Buď se mnou, Pane, v mé tísni

FARNÍ INFORMÁTOR 1. NEDĚLE POSTNÍ – 17. ÚNORA 2013

Buď se mnou, Pane, v mé tísni.

Jebel Qarantal – tady byl Ježíš pokoušen od ďábla.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, vyznali jsme, že Ježíš Kristus je Pán. Proto s vírou v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, prosme za spásu svou i celého světa: L: BOŽE NAŠEHO PÁNA JEŽÍŠE KRISTA, VYSLYŠ NÁS.  Tys Abraháma učinil velkým a mocným národem, jehož putování jsi provázel divy a znameními; provázej svým požehnáním nadcházející Pouť k pramenům spásy.  Ty, který skrze víru v tvého Syna zjevuješ svou spravedlnost, dej, aby doba postní byla pro každého křesťana časem opravdového obrácení a intenzivního poznání tajemství Krista, který přišel naplnit veškerou spravedlnost.  Ty, jenž jsi lidstvo tonoucí v ďábelské touze po moci, slávě a bohatství, vykoupil krví svého Syna, slyš nářek svých synů a dcer, soužených válkami, chudobou a bezprávím.  Ty, jenž jsi čtyřicet dní vodil svého Syna pouští, abys nám ukázal jak bojovat se zlem; dej, ať v síle Slova, které se stalo tělem dokážeme vítězit nad Pokušitelem.  Ty, jenž jsi štědrý ke všem, kdo tě vzývají; přiveď ke spáse všechny věrné zemřelé. K: Bože, vysvobozuješ ty, kdo se k tobě utíkají a slyšíš, když tě v tísni vzývají; shlédni na prosby svého lidu, které klade před tvůj oltář. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

FARNÍ INFORMÁTOR 2. NEDĚLE POSTNÍ – 24. ÚNORA 2013

Hospodin je mé světlo a má spása.

Jebel et-Tur– hora Proměnění – Tábor - ‫הר תבור‬

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, v Abrahámovi, našem otci ve víře, se nám dostalo zaslíbení, jež došlo svého naplnění v Ježíši Kristu. Proto skrze něj volejme s důvěrou k Bohu Otci: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Tys Abraháma učinil velkým a mocným národem, jehož putování jsi provázel divy a znameními; provázej svým požehnáním nadcházející Pouť k pramenům spásy.  Tys na hoře proměnění zjevil oslnivou slávu svého Syna uprostřed Mojžíše a Eliáše, veď katechumeny po cestách svých přikázání k jasu prorockého křestního povolání.  Tys před očima učedníků proměnil tvář svého milovaného Syna: dej ať máme oči upřené na Ježíše a tak máme účast na obnově světa, vykoupeného jeho krví.  Ty, který skrze víru v tvého Syna zjevuješ svou spravedlnost, dej, ať je nám doba postní časem opravdového obrácení a intenzivního poznání Kristova tajemství.  Tys nám dal poznat, že máme svou vlast v nebi: proměň ubohá těla našich zemřelých, aby nabyla podoby Kristova těla oslaveného. K: Bože, Ty vedeš svou Církev ve šlépějích víry Abraháma, jemuž jsi svěřil svá zaslíbení. Dej nám skrze Ježíše Krista kráčet k poznání naší pravé vlasti v nebi, jejíž odlesk jsme spatřili na tváři tvého milovaného Syna a našeho Pána. L: Amen.

FARNÍ INFORMÁTOR 3. NEDĚLE POSTNÍ – 3. BŘEZNA 2013

Hospodin je milosrdný a milostivý.

Hora Sinaj s klášterem sv. Kateřiny na Sinaji, v němž se nachází kaple Hořícího keře – tady k Mojžíšovi mluvil Bůh.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, na tomto posvátném místě, které si zvolil Bůh, jenž nás skrze svého Syna vyvedl ze země otroctví hříchu a smrti, vzývejme jeho moc a jeho moudrost: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Za Svatého otce Benedikta XVI., který pro pokročilý věk a ubývající síly dospěl před Tebou k jistotě, že nemůže náležitě zastávat úřad Petrův, aby jeho nadcházející služba svaté Církvi Boží životem modlitby byla požehnáním pro věřící i pro celý svět.  Za svatou Církev, aby v péči Nejvyššího pastýře, našeho Pána Ježíše Krista a vědoma si mateřské dobroty jeho svaté Matky Marie, vroucně prosila Pána, aby svým Duchem provázel kardinály při nadcházející volbě nového Petrova nástupce.  Za poutníky ve Svaté zemi, aby Pouť k pramenům spásy přinesla požehnání jim, životu farností i celé Církvi.  Za věrné zemřelé, aby očištěni od svých vin a došli blaženého patření na tvou slávu. K: Bože, náš Otče, vyslyš prosby této své rodiny a projev na nás svou moc a svou moudrost, kterou jsi zjevil ve svém ukřižovaném Synu, Ježíši Kristu, který s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. L: Amen.

FARNÍ INFORMÁTOR 4. NEDĚLE POSTNÍ – 10. BŘEZNA 2013

Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.

Kafarnaum u Genezaretského jezera – město Ježíšovo s Petrovým domem a synagogou; foto - chrám nad Petrovým domem.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, v historii nevěrností starozákonního Izraele, čteme i své vlastní dějiny. Obraťme se s důvěrou k Božímu milosrdenství a pokorně prosme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Za Svatého otce Benedikta XVI., který pro pokročilý věk a ubývající síly dospěl před Tebou k jistotě, že nemůže náležitě zastávat úřad Petrův, aby jeho nadcházející služba svaté Církvi Boží životem modlitby byla požehnáním pro věřící i pro celý svět.  Za svatou Církev, aby v péči Nejvyššího pastýře, našeho Pána Ježíše Krista a vědoma si mateřské dobroty jeho svaté Matky Marie, vroucně prosila Pána, aby svým Duchem provázel kardinály při nadcházející volbě nového Petrova nástupce.  Za lidi naší doby, aby našli odvahu k přiznání svých zlých skutků, které vrhají lidský úděl do neřešitelných temnot zla, a vydali se za Světlem, které přišlo na svět.  Za mladou generaci, aby tváří v tvář zlu světa poznala naději, kterou dává Bůh, jenž neposlal svého Syna, aby svět odsoudil, ale aby skrze něho byl spasen.  Všechny věrné zemřelé uveď do světla své nesmrtelnosti. K: Bože, děkujeme ti, že jsi nám ve svém vzkříšeném Synu dal podíl na nesmírném bohatství své dobroty. Dej nám víru, abychom kráčeli ve světle tvé veliké lásky. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 1. NEDĚLE POSTNÍ 1. ČTENÍ – DEUT 26,4-10

Čtení z páté knihy Mojžíšovy. Mojžíš řekl lidu: ”Kněz vezme z tvé ruky koš a položí ho před oltář Hospodina, tvého Boha. Ujmeš se slova a vyznáš před Hospodinem, svým Bohem: ‚Můj praotec byl potulným Aramejcem, sestoupil do Egypta a přebýval tam v malém počtu osob jako přistěhovalec. Ale stal se tam národem velkým, mocným a početným. Egypťané však nás týrali, sužovali a podrobili tvrdému otroctví. Tehdy jsme křičeli k Hospodinu, Bohu našich otců, a Hospodin slyšel náš hlas, viděl naši bídu, lopotu a útlak. Hospodin nás vyvedl z Egypta mocnou rukou, napřaženým ramenem, šířil velký strach a působil znamení a divy. Přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zem, zem oplývající mlékem a medem. Nyní hle – přináším prvotiny plodů půdy, kterou jsi mi dal, Hospodine!‘ Položíš koš před Hospodinem, svým Bohem, a pokloníš se Hospodinu, svému Bohu.” ŹALM 91

Kdo přebýváš v ochraně Nejvyššího, – kdo dlíš ve stínu Všemocného, – řekni Hospodinu: ”Mé útočiště jsi a má tvrz, – můj Bůh, v něhož doufám!” Nepřihodí se ti nic zlého – a útrapa se k tvému stanu nepřiblíží. – Vždyť svým andělům vydal o tobě příkaz, – aby tě střežili na všech tvých cestách. Na svých rukou tě ponesou, – abys nenarazil o kámen svou nohou. – Po zmiji a hadu budeš kráčet, – šlapat budeš po lvu i draku. Vysvobodím ho, protože lne ke mně, – ochráním ho, protože zná mé jméno. – Vyslyším ho, až mě bude vzývat, – budu při něm v tísni, – zachráním ho a oslavím. 2. ČTENÍ – ŘÍM 10,8-13

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Co říká Písmo? ”Blízko tebe je to slovo, máš ho v ústech i ve svém srdci”; to je slovo víry, kterou hlásáme. Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse. Písmo přece říká: ”Žádný, kdo v něho věří, nebude zklamán.” Není totiž žádný rozdíl mezi židem a pohanem: všichni přece mají jednoho a téhož Pána a ten je bohatě štědrý ke všem, kdo ho vzývají. Vždyť ”každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude spasen”. EVANGELIUM – LK 4,1-13

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého. Duch ho vodil pouští čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. Ty dny nic nejedl, a když uplynuly, vyhladověl. Ďábel mu řekl: ”Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb!”Ježíš mu odpověděl: ”Je psáno: ‚Nejen z chleba žije člověk.‘”Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa a řekl mu: ”Všechnu tuto moc a jejich slávu dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci. Jestliže se přede mnou skloníš, všechno to bude tvoje.”Ježíš mu na to řekl: ”Je psáno: ‚Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit!‘”Potom ho ďábel zavedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: ”Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů! Je přece psáno: ‚Svým andělům dá o tobě příkaz, aby tě ochránili, a ponesou tě na rukou, abys nenarazil nohou o kámen.‘” Ježíš mu odpověděl: ”Je řečeno: ‚Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!‘” Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času. 3

JEŽÍŠOVA POKUŠENÍ Joseph Ratzinger / Benedikt XVI. Sestup Ducha svatého na Ježíše, jímž se uzavírá scéna křtu, znamená jistý druh formální investitury do úřadu. Proto Otcové, nikoli neprávem, spatřovali v této události analogii s pomazáním, kterým bývali králové a kněží v Izraeli uváděni do svého úřadu. Výraz „Kristus-Mesiáš“ znamená „Pomazaný“: ve Starém zákoně se pomazání považovalo za viditelné znamení vylití darů, potřebných k danému úřadu, vylití Ducha Božího k poslání. Odtud se u Izaiáše 11,2 odvíjí naděje na pravého „Pomazaného“, jehož „pomazání“ spočívá právě v tom, že na něm spočine Duch Hospodinův,“duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem“. Podle Lukášova líčení, Ježíš v synagóze v Nazaretě představil sám sebe a své poslání slovy podobnými těm Izaiášovým: „Duch Hospodinův je nade mnou, protože mě pomazal“ (Lk 4,18; srv. Iz 61,1). Závěr scény křtu nám říká, že Ježíši přijal toto pravé “pomazání“, že On je očekávaným Pomazaným: že v tom okamžiku mu byla formálně udělena královská a kněžská důstojnost pro dějiny a před tváří Izraele. Od této chvíle nadále má Ježíš toto poslání. Tři synoptická evangelia vyprávějí, nikoli bez našeho úžasu, že první vnuknutí Ducha jej vede na poušť „aby byl pokoušen od ďábla“ (Mt 4,1). Činnosti předchází usebranost a toto usebrání je, nezbytně, i vnitřním bojem o poslání, bojem proti jeho zkomolení, která se představují jako jeho skutečná

Mozaiky Centra Aletti v kryptě baziliky sv. Pia z Pietrelciny v San Giovanni Rotondu: Pokušení Páně – Ježíš čelí satanovu pokušení štítem Božího Slova a svobodně přijímá kříž, paschu jako cestu spásy. PEREGRINATIO AD PORTAM FIDEI, 4.7.2012. 4

naplnění. Je to sestup do nebezpečí, která člověka ohrožují, protože jedině tak může být padlý člověk znovu povýšen. Ježíš musí vstoupit do dramatu lidské existence, - to je prvotní jádro jeho poslání, - projít jím až do nejzazších hlubin, aby tak nalezl „ztracenou ovci“, vzal si ji na ramena a přivedl ji zpátky domů. Ježíšův sestup „do pekel“, o němž mluví Krédo, se nenaplnil jen při jeho smrti a po ní, ale je neustálou součástí jeho putování. Musí se chopit celých dějin od jejich počátku – od „Adama“ -, projít je a do hloubky vytrpět, aby je mohl proměnit. Zvláště List Židům položil důraz na skutečnost, že Ježíšovo poslání, jeho solidarita s námi všemi, předobrazená ve křtu, vyžaduje, aby se vydal hrozbám a nebezpečím lidského života: „Proto se ve všem musel připodobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, když měl usmiřovat hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, umí přispět na pomoc těm, na které zkoušky přicházejí“ (2,17s). „Náš velekněz není takový, který by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, vyjma hřích“ (4,15). Vyprávění o pokušeních je proto v úzkém vztahu s líčením křtu, v němž se Ježíš stává solidárním s hříšníky. Vedle toho je tu zápas na Olivové hoře, další Ježíšův velký vnitřní boj o své poslání. Ale „pokušení“ provázejí celé Ježíšovo putování a vyprávění o pokušeních na poušti se z tohoto pohledu jeví – stejně jako křest – jako jisté předjímání, v němž je zahrnut boj celé jeho cesty. Marek, ve svém krátkém souhrnu pokušení na poušti (srv. 1,13), položil důraz na paralelu s Adamem – s hluboce prožívaným přijetím lidského dramatu jako takového: Ježíš „dlel uprostřed divoké zvěře a andělé mu sloužili“. Poušť – protichůdný obraz zahrady – se stává místem smíření a spásy; šelmy, které představují nejkonkrétnější formu hrozby, která pro člověka vyvstává ze vzpoury stvoření a z moci smrti, se stávají přátelskými jako v ráji. Dochází ke znovunastolení pokoje, ohlašovaného Izaiášem pro čas Mesiáše: „Vlk bude přebývat s beránkem, pardál si lehne vedle kůzlátka ...“ (11,6). Tam, kde je pokořen hřích, dochází ke znovunastolení harmonie člověka s Bohem, následuje smíření tvorstva, sužované tvorstvo se znovu stává místem pokoje, jak řekne svatý Pavel, jenž mluví o sténání tvorstva, „jež nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě“ (Řím 8,19). Nejsou snad oázy stvoření, které vznikly například kolem benediktinských klášterů na Západě, předjímáním tohoto smíření tvorstva, jež vychází od Božích dětí, zatímco naopak například Černobyl, není snad zdrcujícím výrazem tvorstva, zotročeného v zatemnění Boha? Své krátké vyprávění o pokušeních Marek uzavírá větou, která se dá vyložit jako zmínka Žalmu 91,11s: „A andělé mu sloužili“. Tato věta se nachází i na konci nejdelšího vyprávění o pokušeních na poušti v Matoušově podání a jen tam, na základě širšího kontextu, se stává plně pochopitelným. Matouš a Lukáš vyprávějí o třech pokušeních, v nichž se zračí Ježíšův vnitřní boj o jeho poslání, ale současně také vyvstává otázka na čem skutečně v životě lidí záleží. Je tu jasně zřejmé jádro každého pokušení: odvrátit od Boha, který se tváří v tvář všemu, co se v našem životě jeví jako nejnaléhavější, zdá být druhořadý, ne-li zbytečný a rušivý. Nastolit ve světě pořádek bez Boha, spoléhat jen na vlastní schopnosti, uznávat jako 5

pravdivé jen politické a materiální skutečnosti a Boha nechávat stranou jako klam, je pokušení, které nám hrozí v mnoha formách. Součástí povahy pokušení je i jeho morální aspekt: nevyzývá nás přímo, abychom konali zlo, bylo by to příliš drsné. Dělá dojem, že nám naznačuje to lepší: vzdát se konečně iluzí a účinně vynaložit síly pro zlepšení světa. Navíc si nárokuje pravý realizmus. Reálné je to, co je ověřitelné: moc a chléb. Ve srovnání s tím se Boží věci jeví jako nereálné, podružný svět, který ve skutečnosti nepotřebujeme. Ve hře je Bůh: je nebo není pravda, že On je reálný, že je sám realitou? Je Dobrý anebo my sami musíme objevit, co je dobré? Otázka po Bohu je základní otázkou, která nás přivádí na rozcestí lidské existence. Co má spasitel světa dělat či co dělat nemá? Právě tato otázka se skrývá za Ježíšovými pokušeními. Trojí pokušení jsou totožná u Matouše i u Lukáše, liší se jen jejich sled. My se podržíme Matoušova pořadí vzhledem ke stupňující se posloupnosti jeho uspořádání. Když se Ježíš „postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl“ (Mt 4,2). Už za dob Ježíšových mělo číslo 40 v Izraeli bohatý symbolický obsah. Připomíná především čtyřicet roků, které Izrael strávil na poušti, a které byly časem zvláštní Boží blízkosti. Dále pak připomíná čtyřicet dní, které Mojžíš strávil na hoře Sinaj, než mohl přijmout Boží slovo, svaté desky Smlouvy. Připomínku lze dále rozšířit na rabínské vyprávění, podle něhož Abrám po cestě k hoře Horeb, kde měl obětovat svého syna Izáka, čtyřicet dní a čtyřicet nocí nejedl ani nepil, a sytil se jen pohledem a slovy anděla, který ho doprovázel. Otcové, snad už v trochu hravém rozšiřování numerické symboliky, spatřovali v čísle 40 číslo kosmické, absolutní číslo tohoto světa: veškerenstvo je vymezeno čtyřmi nejodlehlejšími stranami světa a 10 je číslem přikázání. Kosmické číslo znásobené počtem přikázání se stává symbolickým vyjádřením dějin tohoto světa. Ježíš tak, řekli bychom, znovu prochází exodem Izraele, a poté chybami a zmatkem celých dějin. Čtyřicet dní postu zahrnuje drama dějin, které Ježíš bere na sebe a snáší je až do konce. „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů, stanou chleby“ (Mt 4,3) – tak začíná první pokušení. „Jsi-li Syn Boží ...“ – tato slova ještě uslyšíme z úst těch, kdo se Ježíšovi vysmívali pod křížem: „Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!“ (Mt 27,40). Kniha Moudrosti tuto situaci už předpověděla: „Je-li spravedlivý Božím Synem, Bůh se ho ujme“ (2,18). Výsměch a pokušení se tu překrývají: Kristus má dát důkaz svého nároku, aby se stal věrohodný. Tento požadavek důkazů provází celý život Ježíšův: neustále je mu namítáno, že o sobě neposkytl dostatečné důkazy; měl by vykonat velký zázrak, který by tak vymýtil jakoukoli pochybnost a každou námitku, a který by jasně a nepopiratelným způsobem ukázal každému, kdo a co Kristus je nebo není. A s tímto požadavkem se na Boha, Krista a na jeho Církev obracíme v průběhu dějin i my: Bože, pokud existuješ, potom se musíš ukázat; musíš prolomit nebesa své skrytosti a udělat nám jasno, na které máme právo. Jsi-li ty, Kriste, skutečně Synem Božím, a nikoli jedním z osvícených, kteří se neustále v dějinách objevovali, pak to musíš ukázat mnohem jasněji, než jak to činíš. Musíš proto dát své Církvi, má-li skutečně být tvou, jinou míru zřejmosti, než je ta, kterou ve skutečnosti má. 6

K tomuto bodu se vrátíme, když budeme mluvit o druhém pokušení, jehož je pravým středem. Důkaz Boží existence, který pokušitel v prvním pokušení předkládá, spočívá v proměnění kamenů pouště v chléb. Na začátku jde o hlad samotného Ježíše – tak jej vnímal Lukáš: „Řekni tomuto kamení, ať se stane chlebem“ (Lk 4,3). Matouš však vykládá pokušení šířeji, tak, jak se Ježíši předkládalo už během jeho pozemského života a jak se mu následně stále znovu předkládá v celých dějinách. Co je tu nejtragičtější, co více protiřečí víře v dobrého Boha a víře ve vykupitele lidí, než hlad lidstva? Nemělo by být prvním rozeznávacím kritériem vykupitele před světem a pro svět to, že dá chléb a ukončí hladovění všech lidí? Když izraelský národ putoval pouští, Bůh jej sytil chlebem z nebe, manou. Panovalo přesvědčení, že v tomto obraze lze rozpoznat mesiánský čas: neměl a nemá vykupitel světa prokázat svou identitu tím, že dá všem najíst? Problém výživy světa – a, ještě obecněji: sociální problémy – nejsou snad prvním a skutečným kritériem, kterým se má měřit vykoupení? Může se právem nazývat vykupitelem někdo, kdo toto kritérium nesplňuje? Marxizmus - zcela pochopitelně- udělal právě z tohoto ideálu stěžejní bod svého příslibu spásy: postará se, aby nikde nebyl hlad a aby se „poušť stala chlebem“ ... „Jsi-li Syn Boží ...“ – jaká to výzva! A nedá se říct totéž Církvi? Chceš-li být Boží Církví, potom se především postarej o chléb pro svět – to ostatní přijde potom. Je těžké na tuto výzvu odpovědět, právě proto, že k nám doléhá volání hladovějících a musí nám tak hluboce proniknout do uší a do srdce. Ježíšovu odpověď nelze pochopit jen ve světle vyprávění o pokušeních na poušti. Téma chleba prochází celým evangeliem a musí být chápáno v celém své šíři. V Ježíšově životě existují ještě dvě velká vyprávění o chlebu. Jedním z nich je rozmnožení chlebů pro tisíce lidí, kteří Pána následovali do pouště. Proč nyní dělá to, co předtím odmítl jako pokušení? Lidé přišli, aby slyšeli Boží slovo a aby tak mohli učinit, vše ostatní nechali stranou. A tak, jako lidé, kteří otevřeli svá srdce Bohu a bližním ve vzájemnosti, mohou přijmout chléb správným způsobem. Tento zázrak předpokládá tři prvky: nejprve tu bylo hledáno Boha, jeho slova, správného zaměření života. Za chléb se dále vroucně modlí k Bohu. A nakonec základním prvkem zázraku je vzájemná ochota ke sdílení. Naslouchání Bohu se stává životem s Ním, a vede od víry k lásce, k objevení druhého. Ježíš není lhostejný k hladu lidí, k jejich hmotným potřebám, ale zasazuje je do správného kontextu a dává jim správný řád. Toto druhé vyprávění o chlebu odkazuje předem na třetí a je jeho přípravou: Poslední večeře, která je Eucharistii Církve a trvalým Ježíšovým zázrakem na chlebu. Ježíš sám se stal pšeničným zrnem, které tím, že umírá, přináší hojný užitek (srv. Jan 12,24). On sám se pro nás stal chlebem, a tomto rozmnožení chlebů potrvá nevyčerpatelným způsobem až do konce časů. Chápeme tak nyní Ježíšova slova, vzatá ze Starého zákona (srv. Dt 8,3), aby odrazil pokušitele: „Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst“ (Mt 4,4). V této souvislosti existuje jeden výrok německého jezuity Alfreda Delpa, popraveného nacisty: „Chléb je důležitý, svoboda je důležitější, ale ze všeho nejdůležitější je stálá věrnost a nikdy nezrazená úcta“. Tam, kde se tento řád dober nerespektuje, ale převrací, tam už z něj nevzchází spravedlnost, už se nehledí na trpícího člověka, ale vznikají rozvraty a ničení i v oblasti 7

