FARNÍ INFORMÁTOR 1. NEDĚLE POSTNÍ – 9. BŘEZNA 2014
Smiluj se, Pane, neboť jsme zhřešili.
Poutníci pod „horou pokušení“ – tady se Ježíš postil a byl pokoušen od ďábla. Peregrinatio Ad Fontes Salutis, 28. února 2013.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, jako Kristus, věrný Otcově vůli, dokázal odolat pokušení, tak i my vložme svůj život i své smýšlení do rukou Toho, který tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný: L: PANE, V TEBE DŮVĚŘUJEME. Za Svatého otce Františka, aby slovem i osobním svědectvím dával patřit na Pána Ježíše Krista, který – ačkoli bohatý - stal se pro nás chudým, abychom zbohatli z jeho chudoby. Za Církev, aby těm, kdo žijí v hmotné, mravní a duchovní bídě, přinášela evangelijní svědectví o lásce milosrdného Otce, připraveného obejmout v Kristu každého člověka. Za mír pro Ukrajinu i svět sužovaný neporozuměním, bezprávím a touhou po moci. Za křesťany, aby příhodný čas doby postní využili k vnitřní obnově a k odvážným rozhodnutím. Za věrné zemřelé, aby pro svou cestu pokání došli účasti na tvém vzkříšení. K: Otče, dej, ať následujeme tvého Syna, který se pro nás stal chudým, ať vyzbrojeni modlitbou, postem a almužnou dobře vedeme „duchovní boj“ doby postní, a tak obnoveni na duchu oslavíme velikonoční svátky. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 9. - 16. března 2014 DEN
LITURGIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
za + Josefa SNÍDALA a rodiče za + Emílii ADAMCOVOU, DRYSICE manžela, syny, dar zdraví 9.30 a Boží požehnání pro živou rod. za + rodiče MARÁKOVY PODIVICE a tři syny 11.00 za + Marii SLÁMOVOU, PUSTIMĚŘ manžela, dar zdraví a Boží 17.00 požehnání pro živou rodinu PODIVICE za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu BENÍČKOVU 8.00 POBOŽNOST DRYSICE KŘÍŽOVÉ CESTY 16.30 za + Jana PŘIKRYLA, DRYSICE manželku a dceru 17.00 za +Františku ŠNAJDROVOU, PUSTIMĚŘ Františku MRTVOU a Boží 17.00 požehnání pro živou rodinu PUSTIMĚŘ POBOŽNOST 16.30 KŘÍŽOVÉ CESTY za + Emila ŠARKÖZIHO, PUSTIMĚŘ rodiče, sestru a dva bratry 17.00 PODIVICE POBOŽNOST 17.00 KŘÍŽOVÉ CESTY za + Josefa BĚLÁNKA, PODIVICE manželku, živou a + rodinu 8.00 za + rodiče CHARVÁTOVY, PUSTIMĚŘ dceru, vnučku a Boží požehnání 8.00 pro živou rodinu za + Jiřího VEJVODU, DRYSICE manželku, rodiče, živou a +rod. 9.30 za + Marii FRÉLICHOVOU, PODIVICE manžela, rodiče, syna, zetě 11.00 a Boží požehnání pro rodinu PUSTIMĚŘ 8.00
NEDĚLE 9. března
1. NEDĚLE POSTNÍ
PONDĚLÍ 10. března
PONDĚLÍ PO 1. NED. POSTNÍ SV. JAN OGILVIE, KNĚZ A MUČEDNÍK
ÚTERÝ 11. března
ÚTERÝ PO 1. NEDĚLI POSTNÍ
STŘEDA 12. března
STŘEDA PO 1. NEDĚLI POSTNÍ
ČTVRTEK 13. března
ČTVRTEK PO 1. NED. POSTNÍ VÝROČNÍ DEN ZVOLENÍ PAPEŽE FRANTIŠKA
PÁTEK 14. března
PÁTEK PO 1. NEDĚLI POSTNÍ
SOBOTA 15. března
SOBOTA PO 1. NEDĚLI POSTNÍ
NEDĚLE 16. března
2. NEDĚLE POSTNÍ
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (2. 3. 2014) PUSTIMĚŘ: 5.800,-Kč DRYSICE: 4.700,-Kč PODIVICE: 2.100,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI! FARNÍ INFORMÁTOR, XX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 16. - 23. března 2014 DEN
LITURGIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
za + rodiče CHARVÁTOVY, PUSTIMĚŘ dceru, vnučku a Boží požehnání 8.00 pro živou rodinu za + Jiřího VEJVODU, DRYSICE NEDĚLE 2. NEDĚLE manželku, rodiče, živou a +rod. 16. března POSTNÍ 9.30 za + Marii FRÉLICHOVOU, PODIVICE manžela, rodiče, syna, zetě 11.00 a Boží požehnání pro rodinu PONDĚLÍ PONDĚLÍ PO 2. NED. POSTNÍ PUSTIMĚŘ za + Františku SPISAROVOU, SV. PATRIK, BISKUP 17. března manžela a dceru Marii 17.00 ÚTERÝ PO 2. NED. POSTNÍ ÚTERÝ PODIVICE na poděkování Pánu Bohu SV .C YRIL J ERUZALEMSKÝ , B . A U . C . 18. března 8.00 za + Josefa PIVODU, PODIVICE SLAVNOST manželku a rodiče 8.00 za + Jana ŠOCE, manželku, STŘEDA DRYSICE s v . J O S E F , živou a zemřelou rodinu 15.00 19. března SNOUBENEC PANNY MARIE PUSTIMĚŘ za + Josefa MAHDALA, manželku, živou a + rodinu 17.00 ČTVRTEK ČTVRTEK za + Josefa LUSKU, PUSTIMĚŘ PO 2. NEDĚLI POSTNÍ 20. března dvoje rodiče a živou rodinu 17.00 PÁTEK PUSTIMĚŘ POBOŽNOST PO 2. NEDĚLI POSTNÍ PÁTEK 17.00 KŘÍŽOVÉ CESTY 21. března PODIVICE POBOŽNOST /SV. BENEDIKT, + 547/ 17.00 KŘÍŽOVÉ CESTY 9.45: OPATSTVÍ NOVÝ DVŮR – SLAVNÉ SLIBY PODLE ŘEHOLE SV. BENEDIKTA: BRATR MARIA RAFAEL (ING. MICHAL NAVRÁTIL Z PODIVIC); www.novydvur.cz SOBOTA SOBOTA PO 2. NEDĚLI POSTNÍ 22. března za + Antonína PLISKU, PUSTIMĚŘ sestru, rodiče a duše v očistci 8.00 za farnosti Drysice, NEDĚLE 3. NEDĚLE DRYSICE Pustiměř a Podivice 23. března POSTNÍ 9.30 PODIVICE za + Pavlu MARÁKOVOU, manžela a syna 11.00 ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC BŘEZEN 1. Aby ve všech kulturách byla respektována práva žen a jejich důstojnost. 2. Za mladé lidi, aby mnozí z nich přijali Pánovo pozvání a obětovali svůj vlastní život hlásání evangelia. 3. Za matky v požehnaném stavu, aby se jejich děti mohly narodit a vyrůstat v láskyplných rodinách.
FARNÍ INFORMÁTOR 2. NEDĚLE POSTNÍ – 16. BŘEZNA 2014
Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe.
„A BYL PŘED NIMI PROMĚNĚN“ (latinský nápis pod freskou Proměnění Páně v presbytáři svatyně). Eucharistie v bazilice Proměnění Páně na hoře Tábor, Izrael. Peregrinatio Ad Fontes Salutis, 27. února 2013.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, v Abrahámovi, našem otci ve víře, se nám dostalo zaslíbení, jež došlo svého naplnění v Ježíši Kristu. Od něho naše víra pochází, a on ji také přivede k dokonalosti. Proto skrze něj volejme s důvěrou k Bohu Otci: L: BOŽE NAŠEHO PÁNA JEŽÍŠE KRISTA, VYSLYŠ NÁS. Tys Abraháma učinil velkým, mocným a početným národem a jeho putování jsi provázel divy a znameními; dej, ať je Církev tvého Syna znamením naděje. Tys na hoře proměnění zjevil oslnivou slávu svého Syna uprostřed Mojžíše a Eliáše, veď nás po cestách tvých přikázání k jasu prorockého křestního povolání. Tys před očima učedníků proměnil tvář svého milovaného Syna: dej ať máme v této postní době oči upřené na Ježíše Krista, který se pro nás stal chudým. Tys nám dal poznat, že máme svou vlast v nebi: proměň ubohá těla našich zemřelých, aby nabyla podoby Kristova těla oslaveného. K: Bože, dej nám skrze Ježíše Krista kráčet k poznání naší pravé vlasti, jejíž odlesk jsme spatřili na tváři tvého milovaného Syna a našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 1. NEDĚLE POSTNÍ 1. ČTENÍ – 1MOJŽ 2,7-9; 3,1-7 Čtení z první knihy Mojžíšovy. Hospodin Bůh uhnětl člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života, a tak se stal člověk živou bytostí. Potom Hospodin Bůh vysázel zahradu v Edenu na východě a usadil tam člověka, kterého uhnětl. Hospodin Bůh dal z půdy vyrůst rozmanitým stromům, líbezným na pohled, jejichž ovoce je chutné k jídlu, i stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla. Had byl nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal. Pravil ženě: „Řekl skutečně Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?“ Žena odpověděla hadovi: „Smíme jíst ovoce každého stromu v zahradě, jen ovoce stromu, který je uprostřed zahrady – pravil Bůh – nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli.“ Had nato ženě: „Ne, nezemřete. Naopak, Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro i zlo.“ Žena viděla, že ovoce stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry. ŽALM 51
Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, – pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. – Úplně ze mě smyj mou vinu – a očisť mě od mého hříchu. Neboť já svou nepravost uznávám, – můj hřích je stále přede mnou. – Jen proti tobě jsem se prohřešil, – spáchal jsem, co je před tebou zlé. Stvoř mi čisté srdce, Bože! – Obnov ve mně ducha vytrvalosti. – Neodvrhuj mě od své tváře – a neodnímej mi svého svatého ducha. Vrať mi radost ze své ochrany – a posilni mou velkodušnost. – Otevři mé rty, Pane, – aby má ústa zvěstovala tvou chválu. 2. ČTENÍ – ŘÍM 5,12.17-19 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili. Jestliže kvůli provinění jednoho člověka začala skrze toho jednoho člověka vládnout smrt, tím spíše v síle nového života budou kralovat skrze jednoho, totiž Ježíše Krista, ti, kdo v hojnosti dostávají milost a dar ospravedlnění. Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život. Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými. EVANGELIUM – MT 4,1-11
Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: ‚Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.‘“ Potom ho ďábel vzal s sebou do Svatého města, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: ‚Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou o kámen.‘“ Ježíš mu odpověděl: „Také je psáno: ‚Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.‘“ Zase ho vzal ďábel s sebou na velmi vysokou horu, ukázal mu všecka království světa i jejich slávu a řekl mu: „To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš řekl: „Odejdi, satane! Neboť je psáno: ‚Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.‘“ Potom ho ďábel nechal – i přistoupili andělé a sloužili mu. 3
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Jsme-li spojeni s Kristem, ďábel nad námi nemá moc Všichni máme určitě rádi pohádky. Ti starší si rádi zavzpomínají na dětská léta, kdy jim pohádky vyprávěl nebo četl někdo z rodičů nebo je bylo možné sledovat v televizi. Pro děti jsou pohádky přímo součástí jejich života. Pohádkový svět je úžasný, protože v něm vždycky vítězí dobro nad zlem, končí tedy happyendem – šťastným koncem. V pohádkách jsme vtaženi do světa králů, princezen, draků, ježibab, víl a vodníků, tedy vymyšlených pohádkových bytostí, a právě v tom je skryto i nebezpečí, že čert nebo ďábel patří mezi ně, a je tak považován za pohádkovou, tedy neexistující postavu. Písmo svaté ale hovoří jinak. Představuje nám ďábla jako skutečnou bytost, která se staví proti Bohu a chce zničit všechno krásné a vznešené. Poprvé se s ním setkali první lidé Adam a Eva, kteří byli šťastní a blažení, ale ďáblovi se podařilo Boží plán. Bůh je však silnější. Hned po prvním hříchu slibuje Vykupitele, Ježíše Krista. A ďábel měl tu drzost, že si troufl i na něho. Možná si říkáme, proč s ním vůbec Ježíš ztrácel čas, vedl s ním dialog? Měl ho přece poslat hned do pekla. Ježíš to však udělal záměrně, kvůli nám, aby nám otevřel oči a ukázal nám nejen že ďábel existuje, ale také, že je třeba se mít před ním na pozoru, představil nám jakými zbraněmi útočí, a co dělat až začne útočit a dotírat i na nás. Svatý Ignác z Loyoly píše, že ďábel je takový vojenský stratég, který obchází tvrz ze všech stran, aby zjistil, kde je její slabé místo, a tam pak zaútočí. Co jsou ta slabá místa jistě víme, a právě tady je třeba se mít na pozoru. Trojí pokušení Pána Ježíše nám je představují. První je tělo – sloužit tělu znamená poslouchat jeho potřeby a jim všechno podřizovat – stále je třeba si připomínat, že nežijeme proto, abychom jedli, ale jíme proto, abychom žili. Dále je třeba bdít nad svými smysly a vyhýbat se příležitostem a také třeba médiím, jež jsou takovou návnadou, na kterou se snadno chytíme. Ďábel to prý dělá s lidmi jako člověk s pastí na myši. Naláká ji na kousíček salámu nebo sýra, myška neodolá a stojí ji to život. Také ďábel nabídne své lákadlo, člověk neodolá a zhřeší, ztratí vnitřní klid, svobodu. A tak je třeba vidět v každém pokušení velké nebezpečí, kterému je třeba se bránit, aby nás neobralo o to nejcennější. Pokušení je vlastně otroctví, někdo nebo něco nás přitahuje, nutí. Jak je to krásné, když se člověk umí zastavit, usmát se a povědět vesele: udělám to, co uznám za lepší; pánem jsem já! Je proto třeba posilovat vůli, která je 4
silnější, než naše nižší sklony. Buďme tedy bdělí a opatrní, nepodceňujme nepřítele naší svobody! Ne všechno, co se nám nabízí nebo spíše podbízí, nám prospívá. Je zde však ještě druhé pokušení: pýcha, která má mnoho podob. V zásadě jde o egocentrizmus, kdy člověk je Bohem sám pro sebe; on určuje co je dobré a co zlé. Dále je to povýšenost, nadřazenost, ctižádost, pachtění se po moci a slávě, vychloubání, marnivost, závist. A konečně třetí velké pokušení – touha po majetku, chamtivost. Já to musím mít, ať to stojí co to stojí! Sami tedy vidíme, že zlý duch na nás útočí ze všech stran a je stále bdělý – „čert nikdy nespí“. Nechceme však před ním rezignovat, ale s ním bojovat. Silnější je ten, který je ve vás ... Ježíš nám ukázal zbraň, které máme používat – je to modlitba, tedy spojení s Bohem – ne nějaká povinnost několikavteřinové záležitosti, ale Ježíš se modlil 40 dní a 40 nocí, tedy chodit s Bohem po celý den, vpustit ho do svého pracovního i volného času. Pokud budeme s Kristem spojeni, ďábel nebude mít nad námi moc. Udělejme tedy všechno proto, abychom byli spojeni s Kristem, a tak dokázali odolávat útokům zla, stali se svobodným a tedy šťastnými.
