Českobratrské církve evangelické v Opavě
Červen 2014 „A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce ? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí ?“ Lukáš 11, 9 – 13 Milí bratři, milé sestry, nedávno jsme prožívali svatodušní dobu. Seslání Ducha svatého na učedníky, zárodek Kristovy církve, byla událost, která byla předpovězena a zaslíbena. A přesto také souvisí s modlitebním soustředěním malého hloučku lidí, kteří se modlí. Duch svatý sestupuje na lidi, kteří jsou pevně spojeni s Kristem, i když už odešel na Boží pravici a lidé už ho nemají po ruce, nemohou ho vidět a stýkat se s ním tak, jako se stýkají oni mezi sebou. Sám Pán jim to před svým nanebevstoupením přikázal. A ovšem, mluvil o tom i v časech, kdy žil život na této zemi a konal tady svoje dílo. Proste a bude vám dáno… Výzva k modlitbám pro jeho věrné. Je zde zvláštní jedna věc. A sice, že právě evangelista Lukáš předkládá svou verzi těchto známých slov Páně tak, že vyúsťují do zaslíbení Ducha svatého. Oč všechno jsme schopni prosit ! Ne, není tady na místě abych se pokoušel spekulovat o tom, jaká prosba je náležitá a jaká nikoli. Je nám zaslíbeno i skrze jiného evangelistu – Matouše, že budeme – li prosit, náš Otec nám dá „dobré“. Aby bylo jasno, má to být to dobré z toho jeho, Božího pohledu, ne z našeho. Lukáš ale zamíří právě ještě jinam. Budete – li prosit, Otec vám dá Ducha svatého… To je hráz proti našim modlitebním rozmarům, proti tomu, abychom si dělali z Pána Boha služebníčka, který splní každé naše přání, i to zcela sobecké. Počítáme s tím ? Bereme dost vážně ta slova ? Jsme církví, jsme sborem, který prosí za Ducha svatého ? Rozumíme tomu, že nezáleží jenom na našem výkonu, na našem nasazení, ale na to, jestli Duch svatý uvede věci do pohybu ? Chápeme, že se můžeme taky klidně strhat a může to být bez užitku ?
Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Opavě Připomenu naši loňskou zkušenost ze zájezdu do slovenských Vrbovců. Umírající sbor málem na odpis, v kostele pár lidí. Ale vznikla malá modlitební skupinka, malá hrstka která se scházela a intenzivně modlila. A děly se věci ! Duch svatý tohle umí ! Ne, nečekám nutně, že to všude takto okamžitě zafunguje. Ale současně věřím, že tam, kde je ryzí víra a modlitební touha třeba jen několika jednotlivců, tam se k tomu Pán Bůh přizná. Vždyť když nás lidi naše děti o něco poprosí, taky je neodmítneme. Což teprve Pán nebe i země ! Jistě dá Ducha svatého a spolu s ním i mnoho dobrého, čeho je nám zapotřebí pro náš plný život na zemi i pro život jeho lidu před jeho tváří. S přáním Božího požehnání i pěkné dovolené, Jan Lukáš, farář Program v našem sboru Bohoslužby. Neděle 22. 6.
………………………………………………
Opava 9 hodin
/ káže farář Pavel Janošík z Velkého Meziříčí, kterému staršovstvo sboru nabídlo kandidaturu na službu budoucího kazatele našeho sboru / Neděle 29. 6. Neděle 6. 7.
…………………………………………………
Opava 9 hodin
………………………………………………....... Opava 9 hodin* Horní Benešov 14 hodin
Neděle 13. 7. …………………….………………………………..Opava 9 hodin Sudice 11 hodin Neděle 20. 7.
…………..…………………………………………. Opava 9 hodin
Neděle 27. 7.
…………………………………………………….. Opava 9 hodin
Neděle 3. 8.