hmotných věcí. Tam, kde se Bůh chápe jako druhotná veličina, která se může dočasně anebo natrvalo odsunout stranou ve jménu potřebnějších věcí, tehdy se právě tyto domněle významné věci hroutí. A nedokládá to pouze negativní výsledek marxistického experimentu. Západní pomoc rozvojovým zemím, založená na ryze technicko-materiálním principech, která nejen ponechala Boha stranou, ale svou domýšlivou přemoudřelostí od Něj vzdálila i lidi, učinila z Třetího světa Třetí svět v moderním slova smyslu. Tato pomoc odsunula stranou stávající náboženské, morální a sociální struktury a zavedla svou technicistní mentalitu prázdnoty. V přesvědčení, že dokáže proměnit kameny v chléb, místo chleba dala kameny. Jde o primát Boha. Jde o to uznat ho jako skutečnost, bez níž nic jiného nemůže být dobré. Dějiny nelze ovládat pouhými hmotnými strukturami a Boha přehlížet. Není-li srdce člověka dobré, pak nic jiného se nemůže stát dobrým. A dobrota srdce může přijít pouze od Toho, který sám je Dobrotou, Dobrem. Přirozeně se můžeme ptát, proč Bůh nestvořil svět, v němž by byla jeho přítomnost zřetelnější; proč Kristus nezanechal docela jiný jas své přítomnosti, který by každého zasáhl neodolatelným způsobem. To je tajemství Boha a člověka, do něhož nedokážeme proniknout. Žijeme v tomto světě, ve kterém právě Bůh nemá zřejmost nějaké věci, které by se dalo rukou dotknout, ale lze jej hledat a nacházet jen skrze touhu srdce, „východ“ z „Egypta“. V tomto světě se musíme postavit iluzím falešných filozofií a přiznat, že nežijeme jenom z chleba, ale především z poslušnosti Božímu slovu. A jedině tam, kde se touto poslušností žije, se rodí a vzrůstá vědomí, které umožňuje postarat se také o chléb pro všechny. Přicházíme k druhému Ježíšovu pokušení, jehož příkladný význam je z různých aspektů pro pochopení nejobtížnější. Pokušení je třeba chápat jako jistý druh vidění, v němž je ovšem shrnuta realita, zvláštní hrozba pro člověka i pro Ježíšovo poslání. Především je tu cosi divného. Ďábel, aby Ježíše vtáhl do své pasti, cituje Písmo svaté, Žalm 91,11s, který mluví o ochraně, kterou Bůh zaručuje věrnému člověku: „Svým andělům dal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na svých rukou tě ponesou, aby o kámen neklopýtla tvá noha“ (v. 11s). Tato slova nabývají další význam, jsou-li pronášena ve Svatém městě, na svatém místě. Uvedený žalm je totiž spojen s chrámem; ten, kdo ho recituje očekává v chrámě ochranu, neboť Boží příbytek musí být zvláštním místem Boží ochrany. Na jakém jiném místě by se člověk, který věří v Boha, mohl cítit jistější, než v posvátných hradbách? Ďábel se projevuje jako znalec Písma, dokáže přesně citovat Žalm. Celý rozhovor druhého pokušení vyznívá jako debata mezi dvěma znalci Písma: ďábel tu vystupuje jako teolog, říká v této souvislosti Joachim Gnilka. Vladimír Solovjov převzal toto téma ve svém Vyprávění o Antikristu: Antikrist převezme doktorát teologie honoris causa na univerzitě v Tübingen; je velkým znalcem Bible. Tímto vyprávěním chtěl Solovjov účinným způsobem vyjádřit svůj skepticizmus pokud jde o jistý druh učené exegeze jeho doby. Nejedná se o pohrdání vědeckým výkladem Bible jako takovým, nýbrž o nanejvýš zdravé a nutné varování před chybnými cestami, na něž by se mohl vydat. Výklad Bible se může skutečně může stát nástrojem Antikrista. Neříká to jen Solovjov. Samotné vyprávění o pokušení to vnitřně potvrzuje. Nejhorší knihy, zaměřené na ničení Ježíšovy postavy, rozvracející víru, byly vždy spřádány ze zdánlivých výsledků exegeze. 8

Dnes mnozí Bibli podrobují kritériu tzv. moderního vidění světa, jehož základním dogmatem je, že Bůh nemůže vůbec v dějinách působit – že tedy všechno, co se týká Boha, musí být odkázáno do subjektivní oblasti. Bible už tedy nemluví o Bohu, o živém Bohu, ale mluvíme jen my sami a rozhodujeme o tom, co Bůh může konat a co chceme či musíme udělat my. A Antikrist, jako velký znalec, nám v tu chvíli říká, že exegeze, která čte Bibli v pohledu víry v živého Boha a jemu popřává sluchu, je fundamentalizmem; pouze jeho exegeze, exegeze považovaná za skutečně vědeckou, v níž Bůh sám neříká nic a nemá co říct, drží krok s dobou. Teologická disputace mezi Ježíšem a ďáblem je rozpravou, která se týká každé doby a jejím předmětem je správný biblický výklad, jehož základní hermeneutickou otázkou je otázka po obrazu Boha. Diskuze o výkladu je v posledku diskuzí o tom, kdo je Bůh. Tato diskuze kolem obrazu Boha, o kterou jde v rozpravě o správném výkladu Písma svatého, se však konkrétně rozhoduje v obrazu Krista: On, který zůstal bez světské moci, je skutečně Syn živého Boha? Tak otázky kolem struktury pozoruhodného dialogu o Písmu mezi Kristem a pokušitelem, vede přímo k jádru otázky po obsahu. Oč tu jde? Toto pokušení se dávalo do vztahu s motivem panem et circenses (chléb a hry): po chlebu se musí nabídnout něco senzačního. Vzhledem k tomu, že u člověka evidentně nestačí pouze ukojit tělesný hlad, ten, který nechce dovolit Bohu, aby vstoupil do světa a mezi lidi, musí nabídnout nutkání vzrušujících zážitků, jejichž mrazení by nahradilo náboženský zápal a potlačilo ho. To se však asi nemíní našim úryvkem, protože jak se zdá, nepočítá se tu s diváky. To, oč v této otázce jde, je zřejmé v Ježíšově odpovědi, která je znovu převzata z Deuteronomia (6,16): „Nebudeš pokoušet Hospodina, svého Boha“. V Deuteronomiu je to odkaz na příběh Izraele, jemuž hrozilo, že zemře na poušti žízní. Dochází ke vzpouře proti Mojžíšovi, která se stává vzpourou proti Bohu. Bůh musí ukázat, že je Bůh. Tato vzpoura proti Bohu je v Bibli popsána těmito slovy: „Pokoušeli Pána a říkali: Je Pán uprostřed nás nebo ne?“ (Ex 17,7). Jde tedy o to, co jsme už výše zmínili: Bůh musí být podroben zkoušce. Je „zkoušen“ jako se zkouší zboží. Musí se podrobit podmínkám, které my považujeme za nezbytné, abychom dosáhli jistoty. Pokud nyní nezaručí ochranu, slíbenou v 91. žalmu, pak není Bůh. Jinak by zpochybnil své slovo i tím i sebe sama. V celé šíři tu mámě před sebou velkou otázku po tom, jak lze poznat Boha a jak ho poznat nelze, v jakém vztahu k Němu může člověk být a jak o něj může přijít. Domýšlivost, která chce z Boha udělat předmět a vnutit mu naše experimentální podmínky jako v laboratoři, nemůže Boha najít. Ve skutečnosti se už zakládá na předpokladu, že popíráme Boha jakožto Boha, protože se stavíme nad něj. Proto dáváme stranou veškerou dimenzi lásky, niterného naslouchání a jako reálné uznáváme jen to, co dokazatelné, co nám bylo vloženo do rukou. Ten, kdo takto smýšlí, činí sám sebe Bohem a tím nejen degraduje Boha, ale i svět a sám sebe. Vycházeje z této scény na cimbuří chrámu, otevírá se i pohled na kříž. Kristus se nevrhl z cimbuří chrámu. Neskočil do propasti. Nevystavil Boha zkoušce. Ale sestoupil do propasti smrti, do noci opuštěnosti, vydal se všanc, jak je to vlastní bezbranným. Odvážil se tohoto skoku jako úkonu Boží lásky k lidem. Věděl totiž, že tím, že skočí, může nakonec padnout jen do dobrotivých rukou Otce. Tak se stává zřejmým pravý smysl 91. 9

žalmu, právo na onu nejzazší a bezmeznou důvěru, o které s v něm mluví: kdo sleduje Boží vůli ví, že ani uprostřed všech hrůz, s nimiž se může potkat, nikdy nepřijde o poslední záštitu. Ví, že základem světa je láska, a proto i tam, kde mu žádný člověk nemůže nebo nechce pomoci, může jít dál, vkládaje svou důvěru v Toho, který ho miluje. Taková důvěra, k níž nás zmocňuje Písmo a k níž nás Zmrtvýchvstalý Pán vybízí, je však něčím naprosto odlišným od dobrodružné výzvy Bohu, která z něj chce učinit našeho služebníka. Pojďme k třetímu a poslednímu pokušení, které je vrcholem celého vyprávění. Ďábel vede Pána ve vidění na vysokou horu. Ukazuje mu všechny království světa a jejich lesk a nabízí mu panství nad světem. Není právě toto poslání Mesiáše? Nemá být právě On králem světa, který znovu sjednotí celou zemi ve velké království pokoje a blahobytu? Stejně jako pokušení s chlebem má dva jedinečné odpovídající odkazy v Ježíšově životě – rozmnožení chlebů a Poslední večeři -, tak je tomu i zde. Zmrtvýchvstalý Pán shromažďuje své „na hoře“ (srv. Mt 28,16). A v té chvíli skutečně říká: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“ (28,18). Dva aspekty jsou tu nové a odlišné: Pán má moc na nebi i na zemi. A jedině ten, kdo má všechnu tuto moc, má moc skutečnou, spásonosnou. Bez nebe zůstává pozemská moc vždy pochybná a křehká. Jedině moc, která se podřizuje kritériu a soudu nebes, tedy Bohu, může být mocí k dobru. A jen taková moc, na níž spočívá Boží požehnání, může být důvěryhodná. K tomuto aspektu se pojí další: Ježíš má tuto moc jako Vzkříšený, což znamená: tato moc předpokládá kříž, jeho smrt. Předpokládá jinou horu – Golgotu -, kde umírá přibitý na kříž, vysmívaný od lidí a svými opuštěný. Kristovo království je jiné, než jsou království světa a jejich lesk, jak mu je satan ukazuje. Tato sláva – jak ukazuje význam řeckého slova dóxa – je lesk, který se rozplývá. Kristovo království nemá tento druh lesku. Roste prostým kázáním v těch, kdo jsou ochotni stát se jeho učedníky, kdo jsou pokřtěni ve jménu Trojjediného Boha a zachovávají jeho přikázání (srv. Mt 28,19s). Ale vraťme se k pokušení. Jeho skutečný obsah se stává zřejmým, když vidíme, jak v průběhu dějin nabývá stále nových forem. Křesťanské impérium se velmi brzy snažilo proměnit víru v politický faktor jednoty impéria. Kristovo království tedy mělo nabýt formy politického království a jeho lesku. Slabost víry, pozemská slabost Ježíše Krista měla být nahrazena politickou a vojenskou mocí. Během staletí toto pokušení – zajistit víru mocí – se představovala vždy znovu v různých formách, a víra neustále čelila riziku, že bude pohlcena právě ramenem moci. Boj za svobodu Církve, boj za to, aby se Ježíšovo království neztotožňovalo se žádnou politickou strukturou, musí být veden po všechna staletí. Splynutí víry a politické moci si totiž vždy vybírá svou daň: víra se dá do služeb moci a musí se podřídit jejím kritériím. Alternativa, o kterou tu jde, se jeví v provokativní formě ve vyprávění o Pánově umučení. NaVrchol Pilátova procesu nechává vybrat mezi Ježíšem a Barabášem. Jeden z nich bude osvobozen. Ale kdo je Barabáš? Obvykle máme v uších jen slova Janova evangelia: „Barabáš byl zločinec“ (18,40). Ale řecký výraz pro „zločince“ v politické situaci té doby, mohl v Palestině nabývat zvláštního významu. V tomto případě to 10

znamenalo něco jako „bojovník odboji“. Barabáš se podílel na vzpouře (srv. Mk 15,7) a v tomto kontextu byl navíc obviněn z vraždy (srv. Lk 23,19.25). Když Matouš říká, že Barabáš byl „známý vězeň“, naznačuje to, že byl jedním z nejviditelnějších bojovníků odboje, pravděpodobně skutečnou hlavou této vzpoury (srv. Mt 27,16). Jinými slovy, Barabáš byl mesiánskou postavou. Volba mezi Ježíšem a Barabášem nebyla náhodná: stojí tu proti sobě dvě mesiánské postavy, dvě formy mesianizmu. Tato skutečnost se stává ještě zřejmější uvědomíme-li si, že Bar-Abbas znamená „syn otce“. Je to typicky mesiánské označení, náboženské jméno jednoho z nejvýznamnějších vůdců mesiánského hnutí. Poslední velká mesiánská válka židů byla vedena v roce 132 BarKochbou, „Synem hvězdy“. Jde o stejné složení jména, představuje stejný úmysl. Od Origena se dovídáme další zajímavý detail: v mnoha rukopisech evangelií ze III. století se dotyčný člověk jmenoval „Ježíš Barabbas“ – ježíš, syn otce. Vystupuje jako alter ego Ježíše (Ježíšův dvojník), který vymáhá stejný nárok, ale naprosto odlišným způsobem. Je tu tedy volba mezi Mesiášem, který vede boj, slibuje svobodu a své vlastní království, a tímto tajemným Ježíšem, který jako cestu k životu hlásá ztrátu sebe sama. Co je na tom divného, že masy daly přednost Barabášovi? (Podrobnější detaily lze najít ve významné knize Vittoria Messoriho, Patì sotto Ponzio Pilato?, Torino 1992, str. 52-62). Kdybychom měli vybírat dnes my, měl by Ježíš z Nazareta, Syn Mariin, Syn Otce nějakou šanci? Ale opravdu Ježíše známe? Chápeme ho? Neměli bychom snad vyvinout úsilí, abychom ho poznali zcela novým způsobem, včera stejně jako dnes? Pokušitel není tak neohrabaný, aby nám přímo nabízel adoraci ďábla. Předkládá nám jen, abychom se rozhodli pro to, co je rozumné, pro prioritu naplánovaného a organizovaného světa, ve kterém Bůh, jako soukromá záležitost, sice může mít své místo, ale nesmí zasahovat do našich zásadních záměrů. Solovjov připisuje Antikristu knihu Otevřená cesta k míru a blahobytu světa, která se stane takřka novou Biblí a jejím podstatným obsahem je adorace blahobytu a rozumného plánování. Třetí Ježíšovo pokušení se tedy jeví jako pokušení základní – spočívá v otázce, co by měl spasitel světa dělat. Prochází celým Ježíšovým životem. Znovu otevřeně vyvstává v jednom rozhodujícím bodu směrování jeho cesty. Petr pronesl jménem všech apoštolů vyznání víry v Ježíše Mesiáše-Krista, Syna živého Boha, a dal tak výraz víře, která vytváří Církev a zakládá nové společenství víry, spočívající na Kristu. Ale právě v tomto klíčovém okamžiku, kdy v konfrontaci s s „názorem lidí“ se ukazuje vymezující a rozhodné poznání Ježíše a začíná se tak formovat jeho nová rodina, znovu vystupuje pokušitel: nebezpečí, že vše zvrátí na opačnou stranu. Pán hned vysvětluje, že pojetí mesiáše je třeba chápat vycházeje z poselství proroků v jeho celku: neznamená světskou moc, ale kříž a zcela odlišnou společnost, která se rodí skrze kříž. Tak to však Petr nechápal: „Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat: ´Bůh uchovej, Pane, to se ti nikdy nestane´“. Jen pokud čteme tato slova na pozadí vyprávění o pokušeních na poušti, chápeme neuvěřitelně tvrdou odpověď Ježíšovu: „Pryč ode mne, satane! Svádíš mě, neboť nemáš na mysli, co je Boží, ale co je lidské!“ (Mt 16,22s). Ale neříkáme snad Ježíši všichni bez přestání, že jeho poselství vede ke sporu s převládajícími názory a tak riskuje neúspěch, útrapy, pronásledování? Křesťanské impérium či světové papežství už dnes nejsou pokušením, ale vykládat křesťanství jako recept na pokrok a 11

uznávat všeobecný blahobyt za pravý cíl všech náboženství, tedy i křesťanského, to je nová forma stejného pokušení. Dnes se objevuje pod pláštíkem otázky: Ale co Ježíš přinesl, jestliže nedal vzejít lepšímu světu? Neměl by právě toto být obsah mesiánské naděje? Ve Starém zákoně se ještě prolínají dvě roviny naděje: očekávání uzdraveného světa, v němž vlk ulehne vedle beránka (srv. Iz 11,6), kde se národy vydají na cestu k hoře Sion a pro něž bude platit proroctví: „Zkují své meče v radlice, své meče ve vinařské nože“ (Iz 2,4; Mich 4,1-3). Vedle této je však perspektiva trpícího Božího služebníka, který zachraňuje skrze pohrdání a utrpení. Během celého svého pozemského putování a pak znovu při rozhovorech po velikonocích, musel Ježíš svým učedníkům ukazovat, že Mojžíš a proroci mluvili o Něm, navenek zbaveném jakékoli moci, trpícím, ukřižovaném, zmrtvýchvstalém; musel jim ukázat, že právě tak se naplnily přísliby. „O bláhoví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci!“ (Lk 24,25), řekl Pán emauzským učedníkům, a totéž neustále opakuje i nám po všechna staletí, protože i my si stále myslíme, že pokud chtěl být Mesiáš, měl přinést zlatý věk. Ale i nám říká Ježíš totéž, čím odrazil satana a to, co řekl Petrovi, a co znovu vyložil emauzským učedníkům: žádné z království tohoto světa není Boží království, absolutní podmínkou spásy lidstva. Lidské království zůstává lidským, a kdo tvrdí, že může vybudovat spasený svět, přitakává klamu satana, dává světu padnout do jeho rukou. Vyvstává tu však velká otázka: ale co Ježíš skutečně přinesl, jestliže nepřinesl pokoj ve světě, blahobyt pro všechny, lepší svět? Co přinesl? Odpověď je velmi snadná: Boha. Přinesl Boha, Toho Boha, jehož tvář se postupně zjevovala od Abraháma až po sapienciální literaturu, přes Mojžíše a proroky – toho Boha, který jedině v Izraeli zjevil svou tvář, a který i pod mnoha odstíny, byl uctíván ve světě pohanů – tohoto Boha, Boha Abrahámova, Izákova a Jakubova, pravého Boha, přinesl národům země. Přinesl Boha: teď známe jeho tvář, teď jej můžeme vzývat. Teď známe cestu, kterou jako lidé, musíme v tomto světě kráčet. Ježíš nám přinesl Boha a s Ním pravdu o našem údělu a našem původu; víru, naději a lásku. Jen tvrdost našeho srdce se domnívá, že je to málo. Ano, Boží moc ve světě je tichá, ale je to moc pravá a trvalá. Zdá se, jako by Boží věc byla neustále v agónii. Ale vždy se ukazuje jako to, co skutečně trvá a zachraňuje. Království světa, která satan mohl Pánu ukázat, během doby všechna padla. Jejich sláva, dóxa, se ukázala být zdáním. Ale sláva Kristova, pokorná sláva, připravená trpět, sláva jeho lásky nezapadla a nezapadne. Z boje proti satanovi vychází Ježíš jako vítěz: proti falešnému zbožštění moci a blahobytu, falešnému příslibu budoucnosti, která skrze moc a ekonomii zaručuje všechno všem, On postavil božskou přirozenost Boha, který je pravým dobrem člověka. Na výzvu, aby se klaněl moci, Pán odpověděl slovy Deuteronomia, stejné knihy, jakou citoval i ďábel: „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jemu jedinému sloužit“ (Mt 4,10; srv. Dt 6,13). První přikázání Izraele je také prvním přikázáním křesťanů: klanět se jedině Bohu. Stejně jako Marek i Matouš uzavírá vyprávění o pokušení na poušti slovy: „A přistoupili andělé a sloužili mu“ (Mt 4,11; Mk 1,13). Teď se naplňuje Žalm 91,11: andělé mu slouží. Zjevil se jako Syn a proto je nebe otevřené nad Ním, novým Jakubem, praotcem Izraele, který se stal všeobecným (srv. Jan 1,51; Jan 28,12). 12

LITURGICKÉ TEXTY 2. NEDĚLE POSTNÍ 1. ČTENÍ – 1MOJŽ 15,5-12.17-18

Čtení z první knihy Mojžíšovy. Bůh vyvedl Abráma ven a pravil: ”Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat!” – a dodal: ”Tak četné bude tvé potomstvo!” Abrám Hospodinu uvěřil a ten ho za to uznal za spravedlivého.Znovu mu pravil: ”Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Uru Chaldejců, abych ti dal tuto zemi do vlastnictví.” Abrám řekl: ”Pane, Hospodine, podle čeho poznám, že ji dostanu do vlastnictví?” Bůh mu řekl: ”Vezmi pro mě jalovici, kozu, berana, všechny tříroční, pak ještě hrdličku a holoubě.”Abrám mu přinesl všechna tato zvířata, rozpůlil je a položil jednu polovici proti druhé, ale ptáky nerozpůlil. Dravci se slétali na mrtvá těla, ale Abrám je odháněl. Slunce se sklánělo k západu, když Abrám upadl do hlubokého spánku; pojala ho hrůza a velká tíseň. Zatím slunce zapadlo, nastala tma, a hle – dýmající pec a ohnivá pochodeň přešly mezi oněmi rozpůlenými částmi. V ten den uzavřel Hospodin s Abrámem smlouvu a řekl: ”Tvému potomstvu dávám tuto zemi od Egyptského potoka až k veliké řece, řece Eufratu!” ŹALM 27

Hospodin je mé světlo a má spása, – koho bych se bál? – Hospodin je záštita mého života, – před kým bych se třásl? Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, – smiluj se nade mnou, vyslyš mě! – Mé srdce k tobě mluví, – má tvář tě hledá: Hospodine, hledám tvou tvář. – Neskrývej svou tvář přede mnou, – v hněvu neodmítej svého služebníka! – Tys má pomoc, nezavrhuj mě! Věřím, že uvidím blaho od Hospodina – v zemi živých! – Důvěřuj v Hospodina, buď silný, – ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina! 2. ČTENÍ – FLP 3,17-4,1

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům. Bratři! Jednejte všichni tak, jak jednám já, a dívejte se na ty, kdo žijí podle mého příkladu. Často jsem vás na to upozorňoval, a teď to říkám se slzami v očích, že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže. Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské. My však máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista. On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené. Způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všecko. Proto, moji bratři milovaní a vytoužení, moje radosti a koruno, tak stůjte v Pánu pevně, milovaní! EVANGELIUM – LK 9,28B-36

