Zpátky do Keni
Už je to tak dávno. Téměř čtrnáct let uplynulo od chvíle, kdy jsem uprchla se svou tehdy jedenapůlletou dcerou Napirai z Nairobi, a teď sedím v letadle, které mě dopraví znovu do Keni, se zmatenými pocity. Chvílemi se mě zmocňuje radostné vzrušení a cítím, jak mě to do mé druhé vlasti táhne, chvílemi cítím podivnou tíseň a potí se mi ruce. Samým rozčilením bych mohla plakat a vzápětí se smát. V hlavě mi víří změť úzkostlivých otázek. Jak najdu své tehdejší obydlí? Co se změnilo a co zůstalo při starém? Jak dalece pronikl vývoj a s ním spojený hektický způsob života do Keni, poznám ještě vesničku Barsaloi na jejím severu? Před čtrnácti lety tam stála jen budova misie, asi osm dřevěných domků, náš zděný obchod a pár maňat, tradičních kruhových obydlí Samburů, omítnutých kravským trusem. V letadle vedle mne sedí můj vydavatel Albert Völkmann, který mě doprovází na této cestě jako „otcovský přítel“, a Klaus Kamphausen, který bude naši cestu filmovat a fotografovat. Cítím úlevu a vděčnost, že toto dobrodružství nemusím podniknout sama. Během letu si stále znovu představuju ty, které jsem tak dlouhou dobu neviděla. Svou tchyni, které si dodnes velmi vážím, svého bývalého manžela Lketingu, Jamese, jeho mladšího bratra, Sagunu a mnoho dalších. Chceme navštívit i pátera Giuliana, který mně několikrát zachránil život, v jeho misi, pokud ji ovšem najdeme. Doufám, že všechno 7
C O R I N N E H O F M A N N O VÁ
proběhne hladce a nezůstaneme z nějakého důvodu trčet na letišti v Nairobi. Konečně usínám. Když po několika hodinách znovu otevírám oči, vidím venku na obloze oranžově červený svítící pruh. Stejný obraz ranních červánků, jaký jsem viděla po namáhavém a náročném výstupu na Kilimandžáro před dvěma lety. Byla jsem tehdy na vrcholu Stella Point, ve výši asi 5 750 metrů, téměř na pokraji svých sil, a teď sedím trochu strnule a nepohodlně v letadle. Zatímco můj pohled bloudí po holých hřebenech v ranních červáncích pode mnou, znovu usínám. Asi hodinu před přistáním se mi na chvíli udělá špatně, tolik mě rozrušení svírá hruď, a tak vysílám k nebesům krátkou modlitbu. Okénkem v letadle vidím nekonečně rozsáhlé stepi Keni. Občas rozeznávám kruhové kraly, seskupení několika různých maňat, chráněných trnitým plotem proti dravé zvěři. Neletíme snad i nad Barsaloi? Kolikrát jsem seděla před maňatou a dívala se s mamou k obloze. Když jsme uviděli letadlo, chtěla vědět, jak tito železní ptáci, jak jim říkala, najdou bez cesty a světla správný směr. Dívá se snad i teď nahoru, protože ví, že přiletím? Nejraději bych hned vyskočila. Bezmyšlenkovitě pozoruju vyschlá koryta řek, která se vlní prašnou červenou zemí, a jejich břehy přes nedostatek vláhy stále vroubí zelené pásy stromů. Krátce nato začne letadlo klesat, naposledy zakrouží a přistává v Nairobi.
