MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta regionálního rozvoje a mezinárodních studií Obor: Mezinárodní teritoriální studia
Dopady 2. intifády na společnost v Izraeli Bakalářská práce
Autor: Kristýna Hříbková Vedoucí práce: Mgr. Eva Taterová Brno, květen 2013
Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Dopady 2. intifády na společnost v Izraeli” zpracovala samostatně. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.
………………………….
V Přerově dne 19. května 2013
Podpis
2
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala paní Mgr. Evě Taterové za její čas, za cenné rady, které mi poskytla během vedení této práce a zároveň děkuji svým blízkým za jejich podporu během psaní této práce i během celého studia.
3
Abstrakt Hříbková, K., Dopady druhé intifády na společnost v Izraeli. Bakalářská práce. Brno, 2013 Tato bakalářská práce se zabývá dopady druhé intifády na společnost v Izraeli. Práce nejprve charakterizuje historii izraelsko-palestinského konfliktu – tedy jednotlivé etapy konfliktu již před vznikem státu Izrael až do období druhé intifády. V následující části jsou podrobněji popsány události druhé intifády, tedy období mezi lety 2000 a 2005. V praktické části bakalářské práce jsou popsány dopady druhé intifády na ekonomiku Izraele a také dopady na veřejné mínění v izraelské společnosti. Klíčová slova: Izraelsko-palestinský konflikt, druhá intifáda, dopady druhé intifády, Izrael, Palestina, Blízký východ, intifáda Al-Aksa
Abstract Hříbková, K., The effects of the second intifada on israel´s society. The bachelor thesis. Brno, 2013 This bachelor thesis deals with the effects of the second intifada on Israeli society. At first, the thesis describes a history of Israeli-Palestinian conflict, the individual periods of the conflict before the state of Israel was established until the second intifada. In the following part of the thesis events of the second intifada taking place between the year 2000 and 2005 will be described with more details. In the practical part of this bachelor thesis the effects of the second intifada on Israel´s economy will be described as well as the effects on the public opinion inside the Israel´s society. Key words: Israeli-Palestinian conflict, the second intifada, effects of the second intifada, Israel, Palestina, Middle East, Al-Aqsa intifada
4
Obsah 1
ÚVOD ................................................................................................................................7
2
Metodologie .....................................................................................................................8
3
TEORETICKÁ ČÁST .............................................................................................................9 3.1
3.1.1
Období do první světové války ...........................................................................9
3.1.2
První světová válka ............................................................................................9
3.1.3
Druhá světová válka .........................................................................................11
3.1.4
Rozdělení mandátní Palestiny...........................................................................11
3.1.5
Vznik státu Izrael a první arabsko-izraelský konflikt ........................................11
3.1.6
Šestidenní válka - 1967 ....................................................................................12
3.1.7
Sedmdesátá a osmdesátá léta ............................................................................13
3.1.8
První intifáda ...................................................................................................15
3.1.9
Události následující po první intifádě ...............................................................18
3.2
4
Historie izraelsko-palestinského konfliktu ..................................................................9
DRUHÁ INTIFÁDA ...............................................................................................20
3.2.1
Příčiny druhé intifády.......................................................................................20
3.2.2
Průběh druhé intifády .......................................................................................21
3.2.3
Konec druhé intifády ........................................................................................30
PRAKTICKÁ ČÁST BAKALÁŘSKÉ PRÁCE..............................................................................32 4.1
DOPADY DRUHÉ INTIFÁDY ...............................................................................32
4.1.1
Ekonomické dopady.........................................................................................32
3.1.2.
Dopady druhé intifády na veřejné mínění v Izraeli ............................................37
4.
ZÁVĚR ...........................................................................................................................42
5.
Seznam použité literatury................................................................................................43 5.1.
Knižní tituly: ...........................................................................................................43
5.2.
Elektronické články: ................................................................................................43
5
5.3. 6.
Ostatní internetové zdroje: ....................................................................................... 44
Seznam použitých příloh ................................................................................................. 48
6
1
ÚVOD Izraelsko-palestinský konflikt je v současnosti probíhající konflikt mezi
židovským státem Izrael a palestinskými Araby. Svou složitostí i intenzitou, která se v průběhu času mění, už od svého vzniku ovlivňuje světovou politiku a mezinárodní dění. Na druhou stranu je zřejmé, že se jedná o jeden z nejvleklejších konfliktů. Samotná existence Izraele byla započata válkou a v průběhu existence v každé dekádě dochází buď k válce s některými ze sousedů, nebo k palestinským povstáním (kterým byla právě druhá intifáda). Tyto politické problémy země značně ovlivňují ekonomiku Izraele, zahraniční vztahy ale i politiku domácí. V první části této bakalářské práce se pokusím stručně popsat historii izraelskopalestinského konfliktu a následně zmapovat situaci v izraelské společnosti v kontextu událostí druhé intifády. Přestože knižních i internetových zdrojů týkajících se izraelsko-palestinského případně izraelsko-arabského konfliktu je nespočet, vzhledem k tomu, že druhá intifáda byla událostí poměrně nedávnou, budu převážně čerpat ze zdrojů zahraničních. Jedním z cílů této práce je analýza dopadů událostí druhé intifády na společnost v Izraeli. Jsem si vědoma, že kvůli danému rozsahu nebudu moci pojmout všechny možné oblasti dopadů na izraelskou společnost, zároveň je nutné podotknout, že ne ke každé oblasti dopadů existují relevantní zdroje, které by v rámci této bakalářské práce bylo možné použít. Práce se pokusí odpovědět na tyto dvě výzkumné otázky: Jaké byly ekonomické dopady druhé intifády? Jaké byly dopady na veřejné mínění v Izraeli v průběhu událostí druhé intifády? V závěru budou shrnuty odpovědi na dvě výzkumné otázky, stejně jako bude nastíněna podoba izraelsko-palestinského konfliktu v současnosti.
7
2
Metodologie V první kapitole, teoretické části, je popsán historický vývoj izraelsko-
palestinského konfliktu, v případě, že některé události izraelsko-arabského konfliktu budou mít signifikantní dopad i na izraelsko-palestinský konflikt bude jejich podoba také nastíněna. V druhé kapitole, teoretické části, bude zmapován vývoj událostí druhé intifády. A společně s první kapitolou budou na základě rešerše dané literatury popsány deskriptivní metodou. Praktická část bude rozdělena na dvě části. První část se bude zabývat dopady druhé intifády na ekonomiku země, tato část práce bude analyzována díky dané literatuře a získaným údajům z ekonomických portálů. V druhé části praktické části této práce bude analyzováno veřejné mínění v průběhu událostí druhé intifády, k čemuž budou použita získaná data a následně se bude jednat o komentář autorky této práce. Pro metodologické uchopení této práce je tedy využita empiricko-analytická metoda. V rámci nutného vymezení historických událostí dojde k využití deskriptivních postupů, nicméně jádrem práce bude zmíněná analytická část. Z tematického hlediska bude středem zájmu druhá intifáda.
8
3
TEORETICKÁ ČÁST
3.1
Historie izraelsko-palestinského konfliktu
3.1.1 Období do první světové války Fakt, že židovsko-arabský konflikt existuje od pradávna, je pravděpodobně jeden z nejrozšířenějších mýtů o současném Blízkém východě. Židé byli ze Svaté země vyhnáni Římany okolo roku 70 n.l. , čímž bylo definitivně zničeno židovské království a na území Palestiny tak zůstal jen zlomek původního židovského obyvatelstva. Židovská menšina sice nebyla v rovnoprávném postavení s muslimskými spoluobčany, byla ale respektována jako „Lid knihy“, někdy byli Židé dokonce vítáni díky novým možnostem spolupráce. Židé žijící v prostředí arabsko-muslimských komunit nebyli v průběhu dějin zdaleka tolik vystaveni antisemitským tlakům jako jejich souvěrci v Evropě. Právě jako reakce na evropský antisemitismus může být na přelomu 19. a 20. století chápán sílící židovský nacionalismus, jehož hlavním cílem byla obnova židovského státu. Ve 20. letech 20. století nebylo napětí mezi Židy a Palestinci kritické. (Čejka, 2007, str. 19-31) 3.1.2 První světová válka Vzhledem k tomu, že se Britové snažili získat podporu Arabů proti Turkům, stoupnul strategický význam Palestiny vstupem Osmanské říše do první světové války na straně centrálních mocností Německa a Rakouska - Uherska. Takzvanou SykesPicotovou dohodou z roku 1916 si mezi sebou Blízký Východ tedy i Palestinu rozdělila Velká Británie a Francie (viz příloha č. 1). (Pojar, 2009, str. 34) Namísto slíbeného arabského státu vznikly mandáty Společnosti národů a v Palestině začala být budována „židovská národní domovina“, Arabové se cítili oklamáni a konflikt byl posílen. Velmi důležitým mezníkem vztahu Velké Británie k sionistům byla také Balfourova deklarace z 2. listopadu 1917. (Čejka, 2007, str. 35) Jednalo se o formální deklaraci postoje britské vlády směrem k židovské domovině na území, které ztratila Osmanská říše během první světové války. Tento dopis vysloveně podporoval vytvoření židovské domoviny na území Palestiny. (Balfour´s declaration, 1917)
9
V roce 1919 se ve Versailles konala mírová konference vítězných mocností, která měla rozhodnout o budoucnosti tohoto regionu. (Chapman, 2003, str. 27) Roku 1920 bylo rozhodnuto o zřízení mandátu nad Palestinou a jeho výkon byl svěřen do rukou Velké Británie. (Pojar, 2009, str. 36) Konflikt posilovalo i zvyšující se židovské přistěhovalectví (viz příloha č. 2), které současně oslabovalo vidinu arabského státu, důsledkem toho začalo docházet k prvním nepřiměřeným reakcím a násilnostem. (Čejka, 2007, str. 42) V letech 1928-1929 vypuklo násilí velkého rozměru v Jeruzalémě a Hebronu, kde byly napadeny ortodoxní židovské čtvrti, výsledkem těchto střetů bylo 133 mrtvých Židů a 87 Arabů. Ve 30. letech se situace ještě více vyhrotila, roku 1936 došlo k Arabské revoluci1, která byla charakteristická pogromem na Židy, celonárodní stávkou trvající 7 měsíců a požadavkem na zastavení židovské imigrace. (Pojar, 2009, str. 42) Na základě narůstajících nepokojů byla téhož roku ustanovena tzv. Peelova komise, která měla za úkol řešit budoucí soužití sionistů a palestinských Arabů. O rok později ale dospěla k názoru, že proti sobě stojí dva oprávněné nároky a bylo navrženo rozdělení Palestiny na dva státy – židovský a arabský (viz příloha č. 3). Návrh komise ovšem ztroskotal na nespokojenosti Arabů. (Chapman, 2003, str. 28) V době, kdy se nad Evropou stahovala válečná mračna, spočíval zájem Britů na Blízkém východě hlavně v obraně Egypta a Suezského průplavu, Palestina se současně stala důležitou leteckou základnou, tudíž uspokojení arabských zájmů bylo opět velice důležité. (Čejka, 2007, str. 50) V roce 1939 byla vydána Bílá listina, v níž se Britská vláda zavázala, že během deseti let poskytne Palestině nezávislost, zastaví přesuny v držbě půdy a na pět let radikálně omezí židovské přistěhovalectví. Židovské organizace Bílou listinu odmítly a současně přistupovaly k takovému odporu proti Britům, v němž nechyběli atentáty a záškodnické akce. (Brož, 2005, str. 16-17)
1
Jednalo se o přímé povstání Arabů, které dirigoval Nejvyšší arabský výbor v čele s jeruzalémským Velkým muftím. Hodnost muftího znamená post nejvyššího duchovního v sunnitské větvi islámu, jež má právo rozhodovat o náboženských a náboženskoprávních otázkách.
10
3.1.3 Druhá světová válka V průběhu druhé světové války došlo k velkému legálnímu i ilegálnímu židovskému přistěhovalectví, ale i další polarizaci obou komunit. Během holocaustu v Evropě Velká Británie ani USA židovské imigranty nepřijímaly, jejich jedinou nadějí se tedy stala Palestina. Díky tomu v roce 1947 Židé tvořili 31 % celkové populace. (Chapman, 2003, str. 28) V roce 1946 byl znovu vypracován návrh na rozdělení Palestiny na dvě oddělené provincie, kdy židovská měla mít pouze 17% území, návrh byl zamítnut jak Židy, tak Araby. Počátkem roku 1947 se jednání ocitlo ve slepé uličce a 14.2. Velká Británie předala problém Organizaci spojených národů. (Pojar, 2009, str. 50) 3.1.4 Rozdělení mandátní Palestiny Počátkem května 1947 se sešlo zvláštní zasedání OSN, aby si vyslechlo stanoviska Židů i Arabů k budoucnosti Palestiny. 15. května byl zřízen Zvláštní výbor pro Palestinu, známý podle svých iniciálu UNSCOP. Zatímco jednání UNSCOP pokračovala, násilí nepřestávalo. Poslední zasedání UNSCOP se konalo 31. července, většinové stanovisko navrhovalo vytvoření dvou samostatných a nezávislých států s městem Jeruzalémem, jakožto odděleným tělesem pod mezinárodním poručenstvím. Vůdci palestinských Arabů tento návrh opět odmítli. 29. listopadu 1947 projednalo Valné shromáždění OSN návrhy UNSCOP. Návrh na rozdělení prošel v poměru 33:13. Prohlášení, že vznikne židovský stát, se stalo mezníkem v dějinách pro Židy žijící v diaspoře2. Zatímco Židé s řešením souhlasili, palestinští Arabové jej naprosto odmítli, tudíž vznikl pouze stát židovský. (Gilbert, 2002, str. 154-160) 3.1.5 Vznik státu Izrael a první arabsko-izraelský konflikt Britský mandát měl oficiálně skončit 15. května 1948, několik hodin před jeho ukončením byla v telavivském muzeu shromážděna prozatímní státní rada a slavnostně byla přečtena Deklarace izraelské nezávislosti. Vůle OSN nebyla respektována Egyptem, Jordánskem, Irákem, Sýrií, Libanonem a Saudskou Arábií. Tyto země zahájily předem deklarovaný útok na Izrael a propukla první izraelsko-arabská válka. 2
Diaspora je výraz pro „rozptýlení se“ Židů po světě.
