ZRCADLO vesnická rychlodetektivka (s dějinami vynuceným koncem)
námět, scenario et regiseur: Maestro Teatro Vlasoň the One
soby a obnažení: starosta Jaroslav Klobouček …………… Skrieczka poručík Bečvář …………………………Maestro Teatro Vlasoň předseda družstva Josef Malina ………… Ludwig von Andert jeho žena Marie Malinová ……………… Daasha farář ……………………………………… Jiří the Excellent učitel Jiří Andert ………………………… Hampl Tomáš Marný …………………………….. Arnie Lukáš Podpěra …………………………… Bilda Iveta Malinová …………………………… Lucie blázen Eda ………………………………..Eda svědek ……………………………………Vála st.
Entrée Probouzející se vesnice. Zpívající ptáčci. Hudba ze Slunce, seno, jahody. Nahlas puštěný zprávy: „… tu, tu, tůůů. Bylo přesně sedm hodin, zhruba polovina 90. let, vysíláme zprávy … (šumění) … odběr zemního plynu a svítiplynu podle základního stupně číslo tři.“ Malinová se síťovkou v ruce se v klidu šourá přes náves, dojde až k obecnímu úřadu a tam vidí na zdi graffiti. Pustí síťovku, pokřižuje se a zařve. Malinová: „Ježíšikriste!!! … Co to je?!?“ Chvíli zírá, pak se vzpamatuje, sebere síťovku a běží domu: „Pepóóó! Pepóóó! Dělej, vstávej!“ Malina sedí u snídaně (resp. čeká v zákulisí). Malina: „Co je zas? To musíš hysterčit hned po ránu?“ Malinová: „Necpi se a poď se na něco podívat!“ Malina: „Do prdele! Jestli to bude zase přejetej ježek …“ Malina vyjde na náves, snídá kafe s rohlíkem, nadává si pro sebe, dojde ke zdi, zvedne oči a vyprskne kafe. Malina: „Kurva!!! Co to má do prdele znamenat?!?“ Malinová: „No já nevim. Včera to tu eště nebylo. To musel někdo udělat v noci.“ Malina: „Taková prasárna!“ Malinová: „No mně se to teda taky vůbec nelíbí! Jak si vůbec může někdo dovolit …?! A na obecní úřad!“ Malina: „Hele skoč pro starostu, s tim se musí něco udělat!“
Malinová jde pro starostu. Malina dál vejrá, snídá a tiše nadává. Malinová přivádí starostu. Malinová: „…a skoro přes celou zeď! Přes celou zeď!“ Starosta si stoupne před zeď a chvíli zaraženě kouká. Starosta: „No, to je teda pěkný…… moc pěkný.“ Malinová: „No Jardo! Ty děláš jako kdyby se ti to snad líbilo! Starosta: „Di do prdele Marie! To víš, že se mi to pěkně hnusí! … Ale nemusim taky hned vyvádět jako bych viděl padat mrakodrapy! Já totiž na rozdíl vod tebe aspoň vim, co to je. To je totiž to…sgrafito!“ Malina: „Houby sgrafito! Pěkný svinstvo to je!“ Starosta: „Už sem vo tom slyšel, v Praze prej toho maj spousty. … No a teď už i tady, u nás…“ Malina: „A že jim to v tý Praze trpěj? Takhle zničený baráky!“ Malinová: „Taková srabárna! Copak ten dům se může bránit?“ Starosta: „Ne. Ale my se bránit budeme. Je to jasnej vandalismus. A navíc na veřejný budově. Vždyť je to vlastně výsměch místní samosprávě! A to my si, ne, to si JÁ, jako starosta, líbit nenechám!!!“ Malinová: „Zavoláme četníky!“ Starosta: „Ano, Maruško, informujeme policii.“ Part deux Starosta sedí na úřadě s Malinovejma a drží v ruce knížku. Starosta: „Ne, vážně Pepiku, klidně můžeš jít domu. To neznamená, že když si předseda družstva, že musíš bejt u všeho.“ Malina: „Ne, ne, tady de vo čest vobce a tim pádem i vo mou!“ Starosta: „No, jak myslíš. Ale ty Maruš tady teda už vůbec bejt nemusíš.“ Malinová: „Jak to, že ne? Dyk já to viděla první, takže sem svědek a četnici se mnou na tuti budou chtít mluvit!“ Starosta jenom zakroutí hlavou, listuje si v knížce, podívá se na hodinky, chvíli ticho.