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho. Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: ”Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.” Nevěděl, co mluví. Zatímco to říkal, objevil se oblak a zahalil je. Když se octli v oblaku, padla na ně bázeň. Z oblaku se ozval hlas: ”To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!” Když se ten hlas ozval, byl už Ježíš sám. Zachovali o tom mlčení a nikomu v oněch dnech nepověděli nic o tom, co viděli. 13

LITURGICKÉ TEXTY 3. NEDĚLE POSTNÍ 1. ČTENÍ – EX 3,1-8A.13-15 Čtení z druhé knihy Mojžíšovy. Mojžíš pásl stádo svého tchána Jitra, midjanského kněze. Když jednou vyhnal stádo za step, přišel k Boží hoře Chorebu. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl v plameni ohně, který šlehal ze středu keře. Díval se, a hle – keř hořel plamenem, ale neshořel. Mojžíš si řekl: ”Půjdu se podívat na ten zvláštní zjev, proč keř neshoří.” Když Hospodin viděl, že se přichází podívat, zavolal ze středu keře: ”Mojžíši, Mojžíši!” A on odpověděl: ”Tady jsem!” Bůh řekl: ”Nepřibližuj se sem, zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.” A pokračoval: ”Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!” Mojžíš zahalil svou tvář, neboť se bál pohlédnout na Boha. Hospodin pravil: ”Viděl jsem bídu svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem.” Mojžíš pravil Bohu: ”Hle, já přijdu k synům Izraele a řeknu jim: ‚Posílá mě k vám Bůh vašich otců.‘ Když se zeptají: ‚Jaké je jeho jméno?‘ – co jim mám říci?” Bůh pravil Mojžíšovi: ”Já jsem, který jsem!” A dodal: ”Tak řekneš synům Izraele: ‚Ten, který jest, posílá mě k vám.‘” A ještě pravil Bůh Mojžíšovi: ”Tak řekneš synům Izraele: ‚Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův, posílá mě k vám!‘ To je moje jméno na věky, to je můj název po všechna pokolení.” ŹALM 103 Veleb, duše má, Hospodina, – vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! – Veleb, duše má, Hospodina – a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní! On odpouští všechny tvé viny, – on léčí všechny tvé neduhy. – On vykupuje tvůj život ze záhuby, – on tě věnčí láskou a slitováním. Hospodin koná spravedlivé skutky, – zjednává právo všem utlačeným. – Oznámil své plány Mojžíšovi, – izraelským synům své skutky. Hospodin je milosrdný a milostivý, – shovívavý a nadmíru dobrotivý. – Jak vysoko je nebe nad zemí, – tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. 2. ČTENÍ – 1KOR 10,1-6.10-12-13 Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Chtěl bych vám, (bratři), připomenout, že všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem, všichni přijali Mojžíšův křest v oblaku a v moři, všichni jedli stejný duchovní pokrm a všichni pili stejný duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. Ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila. Pomřeli na poušti. Tyto věci se staly nám pro výstrahu, abychom netoužili po špatnostech, jako toužili oni. Ani nereptejte, jako někteří z nich reptali, a za to byli pobiti od (anděla) Zhoubce. To se jim přihodilo jako výstražný příklad a bylo to napsáno jako poučení pro nás, kteří žijeme v době poslední. Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl. EVANGELIUM – LK 13,1-9 Slova svatého evangelia podle Lukáše. V té době přišli k Ježíšovi se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat. Řekl jim na to: ”Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete. Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete.” Vypravoval pak toto podobenství: ”Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři: ‚Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?‘ On mu však odpověděl: ‚Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.‘” 14

LITURGICKÉ TEXTY 4. NEDĚLE POSTNÍ 1. ČTENÍ – JOZ 5,9A.10-12 Čtení z knihy Jozue. Hospodin pravil Jozuovi: ”Dnes jsem z vás odvalil egyptskou hanbu.” Synové Izraele se utábořili v Gilgalu a slavili Velikonoce čtrnáctého dne toho měsíce večer na jerišských planinách. Na druhý den po Velikonocích jedli z úrody té země: nekvašené chleby a pražená zrna. Téhož dne přestala padat mana. Byl to druhý den, když jedli z úrody té země. Synové Izraele už neměli manu, toho roku jedli z výnosu země Kanaán. ŹALM 34 Ustavičně chci velebit Hospodina, – vždy bude v mých ústech jeho chvála. – V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, – ať to slyší pokorní a radují se. Velebte se mnou Hospodina, – oslavujme spolu jeho jméno! – Hledal jsem Hospodina a vyslyšel mě, – vysvobodil mě ze všech mých obav. Pohleďte k němu, ať se rozveselíte, – vaše tvář se nemusí zardívat hanbou. – Hle, ubožák zavolal a Hospodin slyšel, – pomohl mu ve všech jeho strastech.

2. ČTENÍ – 2KOR 5,17-21 Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Když se někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo. A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom hlásali toto usmíření. Vždyť Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření. Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha. EVANGELIUM – LK 15,1-3.11-32 Slova svatého evangelia podle Lukáše. K Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: ”Přijímá hříšníky a jí s nimi!” Pověděl jim tedy toto podobenství: ”Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: ‚Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.‘ On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával. Tu šel do sebe a řekl: ‚Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!‘ Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.‘ Ale otec nařídil služebníkům: ‚Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!‘ A začali se veselit. Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: ‚Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.‘ Tu se starší syn rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: ‚Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!‘ Otec mu odpověděl: ‚Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.‘” 15

Věřím v Boha: Otce všemohoucího. (středeční generální audience Benedikta XVI., Aula Pavla VI. ve Vatikánu, 30. ledna 2013)

Drazí bratři a sestry, minulou středu jsme se v katechezi zastavili u počátečních slov Kréda: „Věřím v Boha“. Vyznání víry však toto tvrzení specifikuje. Bůh je všemohoucí Otec, Stvořitel nebe a země. Chtěl bych tedy nyní spolu s vámi přemýšlet o první, základní definici Boha, kterou nám Krédo podává: Bůh je Otec. Není dnes vždy snadné mluvit o otcovství. Rozpadlé rodiny, stále náročnější pracovní závazky, starosti a často stěží udržitelné rodinné rozpočty, rozptylující invaze médií do každodenního života jsou některé z mnoha faktorů, které mohou zvláště v západním světě bránit klidnému a konstruktivnímu vztahu mezi otcem a dětmi. Komunikace se někdy komplikuje, schází důvěra, a vztah k postavě otce se stává problematickým. A problematickým se tak stává i obraz Boha jakožto Otce, když chybějí patřičné vzory. Kdo má zkušenost příliš autoritativního a neoblomného, indiferentního a nepříliš vlídného otce anebo jej nemá vůbec, stěží pak může klidně přemýšlet o Bohu jako Otci a v důvěře se Mu svěřovat. Biblické zjevení však pomáhá překonat tyto těžkosti a podává nám Boha, který ukazuje, co znamená být doopravdy „otcem“. Především evangelium nám zjevuje tuto tvář Boha jako Otce, který miluje do té míry, že dává vlastního Syna pro spásu lidstva. Vztah k otcovské postavě tedy pomáhá pochopit něco z Boží lásky, která však zůstává nekonečně větší, věrnější a ucelenější než láska jakéhokoli člověka. „Vždyť, kdo je mezi vámi takový, že dá vlastnímu synovi kámen, když ho poprosí o chléb? Nebo když poprosí o rybu, že mu dá hada? Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec dá dobré věci těm, kdo ho prosí“ (Mt 7,9-11; Lk 11,11-13). Bůh je nám Otcem, protože nás zahrnul dary a vyvolil nás před stvořením světa (Ef 1,3-6), učinil z nás v Ježíši skutečně své děti (srov. 1 Jan 3,1). A jako Otec provází Bůh naši existenci láskou, obdarovává nás svým Slovem, svým učením, svou milostí, svým Duchem. On – jak zjevuje Ježíš – je Otcem, který živí nebeské ptactvo, aniž by muselo sít a sklízet, a odívá polní květy do skvoucích barev a šatů krásnějších než měl Šalomoun (srov. Mt 6,26-32; Lk 12,24-28); a my – dodává Ježíš – jsme mnohem cennější než květy a ptactvo! A je-li On tak dobrý, že „dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým a nespravedlivým“ (Mt 5,45), budeme se moci vždycky, beze strachu a s naprostou důvěrou svěřit Jeho otcovskému odpuštění, vydáme-li se špatnou cestou. Bůh je dobrý Otec, který přijímá a objímá ztraceného a litujícího syna (srov. Lk 15,11), dává zadarmo těm, kteří ho prosí (srov. Mt 18,19; Mk 11,24; Jan 16,23) a nabízí nebeský chléb a živou vodu, aby dal věčný život (srov. Jan 6,32.51.58). Proto žalmista, který je obklíčen nepřáteli, zlovolníky a pomlouvači, hledá pomoc u Pána a vzývá Jej, může vydat zcela věrohodné svědectví a říci: „I kdyby mě otec s matkou opustili, Hospodin se mě ujme“ (Žl 27,10). Bůh je Otec, který své děti nikdy neopouští; láskyplný Otec, který je oporou a pomocí, přijímá, odpouští a zachraňuje. Jeho věrnost 16

nezměrně překračuje věrnost lidí a otevírá dimenze věčnosti: „neboť jeho milosrdenství trvá navěky“, jak to litanicky opakuje v každém verši Žalm 136, když líčí dějiny spásy. Láska Boha Otce nikdy neochabuje, neomrzíme ji. Je láskou, která se vydává až do krajnosti, až k oběti Syna. Víra nám dává tuto jistotu, která se stává bezpečnou skálou při budování našeho života, takže můžeme čelit všem těžkostem a protivenstvím, zkušenostem temných krizí a momentům bolesti a jsme neseni důvěrou, že Bůh nás nikdy nenechává samotné a je nám vždy nablízku, aby nás zachránil a dovedl do života věčného. V Pánu Ježíši se v plnosti ukazuje laskavá tvář Otce, který je v nebesích. Poznáme-li Jej, můžeme poznat také Otce (srov. Jan 8,19; 14,7), vidíme-li Jeho, můžeme vidět Otce, protože On je v Otci a Otec je v Něm (srov. Jan 14,9.11). On je „obrazem neviditelného Boha“, jak jej definuje hymnus z listu Kolosanům, „dříve zrozený než celé tvorstvo…prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých“, „v něm máme vykoupení a odpuštění hříchů“ a smíření všech věcí „jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví prolitou na kříži zjednává pokoj“ (srov. Kol 1,13-20). Víra v Boha Otce si žádá víru v Syna působením Ducha svatého a uznání, že v záchranném Kříži zjevuje se definitivně božská láska. Bůh je nám Otcem tím, že nám daroval svého Syna; Bůh je nám Otcem tím, že nám odpustil naše hříchy a vede nás do radosti vzkříšeného života; Bůh je nám Otcem tím, že nám daroval Ducha, který z nás činí děti a umožňuje nám oslovovat Ho vpravdě „Abba, Otče“ (srov. Řím 8,15). Proto nás Ježíš vybízí, když nás učí modlitbě, abychom říkali „Otče náš“ (Mt 6,9-13; srov. Lk 11,2-4). Otcovství Boha je tedy nekonečná láska, něha sklánějící se k nám, slabým dětem, kterým je zapotřebí všeho. Žalm 103, chvalozpěv Božího milosrdenství, praví: „Jako se smilovává otec nad syny, tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. Neboť on ví, z čeho jsme utvořeni, má v paměti, že jsme jen prach“ (vv. 13-14). Právě naše nepatrnost, naše slabá lidská přirozenost, naše křehkost se dožaduje milosrdenství Pánova, aby projevil svoji velikost a slitování Otce tím, že nám pomůže, odpustí nám a zachrání nás. A Bůh odpovídá na naši prosbu posláním svého Syna, který umírá a vstává z mrtvých kvůli nám, vstupuje do naší křehkosti a uskutečňuje to, co by člověk sám od sebe nikdy nemohl dokázat: jako nevinný beránek bere na Sebe hřích světa a znovu nám otevírá cestu ke společenství s Bohem, činí nás pravými Božími dětmi. Velikonoční mystérium zjevuje v celé své záři definitivní Otcovu tvář. A na oslaveném Kříži dochází k plnému zjevení velikosti Boha jakožto „všemohoucího Otce“. Může nás však napadnout otázka: jak je možné přemýšlet o všemohoucím Bohu, hledíme-li na Kristův Kříž? Na tuto moc zla, která dosahuje takové míry, že zabíjí Božího Syna? Chtěli bychom jistě božskou všemohoucnost podle svých myšlenkových schémat a svých přání, tedy „všemohoucího“ Boha, který řeší problémy, zasahuje, aby předešel obtížím, přemáhá nepřátelskou moc, mění chod událostí a anuluje bolest. Mnozí teologové dnes říkají, že Bůh nemůže být všemohoucí, protože by jinak nemohlo existovat tolik utrpení a tolik zla ve světě. Věřit v Boha Otce a Jeho všemohoucnost se vskutku stává pro mnohé - i pro nás - obtížným tváří v tvář zlu a utrpení. Někteří hledají útočiště v idolech a podléhají pokušení nalézt odpověď v jakési „magické“ všemohoucnosti a v jejích iluzorních slibech. Avšak víra ve všemohoucího Boha nás nutí vydat se stezkami docela jinými a učit se poznávat, že myšlení Boha je jiné než to naše a že cesty Boží jsou odlišné od těch našich 17

(srov. Iz 55,8) a také Jeho všemohoucnost je jiná. Neprojevuje se jako automatická či svévolná síla, ale vyznačuje se milující a otcovskou svobodou. Bůh se stvořením svobodných tvorů a darem svobody vskutku odřekl části svojí moci a propůjčil moc naší svobodě. Takto On miluje a respektuje svobodnou odpověď lásky na Svoje volání. Bůh jako Otec touží, abychom se stali jeho dětmi a jako takové žily v Jeho Synu, ve společenství, v naprosté důvěrnosti s Ním. Jeho všemohoucnost se nevyjadřuje násilím, nevyjadřuje se ničením každé protivící se moci, jak bychom si přáli my, nýbrž vyjadřuje se láskou, milosrdenstvím, odpuštěním, přijetím naší svobody a neochabující výzvou k obrácení srdce, postojem, který je pouze zdánlivě slabý. Bůh se zdá slabým, myslíme-li na Ježíše Krista, který se modlí a nechává se zabít. Zdánlivě slabošský postoj, plný trpělivosti, mírnosti a lásky dokazuje, že toto je pravý způsob mocného bytí! Toto je Boží moc! A tato moc zvítězí! Mudrc z knihy Moudrosti se obrací k Bohu takto: „Ty však máš slitování se vším, protože můžeš všechno, a jsi shovívavý k hříchům lidí, aby dělali pokání. Vždyť ty miluješ všechno, co je… Ty máš na všechno ohled, poněvadž je to tvé, vládce, milující život“ (Mdr 11,23-24a.26). Jedině ten, kdo je mocný, může snášet zlo a projevit se shovívavě; jedině ten, kdo je opravdu mocný, může plně uplatňovat sílu lásky. A Bůh, kterému patří všechny věci, protože učinil všechno, zjevuje svou sílu láskou ke všemu a ke všem v trpělivém čekání na obrácení nás lidí, ze kterých chce mít Své děti. Bůh čeká na naše obrácení. Všemohoucí láska Boží nemá mezí, „když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky“ (Řím 8,32). Všemohoucnost lásky není všemocností světské moci, nýbrž totálním darem, a Ježíš, Syn Boží zjevuje světu opravdovou všemohoucnost Otce tím, že dává život za nás hříšníky. To je pravá, autentická a dokonalá božská moc, která odpovídá na zlo nikoli zlem, nýbrž dobrem, na urážky odpuštěním, na vražednou nenávist láskou, která oživuje. Pak je zlo opravdu přemoženo, protože obmyto Boží láskou; pak je smrt definitivně poražena, protože proměněna na dar života. Bůh Otec křísí Syna z mrtvých, smrt - velký nepřítel (srov. 1 Kor 15,26) - je pohlcena a zbavena svého jedu (srov. 1 Kor 15,54-55) a my, osvobozeni od hříchu, můžeme vstoupit do reality Božích dětí. Když tedy říkáme „Věřím v Boha, Otce všemohoucího“ vyjadřujeme svoji víru v moc lásky Boží, která v Jeho Synu, zabitém a vzkříšeném, potírá nenávist, zlo, hřích a otevírá nás pro život věčný, život dětí toužících být navždy v „Otcově domě“. Říci „Věřím v Boha, Otce všemohoucího“, v Jeho moc, v Jeho způsob bytí Otcem je vždycky úkon víry, obrácení, proměny našeho myšlení, veškerého našeho cítění a celého našeho způsobu žití. Drazí bratři a sestry, prosme Pána, aby podporoval naši víru, pomáhal nám opravdu nalézat víru a dával nám sílu hlásat Krista, ukřižovaného a vzkříšeného, a dosvědčovat Jej láskou k Bohu a bližnímu. A Bůh kéž nám umožní přijmout dar našeho synovství, abychom žili v plné realitě Kréda, v důvěrné odevzdanosti do Otcovy lásky a do Jeho milosrdenství, které je pravou všemohoucností a zachraňuje. 18

Věřím v Boha: Stvořitele nebe i země, Stvořitele lidské bytosti. (středeční generální audience Benedikta XVI., Aula Pavla VI. ve Vatikánu, 6. února 2013)

Drazí bratři a sestry, Krédo začíná tím, že nazývá Boha „všemohoucím Otcem“, jak jsme o tom rozjímali minulý týden, a vzápětí dodává, že je „Stvořitelem nebe a země“, čímž odkazuje na úvodní větu Bible. V prvním verši Písma svatého totiž čteme: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“ (Gen 1,1). Bůh je počátkem všeho a v kráse stvoření se zračí všemohoucnost milujícího Otce. Ve stvoření se Bůh projevuje jako Otec, neboť je počátkem života, a stvořením ukazuje svoji všemohoucnost. Obrazy užité Písmem svatým jsou velice působivé (srov. Iz 40,12; 45,12; 48,13; Žl 104,2.5; 135,7; Př 8,27-29; Job 38-39). Jako dobrý a mocný Otec se s láskou a věrně stará o své tvory, aby nikdy nezahynuli (srov. Žl 57,11; 108,5; 36,6). Stvoření se tak stává místem poznání a uznání všemohoucnosti Pána a Jeho dobroty, stává se pro nás věřící pobídkou k víře, abychom hlásali, že Bůh je Stvořitel. „Vírou poznáváme – píše autor listu Židům - že svět byl stvořen Božím slovem, takže to, co vidíme, nepovstalo z něčeho, co zde už bylo“ (Žid 11,3). Víra v sobě tedy zahrnuje umění rozpoznat stopy Neviditelného ve viditelném světě. Věřící může číst velkou knihu přírody a porozumět jejímu jazyku (srov. Žl 19,2-5), ale nezbytné je Slovo Jeho zjevení, které vzbuzuje víru, aby člověk mohl dosáhnout plného uvědomění reality Boha jakožto Stvořitele a Otce. V knihách Písma svatého může lidská inteligence ve světle víry nalézt klíč k porozumění světu. Zvláštní místo zaujímá zejména první kapitola knihy Geneze, která velkolepě líčí stvořitelské Boží dílo uskutečněné v sedmi dnech. V šesti dnech Bůh dokonává stvoření a sedmý den, v sobotu zanechává veškeré činnosti a odpočívá. Je to den svobody pro všechny, den společenství s Bohem. Kniha Geneze nám tímto prvním obrazem ukazuje, že Bůh nejprve zamýšlel setkat se s láskou, která bude odpovědí na Jeho lásku. A proto pak stvořil materiální svět, do něhož zasadil tuto lásku, tedy tvory, kteří mu svobodně odpovědí. Struktura textu umožňuje opakování důležitých sdělení. Šestkrát se například vyskytuje věta: „Bůh viděl, že je to dobré“ (vv. 4.10.12.18.21.25) a na závěr, posedmé, po stvoření člověka: „Bůh viděl všechno, co udělal, a hle – bylo to velmi dobré“ (v.31). Všechno, co Bůh stvořil je krásné a dobré, prostoupené moudrostí a láskou; stvořitelská činnost Boží vnáší řád a harmonii, obdařuje krásou. Z vyprávění Geneze dále vysvítá, že Pán tvoří svým Slovem: desetkrát za sebou stojí v textu: „Bůh řekl“ (vv. 3.6.9.11.14.20.24.26.28.29). Slovo, Logos Boží je počátkem reality světa: Bůh řekl a stalo se. Takto je zdůrazněna účinná moc božského Slova. Žalmista recituje: „Jeho slovem vznikla nebesa, dechem jeho úst všechen jejich zástup…, On totiž řekl – a stalo se, on poručil – a vše povstalo“ (Žl 33,6.9). Život se rodí a svět existuje, protože je poslušný Božímu Slovu. 19

