Copyright © Zoë Ferraris, 2008 Translation © Petra Luňáková, 2011 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2011 ISBN 978-80-7217-904-6
Manželství je má tradice. Ten, kdo se jí zříká, ze mne nepochází. Mohammed
1.
N
ež toho večera zapadlo slunce, Nájir naplnil svou láhev, zastrčil si modlitební kobereček pod paži a vyšplhal se na dunu vzhlížející k jihu poblíž tábora. V jednom ze stanů za ním propukl hlasitý smích a on si představil, jak muži hrají karty, nejspíš tarneeb, a posílají si dokola siddiqi. Léta na cestách pouští ho naučila, že je nemožné zabránit lidem v tom, co dělají rádi. Tady neplatil žádný zákon, a pokud muži chtěli alkohol, napili se. Nájira znechucovalo, když se vzbudili v pátek ráno, v posvátný den, těla zahnívající ginem. Ale neřekl nic. Po deseti dnech bezvýsledného pátrání neměl náladu někoho kárat. Přeměřil dunu lehkým krokem a zastavil se až na samém vrcholku. Odtud měl široký rozhled po celém údolí pouště, plochém a jiskřivém, obklopeném nízkými dunami vlnícími se v zlatavém nádechu západu slunce. Jeho pohled však přilákala poskvrna této scenérie: půl tucet supů se hrbil nad mršinou šakala. To byl důvod, proč tu zastavili — další falešná stopa. Před dvěma dny vzdali prohledávání pouště a namísto toho následují supy, ale každé hejno je dovedlo jenom k mrtvému šakalovi nebo gazele. Byla to pochopitelně úleva, ale zároveň i zklamání. Stále žil v naději, že ji najdou. Vyňal z kapsy kompas, zjistil, kterým směrem leží Mekka, a rozložil svůj modlitební kobereček. Otevřel láhev a pro jistotu k ní přičichl. Voda byla cítit cínem. Loknul si a pak rychle zaklekl do písku, aby vykonal svou očistu. Vydrhnul si paže, krk a ruce, potom pevně zašrouboval láhev, přičemž si vychutnával pocit krátkého ochlazení vodou na své kůži. Začal se modlit, vzpřímený nad koberečkem, ale jeho myšlenky se bez ustání obracely k Núf. Aby zachoval zdrženlivost, snažil se nepředstavovat si její tvář nebo tělo, ale čím více na ni myslel, tím živější se stávala. V jeho představách kráčela pouští, opírajíc se do větru, černý plášť ji šlehal přes opálené kotníky. Odpusť, Alláhu, že si představuji její kotníky, pomyslel si. A pak: Aspoň si myslím, že je stále naživu. Když se nemodlil, představoval si ji v dalších obrazech. Viděl ji klečet, nabírala písek, spletla si jej s vodou, do svých úst. Viděl ji nataženou na zádech, kovový mobilní telefon jí vypaloval znamení do dlaně. Viděl šakaly, jak trhají její tělo na kusy. V modlitbách se snažil svůj strach zvrátit a představoval si, že stále přežívá. Dnes večer jeho mysl bojovala urputněji než kdykoli předtím, aby udržela při životě to, co už se zdálo být ztraceným případem. Když dokončil modlitby, cítil se ještě unavenější než předtím. Sroloval kobereček, posadil se do písku na samém okraji kopce a rozhlížel se po dunách obklopujících údolí. Vítr nadzvedával a hladil povrch pouště, pohrával si se zrnky písku, aby stavěl na odiv svou eleganci, zatímco země svlékala vlnivě kůži a jako by se dala na útěk. Těla dun se nekonečně proměňovala s větrem. Vyvstávala do vrcholů nebo se plazila jako hadí stopa. Beduín ho naučil vykládat tvary, aby dokázal rozpoznat hrozící písečnou bouři nebo směr zítřejšího větru. Někteří beduíni také věří, že tvary skrývají věštecké významy. Krajina před ním se právě formovala do řady srpků, spanilých půlměsíců, které se koulely vstříc horizontu. Jeho myšlenky zabloudily k obrázku v kapse. Rozhlédl se, aby se ujistil, že nikdo nepřichází zpoza kopce za ním, vyňal fotografii a dopřál si ten výjimečný požitek ze zkoumání ženiny tváře. Núf Ašráwíjová stála uprostřed rámečku a šťastně se usmívala při ukrajování kousku dortu na narozeninové oslavě své mladší sestry. Měla dlouhý nos, černé oči a oslňující úsměv; bylo těžké představit si, že pouhé čtyři týdny po pořízení toho snímku utekla — až do samé pouště, a opustila všechno: snoubence, život v přepychu a velkou šťastnou rodinu. Opustila i pětiletou sestru, která na
fotografii stála po jejím boku a vzhlížela k ní s dojemným obdivem. Proč? přemítal. Núf bylo pouhých šestnáct. Měla před sebou celý život. A kam šla? Když mu Usmán zavolal a řekl mu o sestřině zmizení, zněl tak mdle, jak ho Nájir nikdy předtím nezažil. „Zaplatil bych krví,“ zajíkal se, „kdyby ji to pomohlo najít.“ Následovalo dlouhé ticho a Nájir věděl, že pláče; slyšel, jak se zalyká. Usmán ho nikdy předtím o nic nežádal. Nájir přislíbil svou pomoc. Po dlouhá léta brával muže z rodiny Ašráwíjů do pouště. Vlastně už tam vzal tucty rodin, jako byli Ašráwíjovi, a všechny byly stejné: bohaté a okázalé, zoufale usilující, aby dokázaly, že ještě neztratily své beduínské dědictví, přestože pro většinu z nich vždycky byla přitažlivější temná zřídla ropy než skutečné skvosty jejich země. Usmán byl však jiný. Byl jedním z mála mužů, kteří milovali poušť tolik jako Nájir a chtěl si užít dobrodružství. Neosedlal velblouda, dokud mu někdo neřekl, jak z něj slézt. Nikdy se nespálil na slunci. Neztratil se. Společná láska k poušti vytvořila mezi ním a Nájirem přirozené přátelství, které se za ta léta ještě prohloubilo. Usmán byl v telefonu natolik rozrušený, že z celé příhody vyšly jen zmatené útržky. Jeho sestra je pryč. Utekla. Možná ji unesli. Kvůli jejich bohatství bylo možné, že měl někdo zálusk na výkupné — ale k únosům docházelo zřídka a žádná zpráva od únosce ještě nepřišla. Zatím uplynul jeden den, ale zdálo se to jako věčnost. Nájir se musel hodně vyptávat, aby se dověděl, co se ve skutečnosti stalo. Nikdo nevěděl přesně, kdy odešla; až odpoledne si všimli, že je pryč. Naposledy ji viděli ráno, když řekla matce, že jde do obchodu vyměnit svatební střevíce. V podvečer ale rodina zjistila, že jsou pryč i některé věci: pick-up a její nový černý plášť, který si schovávala na svatební cestu. Když si uvědomili, že chybí také velbloud ve stáji, došlo jim, že utekla do pouště. Její zmizení všechny naprosto překvapilo. „Byla šťastná,“ řekl Usmán. „Měla před svatbou.“ „Možná znervózněla?“ zeptal se Nájir mírně. „Ne, ona si ten sňatek přála.“ Jestli za tím mohlo být něco dalšího, Usmán neřekl. Nájir strávil následující den v přípravách. Odmítl tučný finanční obnos, který mu nabídla rodina, a vzal si pouze tolik, kolik bylo nezbytně potřeba. Najal padesát dva velbloudů, spojil se s každým obyvatelem pouště, kterého znal, a dokonce zatelefonoval do Zvláštních služeb Ministerstva vnitra, aby je požádal o spolupráci při pátrání pomocí vojenského satelitu, ale jejich zařízení bylo už zamluvené pro jiné účely. Sestavil záchranný pátrací tým složený z několika tuctů mužů a skupinky beduínů, kteří se ani nepodívali na fotografii Núf a prohlašovali, že to není třeba, protože existuje pouze jediný typ ženy, pro kterou je lepší variantou jejího života uváznout v nejrozlehlejší poušti světa. Muži přišli s teorií, že Núf uprchla s nějakým Američanem, do něhož se zamilovala, aby unikla smluvenému manželství. Těžko říct, proč tomuto nápadu všichni uvěřili. V minulosti se vyskytlo několik případů bohatých Arabek, které se zakoukaly do Američanů, a byly to takové skandály, že dlouho utkvěly v kolektivním povědomí. Nestávalo se to ale tak často, jak si lidé mysleli, a pokud Nájir věděl, žádná arabská dívka nikdy neuprchla do pouště. Ašráwíjovi Nájira požádali, aby zaměřil své pátrání na jednu oblast pouště, v rádiu šířícím se od As Sulayyil. Další pátrací skupiny vyslali na sever a severozápad, jednu také na jihozápad. Raději by měl volnou ruku a rozšířil svoje akce podle vlastního uvážení, ale byl obklopený cizími lidmi, kteří se zřídkakdy obtěžovali s ním komunikovat. Proto ignoroval pravidla. Po dvou dnech nařídil mužům, aby následovali svůj instinkt, i kdyby je vedl do sousedního teritoria. Pokud tu Núf ještě někde je, její šance na přežití se snižují s každou další hodinou. Není tu čas na formality, pátrání není svatební hostina, kde každý host sedí na své podušce.