8
Starý příběh
Než jsem se vydala na tuto cestu, sváděla jsem několik měsíců vnitřní boj, kdy jsem se sama sebe znovu ptala, jestli je můj záměr správný. Zároveň se v mém životě událo a změnilo tolik věcí, že mě to teď připadá jako předurčení. Několikrát jsem zavolala na keňské velvyslanectví ve Švýcarsku i na německé velvyslanectví v Nairobi a ptala se, co bych měla udělat, aby můj rozvod s bývalým samburským manželem ve Švýcarsku byl uznán také v Keni. Odpověď byla pokaždé stejná: Musela bych si najít keňského advokáta a v každém případě by byl nutný souhlas mého manžela. Ale Lketinga teď opět žije v severní Keni, vzdálené stovky kilometrů od Nairobi, a před lety se oženil s mladou ženou ze svého kmene. Pozvat ho v této záležitosti do Nairobi, je věc nemožná, kromě toho by stejně nepochopil, k čemu je to dobré. Jeho život je naprosto v pořádku a Samburové rozvod neznají, neboť muži si mohou brát více žen. Protože bych jako vdaná žena potřebovala znovu od Lketingy povolení k vycestování z Keni, nechala jsem vše při starém s vědomím, že do této země už nikdy nevkročím, ačkoli jsem hodně myslela na svou tamější rodinu, především na svou tchyni, babičku mé dcery. Uvidíme, jestli bude Napirai chtít po dosažení své plnoletosti za několik let navštívit svého otce, a pak najdeme nějaké řešení, uklidňovala jsem sama sebe a schovala své evropské doklady o rozvodu znovu do zásuvky. 9
C O R I N N E H O F M A N N O VÁ
V roce 2003 trávím celý podzim na cestách se svou knihou Zpátky z Afriky za svými čtenáři, je to pro mě velká radost. Zároveň probíhají na plné obrátky práce na zfilmování mé první knihy Bílá Masajka, a tak mi nezbývá než jezdit častěji do Mnichova na konzultace ke scénáři. Je to pro mne zajímavé, když mohu uvádět své připomínky, přání nebo myšlenky. Vzniká přitom úzká spolupráce, která mi pomáhá uklidňovat mé smíšené pocity. Není pro mne snadné číst a znovu prožívat svůj příběh, jen s jinými jmény a ve zkrácené a trochu pozměněné verzi. Při některých scénách mi vstupují slzy do očí a cítím, jak vše prožívám znovu. Zároveň jsem také zvědavá a hrdá na to, že se část mého vlastního života bude promítat v kinech. Napirai je přirozeně velmi skeptická, chápu ji, neboť si sama z té doby nic nepamatuje, a tak vzniká nebezpečí, že bude filmový příběh považovat za skutečnost. Stále se modlím, aby se všechno podařilo a my se nikdy nemuseli stydět. Díky spolupráci s lidmi od filmu vznikají nové kontakty v Keni, a tak jsem se v prosinci spontánně rozhodla vyndat ze zásuvky znovu doklady o rozvodu a odfaxovat je svému novému známému v Nairobi s prosbou, aby můj případ předal k posouzení nějakému místnímu advokátovi. Pokud existuje možnost uznání mého rozvodu v Keni, pak se o to musím pokusit teď, když známe odborníky na místě. Nemohu tím nic ztratit, a tak prostě jen čekám na odpověď. Začátkem nového roku znovu hodně cestuju a pořádám další čtení své knihy. Je to krásný úkol, když mohu vyprávět stovkám lidí plných očekávání o svých zážitcích a vidím jejich veselé a užaslé obličeje. Jsem šťastná, když slyším, kolika lidem jsem nejen připravila svou knihou zábavu, ale i dodala sílu a odvahu do jejich vlastního života. Připadá mi to téměř jako poslání. Tohle vše mě zaměstnává natolik, že až příliš pozdě zjišťuju, že se doma zatím odehrála soukromá katastrofa. Můj životní druh se zcela potichu z našeho vztahu vytratil. Když 10
SHLEDÁNÍ
V
BARSALOI
