FARNÍ INFORMÁTOR 1. NEDĚLE POSTNÍ – 21. ÚNORA 2010
Buď se mnou, Pane, v mé tísni.
Mozaiky Centra Aletti v kryptě baziliky sv. Pia z Pietrelciny v San Giovanni Rotondu.: mozaika Pokušení Páně – Ježíš čelí satanovu pokušení štítem Božího Slova a svobodně přijímá kříž: velikonoce – cesta spásy, Anni Paulini Peregrinatio, 3.7.2009.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, vyznali jsme, že Ježíš Kristus je Pán. Proto s vírou v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, prosme za spásu svou i celého světa: L: BOŽE NAŠEHO PÁNA JEŽÍŠE KRISTA, VYSLYŠ NÁS. Tys Abraháma učinil velkým, mocným a početným národem a jeho putování jsi provázel divy a znameními; dej, ať je Církev tvého Syna znamením naděje. Ty, který skrze víru v tvého Syna zjevuješ svou spravedlnost, dej, aby doba postní byla pro každého křesťana časem opravdového obrácení a intenzivního poznání tajemství Krista, který přišel naplnit veškerou spravedlnost. Ty, jenž jsi lidstvo tonoucí v ďábelské touze po moci, slávě a bohatství, vykoupil krví svého Syna, slyš nářek svých synů a dcer, soužených válkami, chudobou a bezprávím. Ty, jenž jsi čtyřicet dní vodil svého Syna pouští, abys nám ukázal jak bojovat se zlem; dej, ať v síle Slova, které se stalo tělem dokážeme vítězit nad Pokušitelem. Ty, jenž jsi štědrý ke všem, kdo tě vzývají; přiveď ke spáse všechny věrné zemřelé. K: Bože, vysvobozuješ ty, kdo se k tobě utíkají a slyšíš, když tě v tísni vzývají; shlédni na prosby svého lidu, které klade před tvůj oltář. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 21. – 28. února 2010 DEN
NEDĚLE 21. února
PONDĚLÍ 22. února
LITURGIE
FARNOST
1. NEDĚLE POSTNÍ
SVÁTEK
STOLCE SV. PETRA, APOŠTOLA
ÚTERÝ 23. února
ÚTERÝ PO 1. NEDĚLI POSTNÍ SV. POLYKARP, BISK. A MUČ.
STŘEDA 24. února
PO 1. NEDĚLI POSTNÍ
ČTVRTEK 25. února
ČTVRTEK PO 1. NEDĚLI POSTNÍ
PÁTEK 26. února
PÁTEK PO 1. NEDĚLI POSTNÍ
SOBOTA 27. února
SOBOTA PO 1. NEDĚLI POSTNÍ
NEDĚLE 28. února
STŘEDA
2. NEDĚLE POSTNÍ
PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PODIVICE 8.00
ÚMYSL MŠE SV.
za + Františka HROZU za + Aloise MARKA a Boží požehnání pro živou rodinu za + manžele KRATOCHVÍLOVY, dceru a zetě za + Otakara DRAGONA a dvoje rodiče
PUSTIMĚŘ za + Oldřicha TVRDÍKA, + rod. TVRDÍKOVU, ŠIMEČKOVU 17.00 a Boží požehnání pro živou rod. HOŠTICE 9.00 DRYSICE 16.30 DRYSICE 17.00
za + P. Františka BENÍČKA a za nová kněžská povolání
PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
za + rodiče SEDLÁKOVY, VYMAZALOVY a dva syny za + Františka Zakopala, živou a zemřelou rodinu za + Metoděje a Františku MALÍKOVY
POBOŽNOST
KŘÍŽOVÉ CESTY na poděkování za dar zdraví a Boží ochranu na poděkování Pánu Bohu za PUSTIMĚŘ 80 let života a Boží požehnání 17.00 pro rodinu KUPKOVU PODIVICE POBOŽNOST KŘÍŽOVÉ CESTY 15.00 PUSTIMĚŘ POBOŽNOST 16.30 KŘÍŽOVÉ CESTY za + Ludmilu ADAMCOVOU, PUSTIMĚŘ manžela, dvoje rodiče 17.00 a Boží požehnání pro rodinu
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (7. ledna 2010)
PUSTIMĚŘ: 3.800,-Kč
DRYSICE: 2.800,-Kč
PODIVICE: 2.900,-Kč
PÁN BŮH ZAPLAŤ VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI. ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ÚNOR 1. Za vědce a intelektuály, aby upřímným hledáním pravdy dospívali k poznání jediného pravého Boha. 2. Aby si církev uvědomovala své misijní poslání a snažila se věrně následovat Krista a hlásat evangelium všem národům. 3. Aby všichni trpící, nemocní a postižení našli sílu spojit své utrpení s křížem našeho Pána.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 28. února – 7. března 2010 DEN
NEDĚLE 28. února
LITURGIE
2. NEDĚLE POSTNÍ
PONDĚLÍ 1. března ÚTERÝ 2. března
PONDĚLÍ PO 2. NEDĚLI POSTNÍ
STŘEDA 3. března
STŘEDA
ÚTERÝ PO 2. NEDĚLI POSTNÍ
PO 2. NEDĚLI POSTNÍ ČTVRTEK PO 2. NEDĚLI POSTNÍ
ČTVRTEK 4. března
PLNOMOCNÉ ODPUSTKY ROKU KNĚŽÍ SV. KAZIMÍR
PÁTEK 5. března
SOBOTA 6. března
NEDĚLE 7. března
PÁTEK PO 2. NEDĚLI POSTNÍ PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PUSTIMĚŘ za + rodiče SEDLÁKOVY, VYMAZALOVY a dva syny 8.00 za + Františka Zakopala, DRYSICE živou a zemřelou rodinu 9.30 za + Metoděje a Františku PODIVICE MALÍKOVY 11.00 PUSTIMĚŘ za + Ludvíka BRUNCLÍKA, dvoje rodiče, živou a + rodinu 17.00 PODIVICE za + rodinu POSPÍŠILOVU, PUČANOVU a duše v očistci 8.00 DRYSICE POBOŽNOST 16.30 KŘÍŽOVÉ CESTY DRYSICE za + Anežku BENÍČKOVOU, manžela, živou a + rodinu 17.00 za +kněze a řeholnice PODIVICE a za nová duchovní povolání 8.00 za + Vojtěcha KNAPA, DRYSICE dceru Marii, dvoje rodiče 15.30 a Boží požehnání pro rodinu za + Marii ALÁNOVOU, PUSTIMĚŘ manžela a syna 17.00 DRYSICE za živou a + rod. POLÁCHOVU a NAVRÁTILOVU 8.00 PODIVICE POBOŽNOST 15.00 KŘÍŽOVÉ CESTY PUSTIMĚŘ POBOŽNOST 16.30 KŘÍŽOVÉ CESTY PUSTIMĚŘ za + Františku ZBOŘILOVU, manžela, dva syny, živou a +r. 17.00
SOBOTA PO 2. NEDĚLI POSTNÍ
3 NEDĚLE POSTNÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
za + Marii SLÁMOVOU PUSTIMĚŘ a Boží ochranu pro rodinu 8.00 DRYSICE za +Ludmilu PEPRNÍČKOVOU manžela a syna 9.30 PODIVICE za +Františku POSPÍŠILOVOU, manžela a duše v očistci 11.00
FARNÍ INFORMÁTOR, XVI. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.
FARNÍ INFORMÁTOR 2. NEDĚLE POSTNÍ – 28. ÚNORA 2010
Hospodin je mé světlo a má spása.
Tajemství Růžence světla – mozaiky Centra Aletti na Růžencové bazilice v Lurdech (vpravo Proměnění Páně), 20.-26.6.2008.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH
K: Bratři a sestry, v Abrahámovi, našem otci ve víře, se nám dostalo zaslíbení, jež došlo svého naplnění v Ježíši Kristu. Od něho naše víra pochází, a on ji také přivede k dokonalosti. Proto skrze něj volejme s důvěrou k Bohu Otci: L: BOŽE NAŠEHO PÁNA JEŽÍŠE KRISTA, VYSLYŠ NÁS. Tys Abraháma učinil velkým, mocným a početným národem a jeho putování jsi provázel divy a znameními; dej, ať je Církev tvého Syna znamením naděje. Tys na hoře proměnění zjevil oslnivou slávu svého Syna uprostřed Mojžíše a Eliáše, veď katechumeny po cestách svých přikázání k jasu prorockého křestního povolání. Tys před očima učedníků proměnil tvář svého milovaného Syna: dej ať máme oči upřené na Ježíše a tak máme účast na obnově světa, vykoupeného jeho krví. Ty, který skrze víru v tvého Syna zjevuješ svou spravedlnost, dej, aby doba postní byla pro každého křesťana časem opravdového obrácení a intenzivního poznání tajemství Krista, který přišel naplnit veškerou spravedlnost. Tys nám dal poznat, že máme svou vlast v nebi: proměň ubohá těla našich zemřelých, aby nabyla podoby Kristova těla oslaveného. K: Bože, Ty vedeš svou Církev ve šlépějích víry Abraháma, jemuž jsi svěřil svá zaslíbení. Dej nám skrze Ježíše Krista kráčet k poznání naší pravé vlasti v nebi, jejíž odlesk jsme spatřili na tváři tvého milovaného Syna a našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 1. NEDĚLE POSTNÍ 1. ČTENÍ – DEUT 26,4-10
Čtení z páté knihy Mojžíšovy. Mojžíš řekl lidu: ”Kněz vezme z tvé ruky koš a položí ho před oltář Hospodina, tvého Boha. Ujmeš se slova a vyznáš před Hospodinem, svým Bohem: ‚Můj praotec byl potulným Aramejcem, sestoupil do Egypta a přebýval tam v malém počtu osob jako přistěhovalec. Ale stal se tam národem velkým, mocným a početným. Egypťané však nás týrali, sužovali a podrobili tvrdému otroctví. Tehdy jsme křičeli k Hospodinu, Bohu našich otců, a Hospodin slyšel náš hlas, viděl naši bídu, lopotu a útlak. Hospodin nás vyvedl z Egypta mocnou rukou, napřaženým ramenem, šířil velký strach a působil znamení a divy. Přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zem, zem oplývající mlékem a medem. Nyní hle – přináším prvotiny plodů půdy, kterou jsi mi dal, Hospodine!‘ Položíš koš před Hospodinem, svým Bohem, a pokloníš se Hospodinu, svému Bohu.” ŹALM 91
Kdo přebýváš v ochraně Nejvyššího, – kdo dlíš ve stínu Všemocného, – řekni Hospodinu: ”Mé útočiště jsi a má tvrz, – můj Bůh, v něhož doufám!” Nepřihodí se ti nic zlého – a útrapa se k tvému stanu nepřiblíží. – Vždyť svým andělům vydal o tobě příkaz, – aby tě střežili na všech tvých cestách. Na svých rukou tě ponesou, – abys nenarazil o kámen svou nohou. – Po zmiji a hadu budeš kráčet, – šlapat budeš po lvu i draku. Vysvobodím ho, protože lne ke mně, – ochráním ho, protože zná mé jméno. – Vyslyším ho, až mě bude vzývat, – budu při něm v tísni, – zachráním ho a oslavím. 2. ČTENÍ – ŘÍM 10,8-13
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Co říká Písmo? ”Blízko tebe je to slovo, máš ho v ústech i ve svém srdci”; to je slovo víry, kterou hlásáme. Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse. Písmo přece říká: ”Žádný, kdo v něho věří, nebude zklamán.” Není totiž žádný rozdíl mezi židem a pohanem: všichni přece mají jednoho a téhož Pána a ten je bohatě štědrý ke všem, kdo ho vzývají. Vždyť ”každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude spasen”. EVANGELIUM – LK 4,1-13
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého. Duch ho vodil pouští čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. Ty dny nic nejedl, a když uplynuly, vyhladověl. Ďábel mu řekl: ”Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb!”Ježíš mu odpověděl: ”Je psáno: ‚Nejen z chleba žije člověk.‘”Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa a řekl mu: ”Všechnu tuto moc a jejich slávu dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci. Jestliže se přede mnou skloníš, všechno to bude tvoje.”Ježíš mu na to řekl: ”Je psáno: ‚Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit!‘”Potom ho ďábel zavedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: ”Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů! Je přece psáno: ‚Svým andělům dá o tobě příkaz, aby tě ochránili, a ponesou tě na rukou, abys nenarazil nohou o kámen.‘” Ježíš mu odpověděl: ”Je řečeno: ‚Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!‘” Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času. 3
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Popeleční středa Za chvíli budeme označeni popelem, který je ve všech kulturách symbolem smrti, pomíjejícnosti, lítosti a pokání. Po celý den jsme se postili, a to není jen rituál, který patří ke křesťanským povinnostem, ale má především hluboký duchovní význam. V jižní Itálii je prý zvykem, že když zemře otec nebo matka, v rodině se nevaří. Dává se tím symbolicky najevo, jakoby řivot přestal mít smysl: kdo nejí, jakoby chtěl ukončit život. My se také postíme proto, že chceme ode dneška začít nový, lepší život, a tak se připravit, abychom s větším užitkem prožili další křesťanské svátky – velikonoce. Církev nám nabízí 3 osvědčené prostředky, které nám pomáhají zkvalitnit naši osobnost a vedou nás ke svobodě Božích dětí a tedy ke štěstí. Je to půst, modlitba a almužna. Největší a nejmocnější modlitbou je mše svatá. V době postní se koná pobožnost Křížové cesty, která je i cestou našeho života. Půst není jen zřeknutím se jídla, ale hlavně toho, co je v našem životě nadbytečné. Vypnout televizi a věnovat se dětem, rodině, jít i ve všední den na mši svatou, společně se večer pomodlit. To všechno posiluje naši vůli, abychom dávali přednost hodnotám věčným. Almužna je konkrétním způsobem, jak pomoci těm, kteří trpí nouzí a zároveň je cvičením k osvobození od závislostí na pozemských dobrech. Odříct si něco, na čem jsme závislí, co máme rádi, ale v životě se bez toho obejdeme, a peníze, které takto ušetříme, věnovat těm, kteří nemají ani to nejnutnější k životu, je skutek lásky, ne-li spravedlivou povinností. A tak vlastně spojíme dobré s užitečným – osvobodíme se od závislosti na něčem – pomůžeme sobě, a pomůžeme i druhým. To všechno se má dít, - jak jsme slyšeli -, ve skrytu, tedy k oslavě Boží, nikoli k osobnímu prospěchu nebo k získání pochvaly. Almužnou dáváme něco materiálního. Má nás však vést ještě k většímu daru a tím je darování sebe sama. Vzpomeňme na chudou vdovu, která dala do chrámové pokladnice bezvýznamnou minci, ale dala mnohem víc, než všichni ostatní – tedy sebe samu. Radostnější je dávat než brát. Nejsme totiž stvořeni pro sebe, ale pro Boha a bližní. Prakticky to znamená pro děti a mládež: svědomitě se učit ve škole, poslouchat a pomáhat rodičům, naučit se co nejvíce věcem, abyste mohli v dospělosti více dávat – svým dětem, a těm, kteří vám budou svěřeni. Rodiče by měli více myslet jeden na druhého, věnovat dětem víc času a zájmu. Prarodiče zase mají pomáhat svým dětem, vnoučatům, a volný čas věnovat modlitbě a službě Boží. Kéž takovou je právě ta letošní doba postní. 4
Pravda vítězí
(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
Pamatuji se na první desítiletí Československé republiky. Ve škole nám vysvětlovali, jakou podobu má náš státní znak a co znamená heslo „Pravda vítězí“. Ale musím se přiznat, že jsme byli v situaci Piláta, který při soudu nad Ježíšem pokrčil rameny a prohodil skepticky: „Co je pravda?“ (Jan 18,38). U dětí je to neznalost, ale u dospělých je to skutečná pochybnost. Vždyť i samo slovo má v různých jazycích různé odstíny. Zatím co řecké aletheia znamená radostný objev, latinské veritas naznačuje, že pravda zůstává tajemstvím. Staroslověnské a ruské istina má být něco, co dýchá, co je živého, české „pravda“ je původně spravedlnost, dobrý poměr k ostatním. Už v těch slovech se odráží něco z národního charakteru. Masaryk, který má hlavní zásluhu o zavedení hesla, napsal také knížku Česká otázka, kde se pokouší objasnit, jak se k pravdě stavíme. Tam srovnává především postoj Čechů a Němců. Dochází k závěru, že má Němec rád, když se mu všecko hned jasně a přesně řekne, zatím co Čech nejraději jenom naznačuje a spoléhá, že se ten druhý dovtípí. To je tedy poučení praktické, jak jednat se svými nejbližšími sousedy v Evropě. Dnes má ta otázka daleko širší rozměry. Staví se proti sobě bloky národů, kterým říkají Západ a Východ, jedni nevědí, jak se mají o pravdu dohodnout s druhými. A my se často sami ptáváme, kam vlastně patříme: na Západ nebo na Východ? Jisté je, že jsme svou historií a svou kulturní výchovou žili po staletí ve sféře západní kultury. Ale v srdci přesto zůstávají staré vzpomínky na praotce Čecha, který přišel odkudsi z Východu. Proto mně vždycky překvapovalo, jak se v naší literatuře, zvláště v poezii, nacházejí prvky, které jsme označili jako charakteristické pro slovanské myšlení. Je to jakási podvědomá stará vzpomínka na dávný kult matky syré země, tj.intimní vztah k životu v přírodě, a proto se i pravda chápe jako živá a osobní. Přímo to prožíváme v umění, které cítíme jako typicky naše. Proto se nám v hudbě tolik líbí Smetanova Má vlast. Sotva zaznějí první tóny Vltavy, už nevíme, je-li obsahem té symfonie tok řeky nebo pestrost života lidí na jejích březích, ve skutečnosti tu zaznívají 5
hlasy obojího. Neodcizil se tomu ani Dvořák, když chtěl zvěčnit hlasy Z nového světa. Pronikla do nich lyrika vzpomínek na vzdálený domov. Vše, co vidíme očima jako realitu mimo nás a dokonce i to, o čem spekulujeme , se stává pravdou, až se to spojilo s naší živou osobou. Sotva kdo to lépe vyjádřil než mladý Wolker. „Na břehu ostrova Krku, na břehu z kamení, moře jsem hledal šest smutných dní. A moře jsem nenašel...“ Není divu, že mladý básník si přál uvidět moře. Vždyť o něm tolik četl, nosil jeho ideu v hlavě. Ale to, co nakonec viděl očima na ostrově Krku, tomu neodpovídalo. Viděl jenom cosi, co nazval modrým ptákem, který ráno přilétal a večer odlétal. Pravé moře našel až sedmého dne, když nad městem zvon zněl v hospodě u mola v očích námořníků, „bratří svalnatých pěstí, kteří tu staví moře a z moře jsou vystavěni“. Jinými slovy: realita není to, co si v mysli představujeme, ani to, co vidíme, ale čím osobně žijeme spolu s ostatními. Pravda je živá a oživuje celou přírodu. Píše zase Wolker: Miluji věci, mlčenlivé soudruhy, protože všichni nakládají s nimi, jakoby nežily a ony zatím žijí a dívají se na nás jak věrní psi pohledy soustředěnými a trpí, že žádný k nim nepromluví. Ostýchají se první dát do řeči, čekají, mlčí, a přeci tolik by chtěly trochu si porozprávět! Proto miluji věci a také miluji celý svět.“ Pravé je to poznání, které je oživeno láskou. Láska ovšem není individuální, ale žije se všemi, a proto je nesmrtelná. Není to snad krásně vyjádřeno na konci Máje u K. H. Máchy? „Daleko zanesl věk jeho časů vztek, daleko jeho sen umrlý jako stín, obraz co bílých měst u vody ztopen v klín, tak jak zemřelých myšlenka poslední“atd. atd. Dlouhá litanie individuálních zániků tu však končí překvapivým oxymoronem: „Slitého zvonu hlas, to jestli zemřelých krásný dětinský čas. Byl pozdní večer první máj, večerní máj, byl lásky čas.“ Láska si hledá svůj čas, ale také dává času smysl, aby mělo věčnou hodnotu to, co v čase tak rychle přeletělo a zdá se nenávratným. Kdo to však všechno může spojit? Abychom opravdově žili, musíme žít osobně a v čase, ale aby to všecko bylo pravdou a nejen zdáním, musí to být věčné. Filosoficky je to neřešitelné. A konkrétně? Mácha, dřív než se odvážil ohlásit „krásný dětinský čas zemřelých“, si zaplakal smutně: „Miluji květinu, že uvadne...Miluji člověka, že umře a nebude.“ Vrací se tedy zase skeptická pochybnost Pilátova: „Co je pravda?“ Tragika tohoto zástupce antické spravedlnosti byla v tom, že neviděl Pravdu, která živá stála před ním: věčný Syn věčného Otce, který vstoupil do času, aby vydal svědectví pravdě svou vlastní osobou. Toho Pilát odsoudil k smrti, k tomu, aby nebyl. Bylo to na Velký pátek, ale v neděli nato, už živá Pravda zvítězila, Kristus smrtí přemohl smrt. Vraťme se v této souvislost ještě k našemu státnímu heslu. Jak jsme řekli, postaral se Masaryk o to, aby byla zavedena do obnovené národní svobody. Ale heslo samo je daleko starší. Užívali ho naši předkové s velkým nadšením v době husitských bojů o pravdu. Ale bylo o jedno slovo delší. Znělo: „Pravda Páně zvítězí“. Máme to staré znění zapomínat anebo je dokonce i svévolně zamlčovat a popírat? V době, kdy se bojuje o nový svět a hledá se smysl nové Evropy, chceme stát na straně Piláta nebo raději toho, kdo krátce předtím slíbil světu daleko lepší zákon pravdy než jej byla schopna uskutečnit světová říše svými zákony? Slyšme jeho slib v plném znění: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy... On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne“ (Jan 16,12 n). Věřme tedy, že pravda opravdu zvítězí. 6
