Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil

FARNÍ INFORMÁTOR 13. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 1. ČERVENCE 2012

Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil.

...Při mši svaté se právě četl úryvek evangelia o uzdravení ubohé ženy, která dvanáct let trpěla krvácením, a k němuž došlo pouhým dotekem lemu Ježíšových šatů. Jen co Lucie úryvek vyslechla, obrátila se na matku a říká jí: „Mučednice Agáta, Pánova služebnice, má k Němu otevřený přístup, a proto dotkneš-li se jejího hrobu, budeš na její přímluvu uzdravena“... (Z Akt o mučednictví sv. Lucie, foto: bazilika sv. Lucie v Syrakusách, zbudovaná na místě její mučednické smrti)

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, s pokorou prosme Boha, který je shovívavý a plný lásky, váhavý k hněvu a bohatý na milosrdenství: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Za Svatého Otce Benedikta XVI., aby jeho slova i osobní svědectví byly světu výzvou k naději, kterou světu přinesl Ježíš Kristus.  Za nadcházející „Pouť k bráně víry“, aby všechny poutníky posílila ve víře v tvou prozřetelnost a přinesla požehnání jim i životu farností.  Za ty, kdo jsou odpovědni za občanskou společnost, aby se nezdráhali hledat v evangeliu pevný základ pro budování člověka důstojnějšího světa.  Za děti a mládež, aby se jim prázdniny staly nejen časem odpočinku, cestou k poznávání a obdivu krás stvořeného světa, ale i prostorem pro modlitbu a vděčnost Bohu za každý dar.  Za ty, kdo tě zde na zemi upřímně prosili za odpuštění a utíkali se k tvému milosrdenství, ať mají účast na novosti života, kterou jsi otevřel svým zmrtvýchvstáním. K: Všemohoucí věčný Bože, měj s námi slitování, odpusť nám hříchy a doveď nás do života věčného. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

FARNÍ INFORMÁTOR 14. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 8. ČERVENCE 2012

Naše oči hledí na Hospodina, dokud se nad námi nesmiluje.

Modlitba s kardinálem Coppou u hrobu sv. Cyrila v kryptě baziliky sv. Klimenta v Římě, PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE, 30.6.2011.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, obraťme se v modlitbě k Bohu Otci, který zná naše lidství a prosme: L: BOŽE, POSPĚŠ NÁM NA POMOC.  Za Svatého Otce Benedikta XVI., aby jeho slova i osobní svědectví byly světu výzvou k naději, kterou světu přinesl Ježíš Kristus.  Za Boží Církev, aby svědectvím evangeliu Ježíše Krista obvazovala rány světa, a tak shromažďovala rozptýlené v jediné společenství Božího lidu.  Za „Pouť k bráně víry“, aby posílila víru poutníků a přinesla požehnání jejich farnostem.  Za putující Boží lid našeho národa, aby s vděčností Bohu a na přímluvu soluňských bratří neustále vážil moudrost nebes ze zlaté studnice Písma svatého a tak rostl ve víře Otců.  Za děti a mládež, aby se jim prázdniny staly nejen časem odpočinku, cestou k poznávání a obdivu krás stvořeného světa, ale i prostorem pro modlitbu a vděčnost Bohu za každý dar.  Za ty, kdo tě zde na zemi upřímně prosili za odpuštění a utíkali se k tvému milosrdenství, ať mají účast na novosti života, kterou jsi otevřel svým zmrtvýchvstáním. K: Milosrdný Bože, ty stále posíláš své proroky, i když jim lid nepopřává sluchu: veď nás, abychom neuhášeli oheň Ducha. Neboť Ty žiješ a kraluješ na věky věků. L: Amen.

FARNÍ INFORMÁTOR 15. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 15. ČERVENCE 2012

Ukaž nám, Hospodine své milosrdenství a dej nám svou spásu. MODLITBA VĚŘÍCÍCH

Votivní svíce pustiměřských poutníků u hrobu sv. Benedikta a sv. Scholastiky v katedrále na Montecassinu, ANNI PAULINI PEREGRINATIO, 30.6.2009.

K: Bratři a sestry, s pokorou a vděčností volejme k Bohu, Otci našeho Pána Ježíše Krista, který nás z nebe zahrnul rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem: L: BOŽE MILOSRDNÝ A VĚRNÝ, VYSLYŠ NÁS.  Za Svatého Otce Benedikta XVI., aby jeho slova i osobní svědectví byly světu výzvou k naději, kterou světu přinesl Ježíš Kristus.  Aby završená „Pouť k bráně víry“ přinesla požehnání poutníkům, jejich rodinám i farnostem.  Za křesťany, aby živili svou víru a tak se dokázali kriticky konfrontovat se současnou kulturou, uměli čelit jejím pokušením a účinně vstupovali do všech oblastí kulturního, ekonomického, sociálního i politického života, a všude šířili křesťanskou kulturu života.  Za děti a mládež, aby se jim prázdniny staly nejen časem odpočinku, cestou k poznávání a obdivu krás stvořeného světa, ale

i prostorem pro modlitbu a vděčnost Bohu za každý dar.  Za věrné zemřelé, ať mají účast na slávě tvého Zmrtvýchvstalého Syna. K: Bože, Otče našeho Pána Ježíše Krista, vzdáváme ti díky za tvou vznešenou dobrotivost. Nauč nás poznávat tajemství své vůle, abychom ti mohli věrně sloužit. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

FARNÍ INFORMÁTOR 16. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 22. ČERVENCE 2012

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme pokorně Boha, Pastýře svého lidu, k němuž máme vírou přístup skrze jeho Syna v jednom Duchu, a volejme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Za Svatého Otce Benedikta XVI., aby jeho slova i osobní svědectví byly světu výzvou k naději, kterou světu přinesl Ježíš Kristus.  Na přímluvu Královny Míru a Panny Karmelu, prosme za obyvatele Blízkého Východu, sužované tragickým násilím, aby Bůh skrze dar smíření přivedl zodpovědné politiky na cestu rozumu a otevřel nové možnosti jednání a dialogu.  Za křesťanské rodiny, aby se stále více stávaly privilegovaným místem života a lásky, domácí církví, v níž rodiče předávají dětem nevýslovný dar víry.  Za děti a mládež, aby se jim prázdniny staly nejen časem odpočinku, cestou k poznávání a obdivu krás stvořeného světa, ale i prostorem pro modlitbu a vděčnost Bohu za každý dar.  Za věrné zemřelé, ať dojdou plného společenství se zmrtvýchvstalým Kristem. K: Bože věčný, ty sám jsi nás povolal do své blízkosti pro spojení s Tvým Synem. Vyslyš prosby svého lidu, které k tobě vznáší při této eucharistii, když v Kristově krvi obnovuje své spojení s Tebou. Neboť Ty žiješ a kraluješ na věky věků. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 13. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – MDR 1,13-15; 2,23-24 Čtení z knihy Moudrosti. Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Ale všechno stvořil, aby to bylo; stvořené věci na světě přinášejí prospěch, jed zhouby v nich není; ani smrt na zemi nevládne. Spravedlnost smrti nepodléhá. Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti, ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci. ŽALM 30 Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil, – nedopřál jsi, aby se nade mnou radovali moji nepřátelé. – Hospodine, z podsvětí jsi vyvedl mou duši, – zachovals mi život mezi těmi, kteří do hrobu klesli. Zpívejte Hospodinu, jeho zbožní, – a vzdávejte díky jeho svatému jménu! – Vždyť jeho hněv trvá chvíli, – ale jeho laskavost po celý život, – zvečera se uhostí pláč, – zjitra však jásot. Slyš, Hospodine, a smiluj se nade mnou, – pomoz mi, Hospodine! – Můj nářek jsi obrátil v tanec, – Hospodine, můj Bože, chci tě chválit navěky! 2. ČTENÍ – 2KOR 8,7.9.13-15 Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Jako vynikáte po každé stránce: ve víře i ve slově, v poznání, ve vší horlivosti a lásce, kterou jste od nás přijali, tak se vyznamenejte i v tomto díle lásky. Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoliv bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby. Nebylo by totiž dobré, že byste jiným v tísni ulehčili, a sami do ní upadli. Spíše má nastat jakési vyrovnání: za nynějších okolností to, co vám přebývá, jim přispěje v nedostatku, aby zase jejich přebytek doplnil to, co potřebujte vy. Tak se to vyrovná, jak stojí v Písmu: „Kdo (nasbíral) mnoho, tomu nepřebývalo, a kdo málo, neměl nedostatek.“ EVANGELIUM – MK 5, 21-43 Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagógy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: „Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila.“ Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj. Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatu. Řekla si totiž: „Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena.“ A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena. Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla (zázračná) moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: „Kdo se to dotkl mých šatů?“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!“ Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvěná – věděla dobře, co se s ní stalo – padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu. On jí na to řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, (zbavena) svého neduhu!“ Zatímco ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy se zprávou: „Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?“ Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagógy: „Neboj se, jen věř!“ Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi. Přišli k domu představeného synagógy a viděli tam rozruch, lidi, jak pláčou a velmi naříkají. Vešel dovnitř a řekl jim: „Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, ale spí.“ Posmívali se mu. On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel (do světnice), kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: „Talitha kum!“, to znamená: „Děvče, říkám ti, vstaň!“ Děvče hned vstalo a chodilo, bylo jí totiž dvanáct let. (Lidé) byli úžasem jako bez sebe. Ježíš jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali jíst. 3

Šlo za ním množství lidí (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)

Žijeme ve světě. Jak se k němu máme postavit? Mluvit postaru o „útěku ze světa“ nebo rovnou o „dialogu se světem“? Zdá se, že církev v poslední době značně změnila svůj postoj ke světu a k jeho hodnotám, hlavně po II. vatikánském sněmu. To jsou otázky nebo námitky, které často slýcháme. Nejsou ostatně nové a nedá se ani říci, že by to byly povrchní, nevyzrálé fráze. Poměr člověka ke světu a k Bohu je základní problém náboženský. Zdá se, že stojíme od samého počátku před nebezpečnou volbou mezi dvojí možností. Ani jedna nevypadá slibně. Buď hledáme Boha ve světě, pak se vydáváme v nebezpečí materialismu, nebo prohlásíme, že je Bůh zásadně jiný než svět. Ale pak e nevyhneme námitce materialistů, že náboženství od světa odvádí. Říkají to ostatně křesťanští asketi zřetelně: „Láska k Bohu a láska ke světu jsou nesmiřitelné.“ Ale jak to srovnat s jinými výroky Písma, které jsou opačné? Píše sv. Jan: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul (Jan 3, 16).“ Učedníci Kristovi jsou poslání do celého světa, aby byli „světlem světa“ (Mt 5, 14). Odpověď na tuto otázku není obtížná. Slovo „svět“ má různé významy. Když ho užíváme, musíme stanovit, v jakém smyslu je bereme. Můžeme mluvit o světě, který stvořil Bůh. Ten je ovšem krásný. Mladí lidé chodí do světa, tj. do společnosti. To je potřebné. Ale asketi užívají slova svět ponejvíce ve smyslu morálním jako vliv špatné, zkažené společnosti. Takovému světu se ovšem musíme vyhýbat. 4

Ale není to snadné. Je tu totiž dvojznačný poměr: člověk sám svobodně chodí do světa, ale brzy zjistí, že i svět chodí k němu, chce se ho zmocnit, chce si ho přisvojit. Vidíme to na příkladu samého Ježíše. Šel mezi lidi do svět, aby kázal. Ale brzy nato se lidé hrnuli k němu, jak o tom píše sv. Jan: „Šlo za ním velké množství lidí, protože viděli znamení, která konal na nemocných.“ Říká se, že lidé povrchní, ať už jsou to umělci nebo politici, mívají velkých úspěch na počátku. Ponenáhlu však od nich davy odcházejí. Hlubocí lidé mají jiný osud. Na počátku je nechápou, ale nakonec se dočkají opravdového úspěchu. Pozemský život Krista šel ovšem opačnou cestou, od velkých úspěchů k opuštěnosti. Jaký je důvod? Protože je davové smýšlení povrchní. Za jediného dobrodince lidstva se považuje ten, kdo zlepší hmotné podmínky, kdo zvýší blahobyt. Ježíš který uzdravuje a nasycuje hladové, se zařadil do této kategorie, a proto ho oslavovali. Je v tom něco zlého? Jistě ne. Ale Ježíšův zájem byl poučit je, aby se nezastavili u tohoto prvku,, aby pochopili, že je to jenom náznak něčeho , co chce dát navíc, darů duchovních. Při této lekci už mnoho úspěchu nebývá. V literatuře minulého století se často vyskytuje téma Kristus a Antikrist. Je to konfrontace dvou metod, jak dobýti vládu nad světem. Antikristovi obyčejně přisuzují zásluhu, že vyřeší všecky sociální problémy. Nebude už chudých a potřebných po materiální stránce. Tím oslní i mnoho křesťanů, kteří se přiznají, že už o to po staletí usilovali, ale nedovedli to provést. Je zajímavé, že podobná konfrontace se čte už v Exerciciích sv. Ignáce z Loyoly v rozjímání „O dvou praporech“. Proti Kristu sbírá vojsko Satan a verbuje lidi blahobytem, vládou nad jinými a pýchou. První inspirace těchto meditací je však už v samém evangeliu, ve vypravování o pokušení Páně (Mt 4, 1-11). Přistoupil-li zlý duch s těmito pokušeními k samému Kristu, je pochopitelné, že začíná stejnou metodou i u těch, kteří se chtějí ke Kristu připojit. U židů začal tím, že se chtěli Krista zmocnit, aby ho prohlásili za krále. Proto on rychle odešel na horu, úplně sám. Podle Písma je Mesiáš z rodu Davidova, tedy z rodiny izraelských králů. Víme, že se Bůh ustanovení ve vyvoleném národě bránil (1 Sam 8) Nakonec tu instituci připustil, aby se David a Šalomoun stali předobrazem budoucího království Mesiáše. Když tedy davy uvěřily, že je Ježíš Mesiáš, bylo úplně logické, že ho chtěly provolat králem. Ježíš se jim skryl. Nechtěl svou budoucnost popřít. Vždyť ji později úředně potvrdil před zástupcem římského císaře Pilátem: „Já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsme přišel na svět (Jn 18, 37).“ Ale v této chvíli nebyly davy schopny slyšet doplnění, které slyšel Pilát: „Moje království není z tohoto svět (Jn 18, 36).“ Od krále Davida ke králi Kristu je stejný pokrok, jako při všem ostatním: od Starého zákona se přechází k Novému, když se postoupí od tělesného k duchovnímu, od světa k věčnosti. 5

LITURGICKÉ TEXTY 14. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – EZ 2,2-5

Čtení z knihy proroka Ezechiela. Vešla do mě síla a postavila mě na nohy. Slyšel jsem, jak (Bůh) mluví ke mně a praví: „Synu člověka! Já tě posílám k synům Izraele, k odpadlému národu, který ode mě odstoupil; oni i jejich otcové byli mi nevěrní až do dneška. Jsou to lidé drzé tváře a zatvrzelého srdce, k nimž tě posílám. Řekneš jim: Tak praví Pán, Hospodin! A oni – ať už poslechnou, nebo ne – je to vskutku vzpurné plemeno – musí poznat, že byl mezi nimi prorok!“ ŽALM 123

Zvedám své oči k tobě, – který trůníš na nebi. – Hle, jako oči služebníků hledí – na ruce svých pánů. Jako oči služebnice hledí – na ruce své paní, – tak hledí naše oči na Hospodina, našeho Boha, – dokud se nad námi nesmiluje. Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se nad námi, – neboť jsme přesyceni pohanou. – Přesycena je naše duše – výsměchem boháčů, pohanou pyšných. 2. ČTENÍ – 2KOR 12,7-10

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Abych se pro vznešenost zjevení nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel to satanův, aby mě bil do tváře. To proto, aby se mě nezmocňovala pýcha. Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby mě toho zbavil. Ale on mi řekl: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti.“ Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc. Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti a snáším to pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.“ EVANGELIUM – MK 6,1-6

Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš šel do svého domova. Učedníci ho doprovázeli. Příští sobotu začal učit v synagóze. Mnoho lidí ho poslouchalo a říkali celí užaslí: „Kde se to u něho vzalo? Jaká moudrost mu byla dána! A takové zázraky se dějí jeho rukama! Copak to není ten tesař, syn Mariin a příbuzný Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nežijí jeho příbuzné tady mezi námi?“ A pohoršovali se nad ním. Ježíš jim řekl: „Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině.“ A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných lidí vložil ruce a uzdravil je. A divil se jejich nevěře. Obcházel pak okolní vesnice a učil. 6

