomocí nových úvěrů, což vytváří budoucí ekonomickou situaci zcela neúnosnou. I když pan Premiér viděl nevyhnutelnost odkladu splácení těchto dlhhů, prohlásil, že nebude vhodné poskvrnit dobré jméno země a bude se snažit vyčerpat všechny možnosti, než dojde k tomuto kroku. Pan premiér věřil v nutnost zachovat dobrou pověst země, ale měl by byl schopen předpovědět, že země težko získá v budoucnu nové úvěry.“ V lednu 1932 navštívil Řecký premiér Řím, Paříž a Londýn ve snaze získat nové úvěry. Tři velmoci tehdy požádali Rozpočtový Výbor Společnosti Národů, aby vyhodnotil ekonomickou situaci v Řecku a po jejich zprávě se všichni tři zdrželi odpovědi ohledně premiérova dotazu. Část zprávy Rozpočtového výboru odhadovala v blízké době nevyhnutelný bankrot z důvodu nadměrného zadlužení a nadměrných výdajů (overboring and overspending). Rozhodli se ale neinformovat o tom Řeckou společnost, aby získali v dané chvíli co největší výhody. Vyslanec Rozpočtového Výboru Společností Národů, pan Otto Mayer, dorazil do Atén 16.2.1932, kde se zdržel dva týdny. Po podání jeho zprávy, se 10.3.1932 sešla v Paříži rada Rozpočtého výboru, aby rozhodla ohledně finanční pomoci, kterou žádaly Atény. Ve stejném období žádaly o finanční pomoc i Maďarsko a Rakousko. Tehdy požádal Řecký ministr financí odklad splácení úroků z dluhů navázané na cizí měnu o pět let. Částka odpovídala 430 milionů drachem, nebo 1,2 milionů zlatých liber a tímto by se vyrovnal schodek pro rozpočet 1932 – 1933. Dále žádal o snížení dluhu o 25%, což by přineslo celkem 500 milionů drachem ročně. Jako třetí žádal půjčku deseti milionů dolarů po dobu pěti let, částka která by se použila pro vývoj, který by přinesl dostatečný přínos pro splácení tohoto dluhu. V podstatě to byl pokus o oddálení bankrotu, který by přišel za pět let. Rozpočtový výbor uznal, že tyto požadavky by skutečně přinesly úlevu Řeckému státu, ale požadovalo to velké oběti věřitelů. S tímto Řecký požadavek odmítlo s doporučením dalšího snížení výdajů a navýšení daní. Jediný ústupek Rozpočtového Výboru, byl odklad splácení dluhu navázaný na zlato o jeden rok, ale současně s větším výnosem (úrokem) po jeho uplynutí. Pokud by Řecká vláda přijala toto doporučení, Rozpočtový Výbor by doporučil půjčku deseti milionů dolarů se zárukou „Velkých sil“ (Nejvyspělejší státy té doby). Tato půjčka by se hradila dlouhodobým úvěrem, který by se poskytnul později. Jinými slovy: pokud by Řecko schválilo tato opatření, tak by dostalo deset milionů dolarů, ale ne s účelem produktivní investice, ale aby pokrylo běžící
pohledávky s tím, že pozdější pohledávky (dluhy a úroky) budou vykryty novým úvěrem, který se poskytne později (když bude Řecko schopné si půjčit na trhu). Řecký premiér, pan E. Venizelos prohlásil jěště před zasedáním Rozpočtového Výboru, že pokud jeho požadavky nebudou vyslyšeny, podá demisi a vyhlásí předčasné volby. Po rozhodnutí Rozpočtového Výboru ale změnil názor a prohlásil, že rozhodnutí považuje za dostačující a uspokojivé. Důvod podání demise byl ten, že začátkem dubna 1932 muselo být uhrazeno 375 tisíc zlatých liber, z úvěrů: 4% - úvěr z roku 1910, 8% - úvěr z roku 1925. „Velké síly“ mu ale radí, že aby posílil jeho pozici u vyjednávání v Rozpočtovém Výboru, měl by jmenovat „Spolkovou vládu“ (shodná s úřednickou vládou L. Papadimou roku 2011). Velké síly měly obavy z výsledku