LITURGICKÉ TEXTY 2. NEDĚLE POSTNÍ 1. ČTENÍ – 1MOJŽ 15,5-12.17-18
Čtení z první knihy Mojžíšovy. Bůh vyvedl Abráma ven a pravil: ”Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat!” – a dodal: ”Tak četné bude tvé potomstvo!” Abrám Hospodinu uvěřil a ten ho za to uznal za spravedlivého.Znovu mu pravil: ”Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Uru Chaldejců, abych ti dal tuto zemi do vlastnictví.” Abrám řekl: ”Pane, Hospodine, podle čeho poznám, že ji dostanu do vlastnictví?” Bůh mu řekl: ”Vezmi pro mě jalovici, kozu, berana, všechny tříroční, pak ještě hrdličku a holoubě.”Abrám mu přinesl všechna tato zvířata, rozpůlil je a položil jednu polovici proti druhé, ale ptáky nerozpůlil. Dravci se slétali na mrtvá těla, ale Abrám je odháněl. Slunce se sklánělo k západu, když Abrám upadl do hlubokého spánku; pojala ho hrůza a velká tíseň. Zatím slunce zapadlo, nastala tma, a hle – dýmající pec a ohnivá pochodeň přešly mezi oněmi rozpůlenými částmi. V ten den uzavřel Hospodin s Abrámem smlouvu a řekl: ”Tvému potomstvu dávám tuto zemi od Egyptského potoka až k veliké řece, řece Eufratu!” ŹALM 27
Hospodin je mé světlo a má spása, – koho bych se bál? – Hospodin je záštita mého života, – před kým bych se třásl? Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, – smiluj se nade mnou, vyslyš mě! – Mé srdce k tobě mluví, – má tvář tě hledá: Hospodine, hledám tvou tvář. – Neskrývej svou tvář přede mnou, – v hněvu neodmítej svého služebníka! – Tys má pomoc, nezavrhuj mě! Věřím, že uvidím blaho od Hospodina – v zemi živých! – Důvěřuj v Hospodina, buď silný, – ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina! 2. ČTENÍ – FLP 3,17-4,1
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům. Bratři! Jednejte všichni tak, jak jednám já, a dívejte se na ty, kdo žijí podle mého příkladu. Často jsem vás na to upozorňoval, a teď to říkám se slzami v očích, že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže. Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské. My však máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista. On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené. Způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všecko. Proto, moji bratři milovaní a vytoužení, moje radosti a koruno, tak stůjte v Pánu pevně, milovaní! EVANGELIUM – LK 9,28B-36
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho. Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: ”Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.” Nevěděl, co mluví. Zatímco to říkal, objevil se oblak a zahalil je. Když se octli v oblaku, padla na ně bázeň. Z oblaku se ozval hlas: ”To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!” Když se ten hlas ozval, byl už Ježíš sám. Zachovali o tom mlčení a nikomu v oněch dnech nepověděli nic o tom, co viděli. 7
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Vzdělávat se ve víře V jednom domě nastal požár. Všichni obyvatelé se dostali ven, pouze pětiletý chlapec zůstal uvnitř. Plameny a štiplavý kouř nedovolily nikomu dostat se dovnitř. Najednou se otevřelo okno a chlapec křičel: tati, tati. Otec přiběhl pod okno a volal na chlapce ať skočí dolů. Chlapec však zoufale křičí: tati, ale já tě nevidím! Otec mu však říká: ale já tě vidím, jen skoč. Chlapec nakonec vyskakuje do neznáma a spočívá v bezpečném náručí otce. Tento příběh nám chce dát odpověď na otázku, co je to vlastně víra. Víra znamená odevzdat svůj život Bohu, svěřit kormidlo své životní plavby Bohu, spolehnout se na toho, který mě miluje, stará se o mě, ví o každé mé touze, i když já nevidím, neslyším, nevnímám. Víra to na prvním místě není znalost katechizmu nebo Bible, ale především hluboký vztah mezi člověkem a Bohem. Věřící člověk dává možnost vstoupit Bohu do jeho života, protože ví, že Bůh je tím nejlepším průvodcem na pozemské pouti, ke štěstí, které má jednou vyústit ve věčné blaženosti. Abrahám – hlavní postava 1. čtení, je nazýván praotcem víry. Jeho dramatický životní příběh je ukázkou živé víry v Boha. Jako pětasedmdesátiletý stařec odchází ze svého rodného města, kde měl živobytí, zajištění, přátele, a jde do neznámé „zaslíbené země“. On však věří Bohu, nebere ohled na své stáří či zajištění a pouští se do dobrodružství s Bohem, jež ho vede nakonec k naplnění jeho života. Abrahám Bohu uvěřil a proto mu to bylo uznáno za spravedlnost. Také evangelium nám vypovídá o události, jejímiž svědky byli nejbližší Ježíšovi učedníci – Petr, Jakub a Jan, a její význam měl pouze jediný smysl, a to, že Ježíš je skutečně Boží Syn; na něm se naplnil celý Starý Zákon – reprezentovaný Mojžíšem a Eliášem. Cílem Proměnění Páně ny hoře Tábor bylo upevnění víry apoštolů, že Ježíš je skutečně pravý Boží Syn. V době svatopostní má jít rovněž o upevnění víry každého z nás – toho nejcennějšího, co máme. Dobře víme, že tento skvělý poklad máme v nádobě hliněné. Je třeba proto s velkou starostlivostí pečovat o to, abychom o víru nepřišli, ale naopak, rozvíjeli ji, a tak v víře rostli. Jsou dvě taková nebezpečí pro víru: 1) Konzumní styl života - panem et circenses – chléb a hry – dobře se najíst, dobře se bavit, užívat si = kultura smrti. 2) Další nevzdělávání se ve víře – největším nepřítelem katolíka je jeho vlastní nevědomost. Mimochodem, vzdělávání se ve víře je naší křesťanskou povinností! 8
Lidská práva
(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
„Nemáš na to právo, ale já ti dávám z lásky,“ řekl šéf podniku dělníkovi, když mu při výplatě přidal o trošku víc, protože slyšel, že by chtěl na svátky jet navštívit rodiče. Dělník ovšem slušně poděkoval, ale s malým úšklebkem dodal: „To na vaši lásku právo nemám?“ Je to ve skutečnosti dost divné, že tak rozlišujeme. Vždyť křesťan má dělat všecko z lásky k Bohu a k bližnímu. Taková je naše povinnost. Člověk ovšem neplní své povinnosti nikdy na sto procent. Proto si v soužití s druhými stanovíme, alespoň tu nejmenší míru, abychom mohli pokojně žít. Ustanoví se právní předpis a tak nám policie zaručí i pendrekem to, co nám mají všichni dělat z lásky. V malých společnostech je právních předpisů málo, ve velkoměstech je jich potřeba daleko víc. Na světové úrovni usilujeme soupis všech základních lidských práv, které by měly hlídat lidský život od narození až do smrti. V tom případě se ovšem ptáme, je-li to možné, nakolik je to užitečné a kdo má právo ta práva stanovit. Abychom odpověděli, musíme si nejdříve uvědomit, co je člověk a co se v jeho životě dá stanovit právem. Nemůžeme vyjít z teorie jakou má být příroda a podle ní dělat přírodopis. Musíme naopak vyjít z pozorování přírody a pak objevovat, jaké zákony v ní platí. Tak také musíme v našem případě vyjít z člověka. Bezprostředním pramenem lidských práv, prohlásil papež Jan Pavel II., je důstojnost lidské osoby a její svobodné rozvinutí. Člověk však není plně svobodný. Podléhá také zákonům nutnosti, které diktuje lidská příroda. Můžeme tedy mluvit o přirozených zákonech lidství. Takové je právo na život, na stravu a všechny ostatní podmínky k životu tělesnému i k duševnímu rozvoji. Ty požadavky s dají vyjádřit zákonem. Jakou mají tyto zákony platnost? Podle Moltmana nejsou ani dosažením ani ideálem skutečnosti, ale jenom právními a politickými pomůckami, aby se snadněji došlo k lidskosti. Člověk totiž má jedno základní právo, které se dá velmi nesnadno popsat konkrétně, označuje se proto jenom všeobecně: právo na svobodu. To právo se zdá ostatně těžko slučitelné s předcházejícími, tj. se zákony nutnosti. Na každém kroku totiž pozorujeme 9
konflikty. Je např. přirozený zákon, který chrání rodinu, ale lidé se domáhají práva na svobodný rozvod. Základ všech lidských práv je ochrana života a lidé se přitom domáhají svobody k přerušení těhotenství. Jak ty protiklady sloučíme? Nezbývá, než nejdříve určit lépe, co je svoboda a jaký je její cíl. Všeobecně řečeno se svoboda ztotožňuje s osobou. Zvíře není osoba, protože není svobodné, člověk se naopak svobodně rozhoduje. Ale přesto svoboda ho ještě nedělá pravou osobou. Osoba se vytvoří ze svobodného vztahu lásky k druhým. Matka je matka, protože má dítě a miluje je. Učitel je učitel, protože má žáky a vyučuje je. O někom říkáme, že je velkou osobností, protože má mnoho vztahů k vlivným lidem. Je tedy lépe říci něco hlubšího, než je všeobecné rčení, že má člověk právo na svobodu. Člověk má právo na to, aby se stal svobodnou osobou, která může navazovat svobodné dobré styky s jinými osobami. Pěkně to vyjádřil Patočka slovy, která pak přešla do pověstné charty: „Morálka definuje člověka“. Výraz „morálka“ pochází z latinského mores, tj. způsob života mezi lidmi. Česky máme také trochu vulgární výraz a říkáme, že je někdo „moresní“ člověk, tj. umí se přizpůsobit ostatním. Ale bylo by to dobré, abych se stále a ve všem musel ostatním přizpůsobovat? Tak by vyhynuli všichni velcí umělci a geniální lidé vůbec. Stálá snaha vyjít dobře se všemi lidmi by nakonec vedla ke slabosti, ke ztrátě vlastního charakteru. Člověk má právo na to, aby žil v dobrém vztahu s ostatními, ale má také právo na to, aby byl tím, čím je, aby mohl rozvinout vlohy a povolání, které od Boha dostal. Dnes si jsou všichni vědomi, že mají právo na život. Ale právo na život je totožné s právem dělat dobře, uskutečňovat dobro, které máme k disposici. To pak se může opravdově uskutečnit jenom ve vztahu s Bohem. V Bibli je to, co říkáme zde teoreticky, hned na počátku vyjádřeno obrazně. Čteme tam, že Bůh umístil člověka v rajské zahradě, kde bylo všeho hojně, tj. dal mu všechny možnosti, aby mohl žít a dal mu i společnici, aby s ní navázal osobní vztahy. Moderně bychom řekli, že měl tedy Adam zaručena všechna lidská práva. Ale uprostřed ráje byl strom poznání dobra a zla. Nezvolí-li člověk svobodně dobro, ráj, tj. všecka lidská práva se zhatí. Dobro a zlo nezávisí přímo na zákonu, ale na cíli, ke kterému vede. Dobro vede k životu, zlo vede ke smrti. Z toho poznáváme, jak je nemyslné, když se lidé dovolávají lidských práv, aby mohli dělat zlo. A druhá poznámka je nutná. Nedají se lidská práva stanovit jenom na tzv. sekulární úrovni. Člověk byl stvořen k obrazu a podobenství Božímu (Gn 1,26-27). Jak by se mohl uskutečnit něčí obraz, kdybychom vyloučili toho, koho má zobrazovat. Když si naopak uvědomíme, že Boží zdokonalení lidského obrazu je naše lidské právo, v tom okamžiku se právo stává opravdovým privilegiem, které patří k chartě lidské svobody. Ale jak uhádnou ti druzí, jaká je má opravdová osobnost, jaké mám od Boha dary a v čem mohou a mají respektovat moje odlišné postavení? Je to vůbec možné? Je přece známo, že mnoho velkých umělců umřelo v bídě a vynikající osoby se ocenily až po jejich smrti. Máme po ruce nějakou metodu, která by nám usnadnila správné rozlišení? Dá se říci alespoň v principu. Bůh stvořil člověka z lásky, a proto jenom pravá láska nakonec pochopí, jaká jsou a mají být práva člověka a jak se mají vysvětlovat všeobecně stanovená lidská práva.
10
POSELSTVÍ PAPEŽE BENEDIKTA XVI. K POSTNÍ DOBĚ 2010 Bůh ospravedlňuje na základě víry v Ježíše Krista (srv. Řím 3,21-22) Drazí bratři a sestry, církev nás každý rok v postní době vybízí, abychom se podívali na svůj život ve světle evangelního učení. V tomto roce bych vám rád předložil několik úvah, které se týkají závažného tématu spravedlnosti, a za základ si vzal výrok sv. Pavla: Bůh dává spravedlnost na základě víry v Ježíše Krista (Řím 3,21-22).
Spravedlnost: "dare cuique suum" Na prvním místě bych se chtěl věnovat významu slova "spravedlnost", které v běžném užívání znamená "dát každému, co mu náleží – dare cuique suum" podle proslulého výroku Ulpiana, římského právníka z 3. století. Tato známá definice však neupřesňuje, v čem spočívá toto "suum", které je třeba každému dát. To, co je pro člověka zásadní, nelze zajistit právně. Aby každý mohl žít život v plnosti, potřebuje něco hlubšího, více osobního, co lze získat pouze jako dar. Dalo by se říci, že jde o to, aby člověk žil z té lásky, kterou mu může dát jen sám Bůh, protože je stvořen podle jeho obrazu a podoby. Hmotná dobra jsou samozřejmě užitečná a potřebná. Ostatně sám Ježíš pečoval o nemocné, sytil zástupy, které ho následovaly, a bezpochyby neschvaluje nezájem, který i dnes posílá na smrt stovky milionů lidí kvůli nedostatku potravin, vody a zdravotní péče. Přesto však distributivní spravedlnost nedává člověku všechno, co mu náleží. Ještě mnohem více než chléb totiž člověk potřebuje Boha. Sv. Augustin k tomu říká, že "pokud je spravedlnost ctností, která dává každému, co mu náleží… kde je pak spravedlnost u člověka, když opouští pravého Boha". 1
1
De civitate Dei XIX, 21. 11
Odkud pochází nespravedlnost? Evangelista Marek nám předává Ježíšova slova pronesená během tehdejšího sporu o tom, co je čisté a nečisté: "Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje… Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky" (Mk 7,15.21). Kromě bezprostředního problému jídla můžeme v reakci farizeů objevit stálé lidské pokušení dávat původu zla vnější příčinu. Při bližším pohledu zjistíme, že mnoho moderních ideologií z tohoto předpokladu vychází: jelikož nespravedlnost přichází zvnějšku, stačí odstranit vnější příčiny, které brání naplnění spravedlnosti. Tento způsob myšlení, jak nás upozorňuje Ježíš, je naivní a krátkozraký. Nespravedlnost, důsledek zla, nemá výlučně vnější příčiny. Její původ je v lidském srdci, kde člověk nalézá základ tajemné účasti na zlu. Žalmista to bolestně rozpoznává: "Vždyť s vinou jsem se narodil, v hříchu mě počala má matka" (Žl 51,7). Ano, člověk je oslaben hlubokým zraněním, které umenšuje jeho schopnost vejít ve společenství s druhým. Přirozeně je otevřený svobodnému sdílení, ale objevuje v sobě překvapivě mohutnou sílu, která ho svádí, aby se uzavřel do sebe a stavěl se nad druhé a proti nim. Jde o egoismus, důsledek prvotního hříchu. Adam a Eva byli svedeni satanovou lží. Tím, že se zmocnili tajemného ovoce, porušili Boží přikázání. Důvěru v lásku nahradili podezřívavostí a rivalitou, přijímání a očekávání od druhého s důvěrou za úzkostnou snahu brát a být soběstačný (srov. Gn 3,1-6), čímž si způsobili pocit neklidu a nejistoty. Jak se člověk může vymanit z tohoto egoistického tíhnutí a otevřít se lásce?
Spravedlnost a sedāqāh V moudrosti Izraele nacházíme hluboký vztah mezi vírou v Boha, který "pozvedá z prachu slabého" (Žl 113, 7), a spravedlností vůči bližnímu. Dobře to vyjadřuje slovo sedāqāh, které v hebrejštině označuje ctnost spravedlnosti. Sedāqāh totiž na jedné straně znamená naprosté přijetí vůle Boha Izraele; na druhé straně pak spravedlnost vůči bližnímu (srv. Ex 20,12-17), obzvlášť vůči chudému, cizinci, sirotku a vdově (srv. Dt 10,18-19). Tyto dva významy jsou však vzájemně propojeny, protože dát chudému znamená pro Izraelitu pouze oplatit to, co pro něj udělal Bůh, který měl soucit s bídou svého lidu. Není náhodou, že desky Zákona byly Mojžíšovi darovány na Sinaji po přejití Rudého moře. Poslušnost Zákonu totiž předpokládá víru v Boha, který jako první „slyšel nářek“ svého lidu a „sestoupil, aby ho vysvobodil z moci Egypta (srv. Ex 3,8). Bůh je vnímavý k volání toho, kdo je v nouzi, a jako odpověď žádá, aby se mu naslouchalo: vyžaduje spravedlnost vůči chudému (srv. Sir 4,4-5.8-9), cizinci (srv. Ex 22,20), otroku (srv. Dt 15,12-18). K vstupu do spravedlnosti, je proto nezbytné vyjít z iluze soběstačnosti, hlubokého stavu uzavřenosti, který je samotným původcem nespravedlnosti. Jinými slovy, je třeba přijmout hlubší exodus než ten, který Bůh učinil s Mojžíšem, osvobození srdce, 12
jež pouhé slovo Zákona není s to uskutečnit. Existuje tedy pro člověka nějaká naděje na spravedlnost?
