Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil

FARNÍ INFORMÁTOR 10. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 9. ČERVNA 2013

Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil.

„HIC DOMUS MEA, HINC GLORIA MEA“ (toto je můj dům, odtud sláva má). Bazilika Panny Marie Pomocnice v Turíně, zbudovaná sv. Janem Boskem a posvěcená právě 9. června 1868. Eucharistie v bazilice při pouti k Turínskému plátnu, „Vultum tuum, Domine requiro“, 13. května 2010.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Prorok Eliáš se s důvěrou modlil a jeho prosba byla vyslyšena. Podobně jako on se i my obraťme k Panu, prosme za cely svět a volejme: L: PANE, SMILUJ SE.  Prosme za všechny křesťanské církve, aby v nich Duch svatý působil a přiváděl je k jednotě.  Prosme za obyvatele Sýrie, sužované nekončící válkou, aby poznali čas míru.  Prosme za všechny, které postihly povodně, aby jim obětavá pomoc bližních a modlitba Církve byly zdrojem nové naděje uprostřed stínů bezradnosti a zoufalství.  Prosme, aby završená pouť k Pramenům spásy vedla k touze po hlubším poznání Ježíše Krista v modlitbě, četbě Písma a v Eucharistii, a byla posílením víry v životě farností.  Prosme za naše drahé, kteří už překročili práh smrti, aby směli vejít do života věčného. K: Pane, ty stojíš na straně života. Změň osud lidi, kteří nemají mnoho důvodů k radosti, a vyslyš naše prosby, abychom tě mohli všichni společně chválit nyní i na věky věků. L: Amen.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 9. - 16. č ervna 2013 DEN

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

za + Víta POSPÍŠILA a Boží požehnání pro živou rodinu za + Filoménu a Stanislava KUPČÍKOVY a dvoje rodiče za + Františku HRUBOU, manžela a dva syny za živou a + rodinu KOHOUTKOVU za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice za + Vojtěcha BARTOŠKA, dvoje rodiče a švagra za + Františka MLÝNKA, manželku, dceru, vnuka, živou a zemřelou rodinu za živou a + rodinu LUSKOVU, HALOUZKOVU a Boží požehnání pro živou r. za dar zdraví a Boží požehnání pro r. BENÍČKOVU a BUČKOVU za + rodinu ZBOŘILOVU, VŠETULOVU, ŠKVÁROVU s prosbou o Boží požehnání pro živou rodinu

NEDĚLE 9. června

10. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

PONDĚLÍ 10. června ÚTERÝ 11. června STŘEDA 12. června

PONDĚLÍ 10. TÝDNE V MEZIDOBÍ

STŘEDA 10. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 18.00

ČTVRTEK 13. června

SV. ANTONÍN Z PADOVY, KNĚZ A UČITEL CÍRKVE

PUSTIMĚŘ 18.00

PÁTEK 14. června

PÁTEK 10. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ 18.00

SOBOTA 15. června

SV. VÍT, MUČEDNÍK

PODIVICE 8.00

NEDĚLE 16. června

SV. BARNABÁŠ, APOŠTOL

11. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

za + Františka ROZSYPALA, manželku, dceru, snachu a 3zetě za +Naďu SUCHÁNKOVOU, živou a zemřelou rodinu SUCHÁNKOVU a VAŇKOVU

PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (2. 6. 2013) PUSTIMĚŘ: 4.300,-Kč DRYSICE: 2.500,-Kč PODIVICE: 1.500,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI!

INTENCE MŠÍ SVATÝCH NA II. POLOLETÍ 2012 (1.7. - 31.12.2013) zapisuji 17. - 30. června 2013 po mši svaté ve všední dny (Pustiměř, Drysice – na faře; Podivice: i v neděli - v sakristii). PAMATUJTE VČAS NA SVÁ JUBILEA!

FARNÍ INFORMÁTOR, XIX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 16. - 23. června 2013 DEN

NEDĚLE 16. června

LITURGIE

11. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

FARNOST

za + rodinu ZBOŘILOVU, PUSTIMĚŘ VŠETULOVU, ŠKVÁROVU s prosbou o Boží požehnání 8.00 pro živou rodinu za + Františka ROZSYPALA, DRYSICE manželku, dceru, snachu a 3zetě 9.30 PODIVICE 11.00

PONDĚLÍ 17. června ÚTERÝ 18. června STŘEDA 19. června

PONDĚLÍ 11. TÝDNE V MEZIDOBÍ

ČTVRTEK 20. června

ČTVRTEK 11. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PÁTEK 21. června SOBOTA 22. června

SV. ALOIS GONZAGA, ŘEHOLNÍK SV. JAN FISHER, BISKUP A SV. TOMÁŠ MORE, MUČ.

NEDĚLE 23. června

12. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

ÚTERÝ

11. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. JAN NEPOMUCKÝ NEUMANN, BISKUP

ÚMYSL MŠE SV.

za +Naďu SUCHÁNKOVOU, živou a zemřelou rodinu SUCHÁNKOVU a VAŇKOVU

za farnosti Pustiměř, PUSTIMĚŘ Drysice a Podivice 18.00 PODIVICE za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu KRPCOVU 8.00 DRYSICE za dar zdraví a Boží požehnání pro r. RICHTEROVU a MARKOVU 18.00 za + Ladislava BUREŠE, PUSTIMĚŘ rodiče a Boží požehnání 18.00 pro živou rodinu za živou a + rodinu PUSTIMĚŘ PŘEROVSKOU 18.00 PODIVICE za dar zdraví a Boží požehnání pro S.M.Augustinu BENÍČKOVOU 8.00 na poděkování za 60 let PUSTIMĚŘ manželství a Boží požehnání 8.00 pro rodinu M ICHÁLKOVU za + Ing. Jana POLÁCHA, DRYSICE a duše v očistci 9.30 za + Jana POSPÍŠILA, PODIVICE živou a + rodinu 11.00

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ČERVEN

1. Aby mezi národy převládla kultura dialogu, naslouchání a vzájemné úcty. 2. Aby tam, kde vzrůstá vliv sekularizace, dokázala křesťanská společenství účinně podporovat novou evangelizaci. 3. Aby si mladí lidé zamilovali Krista a zůstali mu věrní i za nepříznivých okolností. INTENCE MŠÍ SVATÝCH NA II. POLOLETÍ 2012 (1.7. - 31.12.2013) zapisuji 17. - 30. června 2013 po mši svaté ve všední dny (Pustiměř, Drysice – na faře; Podivice: i v neděli - v sakristii). PAMATUJTE VČAS NA SVÁ JUBILEA! FARNÍ INFORMÁTOR, XIX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

FARNÍ INFORMÁTOR 11. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 16. ČERVNA 2013

Odpusť, Pane, co jsem zavinil hříchem.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, vědomi si svých slabostí, obraťme se k Otci veškerého milosrdenství a s důvěrou prosme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Prosme za Svatého otce Františka a za Giovanniho kardinála Coppu, který se před 12 lety stal našim spoluobčanem, ať jim Bůh dá pevné zdraví a provází je svým požehnáním.  Prosme za obyvatele Sýrie, sužované nekončící válkou, aby poznali čas míru.  Prosme za všechny, které postihly povodně, aby jim obětavá pomoc bližních a modlitba Církve byly zdrojem nové naděje uprostřed stínů bezradnosti a zoufalství.  Prosme za nás, zde přítomné, ať při každé mši svaté přistupujeme ke svatému přijímání s vědomím, že už nejsme sami, ale že v nás žije Kristus.  Prosme, aby završená pouť k Pramenům spásy vedla k touze po hlubším poznání Ježíše Krista v modlitbě, četbě Písma a v Eucharistii, a byla posílením víry v životě farností.  Prosme za věrné zemřelé, ať mají účast na stole v tvém věčném království. K: Otče, tvůj Syn řekl: "Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky"; pomoz nám uznat svou nedostatečnost a slabost, abychom tak mohli dojít tvého odpuštění a milosrdenství. Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 10. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – 1KRÁL 17,17-24

Čtení z první knihy královské. Jednoho dne onemocněl syn vdovy, u které Eliáš bydlel. Jeho nemoc byla tak těžká, že vydechl duši. Tu řekla matka Eliášovi: „Co mi chceš, muži Boží? Přišels ke mně, abys mně připomněl mou vinu a usmrtil mi syna?“ Eliáš odpověděl: „Dej mi svého syna!“ Vzal ho z jejího klína, odnesl do horní světnice, kde bydlel, uložil ho na svoje lůžko a vzýval Hospodina: „Hospodine, můj Bože, stihneš neštěstím i tuto ženu, u níž jako host přebývám, že dáváš jejímu synu zemřít?“ Pak se třikrát natáhl po délce přes dítě a vzýval Hospodina: „Hospodine, můj Bože, prosím tě, ať se vrátí duše tohoto dítěte do něho!“ Hospodin vyslyšel Eliášovu prosbu a duše se vrátila do dítěte, i ožilo. Eliáš vzal dítě a přivedl je z horní světnice dolů do přízemí a odevzdal ho matce se slovy: „Pohleď, tvůj syn je živ!“ Žena řekla Eliášovi: „Teď tedy vím, že jsi muž Boží a že Boží slovo v tvých ústech je pravdivé!“ ŽALM 30

Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil, nedopřál jsi, aby se nade mnou radovali moji nepřátelé. Hospodine, z podsvětí jsi vyvedl mou duši, zachovals mi život mezi těmi, kteří do hrobu klesli. Zpívejte Hospodinu, jeho zbožní, – a vzdávejte díky jeho svatému jménu! Vždyť jeho hněv trvá chvíli, ale jeho laskavost po celý život, zvečera se uhostí pláč, zjitra však jásot. Slyš, Hospodine, a smiluj se nade mnou, pomoz mi, Hospodine! Můj nářek jsi obrátil v tanec, – Hospodine, můj Bože, chci tě chválit navěky! 2. ČTENÍ – GAL 1,11-19

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům. Prohlašuji vám, bratři, že evangelium, které jsem vám hlásal, není dílo lidské: já jsem ho nepřijal ani se mu nenaučil od nějakého člověka, ale ze zjevení Ježíše Krista. Slyšeli jste přece, jak jsem se kdysi choval, když jsem byl ještě židem: pronásledoval jsem Boží církev, že to přesahovalo všechny meze, a snažil jsem se ji zničit. V horlivosti pro židovství jsem ve svém národě předstihoval mnoho svých vrstevníků, protože jsem byl daleko více než oni zaujat zvyklostmi po předcích. Bůh si mě však už v lůně mé matky vybral a svou milostí povolal a rozhodl, že mi zjeví svého Syna, abych o něm kázal radostnou zvěst pohanům. Neradil jsem se hned s lidmi ani jsem nešel nahoru do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly přede mnou. Odešel jsem do Arábie a pak se zase znova vrátil do Damašku. Za tři roky potom jsem se odebral do Jeruzaléma, abych z vlastní zkušenosti poznal Petra, a pobyl jsem u něho patnáct dní. Z ostatních apoštolů jsem však viděl jen Jakuba, bratra Páně. EVANGELIUM – LK 7,11-17

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš šel do města – jmenovalo se Naim. Šli s ním jeho učedníci a velký zástup. Když se přiblížil k městské bráně, právě vynášeli mrtvého; byl to jediný syn a jeho matka byla vdova. Z města ji doprovázel velký zástup. Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: „Neplač!“ Přistoupil k márám a dotkl se jich. Ti, kdo je nesli, se zastavili. Řekl: „Mládenče, pravím ti, vstaň!“ Mrtvý se posadil a začal mluvit. Ježíš ho vrátil jeho matce. Všech se zmocnila bázeň, velebili Boha a říkali: „Veliký prorok povstal mezi námi“ a „Bůh navštívil svůj lid!“ Tato zpráva o něm se roznesla po celém Judsku i po celém okolí. 3

Srdce v Písmu

/zamyšlení J. E. Tomáše kardinála Špidlíka, čestného občana Pustiměře/

Starší páter mluvil k bohoslovcům o úctě k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Mluvil procítěně, nadšeně, ale starosvětsky v řeči a trochu naivně. Najednou si povšiml, že mládež nesleduje jeho dojetí, že se usmívá ironicky, jemu samému se zdálo, že je to cynicky. Neobyčejně ho to zabolelo a zahořekoval. Trpce si stěžoval u představeného. Ten pokrčil rameny a prohlásil šalomounsky: „Jsem na Vaší straně. Ale co chcete, mentalita se mění. Některé pobožnosti, které měly úspěch dříve, už dnes lidem nic neříkají. Hlavní je, abychom naučili mladé chápat osobu Krista. Je-li jim symbol srdce cizí, je lepší, když jej nebudeme příliš zdůrazňovat.“ Ta moudrá odpověď však zamrzela starého pátera ještě víc, než skeptický úsměv mladých. Je to možné, že dnešnímu člověku už nic neříká symbol Ježíšova srdce? Vždyť se přece k němu váže tolik krásných příslibů, modliteb, rozjímání! A přece je jisté, že na mnoha místech pobožnosti k Božskému srdci upadly, první pátky v měsíci se neslaví, červnové slavnosti se omezují. Máme se s tím vývojem smířit, nebo se máme naopak zase pokusit o oživení kultu? Koncem června 1978 se sešla v Římě skupina asi čtyřiceti teologů tří jazykových skupin: italské, španělské a anglické. Hned nato zase podobná skupina ve Štrasburku jazykových skupin francouzské a německé. Téma rozhovorů byl především tento problém: Dá se dnešnímu člověku zase přiblížit starý, osvědčený symbol srdce tak, aby se stal výmluvným obrazem živých otázek náboženského života? První přednášku římského symposia měl biblista mons. Garofalo. Jeho mínění bylo celkem jednoduché. Žijeme v době návratu k hieroglyfům, řekl žertovně. Na silnicích, na letištích, na nádražích se den ze dne množí kreslené značky. Jsou universální. Ve vnitřním 4

a náboženském životě je srdce od pradávna takovou značkou. Ale musí se umět číst, musí mít obsah. Jako se slavné výroky otřepají užíváním, stanou se frázovitými, tak se stanou prázdnými a pustými i staré symboly. Obraz srdce se z řeči a obrazotvornosti národů vymýtit nedá. Je už příliš vžitý. Ale má-li se znovu naplnit hlubším náboženským obsahem, je potřeba se zase vrátit k jeho plnosti a barvitosti, jakou měl v Písmu. O srdci Ježíšově se tam mluví sice jenom jednou, a to ve smyslu materiálním. Ale výraz „srdce“ se vyskytuje ve Starém Zákoně 148krát. Je podstatným pojmem semitské antropologie. Jeho význam se ovšem vyvíjel v souvislosti s tím, jak se hlouběji rozumělo člověku. Hned od samého počátku však Židé dělali zásadní rozlišení mezi tím, co je uvnitř a tím, co se jeví navenek. Navenek je člověk tělo, uvnitř je to, co je v srdci. Pro primitivního pozorovatele jsou uvnitř, v srdci, především emoce, city, láska a nenávist. Moderní děvče by řeklo: „Mám tě pořád ráda“. Nevěsta v Písni písní ujišťuje, že její srdce bdí, i když spí (5,2). Je v něm skrytý plamen lásky, i když se navenek neprojevuje. Lidé vypadají spokojení, ale uvnitř po něčem touží. Skrytá přání se jmenují biblicky „touhy srdce“; jazykem se často ani nedají vypovědět. V době nehod budou celým srdcem hledat Hospodina, tj. toužit jenom po něm. V srdci je člověk smutný nebo veselý. „Zlé srdce“ je plné nespokojenosti. Z té pak se rodí nenávist a odpor „z celého srdce“. Někteří lidé vypadají naoko stateční, ale mají malé srdce, jsou bázliví. V knize Job se říká o krokodýlovi opak: má srdce kamenné, nechvěje se, nebojí se lovce. Bázlivcům srdce roztaje jako voda. V biblické mluvě tedy není pochvala, když se o někom řekne, že má měkké srdce. Je člověk nestálý, nevěrný. Srdce má být pevné, utvrzené v dobrém. Někdy je bohužel tvrdé, ale ve zlém, v odporu k lidem i k Bohu. Primitivní pozorovatel vidí uvnitř především emotivitu, citové impulsy. Inteligentní člověk v srdci uvažuje, myslí. Srdce je plno myšlenek. Stará hebrejština neměla vůbec slovo pro rozum. Přišlo tam až vlivem Arabů. Mudrci Starého Zákona tedy rozvažují srdcem. Lidé „bez srdce“ znamenají pro Joba totéž co pro moderního Evropana lidé bez rozumu. V sapienciálních knihách, které mluví pořád o moudrosti, je výraz srdce proto tak častý. Člověk, který všechno zapomene, podle semitské mluvy neuchová nic v srdci. Nevrací-li se mu myšlenka do srdce, znamená to, že se už něčím nezabývá, že o něco nestojí. Má-li někdo velký vliv, řekne se, že ukradl srdce lidu. Souhrnem se tedy dá říci, že je slovo srdce v Písmu pojem globální. Zahrnuje opravdu celou lidskou činnost. Ta začíná afektivností, city, ale zahrnuje víc a víc myšlenky a rozhodnutí. Člověk se víc a víc očišťuje, čím víc se naučí v srdci rozlišovat mezi dobrem a zlem. Stává se tedy srdce centrem morálního života. Ten je pro Židy charakterizován věrností nebo nevěrností k Bohu. Srdce, které přilnulo k Hospodinu charakterizuje světce. V srdci nevěrní jsou odpadlíci od Božího zákona. Antropologie Nového zákona pokračuje v těchto kategoriích. Vnitřní život Ježíšův a jeho oddanost Otci se nedá jinak vyjádřit než tím, že jeho srdce bylo pevně zakotveno v Bohu. Tím je v krátkosti řečeno všecko. Jeden biblista prohlásil: Moderní jazyky mají často dvacet výrazů, aby řekly jednu věc; hebrejština dovede jedním slovem povědět dvacet věcí. Proto je ten jazyk tak poetický! Výraz srdce má těch významů ještě víc. Moderní člověk je nedovede snadno přetlumočit. Ale právě proto musí zůstat u výrazu původního, kde jsou všecky spojeny. Těm, kdo rádi čtou Písmo, je výraz srdce Ježíšovo blízký. Znamená pro ně návrat k biblické mluvě, k prostotě a poetičnosti náboženského výrazu. 5

LITURGICKÉ TEXTY 11. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – 2 SAM 12,7-10.13 Čtení z druhé knihy Samuelovy. Nátan řekl Davidovi: „Tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem a já jsem tě vysvobodil ze Saulovy ruky. Dal jsem ti dům tvého pána i jeho ženy, dal jsem ti dům Izraele a Judy. Kdyby to bylo málo, cokoli jiného bych ti přidal. Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem, že jsi učinil, co je zlé v jeho očích? Chetitu Uriáše jsi zabil mečem a jeho ženu sis vzal za manželku, zabil jsi ho mečem Ammonových synů. Proto se již nikdy nevzdálí meč od tvého domu za to, že jsi pohrdl Hospodinem, když jsi vzal manželku Chetity Uriáše a udělals ji svou ženou.“ David řekl Nátanovi: „Zhřešil jsem proti Hospodinu!“ Nátan Davidovi odpověděl: „I Hospodin ti odpouští hřích, nezemřeš!“ ŽALM 32

Šťastný je ten, komu byla odpuštěna nepravost, jehož hřích je přikryt. Šťastný je člověk, kterému Hospodin nepřičítá vinu, v jehož duši není klamu. Vyznal jsem se ti ze svého hříchu, svou nepravost jsem nezatajil. Řekl jsem: „Vyznávám se Hospodinu ze své ničemnosti.“ A tys odpustil, co jsem zavinil hříchem. Tys mé útočiště, ušetříš mě úzkostí, zahrneš mě radostí ze záchrany. Radujte se z Hospodina a těšte se, spravedliví, jásejte všichni, kdo jste upřímného srdce.

