3
2. července 2014
Zdá se, že „tajemství“ bude červenou nití letošního ročníku Apostrofu. Prvním představením včerejšího dne bylo monodrama Jak vrba v poli vyrůstala jsem – a kdo jiný vyslechne a nevyzradí tajemství lépe než vrba? Herečka Joanna Stelmaszuk-Troc v rozhovoru pro aktuální číslo Voice poodhalí, jak to bylo a je nejen s příběhem z polského Podlasia. Největší tajemství včerejška odhalila brazilská divadelní skupina, která do festivalové dramaturgie přinesla jazyk vizuálního divadla: „Všechny prvky jsou tady na stejné úrovni, nic nemusí mít žádný daný význam, významy jsou otevřené a představení je kompletní až s diváky, kteří jej dotvoří tím, co do něj vloží. Nemáme ponětí o tom, co mají jednotlivé obrazy znamenat, o čem inscenace je – tím bychom říkali, že jsou významy naše, ale ony jsou především Vaše!,“ zaznělo v diskuzi s tvůrci po představení.
kritiky i diváků. Jak to vidí festivalové publikum Apostrofu se dočtete v anketě. Dnes nás čeká závěrečný trojlístek, tak si přejme, ať je i nadále festivalová atmosféra plná otevřených významů a stejné vzájemné souhry mezi soubory, jako když tři herci musí ve stejném rytmu dýchat i myslet za jednu loutku… -redOmlouváme se íránskému souboru za použití nevhodného označení kostýmu slovem “arabský”.
Závěr dne patřil experimentální Katedrále italské Campagnia Teatrale Costellazione, která za dobu své existence získala řadu ocenění od
Dnešní program Divadlo Na zábradlí Eliadova knihovna St, 2. 7. 2014 15:00
ZMĚNA
Franz Kafka PROMĚNA Hokksund Byteater Norsko
Teatro NoD
Divadlo Na zábradlí
St, 2. 7. 2014 18:00
St. 2. 7. 2014 20:00 W. Shakespeare A. Sukiasyan ROMEO A JULIE PO SMRTI Mystic Theatre Belgie
Kol. Kompánia Studio PĚT OKEN Kompánia Studio Maďarsko
Slavnostní zakončení festivalu začne v Divadle Na zábradlí ve 22:00
Hulcova bleskovka Ač je festival Apostrof – pokud je mi známo – připravován co se týká účinkujících souborů a dramaturgie pozvaných inscenací poměrně volně především na základě zájmu a možností souborů, druhý den jako by tuto „náhodnost“ vyvracel. Doplnil první den, jak co se týká témat, tak i používaných divadelních postupů a forem. Využíval tradiční postupy, obracel se ke kořenům divadla a i témata byla dávná, nadčasová, v zásadě archetypální, srozumitelná ve všech kulturách, dobách a společenských uspořádáních.
Jak vrba v poli vyrůstala jsem Úvodní odpolední představení v Eliadově knihovně DNz obstarala mladá, sedmadvacetiletá herečka Joanna Stelmaszuk-Troc ze severovýchodního Polska – Podlasí. Místo jejího působiště – Białystok – je důležité, neb v něm a jeho okolí žije národnostní menšina asi padesáti tisíc podlaských Bělorusů. Joanna je jednou z nich a po absolvování fakulty loutkářského umění v Białystoku se věnuje divadlu právě v tomto regionu se snahou o jakési „národní obrození“ této menšiny. Její monodrama Jak vrba v poli vyrůstala jsem (název je podle staré podlaské písně) je podstatné (a pozoruhodné) používaným jazykem – poprvé za celou dostupnou historii zní z jeviště jazyk podlaských Bělorusů.
