BLÁZEN. na hoře. jakub šofar

BLÁZEN na hoře

jakub šofar

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS190010

B LÁZ EN NA HOŘE


BLÁZEN

praha 2013


na hoře

jakub šofar


Tato kniha se těší podpoře vitaminů, především A, B2 , B6 , B9 , C, D a K.

BLÁZEN NA HOŘE Copyright © Jakub Šofar, 2013 Czech edition © dybbuk, 2013

ISBN 978-80-7438-084-6


And he never listens to them, He knows that they’re the fools ey don’t like him, e fool on the hill Sees the sun going down, And the eyes in his head, See the world spinning ’round. Ooh, Round and round and round Paul McCartney


Motto:

Tady mělo být motto. Ale jak vidno, není. Jinde je…


BLÁZEN na hoře

Na pohřbu matky. Všiml jsem si chlápka: přišel, pohupoval se do rytmu při Armstrongovi, kondoloval. A pak se představil. Že je z OSA a že to bude za tři stovky. Tak jsem mu řekl: Víte, že když Satchmo umíral, že se tomu smál? Muž znejistěl. No tak pro jednou vám to teda vodpustím. Ale blázen na kopci na to nikdy nezapomene. Na jeho pohřbu bude vypuštěno deset skokanů skřehotavých. Ve smuteční síni pod Zelenou horou, ve stínu Santiniho majestátu, se bude jen skřehotat…



11

Už třetí hodinu stojím na Glienicker Brücke, tady si Východ a Západ, nebo Západ a Východ vyměňovaly (je to opravdu neživotné?) svoje lidi. Je ukrutná zima, z Königstrasse občas někdo projede, z Berlinerstrasse nikdo. Tak už mě doprdele vyměňte. Jedna půlka mostu je tmavě zelená, druhá půlka je světle zelená. Která zelená patřila NATO a která Varšavské smlouvě, to fakt nevím. Pod ním řeka Havola, která se německy píše „Havel“. Klasické zednářské spiknutí! A iluminátské. Koukám, jestli nemám příliš krátký kalhoty. Aby se to nepletlo, tak Západ byl směrem na východ a Východ směrem na západ. Možná kvůli všeobecnému utajení. V Postupimi chcíp pes, i když kousek odsud, vzdušnou čarou tak dva kilometry, se v roce 1945 parcelovala v Cecilienhofu Evropa. Dva západní strejci honili po pažitu bizony a trizony a Stálin si zatím kouřil pěnovku. Když ji dokouřil, tak se Praha ocitla za zdí. Včera jsem vyjel z Wilsoňáku, zrovna v den, kdy Profesor Nepokora sundal navždycky propocené tenisové tričko z radiátoru Vladislavského paláce. V ten den se narodili František Ladislav Čelakovský, Tomáš G. Masaryk, Maurice Ravel, Ivan Lendl. A třeba taky já. Jenže to v tom příběhu nehraje žádnou roli. Naopak.


Pravdou je, že jsem to zase podcenil. Letní boty, bez vasila, bez šály, bez rukavic, bez zásob, jen s nadějí, že pomalu, jen co kolo kolo mine, přijede, zcela určitě musí přijet, z nějaké strany mercedes a v půlce mostu zastaví. Z něj vystoupí chlapík v baloňáku, půjde pomalým, neúprosným krokem, ze kterého je znát vojenská výchova, směrem ke mně. Na mé úrovni se trochu připozastaví a sykne třeba: „Ruhe!“ nebo „Go!“. Nebo: „Ty durak!“ A kývne hlavou směrem k autu. A já to skvěle zahraju a taky půjdu pěkným krokem, neboť mám jak ze žižkovské Viktorky, tak z Motola něco napochodováno. Špagi, hlavně nepičuj! A jak dojdu k mercedesu, dveře se otevřou, božské táhlo prvního hybatele trochu zaskřípe, a já jen řeknu v duchu: „Sbohem!“ a kývnu. Nejznámější vyměněné ﬁgury se jmenovaly Abel a Powers, zakladatel skupiny U2, ale ta mě nikdy nebrala. Bono jako spasitel světa je stejně nevěrohodný jako velikonoční diskotéka Timura a jeho party. Občas zastaví autobus plný Rusek, ty si zaštěbetají, z Havoly se kvůli nim zvedne hejno kachen, Ente (správný určitý člen jsem zapomněl, slovíčko bylo v první lekci učebnice Učíme se německy od Margity Holdošové, SPN, 1958; matka se nás doma z ní snažila vyučovat, marně, jako v mnoha jiných případech), zakrouží nad jezerem, stejně všechny káč káč pro KGB a káč káč pro CIA, nasnímají obrázky a zalezou zpět. Možná jsou to sovětské ženy a bývalé komsomolky, dcery osvoboditelů a vnučky těch, co