Kristus, Boží spravedlnost Křesťanské poselství plně odpovídá na lidskou touhu po spravedlnosti, jak říká apoštol Pavel v Listu Římanům: "V nynější době se stalo zřejmým, že Bůh dává spravedlnost nezávisle na Zákonu… na základě víry v Ježíše Krista, a to všem, kdo věří. Rozdílu není. Vždyť všichni jsou hříšníky a nedostává se jim Boží slávy. Z jeho milosti však docházejí ospravedlnění zdarma, protože je vykoupil Kristus Ježíš. Aby Bůh ukázal svou spásnou spravedlnost, ustanovil ho jako smírnou oběť v jeho krvi, která působí skrze víru" (Řím 3,21-25). Jaká je tedy Kristova spravedlnost? Je to především spravedlnost, která pochází z milosti, kde člověk není tím, kdo napravuje, uzdravuje sebe sama a jiné. Skutečnost, že ke „smíru“ dochází v "krvi" Kristově, znamená, že to nejsou lidské oběti, které člověka osvobozují z tíhy vin, nýbrž gesto Boží lásky, která se otvírá do krajnosti, až do té míry, že na sebe bere "prokletí", určené člověku, aby mu za to dal "požehnání", které náleží Bohu (srv. Gal 3,13-14). To však hned vzbuzuje námitku: co je to za spravedlnost, jestliže spravedlivý umírá za viníka a viník naopak dostává požehnání, které patří spravedlivému? Že by každý dostal opak toho, co mu náleží? Ve skutečnosti se zde ukazuje Boží spravedlnost která se zásadně liší od té lidské. Bůh za nás ve svém Synu zaplatil výkupné, cenu vskutku závratnou. Tváří v tvář spravedlnosti kříže se člověk může bouřit, protože jasně ukazuje, že člověk není soběstačnou bytostí, ale potřebuje někoho Jiného, aby byl zcela sám sebou. Obrátit se ke Kristu, věřit evangeliu, znamená v podstatě právě toto: vyjít z iluze soběstačnosti a tak objevit a přijmout vlastní nedostatečnost, potřebu druhých a Boha, potřebu jeho odpuštění a jeho přátelství. Z toho lze pochopit, že víra je něco docela jiného, než přirozený fakt, pohodlný a snadný: je třeba pokory, abych přijal, že někdo Jiný mě osvobozuje od „mého“, aby mi dal zdarma to „své“. Uskutečňuje se to zvláště ve svátostech smíření a eucharistie. Díky působení Krista můžeme vejít do "větší" spravedlnosti, kterou je spravedlnost lásky (srv. Řím 13,810), spravedlnosti toho, kdo se v jakékoli situaci cítí spíš jako dlužník než věřitel, protože přijal víc, než by se dalo očekávat. Posílen touto zkušeností je křesťan puzen, aby přispíval k utváření spravedlivých společností, kde všichni dostávají to, co je nezbytné k životu podle lidské důstojnosti, a kde je spravedlnost oživována láskou. Drazí bratři a sestry, postní doba vrcholí velikonočním třídenním, během něhož budeme v tomto roce opět slavit Boží spravedlnost, která je plností lásky, daru a spásy. Ať je tato doba pokání pro každého křesťana časem opravdového obrácení a intenzivního poznání tajemství Krista, který přišel naplnit veškerou spravedlnost. V tomto duchu všem ze srdce uděluji apoštolské požehnání. Vatikán 30. října 2009
13
Ve středu dne 3. února 2010 zemřel v římské nemocnici Villa Betania salesián P. Vojtěch Hrubý ve věku nedožitých 86 roků. Vojtěch Hrubý se narodil 23. 4. 1924 v Rozstání na Drahanské vysočině. Vyučil se pánským krejčím. Pracoval s mládeží a spolupracoval s režisérem ochotnického divadla, kde se naučil dobře zpívat. V roce 1945 nastoupil do salesiánského aspirantátu ve Fryštáku a po absolvování noviciátu v letech 1947–1948 v Hodoňovicích složil první řeholní profesi. V letech 1948–1950 absolvoval filosofický studentát v Přestavlkách, který byl ukončen násilným přepadením policií v noci ze 13. na 14. dubna 1950 a internací představených. Klerici zůstali do konce školního roku na místě pod dohledem malé policejní posádky a po rozpuštění ústavu dostali povolení ukončit středoškolská studia pouze na území Olomouckého kraje. V Lipníku nad Bečvou vytvořil Vojtěch s několika dalšími kleriky „komunitu“ a v roce 1951 úspěšně složil maturitu na tamním státním gymnáziu. Nedostal však povolení ke studiu na vysoké škole, a proto pracoval jako dělník v podniku na výrobu šicích strojů v Opavě. 6. 7. 1952 odchází ilegálně do zahraničí – přes Rakousko do Itálie. V letech 1952–1956 absolvuje teologická studia na Teologickém institutu san Tommaso v Messině na Sicílii. Prázdniny tráví na asistenci v tamní noviciátní komunitě San Giorgio. 29. 6. 1956 byl v Messině vysvěcen biskupem Tonettim na kněze společně s dalšími českými salesiány Ladislavem Dittrichem a Janem Homolou. V letech 1956–1958 absolvoval studia na Vyšším pedagogickém institutu salesiánů v Turíně, které zakončil licenciátem. V letech 1958–1959 působí v Římě v komunitě Sacro Cuore a a v letech 1959–1966 pracuje pro Papežskou salesiánskou univerzitu (PAS – Pontificio Ateneo Salesiano). V letech 1958–1960 je sekretářem časopisu „Orientamenti Pedagogici“ a v letech 1960–1964 je angažován v univerzitním nakladatelství PAS VERLAG a v Salesiánské univerzitní knihovně (LAS – Libreria Ateneo Salesiana). Krátce po vysvěcení začíná pracovat pro mládež českých exulantů, organizuje letní tábory ve spolupráci s paní Kvapilovou z norsko-československého podpůrného spolku. Po nuceném odchodu kardinála Berana z ČSSR a po jeho příchodu do Říma v roce 1965 dostává otec Vojtěch povolení svých představených věnovat se zcela práci pro české exulanty. Letní tábory se pak rozšiřují na tábory ve Švýcarsku, Holandsku, Itálii. V jižních Tyrolích jsou pod jeho vedením zakoupena bývalá kasárna italských celníků v St. Martino in Cassies. V roce 1966 zakládá pan kardinál České náboženské středisko Velehrad v Římě a díky intervenci papeže Pavla VI. získává do vlastnictví dnešní sídlo Velehradu na Via delle Fornaci 200 v blízkosti Vatikánu. Středisko dosáhlo v roce 1968 právního uznání jak ze strany italského státu, tak i ze strany církevní (Římského vikariátu). 14
Otec Vojtěch přináležel od roku 1966 ke komunitě Sacro Cuore v Římě a byl sekretářem kardinála Berana a Českého náboženského střediska Velehrad. V letech 1984–1994 byl gestorem poutního domu a v roce 1994 se stal ředitelem nově zřízené salesiánské komunity v tomto domě. Tuto službu vykonával až do roku 1998, kdy ji převzal P. Jiří Sedláček. Otec Vojtěch se angažoval při pomoci našim lidem ve vlasti, zařizoval auta pro kněze, finanční příspěvky v tuzexových bonech, řídil distribuci zasílání české náboženské literatury. Navštěvoval krajany v zahraničí, prosil o finanční výpomoc pro rozšíření pastoračního působení. V roce 1984 získává pracovní napětí převahu nad jeho silami a dobrou vůlí, a proto se musí léčit. Od roku 1990 však znovu pokračuje téměř stejným tempem a se stejným nadšením ve prospěch české věci v zahraničí. Stará se o dům, věnuje se poutníkům, zasvěceně a obětavě je provází po římských památkách, přičiňuje se o vydání knihy Česká zastavení v Římě, kterou vydal Portál v roce 2000. I když těžce nese úbytek sil a přicházejí chvíle, kdy je netrpělivý a nevrlý, přesto nepřestává naplno žít pro poslání, které mu je svěřeno. Ani po roce 1990 se již do České republiky nevrátil ani nepodíval, protože byl přesvědčen, že jeho místo je v Římě. 28. ledna 2010 musel být hospitalizován v nemocnici Villa Betania, kde působí sestry františkánky. Přijal svátost nemocných. Ještě v den úmrtí 3. února 2010 ho navštívily sestry františkánky a personál z poutního domu Velehrad. Ve chvíli smrti byl u jeho lůžka kněz, pověřený pastorací v nemocnici. Rozloučení s otcem Vojtěchem se konalo v sobotu 6. února v 10.00 v kostele Santa Maria della Speranza v blízkosti Papežské salesiánské univerzity, aby se ho mohl zúčastnit i další český exulant a salesián don Oldřich Přerovský, který pobývá na univerzitní nemocničce s amputovanou nohou. P. Hrubý byl pohřben v obci Guidonia Montecelio, kde již odpočívá spolubratr P. Ladislav Dittrich. Pamatujte na něj v modlitbách a při eucharistii. Zajímavý dokument o otci Vojtěchovi natočil Otakaro Schmidt v rámci cyklu Léta letí k andělům. Byl vysílán na TV NOE. Portrét P. Hrubého od akademického sochaře Mikuláše Rutkovského z Krnova, pořízen roku 2003 15
P. Hrubý měl ruce, zatímco ostatní měli jenom hlavu. Promluva kardinála Tomáše Špidlíka při rozloučení s P. Vojtěchem Hrubým, SDB v sobotu 6. února 2010 ve farním kostele Santa Maria della Speranza v Římě
Milí spolubratři, drazí přátelé, takováto bohoslužba je vždycky vzpomínková. A kdo vzpomíná? Jednak my vzpomínáme na zemřelého, ale z druhé strany všichni věříme, že zemřelý žije. Tedy také on nějakým způsobem vzpomíná na nás. A vidí nás. Ale jak si věčný život máme představit? To je velká potíž. Jaksi věříme ve věčný život, ale nevíme, jak si ho máme představit. Nejjednodušší představa je, že je to dlouhý, dlouhý život. Něco začíná, a zatímco zde na zemi všecko končí, tam to nikdy neskončí. Taková představa vypadá krásně, ale má to potíž. Na Velehradě je legenda o svatém Fortunátovi, jakémsi fráterovi, který přemýšlel o tom, jak mohou svatí v nebi pořád zpívat „svatý, svatý, svatý“, a neomrzí je to. Šel do lesa na vycházku, usnul pod keřem a zdálo se mu, že je v nebi, tak honem zazpíval svatý, svatý. Vrátil se domů, a nikdo ho nepoznal. Jenom prý se dočetli, že před 100 lety nějaký fráter zabloudil, a už se nevrátil. Tudíž sto let je jako okamžik. Taková představa je pěkná, ale nic neřeší. Proto si Řekové představovali věčnost úplně jinak: My žijeme v čase, a čas znamená pohyb. Ale na věčnosti čas přestane a všechno se zastaví. Proto jsou také na ikonách osoby stojící, nehýbající se. Na hoře Sinaj je ikona, jak vystupují řeholníci do nebe. Dole se 16
zmítají, ale čím více jdou nahoru, tím jsou více nehybní, až se všechno zastaví. To je pěkná představa: Čas a věčnost jsou dvě různé věci. Ale kdyby se člověk nehýbal, nač ještě vzkříšení z mrtvých? A byl by to ještě život v těle, nebyly by to jenom sochy? Jak si tedy věčnost představit? Církev si představuje liturgii jako liturgii věčnou. Co se při ní děje? Vzpomínáme na život Krista Pána, na jeho narození, smrt a vzkříšení. To všechno bylo, ale protože na to vzpomínáme u oltáře svátostně, tak to tady skutečně existuje. Kdybys byl na Kalvárii a teď jsi na mši – je to stejné. Tady je to neviditelné, tam by to bylo viditelné. A platí to jenom o Kristu Pánu? Platí to o všem dobrém. O zakladatelce jedné řehole se vypravuje, že obsluhovala nemocnou pratetu, která velmi trpěla. A řekla jí: „Modlete se za to.“ „Nebudu se modlit, nevěřím v Pána Boha. Kdyby Pán Bůh byl, tak bych tady neprožívala takové utrpení.“ Nezbylo než pokračovat v jejím ošetřování. A za nějakou krátkou dobu nemocná řekla: „Pán Bůh musí být.“ „A jak jste na to přišla?“ „To všechno dobré, co pro mě děláte, to se nesmí ztratit.“ Tedy naše věčnost znamená, že všechno dobré, co kdo udělal, se nesmí ztratit a musí být věčně u Boha. A to je krásná věc. Proto také vzpomínáme na zemřelé, co dobrého udělali. Pochopitelně moje vzpomínka na P. Hrubého bude osobní. Každý máme svoji.
Moje první setkání s ním se uskutečnilo, když jsem byl v Nepomucenu spirituálem seminaristů. Mezi kněžími v exilu vznikl nápad, že bychom měli něco udělat pro lidi, kteří žili doma ve vlasti. Co jim vlastně chybělo nejvíce, byly knihy. Proto jsme přemýšleli, že bychom mohli vydávat knihy. Všichni měli dobré nápady, ale bylo potřeba nějaké ruce, někoho, kdo by to udělal. A ty ruce, to byl P. Hrubý. Nosil materiály do tiskárny, nechával je svázat, posílal do Česka, jednu knihu za druhou, protože to se muselo takto dělat: 17
každou knihu zvlášť a doporučeně. Léta letoucí to takto dělal. A kolik knih do vlasti přišlo a kolik dobrého udělaly! Druhá vzpomínka je trošku jiná. Přišli jsme také s nápadem, že bychom měli něco udělat pro lidi, kteří utíkali ven do zahraničí. Uprchlíků bylo mnoho a nikdo se o ně nestaral. Věnoval se jim mons. Planner, ale každý se hleděl někde rozptýlit. Vznikl nápad, že by se mělo začít něco dělat pro děti exulantů, které se jinak ztrácejí, poangličťují se, poněmčují atd. V Kanadě s tím začal P. Janíček a zde se do toho pustili zdejší salesiáni. A P. Hrubý byl zase u toho. Udělal pro české děti mnoho dobrého. Byla to práce namáhavá, ale dařila se. Teď už přijde třetí vzpomínka. Když přijel do Říma pan kardinál Beran, zapůsobilo to samozřejmě velice velkým dojmem v Římě i jinde. On dokázal udělat to, co už my jsme nemohli. Navázal styk s našimi krajany v Americe a s tamními starousedlíky, kteří vymírali. A vnukl myšlenku, že by se mělo vybudovat něco, co by na ně zůstalo jako vzpomínka. Udělali sbírky a rozhodli se založit Velehrad. A zase bylo potřeba někoho, kdo by do toho šel a kdo by se o dům staral. A nebyl to nikdo jiný než P. Hrubý, který měl ruce, zatímco ostatní měli jenom hlavu. Hlava a ruce musejí spolupracovat. A konečně poslední vzpomínkou byl koncil. Na koncilu se odhlasovala „kolegialita“. Co je kolegialita? Někteří to vysvětlují tak, že začala demokratizace církve. Napřed prý šlo všechno odshora, od papeže, k biskupovi, farářovi, ke kuchařce, kaplanovi atd., ale teď musí jít všechno zespodu nahoru. To je samozřejmě nesmysl. Pak se říkalo, že musí být jiné rozdělení a že je třeba odstranit struktury, protože struktury jsou překážkou. Ne. Koncil řekl – každá struktura, každá věc v církvi je svatá. Ale musejí mezi sebou spolupracovat. Někdo je z toho řádu, druhý z jiného, každý buď, čím jsi, ale naučme se spolupracovat. A musíme říct, že v té době, kdy jsme trpěli pod dvojím totalitarismem, mnoho katolíků, kteří pracovali každý na svém, brzy pochopilo, že musíme pracovat všichni společně. Co se odehrávalo na různých místech odděleně, bylo potřeba zkoncentrovat. Nezbývá nic jiného než si přát, aby ti, kteří na tomto pracovali, a na prvním místě P. Hrubý, vstoupili do kolegiality světové, nebeské, kde jsou všichni se všemi, aby tedy do této nebeské, světové kolegiality dnes vstoupil i on. Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.