11
Číselně byla arabská převaha nesporná, ovšem kvalita a efektivita těchto armád byla značně problematická. Oproti tomu izraelská armáda měla vysokou morálku, odhodlanost a byla velmi dobře organizována, ovšem zároveň trpěla chronickým nedostatkem zbraní, což bylo zažehnáno díky dodávkám vojenského materiálu z Československa. Izrael následně přešel do protiútoku a arabskou invazi rozdrtil. Na válku daleko více doplatili palestinští Arabové než poražené arabské armády. (Čejka, 2007, str. 78-79) Příměří bylo uzavřeno v červenci 1949 a Izraelci na území zvětšeném o třetinu oproti původnímu plánu rozdělení z roku 1947, začali budovat svůj stát. Arabové většinou území, na kterém byl vyhlášen židovský stát, opustili. Většina z nich našla útočiště v částech Palestiny okupovaných Egyptem (pásmo Gazy) a Jordánskem (západní břeh Jordánu), dále také v uprchlických táborech v Sýrii, Libanonu, Egyptě, Jordánsku nebo Iráku. Během prvního roku své existence byl Izrael uznán 50 státy a 11. května 1949 byl přijat za člena OSN. Izrael čelil stálým teroristickým útokům ze sousedních arabských zemí, zejména z pásma Gazy, které se stalo základnou teroristických útoků namířených proti Izraeli ze strany Egypta. (Pojar, 2009, 53-54) 3.1.6 Šestidenní válka - 1967 Pozice Izraele v šedesátých letech na Blízkém východě nebyla vůbec jednoduchá, neboť v nejbližším okolí neměl Izrael jakéhokoliv spojence. Protiizraelský postoj zastával především Egypt, ve stejné době kdy došlo k blokádě Tiranské úžiny, se snažil docílit jednáními na půdě OSN odchodu mezinárodních jednotek ze Sinajského poloostrova. Jakmile se mu to podařilo, začal u jižních hranic Izraele shromažďovat armádu. Současně byl Izrael také ostřelován Sýrií, ke které se postupně přidalo Jordánsko a Irák. (Čejka, 2007, str. 113) Hlavní úder byl zahájen 5. června a zaměřil se na sedmnáct egyptských základen a radarových stanic. Tajemstvím úspěchu tohoto několikanásobného vzdušného úderu (jednoho z nejpustošivějších a nejodhodlanějších útoků ve vojenské historii) byly přesné zpravodajské informace. Izraelské obranné síly (IOS) získaly rozsáhlé vědomosti o třech arabských armádách, nad kterými zvítězili – o jejich struktuře, vyzbrojení, bojové taktice a o vojácích samotných. (Morris, 2011, str. 251) Během šesti dnů Izrael dobyl západní břeh řeky Jordán, egyptské pásmo Gazy, Golanské výšiny i celý Sinaj, dobyto bylo území třikrát větší než jeho dosavadní
12
rozloha (viz příloha č. 4). (Sachar, 1999, str. 504) Válku ukončilo příměří z 10. června, ztráty na arabské straně byly mnohonásobně větší než na straně Izraele. (Pojar, 2009, str. 62) Získání Starého města v jordánském východním Jeruzalémě, kde se nachází Zeď nářků3, Chrámová hora a další posvátná místa judaismu vyvolalo vlnu euforie a nacionalismu mezi mnohými Židy v Izraeli i v diaspoře, zároveň tušili, že dobytá území nemusí v budoucnu znamenat jen výhody. Následující spory s Palestinci byly totiž do značné míry právě důsledky Šestidenní války a současně izraelsko-palestinský konflikt získal novou dimenzi. (Čejka, 2007, str. 116-117) 22. listopadu 1967 schválila Rada bezpečnosti OSN Rezoluci 242, která požadovala stažení Izraele z okupovaných území, tuto výzvu Izrael a Arabské státy interpretovaly různě, dále bylo požadováno nastolení spravedlivého a trvalého míru na Středním Východě. (Gilbert, 2002, str. 159-160) Šestidenní válka se také stala signálem začátku konce izraelsko-francouzského spojenectví, jehož hlavní složkou byl prodej zbraní. Po šestidenní válce se spojencem Izrael staly Spojené státy. (Morris, 2011, str. 252-254) 3.1.7 Sedmdesátá a osmdesátá léta Po porážce arabských států v Šestidenní válce se vztahy Izraele s oslabeným Egyptem neustále vyostřovaly, Egypt byl schopný se velice rychle vojensky vzpamatovat díky mohutným dodávkám zbraní ze SSSR. V letech 1967-1970 proběhla tzv. opotřebovací válka Izraele s Egyptem. Jednalo se spíše o sérii menších bojů, ve kterých se Egypt snažil získat zpět Sinajský poloostrov. (Čejka, 2007 str. 139) Hlavní událostí roku 1970 byl pokus palestinských radikálních sil o vyvolání revoluce v Jordánsku. V září se OOP
4
pokusila svrhnout jordánského krále Husajna,
jehož nemilosrdná reakce měla za následek 2000 mrtvých bojovníků OOP a několik tisíc mrtvých civilistů. OOP následně uprchla do Libanonu. Nejen uvnitř Izraele docházelo k opakovaným teroristickým útokům. (Gilbert, 2002, str. 410-411)
3
Zeď nářků byla postavena králem Herodem v roce 20 př.n.l. jako západní zeď jeruzalémského chrámu. Jedná se o jediný zbytek chrámu po jeho zničení Římany v roce 70 n.l., tudíž se jedná o nejposvátnější místo judaismu. 4 Organizace pro osvobození Palestiny
13
V září roku 1972 bylo jedenáct izraelských sportovců uneseno palestinskými radikály z organizace zvané Černé září. Teroristé požadovali propuštění 234 Palestinců zadržovaných v izraelských věznicích. Když předsedkyně vlády Golda Meirová odmítla, pokusila se německá policie osvobodit rukojmí násilím, následně byli sportovci usmrceni. Dva z teroristů byli zajati, ale později opět propuštěni. Mnichovský masakr znamenal obrat v izraelské válce s palestinským terorismem. (Morris, 2011, str. 289291) Roku 1973, v den Jomkippur
5
překročili Egypťané Suezský průplav a syrská
armáda zaútočila v Golanských výšinách. Začala čtvrtá arabsko-izraelská válka. Útok byl nečekaný, což ještě více umocnilo načasování na takto významný den v židovském kalendáři. Svátkem paralyzovaný Izrael se ocitl v krizi, kterou byl schopen rychle zažehnat díky americké dodávce zbraní, během několika dní situaci stabilizoval a přešel do protiútoku. (Krupp, 1999, str. 151-153) Oficiální příměří bylo dosaženo po necelém měsíci. Izrael opět rozšířil své území o město Suez i samotný průplav. Roku 1979 byla mezi Izraelem a Egyptem podepsána mírová dohoda, která měla o tři roky později vrátit Egyptu Sinajský poloostrov. Jednalo se o průlom v dosavadních vztazích dvou nejvýznamnějších států na Středním východě. V důsledku této mírové dohody byl následně Egypt na čas vyloučen z Ligy arabských států. (Brož, 2005, str. 340-342) Poté pozornost izraelské vlády získal Libanon, který se v posledních letech stal hlavní živnou půdou aktivity arabské guerilly. Uprostřed 70. let se zde nakupilo přes 300 tisíc palestinských uprchlíků, kteří zde přežívali v podmínkách horších než kdekoliv jinde v arabském světě (s výjimkou pásma Gazy). Když mezi lety 1975-1976 vypukla v Libanonu občanská válka, vybudoval Izrael roku 1977 obranný systém podél severní hranice, což ale nezabránilo pronikání teroristů OOP na jeho území. Izrael na oplátku odpovídal vzdušnými případně i pozemními odvetnými údery. (Sachar, 1999, str. 670-671) V březnu roku 1978 zahájil Izrael operaci „Litani“, kdy jeho síly vpadly do Libanonu a okupovaly 10 km široké pásmo až k řece Litani, které vyčistily od
Hebrejsky „den usmíření“ → po šabatu nejdůležitější z židovských svátků, je připomínaný čtyřiadvacetihodinovým půstem a modlitbami. 5
14
vojenských základek OOP. Po vytvoření jednotek UNIFIL6 se Izrael v červnu téhož roku stáhnul zpět. Společný zájem Izraele a libanonských křesťanských falang zbavit se OOP v Libanonu vedlo k vypracování plánu s cílem zničit základny OOP, nazývaným Mír pro Galileu (1982-1985). (Pojar, 2009, str. 66-67) Na konci prvního dne bojů dorazila izraelská vojska k řece Litani, zhruba 27 kilometrů od severní hranice. 6. června Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci požadující stažení Izraele z Libanonu, kterou předseda vlády M. Begin ignoroval. 11. června stanuli Izraelci před Bejrútem, který byl po dobu deseti týdnů ostřelován. Libanonskou válku zabíraly televizní kamery jako doposud nikdy v historii válek. Každodenní televizní šoty izraelského dělostřelectva ostřelujícího Bejrút, detailní záběry ničení včetně vážně poškozené nemocnice způsobily nesmírnou škodu mezinárodnímu image Izraele. Zároveň veřejné mínění se v Izraeli neprojevilo intenzivněji než během libanonské války a po ní. Docházelo k opakovaným demonstracím a protidemonstracím. (Gilbert, 2002, str. 493) Září roku 1982 se OOP s Jásirem Arafatem přemístila do Tuniska. Následně byl zavražděn nově zvolený prezident Libanonu Bašir Džamaíl, což vyvolalo odvetu ve formě vyvraždění táborů OOP Sabra a Šatila, kde izraelská armáda nezasáhla, ačkoliv to bylo v jejích silách. To vyvolalo novou vlnu odporu ve světě, i v Izraeli. Izrael okupoval rozsáhlá území jižního Libanonu, ale v září 1983 se stáhl na řeku Awali a roku 1985 na své hranice. Politická scéna v Izraeli se v důsledku této války ještě více polarizovala a rozdělila na dva protichůdné tábory. Situace vedla k pádu vlády a odstupu premiéra M. Begina 15.9.1983. (Pojar, 2009, str. 67) 3.1.8 První intifáda V prosinci 1987 začalo v uprchlických táborech v Gaze povstání Palestinců – tzv. první intifáda7 – a rozšířilo se na Západní břeh Jordánu a do Východního Jeruzaléma. (Pojar, 2009, str. 68) Jednalo se spíše o občanské nepokoje v podobě demonstrací, stávek, stavění barikád nebo házení kamenů, teroristické útoky byly spíše výjimkou. Mezi hlavní příčiny nepokojů patřila vysoká nezaměstnanost, omezený pohyb mezi jednotlivými palestinskými enklávami i upadající vliv OOP. (Levy, 2001) Nejvíce život
6 7
United Nations Interim Force in Lebanon = Prozatimní jednotky OSN v Libanonu. Arabsky doslova „setřesení“.