Malinová: „Hele, táto, kde vlastně byla v noci ta naše holka? Malina: „Ty myslíš jako že by vona?!? No, to … to … to bych jí přerazil vejpůl!“ Malinová: „Ale ne. To by naše Ivetka nikdy neudělala. Já spíš myslim, že má ňákýho šamstra. … Tudle na sebe tak pokukovali s tim novym učitelem. To je študovanej člověk…“ Malina: „Tak na toho ať kouká rychle zapomenout! Chudej jak kostelní myš a nerozezná petržel vod kombajnu!“ Tomu bych měl někdy svěřit grunt? Nikdy! … Řikám ti, že jestli na ní jenom šáhne, tak ho zabiju.“ Starosta zabodne prst do knížky a čte. Starosta: „Tady to je! GraFFity: barevným sprejem vyvedený nápis, obrazec, kresba na zdi, dopravním prostředku apod., někdy až uměleckého charakteru.“ Malinová: „Uměleckýho? Vážně? A nešlo by to třeba něják prodat?“ Starosta se na ní jenom schovívavě podívá a vzápětí vstupuje největší hvězda představení. Poručík: „Dobrý den, poručík Bečvář, policie České republiky.“ Starosta: „Á, no to je dost že dete. Už ste to viděl? Já sem si tady zatim našel …“ (hop do řeči) Malinová: „Pane komisaři já sem to viděla první a …“ (hop do řeči) Malina: „Doufám, že toho grázla zavřete až zčerná!!!“ Poručík: „Ale no tak. Klid, klid, všechno popořadě. Tak za prvé: za tohle se, ZATIM (do publika), nezavírá; za druhé: je úplně jedno, kdo to viděl první; za třetí: ano už jsem to viděl. A tady s tou teorií mě moc nevytrhnete (ukáže na knížku). Na sprejery my máme svoje instrukce.“ Malinová: „Na koho?“ Poručík: „Na sprejery, matičko, na sprejery.“ A vůbec, s kým mám tu čest?“
Starosta: „Klobouček, starosta. To je pan Malina, předseda družstva. Jeho žena.“ Poručík: „Žena, výborně, dám si kafe.“ Malinová odběhne naštvaně pro kafe, ostatní si sednou. Starosta si opět vezme do ruky knížku. Starosta: „Tady píšou, že…“ Poručík ho zastaví pohybem ruky. Malinová přinese kafe, poručík se napije. Poručík: „Takže říkáte, že včera večer to tu ještě nebylo?“ Malinová, Malina, Starosta, unisono: „NE!“ Poručík se na ně udiveně podívá. Starosta: „Ne.“ Poručík: „A máte na někoho podezření? Mohl by někdo mít zvláštní důvod se vám mstít? Vám, nebo obci?“ Starosta: „Ne, tady u nás je všechno v pořádku.“ Poručík: „Tak to vypadá na normální vandalismus. Na přespolní to nevidim, takže mi dejte seznam místních obyvatel ve věku 15 – 25 let, já udělám pár výslechů a bude to krátkej proces.“ Starosta pokyne Malinovi, ten vytáhne matriku a položí ji na stůl. Skláněj se nad matrikou. Malinová: „No, ale Novákovi sou na dovolený.“ Starosta: „Svobodovic kluci študujou v Hradci.“ Malina: „A mladej Hampl je v nemocnici.“ Poručík: „A co tady? Iveta Malinová, ročník 1978?“ Malina: „Naše Iveta? Tak za tu vám ručim, pane komisaři!“ Starosta: „No jo, že mě to nenapadlo hned! Takže v úvahu připadá už jenom Podpěra a Marný. Ty syčáci, já je roztrhnu! Pepo, skoč pro ně, stejně budou u tebe na švestkách…“ Poručík: „No vida, bude to lehčí, než jsem si myslel.“