Krom toho byl jeho tým ten největší, a přestože nepodnikal často tyhle záchranné pátrací akce, znal poušť lépe než většina. V poušti prakticky vyrostl. Vychoval ho strýc Samír, který měl mnoho přátel ze zahraničí: učence, vědce a muže, kteří přišli studovat Arabský záliv, ptáky a ryby, nebo způsob života beduínů. Nájir trávil letní období očišťováním archeologických nálezů pro bohaté Evropany, kteří hledali Abrahámovu hrobku nebo zbytky zlata, které Židé přinesli z Egypta. Zimy trávil přitisknutý k zadnímu hrbu velblouda, když řinčeli napříč pouštním pískem, ověšení cínovými hrnci a lahvemi. Naučil se lukostřelbě a sokolnictví a dospěl v člověka schopného přežít v poušti a najít cestu zpět domů i ze vzdálených míst, přičemž nepotřeboval víc než šátek na hlavu, vodu a nebeskou klenbu nad hlavou. Nebyl pokrevním beduínem, ale cítil se být jedním z nich. Pokaždé dokázal najít ztraceného cestovatele. Pokud Núf utekla, usuzoval, že nechce, aby ji našli. Deset dní prohledávali duny v terénních vozidlech, na velbloudech, v letadlech a na motocyklech, a často našli jen jeden druhého, což jim přinášelo určitou úlevu; bylo téměř nemožné narazit na další živou bytost v té záplavě písku. Núf ale nenašli a Nájirovi muži začali přicházet s alternativními teoriemi, v nichž nasedla na noční autobus do Muscatu nebo odletěla letadlem do Ammánu. Proklínal celou tu beznadějnou situaci. Možná strávila noc v divočině a zjistila, že je to příliš nepohodlné, příliš špinavé, a z pouště odešla. Přesto se Nájir strachoval, že zůstala, a že už je pozdě. Člověk v poušti často přežije pouhé dva dny. Mladá dívka z bohaté rodiny, dívka, která pravděpodobně nikdy neopustila pohodlí svého klimatizovaného pokoje, by nejspíš tak dlouho ani nevydržela. Západ slunce skropil krajinu teplým oranžovým světlem a silný saharský vítr rozčeřil vzduch. Rozdmýchal ostrou touhu, která sahala až za jeho zájem o případ Núf. Poslední dobou ho přemáhaly myšlenky na to, co v životě postrádá. Cítil, že to není jenom Núf, ale také příležitost najít jakoukoli ženu. Zavřel oči a znovu se zeptal Alláha: Jaké máš se mnou plány? Věřím v Tvé úmysly, ale jsem netrpělivý. Prosím, odhal mi Tvůj záměr. Za sebou uslyšel křik. Rychle nacpal fotografii do kapsy, vstal a uviděl jednoho ze svých mužů na úpatí duny, jak ukazuje na pár světel v dálce. Nájir sebral svůj kobereček a láhev a hrabal se dunou dolů. Někdo se blížil a jeho zoufalá špatná předucha mu napovídala, že přináší špatné zprávy. Seběhl kolem úpatí duny a počkal, až terénní auto přijede do tábora. Zastavilo vedle největšího stanu. Nájir mladíka za volantem nepoznal. S ostrými rysy a tmavou pletí vypadal jako beduín. Měl na sobě koženou leteckou bundu přes zaprášené bílé roucho, a když vystoupil z auta, hleděl na Nájira přívětivě. Nájir hosta přivítal a nabídl mu ruku. Věděl, že svým velkým vzrůstem a charismatickým vzhledem nenavozuje v lidech pocit přílišné pohody, ale snažil se. Chlapec se nervózně představil jako Ibráhím Sulajmán, syn jedněch zaměstnanců Ašráwíjových. Muži jej obestoupili a čekali na zprávy, ale Ibráhím tu stál beze slova, a Nájirovi došlo, že s ním chce mluvit v soukromí. Zavedl chlapce do stanu a doufal, že tam muži předtím přeci jen nepili. Není horší způsob, jak se zahanbit, než zavést člověka do stanu páchnoucího alkoholem. Ale vchod do stanu byl otevřený a províval jím vítr se štědrou sprškou písku. Nájir uvnitř rozsvítil lampu a nabídl svému hostu polštář na podlaze, než začal připravovat čaj. Zatím se zdržel otázek, ale spěchal s čajem, protože už hořel nedočkavostí, jaké zprávy uslyší. Když byl čaj hotový, Nájir se posadil se zkříženýma nohama vedle svého hosta a počkal, až se napije první. Když si nalili druhý šálek, Ibráhím se nahnul a usadil svůj šálek na koleni. „Našli ji,“ řekl a sklopil oči. „Našli?“ Napětí vyprchalo z Nájira tak náhle, až to zabolelo. „Kde?“ „Asi dva kilometry jižně od rezidence Ašráwíjových. Ve vyschlém korytě řeky.“
„Měli tam lidi celý týden. Jsou si jistí, že je to ona?“ „Ano.“ „Kdo ji našel?“ „To nevíme jistě. Někdo, kdo nepracoval pro rodinu. Náhodní turisté.“ „Jak tohle víš?“ „Tsínin bratranec Majíd přišel s tou zprávou do našeho tábora. Mluvil s koronerem.“ Ibráhím usrkl čaj. „Říkal, že ji ti cestovatelé vzali s sebou zpátky do Džiddy. Už byla mrtvá.“ „Mrtvá?“ „Ano.“ Ibráhím se uvelebil na polštáři. „Vzali ji k soudnímu lékaři v Džiddě. Neměli potuchy, kdo je.“ Je konec. Myslel na své muže venku, přemítal, jestli pocítí úlevu, nebo zklamání. Nejspíš úlevu. Nebyl si jistý, co by jim měl o té dívce říct. Bylo divné, že pátrací tým rodiny se pohyboval poblíž toho místa. Skupina příbuzných a zaměstnanců musela chodit přímo kolem ní, a přesto ji úplně přehlédli. Také jim zcela unikli turisté, kteří projížděli jejich oblastí. Ti museli vrátit dívčino tělo do města dřív, než Ašráwíjovi vůbec přišli na to, že městem projeli. Nájir byl z toho všeho znepokojený, ale potřeboval si informaci znovu prověřit; nezdála se mu tak docela spolehlivá. „Jak se to dozvěděla rodina?