15
Palestinců komplikovala výstavba židovských osad. První osady vznikaly v oblastech relativně nízko osídlených Palestinci, postupem času se začaly rozšiřovat i na území s vyšší koncentrací palestinského obyvatelstva. Mezi Palestinci docházelo k negativnímu vnímání těchto výstaveb. (Smith 2013, str. 432) Nejen mezi Palestinci, ale i mezi osadníky zapustilo kořeny množství radikálních skupin. Během 80. let byl patrný vzestup proti arabských aktivit v řadách izraelské radikální pravice i teroristických skupin. (Čejka 2007, str. 169) Do popředí se během povstání dostávala organizace Hnutí islámského odboje, pro kterou se brzy vžila její hebrejská přezdívka Hamás 8. V srpnu 1988 uveřejnil Hamás svůj program, legitimita OOP jakožto vůdce palestinského lidu byla odmítnuta, odmítnut byl také jakýkoliv trvalý kompromis s Izraelem a celé území mandátní Palestiny bylo prohlášeno za muslimské dědictví. V pásmu Gazy dále také působila aktivní skupina, která se odštěpila od egyptského Muslimského bratrstva – Islámský džihád, jehož cílem byla okamžitá vojenská akce proti Izraeli. Hlavní podpora její teroristické činnosti pocházela z Iránu. (Gilbert, 2002, str. 514-518) Během několika let trvání intifády zahynuly stovky Palestinců, tisíce jich šly do vězení nebo byli deportováni. 9 (Pojar, 2009, str. 68) Povstání se neustále protahovala a izraelská veřejnost začínala být otupělá. Oproti válce v Libanonu se nekonaly žádné masové demonstrace, docházelo ale k aktivizaci izraelské radikální pravice a mírových hnutí. (Krupp, 1999, str. 172-173) 15. Listopadu 1988 se v Alžírsku sešla Palestinská národní rada a jednostranně vyhlásila palestinskou nezávislost s hranicemi, jaké byly navrženy revolucí OSN z 29. listopadu 1947. Jásir Arafat pokračoval ve své mírové iniciativě, na zvláštním zasedání Valného shromáždění OSN v Ženevě přednesl projev, ve kterém odsoudil terorismus a přijal rezoluci OSN číslo 242 a 338, které se všeobecně považovaly za uznání Izraele. (Morris, 2011, str. 505)
8
Arabské slovo znamenající nadšení. Hamás se sám označuje jako odnož Muslimského bratrstva, egyptské fundamentalistické skupiny. Tato nová síla se hlásila k zavedení islámské vlády nad celou Palestinou. Odmítala jakoukoliv formu židovského státu nebo přítomnost Židů na palestinském území. Rovněž se přihlásila k použití teroru proti Izraeli i proti palestinským Arabům, stavějícím se proti jejich negativistickým cílům 9 Oběti první intifády viz příloha č. 5
16
V dubnu 1989 Ústřední výbor OOP prohlásil J. Arafata za prezidenta Státu Palestina, v této chvíli byl tento stát uznán 84 státy světa. Během první poloviny roku 1989 ale sám Jásir Arafat i další představitelé OOP pronášeli taková prohlášení, která byla v rozporu s Arafatovým projevem v Ženevě a jeho tiskovou konferenci. (Pojar, 2009, str. 69) Roku 1990, jakožto součást všeobecného zhroucení komunismu, byla zrušena omezení týkající se vystěhovalectví Židů, která se dosud přísně dodržovala. Během jediného roku přišlo ze Sovětského svazu do Izraele okolo 200 tisíc Židů, další rok 150 tisíc, což dohromady během dvou let představovalo více než pět procent obyvatel Izraele. (Gilbert, 2002, str. 530) V srpnu roku 1990 napadla irácká armáda Kuvajt, důvodem byly dlouhodobé spory o hranice, obecně se ale předpokládalo, že Iráku šlo spíše o ovládnutí oblasti Perského zálivu, sjednocení Arabů a využití jejich hospodářských zdrojů k boji proti Izraeli. (Chapman, 2003, str. 34) 7. Ledna 1991 započalo spojenecké bombardování Iráku, o 24 hodin později byla splněna hrozba Saddáma, že zaútočí na Izrael. Nástrojem jeho volby byly rakety Scud. V důsledku bombardování Izraele zahynulo třináct civilistů a více než čtyři tisíce budov bylo zničeno. (Sachar, 1999, str. 730) Pro Izrael bylo toto období jedno z nejpodivnějších, neboť v rámci této války musel zůstat pasivní. Pokud by se zapojil po boku USA, ztratila by světová velmoc podporu arabských států, hlavně strategicky důležité Saudské Arábie. (Čejka, 2007, str. 179) V praxi to pro Izrael znamenalo snášet ostřelování bez možnosti odvety. Za tuto zdrženlivost Izraelci obdrželi od USA příslib obrovských finančních podpor. (Smith, 2013, str. 434) Jediným spojencem Saddáma Husajna byl Jásir Arafat, jehož podpora ublížila palestinským zájmům na mnoho let. OOP ztratila své štědré sponzory v Kuvajtu a v Saudské Arábii. Po ukončení vojenských operací v Zálivu se stal mír v rámci izraelsko-palestinské konfliktu prioritou v rámci americké diplomacie. (Čejka, 2007, str. 179) Americká iniciativa, v jejímž čele stál i prezident George W. Bush a ministr zahraničí James Baker, vedla ke svolání třídenní konference v Madridu (30.101.11.1991). Kvůli neochotě Izraele uznat OOP byli Palestinci zahrnuti mezi členy
17
jordánské delegace, ale mohli nezávisle jednat a vše konzultovat s vedením OOP v Tunisu. Diskuze se soustředila na rezoluce č. 242 a č. 338 a obě strany se dohodly, že budou v následujících měsících v rozhovorech pokračovat. V prosinci 1992 začaly probíhat několik měsíců trvající tajné rozhovory, byla vypracována společná Deklarace principů týkající se prozatímního uspořádání samosprávy. Tato dohoda byla podepsána 13. září 1993 ve Washingtonu izraelský premiérem Jicchakem Rabínem a Jásirem Arafatem za přítomnosti Billa Clintona. Podepsání této dohody je často označováno jako konec první intifády. 10 (Chapman, 2003, str. 35-36) Sdělovací prostředky pojaly tuto událost jako jeden z rozhodujících předělů moderních dějin. 3.1.9 Události následující po první intifádě Měsíc po podepisovací ceremonii začala jednání v egyptské Tabě, účelem byla formulace směrnice k uskutečnění první přechodné dohody. Roku 1994 přijel Jásir Arafat do Gazy, kde byl vystaven davové hysterii uvítání od desítek tisíc Palestinců, brzy se však ukázalo, že předseda OOP má pouze omezenou vizi nové palestinské plné moci. (Sachar, 1999, str. 745-747) Mírový stav vydržel pouze do únoru 1994. Palestinští Arabové byli vyzýváni zejména vůdci Hamásu a Islámského džihádu, pozvednout zbraně a využít teror k tomu, aby byla zajištěna nefunkčnost dohod z Osla. Izraelští extrémisté se také pokoušeli dohody sabotovat. 25. Února zahájil izraelský střelec palbu uvnitř mešity v Hebronu a zabil dvacet devět modlících se Arabů. Po tomto hebronském masakru přerušil Arafat jednání s Izraelem, následně byl přesvědčen, aby ho násilí nesvedlo z cesty k dohodě a autonomii. (Gilbert, 2002, str. 552-553) Následně byla v květnu podepsána Káhirská dohoda, podle které měla Palestinská samospráva dostat legislativní, výkonnou a soudní moc a zodpovědnost. Izrael následně začal vyjednávání s Jordánskem s vyhlídkou na podepsání mírové smlouvy, která byla nakonec podepsána v červenci 1994. (ibid)
10
Tato dohoda počítala se založením ″palestinské samosprávy″ v Gaze a Jerichu, následovalo stažení Izraele z okupovaných míst a předávání pravomocí Palestincům. Izrael poprvé otevřeně uznal OOP jako představitelku Palestinců a OOP přiznala Izraeli právo na existenci.
18
Září roku 1995 byla podepsána Přechodná dohoda11, týkala se hlavně Západního břehu. Izraelská armáda měla vyklidit palestinská města Betlém, Ramalláh, Nábulus a další, která se měla následně dostat pod palestinskou samosprávu. Z velkých palestinských měst čekala na vyřešení už jen otázka Hebronu a Jeruzaléma. Jicchak Rabin byl 4. listopadu 1995 zavražděn pravicovým židovským radikálem, což mírový proces velmi zpomalilo. Po zvolení nového premiéra Benjamina Netanjahu, který byl odpůrce územních kompromisů, se mírový proces zcela zastavil. Nicméně i přesto byly za jeho funkčního období podepsány dvě důležité dohody a to Hebronský protokol z roku 1997
12
, a Memorandum od Wye River
13
. (Čejka, 2011a,
str. 245) Roku 1999 se stal novým premiérem Izraele Ehud Barak, jehož kampaň byla založena na ukončení konfliktu se Sýrií, Libanonem a Palestinci. Proběhlo sice jednání s Jásirem Arafatem, které ale nakonec selhalo kvůli neshodě o stažení Izraele ze Západního břehu podle Memoranda od Wye River. V březnu roku 2000 předal Izrael Západní břeh pod správu Palestinců. V červnu se konal mírový summit v Camp David, jehož jednání zůstalo na mrtvém bodě kvůli protichůdným nárokům ohledně města Jeruzaléma a problému uprchlíků. Palestinci a Izraelci se vzájemně obvinili z neochoty dělat kompromisy nezbytné pro mírový proces. Tento neúspěch při jednání vedl ke zhoršení vztahů, a když předseda Likudu14 Ariel Šaron vystoupil za doprovodu početné ochranky na Chrámovou horu, vyvolalo to obrovské nepokoje a začátek druhé intifády. (Katirai, 2001)
11
Někdy označována jako Oslo II. Podle kterého bylo 80% Hebronu pod palestinskou správou a zbývajících 20 % zůstalo pod izraelskou správou. 13 Podle kterého mělo dojít k předání 13 % území Západního břehu pod správu Palestinců. 14 Likud je pravicová izraelská politická strana. Jejíž představitelem byl například zmíněný Benjamin Netanjahu. 12
19
3.2
DRUHÁ INTIFÁDA Druhá intifáda15 je sérií izraelsko-palestinského násilí, které vypuklo v srpnu
roku 2000 v Jeruzalémě a následně se rozšířilo na palestinská území i do Izraele. Od první intifády se odlišovala daleko větší mírou násilí i vyšším počtem ztrát na obou stranách.
16
(Čejka, 2011a, str. 273, 274) Druhá intifáda byla obdobím dlouhotrvajících
a intenzivních teroristických útoků zahájených teroristickými organizacemi proti civilnímu obyvatelstvu a vojákům státu Izrael. Nejzávaznější byly sebevražedné atentáty, které se konaly v centrech měst, jejichž důsledkem byly velké počty obětí – mrtvých i raněných – mezi civilním obyvatelstvem. (Shalom Z. a Y. Hendel, 2011, str. 17) 3.2.1 Příčiny druhé intifády Začátek druhé intifády byl do značné míry sice spontánní, ale v daleko větší míře byl důsledkem událostí následujících po roce 1993, které připravily půdu pro obnovení konfliktu. Palestinská nespokojenost začala narůstat již v době mírového procesu v Oslu, neboť výsledky mírových dohod neplnily očekávání Palestinců. Palestinské očekávání bylo prohloubeno proslovem Jásira Arafata roku 1993 v Oslu: „Můj lid doufá, že tato smlouva, která je dnes podepisována, značí začátek konce kapitoly bolesti a utrpení, které trvá po dobu tohoto století, a současně bude předzvěstí epochy míru, koexistence a rovnocennosti.“ O dva roky později Arafat během podpisu Oslo II. pokračoval: „Značná část palestinských národních práv bude navrácena do rukou palestinských občanů prostřednictvím jejich kontroly měst, vesnic a obydlených oblastí. Všechny vás žádáme o uznání důležitosti tohoto historického kroku, který ukazuje, že izraelský a palestinský lid bude spolupracovat na základě vzájemného uznání práv, a současně se bude těšit z rovnocennosti a nezávislosti a to bez okupace, opakovaných konfliktů nebo terorismu.“ Palestinci očekávali zlepšení svých životních podmínek, konkrétně svobody pohybu a podmínek socio-ekonomických. I přesto, že proběhly změny, izraelská moc nad palestinským životem zůstala nadále dominantní a aspekty izraelské okupace na 15 16
Často nazývaná jako intifáda Al-Aksá podle mešity na Chrámové hoře. Oběti druhé intifády viz příloha č. 6
20
Západním břehu a v pásmu Gazy situaci pouze zhoršily. Nespokojenost na straně Palestinců byla ještě více prohloubena po neúspěchu summitu v Camp David, který podpořil více konfrontační přístup k Izraeli. (Pressman, 2003) Další příčinou bylo také zdvojnásobení populace židovských osadníků na palestinském území, židovské osady se velmi rozrostly a postupně zcela uzavřely řetězec okolo Jeruzaléma, z čehož bylo zřejmé, že nebude možné, aby se jeho východní část stala hlavním městem budoucího Palestinského státu, což v očích Palestinců snižovalo naději na vznik vlastního plnohodnotného státu a současně tím také podrývalo důvěru v mírový proces. (Čejka 2007, str. 214) Palestinská ekonomika také zaznamenávala výrazný propad, životní úroveň poklesla o 30% a nezaměstnanost na některých místech stoupla až na 50%. Palestinská nespokojenost ústila jednak z izraelských restrikcí obchodu, ale také z Arafatovy vlády, jež byla charakteristická zneužíváním zahraničních finančních prostředků a jejich přerozdělování mezi orgány exekutivy. (ibid) Jak bylo zmíněno v první kapitole, vypuknutí druhé intifády bylo vyprovokováno vstupem Ariela Šarona na Chrámovou horu17, který byl pouhou jiskrou a následně rozpoutal vlnu násilí. (Chapman, 2003, str. 36) 3.2.2
Průběh druhé intifády Po Šaronově návštěvě Chrámové hory následovala rychlá eskalace napětí a
došlo k prvním závažným incidentům. Během muslimských pátečních modliteb došlo k vypuknutí nepokojů, při kterých izraelští vojáci zabili několik Palestinců. Násilí vzplanulo rovněž v pásmu Gazy a došlo k přestřelkám mezi Palestinci a izraelskou armádou, při kterých byl zabit dvanáctiletý Mohammed ad-Durra a postřelen jeho otec, který ho chránil vlastním tělem. Tento okamžik zachytila francouzská kamera a tato událost měla velmi emotivní dopad na Palestince a akcelerovala jejich hněv a násilí. (Čejka, 2011a, str. 274)
17
Chrámová hora je posvátné místo pro Židy i muslimy a Šaronova návštěva byla považována za extrémní provokaci.
