FARNÍ INFORMÁTOR 1. NEDĚLE POSTNÍ – 13. BŘEZNA 2011
Smiluj se, Pane, neboť jsme zhřešili.
Na poděkování Pánu Bohu za 85 let života a Boží požehnání (Vlastimil Pospíšil a Marie Černá, sourozenci z Podivic).
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, jako Kristus, věrný Otcově vůli, dokázal odolat pokušení, tak i my vložme svůj život i své smýšlení do rukou Toho, který tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný: L: PANE, V TEBE DŮVĚŘUJEME. Za Svatého otce Benedikta XVI., aby duchovní cvičení, která dnes zahajuje v kapli Redemptoris Mater na téma „Světlo Kristovo v srdci Církve – Jan Pavel II. a teologie svatých“, byla pro Petra našich dnů i celou Církev novou výzvou ke svědectví evangeliu. Za Církev, která začíná své postní putování, aby se ještě vroucněji přimknula ke svému Pánu, a tak dokázala odolávat ďábelským pokušením novodobých dějin. Za křesťany, aby příhodný čas doby postní využili k vnitřní obnově a k odvážným rozhodnutím. Za mír a pokoj pro náš svět sužovaný neporozuměním, bezprávím a touhou po moci. Za národy Latinské Ameriky, aby zůstávaly věrné evangeliu a velkoryse přispívaly k sociální spravedlnosti a pokoji. Za křesťanská společenství a věřící, kteří jsou pronásledováni nebo diskriminováni kvůli evangeliu, aby jim Duch Svatý dával světlo a sílu. Za všechny pokřtěné, aby si byli vědomi závazného podílu na misijním poslání církve a za vytváření pouta jednoty mezi všemi, kdo se z vody a z Ducha Svatého znovu narodili a oblékli v Krista. Za věrné zemřelé, aby pro svou cestu pokání došli účasti na tvém vzkříšení. K: Otče, dej, ať následujeme tvého Syna, který se pro nás stal chudým, ať vyzbrojeni modlitbou, postem a almužnou dobře vedeme „duchovní boj“ doby postní, a tak obnoveni na duchu oslavíme velikonoční svátky. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 13. - 20. března 2011 DEN
LITURGIE
FARNOST
za + rodinu ZBOŘILOVU, VŠETULOVU a Boží požehnání pro živou rodinu DRYSICE za + Jana KREJČÍHO, rodiče a Boží požehnání pro rodinu 9.30 na poděkování Pánu Bohu za 85 let života PODIVICE a Boží požehnání 11.00 pro rodinu ŠMEHLÍKOVU za + Josefa KRKOŠKU, PUSTIMĚŘ syna Václava, vnuka, 17.00 pravnuka, živou a + rodinu za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 8.00 POBOŽNOST DRYSICE 16.30 KŘÍŽOVÉ CESTY za + Emílii ADAMCOVOU, DRYSICE manžela, syny a Boží 17.00 požehnání pro živou rodinu PUSTIMĚŘ za +Františku ŠUSTKOVOU, manžela a duše v očistci 17.00 POBOŽNOST PUSTIMĚŘ KŘÍŽOVÉ CESTY 16.30 za + Josefa SNÍDALA PUSTIMĚŘ a rodiče 17.00 POBOŽNOST PODIVICE 17.00 KŘÍŽOVÉ CESTY za + Josefa PIVODU, PODIVICE manželku a dvoje rodiče 8.00 za + kněze, DRYSICE kteří působili v Drysicích 16.30 PUSTIMĚŘ za +Josefa MENŠÍKA, rodiče a Boží požehnání pro rodinu 18.00 PUSTIMĚŘ za +Marii ŠKAŘOUPKOVOU, dva syny a Boží požehnání 8.00 za +Františka a Marii DRYSICE SYNKOVY, 9.30 rodiče, dceru a syna na poděkování Pánu Bohu za 85 let života PODIVICE a Boží požehnání 11.00 pro rodinu POSPÍŠILOVU PUSTIMĚŘ 8.00
NEDĚLE 13. března
1. NEDĚLE POSTNÍ
PONDĚLÍ 14. března
PONDĚLÍ PO 1. NEDĚLI POSTNÍ
ÚTERÝ 15. března
ÚTERÝ PO 1. NEDĚLI POSTNÍ
STŘEDA 16. března
STŘEDA PO 1. NEDĚLI POSTNÍ
ČTVRTEK 17. března
ČTVRTEK PO 1. NED. POSTNÍ SV. PATRIK, BISKUP
PÁTEK 18. března
PÁTEK PO 1. NEDĚLI POSTNÍ SV. CYRIL JERUZALEMSKÝ, BISKUP A UČITEL CÍRKVE SLAVNOST
SV. JOSEF,
SOBOTA 19. března
SNOUBENEC PANNY MARIE
NEDĚLE 20. března
2. NEDĚLE POSTNÍ
ÚMYSL MŠE SV.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 20. - 27. března 2011 DEN
LITURGIE
NEDĚLE 20. března
2. NEDĚLE POSTNÍ
PONDĚLÍ 21. března ÚTERÝ 22. března
PONDĚLÍ PO 2. NED. POSTNÍ /SV. BENEDIKT, + 547/ ÚTERÝ PO 2. NEDĚLI POSTNÍ STŘEDA PO 2. NEDĚLI POSTNÍ
STŘEDA 23. března Z
ČTVRTEK 24. března
SV. TURIBIUS MONGROVEJA, BISKUP ČTVRTEK PO 2. NEDĚLI POSTNÍ
SLAVNOST
PÁTEK 25. března
ZVĚSTOVÁNÍ PÁNĚ
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV. PUSTIMĚŘ za +Marii ŠKAŘOUPKOVOU, dva syny a Boží požehnání 8.00
za +Františka a Marii SYNKOVY, rodiče, dceru a syna na poděkování Pánu Bohu za 85 let života PODIVICE a Boží požehnání 11.00 pro rodinu POSPÍŠILOVU PUSTIMĚŘ za + Karla ADAMCE, rodiče a Boží požehnání pro rodinu 17.00 KRÁSENSKO za farnosti Pustiměř, 9.00 Drysice a Podivice POBOŽNOST DRYSICE 16.30 KŘÍŽOVÉ CESTY DRYSICE za + Marii SEDLÁKOVOU, manžela a syna 17.00 za + Josefa LUSKU PUSTIMĚŘ a dvoje rodiče 17.00 za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 8.00 DRYSICE na úmysl dárce 15.30 POBOŽNOST PUSTIMĚŘ KŘÍŽOVÉ CESTY 16.30 za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu PUSTIMĚŘ BENÍČKOVU, ZELENKOVU, 17.00 DRYSICE 9.30
BUČKOVU, MAHDALOVU
DEN MODLITEB ZA ÚCTU K POČATÉMU ŽIVOTU A ZA NENAROZENÉ DĚTI
SOBOTA 26. března
PODIVICE 17.00 PUSTIMĚŘ 18.00
KŘÍŽOVÉ CESTY CHRÁM SV. BENEDIKTA
PŘÍPRAVA BIŘMOVANCŮ
SOBOTA PO 2. NEDĚLI POSTNÍ
PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 27. března
POBOŽNOST
3. NEDĚLE POSTNÍ
DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
za +rodiče CHARVÁTOVY, dceru, vnučku a Boží požehnání pro živou rodinu za farnosti Drysice, Pustiměř a Podivice za + Marii FRÉLICHOVOU, manžela, syna zetě, živou a +r.
FARNÍ INFORMÁTOR 2. NEDĚLE POSTNÍ – 20. BŘEZNA 2011
Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe.
Eucharistie u hrobu sv. Benedikta a sv. Scholastiky v kryptě katedrály na Monte Cassinu, Anni Paulini Peregrinatio, 30.6.2009.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, v Abrahámovi, našem otci ve víře, se nám dostalo zaslíbení, jež došlo svého naplnění v Ježíši Kristu. Od něho naše víra pochází, a on ji také přivede k dokonalosti. Proto skrze něj volejme s důvěrou k Bohu Otci: L: BOŽE NAŠEHO PÁNA JEŽÍŠE KRISTA, VYSLYŠ NÁS. Tys Abraháma učinil velkým, mocným a početným národem a jeho putování jsi provázel divy a znameními; dej, ať je Církev tvého Syna znamením naděje. Tys na hoře proměnění zjevil oslnivou slávu svého Syna uprostřed Mojžíše a Eliáše, veď nás po cestách tvých přikázání k jasu prorockého křestního povolání. Tys před očima učedníků proměnil tvář svého milovaného Syna: dej ať máme v této postní době oči upřené na Ježíše Krista, který se pro nás stal chudým. Tys nám dal poznat, že máme svou vlast v nebi: proměň ubohá těla našich zemřelých, aby nabyla podoby Kristova těla oslaveného. K: Bože, dej nám skrze Ježíše Krista kráčet k poznání naší pravé vlasti, jejíž odlesk jsme spatřili na tváři tvého milovaného Syna a našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 1. NEDĚLE POSTNÍ 1. ČTENÍ – 1MOJŽ 2,7-9; 3,1-7 Čtení z první knihy Mojžíšovy. Hospodin Bůh uhnětl člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života, a tak se stal člověk živou bytostí. Potom Hospodin Bůh vysázel zahradu v Edenu na východě a usadil tam člověka, kterého uhnětl. Hospodin Bůh dal z půdy vyrůst rozmanitým stromům, líbezným na pohled, jejichž ovoce je chutné k jídlu, i stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla. Had byl nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal. Pravil ženě: „Řekl skutečně Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?“ Žena odpověděla hadovi: „Smíme jíst ovoce každého stromu v zahradě, jen ovoce stromu, který je uprostřed zahrady – pravil Bůh – nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli.“ Had nato ženě: „Ne, nezemřete. Naopak, Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro i zlo.“ Žena viděla, že ovoce stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry. ŽALM 51
Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, – pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. – Úplně ze mě smyj mou vinu – a očisť mě od mého hříchu. Neboť já svou nepravost uznávám, – můj hřích je stále přede mnou. – Jen proti tobě jsem se prohřešil, – spáchal jsem, co je před tebou zlé. Stvoř mi čisté srdce, Bože! – Obnov ve mně ducha vytrvalosti. – Neodvrhuj mě od své tváře – a neodnímej mi svého svatého ducha. Vrať mi radost ze své ochrany – a posilni mou velkodušnost. – Otevři mé rty, Pane, – aby má ústa zvěstovala tvou chválu. 2. ČTENÍ – ŘÍM 5,12.17-19 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili. Jestliže kvůli provinění jednoho člověka začala skrze toho jednoho člověka vládnout smrt, tím spíše v síle nového života budou kralovat skrze jednoho, totiž Ježíše Krista, ti, kdo v hojnosti dostávají milost a dar ospravedlnění. Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život. Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými. EVANGELIUM – MT 4,1-11
Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: ‚Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.‘“ Potom ho ďábel vzal s sebou do Svatého města, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: ‚Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou o kámen.‘“ Ježíš mu odpověděl: „Také je psáno: ‚Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.‘“ Zase ho vzal ďábel s sebou na velmi vysokou horu, ukázal mu všecka království světa i jejich slávu a řekl mu: „To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš řekl: „Odejdi, satane! Neboť je psáno: ‚Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.‘“ Potom ho ďábel nechal – i přistoupili andělé a sloužili mu. 3
LITURGICKÉ TEXTY 2. NEDĚLE POSTNÍ 1. ČTENÍ – 1MOJŽ 12,1-4A
Čtení z první knihy Mojžíšovy. Hospodin řekl Abrámovi: „Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Udělám z tebe veliký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání. Požehnám těm, kdo ti budou žehnat, a prokleji ty, kdo tě budou proklínat. V tobě budou požehnána všechna pokolení země.“ Abrám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin. ŽALM 33
Hospodinovo slovo je správné, – spolehlivé je celé jeho dílo. – Miluje spravedlnost a právo, – země je plná Hospodinovy milosti. Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, – nad těmi, kdo doufají v jeho milost, – aby jejich duše vyrval ze smrti, – aby jim život zachoval za hladu. Naše duše vyhlíží Hospodina, – on sám je naše pomoc a štít. – Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, – jak doufáme v tebe. 2. ČTENÍ – 2 TIM 1,8B-10
Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi. Milovaný! Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. On nás spasil a povolal svým svatým povoláním, a to ne pro naše skutky, ale z vlastního rozhodnutí a pro milost, kterou nám dal v Kristu Ježíši před dávnými věky. Ale to se projevilo teprve nyní, když přišel náš spasitel Kristus Ježíš. On zlomil moc smrti a přinesl nám světlo nepomíjejícího života v evangeliu. EVANGELIUM – MT 17,1-9
Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle – ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Když ještě mluvil, najednou je zastínil světlý oblak, a hle – z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!“ Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte, nebojte se!“ Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali z hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých.“ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (6. 2. 2011)
PUSTIMĚŘ: 4.800,-Kč DRYSICE: 5.200,-Kč PODIVICE: 950,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI! FARNÍ INFORMÁTOR, XVII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (záznamník: 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
4
Postit se nebo nepostit?
(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
Jsou lidé hubení a tlustí. Nezávisí to vždycky na tom, kolik sní, postí-li se nebo ne. Kdosi měl nápad posbírat zprávy o tlustých osobách známých dějin. Primát tam měla španělská Isabella Grassa, která potřebovala každý den švadlenu, aby jí šaty rozstřihla a sešila, protože normální oblékání nefungovalo. Mezi muži vyniká pověstný osvoboditel Vídně od Turků, polský král Sobieski, který prý mnohému statnému valachu zlámal páteř, když si na něj nasedl. Mezi světci byl zavalitějšího vzhledu sv. Tomáš Akvinský. Jsou to zábavné anekdoty, ne vždycky však potěší toho, kdo s potížemi toho druhu musí zápasit. Víme, že u normálně zdravých lidí patří ukázněnost v jídle k dobré životosprávě. Je to totéž co půst? Máme pro to název „střídmost“, ctnost, která nás vede k tomu, abychom jedli tolik, kolik potřebujeme k životu. Půst je trochu víc. Postí se, kdo si odřekne i z toho, co se považuje za normální stravu. Ale pak je tu problém. Je to oprávněné, užitečné? Vždyť v přírodě si každá rostlinka bere ze solí země a z vláhy tolik, kolik potřebuje, nic víc a nic míň. I o zvířatech se dá těžko říci, že by se postila. Je-li takový všeobecný přírodní zákon, proč by se měl člověk postit? Stačí, aby byl střídmý. Teoreticky se zdá otázka snadná. Ale prakticky je mnoho potíží. Stanovíme morální pravidlo, že máme jíst, kolik potřebujeme. Ale kolik vlastně člověk potřebuje? Každý jednotlivec dá jinou odpověď. Je také známo, že s růstem blahobytu také rostou tzv. potřeby lidí. Kromě toho vždycky byl a bude ve společnosti nenormální stav, že jedni své potřeby den ze dne zvyšují a vedle nich jsou lidé, kteří doslova hladovějí. V této situaci se začínají výzvy upřímných lidí k postu. K postům vybízejí asketická hnutí, jsou předepsány v různých náboženstvích. Také Starý zákon měl vícero postních pravidel pro židy. Zajímavé je, že se křesťané cítili od nich osvobozeni. Patřily k přípravě na příchod Mesiáše. Proto se postili učedníci Jana Křtitele, ne však učedníci Ježíšovi. Proč by se tedy měli postit ti, kdo viděli, že už přišel? Ale přesto se výzva k postu vyskytuje už v prvních kázáních církve. Ostatně to sám Ježíš učedníkům předpověděl, že se i oni postit budou. Vyvinuly se v církvi různé druhy postu podle různých motivů. V nejstarších homiliích Otců o postu se často vyskytuje téma sociální nespravedlivosti ve světě. Sv. Bazil to vysvětluje takto. Základní pravidlo je to, které jsme stanovili: Každý 5
organismus si má přisvojovat tolik, kolik potřebuje k životu a činnosti. Rostliny a zvířata to dělají instinktivně, podle přirozeného pudu. Člověk to má dělat svobodně a rozumně. Bohužel to tak nedělá. Porušuje rovnováhu přírody. Tak vznikla mezi lidmi situace, kterou sv. Bazil osvětluje přirovnáním. Jeden člověk v divadle okupuje dvě místa a vedle něho je druhý, který stojí na nohou. Je povinen mu jedno místo uvolnit. Táž povinnost platí i pro stravu. Odepřít si ze svého nadbytku pro dobro druhého je zákon přírody, i příkaz evangelia. Jsou to důvody prosté, přesvědčivé, a přece jak je dodnes těžké lidstvo přesvědčit, aby je zachovávalo. Noviny o křiklavých rozdílech často píší, ale to slouží jenom k tomu, aby se lidé pohoršovali nad nespravedlností ve světě. Nevede k tomu, aby se jednotlivci uskromňovali v zájmu druhých. Čím to je, že je taková necitelnost všeobecná? Jeden z hlavních důvodů je ten, který udávají zastánci postu asketického. Jeho základem je tato úvaha, známá ze spisů Otců: Člověk ztratil pojem o tom, co je a co není skutečná potřeba. Potřeby diktuje sama příroda. Nedostatek vláhy v těle působí žízeň. Hledáme vodu a napijeme se. Je to potřeba. Někdo však se vody nedotýká a hasí pravidelně žízeň vínem. Při každé příležitosti pak cítí skleničku vína jako svou přirozenou potřebu. Návykem se potřeby rozrostly tak, že už jsou daleko od přirozeného požadavku života a stávají se dokonce zdraví škodlivé. Sv. Bazil vyzývá společnost mnichů, které založil k tomuto postnímu řádu: ukázat lidem, že pravé potřeby nejsou tak velké, jak si to představují, že je člověk zdravější a výkonnější, když se navrátí k jídlu podle přírody. Dnes totéž hlásají lékaři. Mají víc úspěchu než Bazil u svých mnichů? Víme, že tento motiv vedl u indických a i u křesťanských mnichů v Egyptě až k fakírismu. Dnes se nám zdá neuvěřitelné, že by se mohl člověk udržet při životě jenom s tou dávkou stravy, jakou požívali oni. A přece žili často dlouho a ve zdraví. Indové to ilustrují anekdotickým způsobem. Bůh prý urči každému člověku při narození dávku pokrmů, kterou smí sníst. Když to požije dřív, dřív zemře, když s tím šetří, dožije se dlouhého věku. Teoreticky pak se ospravedlňuje půst také rozporem mezi tělem a duchem. Od dob starověku porovnávají tělo a ducha jako dvě misky jedné váhy. Přidáš-li váhy jedné, druhá se stává lehčí. Přidávat tělu znamená zlehčovat ducha. Přirovnání je dualistického původu. Jeho základ, zásadní protiklad mezi hmotou a duchem, nemůžeme přijmout. Ale praktické aplikace potvrzuje rozumná pedagogie: ukázněnost v těle, především v jídle, vede ke svobodě ducha. Ale po všech těchto rozumných důvodech pro půst se často slyší námitka ve formě žertu: Když se postní kazatel zpotil při dlouhém kázání o postu, je rád, když mu připraví dobrý oběd. Jeden příklad byl ještě názornější. Student teologie dělal doktorskou práci na téma postu u Otců církve. Obhajoba téze dobře vyšla. Uspořádal tedy v restauraci pro profesory a známé „postní večeři“ ke spokojenosti všech. Nepopíráme tím, to co hájíme? Zdravý úsudek nám řekne, že ne. Jídlo slouží potřebám člověka. K těm pak patří nejenom fyziologické udržení tělesných buněk. Společná jídla mají velký vliv na společný život a společný život opotřebuje také společné radosti. Je tedy naprosto přirozené, když oslavíme narozeniny člena rodiny skleničkou dobrého vína, když se vystrojí svatební hostina, večírek po maturitě. To všecko ve správné míře vede k dobrému. Jak je vidět, zdravé zásady křesťanského postu mají vést k přirozenému životu, nebo jak říkali Otcové církve, k návratu do ráje. Postit se tedy musí každý, má si toho být vědom, ale má to dělat svobodně a rozumně k dobru vlastnímu i k dobru společnosti. 6
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Proč vůbec Ježíš ztrácel čas s ďáblem? Všichni máme určitě rádi pohádky. Ti starší si rádi zavzpomínají na dětská léta, kdy jim pohádky vyprávěl nebo četl někdo z rodičů nebo je bylo možné sledovat v televizi. Pro děti jsou pohádky přímo součástí jejich života. Pohádkový svět je úžasný, protože v něm vždycky vítězí dobro nad zlem, končí tedy happy endem – šťastným koncem. V pohádkách jsme vtaženi do světa králů, princezen, draků, ježibab, víl a vodníků, tedy vymyšlených pohádkových bytostí, a právě v tom je skryto i nebezpečí, že čert nebo ďábel patří mezi ně, a je tak považován za pohádkovou, tedy neexistující postavu. Písmo svaté ale hovoří jinak. Představuje nám ďábla jako skutečnou bytost, která se staví proti Bohu a chce zničit všechno krásné a vznešené. Poprvé se s ním setkali první lidé Adam a Eva, kteří byli šťastní a blažení, ale ďáblovi se podařilo Boží plán. Bůh je však silnější. Hned po prvním hříchu slibuje Vykupitele, Ježíše Krista. A ďábel měl tu drzost, že si troufl i na něho. Možná si říkáme, proč s ním vůbec Ježíš ztrácel čas, vedl s ním dialog? Měl ho přece poslat hned do pekla. Ježíš to však udělal záměrně, kvůli nám, aby nám otevřel oči a ukázal nám nejen že ďábel existuje, ale také, že je třeba se mít před ním na pozoru, představil nám jakými zbraněmi útočí, a co dělat až začne útočit a dotírat i na nás. Svatý Ignác z Loyoly píše, že ďábel je takový vojenský stratég, který obchází tvrz ze všech stran, aby zjistil, kde je její slabé místo, a tam pak zaútočí. Co jsou ta slabá místa jistě víme, a právě tady je třeba se mít na pozoru. Trojí pokušení Pána Ježíše nám je představují. První je tělo – sloužit tělu znamená poslouchat jeho potřeby a jim všechno podřizovat – stále je třeba si připomínat, že nežijeme proto, abychom jedli, ale jíme proto, abychom žili. Dále je třeba bdít nad svými smysly a vyhýbat se příležitostem a také třeba médiím, jež jsou takovou návnadou, na kterou se snadno chytíme. Ďábel to prý dělá s lidmi jako člověk s pastí na myši. Naláká ji na kousíček salámu nebo sýra, myška neodolá a stojí ji to život. Také ďábel nabídne své lákadlo, člověk neodolá a zhřeší, ztratí vnitřní klid, svobodu. A tak je třeba vidět v každém pokušení velké nebezpečí, kterému je třeba se bránit, aby nás neobralo o to nejcennější. Pokušení je vlastně otroctví, někdo nebo něco 7
nás přitahuje, nutí. Jak je to krásné, když se člověk umí zastavit, usmát se a povědět vesele: udělám to, co uznám za lepší; pánem jsem já! Je proto třeba posilovat vůli, která je silnější, než naše nižší sklony. Buďme tedy bdělí a opatrní, nepodceňujme nepřítele naší svobody! Ne všechno, co se nám nabízí nebo spíše podbízí, nám prospívá. Je zde však ještě druhé pokušení: pýcha, která má mnoho podob. V zásadě jde o egocentrizmus, kdy člověk je Bohem sám pro sebe; on určuje co je dobré a co zlé. Dále je to povýšenost, nadřazenost, ctižádost, pachtění se po moci a slávě, vychloubání, marnivost, závist. A konečně třetí velké pokušení – touha po majetku, chamtivost. Já to musím mít, ať to stojí co to stojí! Sami tedy vidíme, že zlý duch na nás útočí ze všech stran a je stále bdělý – „čert nikdy nespí“. Nechceme však před ním rezignovat, ale s ním bojovat. Silnější je ten, který je ve vás ... Ježíš nám ukázal zbraň, které máme používat – je to modlitba, tedy spojení s Bohem – ne nějaká povinnost několikavteřinové záležitosti, ale Ježíš se modlil 40 dní a 40 nocí, tedy chodit s Bohem po celý den, vpustit ho do svého pracovního i volného času. Pokud budeme s Kristem spojeni, ďábel nebude mít nad námi moc. Udělejme tedy všechno proto, abychom byli spojeni s Kristem, a tak dokázali odolávat útokům zla, stali se svobodným a tedy šťastnými.