“ zeptal se. „Někdo od koronera zná rodinu a tu zprávu jim za-volal.“ Nájir přikývl, stále se cítil otupělý. Čajová konvice byla prázdná. Pomalu vstal a došel ke kamnům. Přilil do konvičky více vody a neohrabaně škrtl sirkou, aby zapálil kamna, přičemž si spálil špičku palce. Ostrá bolest v něm zažehla jiskru rychlého a zuřivého vzteku. Nutkání najít ji bylo stále tak silné. Odpusť mi mou domýšlivost, pomyslel si. Měl bych teď myslet na rodinu. Ale nemohl. Vrátil se a usedl. „Víš, jak zemřela?“ „Ne.“ V očích chlapce se objevilo smutné přijetí. „Úpal, řekl bych.“ „To je hrozná smrt,“ řekl Nájir. „Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že jsme přeci jen mohli něco udělat.“ „O tom pochybuji.“ „Proč?“ zeptal se Nájir. „Co myslíš, že se jí stalo?“ Beduín se mu podíval zpříma do očí. „Myslím, že totéž, co se stane jakékoli holce.“ „A to je?“ zeptal se Nájir. Láska? Sex? Co o tom víš? Z Ibráhímovy tváře vyčetl, že bylo chybné ptát se; chlapec se červenal. Nájir chtěl vědět víc, vytáhnout z něj odpovědi, ale zároveň mu bylo jasné, že pokud Núf zemřela kvůli lásce nebo sexu, pak je jakákoli pravdivá odpověď nevhodná. Skromně čekal na podrobnosti, ale Ibráhím jenom upíjel čaj, neoblomný ve své mlčenlivosti.
2.
Z
atuchlá a špinavá ulička Rawasín už nemohla méně připomínat cestu do ráje, konečnou pro hmotná těla na cestě k Alláhovi. A přesto tu sídlila kancelář koronera, nacpaná mezi dvěma ošklivými úředními budovami, a vyhlížela, jako by byla jejich příbuznou. Horní část stavby z éry sedmdesátých let byla šedá a hranatá, s kulatými betonovými výčnělky, které částečně zaštítily sloupec barevných oken. Železné mříže křižovaly fasádu. Vytvářely efekt, jako když se díváte na popraskané skořápky vajec v kleci. Spodní patro bylo bez oken, prosté betonové desky přerušené jenom párem kovových dveří a panelem s bezpečnostním zařízením. Nájir už těmi dveřmi prošel, mluvil s postarším hlídačem a ten ho poslal dovnitř postranními schody. Exteriér podzemního podlaží vypadal neslučitelně s tím vším, jako reklama na starobylou renovační společnost Džiddy. Táhlo se podél celé délky budovy a bylo posázené slavnými výklenkovými okny, po nichž tato ulice dostala své jméno. Okna zdobilo týkové mřížoví a úzká oblouková průčelí. Na kamenných zdech pod nimi se kroutila odlupující se barva. Pod schody byly jediné dřevěné dveře, které odhalovaly náruč tmy, otevřené držely zarážkou. Nájir se váhavě procházel pod schodištěm a snažil se vnitřně uklidnit tím, že žvýkal peprný miswáq a rozžvýkaná vlákna vyplivoval na zem. Přesvědčoval sám sebe, že musí jít dovnitř — není jiná možnost. Slunce pražilo a on se příšerně potil, až to pálilo, jako by se mu pod kůží prodíraly ven hřebíky. Tato návštěva nebyla pouze laskavost, kterou dělal Ašráwíjovým, což si ve skutečnosti říkal celou cestu sem; tohle byla, uvědomil si, invaze do soukromí. Tělo Núf je uvnitř a on má za úkol vzít ji domů. Celou noc strávil v poušti a potýkal se se svým selháním. Zatímco jeho tělo toužilo po tolik potřebném spánku, jeho mysl se tvrdošíjně užírala nesčetnými rozhodnutími, která býval měl učinit, rozkazy, které měl vydat, instinktem, který měl následovat, tím vším jí možná mohl zachránit život. Nakonec usnul kolem páté ranní, aby se náhle probudil o pouhou hodinu později a zjistil, že se jeho pocit nezdaru rozmělnil v lítost a pocit viny. Ráno strávil v modlitbách a rozjímání. Ašráwíjovi byli příliš zdrženliví, zachovávali si velký odstup, než aby přijímali projevenou soustrast. Bylo třeba vymyslet něco účinného a decentního. Zatímco si balil svou výstroj, kterou naložil na džíp a odjel zpátky do města, pátral ve svých myšlenkách po dokonalém gestu, ale vyčerpání z posledních týdnů si vybíralo svou daň. Jakmile však byla Džidda na dohled, začala se mu vracet energie a s ní i určitý nápad. Tělo Núf je asi pořád u koronera. Ašráwíjovi synové se sami zrovna vrátili z pouště; budou rozrušení a vyčerpaní. Nejspíš by pro tělo poslali své zaměstnance nebo možná někoho z mešity. Jak zahanbující, představit si ruce a oči nějakého cizince, pasoucí se na jejím těle! Nebyla by rodina raději, kdyby Núf na její poslední cestě domů doprovodil někdo blízký? Z auta zavolal Usmánovi a snažil se ze sebe vysoukat otázku: „ Potřebovali byste — bylo by dobré — myslel jsem, že bych mohl pomoct, jestli je pořád ještě u koronera...?“ „Mockrát děkuji,“ řekl Usmán tiše. „Ohromně by to pomohlo.“ Úleva v jeho hlase Nájira podnítila, aby pokračoval: „Jen řekni, co mám udělat.“ Teď zíral na spletité mřížoví výklenkových oken, cítil tělesnou únavu, ale jeho mysl byla zvráceně vybičovanější s každou další minutou, a Nájir stanul tváří v tvář těm méně příjemným důvodům, proč přišel. Morbidní zvědavost. Potřeba všechno uzavřít. Touha dokázat sám sobě, že je něčeho schopný. Sobeckost toho posledního důvodu ho tížila nejvíc. Rodina čeká.
