POHÁDKA NA DRAKA. Jakub Kuřímský

POHÁDKA NA DRAKA Jakub Kuřímský

Děkuji: Terce, Vláďovi, Míšovi, Karlovi, panu docentovi a babičce

KAPITOLA PRVNÍ

VÝPRAVA o ták, vstáváme, vstáváme, je krásné ráno, sluníčko svítí a vy máte spoustu povinností.“ Pomalu, ale opatrně probouzel Rámší mladého rytíře Fouska. Fousek líně pootevřel jedno oko a mžoural po pokoji. Rozespale zívl, posadil se na posteli a započal s ranní očistou. „Hm jak to jako myslíte můj milý rádče, copak jsem se nenapracoval včera dost?“ otázal se ospale a opláchl si obličej čistou vodou. „Pravda, pravda, včerejší den jsme ouřadovali do pozdních hodin, ale to stačilo pouze na běžnou kontrolu úředních a kupeckých knih vašich poddaných. Dnes bychom se měli zaměřit na váš Hrádek, který začíná být… no řekněme ve velmi špatném stavu.“ „Opravdu?“ vyhrkl ze sebe teď už probuzený rytíř. „Dovolil jsem si sepsat podrobný seznam všech závad a nedodělků. Bohužel je tento seznam krapet macatý,“ špitl Rámší tiše. „Vy mě tedy nešetříte milý rádče, dobrá tedy, nasnídám se a poté se vrhneme na ouřadování. Po nepříliš bohaté snídani si rytíř Fousek pomalu, ale podrobně pročítal seznam všech úkolů, které se týkaly jeho malého, ale útulného Hrádku. „A to se nám opravdu propadá strop, bortí zadní stěny a neotáčí korouhev?“ zeptal se nevěřícně Fousek. „Bojím se, že je to ještě horší. Podlahy žere houba, seno pro dobytek začíná plesnivět a uklízečka dala minulý týden výpověď.“ řekl Rámší. 3

„A hrome, je to ještě horší než jsem si myslel a je na čase otevřít truhlici se záložním pokladem. Zaplatíme řemeslníky a uklízečky. Ti dají náš útulný Hrádek do pořádku, to zní dobře, ne?“ Rámší si přejel rukou po tváři, provinile se podíval Fouskovi do očí a velmi tichounkým a provinilým hlasem špitl. „Inu jak bych to řekl, záložní poklad byl vyčerpán při loňských povodních. Druhý záložní poklad byl utracen za obecní veselici a nejposlednější zlaté pruty byly použity na vykoupení pozemků. Obávám se, že truhla je prázdná a nemáme ani vindru.“ „No a co s tím budeme dělat?“ otázal se Fousek vyděšeně. „Myslím si, že máme pouze jednu jedinou možnost. Musíte se vydat na draka!“ Tak abychom měli jasno. Rytíř Fousek nepatří zrovna mezi ty nejlepší rytíře a v celém širém kraji moc jemu podobných nenajdete. Pravdou jest, že i když je trochu líný a nesmělý, snaží se starat jak o svůj hrad a své malé území, tak o své poddané. Ne vždycky mu to vychází úplně nejlépe, ale není se čemu divit, když je na své vladaření sám. Tedy skoro sám. S jeho povinnostmi mu totiž pomáhá moudrý rádce Rámší, který slouží Fouskově rodině už od nepaměti. 4

5

Vlastně ani nikdo pořádně neví, kde se Rámší vzal, jisté je jen to, že rádcovství provozuje už od doby, kdy byl Fousek ještě malý kluk. „Na draka? Proč bych zrovna já měl jít na draka, vždyť draci jsou zlí, chrlí oheň a žerou princezny.“ „To je sice pravda.“ odpověděl Rámší. „Ale také jsou velmi bohatí, mají prý plné jeskyně zlaťáků, a jelikož jsme daně vybrali minulý týden, obávám se, že jinou možnost nemáme.“ Fousek se podíval Rámšímu do tváře a řekl. „Já na žádného draka nejdu. Jdeme na obchůzku, přece nebude tak zle“. I když Hrádek vypadal malebně, po bližším ohledání se začal objevovat jeden problém za druhým. Na obrazy rodičů pomalu sedal prach, pavučiny zdobily takřka každý kout a Fousek začínal být čím dál tím víc smutnější. Po pečlivé obchůzce se ti dva dostali až na dvorek. Seno pomalu, ale jistě hnilo, slepice lítaly po dvoře jak splašené a stáje zely prázdnotou. To vše bylo podtrženo nepořádkem a strašidelným zvukem rozvrzaných pantů u dveří. „Když se na to tak dívám, moc vlídno tady nemáme,“ řekl Fousek a rozhněvaně odkopl jednu ze slepic na dvorku. Ozvalo se hlasité kokodákání a slepice byly ty tam. „Vidíte, a to jsme ještě neprošli zahrady, kde je to samý plevel a bodlák, protože zahradníka jsme museli propustit už před rokem,“ řekl Rámší. „Dobrá, dobrá půjčit si od banky? Nebo ty nám nepůjčí?“ Rámší zakroutil hlavou.