Původní text současné ukrajinské básnířky a spisovatelky Oksany Stefanivny Zabužko (nar. 1960) byl v ukrajinštině. Spoluiniciátor této produkce, na festivalu přítomný Jan Maksymiuk, jej do jazyka běloruské polské menšiny přeložil. Už původní text ale údajně odráží tradiční kulturu podlaských Bělorusů, charakterizovanou
venkovským prostředím a pravoslavnou vírou. V zásadě jde o klasický archetypální příběh viny a jejích důsledků v životě, jaké u nás psala v 19. století Karolína Světlá. Starší žena Marie v mládí zhřešila a vzala si – pochopil-li jsem dobře – jiného muže. Tato vina se jí vrací v nenávisti jejích dcer, z nichž – po vzoru Kaina a Ábela – jadna zabije druhou. Herečka – mj. spolupracující i s divadlem Wierszalin, které patří mezi včera zmiňovanou polskou ariergardu – tento příběh vypráví v kulisách moderními (jednoduchými) scénickými prostředky evokujících stará obydlí právě jak z – „našeho“ – 19. století (používané dřevěné sesličky prý dokonce vyráběl její dědeček). Symbolicky je nejdůležitější obraz Panny Marie, pod nímž a kolem se vše odehrává. Silný archetypální příběh o vině a jejích důsledcích, jednoduše a přímo vyprávěný. Pro mnohé asi až příliš dávný, pro běloruskou komunitu, pro kterou je však určen především, jistě naprosto zásadní. Ne náhodou jej herečka již tři roky (od r. 2011) uvádí. V Praze to bylo pojednapadesáté.
Řeka Představení, které přímo navazovalo na včerejší Continuo, přivezlo brazilské Teatro Didático da UNESP / Teatro de Brancaleone ze Sao Paula. Studenti divadelní pedagogiky (tak trochu asi obdoba UMPRUM, pedagogické fakulty a divadelní scénografie dohromady) nabídli ryze výtvarnou inscenaci Řeka inspirované stejnojmennou – údajně modernistickou a silně poetickou – básní João Cabrala de Melo Netoa (1920-1999), jejíž části během představení několikrát zazní (v portugalštině) z reproduktorů. Celá se odehrávala na jevišti plném písku (přesněji rozemletého korku). V temné atmosféře a za zvuků konkrétní minimalistické hudby Felipe Zacchiho se zjevovaly různé objekty (krychle, světla, různě veliké loutky člověka (vedené vesměs metodou divadla bunraku několika loutkovodiči), stromu, ptáků, buvola nebo stromů. Jako by šlo o mrtvé, jako by šlo o pouštní duchy. Zvuky hudby a ze stropu často padající proud korku však evokovaly vodu, řeku. Záleží na vás, co si budete pod obrazy a zvuky představovat, osvětlili svou produkci její
aktéři po představení. A tak se možná neshodnu se všemi. Pro mne jsme byli svědky divadelního žalmu, rituálu za mrtvé, kteří jsou pochování v místech, kde kdysi proudila řeka, ale dnes je tam poušť. Působivé evokativní představení plné silných a působivých obrazů však možná žádný takový výklad opravdu nepotřebuje. Pracuje s metaforou a s jednoduchým materiálem (loutky i masky jsou vyrobené z impregnovaného papíru/novin, dál se používá už jen dřevo, látka a korek/písek). Vše další obstará herec, hudba a světlo. Jak jsem psal v úvodu, formálně a svým způsobem i obsahově šlo o velmi blízkou práci včerejšímu Continuu. Zde na závěr osamělý člověk/loutka kráčel pustou krajinou po kostce-Zemi… Člověk a jeho Osud. Člověk a jeho démoni. Svaté divadlo.
Nízké se zde spojuje s vysokým, krása s ošklivostí, humor s vášní, sex s opuštěností. Jako jediná rekvizita slouží sedm kovových štaflí – pro dvanáct herců a hereček. Slouží jako rytmické nástroje, jako katedrála, jako domy, lesy či skrýše. Láska a nenávist, chtíč a zalíbení, erotika a zločin, boj a vyzývavost, to se dalo odečíst z obrazů a výstupů, které jsme téměř dvě hodiny sledovali. Bez překladu – tak jako včera v případě Íránky – pro neznalé jazyka těžko přístupné představení. Silné ve sborových výstupech včetně dobře znějících deklamací, slabší v herectví. To bylo až brutálně sošné, popisné, (pseudo) realistické, plné směšně působících pokřivených gest a výrazů. V porovnání s ostatními zde hostujícími soubory první skutečně „amatérské“ divadlo se všemi pozitivy i mnoha negativy. Sympatický a ambiciózní soubor (často jezdí do zahraničí – z Prahy míří přímo do Finska), který pracuje jistě poctivě, by na této stránce svého výrazu (včetně hlasové techniky) měl rozhodně zapracovat.