2. ČTENÍ – GAL 2,16.19-21 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům. Bratři! Víme, že člověk je uznán za spravedlivého jen tehdy, když uvěří v Ježíše Krista, a ne když dělá skutky, jak je nařizuje Zákon. Z toho důvodu jsme přijali víru v Ježíše Krista. Tak jsme byli uznáni za spravedlivé proto, že jsme uvěřili v Krista, ne proto, že jsme dělali skutky Zákona. Pro skutky Zákona nebude žádný člověk uznán za spravedlivého. Vždyť skrze Zákon jsem Zákonu umřel, abych žil pro Boha. Spolu s Kristem jsem ukřižován. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval. Já nepohrdám Boží milostí. Kdyby se totiž k ospravedlnění docházelo zachováváním Zákona, pak by Kristus umřel nadarmo. EVANGELIUM – LK 7,36-8,3

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a zaujal místo u stolu. V tom městě žila jistá žena, byla to hříšnice. Když se dověděla, že je u stolu v domě toho farizea, přinesla alabastrovou nádobu drahocenného oleje, přistoupila zezadu k jeho nohám a rozplakala se; slzami mu začala smáčet nohy a vlastními vlasy je utírat. Líbala je a mazala drahocenným olejem. Když to viděl farizeus, který ho pozval, pomyslil si: „Kdyby to byl prorok, poznal by, kdo a jaká je to žena, která se ho dotýká – že je to hříšnice!“ Ježíš mu na to řekl: „Šimone, rád bych ti něco pověděl.“ On na to: „Jen mluv, Mistře!“ „Jeden věřitel měl dva dlužníky. První mu byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím dluh splatit, oběma odpustil. Kdo z nich ho tedy bude mít více rád?“ Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, komu odpustil více.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil.“ Obrátil se k ženě a řekl Šimonovi: „Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na umytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utřela svými vlasy. Nepolíbils mě na pozdrav, ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestávala líbat nohy. Nepomazals mi olejem hlavu, ona však mi drahocenným olejem pomazala nohy. Proto ti říkám: Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuje tolik lásky. Komu se odpouští málo, málo miluje.“ Jí pak řekl: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“ Ostatní hosté si začali sami u sebe říkat: „Kdo je to, že i hříchy odpouští?“ On však řekl ženě: „Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji!“ Potom chodil od města k městu, od vesnice k vesnici a kázal a hlásal radostnou zvěst o Božím království. Bylo s ním dvanáct apoštolů a některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, z které vyšlo sedm zlých duchů, dále Jana, manželka Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnoho jiných, které se o ně staraly ze svého majetku. 6

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

„Šimone, rád bych ti něco pověděl“ V jednom časopise bylo vyznání mladého muže, který se dostal na dno svých sil a hledá odpověď na své otázky. Píše, že je mu 20 let, pracuje jako pomocný dělník. Má za sebou pár bouřlivých let, ze kterých mu zůstala jen prázdnota. Od patnácti byl v partě, kde se hrdinství měřilo počtem vypitých piv a skleniček tvrdého alkoholu. V partě se naučil, jak snadno přijít bez práce k penězům. Střídal jedno děvče za druhým. Už potřetí byl na psychiatrii a neví, proč by měl dál žít. Partu musel opustit, protože dnes už nesnáší alkohol a kromě toho se jeho kamarádi vrhli na drogy. Zůstal tedy sám se svými mindráky. Má pocit prázdnoty, zoufalství. Na závěr si klade otázku: Co mám dělat? Začít znova? Jak? Proč? Nač? Myslím, že takových mladých lidí s podobnými problémy je čím dál víc. Nevíme, jak dopadl mladík z našeho příběhu, možná se někde potlouká anebo svůj život vzdal a v zoufalství si vzal život, protože o něho nikdo nestojí Vnitřní prázdnota a nezájem druhých nemůže vést k ničemu jinému, než k zoufalství – sebevraždě, v lepším případě k jakémusi živoření. Mezi ženou z evangelia a mladým mužem je však zásadní rozdíl. Mladík se nedokáže sám vymotat z bludného kruhu, ani s pomocí psychiatra a zůstává na mrtvém bodě, zatímco žena hříšnice předstupuje před Ježíše a slyší zachraňující slova: „Tvé hříchy jsou ti odpuštěny. Tvá víra tě zachránila. Začni znova. Tvé trpké zkušenosti z minulosti mají být poučením pro zítřek. A tato žena má opět chuť žít a připojuje se ke společenství žen, které slouží Ježíšovi a jeho učedníkům, aby mohli hlásat evangelium. Podobně jednal i král David, jak jsme slyšeli v 1. čtení. Přiznává svůj hřích, lituje ho a začíná znova. Bratři a sestry, řeknu vám, že tento postoj uznání své viny, pokorného pokleknutí u zpovědnice, nám dlouhou dobu chybí, a my se pak divíme, že jsme přetažení, nestíháme, jsme nervózní, nedobří ke všem kolem nás apod. Na druhé straně, jak se člověk duchovně uzdraví a vnitřně zotaví, když se vyzpovídá. Najednou je v duši klid, mír a pokoj, a to chceme a stále si ho přejeme. Nebojme se proto udělat tento odvážný krok. Dále máme však odpouštět i svým bližním. Kdo není schopen odpuštění, není schopen ani lásky. Láska odpouští, ale také zapomíná. My však říkáme: já ti sice odpouštím, ale nezapomenu. To ovšem není křesťanský postoj. Kromě odpuštění si všimněme ještě jedné zajímavé postavy z dnešního evangelia – farizeje Šimona. Pohrdá ženou, která změnila 7

svůj život, vyjadřuje svou nadřazenost. Pán Ježíš ho však usměrňuje a dává mu najevo, že její láska k Ježíši je větší než jeho. Bratři a sestry, nikým nepohrdejme. Važme si každého člověka. Proberme si v duchu jaký postoj zaujímáme k hříšným lidem, zda odsuzující, spojený s nadřazeností reprezentovaný farizeem, anebo postoj Ježíše, který odpouští a dává druhou šanci. Člověk může upadnout do jakéhokoliv bahna hříchu, sám si však nepomůže. Jedině s Kristem lze začít úplně nový, plodný a užitečný život. Mladý Japonec se dostal na konci války do party mladistvých fanatiků. Pro službu v armádě byli příliš mladí a tak se dali k dispozici „na jedno použití“. Byli vycvičeni v řízení letadel, dali jim čestný titul národního hrdiny – „kamikadze“, naložili jim letadla plná výbušnin a pak odstartovali k prvnímu a zároveň poslednímu letu. Zaútočili na americkou loď a potopili ji. Tento náš sedmnáctiletý mladík také hořel touhou být zapsán mezi 2000 národními hrdiny ma stěně národní svatyně. Bohužel, japonský císař po svržení bomby na Nagasaki podepsal kapitulaci Japonska. Mládenec byl zoufalý. Chtěl být nesmrtelným hrdinou! Nakonec dostal místo učitele ve škole. To ho nebavilo, jeho životní ideál byl překažen. Je rozhodnutý, že se utopí. Když šel k přístavu, uslyšel zvon z katolického kostela, který zval na mši svatou. Ze zajímavosti se tam šel podívat. Byl však ohromen. V kostele plno zmrzačených dětí z války, které přežily atomovou bombu v Nagasaki. Vypálené oči, popálené tváře, zmrzačená tělíčka. A mezi nimi ošetřovatelé z Evropy, ani jeden Japonec. Proč sem ti lidé přišli, co je sem přivedlo? Kdo se ptá, ten se doví. Jsou to křesťané, mají stejný životní ideál jako on – chtějí se obětovat a dosáhnout věčné slávy. Neslouží však japonskému císaři, aby jejich jména byla zapsána na kamenném pomníku, ale slouží dětem kvůli Bohu, aby jejich jména byla zapsána v knize života. Mladý Japonec zůstává v tomto útulku, pomáhá ošetřovat děti, dá se pokřtít, stává se knězem. Tento mladík zažil dvojí vliv prostředí – sílu party fanatických sebevrahů a potom sílu party opravdových křesťanů. Blíží se prázdniny. I naše děti a mládež se budou pohybovat v různých partách. Zde je důležité, milí rodiče, abyste věděli, kde a s kým se vaše děti setkávají, co dělají, čemu se učí. Vliv prostředí je nesmírně důležitý. Proto nepodceňujme tuto skutečnost. Pomáhejme jim hledat dobré kamarády a přátele; a my dospělí se snažme také získávat přátele mezi lidmi, kteří chtějí sloužit Bohu a druhým lidem. Jít za Kristem, tedy za štěstím a radostí na tomto světě, která má vyústit do věčné blaženosti, však člověka něco stojí. „Kdo chce jít za mnou ... vezmi svůj kříž“. Nezní to asi moc populárně v dnešní době, kdy nás reklamy zahlcují svými lákadly – jídlo, pití, užívání si všeho druhu. Bohužel, nejen chlebem živ je člověk. Člověk potřebuje lásku a ta se bez kříže neobejde. Možná znáte legendu o manželovi, který přišel za sv. Petrem, aby si stěžoval, že ten jeho kříž je příliš těžký, totiž kříž s hádavou manželkou. Sv. Petr mu říká – pojď si vybrat kříž, který bude pro tebe nejpříhodnější. Muž tedy bral do rukou různé kříže – jeden byl malý, ale příliš těžký, jiný zase lehký, ale příliš dlouhý, další zase hranatý, jiný studený - až najednou mu padl do ruky jeden, jak ušitý na jeho míru. Ukázal ho Petrovi a ten mu říká, ať ho obrátí a podívá se, co je tam napsáno. Když ho muž otočil, stálo tam jméno jeho ženy. A Petr mu řekl – to je kříž, který ti Bůh ve své prozřetelnosti již dávno přidělil. Každý z nás má svůj přiměřený kříž. Vezměme ho s Kristem, mějme oči upřené na něho a buďme přesvědčeni, že křížem vše neskončilo. Smutek Velkého pátku vystřídalo jásavé aleluja rána zmrtvýchvstání. 8

Církev – Boží rodina středeční generální audience papeže Františka, 29. května 2013

Dobrý den, drazí bratři a sestry, minulou středu jsem poukázal na hluboké pouto mezi Duchem svatým a církví. Dnes bych rád začal několik katechezí o tajemství církve, mystéria, které všichni prožíváme a jehož jsme součástí. Chtěl bych tak učinit slovy užitými v textech Druhého vatikánského ekumenického koncilu. Dnes bude první, o církvi jakožto rodině Boží. V těchto měsících jsem několikrát poukázal na podobenství o marnotratném synovi či lépe milosrdném Otci (srov. Lk 15,11-32). Mladší syn opustí dům, promarní všechno a rozhodne se vrátit, protože si uvědomí, že pochybil; nepovažuje se však za hodna být synem a pomýšlí na to, že bude přijat jako nádeník. Otec mu však přiběhl naproti, objal jej, vrátil mu synovskou důstojnost a uspořádal slavnost. Toto podobenství stejně jako jiná v evangeliu dobře vyjevují Boží plán s lidstvem. Co je plánem Boha? Vytvořit z nás jedinou rodinu svých dětí, ve které každý bude vnímat Jeho blízkost a pociťovat, že je Jím milován, a jako v onom evangelním podobenství bude hluboce cítit, že je součástí Boží rodiny. V tomto velkolepém plánu má své kořeny církev, která není organizací vzniklou na základě dohody několika lidí, nýbrž – jak nám mnohokrát připomněl papež Benedikt XVI. – je dílem Božím a rodí se právě z tohoto dobrotivého plánu, který se postupně uskutečňuje v dějinách. Církev se rodí z Boží touhy povolat všechny lidi do společenství s Ním, do Jeho přátelství, ba k tomu, aby se jakožto Jeho děti účastnily života Jeho samého. Samotné slovo „církev“, řecky ekklesia znamená „svolání“: Bůh nás svolává, vybízí nás, abychom vyšli z individualismu, z tendence uzavřít se do sebe a volá nás, abychom se stali součástí Jeho rodiny. A toto povolání má svůj původ v samotném stvoření. Bůh nás stvořil, abychom žili ve vztahu hlubokého přátelství s Ním, a třebaže hřích porušil tento vztah s Ním, s ostatními a s celým stvořením, Bůh nás nikdy neopustil. Celé dějiny spásy jsou dějinami 9

Boha, který hledá člověka, nabízí mu svoji lásku a přijímá jej. Povolal Abrahama, aby se stal otcem mnoha národů, vyvolil lid Izraele, aby uzavřel smlouvu, která obejme všechny národy, a v plnosti času poslal svého Syna, aby uskutečnil Jeho dobrotivý plán spásy novou a věčnou smlouvou s celým lidstvem. Když čteme evangelia, vidíme, že Ježíš kolem Sebe shromažďuje malé společenství, které přijímá Jeho slovo, následuje Jej, sdílí Jeho cestu, stává se Jeho rodinou a tímto společenstvím připravuje a vytváří svoji církev. Z čeho tedy vzniká církev? Rodí se ze svrchovaného skutku ukřižované lásky, z Ježíšova otevřeného boku, ze kterého vycházejí krev a voda, symboly svátosti křtu a eucharistie. V rodině Boží, v církvi je životodárnou mízou Boží láska, která se konkretizuje v lásce k Němu a k druhým, ke všem, bez rozdílů a bez odměřování. Církev je rodina, v níž se láska prokazuje i přijímá. Kdy se církev vyjevuje? Slavili jsme to předminulou neděli. Vyjevuje se darem Ducha svatého, který naplňuje srdce apoštolů a pobízí je, aby vyšli a vydali se na cestu zvěstování evangelia a šíření lásky Boží. I dnes někteří říkají: „Kristus ano, ale církev nikoli“, někteří tvrdí: „věřím v Boha, ale nikoli v kněze“. Je to však právě církev, která nám přináší Krista a která nás přivádí k Bohu; církev je velká rodina Božích dětí. Má zajisté také lidské aspekty. V lidech, kteří ji tvoří, pastýřích i věřících laicích, existují defekty, nedokonalosti a hříchy. Také papež je má a má jich mnoho, ale je krásné, že když postřehneme, že jsme hříšníky, nacházíme Boží milosrdenství, které vždy odpouští. Nezapomínejte: Bůh vždycky odpouští a přijímá nás svou odpouštějící a milosrdnou láskou. Někteří říkají, že hřích je urážkou Boha, ale je také příležitostí k pokoření, aby vyniklo, že existuje ještě něco krásnějšího, totiž milosrdenství Boží. Pamatujme na to.