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Není důležité, co si o nás myslí lidé, ale jací jsme před Bohem Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své rodině. Pán Ježíš těmito slovy sděluje všelidskou zkušenost, o které jistě věděli lidé dávno před ním a o které víme velmi dobře i my. Tatínek je vážený všude, ale ne u svých dospívajících dětí a vlastní manželky. Mládenec je už vysokoškolák, ale doma je pořád malý Pepíček. Někdo už má vlastní rodinu, ale pořád dostává lekce od svých rodičů. Stejně jako doma mezi svými, kde je k tomu nejsnadnější příležitost, si uděláme kolikrát představu i o druhých lidech, které ani pořádně neznáme, jen jsme třeba o nich slyšeli nebo je známe jen velmi povrchně a podle toho si vytvoříme své vlastní mínění a nic víc ani míň od nich nečekáme. A pokud nás někdo překvapí nějakým výkonem – že něčeho v životě dosáhne, stane se významným člověkem, dostane se na studia v zahraničí, je dobrý sportovec, úspěšný podnikatel, - tak se může v našem srdci objevit jeden z hlavních hříchů, který člověka obírá o radost ze života, naplňuje ho smutkem, a tím je samozřejmě – závist. Také Ježíšovi krajané byli se svým úsudkem velmi rychle hotovi. Na jedné straně věděli z doslechu o jeho mimořádných činech, zástupech, které ho následovaly, moudrých slovech, která sami slyšeli v synagóze a byli nad nimi celí užaslí, - ovšem vzápětí se jejich úžas mění v pohoršení: co nám ten kluk bude vykládat. Pracoval tu jako tesař, známe celou jeho rodinu – to kdyby přišel Mesiáš, to by musel být úplně někdo z jiného světa. A Ježíš, zklamán tímto jejich přístupem, odchází a jde kázat jinam, protože mu nevěří. Pro nás z toho plyne velmi důležité ponaučení: není důležité, co si o nás myslí lidé, ale jací jsme před Bohem. Smýšlení většiny lidí totiž ještě nemusí být správné. Potom se ani nenecháme strhnout davem, míněním většiny, jak to udělali mnozí Nazareťané a vlastně v Ježíši nepoznali a dodnes jejich potomci nepoznávají Mesiáše a stále čekají na jeho příchod. Jeden misionář se vracel po 42 letech z misií v Čině zpět do Ameriky. Cestoval lodí, na které byl i velmi populární zpěvák, který strávil pouhých 14 dní na svém turné rovněž v Číně. Když už byli doma v Americe v přístavu, několik tisíc lidí už očekávalo příchod zpěváka. A tehdy se v duchu tohoto misionáře probudila závist a pomyslel si: ´Pane, já 7

jsem 42 let hlásal v Číně tvé evangelium lidem, kteří tě nepoznali, a mne tu nikdo nečeká ani mi nepřipravil žádnou oslavu. Tento člověk zpíval v Číně dva týdny a je vítán a oslavován tisíci. On přichází domů, já také. Kdo si zasluhuje větší odměnu? A tu mu v srdci zazní tichý Boží hlas: ´Synu můj, vždyť ty ještě nejsi doma´. V tu chvíli se mu rozsvítilo, protože jasně poznal, že pozemská oslava není tím konečným, neboť žijeme pro věčnost. ´Světská sláva, polní tráva´, říkávali naši předkové a měli pravdu. Honit se za slávou, poctami, uznáním od lidí, to není v souladu s evangeliem. Naším úkolem je být věrný Bohu, jeho záměrům, nehledět na lidi, na mínění většiny nebo na to, co si o mně myslí a jak mě hodnotí lidé. Na konci života to nebudou oni, kdo rozhodnou o mé věčnosti, ale Bůh, který nás odmění za věrnost jeho vůli. Možná se nám zdá, že nejsme dobrými hlasateli Krista ve svém okolí, ať už kvůli své hříšnosti či neschopnosti, tak jak si na to stěžoval i sv. Pavel. I on cítil jistý osten ve svém těle v podobě lidské slabosti, příkoří, neúspěchu a bylo mu řečeno – stačí ti moje milost, síla se totiž tím více projeví ve slabosti. A tak ještě jeden příběh z misionářského prostředí. Jistý misionář působil dvacet let mezi Eskymáky. Za tu dobu ovšem ani jednoho z nich nepokřtil, nezískal pro víru v Krista. Zdálo se mu pochopitelně, že jeho mise byla naprosto zbytečná, neúspěšná, neplodná. Misionář zemřel a Eskymáci ho chtěli pohřbít, a tak zavolali z vedlejší misijní stanice kněze, který vykonal pohřební obřady. Nakonec tento kněz zůstal mezi Eskymáky místo svého zesnulého spolubratra. Bylo to zajímavé, že po dvaceti neúspěšných, neúrodných letech téměř všichni Eskymáci se chtěli nechat pokřtít. Kněz to nechápal a ptal se jich, proč se nenechali pokřtít od jeho předchůdce, který tam tak dlouho působil? Odpověděli mu, že chtěli vědět, zda-li to myslí vážně. Teprve až zemřel pro Kristovo evangelium jsme pochopili, že to vážně myslel. Co říci závěrem? Snad to, že se máme ptát co chce Bůh v našem životě, nešilhat příliš kolem a nebát se i přinést jakoukoliv oběť, bez níž se hlásání Krista neobejde. Věřme, že všechny oběti i modlitby, o kterých jistě ví jen Bůh, on sám zúročí třeba až po naší smrti. Neptejme se na mínění světa – jak mě vidí lidé, ale co ode mne očekává Bůh. Amen. 8

LITURGICKÉ TEXTY 15. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – AM 7,12-15

Čtení z knihy proroka Ámosa. Amasjáh, kněz v Betelu, řekl Amosovi: „Vidoucí, seber se a uteč do judské země, tam se živ a tam prorokuj! v Betelu už prorokovat nesmíš, neboť zde je králova svatyně a říšský chrám.“ Amos odpověděl Amasjáhovi: „Nebyl jsem prorok ani prorocký učedník, byl jsem pastýř a pěstitel smokvoní. Hospodin mě vzal od stáda a řekl mi: Jdi a prorokuj mému izraelskému lidu!“ ŽALM 85

Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: – jistě mluví o pokoji pro svůj lid a pro své svaté. – Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, – aby sídlila jeho velebnost v naší zemi. Milosrdenství a věrnost se potkají, – políbí se spravedlnost a pokoj. – Věrnost vypučí ze země, – spravedlnost shlédne z nebe. Hospodin též popřeje dobro – a naše země vydá plody. – Spravedlnost bude ho předcházet – a spása mu půjde v patách. 2. ČTENÍ – EF 1,3-14

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Efezanům. Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění; v lásce nás ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí pro zásluhy svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů pro jeho nesmírnou milost, kterou nám tak bohatě projevil s veškerou moudrostí a rozumností: seznámil nás totiž s tajemstvím své vůle, jak se mu to líbilo a jak si to napřed sám u sebe ustanovil, až se naplní čas pro dílo spásy: že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi. A skrze něho jsme se stali Božím majetkem, jak jsme k tomu byli předem určeni úradkem toho, který všechno působí podle rozhodnutí své vůle. Tak máme sloužit k tomu, aby se šířila chvála o jeho božské velebnosti, my, kteří jsme už dříve kladli své naděje do Mesiáše. Skrze něho se dostalo i vám potvrzení od slíbeného Ducha svatého, když jste přijali slovo pravdy, radostnou zvěst o své spáse, a když jste v něho uvěřili. Duch je zárukou, že nám jednou připadne dědictví. Tak se dovrší naše vykoupení, protože si nás Bůh získal jako svůj majetek, abychom sloužili ke chvále jeho božské velebnosti. EVANGELIUM – MK 6, 7-13

Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš zavolal svých Dvanáct, začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy. Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty. Řekl jim: „Když přijdete někam do domu, zůstávejte tam, dokud se odtamtud nevydáte zase dál. Když vás však na některém místě nepřijmou a nebudou vás chtít slyšet, při odchodu odtamtud si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim.“ Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je. 9

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Hlásat Boží radostnou zvěst Všechna čtení, která jsme si vyslechli, spojuje jedna myšlenka: hlásat Boží radostnou zvěst. Prorok Ámos, obyčejný rolník, je povolán, aby se stal hlasatelem Boží vůle pro Izraelity. Apoštol Pavel – velký misionář a kazatel, svatopisec, vyjadřuje zase vděčnost za své pozná Krista a jeho povolání stát se jeho hlasatelem. A všechno vrcholí povoláním dvanácti apoštolů na jejich první apoštolské cesty. Svatý otec Jan Pavel II. napsal, že nová evangelizace je nejnaléhavějším úkolem katolíků na prahu třetího tisíciletí. Snad nám neuškodí vrátit se na chvíli do minulosti a podívat se aspoň velmi stručně na evangelizaci v průběhu křesťanských dějin. Prvními hlasateli Krista byli apoštolové. Vedle nich, apoštol národů – sv. Pavel, se zasloužil o šíření křesťanství kolem Středozemního moře. Díky němu se dostává evangelium do Evropy. Jeho působení v Řecku a potom v Římě, i přes mnohé obtíže, bylo velmi úspěšné. Všude kam přišel, zanechal po sobě živá společenství, o čemž svědčí jeho listy, které čteme při liturgii. Evangelizace vedená apoštoly, položila základy duchovní stavby církve. V jejich šlépějích pokračovali učedníci druhé a třetí generace, Ignác Antiochijský, sv. Polykarp a další hrdinové a dlouhá řada mučedníků. V průběhu prvního tisíciletí docházelo díky stěhování národů k setkávání pohanů s křesťany. Mnozí se stávali křesťany. V dějinách evangelizace mají své místo i soluňští bratři, svatí Cyril a Metoděj, apoštolové Slovanů. Další evangelizační vlna vzešla na konci XV. století ve Španělsku a Portugalsku. Evangelizaci značně ztížilo jednak východní schizma a poté reformace. Objevení Ameriky však otevřelo další skvělé perspektivy pro šíření křesťanství. Zásluhou misionářů, řeholníků, se křesťanská víra upevnila i na tomto kontinentě. XVI. století je pak stoletím sv. Františka Xaverského, který zase evangelizoval na Východě – v Indii a Japonsku. V Asii je sice malé procento křesťanů, ale zdá se, že vitalita křesťanů stále roste díky pronásledování. To platí o Koreji, Vietnamu a Číně. 10

V minulém století došlo k evangelizaci Afriky, kde je už domorodá církev a zdá se, že v Africe a v Asii roste počet povolání ke kněžství a čím méně je jich v Evropě, tím více je jich v Africe a v Asii. A tak je jasně vidět, že svět je prosycen duchem křesťanství. Z učení církve a posledních papežů vyplývá, že církev se dívá do budoucnosti s nadějí. V našich evropských podmínkách pociťujeme jistý odklon od evangelia a právě proto je zde nutnost k určité reevangelizaci, protože patříme mezi země s dlouhou křesťanskou minulostí. Zvláště papež Jan Pavel II. zdůrazňoval znovuobjevení hodnot lidové zbožnosti: zvláště se zmiňuje o poutích na stará i nová poutní místa, která přitahují především mladší generaci. Zmiňuje se o světovém setkání v Denveru v USA, kde se sešlo několik set tisíc mladých lidí, ačkoli Spojené státy žádnou poutní tradici nemají. I my už máme za sebou několik společných poutí (Hostýn, Velehrad) a další jsou před námi. A zdá se mi, že to prospívá nejen jednotlivcům, ale také pomáhá stmelovat celou naši farní rodinu. V tom vytrvejme! Jedna věc však ve všech farnostech stále chybí a je velmi důležitá pro evangelizaci. Prefekt Kongregace pro evangelizaci národů říká, že jedinou nadějí pro církev jsou malá modlitební společenství. Nestačí jen setkávat se při oslavách nebo jezdit na výlety či konat společné kulturní nebo sportovní akce, ale také sejít se je společné modlitbě, k četbě a rozjímání Písma svatého. Já s radostí podpořím jakoukoliv iniciativu v tomto ohledu z řad mladých lidí, rodičů, ale i starších. Bohužel, zatím nemáme z řad farníků nikoho, kdo by na sebe tuto službu vzal. Je pěkné, když někdo mně řekne: ´Bylo by dobré, kdyby tady bylo společenství rodin, mladých, seniorů, ...´. Ano, ale kdo je povede a zodpovědně se o všechno postará tak, že je na něho spolehnutí, a ve svém rozhodnutí vytrvá? To je velký úkol, který je před námi. Já pevně věřím, že se nám to podaří, a vás věřící prosím, abyste se za to modlili. Co máme tedy dělat, aby věřících přibývalo? Jistě nemůžeme kopírovat to, co Pán žádá od svých učedníků. Nám má jít především o duchovní odkaz jeho nařízení. Nebrat si peníze, zbytečná zavazadla, ale spolehnout se na Boha a ne na vlastní zásoby. Tak to vysvětloval kardinál Léger, ale nezůstalo jen u slov. Po koncilu se vzdává biskupského stolce a jde jako prostý misionář do stanice malomocných v Africe a po celém světě se zvedla vlna úžasu. Jeden žurnalista napsal, že tento jeho čin byl nejpřesvědčivějším kázáním, které kdy v životě slyšel. A jistě měl pravdu. Řeči se vedou, voda teče. A pokud za nimi nebudou stát činy, pak jsme zklamali Boha, svou víru, nesplnili jsme své poslání křesťanů. Prosme Pána, abychom dnes znovu oživili v sobě dar Ducha svatého a porozuměli Božímu Slovu. Svět dnes totiž potřebuje více svědky evangelia, než jen pouhé hlasatele. Navštěvujeme různá místa, objevujeme přírodní krásy, kulturní památky a také se setkáváme s novými lidmi. To nám má připomenout dvě skutečnosti, a to, že zde na zemi jsme jen poutníci do našeho trvalého domova, který je u Boha a zároveň se nám připomíná, že všude, kde jsme máme hlásat Krista – být jeho svědky – spíše činy než jen slovy. Amen.

11

LITURGICKÉ TEXTY 16. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – JER 23,1-6

Čtení z knihy proroka Jeremiáše. „Běda pastýřům, kteří ničí a rozptylují stádo, které pasu“ – praví Hospodin. Proto praví Hospodin, Bůh Izraele, o pastýřích, kteří pasou můj lid: „Vy jste rozptýlili mé stádo a rozehnali jste ho, nestarali jste se o ně; proto já se postarám o vás pro špatnost vašich skutků“ – praví Hospodin. „Já sám shromáždím zbytky svého stáda ze všech zemí, kam jsem ho vyhnal, a přivedu je nazpět na jejich luhy, porostou a rozmnoží se. Vzbudím nad nimi pastýře, kteří je budou pást, nebudou se již bát ani strachovat, už se neztratí“ – praví Hospodin. „Hle, blíží se dni“ – praví Hospodin – „kdy vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, krále, který bude panovat moudře a konat právo a spravedlnost na zemi. Za jeho dnů dojde Juda spásy a Izrael bude bydlet v bezpečí. To je jméno, kterým ho budou nazývat: ‚Hospodin je naše spravedlnost‘.“ ŽALM 23

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, – dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, – vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, – občerstvuje mou duši. Vede mě po správných cestách – pro svoje jméno. – I kdybych šel temnotou rokle, – nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. – Tvůj kyj a tvá hůl, – ty jsou má útěcha. Prostíráš pro mě stůl – před zraky mých nepřátel, – hlavu mi mažeš olejem, – má číše přetéká. Štěstí a přízeň mě provázejí – po všechny dny mého života, – přebývat smím v Hospodinově domě – na dlouhé, předlouhé časy. 2. ČTENÍ – EF 2,13-18

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Efezanům. Bratři! Protože jste nyní spojeni s Kristem Ježíšem, vy, kteří jste kdysi byli vzdáleni, stali jste se blízkými Kristovou krví. Jen on je náš pokoj: obě dvě části (židy i pohany) spojil vjedno a zboural přehradu, která je dělila – když na svém těle zrušil příčinu nepřátelství, která ležela v Zákoně s jeho příkazy a ustanoveními. Tak vytvořil ve své osobě z těchto dvou částí jediného nového člověka a tím zjednal pokoj a křížem usmířil obě strany s Bohem v jednom těle, aby tak sám na sobě udělal konec onomu nepřátelství. A pak přišel a zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, i těm, kteří byli blízko, neboť skrze něho máme my i vy přístup k Otci v jednom Duchu. EVANGELIUM – MK 6,30-34

Slova svatého evangelia podle Marka. Apoštolové se shromáždili u Ježíše a vypravovali mu všechno, co dělali a učili. Řekl jim: „Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.“ Pořád totiž přicházelo a odcházelo tolik lidí, že neměli čas ani se najíst. Odjeli tedy lodí na opuštěné místo, aby tam byli sami. Mnozí je viděli odjíždět a poznali jejich úmysl. Ze všech měst se tam pěšky sběhli a byli tam před nimi. Když (Ježíš) vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech. 12