Setkání pustiměřských poutníků s P. Vojtěchem Hrubým v Poutním domě Velehrad v Římě: PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM, (8.-13.6.2007) a ANNI PAULINI PEREGRINATIO (26.-29.6.2009). 18
„Vultum tuum, Domine, requiro“
PEREGRINATIO Sv. Jan Bosco (střípky ze života Otce mladých)
SMRT OTCE „Moje matka se jmenovala Markéta Occhieno z Capriglia. Můj otec se jmenoval František. Na samotě v Becchi, asi třicet kilometrů od Turína, koupil malou zemědělskou usedlost. Aby uživil šestičlennou rodinu, chodil vypomáhat majetnějším sousedům.“ Jan Bosco se narodil 16. srpna 1815. Možná se to přihodilo i nám, že jsme se dali při nějaké příležitosti do vzpomínání. Pak padla i otázka: jaká je vaše první vzpomínka? Bývají to nejčastěji podružné ozvěny zážitků, které nijak nepoznamenaly naši duši ani budoucnost. Jeník měl zkušenost opačnou. Do poznání jeho dvou let se vryla nejdříve tragédie. Jednoho májového večera se vrátil jeho otec z pole celý propocený. Byl rád, že je již doma. Ale přišel soused a žádal ho, aby mu šel pomoci udělat něco ve sklepě. Ochotně šel. Silně se tam nachladil, dostal zápal plic a za čtyři dny zemřel. – Markéto, svěřuji ti naše hochy. Starej se především o Jeníka. Je nejmenší. To byla jeho poslední slova. Tím skončily jeho starosti o nejistý dnešek a obavy z vyhlídek do budoucnosti. Měl teprve třiatřicet roků. „Neměl jsem ještě ani dva roky, když mi zemřel otec. Nevzpomínám si na jeho podobu. Pamatuji si pouze slova matky. – Jeníku, už nemáš tatínka. Všichni odcházeli ze světnice, ale já tam chtěl zůstat. – Pojď, Jeníku, pojď, naléhala a vedla mě pryč. – Dokud nepůjde tatínek, nepůjdu ani já, vzpíral jsem se. – Ubohé dítě! Už žádného otce nemáš. Dala se do pláče a vedla mě ven. Když jsem viděl matku plakat, dal jsem se rovněž do pláče. Co může tak malé dítě pochopit? Nesmazatelně mi zůstala v paměti slova: – Jeníku, už nemáš tatínka. Byla to první událost, na kterou si vzpomínám.“ NEMILOSRDNÁ DOBA Do stejné doby sahá druhá Jeníkova vzpomínka. … V roce 1817 postihla Piemont velká bída. Na jaře přišly mrazy a pak velké sucho, takže se nic neurodilo. V kraji nastal takový hlad, že v příkopech bylo vidět mrtvé žebráky s trávou v ústech. 19
Turín, hlavní město piemontského kraje, se stal obleženým městem. Denně procházely ulicemi proudy vesničanů, kteří opouštěli vesnice, tísnili se před chrámy a před paláci a prosili o nějaké jídlo. „Matka Markéta měla v této kruté době na starosti starou ochrnutou manželovu matku, Antonín, syn z prvního Františkova manželství, měl devět roků, její syn Josef čtyři a Jeník dva. Když rodina neměla co jíst, matka dala sousedovi Bernardu Cavallovi peníze, aby šel obstarat něco k jídlu. Chodil po okolí, nabízel značnou částku, ale přesto se vrátil po dvou dnech celý vyčerpaný s prázdnou. Když vracel peníze a sděloval, že nikde nic není, padla na všechny hrůza, protože toho dne ještě nic nejedli. – Když František umíral, odkazoval nám, abychom důvěřovali v Boha. Klekněme a modleme se, zaprosila matka. Po krátké modlitbě vstala. – V krajních případech je třeba použít i krajních prostředků, prohlásila. Šla do chléva a se sousedovou pomocí zabila tele. Část ho hned uvařila, a hlad byl zažehnán. V dalších dnech přišlo ze vzdálených krajů obilí. Bylo ale nesmírně drahé. Zabít na vesnici tele se považovalo za neprozřetelný čin. Počítalo se s ním jako se zárukou, kdyby rodinu potkalo něco nepředvídaného, třeba nemoc. Pak se prodalo. Zabít ho, znamenalo zbavit se poslední možnosti. LÉTA U RODINNÉHO KRBU Když Markétě zemřel manžel, bylo jí dvacet devět let. Nablízku nebyl nikdo, kdo by se s ní podělil o starosti. Naříkáním by rovněž nic nevyřešila. Nepoddala se trpitelství, vyhrnula si rukávy a dala se do práce. Bylo třeba udržovat v čistotě dům, vařit, starat se o pole a vinici. Její ruce byly ztvrdlé a mozolnaté od orání, sekání a okopávání, ale dovedly zároveň velmi příjemně hladit a mazlit se s dětmi. I když byla těžce pracující ženou, zůstala především matkou svých synů. Matka Markéta měla dar vyrovnanosti. Dovedla chápat a zároveň neslevovat z požadavků. Dovedla být laskavá, ale neomlouvala nedostatky. Hoši věděli, že když řekla ne, tak to znamenalo ne, které nemohlo zvrátit žádné trucování nebo chytračení. Nervy jí nepovolily ani tehdy, když klukovská zábava dávno překročila míru. Často se jejich her zúčastňovala a vymýšlela nové. Do omrzení odpovídala na nekonečná proč. Byla ráda, když povídali. Aspoň věděla, čím se zabývají. Neměli před ní žádné zábrany, protože je nikdy netrestala za to, s čím se sami přiznali. Don Boscův výchovný styl bude podobný. Hoši naleznou v Janovi otce i matku. Jeho láska bude klidná, pevná, laskavá, plná radosti. Bude svítit a hřát. Výchova matky Markéty byla náboženská. Bůh tě vidí – bylo jedno z jejích nejčastěji užívaných rčení. Dovolovala chlapcům běhat po okolní přírodě, ale než odešli z domu, připomínala jim: – Pamatujte si, že Bůh vás vidí. Když je přistihla, jak se perou nebo hádají nebo se ji pokoušejí obelhat, varovala: – Pamatujte si, že Bůh vidí i vaše myšlenky. Bůh, kterého je učila poznávat, nebyl Bůh policajt, který číhá, aby je přistihl a ztrestal, ale Bůh Otec, který své děti miluje. Jeník rostl a byl jako živé stříbro. Jednou musel doma hlídat. Měl dlouhou chvíli. Jak tak bloudil po světnici, všiml si na skříni neobvykle tvarované láhve. Co v ní může maminka 20
mít? Přistrkal ke skříni stoličky, nastavil je na sebe a taktak dosáhl okraje. Po několikátém pokusu konečně zachytil láhev. Ale nějak špatně. Břink! A na zemi byla kupa střepů a rozlitý olej. Co řekne matka? Než se vrátí z trhu, musí být všechno uklizeno. Sesbíral střepy a pokusil se zahladit stopy po oleji. Ale čím více se o to snažil, tím to bylo horší. Za chvíli byla zašpiněna celá podlaha. Chvíli zaraženě mlčel, pak vyndal z kapsy nůž, šel k plotu, kde rostla vrba a uřízl pružný prut. Zbavil ho listí, oloupal a ozdobil a přitom přemýšlel, co řekne matce. Když ji zahlédl, spěchal jí naproti. – Maminko, jsem rád, že už jdeš. Jsi hodně unavená? – Jeníku, byl jsi hodný? – Dnes ne. Tady máš prut, abys mě mohla potrestat. – Cos provedl? táže se matka. – Rozbil jsem láhev s olejem. A pak provinile sklopil hlavu. Když nic neříkala, zadíval se jí lítostivě do očí. Jak by mohla vyplatit tak citlivé dítě? Domluvila mu, usmála se, vzala ho za ruku a vešli dovnitř. – Chválit tě nemohu. Ale jsem ráda, žes mi nelhal a nevymlouval ses. Příště bud' opatrnější. Olej je drahý. Nikdy děti nebila, ale také jim nic neprominula. Dala najevo své rozhořčení, ale odpustila hned, jakmile uviděla stopy lítosti a polepšení. TVRDÝ ŽIVOT Boscův dům byl ze všech nejchudší. Byl rozdělen na obytnou část, na seník a chlév. V kuchyni byly pytle s kukuřicí. Za tenkou zdí měli dvě krávy. Ale v podkroví byly dvě těsné temné místnosti, kde se spalo. Chudoba, ale ne bída, protože všichni pracovali. Kdo na vesnici pracoval, vždy něco vypěstoval a měl co jíst. Zdi byly holé, obílené vápnem. Kukuřice nepřebývala, ale dostačovala. Krávy tahaly vůz a oraly. Nedávaly proto mnoho mléka, ale také dostačilo. U Bosců nebylo smutno. I chudý člověk dovede být šťastný. Vyvaruje se panských choutek. Jeník se již v osmi letech účinně dělil o starosti a práci rodiny. Pracovalo se od východu slunce do západu. V létě se vstávalo brzy. – Kdo zaspí, nechytne žádnou rybu, říkala matka. – Vždyť nablízku stejně žádné nejsou, namítal rozespalý Jeník. Snídaně byla jednoduchá: krajíc suchého chleba a čistá voda. Hlavní Jeníkovou starostí byly krávy. Za postel sloužily chlapcům slamníky vycpané kukuřičným listím. Ani později, když byl studentem a přinesl si ze semináře matrace, nesměl na nich spát. – Jen si zvykej na sebezápor. Na pohodlí se zvyká velmi snadno. Nevíš, jakou budoucnost ti Bůh chystá. SEN O BUDOUCNOSTI Don Bosco vypráví: „V devíti letech jsem měl sen, který se mi vryl na celý život hluboce do paměti. Zdálo se mi, že jsem před naším domem na velmi prostranném dvoře, kde se bavilo mnoho chlapců. Někteří se smáli, jiní si hráli, mnoho jich klelo. Když jsem zaslechl rouhání, šel jsem mezi ně a pokoušel jsem se je umlčet domluvami i pěstmi. Najednou se přede mnou objevil nádherně oděný muž. Byl již starší a jeho vzhled byl vznešený. Měl 21
bílý plášť. Jeho tvář jsem nemohl posoudit, protože z ní vyzařoval zvláštní jas. Oslovil mě jménem a řekl mi: – Tyto své přátele nezískáš bitím, ale vlídností a láskou. Dej se hned do práce a vysvětli jim, jak ošklivý je hřích a jak vzácná je ctnost. Celý zmatený a polekaný jsem namítl, že nejsem schopen vysvětlovat těm chlapcům náboženství, protože sám dosud nic neznám. V tom okamžiku se přestali hádat, křičet a klít a obklopili mluvícího. – Kdo vlastni jste? Vždy? to, co říkáte, je nemožné, namítl jsem. – Právě proto, že se ti to zdá nemožné, to musíš učinit možným, a to poslušností a vědomostmi. – Kdo mě bude učit? – Dám ti učitelku. Povede ti a naučí ti moudrosti. Každá jiná moudrost je zbytečná. – Ale kdo jste vy? – Jsem syn té, kterou ti matka naučila zdravit třikrát denně. Zeptej se na mé jméno mé matky. V tu chvíli stála vedle něho vznešená paní v slunečně zářivém plášti. Všimla si, jak jsem zmatený a bezradný. Pokynula mi, abych se k ní přiblížil, a vzala mě za ruku. – Dívej se, řekla. V tu chvíli zmizeli všichni hoši a místo nich bylo všude plno koz, psů, koček, medvědů a jiných zvířat. – Zde je tvoje místo, zde musíš pracovat. Buď pokorný, statečný a silný. To co uvidíš u zvířat, musíš uskutečnit pro moje syny. Naráz se divoká zvířata změnila v přítulné beránky, kteří radostí poskakovali a mečeli kolem onoho pána s paní. ŠKOLA V MRTVÉ SEZONĚ První třídu základní školy začal Jeník navštěvovat v devíti letech. Vyučování začínalo 3. listopadu a končilo 25. března. Na venkově se říkalo této době mrtvá sezona. V dalších měsících musely i slaboučké ruce dětí pomáhat doma i na polích. Škola byla v Castelnuovu, pět kilometrů od Becchi. Jeho prvním učitelem byl soused, který dovedl číst. Jeníkova teta Marie, sestra jeho matky, sloužila u kněze v Capriglio. Byl zároveň učitelem. Vyjednala u něho ve škole pro svého synovce místo. Don Lacqua souhlasil a Jeník bydlel tři měsíce u tety. Sedmnáctiletý Antonín dělal doma kvůli tomu výstupy. – Nač mu bude čtení a psaní? Stejně se bude celý život ohánět motykou jako já. Takhle se učí jen lenošit. Markéta mu zdůvodňovala své rozhodnutí. – Toníku, začíná jiná doba. Od lidí se bude vyžadovat vzdělání. Vidíš, že krejčí a ševci už musí umět číst a psát. Nemůže nám uškodit, když bude doma aspoň jeden, kdo bude umět počítat. Když se naučil číst, staly se knihy jeho vášní. Don Lacqua mu je půjčoval a on během poledního odpočinku zalézal do stínu stromů a hltal stránky. Na pastvině nabízel hlídání krav i svým kamarádům, aby si mohli hrát a nerušili ho při čtení. PÁD ZE STROMU Ale nestal se z něho samotář. Stejně nadšeně jako do čtení se vrhal do her a do závodění, kdo vyleze nejvýše na strom. Jednou objevil s kamarády na větvi silného dubu hnízdo ptáků. Bylo na velmi nebezpečném místě, na kraji dlouhé větve. Toužil hnízdo vybrat a 22
ptáky si vzít domů do klece. Všichni ho zrazovali, že ho větev nemůže unést, jestli se odváží až k hnízdu. – Nebojím se, odpověděl. A pomalu se začal sunout na okraj větve, která se stále nebezpečněji ohýbala. Šťastně se došplhal k hnízdu. Vybral čtyři mláďátka a ukryl si je pod košilí. Pak se pokoušel dostat zpět ke kmeni. Naráz mu však uklouzly nohy a zůstal viset v pořádné výšce za ruce. Rozhoupal se a podařilo se mu chytit se nohama větve. Ale jak dál? Byl vyčerpán, začal se potit strachem. Kamarádi mu nemohli pomoci jinak, než že ho povzbuzovali, aby se držel. Udělal ještě několik pokusů, aby se přiblížil ke kmeni, ale nešlo to. Nakonec ho opustily síly a on padal do prázdna. Na zemi to zadunělo, ztratil vědomí. Když přišel k sobě, zkoušel si sednout. – Jak ti je? Stalo se ti něco? – Myslím, že ne. – A co ptáci? Přežili to? – Mám je. A rozepnul košili a vyndával je ven. – Nic jim není, jsou v pořádku. Ale přišli mě jaksepatří draho. Když nabral trochu sil, pokusil se vstát. Nešlo to. Musel si znovu sednout. Jozífek se ho snažil podpírat. – Je ti už líp? – Je mně dost špatně. Ale nic mamince neříkej. Byl rád, když si doma mohl lehnout. Následky pádu cítil hodně dlouho. PŘEDSTAVENÍ NA LOUCE Jednoho letního nedělního odpoledne pozval přátele na první představení. Na trávě za domem rozložil koberec z pytlů. Tančil a přitom měl na nose hůlku a na jejím konci zavěšený hrnek. Děti sledovaly s otevřenou pusou, když z nosu a z uší vyndával kuličky nebo když kouzelná hůlka skákala z jeho prstů na čelo a všude, kam chtěl. Když skončilo číslo na provaze, obecenstvo nešetřilo uznáním. Zpráva o programu se rozlétla po samotách. Diváků každou neděli přibývalo. Přicházeli dospělí i děti. Zvědavost rostla, protože pokaždé byl jiný program. Rozmnožoval vejce, kouzlil peníze, otevřel nějaké dívce kabelku a vyletěl z ní holub, měnil vodu ve víno, objevoval v kapsách diváků nejrůznější věci. Všichni se smáli, žasli a tleskali. Představení sledoval i bratr Antonín, ale nikdy nepřišel mezi ostatní. Nejraději se schovával za některým stromem, aby ho nikdo neviděl. Doma pak provokoval. – Neříkal jsem, že doma máme lenocha a lehkoživku? Já dřu na poli a on si hraje na kouzelníka. Aby měl od bratra pokoj, pořádal Jan představení dvě stě metrů dál od domu. Když ohlásil své vrcholné číslo, nejdříve si klekl, vyndal z kapsy růženec a pozval přítomné k modlitbě. Pak zopakoval kázání, které slyšel ráno v kostele. Tuto účast požadoval místo vstupného. V dalším životě nebude šetřit námahou, aby co nejvíce oslavil Boha a pomohl chudým hochům. Teprve potom následovalo vrcholné číslo. Mezi dva stromy upevnil provaz. V rukou držel tyč, aby udržel rovnováhu, a začal na provaze cvičit. Napjaté ticho přerušil občas nadšený potlesk. „Po několikahodinové zábavě, když jsem už byl vyčerpaný, zakončil jsem program modlitbou a všichni se rozešli do svých domovů.“ 23
DVANÁCTILETÝ BEZDOMOVEC Zima toho roku byla pro Jeníka nejhorším obdobím v jeho životě. Zemřela babička. Antonín měl osmnáct roků a choval se ke všem stále agresivněji. Na konci října se Markéta zmínila o možnosti poslat Jeníka na rok do školy dona Lacquy, aby si osvojil základy latiny. – Nač latinu? rozzuřil se Antonín. U nás nepotřebujeme latinu, ale práci. Nesnesu, aby strkal nos do knížek. Markéta naznačila, že by Jeník mohl být jednou knězem, ale Antonín návrh prudce odmítl. – Aby se někdo mohl stát knězem, to stojí deset tisíc lir. Takovou sumu nemohla chudá rodina nikdy dát dohromady. Ale teta Marianna a dědeček v Capriglio mu přesto vše zařídili a Jeník mohl v zimě několikrát přijít za donem Lacquou. Bratr však začal znovu soptit. – Ode dneška nechci u nás vidět žádnou gramatiku. Vyrostl jsem, jsem silný a zdravý, a nepotřeboval jsem k tomu žádné knížky. Jeník se neovládl a stejně jízlivě odpověděl: – Náš osel také nechodil do školy a je ještě silnější než ty. Ale já nechci zůstat pitomý jako ty. Jeden osel doma stačí. Dále se nedostal. Zachránily ho pouze rychlejší nohy. Když za několik dní bylo doma zase dusno a Antonín se neovládl a vrhl se na něho. Než se Markétě podařilo dostat hochy od sebe, schytal dvanáctiletý Jeník od devatenáctiletého nevlastního bratra hodně ran pěstí. Nebylo to poprvé. Na lůžku plakal. Převládajícím motivem nebyla bolest, ale zlost. Ve vedlejší světnici se marně snažila usnout bezradná matka. Možná, že té noci vůbec nespala. Ráno řekla Jeníkovi nejtrpčí slova celého svého života: – Uděláš nejlépe, když odejdeš z domova. Antonín tě nemůže ani vidět. Dříve nebo později by ti mohl těžce ublížit. – A kam mám jít? Poradila mu několik domů v sousedních osadách – Odvolávej se na mne. Lidé mě znají. Někdo tě jistě zaměstná aspoň na nějakou dobu. Pak se uvidí. Jeník měl pocit, že vkročil do temné noci. Chodil od jedné usedlosti ke druhé. Pro takového chlapce neměli nikde práci. Odpoledne dojedl chléb a s ním zmizela i naděje. Zbývali ještě Mogliovi. – Popros pana Aloise, radila mu matka. Zabouchal na dveře. Přišel otevřít děda. – Copak nám, hochu, neseš? – Hledám práci. – Tak hledej. S Bohem! A chtěl zase zavřít. Jeník sebral poslední špetku odvahy. – Musím mluvit s panem Aloisem. Vstoupil. Mogliova rodina na zápraží přebírala a připravovala proutí na vázání révy. Hospodářství vedl Alois Moglia. Měl dvacet osm roků. – Hledám pana Aloise Mogliu. – To jsem já. – Posílá mě moje matka. Říkala mi, abych vás požádal o místo pohůnka. – Jak tě mohla matka v takovém čase a tak malého vystrčit z domu? Jak se jmenuje? 24