První neděle postní doby připomíná naši lidskou podmíněnost na této zemi. Vítězný boj proti pokušením, který stojí na počátku Ježíšova poslání, je pozváním k uvědomění si vlastní křehkosti a přijetí milosti, která osvobozuje od hříchu a vlévá novou sílu v Kristu, jenž je cestou, pravdou a životem (srv. Ordo Initiationis Christianae Adultorum, 25). Je to rozhodné připomenutí toho, že křesťanská víra v sobě podle Ježíšova příkladu a ve spojení s Ním zahrnuje určitý zápas „proti těm, kteří mají svou říši tmy v tomto světě“ (Ef 6,12). Ďábel je v něm činný a neúnavný i dnes, když pokouší člověka, který se chce přiblížit k Pánu. Kristus z něho však vychází vítězně, aby otevřel také naše srdce pro naději a vedl nás k vítěznému překonávání svodů zla. /Z poselství Svatého otce Benedikta XVI. k postní době 2011/. 8
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Kříž – součást našeho života Nic není v životě horšího než zevšednění, návyk, rutina, zapadnutí do zajetých kolejí. Platí to v oblasti našeho povolání stejně jako v oblasti duchovní. Jakmile člověk přestane ve svém povolání růst, objevovat nové horizonty, stává se zakrnělým a vlastně nepoužitelným. Boží slovo druhé postní neděle nás vede k tomu, abychom neupadli do stereotypu v oblasti duchovní a nestali se tak, jak říkají duchovní spisovatelé „stojatou vodou“, která zahnívá a páchne všem, ale byli stále v pohybu, nadšení a zápalu. Abrahám – praotec ve víře, je nám všem předložen jako vzor. Bylo mu 75 let, když ho Bůh oslovuje, aby opustil svůj rodný kraj, místo, které důvěrně znal, a šel do pro něj naprosto neznámé země. Neměl atlas, ani mapy ani internet či GPS navigaci, ale měl hlubokou víru. Věřil Bohu, podle jeho slov jednal a dočkal se velkého požehnání ve svém životě, a stejně tak i všichni, kdo ho následovali. Musel však vyjít z všednosti, udělat krok do tmy, a tak se stát světlem pro ostatní. Apoštolové na tom byli podobně. Viděli Ježíše každý den, jedli a pili s ním. Slyšeli bezpočet jeho kázání. Ale čím víc ho slyšeli, tím méně ho poslouchali. Důkazem toho může být i skutečnost, že Ježíš mnohokrát mluvil o své smrti a vítězství nad ní, ale učedníci jakoby ho neslyšeli. V rozhodující chvíli všichni utekli a po Velkém pátku čekali co s nimi bude. Proto je Pán Ježíš vede do samoty, na horu Tábor. Tam také poznávají, že Ježíš je skutečně Mesiáš. Rozmlouvá s Mojžíšem a Eliášem. Oba dva jsou reprezentanti celého Starého zákona – Mojžíše je předobrazem Ježíše a Eliáš jeho předchůdcem. Apoštolům je dobře, chtějí dlít v Boží přítomnosti; Petr chce postavit tři stany, ale nakonec vše končí. Krásný zážitek Boží velikosti má apoštoly povzbudit k větší horlivosti a nasazení pro Boží království. Hora proměnění, bratři a sestry, to je tento náš kostel, respektive nedělní mše eucharistie. Pokud jsme dobře prožili mši svatou, pak se nebudeme dívat na hodinky, kdy už to konečně skončí. Měli bychom být tak šťastní na tomto místě setkání s Bohem, že by se nám nemělo ani chtít z tohoto místa odejít. I apoštol Petr říká – Pane, je nám tady dobře. Zůstaňme tu, neodcházejme. – Kéž by tomu tak bylo i u nás! Je však třeba připomenout, že k proměnění na hoře Tábor došlo týden před Ježíšovým utrpením a smrtí na kříži. Ježíš řekl apoštolům, že bude zatčen, souzen a zabit. Pro apoštoly to byl šok. Ovšem později pochopili, že sláva přijde až po utrpení. 9
Abrahám přináší velkou oběť, Ježíš umírá na kříži, teprve potom je možné radovat se a slavit. Na jednom kříži v pohraničí, které jsem mohl navštívit: ´Skrze kříž a pokání slavné zmrtvýchvstání´. Apoštol Petr i první křesťané to pochopili. Počet křesťanů v Římě rostl, ale najednou – pronásledování. Jeho poslední dopis z vězení obsahoval slova: vzpomínám, jak jsme viděli Krista oslaveného na hoře. To nejsou pohádky, - to je skutečnost a vy čekejte oslavu také. Utrpení přešlo a přišla sláva a svoboda. Ale to už je 2000 let zpátky. Vzpomínáme si však na 50. léta minulého století u nás. Byla tichá dubnová noc. Všechny kláštery – mužské, ženské – se zavírají a jejich obyvatele komunisti odvezli neznámo kam. Představení Církve byli souzeni jako vlastizrádci, církevní školy zavřeny, zabaven církevní majetek. Vypadalo to, že je s církví konec. Nestalo se tak. Po 50 letech Kalvárie přechází a začíná období svobody. Církev sice nedostává všechno, co jí patří, ale žije dál. Ona nechce vládnout, ale sloužit. A i když nedostane všechno, co jí patří, přejde křížovou cestou a zase vyjde do slávy. Berme kříž jako součást našeho života. Vzpomněl bych životní příběh známého hudebního skladatele Bacha, který byl plný tragédií. Bylo mu deset let a umřeli mu oba rodiče. Neochotně ho vychovával starší bratr. I jako dospělý měl těžký život. Po třinácti letech manželství mu náhle umírá manželka Barbara. S níž měl šest dětí (/z toho dvě zemřely). Když se ožení podruhé s Annou Magdalenou, má s ní třináct dětí, z nichž opět většina umírá v útlém věku a jedno z nich bylo retardované. Měl i mozkovou příhodu, v jejímž důsledku oslepl a ohluchl. Navzdory tomu skládal úchvatná duchovní síla plná chvály a díkůvzdání Bohu, a stal se největším skladatelem chrámové duchovní hudby. Skrze kříž Bohu blíž. Kéž i my rádi přinášíme tu malou oběť, že vstaneme a přijdeme na mši svatou. Zároveň však ať také trpělivě neseme kříž, který nám Pán dává, protože to je cesta ke slávě, k radosti a vzkříšení.
Evangelium o Proměnění Páně nám klade před oči Kristovu slávu, která předjímá vzkříšení a ohlašuje zbožštění člověka. Křesťanské společenství si uvědomuje, že je - podobně jako apoštolové Petr, Jakub a Jan „vzato na vysokou horu“ (Mt 17,1), aby znovu přijalo v Kristu, jako synové v Synu, dar milosti Boží: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení, toho poslouchejte“ (v.5). Je to pozvání zaujmout odstup od všedního lomozu a ponořit se do přítomnosti Boha, který nám denně chce sdělovat Slovo, jež proniká do hloubi našeho ducha, kde se rozlišuje dobro a zlo (srv. Žid 4,12), a posiluje vůli následovat Pána. /Z poselství Svatého otce Benedikta XVI. k postní době 2011/. 10
JEŽÍŠOVA POKUŠENÍ Joseph Ratzinger / Benedikt XVI. Sestup Ducha svatého na Ježíše, jímž se uzavírá scéna křtu, znamená jistý druh formální investitury do úřadu. Proto Otcové, nikoli neprávem, spatřovali v této události analogii s pomazáním, kterým bývali králové a kněží v Izraeli uváděni do svého úřadu. Výraz „Kristus-Mesiáš“ znamená „Pomazaný“: ve Starém zákoně se pomazání považovalo za viditelné znamení vylití darů, potřebných k danému úřadu, vylití Ducha Božího k poslání. Odtud se u Izaiáše 11,2 odvíjí naděje na pravého „Pomazaného“, jehož „pomazání“ spočívá právě v tom, že na něm spočine Duch Hospodinův,“duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem“. Podle Lukášova líčení, Ježíš
Mozaiky Centra Aletti v kryptě baziliky sv. Pia z Pietrelciny v San Giovanni Rotondu: Pokušení Páně – Ježíš čelí satanovu pokušení štítem Božího Slova a svobodně přijímá kříž, paschu jako cestu spásy. ANNI PAULINI PEREGRINATIO, 3.7.2009.