………………………………………………………. Opava 9 hodin* Horní Benešov 14 hodin
Neděle 10. 8. ……………………………………………………….. Opava 9 hodin Sudice 11 hodin
2|Stránka
Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Opavě Neděle 17. 8. ……………………………………………………… Opava 9 hodin Neděle 24. 8. ……………………………………………………… Opava 9 hodin Neděle 31. 8. ……………………………………………………... Opava 9 hodin *Bohoslužby s vysluhováním Svaté večeře Páně
Biblické hodiny: poslední biblická hodina se koná ve čtvrtek 26. 6. v 18 hodin, stejně tak jako poslední nácvik sborového zpěvu Poslední schůzka mládeže se koná v pátek 27. 6. v 18 hodin Během prázdnin se budeme scházet pouze ke službám Božím, dle výše uvedeného rozpisu. Bratr farář Jan Lukáš má dovolenou v době od 10. do 27. července. Zastupující kazatelé pro nezbytné případy : 10. 7. – 15. 7. Vladimír Pír ze Suchdola nad Odrou 16. 7 – 18. 7. Ewa Jelinek z Ostravy 20. 7. – 27. 7. Radovan Rosický z Krnova Srdečně zveme k účasti na životě sboru. Naši jubilanti 1. 6. sestra Jana Pečírková z Horního Benešova …………………... 77 let 21. 7. sestra Zdeňka Wolfová z Benkovic …………………….………. 71 let 22. 7. bratr Jaroslav Ševčík z Opavy ……………………….………….. 82 let 23. 7. bratr Jindřich Malý z Opavy ……………………………………..80 let 2. 8. sestra Selma Kuklová z Opavy ……………………..…………. 85 let 5. 8. sestra Božena Černohorská z Opavy ………………………… 97 let 9. 8. sestra Věra Janáčková z Opavy ………………………………… 77 let 15. 8. bratr Erich Chalupski z Opavy ………………………………. 73 let 18. 8. sestra Božena malá z Opavy …………………………………… 79 let
Všem jubilantům přejeme hojnost Božího požehnán 3|Stránka
Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Opavě
K článku Pavla Veselého. Mnozí znají ty milé tváře jen z fotografií. Jedná se o rodinu bratra faráře Karla Veselého. Mnozí z nás, kteří jsme se s nimi setkávali, fotografie nepotřebujeme, protože je nosíme ve svém srdci. Do Opavy přišla rodina Veselých v květnu roku 1948. V nelehkých podmínkách začali budovat sbor, což se také podařilo. Už jako děti jsme s mou sestrou věděli, kde je nám dobře (no přece u farářů, tedy já si to užíval až později). Byli našimi opravdu rodinnými přáteli. Naše cesty se rozešly v roce 1957, kdy bratr farář nastoupil službu v Ostravě. Ale záhy jsme byli opět spolu, tedy za několik let jsme se stěhovali do Hlučína a našim domovským sborem se stala Ostrava. V roce 1979 zde bratr farář skončil, pak ještě pracoval ve sboru v Orlové. Nakonec jeho kroky směrovaly do Prahy, kde se již přestěhovali oba synové. U staršího Pavla našli milé prostředí a moc rádi vzpomínáme na návštěvy v Ďáblicích. Syn Jiří po těžké nemoci zemřel, Pavel se svou manželkou Lidunkou bydlí stále v Ďáblicích uprostřed mnoha vnuků a vnuček. Byť je formálně v důchodu, nenudí se. Stále fotografuje a obětavě pracuje ve sboru v Kobylisích jako kurátor, varhaník, a kdo ví co ještě. Jednou za čas se potkáme a vždy si máme co povídat, nakonec dojde na vzpomínky. A po návštěvě Opavy jsem jej požádal o pár řádků, inu užijte si je. TP