6

7

„Prý nemáme čím ručit.“ „Aha, takže drak jsi říkal? No, nedá se nic dělat, všechno je to na draka, takže nám nezbývá nic jiného než na něho jít.“ Řekl Fousek, posadil se na špalek a smutně koukal po okolí. Kolem poledne seděl Fousek u jídelního stolu a jedl teplou bramboračku. Mžoural na pavoučka, který si to zrovna štrádoval po stole, a přemýšlel nad následujícími dny. Ze stínu se najednou vyloupl Rámší a držel v ruce několik knih a svitků. „Dovolil jsem si projít vaši rytířskou knihovnu. Moc knih v ní nezbylo. Některé jsme výhodně prodali, ale přece jen jsem našel něco málo, co by se vám mohlo hodit.“ Fousek žmoulal bramboru v ústech a koukal na Rámšího. „Dobrá, dobrá co jsi našel? Prastará zaříkávadla? Návod, kterak přemoci draka? Nebo ten zašantročený rodokmen, co jsme tuhle hledali?“ „Nic takového,“ špitl Rámší. „Jedna stará legenda praví, že draků už moc na světě není. O to víc prý jsou bohatší, ale nenajdete ho na každém rohu. Jestli jsou tyhle svitky pravé, jeden z draků by se mohl ukrývat v staré hoře, které kdysi lidé říkali Větrná. Bohužel už se nedochovala mapa s přesným popisem, jak se k hoře dostat.“ Fousek se poškrábal na hlavě a řekl. „Ale kde bych měl začít hledat?“ „Co já vím?“ odvětil Rámší. Co takhle zkusit města, knihovny, nebo moudré starce? Ti vždycky budou vědět kde hledat, nebo se pletu?“ „Nepleteš!“ řekl Fousek. „Začneme s přípravou jen, co si dojím tuhle polévku.“

8

Po celém hradě se ozývaly řinčící zvuky a všude se vířil prach. Fousek pobíhal od truhly k truhle, z jedné místnosti do druhé a prohledával kdejakou skulinku. „Nevíš, co bych tak mohl potřebovat na draka?“ ptal se Rámšího. „Někde to tady musí být.“ Po několika hodinách ustavičného hledání přeci jen vyštrachal věci, které se mu mohli hodit. V první řadě vběhl Fousek ke kulatému schodišti a stáhl z panáka pravou rytířskou zbroj. Sice měla své nejlepší dny za sebou a zdobilo jí několik šrámů, ale na výpravu za drakem byla dostačující. Dále Fousek probral několikatery boty, aby našel aspoň jeden pár bez díry na palci. Do torny si zabalil malou lucernu, nůž, čutoru s vodou a medailonek po rodičích. V kuchyni sbalil poslední zbytky jídla. Pecen chleba, sýr a sušené maso.

Ve váčku měl několik málo zlaťáků. Už mu

chyběla jen poslední důležitá věc. Fousek se ve své komnatě sehnul pod postel a vytáhl dlouhý meč zabalený v plátně, který kdysi patříval jeho otci. „Teď už potřebuji jenom koně“. 9

Fousek stál na dvorku a nevěřícně koukal na stáje, které zely prázdnotou. Kousek od něj stál Rámší, který si něco sepisoval do notýsku. „Neměli jsme náhodou stáje plné koní?“ pohlédl Fousek na Rámšího. „Bejvávalo,“ odpověděl Rámší. „Ale jak tedy pojedu na draka? Přece nepůjdu pěšky. Hádám, že cesta bude daleká a já nemohu celou dobu šlapat po svých.“ „Bylo by tu jedno řešení pane, ale nevím, jestli vám bude vyhovovat,“ odpověděl Rámší. Z potemnělého rohu stájí se najednou ozvalo hlasité zahýkání. Fousek se nevěřícně podíval na Rámšího a vydal se po zvuku. V rohu stál starší šedivý osel, který právě žvýkal zbytky sena. „Tak tohle je můj bujný oř?“ zeptal se Fousek. „Obávám se, že nic lepšího nemáme. Jmenuje se Meluzín, prý toho moc neujde, ale pořád lepší než jít po svých. Co vy na to pane?“ Fousek pohladil oslíka po hřívě, zahleděl se mu do očí a s úsměvem řekl: „ Je to parádník, zítra vyrážíme!“

10

KAPITOLA DRUHÁ

STRMILOV Druhý den ráno probralo Fouska slunce, které svými paprsky vyplnilo celou jeho světničku. Fousek si opláchl obličej, převlékl se do putovního a začal zkoumat jednotlivé díly zbroje, které na sobě neměl ani nepamatoval. Po chvilce si ale vzpomenul a nakonec zbroj úspěšně oblékl. Sešel do jídelny, kde byla nachystaná snídaně. Rámší stál v rohu jídelny a opět něco sepisoval do notýsku. „Tak to vypadá, že nakonec opravdu půjdu na draka, což?“ řekl Fousek. „Ano,“ odpověděl zamyšlený Rámší. „Mohl bych se zranit, nebo někde v boji padnout, že?“ „I to je možné.“ „Ale mohli bychom také zbohatnout, není-liž pravda?“ „Pochopitelně“. „V tom případě nemáme na vybranou, vzhůru do sedel,“ řekl Fousek, dožvýkal poslední sousto a vydal se směrem ke stájím. Tam už na něj čekal osedlaný Meluzín. Pohled na něj nepatřil mezi ty nejlepší, ale mohlo být i hůř. Meluzínovi se na dalekou výpravu moc nechtělo, ale po pár strkancích se nakonec vydal k bráně. Rámší stál u brány a mával kapesníkem. „Tak doufám, že se opět brzy uvidíme.“ „ To já taky.“ „A nepijte, chuďasům dejte drobné a v neposlední řadě se chovejte slušně, jste přece rytíř.“ „Já vím“. Fousek chytil Meluzína za uzdu, naposledy se podíval na Hrádek a vyrazil - směr nová dobrodružství.