Odhodil zbytek miswáqu do kanálu a napochodoval do budovy, kde se octl před dalšími schody. Sešel je s rukama pevně přitisknutýma ke stěnám. Ze zářivé bělosti dne se nořil do náhlé a absolutní temnoty. Když si oči přivykly, uviděl hlídače, jak si čte u svého pultu. Pohled na prostou hnědou uniformu a nevlídný obličej nad ní ho znepokojoval. Tohle byla skutečná stráž budovy. Porcování mrtvých lidských těl a šťourání se v nich zakazoval zákon, a zatímco vláda v tichosti s pitvami souhlasila, vždy se našli agilní členové civilní stráže, kteří slídili po nemuslimském chování. Hlídač si Nájira všiml a oči se mu zúžily. Nájir přistoupil ke stolku a podíval se za hlídače, kde vedla jediná dlouhá chodba matně osvícená zářivkami. „Přišel jsem vyzvednout tělo.“ Zalovil v kapse a vytáhl formulář k vydání těla, který obdržel od jednoho ze zaměstnanců Ašráwíjových to odpoledne. Podal ho hlídači. Hlídač si papír důkladně prostudoval, přeložil ho a podal zpátky. „Je dole,“ řekl. „Kde...?“ Muž pozvedl obočí a ukázal za sebe na jedinou chodbu v dohledu. Nájir přikývl. Snažil se uklidnit. Otřel si pot z krku a prošel lítacími dveřmi na konci chodby. Když je otevřel, udeřil jej do nosu zápach: čpavek, smrt a krev a ještě něco dalšího, stejně hnusného. Nuceně polknul a měl pocit, že cítí v ústech síru z kamene, který beduíni někdy používali k očistě odcházejících duší. Ne, pomyslel si, to je jen moje představivost. Místnost byla světlá a sterilní. Uprostřed ní stál soudní lékař, shrbený nad tělem na stole. Byl to vytáhlý muž s šedivou kšticí o odstín tmavší než jeho laboratorní plášť. Vzhlédl. „Salám alajkum.“ „Wa alajkum as-salám.“ Nájirovi se točila hlava a snažil se nedívat na to mrtvé tělo. Odvrátil pohled ke skříňkám nacpaným knihami, gázou a prázdnými skleněnými džbány. „Můžu vám nějak pomoct?“ zeptal se lékař. „Byl jsem informován, že tu máte tu dívku, která —“ „Jste z rodiny?“ „Ne, nejsem. Ne.“ Bylo to absurdní, ale Nájir se cítil jako zvrhlík. Měl nutkání vysvětlit, že tu je kvůli povinnosti, ne z vlastní touhy. Vzduch byl horký a dusný; cítil tu mrtvolu a dělalo se mu špatně. Před očima se mu objevily mžitky. Zhluboka se nadechl a jeho zrak padl na zkrvavený plášť pověšený na zdi. „Potom zde nemáte co dělat,“ řekl lékař. „Mám povolení vidět tělo. Musím ho vidět — chci říct, mám tělo vyzvednout.“ Rukou si přejel po tváři. „Jsem tu, abych vyzvedl tělo.“ Lékař odložil skalpel na stříbrný tác a zaraženě se na Nájira podíval. „Ještě s ní nejsme hotovi. Budete si muset počkat.“ Nájirovi se nepatrně ulevilo. „Než ji odvezu, chtěl bych se ujistit, že je to opravdu ona.“ „Je to ona.“ Lékař viděl Nájirův odpor a přistoupil k němu. „Ukažte mi papíry. Núf Ašráwíjová, je to tak?“ Vzal si od Nájira dokumenty a pečlivě si je pročetl. „Ano, to je ona.“ Přesunul se ke stolu za ním. Nájir zaváhal, cítil se trapně, když poznamenal: „Chtěl bych vidět její tvář.“ Lékař na něj upřel pohled a Nájir si uvědomil, že právě překročil hranici, a lékař si teď o něm myslí, že je zvrhlík, i když má povolení. „Jenom tak, pro pořádek,“ řekl Nájir. „Už ji identifikovali.“ Nájir si přečetl lékařovu jmenovku: Abdullah Maamún, soudní lékař. Právě se chystal znovu promluvit, když se otevřely dveře za ním a do místnosti vkročila žena. Pochopitelně tu musely být
lékařky kvůli ohledání ženských těl, ale vidět jednu z masa a kostí ho zaskočilo. Měla na sobě bílý laboratorní plášť a na hlavě hidžáb, černý šátek. Protože měla odkrytou tvář, odvrátil zrak, přičemž zrudnul. Nevěděl, kam s očima. Zadíval se na plastovou jmenovku, která ženě visela na krku: Katya Hidžázíová, laborantka. Byl překvapný, že měla na jmenovce i křestní jméno, které mělo zůstat neodhalené, stejně jako její vlasy nebo postava — to se mu zdálo příliš vyzývavé. V obavě, aby si ten starší muž nemyslel, že se jí dívá na poprsí, sklopil Nájir zrak k podlaze, kde pohledem zachytil pěkně tvarovaná chodidla usazená v zářivě modrých sandálech. Znovu zrudnul a odvrátil se od ní, ale ne úplně; jenom tak, aby dostatečně naznačil, že se na ni nedívá. Žena poněkud svěsila ramena, zřejmě si všimla Nájirovy nevolnosti a byla jí zklamaná. Sáhla do kapsy a vyňala roušku, jíž si zakryla tvář, a látku připevnila vzadu na hlavě. Nájira to potěšilo, ale stále se cítil nesvůj v její přítomnosti a pozoroval ji jenom koutkem oka. Když byla burka na svém místě a nebylo už nevhodné se na ženu dívat, odvážil se na ni pohlédnout, ale z průzoru v roušce se na něj dívaly její oči. Rychle uhnul pohledem, rozrušený její smělostí. „Salám alajkum, doktore Maamúne,“ řekla a přistoupila k lékaři. Její hlas byl odvážný. „Netrápíte tu příliš pana Šarqíje, že?“ Nájir doufal, že na něm není vidět, jak je zmatený. Jak je možné, že zná jeho jméno? A co je to za ženu, že vyslovuje jméno cizího muže tak jistě? Musel jí ho říct hlídač. Ale proč? Lékař byl dotčený její smělostí a něco si nesrozumitelně mumlal. Musí tu být nová, není zvyklá jednat se staršími muži, kteří ctí tradici. „No, dobře,“ řekla žena, „přišel sem vyzvednout to tělo.“ Maamún střelil po Nájirovi podezřívavým pohledem. „To mi řekl.“ Slečna Hidžázíová se obrátila na Nájira. Stála přímo vedle něj, o něco blíže, než bylo vhodné, pomyslel si. „Jak ji převezete?“ zeptala se. Zaváhal, nechtěl mluvit přímo k ní. Sklopil oči a letmo se dotkl pohledem její ruky. Nosila snubní prsten, nebo možná zásnubní; to nedovedl určit. Skutečnost, že má manžela, činila její přítomnost o něco snesitelnější — ale jen nepatrně. Nájir promluvil k lékaři. „Mám venku zaparkovaný džíp, ale nejdřív chci tělo identifikovat, než s ním odjedu.“ „Dobře,“ odpověděla slečna Hidžázíová. Nájir si pomyslel, že je to bezostyšné, odpovídat, když nemluvil k ní, ale její profesionální chování ho překvapovalo. Ženy, dokonce i ty smělé, k němu obvykle přistupovaly jako k nějakému divochovi — byl vysoké, mohutné postavy, měl hluboký, drsný hlas. Ale tahle, přestože k němu přistupovala s jistou opatrností, se nezdála být vyvedená z míry. „Víte, my už jsme tělo identifikovali.“ Nájirovi se sevřel žaludek. Zřejmě byla odhodlaná začít s ním konverzovat, ale on nespustil zrak z doktora Maamúna a doufal, že s ním bude mluvit on. Ten však místo toho jen popocházel kolem a tvářil se nedůvěřivě. „Chci vidět tělo na vlastní oči,“ řekl Nájir, ale pomyslel si: Jediné, co v tuhle chvíli opravdu chci, je odejít. „Máme ji právě na stole. Můžete se podívat.“ Slečna Hidžázíová ho dovedla ke kovovému stolu, kde leželo Núfino tělo, a odkryla její obličej. Když se Nájir podíval dolů, zasáhla ho další vlna nevolnosti, ale myslel na to, že musí dýchat. V první chvíli neviděl vůbec žádnou podobnost toho těla s Núf, ale když zkoumal kontury jejího obličeje, uviděl to — ty malé, starostlivé rty, vysoké ašráwíjovské lícní kosti. „Myslím, že je to ona.“ Zakašlal, protože jej zachvátil zápach stoupající z těla. Ubohá dívka. Její obličej byl z poloviny spálený od slunce, druhá půlka byla sinale šedá. Musela ležet na boku několik dní; spáleniny byly nejvyššího stupně. Ta šedivá strana byla navíc ušpiněná od bláta. „Děkuji,“ řekl