Na kafe v Opavě Je rodné město opravdu jen to místo, kde se narodíme? V mém případě je to například Zlín. Což o to, je pěkný, ale neznám v něm jedinou ulici, nikam tam netrefím. A tak ve svých vzpomínkách jsem do role rodného město adoptoval Opavu. Proč to? Protože jsem v ní začal chodit do školy, otloukal si kolena, řádil v pískovně, lozil po stromech, byl konfirmován, lyžoval na Komendě, nebo s partou kluků válčil proti jiné partě kluků do první krve. Že nevíte co to je? Pět šest kluků, se kterými kamarádíte, se sejde s kluky, s nimiž kamarádíte o trochu míň. Obsadíte stavební průmyslovku nebo skupinu domů proti Bredovi, a protože je první polovina padesátých let, domy mají propadané stropy, a
4|Stránka
Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Opavě schody bez zábradlí trčí do prostoru. V nich se odehrávají války kameny, které končí teprve tehdy, když se někdo rozbrečí, nebo mu začne téct krev. Bydlíte na Lidické ulici číslo dvě, což je fara. Kde máte bydlet jinde, když je táta farářem Českobratrské církve evangelické, a do vybombardované Opavy přišel v roce 1948 vytvořit český sbor? Krásný červený cihlový kostel funguje ještě jako kostel. Zatímco na současných webových turistických stránkách čteme: „Vstoupit dovnitř můžete jako archivní badatelé každé pracovní pondělí a středu. Ovšem kromě vstupní chodby a badatelny moc neuvidíte.“ Chachá, já tam vstupoval jako dvanáctiletý badatel kdykoliv, protože klíče od kostela jsme měli v kredenci na háčku. A viděl jsem vnitřek varhan, jak fungují jejich šlapací měchy, procházel se po lávce nad klenutým stropem kostela a plašil kavky ve věži. Chápejte, že tohle vám nenabídne nikdo jiný, než „rodné město“. A tak když jsme si na počátku května s ženou Lydií darovali pár dnů v Opavě, v pátek jsme zamířili na faru a trefili se zrovna do seniorátního dne mládeže. Bratr farář Lukáš se ničemu nediví a pozve nás na kafe, i když má lidí plný dům. Přeji si vidět rohový pokoj s balkónem, protože to byl pro mě a pro mladšího bratra náš dětský pokoj. Pousměje se a řekne: „Zajímavé, je to taky pokoj našich dětí.“ Opřu se o zábradlí a ucítím pach benzínu spáleného při vysokých otáčkách a obohaceného na vysoký výkon, protože na kandelábrech a u plotů leží balíky slámy a kolem právě burácejí pětistovky v Bezručově okruhu, populárním motocyklovém závodě. Tehdy mu kralují místní
5|Stránka
Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Opavě hvězdy, bratři Gorusové, a náš balkón je velmi žádané místo mezi spolužáky a mezi členy sboru. V tom se ozve farní zvonek. Bratr farář se podívá z okna a řekne: „To je Toník Plachý.“ Něco mi bleskne hlavou a poprosím ho o klíče. Jdu ke dveřím u vchodu, odemknu dveře a s lhostejným výrazem ve tváři pravím: „Přejete si, hledáte někoho?“ Úžas jen na zlomek vteřiny, pak srovná rysy obličeje a odpoví: „Vy jste se nastěhovali zase zpátky?“ Dobrý kurátor, chladnokrevný, jen tak něco s ním nezamává, říkám si. Tu kávu jsme si pak vypili všichni společně. Pavel Veselý
Byl jsem na synodu. Synod je nejvyšší správní orgán naší církve, který zasedá vždy čtyři roky. Ten letošní byl už třicátý třetí. Na synod jezdí delegáti voleni konventy, jsou zde rovnoměrně zastoupeni kazatelé i laici. Mimo nich jsou zde poradci např. z řad mládeže, studentů evangelické teologické fakulty, a další odborníci z Jeronýmovy jednoty, personální fondu atd., sejde se asi stovka lidí. Synodní zasedání začínalo odpoledne ve čtvrtek 29. 