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Není důležité, co si o nás myslí lidé, ale jací jsme před Bohem Máme sice prázdniny, ale snad mně to děti prominou, když se zeptám: na co se ve škole nejvíce těšíte? V každodenním vyučování. Nezklamaly jste: na přestávku. Proč ale potřebujeme přestávku? Protože jsme lidé, pociťujeme únavu, potřebujeme krátkou relaxaci, odpoutat se od toho, co právě děláme, abychom mohli znovu a ještě efektivněji pracovat. Pán Ježíš to také dobře věděl. Jeho učedníci se vracejí z prvních misií, jsou plni dojmů a zážitků a sdělují své první zkušenosti svému Mistru. Pán má jistě radost, ale také starost, aby to nepřehnali a pamatovali i na odpočinek. Podle kanonického práva i dnes mají kněží právo na měsíční dovolenou. Nejde samozřejmě jen o kněze, ale také o vás věřící. Odpočívat je velkým uměním a zároveň i nutností pro každého člověka, aby se stal přístupnějším pro druhé. Kdo neodpočívá, ničí své zdraví, jak fyzické, tak duševní a ztrácí pevnou půdu pod nohama. Nemá totiž čas zastavit se, zamyslet se nad svou prací a svým hlavním posláním a stává se člověkem závislým – otrokem práce a peněz. Zvláště na vesnicích je tato nezdravá vášeň hodně rozšířena. Soupeření se sousedy, mít co nejvíc, závist. Nepodceňujme, bratři a sestry, nutnost odpočinku; neříkejme si, je to ztráta času nebo peněz, ale snažme se i chvíle oddechu naplnit smysluplně. Jak by měl tedy vypadat náš odpočinek? Máme si vybírat zábavy a záliby, které posílí naše tělesné zdraví. Ten, kdo pracuje manuálně nemá žádný odpočinek, když celou dovolenou dělá doma veškeré práce. A zase druhý, který pracuje duševně, tak se zase věnuje jen studiu. Tak si neodpočine ani jeden ani druhý, ale je třeba dělat to, co celý rok neděláme nebo nějak zanedbáváme. Ovšem i zde je nebezpečí, abychom to nepřehnali a nevrátili se z rekreace ještě unavenější než předtím. Dále bychom měli během dovolené doplňovat i své vzdělání, zvláště v oblasti náboženské. Po celou dovolenou nám třeba prší, ale to není důvod k zoufalství. Dobrá duchovní kniha rozšíří naše obzory a pomůže k našemu hlubšímu duchovnímu životu. Tedy: nejet na dovolenou bez náboženské knihy. 13

Rovněž bychom měli utužovat rodinné prostředí a přátelské styky. Během roku rodiče nemají moc času na děti. Dům nebo byt se stává jakýmsi hotelem, z něhož každý odchází za svou prací, setkáváme se jen náhodně, společně se nesedí ani u stolu, ani se společně nemodlí, nezpívá ani nehraje. Není vůbec důležité, kde se dovolená tráví, jestli v luxusních apartmánech na Kanárských ostrovech anebo na nějaké obyčejné chalupě nedaleko domova. Klíč ke štěstí je totiž v nitru člověka, v srdci a ne v tom vnějším. To hlavní je být spolu, popovídat si, pomodlit se, zkrátka a dobře uvědomit si, že patříme k sobě a jsem tu jeden pro druhého. Není to však jen dovolená, tedy jednou za rok, kdy máme o to usilovat. Každá neděle má být naplněna vším tím, o čem jsem mluvil. Neděle je den společné modlitby (v kostele), ale i dnem klidu od práce. Nenechme si vzít neděli! Odpočiňme si, jděme na mši svatou, věnujme se dětem, čtěme s nimi Bibli a modleme se, sami se vzdělávejme. Brzy poznáme, jak blahodárně to na nás působí, že budeme schopni nejen lepších výkonů ve svém povolání, ale naše rodiny získají stabilitu, upevní se naše vztahy jednoho k druhému, zavládne pokoj, radost a pohoda, a o to jistě každému jde. Amen.



Samota a láska k lidem (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)

„Člověk není tvor samotářský, ale společenský,“ píše sv. Bazil. Je to výrok, který převzal od řeckých filosofů. Ale on sám měl zvláštní důvod, proč ho tolik zdůrazňoval. Navštívil osobně egyptské mnichy. Věděl, že je mezi nimi mnoho světců, ale ne všichni. Samotáři se stávají podivíny. Napsal tedy polemickou stať proti tomuto způsobu života a uvedl mnoho důvodů. Nikdo si nestačí sám. Oblékáme se do šatů, které udělali jiní, jíme plody, které náš bližní vypěstoval. Je tu neustálá výměna práce. I duchovní hodnoty se prožívají spolu s jinými, jakousi výměnou darů v mystickém těle Kristově. 14

To však neznamená, že musíme stále být s jinými, rozhodně pak nepatří ke společenské povaze člověka stálé mluvení a diskutování. Hluk a křik opravdovému lidskému styku víc škodí než pomáhá. Máme-li si vyměňovat duchovní hodnoty, musíme je napřed mít. Mnoho z nich pak se nezíská jinak, než v klidu a osamocení. Jakýsi druh pouště, záliba k samotě tedy patří k životu každého člověka. Musí si tedy umět najít okamžiky, kdy je sám. Hluboké povahy se obyčejně poznají podle toho, že tyto okamžiky vyhledávají a milují. Všechno má ovšem svou míru. Míru samoty mám určí okolnosti, vnitřní potřeba, zvláštní Boží povolání. V době, kdy se hodnotí jenom shon a vnější činnost, volá často Bůh některé lidi k úplné samotě a mlčení. Jsou živým znamením pro ostatní: „Co prospěje člověku, když získá celý svět, ale zmaří svůj život (Mt 16, 26)“? „Pojďte někam na osamělé místo,“ řekl Ježíš učedníkům. Tisíce a tisíce mnichů a řeholnic v dějinách církve uposlechly tuto výzvu. Slovo mnich pochází z řeckého slova monachos, což znamená osamělý, poustevník. Nad branami kartuziánských klášterů bývá nápis: „Blažená samota, sama jediná je blaženost.“ A přece máme v češtině dva výrazy, jejichž odstín se značně liší: „samota“ a „osamocení“. Člověk je společenský tvor. Jeho osoba se vyvíjí jenom ve vztahu k druhým. Má rád jiné a čeká, že ho budou mít rádi i druzí. Proč tedy hledali a hledají zbožní lidé samotu? Odpověď na tu otázku je celkem snadná: Aby se cítili blízko někoho druhého, se kterým si v hluku ostatních nemohou upřímně pohovořit. I dva zamilovaní vyhledávají osamělá místa, ale nejsou osamoceni. Tím víc to prožívají ti, kdo milují Boha. Charlesu Foucauldovi se omlouval někdo, že ho nechal dlouho čekat o samotě. Odpověděl prostě: „Já nejsem nikdy sám!“ Uměl se modlit. Namítneme však: Někteří se uchýlí do samoty z důvodů profánních, aby si odpočinuli. Je to špatné? Zahřátý motor v autě necháváme vychladnout. Ušlé nohy natáhneme pohodlně, aby se svaly uvolnily. I náš nervový systém se potřebuje načas osvobodit od mnoha dojmů, od rozptylování pozornosti na mnoho věcí. A přece zjišťují psychologové, že je mnoho lidí, kteří si doopravdy odpočinout nedovedou. Řeknou jim: „Zůstaňte doma a klidně si sedněte!“ Nepřijmou to, protože vědí ze zkušenosti, že by se jim hlava zavalila tolika starostmi, na které hledí zapomenout. Dva jsou na vycházku do hor. Jeden se vrátí osvěžený, druhý unavený, a to nejen fyzicky, ale i duševně. Nevnímal totiž tuze hory, ale myslel na zkoušku, která ho čeká. Jeden psycholog radil takovým lidem: „Sedněte si k moři a snažte se alespoň půl hodiny nevnímat nic jiného než moře. Uvidíte, jak se vnitřně očistíte!“ Křesťané, kteří rádi vyhledávají samotu, umějí v ní vidět jenom moře Božího milosrdenství, a proto si dovedou odpočinout. Ale brzy nato pospíchají, aby pomohli těm, s kterými mají soucit. V přírodě je boj o život. Silnější vítězí nad slabším a ničí ho. Rostliny se přerůstají, zvířata se požírají. Říká se, že lidé nejsou lepší, naopak, že vedou boj o život brutálněji, hrubšími a rafinovanějšími prostředky. „Buď budeš kladivem nebo kovadlinou,“ tvrdí jedno německé rčení. To znamená: buď budeš bít druhé nebo oni budou bít tebe. Příklady tohoto postoje vidíme na každém kroku. A přece se stále potkáváme s opačnou zkušeností. Opilý upadl. Dobře mu tak! Zaslouží si to. Ale přece normální člověk jde, podá mu ruku a pomůže mu vstát. Proč? Má s ním soucit. Slovo soucit má pěkný původ. Je to cit, ale je to cit společný. Cítím bolest, nehodu druhého, jako by to byla moje vlastní. Podle Solovjova je tento soucit prvním projevem náboženského života, je to napodobení Boha, který má takový soucit s námi, že i vlastního Syna za nás vydal (srov. Jan 3, 16). Tento soucit přiměl mnoho těch, kdo šli do samoty žít s Bohem, aby se vrátili mezi lidi a pro ně pracovali. 15

Kontemplace a síla modlitby (středeční generální audience Benedikta XVI., 20. června 2012)

Drazí bratři a sestry, naše modlitba je často prosbou o pomoc v těžkostech. U člověka je to normální, protože pomoc potřebujeme, potřebujeme druhé, potřebujeme Boha. Je pro nás tedy normální prosit o něco Boha, hledat u Něho pomoc. A musíme mít na paměti, že modlitba, kterou nás Pán naučil, Otčenáš, je modlitba prosebná. Touto modlitbou nás Pán učí prioritám naší modlitby, očišťuje a tříbí naše touhy a tak očišťuje a tříbí naše srdce. Je tedy normální, že v modlitbě o něco prosíme, ale nemělo by tomu tak být výlučně. Je zde také motiv díků, a jsme-li trochu pozorní, vidíme, že od Boha dostáváme tolik dobrých věcí. Je k nám tolik dobrý, že je vhodné a nutné Mu děkovat. A zapotřebí je také modlitby chval. Je-li naše srdce otevřené, spatřujeme přes všechny problémy také krásu jeho stvoření. Musíme tedy nejenom prosit, ale také chválit a děkovat. Jenom tak bude naše modlitba úplná. Svatý Pavel ve svých listech nejenom mluví o modlitbě, ale přináší modlitbu jak prosebnou, tak modlitbu chval, díků a dobrořečení za to, co Bůh učinil a v dějinách lidstva neustále uskutečňuje. Dnes bych se chtěl zastavit u první kapitoly listu Efesanům, který začíná právě modlitbou, jež je chvalozpěvem, výrazem díků a radosti. Svatý Pavel velebí Boha, Otce našeho Pána Ježíše Krista, který „nás seznámil s tajemstvím své vůle“ (Ef 1,9). Skutečně existuje důvod děkovat Bohu, pokud nám dal poznat to, co je skryté: svoji vůli vůči nám a pro nás, „tajemství své vůle“. „Mysterion“ - tajemství je výraz, který se v Písmu svatém a v liturgii často vyskytuje. Nechci nyní zacházet do filologie, ale v běžném jazyce toto slovo označuje to, co nelze poznat, tedy skutečnost, která je pro naši inteligenci nepochopitelná. Hymnus, kterým začíná list Efesanům, nás postupně přivádí ke hlubšímu významu tohoto termínu a skutečnosti, kterou označuje. „Tajemství“ není pro věřícího něčím nepochopitelným. Spíše je to milosrdná vůle Boží, plán Boží lásky, která se v Ježíši Kristu plně zjevila a dává nám možnost „pochopit – jako všichni křesťané – celou tu šířku a délku, výšku a hloubku, poznat Kristovu lásku“ (Ef 1,3). „Neznámé tajemství“ Boha bylo zjeveno a spočívá v tom, že Bůh nás má rád, miluje nás od počátku, od věčnosti. Zastavme se trochu u této vznešené a hluboké modlitby. „Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista“ (Ef 1,3). Svatý Pavel užívá sloveso „euloghein“, kterým se 16

obvykle překládá hebrejský termín „barach“, což znamená chválit, oslavovat, děkovat Bohu Otci, jenž je pramenem dober spásy, Tím, který „nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem“. Apoštol děkuje a chválí, ale uvažuje také o motivech, které vedou člověka k této chvále a děkování, a prezentuje základní prvky Božího plánu a jeho etapy. Předně máme děkovat Bohu Otci, - píše svatý Pavel – protože „si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce“ (v. 4). Svatými a neposkvrněnými nás činí láska. Bůh nás povolal k životu, ke svatosti. A tato volba dokonce předchází stvoření světa. Odevždy jsme v jeho plánu, v jeho mysli. Spolu s prorokem Jeremiášem můžeme tvrdit také my, že ještě před stvořením v lůně naší matky, On nás již znal (srov. Jer 1,5). A tím, že nás znal, měl nás rád. Povolání ke svatosti, tzn. ke společenství s Bohem patří k věčnému plánu tohoto Boha, plánu, který se vztahuje na dějiny a všechny muže a ženy světa, neboť je všeobecným povoláním. Bůh nikoho nevylučuje, Jeho plánem je pouze láska. Svatý Jan Zlatoústý praví: „Bůh nás posvětil, ale my jsme povoláni zůstat svatými. Svatým je ten, kdo žije ve víře“ (Homilie k listu Efesanům, 1,1,4). Svatý Pavel pokračuje: Bůh nás předurčil, vyvolil, abychom byli „přijati za jeho děti“, přivtěleni k Jeho Jednorozenému Synu. Apoštol zdůrazňuje nezištnost tohoto podivuhodného Božího plánu s lidstvem. Bůh si nás volí nikoli proto, že jsme dobří, ale protože On je dobrý. Starověk měl pro dobrotu výraz bonum est diffusivum sui – dobrota se sdílí, podstatou dobra je to, že se dává a šíří. A poněvadž je Bůh dobrý, sděluje dobro, chce se sdílet; tvoří, protože nám chce projevovat svoji dobrotu a učinit nás dobrými a svatými. Vprostřed chvalozpěvu apoštol líčí způsob, kterým se uskutečňuje plán Otcovy spásy v Kristu, Jeho milovaném Synu. Píše: „v něm máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů pro jeho nesmírnou milost“ (Ef 1,7). Kristova oběť kříže je jedinečná a neopakovatelná událost, skrze niž nám Otec oslnivě zjevil svou lásku vůči nám nejenom slovy, ale konkrétně. Bůh je tak konkrétní a jeho láska je tak konkrétní, že vstupuje do dějin, stává se člověkem, aby cítil, co to je a jaké to je žít v tomto stvořeném světě; přijímá bolestnou cestu umučení a podstupuje i smrt. Tak konkrétní je láska Boží, že se nejenom účastní našeho bytí, ale také našeho utrpení a naší smrti. Oběť kříže působí, že se stáváme „vlastnictvím Boha“, protože Kristova krev nás vykoupila z viny, očišťuje nás od zla, vyprošťuje nás z otroctví hříchu a smrti. Svatý Pavel nás vybízí, abychom uvažovali nad tím, jak hluboká je Boží láska, která přetváří dějiny, a jeho vlastní život proměnila z pronásledovatele křesťanů na neúnavného apoštola evangelia. Zaznívají zde opět ubezpečující slova z listu Římanům: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? …A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řím 8,31-32.38-39). Tuto jistotu - že Bůh je s námi a nic stvořeného nás nemůže odloučit od Něho, protože Jeho láska je silnější - bychom měli začlenit do svého bytí, do svého křesťanského vědomí. Chvalozpěv Bohu nakonec zmiňuje Ducha svatého, který nám byl vlit do srdcí; Přímluvce, kterého jsme přijali jako slíbenou pečeť. „On – říká Pavel – je zárukou, že nám jednou připadne dědictví. Tak se dovrší naše vykoupení, protože si nás Bůh získal jako 17