21
O dvanáct dní později byli zabiti dva izraelští vojáci, kteří dle izraelské vlády špatně odbočili a zabloudili do Ramalláhu. Muži byli považováni palestinskými policisty za izraelské agenty a odvlečeni na policejní stanici, kam následně vrthnul rozlícený dav Palestinců a oba muži byli ubiti a ubodáni k smrti. Následně byla jejich zmrzačená těla vyhozena oknem. Jejich smrt byla stejně jako smrt chlapce natočena kamerami a záběry obletěly celý svět. (BBC News, 2000a) Tato událost měla emotivní dopad jak na Izrael samotný, tak i na jeho spojence. Izrael následně zaútočil a za pomoci vrtulníku a raket zničil policejní budovu. (Schmulovich, 2012) Jásir Arafat mezitím nařídil zatčení zodpovědných za vraždy v Ramalláhu. Nová naděje na diplomatický průlom se objevila ve chvíli, kdy generální tajemník OSN Kofi Annan zmínil očekávání summitu během víkendu. Učinil tak po rozmluvě s Arafatem. Ovšem izraelský premiér nechtěl přijmout podmínky Arafata a OSN vyjádřila vážnou obavu z eskalace konfliktu, zároveň ale odmítla žádost ze strany Palestinců o mimořádnou schůzi Rady bezpečnosti. (BBC News, 2000b) Premiér Izraele Ehud Barak zahájil novou taktiku tzv. mimosoudní fyzické likvidace, při které byli vybraní palestinští teroristé zneškodňováni pomocí raket odpálených izraelskými vrtulníky. Šlo o značně kontroverzní počin nejen kvůli samotné „mimo soudnosti“ likvidací, ale také z důvodu, že velmi často během podobných likvidací zahynuli nevinní lidé. (Čejka, 2007, str. 215) Jako tragédii vnímal druhou intifádu i americký prezident Bill Clinton, který okamžitě začal jednat o zastavení násilí. Inicioval sérii setkání a rozhovorů mezi Ehudem Barakem a Jásirem Arafatem, jejichž vyvrcholením byl summit v Šarm ašŠajchu v říjnu 2000, který oba aktéry zavázal k dalším mírovým jednáním a uklidnil vyhrocenou situaci. (BBC News, 2004a) V lednu 2001 došlo k dalšímu izraelsko-palestinskému setkání v egyptské Tabě, zde Izraelci Palestincům nabídli 92% území pásma Gazy a Západního břehu, pro Jeruzalém zůstala otázka suverenity nad Chrámovou horou nevyřešena a rovněž se nepodařilo najít obecnou formulaci pro právo návratu uprchlíků a nalezení hranic, které by ho vymezovaly. Tato jednání byla ovšem příliš ovlivněna trvající intifádou a
22
blížícími se volbami v Izraeli, než aby mohla přinést konečnou dohodu. (Pojar, 2009, str. 92) Pokračování a eskalace útoků zpochybnily jak schopnost Izraele uplatnit odstrašující prostředky, tak izraelskou politiku omezení a kontroly. Baraka připravil způsob, kterým se k druhé intifádě postavil, nejprve o důvěru veřejnosti a nakonec i o premiérské křeslo. (Schulze, 2012, str. 89) V únoru 2001 tedy v premiérských volbách vítězí nad Ehudem Barakem jeho protivník Ariel Šaron a následně v březnu nastupuje do premiérského křesla s příslibem „míru a bezpečnosti“. Je sestavena vláda národní jednoty.18 (Čejka, 2011a, str. 275) Šaron změnil přístup Izraele k druhé intrádě a z krátkodobých reakcí se stala dlouhodobá strategie jednostranného přerušení kontaktů, neboť byl přesvědčen, že Arafat není partnerem pro vyjednávání a že proces z Osla je uzavřen. (Schulze, 2012, str. 89) Výše zmíněný summit v Šarm aš-Šajchu dal podnět k vytvoření vyšetřovací komise pod vedením amerického senátora George Mitchella. Tato komise 30. dubna vydala dokument známý jako Mitchellova zpráva. Tato zpráva poukazovala na nutnost řešení problémů mezi oběma národy, okamžité skoncování s násilím, zastavení výstavby židovských osad a konec uplatňování teroristických metod. Tento dokument se stal dobrou platformou pro obnovení bilaterálních rozhovorů mezi oběma stranami konfliktu. Izrael reagoval kladně na výzvy mezinárodní Mitchellovy komise a zastavil všechny ofenzivní reakce proti Palestincům, ti to ovšem označili za propagandistický trik, což v podstatě znamenalo, že se k výzvě nepřipojili. (The Mitchell report 2001) 19 Dalším pokusem o obnovení bezpečnostní spolupráce a udržení příměří byl Tenetův plán, navržený 10. června 2001 ředitelem americké CIA G.J.Tenetem. Obsahoval všechny významné požadavky Izraele i Palestiny, které obě strany konfliktu přijali. Současně předpokládal sedmidenní časový úsek bez násilností, aby se mohlo začít s jeho realizací. Izraelská strana se pokoušela co nejdříve a co nejlépe splnit
18
Tzn. Velká koalice pravicového bloku vedeného stranou Likud s levicovým blokem vedeným Stranou práce. Vláda složená výlučně z pravice by byla ve vyhrocené politické situaci intifády neúnosná. 19 Dostupné na: http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Peace/Mitchellrep.html
23
dohodnuté požadavky, z palestinské strany ale opět došlo k teroristickým útokům. (The Tenet plan, 2001) 20 Během roku 2001 vystupňovali Palestinci teror vůči izraelskému obyvatelstvu. V sebevražedných atentátech jich zahynulo desítky a Izrael útoky tvrdě oplácel akcemi proti Hamásu, Islámskému džihádu či Lidové fronty za osvobození Palestiny. Jednou z obětí teroristických útoků se stal také izraelský ministr Rehavam Ze´evi, který byl zavražděn v hotelu ve východním Jeruzalémě. (Pojar, 2009, str. 92) 21 3.2.2.1 Vliv útoků z 11. září Teroristické útoky na USA se nemohly nepromítnout do dění v Izraeli a na palestinských územích. Po teroristických útocích na USA izraelské i palestinské vedení atentáty veřejně odsoudilo. Ve stínu útoků na USA Šaron zesílil aktivity izraelské armády a během dvou dní následujících bezprostředně po 11. září 2001 bylo zabito nejméně šestnáct Palestinců a více než sto zraněno. (Čejka, 2007, str. 218-219) V prosinci 2001 Ariel Šaron přednesl zásadní projev, ve kterém připomenul zásadní války, ke kterým byl Izrael donucený, ale vždy zvítězil a uzavřel příměří. Dále také zmínil, že cílem palestinských teroristů je uvrhnout zemi do beznaděje a vyhnat její lid. (Velenský, 2002, str. 210) Jásira Arafata dokonce přirovnal ke strůjci útoků z 11. září Usámu Bin Ládinovi a uvedl, že je hlavní překážkou míru a stability na Blízkém Východě. (Christinson, 2004) Izrael se samozřejmě obával, že by útoky na USA mohly znamenat nepříznivý obrat a vést ke konci desetiletí trvající podpory ze strany Spojených států. Objevila se totiž teze, že vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu ve prospěch Palestinců by mohlo výrazně zlepšit reputaci USA v Arabském světě a současně také snížit sympatie a podporu Al-Káidě ze strany místních obyvatel i vládních představitelů. Události 11. září ale vzbudily velké obavy i u Palestinců a to hlavně z toho důvodu, že je západní státy začnou směšovat s Al-Káidou a tím pádem ztratí jejich politickou i ekonomickou podporu. (Pressman, 2001-2006)
20 21
5
Dostupné na: http://www.mideastweb.org/tenet.htm Bližší počet obětí prvního roku Al-Aksa intifády viz příloha č. 6.
24
3.2.2.2
Události roku 2002 Rok 2002 byl vůbec nejhorší z hlediska teroristických útoků za posledních 10
let. Nejbrutálnější násilnosti měly na svědomí radikální islámská hnutí Hamás a Islámský džihád, která zdokonalovala sebevražedné zbraně (výbušné opasky). Výbuchy probíhaly v autobusech, kavárnách, nočních klubech a tak dále. (Čejka, 2007, str. 220) Roku 2002 se k sebevražedným akcím přidalo i hnutí Fatah. Sebevražedný terorismus byl z hlediska Fatahu pomstou Izraeli za únos Fatahského aktivisty, ale v druhé řadě také vyjádření nespokojenosti nad chováním Jásira Arafata k Izraeli. Čím více byl umocňován cyklus násilí a současně rostl počet obětí na palestinské straně, v důsledku tvrdé odvety ze strany Izraele, objevovalo se stále více dobrovolníků, kteří se chtěli účastnit sebevražedných atentátů. V důsledku zvyšujícího se počtu sebevražedných atentátů se objevil nový mýtus, kdy sebevraždy začaly být brány jako obětování vlastního dobra pro všeobecné blaho a sebevražední atentátníci se stávali hrdiny. (Schweitzer, 2010) Se zvyšujícím se počtem sebevražedných atentátů začal Izrael s konstrukcí bezpečnostní zdi na Západním břehu v délce 640 kilometrů. Zeď byla strukturována tak, aby udržela palestinské atentátníky mimo Izrael. (BBC News, 2004a) Pozice Jásira Arafata byla poněkud složitá, jeho pozice na mezinárodní scéně byla oslabená a Arafat čelil silné opozici i na domácí půdě a to jak ze strany islámských fundamentalistů, tak i ze strany umírněnějších politiků a široké veřejnosti, kteří mu vytýkali rozsáhlou zkorumpovanost jeho vlády a také poněkud autoritativní způsob jeho vládnutí. Od dubna 2002 byl dokonce zadržován v domácím vězení v Ramalláhu. (MidEast Web, 2004b) Události v březnu22 roku 2002 změnily ustanovení izraelské bezpečnostní politiky týkající se boje s terorismem. Palestinci spustili vlnu 15 sebevražedných útoků proti Izraeli, což znamenalo skoro jeden útok denně, a v důsledku těchto útoků i dalšího násilí ve formě střílení bylo zabito nejméně 130 Izraelců. Proto izraelská armáda zahájila operaci Obranný štít zaměřenou proti palestinskému teroru. Cílem operace bylo obnovení kontroly nad velkými městy Západního břehu, konkrétně šlo o města Ramallah, Betlém, Jenin nebo Nablus, stejně jako nad dalšími menšími městy. Jednalo 22
Březen roku 2002 bývá označován jako „Černý březen“.
25
se především o uprchlické tábory, ze kterých proniklo do Izraele několik sebevražedných atentátníků. Během těchto útoků utrpěly obě strany značné ztráty na životech. (The Jewish Virtual Library, 2002a) V červnu nastínil americký prezident George Bush ve svém projevu principy tzv. Cestovní mapy míru („The road map for Peace“). Mírový plán jako takový vznikl za spolupráce čtveřice zvané „Kvartet“23. Ve třech fázích měl ukončit izraelskopalestinské násilí, usnadnit provedení politických reforem v Palestinské autonomii, zmrazit výstavbu židovských osad, znovuoživit mírový proces a po vyřešení otázek Jeruzaléma a palestinských uprchlíků dát do roku 2005 vznik Palestinského státu. (Čejka, 2011a, str. 283) Dalším z nešťastných výsledků druhé intifády bylo zdržování palestinských sanitek ze strany Izraele. Různé občansko-právní organizace a politici v celém Arabském světě obviňovali Izrael z bezdůvodného zdržování palestinských sanitek, mířících ze Západního břehu do Izraele, vedoucí ke zdravotním komplikacím, někdy i k smrti nemocných pasažérů. Pravdou bylo, že palestinské sanitky byly zastavovány a prohledávány na izraelských checkpointech, ovšem na druhou stranu sanitky byly často zneužívány pro převoz bomb a mnoho sebevražedných atentátníků se do Izraele dostalo právě těmito vozy. (The Jewish Virtual Library, 2002b) Počátkem listopadu pět izraelských ministrů opustilo vládu a premiér Ariel Šaron vyhlásil rekonstrukci izraelské vlády a současně předčasné volby na leden 2003. V prosinci Šaron poprvé navrhnul vznik Palestinského státu na 40% území pásma Gazy a to v roce 2005. (Pojar, 2009, str. 94) 3.2.2.3 Události roku 2003 V parlamentních volbách 28. ledna 2003 zvítězila strana Likud
24
premiéra
Ariela Šarona. V květnu premiér nazval izraelskou přítomnost na Západním břehu a v
23 24
Jednalo se o USA, EU, OSN a Rusko. Naopak Strana práce podporující mírový proces dosáhla vůbec nejhoršího výsledku ve své
historii.