5. a končilo v sobotu 31.5. večer. Zasedáme od rána do večera, inu záležitosti církve jsou složité. Mimo klasických společných jednání ještě probíhá jednání komisí - theologická, právní, hospodářská a výchovná, která upravuje návrhy z konventů nebo od delegátů pro společnému jednání. Jednání je tedy mnoho, ale vždy se najde čas na vzájemné rozhovory, povídání si, zkrátka jsou zde chvíle, které jsou naplněny setkáváním lidí, kteří se vidí třeba jen jednou za rok. I toto činí tu zvláštně příjemnou atmosféru. Letošní zasedání synodu bylo vskutku historické. Poprvé v historii naší církve neproběhlo v Praze, ale na Vsetíně. Vsetínské sbory se připravily vskutku poctivě, organizace byla výborná. Na sobotní večer pak bylo nachystáno představení sborů Východomoravského seniorátu, které se neslo v lidovém duchu. Mimo představení jednotlivých sborů a středisek Diakonie ČCE zde vystoupili zpěváci z Javorníka (Horňácko), kteří mimo jiného zpívali písně z dávno nepoužívaných zpěvníků. Po ukončení této milé části programu jsme byli pozváni na nádherně upravenou farní 6|Stránka
Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Opavě zahradu, kde proběhlo pohoštění. Tam probíhalo plno rozhovorů, nejen mezi synodály, ale také mezi členy valašských sborů. Vše pak bylo ukončeno bohoslužbami ve sborech Moravskoslezského a Východomoravského seniorátu. Jednotlivé sbory navštívili předem určení synodálové, kde sloužili při nedělních bohoslužbách. Pokud byste měli zájem o bližší informace, pak neváhejte navštívit webové stránky http://synodcce.cz/ TP
Noc kostelů Úžasná akce „Noc kostelů“ vznikla v roce 2001 v Německu a do České republiky se rozšířila z Rakouska. První ročník této akce se u nás konal 29. května 2009. O co se vlastně jedná? Proč je kolem toho tolik řečí? Vypůjčil jsem si slova pořadatelů této akce: „Je to noc plná lehkosti a nenucenosti a zároveň citlivosti a hloubky. Rozmanitost nabídky poskytuje mnoho možností, jak citlivě přiblížit křesťanství, církev, víru – a každý si může sám zvolit, do jaké míry se přiblíží. Smyslem je oslovit, nabízet, ale nevnucovat, a tímto způsobem zprostředkovat návštěvníkům pozitivní zkušenost v souvislosti s církví.“ A že to není akce zrovna malá, potvrzuje článek z tisku: „V ostravsko-opavské diecézi v nádherné teplé noci našlo cestu do otevřených kostelů a modliteben bezmála 35 tisíc návštěvníků. Velký zájem opět zaznamenaly komentované prohlídky a možnost návštěvy jindy nepřístupných prostor věží, sakristií a kostelních kůrů. Vzhledem k ekumenickému charakteru Noci kostelů se řadě lidí podařilo navštívit i prostory jiných křesťanských církví, než v nichž se cítí doma.“ V Opavě se mnoho kostelů či modliteben do této akce nezapojuje. Jedná se jen o kostel Sv. Ducha, kostel v Jaktaři, o Církev bratrskou a naši modlitebnu. Zde jsme se sešli již po třetí a mám pocit, že se program stále vylepšuje. Nakonec to potvrdily i solidně zaplněné prostory našeho sborového domu. Program byl velmi dobře připraven. Po krátkém zahájení bratrem farářem vystoupil velice orginální písničkář Honza Dospiva z Orlové. Více než hodinu zaznívaly jeho písně, které posloužili nejen k zamyšlení, ale i k úsměvu. A pak přišel zlatý hřeb večera - divadelní hra Vzhůru na Golgotu. Pod silným režisérským vedením našeho bratra faráře se do 7|Stránka
Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Opavě hry zapojili zástupci snad všech generací. Byl to úžasný společensko kulturní zážitek, herci neponechali nic náhodě. Byli dobře připraveni, takže nenápadně umístěna nápověda vcelku neměla co na práci. Jednotlivé kostýmy ukazovaly na fantazii jejich nositelů. No a kulisy byly jedna radost. A tak diváci se ve dvou představeních nechali unášet otevíráním historie díky nejmenované cestovní kanceláře, která uskutečnila výlet proti času. Dvě rodiny se pak procházely Jeruzalémem, kde zrovna probíhal proces s Ježíšem. V rámci programu pak zněla hudba varhan a zpěv pěveckého sboru. K již tradičním fotografiím z historie a přítomnosti sboru přibyly koláže bratra Balouna, které jsme si mohli prohlédnout i s jeho výkladem. A jelikož jsme církvi pohostinnou, na stole bylo připravené dokonalé občerstvení počínajíc česnekovou pomazánkou a končíc buchtami všeho druhu. Co říci závěrem? Tato akce má svůj hluboký význam. V době, kdy mnoho lidí nepohlíží na církve moc positivně se mohli blíže seznámit s životem našeho sboru, s prostory, kde se scházíme a kde je nám dobře. Určitě je to kus svědectví. Dalším a neméně důležitým důrazem je to, že jsme spolu. Při nácviku hry se prožilo mnoho legrace, v pátečním večeru jsme měli dostatek času si popovídat, společně prožívat příjemný večer. A na závěr patří poděkování. Ani nejde všechny ty, kteří přispěli k úspěšnému průběhu noci kostelů v naší modlitebně vyjmenovat. Za prvé nám to nedovolí rozsah Zpravodaje a za druhé bych určitě na někoho zapomněl. Takže všem vám milé sestry a milí bratři veliké díky. A příští rok se zase v květnu budeme těšit. TP
Na cestě... V pátek v 16.00 jsme se měli dle Jeníčkových předběžných pokynů všichni sejít před farou. Možná byste řekli, že vzhledem k tomu, že podmět „všichni“ zahrnuje celkově pět dětí a osm vedoucích, by nám přísudek „sejít se“ neměl dělat vůbec žádný problém. Opak je pravdou. Když jsme - já a můj bratr - asi pět minut po šestnácté hodině přišli před faru, nalezli jsme tam pouze Honzu Stuchlíka, který nás informoval, že sraz je až o čtvrt na pět. Můj bratr se tedy zvedl a šel si do města něco zkopírovat. Asi o minutu později se z bytu od Dehnerů vynořil Ondra s Hankou, z fary vylezli Magda s Jeníčkem a Matěj se prostě jen tak zhmotnil mezi námi. Jeníček se rozhlédl a prohlásil, že okamžitě odcházíme a kde je zase Kuba.
8|Stránka
Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Opavě I přes dramatický odchod jsme se zanedlouho všichni úspěšně ocitli na západním nádraží, kde byl uschován veledůležitý dopis. Když jsme ho po chvíli hledání nalezli, ukázalo se, že se skládá ze dvou částí. Jedna byla nadepsána „pro vedoucí“ druhá „pro děti“. Poté, co nám nebylo umožněno přečíst si první část dopisu, jsme se tedy dali do prozkoumávání povoleného obsahu. Byly to dotazníky, které jsme měli za úkol vyplnit ve vlaku. Týkaly se samozřejmě tématu naší víkendovky. (Nakonec jsme se shodli na tom, že je to „Na cestě“ i když někteří se spíše přikláněli k výroku „všechno se dozvíš“). Ve vlaku jsme tedy dotazníky dle pokynů každý sám za sebe a zcela nezávisle na ostatních vyplnili, a zakrátko zavelel Jeníček k výstupu. Ze stanice Město Albrechtice jsme se vydali na blízkou rozhlednu. Pravděpodobně. Umístění prvního cíle naší víkendovky bylo totiž ze strany vedoucích podepřeno pouze výrokem „všechno se dozvíš“. Po cestě jsme měli hrát hru, při které jsme měli posbírat co nejvíce lístečků, jež nastražoval Jeníček jdoucí před