si toho konečně všimnu, je už příliš pozdě. Jsem hluboce zarmoucená a zároveň zuřím. Více se k tomu nemohu, nechci a nesmím vyjadřovat. Opět se rozpadlo něco, co jsem neočekávala. Vím také, že i přes veškerou lásku není pro muže po mém boku snadné unést mou minulost, která se teď stala známou po celém světě. Po uvedení filmu v kinech to bude ještě problematičtější. Nicméně svou cestu už nechci opustit. Miluju své povolání, které mi dává možnost pomáhat jak tady, tak i v Africe. Moje knihy přinášejí mnoha lidem více pochopení mezi bílými a černými, jak o tom čtu v nesčetných dopisech od čtenářů. Existuje snad hezčí úkol, zejména když jsem sama dala život dítěti-míšenci? Jsem rozhodnutá udělat všechno, co je v mé moci, abych pomáhala druhým s veškerou svou silou a energií. Toto vědomí mi pomáhá přenést se přes smutek nad rozpadlým vztahem s mým životním partnerem. Vrhám se ještě více do své práce, volný čas trávím s dcerou nebo dlouhými túrami v horách. O několik týdnů později dostanu rozhodnutí z Nairobi, že mé evropské doklady o rozvodu jsou platné i v Keni a že jsem před čtrnácti lety svou dceru podle keňských zákonů neunesla, neboť její otec dal k vycestování souhlas, i když to samozřejmě z jeho hlediska nebylo míněno navždy. Při této zprávě cítím velkou úlevu. V noci naopak ještě po celé týdny přemýšlím o našem rozpadlém vztahu. Špatně spím a zdají se mi různé sny. Jednou se probudím uprostřed noci, celá zpocená sedím na posteli rovně jako svíčka s myšlenkou, že musím do Keni, jestli chci svou mamu ještě někdy vidět. Celá rozrušená už po celý zbytek noci neusnu. Ta myšlenka mě neopouští. V následujících dnech horečnatě přemýšlím, zda mám do Keni skutečně odjet. Co tomu řekne Napirai? A co moje matka? A především, co si o tom pomyslí moje africká rodina včetně Lketingy? 11
C O R I N N E H O F M A N N O VÁ
Tenhle nápad mě pomalu celou nahlodává a moje nálada kolísá od euforie k agresi. Kdybych ještě žila se svým partnerem, nikdy by mě nenapadlo vracet se znovu do Keni. Je to zvláštní! Možná je život předem naprogramován a všechno muselo takhle přijít. Znovu odjíždím do Mnichova a setkávám se s režisérkou filmu Bílá Masajka, která mezitím v Keni byla a mimo jiné navštívila i mou rodinu v Barsaloi. Vyprávěla, že ji po překonání počáteční nedůvěry přijali přátelsky a i moje tchyně se po přemlouvání ukázala. Mama je už stará, ale dosud statná. Při rozloučení mi vzkázala: „Corinne ať se dožije devadesáti let jako já. Chci, aby věděla, že ji miluju z celého srdce, že jí přeju všechno nejlepší, je kdykoli vítána a ráda bych ji ještě jednou viděla, než zemřu.“ Když slyším tato slova, nahrnou se mi slzy do očí. Cítím s ní intenzivní spojení a v tomtéž okamžiku se rozhodnu: Musím mamu ještě jednou vidět a obejmout ji – pojedu do Afriky! V redakci probíráme nový vývoj. Albert, můj vydavatel, který již před šesti lety předal mojí rodině první knihu Bílá Masajka, prohlásil, že je ochoten mě doprovázet. „Poznám tak alespoň malého Alberta,“ řekl pobaveně. James, bratr mého bývalého manžela, totiž po něm pojmenoval svého prvního syna, aby tak poděkoval vydavatelství za dlouholetou podporu. Sdělím náš plán v dopise Jamesovi. Je pro mě spojovacím článkem k celé rodině, protože jen on umí číst a psát. Se zvědavostí a napětím čekám na odpověď. V květnu konečně dostanu vytoužený dopis, ve kterém mi sděluje svou velkou radost i radost celé rodiny. Píše také, že mama vždycky cítila, že mě ještě jednou uvidí. Moc se těší a ani Lketinga mi nebude dělat žádné problémy. Všichni, komu tuto zprávu řekl, nemohou uvěřit a pochybovačně se ptají: „Skutečně Corinne přijede znovu k nám do Keni?“ Když přečtu ten krásný dopis své dceři, reaguje zcela spontánně: „Mami, ty tam doopravdy musíš ještě jednou jet.“ To 12
SHLEDÁNÍ
V
BARSALOI
jsou pro mne osvobozující slova, která jsem si přála a potřebovala slyšet. Svou dceru velmi miluju a doufám, že se vrátím domů s mnoha novými dojmy, příběhy a fotografiemi. Čtyři měsíce jsem vnitřně zápasila sama se sebou, zda je tento návrat správný. Jestli to opravdu všichni zvládneme. Ale teď jsem si jistá, že všechno, co se od začátku roku stalo, bylo jen cestou k dosažení nového cíle – shledání.