11

12

Poledne bylo celkem slunečné. Slunce pálilo, cikády cvrlikaly a vzduchem se nesla vůně čerstvého letního sena. Po několika hodinách Fousek sesedl z Meluzína, nalil mu trochu vody do misky a koukal kudy dál. Ono Fouskovo území nepatřilo mezi ty největší a po několika mílích jste mohli velmi lehce překročit hranice, aniž byste si toho všimli. To se taky Fouskovi přihodilo. Rozlehlé louky a pole, na kterých se Fousek právě nacházel, totiž patřily hanzovnímu městu Strmilov, které bylo vyhlášené svými obchodníky, řemeslníky a farmáři. Tam vedly Fouskovy první kroky, protože se v kraji vždy říkávalo: „Když nevíš kudy kam, vem to přes Strmilov.“ Netrvalo to dlouho a na obzoru se začaly rýsovat hradby města. I přesto, že město bylo velmi bohaté, neubránil se Fousek nátlaku žebráků a žebravých dětí, které stály před hradbami, a prosili o almužničku. Konec konců Fousek je přece rytíř a jak velela jeho rytířská povinnost, musel pomáhat slabším. Vedlo to sice k částečnému vyprázdnění jeho váčku, ale na pár noclehů v hospodě to pořád ještě stačilo. Když Fousek procházel klikatými uličkami města Strmilov, nemohl se ubránit dojmu, že město opravdu žije svým vlastním životem. Spousta vyřvávajících obchodníků, kteří byli ochotni prodat cokoliv a kdykoliv za jakoukoliv cenu. Potulní kejklíři, žonglující snad i se slepicemi, městská

13

14

hlídka, která vypadala opravdu ostře a v neposlední řadě kupa měšťanů pozorujících vše, co se ve městě šustlo. Tu a tam se Fousek snažil místních poptat kudy na draka, ale nikdo nic nevěděl. Po dlouhé procházce městem zavítal Fousek do místního zájezdního hostince, který měl poutavé jméno „Mastný škvarek“. O místním hospodském se sice vyprávělo, že je hamoun a držgrešle, ale pivo a jídlo měl vždycky dobré. Fousek uvázal Meluzína a otevřel dveře krčmy. Hlasité ševelení podpořeno vydatným smíchem se nesly místností. Fousek se posadil k prázdnému stolu a čekal, jestli si ho někdo všimne. Po chvilce se přiřítil velký holohlavý chlap s mastnou zástěrou kolem pasu. „Tož dobré deň, já su hospodské Tlučhuba, a copak to bude, vašnosto?“ „Slyšel jsem, že nevaříš špatně, Tlučhubo. Takže bych nepohrdl jídlem a mázem piva. Navíc mám zájem o jeden z tvých pokojů. Na jednu noc bych se ubytoval,“ odpověděl Fousek. „A máte čím platit, vašnosto?“ Fousek ukázal poloprázdný váček. „ To by snad mělo stačit, ne?“ Tlučhubovi zazářily jeho hamižné oči a odpověděl. „Ó takové bohatství aji na tři pokoje, tož hned vám rozestelu, vašnosto.“ Čas kvapil, Fousek se mlčky rozhlížel po hospodě a zrovna když ukusoval první sousto ze svého jídla, uslyšel křik. „Tož ti říkám, že žebrákům já nic nedávám, kliď sa odtuď než tě mí pohůnci vynesú v zubech, ja?“ křičel vychraptěným hlasem hospodský Tlučhuba na potulujícího se žebráka. Fousek poměrně bezstarostně pozoroval celou patálii a poté zavolal na žebráka, aby si přisedl a nabídnul mu 15

něco málo ze svého talíře. „Líběj prominout, vašnosto.“ řekl žebrák tichým hlasem. „Ale nechtěl jsem vás tahat do této potyčky.“ Fousek koukal žebrákovi do očí a po chvíli řekl. „To nic, dnes už jsem pár měďáků rozdal chudým pocestným a já celou porci nesním, takže si ber. Navíc my rytíři to máme složitější, ale to ty asi nechápeš.“ „No, to máte svatou pravdu, nechápu, ale kuřátko je dobré, tak ještě vezmu harantům na dom. Z toho budeme živi ještě týden. Tak vám pěkně děkuju.“ odpověděl žebrák. „A co vy tady pane rytíř vlastně děláte?“ „Jdu na draka, ale bohužel nevím, kudy se na takového draka jde.“ „Vskutku, na draka?“ pomlasknul žebrák a usrkl piva z korbele. „Tak to uděláme jinak, pane rytíř. Za to, že jste se mě zastal a podaroval chudáka jídlem, vám něco řeknu. Co já vím a co se šušká v našich uličkách, kdysi prej jeden starý kapitán z našeho města podnikl výpravu na draka, ale to už je drahně let. Vydal se s ním bojovat do staré pevnosti, které vojáci říkávali Věžák, ale nikdy nikdo nezjistil, jak ta slavná bitva dopadla. Ale říká se, že od té doby co proběhl ten strašlivej boj s drakem, začalo ve staré pevnosti strašit. Teďka tam nikdo ani nepáchne. Hlavně večer. Ta stará pevnost je nedaleko našeho města. Tam byste mohl zkusit zavítat, možná budete mít štěstí. A ještě jednu radu vám dám. Ať je hospodskej jakej je, já bych mu teda moc nevěřil, a i když to bude nepříjemné, nespěte na připravené posteli, mohlo by se vám to večer vymstít,“ špitl žebrák, sbalil poslední zbytky jídla do mošny a zmizel ten tam.