Naše otázka zní: má dnes, v době vědy a techniky ještě smysl mluvit o stvoření? Jak máme rozumět vyprávění Geneze? Bible nechce být učebnicí přírodních věd, nýbrž poskytnout porozumění autentické a hluboké pravdě věcí. Základní pravda, kterou vyprávění Geneze odhaluje, spočívá v tom, že svět není shlukem kontrastujících sil, ale má svůj počátek a stabilitu v Logu, ve věčném Rozumu Boha, který bez ustání nese celé veškerenstvo. Existuje určitý plán se světem, který se rodí z tohoto Rozumu, z Ducha Tvůrce. Věřit, že toto je základem všeho, osvěcuje každý aspekt života a dává odvahu vyrovnávat se s dobrodružstvím života v důvěře a s nadějí. Písmo nám tedy říká, že počátkem bytí a světa - naším počátkem - není iracionalita a nutnost, nýbrž rozum, svoboda a láska. V to poslední věříme. Chtěl bych však říci ještě pár slov o vrcholu celého stvoření: muži a ženě, lidské bytosti, jediné, která má „schopnost poznat a milovat svého Stvořitele“ (Gaudium et spes, 12). Žalmista se táže s pohledem upřeným k nebi: „Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš?“ (Žl 8,4-5). Lidská bytost, s láskou stvořená Bohem, je nepatrná ve srovnání s nezměrností vesmíru. Pohlédneme-li někdy k obrovským nebeských vzdálenostem, také zakoušíme svoji omezenost. Lidská bytost je tímto paradoxem prostoupena: naše nepatrnost a naše pomíjivost se snoubí s velikostí toho, co jí chce dát láska věčného Boha. Vyprávění knihy Geneze o stvoření nás uvádí také do tohoto tajemství a pomáhá nám poznat plán Boha s člověkem. Především nám sděluje, že Bůh utvořil člověka z prachu země (srov. Gen 2,7). To znamená, že nejsme Bůh, nestvořili jsme sami sebe, jsme prachem země. Znamená to však také, že pocházíme z dobré země působením dobrého Stvořitele. K tomu přistupuje další zásadní skutečnost: všechny lidské bytosti jsou z prachu země, bez ohledu na rozdíly způsobené kulturou či historií a nehledě na sociální odlišnosti; jsme jediným lidstvem, které utvořil Bůh z jedné země. Pak je tu druhý element: lidská bytost má svůj původ, protože Bůh vdechnul život do těla utvořeného ze země (srov. Gen 2,7). Lidská bytost je učiněna k Božímu obrazu a podle podoby Boha (srov. Gen 1,26-27). Všichni v sobě tedy neseme živoucí dech Boží a každý lidský život je pod zvláštní ochranou Boha. Být k obrazu a podobě Boha rovněž ukazuje, že člověk není uzavřen do sebe sama, ale má bytostný vztah k Bohu. V prvních kapitolách knihy Geneze nacházíme dva příznačné obrazy: zahradu se stromem poznání dobra a zla a hada (srov. Gen 2,15-17; 3,1-5). Zahrada nám naznačuje, že realita, do níž Bůh uvedl lidskou bytost, není divokým pralesem, nýbrž místem, které skýtá ochranu, potravu a oporu. Člověk má poznat svět nikoli jako vlastnictví, které může drancovat a vykořisťovat, ale jako dar Stvořitele, znamení Jeho spásonosné vůle, dar, který je třeba pěstovat, střežit, nechat s úctou růst a rozvíjet v harmonii, dbát na jeho rytmy a logiku podle Božího plánu (srov. Gen 2,8-15). Potom je tu had, postava související s východními kulty plodnosti, jimiž byl Izrael přitahován a které jej neustále pokoušely, aby odstoupil od tajemné smlouvy s Bohem. V této souvislosti líčí Písmo svaté zkoušku, které byli podrobeni Adam s Evou, jako samotné jádro pokušení a hříchu. Co vlastně říká had? Nepopírá Boha, nýbrž vnuká zákeřnou otázku: „Tak Bůh vám tedy řekl: «Nejezte ze žádného stromu v zahradě»?“ (Gen 3,1). Takto had vzbuzuje podezření, že smlouva s Bohem je jakýmsi řetězem, který spoutává, zbavuje svobody a odnímá ty nejkrásnější a nejcennější věci v životě. Pokušení se stává návodem vytvořit si vlastními silami svůj svět, odmítnout omezení plynoucí ze stvořeného bytí, meze dobra a zla, morálku. Závislost na 20

stvořitelské lásce Boha je nastíněna jako zátěž, od které je třeba se osvobodit. To je jádrem každého pokušení. Když však nějaká lež falšuje vztah k Bohu a staví se na Jeho místo, mění se všechny ostatní vztahy. Druhý se pak stává soupeřem a ohrožením. Adam poté co podlehl pokušení ihned obviňuje Evu (srov. Gen 3,12); oba se ukrývají, aby nebyli spatřeni oním Bohem, se kterým dříve přátelsky rozmlouvali (srov. Gen 3,8-10); svět už není zahradou, ve které se harmonicky žije, nýbrž místem, kterého je třeba se zmocnit a kde číhají léčky (srov. Gen 3,14-19); závist a nenávist jednoho vůči druhému vstupují do lidského srdce: příkladem je Kain, který zabíjí vlastního bratra Ábela (srov. Gen 4,3-9). Tím že se obrací proti svému Stvořiteli, staví se člověk ve skutečnosti sám proti sobě, popírá svůj původ a tedy svoji pravdu; a do světa vstupuje zlo a jeho úmorné okovy bolesti a smrti. A tak ve stvoření, které Bůh učinil dobrým, ba dokonce velmi dobrým, po tomto svobodném rozhodnutí člověka pro lež, která odporuje pravdě, vstupuje do světa zlo. Z vyprávění o stvoření, bych rád vyvodil poslední ponaučení: hřích rodí hřích a všechny hříchy dějin jsou vzájemně propojeny. Tento aspekt nás nutí hovořit o takzvaném „prvotním hříchu“. Jaký je význam této nesnadno pochopitelné skutečnosti? Chtěl bych poukázat jen na několik prvků. Především musíme vzít v úvahu, že žádný člověk není uzavřen v sobě samém, žádný nemůže žít jenom ze sebe a pro sebe; dostáváme život od druhých a to nejenom ve chvíli narození, ale každý den. Lidská bytost je vztah: jsem sám sebou jedině v tobě a skrze tebe, ve vztahu lásky k Božímu Ty a těm druhým ty. Hřích je však narušením či zničením vztahu k Bohu. V tom je jeho podstata, že totiž ničí tento zásadní vztah k Bohu a staví se na místo Boží. Katechismus katolické církve říká, že prvotním hříchem „člověk dal přednost sám sobě před Bohem a tím pohrdl Bohem: zvolil sám sebe proti Bohu, v rozporu s tím, co vyžaduje jeho stav stvořeného tvora, a tedy i jeho vlastní dobro“ (KKC 398). Narušením tohoto základního vztahu jsou narušeny či zničeny také ostatní póly vztahu, hřích boří vztahy a tak boří všechno, protože jsme vztahem. Je-li tedy vztahová struktura od počátku narušena, přichází každý člověk na svět poznamenaný tímto narušením vztahů, přichází na svět narušený hříchem, kterým je osobně poznamenán. Prvotní hřích napadá a zraňuje lidskou přirozenost (srov. KKC, 404-406). A člověk sám, jediný, nemůže z této situace vyváznout, nemůže se sám vykoupit; jedině Stvořitel může navázat správné vztahy. Jedině, přijde-li Ten, od kterého jsme se vzdálili, k nám a laskavě nám podá ruku, mohou být správné vztahy opět navázány. To se děje v Ježíši Kristu, který se vydává doslova opačnou cestou než Adam, jak to popisuje svatý Pavel v hymnu druhé kapitoly listu Filipanům (2,5-11). Zatímco Adam nerozpoznává svoje stvořené bytí a chce stanout na místě Božím, Ježíš, Syn Boží, který má dokonalý vztah s Otcem, se snižuje, stává se služebníkem, vydává se cestou lásky pokořením až k smrti kříže, aby uspořádal vztahy k Bohu. Kristův kříž se tak stává novým stromem života. Drazí bratři a sestry, žít vírou znamená rozpoznávat velikost Boha a přijímat naši vlastní nepatrnost, naši podmíněnost tvorů a ponechávat Pánu, aby ji naplnil svojí láskou a mohla tak růst naše opravdová velikost. Zlo a jeho zátěž bolesti a utrpení je tajemstvím, které je osvěcováno světlem víry, jež nám dává jistotu, že můžeme být vysvobozeni: jistotu, že je dobré být člověkem. 21

POSELSTVÍ PAPEŽE BENEDIKTA XVI. K POSTNÍ DOBĚ 2013 Víra v lásku, lásku probouzí My jsme poznali lásku, jakou má Bůh k nám, a uvěřili jsme v ni (1Jan 4,16).

Drazí bratři a sestry slavení postní doby v kontextu Roku víry nám nabízí vzácnou příležitost, abychom rozjímali o vztahu mezi vírou a láskou; o vztahu mezi vírou v Boha, v Boha Ježíše Krista, a láskou, která je plodem působení Ducha Svatého a vede nás po cestě oddanosti Bohu i druhým lidem. 1. Víra jako odpověď na Boží lásku Už ve své první encyklice jsem předložil některé myšlenky týkající se toho, abychom zachytili těsné pouto mezi oběma teologálními ctnostmi – mezi vírou a láskou. Vycházel jsem ze zásadního tvrzení apoštola Jana: „My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám“ (1 Jan 4, 16), a připomněl jsem, že „na počátku křesťanského života není určité etické rozhodnutí nebo nějaká velká idea, nýbrž setkání s událostí, s osobou, která otevírá před životem nový obzor a dává mu rozhodující zaměření… Jelikož Bůh nás miloval jako první (srov. 1 Jan 4, 10), láska už není pouze ‚přikázáním‘, nýbrž odpovědí na dar lásky, s nímž nám Bůh vychází v ústrety (Deus caritas est, 1)“. Víra vytváří osobní souhlas – jenž zahrnuje všechny naše schopnosti – s nezaslouženým a „vášnivým“ zjevením lásky, které nám Bůh adresuje a které se plně ukazuje v Ježíši Kristu. Setkání s Bohem Láskou se dotýká nejen srdce, ale také rozumu: „Uznání živého Boha je cestou k lásce, ‚ano‘ naší vůle vůči jeho vůli sjednocuje intelekt, vůli i cit v úkonu lásky, který zahrnuje vše. Tento proces ale vždy zůstává na cestě, protože láska není nikdy ‚uzavřenou‘ a dokončenou záležitostí“ (tamtéž, 17). Z toho se vyvozuje pro všechny křesťany, a zvláště pro „vykonavatele milosrdné lásky“, potřeba víry a takového „setkání s Bohem a Kristem, které by v nich probouzelo lásku a otevíralo jejich duši druhému, takže láska k bližnímu pro ně už nebude přikázáním uloženým tak říkajíc zvenku, nýbrž důsledkem vyplývajícím z jejich víry, která se stává činnou v lásce“ (tamtéž, 31a). Křesťan je člověkem získaným Kristovou láskou, a proto veden touto láskou – „caritas Christi urget nos“ (2 Kor 5, 14) – se konkrétně a do hloubky otevírá lásce k bližnímu (srov. tamtéž, 33). Takovýto postoj se rodí především z vědomí, že jsme milováni, že je nám odpuštěno a že Pán nám dokonce slouží, když se sklání, aby umýval apoštolům nohy, a sám sebe dává na kříži, aby k Boží lásce připoutal celé lidstvo. 22

„Víra nám ukazuje Boha, jenž dal svého Syna za nás, a tak v nás probouzí vítěznou jistotu, že opravdu platí: Bůh je láska!... Víra, která si uvědomuje Boží lásku projevenou na kříži v Ježíšově probodnutém srdci, probouzí v příhodném čase lásku. Láska je světlem, v zásadě jediným světlem, které stále znovu prozařuje temný svět a dává nám odvahu žít a jednat“ (tamtéž, 39). To vše nám dává pochopit, že základním rozlišujícím postojem křesťanů je právě „láska, která stojí na víře a je vírou utvářena“ (tamtéž, 7). 2. Milosrdná láska jako život z víry Celý křesťanský život znamená odpovídat na Boží lásku. První odpovědí je právě víra jako přijímání neslýchané Boží iniciativy, která nás předchází a stimuluje, naplňované úžasem a vděčností. „Ano“ vyslovené vírou znamená začátek zářivé historie přátelství s Pánem, jež naplňuje celý náš život a dává mu plný smysl. Bůh se však neuspokojuje tím, že my přijímáme jeho lásku, dávanou zdarma. On se neomezuje jen na to, že nás miluje, ale chce nás k sobě připoutat a proměnit nás až tak hluboce, abychom mohli se svatým Pavlem říci: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (srov. Gal 2, 20). Když necháváme prostor Boží lásce, jsme podobní Bohu a máme sami účast na jeho lásce. Otevírat se jeho lásce znamená umožňovat mu, aby v nás žil a vedl nás k tomu, že budeme milovat s ním, v něm a jako on. Jedině tehdy se naše víra skutečně stane vírou, „která se projevuje láskou“ (Gal 5, 6), a on v nás bude zůstávat (srov. 1 Jan 4, 12). Víra znamená dojít k poznání pravdy a přijmout ji za svou (srov. 1 Tim 2, 4); láska znamená „žít“ podle pravdy (srov. Ef 4, 15). Vírou vstupujeme do přátelství s Pánem; láskou toto přátelství žijeme a rozvíjíme (srov. Jan 15, 14 násl.). Víra nám umožňuje přijmout přikázání Pána a Mistra; láska nám dává milost uvádět ho do praxe (srov. Jan 13, 13-17). Vírou se rodíme jako Boží děti (srov. Jan 1, 12 násl.); láska nám umožňuje konkrétně vytrvat v našem božském synovství a přinášet ovoce Ducha Svatého (srov. Gal 5, 22). Prostřednictvím víry poznáváme dary, které nám dobrý a velkorysý Bůh svěřuje; láska umožňuje, aby přinášely plody (srov. Mt 25, 14-30). 3. Nerozlučné propojení mezi vírou a láskou Ve světle toho, co bylo řečeno, se jasně ukazuje, že víru a lásku nemůžeme nikdy od sebe oddělovat nebo je dokonce stavět do protikladu. Tyto dvě teologální ctnosti jsou niterně spojeny a je zavádějící vidět mezi nimi kontrast nebo nějakou „dialektiku“. Na jedné straně je vskutku omezující takový postoj, který klade tak silný důraz na prioritu a rozhodující místo víry, že konkrétní skutky lásky podceňuje nebo je téměř znevažuje a lásku omezuje na obecné humanitářství. Na druhé straně je však stejně omezující přehnaně zdůrazňovat převahu lásky a její činorodost v domnění, že skutky nahrazují víru. Pro zdravý duchovní život je třeba se varovat fideismu i moralistického aktivismu. Křesťanský život spočívá v tom, že neustále vystupujeme na horu setkání s Bohem, abychom potom zase sestoupili dolů, nesli si s sebou lásku a sílu, která z toho pramení, a pak s toutéž Boží láskou mohli sloužit svým bratřím a sestrám. V Písmu svatém vidíme, jak je horlivost apoštolů při hlásání evangelia, jež vzbuzuje víru, úzce spjata s láskyplným zápalem pro službu chudým (srov. Sk 6, 1-4). Kontemplace i činnost, které jsou určitým způsobem symbolizovány evangelními postavami sester Marie a Marty, musí v církvi koexistovat a navzájem se doplňovat (srov. Lk 10, 38-42). Priorita vždy přísluší vztahu 23

s Bohem a pravé evangelní sdílení musí být zakořeněno ve víře (srov. Katecheze při generální audienci z 25. dubna 2012). Často se projevuje tendence omezovat termín „milosrdná láska“ (la carità) na solidaritu nebo pouhou humanitární pomoc. Je však důležité připomenout, že nejvyšším dílem lásky je právě evangelizace neboli „služba Slova“. Neexistuje žádná činnost prospěšnější bližnímu, tedy láskyplnější, než lámat chléb Božího slova, umožňovat bližnímu účast na radostné zvěsti evangelia a přivádět jej ke vztahu s Bohem. Evangelizace představuje nejvyšší a nejcelistvější povznesení lidské osoby. Jak píše Boží služebník Pavel VI. v encyklice Populorum progressio, hlásání Krista je prvním a hlavním faktorem rozvoje (srov. č. 16). Prvotní pravda o Boží lásce k nám, která se žije a hlásá, otevírá náš život pro přijetí této lásky a umožňuje integrální rozvoj lidstva i každého člověka (srov. enc. Caritas in veritate, 8). V podstatě všechno začíná Láskou a směřuje k Lásce. S bezplatnou Boží láskou jsme se seznámili prostřednictvím hlásání evangelia. Přijmeme-li ji s vírou, dostaneme se do prvního nezbytného kontaktu s božským, jež nám umožní „zamilovat se do Lásky“, abychom potom v této Lásce přebývali, rostli v ní a s radostí ji sdělovali druhým. Pokud jde o vztah mezi vírou a skutky lásky, snad nejlépe jejich souvztažnost vyjadřují slova z Listu sv. Pavla Efezským: „Milostí jste tedy spaseni skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to dar Boží! (Dostáváte ho) ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě“ (2, 8-10). Chápeme, že veškerá spasitelská iniciativa pochází od Boha, z jeho milosti a z jeho odpuštění, přijímaného ve víře. Tato iniciativa je však daleko od toho, aby omezovala naši svobodu a naši zodpovědnost, ale spíše ji činí autentickou a orientuje ji na skutky lásky. Ty nejsou plodem hlavně lidského úsilí, abychom se jimi chlubili, ale rodí se z téže víry a tryskají z milosti, kterou Bůh nabízí v hojnosti. Víra bez skutků je jako strom bez plodů; každá z obou ctností je implicitně obsažena i v druhé. Postní doba nás vyzývá právě k tomu, abychom s pomocí tradičních usměrnění pro křesťanský život posilovali svou víru pozornějším a delším nasloucháním Božímu slovu i účastí na svátostech a zároveň abychom rostli v lásce k Bohu i k bližnímu, a to prostřednictvím konkrétních instrukcí pro půst, pokání a almužnu. 4. Priorita víry a primát lásky Jako každý Boží dar, i víra a láska znovu vedou k působení Ducha Svatého (srov. 1 Kor 13), toho Ducha, který v nás volá „Abba, Otče!“ (Gal 4, 6) a podněcuje nás k tomu, abychom vyslovili: „Ježíš je Pán“ (1 Kor 12, 3) a „Maranatha!“ (1 Kor 16, 22; Zj 22, 20). Víra jako dar a odpověď nám dává poznat pravdu o Kristu coby vtělené a ukřižované lásce, naplno a dokonale směřující k Otcově vůli, a o nekonečném božském milosrdenství vůči bližnímu. Víra zakořeňuje v našem srdci a v mysli pevné přesvědčení, že právě Láska je jedinou vítězící silou nad zlem a nad smrtí. Víra nás vyzývá, abychom hleděli do budoucnosti s ctností naděje a v důvěryplném očekávání, že vítězství Kristovy lásky dosáhne svého naplnění. Milosrdná láska nás pak nechává vstoupit do Boží lásky, projevené v Kristu, umožňuje nám osobním a existenciálním způsobem přilnout k úplnému a bezvýhradnému daru, jímž se Ježíš odevzdává Otci a bratřím. Tím, že v nás Duch Svatý rozlévá lásku, činí nás účastnými na samotné Ježíšově oddanosti – synovské vůči Bohu a bratrské vůči každému člověku (srov. Řím 5, 5). 24

Vztah, který existuje mezi těmito dvěma ctnostmi, je analogický ke vztahu mezi dvěma základními svátostmi církve – mezi křtem a eucharistií. Křest (sacramentum fidei) předchází eucharistii (sacramentum caritatis), ale je na ni zaměřen, protože ona utváří plnost křesťanské cesty. Obdobným způsobem víra předchází lásku, ale prokazuje svou ryzost pouze tehdy, je-li láskou korunována. Všechno vychází z pokorného přijetí víry („vědět, že jsme Bohem milováni“), ale všechno musí dospět k pravdě lásky („umět milovat Boha a bližního“), která zůstane navždy jako dovršení všech ctností (srov. 1 Kor 13, 13). Drazí bratři a sestry, v této postní době, kdy se připravujeme na slavení události kříže a zmrtvýchvstání, při níž Boží láska spasila svět a osvítila dějiny, přeji Vám všem, abyste tuto vzácnou dobu prožili obnovením víry v Ježíše Krista a abyste vstoupili do společenství jeho lásky k Otci a ke každému bratru a sestře, s nimiž se ve svém životě setkáváte. Proto povznáším k Bohu svou modlitbu a vyprošuji pro každého z Vás a pro všechna společenství Pánovo požehnání! Ve Vatikánu 15. října 2012

 PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (3. 2. 2013) PUSTIMĚŘ: 3.000,-Kč DRYSICE: 1.800,-Kč PODIVICE: 2.000,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI!

 ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC BŘEZEN 1. Aby spolu s vědomím, že celé stvoření je Božím dílem svěřeným lidské odpovědnosti, rostla i úcta k přírodě. 2. Za biskupy, kněze a jáhny, aby byli neúnavnými hlasateli evangelia až do končin země. 3. Aby všichni, kdo přijali radostnou zvěst evangelia, ji předávali dalším. 25

DECLARATIO Fratres carissimi. Non solum propter tres canonizationes ad hoc Consistorium vos convocavi, sed etiam ut vobis decisionem magni momenti pro Ecclesiae vita communicem. Conscientia mea iterum atque iterum coram Deo explorata ad cognitionem certam perveni vires meas ingravescente aetate non iam aptas esse ad munus Petrinum aeque administrandum. Bene conscius sum hoc munus secundum suam essentiam spiritualem non solum agendo et loquendo exsequi debere, sed non minus patiendo et orando. Attamen in mundo nostri temporis rapidis mutationibus subiecto et quaestionibus magni ponderis pro vita fidei perturbato ad navem Sancti Petri gubernandam et ad annuntiandum Evangelium etiam vigor quidam corporis et animae necessarius est, qui ultimis mensibus in me modo tali minuitur, ut incapacitatem meam ad ministerium mihi commissum bene administrandum agnoscere debeam. Quapropter bene conscius ponderis huius actus plena libertate declaro me ministerio Episcopi Romae, Successoris Sancti Petri, mihi per manus Cardinalium die 19 aprilis MMV commisso renuntiare ita ut a die 28 februarii MMXIII, hora 20, sedes Romae, sedes Sancti Petri vacet et Conclave ad eligendum novum Summum Pontificem ab his quibus competit convocandum esse. Fratres carissimi, ex toto corde gratias ago vobis pro omni amore et labore, quo mecum pondus ministerii mei portastis et veniam peto pro omnibus defectibus meis. Nunc autem Sanctam Dei Ecclesiam curae Summi eius Pastoris, Domini nostri Iesu Christi confidimus sanctamque eius Matrem Mariam imploramus, ut patribus Cardinalibus in eligendo novo Summo Pontifice materna sua bonitate assistat. Quod ad me attinet etiam in futuro vita orationi dedicata Sanctae Ecclesiae Dei toto ex corde servire velim. Ex Aedibus Vaticanis, die 10 mensis februarii MMXIII

BENEDICTUS PP. XVI

„Drazí bratři, svolal jsem tuto konzistoř nejen kvůli třem kanonizacím, ale také proto, abych vám oznámil rozhodnutí velké důležitosti pro život církve. Po opakovaném zpytování vlastního svědomí jsem před Bohem došel k jistotě, že moje síly z důvodu pokročilého věku již nestačí na náležité vykonávání petrovského úřadu. Jsem si dobře vědom, že tato služba pro svou duchovní povahu musí být konána nejenom činy a slovy, ale neméně také utrpením a modlitbou. Nicméně, v dnešním rychle se měnícím světě zmítaném záležitostmi velkého významu pro život víry je pro řízení Petrovy bárky a hlásání evangelia zapotřebí také tělesných i duševních sil, kterých mi v posledních měsících ubylo natolik, že musím uznat svoji neschopnost spravovat úřad, který mi byl svěřen. Proto s vědomím závažnosti tohoto úkonu zcela svobodně prohlašuji, že se vzdávám služby římského biskupa, nástupce svatého Petra, kterou mne pověřili kardinálové 19. dubna 2005, takže od 28. února 2013, 20h bude římský stolec, stolec svatého Petra uprázdněn a bude zapotřebí, aby ten, komu to přísluší, svolal konkláve, které zvolí nového papeže. Drazí bratři, opravdu vám ze srdce děkuji za veškerou lásku a práci, s níž jste spolu se mnou nesli tíži mého úřadu a prosím o odpuštění za všechny své nedostatky. Nyní, svěřujeme církev svatou péči našeho Nejvyššího Pastýře, našeho Pána Ježíše Krista, a prosíme Jeho svatou Matku Marii, aby svou dobrotivou mateřskou přímluvou pomohla otcům kardinálům při volbě nového papeže. Pokud jde o mne, chci nadále z celého srdce svým životem oddaným modlitbě sloužit svaté církvi Boží.“ 26

Ježíšova pokušení a obrácení pro nebeské království (předposlední generální audience Benedikta XVI., Aula Pavla VI. ve Vatikánu, 13. února 2013)