a odstoupil. Slečna Hidžázíová vyšetřovala hlavu Núf. Nájir si všiml něčeho lepkavého v jejích vlasech přímo nad levým uchem. Obrátil se k Maamúnovi a zeptal se, „Je to krev?“ Maamún prostě pokrčil rameny a slečna Hidžázíová pokračovala ve vyšetřování rány. „Ano,“ nakonec odpověděla. Je tu zhmožděnina. Vypadá to, jako by ji někdo hodně tvrdě uhodil. A je tu něco dalšího…“ Pinzetou vytáhla z rány titěrný předmět a ukázala jim ho. „Vypadá to jako úlomek dřeva.“ Nájir cítil podivné rozčilení. Očima lpěl na lékaři. „Bylo to zranění příčinou smrti?“ „Ne,“ odpověděl Maamún. „Utonula.“ Rozhostilo se ticho, ale Maamúnovy oči se leskly profesionálním požitkem, když ukázal na rentgen na zdi, zobrazující hrudník Núf. Nájir rentgen studoval, nejistý, co by v něm měl vidět. „Ona se utopila?“ „Jak jsem řekl. Klasický případ. Pěna v ústech. Plíce a žaludek plné vody.“ Jednoduchost diagnózy „utonutí“ předznamenala spletité zkoumání. V případě, že se žena utopí v největší písečné poušti světa, mělo by se najít dostatečně objasňující zdůvodnění. „Jestli se utopila,“ řekl Nájir, „tak jak si vysvětlujete tu ránu na hlavě?“ Lékař byl podrážděný. „Musela se praštit.“ „Když se topila?“ „Ano, když se topila.“ Během této diskuze pokračovala slečna Hidžázíová ve zkoumání Núfiny lebky. Nájir si všiml, že nemá pevnou ruku. Odvážil se pohlédnout jí do očí a uviděl, že se mračí. „Jestli si tohle zranění způsobila, když se topila,“ řekla nakonec, „pak musí mít na těle další, podobná.“ Nájir žasnul nad její smělostí a divil se, jak se s ní vyrovnává lékař. Zběžně se znova podíval na její jmenovku a tentokrát si všiml, že je laborantka, ne soudní lékařka. Jaký v tom je přesně rozdíl? „Před týdnem pršelo, že ano?“ zeptal se Maamún. „Už jsou to skoro dva týdny,“ odpověděl Nájir. „Pršelo ten den, kdy zmizela. Jak dlouho je mrtvá?“ „To je obtížné určit.“ Nájir cítil upřený pohled té ženy na své tváři, ale soustředil pozornost na Maamúna. „Je možné určit, jestli si tu ránu na hlavě způsobila ještě za života?“ „To ano,“ odpověděla ta žena. Nájir čekal na podrobnosti, ale nedočkal se. Rozhostilo se ticho a slečna Hidžázíová jemně odkryla pokrývku v místě, kde spočívala paže. Nájir si dovolil přihlížet, když věnovala pozornost řadě modřin na zápěstích a rukou. Štětečkem přejela jednu z ran. „To vypadá jako písek,“ řekla. „Také má něco za nehty. To vypadá jako zranění způsobená při sebeobraně.“ „Ne, ne, ne,“ ozval se Maamún, odstrčil ji stranou a ukázal na jedno ze zápěstí. „Tyhle stopy jsou od velbloudích otěží. Nevidíte ten vzorek?“ Nájir si rány prostudoval pečlivěji. Nebyly úplně stejné a Núf měla poškrábané i konečky prstů. „Podle mého vypadají jako zranění způsobená při sebeobraně.“ Maamún byl neoblomný. „Řekl jsem, že jsou od kožených řemenů.“ Slečna Hidžázíová umístila stěr do skleněné trubice a položila ji na pult. Zase se vrátila k tělu, ale na okamžik se zastavila a potom opatrně nadzvedla látku přikrývající Núfiny nohy. Držela ji ve vzduchu a dlouze studovala tělo. Nájir sledoval, jak její oči cestují, stejně pečlivé a vnímavé jako její ruce, a překvapilo ho, když zjistil, že ji smrt Núf zasáhla. Měla v očích smutek, který vypovídal o osobní ztrátě, a Nájir přemítal, jestli zná rodinu a jestli to byla ona, kdo je informoval. Konečně látku zase položila. Promluvila tázavým, váhavým hlasem, který ostře kontrastoval s jejími slovy. „Nevidím žádný důkaz, že by se vůbec dotkla velblouda. Žádná srst, žádný otěr na stehnech.“
Maamún se ji pokusil přerušit, ale ona pokračovala. „Nemám velké zkušenosti s určováním okamžiku smrti, ale odhaduji, že je mrtvá alespoň týden.“ „Samozřejmě!“ vyštěkl Maamún. „Když uvážíme, jak často prší v poušti, řekl bych, že zemřela, když pršelo. A stalo se to takto. Vyschlá koryta se zavodnila, ona procházela pouští v jednom z těch míst, a sakra! začalo pršet. Snažila se plavat, ale povodeň ji unášela pryč. Praštila se do hlavy, poranila se na zápěstích. Božínku, nakonec utonula.“ Nájir si zkoumavě lékaře prohlížel. „Ale ona měla velblouda.“ „No a co?“ vykřikl. „Velbloudi neumí plavat!“ To nebyla ani trochu pravda. Gorily jsou jediná zvířata, která nedovedou plavat. Velbloudi, navzdory svému nepříliš častému kontaktu s vodou, náhodou v plavecké disciplíně vynikají. Nájir to viděl na vlastní oči v Dromedářím rehabilitačním centru v Dubaji, kde terapeuti pracovali s pacienty se zlomeninami a artritidou v bazénech. Jakmile byli ve vodě, velbloudi přiskotačili jako děti a byli dokonce mrzutí, když terapie skončila. Proč, jako by se ptali, Alláh stvořil naše těla k životu na souši? „Velbloudi plavou,“ řekl. „A ten velbloud by ji zachránil.“ Nájir zalovil v kapse pro další miswáq a nacpal si ho do úst, vděčný za tu kořeněnou chuť, která trochu přehlušila ten pach smrti. Chvíli žvýkal a kroužil kolem stolu. Pravá Núfina ruka vyčnívala zpod pokrývky. Zápěstí měla potřísněné zahnědlým blátem. Vypadalo, jako by se jí do ruky zapeklo horkem. „Co je to?“ zeptal se. „Vypadá to jako bláto,“ řekla slečna Hidžázíová. Seškrábala vzorek kůže na misku. Maamún chňapl po misce. „Utopila se, přátelé. Pane Šarqíji, už jste se přesvědčil, že je to ona?“ Nájir přestal žvýkat. „Ano, je to ona. Ale to s tím velbloudem je divné.