26
pásmu Gazy za okupační a dva dny nato se poprvé sešel s palestinským premiérem. (Pojar, 2009, str. 94-95) V březnu byl spáchán sebevražedný atentát na autobus, což mělo za následek 17 obětí, většina z obětí byla mladších 20 let, 53 dalších osob bylo zraněno, útočníkem byl člen Hamásu. (Israel Ministry of Foreign Affairs, 2004) Izrael po této události vyhlásil totální válku Hamásu a podnikl šest raketových útoků v pásmu Gazy. Koncem června Hamás, Islámský džihád a Fatah vyhlásili tříměsíční příměří, jednalo se ale o prázdné gesto, neboť i v době „příměří“ došlo k několika sebevražedným atentátům na několika místech Izraele. (Pojar, 2009, str. 95) Oficiálním ukončením příměří bylo 20. srpna přiznání odpovědnosti Hamásu k velkému sebevražednému atentátu na autobus v Jeruzalémě, při kterém zemřelo 23 lidí. Izrael pokračoval v boji proti teroristickým skupinám, zatímco Palestinci se snažili uskutečňovat útoky proti civilnímu obyvatelstvu a vojákům uvnitř Izraele i v teritoriích. (Jeager D. a M. Paserman, 2008) V červnu proběhlo oficiální setkání vysokých blízkovýchodních představitelů v jordánské Akabě, kterého se zúčastnil i americký prezident George Bush, izraelský premiér Šaron, nový palestinský premiér Mahmúd Abbás i jordánský král. Palestinský prezident Arafat na schůzku pozván nebyl. Pozvání premiéra Abbáse místo samotného Arafata značilo změnu v přístupu mezinárodního společenství k Arafatu samotnému. (Čejka, 2011a, str. 286) Dne 11. Listopadu místopředsedkyně vlády E. Olmert prohlásil, že strana Likud zvažuje jednostranné stažení židovských osad z palestinských území. Koncem roku dosáhl počet osadníků 236 000 ve 145 osadách, to znamená o 16% více než při nástupu Ariela Šarona v únoru 2001 do vlády. (Pojar, 2009, str. 95) Na sklonku roku 2003 zorganizovali opoziční izraelští a palestinští politici Josi Bejlin a Jásir Abed Rabbo bez pověření svých vlád v Ženevě alternativní mírová jednání. Podle tzv. Ženevské dohody se měl budoucí Palestinský stát rozkládat na 98 % Západního břehu a pásma Gazy, v Arabské části Východního Jeruzaléma včetně Chrámové hory a Zeď nářků by zůstala Izraeli. Palestinští uprchlíci by měli právo se vrátit do Palestinského státu, nikoliv do Izraele. A dohoda také navrhovala, aby hranice
27
v počátku zajišťovaly mnohonárodnostní síly. Dohodě se ale nepodařilo získat oficiální podporu ani palestinské, ani izraelské vlády. Velmi tvrdě byla odmítnuta Šaronovou administrativou. (Čejka, 2007, str. 237) Veřejné mínění v samotném Izraeli o správném řešení palestinské otázky nebylo jednotné. Napříč izraelskou společností sílila únava z dlouhotrvajícího konfliktu, do jisté míry špatné svědomí kvůli utrpení palestinských civilistů a s ní i nárůst pacifistických tendencí. Výrazným příkladem takového nesouhlasu byl dopis izraelských elitních letců premiéru Šaronovi z podzimu 2003. (McGreal, 2003) Dvacet sedm izraelských letců podepsalo dopis, jehož obsah byl zveřejněn 24. září: „My, piloti vzdušných sil, kteří jsme byli vychováni podle hodnot Sionismu, obětovali jsme se státu Izrael a stáli vždy v předních liniích. My, veteráni a aktivní piloti, kteří jsme sloužili a stále sloužíme státu Izrael po dlouhé týdny každý rok, jsme proti uskutečňování nařízených útoků, které jsou ilegální a nemorální. Odmítáme pokračovat ve zraňování nevinných.“ 25 (Shalom Z. a Y. Hendel, 2011, str. 25) 3.2.2.4 Události roku 2004 V březnu byl zabit duchovní vůdce Hamásu Ahmad Jasin, který byl osobně zodpovědný za mnoho vražedných teroristických útoků. Veřejně volal po pokračování v boji proti Izraeli a po zintenzivnění teroristické kampaně proti civilnímu obyvatelstvu. Společně s ním bylo zabito několik dalších členů Hamásu. (Israel Ministry of Foreign Affairs, 2004) Následovalo velké rozhořčení Palestinců provázené nepokoji a řadou protiizraelských demonstrací v celém muslimském světě. O měsíc později je zabit nový vůdce Hamásu. Od této chvíli drží Hamás své velitele v tajnosti. (Čejka, 2011a, str. 290) V dubnu roku 2004 představil premiér Izraele poměrně zásadní politický krok o jednostranném26 stažení izraelských vojsk a osadníků z pásma Gazy. I navzdory opozici své vlastní strany byl Šaronův plán schválen izraelskou vládou i parlamentem. Tento plán vyvolal poměrně velký rozruch, částečně i kvůli tomu, že právě Šaron býval zapřisáhlým odpůrcem evakuace osad. Zrušení osad bylo také jedním z požadavků 25 26
Jedná se o vlastní překlad a zkrácenou verzi dopisu. Jednostranné z toho důvodu, že Izrael již neuznával Ararata jako partnera a zástupce palestinské strany, s kterou by bylo možné vést jednání.
28
palestinské samosprávy i teroristických organizací, ty ale kupodivu žádnou radost neprojevily. Islámský džihád i Hamás označily toto rozhodnutí za vítězství svého ozbrojeného boje a zdůraznily, že násilnosti neukončí. Šaronovo rozhodnutí provázel nesouhlas především izraelských politiků a veřejnosti. (Zbavitelová, 2004b) Vznikly různé petice, proběhla řada demonstrací a někteří z osadníků prohlásili, že při evakuaci osad odmítnou vojenskou poslušnost. Objevily se také výhružky občanskou válkou, pokud plán bude uskutečněn. Simon Perez situaci okomentoval slovy: „Bojím se, že se někdo pokusí spáchat atentát na premiéra″. (BBC News, 2004b) Následně roku 2005 opravdu došlo k vysídlení všech židovských osad z pásma Gazy a čtyř osad na území Západního břehu Jordánu. (MidEast Web, 2004a) V květnu Izrael zahájil „operaci Duha“ jako reakci na úmrtí 13 izraelských vojáků. Zatímco Izrael obhajoval uskutečnění operace bezpečnostními důvody, zprávy humanitárních organizací informovali o nahodilém střílení residentů, včetně dětí. (Parry, 2004) Tato operace hluboce zasáhla dvě oblasti Rafahu27, kde údajně dvě třetiny palestinských civilistů přišly o život, včetně deseti osob mladších 18 let a dvanácti ozbrojených mužů. Izraelské bezpečnostní síly zničily 166 domů. Kromě domů byly zničeny cesty a velké zemědělské plochy a to ve velké míře bez důkazu, že vojenský zásah byl opravdu potřebný. Mezinárodní organizace Amnesty International označila izraelské počínání za „válečný zločin“. (Human Rights Watch, 2005) V srpnu dva sebevražední atentátníci vyhodili do povětří dva autobusy v centru města Beerševa, což mělo za následek šestnáct mrtvých a více než sto raněných. Jednalo se o nejhorší útok během posledního roku. Oba dva autobusy vyrazily z autobusové stanice ve stejnou chvíli, poté co proběhla první exploze, řidič druhého autobusu prozíravě otevřel dveře, čímž umožnil uniknout mnoha lidem předtím, než nastal druhý výbuch. (Hans, 2008) V září byla z pásma Gazy odpálena raketa Kasám, která způsobila smrt dvou dětí ve městě Sderot, které se stalo terčem útoků během čtyř dnů již pojedenácté. Premiér Ariel Šaron proto vydal rozkaz k zahájení rozsáhlé a časově neomezené 27
Rafah je palestinské město ležící v jižním cípu pásma Gazy.
29
operace „Dny pokání“ s cílem zamezit dalším raketovým útokům a vyčistit oblast od teroristů. Výsledkem bojů je až 90 mrtvých Palestinců, včetně čtyř vysoce postavených velitelů teroristických organizací. O život však přišli i civilisté, přestože Izrael poukazoval na to, že ozbrojenci je často využívali jako živé štíty. (Zbavitelová, 2004a) Koncem října byl Jásir Arafat převezen do nemocnice v Paříži, kde bojoval s neznámou nemocí a v listopadu ve věku pětasedmdesáti let umírá. Na palestinských územích jsou po jeho smrti zahájeny bezprecedentní bezpečností opatření. Izraelská armáda úplně uzavřela jak západní břeh Jordánu, tak pásmo Gazy. (Táborská et.al, 2004) S postupem intifády se palestinské veřejné mínění začalo odklánět od podpory neefektivní a mezinárodně izolované Palestinské autonomii směrem k podpoře Hamásu, tato skutečnost vyšla jasně najevo právě po Arafatově smrti. Spojené státy společně s Izraelem věřili, že jeho nástupce Mahmúd Abbás bude schopen dostat násilí pod kontrolu, reformovat PA a obnovit jednání. (Schulze, 2012, str. 88) Rok 2004 byl charakteristický frekventovanější činností IDF28 v pásmu Gazy a na Západním břehu, včetně dopadení leaderů Hamásu nebo dokončení separační bariéry mezi Izraelem a Západním břehem. (Schachter, 2010) 3.2.3
Konec druhé intifády Stejně jako probíhají dohady ohledně počátků druhé intifády, tak je stejně
náročné určit, kdy přesně druhá intifáda skončila. Někteří autoři se domnívají, že skončila nebo alespoň byla začátkem konce smrt Jásira Arafata. (Schachter, 2010) Pravdou je, že sebevražedné atentáty po roce 2004 ustaly a rovněž izraelské odvety se zmírnily. Současně relativně brzy po Arafatově smrti byl vyhlášen termín přímých prezidentských voleb, které se konaly 9. ledna 2005 a jednalo se v pořadí o druhé palestinské volby. Nad kandidujícími jmény už od začátku vyčníval Mahmůd Abbás, vše se změnilo v momentě, kdy zaregistroval svou kandidaturu Marwán Barghútí29, který se v průběhu druhé intifády poněkud zradikalizoval a postavil se do čela militantních Brigád mučedníků od Al-Aksá. Nakonec z volebního boje odstoupil.
28 29
Israel defence forces = izraelské obranné síly. Barghútí si kvůli domnělému podílu na atentátech odpykává pětinásobné doživotí.
30
Samotné volby proběhly regulérně a vysloužily si pochvalu od mezinárodního společenství. Důležité byly také volby do místních zastupitelstev, nakonec na Západním břehu vyhrál Fatah, v pásmu Gazy výrazně zvítězil Hamás. 30 (Čejka, 2007, str. 249-251) Zvolení Hamásu v pásmu Gazy změnilo situaci k horšímu, Fatah se odmítl s vítězstvím Hamásu smířit a mezi kádry obou stran se rozhořel konflikt. Mezinárodní společenství reagovalo zmrazením rozvojových fondů a hospodářské pomoci, což nemělo příliš pozitivní dopad na již churavějící palestinskou ekonomiku. (Schulze, 2012, str. 88) Dne 8. února 2005 došlo k setkání mezi vrcholnými izraelskými, palestinskými, jordánskými a egyptskými představiteli v egyptském Šarm aš-Šajchu. Abbás a Šaron přislíbili ukončení násilí. Izrael přislíbil stáhnout se z palestinských měst a propustit 900 palestinských vězňů. Egypt s Jordánskem slíbily znovuotevření svých ambasád v Izraeli. Tento summit bývá považován za ukončení druhé intifády. (Čejka, 2010, str. 293) 31
30
Na Západním břehu vyhrál Fatah s 44,4%, velmi blízko za ním skončil Hamás s 35,6%. Zatímco v pásmu Gazy získal Fatah pouhých 30% a Hamás 65% všech křesel v místních zastupitelstvech. Tento výsledek potvrdil značně odlišné rozdělení politických sil na obou palestinských územích a daleko větší míru radikalismu v pásmu Gazy. 31 Ukončení druhé intifády summitem v Šarm aš-Šajchu považují mimo jiné i BBC News a MidEast Web.