předčasných voleb a vzniku nové vlády z opoziční strany a tak usilovali o vládu, která by se skládala z obou partií, dosavadní i opoziční. E. Venizelos po návratu z Paříže pořádá setkání lídrů stran, které se koná odpoledne 25.3.1932. Účastní se jí tři členové vlády, pan E. Venizelos, ministr financí pan G. Maris a ministr vnitra pan A. Michalakopoulos, ze strany opozice pan P. Tsaldaris, G. Kafantaris a pan A. Papanastasiou (středopravicová strana). Předseda strany, pan P. Tsaldaris odmítl souhlasit se spolkovou vládou s odůvodněním že zaprvé, před jednáním o jakékoliv nové vládě je nutné, aby dosavadní vláda podala demisi a za druhé, nová vláda bude pouze jmenována jako spolková a to jen v případě, že strana E. Venizelos bude mít většinu ve snimově. Chtěl si tak zajitit, že v případě kolapsu nebude on a jeho strana politicky zodpovědná. Navrhl, aby se sestavila nová vláda technokratů, takzvaná úřednická vláda, neboli vláda odborníků anebo vyhlášení nových voleb. Pan E. Venizelos nepokládal za vhodné vyhlášení voleb, protože, jak uvedl, strana pana P. Tsaldaris neměla program ohledně ekonomické situace a lidi by tak museli rozhodnout, jestli se jim líbí více zelené oči pana E. Venizelos, nebo hnědé oči pana P. Tsaldaris. Nakonec byl tedy zavržen nápad o vládě odborníků, Rozpočtový Výbor schválil úvěr ve výši deseti milionů dolarů a vláda vedla stát v úsporném režimu snížení výdajů, zvýšení daní a následně tak ke „srážlivosti“ ekonomiky. Tento režim nepomohl k vyrovnání rozpočtů a jako první následky měl podání demise ministra financí. Místo něj nastoupil pan K. Varvaresos, který zrušil s požehnáním Anglické cenrální banky stabilitu měny a její rovnováhu mezi drachmou a národních zásob zlata. Recese přesto pokračovala, investice do ekonomiky byly téměř nulové, životně důležité oblasti byly prodány zahraničním firmám, přesněji: vodovody, energetika, dálnice a komunikace převzali Americké, Francouzké a Německé společnosti. To způsobilo enormní navýšení úniku kapitálu do zahraničí a prohloubilo tak již ochablou Řeckou ekonomiku. Dvacátého prvního máje 1932 prohlásil pan E. Venizelos, který věděl, že situace je již neúnosná, že vláda podává demisi. Jako hlavní důvody uvedl chování opozice, negativní postoj tisku a žádost opozičního lídra, pana P. Tsaldaris, že situace je neúnosná a Řecký lid žádá jeho vyhoštění. Pan E. Venizelos poté skutečně odjel do Paříže, kde žil až do jeho smrti roku 1935. Následné volby vyhrála středopravicová vláda pana P. Tsaldaris, který oficiálně vyhlásil státní bankrot v Listopadu 1932. V jeho vyhlášení znělo schválení návrhu věřitelů pro návrat krále, Georgios B, zavázání vést nadále ekonomickou politiku tak jako byla navržena od Rozpočtového výboru a ujištění věřitelů, že neznárodní Řeckou centrální banku. V jeho vyhlášení nezaznělo nic, ohledně způsobu využití národního
