CENA SEV ER SK É R A DY ZA L I T ER AT URU HOST

HOST

CENA SEV ER SK É R A DY ZA L I T ER AT URU

Holsteinsborg

rd mfjo Strø e r nd Sø

Gamle Sukkertoppen

d fjor

Igdlut sti o n č Vě

Sukkertoppen

Godthåb

Fiskenæsset

B r n o 2 015

Kim Leine Profeterne i Evighedsfjorden Copyright © Kim Leine & Gyldendal, Copenhagen 2011 Published by agreement with Gyldendal Group Agency Map art copyright © Steen Frimodt Translation © Magdalena Jírková, 2015 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7491-925-1 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-926-8 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-927-5 (Formát MobiPocket)

Věnováno grónské samosprávě (1979—2009) a jejím průkopníkům

Prolog

Pád (14. srpna 1793)

Vdova došla sem nahoru sama, nikdo ji k tomu nenutil. Už předtím ze svých nejlepších šatů vyprášila vši. Oblékla se, ve společné kádi plné moči si umyla vlasy a sepnula je na temeni. Tiše se pomodlila, mlčky sledována svými pohanskými spolubydlícími. Z tváří si seškrabala tuk umazaný od sazí a snědla chutné jídlo, které před ni postavili. Potom lehkým krokem vyšla nahoru. A teď tady sedí, téměř šťastná, plná očekávání, tváře rozpálené, na samém okraji srázu, nohy úhledně složené pod sebou, jak vdovy mívají a jak byla zvyklá sedávat doma, na malé boční lavičce pod obloukem zvonice. V jedné ruce svírá kříž, v těžkém teple zlata cítí jistotu. Hluboko pod sebou, v hloubce nejméně sto sáhů, slyší tříštění vln, vodu narážející do útesu, která je drcena na bílou pěnu a smutně ustupuje zpátky do moře. Ale ona to nevidí, pevně zavřela oči, hloubala ve svém nitru, prala se s úzkostí, přinutila se zklidnit dech a tlukot srdce do poklidného rytmu a pohybuje rty, znovu a znovu si opakuje litanie. Ó, Bože Otče z nebes, smiluj se nad námi, ubohými hříšníky. Ó, Bože Synu, smiluj se. Ó, Bože Duchu svatý. Ó, požehnaná a Svatá Trojice. Zezdola ucítí náraz větru, profoukl jí šaty. Přitiskne se k vlhké rašelině na útesu, aby přes okraj srázu nepřepadla předčasně. Zůstane sedět, monotónně opakuje litanii a čeká na svého pomocníka. Při Tvém smrtelném strachu a krvavém potu, při Tvém kříži a utrpení, zachraň nás, dobrý Bože! Teď už ho slyší, za ní se ozývá vrzavý zvuk jeho bot, vnímá, jak se k ní tiše plíží, téměř ostýchavě, plaše, jako mladičký nápadník. Poslouchá, jak se muž snaží potlačit těžké sípavé lapání po dechu, 9

a jen těžko odolává, aby se sama pro sebe chápavě neusmála. Pro­ síme Tě, vyslyš nás, Bože! Poznala, že se zastavil jen pár kroků za ní. Představuje si, jak tam stojí a prohlíží si ji, jako když se poprvé setkali, a zvažuje, kam ji má uhodit a jak silně. Je jí jasné, že ji zabije, ale že zároveň nechce, aby zbytečně trpěla. Teď když je její život téměř u konce, jí jeho blízkost poskytuje útěchu a uklidňuje ji, uvolní se a skloní bradu k prsům a zhluboka se nadechne. Boží Synu, modlíme se k Tobě, vyslyš nás! Vzduch je příjemný. Závany větru stoupající zdola přinášejí vůni mušlí a mořských řas vyvržených přílivem. V dálce křičí racci. Instinktivně otevře oči, nedokáže si pomoct, dokonce i teď, na nejzazším konci všeho, kdy by její duše měla být povznesena nad všednosti pozemského života a stoupat k nebesům, se musí podívat, proč racci křičí. Vidí loď plující k severu, dvoustěžník s napnutými plachtami, oslnivě bílými jako křídla ptáků, a hejno křičících racků poletujících kolem stěžňů. Ne, přece jen není připravena přijmout svůj úděl, dnes ještě ne, ale ví, že na lítost je příliš pozdě, pozdě pro ni samu, pozdě pro muže, jenž stojí za ní. Všechno je domluveno a připraveno. Pád už začal, začal před mnoha lety. Podle jeho zklidněného dechu poznává, že on si lodě zatím nevšiml. Je až příliš zaujat svým úkolem. Bojí se tolik jako ona? Přál by si, aby se to nemuselo stát? Vdova uvažuje. Pokud se jí podaří dosáhnout toho, aby se podíval na loď, možná bude všechno jinak a svou vražednou schůzku budou moci odložit. Vtom ucítí na krku jeho ruku, trhne sebou a tiše zasténá. Ale jemu jde pouze o kříž. Rychlým pohybem jí přetáhne řemínek přes hlavu a vykroutí zlatý kříž z ruky, která ho svírá. Kříž si klidně vezmi, uvažuje vdova, už ho nepotřebuji. A velký užitek mi také nepřinesl. Mírně otočí hlavu k jedné straně, chce ho zahlédnout, i když dobře ví, že je to od ní hloupé, že tím všechno jen urychlí a vše bude ještě neodvratitelnější. Když za ramenem spatří tmavý stín, prudce sebou trhne a nahlas řekne, Pane Ježíši Kriste, smiluj se nad námi! Náhle ucítí kopnutí do zad, hlava se jí prudce zvrátí dozadu, tělo dopředu a ona padá přes okraj, vlaje vzduchem, třepotá se ve 10

větru a vydává zoufalý výkřik, který se za ní táhne jako nepravidelná čára nakreslená špičatým uhlem.

† † †

Muž popojde o krok vpřed, opatrně stoupne na měkký, pružný mech, nakloní se přes okraj srázu a prohlédne si tělo, klidně se pohupující ve vlnách tam a zpátky, otočené obličejem dolů. Smekne čepici, přitiskne ji k hrudi a zamumlá, Náš milostivý Pane Ježíši Kriste, buď s námi všemi na věky. Amen.

11

1. část

Syn pana učitele

Syn pana ucˇ itele

Kapitola 1

Kodaň (1782—1787)

Když Morten Pedersen přijíždí 1. června 1782, deset dní po svých dvacátých šestých narozeninách, do Kodaně, je zataženo a sychravo. Sedí, naklání se ve člunu a ohlíží se na les stěžňů na obzoru. Je půl sedmé ráno. Byl vzhůru celou noc a bez přestání chodil po palubě obchodní lodě plující z Christianie. Námořníky rozčiloval a překážel jim. Když vyskočí na přístavní molo před budovou Celnice, je jeho oblečení provlhlé od mlhy, která jako zátka ucpává úžinu Øresund. Cítí, že je trochu nastydlý, a ví, že brzy začne kašlat, ale nebere si to tolik k srdci. Jeho tělo je dobře stavěné. Přežil jako jediný syn z houfu sourozenců, díky čemuž sám sebe považuje za člověka, který zvládne vše. Navíc je přesvědčený fatalista. Cesta lodí trvala tři dny. Během plavby hodně foukalo, ale mořskou nemoc nedostal. Cítí, že svou první námořní plavbu zvládl jako muž, a od posádky očekával nějaký projev uznání nebo alespoň stisk ruky a pár slov na rozloučenou. Představoval si, jak si šeptají o statném norském mladíkovi, který si nenechá nic líbit. Ale oni jen beze slova vyloží jeho truhlu na pevninu a ponechají ho jeho osudu. Za ním přirážejí k přístavišti další čluny. Na molo vyskakují postavy, v ranním světle lépe viditelné, a táhnou za sebou své vaky a truhly. Kam to bude, pane? Nosič odstaví svou dvoukolku a přijde k němu blíž. Morten vytáhne obálku, otevře ji a předá nosiči lístek s adresou. Nosič lístek nechce. Tázavě se na něj dívá. Aha, pomyslí si Morten, je negramotný. 15

Ulice Nørregade, řekne Morten a pokouší se název vyslovit dánsky. Knihtiskařství, Schultzův dům. Tudy, pane, odpoví nosič a vede ho k bráně, kde celník otevře Mortenův pas a prohlíží si ho. Pak mu ho vrátí. Kodaň vítá studenta, říká celník tónem, který by se dal vyložit jako ironický. Potom se Morten v poklusu vydává směrem do města, těsně za dvoukolkou. Po plavbě na moři se cítí poněkud nejistý v nohou a chvílemi mírně vrávorá. Doprava uvnitř města je ohromující. K vidění jsou dunící venkovské povozy se zbožím do hospod a na tržiště, vozy s pivními sudy, dostavníky s temnými postavami za okny a kočími vysoko na kozlíku, pochodující vojáci se sešlapanými botami a mrtvými pohledy upřenými do dálky. Muži nesoucí přes ramena tlusté svazky zabitých hus, slepic nebo králíků. Chlapci, kteří mávají malými vytištěnými listy a pokřikují sloky veršů, jež se dnes ráno naučili zpaměti. Dlažební kostky jsou jako namydlené, pokryté vrstvou něčeho, co se dá jen těžko určit. Morten klopýtne, ale chytne se nosiče za paži, ten se otočí, postaví ho na nohy a rázně postrčí na chodník. Kolem procválá koňský povoz. Lidé na povoz křičí, kočí řve na ně a práská bičem. Morten nerozumí, co říkají, dánštinu zná jen od nižšího soudního úředníka a pastora z Akershusu, odkud pochází, a není to stejný jazyk, jakým se mluví tady. Ale chápe, že kdyby ho nosič neodstrčil na chodník, kolo povozu by ho rozmačkalo. Znepokojeně se zamyslí nad tím, jak velké spropitné bude muset muži dát. Uvědomí si, že sklouzl do stoky u chodníku. Znovu vyskočí nahoru, ale poznává, že jednu botu mu promočila kapalina, nad jejímž původem nemá chuť se zamýšlet. V otevřených dveřích a vratech postávají ženy. Ukazují kotníky a podvazky a usmívají se způsobem, který u něj vyvolává studený nával strachu. Zkoumavě si ho prohlížejí, a když jej ohodnotí, usmějí se. Nahlouplý vesničan. Nosič projde jedněmi vraty. Ze všech stran jsou slyšet ozvěny jejich kroků. Morten stojí uprostřed velkého městského dvora. Zaplatí nosiči, dá mu více než dost, a muž ho nyní oslovuje vážený studente, možná trochu pohrdavě, možná jen z žertu, a říká i něco dalšího nářečím, jemuž Morten nerozumí. O chvíli poz16

ději přichází muž, který se představuje jako prokurista Gill. Je Nor, stejně jako Morten, a s Mortenovým otcem se domluvil, že jeho synovi během pobytu v Kodani zajistí bydlení a postará se o všechny jeho finanční záležitosti. Dům patří knihtiskaři Schultzovi. Morten bude bydlet v malé komůrce nad tiskárnou. Jedna žena z domácnosti knihtiskaře mu předá klíč a oznámí mu, že bude jíst společně se zaměstnanci tiskárny. Ukazuje mu, kde to je. Cestou přes dvůr se jí Morten drží v patách. Muži v pracovním oblečení rychle pohlédnou jeho směrem, ale nepozdraví ho. Morten slyší stroj, který vydává kovové údery. V pohybech mužů se odrážejí zkušenosti a výkonnost. Morten se vrací zpátky k prokuristovi Gillovi, jenž mu předává lístek se svou adresou. Potom se prokurista vlídně ukloní a zmizí. Žena vede Mortena k budově vedle tiskárny na druhém konci dvora, z níž vyjde paní domu a uvítá ho. Paní Schultzová si ho prohlédne od hlavy k patě. Vypadáte velmi nevinně, řekne. Pijete? Šokovaný Morten zavrtí hlavou. Ne, vážená paní. Buďte nám vítán, řekne paní domu mile. Morten se hluboce ukloní, přesně jak ho otec naučil. Má se klanět lidem, kteří v nepřehledné hierarchii hlavního města stojí nad ním. Pravděpodobně je chyba klanět se této ženě a ještě horší je, že ji nazval váženou paní, ale už se stalo. Potom zůstane stát sám na dvoře s kloboukem v ruce. Jde nahoru do své komůrky, vytáhne věci z cestovní truhly a rozloží je po stole a do malé skříně. Svlékne se a oblečení navlhlé z plavby po moři rozvěsí přes židli. Lehne si, aby se vyspal, ale je příliš bdělý. Oknem slyší klapot koňských kopyt a nárazy železných obručí kol vozů do dlažebních kostek. Uběhly jen čtyři dny od chvíle, kdy se probudil ve výklenku svého pokoje doma v Lieru, kousek od Drammenu, a naslouchal důvěrně známým hlasům rodičů, jež přicházely zdola, a zvířatům naproti ve stáji. Potom vstal, oblékl si cestovní oblečení, dobalil si poslední věci, sešel dolů, a než se vydal do městečka, posnídal. Doprovázel ho otec, místní učitel, který zůstal stát a čekal, dokud se poštovní vůz nevydal na cestu do Christianie. Zdá se být zcela nemožné, uvažuje Morten, ležící v posteli ve své nové komůrce, 17

že se člověk může vydat na stejnou cestu v opačném směru. Stejně nemožné jako cestování časem. Je nejmladší ze sedmi narozených dětí, navíc jediný přeživší chlapec. Ve výklenku dole v obývacím pokoji vždy polehával jeden z jeho starších sourozenců, který pak s trpělivým úsměvem na rtech zemřel. Často u nich vysedával, jeho teplou dlaň obklopoval jejich chlad. Potom ztuhla ruka i úsměv, vyzáblé tělo bylo odneseno do stodoly, výklenek vysmýčen, vyvětrán a brzy tam leželo další dítě. Proces umírání byl trvalý stav, svým způsobem nekonečné slavnostní chvíle, kdy nikdo nesměl běhat a smát se, jedno velké ticho. Takhle si pamatuje své dětství. Neustálá sebe­kontrola, nacvičená vážnost, která se postupem času vryla do tváře, zatímco smrt brala a brala. Nakonec zbyla jen starší sestra Kirstine. Dva roky vedle sebe žili, nenápadně se vzájemně pozorovali, ale ani jeden z nich ve výklenku neskončil. Nyní sestra bydlí v rodině pastora v Nakskovu. Když Morten dokončil studia na latinské škole, stal se pomocným učitelem na škole, kde působil jeho otec. Uběhlo pár let. Potom oznámil své přání studovat medicínu. Nepamatoval si, jak ho ta bláznivá myšlenka napadla. Otec nesouhlasil. Stane se duchovním. Otec sám snil o povolání pastora, stejně jako Mortenův dědeček a pradědeček. Teď se jeho přání naplní. Nyní mají prostředky. Morten se tedy smířil s osudem, šťastný, že mu vůbec dovolili cestovat.

† † †

Pomalu si na nový život v hlavním městě začíná zvykat. Každý den jí společně s lidmi z tiskárny. Strava je chudá na maso, většinou se skládá z vodnatých kaší ve všech představitelných podobách. Naučí se polykat, aniž by jídlo ochutnal, a nahrnout si k sobě všechen chléb, na který dosáhne, jen aby naplnil vyhladovělé břicho. Vysedává na okenním parapetu ve svém pokoji, učí se řeckou gramatiku a občas se zahledí na hlučnou ulici, kde koňské povozy ra18

chotí s nákladem zboží na trhy a vojáci na vycházce krouží kolem a obtěžují mladé dívky, jež je na oplátku zahrnují nadávkami. Morten se vrátí zpět k řecké gramatice, ale jedním uchem pořád naslouchá prostopášnostem a opileckým řečem z ulice. Jsou to dvě strany jedné mince, neustálý boj se sebou samým, boj mezi touhou a povinností, mezi přáním stát se venkovským lékařem a otcovým požadavkem, aby se stal duchovním. Navštěvuje několik přednášek o přírodních vědách na univerzitě a dalších místech ve městě, většinou jde o soukromé akce, studuje Linnéova velká díla. Vysedává v univerzitní čítárně a učí se kreslit květiny tím, že tajně kopíruje kresby z atlasu Flora Danica. Tajně, protože se jedná o dílo, ke kterému má církev problematický vztah. Na jedné straně totiž líčí proces stvoření přírody, ale na druhé straně si ji troufá třídit podle rodů a druhů. Někdy si Morten vyrazí z města a posadí se do příkopu u cesty se skicářem volně položeným na stehnech. Uhel se vznáší nad papírem a Morten se svým způsobem cítí spřízněný se svou představou mladého Linného v podobné situaci. Zajímá ho skutečný život, prostitutky a květiny a provoz ve městě a potoky špíny, které tečou po ulicích a zurčivě se vlévají do kanálů. Ale poslušně navštěvuje teologické přednášky, učí se číst v Bibli ve dvou původních jazycích, konverzuje se svými spolužáky studentskou latinou. Dopisy domů píše špatnou latinou, ale i přesto doufá, že na otce zapůsobí, a podepisuje se jako „Váš syn Morten Falck“. Po­užívá příjmení členů části rodiny, kteří jsou lépe postavení než jeho otec, učitel. Když ale od otce obdrží odpověď, je napsaná dánsky a adresována studentu Mortenu Pedersenovi. Trápí se. Příjmení ani jednoho z jeho přátel ze studií nekončí na -sen, každo­­pádně ne oficiálně. Vzhledem k umístění jeho pokoje, přímo nad tiskárnou, a hlu­ku je nájemné nízké. Hluk je trvalý, od rána do večera a často také v noci, když přijede kurýr z kanceláře Høegha-Guldberga se spěšnou zakázkou nebo oznámením, které musí být vyvěšeno po celém městě. Potom sazeči sázejí hlasitými údery písmena do matric, tiskařské válečky rámusí, až ptáci vzlétnou a ze stropu v Morteno­vě pokoji padá prach. Za kuropění, dlouho před tím, než se ponocní vydají domů, aby se vyspali, přicházejí rozespalí roznašeči. 19

Vyzvednou si vytištěné listy, aby je prodali na ulici nebo jinak šířili. Hovoří pronikavými předpubertálními hlasy, které z nich dělají vhodné osoby pro tuto práci a zároveň ukončují Mortenův noční spánek. Koňské povozy projíždějí s rámusem vraty na dvůr, dovnitř a zase ven, kovové obruče kol rachotí po dlažebních kostkách a zvuk nárazů se odráží od zdí domů na knihtiskařském dvoře, přijíždějí tudy bryčky s nařízeními, která se musí okamžitě vytisknout. Svazky vyhlášek a oznámení, vonící tiskařskou olejovou barvou, a spousty svinutých papírů se nakládají na vozíky a odvážejí do města. Děje se toho tolik, tolik nového a zajímavého, co si Morten nikdy nedokázal ani představit, a na jeho učebnice řecké a latinské gramatiky se snáší prach. Když má dost peněz na odeslání dopisu, píše své sestře Kirstine do Nakskovu a popisuje jí život v hlavním městě. Sestra mu odpovídá a v dopisech vypráví o životě v provinčním městečku, o životě rodiny pastora, u které byd­­lí. I tento život je zřejmě vzdálený tomu v Lieru, stejně jako pobyt v Kodani. Morten leží na posteli. Kvůli neustálému šumu a úderům zdola nedokáže usnout. Poslouchá, jak Schultz rozkazuje svým zaměstnancům, slyší pravidelný rytmus tiskařských válečků, těžké dunivé kroky tiskařů a sazečů v dřevácích, kašel, jejich hádky, když se inkoust na jednom archu rozmaže, když se nepodaří správně vysázet text nebo když se něco zasekne a zablokuje válečky.

† † †

Všechno, co mu ze začátku nedá spát, ho však nakonec ukolébá. Čas od času se od Celnice vydá poštovní lodí navštívit ses­­ tru v Nakskovu. Starý probošt, u kterého bydlí, je vzdálený příbuzný jejich matky. Na nakskovské faře mu tíživé ticho nedovoluje usnout, a když se mu to konečně podaří, probudí ho klepání větví javoru na okno pokoje. Se sestrou chodí na bohoslužby a několikrát zahlédne pana hraběte, jak projíždí městečkem v kočáru taženém šestispřežím, se sloužícími stojícími vzadu. Šosy kabátců se 2 0

jim třepotají, jednou rukou se pevně drží kočáru a druhou si při­ držují vysoké klobouky. Probošt přísně káže z vysoké kazatelny. Je velký, zrzavý a silný jako kovář, mluví o pekelném kotli plném síry a o zatracení, jako by šlo o místa a stavy, na něž každodenně osobně dohlíží. Potom z kazatelny nabízí půjčku nájemným zemědělcům, kteří si chtějí koupit svobodu, a kázání ukončí dštěním síry na švédského nepřítele, jenž pod ochranou samotného ďábla a hordy padlých andělů připravil městečko o jeho dřívější slávu. Při závěrečné modlitbě se vroucně modlí za královskou rodinu, a když vyjmenovává její jednotlivé členy, chvěje se mu hlas. Po bohoslužbě za ním přijdou členové náboženské obce a děkují mu za kázání. Morten přistoupí blíž. Na způsobu, jakým starý muž podává ruku, je něco divného, tváří se nepřítomně. Probošt je slepý? vykřikne Morten. Pst, zašeptá sestra. Nesmíme o tom mluvit. Ale magistr Gram nevidí už dva roky. Jak zvládne vykonávat svůj úřad? Nikdo si nedovolí zkřížit mu cestu, šeptá sestra. A navíc zná Bibli, Luthera a Pontoppidana i pozpátku, takže si myslím, že na svém místě zůstane, dokud si ho Pán nepovolá k sobě. Jaký pán? ptá se Morten a ukazuje nejdříve nahoru a potom dolů. Sestra si zakrývá ústa a směje se. Kirstine se do něj zavěsí a ukazuje mu, jak se okolí pomalu mění. Příroda ustupuje a spolu s ní i bažiny, malé rybníčky s příslušným hmyzem, který po staletí roznášel nemoci. Les už dávno zmizel a na místě, kde stával, jsou vlnící se obilná pole, jež vynášejí o jednu pětinu obilí více než před pouhými deseti lety. Staré stromy byly pokáceny a byly vysazeny živé ploty. Všechno je upravené a hezké, dokonce i z krav na pastvě vyzařuje jistá čistota a plachost. Když se procházejí městečkem, lidé je zdraví a usmívají se na ně, někteří se s nimi i zastaví a chtějí si s Kirstine promluvit. Mladá žena bydlící u pastora je velmi oblíbená. Morten je na ni pyšný. Ses­tra už mluví plynně dánsky, ale když jsou spolu sami, používají zpěvné akershuské nářečí, které má důraz vždy na první slabice 21

slova. Procházejí se po pláži, kopají do mořských řas, hledají jantar z Baltského moře a sbírají mušle. Kirstine se mu svěřuje, že se jí stýská po domově, už tady bydlí dva roky, a pořád sem zcela nezapadla. Starý pastor je pochopitelně zkouškou pro každého, ale není to jeho vina, že se ona trápí. Jde spíše o jeho manželku, navenek skromnou ženu se sklony k potlačení vlastního já, která se však, pokud se s ní člověk ocitne o samotě, projevuje jako náladová tyranka. Měla jsem se tady naučit povinnosti paní domu a být k ruce v domácnosti, je mi však moc dobře jasné, co je skutečným důvodem mé přítomnosti. Morten se na ni dívá. Jeden z pastorových synů bude studovat teologii, vysvětluje Kirstine. Náš otec a magistr Gram si spolu často píší. Aha, říká Morten. A jaký ten tvůj nastávající je? Můžu se na něj podívat? Odjel na koni na ostrov Fyn, aby navštívil nějaké příbuzné. Je velmi zdvořilý a slušný. Nemám, co bych mu vytkla. Ne, to nemám. Ne? ptá se Morten. V dnešní době lidé mohou jednat podle vlastního rozumu, a ne podle vůle rodičů, říká sestra. Drahá Kirstine, radí jí Morten, jestli je dotyčný slušný člověk, měla by sis ho vzít. Vždyť vlastně vůbec nevíš, co jiného by tě mohlo potkat. Máš pravdu. Nic proti němu nemám, jak říkám. Jde o tuhle placatou, špinavou zemi. Nesnáším ji. Vidíš, nejsou tady žádné kopce, zápach a špína se táhnou kolem domů jako mlha. Sama se potom cítím špinavá. Člověk to ze sebe nedokáže smýt. Možná ho přiřadí na jiné místo, utěšuje ji Morten. Můžeš mu o svých pocitech říct, až si tě začne namlouvat. Urči podmínky, vyjednávej s ním. Jestli je to slušný člověk, vyslechne si, co máš na srdci. A kdoví, možná bude sám rád usilovat o úřad u nás doma, v Norsku. Ach, ale tihle lidé, říká sestra netrpělivě, jsou tak hrdí na své malé špinavé město. Člověk si nesmí dovolit proti němu říct jediné slovo, jinak ho hned okřiknou a začnou ho poučovat o své úrodné 2 2

půdě, bohaté historii města a mnoha znamenitostech země. Na­ učila jsem se tady držet jazyk za zuby. Zatím je ještě spousta času, říká Morten. Možná se všechno postupně vyvine nějak samo. Trochu se na sestru zlobí a nechápe, proč se takhle chová. Jako by si stěžovala na to, že většinou vane vítr od západu nebo že zima byla delší než léto. Myslí si, že by Kirstine měla být šťastná, že se stane pastorovou manželkou. A jak se člověku může stýskat po Lieru, nejbezvýznamnější díře v celém království? To nechápe. Návštěvy v Nakskovu trvají vždy jen pár dní, často odjíždí dřív, než plánoval, s bodavou bolestí hlavy způsobenou Kirstininými stížnostmi a vlastním steskem po domově. Steskem po Kodani. Stejně je tomu i tentokrát. Zrovna neodplouvá obchodní loď do Kodaně, a proto naskočí brzy ráno na povoz do Nykøbingu, tam přestoupí na poštovní vůz jedoucí na sever a přespí ve Vordingborgu, kde jako obvykle zajde do hostince U jelena. Pochutná si na silných skývách žitného chleba se škvarky, ke spánku se uloží ve stodole, zabalený do páchnoucích koberců. Dalšího dne pokračuje do města Køge a do Kodaně a jí jablka nebo hrušky, které krade v zahradách. V poštovním voze se opře nohou o protější sedadlo a zkouší si číst v knize Gulliverovy cesty. Čte o tom, jak se o hrdinu, který byl ponechán v zemi obrů, stará mladá žena, jež je dvanáctkrát větší než on. Morten odloží knihu do klína, ukazováček založený mezi stránkami, sundá si paruku, položí ji na sedadlo vedle sebe a čelo si opře o sklo v okně vozu, který poskakuje, kymácí se a naklání. Zasněně pozoruje ubíhající krajinu. Panna, jež je dvanáctkrát větší než člověk sám, přemýšlí, ústa dvanáctkrát větší, než je obvyklé, jazyk, ruce, ňadra, pohlaví. Celé pohoří ženy! Znovu otevírá knihu. Gulliver se pohybuje v zemích, kde jsou lidé buď neobyčejně malí, nebo neobyčejně vysocí či jiným způsobem odlišní. Ale možná, uvažuje Morten, je jiný samotný Gulliver, tedy vlastně spisovatel, a prostřednictvím četby i čtenář, který se vžívá do příběhu. Myslí na Rousseaua a jeho citát o lidské svobodě, na který se Kirstine odvolávala. Člověk se rodí svobodný a všude je v okovech! Gulli­vera také svazuje to, čím je. Všude je to stejné, nedokáže se 2 3

přizpůsobit. A proto se neustále dostává do problémů s domorodci na nejrůznějších místech. Takhle on, Morten Falck, nedopadne. Nechce se smířit se zavedenými pořádky a předčasně zestárnout. K rozhodnutí dospěl právě ve chvíli, kdy poštovní dostavník ujíždí kolem zálivu Køge Bugt na sever. Cesta brzy skončí. Zahlédne kodaňské věže a bažinaté pláně na Amageru, hovoří s ostatními cestujícími, kteří nechávají kolovat kousek žlutého sýra, trochu chleba a láhev. Dělal si starosti kvůli sestře, vnímal drobnou bodavou bolest pod žebry, ale ukázalo se, že jeho obavy vyvolával hlad a touha vrátit se domů. Když se s plným žaludkem blíží ke Kodani, cítí se už úplně dobře. Konečně je doma. V ulici Nørregade prochází vraty na dvůr knihtiskaře Schultze a píská si. Ve dvoře zatočí doprava, pak vyjde nahoru po schodech, vejde dovnitř a odhodí vak do rohu. V pokoji nad Schultzovými stroji, které tikají, rachotí, chrastí, sténají, bouchají, pulzují a tlučou, položí hlavu na špinavý polštář. Vydechne štěstím. Gulliver mu vypadne z ruky, Morten spí.