Bleskové myšlenky
(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
O někom, kdo jezdil autem velmi prudce a přitom byl občas roztržitý, dávali tuto hádanku: Jaký je rozdíl mezi ním a bleskem? Odpověď: Oba skončí ve stromu. Nebyl to už žert, ale tragická zkušenost, jejíž výsledek jsem viděl na cestě. Dva rozdovádění chlapci pádili společně na motorce. Zahlédli na chodníku pěkné děvče, ohlédli se po ní, křikli a skončili hlavou v telefonním sloupu. Nemíníme však při této příležitosti dávat rady, jak správně jezdit na silnici. Zamysleme se raději nad tím, co to znamení obrazně na pouti denního života. V autě či pěšky, sedě či leže, člověk se stále posouvá dopředu, rychleji nebo pomaleji. Dělá svou práci nebo na ni myslí. Měl by být soustředěný. Ale přicházejí roztržitosti, odkudsi z mraků jako blesk a odvedou pozornost jinam. Většinou jsou neškodné, znamenají jenom ztrátu času a energie. Student se připravuje ke zkoušce z matematiky, ale fantazie mu ukáže děvče, do kterého je zamilován. Matematická jízda se automaticky zabrzdí. Ale chtě nechtě se musí znovu rozjet dál. Myšlenka rozptýlila, zpozdila, ale nic zlého neprovedla. Jsou ovšem i jiné horší nápady, často bleskové a prudké a slabá nestálá mysl jim podlehne. Člověk provede to, co ho právě napadlo ke své velké škodě. V duchovním životě se takovým nápadům říká nebezpečné pokušení a vybízejí se všichni, slabí či silní, aby se mu naučili vzdorovat. Nevyhne se jim nikdo, potkávají se na každé životní cestě. Jak se takovému spasitelnému vzdorování naučíme? Zopakujme si hlavní principy, které čteme u zkušených autorů. Ti stanovili, že každé morální zlo, hřích, má svůj první začátek ve zlé myšlence. Není to čistě teoretická myšlenka, ale popud, konkrétní nápad něco hned provést. Už u malého chlapce musejí napomínat: Nesmíš hned sahat po tom, co se ti zalíbilo, neodstrkuj a nebij hned každého, kdo ti odporuje. Musí se od prvních okamžiků učit rozeznávat, že se něco smí a něco nesmí. Vychovatelé si představují, že ho tak dobře 5
vycvičí, že ho pak nic zlého nebude napadat. Ale v tom by se mýlili. Dokud člověk žije, zlé nápady ho neopustí. Některé, jak říká vtipně sv. František Saleský, umírají až půl hodiny po smrti. Ten, koho naučili dobře rozeznávat, co se smí a co se nesmí, se těch zlých nápadů začíná bát, cítí, že ho ohrožují, má strach, že jim podlehne a že nakonec provede i to, co sám nechce. Jak se tomu vyhnout? Spontánně ho napadne, že ty nápady přicházejí zde, na tomto místě. Nejlépe je tedy utéci jinam, do jiného lepšího prostředí. Pomůže to? Jeden mladý seminarista si hned v prvním roce stěžoval u svého zpovědníka: „Občas mi přicházejí hloupé nápady. Myslel jsem si, že tady to přestane a je to pořád stejné.“ Zpovědník mu dal nečekanou stručnou odpověď: „Nedělej si z toho nic, časem toho bude víc.“ Tím ovšem mladého kandidáta nepotěšil, ale další zkušenost ho poučila, že měl zpovědník pravdu. Žádné místo není tak tiché a žádný okamžik není tak svatý, aby nás nic hloupého a nepřístojného nemohlo napadnout. Co se tedy dá ještě dělat? Mladí lidé tím velmi trpí. Jsou-li zbožní, často se zpovídají, že měli nečisté představy a myšlenky. Protože se to nelepší, přestanou se zpovídat vůbec. Vždyť se to nedá napravit! Jaká je tu chyba? Je tu základní omyl, který se může stát fatálním. Dotyčný si myslí, že mít špatné myšlenky už je hřích. Jeden mladý člověk se dal svést do tohoto omylu dokonce i modlitební knížkou. Tam se totiž dočetl, že není hřích jenom ve vnějším provedením pokušení, ale že se hřeší už vnitřně tím, když někdo najde ve zlé myšlence zalíbení. Dobrému duchovnímu vůdci se jenom ponenáhlu podařilo uvést ho na pravou cestu následující úvahou. Představ si, že sedím v pokoji a že musím nutně dokončit práci, o kterou mne požádali. Někdo mi však zaklepe na dvéře a nabídne mi: „Pojď se mnou na výlet, je krásné počasí.“ Já mu odpovím: „Mně by se to velice líbilo, ale nedá se nic dělat, musím dokončit práci. Sbohem, nedá se nic dělat.“ Za půl hodiny přijde dotyčný se stejným návrhem, dostane stejnou odpověď. Když pak přijde potřetí, už jsem unaven a už bych mu málem vyhověl, ale dodal jsem si odvahy a řekl jsem zase: Nepůjdu. Dopustil jsem se nějaké chyby tím, že se mně sám výlet zamlouval? Jistě ne. Takové zamlouvání se jistě neztotožňuje s tím, co se ve zbožné knížce nazývá „najít zalíbení“, tj.dobrovolně se k té myšlence na výlet vracet a vydávat se v nebezpečí, že nakonec ustoupím pokušení. Tento rozhovor s pokušením se tu vedl veřejně jako dialog mezi mnou a druhou osobou. Ale nejčastěji se vede jenom uvnitř. Nápad udělat něco nepatřičného, zlého, nemůže v plném slova smyslu vyjít z lidské srdce, které stvořil Bůh k dobru. Je vždycky jakoby slovo od někoho jiného. A jinému mohu vždycky odpovědět: ano nebo ne. Naučit se klidně odpovídat zlým nápadům je jediný opravdový klid, kterého člověk může dosáhnout. Dá se tu aplikovat staré římské pořekadlo: Chceš-li žít v míru připravuj se na válku! Militaristé světového impéria mysleli tím pohotovost ve výcviku vojáků. Křesťanští mniši tu zásadu přenesli na pole duchovní. I uvnitř srdce se musíme naučit být pohotoví a nepolekat se vlastní fantazie. Uveďme si ještě i jiný příklad. Jsou lidé, kteří mívají velkou trému, třesou se strachem, když mají vystoupit na veřejnosti. Co jim poradíme? Podívejte se odvážně do hlediště a řekněte si v duchu: Vás bych se měl bát? Já vám pěkně nahlas povím to, co vám mám říci. Nakonec se tomu zasmějete. S podobnou odvahou se musíme postavit i vůči nápadům, špatným myšlenkám, které se objevují uvnitř mysli. Bleskově se objevují, ale i bleskově se jim odpovídá a zasmějeme se spokojeně, že jsme do žádného stromu nebo sloupu nenarazili a že jedeme klidně dál. 6
LITURGICKÉ TEXTY 2. NEDĚLE POSTNÍ 1. ČTENÍ – 1MOJŽ 12,1-4A
Čtení z první knihy Mojžíšovy. Hospodin řekl Abrámovi: „Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Udělám z tebe veliký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání. Požehnám těm, kdo ti budou žehnat, a prokleji ty, kdo tě budou proklínat. V tobě budou požehnána všechna pokolení země.“ Abrám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin. ŽALM 33
Hospodinovo slovo je správné, – spolehlivé je celé jeho dílo. – Miluje spravedlnost a právo, – země je plná Hospodinovy milosti. Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, – nad těmi, kdo doufají v jeho milost, – aby jejich duše vyrval ze smrti, – aby jim život zachoval za hladu. Naše duše vyhlíží Hospodina, – on sám je naše pomoc a štít. – Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, – jak doufáme v tebe. 2. ČTENÍ – 2 TIM 1,8B-10
Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi. Milovaný! Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. On nás spasil a povolal svým svatým povoláním, a to ne pro naše skutky, ale z vlastního rozhodnutí a pro milost, kterou nám dal v Kristu Ježíši před dávnými věky. Ale to se projevilo teprve nyní, když přišel náš spasitel Kristus Ježíš. On zlomil moc smrti a přinesl nám světlo nepomíjejícího života v evangeliu. EVANGELIUM – MT 17,1-9
Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle – ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Když ještě mluvil, najednou je zastínil světlý oblak, a hle – z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!“ Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte, nebojte se!“ Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali z hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých.“ 7
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Hora proměnění – náš kostel, nedělní eucharistie Nic není v životě horšího než zevšednění, návyk, rutina, zapadnutí do zajetých kolejí. Platí to v oblasti našeho povolání stejně jako v oblasti duchovní. Jakmile člověk přestane ve svém povolání růst, objevovat nové horizonty, stává se zakrnělým a vlastně nepoužitelným. Boží slovo druhé postní neděle nás vede k tomu, abychom neupadli do stereotypu v oblasti duchovní a nestali se tak, jak říkají duchovní spisovatelé „stojatou vodou“, která zahnívá a páchne všem, ale byli stále v pohybu, nadšení a zápalu. Abrahám – praotec ve víře, je nám všem předložen jako vzor. Bylo mu 75 let, když ho Bůh oslovuje, aby opustil svůj rodný kraj, místo, které důvěrně znal, a šel do pro něj naprosto neznámé země. Neměl atlas, ani mapy ani internet či GPS navigaci, ale měl hlubokou víru. Věřil Bohu, podle jeho slov jednal a dočkal se velkého požehnání ve svém životě, a stejně tak i všichni, kdo ho následovali. Musel však vyjít z všednosti, udělat krok do tmy, a tak se stát světlem pro ostatní. Apoštolové na tom byli podobně. Viděli Ježíše každý den, jedli a pili s ním. Slyšeli bezpočet jeho kázání. Ale čím víc ho slyšeli, tím méně ho poslouchali. Důkazem toho může být i skutečnost, že Ježíš mnohokrát mluvil o své smrti a vítězství nad ní, ale učedníci jakoby ho neslyšeli. V rozhodující chvíli všichni utekli a po Velkém pátku čekali co s nimi bude. Proto je Pán Ježíš vede do samoty, na horu Tábor. Tam také poznávají, že Ježíš je skutečně Mesiáš. Rozmlouvá s Mojžíšem a Eliášem. Oba dva jsou reprezentanti celého Starého zákona – Mojžíše je předobrazem Ježíše a Eliáš jeho předchůdcem. Apoštolům je dobře, chtějí dlít v Boží přítomnosti; Petr chce postavit tři stany, ale nakonec vše končí. Krásný zážitek Boží velikosti má apoštoly povzbudit k větší horlivosti a nasazení pro Boží království. Hora proměnění, bratři a sestry, to je tento náš kostel, respektive nedělní mše eucharistie. Pokud jsme dobře prožili mši svatou, pak se nebudeme dívat na hodinky, kdy už to konečně skončí. Měli bychom být tak šťastní na tomto místě setkání s Bohem, že by se nám nemělo ani chtít z tohoto místa odejít. I apoštol Petr říká – Pane, je nám tady dobře. Zůstaňme tu, neodcházejme. – Kéž by tomu tak bylo i u nás! Je však třeba připomenout, že k proměnění na hoře Tábor došlo týden před Ježíšovým utrpením a smrtí na kříži. Ježíš řekl apoštolům, že bude zatčen, souzen a zabit. Pro apoštoly to byl šok. Ovšem později pochopili, že sláva přijde až po utrpení. 8
Abrahám přináší velkou oběť, Ježíš umírá na kříži, teprve potom je možné radovat se a slavit. Na jednom kříži v pohraničí, které jsem mohl navštívit: ´Skrze kříž a pokání slavné zmrtvýchvstání´. Apoštol Petr i první křesťané to pochopili. Počet křesťanů v Římě rostl, ale najednou – pronásledování. Jeho poslední dopis z vězení obsahoval slova: vzpomínám, jak jsme viděli Krista oslaveného na hoře. To nejsou pohádky, - to je skutečnost a vy čekejte oslavu také. Utrpení přešlo a přišla sláva a svoboda. Ale to už je 2000 let zpátky. Vzpomínáme si však na 50. léta minulého století u nás. Byla tichá dubnová noc. Všechny kláštery – mužské, ženské – se zavírají a jejich obyvatele komunisti odvezli neznámo kam. Představení Církve byli souzeni jako vlastizrádci, církevní školy zavřeny, zabaven církevní majetek. Vypadalo to, že je s církví konec. Nestalo se tak. Po 50 letech Kalvárie přechází a začíná období svobody. Církev sice nedostává všechno, co jí patří, ale žije dál. Ona nechce vládnout, ale sloužit. A i když nedostane všechno, co jí patří, přejde křížovou cestou a zase vyjde do slávy. Berme kříž jako součást našeho života. Vzpomněl bych životní příběh známého hudebního skladatele Bacha, který byl plný tragédií. Bylo mu deset let a umřeli mu oba rodiče. Neochotně ho vychovával starší bratr. I jako dospělý měl těžký život. Po třinácti letech manželství mu náhle umírá manželka Barbara. S níž měl šest dětí (z toho dvě zemřely). Když se ožení podruhé s Annou Magdalenou, má s ní třináct dětí, z nichž opět většina umírá v útlém věku a jedno z nich bylo retardované. Měl i mozkovou příhodu, v jejímž důsledku oslepl a ohluchl. Navzdory tomu skládal úchvatná duchovní síla plná chvály a díkůvzdání Bohu, a stal se největším skladatelem chrámové duchovní hudby. Skrze kříž Bohu blíž. Kéž i my rádi přinášíme tu malou oběť, že vstaneme a přijdeme na mši svatou. Zároveň však ať také trpělivě neseme kříž, který nám Pán dává, protože to je cesta ke slávě, k radosti a vzkříšení.
Střežení smyslů
(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
Představená novicek přísného kontemplativního řádu napomenula své podřízené, aby chodily venku se sklopenýma očima a aby neposlouchaly pomlouvačné řeči na ulici. Chtěla je vyzkoušet. Proto poslala známou ženu, aby pohodila růženec představené tam, kde prodávají ilustrované časopisy a aby šla vzadu za řadou novicek a mluvila s jinou ženou o představené zle. Stalo se, co čekala. Růženec jí novicky hned donesly, že jej náhodou našly a svěřily se pohoršeně, že jedna žena, kterou předtím viděly u představené, o ní venku velmi zle mluvila. To je ovšem vymyšlený žert. Skutečná příhoda je jiná. Šly po ulici řeholní sestry se sklopenýma očima a nedívaly se ani napravo ani nalevo, ačkoli tu bylo dost na podívanou v hluku velkoměsta. Pozoroval je někdo, kdo se přiznal, že studuje jógu (nepřiznal se, 9
jestli ji i praktikuje), ale k chování sester měl kritickou poznámku. Byla víceméně tohoto druhu. Dnešní člověk vážně zanedbává živé a radostné užívání smyslů. Prostí lidé na venkově v Indii nebo Indiáni v lesích chodili bosky, cítili půdu a její rytmus pod nohama. Nebyly tam značky u cest, osvětlené bulváry. Měly tedy stále napjaté uši a oči pozorovaly, co se kde hne. Vnímali přírodu a žili s ní, to pak mělo důsledky pro zdraví a duševní rovnováhu člověka. Člověk v dnešním velkoměstě je proti nim smyslově zmrzačený. A křesťanská askeze, která vybízí ke „střežení smyslů“ to má dokonce ospravedlnit? Nemáme v úmyslu zpochybňovat důvody jogistů o správné hygieně smyslů. Ale musíme se pozastavit nad tím, co doporučuje tak vážně křesťanská asketika o hlídání, střežení, umrtvování smyslů. Nedá se to povědět málo slovy, protože výraz „smysly“ je velmi široký. Co se tím všechno rozumí? Schématicky už ve starověku začali mluvit o vnějších a vnitřních smyslech. Vnějších napočítali pět: zrak, sluch, hmat, čich a chuť. Vnitřní jsou komplikovanější. Velmi všeobecným názvem se mluví o fantazii, představivosti. Nikdo nepochybuje o tom, že patří ke zdraví člověka zdravé smysly vnější, dobře vidět, slyšet, nemít zkaženou chuť atd. Patří to ke zdraví tělesnému, ale také k duševnímu. Scholastická filosofie to vyjadřuje principem: Nemáme v rozumu nic, jenom to, co bylo napřed ve smyslech. Nejdříve musíme na př. koně vidět nebo o něm slyšet vypravovat, pak teprve začneme o něm uvažovat. Ale tu se hned vynoří námitka, kterou jsem slyšeli na počátku. Proč ty ubohé sestry klopí oči a nedívají se otevřeně do života? Vždyť se tím ochuzují duševně! Odpověď je celkem jednoduchá. Můžeme ji dát ve formě protiotázky: Proč učitel napomíná žáky ve škole, aby se nedívali z okna, když vysvětluje matematickou rovnici? Není to, aby ochudil jejich duševní obzor, ale aby je učil soustředit se na to, co je k duševnímu vývoji potřebné a užitečné. Ve škole je to nauka a pro ty, kdo se rozhodli pro hlubší duchovní život, je to modlitba. Ale tu přichází další námitka: Copak se nemáme modlit právě tím, že se na Boží svět zplna díváme, pročpak bychom měli nevidět to, co Bůh stvořil ke své slávě? Zase odpovím příkladem. Prováděl jsem české turisty ve Florencii obrazárnami. Měli jenom půldne k dispozici. Co to je, pro vidění Florentských malířských mistrů! Já jsem tam žil rok a přece jsem všechno cenné neviděl. Jak se tedy zachovat při půldenní prohlídce? Řekl jsem turistům hned na počátku. Projdeme mnoha světnicemi paláců Uffizi a Pitti. Ale zbytečně se nedívejte, já vám povím, kde se zastavíme, u toho, co je tu umělecky nejcennější. Náš život je takovou procházkou uměleckou obrazárnou Boží. Její návštěva je obrazně řečeno půldenní a ještě kratší. Lidé, kteří jsou zběhlí v duchovním životě, říkají těm, které provádějí: Nedívejte se napravo ani nalevo, já vám povím, kde se máte zastavit, abyste viděli to, co je nejcennější. Něco podobného říkal jeden starý profesor, když mu ukazovali 10
nově vyšlou knihu a říkali, že je v ní mnoho dobrých věcí. Odpověděl: ?Život je příliš krátký k tomu, abychom četli dobré knihy, musím dobře číst ty nejlepší.? Z toho plyne závěr, že nestačí jenom vidět, slyšet, čichat, hmatat, okoušet jazykem. Musíme mít čas na to, abychom o tom přemýšleli a dovedli toho použít k životu. Rozumný člověk jí jenom tolik, kolik dokáže strávit. Obrazně to platí pro všechny smysly. Jednomu pedagogovi ukazovala pyšná maminka dětskou světnici plnou všech možných moderních hraček. On smutně pokýval hlavou a řekl něco, co maminku málem urazilo, ale snad o tom později přemýšlela.On řekl: „Já pocházím z chudé rodiny a hráli jsme si jenom s tím, co nám padlo do ruky, po případě s kouskem dřívka. Ale jak to bylo užitečné! Položili jsme dřívko na zem a říkali jsme tomu vláček. Pak jsme je zapíchli do kopečku z hlíny a objevili jsme, že je to vysoká věž. A když nám dřívko cizí uličník přelomil, poznali jsme, jakými maličkostmi se může druhému ublížit.“ Chtěl tím pedagog říci, že zavrhuje jiné lepší hračky pro děti? To jistě ne, ale upozorňoval na to, že se i dítě musí učit užívat smyslů k duševnímu a duchovnímu vývoji. Platí-li to o vnějších smyslech, tím víc je důležitá kontrola v užívání smyslů vnitřních, představivosti. Zde je kontrola daleko těžší, ale tradice křesťanské askeze tu dává mnoho dobrých rad. I psychologové se velmi zabývají problémy, jak představivost vyniká a co působí. Tradice mnišská se soustředila na otázku, jakou funkci tu má lidská svoboda. Popisují vnitřní zážitky podle vnějších smyslů. I v srdci něco vidíme, slyšíme, ochutnáváme jako sladké nebo odpudivé. Zkušení duchovní autoři pak došli k závěru, že má lidská svoboda velkou moc ve světě obrazotvornosti, vnitřních sklonů a vášní. Umět s pomocí Boží dojít k vnitřnímu klidu a vyrovnanosti se považuje za jeden z hlavních úkolů řeholního života. Je těžký? Není lehký. Sklopit vnější oči, abychom neviděli zbytečnosti, je celkem snadné. Daleko obtížnější je vyhnout se obrazům fantazie, nápadům a vášním, které nás znepokojují a dokonce i přivádějí na scestí duševně a morálně. Bůh, který lidské srdce stvořil, nechce nás zbavit smyslů, ale tyranství smyslů. Není to snad to, čeho v dnešní smyslové přesycenosti svět nejvíc potřebuje?
11
„Pane, je dobře, že jsme tady“ (homílie Jeho Eminence Mons. Giovanniho kardinála Coppy, čestného občana Drysic, v bazilice Proměnění Páně na Hoře Tábor, Izrael, Peregrinatio Ad Fontes Salutis, 27. února 2013)
„Je dobře, že jsme tady!“ (Lk 9,33). Minulou neděli, druhou postní, ještě předtím, než jsme se vypravili do Svaté země, nám postní liturgie jako každoročně představila Ježíšovo Proměnění, aby tak zdůraznila, že tentýž Ježíš, kterého uvidíme na Velký pátek ukřižovaného, je vyvolený Boží Syn, který se na této hoře zjevil v Otcově světle, a jehož musíme poslouchat jako samotného Boha. A dnes jsme právě tady, na hoře Tábor, a při eucharistickém slavení znovu prožijeme tentýž velký zázrak. „Je dobře, že jsme tady!“ Ježíšovo Proměnění je zázrakem, Církvi velmi drahým, proto nám ho připomíná dvakrát v roce: na začátku doby postní a 6. srpna. Je událostí velké teologické a duchovní hloubky, která vždy poutala
pozornost křesťanů a inspirovala významná umělecká díla mimořádné krásy: stačí vzpomenout velký Raffaellův obraz ve vatikánských muzeích. Ježíš dává na několik okamžiků nahlédnout, kdo je: Bůh, Syn Boží, jas Otcovy moci. Vystupuje na horu, říká Lukáš, aby se modlil k Otci. A tam se proměňuje, to znamená ukazuje se v nové 12
podobě – Řekové nazývají Ježíšovo Proměnění „Metamorfosis“: jeho tvář se skví jako slunce, oděv je oslnivě bílý. Benedikt XVI. -Joseph Ratzinger, v prvním díle své trilogie Ježíš z Nazareta, to komentuje těmito slovy: „Proměnění je událostí modlitby: stává se viditelným to, co se odehrává v Ježíšově rozhovoru s Otcem: vzájemným niterným pronikáním jeho bytí s Bohem, jež se stává ryzím světlem. V jeho bytí jedno s Otcem, Ježíš sám je světlo ze světla. To, kým je ve svém nitru ... se stává v tomto okamžiku poznatelným i pro smysly: Ježíšovo bytí v Božím světle, jeho vlastní bytí světla jako Syna“ (Benedikt XVI.-Joseph Ratzinger, Gesú di Nazaret, I., 2007, Rizzoli, str. 357). Velký německý teolog devatenáctého století, Matthias Joseph Scheeben, ve významném díle o Křesťanských tajemstvích, podal skvělý výklad této scény, když říká, že vpodstatě to byl zázrak, ohromný zázrak, ale trval jen několik okamžiků: větším zázrakem byl celý Ježíšův život, ve kterém po třiatřicet let skrýval před lidmi své božství: kdyby chtěl, mohl ho dát spatřit, ale lidé by nedokázali snést pohled na jeho jas: protože, jak říká Bible, člověk nemůže vidět Boha a zůstat naživu.