31
4
PRAKTICKÁ ČÁST BAKALÁŘSKÉ PRÁCE
4.1
DOPADY DRUHÉ INTIFÁDY
4.1.1 Ekonomické dopady V této části bakalářské práce se budu zabývat obdobím od roku 2001, neboť nepředpokládám, že již v roce 2000 by se projevily nějaké ekonomické dopady intifády vzhledem k tomu, že se nejednalo o celý rok a zároveň míra konfliktu nebyla nejvyhrocenější. Politické napětí během druhé intifády se samozřejmě také odrazilo v ekonomické situaci země. Druhá intifáda částečně způsobila ekonomickou krizi a nebývalý pokles hospodářských ukazatelů v Izraeli. Zhoršená bezpečnostní situace způsobená trvajícím konfliktem měla za následek navýšení bezpečnostního rozpočtu, čehož bylo dosaženo omezením rozpočtů v jiných oblastech, zejména v oblasti školství, zdravotnictví a sociálního zabezpečení země. Důsledkem této politiky, byly sociální podpory slabším skupinám obyvatel ve velkém rozsahu sníženy. (Sela-Shayovitz, 2005) Hospodářské ukazatele Izraele v roce 2001: -
HDP (cena v miliardách USD): 113,6
-
Export (cena v miliardách USD): 35,0 (pokles o 5,5 %)
-
Import (cena v miliardách USD): 42,7 (pokles o 6,4 %)
-
Míra nezaměstnanosti: 9,3 % (234 500 osob)
-
Inflace: 1,4 %
-
Deficit státního rozpočtu (v % HDP): 4,4 %
-
Přímé zahraniční investice (v miliardách USD): 3,6 (Ministry of Finance, 2005)
Ukázalo se, že všechny ekonomické indikátory dosáhly horších výsledků, než se očekávalo, včetně rekordní nezaměstnanosti, kolapsu všech sektorů ekonomiky a rozsáhlých nepokojů pracovníků, způsobených právě vysokou nezaměstnaností. Největší nezaměstnanost byla mezi nově příchozími do země (11,5 %) a mezi izraelskými Araby (24 %). Na konci roku 2001 byl stát Izrael zachvácen pracovními stávkami. Se čtyřtýdenní stávkou se potýkal Národní pojišťovací Institut, což mělo za
32
následek nevyplacení důchodů pro rozsáhlou část seniorů v zemi. Stávka proběhla mezi učiteli, což způsobilo uzavření hlavní univerzity, dále na ministerstvu práce a sociálních věcí i mezi hasiči. (Andromidas, 2001) Nejhorší ekonomické dopady zaznamenala průmyslová výroba, kde byla snížena produkce ve výrobě, byl snížen počet zaměstnanců i jejich pracovní doba. Značně byl zasažen i turismus země, který každoročně přinášel do pokladny Izraele okolo 2 miliard USD, ovšem v roce 2001 utrpěl 50 % pokles. Nejdůležitější letecká společnost (Israel Aircraft Industries) viděla kolaps zisků jako přímý důsledek intifády, ale i důsledek propadu ve světovém leteckém průmyslu. Hlavním tahounem izraelské ekonomiky se v posledních letech stávala bytová výstavba, která ale v roce 2001 zaznamenala značný propad, což se odrazilo v rostoucí relativní chudobě. Migrace do Izraele byla výrazně nižší, kvůli zhoršené bezpečnostní situaci a málo pracovních příležitostem pro nově příchozí. (ibid) Přehlednější zobrazení nově příchozích turistů do Izraele během druhé intifády je vyobrazeno v příloze č. 7. Izrael se oficiálně potýkal s ekonomickou krizí. Ekonomická krize trvající mezi lety 2001-2003 byla částečně způsobena světovou krizí, kterou způsobil propad na trhu cenných papírů a prasknutím globální hig-tech bubliny. Tato krize zasáhla Evropu, Spojené státy a Japonsko. Vzhledem k tomu, že USA společně s Evropskou unií jsou pro Izrael největší obchodní partneři je jasné, že i Izrael byl touto krizí postihnut. Dále je ale třeba dodat, že evropské a Severo-americké firmy se z krize dostaly poněkud rychle, zatímco v Izraeli krize trvalo nejen déle, ale měla hluboký dopad na izraelskou společnost. Důvodem byla trvající intifáda. (Swirski, 2010) Stát byl donucen provést oslabení základních sociálních opatření, mezi které patřili sociální pojišťovací systém, systém důchodů, veřejné školství a vyšší vzdělávací systémy, zdravotní systém nebo také program na podporu bydlení. (Swirski et al., 2008) Nejvíce byly postihnuty podpory pro nezaměstnané, příspěvky na děti a příspěvky na výživné. Dále byl také změněn věk pro odchod do důchodu u mužů z 65 let na 67 let a u žen z 60 let na 64 let. (Swirski, 2010)
33
Ekonomická krize byla nejvážnější vůbec od založení státu Izrael a rok 2002 byl z ekonomického hlediska vůbec nejhorším, ekonomická krize v tomto roce dosáhla svého vrcholu. Hospodářské ukazatele země v roce 2002: 2. HDP (cena v miliardách USD): 104,2 3. Export (cena v miliardách USD): 37,0 4. Import (cena v miliardách USD): 45,6 5. Míra nezaměstnanosti: 10,3 % 6. Inflace: 6,5 % 7. Deficit státního rozpočtu (v % HDP): 3,8 % 8. Přímé zahraniční investice (v miliardách USD): 1,8 (Ministry of Finance, 2005) Z hospodářských ukazatelů je patrný pokles HDP a přímých zahraničních investic. Naopak zvýšení nezaměstnanosti a inflace. Zhoršená bezpečnostní situace v zemi vyvolala nedostatek důvěry ve vlastní měnu a byla zvýšena poptávka po cizích měnách, důsledkem byla devalvace izraelského šekelu. (Melnick R. a Y. Mealem, 2009) V průběhu roku 2002 bylo zvýšeno procento lidí žijících pod hranicí chudoby na 18,1 %, čemuž pomohlo snižování rozpočtů v sociální sféře během období druhé intifády. I přesto, že se po konci intifády míra chudoby snižovala, prozatím se nevrátila na původní hodnotu před začátkem druhé intifády. Největší míra chudoby je patrná u arabských rodin žijících v Izraeli, jejichž hodnoty v roce 2002 vystoupaly až k 47,6 % a rostly až do roku 2006. Míra chudoby je mezi Araby až 2,6 krát vyšší než u Židů, výjimkou jsou Židé ultra ortodoxní, jejichž míra chudoby je srovnatelná s mírou chudoby u arabské populace. (Swirski S. a E.K. Attias, 2011) Důvodů proč arabská populace Izraele vykazuje větší míru chudoby je několik. Mezi arabským obyvatelstvem je vysoká nezaměstnanost, pouze limitovaná část arabských žen pracuje a mzdy arabských zaměstnanců jsou poměrně nízké. Typická je také nízká míra vzdělanosti. (Nathanson, 2011) Detailnější pohled na míru chudoby v Izraeli znázorňuje příloha č. 8.
34
V průběhu roku 2002 nebylo ještě pociťováno postupné zotavování v hi-tech průmyslu, z tohoto důvodu pokračoval pokles obchodu v této oblasti a oživení exportu hi-tech průmyslu bylo patrné až ke konci roku 2002. (Melnick R. a Y. Mealem, 2009) Hospodářské ukazatele země v roce 2003: 9. HDP (cena v miliardách USD): 110,4 10. Export (cena v miliardách USD): 38,4 11. Import (cena v miliardách USD): 44,3 12. Míra nezaměstnanosti: 10,7 % 13. Inflace: -1,9 % 14. Deficit státního rozpočtu (v % HDP): 5,6 % 15. Přímé zahraniční investice (v miliardách USD): 3,9 (Ministry of Finance, 2005) V roce 2003 už HDP zaznamenalo růst. Na druhou stranu se zlepšila situace a do země plynulo větší množství přímých zahraničních investic, oproti roku předchozímu to byl nárůst o polovinu. Cíle pro rok 2003 byly udržet finanční stabilitu a zastavit pokles ekonomiky Izraele. Až do května ve vzduchu visela nejistota, zda vláda bude schopna dodržet závazek zastavení růstu schodku státního rozpočtu. Tento fakt společně s bezpečnostněpolitickou situací na počátku roku 2003 vedl ke zvýšení úrokových mír jak z krátkodobého, tak z dlouhodobého hlediska. Ekonomická krize pokračovala a přinesla pokles příjmů per capita a další zvýšení nezaměstnanosti, které bylo v průběhu druhé intifády v roce 2003 vůbec nejvyšší. (Melnick R. a Y. Mealem, 2009) Dále rostla míra chudoby kvůli politickým změnám, které přinesly další škrty v sociální oblasti, konkrétně se snížily sociální poplatky pro rodiny s velkým počtem dětí. Politika „omezování“ uskutečněná v roce 2003 způsobila pokles domácí poptávky (vládní i soukromé), což byl důsledek poklesu transferových plateb a poklesu reálných mezd ve veřejném sektoru, ale dále způsobila také nárůst poptávky, po čemž následoval prudký nárůst cen na akciových trzích, tento nárůst pozitivně ovlivnil soukromou spotřebu. V témže roce také nastal obrat ve vývoji dlouhodobých i krátkodobých 35
kapitálových toků. Stalo se tak částečně v důsledku oživení hi-tech průmyslu. Za účelem zvýšení inflace v rozmezí 1-3% implementovala Centrální banka expanzivní měnovou politiku. Nicméně i z údajů uvedených výše je patrné, že tato politika neuspěla a Izrael se potýkal s deflací ve výši -1,9%. (Melnick R. a Y. Mealem, 2009) Období po roce 2003, tj. 2004-2007 bylo charakteristické rapidním růstem izraelské ekonomiky, v průměru 5,5 % za rok. Tento růst byl způsoben zejména zrychlením mezinárodního obchodu, ale také klidným obdobím z bezpečnostního hlediska. (Nathanson, 2011) Je patrné, že intifáda sice dále trvala, ale ekonomické dopady na Izrael už nebyly tak významné, proto se jimi už nadále nebudu zabývat. Osud izraelské ekonomiky záleží jak na vývoji světové ekonomiky, tak na stupni politické stability v zemi, zejména v oblasti izraelsko-palestinského konfliktu, což dokazuje, že politická dohoda mezi těmito dvěma stranami není jen cíl politický, ale zároveň cíl ekonomický i sociální. (Swirski et al., 2008)
36
3.1.2. Dopady druhé intifády na veřejné mínění v Izraeli Veřejné mínění je značně komplexní a mnohostranný fenomén. Například je velký rozdíl zda se jedná o politické hodnoty, jako jsou například Stát Izrael jako stát židovský nebo Velký Izrael, tyto hodnoty reflektují hlavní názory společnosti a jsou poměrně imunní vůči nějakým změnám, oproti tomu názory na konkrétnější témata jako jsou třeba vznik Palestinského státu, stát míru nebo ochota k odsunu osadníků jsou tématy poněkud náchylnějšími ke konkrétním událostem, v tomto případě k událostem druhé intifády. Vzhledem k vážnosti událostí druhé intifády, zvláště během nejvyhrocenější fáze, tj. od druhé poloviny roku 2001 do první poloviny roku 2003, je jasné, že intifáda musela mít dopad na veřejné mínění v Izraeli. Nicméně data ukazují, že vliv intifády na židovské veřejné postoje týkající se hlavních témat, byl spíše nejasný. Mimo to, rozsah událostí druhé intifády neměl opravdový vliv na veřejné mínění, ve většině případů byl tento vliv pouze dočasný a ve velké míře slábnul společně s ústupem násilí během druhé intifády. (Meir Y.B. a O. Bagno-Moldavsky, 2010) Následující část se bude odvíjet od výsledků projektu, který se zabýval modifikací veřejného mínění v Izraeli během druhé intifády. Respondenty tohoto výzkumu byla dospělá izraelská populace. Zkoumány byly oblasti nejdůležitějších hodnot izraelské společnosti v průběhu druhé intifády, podpora případně nepodpoření založení Palestinského státu, podpora principu „zem za mír“, podpora odsunu osadníků, míra v jaké si respondenti myslí, že Palestinci stojí o mír, všeobecně arabské touhy a šance na vypuknutí války v průběhu příštích tří let. Výzkum se zabýval obdobím 19982009, já se ale ve své práci pokusím zanalyzovat období druhé intifády, to znamená roky 2000-2005. Následující část bude tedy vlastním komentářem získaných dat. V první části byli respondenti vyzváni, aby určili důležitost čtyř hodnot – stát s Židovskou většinou, Velký Izrael
32
, demokratický stát a stát míru. Vliv intifády na
hodnoty izraelské společnosti byl krátkodobý a limitovaný, tento vliv reflektuje příloha č. 9. Z grafu je patrné, že nejdůležitější hodnotou roku 2002 byl „stát míru“, což je 32
Velkým Izraelem je myšleno území současného státu Izrael společně s palestinskými územími. Příležitostně je také označován jako Země zaslíbená.
37
logické, neboť právě tento rok byl nejvyhrocenějším rokem, co se týče útoků z palestinské strany. Od roku 2003 je nejdůležitější hodnotou stát s Židovskou většinou, tato hodnota je nadále nejdůležitější až do konce druhé intifády. V letech 2001 a 2002 je také patrný nárůst důležitosti hodnoty „Velkého Izraele“. Nicméně mimo těchto dvou let kolísalo procento respondentů vidící tuto hodnotu jako tu nejdůležitější mezi pouhými 7 až 11 %. Kromě roku 2002 byla hodnota „Velkého Izraele“ hodnocena jako ta nejméně důležitá. Pokles důležitosti hodnoty „demokratického státu“ může být snad přímým důsledkem intifády, protože demokratický stát by byl brán jako stejná politická práva pro všechny, tedy i pro palestinské Araby žijící na území Izraele. Z grafu lze totiž vypozorovat, že v roce 2000, kdy intifáda neměla příliš velkou možnost „se projevit“ byla hodnota demokratického státu podpořena 32 % respondenty jako ta nejdůležitější, to znamená, že celá třetina židovské populace ji podpořila, v průběhu intifády, ale klesala a držela se mezi hodnotami 14 až 18 %. I léta po konci vykazují mnohem nižší hodnoty než před začátkem nebo právě v roce 2000. Jak již bylo zmíněno výše, rok 2002 byl vrcholným rokem druhé intifády a právě v tomto roce vize demokratického státu byla brána jako ta nejméně důležitá, což možná reflektuje sílící negativní postoj vůči Arabům, včetně izraelských Arabů jako důsledek intifády, dokazuje to také vysoká důležitost hodnoty „státu míru“ mezi respondenty. Další část výzkumu se týkala politických postojů Izraelské společnosti a tím, jak zda by respondenti podpořili či odmítli založení Palestinského státu v pásmu Gazy a na Západním břehu. Výsledky ukazuje příloha č. 10. Je patrné, že přímá spojitost mezi druhou intifádou a podporou či ne podporou založení Palestinského státu zřejmě nebude příliš velká. Je pravdou, že v roce 2002 podpora založení Palestinského státu sice poklesla na 49 %, ale hned o rok později, kdy se stále jednalo o vrchol druhé intifády, podpora založení opět vzrostla na 59 % a následně v roce 2004 opět poklesla na 50 %, aby v roce 2005 mohla zase vzrůst na 58 %. Je tudíž poměrně složité vypozorovat nějakou spojitost s událostmi druhé intifády a s ochotou židovské populace podpořit založení Palestinského státu v rámci trvalé dohody, která by možná v budoucnu signalizovala ukončení izraelsko-palestinského konfliktu.