† † †

Královské sídelní město znamená devadesát tisíc lidí tlačících se na prostoru ohraničeném valy, který se dá přejít za necelou hodinu. Město zpustošené staletími epidemií, požárů a řadou alkoholem zkažených, šílených, zdegenerovaných a neschopných panovníků. A přesto populace roste a s každým uplynulým rokem se tlak na valy zvětšuje. Morten si všímá, že i když se většina lidí může těšit jen na krátký život zakončený bolestivou a ponižující smrtí, nedělá jim sebemenší problémy užívat si. Právě naopak. Náměstí jsou plná kejklířů, podloubí a pouliční vrata obsazená prostitutkami, které, jak se zdá, mají práce více než dost. Morten se prochází úzkými uličkami a zdi domů jako by se k sobě nakláněly, takže mezi střešními krovy prosvítá jen úzký pruh oblohy. Morten přechází přes rozsáhlé rynky, přes velkolepé náměstí před novým zámkem, obrovským nezničitelným kolosem 2 4

z norské žuly. Jde dál k pevnostem a přes most Langebro, který pokaždé když připluje loď, uhýbá do strany. Pokračuje obloukem přes hráz táhnoucí se od ostrova Amager, jedné z kodaňských čtvrtí. Skupina kejklířů rozbila stan na náměstí před sirotčincem. Morten se zastaví, aby se podíval, jestli se ukáže silák Karl Johan von Ecken­berg. Von Eckenberg má vždy hodně diváků — pouliční hejsky, elegantní dámy v krinolínách a se slunečníky, boháče z měšťanských domů, rejdaře, kapitány, námořníky, důstojníky a vojáky, ale i chovance z polepšoven, kteří mají vycházky. A z dobrého důvodu. Von Eckenberg umí. Mortena silák ohromuje. Zná jeho čísla zpaměti, ale nikdy ho nepřestane bavit se na něj dívat. Cítí, že kejklíř svými vystoupeními vyjadřuje něco skutečného, že nejde jen o uměleckou zdatnost. Morten však nedokáže popsat, co oním skutečným vlastně je. Ale právě proto i nadále silákova vystoupení sleduje. Mortenovi se líbí hlavně třetí číslo: Víření bubnů poprvé. Karl Johan von Eckenberg šplhá na dřevěnou konstrukci, vysokou přibližně deset loktů. Rozkročmo se postaví na dřevěný trám a téměř nepostřehnutelným kývnutím dává znamení svým lidem na zemi. Pod ním je plošina, která má v každém rohu pevně přivázané lano. Na ni vchází kůň se dvěma jezdci v uniformách. Von Eckenberg uchopí volné konce lan, omotá si je kolem předloktí a zápěstí a jednou rukou zdvihne plošinu, koně i jezdce jednu stopu nad zem a druhou rukou při tom drží u úst roh a troubí fanfáru. Víření bubnů podruhé. Karl Johan von Eckenberg už sestoupil ze své konstrukce a lehá si mezi dvě židle, jeho napnuté tělo se vznáší jeden loket nad zemí. Potom si osm skvělých hudebníků ve dvouřadých červených sakách, s třícípými klobouky, v punčochách a střevících s vyleštěnými mosaznými přezkami stoupá jeden po druhém na šlachovité, nijak zvlášť svalnaté, ale zato velmi dlouhé tělo, které se opírá pouze o krk a podpatky. Balancují na von Eckenbergově hrudi, břichu, stehnech a nohách a hrají jeden z Brentnerových menuetů. Von Eckenberg přitom hledí hnědýma smutnýma očima do nebe a vypadá, jako kdyby vzpomínal na své dětství, na milovanou matku nebo na mladickou lásku. 2 5

Víření bubnů potřetí. Třetí číslo Karla Johana von Eckenberga probíhá mezi stejnými židlemi, ale až poté, co vstal, sklidil zasloužený potlesk a na pár minut se skryl v prkenné boudě. Vrátí se osvěžený, jako nový, tváře červené, hnědé oči mu jiskří, uklání se, opět si lehá mezi židle a potom mu dva pomocníci pokládají na břicho masivní kamenný blok. Třetí pomocník, který v převleku připomíná někoho mezi kovářem a katem, postoupí dopředu. Drží kamenné kladivo, zvedne ho vysoko nad hlavu, zaváhá. Ve jménu Ježíšových ran, udeř! zvolá von Eckenberg silným a melodickým hlasem. Kladivo dopadá, kamenný blok se štěpí na dva kusy a kaž­ ­dý z nich dopadne na jednu stranu. Karl Johan von Eckenberg si stoupá a uklání se svému publiku. Chlapec obchází s čepicí a někteří akrobaté metají salta vzad. Z oken dopadají na dlažební kostky mince. Ale jednoho dne je silák pryč. Z náměstí zmizela prkenná bouda, po skupině akrobatů jako by se slehla zem. Morten se vyptává u několika obchodníků. Říkají, že se von Eckenberg během vystoupení zranil a jeho bezvládné tělo bylo odneseno. Morten nedokáže najít nikoho, kdo by věděl, jak to s ním dopadlo.

† † †

Občas si Morten dopřeje luxus. Dojede drožkou k jedné z městských bran, zaplatí kočímu příplatek a nechá se odvézt pár mil za město nebo do některého z okolních městeček. Do Gladsaxe, Husumu, Ordrupu, Herlevu. Tady vystoupí, pošle drožku zpátky a sám se vydá domů po polních cestách. Prochází městečky, kde zápach z mydlářských dílen a koželužen visí ve vzduchu jako nebezpečná nakažlivá mlha, mastná a lepkavá, kolem luk, kde se pokojně pasou krávy, kolem zemědělských usedlostí, odkud ho zpod čepic pozorují mlčenliví rolníci. Ve městě se často oddává knihám, ale upřednostňuje přírodní vědy před teologií. Hnán touhou po vědění nasává vědomosti a navštěvuje přednášky, které pojednávají o všem možném, 2 6

ale rozhodně ne o Svaté Trojici a transsubstanciaci. Vyslechne si také přednášku jednoho profesora o veškerém životě na zemi založenou na Linnéových poznatcích. Na konci se ozve pískot, ale i potlesk. Přednáška, která probíhala na půdě divadla Komediehuset, protože univerzita nechtěla na její konání poskytnout prostory, Mortenovi otevřela oči a naučila ho vnímat svět zcela novým způsobem. Všechno spolu nějak souvisí! Banální poznání, když k němu člověk konečně dospěje, ale naprostý zvrat v jeho vlastním chápání, vidění světa a obrazu sebe samého: Jsem součástí celku! Jeden z Mortenových přátel, student medicíny Laust, ho pozve do chirurgické akademie v ulici Norgesgade, zvané Široká ulice, kde Morten naslouchá vysvětlování o krevních cévách a kostech a nervech a žlázách. Botanika a zoologie představují cestu ven, tady jde o cestu do nitra. Je to ale stejně ohromující a nekonečné. Člověk se nachází uprostřed věčnosti. Tady nám náš Pán určil místo! Společně s Laustem si Morten vydělává trochu peněz lovením mrtvol z kanálů nebo podplácením stráží, aby získali těla, která potom nosí do klenutých fakultních sklepů. Tam už je připravený profesor s nožem a chladným pohledem. Se skalpelem mezi třemi prsty, jako by to bylo pero a nažloutlá kůže těla pergamen, na který chce zapsat některé své myšlenky, připomíná studentům, na co si mají při následující pitvě dávat pozor. Své řezy vede s nedbalou přesností, vrstvu po vrstvě odhaluje zelenavě zářící svaly mrtvých, nechává vyvanout odporný zápach; studenti se při tom nervózně smějí nebo si vyprávějí vtipy v latině a duhové barvy rozřezaných vnitřností se postupně přenášejí do jejich tváří. Ale ne na obličej Mortena Falcka. Ten tam stojí, v žaludku se mu spokojeně pohupuje ranní chléb s kaší, zaujatě hledí na těla, která ztrácejí svou lidskost a jsou rozdělována na jednotlivé části označené latinským názvoslovím. Nervová vlákna, svalová vlákna, pečlivě oddělené vrstvy pokožky, podkožního vaziva, tukové tkáně a orgánů, krémově žlutých, růžových jako losos, rudě fialových, zářících jako lak. Profesor zbavuje torza končetin, jeho nůž zajíždí do tkáně a odřezává kloubní pouzdra, odhaluje tepny a žíly, jejichž názvy 27

vesele odříkává. Morten má pocit, že to zní, jako by je vyvolával, jako by se jednalo o ranní kontrolu docházky na klasickém římském kolegiu. Arteria carotis! Nervus olfactorius! Musculus masto­ ideus! Naslouchá profesorovu vysvětlování, které vždy obsahuje náznak omluvného sarkasmu ohledně vlastního počínání, ale také solidaritu s mrtvými. Co jsme my, byl jsi i ty, co jsi ty, budeme i my. Po šoku prožitém v suterénu část studentů změní obor a přihlásí se na práva nebo se vrátí na zemědělské usedlosti svých otců, jiní odjedou na vzdělávací pobyt na jih, kde mnozí z nich skončí jako opilci sužovaní horečkou. Morten Falck, který jako jediný ví, že studia lékařství absolvovat nemůže, zůstává. Je pravidelným pozorovatelem pitev i poté, co Laust onemocní a musí zanechat studia. Přináší si svůj botanický zápisník a uhly, posadí se v pološeru a vypracovává podrobné anatomické skici. Profesor kresby chválí a postará se, aby byl prostor, vlhká sklepní krypta, jejíž založení se ztrácí v temném středověku, řádně osvětlen moderními lampami. Nabádá Mortena, aby se zapsal jako student. Na studia jsou ale určeny kvóty, a navíc existují i zarážející a přísné podmínky Mortenovy domovské školy v Lieru ohledně hodnocení. Morten ví, že relativní ekonomická bezstarostnost, ve které žije, je podmíněna dokončením teologických studií bez zbytečného otálení. Studuje už dva roky a za tu dobu mnoho žáků studia dokončilo, ale dokud se drží tohoto studia a neodbíhá k jinému, neschválenému, mají doma téměř nekonečnou trpělivost s nízkým hodnocením a výtkami. První všední den v měsíci se Morten vždy setkává s prokuristou Gillem, předkládá podrobnou zprávu o svých pokrocích na univerzitě a dostává kapesné. Knihtiskařův dům, solidní čtyřpatrová budova postavená po zavedení nejnovějších stavebních předpisů, tedy po požáru v roce 1728, nemá nebezpečné hořlavé trámy a je skrytý ve dvoře. Hlavní vchod ústí do ulice Studiestræde, ale rodina často používá vrata do dvora. Morten nikdy nebyl v knihtiskařově bytě, jako chudý student a nájemce skromné komory šikmo proti vratům ani neočekává, že tam někdy bude pozván. Schultzovy tři dcery si na dvoře hrají na honěnou, skáčou panáka nebo přes švihadlo, zpívají a zpěv doprovázejí pantomimou. Morten slyší pleskání jejich měk2 8

kých plátěnek o kameny, jejich smích a hádky. Vyrůstají pod jeho oknem, nejprve jsou to malé holčičky, kterých si sotva všimne, s jasnými hlásky a veselým smíchem, jenž se odráží na vydlážděném dvoře. Slyší zvuk švihů a úderů jejich švihadel, vidí, jak se jejich šaty rozvlní a zase poskládají, rozvlní a poskládají, sleduje jejich chodidla a nohy objevující se v rychlých záblescích a jejich husté lokny tančící po ramenou, poněkud vypouklá, vystouplá a vysoká čela a harmonický trojúhelník jasných, trochu zapadlých očí, nosu a úst, ze kterého sálá dobromyslná radost. Najednou přestanou skákat přes švihadla. Stáhnou se do stínu javoru rostoucího uprostřed dvora. Pod stromem stojí lavička. Posadí se a čtou, všechny tři ve stejné knize, nejstarší dívka uprostřed, druhé dvě nakloněné každá z jedné strany, a pohupují nohama. Morten Falck okolo nich několikrát projde cestou do jídelny. Vnímá, že ho pozorují a chichotají se. Dokonce ani neví, jak se jmenují, nikdy s nimi nemluví, nemá žádný důvod s nimi hovořit. Na dívkách v předpubertálním věku je něco, co ho rozčiluje a odrazuje, všechna ta zamilovanost do sebe samých a radost ze života a přesvědčení, že je čeká nádherná budoucnost, čisté bílé šaty, elegantní měkké boty, mašle ve vlasech, všechno to, co se skrývá v jejich nitru. Všechno to, co nevědí. Za několik málo let budou odtaženy do stodoly a oplodněny, nabobtnají a porodí v záplavě krve a hlenů, napůl omámené výpary z kapesníků napuštěných éterem. Mrtví ve sklepě pod fakultou jsou přitažlivější než slečny Schultzovy, myslí si Morten ve svém nově nabytém cynismu. Tam už neexistují žádné falešné naděje, pouze upřímná, nekompromisní hniloba.

† † †

Z trojlístku dívek jedna vyčnívá, ta nejstarší. Zničehonic vyrostla a tyčí se o hlavu nad sestrami. Morten vidí, že se z ní stala žena. Musí být stejně stará jako korunní princ, spočítá Morten. Slečna Schultzová chodí po dvoře a kymácí se jako kulhavé hříbě. Není jí 29

dopřáno dlouho si užívat klidu. Znenadání se ve dveřích zjeví její matka a zavolá na ni. Abelone! Poslušně vstane z lavičky a zajde do domu. Morten si zkouší představit, kvůli jakým povinnostem ji matka přivolala. Možná musí šít vlastní svatební šaty. Nebo se učit domácí práce, skládat ubrousky, sepisovat zasedací pořádek, psát pozvánky. Možná musí jen zmizet z očí knihtiskařským dělníkům a dalším mužům, včetně mladého studenta, a jejich bujným představám. Abelone. Když chce člověk chránit ctnost své dcery, pomyslí si Morten, měl by uchovávat její jméno v tajnosti. Teď zná dívčino jméno a znamená to pro něj totéž, jako by se jí už dostal pod sukně a podíval se. Abelone. Mortenu Falckovi je dvacet osm let, o lásce už něco ví. Studoval ji během nočních toulek městem, ve vratech a zadních dvorcích a úzkých uličkách ve čtvrti Øster, na valech, v zemi nikoho mezi ulicemi podél valů a strmým travnatým úbočím, kde bylo mizivé nebo žádné osvětlení. Pozoroval podstatu a podoby lásky v neosvětlených uličkách a zákoutích starých domů, postával u vrat a šmíroval se zatajeným dechem, viděl dívky ve věku sester Schultzových vykasávat sukně, ohýbat se dopředu a bez jediného slova, nanejvýš s potlačovaným sténáním, přijímat vztyčený mužský penis. Při pozorování vycvičil svůj cynismus. Poznal, že láska je podivná, to už pochopil, občas se zdá, že ponižuje víc než smrt ve sklepení na ulici Norgesgade. Kapesné, které Morten dostává od prokuristy Gilla, samo o sobě na ochutnání lásky ve vratech nebo za putykou nestačí, ale když ho Morten doplní odměnami za tahání mrtvol na pitevní stůl, může si čas od času dovolit prodejnou dámu. Potom cítí zklamání, vinu a výčitky svědomí, trochu nevolnosti, ale zároveň chuť zopakovat si to. Zjistí, že nepáchne jenom smrt. Cítí se špinavý. Pokaždé když soulož skončí, uleví se mu. Pomyslí si, teď jsem si to vyzkoušel a nepotřebuji to dělat znovu. Ale udělá. Touha se hromadí v tělních tekutinách a neúprosně prosakuje ve stejném bodě. Strčí některé dívce pár mincí a dostane 3 0

k dispozici předkloněné tělo, ponoří se do tmy a tepla, do toho živoucího a poddajného, co se pohupuje do stran a stahuje se, pohupuje do stran a stahuje se. Morten se trochu pohybuje, hledí dolů na kůži, která se s mlaskáním vlní dopředu a dozadu, na volánky a kanýry, přezky a knoflíky, na bledý krk, který je trpělivě skloněný, na ruce, jež se pevně drží hrany stolu; jeho rty se odchlipují od dásní, zvrátí hlavu a zasténá, jako by ho něco bolelo, a potom ho vše špatné opustí a on se stáhne, upraví, kývne na pozdrav a zmizí. Pak má na nějaký čas klid. Ale pokaždé se to vrátí, jako voda na dno štěrkovny. Jednoho dne kráčí jako obvykle po ulici Vimmelskaftet směrem k náměstí Amagertorv. Pouliční stánky jsou natěsnané jeden na druhý, na stolech pod otevřeným nebem leží vystavené galan­terní zboží, křiklavé látky, klece se slepicemi připravenými na setnutí hlav a zlovolně zírajícími kuřaty, hromady králíků stažených z kůže, svazky liščích a kuních kůží. Slunce pálí nad střechami domů, mouchy bzučí. Ulice Vimmelskaftet je dusící rozpálené místo, které se nedá projít dopředu ani dozadu. Právě proto sem Morten tak rád chodí, do obchodního srdce města, nasává odporné pachy masa, lidského i zvířecího. Prodírá se hloučky paniček s košíky a žen, kterým pod sukněmi vykukují krinolíny. Pod­ napilí mladíci vykřikují nejnovější klepy a pobrukují si úryvky písní. Sedláci a rybáři v lýkových botách pomalu odcházejí a táhnou za sebou káry plné zboží, nebo jen svázaných prázdných kožených vaků. V téhle dopravní zácpě se setkává celé město, někteří z nutnosti, jiní pro zábavu nebo ze zvědavosti. Kancléřský úředník točí hůlkou, důstojník předvádí svou uniformu v barvě holubí modři, sládek sundává sud z káry a nakládá si ho na rameno, dvě prostitutky kráčí ruku v ruce a točí svými vybledlými a potrhanými slunečníky, šustí špinavými tylovými sukněmi, které za nimi kreslí vlhkou stopu. Měšťanské paničky procházející kolem nich si teatrálně zacpou nos, ale důstojník se zastaví, galantně se prostitutkám pokloní a ironickým rozmáchlým gestem smekne klobouk. Ženy se smějí, ukloní se a zaštěbetají, dobrý den, poručíku Holme, jak to vypadá, neměl byste jít bojovat se Švédy? 31

Morten obě prostitutky sleduje, chce vidět, jak uloví zákazníka. Ženy jdou nahoru ulicí Store Købmagergade, přes náměstí Kultorvet a dál po ulici Rosengården na val u náměstí Skindentorv, kde se posadí na lavičku u pevnosti Hanens Bastion. Morten projde pomalu kolem, a když dámy míjí, mírně nadzdvihne klobouk. Nevšímají si ho. No, pomyslí si dotčeně, dámy jsou na obyčejného studenta moc vznešené! Vrací se domů a má špatnou náladu. Slečna Schultzová sedí pod javorem. Její sestry skáčou panáka, šaty jim povlávají kolem nohou. Morten zůstane stát a pozoruje je, potom se zadívá na slečnu pod stromem. Jejich pohledy se setkají. Morten přistoupí blíž k ní, smekne klobouk, přitiskne si ho na hruď a ukloní se. Slečno Schultzová, jsem jedním z nájemníků vašeho otce. Vím, kdo jste, odpoví s úsměvem. Už tady přece bydlíte několik let. Jste student? Ano, student teologie, odpoví a poprvé je šťastný, že může své studium využít k něčemu užitečnému. Studuji u pana Swaneho. Dívka se usmívá. Opravdu? Pan Swane mě konfirmoval. Jasný, zvonivý hlas malé holčičky. Už ho mnohokrát slyšel, ale teď mluví k němu. To je zábavné, odpoví. Možná vás bude i oddávat? Slečna se ušklíbne. Nejsem zasnoubená. Ale bezpochyby brzy budete, slečno Schultzová. Opravdu si to myslíte? Člověk nikdy neví. Některé ženy se nikdy nezasnoubí. Dívka k němu tázavě vzhlíží, jako kdyby už byl vysvěcen na pastora a teď tady vestoje čekal na její zpověď. Ale proč vlastně vstupovat do manželství? Moje matka mi to nechce říct. Otázka ho překvapí. Nikdy se slečnou nepromluvil jediné slovo a teď jsou uprostřed téměř intimního rozhovoru. Je to obecný zvyk, že se mladé ženy, jako je slečna, vdávají, odpoví Morten váhavě. Získají tím smysl života a vyhnou se samotě. Na starou pannu není pěkný pohled. Ale rodit děti, prohlásí dívka zachmuřeně, ta představa mě děsí. 32

Rození dětí je výsadou žen, namítá Morten trochu rozpačitě. Její matka zjevně zanedbala výuku vhodných a nevhodných témat k rozhovoru. Dívá se na ni. Během posledního roku vyrostla, ale je hubená a má chlapeckou postavu, zatím je ještě příliš kostnatá, pomyslí si Morten a jeho oči kloužou po rašících dívčích půvabech. Javorovými listy prosvítá slunce a vytváří skvrny na jejích šatech a světlých kudrnatých vlasech. Mortenovi se zdá, že ucítil závan tělesného potu smíchaný s vůní změkčovadla, nebo v čem se nyní perou dívčí šaty. Vtom někdo zavolá. Moje matka! Dívka vyskočí, ale na okamžik se zastaví. Na shledanou. Morten se ukloní. Dívka zmizí v hlavních dveřích, protáhne se kolem madam Schultzové, která z Mortena nespouští zrak. Pak se dveře zabouchnou. Morten jde nahoru do svého pokoje, lehne si na bok na postel a nehtem škrábe do stěny. Ulice, která se táhne podél okrajových domů města a valu, je vydlážděná jen na několika místech. Jinde jde vlastně o polní cestu. Za vlády krále Kristiána IV. byla celá ulice velkolepě vydlážděna s cílem zlepšit městské sanitární podmínky, ale dlažební kostky byly už dávno pod rouškou noci vytrhány a použity k jiným účelům. Dnes je na ulici bláto, obsah kbelíků z latrín, které tamější obyvatelé vylévají, kde se jim zlíbí, a odpad z vaření piva a pálenky. Celá oblast se hemží krysami a toulavými psy, kteří se přehrabují v kašovitém odpadu plném alkoholu a chovají se nepředvídatelně a agresivně. Pravidelné epidemie tyfu, cholery a moru, jež se v posledních několika staletích přehnaly městem, mají podle Mortena původ tady, v zemi nikoho, mezi putykami, pivními nálevnami a zájezdními hostinci na jedné straně a temným valem na straně druhé, kam lidé zabloudí jen kvůli zoufalému chtíči nebo ze zničující potřeby vydělat si pár čtvrťáků. Ve státním aparátu by měl být zaměstnán lékař, který by to svinstvo vyčistil. Tímto lékařem by mohl být i on, Morten Falck. Při té představě se usmívá. Sám sobě však zároveň musí přiznat, že se mu společenské bahno a možnosti, které nabízí, líbí. Když tam Morten chodí, je opatrný a vždy mhouří oči. Jediné světlo přichází z několika málo oken s výhledem do ulice, 3 3

ze kterých je slyšet smích a zpěv. Ze tmy se vynoří rychlé stíny a znovu zmizí, zloději, ponocní, pasáci, není vidět, o koho přesně jde. Nevěstky, nejlevnější ve městě, se zdržují v roztroušených světelných ostrůvcích. Stojí ve dveřích, v ústech převalují žvýkací tabák, a když kolem kráčí někdo v kalhotách, bez mrknutí oka zvedají sukně. Objeví se ponocný se svým řemdihem na rameni, se ženami prohodí pár slov a pokračuje ulicí dolů. Morten uvažuje o lidské přirozenosti. Stojí ve stínu, zahalen do své jistoty cynismu a rozčarování, pozoruje peněžní převody mezi nabízejícími a poptávajícími. Nabízené zboží se často požívá přímo na místě. Je dost mužů, kteří si za běžného všedního večera vyšli za pobavením, a jak Morten vidí, mnozí z nich jsou vznešení pánové, jejichž chtíč nedošel naplnění v měšťanském manželství. Jaký důvod pro svůj odchod uvedli a co asi odpověděly jejich manželky? Věděly, kam jdou, a věděli pánové, že jejich manželky vše vědí? Je tady řeč o vzájemné dohodě? Radují se manželky, že existují místa a osoby, jež se postarají o tu část manželství, která se jim osobně zdá méně přitažlivá? Morten se sám pro sebe usmívá. Támhle, ve stínu, se něco odehrává, slyší to. Připlíží se tam, zadrží dech, zvuky slyší stále silněji, šustění damašku, pleskání kůže, mužský hlas, který vyjmenovává, jaká potěšení a jakým způsobem si přeje za peníze, jež zaplatil. Mortenovy oči pomalu přivykají tmě. Dívka je mladičká, klečí, zdá se, že se modlí, a to také možná dělá. Muž se opírá o strom a vypadá, jako by pozoroval hvězdy na obloze nad valem nebo jako by diktoval dopis sekretáři. V dusném večerním vzduchu se ovívá třícípým kloboukem, aby se zchladil. Morten Falck všechno sleduje, ne proto, že by ho to vzrušovalo, přesvědčuje sám sebe, ale protože se chce něco přiučit. Brzy zemřete, pomyslí si, a já potom nakreslím nádherné skici vašich rozřezaných tělesných orgánů. Ale co dělají ženy, když je zachvátí chtíč? zamyslí se. Dobře ví, co dělají. Jdou s tím do kostela. Za pastorem. Za mnou. A proto je důležité, abych byl jedním z těch, kterým v životě není nic cizí. A proto jsem tady. Tato úvaha ho trochu uklidňuje. Nemravnosti neprobíhají pouze na valech, ale v podstatě po celém městě. Ponocní vydělávají slušné peníze za to, že se dívají 3 4

na druhou stranu, když se schůzka mezi zbožím a zákazníkem opakovaně rozehrává přesně tak, jak se dá předpovídat. Bezzubé nevěstky se prodávají za pár drobných. Udělají cokoli, jen aby na ně případný zájemce mávl. Zdá se, že pro prostitutky neexistuje žádná spodní věková hranice. Morten vídá muže ve středním věku, kteří se na zadních dvorcích opírají o zeď, zatímco ve tmě se snaží malé růžové jazýčky. Prodávající se děti často padají únavou a blednou vysílením. Lákají zákazníky karikovanými obscénními gesty, která je naučili jejich pasáci a která působí nesmírně falešně na všechny kromě těch, kteří jim chtějí opravdu věřit, tedy kromě slušných pánů s čistým svědomím. Tyto děti pravděpodobně za den spolykají více spermatu než opravdového jídla. Ponocní je řemdihy zahánějí pryč, ale děti se rychle vracejí, stejně jako krysy. Často se stává, že ponocný najde děti bez viditelných známek života nebo mrtvé. Potom jsou naloženy na káry a odvezeny. Morten přesně netuší, co se s nimi děje dál. Ve sklepě pod fakultou se nikdy neobjeví. A za to je vděčný. I jeho zvědavost má své hranice. Jednou se na to zeptá ponocného, ale ten mu hrozí pobytem v cele, pokud si svou zvědavost nenechá pro sebe. Postávání a číhání v podloubí, na zadních dvorcích a valech Mortena unaví. Nechá všechno za sebou. Už se to nezdá důležité. Je mu dvacet osm let. Slečně Schultzové bude brzy šestnáct. Korunní princ Frederik přebírá vládu, nechává se vozit městem v otevřeném kočáru a opěvovat. Jeho otec, král, se utápí ve vlastním šílenství, které není tak tyranizující a despotické jako šílenství jeho předků, je spíše klidnější a uzavřené. Morten a slečna Schultzo­­vá spolu často rozmlouvají pod javorem, občas je jim dopřáno mluvit delší dobu, dokud se ve dveřích neobjeví madam Schultzo­­vá a nezavolá. Morten si představuje, čistě teoreticky, slečnu skloněnou nad lavičkou, s vykasanými šaty a roztrhaným korzetem, její zadek svítí proti jeho pohupujícím se bokům, jeho tmavý penis se zanoří do zarostlé a silně páchnoucí temnoty mezi jejími půlkami. Ale ta představa ho vůbec neuspokojuje, je v podstatě nemožné, aby se něco takového vážně stalo, což pro něj znamená velkou úlevu. Možná jsem zamilovaný, pomyslí si. 3 5