Na scéně Proměnění hrají ústřední roli také další postavy: dva protagonisté dějin spásy, Mojžíš a Eliáš, kteří zpřítomňují odpověď vyvoleného národa na plán spásy, chtěný Bohem, jenž dal Zákon a poslal Proroky, aby připravili příchod Mesiáše: rozmlouvají s Ježíšem o jeho blížícím se „exodu“, jak říká Lukáš (9,31), totiž o jeho vykupitelském utrpení, od Boha připraveném už ve Starém zákoně. Dále jsou zde apoštolové, s Petrem, jako vždy prudkým, který tu chce postavit tři stany pro Ježíše a jeho partnery v dialogu: padají však k zemi, když spatří Ježíše v záři Otcovy slávy a slyší hlas samotného Boha, 13
který promlouvá, zatímco se na hoře objevil oblak Ducha svatého: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte“ (Mk 9,7). Ano, člověk nedokáže snést zjevení božského. A je to právě Otec, který naplňuje scénu svou přítomností, a v naslouchání ukazuje způsob, jak následovat proměněného Krista. Úchvatná evangelijní scéna vévodí oslnivé mozaice v absidě, stejně jako tři věže průčelí svatyně připomínají stany, které chtěl Petr postavit. Ale také dvě kaple při vstupu do baziliky, zbytky starobylého kostela, připomínají pěknými mozaikami dvě velké biblické postavy, které se tu zjevily po Ježíšově boku. Krypta pak, v níž slavíme tuto eucharistii, připomíná čtyřmi nádhernými mozaikami zjevení, změny a proměny, jimiž Ježíš živí a zkrášluje svou Církev. Jeho narození, v němž se Ježíš umenšuje jako Dítě, aby nám dal vyrůst a povýšil nás až k sobě; jeho utrpení jako obětovaného Beránka; jeho vzkříšení s oslaveným Tělem; a bílá eucharistická Hostie, která v sobě zahrnuje celou skutečnost Ježíšova tajemství, který se pro nás stal člověkem a sám se zřekl svého božského vzezření. „Je dobře, že jsme tady!“ Drazí přátelé! Náš výstup na horu Tábor je velkou milostí, protože jsme zde postaveni před celé bohatství Ježíšovy lásky k nám. Zjevuje se tu fantazie Boha, který nám dává jako Spasitele svého jediného Syna: jako nejgeniálnější umělec vymyslel Bůh pro svého Syna ty nejúchvatnější a nejneuvěřitelnější proměny, abychom také my byli proměněni v nová stvoření, a tak se stali jeho dětmi. Jsme S hlubokou až dech beroucí usebraností prosili na Hoře Proměnění povoláni k malým věcem, ale o kněžské požehnání věřící pronásledované Církve v komunistické Číně. Bůh nás pozvedá až k sobě, činí nás sobě rovnými, aby nám daroval veškeré bohatství svého božství. O vánocích jsme v našich jesličkách viděli, že se chtěl narodit chudým, bohatým jen láskou své maminky Marie, a pozorností Josefa z Nazareta, muže spravedlivého, svého pěstouna, protože svou chudobou chtěl sám v sobě proměnit všechny lidi s jejich omezeními, slabostmi, s jejich hříchy, avšak stvořenými k jeho obrazu a podobenství. O Velkém pátku vidíme jiný aspekt této naprosté Ježíšovy chudoby, když po třech hodinách strašlivé agónie, všemi pohrdán, korunován trním, zbičován, umírá na drsném dřevě kříže smrtí otroků, aby nás učinil 14
bohatými svou milostí, která jej vyšla tak draho. O velikonocích Ježíš vstupuje skrze kříž do Otcovy slávy, a dává nám svůj život, milost, která nás posvěcuje v tomto životě, slávu, která nám dává podíl na životě věčném, a tak nám získává zpět obraz, podle něhož na počátku stvořil člověka. A ve Svaté Eucharistii, v té maličké Hostii, kde žije proměněn do té nejmenší a nejbezvýznamnější přítomnosti, jakou jeho láska vůbec mohla vynalézt, zůstává stále s námi, uprostřed našich domovů i blízko našich pracovišť; živí nás sám sebou a svou láskou, v Něm nás činí bratřími a sestrami, a v tichu a radosti nás pozvedá k účasti na Božím životě. Milovaní, být křesťany, znamená být proměněni v samého Boha. Je pravdou, že „tento poklad máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu a ne nám“, jak říká svatý Pavel (2Kor 4,7). Jsme však proměněni v Boha, přetvořeni v Něj, stáváme se Božími dětmi, aby ve světě konečně zvítězil pokoj, odpuštění, bratrství, které je tváří samého Boha. Žijme jako proměnění, a svět se změní, stane se lepším, a také on se promění v nový svět, v civilizaci lásky. Usilujme o to, aby také naše rodiny, naše města, místa setkání a soužití se staly Táborem. „Pane, je dobře, že jsme tady!“
Poutníci před bazilikou Proměnění Páně na hoře Tábor. 15
Svátost pomazání nemocných (katecheze papeže Františka při středeční generální audience, náměstí sv. Petra, 26. února 2014)
Dobrý den, drazí bratři a sestry, chtěl bych mluvit o svátosti pomazání nemocných, která nám umožňuje dotýkat se rukama Božího soucitu s člověkem. V minulosti se nazývala poslední pomazání, protože byla pojímána jako duchovní útěcha tváří v tvář hrozící smrti. Mluvíme-li však o svátosti pomazání nemocných, můžeme tento pohled rozšířit na zkušenost nemoci a utrpení vzhledem k horizontu Božího milosrdenství. 1. Celou hloubku tajemství pomazání nemocných vyjadřuje biblické podobenství o „milosrdném Samaritánovi“ v Lukášově evangeliu (10,30-35). Pokaždé, když se vysluhuje tato svátost, přibližuje se Pán Ježíš v osobě kněze k tomu, kdo trpí, je těžce nemocný nebo pokročilého věku. Podobenství říká, že milosrdný Samaritán pečoval o trpícího člověka a do jeho ran nalil olej a víno. Tento olej připomíná olej pomazání nemocných, který každoročně biskup světí při ranní mši svaté na Zelený čtvrtek právě ve vztahu k této svátosti. Víno je zase znamením Kristovy lásky a milosti, která proudí z Jeho života darovaného za nás a která se vyjadřuje v celém svém bohatství svátostným životem církve. Strádajícího člověka pak Samaritán svěřil hostinskému, aby se o něho dále staral a nehleděl přitom na výdaje. Kdo je však oním hostinským z evangelního podobenství? Je to církev, křesťanská obec, jsme to my, kterým denně Pán svěřuje ty, kteří jsou sužováni na těle i na duchu, abychom je mohli dále a hojně zahrnovat Jeho milosrdenstvím a Jeho spásou. 2. Tento pokyn je zdůrazněn výslovně a přesně v listu sv. Jakuba, který jsme slyšeli na začátku audience a ve kterém se praví: „Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně; modlitba spojená s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se dopustil hříchů, bude mu 16
odpuštěno“ (Jak 5,14-15). Jde tedy o praxi aktuální už v době apoštolů. Ježíš totiž naučil své učedníky, aby měli k nemocným a trpícím tutéž lásku jako On sám; uschopnil je a pověřil, aby jim v Jeho jménu a podle Jeho srdce dále poskytovali úlevu a pokoj prostřednictvím specifické milosti této svátosti. Neměli bychom však kvůli tomu upadat do úporného čekání na zázrak nebo do domnělého nároku na uzdravení vždy a stůj co stůj. Jde totiž o Ježíšovo přiblížení k nemocnému či starému člověku. Každý člověk starší šedesáti pěti let může tuto svátost přijmout. Ježíš se přibližuje. Když přijde na mysl, že je třeba k nemocnému zavolat kněze, může někoho vzápětí napadnout: „Ne, raději ne, to nepřinese štěstí. Nevolejme jej.“ Anebo se poleká nemocný, protože někdy se má za to, že hned po knězi musí přijít pohřební služba. To však není pravda! Kněz přichází k nemocnému či starému člověku, aby mu poskytl pomoc. Je proto velmi důležité, aby nemocné mohl navštěvovat kněz. Je třeba jej zavolat, aby udělil pomazání a požehnání, protože sám Ježíš přináší útěchu, dává sílu, naději a poskytuje pomoc. A také odpouští hříchy. To je krásné! Nepovažujte to za nějaké tabu, protože je vždycky krásné vědět, že ve chvíli bolesti a nemoci nejsme sami: kněz a ti, kteří jsou přítomni u vysluhování svátosti pomazání nemocných představují křesťanskou obec, která se jako jediné tělo spolu s Ježíšem semkne kolem trpícího a příbuzných, vlévá jim víru a naději a podpírá je modlitbou a bratrskou vřelostí. Největší útěcha však vyplývá ze skutečnosti, že se v této svátosti zpřítomňuje samotný Pán Ježíš, který nás bere za ruku, hladí, a připomíná nám, že mu nyní patříme a nic – ani zlo a smrt - nás nebude moci od Něho oddělit. Navykněme si volat kněze, aby přicházeli k nemocným – neříkám kvůli chřipce, ale kvůli vážné nemoci – a také k našim seniorům a udělovali jim tuto svátost, tuto útěchu a tuto Ježíšovu sílu. Tak budou moci pokračovat dál. Jednejme tak.
17
Doba postní (katecheze papeže Františka při středeční generální audience, náměstí sv. Petra, 5. března 2014)
Dobrý den, drazí bratři a sestry, Popeleční středou dnes začíná čtyřicetidenní postní doba, která nás přivede k Velikonočnímu třídenní, památce umučení, smrti a vzkříšení Pána, srdci a jádru mystéria naší spásy. Postní doba nás na tento důležitý moment připravuje a proto je dobou „mocnou“, bodem obratu, který má každému z nás usnadňovat změnu, konverzi. Všichni se potřebujeme polepšit, změnit k lepšímu. Postní doba nám pomáhá vyjít z úmorných návyků a pokleslé náklonnosti ke zlu, jež nám strojí úklady. Církev nám v postní době adresuje dvě pozvání: uvědomit si hlouběji Kristovo vykupitelské dílo a žít závazněji svůj křest. Uvědomění si divů, které Pán učinil pro naši spásu, disponuje naši mysl a naše srdce k postoji vděčnosti vůči Bohu za to, co nám daroval, za všechno, co koná pro svůj lid a celé lidstvo. Odtud vychází naše konverze. Je to vděčná odpověď na ohromující tajemství Boží lásky. Pozorujeme-li lásku, kterou k nám chová Bůh, vnímáme ochotu přiblížit se Mu. A to je konverze. Žít až do dna křest, je druhé pozvání a znamená také nezvykat si na úpadek a bídu, s nimiž se setkáváme v ulicích našich měst a obcí. Existuje riziko, že budeme pasivně přijímat určitá jednání a nedivit se skličujícím skutečnostem, které nás obklopují. Zvykáme si na násilí jako by to byla samozřejmá všední zpráva; zvykáme si na bratry a sestry, kteří nocují na ulici a nemají střechu nad hlavou. Zvykáme si na uprchlíky, kteří hledají svobodu a důstojnost a nejsou přijímáni tak, jak by měli. Zvykáme si na život ve společnosti, která se chce obejít bez Boha a v níž rodiče už neučí děti se modlit, ani se přežehnat křížem. A zeptám se vás: umějí vaše děti udělat znamení kříže? Přemýšlejte. Vaši vnuci se dovedou přežehnat? Naučili jste je to? Přemýšlejte a odpovězte si v srdci. Umějí se modlit Otčenáš? Znají Zdrávas? Přemýšlejte a odpovězte si. Toto tíhnutí k nekřesťanskému a pohodlnému jednání narkotizuje naše srdce! Postní doba k nám přichází jako prozřetelnostní čas změny kursu, obnovy schopnosti reagovat na zlo, které nás neustále ohrožuje. Postní dobu je třeba žít jako čas obrácení, osobní i komunitní obnovy přiblížením se Bohu a důvěřivému přilnutí k evangeliu. Takto budeme moci hledět novýma očima na bratry a jejich potřeby. Proto je postní doba vhodná pro obrácení k lásce vůči Bohu a k bližnímu; lásce, které je vlastní postoj nezištnosti a milosrdenství Pána, jenž „se stal chudým, aby nás obohatil svojí chudobou (srov. 2 Kor 8,9). Rozjímáním o ústředních tajemstvích víry - umučení, kříži a vzkříšení Krista - si uvědomíme, že se nám dostalo nezměrného daru Vykoupení nezištnou Boží iniciativou. Díkůvzdání Bohu za tajemství Jeho ukřižované lásky; autentická víra, obrácení a otevřenost srdce vůči bratřím – to jsou zásadní znaky toho, jak žít postní dobu. Na této 18
cestě chceme s obzvláštní důvěrou prosit o ochranu a pomoc Pannu Marii, která jako první uvěřila v Krista, aby nás v těchto dnech intenzivní modlitby a pokání provázela a abychom tak duchovně očištěni a obnoveni přistoupili ke slavení velkolepého mysteria Paschy jejího Syna. Všem přeji požehnanou postní dobu!
Postní doba – prorocká výzva (homílie papeže Františka o Popeleční středě, bazilika sv. Sabiny na Aventinu, 5. března 2014)
„Roztrhněte svá srdce a ne pouze šaty“ (Jl 2,13). Těmito pronikavými slovy proroka Joela nás dnešní liturgie uvádí do postní doby a ukazuje, že obrácení srdce je pro tento čas milosti charakteristické. Prorocký apel je výzvou pro nás všechny, nikoho nevylučuje a připomíná nám, že obrácení se neomezuje na vnější či mlhavá předsevzetí, nýbrž zapojuje a přetváří celé bytí člověka, začínaje v jeho středu, ve svědomí. Jsme zváni vykročit na cestu, na níž se snažíme vyhnout fádnosti, otevřít oči a uši, ale zejména srdce, a překročit svou vlastní „ohrádku“. 19
Otevřít se Bohu a bratřím. Víme, že tento stále „umělejší“ svět působí, že žijeme v kultuře „dělání“ a „užitku“, kde ze svého horizontu nepozorovaně vytlačujeme Boha. Avšak i samotný horizont odmítáme. Postní doba nás volá, aby nás „vyburcovala“ a připomněla nám, že jsme tvorové a že zkrátka nejsme Bůh. Když v každodenním nepatrném prostředí sleduji některé mocenské boje o prostory, říkám si: Tito lidé si hrají na Boha Stvořitele! Ještě si nevšimli, že nejsou Bůh. Hrozí nám, že se uzavřeme také vůči druhým a zapomeneme na ně. Jedině dotýkají-li se nás těžkosti a utrpení našich bratří, teprve tehdy se můžeme vydat na cestu obrácení vstříc Velikonocím. Tato cesta obsahuje kříž a odříkání. Dnešní evangelium ukazuje prvky této duchovní cesty: modlitbu, půst a almužnu (srov. Mt 6,1-6.16-18). Všechny tři v sobě zahrnují nutnost nenechat se ovládnout zdáním. Rozhodující není zdání, hodnota života nezávisí na mínění druhých nebo na úspěchu, nýbrž na tom, co máme ve svém nitru. Prvním elementem je modlitba. Modlitba je silou křesťana a každého věřícího člověka. Ve slabosti a křehkosti svého života se můžeme obrátit k Bohu s dětskou důvěrou a vejít do společenství s Ním. Vzhledem k tolika zraněním, která nás poškozují a mohla by zatvrzovat naše srdce, jsme voláni pohroužit se do modlitby jako do moře bezmezné lásky Boží, abychom zakusili Jeho něhu. Postní doba je časem modlitby, intenzivnější, ustavičnější a delší modlitby, schopnější brát na sebe potřeby druhých, a přímluvné modlitby u Boha za četné situace chudoby a utrpení. Druhým určujícím prvkem postní doby je půst. Musíme se mít na pozoru před praktikováním formálního půstu nebo takového, který nás ve skutečnosti „sytí“, protože nám dává pocit spokojenosti. Půst má smysl, pokud se opravdu dotýká našeho bezpečí, pokud z něho mají prospěch druzí a pokud nám pomáhá pěstovat styl milosrdného Samaritána, který se sklání k bratrovi, jenž se ocitl v nouzi a pečuje o něho. Půst je rozhodnutí pro střídmý život, který neplýtvá a neodhazuje. Půst nám pomáhá trénovat srdce v tom, co je podstatné, ve sdílení. Je to znak uvědomění a odpovědnosti vzhledem k nespravedlnostem a útlaku zvláště chudých a maličkých. Je to znamení důvěry, kterou skládáme v Boha a v Jeho prozřetelnost. Třetím prvkem je almužna. Ta vyjevuje nezištnost, protože almužna se dává někomu, od něhož se nečeká nic na oplátku. Nezištnost by měla být jednou z charakteristik křesťana, který si uvědomuje, že všechno obdržel od Boha zadarmo, tedy bez svojí zásluhy, a učí se obdarovávat druhé nezištně. Dnes nebývá nezištnost součástí každodenního života, kde se všechno prodává a kupuje. Všechno je spočítáno a vyměřeno. Almužna nám pomáhá žít nezištnost darování, která je svobodou od posedlosti vlastněním, od strachu před ztrátou majetku a od smutku toho, kdo nechce svůj blahobyt sdílet s druhými. Pobídkami k obrácení nás postní doba probouzí, vyburcovává ze strnulosti a z rizika pokračovat dál v netečnosti. Pobídka, kterou se k nám obrací Pán skrze proroka Joela, je mocná a jasná: „Obraťte se ke mně celým svým srdcem“ (Jl 2,12). Proč se vracet k Bohu? Protože něco v nás není dobře, není dobře ve společnosti a v církvi a potřebujeme změnu, obrat a konverzi. Tomu se říká potřeba obrácení. Postní doba nás opět prorocky vyzývá, abychom si připomněli, že je možné uskutečnit něco nového v nás samých i kolem nás, jednoduše proto, že Bůh je věrný, protože nemůže zapřít sám sebe, je stále bohatý dobrotou a milosrdenstvím, je vždy připraven odpustit a začít znovu. S touto synovskou důvěrou se vydejme na cestu. 20
OPATSTVÍ NOVÝ DVŮR
Historie zakládání kláštera Když jsme jednoho lednového odpoledne roku 1999 objevili Nový Dvůr, v kraji ležel sníh a bylo nás jen pár. Bůh užívá skromné prostředky – obyčejné lidi, malé skupiny, statek v troskách... Nepřišli jsme sem, abychom evangelizovali, ani abychom šli příkladem. Přicházíme jednoduše proto, abychom se modlili a žili v této zemi mnišský život, skromně, bez jakýchkoli ambicí. Věříme v důležitost modlitby. Z hlediska společnosti a pokud jde o lidské hodnoty, nepřinášíme nic nebo jen velmi málo: prostou skutečnost víry a křesťanské bratrské lásky.
léto – podzim 1991 Příchod prvních Čechů do opatství Sept-Fons ve Francii
léto 1998 První z příchozích skládají slavné sliby; rozhodnutí založit klášter v České republice
30. ledna 1999 Objevení zchátralého barokního statku Nový Dvůr květen 2000 Zahájení stavebních prací
21. března 2001 Položení základního kamene kostela ve svátek svatého Benedikta 21
20. srpna 2002 Založení kláštera Matky Boží v Novém Dvoře ve svátek svatého Bernarda
26. ledna 2003 První slavné sliby ve svátek našich zakladatelů, svatých Roberta, Štěpána a Albericha
25. března 2004 Otevření noviciátu, první udělení hábitu ve svátek Nanebevzetí Panny Marie
2. září 2004 Posvěcení kostela
Posvěcení kostela (úryvky z promluv a kázání pronesených u příležitosti posvěcení kostela)
Posvěcení kostela je víc než jen krásnou slavností. Jde totiž o trvalé zasvěcení stavby, která se má stát domem modlitby a to v tom nejhlubším slova smyslu. Domem modlitby není kostel v prvé řadě proto, že se do něj přicházíme modlit, ale právě kvůli svému posvěcení. Budeme zde vyslyšeni lépe než kdekoli jinde, protože tento dům je svatý, protože je obýván Boží přítomností, protože posvěcení, sestávající z mimořádně slavnostních modliteb a obřadů, z něj učinilo jakousi personifikaci ustavičné modlitby. Domus orationis, to není pouze dům, kde se modlíme, to je Dům, který se modlí každým svým kamenem, je to modlící se dům, dům, který se stal modlitbou. ––– Ačkoli tento kostel ještě nebyl posvěcen, zdá se, jako by jakýsi elán již pozvedal tuny železa a betonu – a naši těžkopádnost. Jeho zdi nás mohou vynést vysoko nad nás samé, dovolávají se naší přítomnosti, chtějí být prostorem setkání. Ano, bude to svaté místo, děsivé a strašné (Gn 28,17), brána nebes, místo boje a pokoje. 22
Pokoje, který může přinést jedině setkání s Bohem – přátelství, které se prohlubuje den za dnem ve společenství mocné a tajemné Boží přítomnosti v eucharistii. Ale také místo boje, bitevní pole, neboť před Bohem je třeba vytrvat. Zvítězit v boji mnohem úpornějším, než jsou běžné lidské bitvy. Vytrvat celou noc jako Jákob v souboji s andělem, vytrvat tak dlouho, než se nám dostane požehnání, které se rozleje na všechny syny Izraele. Ať zde tedy vzklíčí pokolení bojovníků, příslušníků rodu velkých přátel Božích. ––– Bylo by logické a každý by pochopil, kdyby v pošlapané a sekularizované zemi, v zemi, ze které se téměř vytratila křesťanská víra, byl založen konvent s apoštolským či charitativním zaměřením. My však přicházíme s klášterem, v němž jako by všechno směřovalo k nově postavenému kostelu a jehož veškerá aktivita je soustředěna uvnitř, v klauzuře. Způsob našeho života je motivován přesvědčením a vírou, které zdaleka nejsou pro všechny pochopitelné. Je tu však ještě něco více: mnišský život, jak se jej poctivě, v rámci svých možností, snažíme žít v kontextu současného, Bohu vzdáleného západního i východního světa, spočívá výhradně v oslavě Boha a přímluvě za druhé lidi. Náš život má úzké zaměření, my ale ve víře víme, že má zvláštním a tajemným způsobem široký dosah. V Konstitucích našeho řádu je to řečeno ještě lépe – hovoří se zde o skryté, tajemné apoštolské plodnosti. ––– Modlitba se nemůže spokojit s krátkou návštěvou, s letmým setkáním, kdy si zběžně povíme, co je nového, a jdeme si dál za svým. Modlitba znamená především vztah, přítomnost, hodiny čekání. Je naplněním slov našeho Pána: Zůstávejte ve mně! Uskutečnění této výzvy nutně předpokládá místo, kde bude možné a příjemné dlouho se zdržovat. Modlitba je také chvalozpěvem. Stává se jím pokaždé, když v žalmech opakujeme slova, která nám byla dána Bohem, a vkládáme do nich všechnu krásu, jíž je schopno lidské srdce. A konečně, modlitba se ráda vystavuje Božímu působení, když v poklidu ranní mše každý z nás přijímá pravé Tělo toho, který se za nás vydal. ––– Skutečný život modlitby – takový je smysl našeho povolání! Jedině v souvislosti s modlitbou lze správně porozumět slavnosti posvěcení kostela v Novém Dvoře. 23
Veškeré lidské, finanční a materiální úsilí, kterého zde bylo zapotřebí, má své opodstatnění jedině tehdy, bylo-li vynaloženo za tímto účelem: založit v České republice opravdový dům Boží, jenž přežije své zakladatele, opravdové muže modlitby – to znamená mnichy, kteří budou žít chválou Boha, přímluvnou modlitbou a zástupnictvím, kteří se budou společně modlit za své bližní a na jejich místě. ––– Dlouhý rodokmen předků Panny Marie, který jsme četli dnes ráno, se rozhodně neskví jen samými hrdiny ctnosti! Osudy některých z nich známe a jistě by nás příliš netěšilo, kdyby měli patřit mezi naše rodinné příslušníky. Přesto jsou blízkými či vzdálenými příbuznými onoho nedostižného plodu milosti, kterým je Maria – Panna, jež byla vyvolena, aby se stala matkou Boží a právě tak Matkou naší. ––– Vzhledem k současnému ústupu křesťanství často slýcháme: Absolutní priorita musí být i v řeholním životě dána apoštolské činnosti, kontemplativní život počká. – To, co by chtělo být moudrou úvahou, ve skutečnosti představuje velmi krátkozraké zvážení skutečnosti a vypovídá přinejmenším o nedostatku víry. Sami jsme poznali a dobře víme, jak vypadá společnost, z níž se vytratilo umění, anebo – což je ještě horší – společnost, které bylo umění vnuceno panující ideologií. Výsledkem byl zubožený, šedivý a sterilní národ. Stejně tak by tomu bylo s církví, kdyby se z ní vytratila modlitba.