16

Fousek ani nestačil poděkovat, zvedl se od stolu, zaplatil za pokoj a šel klidně spát. Hospodské ševelení pomalu utichalo a Tlučhuba s veselým úsměvem na tváři roznesl poslední korbele piva. Po přepočítané tržbě vběhl do kuchyně a zvolal: „Sežeňte pohůnky, máme novýho kunšafta. Večír ho olúpíme, budú žně, chachá!“

17

KAPITOLA TŘETÍ

KRUŠNÁ NOC Fouskův pokoj nepatřil zrovna mezi královské ložnice, ale působil docela útulně. Jednoduchá, ale veliká postel s nebesy, truhla na odložení bagáže a malý stoleček s mísou na vodu. Po celodenním plahočení měl Fousek opravdu velkou chuť skočit do měkoučké postele a spát až do bílého rána, ale vzpomněl si na žebrákovu radu a s povzdechem si rozestlal na dřevěné podlaze. Odepnul části zbroje, složil meč k tělu, sfouknul svíčku a usnul. „Tož teda, kde sú ti budižkničemové?“ Netrpělivě přecházel Tlučhuba z jednoho konce kuchyně na druhý. „Šak já jim dám ještě po tlamách, sa řeklo, že tu budú za chvilku.“ Jen to Tlučhuba dořekl, tak se dveře kuchyně pomalu otevřely a ve stínu se krčily tři shrbené postavy. „No konečně ste tadyk,“ křikl hospodský. „No poďte, poďte, nemáme moc času, začnite brúsit šavle, vypadá to, že z rytýřa by mohlo něco kápnút.“ Postavy opatrně vešly do kuchyně a potichu za sebou zavřely. Světlo petrolejky se rozzářilo a všichni přisedli ke stolu. „Tak tady nás máš, Tlučhubo, jsme připraveni, ale né že to zas bude jak ten minulej kupec. Okradli sme ho do poslední grešle a nestačilo to pomalu ani na máz piva,“ řekl ten největší z nich.

18

Švíhák, Bručoun a Potápka byli místní vyhlášení lapkové. Rozumem sice moc neoplývali, ale o to víc obraceli pocestným kapsy naruby.

Šéfem party byl Švihák. Vysoký a šlachovitý chlapík s velkou

jizvou přes oko, který byl vyhlášený kapsář a pobuda. Bručoun byl zavalitý chlap s hustým vousem, který bez svého obuchu neudělal ani krok. Poslední z party byl Potápka. Obratný zloděj, který vyšplhal do kdejakého okénka. Několikrát byli pronásledováni městskou hlídkou, ale nikdy je nedokázali polapit. „Tož teda de sa na to.“ hospodský Tlučhuba vzal lucernu a pomalu mířil k malým sklepním dvířkám. Švihákova parta ho následovala, až přišli do malé sklepní komůrky. V té se nacházel jakýsi prapodivný mechanismus, tvořený z několika kladek, dřevěné konstrukce a velkého řetězu. Potápka nelenil a pomalu začal navíjet řetěz na naviják. Ze stropu se ozvalo tiché zapraskání a k celé bandě začala pomalu, ale jistě klesat postel. Fouska probudil křik. „Dyť tam není!“ ozvalo se ze spodu. Protřel si oči a rychle zapálil svíčku, kterou měl u sebe. K jeho překvapení zjistil, že postel, na které měl spát, najednou v místnosti není. Vzal svícen do ruky a šel se podívat na místo, kde měla původně být. Podíval se dolů a uviděl Švihákovu partu spolu s hospodským. Všichni čtyři se podívali vzhůru a Švihák křikl. „Za ním!“. Ve Fouskovi hrklo. Okamžitě chytnul truhlu, která stála v pokoji, a zapřel s ní dveře. 19

Věděl, že nemá moc času, takže musel rychle jednat. Oblékl si část zbroje, hodil meč na záda a tornu přes rameno. Díra po posteli byla poměrně hluboká, takže nemohl riskovat skok do ní. Otevřel okno a rozhlédl se po městě. Protější dům byl poměrně daleko a dolů na zem to bylo několik metrů. Jediná cesta vedla přes rantlík na protější střechy. Za dveřmi na schodech se ozýval dupot. Fousek se protáhl oknem a pomalu přecházel přes rantlík na zdi. V půlce cesty mu ale sklouzla noha, Fousek zavrávoral a ztratil rovnováhu. Tak tak se chytl rantlíku a s vypětím všech sil se vytáhl na střechu. Švihákova banda mezitím vyrazila dveře a utíkala rovnou k oknu. S kočičí obratností proskočili oknem a vydali se prozkoumávat střechy. Fousek se mezitím krčil za jedním z komínů. Když se Švihák rozhodl jít jeho směrem, v poslední chvíli Fousek vytáhl jeden ze svých zlaťáků z váčku a hodil ho na opačnou stranu. Švihák zaslechnul cinknutí zlaťáku a sykl.

20

„Támhle je, za ním!“ Celá banda se vydala opačným směrem. Fousek si oddychl a nejistým krokem pokračoval v chůzi po střechách. Moc mu to nešlo a ve střešním labyrintu nemohl najít jedinou bezpečnou cestu dolů. Nezbylo mu než vyhlídnout v ulici dobře umístěnou hromádku sena a skočit. Klikaté uličky města Strmilov byly temné a špatně osvícené. Fousek se po chvilce vplížil do hospodských stájí a probudil oslíka. „Meluzíne, musíme jít, honí nás pohůnci, ale neboj se, já to s nimi jednoho dne vyřídím.“ Meluzín ani nemrkl, sežvýkal sousto sena a následoval Fouska. Těm dvěma trvalo poměrně dlouhou dobu, než se nepozorovaně vymotali ze Strmilovských uliček. Ale po nějaké době stáli za hradbami města a přemýšleli, kam dál. Po chvilce našli bezpečný úkryt pod převisem, přitulili se jeden k druhému a usnuli.