potenciálu (nerostné suroviny, zemědělství apod.) pro oživení průmyslu a ekonomiky, protože Řecko nesplácelo pouze formou měny, ale platilo taky formou záruky. Jedna z těchto záruk, například v dohodě „Cooper“ se Spojenými Státy, byly zásoby vody a nerostného bohatství země. Roku 1936 se generál Ioanis Metaxas stal Řeckým premiérem. Je zajímavý a úsměvný jeden dopis, který posílá 1.3.1937 Řeckému velvyslanci v Londýně: „Chtěl bych Vám říci obecně, že ohledně nepříznivých podmínek, které tu dle Angličanů, potkávají Anglické společnosti si myslím, že jsou spíše přehnané. Protože skutečně může někdo tvrdit, že jedniné společnosti, které jsou v naši zemi zvýhodněny, jsou ty Anglické. Můžu Vás ale ujistit, že v mnoha případech, kde se při setkání bavíme o Anglických záležitostech, vyjadřuje Angličany zvláštní pocit. A stejný pocit nevyjadřují, když se setkají se zastupitely v Jugoslávii, nebo v Turecku. A proto, jejich tamní záležitosti se konají spíše ve prospěch těchto zemí a ne ve prospěch Anglických společností“. Po přečtení jeho soukromých deníků se mnozí shodují na tom, že za zvláštních okolností, zejména v období diktatůry, se představuje generál Metaxas jako nejhloupější politik. Zároveň byl ale nemilosrdný a bez svědomí. První, který ho nazval nesvědomitého a nemilosrdného byl generál Theodoros Pangalos – Řecký důstojník, politik a diktátor od roku 1925 do 1926. V jeho pamětníku ho považuje za vojensky nekompetentního, impotentního a naprostého hlupáka. Měně úsměvný je projev generála Metaxas, který pronesl 4.8.1936, poté co zrušil sněmovnu a zatkl jeho politické protivníky: „ Moje vláda, naprosto nestranná, čelí nebezpečí, které hrozí naši společnosti a je odhodlána konat vše potřebné pro odvrácení této hrozby (nebezpečí v případě platební neschopnosti vůči věřitelům). Naše společnost se nemohla spolehnout pro získání etických a materiálních výhod, na dosavadní politické strany“. První věc, kterou generál udělal byla, že zvýšil splácení dluhů ze 30% z příjmů státu, na 50%, pro splácení dluhu Anglii a Francii. A protože mu nezbylo nic pro splácení dluhu Belgii, máme první právní precedens odmítnutí splácení dluhu vůči Belgii. Poslední se obrátila na Mezinárodní soud, kde Řecko uvedlo argument, že stálo před rozhodnutím mezi splácení dluhu Belgii a živořením svého lidu s kombinací neschopnosti udržet bezpečnost v zemi. Mezinárodní soud tedy rozhodl, že pokud se stát dostane do takového dilema, tak je povinný zabezpečit zájem lidu a státu, i kdyby bylo nutné vymazat jeho dluh jako celek. Toto rozhodnutí platí všeobecně i dnes a na jeho základě se snaží Egypt vymazat dluh za období prezidenta Muhammad Husní Mubárak. Po II Světové Válce a Německou okupaci v Řecku v období 1941 – 1944 byl národní požadavek, aby se konečně stát zbavil předválečných dluhů. Tento požadavek vyjadřovalo hlavně hnutí EAM (partyzáni) a bylo silně podporováno většinou společností a taky prvního ředitele Řecké centrální banky, pana X. Zolotas. Stejného názoru byl i politický systém, ale po občanské válce 1946 – 1949 mezi Řeckou armádou a partyzány, zvítězila armáda, která byla poddaná vnějším vlivům. Výsledek bylo oficiální uznání předválečných dluhů. Zajímavé je, že přesto, že se Anglie a Řecko na podzim 1944 dohodli o ukončení mezinárodního ekonomického dohledu, Anglie odmítla dodržet totu dohodu až do roku 1960. Platily tak