Mnišský život v Novém Dvoře Denní režim Řehole svatého Benedikta a cisterciácká tradice v sobě vyváženě pojí společný život a nezávislost, práci a modlitbu, chudobu, avšak nikoli nouzi, ticho, prostor a přísnou samotu, jež umožňují směřovat k Bohu v bratrské atmosféře. S určitými obměnami v závislosti na ročním období vstávají mniši v Novém Dvoře ve 3.00. Ve 3.15 začíná noční oficium (matutinum), které trvá přibližně hodinu. Po něm následuje půlhodina tiché osobní modlitby. Od 5 do 6.15 se bratři věnují četbě (lectio divina); někteří z nich si jdou ještě odpočinout. 24
bratři shromáždí (nóna).
V 6.15 se komunita shromažďuje v kapitule k četbě Řehole; otec převor kláštera doprovází každý druhý den Řeholi svatého Benedikta vlastním komentářem a aplikuje ji na soudobé potřeby a situace. V 6.30 následuje po kapitule modlitba ranních chval a mše svatá. Čas od 8 do 9.00 je vyhrazen modlitbě nebo četbě; někteří bratři již začínají pracovat. V 9.00 se komunita schází k dopolednímu oficiu (tercie). Po tercii se všichni bratři, kněží i nekněží, rozcházejí do práce. Ve 12.00 se komunita modlí polední oficium (sexta); následuje společný oběd a chvíle odpočinku, modlitby nebo četby. Ve 14.00 se k odpolednímu oficiu
Od nóny do nešpor, které začínají v 17.30, se mniši opět věnují manuální práci. Půlhodina před nešporami je vyhrazena osobní modlitbě. Po nešporách následuje chvíle osobní modlitby a večeře. Kolem 19.10 se bratři scházejí ke společné četbě (čtení před kompletářem); někdy je tento čas věnován čištění zeleniny (porcování), jindy procvičování zpěvu. V 19.30 se komunita modlí kompletář, závěrečnou modlitbu dne, která je zakončena zpěvem Zdrávas Královno (Salve Regina), „vznešené antifony“, jak ji nazývali ve středověku. Mniši ze Cîteaux zpívají tento chvalozpěv k poctě Panny Marie každý večer již od dvanáctého století. Zdrávas, Královno, Matko milosrdenství, živote, sladkosti a naděje naše, buď zdráva! K Tobě voláme, vyhnaní synové Evy, k Tobě vzdycháme, lkajíce a plačíce v tomto slzavém údolí. A proto, orodovnice naše, obrať k nám své milosrdné oči a Ježíše, požehnaný plod života svého, nám po tomto putování ukaž, ó Milostivá, ó přívětivá, ó přesladká Panno, Maria! Kolem 20. hodiny udělí převor kláštera všem bratřím své požehnání; nastává velké mlčení (silentium) a čas spánku. 25
Liturgická modlitba chvály „Jakmile je slyšet znamení k hodince, mnich nechá všechno, co měl v rukou, a spěchá co nejrychleji k službám Božím. Před službou Boží se nesmí dávat přednost ničemu.“ Řehole svatého Benedikta, kapitola 43.
„Prorok říká: ,Sedmkrát za den tě chválím.‘ Posvátný počet sedmi chval naplníme tak, že vykonáme svou povinnou službu v době ranních chval, primy, tercie, sexty, nóny, nešpor a kompletáře, neboť právě o těchto denních hodinkách řekl prorok: ,Sedmkrát za den tě chválím.‘ A o nočních vigiliích tentýž prorok praví: ,Uprostřed noci vstávám, abych tě chválil.‘ Řehole svatého Benedikta, kapitola 16.
Sedmkrát za den přichází mnich do kostela ke společné modlitbě; zpěv žalmů je výrazem modlitby církve, jeho vlastní modlitby a modlitby celého lidstva. Stále stejná slova jako by dostávala v jeho ústech pokaždé nový význam, neboť jej pozvedají k Bohu a přesahují obzory jeho malého srdce. „Nesmírné je, Hospodine, tvoje slitování, podle svých soudů mi zachovej život. To hlavní v tvém slovu je pravda. Na pomoc mi podej svoji ruku... Kéž má duše žije a může tě chválit.“ Žalm 118 – středeční tercie
„V úkrytu Nejvyššího přebývají pouze ti, kdo netouží po ničem jiném než po jeho lásce. Jediné, čeho se obávají, je, aby ji neztratili; myslí na ni a vytrvale o ni pečují; a právě v tom spočívá duchovní vroucnost, Boží pocta. (...) V úkrytu Páně nepřebývá ten, kdo z důvěry ve svou vlastní ctnost a v hojnost svého bohatství neučinil z Boha svého ochránce. Někdo může skutečně dávat najevo svou horlivost, být silný, jde-li o posty a bdění; jakmile však sklouzne, začíná reptat, pomlouvá a kritizuje. Ach, kdybys jen věděl: je tak málo věcí, které vlastníš; a navíc je v mžiku ztrácíš, pokud je nechrání ten, který ti je dal.“ Svatý Bernard, Kázání na žalm 90 26
Osobní modlitba „Především milovat Pána Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou, dále pak bližního jako sebe sama.“ Řehole svatého Benedikta, kapitola 4.
„Jestliže mnich touží modlit se ve skrytu, nechť prostě vstoupí a modlí se: ne s hlasitými výkřiky, ale v slzách a s vroucností srdce.“ Řehole svatého Benedikta, kapitola 52.
„Nedovolte nikomu a ničemu, aby zaujal vaše srdce, pouze Bohu.“ Svatý Teofan z Tambova
Osobní modlitba je především záležitostí víry, vysokou sázkou, pro kterou se musí rozhodnout každý sám, bez jakékoli opory. Existují jistá pravidla, nezbytná k tomu, aby bylo možno v modlitbě vytrvat, udržet svoji pozornost v Boží přítomnosti. Bylo by však zavádějící nazývat je metodou; jedině snad, že bychom měli na mysli etymologický význam tohoto slova: „cesta“, několik záchytných bodů, které se promítnou do mnichova života v míře osobní milosti a za pomoci rad, jichž se mu dostane od duchovního otce. Každý člověk se může obracet k Bohu, dokonce bez vlastního vědomí. Avšak skutečná, každodenní praxe modlitby – osobní, tiché, pozorné přítomnosti před Nejsvětější svátostí – přetváří život a dává mu nový směr. Jde o to osvojit si za pomoci prosté vokální modlitby, invokací či četby postoj čisté víry. Je třeba pochopit, že díky Boží milosti je možné se obracet k Bohu, třebaže se naše touha po Boží blízkosti mísí s množstvím jiných tužeb. Ten, kdo se modlí, se učí stavět proti svým pokušením, pokleskům a emocím střelnou modlitbu. Osvojuje si reflex pravidelných návratů k Bohu, který představuje vzácnou kombinaci zažitých, samovolných hnutí, s vědomými, stále znovu opakovanými úkony vůle. Ať už se takové úsilí zdá přehnané, nebo tvoří přirozenou součást zdravého návyku, tato opětovná hnutí pozornosti a hluboké úcty ke stále přítomnému a blízkému Bohu jsou vždy vyslyšena. Sčítají se, hromadí a pozvolna přispívají k naší proměně. Nesnažme se v modlitbě rozlišovat svůj a Boží podíl: existuje totiž jen jeden jediný „podíl“, vše přichází od Boha. Naše modlitba přitom neztrácí nic ze své skutečnosti… Modlitba je vědomě přijatá účast na působení Krista Spasitele. Stačilo by nadzdvihnout roušku zastírající náš zrak, abychom pochopili, do jaké míry je modlitba svou podstatou závažná, prostá ve své realizaci, ale výjimečná a troufalá s ohledem na vytyčený cíl. 27
Bez Boha, bez víry v Boha, jsou mniši nepochopitelní a neslouží k ničemu. Mnich sdílí víru církve a zná proto tajemnou užitečnost svého povolání; zná jeho tajemnou účinnost pro ostatní lidi a pro své spolubratry: ví, že to je jeho nedokonalý podíl na životě, utrpení a bolestné, osamělé smrti Pána Ježíše Krista, který tak vykoupil lidstvo. Také za to se mnich modlí. Ukrývá svou modlitbu v modlitbě Ježíšově a modlí se za všechny lidi, žijící i zemřelé, věřící i nevěřící, blízké i vzdálené. Vůbec ne za to, aby se ze zlých lidí stali lidé dobří..., ale aby všichni dospěli ke štěstí a pravdě. Taková je přímluvná neboli zástupná modlitba mnicha.
Lectio divina „Poslouchat dobrovolně svatá a oddávat se horlivě modlitbě.“
čtení
Řehole svatého Benedikta, kapitola 4.
„Zahálka je nepřítelem duše. Proto mají být bratři v určité hodiny zaměstnáni tělesnou prací, v jiné hodiny zase svatým čtením.“ Řehole svatého Benedikta, kapitola 48.
Lectio divina je klidná, pozvolná četba, která postihuje člověka v jeho celistvosti a pomáhá mu, aby prohloubil svůj vztah s Bohem. Klidná, pozvolná četba znamená, že nezáleží na tom, přečteme-li určitý počet stran... Nepátráme po informacích... Hodnota lectio divina nespočívá v nových myšlenkách, které v nás taková četba může vyvolat, ale v tom, čím nám pomáhá se stát... Je to četba spojená s usebráním, utkaná z modlitby. Je to četba směřující k sjednocení s Bohem, k „přebývání s ním“. Nejde o to o věcech přemýšlet, ale nechat se jimi prostoupit. (Dom Ambrose) 28
Mnišská práce Cisterciácký mnich je cenobita. Ideál důvěrného společenství s Bohem žije uprostřed svých bratří. Tak jako jej manuální práce pevně poutá ke konkrétním věcem, upřímný bratrský život, který požaduje svatý Benedikt a tradice Cîteaux, jej zavazuje k životu v lásce. Je málo lidských skupin, které by ve své nesourodosti vytvářely tak jednotné společenství jako mniši. Do kláštera je nepřivedly ani spřízněnost, ani vzájemná volba, ani pokrevní pouta. Přišli sem se svými rozdíly a na první pohled se sešli zcela náhodně. Celý život tráví jeden vedle druhého a vytvářejí tak pestrou paletu lidí, kteří se liší téměř vším: věkem, sociálním původem, povahou i nadáním. Jediné, co je předem spojuje, je cíl, ke kterému společně směřují – ale to už samo o sobě znamená mnoho. Ještě dříve než se mnišské společenství stane místem bratrských vztahů, je podle Řehole místem duchovního boje. Zůstává-li takový boj často očím neviditelný, vždy je něčím osobním a společný všem. Ne že by snad byl pro všechny stejný, ale každý mu musí čelit sám za sebe. „Budou-li bratři nuceni nezbytností nebo chudobou sami pracovat na sklizni úrody, nebudou se vůbec rmoutit; tehdy budou skutečnými mnichy, když budou žít z práce svých rukou podle příkladu našich otců a apoštolů. Nicméně ať se vše děje umírněně s ohledem na slabé.“ Řehole svatého Benedikta, kapitola 48.
„Klášter musí být pokud možno vybaven tak, aby v něm bylo vše nezbytné. Tak mniši nebudou potřebovat vycházet ven, což pro jejich duše není vůbec příznivé.“ Řehole svatého Benedikta, kapitola 66. 29
Mniši pracují zpravidla každý sám anebo v malých skupinkách. Nic je neodlišuje od jejich blízkých sousedů: ani pracovní oděv – montérky, ani stroje, kterých užívají, a nakonec ani starosti o výdělek… kromě nakrátko ostříhaných vlasů, jež jsou vidět, když nadzvednou svůj slamák. Za tímto všedním zjevem však zůstává nedotčen ideál prvních mnichů, kteří se při práci modlili. Z tohoto důvodu, pokud to ovšem dovoluje ekonomická situace, se mniši snaží věnovat především zemědělským pracím.
Formace mnichů „Naslouchej, synu, mistrovu učení, nakloň k němu ucho svého srdce, a k čemu tě laskavý otec nabádá, to rád přimi a uveď ve skutek, aby ses v namáhavé poslušnosti vrátil k tomu, od něhož ses vzálil zahálčivou neposlušností. Obracím se nyní na tebe, kdo se zříkáš vlastní vůle, a chtěje sloužit ve vojsku Krista, Pána a pravého Krále, chápeš se mocných a přeslavných zbraní poslušnosti.“ Řehole svatého Benedikta, Prolog
„Kdosi se jednou ptal: ,Co mám dělat se svou duší, je-li bezcitná a nebojí se Boha?’ Otec Poemen mu řekl: ,Jdi, připoj se k někomu, kdo se bojí Boha, a společným životem s ním se naučíš i ty bázni Boží.‘“ Myšlenky Pouštních otců, otec Poemen
Mnich je člověk jako každý jiný, ale Boží volání ho vytrhlo z běžného života, aby ho nasměrovalo k Ježíši Kristu. V důsledku této nadpřirozené výzvy souhasil s tím, že se všeho zřekne, aby se zcela oddal Pánu Ježíši: „Chceš-li..., jdi, prodej, co ti patří; pak přijď a následuj mne.“ (Mt 19,21) Povolání je velkým tajemstvím především pro mnicha samého. (Mladý) člověk přijde do kláštera, vysloví své přání stát se mnichem. Seznámí se s některým z bratří a pak s otcem novicmistrem. Je-li jeho přání upřímné a opravdové, po 30
několika pobytech v klášteře se stane „postulantem“. Postulát může trvat devět měsíců, rok, někdy déle. Po uplynutí této zkušební doby přijímá kandidát oděv novice. Po dobu dvou let se pak učí novému životu, dozrává zároveň jako mnich a jako člověk. První sliby skládá na dobu tří let: slib stability (stabilitas loci), obrácení mravů a poslušnosti. Výrazem „obrácení mravů“ shrnuje svatý Benedikt sliby chudoby a čistoty. Mnich slibuje, že bude žít v klášteře v souladu s pravidly cisterciáckého života a usilovat o neustálé obrácení. Udělá všechno proto, aby se nezastavil na cestě, aby zůstal bdělý a přitom klidný, otevřený Boží službě. Po vypršení časných slibů se může zasvětit Bohu slavnými sliby na celý život. Veškerá duchovní formace v těchto několika letech probíhá v klášteře. Je zaměřena především na Písmo svaté, filozofii, dogmatickou a duchovní teologii. Otec novicmistr: Klášter Nový Dvůr Otec učitel Dobrá Voda 20 364 01 Toužim „Věrným praktikováním svého mnišského života i skrytou apoštolskou plodností, která je jim vlastní, slouží mniši Božímu lidu a lidstvu jako celku.“ Konstituce Cisterciáckého řádu přísné observance
Bratři, kterým se současně s mnišským povoláním dostalo povolání ke kněžství, bývají vysvěceni několik let po složení slavných slibů. Mnich-kněz žije i nadále ve svém klášteře a svou kněžskou službu vykonává bez přímého apoštolátu, v těsné jednotě s Kristem. Eucharistie, kterou každodenně slaví, je nadpřirozeně účinná pro slávu Boží a spásu – neboli štěstí – všech lidí. Mniši z Nového Dvora rozesílají pravidelně zprávy svým přátelům. Pokud je chcete dostávat, napište jim. Klášter Matky Boží v Novém Dvoře Dobrá Voda 20, 364 01 Toužim
[email protected] 31
Převorství 14. září 2007 při mši svaté, jejímž hlavním celebrantem byl náš Otec biskup, Otec opat ze Sept Fons přečetl listinu, jíž povýšil náš klášter na převorství. Poté bratři se slavnými i časnými sliby skládali, jeden po druhém, uprostřed chóru slib stability. Tímto slibem se zavazujeme, že zůstaneme až do smrti v komunitě, do níž nás Bůh povolal k mnišskému životu. Potom každý na oltáři podepsal listinu vlastního slibu a akt povýšení. Nakonec tento akt podepsal i notář, Otec učitel ze Sept Fons, a tím uzavřel obřad povýšení. Každý nový profes z převorství se poté, co se podepsal u oltáře, připojil k těm, kdo již nový slib složili. Všichni tak během skládání slibů postupně vytvořili uprostřed chóru půlkruh. Myslel jsem v tu chvíli na každého, na jeho boje a obtíže, ale i vytrvalost, jejíž ovoce, kterým tento den je, potrvá. Volba převora proběhla po mši v kostele. Její ritus a přísahy, které ji doprovází, z ní činí obřad se silným důrazem na nadpřirozeno. Po volbě předal Otec opat nově zvolenému pečetidlo a klíče a následně bratři složili slib poslušnosti do jeho rukou. Posléze jsem se k nim, jakožto nově zvolený převor, obrátil s těmito slovy: „…Možná se domníváte, že to, co se právě stalo, je přirozené: Dom Samuel byl představeným kláštera, Dom Samuel byl zvolen převorem… Není tomu tak zcela. Tato událost, kterou slavíme jako sváteční den, je ve skutečnosti plodem mnohého skrytého úsilí. Ne však především mého úsilí! Spíše se jedná o úsilí bratrů – Otce učitele, celeráře, Otce Romarika, starších bratrů –, které vynaložili, aby se mi přizpůsobili; mého úsilí, abych se přizpůsobil jim; jedná se o námahu, kterou Ctihodný Otec opat a Otec učitel ze Sept-Fons vynaložili na to, aby nás podporovali, radili nám a opravili nás pokaždé, když bylo třeba… S pomocí nikdy nechybějící Boží milosti jsme vybudovali tuto komunitu kolem mnišských přesvědčení, která pokládáme za základní, a ke kterým, my starší, lneme v pevné jednomyslnosti. Tato jednomyslnost v našich přesvědčeních je důležitější než výběr toho či onoho převora… Lpění na těchto přesvědčeních není samozřejmostí. Pokládejte je za základní, žijte je a převorství Matky Boží v Novém Dvoře překoná všechny bouře. Vzdejme díky Bohu, poděkujme Sept-Fons za to, že jsme, 32
a pokračujme!“ Následujícího dne byl svátek Panny Marie sedmibolestné. Naši dva Otcové učitelé korunovali sochu Panny Marie v křížové chodbě. Pokračujeme v tomto skrytém životě, který podporujete svými dary a svou modlitbou a který, jak pevně věříme, přináší nadpřirozené plody, pro vás a pro svět v němž žijeme. Br. M. Samuel převor
Přijímání hostů Otevření domu pro hosty 24. června, Mons. Radkovský, biskup plzeňský požehnal dům pro hosty našeho kláštera v Novém Dvoře. Tohoto obřadu se zúčastnilo přibližně 150 přátel. Zde jsou kázání z této slavnosti.
Slavnost narození sv. Jana Křtitele, kázání ze mše svaté. Dnes ráno bych chtěl velmi stručně nastínit paralelu mezi životem Jana Křtitele a životem našeho Otce, svatého Roberta. Každý pochopí, proč. Dítě, jehož narození slavíme, mělo heslo, které by se mělo stát heslem každého z nás : On musí růst, já však se menšit. Aby Kristus skrze nás prošel, je nezbytně nutné, abychom začali potlačovat své požadavky a ohledy samy k sobě. Jan Křtitel, který byl pověřen ohlášením příchodu Toho, jehož lidské pokolení odjakživa očekávalo, ustoupil před Ježíšem do ústraní. Svatý Robert de Molesmes vedl do Cîteaux skupinu zakladatelů, záhy se však stáhl a vrátil do svého původního kláštera. Zdálo se, že komunita, svěřená Alberikovi, nemá budoucnost. O patnáct let později připadlo Štěpánovi řídit její úžasný růst. Jeden zasadil, druhý zaléval, třetí sklidil ovoce svých předchůdců, aniž udržoval iluzi, že sklízí ovoce vlastní práce. Díla, která přetrvávají jsou zřídka díly osobními. Mají původ ve filiaci. Proč ? Protože každá umělecká, řemeslná nebo duchovní dovednost je Božím darem. Prostředky, které dáváme k dispozici ostatním a sama štědrost, ona nádherná cesta, která směřuje k ostatním to, co jsme a co vlastníme, abychom se s nimi spojili a obohatili je, to vše je Boží dar a Boží dary se přijímají. 33
Dobro, které konáme ve všech oblastech, prochází našima ubohýma rukama, pochází od Jiného a přechází k ostatním. Člověk je největší tehdy, když dává a předává, co sám dostal. Neboť jestliže střeží pro sebe, co vlastní, nebo si přisuzuje dobro, které koná, činí ho neplodným a ničí je. Přijali jsme jako Boží dar z rukou štědrých a z rukou zkušených budovu velké krásy. Dejme ji štědře do služby našich hostů, kteří sem přijdou hledat Boha. Kéž toto umění, které spočívá v hlásání příchodu Krista tím, že před ním ustupujeme do pozadí, se stane také naším uměním. Ať je tomu stejně s oním uměním chudoby, které spočívá v předávání toho, co jsme obdrželi, s vědomím, že jsme to obdrželi, a v dávání toho, co jsme, čímž násobíme dary, které nám byly dány. Amen.