svůj majetek, abychom sloužili ke chvále jeho božské velebnosti“ (Ef 1,14). Vykoupení ještě není skončeno – to cítíme – ale bude naplněno, až ti, které si Bůh získal, budou zcela spaseni. My jsme dosud na cestě k vykoupení, jehož zásadní skutečnost je dána Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním. Jsme na cestě k definitivnímu vykoupení, k plné svobodě dětí Božích. A Duch svatý je jistotou, že Bůh dovrší svůj plán spásy, „až sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi“ (Ef 1,10). Svatý Jan Zlatoústý toto místo komentuje: „Bůh nás vyvolil skrze víru a vtiskl nám pečeť dědictví budoucí slávy“ (Homilie k listu Efesanům, 2,11-14). Musíme akceptovat, že cesta vykoupení je také naší cestou, protože Bůh chce svobodné tvory, kteří přitakávají svobodně, ale především a nejprve je to Jeho cesta. Jsme v Jeho rukou a naší svobodou je jít nyní po cestě, kterou On otevřel. Jdeme po cestě vykoupení spolu s Kristem a vnímáme, že se toto vykoupení uskutečňuje. Vize, kterou nám podává svatý Pavel v této vznešené modlitbě chval nás přivádí ke kontemplaci působení všech Osob Nejsvětější Trojice: Otce, který nás vyvolil před stvořením světa, vymyslel nás a stvořil; Syna, který nás vykoupil svou krví a Ducha svatého, jenž je zárukou našeho vykoupení a budoucí slávy. V ustavičné modlitbě, v každodenním vztahu s Bohem učíme se také my jako svatý Pavel objevovat stále zřetelněji znamení tohoto plánu a tohoto působení: v kráse Stvořitele vysvítající z Jeho stvoření (srov. Ef 3,9), jak zpívá svatý František z Assisi: „Ať Tě chválí Pane všechno, co jsi stvořil“ (Františkánské Prameny 263). Důležité je právě nyní v době dovolených být pozornými ke kráse stvoření a spatřovat v této kráse tvář Boží. Svatí ve svém životě ukazují zářivým způsobem, čeho je Boží moc schopna v lidské slabosti. A takto může jednat i s námi. V celých dějinách spásy, ve kterých se k nám Bůh přiblížil, trpělivě čeká na náš čas, chápe naše nevěrnosti, povzbuzuje naši snahu a vede nás. V modlitbě se učíme spatřovat znamení tohoto milosrdného plánu na cestě církve. Rosteme tak v lásce Boží, když otevíráme dveře, aby Nejsvětější Trojice přišla přebývat k nám, osvěcovat, hřát a vést náš život. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14,23), říká Ježíš, když slibuje učedníkům dar Ducha svatého, který je naučí všemu. Svatý Irenej jednou řekl, že Vtělením si Duch svatý zvykl přebývat v člověku. V modlitbě si my máme zvykat být s Bohem. Je tedy velmi důležité, abychom se naučili být s Bohem a tak viděli, že je krásné být s Tím, který je vykoupením. Drazí přátelé, pokud modlitba sytí náš duchovní život, jsme uschopněni uchovávat to, co svatý Pavel nazývá „tajemstvím víry“ v čistém svědomí (srov. 1 Tim 3,9). Modlitba jakožto způsob „zvykání si“ na přebývání s Bohem, rodí muže a ženy oduševňované nikoli sobectvím, touhou vlastnit, žádostí po moci, ale nezištností, touhou milovat, chutí sloužit, tedy být živeni Bohem. Jedině tak lze vnášet světlo do tmy tohoto světa. Chtěl bych uzavřít tuto katechezi epilogem z listu Římanům. Spolu se svatým Pavlem vzdejme také my chválu Bohu, protože nám v Ježíši Kristu o Sobě řekl všechno a daroval nám Utěšitele, Ducha pravdy. Svatý Pavel na konci listu Římanům píše: „Bůh vás může utvrdit, abyste žili podle evangelia, jak jsem vám ho hlásal, a podle kázání o Ježíši Kristu. Bylo vám zjeveno toto tajemství, které bylo skryté od věčných časů, ale nyní je zřejmé předpověďmi Písma na příkaz věčného Boha a oznámeno všem národům, aby ho vírou poslušně přijaly. A proto Bohu, který jediný je moudrý, buď skrze Ježíše Krista sláva na věčné věky. Amen.“ (Řím 16,25-27). 18

PIETRELCINA RODNÉ MĚSTEČKO SV. PIA Z PIETRELCINY Pietrelcina je malá, malebná osada s širokými ulicemi, pohlednými vilkami, upravenými zahrádkami, antickými stopami svých starobylých dějin, i místy, která připomínají narození a život Svatého Frátra. Antická brána připomíná baronské počátky městečka, na boční straně oblouku tři majolikové výjevy zachycující s uměleckou prostotou svatého Michaela, Korunování Panny Marie a sv. Antonína. V tomto rolnickém a hluboce křesťanském prostředí spatřil světlo světa 25. května 1887 Francesco, čtvrtý syn rodiny Grazia Forgione a Marie Giuseppy De Nunzio. Francesco Forgione prožíval své dětství a mládí v tomto klidném a pokojném kraji, který jej mimořádným způsobem poznamenal, přičemž svůj čas rozdělil mezi kostel, dům a pole. Jeho rodiče, stejně jako většina osadníků, obdělávali pole, chovali dobytek, žili světem vesnice. V tomto rolnickém prostředí velmi silně vynikají základní hodnoty solidarity, přátelství, oběti, rodiny. Tady se narodil a den co den se znovu rodí Pater Pio; sem se vrací jako dospívající, jako mladík díky stopám svých kroků, které nikdy nemizí, protože šlépěje svatých se nevytrácejí a neblednou.

KAPLE SV. FRANTIŠKA „Tato kaplička se mi stala skutečným kostelíkem“, řekne později Pater Pio. Právě na místě, kde byla kaplička, Mercurio Scocca, přítel P. Pia z dětství, který bydlel ve velké usedlosti vedle té jeho na Piana Romana, začal v roce 1958 se stavbou kostelíka zasvěceného sv. Františkovi z Assisi. Piniová alej dnes k tomuto místu přivádí stále četnější zástupy poutníků.

RŮŽENCOVÁ STEZKA Stezka sv. růžence začíná v hradní čtvrti nedaleko brány Madonella, prochází polem, lemována živými ploty, stromovím, obdělanými poli, vinicemi, zahradami a vede na Piana Romana. Pater Pio už jako chlapec a později jako student i kněz touto osamělou stezkou procházel šeptaje Zdrávas Maria, zatímco mu mezi prsty splývaly zrnka svatého růžence. „Všichni rolníci byli 19

rozptýleni na polích a také pastýři vycházeli se svými stády. V křoví zpívali slavíci. Tu bylo slyšet mečení ovcí, tam zase skotačení beránků“. Podél této cesty se nachází most nad potokem „Quadrieli“, místo podivných a hrůzu nahánějících střetů s „kozáky“. Pater Pio viděl jejich stíny ve vodním zrcadle na hladině pod mostem. Tyto bytosti se mu snažili nahnat strach, on však pokračoval v cestě, stoupající k Piana Romana. Na tomto mostě došlo ve Františkově životě k dvěma epizodám. Tady na něj čekali „ti čmuchalové“, ďáblové, kteří ho strašili křikem a posměchy: „Teď prochází svatý! Teď jde svatý! A on se bránil pouze modlitbou růžence. Jindy se mu přihodilo, že se dusil kouřem, když chtěl vyzkoušet chuť „toskánské“ cigarety.

STATEK PIANA ROMANA Piana Romana je doposud rajským koutkem hned za Pietrelcinou. Tady, na návrší bohaté úrody a památných jilmů, se nachází skromné hospodářství, kde Františkova rodina trávila měsíce polních prací. Na statku, tvořeném jednou kamennou světnicí, bez omítky a podlahy, s krbem a podstřeším, kde se skladovalo seno, se uchovává vybavení, které v té době sloužilo rolníkům k práci na polích, nádobí a kámen k drcení obilí. Na polích Piana Romana mladý František pásl své maličké stádo a prožíval dlouhé hodiny klidu: obklopen tichem přírody, trávil svůj čas v slaměné chýši postavené vedle jilmového kmene, četl, studoval a modlil se. Tato místa byla rozhodující pro jeho duchovní putování: v Piana Romana se setkal s frátrem Camillo od svatého Eliáše, který inspiroval jeho povolání a právě tady měl první znamení stigmat.

KOSTEL SV. ANNY Byla vybudována v nejvyšším bodě „hradní“ čtvrti. Kostel je dvojlodní a jeho počátek sahá do XIII. století. Za hlavním oltářem je obdivuhodný obraz ze 17. století, znázorňující Loretánskou Pannu Marii; v menší lodi jsou malé výklenky se soškami Nanebevzaté, Korunované a sv. Růženy. 20

V menší lodi je rovněž oltář svaté Anny, kde se uchovávají ostatky sv. Pia, mučedníka, vzaté z Priscilliných katakomb a darovaných Pietrelcině feudálem Carafou v roce 1801. Úcta k tomuto světci byla v Pietrelcině velmi prožívaná a právě proto si jméno mučedníka zvolil za své řeholní Francesco Forgione. Vstoupíme-li do kostela, vlevo vidíme fresku znázorňující Ježíšův křest, tady se nachází křtitelnice, kde 26. května 1887 přijal maličký Francesco svátost křtu z rtukou dona Nicolantonia Orlanda. Tady P. Pio přistoupil 27. září 1899 k 1. svatému přijímání, ve dvanácti letech tu byl biřmován arcibiskupem Beneventa, Mons. Donatem Maria Dell´Olio. Kostelík svaté Anny, perla prostoty a spirituality, je skutečnou „klenotnicí“ zkušeností duchovního putování Patera Pia: narození, křtu, biřmování, eucharistického života, extazí a vidění. Tady slavil mši svatou a zpovídal prosté duše z Pietrelciny. Tady měl nesčetné mystické zážitky jako zjevení Panny Marie a anděla strážného; či chvíle niterného setkání se svátostným Ježíšem: „Tlukot srdce, když jsem se svátostným Ježíšem, je velmi silný. Někdy se mi zdá, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi. U oltáře prožívám takové vzplanutí celé bytosti, že to nedokážu ani popsat, jako by celá tvář měla vzplát“.

KOSTEL PANNY MARIA ANDĚLSKÉ Kostel Panny Marie Andělské je dnes farním kostelem Pietrelciny. Uchovává dřevěnou polychromovanou sochu Panny Marie Osvoboditelky pocházející z neapolské školy z konce 17. století. Pater Pio ji něžně nazýval „la Madonella nostra“. V tomto kostele začal frátr Pio svůj apoštolát, a poté, co přijal jáhenské svěcení udělil zde v roce 1909 svůj první křest dítěti-chlapci, který se pak stal knězemredemptoristou. V této souvislosti se vypráví, že Pater Pio použil tolik soli, že novorozenec otevřel ústa, vytřeštil oči, „protočil panenky“ – podle slov Patera Pia, který zcela vystrašený běžel k arciknězi donu Salvatoru Pannulovi a vyhrkne: „zabil jsem dítě“. O vigílii slavnosti Nanebevzaté, 14. srpna 1910, čtyři dny po kněžském svěcení, tu Pater Pio slavil svou první mši svatou. Pár dní nato napsal otci Benediktovi ze San Marco in Lamis: „několik dní jsem se cítil poněkud špatně; hlavní příčinou bylo zřejmě přílišné dojetí, jemuž byl duch v těchto dnech podroben ... srdce mi překypuje radostí a cítí se stále silnější když je potká jakákoli sklíčenost, když jde o to líbit se Ježíši“. V tomto kostele prožil Pater Pio nekonečné chvíle modlitby a niterného setkání s Bohem, extaze u oltáře i mystický jev splynutí srdcí: „Srdce Ježíšovo a moje, dovolte mi to vyjádření, už nebyly dvojicí srdcí, samostatně tlukoucích, nýbrž jedním jediným. Mé srdce zmizelo, jako kapka vody, která se ztratí v moři“. A dále: „Cítím se zcela stravován žárem bez ohně ... tisíce plamenů mne stravují, cítím, jako bych bez přestání umíral a přece jsem stále naživu“. Pater Pio slavíval v tomto kostele „příliš dlouhé“ mše a 21

„nevýslovné tajemství“, takže pater kvardián prosil faráře, aby ho myslí odvolal, protože tak pro svatou poslušnost ihned uposlechne.

PROROCTVÍ A KAPUCÍNSKÝ KLÁŠTER Dějiny budování kláštera jsou obestřeny „proroctvím“. Při jedné ze svých obvyklých večerních procházek, obklopen seminaristy a mladým kapucínem, arciknězem donem Salvatore Pannullou, který – jak dosvědčuje očitý svědek obyčejně věnoval slovům Forgioneho velkou pozornost, nás znenadání zastavil a vyzval, abychom se ztišili a poslouchali co Forgione říká. Slyšel andělský chór a zvony, co zaznívaly z místa, které od nás nebylo daleko, a napřaženou rukou ukázal k místu napravo od cesty. Žádny z nás nic neslyšel a ticho prolomil výbuch našeho smíchu. Andělé, možná roztrpčení, už nikdy nedali zaslechnout svůj chór, ale hlas zvonu, který se nyní rozléhá do údolí a vystupuje na výšiny připomíná, že už před tolika lety jej slyšel mladý kapucín už předtím, než byl zbudován klášter a kostel pro jeho bratry v Pietrelcině, v končině, která ještě krátce předtím se jmenovala „Gregarie“, tehdy otevřené pole a místo, kde se scházeli pastýři. Práce začaly poté, co několik občanů Pietrelciny požádalo May Pyle, aby jim pomohla zbudovat v jejich osadě kapucínský konvent pro Andělskou provincii. Mary Pyle návrh přijala a promluvila o tom s duchovním otcem. „Otče, mohu postavit v Pietrelcině klášter?“ Pater Pio jí odvětil: „Ano, učiň tak brzy. A ať je zasvěcen Svaté Rodině“.

RELIKVIE P. PIA V klášterním kostele „Svaté Rodiny“ se lze setrvat v modlitbě před drahocenným relikviářem, který uchovává jedinou relikvii z těla P. Pia – jazylková kost, která se uchovává jinde než v San Giovanni Rotondu. Kost ve tvaru písmene „U“ se nachází u kořene jazyka – mezi bradou a hrtanem. Není spojena s kostrou žádnými klouby, ale z obou stran je zavěšena na výběžek spánkové kosti svalovými úpony, na jazylce pak je zavěšen hrtan. Proto je jedinou kostí, která se přirozeně uvolnila při kanonickém zkoumání těla Patera Pia. Kapucínská řeholní provincie „Sant´Angela a 22

P. Pia“ věnovala tuto relikvii městečku Pietrelcina. Je tedy vystavena a uchovává se v kostele, který si přál sám Pater Pio.

DOMEK NA VICO STORTO VALLE 28 Na čísle 28 ulice Vico Storto Valle se nacházejí další dva malé prostory, které si pronajal otec Grazio. První, velmi skromného vzezření, byla kuchyně rodiny Forgione. Druhý prostor naproti otevírá pohled na obdělávaná pole a na klikatou stezku vedoucí k Piana Romana. Tady byla ložnice Františka a jeho sourozenců. Tady prožil P. Pio své první nadpřirozené zkušenosti. Už odmalička František prahnul po utrpení a pokání. Často si místo polštáře kladl pod hlavu kámen.

PIANA ROMANA Vedle někdejší vinice, tam kde se nyní zelenají pinie, je dosud studna. Maminka Patera Pia často vyprávěla o tom, k čemu došlo při jejím hloubení. Strýc Grazio kopal a kopal, ale přestože už dosáhl hloubky tří metrů – voda nikde. Nazloben začínal ztrácet trpělivost. Malý František prosil otce, aby se nehněval, protože voda nevytryskne tam, kde kopou, ale na jiném místě, které on sám ukázal podle toho, jak mu to vnukl Ježíš. Strýc Grazio Františkovi odvětil, že tedy bude kopat na označeném místě; ale běda, pokud ani tam voda nevytryskne, skončí v jámě on sám. Po dvou či třech metrech začala voda prolínat a maličký povzbuzoval, aby pokračovali, dokud pramen nebude dostatečně mocný, což se skutečně stalo.

DOMEK NA VICO STORTO VALLE 27 Františkův rodný dům se nachází na ulici Vico Stortro Valle č. 27.

DOMEK NA VIA SANTA MARIA DEGLI ANGELI V letech 1910-1912, když mu krajní fyzické utrpení znemožnilo přístup do „Torretty“, Pater Pio se přestěhoval do nedalekého příbytku bratra Michaela na 23

Via Santa Maria degli Angeli č. 44. Malebný trojpodlažní domek, v němž Pater Pio pobýval až do 17. února 1916. Tentýž domek bude později hostit i Mary Pyle, duchovní dceru Patera Pia, která v letech 1941-43 pobývala v Pietrelcině. Tento domek je velmi významným místem na životní i mystické cestě mladého Patera Pia. Byl svědkem mnoha nadpřirozených událostí, takže když na něj Pater Pio později vzpomínal, pronesl: „Kdyby jen ty kameny mohly promluvit...“. V tomto domě Pater Pio, tolik vysílený na těle, čelil tvrdým bojů s ďáblem: duchovnímu zápasu, ale také fyzickým střetům, během nichž musel frátr podstoupit bití, snášet pokušení a muka. V jednom z dopisů pateru Augustinovi, svému duchovnímu vůdci, se Pater Pio svěřil: „Ti kozáci mě neustále tlučou, mnohdy mě také shazují z postele, strhávají mi košili a tak mě mlátí. Ale ani tak z nich nemám strach. Ježíš je vůči mně vždy tak laskavý, dokonce až natolik, že mne mnohdy pozvedne ze země a uloží na lůžko“. V tomto pohnutém období se Pateru Piovi dostává útěchy a náklonnosti od jeho rodiny. Matka Peppa navštěvuje syna, nosí mu čisté povlečení a uklízí dům. Často jej nachází zkoušeného a mnohdy posetého ranami, způsobenými bojem s ďáblem. Pater Pio ji ujišťoval: „Maminko, tím se netrap. Nezneklidňuj se kvůli mně. Je tady Matka Boží! Vždy mi pomáhala a tak tomu bude i nadále“.