Katedrála Dlouhou tečku za včerejším festivalovým dnem zařídila v klubu NoD Compagnie Teatrale Costellazione z italského města Formia ležícího v kraji Lazio na půli cesty mezi Římem a Neapolí. Jde o velký amatérský soubor existující od roku 2005 a sdružující herce různých divadelních zkušeností i věkových kategorií. Jejich celovečerní produkce Katedrála spojuje dvě známá díla z prostředí chudých a ponížených – Hugův Chrám Matky Boží v Paříži a Brechtovu Žebráckou operu. Divák sleduje náročné fyzické divadlo s typickým italským patosem a velkými gesty, s důrazem na výtvarnou (zde zaměřenou na práci s kostýmem) a hudební stránku a plné vypjatých scén, sólových výstupů i sborových choreografií.
A jak fungovalo spojení Hugo-Brecht? To bez překladu nedokážu rozpoznat. Řekl bych ale, že – po dramatické stránce – moc ne. I z viděného bylo patrné, že jde o jiné světy, jiné sociální a kulturní – když už ten termín zde tak nadužívám – archetypy. Quasimodo, Esmeralda a Frollo nemají pranic společného s Mackiem Messerem, rodinou Peachumovou nebo ředitelem Brownem. Vladimír Hulec
„Buď tiše, ženo a tvoje hříchy budou lehčí!“ Joanna Stelmaszuk-Troc je nejen zakladatelkou Divadla Czrevo, nezávislého uměleckého prostoru, ale také hlavní a jedinou hrdinkou příběhu mapujícího tragický osud jedné venkovské ženy. Autorkou původní povídky, ze které inscenace vznikla, je v současnosti jedna z nejvýznamnějších ukrajinských autorek, Oksana Zabužko. Jak vrba v poli vyrůstala jsem je monodramatem, které jednak tematizuje otázku kulturní identity severovýchodního Polska, jednak má v sobě cosi intimního, bolestného, toho, co v sobě nosí každý z nás – tajemství.
Red: Vaše inscenace je monodramatem. Jak jste
se s touto divadelní formou vyrovnávala?
Joanna: Je to těžké, protože nedostávám energii od hereckého partnera. Nemám se o koho opřít a všechno musím mít v sobě. Každý záměr, každý impuls musí vyjít ze mě. Je ale samozřejmostí, že herec musí být aktivní pořád, ať už je na scéně sám nebo s někým jiným. Vždy musím vyvíjet aktivitu. Nemůžu si dovolit polevit jen proto, že mám partnera na scéně. Red: Je v případě této inscenace energie chybějícího hereckého partnera nahrazena silou tématu? Joanna: V podstatě ano. Původní povídku
jsem začala číst dva roky před tím, než jsem začala pracovat na inscenaci, takže téma ve mně velice dozrávalo. Od začátku jsem věděla, že je to moje téma, ale nevěděla jsem, jak k němu přistoupit. Byla to moje první samostatná práce po ukončení školy, proto jsem se poradila se svým profesorem z Divadelní Akademie. Důležitý byl pro mě režisér, který je tím, jenž inspiruje. Kdo sedí a kdo se dívá. A díky tomu jsem mohla překročit určité emotivní hranice, které bych jinak nebyla sama schopna překonat. A na druhou stranu i naopak – někdy se zdá, že je něco potřeba zahrát rafinovaným způsobem, ale ve skutečnosti je to tak, že prostý, jednoduchý prostředek vyjádří zamýšlenou věc nejlépe. Ale musí tu být někdo, kdo to řekne.