Slavnost narození sv. Jana Křtitele, kázání před požehnáním. Milý Otče biskupe, Excellence, Děkuji, že jste dnes přišel požehnat tuto budovu, jež bude napříště přijímat kněze, poutníky a ty, kteří se do tohoto domu pro hosty uchýlí, aby spolu s námi sdíleli mnišský život, naši modlitbu a nebo nás přijdou prostě navštívit. Děkuji i našim přátelům, že se dostavili na dnešní slavnost. Vybudovat tento dům pro hosty vyžadovalo práci, hodně práce, a štědrost. Odborníci, ať už věřící či nevěřící, při častých návštěvách mnichů sdíleli z velké blízkosti náš život. Nabídli nám svůj talent, obětavost a umění dobře stavět, což jsme jim ochotně přenechali. Společně jsme museli čelit problémům a řešit je, naslouchat potřebám druhých a snažit se na ně odpovědět, vyslechnout výtky a přijmout je, když byly oprávněné. Ale to není vše. Na této stavbě se vystřídala řada architektů a inženýrů, firem a projektantů. Někteří dílo začali, jiní je dokončili; ti, kteří dokázali ustoupit do pozadí poté, co zhruba nastínili plány a položili základy, mají stejnou zásluhu jako ti, kteří byli natolik moudří, že pokračovali v práci ve stejném duchu. Každý se uměl od ostatních něčemu naučit. Bylo nutné se tak namáhat a stavět tak pečlivě ? Vybudovali jsme pohodlné pokoje, abychom mohli nabídnout kněžím a řeholníkům, přetíženým jejich službou, pohodlné místo k odpočinutí. Jiné pokoje jsou menší a prostší, ale i tak jsou mnohem pohodlnější než ložnice v dormitáři, kde spí mniši. Několik z nejmladších bratří mi řeklo, že se jim náš dům pro hosty zdá luxusní, ale v jejich očích se nejednalo o nedostatek. Je trochu smutné, že to, co je krásné a důkladné, se dnes jeví luxusním. Naši praotcové, ať byli mnichy či laiky, se živili chlebem a trochou polévky, ale když budovali kostely, tyto byly krásné a navrhnuté tak, aby přetrvaly století. Když vyráběli nábytek, či kovali oj pluhu, dělali to se stejnou péčí. Důkladnost a krása nejsou luxusem. Krása je k obrazu Božímu, a důkladnost je jistou formou věrnosti. Skutečným luxusem jsou věci, které se staly nezbytnými, jenž však jsou dobré pouze k tomu, aby odváděly člověka od toho, co je podstatné; věci zastaralé jen co jsou koupeny. Toto rozlišení mezi luxusem a důkladnou krásou zůstává pro mnichy a jejich architekty příležitostí k neustálým upřesňováním správných pozic. Je úkolem mnichů vytvořit 34
umělecké dílo ? Jistěže ne, není to ani úkolem křesťanů. Říká se, že naši Praotcové v mnišském životě, egyptští mniši ve 4. století věnovali pletení košíků právě tolik péče jako modlitbě. Když se mniši a křesťané zcela zasvětí životu z víry, tehdy nevědomky, jakoby bezděčně zanechávají stopu, která diskrétně vyjadřuje velikost, krásu a vyváženost křesťanských hodnot. Jestliže naopak zanedbávají podstatné, aby se mohli věnovat pozemským záležitostem, vše jim protéká mezi prsty, majetek i řeholní život. Pokusme se nikdy nezapomenout na toto varování. V jezdecké aleji, která vede do kláštera, jsme před deseti lety našli, skrytý v trávě, zlomený kamenný kříž. Opravili jsme ho. Bude uchovávat svědectví čtyřiceti temných let, která zraňovala tuto krajinu. Naše doba nesmírně potřebuje oživení této paměti. Ti nejmladší již začínají zapomínat, co se zde dělo. Kéž lidé, kteří to prožili, o všem hovoří a vyprávějí, aby jejich děti nenechaly uniknout kvůli vidině snadného a zdánlivého pohodlí svobodu, která jim byla dána. Tak či onak, každá společnost, která je budována bez Boha nebo proti němu, spěje k zániku. Ať tento kříž, tento dům pro hosty a skrytý život naší komunity jsou toho znamením a oživují toto přesvědčení v srdci lidí dobré vůle.
Kaple Stella matutina Jedním z projektů druhé etapy prací na Novém Dvoře je kaple. Především je určena pro ty, kteří budou ubytováni v domě pro hosty, případně pro návštěvníky či větší skupiny. Bratři si přejí skromný a oddělený objekt, který může pojmout skupinu o čtyřiceti pěti členech, ale který bude příjemný i pro jednu osobu o samotě. Projekt obsahuje základní prvky patřící do kostela: presbytář, oltář, svatostánek a sakristii. Je důležité, aby vnější charakter byl v souladu s okolím a to jak s ostatními objekty tak i s celkovým zasazením. Vizuálně nesmí zastínit kostel. Architektonický přístup ke koncepci založené na prostorovém a výrazovém přístupu byl ve vyšším měřítku realizován v křížové chodbě kláštera. Vyvážené proporce, čistota prostoru a ploch, použité materiály — kámen a dřevo a přirozené osvětlení vytvoří pokojný prostor. Jednoduchý geometrický tvar a čisté linie z něj činí posvátné místo určené ke kontemplaci. John Pawson ––– 35
Hvězdo jitřní, nedostižná Královno, hle, kráčíme již k Vašemu vznešenému Dvoru, hle, předkládáme Vám svou ubohou lásku, hle, oceán našich nesmírných trápení. Charles Péguy (Tato souvislost je působivá. Vždyť náš klášter je nazýván Dvorem.)
Hvězda jitřní je invokace Matky Boží, kterou mniši v převorství Matky Boží v Novém Dvoře zvolili k pojmenování kaple hostů, zasvěcenou Blahoslavené Panně Marii. Tato kaple bude znamenat dokončení kláštera, který v roce 1999 začali stavět Otec Opat a mniši z Notre-Dame de Sept-Fons. Ve velké prostotě forem nechybí nic podstatného. ––– V křesťanské Evropě lidé stále dokazují dávat to nejlepší ze svého času a nadání na stavbu kostelů a katedrál, bez nichž by dnes naše vesnice a města byly jen noclehárnami bez perspektivy, bez krásy. Kaple Stella Matutina v Novém Dvoře bude určena hostům a návštěvníkům kláštera. Poskytne přístřeší jejich modlitbám. Ateliér John Pawson, Ateliér Soukup, Bolid-M, kteří s podporou mnoha dobrodinců a přátel pracují na stavbě kláštera Nový Dvůr od roku 1999, souhlasili s vytvořením projektu a dohledem na stavbu kaple Stella Matutina bez nároku na odměnu. Mniši navrhnou podnikům, které budou v rozmezí let 2011 až 2013 stavět budovu pro dílny, aby zároveň darovali svou práci či materiál na stavbu kaple. ––– Bůh je světlo. Světlo vyjevuje to, co osvětluje, ale samo nemůže být viděno. Bůh nás osvěcuje a zůstává pro naše oči v temnotě. 36
Ježíš Kristus, Syn Boží, je přítomný ve svatostánku našich kostelů a kaplí, kam se k němu přicházíme modlit. Pro člověka není nic většího ani ušlechtilejšího, než otevřít své srdce Kristu a vzývat Marii, jeho Matku. Stella Matutina, Panna Maria, osvětluje cestu, která vede k jejímu Synu. ––– Ó člověče, ať jsi kdokoli, kdo se v záplavě tohoto světa cítíš vydán napospas uprostřed bouří a otřesů, nespouštěj oči ze světla hvězdy. Jsi-li vrhán přímo na úskalí protivenství, hleď ke hvězdě, vzývej Marii. Jestliže pýcha, ctižádost, žárlivost na tebe ve vlnách útočí, hleď ke hvězdě, vzývej Marii. Jsi-li zostuzen výčitkami svědomí, necháváš-li se zachytit spáry smutku, vzývej Marii, volej k Marii. Ať její jméno, neopouští tvé rty, ať neopouští tvé srdce. A abys získal přízeň jejích modliteb, nepřestávej napodobovat její život. Následuješli ji nezbloudíš. Modlíš-li se k ní, neztrácíš naději. Uchováváš-li si ji v mysli, neuděláš chybný krok. Drží-li tě, neupadneš. Chrání-li tě, nebudeš se bát. Pod jejím vedením se neunavíš. Díky její přízni se dotýkáš přístavu. A tvá vlastní zkušenost ukazuje jak pravdivé je to slovo: Jméno té Panny bylo Maria. Svatý Bernard
––– Kéž Bůh dá, aby tato kaple zůstala znamením, že naše doba se nezřekla vší naděje. Kéž Bůh dá, aby skrytý život mnichů neviditelně přinášel víru, posilu a útěchu těm, kteří toho mají zapotřebí. Mniši převorství Matky Boží v Novém Dvoře
Produkty kláštera Všechny výrobky si můžete zakoupit v našem eshopu: www.novydvur-obchod.cz Tradičně, každý klášter našeho řádu se musí uživit prací svých mnichů. Na Novém Dvoře chováme ovce, hospodaříme v lese, jehož dřevním odpadem pak zásobujeme naši kotelnu, vyrábíme hořčici a přírodní kosmetiku. Naše hořčice je vyráběna podle originální trapistické receptury. Jedná se o výrobek vysoké kvality, příbuzný druhu francouzské hořčice nazývané „Moutarde à l’ancienne“, což je možno přeložit „Hořčice postaru“. Tato hořčice je vyráběna řemeslnicky 37
a v malém objemu, z vybraného hořčičného semínka, které po namočení do octa smíchaného s vodou pocházející z lesů obklopujících klášter, je rozdrceno na mlýnském kameni, provoněno medem a moravským bílým vínem. Jemně okořeněná hořčice je ručně plněna do sklenic, kde během několika týdnů dozrávání získává svoje nezaměnitelné aróma, které ji tak výrazně odlišuje od konkurenčních výrobků. Je určena jak k přímé spotřebě – tradičně jako příloha k masitým pokrmům, tak i k přípravě dressingů a omáček pro různé druhy salátů. ––– Dále nabízíme širokou paletu výrobků: džemy – ovocné rosoly – dietetické snídaně a sušenky – potravinové doplňky – vitaminové tablety pocházející z našeho mateřského kláštera Sept-Fons ve Francii, kde mniši sídlí již od 12. století. Jejich tradice v pěstování ovoce a cereálií je dovedla k ovládnutí přírodního bohatství prostředí, kde žijí. br. M. Jiří tel: 353 300 511 email:
[email protected] ––– Naši hořčici můžete použít například k přípravě
Talíře bratrů z Nového Dvora
Pro 4 osoby:
Špízy ze dvou druhů masa: 350 g telecí pečeně nakrájené na velké kostky 3 x 3 cm 350 g vepřového hřbetu nakrájeného na velké kostky 3 x 3 cm 4 polévkové lžíce hořčice z Nového Dvora 2 polévkové lžíce slunečnicového oleje
Placky z tykví: 4 střední zcela čerstvé tykve 2 polévkové lžíce sekané petrželky 2 polévkové lžíce sekané pažitky 2 lžíce mouky 3 vejce sůl, pepř
38
Zelený salát: Směs z vaší zahrádky: Hladká petržel, kerblík, pažitka, libeček, listy hořčice, roketa, kadeřavý salát 1 polévková lžíce hořčice z Nového Dvora 2 polévkové lžíce vinného octa 5 polévkových lžic slunečnicového oleje sůl, pepř
Příprava špízů: V nádobě smícháme hořčici z Nového Dvora s olejem. Směs rozdělíme na polovinu. V první nádobě dobře promícháme polovinu připravené směsi s telecím masem. V druhé nádobě učiníme totéž s vepřovým masem. Necháme naložené 2 až 3 hodiny v ledničce. Pak napichujeme na jehly střídavě kousky vepřového a telecího masa. Opékáme na roštu na středním ohni a obracíme každé 4 minuty, aby se maso dobře propeklo do zlatova ze všech stran a hořčice se nepřipálila.
Příprava placek z tykví: Tykve nastrouháme na středně hrubém struhadle. Necháme vykapat 2 hodiny, abychom je poněkud zbavili vody. V nádobě smícháme tykve, petržel, pažitku, mouku, vejce, sůl a pepř. Na pánev s nepřilnavým povrchem nalijeme vrchovatou polévkovou lžíci směsi; rozetřeme vidličkou a uhladíme. Placku opečeme po jedné straně, obrátíme pomocí špachtle a opečeme po druhé straně.
Připravíme zelený salát Podáváme následovně upravené: Doprostřed talíře položíme napříč špíz. Z jedné strany dáme 3 placky, Z druhé strany dáme porci zeleného salátu. DOBROU CHUŤ!
39
Dárci a poděkování Je správné žádat po Vás peníze? Mezi přáteli Sept-Fons a Nového Dvora žijí někteří v určitém blahobytu, jiní třou bídu, jak víme. Následující úvaha se obrací k těm prvním. Ať je všem jasné, že účelem našich dopisů není především žádat o peníze. Přesto zůstává otázka: je to správné? Odpověď není samozřejmá a skutečně se stává, že jsou slyšet v této věci pochybnosti. Tyto pochybnosti jsou nezanedbatelné, třebaže někdy jsou ukvapené argumenty povrchní: « Papír na jejich dopisy je drahý! Mniši budou žít brzy lépe než my! » Atd. Začněme tím, že sprovodíme ze světa tyto unáhlené názory. Zářivý papír luxusního vzhledu stojí často méně než recyklovaný papír, který vzbuzuje dojem hospodárnosti. Co se týče životní úrovně mnichů, buďme přesnější. Když Petr Damiani, který se stane světcem, ale zatím je pouze kardinálem, navštívil Cluny coby legát papeže Alexandra III., byl pohoršen tamější hojností stravy. Opat Hugo, který ještě nebyl světec, ale také se jím stane, poradil nerozvážnému muži, aby žil životem mnicha jen po dobu osmi dnů. Asketický kardinál tuto lekci přijal a velmi rychle a rád uznal, že opat z Cluny má pravdu. Po této rychle odvolané kritice si Pierre Damiani uchoval z oné návštěvy obdivnou vzpomínku. Mniši nemají svou vlastní celu, pouze místo v dormitáři a stůl ve společném skriptoriu. Takto se zcela radikálně vzdávají soukromí. Třebaže je dormitář, ve kterém spíme, vybaven dobrými matracemi, odstrašil by většinu našich dárců. Je tu jen společná umývárna. Nikdy nejezdíme na prázdniny, nechodíme do kina ani do divadla. Rozhlas a televize jsou nám cizí. Pouze noviny a knihy nás informují o aktuálním dění. Náš stůl je skromný: třebaže se nebojíme při slavných slibech nebo kněžském svěcení připravit pro naše hosty i pro sebe dobré jídlo, všední strava je prostá a bezmasá. Všichni nosíme stejný hábit, často spravovaný, laciné sandály, a kromě bratrů, kteří pravidelně vycházejí z kláštera za prací, ostatní nemají vlastní kabát. Pokud se musejí vzdálit, půjčí si před odchodem v šatně kabát své velikosti a při návratu ho zase vrátí. Otec opat Nového Dvora nemá automobil; když musí cestovat, bere si jeden ze tří vozů komunity (25 bratrů). Nepočítejme ani traktory, ani ta stará auta, ve kterých bratři jezdí pracovat do lesa. Polovinu nám věnovali přátelé, druhou jsme koupili za pár korun. Traktory? Jeden je o dva roky starší než náš otec převor, kterému je čtyřicet let, druhý má věk novice, tedy 27 let. Už při založení kláštera měly za sebou dlouhou kariéru. 40
Pracujeme méně než ve světě, to je pravda, ale nepřetržitě a mlčky, abychom zasvětili více hodin denně společné nebo osobní modlitbě. Protože naše hospodaření je v současnosti zdravé, dáváme jiným, kdykoli je to možné, část výtěžku své práce. Nikoho jistě nepřekvapí, že tomuto rozdělování neděláme reklamu (Ať neví tvá levice... Mt 6,3). Komunita dospělých (25 v Novém Dvoře, 80 v Sept-Fons), kterou Bůh volá k životu modlitby a která pracuje na místě, přijímá hosty, formuje své mladé, pečuje o nemocné a bdí nad svými umírajícími, potřebuje infrastrukturu, která se podobá spíše vesnici než rodinnému sídlu. Její práce jí nedovoluje tuto infrastrukturu ani postavit, ani udržovat bez pomoci. Benedikt XVI. to často opakuje. Jsme upřímně vděčni těm, kteří to chápou. Umožňují nám vytrvat a rozvíjet se v rytmu povolání, která dává Bůh. Je pravda, že nikdy není snadné rozeznat – ani pro nás, ani pro vás – hranici mezi prostotou a hojností, postřehnout, kdy se začíná objevovat zbytečný přepych, v jaké míře je správné dávat, kolik a komu. Přijde den, kdy výtěžek naší práce bude stačit k dokončení posledních staveb. V ten den Vám to řekneme. Český stát se chystá vrátit katolické církvi a dalším komunitám věřících část majetku, který jim ukradli komunisté (o trochu méně než polovinu). To je pořádná suma, může si někdo myslet. Ve skutečnosti však církev na konci procesu, který bude trvat třicet let, bude vystavena větší nejistotě a nejspíš bude chudší než dnes, protože státní pomoc diecézím a řeholníkům bude postupně redukována, pak zrušena. Francie zažila podobnou zkušenost více než před stoletím. Šlechetnost křesťanů zůstane pro život církve stále nepostradatelná. Stále? Sbírky organizoval již svatý Pavel (Sk 11, 29-30 a 2 K 8, 1-9, 15). P. Jiří, celerář kláštera Opatství Nový Dvůr Tr. Kód 110 V. symbol 2005 K. symbol 0379 V České republice ve prospěch účtu ČSOB 000000-0279962003/0300
41
11. října 2009 Svatý otec Benedikt XVI. kanonizoval mladého španělského trapistu, bratra Rafaela Arnàiz Barόn Blahoslavený Rafael Arnàiz Barόn se narodil 9. dubna 1911 ve španělském městě Burgos, v horlivé křesťanské rodině, jež byla, přes jednu tetu, svázána se španělskou korunou. Během svých studií architektury pobýval tento nadaný a citlivý mladík určitou dobu v trapistickém klášteře San Isidro de Duenas. Tamější klášterní život ho uchvátil; po krátké úvaze vstoupil do kláštera a přijal hábit novice. Bohužel záhy onemocněl: těžká cukrovka ho přinutila vrátit se domů. Ačkoli v rodině nacházel mnoho lásky a třebaže potřeboval péči, jakmile došlo ke zlepšení jeho zdravotního stavu, vrátil se do kláštera, kam ho vábilo povolání, ono neodmítnutelné Boží volání: žít s Kristem a sloužit mu. Péče, které se mu dostávalo, byla v té době velmi skrovná a nestačila k uzdravení, několikrát znovu onemocněl. Třikrát musel opustit svou komunitu a pak po krátkém pobytu v rodině se znovu odpoutat od náklonnosti svých blízkých, aby se vrátil do komunity, kam ho znovu vedlo jeho povolání. Počtvrté k tomu došlo v zimě, jednoho smutného deštivého prosincového dne. Objal matku a řekl jí: Požádej Ho, abych už brzy zemřel! Nedělal si žádné iluze o osudu, který ho čekal. Jeho hluboce věřící matka mu odpověděla naprosto lidsky a mateřsky: « Jak chceš, abych ho o to požádala ? » Odešel a nedovolil, aby ho otec doprovázel. Naposledy chtěl odejít sám. Nalezl komunitu, kterou miloval a kde bratři oceňovali, že tento křehký mladík, který ve chvílích volna maluje a není schopen vést řeholní život, vstávat ve tři hodiny ráno, aby se účastnil nočního oficia, s obtížemi vykonává svou práci, a když na to má sílu, balí čokoládu, kterou mniši vyráběli. Někdy byl na ošetřovně velmi osamělý a litoval, že není dostatečně zdráv, aby mohl následovat bratry ve způsobu života, jenž byl tehdy mnohem přísnější než dnes. Mohl však trávit celé hodiny před svatostánkem. Nebylo dokonce ani možné , aby kvůli svému zdraví složil sliby nebo uvažoval o tom, že se stane knězem. Co na tom záleží, myslel si: Vidím, Pane, že vše je nicotné... Tedy? Ty, Pane, sídlíš pouze v srdci odpoutaném ode všeho! Zemřel ve svém klášteře 26. dubna 1938, Byl jeho život nešťastný? Určitě ne. Byl obtížný, jistě. Bezpochyby byl výjimečný! Náš trapistický bratr, kterého bude Svatý otec letos v říjnu svatořečit, napsal ve svém « posledním sešitě », měsíc před svou smrtí: Ve světě trpíme...jsou to jen starosti, přání, naděje...málokdy uskutečněné. Ve světě pláčeme kvůli přízemním, obyčejným a pomíjivým záležitostem. Ve světě málo pláčeme pro Krista. Ve světě málo trpíme pro Boha. 42
Poskytl nám tak klíč ke své, na první pohled překvapující životní cestě, jeden z klíčů, které nám umožňují pochopit nejen to, co napsal, ale zejména to, v čem může podpořit mnišský život těch, kteří dnes přijali stejné povolání jako on, podpořit také křesťanský život upřímných věřících. V literatuře a v současném tisku pravidelně nacházíme výtky, adresované dvěma posledním velikým papežům, Janu Pavlovi II. a Benediktu XVI., i věrným křesťanům, že vyvolávají roztržku mezi církví a moderním světem. Na druhé straně nacházíme křesťany, řeholníky či kněze, kteří proto, aby « vybudovali jakýsi most » mezi křesťanstvím a soudobým myšlením, snaží se oslabit, umenšit, vymazat tento rozpor. Je to dobré řešení? To, co bohužel našemu bratru Rafaelovi zkrátilo život v klášteře San Isidro, byla nemoc, kterou by dnes bylo snadné vyléčit. Ale za touto nemocí, v této nemoci, přímo uvnitř této zdánlivě zbytečné zkoušky, kterou by nikdo nepřál ani sobě, ani svým blízkým, nalezl bratr Rafael to, co je každý z nás, mnich a křesťan, také povolán objevit za svými vlastními problémy, ve svých vlastních problémech, přímo uvnitř svých osobních problémů. Jakési dveře vedoucí ke štěstí, přes překážky a v překážkách každého všedního života. Alternativa, která se nám nabízí, není z jedné strany snadné štěstí pohodlného života, věčné mládí; z druhé strany pak náročná a přísná věrnost křesťanské víře. Ne! To je iluze, to je klamné zdání, kterým se nám třepotá před našima očima, které však vede jen k nejzásadnějšímu zklamání: k prázdnému životu. Alternativou je, jak vysvětluje bez jakéhokoli rozmělňování blahoslavený Rafael: buď trpět kvůli přízemním, obyčejným a pomíjivým záležitostem, nebo plakat pro Pána. Možná se divíte, že slyšíte taková ostrá slova, když bychom všichni raději naslouchali slovům o Boží lásce a o útěchách. Ale v Rafaelově životě útěchy skutečně nechyběly. Poslouchejte: Během svého přecházení noviciátem, kdy jsem nevěděl, co dělat,... jsem se podíval proti svému zvyku z okna... Slunce vycházelo. V přírodě panoval nesmírný mír…Vše se začínalo probouzet... země, obloha, ptáci... Vše se pomalu tiše probouzelo na Boží příkaz..., vše poslouchalo jeho božské zákony, ochotně a plynule, zvolna, klidně, světlo i temnota, modrá obloha i tvrdá zem pokrytá ranní rosou... Jak je Bůh dobrý, pomyslel jsem si... Mír přebývá všude kromě lidského srdce. Mír přebývá všude kromě lidského srdce! A pokračuje: A pomalu, klidně, prostřednictvím tohoto pomalého, klidného úsvitu naučil Bůh i mne poslouchat... Shrňme na závěr tento fakt několika slovy: život není snadný. Věřit opaku je známkou naivity, dětinské zaslepenosti, iluze, mladistvého snu. Život je ale krásný, plný, má smysl, někam vede: opravit - poslušností Krista a naší poslušností v Kristu - nepořádek, který ničí naše životy, abychom v nich postupně nastolili Boží řád, Boží mír, klid a něhu. K životu je 43
třeba se stavět čelem, energicky, beze strachu, že se budeme lopotit, že se unavíme, že si ublížíme. Střetáme se s ním, přijímáme ho, jsme k němu odvážně obráceni tváří, i když se jedná, jako u blahoslaveného Rafaela o nevyléčitelnou nemoc. Uchvacuje nás tedy Život sám, vede nás tam, kam možná jít nechceme, ale kde v hloubi duše být toužíme, to znamená k životu s Pánem. Jak je Bůh dobrý! Přivádí mne zpět, řídí mne, pomáhá mi z té i oné strany, občas mne rozpláče, někdy mne nechá trpět, jindy mne rozesměje a ještě jindy mne nechá jásat, jednou tak, jindy onak. Jak je Bůh dobrý. Chce pouze moje dobro, dobře ví, co dělá. Začínám si tak dalece zvykat na jeho způsob jednání, že mu nekladu otázky. Nechávám se unášet, podvoluji se mu, to je to nejlepší, co mohu dělat. Otec Jeroným, narozený v roce 1907, tudíž současník blahoslaveného Rafaela, také trapista jako on, mnich kláštera Sept-Fons ve Francii, procházel stejnou zkušeností: „Jestliže Bůh existuje, potom k nám hovoří a zároveň mlčí. Žádá po nás, abychom s ním hovořili i abychom se odmlčeli. Podněcuje nás k činnosti a současně nás nechává čekat. Naplňuje nás i vyprazdňuje. Líbí se nám a působí nám i zklamání. Poskytuje nám radosti a žádá po nás slzy. Drtí nás i osvobozuje. Neboť tak nás nutí reagovat všechny znalé a milující osoby, které nás obklopují. A touto cestou nám všechny dokazují, že jsou živé a že jsou nám nablízku. Nuže, náš Bůh je mezní skutečnost.“ Ve stejném klášteře, o půl století později, bratr Teofan dosahoval cíle ve stejném povolání, před ukončením svých dvaceti osmi let. (Na ohnivém voze, ED. Triáda.) Bratr Rafael je učitelem pro silné duše, to znamená pro kohokoli, pro úplně každého, třeba i křehkého, slabého, s malým množstvím sil, jehož Kristus volá, aby mu začal sloužit.