21

KAPITOLA ČTVRTÁ

V TEMNOTÁCH Druhý den ráno vzbudil Fouska oslík Meluzín. Postrkával ho čenichem, dokud rytíř neotevřel obě oči. „Ale jo, už vstávám,“ řekl Fousek. Posadil se a přemýšlel, co budou snídat. V torně už moc jídla nezbývalo, ale pořád na tom nebyli nijak zle. „Doufám, že dnes dorazíme do pevnosti. Bojíš se?“ řekl Fousek a podíval se na Meluzína. Ten ani nemrkl a dál žvýkal sousto trávy. „Někdy si říkám, že mi rozumíš každé slovo a někdy zase ani jedno. No nic najíme se a půjdeme dál, směr Věžák.“ Ačkoliv se putování nezdálo nikterak náročné, našeho rytíře začínala pomalu, ale jistě přemáhat únava. Ono, když jste celý den na nohou a paří do vás slunce, přijde vám i malý pramínek s vodou opravdu vhod. Hlavně když vám zásoby vody rychle dochází. Navíc bez mapy a pouze s pomocí jednoho oslíka a náhodných pocestných, se stará vojenská pevnost hledá opravdu špatně. Žebrák sice tvrdil, že se Věžák nachází nedaleko města, ale nebylo vůbec jednoduché pevnost nalézt. několika dnech zacházek a oklik se na obzoru začaly tyčit kopce spolu s rozvalinou pevnosti Věžák.

22

Po

Začalo se pomalu smrákat. Lesy šuměly pod náporem letního větru a sovy svým hukotem jasně dávaly najevo, že je Fousek v těchto končinách nevítaným hostem. Měsíc začal osvětlovat stráně a kopce. Tu a tam proletěl nějaký ten netopýr a Fousek začínal pomalu, ale jistě ztrácet odvahu. „No nic Meluzíne, když jsme přišli až sem, nemůžeme to teď vzdát.“ Meluzín kývnul hlavou, podíval se směrem k ruinám a vyrazil spolu s rytířem kupředu. Pohled na starou zříceninu naháněl husí kůži. Z kdysi velké a majestátné pevnosti zbyla dnes už jen ruina plná polorozbořených zdí, kterou obývali snad jen potkani a hrstka netopýrů. Čím blíž Fousek k pevnosti byl, tím víc mu bušilo srdce. Najednou se ozval starý vychraptěný hlas, který se rozléhal do černé noci. „Co tu děláš smrtelníku, tu nemáš co okónět,

herdek.

Je-li

ti

život milý, otoč sa a zdrhé vodsáď.“

Fousek

se

podíval na Meluzína. Osel se

napřímil

a

Pokračovali dál.

23

kývl.

„Tož buď si hluché nebo hlópé, ti říkám eště jednúc, sbal se a švihé pryč.“ Ozvalo se podruhé. Fousek pohladil Meluzína po hřívě a podíval se na něj. „Pokračujeme“ šeptl oslíkovi do ucha a pomalu postupovali do přední části pevnosti. „Já ťa varoval, flótku!“ ozvalo se. Před těma dvěma se ze země začal pomalu vyhrabávat starý otrhaný kostlivec s rezavým mečem v ruce. Fousek sevřel pevně svůj meč a vydal se ke kostlivci, Meluzín ustoupil stranou a skrčil hlavu k zemi. Kostlivcovy kosti řachtaly do černé noci, ale Fousek se nezalekl. Přiskočil k němu a sekl vší silou. Kosti zapraskaly a kostlivec padl k zemi. „Tož ani toho sas neleknul? Tak to vypadá, že si se mnú chceš asi poklábosit. Hosty zme tu dlóho neměli, tož di za loučema, ty ťa ke mně dovedú,“ řekl starý vychraptěný hlas. Před Fouskem se začaly samy od sebe rozsvěcovat louče, které byly připevněné na polorozpadlých zdech. Tvořily cestu, která Fouska spolu s Meluzínem přivedla do hlavního sálu pevnosti. Na konci sálu byla polorozpadlá oficírská židle, na které seděl on. „Tož ťa tady vítám rytířu, copak tě semkaj přivádí? Mě říkají kapitán Šlaftruňk a už je to mnoho roků co zme tu měli návštěvu. Ti okolo jsou mí vojáci, kteří se mnú věrně slóžili. Těch sa bát nemusíš.“ Najednou se kolem Fouska začali objevovat další oživlí kostlivci. Spousta z nich na sobě měla staré polorozpadlé uniformy a zbroje s erby města Strmilov. Stáli po celém obvodu sálu a mlčky pozorovali Fouska s Meluzínem.

24

Jejich oči lehounce zářily zelenkavou barvou. „Tož mě řekni rytířu, proč si k nám zavítal a co po nás chceš? Nemáme na tebe celú noc,“ řekl Šlaftruňk a podíval se vyčítavě na Fouska. „Nuže dobrá, jmenuji se rytíř Fousek a vydal jsem se na draka. Bohužel nevím, kde takového draka najít a vy jste prý jediný, kdo by mi mohl pomoci. Nevíte tedy, kde ho najít?“ „Tož odvahy ti nechybí a jdeš přímo k věci, ale nač ten spěch? Vy smrtelníci pořád někam spěcháte. My zme za živa také pořád něco vymýšlali a za nečem se hnali a jak sme

dopadli,

co

ogaři?“

Sálem

zaznělo

hromadné

povzdechnutí. „Takže esi chceš radu, budeš muset udělat víc, než sa enom zeptat. Bereš to?“ zeptal se kapitán. „Obávám se, že nemám na výběr, takže se do toho pusťme.“ „Tož dobrá. Před mnoha a mnoha rokama sme byli vyhlášená vojenská skvadra. Čapali zme 25

