Glen Sanderfur. Jak filozofie nejznámìjšího amerického mystika Edgara Cayceho autorovi pomohla vyrovnat se s tragickou událostí

Glen Sanderfur

Jak filozofie nejznámìjšího amerického mystika Edgara Cayceho autorovi pomohla vyrovnat se s tragickou událostí

Eko–konzult

Co se mi stalo

Smrtelné zranìní Glenna Sanderfursta pøivedlo k filozofii nejznámìjšího amerického mystika Edgara Cayceho. Ta se stala základem, na nìmž si vybudoval nový postoj k životu. Místo aby podlehl sebelítosti, objevil zcela nový svìt vnitøního léèení a transformace. Autor v této výjimeènì poutavé knize píše o netradièních zpùsobech léèení. Zmínìný pøíbìh se pro mnohé mùže stát zdrojem inspirace, odvahy a víry.

Vytištìno na 100% recyklovaném papíru. ISBN 80–89044–17–4 © Glen Sanderfur, 1993 © Pøeložil: M. Židlický, 2001 © Eko-konzult, 2001

!

Co se mi stalo Kdesi v dálce kdosi øekl: „Buïte zticha!” Anebo se mi to jen zdálo? Nebyl jsem si jist. Pøesto jsem mìl pocit, že jsem pøíkaz slyšel nìkolikrát. Zdálo se, že hlas patøí ženì. Co je to za ženu? A komu byla její vìta adresována? „Buïte zticha! Bude to ještì horší, než se to zlepší.“ Tentokrát bylo zøejmé, že hlas není výplodem mé pøedstavivosti. Jistou dobu trvalo než jsem si uvìdomil, že hovoøí ke mnì. Zaèal jsem vnímat pronikavou bolest v nohách a byl jsem pøekvapen, že køièím bolestí. Nemìl jsem sebemenší pøedstavu kde se nacházím. Vše, s výjimkou neustálé bolesti mi pøipadalo neskuteèné. Jako ve snu. Chvílemi jsem ztrácel vìdomí. V jednom okamžiku jsem si uvìdomil, že ona žena cosi dìlá s mým zápìstím. Zeptal jsem se jí, kde jsem. Øekla mi, že v nemocnici, ale že vše bude v poøádku. Proè jsem v nemocnici? Na nic jsem si nevzpomínal, co by vysvìtlovalo mùj nynìjší stav, Proè nejsem doma nebo v práci? Kolik je hodin? Zeptal jsem se jí na to. Sestra mi øekla, že je sedm. O nìco pozdìji jsem zjistil, že je ráno. Byl jsem ohromen. Jak jsem se zde ocitl? Nemohl jsem se vùbec hýbat a bolest v nohách byla nesnesitelná. Jakoby do nich vystøelovala. Bylo to horší než vše, co jsem kdy poznal. Rovnìž jsem si uvìdomil pøítomnost rùzných trubic a pøístrojù. Kdykoliv jsem se snažil pohnout, pocítil jsem ostrou bolest v bøiše. Zjistil jsem, že mne rovnìž bolí v zádech.

"