“ Maamún pokrčil rameny. „Možná ho ztratila, řekněme, než vstoupila do koryta?“ „Nikdo neztratí velblouda v poušti. To je sebevražda.“ „Ale já neřekl nic o sebevraždě!“ vyjekl stařík. „Ani já ne,“ řekl Nájir. Lékařovy oči se zúžily. „Ani se to neopovažujte vyslovit. Je to směšné! Myslíte, že ji zavraždili?“ Nájir zvedl obočí. „Jak? Chci říct… jak?“ Maamúnovi zaskočilo a rozkašlal se. „Někdo by musel čekat na konkrétní příležitost, až ta žena vstoupí do koryta, sama, uprostřed pouště, bez velblouda, a muselo by pršet a také by musela nastat povodeň, všechno najednou. A pak by tenhle zabiják, který musí být, pro Alláha, velmi trpělivý člověk, musel najít způsob, jak ji utopit v povodni, aniž by se utopil sám. Kdo by to udělal? Proč by ji prostě nezapíchl a měl od toho pokoj?“ Nikdo neodpověděl. Nájir vrhnul kradmý pohled na slečnu Hidžázíová a narazil na nevyzpytatelný pohled jejích očí. Lékař měl pravdu — vražda utopením byla přitažená za vlasy. Našla Núf zdroj vody a zemřela při neopatrném pokusu napít se? Možná sama vkročila do zavodněného koryta. Déšť byl silný a Nájir si vzpomněl, jak vděčný za něj byl, myslel si, že zvýší její šance na přežití. „Ještě něco?“ vyštěkl starý lékař, pohled zabodnutý do Nájira. „Jenom jsem si říkal, jestli všechno ostatní bylo v pořádku,“ řekl. „S tělem, myslím… byla v pořádku?“ Maamún se ušklíbl. Nájir si uvědomil, že svou otázkou vyvinul na lékaře nátlak. Dodalo mu to zvláštní pocit moci, i když to byl jen důsledek pravomoci udělené Nájirovi její rodinou. „Vím, na co se ptáte,“ řekl lékař, „a tak daleko jsme se nedostali. Přestože není skutečnou soudní lékařkou, je tu slečna Hidžázíová,“ — to jméno vyslovil hanlivě — „aby udělala ultrazvuk.“ Zcela nečekaně strhl pokrývku a odhalil celé Núfino tělo. Nájir zbledl a sklopil zrak, ale ne dostatečně rychle, aby jeho pohled nezachytil vše — boky, nohy, genitálie. Zoufale hledal, kam by mohl ukotvit svůj zrak, a spatřil tubu gelu, stříkačku a kovový nástroj, který vyhlížel nebezpečně jako pyj.
„Díky,“ řekl najednou. „Myslím, že počkám venku.“ Vykročil ke dveřím, ale zastavil se. Místnost se s ním zatočila. Nadechl se z plných plic a zlomil se v pase, ruce svírají kolena, čelo tepe. Srdce jako kámen v plechovce. Představil si tu jedinečnou propast v dívčině klíně, ale ten moment podivně splynul s dalším, kdy se ocitl na podlaze, s hlavou bolestně pulzující. „Pane Šarqíji!“ Maamún klečel vedle něj a přidržoval mu lahvičku kafru u nosu. „Pane Šarqíji, chraň vás Alláh, jste čestný muž.“ „Vodu,“ zasípal Nájir. „Hned vám ji přinesu!“ Maamún potřásl hlavou, vstal a odešel z místnosti. Nájir se snažil pomalu a s přestávkami, aby neomdlel znovu, postavit na nohy. Slečna Hidžázíová vypadala rozrušeně. „Mrzí mě to, pane Šarqíji.“ Cítil se příliš trapně, aby odpověděl, ale ona byla natolik decentní, že si raději hleděla své práce. Vyndala ze skříňky soupravu nástrojů a přisunula židli ke stolu, kde se posadila a začala snímat Núf otisky prstů. V dlouhém tichu se díval na Núf, nebo alespoň to, co dřív bývalo Núf. Tělo bylo nyní bezpečně zakryto pokrývkou, ale stále cítil nevolnost a musel odvrátit zrak. „Proč musíte dělat ultrazvuk?“ zeptal se, přičemž se vyhýbal pohledu do tváře slečny Hidžázíové. „Možná byste se měl raději posadit,“ navrhla. Byl příliš zaskočený její smělostí, neodpověděl. „Jste tu, abyste odvezl tělo,“ řekla, „tak si ho odvezte a zapomeňte na všechno ostatní. Případ je uzavřený — kvalifikovali ho jako smrt zaviněnou nehodou. Jak řekl Maamún, nejsem skutečná lékařka. Ta, kterou tu mají, je na mateřské dovolené. Jsem tu jenom proto, že nemohli najít náhradu a potřebovali ženu jako dohled k tomuto případu. Ale protože to byl důležitý případ, zavolali Maamúna z Rijádu a ten diagnostikoval smrt utonutím. Pak je to tedy utonutí. Není třeba klást další otázky. Je to vyřešené.“ Překvapil ho sarkasmus v jejím hlase. „Vy si myslíte, že je to jen zástěrka?“ zeptal se. Pokrčila rameny. Pokud tomu tak bylo, pak za tím vším musela být rodina. Oni jediní měli tu moc. Napadlo jej několik důvodů, proč by Ašráwíjovi chtěli tajit pravdu, ale ten největší z nich byl přímo před ním. Zaváhal s otázkou. „Ona už nebyla panna?“ Slečna Hidžázíová byla hotová se snímáním otisků a sklidila nástroje. Vstala a uklidila je do skříňky. Nájir čekal a doufal, že mu něco odpoví, ale když se obrátila k němu, rychle uhnul očima. Přál si, aby ji dokázal přesvědčit a začala mu věřit, ale dělala dobře, že mu nevěřila. Je cizinec a navíc muž. Jen nerad uznal mravnost v jejím mlčení, přestože se zdálo vzdorovité. Podíval se na hodinky. Bylo tři patnáct. Núf musí být v zemi do západu slunce. Měl méně než hodinu na to, aby tělo dostal do rezidence Ašráwíjů; rodina bude potřebovat další hodinu na přípravu pohřbu. Maamún se přihnal se sklenicí vody. Chutnala mýdlově, ale Nájir si nestěžoval. Stařík ho poplácal po zádech a nasadil soucitný výraz. „Není to tak špatné, když je to živá ženská, víte — nenechte si to tímhle znechutit.“ Nejlepší z žen, řekl Prorok, je ta, na niž je radost pohledět, jež vykoná tvé příkazy, které jí uložíš. Toto rčení problesklo Nájirovi hlavou, když vyjížděl s džípem z parkoviště za budovou a odbočkou vlevo se zařadil do silničního provozu. Přestože měl Prorok pravdu, zdálo se, že existuje i způsob, jak být čestným, aniž by byl poslušným. Mlčení slečny Hidžázíové ke konci návštěvy ho tížilo.
Myslel na její chování, které stále považoval za bezostyšné, přestože zvažoval, jestli bylo součástí taktiky na ochranu Núf. Slečna Hidžázíová se dohadovala s Maamúnem ohledně příčiny Núfiny smrti, o velbloudovi, o tom, jak se zranila na hlavě. Nájir si nebyl jistý, jestli měla její troufalost příčinu v nejlepším zájmu Núf, nebo jestli se tak chovala z profesionální ješitnosti, nebo jednoduše proto, že byla takový typ osobnosti. Jeho instinkt mu napovídal, že slečna Hidžázíová střeží tajemství kvůli Núf. Tak jako tak, měla pravdu v jedné věci. Zranění způsobená při sebeobraně, zranění hlavy, utonutí, ztracený velbloud — znělo to divně. To s velbloudem bylo obzvlášť znepokojivé, protože jestli něco věděl, tak určitě to, že nikdo neztratí velblouda v poušti.