Prochází se Královskou zahradou, oázou trávníků, stromů a fontán, kam má veřejnost omezený přístup. Slečna Schultzová a její dvě sestry ho doprovázejí. Jejich matka jim dala svolení. Postávají na nažloutlém štěrku uprostřed hlavní stezky a dívají se na krásný renesanční zámek Kristiána IV. Za nimi zurčí a pění voda ve fontánách. Stromy jsou upravené, koruny mají zastřižené, připomínají zelené houby, jejich kmeny jsou zasazeny s takovou jedno­ tvárnou přesností, až se z toho člověku zatočí hlava. Ale závrať mohou způsobit i jiné okolnosti, například ta, že se slečny Schultzo­vy posadily na zelený trávník. Šaty si rozprostřely kolem sebe, jsou jako kopretiny, které se snesly shora a spočinuly na trávě. Morten zahlédne špičku boty. Zastaví se o pár kroků dál a taktně se napůl odvrátí. Ví, proč ho madam Schultzová pustila ven i s dcerami. Ne snad proto, že by byl nápadníkem, tím v jejích očích není, a dokonce ani ve vlastních, ale protože jej považuje za důvěryhodného a spolehlivého studenta teologie a také proto, že madam obecně projevuje důvěru v bližního svého, a obzvláště v Mortena. Fontána stříká, teď to uklidňuje. Nad trávníkem je cítit závan chladné vlhkosti. Nad pěstěnou trávou se objeví duha a zmizí mezi zastřiženými stromy. Morten si kapesníkem otře čelo a schová ho zpět do kapsy u vesty. Ve štěrku zarachotí boty a vycházková hůl. Štíhlý kavalír v zeleném redingotovém plášti a křídově bílých podkolenkách projde kolem se ženou, už ne nejmladší, jejíž nohy a podbřišek jsou schovány pod krinolínou ve tvaru ptačí klece. Člověk pochopitelně okamžitě pomyslí na její nohy a podbřišek. Šaty šustí kolem jejího těla, vítr si pohrává s plizovaným okrajem, který se od trávníku obarvil tmavou barvou chlorofylu. Dáma se sama pro sebe napjatě usmívá, její úsměv Mortenovi připadá neupřímný nebo melodramatický, ale muže přinutí přijmout poddanou pozici. Zdá se, že kavalír v bílých podkolenkách o něco v duchu prosí. Slečny Schultzovy zavětří drama, bez dechu pár sledují, vnímají celou scénu. Pokaždé když mladý pán dojde k boku ženy, ona zrychlí, ale jakmile muž zůstává pozadu, ona zpomalí, dokud ji znovu nedojde. Sotva jsou z doslechu, dívky začnou švitořit. Diskutují a dohadují se, jaký je asi vztah mezi mladým mužem a zdaleka ne tak 3 6

mladou ženou. Morten slyší, že přečetly dost románů, v nichž vystupují galantní rytíři. Možná by jim měl půjčit román o Moll Flandersové, který si přečetl v zimě. To by s nimi trochu otřáslo. Co si myslí student? zeptá se Abelone Schultzová. Vidím, že se chápavě usmívá. Co si myslím o vztahu těchto dvou lidí, odpoví Morten, si raději nechám pro sebe. Škádlí ho a nazývají magisterským necitou. Ale když pokračují dál, Abelone se do něj zavěsí. V ulici Østergade stojí stánek s galanterním zbožím, kde se prodává intimní ženské prádlo a parfémy. Morten zde koupí dva flakony, jeden s vůní levandule a druhý s vůní bergamotu, a předá je knihtiskařově služce se vzkazem, že se jedná o dárek pro slečnu Schultzovou. Dnes slaví šestnácté narozeniny. Napsal krátký dopis a přiložil ho k dárku: Drahá slečno Schultzová, přijměte tento po­ korný dar, nechť Vám připomíná nejoddanějšího z Vašich obdivovatelů. Student teologie Morten Falck. Následujícího dne přinese knihtiskařova služka dárek zpátky. Morten ho odloží. Unáhlil se. Obnažil se. Ještě nenastala správná chvíle. Musí být trpělivý. Ničeho nelituje. Teď ví jak ona, tak i rodina Schultzova, co Morten cítí. Je to osvobozující pocit. Je to, jako by ji políbil, jako by ji pohladil po boku. Sleduje vchod do knihtiskařova domu. Abelone se skrývá, ale její sestry jsou vidět a na dvoře se občas objeví i veselá a horlivá madam Schultzová. Žena s jasnou myslí. Morten ji má rád, je si jistý, že si o něm nemyslí nic špatného. Dvě mladší dívky si dávají pozor, aby nepohlédly do okna, za kterým Morten sedí na parapetu a čte. Díky jejich úpěnlivé snaze člověk hned pozná, že o něm dobře vědí.

† † †

Mortenova matka mu z Lieru často píše. I ona používá jeho staré jméno Morten Pedersen, dokud ji v jednom pobouřeném dopise 37

nepožádá, aby ho oslovovala novým jménem. Potom matka oslovení změní, ale otec své dopisy stále adresuje studentu Pedersenovi a pod tímto jménem také Morten dostává listiny od prokuristy Gilla. Ale nejčastěji mu píše matka, nejméně jednou týdně. Za poštovné musí utratit nemalé částky, píše jak jemu, tak i Kirstine do Nakskovu. Opatrně se zmiňuje, že ta a ta dívka byla konfirmována nebo že dosáhla určitého věku, těší se pevnému zdraví, je pracovitá a pilná, poslušná dcera svých rodičů, morálně bezúhonná a tak dále. Matka sleduje i farnosti s churavějícími pastory, kam by po svém vysvěcení mohl Morten nastoupit do uvolněného úřadu. Jejich místní pastor není příliš starý, tam by šlo o běh na dlouhou trať, ale byl tak laskav a slíbil, že se za Mortena přimluví, až jednou bude hledat farnost. Tvůj otec je opět nemocný, píše matka, nyní leží už dva dny, aniž by vstal z postele, a stěžuje si na bolesti a hu­ čení v hlavě. Ale pokud ti napíše a oznámí ti svůj blízký odchod, měl bys vědět, že je zdravý jako řípa a četné nemoci, o nichž se domnívá, že jimi trpí, si pouze namlouvá. Dopisy Mortena rozteskňují, způsobují mu svědění a bolesti hlavy a probouzejí v něm chuť opít se do bezvědomí nebo vyrazit za prostitutkou. Do putyky chodí s Laustem, který už je zdravý, spontánně objevená melancholie však nad Mortenem téměř vítězí. Laust se dostal do druhého extrému, rozhazuje kolem sebe peníze, neustále pronajímá kočáry a trvá na tom, že zaplatí všechny účty, zve přátele do divadla Komediehuset, kde si pronajal lóži. Morten sedí ve svém plyšovém křesle. Divadlo je plné diváků a lamp, díky kterým se sál koupe ve světle, a Morten se začne potit. Na scéně dupají zpěváci, hrozně se šklebí, rozhazují pažemi a křičí jeden na druhého. Dávají italskou operu s klasickým motivem. Pub­­likum vše hlasitě komentuje, pochvalnými a hanlivými výkřiky soutěží, kdo koho přehluší, a lidé přicházejí a odcházejí. Šoupání noh židlí, rozhovory a řinčení pivních sklenic znemožňují sledovat představení. Hudba burácí, na jevišti někdo vystřelí z pistole, sopranista zasténá a upadne, nad orchestřištěm se valí kouř z hlavně, zadní malovaná kulisa se s rachotem zvedne a jiná hlasitě spadne, je slyšet, jak lidé za scénou běhají sem a tam, udýchaně sténají, koncertní mistr pokřikuje údery taktů na hudebníky, které se svými pohyby pokouší 3 8

řídit. Ze svého místa Morten vidí přímo na spousty dmoucích se ňader. Dámy jsou bíle napudrované a mají pihu krásy na mramorově bílé lícní kosti, některé dokonce na jednom ňadru. Celá zadní část hlediště je jako pole zalité sluncem, plné květin a poletujících motýlů, ženy se ovívají, aby jim nebylo horko. Morten má v náprsní kapse poslední dopis od matky. Přemýšlí o podivném promíchání světů. Zkusí si představit, že by tady byla jeho stará matka. Sám pro sebe se usmívá. Divadelní svět je od jejího vzdálen tak, jak je jen možné. Přál by si, aby to jednou mohla zažít. Ale pravděpodobně by byla otřesena, možná by strachy omdlela. Matka nepatří k těm, kteří se dokážou oprostit od vlastního života a povznést se nad to, kým jsou. Žije v okovech stejně jako většina lidí. Po představení jedou s Laustem do putyky, kde sedí a hrají si na pány, dokud je nevyhodí. Vydají se směrem k valům následováni zástupem opilých prostitutek, zavěšených do sebe a pokřikujících na ně. Pak Laust opět zmizí. Morten se doslechne, že měl nehodu, ale nic bližšího se nedozví. Píše jeho otci, celnímu kontrolorovi na ostrov Fyn, ale nedostane odpověď. Ještě jednou zajde do divadla, ale je to drahé, a navíc bez přítomnosti rozverného Lausta, který pokřikoval nadávky nebo poněkud intimní komplimenty směrem k dámám, i nudné. Morten si nemůže dovolit vyvýšenou lóži, postává osamocený v chumlu lidí, nic nevidí ani neslyší a myslí na Rousseaua a jeho větu: Člověk se rodí svobodný a všude je v okovech! Nedokáže ji dostat z hlavy. Je to, jako by mu filozof položil ruku na rameno a chtěl mu sdělit něco důvěrného.

† † †

Zima 1784—1785. Královské sídelní město je plné statkářských synků a tovaryšů, kteří utekli před nevolnictvím a robotou a hledají štěstí ve velkém městě. Od ledna panují velké mrazy. Pohřební povozy se celé týdny nezastaví. Těla, která se dostanou do krypty pod akademií, jsou výborně zachovalá, téměř něžná, nepáchnou 3 9

a jsou sněhobílá. Po Laustově zmizení Morten přestal shánět po městě mrtvoly, přivydělává si svými skicami, které jsou mnohem podrobnější než kdy dřív, a některé z nich dokonce visí v učebnách akademie. Morten sleduje, jak do knihtiskařova domu přijíždějí kočáry s mladíky, kteří pokaždé vyskáčou po schodech a vejdou dovnitř. Nápadníci. Nijak zvlášť ho to neznepokojuje. V hodině dvanácté se mu zalíbila teologie a každý den tráví spoustu času v univerzitní knihovně. Navíc začal dva dny v týdnu vyučovat malé chlapce v sirotčinci. Stále chodí první všední den v měsíci k prokuristovi Gillovi, a tentokrát mu peníze přináší, místo aby si je odnášel. Vždy obdrží písemné potvrzení o stále rostoucích úsporách. Žije skromně a rozumně, málokdy si po večerech vyrazí. Když se vydá za městskou bránu, jde pěšky a jen zřídkakdy dál než k pahorkatině Valby Bakke, kde se posadí nedaleko zámku a rozhlíží se přes půlkruh zamrzlých jezer a valů. Napravo leží cesta Vester­­ brogade, hlavní dopravní tepna vedoucí do města a zpět, a za valy ční všechny kostelní věže a stovky komínů, z nichž se valí kouř. Netuší, co bude dělat, až v létě dokončí studium. Možná bude dál vyučovat. Možná zažádá o farnost. Ale získat farní úřad je těžké, žadatelů je mnoho. A kde? Zima. Díky mrazu bláto, špína a fekálie zmrznou na led a člověk se může snáze pohybovat po městě, aniž by se ušpinil nebo byl postříkán kolem projíždějícího kočáru. Zápach z latrín je méně intenzivní. Na druhou stranu se nad městem vznáší hustý a nepohyblivý uhelný oblak kouře a lidé umírají po stovkách na onemocnění plic nebo prostě zimou. Mortenovi se vede dobře. Od chvíle, kdy sem přijel, dostal jen rýmu, různé epidemie neštovic a cholery se u jeho dveří nezastavily. Tiskárna pod jeho komorou je vždy dobře vyhřátá, aby netuhl inkoust, a v pokoji má navíc kamna, ve kterých si podle potřeby může zatopit. Pro uhlí chodí do knih­ tiskařova sklepa a platí za ně každý měsíc pevně stanovenou nízkou částku. Kromě toho se hodně zdržuje na univerzitě, kde sice není přímo teplo, ale ani ledová zima. Co se jeho týče, může chlad a zima klidně pokračovat. Připomíná mu to dětství a domov, který mu začíná připadat hodně vzdálený. 4 0

Jednoho večera se prochladlý vydá ulicí Vestergade směrem k valu. V téhle části města bydlí mnoho sládků a paličů pálenky a v každém druhém vchodě je nálevna, jejíž žlutá světla lákající zákazníky dopadají na sníh. Na jednom místě, kde se v okně svítí, vejde Morten dovnitř, dohnán náhlou potřebou lidské společnosti. Hraje tam hudba, někdo zpívá, muži hrají karty, v kamnech plápolá oheň, u stropních trámů se hromadí tabákový kouř. Prostředí působí mírumilovně. U jednoho stolu sedí o samotě mladík. Morten se posadí naproti němu a objedná si džbánek piva. Zachytí mladíkův pohled, ale ani jeden z nich nepozdraví. Mladík vypadá jako cizinec. Cikán, odhaduje ho Morten, možná Žid. Mortenovi přinesou pivo. Napije se. Zima? zeptá se mladík. Ano, je chladný večer. Vlezlá zima. Mladík ho pozoruje šilhavýma očima. Upře zrak na Mortenova ústa. Poskakuje mu ohryzek. Morten si chce přesednout. Slyší sám sebe, jak se ptá, máš chuť dělat mi společnost a dát si se mnou? Ano, díky, odpoví mladík rychle. To člověk nemůže odmítnout. Mávne na hostinského a zavolá svou objednávku. Na účet tohoto pána, říká a ukazuje na Mortena. Morten souhlasně přikyvuje, ale hostinskému se vyhýbá pohledem. Lituje, že sem zašel. Netuší, proč se vůbec s tím mladým rošťákem dával do řeči. Vtom mladík vstane a začne zpívat dlouhou lidovou píseň. Morten se opře a naslouchá pohnutému sentimentálnímu příběhu nešťastné lásky. Když mladík dozpívá, zeptá se Mortena: Student, co? Morten přikývne, ale neobrátí se k němu. Cítí, že je pozo­ rován. Pastor, pokračuje mladík. Morten se k němu otočí. Jak to mohl uhádnout? Mladík se stydlivě usmívá a hřbetem ruky si utírá ústa. To mi jde. Umění. Umění, opakuje Morten. Co o mně ještě můžeš říct? Můžu vám věštit budoucnost, odvětí mladík, ale není to zadarmo. 41

Takže potulný výrostek, který si na den­­ní chleba vydělává zneužíváním lidské důvěřivosti, pomyslí si Morten. Kolik to stojí? No, záleží na věštbě. Mladík se potutelně usmívá. Dlouhý život a štěstí v lásce a bohatství k tomu jsou pochopitelně dražší než krvácení, chudobinec a brzká smrt. Morten požádá o další dva džbánky. Zeptá se hostinského, jestli si může objednat jídlo. Sledě, zní odpověď. Dobrá, dvě porce. Mladík se vrhne na jídlo. S plnou pusou zelí a tučného sledě vypráví, že většinou cestuje se skupinou kejklířů a jeho úkolem je věštit lidem budoucnost. Náš Pán mi dal dar vidět do lidí, mohu si v nich číst jako v knize, i když slova číst neumím, dokážu jen napsat první písmena svého jména. A vidíš i do mě? ptá se Morten. Hm, hm, odpoví mladík mezi dvěma sousty a přikývne. Jen do vás z jedné strany mrknu a hned se zase vrátím ven. Je to snadné. A co vidíš? To stejné jako u všech ostatních, prohlásí mladík prostě. Nejste nic zvláštního, kdybyste si to náhodou myslel. Ale jestli chcete, abych vám věštil budoucnost, dáte mi tři marky. To je v zimě obvyklá cena, jindy beru pět. Nejprve si tě chci vyzkoušet, abych zjistil, jestli si svůj plat zasloužíš. Řekni mi, žijí ještě oba moji rodiče? Mladík si prohlíží jídlo, jako kdyby v něm byla ukryta Mortenova tajemství. Začne se znovu ládovat. Žijí. A i vaše sestra se těší dobrému zdraví. Ale někteří vaši bratři už zemřeli, pokoj jejich duším. Zatím správně, řekne Morten. Cítí, že mu trochu vysychá v ústech. Vidíš, co dělá moje sestra? No, hraje si se svým pastorem na dvouhlavé zvíře. Mladík dostane záchvat smíchu. Morten cítí, jak bledne. Kirstine? zeptá se. Nevím, jak se jmenuje. Ale vidím bílé a černé šaty a slyším kostelní zvon, fuj, odporný zvuk, nic pro mě. Pastor, který oddává pastora, pěkný pohled! A svatební šaty jsou seshora bílé, ale zevnitř černé a špinavé. Poslední slova říká zlomyslně. 4 2

Vlasy mu padají do očí, černé a mastné, koutek pěkných úst má zdvižený nahoru a třpytí se v něm slina, v níž mu uvízl drobek chleba. Když mladík mluví, drobek se pohybuje. Morten natáhne ruku a špičkou ukazováku ho odstraní. Jejich pohledy se setkají a Morten se zeptá: Je šťastná? Mladík se usmívá. Myslím, že je šťastná, každopádně se směje, ale i lebka se směje, když je z ní oškrábané maso, takže co já vím. Jsem jasnovidec, vidím skrz lidi, ale ne do jejich nitra, nejsem žádná kartářka. Lidé kolem ní jsou šťastní, to je na nich poznat, ale nevím, jak se cítí ona, její tvář je jako voda, když do ní člověk čurá. Je krásně, na kostel svítí slunce, běloba, běloba, svítí na šaty, bílé, bílé. Těším se na léto, vy se netěšíte, pastore, až skřivan zacvrliká a člověk bude moct jít, kam ho nohy ponesou? Zase budu moct všude cestovat se svými lidmi a spát v lese. A já, říká Morten, vidíš mou budoucnost? Vidím spoustu podivných lidí, kteří tančí po horách. Ale křesťané to nejsou, myslím, nevypadají jako křesťané, jsou tmaví a špinaví, ale jsou to vaši přátelé a vy tančíte s nimi. A potom vidím oheň. Oheň? Plameny a ohnivé koule. Vy jste muž, který si rád zahrává s ohněm, pastore. Ale oheň vás nesežehne. Vyjdete z něj a ani si nespálíte obočí. Mladík dojedl, vypil tři džbánky piva. Teď mu brada klesne na prsa. Začne chrápat, ramena úplně uvolněná, celá horní polovina jeho těla sjíždí ke stěně. Morten ho chvíli pozoruje. Potom hodí na stůl pár marek a odejde domů. Začalo sněžit.

† † †

Morten plní své povinnosti. Chodí na přednášky, procvičuje latinu, řečtinu a hebrejštinu, čte teologická díla, vyučuje sirotky, zdvořile zdraví slečnu Schultzovou, kdykoli se s ní potká na dvoře. 4 3

Slečna se na něj dívá tak nějak dychtivě, vypadá to, jako by si předem připravila, co řekne, až se setkají, ale on jí nikdy neposkytne dost času, aby si spolu promluvili. Knihtiskař jednoznačně situa­­ci vnímá tak, že se Morten utápí v nešťastné lásce k jeho dceři. Chápavě ho poplácává po rameni a říká, můj drahý studente, dejte tomu čas, dejte tomu čas, kdo si počká, ten se dočká. Morten přikyvuje a snaží se vypadat jako statečný nápadník. Ale vlastně jde jen o roli, kterou hraje. Na slečnu nijak zvlášť nemyslí, i když ví, že by měl, že by to bylo přirozené. Slečna je však tak čistá, tak ne­­ po­­skvr­­něná. Je těžké si představit, že pod jejími šaty a košilkou je něco jiného než další šaty a košilky a spousta vůní. Uvědomí si, že mu sestra poslala dopis. Jak dlouho ležel neotevřený v zásuvce? Nevzpomíná si, kdy ho dostal. Možná před několika týdny. Matka cosi psala o sestřiných plánech a šťastné novince. Ovšem. Je po svatbě. A on to věděl, už když seděl proti mladíkovi v nálevně. Opatrně obálku rozlepí, aby ji nezničil. Dlouhý dopis, několik archů popsaných z obou stran. Můj milovaný bratře Mor­ tene, až budeš číst tento dopis… Zní to jako dopis na rozloučenou, něco, co člověk píše, když už z háku u stropu visí oprátka. Je to rozloučení a oprátka jí visí na krku, pastorové jsou připraveni, jeden po jejím boku, druhý u oltáře, a kostelní zvony bijí. Morten dopis odloží, aniž by ho dočetl. O týden později. Tentýž den v týdnu. Zase sněží, ale o něco mírněji. Mladík sedí ve stejné nálevně jako minule. Když si proti němu Morten sedne, nezdá se překvapený. Dobrý večer, pane. Dobrý večer, mé dítě. Mladík se ušklíbne. Přišel jste si pro další věštbu? Ne, nepřišel jsem pro věštbu. Koupí dva džbánky piva a jeden pošle přes stůl. Mladík dnes vypadá čilejší, u očí má podivnou rýhu, co to je, ironie, křeč ve svalech? A ta ústa! Právě kvůli nim se Morten vrátil, jsou záhadou, nezodpovězenou otázkou. A Morten sám sebe nepovažuje za člověka, který se spokojí s nezodpovězenými otázkami. Děkuji, ozve se mladík, zvedne džbánek ke rtům a pije. 4 4

Pamatuješ si mě? Jste můj dobrodinec, dal jste mi peníze. Správně. Ale zaplatil jste moc, máte u mě něco k dobru. Dobře, dobře, uvidíme, jestli mám něco k dobru. Jak jsem říkal, nepřišel jsem si pro další věštbu. Můžu vám ukázat něco, co jste nikdy neviděl, nabídne mladík. O co jde? Morten se na něj zvědavě zadívá. Pán bude sehr vergnügt und überrascht, odpoví mladík a najednou přejde do němčiny. Už jsem toho viděl hodně, prohlásí Morten. Musí to stát za to, abych byl vergnügt, a ještě obtížnější je ze mě udělat überrascht. Mladík se směje. Netlačí na pilu. V rukou drží trumf, a ať už je to cokoli, nespěchá, aby ho za každou cenu předvedl. Dobrá, o co jde? ptá se Morten. O to, čím si vydělávám v zimě. Je hodně mužů jako vy, pastore. Nejsem jedním z vašich mužů, moje potřeby jsou zcela běžné. Úsměv se nezmění, zůstává sebejistý. Tak mi to ukaž, žádá Morten. Pět marek. O tom nemůže být řeč. Styď se! Tři. Pro vás to udělám za tři, souhlasí mladík. Vstane, stáhne si kalhoty a zašklebí se na Mortena. No, řekne Morten, nemyslíš, že už jsem takového malého ptáčka někdy viděl? Nestojí ani za šilink. U baru nastalo ticho. Lidé se dívají jejich směrem. Muzikant přestane ladit housle. Mladík si vytáhne košili a teď už se chechtá na celé kolo. Morten prudce vstane a o krok ustoupí. Očima jezdí po mladíkově těle od hlavy k patě. Ale drahá! zvolá Morten na mladíka, respektive dívku. Vtom na ně začnou pršet drobné mince a dvoupohlavní mladík přijímá jásot hostů nálevny se zdvořilým úklonem a galantním mávnutím paže. Morten spěchá ven, nechá svůj džbánek i jídlo 4 5

stát a utíká, šosy kabátu vlají nad křupající zamrzlou vodou ve stokách. Za sebou slyší, jak lidé řvou smíchy.

† † †

Pod podlahou buší a narážejí tiskařské válce, sazeči sázejí olovo do matric a radostně na sebe pokřikují. Morten se probudí, je pořád oblečený, jedna bota mu sklouzla. Cinkání postroje, klapot koňských podkov a kol kočáru z ulice. Z kostela Panny Marie odbíjejí půlhodinu. Někdo klepe na dveře. Posadí se a promne si obličej. Venku stojí služka Schultzových s papírkem v ruce. Morten se znovu posadí a čte si vzkaz. Potom ho zmačká. Uběhne několik dní. Skrývá se před slečnou Schultzovou, plíží se na přednášky a zpět domů. Potom zajde do nálevny. Hostinský přátelsky pokývne a přinese mu džbánek piva. Porci sleďů, pane? Ne, děkuji. Dnes večer ne. Rozhlédne se kolem sebe, ale mladíka nikde nevidí. Rozhodne se, že na něj bude myslet jako na mladíka. Ale touží vlastně po dívce. Nebo třetím pohlaví, dalo by se říct. Možná hledá jen biologickou odchylku. Cítí, že to, co se stane dnes večer, volba, pro kterou se rozhodl, bude mít zásadní význam pro zbytek jeho života. Ode dveří, k nimž sedí zády, ucítí studený závan, vnímá změnu nálady u ostatních stolů a ví, co to znamená. Vtom se mladík objeví v jeho zorném poli a posadí se naproti němu. Pozdrav pánbůh, přivítá Mortena. Morten přikývne. Mladík se usmívá a luskne na hostinského, který přináší džbánek piva. Morten na mladíka zírá. V jeho rysech poznává i dívčí. Ale mluví jako muž. Můj dobrodinče. Máte vzácné a ušlechtilé srdce. Vidím to. Nemáte se zač stydět. Nestydím se. Jen se ptám sám sebe, kdo vlastně jsi. Pojďte se mnou k valu, odpovídá mladík, ukážu vám, kdo jsem. Bude vás to stát deset marek. Až se mnou skončíte, budete mít na 4 6

duši klid, budete se moci stát vzorným občanem a usilovat o dívku, jak velí dobré vychování. Travnaté svahy valu jsou řídce ozářené světly z oken, která směřují do ulice vedoucí podél valu. Po cestě proti nim přichází ponocný, Morten mu dá pár šilinků a smějí pokračovat dál. Mladík ho vede k jakési chatrči. Vyťuká znamení na dveře. Někdo odstrčí petlici, vejdou dovnitř. V malé komůrce sedí žena a plete ve skomíravém světle vysoké svíce. Nevzhlédne. Pokračují do další místnosti, ve které je jen lůžko a kamna, nic jiného. Přejete si světlo? ptá se mladík. Ano, odpoví Morten. Hodně světla. Tep cítí až v hlavě, v ústech má sucho. Nic mi nesmí zůstat utajeno, uvažuje. Člověk se rodí svobodný a všude je v okovech! Mladík zapálí olejovou lampu. Svlékne se, lehne si na lůžko a dívá se na Mortena. V mladíkových očích svítí poznání, které se Mortenovi nelíbí. Vědoucí oči hledí na Mortena, syna učitele, jenž si prohlíží nahé tělo. Mladíkův pohled je groteskní a nemravný. Morten náhle zasténá a svůj vzdech se pokouší zakrýt zakašláním. Vtom ucítí, jak mu ruka otevírá poklopec, jeho penis vyklouzne ven. Dívka se uznale zasměje. Opatrně penis hladí, ale zůstává ležet na zádech. Jestli si ke mně chcete přilehnout, bude to stát dalších pět marek, říká. Mé potřeby jsou zcela normální, odpoví Morten a znovu zasténá. Dívka se směje. To je jasně vidět, pane. Naprosto normální. Její hlas se úplně změní. Najednou je to dívčí hlas. Dívka se opře o loket a políbí spodní část Mortenova penisu. Jazyk vyráží dopředu, svíjí se kolem žaludu, ve světle se červeně blyští a zajíždí zpátky mezi zuby. Morten si všimne, že dívka nebo mladík v ní má erekci, sehne se dolů a pohladí malý tvrdý penis. Na dotyk je úplně normální. Morten šátrá po peněžence. Obě varlata jsou tam, kde mají být, a mají běžnou velikost. Pokud dobře vidí, vpředu není ani náznak ženských genitálií a sexuální apetyt je také zcela mužský, jak si všimne. Mírně zatáhne za svůj penis, dívka ho pustí a zvrátí se zpět na lůžko. Morten poklekne vedle 47

ní, vezme její penis do úst, točivým pohybem jazyka stáhne z žaludu předkožku, tiskne si ho k patru a zároveň pomalu, téměř zamyšleně kývá hlavou. Současně zvedne pravou ruku a stiskne jedno ňadro. Dívka se prohne do oblouku. Teplá sprška zaplaví Mor­tenova ústa. Všechno polyká. Dívka klesne zpátky a s napůl při­dušeným zasténáním se schoulí na bok. Potom Morten vstane a dívá se dolů na ni. Dívka si jednou paží zakrývá oči, vypadá to, jako by spala. Morten ji pohladí po vlasech. Nakonec položí na polštář dva říšské tolary, upraví se, slušně pozdraví ženu v předpokoji a vyrazí zpět do země nikoho.