V pátek, 21. března 2014, v den připomínky zesnutí našeho blaženého Otce, svatého Benedikta,
BRATR MARIA RAFAEL
(Ing. Michal Navrátil z Podivic) složí své slavné sliby podle Řehole svatého Benedikta do rukou ctihodného otce Dom Samuela opata kláštera Matky Boží v Novém Dvoře, Řádu cisterciáků přísné observance. Obřady začínají v 9.45 hodin. Opatství Nový Dvůr, Dobrá Voda 20, 364 01 Toužim. 44
PEREGRINATIO AD MIRACULA FIDEI 9. - 20. června 2014
LA VERNA – HORA SV. FRANTIŠKA STIGMATA SV. FRANTIŠKA „Na hoře la Verna v Toskánsku, připomínka vtištění svatých stigmat, která pro úchvatnou Boží milost byla vtisknuta do rukou, nohou a do boku sv. Františka, zakladatele Řádu menších bratří“, - těchto pár souhrnných slov popisuje v Římském martyrologiu - u data 17. září. Psal se rok 1224, a svatý František chtěl prožít v tichu a samotě čtyřicet dní postu k poctě sv. archanděla Michaela. Světec z Assisi si totiž po příkladu svého Mistra a Pána zvykl uchylovat se do ústraní a pousteven, aby setrvávat na těchto místech v modlitbě a niterném spojení s Ježíšem. Věděl, že jakýkoli apoštolát by zůstal sterilní, pokud by se neopíral o duchovní růst vlastního vnitřního života. Mnoho míst Umbrie, Toskánska i Lazia se pyšní tím, že na nich během těchto častých uchýlení se do samoty, pobýval Prosťáček z Assisi. Jedním z těchto míst byla i la Verna a patřila nepochybně mezi světcovy nejoblíbenější. Už za časů Františkových byla nehostinnou a drsnou horou – „hrubou skálou“ řečeno slovy Danta Alighieriho – vypínající se k nebi v casentinském údolí. Vrchol hory tvoří z velké části strmá skála, vzbuzující dojem nepřístupné pevnosti. Legenda vypráví, že viditelná hluboká trhlina s ohromnými sesutými bloky, vznikla v důsledku zemětřesení, k němuž došlo po Ježíšově smrti na Golgotě, kdy se „roztrhly skály“ (Mt 27,51). Jak už jsem zmínil, toto místo bylo majetkem hraběte Orlanda z Chiusi, který jej věnoval sv. Františkovi, a jeho bratři tu pak postavili malou pustevnu. Veden Boží prozřetelností, uchýlil se František na toto místo, aby tu rozjímal o Ježíšově utrpení. A právě tehdy došlo k zázračné události. Modlil se těmito slovy: „Pane můj, Ježíši Kriste, o dvě věci tě ještě prosím dřív, než umřu: tou první je, abych ve své duši a na svém těle - nakolik je to možné - zakusil onu bolest, kterous ty, nejsladší Ježíši, snášel ve chvíli svého krutého umučení; druhou pak, abych ve svém srdci – nakolik je to možné – pocítil 45
onu nezměrnou lásku, kterous jsi hořel ty, Synáčku Boží,když jsi neváhal podstoupit pro nás, hříšníky, tolikeré utrpení“. Jeho modlitba nezůstala oslyšena. Byl uznán hodným přijmout na svém těle viditelná znamení Kristova utrpení. K zázraku došlo způsobem tak obdivuhodným, že pastýři a obyvatelé okolních osad vyprávěli bratřím, že asi hodinu viděli horu la Verna v plamenech, jati strachem, že jde o požár anebo, že vyšlo slunce dřív než obvykle. Svatý Bonaventura z Bagnoreggia tuto událost popsal takto: „Jednoho rána, před svátkem Povýšení Svatého Kříže, zatímco se modlil na úbočí hory, spatřil postavu serafína se šesti křídly, jasnými jako plápolající oheň, jenž sestupoval z nebeské výsosti: v okamžení se snesl až k Božímu muži. Tehdy se mezi jeho perutěmi objevil zjev ukřižovaného člověka, jenž měl ruce a nohy rozpřažené a přibité na kříž. Dvě křídla se zvedala nad jeho hlavou, dvě byla rozpřažena k letu a dvě zakrývala celé tělo. Při tomto pohledu byl jat hlubokým úžasem. Srdce mu současně zaplavovala radost i zármutek. Zakoušel radost, když viděl milý pohled Kristův, který na něm spočíval v postavě serafína. Ale právě tehdy z Božího zjevení konečně pochopil důvod, proč mu Boží prozřetelnost dopřála toto vidění, totiž, aby mu předem dala poznat, že on, přítel Kristův, bude zcela proměněn k viditelnému obrazu ukřižovaného Ježíše Krista; nikoli mučednictvím těla, ale ohněm ducha“ (Leg. Maj. I., 13,3). A byl to sám Ježíš, jenž Františkovi při zjevení objasnil význam tohoto zázraku: „“Víš, …, co jsem ti učinil?“ Dal jsem ti stigmata, která jsou znamením mého utrpení, protože jsi mým praporečníkem. A protože v den své smrti jsem sestoupil do pekel, a všechny duše, které jsem tam nalezl, jsem odtud v síle těchto mých stigmat vysvobodil; tak i tobě uděluji, že každoročně, v den tvé smrti se vydáš do očistce, a všechny duše tvých tří řádů, jakož i ostatních, kteří tě uctívali, a které tam najdeš, v síle těchto stigmat vyprostíš a uvedeš do slávy ráje, a tak mi budeš podobným ve smrti, jako jsi mi podobný za života“ (O svatých stigmatech sv. Františka a úvahách nad nimi, III. úvaha). A Bonaventura pokračuje, že když vidění zmizelo, zanechalo v srdci světce „obdivuhodný žár a stejně úchvatná znamení vyrytá na jeho těle. Hned totiž na jeho rukou, nohou se začaly ukazovat znamení po hřebech, jak je před chvílí viděli ve zjevu ukřižovaného člověka. Právě uprostřed nohou a rukou bylo vidět, že jsou přibity hřeby; hlavičky hřebů čněly na vnitřní straně dlaní a na horní straně nohou, zatímco špice vyčnívaly na straně opačné. Hlavičky v rukou a na nohou byly kulaté a černé; špice však byly protažené, zahnuté zpátky a jakoby znovu zatlučené, a vycházely ze samotného těla, vyčnívajíce nad zbytkem těla. Pravý bok byl proklán kopím a pokrytý rudou ranou, z níž často vytékala krev, zbrocujíc tuniku i obvazy“ (Leg. Maj., I., 13,3). 46
Pokud jde o rány Utrpení, první životopisec, abruzzský Tomáš z Celana, ve svém „Prvním životě svatého Františka“, říkal, že „bylo úžasné vidět uprostřed rukou a nohou (Prosťáčka z Assisi), nikoli otvory po hřebech, nýbrž samotné hřeby vytvořené z těla v odstínu železa a bok purpurově zbarvený krví. Stigmata mučednictví nenaháněla strach nikomu, naopak – dodávala vážnosti a ladu, jako černé kamínky v běloskvoucí dlažbě“ (II., 113). I přes obšírné popisy a souhrny, jakož i skutečnost, že stigmata měla mnoho očitých svědků, nelze přejít mlčením fakt, že kanonizační bula sv. Františka ze dne 19. července 1228 – „Mira circa nos“, vydaná tedy necelé dva roky po smrti světce, se o nich vůbec nezmiňuje. Po pravdě řečeno, už u některých jeho současníků se setkáváme s pochybnostmi i otevřeným popíráním stigmat, která brali jako výplod klamu a podvod. I sám Řehoř IX., jak patrno, ještě předtím, než přistoupil k Františkově kanonizaci, měl stran tohoto zázračného faktu pochybnosti. Zpravuje o tom sv. Bonaventura v kapitole své „Legendy major“, věnované „Zázračné moci Prosťáčkových stigmat“. Píše tu, že „papež Řehoř IX., blahé paměti, jemuž světec předpověděl zvolení na Petrův stolec, ještě před kanonizací praporečníka kříže (tedy sv. Františka), měl v srdci pochybnosti stran rány v jeho boku. A přece, jedné noci - jak v slzách vypráví sám slavný pontifex – se mu ve snu zjevil blahoslavený František, který jej s přísnou tváří pro tyto pochybnosti pokáral a pozvednuv pravé rámě, odhalil ránu a žádal jej, aby přinesl lahvičku, do níž měl zachytit krev, která vyvěrala a stékala z jeho boku. Papež ve vidění přinesl požadovanou lahvičku přinesl a viděl, jak se až po okraj naplnila lidskou krví. Od té chvíle vzplál k tomuto posvátnému divu velkou úctou k tomuto a vroucím zanícením, až do té míry, že nesnesl, když se někdo ve své pýše a domýšlivosti odvážil znevažovat skutečnost oněch zářivých znamení, aniž by ho přísně nenapomenul“ (Leg. Maj., II., 1,2). Tuto epizodu mistrně zvěčnil Giotto na freskách horní baziliky sv. Františka v Assisi. Církev, po zralé úvaze, v celkem devíti papežských bulách (počínaje Řehořem IX., přes Alexandra IV. až po Mikuláše III.), v letech 1237-1291 hájila Františkova stigmata, aniž by nicméně vyslovila definitivní výklad fenoménu, jehož geneze je nadpřirozená a vyvěrá z Lásky. Ne náhodou proto učitel Církve, sv. František Saleský, ve svém pojednání „Traktát o Boží lásce“ z roku 1616, dává stigmata světce z Assisi do vztahu se soucitnou láskou ukřižovaného Krista, a říká, že to byl právě on, kdo proměnil srdce Prosťáčka ve „druhého 47
Ukřižovaného“. Sv. Jan z Kříže dodává, že stigmata jsou zjevením, důsledkem rány lásky, a proto aby se staly zjevnými je zapotřebí nadpřirozeného zásahu. Církev uznala mimořádnost tohoto fenoménu, k němuž došlo v roce 1224, a chápe jej jako privilegované znamení, jež Kristus udělil svému pokornému služebníku z Assisi, a toto uznání projevila i v ohledu liturgickém, kdy tuto událost zařadila do kalendáře. Papež Benedikt XI., Boccasini z Trevisa, pak schválil františkánskému řádu i celému katolickému světu, aby se tato památka slavila každoročně dne 17. září. La Verna v Casentinu ve východním Toskánsku, severně od Arezza, je především místem víry a modlitby, úcty ke sv. Františkovi. Právě sem, na tento strmý a skalnatý útes se uchyloval k modlitbě a pokání. Tady, v září roku 1224 dostal stigmata. La Verna se od té chvíle stala místem ducha pohrouženého do mystického a úchvatného kontextu vytvořeného zčásti františkány, díky architektuře a umění konventu, ale především díky přírodnímu prostředí, výmluvnému od nepaměti totiž zcela zvláštní skalní útes, obklopený kouzelnou přírodou. Tvar Posvátného Kamene La Verny, jakýsi druh „zubu“ na apeninském hřebeni se jeví jako zcela jedinečný v celém casentinském údolí. Stačí se jen přiblížit, a před zrakem našeho úžasu vyvstává vrchol útesu, na němž byla vybudována františkánská svatyně, nesoucí název „Útes stigmat“. Tento skalnatý „zub“ se zcela vymyká prostředí nádherných bukových a jehličnatých lesů, tvořících jakoby lem svatyně, a provázejících meditativní krok poutníka. Snad nejkrásnější a nejprovozovanější je nepochybně výstup na Pennu, vrchol hory, z něhož se otvírá nezapomenutelný pohled na celý kraj Romagna. Hora Verna vstoupila do dějin velkých posvátných míst světa díky jednomu setkání, prodchnutému hlubokou lidskostí, zdvořilostí a duchovním společenstvím. Na jaře roku 1213 procházel svatý František spolu s frátrem Lvem krajem kolem Montefeltro, když tu u hradu sv. Lva zaslechl veselí právě probíhající slavnosti: zřejmě šlo o investituru nějakého rytíře. A to byla pro světce příležitost, jak se setkat s lidmi, promluvit s nimi o evangeliu, o lásce. Vydal se tedy vzhůru k hradu, na jehož nádvoří zřejmě probíhalo zápolení minestrelů. František vystoupil na zídku a jal se mluvit na téma své písně o lásce: Dobro, jež očekávám je tak velké, že jakékoli soužení je mi potěšením. Jeho slova byla tak zanícená, že uchvátil pohled i pozornost všech. Mezi posluchači byl hrabě z Chiusi v Casentinu, Orlando Catani. Jak ho tak poslouchal, cítil ve svém nitru potřebu promluvit si s tímto novým člověkem, otevřít mu své srdce a svěřit mu smýšlení své duše. Proto hned jak skončil kázání jej o to požádal. Františka to potěšilo, ale chtěl, aby napřed splnil své zdvořilostní a přátelské povinnosti. Pocti přátele, kteří tě pozvali na slavnost a poobědvej s nimi. Potom si promluvíme, jak budeš chtít. Setkání bylo intenzívní. Hrabě nalezl ve slovech Božího muže světlo, ale rozhovor mu dal spatřit alespoň odlesk Františkovy duše. Rozhodl se proto věnovat mu dar, který by se mu hodil k naplnění jeho touhy patřit zcela Bohu, jeho tíhnutí k samotě: „V Toskánsku vlastním horu, jmenuje se Vernia. Je na velmi odlehlém a nehostinném místě, naprosto ideální pro toho, kdo by chtěl konat pokání vzdálen od lidí, anebo touží po životě v samotě. Pokud se ti bude líbit, rád ji, Františku, pro spásu mé duše věnuji tobě a tvým druhům.“ Návrh se Františkovi líbil. Krátce nato 48
poslal dva ze svých druhů, aby se na místo šli podívat, a poté, co se přesvědčil, že hrabě mluvil pravdu, s velikou radostí horu přijal. Tak se la Verna stala jednou z pousteven, kde každoročně trávil delší čas v usebranosti a modlitbě. Nevíme kolikrát sem svatý František vystoupil. Víme však, že tu strávil čtyřicet dní postu k poctě sv. archanděla Michaela, na konci léta roku 1224. Právě tehdy byl zřejmě v la Verně naposled. Byl unavený a nemocný. Jako by pro něj začínala nová niterná pouť se svým Pánem. V la Verně, v nocích modlitby, samoty a vytržení, nachází odvahu k prosbě: zakusit trochu z oné lásky a bolesti, kterou Ježíš Kristus prožíval ve chvílích svého utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. A jeho modlitba byla vyslyšena. Kolem svátku Povýšení Svatého Kříže (14. září) dostává jeho tělo rány Ukřižovaného. Na rukou, nohou se tvoří výrustky ve tvaru hřebů. O ničem podobném se dějiny nezmiňují. Liturgie svátku Stigmat (17. září) na něj vztahuje slova sv. Pavla: „Spolu s Kristem jsem ukřižován. Nežiji už já, ale ve mně žije Kristus… Já totiž na svém těle nosím Ježíšovy rány“ (Gal 2,20; 6,17). Po příjezdu od Chiusi della Verna, vítá poutníka stín gigantických buků, a socha sv. Františka, který žádá dítě, které jde na trh s hrdličkami, aby je pustilo na svobodu. Jen co překročíme práh železné brány, vystupujeme ke svatyni.