Poručík si zapálí cigáro. Malina odběhne a za chvíli je přitáhne. Malina: Kolikrát vám to mám řikat, šmejdi?! Ale tentokrát už to tatínek bude muset zaplatit! Pane komisaři, hádejte, kde sem je načapal?“ Poručík: „U vás na švestkách?“ Malina: „Jak to víte?“ Poručík: „To je jedno, kvůli tomu tady nejsme. Tak se pánové posaďte, a začneme třeba u tebe. Jméno? Tomáš Marný: „Tomáš Marný.“ Poručík: „Jo tak mladej si chce eště hrát?“ Malinová: „Ne, pane komisaři, von se tak vážně menuje.“ Poručík: „Aha, no dobře. A víte co, nechte nás o samotě.“ Odejdou. Poručík: „Tak kdepak si byl včera v noci, co? Tomáš Marný: „No, kde bych byl, doma ne, vole. Kde jinde bych asi měl bejt, když tady chcípnul pes. Až tady bude dýza každej den jako v Praze, tak se mě ptejte, kde sem byl.“ Poručík: „Jo tak v Praze by se ti líbilo, jo? I ty pomalovaný baráky by se ti líbily, co?!“ Tomáš Marný: „Kdybych nemusel furt trčet doma jak čůrák, tak by mi byly ňáký pomalovaný baráky ukradený.“ Poručík: „Dobře, dobře, máš na tu noc nějaký svědky?“ Tomáš Marný: „No jasně vole, fotra. Sme se dívali na fotbal.“ Poručík: „No a co ty?!? Na méno se tě radši ptát nebudu…“ Lukáš Podpěra: „Já sem Lukáš Podpěra a slibuju, že ty švestky všechny vrátim.“ Poručík: „Vo švestky tu teď nejde. Co si myslíš vo tom, co je nastříkaný tady na zdi?!“ Lukáš Podpěra: „No…docela hustý.“ Poručík: „Tak hustý jo? Kdes byl včera v noci?!“ Lukáš Podpěra: „Doma.“ Poručík: „Jo a dívali ste se s fotrem na fotbal, co?“ Lukáš Podpěra: „Jak to víte?“ Poručík: To je jedno. Teď voba vypadněte a pošlete mi sem starostu!“ Tomáš Marný: „Ty vole, von je taky podezřelej?“
Poručík: „Vypadněte!“ Lukáš Podpěra: „Asi jo…“ Odejdou a přijde starosta. Poručík si zapálí cigáro. Poručík: „No, bude to složitější, než jsem si myslel. Nechcete to třeba prostě přetřít a nechat to plavat?“ Starosta: „Tak to rozhodně ne! Vždyť se sem na to chodí dívat celá ves. I ze Lhoty už tu byli a smáli se nám! Víte, pane poručíku (přisedne si k němu a přemejšlí, co mu říct, pak zničehonic) nedáte si něco ostřejšího?“ (poručík ožije, zvedne obočí, dlouho se dívá na starostu) Poručík: „Ale jo!“ (starosta se natáhne pro lahev, naleje mu, sobě taky) Starosta: „Víte, pane poručíku, teď máme před volbama, že jo. No a já bych tudletu kauzu rád vyřešil, aby lidi neřekli, že si tu ve vsi neumim udržet pořádek. Protože pak by moh vyhrát volby třeba … no … kdokoliv … třeba komunisti!“ Poručík: „Hm…“ Starosta: „Takže já bych byl moc rád, kdybyste se na to eště podíval.“ Poručík: „Hm…“ (poručík si významně hraje s dopitou sklenicí, starosta si toho všimne a rychle doleje, poručík to do sebe hodí) Poručík: „No, co mám s váma dělat. Dá se tu někde přespat?“ Starosta: „Ale jistě, spát můžete u nás.“ (starosta naleje další a poručík se dívá na plnou sklenici v ruce) Poručík: „Abych pravdu řekl, právě mě ten případ začíná zajímat. Ale potřebuji od vás tip na někoho, s kým by se dalo rozumně promluvit, někoho, kdo zná místní lidi opravdu dobře.“ Starosta: „Tak to bude nejlepší zajít za farářem. Ten nás tu má přečtený všechny.“ Poručík: „Dobře, zítra zajdu za farářem, pak uvidím co dál a večer vás seznámím s výsledky vyšetřování.“ (kopne do sebe toho panáka)