Drazí bratři a sestry, jak víte - děkuji za vaši náklonnost! - rozhodl jsem se odstoupit ze služby, kterou mi Pán svěřil 19. dubna 2005. Učinil jsem tak v plné svobodě pro dobro církve po dlouhé modlitbě a zpytování svého svědomí před Bohem, vědom si dobře závažnosti takovéhoto kroku, ale stejně tak i toho, že již nejsem s to plnit petrovskou službu takovou silou, jakou si tato služba žádá. Oporou a světlem je mi jistota, že církev je Kristova a Ten jí nikdy neodejme svoje vedení a svou péči. Děkuji všem za lásku a modlitbu, s níž jste mne provázeli. Děkuji. Cítil jsem v těchto pro mne nelehkých dnech téměř fyzicky sílu modlitby, kterou mi přináší láska církve, vaše modlitba. Modlete se nadále za mne, za církev a za budoucího papeže. Pán nás povede.“ Začínáme liturgickou dobu postní, čtyřicet dnů přípravy na slavení Velikonoc. Je to doba zvláštního úsilí na naší duchovní cestě. Číslo čtyřicet se v Písmu svatém vyskytuje několikrát. Odkazuje zvláště na čtyřicet let putování Izraele pouští. Bylo to dlouhé období formace Božího lidu, ale také dlouhé období stálého pokušení nevěrnosti smlouvě s Pánem. Čtyřicet dní trvala také pouť proroka Eliáše než došel k Boží hoře Oreb, jakož i čas, který strávil na poušti Ježíš před zahájením svého veřejného působení a během něhož byl pokoušen ďáblem. V této katechezi bych se chtěl zastavit právě u tohoto momentu 27

pozemského života Syna Božího, o kterém se bude tuto neděli číst v evangeliu. Poušť, kam se Ježíš odebral, je především místem ticha a nouze, kde je člověk zbaven materiální opory a stojí před zásadními otázkami bytí, je nucen jít k podstatě a právě proto se může snadněji setkat s Bohem. Poušť je však také místem smrti, protože tam, kde není voda, není ani život; je místem samoty, kdy člověk více vnímá pokušení. Ježíš jde na poušť a je vystaven pokušení sejít z cesty vyznačené Bohem Otcem a vydat se na snadnější a světské stezky (srov. Lk 4,1-13). Bere tak na sebe naše pokušení, nese naši ubohost, aby přemohl zlého a otevřel nám cestu k Bohu, cestu obrácení. Zamyslet se nad pokušeními, jimž byl Ježíš vystaven, je pro každého z nás pozváním k odpovědi na zásadní otázku: na čem opravdu záleží v mém životě? V prvním pokušení ďábel nabízí Ježíšovi, aby proměnil kámen na chléb, aby utišil hlad. Ježíš odvětí, že člověk žije také chlebem, ale ne pouze chlebem. Bez odpovědi na hlad po pravdě, hlad po Bohu, nemůže být člověk spasen (srov. vv. 3-4). Ve druhém pokušení ďábel nabízí Ježíšovi cestu moci. Vede jej vzhůru a nabízí mu panování nad světem. Není to však cesta Boží: Ježíšovi je jasné, že svět nebude spasen světskou mocí, nýbrž mocí kříže, pokorou a láskou (srov. vv. 5-8). Ve třetím pokušení ďábel nabízí Ježíšovi, aby se vrhnul z vrcholu Jeruzalémského chrámu a nechal se zachránit Bohem a Jeho anděly, tedy aby vykonal něco senzačního, aby vystavil samotného Boha zkoušce. Odpovědí je, že Bůh není nějakým předmětem, jemuž klademe svoje podmínky, nýbrž Pánem veškerenstva (vv. 9-12). Co je jádrem všech třech pokušení, kterým je podroben Ježíš? Je to nabídka manipulovat Bohem, užívat jej pro vlastní zájmy, svoji slávu a svůj úspěch, tedy v podstatě vlastně stanout na místě Božím, odstranit Boha ze svého života a jednat tak, aby se zdál zbytečným. Každý z nás by se tedy měl ptát: jaké místo má Bůh v mém životě? Je Pánem On anebo já? Překonat pokušení podřizovat Boha sobě a svým zájmům anebo jej postavit do kouta a namísto toho se obrátit ke správnému pořadí priorit, klást Boha na první místo, je cesta, kterou se musí ubírat každý křesťan stále znovu. Výzvu k „obrácení“ uslyšíme během postní doby několikrát a znamená následovat Ježíše takovým způsobem, aby Jeho evangelium bylo konkrétním vodítkem života; znamená uznat, že jsme stvoření a závisíme na Bohu, na Jeho lásce, a jedině „ztrátou“ svého života v Něm můžeme jej získat. To vyžaduje, abychom přijímali svá rozhodnutí ve světle Božího Slova. Dnes nemůžeme být křesťany jen v důsledku pouhého faktu, že žijeme ve společnosti, která má křesťanské kořeny. I ten, kdo se narodí v křesťanské rodině a je vychován nábožensky, musí denně obnovovat rozhodnutí být křesťanem, dávat Boha na první místo tváří v tvář pokušením, která mu nepřetržitě nabízí sekularizovaná kultura, a čelit kritickým úsudkům mnoha současníků. Zkoušky, kterým nynější společnost vystavuje křesťana, jsou totiž četné a dotýkají se osobního i sociálního života. Není snadné být věrní křesťanskému manželství, praktikovat milosrdenství v každodenním životě, dát prostor modlitbě a vnitřnímu ztišení; není snadné veřejně se postavit na odpor rozhodnutím, která mnozí pokládají za samozřejmá, jako jsou interrupce v případě nechtěného těhotenství, eutanázie v případě vážných onemocnění anebo selekce embryí jakožto prevence proti dědičným chorobám. Pokušení odložit stranou vlastní víru je stále přítomno, a obrácení se stává odpovědí Bohu, kterou je třeba v životě potvrzovat mnohokrát. Existují příklady a podněty velkých konverzí jako u svatého Pavla cestou do Damašku nebo svatého Augustina. Ale také v naší době zatmění smyslu pro posvátno je Boží milost 28

činná a působí divy v životě mnoha lidí. Pán neúnavně klepe na dveře k člověku v sociálních a kulturních kontextech, které jsou zdánlivě pohlceny sekularizací, jako se to stalo pravoslavnému Rusovi Pavlu Florenskému. Po naprosto agnostické výchově, kdy sám projevoval opravdovou nevraživost vůči náboženské výuce, které se mu dostávalo ve škole, dospěl vědec Florenskij k prohlášení: „Ne, nelze žít bez Boha!“ a naprosto změnil svůj život; stal se mnichem. Myslím také na postavu Etty Hillesum, mladou Holanďanku židovského původu, která zemřela v Auschwitz. Zpočátku byla Bohu vzdálena, ale objevila jej v hlubině svého nitra a napsala: „V mém nitru je velmi hluboká studna. A v ní je Bůh. Někdy se mi daří jej dosáhnout, většinou je zasut kameny a pískem: Bůh je pohřben. Je třeba, abych jej znovu vyhrabávala“ (Deník, 97). Ve svém neklidném a roztěkaném životě objevuje Boha právě uprostřed velké tragédie 20. století, Šoá. Tato křehká a nespokojená dívka je proměněna vírou a přetvořena v ženu plnou lásky a vnitřního pokoje, takže je schopna tvrdit: „Žiji v nepřetržité důvěrnosti s Bohem“. Schopnost odporovat ideologickému lichocení své doby, rozhodnout se hledat pravdu a otevřít se objevu víry, dosvědčuje další žena naší doby, Dorothy Day ze Spojených států amerických. Ve své autobiografii otevřeně vyznává, že upadla do pokušení řešit všechno politikou, když přijala marxistickou nabídku: „Chtěla jsem jít manifestovat, jít do vězení, psát, ovlivňovat druhé a zanechat světu svůj sen. Kolik ambicí a hledání mne samotné bylo za tím vším!“ Cesta k víře v tak sekularizovaném prostředí byla obzvláště obtížná, ale přesto v ní, jak sama zdůrazňuje, působila Milost: „Je jisté, že jsem často cítila potřebu jít do kostela, pokleknout a sklonit hlavu v modlitbě. Slepý instinkt dalo by se říci, protože jsem si neuvědomovala, že se modlím, ale šla jsem a vstoupila do atmosféry modlitby…“ Bůh ji přivedl k vědomému přilnutí k církvi životem zasvěceným vyděděncům. V naší době není málo konverzí pojatých jako návrat těch, kteří se po křesťanské, možná povrchní výchově vzdálili na celé roky víře a potom opětovně objevili Krista a Jeho evangelium. V knize Zjevení čteme: „Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě.“ (3,20). Náš vnitřní člověk se musí připravit na návštěvu Boha a právě proto se nesmí nechat zahltit iluzemi, zdáním a materiálními věcmi. V této postní době Roku víry obnovme svoje úsilí kráčet cestou obrácení, abychom překonali tendenci uzavřít se v sobě samých a namísto toho dát prostor Bohu a dívat se na každodenní realitu Jeho očima. Mohli bychom říci, že alternativa mezi uzavřeností v našem sobectví a otevřeností k lásce Boha i druhých, odpovídá alternativě Ježíšových pokušení. Je to alternativa mezi lidskou mocí a láskou Kříže, mezi vykoupením viděném pouze v materiálním blahobytu a vykoupením jakožto dílem Boha, kterému dáváme ve svém životě primát. Obrátit se, znamená neuzavřít se do hledání vlastního úspěchu, vlastní prestiže a vlastního postavení, ale jednat tak, aby každý den v malých věcech byla pravda, víra v Boha a láska tím nejdůležitějším. 29

BETLÉM

(dokončení)

Přírodní stěny jeskyně, vyzdobené za Konstantina, byly v byzantské době pokryty mramorem. Když byl za byzantské éry vytvořen tento prostor na památku přesného místa Ježíšova narození, začala úcta k oltáři Narození. Dnešní struktura je už zcela přebudována ve srovnání s tou, kterou popsal poutník Focas a opat Daniel ve XII. století. Nad oltář ční dva sloupy z červeného kamene a nápis „GLORIA

IN EXCELSIS DEO ET IN TERRA PAX HOMINIBUS“ a nad oltářem jsou vyobrazení

Panny Marie a Děťátka zavinutého do plének, výjev omývání a příchod pastýřů. Pod oltářem se nachází hvězda s latinským nápisem: „HIC DE VIRGINE MARIA IESUS CHRISTUS NATUS EST“, v upomínku přesného místa Narození. Napravo oltáře je místo, kde Maria uložila Ježíše do žlabu, zvaného „jesle“. Naproti jeslí je maličký oltář zasvěcený Mágům, kde lase slaví mše svaté v latinském obřadu. Jesle nejsou původní, nýbrž jsou výsledkem zásahů neustálého působení času a procházení poutníků. Po požáru v roce 1869 byly stěny jeskyně pokryty azbestem, aby se předešlo požárům. Daroval jej francouzský prezident, maršál Mac Mahon v roce 1874. Dole jsou ještě vidět původní mramory z křižáckých dob, zatímco nahoře jsou už malby na dřevě. Napravo od oltáře Narození je „studna zvaná Mágů“, která ve starověku přitahovala velkou pozornost poutníků. Traduje se, že v nádržce se zrcadlilo světlo hvězdy, která ukázala Mágům přesné místo narození Mesiáše. Jak dokládají mnozí svědkové, světlo hvězdy 30

zůstalo vtisknuté do studny: „... a na severní straně jeskyně je bezedná studna, a ve vodě té studny je vidět hvězdu, která byla průvodkyní Mágů“ (mnich Epifanius, XI. století po Kristu). Mezi nejzajímavější cestopisy a poutní zápisy pozdního středověku, patří Itinerarium Sancti Wilibaldi, sepsané v letech 723-726 po Kristu saským Wilibaldem z Eichstättu, které podává zajímavá svědectví o svatých místech. Diktovaný text, zapsaný mniškou z Heidenheimu, představuje jeden z hlavních pramenů, popisujících Betlém, stav Svaté jeskyně i oltáře, které v ní byly. O studnici Mágů se tu píše: „Odtud se Wilibald ubíral do Betléma, kde vůl a osel poznali svého Pána. Přišel tedy k oné studnici, o níž už předtím slyšel od mnohých s úžasem vyprávět; na hladině vody spatřil výjev hvězdy, která se posouvala od jednoho kraje k druhému; objevila se více pro narozeného Pána (než pro Mágy), které vyvedla z Betléma třináctý den po Pánovu narození“ (kap. 12). Pak se Wilibald odebral na místo, kde se anděl zjevil pastýřům a řekl jim: „Zvěstuji vám velikou radost ...“ A odtud šel do Betléma, kde se narodil Pán, vzdáleného sedm mil od Jeruzaléma. Ve starověku bylo ono místo, kde se Kristus narodil, podzemní jeskyní, dnes je čtyřhrannou místností vytesanou ve skále a kol dokola byla zemina odkopána a vyvezena ven. A nad ní je dnes postaven kostel. Nad tímto místem, kde se narodil náš Pán stojí nyní oltář; a byl postaven ještě jeden, menší oltář; proto když poutníci chtějí slavit mši svatou v jeskyni, vezmou ten maličký oltář, postaví ho dovnitř po dobu slavení mše a pak jej vynesou zpět ven. Tento kostel, stojící nad místem, kde se narodil Pán, je proslulou stavbou zbudovanou ve tvaru kříže (kap. 22).

Jeskyně svatého Josefa Postupujeme-li po trase každodenního procesí a vyjdeme z jeskyně Narození podzemní chodbou zbudovanou františkány, aby se tak dosáhlo přímého průchodu ke svatému místu, přijdeme do jeskyně svatého Josefa. Jen co vyjdeme z chodby máme napravo oltář sv. Josefa. Čelně jsou uchovány základy Konstantinovy zdi a předkonstantinovský oblouk, dokazující, že už mezi II. a III. 31

stoletím se místo používalo jako pohřebiště „ad sanctos“ – bylo totiž všeobecným zvykem pohřbívat mrtvé v blízkosti svatých míst, a to i na západě, například v Římě.

Jeskyně Neviňátek Pokračujeme-li dál od jeskyně svatého Josefa, otevírá se před námi napravo jeskyně Neviňátek, kde jsou patrné tři obloukovité výklenky pod nimiž bylo dva až pět hrobečků. Tady se připomíná památka povraždění betlémských neviňátek, které vyprovokoval král Herodes krátce po Ježíšově narození. V prvních staletích se památka Neviňátek připomínala v blízké jeskyni, která byla zřejmě hromadným hrobem, protože se tu našlo mnoho kostí zesnulých.

Jeskyně sv. Jeronýma V průchozí jeskyni mezi jeskyní sv. Josefa a sv. Jeronýma, nacházíme dva oltáře: jeden je

zasvěcen svaté Pavle a Eustochii, matce a dceři, které Jeronýma následovaly, druhý pak sv. Jeronýmu a Eusebiovi, teologům a Otcům Církve.

MENŠÍ SVATYNĚ POLE PASTÝŘŮ Na východ od Betléma, asi dva kkilometry od obydleného centra, leží osada Beit Sahur, domov „hlídek“, těch kteří bdí, a tady nacházíme Pole pastýřů. Svatyně je dosažitelná i pěšky cestou od Mléčné jeskyně. Už za časů sv. Heleny zde stál kostelík zasvěcený andělům, kteří zvěstovali pastýřům narození Spasitele. Až v minulém století tu byla zbudována fara 32

a škola s nadějí, že místo bude mít i svůj kostel. Bohoslužby, které se nejprve konaly v jeskyni zvané „Mihwara“, pak probíhaly v provizorních prostorách farní budovy. Konečně v roce 1950 byl slavnostně posvěcen kostel, který vidíme dnes, je dílem architekta Antonia Barluzziho a je zasvěcen Panně Marii Fatimské a sv. Terezii z Lisieux. Na jeho stavbě se nemalým přispěním podíleli i místní obyvatelé, dědici velkorysosti významné postavy knihy Rút – Boaze. Zvláštní pozornost zasluhuje hlavní oltář, skutečný skvost palestinského sochařského umění, který i přes své rozměry, se spíše než jako kamenné sochařské dílo jeví jako miniatura ze slonoviny. Mezi oltářním obrazem a stupněm, se nachází 15 výjevů – od Zvěstování Panně Marii až po návrat Svaté Rodiny z Egypta. Beit Sahur leží na území tzv. „Boazových polí“; na jednom z nich dleli pastýři o slavné noci Narození. „Anděl jim řekl: Nebojte se! Hle, zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid. Dnes se vám v městě Davidově narodil Spasitel, to je Kristus Pán“ (Lk 2,10-11). Přestože slova evangelia neumožňují určit přesně místo andělského zjevení, starobylá tradice ukazuje na lokalitu Siyar el-Ghanam, Pole pastýřů, nedaleko od Beit Sahur. Vykopávky provedené P. Virgiliem Corbou, ofm, v letech 1951-52, zkoumaly hlouběji ruiny než výzkumy předcházející (C. Guarmani, 1859) a stanovily jejich přesné datování. Stopy po životě v těchto jeskyních sahají do Herodových a římských dob, což dokazuje osídlení místa v době Ježíšova narození v Betlémě. Badatel měl v ruce dostatek důkazů, aby mohl mluvit o malé rolnické komunitě. Navíc v Siyar elGhanam existují zříceniny strážní věže, které jsou dnes součástí františkánského hospicu. Po smrti Ráchel, Jakub „táhl dál a postavil svůj stan opodál Migdal-Ederu (Gen 35,21), opodál „věže stád“. Targumín lokalizují tuto věž na východ od Betléma a říkají, že na tomto místě má být ohlášen Mesiáš. Stejné území označuje i tradice talmudická. Po narození Spasitele pak křesťanská tradice tuto lokalizaci přijala a zachovala. Svatý Jeroným vidí věž „asi tisíc kroků (římských) od Betléma“, a dodává, že tam 33

andělé oznámili pastýřům narození Vykupitele. Velmi významné vysvětlení zemědělské usedlosti a strážní věže podává řecký originál Lukášova evangelia. Podle uznávaných odborníků (mezi nimi M. J. Lagrange), výraz, který Lukáš používá neznamená, že pastýři „trávili noc pod širým nebem“, nýbrž že „přebývali na

polích“. Stávající svatyně byla vybudována v letech 1953-54 podle projektu architekta Antonia Barluzziho. K položení základního kamene stejně jako ke slavnostnímu posvěcení místa došlo o slavnosti Narození Páně. Svatyně stojí na skále, která vévodí ruinám. Představuje tábor pastýřů ve tvaru stanu.

MLÉČNÁ JESKYNĚ Z východní strany návrší, na němž se vypíná bazilika Narození, se nachází Mléčná jeskyně, zvaná arabsky "Magharet Sitti Mariam", jeskyně Panny Marie. Místo je dosažiztelné po cestě, která z Betlémského náměstí vede podél jižního boku baziliky (Tarik Magharet el Halib, ulice Mléčné jeskyně). Podle legendy ze VI. století se na toto místo uchýlila Panna Maria během Herodova vraždění betlémských neviňátek. Tato legenda brzy vymizela a byla nahrazena jinou. Svatý Josef, poté co mu anděl ve snu oznámil hrozbu, která doléhala na Dítě a nutnost útěku do Egypta, se hned pustil do příprav na cestu a pobízel i Pannu Marii, která právě kojila. Několik kapek při tom spěchu upadlo na zem a červená skála se proměnila v bílou. V roce 2007 bylo dokončeno restaurování jeskyně byly vyčištěny její stěny, takže se zaskvěly v původním světle. Nový kostel zbudovaný nad starobylou jeskyní je dílem architektů Luigiho Leoniho a Chiary Rovati, přičemž práce byly provedeny díky přispění slovenských a italských věřících. 34

Vedle Mléčené jeskyně stojí klášter sestrám Neustálé adorace Nějsvětější svátosti. Vnitřní koridor spojuje jeskyně s kaplí Nejsvětější svátosti a s horním kostelem: Eucharistická adorace je celodenní, takže všichni poutníci tu mohou setrvat v tiché modlitbě. Už od VI. století byly v Evropě i na Východě známy relikvie pocházející z této jeskyně: nejstarší známé exempláře jsou dva: jeden dostal Karel Veliký po roce 800 a dnes se nachází v jednom kostele v Piccardii. Biskup Ascetinus přinesl tyto relikvie do tábora Baudouina III. během obléhání Askalonu v roce 1123. Jeskyně se stala léčebným místem, zvláště pro matky, které neměly mléko. První, kdo toto obecné přesvědčení zaznamenal byla Perdica z Efesu (1250): od té doby se relikvie šířily s neuvěřitelnou rychlostí. Postupným donášením skály, ztratila jeskyně svůj původní vzhled. Podle několika velmi starobylých svědectví, první z nich sahá do VI. století, víme s jistotou, že tato jeskyně byl místem úcty už před příchodem křižáků (Daniel, r. 1106). Po křížových výpravách tu jedna řeholní komunita zavedla zvláštní mariánský kult až do let 1349-1353, kdy muslimové těžce poničili klášter i kostel. Františkáni pak znovu vrátili lesk svatyni i místu kultu s ní spojenému. Jejich záměr zbudovat nad jeskyní kostel, konvent a zvonici se zvony a hřbitov, jak vyplývá z buly Inter Cunctos papeže Řehoře XI., zaslané z Avignonu 25. listopadu 1375, zůstal po dlouhou dobu nerealizovaný. Až v roce 1494 mohlo dojít k restaurování a obnově oltáře. V XVI. století se při zemětřesení zhroutily i hlavní zdi staveb, které ještě byly v dobrém stavu, a jeskyně zůstala takřka pohřbena v sutinách. Nepřátelství ortodoxních Řeků a neuvěřitelná otomanská byrokracie, která nechtěla uznat dokumenty schvalující práva latinských, protože byly „příliš staré“, bránili všem iniciativám: až v roce 1871 mohli menší bratři zbudovat hospic a oratoř, které dne s vidíme. Svatyně požívá stále velké úcty a lidové přesvědčení nikdy nepohaslo: dodnes, po 16 staletích, domorodé ženy, jak křesťanské tak muslimské, tu prosí Pannu Marii, aby měly dostatek mléka pro své novorozené děti. 35

DŮM SVATÉHO JOSEFA Pokračujeme-li po stejné cestě – po jejichž stranách se nacházejí různé křesťanské moderní náhrobky, patřící různým obřadům – narazíme zakrátko vpravo na kapli: je to „Josefův dům“. Po Narození Dítěte se Svatá Rodina zdržela nějaký čas v Betlémě, kde byl také Ježíš osmého dne obřezán. Po završení období stanoveného Mojžíšovým zákonem, se Maria a Josef odebrali do Jeruzaléma, aby tam vykonali obřady očišťování (Lk 2,22). Také Mágové nalezli Ježíše v domě (Mt 2,11). To, že Svatá Rodina žila po Ježíšově narození v Betlémě je skutečností, kterou dokládají evangelia; je pravděpodobné, že v této oblasti našla přístřeší. Přestěhování z jeskyně do domu není v rozporu: sv. Josef pocházel z Betléma a mohl zde mít příbuzné a přátele, kteří poté, co se dověděli o jeho chudobě, prokázali svou laskavost a pomohli mu. Už ve středověku byla snaha lokalizovat v Betlémě zvláštní památku sv. Josefovi. Bádání probíhalo vždy ve východní oblasti, mezi Mléčnou jeskyní a polem Pastýřů, zřejmě vzhledem k pradávné tradici. K lokalizaci došlo až v polovině XIV. století na základě svědectví dvou florentských poutníků Giorgia Gucciho a Lionarda Frescobaldiho. Od této doby se místo nezměnilo. Moderní kaple (1890) spočívá nejen na skále, ale i na zdivu předchozích staveb, připomínaných mnoha poutníky.