Non est in toto sanctior orbe mons Nápis nad původním vstupním portálem do svatyně: NA ZEMI NENÍ POSVÁTNĚJŠÍ HORY, NEŽ TATO.
Na hrubé skále mezi Tiberou a Arnem dostal od Krista znamení poslední, a po dvě léta je nosil na těle svém. Zvenku, napravo od oblouku čteme tříverší z Dantova Ráje, v němž Dante v několika řádcích vystihuje historicko-geografické vrstevnice La Verny. Skutečně se nacházíme mezi údolím Tibery a Arna, kde dva roky před smrtí (1226), na této hoře gigantických skal, byl František poznamenán Kristovými stigmaty (1224). 49
Tato malá kaplička, zvaná KAPLE PTÁČKŮ, se nachází na začátku posledního úseku stezky, vedoucí od Beccia (část Chiusi della Verna) ke svatyni. Byla vybudována v roce 1602 jako připomínka události, o níž čteme v Kvítcích sv. Františka: Když se František poprvé ubíral na horu La Verna, uvítal jej právě na tomto místě velký slet rozmanitých ptáčků, kteří máváním a tleskáním křídel všichni projevovali velikou radost. František tehdy řekl svým bratřím, že je to znamení Božího zalíbení: „našemu Pánu Ježíši Kristu se líbí, abychom přebývali na tomto pustém místě“.
EXTERIÉR BAZILIKY z roku 1509 s náměstím zvaným „ciferník“ kvůli slunečním hodinám, které se nacházejí na pravé stěně baziliky. 50
INTERIÉR BAZILIKY s majestátnými varhanami (1926, restaurovány a rozšířeny v letech 1951 a 1967: 90 rejstříků, 5700 píšťal; kromě provázení liturgie zaznívají každoročně v červenci a srpnu u příležitosti koncertů slavných světových varhaníků) a proslulou
smaltovanou keramikou Andrey della Robbia.
ZVĚSTOVÁNÍ (výška 2,10, šířka 2,14, 86 částí). Tento výjev je považován za vrcholné dílo A. della Robbia. Panna Maria, sedící nalevo v postoji hluboké pokory, napravo anděl Gabriel s přívětivým výrazem v tváři, uprostřed váza lilií a holubice symbolizující Ducha svatého. Nad andělem pak Věčný Otec obklopen hlavami šestí cherubů. Na podstavci pak čteme: „ECCIE ANCILLA DOMINI FIAT MIHI SECUNDUM VERBUM TUUM." (Hle, jsem služebnice Páně, staniž se mi podle tvého slova.). V letech 1400-1500 se zrodilo, rozvinulo i zaniklo velkolepé umělecké dílo rodu Della Robbia. Posvátné výjevy,obdivuhodně vytvořené ze smaltované keramiky, některé pak barvené, bohaté na detaily vzbuzují dojem jako by šlo o mramorové sochy. Výraz, který přivedla k dokonalosti hlava rodiny Lukáš, pokračoval u synovce Ondřeje a jeho syna Jana. Jednotlivé části byly nejprve vyrobeny v dílně a pak složeny do konečné podoby na místě.
NAROZENÍ (výška 2,20, šířka 1,70, 95 částí). Dole vlevo leží Ježíš na slámě a před ním klečí Panna Marie v úkonu klanění. Vpravo a vlevo je rozmístěno osm andělů ve skupinkách po dvou Dva z nich drží nápis „"GLORIA IN EXCELSIS DEO“. Nad nimi pak Věčný Otec obklopen hlavami šesti cherubů; mezi Ním a Synem pak Duch svatý – symbol holubice. Na podstavci je nápis: "VERBUM CARO FACTUM EST DE VIRGINE MARIA" (Z Panny Marie se Slovo stalo tělem).
51
KAPLE STIGMAT je mocnou a odvážnou stavbou, spočívající na nejvyšší hraně útesu vysokého kolem 60 metrů. Byla postavena v roce 1263 (v této části lesa, 39 let předtím (1224) dostal sv. František stigmata.
Interiér kaple stigmat je považován za srdce svatyně. Den co den v 15h se na toto místo odebírá z baziliky procesí františkánských bratří a poutníků, v upomínku stigmat sv. Františka, přičemž se čtou pojednání vyprávějící o této mimořádné události, k níž došlo v září roku 1224, kdy se světci, dlícímu v hluboké modlitbě, zjevil okřídlený seraf, a vtiskl mu znamení Kristova utrpení.
UKŘIŽOVÁNÍ (výška 5,65m, šířka 4,20m, obraz složen ze 720 částí). Dole vlevo klečí sv. František a vedle něj stojí Panna Maria-Matka bolestná. Na druhé straně pak vedle sv. Jana klečí sv. Jeroným a bije se kamením v prsa. Nad rameny kříže je znázorněn plačící měsíc a slunce; nad křížem pak pelikán, který si klove žílu, aby svou krví sytil mláďata: symbol Vykupitele, jenž pro spásu lidstva prolil svou Krev. Pod křížem čteme: "O VOS OMNES, QUI TRANSITIS PER VIAM, ATTENDITE ET VIDERE, SI EST DOLOR SICUT DOLOR MEUS". (Vy všichni, kteří kráčíte kolem, zastavte se a pohleďte, zda je vaše bolest jako bolest má). 52
Ještě před kaplí stigmat stojí kaple kříže, vybudovaná na místě, kde byla cela, kterou si dal sv. František postavit, když naposled vystoupil na la Vernu, nyní se tímto místem prochází. Ve výklenku nad oltářem je socha z pálené hlíny (r. 1866) znázorňující stigmatizovaného sv. Františka: na jedné straně má otevřenou knihu Utrpení našeho Pána, na druhé pak svého přítele jestřába, který ho noc co noc budil k modlitbě. Pokaždé však, když se světec roznemohl, byl velmi ohleduplný a svým hlasem ho tak brzy nebudil. PROCESÍ DO KAPLE STIGMAT prochází 75 metrů dlouhým koridorem, spojujícím baziliku s kaplí. Byl vybudován proto, aby bylo možné konat procesí i v zimě, kdy sníh dosahuje výšky až jednoho metru (svatyně leží ve výšce 1100m.n.m) Stěna koridoru od skály je pokryta 21 freskami, zachycujícími život sv. Františka, přičemž se zastavují zvláště u událostí, které se týkají la Verny. Namaloval je bratr Emanuel z Coma v roce 1670. Druhou stěnu tvoří 23 sloupů s okenicemi, které umožňují procesí i za těch nejtužších zim či sněžení.
Tradice vypráví, že jedné noci – ještě před vybudováním koridoru, museli kvůli chumelenici procesí vzdát (tehdy se procesí konalo v noci). Ráno však našli ve sněhu stopy lesní zvěře, která je v jejich pouti zastoupila. Proto se v roce 1578 začalo s budováním koridoru. Dokončen byl v roce 1582. 53
Asi v polovině koridoru se nacházejí dveře, jimiž lze vstoupit do nádherného lesa, a následně sestoupit vpravo po několika schůdcích do jeskyně vytvořené přírodním masívem, k loži svatého Františka. Tady, v této jeskynní a vlhké noře trávil světec celé noci na modlitbách, střídané krátkým odpočinkem. Na kámen jeho lůžka byla položena ochranná mříž, protože poutníci si odnášeli úlomky jako relikvii.
Sestoupíme-li po schodišti, které se nachází takřka naproti baziliky, napravo
se nám otvírá vstup do KAPLE SV. MAŘÍ MAGDALÉNY, postavené na místě, kde stála první cela sv. Františka (pustevna z chvojí). Na zadní stěně je ve výklenku socha sv. Magdalény. Kámen, který byl později vložen do oltáře, sloužil světci jako stůl na němž konzumoval skrovný pokrm. Jednoho dne, když se modlil, zjevil su mu Pán Ježíš, usadil se právě na tento kámen a rozmlouval se světcem. Proto byl po léta zdrojem veliké úcty a v roce 1719 zasazen do oltářní menzy. Jen co vyjdeme z kaple sv. Maří Magdalény a sestoupíme o něco níž, staneme v jednom z nejcharakterističtějších zákoutí hory, v jakémsi shluku skal, z nichž vyrůstají staleté buky – SASSO SPICCO, neboli rozštípnutý kámen. Sejdeme-li všech 89 schodů, tvořících dlouhé schodiště, nacházíme se uprostřed hrozivé a vlhké propasti. Mohutnou skálu 54
přesahuje až několik metrů mocný masiv. Zdá se, jako by byl odštípnutý a stojí vzpřímeně jen díky protiváze strany, kterou není vidět.
Dřevěný kříž, opřený o skálu, připomíná, jak rád na tomto místě svatý František rozjímal nad Kristovým utrpením. Celá příroda, se svými rozpukanými skálami, jakoby tu připomínala tragický okamžik smrti jeho milovaného Ježíše, kdy – jak říká evangelium – zemí otřásala silná zemětřesení.
55
Jen co vyjdeme z KAPLE KŘÍŽE (naproti kaple stigmat), můžeme sestoupit po schodech vpravo, které vedou do ORATOŘE SV. ANTONÍNA Z PADOVY. Ten pobýval na Verně na tomto místě krátce před svou smrtí, k níž došlo v roce 1231. Oltář v oratoři je z roku 1780, zatímco socha světce pochází z počátku roku 1900.
Z kaple Kříže lze po úzkém schodišti sestoupit pod kapli stigmat, podél skály, která byla svědkem zázraku. Tady si nechal v roce 1259 postavit celu sv. Bonaventura. Sedmý nástupce sv. Františka přišel do této tiché samoty Verny, aby tu hledal pokoj, který František hlásal ve svých kázáních a přál při každém svém pozdravu.
Na konci koridoru, jen co sejdeme pár schodů a vyjdeme ven, nacházíme se na nejkrajnější mezi ohromného útesu, na balkóně působícím až závrať, přestože je pevně zajištěn zábradlím. Před očima se otevírá nezapomenutelný pohled na rozlehlé panoráma lemované působivou siluetou Apuánských Alp. Tady František trávil hodiny hluboké meditace.
56
Ať ti Pán žehná a ochraňuje tě. Ať ti ukáže svou tvář a je ti milostivý. Ať k tobě obrátí svůj pohled a dopřeje ti pokoje. Pán ti žehnej. Toto je text požehnání, které sv. František udělil svému společníku, bratru Lvovi, který procházel chvílemi duchovních těžkostí. Jde o originální pergamen, který se uchovává ve spodní bazilice v Assisi. Povšimněme si velkého písmene „Tau“ – Františkův zvyk takto podepisovat své listy.
Modlitba papeže Jana Pavla II. v kapli stigmat La Verna, pátek 17. září 1993
Svatý Františku, stigmatizovaný z La Verny, svět teskní po tobě, jako ikoně ukřižovaného Krista. Potřebuje tvé srdce, otevřené Bohu i člověku, tvé bosé a zraněné nohy, tvé probodené a vroucně prosící ruce. Teskní po tvém slabém hlase, ale silném mocí evangelia. Františku, pomoz dnešním lidem poznat zlo hříchu a hledat očištění od něj v pokání. Pomoz jim vymanit se ze samotných struktur hříchu, jež sužují současnou společnost. Oživ ve svědomí vládců naléhavost míru mezi státy a národy. Vštěpuj mladým svou životní svěžest, schopnou postavit se nástrahám tolikerých kultur smrti. Utiskovaným všemi druhy zloby, předej svou radost nad odpuštěním.Všem, kdo jsou sužováni utrpením, hladem a válkou, otevři znovu brány naděje. Amen. 57
DĚJINY SVATÉHO FRANTIŠKA Z ASSISI Bratr František, „druhý Kristus“, se narodil v Assisi koncem roku 1181 v rodině Petra Bernardoneho, bohatého obchodníka s látkami, a Jany Pikiové. Pokřtěn byl v bazilice sv. Rufina a na křtu dostal jméno Jan. Když se ale později otec vrátil z Francie, rozhodl se, že mu změní jméno na Francesco (František). Chlapci se už v dětství dostalo křesťanského vzdělání u kněží v kostele sv. Jiří. Ovšem povahové rysy a tu nejlepší výchovu získal u matky, ženy velmi milé, ale současně náročné, horoucí křesťanky, která se zcela věnovala rodině. František byl plný života, vlídný, a upřímného srdce. Od otce se záhy naučil obchodnímu umění, jež dokázal velmi moudře a se ziskem uplatňovat. Upřednostňoval však bezstarostný a galantní život, společnost přátel, hostiny, výlety, večírky a zpěvy. Nikdy však nepoužíval vulgárních slov, ani se nedopouštěl neomaleností. Otci, který lamentoval nad lehkomyslností a velkodušností syna, matka odpovídala: „Uvidíš, že se František neztratí: tolik miluje Pána Boha a je tak dobrý!“ A vskutku, jeho osobnost se vyznačovala dobrotou a láskou. Proto u všech požíval náklonnosti a úcty; zvláště pak u jednoho, který když potkal mladíka, prostřel před ním svůj plášť a pozdravil ho slovy: „Pokoj a dobro“. Mladý František byl veselý, bezstarostný, plný snů a radosti ze života; nikdy však nezapomínal na chudé: když je potkal, s velkou vlídností jim velkoryse rozdával almužny. On, bohatý, vzdělaný a marnotratný mladík, brzy stanul v čele skupiny svých přátel. Byl prvním na hostinách, prim držel v soutěžích poezie, byl prvním v dětských představeních vlastních jeho době, ale především snil o tom, že se stane zdatným rytířem ve službách milované Assisi. V roce 1202 vzplanula mezi Assisi a Perugií ostrá válka. Ani ne dvacetiletý František se tak v rytířské zbroji octl mezi vojskem svého města. Ale na stráni Collestrada nedaleko Perugie upadl po krutém boji do zajetí a téměř rok strávil v perugijského vězení, (Nad hradbami). Život vězněných v ponurém žaláři plynul 58
velmi smutně; František, na rozdíl od ostatních, však zůstával klidný a plný důvěry; chlácholil roztrpčelé spoluvězně a zpíval a zpíval: „Vznešenou budoucnost před sebou mám, světem vším budu uctíván“. „Jsi blázen“, říkali mu druhové. František ale nebyl blázen; byl vnitřně přesvědčen, že jednoho dne se mu dostane zcela mimořádného úkolu! Po návratu z vězení se František roznemohl; byl to první dotek Milosti, která stále víc a víc přibližovala srdce mladíka k Bohu. František byl ještě v rekonvalescenci, když se jal pro sebe nezvykle uvažovat: hledal „něco“, co neznal. Pěšky či v sedle koně křižoval pole a obdivoval krásu přírody. Uchyloval se do jeskyní v Subasiu, aby se tam modlil. Přesto se nevzdával snu stát se rytířem. Proto se rozhodl odejít do daleké Puglie a bojovat v šiku proslulého vojevůdce Gualtiera z Brienne. Byly to doby, kdy bohatí městští mladíci, uchváceni četbou počinů krále Artura a Rytířů kulatého stolu, snili o tom, že i oni dokáží něco podobného. Po cestě do Spoleta však Františka zastavil nějaký „HLAS“: byl to důrazný hlas Pána, který jej vyzýval, aby se vrátil do Assisi, a tam čekal na další „příkazy“. František, zjevně ohromený, se tedy vrátil do rodného městečka. Už to nebyl on. Jeho myšlenky se stále více zaobíraly nebeskými „záležitostmi“. Často vyhledával samotu a modlitbu. Jednoho dne se rozhodl pozvat přátele k „večeři na rozloučenou“, a uprostřed hostiny oznámil, že se zasnoubil s nejvznešenější, nejbohatší a nejkrásnější dívkou Assisi. „Jak se jmenuje?“, ptali se ho společníci. „Jmenuje se paní Chudoba“, odvětil František. Nato syn Petra Bernardoneho mlčky opustil sál a zmizel. Bylo to zřejmě v tyto dny, co pěšky či v sedle svého oře křižoval louky v okolí Assisi, když tu jednoho dne narazil na odporného malomocného; byl zhnusen a snažil se utéci: malomocenství bylo v té době strašlivá a nakažlivá nemoc. Po několika chvílích váhání se však mladík zastavil, upřeně pohleděl na odpornou bytost, slezl z koně, dodal si odvahy, malomocného objal a políbil. To bylo jeho první vítězství: rozhodující pro celý jeho další život. Pochopil, že v nemocných a znetvořených údech malomocného chudáka je trpící Kristus. Od té chvíle začal František navštěvovala lazarety, vězněné, bránit utiskované, těšit sklíčené: spatřoval v nich odlesk ukřižovaného Krista. 59
V Závěti, kterou diktoval krátce před svou smrtí, říká: „ … a vše, co se mi zdálo hořkým, se proměnilo v sladkost duše i těla“. Právě v oněch dnech, kdy František neustále hledal samotu, octl se poblíž kostelíka sv. Damiána, jemuž pro jeho opuštěnost, hrozilo zhroucení. Bůh jej vyzval, aby do něj vstoupil. Zatímco se modlil u paty kříže, zaslechl třikrát Ježíšův hlas: „Františku, chceš-li konat mou vůli, musíš se zcela zříci sám sebe, a do budoucna pohrdat vším, co jsi dosud miloval. Jedině tak si zamiluješ pokoru, sebezapření a chudobu; a naopak shledáš hořkým a nesnesitelným to, co se ti kdysi zdálo sladkým, a co ti kdysi nahánělo strach a hrůzu, to ti nyní dá sílu a nevýslovnou radost“. Onen něžný Hlas, jenž pronikal tichem starobylého kostelíka sv. Damiána, vyzýval Františka, aby se vzdal své minulosti a zcela se spojil s Kristem. Krátce nato znovu zaznívá Ježíšův hlas: „Františku, jdi a oprav můj dům, který - jak vidíš, - se hroutí“. Byl to symbolický příkaz, který mladíka pověřoval velkolepým úkolem: obnovit základy Kristovy Církve, která byla tehdy drásána herezemi, nešvary a simonií. František si tento příkaz vyložil doslova, a vlastníma rukama se dal opravovat starobylý kostelík. Potřeboval však peníze. Aby je získal, vzal z otcova „krámu“ role drahocenných látek, odebral se do Foligna a tam je prodal i s koněm. Takto získané peníze pak přinesl knězi Silvestrovi, kustódovi kostelíka svatého Damiána, aby zajistil opravu: ten však odmítl, protože byl přesvědčen o tom, že peníze jsou nekalého původu, a také proto, že se bál hněvu mladíkova otce, Petra Bernardoneho. A vskutku, pár dní nato byl František předvolán otcem před soud biskupa Quida. Mladík svlékl své šaty, odevzdal je otci, zřekl se dědictví a zvolal: „Slyšte mě všichni; do této chvíle jsem za svého otce uznával Petra Bernardoneho, od nynějška budu s důvěrou opakovat: Otče náš, který jsi na nebesích!“ Tento krajní počin byl Františkovým „Zasnoubením“ s „Paní Chudobou“. Tím, že se zřekl majetku, nebyl už František ničím vázán. Bos, oděn do pytloviny, kterou mu přehodil biskupův zahradník, aby zahalil jeho nahotu, začal chodit ulicemi Assisi, a na náměstích i na stupních kostelů kázal pokání, pokoj, odpuštění a Boží království. Jeho spoluobčané ho však považovali za „blázna a šílence“, házeli po něm kamením a blátem. František se ale nehněval; s radostí přijímal urážky a děkoval Pánu za 60
tyto zkoušky, žehnal tomu, kdo ho pronásledoval a odpouštěl! Po krátkém pobytu u benediktinů u Santa Maria ve Valfabrica, dospěl František do Gubbia, kde jej přijal jeho přítel z vojny: rytíř Federico Spadalunga, který jej – jak praví kroniky – oděl do tuniky, která se následně stala „šatem“ františkánů (kutna ve tvaru kříže). Po návratu do Assisi, trávil Prosťáček čas opravou kostelíka sv. Damiána, hlásáním evangelia, vyzýváním všech, aby šli za Ježíšem, sloužil malomocným a dům od domu prosil ve jménu Páně o almužnu. Zpočátku nepřátelští obyvatelé Assisi, začali postupně odpovídat na jeho veselý pozdrav „Pán di děj pokoj“, a stále větší skupiny se zbožným zaujetí naslouchaly jeho kázáním. Františkovo evangelijní poselství začalo pronikat do srdcí jeho posluchačů, takže někteří se dokonce rozhodli následovat jeho příkladu, .. kráčet v jeho „šlépějích“. Prvními „společníky“ se stali Bernardo z Quintavalle, Pietro Cattani a Egidio. Tito prodali své jmění, oblékli prostou kutnu a přidali se k „Božímu bláznovi“. „Milníky“ jejich života se staly především tři úryvky evangelia: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej všechno co máš, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi: pak přijď a následuj mě“ (Mt 19,21). „Nic si neberte na cestu, ani hůl, ani mošnu, ani chléb, a ni peníze, ani dvoje šaty. Jestliže vás obyvatelé nějakého města nepřijmou, při odchodu si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim“ (Lk 9,3-4). „kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho. Kdo však svůj život pro mne ztratí, zachrání si ho“ (Mt 16,24-25). Bernarda, Petra a Egidia pak následovali Sabbatino, Morico, Giovanni della Cappella, Filippo Lungo, Giovanni da San Costanzo, Barbaro, Bernardo z Vigilante, Angelo Tancredi, Silvestro; a dále: Leone, Rufino, Angelo z Rieti, Masseo, Illuminato, Ginepro, Leonardo, Elia, Pacifico, a mnoho, mnoho dalších. Když počet „bratří“ dosáhl jedenácti (či dvanácti), považoval František za nezbytné požádat papeže o schválení Řádu života, založeného na „evangelijní chudobě“ a schválení kázání. Tak „Kajícníci z Assisi“ (to byl totiž jejich původní název) vyrazili v roce 1210 z Rivotorto a dospěli do Říma, kde se setkali s papežem Inocencem III. Ten zpočátku váhal, ale po napomenutí ve snu nakonec s radostí a nadějí jejich požadavky schválil. 61