Part trois Farář popíjí mešní a čte si. Když vidí někoho přicházet, rychle víno schová. Když pak zjistí, že je to policajt, vyndá ho klidně zpátky na stůl. Farář: „Á, to ste vy. Už na vás čekám, pozdrav pánbů.“ Poručík: „Dobrý den. … Tak vy už na mě čekáte? Copak, copak, snad nemáte špatný svědomí?“ Farář: „Svědomí? Kdepak … Starosta vás poslal, co? To von dycky dělá, když si s něčim neví rady. … Dáte si taky?“ Poručík: „No, žízeň mám teda pěknou…“ (naleje mu a vod tý chvíle voba furt chlastaj) Farář: „Tak jak de vyšetřování? Počítám, že už máte několik předběžně zadržených…“ Poručík: „Kdyby aspoň to. Tady bohužel všechny klasické metody selhaly.“ Farář: „Máte na mysli mladistvé delikventy? Kdepak, tudy cesta nevede.“ Poručík: „Ale, vy tomu nějak rozumíte?“ Farář: „Rozumim, nerozumim, jedno vim jistě: nápis na veřejné budově, to je poselství, to musel udělat někdo, kdo má všech pět pohromadě.“ Poručík: Poselství jo? A vy jako víte, co je to za poselství?“ Farář: „Vim, nevim, to není důležitý, protože to není poselství pro mě, ale pro vás.“ Poručík: „Jako přímo pro mě?“ Farář: „No, pro vás taky.“ Poručík: „Podívejte, mě je ukradený, pro koho to je, já musim zjistit, kdo to udělal.“ Farář: „Ale proč? Já bych to nechal bejt. (vytáhne další flašku a postaví jí před poručíka) Poručík: „No, je pravda, že ta zeď byla asi stejně pěkně hnusná.“ Farář: „No vidíte, tak si tohle vemte na cestu a přemejšlejte vo tom, co sem vám řek.“
Oba odchází. Poručík se vrací sám na scénu s flaškou v ruce a mezi vtipnými replikami si občas přihne, lehce již na jazyk svůj šlapajíce si. Poručík: „Teda nejradši bych se na to všechno vysral! Ale zas co napíšu do hlášení? ´Nikdo se nepřiznal, vyšetřování končí.´ Hm, to asi nepude. … Chce to zmáčknout toho pravýho a dostat to z něj! Jak to řikal ten bláznivej farář? Někdo, kdo má všech pět pohromadě … to by snad v týdle prdeli neměl bejt problém. Pět pohromadě, pět pohromadě, pět hromad, pět hromad písku … a svou rodnou vísku nespatříte více dudlájdá … dá dá dá, ta na tuty mi jediná, dá dá dá … Dáša Veškrnová … Václav Havel … Ota Pavel … co je moc, to je moc, holá prdel Olomóc! Do prdele! Dneska nemám vůbec dedukční formu! Zato pěknou uniformu … No nic, nebudu to zdržovat, stejně už je to všem jasný. Eště tu máme dvě postavy, který nebyly na scéně: Iveta malinová a učitel, že ano. Ivetka to bejt nemohla, protože za tu se starej Malina zaručil (a starej Malina je evidentně férovej chlap), takže zbejvá učitel. Tim pádem máme sice po záhadě, ale dohrát se to musí. Tak poď (do zákulisí) a zkus to eště udělat napínavý. Poručík poodejde, učitel příde, sedne si ke stolu, maluje si, píská si, pohoda. Poručík chvíli čeká a pak vtrhne na scénu. Poručík: „Tak co si to tu maluješ učitelskej?!