† † †

Je zase ve městě, na cestě domů, pryč od valů a podivné součásti sebe samého, kterou tam zanechal. Úplně nechápe, co se vlastně stalo, jen vnímá, že je díky tomu šťastný. Sníh se tiše snáší k zemi, neruší ho jediný poryv větru. Bílé ulice osvětluje slabé světlo z lamp spalujících rybí tuk a z oken. Morten Falck se ubírá ulicí Studiestræde. Slyší, jak si o několik ulic dál prozpěvuje ponocný táhlou středověkou píseň, ale nedokáže rozpoznat jednotlivá slova. Už musí být dlouho po půlnoci. Z krásné melodie se mu trochu zatočí hlava, na neposkvrněném čerstvém sněhu udělá pár tanečních kroků, zatočí piruetu, špičkou boty nakreslí do sněhu kruh, sleduje, jak mu kolem bot víří prachový sníh. Zastaví se a rozhlédne. Nikdo ho neviděl. Potom pokračuje domů. Ctěný pane! Ze stínu vrat vystoupí ponocný a zvedne ruku. Morten se zastaví. Ztuhne v půlce kroku. Ctěný pane, ozve se znovu ponocný, jste opilý? Ne, odpoví Morten. Pozoruje mužův houbovitý nos a krví podlité oči. Ale ty jsi! má chuť říct. Ponocný na něj příkře zírá. Mám vám posvítit na cestu domů? Děkuji, to není nutné. Bydlím jen dvě ulice odtud. 4 8

Než ponocný stihne ještě něco říct, odbočí Morten do ulice Nørregade a jistými kroky pokračuje ke knihtiskařovu domu. Člověk musí zkusit všechno, myslí si a v ústech pořád cítí mastnou chuť spermatu. Než se ožením, chci poznat vše.

† † †

Uplyne únor, začne březen. Nepřetržitě sněží. Sníh víří kolem kostelních věží, hromadí se v příkopech a podél domovních zdí. Sedláci a rybáři, kteří do města přivážejí zboží, mají na povozech připevněné sněžnice. Z koňských nozder se řinou bílé sloupy ledového dechu, zvířata se dřou a lopotí, kloužou na zledovatělých cestách, frkají a řehtají, nervózně vyměšují. Mrazivý vzduch se v jejich hřívách a srsti hromadí jako perličkové krajkové girlandy. Pro Mortena je utrpením sledovat, jak jsou ubohá zvířata zneužívána. Městské stáje jsou přeplněné. Sedláci nestihnou večer odjet domů nebo leží namol opilí v putykách, nechávají zvířata uvázaná u plotů a kůlů. Každé ráno ponocní nacházejí koně, kteří v noci umrzli, hlavy jim visí v postrojích, hubené nohy mají roztažené do stran. Když se objeví majitel koně, dostane pokutu. Zdechliny jsou vyváženy z města do dílen, kde se z nich vaří klih a mýdlo. Surovin je spousta, proto se zde pracuje dvacet čtyři hodin denně. Ale zima má i své výhody. Zápach splašků, který město trápí většinu roku, téměř zmizí. Dokonce i když v noci vybraní muži vyprazdňují městské latríny, není cítit žádný puch. Člověk nevidí ani tolik krys a myší. Utichne věčné hlodání a hryzání pod Mortenovou postelí a štěnice ze stěn zmizí do štěrbin, kde se uloží k zimnímu spánku. Město je plné kouře z uhlí a dřeva, tuhle vůni má Morten rád, hlavně když se promísí s ledově chladným vzduchem. Ale není to zdravý vzduch. Morten z něj začne kašlat, stejně jako většina obyvatel města. Ulehne na čtrnáct dní s horečkou a vykašlává hleny do kbelíku vedle postele. Jedna z knih­ tiskařo­vých služek mu donese polévku a teplou bezinkovou šťávu 4 9

s pálenkou, vymění mu propocená prostěradla a vypere oblečení. Od slečny dostane ještě několik vzkazů. Už je nemačká. Ukládá si je do svazku v nočním stolku. Po služce pošle slečně Schultzové flakon s vůní levandule a tentokrát se mu nevrátí. Mys­lí na mladíka nebo dívku v malé chatrči u valu, na ženu, která tam seděla a pletla, aniž by vzhlédla, na teplou záplavu v ústech. Blouznil snad v horečkách? Nebo je horečka trestem za to, že se provinil proti přírodě? Horečka polevuje. Morten cítí, že úplně ustoupila. Na zkoušku zakašle. Trochu ho bolí na hrudi a pod žebry, ale už nevykašlává hustý hlen. Neumře. Jeho hříchy jsou odpuštěny. Opatrnými kroky přejde přes dvůr a nají se společně s knih­ tiskařovými zaměstnanci. Přátelsky ho pozdraví a posunou se na lavici, aby mu udělali místo. Někteří z nich byli také nemocní, jeden už zde není. Morten se vyptává na knihtiskařovu rodinu, také onemocněli? Ne, knihtiskař i jeho rodina mají natolik výsadní postavení, že směli odjet na venkov. Tam byli daleko od neviditelné a jedovaté špíny, která se šíří vzduchem, takže jsou zdraví, díky­ bohu. Ale už se vrátili do města. Muži se na něj dívají a usmívají se. Morten sklopí zrak ke své polévce. Jednoho dne, když Morten namáhavě klopýtá z večeře, stojí slečna na dvoře. Sleduje ho šťastnýma, velkýma očima. Usmívá se. Morten na ni kývne, zaváhá, nedokáže jít ani dopředu, ani dozadu, zvedne jednu ruku a zamává. Potom slečna zajde do domu. Morten pozoruje, jak podpatek její boty povyskočí, když stoupá po schodech, představuje si vůni, která se v koncentrovaných kruzích šíří z jejích lehkých krůčků, představuje si svou ruku na její kůži, jak odtahuje hedvábí a odhaluje zvíře pod ním, její teplo, které se mísí s jeho chladem, její otevírající se ústa, kmitající jazýček. Dvorem se line slabá vůně levandule. Buď má Morten halucinace, nebo otevřela jeho dárek. Morten sedí ve svém pokoji, v horním čtverci okna vidí věž kostela Panny Marie a snaží se slečně napsat dopis. Nedaří se mu, vymyslí pouze úvodní pozdrav. Drahá Abelone. Má drahá slečno Schultzová. Nejdražší slečno Schultzová. Milovaná Abelone. Má milo­ vaná slečno Schultzová. Drahá přítelkyně. Cítí, že jeho mysl není ještě 5 0

zcela jasná. Nevěří, že už má dostatek soudnosti, aby vystihl tón a oslovení, které vyjádří jeho záměry, aniž by zněly nevhodně. Slečna ho vybízí, aby se jí dotkl. Požaduje platbu za to, že mu dovolí dotýkat se její kůže chvějícími se špičkami prstů. Morten odsune její oblečení a šátrá prsty, zasténá, nemůže najít, co hledá, neví, co vlastně hledá. Možná lásku? Dokonalý výkvět ženskosti skrytý v místě, kde se potkávají její nohy? Divoké zvíře? Vzhlíží ke slečně, ale její tvář je jako nicota schovaná v temném rohu putyky. Pevně ji uchopí, strhá z ní šaty, namíří penis dovnitř, její hýždě se pohnou do strany, cítí, jak její teplý konečník naráží do jeho stydké kosti. Slečna se na něj ohlédne přes rameno a nestoudně se usměje, rukama se snaží chytnout okraje stolu. Morten ji bedlivě pozoruje. Je to slečna Schultzová, ne ta druhá. Nebo snad ano? Je tohle láska? ptá se sám sebe. Vtom spadne na podlahu a probudí se. Drahá slečno Schultzová. Už jsem se natolik uzdravil, že jsem opět schopen vnímat a chápat, co se děje a co se stalo během poslední doby. Jsem Vám vděčnější víc, než dovedu vyjádřit slovy. Proto bych se s Vámi rád dohodl! A dál? Jaká dohoda? Zmačká papír. Už nemá další archy. Kalamář je téměř prázdný, na zmuchlaných arších papíru leží polámané hroty per. Morten vyjde ven, přejde přes dvůr a zaklepe na dveře knihtiskařova domu. Služka ho pustí dovnitř. Morten čeká v předpokoji v přízemí. Potom je uveden do kanceláře knihtiskaře. Morten nemá ani tušení, co tady vlastně pohledává. Schultz sedí za psacím stolem, obklopen těžkými folianty a knihami se zlatými nápisy na hřbetech. Vydá souhlasný zvuk, kterým potvrzuje, že ví o Mortenově přítomnosti, ale od papírů nevzhlédne. Morten přejde k oknu a podívá se ven. Výhled se jen málo liší od jeho vlastního. Stejné fasády, stejné střechy a komíny, věž kostela Panny Marie, která se tyčí nad holými větvemi javoru. Vidí okno svého pokoje, kvůli odrazu světla je tmavé a dovnitř není vidět. Dvůr je bíle zasněžený, ale kolem javoru vedou stopy koňských povozů. V dálce slyší údery tiskařských válců. Rád vidím, že jste v pořádku, ozve se za ním Schultz. Morten se otočí, popojde a posadí se na židli, kterou mu knih­ tiskař nabídne. Už se cítím lépe. 51

Báli jsme se o vás. Knihtiskař má hodně povytažené obočí, až do čela, jako by řekl něco vtipného nebo jako by čekal, že to udělá Morten. Hlavně moje nejstarší dcera na vás hodně myslí. Doufám, že jsem nezpůsobil zbytečné problémy. Ani trochu! Je ženskou přirozeností projevit zájem a mladým dívkám je jen ku prospěchu, když pochopí těžkosti života a uvědomí si, že za ochrannými zdmi domova existuje jiná realita. Je dobře, že student Falck nezemřel. Moje dcera by si jistě nevytvořila dobrou představu o životě. Ani já ne, odpoví Morten. Knihtiskař přikývne. Oba se zasmějí. Morten si všimne dvou věcí: Knihtiskař ho nazval „Falckem“ a svou dceru „dívkou“. Jsem upřímně rád, že vás vidím, pokračuje Schultz. Opravdu mě to těší. Zvykli jsme si na vás. Kdybyste zemřel, něco by tu scházelo. No, ale vy jste se mne chtěl na něco zeptat? Došel mi papír a inkoust, řekne Morten. A hroty per. Aha! Student sepisuje velké dílo? Kdy plánuje dokončit studia? Do léta, jestli všechno půjde dobře. Pokud si bude student přát své dílo vytisknout a svázat, musí za mnou určitě přijít. Pěkně vysázený text určitě udělá na jeho vyučující dojem. Děkuji. Budu si to pamatovat. Nastane pauza, ani jeden z nich nic neříká. Schultz se v křesle opírá o vysoké opěradlo a dívá se na Mortena, ruce složené na břiše. Má tmavé oči, všímá si Morten, jeho napudrovaná paruka leží na stole. Vlasy má na krku svázané do tenkého šedého copu. Obraťte se na mého účetního Kierulfa. Vybaví studenta vším potřebným. Morten zaznamená třetí věc: knihtiskař se nezmínil o placení za psací potřeby. Vrátí se do svého pokoje s inkoustem, pery, kvalitním papírem, obálkami a pečetním voskem. Má teď zásoby na několik měsíců. Deska stolu je posetá zářezy od kapesního nože, které sám udělal. Najde psací podložku a rozprostře ji na stole. Stůl přenese 52

k oknu obrácenému na dvůr, aby mohl při práci pozorovat střechy dvora. Drahá Abelone. Papír nezmačká. Už se na něj vydrží dívat. Studuje vlastní písmo, rozmáchlé křivky perem. Jeho rukopis se zcela zotavil, stejně jako zbytek těla, ale je nepatrně strmější, trochu špičatější. Za oknem šedne odpoledne, všimne si, že za zamrzlým sklem začíná sněžit. Oblékne si kabát a obuje boty a vyrazí do města. Už není taková zima, jeho chodidla zůstanou v dobře promazaných botách v teple. Panuje zvláštní klid, možná je to ticho, které přichází po vážné nemoci, možná ho způsobuje sníh, jenž se snáší ve velkých vločkách. Jde dolů ulicí Vimmelskaftet směrem k náměstí Amagertorv, ale ulicí Klosterstræde se vydá doleva. Chce se porozhlédnout po malých uličkách čtvrti Klædebo, možná koupit nějakou maličkost slečně Schultzové, dárek vyjadřující vděčnost za její starost, za to, že žije, že díky ní cítí to, co cítí. Náhle se ocitne ve čtvrti Vester. Nevzpomíná si, že prošel kolem radnice, ale určitě musel. Pevnost Hanens Bastion. Opět je ve stejné putyce. Zdá se, že hostinský ho poznává, přináší džbánek. Morten se posadí, aby si poslechl hudbu a promluvil s ostatními. O něco později se objeví mladík. Posadí se k Mortenovu stolu. Už brzy bude jaro, pastore. Neodpovídá. Budeme odtud moci odjet. Kam pojedeš? Kamkoli. Rád cestuju a odhaluju, co se skrývá za příští zatáčkou. Můžu jet s tebou, říká Morten a směje se. Mladík se také usmívá. Takový vznešený pán. Nemůžete přece jet se mnou. Morten se směje. Nic neříká. Když hostinský přinese džbán­ ­ky s napěněným pivem, Morten k němu vzhlédne a v odrazu jeho očí uvidí sám sebe. Musím zářit, pomyslí si. Jsem zatracen, nebo spasen? Přeje si pán stejnou hru jako minule? ptá se mladík. 5 3

Ne. Jen jsem tě chtěl naposledy vidět. Chtěl jsem se přesvědčit, že opravdu existuješ. Na zdraví, pastore, připije mladík. Určitě se ještě potkáme. Pochybuji, odpoví Morten a nechá na stole ležet půltolar.

† † †

Vrátí se ke studiu, horečnatě pracuje na jeho dovršení. Konečně nastane jaro. Dny jsou delší, počasí příjemnější, v městských strouhách působí obleva a vybraní muži před sebou v noci hrnou městem špínu do kanálů. Dlažební kostky zazáří čistotou. Potom se objeví nové dávky z latrín, nočníků, náleven a putyk. Teplo, zápach a krysy se vplíží zpět společně s epidemií cholery, která se rozšíří mezi nejchudšími obyvateli města. Čtyři chlapci, které Morten vyučoval v sirotčinci Vajsenhus, jí také podlehnou. On sám se cítí zdravý a silný.

† † †

V červnu 1785 složí na univerzitě závěrečnou zkoušku s ohodnocením non contemnendus, nejhorším, se kterým ještě obstojí. Ale je to lepší, než čekal. Bál se, že dostane rejectus, a už předem si v hlavě sestavil omluvný dopis otci. Teologii zanedbával. Teprve posledního půlroku studoval systematicky. Ale za své závěrečné kázání v kostele Panny Marie, kde pro profesora Swaneho a malou vybranou část církevní obce mluví o Davidově žalmu 43, obdrží laudabilis, tedy nejvyšší známku. Jeho výkon značně překvapí jak zkoušející, tak i jeho samotného. Cítil, jak na něm spočívá pohled jednoho muže, starce z první řady se zastřenýma modrýma očima, zlomeným jestřábím nosem a usmívajícími se, živými ústy, které vypadaly, jako když si vychutnávají každé slovo, jež muž slyší. Morten neví, o koho se jedná, ale jeho přítomnost ho povzbuzuje, 5 4

a během kázání se proto částečně obrací přímo na něj. Později je mu představen. Je to pastor z nemocničního kostela Vartov a grónský biskup Poul Egede, syn Hanse Egedeho. Navíc je i ředitelem grónského semináře. Toto postavení zdědil po otci. Morten se biskupovi hluboce ukloní. Je mi ctí, zamumlá. Zvažoval jste, magistře, možnost přihlásit se na svatou misi? vyzvídá Egede a pozoruje ho svýma živýma stařeckýma očima. Ta myšlenka mě napadla, odpoví Morten. Připravuje se nějaká mise? Mám na mysli Grónsko, řekne Egede. Natáhne ruku a pevně stiskne Mortenovu paži. Usměje se a odtáhne své kostnaté prsty. Jste Nor? Je to poprvé, kdy se s ním vysoce postavená osoba baví jako rovný s rovným. Morten vypráví, odkud pochází. Egede se vyptává na rodinné vztahy a jeho plány do budoucna a Morten se snaží zakrýt skutečnost, že vlastně žádné nemá. Myslí si, že je to znamení. Domluví se s Egedem, že zváží možnost nechat se od podzimu zapsat jako seminarista do grónského semináře. Egede mu srdečně popřeje hezké léto a na rozloučenou mu pokyne prstem, čímž mu dá najevo, že na něj nezapomene. Mírně zmámený zkoušením, nečekaně dobrým ohodnocením a rozhovorem s Egedem opustí Morten kostel Panny Marie a branou Vesterport se vydá ven z města. Jde a jde. Prožene se dešťová přeháňka. Zmokne. A potom zase uschne. Cítí štěrk pod botami, vzduch, který do něj naráží, je plný zápachu ze stodol a svěží vůně čerstvě posekané trávy. Netuší, kde je. Zeptá se muže na koňském spřežení. Rødovre, velectěný magistře. Pořád má na sobě sutanu. Sundá si paruku, posadí se na kámen u cesty a pozoruje vlaštovky, které se honí nad polem, prudce zatáčejí, vystřelují k obloze. Vnímá jejich modré kulaté oči. Je šťastný, ale současně se cítí i prázdný. Jeho studium teologie je u konce. Nemusí otci psát omluvný dopis. Co bude dělat dál? Nikdy o tom nepřemýšlel. Ze západu se blíží vydatný déšť, s praskáním a rachotem přijde bouřka, pod tlakovou vlnou vzduchu se otřesou stromy. Vrací se zpátky, doprovázen nečasem. Polní cesta se rozbahňuje, po polích teče voda, jeho límec zplihne a bramborový škrob stéká v bílých 5 5

proudech po sutaně. Ale Morten se cítí uvolněný a svobodný. Doma se svlékne a oblečení rozvěsí na skříně a židle. Nahý si lehne na lůžko. Grónsko?

† † †

Na den svatého Jana roku 1785 za sebou projedou městem dva velké kočáry. Oba vozy táhnou pronajatí pivovarští koně s klapkami na očích a rachotícím a vrzajícím postrojem. Vozy dojedou až k bráně Nørreport a tam musí zůstat hodinu stát a čekat na výjezd z města. Mnoho měšťanských rodin pocítilo náhlou potřebu vyjet na čerstvý vzduch za valy. Morten Falck sedí ve stejném kočáru jako jeho hostitel. Knihtiskař má zapálenou pěnovku, zdraví rodiny v ostatních kočárech a nadzvedává klobouk. Má výbornou náladu, vzpomíná na výlety na venkov za svého dětství, rozdává letáky s lechtivými vtipy a díky němu jsou všichni v kočáru ve stejném rozpoložení. Společně s nimi tam sedí několik mužů z tiskárny, jsou opřeni, závoj únavy a velkoměstské znuděnosti přes oči. Ale Mortenova pozornost nepolevuje, všímá si všech, hezkých slečen, které jedou ve druhém kočáru společně s matkou, madam Schultzovou, a mladých mužů, jež na koních projíždějí kolem, nápadníků, jimž v sedlech poskakují hýždě, a zdvořile je zdraví. U městské brány vystupují kejklíři a akrobaté, nalévá se zde punč a pivo, kolem procházejí ženy a prodávají preclíky a sladkosti. Schultz koupí punč pro všechny své muže včetně Mortena, který se lepkavého moku trochu napije. Šumí jako čerstvé pivo a stoupá rovnou do hlavy. Za chvíli se Morten přistihne, jak se chechtá jednomu z knihtiskařových vtipů. Knihtiskař se na něj povzbudivě usmívá, poklepává mu na koleno. Morten se otočí a poohlédne se po slečně Schultzo­ ­vé. Už jí málem připije na zdraví, ale ovládne se. Místo toho se mu podaří přesvědčit muže z dílny, aby připili na počest madam Schultzové a jejích sester, které také jedou na venkov. Stoupne si 5 6

v kočáru a pozvedne svůj džbánek. Všude je samý úsměv a slunce a smích. Klesne zpět na své místo a usne. Když se probudí, jsou venku z města. Pomalu postupují dopředu. Nacházejí se uprostřed řady kočárů, které jsou vidět, kam až člověk dohlédne. Vtom si Morten uvědomí, že na něj knih­­tiskař mluví. Už magistr někdy dříve pramen navštívil? Ne, nevěděl jsem o jeho existenci, dokud knihtiskař nebyl tak laskav a nepozval mě. U nás doma máme vlastní malý pramen. Říká se, že voda z něj má blahodárné účinky. Musíte rozhodně vypít jeden džbánek, tvrdí knihtiskař. Voda ze zdejšího pramene bezpochyby uzdravuje tělo i duši. Mě vyléčila z mladické melancholie. Morten přikyvuje. Všímá si, že i knihtiskař už se s ním baví jako rovný s rovným. To se říká i o pramenu u nás doma. Vzpomínám si, že jsem z něj jako dítě pil. Ale myslím si, že už je zasypán pískem. Ale vy jste založením vědec, a navíc ještě teolog moderních časů, poznamená knihtiskař. Neodporuje tvrzení o léčivých pramenech jak jednomu, tak i druhému? V žádném případě, odpoví Morten. Pití čisté vody z pramene musí být po dlouhé zimě za valy nutně zdraví prospěšné. Knihtiskař se směje. Je spokojený. Mortena napadne, že si ho možná prověřuje. Doufá, že během krátkodobého opojení u městské brány neřekl nic nepatřičného. Schultz se nakloní dopředu. Ještě se říká, že Pramen zbožné Kirsten Piilové dokáže splnit tajné touhy mladých lidí. Budu si to pamatovat, odvětí Morten. Netečně přemítá, jestli je v knihtiskařových slovech tajná narážka. Cítí se otupělý, seskočí z kočáru a jde vedle něj pěšky. Slečny Schultzovy a jejich matka se na něj usmívají, zvedne klobouk a ukloní se. Potom se znovu posadí. Knihtiskař se omlouvá za nudnou cestu. Dává rozhodně přednost cestě Strandvej, kde se člověk může na jedné straně těšit z výhledu na úžinu Øresund a na straně druhé pohledem na les. Ale cesta Strandvej je ve špatném stavu, dozví se Morten, plná děr 5 7

a rozbitých dlažebních kostek. Kočí navrhuje, aby jeli přes městečka Gentofte a Ordrup a jižně od Klampenborgu se pokusili zahnout k pobřeží. Zná několik malých zkratek, kde není takový provoz. Tenhle plán knihtiskař schválí kvůli pohodlí intimních partií dam, jak vysvětlí. Madam Schultzová se na něj obrátí a vynadá mu. Fuj, vypláchnu ti tu tvou nevymáchanou pusu! Madam se směje. Dívky obracejí oči v sloup a zarputile se ovívají. Morten napůl spí, ale probudí se, když dojedou na krásné místo u Hvidøre. Kočár zahne na sever, na cestu Strandvej, která je opravdu plná děr. Kočí zabručí na koně a přinutí je zpomalit. Morten ze svého místa v kočáru hledí na letně blankytnou úžinu Øresund. Pozoruje lodě, plachty, které líně povlávají ve slabém větříku, a prázdné vory svázané na jihu. Dívá se na druhou stranu moře, na nepřátelské pobřeží, které působí hrozivě a lákavě zároveň, na oblaka plující nad kopci, stejná oblaka, jaká byla před chvílí nad Dánskem. Morten o tom ospale uvažuje, hlava se pohupuje dopředu a dozadu, myšlenky se motají. Stav země ovlivňuje myšlení jedince, pomyslí si. Potom hlava přemítá nad stavem země, mozek stále přijímá nové podněty a tak to pokračuje pořád dokola, v nekonečné řadě hmoty a ducha. Pištění a úsměvné trylky z prvního kočáru, koně pšoukají, koňské podkovy cvakají na dlažebních kostkách, postroje rachotí, racci poletují nad mělčinami. Morten se narovná. Otře si slinu z koutku rtů a rozhlédne se. Jsou na místě. Za zpěvu vjíždějí červenými branami do lesa Dyrehaven, královské honitby, kam má od časů krále Frederika V. přístup kodaňská veřejnost lačnící po přírodě. Kvůli velkému množství kočárů i tady postupují pomalu. Kočí zastaví, lidé vystoupí, společnost popojde dál a najde si místo v blízkosti pramene, kde si na trávě rozloží deky a rozdělí si obsah piknikových košů. Knihtiskař a jeho žena se posadí. Schultz pošle svého sluhu sehnat nějakou kávu, která je podle pánova názoru minimálně stejně zdravá jako voda z pramene, zejména když se do ní přidá trochu pálenky. Jeho dcery si posedají kolem něj, kytice kopretin v trávě. Prosí otce, aby jim dovolil rozhlédnout se po okolí, milovaný, drahý tatínku, nepůjdeme příliš daleko. Jen když se budete zdržovat kolem pra5 8

mene, řekne knihtiskař, a pouze když každá z vás bude mít s sebou jednoho z mých mužů vyzbrojeného holí, aby vás hlídal. Kopec v Dyre­havenu je plný kapesních zlodějů a darebáků, židů a cikánů a nočních pobudů, a jestli se nemýlím, rychtář z města Kongens Lyngby a jeho oddaní pomocníci, kteří mají udržovat klid a pořádek, se už dávno zpili do němoty, zabručí Schultz, takže k ničemu nejsou. Morten se ukloní před Abelone. Slečno, dovolte, abych se ujal tohoto úkolu a dělal vám společnost a postaral se o vaše bezpečí. Slečna Schultzová si vymění pohled s matkou, která přikývne. Matka jí důrazně domlouvá, její sestry sedící kolem ní se připojí. Potom slečna vstane a zavěsí se do Mortena. Procházejí se a pozorují kejklíře, akrobaty, muže chrlící oheň, turecké bubeníky, zpěvačky hrající současně na harfy a strunné nástroje a předvádějící bujná ňadra. Mladí, hladce vyholení židé s prodejním pultíkem zavěšeným na krku chodí mezi lidmi a prodávají holandské doutníky, petardy, bouchací kuličky a další třaskaviny, které se dají zapálit a syčící hodit lidem pod nohy. Ti pak začnou tančit strachy. Provazochodec v trikotu předvádí vysoko nad zemí několik závratných triků. Několikrát málem spadne, pub­­likum zahučí, někteří křičí, slečna tiskne Mortenovi paži, rukou si zakrývá ústa, očima visí na postavě nahoře. Morten se na provazochodce nedívá, sleduje zloděje, který divákům vykrádá kapsy. Když se přiblíží, jejich pohledy se střetnou. Mladík ztuhne, protřelýma očima Mortena pozoruje. Potom se usměje, krásné rty se pootevřou, ukloní se, pozdraví elegantním pohybem paže a zmizí. Morten se za ním dívá. Jeho ústa se plní mastnou chutí spermatu. Abelone na něj pohlédne, tváře zčervenalé. Magistře Falc­ ­ku, řekne a směje se, vy pravděpodobně napětí moc dobře ne­ snášíte. No, utrousí a zaboří ukazovák do límce. Snad vám není špatně? zeptá se slečna. Jste úplně bledý. Viděl jste strašidlo, Mortene? Potřebuju se napít. 5 9