v synagóze v Nazaretě představil sám sebe a své poslání slovy podobnými těm Izaiášovým: „Duch Hospodinův je nade mnou, protože mě pomazal“ (Lk 4,18; srv. Iz 61,1). Závěr scény křtu nám říká, že Ježíši přijal toto pravé “pomazání“, že On je očekávaným Pomazaným: že v tom okamžiku mu byla formálně udělena královská a kněžská důstojnost pro dějiny a před tváří Izraele. Od této chvíle nadále má Ježíš toto poslání. Tři synoptická evangelia vyprávějí, nikoli bez našeho úžasu, že první vnuknutí Ducha jej vede na poušť „aby byl pokoušen od ďábla“ (Mt 4,1). Činnosti předchází usebranost a toto usebrání je, nezbytně, i vnitřním bojem o poslání, bojem proti jeho zkomolení, která se představují jako jeho skutečná 11
naplnění. Je to sestup do nebezpečí, která člověka ohrožují, protože jedině tak může být padlý člověk znovu povýšen. Ježíš musí vstoupit do dramatu lidské existence, - to je prvotní jádro jeho poslání, - projít jím až do nejzazších hlubin, aby tak nalezl „ztracenou ovci“, vzal si ji na ramena a přivedl ji zpátky domů. Ježíšův sestup „do pekel“, o němž mluví Krédo, se nenaplnil jen při jeho smrti a po ní, ale je neustálou součástí jeho putování. Musí se chopit celých dějin od jejich počátku – od „Adama“ -, projít je a do hloubky vytrpět, aby je mohl proměnit. Zvláště List Židům položil důraz na skutečnost, že Ježíšovo poslání, jeho solidarita s námi všemi, předobrazená ve křtu, vyžaduje, aby se vydal hrozbám a nebezpečím lidského života: „Proto se ve všem musel připodobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, když měl usmiřovat hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, umí přispět na pomoc těm, na které zkoušky přicházejí“ (2,17s). „Náš velekněz není takový, který by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, vyjma hřích“ (4,15). Vyprávění o pokušeních je proto v úzkém vztahu s líčením křtu, v němž se Ježíš stává solidárním s hříšníky. Vedle toho je tu zápas na Olivové hoře, další Ježíšův velký vnitřní boj o své poslání. Ale „pokušení“ provázejí celé Ježíšovo putování a vyprávění o pokušeních na poušti se z tohoto pohledu jeví – stejně jako křest – jako jisté předjímání, v němž je zahrnut boj celé jeho cesty. Marek, ve svém krátkém souhrnu pokušení na poušti (srv. 1,13), položil důraz na paralelu s Adamem – s hluboce prožívaným přijetím lidského dramatu jako takového: Ježíš „dlel uprostřed divoké zvěře a andělé mu sloužili“. Poušť – protichůdný obraz zahrady – se stává místem smíření a spásy; šelmy, které představují nejkonkrétnější formu hrozby, která pro člověka vyvstává ze vzpoury stvoření a z moci smrti, se stávají přátelskými jako v ráji. Dochází ke znovunastolení pokoje, ohlašovaného Izaiášem pro čas Mesiáše: „Vlk bude přebývat s beránkem, pardál si lehne vedle kůzlátka ...“ (11,6). Tam, kde je pokořen hřích, dochází ke znovunastolení harmonie člověka s Bohem, následuje smíření tvorstva, sužované tvorstvo se znovu stává místem pokoje, jak řekne svatý Pavel, jenž mluví o sténání tvorstva, „jež nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě“ (Řím 8,19). Nejsou snad oázy stvoření, které vznikly například kolem benediktinských klášterů na Západě, předjímáním tohoto smíření tvorstva, jež vychází od Božích dětí, zatímco naopak například Černobyl, není snad zdrcujícím výrazem tvorstva, zotročeného v zatemnění Boha? Své krátké vyprávění o pokušeních Marek uzavírá větou, která se dá vyložit jako zmínka Žalmu 91,11s: „A andělé mu sloužili“. Tato věta se nachází i na konci nejdelšího vyprávění o pokušeních na poušti v Matoušově podání a jen tam, na základě širšího kontextu, se stává plně pochopitelným. Matouš a Lukáš vyprávějí o třech pokušeních, v nichž se zračí Ježíšův vnitřní boj o jeho poslání, ale současně také vyvstává otázka na čem skutečně v životě lidí záleží. Je tu jasně zřejmé jádro každého pokušení: odvrátit od Boha, který se tváří v tvář všemu, co se v našem životě jeví jako nejnaléhavější, zdá být druhořadý, ne-li zbytečný a rušivý. Nastolit ve světě pořádek bez Boha, spoléhat jen na vlastní schopnosti, uznávat jako 12
pravdivé jen politické a materiální skutečnosti a Boha nechávat stranou jako klam, je pokušení, které nám hrozí v mnoha formách. Součástí povahy pokušení je i jeho morální aspekt: nevyzývá nás přímo, abychom konali zlo, bylo by to příliš drsné. Dělá dojem, že nám naznačuje to lepší: vzdát se konečně iluzí a účinně vynaložit síly pro zlepšení světa. Navíc si nárokuje pravý realizmus. Reálné je to, co je ověřitelné: moc a chléb. Ve srovnání s tím se Boží věci jeví jako nereálné, podružný svět, který ve skutečnosti nepotřebujeme. Ve hře je Bůh: je nebo není pravda, že On je reálný, že je sám realitou? Je Dobrý anebo my sami musíme objevit, co je dobré? Otázka po Bohu je základní otázkou, která nás přivádí na rozcestí lidské existence. Co má spasitel světa dělat či co dělat nemá? Právě tato otázka se skrývá za Ježíšovými pokušeními. Trojí pokušení jsou totožná u Matouše i u Lukáše, liší se jen jejich sled. My se podržíme Matoušova pořadí vzhledem ke stupňující se posloupnosti jeho uspořádání. Když se Ježíš „postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl“ (Mt 4,2). Už za dob Ježíšových mělo číslo 40 v Izraeli bohatý symbolický obsah. Připomíná především čtyřicet roků, které Izrael strávil na poušti, a které byly časem zvláštní Boží blízkosti. Dále pak připomíná čtyřicet dní, které Mojžíš strávil na hoře Sinaj, než mohl přijmout Boží slovo, svaté desky Smlouvy. Připomínku lze dále rozšířit na rabínské vyprávění, podle něhož Abrám po cestě k hoře Horeb, kde měl obětovat svého syna Izáka, čtyřicet dní a čtyřicet nocí nejedl ani nepil, a sytil se jen pohledem a slovy anděla, který ho doprovázel. Otcové, snad už v trochu hravém rozšiřování numerické symboliky, spatřovali v čísle 40 číslo kosmické, absolutní číslo tohoto světa: veškerenstvo je vymezeno čtyřmi nejodlehlejšími stranami světa a 10 je číslem přikázání. Kosmické číslo znásobené počtem přikázání se stává symbolickým vyjádřením dějin tohoto světa. Ježíš tak, řekli bychom, znovu prochází exodem Izraele, a poté chybami a zmatkem celých dějin. Čtyřicet dní postu zahrnuje drama dějin, které Ježíš bere na sebe a snáší je až do konce. „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů, stanou chleby“ (Mt 4,3) – tak začíná první pokušení. „Jsi-li Syn Boží ...“ – tato slova ještě uslyšíme z úst těch, kdo se Ježíšovi vysmívali pod křížem: „Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!“ (Mt 27,40). Kniha Moudrosti tuto situaci už předpověděla: „Je-li spravedlivý Božím Synem, Bůh se ho ujme“ (2,18). Výsměch a pokušení se tu překrývají: Kristus má dát důkaz svého nároku, aby se stal věrohodný. Tento požadavek důkazů provází celý život Ježíšův: neustále je mu namítáno, že o sobě neposkytl dostatečné důkazy; měl by vykonat velký zázrak, který by tak vymýtil jakoukoli pochybnost a každou námitku, a který by jasně a nepopiratelným způsobem ukázal každému, kdo a co Kristus je nebo není. A s tímto požadavkem se na Boha, Krista a na jeho Církev obracíme v průběhu dějin i my: Bože, pokud existuješ, potom se musíš ukázat; musíš prolomit nebesa své skrytosti a udělat nám jasno, na které máme právo. Jsi-li ty, Kriste, skutečně Synem Božím, a nikoli jedním z osvícených, kteří se neustále v dějinách objevovali, pak to musíš ukázat mnohem jasněji, než jak to činíš. Musíš proto dát své Církvi, má-li skutečně být tvou, jinou míru zřejmosti, než je ta, kterou ve skutečnosti má. 13
K tomuto bodu se vrátíme, když budeme mluvit o druhém pokušení, jehož je pravým středem. Důkaz Boží existence, který pokušitel v prvním pokušení předkládá, spočívá v proměnění kamenů pouště v chléb. Na začátku jde o hlad samotného Ježíše – tak jej vnímal Lukáš: „Řekni tomuto kamení, ať se stane chlebem“ (Lk 4,3). Matouš však vykládá pokušení šířeji, tak, jak se Ježíši předkládalo už během jeho pozemského života a jak se mu následně stále znovu předkládá v celých dějinách. Co je tu nejtragičtější, co více protiřečí víře v dobrého Boha a víře ve vykupitele lidí, než hlad lidstva? Nemělo by být prvním rozeznávacím kritériem vykupitele před světem a pro svět to, že dá chléb a ukončí hladovění všech lidí? Když izraelský národ putoval pouští, Bůh jej sytil chlebem z nebe, manou. Panovalo přesvědčení, že v tomto obraze lze rozpoznat mesiánský čas: neměl a nemá vykupitel světa prokázat svou identitu tím, že dá všem najíst? Problém výživy světa – a, ještě obecněji: sociální problémy – nejsou snad prvním a skutečným kritériem, kterým se má měřit vykoupení? Může se právem nazývat vykupitelem někdo, kdo toto kritérium nesplňuje? Marxizmus - zcela pochopitelně- udělal právě z tohoto ideálu stěžejní bod svého příslibu spásy: postará se, aby nikde nebyl hlad a aby se „poušť stala chlebem“ ... „Jsi-li Syn Boží ...“ – jaká to výzva! A nedá se říct totéž Církvi? Chceš-li být Boží Církví, potom se především postarej o chléb pro svět – to ostatní přijde potom. Je těžké na tuto výzvu odpovědět, právě proto, že k nám doléhá volání hladovějících a musí nám tak hluboce proniknout do uší a do srdce. Ježíšovu odpověď nelze pochopit jen ve světle vyprávění o pokušeních na poušti. Téma chleba prochází celým evangeliem a musí být chápáno v celém své šíři. V Ježíšově životě existují ještě dvě velká vyprávění o chlebu. Jedním z nich je rozmnožení chlebů pro tisíce lidí, kteří Pána následovali do pouště. Proč nyní dělá to, co předtím odmítl jako pokušení? Lidé přišli, aby slyšeli Boží slovo a aby tak mohli učinit, vše ostatní nechali stranou. A tak, jako lidé, kteří otevřeli svá srdce Bohu a bližním ve vzájemnosti, mohou přijmout chléb správným způsobem. Tento zázrak předpokládá tři prvky: nejprve tu bylo hledáno Boha, jeho slova, správného zaměření života. Za chléb se dále vroucně modlí k Bohu. A nakonec základním prvkem zázraku je vzájemná ochota ke sdílení. Naslouchání Bohu se stává životem s Ním, a vede od víry k lásce, k objevení druhého. Ježíš není lhostejný k hladu lidí, k jejich hmotným potřebám, ale zasazuje je do správného kontextu a dává jim správný řád. Toto druhé vyprávění o chlebu odkazuje předem na třetí a je jeho přípravou: Poslední večeře, která je Eucharistii Církve a trvalým Ježíšovým zázrakem na chlebu. Ježíš sám se stal pšeničným zrnem, které tím, že umírá, přináší hojný užitek (srv. Jan 12,24). On sám se pro nás stal chlebem, a tomto rozmnožení chlebů potrvá nevyčerpatelným způsobem až do konce časů. Chápeme tak nyní Ježíšova slova, vzatá ze Starého zákona (srv. Dt 8,3), aby odrazil pokušitele: „Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst“ (Mt 4,4). V této souvislosti existuje jeden výrok německého jezuity Alfreda Delpa, popraveného nacisty: „Chléb je důležitý, svoboda je důležitější, ale ze všeho nejdůležitější je stálá věrnost a nikdy nezrazená úcta“. Tam, kde se tento řád dober nerespektuje, ale převrací, tam už z něj nevzchází spravedlnost, už se nehledí na trpícího člověka, ale vznikají rozvraty a ničení i v oblasti 14
hmotných věcí. Tam, kde se Bůh chápe jako druhotná veličina, která se může dočasně anebo natrvalo odsunout stranou ve jménu potřebnějších věcí, tehdy se právě tyto domněle významné věci hroutí. A nedokládá to pouze negativní výsledek marxistického experimentu. Západní pomoc rozvojovým zemím, založená na ryze technicko-materiálním principech, která nejen ponechala Boha stranou, ale svou domýšlivou přemoudřelostí od Něj vzdálila i lidi, učinila z Třetího světa Třetí svět v moderním slova smyslu. Tato pomoc odsunula stranou stávající náboženské, morální a sociální struktury a zavedla svou technicistní mentalitu prázdnoty. V přesvědčení, že dokáže proměnit kameny v chléb, místo chleba dala kameny. Jde o primát Boha. Jde o to uznat ho jako skutečnost, bez níž nic jiného nemůže být dobré. Dějiny nelze ovládat pouhými hmotnými strukturami a Boha přehlížet. Není-li srdce člověka dobré, pak nic jiného se nemůže stát dobrým. A dobrota srdce může přijít pouze od Toho, který sám je Dobrotou, Dobrem. Přirozeně se můžeme ptát, proč Bůh nestvořil svět, v němž by byla jeho přítomnost zřetelnější; proč Kristus nezanechal docela jiný jas své přítomnosti, který by každého zasáhl neodolatelným způsobem. To je tajemství Boha a člověka, do něhož nedokážeme proniknout. Žijeme v tomto světě, ve kterém právě Bůh nemá zřejmost nějaké věci, které by se dalo rukou dotknout, ale lze jej hledat a nacházet jen skrze touhu srdce, „východ“ z „Egypta“. V tomto světě se musíme postavit iluzím falešných filozofií a přiznat, že nežijeme jenom z chleba, ale především z poslušnosti Božímu slovu. A jedině tam, kde se touto poslušností žije, se rodí a vzrůstá vědomí, které umožňuje postarat se také o chléb pro všechny. Přicházíme k druhému Ježíšovu pokušení, jehož příkladný význam je z různých aspektů pro pochopení nejobtížnější. Pokušení je třeba chápat jako jistý druh vidění, v němž je ovšem shrnuta realita, zvláštní hrozba pro člověka i pro Ježíšovo poslání. Především je tu cosi divného. Ďábel, aby Ježíše vtáhl do své pasti, cituje Písmo svaté, Žalm 91,11s, který mluví o ochraně, kterou Bůh zaručuje věrnému člověku: „Svým andělům dal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na svých rukou tě ponesou, aby o kámen neklopýtla tvá noha“ (v. 11s). Tato slova nabývají další význam, jsou-li pronášena ve Svatém městě, na svatém místě. Uvedený žalm je totiž spojen s chrámem; ten, kdo ho recituje očekává v chrámě ochranu, neboť Boží příbytek musí být zvláštním místem Boží ochrany. Na jakém jiném místě by se člověk, který věří v Boha, mohl cítit jistější, než v posvátných hradbách? Ďábel se projevuje jako znalec Písma, dokáže přesně citovat Žalm. Celý rozhovor druhého pokušení vyznívá jako debata mezi dvěma znalci Písma: ďábel tu vystupuje jako teolog, říká v této souvislosti Joachim Gnilka. Vladimír Solovjov převzal toto téma ve svém Vyprávění o Antikristu: Antikrist převezme doktorát teologie honoris causa na univerzitě v Tübingen; je velkým znalcem Bible. Tímto vyprávěním chtěl Solovjov účinným způsobem vyjádřit svůj skepticizmus pokud jde o jistý druh učené exegeze jeho doby. Nejedná se o pohrdání vědeckým výkladem Bible jako takovým, nýbrž o nanejvýš zdravé a nutné varování před chybnými cestami, na něž by se mohl vydat. Výklad Bible se může skutečně může stát nástrojem Antikrista. Neříká to jen Solovjov. Samotné vyprávění o pokušení to vnitřně potvrzuje. Nejhorší knihy, zaměřené na ničení Ježíšovy postavy, rozvracející víru, byly vždy spřádány ze zdánlivých výsledků exegeze. 15
Dnes mnozí Bibli podrobují kritériu tzv. moderního vidění světa, jehož základním dogmatem je, že Bůh nemůže vůbec v dějinách působit – že tedy všechno, co se týká Boha, musí být odkázáno do subjektivní oblasti. Bible už tedy nemluví o Bohu, o živém Bohu, ale mluvíme jen my sami a rozhodujeme o tom, co Bůh může konat a co chceme či musíme udělat my. A Antikrist, jako velký znalec, nám v tu chvíli říká, že exegeze, která čte Bibli v pohledu víry v živého Boha a jemu popřává sluchu, je fundamentalizmem; pouze jeho exegeze, exegeze považovaná za skutečně vědeckou, v níž Bůh sám neříká nic a nemá co říct, drží krok s dobou. Teologická disputace mezi Ježíšem a ďáblem je rozpravou, která se týká každé doby a jejím předmětem je správný biblický výklad, jehož základní hermeneutickou otázkou je otázka po obrazu Boha. Diskuze o výkladu je v posledku diskuzí o tom, kdo je Bůh. Tato diskuze kolem obrazu Boha, o kterou jde v rozpravě o správném výkladu Písma svatého, se však konkrétně rozhoduje v obrazu Krista: On, který zůstal bez světské moci, je skutečně Syn živého Boha? Tak otázky kolem struktury pozoruhodného dialogu o Písmu mezi Kristem a pokušitelem, vede přímo k jádru otázky po obsahu. Oč tu jde? Toto pokušení se dávalo do vztahu s motivem panem et circenses (chléb a hry): po chlebu se musí nabídnout něco senzačního. Vzhledem k tomu, že u člověka evidentně nestačí pouze ukojit tělesný hlad, ten, který nechce dovolit Bohu, aby vstoupil do světa a mezi lidi, musí nabídnout nutkání vzrušujících zážitků, jejichž mrazení by nahradilo náboženský zápal a potlačilo ho. To se však asi nemíní našim úryvkem, protože jak se zdá, nepočítá se tu s diváky. To, oč v této otázce jde, je zřejmé v Ježíšově odpovědi, která je znovu převzata z Deuteronomia (6,16): „Nebudeš pokoušet Hospodina, svého Boha“. V Deuteronomiu je to odkaz na příběh Izraele, jemuž hrozilo, že zemře na poušti žízní. Dochází ke vzpouře proti Mojžíšovi, která se stává vzpourou proti Bohu. Bůh musí ukázat, že je Bůh. Tato vzpoura proti Bohu je v Bibli popsána těmito slovy: „Pokoušeli Pána a říkali: Je Pán uprostřed nás nebo ne?“ (Ex 17,7). Jde tedy o to, co jsme už výše zmínili: Bůh musí být podroben zkoušce. Je „zkoušen“ jako se zkouší zboží. Musí se podrobit podmínkám, které my považujeme za nezbytné, abychom dosáhli jistoty. Pokud nyní nezaručí ochranu, slíbenou v 91. žalmu, pak není Bůh. Jinak by zpochybnil své slovo i tím i sebe sama. V celé šíři tu mámě před sebou velkou otázku po tom, jak lze poznat Boha a jak ho poznat nelze, v jakém vztahu k Němu může člověk být a jak o něj může přijít. Domýšlivost, která chce z Boha udělat předmět a vnutit mu naše experimentální podmínky jako v laboratoři, nemůže Boha najít. Ve skutečnosti se už zakládá na předpokladu, že popíráme Boha jakožto Boha, protože se stavíme nad něj. Proto dáváme stranou veškerou dimenzi lásky, niterného naslouchání a jako reálné uznáváme jen to, co dokazatelné, co nám bylo vloženo do rukou. Ten, kdo takto smýšlí, činí sám sebe Bohem a tím nejen degraduje Boha, ale i svět a sám sebe. Vycházeje z této scény na cimbuří chrámu, otevírá se i pohled na kříž. Kristus se nevrhl z cimbuří chrámu. Neskočil do propasti. Nevystavil Boha zkoušce. Ale sestoupil do propasti smrti, do noci opuštěnosti, vydal se všanc, jak je to vlastní bezbranným. Odvážil se tohoto skoku jako úkonu Boží lásky k lidem. Věděl totiž, že tím, že skočí, může nakonec padnout jen do dobrotivých rukou Otce. Tak se stává zřejmým pravý smysl 91. 16