Ptejme se dnes: jak já miluji církev? Modlím se za ni? Cítím se součástí rodiny církve? Co dělám proto, aby byla společenstvím, kde se každý cítí přijat, chápán a pociťuje Boží milosrdenství a lásku, která obnovuje život? Víra je dar a skutek, který se nás týká osobně, avšak Bůh nás povolává, abychom svoji víru žili společně jako rodina, jako církev. Prosme Pána zejména v tomto Roce víry, aby naše společenství, celá církev byla stále více rodinami, které žijí a přinášejí Boží vroucnost. 10

Corpus Domini (homílie papeže Františka o slavnosti Těla a Krve Páně, 30. května 2013, lateránská bazilika)

Drazí bratři a sestry, v evangeliu, které jsme slyšeli, je výraz, který mne vždycky oslovuje: „Vy jim dejte jíst!“ (Lk 9,13). Přidržím se této věty a nechám se vést třemi slovy: následování, společenství a sdílení. 1. Předně: Kdo jsou ti, kterým dát jíst? Odpověď nacházíme na začátku evangelního úryvku. Jsou to zástupy lidí. Ježíš stojí mezi lidmi, které přijímá, mluví k nim, stará se o ně a prokazuje jim Boží milosrdenství; vybral si z nich dvanáct apoštolů, aby byli s Ním a vstupovali spolu s Ním do konkrétních situací světa. A lidé jej následují, naslouchají Mu, protože Ježíš mluví a jedná novým způsobem, má autoritu toho, kdo je autentický a důsledný, mluví a jedná opravdově, rozdává naději, která přichází od Boha, a zjevuje Tvář Boha, který je láska. A lidé radostně chválí Boha. Tento večer jsme oním zástupem z evangelia my a také se snažíme následovat Ježíše, naslouchat Mu, vstupovat do společenství s Ním v eucharistii, doprovázet Jej a nechat se od Něho doprovázet. Ptejme se: jak následuji Ježíše? Ježíš mluví mlčky v tajemství eucharistie a pokaždé nám připomíná, že následovat Jej, znamená vycházet ze sebe samých a činit ze svého života nikoli svůj majetek, nýbrž dar pro Něho a pro druhé. 2. Postupme o krok dále: Odkud vychází pobídka, kterou Ježíš adresuje učedníkům, aby dali zástupům najíst? Vychází ze dvou stran: Nejprve od zástupů, které následovaly Ježíše, nyní se ocitly pod širým nebem, daleko od obydlených míst, zatímco se stmívá. A potom z obav učedníků, kteří žádají Ježíše, aby lidi rozpustil a nechal je jít do okolních vesnic, hledat si jídlo a nocleh (srov. Lk 9,12). Učedníci tedy chtějí nesnáze lidu řešit tím, aby byl rozpuštěn a každý se staral sám o sebe. Kolikrát jen máme jako křesťané toto pokušení! Nebereme na sebe potřeby druhých a propouštíme je se zbožným rčením: „Bůh ti pomáhej!“ Ježíšovo řešení však míří jiným směrem, který je pro učedníky překvapením: „Vy jim dejte jíst!“ Ale jak můžeme dát my najíst takovým zástupům? „Nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby, ledaže bychom šli a nakoupili jídla pro všechny tyto lidi.“ Ježíš však neklesá na mysli a pokyne učedníkům, aby všechny rozsadili ve skupinkách po padesáti lidech, pozvedl oči k nebi, požehnal, lámal chléb a dával učeníkům, aby jej podávali lidu. Je to chvíle hlubokého společenství: zástup hladovějící po Pánově Slovu, je nyní sycen životodárným chlebem. A všichni byli nasyceni, poznamenává evangelista. Dnes večer jsme také u stolu Páně, u stolu eucharistické oběti, ve které nám On znovu dává Svoje tělo, zpřítomňuje jedinou oběť Kříže. Nasloucháme Jeho Slovu, sytíme se Jeho Tělem a Jeho Krví a On způsobuje, že ze zástupů vytváříme společenství, z anonymního davu komunitu. Eucharistie je svátostí společenství, která nás vyvádí z individualismu, abychom společně žili v následování Pána, ve víře v Něho. Měli bychom si tedy všichni 11

před Pánem klást otázku: jak prožívám eucharistii? Anonymně nebo jako moment opravdového společenství s Pánem a také spolu s mnoha bratřími a sestrami, kteří jsou u téhož stolu? Jaké je naše slavení eucharistie? 3. Poslední prvek: odkud vychází rozmnožení chlebů? Odpověď obsahuje Ježíšova pobídka učedníkům: „Vy jim dejte…“, dávat, sdílet. Co sdílejí učedníci? To málo co mají: pět chlebů a dvě ryby. Avšak právě ony chleby a ryby skrze Pánovy ruce nasytí všechen zástup. A právě učedníci, kteří jsou rozpačití v důsledku nedostatečnosti svých vlastních prostředků a skrovných zásob, které mohou nabídnout, usazují lid a s důvěrou v Ježíšovo slovo rozdělují chleby a ryby, kterými se lid nasytí. Plyne z toho, že klíčovým slovem, ze kterého nesmíme mít strach, je v církvi, ale i ve společnosti „solidarita“, totiž umění dát k dispozici Bohu to, co máme, svoje skrovné schopnosti, protože jedině ve sdílení a darování bude náš život plodný, přinese plody. Solidarita je slovo, které duch tohoto světa nemá v oblibě. Tento večer nám Pán opět rozdává chléb, který je Jeho Tělem, stává se darem. A také my zakoušíme „solidaritu Boha“ s člověkem, solidaritu, která se nikdy nevyčerpá, solidaritu, která nás nepřestává udivovat: Bůh se stává naším bližním, snižuje se v oběti kříže, vstupuje do temnot smrti, aby nám dal Svůj život, který přemáhá zlo, sobectví a smrt. Ježíš se nám také tento večer dává v eucharistii, sdílí naše putování, ba dokonce se stává pokrmem, pravým pokrmem, který je oporou našemu životu i ve chvílích, kdy se cesta stává obtížnou a překážky zpomalují naše kroky. V eucharistii nás Pán vede svojí cestou, cestou služby, sdílení, daru, a ona trocha, kterou máme, ona trocha, kterou jsme, se ve sdílení stává bohatstvím, protože Boží moc, kterou je láska, sestupuje do naší chudoby, aby ji proměnila. Ptejme se tedy tento večer při adoraci Krista reálně přítomného v eucharistii: nechávám se od Něho proměňovat? Dovolím Pánu, který se mi dává, aby mi pomáhal stále více vycházet z mojí malé ohrádky, beze strachu se dávat, sdílet a mít rád Jeho i druhé? Následování, společenství, sdílení. Modleme se, aby nám účast na eucharistii byla neustálou pobídkou ke každodennímu následování Pána, abychom byli nástroji společenství a sdíleli s Ním a svými bližními to, co jsme. Pak bude naše existence opravdu plodná. Amen. 12

Exhortace z homílií papeže Františka Pokušení triumfalismu Evangelium vypráví o Ježíšově rozhovoru s učedníky během cesty do Jeruzaléma. Pán jim ohlašuje své utrpení, smrt a zmrtvýchvstání, tedy cestu víry. Diskutují mezi sebou o tom, jak uspořádat církev a spásu. Jakub a Jan žádají Ježíše, jestli by v jeho slávě nemohli sedět jeden po pravici a druhý po levici, čímž vyvolávají novou debatu o tom, kdo je v církvi nejdůležitější. Pokušení učedníků je téže povahy jako pokušení Ježíše na poušti, když mu ďábel navrhuje jiné cesty. Myslí učedníků prochází: „Udělej vše rychle, učiň zázrak, který každý bude vidět. Půjdeme do chrámu a ty z něj skočíš jako parašutista bez výstroje. Všichni to uvidí a vykoupení je hotové“. Témuž pokušení podlehl Petr, když zpočátku nedokáže přijmout Ježíšovo utrpení. Je to pokušení křesťanství bez kříže, křesťanství na půli cesty. Existuje ještě jedno podobné pokušení –„křesťanství s křížem, avšak bez Ježíše“. Církev na půli cesty církev nechce dospět tam, kde ji Pán chce mít, podléhá triumfalismu: chceme ihned slavně zvítězit, obejít kříž. To je světský, racionální triumf. Triumfalismus v církvi blokuje církev. Triumfalismus jednotlivých křesťanů zastavuje tyto křesťany. Vzniká triumfalistická církev na půli cesty, která je sama sebou potěšena a libuje si, jak se dobře zařídila. Velmi dobře – se všemi svými úřady, v pěkném pořádku, všechno je krásné a efektivní. Tato církev však zavrhuje mučedníky. Neví totiž, že mučedníci jsou pro církev nutností v její cestě kříže. Církev, která myslí pouze na úspěch a triumf, nezná Ježíšovo pravidlo. To, které mluví o triumfu skrze selhání, lidské ztroskotání, krach kříže. Každý z nás je vystaven tomuto pokušení. Pamatuji se, že jsem jednou prožíval temný okamžik v duchovním životě a prosil jsem Pána o jednu milost. Poté jsem odjel dávat duchovní cvičení řeholnicím, které se poslední den exercicií zpovídaly. Ke zpovědi přišla také jedna starší sestra, bylo jí víc než 80 let, ale měla tak jasný zrak, přímo zářivý, jako skutečná Boží žena. Na konci zpovědi jsem viděl, že je Boží ženou natolik, abych jí řekl: „Sestro, za pokání se za mne modlete. Potřebuji totiž jednu milost, víte? Pokud o ni požádáte vy, Pán vám ji zajisté dá“. Na okamžik se zastavila, jakoby v modlitbě, a potom mi řekla: „Je jisté, že vám Pán tu milost dá. Avšak pozor, dá vám ji svým božským stylem“. Tato slova mi velmi pomohla – Pán nám vždy dává to, oč prosíme, ale svým božským způsobem. A tento způsob spočívá v onom „až do konce“. Božský způsob zahrnuje kříž, nikoliv z masochismu, nýbrž z lásky. Z lásky až do konce. 13

Prosme Pána o milost, abychom nebyli církví na půli cesty, církví triumfalismu a úspěchů, nýbrž církví pokornou, která kráčí dál s Ježíšovou rozhodností. Kupředu, kupředu, kupředu. Se srdcem otevřeným Otcově vůli, jako Ježíš. Prosme o tuto milost.

Nelze hlásat Ježíše a tvářit se přitom jako na pohřbu Liturgické čtení z dnešního svátku Navštívení Panny Marie – první, z proroka Sofoniáše, obsahuje zvolání: Jásej, raduj se a vesel, Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe. Evangelium zase popisuje radost Alžbětina dítěte, když zaslechne Mariin hlas. Křesťanský život je tedy plný radosti – sváteční radosti. Navzdory tomu nejsme moc zvyklí o radosti a veselí mluvit, raději si stěžujeme. Avšak dárcem naší radosti je přece Duch svatý: právě Duch nás vede a je původcem této radosti, jejím Stvořitelem. Tato radost v Duchu nám dodává skutečnou křesťanskou svobodu. Bez radosti by křesťané nemohli být svobodní, stávali by se otroky svého zármutku. Velký papež Pavel VI. říkával, že evangelium nemohou šířit smutní, nedůvěřiví a sklíčení křesťané. S truchlivým výrazem to zkrátka nejde. Křesťané se často tváří spíše tak, jako by kráčeli v pohřebním průvodu, a nikoliv vzdávali chválu Bohu. Z radosti totiž vychází chvála – tato chvála, o které mluví Sofoniáš. Chvála, kterou vzdávají Maria, Simeon i Anna – chvála Boha! A jak se vzdává Bohu chvála? Tím, že vyjdeme sami ze sebe, tím, že nic nepožadujeme. Neboť i Pánovu milost dostáváme zadarmo, odpověděl Svatý otec a vyzval každého ke zpytování svědomí. Vzorem chvály a radosti je Boží Matka. Církev ji nazývá Causa Nostrae Letitiae, příčinou naší radosti. Proč? Přináší nám totiž vůbec největší radost – Ježíše. Musíme se modlit k Matce Boží, aby nám ve svém přinášení Ježíše dala milost radosti, svobodné radosti. Kéž nám dá milost chval, abychom dokázali chválit v nezištné modlitbě, chválit Pána, který je stále hodný chvály. Musíme se modlit k Panně Marii a obracet se na ni slovy církve: Veni, Precelsa Domina, Maria, tu nos visita. Naše nejvyšší Paní, navštiv nás a daruj nám radost.

Nikoli sociální díla, nýbrž pohoršení Vtělení a kříže tvoří církev Církev není kulturní organizace, nýbrž Ježíšova rodina. „Jakou mocí děláš tyto věci?“. Pánu jsou kladeny léčky. Problémem těch, kteří se Ježíše snaží vehnat do úzkých však nejsou zázraky, které Ježíš konal, nýbrž to, že démoni křičeli: „Ty jsi Syn Boží, Ty jsi svatý Boží!“. Jádrem pohoršení je to, že Ježíš je vtělený Bůh. Také nám jsou kladeny v životě léčky, ale to, co na církvi pohoršuje, je mystérium Vtěleného Slova. To se netoleruje, démon to netoleruje. Kolikrát jen lze slýchat: »Vy křesťané buďte trochu normální, jako druzí lidé, rozumní.« Je to výrok jakoby od zaklínačů hadů: »Buďte trochu 14

normální, nebuďte tak rigidní«, a skrývá se zatím »nechte si ty příběhy o tom, že Bůh se stal člověkem!« Vtělené Slovo je pohoršením, které stojí v pozadí. Můžeme se pouštět do libovolných sociálních děl a vždycky nám řeknou: »Církev je dobrá, dělá sociálně prospěšné věci«, ale řekneme-li, že je děláme pro lidi, kteří jsou Kristovým tělem, nastupuje pohoršení. Avšak právě to je pravda, právě to je Ježíšovo zjevení, přítomnost vtěleného Ježíše. To je jádro. Vždycky bude existovat pokoušení konat dobré věci bez pohoršení Vtěleného Slova, bez pohoršení kříže. Musíme však být „zásadoví a držet se tohoto pohoršení, této skutečnosti, která pohoršuje“ nebo lépe: „mít důslednost víry. „Ti, kdo nevyznávají Ježíše jako Mesiáše, který přišel v těle, jsou z antikrista, jsou antikristem“ (srv. 1 Jan 4,3, 2 Jan 7). A na druhé straně zase „ti, kdo vyznávají, že Slovo přišlo v těle, jsou z Ducha svatého“. Církev není ani kulturní, ani náboženská, ani sociální organizace. Církev je Ježíšova rodina. Církev vyznává, že Ježíš je Syn Boží, který přišel v těle, a to působí pohoršení. Kvůli tomu pronásledovali Ježíše. A nakonec to, co nechtěl říci Ježíš na otázku »Jakou mocí děláš tyto věci?« (Mk 11,28), říká velekněz: »Jsi tedy Syn Boží? – Ano.« (srv. Mk 14,61-62). A proto byl Ježíš odsouzen na smrt. To je jádrem pronásledování. Pokud se staneme jenom rozumnými, sociálními, dobročinnými křesťany, co bude následovat? Nebudeme mít mučedníky. Takový bude důsledek. Řekneme-li však my křesťané tuto pravdu, že Syn Boží se stal člověkem a hlásáme-li pohoršení kříže, nastane pronásledování, přijde kříž a to bude dobré. Takový je náš život. Prosme Pána, abychom se nestyděli žít s tímto pohoršením kříže a prosme také o prozíravost, abychom se nenechali chytit do léčky ducha tohoto světa, který nám vždycky činí vybrané nabídky, civilizované a dobré nabídky, za nimiž je však negace faktu, že Slovo se stalo tělem, tedy Vtělení Slova. To je totiž nakonec tím, nad čím se pohoršují ti, co Ježíše pronásledují; tím co ničí dílo ďáblovo. Ať se tak stane.