nadále Řecké předválečné dluhy i přes skutečnost, že jejich větší část již byla zaplacena (zůstatek tvořili pouze zbytkové úroky). Po roce 1960 a po nátlaku Anglie, Německa a Spojených států, uznali Řecké vlády z období 1963 a 1964 své předválečné dluhy v celé výši s určitou regulací: dluhy byly uznány v jejich jmenovité hodnotě, (což znamenalo v plné výši, bez ohledu na již splacenou část), v měně zlaté libry, (nejdražší měna té doby), úroky z prodlení od 1881 do tehdejší doby, plus odškodnění v hodnotě sedmdesáti procent z úroků z prodlení. Řeckou vládu, která schválila tento balík vedl tehdy Georgios Papandreou a ministr financí byl pan K. Mitsotakis. Poslední Řecký bankrot roku 2009 stojí na základech této dohody. Řecké dluhopisy z uvedeného období vlastnili asi ze 30%: palác, významné ekonomické a politické rodiny té doby, včetně i samotného K. Mitsotakis. Rok po osvobození Řecka vydal knihu ekonom a člen KKE (Řecká komunistická strana), pan Dimitrios Mpatsis, kde popisuje možnosti a potenciál které Řecko má pro rekonstrukci země, která byla zdevastována II světovou válkou. V podrobném popisu kladl důraz na příjmy zaměstnanců a nižší střední třídy. Obvzlášť zajímavá je technická studie ohledně využití nerostného bohatství a podpora průmyslu na základě přírodního a nerostného bohatství země. Po osvobození bylo založeno hnutí intelektuálů, politiků a vědců, které se nazývalo Věda Rekonstrukce (EPAN), neboli věda ve službě rekonstrukce Řeckého státu. Hlavní body hnutí byly, že Řecká společnost, ekonomika a stát se může obnovit jedině na základě ekonomické nezávislosti a celistvosti a národní suverenity. Dále že země má ideální a potřebné podmínky pro dosažení rekonstrukce svépomocí a nakonec, veškeré mezinárodní vstahy musí být založeny na rovnocennosti a vzájemnosti. Třetí bod vyjadřoval nutnost odpoutání Řecka od vlivu zahraničních sil. Počet členů hnutí EPAN rychle rostl a tvořili jej velké počty nejen vědců a politiků, ale taky filozofů, právníků a ekonomů. Hnutí vydávalo taky časopis ADEOS, který se vydával po období 5 let a mělo čistě vědecké zaměření. Popisoval podrobné studie, podle kterých byla možná rekonstrukce země a to jak z technické stránky, např. jak a kde mají být využity hráze, způsob využití vody, nerostného bohatství apod., ale i z ekonomického, právního a politického hlediska. Popisovalo v jaké formě mají být instituce, jakým způsobem by měla fungovat demokratiská společnost. Řecko, které se zbavilo Německých okupantů mělo tehdy k dispozici veškerou vědu a technickou podporu vybudovat společnost vlastními silami a s vlastními podmínky. Toto hnutí nemělo parlamemtní výraz, ale historie ukazuje, že muselo být za každou cenu zlikvidováno. Prvním aktem byl zavražděn předseda hnutí, pan Dimitrios Mpatsis, jako srdce hnutí EPAN. Spojené Státy Americké, jako nový dominant na světové scéně si nepřáli samostatné Řecko a hnutí EPAN bylo zcela nežádoucí. Odstranění předsedy ale nestačilo pro likvidaci hnutí, protože hnutí nemělo nouzi po zkušených a schopných lidí, kteří by jej nahradili. Byl proto zřízen centrum plánování a ekonomického výzkumu (KEPE) od nadace Fulbright od Americké mise působící v Řecku, s pomocí a schválením tehdejšího premiéra Konstantinos Karamanlis. Jako předseda centru byl nasazen profesor z Univerzity Berkeley (California – USA), který vystudoval ekonometrii, pan Andreas Papandreou. Centrum neprovádí žádnou významnou ekonomickou činnost, s výjimkou systematické dodace pro postgraduální studie v Amerických univerzitách. Tímto je dosažena Americká „výchovnost“ pro budoucí generace