“ Učitel: „Co je, vo co de?“ Poručík: „Poručík Bečvář, policie České republiky! Ukaž dej to sem! No jo. Zabavuje se jako důkaz! Tak to rovnou sepíšem. Jméno!“ Učitel: „Andert, Jiří.“ Poručík: „Jak?“ Učitel: „Jiří Andert, psáno AndERt.“ Poručík: „Panebože, jak ste k tomu přišel? Ty ména…“ Učitel: „Ale já sem nic neudělal. Tohle sou jenom předlohy pro děti na výtvarnou výchovu!“
Poručík: „Tak předlohy jo? A podle jaký předlohy ste maloval to svinstvo na obecním úřadě?!“ Učitel: „Ale to sem nebyl já! Já byl celou noc … to … sem byl celou noc …“ (nechce, aby se provalilo, že byl s Ivetou Malinovou) Poručík: „No kde?!“ Učitel: „Doma.“ (od teď rezignovaně) Poručík: „A máte na to svědky!?“ Učitel: „Nemám.“ Poručík: „Studoval ste v Praze?!“ Učitel: „Studoval.“ Poručík: „Přišel jste tam do styku s činností sprejerů?!“ Učitel: „No tak samozřejmě, ale …“ Poručík: „A co je tohle?!“ Učitel: „To sou tempery, ale to přece neznamená …“ (poručík vyndá cigáro a nasadí vítězoslavný tón) Poručík: „To mi stačí. … Vida, pár vtipně položených otázek (zapálí si) a máme to z krku.“ Finále Na obecním úřadě sedí starosta, Malina, Malinová a farář. Vedle úřadu sedí a drží se za ruce učitel s Ivetou Malinovou. Přichází poručík. Malina: „Tak co, už ho máte?“ Starosta: „Dovolil jsem si svolat obecní radu, když se jedná o tak delikátní záležitost.“ Malinová: „Tak už ho máte?“ Poručík: „Díky rozsáhlé vyšetřovací operaci, kterou jsem podnikl, mohu konstatovat, že nejpravděpodobnějším pachatelem je učitel Jiří Anderle.“ Malina: „Já to věděl! A to chtěl eště kazit naší Ivetku!“ Farář: „Počkat, myslíte Anderta?! Takže máte přesvědčivé důkazy a chcete ho obvinit?!?“ Poručík: „Mám několik celkem přesvědčivých nepřímých důkazů. Moje kriminalistická čest se sice obrací v hrobě, nicméně tady pan
starosta mi naznačoval, že by bylo V ZÁJMU OBCE, dobré případ co nejrychleji uzavřít.“ Farář: „To by mě tedy zajímalo, co na něj vlastně máte?“ Poručík: „Tak za prvé: nemá na inkriminovanou dobu žádné alibi; za druhé: nepopřel styky s pražskými sprejery a za třetí: vybavení na to při troše dobré vůle taky má.“ Malinová: „A taky učí výtvarku!“ Malina: „Mě byl vod začátku podezřelej. Tyhle lidi z města vždycky kazej morálku čistejm venkovskejm lidem!“ Starosta: „No, neni to teda úplně košér, ale tak nějak v zájmu obce…“ Malinová: „A taky učí výtvarku!