BRÁNA MADONELLA Historické centrum Pietrelciny tvoří „hrad“, malá středověká čtvrt, do které se vstupuje branou Madonella. Na bráně je zděný výklenek, tvořený 3 majolikovými kazetami s posvátnými výjevy. Uprostřed je Panna Maria královna, která se zjevila jednomu rolníkovi se dvěma volky po boku; napravo je svatý Antonín z Padovy s Dítětem Ježíšem v náručí, Vlevo pak archanděl Michael, jak drtí hadovu hlavu. Den co den tudy Pater Pio procházel, ať už šel do školy, do kostela anebo na Piana Romana, kde měl za úkol hlídat malé rodinné stádo. V tomto koutku Pietrelciny shromáždil Pater Pio jako kněz první modlitební skupinu: vždy shromažďoval velké množství lidí k mariánským pobožnostem, především v měsíci květnu, účastnil se modlitby svatého růžence u příležitosti „novény“, která předcházela svátkům světců v kapličce vyobrazených. „Chtěl bych mít tak silný hlas, abych vyzval hříšníky celého světa, aby milovali Pannu Marii. Ale protože to není v mých silách, prosil jsem a budu prosit svého anděla strážného, aby mi tuto službu prokázal“. 24

VÍŽKA Kousek od rodného domu Patera Pia, na návrší s ruinami starobylého hradu, se nachází „Torretta“ (vížka). Malá místnost zbudovaná na skále, k níž se vystupuje po příkrém schodišti. Tento pokojík hostil Patera Pia v letech 1909-1912, v těžkém údobí nemoci, kvůli níž musel opustit klášter a kdy nemohl pobývat v rodném domě. Regule kapucínů byla totiž tehdy velmi přísná a přikazovala bratřím, kteří se vzdálili klášteru, aby svlékli šat sv. Františka. Ať už museli pobývat mim o klášter jakkoli dlouhou dobu, v žádném případě nemohli žít u své rodiny. Proto mu rodiče pronajali tuto malou světnici ve vížce, kde trávil zimní měsíce a postavili mu chýší na Piana Romana, nedaleko jilmu, který měl Pater Pio tolik rád, aby mu byla přístřeším v horkých letních měsících. V těchto letech začal vést pater Pio se svými duchovními vůdci – P. Benediktem Nardellou a P. Augustinem Danielem – duchovní korespondenci, úchvatnou autobiografii díky níž můžeme mít účast na jeho duchovním životě, na jeho utrpeních, na jeho zápasech s ďáblem. Na tomto místě, jak říkají dopisy, se Pateru Piovi dostalo útěchy díky mateřské přítomnosti Panny Marie i samotného Ježíše, anděla strážného a sv. Františka. Tato léta v rodné obci, obklopen láskou rodiny a přízní spoluobčanů, byla pro Patera Pia časem klidu, pokoje a chvil, které mu navždy zůstanou v paměti. Tady Pán připravuje Patera Pia k jeho nadcházejícímu velkému poslání ve světě. „Nevím jak poděkovat našemu drahému Ježíši, za tolikerou sílu a odvahu, kterou mi dává, abych nejen snášel mnohé nemoci, které mi sesílá, ale také neustálá pokušení, která bohužel dopouští, a kterých den co den přibývá. Tato pokušení mnou otřásají od hlavy až k patě, abych urazil Boha.“

„Sono un povero frate che prega“ „Jsem chudý bratr, který se modlí“. Takto odpovídal Páter Pio těm, kdo se jej tázali, jak by se definoval. A hned dodával: „V knihách Boha hledáme, v modlitbě ho nacházíme. … Modlitba je tou nejlepší zbraní, kterou máme, je klíčem, který otvírá Boží srdce“. Stejně jako sv. Pavel, postavil na vrchol svého života a svého apoštolátu kříž svého Pána jako svou sílu, moudrost i slávu. 25

Zapálen láskou k Ježíši Kristu, připodobnil se mu v oběti sebe sama za spásu světa. Následoval a napodoboval Krista Ukřižovaného tak dokonale, že mohl říci se svatým Pavlem: "Spolu s Kristem jsem ukřižován a proto nežiji už já, ale ve mně žije Kristus" (Gal 2,19-20). Poklady milosti, které mu Bůh štědře udělil, neúnavně svou službou rozdával, pomáhaje mužům i ženám, kteří k němu stále hojněji přicházeli, tvoříce nesčetný zástup jeho duchovních synů a dcer. Tento ctihodný muž, kráčející ve šlépějích sv. Františka z Assisi se narodil 25. května 1887 v Pietrelcině, v arcidiecézi Benevento, v rodině Grazia Forgioneho a Marie Giuseppy De Nunzio. Den po narození byl pokřtěn a dostal jméno František. Ve dvanácti letech přijal svátost biřmování a přistoupil k prvnímu svatému přijímání. V 16-ti letech - 6. ledna 1903 vstoupil do noviciátu Řádu Menších bratří kapucínů v Morcone, kde 22. téhož měsíce oblékl františkánský hábit a přijal jméno Fra Pio. Po skončení ročního noviciátu, složil jednoduché sliby a potom, 27. ledna 1907, sliby věčné. Po kněžském svěcení, které mu bylo uděleno 10. srpna 1910 v Beneventu, zůstal až do roku 1916 doma u rodiny, ze zdravotních důvodů. V září téhož roku byl poslán do konventu v San Giovanni Rotondo, kde setrval až do své smrti. P. Pio - zapálený láskou k Bohu a bližnímu - prožíval v plnosti povolání přispívat ke spáse člověka, a to skrze zvláštní poslání, kterým se vyznačoval celý jeho život a které naplňoval prostřednictvím duchovního vedení věřících, skrze svátostné smíření kajícníků a slavením eucharistie. Vrcholným momentem jeho apoštolské činnosti bylo slavení mše svaté. Věřící, kteří se jí účastnili, dobře chápali tento vrchol a plnost jeho spirituality. Na poli sociální charity se P. Pio snažil ulehčovat bolesti a strádání mnoha rodin, zvláště pak založením "Casa Sollievo della Sofferenza" (Dům útěchy v utrpení), jenž byl slavnostně otevřen 5. května 1956. Přestože byl od počátku zamýšlen jako sanitární struktura otevřená pro všechny, nebyl o nic méně vybaven než ostatní nemocnice. Naopak, P. Pio chtěl, aby byl vybaven těmi nejmodernějšími vědeckými a technologickými přístroji, aby byl místem skutečného pohostinství, láskyplného respektu a účinné terapie pro každého trpícího. Víra byla pro P. Pia životem: vše, oč usiloval a co konal, dělal ve světle víry. Byl stále pohroužen do modlitby. Během dne i po značnou část noci setrvával v dialogu s Bohem. Říkával: "V knihám hledáme Boha, v modlitbě Ho nacházíme. Modlitba je klíčem, který otevírá Boží srdce". Byla to právě víra, která ho za všech okolností přiváděla k přijímání tajemné Boží vůle. Stále byl pohroužen do nadpřirozených skutečností. Nejenže sám byl mužem naděje a naprosté důvěry v Boha, ale tuto ctnost šířil i na všechny, kdo k němu přicházeli, a to jak slovem, tak příkladem. Naplňovala ho Boží láska, uspokojujíc všechna jeho očekávání; dobročinná láska byla inspirujícím základem jeho dnů: Bůh, kterého je třeba milovat a dát milovat. Odtud jeho zvláštní starost: růst a nechat růst v lásce. Svou lásku k bližním projevoval až do krajnosti, když více než padesát let přijímal množství lidí, kteří se utíkali k jeho službě, k jeho zpovědnici, k jeho radě a útěše. Byl téměř neustále v obležení: hledali ho v kostele, v sakristii, v konventu. A on se dával všem, probouzel víru a vnášejíc světlo, rozdílel milost. Zvláště v chudých, trpících a nemocných spatřoval obraz Krista a proto jim se věnoval především. Zvláště v této naší době, kdy se mnozí klamně domnívají, že se konflikty vyřeší násilím a ovládáním, a nezřídka se uchyluje k pokušení zneužívání zbraní, opakuje P. Pio to, co měl jednou říci: "Jakou hrůzou je válka! V každém člověku postiženém na těle je trpící 26

Ježíš". Nemůžeme proto nechat bez povšimnutí fakt, že oběma svým dílům - Domu útěchy v utrpení i Modlitebním skupinám - dal podnět v roce 1940, zatímco v Evropě zuřila II. světová válka. Nezůstal tím nedotčen, ale z jeho zapadlého konventu u Gargána, odpovídal modlitbou a díly milosrdenství, láskou k Bohu a k bližnímu. A dnes z nebe opakuje všem, že toto je pravá cesta míru. S pokorou se považoval se za neužitečného, nehodného Božích darů. Mezi tolikerým obdivem světa opakoval: "Jsem chudým bratrem, který se modlí". Už od dětství nebylo jeho zdraví nikterak pevné, a zvlášť v posledních létech se rychle zhoršovalo. Sestra smrt jej našla připraveného a s jasnou myslí - 23. září 1968, ve věku 81 let. Jeho pohřbu se účastnilo nevídané množství lidí ze všech koutů světa. 20. února, necelé tři roky po jeho smrti, papež Pavel VI. o něm řekl: "Pohleďte, jakou měl pověst, jakou světovou klientelu kolem sebe shromáždil! Ale proč? Snad proto, že byl filozofem? Protože byl moudrým? protože měl k dispozici prostředky? Protože pokorně sloužil mši svatou, od rána do večera zpovídal, a byl - jak těžko se to říká - vtištěným představitelem stigmat našeho Pána. Byl mužem modlitby a utrpení". Už za života požíval značné pověsti svatosti, vzhledem ke svým ctnostem, duchu modlitby, oběti a naprosté odevzdanosti dobru duší. A tak 29. listopadu 1982 začal beatifikační proces, který byl ukončen 21. prosince 1998 dekretem o zázračném uzdravení k němuž došlo na přímluvu P. Pia. 2. května 1999 jej papež Jan Pavel II. prohlásil na náměstí sv. Petra v Římě za blahoslaveného, přičemž datum jeho liturgické památky bylo stanoveno na den jeho smrti, 23. září. Pro kanonizaci postulátor předložil odpovědnému dikastériu uzdravení maličkého Mattea Pia Colelly ze San Giovanni Rotonda. Po bedlivém zkoumání lékařským konsíliem a Kongregací pro svatořečení, byl 11. prosince 2001 za přítomnosti Jana Pavla II. promulgován dekret o zázraku a 26. února 2002 vydán kanonizační dekret. Za svatého byl P. Pio prohlášen v neděli, 16. června 2002 na náměstí sv. Petra v Římě. Svou homílii tehdy Svatý otec zakončil slovy modlitby:

Prosíme tě, nauč i nás pokoře srdce, abychom byli připočteni k maličkým evangelia, jímž Otec slíbil odhalit tajemství svého Království. Pomoz nám modlit se a nikdy neochabovat, s jistotou, že Bůh ví, co potřebujeme dřív než ho žádáme. Vypros nám pohled víry, jenž dokáže v chudých a trpících rychle poznat tvář samotného Ježíše. Buď nám oporou v hodině zápasu a zkoušky, a padneme-li, dej nám zakusit radost ze svátosti odpuštění. Předej nám svou něžnou úctu k Marii, Matce Ježíšově i naší. Provázej nás na pozemské pouti k nebeské vlasti, kde jak doufáme, dospějeme i my, abychom věčně kontemplovali slávu Otce, Syna a Ducha svatého. Amen. 27

SIENA SVATÉ KATEŘINY Svatá Kateřina Sienská byla mimořádná žena, která silou svého ducha a svou činností sehrála nesmírně významnou úlohu v dějinách Církve i Evropy, také proto, že století, ve kterém žila – čtrnácté – bylo pohnutou epochou v dějinách Církve i celé společnosti jak v Itálii, tak v Evropě. Narodila se 25. března 1347 barvíři Jacopu Benincasovi a Lapě di Puccio de´Piacenbti. Byla čtyřiadvacátým dítětem, Otec překvapuje Kateřinu při modlitbě a nad její hlavou vidí dvojčetem, z 25 sourozenců. V sedmi holubici Ducha svatého, A. Franchi-G. Marinelli, 1896. letech měla první vidění Krista, oděného do papežských rouch, v doprovodu apoštolů Petra a Pavla a evangelisty sv. Jana. Tento zážitek poznamenal její život natolik, že už v sedmi letech učinila slib celoživotního panenství; rodina se však stavěla proti jejímu povolání, až do chvíle, kdy ji otec překvapil při modlitbě a viděl nad její hlavou kroužící holubici. V roce 1363 tedy oblékla šat třetího řádu sv. Dominika. Její život pokračoval v modlitbě a pokání; ve dvaceti letech se naučila číst, dostala prsten mystického zasnoubení s Ježíšem, diktovala první listy, začala svou charitativní činnost: chudí, nemocní, věznění, často odplácená nevděkem a pomluvami. Její postava začala přitahovat první učedníky, které posměšně nazývali „kateřinští“. Když se rozšířila pověst její svatosti, Kateřina dostává stigmata, R. Manetti, 1630. stala se protagonistou intenzívní činnosti duchovního vedení všech kategorií lidí: šlechty i politiků, umělců i prostých lidí, zasvěcených osob, církevních hodnostářů, včetně papeže Řehoře XI., který v té době sídlil v Avignonu a jehož Kateřina energicky a účinně přiměla k návratu do Říma. Kateřina velmi trpěla, podobně jako mnozí světci. Kdosi se dokonce domníval, že neměla důvěru, takže v roce 1374, šest let před její smrtí generální kapitula dominikánů ji povolala do Florencie, aby se jí dotazovala. Po její bok postavili učeného a pokorného řeholníka, Raimunda z Capuy, budoucího generálního představeného řádu. Stal se jejím zpovědníkem a také Kateřina vyzývá Řehoře XI. k návratu do Říma, S. Conca, XVIII. stol. „duchovním synem“, napsal její první úplný životopis. 28

Po smrti papeže Řehoře XI., se v kardinálském sboru postavili jeho nástupci Urbanu VI. a zvolili jako vzdoropapeže Klementa VII., čímž začalo západní schizma. Kateřina vynaložila veškerou energii, aby přivedla k uznání autority Urbana VI. a strávila se v trápení nad rozdělenou Církví, když umírá 29. dubna 1380 ve věku 33 let. Za svatou byla prohlášena v roce 1461 papežem Piem II., rodákem ze Sieny; Patronkou Itálie Piem XII., Učitelkou Církve Pavlem VI. a Patronkou Evropy Janem Pavlem II. Nauka svaté Kateřiny Učení svaté Kateřiny, která se jen stěží naučila číst a psát až v dospělém věku, je obsažena v Dialogu o Boží Prozřetelnosti neboli Knize o božské nauce, vrcholném díle duchovní literatury, v jejím listáři a ve sborníku modliteb. V jednom vidění, které navždy zůstalo vepsáno do jejího srdce i mysli, Panna Maria představila Kateřinu Ježíši, a ten jí daroval nádherný prsten se slovy: „Já, tvůj Svaté Kateřina při psaní, používaje jako inkoustu Kristovy krve, Sienské prostředí, XVIII. stol. Stvořitel a Vykupitel, si tě zasnubuji ve víře, kterou uchováš vždy ryzí až do chvíle, kdy se mnou budeš slavit v nebi svou věčnou svatbu“ (Raimund z Capuy, Sv. Kateřina Sienská, Legenda major, č. 115). Tento prsten zůstal viditelný pouze pro ni samotnou. V tomto mimořádném příběhu poznáváme životní centrum Kateřininy zbožnosti i každé pravé zbožnosti: kristocentrizmus. Kristus je pro ni jako snoubenec, s nímž udržuje intimní vztah jednoty a věrnosti. On je dobro milované nad každé jiné dobro. Tuto hlubokou jednotu s Pánem dokládá i další příběh ze života této významné mystičky: výměna srdcí. Podle Raimunda z Capuy, který předkládá důvěrná sdělení, kterých se mu od Kateřiny dostalo, Pán Ježíš se jí zjevil se zářícím lidským srdcem na dlani, otevřel jí hruď, vložil je dovnitř a říká: „Milovaná dceruško, jako jsem onehdy vzal tvé srdce, které jsi mi nabídla, hle nyní ti dávám to své, a od nynějška bude na místě, které předtím zaujímalo to tvé“ (tamtéž). Kateřina pravdivě prožívala Pavlova slova, „... nežiji já, ale ve mně žije Kristus“ (Gal 2,20). Kolem tak silné a věrohodné osobnosti se začala tvořit pravá a skutečná duchovní rodina. Byli to lidé přitahovaní mravní věrohodností této mladé ženy vysoké úrovně života, a mnohdy uchváceni také mystickými jevy, jichž byli svědky, jako např. častými extázemi. Mnozí se dali do její služby a především považovali za výsadu a privilegium, že mohli být Kateřinou duchovně vedeni. Nazývali ji „maminkou“, protože jako duchovní děti od ní přijímali pokrm ducha. „Oslovuji vás jako syna – píše Kateřina jednomu ze svých duchovních synů, kartuziánovi Giovanni Sabatinimu -, protože vás rodím v neustálých modlitbách a touze před tváří Boží, stejně, jako matka rodí dítě“ (Listář, List č. 14). Dominikánskému bratru Bartolomeovi de Dominicimu obvykle psala těmito slovy: „Milovaný a drahý v´bratře a synáčku v Kristu sladkém Ježíši“. 29