– Markéta Boscová. Nevlastní bratr mě stále bije. A tak si přála, abych odešel někam do služby. – Milý chlapče, teď je zima, není co na práci. Pomocné síly přijímáme až na jaře. Zatím se vrať domů. Jeník se cítil unaven a pokořen. Dal se do beznadějného pláče. – Prosím vás, vezměte mě do práce. Nechci po vás žádný plat, jen mě neposílejte domů. Nevím, kam mám jít. Sednu si tady na zem a nehnu se odtud. Dělejte se mnou co chcete, ale já u vás zůstanu. … A tak se stal Jan Bosco od února 1827 krmičem dobytka. Mogliova rodina byla vzorná. Všude si jich vážili. Obdělávali pole a pěstovali vinnou révu. Chovali býky a krávy. Večer se rodina scházela u krbu a společně se modlili růženec. V neděli vodil pan Alois všechny do Moncucca na velkou mši. ŽIVOT U MOGLIŮ – Udělali jsme dobře, že jsme si toho chlapce nechali, řekl po několika dnech Alois Moglia své manželce. Jeník byl pilný, přívětivý a poslušný. Jeho základní povinností byla starost o chlév. Každé ráno musel vyvozit hnůj a podestlat kravám čerstvou slámou. Pak musel každé zvíře vyhřebelcovat, dát mu pití, nanosit za žebřiny seno a nadojit mléko. O tuto práci se dělil s čeledínem, nebyl na ni sám. Když se paní Dorota přesvědčila, že Jeník je také zbožný, zvala ho, aby předříkával růženec. Na spaní mu pan Moglia přidělil malou světlou světničku a dobré lůžko. Po hmotné stránce byl na tom lépe než doma. Tam se dělil o světničku s bratry. Když si trochu zvykl na zdejší život, osmělil se večer číst při svíčce knihy, vypůjčené od dona Lacquy. Nikdo nic nenamítal, tak pokračoval. V sobotu večer poprosil hospodáře, jestli by mohl brzy ráno odběhnout na chvíli do Moncucca. Vrátil se na snídani a o desáté doprovázel celou rodinu na velkou mši. Když o dalších sobotách prosil o dovolení opět, Dorota chtěla vědět, proč odchází. Přivstala si, spěchala do Moncucca před ním a z okna své přítelkyně pozorovala, kam Jeník půjde. Spěchal přímo do kostela. Šla za ním a viděla, že zašel do zpovědnice. Pak byl na mši svaté a u svatého přijímání. V těch dobách se přistupovalo ke svatému přijímání jen o ranní mši. Při hrubé, na kterou chodila většina věřících, se eucharistie nepodávala. Kdo chtěl přijímat, musel si přivstat. Nazpět šla s Jeníkem. – Od nynějška se nemusíš na neděli dovolovat, řekla mu cestou. Při zpovědi se svěřil panu faráři, že touží stát se knězem. Don Cottino ho povzbudil, aby se často zpovídal, každý týden přijímal, vzpomínal na Pána i během dne a důvěřoval, že On dokáže odstranit všechny překážky, které se staví do cesty. Dodal mu odvahy, aby se nepřestal učit, a v případě, že by mu to dovolilo jeho zaměstnání, byl ochoten s ním pokračovat v latině. Občas mu půjčil nějakou knihu. ČTYŘI SOLDY ZA KÁZÁNÍ V září roku 1829 byl v Morialdu jmenován za kaplana sedmdesátiletý kněz Jan Calosso. Měl všechny vlastnosti vzácného kněze, bohatou pastorační praxi, ale trvale onemocněl a nemohl zastávat samostatné místo. 25
V listopadu se konala v Buttiglieře několikadenní duchovní obnova. Pilně se jí zúčastňoval Jeník i starý kněz. Chlapec upoutal jeho pozornost, protože se cestou s nikým nebavil. – Odkud jsi, milý chlapče? oslovil ho. – Z Becchi. Dělám si duchovní obnovu. – Všiml jsem si, žes pilně navštěvoval kázání. Velice by mě zajímalo, jestli jsi něčemu rozuměl. Tvá matka ti dovede jistě kázat srozumitelněji, že? – Máte pravdu. Ale myslím si, že jsem rozuměl i všem zdejším kázáním. – Mohu se přesvědčit? Dám ti čtyři soldy, když mi povíš čtyři věty z dnešního kázání. Jan se zastavil a klidně přednesl knězi celé kázání, jako by ho četl z knihy. Don Calosso užasl. Něco podobného nečekal. – Jak se jmenuješ? zeptal se. – Jan Bosco. Otec mi zemřel, když jsem byl ještě malý. – Jaké máš školy? – Don Lacqua v Capriglio mě naučil číst a psát. Moc rád bych studoval, ale před starším bratrem se o tom nesmím ani zmínit. A kněží v Castelnuovu a v Buttiglieře nemají na mne čas. – Proč bys chtěl studovat? – Domnívám se, že by bylo nejlepší, kdybych se stal knězem. Rád bych pomáhal těm, o něž se nikdo nestará. – Řekni mamince, aby za mnou přišla. I když jsem starý, snad bych ti dovedl pomoci. Když se matka dostavila, don Calosso jí řekl: – Váš syn má neuvěřitelnou paměť. Neměl by ztrácet čas a měl by se dát do studia. Jsem ochoten pro něho udělat vše, co bude v mých silách. Bylo dohodnuto, že za ním Jan každé ráno přijde a domů bude chodit spát. Když bude třeba pomoci na poli, vrátí se dříve. Konečně našel, co podvědomě stále hledal: otcovské povzbuzení, zázemí, oporu, důvěru. Ve Vzpomínkách napsal: „Hned jsem se svěřil tomuto knězi. Všechno jsem mu o sobě řekl, pověděl jsem mu o každém nápadu, každé myšlence. Konečně jsem našel věrného přítele své duše. Dosud jsem žádného neměl. Hned na počátku mi zakázal kající skutky, které jsem konal a které nebyly vhodné pro můj věk. Povzbudil mě, abych se často zpovídal a často přijímal. Naučil mě krátce rozjímat. Ale byla to spíše duchovní četba, k níž mne vedl.“ S NÍM ZEMŘELA VEŠKERÁ NADĚJE Od září 1830 začal Jan u dona Calossa bydlet. Do Becchi si přicházel jednou týdně vyměnit prádlo. Ve studiu dělal pokrok. Ještě ve stáří vzpomínal na toto období s nadšením: „Nikdo si nedovede představit, jak jsem byl šťasten. Dona Calossa jsem měl rád jako otce. Ochotně jsem mu sloužil. Tenhle Boží muž si mě moc oblíbil a často mě povzbuzoval slovy: Neboj se budoucnosti. Dokud budu žít, nic ti nebude chybět. A kdybych zemřel, stejně se o tebe postarám. Ještě nikdy jsem neprožíval tak šťastné dny. Naráz však přišla pohroma, která pohřbila všechny moje naděje.“ Jednoho listopadového rána 1830 si zašel Jeník domů s prádlem. Vzápětí přišel nějaký člověk a vyřizoval, aby se rychle vrátil k donu Calossovi, že se mu udělalo velmi špatně. „Neběžel jsem, přímo jsem letěl. Nemohl mluvit. Dal mi klíč od skříňky a naznačil mi, abych ho nikomu nedával. To bylo vše. Zemřel. A s ním zemřely všechny moje naděje.“ Z náznaků bylo jasné, že nadějí je klíč od skříňky. Když ji otevřel, bylo v ní šest tisíc lir. Z připomínek, kterými Jana ujišťoval, že se postará o jeho budoucnost, vysvítalo, že peníze měl pro něho. Dokonce to potvrdili i svědkové jeho posledních chvil. Situaci mohlo 26
změnit jen rozhodnutí v poslední vůli. Ta nebyla. Když se dostavili Calossovi synovci, zachovali se čestně. Když se od svědků dozvěděli o posledním přání strýce, řekli Jeníkovi: – Vidíme, že peníze patří tobě. Vezmi si je. Chvíli váhal a pak prohlásil: Nechci nic. Ve Vzpomínkách odbyl tuto záležitost stručnou větou: „Přišli don Calossovi dědici, odevzdal jsem jim klíč a vše, co mi dal.“ Tímto gestem začal předčasně naplňovat program, který si jako novokněz formuloval do slov, že celý život bude usilovat jen o spásu duší: Da mihi animas, coetera tolle. – Dej mi duše, ostatní si vezmi. Byl zase sám. Bylo mu patnáct let a před ním se rozevírala temná noc. Neměl učitele, neměl prostředky, nevěděl, jak dál. Jeho usedavý pláč nedovedl nikdo utišit. V prosinci začal Jan navštěvovat veřejnou školu v Castelnuovu. Vedle základního vzdělání se zde dala studovat i latina. Z pěti tříd se hoši shromažďovali v jedné místnosti. Učitelem byl don Emanuel Virano. Pětikilometrová docházka nebyla překážkou. Problémem byl rozvrh. Ráno se vyučovalo tři a půl hodiny a odpoledne tři hodiny. Ráno snídal cestou krajíc chleba. Na oběd přicházel domů a pak se vracel na odpolední vyučování, z něhož se vracel večer. Absolvoval tak denně dvacet kilometrů. V zimě a za deštivého počasí to bylo neúnosné. Strýc Michal mu vyjednal u známého krejčího pana Roberta, který byl i muzikantem v místní kapele, že si může u něho za polední pauzy sníst z kastrůlku oběd, který mu připravila matka. Touto úpravou ušetřil polovinu kilometrů a čas. I to bylo dost. Když pršelo či mrzlo nebo padal sníh, byla chůze do školy nerozumným ohrožováním zdraví. Matka tedy vyjednala Jeníkovi u pana Roberta podnájem. Úhrady vyrovnávala obilím a vínem. V poledne a večer dostával teplou polévku. Ve třídě byl o pět let starší než spolužáci, ale kulturně za nimi zaostával. Nosil nemožně velký kabát a jeho boty byly ještě nápadnější. Stal se terčem posměšků. Spolužáci na něho nejčastěji pokřikovali: pastýř krav z Becchi. Vyhledávaný miláček kluků z Morialda a z Moncucca se těžko smiřoval s novou skutečností. Dona Virana si získal svou pílí. Učitel ho povzbuzoval a měl pro něho pochopení. Když jednou napsal velmi dobrou úlohu o biblickém Eleazarovi, don Virano ji veřejně přečetl a dodal: – Kdo dělá tak velké pokroky, může si dovolit chodit do školy v roztrhaných botách. V životě totiž není rozhodující, jak je člověk obutý, ale co nosí v hlavě. AŽ BUDU VELKÝ, BUDU SI POČÍNAT JINAK Dosud poznal dva skvělé kněze: dona Calossa a dona Virana. Ostatní byli jiní. Bolelo ho to. „Cestou jsem potkával našeho pana faráře nebo jeho kaplana. Už z dálky jsem je zdravíval, uctivě jsem se před nimi ukláněl, ale oni jen neosobně odpověděli na pozdrav a bez povšimnutí pokračovali v chůzi. Jejich černé oblečení z nich dělalo jiné lidi. Vědomě udržovali od všech odstup. Učili je to v seminářích. Duchovní osoba měla být vážná a bez vztahů. Nemohl jsem se s tím smířit. Jestli se stanu někdy knězem, říkal jsem si, budu si počínat zcela jinak. Budu chodit mezi hochy a pokaždé jim řeknu nějaké vlídné slovo pro povzbuzení.“ Netušil, že svým počínáním způsobí v příštích osmdesáti letech mezi kněžími tichou revoluci. V seminářích přijdou na to, že měl pravdu, a seminaristům přestanou 27
doporučovat odstup od lidí. Ideálem se stane kněz, který dokáže vytvářet radostné společenství. V Morialdu besedoval ve volném čase s donem Calossem. Starý kněz mu vyprávěl, co všechno ho v životě potkalo a jak získával zkušenosti. Pak šel zamést kostel nebo udělat pořádek v kuchyni. Ze všeho nejraději se hrabal v malé knihovně. Zde v Castelnuovu kněží neměli čas. Spíše neměli zájem prohodit s ním pár slov. Co měl ve volném čase dělat? Pustil se do hudby. Pan Robert byl varhaníkem a předzpěvákem. Chodil s ním zpívat a učil se u něho hrát na harmonium a později i na varhany. Pan Robert byl na prvním místě vyhledávaným krejčím. Jeník často vysedával v jeho dílně a přišíval knoflíky, lemoval kapesníky, stříhal vesty. Dělal takové pokroky, že ho pan Robert přemlouval, aby nechal studia a stal se jeho pomocníkem. V dubnu Don Moglia zase několikrát napadl Jeníka. Na citlivého hocha bylo těch jedovatostí už příliš. Neukázněnost a neschopnost Mogliova proměnily vyučování ve volnou zábavu. Zůstávat zde déle, znamenalo ztrácet čas. Poradil se s matkou a chodil pracovat ke kováři Evasiu Saviovi. Učil se nahřívat ve výhni železo, ovládat kladivo a pracovat na kovadlině. Netušil, že všechny zkušenosti s řemesly mu přijdou jednou velmi vhod, až začne na turínské periferii zřizovat pro chudé hochy dílny různých řemesel. Nyní mu šlo o to, aby se uživil a vydělal si nějaké peníze. Bude je brzy nutně potřebovat. Dohodl se totiž s matkou, že se příští rok pokusí dostat do školy v Chieri. Byl to odvážný pokus. ZNOVU SE OPAKUJE SEN V Castelnuovu si nejvíce rozuměl se spolužákem Josefem Turco. V Sussambrinu měli statek vedle bratrovy usedlosti. Jeho otec byl ušlechtilý člověk a dobrý křesťan. Kdykoli potkal Jana, vždy s ním prohodil pár slov a na chvíli se zastavil. – Jeníku, máš těžký život, ale vydrž a nevzdávej se. – Pane Turco, děkuji za povzbuzení. Dělám, co mohu. Ale mám obavy, že maminka nedokáže uhradit mé studijní výlohy v Chieri. – Doufám, že počítáš i s pomocí našeho Pána. Jestli si tě přeje mít na této cestě, jistě ti pomůže. – Často si to také připomínám. Ale přesto mívám strach. I když se pokoušel při podobných rozhovorech o úsměv, nedal se pan Turco oklamat. Moc dobře věděl, co už má chlapec za sebou těžkostí. Jednou si pan Turco všiml, že Jeník je jakoby vyměněný. Prozpěvoval si a byl celý rozjásaný. – Jeníku, když tě tak pozoruji, soudil bych, že tě potkalo štěstí. – Dnes se vám mohu pochlubit jen dobrými zprávami. Měl jsem sen. Viděl jsem, že jsem se stal knězem a kolem mě se tísnily houfy chlapců. – Škoda, že to byl jen sen, poznamenal zklamaně pan Turco. – To nevadí. Vy to nedokážete pochopit. Ale mně to úplně stačí. S určitostí vím, že se stanu knězem. Předchozí noci se opět octl na návrší jako ve snu, který měl v devíti letech. Zase viděl stádo a vznešenou paní, která mu svěřila všechny hochy a znovu mu opakovala: Buď pokorný, statečný a vytrvej. Až nadejde čas, všechno pochopíš.
28
STYDÍ SE ŽEBRAT Dvacet lir z pouti nemohlo stačit na pobyt v Chieri. Bylo třeba se obléci, opatřit si obuv a knihy. A především zaplatit podnájem. Hospodářství v Sussambrinu nepřinášelo žádné přebytky. V říjnu řekl Jan matce: – Kdybys nebyla proti tomu, vzal bych dva pytle, obešel bych naše známé a požádal je o pomoc. Pro jeho povahu bylo něco podobného velmi nepříjemná záležitost. Doprošování se mu vždycky protivilo. A přesto se nakonec stane největším žebrákem devatenáctého století. Celý život bude prosit o pomoc. Nyní v říjnu se překonal poprvé. Obcházel samoty kolem rodiště a okolní vesničky. Šel dům od domu, zaklepal a zaprosil: – Jsem syn Markéty Boscové. Jdu studovat do Chieri na kněze. Má matka je chudá. Prosím, jestli můžete, tak mi pomozte. Všichni ho znali. Chodili na jeho představení, poslouchali jeho vyprávění, měli ho rádi. Ale i oni byli většinou nemajetní. Dávali mu hrozny, kukuřici, několik kil obilí. KDYŽ SE ČLOVĚK DOSTANE DO ÚZKÝCH Byl v Chieri teprve několik měsíců a již na sebe upozornil malým podvodem. Profesor latiny vysvětloval Agesilaův život sepsaný Corneliem Nepotem. Bosco si zapomněl doma knihu. Aby si toho profesor nevšiml, otevřel si před sebe mluvnici. Spolužáci to zaregistrovali a ve třídě nastal šum a usmívání. – Co se děje? otázal se profesor. „Zpozoroval, že všichni koukají na mě. Vyvolal mě, poručil mi přečíst text a přeložit ho. Vstal jsem, vzal do rukou mluvnici a začal jsem zpaměti recitovat latinský text a potom jeho překlad. Spolužáci dali průchod svému nadšení. Profesor se přestal ovládat a začal řádit, protože poprvé nezvládl ve třídě kázeň. Chtěl mi dát facku, ale stačil jsem uhnout. Vzal mi z rukou knihu a tázal se souseda na příčinu smíchu. – Bosco nemá Cornelia Nepota. Má jinou knihu a předstírá, že čte z Nepota. Teprve tehdy si toho profesor všiml. Poručil mi, ať čtu dál. Pokračoval jsem. Když jsem skončil, řekl mi: – Vaše paměť vás zachránila. Promíjím vám to. Važte si takového daru a dejte ho do služeb dobra.“ VESELÁ SPOLEČNOST I když se v tehdejších školách tvrdě prosazovaly křesťanské zásady, skutečnost nebyla nijak radostná. I v jeho ročníku byli zkažení hoši. Ve Vzpomínkách píše, že ho kterýsi spolužák naváděl, aby okradl svou bytnou. Dával si pozor, aby neskončil jako myš v drápech kocoura. Protože byl chudý, nezúčastňoval se žádných mimoškolních podniků, ani nepěstoval záškoláctví. Studijními úspěchy se dostával do popředí zájmu. Použil svého vlivu k šíření dobra. „Spolužáci, kteří byli prospěchově nejhorší, přicházívali za mnou, abych jim pomáhal s úkoly. Dělal jsem to rád. Někdy jsem to přeháněl. Při písemkách jsem posílal pod lavicí hotové překlady. Jednou jsem byl přistižen, ale zachránilo mě profesorovo přátelství. Svým počínáním jsem si získal u spolužáků sympatie a přízeň. Nejdříve mě vyhledávali jen kvůli úkolům. Později si přáli, abych jim i něco vyprávěl.“ 29
Po čase vytvořili jakousi partu. Jan jí dal jméno Veselá společnost. Souhlasili se třemi jednoduchými pravidly: l. žádná činnost, žádný rozhovor, za který by se musel křesťan stydět, 2. plnit vlastní školní a náboženské povinnosti, 3. být veselí. Přál si, aby veselost byla průvodkyní jejich života. Dominik Savio, jeho nejoblíbenější žák, jednou prohlásil: Usilujeme o svatost tím, že se snažíme být hodně veselí. Všemožně se varujeme hříchu, protože ničí v srdci radost. Pro Dona Bosca bylo zdrojem veselosti vědomí, že nás chovají Boží ruce, to znamená nejlepší ruce. Zní to jako fráze, ale vyjadřuje vzácnou hodnotu: křesťanskou naději. V roce 1832 byl mluvčím spolužáků. Hrávali nejrůznější hry, závodili, prožili společně mnoho dobrých chvil, hodně se nasmáli. Když někdy jen tak odpočívali, Bosco předváděl kouzla. Každý program končil modlitbou. Když byl svátek, navštěvovali kostel svatého Antonína, kde jezuité pořádali skvělé náboženské kurzy. Některé myšlenky si pamatoval celý život. ČTYŘI VÝZVY ARTISTOVI O jedné neděli přišlo do kostela jen málo lidi. Přijel artista a svým programem přiváděl v úžas celé město. Měl úroveň. Výborně běhal a skákal jako gumový. Vyzýval mládež k měření sil, ale nikdo se neodvážil. Chtěl se udržet ve městě co nejdéle. I Bosco ho sledoval se zájmem. – Jestliže bude tenhle chlapík pokračovat ve svých nedělních vystoupeních, podaří se mu narušit i naše společenství, odvážil se tvrdit Jan. „Bylo by třeba, aby se někdo přihlásil, utkal se s ním, porazil ho a pokořil jeho sebevědomí. – A kdo ho porazí? – Někdo se jistě najde. Tak zázračný přece není. Domnívám se, že neběhám o nic hůře. Neuvědomil jsem si dosah svých řečí. Jeden horlivý spolužák hned sjednal sázku. Student proti profesionálovi. Mělo se běžet středem města. Sázka byla dvacet lir, to znamená nájemné za celý měsíc. Přátelé dali částku dohromady, protože já byl bez peněz. Na závod přišlo hodně lidí. Artista měl hned od startu náskok aspoň deset metrů. Byl dobrý sprinter. Snažil jsem se mu být v patách. Teprve v závěru závodu se mi ho podařilo předběhnout a vyhrát. Zdálo se, že tím všechno skončilo. Ale poražený mistr trval na odvetě. Šlo o jeho čest. – Vyzývám tě na závod ve skocích. Sázím se o čtyřicet lir. Za místo sázky zvolil vodní kanál. Rozběhl se a bezvadně skočil. Dále se snad ani nedalo doskočit. Měl jsem pocit, že nejsem schopen takového výkonu. Rozvažoval jsem, jak se dostat z nesnází. Jestli jsem měl artistu porazit, zbývalo jediné: dopadnout při skoku na ruce a udělat ještě salto. Lidé mě povzbuzovali a mně se to podařilo. Vyhrál jsem podruhé. … Artista se málem rozplakal. Byl na mizině. Šli jsme za ním a navrhli mu, že vrátíme všechny peníze, jestliže nám zaplatí v restauraci oběd. Rád souhlasil. Stál ho dvacet pět lir a do peněženky se mu vrátilo dvěstěpatnáct. Při loučení prohlásil: – Kdybyste mi nebyli vrátili peníze, zničili byste mě. Děkuji vám. Rád na vás budu vzpomínat. A nikdy v životě nebudu soutěžit se studenty. Pak narychlo sbalil své věci, aby byl co nejdříve odtud pryč. 30