“ Farář: „TAK DOST!!! (strhne si kostým faráře a pod nim má mikinu s kapucou, v ruce drží sprej) Tu zeď jsem nastříkal já! Už roky mě dusí ta vaše malovesnická přetvářka! Myslel jsem, že vám alespoň trochu otevřu oči, ale byl jsem příliš naivní. Ty (ukáže sprejem na starostu) myslíš jen na svou žabomyší politickou kariéru! Ty (na Malinu) bys kvůli penězům bránil lásce dvou mladých lidí! Ty (na poručíka) bys kvůli chlastu zavřel i vlastní matku! A ty (na Malinovou) … ty … ty seš prostě kráva! (sundá víčko spreje a rozohněn chce na ně začít stříkat, poručík mu chytí ruku jako by v ní držel zbraň, farář vzpouzejíc se pokračuje v patetickém monologu) A teď jste se mohli všichni vidět jako v zrcadle, pokaždé, když jste šli kolem této zdi! Ale já už se na vás dívat nechci! Vzdávám se své prohnilé víry, která jen zakrývá vaše sobectví! Stanu se sprejerem! A pojedu do Prahy! Praha je plná zrcadel!!“ Poručík: „No tak já myslim, že pojedeme někam úplně jinam…“ (poručík ho táhne pryč) Farář: „A budu stříkat a stříkat s ostatními, až celý svět bude jedno velké zrcadlo!!!“ (vytrhne se poručíkovi, vrhne se na Malinu a stříká mu do obličeje, Malina se začne dusit a padá k zemi, poručík se starostou se vrhnou na faráře, složej ho k zemi a zkroutěj mu ruce za záda, všichni a zejména Malinová do toho celou dobu řvou /ty hajzle, chcípni, apod./, Iveta s učitelem se postavěj a neklidně poslouchaj co se děje)
Poručík: „To se nám tady vyklubal pěknej neřád!“ (postaví Faráře na nohy a odvádí ho pryč) Farář: „Nulo.“ (Malinová se starostou se skláněj nad Malinou a křísej ho) Starosta: „Pepiku, no tak Pepiku!“ Malinová: „Von ho zabil! Von ho zabil!!!“ Starosta: „Ale neboj, to bude dobrý…“ (poručík se vrací, sklání se nad Malinou, nahmatá tep, zkouší jestli dejchá) Poručík: „Klid matko, eště dejchá. Z toho by se měl dostat. Poďte, pomozte mi s nim, vemu ho s sebou do špitálu.“ Malinová: „To jako že pojede v jednom autě s tim vrahem?!“ Poručík: „Nic jinýho nezbejvá, tady hrajem vo čas.“ (táhnou ho do auta) Učitel s Ivetou vstanou a vyjdou před úřad. Iveta: „Ty jo, to bylo hustý, co? Snad to táta přežije…viď, že to přežije!“ Učitel: „No, snad jo…ale víš, že já tvýho tátu nemám moc rád…“ Iveta: „Já vim. Já vlastně taky ne. Ale víš co, je to přecijenom táta…“ (obejmou se, pauza) Učitel: „Takže ty si o nás řekla panu faráři?“ Iveta: „A zlobíš se?“ Učitel: „Ne, nezlobim.“ (minipauza) Iveta: A Jirko, jak to vlastně myslel s tim zrcadlem?“ (napůl udivená napůl přemejšlecí pauza) Učitel: „To máš jedno.“
KISS Iveta: „Víš, já myslela, že nás moh pan farář tajně oddat.“ Učitel: „Já sem na svatbu taky myslel, ale ne teda v kostele. A teď už to stejně nejde. A až by se tvůj táta vrátil z nemocnice, tak…
(starosta pomalu vyjde z ústraní) Starosta: „Tvůj otec už se nevrátí. Právě volal poručík Bečvář. Farář prý tvého tatínka uškrtil. … Kolárkem.“ Iveta: „Cože?!!“ Učitel: „No kolárkem. Přece takový to bílý, jak nosej faráři kolem krku.“ (Iveta začne brečet učiteli na rameni) Starosta: „No tak, no tak, to bude dobrý.“ Učitel: „Vlastně, teď už nic nebrání tomu, abysme se vzali…“ (Iveta ožije) Iveta: „Jéé, a jóó. Poď Jirko, vemem se co nejdřív!“ Starosta: „Vy se chcete brát? No výborně, neexistuje lepší podpora stávající politické situace na vesnici, než svatba dvou mladých lidí! Hned to zařídim. Vy si zatim sežeňte svědky a já jí to du říct.