3.
N
ájir jel po silnici podél pláže a sledoval mrakodrapy v městské džungli, která postupně ustupovala líně se rozléhající poušti. Nalevo ležela neúrodná pole v odpoledním slunci, posetá malými domky, napravo se třepotalo moře jako modrý saténový šátek. Očima visel na krajině a doufal, že zapomene na Núfino tělo v nákladním prostoru auta. Nemohl to ale úplně ignorovat. Jel pomalu, zatáčel opatrně a řídil se všemi semafory, přestože nebyl hustý provoz; sice nebylo možné rozčílit mrtvou, ale určitě by bylo hrozné rozrušit živé poškozením nebo zhmožděním těla jejich milované dcery. Sjel z dálnice a zahnul na příjezdovou silnici, která kopírovala jih pobřeží. Tady stála, osamocena nedaleko pláže, velkolepá mešita se zářivě bílou kopulí a štíhlým minaretem. Silnice vedla k soukromé cestě označené dřevěnou značkou s nápisem Vstup zakázán, a Nájir jel až k branám věže, dvěma bílým betonovým sentinelům, mezi nimiž bylo kovové oplocení. Z jedné brány nakřivo visela zastaralá rozbitá kamera. Nájir se několikrát zhluboka nadechl a snažil se soustředit. Před ním se táhl dva kilometry dlouhý most. Byl úzký — sotva dost široký na jediný pick-up — a ze břehu vypadal jako gumový. Možná to bylo jenom tím horkem, ale vozovka se před očima vlnila jako horská dráha. Řetězové zábradlí ho nijak neuklidnilo — v některých místech bylo zpřetrhané, zrovna jako by do něj narazilo auto. To byla jediná možná přístupová cesta autem k usedlosti. Za ta léta přejel tenhle most stokrát, ale pokaždé v něm vyvolal neklid. Jel pomalu kupředu, oči upřené na vozovku, jeden soustředěný nádech za druhým, dokud nechytil rytmus. Snažil se potlačit své obvyklé představy — že vybuchne pneumatika, auto projede skrz řetězové zábradlí, spadne do temného moře — a brzy se ostrov Ašráwíjových v dálce začal přibližovat. Vzhlédl a uviděl kontury nabíleného paláce posazeného mezi drsnými skalami. Když dorazil na ostrov, pokračoval po štěrkové silnici, která vedla k malému, zřídkakdy používanému vedlejšímu vchodu na západní straně usedlosti. Čekali tam dva muži. Vyndali tělo z džípu, stroze poděkovali a řekli, aby to objel k přednímu vchodu. Nájir se díval, jak tělo mizí za branou, a pocítil překvapivý pocit ztráty. Zvažoval, že zavolá Usmánovi, aby mu dal vědět, že tělo už je v usedlosti, ale váhal, přemýšlel, co rodina asi už věděla o příčině její smrti. Napadlo ho, že by ho mohli požádat, aby vysvětlil, co se dozvěděl u koronera. Lékař sice řekl, že tam už někdo z rodiny byl, aby identifikoval tělo a vyzvedl osobní majetek Núf, ale to mohl být jen sluha nebo jiný zaměstnanec, ne někdo, kdo by se dovolával utajovaných informací. Nájir si nebyl jistý, co by jim vlastně řekl. Mohl by vysvětlit, že Núf utonula při povodni, ale musel by být obezřetný, aby se nezmínil o čemkoli, co by mohlo naznačovat, že ji někdo zavraždil — pro případ, že za celou kamufláž je zodpovědná samotná rodina, pokud to je, jak to vypadá. Vzhlédl k domu a byl poněkud dezorientovaný. Nikdy předtím ho z téhle perspektivy nestudoval; venkovní zdi byly stejně zářivě bílé, ale okna byla menší a mříže v nich byly celistvě černé, nic takového jako ty propracované, dřevěné v přední části domu, přes něž bylo možné zahlédnout některé věci, když se člověk díval pečlivě. Tohle, pomyslel si, musí být část domu, v němž žijí ženy. Nasedl do džípu a odjel od vedlejšího vchodu. Napadlo ho, že Núf asi jela touhle cestou. Usmán přeci říkal, že si vzala z parkoviště před domem starý pick-up Toyota; zbytek si ale Nájir musel domyslet sám. Na parkovišti byly tucty vozů, které patřily rodině, ale používaly se jenom zřídka. Trvalo by několik dní, než by si někdo všiml, že jedno auto chybí. Všechny klíče od aut visely v šatně
u předních dveří. Byly pečlivě označené. Nájir pro ně často zašel sám, když připravoval auta na jejich výlety do pouště. Když se nikdo nedíval, Núf mohla klíče ze šatny ukrást, vyplížit se ven a vzít si auto. Odsud musela jet dolů příjezdovou cestou kolem malého vedlejšího vchodu k zadní bráně, obrovským dřevěným vratům, která byla obvykle otevřená. Těžko by si jí na cestě někdo všiml; byla olemovaná živým plotem a stromy. Samotný dům byl posazen tak vysoko a byl obklopen takovými strmými útesy, že cesta byla těžko vidět i z terasy. Stáje jsou přímo u zadní brány. Představoval si, že jela přímo ke stáji, vyvedla velblouda, kterého nalákala — dovlekla? — do nákladního prostoru auta. Jak se jí to povedlo, bylo mu záhadou. Když bylo po všem, jela zpátky po přístupové cestě a kolem předního parkoviště, kudy se dostala na most prakticky bez šance, že by ji někdo uviděl. Nebyl to zrovna neprůstřelný plán, ale ženy se málokdy odvážily ven, a tak si asi ničeho nevšimly. Jenom zaměstnanci ji mohli vidět, ale jak už mu Usmán řekl, neviděl ji nikdo. Nájir zajel na mramorované parkoviště poblíž vchodu do rezidence. Značné množství osobních aut, cadillaců a terénních aut plnilo parkoviště, což jej přinutilo projet až dozadu k mostu, aby vůbec našel volné místo. Nevadilo mu parkovat tak daleko od domu — alespoň měl větší šanci, že si lidé nevšimnou jeho ošklivého prorezivělého džípu — ale když šel napříč parkovištěm, jeho boty hlasitě klapaly a on si začal říkat, jaká škoda, že nebylo volné místo u dveří. Bylo prudké horko a oblek byl nesnesitelný. Snad po milionté užasl, jak si rodina mohla dovolit zaplatit výstavbu parkoviště z leštěného mramoru. Oslnivý lesk povrchu byl tak ostrý, že si Nájir, který se pyšnil tím, že nikdy nepotřeboval sluneční brýle, musel dát nataženou dlaň ke kořeni nosu, aby si zastínil oči. Usmánova matka, Nusra, na něj čekala u dveří. Stejně jako všechny postarší ženy upustila od závoje přes obličej a nosila jen jednoduchý černý šátek, který jí zakrýval vlasy — nosila jej tak těsně upevněný, že vypadal jako přiléhavá čapka. Její zvrásněný obličej nepředstavoval pro cizí muže žádné nebezpečí, určitě nebyl příčinou erotického neklidu, ale její synové si stejně stěžovali, reptali, že je nevhodné vystavovat se veřejnosti. Nájir měl podezření, že jejich protesty se netýkaly mravnosti; věřil, že je odpuzovaly její oči. Nusra z nevysvětlitelných důvodů oslepla při porodu svého prvního dítěte, ale odmítala nosit tmavé brýle. Ráda cítila světlo na své tváři a prohlašovala, že by mohlo rozzářit tmu v její hlavě. Říkala, že jednoho dne by se jí zrak mohl vrátit tak náhle, jak odešel před třiatřiceti lety, a až ten den přijde, jak pozná tu zázračnou změnu, když bude mít oči zakryté? Když otevřela dveře, Nájir z úcty uhnul očima, ale také proto, že z pohledu na ty matné, modře rámované oči mu běhal mráz po zádech. Překvapilo jej, že sama otevřela dveře. Měla by spíš být obklopena utěšovatelkami, trpící v záchvatech tichého zármutku. „Nájire,“ zaskřehotala. (Jak to jen věděla? Vždycky ho poznala.) „Ahlan wa sahlan. Pojďte dál, prosím.