12


13

táhli valník s Leninem. Dubnové teze, znájetě-li vy što? Dubnové teze — za kamna vlezem! Ale stejně na ně dělám kšááá, kšááá. Kazí mi to tady. Chci být na mostě úplně sám. Chci to tu mít pro sebe. Jediná živá duše na mostě. Nejdřív e Bridge on the River Kwai, potom Lulu on the Bridge… a nakonec samozřejmě Simon/Garfunkel. Z Alexu jsem byl na postupimském Hbf za 45 minut, S-bahn č. 7 se sem probíjel přes Charlottenburg a pak kolem Wannsee, samá dobrá adresa. A pak tramvají. Píšu to jen proto, kdyby si mě chtěl někdo zkontrolovat. Jestli náhodou ještě nevartuju. Zapomenutý Čonkin. Jestli jsem tu náhodou nezkameněl, dle vzoru: tak dlouho žádali o granty, až jim projekt zatuhl. Jenže já nemám moc času, včera mi bylo 55, pro numerology 1 (ale pro mě nula). Když jsem napsal Charlottenburg, tak by se k tomu mělo přihodit něco o blázinci v Charentonu, kde markýz de Sade řídil divadelní soubor, který provedl kus Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata (jak to napsal Peter Weiss), a o Jean-Martinovi Charcotovi, z něhož byl v Paříži paf Freud, protože se zde potkal s hysterií. CH CH CH… Jenže právě to přihazování, asociování, tohle nabalování, zmnožování, připomínání, jazykové vynálezectví, z toho už mě bolí celej člověk. Už to nechci. Už chci pryč. Do nějakého souběžného světa, kde jdou karty za sebou v jiném sledu. Sedmička je víc než Joker. Právě Glienicker Brücke by mohl být místem, kde se stýká více realit.


Tady by si pro mě mohli přijít. Haló, Evropa hlásí jednu výměnu, kdo to vezme? Kdo je nejblíž? A já tomu věřím, a i když je kosa, zpívám si a chladný postupimský vzduch do mě natéká, mnou protéká, ze mě vytéká, vyměňte mě, má matičko, jako míšeňské jablíčko. Vlastně Charlottenburg v tom hraje roli. Na konci Neue Kantstrasse je Lietzensee Park s jezírkem stejného jména. A tam mě to napadlo. Předtím jsem v jedné ulici, snad se jmenovala Kuno-Fischer-Strasse, pozoroval delší dobu opraváře (množné číslo) klavírů a pianin. Opravna zabírá přízemí jednoho rozlehlého domu. Stál jsem tam s hubou otevřenou, protože jsem ihned pochopil, opravuji: téměř ihned pochopil, že na mně se už nedá co opravit, všechno je špatně. Všechny struny jsou falešný, místo bílých a černých kláves jsou jen klapky Ctrl, Enter, Caps Lock a Del. Hlavně Del. Jediná možnost je nechat se vyměnit. Co to vydesajnovat? To nikdy, design je rakovina reality. Povídám: vyměňte to! Možná chybí dohled. Jištění. Bezpečný ručitel. Něco jako má zrichtované Libuše Moníková na starém St.-Matthäus-Kirchhof v Tempelhofu-Schönebergu. Stál jsem dlouho před jejím hrobem, protože zezadu ji jistí stély bratří Grimmů. Wilhelma a Jacoba. To se jí to spí. S Červenou Karkulkou v týle. Stál jsem tam dlouho, protože jsem si užíval to ručení, to strážení. U hřbitovní brány je prodejna květin s kavárnou. Takhle to má být. Poplakat, povzpomínat a pak zapomenout s turkem ukotveným něčím ostřejším.

14


BLÁZEN. na hoře. jakub šofar

Recommend Documents