Další aspekt spirituality sv. Kateřiny je spjat s darem slz. Slzy vyjadřují jemnou a hlubokou citlivost, schopnost dojetí a něhy. Mnoho světců mělo dar slz, oživujíce tak dojetí samotného Ježíše, který neskrýval svůj pláč před hrobem přítele Lazara a bolestí Marie a Marty, při pohledu na Jeruzalém během posledních dní svého pozemského života. Podle Kateřiny se slzy svatých mísí s Kristovou krví, o níž ona mluvila s velkým zanícením a řečí velmi působivých symbolickými obrazy: „Mějte na paměti Krista ukřižovaného, Boha a člověka (...). Mějte před očima Krista ukřižovaného, skryjte se v ranách Krista ukřižovaného, utoňte v krvi Krista ukřižovaného“ (Listář, list č. 16: Jednomu, o jehož jménu se mlčí). Tady můžeme pochopit proč Kateřina, – i když si byla vědoma lidských nedostatků kněží, – k nim vždy chovala nesmírnou úctu: rozdílejí, skrze svátosti a Slovo, spasitelnou sílu Kristovy krve. Sienská světice vždy vyzývala posvátné služebníky, i papeže, kterého nazývala „sladkým Kristem na zemi“, aby byli věrni své odpovědnosti, puzena vždy jen a jen svou hlubokou a trvalou láskou k Církvi. Před smrtí řekla: „Když odcházím z těla, vpravdě jsem strávila a dala život v Církvi a pro svatou Církev, což považuji za jedinečnou milost“ (Legenda major, č. 363). Od svaté Kateřiny se tedy učíme nejvznešenější nauce: poznávat a milovat Ježíše Krista a jeho Církev. V Dialogu o Boží prozřetelnosti popisuje mimořádným obrazem Krista jako most, vržený mezi nebem a zemí. Má tři stupně, jež tvoří Kristovy nohy, bok a ústa. Duše, který vystupuje po těchto stupních, prochází třemi etapami každé cesty posvěcení: vzdálení hříchu, praxe ctností a lásky, sladkého a vroucího spojení s Bohem.

Bazilika sv. Dominika Velkolepá stavba baziliky svatého Dominika poskytuje viditelný obraz vlivu bratří dominikánů v Sieně za časů sv. Kateřiny. Svatý František a svatý Dominik vytvořili originální způsob řeholního života, přizpůsobeného novým obchodním městům: jejich bratři si nepěstovali nic pro svou obživu jako mniši, ale byli zcela závislí na dobrodiní lidí uprostřed kterých žili, byli „žebrající“. Kláštery se nacházeli na periferii měst, ve čtvrtích, kde se soustřeďovali především chudí; majestátnost jejich chrámů byla koncipo-vána právě se záměrem pojmout při obřadech co největší množství těchto prostých lidí. V tomto chrámu, jenž vévodí čtvrti Fontebranda, v níž Kateřina žila, se světice účastnila bez počtu mší svatých. Toto místo také vysvětluje teologickou moudrost svaté Kateřiny: oficiální název dominikánů byl „kazatelé“, protože jejich cílem bylo učit pravdám víry. Proto svatá Kateřina, nehledě na svůj prostý původ, mohla 30

počítat s dobrým náboženským vzděláním, jež zázračně prohloubila následující božská zjevení. Svatý Dominik Guzmán Byl jedním z lidí, kteří nejlépe dokázali odpovědět na krizi Církve své doby. Tváří v tvář šířícím se herezím, dokázal oživit katolickou víru svědectvím svatého, bratrského, skromného a chudého života, prostřednictvím účinného kázání. Narodil se v roce 1170 ve španělském Calaruega, ve 24 letech následoval Pánovo povolání mezi kanovníky katedrály v Osmě, kde byl vysvěcen na kněze. Zlomovým okamžikem jeho života bylo, když bylo jeho představený, biskup v Osmě, pověřen diplomatickou misí v Dánsku a žádal Dominika, aby jej provázel. Během dlouhé cesty procházeli jižní Francii a tam se Dominik poprvé setkal s herezí katarů a albigenských, a uvědomil si závažná nebezpečí, která ohrožovala Církev jeho doby. Právě tehdy začal pomýšlet na budoucí Řád bratří kazatelů, který by znovu přivedl ke katolické víře ty, kdo zbloudili či se ztratili. V roce 1215 se odebral do Říma, aby svůj záměr předložil papeži Innocenci III. a následujícího roku papež Honorius III. schválil oficiálně jeho Řád. Od té chvíle Dominik rozesílal své bratry do Evropy, posílal je především do Paříže a Bologně, hlavních univerzitních center té doby, protože k tomu, aby dokázali potírat heretické nauky, museli bratři mít také vynikající kulturní přípravu. V letech 1220-1221 Dominik předsedal v Bologni prvním dvěma generálním kapitulám, určeným k vypracování Řehole a upřesnění základních prvků Řádu: kázání, studium, chudoba, společný život, zeměpisné rozdělení, misijní poslání. Řehole plně odráží jasnost myšlení, přímost a apoštolský zápal, jež charakterizovali duchovní fyziognomii svatého Dominika. Znaven svými námahami, Dominik umírá v Bologni, 6. srpna 1221, obklopen náklonností a modlitbami svých bratří. Jim zanechal svou duchovní závěť: „mějte lásku, zachovejte pokoru a dobrovolnou chudobu“. Papež Řehoř IX. jej 3. července 1234 prohlásil za svatého a jeho bohatá osobnost nepřestává rozkvétat v životě světců, kteří v průběhu staletí přijali jeho ideál, vzhlížejíce k němu jako k pravému muži Božímu. Dominikáni v Sieně První bratři dorazili do Sieny spolu se svatým Dominikem kolem roku 1215-16, když měl namířeno do Říma k papeži Honoriu III., aby mu předložil schválení Řehole bratří kazatelů, k němuž došlo 22. prosince 1216. Zpočátku skupina bratří našla pohostinství v jižní části města a poté, v roce 1225, jim sienský měšťan Fortebraccio Malavolti daroval pahorek Camporeggio, aby tu zbudovali kostela a svůj klášter. Dominikáni se usadili 31

v Sieně především proto, že se tu nacházela stávající univerzita Studium. Stavba kostela i kláštera byla dokončena v letech 162-65. V důsledku Leopoldových zákonů byl klášter sv. Dominikla zrušen a v roce 1786 se stal klášterem cassinských benediktinů až do roku 1912, kdy benediktini místo opustili. V roce 1920 se tak dominikáni mohli vrátit do svého kostela i kláštera, kde sídlí dodnes a uchovávají paměť spirituality svaté Kateřiny Sienské. Architektura baziliky Bazilika sv. Dominika je úchvatným příkladem gotické architektury typické pro žebravý řád dominikánů XIII.-XIV. století. Zbudována byla v letech 1225-1265, v průběhu XIV. století byl komplex rozšířen do stávající podoby. Z výšiny Svaté Kateřina píše inspirována sv. Janem evangelistou a sv. Tomášem Camporeggia (tradice vypráví, že právě zde měl svůj tábor Akvinským,, G. N. Massini, XVIII. stol. Jindřich IV. během obléhání v roce 1186) vévodí Oratoři čtvrti Oca, někdejší lokalitě barvířství Benincasových, kostelu svatého Kříže a Domu Svaté Kateřiny. V estetické střízlivosti svých forem a své majestátnosti, ideální pro pojmutí co největšího počtu věřících, odpovídá bazilika dominikánským požadavkům hlásání evangelia; tito ji totiž zbudovali v blízkosti města, aby mohli vykonávat svou činnost vzdělávání a duchovního vedení v úzkém kontaktu se sienskou komunitou. Celá stavba je z cihel, bez jakékoli vnější výzdoby (kromě dlouhých a úzkých oken pro zajištění světla v interiéru baziliky). Záměrem gotické architektury totiž bylo co největší osvětlení: světlo, Boží znamení, svým pronikavým jasem prozařuje temnoty lidského života. Vstup do baziliky je v levém boku kostela, protože průčelí, - jehož budování bylo sice zahájeno ale nebylo nikdy dokončeno- zaujímá je Cappella delle Volte, starobylé modlitební místo dominikánských terciářek a místo víry spjaté s mnoha epizodami svatosti Kateřiny Sienské. Monumentálnost baziliky je mnohem zřejmější z interiéru při pohledu na výšku hlavní lodi, pokryté dřevěným trámovím, a především rozlehlostí prostoru, který se prodlužuje až dá oku spočinout na hlavním oltáři, středu chrámu. Oltář je místem, kde se 32

činí památka oběti Krista, nárožního kamene spásy. Ten byl také středem zájmu svaté Kateřiny, hluboce zamilované do svého Pána, který pro ni prolil svou Krev. Na stěně proti vchodu se nachází kaple svaté Kateřiny, kterou nechal zbudovat Niccolò Bensi v roce 1460, a která na nádherném mramorovém oltáři uchovává hlavu svaté Kateřiny, přenesou z Říma v roce 1384 Raimundem z Capuy. Cappella delle Volte Nazývaná rovněž Kaple zázraků, je vskutku výchozím místem k poznání svaté Kateřiny. Na tomto místě, položeném výše než zbývající část lodi, kde se scházely k modlitbě dominikánské terciářky (či mantelátky), prožila Kateřina velkou část své mimořádné mystické zkušenosti. Právě v této kapli mladičká Sieňanka oblékla šat třetího řádu sv. Dominika, a tak se sama stala mantelátkou, rozhodnuta zasvětit celý svůj život Bohu. Právě tady světice usebraná na modlitbách prožívala časté extáze, během nichž se obvykle opírala o osmihranný sloup na otevřené straně kaple. Z neustálých rozhovorů s Ježíšem Kristem, vedených na tomto místě a věrně zapsaných jejími učedníky, vzešly Dialogy o Boží prozřetelnosti, její nejvýznamnější věroučné dílo. Vstoupíme-li do kaple a obrátíme se vlevo, máme před očima obraz Svatá Kateřina a a její ctitelka, od A. Vanniho. Jde o fresku, která se původně nacházela na stěně přiléhající k rohu kostela, ale v roce 1667 byla přenesena na stávající místo. Výjimečný význam této malby spočívá v tom, že byla vytvořena ještě za Kateřinina života: proto se plným právem pokládá za „vera imago“, totiž nejvěrnější portrét světice. To pak ještě umocňuje skutečnost, že Andrea Vanni byl věrným učedníkem světice, jemuž také adresovala několik dopisů ve svém Listáři. Malíř chtěl tímto obrazem vyjádřit všechnu svou úctu k světici, kterou považoval za „matku a učitelku“. Kateřina je na fresce vyobrazena v bílém šatu a černém plášti mantelátek; v ruce drží lilii, symbol čistoty, která se časem stane jejím tradičním ikonografickým atributem. Sledujeme-li její ruce, povšimneme si, že nesou stigmata: zvláštní znamení, které umožňuje s jistotou říci, že obraz byl zhotoven po 1. dubnu 1375, kdy Kateřina dostala stigmata v kostele sv. Kristýny v Pise. Mladá, zbožně klečící žena, je jedna z učednic, symbol všech duchovních dětí sv. Kateřiny, kdysi stejně jako i dnes, a také všech, kdo chtějí poznat její život, díla a poselství pokoje. Na protější stěně jsou dva obrazy, na nichž jsou zachyceny dvě nejvýznamnější zázračné epizody, k nimž došlo právě uvnitř této kaple a o nichž 33

podává zprávu v Legendě major životopisec a zpovědník sv. Kateřiny, Raimund z Capuy: v jedné z nich Kateřina podává svůj šat Ježíši, který se jí zjevil v postavě poutníka. Poznání Ježíše v chudých, jež motivuje jejich zanícení dobročinné lásky, je společným rysem mnoha světců. Na druhém vyobrazení Ježíš vrací Kateřině křížek růžence, který mu sama darovala. Oba obrazy jsou dílem sienského malíře Crescenzio Gambarelliho a datují se do roku 1602. Zbývající obrazy kaple zachycují další momenty ze živote světice. Na stěně proti vchodu jsou dva obrazy Gambarelliho z roku 1602 znázorňující svatou Kateřinu, modlící se spolu s Ježíšem breviář a Smrt světice. Ve střední části je obraz Zjevení svaté Kateřiny svaté Růženě z Limy. Uprostřed stěny napravo je konečně významný výjev M. Pretiho z let 1672-73, v době, kdy umělec pobýval na Maltě. Dílo, které vytvořil na zakázku Piccolominiových pro rodinný oltář v bazilice sv. Františka, byl přenesen ke sv. Dominikovi v roce 1890 a umístěn do Capella delle Volte. Obraz zachycuje slavnostní historický okamžik, kdy papež Pius II., sienský rodák Enea Silvio Piccolomini, žehná synovci Francescu Piccolominimu, arcibiskupu Sieny, poté, co mu předal kanonizační bulu svaté Kateřiny, tedy oficiální prohlášení za svatou (29. června 1461).

34

Svatyně Domu svaté Kateřiny Proč je nejreprezentativnějším místem světice její dům a nikoli klášter? Odpověď spočívá v přináležitosti Kateřiny ke dominikánským terciářkám. Poté, co oblékla šat terciářky (či mantelátky), pokračovala Kateřina v běžném životě v rodném domě, v souladu s novým způsobem života zasvěcení Bohu, který jako první zavedl svatý František a poté jej přijal i svatý Dominik. Instituce Třetího řádu představovala odpověď pro ty věřící laiky, muže i ženy, kteří aniž by žili v klášteře jako řeholníci, praktikovali intenzívní křesťanský život, inspirovaný spiritualitou jednoho či druhého Otce zakladatele. Přináležitost ke Třetímu řádu, řečeno jinými slovy, nabízí možnost prožívat víru ve světě. Už od XIII. století získala tato nabídka „laické svatosti“ velký počet lidí, díky síle poselství, které v sobě nesla: ve všech stavech života lze žít evangelium a povolání ke svatosti není vyhrazeno jen některým, ale má všeobecný charakter. Názorným příkladem je postava Kateřiny: prožívání života uprostřed domácích zdí a na ulicích města namísto v klášteře, její život laičky nikoli řeholnice, ji nikterak nebránily vstoupit do hlubokého společenství s Bohem a žít podle jeho nauky. Svatyně rodného domu má několik prostor: poté, co se kdysi prošlo Portálem měst, stanulo se v malém átriu lodžie ze XVI. století, na které navazovalo druhé átrium. Napravo tohoto posledního se nachází kostel svatého kříže a Zpovědní kaple, zatímco na opačné straně je oratoř kuchyně. Stále vlevo se po schůdcích sestoupí do spodního podlaží, kde se nachází oratoř světnice. Dějiny domu Třípatrový dům se nachází ve čtvrti Fontebranda, patřící k lnářskému cechu. V první polovině čtrnáctého století byl dán do pronájmu otci Kateřiny, barviči Jacopu Benincasovi, jako dílna pro barvení látek a příbytek jeho početné rodiny. Po zániku Benincasových přešel dům do vlastnictví jiného barviče až do roku 1466, krátce po kanonizaci Kateřiny, na přání obyvatel Fontebranda, kteří chtěli, aby dům jejich světice byl stále otevřen veřejné úctě, se město Siena rozhodlo dům koupit. V té době také vzniklo laické bratrstvo 35