lapky, hlídali Strmilov a dozírali na správné chování měšťanů. Lidi si nás vážili a my plnili našu povinnost seč to šlo. Nutno říct, že dobře, co ogaři?“ Opět zaznělo hromadné brumlání. „Jednúc, šak už je temu let, zme se dostali do patálie s tým drakem. Seděli zme tadyk na Věžáku a pak najednú někdo zařvál: "Je tu drak!" Ani nevím jak sa to stalo, ale vzpomínám si už jen na řinčení mečů a křik mojich ogarů,“ zachroptěl Šlaftruňk. Chvíli jen tak koukal do země, pak se nadechl a pokračoval. „Strhla sa velká bitva, která trvala několik hodín. Bili sme se všeci jak lvi a když už sme mysleli, že máme vítězství v kapse, v poslední chvíli nás drak sežehnul svým plameňem.“ Fousek spolu s Meluzínem seděli na zemi a pozorně poslouchali kapitánův příběh. „Těžko říct, jak se to tehdá s tým drakem stalo a kdo to vlastně všecko začál, ale dřív se to tak nebralo a porazit draka patřilo ke zvyklostem. Od té doby, ale nějak nemůžeme spočinút a strašíme tadyk na Věžáku. Tož esi ti máme řéct kde se nejaký ten drak nachází, musíme prověřit tvoju udatnost. Přece jenom na teho draka nemóžem pustit nejakú vyžlu, protože bys dopadl jak my. Připrav sa na první zkúšku a ukaž jaký si bojovník. Pobočník Ludva ti polechtá žebra. Ludvo, sejmi teho flótka,“ křikl kapitán. Sálem se ozvalo zachrčení a k Fouskovi se pomalu šourala postava v otrhaných hadrech a rezavé zbroji. Když jí Fousek pohlédl do tváře, uviděl svraštěný obličej plný jizev a místo rukou dlouhé pařáty. „Kry se!“ žblechtl Ludva a vyrazil proti Fouskovi. Ten nezaváhal a tasil svůj meč. Překvapilo ho, že ač se zdál Ludva neohrabaný, stál u něj v cuku letu a sekl po něm pařáty. 26

27

Fousek byl připraven a odskočil v poslední chvíli. Máchl mečem, ale Ludva ho podběhl a sekl Fouska do tváře. Ten zavrávoral. Ludva Fouska nešetřil a chystal se znovu zaútočit. Fousek se na poslední chvíli vyhnul pařátům, přiskočil k Ludvovi a sekl. Ludva zařval a padl na zem. „Dost!“ křikl kapitán. „No vidím, že rvat se jakž takž umíš, ale jak si na tem s rozumem? Ten budeš taky potřebovat, takže sa připrav na druhú zkúšku a poslóché. Chodí v koruně, král není, nosí ostruhy, rytíř není. Má šavli, husar není, k ránu budívá, ponocný to není. Co je to?“ Fousek chvíli přemýšlel, pak se usmál a řekl: „To je přeci jednoduché. Je to kohout.“ „Tak ta byla lehká na začátek, poslóché další. Patří ti to, ale tvoji přátelé to používají častěji než ty. Co je to?“ Fousek zvážněl, chvíli se drbal na hlavě a pak odpověděl: „Hm tahle je těžká, ale myslím, že vím. Je to jméno!“ Kapitán se ušklíbl a řekl: „Dobře si vedeš, zkusíme to do třetice. Šedou srst má, není vlk. Dlouhé uši, není zajíc. Kopýtka a není kůň.“ Fousek se usmál a podíval se na kapitána. „To je přece jednoduché, je to můj oslík Meluzín.“ „Tož já věděl, že si ten pravý,“ řekl kapitán a pousmál se. „Dobrá tedy, poslóché kudy na draka. Daleko na severu se rozprostírá Černoles. Místo, kam by ani psa nevyhnal. Spósta všelijaké havěti tam žije a neznám moc smrtelníků, kteří by tam vkročili. Pokud sa ti podaří přejít přes to místo, najdeš za ním Větrnú horu a když vylezeš na její samotné vrcholek, v jeskyni bys měl najít toho, koho hledáš.“ „Děkuji,“ řekl Fousek, mávl na Meluzína a pomalu odcházeli pryč z pevnosti. 28

„A přemýšlé, esi skolit draka je ten nejlepčí nápad, možná bude zakopané pes někde jinde,“ křikl Kapitán. „Tomu nerozumím,“ řekl Fousek. Odpovědi se ale už nedočkal. Bylo chladné ráno a po údolí se líně válela mlha. Fousek si protřel oči a rozhlédl se po okolí. Meluzín ještě spal, Fousek ho opatrně probudil a řekl. „Můj nejvěrnější, neříká se mi to snadno, ale cesta začíná být nebezpečná a já nemohu riskovat v Černolese tvůj život. Teď už musím pokračovat sám. Cestu znáš dobře, vrať se zpátky a neboj se. Uvidíme se na Hrádku, ju?“ Meluzín smutně kývl, otřel se čumákem o Fouska, olízl mu nos a poslušně se vydal domů. Fousek ho naposledy pohladil po hřívě, sbalil si své věci a vydal se k Černolesu. „Teď už se musím spolehnout jen sám na sebe,“ řekl si Fousek. Ještě jednou zamával oslíkovi a přidal na kroku. Cesta k lesu trvala skoro celý den. Fousek ušel kus cesty a na konci dne stál před Černolesem. Potemnělý les vypadal jako strašidelné, ale zároveň klidné místo. Stromy ševelily ve větru, sovy houkaly a občas se mezi větvemi zableskla podivná světélka. Fousek věděl, že ať se bude dít cokoliv, nesmí sejít z cesty, jinak ztratí směr a zabloudí. Podíval se kupředu, chytil medailon po rodičích do ruky a vstoupil do lesa.