KDYŽ NENÍ PO RUCE KLACEK „Jednou se zase nedostavil včas profesor a ve třídě nastala vřava. Někteří chtěli zmlátit Comolla a ještě dalšího dobrého hocha Antonína Candelu. Okřikl jsem je, aby je nechali na pokoji, ale jako kdybych nic neřekl. V provokacích neustali. – Jestli jim nedáte pokoj, pak si mě nepřejte, vzkypěl jsem. Nejsilnější spolužáci udělali kolem mě hradbu a Comollo mezitím dostal dvě facky. Přestal jsem se ovládat. Poněvadž jsem neměl po ruce žádnou hůl nebo sedačku, chytil jsem zezadu jednoho hocha a začal jsem se jeho tělem rozhánět kolem sebe. Čtyři padli na zem a ostatní se dali na útěk. Vtom vstoupil profesor. Když viděl, že jsme v jednom chumlu, spustil křik a kdo mu přišel do rány, dostal facku. Když se třída uklidnila, začalo vyšetřování. Profesor nechtěl věřit a trval na tom, že musím výstup zopakovat. Dal se do smíchu, třída rovněž a celý případ skončil dobře. Nikdo nebyl potrestán. Comollo mi pak řekl: – Jeníku, netušil jsem, že máš takovou sílu. Ale Bůh ti ji nedal, abys mlátil spolužáky. Máme odpouštět a být dobří i k těm, kteří nám ubližují.“ Bosco mu dal za pravdu a šel se vyzpovídat. Ale výzva Kristova: Kdo tě udeří do tváře, tomu nastav i druhou – mu dělala potíže ještě hodně dlouho. Takové počínání nebylo v duchu jeho povahy. Mnohokrát si musel opakovat radu ze snu: Ne ranami, ale láskou si musíš získat své přátele! BLANCHARDOVA JABLKA Osmnáctiletému studentovi nemohla stačit polévka pana Pianty. Míval hlad. Všiml si toho spolužák Josef Blanchard. Jeho matka měla obchod s ovocem. Přítel brával matce v obchodě jablka a kaštany a nosil je do školy Janovi. Dobrá paní to věděla, ale nedávala nic najevo. Častokrát zmizelo ovoce i ze stolu. Jeho bratr se jednou obořil na matku: – Copak jsi mámo slepá? Nevidíš, že ti můj brácha odnáší z domu celá kila jablek? – Nejsem slepá. Moc dobře vidím. A také vím, kde jablka mizí. Bosco je hodný hoch a hlad v jeho věku je krutá záležitost. Spíše snesl hlad, než aby mu chyběl sold na vypůjčení další knihy u žida Eliáše. Dovedl si ho vždycky někde vydělat. Hlavně že mohl v noci číst. Udivovalo to i pana Piantu a zanechal o tom svědectví: „Často probděl nad učením celou noc, takže jsem ho někdy ráno přistihl, jak ještě svítí a učí se.“ Nevíme, zda ho více udivovala Janova píle, nebo množství vypáleného oleje v lampě. I Don Bosco komentuje tuto dobu ve Vzpomínkách: „Častěji se mi přihodilo, že bylo třeba ráno vstávat, a já držel dosud v rukou knihu, do které jsem se večer pustil. Svým počínáním jsem si soustavně ničil zdraví. Proto budu vždy každému radit, aby dělal jen to, co je třeba, ne víc. Po svých zkušenostech mohu potvrdit, že noc je určena k odpočinku.“ Bosco nebyl žádný zázračný hoch. Měl pevnou vůli a sklon přehánět. Teprve další život ho naučil sebeovládání a trpělivosti. DVACETILETÝ Byl březen roku 1834. Jan Bosco před ukončením roku v humanitní třídě poslal františkánům žádost o přijetí do řádu. Spolužák Evžen Nicco mu přinesl odpověď. – Dostav se k pohovoru do kláštera Panny Marie Andělské v Turíně. Čekají tě. Šel tam pěšky. V záznamní knize kláštera se zachoval záznam: „Mladý Jan Bosco z Castelnuova byl přijat všemi hlasy. Vyhověl všem požadavkům. 18. dubna 1834.“ Když se vrátil, začal shánět požadované doklady. Měl nastoupit do kláštera v Chieri. Proč zrovna k františkánům? Měl devatenáct roků a domníval se, že je nejvyšší čas rozhodnout se o životní cestě. Cesta za kněžstvím ho dosud stála mnoho strádání. V poslední době se 31
přidaly další problémy. Na prvním místě ho tísnila nouze. Nechtěl dále působit starosti matce. Šel se poradit s přítelem z Castelnuova, s Evasiem Saviem. – Nemohu déle působit starosti matce a neznám jiné řešení pro pokračování ve studiích. Se starostmi se svěřil františkánům a ti mu poradili: – Pojď k nám. Byli ochotni udělat výjimku ohledně věna, které se vyžadovalo při vstupu do noviciátu. … „Jistě bych byl vstoupil do kláštera, kdybych neměl jedné noci před vstupem zvláštní sen. Viděl jsem spoustu řeholníků oblečených do svých hábitů. Běhali z jedné strany na druhou. Jeden z nich se ke mně přitočil a řekl mi: – Hledáš pokoj. Ale tady ho nenalezneš. Bůh pro tebe chystá jiné místo a jiné poslání.“ SEDM ŘÁDKŮ, KTERÉ ZMĚNILY ŽIVOT Čtyři dny, které ho dělily od vstupu do semináře, prožil Jan v ústraní. Uvažoval o budoucím životě a napsal si sedm předsevzetí, která prozrazují, pro jaký styl života se rozhodl. 1. Nebudu chodit na zábavy, do divadel, na veřejná představení. 2. Nebudu už závodit ani kouzlit ani chodit lovit. 3. Budu se ovládat v jídle, pití a odpočinku. 4. Budu číst jen náboženskou literaturu. 5. Budu bojovat proti myšlenkám, řečem, výrazům, četbě, které budou v rozporu s čistotou. 6. Každý den budu trochu rozjímat a konat duchovní četbu. 7. Každý den budu vyprávět epizody nebo myšlenky, kterými by se prosazovalo dobro. Šel jsem před obraz Panny Marie a učinil jsem slib, že vše dodržím za cenu jakékoli oběti. Vždy se mu to nepodařilo, protože měl stejné tělo a nervy jako ostatní. Ale z nastoupené cesty nikdy nevybočil. KOUZLO ALOISE COMOLLA „Comollo byl o dva roky mladší, ale pokud šlo o duchovní život, byl podnětnější. Často za mnou přišel a chtěl, abych mu věnoval o přestávce volnou chvíli. Pokaždé mě vedl do kaple. Tam se cítil nejlépe. Jeho horoucí projevy zbožnosti nebraly konce. Nejdříve se klaněl Pánu, pak přešel na modlitby za umírající, následoval růženec, po něm z breviáře chvály k Panně Marii, pak modlitby za duše v očistci a další pobožnosti.“ Bosco miloval Pána a byl cele oddán budování Božího království, ale tohle nebyla jeho cesta. Okouzlovala ho přítelova vroucnost a tesknota po Bohu. Jako by trpěl tím, že musí ještě žít na zemi. Toužil po nebi. Jan považoval jeho počínání za nepřirozené a přehnané. „Tím méně jsem schvaloval a následoval jeho sebezápory. Celý půst a každou sobotu se tvrdě postil. Často jedl jen chléb, který zapíjel vodou. Odmítal předkládané jídlo a víno. Tvrdil, že mu nejvíce prospívá chléb namáčený ve vodě.“ Ve skutečnosti se vědomě ničil a zkracoval si život. Dobrý duchovní rádce by nemohl nikdy něco podobného schválit ani trpět. Když se o dvacet let později Dominik Savio pokusil jít podobnou cestou, okamžitě ho zastavil. Nyní ještě nedovedl být moudrým a předvídavým rádcem v otázkách svědomí. /dokončení příště/ 32
„Vyznáš před Hospodinem, svým Bohem: ‚Můj praotec byl potulným Aramejcem …“ (Dt 26,5)
Bůh Abrahámův K poznání hlubokého tajemství živého a pravého Boha nelze dojít než skrze "zjevení", které nám o sobě dal On sám ve Starém (SZ) a Novém zákoně (NZ). Proto se ptáme: jak se Bůh zjevuje ve SZ? Máme-li dát na tuto otázku pravdivou odpověď, musíme si uvědomit, že SZ je sbírkou knih, které vznikaly v časovém rozpětí asi tisíce let; a dříve, než byly sepsány ve formě, kterou známe, byly několikrát "znovu pročítány": byla k nim připojována vysvětlení, úpravy a dodatky, aby promlouvaly k sociálnímu, politickému a náboženskému smýšlení, k němuž docházelo v historickém vývoji židovského národa. Tento konečně nežil osamoceně, nýbrž byl v kontaktu s ostatními civilizacemi, které na něj měly hluboký kulturní a náboženský vliv. neboť Palestina se nacházela na křižovatce velkých civilizací tehdejšího světa: egyptské, mezopotámské, helénské a semitské. Je třeba rovněž připomenout, že kromě současných událostí, přinášejí biblické knihy i celou řadu tradic, které se po dlouhou dobu předávaly jen ústně. Vzhledem k tomu, že v jediné knize jsou tak vedle sebe současné texty i dávná vyprávění, přinášející ústní tradice, vzniká obtíž přesného datování jak samotných knih, tak i jednotlivých částí a mnohdy i jednotlivých veršů, které byly připojeny později. Všeobecně lze říci, že knihy, tvořící Bibli (tento řecký výraz v množném čísle střed. rodu znamená "knihy" /biblia/ přešel do češtiny jako slovo žen. rodu jednot. č.) jsou svědectvím různých historických údobí, kterými procházel židovský národ: doby patriarchů, osídlení Palestiny, království, exilu a období po návratu z exilu. Věčné Boží slovo se tak vtělilo do konkrétního okamžiku dějin, a zcela přesného společenského i kulturního prostředí. Kdo mu chce naslouchat, musí jej pokorně hledat tam, kde zaznělo, ale také přijmout nezbytnou pomoc lidského bádání. Aby promluvil k mužům a ženám, Bůh už od SZ využíval všech možností lidské řeči, ale současně musel své Slovo podřídit všem omezením tohoto jazyka. Pravá úcta k Písmu svatému proto vyžaduje, abychom vyvinuli veškeré úsilí ke správnému pochopení jeho významu 2 .
2
Srv. Papežská biblická komise, dokument L'interpretation de la Bible dans l'Église, L'étude de la Bible, 21. září 1993, EV 13, 3146. 33
Dějiny SZ můžeme rozdělit na dvě části: na dobu, která předcházela babylónskému zajetí, poté co se babylónský král Nabuchodnozor (587 př. Kr.) zmocnil Jeruzaléma a na období po návratu z exilu, k němuž došlo díky perskému králi Kýrovi (538 př. Kr.). Babylónské zajetí je totiž zvláštní periodou, která znamenala konec nacionalistické iluze, ale současně i prohloubení náboženského života, neboť Izrael si uvědomil, že vyhnanství není než důsledkem nevěrnosti národa a jeho králů i kněží smlouvě s Bohem. Toto období se tak stalo časem upřímného obrácení k Bohu, i prohloubením naděje, že Bůh svůj lid neopustí. K obrácení a naději vybízel v tomto tragickém okamžiku dějin Izraele prorok Ezechiel: Izrael, jenž se stal polem suchých kostí, znovu nabude života a vrátí se do své vlasti: "Toto praví Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z nich, můj lide, a přivedu vás do izraelské země" (Ez 37,12). Dějiny Izraele však začínají postavou Abraháma, který je považován za otce vyvoleného národa: "Pohleďte na Abraháma, svého otce, a na Sáru, která vás v bolestech porodila. Jeho jediného jsem povolal, požehnal mu a rozmnožil ho" (Iz 51,2). Za otce ve víře jej považují i křesťané. Muslimové je pak nazývají el-Khalil, přítelem Božím. Prvním jménem Božím, které nacházíme ve SZ je Elohim. Je množným číslem od El či Ilu, obecného výrazu, který se používal k označení jakéhokoliv božstva. Etymologie není jistá, ale název pravděpodobně znamená "první" nebo "silný" anebo "životní síla". Symbolem božství El byla hvězda, jeho přívlastky pak plodnost a dobrota, jas a moc. El (Elohim) je Bohem patriarchů (Abraháma, Izáka, Jakuba, Josefa) až po Mojžíše. Abrahám uctívá svého Boha pod jménem El Olam (Bůh věčnosti): Abraham zasadil v Beršebě tamaryšek a vzýval tam jméno El Olam. (Gn 21,33) a jako El Elyon (Bůh nejvyšší): "Budiž požehnán Abrahám od El Elyon, Stvořitele/Pána nebe a země!" (Gn 14,19) Avšak El není jakýmkoli božstvem, nýbrž je "věčný, nejvyšší, stvořitel nebe a země", žehná lidem a dává jim potomstvo. V pozdějších textech je nazýván El Šaddai, neboli Bůh všemohoucí "Já jsem se zjevil Abrahámovi, Izákovi a Jakubovi jako El Šaddai, ale mé jméno Jahve jsem jim nedal poznat" (Ex 6,3). či "nejvyšší" "Abrahámovi bylo devětadevadesát let, když se mu zjevil Hospodin a řekl mu: "Já jsem El Šaddai, kráčej v mé přítomnosti a buď dokonalý" (Gn 17,1) anebo doslova "Bůh hor", snad proto, aby se zdůraznila jeho transcendence či neochvějnost - je "skálou" pro toho, kdo mu důvěřuje. 34
Dějiny spásy začínají povoláním Abraháma: " Bůh Adama (čili člověka)" je "Bohem Abrahámovým"; není tedy na prvním místě kolektivním Bohem, nýbrž Bohem osobním, který člověka provází všude, kam jde a za všech okolností, jímž musí čelit. Bůh Abrahamův je člověku velmi blízký. Jak naznačuje i samotné jméno 'Abram' (v Mezopotámii toto jméno znamenalo "otec miluje"), je Bůh Abrahámovi otcem a to otcem milujícím, který mu žehná tím, že jej obdařuje potomstvem i v pokročilém věku - neboť požehnání spočívá v plodnosti - , naslouchá mu a láskyplně s ním rozmlouvá. Právě proto, že jeho Bůh není člověku vzdálený, nýbrž je mu blízko, Abrahám s ním může rozmlouvat a prosit ho, aby neničil Sodomu sírou a ohněm, najde-li tam aspoň deset spravedlivých: Pak se ti mužové vydali na cestu k Sodomě, ale Bůh stál dosud před Abrahámem. Tehdy k němu Abrahám přistoupil a řekl mu: "Skutečně chceš zahubit spravedlivého s viníkem? Možná je ve městě padesát spravedlivých; vyhladíš snad i je a nepromineš tomu místu, přestože je v něm padesát spravedlivých? Přece bys neudělal něco takového a neusmrtil spravedlivého spolu s viníkem; pak by na tom byl spravedlivý stejně jako viník. To bys přece neudělal. Cožpak by mohl soudce celé země nejednat spravedlivě?" Hospodin odvětil: "Najdu-li v Sodomě padesát spravedlivých uvnitř města, odpustím kvůli nim celému tomu místu". Abrahám se znovu ujal slova a řekl: "Jsem velmi smělý, že mluvím k svému Pánu já, který jsem prach a popel. Snad bude scházet pět do padesáti, zahubíš kvůli těm pěti celé město?" Hospodin odpověděl: "Nezahubím, jestliže jich tam najdu čtyřicet pět. Abrahám pokračoval v rozmluvě s ním: "Snad jich tam najdeš jenom čtyřicet." Pravil : "Neudělám to kvůli čtyřiceti". Znovu řekl: "Nechť se nehněvá můj Pán a dovolí mi mluvit. Snad se jich tam najde jen třicet". Odpověděl: "Neučiním to, najdu-li jich tam třicet. Abrahám řekl: "Jsem velmi smělý, že mluvím k svému Pánu. Snad se jich tam najde dvacet". Pravil: "Nezahladím je kvůli těm dvaceti". Nato řekl: "Nechť se nehněvá můj Pán a dovolí mi promluvit ještě tentokrát. Snad se jich tam najde jen deset". Pravil: "Nezahubím kvůli těm deseti". (Gn 18,22-32) Jako Boží přítel může Abrahám prosit i za jiné lidi: Abrahám se modlil k Bohu a ten uzdravil Abimeleka i jeho ženu a jeho otrokyně, takže rodily. Hospodin totiž kvůli Abrahámově ženě Sáře uzavřel v Abimelekově domě každé lůno. (Gn 20,17-18) Ve vztahu Boha k Abrahámovi je nejvýznamnější, že Bůh je "s ním": Hospodin se zjevil Abrahámovi a řekl mu: "Já jsem Bůh všemohoucí (El Šaddai): kráčej přede mnou a buď dokonalý. Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu (...). Má smlouva je s tebou a budeš otcem mnoha národů" (Gn 17,1-4) Proto se Hospodin obrátil na Abrama ve vidění těmito slovy: "Neboj se, Abrame. Já jsem tvůj štít, tvá odměna bude velmi veliká" (Gn 15,1) jaká odměna? Že totiž bude mít potomstvo a bude "otcem mnoha národů": "Nebudeš se už jmenovat Abram, ale tvé jméno bude Abrahám, neboť tě tě učiním otcem mnoha národů. Udělám tě nadmíru plodným, z tebe vzejdou národy a zrodí se králové. Uzavřu smlouvu s tebou a s tvým potomstvem (...) jako smlouvu věčnou. Budu Bohem tobě i tvému potomstvu po tobě. Tobě a tvému potomstvu po tobě dám zemi, v 35
níž přebýváš jako cizinec, celou zemi kananejskou ve věčné vlastnictví; a budu vašim Bohem" (Gn 17,5-8). Bůh Abrahámův je Bohem příslibu: ten se týká syna Izáka a dědičného vlastnictví země Kanaán, v níž nyní sídlí jako "cizinec". Tento příslib Bůh potvrdil Izákovi v Beršebě, kde se mu zjevil a řekl mu: "Já jsem Bůh tvého otce Abraháma. Neboj se, jsem s tebou. Požehnám ti a rozmnožím tvé potomstvo z lásky k Abrahámovi, svému služebníku" (Gn 26,23-24) Stejný příslib Bůh obnovil s Jakubem v Bételu, kde se mu zjevil ve snu a řekl mu: "Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abraháma a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. Tvého potomstva bude jako prachu země (...). Hle, já jsem s tebou a budu tě chránit kamkoli půjdeš" (Gn 28,13-15). Avšak "Bůh příslibu" není ještě spravedlivým Bohem smlouvy. Dávná tradice obsažená v těchto úryvcích není ještě vnímavá k jistým požadavkům spravedlnosti a morálky. "Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův" není dosud Bohem morálního zákona, jak vyplývá z Mojžíšské tradice. Často se pohoršujeme nad vyprávěním, kdy Abrahám přenechává Hagar Sářině mstě: Abrahám Sáře odvětil: "Hle, otrokyně je v tvých rukou, nalož s ní, jak uznáš za dobré". Od té doby ji Sára pokořovala, takže Hagar od ní uprchla. (Gn 16,6) a dokonce Sáru přenechává lživě Abimelekovi O své ženě Sářě Abrahám řekl: "To je má sestra". Abimelek, král gerarský poslal pro Sáru a vzal si ji. Té noci však přišel k Abimelekovi ve snu Bůh a řekl mu: "Kvůli ženě, kterou sis vzal, zemřeš, vždyť je provdána. (Gn 20,2-3) či faraonovi Když už se chystal vejít do Egypta řekl své ženě Sáře: "Vím dobře, že jsi žena krásného vzhledu. Až tě spatří Egypťané, řeknou si: "To je jeho žena." Mne zabijí a tebe si ponechají živou. Říkej tedy, žes mou sestrou, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a abych tvou zásluhou zůstal naživu. Když pak Abram vešel do Egypta, spatřili Egypťané tu ženu, jak velmi je krásná. Spatřila ji také faraónova knížata a vychválili ji faraónovi. Byla proto vzata do domu faraónova a ten kvůli ní prokázal Abramovi mnoho dobrého, takže měl brav i skot a osly i otroky a otrokyně i oslice a velbloudy. Ale faraóna a jeho dům ranil Hospodin velikými ranami kvůli Abramově ženě Sáře. (Gn 12,11-17) Bůh se nenazývá spravedlivým, i když se o něm říká, že "soudí" mezi spravedlivým a ničemníkem (Gn 18,25). Neříká se o něm, že je "qadóš", neboli "svatý" či "posvátný". 3 Bůh Abrahámův bude Bohem jeho potomků - Izáka a Jakuba, ale vždy jako "Bůh otce". Tak se skutečně představuje Izákovi v Beršebě: "Já jsem Bůh tvého otce" (Gn 26,23), i Jakubovi v Bételu: "Já jsem Hospodin, Bůh Abraháma, tvého otce a Bůh Izákův" (Gn 28,13), a to i přesto, že v Jakubovým otcem není Abrahám nýbrž Izák. Tento výraz se opakuje i při zjevení Mojžíšovi v hořícím keři: 3
Srv. H. Cazelles, La Bibbia e il suo Dio, Roma, Borla, 1991, 41-45. 36
"Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův" (Ex 3,6). V ústech Mojžíšových se stává "Bohem vašich otců" (Ex 3,11), aby se tím naznačilo, že osobní Bůh Abrahámův se stal osobním Bohem jeho potomstva.