DAVIDOVA NÁDRŽ Vyjdeme-li z Betléma, uvidíme přes syrským katolickým kostelem tři velké dosud používané cisterny, vytesané ve skále: jsou to Davidovy nádrže, arabsky Biar Daud. Bible o nich vypráví v 2Sam 23,15-17: „Tu David vyslovil své přání a řekl: «Kdo mi dát napít vody z betlémské studny, která je u brány?» Tři bohatýři vtrhli do pelištejského tábora, načerpali vodu z betlémské studny, která je u brány a přinesli ji Davidovi. On však nechtěl pít, nýbrž vykonal jí úlitbu Hospodinu. Řekl: «Hospodine, nechť jsem dalek, abych udělal něco takového. Což to není krev mužů, kteří šli s nasazením života?» Proto se jí nechtěl napít. To vykonali ti tři bohatýři.“. Kromě nádrží se tu nacházejí i zbytky kostela a podzemního pohřebiště. Z kostela se objevila v roce 1895 část mozaikové dlažby, na níž byl nápis s 19. a 20. veršem 117 žalmu: „Otevřte mi brány spravedlnosti, chci jimi vstoupit, abych vzdal díky Hospodinu. Toto je Hospodinova brána, jí procházejí 36

spravedliví“. Mozaika je nyní skrytá pod obdělávanou půdou a jakékoli bádání je nemožné. Ve chvíli objevu panovalo přesvědčení, že byl nalezen Davidovo mauzoleum, jehož stopy mizí v VI. století. Protože neexistují archeologické důkazy, má se za to, že Davidův hrob by se měl naopak nacházet na Hoře Sion. HORTUS CONCLUSUS Kousek jižně od Betléma leží osada Arta (nebo Urtas), jedna z nejznámějších v celém Zajordání. Název Artas pochází od „hortus“, latinsky zahrada, protože se má za to, že právě toto bylo území proslulé „hortus conclusus“, erotické písně Šalomounovy či Písně písní: „Uzavřenou zahradou jsi ty, sestro má, manželko, uzavřenou zahradou, zapečetěnou fontánou. Tvá pole jsou rájem potěšení.“ Díky blízkosti Jeruzaléma a jeho scenérii a historickému významu byl Artas vyhledávanou letní metou Evropanů v průběhu 19. století. Byli to právě oni, kdo znovu zavedli v tomto údolí zahradnictví. V roce 1894 tu italský řeholní řád Sester Panny Marie ze zahrady zbudoval klášter „Hortus Conclusus“. RÁCHELIN HROB Qubbet Rahil, Ráchelin hrob se nachází hned severně od rozcestí k Hebronu. „Ráchel umřela a byla pohřbena u cesty do Efraty, což je Betlém. Jakob nad jejím hrobem postavil pamětní sloup, a to je památník Ráchelina hrobu až dodnes“ (Gen 35,19-20). První svědectví mluví o pomníku tvořeném prostou pyramidou, připomínající nefeš židovských hrobů. Později bylo připojeno dvanáct kamenů (1165) na památku dvanácti Jakubových synů; některé kroniky však mluví pouze o jedenácti kamenech: schází poslední novorozeného Benjamina. Za byzantské doby, a pravděpodobně i potom, byl Ráchelin hrob proměněn na místo křesťanského kultu, jak je zřejmé z jeruzalémského lekcionáře V.-VIII. století, který tu uvádí dvě oficiální liturgické památky během roku (20. února a 18. července). Přestože židé, křesťané i muslimové zde uctívají památku Ráchel, panuje kolem věrohodnosti místa mnoho pochybností. Dnes se Ráchelin hrob nachází v blízkosti rozdělovací zdi izraelských a palestinských území. „Když jsem přicházel z rovin aramejských, zemřela mi před očima Ráchel; bylo to v kananejské zemi na cestě nedaleko Efraty a pochoval jsem ji tam u cesty do Efraty, to je Betléma“ (Gen 48,7). 37

KAFARNAUM – Ježíšovo město Kefar Nahúm – tak zní originální semitský název místa, který znamená Nahumova osada (kefar). Je obtížné identifikovat tohoto Nahuma, po němž byla osada pojmenována. Někteří antičtí spisovatelé tento problém překonávají tím, že považují označení Nahum nikoli za jméno osobní, nýbrž za obecné. Tak například Origenes vykládal Kefar nahum jako „vesnici útěchy“ podle etymologického hebrejského kořene ´nhm´ (útěcha), zatímco sv. Jeroným přeložil tentýž název jako „krásné město“, podle hebrejského kořene ´n´m´ (krása). V moderních jazycích je složené semitské jméno Kefar Nahum, chápáno vždy jako jeden název a hrdelní hláska ´h´, těžko v moderních jazycích vyslovitelná, se zcela vynechávala. Řecké rukopisy evangelií znaní dvojí psaní názvu, tedy Capharnaum a Capernaum. Přednost se dává prvnímu přepisu „Capharnaum“, který blízký hebrejské výslovnosti a byl přejat i Josefem Flaviem, zatímco otrografie „Capernaum“ se zdá být dialektem antiochijského kraje. Netřeba zapomínat, že starobylý semitský název Kefar Nahum se používal i poté, co byla osada opuštěna. Hebrejský cestovatel Izák Chelo (1333) napsal: „Od Arbely jsme dorazili do Kefar Nahum, který je Kefar Nahum uváděný našimi mudrci“. Nisméně, o dvě století později se sutiny nazývali Tanhum, jak napsal Uri de Biel (1537): „Tanhum. Tady je pohřben rabín Tanhum“. Pravděpodobně právě tento domnělý hrob rabína dal nové jméno sutinám. Jen pro uvedení paralelního příkladu, také biblickou 38

osadu Betánii, nedaleko Jeruzaléma, později Arabové nazvali El-Azariyeh, právě kvůli Lazarium, neboli Lazarovu hrobu. Místní beduíni pak název ještě zjemnili z Tanhum na Talhum a tato výslovnost, poprvé doložená jezuitou Michele Nauem (1668) se užívá dodnes. Ve Starém zákoně není osada vůbec zmíněna; na druhé straně je archeologicky dokázáno, že existovala už ve 2. století před Kristem, tedy v období Hasmoneovců. V celých svých dějinách vystupuje Kafarnaum jako osada nikoli jako město: tak ji uvádí i Josef Flavius v prvním století (Vita, 403), zatímco Arkulf kolem roku 670 dodává, že Kafarnaum nemělo žádné hradby a rozvíjelo se podél pláže jezera (od východu k západu), a zůstávalo jako ohraničené pláží a blízkými severními horami (ELS, č. 437). Tento poslední údaj potvrdily i vykopávky. Vskutku, asi 200 metrů od synagógy začíná pohřební zóna, která – jak známo – byla mimo obydlené území. I Přesto, že se jednalo o vesnici, požívalo Kafarnaum značně privilegovaného postavení: jeho území dosahovalo do vzdálenosti tří kilometrů až k místu Tabga, kde Josef Flavius zmiňuje „zdroje Kafarnaaa“ (Židovská válka III., 10,8). Toto území umožňovalo obyvatelům věnovat se zemědělství, jak to dokazují rozličné lisy ať už na olej či na ovoce, jež byla při vykopávkách nalezeny. Dalším zdrojem obživy byl rybolov: také dnes je západní pobřeží vyhledáváno rybáři. Kafarnaum se nacházelo v blízkosti hlavních tepen, které spojovaly Galileu s Damaškem. Dokazuje to objev milníku s latinským nápisem císaře Hadriána. Je velmi pravděpodobné, že Hadrián pouze obnovil, či rozšířil význam cesty, která už předtím existovala. U této transitní cesty – podle Egerie – seděl celník Matouš, který se později stal Ježíšovým učedníkem a autorem prvního evangelia (ELS, č. 410). Ježíš, poté co opustil Nazaret, který byl prostou horskou osadou, si vybral Kafarnaum za centrum svého veřejného působení v Galileji. Kafarnaum bylo ideálním místem, kde k sobě mohl přiblížit tolik prostých a otevřených srdcí, aniž by vzbudil jakoukoli reakci vzdálených vedoucích míst. I když evangelia neuvádějí podrobnou topografii vesnice, mluví o synagóze, vybudované římským setníkem (Lk 7,5), o domu Petra a Ondřeje (Mk 1,29) a o domu setníka (Lk 8,51). Dosud vykopávky dokázaly potvrdit dům Petrův. Nezdá se, že by Kafarnaum bylo zapojeno do krvavých židovských vzpour proti Římanům v letech 70 a 135: život vesnice pokračoval bez drastických přerušení, na rozdíl od nedalekého Korazim, které – podle Eusebia (ELS. Č. 459) bylo na počátku čtvrtého století v rozvalinách. 39

Epifanius nás ujišťuje, že alespoň do Konstantinova míru obývali Kafarnaum výhradně Židé (ELS, č. 433). Na druhé straně některé úryvky Mišny specifikují, že vedle židovské pravověrné komunity, zde žila velmi silná a iniciativní skupina židokřesťanů. Už ve druhém století proselytismus těchto křesťanů, pocházejících ze židovství, dosáhl i vysokých sfér: proslulé je obrácení Haniny, neteře rabína Yehoshua na křesťanství (Midraš Rabbah, Aecclesiastes 1, 8 § 4). Byl to velmi závažný případ, a ortodoxní Židé musely tohoto Haninu poslat do Babylóna, aby ho vzdálili magiím Minimů čili heretiků, jak s pohrdáním nazývali židokřesťany. Zajímavý v tomto ohledu je i další rabínský krok, datovaný nejpozději do počátku čtvrtého století: „Cesarejský rabím Issi komentoval úryvek Bible (týkající se dobra a zla), a odkazoval se na nauku Minimů: „dobro“ se okazuje na rabína Hanina, synovce Yehoshuy: „zlo“ (je třeba vztahovat) na obyvatele Kafarnaa“ (Tamtéž., VII. 26 §3). Tento text ukazuje: - že kafarnaumští Minimové byly už tehdy pověstní v celé Palestině, a považovali se za příklad zla; - že tvořili většinu židovského obyvatelstva vesnice; bylo by totiž absurdní masově odsuzovat obyvatele Kafarnaa kvůli několika zločinným Minimům; - že je lepší odejít ze Svaté země, jak to učinil rabín Hanina, než žít s tak nebezpečnou sektou. Poslední vykopávky dovolily téměř rukou se dotknout přítomnosti těchto židokřesťanů v Kafarnau: vždyť právě oni už v pozdním prvním století po Kristu přeměnili Petrův dům na místo náboženských shromáždění (domus Ecclesiae) a pevně zde zapustily kořeny až do doby, kde sem přišly křesťané vzešlí z pohanství. Po vyhlášení Konstantinova ediktu si mohli křesťané Kafarnaa postavit domus Ecclesiae mnohem prostornější a velkolepější, stále však na místě tradičního Petrova domu. Svatá země se stala cílem mnoha křesťanských poutníků a proslulá Egerie zanechala tuto významnou zprávu o Petrově domě: „V Kafarnau pak, dům knížete apoštolů byl přebudován v kostel; i když jeho stěny zůstaly nedotčeny“ (ELS, č.412). Koncem čtvrtého století navíc začaly práce na vybudování působivé synagógy, které byly dokončeny v druhé polovině pátého století. Rovněž tradiční Petrův dům prošel zásadní proměnou, když kolem poloviny pátého století Byzantští – poté co zbořili předchozí domus Ecclesiae, zbudovali nad Petrovým domem osmihranný chrám. Je skutečně ku podivu, proč rabínské prameny tuto synagógu nikde nezmiňují. Osmihranný kostel však připomíná piacentinský anonym z roku 570: „Připutovali jsme do Kafarnaa do domu blaženého Petra, který je dnes bazilikou“ (ELS, č. 436). Ať už synagóga či oktagonální kostel vydržely po celé byzantské období a městečko Kafarnaum neustále prosperovalo a nepřestávali sem proudit poutníci. Stále intenzívnějsí kulturní a obchodní kontakty v tomto období, jak dokazuje velké množství vzácné keramiky, tzv. pečetěné země, která byla přivezena do Kafarnaa z Afriky, Kypru a z malé 40

Asie. Velmi významné jsou nesčetné talíře s kříži uprostřed: tyto se nacházejí ve všech domech doposud objevených a jsou dalším svědectvím křesťanství v Kafarnau. S počátkem arabského období (7. století), přichází rychlý úpadek evangelijního městečka, které je záhy zcela opuštěné. Literární zdroje jsou stále skromnější a mlhavější až pak od IX. do XIII. století zcela mizí. Veřejné budovy a domy, opuštěné a ponechané svému osudu, se nemilosrdně hroutí a celé území se stává hromadou sutin. Literární prameny pak znovu mluví o starobylém Kafarnau ve XIII. století, ale pouze aby zdůraznily stav jeho naprostého zpustošení. Jen pro příklad uvádím dominikána Burcarda z Hory Sion, který v roce 1283 napsal: „Město Kafarnaum, kdysi slavné, je v současnosti velmi ubohé, s ani ne sedmi obydlími chudých pastýřů“ (ELS, č. 449).

JEZERO A MĚSTO JEŽÍŠOVO

„Země Zabulonova a země Neftalimova, u moře, za Jordánem, Galilea pohanů“ (Matouš 4,15)

Slova svatého evangelia podle Matouše (Mt 4 12-17) Když Ježíš uslyšel, že byl Jan Křtitel uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret, šel a usadil se v Kafarnau při moři v území Zabulonově a Neftalimově, aby se naplnilo, co bylo řečeno ústy proroka Izaiáše: ”Země Zabulonova a země Neftalimova, u moře, za Jordánem, Galilea pohanů, lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině a ve stínu smrti.” Od té doby začal Ježíš hlásat: ”Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.” 41

JEZERO Krajinu kolem Tiberiadského jezera lze dnes považovat za jednu velkou svatyni, protože je územím, kde se Ježíš projevil v celé své přirozenosti Boha a člověka. Říká se, že všude, kam Ježíš vstoupil, se zrodila svatyně. Nádhera tohoto kraje, jeho bujná vegetace a „rajská“ atmosféra, jsou pro poutníka příležitostí bytostně vkročit do vyprávění o životě Ježíše, který zde zjevil sám sebe, jako učitel, divotvůrce a exorcista. Ježíš těmito místy prošel mnohokrát, tady konal zázraky a tolikrát se jeho tvář zračila jako v zrcadle ve vodách jezera. Jeho hlas zněl jako ozvěna mezi zálivy a břehy jezera, jako hlásání Božího slova, a zůstalo doslova vryto do této úchvatné krajiny. Je působivé moci vnímat pozvolné odvíjení se každodennosti života našeho Pána v jeho každodenních činech, v jeho vnímání Boha, který se stal člověkem. Ale je rovněž působivé jak se zde zjevil v plnosti svého božství, jak nám dal příklad lásky, pravdy, života a cesty a současně ukázal svou moc skrze zázraky a uzdravení. Můžeme proto právem říci, že je to Ježíšovo jezero, svědek jeho božství a jeho spásného působení.

JEŽÍŠOVO MĚSTO „Dům knížete apoštolů v Kafarnau se změnil v chrám: jeho stěny dodnes zůstávají stejné jako byly kdysi. Tam Pán uzdravil ochrnulého. Je tam i synagoga, kde Pán uzdravil posedlého“ (Diakon Petr, XII. století, text připisovaný Egerii, IV. stol.). Kafarnaum je spolu s jezerem místem milostí. Je městečkem, kam Ježíš přicházel nejčastěji. Tady si vyvolil své apoštoly a po jednom je povolal k sobě, a svým životem a 42

svými skutky je učinil svědky své vznešenosti. Tady Ježíš v synagoze oznámil Eucharistii svou řečí o Chlebu života. Tady Ježíš žil svou každodennost; tady se rozhodl přebývat v domě svého učedníka Petra, kde se setkává se svými učedníky, a kde ho také hledají všichni, kteří chtějí přijmout jeho milost a být uzdraveni ze svých nemocí. Petrův dům se stane novým místem setkání s novou komunitou, která se kolem něj vytvořila, poté co jej dvakrát odmítla synagoga. Ježíš se vrací do Kafarnaa vždy po svých cestách v Galileji, to dokazuje jak toto město miloval a učinil z něj centrum své činnosti. Těm, kdo ze všech koutů světa přicházejí, aby toto svaté místo navštívili, a činí tak s odvahou a pokorou, přicházejíce z velmi dalekých končin, se - v pohroužení do kontextu mimořádné přírodní krásy tohoto místa - dostává daru radosti a pokoje. V nitru mohou poutníci znovu prožívat zázrak, jako by sami kráčeli uprostřed zástupů, které šly za ním a naslouchaly mu. CHLÉB ŽIVOTA Slova svatého evangelia podle Jana (Jan 6,24-59) Když zástup viděl, že ani Ježíš, ani jeho učedníci nejsou na břehu, nasedali do člunů, přijeli do Kafaranaa a hledali Ježíše. Když ho našli na druhé straně moře, zeptali se ho: "Mistře, kdy jsi sem přijel?" Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám: Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů. Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu, ten vám dá Syn člověka. Otec, Bůh, ho osvědčil svou pečetí." Zeptali se ho: "Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?" Ježíš jim odpověděl: "To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal." Řekli mu: "Jaké tedy ty děláš znamení, abychom viděli a uvěřili ti? Co konáš? Naši předkové jedli na poušti manu, jak je psáno : ' Chléb z nebe jim dal jíst.'" Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám: Chléb z nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj Otec; neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu." Prosili ho tedy: "Pane, dávej nám ten chléb pořád." Ježíš jim řekl: "Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit." Ale řekl jsem vám: Viděli jste mě, a přece nevěříte. Každý, koho mi Otec dává, přijde ke mně, a kdo přijde ke mně, toho neodmítnu, protože jsem sestoupil z nebe, abych konal ne vůli 43

svou, ale vůli toho, který mě poslal. A to je vůle toho, který mě poslal: abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, nýbrž je vzkřísil v poslední den. Neboť to je vůle mého Otce: aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den.“ Židé reptali proti Ježíšovi, že řekl: "Já jsem chléb, který sestoupil z nebe." Namítali: "Copak to není Ježíš, syn Josefův? Známe přece jeho otce i matku. Jak tedy může tvrdit: 'Sestoupil jsem z nebe'?" Ježíš jim odpověděl: "Přestaňte mezi sebou reptat! Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. Stojí psáno v Prorocích: 'Všichni budou vyučeni od Boha'. Každý, kdo slyšel Otce a u něho se učil, přichází ke mně. Ne že by snad někdo Otce viděl; jenom ten, který je od Boha, viděl Otce. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa." Židé se mezi sebou přeli a říkali: "Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?" Ježíš jim řekl: "Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli naši otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky." To řekl v Kafarnau, když učil v synagóze v Kafarnau.

ZÁZRAKY Ježíš se projevuje v Kafarnau svým kázáním, ale také svými zázraky a uzdraveními. Těmito činy se Ježíš nechce ukazovat, nechce si dělat reklamu, avšak zázraky, které koná jej činí velice známým, proto za ním chodily veliké zástupy a prosily o milost. Navíc v zázracích lze pochopit smysl Ježíšova poslání, „vzal na sebe naše slabosti“ (Iz 53,4), totiž že Ježíš se činí služebníkem a tak konkrétně vyjadřuje lásku, která je počátek i cíl Ježíšovy činnosti. Mezi nejvýznamnějšími zázraky vzpomeneme uzdravení Petrovy tchýně, uzdravení ochrnulého, služebníka setníkova, krvotoké ženy a vzkříšení dcery Jairovy. 44

UZDRAVENÍ SETNÍKOVA SLUŽEBNÍKA Slova svatého evangelia podle Matouše (Mt 8,1-13) Potom sestoupil z hory a šly za ním veliké zástupy lidu. Vtom přišel jeden malomocný, klekl před ním a řekl: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“ Vztáhl tedy ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď očištěn. A hned byl od svého malomocenství očištěn. Ježíš mu pak řekl: „Chraň se to někomu říci! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj dar, jak to nařídil Mojžíš – jim na svědectví.“ Když vešel do Kafarnaa, přistoupil k němu jeden setník s prosbou: „Pane, můj služebník leží doma ochrnutý a hrozně se trápí.“ Ježíš mu řekl: „Přijdu a uzdravím ho.“ Setník však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu. Ale řekni jen slovo a můj služebník bude uzdraven. Vždyť já jsem člověk podřízený, ale také mám pod sebou vojáky; řeknu-li jednomu: ´Jdi!´, tedy jde a jinému: ´Přijď!´, tedy přijde a svému služebníkovi: ´Udělej tohle!´, tedy to udělá.“ Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho doprovázeli: Takovou víru jsem v izraelském národě nenašel. Ale říkám vám: Mnoho jich přijde od východu a od západu a zaujmou místo u stolu s Abrahámem, Izákem a Jakubem v nebeském království, ale občané království budou vyhnáni do temnot venku; tam bude pláč a skřípání zubů.“ Setníkovi pak Ježíš řekl: „Jdi a staň se ti, jak jsi uvěřil.“ PETROVA TCHÝNĚ Slova svatého evangelia podle Matouše (Mt 8,14-17) Když Ježíš vešel do Petrova domu, uviděl, že jeho tchýně leží a má horečku. Dotkl se tedy její ruky a horečka jí přestala; vstala a obsluhovala je. UZDRAVENÍ OCHRNUTÉHO Slova svatého evangelia podle Marka (Mk 2,1-12) Když se Ježíš po několika dnech vrátil do Kafarnaa, proslechlo se, že je doma. Sešlo se tolik lidí, že už nestačilo ani místo přede dveřmi, a on jim hlásal Boží slovo. Tu k němu přicházeli s ochrnulým, čtyři ho nesli. Pro množství lidí se s ním nemohli k němu dostat. Proto nad tím místem, kde byl Ježíš, odkryli střechu, udělali otvor a spustili dolů lehátko, na kterém ochrnulý ležel. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnulému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Seděli tam však někteří z učitelů Zákona a ve svém srdci uvažovali: „Jak může ten člověk tak mluvit? Vždyť se rouhá! Hříchy přece může odpouštět jenom sám 45

Bůh.“ Ježíš hned svým duchem poznal, že tak u sebe uvažují, a řekl jim: „Proč tak ve svém srdci uvažujete? Co je snadnější – říci ochrnulému: ‘Odpouštějí se ti hříchy’, nebo říci: ‘Vstaň, vezmi své lehátko a choď?’ Abyste však věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy“ – řekl ochrnulému: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů!“ On vstal, ihned vzal lehátko a přede všemi odešel, takže všichni žasli, velebili Boha a říkali: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.“ UZDRAVENÍ KRVOTOKÉ ŽENY Slova svatého evangelia podle Marka (Mk 5,25-34) Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagógy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: „Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila.“ Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj. Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatu. Řekla si totiž: „Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena.“ A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena. Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla (zázračná) moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: „Kdo se to dotkl mých šatů?“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!“ Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvěná – věděla dobře, co se s ní stalo – padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu. On jí na to řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, (zbavena) svého neduhu!“ VZKŘÍŠENÍ DCERY JAIROVY Slova svatého evangelia podle Marka (Mk 5,35-43) Zatímco ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy se zprávou: „Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?“ Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagógy: „Neboj se, jen věř!“ Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi. Přišli k domu představeného synagógy a viděli tam rozruch, lidi, jak pláčou a velmi naříkají. Vešel dovnitř a řekl jim: „Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, ale spí.“ Posmívali se mu. On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel (do světnice), kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: „Talitha kum!“, to znamená: „Děvče, říkám ti, vstaň!“ Děvče hned vstalo a chodilo, bylo jí totiž dvanáct let. (Lidé) byli úžasem jako bez sebe. Ježíš jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali jíst. 46

POVOLÁNÍ PRVNÍ APOŠTOLOVÉ Slova svatého evangelia podle Matouše (Mt 4,18-22) Když se ubíral podél Galilejského jezera, uviděl dva bratry: Šimona zvaného Petr a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do jezera; byli totiž rybáři. Tu jim řekl: „Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí.“ Oni ihned nechali sítě a šli za ním. A jak šel odtamtud dál uviděl jiné dva bratry: Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem vyspravují sítě. A povolal je. Oni hned nechali loď i otce a šli za ním. POVOLÁNÍ APOŠTOLŮ Slova svatého evangelia podle Marka (Mk 3,13-19) Potom vystoupil na horu, zavolal k sobě ty, které sám chtěl, a přišli k němu. A ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním a aby je poslal kázat, a to s mocí vyhánět zlé duchy. Ustanovil těchto dvanáct: Petra – toto jméno dal Šimonovi; Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana – ty pojmenoval Boanerges, to je „bouřliváci“, Ondřeje a Filipa, Bartoloměje, Matouše, Tomáše, Jakuba Alfeova, Tadeáše, Šimona Kananejského a Jidáše Iškariotského, který ho pak zradil. POVOLÁNÍ LÉVIHO A UNIVERZÁLNOST KŘESŤANSKÉHO POSELSTVÍ Slova svatého evangelia podle Marka (Mk 2,13-14) Znovu vyšel k jezeru. Všechen lid přicházel k němu a on je učil. Když šel dál, uviděl Alfeova syna Léviho, jak sedí v celnici. Řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním.