žalmu, právo na onu nejzazší a bezmeznou důvěru, o které s v něm mluví: kdo sleduje Boží vůli ví, že ani uprostřed všech hrůz, s nimiž se může potkat, nikdy nepřijde o poslední záštitu. Ví, že základem světa je láska, a proto i tam, kde mu žádný člověk nemůže nebo nechce pomoci, může jít dál, vkládaje svou důvěru v Toho, který ho miluje. Taková důvěra, k níž nás zmocňuje Písmo a k níž nás Zmrtvýchvstalý Pán vybízí, je však něčím naprosto odlišným od dobrodružné výzvy Bohu, která z něj chce učinit našeho služebníka. Pojďme k třetímu a poslednímu pokušení, které je vrcholem celého vyprávění. Ďábel vede Pána ve vidění na vysokou horu. Ukazuje mu všechny království světa a jejich lesk a nabízí mu panství nad světem. Není právě toto poslání Mesiáše? Nemá být právě On králem světa, který znovu sjednotí celou zemi ve velké království pokoje a blahobytu? Stejně jako pokušení s chlebem má dva jedinečné odpovídající odkazy v Ježíšově životě – rozmnožení chlebů a Poslední večeři -, tak je tomu i zde. Zmrtvýchvstalý Pán shromažďuje své „na hoře“ (srv. Mt 28,16). A v té chvíli skutečně říká: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“ (28,18). Dva aspekty jsou tu nové a odlišné: Pán má moc na nebi i na zemi. A jedině ten, kdo má všechnu tuto moc, má moc skutečnou, spásonosnou. Bez nebe zůstává pozemská moc vždy pochybná a křehká. Jedině moc, která se podřizuje kritériu a soudu nebes, tedy Bohu, může být mocí k dobru. A jen taková moc, na níž spočívá Boží požehnání, může být důvěryhodná. K tomuto aspektu se pojí další: Ježíš má tuto moc jako Vzkříšený, což znamená: tato moc předpokládá kříž, jeho smrt. Předpokládá jinou horu – Golgotu -, kde umírá přibitý na kříž, vysmívaný od lidí a svými opuštěný. Kristovo království je jiné, než jsou království světa a jejich lesk, jak mu je satan ukazuje. Tato sláva – jak ukazuje význam řeckého slova dóxa – je lesk, který se rozplývá. Kristovo království nemá tento druh lesku. Roste prostým kázáním v těch, kdo jsou ochotni stát se jeho učedníky, kdo jsou pokřtěni ve jménu Trojjediného Boha a zachovávají jeho přikázání (srv. Mt 28,19s). Ale vraťme se k pokušení. Jeho skutečný obsah se stává zřejmým, když vidíme, jak v průběhu dějin nabývá stále nových forem. Křesťanské impérium se velmi brzy snažilo proměnit víru v politický faktor jednoty impéria. Kristovo království tedy mělo nabýt formy politického království a jeho lesku. Slabost víry, pozemská slabost Ježíše Krista měla být nahrazena politickou a vojenskou mocí. Během staletí toto pokušení – zajistit víru mocí – se představovala vždy znovu v různých formách, a víra neustále čelila riziku, že bude pohlcena právě ramenem moci. Boj za svobodu Církve, boj za to, aby se Ježíšovo království neztotožňovalo se žádnou politickou strukturou, musí být veden po všechna staletí. Splynutí víry a politické moci si totiž vždy vybírá svou daň: víra se dá do služeb moci a musí se podřídit jejím kritériím. Alternativa, o kterou tu jde, se jeví v provokativní formě ve vyprávění o Pánově umučení. NaVrchol Pilátova procesu nechává vybrat mezi Ježíšem a Barabášem. Jeden z nich bude osvobozen. Ale kdo je Barabáš? Obvykle máme v uších jen slova Janova evangelia: „Barabáš byl zločinec“ (18,40). Ale řecký výraz pro „zločince“ v politické situaci té doby, mohl v Palestině nabývat zvláštního významu. V tomto případě to 17
znamenalo něco jako „bojovník odboji“. Barabáš se podílel na vzpouře (srv. Mk 15,7) a v tomto kontextu byl navíc obviněn z vraždy (srv. Lk 23,19.25). Když Matouš říká, že Barabáš byl „známý vězeň“, naznačuje to, že byl jedním z nejviditelnějších bojovníků odboje, pravděpodobně skutečnou hlavou této vzpoury (srv. Mt 27,16). Jinými slovy, Barabáš byl mesiánskou postavou. Volba mezi Ježíšem a Barabášem nebyla náhodná: stojí tu proti sobě dvě mesiánské postavy, dvě formy mesianizmu. Tato skutečnost se stává ještě zřejmější uvědomíme-li si, že Bar-Abbas znamená „syn otce“. Je to typicky mesiánské označení, náboženské jméno jednoho z nejvýznamnějších vůdců mesiánského hnutí. Poslední velká mesiánská válka židů byla vedena v roce 132 BarKochbou, „Synem hvězdy“. Jde o stejné složení jména, představuje stejný úmysl. Od Origena se dovídáme další zajímavý detail: v mnoha rukopisech evangelií ze III. století se dotyčný člověk jmenoval „Ježíš Barabbas“ – ježíš, syn otce. Vystupuje jako alter ego Ježíše (Ježíšův dvojník), který vymáhá stejný nárok, ale naprosto odlišným způsobem. Je tu tedy volba mezi Mesiášem, který vede boj, slibuje svobodu a své vlastní království, a tímto tajemným Ježíšem, který jako cestu k životu hlásá ztrátu sebe sama. Co je na tom divného, že masy daly přednost Barabášovi? (Podrobnější detaily lze najít ve významné knize Vittoria Messoriho, Patì sotto Ponzio Pilato?, Torino 1992, str. 52-62). Kdybychom měli vybírat dnes my, měl by Ježíš z Nazareta, Syn Mariin, Syn Otce nějakou šanci? Ale opravdu Ježíše známe? Chápeme ho? Neměli bychom snad vyvinout úsilí, abychom ho poznali zcela novým způsobem, včera stejně jako dnes? Pokušitel není tak neohrabaný, aby nám přímo nabízel adoraci ďábla. Předkládá nám jen, abychom se rozhodli pro to, co je rozumné, pro prioritu naplánovaného a organizovaného světa, ve kterém Bůh, jako soukromá záležitost, sice může mít své místo, ale nesmí zasahovat do našich zásadních záměrů. Solovjov připisuje Antikristu knihu Otevřená cesta k míru a blahobytu světa, která se stane takřka novou Biblí a jejím podstatným obsahem je adorace blahobytu a rozumného plánování. Třetí Ježíšovo pokušení se tedy jeví jako pokušení základní – spočívá v otázce, co by měl spasitel světa dělat. Prochází celým Ježíšovým životem. Znovu otevřeně vyvstává v jednom rozhodujícím bodu směrování jeho cesty. Petr pronesl jménem všech apoštolů vyznání víry v Ježíše Mesiáše-Krista, Syna živého Boha, a dal tak výraz víře, která vytváří Církev a zakládá nové společenství víry, spočívající na Kristu. Ale právě v tomto klíčovém okamžiku, kdy v konfrontaci s s „názorem lidí“ se ukazuje vymezující a rozhodné poznání Ježíše a začíná se tak formovat jeho nová rodina, znovu vystupuje pokušitel: nebezpečí, že vše zvrátí na opačnou stranu. Pán hned vysvětluje, že pojetí mesiáše je třeba chápat vycházeje z poselství proroků v jeho celku: neznamená světskou moc, ale kříž a zcela odlišnou společnost, která se rodí skrze kříž. Tak to však Petr nechápal: „Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat: ´Bůh uchovej, Pane, to se ti nikdy nestane´“. Jen pokud čteme tato slova na pozadí vyprávění o pokušeních na poušti, chápeme neuvěřitelně tvrdou odpověď Ježíšovu: „Pryč ode mne, satane! Svádíš mě, neboť nemáš na mysli, co je Boží, ale co je lidské!“ (Mt 16,22s). Ale neříkáme snad Ježíši všichni bez přestání, že jeho poselství vede ke sporu s převládajícími názory a tak riskuje neúspěch, útrapy, pronásledování? Křesťanské impérium či světové papežství už dnes nejsou pokušením, ale vykládat křesťanství jako recept na pokrok a 18
uznávat všeobecný blahobyt za pravý cíl všech náboženství, tedy i křesťanského, to je nová forma stejného pokušení. Dnes se objevuje pod pláštíkem otázky: Ale co Ježíš přinesl, jestliže nedal vzejít lepšímu světu? Neměl by právě toto být obsah mesiánské naděje? Ve Starém zákoně se ještě prolínají dvě roviny naděje: očekávání uzdraveného světa, v němž vlk ulehne vedle beránka (srv. Iz 11,6), kde se národy vydají na cestu k hoře Sion a pro něž bude platit proroctví: „Zkují své meče v radlice, své meče ve vinařské nože“ (Iz 2,4; Mich 4,1-3). Vedle této je však perspektiva trpícího Božího služebníka, který zachraňuje skrze pohrdání a utrpení. Během celého svého pozemského putování a pak znovu při rozhovorech po velikonocích, musel Ježíš svým učedníkům ukazovat, že Mojžíš a proroci mluvili o Něm, navenek zbaveném jakékoli moci, trpícím, ukřižovaném, zmrtvýchvstalém; musel jim ukázat, že právě tak se naplnily přísliby. „O bláhoví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci!“ (Lk 24,25), řekl Pán emauzským učedníkům, a totéž neustále opakuje i nám po všechna staletí, protože i my si stále myslíme, že pokud chtěl být Mesiáš, měl přinést zlatý věk. Ale i nám říká Ježíš totéž, čím odrazil satana a to, co řekl Petrovi, a co znovu vyložil emauzským učedníkům: žádné z království tohoto světa není Boží království, absolutní podmínkou spásy lidstva. Lidské království zůstává lidským, a kdo tvrdí, že může vybudovat spasený svět, přitakává klamu satana, dává světu padnout do jeho rukou. Vyvstává tu však velká otázka: ale co Ježíš skutečně přinesl, jestliže nepřinesl pokoj ve světě, blahobyt pro všechny, lepší svět? Co přinesl? Odpověď je velmi snadná: Boha. Přinesl Boha, Toho Boha, jehož tvář se postupně zjevovala od Abraháma až po sapienciální literaturu, přes Mojžíše a proroky – toho Boha, který jedině v Izraeli zjevil svou tvář, a který i pod mnoha odstíny, byl uctíván ve světě pohanů – tohoto Boha, Boha Abrahámova, Izákova a Jakubova, pravého Boha, přinesl národům země. Přinesl Boha: teď známe jeho tvář, teď jej můžeme vzývat. Teď známe cestu, kterou jako lidé, musíme v tomto světě kráčet. Ježíš nám přinesl Boha a s Ním pravdu o našem údělu a našem původu; víru, naději a lásku. Jen tvrdost našeho srdce se domnívá, že je to málo. Ano, Boží moc ve světě je tichá, ale je to moc pravá a trvalá. Zdá se, jako by Boží věc byla neustále v agónii. Ale vždy se ukazuje jako to, co skutečně trvá a zachraňuje. Království světa, která satan mohl Pánu ukázat, během doby všechna padla. Jejich sláva, dóxa, se ukázala být zdáním. Ale sláva Kristova, pokorná sláva, připravená trpět, sláva jeho lásky nezapadla a nezapadne. Z boje proti satanovi vychází Ježíš jako vítěz: proti falešnému zbožštění moci a blahobytu, falešnému příslibu budoucnosti, která skrze moc a ekonomii zaručuje všechno všem, On postavil božskou přirozenost Boha, který je pravým dobrem člověka. Na výzvu, aby se klaněl moci, Pán odpověděl slovy Deuteronomia, stejné knihy, jakou citoval i ďábel: „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jemu jedinému sloužit“ (Mt 4,10; srv. Dt 6,13). První přikázání Izraele je také prvním přikázáním křesťanů: klanět se jedině Bohu. Stejně jako Marek i Matouš uzavírá vyprávění o pokušení na poušti slovy: „A přistoupili andělé a sloužili mu“ (Mt 4,11; Mk 1,13). Teď se naplňuje Žalm 91,11: andělé mu slouží. Zjevil se jako Syn a proto je nebe otevřené nad Ním, novým Jakubem, praotcem Izraele, který se stal všeobecným (srv. Jan 1,51; Jan 28,12). 19
Proměnění Páně
(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
Vzpomínám si na jednu cestu v Rumunsku. Jeli jsme z rána autem venkovskou silnicí. Předpokládali jsme, že bude volná. Ale na každém kroku jsme museli předjíždět ozdobené vozy s vystrojenými lidmi na nich. Na počátku jsme mysleli, že jde o selskou svatbu. Ale bylo těch svatebčanů příliš mnoho. Nakonec se nám dostalo vysvětlení. Bylo to 6. srpna, svátek proměnění Páně na hoře Tábor. Ten se tu slaví jako svátek klášterů. Vozy skutečně směřovaly k velkému klášteru, kde pak, jak jsme viděli, byla slavnostní bohoslužba na nádvoří s velkou účastí lidu. Byli jsme pak pozváni na oběd, který připravily řeholnice. Byly smažené ryby. Ale i ty byly privilegiem. Svátek spadá do postního období před Nanebevzetím Panny Marie, nesmějí se jíst ani ryby. Svátek Proměnění Páně je však tak velký, že je tu v poledne dispens od postu. U nás svátek 6. srpna mine bez povšimnutí. Evangelium o vidění na hoře Tábor se čte druhou neděli postní. Po zážitku z Rumunska se zdá tuze slavnostní. Jak ji zařadit do kající nálady postní? Zamysleme se proto nejdříve nad výrazem „proměnění“. Když se něco promění, změní formu. To vyjadřuje i latinský titul transfiguratio, změnění „figury“. Řecky to zní metamorphosis. Když se studenti učili dobře latinsky, čítávaly se na gymnáziu Metamorfózy básníka Ovidia. Jsou to báje, které končí vždycky mytologickou proměnou. Věrní přátelé Kastor a Pollux se promění v souhvězdí na nebí, staří manželé Filemón a Baucis se změní ve dva košaté stromy, atd. Když začali křesťanští autoři vysvětlovat metamorfózu Kristovu na hoře Tábor, bylo jim jasné, že tu nemohlo jít o proměnění tohoto druhu. Kdyby byl Ježíš změnil svou vnější podobu, nebyl by to už on, apoštolové by ho nepoznali. Co se tedy změnilo? Odpovídají svorně: světlo. Učedníci uviděli mistra v jiném světle. Ale i tomu se musí dobře porozumět. Nemohlo tu jít o nějaký teatrální efekt způsobený reflektory. Bible mluví často o „světle očí“, tj. o schopnosti vidět. Ta se skutečně často mění. My sami to dosvědčujeme, když řekneme například: Dnes to vidím úplně jinak, zkuste na problém pohlédnout jinýma očima! Změnit světlo tedy znamená v této souvislosti získat nový názor na lidi i na události. Tři apoštolové vídávali Krista denně jako člověka, jako proroka pocházejícího z Nazaretu. Na hoře uviděli jasně, že je Syn Boží. Tím se ovšem změnil jejich postoj k němu, viděli ho proměněného. Změnu v náhledu vyjadřuje i řecký výraz pro pokání. České slovo zní smutně: když slyšíme, že se někdo „kaje“, představujeme si, že pláče. „Šla žitím matka má jak kajícnice smutná,“ čteme ve známé Březinově básni. Tento smutný náhled na pokání neodpovídá dobře evangeliu. Tam se začíná výzvou: „Čiňte pokání, přiblížilo se nebeské království!“ 20
(Mt 3,2). Po celou dobu Starého zákona očekávali Židé Boží království a teď, když se ohlašuje jeho příchod by měli plakat a být smutní? Hebrejský výraz pro pokání je obrazný: znamená něco podobného, jako když jde někdo po cestě, ale zjistí, že jde špatně, proto se vrátí. Odpovídá tomu tedy česky „obrácení“, „obraťte se“. Řecké slovo pro pokání je nejpřesnější: metanoia znamená změnit myšlení, změnit názor, vidět věci jinak, v jiném světle. V morálním smyslu napomínali k takovému obrácení starověcí stoikové. Vycházeli ze všeobecné zkušenosti obyčejných lidí, kteří si naříkají, že se mají zle a že je potřeba, aby se udělala náprava. Stejná zkušenost nás však učí, že jsou všechny vnější nápravy jenom dočasné. Chvilku se zdá, že se situace zlepšila, ale potom se upadne do jiných nesnází. Opravdová náprava, říkali stoikové, musí být vnitřní. Nemá smyslu měnit vnější okolnosti, ale náhled na ně. Ten, kdo si nade všecko váží peněz, bude věčně chudý, protože jich bude mít pořád málo. Filosof, který si začal vážit moudrost a pohrdat jměním, má peněz dost. Jsou-li všecky věci jakoby peníze, za které se kupuje život, je potřeba je razit znova, tj. dát jim jinou hodnotu, než měly předtím. Důsledně se to snažili provádět tak zvaní cynikové, kteří vyznávali podobně jako indičtí fakíři: Čím méně potřebuješ, tím jsi spokojenější. O jednom z nich, Diogenovi, se vypravuje, že bydlel v sudu. Šel se na něho podívat i ctižádostivý Alexandr Veliký a milostivě se ho zeptal, může-li pro něho něco udělat. Dostal typicky cynickou odpověď: „Uhnout stranou, protože mně zastiňuješ slunko.“ Alexandra takové vyznání neobrátilo, ale přece jenom uznal, že má hodnotu. Proto prohlásil: „Kdybych nebyl Alexandrem, chtěl bych být Diogenem.“ Jinak bychom to asi vyjádřili takto: Kdyby se mně nepodařilo mít všechno, chtěl bych, abych se uměl spokojit s málem. Křesťanské pokání je jiné. Apoštolům bylo snadné zapomenout na to, co je dole, protože měli vidění na hoře. Bylo tak krásné, že sv. Petr tam chtěl zůstat a už se nevracet. Nebylo to psychologické umění spokojit se s málem, ale nalezení něčeho, co je opravdu cennější než všechno ostatní, co je předmětem naděje. V biblickém slovníku se tomu říká souhrnně: Boží království. Proto je pokání, obrácení a příchod Božího království vlastně totéž. Je to nalezení perly, pro kterou člověk prodá všecko, co má, jenom aby ji získal (srov. Mt 13,46). Neudělá to ovšem ten, kdo se v perlách nevyzná, ošidili by ho. Jako ve všem jiném i zde je poznání hodnot pravé a klamné, pokání víry a pokání falešná. Zdá se to podivným, ale můžeme to tak vyjádřit: život se skládá z neustálých obrácení. Člověk mění hodnoty jako šaty, Kupují se nové a odhazují se obnošené. Něco se nám líbí a po čase nás to omrzí. I ta možnost stále měnit člověka těší a nakonec omrzí. Mladý rád cestuje, ale nakonec má přece jenom rád stálý domov, kterého si váží ze všeho nejvíce. Postupné hledání pravých hodnot se jmenuje růst v moudrosti. Naznačuje to i ten řecký výraz pro pokání: metanoia. Primitivní mudrc se vyznačuje tím, že zná mnoho a mnoho věcí, o kterých jiní nevědí. Proto rád vypravuje a mladí ho chodí s oblibou poslouchat. Starořečtí filosofové se snažili o to, aby to, co vidí, také pochopili. Chápání přírody nazvali „fyzikou“. To bylo všeobecným názvem pro přírodní nauku. Ale ve čtvrtém století před Kristem, se začali zabývat „meta-fyzikou“, tj. hlubší pravdou, která je skrytá za fyzikou, pod povrchem toho, co se vidí jenom očima. Poznání se řekne řecky noia. Je-li pokání metanoia, znamená to, že je to stálé hledání hlubší pravdy, tedy úsilí o pravou moudrost. Zjevení na hoře Tábor nás poučuje, že je to vidění Krista, Božího Syna, který jako slunce nového dne osvěcuje celý vesmír. 21