Abrahámovo věčné mládí "Abrahámovi bylo 75 let, když opustil Cháran" (12,4b) 4 . Tuto větu čteme v Genezi hned po Božím rozhovoru s Abrahámem, který bývá nazýván 'Abrahámovo povolání': "Hospodin řekl Abramovi: 'Vyjdi ze své země, ze své vlasti a z domu svého otce, a pojď do země kterou ti ukážu" (12,1). Přestože je toto vyprávění o Abrahámově povolání známé, je dobře si povšimnout jednoho aspektu, na který se dosti často zapomíná: totiž Abrahámova pokročilého věku. Jistě je pouze jedním z paradoxů této postavy, která zaujímá ústřední místo ve víře Izraele i ve víře Církve. "Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velkým učiním tvé jméno. Staneš se požehnáním. Požehnám těm, kdo ti budou žehnat a prokleji ty, kdo tě budou proklínat. V tobě budou požehnána všechna pokolení země" (12,2-3). Bůh tedy vrhá Abráma do dobrodružství, o němž tento nemá ponětí, vždyť jeho život se pomalu schyluje. Většina biblických osobností už v jeho věku dokonala své počínání. Tak např. Jakub se už dávno vrátil od strýce Lábana, byl otcem četné rodiny a bohatým vlastníkem mnoha stád (srv. 30,43) 5 . Josef se stal správcem Egypta a zachránil svou rodinu před bídou 6 . David se jako třicetiletý stal králem a zemřel po čtyřicetiletém panování (2Sam 5,4-5; 1Král 2,11). Jeho syn Šalomoun vybudoval chrám a těšil se nádheře mnoha paláců. Snad jen Mojžíš se může rovnat Abrámovi, neboť podle Ex 7,7, bylo tomuto Božímu muži 80 let, když jej Bůh povolal, aby vysvobodil jeho lid z egyptského otroctví. Je dobře se také zastavit u některých dat Abrahámova života, neboť mají symbolickou hodnotu. Abrahámovi je tedy 75 let, když odchází do zaslíbené země (12,4). Po desetiletém pobytu v zemi Kanaán, mu Sára navrhuje, aby si vzal za druhou ženu její služebnou Hagar (16,3), protože ona sama byla neplodná. Patriarchovi bylo 86 let, když mu Hagar porodila Izmaela (16,16). Je už devadesátiletým starcem, když Bůh oznamuje, že mu Sára porodí syna a žádá po něm, aby se dal obřezat (17,1). Když se narodil Izák bylo Abrahámovi právě 100 let (21,5). K narození tedy došlo 25 let poté, co dospěl do zaslíbené země. Patriarcha umírá ve věku 175 let (25,7): 100 let poté, co opustil svou vlast, aby se usadil v zemi Kanaán. 4
Odkazy v závorkách se vztahují na knihu Genezis. Podle kněžské chronologie bylo Azauovi 40 let, když se oženil (26,34). Jakub, jeho dvojče, byl tedy téhož věku, když jej připravil o "prvorozenecké požehnání", které následuje po zprávě o sňateku. Hned potom prchá z otcovského domu (28,10) a vrací se po dvaceti letech (31,38,41), tedy ve věku 60-ti let. Nicméně vyprávění vzbuzují dojem, že Jakub byl ještě mladší. 6 Josefovi bylo 17 let, když začíná jeho pohntuý příběh (37,2), a jako třicetiletý se stává vládcem nad Egyptem (41,46). Po sedmiletém odloučení a asi dvouleté bídě znovu spatřuje své bratry a smiřuje se s nimi. Bylo mu tedy 39-40 let, když opět spatřil svého otce a bratry. 37 5
K prvnímu paradoxu onoho dobrodružství, započatého v pozdním stáří se druží další. Boží výzva (Gn 12,1-3) je pouze prvním ze série překvapení. Patriarchovo putování je docela něčím jiným, než pohodlným přesunem z jednoho klidného místa na jiné, které je v podstatě stejně příhodné. Naopak, je docela něčím jiným, vždyť Abrahámův "životopis", počínaje Gn 12,1-3 je skoro tak pohnutý jako cesta mnohem mladších hrdinů, jakými byli např. Jakub či David. Abrahám tak musí v pokročilém stáří prožívat sérií zkušeností či zkoušek, které jsou vlastní mládí. Vyplývá to ze dvou významných oblastí: stařec Abrahám hledá zemi (dnes bychom řekli bydlení) a má najít dědice, neboť je bez potomstva (11,30). O hledání země jsme se už zmínili (srv. 12,1). Bůh Abrahámovi dvakrát potvrdil, že "zaslíbená země" je právě Kanaán; poprvé, když dorazil do Sichemu, kde se mu zjevil, Hospodin a řekl: "Tuto zemi dám tobě a tvému potomstvu" (12,7); podruhé pak po dlouhé sérií nečekaných událostí, které vedly patriarchu přes Negebskou poušť až do Egypta: Pak se vydal na další cestu směrem k Negebu. A v zemi nastal hlad. Tu Abram sestoupil do Egypta, aby tam pobýval, neboť na zemi těžce doléhal hlad. (12,9-10). Na zpáteční cestě se Abrahám a Lot rozdělili (13,5-13): Lot se rozhodl, že bude žít v údolí Jordánu (13,10-11), zatímco Abrahám se usadil v zemi Kanaán. Tehdy Bůh "ukazuje" Abrahámovi zemi Kanaán a slibuje, že ji dá jemu i jeho potomstvu Poté, co se od něj Lot oddělil, řekl Hospodin Abrahámovi: "Pozdvihni své oči a rozhlédni se z místa, kde stojíš, na sever a na jih, na východ i na západ, neboť celou tu zemi, kterou vidíš dám tobě a tvému potomstvu navěky. A učiním, že tvého potomstva bude jako prachu země; jenom ten, kdo dovede spočítat zrnka prachu, spočítá i tvé potomstvo. Nuže, projdi zemi křížem krážem, neboť ji dávám tobě". (13,14-17) Nato se Abraham usadil v Hebronu (13,18). Abrahám tedy zemi nenašel bez obtíží. Navíc tato země, do které jej Bůh přivedl, nebyla "volná", nýbrž je osídlena Kananejci a on se jí proto nemůže bezprostředně zmocnit. Až po mnoha pokoleních budou moci jeho potomci tuto zemi považovat za skutečně svou (12,7). O Abrahámově reakci, tváří v tvář tomuto stavu, se biblický text nezmiňuje, ale čtenář asi velmi snadno pochopí tíhu situace: praotec Izraele zaměnil svou vlast nikoli za jinou zemi, nýbrž za "příslib" země, přičemž sám nyní musí žít uprostřed cizích národů. Kdo by se odvážil tvrdit, že při výměně o nic nepřišel? Nebylo-li snadné hledání země, pak o nic snazší nebylo ani hledání dědice. Také zde je Abrahámovo putování naprosto atypické: stařec jeho věku má obvykle tyto otázky už dávno vyřešené. Nyní se tato otázka stává tématem, které zabírá nejrozsáhlejší část "cyklu o Abrahámovi" (12.-25. kap.), neboť o narození očekávaného syna Izáka se mluví až v 21. kapitole. Dříve, než k němu došlo bylo třeba postavit stranou další kandidáty: synovce Lota, jenž doprovázel Abraháma během jeho putování z chaldejského Uru až do Cháranu a poté až do Kanaánu (11,31; 12,4-5). Když se však rozhodl, že bude žít v údolí Jordánu, ztratil 38
právo na dědictví (13,10-12.14-17). Sám Bůh také zamítl, že by místo přímého dědice mohl zaujmout jeho sluha Eliezer (15,2-4). Pak hledala řešení Sára, která mu navrhla, aby si vzal Hagar jako druhou manželku (16,2). Syn Sářiny služebné Hagar byl podle tehdejšího práva synem Abraháma a Sáry. Ale i tento pokus selhal a za dědice nemůže být považován ani Hagařin syn Izmael (16,1-16). Po narození Izáka se musí i s matkou vzdálit (21,8.21). Jediným pravým dědicem bude Izák, jehož narození bylo několikrát předpovězeno, a který přichází na svět po dlouhém očekávání 7 (21,1-7) . Je to teprve několik let, co se narodil, a Bůh žádá Abraháma, aby jej obětoval. Boží žádost je za těchto okolností naprosto nepochopitelná. Abrahám opustil vše, aby našel už obsazenou zemi, která může být definitivně "dána" do vlastnictví až jeho potomkům. Nyní má konečně potomka a Bůh jej žádá, aby ho přinesl v oběť. Tentokrát se zdá, že Abrahám je nucen vstoupit do hluboké noci naprostého zapomnění. Nezůstává mu nic. Poté, co se rozešel se svou minulostí, má nyní uvést do smutku i svou budoucnost. 8 Zemřít bez potomstva znamenalo pro starozákonní svět zemřít dvakrát. I tuto zkoušku však patriarcha překonává úspěšně. Abrahám je tedy představen jako vzor k následování. Skutečnost, že je pokročilého věku mu jen přidává na vážnosti. Té by mohly jen stěží požívat mnohem mladší postavy jako např. Jakub, Josef či David. Josef je kupř. představen jako "moudrý" (41,33.38-39), ale jde o výjimku z pravidla, podle něhož má král naslouchat spíše starcům než mladým. Roboam se rozhodne pro opak a udělá špatně (1Král 12,6-15). Na radu mladých a proti radě starců - Šalomounův nástupce odmítl jakýkoli kompromis se severními kmeny, a tím způsobil jejich povstání. Moudrost je tedy spíše přívlastkem pozdního stáří než mládí. Abrahám je "stařec", od nějž mohou budoucí generace čerpat zkušenost a brát si z něj příklad. Ale je i vzorem pro ty nejmladší, protože se v pokročilém věku vydává na cestu dobrodružství, která je běžně vlastní mládí. Bortí mosty s minulostí a sází na budoucnost. Toto odvážné gesto jej činí velmi sympatickým v očích mladých generací, které musí čelit podobným výzvám. 7
Srv. L.R. Helyer, "The Separation of Abram and Lot", v Journal for the Study of the Old Testament 26 (1983), 77-88. Srv. T.C.Römer, "Qui est Abraham? Les différentes figures du patriarche dans la Bible hébraïque", v Abraham nouvelle jeunesse d'un ancêtre, Ženeva, Labor et Fides, 1997, 17. Vztah mezi Gn 12,1 a Gn 22,1-13 je zdůrazněn i skutečností, že v obou případech obsahuje Boží příkaz podobné výrazy: "Vyjdi .. do země, kterou ti ukážu" (12,1) a "Jdi ... a přines svého syna v oběť na hoře, kterou ti ukážu" (22,2). 39 8
Sv. Dominik Guzman
(promluva Benedikta XVI. při středeční generální audienci v aule Pavla VI., 3. února 2010)
Drazí bratři a sestry, minulý týden jsem představil zářivou postavu Františka z Assisi a dnes bych rád promluvil o světci, který v téže době také zásadně přispěl k obnově církve své doby. Jde o sv. Dominika, zakladatele řádu Bratří kazatelů, známého také jako Bratři dominikáni. Jeho nástupce ve vedení řádu, bl. Jordán Saský, podává dokonalý obraz sv. Dominika v textu slavné modlitby: „Roznícen horlivostí pro Boha a nadpřirozeným nadšením, poněvadž tě k tomu pobádala tvoje bezmezná láska a mocný žár ducha, zasvětil jsi se cele slibem trvalé chudoby apoštolskému řádu a hlásání evangelia.“ Právě tento základní rys Dominikova svědectví je zdůrazněn: mluvil vždycky s Bohem a o Bohu. Láska k Pánu a k bližnímu, hledání slávy Boží a spásy duší, jdou v životě svatých vždycky pospolu. Dominik se narodil ve Španělsku v Caleruega kolem roku 1170. Pocházel ze vznešené rodiny staré Kastilie a za podpory svého strýce-kněze studoval na slavné škole v Palencii. Ihned vyniknul svým zájmem o studium Písma svatého a svou láskou k chudým, a to až do té míry, že prodával knihy, které v jeho době představovaly velký majetek, aby z výtěžku pomáhal hladovějícím. Byl vysvěcen na kněze a zvolen kanovníkem kapituly při katedrále své rodné diecéze v Osma. Ačkoli toto jmenování pro něho mohlo být určitou prestiží jak v církvi, tak ve společnosti, nevykládal si ho jako osobní privilegium, ani jako počátek brilantní církevní kariéry, nýbrž jako službu, které je třeba se věnovat s oddaností a pokorou. Není snad právě toto pokušení ke kariéře a k moci, tím, před kterým nejsou imunní ani animátoři a ti, co jsou ve vedení církve? Připomněl jsem to před několika měsíci během biskupského svěcení: „Nehledáme moc, prestiž, vážnost pro sebe…Víme, jak občanská společnost a nezřídka také církev strádá tím, že mnozí z těch, kterým byla svěřena odpovědnost, pracují sami pro sebe a ne pro společenství.” (Homilie, 12. září 2009). Biskup z Osmy, který se nazýval Diego, pravý a horlivý pastýř, si brzo povšimnul duchovních kvalit Dominika, a navázal s ním spolupráci. Společně se vydali na sever Evropy, aby tam plnili určitá diplomatická poslání, která jim svěřil král Kastilie. Dominik si na cestách povšimnul dvou obrovských výzev, před nimiž církev jeho doby stála: existence národů, které na severních hranicích evropského kontinentu dosud nebyly evangelizovány, a náboženského rozkolu, který oslaboval křesťanský život na jihu Francie, kde působením heretických uskupení narůstal zmatek a odstup od pravd víry. Misionářská činnost zaměřená na ty, kteří nepoznali světlo evangelia, a dílo opětovné evangelizace křesťanských komunit se tak staly apoštolským cílem, který si Dominik 40
vytknul. Biskup Diego se spolu s Dominikem vydali na radu k Papeži, který požádal Dominika, aby se vydal kázat evangelium Albigenským, heretickému uskupení, které zastávalo dualistické pojetí reality, to znamená dva stejně silné stvořitelské principy: Dobro a Zlo. Toto uskupení důsledně pohrdalo matérií, kterou považovalo za dílo zlého principu, odmítalo rovněž manželství, popíralo vtělení Krista, svátosti, v nichž se nás Pán „dotýká“ pomocí matérie, a vzkříšení těla. Albigenští ctili chudý a strohý život - a v tomto smyslu šli také příkladem - a kritizovali bohatství kléru té doby. Dominik přijal s nadšením toto poslání, které uskutečňoval právě příkladem svého skromného a strohého života, hlásáním evangelia a veřejnými debatami. Tomuto poslání hlásat dobrou zvěst, věnoval zbytek svého života. Jeho duchovní synové pak uskutečnili také další sny svatého Dominika: misie ad gentes, tzn. u těch, kteří dosud Ježíše neznají, a misie u těch, kteří žili ve městech, zejména těch univerzitních, kde se objevovaly nové intelektuální proudy, které byly výzvou pro víru vzdělanců. Tento velký světec nám připomíná, že v srdci církve musí stále planout misionářský oheň, který nepřetržitě nutí šířit zvěst evangelia, a tam, kde je to nutné, tak novou evangelizaci. Kristus je totiž tím nejcennějším dobrem, které muži i ženy každé doby mají právo poznat a milovat! A je útěšné vidět, jak také v dnešní církvi existují svatí – pastýři a věřící laici, členové starobylých řeholních řádů i nových církevních hnutí – kteří s radostí věnují svůj život tomuto nejvyššímu ideálu, totiž hlásání a dosvědčování evangelia! K Dominikovi Guzmanovi se pak přidávají další muži, přitahovaní stejnou touhou. Postupně tak od první fundace v Toulouse vznikal řád Kazatelů. Dominik pak v plné poslušnosti pokynům papežů své doby - Inocence III. a Honoria III. přijal řeholi sv. Augustina a přizpůsobil ji požadavkům apoštolského života, který jeho a jeho druhy vedl z místa na místo, aby tam hlásali evangelium, ale mohli se přitom vždy zase vracet do svých konventů, míst studia, modlitby a komunitního života. Dominik položil důraz na dvě hodnoty nezbytné pro úspěch evangelizačního poslání: komunitní život v chudobě a studium. Dominik a bratři Kazatelé se prezentovali jako mendikanti, tzn. bez vlastnictví rozsáhlých pozemků, o něž by se museli starat. Tento prvek jim skýtal možnost věnovat se studiu a putovní kazatelské činnosti a pro lid byl konkrétním svědectvím. Interní vedení konventů a dominikánských provincií se utvářelo po vzoru kapitul, které volily svoje představené, kteří pak byli potvrzováni vyššími představenými. Byla to tedy organizace, která podněcovala bratrský život a odpovědnost všech členů komunity a vyžadovala silné osobní přesvědčení. Volba tohoto systému se zrodila právě z toho, že dominikáni jako kazatelé pravdy Boží, museli být důslední vzhledem k tomu, co hlásali. Pravda studovaná a sdílená v lásce společně s bratry je nejhlubším základem radosti. Blahoslavený Jordán 41
Saský o svatém Dominikovi říká: „Přijímal každého člověka s velikou láskou a protože miloval všechny, milovali ho všichni. Bylo mu osobním zákonem radovat se spolu se šťastnými a plakat spolu s těmi, kteří plakali“ (Libellus de principii Ordinis Praedicatorum autore Iordano de Saxonia, vyd. H.C.Scheeben, Monumenta Historica Sancti Patris Nostri Dominici, Romae, 1935). Za druhé, Dominik odvážně přijal rozhodnutí vybavit své následovníky solidní teologickou formací a neváhal je proto posílat na tehdejší univerzity, třebaže nemálo církevních hodnostářů hledělo na tyto kulturní instituce s nedůvěrou. Stanovy Řádu kazatelů přikládají velký význam studiu jako přípravy k apoštolátu. Dominik si přál, aby se jeho Bratři pilně a zbožně věnovali studiu; studiu založenému na duši každého teologického vědění, totiž na Písmu svatém, a respektujícímu otázky, které klade rozum. Těm, kteří plní službu Slovu, rozvoj kultury ukládá, aby byli na různých úrovních dobře připravováni. Vybízím proto všechny, pastýře i laiky, aby pěstovali tuto „kulturní dimenzi“ víry, aby krása křesťanské pravdy mohla být lépe chápána a víra mohla být opravdu živena, posilována a také hájena. V tomto Kněžském roce vybízím seminaristy a kněze, aby si vážili duchovní hodnoty studia. Kvalita kněžské služby závisí také na velkodušnosti, s níž se přistupuje ke studiu zjevených pravd. Dominik, který chtěl založit řeholní Řád kazatelů-teologů, nám připomíná, že teologie má dimenzi duchovní a pastorační a obohacuje duši a život. Kněží, zasvěcené osoby a také všichni věřící mohou nalézt hlubokou „vnitřní radost“ v nazírání krás pravdy, která přichází od Boha, pravdy stále aktuální a stále živé. Motto Bratří Kazatelů – contemplata aliis tradere – nám pomáhá objevit pastorační touhu v kontemplativním studiu této pravdy za účelem předávat plody vlastní kontemplace druhým. Když Dominik roku 1221 zemřel v Bologni, městě, které si jej zvolilo za patrona, jeho dílo již dosahovalo značných úspěchů. Řád Kazatelů se za podpory Svatého stolce rozšířil v mnoha zemích Evropy ku prospěchu celé církve. Dominik byl kanonizován roku 1234 a on sám nám svojí svatostí ukazuje dva prostředky nezbytné k tomu, aby byla apoštolská činnost pronikavá. V první řadě je to mariánská zbožnost, kterou s citem pěstoval a kterou zanechal jako cenný odkaz svým duchovním synům, kteří mají velkou zásluhu na tom, že v průběhu dějin rozšířili v církvi modlitbu svatého růžence, jež je křesťanskému lidu tak drahá a tolik oplývá evangelními hodnotami. Je to opravdová škola víry a zbožnosti. Za druhé, Dominik, který pečoval o několik ženských klášterů ve Francii a v Římě, také důsledně věřil v hodnotu přímluvné modlitby za úspěch apoštolské práce. Teprve v Ráji porozumíme s jakou účinností prosebná modlitba klauzurních sester doprovází apoštolskou činnost! Každé z nich věnuji svou vděčnou a vřelou vzpomínku. Drazí bratři a sestry, život Dominika Guzmana ať v nás všech podnítí horlivost pro modlitbu a odvahu žít víru v hluboké lásce k Ježíši Kristu. Prosme, aby Bůh na jeho přímluvu stále obohacoval církev autentickými kazateli evangelia. 42
Mons. ThLic. Dominik Jaroslav Duka OP novým arcibiskupem pražským V sobotu, 13. února 2010, přijal Svatý otec Benedikt XVI. rezignaci kardinála Miloslava Vlka na úřad pražského arcibiskupa, podanou dne 19. dubna 2007. Novým, v pořadí již 36., pražským arcibiskupem byl dnešního dne jmenován dosavadní královéhradecký biskup Dominik Duka.