Glen Sanderfur – Umìní žít

Kdosi mi øekl, že jsou zde moji rodièe a že je za chvíli uvidím. Jak se sem dostali? Žijí pøece v západní Kentucky a já jsem byl v Louisville. Zpoèátku jsem mìl v hlavì absolutní zmatek, ale postupnì jsem se o své situaci dozvídal více a více. V jednom okamžiku se objevil lékaø a zaèal ke mnì mluvit. Pøedstavil se jako MUDr. Lolley. Øekl mi, že jsem byl postøelen a že se jedná o velmi vážné zranìní. Kulka nadìlala mnoho škody. V noci nebylo jisté, zda se doèkám rána. S dosavadním prùbìhem byl spokojený. Varoval mne však, že se nacházím ve velmi kritickém stavu. Povídal cosi o játrech a nastávající operaci. Naznaèil, že se jedná o neortodoxní operaci, ale že tímto zpùsobem pomohl již nìkolika pacientùm. Rovnìž mi sdìlil, že kulka poškodila páteø, ale že zatím nezjistili pøesný rozsah poškození. Jejich prvním cílem bylo zachránit mi život. Po jeho odchodu se mi v hlavì honily nejrùznìjší otázky. Kdo mne postøelil? Pamatoval jsem si, že jsem se chystal jít si lehnout. Pøedtím jsem byl na veèeøi s pøítelem z banky, v níž jsem pracoval. Byl jsem rád, že jsem se veèer vykoupal. Když jsem se snažil rozpomenout na detaily onoho veèera, uvìdomil jsem si, že na mne volal mùj pøítel Tom Ballard. Jeho hlas znìl vydìšenì. Ze svého bytu jsem vybìhl ke schodùm vedoucím k Tomovu, jenž se nachází v pøízemí. Rovnìž jsem si vzpomnìl, že jsem mìl najednou pocit, jako bych èelem narazil do stìny. Byl to právì onen okamžik, kdy mne nìkdo postøelil? Nepamatoval jsem si, že bych nìkoho spatøil a nebyl jsem s to si vybavit, co následovalo. S výjimkou pocitu, že jsem v jakémsi automobilu. Zdálo se, že ležím na zádech a že ke mnì kdosi hovoøí. Na to, co øekl, jsem si však již nevzpomnìl. Víc jsem si nepamatoval. Nebyl jsem si ani jist, zda se tyto vìci skuteènì staly. Dalších nìkolik hodin bylo naplnìno bolestí a kaleidoskopem nejrùznìjších èinností. Každých nìkolik minut se

Co se mi stalo

#

objevovala nová tváø, jež cosi udìlala, èi cosi zkontrolovala. Rovnìž jsem objevil další bolest. Kdykoliv jsem se zhluboka nadechl, hrudí mi projela ostrá bolest. Bral jsem proti ní léky, ale bolest byla natolik silná, že jsem si nebyl jist, zda ji budu s to snést. Nikdy jsem podobné utrpení necítil. Nevìdìl jsem, jak na nì budu reagovat. Vìøil jsem však, že je otázkou èasu, kdy se mùj stav zlepší a z toho nejhoršího budu venku. Byl jsem si také jist, že lékaø ohlednì vážnosti mého stavu pøehánìl. Pøirozenì, nebyl jsem na tom zrovna nejlépe, ale byl jsem pøi plném vìdomí a tak jsem nemohl být v kritickém stavu. Znamená snad slovo kritický, že bych mohl zemøít? Nemohl jsem vìøit, že nechybìlo mnoho a nemusel jsem zde již být; nepochybnì bych se cítil jinak. Jak se èlovìk cítí pøed smrtí? Zabýval jsem se otázkami, kterým jsem pøedtím nikdy nemusel èelit. Zaèal jsem si uvìdomovat, že budu muset sáhnout na dno sil, abych se z této situace dostal. Bolest byla èím dál horší. Neschopnost pohybovat se, èi dokonce se jenom obrátit, mìla neblahý vliv na moji psychiku. Zaèal jsem trpìt klaustrofobií. Musel jsem vstát. Nemohl jsem jen tak ležet, jako bych byl k lùžku pøipoután. A jsem se snažil sebevíce, nebyl jsem schopen spodní èástí tìla pohnout. Zachvátila mne panika, že v této poloze zùstanu navždy – anebo alespoò déle než budu s to tolerovat. K lùžku pøišla další sestra a øekla mi, že co nevidìt pøijdou moji rodièe. Zapomnìl jsem na nì. Proè zde již nebyli? O tom, že jsou v nemocnici, jsem se pøece dozvìdìl pøed dlouhou dobou. Pøemýšlel jsem, jak na jejich pøíchod budu reagovat. Vìdìl jsem, že matka je velmi citovì založená žena a že se jí stav, v nìmž se nacházím, citelnì dotkne. Trvalo však další hodinu než dorazili. Vidìl jsem je rád. Mìli jsme velmi dobrý vztah, pøestože jsem je navštìvoval pouze tøikrát až ètyøikrát za rok. Alespoò od doby, co jsem