DOBA POSTNÍ (katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 9. března 2011)
Drazí bratři a sestry, označeni strohým symbolem popelce, vstupujeme dnes do čtyřicetidenního postního období a začínáme duchovní pouť přípravy na důstojné slavení velikonočních tajemství. Požehnaný popelec na našem čele je znamením, které nám připomíná naši situaci tvorů, vybízí nás k pokání a k zintenzivnění konverze, abychom stále více následovali Pána. Postní doba je cesta, doprovázení Ježíše vystupujícího do Jeruzaléma na místo naplnění jeho tajemství utrpení, smrti a vzkříšení. Připomíná nám, že křesťanský život je „cestou“, po níž je třeba jít, a nespočívá ani tak v zákonu, který je třeba dodržovat, nýbrž v samotné osobě Krista, s nímž je třeba se setkat, přijmout jej a následovat. Ježíš nám totiž říká: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě“ (Lk 9,23). Říká nám tím, že k tomu, abychom došli spolu s Ním ke světlu a radosti zmrtvýchvstání, k vítězství života, lásky a dobra, musíme také my přijímat každodenní kříž, jak nás k tomu vybízí krásný úryvek z knihy Následování Krista: „Vezmi tedy svůj kříž a následuj Ježíše; a půjdeš do věčného života. On si svůj kříž nesl před tebou a na kříži zemřel za tebe, abys i ty nesl svůj kříž a toužil zemřít na kříži. Neboť zemřeš-li s ním, budeš s ním i žít. A jestliže mu budeš společníkem v utrpení, budeš jím i ve slávě“ (kniha 2, kap. XII, 2). Při mši svaté na první neděli postní se budeme modlit: „Všemohoucí Bože, prosíme tě, ať v postní době hlouběji pronikneme do tajemství Kristova vykupitelského díla a stále opravdověji z něho žijeme“ (Vstupní modlitba). Je to prosba, s níž se obracíme k Bohu, protože víme, že naše srdce může obrátit jenom On. A právě v liturgii jdeme touto cestou s Pánem tím, že máme účast na posvátných tajemstvích. Znamená to, jít do Ježíšovy školy, procházet událostmi, jež nám přinesly spásu, která není pouhou památkou, připomínkou minulých faktů. V liturgickém dění se zpřítomňuje Kristus působením Ducha svatého a spásonosné události se stávají aktuálními. Poukazuje na to jedno klíčové slovo, které se v liturgii často vyskytuje: slovo „dnes“, které je třeba chápat v původním a konkrétním, nikoli metaforickém smyslu. Dnes zjevuje Bůh svůj zákon a nám je dnes dáno vybrat si mezi dobrem a zlem, mezi životem a smrtí (srov. Dt 30,19); dnes „se přiblížilo Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1,15); dnes Kristus zemřel na Kalvárii a vstal z mrtvých; vstoupil na nebe a sedí po pravici Otce; dnes je nám dán Duch svatý; dnes je čas příhodný. Účastnit se liturgie, tedy znamená ponořit svůj život do tajemství Kristova, do jeho trvalé přítomnosti, jít cestou, kterou vstupujeme do jeho smrti a vzkříšení, abychom měli život. 22
O nedělích postní doby, zejména v tomto liturgickém cyklu A, budeme prožívat křestní pouť jakoby bychom znovu prožívali katechumenát těch, kteří se připravují na přijetí křtu, abychom oživili tento dar v nás a obnovili v našem životě požadavky i závazky této svátosti, která je základem našeho křesťanského života. V poselství vydaném k této postní době jsem chtěl poukázat na toto těsné sepětí doby postní a křtu. Církev ode dávna spojuje Velikonoční vigilii se slavením křtu, ve kterém se uskutečňuje velké tajemství, kterým člověk, jenž zemřel hříchu, dostává podíl na novém životě Zmrtvýchvstalého Krista a obdrží Ducha svatého, který Ježíše vzkřísil z mrtvých (srov. Řím 8,11). Čtení, která uslyšíme v následujících nedělích a která doporučuji vaší zvláštní pozornosti, jsou vzata ze starobylé tradice, která vede katechumena k objevování křtu. Jsou velkou zvěstí toho, co v této svátosti působí Bůh, skvělou křestní katechezí určenou každému z nás. První neděle, zvaná neděle pokušení, protože podává pokušení Ježíše na poušti, nás vybízí k obnově našeho definitivního rozhodnutí pro Boha a k odvážnému boji, který nás čeká, abychom mu zůstali věrní. Druhá neděle se nazývá neděle Abrahamova a neděle Proměnění. Křest je svátost víry a božského synovství. Jako Abraham, otec věřících, jsme vyzýváni také my, abychom opustili svoji zemi, zanechali vybudované jistoty a vložili svoji důvěru v Boha. Tento cíl spatřujeme v Proměnění Krista, milovaného Syna, ve kterém se stáváme „syny Božími“. V dalších nedělích je prezentován křest v obrazech vody, světla a života. Ta třetí nás vede na setkání se Samaritánkou (srov. Jan 4,5-42). Jako Izrael v Egyptě, tak se ve křtu dostalo také nám vody, která zachraňuje. Ježíš říká Samaritánce, že má živou vodu, která tiší každou žízeň. Touto vodou je Jeho vlastní Duch. Církev tuto neděli slaví první skrutinium katechumenů a v tomto týdnu jim předá symbol, vyznání víry: Krédo. Čtvrtá neděle nám podává k zamyšlení zkušenost „slepého od narození“ (srov. Jan 9,141). Ve křtu jsme osvobozeni od temnot zla a dostává se nám světla Kristova, abychom žili jako synové světla. Katechumeni přistupují ke druhému skrutiniu. Poslední pátá neděle postní nám podává vzkříšení Lazara (srov. Jan 11,1-45). Ve křtu přecházíme ze smrti do života a jsme uschopněni líbit se Bohu, zemřít starému člověku, abychom žili Duchem Zmrtvýchvstalého. Katechumeni slaví třetí skrutinium a během týdne je jim předána modlitba Páně: Otče náš. Tuto cestu, k jejímuž projití jsme zváni také my, charakterizují v tradici církve tyto praktiky: půst, almužna a modlitba. Půst znamená zřeknutí se jídla, ale obsahuje také další formy odříkání k dosažení střídmějšího života. To všechno však ještě není plná skutečnost postu. Ten je vnějším znakem vnitřní skutečnosti našeho závazku zdržovat se s pomocí Boží zla a žít evangelium. Ten kdo se nedovede sytit Božím Slovem, se nepostí doopravdy. 23
Půst je v tradici úzce spojen s almužnou. Svatý Lev Veliký v jedné své postní promluvě učil: „To co je každý křesťan zavázán konat v každém čase, má nyní praktikovat s větší pečlivostí a zbožností, aby byla splněna apoštolská norma postní doby, která spočívá v odříkání se nejenom pokrmů, ale také a především hříchů. K tomuto nezbytnému a svatému postu nelze žádný jiný skutek přiřadit s větším užitkem než almužnu, která pod označením „slitování“ zahrnuje mnohé dobré skutky. Pole skutků milosrdenství je nezměrné. Nejenom bohatí a zámožní mohou almužnou prospět druhým, nýbrž také ti, jejichž situace je skrovná i nuzná. Proto všichni, ačkoli si nejsou rovni v majetkové přízni, mohou si být rovni ve slitovnosti duše“ (Promluva 6, o postu, 2). Svatý Řehoř Veliký připomínal ve své Regula pastoralis, že půst se stává svatým ctnostmi, které ho provázejí, zejména láskou, každým štědrým skutkem, který dává chudým a potřebným plod našeho odříkání (srov. 19.10-11). Postní doba je kromě toho privilegovanou dobou modlitby. Svatý Augustin říká, že půst a almužna jsou „dvě křídla modlitby“, které jí dávají snadnější rozlet, aby dosáhla až k Bohu. Píše: „Naše modlitba konaná s pokorou a láskou, půstem a almužnou, v mírnosti a v odpuštění za urážky dává dobré věci a nevrací špatné, vzdaluje se zlu a koná dobro, hledá pokoj a dává jej. Těmito křídly ctností se naše modlitba bezpečně vznáší a snadněji dostává až do nebe, kam nás předešel Kristus, náš pokoj“ (Sermone 206, 3, o půstu). Církev ví, že je pro naši slabost namáhavé ztišit se a stanout před Bohem, uvědomit si svoji situaci tvorů, kteří na Něm závisí, a hříšníků, kteří potřebují jeho lásku; proto v postní době vybízí k věrnější a intenzivnější modlitbě, delší meditaci nad Slovem Božím. Svatý Jan Zlatoústý povzbuzuje: „Zkrášli svůj příbytek skromností a pokorou praktikováním modlitby. Zkrášli svůj příbytek světlem spravedlnosti; ozdob jeho stěny dobrými skutky jako patinou čirého zlata a na místo zdí a drahých kamenů umísti víru a nadpřirozenou štědrost tím, že budeš nade vše, až do výše štítu, klást modlitbu jako dekorum celku. Tak připravíš Pánu důstojný příbytek, takto jej uhostíš v nádheře královského sídla a On promění tvou duši v chrám svojí přítomnosti“ (Homilie 6, o modlitbě). Drazí přátelé, hleďme být na této postní cestě pozornými vůči Kristově výzvě následovat ho rozhodněji a důsledněji obnovením milosti a závazků našeho křtu, abychom opustili starého člověka, který je v nás, oblékli se v Krista, došli obnovení k Velikonocím a mohli říci spolu se svatým Pavlem: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20). Požehnanou postní dobu vám všem! 24
MEMENTO P. PROF. RICHARDA ČEMUSE, S.J. Drahý Oto1, je deštivé římské pondělí odpoledne. Sedím za počítačem a horečně zanáším korektury do textu nekrologu otce Špidlíka, který by měl být už v redakci – situace, kterou jako redaktor dobře znáš. V tom e-mail stroze oznamuje: Včera v neděli 27. února 2011 zemřel ve věku 94 let Oto Mádr. „To zrovna ještě chybělo,“ říkám si a píši dál. Pak najednou mi to dojde. Zaklapnu notebook a koukám na mokrou zeď za oknem: „Tak Ty tu, Oto, už nejsi!“ Ne, že bych Ti nepřál setkání s Hospodinem, když je jisté, že Ti řekne: „Příteli, pojď do předu!“ (Lk 14,10). Ne, že bych nevěděl, žes na tomto světě nelpěl a že jsi „přítelkyni smrt“ již drahná léta očekával a byl na setkání s ní připraven. Ne, důvod ke starosti o Tvé věčné blaho prostě nemám. A tak Ti mohu klidně vyznat, že můj smutek vyjadřuje starost pouze o mne, o nás. A to, co cítím, vlastně ani není smutek, ale nostalgie. Ta nostalgie spouští před vnitřním zrakem film osobních setkání: vidím, jak si tě s Petrou vyzvedáváme v Tvém bytě pod Vyšehradem, jak si nasazuješ rádiovku, procházíme se Prahou a baloňák ti vlaje ve větru. Z paměti se mi vynořují Zvěřinovy dny v Olomouci, Tvůj pobyt v římském Centru Aletti a nakonec setkání s Václavem Vaško u Plocků na Malostranském náměstí. Došel jsi tehdy se zpožděním, ale my byli rádi, žes ještě vůbec dorazil. Pak jsme čekali na dvaadvacítku a tys nám ukazoval okno, kde bydlívala Růžena Vacková. Ještě hlouběji v paměti slyším skloňovat Tvé jméno ve všech pádech u nás v rodině: zvuk jmen Mádr, Vacková, Zvěřina tvoří jakýsi soundtrack filmu našeho mládí. Nebyl to ale celuloidový, natož digitální nebo dokonce třídimensionální film – byla to skutečnost, šedivá, krutá realita jménem život za komunismu. Oto Mádr se narodil v Praze 15. února 1917. V roce 1942 byl vysvěcen na kněze. Na Gregoriánské univerzitě v Římě dosáhl doktorátu z morální teologie. V roce 1951 byl za činnost v katolickém hnutí vysokoškolských studentů zatčen a po dvou letech odsouzen za velezradu a špionáž k trestu smrti, který mu byl potom změněn na doživotí. Po podmínečném propuštění v roce 1966 pracoval jako sanitář v nemocnici a správce muzejního depozitáře. Rehabilitován byl v roce 1969 a nastoupil na teologickou fakultu. Zakrátko byl ale z rozhodnutí normalizačních státních orgánů z fakulty opět propuštěn. V roce 1975 byla zrušena jeho soudní rehabilitace a původní rozsudek potvrzen se sníženou vazbou. O tři roky později mu byl odebrán tzv. "státní souhlas k výkonu duchovenské služby" a až do roku 1989 pracoval jako významný organizátor katolického samizdatu. Pracoval také na překladu všech dokumentů 2. vatikánského koncilu. Vydával a redigoval časopis "Teologické texty", knižní edici "Duch a život", publicistickou sérii "Orientace", a několik časopisů. Vedl tajné teologické přednášky a zajišťoval bytové přednášky zahraničních teologů a filozofů. Po roce 1989 byl mimo jiné členem rady České křesťanské akademie Praha a členem kuratoria Evropské společnosti katolických teologů. 1
25
Pro Tebe začal natvrdo ve Tvých 34 letech. V noci z 31. května na 1. červen 1951 jsi byl za činnost v katolickém hnutí vysokoškolských studentů zatčen a o rok později odsouzen za velezradu a špionáž k trestu smrti, který Ti byl potom změněn na doživotí. Odseděl sis 15 let až do podmínečného propuštění v červnu roku 1966. Za osm měsíců přišel na řadu Josef Zvěřina, 24. ledna 1952. Před zatčením, 1. prosince 1951, stačil ještě oddat naše rodiče u Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze na Jiřáku. Pak přišla řada na našeho tátu, a to 25. března 1954. Dostal stejný § 231: „velezrada a špionáž“. Držím v ruce kopii jeho rozsudku a žasnu: Přestože to bylo o tři roky později, snad na každé stránce narážím na jméno Oto MÁDR. Táta šel za mříže, protože spolupracoval s Tebou, Oto, který ses tehdy všemožně snažil, aby se Svatý otec v Římě dověděl pravdu o poměrech u nás. A tomu se říkalo „špionáž pro Vatikán“. Ale proč to všechno připomínám? Z hrdosti, že jsem k Tobě nezaslouženě směl patřit. Z radosti, že jsem se mohl hřát ve slunci Tvé otcovské přízně. Ale i z nostalgie, že nám naši tátové odcházejí. Ty, Oto, jsi jeden vůbec z posledních našich Otců církve. Odcházíš, a to v době, kterou kdosi výstižně nazval eine vaterlose Zeit – epocha bez Otců. Možná proto Tě nám tu nebeský Otec tak zázračně dlouho nechal, abys překlenul ten bezotcovský čas. Ještě jsme ani pořádně nepřevzali štafetu, kterou jsi nám už tehdy v Olomouci tiskl do ruky, a už ti nejlepší, jako Miloš Raban († 7. ledna 2011), odcházejí. Kdy dorosteme do otcovství my, kdy do něj dorostu já? „Budu schopen obstát ve virech této doby?“ „Dokáže dítě ve mně se povznést?“ ptám se slovy americké zpěvačky Steve Nicks ve své písni Landslide (Lavina), kterou věnovala svému otci. A pokračuje: „Nevím! Vyšplhám na horu, ohlédnu se a zřím svůj obraz v zasněžených vrcholech kopců […] ale jen dokavad mne lavina nestrhne zpět dolů.“ Co radíš Oto – Ty, který jsi měl takové pochopení pro zápas dnešních lidí o vertikálu, a bral zároveň vážně i horizontálu lidského života? Kde je Tvé Slovo o této době? Už nic neříkáš. A přeci: Vyložil jsi nám dokonale svým životem Horské kázání z této neděle: „Každý tedy, kdo tato má slova slyší a podle nich jedná, podobá se rozvážnému muži, který si postavil dům na skále. Spadl déšť a přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům – ale nezřítil se, protože měl základy na skále. Každý však, kdo tato má slova slyší, ale podle nich nejedná, podobá se pošetilému muži, který si postavil dům na písku. Spadl déšť, přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům – i zřítil se a jeho pád byl veliký.“ (Mt 7,21-27) Nelze, co dodat. Jen prosbu o Tvou přímluvu, drahý Oto, aby nás z té hory na kterous nás vyvedl, lavina nestrhla zpět! „Chvalme nyní slavné muže, naše otce, podle dob, kdy žili. Po jiných není ani památky; jsou mrtví, jako by nikdy nebyli žili, jako by se nikdy nebyli narodili, a stejně tak jejich děti. Ale nebudou zapomenuty spravedlivé činy mužů, jimž se dostalo milosrdenství. Zůstanou s jejich potomstvem jako dobré dědictví dalším jejich potomkům. Jejich potomstvo setrvává v ustanoveních smlouvy a díky jim i jejich děti. Jejich potomstvo zůstane až na věky a jejich sláva nebude vyhlazena.“ (Sir 44,1.9-13) 26
FLORENTSKÝ DÓM /2/ „... Bez Florencie a Toskánska by svět byl jiný a dnes by se nám jevil lidsky chudší... Obdivuhodnou rozmanitostí uměleckých a intelektuálních děl: od Giotta k Masacciovi, od Leonarda k Donatellovi, Ghibertimu a ke všem dalším velikánům umění a literatury, počínaje Dantem, jenž svou ´Božskou komedii´ dokázal zasvětit lidový jazyk básnickému dílu, jež nemá sobě rovna, a učinil z florentštiny jazyk národní, Florencie nikdy nepřestala naplňovat úžasem celé generace. Tato kultura, která se neomezila jen na umělecká vyjádření, byla kvasem ve všech oblastech poznání a otevřela cestu moderní vědě díky Galilei Galileimu, který, i přes známé obtíže s výkladem Bible, se vždy pevně držel zásady, že věda a víra, jsou-li pravdivě pojímány, nemohou nikdy stát proti sobě, protože pocházejí od téhož Autora, kterým je sám Bůh.“ /Jan Pavel II. na Piazza della Signoria ve Florencii, 18. října 1986/
Tradice, která říká, že baptistérium bylo původně římským chrámem, je pochopitelná uvnitř budovy. Rozlehlý prostor, připomínající Panteon, je totiž obohacen prvky pocházejícími z antických monumentů: monolitické sloupy, dva tesané sarkofágy, a část pokrytá mramorem. Dlažba však připomíná spíše svět islámu: „na tapetách“ mezi Rajskou branou a středem auly jsou rozeznatelné východní zvířetníkové motivy. Na stěnách pak, společně s formami z pozdně imperiální doby jsou i další, mající dávný germánský původ. Nádherná kopule ukazuje zjevně na byzantský vliv ve střední Itálii. V důsledku toho se stává velkolepou 27
křižovatkou velkých kultur středověké Evropy. V baptisteriu je starobylá křtitelnice, lemovaná osmihrannou balustrádou. Když věřící, sestupoval do křestního pramene a pozvedl od křtitelnice oči ke kopuli, spatřil ohromnou postavu Krista, vévodící mozaikám ze 13. století, a pod Kristovýma nohama mrtvé, kteří vstávají: je to poslední soud, kdy zmrtvýchvstalý Kristus povolá jak živé, tak mrtvé, aby soudil život každého. Po Kristově pravici (po levici návštěvníka) jsou duše spravedlivých „v lůně“ Abraháma, Izáka a Jakuba, patriarchů starozákonního Izraele; zatímco nalevo (po pravici toho, kdo se dívá) je peklo. Tyto výjevy, mající mimořádnou působivost díky přítomnosti hrobů uvnitř baptisteria (a v minulosti také vně), ukazují na hluboký smysl křesťanského křtu. „Což nevíte, že my všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít úplně novým životem“, vysvětluje svatý Pavel (List Římanům 6,3-4).