zasvěcené sv. Kateřině, tedy sdružení věřících za účelem díla charity, pokání a kultu. Právě díky činnosti spolubratří, podporované mnoha dary ctitelů, byla zahájena série úprav, pokračujících po staletí, při nichž se z domu stala skutečná svatyně, bohatá na umělecká díla, která procházejí a oslavují život světice. Podloubí obcí Podloubí bylo zbudováno následně po prohlášení Kateřina Patronkou Itálie, 19. června 1939, kdy bylo rozhodnuto o zboření kostela sv. Antonína a rozšíření přístupu do svatyně, aby se tak umožnilo procházení poutníkům a turistům, kteří se vydávali na návštěvu míst světice. Každá italská obec a město přispěla na jeho realizaci darováním nezbytné částky pro zakoupení jedné cihly, odtud tedy název podloubí. Práce byly zahájeny v roce 1941, byly přerušeny v důsledku válečných událostí II. světové války, a dokončeny byly v roce 1947. Jediný starobylý prvek, který v této zóně zůstal je travertinová studna, datovaná do konce XV. či začátku XVI. století. Pod podloubím jsou umístěny busty papežů, kteří spojili svůj pontifikát pontifikát s postavou sv. Kateřiny: Pius II. - sienský rodák Enea Silvio Piccolomini, jenž potvrdil její svatost 29. června 1461; Pius IX., který ji v roce 1866 prohlásil Spolupatronkou Říma, za to, že vrátila papežské sídlo z Avignonu do Říma; Pius XII., který ji prohlásil Patronkou Itálie, 19. června 1939; Jan XXIII., který v roce 1961, u příležitosti 500. výročí kanonizace, vyzval všechny křesťany, aby ji slavili; Pavel VI., který ji v roce 1970 prohlásil Učitelkou všeobecné Církve, „s ohledem na pozoruhodnou svatost života, vynikající nauku a blahodárné působení na život Církve“; konečně, Jan Pavel II., který ji v roce 1999 prohlásil Patronkou Evropy, vzhledem k mimořádnému nasazení sv. Kateřiny o nastolení místi v Evropě své doby prostřednictvím mnoha intervencí, jimiž vybízela krále a knížata, aby nastolili společnost, inspirovanou křesťanskými hodnotami. V podloubí - u příležitosti výročních slavností k poctě sv. Kateřiny probíhá ceremoniál, během něhož jedno italské město, obec či asociace věnuje olej pro votivní lampu, kterou si přáli matky vojáků padlých za druhé světové války, a která se nachází uvnitř kostela sv. Kříže. Kostel sv. Kříže Význam kostela sv. Kříže a důvod jeho zbudování spočívá v přítomnosti dřevěného kříže z něhož svatá Kateřina dostala stigmata, skutečné rány podobné těm, které byly způsobeny Ježíši Kristu během ukřižování. K zázračné události došlo v Pise, kam se světice odebrala 36

v roce 1375 na žádost papeže Řehoře XI. s pověřením přesvědčit měšťanstvo, aby se nepřipojovalo k protipapežské unii. V Legendě major Raimund z Capuy vypráví, že 1. dubna téhož roku, zatímco byla pohroužena do modlitby v kostele sv. Kristiny, Kateřina viděla, jak z kříže před nímž klečela sestupuje pět krvavě červených paprsků a směřuje k jejím rukám nohám a k srdci. Hned prosila Boha, aby stigmata byla neviditelná a ještě předtím, než k ní paprsky dorazily, změnily barvu krve na zářivě jasnou barvi světla. Stigmata zůstala po celý život viditelná pouze pro Kateřinu, a zázračně se ukázala až ve chvíli smrti. Pravost stigmat svaté Kateřiny byla oficiálně uznána až papežem Urbanem VIII. v roce 1623 po diskusi, která se vedla skoro dvě staletí. Stejně jako tomu bylo u sv. Františka z Assisi, který byl prvním světcem, jenž dostal stigmata, také u Kateřiny tato epizoda znamenala vrchol duchovní cesty a představuje její ztotožnění s Ježíšem Kristem. Kateřina se ve všem připodobnila ukřižovanému Pánu a jako On hořela stejnou touhou po spáse lidí. Prosba světice o neviditelnost stigmat odpovídá jejímu odmítání „teatrálnosti“ zázračné události, ve shodě s mimořádnou pokorou, kterou se vyznačoval celý její život. Po smrti Kateřiny si přáli Sieňané mít tento kříž, který ji učinil dokonalým obrazem Kristovy lásky. Po mnoha pokusech se počin zdařil Bratrstvu zasvěcenému této světici a v roce 1565 byl kříž přenesen do Sieny a umístěn v Oratoři kuchyně. Postupem času se začalo uvažovat o nějakém větším prostoru, který by umožnil jeho uctívání. Nabízel se prostor naproti Oratoři, který se tradičně považoval za zahradu rodiny Benincasa. A právě v tomto prostoru byl v letech 1614-1623 zbudován barokní kostel svatého Kříže, jehož výzdoba se protáhla na více než sto let. Kříž – namalovaný na dřevě, pocházející z pisánské školy a datován do konce třináctého století, byl umístěn doprostřed hlavního oltáře, na nejvznešenější místo v kostele, 21 května 1623 po slavnostním procesí, které se ubíralo nejvýznamnějšími místy kultu ve městě. Obrazy na stěnách kostela procházejí významné momenty života svaté Kateřiny, přičemž kladou důraz na mimořádné úspěchy, kterých dosáhla na poli politickém k dobru Církve, jako návrat papeže z Avignonu do Říma, čímž ukončila tzv. „avignonské 37

vyhnanství“ (1308-1377), a obnovila mír mezi Florencii a papežským státem, kteří mezi sebou už delší čas vedly válku. Výjimečnost počinů svaté Kateřiny, vnímaná už jejími současníky a plně pochopená během staletí, ukazuje čeho je schopen lidský tvor, navíc žena a to skoro analfabet, pokud dokáže naslouchat Božímu hlasu a velkoryse mu zasvětí svůj život. Tři ze čtyř plátem, která se nacházejí v hlavní lodi kostela jsou věnována právě tomuto aspektu Kateřinina života. Postupujeme-li od vchodu, první obraz na pravé stěně zachycuje Návrat papeže Řehoře XI. do Říma, namalován boloňským mistrem Alessandrem Calvi, řečeným Sordino. Na protilehlé straně spatřujeme Svatou Kateřinu obklopenou florentskými vojáky, obraz vytvořený Galganem Pergignanim v roce 1765, připomínající jeden z momentů mírotvorného díla mezi Florencii a papežstvím.

Čtvrtý obraz, namalovaný Liboriem Guerrinim v roce 1777, znázorňuje Almužnu

svaté Kateřiny, zachycující světici mezi chudými, jak jim rozdává chléb. Vskutku, v Legendě major se vypráví, že byla zvyklá nosit almužnu v noci a nechávala ji přede dveřmi chudých v souladu s učením evangelia, kde se praví, aby almužna zůstala skryta a nevystavoval se na odiv ten, kdo ji dává.

38

Obrazy na dvou bočních oltářích transeptu znázorňují vpravo: znovu Svatou Kateřinu před Řehořem XI. v Avignonu, a vlevo: Svatou Kateřinu vítanou v nebi Pannou Marii, která ji představuje Ježíši Kristu. Na obraze je Kateřina vymalována podle nezvyklé ikonografie, oděná do bílého šatu bez obvyklého černého pláště a na hlavě má trojitou korunu. Ta odkazuje na epizodu z Legendy major, kde jistá žena jménem Semia, poté co byla zázračně uzdravena na přímluvu svaté Kateřiny, měla sen v němž viděla v nebi svatou Kateřinu se třemi korunami na hlavě – jedna byla zlatá, druhá zlatá a stříbrná s červenými odlesky a třetí zlatá s drahokamy – kterou lze identifikovat jako tzv. trojitou svatozář (neboli corona aureola accidentalis), symbol panenství, mučednictví a nauky. Obraz byl namalován jen několik let po uznání stigmat a lze jej považovat za jednu z prvních maleb světice ve slávě. Dále v levém transeptu, na pravé stěně se nachází standarta zobrazující svatou Kateřinu, jak přijímá stigmata od Ukřižovaného. Po bocích presbytáře jsou dva obrazy zachycující vlevo: Extasi svaté Kateřiny a vpravo: Světice píše inspirována sv. Janem Evangelistou a sv. Tomášem Akvinským, dominikánským teologem, jehož učením se světice inspirovala. Fresky v kopuli znázorňují oslavení a povýšení svaté Kateřiny, na nichž je přijata do nebe a dostává účast na nebeské slávě. 39

Oratoř kuchyně Sál zaujímá prostor, kde měla rodina Benincasových kdysi kuchyni, tedy krb rodinného života. Přes mříž pod oltářem jsou dosud zjevné pozůstatky starobylého ohniště: právě do tohoto hořícího ohniště upadla Kateřina během jedné ze svých extasí a zůstala zázračně nedotčena. Uprostřed zdí domova prožila Kateřina první období svého života, mezi nepřetržitými modlitbami, kajícností, chvílemi kontemplace a rozhovory s Věčným Otcem, až do chvíle, kdy byla Bohem povolána ke konkrétní činnosti na podporu Církve a papežství, která vrcholí cestou do Avignonu, největším diplomatickým počinem v Evropě XIV. století, jejímž výsledkem byl návrat papežského sídla do Říma. Asi sto let po Kateřinině smrti, v letech 1482-1483, si Bratrstvo po ní pojmenované vybralo tento prostor jako místo setkávání členů bratrstva. Vlevo od vchodu se nachází první ze tří velkých pláten zdobících stěnu a zachycuje Kateřinu, jak uzdravuje posedlou dívku. Samotná světice byla vícekrát pokoušena ďáblem, ale s pomocí Boží milosti nikdy jeho náporům neustoupila. Následující obraz představuje Zázračné přijímání sv. Kateřiny. Scéna se odehrála v bazilice sv. Dominika, kde během mše svaté, ve chvíli, kdy kněz lámal chléb, ukázal se Kateřině Ježíš Kristus a dal jí sebe sama, a přitom ji ozářil proudem světla. Během svého života světice vícekrát přijala eucharistii přímo od Ježíše. Na rozdíl od zvyklostí své doby, Kateřina byla zvyklá přijímat každodenně, obraceje se na svého zpovědníka slovy: „Otče, mám hlad“. Posvěcenou hostii brala jako pokrm své duše a mimořádný dar lásky, kterou nám Bůh stále znovu a znovu prokazuje, aby sytil naše putování víry. Třetí obraz je důkazem milosrdenství sv. Kateřiny 40

vůči vězněným a odsouzeným na smrt, které pravidelně navštěvovala a vždy usilovala o obrácení jejich duší. Na výjevu je zobrazena, jak prosí Pána za spásu dvou zločinců vedených na popraviště, uprostřed muk, kterými je skličuje smečka démonů. Nahoře se pak otevírají nebesa a zjevuje se Ježíš s křížem na ramenou, zřejmý odkaz na Umučení a zmínka trestu, který se dva muži chystají podstoupit. Vyprávění legendy major, z níž obraz čerpá, pokračuje pokáním a obrácením zločinců, kteří odvážně přijímají smrt a podrobují se Pánově vůli. Pravá stěna postupujeme-li odzadu, představuje obraz dalšího velkého sienského světce, Sv. Bernardina. Následuje první z velkých scén, jejichž tématem je Mystické zasnoubení svaté Kateřiny, důkaz jejího hlubokého spojení s Kristem. Ztvárnění je vzato z jedné verze události, jak ji popisuje Legenda major: v noci úterý před popeleční středou, zatímco lidé v ulicích slavili karneval, - Kateřina, zavřená ve své světnici, byla pohroužena do modlitby. Znenadání se jí zjevil Pán a Matka Boží spolu se sv. Dominikem, sv. Pavlem, sv. Janem evangelistou a svatým králem Davidem, který hrál na citeru. Panna Maria tehdy uchopila pravou ruku světice a podala ji Kristu, který ji ozdobil drahocenným prstenem, a tak si ji zasnoubil ve víře. V příběhu si uvědomujeme v čem spočívalo životní jádro zbožnosti sv. Kateřiny. Kristus je pro ni jako snoubenec, s nímž je spojena vztahem společenství a věrnosti. Je dobrem milovaným nad každé jiné dobro. Scéna bezprostředně následující ukazuje na „politickou“ aktivitu sv. Kateřiny, takže blízkost obou pláten lze chápat jako dva základní aspekty života světice. Byla nejen velkou kontemplativní duší, která prožívala nejvznešenější mystické zkušenosti (jako právě uvedené Zasnoubení), ale současně byla ženou činu, uplatňující své vlohy moudrosti, srdce a vůle v mnoha sociálních aktivitách, v intervencích pro smír mezi národy a v diplomatických jednáních mezi papežským dvorem a vládami. Scéna totiž zachycuje Rozhovor sv. Kateřiny s papežem Řehořem XI., k němuž došlo v Avignonu za přítomnosti kardinálů, během něhož světice přesvědčila papeže, aby vrátil papežské sídlo do Říma. Třetí výjev představuje analogickou událost, totiž Předání klíčů od Andělského hradu Urbanu VI. poté, co Kateřina přivedla lid k poslušnosti papeži. Plátno je odkazem na Velké západní schizma, k němuž došlo v roce 1378, když francouzští kardinálové zvolili 41

vzdoropapeže Klementa VII. Kateřina se jala být obhájkyní Urbana VI. a všechny vyzývala, aby uznali jeho autoritu jako právoplatného Petrova nástupce. Jak čteme v Listáři, který nám světice zanechala, papež, kněží a Církev všeobecně pro ni představovali Ježíše Krista na zemi, a jako takovým jim náležela láska a poslušnost, i přes jejich možné lidské „ubohosti“.

Stigmata

sv. Kateřiny – hlavní oltář

Oslavení svaté Kateřiny – výjev na stěně proti hlavnímu oltáři 

42

Oratoř pokoje Sestoupíme-li po schůdcích vlevo od vstupního átria, přijdeme do Oratoře pokoje, který je malickou světničkou, v níž se Kateřina modlila a kde odpočívala: uvnitř je dosud viditelný kámen (chráněný železnou mříží), na který obvykle ukládala hlavu. Právě tento prostor je nejvíce spjat s prvním údobím života světice, kde, jen co odrostla s dětských let, se uchylovala do samoty, oddávala kontemplaci a pokání. Tady v pouhých sedmi letech učinila slib doživotního panenství a současně se zřekla všech hmotných zálib: začala si odříkat jídlo, oblékat cilicium a podrobovat tělo bičování. Toto období představuje výchozí moment procesu duchovní, ale i fyzické proměny, která charakterizuje život Kateřiny: jako tlukot srdce, se nejprve soustředí a usebere v sobě, aby poznala Krista, a pak se otvírá, aby šířila Boží milost do celého mystického těl Kristova, kterým je Církev. Tak se od počátku tělo světice, podrobené tvrdému odříkání, zužuje a zmenšuje. Také prostor ve kterém žila se vyznačuje postupným stahováním se: uzavírá se doma, pak už nevychází ze své světnice, a nakonec se zazdí uvnitř duchovní cely, zbudované v nitru své duše, kde se odvíjí neustálý dialog s Kristem. Kateřina nemá v tomto okamžiku nic, není nic, ale právě proto může být zcela přetvořena božskou milostí. Její nové tělo se neřídí biologickým řádem, ale funguje podle dispozic Nejvyššího: živí se eucharistickým chlebem a krví, která vyvěrá z boku Kristova, zcela se s ním ztotožňuje až do té míry, že přijímá stigmata. Dostává mimořádné schopnosti: levitaci, nezranitelnost ohněm, dar konat zázraky. Duše překonává hranice těla, vychází z něj, v extasi, aby se do něj pak vrátila a vyšla do ulic světa. Kateřina opouští celu, pak dům, nakonec Sienu, aby všem nesla Kristovu lásku, kterou v intimitě poznala. Pravá stěna: První scéna zachycuje Lapu, matku Kateřiny, která sleduje dceru jak vystupuje po žebříku zavěšeném ve vzduchu, a uvědomuje si odlišnost své dcery od ostatních dětí. Povolání Kateřiny v útlém dětství bylo zdrojem silných rozepří v rodině, zvláště pak s matkou, která její chování považovala za dětinský fanatizmus a snažila se jej všemožně ukončit. Nejprve se snažila najít jí ženicha a po různých slovních půtkách, Kateřina ukázala neodvolatelnost své volby tím, že si ostříhala vlasy, což v té době bylo pro dívku opovrženíhodné. Následující freska zachycuje dívku právě když se chystá ustřihnout svůj dlouhý cop v přítomnosti dominikánského frátra Tommaso della Fonteho, jehož slova ji k tomuto gestu inspirovala. 43

V důsledku této epizody se ji matka snažila zlomit stále namáhavějšími domácími pracemi a současně jí bránila v modlitbě a usebranosti; navíc ji zbavila vlastního pokojíku a nechala ji spát s jedním ze sourozenců, doufaje, že nebude-li mít místo kde by živila své „fantazírování“, dříve či později bude Kateřina vyléčena. Dívka se nezpěčovala, ale poslušně se podrobila, konala všechny práce, které jí byly uloženy a nahradila hmotnou celu za celu duchovní, v níž nadále rozmlouvala s Kristem. Pronásledování ze strany rodiny ustalo ve chvíli, kdy otec Jacopo překvapil Kateřinu při modlitbě a viděl, jak nad její hlavou krouží holubice Ducha svatého – epizoda zachycena na první fresce. Právě tehdy se přesvědčil o pravdivosti dceřina povolání, a přiměl i manželku, aby se nestavěla proti vůli Kateřiny zasvětit se zcela Kristu. Fresky pokračují na stěně přiléhající k pokojíku: vlevo máme před očima světici, jak Ježíši Kristu v podobě chudáka dává plášť, vpravo pak Ježíš nabízí Kateřině zlatou a trnovou korunu; světice vezme tu trnovou když si volí život pokání, lásky k bližnímu a modlitby. Levá stěna: Levá stěna oratoře zachycuje dvě poslední scény: první znázorňuje Mystické zasnoubení Kateřiny, kdy se světice zcela odevzdává Kristu, zatímco druhá představuje Mystické mateřství.