$

Glen Sanderfur – Umìní žít

se pøed deseti lety pøestìhoval do Louisville. V té dobì jsem uzavøel svoji soukromou právnickou kanceláø a stal jsem se právníkem banky. Èekal jsem na nì a vzpomínal na poslední návštìvu pøed dvìma týdny. Bylo to o Vánocích. Když vešli do pokoje, nedali na sobì znepokojení ohlednì mého stavu znát, tak jak jsem pøedpokládal. Matka se nerozplakala. „Proè jste pøijeli?“ zeptal jsem se. Na odpovìï si už nepamatuji. Øekl jsem jim, že se mi daøí dobøe a že za mnou nemìli jezdit. Potom jsem se jich zeptal, co se stalo. Sdìlili mi, že noc pøedtím došlo ke støelbì. Najednou mne napadlo, že Tom Ballard musel být zastøelen. Jejich vágní odpovìdi mne v tomto názoru jen utvrdily. Ujistili mne však, že Tom je v poøádku. Nevyvázl bez zranìní, ale nejedná se o nic vážného. Více detailù jsem z nich nedostal. Tvrdili, že toho sami víc nevìdí. Øekli, že Tom jim uprostøed noci zavolal a vyzval je, aby okamžitì pøijeli do Louisville, protože jsem byl postøelen a že je to velmi špatné. Jsou zde již od pìti hodin ráno. Døíve se ke mnì nemohli dostat. Prohlásili, že v Louisville zùstanou nìkolik dní a že se vrátí odpoledne. Poté pøišla sestra a sdìlila jim, že musejí odejít. Chtìl jsem Toma Ballarda vidìt co možná nejdøíve. Možná bych se od nìj dozvìdìl, co se vlastnì stalo. Opìt jsem se zaèal obávat, že byl zabit. Byli jsme velmi dobøí pøátelé. Patrnì se domnívali, že bych nebyl s to se s jeho smrtí vyrovnat. To byl patrnì dùvod, proè mi neøekli pravdu. Dokud ho neuvidím pochybností se nezbavím. Zaèal jsem se modlit. Modlil jsem se za Toma i za sebe. Dokonce jsem se modlil za toho, kdo mne postøelil; možná potøebuje více modliteb než kdokoliv jiný. Další agonizující hodiny následovaly jedna po druhé. Sestry mi neustále odebíraly vzorky krve, manipulovaly s trubicí, jež byla zavedena do žíly v pravém zápìstí, dávaly mi pilulky, nutily mne, abych pravidelnì dýchal do po-

Co se mi stalo

%

divného zaøízení a neustále mi do nohou a bøicha vpichovaly jehly, aby zjistily, zda v nich mám cit. Nic jsem necítil. Pøicházeli ke mnì rùzní doktoøi a chtìli, abych pohyboval nohama, dokonce i prsty u nohou. Výsledky však byly stále negativní. Nechápal jsem, proè nespolupracují, proè každý z nich opakuje to, co jiný již udìlal. Uvìdomil jsem si, že od pasu dolù je mé tìlo zcela paralyzováno. Testy a nejrùznìjší procedury pokraèovaly. Nejhorším zážitkem bylo, když mne rentgenovali. Používali pøenosný rentgen – plochou desku, kterou pode mne dávali. Nìkdo mne musel nadzvednout a vložit ji tam. Bolest, kterou jsem pøitom cítil, byla hrozná. Naneštìstí tuto operaci témìø vždy provádìla nìjaká sestra, která nemìla dostatek síly, aby mne jednou rukou nazvedla a druhou to pode mne desku zasunula. Vìtšinou se jí to povedlo až po nìkolika pokusech. Po pùlhodinì se èasto vracela anebo pøišel nìkdo ještì slabší a celý postup se opakoval, nebo první snímek se nepovedl. Desku pode mnou nenechali dostateènì dlouho. Mám dojem, že pouze jednou se tohoto úkolu ujal silný muž. Tenkrát to probìhlo neuvìøitelnì snadno. Odpoledne mne rodièe znovu navštívili. Dozvìdìl jsem se, že jsem na jednotce intenzivní péèe v louisvillské všeobecné nemocnici, a že mne mohou navštìvovat dvakrát dennì. Požádal jsem otce, aby se postaral, aby ke mnì pustili Toma, protože pouze on byl s to zodpovìdìt moje otázky. Kolem páté hodiny odpoledne pøišel na vizitu MUDr. Lolley a dalších šest nebo osm mladých lékaøù èi studentù. MUDr. Lolley jim popsal mùj stav a z jejich následné konverzace jsem se dozvìdìl další podrobnosti. Vysvìtlil jim, že jsem byl do nemocnice pøivezen pøedchozí noc ve 23.30 poté, co mne kdosi postøelil. Byl jsem v bezvìdomí a oèekávali, že následkem vnitøního krvácení zemøu. Jakmile zaèali operovat zjistili, že tepna vedoucí