V horizontálních registrech dalších pěti výsečí kopule jsou zobrazeny dějiny svatého Jana Křtitele, Ježíše Krista, Josefa Egyptského a počátky lidských dějin (Adam a Eva, Kain a Ábel, Noe a jeho rodina). Při pohledu na tyto postavy si věřící uvědomovali, že jsou začleněni do dějin Božího lidu: s autorem listu Židům mohli říct: „Tak nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají! ... běžme s vytrvalostí, mějme oči upřeny na Ježíše“, na velké mozaice nad oltářem. V nejvyšším registru, blízko světla, jsou zobrazeny andělské kůry. Popis výsečí: 1. Poslední soud. 2. Světlík. 3. Andělské kůry. 4. Příběhy z geneze. 5. Dějiny Josefa Egyptského. 6. Dějiny Panny Maria a Krista. 7. Dějiny Jana Křtitele. 28
“Zvedněte oči” a pohleďte na pravý dům
Starobylé baptistérium sv. Jana Křtitele, ohromná katedrála či „dóm“ zasvěcený Panně Marii, Matce Ježíšově, zvonice zvaná „Giottova“ i kolosální kopule Filipa Brunelleschiho, patří vskutku mezi nejznámější vrcholná díla světové architektury, stejně jako vitráže, malby a fresky, sochy a reliéfy vně i uvnitř budov či v muzeu jsou díla největších umělců středověku a počátku renesance, jakými byli Andrea Pisano. Lorenzo Ghiberti, Donatello, Luca della Robbia, Paolo Uccello, Andrea del Castagno, Antonio Pollaiolo, Michelangelo Buonarroti a mnozí další. Tyto budovy a vybavení nejsou pouze „krásné“, ale také a především funkční, zamýšlené k tomu, aby uspokojily nejhlubší duchovní i hmotné požadavky a sdělily významná poselství. Abychom jim porozuměli, je třeba zasadit Dómské náměstí do dějinného rámce Florencie a její křesťanské komunity. Představte si současné náměstí a městské centrum v římské době, asi tak padesát let před Ježíšovým narozením, kdy – na maličkém obyvatelném území na břehu řeky Arno, podél Via Cassia – římští kolóni, legionáři v penzi, vybudovali první hradby Florentia. Město se rozkládalo od řeky na jihu, až k místům, kde dnes stojí baptistérium a dóm, na severu; východní hranice odpovídala dnešní Via Proconsolo, západní pak Via Tornabuoni. V centru se nacházela fórum, odpovídající dnešnímu náměstí Republiky; území, která dnes zaujímá Dómské náměstí bylo tehdy rezidenční čtvrtí v severovýchodním cípu, kde v následujících staletích byly 29
zbudovány vznosné domy, jak dávají tušit dosud viditelné mozaiky na dlažbách pod baptistériem. Nejméně v jednom z těchto domů byla pramenitá voda, rozváděná potrubím, jehož stopy jsou tu dodnes, propojeným s městským akvaduktem. Bylo to právě na tomto území, kde někdy mezi čtvrtým a počátkem pátého století koupila florentská křesťanská komunita půdu, přitahována zřejmě pramenitou vodou: na tomto místě totiž chtěli křesťané zbudovat aulu pro obřad iniciace tehdy nové víry: svátost křtu, která vyžaduje vodu. V tehdejší době se křtilo ponořením, v upomínku Ježíšova křtu v řece Jordánu a na znamení tak úplného očištění, jako by se umřelo minulosti – jako by pokřtěný utonul ve vodě – aby pak znovu vstal v tajemství Kristovy smrti a vzkříšení. Tento symbolizmus vysvětluje, - ve Florencii, podobně jako i v jiných městech tehdejší doby, - i instalování hřbitova před baptisteriem; vysvětluje navíc osmiúhelníkový tvar této auly, odkazující na život věčný, chápaný jako „osmý den“ po sedmi dnech pozemských: počátek týdne bez konce, dne, co nezná západu, „času“ zmrtvýchvstalého Krista, jenž osvobozuje od omezeností pozemského života. Před novým baptisteriem postavili křesťané pátého století také kostel, určený k tomu, aby se mnoho století potom stal katedrálou, s titulem svaté Reparaty. Taková je tedy obecná konfigurace, jakou máme před očima ještě dnes, tedy oktagonálního baptisteria před „bazilikálním“ chrámem – obdélníkovým a rozděleným na lodi – spadajícím, i když ve střídmějších dimenzích, do prvních let pátého století – do epochy sv. Ambrože, který v roce 393 posvětil první katedrálu Florencie, zasvěcenou sv. Vavřinci – a florentskému biskupu té doby, sv. Zanobimu. Po roce 1000 začal tento původní komplex budov procházet proměnou. Jeden z florentských biskupů byl zvolen papežem a přijal jméno Mikuláš II. Byl to právě on, kdo zahájil rekonstrukci všech starobylých florentských kostelů, mezi nimiž bylo v roce 1059 i baptisterium. Původní stavba tak byla rozšířena do dnešních dimenzí a pokryta odvážnou kopulí. , dokončenou v roce 1170; tato, podpíraná dvanácti mohutnými lomenými oblouky, představuje ranou a originální aplikaci principů nové francouzské architektury, zvané „gotika“, ale v neslýchaných parametrech: vnitřní průměr kupole je totiž šestadvacet metrů – jde o největší, jaká byla v Evropě zbudována po římském Panteonu (II. století) a bazilice Hagia Sophia v Konstantinopoli (VI. století). Velkolepá výzdoba vně i uvnitř baptisteria dává tušit úmysl zdůraznit tento vznešený původ: mramorová výzdoba připomíná dekoraci římských občanských budov, za použití mnoha antických prvků: kupříkladu monolitické mramorové a granitové sloupy uvnitř, které pravděpodobně pocházejí ze starobylého římského chrámu. Obrovská mozaika, pokrývající celou vnitřní plochu kopule, vytvořená ve 13. století, však připomíná vliv byzantské kultury ve středozemním světě té doby, jako současné mozaikové programy v Benátkách, Palermu a Monreale. Mozaiky baptisteria poskytují vzácný klíč k četbě dalších monumentů náměstí: ústřední postava ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista, se znaky po hřebech na rukou a na nohou, avšak s pronikavým a živým pohledem. Pod jeho nohama pak jsou hroby – sarkofágy – z nichž vstávají mrtví! Hle tedy, klíčem četby je zmrtvýchvstání: v budově, která vyrostla uprostřed hřbitova,- který se používal ještě v době, kdy mozaiky vznikaly – v budově, jejíž osmihranný tvar oznamoval naději přechodu ze smrti do života věčného; na místě křtu, který je účastí na Kristově smrti, abychom s ním mohli sdílet také jeho vzkříšení; mezi antickými pohanskými mramory, „vzkříšenými“ ke službě Církve, mohli 30
křesťané na vlastní oči vidět smysl své víry: vstupujíce z vnějšího hřbitova, měli před očima křtitelnici – stojící tehdy uprostřed, - mrtví lidé vrácení k životu pod Kristem ukřižovaným a zmrtvýchvstalým. V této první velké budově, postavené ve Florencii po temných staletích, je zviditelněno přesvědčení, že člověk a jeho svět jsou určeny k novému životu, k duchovní „renesanci“ (znovuzrození), které lze vyjádřit hmotnými formami. Ve světle tohoto přesvědčení lze pak pochopit explozi tvůrčí energie, která vede k dokončení baptisteria v pozdím 13. století: zahájení stavby nového dómu, zvonice, kopule a vnější, stejně jako i vnitřní výzdoba budov – konkrétní znamení víry Florenťanů v kulturní „renesanci“ člověka uvnitř velikonočního tajemství Ježíše Krista. Jen co byly dokončeny mozaiky baptisteria, florentská městská rada v roce 1296 rozhodla o vybudování nové katedrály místo svaté Reparaty, která byla shledána „malou a těžkopádnou ve srovnání s takovým městem“ (Giovanni Villani). Byla to doba největší demografické a ekonomické expanze Florencie, s populací asi sto dvaceti tisíc obyvatel ve službě rostoucímu textilnímu průmyslu, ovládanému tkalcovstvím (Arte della Lana), jehož péči byla svěřena správa stavby katedrály; právě Arte della lana dalo své „logo“, Agnus Dei tedy Beránek Boží, Nadaci, kterou reorganizovala k dohlížení nad pracemi. Dvanáct let předtím, roku 1284, bylo zahájeno definitivní rozšíření obvodu městských hradeb, a v nových čtvrtích, které tím vznikly, se stavěly nové kostely řeholních řádů, povolaných aby se staraly o duchovní požadavky rostoucí populace: Santa Maria Novella a Santa Croce, Santissima Annunziata, Santo Spirito, Santa Maria in Carmine. Vedle těchto kostelů vznikaly sirotčince, hospice, nemocnice jako znamení činné bratrské lásky, která byla ideálem tehdejší Florencie, pod mateřskou ochranou Panny Marie, Matky Krista a křesťanů: jedna freska z té doby nám ji představuje v procesí, uctívanou členy bratrstva pomoci, Milosrdenství – jehož ambulance můžeme dnes vidět vedle katedrály. A pod nohama této „Matky Milosrdenství“ namaloval umělec město, v jehož centru stojí baptisterium a rozestavěný dóm. Hle, nová katedrála zasvěcená „Santa Maria del Fiore“, Panně Marii Květné, měla být viditelným znamením těchto energií, této duchovní „renesance“ „Vzkvétající“ (Fiorenza), jak se tehdy Florencie nazývala. Její význam byl i politický: se stavbou dómu bylo započato v roce 1296, ani ne sedm let po vítězství florentských guelfů nad ghibellini u Campaldina, v Casentinu na východ od Florencie; dva roky nato, v roce 1298, bylo zbudováno nové sídlo pro vedení města, Palazzo della Signoria, projekt vytvořil stejný architekt, který navrhoval katedrálu, Arnolfo di Cambio. Existoval i jistý druh rivality mezi blízkými městy: Florencie žádala Arnolfa, aby vystavěl dóm jako největší chrám celého Toskánska, bohatě zdobený sochami, jako odpověď Sieně, která pár roků předtím zvětšila svou katedrálu a vyzdobila sochami její průčelí. Nádherné sochy, které Arnolfo pro florentský dóm vytvořil, se dnes nacházejí v Museo dell´Opera; vnější průčelí pochází z devatenáctého století. Po Arnolfově smrti, oslovila Opera del Duomo malíře Giotta, aby řídil práce; v roce 1334 položil základy a začal se stavbou věže zvonice; reliéf vytvořený jeho spolupracovníkem A. Pisanem, který se dnes nachází v Muzeu, dovoluje představit si průběh celého procesu, kdy zachycuje mistra s jeho asistenty; víme, že dřevo nosné konstrukce pocházelo z vysoko položených lesů Casentina, od poloviny 14. století užívaných přímo nadací Opera del Duomo. Po Giottově smrti v roce 1337, pokračoval ve stavbě zvonice sám Andrea Pisano a v roce 1359 ji dokončil Francesco Talenti, jemuž 31
bylo posléze svěřeno dokončení dómských lodí. Celá západní strana nové katedrály byla zbudována kolem starobylého kostela Svaté Reparaty, který byl trochu zkrácen, ale zůstal stát až do roku 1379, kdy byl po dokončení lodí konečně zbořen. Od roku 1380 se obrovský trojlodní prostor – už tehdy větší než sienský dóm – používal k bohoslužebným obřadům, přičemž byl oddělen dělící zdí od částí, které byly zatím zvláště na východní straně ve výstavbě – transept, absida, kopule. Jistě tu byla i snaha dostihnout starořímské stavitele, jejichž Pantheon s klenbou obdobného rozponu tu stál jako výzva. V roce 1418 byla uspořádána soutěž, do níž se přihlásil i všestranně nadaný zlatník a sochař Filippo Brunelleschi. O tomto „výběrovém řízení“ nás podrobně informuje životopisec renesančních umělců, malíř a architekt Giorgio Vasari (1511 – 1574). Jeho Životy umělců je nutno brát ovšem s historickým nadhledem. Vasari píše: „…jeden radil, aby se postavily od země zděné pilíře, které by spojily oblouky a podpíraly kladí, jež by neslo tu tíhu, jiný soudil, že by se klenba měla udělat z houbovitého tufu, aby její váha byla co nejmenší, a mnoho se jich shodlo na tom, že by se měl uprostřed postavit pilíř a že by klenba měla být v podobě stanu jako ve florentském kostele San Giovanni. Nechyběl ani návrh, že by se chrám měl vyplnit hlínou smísenou se čtyráky, a až by se klenba sklenula, mohl by si jí každý nabrat, kolik by chtěl, a tak by lidé hlínu odnesli beze všech výloh.“ Brunelleschi předložil tak radikální řešení, že mu dalo hodně úsilí, aby o něm přesvědčil kompetentní osoby. Vasari mu připisuje i návrh, aby kopuli stavěl ten, kdo postaví na mramorové desce vejce na špičku. Na rozdíl od Pantheonu, jehož polokulová kopule vyvíjela na obvodové zdi obrovský tlak, přišel Brunelleschi s koncepcí dvouplášťové klenby ve tvaru lomeného oblouku. Podložil ji osmibokým tamburem, takže ji vyzdvihl a uvolnil. Vnitřní, nižší klenba má snahu se horizontálně roztrhnout. Aby tyto síly nemusely být zachyceny tlustými zdmi jako u Pantheonu, měla být vnitřní kopule překryta kopulí vnější, s níž měla být svázána v rozích žebry, mezi nimi měla být další žebra pomocná a „všech čtyřiadvacet žeber… se spojí šesti prstenci ze silných a dlouhých kvádrů, spojených pocínovanými železy; a tyto pískovcové kvádry se obepnou železnými řetězci, které svážou klenbu s jejími žebry.“ Dále zde měly být „…prstence ze silných dubových trámů… …tyto prstence budou přitom pobity železnými pláty…“ (Vasari). Celý problém je ještě složitější, vrstvy kamenů a cihel měly být vázány určitým způsobem, rovněž geometrie kleneb je vysoce promyšlená. Na rozdíl od jiných staveb byla tato kopule sklenuta bez podpůrných skruží, částečně vůbec bez lešení, po dosažení určité výšky a sklonu bylo vystavěno jen lehké lešení pro zedníky. Smělost návrhu byla plodem geniality i systematického studia prvků existujících staveb antických, byzantských i 32
gotických. Podle Vasariho byl Brunelleschi pověřen demonstrací na modelu i na menších, dnes nedochovaných stavbách. Vedení stavby mu bylo svěřeno počátkem 20. let 15. stol. a své kopuli autor zasvětil celý zbytek života. Vedle toho stihl ovšem vytvořit i řadu jiných děl. Několik let se musel o vedení stavby dómu dělit s jiným umělcem – Lorenzem Ghibertim; Vasari o jejich soupeření píše v dobově anekdotickém duchu, dokonce se Brunelleschi podle něho „omarodil“, aby dokázal Ghibertiho neschopnost vést tuto stavbu… Brunelleschiho kopule je nejen technicky mistrovská, je především krásná. Svým promyšleným rozčleněním interiéru podle zákonů perspektivy i rozložením hmot při pohledu zvenčí je pravým symbolem renesance. Dvojí plášť napnutý na kostře armatury podobné té, která byla vynalezena před dvěma a půl staletími při stavbě baptisteria, Brunelleschiho kopule – vysoká třicet metrů od tamburu bez lucerny, a s průměrem třiačtyřicet metrů (přesně jako antický Panteon) – patří mezi divy stavebního inženýrství všech dob. Návštěvníci, kteří vystoupají po 463 schodech až k lucerně mají možnost na vlastní oči poznat něco z této vnitřní struktury; to, co nevidí, ale co je popsáno současníky architekta, je plovoucí platforma, kterou sám vymyslel, podepřená ohromnými trámy zapuštěnými do tamburu a zdí kopule, která se postupně zvedala, přičemž otvor uprostřed umožňoval gigantickému jeřábu zvedat stavební materiály až k platformě, šedesát metrů od země. Brunelleschiho florentskou kopulí se inspiroval i Michelangelo Buonarotti, když v posledním roce života (1564) navrhoval zaklenutí římského chrámu sv. Petra. Úplného dokončení stavby kopule dómu, tj. vybudování lucerny na vrcholu, se Brunelleschi nedožil. Zemřel rok po položení prvního kamene lucerny. Byl pohřben s poctami ve „svém“ chrámu Santa Maria del Fiore a byl zde umístěn nápis: „O tom, jak vynikal architekt Filippo v Daidalově umění, svědčí jak podivuhodná klenba tohoto přeslavného chrámu, tak 33
mnohá jiná díla stvořená jeho božským duchem. Z toho důvodu přikázala vděčná vlast vzhledem k vynikajícím darům a jedinečným schopnostem jeho duše uložit dne 15. května 1446 jeho tělo v tomto hrobě.“ Po dokončení kopule byla celá katedrála posvěcena 25. března 1436 papežem Evženem IV., zde ztvárněném ve chvíli příchodu k jižní bráně; motteto Nuper rosarum k poctě Panny Marie - hudba pro tuto příležitost byla složena v novém polyfonním stylu vlámským skladatelem Guillaume Dufay. Ve stejných letech a krátce poté byli povoláni nejvýznamnější umělci, aby vyzdobili interiér: Luca della Robbia a Donatello pro kůry s varhanami položenými pod kopulí (dnes v Muzeu); Paolo Uccello, aby namaloval ciferník hodin umístěných na plášti průčelí – jedny z prvních velkých hodin na veřejném prostranství v Evropě – rovněž pak Uccello a Andrea del Castagno pro kolosální pomníky válečným hrdinům florentské republiky. Angličanu Johnu Hawkwoodovi a Italu Niccolovi z Tolentina. V těchto letech byla dokončena i velkolepá série soch Donatellových soch pro zvonici, křídla třetí a poslední brány baptisteria, zvané „Rajská“ (Lorenzo Ghiberti) a působivá dřevěná socha kající Maří Magdalény, vrcholné a vyzrálé dílo Donatella (dnes v Muzeu). Celý zamýšlený komplex, s nímž bylo započato v roce 1059 budováním nového baptisteria, byl korunován po polovině milénia v letech 1549-1579 velkou mramorovým kůrem Baccia Bandinelliho a spolupracovníků a freskami uvnitř kopule: plocha tří tisíc šesti set metrů čtverečních byla vymalována Giorgiem Vasarim a Federicem Zuccarim v duchu katolické protireformace, restaurování pak probíhalo po patnáct let, v letech 19801995. Pokud bychom měli vybrat reprezentativní, či skoro emblematický obraz dómského náměstí, pak by to mohl být ten, který byl vytvořen při dokončování kopule v roce 1436 pro středové oko tamburu nad hlavním oltářem: Maria vzatá do nebe korunovaná Kristem,. Svým Synem, realizovaný ve velké vitráži Donatellem. Zkušenost, kterou každý z poutníků udělá při setkání s těmito monumenty a jejich velkolepým vybavením, chce vybídnout k této vznešené důstojnosti, k níž je člověk – podle křesťanské víry –povolán: poctě, kterou naší lidské přirozenosti vyhradil Ten, který se rozhodl ji vzít na sebe, Kristus Boží Syn. Stavby, mozaiky a malby, sochy, to vše vás vyzývá, abyste pozvedli oči a hledali v nebi svůj pravý dům. Slovo „dóm“, z latinského „domus“, totiž skutečně znamená „dům“.