Válka je úkon víry v peníze, v modly, idoly nenávisti Přišli jsme dnes, abychom se modlili za naše zemřelé, zraněné, za oběti onoho šílenství, kterým je válka. Je to sebevražda lidstva, protože zabíjí srdce, zabíjí právě tam, kde je Pánovo poselství, zabíjí lásku. Válka totiž pochází z nenávisti, závisti, z vůle k moci a také – jak častokrát vidíme – ze žádosti po ještě větší moci. V dějinách také vidíme, že lokální a ekonomické problémy, ekonomické krize chtějí pozemští vládci řešit válkou. Proč, protože peníze jsou pro ně důležitější než lidé. A válka je právě toto: je to úkon víry v peníze, v modly, idoly nenávisti, modly, které vedou k zabíjení bratří, zabíjení lásky. Pohleď na nás Pane a smiluje se nad námi, neboť jsme smutní a je nám úzko. Pohleď na naši ubohost a naše trápení a odpusť všem hříchy, protože za každou válkou jsou vždycky hříchy: hřích modloslužby, hřích vykořisťování a obětování lidí na oltáři moci. Pohleď na nás Pane a smiluj se nad námi. Jsme si jisti, že Pán nás vyslyší a dodá nám ducha útěchy. 15

Škůdci Církve jsou ti, kdo adorují sebe sama Podobenství o zlých vinařích z dnešního evangelia (Mk 12,1-12) ukazuje na tři typy křesťanů v církvi: na hříšníky, u nichž není třeba se příliš zastavovat, neboť jimi jsme všichni, dále na lidi hříchem zkorumpované a konečně na světce. Zatímco světci jsou světlem Církve, působí na ni blahodárně, jejich protikladem, ba přímo škůdci Církve jsou ti, kdo adorují sebe sama. Jsou to lidé, kteří pomaloučku potichoučku sklouzli až k této zvláštní autonomii, k autonomii ve vztahu k Bohu: ´Nepotřebujeme tohoto Pána, ať nás neruší!´ - A vedou si svou. Ti už jsou zkorumpovaní! Nejdříve byli hříšníci, jako my všichni, ale udělali další krok, jakoby se upevnili v hříchu. Nepotřebují Boha! Protože ale v jejich genetickém kódu vztah k Bohu je – a oni to nemohou popřít – udělají si svého vlastního boha – a tím bohem učiní sebe sama. A to už jsou lidé zkorumpovaní! Toto nebezpeční hrozí i nám. V křesťanských společenstvích jsou „zkorumpovaní“ ti, kdo myslí jen na svou skupinu a začínají existovat jen pro sebe. Jidáš byl zpočátku jen lakomý hříšník, ale skončil v této zkorumpovanosti hříchem. Je to nebezpečná cesta, cesta téhle autonomie. Zkorumpovaní přišli o paměť, zapomněli na lásku, s níž Pán vysázel vinici, vytvořil je samé! Zpřetrhali vztahy k této lásce! Stali se adorátory sebe sama. A jak velice poškodili tito zkorumpovaní lidé křesťanská společenství! Kéž nás Pán uchrání od sklouzávání na tuto cestu zkorumpovanosti. Oproti tomu světci jsou v tomto podobenství ti, kdo přicházejí vybrat Pánův podíl z vinice. Vědí, co je čeká, ale musí to učinit, konají svou povinnost. Svatí jsou ti, kdo Pána poslouchají, ti, kdo Pána uctívají, ti, kdo neztrácejí ze zřetele lásku, s níž Pán vysázel vinici. A tak jako lidé zkorumpovaní hříchem Církvi škodí, svatí jí působí dobro. O zkorumpovaných říká apoštol Jan, že jsou antikrist, že jsou mezi námi, ale nejsou z nás. O svatých Boží slovo mluví jako o světlu, jsou to ti, kteří budou adorovat Boha před jeho trůnem. Prosme nyní Pána o milost cítit se hříšníky, ale skutečnými hříšníky, ne hříšníky obecně. Hříšníci kvůli tomuhle a tomuhle, konkrétní, v konkrétnosti hříchu. Prosme o milost, abychom se nestali zkorumpovanými hříchem: hříšníci ano, zkorumpovaní ne! A prosme o milost kráčet cestou svatosti. Tak ať se stane. 16

Jazyk pochlebování a řeč lásky Křesťan neužívá „sociálně uhlazený jazyk“ náchylný k pokrytectví, nýbrž chce být mluvčím evangelijní pravdy s prostotou dítěte. Evangelijní perikopa o dani císaři a záludnému dotazu farizeů na legitimnost této daně (Mk 12,13-17) ukazuje na mechanismus pokrytectví. Farizeové přistupují k Ježíši s úmyslem „chytit ho do pasti“. Jejich otázka zda je či není dovoleno platit daň císaři je formulována „měkkými, líbivými, přeslazenými slovy.. Snaží se vystupovat jako přátelé. Je to ale naprosto falešné, dodává. Nejde jim o pravdu, ale jen o sebe, a tak se snaží druhého obelhat a zavléct do své lži. Mají prolhané srdce, nemohou mluvit pravdu. Je to jazyk vnitřní zkorumpovanosti, pokrytectví. Když Ježíš mluví ke svým učedníkům, říká: ´Vaše řeč ať je „Ano, ano! Ne, ne!´ Pokrytectví není jazykem pravdy, protože pravda není nikdy sama. Nikdy! Vždy ji doprovází láska! Neexistuje pravda bez lásky. Láska je první pravdou. Není-li láska, není ani pravda. Tito lidé chtějí pravdu, která by sloužila jejich zájmům. Dalo by se říct, že i tady je jakási láska, ale je to zalíbení v sobě, láska k sobě samým. Je to narcistní modloslužba, která vede k zradě druhého, ke zneužívání důvěry. To, co na první pohled vypadá jako vemlouvavá řeč, ve skutečnosti zavádí, vede ke lži, pokračoval. Přesně ti, kdo dnes přistupují k Ježíšovi s tak sladkými slovy na jazyku pro něj půjdou ve čtvrtek večer do Getsemanské zahrady a v pátek ho povedou k Pilátovi. Ježíš chce po svých následovnících naprostý opak, jasnou řeč, „slovo pravdy v lásce“: Mírnost, kterou od nás Ježíš žádná nemá nic, ale vůbec nic společného s tímto pochlebováním, s těmito přeslazenými způsoby. Nic! Mírnost je prostá – jak ji známe od dětí. Dítě není pokrytecké, protože není zkažené. Jestliže nám Ježíš říká: „Vaše řeč ať je ´Ano, ano! Ne, ne!´ jako u dětí, je to přesný opak toho, co říká o vyjadřování těchto lidí.“ Zastavme se ještě „u jisté vnitřní slabosti“, podporované marnivostí, v níž se nám líbí, když se o nás mluví pěkně. Lidé zkorumpovaní hříchem to vědí a snaží se nás oslabit tímto způsobem řeči. Zamysleme se dnes dobře nad tím, jakým jazykem mluvíme. Mluvíme v pravdě, s láskou nebo používáme takový ten formálně uhlazený jazyk, kterým se říkají krásné věci - které ale necítíme? Ať je naše řeč evangelní, bratři! Tito pokrytci, kteří začínali lichotkami, vemlouváním a podobně, nakonec totiž hledají falešné svědky, aby obvinili toho, komu se snažili vlichotit. Prosme dnes Pána, aby naše mluvení bylo prosté jako řeč dítěte, jako řeč Božích dětí, řeč v pravdě vycházející z lásky.

Pramenem svatosti Jana XIII. je evangelijní poslušnost Přesně před padesáti lety, právě v osm hodin večer, bl. Jan XXIII. odešel z tohoto světa. Kdo má už své roky, jako já, živě si pamatuje dojetí, které se v oněch dnech všude rozšířilo. Z náměstí sv. Petra se stal chrám pod širým nebem. Dnem i nocí se zde věřící každého věku a sociálního postavení s rozechvěním modlili za papežovo zdraví. Celý svět papeže Jana uznával za pastýře a otce. Byl pastýřem, protože byl otcem. Jak je možné, že Jan XXIII. zasáhl srdce tolika různých lidí, včetně nevěřících? Odpověď můžeme odvodit z jeho biskupského motta - Oboedientia et pax, poslušnost a mír. „Tato slova jsou tak trochu mým životním příběhem“, poznamenal si mons. Roncalli v předvečer biskupského svěcení (Deník duše, 13.-17. března 1929). 17

Angelo Roncalli byl muž, schopný šířit pokoj – v přirozenosti, vyrovnanosti, srdečnosti. Po zvolení papežem jeho vnitřní pokoj vnímal celý svět a dal mu jméno – dobrota. Je velmi krásné, když najdete laskavého, dobrotivého kněze. Připomnělo mi to jeden výrok sv. Ignáce z Loyoly – neuvádím ho kvůli reklamě! Sv. Ignác jezuitům vypočítával, jaké vlastnosti musí mít představený. Byl to dlouhý seznam, na jehož konci stálo: Nemá-li představený všechny tyto ctnosti, ať je alespoň laskavý. To je podstatné. Být dobrotivým otcem a knězem. Mír papeže Jana byl plodem dlouhé a náročné práce a postupného tříbení srdce. Dosvědčují to bohaté zápisky seminaristy, kněze a biskupa Roncalliho v jeho Deníku duše. Den po dni zde zaznamenáváme, jakou pozornost jeho pisatel věnuje rozpoznání a umrtvování tužeb, vyplývajících z vlastního egoismu. Rozlišuje Pánova vnuknutí a dává se přitom vést moudrými duchovními rádci a učiteli, jakými byli sv. František Saleský nebo sv. Karel Boromejský. Čteme-li tyto zápisy, jsme svědky skutečného utváření duše – pod vlivem Ducha svatého, který působí ve své církvi a působí v duších. A byl to právě Duch svatý, který – díky dobrým předpokladům – vnesl pokoj do této duše.“ Pokoj byl vnějším povahovým rysem papeže Roncalliho; vnitřní dispozicí a nástrojem k jeho dosažení se stala poslušnost. Toto druhé slovo biskupského motta je také rozhodující, podotkl. Bl. Jan XXIII. pojímal poslušnost ve velice prostém a konkrétním smyslu jako službu církvi: Nechal se vést jako dítě, aniž by hledal sám sebe. Skrze tuto poslušnost kněz a biskup Roncalli rovněž prožíval nejhlubší věrnost, kterou bychom jeho vlastními slovy mohli definovat jako spočinutí v boží Prozřetelnosti. Jan XXIII. trvale ve víře doznával, že na cestě života, kterou zdánlivě vedli druzí a která se neřídila vlastním vkusem či osobní duchovní citlivostí, Bůh rýsoval svůj plán. Papež Roncalli byl muž vlády a vedení. Avšak tohoto vůdce skrze jeho poslušnost vedl Duch svatý. Evangelní poslušnost je pramenem svatosti papeže Jana XIII., kterou církev uznala a potvrdila. „Kdo pro mě ztratí svůj život, zachrání si ho“ (Lk 9,24) – říká Ježíš každému z nás a také církvi naší doby. Pokud se dáme vést Duchem svatým, pokud dokážeme umrtvit svůj egoismus a ponecháme prostor Pánově lásce a Jeho vůli, nalezneme pokoj. Stanou se z nás tvůrci pokoje a budeme pokoj šířit ve svém okolí. Dávejte se vést Duchem svatým. Nebojte se riskovat, jako se nebál Jan XXIII. Poddávejme se Duchu, milujme církev a jděme dál...Pán vše zařídí.

Všichni musíme myslet na Sýrii! Ať utichnou zbraně! Kolik krve již bylo prolito! A kolik útrap bude ještě muset být protrpěno, než se podaří nalézt politické řešení krize? Církev se cítí volána k tomu, aby skromně, avšak zároveň konkrétně a účinně, dosvědčovala lásku, které se naučila od Krista, milosrdného Samaritána. Víme, že Kristus je přítomný tam, kde člověk trpí. Právě v nejbolestnějších situacích nemůžeme couvnout. Z pohledu Svatého stolce je dílo katolických charitních agentur mimořádně významné. Přináší pomoc syrskému obyvatelstvu bez ohledu na etnickou nebo náboženskou příslušnost. Je to přímý způsob, jak přispět k usmíření a vybudování společnosti otevřené všem různým složkám. Svatý stolec usiluje o mírovou budoucnost pro Sýrii, která by všem zajistila svobodný život a možnost vyjádřit svou osobitost. 18

Všichni, všichni nyní musíme myslet na Sýrii. Kolik utrpení, nouze, bolesti. Ježíš zde trpí, je ožebračován a vyháněn ze své vlasti. Jsou to Ježíšovy útrapy! To je mystérium, naše křesťanské mystérium. Pohleďme na Ježíše, který trpí v obyvatelích milované Sýrie.

Modleme se tělem a srdcem nikoli idejemi Tobiáš a Sára, tito dva spravedliví lidé prožívají životní dramata a nevýslovnou bolest, modlí se k Bohu a vyprošují si smrt. „Jsou to lidé v mezních situacích, ze kterých se snaží vyjít. Stěžují si, avšak nerouhají se. Naříkat si před Bohem není hřích. Jeden známý kněz se obrátil k ženě, která před Bohem bědovala nad svými pohromami, s těmito slovy: „Ale paní, i to je forma modlitby. Jen v ní pokračujte“. Pán náš nářek slyší a naslouchá mu. Pomysleme na velké postavy – na Joba, když říká: „Zhynout měl den, kdy jsem se narodil“ (Job 3,3). Nebo Jeremiáše : „Buď proklet den, v němž jsem se narodil“ (Jer 20,15). Stěžují si a dokonce proklínají – nikoliv Pána, nýbrž onu situaci. To je přeci lidské. Mnozí lidé žijí v obdobných mezních situacích – děti trpící podvýživou, uprchlíci, nemocní v konečném stádiu. V dnešním evangeliu saduceové staví Ježíše rovněž před krajní případ. Poukazují na záležitost vdovy po sedmi manželích, aniž by její osud nahlédli srdcem. Saduceové o této ženě hovořili jako o sterilním laboratorním případu, bez emocí. Byla to pro ně otázka morálky. Když uvažujeme o lidech, kteří trpí, pojímáme je čistě ideově jako mravní případy a vyslovujeme se pak k té či oné kauze? Anebo o nich smýšlíme srdcem a celým svým tělem? Netěší mne, když se o takovýchto situacích nemluví lidsky, nýbrž příliš akademickým způsobem, někdy za použití statistik. V církvi je totiž mnoho lidí v obdobných situacích. A odpovědí na ně je to, co činí Ježíš – modlitba. Modleme se za tyto lidi. Musí vstoupit do našich srdcí, jejich situace nás musí zneklidňovat – můj bratr trpí, má sestra trpí. Takové je tajemství společenství svatých – modlit se k Pánu a říci: Pane, pohleď na toho člověka, pláče a trpí. Modlete se – dovolte mi to říci – tělem. Kéž se modlí naše tělo, a nikoliv ideje. Modleme se srdcem. Tobiášova a Sářina prosba o smrt nám dodávají naději. Pán na ni odpovídá tím, že Tobiášovi dává zdraví a Sáře manžela. Pokud se modlíme srdcem, naše modlitba vždy dojde do Boží slávy. Je-li však jen mravní kauzou, nikdy k Bohu nedospěje, neboť nevychází z nitra. Není zainteresovaná, je to pouhá intelektuální hra. Modleme se za všechny, kdo prožívají dramatické situace, trpí a volají jako Ježíš na kříži: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Modleme se, „aby naše modlitba byla vyslyšena a dodala trochy naděje nám všem. 19

Kultura odpadu vede k nakládání s lidmi jako by to byly odpadky středeční generální audience papeže Františka, 5. června 2013

Dobrý den, drazí bratři a sestry, dnes bych se chtěl pozastavit u otázky životního prostředí, jak jsem to při různých příležitostech již vícekrát učinil. Nabízí mi to rovněž dnešní Světový den životního prostředí, vyhlašovaný Organizací spojených národů, která mocně apeluje na potřebu zamezit plýtvání potravinami a jejich ničení. Mluvíme-li o životním prostředí, o stvoření, vybavují se mi první stránky Bible z knihy Geneze, kde se praví, že Bůh dal muži a ženě zemi, aby ji obdělávali a chránili (srov. 2,15). A kladu si otázky: Co znamená obdělávat a chránit zemi? Opravdu obděláváme a chráníme stvoření? Anebo jej drancujeme a opomíjíme? Sloveso „obdělávat“ poukazuje na péči zemědělce o zemi, aby mohla přinášet plody, které budou sdíleny. Kolik jen pozornosti, zaujetí a oddanosti to vyžaduje! Obdělávání a ochrana stvoření je ukazatelem, který Bůh ukládá nejenom na začátku dějin, ale každému z nás; je to součást jeho plánu, podle něhož se má svět zodpovědně rozvíjet, stávat se zahradou, místem obyvatelným pro všechny. Benedikt XVI. vícekrát připomněl, že tento úkol, který nám svěřil Bůh Stvořitel, vyžaduje přijetí rytmu a logiky stvoření. My se však často necháváme vést domýšlivostí nadvlády, majetnictví, manipulace a vykořisťování; nechráníme stvoření, nerespektujeme jej, nepovažujeme jej za nezištný dar, o který se máme starat. Ztrácíme postoj úžasu, rozjímavosti, naslouchání stvoření a nedovedeme již chápat to, co Benedikt XVI. nazývá „rytmem dějin lásky Boha a člověka“. Proč je tomu tak? Protože smýšlíme a žijeme horizontálně, vzdálili jsme se od Boha, nečteme Jeho znamení. Avšak „obdělávání a ochrana“ nezahrnuje pouze vztah mezi námi a životním prostředním, mezi člověkem a stvořením; týká se také lidských vztahů. Papežové mluvili o lidské ekologii, úzce související s ekologií životního prostředí. Prožíváme krizi, což vidíme na životním prostředí, ale především na člověku. Člověk je v ohrožení. Je jisté, že lidská osoba se dnes nachází v ohrožení, a proto je zapotřebí lidské ekologie! A toto ohrožení je vážné, protože příčina problému není ledajaká, nýbrž hluboká. Není to jenom otázka ekonomická, nýbrž etická a antropologická. Církev to několikrát zdůraznila a mnozí říkají: ano, správně, to je pravda… avšak systém pokračuje stejně jako dříve, protože vládne dynamika ekonomie a finančnictví, postrádající etiku. Dnes neporoučí člověk, nýbrž peníze. Poroučejí peníze. A Bůh, náš Otec, svěřil poslání chránit zemi nikoli penězům, nýbrž nám, mužům a ženám. My máme tento úkol! Muži a ženy jsou však obětováni 20