Slečna ho zatáhne za rukáv, stojí vedle pramene. Abelone zaběhne k matce pro džbánky, vrátí se a pátravě si ho prohlíží. Opravdu jste hodně bledý, říká. To nic není. Svou závrať dává za vinu punči, dlouhé cestě, teplu. Zatočila se mu hlava, protože ji dlouho zakláněl. Už je mi lépe. Vezme si jeden džbánek a podívá se na něj. Džbánek, ze kterého ještě žádný člověk nepil, prohlásí slečna. Jinak by voda z pramene nepůsobila. Prostor kolem pramene, který je obestaven prkny jako otevřená studna, připomíná lazaret. Nemocní a invalidé sedí na stoličkách a leží na nosítkách nebo kulhavě postupují vpřed podpíráni pomocníky. Na srázu za pramenem leží hromady berlí a zakrvácených a propocených obvazů, které v nadšení z uzdravení návštěvníci odhodili. V nose štípe pach nemocí a infikovaných ran. Abelone si drží před ústy šátek a posunuje Mortena dopředu. Na podestě nad schody vyhrává hudba, zpívá se a tančí. Morten vidí šaty točící se dokola, slyší smích, buben, medvěda, který žalostně řve a tahá za řetěz. Morten se cítí malátný, točí se mu hlava, slunce ho bodá do zátylku, má pocit, že byl vhozen do jednoho z kruhů očistce. Abelone do něj mírně strčí. Je řada na nás, magistře. Žena pečující o pramen, selka s čepcem a bílou vyšívanou zástěrou, se jich zeptá, jestli si přinesli džbánky, ze kterých ještě žádný člověk nepil. Ukážou jí je a chlapec je naplní vodou z pramene. Jsou postrčeni dál, postávají kousek vedle a popíjejí vodu. Chutná trochu po bahně, jak už to u studniční vody bývá, a nevypadá příliš čistě. Morten vypije džbánek do dna. Abelone udeří svým džbánkem o kámen, takže se rozbije, a požádá Mortena, aby udělal totéž. Musí s ním udeřit třikrát, než se roztříští. Nakonec oba věnují prameni jednu minci. Potom se oddělí od davu a zavěšeni do sebe kráčejí k lesu. Nezapomněl jste si něco přát? zeptá se slečna, když odcházejí. Nezapomněl, odpoví. Už teď se cítím lépe. A vy? Slečna se směje. Teď jsme očištěni, magistře Falcku. Můžeme si dělat, co se nám zlíbí. 6 0

Procházejí se podél pláže, stále zavěšeni do sebe, ale slečna ho zničehonic pustí, začne tančit po písku, se slabým výkřikem uskakuje před vlnami a zase se k němu vrací. Pěna zahladí její stopy. Bez přestání mluví. Je v ní teď něco sebejistého, něco škádlivého, nebo vyzývavého? Morten si není jistý. Ale vzbuzuje v něm mírně nepříjemné pocity. O co jí jde? Ví vlastně sama, co chce? Jak se tyhle věci dělají a v jakém pořadí? Proč na to neexistuje nějaký návod? Slečna před ním couvá. Lem jejích šatů je mokrý, dívka se směje a předvádí. Morten se otočí. Jejich stopy kopírují křivku vln, které se hrnou na břeh. Tihle dva lidé, říká slečna, mají dost nejistou chůzi. Vypadají, jako by právě vyšli z hostince. Jsem opilý, řekne Morten. Láskou. Ale ona ho pravděpodobně neslyší a on je za to vděčný. Co by měl teď říct nebo udělat? Povalit ji do písku a zasypat ji polibky, jako by ji zachvátil příliv vln? Co se v románech dočetla o lásce? Morten si vybavuje knihtiskaře, který před chvílí ležel s hlavou v klíně své ženy. Náprsenku měl rozepnutou, kouřil dlouhou pěnovku, silná, ale krásná ruka madam Schultzové spočívala uvolněně v chlupech na jeho hrudi. Když jim slečna oznámila, že se chtějí projít podél pláže, knihtiskař zvedl sklenici s punčem a zamrkal na Mortena. Mohlo to znamenat cokoliv. Tiše pozorují průliv. Lodě jsou krásné, řekne slečna. Plachty jsou bílé jako křídla racků. Ano, odpoví Morten. Musí tam foukat. Plují rychle. Kam myslíte, že plují, Mortene? V jejím hlase se cosi změní. Políbil ji? Není si jistý, ale musel to udělat, rychlý dotyk rty. Proto ho oslovila křestním jménem. Ach, všude možně, prohlásí Morten. Trankebar, Serampore, Kanton, Godthåb, Zlaté pobřeží. Určitě plují do našich kolonií. Nechápu to, pokračuje slečna. Tam na lodích jsou lidé. Teď jsou tady. Za pár týdnů nebo měsíců budou v cizím světě, který jsme nikdy neviděli a nikdy neuvidíme. Není to zvláštní? Ano, přitaká Morten. Je to zvláštní. 61

A někteří z nich se možná domů nevrátí, řekne slečna. Nebývá tomu tak? Ano, na tyhle námořníky čeká mnoho nebezpečí. Riskují vlastní život, abychom měli porcelán a bavlněné látky a kávu a koření, které přidáváme do koláčů. Prostě jsou odvážní. Ale plavba do neznámých končin musí být zajímavá, zamyslí se slečna. Jsem si jistá, že to stojí za nebezpečí, i když člověk může skončit na dně moře. Ale třeba zahyne až na zpáteční cestě, poté, co něco zažil. Kdybych byla muž, chtěla bych být kapitánem na lodi. Vy se usmíváte, magistře, řekne uraženě. Proč nemůže mít žena podobné sny? Máte pravdu, proč by nemohla? Kdyby můj budoucí manžel chtěl vycestovat a pracovat v koloniích, jela bych s ním. Morten mlčí. Teď by měl něco říct. Lepší příležitosti se mu nikdy nedostane. Nahrála mu míč, opatrný, lehký míč, který přiskákal a zastavil se přímo před ním. Ale on mlčí. Stojí vedle ní, její paži zavěšenou na lokti, a dívá se na vodu. Vnímá těžkou a sladkou vůni levandule a tentokrát se nejedná o halucinaci. Pokračují podél pláže. Mlčí. Vyvlékla se z jeho paže. Trochu se od něj odtáhla. Přál by si, aby si s sebou vzal dýmku, hned by věděl, co dělat. Jestlipak nebude mít vaše matka za chvíli strach? Strach o co, magistře? O mou ctnost? Jsem si jista, že je ve vašich rukou v bezpečí. Podívá se na ni. Dívka jde stále rychleji. Při každém kroku trochu zapadne do písku. Je vidět, jak se namáhá, aby udržela vyšší tempo. Trochu si vykasá šaty a Morten sleduje, jak jí podkluzují nohy, jak poskakuje v pohyblivém písku, hledí na její kotníky, které se náhle objeví a posunou se vpřed. Morten chce něco říct. Vadí mu, že ho nenapadají žádné pohotové a vtipné komentáře. Cokoliv, co by jim spravilo náladu. Napadne ho řada špatných vtipů, které okamžitě zavrhne. Mlčí. Vtom se dívka rozběhne, utíká z pláže jakýmsi křovím nahoru k cestě. Morten vidí bílé šaty, které vlají mezi stromy. Dívka

62

cosi zavolá a on se snaží zachytit jednotlivá slova. Vtom se slečna rychle ohlédne přes rameno. Morten se vydá za ní. Kde je? Musela se někam schovat nebo už se mu ztratila z dohledu. Morten běhá od křoví ke křoví, dívá se za každičký strom, támhle zaslechne chichot, tam zase zahlédne záblesk čehosi bílého. Ale najít slečnu nedokáže. Slečno Schultzová! zavolá a na vlastním hlase pozná, jak je podrážděný, ale také znepokojený. Já vás varuji! Před čím ji chce varovat? Před divou zvěří, zloději a násilníky? Les není bezpečný! volá. Naslouchá. Někde se zlomila větev. Listy šumí. Běží, v lese najde pár stop, ale slečnu nevidí. Není si jistý, kde vlastně je, jakým směrem leží pláž nebo kopec Dyrehavsbakken a pramen. Musel doběhnout dál, než si mys­­ lel. Hlouběji do lesa. Začíná se bát vlastních varování, představuje si pytláky a lapky vyzbrojené noži. Jestli slečna někde leží zraněná, viníkem je on, ať se stalo cokoliv. Tiše stojí, krev mu buší ve spáncích, popojde o pár kroků a náhle z jednoho křoví vyletí holub hřivnáč. Než se Morten vzpamatuje z leknutí, koutkem oka zahlédne cosi bílého. Je to ona. Běží za ní. Slečna se hlasitě směje a mezi kmeny stromů je slyšet ozvěna. Morten vidí, jak jí nohy kmitají pod šaty, nohy z masa a kostí, ne jen tylové spodničky a příjemná vůně. Jeho vlastní nohy se pohybují v pravidelném rytmu. Ona je víření bubnů, on zase marš. Dobíhá ji. V tak širokých šatech musí být obtížné běhat lesem, pomyslí si. Jak absurdní! Ženy se nehodí do divočiny, alespoň jejich šaty rozhodně ne. Kdyby byla oblečená jako muž nebo jako chudá holka, možná by mu dokázala utéct. Ale je jako páv uvězněný mezi stromy. Morten zrychlí, přiblíží se k ní, slečna se rychle ohlédne přes rameno, vyjekne, pronikavě se zasměje a výhružně vycení zuby. Mává pažemi, účes se jí rozpadá, Morten vidí pod lemem šatů její kmitající nohy. Dýchá klidně. Ví, že když zrychlí, dostihne ji, kdy se mu zlíbí. A potom bude muset udělat, co se patří. Cítí, že má erekci, při běhu mu vztyčený penis naráží do kalhot. Je z něj teď divoké zvíře, lupič a násilník ozbrojený nožem, to

6 3

před sebou samým by ji měl varovat. Morten už se nebojí a slečna to vycítí, a proto v jejím smíchu zazní známka nervozity. Když doběhnou na lesní mýtinu, slečna skáče vysokou trávou, která jí sahá až do pasu, Morten zrychlí, udělá pár dlouhých skoků, téměř okamžitě ji dostihne, chytne za paži a obrátí ji k sobě. Slečna se brání, protestuje, prská vzteky, ale Morten ji položí na záda. Slečna kope, máchá kolem sebe rukama, plive a směje se, a když si na ni Morten lehne, kroutí hlavou ze strany na stranu. Potom se zklidní, jen ňadra se jí dmou, ale ona je ztuhlá, zírá na něj téměř zvířecím pohledem. Morten hodí vše za hlavu, sáhne na ni, odtáhne látku. Objeví se nahá kůže, ještě víc kůže, zaboří se do ní a nasává ji do sebe. Slečna se na něj přitom zvědavě dívá, Morten ucítí její ruku na zátylku, prsty, které se probírají jeho vlasy. Políbí ji, slečna odvrátí obličej, strojeně sténá, ale Morten ji přitáhne za vlasy a znovu ji políbí. Cítí, jak pod ním uvolnila všechny svaly. Je si jistý, že cítí jeho erekci. Ale ví vůbec, co to znamená? Zůstanou ještě dlouho ležet a dýchají si do tváří. Ty jsi ale prasák, magistře Falcku, zašeptá slečna. Věděla jsem, že ti jde o tohle. Potom se otočí na bok a přetáhne si šaty přes hlavu.

† † †

O týden později v kostele Panny Marie oznámí zasnoubení a za několik dní se zpráva objeví i v místních novinách Adresseavisen. Morten zůstává i nadále bydlet ve své komůrce. Nezmíní se snoubence o panu Egedem, který s ním má vlastní plány, a ani panu Egedemu neprozradí, že se zasnoubil. Ve vší tajnosti se nechá zapsat do semináře. Napíše dopis sestře, ve kterém jí sdělí, že se bude ženit. Za pouhých čtrnáct dní dostane odpověď, v níž ho sestra zve, aby zbytek léta strávil i se svou snoubenkou na faře v Nakskovu. Morten si uvědomuje, že vše, co se děje, a všechna rozhodnutí, která učinil, se vzájemně vylučují. Jednoho větrného červencového dne i se slečnou Schultzovou nastoupí na obchodní loď, která proplouvá úžinou Øresund do 6 4

moře Smålandshavet. Abelone dostane mořskou nemoc, Morten s ní vysedává u zábradlí a drží jí čelo, když zvrací do vln. Během cesty proto často nocují v zájezdních hostincích v malých městečkách, v pěkných, oddělených pokojích, které platí knihtiskař. Po týdnu dojedou poštovním vozem do Nakskovu, kde je radostně uvítá Mortenova sestra. Morten rychle pochopí, co se děje. Pastor Johannes Gram, Kirstinin manžel, mu přátelsky položí ruku na rameno, což mu není podobné. Morten ho zná jako uzavřeného muže, který neříká víc, než je nezbytně nutné. Gram se těší podobné vážnosti jako starý, nyní už mrtvý pastor, ale jeho ohnivý temperament mu schází. Je zvyklý zkoušet si části svých kázání před rodinnými příslušníky a rozčilí se, když se moc vyptávají nebo když jejich komentáře nejsou jednoznačně kladné. Teď mluví o sto šest. Mortena nazývá „drahým kolegou“, „drahým magistrem“ a „drahým švagrem“ a zve ho na víno do své pracovny. Morten by se mnohem raději procházel s dámami v lese. Na Gramově psacím stole zahlédne obálku s knihtiskařovým jménem. Náhlé podezření ho vede k otázce, jestli Gram zná jeho budoucího tchána. Gram dopis rychle zasune pod nějaké papíry. Mortenovi se zdá, že Gram ne­příjemně nasládle zapáchá, a otřese se při představě, že každou noc lehává nahý s Kirstine. Knihtiskař Schultz byl velmi laskav, říká Gram, a zaslal mi jeden kus kázání Martina Luthera, které se téměř nedá získat. Z police za sebou vytáhne jednu knihu a podá ji Mortenovi. Když si v ní chce začít listovat, Gram mu ji vezme z rukou a vrátí zpět na místo. Jedná se o velmi cenné dílo. Samozřejmě. Doliji ti, drahý švagře. Když vypijí skoro celou karafu, švagr řekne, pojď, drahý kolego, projedeme se. Ukážu ti něco, co by tě mohlo zajímat. Vyjdou ven. Předjede otevřená bryčka tažená světle hnědým valachem. Mladý čeledín upravuje postroje. Gram naskočí, Morten ho následuje, posadí se vedle něj s tváří natočenou po směru jízdy. Povoz se rozjede, v širokém oblouku vyjede ze dvora 6 5

a vydá se na cestu mezi poli. Morten cítí v žaludku nakyslé víno. Na okraji farní usedlosti zahlédne dvě bíle oděné ženy, které kráčí bok po boku po stezce. Ženy se otočí a zpod klobouků pozorují bryčku a oblak prachu, který zvířila. Zamávají svými slunečníky. Morten a Gram pozdraví zdviženou rukou a také jim zamávají. Dokonce i na vzdálenost několika set stop Morten vidí, že dámy vypadají velmi vážně. Už si spolu docela rozumějí, prohlásí švagr a zasměje se. Urči­ ­tě si na nás jedna druhé stěžují. Ano, a navíc jsou krásné, odpoví Morten a připojí náhlý postřeh: dvě ze tří žen, které miluji ze všeho nejvíc. Gram pootočí hlavu a tázavě na něj pohlédne. A ta třetí? Má matka. Aha. Hm. Samozřejmě. Odpoledne pokročilo. Jedou dál, slunce mají po pravé straně. Gram neprozradí, kam míří, a Morten se nezeptá. Pokouší se vybavit si mapu Lollandu a umístit na ni bryčku, magistra Grama a sebe. Nikde není vidět žádná vodní hladina a ani není cítit mořský vzduch. Musejí se nacházet uprostřed ostrova. Valach zvolil klidné tempo a drží se ho bez sebemenší změny i v zatáčkách a v kopečcích. Morten sedí v závětří, kde je to cítit koněm a pylem z rozehřátých polí. Krajina je poměrně jednotvárná, většina půdy je obdělávaná, přerušovaná řadou kamenů označujících pohřebiště a mohylami, které se zdají být jedinými pahorky. Švagr vypráví, že jeho otec, šťastný magistr Gram, celý svůj život bojoval za to, aby vlastníci půdy provedli zemědělské reformy, a přesvědčoval podezíravé sedláky, že zapojení se do vývoje je v jejich vlastním zájmu. Teď už odvodnění zvítězilo nad posledním rašeliništěm na Lollandu, spousta ladem ležící půdy a pastvin byla obdělána, lesy a křoviny vymýceny a vysévají se stále lepší druhy obilovin. Je to oblast vhodná pro zemědělství. Ze stejného důvodu už nejsou obyvatelé tolik sužováni kousajícím a bodajícím hmyzem jako v minulosti a díky tomu se i epidemie moru objevují jen zřídka. Lepru už nezažilo několik generací. Většina vesnic byla postupně přestěhována, pozemky sloučeny, sedlákům se daří, stali se z nich samostatně uvažující křesťané, kteří už nejsou tak pobláznění 6 6

středo­věkými pověrami jako dříve. Brzy bude královským výnosem zrušeno i nevolnictví, poslední pozůstatek dřívějších aristokratů. Morten naslouchá švagrovu proslovu a přikyvuje. Postupně si uvědomuje, že jde o přednášku obchodního zástupce. Tady se dá žít dobře, pronese Gram na závěr s poněkud záhadnou poznámkou, že pouze v případě, je-li člověk vůbec schopen být šťastný. Vjedou do menšího městečka a zastaví u velkého kostela z předreformního období z červených cihel, který vypadá téměř jako katedrála. Gram vyskočí z bryčky a Morten ho následuje. Tahle farnost není obsazena od zimy, kdy nás opustil magistr Pade, oznamuje Gram. Pojď, provedu tě kostelem, drahý švagře. Společně přejdou ke kostelu tyčícímu se před nimi. Čeledín se vydá hledat kostelníka a po chvilce se objeví starší muž se svazkem klíčů. Hluboce se před oběma pastory ukloní. Potom je pustí dovnitř. Interiér kostela je obrovský, musí v něm být místo pro několik stovek věřících. Na balkoně pro vládnoucí rody je řada bíle malovaných vzájemně oddělených prostor s pozlacenými rámy a malými dvířky, na kterých jsou vyobrazena jména a znaky hodnostářů, kteří tam mají přístup. Všechno působí zchátrale, opotřebovaně a opuštěně. Kazatelna je umístěna hodně vysoko, v blízkosti bílé křížové klenby, takže shromáždění věřící jsou nuceni hluboce zaklánět hlavy, aby spatřili svého kněze a projevili křesťanskou pokoru. Gram nabádá Mortena, aby si kazatelnu prohlédl zblízka, a trochu ho strčí do zad. Aby se Morten dostal nahoru, musí otevřít dvířka do jakési strážní budky a potom vyšplhat po příkrém schodišti skoro jako do kurníku. Dřevo vrže a pod jeho vahou povoluje. Cítí zatuchlinu. Doufá, že schody nejsou také z období před reformou, i když mu tak připadají. Náhle vidí kostelní loď s prázdnými lavicemi, galerii s varhanami a Gramův obličej obrácený vzhůru, jenž je díky světlu dopadajícímu z okenní mozaiky zbarven do světle zelena. V Gramově tváři je vidět jisté agresivní očekávání. Mortenovi je jasné, že by měl něco říct, vyzkoušet, jak akustika kostela přijme a upraví jeho hlas. Představuje si všechny obličeje, obyčejné farníky v lavicích, měšťany a vznešené lidi v horních ochozech, kteří zaplní kostel. 67

Co mám říct? zamumlá. Vždycky můžeš pronést otčenáš, navrhuje zespodu hlasitě švagr. Morten otevře ústa a znovu je zavře, němý jako ryba. Text, který každá osoba v celém království dokáže odříkat i ze spaní, mu vypadl z paměti. Dobrá, řekne Gram, když Morten sejde opět dolů. Pojďme se podívat do latinské školy, je hned za kostelem.

† † †

Večer, když sedí společně s Abelone a Kirstine v obývacím pokoji na faře, se švagr chová k Mortenovi velmi zdvořile. Gram dámám vypráví o jejich výletě do sousední farnosti. Teprve až nyní si Morten uvědomí, že navštívili kostel v Rødby a tamní latinskou školu. O několik dní později má konečně možnost být s Abelone chvíli o samotě. Všichni společně odjeli koňskou bryčkou k úzkému pruhu země, který ústí do šíje Langelandsbælte, místními nazývané „Loket“. Morten a Abelone, zavěšeni do sebe, se procházejí po pláži. Kirstine sedí kdesi za nimi v rákosí a čte si, chráněna bílým oblečením na pláž a kloboukem se širokou krempou a závojem, její manžel spí pod slunečníkem. Z velkého břicha mu vyrůstají dvě hubené nohy. Mají za sebou vydatný oběd skládající se z paštiky, sýra, sladké šunky a spousty vína. Šíje Langelandsbælte je zašedlá, z neklidné oblohy občas problesknou paprsky slunce. Dešťové mraky přicházejí a odcházejí, aniž by se rozpršelo. Večer, až se vzduch ochladí, začne určitě pršet. Na druhé straně moře leží Langeland, jasně rozeznají pole u Spods­­bjergu. Vypadají jako okrově zbarvené čtverce ohraničené kamennými zídkami a ploty. Je vidět několik plachetnic, které buď plují do zemí kolem Baltského moře, nebo z nich odplouvají. Jaký nádherný pohled, ozve se Abelone. Ano, je tady krásně, přitaká Morten vstřícně. 6 8

Myslíš, že bys tady mohl žít, Mortene? Není tady tak hezky celý rok. Tvoje sestra říkala, že v zimě to tu někdy bývá až děsivé. Ano, odpoví. Směje se. Tvůj otec a můj švagr Gram už mi zcela jistě našli farnost. Není to snad přesně to, co chceš? Co my chceme? Určitě! V dnešní době není snadné získat farnost. To jistě není. Johannes Gram je vlivný muž, když za tebe u probošta ztratí slovo, určitě farnost získáš. Ano. Máš jiné plány, Mortene? Máme jiné plány? No, je to jen, nevím, tak skutečné. Tak náhlé. Teď jde najednou všechno rychle, podotkne Abelone sama pro sebe. Tak už to chodí. Cítím, že jsem od jara zestárla o několik roků. Ale jsem šťastná, ty jsi mě udělal šťastnou. Nejsi šťastný, Mortene? Ano, odpoví. Jsem šťastný. Miluji tě, řekne Abelone. Morten se k ní napůl otočí, usměje se a dotkne se její ruky. Opakuje si, že jí při vhodné příležitosti musí říct něco podobného, aniž by to znělo příliš falešně nebo jako automatická odpověď. Miluji tě. Divná věta. Vrátí se k ostatním. Jeho sestra také usnula, leží s knihou na hrudi. Jednu ruku má položenou v písku, pochodují přes ni mravenci, Morten si dřepne a odfoukne je, aniž by sestru probudil. Večer Morten všem čte Rousseaua v německém překladu. Člo­ věk se rodí svobodný a všude je v okovech! Věta, která si od Grama vyslouží pár ironických komentářů. Kirstine se brzy omluví, že jí není dobře, a jde si lehnout. Abelone ji rychle následuje. Morten ji políbí na tvář. Potom zůstane se švagrem sám. U zdi tikají velké stojací hodiny. Gram přinese karafu a sklenice. Opijí se a neřeknou si téměř ani slovo. Morten si čte v Rousseauově knize, švagr v knize s Lutherovými kázáními. Toho Rousseaua si pro mě za mě můžeš strčit někam, prohlásí Gram, když se potácí do ložnice. 6 9

† † †

Oběd ve velké jídelně o několik dní později. Od výletu na „Loket“ prší, celou dobu jsou uvnitř, čtou a hrají karty. Včera se z výletu do Altony vrátila Gramova matka, která tam byla navštívit dávnou přítelkyni. Je to milá žena s dobráckým úsměvem, jež se pořád nechává kritizovat vlastním synem. Při večeři Gram odhodí příbor, který zacinká na talíři, vstane a zakřičí: Matko, ty jsi nejhloupější člověk, co znám, stydím se za tebe! Potom odpochoduje do své pracovny a po zbytek večera se neukáže. Stejná situace v různých variantách se opakuje i v následujících dnech. Morten nikdy nepochopí, proč se vlastně hádají, jasné je jen to, že jeho švagr se rozlítí kvůli každodenním malicherným poznámkám. Můj syn má výbušnou povahu, říká matka a směje se. Zdědil ji po svém otci.