Už po pár krocích lesem, začínal mít Fousek nepříjemný pocit. Les byl sice klidný, ale rytíř cítil, že něco visí ve vzduchu. Tu a tam se probleskla světluška, občas se zatřásl keř, nebo proletěl netopýr. 29

30

Fousek zrychlil na kroku a snažil se lesem projít co nejrychleji. Najednou se začal zvedat vítr. Stromy šuměly čím dál víc a Fousek začínal mít pocit, jakoby měl les oči a sledoval každý jeho krok. Netrvalo to dlouho a najednou začal v povzdáli někdo kvílet. Hlas, ženský hlas, který volal o pomoc. Ve Fouskovi hrklo. „Co když tam opravdu někdo je?“ říkal si v duchu. „Ale co když je to past? Pokud sejdu z cesty, jsem ztracen. Musím jít dál nehledě na okolnosti.“ Ženský hlas křičel na rytíře hlasitěji a hlasitěji. Když už to Fousek nemohl vydržet a přemýšlel o záchraně, hlas utichl. Ozval se hluboký temný smích. Fousek si oddychl a pokračoval dál, protože měl stále ještě hodně sil, místy utíkal, aby byl z lesa co nejrychleji pryč. Najednou se rozprostřelo ticho, bohužel utichlo úplně vše. Kromě svého dechu neslyšel Fousek vůbec nic. Polkl, ale pokračoval dál, když najednou uslyšel hlas, který mu šeptal do ucha. Prudce otočil hlavou, ale nic neviděl. „To jsem zase já, proč jsi mě nezachránil?“ ozval se ženský hlas podruhé. Fouskovi naběhla husí kůže. Neodpovídal, věděl, že ho hlas poslouchat nebude. „To si říkáš rytíř? Měl bys pomáhat slabým a bezmocným, a ne zbaběle prchat lesem.“ Najednou šeptání zesílilo a zmatený rytíř slyšel stále víc a víc hlasů. Každý z nich mluvil na Fouska a snažil se ho pokořit. Fousek se rozhlédl a viděl kolem sebe desítky poletujících duší, které kroužily kolem něj a kvílely. Zatřepal hlavou, sevřel medailon pevněji a šel dál. Najednou bylo po všem a rytíř poznal, že jde správným směrem. 31

Po chvíli uviděl Fousek východ z lesa. Utíkal a jediné na co se soustředil, byl jeho dech. „Už jsem skoro tam, už jen pár kroků,“ řekl nahlas, ale sotva to dořekl, zjistil, že ho něco drží za nohu. Podíval se dolů, byl to kořen jednoho stromu. Tak tak stačil odepnout meč a odseknout kořen, když najednou k němu mířily další kořeny a větve takřka z každé strany. Už chybělo jen pár kroků, ale kořeny a větve bránily Fouskovi o to urputněji. Každý krok byl prokládán mácháním meče, ale i tak se kořeny pomalu a jistě upínaly kolem Fouskova těla. V posledních krocích rytíř upadl na zem a plazil se pryč z lesa, ale když už to vypadalo s naším hrdinou nejhůře, vysvitly první paprsky slunce.

Kořeny

jakoby se zalekly světla, pustily rytířovo tělo a odplazily se zpět do lesa. Rytíř ležel na zemi celý podrápaný a oddychoval. „Uf, tak to bylo opravdu o fous.“ V dáli se tyčila Větrná hora. „Jsem skoro tam,“ řekl Fousek a omdlel vyčerpáním. Poslední zvuky, které slyšel, bylo mávání křídel a hluboký klidný hlas. “Nebojte se rytíři, teď už jste v bezpečí.“ Sen, který se Fouskovi zdál, byl poněkud zvláštní. Stál před provazovým žebříkem, který vedl neznámo kam.

32

KAPITOLA PÁTÁ

HOST Fousek otevřel oči, tělo měl celé utahané a rozbolavěné. „Kde to jsem?“ zeptal se. „V bezpečí,“ odpověděl hluboký hlas. „Aha, děkuji. A co se se mnou stalo?“ „Byl jste velmi vyčerpaný, tak jsem vás odnesl ke mně domů,“ znovu odpověděl hluboký hlas. „A kde to vaše doma je?“ „Na Větrné hoře přece.“ ozvalo se. Fousek polkl a pomalu otočil hlavou. Pohled, který se mu naskytl, předčil všechna jeho očekávání. Kousek od něj na zemi ležel drak a pozorně ho sledoval. „No to je dost, že jste se probral, spal jste skoro celé dva dny. Musel jste být pěkně vyčerpaný, ale ono se není čemu divit. Neznám moc lidí, kteří by prošli Černolesem bez poskvrny. Měl jste štěstí, že jsem zrovna letěl kolem,“ dodal drak. Fouska polilo horko. Jekl hrůzou a začal se plížit do rohu jeskyně. „Ale, ale... vy jste přece drak,“ koktal nesrozumitelně. „Ano, co vás na tom tak znepokojuje?“ otázal se drak překvapeně. „Vždyť jste drak – To vy jste mě zachránil!?! To se teda divím, vždyť já jdu na vás,“ vyplašeně řekl rytíř. „A proč na mě jdete? Pravdou je, že jsem dlouho neměl návštěvu. Omluvte ten nepořádek, přece jen nejsem zvyklý na hosty.“ „Marja pano! Co budeme dělat?!“ řekl Fousek a protřel si rukama obličej. „Tak pro začátek bychom si mohli dát čaj. Já mám čaj velmi rád, s trochou mléka a

33

dvěma kostkami cukru.“ Fousek nevěřícně zíral na draka a pak řekl: „Ano, pro začátek si můžeme dát čaj.“ Fousek seděl na stoličce a nevěřícně zíral na draka. Snažil se s ním alespoň nějak mluvit. „Tak tedy pane drak, jak se jmenujete?“ Hlas se mu pořád ještě chvěl. Roztřepanou rukou si zamíchal čaj a napil se. „Balabán a jak se jmenujete vy?“. „Mně říkají Fousek. Rytíř Fousek.“ „Rád vás poznávám rytíři Fousku.“ Chvíli bylo ticho. „Tedy já vás taky, není to trochu podivné?“ „Uznávám, že naše druhy si většinou nemají co říct. Většinou spolu spíš bojujeme, ale doufám, že ta doba je ta tam. Dnes už nás na tomto světě moc není a to víte, já mám rád své pohodlí, takže doufám, že zde nejste proto, abychom se utkali,“ řekl drak a podíval se Fouskovi do očí. „No vlastně je mi to hrozně líto, hlavně poté co jste mě zachránil a pohostil čajem, ale původně jsem vás přišel… jak bych to řekl, skolit.“ „Opravdu? A proč?“ zeptal se drak. „Jak bych vám to řekl. 34