“ Vešel dovnitř obrovskými dveřmi a vzpomněl si. „Alláh vám žehnej. Přijměte mou nejhlubší soustrast.“ „Díky.“ Tápala po jeho ruce, vzala ji do své a hladila jeho plochou dlaň svými suchými, drsnými prsty, které drhly na jeho kůži. „Děkujeme za všechno. Vaše pátrání po Núf nám dalo naději, když už jsme žádnou neměli.“ „Bylo mi ctí.“ „Pojďte dál, prosím.“ Vedla Nájira chodbou a její kroky byly nejisté jako kroky dítěte. „Vždycky vím, že jste to vy, protože vzduch v domě je najednou čerstvější, veselejší. A také cítím z vaší kůže poušť.“ „Jak voní?“ zeptal se. „Po slunci.“ Otevřela dveře a pokynula mu do obývacího pokoje. „A prachem.“
Rozhlédl se. Hloučky se ztenčovaly a Usmána mezi muži neviděl. Malé skupinky bratranců a strýců, většina z nich měla na hlavě šátek a oblečenou dlouhou bílou tóbu, se uchýlila na terasu obklopující dům, šeptali si spolu, s tvářemi klidnými a zdvořilými. Nájir napůl očekával, že tu najde bratry tiše sedící s uslzenými tvářemi, ale to bylo směšné. Pochopitelně by nestavěli svoje city na odiv. „Brzy začne obřad,“ řekla Nusra. „Ale mezitím si odpočiňte.“ Nájir se otočil, aby jí poděkoval, ale jako by se vypařila. Ženy od Ašráwíjů omyly Núfino tělo a zabalily ho do kafanu, který měla na sobě při příležitosti každoroční pouti do Mekky předešlé léto. Bílé roucho, dlouhé a neporušené stehy či švy, obtáčelo její štíhlou postavu ve třech těsných pásech. Ženy umístily tělo na dřevěnou desku ve středu rodinné mešity, nejčistší místnosti na ostrově. Podle precizního výpočtu GPS systému, který použili stavitelé při budování mešity, byla Núfina hlava obrácena směrem k Mekce. Celý pokoj vybočoval v nemožném severovýchodním úhlu z domu, ale stavitelé slíbili, že místnost bude dokonale rovnoběžná s Kaabou ve Svaté Mešitě, vzdálené nějakých sto kilometrů. Pravá strana pokoje byla nejblíže Džiddě, horám a poušti za ní. A tady stál Nájir, čekaje, až začnou modlitby. Přímo před ním vytvořili Ašráwíjovi bratři důstojný hlouček. Nájir byl jediným ve skupince, kdo nenáležel k rodině — alespoň mezi muži — a tato pocta jej těšila, až příliš na to, při jaké strašné příležitosti se mu jí dostalo. V chumlu za nimi postávaly ženy. Koutkem oka zahlédl Nájir, že ne všechny měly přes obličej závoj — byly jim vidět oči — a tak svým pohledem odhodlaně lpěl na mužích. Náhle si imám přiložil dlaně na uši a vyvolal jedno z devětadevadesáti jmen Alláha: Al-Hasíb, zúčtovatel. Když započal svou modlitbu, všichni shromáždění si položili ruce na břicho, pravou přes levou, a začali šeptat svou vlastní verzi modlitby. S šířící se modlitbou nabyly chvalozpěvy na intenzitě a ženy byly čím dál hlasitější, některé z nich dokonce přešly z tradiční modlitby do úplně spontánních proseb. Nad tím vším hlukem slyšel Nájir Nusru opakující modlitbu „Ó Alláhu, učiň konec mého života tím nejlepším v něm, a nejlepší z mých skutků jejich závěrem, a nejlepším z mých dnů nechť je ten, kdy setkám se s Tebou.“ Její hlas byl tak mocný, že se muži začali ztišovat. Šířil se otevřeným pokojem a překonal i mořské vlny tříštící se o skály pod nimi. Když dokončila modlitbu, zvolala ještě jednu poslední věc, z plných plic jako troufalý vítr: „Díla jsou vykonána na základě záměrů. Člověk získá jenom to, co je jeho vlastním úmyslem.“ Nebylo jasné, proč pronesla tyto věty; Nusra by určitě nikdy neposlala svou dceru k branám Ráje s tak cynickou myšlenkou, jako byla tahle. Muselo to být určeno někomu jinému. Nemohl se otočit a pohlédnout jí do tváře, aniž by se zahanbil, a tak se Nájir snažil domyslet její úmysl podle tváří jejích synů, kteří stáli poblíž v bojovné řadě. I z profilu vyzařovali tentýž hněv, který Nájira šokoval v hlase jejich matky, a přesně v tu chvíli si uvědomil, že rodina musí vědět o tom, že Núf někdo zabil, a že vrah je stále na svobodě. Usmán zachytil jeho pohled a Nájir se rychle vrátil ke svým modlitbám. Když bylo po všem, následoval procesí na pohřebiště. Núf byla první z Ašráwíjů, která byla dána do země na ostrově v Rudém moři, ale rodina nechala vybudovat rozlehlý hřbitov oplocený černou kamennou zdí. V místě, kde hrobníci otevřeli její hrob, ležela silná vrstva cedrových odřezků. Poté co hrobníci uložili její tělo do jámy a vrátili se nahoru mezi živé, seřadila se rodina, aby jí vzdala svůj poslední hold. Každý z nich hodil hrst písku na její tělo, stále zabalené do kafanu. Rakev by byla marnivost. Nájir nabral čajovou lžičku písku z bílé keramické mísy a nasypal si ji na ruku. Byl to velmi jemný písek, o odstín světlejší než jeho kůže. Hrobníci jej museli přinést z pláže. Dotyk písku mu vrátil
vzpomínky na poušť, když ještě věřil, že Núf žije, když si myslel, že se možná jen někde schovává. Jakmile došel k hrobu, všiml si něčeho podivného. Písek ještě nestačil zakrýt polohu těla. Byla úplně celá zabalená v kafanu, ale podle mírně ohnutých kolen se dalo odvodit, kam směřovala její tvář. Vhodil písek do jámy a zalovil v kapse pro kompas. Letmým pohledem se ujistil, že jeho domněnka je správná: Núf je obrácená zády k Mekce. Ne nohama, ale zády. Zamumlal požehnání a odstoupil. Ta představa ho znepokojovala. Pokud byla jeho podezření správná, proč mu to slečna Hidžázíová neřekla? Rodina pohřbívá ženu zády k Mekce jen v případě, že v sobě nosí dítě; dítě, jehož tvář v smrti musí být obrácena směrem ke Svaté Mešitě.