&

Glen Sanderfur – Umìní žít

ze srdce do jater byla prasklá a že z ní vytékala krev. Chirurg provedl jakýsi velmi neobvyklý úkon; použitým odborným výrazùm jsem nerozumìl. Pozdìji jsem se dozvìdìl, že tepnu podvázal a tok krve k játrùm pøesmìroval jinou tepnou. MUDr. Lolley byl jediný lékaø v širokém okolí, který byl schopen tuto operaci provést. Zjistil jsem rovnìž, že mi kulka poškodila spodní èást pravé plíce a dokonce i slinivku bøišní. Pøítomní mu položili øadu otázek a nìkteøí z nich mne znovu zaèali píchat. Nakonec se pøesunuli k vedlejšímu pacientovi. Každých tøicet minut jsem po dobu nìkolika minut musel dýchat trubicí, kterou jsem si pøidržoval v ústech. Bìhem této inhalaèní terapie jsem musel zhluboka dýchat. V pravé plíci jsem cítil bolest. Sestra mi vysvìtlila, že smyslem této léèebné metody je, abych nedostal zápal plic. Dozvìdìl jsem se, že vzhledem k tomu, že jsem nebyl s to se pohybovat, jsem byl na tuto nemoc náchylný a že pokud bych ji dostal, pak bych s ní nebyl schopen bojovat. Moje nohy byly v hrozné stavu. Netušil jsem, že taková bolest vùbec mùže existovat. Kdybych spojil veškerou bolest, kterou jsem za celý svùj život doposud poznal, pak by byla menší než ta, kterou jsem musel vydržet od onoho rána, kdy jsem se zde probudil. Byl jsem vdìèný, že den skonèil a že jsem se s ní vyrovnal lépe než jsem oèekával. Obtížná byla i noc, ale s pomocí lékù jsem chvílemi spal. Kolem pùlnoci jsem mìl za sebou prvních ètyøiadvacet hodin toho, co jsem zaèal nazývat dlouhá tmavá noc duše.

V nemocnici

'

V nemocnici

Pøišlo ráno a bylo vítané. Alespoò jsem se mohl tìšit na další návštìvy – lékaøù, pokud ne nìkoho jiného. Na jednotce intenzivní péèe bylo témìø nemožné zjistit, zda je den èi noc, nebo nemá okna. Nicménì noci a dny jsou v nemocnici jiné; noci jsou dlouhé, nudné a deprimující. Pøemýšlel jsem, kdy budu mít možnost hovoøit s nìkým z banky, v níž jsem pracoval. Jak si beze mne vedou? Byl jsem jejím prezidentem. Byla v ní øada šikovných vedoucích pracovníkù, kteøí byli schopni mne nahradit. Najednou jsem si uvìdomil, že jsem mìl dnes odletìt do Washingtonu na jakési jednání. Tato záležitost, jíž jsem døíve pøisuzoval znaèný význam, ztratila na dùležitosti. Kolem desáté hodiny pøišli na krátkou návštìvu moji rodièe. Vyøídili mi pozdrav od starosty Louisville, který byl mým sousedem a pøítelem a od nìkolika dalších známých a pøátel. Bylo to milé. Poté mi oznámili, že na zbytek návštìvy pøijde Tom Ballard a že se uvidíme odpoledne. Když jsem Toma vidìl vcházet do pokoje, ohromnì se mi ulevilo. Na hlavì mìl obvaz, ale jinak byl v poøádku. Vyprávìl mi, co se onoho osudného dne stalo. Než jsem tehdy veèer dorazil domù, kdosi zaklepal na domovní dveøe. U dveøí stáli dva mladíci a øekli, že chtìjí dovnitø. Než Tom staèil cokoliv øíci, vešli a prohlásili, že si dùm chtìjí prohlédnout. Poté ho pøinutili, aby je pustil do svého bytu. V tom okamžiku jsem pøišel domù. Znali jméno ženy, která mi pronajímala byt. Toma pøinutili, aby v telefonním seznamu vyhledal její èíslo. Zavolali jí, ale zavìsila.