Jakmile dosáhl souhlasu k hlásání evangelia, zvolil si František jako nové místo přebývání kapli Porziuncolu, vyslal své první společníky po dvou na náboženskou misi po Itálii a Evropě. A jak žili tito „Kajícníci z Assisi“? Nic nevlastnili: na Pána složili svá srdce, své sny, touhy i naděje. Během dne pomáhali bez jakéhokoli nároku na odměnu každému, kdo o to požádal. Často pomáhali rolníkům v práci na polích a posluhovali nemocným v nemocnicích. Chodili dům od domu, zasévali do srdcí dobré semeno lásky, víry a pokoje. Lidé byli dojati a učili se milovat, odpouštět a žehnat životu. V tichu nocí se odebírali na osamělá místa (pustevny), tady meditovali evangelium a čerpali nové světlo a novou sílu. Byli skutečným „Vojem lásky“ za vítězství Krista. Čas plynul a počet Františkových společníků vzrůstal. V Assisi žila jedna dívka jménem Klára, dcera šlechtice Favaroneho z Offreduccia a Ortolany. Ve svém ctnostmi prozářeném mládí byla doslova uchvácena Františkovým kázáním a vroucně si přála setkat se s ním, připojit se k jeho následovníkům a zcela odevzdat svůj život Ježíši, velkému Králi! Roku 1212, den po Květné neděli, v noci z 27. na 28. března, Klára v doprovodu své chůvy Bony z Guelfuccio překročila práh Porziuncoly, kde ji s vědomím biskupa guida očekával František. Dívka odložila drahocenné šaty a šperky, oblékla drsnou tuniku a kolem pasu si uvázala hrubý provaz. Syn Petra Bernardoneho jí ostříhal plavé vlasy a hlavu jí pokryl černým závojem. Dívka současně složila sliby chudoby, čistoty a poslušnosti, a uznala Františka za svého představeného. S Klárou z Assisi vznikl „druhý řád“, který František nazval „Řád chudých dam“, a své útočiště nalezly u sv. Damiána. Chudé, ale vědomy si, že jsou skutečné paní, neboť pravé panství je v duši; jsou vznešené a bohaté paní, protože jsou snoubenkami Ježíše, který je pánem, jemuž patří všechno. Jsou dámami hodnými nejvyššího respektu ze strany lidí i světa. František spolu s bratřími všemožně usiloval přinést všude „Slovo evangelia“. Vstupoval do měst, dvorců, procházel vesnicemi a všude vyzýval k lásce, odpuštění, pokoji a bratrství. Poté, co prošel území Umbrie a Lazia, dospěl do Toskánska, poté do Marche, Emilie, Benátska, Lombardie, … a pokračoval do Francie a Španělska, přičemž všude zanechával poklady svého slova a svých ctností. Měl však 62
„v zásuvce“ sen: dospět do islámských zemí, setkat se s „nevěřícími“ a dát jim poznat Ježíše! Po nemalých těžkostech se Františkovi podařilo dostat do Egypta. Předstoupil před sultána Malik-el-Kamila s nadějí, že ho obrátí. Jeho snahy však byly marné. Kromě osobního přátelství se sultánem však se mu dostalo i svolení, že může hlásat víru v Krista muslimům a dovolení navštívit posvátná místa Ježíšova života. Vrátil se odtud ještě více zapálen pro „Děťátko betlémské“ a pro „Ukřižovaného na Kalvárii“. Návštěva Božího Prosťáčka ve Svaté zemi nebyla marná. Později byla tato Svatá místa svěřena jeho bratřím, kteří je pečlivě, až k prolití krve, chránili před „nevěřícími“. Jen co se vrátil do vlasti a krátce si odpočinul, dal se František znovu do apoštolského života. Jednoho dne, když měl namířeno do Bevagna a procházel vesnicí Cannara, uviděl na pahorku ptactvo všech barev a všeho druhu, jako by se tu shromáždilo k nějaké mimořádné události. František, lnoucí láskou k těmto tvorům, nechal společníky na cestě: „Počkejte na mě – řekl jim – jdu se zeptat a podívat, co tito naši bratři dělají“. Jen co se k nim přiblížil, oslovil je s nesmírnou vlídností: „Bratři moji, ptáčci, chvalte Pána a velebte ho, milujte ho a služte mu s radostí. Projevujte mu velkou oddanost; učinil vás nejvznešenějšími ze všech tvorů; dal vám peří, aby vás zahalil, křídla k létání, dává vám přebývat ve vzdušné průzračnosti. Nesejete ani nesklízíte, a přece vám dává všechno, co k životu potřebujete“. Po těchto slovech ptáčci – každý po svém – projevovali jásavou radost, a František byl šťastný, že mohl být uprostřed těchto tvorů, procházel mezi nimi, svou tunikou jim čechral hlavičky a tělíčka; požehnal jim a jen co dokončil kříž, dovolil jim, aby odlétli. Vzlétli mu nad hlavu a švitoříce zamířili zpátky do svých hnízd. Tento příběh je pro nás všechny sladkou a důraznou připomínkou, abychom neustále chválili a velebili Dárce všeho dobra, a současně povzbuzením k naprosté důvěře v Boží Prozřetelnost. Nic se nemůže postavit do cesty Boží všemohoucnosti! Jednoho dne František přišel do města Gubbia, a s bolestí shledal, že obyvatelé jsou vyděšeni kvůli statnému a dravému vlkovi, který se potuluje v okolí a trhá zvířata a dokonce i lidi. Měl s těmito lidmi soucit a na Pánovo vnuknutí šel mu sám a bezbranný v ústrety. 63
Když se šelma objevila, poznamenal se křížem a vztáhl k němu ruce, řka: „Bratře vlku, pojď sem ke mně. Kristovým jménem ti přikazuji, abys nepůsobil zlo mně ani nikomu jinému“. A vlk k němu hned přiběhl. Lidé, kteří zpovzdálí slídili ve stromoví, ani nedýchali, když se František skláněl nad vyhladovělou šelmou a pravil: „Bratře vlku, způsobils v těchto končinách velké škody, když ses vrhal na Boží tvory a dokonce i na lidi, stvořené k Božímu obrazu. Za to zasluhuješ oprátku jako zločinec a vrah. Lidé na tebe nadávají a nenávidí tě. Ale já chci, bratře vlku, aby mezi nimi a tebou zavládl pokoj“. Vlk jako by jeho slovům rozuměl, sklonil hlavu a slavnostně vrtěl ocasem na znamení, že návrh přijímá. František však ještě upřesnil svůj požadavek a dodal: „Bratře vlku, protože chceš tento pokoj zachovat, slibuji ti, že den co den budeš od lidí této krajiny dostávat pokrm, abys žil, takže už nebudeš trpět hladem“. Vlk se postavil na nohy, pozvedl přední tlapu a na znamení důvěry ji položil světci do ruky. Ten ji s radostným úsměvem tiskl, za úžasu a slz přítomných. Od onoho dne zklidnělá šelma přicházela do domovů a dostávala hojnou potravu. Kolem roku 1221, když se Františkovo „Hnutí“ rozšířilo po celém katolickém světě, na pevném kmeni vypučel nový „výhonek“: „Třetí řád“, následující po Menších bratřích (první řád) a Klariskách (druhý řád). Tento umožňoval lidem obojího pohlaví, kteří nemohli opustit svět jako bratři či sestry, aby žili podle Řádu, který je těmto podobný. Tak touha po odříkání a dokonalosti, která panovala v srdcích tolika laiků, nacházela své uspokojení ve „Velkém řádu“. Někteří z Františkových nejbližších, jako kardinál Ugolino (Stoupenec řádu), velký dobrodinec hrabě Orgando z Chiusi, nesmírně přívětivá šlechtična Jacopa ze Settesoli, dobrotiví manželé Luchesovi z Poggibonsi, už začali nový život, aniž by opustili svět. Nazýval se „Sdružením kajícníků“, a následně pak „Třetí františkánský řád“. K jeho stoupencům patřilo (a patří) bez počtu laiků všech vrstev a stavů: kněží, biskupové a dokonce i knížata, králové a papežové. Tento záměr byl vskutku prozřetelnostní a ohromil svět, který evangelium zapomněl. Nastolil nový způsob života, vrátil důstojnost chudým a prostým; odzbrojil mstu a nenávist; do srdcí, myslí i jednání vnesl lásku. V roce 1223, poté, co dostal od papeže Honoria III. schválení Řádových pravidel (program života založený na evangeliu), František, jenž s vroucí něžností miloval 64
Ježíše, toužil oslavit v Grecciu vánoce zcela neobvyklým způsobem. Dal zavolat Jana Velitu, zámožného muže a věrného „terciáře“, a řekl mu: „Rád bych znovu prožil onu nebeskou noc: spatřil na vlastní oči Ježíška, jak se narodil v Betlémě ve stáji, chudičký a nuzný, jen z lásky k nám. Jdi do Greccia a najdi v lese mezi skalami vhodnou jeskyni; přines do ní jesle se slámou a přiveď tam volka a oslíka. S bratry i lidmi oslavíme příchod Božího Syna na zem“. V srdci Františka, zaníceném láskou ke Kristu, se tak zrodil první Betlém, který nás rok co rok dojímá, a dává nám zažít tajemství Lásky, která se o prvních vánocích stala pro nás člověkem. S velkým nadšením se vše připravilo k posvátné noci. Bratři, přišedší i ze vzdálených pousteven, vytvořili s rozžatými svícemi korunu kolem jeskyně. K nim se připojili mužové a ženy z blízkých osad. O půlnoci začala mše svatá, při níž František coby diakon, zpíval evangelium o Narození. Pak líbezným hlasem vyprávěl o velkém tajemství narození Spasitele. Když uložil Děťátko do jeskyně, všichni přítomní v úžasu patřili, jak ono Dítě ze dřeva oživlo a hýbalo se jako by bylo živé. Tímto zázrakem chtěl Ježíš odměnit horoucí Františkovu lásku, který tím, že postavil jesličky okouzlil milióny dětí a dal roztát ledovému nezájmu miliónů srdcí. V září roku 1224, v doprovodu několika nejvěrnějších bratří, František překročil práh pustevny ve Verně. Po celé dny byla jeho modlitba stále vroucnější, a podobala se úzkosti lásky. Uprostřed slz a vzdechů se hlasitě modlil: „Můj Pane, Ježíši Kriste, o dvě milosti tě ještě před smrtí prosím: tou první je, abych v duši i těle cítil onu trýzeň, kterous ty, nejsladší Ježíši snášel v hodinu svého krutého Utrpení; druhou pak, abych ve svém srdci cítil – nakolik je to možné – onu velkou lásku, jíž jsi ty, Synu Boží hořel natolik, že jsi pro nás, ubohé hříšníky, svobodně podstoupil bolestné mučednictví“. Mlčel a stál se zkříženýma rukama; jevil se jako stín zdrceného muže, stráveného posty a utrpením. V jeho tváři se však zračil jas žáru lásky, který jej v nitru stravoval. Nehybně patřil k východu, když tu znenadání se dokořán otevřelo nebe s velkým zábleskem, a jeho exstatickým očím se zjevil ohněm sršící okřídlený seraf a vtiskl mu obraz Ukřižovaného. Celá Verna se skvěla v oslnivém světle, jež osvěcovalo okolní hory, pahorky i údolí. František byl proklán; po celém těle cítil strašnou drásavou bolest a ztratil vědomí. Když se probral z vytržení, cítil, že jej proniká dvojí bolest, drásavá a příjemná; na rukou, nohou se objevily Kristovy hřeby, a v boku byla viditelná a krvácející rána Ukřižovaného mučedníka. „Mezi Tiberou a Arnem, na hrubém kameni, od Krista se mu dostává pečeti poslední co po dvě léta v údech svých nosí“ (Dante, Ráj, zpěv XI, verše 106-8). Na sklonku života bylo celé Františkovo tělo trýzněno stigmaty, skoro úplnou slepotou a závažnou nemocí žaludku, která mu dokonce nedovolovala ani se najíst. Jeho společníci, s úmyslem ulehčit mu v těžkých bolestech, jej zavedli do příbytku poblíž Klářina kláštera. Bylo to právě v zimě 1224-1225. Na tomto místě, kde zaslechl první povolání, složil Prosťáček svou úchvatnou Píseň stvoření (Canticus creaturarum, či „Zpěv o bratru Slunci“), který je nejstarší Písní italské literatury: Nejvyšší všemohoucí dobrý Pane, tvé jsou chvály, sláva, čest a všecko požehnání; jen tobě patří, tys Nejvyšší, oslovit tě jménem žádný člověk hoden není. Chválen buď, můj Pane, mnou a všemi stvořeními, a především panem bratrem sluncem, jenž přináší den a jímž nás osvěcuješ; krásný je a září velikou se skvěje, Nejvyšší, a tvoje světlo vyjadřuje. Chválen buď, můj Pane, skrze sestru lunu, skrze hvězdy; na nebi stvořils je jasné, jak drahokamy krásné. 65
Chválen buď, můj Pane, skrze bratra vítr, skrze vzduch a mraky, jasno, všecka počasí, jimiž všem svým tvorům žíti dáváš. Chválen buď, můj Pane, skrze sestru vodu, která je tak užitečná, dobrá, pokorná a čistá. Chválen buď, můj Pane, skrze bratra oheň, který poskytuješ našim nocím, a je krásný, radostný a mohutný a silný. Chválen buď, můj Pane, skrze naši sestru, matku zemi, která dává život a jež vládne nade všemi a jež rodí různé plody, trávu a barevné květy. Chválen buď, můj Pane, skrz ty, kdo z tvé lásky odpouštějí a snášejí nemoci a protivenství. Blažení jsou ti, kdo věrně v míru vytrvají, neboť ty je budeš korunovat v nebi. Chválen buď, můj Pane, skrze naši sestřičku – smrt těla, před níž žádný živý člověk kam utéci nemá. Běda těm, kdo zemrou ve smrtelných hříších! Blaze těm, jež ve tvé svaté vůli konec zastih! Druhá smrt, smrt duše, nic jim zlého neudělá. Chvalte mého Pána, blahořečte, děkujte mu a s velikou pokorou mu služte! Chvalozpěv stvoření je světcovou závětí; na prahu smrti je oslavou života; objetím ve chvíli loučení; melodií v hořkém trápení; je láskou, co přemáhá bolest; je základem našeho umění; je tajemstvím plnosti našeho křesťanství; tajemstvím naší nesmrtelnosti. Po tolikerých obětech, nastala pro bratra Františka hodina povolání; „smrt přijal se zpěvem na rtech“, napsal Tomáš z Celana, jeho první životopisec. Uvědomoval si blížící se konec a byl šťastný že umírá v milované Porziuncule. Dříve, než opustil tento svět, prosil všechny za odpuštění, žehnal duchovním synům a dcerám, žehnal milované a drahé Assisi. Pak se ponořil do hluboké modlitby: „Jen pojď, sestřičko smrti … Hle, už volá mě můj Pán..“. Bylo to večer, 3. října 1226. Průzračný horizont, bez jediného mráčku, jakoby čekal na Prosťáčkův poslední vzdech. Na tváři Apoštola Umbrie, jenž se sladkým úsměvem zvolna umíral se rozhostilo jemné světlo. Bolestné mlčení panující v srdcích všech přítomných, kteří se skláněli nad vybledlou tváří, aby spatřili poslední záblesk života, prolomil zpěv „bratří skřivanů“.Tak odešla jeho svatá duše. Jeden z bratří ji spatřil jako zářící hvězdu, vystupující k nebi. Jeho blažené tělo, tonoucí v jasu, a vydávající vůni lilií, spočívalo na holé zemi za úžasu přítomných a zbožných polibků prostých bratří. Jeho ostatky byly uloženy v kostele sv. Jiří; následně pak byly přeneseny do monumentálního náhrobku, který k jeho slávě zbudoval bratr Eliáš. Slavný hrob svatého patriarchy, „zcela serafínského co do vroucnosti“ je cílem poutí z celého světa. Poklekají tu milióny lidí všech vyznání i společenských vrstev, prosí o světlo a sílu, o oporu a pokoj. Tento hrob činí z Assisi JERUZALÉM ZÁPADU! PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM, mše svatá u hrobu sv. Františka, Assisi, 8. června 2007 66
PEREGRINATIO AD MIRACULA FIDEI 9. - 20. června 2014
PONDĚLÍ, 9. ČERVNA 7.00: Pustiměř, mše svatá; 8.00: odjezd. BENÁTKY: večeře, nocleh.
ÚTERÝ, 10. ČERVNA Snídaně, lodí k náměstí sv. Marka, 11.00: mše sv. v chrámu sv. Jeremiáše a sv. Lucie u oltáře ostatků svaté Lucie. Venezia sacra – pouť městem „pastýře a kormidelníka“, sv. Jana XXIII. Koupání v Jaderském moři, večeře, nocleh.
STŘEDA, 11. ČERVNA Snídaně. LA VERNA – pouť na horu stigmat sv. Františka z Assisi,
15.00: procesí, 15.30: provázená prohlídka, 16.00: eucharistie v bazilice.
Zastavení v CAPRESE MICHELANGELO – rodišti Michelangela Buonarrotiho. BOLSENA, večeře, nocleh.
ČTVRTEK, 12. ČERVNA Snídaně, odjezd do Orvieta. ORVIETO: 10.00: pouť ke Svaté bráně, 12.00: mše svatá v kapli Sv. Korporálu. Pouť do CIVITA DI BAGNOREGIO „města, co umírá“: rodiště sv. Bonaventury, učitele Církve (+1274, Doctor Seraficus).
1264
2014
Koupání v největším vulkanickém jezeře Itálie a jednom z největších v Evropě, večeře, nocleh.
PÁTEK, 13. ČERVNA Snídaně, BOLSENA: Eucharistické jubileum: 9.00: mše svatá v bazilice sv. Kristiny. VITERBO: provázená prohlídka „města papežů“
SAN FELICE CIRCEO: odpoledne u Tyrhénského moře, večeře, nocleh.
SOBOTA, 14. ČERVNA Snídaně, den u Tyrhénského moře, oběd, odpoledne: pouť do opatství FOSSANOVA: místo úmrtí sv. Tomáše Akvinského, učitele Církve, (+1274, Doctor Angelicus).večeře, nocleh.
NEDĚLE, 15. ČERVNA Snídaně, odjezd do ŘÍMA, modlitba Anděl Páně se Svatým Otcem na náměstí sv. Petra, poutní program v Římě, večeře, nocleh.
PONDĚLÍ, 16. ČERVNA Snídaně, poutní program v Římě, večeře, nocleh.
ÚTERÝ, 17. ČERVNA Snídaně, pouť do REATINSKÉHO ÚDOLÍ (Fonte Colombo, La Foresta, Poggio Bustone, Greccio), CASCIA, ASSISI, večeře, nocleh.
STŘEDA, 18. ČERVNA Snídaně, 9.00: mše svatá v kryptě baziliky sv. Františka u hrobu Světce, pouť ve šlépějích sv. Františka a sv. Kláry. Pouť do GUBBIA. CAVALLINO TREPORTI, večeře, nocleh.
ČTVRTEK, 19. ČERVNA Snídaně, den u Jaderského moře, oběd, večeře, nocleh.
PÁTEK, 20. ČERVNA Snídaně, odjezd do TERSTU, mše svatá a Te Deum ve svatyni Panny Marie, Matky a Královny na Monte Grisa. Prohlídka zahrad Miramare, odjezd do vlasti (návrat večer).
CENA POUTNÍHO ZÁJEZDU: 17.500,-Kč CENA ZAHRNUJE: DOPRAVU: luxusní bus NEOPLAN STARLINER L V.I.P. (GPS navigace, klimatizace, WC, 2x LCD monitor, DVD, CD, audio, mikrofon, lednice, minibar, kávovar),
a loď do Benátek. UBYTOVÁNÍ: 9 nocí s polopenzí (snídaně,večeře), 2 noci s plnou penzí (snídaně, oběd, večeře) CENA NEZAHRNUJE: cestovní pojištění, nápoje, vstupy. PŘIHLÁŠKY: DR. JOSEF BENÍČEK, FARÁŘ PUSTIMĚŘSKÝ,
DRYSICE 115, 683 21 PUSTIMĚŘ 517.356.351 (záznam.) GSM: +420.723.593.106 MAIL:
[email protected] WEB: www.pustimer-farnost.cz