modlám zisku a spotřeby. To je „kultura odpadu“. Porouchá-li se počítač, je to tragédie. Ale chudoba, potřeby a dramata mnohých lidí se stávají normálními. Když během zimní noci např. tady nedaleko na ulici Ottaviano zemře nějaký člověk, je to nic neříkající zpráva. To že v různých částech světa jsou děti, které nemají co jíst, je nic neříkající zpráva, zdá se to normální. Tak to nemůže být! Přesto jsou však tyto věci normální. Někteří bezdomovci umírají na ulici zimou a nemluví se o tom. Avšak, poklesne-li v nějakém městě kurz na burze o deset bodů, je to tragédie. Umírající člověk je bezvýznamný, ale pokles kurzu na burze je tragédie! Takto jsou zahazováni lidé jako by to byli odpadky. Tato „kultura odpadu“ se začíná stávat běžnou mentalitou, kterou jsou nakaženi všichni. Lidský život, člověk už není vnímán jako primární hodnota, kterou je třeba ctít a chránit, zvláště je-li chudý a nemohoucí, pokud ještě není užitečný – jako nenarozený - anebo už není užitečný – jako starý člověk. Tato kultura odpadu nás činí necitlivými také vůči plýtvání potravinami a jejich zahazování, které je o to více politováníhodné, když v každé části světa, bohužel, mnozí lidé a rodiny trpí hladem a podvýživou. Naši prarodiče byli kdysi velice pozorní, aby nezahodili nic z potravin, které zbyly. Konzumismus v nás vypěstoval zvyk na ledabylost a každodenní plýtvání potravinami, kterým někdy nejsme s to přikládat správnou hodnotu, jež daleko přesahuje pouhé ekonomické parametry. Zapamatujme si dobře, že potraviny, které zahazujeme, jako bychom kradli ze stolu těch, kdo jsou chudí a hladovějí! Všechny vybízím, aby se zamysleli nad problémem mrhání a plýtvání potravinami, aby byly nalezeny cesty a způsoby, které budou tuto problematiku seriózně řešit a stanou se nástroji solidarity a sdílení s těmi nejpotřebnějšími. Před několika dny při slavnosti Božího Těla jsme četli o zázraku rozmnožení chlebů. Ježíš nasytil zástup pěti chleby a dvěma rybami. Důležitý je závěr zmíněného úryvku: „Všichni se najedli dosyta a ještě se sesbíralo plných dvanáct košů zbylých kousků“ (Lk 9,17). Ježíš chce po učednících, aby se nic nezahazovalo: žádné odpadky! A potom je zde ještě fakt oněch dvanácti košů. Proč dvanáct? Co to znamená? Dvanáct je kmenů Izraele, což představuje symbolicky celý lid. Je nám tím řečeno, že pokud jsou potraviny spravedlivě, solidárně rozdělovány, nikdy není nikdo připraven o to nezbytné, a každé společenství může vycházet vstříc potřebám nejchudších. Lidská ekologie a ekologie životního prostředí jdou ruku v ruce. Chtěl bych tedy, abychom se všichni vážně zasadili o respektování a ochranu stvoření, byli pozorní ke každému člověku, odporovali kultuře plýtvání a odpadu a prosazovali kulturu solidarity a setkání.

 21

„DOCTOR EVANGELICUS“ - SVATÝ ANTONÍN Z PADOVY „Pán jej obdařil schopností chápat Svatá písma, aby ke všemu lidu promlouval o Ježíši slovy, jež jsou nad med sladší. /Tomáš z Celana/

Svatý Antonín Paduánský se narodil v roce 1195 v portugalském Lisabonu. Jedna barokní tradice uvádí jako den jeho narození 15. srpen. Byl synem šlechtických rodičů Martina de‘Buglioniho a Marie Taveiry. Jeho rodný dům se nacházel jen pár metrů od lisabonské katedrály, v níž byl pokřtěn a dostal jméno Fernando. První léta formace strávil pod moudrým vedením Pustiměřští poutníci a votivní svíce u hrobu sv. Antonína v bazilice v Padově, dómských kanovníků. Mezi Peregrinatio ad Immaculatam Conceptionem, 18.-19. června 2008. spolužáky byli i chlapci, kteří se už tehdy rozhodli pro kněžství. Právě tady se s největší pravděpodobností zrodila v srdci mladičkého Fernanda touha zvolit si kněžskou službu. Byla to však morální prostřednost, povrchnost a zvrácenost společnosti, jež ho přivedly ke vstupu do augustiniánského kláštera v São Vicente za hradbami Lisabonu, aby tak mohl žít evangelijní ideál bez kompromisů. Tady přebýval dvě léta. Jenže, obtěžován neustálými návštěvami dvou přátel, s nimiž neměl nic společného, požádal o přeložení do jiného augustiniánského kláštera. Tak se uskutečnila jeho první velká cesta dlouhá 250 kilometrů, jež dělí Lisabon od Coimbry, tehdejší portugalské metropole. Fernandovi bylo 17 let. Přišel do prostředí, kde posléze žil osm let (1212-1220) ve velké komunitě čítající kolem sedmdesáti členů. Pro lidskou a intelektuální formaci světce to byla léta nesmírně důležitá. Mohl se spolehnout na slovutné učitele i na bohatou a soudobou knihovnu. Fernando se zcela oddal studiu humanitních a teologických věd, i proto aby se vyhnul napětí, jež čas od času komunitou procházelo. Roky strávené v Santa Cruz v Coimbře zanechaly hlubokou stopu v psychické fyziognomii budoucího apoštola. Už povahou se jeví jako muž v ústraní, hrdý na své tajemství, jakoby uzavřený do svých pracovních povinností, které mu skoro nedopřály oddechu. Zcela svobodně se vzdal společenských ambicí, byl vzdálen tomu, aby stavěl na odiv sebe či své vlohy, nedůvěřoval polemikám a vůbec se nezajímal o vnějškovost jakéhokoli druhu, pokud jej k tomu nevedla povinnost evangelijního svědectví. Z Coimbry vychází jako zralý muž. jeho teologická kultura, živená Písmem svatým a tradicí Otců, dospěla do definitivního 22

stádia. V Santa Cruz byl Fernando vysvěcen na kněze, někdy kolem roku 1220. Také v jeho případě byla prominuta církevní směrnice, která stanovila nejnižší věk k přijetí kněžství na třicet let. Koncem léta 1220 Fernando žádal, aby směl opustit řád kanovníků sv. Augustina a přijmout františkánský ideál. Není jisté, zda osobně poznal první františkány, kteří na území působili. Jisté je, že o nich slyšel vyprávět a že ho uchvátil jejich ideál. Fernanda strhl jejich příklad života, který se mu jevil jako nejvěrnější uskutečňování evangelijních zásad. Zvláště pak, když byly převezeny do Portugalska ostatky pěti františkánů, kteří zahynuli mučednickou smrtí v Maroku – z Infante Pedro do Ceuty a odtud do Algesiras, Sevilly a nakonec do Coimbry (kde jsou uctívány dodnes). Vypráví se i o zázracích, které ještě prohloubily úctu k nim. Byli rovněž sepsány jejich činy. To vše přispělo k tomu, že františkánské hnutí bylo středem pozornosti všech portugalských věřících. Fernandova žádost o vstup k těmto následovníků svatého Františka z Assisi uzrála ve vizi mocného misijního povolání, a zvláště pak k prolití krve. V září roku 1220 Fernando odkládá bělostný augustiniánský hábit a obléká drsnou tuniku z hrubé látky a provaz kolem boků. Při této příležitosti rovněž opouští své křestní jméno a přijímá jméno Antonín, podle egyptského mnicha, po němž byla pojmenována pustevna Santo Antao dos Olivãis, kde žili františkáni. Po krátkém studiu františkánské řehole se Antonín vypravuje do Maroka. Cesta – jak po zemi, tak po moři – kudy se tam vydal zůstává neznámá. S největší pravděpodobností – podle františkánského zvyku – jej provázel spolubratr, ovšem i jeho jméno nám zůstává skryté. Poté, co dorazil na území Miramolinu do Marakéše či na další místa, přijal ho do svého domu nějaký křesťan, který zde sídlil z obchodních či jiných důvodů. Protože se chtěl světec obrátit na muslimy, musel se dokonale naučit jejich arabskému jazyku, což nebylo pro Lisaboňana té doby, pocházejícího z dvojjazyčné zóny, nikterak snadné. V opačném případě se mohl spolehnout na svého společníka: pokud ne oba, pak aspoň jeden z nich musel být v arabštině odborníkem. Antonín však své kazatelské plány nemohl uskutečnit, protože jej přepadla blíže nespecifikovaná tropická nemoc. Aby alespoň částečně vyzdravěl, rozhodl se vrátit do vlasti, aniž by jej opustil ideál mučednictví. Byl tedy přinucen Maroko opustit a po moři se vrátit domů. Ovšem z důvodu silných protivětrů byla loď odváta až k vzdálené Sicílii. Antonín, o němž tradice vyprávějí, že se vylodil v Milazzu (Messině), byl cizím neznámým mnichem, mladým a bez vládních pověření, navíc tělesně sužován nemocí. Sicilská rekonvalescence trvala asi dva měsíce. Poté, co se od sicilských spolubratří dověděl o generální kapitule, opustil Sicílii a vypravil se vzhůru do Assisi, kde kapitula zasedala od 30. května do 8. června 1221. Antonín z Lisabonu – nikomu neznám, protože vstoupil do řádu teprve před několika měsíci, strávil devítidenní zasedání v odloučení a samotě, ve sledování a úvahách. Byl jedním z mnoha. Ničím se nelišil. Při odchodu si jej žádný z „ministrů“ nevzal sebou. Jakmile skoro všichni odešli, povšiml si ho bratr Gracián, provinční mistr z Romagne. Jakmile se dověděl, že mladý frátr je knězem, požádal ho, aby šel s ním. Spolu s Graciánem z Bagnacavallo a dalšími spolubratry, Antonín dorazil v červnu 1221 do Montepaola. Dny trávil na modlitbách, meditacích a pokorné službě bratřím. Během této služby mohl světec vyzrát ve svém františkánském povolání, prohloubit náhle ukončenou misionářskou zkušenost, posílit asketické úsilí a žít kontemplací. Důvěryhodné prameny říkají, že svatý Antonín setrval v Montepaolu až do letnic (22. května) či maximálně do září téhož roku. Zpočátku, vzhledem k převažujícímu posvátnému ohledu jaký se bral na kněze, chovali se spolubratři k Antonínovi uctivě. Když viděl, jak si jeden ze společníků vytvořil ze skály 23

pustevnu, naléhavě jej žádal, aby mu ji přenechal. A dobrý spolubratr se podřídil zanícené touze mladého Portugalce. A tak každého rána, po společných modlitbách, Antonín spěchal do své cely (dodnes pietně uchovávané), aby žil v samotě s Bohem, v přísném pokání a niterné modlitbě, ve vytrvalé četbě Písma svatého a meditacích. O kanonických hodinkách a po čas jídla se připojoval k bratřím. Ve své vroucí oddanosti pokání zkrušil natolik své zdraví posty, bděními a bičováním, že mnohdy po zaznění zvonu, který svolával ke shromážděním, klopýtal a téměř padal, nebýt jeho starostlivých spolubratří, kteří ho podpírali. Antonín si povšiml, že jeho ideální spolubratři spojovali modlitbu se vzájemnou službou. Ale čím mohl přispět on sám? Promluvil o tom s kvardiánem. Došli k závěru, že by mohl umývat skromné kuchyňské nádobí a zametat dům. V září 1222 přijímali ve Forli kněžské svěcení dominikánští a františkánští řeholníci. Bylo zvykem, že předtím, než se hlouček těch, kdo měli být svěceni, odebral do městské katedrály, aby z rukou biskupa Alberta přijali posvátná svěcení, zaznělo ke kandidátům kázání. Nikdo však tímto úkolem nebyl dopředu pověřen a proto žádný z přítomných dominikánských ani minoritských kněží nebyl připraven. Když nadešel čas, aby někdo promluvil, všichni odmítli při takové příležitosti improvizovat. Pouze představený z Montepaola znal Antonínovy vlohy. Poté, co by osloven, i on se chtěl vymluvit. Ale sklonil se před naléháním představeného a s klidem se ujal slova. S rozvíjejícím se dialogem ve zvučné latině, se výrazy stávaly vroucnějšími a přesvědčivými, originálními i působivými. I proti vůli, odhalil hlubokou biblickou kulturu a strhující spiritualitu. Posluchače ovládlo dojetí, nadšení a především úžas. Nicméně liturgie pokračovala dále svatými svěceními. Oči všech však byly od toho okamžiku upřeny na portugalského mnicha, zapomenutého eremitu, jenž se tak neslýchaným způsobem stal středem pozornosti své komunity. Znovu se vrátil do Montepaolo, ale jen aby se rozloučil se svou jeskyní, aby objal bratry, svěřil se jejich přízni a modlitbám. Rozhodli, že se soustředí na kazatelskou činnost, aby tak mohl plně uplatnit své znalosti a nadání. jeho věroučná příprava byla tak hluboká, že i sv. František mu začal důvěrně říkat „můj biskup“. V Rimini však Antonínova kázání neměla úspěch, neboť zde mezi obyvateli silně převažovali bludaři a ti ho přirozeně nechodili poslouchat. Sv. Antonín se tedy odebral na mořské pobřeží a začal kázat rybám. Hned se jich u něho nahromadilo velké množství. To byl jeho první, nikoli však poslední zázrak. Brzy následovaly další, které vzbudily ještě větší rozruch, takže ve sv. Antonínovi postupně převážil divotvůrce. proto ho začali posílat na místa, která byla nejvíce zamořena bludaři. Ve Veroně kázal proti tyranskému vládci tohoto města, Ezzelinovi da Romano a přimlouval se za uvězněné Guelfy. Po nějaké době si zvolil za své stálé sídlo malý klášter, zvaný Arcella, ležící asi kilometr od hradeb města Padovy. Jednoho večera se nemohl vrátit do své cely a zůstal ve 24

městě jako host v domě hraběte Zina Camposampiera. Hostitel byl svědkem jiného známého zázraku. Viděl totiž sv. Antonína, jak drží něžně v náručí Jezulátko. Jeho tužbou bylo konat pokání na místech, kde se umrtvoval sv. František, např. ve Verně anebo v okolí Assisi. Pro takový způsob života však neměl dostatečně pevné zdraví. Bránila mu v tom zejména vodnatelnost. V postní době roku 1231 těžce roznemohl v poustevně u Camposampiero. Naložili ho na vůz, aby ho odvezli do Padovy. Když dojeli do jeho kláštera Arcella, sv. Antonín již dále nechtěl a zůstal tu ve své cele. Zrak měl stále upřený k nebi, a když se ho spolubratři ptali, zda něco vidí, odpověděl: „Ano, vidím svého Pána Ježíše Krista.“ Zdálo se, že usíná. Svatý Antonín zemřel 13. června 1231. Bylo mu teprve 36 let. Je až neuvěřitelné, co toho nastudoval, že tolik kázat a tolik vykonal. Za svatého jej prohlásil už Řehoř IX. necelý rok po smrti. Pius XII. mu přidal titul církevní učitel.