Prvním biskupským chrámem Florencie byla starobylá bazilika sv. Vavřince (S. Lorenzo) „extra muros“, posvěcená milánským arcibiskupem sv. Ambrožem v roce 394. Hlavním kostelem a katedrálou města Florencie pak byla bazilika S. Reparaty, mučednice, vybudovaná v V. či VI. století – jak lze vyvodit i z nedávných vykopávek, následně několikrát rozšiřovaná a restaurovaná. Poté, co byla schválena její naprostá a nejrozsáhlejší obnova, kardinál Valeriano, legát papeže Bonifáce VIII., slavnostně položil základní kámen nové baziliky o svátku Narození Panny Marie roku 1296. V roce 1412 byl 34
velkolepému chrámu, vybudovanému na pozůstatcích předcházející baziliky, který byl takřka před dokončením, přiznán titul Santa Maria del Fiore (Panny Marie Květné). V roce 1420 jej papež Martin V. poctil privilegiem metropolitního chrámu, a 25. března 1436 byl slavnostně posvěcen samotným papežem Evženem IV. Když byla téměř dokončena mozaiková výzdoba baptisteria – v posledních desetiletích 13. století, městská rada rozhodla, že vybuduje novou katedrálu. Ta starobylá, zasvěcená sv. Reparatě „se hroutila stářím“, jak upřesňuje dobový dokument. V blízkosti nového „krásného svatého Jana“, se pak sv. Reparata jevila jako „velmi hrubého tvaru“, jak říká autor ze 14. století, Giovanni Villani. Navíc v době tehdejšího intenzivního demografického růstu byla podle Villaniho stará katedrála „maličká ve srovnání s tak velkým městem“. Tak vznikl projekt ohromného chrámu, který by předčil katedrály toskánských měst Pisy a Sieny, a to co do velikosti tak co do vnější výzdoby „celá z mramoru a tesaných postav“ (reliéfy a sochy), jak říká Villani. S. Maria del Fiore v "Codice Rustici" z XV. století
Po způsobu evropských gotických katedrál, byl nový dóm zasvěcen Panně Marii, s titulem „Santa Maria del Fiore“, který vyzdvihuje úlohu Panny Marie v tajemném plánu Božím. „Květ“, podle dokumentu z počátku 15. století, je ve skutečnosti Kristus, který vykvetl na stéblu (Maria), rašícím z kořene Jesse, rodu Davidova. Dóm, jak jej vidíme dnes, je výsledkem 170 let práce. Základní kámen byl položen 8. září 1296 a stavba vedena samotným autorem projektu Arnolfem di Cambio, který současně vedl stavbu baziliky Santa Croce a Palazzo della Signoria. Arnolfův projekt ovšem prošel mnoha úpravami, z nichž nejviditelnější jsou patrné na vnějších bočních stranách budovy, a to na severní a jižní, kde první čtyři okna jsou položené níže, jsou užší a blíž u sebe, než ta, která jsou k východu, jež naopak odpovídají rozšíření, k němuž přistoupil Francesco Talenti, stavbyvedoucí počínaje polovinou 14. století. Kaple byly dokončeny na počátku 15. století a gigantická kopule, navržená Filippem Brunelleschim byla budována v průběhu 16 let (1418-1434), "structura si grande, erta sopra e cieli, ampla da coprire con sua ombra tutti e popoli toscani" („stavba tak obrovská, vypínající se k nebi, rozlehlá tak, že svým stínem pokryje všechny toskánské národy“), napsal tehdy Leon Battista Alberti. Lucerna, podle návrhu Brunelleschiho, byla vytvořena po umělcově smrti (1446) a měděná, zlacená koule s křížem, obsahujícím svaté relikvie, dílo Andrey del Verrocchia, byla instalována v roce 1466. Jako poslední bylo u Santa Maria del Fiore realizováno průčelí, a to podle návrhu Emilia de Fabrise v letech 1871-1887, v neogotickém stylu, na který odkazuje „pravá“ gotika zvonice a portálů po stranách dómu. Toto průčelí, stejně jako Arnolfiovo, oslavuje Kristovu Matku: všemu vévodí postava nad hlavní branou, Maria na trůně, držící rozkvetlé 35
žezlo (dílo Tita Sarrocchiho). Projekt z 19. století má však především historický a národní ráz: mozaiky, podle návrhu N. Barabina, znázorňují: nad hlavní branou – Kristus na trůně mezi Pannou Marii a svatým Janem Křtitelem, s florentskými světci; napravo (jižním směrem) florentští řemeslníci, obchodníci a humanisti, vzdávající hold víře; nalevo (směrem k severu) Láska uprostřed zakladatelů zbožných florentských děl /obr. papež Evžen IV. světí florentský dóm Santa Maria del Fiore, 25. března 1436/. Poté, co překročíme práh katedrály jsme uchváceni obrovským prostorem a střízlivostí vybavení. Bohatá vnější polychromie, která spojuje ohromnou stavbu s nepatrným měřítkem okolních budov, se tu mění v jednoduchost, která naopak zvýrazňuje titánské rozměry chrámu (ve chvíli svého dokončení – v 15. století, byl největším chrámem Evropy: délka – 153m, šířka v křížové lodi 90m a výška od dlažby po laternu 90m). Tak skromný vzhled interiéru katedrály Santa Maria del Fiore odpovídá přísnému duchovnímu ideálu středověké a raně renesanční Florencie; architektonickými výrazy přibližuje spiritualitu velkých reformátorů florentského náboženského života, od sv. Jana Gualberta po sv. Antonina a fra Jeronýma Savonarolu. Formální ráz tehdejší Florencie byl pak dvojí: na jedné straně strohá síla románských farností a na druhé straně elegance podstatného zjevná v kostelích „žebravých“ řádů, patrná zvláště v bazilice Santa Croce, jejímž autorem je rovněž Arnolfo. Výzdoba dómu skvostným dlážděním v barevném mramoru však spadá do následujícího období jeho dějin, pod patronací velkovévodů v 16. století. Katedrála Santa Maria del Fiore byla zbudována na obecní náklady, jak „státní kostel“, a umělecká díla lemující obě boční lodi, jsou poctou města „vynikajícím osobnostem“ florentského života. Tento program zahrnuje jezdecké monumenty na fresce vojevůdců Johna Hawkwooda (Paolo Uccello, 1436) a Niccolò da Tolentino (Andrea del Castagno, 1456), i obrazu Domenica Michelina, zachycující Danteho (s Božskou komedii v ruce) z roku 1465, dále portréty k poctě Giotta, Brunelleschiho, Ficina a Antonia Squarcialupi, dómského varhaníka – všechna tato díla jsou z 15. a počátku 16. 36
století. Z XIX. století pak pocházejí portréty Arnolfa a Emilia De Fabris. Kromě občanské ikonografie, je zde i program náboženský, který je rozvinut v částech katedrály vyhrazené bohosluž-bám. Dva velké obrazy, umístěné na protilehlých pólech procesní linie, připomínají její význam: mozaika nad hlavním vchodem (Gaddo Gaddi na počátku 14. století) a kruhová vitráž nad hlavním oltářem (jediné z osmi „očí“ tamburu, které spatříme hned jak vstoupíme do dómu (dílo Donatella z let 1434-1437). Jeden i druhý zobrazují Korunování Panny Marie, tedy Mariino povýšení do slávy po její smrti. Ve florentském dómu tak stojíme na křižovatce občanských a náboženských významů, kdy všechny krouží kolem ideje důstojnosti lidské osoby, její velikosti a povýšení, jehož se jí dostává od Boha. Na monumentech „vynikajících osobností“ se oslavuje historická důstojnost – definovaná jako správné využití všech hřiven ve službě společenství; na mozaice pak a vitráži (stejně jako i na ostatních součástích ryze náboženské ikonografie) je vzdán hold duchovní velikosti člověka, povolaného k transcendenci lidských dějin, aby „vládl s Kristem“: všeobecné povolání, předznamenané Mariinou korunovací. Přestože k tomuto definitivnímu povýšení dojde až po smrti, kdy člověk definitivně vstoupí do „chrámu Krista Zmrtvýchvstalého“, má svůj počátek už nyní, v čase dějin. Kolosální hodiny nad hlavní branou mimo jiné připomínají toto zakořenění v dějinách. Vytvořil je Paolo Uccello v roce 1443, a jde o hodiny „liturgické“, které jako řád církevních slavností – počítají 24 denních hodin, počínaje západem předcházejícího dne. Čtyři hlavy proroků v rozích konečně připomínají, že tento „aktuální čas“ církve směřuje k jinému času: budoucímu, v němž se přítomnost zjeví ve své plnosti. 37
Michelangelův David na svém místě
Dílo, které šestadvacetiletý Michelangelo vytvořil v roce 1501 pro katedrálu a které vytesal na dvoře dnešního Muzea, bylo krátce před svým dokončením, na počátku roku 1504, „přemístěno“ k Palazzo della Signoria. Viso qualiter statua seu Davis est quasi finita, et desiderantes eam locare et eidem dare locum commodum et congruum ... („vzhledem k tomu, že socha čili David, je téměř dokončena, a chtěje ji náležitě umístit a dát ji na snadno přístupné a vhodné místo...“), členové komise, svolané nadací Opera di Santa Maria del Fiore 25. ledna 1503 more florentino (1504 běžného letopočtu) vedli dlouhou diskuzi o možnosti změnit určení vrcholného díla a nakonec rozhodli o jeho umístění vedle vstupu do obecního paláce, kde vidíme dodnes stát jeho kopii (vytvořenou v roce 1882). Bylo to za zvláštní politické situace, v níž se Florencie v roce 1504 nacházela, a která ji přinutila zhodnotit Davida ve smyslu občanském a proměnit tak biblického hrdinu v symbol republikánské libertas, která byla tehdy z mnoha stran potlačována. Pro Michelangela však, ať už ve fázi návrhu, tak skoro po celou dobu realizace díla, byl David náboženskou postavou: král-pastýř Izraele, který toužil zbudovat v Jeruzalémě chrám (2Sam 7,1-2), vystavěný pak jeho synem Šalomounem (1Král 5,15-6,36); předek v rodokmenu Ježíše Krista, jehož vzkříšené tělo křesťané chápou jako nový chrám pro ty, kdo uctívají Otce v duchu a v pravdě (Jan 2,19-23; 4,23). Ježíš se totiž narodil z „ rodu Davidova a v Betlémě, městě Davidově“ (Jan 7,42) a přijal titul „Syn Davidův“ (Mt 9,27; 20,30; 21,9), a připomenul tom, kdo mu jej dal, že vztah mezi dávným králem a budoucím 38
Mesiášem je poněkud složitý, protože David, veden Duchem, jej nazývá svým Pánem (Mt 22,43). Socha byla původně zamýšlena jako součást programu velkých soch pro pilíře transeptů a absidy dómu, s jehož stavbou se začalo už v roce 1410, krátce po dokončení samotných tribun a nejméně osm roků před zahájením prací na kopuli. První z nich, - jak uvádí Charles Seymour ve významné studii z roku 1967, Michelangelo´s David. A search for Identitá – byla socha Jozua v trojnásobné životní velikosti, vytvořená Donatellem a umístěná na severní tribuně, tedy směrem k Via de´Servi, kde zůstala nejméně do 17. století, kdy ji ještě v této pozici zaznamenal francouzský tepec Israel Sylvestre. Podobné programy soch umístěných podél horního lemu katedrál byly na konci středověku běžné. Toto řešení vidíme už na výjevu budování florentského dómu z roku 1360 na fresce Andrea di Bonaiuta, v kapitulním sále Santa Maria Novella. Postavy těchto řad byly zpravidla starozákonní a představovaly vnějšek chrámu, židovské předchůdce a ohlašovatele Spasitele. Tato biblická zvláštnost, jak se zdá, tu a tam někdy ustoupila širšímu vnímání, antropologického typu: například v jednom dokumentu z roku 1412, je Donatellův Jozue nazván „homo magnus et albus“, stejně jako v roce 1502 je vznikající Michelangelův David označen jako „homo ex marmore“; ostatně, sám Kristus byl také znám za jako „Syn člověka“. Pozoruhodnější projekt byl vytvořen krátce poté, v roce 1415, aby završil v sérii soch postavu Herkula, který byl uctíván spolu s bohem Martem jako patron předkřesťanského Toskánska; byl vytvořen model, ale samotná socha nikdy nevznikla. Donatellův Jozue byl vytvořen z pálené hlíny, nabarvené na bílo – z důvodu technických problémů spojených s hmotností mramoru. Herkules však – podobně jako rodský Kolos – měl mít vnitřek z kamene a měl být potažen pozlacenými pásy: tato technika, později užívaná Donatellem pro sochu sv. Ludvíka Toulouzského vytvořenou pro Orsanmichele. Ovšem dějiny této série pro dóm jsou ještě složitější. Také mramorový David Donatellův, který se dnes nachází v Bargellu, a datuje se do roku 1409, byl pravděpodobně určen pro pilíř katedrály; jinak by Opera nežádala v roce 1410 kolosální sochu Jozua. Druhá socha Davida, kterou měl Donatello vytvořit, je zmíněna v dokumentech z roku 1412 a 1415, ale nebyla nikdy uskutečněna. V letech 1409-1415 však proběhly čtyři pokusy zahájit program velkých soch pro pilíře. Program byl znovu otevřen v roce 1463 zadáním kolosálního Herkula z pálené hlíny od Agostina di Duccia, snad podle modelu Donatella, z roku 1415. Byl tedy vytvořen a vyzdvižen na jižní tribunu v roce 1464, kde jej ještě viděl Doantellův lékař, Giovanni Chellini. V témže roce, 1464, byla proto témž Agostinovi zadána socha z mramoru, původně zamýšlená ze čtyř částí; také v tomto případě měl Agostino pouze vytvořit sochu navrženou starým Donatellem, který se v roce 1461 vrátil do Florencie a tehdy pracoval na „kazatelnách“ u sv. Vavřince. Krátce po Donatellově smrti, v polovině prosince roku 39
1466, byl kontrakt s Agostinem di Ducciem vypovězen, aniž by on sám proti tomu jakkoli protestoval – jako by už od začátku bylo patrné, že tento sochař měl fungovat pouze jako realizátor myšlenky starého mistra. Mramor, na němž Agostino začal pracovat, zůstal v dílně nadace až do roku 1501, kdy vzal blok do ruky Michelangelo, aby z něj vytvořil své kolosální dílo. Kým byla tehdy pro Michelangela tato postava? Biblický hrdina, který zabil Goliáše? Dávný pohanský ochránce Florencie Herkules? Či nic jiného než hrdinné ztvárnění člověka, jakýsi plastické překlad De hominis dignitate od Pica della Mirandoly? Nakolik známe Buonarrotiho kulturu, můžeme si představit syntézu všech tři chápání, k nimž musíme připojit osobní prvek, jak to zdůraznil už Seymour. Vědom si toho, že pracuje s blokem, na němž už mnoho let předtím začal pracovat Donatellův žák pod vedením starého mistra, Michelangelo – jak se zdá – se osobně ztotožnil s mladým Davidem, povolaným, aby porazil obra: na jednom listu, psaném samotným Michelangelem, který se uchovává v Paříži, kde génius umění načrtl verzi bronzového Donatellova Davida, a vedle něho pravou ruku Davida svého, nacházíme v Buonarrotiho rukopisu slova: „Davicte chola fromba/ e io chollarco/ Michelagniolo“ (Louvre 714, vpravo). Překlad by zněl: „To, co David učinil prakem, já, Michelangelo, udělám obloukem“, čili nářadím sochaře. A právě původní náboženské určení díla ztělesňovalo harmonickou interpretaci této myšlenky. Věřící humanisté, jakým byl např. kanovník od Santa Maria del Fiore, Marsilio Ficino, nacházeli v dávném pohanství jasné odlesky a čitelnou předzvěst ´veritas cristiana´ (křesťanské pravdy). I sama církevní tradice vybízela jednak k antropologické četbě v širším smyslu, tak k „autobiografickému“ ztotožnění s příkladnými postavami dějin spásy. V mladičkém Davidovi, jenž s Boží pomocí a s nasazením vlastního života pokořil nepřítele svého lidu, pak Michelangelo – vyrůstající ve Florencii doby Savonaroly – poznával předobraz Krista, záštitu každého národa, plnost veškerého kolektivního heroizmu i cíl každého osobního pozitivního tíhnutí. 40
PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE 28. června - 6. července 2011
ÚTERÝ, 28. ČERVNA navečer odjezd z Pustiměře.
STŘEDA, 29. ČERVNA Firenze: 9.00: eucharistie v Baptistériu, výstup na Brunelleschiho kopuli, oběd u PonteVecchio, bazilika Santa Croce – depositio svíce u sarkofágu génia umění Michelangela Buonarrotiho, Řím, nocleh. ČTVRTEK, 30. ČERVNA 8.00: eucharistie u hrobu sv. Petra, Řím s Giovannim kardinálem Coppou, nocleh s polopenzí. PÁTEK, 1. ČERVENCE Nettuno – 10.00: eucharistie v bazilice sv. Marie Goretti, den u moře, Castel Gandolfo, Grottaferrata, Frascati, Řím, nocleh s polopenzí.
41
SOBOTA, 2. ČERVENCE Greccio - 10.00: eucharistie, provázená pouť,
Cascata delle Marmore (největší evropské vodopády – italská Niagára),
Cascia - ubytování, Roccaporena – pouť do rodiště sv. Rity, 20.00: eucharistie v kapli na útesu, nocleh s polopenzí.
NEDĚLE, 3. ČERVENCE 9.00: Cascia – eucharistie v bazilice sv. Rity; pouť ve šlépějích světice nemožného. Odpoledne odjezd do Assisi. 19.00: nešpory, 20.00:eucharistie u sv. Damiána. 22.30: kompletář v Porziuncole, nocleh s polopenzí. 42
PONDĚLÍ, 4. ČERVENCE 9.00 - eucharistie u hrobu sv. Františka,
provázená pouť ve šlépějích světce (San Damiano, Eremo delle Carceri) a sv. Kláry (800. výročí narození sv. Anežky České), nocleh s polopenzí.
ÚTERÝ, 5. ČERVENCE 7.30: eucharistie v Porziuncole. Odjezd do Ravenny – prohlídka světové metropole mozaikového umění, eucharistie v ravennském dómu: slavnost sv. Cyrila a Metoděje, odjezd k Lago di Garda, slavnostní večeře, nocleh se snídaní.
STŘEDA, 6. ČERVENCE 8.00: Eucharistie ve svatyni Madonna del Frassino, návrat do vlasti.
43
CENA POUTNÍHO ZÁJEZDU: 9.500,-Kč CENA ZAHRNUJE: DOPRAVU: luxusní bus NEOPLAN STARLINER L V.I.P. (2008, EURO4, 3 nápravy, WC, klimatizace, CD, DVD, bar, velké kufry, navigace) UBYTOVÁNÍ: HOTELOVÉHO TYPU - 7 nocí s polopenzí (snídaně+večeře): 3x: Roma, 2x: Assisi, 1x: Cascia, Lago di Garda, + oběd: Firenze, + večeře: Lago di Garda (slavnostní) CENA NEZAHRNUJE: cestovní pojištění, vstupné: Florencie, Ravenna, Cascate delle Marmore PŘIHLÁŠKA: DR. JOSEF BENÍČEK, FARÁŘ PUSTIMĚŘSKÝ, DRYSICE 115, 683 21 PUSTIMĚŘ, (záznamník) 517.356.351; mobil: 723.593.106 e-mail:
[email protected]; web: www.pustimer-farnost.cz
20 VOLNÝCH MÍST !!!
44
Sv. Cyril a Metoděj Pouť dějinami soluňských bratří (3) Proč neposlali z Byzance na Moravu biskupa? Konstantinův životopisec popisuje přijetí byzantských vyslanců Rastislavem velmi prostě. Mnohem nadšenější vylíčení této události lze nalézt v Legendě italské. Její autor praví, že když se Moravané dozvěděli, že noví misionáři přinášejí ostatky sv. Klimenta (on sám měl totiž zvláštní zájem na jejich objevu) a že Konstantin přeložil evangelium do jejich jazyka, vyšli mu vstříc na uvítanou a přijali ho s poctami a velkým jásotem. Z popisu Konstantinova působení na Moravě je zřejmé, že hlavním úkolem byzantské misie nebylo obrácení národa na křesťanství, ale činnost výchovná. Rastislav prý shromáždil skupinu žáků a svěřil je Konstantinovi, aby je vzdělával. Z toho vyplývá, že na Moravě byla v době příchodu byzantské misie už celá řada domácích mladíků, kteří se připravovali na kněžskou dráhu. I to dosvědčuje, že už tam křesťanství bylo značně rozšířeno. Je třeba zdůraznit, že v čele byzantských misionářů nebyl biskup, ačkoli Rastislav podle líčení Konstantinova životopisce výslovně žádal o poslání biskupa a kněží. V tomto ohledu císař a jeho první ministr Bardas Rastislavovu požadavku nevyhověl. To mělo zřejmě svůj důvod. Na Moravě působili předtím latinští misionáři a bylo ji proto možné považovat za oblast patřící do sféry římského patriarchátu. Vztahy mezi patriarchou Fótiem, který byl nepochybně jedním z organizátorů misie, a papežem Mikulášem, který stále váhal, zda má uznat legitimnost Fótiova patriarchátu, byly krajně choulostivé. Po synodě roku 861, na níž papežovi legáti uznali Fótiovu volbu za legitimní, se Fótios mohl domnívat, že se už poměr mezi ním a papežem zlepšil; když byzantské poselstvo opouštělo roku 863 Konstantinopol, Fótios ještě nevěděl, že papež odmítl uznat rozhodnutí této synody, odsoudil počínání svých legátů a exkomunikoval je. Je tedy dobře možné, že patriarcha nechtěl dále prohlubovat vzájemné spory a nedorozumění tím, že by vyslal biskupa do země, kde až do té doby působili latinští misionáři. Naproti tomu měla však Byzanc plné právo poslat misionáře do země, kde až do té doby nebyla ustanovena církevní hierarchie, a to tím spíše, že k tomu došlo na základě žádosti jejího panovníka. Morava byla tehdy stále ještě misijní oblastí a vedle latinských kněží tam působili také Řekové. Fótios tedy zřejmě použil v případě moravské misie stejné praxe, kterou později uplatnil také v Bulharsku. Když Boris přijal křesťanství, Fótios nevytvořil hned v Bulharsku církevní hierarchii, ale poslal tam jen kněze, kteří měli vzdělávat bojary i prostý lid v náboženství. Církevní organizaci s tomu odpovídající hierarchií tam chtěl zřídit teprve potom, až k tomu misionáři vytvoří vhodné podmínky. V případě moravské misie se dalo předpokládat, že vzhledem ke změnám v misijní praxi, 45
které měl Konstantin zavést, zaberou přípravy k vytvoření církevní organizace dosti dlouhou dobu. Prvním úkolem byzantských misionářů na Moravě bylo vyučování slovanskému jazyku, překlad liturgických knih do staroslověnštiny a výchova domácího duchovenstva, aby bylo schopno číst přeložené liturgické texty a rozumět jim. Hierarchická organizace měla být vytvořena až po dokončení první etapy tohoto programu. Bylo to dobře míněno, ale Fótios zřejmě později velmi litoval, že neupevnil včas byzantskou pozici na Moravě a v Bulharsku a neposlal tam biskupy hned na začátku.