námi. Praxe byla taková, že jsme hráli já s Ondrou, přičemž nás zbytek skupinky prohlásil za blázny a nepletl se nám do cesty. Faktem je, že ochota skočit po hlavě do kamenitého příkopu, případně tam také shodit někoho dalšího jen kvůli papírovému lístečku pochybné hodnoty, nemusí být většinou populace označována jako projev zdravého rozumu. My jsme se ale drželi toho, že odsouzení výroku většinou lidí je přímým důkazem o jeho pravdivosti a tak jsme se za vzájemného pokřikování a střemhlavých útoků na nicnetušící lístečky dostali až k rozhledně. Pokochali jsme se krásným výhledem, znechuceně vypnuli mobily vítající nás v sousedním Polsku, a vydali jsme se na cestu podél státní hranice. Tedy, ne že by tam nějaká cesta byla. Vzhledem ke sklonu svahu a množství houštin, lián a bláta jsme si připadali spíše jako v amazonském pralese a vzhledem k výšce kapradin dokonce možná i jako v prvohorách. Jsem si téměř jist, že nikdo z nás cesty divočinou nelitoval, a kdybychom mohli, vyrazili bychom na ni zase znovu, přesto jsme ale s radostí uvítali cestu, která se před námi znenadání zjevila. Jeníček nám vysvětlil, že si všichni kromě mě zavážou oči a já budu mít za úkol vést je v naprosté tichosti po cestě. Bohužel den před tím vydatně pršelo, takže obzvláště ti, kteří se nacházeli na konci naší slepé skupinky, si po nějaké době už s nějakou tou kaluží nemuseli lámat hlavu. Po nějaké chvíli jsme zaslechli zpěv, odbočili jsme z cesty a dostali jsme se ke zřícenině kostela, ve kterém na nás k našemu překvapení čekal Honza Lukáš – farář. Po velmi zajímavé pobožnosti na téma cesta jsme si ještě prohlédli netopýra, zavěšeného ve stěně kostela a vydali jsme se k autu, které bylo zaparkováno asi 500 metrů za kostelem. Honza naložil do auta několik batohů a tři členy výpravy, a rozjel se s nimi na místo našeho noclehu (blíže určeno slovy „všechno se dozvíš“). Zbytek výpravy pokračoval dále v pochodu. Plán byl takový, že Honza v cíli vyloží bagáž, zanechá s ní první tři výletníky a pro nás se později vrátí. Když už jsme si mysleli, že vzhledem ke stavu cesty, stáří a přetíženosti auta a uběhlé době určitě zanedlouho najdeme auto i s posádkou trčet někde v příkopě, zahlédli jsme
9|Stránka
Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Opavě přední světla Honzovy oktávky. Přibyli další dva pasažéři, zbytek batohů a Jeníček, Matěj a já jsme pokračovali dále. Po chvíli jsme u cesty zahlédli podivná mihotavá světýlka a zanedlouho jsme zjistili, že se jedná o místní hřbitov. Ten jsme důkladně prozkoumali a o kousek dál jsme již opět potkali Honzu, který naložil zbytek naší výpravy – tedy nás tři a dovezl nás až do Třemešné ve Slezsku. Druhý den ráno jsme se probudili opět plni energie a připraveni na další dobrodružný den. Hned po snídani, kterou nám připravila Magda, jsme dostali dotazníky ze včerejška a říkali jsme ostatním, co jsme do nich napsali a proč. Dále nám Jeníček řekl, abychom poskládali lístečky, které jsme sbírali po cestě na rozhlednu. Po chvíli skládání jsme zjistili, že jde o rozdělení do skupinek. Naše výprava čítala, jak jsem již zmínil, pouze pět dětí. Rozdělení bylo tudíž následující: 1. skupinka – Hanka + Honza + já 2. skupinka – Kuba + Ondra. Cílem první hry bylo do časového limitu (myslím, že 40 min.) vyrobit ze špejlí jedno zastavení křížové