“ Učitel: „Co? Komu?“ Starosta: „Paní Malinový. Že jí zemřel manžel, a že se budete brát.“ (starosta odejde) Iveta: „No jo, ale kde teď rychle seženem nějaký svědky?“ (učitel se rozhlíží kolem) Učitel: „Já nevim, ale to je snad jedno, kdo to bude, ne? Klidně támhle Eda.“ (místní blázen Eda si už delší dobu v ústraní pinká s pingpongovou pálkou a míčkem) Iveta: „To si děláš srandu ne? Místní debil?! Já teda nechci bejt nikomu pro blázny!“ Učitel: „Ale podepsat se umí. Sám sem ho to naučil.“ (učitel jde za Edou, ten si pinká a nahlas počítá: 28, 29, 30; učitel mu sebere míček ze vzduchu) Učitel: „Čau Edo! Nechtěl bys …“ (Eda od té chvíle, co mu sebral míček tupě zírá a teď začne šíleně řvát; učitel se lekne a vrátí mu míček) Učitel: „No, dobře, dobře…hlavně klid. Ty, Edo, nechtěl bys třeba novej míček? (Eda si přestane na chvíli pinkat, dívá se na učitele, pak zase začne) Učitel: „Spoustu novejch míčků!“ (Eda přestane, chvíli zírá a pak začne horlivě přikyvovati)
(starosta přivádí plačící Malinovou) Malinová: „Taková tragédie! Taková tragédie! (vrhne se Ivetě kolem krku) Ivetko, já sem tak šťastná! … A učitele!“ Starosta: „No tak, ženský, to si nechte na potom. A kde máte vůbec druhýho svědka?“ (přichází druhý svědek) Svědek: „Dobrý den, chtěl jsem se zeptat…“ Starosta: „A vy ste kdo, člověče?“ Svědek: „Já jsem svědek …“ Starosta: „Tak to ste tu správně!“ Svědek: „Svědek Jehovův.“ Starosta: „Z toho si nic nedělejte a stoupněte si támhle dozadu ať můžeme začít.“ Eda: „Poďte, dostanete míčky!“ (táhne svědka k sobě) (učitel s Ivetou si stoupnou před starostu, za ně Malinová, za ně Eda a svědek, starosta rozevře desky s nápisem Pohřby a nasadí patetický tón) Starosta: „Sešli jsme se zde, abychom uctili památku člověka, který…“ (Malinová se rozbrečí, starosta si všimne trapného omylu) Starosta: „Aha, pardon. Ale kde mám teda svatby?“ Učitel: „Dal ste mi je na přepsání.“ Starosta: „No jo. Tak to zkrátíme: rádi se máte? Učitel s Ivetou: „Ano.“ Starosta: „Budete se o sebe starat ve zlém i dobrém, v nemoci i ve zdraví, a tak dále?“ Učitel s Ivetou: „Ano.“ Starosta: „Jiří Anderte, budeš víc v hospodě než doma?“ Učitel: „Ano. Teda ne!“ (starosta ho dobrácky pokárá prstem) Starosta: „Iveto Malinová, budeš mu nevěrná, když bude muset nutně do hospody?“ Iveta: „No nééé.“ Starosta: „Prohlašuji vás za muže a ženu, můžete se políbit.“ (začnou se líbat, Malinová začne šťastně vykřikovat věty typu ´Já jsem tak šťastná´, ´Děti moje´apod., starosta jim gratuluje, Eda si začne
vesele pinkat, svědek chvíli tleská, pak jde za starostou a nabízí mu nějaké knížky, starosta zdvořile odmítá a zve všechny do hospody; všichni vesele odcházej, jenom Eda zůstane na jevišti stále si pinkajíc; po chvíli přestane, rozhlídne se kolem a do publika: Eda: „Ty vole, to je debil.“ (a pinkaje si odchází)
ENDE SHLUSS