Sv. Antonín s Ježíškem

(Tomáš kardinál Špidlík S.J., čestný občana Pustiměře, poutníkům ke sv. Antonínu do Padovy)

Sochy a sošky sv. Antonína s Ježíškem vidíme často. Do Padovy, kde je pochován, ode dávna chodí mnoho poutníků. Je tam v bazilice i tzv. slovanská kaple. I sám sv. František z Assisi si ho cenil jako svého dobrého učedníka, „ovečku Boží“. Dovolil mu dokonce to, čemu on sám nepřál a co některým i zakazoval, tj. studovat. Pročpak byl takové mysli? Dnes přece církevní představení horlivě vyzývají své bohoslovce, aby studovali. Víme dobře, že františkánské hnutí vzniklo jako duchovnost prostých lidí. Bratři měli zůstat na úrovni chudých lidí a jejich kněží se snažili nelišit se tuze od nich ani duševní úrovní. Museli ovšem znát poselství evangelia, ale měli se vyvarovat učených universitních diskusí. Antonín byl jeden z prvních, kterému se vyšší studie dovolily. Absolvoval je dobře, církev mu dala dokonce titul doctor ecclesiae, učitel církve. Jak vysvětlíme tuto povolnost k němu ze strany sv. Františka? Celkem snadno. Neztratil totiž tu prostotu, kterou evangelium vyžaduje: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete-li jako děti, nevejdete do království nebeského“ (Mt 18,2). Cestu „duchovního dětství“ v nové době propagovala sv. Terezička od Jezulátka. Ale její základy jsou už v době Otců církve. Byla to odpověď na jednu z prvních herezí, kterou označujeme slovem gnosticismus. Řecké slovo gnosis znamená poznání. V pohanském starověku, zvláště v Egyptě, bylo mnoho gnostiků, kteří hledali v náboženství nějaké tajemné hlubší poznání, kterým by se odlišovali od obecného lidu. Tato mentalita pronikla i do křesťanství. I křesťanští gnostici se chlubili tím, že oni chápou skrytou pravdu Písma, zatím co obyčejní věřící se musí spokojit jenom zachováváním přikázání. Nejdůležitějším 25

spisem z patristické doby proti tomuto bludu je traktát Proti herezím, napsaný sv. Irenejem z Lyonu. Jeho argument se dá shrnout velmi stručně takto. I Ježíš přišel, aby nám přinesl pravé poznání Boha. Předal je i svým učedníkům a pověřil je, aby je nesli do celého světa. Ale upozornil je vážně, že jeho slovům ani oni sami neporozumějí, dokud nedostanou Ducha svatého: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy“ (Jn 16,12-13). S tím textem křesťanští gnostici plně souhlasili. Tvrdili, že Ducha svatého mají a dokazovali to právě tím, že mají mnoho vědomostí a že tím převyšují obecný lid. Sv. Irenej jejich tvrzení vyvrací docela prostě. Máte pravdu, říká jim, že opravdové hlubší poznání Kristova evangelia dává Duch svatý. Ale ten je neviditelný, protože je Bůh. Boha pak poznáme ze znamení, kterými on sám nám dává. Jaká jsou znamení Ducha svatého? V církvi je jich mnoho. Shrnuje je stručně sv. Pavel v pověstné 13. kapitole 1. listu ke Korintským: „Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velkou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem“ (13,2). „ Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, sem jenom dunící kov a zvučící zvon“ (13,1). Sv. Pavel tu nepodceňuje duchovní poznání, ale jasně ukazuje, že jeho podmínkou je pravá láska. Není tedy gnostik. Sv. Irenej z toho udělá tento závěr. Tak zvaní povýšení křesťané se chlubí svými znalostmi, ale ty jsou falešné, protože jsou bez nutného základu. Daleko lepší poznání evangelia mají prostí neučené věřící, kteří žijí a pracují v lásce a dokonce i děti jsou Kristu blíž, než bláhoví spekulanti o víře. Touhy po hlubším poznání Kristovy pravdy, se ovšem nezříkáme. Usilovali o to především ti, kdo si zvolili za cíl života kontemplativní život. Ale přijali plně i oni podmínky stanovené Irenejem. Vyjadřovali je dvěma řeckými slovy: theoria a praxis. Slovu teorie se tu rozumí duchovně, jako pravé poznání Boha. Duchovně se chápe i slovo praxe, jako činnost v dobrých skutcích a v lásce. Ale zamýšlejí se na jejich vzájemném poměru. Co je dřív? V technickém světě se klade na první místo teorie. Inženýr, který staví dům nebo most nebo cokoli jiného, musí nejdříve vypracovat přesný plán a pak jej věrně uskutečňovat. Nikoho nepustí do práce bez takového plánu. Je proto zajímavé, že v duchovním životě tento poměr obrátili. Křesťanská víra se musí nejdříve žít a pak ji teprve dovedeme lépe pochopit. Vychází se tedy z praxe k teorii. Technicky vychovaným lidem, a takoví jsme dnes skoro všichni, se to zdá divné. Musíme si proto stále uvědomovat, že víra není technika. Proto nás napomíná myslitel B. Vyšeslavcev: „Pro moderní intelektualismus je prorocký výrok Leonarda da Vinci: Veliká láska je dcerou velkého poznání. My křesťané tvrdíme opak: Velké poznání je dcerou velké lásky.“ Velké věci poznáváme, jenom když se snažíme dorůstat do jejich výšky. Boha můžeme poznat, jenom když jsme mu podobni, protože Bůh je láska (1 Jn 4,8.16). Pěkně je to také vyjádřeno v byzantské liturgii. Tam se recituje Věřím v Boha před začátkem eucharistické modlitby proměňování. Diákon vyzývá lid slovy: „Milujme druh 26

druha, abychom mohli jednomyslně vyznávat: Věřím v jednoho Boha Otce...“ Z toho uzavírá sv. Efrém, že pravda a láska jsou dvě křídla duše, aby se mohla vznésti do výše. Ale vraťme se nyní k tomu, čím jsme svou úvahu začali: soškou sv. Antonína s Ježíškem v náručí. Sv. František mu dovolil studovat a být učeným, protože v něm viděl někoho, kdo má přitom srdce prostého dítěte. Nebude se pro svou učenost nad nikoho vyvyšovat a jemu samému to nepoplete hlavu. Dost zajímavé je to, že se dnes stal sv. Antonín i patronem ztracených věcí. Nevím, jak k tomu došel. Ale řekl bych, že jednu věc naší generaci musí pomoci znovu najít: ztracenou jednotu mezi lačností poznávat stále nové věci a prostou láskou ke všem lidem a úctu k dětem. Ať se tedy jeho soška, kterou tak často vidíme, stává dnešním lidem výmluvnou.

Sv. Antonín z Padovy (promluva Benedikta XVI. při středeční generální audienci v aule Pavla VI., 10. února 2010)

Drazí bratři a sestry, před dvěma týdny jsem představil postavu svatého Františka z Assisi. Dnes dopoledne chci pohovořit o dalším světci, který patří k první generaci Bratří menších: o Antonínovi z Padovy nebo - jak je taktéž nazýván - z Lisabonu, s odkazem na jeho rodné město. Jde o jednoho z nejpopulár-nějších světců v celé katolické církvi, ctěného nejen v Padově, kde byla postavena nádherná bazilika, která uchovává jeho ostatky, ale v celém světě. Věřící mají rádi obrazy a sochy, které jej znázorňují s liliemi, symbolem čistoty, nebo s Dítětem Ježíšem v náruči, na připomínku zázračného zjevení, jež je zmiňováno v některých literárních pramenech. Antonín významně přispěl k rozvoji františkánské spirituality svými výjimečnými dary inteligence, vyváženosti, apoštolské horlivosti, a hlavně mystickou vroucností. Narodil se v Lisabonu ve šlechtické rodině roku 1195 a byl pokřtěn jménem Ferdinand. Vstoupil ke kanovníkům, kteří zachovávali mnišská pravidla sv. Augustina. Nejprve byl v klášteře sv. Vincence v Lisabonu a potom v klášteře Sv. Kříže v Coimbře, proslulém kulturního centru Portugalska. Se zájmem a pečlivostí se věnoval studiu Bible a církevních otců a osvojil si teologické vědění, které zužitkoval během svých kázání a při vyučování. V Coimbře došlo k události, která vnesla do jeho života rozhodující obrat. Zde byly roku 1220 vystaveny relikvie prvních pěti františkánských misionářů, kteří se vydali do Maroka, kde podstoupili mučednictví. Jejich příběh v mladém Ferdinandovi zrodil touhu je napodobit a stát se Bratrem menším. Jeho žádost byla přijata a dostal jméno Antonín. Také on se vydal do Maroka, ale božská Prozřetelnost rozhodla jinak. V důsledku nemoci byl nucen se vrátit do Itálie a roku 1221 se účastnil slavné Kapituly v Assisi, kde se setkal 27

také se svatým Františkem. Potom žil nějaký čas v naprostém ústraní v konventu poblíž Forli na severu Itálie, kde jej Pán povolal k dalšímu poslání. Byl za zcela nahodilých okolností pozván, aby kázal na kněžském svěcení, a prokázal, že je obdarován věděním a výmluvností. Představení jej tedy určili ke službě kázání. V Itálii a Francii tak zahájil apoštolskou činnost, jež byla natolik intenzivní a účinná, že přivedla nemálo lidí, kteří se odloučili od církve, aby se vrátili na svou cestu. Antonín byl také mezi Bratry menšími jedním z prvním magistrů teologie, ne-li přímo prvním. Začal vyučovat v Boloni s požehnáním svatého Františka, který rozpoznal Antonínovy ctnosti a zaslal mu krátký list, který začínal těmito slovy: „Líbí se mi, že vyučuješ bratry v teologii“. Antonín položil základy františkánské teologie, která po přínosu dalších významných myslitelů dosáhla svého vrcholu ve svatém Bonaventurovi z Bagnoregia a blahoslaveném Duns Scotovi. Stal se provinčním představeným Bratří menších v severní Itálii, pokračoval ve své službě kazatele a střídavě se věnoval úkolům řadového vedení. Když skončil v úřadě provinciála, usadil se nedaleko Padovy, kde již dříve několikrát přebýval. Sotva po roce zemřel před branami města 13. června 1231. Padova, která jej srdečně přijala a ctila již za jeho života, si jej vždycky vážila a prokazovala mu úctu. Papež Řehoř IX. jej po vyslechnutí jeho kázání označil za „Archu Zákona“ a kanonizoval ho už rok po smrti roku 1232 také v důsledku zázraků, ke kterým došlo na jeho přímluvu. V posledním období života Antonín sepsal dva cykly „Kázání“, nazvaných „Nedělní“ a „Kázání o svatých“, které byly určeny pro kazatele a učitele teologických studií františkánského řádu. V těchto Kázáních komentuje texty Písma, podávané liturgií za použití patristicko-středověké interpretace čtyř smyslů, literárního či historického, alegorického či kristologického, morálního či tropologického, a anagogického, který vede k životu věčnému. Dnes se znovu objevuje, že tyto smysly jsou dimenzemi jediného smyslu Písma svatého a že je správné interpretovat Písmo svaté hledáním těchto čtyř dimenzí jeho slova. Kázání svatého Antonína jsou teologicko-homiletické texty, jež odrážejí jeho živá kázání, kterými Antonín ve vlastním a pravém smyslu vytyčuje trasu křesťanského života. Bohatství duchovních nauk obsažených v jeho „Kázáních“ je tak veliké, že ctihodný papež Pius XII. prohlásil Antonína roku 1946 za Učitele církve a přiřkl mu titul „Učitel evangelia“, protože z jeho spisů vysvítá svěžest a krása evangelia a dodnes je můžeme číst s velkým duchovním užitkem. V těchto kázáních svatý Antonín mluví o modlitbě jako o vztahu lásky, jenž vede člověka k něžnému rozhovoru s Pánem a způsobuje nevýslovnou radost, která během modlitby pozvolna duši prostupuje. Antonín nám připomíná, že modlitba potřebuje atmosféru ticha, které není opakem vnějšího hluku, ale vnitřní zkušeností, která vede k odstraňování nesoustředěnosti vyvolané duševními starostmi a vytváří ticho v duši samotné. Podle nauky tohoto významného františkánského učitele se modlitba vyznačuje čtyřmi nezbytnými postoji, které v Antonínově latině nesou jména: obsecratio, oratio, postulatio, gratiarum actio. Mohli bychom je přeložit následovně: důvěřivá otevřenost vlastního srdce Bohu, což je první krok modlitby; nikoli tedy jen jednoduché přijetí slova, ale otevření srdce k Boží přítomnosti, pak vroucí rozhovor s Ním, který je přítomen spolu se mnou, potom – věc velmi přirozená – představení našich potřeb; a nakonec chvála a poděkování. V tomto učení sv. Antonína o modlitbě nacházíme jeden ze specifických rysů františkánské teologie, jejímž byl iniciátorem, to znamená roli, jež je přikládána božské lásce, která vstupuje do sféry citů, vůle a srdce a která je také zdrojem duchovního poznání, jež každé poznání přesahuje. Milováním totiž poznáváme. Antonín píše: „Láska 28

je duší víry, oživuje ji; bez lásky, víra zahyne.“ (Sermones Dominicales et Festivi II, Messaggero, Padova 1979, str. 37). Jedině duše, která se modlí, může v duchovním životě konat pokroky. To je oblíbený předmět kázání sv. Antonína, který dobře zná vady lidské přirozenosti, naši tendenci upadat do hříchu, a proto neustále nabádá: bojovat proti tendencím žádostivosti, pýchy, nečistoty a namísto toho praktikovat ctnosti chudoby a štědrosti, pokory a poslušnosti, cudnosti a ryzosti. Počátkem 13. století v kontextu rozvoje měst a rozkvětu obchodování, vzrostl počet lidí necitlivých vůči potřebám chudých. Z tohoto důvodu Antonín často vybízí věřící, aby přemýšleli o pravém bohatství: bohatství srdce, které přivádí k dobrotě a milosrdenství a shromažďuje poklady pro Nebe. „Ó bohatí – vyzývá – učiňte si přátele z chudých, přijměte je do svých domovů. Oni – chudí – budou těmi, kdo vás pak přijmou do věčných příbytků, kde je krása pokoje, důvěra bezpečí a blahobytné spočinutí ve věčném nasycení“ (Ibid., str. 29). Není snad toto učení, drazí přátelé, velmi důležité také dnes, kdy finanční krize a závažná ekonomická nerovnováha nemálo lidí ochuzuje a vytváří chudobu? Ve své encyklice Caritas in veritate připomínám: „Ekonomika totiž ke svému řádnému fungování potřebuje etiku; ne jakoukoli etiku, ale etiku přátelskou k lidské osobě“ (č.45). Antonín podle Františkovy školy klade Krista vždy do středu života a myšlení, jednání a kázání. Kristocentrismus je tedy dalším hlavním rysem františkánské teologie, která ráda kontempluje a zve ke kontemplaci tajemství Pánova lidství, člověka Ježíše, zejména tajemství Narození, Boha, který se stal Dítětem a vydal se nám do rukou: tajemství, které probouzí city lásky a vděčnosti k božské dobrotě. Na jedné straně Narození, ústřední bod lásky Krista k lidstvu, ale také vize Ukřižovaného inspirují Antonína myšlenkami uznání Boha a úcty k důstojnosti lidské osoby, takže všichni, věřící i nevěřící, mohou nalézt v Ukřižovaném a v jeho znázornění význam, který je pro život obohacením. Svatý Antonín píše: „Kristus, který je tvým životem, visí před tebou, aby ses díval na kříž jako do zrcadla. Tam budeš moci poznat jak smrtelná byla tvá zranění, která žádná medicína nebude moci vyléčit, ne-li krev Syna Božího. Budeš-li se dívat dobře, uvědomíš si, jak velká je tvá lidská důstojnost a tvá hodnota… Nikde jinde si člověk nemůže lépe uvědomit, jakou má cenu, než tím, že se dívá do zrcadla kříže“ (Sermones Dominicales et Festivi III, str. 213-214). Rozjímáním těchto slov můžeme lépe pochopit důležitost znázornění Ukřižovaného pro naši kulturu, pro náš humanismus, který se zrodil z křesťanské víry. Právě hledíme-li na Ukřižovaného, vidíme - praví svatý Augustin - jak velká je lidská důstojnost a hodnota člověka. Nikde jinde nelze pochopit, jakou cenu má člověk, právě proto, že Bůh nás činí tak důležitými, shledává nás tak důležitými, že Mu stojíme za to, aby pro nás trpěl. Veškerá lidská důstojnost se tak ukazuje v zrcadle Ukřižovaného a pohled na Něho je vždycky zdrojem uznání lidské důstojnosti. Drazí přátelé, kéž se Antonín z Padovy, jenž je věřícími tolik ctěn, přimlouvá za celou církev a zejména za ty, kteří se věnují kázání; prosme Pána, aby nám pomohl osvojit si trochu z tohoto umění svatého Antonína. Kazatelé ať si berou inspiraci z jeho příkladu, pečují o solidní a zdravé učení, upřímnou a vroucí zbožnost, pronikavost v komunikaci. Modleme se v tomto Roce kněží, aby kněží a jáhni konali pro věřící pečlivě tuto službu hlásání a aktualizace Božího Slova, zejména v liturgických homiliích. Ať jsou účinnou prezentací věčné krásy Krista právě tak, jak radí sv. Antonín: „Hlásáš-li Krista, On obměkčuje zatvrzelá srdce, vzýváš-li Jej, odráží pokušení; když na Něho myslíš, osvěcuje tvé srdce; když Jej čteš, sytí tvou mysl“ (Sermones Dominicales et Festivi III, str.59). 29

2001 - 16. června - 2013

Giovanni kardinál Coppa dvanáct let čestným občanem Drysic

Fanfáry, jimiž posvátný Velehrad vítal v roce 1990 papeže Jana Pavla II. – nejvýznamnějšího poutníka od dob soluňských bratří, zazněly k poctě J.E. Mons. Giovanni Coppy, apoštolského nuncia v České republice, když se v liturgickém průvodu ubíral z farní budovy do chrámu Narození Panny Marie v Drysicích. Tam se už Boží lid připravoval na slavení eucharistie modlitbou a zpěvem pod vedením Mons. Josefa Olejníka (nar. 1914), kněze, jenž své hudební nadání a hlubokou slováckou zbožnost zúročil na studiích v Římě, zvláště na papežském institutu posvátné hudby Santa Cecilia, aby pak – věrný II. vatikánskému koncilu (konstituce Sacrosanctum Concilium) zhudebnil žalmy, vytvořil liturgické zpěvy a především ordinária (např. Česká mše z Andělské hory), která se stala modlitbou celého českého národa. Za zpěvu introitu z novoroční slavnosti Matky Boží Panny Marie - "Buď zdráva, svatá Boží rodičko", vešel liturgický průvod do chrámu. Ve znamení Té, 'která porodila Krále , jenž nad nebem i zemí vládne na věčné věky' vítalo shromáždění věřících nuncia Svatého Otce, jenž v tomto historickém okamžiku vkládal pečeť 'klíčů Božího království' do dění budoucích věků. Po nunciově úvodním pozdravu zazněla tato vděčnost v uvítacím slovu věřících, které jménem farnosti pronesla prof. V. Poláchová a pan L. Adamec. Kytice z pěti antúrii snad zpřítomňovala 30

pětici kontinentů, na něž Mons. Coppa zavítal. I tím se jeho přítomnost stává znamením katolicity (všeobecnosti) Kristovy Církve. K prostřednictví Marie, Matky Církve, směřovaly modlitby eucharistického slavení. K ní, 'ženě oděné sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy' se upírala pozornost věřících naslouchajících prvnímu čtení z knihy Zjevení. Avšak vzápětí se vynořuje jiné znamení 'veliký, ohnivě rudý drak se sedmi hlavami a deseti rohy, jenž smetl třetinu hvězd z nebe' a chtěl pohltit dítě, které měla žena porodit. Ta však uprchla na poušť, kde měla místo připravené od Boha. Nato nejmladší z apoštolů vyznává: 'Tu jsem uslyšel hlasité volání v nebi: 'Od nynějška patří vítězství, moc a královská vláda našemu Bohu a panování jeho Pomazanému'. Jako velkolepé defilé slávy zněla odpověď responsoriálního žalmu 'Ty, jsi čest našeho lidu', mimochodem jedné z prvních melodií, kterou Mons. Olejník vytvořil. Vždyť, jak kdysi napsal německý historik ReinsbergDüringsfeld - "jen stěží lze najít národ, v němž by úcta k Panně Marii měla tak hluboké kořeny, jako je tomu v Čechách a především na Moravě". Tyto kořeny mariánské zbožnosti je však třeba hledat už v byzantské tradici svatých soluňských bratří. Z ní pramenil i text zpěvu před evangeliem, který nacházíme v Konstantinově Proglasu: "Slyšte slovo, které od Boha vyšlo..". 'Slovem' dnešního evangelia, přednášený diakonem F. Beníčkem, byl Lukášův text Lk 1,39-56. o Mariině cestě k Alžbětě; úryvek, předčítaný o svátku Navštívení Panny Marie, svátku zavedenému do liturgie všeobecné Církve díky pražskému arcibiskupovi Janu z Jenštejna. 31