cesty. Z lítostí musím říct, že ani jedna ze skupinek nestihla udělat v podstatě vůbec nic. Další hra se již měla odehrávat v terénu, proto jsme si museli sbalit do batohů pití, ešusy a svačiny a vydat se na cestu. Když jsme došli na nádraží, čekal nás tam už parní úzkorozchodný vláček, do kterého jsme nasedli, rozjeli jsme se a kochali jsme se výhledem na supící parní lokomotivu a divokou přírodu kolem. V konečné stanici – v Osoblaze jsme vystoupili a dozvěděli jsme se pravidla následující hry. Každá družina dostala dlouhý seznam různých nesmyslů, mapu a vedoucího s foťákem. Měli jsme za úkol vyfotit se se všemi věcmi na seznamu a i s fotkami se dostavit do časového limitu do asi 5 km vzdáleného Bohušova. Na seznamu se vyskytovalo úplně všechno. Od asfaltu, přes starou paní se psem až po porod. Nakonec jsme ale všechny úkoly úspěšně zvládli a do Bohušova se dostavili právě včas. Tam nám vedoucí dali zprávu rozstříhanou na jednotlivá slova, kterou jsme sice perfektně nesložili, ale pochopili jsme z ní, že suroviny pro náš oběd se nacházejí na zřícenině hradu Fulštejn, kam jsme se tudíž vydali. Ve zříceninách na nás již čekal Matěj, a taky spousta hledání. Po přibližně patnácti minutách jsme dali dohromady: 1 bochník chleba, 6 sáčků rýže, 2 polévky v sáčku, 2 plynové vařiče a 4 plechovky guláše. Co jsme dohromady nedali, byla voda. Z části proto, že zatím ještě ani americká armáda nevymyslela systém, jak vodu usušit na prášek *, a z části proto, že jsme většinu naší vody po cestě vypili. Co naplat, museli jsme se vydat zpátky do vesnice shánět někoho, kdo by nám byl ochoten na chvíli zapůjčit hadici nebo vodovodní kohoutek. Už samotné „někoho“ nám činilo nečekané problémy, jelikož „někdo“ se v kempu pod hradem ani v přilehlém hotelu neráčil vyskytovat. Nakonec jsme ho přece jen objevili, jak na zahradě svého domku předstírá urputnou práci a ze všech sil si nás nevšímá. Na naše výtky, proč se nám stále schovává a vůbec nikde není, reagoval „někdo“ poněkud udiveně, ale poskytnul nám hadici s pitnou vodou, a tak jsme mu jeho nepřítomnost odpustili a vydali se zpátky, pokračovat ve vaření. *
Rusové od roku 1936 používají pevný líh
10 | S t r á n k a
Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Opavě Když jsme otevřeli první plechovku s nápisem „guláš“, s údivem jsme zjistili, že obsahuje hromadu brambor. Po krátkém nahlédnutí do složení a důkladnějším prozkoumání obsahu ostatních plechovek nám došlo, že oněch inzerovaných 20 procent masa je zřejmě myšleno jako průměrná hodnota a je reprezentováno jednou obrovskou chrupavkou, vyskytující se ve třetí plechovce. Po výborném obědě (brambory s rýží a chlebem) jsme se vydali prozkoumat Matějovické jeskyně. Vzdušnou čarou byly podle mapy vzdáleny asi tři kilometry. V mapě byla na této pomyslné čáře zakreslena řeka a potok. Rybník ani rozsáhlé bažiny tam zakresleny nebyly, ale vyskytovaly se tam, jak už možná tušíte, také. Cesta přes Matějovický prales byla jedna z nejúžasnějších částí víkendovky. Jejím popisem bych ale jednak mnohokrát přesáhl povolený limit dvou stran (jak tak koukám, stejně už se do něj asi nevejdu), a jednak byste si to asi stejně nedokázali pořádně představit. Jestli chcete něco takového zažít, musíte jet příště s námi na víkendovku. Když jsme dorazili k jeskyním, nalezli