† † †

Počasí se náhle změní a znovu mohou chodit na procházky po lesích a po pláži. Věci se začínají opakovat. Les, pláž, moře, stejní lidé, kteří je zdraví, když procházejí městečkem, vydatné obědy následované těžkým spánkem, otupělost, když se člověk pozdě odpoledne probudí a snaží se sebrat síly na další procházku, ale místo toho zůstane sedět, čte si nebo studuje kabalu. Následuje večer s hlasitým předčítáním a drobnými hádkami mezi Gramem a jeho matkou. Během celé návštěvy si Morten ani jednou důvěrně nepromluvil s Kirstine. Morten se tomu cíleně vyhýbá. Je vyděšený z toho, co by mu svěřila a co by on svěřil jí. Desátého srpna odpluje Morten s Abelone obchodní lodí, pod příjmením Falckovi si pronajmou pokoj v hostinci ve Vording­ borgu a stráví společně týden, během něhož většinou ani nevy­ lezou z postele. 70

Tohle nám jde, říká Abelone. Být spolu sami. Nikdy to nezapomeneme, nikdy nenecháme něco nebo někoho, aby to změnil. Morten má dojem, že je to zvláštní poznámka. Jako kdyby Abelone tušila, že se stane něco zlého. Zpátky v Kodani. Morten tráví čas s Abelone, která je šťastná, že je opět doma. Ruku v ruce se procházejí městem, chodí do zahrady Rosenborg společně s jejími sestrami, pozorují velkou regatu v městských kanálech, jezdí s madam Schultzovou na výlety na venkov. Když jsou spolu sami, Abelone po něm chce, aby jí ukázal špinavé čtvrti u kostela svatého Mikuláše a u valu a vysvětlil jí, co probíhá za zdmi. Poví jí to. Nic nezatajuje. Slečna se zájmem poslouchá. Ale proč, Mortene? Proč co? Proč to dělají? Je to jejich jediná možnost, jak si vydělat na živobytí. Ale já myslím muže. Proč to dělají? Říká se tomu mužský chtíč, odpoví Morten. Jejich divoká tou­ ­ha, která je strašná. Nevinná dívka jako ty to nemůže po­chopit. Nevinná, ha! Nemyslíš, že i dívky mohou být divoké? Ukážu ti divokost. Slečna se chce učit, a když ji zaškoluje, učí se i on sám. Je to něco úplně jiného než nehybně ležící tělo. Jsou to svaly, které rea­­ gují na dotyk, žlázy, které vylučují kapaliny voňavější než šťávy mrtvých v kryptě v ulici Bredegade, jsou to rozšiřující se zorničky, kapičky potu perlící se na rtu, které člověk může ochutnat, pulz, který tepe v krčních tepnách, a dech, který má tolik odstínů, až mluví svým vlastním jazykem. A on je pozorný žák i citlivý učitel. Slečna Schultzová má ráda nepřijatelné souložení, kdy jsou oba zcela oblečeni až na malé skuliny, z nichž něco vyčnívá a proniká dovnitř do místa, kde se něco otevírá a přijímá. Dokážou strávit celé hodiny vzájemným drážděním, jak slovním, tak i jemnými nevinnými dotyky, dokud to jeden z nich nevydrží a nestrhá z druhého šaty. Nakonec jsou nazí oba. Z přehnané žádostivosti mu slečna často nečekaně dá facku nebo ho kousne. 71

Už spolu nemohou být tak často. Madam Schultzová dceru hlídá a před sestrami se nedá nic utajit. Ale jsou zasnoubeni, a díky tomu mají právo procházet se městem bez dozoru. Při slovech, která slečna na těchto vycházkách pronáší, by se i stará prostitutka červenala, prohlásí Morten a ona se pak srdečně směje. Kdopak je teď nevinnost sama, magistře Falcku? Když se večer proplíží do jeho pokoje, její sestry o tom pravděpodobně vědí. Tehdy slečna vyžaduje, aby hráli role, které pro ně vymyslela: ztvárňují šíleného krále Kristiána a jeho milenku, prostitutku Kateřinu. Hrají si na nevěstinec. Abelone mu přikazuje, aby s ní špatně zacházel a za ponížení jí zaplatil několika mizernými měďáky. Podřídí se jí. Ale děsí ho to. Možná mužský chtíč není nejhorší, pomyslí si.

† † †

Na konci srpna se Morten přestěhuje do malé komůrky v podkroví grónského semináře. Napíše Abelone dopis, ve kterém zruší zasnoubení. Má drahá Abelone, mé srdce, má spřízněná duše, má celoži­ votní lásko! Není snadné dopis napsat. Naše návštěva v Nakskovu mi dovolila nahlédnout do budoucnosti, píše. Pochopil jsem, že buď skon­ čím jako venkovský probošt, nebo vyslyším volání grónských kolonií, kde všechno, co mezi námi dvěma bylo, bude navždy zničeno. Zničilo by to tebe i mne. To nedokážu přenést přes srdce, milovaná Abelone. Rozlučme se, aby to, co jsme, zůstalo v nás a naše láska byla zachována ve své pů­ vodní podobě. Líčí, jaká strádání přináší život v grónské kolonii. Není to vhodné místo pro mladou ženu s tak vytříbeným vychováním. Je to místo, kde největší zlozvyky jen kvetou, kde mráz a choroby zničí většinu těch, kdo se tam odváží přijet. To by si neodpustil. Kurděje, Abelone. Ach, vidět, jak ztrácíš svůj zářivý bílý úsměv, jen pouhá představa je víc, než čestný muž dokáže snést! Napsat tento dopis je pro něj bolestivé. Sepsal ho v putyce na ulici Vestergade a vypil při tom několik džbánů piva. Kocovinu, 7 2

se kterou se následujícího dne probouzí, nezapříčinila jen opilost. Samo­zřejmě ví, že všechna vysvětlení, která ho napadla, jsou jen výmluvy a záminky. Nedokáže správně vysvětlit, proč se s ní za nic na světě nechce oženit. Prostě se mu nechce. Ale to napsat nemůže. O pár dní později dostane ledově chladný a úředně formulovaný dopis od Schultze. Knihtiskař mu objasní, že rozchod pro Mortena může mít právní následky, ale s ohledem na pověst své dcery, která nyní trpí Mortenovou zradou, a její celkově špatný stav se rozhodl nechat celou záležitost být. Poněvadž od magis­ tra očekávám, že mně i mé rodině zmizí z očí a co nejrychleji odcestuje do vzdáleného a chladného místa, kde chce působit, zůstávám s úctou, Thøger Schultz, knihtiskař. Nepřátelský dopis Mortena potěší. Je to pro něj vysvobození, signál, že mu život otevírá brány, stejně jako se otevírají člověku brány z morem zasaženého města do volné přírody a na čerstvý vzduch. Ale slečna Schultzová ho nenechá tak snadno uniknout. Podaří se jí ho vystopovat a uprostřed hodiny, ve které se Morten učí grónská příčestí, se vřítí do místnosti a řekne nahlas, aby ji slyšeli i ostatní posluchači: Mortene Falcku, ty kurevníku, dlužíš mi pět říšských tolarů za to, že ses se mnou vyspal! Ve třídě nastane hrobové ticho, poslední zbytky grónských příčestí upadnou v zapomnění a jediné, co Morten slyší, je nervózní smích starého Egedeho. Morten se na Abelone podívá a zeptá se: Jak to vypadáš? Vstane. Abelone má na sobě volné plisované křiklavé šaty s dlouhou vlečkou a hlubokým výstřihem, který jí zvětšuje ňadra, má od­halená ramena, rozpuštěné vlasy a křečovitě svírá malý slu­neč­ ník, který si opírá o rameno. Připomínáš pouliční děvku! Odpovědí je mu triumfální úsměv. Egede je odvede do své kanceláře a nechá je spolu o samotě. Morten slyší, jak se při návratu do třídy pochechtává a pomlaskává si. Abelone se sesune na židli, odhodí slunečník a rozpláče se. Jen jsem ti chtěla ukázat, že pro tebe udělám cokoliv, vzlyká. Když jsem se dokázala takhle ztrapnit před shromážděním kněží, pak 7 3

tě snad mohu i následovat do nejzapadlejšího kouta světa. Copak to nechápeš? Pláče, mne si ruce. Vezmi mě s sebou. Nech mě, abych tě doprovodila, Mortene. Řekla jsem přece, že tě budu všude následovat, nebo ne? Ano, ano. Tak mě nech jet s tebou, drahý. Budu ti dobrým přítelem a věrnou ženou. Mohu vyučovat divošské děti. Za temných nocí budeme jeden druhému dělat společnost a číst Rousseaua. To nejde. Není povoleno brát s sebou ženy. Vzpomínáš si na léto? Vzpomínáš, jak jsi za mnou běžel, položil mě na zem a zmocnil se mě silou? A později. Nebylo nám spolu dobře? To, co jsme si ukázali a svěřili, nemůžeme dát nikomu jinému. Když se rozloučíme, bude vše ztraceno. Copak to nechápeš? Zmizí to navždy. Podívá se na ni. Abelone k němu natáhne ruku v kožené rukavičce. Neochotně ji přijme, přes látku cítí prsty, studené maso, kosti. Pustí ji. Je v rozpacích z toho, co se stalo, co tomu řeknou ostatní posluchači, a když se jejich pohledy střetnou, Morten vidí, že pochopila, na co myslí. To ty jsi úzkoprsý, řekne Abelone, to ty myslíš na svou pověst. Jak to chceš mezi těmi divochy zvládnout, Mortene? Zemřeš studem kvůli tomu, co s tebou udělají. Ano, odpoví Morten, možná máš pravdu. A proto navštěvuji tento seminář, abych se připravil na život mezi divochy. Já můžu být tvá malá domorodka, navrhne slečna nadšeně a znovu se k němu natáhne. Můžu být stejně divoká jako divoši, jen mi dej šanci to předvést. Znám tě, řekne Morten. Vím, jaká jsi. Jsi dobrá a milá měšťanská dívka. Divočina je pro tebe jen hrou. I pro tebe! Jsme si podobní, i když to nechceš přiznat. Chápu tě. Možná bych se zachovala stejně, kdybych byla muž. Ale můžeme se ode všeho osvobodit, můžeme být svobodní spolu. Jsi mladá, namítne Morten. Až zestárneš, změníš se. Tak to chodí. Jsem o deset let starší než ty. Vím, co dělám. A to sis uvědomil až teď? Téměř křičí. 74

Tvůj otec mi napsal, řekne Morten s pracně vydobytým klidem, který na ni musí působit jako ledový chlad, a jeho vůli musíme respektovat. Nemyslím si, že by tě předal do mé péče. Ano, je rozčilený. Je vzteky bez sebe. Vzal svou šavli a zaťal ji do židle, až se polstrování rozletělo, a řekl, podívej, tady máš toho svého teologa! Abelone se pod slzami usmívá a zároveň vzlyká. Ale mně je to jedno, pojedu s tebou, jestli mě vezmeš. Můžeš si se mnou dělat, co budeš chtít, všechno, co tě napad­ ­ne. Kdy myslíš, že zase dostaneš podobnou nabídku, magistře Falcku? Jak chceš získat pas, aby ses dostala na palubu lodě? Ještě nejsi plnoletá. Praktické věci! To je jedno! Podplatíme kapitána mým věnem. Vezmi mě s sebou! Ne. Už mě nemiluješ? Znovu k němu natáhne ruku, ale tentokrát ji Morten neuchopí. Tohle k ničemu nevede. Na chodbě zapraskají dřevěná prkna. Kdesi v dálce slyší Morten hlasy, každodenní rozhovory, zvuky z ulice, vnímá sluneční paprsky. Na Egedeho psací stůl dopadá světlo. Morten pozoruje stíny plnicích per v držáku. Od chvíle, kdy se tady posadil se slečnou Schultzovou, se posunuly o šířku prstu. Slečna sedí šikmo proti němu, divadelní děvka. Tiše pláče, pomrkává, slzy jí tečou podél nosu, ulpívají nad horním rtem, který je dozlatova ozářen sluncem, potom sklouznou a dopadnou na její téměř nahá ňadra, po nichž ještě kousek stečou a pak vyschnou. Slečna si jich nevšímá. Mne si ruce. Zabiju se, řekne tiše. Vím, kde si matka schovává opiovou tinkturu. Morten sedí bez hnutí. Už běž, pomyslí si. Můžu tě nechat soudně stíhat, prohlásí slečna. Vím. Máš sílu mě zničit. Mé sestry to vědí, vědí všechno. Mohou podat přísežné prohlášení. Ano. 7 5

Zaměstnanci mého otce to určitě vědí také. Mohou proti tobě svědčit. Potom se nestaneš ani pastorem, ani misionářem, pokud bys tedy nechtěl být misionářem ve vězení. Ne, to bych nechtěl. Slečna vzhlédne, jejich pohledy se setkají. Jsi tak klidný, Mortene. Jak můžeš být tak klidný? Vkládám svůj osud do tvých rukou, odpoví nevzrušeně. Konečně slečna vytáhne kapesník, otře si tvář i ňadra. Několikrát se vysmrká. Jsem ráda, že jsem si s tebou mohla naposledy promluvit. I já jsem rád, že jsme se setkali, navzdory okolnostem. Je mi to líto. Odpusť mi. Rychle na něj pohlédne, ušklíbne se. Nezapomenu na tebe a nebudu tě nenávidět. K tomu mě nepřinutíš. Chci si uchovat v srdci, co jsme prožili, a budu to ctít. Nikdo mi to nedokáže vzít, ani ty ne. Děkuji. Slečna vstane, pak vstane i Morten, stojí naproti sobě. Podají si ruce, slečna se otočí na podpatku a za šustění tylu opustí kancelář. Po chvíli se ve dveřích objeví Egedeho tvář. Lstivě se usmívá. Ach, můj drahý magistře Falcku, zmeškal jste příčestí!

† † †

V lednu 1787, půl roku před odjezdem do Grónska, přidělí Mortenovi farnost v Sukkertoppenu. Egede ho vezme pod svá křídla. Společně se procházejí v zahradě patřící k semináři. Egede Mortenovi vypráví o svých zážitcích z Grónska, o svém otci, matce a sourozencích, neposlušných a vychytralých pohanech, o svém dětství na Lofotách. Mluví spolu norsky. Egede je na svou norštinu velmi pyšný a Morten nemá to srdce mu říct, že se skutečnou norštinou nemá nic společného.

7 6

Od jednoho ze zaměstnanců knihtiskaře Schultze, kterého potká v putyce, se Morten doslechne, že se slečna Schultzová zhroutila a vážně onemocněla. O jaký druh nemoci jde, muž netušil, ale slečna byla každopádně ve víceméně bezmocném stavu odvezena z města k jakýmsi příbuzným na venkov. Povídá se, že to nemá v hlavě úplně v pořádku, zašeptá tiskař. Říkala si prostitutka Kateřina a v dílně se před námi vyzývavě producírovala, před zraky všech si roztrhala šaty. Museli jsme ji držet, dokud nepřišla madam Schultzová a nepřehodila přes ni deku. Muž potřese hlavou. Nedokážu na to zapomenout, pohled na její vnady a její šílené oči, nemůžu to dostat z hlavy.

7 7

Kapitola 2

Člověk je svobodný! (Červen—srpen 1787)

U budovy Celnice Morten Falck naskočí na šalupu a přeplaví se lesem stěžňů ke kotvišti. Vzpřímený postává na zádi. Je mu třicet jedna let, téměř pět roků žil ve městě, stal se jeho součástí a město zase součástí jeho samotného. Nyní ho obklopuje mořský vzduch. Odjíždí. Neví, jestli město ještě někdy uvidí, neví, jestli přežije cestu. Cítí nadšení a sílu. Šalupa přirazí k boku lodě, Morten vystoupá po provazovém žebříku nahoru, kdosi mu přes zábradlí podá ruku, chytne se jí, natáhne nohu a najednou stojí na palubě plachetnice Der Frühling. Je jasno, ale na moři je cítit chlad. Slunce svítí nad čtvrtí Amager a divoce tančí po hladině, stěžně ve větru vržou a sténají, ráhnoví se svíjí ve stoupajícím a klesajícím tónu. Loď zabere za kotvu, kýl zasténá. Na hlavním stěžni povlává vlajka se znakem Královské grónské obchodní společnosti, dvěma překříženými harpunami. Morten se otočí, na všem se zastaví očima. Je hned hotov. Na prohlédnutí prostoru, který se na příštích šest až deset týdnů stane jeho domovem, stačí přelétavý pohled. Jeden z námořníků mu ukáže jeho místo v podpalubí. Loď je starý velrybářský škuner, který byl upraven na plavby do Grónska, takže si dokáže poradit s plovoucím ledem, dokáže dovézt malý počet pasažérů a zboží do kolonie a převézt zpátky sudy naplněné několika sty kilogramy rybího tuku a další suroviny. Mortenovým spolubydlícím na této plavbě je kuchař, který jede do Godthåbu. Kajuta je malý výklenek vybavený taburetem, sklápěcím stolem a palandou se slamníkem. 7 9

Potřebujete ještě něco, velectěný magistře? ptá se námořník. Mohu vám něco přinést? Třeba deku? Všechno je v pořádku, mnohokrát děkuji. Mám s sebou vlastní přikrývky. A na rozdíl od těch vašich v nich nejsou vši, pomyslí si Morten. Ale matrace se bezpochyby hemží hmyzem a Morten počítá s tím, že udržet si ho od těla bude boj s přesilou. Nechce plýtvat energií na něco, co se nedá změnit, a raději se soustředí na to, co se změnit dá. Tohle mu biskup Egede vštípil jako první pravidlo misionáře. Námořník se ukloní a odejde. Morten se rozhlédne kolem sebe. Je to zde čisté a hezké. Hm, připravil se na špínu. Bohužel tu není žádné přirozené světlo. Je tu moc šero na to, abych mohl v kajutě v klidu zapisovat svá pozorování, uvažuje. Budu tedy psát na čerst­ vém vzduchu. Nechce si kazit oči světlem lampy a svíčky, na to je mu dobrý zrak příliš drahý. Ale tím lépe! Z potřeby vzniká ctnost a ze ctnosti často nečekaný dar. Může se těšit na spoustu čerst­vé­ ­ho mořského vzduchu. Vyzkouší si postel, posadí se na taburet, kroky přeměří kajutu, prozkoumá matraci, trochu ji zmáčkne. Objeví se spousta vší. Rychle přitáhne ruku k tělu. A tady mám spát, pomyslí si a otře­se se. Vyklopí stolek a zkusí se o něj opřít. Deska nebezpečně zavrže, knihy bude muset skladovat na hromádkách na podlaze. A stůl se nehodí na psaní. Dobrá! Čtení a rozjímání bude muset probíhat nahoře na palubě nebo na palandě. Chvíli se zlobí, že kajuta není taková, jakou očekával. Potom to pustí z hlavy. Vyjde na palubu, aby se ujistil, že se jeho cestovní truhly při nakládání nepoškodí. Navíc chce zkontrolovat svou speciální zásilku, za kterou musel zaplatit zvláštní lístek z vlastní kapsy, většinu svých úspor, jako by šlo o skutečného pasažéra. Což svým způsobem jeho zásilka je. Za chvíli tady bude. Zásilku přiveze z Kastrupu na prámu sedlák a jeho dva synové. Morten hledí na jiho­východ, ale spousta kotvících lodí mu zakrývá výhled. Představa, že jeho drahocenný poklad nepřipluje včas, ho znervózňuje víc než mořská nemoc, kurděje, utonutí, mořští netvoři, piráti nebo jiná z mnohých dalších nebezpečí na moři. 8 0

Přelézá přes zavazadla a balíky, sudy, hromady oblečení, plát­ n ­ o, lanové kladky, stoupne si na příď a natáhne krk, bojuje s pře­ kážkami, dokud se nedostane na záď, kde je menší provoz, a nepostaví se vedle kormidla. Kormidelní kolo je pevně přivázáno k nějakým dřevěným kolíkům. Morten vidí, jak se lana nervózně střídavě napínají a povolují. Kapitán Valløe, hladce oholený tlustý muž v nedefinovatelné uniformě, přejde k Mortenovi a přátelsky ho pozdraví. Magistr Falck! Přikývne. Dorazila už vaše zásilka, magistře? Zatím ne. Ale vidím, že už nakládají mé truhly. Je posádka kompletní? Postrádám kormidelníka. Lítá všude možně, aby získal razítka na poslední papíry. Vyplujeme až odpoledne, myslím. Morten Falck ukáže na kormidelní kolo, které sebou v úvazu trhá. Zdá se, že se touží vydat na cestu. To my všichni, magistře. Moře volá. Hm, odpoví Morten a pomyslí si, jak je to banální. Jaký je vítr? Vítr je dobrý, magistře. Je takový, jaký má být. Jsme už téměř naloženi a čekáme pouze na vaši zásilku. Ušklíbne se, sáhne si na klobouk a poupraví ho. Jsem si jistý, že je na cestě, řekne Morten. Možná by kapitán mohl poslat jednoho muže na stěžeň, aby se po ní poohlédl? Kapitán Valløe možnost zvažuje. Stojí před Mortenem a tiše se usmívá. Nakonec se zeptá: Co chce vlastně magistr v Grónsku dělat s krávou? Dojnicí, poopraví ho Morten, holštýnskou. Takový tvor jen kadí a močí, řekne kapitán s přízvukem, jehož tvrdá gé a dé a otevřené samohlásky naznačují jeho německý původ. Musí se udržovat při životě, musí se pod ním uklízet. Moc se mi nelíbí, že se z mé lodě stává plovoucí maštal. O všechno se postarám, prohlásí Morten. Vy se postarejte o plavbu. Kapitán na něj přes dýmku podezíravě pohlédne. Rozumíte takové práci? 81

Vyrůstal jsem na venkově. Pravda, nevím nic o plavbě po moři. S důvěrou se odevzdám do rukou ctěného kapitána. Kapitán má několik námitek. Je přesvědčen, že kdyby bylo výhodné převážet domácí zvířata do Grónska, země už by jich byla plná, a on tam nikdy nezahlédl nic jiného než kočku. Čím bude krávu krmit? Senem a slámou, řekne Morten. Přivezou pro ni slisované krmi­­vo. Lodní náklad sena? vyzvídá kapitán. A kam se uloží? Na palubu, pokračuje Morten. I zvíře tam bude mít své místo. To bude kráva žrát pořádně prosolené seno, podotkne ka­ pitán. Mortenu Falckovi je jasné, že jeho plán má řadu slabých míst. Aby se vyhnul dalším praktickým otázkám, mimo jiné i té, co bude kráva pít, protože na to zapomněl, opustí kapitána a jde řídit nakládání jedné ze svých cestovních truhel. Je příliš velká na to, aby se vešla do jeho kajuty, takže ji poté, co z ní vyskládá věci, které bude potřebovat během cesty, námořníci odnesou do nákladového prostoru. Morten si lehne a nechá pootevřené dveře, aby mu dovnitř dopadalo světlo. O něco později zaslechne z boku lodě nějaký křik. Jsou to dva sedláci z Amageru s jeho krávou. Dovezli si široké kožené řemeny, které zvířeti protáhnou pod břichem. Vypadá to, jako by byli zvyklí přepravovat bezmocný dobytek tímto způsobem. Připlují s nimi dvě loďky plně naložené balíky sena a slámy. Pět námořníků vytáhne krávu na palubu, kde zvíře zůstane ležet. Trochu pohazuje hlavou, ale jinak situaci zvládá s udivujícím klidem. Morten sedlákům zaplatí šilinky, které jim dluží, a odvede krávu na její místo uprostřed lodě. Provizorní stání bude ohraničeno balíky sena, až je naloží. Působí to divně a od posádky se Morten dočká mnoha kousavých poznámek, ale zdá se, že to bude fungovat. Seno a slámu převáže provazem, aby je vítr neodfoukl, dlouhou dobu stráví převazováním a zajišťováním. Kožené řemeny si nechá, koupil je. Použije je k uvázání zvířete během plavby, a až dojedou do cíle, tak i k jeho vyložení z lodě. Všechny balíky slámy se na palubu neve8 2

jdou, takže část z nich nechá Morten ke kapitánově nelibosti naložit do podpalubí. Ale prosadí si svou. Doufá, že má dost krmiva na celou plavbu. Stojí vedle krávy, poplácává ji a mluví s ní, sáhne jí na čumák, jestli je vlhký. Zdravé zvíře. Ví, jak se o krávy postarat a jak s nimi hovořit. Zvedne krávě kotníky, mírně do ní strčí a zvíře si za chvíli ochotně lehne, kousne do trochy sena a začne pomalu přežvykovat. Morten ji pozoruje. Zvedne ruce k nosu a přičichne si k nim. Voní po dětství. Doma v Lieru měli ve stáji několik krav. Proplížil se k nim vždy po ránu, když slyšel, že začínají být neklidné. Našel dojičku, která seděla u krávy, čelo opřené o její břicho, bledé nohy zavrtané do hnoje, z něhož se kouřilo a který nahrnula na hromadu, aby měla nohy v teple. Zurčící zvuk mléka dopadajícího na dno kbelíku, pomalu a ze dvou struků současně. Vlastní prodloužený stín na podlaze stáje. Krávy otočily hlavu, dívka otočila hlavu, ospalá tvář, prameny vlasů v očích. Pojď sem. Přišel blíž. Otevři pusu. Poslechl ji. Natočila kravský struk a vysokým obloukem poslala proud teplého tučného mléka nahoru. Když měl štěstí, trefil se mu celý pramen do úst. Dívka se zasmála. Potom si oba plnili břicho čerst­ vým kravským mlékem, dělili se o jeden struk a sáli a sáli, dokud mohli. Kdyby to otec zjistil, dostal by za uši a dívku by možná vyhodili. Později si uvědomil, že právě mléko ho nepustilo na lůžko smrti v obývacím pokoji. Roselil. Najednou si vzpomněl, jak se dívka jmenovala. Považoval ji tenkrát za dospělou, ale byla jen o dva roky starší než on. Tmavá jako krkavec, strašně špinavá. Byla cikánka, ať už to znamená cokoli. Určitě patřila k nějaké rodině potulných trhovců nebo kejklířů, kteří ji u Mortenových rodičů na pár let nechali, aby se vykrmila. Každopádně byla jiná. Spávala ve výklenku ve stáji, Morten se k ní často proplížil a lehl si vedle ní. Sladce voněla po kravském hnoji a mléce a vepřovém sádle, kterým si mazala ruce, aby jí nepopraskala kůže. Ruce zkušené dojičky. 8 3