Red: Funguje onen prvek jednoduchosti také ve scénografii, kdy je jeviště plné autentických předmětů? Jakým způsobem to souvisí se symbolikou hry? Joanna: Trochu ano a trochu ne. Je třeba říct, že jsou to původně jednoduché věci, není to nijak zvlášť vymyšlená scéna. Jsou to prosté rekvizity sebrané od někoho z domu. Nikdo scénu vlastně nenavrhoval. Pravděpodobně by se tato inscenace dala zahrát i s menším množstvím věcí, samotná scénografie by mohla být ještě jednodušší, ale já jsem scénu chtěla vyplnit. Chtěla jsem, aby byla autentická, a dát věcem nový význam. Red: V diskuzi po představení jste zmínila, že rekvizity vyráběl například Váš dědeček, což vyjadřuje něco velmi osobního. Odráží se v tomto aspektu i Váš vztah k divadlu a jeho pojetí? Joanna: Toto byla inscenace, se kterou jsem vstupovala do svého dospělého hereckého života. Inscenaci jsem nastudovala po absolvování Divadelní Akademie. Bylo to poprvé, co člověk nedělá to, co po něm profesoři žádají, co je na studijním programu. I proto je tato inscenace velmi osobní. Ale nemusí to tak být pokaždé. Red: Poslední otázka se týká názvu inscenace a možná i dalšího osobního tématu – dokážete si představit, že budete někdy nucena mlčet jako vrba o podobně těžkém údělu?
Joanna: To je skvělá otázka. Odráží to i samotný název inscenace, který málokdo správně zopakuje :-). Vyjadřuje těžký ženský úděl, protože celý příběh je o otázce pokory, o co v životě jde. Nastoluje otázku, jestli láska, pýcha či přílišná hrdost jsou hříchy. Hrdinka vypráví příběh, který je velice tragický. Red: Děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho štěstí. -red-
APOSTROFÁK Opět je tu sonda mezi festivalové účastníky a diváky. Znovu jsme sbírali čerstvé ohlasy a navíc osvětlíme motivaci k příjezdu některých souborů a divácký zájem.
1. Co vás na festival Apostrof přilákalo? „Festivalu jsme se účastnili již v roce 2010 a vyhráli jsme Cenu diváků. Tenkrát jsme reprezentovali Arménii a já tady vystupoval pouze jako herec. Nyní pracuji s belgickým souborem, takže zastupujeme Belgii, a inscenaci režijně vedu i v ní hraji.“
„Dozvěděl jsem se o přehlídce z internetu. Hledal jsem netradiční divadelní a hudební festivaly a někde jsem kápl zrovna na Apostrof. “ - Tomáš, divák
- člen belgického souboru Mystic Theatre
„Jsme nový soubor a chtěli bychom vědět, jak funguje naše inscenace v jiné zemi, v jiné kultuře a s jinými diváky. Tohle je asi ten hlavní důvod. Také víme, že Praha je město, kde se mísí různé druhy umění i divadla, proto nám přišla jako správné místo pro uvedení naší inscenace.“ - člen brazilského souboru Teatro Didático da UNESP & Teatro de Brancaleone
„Člověk se zde podívá na jiné kultury, třeba i z daleka, a může se zamyslet i nad tím, co je například spojuje, což je pro mě velmi zajímavé, neuvěřitelné a krásné.” - Hana, divačka
1. Jaké si odnášíte dojmy z představení Řeka brazilských studentů? “Černé divadlo hodně svádí ke klišé. Je to takový jednoduchý způsob, jak něco působivě zobrazit. Tady to nebylo jinak, ale já jsem asi trochu konzumní divák a audiovizuálně propracované věci mě prostě zaujmou, ať už jsou povedené nebo ne. Nejsem schopen říct, jak to bylo v tomto případě. Možná bych to rozlouskl, kdybych rozuměl mluveným vložkám … Každopádně takto to na mě působilo asi silněji, protože jsem si chybějící články doplnil po svém. Takže mě to klišé černého divadla bavilo.” - Vojta, průvodce Fotografie v tomto čísle Petr Hyka a Marianna Borecká
“Já jsem nadšená. Takto propracované, působivé a otevřené představení jsem asi ještě neviděla. Brazilský soubor mi ukázal zase nový přístup k divadlu.” - Jana, divačka
2. Jak se vám líbila italská Katedrála? “Docela se mně to líbilo. Bohužel tam bylo mnoho dialogu, kterému jsem nerozuměla. Musela jsem hodně vzpomínat na knihu a tu jsem četla před 30 lety. Ale obecně se mi to líbilo.” - Fariba, překladatelka “Byla to Itálie, ale povedená Itálie. Občas přehrávané, ale líbilo se mi to.” - Kristýna, divačka