jsme tam neznámé kolo a batoh opřené o strom. Příliš jsme se o ně nezajímali a vydali jsme se v čele s Jeníčkem prozkoumat jeskyni. Úzký vchod se hned po dvou metrech rozšířil a my jsme se objevili v několikametrové místnosti s dostatečně vysokým stropem. Na bydlení pro 8 lidí až až. Párkrát jsme se vyfotili a už jsme se zase drápali ven na denní světlo. Ukázalo se, že vlastník kola opřeného před jeskyní se jmenuje Kuba, je to Opavák, který dnes čirou náhodou přijel na kole právě sem a ve volném čase se věnuje horolezectví. Protože měl s sebou Jeníček zrovna horolezecké vybavení, předvedl nám Kuba krátkou instruktáž. V praxi jsme vybavení bohužel nepoužili, jelikož se navzdory očekávání poblíž jeskyně žádné skály nevyskytovaly. Jednou z posledních atrakcí tohoto dne bylo bruslení. Přemístili jsme se, tentokrát již po normální asfaltce, o pár kilometrů dále – téměř až k polským hranicím. Tam si zájemci navzájem půjčovali brusle a projížděli se na nich, nezájemci se na ně s nezájmem koukali. Západ slunce nám připomněl pozdní hodinu, a tak jsme sbalili brusle a vydali jsme se do blízké vesnice. Tam na nás čekalo další překvapení v podobě nedávno odkrytých maleb v místním kostele, které pocházejí až ze třináctého století. Paní, která se v tomto zapomenutém kraji zabývá obnovou církevních památek, nám ochotně předvedla zajímavý výklad ohledně historie kostela a nalezení vzácných fresek. Jeníček již dříve zkontaktoval místní zemědělce, kteří nás poté naložili do svých aut a odvezli nás zpátky do Třemešné, kde už nám mezitím Magda připravila výbornou večeři. Rychle jsme si ještě prohlédli několik fotek z dopolední hry a odebrali se již téměř dobrovolně na kutě. Ráno nás po snídani a rychlém úklidu odvezl autobus do Linhartov, kde se nachází úžasný zámek s ještě úžasnějším kastelánem, který nás provázel po různých zajímavých expozicích. Mě jako amatérského keramika nejvíce zaujala stálá výstava figurek českého keramika Jana Kutálka. Pokud někdy budete mít cestu kolem, rozhodně se na ni zajděte podívat.
11 | S t r á n k a
Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Opavě Do odjezdu vlaku nám zbývala ještě chvilka času, a tak jsme se na chvíli zastavili v místní hospodě, kde jsme si koupili svačinu a zhodnotili jsme celou víkendovku. Mě osobně se líbila snad ještě více než ta minulá. Vlakem jsme se dopravili na nádraží Opava-východ, kde jsme se museli rozloučit a vydat se do svých domovů. Na závěr bych chtěl moc poděkovat Jeníčkovi, Matějovi a Magdě za perfektní přípravu i provedení celé akce. Věřím, že na tuhle víkendovku budeme ještě dlouho vzpomínat. Tomáš Domes
Děkujeme vám všem, kteří pamatujete na pravidelnou platbu saláru i darů. Salár i dary poukazujte na číslo účtu: 28 00 32 13 97 / 2010. Salár označte variabilním symbolem 11, dary pak 12. Minulý rok jsme také zřídili druhý účet, na který shromažďujeme dary, ze kterých tvoříme stavební fond oprav. I na něj můžete přispívat. Číslo tohoto účtu: 25 00 49 98 39 / 2010.
Adresa - Lidická 2
Opava 746 41
Úřední hodiny: Úterý 16 – 17:30 h. Pátek 9 – 12 h. Farář: Mgr. Jan Lukáš Telefon: 739 517 284
Kurátor: Antonín Plachý Email:
[email protected] 12 | S t r á n k a
Webbové stránky sboru: www.opava.evangnet.cz
Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Opavě
13 | S t r á n k a