Řecké ekonomické inteligence a je tak přerušena „pupeční šňůra“, která vychovala ekonomy jako Dimitrios Mpatsis, Alexandros Diomidis a mnoho dalších. Je třeba zmínit, že D. Mpatsis byl oficiálně odsouzen a popraven za špionáž 30. Března 1952. Členové jeho hnutí naléhali, aby podepsal všechny dokumenty obžaloby v naději o milost a také jeho žena utrpěla morální hambu ve snaze zachránit svého muže. Nebyly také vyslyšeny mnohé mezinárodní protesty té doby. V té době byla koministická strana vyhlášena jako nezákonná a bylo velmi snadné se ocitnout v exilu, nebo před trestem smrti. Nebylo snadné být členem hnutí EPAN a podepisovat se pod studií o rekonstrukci země. Vyhlášení, že země nepotřebuje úvěry, nebo úvěrovou pomoc zahraničních sil, bylo automaticky považováno jako produkt komunistického spiknutí a hrozil konec akademické kariéry nebo předvolání před vojenský soud. Sám Georgios Papadopulos (vojenská junta 1967 – 1974) ve svém prohlášení roku 1970 uvedl, že teorie že se Řecko může postavit na vlastní nohy bez pomoci cizího kapitálu, je teorie komunistická a anti-národní. Není náhoda, že dnešní prohlášení, které uvádí možné obnovení Řecké ekonomiky bez cizí pomoci, s vlastní měnou a využití tamního přírodního a nerostného bohatství ortologickým způsobem, se považují jako provokativní. Tehdejší noviny „Elefteros kosmos“ (svobodný svět) vydali v denním tisku článek po prvním poskytnutém úvěru v období junty, že malá země jako je Řecko využít vlastního potenciálu a je nucena žít na dluh. Vojenská junta vedla úvěrovou politiku mimo účetnictví. Poskytnuté úvěry, zejména od Spojených států, nebyly zapisovány do knihy státního dluhu a po převratu roku 1974 se zdálo, že Řecký dluh je mimořádně nízký. Tato politika byla vedena s účelem privatizovat lukrativní místa Řecké pevniny (lidově „filety“), nerostného bohadství, ostrovů a moře (přístavy) mezinárodním společnostem USA. Tyto smlouvy byly dohodnuty a podepsány, ale nastal převrat než se mohly uskutečnit. Přesto se v období junty vyrabovala značná část Řeckých zásob zlata a státních rezerv od zahraničních věřitelů a samotných členů vojenské junty. Po převratu byla zvolena nová občanská vláda pana Konstantinos Karamanlis (1907 – 1998), plukovníci junty byly zajati a odsouzeni trestem smrti za vlastizradu, trest který se později změnil na doživotí. Značná část dohod a podepsaných smluv byla s hrůzou odhalena, přesto mnozí jsou v domnění, že některé kauzy byly zameteny pod koberec pomocí „zbytkového materiálu“, tedy úředníků junty, kteří se takzvaně převlékli, nasadili novou kravatu a obsadili místa v nové vládě. V období nové vlády bylo odkoupeno a zestátněno mnoho soukromných firem, jedna z nich i letecká společnost „Olympiaki“ pana Aristotelis Onassis. Historie společnosti začíná roku 1930, kdy byla založena Řecká Letecká Společnost Ikaros. Společnost brzy vyhlásila bankrot a po krátké době byla založena nová, pod jménem Řecká Společnost Letecké Dopravy. Letecká společnost zavedla linky po Řeckém území s potenciáem vývoje. Po druhé světové válce, roku 1951 je zaznamenán pokles cestujících a společnost se dostává opět do problémů. Je vyhlášen bankrot a Řecký stát vyhlásí dražbu ve snaze zbavit se težkého břemene. Částka byla stanovena na šedesát miliónů drachem, ale nikdo neprojevil zájem a společnost tak zůstala v rukou státu až do roku 1956, kdy byla prodána panu A. Onassis. Ten ji pojmenoval