38
Další záležitostí je, zda druhá intifáda ovlivnila veřejné mínění v Izraelské společnosti ohledně odsunu osadníků. V následující části byli respondenti dotázáni, zda by měli být evakuováni všichni osadníci, pouze menší skupiny a izolovaní osadníci nebo by neměli být evakuováni žádní osadníci. Výsledky přibližuje příloha č. 11. Graf ukazuje, že závislost mezi událostmi druhé intifády a mezi změnou názorů ohledně odsunu židovských osadníků je spíše menší. Ačkoliv v průběhu nejvyhrocenějších let intifády, tedy 2001 a 2002 část veřejnosti, která byla připravena na odsun osadníků za jakýchkoliv podmínek, se poměrně zvýšila a to asi o 10 % na úrovně 36 % a 34 %. Od roku 2003 do 2005 se hodnoty vrátily na úroveň roku 2000, tedy na začátek intifády. Pravdou je, že izraelská veřejnost se nestavěla proti odsunu osadníků úplně, spíše ale podporovala odsun menších skupin osadníků a odsun osadníků izolovaných. V roce 2005 se největší část respondentů tedy 20 % vyjádřila, že by neměli být evakuováni žádní osadníci, jinak tento postoj zastávala spíše menší část respondentů, konkrétněji mezi 12-16 %. Dalším možným parametrem zda druhá intifáda ovlivňuje politické pozice v Izraeli je zásada „zem za mír“. Respondenti byli požádáni označit na škále od 1-7 jejich souhlas s návrhem: „Území by mělo být vráceno za mír.“ Výsledky jsou znázorněny v příloze č. 12. Tento graf dokazuje jasnou závislost mínění na událostech druhé intifády. Zatímco v roce 2000, 50 % respondentů souhlasilo s touto zásadou a 36 % nevyjádřilo souhlas. Čím déle intifáda trvala, tím více ztrácela idea „zem za mír“ svou popularitu a o pouhé dva roky později, to znamená v roce 2002, nastal zvrat a pouze 37 % respondentů souhlasilo s tímto principem a naopak 50 % tuto ideu nepodpořilo. Nicméně jakmile nastal obrat v druhé intifádě a intifáda začala odeznívat, podpora zásady opět vzrostla. V roce 2005 se čísla vrátila na úroveň podobné roku 2000, kdy 48 % souhlasilo a 38 % vyjádřilo nesouhlas. Po skočení druhé intifády (což sice tento graf neukazuje, ale ráda bych to zmínila), tedy od roku 2006 sice podpora této zásady opět klesla, důvodem bylo vítězství Hamásu ve volbách a pokračující terorismus z pásma Gazy. Důležitým aspektem veřejného mínění, obzvláště týkající se izraelskopalestinského konfliktu, zahrnuje předpoklady a dojmy ohledně úmyslů a ambicí druhé
39
strany. V tomto případě měla intifáda sice značný ne však nezvratný vliv na veřejné mínění v izraelské společnosti. V této části byli respondenti dotázání v jaké míře, si myslí, že Palestinci chtějí mír. Výsledky jsou zaznačeny v příloze č. 13. Z grafu se dá vypozorovat, že poměrně kolísá. Na počátku intifády, to je v roce 2000 si respondenti mysleli z 52 %, že Palestinci touží po míru, naopak s tím, jak se události druhé intifády vyostřovaly, lze vysledovat sestupnou tendenci a v roce 2002 si respondenti myslí z pouhých 37 %, že by palestinská společnost toužila po míru. V následujících letech graf stoupá a zase klesá. Na konci intifády, tedy v roce 2005 je vidět, že hodnota je nejvyšší, konkrétně 56 % respondentů si myslí, že Palestinci chtějí mír. Určitě je logické, že názory v této oblasti se musely nějakým způsobem formulovat právě v průběhu intifády, na druhou stranu bych spíše předpokládala, že v roce 2004 budou čísla vyšší oproti roku 2003, což se ale nestalo. Podobný trend, je i u další otázky týkající se obecně Arabských záměrů a ambicí, nikoliv konkrétně palestinských Arabů. V příloze č. 14 je znázorněn názor izraelské veřejnosti na nejpravděpodobnější záměry arabské populace. Konkrétně měli respondenti na výběr, zda si myslí, že Arabové chtějí navrátit část území získaných v roce 1967, navrátit všechna území, okupaci státu Izrael nebo okupaci státu a současně zničení značné části izraelské židovské populace. Je třeba dodat, že první dvě možnosti jsou brány jako oprávněné možnosti, zatímco zbylé dvě jsou považovány za neoprávněné a přijímány velmi negativně. V rámci tohoto tématu byla izraelská společnost více či méně v rozporu. V roce 2000 47 % izraelské veřejnosti vnímali Arabské touhy, jako ty méně negativní, tedy získat zpátky území zabraná v roce 1947 nebo získat zpátky všechna území. V průběhu nejvyhrocenějších let intifády je patrné, že Izraelci vnímali Arabské aspirace jako ty více negativní, v roce 2002 dokonce z 68 % a roku 2004 z 64 %. Dobýt Izrael a zničit značnou část židovské populace v něm bylo roku 2002 ze 42 % považováno za hlavní touhy Arabů, není se čemu divit, neboť rok 2002 byl rokem plným sebevražedných atentátů a bylo by zvláštní, kdyby se to takovým způsobem neprojevilo. V průběhu let intifády nejméně respondentů předpokládalo, že by Arabskými touhami bylo navrácení území zabrané roku 1967, tato hodnota kolísala mezi 7-11 %.
40
Poslední otázkou bylo, zda si respondenti myslí, že je šance, aby v příštích třech letech propukla válka. Výsledky jsou zobrazeny v příloze č. 15. Je zřejmé, že co se týče vnímání nějaké bezpečnostní hrozby, měla intifáda určitě vliv na vnímání izraelské společnosti. V roce 2000 61 % respondentů vnímalo možnost budoucí války během dalších tří let, v roce 2002 se počet dotazovaných vnímajících situaci stejně vyšplhal až na 78 %, což jsou tři čtvrtiny veřejnosti. Čím více bylo jasné, že Izrael překoná druhou intifádu, tím více strach z války klesal, v roce 2003 dokonce až na hodnotu 34 %, což je o více než polovinu méně, než v roce předchozím. V letech 2004 a 2005 se hodnoty držely na 35 % a 39 %. Je patrné, že některá témata veřejného mínění v Izraeli byla intifádou více ovlivněna a některá méně nebo téměř vůbec. Dá se předpokládat, že změny ve veřejném mínění během druhé intifády souvisí s určitou závažností některých událostí intifády, nicméně bez pochyby bylo veřejné mínění ovlivněno také jinými faktory, které hrály významnou roli v ovlivňování veřejného mínění. V demokratickém státě, pozice leaderů má také významný vliv na formování veřejného mínění. A zároveň za určitých okolností leadeři mohou jednat proti veřejnému mínění, které zrovna v té době převažuje. Al-Aksa intifáda způsobila změny ve veřejném mínění, zatímco propukala v plné síle, nicméně velká část těchto změn byla pouze dočasná. Události intifády určitě značně snížily pocit bezpečí mezi izraelskou společností, ačkoliv s ústupem intifády se pocit bezpečí, stejně jako všeobecné společenské rozpoložení i individuální rozpoložení lepšilo. Zároveň postavení izraelské společnosti týkající se nedostatku dobré vůle ze strany Arabů bylo prohloubeno. Většina výkyvů v názorech veřejného mínění, která se objevila v průběhu intifády, byla krátkodobá. Al-Aksa intifáda měla za následek několik vážných událostí, které nějakým způsobem rozrušily izraelskou společnost, jejich vliv na většinu názorů nebo politických hodnot je ale pouze dočasný.
41
4. ZÁVĚR Hlavním cílem této bakalářské práce byla analýza dopadů událostí druhé intifády. Jak bylo zmíněno v praktické části této práce, ekonomické dopady během druhé intifády byly poměrně zásadní. Pravdou je, že ekonomická krize, která Izrael zasáhla, byla částečně vyvolána celosvětovou krizí v high-tech průmyslu, na druhou stranu je ale důležité podotknout, že ostatní země zasažené touto krizí se s ní vypořádali poměrně rychle a bez větších problémů, proto je zřejmé, že izraelská ekonomika byla událostmi druhé intifády poměrně výrazně oslabena. Výrazná ekonomická krize byla přímým důsledkem druhé intifády, neboť zátěž státního rozpočtu plynoucí z této fáze konfliktu byla obrovská. Uklidnění ekonomické recese nebylo důsledkem zmírnění situace, ale spíše oživením světového trhu průmyslových a high-tech výrobků a zároveň zrychlením ekonomických růstů v USA a v EU, což jsou dva hlavní odbytové trh pro izraelské výrobky. Další částí analýzy byla modifikace veřejného mínění v průběhu intifády. Z výsledků popsaných výše je patrné, že intifáda sice vliv na změnu veřejného mínění měla, většinou byl tento vliv krátkodobý a v momentě, kdy přicházel konec druhé intifády, byl zaznamenán také obrat ke stejným nebo velmi podobným hodnotám jako před druhou intifádou. V současné době izraelsko-palestinský konflikt nebyl vyřešen a přetrvává nadále i přesto, že jeho vyřešení je klíčové pro stabilizaci vztahů na Blízkém východě. Nehledě na to, že po šedesáti letech jeho trvání se již tolik změnilo, že návrat do původního stavu už není možný a neustálé řešení historického a Božího práva na území taktéž nemá význam. Osobně předpokládám, že pokud nebudou vyřešeny sporné otázky, jako je statut Jeruzaléma, osud palestinských uprchlíků, konečné vymezení hranic a s tím související problematika židovských osad, nebude možné se posunout kupředu a izraelsko-palestinský konflikt stabilizovat či eliminovat. V budoucnosti se situace mezi Izraelci a Palestinci zřejmě stabilizuje, přinejmenším v některých rovinách konfliktu. Otázkou je, zda se bude jednat o budoucnost blízkou či vzdálenou.
42
5. Seznam použité literatury 5.1.
Knižní tituly: 1. BROŽ, Ivan. Arabsko-izraelské války: 1948-1973. 1. vyd. Praha: Epocha, 2005. ISBN 80-863-2891-0. 2. ČEJKA, Marek. Dějiny moderního Izraele. 1. vyd. Praha: Grada, 2011a, 351 s. ISBN 978-80-247-2910-7. 3. ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2., aktualiz. vyd. Brno: Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2007, 321 s. ISBN 978-80-87029-16-9. 4. GILBERT, M. Izrael : dějiny. Praha: BB art, 2002. 668 s. ISBN 80-7257-740-9. 5. HERZOG, C. Arabsko-izraelské války: válka a mír na Blízkém východě od války za nezávislost v roce 1948 po současnost. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny; 2008. 617 s. ISBN 978-80-7106-954-6 6. CHAPMAN, C. Čí je Země zaslíbená - Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. Praha: Volvox Globator, 2003. ISBN 80-7207-507-1. 7. KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael: historický nástin. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1999, 242 s. ISBN 80-7021-265-9. 8. MORRIS, B. -- BLACK, I. Mossad : izraelské tajné války. Brno: Jota, 2011. 557 s. ISBN 978-80-7217-953-4. 9. POJAR, M. Izrael. Praha: Libri, 2009. 202 s. ISBN 978-80-7277-435-7. 10. SACHAR, H M. Dějiny státu Izrael. Praha: Regia, 1999. 767 s. ISBN 80902484-4-6. 11. SELA, Avraham. The Continuum political encyclopedia of the Middle East. New York: Continuum, 2002, 944 s. ISBN 9780826414137. 12. SCHULZE, Kirsten E. Arabsko-izraelský konflikt. 1. vyd. Brno: CPress, 2012, 182 s. ISBN 978-802-6400-004. 13. SMITH, Charles. Palestine and the Arab-Israeli Conflict: A History with Documents. USA: Palgrave Macmillan, 2013, 624 s. ISBN 9781137281432. 14. VELENSKÝ, Jan. Izrael - ukazatel posledních časů: Izrael dnes - palestinská intifáda. 2., dopl. vyd. Hradec Králové: Maranatha, 2002, 282 s. ISBN 80-2389230-4.
5.2.
Elektronické články: 1. ANDROMIDAS, Dean. In Midst of War Drive, Israel's Economy Falls. Executive Intelligence
Review [online].
2001,
43
č.
28
[cit.
2013-05-04].
Dostupné
z:
http://www.larouchepub.com/other/2001/2847israel_econ.html 2. CHRISTINSON, Kathleen. "All those old issues": George W. Bush and the Palestinian-Israeli conflict. JSTOR: Journal of Palestine Studies [online]. 2004, č. 33 [cit.
2013-04-19].