13
Nairobi
Při vystupování z letadla mě neovane vlhký tropický vzduch jako tenkrát v Mombase, ale spíš suchý a teplý vánek. Zařadíme se do čekající fronty u pasové kontroly a já se prostě nemohu zbavit pocitu nejistoty. Vzpomenu si, jak jsem před čtrnácti lety se svou dcerou právě u této kontroly málem ztroskotala. Tenkrát jsem potila krev i vodu, když jsem musela odpovídat na tolik otázek: Proč cestujete bez otce vaší dcery? Kde je váš manžel? Jak dlouho zůstanete v zahraničí? Proč má vaše dcera německý pas, když se narodila v Keni a její otec je Sambur? Je to skutečně vaše dcera? Otázky se jen hrnuly a málem mě tehdy připravily o rozum. Měla jsem obrovské štěstí a nakonec jsem přece jen do letadla nastoupila. A teď podávám úředníkovi znovu svůj pas. Ačkoli vypadá přátelsky, rozbuší se mi srdce. Tentokrát tu moje dcera není. Zdálo se mi nebezpečné vzít ji s sebou, protože ještě není plnoletá. Podle keňského práva patří dítě otci a podle rodového práva mého bývalého manžela dokonce babičce, tedy jeho matce. Z hlediska Samburů je Napirai ve svých patnácti letech právě v nejlepším věku na vdávání. Dívky se zde dodnes vdávají velmi mladé a jsou mrzačeny obřízkou genitálií. Nechtěla jsem prostě riskovat, že bychom za určitých okolností museli řešit nároky tohoto druhu. Kromě toho Napirai neprojevila přání cestovat do Keni. Samozřejmě se mě vyptává na svého otce a na celý náš příběh, ale dosud má velký respekt před tím, co je pro ni neznámé. 14
SHLEDÁNÍ
V
BARSALOI
Úředník bere můj pas a přidrží ho před čtečkou počítače. Pokrok už dorazil i sem. Po dalších pěti vteřinách dostávám razítko do pasu a můžu s oběma svými společníky pokračovat v cestě. První noc strávíme v pokojích hotelu Norfolk. Tenhle hotel má za sebou dlouhou historii. Byl postaven ve venkovském stylu v roce 1904 a v koloniální době se zde setkávali bílí osadníci, obchodníci i lovci. Byl v téhle divoké a nepřístupné zemi oázou. Všude na stěnách visí staré obrazy a fotografie slavných, jako například Roosevelta nebo Hemingwaye. Tropická vegetace v parku kolem se starými kočáry taženými koňmi dotváří celý dojem. Poprvé jsem v Nairobi v tak přepychovém hotelu a nemusím přemýšlet, kolik to bude stát. Jedna noc je tu tak drahá jako měsíční plat leckterého zdejšího zaměstnance. Když jsem dříve musela jet do Nairobi, což pro mě bylo vždy utrpením, bydlela jsem na River Road. To nikdy nebyla a dodnes není zrovna nejlepší adresa, ale zato jsem tehdy platila za tmavý pokojík jen čtyři nebo pět franků. Když se žena provdá za nemajetného samburského válečníka a musí se v téhle zemi snažit uživit, nepřijde jí ani na mysl, aby těžce vydělané peníze jen tak vydala za nocleh v drahém hotelu. Tentokrát však cestuju s evropskými společníky a pro mého vydavatele musí být cesta alespoň trochu příjemná. Nakonec už nepatří k nejmladším a nezamiloval se bezhlavě do masajské ženy. Večer jíme venku na terase. Za námi je bar, kam se dříve muži odebírali se svými doutníky a ženám tam vstup nebyl dovolen. Pro mě tohle stále ještě není Afrika, i když tu dnes sedí u večeře více obchodníků tmavé pleti, než tomu bývalo ještě před pár lety. Také se mi to tu zdá, poté co jsem ukojila svou počáteční zvědavost, příliš elegantní a táhne mě to co nejrychleji dál. A tak vůbec nejsem smutná, když příštího dne stiskneme ruku vrátnému v zeleném smokingu a bílých rukavičkách a s úsměvem se rozloučíme. 15
Na cestě do země Samburu
Najmeme si dvě auta typu landcruiser i s řidiči a konečně vyrážíme směrem do „staré vlasti“. Oba naše vozy se probojovávají dopravním chaosem v Nairobi. Vlevo i vpravo se tlačí auta, náklaďáky, malé autobusy, kterým se tu říká matatu, a smrdící barevné dálkové autobusy. Pro hustý černý kouř ani nemůžu pořádně dýchat. Znovu mě fascinuje, jak se tu kdekdo snaží vydělat si jakýmkoli způsobem pár šilinků. Jsou tady prodavači novin, kteří čekají při okraji ulice, a jakmile se vytvoří stojící kolona, pospíší si s nabízením svých novin. Jiní se tlačí mezi auty a snaží se prodat něco ze své nabídky čepic, kapesních svítilen a hodinek. Padla mi do oka červená pokrývka hlavy, stáhla jsem okénko a začala dojednávat cenu. Tihle prodavači mají málo času, a tak se rychle dohodneme, ale protože nemá peníze na rozměnění a kolona za námi je netrpělivá, jedeme dál. Mladík se ale nenechá od svého obchodu tak rychle odradit. Dívám se do zpětného zrcátka a vidím, jak se za námi žene mílovými kroky. Ujeli jsme nejméně 400 metrů, když se najednou za kruhovým objezdem objeví místo k zastavení. Sotva řidič zabrzdí, je prodavač se zářivým úsměvem u nás. V úžasu kupuju čapku a náš šofér také jednu získává. Prodavač se směje od ucha k uchu. Přála bych si, aby někteří obchodníci v naší skvělé země viděli tuhle radost. U nás by sotva někdo stál uprostřed výfukových plynů a ještě za zákazníky běhal! A dočkat se úsměvu od některých prodávajících, to by člověka muselo napadnout něco opravdu originálního. 16