na Olympiaki Aeroporia a vedl ji až do roku 1974, kdy ji prodal Řeckému státu. Pan A. Onassis dostával od Řeckého státu výhodné úvěry s mimořádně nízkým úrokem, přesto se ale zmítala na okraji bankrotu. Roku 1974 ji tedy Řecký stát odkoupil, dluhy firmy vůči státu byly odpuštěny a stát tak získal zadluženou firmu na pokraji bankrotu. Další zestátnění se týkalo banky Emporiki, kde stát navázal na sebe dluhy této banky. A protože tyto pohledávky musely být v jistém časovém úseku zaplaceny a vláda nechtěla ukázat enormní navýšení státního dluhu, půjčovala si přes velké státní firmy, jako DEI (státní energetika), OTE (Řecké Telekomunikace), OSE (státní železnice). Půjčky které si tyto firmy poskytovaly putovaly pro vyrovnání státního rozpočtu. Konalo se to v takovém měřítku, že 1% z poskytnutých úvěrů bylo určeno např. pro potřeby státní energetiky a 99% pro „zacelení děr“ ve státním rozpočtu. Všechny tři uvedené firmy, tedy tři největší Řecké národní firmy, které si do té doby vedly dobře a byly každoročně v jistém procentuálním zisku se po těchto krocích dostaly do velkých existenčních problémů. Sociální strana PASOK uváděla ve svých programech jěště dlouho předtím než vyhrála volby roku 1981, že Řecko musí přehodnotit svou úvěrovou politiku od základu. Hlavní body byly zákaz poskytnutí státních dluhů pro konzumační potřeby a pro vyrovnávání schodků ve státním rozpočtu. Bohužel tyto body nebyly nikdy dodrženy a je zajímavé, že plošné zvýšení platů které Řecká vláda poskytla mezi roky 1982-1984 a které byly i jediné za celé post juntové období (1974), měly pozitivní dopady na ekonomiku země. Zvýšení mezd státních zaměstnanců se pokrylo ze státního rozpočtu a pro zvýšení cen soukromných zaměstnanců předcházela dohoda se združením podniků a pokrylo se snížením zisku podniků. Jeden z efektů byl, že se překvapivě snížil rozdíl mezi domácí produkcí a dovozem surovin (domácí produkce se navýšila). Dále byl zaznamenán menší schodek ve státním rozpočtu v následujícím období spolu s poklesem soukromých úvěrů, kde podniky čerpali ze svého zisku kvůli vyšší poptávce a byla tak snížena potřeba úvěrů. Třetí a možná nejvíce zajímavý efekt byl pokles inflace, spolu s udržením cen na stejné úrovni. Zde je třeba se zdržet a rozvinout pojem a podstatu inflace, kde je často uváděn argument, že vyšší počet peněz v ekonomii zvyšuje inflaci a snižuje hodnotu měny. Je to jako by se Vás někdo ptal co je to okno a Vy mu odpověděli, že okno je díra ve zdi. Inflaci způsobuje jednak nedostatek místní produkce, což vyžaduje dovoz surovin ze zahraničí a je spojeno se zvýšenými výdaji vůči měnícímu se kurzu a za druhé zvyšování zisků a hyperzisků. Když ekonomii ovládají kartely a trust, navyšování cen je nevyhnutelné, protože kartely ovládají podíly na trhu a můžou si tak určovat ceny produktů. Otázka tedy není zda v ekonomii existuje větší či menší objem peněz, ale jestli tyto peníze odpovídají skutečné potřebě v ekonomii a taky proč, nebo co způsobuje nutnost většího objemu peněz. Když poskytovatel zboží zvyšuje neustále ceny produktů aby měl vysoké procento zisku je jasné, že objem peněz v ekonomii se musí adekvátně zvyšovat. Rafinerie v Řecku mají ku příkladu o 20% vyšší procento zisku, než všechny rafinerie ve středomoří. Uvedených 20% se logicky promítne v ceně výrobku z ropy, tedy benzínu nebo nafty. Stejný problém způsobují kartely řetězců