Výjev je odkazem na příběh, o kterém vypráví Raimund z Capuy v Legendě major: jedné vánoční noci se zjevila Kateřině Matka Boží a vložila jí do náručí Dítě Ježíše, a tak ji učinila „matkou“. Světice měla mateřský vztah i ke svým učedníkům, takže pro kateřinské ctitele včerejška i dneška byla a nepřestává být „matkou a učitelkou“. 44

Pokojík svaté Kateřiny Kromě kamene, který si Kateřina kladla pod hlavu uchovává pokojík několik relikvii: hlavici hole, o kterou se obvykle opírala, nádoba, do které dávala balzámy ke zmírnění bolestí nemocných nemocnice Santa Maria della Scala, laterna s níž je chodila navštěvovat v nočních hodinách, část jejího závoje a bavlněná brašna, v níž byla uložena hlava světice, když byla přenášena z Říma v roce 1384.

Salita del costone Na tomto místě ve věku pouhých sedmi let měla Kateřina první vidění: když se z Fontebranda vracela domů s bratrem Štěpánem, světice viděla Ježíše oděného do papežských rouch, sedícího na trůně nad bazilikou sv. Dominika, která se vypíná před ulicí; s ním byli sv. Petr a Pavel, knížata apoštolů a sv. Jan Evangelista. Oratoř Společnosti sv. Kateřiny v noci Tento působivý prostor se nachází v srdci nemocnice Santa Maria della Scala, jednoho z nejstarších nemocničních zařízení

v Evropě, jehož název vzešel z umístění naproti schodům sienské katedrály. Založena byla v IX. století dómskými kanovníky jako výraz Boží lásky vůči potřebným. Instituce však byla především 45

hospic pro množství poutníků, kteří procházeli Francigenskou cestou, a kromě toho i útočištěm pro chudé, prosící o almužnu a pro opuštěné děti, tzv. „gettatelli“. Během času se k této činnosti připojila péče o nemocné, natolik, že statuta ze XIV. století dosvědčují přítomnost stálého lékaře, chirurga a jednoho specialisty. Takové místo, kde se víra vyjadřovala v službě bližnímu, nemohla nechat svaté Kateřina bez povšimnutí. Den co den sem přicházela, aby pomáhala a přinášela útěchu potřebným. Dosvědčuje to, jak světice vykládala křesťanskou lásku činným a konkrétním způsobem: pracovala jako excelentní dobrovolná zdravotní sestra, překypující láskou a nevyčerpatelnou energií. Vybavena nádobkou s balzámy, laternou a holí k podpírání, dnes se tyto relikvie nacházejí ve Svatyni domu, se ubírala do nemocnice, aby zmírňovala fyzické i duchovní bolesti nemocných. Kateřina sem přicházela každodenně, aby se tu modlila s bratřími a hledala trochu odpočinku během dlouhých nocí strávených u lůžek nemocných, uchylujíc se do cely, která se nachází na levé straně oratoře. Ačkoli se Kateřina nikdy nestala členem Společnosti – jejímiž členy byli výhradně muži - , k poctě světice a na důkaz jejího spojení s bratřími a s místem, jim tak drahým, jméno společnosti se změnilo na Santa Caterina della notte, tedy Svaté Kateřiny v noci, jak dokazují dokumenty, počínaje rokem 1479.

SPES AEDIFICANDI

(z apoštolského listu Motu proprio papeže Jana Pavla II., kterým prohlásil sv. Kateřinu Sienskou patronkou Evropy spolu se sv. Brigitou Švédskou a Terezii Benediktou od Kříže – E. Stein, 1. října 1999)

Kateřina se narodila se r. 1347 v Sieně. Již její rané dětství doprovázely mimořádné milosti, které jí na duchovní cestě předložené sv. Dominikem umožnily rychlý růst k dokonalosti – modlitbou, asketickou přísností a skutky milosrdenství. Bylo jí dvacet let, když jí Kristus projevil svou lásku mystickým symbolem snubního prstenu. Bylo to vyvrcholení důvěrnosti, která dozrávala ve skrytosti a v kontemplaci, neboť Kateřina neustále setrvávala, třebaže mimo stěny kláštera, v onom duchovním příbytku, který s oblibou nazývala „vnitřní cela“. Ticho této cely, kterou Kateřina uzpůsobila nejvyšší mírou pro vnímání Božích vnuknutí, se mohlo velmi brzy spojit s mimořádnou apoštolskou horlivostí. Mnozí, mezi nimi i klerikové, se kolem ní shromažďovali jako její žáci a rozpoznávali v ní dar duchovního mateřství. Její dopisy se šířily po Itálii i po Evropě. Tato mladá žena ze Sieny s jistotou ve tváři a zanícenými slovy zasáhla jádro církevních a sociálních problémů své doby. Neúnavná byla snaha, kterou Kateřina vynakládala na vyřešení mnohých konfliktů, které sužovaly společnost její doby. Její snaha o mír dospěla až k evropským vládcům, jako byli Karel V. král francouzský, Karel Durynský, Alžběta Uherská, Ludvík Veliký Uherský a Polský, Jana Neapolská. Významná byla její činnost ve prospěch usmíření 46

Florencie s papežem. Ukázala na „ukřižovaného Krista a na dobrotivou Marii“, čímž oběma soupeřům ukázala, že společnost, která je inspirována křesťanskými hodnotami, nikdy nemůže dávat podnět k tak závažnému sporu, jenž raději dává zapravdu zbraním, místo aby dal přednost zbraním pravdy. Kateřina nicméně dobře věděla, že k takovému závěru nelze ve skutečnosti dospět, dokud lidská srdce nebudou přetvořena samotnou silou evangelia. Odtud vychází její naléhání na změnu chování, což navrhovala bez výjimky všem. Králům připomínala, že nemohou vládnout tak, jako by království bylo jejich „vlastnictvím“: s tímto vědomím, že musí Bohu skládat účty ze svého vládnutí, mají se spíše ujmout úkolu uchování „svaté a opravdové spravedlnosti“ tím, že se stanou „otci chudých“ (srov. Dopis francouzskému králi č. 235). Vykonávání suverénní moci ve skutečnosti nelze oddělovat od skutků blíženské lásky, která je jak duší osobního života, tak i politické odpovědnosti (srov. Dopis č. 357 uherskému králi). Se stejnou naléhavostí se Kateřina obracela na církevní osoby jakéhokoliv postavení, aby od nich vyžadovala nejpřísnější důslednost jejich života a pastorační služby. Svobodný, pevný a rázný tón, s jakým napomíná kněze, biskupy a kardinály, je hluboce působivý. Říkávala, že je třeba vykořenit ze zahrady, kterou je církev, zahnívající rostliny a nahradit je čerstvými, vonnými, „novými rostlinami“. Posilována důvěrným spojením s Kristem se tato sienská světice nezdráhala se vší upřímností připomenout samému papeži, Sv. Kateřina Sienská přicházející do Říma, kterého jako „sladkého Krista na zemi“ socha u Andělského hradu milovala něžnou láskou, Boží vůli, která od něho vyžadovala oprostit se od všeho váhání, jež mu diktovala pozemská moudrost a světské zájmy, a vrátit se z Avignonu do Říma, ke hrobu Petrovu. Se stejným zápalem se Kateřina zasazovala o to, aby zabránila rozštěpení, která se projevovala při papežské volbě po smrti Řehoře XI.: i v této záležitosti se opět s velkou horlivostí dovolávala nezadatelných důvodů ke společenství. To byl její nejvyšší ideál, na který zaměřila celý svůj život, bezvýhradně se obětujíc pro církev. A je to ona, která jej bude dosvědčovat svým duchovním žákům, dokonce na úmrtním lůžku: „Věřte, moji milí, že jsem svůj život dala pro svatou církev“ (Bl. Raimund z Capuy, Vita di santa Caterina da Siena, Knih. III, c. IV).

 Bože, Tys naučil svatou Kateřinu rozjímat o utrpení Tvého Syna a sloužit Tvé církvi; dej, ať se i naše srdce rozhoří láskou k němu, abychom žili v trvalém spojení s ním a mohli se radovat, až se zjeví jeho sláva. Neboť On s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen. 47

POŘAD BOHOSLUŽEB: 1. – 8. č ervence 2012 DEN

LITURGIE

NEDĚLE 1. července

13. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

PONDĚLÍ 2. července ÚTERÝ 3. července

PONDĚLÍ 13. TÝDNE V MEZIDOBÍ

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV. PUSTIMĚŘ za + Ladislava BUREŠE, rodiče, duše v očistci, a Boží požehnání 8.00 za + Františka ROZSYPALA, DRYSICE manželku, dceru, snachu a zetě 9.30

PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 18.00

za + rodinu MENŠÍKOVU a NAVRÁTILOVU za Boží ochranu a požehnání pro poutníky

LORETO - 16.00 za dar víry pro rodiny a na úmysly poutníků MANOPPELLO - 11.00 SV . P ROKOP , STŘEDA za dar víry pro nesení životních křížů; OPAT 4. července na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti SAN GIOVANNI ROTONDO - 19.00 za +Tomáše kardinála Špidlíka; na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti SLAVNOST MONTE SANT´ANGELO - 7.00 SV . CYRIL, MNICH ČTVRTEK za ochranu proti zlobě a úkladům ďáblovým; A SV . METODĚJ, BISKUP , 5. července na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti PATRONI EVROPY, BARI - 19.00 HLAVNÍ PATRONI MORAVY za víru v Boží blízkost v každé životní situaci; na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti SV. MARIE GORETTI, MONREALE - 9.00 PANNA A MUČEDNICE PÁTEK na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti 6. července MONTEPELLEGRINO - 18.00 PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti SOBOTNÍ PAMÁTKA SOBOTA SIRACUSA (svatyně Slz Panny Marie) - 19.00 PANNY MARIE 7. července za nemocné a trpící a na úmysly poutníků za farnosti Pustiměř, 14. NEDĚLE PUSTIMĚŘ Drysice a Podivice, V MEZIDOBÍ 8.00 na poděkování za přijatá HODY V PODIVICÍCH DRYSICE dobrodiní s prosbou NEDĚLE 9.30 /MONS. ANTONÍN ŠTEFEK, 8. července o Boží požehnání pro rodinu rektor arcibiskup. kněžského za + Metoděje a Františku PODIVICE semináře v Olomouci/ MALÍKOVY 11.00 PODIVICE – 14.00: HODOVÝ KONCERT SIRACUSA (svatyně Slz Panny Marie) - 8.00 na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti UMĚLCI Z PODIVIC K POCTĚ APOŠTOLŮ SLOVANŮ SIRACUSA (bazilika sv. Lucie) - 19.30 /Dominik Trávníček – viola, za světlo víry mladých srdcí; František Zakopal - varhany/ na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti Albinoni, Benda, Boellmann, Clarke, Eccles, Seger 48

SVÁTEK SV. TOMÁŠ, APOŠTOL

POŘAD BOHOSLUŽEB: 9. – 15. července 2012 DEN

LITURGIE

PONDĚLÍ 9. července ÚTERÝ 10. července

PONDĚLÍ 14. TÝDNE V MEZIDOBÍ

STŘEDA

SVÁTEK

11. července

SV. BENEDIKT,

ÚTERÝ

14. TÝDNE V MEZIDOBÍ

OPAT, PATRON EVROPY

ČTVRTEK 12. července PÁTEK 13. července

SOBOTA 14. července

ČTVRTEK

14. TÝDNE V MEZIDOBÍ PÁTEK 14. TÝDNE V MEZIDOBÍ

FARNOST

CATANIA - 11.00 za víru dětí a mládeže a na úmysly poutníků SALERNO (krypta katedrály sv. Matouše)-12.00 za víru v nejistotách života MONTECASSINO - 10.30 za víru posvěcující život práce a modlitby; na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti SUBIACO - 18.00 na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti SIENA - 14.30 za víru v moc Kristova díla vykoupení; na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti za + Marii a Antonína PUSTIMĚŘ ŠMEHLÍKOVY 18.00 a Boží požehnání pro rodinu

SOBOTA

14. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 15. července

ÚMYSL MŠE SV.

15. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

za + P. Dominika ADAMCE a P. Benedikta KORČIÁNA za + Jindřicha KLUDÁKA, manželku, syny, zetě a Boží požehnání pro rodinu na poděkování Pánu Bohu za 85 let života s prosbou o další ochranu a požehnání pro rodinu POPÍŠILOVU

V PŘÍPADĚ POHŘBU V DOBĚ POUTI PEREGRINATIO AD PORTAM FIDEI SE OBRAŤTE PROSÍM NA: P. Mgr. Jana PLODRA, faráře krásenského

TELEFON: +420 731 621 157 ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ČERVENEC 1. Aby každý mohl pracovat v bezpečných podmínkách. 2. Aby křesťanští dobrovolníci v misijních územích svědčili o lásce Kristově. 3. Za prohloubení vztahu k biřmovacím patronům, kteří nás provázejí na cestě k Bohu. FARNÍ INFORMÁTOR, XVIII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel. 517356351, mobil: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

49

POŘAD BOHOSLUŽEB: 16. – 29. července 2012 DEN

ÚTERÝ

LITURGIE PANNA MARIA KARMELSKÁ BL. ČESLAV A SV. HYACINT,

17. července

KNĚŽÍ

STŘEDA

STŘEDA 15. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PONDĚLÍ 16. července

18. července

ČTVRTEK

ČTVRTEK

PÁTEK

15. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. APOLINÁŘ,

20. července

BISKUP A MUČEDNÍK

SOBOTA 21.7.

SOBOT. PAMÁTKA P. MARIE

19. července

FARNOST

za + Františka a Marii PUSTIMĚŘ ŠTRAJTOVY a sourozence 18.00 za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 8.00 za + kněze, kteří působili DRYSICE v Drysicích 18.00 za farnosti Pustiměř, PUSTIMĚŘ Drysice a Podivice 18.00 PUSTIMĚŘ za + Annu MAHDALOVOU, manžela, živou a + rodinu 18.00 PUSTIMĚŘ 8.00

NEDĚLE 22. července

PONDĚLÍ 23. července

ÚTERÝ 24. července

STŘEDA 25. července

ČTVRTEK 26. července

PÁTEK 27. července

16. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

SV. BRIGITA, ŘEHOLNICE, PATRONKA EVROPY-SVÁTEK ÚTERÝ 16. TÝDNE V MEZIDOBÍ SVÁTEK SV. JAKUB, APOŠTOL SV. JÁCHYM A ANNA, RODIČE PANNY MARIE SV. APOLINÁŘ, BISKUP A MUČEDNÍK

SOBOTA 28. července

NEDĚLE

17. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

29. července

POUŤ U SV. ANNY V PUSTIMĚŘI

ÚMYSL MŠE SV.

za + Marii ŠKOLAŘOVOU, manžela, syna, rodinu UHLÍŘOVU a Boží požehnání

za farnosti Drysice, DRYSICE Pustiměř a Podivice 9.30 PODIVICE za dar zdraví a Boží požehnání pro celou rodinu 11.00 za + Karla ŠTRAJTA, PUSTIMĚŘ rodiče a syny 18.00 PODIVICE za + Františku PLISKOVOU, manžela, dceru a syna 8.00 za + Annu KOUTNOU, PUSTIMĚŘ manžela a syna Jaroslava 18.00 za rodiče VEJMOLOVY, PUSTIMĚŘ stařečky a duše v očistci 18.00 za + rodinu LIMBERKOVU, DRYSICE OTRUBOVU a dva zetě 8.00 za + Františka PIVODU, PODIVICE manželku, živou a + rodinu 15.00 za + Vojtěcha KNAPA, DRYSICE dceru Marii, a dvoje rodiče 16.30 PUSTIMĚŘ 18.00 7.30 9.00 10.30

za + Marii POŘÍZKOVOU, manžela, dvoje rodiče a Boží požehnání pro rodinu za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice za živé a zemřelé poutníky ke sv. Anně v Pustiměři za svatoanenské poutníky a na jejich úmysly

14.30: TE DEUM, SVÁTOSTNÉ POŽEHNÁNÍ A ROZLOUČENÍ S POUTNÍKY 50