Narodil se 26. dubna 1943 v Hradci Králové a vyrůstal v rodině důstojníka, který se účastnil zahraničního odboje, kdy v roce 1944 přes organizovaný útěk vládního vojska P. Jiřím M. Veselým OP odešel do Itálie a přes Švýcarsko do Anglie, kde do konce války bojoval v Československé zahraniční armádě. V 50. letech byl vězněn spolu s důstojníky západní fronty. Jaroslav Duka absolvoval školní vzdělání v Hradci Králové, v roce 1960 maturoval na Gymnáziu J. K. Tyla. V dalším studiu mu z kádrových důvodů bylo zamezeno. Pracoval v hradecké továrně ZVÚ (19601962) a vyučil se strojním zámečníkem. V letech 19621964 absolvoval základní vojenskou službu a vrátil se na své pracoviště. V roce 1965 byl po dlouhých průtazích na odvolání přijat ke studiu na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. 5. 1. 1968 vstoupil tajně do - na území Československa zakázaného, ilegálně žijícího -dominikánského řádu a přijal řádové jméno Dominik. 6. 1. 1969 složil časné sliby. 22. června 1970 přijal kněžské svěcení z rukou kardinála Štěpána Trochty a pět let působil v duchovní správě v pohraničních oblastech pražské arcidiecéze: Chlum svaté Máří, Jáchymov a Nové Mitrovice (dnes jde o oblast diecéze plzeňské). 7. ledna 1972 složil slavné sliby v dominikánském řádu. V roce 1975 mu byl odňat „státní souhlas k duchovní správě“, pracoval pak 15 let jako rýsovač v továrně Škoda-Plzeň. Intenzivně žil ilegální řádový život a věnoval se studiu. Od roku 1975 do roku 1986 byl vikářem provinciála a v letech 1976-1981 magistrem kleriků. Současně spolupracoval na zřízení tajného řádového studijního centra a organizoval náboženskou činnost mladé generace na celém území Československa. V roce 1979 získal licenciát teologie na Papežské teologické fakultě sv. Jana Křtitele ve Varšavě. V roce 1981 byl udán agentem StB, usvědčen a odsouzen za trestný čin maření státního dozoru nad církvemi podle § 178 trestního zákona k zákonu 218/49 Sb. Patnáct měsíců byl vězněn v Plzni–Borech pro řádovou činnost, organizování studia dominikánských kleriků, samizdat a spolupráci se zahraničím. V roce 1986 byl Magistrem Řádu dominikánů jmenován provinciálem Československé dominikánské provincie a byl jím až do roku 1998. Po listopadu 1989 byl předsedou Konference vyšších řeholních představených v ČR a viceprezidentem Unie evropských KVŘP (1992–1996). Přednášel jako odborný asistent biblistiku na Teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a byl v letech 1990– 1998 členem Akreditační komise při vládě ČR. 43
6. června 1998 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován 24. sídelním biskupem královéhradeckým a 26. září 1998 přijal biskupské svěcení z rukou arcibiskupa Karla Otčenáška a spolusvětitelů kardinála Miloslava Vlka a apoštolského nuncia arcibiskupa (dnes kardinála) Giovanniho Coppy v katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové. Navázal na velkorysou činnost a projekty svého předchůdce arcibiskupa Karla Otčenáška. Sv. Vojtěcha navrhl za třetího patrona diecéze. Založil Diecézní teologický institut a církevní gymnázium ve Skutči. Svolal druhý Diecézní eucharistický kongres v roce 2002. Za jeho působení byla dokončena rekonstrukce Nového Adalbertina a v jeho areálu vybudována nová Biskupská knihovna v salla terreně. Též byla rekonstruována historická Biskupská knihovna Biskupství královéhradeckého v rezidenci původně založená biskupem Trautmannsdorfem. 10. 11. 2004 vydal nový statut a jmenoval nové kanovníky Katedrální kapituly při chrámu Svatého Ducha v Hradci Králové. Svatým otcem byl 6. 11. 2004 jmenován apoštolským administrátorem diecéze litoměřické. Tuto funkci vykonával do 22. 11. 2008. V letech 2007–2008 organizoval oslavy 700. výročí katedrály Svatého Ducha, kterému předcházela rekonstrukce vitráží a interiéru katedrály, včetně liturgické úpravy. V letech 2008 a 2009 inicioval „Týden vzájemného poznávání a porozumění“, pastorační aktivitu velkých měst mezi věřícími napříč konfesemi a hledajícími. K 1. 7. 2009 založil Diecézní církevní soud. Královéhradeckou diecézi spravuje dvanáctým rokem, systematicky vypracoval a naplnil diecézní Sedmiletý pastorační program s přípravou pastorace diecéze v novém století. 13. února 2010 byl Svatým otcem Benediktem XVI. jmenován 36. arcibiskupem pražským. V letech 2000–2004 byl místopředsedou České biskupské konference. V rámci ČBK je předsedou Komise pro nauku víry a předsedou Komise pro katolickou výchovu. Je držitelem řady vyznamenání a uznání. 28. října 2001 byl vyznamenán prezidentem republiky Medailí I. stupně za zásluhy o Českou republiku a 2. června 2003 mu byl udělen ministrem obrany České republiky Záslužný kříž II. stupně a 3. června 2008 ministryní obrany České republiky Záslužný kříž I. stupně. 20. června 2007 byl vyznamenán Velkým křížem „Pro Piis Meritis“ Suverénního řádu Maltézských rytířů. Je široce zapojen do společenského a kulturního života. Je členem Etického fóra ČR, Vědeckých rad KTF UK Praha, Technické univerzity Liberec, Univerzity Hradec Králové, Lékařské fakulty UK HK, je předsedou správní rady Českého katolického biblického díla, členem Centra biblických studií, je členem Konfederace politických vězňů, šéfredaktorem Salve – revue pro teologii, kulturu a duchovní život, členem redakce Mezinárodní katolické revue Communio a čestným předsedou Rodiny sv. Zdislavy o.s. Z jeho rozsáhlé bibliografie vynikají monografie: Zápas o člověka, Úvod do studia Písma svatého, Škola vnitřní modlitby, Úvod do teologie. Mimořádný vědecký význam má jeho autorský podíl a třicet let trvající organizační práce na překladu Jeruzalémské bible do češtiny, (která vyšla v r. 2009). V době nesvobody publikoval v samizdatu zahraniční studie, články v Sursum. Nyní publikuje v Salve – revue pro teologii, kulturu a duchovní život, v Monitoru, vedle toho je autorem desítek článků v domácích i zahraničních sbornících, časopisech, odborných i popularizujících, a v denním tisku. 44
DOPIS PREZIDENTA REPUBLIKY JEHO SVATOSTI PAPEŽI BENEDIKTU XVI. Vaše Svatosti, s radostí jsem přijal zprávu o Vašem rozhodnutí jmenovat do úřadu arcibiskupa pražského a primase českého Mons. Dominika Duku, sídelního biskupa královéhradeckého. Biskup Duka patří již mnoho let k významným osobnostem české katolické církve a k důležitým představitelům veřejného života naší země. Česká veřejnost ví o jeho působení a zná jeho názory. Jsem proto velmi rád, že se jedné z nejprestižnějších církevních funkcí ujímá všeobecně respektovaná osobnost, která může výrazným způsobem přispět k rozvíjení dialogu a vzájemných vztahů. Vaše Svatosti, vím, že se intenzivně zajímáte o dění v České republice, jak prokázala Vaše loňská návštěva, na kterou jistě nejen já rád vzpomínám. Chtěl bych Vám proto osobně poděkovat za Vaše rozhodnutí jmenovat nového pražského arcibiskupa. S pozdravem Václav Klaus V Praze dne 12. února 2010
BLAHOPŘEJNÝ DOPIS PREZIDENTA REPUBLIKY NOVÉMU PRAŽSKÉMU ARCIBISKUPOVI
Vážený pane biskupe, dovolte, abych Vám poblahopřál ke jmenování pražským arcibiskupem. Rozhodnutím Jeho Svatosti papeže Benedikta XVI. se ujímáte jednoho z nejdůležitějších církevních úřadů v naší zemi. Jistě nejen já jsem touto skutečností potěšen. Znám a vnímám Vás jako důležitého představitele našeho veřejného života, jehož hlas je slyšet v dialogu nad tématy týkajícími se celé naší společnosti. Vaše veřejná angažovanost je dobře známa a to nejen v královéhradecké diecézi, v jejímž čele jste stál 11 let a o jejíž rozvoj jste se významně zasloužil. Vaším jmenováním do čela pražské arcidiecéze a tím také do pozice českého primase získává nejen česká katolická církev, ale celá naše země. Přeji Vám, vážený pane biskupe, mnoho sil při zvládání úkolů, které Vás čekají, a těším se na brzké setkání. S pozdravem Václav Klaus V Praze dne 12. února 2010 45
Sv. Antonín z Padovy (promluva Benedikta XVI. při středeční generální audienci v aule Pavla VI., 10. února 2010)
Drazí bratři a sestry, před dvěma týdny jsem představil postavu svatého Františka z Assisi. Dnes dopoledne chci pohovořit o dalším světci, který patří k první generaci Bratří menších: o Antonínovi z Padovy nebo - jak je taktéž nazýván - z Lisabonu, s odkazem na jeho rodné město. Jde o jednoho z nejpopulárnějších světců v celé katolické církvi, ctěného nejen v Padově, kde byla postavena nádherná bazilika, která uchovává jeho ostatky, ale v celém světě. Věřící mají rádi obrazy a sochy, které jej znázorňují s liliemi, symbolem čistoty, nebo s Dítětem Ježíšem v náruči, na připomínku zázračného zjevení, jež je zmiňováno v některých literárních pramenech. Antonín významně přispěl k rozvoji františkánské spirituality svými výjimečnými dary inteligence, vyváženosti, apoštolské horlivosti, a hlavně mystickou vroucností.
U hrobu sv. Antonína v bazilice v Padově, PEREGRINATIO AD IMMACULATAM CONCEPTIONEM, 18.-19.6.2008.
Narodil se v Lisabonu ve šlechtické rodině roku 1195 a byl pokřtěn jménem Ferdinand. Vstoupil ke kanovníkům, kteří zachovávali mnišská pravidla sv. Augustina. Nejprve byl v klášteře sv. Vincence v Lisabonu a potom v klášteře Sv. Kříže v Coimbře, proslulém 46
kulturního centru Portugalska. Se zájmem a pečlivostí se věnoval studiu Bible a církevních otců a osvojil si teologické vědění, které zužitkoval během svých kázání a při vyučování. V Coimbře došlo k události, která vnesla do jeho života rozhodující obrat. Zde byly roku 1220 vystaveny relikvie prvních pěti františkánských misionářů, kteří se vydali do Maroka, kde podstoupili mučednictví. Jejich příběh v mladém Ferdinandovi zrodil touhu je napodobit a stát se Bratrem menším. Jeho žádost byla přijata a dostal jméno Antonín. Také on se vydal do Maroka, ale božská Prozřetelnost rozhodla jinak. V důsledku nemoci byl nucen se vrátit do Itálie a roku 1221 se účastnil slavné Kapituly v Assisi, kde se setkal také se svatým Františkem. Potom žil nějaký čas v naprostém ústraní v konventu poblíž Forli na severu Itálie, kde jej Pán povolal k dalšímu poslání. Byl za zcela nahodilých okolností pozván, aby kázal na kněžském svěcení, a prokázal, že je obdarován věděním a výmluvností. Představení jej tedy určili ke službě kázání. V Itálii a Francii tak zahájil apoštolskou činnost, jež byla natolik intenzivní a účinná, že přivedla nemálo lidí, kteří se odloučili od církve, aby se vrátili na svou cestu. Antonín byl také mezi Bratry menšími jedním z prvním magistrů teologie, ne-li přímo prvním. Začal vyučovat v Boloni s požehnáním svatého Františka, který rozpoznal Antonínovy ctnosti a zaslal mu krátký list, který začínal těmito slovy: „Líbí se mi, že vyučuješ bratry v teologii“. Antonín položil základy františkánské teologie, která po přínosu dalších významných myslitelů dosáhla svého vrcholu ve svatém Bonaventurovi z Bagnoregia a blahoslaveném Duns Scotovi. Stal se provinčním představeným Bratří menších v severní Itálii, pokračoval ve své službě kazatele a střídavě se věnoval úkolům řadového vedení. Když skončil v úřadě provinciála, usadil se nedaleko Padovy, kde již dříve několikrát přebýval. Sotva po roce zemřel před branami města 13. června 1231. Padova, která jej srdečně přijala a ctila již za jeho života, si jej vždycky vážila a prokazovala mu úctu. Papež Řehoř IX. jej po vyslechnutí jeho kázání označil za „Archu Zákona“ a kanonizoval ho už rok po smrti roku 1232 také v důsledku zázraků, ke kterým došlo na jeho přímluvu. V posledním období života Antonín sepsal dva cykly „Kázání“, nazvaných „Nedělní“ a „Kázání o svatých“, které byly určeny pro kazatele a učitele teologických studií františkánského řádu. V těchto Kázáních komentuje texty Písma, podávané liturgií za použití patristicko-středověké interpretace čtyř smyslů, literárního či historického, alegorického či kristologického, morálního či tropologického, a anagogického, který vede k životu věčnému. Dnes se znovu objevuje, že tyto smysly jsou dimenzemi jediného smyslu Písma svatého a že je správné interpretovat Písmo svaté hledáním těchto čtyř dimenzí jeho slova. Kázání svatého Antonína jsou teologicko-homiletické texty, jež odrážejí jeho živá kázání, kterými Antonín ve vlastním a pravém smyslu vytyčuje trasu křesťanského života. Bohatství duchovních nauk obsažených v jeho „Kázáních“ je tak veliké, že ctihodný papež Pius XII. prohlásil Antonína roku 1946 za Učitele církve a přiřkl mu titul „Učitel evangelia“, protože z jeho spisů vysvítá svěžest a krása evangelia a dodnes je můžeme číst s velkým duchovním užitkem. V těchto kázáních svatý Antonín mluví o modlitbě jako o vztahu lásky, jenž vede člověka k něžnému rozhovoru s Pánem a způsobuje nevýslovnou radost, která během modlitby pozvolna duši prostupuje. Antonín nám připomíná, že modlitba potřebuje atmosféru ticha, které není opakem vnějšího hluku, ale vnitřní zkušeností, která vede k odstraňování nesoustředěnosti vyvolané duševními starostmi a vytváří ticho v duši samotné. Podle nauky tohoto významného františkánského učitele se modlitba vyznačuje čtyřmi nezbytnými postoji, které v Antonínově latině nesou jména: obsecratio, oratio, postulatio, 47
gratiarum actio. Mohli bychom je přeložit následovně: důvěřivá otevřenost vlastního srdce Bohu, což je první krok modlitby; nikoli tedy jen jednoduché přijetí slova, ale otevření srdce k Boží přítomnosti, pak vroucí rozhovor s Ním, který je přítomen spolu se mnou, potom – věc velmi přirozená – představení našich potřeb; a nakonec chvála a poděkování. V tomto učení sv. Antonína o modlitbě nacházíme jeden ze specifických rysů františkánské teologie, jejímž byl iniciátorem, to znamená roli, jež je přikládána božské lásce, která vstupuje do sféry citů, vůle a srdce a která je také zdrojem duchovního poznání, jež každé poznání přesahuje. Milováním totiž poznáváme.
V klášterní zahradě v Padově, PEREGRINATIO AD IMMACULATAM CONCEPTIONEM, 18.-19.6.2008.
Antonín píše: „Láska je duší víry, oživuje ji; bez lásky, víra zahyne.“ (Sermones Dominicales et Festivi II, Messaggero, Padova 1979, str. 37). Jedině duše, která se modlí, může v duchovním životě konat pokroky. To je oblíbený předmět kázání sv. Antonína, který dobře zná vady lidské přirozenosti, naši tendenci upadat do hříchu, a proto neustále nabádá: bojovat proti tendencím žádostivosti, pýchy, 48
nečistoty a namísto toho praktikovat ctnosti chudoby a štědrosti, pokory a poslušnosti, cudnosti a ryzosti. Počátkem 13. století v kontextu rozvoje měst a rozkvětu obchodování, vzrostl počet lidí necitlivých vůči potřebám chudých. Z tohoto důvodu Antonín často vybízí věřící, aby přemýšleli o pravém bohatství: bohatství srdce, které přivádí k dobrotě a milosrdenství a shromažďuje poklady pro Nebe. „Ó bohatí – vyzývá – učiňte si přátele z chudých, přijměte je do svých domovů. Oni – chudí – budou těmi, kdo vás pak přijmou do věčných příbytků, kde je krása pokoje, důvěra bezpečí a blahobytné spočinutí ve věčném nasycení“ (Ibid., str. 29). Není snad toto učení, drazí přátelé, velmi důležité také dnes, kdy finanční krize a závažná ekonomická nerovnováha nemálo lidí ochuzuje a vytváří chudobu? Ve své encyklice Caritas in veritate připomínám: „Ekonomika totiž ke svému řádnému fungování potřebuje etiku; ne jakoukoli etiku, ale etiku přátelskou k lidské osobě“ (č.45). Antonín podle Františkovy školy klade Krista vždy do středu života a myšlení, jednání a kázání. Kristocentrismus je tedy dalším hlavním rysem františkánské teologie, která ráda kontempluje a zve ke kontemplaci tajemství Pánova lidství, člověka Ježíše, zejména tajemství Narození, Boha, který se stal Dítětem a vydal se nám do rukou: tajemství, které probouzí city lásky a vděčnosti k božské dobrotě. Na jedné straně Narození, ústřední bod lásky Krista k lidstvu, ale také vize Ukřižovaného inspirují Antonína myšlenkami uznání Boha a úcty k důstojnosti lidské osoby, takže všichni, věřící i nevěřící, mohou nalézt v Ukřižovaném a v jeho znázornění význam, který je pro život obohacením. Svatý Antonín píše: „Kristus, který je tvým životem, visí před tebou, aby ses díval na kříž jako do zrcadla. Tam budeš moci poznat jak smrtelná byla tvá zranění, která žádná medicína nebude moci vyléčit, ne-li krev Syna Božího. Budeš-li se dívat dobře, uvědomíš si, jak velká je tvá lidská důstojnost a tvá hodnota… Nikde jinde si člověk nemůže lépe uvědomit, jakou má cenu, než tím, že se dívá do zrcadla kříže“ (Sermones Dominicales et Festivi III, str. 213-214). Rozjímáním těchto slov můžeme lépe pochopit důležitost znázornění Ukřižovaného pro naši kulturu, pro náš humanismus, který se zrodil z křesťanské víry. Právě hledíme-li na Ukřižovaného, vidíme - praví svatý Augustin - jak velká je lidská důstojnost a hodnota člověka. Nikde jinde nelze pochopit, jakou cenu má člověk, právě proto, že Bůh nás činí tak důležitými, shledává nás tak důležitými, že Mu stojíme za to, aby pro nás trpěl. Veškerá lidská důstojnost se tak ukazuje v zrcadle Ukřižovaného a pohled na Něho je vždycky zdrojem uznání lidské důstojnosti. Drazí přátelé, kéž se Antonín z Padovy, jenž je věřícími tolik ctěn, přimlouvá za celou církev a zejména za ty, kteří se věnují kázání; prosme Pána, aby nám pomohl osvojit si trochu z tohoto umění svatého Antonína. Kazatelé ať si berou inspiraci z jeho příkladu, pečují o solidní a zdravé učení, upřímnou a vroucí zbožnost, pronikavost v komunikaci. Modleme se v tomto Roce kněží, aby kněží a jáhni konali pro věřící pečlivě tuto službu hlásání a aktualizace Božího Slova, zejména v liturgických homiliích. Ať jsou účinnou prezentací věčné krásy Krista právě tak, jak radí sv. Antonín: „Hlásáš-li Krista, On obměkčuje zatvrzelá srdce, vzýváš-li Jej, odráží pokušení; když na Něho myslíš, osvěcuje tvé srdce; když Jej čteš, sytí tvou mysl“ (Sermone Dominicales et Festivi III, str.59). 49
KOŘENY EVROPSKÉ KULTURY
Tomáš kardinál Špidlík čestný občan pustiměřský
SOBOTA 22. KVĚTNA 2010 - 19.00H - MAHENOVO DIVADLO - BRNO Pořadem provází Martin Dohnal. Jedna z předních světových duchovních osobností vystoupí na velké scéně Mahenova divadla s tématem hledání průsečíků mezi kulturou západní a východní Evropy. V průběhu večera zazní "hudební dárek" sólistů Národního divadla kardinálu Špidlíkovi. ZÁVAZNÉ PŘIHLÁŠKY VČETNĚ ÚHRADY CENY (doprava = 100,-Kč): PUSTIMĚŘ: Marie Šmehlíková 50
DRYSICE: Marie Adamcová
PODIVICE: Františka Maráková