Poté se ujal slova arcibiskup Coppa: "Můj drahý otče Josefe Beníčku, děkuji vám mnohokrát za vaše milé přivítání! Vážení představitelé a vy všichni občané Drysic! O této sobotě, zasvěcené Blahoslavvené Panně Marii, slavíme mši svatou k její cti. Svatá Panna nás miluje, vybízí nás, abychom ji následovali ve svém každodenním boji proti hříchu. Bohoslužba slova byla velmi jasná a velmi závazná pro nás, kteří chceme být věřícími třetího tisíciletí, ale především pro vás, mladí, kteří budete jeho protagonisty. V prvním čtení jsme byli přítomni podivuhodné a hrozné scéně z knihy Zjevení: "Boží chrám v nebi se otevřel a ukázala se v něm archa jeho úmluvy. Pak se objevilo na nebi veliké znamení: žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy... Potom se objevilo další znamení: veliký, ohnivě rudý drak se sedmi hlavami a deseti rohy... se postavil před ženu, aby pohltil její dítě." (Zj 11,19a-12,1,1;3.5) Válka mezi ďáblem a Mariiným potomstvem, kterou Bůh ohlásil po hříchu prvního lidského svazku, pokračovala po staletí. Maria zvítězila. Maria byla nesena k Bohu díky síle svého Syna, jediného vítěze nad ďáblem a zlem. Tato válka pokračovala a pokračuje v dějinách Církve. Zajisté víte, že bylo rozšiřováno třetí fatimské tajemství: je to jedno z nejzřejmějších svědectví tohoto boje. Poslyšme, co napsala sestra Lucie, která měla zjevení s Hyacintou a Františkem: "Nalevo od naší Paní trochu výše jsme viděli anděla s plamenným mečem v levé ruce, který v záblescích vrhal plameny, které - jak se zdálo - chtěly zapálit svět, avšak uhasly pod dotekem záře, jež k němu vycházela z pravé ruky Naší Paní. Anděl, ukazujíce pravou rukou na zemi, zvolal mocným hlasem: Pokání! Pokání! Pokání! 32

V nevýslovném světle, kterým je Bůh jsme spatřili - "podobně jako když se díváte v zrcadle na lidi, kteří kráčejí před vámi"- bíle oděného biskupa, a domnívali jsme se, že je to Svatý Otec". Mnozí další biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice vystupovali na příkrou horu, na jejímž vrcholu byl velký kříž z neopracovaných kmenů jakoby korkového dubu s kůrou. Předtím než sem Svatý Otec dorazil, procházel vratkým krokem, zkroušený bolestí a zármutkem, velkým, napůl zničeným městem, a modlil se za duše mrtvých, které na své cestě potkával, a tak došel až na vrchol hory, padl na kolena na úpatí velkého kříže, a byl zabíjen skupinou vojáků, kteří na něj vypálili několik ran ze střelných zbraní a šípy, a současně stejným způsobem umírali jeden po druhém biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice i různé laické světské osoby, mužové a ženy rozličných vrstev a postavení. Pod dvěma rameny kříže byli dva andělé. Každý držel v ruce křišťálovou kropenku, do které chytali krev mučedníků, a tou pak kropili duše, přibližující se k Bohu." Proč vám to všechno povídám? Protože našim prvním a největším křesťanským závazkem je, abychom se i my podíleli na tomto boji a na vítězství Ježíše a jeho Neposkvrněné Matky proti pekelnému draku. Nejdůležitějšími etapami našeho vítězství jsou svátost zpovědi a svaté přijímání. Především zpověď, skrze niž se vrháme do otevřené náruče Ukřižovaného, jenž zemřel, aby nás smířil s Otcem. Všechny zpovědi jsou vzrůstáním lásky k Ježíšovi a také odpuštěním hříchů. Všech hříchů. I těch největších. Bůh je milosrdný. Nesmíme si zoufat. On nás miluje. V životopise blahoslaveného otce Oriona, italského kněze, jenž vykonal tolik děl milosrdenství, se dočteme, že kázal 33

ve Svatém týdnu v jedné horské krajině a řekl, že Bůh odpouští každý hřích, i kdyby někdo zabil svou matku. Když se pak vracel v noci z hor, vyšel proti němu muž, zahalený velikým pláštěm. Zastavil jej a kněz si myslel, že je to lupič. Muž se ho zeptal: "Je pravda to, co jsi dnes večer říkal? - Co? - "že Bůh odpouští i vraždu matky? Věz tedy, že já jsem před deseti lety zabil svou matku. Ty mi musíš dát rozhřešení." A otec Orione se posadil na zídku u cesty, vyzpovídal ho a nad nešťastníkem udělal znamení kříže. Za druhé - svaté přijímání. V evangeliu jsme byli přítomni scéně navštívení Panny Marie: při vstupu do domu Alžběty zpívá své Magnificat. Maria je plná Ježíše, 'plena Deo', jak říká sv. Ambrož. Starou příbuznou a jejího syna, dosud skrytého po srdcem matky, naplňuje svým pozdravem milostí, jež se šíří skrze plod jejího lůna. Totéž činí dnes Maria pro nás. Přináší nám Ježíše, zatímco my jej dostáváme ve svatém přijímání. Udržuje v nás plody Ježíšovy přítomnosti. Moji drazí věřící. Ať nám dá Panna Maria víru, za jakou ji chválila svatá Alžběta: "Blahoslavená, která jsi uvěřila." /Lk 1,45/. Ať nám dá naději, že se s ní opět spojíme v nebi. A především, ať nám dá lásku, abychom stále více milovali Trojjediného Boha a milovali svého bližního, zejména toho, kdo je opuštěný, smutný, nemocný! Vybízím vás všechny: vás, děti, které máte růst v milosti a moudrosti jako Ježíš; vás, mladí, jestliže se chcete připravovat na zodpovědnosti života v radosti, čistotě, apoštolátu; i vás, moji milí otcové a matky, jestliže chcete dávat příklad upřímného a praktického křesťanského života, abyste dobře vychovávali své děti. A pokud se nám snad nedostává sil, pohleďme na Marii, jak nám říká svatý Bernard: "Pohleď na hvězdu, vzývej Marii." Ona je nejdokonalejší svatyní a svatostánkem Ježíše a celé Nejsvětější Trojice. 34

Kéž nám Panna Maria pomáhá stále více milovat Boha; ať nás posiluje v našich předsevzetích; ať nás vždycky zachovává ve věrnosti Církvi a Svatému Otci a vede nás blíže k Ježíši v životě vskutku eucharistickém. Tak zůstaneme věrni kořenům české i evropské civilizace. S Marii k Ježíšovi v lásce Ducha, ke slávě věčného Otce! Za dobro této vlasti. Amen. V modlitbě věřících - přímluvách se k nebi vznášely prosby: za Svatého Otce Jana Pavla II., jehož požehnání spočinulo i na této farnosti (u příležitosti 100. výročí posvěcení kostela, v r. 1996, zaslal Svatý Otec farnosti své Apoštolské požehnání), aby jeho svědectví pravdě, spravedlnosti a lásce zasévalo do srdcí lidí světa sémě Božího království; za ty, kdo vykonávají správu věcí veřejných, aby si byli vědomi své odpovědnosti před Tím, jemuž náleží veškerá moc na nebi i na zemi; za všechny, kdo během osmi staletí vzývali na tomto místě Boží jméno, aby jejich modlitby a oběti přinášely svůj užitek v nových křesťanských povoláních; za děti a mládež vesnice, aby v setkání s Tím, který přišel, ‚aby měli život a měli ho v hojnosti‘, došly naplnění své touhy po štěstí; za rodiny obce, aby ve svaté rodině nazaretské nacházely zdroj jednoty osob, žijících v jediné lásce; za nemocné a trpící, aby tím, že doplňují, co zbývá do plné míry Kristových útrap, přinášeli poselství naděje těm, kdo prožívají životní zkoušky či rozhodování; vděčná vzpomínka zalétla i k dávným předkům, kteří se v těžkých chvílích 35

utíkali ke sv. Floriánovi, jehož si zvolili za patrona obce a eucharistické shromáždění prosilo, aby i současní věřící hledali na jeho přímluvu svou sílu v Boží všemohoucnosti; závěrečná prosba pak byla za všechny, kdo s velkou láskou budovali tento chrám zasvěcený Mariinu narození, aby došli plného společenství s Královnou nebe a země. Modlitbu věřících pak apoštolský nuncius zakončil slovy: „Všemohoucí věčný Bože, ty jsi veliký ve svých svatých a zvláště v Panně Marii jsi našel zalíbení. Dej, ať i my kráčíme cestou tvé pokorné služebnice a tak dojdeme plné účasti na slávě, kterou jsi slíbil Abrahámovi a jeho potomkům.“ Obětní průvod, v němž byly kromě chleba a vína přinášeny i dary věřících (dívka v hanáckém kroji a upomínková keramika k 800. výročí založení obce), doprovázel zpěv 'Zdrávas Maria', od Pavla Křižkovského významného skladatele, čerpajícího z lidových motivů a někdejšího dómského kapelníka u sv. Václava v Olomouci. Svaté přijímání pak provázela pokorná slova setníka z evangelia 'Domine, non sum dignus..' (Pane, nejsem hoden) v hudebním ztvárnění proslulého španělského kapelníka u S. M. Maggiore v Římě, současníka Palestriny - T. L. da Victoria (15481611). 'Ježíš Kristus je stejný, včera i dnes a navěky' - tato slova sv. Pavla se stala mottem jubilejního roku a jsou poselstvím naděje, která je plná nesmrtelnosti. 36

Právě eucharistii dali Otcové Církve název 'farmacum immortalitatis'. Těm, kdo přistupují k svatému přijímání se stává pokrmem k životu věčnému. Tuto hlubokou pravdu křesťanské víry vyjádřil sbor Mons. Olejníka v celé její majestátnosti právě ve chvíli, kdy věřící přijímali chléb, 'který sestoupil z nebe pro život světa'. V závěru eucharistického slavení, po Modlitbě po přijímání, zazněla vděčná vzpomínka na první návštěvu J. E. Mons. Coppy v Pustiměři a Drysicích v roce 1997. O svátku Povýšení svatého kříže, 14. září 1997, totiž uděloval svátost biřmování v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři. Tehdy jedna z biřmovaných - Iveta Rozehnalová přivítala nuncia v jeho mateřštině - italštině. Tuto významnou událost připomněla Iveta Tichá i dnes, a společně s Marii Marákovou předaly svému biřmovateli kytici sedmi červených karafiátů, symbolizujících sedmero darů Ducha svatého: "Sua Eccellenza, sono passati quattro anni dall'indimenticabile giorno di cresima a Pustiměř. Allora Lei ci ha lasciato un augurio: 'di essere sempre degni del dono ricevuto dal Alto, di fare onore sempre a Gesù e mantenersi veri, autentici testimoni del Vangelo e fedeli alla Santa Chiesa'. Ma, dobbiamo confessare che proprio nel mondo di oggi così complicato ci sentiamo perplessi e spontaneamente vengono nella nostra bocca le ferventi parole dei discepoli di Emmaus: 'resta con noi'. Sì, Sua Eccellenza, 'resta con noi', abbiamo bisogno della Sua presenza di fede coraggiosa, speranza che non tramonta e l'amore il cui segno - la croce, ci ha consegnato. Però sapendo che ciò è impossibile La ringraziamo per la Sua presenza e La preghiamo di abbracciare ciascuno di noi nel Suo cuore apostolico, nelle sue preghiere e nel suo quotidiano 'portare la croce'. Solo così anche noi saremo capaci di adempiere il Suo augurio." 37

/"Vaše Excelence, uplynula čtyři léta od nezapomenutelného dne biřmování v Pustiměři. Tehdy jste nám zanechal přání, abychom 'vždy byli hodni daru přijatého shůry; abychom stále dělali čest Ježíši a zůstali skutečnými, pravými svědky evangelia a věřícími svaté Církve". Musíme však přiznat, že právě v dnešním, tak složitém světě se mnohdy cítíme zmateni a spontánně rty šeptají vroucí slova emauzských učedníků: 'zůstaň s námi'. Ano, Vaše Excelence, 'zůstaňte s námi', potřebujeme Vaši přítomnost odvážné víry, neutuchající naděje a lásky, jejíž znamení - kříž, jste nám daroval. Protože však víme, že to není možné, děkujeme Vám za Vaši přítomnost a prosíme Vás, abyste každého z nás objal ve svém apoštolském srdci, ve svých modlitbách a ve svém každodenním 'nesení kříže'. Jedině tak budeme schopni naplnit Vaše přání."/

Poté starosta obce pan Luděk Horecký, požádal Jeho Excelenci, aby požehnal obecní znak a prapor: Vaše Excelence, před několika okamžiky jsme přinášeli ke slavení eucharistie chléb a víno - 'plod země a plod lidské práce'. Právě tyto dary vyjadřují symboly znaku a praporu obce Drysice: radlice a vinařský nůž. Jménem obce Vás nyní prosím, abyste požehnal tyto insignie, a s nimi všem, kdo svou prací a všestranným lidským úsilím naplňují příkaz Stvořitelův: "Podmaňte si zemi!". Latinský výraz pro žehnání 'benedictio' či slovanský 'blagoslovit' jsou výrazy vděčnosti, chvály a oslavy Boží. Vskutku každé požehnání je dobrořečením Všemohoucího Boha, jež směřuje ke stvoření. Požehnání, které apoštolský nuncius pronesl nad insigniemi obce tedy není pouhým žehnáním mrtvých symbolů, ale výrazem Boží moci a moudrosti v životě všech, které tyto symboly spojují v rodinu jediné obce, jediného tvůrčího společenství v rozmanitosti jeho profesí, zaměstnání či povolání. "Bože, v tobě má původ každé pravé společenství. Požehnej všem, které spojuje toto znamení, aby byli nositeli jednoty, vzájemné pomoci a pokoje. Ať jejich práce a snahy upevňují ty hodnoty, které jsou ve shodě s tvou vůlí a s evangeliem tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána. Amen." 38