supermarketů v Řecku, ale krom jiných i v České Republice. Ti z Vás, kteří cestují do sousedního Německa si určitě všimli cenových rozdílů v Českých produktech u nás a v Německu. Pivo Pilsner Urquel je například levnější v Německu, protože Pilsner vede politiku vyššího zisku v České Republice kterým si kompenzuje nižší zisk v Německu. Podobně je to i s výrobky ze zahraničí, kde naprosto stejný potravinový produkt vyroben ze stejné továrny se prodává v Německu o jednotky korun levněji, než u nás. Důvodem je politika vyššího zisku v České Republice, než v sousedních zemích, což dělá z příkladu Německa opravdu bolestivou realitu z důvodu vyšších tamních příjmů. Roku 1985 sjednal jednání tehdejší ředitel Řecké Národní Banky pan Chalkias a zúčastnil se jí dřívější ředitel ŘNB pan X. Zolotas, ekonom pan Angelopoulos, ve kterém varovali, že státní dluh je nebezpečně vysoký. Uváděli, že 75% ze státních úvěrů jsou určené pro splácení starších dluhů a zbývajících 25% pro ostatní výdaje státu. Nezbývá tedy nic pro investice a podpory ekonomického růstu. To tedy znamená, že jsme se dostali do začarovaného kruhu, z kterého není cesty ven a odhadli, že do 10 let bude Řecko nuceno požádat o pomoc MMF. Odpověď jim přišla od tehdejšího ministra financí vlády A. Papandreou, K. Simitis: „Vláda nepožádá o projednání státního dluhu s věřiteli, protože by to byl bezvýznamný akt a byli by jsme vystaveni určitému tlaku. Naopak, nejlepší řešení by bylo refinancování dluhu – poskytnutím nových úvěrů pro splacení starých.“ Noviny TA NEA, listopad 1985. Existovaly dva hlavní faktory, kteří tehdy zatěžovaly ekonomiku země. Jedním faktorem byla politika splácení starších dluhů poskytnutím nových a druhý byl enormní deficit, který se projevoval po vstupu Řecka do Evropské Unie (1981), kde se pomalu hroutilo Řecké zemědělství. Poprvé se přebytečná zemědělská produktivita změnila v nedostatečnou , což zvýšilo dovoz surovin ze zahraničí. Toto mělo za následek zvýšující se počet problematických firem a živnostníků a rovněž zvýšující se vliv, který měli na trhu zahraniční velkoobchody (hypermarkety apod.). Vládě bylo doporučeno převzít tyto problematické firmy s účelem jejich rekonstrukce a reorganizace tak, aby byly schopny se udržet na trhu. Vláda opravdu tyto firmy převzala, ale nechala je ve stejném zdevastovaném stavu po období deseti let. Současně ale hradila platy zaměstnanců, kteří nevykonávali žádnou produktivitu. V podstatě si tak držela v politickém zajetí zaměstnance asi 340 firem s účelem úspěchu v příštím volebním kole. Po deseti letech byly tyto firmy a jejich zařízení rozprodány a zbytek skončil v odběrných skladech. Po vstupu Řecka do Evropské Unie čerpala země Evropské fondy pro velké stavby o nutnosti kterých rozhodovali úředníci unie. Když se o určité stavbě rozhodlo, unie nabídla Řeckému státu 50% dotaci a zbytek musel uhradit stát. Protože ale bylo nemožné čerpat finance ze státní kasy, tyto stavby se finacovaly pomocí úvěrů. Navíc dle smluv EU nemělo Řecko možnost vykonat tyto práce samotné, ale bylo nuceno je vykonat přes stavitelskou firmu, která byla vybrána podle státu, který uvedené úvěry poskytoval. Není náhoda, že v období kdy se konalo výběrové řízení ohledně stavby Rio – Antirio (most spojující pevninu a peloponés – dokončeno 2004) Řecké dluhopisy kupovaly z větší části Francouzké banky.
Výběrové řízení nakonec vyhrála francouzká firma VINCI a postavila most ve spolupráci s Řeckými firmy Hellenic Technodomiki-TEV, J&P Avax, Athena a Proodeftiki and Pantechniki.