Byzantská liturgie na Moravě Konstantin pokračoval na Moravě za pomoci svého bratra a svých druhů ve svém literárním díle. V této souvislosti se naskýtá otázka jakého ritu oba bratři po příchodu na Moravu užívali a zda přeložili do slovanského jazyka byzantskou či římskou liturgii. Je jen přirozené předpokládat, že příslušníci byzantské misie celebrovali i na Moravě bohoslužby podle vlastního ritu. Metoděj byl jen jáhnem a nevíme ani jistě, zda sám Konstantin přijal už tehdy kněžské svěcení; můžeme ovšem plným právem předpokládat, že mezi jejich druhy bylo několik kněží. I to svědčí spíše pro výklad, že liturgické texty, které Konstantin přeložil, byly založeny na byzantském ritu. Odborníci v oboru slovanské liturgie poukazují na to, že ve skutečnosti existují staroslověnské překlady téměř všech liturgických knih užívaných tehdy v Byzanci. Mnohé rukopisy obsahující tyto překlady pocházejí už z desátého století; dokazuje to, že překladatelé měli snahu poskytnout Slovanům úplný soubor všech byzantských liturgických textů v jejich jazyce. To naznačuje i autor staroslověnského Života Konstantinova, když říká, že Konstantin brzy přeložil celý církevní řád; máme právo se domnívat, že měl na mysli řecký liturgický řád. Dále totiž čteme: Naučil je (tj. své žáky) jitřním i ostatním hodinkám, nešporám, kompletáři i obřadům mešním. Pro kompletář užívá termínu navečernica, což je překlad řeckého termínu apodeipnon a nikoli latinského completorium. Z toho plyne, že aspoň officium (tj. kněžský breviář) bylo přeloženo z řeckého originálu. Pro zhodnocení toho, co Konstantin v tomto směru skutečně udělal, jsou ze všech rukopisů obsahujících překlady liturgických textů nejdůležitější dva: tzv. Euchologium sinajské, obsahující modlitby užívané mimo liturgii (trebnik) a tři Sinajské zlomky, které původně tvořily část Euchologia a obsahují podstatnou část liturgie sv. Jana Zlatoústého. Některé modlitby obsažené v Euchologiu jeví velkou podobnost s literárním stylem a slovníkem samotného Konstantina. To by naznačovalo, že Konstantin a Metoděj přeložili do staroslověnštiny byzantské Euchologium a liturgii sv. Jana Zlatoústého, která se v devátém století stala v Byzanci oblíbenější než liturgie sv. Bazila. Pokus zavést na Moravě byzantskou liturgii byl zcela logický a Rastislav, který přerušil styky s franskou říší a chtěl zabránit pronikání franského politického a kulturního vlivu do své země, jej nepochybně uvítal. Když přijal byzantské misionáře, proč by nepřijal také byzantský ritus, zvláště když jej nezaváděli v řečtině, ale v jazyku jeho lidu? Je třeba také poznamenat, že byzantská liturgie byla v tehdejší době mnohem kratší než dnes; o různé doplňky a přídavky se začala rozšiřovat teprve koncem devátého století. Některé z těchto doplňku přeložil do staroslověnštiny až v Bulharsku žák obou bratří, sv. Kliment; další pak 46
přeložili pravoslavní kněží v Rusku. Můžeme tedy tuto část našeho výkladu uzavřít zjištěním, že Konstantin a Metoděj zavedli na Moravě byzantskou liturgii a přeložili do staroslověnštiny nejdůležitější byzantské liturgické knihy – vybrané formule a modlitby z euchologia a mešní liturgii sv. Jana Zlatoústého. Konstantin a Metoděj však zřejmě už v Konstantinopoli slyšeli od Rastislavových vyslanců, že Moravané byli zvyklí římskému ritu, který v jejich zemi zavedli latinští a franští misionáři. Mnozí badatelé se proto domnívají, že by od nich nebylo příliš taktické, kdyby se pokoušeli vnutit domácím kněžím a laikům byzantský mešní formulář, na který nebyli zvyklí. Doklad o tom, jaký mešní řád Konstantin zavedl na Moravě, spatřují v tzv. Kyjevských listech. Je to vůbec nejstarší nám známý staroslověnský rukopis; původně byl nalezen v Jeruzalémě. Tvoří jej sedm folii obsahujících zlomek římského mešního formuláře a někteří badatelé to považují za důkaz, že oba bratři přijali na Moravě římskou liturgii. Kyjevské listy však neobsahují celý mešní řád, je to tedy jen jedna úplná část zvláštního typu liturgických knih nazývaných libelli missae. Byly to výtahy z latinských sakramentářů užívaných misionáři, kteří si je volili podle liturgických potřeb své misie. Kyjevské listy byly přeloženy z latinského originálu a obsahují deset mešních formulí, celkem třicet osm modliteb. Některé slovní výrazy užité v Kyjevských listech se shodují s výrazy charakteristickými pro Konstantinovy překlady, zejména pro jeho překlad evangelií. Předpokládá se proto, že je přeložil sám Konstantin.
Kdy nahradila liturgie sv. Petra liturgii Chryzostomovu? Jestliže přijmeme výklad, že oba bratři přeložili do staroslověnštiny řeckou liturgii sv. Petra, vyvstává otázka, kdy se rozhodli zavést na Moravu římský mešní obřad. Někteří badatelé se domnívají, že se s řeckým překladem latinském mše seznámili až roku 868; poznali ji prý v řeckých klášterech v Římě, kde se jí užívalo zároveň s byzantskou liturgii. Její překlad do staroslověnštiny prý pořídili v Římě. Tuto teorii však nelze přijmout. Když oba bratři odcházeli po víc než tříletém působení z Moravy, neměli v úmyslu se tam ještě vrátit. Opouštěli ji nadobro, protože věřili, že už učinili vše, co bylo pro mladou církev nezbytné, aby mohla dále samostatně existovat. To ovšem také znamená, že přeložili do staroslověnštiny nejen officium, evangelia a rituál (euchologium),a le také mešní obřad. Jestliže mezi těmito překlady byl rovněž překlad latinské liturgie, museli jej pořídit dřív, než odešli z Moravy. Kdyby tento překlad vznikl v Římě, jakým způsobem by se mohl za nepřítomnosti obou bratří dostat na Moravu? Jestliže římský mešní obřad přeložil sám Konstantin, kdy tak učinil? Viděli jsme, že oba bratři přeložili nejprve byzantskou liturgii sv. Jana Zlatoústého a byzantské euchologium. Byzantské liturgie tedy užívali bezprostředně po svém příchodu na Moravu, tj. v letech 863-864. V srpnu roku 864 uskutečnil Ludvík Němec svou pečlivě připravenou vojenskou výpravu na Moravu, snad v dohodě s bulharským chánem Borisem. Rastislav tentokrát nedokázal odrazit mohutný franský útok. Když ho franské vojsko oblehlo v pevnosti zvané Dowina (Děvín), podrobil se Ludvíku Němci, uznal svrchovanost východofranské říše nad Moravou a odevzdal králi rukojmí. Jednou z podmínek, které musel přijmout, bylo obnovení činnosti franských kněží na Moravě. Ti tam přirozeně opět zavedli latinskou liturgii a začali útočit na liturgické změny, které zavedli byzantští misionáři. 47
Dovídáme se, že Konstantin měl se svými odpůrci polemiky. Ti tvrdili, že se liturgie smí sloužit toliko ve třech starověkých jazycích – hebrejštině, latině a řečtině, tj. v těch jazycích, v nichž byl napsán nápis, který dal Pilát přibít na Kristův kříž. Konstantin proto nazývá své odpůrce Pilátovými žáky. Konstantinův životopisec v této souvislosti uvádí, že proti Byzantincům vystupovali latinští a franští archipresbyteři s kněžími a učedníky. Tato zpráva je velmi důležitá, protože se z ní dovídáme, jakou církevní organizaci vytvořili Frankové na Moravě předtím, než byli jejich misionáři vyhnáni ze země. Bavorští biskupové ustanovovali v misijních oblastech, kde už bylo v šíření křesťanství dosaženo určitého pokroku, archipresbytery. Archipresbyter byl zástupce biskupa, k jehož diecézi nová misijní oblast patřila, a zároveň přímým představeným misionářů, kteří tam působili. Známe některé případy tohoto druhu v slovinských oblastech spadajících pod jurisdikci salcburského arcibiskupa. Uvedená pasáž ze Života Konstantinova naznačuje, že na Moravě před příchodem byzantské misie také existoval archipresbyterát a že tento systém tam byl po roce 864 zase obnoven. Konstantin se rozhodl vzdát se byzantské liturgie sv. Jana Zlatoústého a zavést římský mešní řád, který přeložil do staroslověnštiny, patrně právě v této době, tj. po roce 864. Byl to od něho velmi dobrý politický tah. Jeho cílem bylo zřejmě zmást „vetřelce“ a odrazit jejich útoky. Tímto opatřením bylo na Moravě dosaženo určité jednoty v liturgické praxi a zároveň jím byla do značné míry ochromena účinnost působení franského kléru; pro lidové vrstvy byla jistě přitažlivější slovanská mše než latinská, zvláště když obě byly celebrovány podle téhož římského ritu. Je to ovšem jen hypotéza, zdá se však být velmi pravděpodobná. V tomto případě by též bylo třeba připsat překlad římského mešního řádu do staroslověnštiny podle tzv. liturgie sv. Petra skutečně Konstantinovi. Přechod od byzantské mešní liturgie Chryzostomovy ke mši sv. Petra ovšem neznamenal, že se byzantská misie vzdala byzantského rituálu úplně. Některých modliteb a formulí byzantského euchologia se na Moravě určitě užívalo nadále. Naznačuje to i skutečnost, že jedné z těchto modliteb se užívalo v desátém století v Čechách; byla to modlitba, kterou kněz pronášel při postřižinách, tj. obřadu, jímž byl chlapec uváděn do mužského věku. Takový obřad byl vykonán v Praze na mladém knížeti sv. Václavovi. Ačkoli pro tuto příležitost existovala i latinská modlitba, obřad na sv. Václavu byl vykonán podle byzantského ritu, který nacházíme v Euchologiu Sinajském. Šlo zřejmě o jednu ze staroslověnských knih, které byly z Moravy přineseny do Čech a tam se jí užívalo. Liturgii, kterou Konstantin a Metoděj zavedli na Moravě, můžeme charakterizovat jako kombinaci různých prvků byzantské a římské liturgické praxe.
Konstantinova předmluva (Proglas) k slovanskému překladu evangelií Po překladu liturgických knih následoval záhy úplný překlad všech čtyř evangelii. Už v Konstantinopoli Konstantin přeložil výňatky z evangelií, které se čtou při bohoslužbách (evangeliář). Konstantin se pokusil odůvodnit překlad evangelií do slovanského jazyka a vysvětlit metodu, jíž užíval ve svých překladech, ve zvláštním pojednání, které napsal původně řecky. Bylo přeloženo i do staroslověnštiny. Odtud víme, že Konstantin dobře znal překlady evangelií do jiných východních jazyků. Jako úvod ke svému překladu 48
evangelií napsal Konstantin zvláštní poetickou skladbu zvanou Proglas; její text byl objeven roku 1858 v srbském pergamenovém rukopisu ze XIV. století, kde se tato skladba připisuje Konstantinu Filozofovi. Později bylo zjištěno, že její text má rytmický charakter, a že jde ve skutečnosti o báseň. Je to vyhraněná básnická skladba výtečné umělecké hodnoty, vyjadřující vůdčí myšlenky zakladatele slovanské literatury. Nacházíme v ní vzrušenou výzvu k Slovanům, aby pěstovali písemnictví ve svém vlastním jazyce. Tato výzva je tím patetičtější, že Konstantinův překlad byl na západě prvním pokusem o překlad evangelií do domácího jazyka.
PROGLAS SV. KONSTANTINA-CYRILA PŘEDZPĚV JSEM SVATÉHO EVANGELIA.
Jak proroci již dříve předpověděli, Kristus přichází shromáždit národy, neboť je světlem tohoto celého světa. To se stalo v tomto sedmém věku. Neb oni řekli: Slepí prohlédnou, hluší uslyší slovo Písma. Je tedy třeba poznat Boha. Proto slyšte, Slované, toto: Dar ten je věru od Boha daný, dar Boží je to údělu na pravici, dar duším nikdy se nekazící, těm duším, které jej přijmou. Matouš, Marek, Lukáš a Jan. učí všechen lid a praví: Vy všichni, kdož svých duší krásu vidíte a milujete a rádi byste temnotu hříchů zapudili a hniloby tohoto světa se zbavili a rajský život nalezli a unikli ohni horoucímu, slyšte nyní svým rozumem, slyšte všichni lidé slovanští, slyšte Slovo, od Boha přišlo, slovo, jež krmí lidské duše, slovo, jež sílí srdce i rozum, slovo to, jež vede k poznání Boha. Jako bez světla radost mít nebude oko patřící na všechno stvoření Boží, neb vše ani není krásné ani viditelné, tak i každá duše bez knih, neznající zákona Božího, zákona Písem duchovního, zákona zjevujícího ráj Boží.
Neb který sluch rachot hromu neslyšící může se bát Boha? Též chřípě, nečichají-li vůně, kterak pochopí zázrak Boží? Vždyť ústa, jež necítí sladkost, činí, že člověk je jak kámen. Víc však ještě duše knih zbavená zdá se být v člověku mrtvá. To vše nám, bratři tane na mysli, i povíme vám vhodnou radu, jež všechny lidi odpoutá od zvířeckého života a chtíče: abyste pro nerozum své mysli, posloucháte-li slovo v cizím jazyku, neslyšeli je jako hlas zvonce měděného. Neb svatý Pavel učil a řekl toto: Když konám svou modlitbu před Bohem, chci raději pět slov říci a svým rozumem je vyložit, aby i všichni bratři rozuměli, než deset tisíc slov nesrozumitelných. Který pak člověk to nechápe? Kdo nepoužije moudrého podobenství, jež nám dává správný výklad? Vždyť jako tělu hrozí zkáza, celé je hubí a víc než hnis jitří, nemá-li náležitého pokrmu, tak každá duše upadá a živoří, nemajíc v sobě života Božího, když slova Božího neslyší. Ještě jiné velmi moudré podobenství povězme: Lidé, kteří se milujete a chcete růsti Božím růstem, 49
kdo z vás neví, že tato víra pravá, jako símě padající na pole, tak i ona v srdcích lidských má zapotřebí deště Božích písem, aby vzrostla hojněji úroda Boží? Kdo může uvést všechny příklady usvědčující národy bez knih, které nemluví hlasem srozumitelným? Ani kdybys uměl všechny řeči, nedovedl bys vylíčit jejich bezmoc. Než i já chci připojit své podobenství a mnoho smyslu podat v málo slovech. Nahé jsou všechny národy bez knih a nemohou zápolit beze zbraně s protivníkem našich duší, uchystané za kořist věčných muk. Nuže národové, kteří nemáte rádi nepřítele a jste odhodláni mocně s ním zápolit, otevřte dokořán dveře rozumu, když jste přijali nyní zbraň tvrdou, kterou kovají knihy Páně hlavu ďáblovu mocně potírající.
Neboť kdo přijmou knihy ty – Moudrost Kristus v nich mluví a duše vaše posiluje – Apoštoly pak se všemi Proroky, ti kdo jejich slova zvěstují, schopni budou zabít nepřítele, vítězství dobré Bohu přinesou, těla hnilobnému rozkladu uniknou, těla, jehož život je jak ve snu, nebudou padat, ale pevně stát, neb se ukázali vůči Bohu chrabrými vojíny, stanou na pravici Božího trůnu, až přijde ohněm soudit národy, a věčně radovat se budou s anděly, ustavičně slavíce Boha milostivého, písněmi ze svatých knih stále opěvajíce Boha k lidem milosrdného. Jemu náleží všeliká sláva, čest a chvála, Božímu Synu vždycky s Otcem i Duchem svatým na věky věků od všeho tvorstva. Amen.
Ad maiorem populi commoditatem
50
ROK
POPELEČNÍ STŘEDA
LIMITNÍ TERMÍN CIVILIZOVANÉHO SVĚTA PRO PLESY, OSTATKY, MAŠKARNÍ BÁLY(SOBOTA-NEDĚLE)
VELIKONOCE
2011 2012 2013 2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020
9. března 22. února 13. února 5. března 18. února 10. února 1. března 14. února 6. března 26. února
5. - 6. března 18. - 19. února 9. - 10. února 1. - 2. března 14. - 15. února 6. - 7. února 25. - 26. února 10. - 11. února 2. - 3. března 22. - 23. února
24. dubna 8. dubna 31. března 20. dubna 5. dubna 27. března 16. dubna 1. dubna 21. dubna 12. dubna