Jednou zničehonic zmizela, ale Morten si dodnes dokázal vzpomenout, jaké po jejím odchodu nastalo prázdno, i když po ní přišly další děvečky s roztřepenými copánky a hloupými tvářemi a úplně prázdnýma očima. Ty si ale nedovedl vybavit, a ani jejich jména. Proto krávu pojmenoval Roselil, napůl kráva, napůl člověk. Za něžnost, kterou ke zvířeti cítí a kterou cítil ke zmíněné dojičce, se nestydí. Takhle to prostě je. Živoucí nositel vzpomínky, jíž si váží a již ctí. Poplácá krávu, a když si přičichne k ruce, cítí Roselil. Krátce nato dá kormidelník pokyn zvednout kotvy. Plachty vyletí vzhůru, napnou se, zasvítí na slunci a s prudkým trhnutím zachytí vítr, loď se mírně zhoupne a už plují Øresundem k severu. Do Helsingøru je doprovází zástupce Královské obchodní komory. Otevírají se láhve, v jídelně se podává hustá masová směs. Pozdě odpoledne doplují do Helsingøru, kde pomohou opilému zpívajícímu zástupci Komory do šalupy. Posádka se s ním loučí od zábradlí. Potom ho i s lodivodem veslaři odvezou na pevninu. Vítr se utišil, severně od města vyhazují kotvy. Dny ubíhají. Vítr se změní na severozápadní a opět se uklidní. Posádka škrábe nátěry, ucpává díry dehtem a opravuje loď zevnitř i zvenku. Morten se prochází po Helsingøru, navštěvuje zámecké sály, obědvá v hostinci, vrací se dolů do přístavu, kde kotví šalupa, a nechává se znovu převézt na loď. Život na moři je snadný. Možná měl hledat živobytí u flotily? Čte si svá oblíbená díla, listuje v Bayleho Lexikonu, prokouše se několika články ve francouzštině, přečte si kousek z Minervy, která ho nudí, znovu si čte Voltaira v němčině, svém nejoblíbenějším cizím jazyce, a srdečně se směje příšerným zážitkům naivního Candida. Ale jeho nejzamilovanějším spisovatelem zůstává Rousseau. Člověk se rodí svobodný a všude je v okovech! Tyhle dvě hlavní věty na něj stále silně působí, zjištění, že je spojuje samohláska „a“, a nikoliv výraz „ale“. Mezi těmito dvěma tvrzeními není žádný rozpor. Člověk se rodí svobodný. A je v okovech. Pokaždé když čte Rousseauova slova, zachvěje se. Rousseau, pomyslí si Morten, by měl za svůj pohled na přírodu a člověka nést díl odpovědnosti za to, že jsem tady, v pod8 4

palubí malé lodě, na cestě do farnosti jako misionář mezi divochy. Morten touží po setkání s lidmi v jejich přirozenosti, se svobodnými lidmi, nedotčenými, možná touží po nalezení přirozenosti v sobě samém. Jednou ho v noci probudí nezvyklý pohyb lodě. Slyší, jak posádka přechází po palubě tam a zpět. Vyjde nahoru a trochu za­­ myš­­leně sleduje, jak světla útulného Helsingøru mizí v dáli. Kapitán je na můstku. Vítr je příznivý! hlásí a pod náustkem dýmky se mu zvedají koutky rtů do úsměvu. Jako první je čeká úžina Kattegat. Paluba se otřásá pod kroky Mortena Falcka. Jde zkontrolovat krávu, která leží a tupě přežvykuje. Když se k ní nakloní, kráva otočí hlavu a důvěřivě se na něj podívá. Je to nádherné zvíře, strakaté, má velké tmavé oči. Morten se na ni usměje. Ve stání má čisto, až na trochu mokré slámy, kterou stačí uklidit zítra. Morten stojí na přídi v závětří za plachtou a rozhlíží se. Vzadu mizí společně s posledními světly Helsingøru i jeho minulost. Vpředu není nic, jen zvuk moře a větru. Má pocit, jako by přicházel z velké prázdnoty a vstupoval do ještě větší. Každé ráno, když moře bývá klidné, dojí krávu. Zdá se, že se Roselil daří dobře, dává hodně mléka. Nikdo, dokonce ani skeptický kapitán, nemůže popřít, že čerstvě nadojené mléko je na dlouhých námořních plavbách, kde chleba plesniví, sudy s masem páchnou jako latríny a sledě jsou plné červů, dobré jak pro žaludek, tak i pro zlepšení nálady. Za mléko, které nestihne sám vypít, si nechává Morten platit, pět šilinků za čtvrt litru, které mu posádka ochotně dává. Dobromyslně ho pokoušejí, vyptávají se, co bude s penězi dělat, až dopluje do cíle, možná si vyjde do divadla nebo si koupí pěkné šaty nebo má snad v úmyslu platit divochům, aby se obrátili na křesťanskou víru? Morten se obává jen toho, jestli má dost krmení, aby krávu udržel při životě. Když vejde k Roselil, zaškrábe kráva kopytem o dřevo, zakroutí hlavou a obrátí oči v sloup. Máš radost, že mě vidíš? zeptá se Morten a poplácá ji. Její oddanost otevírá staré rány, na které už dávno zapomněl, ztrátu tmavé cikánky. Posadí se na stoličku, opře si čelo o teplé břicho krávy, zatáhne za struky, jedna, dva, naslouchá uklidňujícímu zvuku stříkajícího mléka, který se mění podle 8 5

toho, jak se kbelík plní. Je naprosto jasné, co mu tahle situace připomíná a co mu částečně nahrazuje. Není to nic, za co by se měl stydět. Posádka to také odhalila. Krávě říkají pastorova konkubína. Ale jde o přátelské škádlení. Každý den dostávají hrnek mléka. Kapitán, který se nakonec ukáže jako příjemný a žoviální muž, nevylučuje, že zásluhou mléka je na této cestě tak málo nemocí a muži jsou klidní. Zatím ještě nedošlo k žádné bitce, dokonce ani ke skutečné hádce. Promluví si o tom s majitelem lodi, možná se brzy stane zvykem vozit s sebou na dlouhé námořní plavby dojnice. Ale co bude s tím ubohým stvořením, až připlujeme do té zimy? ptá se. Uvidí se, odpoví Morten. Ale jsem přesvědčen, že tam, kde mohou žít lidé, může žít i dobytek a tam, kde dobytek žít nemůže, by ani lidé být neměli. Na tom by mohlo být něco pravdy, zamumlá kapitán. Třetího dne pozdě večer nechají za zádí Skagen. Morten několik hodin pozoruje plameny v kádích majáku jižně od Grenenu, dokud světla nezmizí. Poslední zbytky pevniny se utopí ve tmě a oni zůstanou sami. Silný vítr z průlivu Skagerrak je zasáhne jako políček do tváře. Musejí křižovat a boční vítr loď mírně naklání. Roselil je neklidná, snaží se jít po nahnuté palubě, upadne, uhodí se do hlavy, několikrát se postaví a znovu se svalí na břicho. Za pomoci jednoho námořníka pod ni Morten natáhne kožené řemeny, dobře je napne, poplácají krávu, aby se uklidnila, a nakrmí ji slámou. Pomůže to, i když zvíře vyděšeně kroutí velkýma očima. Ani Morten sám se necítí moc dobře. Má strašný hlad, ale zároveň se mu chce zvracet. Žaludek se mu obrací, i když téměř nic nejí. Pořád říhá, cítí, že by mu pomohlo zbavit se plynů druhým koncem, nedaří se mu to však. Strčí si prsty do krku a vyzvrací žluč. Vypije trochu mléka, ale opět ho vyzvrací. Stydí se za to, jak mu je. Byl si jistý, že nikdy nedostane mořskou nemoc. Námořníci ho poklepávají po rameni a ptají se, jak se mu daří. Čerstvé povětří a slaná chuť na rtech mi dělají dobře, odpoví a odpotácí se pryč. Je mi jasné, že nás čeká horší houpání než tohle, říká jednoho dne kapitánovi. Ale o kolik horší? 8 6

Drahý magistře, odpoví kapitán a usměje se, tohle je příznivé počasí. Nikdy jste se neplavil na otevřeném moři? Plul jsem na obchodní lodi do Nakskovu, řekne, a jednou jsem se plavil z Christianie do Kodaně. Zažil jsem špatné počasí. V zálivu Køge. Ale nikdy jsem se necítil tak zle. Tohle není ani záliv Køge, ani obchodní loď do Nakskovu, magistře. Každý rok na cestě do Grónska několik lodí ztroskotá. S riziky námořních plaveb jsem seznámen. Nebojím se. To byste ale měl, magistře, rozhodně byste se měl bát. Jedna nebo dvě modlitby určitě neuškodí. Dobrá, řekne Morten. Až se můj stav zlepší, budu držet v místnosti pro posádku bohoslužbu.

† † †

Tuhle možnost má o několik dní později. Mluví o Spasitelově čtyřicetidenním putování pouští bez vody a jídla, vhodná alegorie této cesty, myslí si. Po bohoslužbě mu muži přátelsky děkují. Žertují, že jim pouštní slunce prospělo. A pak se vrátí ke svým povinnostem. Jedí klobásky se zelňačkou, když vtom hlídka zakřičí do poklopu, že se blíží k norskému pobřeží. Všichni pospíchají na palubu. V šedivé mlze se objeví několik tmavých skal, potom Morten zahlédne pár farem, světlá pole vymýceného lesa, shluky tmavých domů. Má knedlík v krku. Polkne. Vůbec mu to nepřipomíná jeho rodnou zem. Přece jen se mu náhle zasteskne po domově, málem se rozpláče. Kapitán rozhodne, že když už je bouře zahnala tak blízko k pobřeží, mohou této příležitosti využít a trochu doplnit zásoby. Na pevninu vystoupí nedaleko malé vesnice a stráví tam pár dní. Morten nakoupí několik balíků slámy a sena a ty, které zničila mořská voda, hodí přes palubu. Nechá si také naplnit několik sudů čerstvou vodou, aby kráva měla co pít. Námořníci mu ochotně pomáhají, ale musí jim za odměnu slíbit mléko zdarma. V noci se 8 7

Morten vydá do lesa a přespí tam. Jednou brzy ráno sedí na stromě a vážně přemýšlí, jestli by tam neměl zůstat, až bude Der Frühling vyplouvat, a usadit se v rodné zemi. Náhlé vzplanutí citu k domovu, čistá a prostá láska k několika skalám porostlým mechem, k borovému lesu, kamenným zídkám, vyšívaným krojům, které nosí zdejší sedláci, jejichž nářečí je tak rozdílné od jeho, ho velmi zasáhne. Bučení krav a bečení ovcí v lese. Tření jehličí a lepkavé pryskyřice mezi prsty, vdechování jejich pronikavé a čisté vůně. Dlouho, vlastně od dob, kdy byl hodně mladý, se považoval za výsadního poddaného krále Kristiána a nikdy se nad tím nepozastavil. Jenže já nejsem Dán, pomyslí si. Myšlenka, že musí rodnou zem opustit, je strašná, ale neubrání se jí. Snaží se pocity, které ho na pevnině přepadly, vnímat jako záchvat šílenství vyvolaný mořskou nemocí a strachem ze ztroskotání a utonutí. Odpluje šalupou a vystoupá na palubu. Zajde se podívat na Roselil, která přežvykuje čerstvou trávu a vypadá velmi spokojeně. Potom sejde dolů do kajuty a čte si. Když následujícího dne vstane, pevnina je už utopena v moři. Pokračují severozápadním směrem. Vyptává se kormidelníka na jejich pozici a trasu. Kormidelník ho vezme do kapitánského salonku a rozloží na stole námořní mapu, dlouze vysvětluje. Jeho prst kreslí diagonálu vzhůru vlevo. Doplujeme sem, na padesátou devátou rovnoběžku, popisuje, potom budeme pokračovat po téhle šířce přímo na západ, mezi Orknejskými ostrovy a Shetlandami, jižně od Faerských ostrovů, pokud nám tudy proud a vítr dovolí plout, do Staten Huch, sem, prstem poklepe na jeden bod, na jižní cíp Grónska, který zblízka nebo z dálky obeplujeme. Všechno záleží na tom, kolik je tam letos ledu. Morten se vrátí do své kajuty a všechno si zapíše do deníku. Poslední dobou často myslí na statného von Eckenberga. Neví proč. Ale tady na moři se mu vybavuje hodně věcí. Byl mladý, když viděl silákovo vystoupení, citlivý a vnímavý k novým podnětům. Většinu věcí, které tehdy v sídelním městě zažil, už zapomněl nebo je odsoudil jako povrchní a prázdné drobnosti. Ale na von Eckenberga zapomenout nedokáže. Leží na palandě v podpalubí skřípající lodě a myslí na toho prostého člověka s dobromyslnou tváří 8 8

a smutnýma hnědýma očima, jak si po každém čísle pečlivě voskuje nakroucený knír a přechází k zrcadlu, aby se naposledy upravil. Občas se publikum dostalo do zvláštní okouzlené nálady, když našpulil rty k nástroji, když hudebníci zahráli menuet, když se kamenný blok rozpůlil vedví. Takhle, pomyslí si Morten, by měl pastor působit na své farníky. Takhle to divoši pochopí, když jim křesťanskou víru vysvětlím stejně šikovně jako mistr Eckenberg předváděl své umění propuštěným trestancům, námořníkům a obchodníkům. Ale jsem jako mistr Eckenberg? U Shetlandských ostrovů vplují na pár dní do zálivu a zakotví u rybářské vesnice. Morten využije příležitosti a natrhá čerstvou trávu pro Roselil. Je to potřeba, protože zásoba sena mizí rychleji, než čekal, a kvůli slané mořské vodě ho i velká část zplesnivěla. Kráva dokáže sežrat neuvěřitelnou spoustu sena, ale teď když má čerstvou šťavnatou trávu, upadne do blaženého stavu a spokojeně přežvykuje. Množství nadojeného mléka klesalo, ale nyní má Morten znovu každý den plný kbelík. Posádka ho škádlí a stěžuje si, že je připravil o šťavnaté bifteky, na kterých by si pochutnali, kdyby krávu musel porazit. Několik dní po vyplutí se zvedne vítr. Kapitán Mortena varoval, že k tomu dříve nebo později západně od Shetlandských ostrovů dojde. Vzedmou se vlny, nadzvednou zezadu loď a valí se dál. Jako by loď něco táhlo dozadu, potom ji zvedlo do vzduchu a nakonec jim vzalo palubu pod nohama. Ale kapitán je šťastný. Počasí nám přeje, říká. Jestli bude foukat jako doposud, doplujeme do cíle dřív než obvykle. Nebo na mořské dno, pomyslí si Morten. Der Frühling, hromada navlhlého rozpadajícího se dubového dřeva z norských lesů, zatížená mokrým pískem, ze kterého čpí odporný zápach po celé lodi. Drží ji pohromadě lano dlouhé čtvrt míle, několik tisíc železných hřebíků, tlak vody na lodní bok, modlitby a klení posádky. Kleje i Morten Falck. Nadává a zvrací, zvrací a nadává. Potom si otře ústa a pomodlí se otčenáš, požádá o odpuštění a rozhřešení. Nenech mě zemřít, Pane, dokud ti nebudu moci posloužit a odčinit své hříchy spáchané v mladické nerozvážnosti. Spas mne, Pane! Odpusť mi to, co jsem provedl slečně Schultzové! 8 9

Ví, že je to klam a halucinace, ale připadá mu, že vítr voní po levanduli. Pokouší se číst, ale nevolnost a pocit viny ho přemohou a on knihu odhodí. Prodloužený tvar kajuty a nedostatek místa v Mortenovi vyvolávají pocit, že leží v rakvi a je spouštěn do hrobu. Cítí, že ho odér vlastního těla šimrá v nose. Slyší, jak na palubě křičí námořníci, vyskočí z kavalce a klopýtá nahoru, ale zaženou ho zpět. Dolů, kam patříte, pastore! Posadí se tedy na nejhořejší schod a dýchá čerstvý vzduch proudící štěrbinou ve dveřích. Je to dobrý pocit. Slyší Roselil nepřetržitě sténat a přemýšlí o tom, jak je asi vyděšená. Ale nemůže k ní jít. Uprostřed obrovských vln krize náhle skončí. Mořská nemoc zmizí. Morten si dopřeje velkou porci sušené tresky s kroupami, ze slaného jídla má pořádnou žízeň, vypije několik džbánků lodního piva, naposledy se vyzvrací a potom už se cítí dobře. Bouře zuří ještě jeden den a pak se natolik utiší, že může jít zkontrolovat krávu. Roselil? Otevře dvířka jejího stání a čeká, že ji najde mrtvou nebo umírající. Kráva leží ve vlastních výkalech, ale když Morten vejde dovnitř, zvedne hlavu a podívá se na něj. Ochotně vstane a nechá se podojit, je však slabá a mléka je pouze půl kbelíku. Nezdá se, že by na tom byla zle. Morten poklidí, umyje ji, důkladně namasíruje kusem lněného plátna. Kráva se uklidní a spokojeně usne. Morten si vezme deku a spí u ní. Mezi stožáry jsou vidět hvězdy a nachová noční obloha. Moře je stále neklidné. Der Frühling naráží do vlny, jež se vytvořila před přídí. Loď po ní sklouzne, pak na okamžik ustrne v pohybu, jako by se ocitla v proměnlivé časové smyčce. Po chvíli mořská pěna proběhne pod lodí a vlny zmizí. Loď se otřese a s hlasitým skřípěním, jež se šíří od trupu nebo stožárů, se vydá k další vlně, kráva zvedne hlavu a zařve. Der Frühling moře miluje, podotkne jeden z námořníků. Proto se tak houpe. Morten se na něj nechápavě podívá. 9 0

Chce se podívat dolů a přivonět si ke každé proláklině, pokračuje námořník. Počasí se uklidní. Morten má pocit, že měsíc ležel v kole a točil se. Ledově studený déšť buší do paluby, kvalitní kožený kabát, který Morten nosí, ho nedokáže zastavit. Déšť proniká oblečením jako špičaté diagonály chladu, které zůstávají v kůži jako malé projektily. S Roselil tráví hodně času, utírá ji, zahřívá dekami, masíruje, nosí jí čerstvé seno. Kráva pořád dává mléko, i když stále méně. Od posádky už si za něj nenechává platit, ale každý den si dá stranou dva hrnky pro sebe, ohřeje si je, přidá pálenku a cukr a vroucí směs vypije. Vtom se déšť změní na sníh. Sníh uprostřed léta! Kapitán hlásí, že nyní plují po šedesáté rovnoběžce a pravděpodobně mají na pravoboku Faerské ostrovy. Sněží tak hustě, že sotva zahlédnou špičku čelní plachty. Ostrovy nejsou vidět, musí vám stačit, že si je představíte, řekne kapitán. Ale zdá se, že sněžení už není tak vydatné. Chlad každopádně neproniká až do morku kostí. I Roselil se uklidnila a opět dává více mléka. Paluba je ovšem pokryta rozbředlým sněhem, takže pohyb po ní je životu nebezpečný. Morten tráví každý den mnoho hodin v místnosti pro posádku, kde se u stropu pohupuje lampa a kde se topí. Čte si Voltaira, Bayleho, německé básně, trochu Montaigne a Rousseaua. Hodně spí, a čím více spí, tím více roste jeho potřeba spánku. Čas se chová živelně a nespolehlivě. Morten dvakrát mrkne a půlka dne je pryč. Promítne si v paměti celé dětství a léta strávená v Kodani, scénu za scénou, a uplyne jen půlhodina. Začne se procházet, od přídi na záď, od zadní paluby ke kormidelně, za chůze pociťuje radost, kterou si ve velké míře dopřával v Kodani. Posádka se může z pochodujícího pastora, který trvá na tom, že bude chodit po celé délce a šířce lodě, zbláznit. Délka jeho procházky je celkem asi stokrát dvacet pět stop. Sto délek lodě je asi půl míle, sdělí Morten kapitánovi, což je minimum, které by měl dospělý muž každý den ujít, pokud si chce uchovat dobrou tělesnou kondici a zvládnout nápor melancholie během námoř­ ­ní  plavby. 91

Když magistr spadne přes palubu, jeho tělesné kondici to moc svědčit nebude, prohlásí kapitán, a náladě, ať už samotného magistra nebo ostatních, ještě méně. Loď není uzpůsobena k procházkám. Dokáže si představit, že by tady takhle pobíhala posádka? Morten požádá o svolení vylézt do ráhnoví. Dávejte si pozor, abyste nespadl a nepoškodil si své velectěné tělo, ozve se kormidelník a směje se. Morten vyšplhá po provaze na hlavní stožár, obkročmo se posadí na sedátku a zaklíní se mezi lanem a stožárem. Ale plachty mu brání ve výhledu a strach, že spadne dolů, zase v pohybu. Zjistí, že výhled z paluby je lepší. Vlastně není kam se dívat, je vidět jen jednotvárné moře a stejně jednotvárná obloha nad ním. Nějakou dobu zůstane sedět nahoře, potom ho z úzkého sedátka rozbolí v rozkroku, a proto zase sleze dolů.

† † †

Počasí se zlepší. Morten tráví dny na špici lodě, zapisuje si poznámky, aby během dlouhé cesty po moři uspokojil kromě fyzické potřeby i duševní. Zvažuje, že své zápisky, pokud je někdy dokončí, pošle do časopisu, možná do Minervy Lyneho Rahbeka, která je svobodomyslná, ale někdy i docela nudná. Mohlo by to být poučné čtení pro cestovatele, kteří moře neznají, uvažuje Morten a začne sepisovat seznam se dvěma sloupci výhod a nevýhod pobytu na moři. Čistý vzduch, napíše do prvního sloupce. Klid na studium a filozofování. Uspokojení přirozené zvědavosti. Soudržnost. Seznámení se se životem v nouzi. Přesune pero do pravého sloupce, trochu se zamyslí a zapíše, co ho napadne jako první. Utonutí. Kurděje. Duševní otupělost. Odloží pero a papír, zavře kalamář, posadí se a zadívá se na horizont. Existují věci, které člověku na moři chybí, věci, o kterých se nedá psát, pokud by text neměly číst pouze zasvěcené oči, ale na které každý čtenář nutně pomyslí, když bude číst o nevýhodách pobytu na moři. Nepřítomnost 9 2

ženské společnosti, zapíše tedy do pravého sloupce. Nestoudné myšlenky. Sebeukájení, a co je ještě horší, nevhodné vztahy mezi členy posádky. Když Morten sleduje dění na lodi, vzpomíná na dvoupohlavního cikánského mladíka z Kodaně. Nejmladší muž na palubě, plavčík, je přibližně stejného věku, na moře odjel po konfirmaci, není sice sirotek, ale Morten si je jistý, že pochází z chudých poměrů kdesi v Jutsku. Když se muži scházejí v jídelně, kde hlavní stožár vrže a rachotí v držáku, sedá si často proti němu. Nad polévkou zachytí mladíkův pohled, usměje se na něj a na mladíkově tváři se taky objeví úsměv. Jeho pubertální a pihovatá uhrovitá tvář vystupuje mezi ošlehanými tvářemi námořníků. Při jejich historkách se červená, ale Morten si všimne, že i on dokáže v námořnících vyvolat nepříjemné pocity. Když se na něj podívají, začnou se vytahovat a přehánět, což většinou nedělají, hlasitě vyprávějí o svých zážitcích na moři a o zásluhách na pevnině. Když Morten sedává nahoře u Roselil, aby ji podojil nebo aby dělal churavějícímu zvířeti společnost, mladík za ním často chodí a nabízí mu, že poklidí. Morten mu dává hrnek mléka. Můj otec měl krávu, vypráví mladík. Neměla jméno, ale říkal jsem jí Karoline. To je krásné jméno, podotkne Morten. Já říkám své krávě Roselil. Můžu ji také říkat Roselil? zeptá se mladík. Jistě, můžeš. Je to přece její jméno.

† † †

Část námořníků v Grónsku nikdy nebyla. Pořád se mluví o domorodcích a o tom, co mohou očekávat. Jedná se o kapitánovu dvanáctou cestu „přes fjord“, jak ji trochu vychloubačně nazývá. Divoši jsou docela slušní lidé, vypráví u oběda. Mnohem slušnější než mnoho bílých, to mohu dosvědčit. Ale mají některé odporné špinavé návyky. Myjí se ve vlastní moči a jedí shnilé maso. Stejně jako my, ozve se jeden z námořníků a zvedne nazelenalý plátek slaniny do vzduchu. Muži se smějí. 9 3

Ano, ale jim chutná, pokračuje kapitán, ke konzervování masa nepoužívají sůl. Mají ho raději shnilé. Čím víc páchne, tím lépe. Jeden muž se zeptá na fény, větry, o kterých slyšel děsivé historky. Co jsou fény? zeptá se další. Teplé větry z jihu, odpoví kapitán a vypustí hvízdavý pšouk. Posádka řičí smíchy. Morten se zahledí na hrách na talíři. Něco se v něm hýbe. Chrobák. Bojuje o život, Morten pozoruje jeho roztažené článkovité nohy. Možná tam spadl omylem, možná z chamtivosti a teď se snaží zachytit, aby se neutopil ve stejné hmotě, kterou se chtěl nacpat k prasknutí. Morten ho lžící vytáhne, zavá­ ­há, neví, co si s ním počít. Brouk tento problém vyřeší sám, seskočí dolů, rozběhne se přes stůl, kde ho jeden námořník rozplácne dlaní. Říká se, že divoši dokážou zabít bělocha svými prdy, ozve se plavčík. Kapitán vážně odpoví, ano, to je pravda, můj chlapče. Viděl jsem to na vlastní oči. Muži kolem stolu se na něj plni očekávání podívají. Jeden z mých mužů, vypráví kapitán, jmenoval se Iver, Pán nechť opatruje jeho duši, strčil hlavu trochu moc blízko k zadnici jedné z jejich žen. Předklonila se a tomu ubohému muži pšoukem urazila hlavu. Plavčík zbledne. Posádka vybuchne smíchy. Mlátí lžícemi o stůl. Proč to udělala? zeptá se plavčík. No, víš, chlapče, s domorodými ženami si nesmíš zahrávat. Takové jako ty si dávají k snídani. Ale nemusíš se bát. Já dokážu přeprdět i toho největšího divocha. Nadzvedne pozadí a hlasitě si uleví. Námořníci pořád křičí smíchy, zaklánějí hlavy a hulákají, vyjí ke stropu jako vlci a dupají. Děkuji za jídlo, řekne Morten a vyjde na palubu. Slyší, jak se dole pořád lže. O něco později vyjde mladík nahoru a dřepne si vedle něj. Nesmíš věřit všemu, co ti nakukají, ozve se Morten. 9 4

Zdá se mi to zajímavé, oponuje mladík. Vím, že lžou. Ale stej­ ­ně je to zajímavé. Až se vrátím domů, budu taky vyprávět lživé historky. Paluba lodě se nakloní k pravoboku, záď se zaboří do vln. Dopadne na ně sprška slané vody, která se vpije do oblečení. Plavba na moři se jí nelíbí, prohlásí mladík a kývne směrem k Roselil. Mám za ní jít a dělat jí společnost? Pojďme tam oba. Když se posadí u přežvykující krávy, mladík se zeptá: Přijímáte zpověď, pane Falcku? Bohoslužba a zpovědi proběhly před vyplutím, odpoví. Ne­ zúčastnil ses? Ale jo. Mladík se vyhne jeho pohledu. Proč se chceš vyzpovídat ze svých hříchů? Pokud se stalo něco nového, platí pořád stará zpověď? Myslíš tady na lodi? Hřeším každý den, pokračuje mladík. Společně s kuchařem. Dělíme se o kavalec. Je to moje vina. Dovádím s ním. Ale nevím, jestli je to natolik špatné, abych se s tím svěřil pastorovi. Morten nic neříká. Nemá chuť ho poslouchat. Kuchař říká, že jsem malý nadržený ďáblík, což se mi vůbec nelíbí, vypráví mladík a vypije hrnek mléka. Ale tvrdí, že na mně vidí, jak se mi to líbí, a to nemůžu popřít, dodá. Vyprávěl o tom tesaři. A teď mě chce na svůj kavalec i Jensen. Hádají se o mě. Morten vstane. Pomodli se otčenáš a věř svému Pánu, zamumlá a sejde do své kajuty.