Stejným postupem se řídila Řecká vláda i se stavbou národního letiště Eleftherios Venizelos (dokončeno 2001), kde v období výběrového řízení nakupovali Řecké dluhopisy zejména Německé banky. Čirou náhodou soutěž vyhrála Německá firma. Zpětným pohledem stály Řecko tyto stavby velké schodky v rozpočtech a významně velké zadlužení které mělo tyto
schodky vyrovnat. Řecká Technická komora zveřejnila později studie, které se týkaly všech velkých staveb v zemi a ukázalo se, že výše uvedené stavby stály Řecký stát více než dvakrát tolik, než kdyby bylo vyhlášeno poctivé výběrové řízení. Když na základě této studie byla dotázána tehdejší ministrině místního rozvoje paní Luka Katseli, prohlásila, že bohužel to bylo politické rozhodnutí. V roce 1987 zakročí Evropská Unie s poskytnutím velkým úvěrem s výměnou ekonomického dohledu MMF (Mezinárodní Měnový Fond). Po roce 1990 dochází k „uvolnění trhu“ na mezinárodní scéně a akce Velké Privatizace v Řecku. Současně se od té doby, až do doby poslední finanční krize roku 2009 přestává věřejně mluvit o výši státního dluhu. Ve vládě je strana Nea Dimokratia a Konstantinos Mitsotakis, který vyhrál volby v roce 1989. V jeho tříletém období vlády více než zdvojnásobil státní dluh a příčinou byla kombinace stále větší recese, větší schodek ve státním rozpočtu, neúčinná státní zpráva a stále menší produktivita. Tyto nedostatky se vyrovnávaly novými a stále rostoucími úvěry, které nabírali stále méně výhodné podmínky. Tato vláda taky odklonila místní úvěrou politiku a obrátila své úvěrové požadavky do zahraničí, politiku kterou se držely i následujcí vlády. Rok 1999 byl v Řecku poznamenán takzvaným „Burzovním skandálem“. Odhaduje se, že investované částky dosáhly sto miliard euro a týkaly se hlavně menších investorů. Mezinárodně se trhům dařilo a na trzích panoval pocit neustále rostoucí produktivity díky revoluci ve vývoji informatiky. Předehra kolapsu se označuje ekonomická krize v Ásii, která způsobila „mini krach“ roku 1997. V Řecku se o burze zajímala větší část populace, dokonce i v menších vesnicích existovaly ELDE (kanceláře pro nákup a prodej akcií) a mnoho malých společností byly uvedeny na trh. Aktivní kódy investorů dosáhly 1,5 milionu, když Řecká pracovní síla se odhadovala na zhruba 4,6 milionu. Index tehy překonával rekordy a mnozí Řekové si mysleli, že vyřeší svoji celoživotní ekonomickou situaci. Pokles začal 23. Září a trval několik let a rapidně snížil hodnotu akcií. Mnozí viní vládu zejména proto, že jsou dokumentované výroky vysokých úředníků (i tehdejšího ministra financí), že vzestupný trend odráží ekonomickou situaci té doby. Také soudní vyšetřování případu pokrylo veškeré odpovědnosti, což vedlo k druhému skandálu v soudním obvodu. Mnozí považují Burzovní skandál za největší ekonomopolitický skandál v poválečném období, neboť vedla k výraznému přerozdělování bohatství v zemi. Označuje se také jako podmínka pro vstup do Eurozony a organizaci Olympijských her roku 2004. Burzovní skandál doslova vyplenil úspory domácností, firem a živnostníků a byla tak otevřena cesta pro stoupající soukromé zadlužení. Fondy, které byly vložené do akcií obsahovali nejenom úspory, ale i soukromý majetek, který byl zavázán po velkém propadu, kvůli neschonosti majitelů splácení úvěrů. Tyto fondy byly následně odeslány do zahraničí a není náhoda fakt, že Řecká národní banka přestala vést od roku 1998 záznamy o vývozu peněz do zahraničí. Po Burzovním skandálu se stal oblíbený vip:
Jednoho krásného dne, jeden muž jménem Haris oznámil svým vesničanům, že kupuje opice jednu ku 10 dolarům. Vesničané věděli, že existuje mnoho opic ve vedlejším lese a tak se tam vydali a začali je chytat. Haris jich odkoupil tisíce jedna ku 10, jak slíbil. Produktu ale ubývalo a vesničané tak přestali opice odchytávat. Haris tedy oznámí, že odkoupí opice jednu ku 20 dolarům. Vesničané odjeli do lesa a chytili další opice. Opic ale rychle ubývalo a vesničané se stáhli zpátky do vesnice. Haris tedy prohlásí, že z důvodu úbytku zboží, odkoupí opice jedna ku 25 dolarů. Vesničané tak odchytili i poslední opice co zbývaly v lese. Haris sdělí vesničanům, že chápe velký úbytek opic a tak je bude kupovat jedna ku 50 dolarům. Ale protože musí do města za práci, ponechá obchod svému pomocníkovi. Pomocník zavolá vesničany a řekne jim: „podívejte se co udělal Haris, naplnil stáj plnou opic...já Vám je prodám všechny za 35 dolarů a když se vrátí, Vy mu je prodáte za 50 dolarů. Vesničané tak vybrali všechny své úspory a odkoupili všechny opice. Pomocníka a Harise již nikdy neviděli...