Nato Mons. Coppa symboly požehnal a pokropil svěcenou vodou. Dojemný byl okamžik, kdy nuncius přistoupil k obecnímu praporu a políbil ho. Toto gesto bylo hlubokým výrazem láskyplné účasti na životním úsilí i údělu těch, které tento znak spojuje. Jakoby vkládal do života budoucích generací dech života podobný výzvě, jež v památném snu zazněla k císaři Konstantinovi, kdy spatřil zástavu s křížem, pod nímž se skvěl nápis 'In hoc signo vinces' (v tomto znamení zvítězíš). Tento polibek živě připomenul gesto, jež neodmyslitelně patří k apoštolským cestám současného papeže, jehož jménem nuncius říká: 'žijte ve svobodě ke které vás osvobodil Kristus'. Jestliže tato slova, pronesená Janem Pavlem II. u příležitosti historicky první návštěvy papeže na moravském Velehradě, vyjádřil apoštolský nuncius zmíněným gestem, pak správce farnosti dr. Josef Beníček vzpomněl papežových slov závěrečném poděkování: 'Sua Eccellenza, když Svatý Otec Jan Pavel II. promlouval při své první návštěvě ke světu kultury této země, svěřil mu významná slova 'stavte na Kristu, úhelném kameni společnost a kulturu budoucího věku'. Jsem vděčný všemohoucímu Bohu, že jste to vy, apoštolský nuncius, kdo v této farnosti Mariina narození pokládáte na Kristu základy nového milénia. Vím, že zakrátko nás musíte opustit, přesto Vás upřímně prosím, abyste toto místo nosil ve svých vzpomínkách a modlitbách". Poté celé shromáždění zazpívalo Te Deum před vystavenou Nejsvětější svátostí, kterou pak arcibiskup Giovanni Coppa udělil požehnání. Po skončení mše svaté se přítomní seřadili v procesí a vykročili za doprovodu brilantní krojované kapely "Šohajka" z Dolních Bojanovic směrem k návsi, jíž dominuje socha sv. Floriána. Tady, při pietní vzpomínce předků, bylo vzpomenuto celých generací, které se v dobách přírodních pohrom či válek v slzách utíkaly pod mocnou ochranu dávného mučedníka (+304). Jeho velikost, spočívající 39

na 'věrnosti Božímu zákonu, i když mu šlo o život nezalekl se, neboť měl základy na skále', promluvila ze sboru ke cti mučedníka. Ten završil nuncius modlitbou: „Modleme se. Všemohoucí Bože, ty dáváš věřícím vytrvalost, ty dáváš slabým sílu;dej nám na přímluvu svatého mučedníka Floriána, ať máme jako on podíl na utrpení a vzkříšení tvého Syna, abychom s ním dosáhli u tebe dokonalé radosti. Skrze Krista našeho Pána. Amen.“ Požehnání a následné položení kytice k restaurované soše patrona obce byla vyznáním víry v Boží moc, která přichází shůry, ale i vděčnosti generaci našich předků, kteří se k této pomoci utíkali. Poté se procesí odebralo do sportovní haly, kde po úvodních fanfárách pronesl slavnostní projev pan starosta Luděk Horecký: Vaše Excelence, vážený pane přednosto, pane děkane, vážení představitelé občanského a církevního života, občané Drysic a milí hosté, když jsem před dvěma lety přebíral z rukou předsedy parlamentu ČR znak a prapor obce Drysice, měl jsem před očima nejen heraldické insignie, které budou od nynějška reprezentovat identitu obce, ale uvědomil jsem si, jak se v těchto symbolech zračí staletí lidských údělů našich otců a přál jsem si, aby jejich poselství zaznělo právě ve chvíli, kdy tyto znaky budou slavnostně představeny. První skutečností, jež bezesporu zaujala naše předky, byla geografická orientace této krajiny na jihovýchodním úpatí Drahanské vrchoviny, kde následně založili jednu z nejstarších moravských osad, což dosvědčuje i název obce - Drysice. Svou úrodnou půdou i členitostí povrchu byla přímo stvořená k zemědělství a šlechtění vinné révy. Nikterak proto nepřekvapuje, že tato 'oáza' upoutala záhy pozornost moravských knížat a později i českých panovnických rodů. A byl to právě český král Přemysl Otakar I., který tuto původně zeměpanskou obec daroval v roce 1201 olomouckému kostelu sv. Václava. Od tohoto prvního historického datování se odvíjí i dnešní slavení. Pohled na uplynulých osm staletí, jež jsou v hlavních črtech naznačena v publikaci vydané k letošnímu výročí, se však nevyčerpává pouze v obdivu přírodní krásy místa, nýbrž směřuje k těm, kdo ji v dlouhých dějinných údobích vytvářeli k matkám, otcům, dětem a rodinným společenstvím. Jim vděčíme za výchovu ke kultuře svědomí, která nachází svůj výraz v úctě, oběti, soucitu a bratrské pomoci. Tyto hodnoty opravdového lidství významně vynikly v nejtěžších údobích morových ran, požárů 40

a především během dvou světových válek XX. století, které tak bolestně zasáhly mnoho rodin naší vesnice. Právě v těchto chvílích toužila zraněná lidská srdce po naději, po obnovené kráse, po pravdě svědomí. Odpověď tvůrčí naděje, která vedla jejich kroky, je třetím poselstvím, jež na prahu nového milénia zaznívá i k nám. Vyslovil je sám Bůh: "Duc in altum", zajdi na hlubinu. Jeho slovo promlouvá v tajemství krásy, která obklopuje lidské dějiny a přivádí je k úžasu; prastará vyznání otců 'bez Božího požehnání, marné naše namáhání' nacházíme v rodinách i v životních svědectvích tolika významných kněží – rodáků; tvář jeho milosrdenství a dobročinné lásky spatřujeme ve službě řeholních sester z naší krve. "Duc in altum' - tato slova vložil do vínku světa nového tisíciletí Ten, jenž neochvějně vydává svědectví naději, protože sám Bůh jej učinil skálou. Já, starosta obce, v jejímž teritoriu se nachází 'skála', inspirující mnohé umělce a filmové režiséry, dnes přejímám tato papežova slova! Ano, 'zajděme na hlubinu' svých dějin a uchovejme si touhu po pravdě, která otevře cestu k naději nám i těm, kdo přijdou po nás. Bůh ať žehná dílu, které před osmi staletími započal. Historický význam slavnosti byl umocněn i oznámením, že "u příležitosti 800. výročí založení obce Drysice rozhodlo její zastupitelstvo o udělení "čestného občanství" Jeho Excelenci, mons. Giovanni Coppovi, apoštolskému nunciovi v České republice". Při slavnostním předání pak starosta řekl: Vaše Excelence, vaše osobnost si v novodobých dějinách této země získala velký respekt a vážnost. Prozíravou moudrostí, laskavostí a obětavou blízkostí jste významně oslovil i tuto vesnici, která měla tu čest Vás přivítat v roce 1997. Dnes Vám chci tuto vděčnost vyjádřit zařazením Vašeho jména mezi 'čestné občany' naší vesnice. Nevím, zda-li v následujících osmi staletích bude moci některý z mých nástupců udělit 'čestné občanství' osobnosti ještě významnější. Jeho Excelence, Apoštolský nuncius vyjádřil své poděkování následujícím projevem: "Pane starosto, prokázal jste mi dnes velkou čest, když jste mi předal atestaci čestného občanství obce Drysice, u příležitosti oslav osmistého výročí jejího založení. Byl jsem už velmi překvapen a samozřejmě také hrdý, když jsem obdržel milý dopis důstojného pana administrátora, jímž mi sděloval, že jste se rozhodl se zdejšími představiteli, udělit mi toto vyznamenání. A dnes se to stalo skutečností. 41

Považuji toto gesto za laskavé a šlechetné a vidím v něm věrný výraz duše všech občanů, jež je duší moravskou: obzvláště jemnou ve svých citech, jakož i silnou a ušlechtilou ve svých projevech náboženských i občanských. Duše, kterou jsem oceňoval už od své první návštěvy zde v roce 1997. Děkuji vám z celého srdce za toto gesto, jež mne hluboce dojalo. Budu si stále a často připomínat vaši obec, kterou jsem také mnohokrát viděl z dálnice.

Vždycky jsem říkal, že nejsem skoro nic. Žil jsem ve svatozáři papeže, protože jsem měl tu čest a zodpovědnost zastupovat Papežský nuncius a papežský prelát (P. Mag. Olejník, tehdy skoro devadesátiletý, +11.7.2009, krátce po svých v České republice a u vás žehnající postavu 95. narozeninách). V Drysicích se setkali poprvé. Svatého Otce, k němuž směřuje všechna naše láska a oddanost. A nyní jsem už méně než nic, protože mé poslání skončilo a Svatý Otec už jmenoval nového Apoštolského nuncia pro Českou republiku. Ale nikdy nezapomenu na vaši dobrotu, již jste mi projevili. V této chvíli obětuji Panně Marii a sv. Floriánovi vyznamenání, které jste mi udělili, a Jí vás budu stále připomínat ve svých každodenních modlitbách." Kapela "Šohajka" pak věnovala novému drysickému 'občanovi' svou nejpopulárnější skladbu, téměř neodmyslitelnou v blahopřání na rádiu Proglas, - 'Slyšíš, jak zvoní'. Dojemné bylo i loučení Jeho Excelence, kdy všichni přítomní povstali, aby mu vzdali svůj hold. Valčík excelentní 'Šohajky' doprovázel odchod nejvýznamnějšího 'spoluobčana'. Všechny zahrnoval do stisku rukou, úsměvu slunné Itálie i vznešenosti ducha, k jehož hlubinám přivádí motto jeho biskupského znaku: ‚Sobria ebrietas Spiritus‘ (Střízlivé opojení Duchem). 42

První stránku KRONIKY obce DRYSICE v novém miléniu zdobí slova, Apoštolského nuncia“: 'S nejvřelejšími přáními všeho dobrého do dalších 800 let!/

KRONIKA Římskokatolické farnosti v Drysicích, začíná nové milénium slovy:

/„ „Jsem velmi rád, že jsem mohl u příležitosti 800. výročí založení obce Drysice slavit mši svatou k poctě blahoslavené Panny Marie. Ona ať žehná drahé farnosti a činí ji zahradou dobrých rodin, povolání, zdravé a dobré mládeže“/ 43

Matka Courage

P. prof. ThDr. Richard Čemus, S.J.1

P. Čemus, někdejší rektor Papežské koleje Russicum, představuje pustiměřským poutníkům Ad limina apostolorum dějiny koleje a Papežského Orientálního Institutu, kostel sv. Antonína poustevníka, 10. června 2007

Často se dnes mluví o roli žen v církvi a ve společnosti. Stále se však nedoceňuje, jakou „roli“ připadlo „hrát“ mnohým ženám za komunistické diktatury v naší zemi, zejména ženám „muklů“, tedy mužů „určených k likvidaci“. Že tyto „role“ nebyly tak spektakulární, aby vydaly na materiál do pořadu „Příběhy dvacátého století“, nebo na vyznamenání presidentem, nemění nic na jejich hodnotě, syrovosti a tragice. Jeden takový příběh znám zblízka. Jmenovala se Marie a narodila se v Praze 5. listopadu 1929 v rodině stavitele a architekta na Žižkově. Dorůstala za války. Po válce ji duchovně formovala Mariánská družina pod vedením jesuity Františka Mikuláška a už jako středoškolačka patřila do okruhu prof. Růženy Vackové a Josefa Zvěřiny, který se stal jejím duchovním vůdcem. Maturovala na gymnasiu na Sladkovského náměstí a jejím životním snem bylo, stát se lékařkou. To však bylo už po „vítězném únoru“ 1948. Komunistická komise rozjařených svazáků ji napsala do posudku „fanaticky nábožensky založená“. A tak navzdory maturitnímu prospěchu z medicíny nic nebylo. Nevzdala se. Přihlásila se na Teologickou fakultu v Dejvicích. Stačila však absolvovat jen tři semestry. Noví mocipáni nejstarší fakultu z Karlovy 1

Narodil se 2. září 1954 v Praze. Filosofii a teologii studoval postupně ve Freiburgu im Breisgau, Salzburgu a v Římě. Doktorát získal na Papežském Východním Institutu v Římě. Od roku 1993 tam přednáší teologii východní spirituality. Je žákem kardinála Tomáše Špidlíka. V současné době působí také jako spirituál v české koleji Nepomucenum v Římě. 44

university roku 1950 nejdříve vyňali a následně r. 1952 odsunuli do Litoměřic. Laiky vyloučili. Tím pro Marii universitní studium definitivně skončilo. V té době se na studentské mši u Nejsvětějšího Salvátora seznámila s právě promovaným strojním inženýrem Miloslavem a 1. prosince roku 1951 se vzali. Miloslav byl vedoucím kroužků České ligy akademické na Technické vysoké škole a úzce spolupracoval s Otou Mádrem a Josefem Zvěřinou ve společenství „Rodina“, jejíž aktivní členové postupně mizeli za mřížemi. Ačkoliv ústava garantovala náboženskou svobodu, stačilo být aktivním katolíkem a sdružovat se, aby člověk tak zvaně podrýval socialistické zřízení. Vykonstruovaným procesem se tak stal politickým vězněm za velezradu podle § 231. Na Miloslava došlo dne 25. března 1954, na svátek Zvěstování Panny Marie, kdy byl při cestě na ranní mši sv. zatčen.To už měli mladí manželé roční dítě a druhé čekali. Následovala vyšetřovací vazba v Ruzyni, kde mu marně navrhovali okamžitý návrat domů výměnou za podpis, zavazující ke spolupráci. Když odmítl, následoval soud na Pankráci. Obžaloba zněla: velezrada a špionáž pro Vatikán. Zůstala z toho velezrada a za tu dostal Miloslav deset let. Marie nedala na vystrašeného obhájce, který ji zapřísahal neriskovat, že mu ještě přidají a zvolala na manžela, aby se odvolal. Svou kuráží dosáhla, že mu trest zmírnili na sedm let. To vše prožívala Marie těhotná.

Bylo jí 25 a čekalo ji prožít ta nejlepší léta mladé ženy jako sedm biblických hubených let, opuštěná, bez podpory manžela, sama s dvěma dětmi. V jistém smyslu to měla ona „na svobodě“ horší, než on za mřížemi opavském kriminálu, kam ho deportovali k výkonu trestu aby byl hodně vzdálen od rodiny. V první řadě tu byla otázka z čeho žít. Nebála se jít až za ministrem Plojharem, aby ji na to odpověděl. Samozřejmě ji nepřijal. Její na smrt nemocný otec, vyvlastněný živnostník, si šel přivydělávat aby vypomohl. Ve schránce čas 45

od času našla obálku od přátel, kteří se na rodinu složili. Bratr z Německa anonymně posílal balíky s jídlem a šatstvem. Přesto nezbylo, než hledat si práci. Jenže pro ženu kriminálníka se nenašla lepší, než mazání výhybek na Masarykově nádraží, tehdejší Prazestřed. S vděčností po letech vzpomínala na kolomazí zašpiněné výhybkáře, kteří se s ní dělili o svačinu a oslovovali ji Milostpaní. Kádrovák ji naopak sliboval lepší místo, necháli se ovšem rozvést od svého manžela – nepřítele socialistického zřízení. Odolala. Když si všimli, že umí německy, francouzsky i rusky, dali ji nakonec do informací. V nikotinem a vulgaritami prosáklém ovzduší tam vydržela celá léta manželova věznění a i léta potom. Jediným světlem v dlouhých, nočních i nedělních službách bylo, že díky obětavosti starší sestry Libuše, děti nevyrůstaly jak bezprizorní – s klíčem od bytu na krku. Párkrát za rok byly vězňům povoleny návštěvy. I to bylo drama. Jednou dorazila Marie s dětmi do Opavy večer, aby byla ráno ve věznici v přesně stanovený čas. V zamluveném pensionu ji odmítli: museli prý náhle ubytovat fotbalové mužstvo! Strávila by noc na lavičce v parku, kdyby se nad mladou matkou s dětmi nesmilovala cizí žena z přilehlého činžáku, která je pozorovala z okna... Návštěvou však drama nekončilo: Jak nepozorovaně prostrčit muži eucharistii v krajíci chleba štěrbinou mezi skly, která dělila odsouzeného od rodinných příslušníků, ještě k tomu pod stálým dozorem bachařů? Jak sdělit to důležité, nikoho nejmenovat, nikomu neuškodit, v první řadě ne vězni samotnému, který za minimální přestupek mohl jít třeba na týden do korekce, do studené samotky o chlebu a o vodě? A jak manžela přes vlastní smutek na duši přesto potěšit? I zde projevila Marie kuráž, která se podle svědectví spoluvězně Zdeňka Kádi Zeleného, který byl přítomen, stala v opavské věznici legendární. Marie totiž nečekaně vstala, uchopila dcerku a vší silou ji vyšvihla nad skleněný předěl, do náručí otce. Sklo však bylo příliš vysoké a roztříštilo se o nohy dítěte. Všichni strnuli. Znamenalo to téměř jistou korekci pro Miloslava. Hrobové ticho prolomil Mariin hlas, nikoliv však omluvou, ale výhružkou na adresu náčelníka: „Bude-li za to můj muž jakkoliv trestán, půjdu si stěžovat na ministerstvo vnitra“. Episoda zůstala bez následků. Léta se vlekla. Roku 1960 se Miloslav po bezmála sedmi letech konečně vrátil domů. Oficiálně na amnestii. Nebyl to však, než jen jiný způsob pokračování trestu: Práce pomocného dělníka, sledování, opakované zatčení. Tedy žádný happy end. Ta dlouhá léta neustálého boje o hmotné a morální přežití Marii podlomila zdraví a poznamenala veškerý další život její rodiny. Bůh od ní mnoho žádal a ona se nezdráhala. Měla až s troufalostí hraničící důvěru v Boží pomoc a to i, ba právě, v bezvýchodných situacích, které ani v jejím dalším životě nechyběly. Engagement manželů v díle pokoncilové obnovy a Klubu politických vězňů K 231 způsobil, že se s nástupem normalizace začalo nad nyní pětičlennou rodinou opět smrákat. Hrozilo anulování rehabilitace, kterou v osmašedesátém dosáhli, ztráta zaměstnání a znemožnění studia dětí. Poslední Mariino dítě, syn Michael, nepřežil ve vírech okupace porod, když primář utekl od rodičky na krizovou stranickou schůzi. Z cest do zahraničí se i po sovětské okupaci Miloslav s Marií vrátili, ačkoliv je přemlouvali zůstat. Byli příliš spjati s českou církví. Zdráhali se až do roku 1970. Pak ale nezůstal než „exil“ který žili jako to, co doslovně znamená — vyhnanství... To by však bylo na další vyprávění. 24 let po pádu komunismu jsem chtěl jen vzpomenout — zástupně za mnohé neznámé —, ženu jednoho muže, kteří přispěli k tomu, že totalitní režim nezvítězil a my že dnes žijeme ve svobodě. Oba zemřeli roku 2005. Jak jsem je znal? Miloslav byl můj otec, Marie má matka. 46