PRAVÁ CÍRKEV: MARIA A PETR Do Kafarnaa přišla s Ježíšem a kvůli Ježíši také Panna Maria (Jan 2,12; Mk 3,31ss). Tady se projevuje jako „naslouchající“ (MK 17), jako „první učednice svého Syna (Redemptoris Mater 20): první v každém smyslu, co do času i kvality (LG 58). Tady, v Petrově domě, se nepochybně setkala s knížetem apoštolů, a tak začala ona dvojí 47

dimenze pravé Církve – mariánská a apoštolsko-petrinská, kterou si dobře uvědomila svatá Brigita Švédská ve XIV. století (Rev. IV., 139s) a blíže nám Jan Pavel II. (promluva 22.12.1987). MARIA: JEŽÍŠOVA MATKA Biblická zpráva o dvojím pobytu Panny Marie v Kafarnau je jako vždy velmi souhrnná, ale její obsah je nevyčerpatelný a vždy plný překvapení. Můžeme z něj nekonečně čerpat (Žl 119,66; Mdr 7,14), k našemu povzbuzení a útěše (Skt 20,32; Řím 15,4). O prvním pobytu nás zpravuje očitý svědek: apoštol sv. Jan, Ježíšův benjamínek (Jan 19,26), učedník nejpodobnější Mistru, jak říká sv. Efrém Syrský (De virg. 25,9) a Maria Valtorta (c.d. 11,54 a 434). „Potom se odebral se svou matkou, se svými bratry a učedníky do Kafarnaa, ale zdrželi se tam jen několik dní“ (Jan 2,12). Šlo tedy o krátký pobyt, „několik dní“, a jeho místem byl se vší pravděpodobností dům Šimona Petra (Mk 1,29;2,1); a nebyly s ním spojeny žádné nepříjemné události. Kafarnaum, stejně jako Nazaret, dosud Ježíše nezklamaly: k tomu dojde až později (Lk 4,22ss; 10,15; Mt 11,23ss). Je zbytečné říkat, že Pán a s ním Matka, přicházejí do Kafarnaa, stejně jako už do Kány a jinam, jen aby konali dobro (Lk 1,39ss; 4,31ss; Skt 10,38). „Vše, co Ježíš vykonal je tajemství a slouží k naší spáse“, připomíná svatý Jeroným (In Marcum 11,1-10). Panna Maria při této první návštěvě Kafarnaa pokračuje v díle, které začala oficiálně už v Káně: prostřednice všech milostí a vychovatelka bratří a Synových učedníků. Takto maria, panna věrná, vykupuje a přivádí k vznešenosti povolání ženy: všude rozsévat dobro a radost (Lk 1,39ss; Jan 2,1ss); zatímco Eva, žena nevěrná, zasévá všude rozdělení a bolest (Gen 3,6ss; Sir 25,12ss). Zde, stejně jako i jinde Matka přirozeně činí vše v dokonalém souladu se Synem. Oba se jeví jako nerozluční už v evangeliu, stejně jako pak budou v liturgii a pravém životě Církve. Právě tak tomu povždy učí mystici, tito básníci duchovního světa. Maria tedy, zcela oddaná osobě a dílu Syna, se nachází v Kafarnau „pod Ním a spolu s Ním ve službě tajemství vykoupení“ (LG 56), koná vše takříkajíc po špičkách. Na druhé straně její přítomnost, jakkoli diskrétní, je vždy viditelná. Tak ji mohou obyvatelé města pozorovat a učí se ji poznávat, alespoň od vidění, takže jednoho dne budou moci říct: „Známe ... jeho matku“ (Jan 6,42). O druhém pobytu vyprávějí synoptici, především sv. Marek, který o něm mluví nejrozsáhleji. Upřednostníme tedy jeho líčení. Ale ještě předtím pár slov o umístění. Ježíš je synem, který se od ostatních liší, a proto jej náboženští a političtí představitelé krajiny napadají (Mk 2,6ss; 3,2.6.22ss). Matka jej provází nakolik jen může a přispěchá vždy, kdy ji mateřská telepatie věstí nějaké nebezpečí. V jistém okamžiku je nepohodlný prorok nicméně obviněn z bláznovství, se zřejmý záměrem odstavit jej (Mk 3,21). Víme že mezi bláznem a zločincem je co do praktických důsledků minimální rozdíl: jeden i druhý jsou hodni internace jako nebezpeční pro veřejný pořádek ... Právě odtud pramenila starost 48

příbuzných, a obzvlášť Matky, té, která (všechny své myšlenky zaměřovala vždy a jedině k Synu Božímu a svému“ (sv. Bernardin ze Sieny). Přicházejí tedy jeho matka a jeho bratři, stojí venku a nechávají si ho zavolat, zatímco zástup sedí uvnitř kolem něj. Říkají mu – Hle tvoje matka a tvoji příbuzní jsou venku a hledají tě. On však jim odvětil: „Kdo je moje matka a kdo jsou moji příbuzní?“ Pak pohlédl na ty, kdo seděli kolem něj a říká: „To je moje matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli mého Otce, to je můj bratr, má sestra i matka“ (Mk 3,20-21.31-35). Pochopitelně musíme oddělit Matku od zbývajících Pánových příbuzných: tito v něj bohužel nevěří (Jan 7,6); Ona naopak je příkladnou „Blahoslavenou“, která uvěřila (Lk 1,45), takže jednoho dne ji sám Syn dá za „matku“ a oporu nové rodiny, která se začíná utvářet (Jan 19,26). Ona se nenechá pokořit ve velkorysosti (Mk 10,29ss). Jako matka nás vede k Synovi (Jan 2,5), tak nás Syn přivádí a daruje Matce (Jan 19,26). A praví věřící, stejně jako přijímají Ježíše od Marie, tak přijímají Marii od Ježíše (Lk 1,42ss; Jan 19,27), stávají se účastnými jeho synovské blaženosti. Panenská Matka je totiž nejdrahocennějším darem nebeského Otce Synu, který se stal člověkem, a v něm, všem věřícím. „Kdo krásnější a sladší nad Marii?“ (sv. Gabriel od P. M. Bolestné). Především je „nejlepší z matek“ (papež Jan). Právě takto katolická Církev, vedená Duchem pravdy (Jan 16,13), vždy chápala posuzovanou epizodu i další podobnou (Lk 11,27ss): „V době jeho kázání vyslechla slova, jimiž syn vyzvedl Boží království nad tělesné a pokrevní ohledy a svazky a blahoslavil ty, kteří slyší a zachovávají Boží slovo (srv. Mk 3,35; Lk 11,27-28), jak to ona sama věrně dělala (srv. Lk 2,19 a 51)“ (LG 58): Ona, která byla „naslouchající Pannou“ (Marialis cultus 17), „první učednicí svého Syna co do času i kvality (Redemptoris Mater, 20), jedním slovem řečeno „první z třídy“ (G. Meaolo). Sv. Terezička jednou vytušila radost z Panny Marie pro Ježíšova slova o duchovním příbuzenství: „O Neposkvrněná Panno, nejněžnější matko! Tys při Ježíšových slovech neprožíváš smutek. Ba co víc, raduješ se z toho, že ti dává pochopit, že naše duše se stává tady na zemi jeho rodinou. Ano, raduješ se, že nám dá svůj život, nekonečné poklady svého božství. Jak tě nemilovat, neblahořečit ti, o Maria, za tuto velkorysost k nám“ (Poesie 34,21; Ed. Ancora 1968, 230). Panna Maria je Matkou a jako taková nezná žárlivost a rivalitu: je ryzí existencí lásky pro nás děti v Synu (Gal 3,26), daruje se všem podle potřeby každého (Skt 1,14;4,35). Proto „Katolická Církev, vedená Duchem svatým, ji uctívá se synovskou zbožností jako milovanou matku“ (LG 53), „Matku nezměrně milující“ (Pavel VI., promluva 21.11.1964), a napodobuje ji „jako svůj obraz a nejvznešenější vzor ve víře a lásce“ (LG 53). Maria je nám vzorem, upřesnil Pavel VI., „protože ve svém konkrétním životě zcela a odpovědně přilnula k Boží vůli“ (srv. Lk 1,38); protože přijala jeho slovo a uskutečnila je; protože její počínání bylo oživováno láskou a duchem služby; protože, zkrátka, byla první a nejdokonalejší následovnicí Krista: a to má všeobecnou a trvalou platnost vzoru (Mar. 49

cultus 35). Od ní tedy, matky a vzoru, se můžeme a musíme učit jak žít křesťanskou víru, jak se stávat Církví, totiž věrohodnému a plnému lidství, svobodnému a směřujícímu k božskému. A je to On sám, Ježíš, který to tak chce. V Káně nás Matka dala do školy Syna (Jan 2,5); tady v Kafarnau, je to Syn, který nás dává do školy Matky. Chce, abychom se od Ní naučili být jeho rodinou, totiž „bratrem, sestrou a matkou“ (Mk 3,35). K tomu pak dochází sdílením právě onoho souhlasu k „slovu-Boží vůli“ (Lk 8,21; Mk 3,35), v němž spočívá pravá velikost Matky (Lk 1,45; 11,28) a který je pro všechny tajemstvím veškeré duchovní vitality a plodnosti, neboť „vše“ se rodí a roste z „živého a věčného Božího slova“ (lPt 1,23; 2,2; Žl 33,9). Přijmou Marii jako matku a životní vzor je pro nás tedy současně povinností i ziskem. Znamená to sdílet volbu milovaného učedníka (Jan 19,27) i rodící se Církve (Skt 1,14): volbu nanejvýš blahodárnou, která zachraňuje a připodobňuje Kristu. Připomeňme si prorocká slova Pavla VI.: „Chceme-li být křesťany, musíme být mariánskými“ (homílie 24. 4. 1970).

EVANGELIUM ZJEVENÉ MALIČKÝM Slova svatého evangelia podle Matouše (Mt 11,25-27) V ten čas se Ježíš ujal slova a promluvil: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými a žes je odhalil maličkým; ano , Otče, že se ti tak zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit.“

Slova svatého evangelia podle Marka (Mk 9,33-37) Potom přišli do Kafarnaa, a když byl v domě zeptal se jich: „O čem jste spolu cestou rozmlouvali?“ Oni mlčeli, protože na cestě mezi sebou rozmlouvali o tom, kdo je největší. Posadil se, zavolal si oněch dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech.“ Pak vzal dítě, postavil je před ně a řekl jim: „Kdo přijme jedno takové dítě v mém jménu, mne přijímá; a kdo přijme mne, nepřijímá mne, nýbrž toho, který mě poslal.“ 50

PETRŮV DŮM Obrácen k pláži jezera tvořil jihovýchodní bod velké obydlené čtvrti. Hlavní brána komplexu se nacházela na východní straně, před otevřeným prostranství (srv. „celé město bylo shromážděno přede dveřmi“, Mk 1,32-34; Mt 8,16-17; Lk 4,40-41). Zárubeň dveří uchovává stopy po veřejích, které se na noc zevnitř zatarasily. Dům mohl být obýván několika rodinami téhož rodu či příbuzenstva – Petr, jeho bratr Ondřej, Petrova tchýně – kteří žili v oddělených místnostech, otevřených do společných nádvoří. Vstupní branou se vcházelo do prvního severozápadního nádvoří, vydlážděného oblázky a udusanou hlínou, do něhož ústilo několik místností. Některé prostory sloužily jako komora na potraviny, jiné jako prostory pro rozprostření rohoží, na něž se večer uléhalo a pro drobné denní práce. Druhé nádvoří se nacházelo na jižní straně. Většina dne se trávila na nádvořích, která mohla být zastíněna přístřešky a byla navzájem propojena otevřenými průchody do místností. V nádvořích se nacházela pec z ohnivzdorné hlíny k pečení chleba a není obtížné představit si každodenní rozpravy žen při konání domácích prací, hrající si děti, či muže odpočívající po nočním rybolovu. Právem lze mít za to, že zvláštní část příbytku, na nějž se soustředily všechny následující úpravy, byla obývána Petrovou rodinou, kde Ježíš pobýval jako host. Z této místnosti se uchovaly pruhy zdiva a dláždění z čedičových oblázků a udusané hlíny. Zlomky všeobecně používané keramiky, zvláště pak amfor, rendlíků a misek vedou k úsudku, že jde o místnost, kde se prováděly každodenní práce, společné ostatním prostorám domu.

První úpravy Po Ježíšově zmrtvýchvstání se začala malá skupina židokřesťanů scházet v místnostech, kde pobýval Mistr. Ke konci I. století po Kristu byla jedna místnost vyhrazen shromážděním rodící se Církve. Tato místnost byla zřejmě záhy rychle rozšířena a stala se prostorem zvláštní péče a vylepšování: vzniká domus Ecclesiae, aula určená shromážděním prvních křesťanů, která nachází sobě podobné i na jiných místech, kde se šířilo kázání apoštolů. 51

V této místnosti, na straně hlavního vstupu byla vytvořena série podlaží, postupně až šestkrát upravovaných. Stejně tak i vnitřní stěny byly vymalovány a příchodem poutníků se začaly objevovat nápisy a grafity. Odkazem na změnu užívání této místnosti je rovněž naprosté vymizení fragmentů kuchyňské keramiky, které se naopak nalezly na starších dlážděních. Jediné fragmenty předmětů z keramiky, vztahující se k tomuto období jsou olejové lampy, používané k nasvícení místnosti během shromáždění. Některé lampy herodovského typu, jsou zcela schovány ve vnitřních stěnách. Ostatní místnosti se nadále používají k bydlení, jako místa stravování a různých denních činností.

Úpravy ve 4. století K významné úpravě došlo ve druhé polovině 4. století: uctívaná místnost byla přebudována na rozsáhlejší a uspořádanější posvátný komplex. Věřící tak mohli vstupovat novým átriem na východní straně sálu. Navíc křesťané, kteří přicházeli do Kafarnaa začali nechávat stopy svých putování grafity s Ježíšovým jménem či monogramem a některými liturgickými invokacemi na stěnách sálu. Věřící přicházeli i z daleka: je zde mnoho grafitů v řečtině ale také v syrštině, aramejštině a latině. Mezi těmito poutníky byla také proslulá Egerie, která kolem roku 380 po Kristu popsala tento dům „knížete apoštolů“ (Petra). Uspořádání prostoru bylo ukončeno vybudováním masivní ochranné zdi, která tento prostor izolovala od okolního dění. Přístup do tohoto posvátného prostoru byl zbudován na severu směrem k nové silniční síti. Po obou stranách nového vstupního átria do modlitebního sálu, bylo dláždění pro pohodlnou chůzi. Dvě místnosti severně od sálu 52

byly zřejmě vyhrazeny pro liturgické potřeby a dary věřících. Nálezy z ostatních místností dokládají, že se nadále používaly k bydlení.

Oktagonální chrám K monumentální proměně posvátného prostoru došlo v byzantském období, kdy přesně nad uctívanou místností byl zbudován oktagonální chrám, nová architektonická forma, používaná pro svatá místa spojená s nejvýznamnějšími křesťanskými místy ve Svaté zemi. Všechny obývané prostory uvnitř hrazení byly srovnány se zemí, aby se vytvořil prostor pro plánované zbudování oktagonálního chrámu s portálem otevřeným do pěti stran. I když nepřízeň času, která změnila vesnici v ruiny zásadně poznamenala dům sv. Petra a nezanechala mnoho nálezů, jeho objevený architektonický tvar a elegance mozaik vydávají svědectví o jeho původní kráse. Jen pro zajímavost: nad uctívaným sálem byl zbudován centrální osmiúhelník chrámu, pokrytý vzácnou mozaikou s pávem s perutěmi rozevřenými do kruhu a duhovým peřím, symbol vzkříšení a života věčného. Rostoucí počet věřících si brzy vyžádal zbudování baptistéria na východní straně.

Ježíš na něj pohlédl a řekl mu: „Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfas“, to je v překladu Petr (Skála) (Jan 1,42).

Památník svatého Petra Nutnost zbudovat Památník svatého Petra se zrodila z touhy pokračovat nadále v kultu, jenž začal v prvních staletích. Je však zřejmé, že projekt měl na paměti požadavek 53

uchování a zdůraznění úcty svatého místa, které uchovává památku domu apoštola i místa, kde kázal a působil Ježíš Kristus. Stavba umožňuje poutníkům a návštěvníkům pohled na vzácné pozůstatky Petrova domu a liturgické struktury, které se kolem něho rozvinuly. Projekt vytvořil italský architekt Ildo Avetta. Důraz klade především na význam místa. Proto vytvořil strukturu, která by dokázala připomenout hluboký význam archeologického prostoru, jeho dějiny a zvláště pak události Ježíšova a Petrova života. „Tělo“ památníku je pojato jako loď, jejíž kýl se vznáší nad domem apoštola, obraz, který zásadně odkazuje na povolání apoštola Petra, který se z prostého rybáře stává rybářem lidí a hlavou Kristovy Církve. Uskutečněním vskutku odvážného a ultramoderního projektu, vyžadujícího dlouhé a složité studie ing. Cesare Pocciho a spolupráci Technion (Israel Institute of Technology) z Haify, byla pověřena izraelská společnost Solel Bonneh pod stálým dohledem ing. Anise Sruji z Nazareta. Dokončený památník posvětil kardinál Lourdusamy o slavnosti sv. Petra a Pavla, 29. června 1990. Toto datum stojí i na latinském nápise na průčelí: BEATO PETRO APOSTOLO A. D. MCMXC DICATUM (Zasvěceno svatému apoštolu Petrovi v roce 1990). K této příležitosti zaslal zvláštní poselství i papež Jan Pavel II. – dva úryvky z tohoto poselství jsou reprodukovány na vnitřních stěnách vstupu.

Vnější struktura Stavba oktagonálního tvaru, aby se tak připomněla starobylá forma byzantského chrámu, i přes velmi redukovanou výšku, se představuje jako harmonická struktura především díky rozhodnutí architekta zasadit do osmi stěn památníku obrovská okna. Architekt si pohrává s kombinací bílého kamene, aby tak připomněl kameny 54

monumentální synagogy, zatímco použití čedičových desek odpovídá charakteristickému šedému ladění domků starobylé osady. Tato pozornost umožnila, aby se struktura harmonicky včlenila do jezerní krajiny. Hlavní korpus stavby spočívá na čtyřech dvojitých obloucích, které jak v horní, tak ve spodní části navzájem spojují pilíře, podpírající celou strukturu.