† † †

Za bouře chodí námořníci po palubě jako duchové. Ohýbají krk před větrem a deštěm, nečasem a vrstvou ledu, pracují, jako by byli náměsíční. Když Morten leží ve své kajutě, slyší, jak si za přepážkou povídají, ale nikdy je neslyší smát se nebo zpívat. Myslel si, že zpěv je pro námořníky přirozený. Pokřikování námořnických 9 5

písniček od rána do večera a od večera do rána. Jediný, kdo občas zazpívá, je plavčík. Zbožné lidové písně z jeho rodného kraje nebo duchovní písně, někdy také nekonečné odrhovačky, celé veršované romány. Má krásný hlas a dobrý sluch. Když zpívá, celá posádka mu visí na rtech. Loď zatím pořád pluje po šedesáté rovnoběžce, vstříc špatnému počasí a chladu. Po bouři se nad lodí rozprostře obloha modrá jako královský porcelán. Je zima a klid, vzhledem k ročnímu období nezvyklý chlad s nočními mrazy. Kapitán pošle posádku do ráhnoví, aby odsekala led. Bledě žlutý měsíc putuje po své křivce barevnou škálou, od fialové k modrozelené, oranžové a červené. Plachty se líně plácají, ale ledový poryv větru shazuje na palubu spršky ledu z ráhnoví. Morten zůstane stát, nevnímá déšť ledových úlomků, tiše rozjímá a sní o místě, na které míří, a o místě, které opustil, učí se ocenit nárazy ledového větru do prsou. Na lodi panuje vzrušení a erotické napětí, protože plavčík si užívá s různými členy posádky. Zdá se, myslí si Morten, že si uvědomil sexuální sílu a možnosti svého těla, ale zatím se je bohužel nenaučil ovládat. Dochází k hádkám, které se mění v pěstní bitky, vzduchem létají cínové džbánky a talíře, u jídelního stolu převládá špatná nálada s jedovatými poznámkami a sklopenýma očima. Už žádné pšoukací historky. Jen plavčík vypadá šťastně. Užívá si volnosti, odbývá své úkoly na palubě, škádlí muže a trousí nevhodné narážky. Morten ví, že jako lodní pastor by si s ním měl promluvit, ale má pocit, že to k ničemu nebude. Sám je slabý, ví, že je slabý, dává sám sobě svolení být slabý. V noci jsou z jiných částí lodě slyšet tlumené výkřiky a smích. Morten si přes hlavu přetáhne kabát a pokouší se spát. Jednoho deštivého a větrného dne slyší, že se na palubě něco děje. Rychlé kroky, křik, lodní zvon. Morten vyběhne po schodech nahoru a u zábradlí zahlédne pár mužů. Dojde k nim ve chvíli, kdy spouštějí na moře člun. Čtyři muži zasedají k veslům. Dlouho neveslují. O pár lodních délek dál něco vyloví a položí do člunu. Pak se vrátí na Der Frühling a vytáhnou mladíka na palubu. Zůstane ležet na zádech, ústa pootevřená. Paže rozhozené do stran. Okolo něj stojí muži v těžkých botách. Už jsou klidní. Získali zpět ztrace9 6

nou důstojnost. Morten si k mladíkovi dřepne, sáhne mu na hruď, přiloží k ní ucho a naslouchá, na krční tepně se snaží zachytit pulz. Vstane, zavrtí hlavou. Někdo přehodí přes mladíkův obličej svetr. Začalo to brzy ráno, vypráví Mortenovi kormidelník. U snídaně se mladík choval jako nevychovaný spratek, měl chlípné poznámky na účet kamarádů, házel po nich lžící kaši. Kuchař toho měl dost, natáhl se po něm vařečkou a trefil ho do hlavy. Mladík zaječel, nazval ho kurevníkem a ještě něčím horším a vyběhl nahoru na palubu. Kuchař za ním s vařečkou v ruce. Honili se po palubě, dokud mladík nevylezl na hlavní stěžen, kuchaře v patách. Balancoval na ráhnoví jako provazochodec, kuchař se nechtěl vzdát, lezl za ním a vtom mladík skočil do moře a byl pryč. Trvalo dlouho, než zase vyplaval. Teď už možná plavbu dokončíme v klidu, řekne kormidelník a plivne do moře. Taková špinavá děvka na loď nepatří. Odpoledne kapitán Mortena požádá, aby plavčíkovi vystrojil pohřeb. Morten seděl ve své kajutě a pokoušel se číst. Teď vyjde nahoru. Počasí se změnilo, je jasno a klid. Lodní tesař dostal mimořádný úkol a stlouká rakev, ve které bude mladík pochován místo pytle, do něhož se obvykle ukládají mrtví námořníci. Mladičký plavčík bude pohřben s velkou parádou, říká tesař, nezůstane na palubě. Do víka rakve vyvrtá několik děr, aby rakev neplula na hladině. Usměje se na Mortena. Strčí prst do jedné z děr, hlasitě se rozesměje a zamrká na Mortena. O něco později vynese několik námořníků tělo oblečené do stejných šatů, ve kterých se mladík utopil, a nacpou ho do úzké rakve i s několika pytlíky olověných kuliček. Rakev spustí do člunu, který se pohupuje u boku lodě. Morten sestoupí do člunu i s Biblí, zůstane stát, námořníci veslují směrem od lodě. O několik stovek loktů dál vtáhnou vesla do člunu a vztyčí je. Plni očekávání hledí na Mortena. Voda naráží do kýlu, rakev popojíždí po dně člunu dopředu a dozadu, vítr se opírá do vesel. Morten si odkašle. Pane, řekne hlasitě, ale malý otevřený člun, který se nejistě pohupuje na moři, jeho slova odnáší, téměř nejsou slyšet. Zvýší hlas. Pane, předáváme Ti Carla Asgera Jørgensena. Nechť jeho smrt přinutí nás všechny, stále ještě žijící hříšníky, 9 7

k zamyšlení nad vlastní smrtí a ke zlepšení našeho života. Jednou moře vydá své mrtvé a oni předstoupí před své soudce, protože i oni musí dostat příležitost ospravedlnit své jednání. Amen. Sáhne do kapsy, vytáhne hrst plnou zeminy, kterou mu dal kapitán, a hodí ji na rakev. Z popela pocházíš. I když už svou řeč dokončil, námořníci na něj pořád zvědavě hledí. Co dál? Když posíláme někoho na odpočinek, jsme zvyklí si zazpívat, ozve se jeden z nich. Možná by magistr mohl zazpívat jednu z krásných duchovních písní dánského pastora Kinga? Vybere si „Opusť svět, šťastnou cestu“. Má silný hlas, není však žádný zkušený zpěvák. Poněkud váhavě se propracovává verši. Námořníci se přidají, hrubé hlasy zní nad mořem. Ale Ježíš je slunce, je­ hož paprsky pálí do Abrahámova lůna. Námořníci opatrně spustí rakev přes okraj člunu. Odstrčí ji vesly, zůstanou sedět a dívají se za ní. Morten postává opodál. Rakev se trochu naklání na bok. Ale nepotápí se. Jeden z námořníků nadává. Zatracený tesař. Až se vrátíme na loď, vyvrtám do něj pár děr. Určitě je tam málo olova, podotkne další. Měli jsme klukovi strčit do rozkroku dělovou kouli. To by sedělo. Rakev pluje po moři dál, pryč od člunu. Plují za ní, strčí do ní vesly, pokoušejí se ji potopit, ale pokaždé znovu vyskočí na hladinu a pluje dál. Nechme Jørgensena, ať si plave vlastní cestou, ozve se první námořník. Už je mu dobře, chudákovi. Když jsou zpět na lodi, strhne se mezi námořníky a tesařem hádka. Zuřivě se hádají a několikrát si vyhrožují, že se poperou. Potom se do toho vloží kapitán a mezi muži nastane klid. Morten stráví několik klidných dní vysedáváním u Roselil. Opře si čelo o její teplé břicho, ve kterém jí bohužel kvůli nakvašenému senu kručí a bublá. Morten vypije trochu mléka, ale má pocit, že chutná slaně. To není dobré znamení. Zajde za kapitánem, jestli by nebylo možné krávu přestěhovat do podpalubí, ale Valløe odmítne. 9 8

V podpalubí už máme špíny dost. Klidné počasí trvá. Námořníci jsou z toho nervózní a kapitán nevrlý. Kuchař je upoutaný na lůžko s bolením břicha, tesař se zabarikádoval v nákladovém prostoru a odmítá vyjít, dokud nebudou na pevnině. Jsou nataženy všechny plachty do poslední, ale loď se jen mírně pohupuje na vlnách a nehne se ani o píď. Třetího dne bezvětří se ze stěžně ozve křik. Muž shora zahlédl cosi na zádi. Kormidelník vytáhne dalekohled a zkoumá, o co jde. Je to Jørgensen, řekne. Kluk nás nechce opustit. Tou dobou se v nákladovém prostoru tesař snaží upít k smrti. Ozývají se odtamtud hlasitě vykřikované duchovní písně, rány láhvemi o stěny a dlouhé žalostné vytí. Morten se za ním vydá a mluví k němu přes zatarasené dveře. Snese se na něj plno nadávek, tesař huláká démonickým opilým hlasem. Morten převypráví obsah rozhovoru kapitánovi, který začne nadávat a vydá posádce příkaz vyrazit dveře a přivést zatraceného tesaře nahoru, aby mu mohl dát pár tam, kam mu je už kdysi měla dát jeho matka. Čtyři muži sejdou dolů a po chvíli tesaře přitáhnou. Vylijí na něj několik kbelíků se slanou vodou a přivážou ho ke stěžni. Tak to byl jeden problém, zabručí kapitán a zapálí si dýmku. Teď k tomu druhému. Dojde si pro svou křesadlovou pušku, nabije ji a zeptá se kormidelníka, zda je rakev s nešťastným chlapcem pořád ještě na dohled. Kormidelník ukáže směrem na záď, kde je stále vidět rakev houpající se na hladině. Kapitán přiloží pušku k rameni, zamíří a vypálí salvu. Podá pušku poddůstojníkovi, ten ji nabije a vrátí mu ji. Kapitán manévr několikrát zopakuje. Potom si od kormidelníka vezme dalekohled a minutu se rozhlíží. A tohle byl druhý, zahuhlá a vydá se do své kajuty.

† † †

Tesař, který se už vzpamatoval, ale stále je bledý, večeří se zbytkem posádky. O mrtvém se nikdo nezmíní. Kapitán oznámí, že 9 9

i přes bez­větří posledních dní se dostali na třicátý pátý poledník. Od jiho­západu postupuje nízký tlak. A mohou mu říkat křestním jménem Mads. Očekává se, že během několika dní doplují na mys, do Staten Huch. Kapitán postaví na stůl několik láhví pálenky a řekne, že jestli mají pít, tak teď, ale tesař se musí držet dál. Pijí. A Morten pije s nimi. V noci si povšimne, že na lodi je živo. Narovná se, opatrně, aby se hlavou neudeřil o strop. Ale žádný strop tam není. Zašátrá a nahmatá slámu. Potom spatří vedle stojící krávu. V opilosti se uložil k ní. Má přeležené končetiny. Vypotácí se ven a vidí napnuté plachty, nafouknuté jihozápadním vichrem. Der Frühling se naklonila a rychle pluje vpřed. Roselil se probudí a zabučí. Morten si znovu vleze k ní a konejšivě na ni mluví. Kapitán strčí hlavu dovnitř a prohlásí, že musejí zvíře rychle přesunout do podpalubí, než je voda z paluby spláchne. O dva dny později odpoledne Morten slyší z paluby křik a rychle vyběhne nahoru. Poddůstojník ukazuje do mlhy. V dálce z ní vystupuje cosi tmavého. Moře zní jinak. To je příboj, řekne poddůstojník. Morten se dlouho dívá směrem, kterým poddůstojník ukazuje. Cítí mořské řasy. Hejno racků poletuje kolem stěžňů. Vidí mořské kajky, jak se formují do špice a mizí mezi vysokými zpěněnými vlnami. Ale skoro vůbec nefouká. Stejně máme dobrou rychlost, několik uzlů, hlásí poddůstojník, a plujeme správným směrem. Silný proud je zanáší na sever. Objeví se před nimi útes a zase zmizí, trochu sněhu, pár trsů trávy. Mortena přepadne podivný smutek. Grónsko!

† † †

U mysu zuří téměř orkán a všechny poklopy na lodi musí být uzavřeny. Mortena pošlou do kajuty, protože bez dovolení se nikdo nesmí pohybovat na palubě. Je potlučený, jak s ním loď neustále pohazuje mezi přepážkou a deskami v kavalci. Když chce 10 0

spát, musí ho jeden z mužů přivázat konopným provazem k posteli. Je k smrti unavený, takže se mu tu a tam podaří na hodinu zavřít oči. Čas se táhne jako šnek, mlátí ocasem, svíjí se jako červ, vzdálenosti se zvětšují, okolní prostor pohlcuje sám sebe, ale znovu se vzkřísí, sny se opakují v nekonečných smyčkách, rychle, pomalu, rychle, námořníci přecházejí od křišťálově čisté bdělosti až do bezvědomí. Stavy se neustále střídají. Jeden z mužů se na Mortena zajde podívat, zavrtí hlavou a zasměje se, přinese talíř kaše s cukrem a máslem a přinutí ho, aby se najedl. Mortenovy vnitřní tělní teku­­ tiny se zklidní. Dopotácí se do chodby, kde z poklopů prší slané mokro a podlaha je zaplavená mořskou vodou, ke kbelíku, na který se posadí a vykoná potřebu. Potom odvrávorá zpět do kajuty. Leží a bez zájmu zírá na lampu pohupující se na stropním háku. Lampa slabě a ostře vrže. Sám ďábel špičatými žlutými nehty škrábe na sklo. Morten vidí jeho výsměšné kruté oči, které na něj zírají. Vyskočí, snaží se udělat pár kroků, ale udeří se hlavou o trám, narazí kolenem do hrany a vrátí se zpátky do kajuty. Má pocit, že mu nohy tají jako teplý lůj. Donutí se vyzvracet a sleduje zvratky, které se jako nepoddajná plazma rozlévají po podlaze. Trochu to pomůže. Posadí se. Stoupne si. Lehne si. Vydá se za Roselil. Je uvázaná v podpalubí, leží a třese se zimou a mořskou nemocí, je potřísněná výkaly. Když se Morten blíží, obrátí k němu unavené žluté oko. Už nemá ani sílu bučet. Z tlamy jí visí dlouhé ztuhlé provazce slin. Je mu jí líto a sám se začne cítit trochu lépe. Posadí se ke krávě, nezáleží mu na tom, že mu její výměšky zašpiní oblečení. Když ji poplácá a začne na ni mluvit, kráva k němu vděčně otočí hlavu. Roselil, zašeptá, Roselil, Roselil. Masíruje jí špinavé břicho a vemeno, aby se uklidnila. Vyteče pár kapek mléka. Pokouší se z ní vymačkat víc, ale nedaří se mu to. Její svaly a tuk zmizely, žebra vystoupila, kůži má povolenou. Ale jeho projevy náklonnosti ji uklidní. I on sám se zklidní. Chvíli spí. Je zpátky v kajutě, která se nahýbá a skřípe jako divadelní kulisa lodě v nouzi. Jeden z mužů mu přinese novou misku kaše. Sní ji, usne, spadne na podlahu, nechá se uvázat k posteli, spí.

101

† † †

Šedesát tři stupňů severní šířky, padesát dva stupňů západní délky. 25. července 1787. Morten Falck ustaluje horizont sextantem zapůjčeným od kormidelníka. Mírně se třesoucí rukou zapíše polohu do deníku. Dalekohledem pozoruje pobřeží. Od předešlé bouřky uplynulo už několik dní, je jasno a teplo a posledních dvacet čtyři hodin mají na dohled hory jižně od kolonie Godthåb. Roselil znovu vytáhli na palubu, protože kapitán se domnívá, že během zbytku cesty jim počasí bude přát. Morten má už jen napůl shnilou promočenou slámu a sladkou vodu v otevřených sudech, která páchne. Ale kráva začíná žrát a dává více mléka, je však divně zbarvené a nechutná moc dobře. Roselil chce přežít. Morten si tím je poměrně jistý. A v Godthåbu se kráva dostane na pevninu a bude moci žrát čerstvou trávu. Morten stojí na přídi. Dívá se do dalekohledu, pokouší se z napůl rozmazaných obrysů vyčíst znamení a varování. Co mu osud připravil? Co s ním tahle země a její obyvatelé udělají? Proč tady vůbec je? Spočinou jeho kosti kdesi za útesy? Podaří se mu vykonat něco smysluplného? Krátký život je rozumnou cenou za to, že člověk učiní něco hodnotného. Co by se o něm dalo říct, kdyby teď zemřel? Zradil ženu, která ho milovala, a opustil své blízké. Zatím nevykonal nic, co by vyvážilo jeho špatné skutky. Ale má v úmyslu to udělat. Dokáže něco, čím odčiní své hříchy. A Grónsko je prostředkem, který dá jeho životu smysl. Rozhodne se, že se pustí do práce hned, jak vystoupí na pevninu, a nebude zahálet. Domorodci musejí pocítit, že přišel někdo, kdo pro ně chce jen dobro! Opírá se o zábradlí, jedno chodidlo zaklíní mezi tyčky, aby nepřepadl přes palubu, horní polovina těla se trochu kymácí, ale vůči obzoru se ani nehne. Svým vzpřímeným postojem čelí částečně zvlněnému horizontu světa, částečně vlastním pochybnostem. Touží cítit pevnou půdu pod nohama. A trochu se bojí, že plavba brzy skončí a on se bude muset postavit novým okolnostem. Morten slyší, jak na zádi pokřikuje pár námořníků, muži se seběhnou, ukazují a Morten otočí hlavu, aby zjistil, co má všechen 10 2

povyk znamenat. Výstřel vpravo od přídě, kousek od místa, kde stojí, a z moře se zvedne stín. Zdá se, jako by zůstal viset ve vzduchu, několik loktů nad vodou, ve výšce sedátka na stěžni nebo ještě výš, zdvižený prst, či spíše zaťatá pěst; je to naprosto nepředstavitelné, jako by se mu před očima zhmotnila jedna z námořnických historek. To není pravda, pomyslí si Morten a zamrká, ale je to pravda, pořád vidí tmavou vztyčenou masu a rozhodně není sám, teď už tu stojí celá posádka a ukazuje. Vtom tělo nebo figura, jak masu nazvala část Mortenova podvědomí píšící deník, dopadne na hladinu. V okamžiku, kdy zmizí ve vlnách, Morten zapomene, jak přesně vypadala. Posádka běhá tam a zpět a snaží se uhodnout, kde se znovu vynoří. Tvor se objeví ještě třikrát a Morten pokaždé odmítá uvěřit tomu, co vidí. Děje se to, pomyslí si, nic mi nesmí zůstat utajeno, musím si zapamatovat každý detail, abych pak vše mohl zapsat. A až sepíšu, co jsem viděl, pochopím to. Později námořníci zážitek nadšeně probírají. Jsou veselí a trochu rozjaření. Kapitán každému přidělí sklenku na posilněnou. Magistře, obrátí se jeden z nich na Mortena. Copak to bylo za zvíře, co myslíte? Viděl jste něco podobného ve svých knihách? Velryba? navrhne Morten. Už jsem viděl hodně velryb, namítne muž a zavrtí hlavou. Tohle nebyla velryba. Tak to byla velryba, jakou jste ještě nespatřil, konstatuje Morten. Až ji zahlédnete příště, můžete kamarádům říct, že už jste ji viděl a znáte ji. Budou vám věřit. Ale tahle se nám vysmívala, copak to magistr neviděl? A za­ vrtěla zadkem jako nadržená děvka. Takže co z toho námořníci vyvozují, co to bylo za bytost? Poslaly ji grónské babizny, aby nás uvítala, řekne muž a zasměje se. Mávala i na vás, magistře Falcku, dělala na vás oči. Jen počkejte, uvidíte, jak budou připraveny, až zakotvíme, ty milé děvenky. Získal jsem dojem, že dáváte přednost mladým mužům, odpoví Morten drze. Sejde do kajuty, aby si zapsal poznámku, a dopadne to tak, že sepíše komplikovaný popis zvířete. Divoké představy o vzhledu 10 3

velryby potlačují to, co vlastně viděl nebo co si myslí, že viděl, nebo co důrazně popírá. Navíc během psaní zažívá určitý druh fyzického vzrušení, tlak na kalhoty v rozkroku. Vytrhne z deníku jednu stránku a vyhodí ji, namočí pero do kalamáře a rychle napíše: Dne 25. července pozorován na šedesátém třetím stupni severní šířky a padesátém druhém stupni západní délky neobvykle velký skáka­ jící mořský tvor. Pravděpodobně velryba. Čte si zápisky. Vidí, že písmo a obsah řádků vůbec neodpovídají skutečnosti. Přál by si, aby zvíře viděl jako jediný. Potom by mohl napsat pravděpodobně halucinace. Der Frühling zakotví u města Godthåb, kde se nachází nejjižnější inspektorát země. Morten si zvykl na lodní palubu, stát vzpřímený, když se loď kymácí a houpe. Teď vystupuje ze člunu na pevninu ve starém koloniálním městě a je to on, kdo se potácí a kymácí. Země se k němu přiblíží natolik, že se musí zastavit nebo popoběhnout pár kroků, aby neupadl. Náhle se země pod nohama zvedne jako protáhlá vlna a on si musí dřepnout. Jeho špatnou rovnováhu způsobuje poškození tekutin a pohyblivě spojených kostí vnitřního ucha, které si sám přivodil lancetou v kryptě pod akademií na ulici Norgesgade. Přesto ho závrať překvapí. Na skalách posedávají lidé, mají tmavé tváře, hledí do prázdna. Nesmějí se jeho potácení a klopýtání, prostě jen cosi žvýkají a zírají. Tihle domorodci, poznamená si Morten, nejsou takoví, jak jsem očekával. Více připomínají zatvrzelé Dány než obyvatele kolonie. Oblečeni do svetrů a anoraků, čepice stažené do čela, děravé boty, páchnoucí dýmky v ústech. Jejich povýšené úsměvy ho rozčilují a urážejí. Mluví na ně jejich vlastním jazykem, věty se na­učil od Egedeho na semináři, ale dělají, že nerozumějí tomu, co říká, a odpovídají dánsky. Co? Co pastor říká? Nerozumíme pastorově řeči. Morten si pomyslí, že jsou tupí, bezcitní, špinaví, zapáchající. Všimne si, že dokážou zírat zcela bez výrazu na člověka, který k nim hovoří. Je to jako hodit kámen do jezera, aniž by se na hladině vytvořily kruhy. Pravděpodobně v nich nic není, žádné myšlenky, žádný vztek nebo radost, vůbec žádný cit, kámen klesá dál do prázdnoty a tmy a hladina se nad ním potichu zavře. 10 4

Kolonie se nachází na poloostrově, který při pohledu z vrcho­ ­lu jednoho kopce tyčícího se hlouběji na pevnině, kam Morten vystoupal den po příjezdu, vypadá jako zmrzačená ruka natahující své amputované prsty do moře. Pod Obchodní komoru a inspektorát spadá dvacet domků, pod misi kostel, bydliště úředníka a sklad. Hodně domků je postaveno z rašeliny a jsou vybaveny několika málo evropskými vymoženostmi, jako jsou dveře, okenní rámy, a dokonce i okapy. Tady bydlí pokřtění domorodci, většinou rodiny s mnoha dětmi, které si polonahé hrají venku. Vypadá to útulně, alespoň z dálky. Ale velká část přístřešků je v žalostném stavu. Divoši se zdržují dál od kolonie, v kožených stanech nebo ve společných domech blízko pláže. Bývají k vidění na vodě, jak na kožených člunech proplouvají do fjordu nebo vyplouvají na moře. Na druhé straně poloostrova, v zálivu mezi dvěma výběžky, leží základna moravských bratří z německého Ochranova a jejich početná grónská církevní obec. Morten je navštíví a zjistí, že pevnost pietismu v Grónsku je řádná, čistá a výborně organizovaná a zdejší domorodci jsou mnohem otevřenější a přátelštější a méně zkažení než na dánské straně. Mezi bratry a dánskou misí bohužel panuje zlá krev už od časů blaženého Egedeho, takže i když žijí v nejzapadlejší divočině a pouhé dvě míle od sebe, oba tábory si od sebe udržují odstup. Samotná kolonie je špinavá, sužovaná pitím a chtíčem jak u dánsko-norských osídlenců, tak i u místních obyvatel. Nikdo tu nepracuje. Vypadá to, že se rozhodli spáchat sebevraždu souložením a pitím. Morten v podstatě očekával, že se s něčím podobným setká. Nejstarší kolonie v zemi měla špatnou pověst už od svého založení, kdy do ní byly poslány dva tucty trestanců, aby tam působili jako levná pracovní síla. Během prvních deseti let zemřelo devět desetin obyvatel místního kraje a starý Egede se vrátil do vlasti jako muž zbavený iluzí, a navíc bez manželky, která podlehla jedné z epidemií. Navzdory všemu bylo nyní místo pravděpodobně v lepším stavu než dříve. O jeho skutečném stavu to však nevypovídalo téměř nic. Mírně vrávorající Morten se vydá na návštěvu k inspektorovi. Doufá, že nalezne trochu kulturnosti, vůně domova a útulnosti. 10 5

Ale ukáže se, že inspektor Rømer je věčně nespokojený Albořan trpící těžkou paranoiou a kožní nemocí, kvůli které se mu z tváře uvolňují bílé kousky kůže a na rukou mu vznikají mokvající rány. Morten vidí, že toto místo nesvědčí inspektorovu zdraví, ani duševnímu, ani fyzickému. Je z něj cítit odevzdanost a zkažené zuby, Morten si je jistý, že osídlenci i domorodci se ho chtějí zbavit, na Mortena hledí nepřátelsky a vyděšeně. Magistr už hovořil s Basbølem, předpokládám, řekne inspektor hlasem, který je jen chrapot bez zvuku. Ne. Kdo je Basbøl? Ha, zachraptí Rømer a ironicky zvedne jedno obočí, jako by chtěl říci, ano, ano, jen si hraj svou hru, já tě stejně prohlédl. Kašle nebo se možná směje nebo jde o potlačené kvílení, Morten si není jistý. Pastorové téhle zemi nikdy nepřinesli nic jiného než útrapy, zavrčí inspektor, přicházejí se svou vinou a křížem a zvěstováním a zdržují domorodce od jejich povinností. Poškrábe se na jednom obočí, zvedne se záplava odloupnuté kůže, která pomalu klesá k zemi. Moc dobře vím, proč jste tady, drahý pane. Proč? Chci vás ujistit, pane Rømere, že jsem vás chtěl jen pozdravit, jak se od nově příchozího sluší a patří. Výborně. Inspektor se sám pro sebe neslyšně zasměje, nalije si do sklenice koňak, brblá a škrábe se na obočí, dokud se Morten nepřestane snažit dostat z něj něco smysluplného, nevstane a neodejde. Později se Morten doslechne, že inspektor je těžký alkoholik, který má prý ve zvyku v opilosti souložit s domorodými holčičkami, jež zneužívá od rána do večera. Morten píše dopisy domů, rodičům, sestře, biskupovi Egedemu. Vypracuje formálnější zprávu pro Misionářskou kolej, ve které si kromě jiného stěžuje na špinavosti v kolonii, hlavně na inspektorovu zhýralost, která rozhodně pro domorodce není dobrým příkladem. Když Rømera potká v přístavu, oznámí mu, že na něj podal stížnost. Inspektor se začne smát, zcela tiše smát. Vy si ještě zažijete svoje, ctěný magistře, zasyčí. Počkejte, až nastane zima, potom 10 6

vaši vlastní démoni vylezou ze svých skrýší. Pak já napíši zprá­ ­vu o vás. Sleduji jen vlastní poslání, odpoví Morten. Mám v úmyslu chovat se jako slušný člověk. Teď mě poslouchejte, pastore! zapiští Rømer. Byl jsem tady, než jste přišel, a budu tady, až budete odjíždět, ať už to bude v rakvi, nebo jako pasažér lodě. Nalezl jsem způsob, jak tady přežít, pro bělochy na tomto místě jediný možný. Tahle země není pro dětské prdelky, jako je velectěný magistr. Tady člověk buď rychle dospěje a přizpůsobí se, nebo padne. Na shledanou, magistře Falcku! V sídle biskupa, které je běžně prázdné, se Morten setká se svým kolegou z Holsteinsborgu, kolonie severně od Sukkertoppenu. Pastor Oxbøl je starý muž a v zemi strávil celý život. Po inspektorově věštbě, která Mortena poněkud zneklidnila, ho rozprava se starým misionářem ukonejší. Zdá se, že starci to dobře myslí, je fyzicky v pořádku a zdravý a nevypadá jako alkoholik. Čas od času dokáže být tvrdý, to Morten vycítí, a rozhovor, který spolu vedou, není přátelský. Ale muž působí pevně jako skála, na níž stojí, navíc je dobře oblečený a vypadá slušně. Zato pan Seidelin, misionář v Godthåbu, zjevně také pro­padl hýření a silným nápojům, o čemž Morten rovněž sepíše hlášení. Seidelinův úřednický byt nepředstavitelně páchne, a když s ním chce Morten mluvit, musí za ním jít do ložnice a zatřást jím. Nemáte hospodyni? zeptá se, když se Seidelin probere. Pastor se dopotácí k židli, u které má postavený nočník, rozepne si kalhoty a otočen zády k Mortenovi se vymočí. Jo, několik, odpoví a usměje se přes rameno, zatímco moč stříká všude kolem. Ale úklidu vůbec nerozumějí, jsou zvyklé žít ve svinčíku a nepořádku. Váš katecheta dnes musel vést bohoslužbu místo vás. Měl byste se stydět. Jsem jedno pokání a stud, prohlásí pastor a zapne si poklopec. To jsme všichni na tomhle příšerném místě. Zívne a protáhne se. Ale máme tady veselo, to mi můžete věřit! Morten se vrátí na palubu lodě Der Frühling. Uleví se mu, když je znovu se starými dobrými kamarády z posádky, ale v hlavě se mu 10 7

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.