Dostupné
z:
http://www.jstor.org/discover/10.1525/jps.2004.33.2.36?uid=3737856&uid=2&uid=4 &sid=21102180933637 3. MEIR, Yehuda Ben a Olena BAGNO-MOLDAVSKY. The Second Intifada and Israeli Public Opinion. INSS: The Institute for National Security Studies [online]. 2010,
č.
13
[cit.
2013-05-09].
Dostupné
z:
http://cdn.www.inss.org.il.reblazecdn.net/upload/(FILE)1289902404.pdf 4. PRESSMAN, Jeremy. Israeli Unilateralism and Israeli–Palestinian Relations, 2001– 2006. Wiley Online Library [online]. 2001-2006, č. 7 [cit. 2013-04-10]. Dostupné z: http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1528-3585.2006.00259.x/abstract 5. PRESSMAN, Jeremy. The Second Intifada: Background and Causes of the IsraeliPalestinian Conflict. The Journal of Conflict Studies [online]. 2003, XXIII. [cit. 201304-15]. Dostupné z: http://journals.hil.unb.ca/index.php/jcs/article/view/220/378 6. SELA-SHAYOVITZ, Revital. The effects of the second Intifada, terrorist acts, and economic changes on adolescent crime rates in Israel: A research note. Journal of Experimental Criminology [online]. 2005, č. 1 [cit. 2013-05-03]. Dostupné z: http://link.springer.com/article/10.1007%2Fs11292-005-3539-1#page-1 7. SHALOM, Zaki a Yoaz HENDEL. The Unique Features of the Second Intifada. In: INSS [online].
2011
[cit.
2013-04-15].
Dostupné
z:
http://cdn.www.inss.org.il.reblazecdn.net/upload/(FILE)1308129480.pdf 8. SCHACHTER, Jonathan. The End of the Second Intifada?. INSS [online]. 2010, č. 13
[cit.
2013-04-25].
Dostupné
z:
http://cdn.www.inss.org.il.reblazecdn.net/upload/(FILE)1289897140.pdf 9. SCHWEITZER, Yoram. The Rise and Fall of Suicide Bombings in the Second Intifada. INSS [online].
2010,
č.
13
[cit.
2013-04-19].
Dostupné
z:
http://cdn.www.inss.org.il.reblazecdn.net/upload/(FILE)1289896644.pdf
5.3.
Ostatní internetové zdroje: 1. 2 Palestinians charged with involvement in 2000 Ramallah lynching of IDF reservists. In: SCHMULOVICH, Michal. The times of Israel [online]. 2012 [cit. 201304-20]. Dostupné z: http://www.timesofisrael.com/israel-arrests-2-palestinian-menin-connection-to-2000-ramallah-lynch-of-2-idf-reservists/ 2. Al-Aksa Intifada: Operation "Defensive Shield". In: Jewish Virtual Library [online].
44
2002a
[cit.
2013-04-20].
Dostupné
z:
http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/History/defensiveshield.html 3. Al-Aqsa Intifada timeline. In: BBC News [online]. 2004a [cit. 2013-04-21]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/3677206.stm 4. Ariel Sharon's Disengagement Plan. In: MidEast Web [online]. 2004a [cit. 2013-0427]. Dostupné z: http://www.mideastweb.org/disengagement.htm 5. Biography of Yasser Arafat. In: MidEast Web [online]. 2004b [cit. 2013-04-19]. Dostupné z: http://www.mideastweb.org/bio-arafat.htm 6. Employment Sector Employment Working Paper No. 83. In: NATHANSON, Roby a Employment Policy Department INTERNATIONAL LABOUR OFFICE. Growth, economic policies and employment linkages: Israel [online]. Geneva: ILO, 2010 [cit. 2013-05-07]. ISBN 9789221237754. Dostupné z: http://www.ilo.org/wcmsp5/groups/public/---ed_emp/--emp_policy/documents/publication/wcms_174581.pdf 7. HANS, Jeffrey. INTIFADA II AND FIGHTING AND TERRORISM IN ISRAEL AND PALESTINE IN THE 2000s. In: Facts and Details [online]. 2008 [cit. 2013-04-25]. Dostupné
z:
http://factsanddetails.com/world.php?itemid=2361&catid=58&subcatid=385 8. Checkpoints and Palestinian Ambulances. In: Jewish Virtual Library [online]. 2002b [cit.
2013-04-21].
Dostupné
z:
http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Peace/ambulances.html 9. IDF strike kills Hamas leader Ahmed Yassin. In: Israel Ministry of Foreign Affairs [online].
2004
[cit.
2013-04-22].
Dostupné
z:
http://www.mfa.gov.il/MFA/Terrorism+Obstacle+to+Peace/Terrorism+and+Islamic+Fundamentalism/Sheikh+Yassin+killed+in+IDF+attack+22-Mar-2004.htm
10. Israel´s Economic Overview. In: Ministry of finance [online]. 2005 [cit. 2013-05-02]. Dostupné z: http://ozar.mof.gov.il/beinle/overview2005.pdf 11. JEAGER, David A. a M. Daniele PASERMAN. The Cycle of Violence? An Empirical Analysis of Fatalities in the Palestinian-Israeli Conflict. In: American Economic Review [online].
2008
[cit.
2013-05-09].
Dostupné
z:
http://www.djaeger.org/research/pubs/aer2008.pdf 12. KATIRAI,
Negar.
In: PBS [online].
HISTORY 2001
OF [cit.
THE ISRAELI-PALESTINIAN 2013-05-20].
CONFLICT.
Dostupné
z:
http://www.pbs.org/pov/pdf/promiese/promises-timeline.pdf 13. LEVY, Gideon. The long, dry summer. In: REDS – Die Roten [online]. 2001 [cit. 2013-05-20]. Dostupné z: http://www.marxists.de/middleast/press/water.htm 14. Lynch mob's brutal attack. In: BBC News [online]. 2000a [cit. 2013-04-20].
45
Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/969778.stm 15. MCGREAL, Chris. 'We're air force pilots, not mafia. We don't take revenge'. In: TheGuardian [online].
2003
[cit.
2013-04-14].
Dostupné
z:
http://www.guardian.co.uk/world/2003/dec/03/israel
16. MELNICK, Rafi a Yosef MEALEM. Israel's Economy: 1986-2008. In: Jewish Virtual Library [online]. 2009 [cit. 2013-05-06]. Dostupné z: http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/isdf/text/Melnick_Mealem1.html 17. PARRY, Nigel. Key Israeli distortions about "Operation Rainbow" in Rafah. In: The Electronic
Intifada [online].
2004
[cit.
2013-04-24].
Dostupné
z:
http://electronicintifada.net/content/key-israeli-distortions-about-operation-rainbowrafah/5091 18. Razing Rafah: Mass Home Demolitions in the Gaza Strip. In: Human Rights Watch [online].
2005
[cit.
2013-04-25].
Dostupné
z:
http://web.archive.org/web/20060324012233/http://www.hrw.org/campaigns/gaza/ 19. Renewed clashes in Mid-East. In: BBC News [online]. 2000b [cit. 2013-04-20]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/970405.stm 20. Sharon 'at risk of assassination'. In: BBC News [online]. 2004b [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/3756246.stm 21. SWIRSKI, Shlomo a Etty Konor ATTIAS. ISRAEL: A SOCIAL REPORT. In: Adva Center: Information on Equality and Social Justice in Israel [online]. 2011 [cit. 201305-06]. Dostupné z: http://www.adva.org/uploaded/social-Eng2%20site.pdf 22. SWIRSKI, Shlomo, Etty KONOR-ATTIAS a Halla ABU-KHALA. Israel: a socIal report 1998—2007. In: Adva Center [online]. 2008 [cit. 2013-05-07]. Dostupné z: http://www.il.boell.org/downloads/E-social-98-07final2.pdf
23. SWIRSKI. Israel and the Financial Crisis. In: Adva Center: Information on Equality and Social Justice in Israel[online]. 2010 [cit. 2013-05-06]. Dostupné z: http://www.adva.org/uploaded/LectureatRosaLuxemburgFoundation.pdf 24. TÁBORSKÁ, Marika, Veronika UHLÍŘOVÁ-LEFRANCOIS, Jaromír JANEV a Milan KOPP. Palestinský vůdce Jásir Arafat je mrtev. In: Zpravy.rozhlas.cz [online]. 2004 [cit.
2013-04-23].
Dostupné
z:
http://www.rozhlas.cz/zpravy/zahranici/_zprava/141167 25. The Balfour Declaration. In: Israel Ministry of Foreign Affairs [online]. 1917 [cit. 2013-05-20].
Dostupné
z:
http://www.mfa.gov.il/mfa/foreignpolicy/peace/guide/pages/the%20balfour%20decla ration.aspx 26. The Mitchell Report. In: Jewish Virtual Library [online]. 2001 [cit. 2013-04-21]. Dostupné z: http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Peace/Mitchellrep.html 27. The Tenet Plan. In: MidEast Web [online]. 2001 [cit. 2013-04-26]. Dostupné z: http://www.mideastweb.org/tenet.htm
46
28. ZBAVITELOVÁ, Gita. Izraelské operace proti raketám Kásam v pásmu Gazy. In: Český
rozhlas [online].
2004a
[cit.
2013-04-25].
Dostupné
z:
http://www.rozhlas.cz/cro6/komentare/_zprava/136327 29. ZBAVITELOVÁ, Gita. Izraelský premiér navrhuje zrušení osad v pásmu Gazy. In: Český
rozhlas [online].
2004b
[cit.
2013-04-21].
Dostupné
z:
http://www.rozhlas.cz/cro6/komentare/_zprava/103912 30. ČEJKA, Marek. Jaké jsou souvislosti dnešního bouřlivého dění na Blízkém východě. In: Blízkovýchodní stránky Marka Čejky[online]. 2011 [cit. 2013-05-20]. Dostupné
z:
http://blizky-vychod.blogspot.cz/2011/02/jake-jsou-souvislosti-
dnesniho.html 31. Israel. In: Focus MIGRATION [online]. 2008 [cit. 2013-05-20]. Dostupné z: http://focus-migration.hwwi.de/Israel.5246.0.html?L=1 32. PALESTINE MAPS. PASSIA - The Palestinian Academic Society for the Study of International
Affairs [online].
2012
[cit.
2013-05-20].
Dostupné
z:
http://www.passia.org/palestine_facts/MAPS/0_pal_facts_MAPS.htm 33. Fatalities in the first Intifada. In: B´TSELEM [online]. 2001 [cit. 2013-05-20]. Dostupné z: http://www.btselem.org/statistics/first_intifada_tables 34. Intifada toll 2000-2005. In: BBC News [online]. 2005 [cit. 2013-05-20]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/3694350.stm
47
6. Seznam použitých příloh Příloha č. 1: Rozdělení vlivu moci dle Sykes – Picotovy dohody
Zdroj: Čejka, 2011b Příloha č. 2: Vývoj židovského přistěhovalectví mezi lety 1919 - 2000
Zdroj: Focus MIGRATION, 2008
48
Příloha č. 3: Ustanovení Peelovy komise z roku 1937
Zdroj: Palestinian Academic Society for the Study of international Affairs, 2012 Příloha č. 4: Území Izraele po šestidenní válce
Zdroj: Palestinian Academic Society for the Study of international Affairs (2012)
49
Příloha č. 5: Oběti první intifády
Zdroj: Vlastní návrh grafu dle: B´TSELEM, 2001 Příloha č. 6: Oběti druhé intifády
Zdroj: Vlastní návrh grafu dle: BBC News, 2005
50
Příloha č. 7: Počet nově příchozích do Izraele během průběhu druhé intifády
Zdroj: Vlastní návrh dle dat z: Ministry of Finance, 2005
Příloha č. 8: Míra chudoby v Izraeli v průběhu druhé intifády
Zdroj: Vlastní návrh dle dat z: Ministry of Finance, 2005
51
Příloha č. 9: Nejdůležitější hodnoty izraelské společnosti v průběhu druhé intifády
Zdroj: Vlastní návrh dle: (Meir Y.B. a O. Bagno-Moldavsky, 2010) Příloha č. 10: Ne/podpora pro založení Palestinského státu v průběhu druhé intifády
Zdroj:Vlastní návrh grafu dle: (Meir Y.B. a O. Bagno-Moldavsky, 2010)
52
Příloha č. 11: Vliv druhé intifády na podporu odsunu osadníků jako součást trvalé dohody
Zdroj: Vlastní návrh grafu dle: (Meir Y.B. a O. Bagno-Moldavsky, 2010) Příloha č. 12: Podpora principu „zem za mír“ během druhé intifády
Zdroj: Vlastní návrh grafu dle: (Meir Y.B. a O. Bagno-Moldavsky, 2010)
53
Příloha č. 13: V jaké míře si izraelská společnost myslí, že Palestinci chtějí mír v průběhu druhé intifády
Zdroj: Vlastní návrh grafu dle: (Meir Y.B. a O. Bagno-Moldavsky, 2010) Příloha č. 14: Základní arabské touhy z pohledu izraelské veřejnosti v průběhu druhé intifády
Zdroj: Vlastní návrh grafu dle: (Meir Y.B. a O. Bagno-Moldavsky, 2010)
54
Příloha č. 15: Šance na vypuknutí války během příštích tří let z pohledu izraelské veřejnosti v průběhu druhé intifády
Zdroj: vlastní návrh grafu dle: (Meir Y.B. a O. Bagno-Moldavsky, 2010)
55