Interiér Jen co vstoupíme do památníku jsme uchváceni jeho rozlehlostí a světelností vnitřního prostoru. Do tohoto kontextu šťastně zapadají čtyři panely po stranách vstupu a presbytáře, vyřezávané ve dřevě. Dva na vstupní straně vyhotovil umělec Raoul Vistoli: Panna Maria vstupující do domu sv. Petra provázená vyobrazeními tělesného milosrdenství, a sv. Petr v loďce, s vyobrazeními skutků duchovního milosrdenství. Dva panely po stranách presbytáře vytvořil umělec Giovanni Dragoni a zobrazují Krista na kříži a Ježíše v Petrově domě, jak učí apoštoly na téma pokory. Nabýváme pocitu, jakoby stavba plula ve vzduchu, protože pohled neruší žádný sloup pro impozantní strop, zatímco široký centrální vhled dává patřit na původní Petrův dům. Oltář presbytáře symbolicky odkazuje na teologické téma Petrova domu, který se stává domem Ježíšovým, kam apoštol uvádí Mistra díky svému poslání pastýře Církve. Nádherná mozaika živých a jasných barev Enza Rossiho spojuje biblické téma manny na poušti s rozmnožením chlebů. Z posvátného vybavení chrámu vzpomeňme dřevěný svatostánek, který reprodukuje hebrejské písmeno Tau, obraz vykupitelského kříže – dílo Igina Legnaghiho. 55

„Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu. Prosili ho tedy: „Pane, dávej nám ten chléb pořád.“(Jan 6,33-34)

SYNAGOGA Mezi mnoha událostmi Ježíšova veřejného života, evangelisté uvádějí synagogu v Kafarnau jako místo, kde v sobotu učil a uzdravoval posedlé a ochrnulé (UČENÍ: Mk 1,21-22; Mt 7,28; Lk 4,31-32; Jan 6,22-33,48-49; UZDRAVENÍ: Mk 1,23; Lk 4,33-37). Evangelia obsahují důležité detaily o synagoze, do níž Ježíš chodil: velitel římské setniny nechal postavit synagogu (Lk 7,5), představeným synagogy byl Jairos (Mk 5,2124,34-43; Mt 9,18-19,23-26; Lk 8,40-44,49-56). Synagoga, která se uchovala až do našich časů pochází z V. století po Kristu, jak ukázaly vykopávky posledních čtyřiceti let. Více než 20.000 mincí, které se tu doposud našly pod podlahou, zřejmě darované synagoze věřícími jako votivní dar, vedou spolu s keramikou k datování stavby do poslední čtvrtiny V. století. Zbudovaná na umělém podkladu, zůstává synagoga v Kafarnau nejelegantnější synagogou, která byla dosud v Galileji objevena. Na rozdíl od místního tmavého čediče, z něhož bylo stavěno obydlí, synagoga – částečně rekonstruovaná františkánskými archeology za použití architektonických bloků rozesetých po lokalitě, byla zbudována z bílého vápence ve tvaru a s dekoracemi pozdně-románského stylu. Kvádry velkého oblouku a tympanonu, která původně zakončovaly portál modlitebního sálu, jsou rekonstruovány na zemi v prostoru za synagogou; tesané překlady, které zdobily vstupy do synagogy a nádvoří byly naopak znovu instalovány na své místo. Modlitební sál má obdélníkový tvar (23x17,28m), je vydlážděn bloky z bílého vápence a rozdělen na hlavní centrální loď lemovanou ze tří stran šestnácti sloupy. 56

Sloupořadí podpíralo překlady, na nichž spočívaly sloupy horního uspořádání, zakončeného bohatě zdobeným vlysem a římsou. Dvojí schodiště, které se částečně zachovalo, sloužilo jako přístup do horní galerie – matronea. Na jedné hlavici, dnes uchovávaná v expozici v parku, jsou vytesány tři hebrejské liturgické předměty: menorah – sedmiramenný svícen, šofar – roh, používaný při liturgiích a mahta – kadidelnice. Na dvou centrálních pilířích naproti vstupu jsou umístěny dva nápisy: napravo je řecký nápis, který nechaly zhotovit dva představitelé komunity, kteří se přičinili o postavení synagogy, a říká: Herodes (syn) Monimose a Justus (jeho) syn spolu s jejich syny vztyčili tento sloup. Na levém sloupu pak je nápis, který zde nechal instalovat Odbor antiky na památku otce Gaudenzia Orfaliho, který v roce 1926 synagogu objevil a začal s její rekonstrukcí. Další nápis je v aramejštině a byl nalezen na tomto území a patří k synagoze. Říká: Alfeus, syn Zebedeův, syn Janův zhotovil tento sloup. Ať na něm spočine požehnání. Podél dlouhých stěn na západě a východě sálu jsou dvě řady kamenných lavic: byly určeny mužům komunity při bohoslužbách, zatímco ženy vystupovaly na matroneum. Svitky Zákona, Torah, z nichž se četlo během bohoslužebných shromáždění, se uchovávaly ve skříni ve zdi, Aran Ha Kodéš, jižním směrem na hlavní stěně, obrácené k Jeruzalém u. Za tímto účelem se nacházejí stopy dvou výklenků na každém boku hlavního vstupu, které byly později nahrazeny elegantnější strukturou, která zabírala celou délku hlavní lodi. 57

Mezi východním bokem synagogy a cestou se nachází otevřený prostor s portály do tří stran: nádvoří. Bylo zbudováno až

později a bylo propojeno s venkovním prostorem třemi branami na severu a dvěma na jihu, přičemž několik okem směřovalo cestě. Do nádvoří vedlo od cesty dvojí schodiště: jedno zezadu a druhé z čelní strany. To druhé vystupovalo k balkonu. Má se za to, že tyto prostory sloužily jako synagogální škola, beth Midraš, kde zákoníci a farizeové učili děti číst a chápat Thorah. Výzdoba synagogy Vnější i vnitřní části synagogy byly vyzdobeny bohatou a složitou architektonickou dekorací. Zatímco vnitřní stěny měly zdobit štuky a barevnou omítkou excelentního provedení, četné tesané bloky na místě nalezené vypovídají o synagoze bohatě zdobené rozmanitostí symbolů jak hebrejského náboženského repertoria, tak římské a pohanské tradice, což – podle použitých obrazů - ukazuje na velmi liberální židovskou komunitu. Bohatě zdobené římsy zevnitř i zvenčí umocňují krásu synagogy. Je na nich mnoho motivů židovské symboliky zformovaných do medailonů: pěticípé a 58

šesticípé hvězdy, neboli Šalomounova pečeť známá jako Davidova hvězda, plody jako granátová jablka a hrozny, které se v Bibli nacházejí mezi sedmi zemědělskými produkty Zaslíbené země, růže a dále pak ostatní plody, mezi nimi např. datle. Jeden z bloků představuje malý vytesaný chrám, vezený na voze. Jde o starobylé zobrazení Archy úmluvy, obsahující desky Zákona, které Bůh dal Mojžíšovi na Horebu a která se převážela na voze, dokud nenašla své místo v Šalomounově chrámu v Jeruzalémě.

PODÉL JEZERA Pokračujeme-li po cestě, která vede od Památníku sv. Petra, přijdeme k jezeru. Z tohoto místa se otvírá široké panorama a za jasných dní lze dohlédnout až ke Golanským výšinám, které se svažují až k jezeru, ležícímu necelých 212 m pod hladinou Středozemního moře. Maličká osada Kafarnaum se nacházela na severozápadním břehu Tiberiadského jezera. Tři kilometry jižněji narážíme na vodní prameny et Tabgha, kde se udál zázrak rozmnožení chlebů a ryb (Jan 6,1-15) a kde byl Petrovi svěřen primát (Mt 16,18), zatímco pět kilometrů severně přitéká do sladkých vod jezera řeka Jordán. Kafarnaum bylo maličkou osadou rybářů. S velkou pravděpodobností své úlovky rab prodávali na trzích blízkých měst: Magdala, odkud pocházela Maří Magdaléna, a město Korazim, položený na návrších nad Kafarnaem, jemuž spolu s Betsaidou, kde Ježíš uzdravil slepého (Mk 8,22-26), Ježíš zlořečil proto, že se neobrátilo (Mt 11,20-24; Lk 10,12-16). 59

Více na jih, na západním břehu, se nacházelo Tiberias, které se stalo hlavním městem kraje v roce 20 po Kristu, zatímco na protilehlém břehu, na podhůří, lze zahlédnout světla rozlehlého města Susita na území Desetiměstí. Do tohoto města či do osady pod ním – Kursi, se začleňuje evangelijní vyprávění o vyhnání démonů, kteří vešli do vepřů a celé stádo se pak po příkrém srázu vrhlo do vod jezera (Mt 8,28-34; Mk 5,1-20; Lk 8,26-39). V současnosti byl rybolov v jezeře zakázán, aby tak došlo k zarybnění, ale po staletí to byla jedna z nejvýnosnějších činností. Samotné povolání Šimona Petra a Ondřeje k následování Ježíše se odehrálo na březích „Galilejského moře“, když oba bratři vrhali sítě k lovení (Mt 4,19; Mk 1,17). Stopy přístavu v Kafarnau byly objeveny během františkánských vykopávek. Dnes je pláž oázou klidu, poskytující poutníkům příležitost usebrat se v modlitbě.

Když se ubíral podél Galilejského jezera, uviděl dva bratry: Šimona, zvaného Petr a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do jezera; byli totiž rybáři. Tu jim řekl: „Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí.“ (Matouš 4,18-19)

60

PEREGRINATIO AD FONTES SALUTIS

S Jeho Eminencí Giovannim kardinálem Coppou - 25. 2. – 4. 3. 2013 PONDĚLÍ – 25. ÚNORA:

“…VĚŘÍM V JEDNOHO BOHA, OTCE...” Vítězstvím proroka Eliáše nad čtyřistapadesáti kananejskými kněžími ve službách pohanských božstev se Hospodin - Jahve zjevuje na hoře Karmel jako jediný pravý Bůh. Odjezd z Pustiměře do Prahy – odlet do Tel Avivu. Přejezd do Galileje. Návštěva svatyně Stella Maris na hoře Karmel. Navečer příjezd do Nazareta. ÚTERÝ– 26. ÚNORA: “…VĚŘÍM V JEDNOHO PÁNA, JEŽÍŠE KRISTA...” Tiberiadské jezero je místem, které připomíná významné okamžiky Ježíšova života a jeho poslání: povolání čtyř apoštolů, učení, uzdravování, zázraky. Odjezd do krajiny Genezaretského jezera, přejezd lodí napříč jezerem, pouť do Tabgy (místa Petrova primátu a rozmnožení chlebů) a Kafarnaa (synagoga a Petrův dům), výstup na Horu blahoslavenství. Zastavení v Káně Galilejské. STŘEDA – 27. ÚNORA: “…PRO NÁS A PRO NAŠI SPÁSU PŘIJAL TĚLO Z MARIE PANNY...” Svatá Rodina nazaretská je vzorem každé rodiny, první buňky společnosti a Církve. Rozjímáním nad Ježíšem, Josefem a Marii, se zamýšlíme nad rodinou, jejími hodnotami, láskou, přirozeným posláním v řádu společnosti, přijetím a výchovou dětí. Dopoledne pouť do svatyně Zvěstování s novou bazilikou a chrámem sv. Josefa, vybudovaném na místě, kde žila Svatá Rodina. Odpoledne výjezd na horu Tábor a pouť do svatyně Proměnění Páně.

“…VYZNÁVÁM JEDEN KŘEST NA ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ…” ČTVRTEK – 28. ÚNORA: Jako byl Ježíšův křest počátkem jeho veřejného poslání, tak i náš křest je počátkem nového života v Kristu. Obnova křestních slibů na břehu Jordánu nám dopřeje vrátit se v duchu k prameni, z něhož vytryskla naše spása. Odjezd k Mrtvému Moři. Obnova křestních slibů v Qasr El Yahud – místě Ježíšova křtu. Navečer návrat do Betléma. PÁTEK – 1. BŘEZNA: TRPĚL POD PONTSKÝM PILÁTEM, BYL UKŘIŽOVÁN A POHŘBEN..."

Obnovíme naše vyznání víry v ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Pána – ústřední bod našeho Kréda. Síla zvěsti o Ježíšově zmrtvýchvstání nám dá překonat naše rozdělení a společně budovat budoucnost smíření. Odjezd do Jeruzaléma a pouť na Olivovou horu: Olivová zahrada v Getsemanech, bazilika Agónie, kaple Pater Noster, kaple Dominus Flevit. Odpoledne Křížová cesta ulicemi starého města a vstup do baziliky Svatého Hrobu. Navečer kající liturgie. SOBOTA – 2. BŘEZNA:

“…VĚŘÍM V DUCHA SVATÉHO, PÁNA A DÁRCE ŽIVOTA…” Je vždy dojemné a radostné vyslovovat název „Betlém“, jenž v hebrejštině znamená „Dům Chleba“, živého chleba, který nás živí. Oběť, která začala v Betlémě má své završení v Eucharistii, ustanovené při Poslední večeři. Dopoledne: pouť do baziliky Narození a jeskyně, v níž se narodil Ježíš, jeskyně sv. Jeronýma a Pole pastýřů. Odpoledne: pouť na horu Sion: večeřadlo, chrám Zesnutí Panny Marie, Kostel sv. Petra in Gallicantu. NEDĚLE – 3. BŘEZNA:

“VĚŘÍM V JEDNU, SVATOU, KATOLICKOU A APOŠTOLSKOU CÍRKEV....” V osadě Taybeh, známé také jako Efraim, tvoří křesťané a muslimové už po čtrnáct staletí jediný lid: stejné tradice, stejný jazyk, stejné problémy, stejný úděl. Věří v jednoho Boha a žijí společně pro jediného Stvořitele nebe a země. Dopoledne: odjezd do Taybeh. Pouť do Ain Karim, návrat do Jeruzaléma a pouť ke Zdi nářků. PONDĚLÍ – 4. BŘEZNA: “…POZNALI HO PŘI LÁMÁNÍ CHLEBA…” Emauzy, místo, které si Ježíš zvolil za místo setkání s učedníky a kde se jim dal poznat, když lámal chléb. Pouť emauzských učedníků je našim putováním víry, mezi obtížemi uvěřit ve vítězství nad smrtí a radostí ze setkání se Zmrtvýchvstalým. Závěr pouti v Emauzích. Přejezd do Tel Avivu. Odlet do Prahy; Pustiměř.

61

MODLITBA ZA OBDRŽENÍ MILOSTI NA PŘÍMLUVU BLAHOSLAVENÉHO JANA PAVLA II. Ó Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, žes církvi darovala blahoslaveného Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství „Nebojte se! Otevřte, s tebou. Na jeho přímluvu ba dokořán rozevřete brány Kristu!“ nám podle své vůle uděl milost .... (vložit osobní prosbu za uzdravení), o kterou vroucně prosíme v naději, že bude brzy přiřazen k počtu tvých svatých. Amen. S církevním schválením AGOSTINO CARD. VALLINI Generální vikář Jeho Svatosti pro Římskou diecézi. Votivní svíce pustiměřských poutníků u sarkofágu bl. Jana Pavla II., pod oltářem v kapli sv. Šebestiána v bazilice sv. Petra v Římě, PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE, 30. června 2011. Na oltáři sv. Cyrila a Metoděje, Apoštolů Slovanů a Patronů Evropy, v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři, uložena relikvie „z oděvu bl. Jana Pavla II.“ 62

POŘAD BOHOSLUŽEB: 17. - 24. února 2013 DEN

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

za rodiče SLEZÁČKOVY, tři děti a duše v očistci za Ludmilu RACLAVSKOU, DRYSICE manžela, dvoje rodiče 9.30 a Boží požehnání pro rodinu za + Ludvíka FRÉLICHA, PODIVICE rodiče, živou a + rodinu 11.00 za dar zdraví PUSTIMĚŘ a Boží požehnání 17.00 na poděkování Pánu Bohu za PODIVICE 70 let života a Boží požehnání 8.00 pro rodinu MAHDALOVU POBOŽNOST DRYSICE KŘÍŽOVÉ CESTY 16.30 DRYSICE za + Zdeňka POLIŠENSKÉHO a Boží požehnání pro rodinu 17.00 za + Františka PITNERA, PUSTIMĚŘ manželku, syna, dceru a Boží 17.00 požehnání pro živou rodinu PUSTIMĚŘ POBOŽNOST 16.30 KŘÍŽOVÉ CESTY PUSTIMĚŘ 8.00

NEDĚLE 17. února

1. NEDĚLE POSTNÍ

PONDĚLÍ 18. února

PONDĚLÍ PO 1. NEDĚLI POSTNÍ

ÚTERÝ 19. února

ÚTERÝ PO 1. NEDĚLI POSTNÍ

STŘEDA 20. února

STŘEDA PO 1. NEDĚLI POSTNÍ

ČTVRTEK 21. února

ČTVRTEK PO 1. NED. POSTNÍ SV. PETR DAMIANI, BISKUP A UČITEL CÍRKVE SVÁTEK

PÁTEK 22. února

STOLCE SV. PETRA,

STŘEDA 23. února

SOBOTA PO 1.NEDĚLI POSTNÍ SV. POLYKARP, MUČEDNÍK

APOŠTOLA

za + Alici PŘIKRYLOVOU, Josefa

PUSTIMĚŘ MATOUŠKA, živou a + rodinu 17.00 PŘIKRYLOVU a MATOUŠKOVU PODIVICE POBOŽNOST 17.00 KŘÍŽOVÉ CESTY

PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 24. února

2. NEDĚLE POSTNÍ

DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice na poděkování za přijatá dobrodiní a Boží požehnání pro rodinu MARKOVU za + Annu SUCHÁNKOVOU, + rodinu SUCHÁNKOVU a MATOUŠKOVU

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ÚNOR 1. Aby se rodinám přistěhovalců, zvláště matkám, dostávalo v jejich těžkostech podpory a doprovázení. 2. Za národy, které prožívají válečné konflikty, aby se jim otevíraly cesty k vytváření pokojné budoucnosti. 3. Aby všichni, kdo přijali úkol hlasatelů evangelia, horlivě a věrně plnili své poslání. 63

POŘAD BOHOSLUŽEB: 24. února - 3. března 2013 DEN

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice na poděkování za přijatá DRYSICE dobrodiní a Boží požehnání 9.30 pro rodinu MARKOVU za + Annu SUCHÁNKOVOU, PODIVICE + rodinu SUCHÁNKOVU 11.00 a MATOUŠKOVU KARMEL – Stella Maris - 16.00 na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti KAFARNAUM – Petrův dům - 15.00 na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti TÁBOR – bazilika Proměnění Páně - 14.00 na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti DRYSICE POBOŽNOST 16.30 KŘÍŽOVÉ CESTY NAZARET – bazilika Zvěstování - 7.00 na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti GETSEMANY – bazilika Agónie - 10.00 na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti PUSTIMĚŘ POBOŽNOST 16.30 KŘÍŽOVÉ CESTY PODIVICE POBOŽNOST 17.00 KŘÍŽOVÉ CESTY BETLÉM – jeskyně Narození Páně - 9.00 na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti na poděkování za přijatá dobrodiní PUSTIMĚŘ během 70 let života a Boží 8.00 požehnání pro rodinu MALÝCH za + Milana RYŠÁNKA, DRYSICE dvoje rodiče a švagrovou 9.30 TAYBEH - 9.30 na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti za dary Ducha svatého, Boží PODIVICE požehnání a ochranu Panny Marie 11.00 PUSTIMĚŘ 8.00

NEDĚLE 24. února

2. NEDĚLE POSTNÍ

PONDĚLÍ 25. února ÚTERÝ 26. února

PONDĚLÍ PO 2. NEDĚLI POSTNÍ

STŘEDA 27. února

STŘEDA PO 2. NEDĚLI POSTNÍ

ČTVRTEK 28. února

ČTVRTEK PO 2. NEDĚLI POSTNÍ

PÁTEK 1. března

PÁTEK PO 2. NEDĚLI POSTNÍ

SOBOTA 2. března

SOBOTA PO 2. NEDĚLI POSTNÍ

ÚTERÝ PO 2. NEDĚLI POSTNÍ

3. NEDĚLE POSTNÍ NEDĚLE 3. března

EUCHARISTII VE FARNOSTECH PUSTIMĚŘ, DRYSICE A PODIVICE PŘEDSEDÁ

MONS. ANTONÍN ŠTEFEK REKTOR ARCIBISKUPSKÉHO KNĚŽSKÉHO SEMINÁŘE

V PŘÍPADĚ POHŘBU V DOBĚ PEREGRINATIO AD FONTES SALUTIS SE OBRAŤTE PROSÍM NA: P. Mgr. Jana PLODRA, faráře krásenského

TELEFON: +420 731 621 157 64

POŘAD BOHOSLUŽEB: 4. - 10. března 2013 DEN

LITURGIE

3. NEDĚLE POSTNÍ NEDĚLE 3. března

EUCHARISTII VE FARNOSTECH PUSTIMĚŘ, DRYSICE A PODIVICE PŘEDSEDÁ

MONS. ANTONÍN ŠTEFEK REKTOR ARCIBISKUPSKÉHO KNĚŽSKÉHO SEMINÁŘE

PONDĚLÍ 4. března ÚTERÝ 5. března

PONDĚLÍ PO 3. NEDĚLI POSTNÍ

PO 3. NEDĚLI POSTNÍ

ČTVRTEK 7. března

ČTVRTEK PO 3. NEDĚLI POSTNÍ

STŘEDA

PÁTEK PO 3. NEDĚLI POSTNÍ SV. JAN Z BOHA, ŘEHOLNÍK

SOBOTA 9. března

NEDĚLE 10. března

ÚMYSL MŠE SV. na poděkování za přijatá dobrodiní PUSTIMĚŘ během 70 let života a Boží 8.00 požehnání pro rodinu MALÝCH

za + Milana RYŠÁNKA, dvoje rodiče a švagrovou TAYBEH - 9.30 na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti za dary Ducha svatého, Boží PODIVICE požehnání a ochranu Panny Marie 11.00 EMAUZY - 11.00 na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti DRYSICE 9.30

ÚTERÝ PO 3. NEDĚLI POSTNÍ

STŘEDA 6. března

PÁTEK 8. března

FARNOST

DRYSICE 16.30 DRYSICE 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PUSTIMĚŘ 16.30 PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 17.00

POBOŽNOST

KŘÍŽOVÉ CESTY za + Marii TIHELKOVOU a duše v očistci za + Benedikta KRAMPLA, rodiče a sourozence POBOŽNOST

KŘÍŽOVÉ CESTY za + Květoslava PĚCHU a dvoje rodiče POBOŽNOST

KŘÍŽOVÉ CESTY

SOBOTA PO 3.NEDĚLI POSTNÍ SV. FRANTIŠKA ŘÍMSKÁ, ŘEH.

4. NEDĚLE POSTNÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

PUSTIMĚŘ za + Marii ŠKAŘOUPKOVOU, dva syny, živou a + rodinu 8.00 za + Vojtěcha KNAPA, DRYSICE dceru Marii a Boží požehnání pro rodinu BUREŠOVU, 9.30 MALOU a HODINKOVU PODIVICE - SVÁTOST KŘTU:

MICHAELA ZAKOPALOVÁ za + Františku a Josefa PODIVICE POSPÍŠILOVY a duše v očist. 11.00

FARNÍ INFORMÁTOR, XIX. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel. 517356351, mobil: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

65

POŘAD BOHOSLUŽEB: 10. - 17. března 2013 DEN

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV. PUSTIMĚŘ za + Marii ŠKAŘOUPKOVOU,

8.00 NEDĚLE 10. března

4. NEDĚLE POSTNÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

PONDĚLÍ 11. března

PONDĚLÍ PO 4. NEDĚLI POSTNÍ

ÚTERÝ 12. března

ÚTERÝ PO 4. NEDĚLI POSTNÍ

STŘEDA 13. března

STŘEDA PO 4. NEDĚLI POSTNÍ

ČTVRTEK 14. března

ČTVRTEK PO 4. NEDĚLI POSTNÍ

PÁTEK 15. března

PÁTEK PO 4. NEDĚLI POSTNÍ

SOBOTA 16. března

SOBOTA PO 4.NEDĚLI POSTNÍ

DRYSICE 9.30

PODIVICE - SVÁTOST KŘTU:

MICHAELA ZAKOPALOVÁ za + Františku a Josefa PODIVICE POSPÍŠILOVY a duše v očist. 11.00 za + Františku ZBOŘILOVOU, PUSTIMĚŘ manžela, rodiče, dva syny, 17.00 živou a zemřelou rodinu PODIVICE za + Stefanii STRATILOVOU a Boží požehnání pro rodinu 8.00 DRYSICE POBOŽNOST 16.30 KŘÍŽOVÉ CESTY za + Jana PŘIKRYLA, DRYSICE manželku a dceru 17.00 za farnosti Pustiměř, PUSTIMĚŘ Drysice a Podivice 17.00 PUSTIMĚŘ POBOŽNOST 16.30 KŘÍŽOVÉ CESTY za + Marii ALÁNOVOU PUSTIMĚŘ a Boží požehnání pro rodinu 17.00 PODIVICE POBOŽNOST 17.00 KŘÍŽOVÉ CESTY

PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 17. března

5. NEDĚLE POSTNÍ

dva syny, živou a + rodinu za + Vojtěcha KNAPA, dceru Marii a Boží požehnání pro rodinu BUREŠOVU, MALOU a HODINKOVU

DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

za + rodiče CHARVÁTOVY, dceru, vnučku a Boží požehnání pro živou rodinu za + Emílii ADAMCOVOU, manžela, syny a Boží požehnání pro živou rodinu za + Marii FRÉLICHOVOU, manžela, rodiče, syna, zetě, živou a zemřelou rodinu

FARNÍ INFORMÁTOR, XIX. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel. 517356351, mobil: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

66