Prý jste hodně bohatý a říká se, že ten kdo vás přemůže, si může vaše bohatství ponechat, tak jsem byl vyslán a jsem tady,“ pomalu odpovídal Fousek. „Podívejte se, pane rytíři, já se s vámi klidně utkám, pokud nemáme jinou možnost, ale přijde mi to škoda poté, co jsme si tak popovídali. Navíc nerad to říkám, ale já žádné bohatství nemám. Kdybyste přišel před lety, kdy tady úřadoval ještě můj děd, tak ten měl fůru zlatejch, ale já bohužel nic moc nemám. Možná kdybychom prošmejdili jeskyni, tak pár chechtáků najdeme, ale nic vám neslibuji.“ "Když tak o tom přemýšlím, pane drak, asi máte pravdu. Vy jste na první pohled dobrák, já jsem dobrák, vy máte rád pohodlí, já mám rád pohodlí, proč bychom na sebe měli nevražit? Jen mě trochu mrzí, že celá výprava nakonec byla na draka, tedy obrazně řečeno." "Já vám nevím, pane rytíři, říkám si, že někdy i cesta je cíl. Možná, že jsme se my dva potkat měli. Třeba už jen proto, abyste mi vyprávěl svůj příběh. Já totiž moc rád poslouchám dobré příběhy a popravdě jsem jich v poslední době moc neslyšel. Jsem tu na Větrné hoře totiž trochu osamělý," přiznal Balabán a znělo to smutně. Fousek pokrčil rameny, pravda byla, že měl chuť svěřit se někomu se svým trápením. Balabán oběma nalil po šálku čaje a Fousek se pustil do vyprávění.

35

36

Barvitě líčil své putování do nejmenšího detailu. Jak ho z Hrádku vytáhla padající střecha, první kroky ve Strmilově, setkání se Šlaftruňkem a cesta přes Černoles. Nejsmutnější byl, když se loučil s Meluzínem, ale několikrát zdůraznil, že nemohl riskovat jeho život. Balabán mlčky seděl a poslouchal. Tu a tam usrkl čaje, nebo se zeptal na nejasnosti. Když uběhlo několik hodin, poškrabal se Balabán na hlavě a pravil: „Ale pořád mi tam něco nehraje. Někde tam bude zakopanej pes,“ pravil Balabán a začal přemýšlet nahlas. „Rámší musel utratit všechen tvůj záložní poklad na údržbu, veselice a podobně. Ale podle toho co jsi říkal, tak na pozemky a údržbu by to mělo stačit. A peníze na veselici se dávají jen velmi zřídka. Neber si to zle Fousku, ale situace kolem Rámšího je poněkud nejasná. Myslím, že to jeho hospodaření začíná být velmi podezřelé.“ „Obávám se, drahý Balabáne, že bys mohl mít pravdu, když o tom tak přemýšlím. Byl jsem podveden tím, komu jsem nejvíce věřil. A co hůř, na tebe mě poslal jen proto, aby se mě nadobro zbavil.“ Fousek se napil čaje a jako pravý hrdina řekl: „Postavím se tomu zrádci a bude pykat za své činy… tedy hned poté, co si dopijeme tento výborný čaj.“

37

KAPITOLA ŠESTÁ

CESTA DOMŮ

Čaj byl dopit a příběhy dovyprávěny. Fousek seděl na stoličce a přemýšlel jak nejrychleji domů. Při představě, že bude muset znovu putovat lesem, ho jímala hrůza, takže přemýšlel o jiné cestě. Balabán ho mlčky pozoroval a nakonec řekl: „Koukám, že se ti honí hlavou spousta myšlenek. Dokonce mám pocit, že vím, nad čím přemýšlíš. Nechce se ti lesem, což?“ „Nechce, ale asi nemám jinou možnost.“ špitl Fousek. „Ale máš.“ Usmál se Balabán.“ A myslím, že na takovou cestu, jen tak nezapomeneš. Sbal si všechny své věci, čeká tě divoká jízda.“ Fousek pohlédl na draka. „Naznačuješ mi snad, že si potřebuješ protáhnout své dračí kosti?“ zeptal se. „Ani ne tak kosti, jako křídla,“ usmál se drak. „Juhů,“ křičel Fousek. „Tak tomu, drahý Balabáne, říkám opravdu jízda.“ Fousek seděl drakovi za krkem. Letěli vzduchem a Balabán rozrážel svým čenichem mraky. Vítr se zarýval Fouskovi do tváře, ale to bylo to poslední, na co rytíř právě myslel. „S takovou tam budeme co by dup. Jestli ti to nevadí, rád bych cestou vyřídil ještě jednu patálii ve Strmilově.“ Drak se otočil na Fouska a řekl: „ Švihákovu partu?“ „Si piš!“ odpověděl Fousek a chlapácky pokýval hlavou. Strmilov ztichl údivem. Přece jen už je tomu mnoho let, co se nad městem proháněl drak. Měšťané zalezli do svých domů, pozavírali okenice a ze škvírek svých příbytků pozorně sledovali oblohu. 38

Městská hlídka napjatě pozorovala draka a vyčkávala ve věžích. Balabán přiletěl k „Mastnému škvarku“ a zakřičel. „Tlučhubo, okamžitě vylez nebo ti tu tvoji kůlničku spálím na prach.“ Po chvilce zavrzali dveře a s čepičkou v rukách se přišoural hospodský. „Co po mě chceš?“ křikl na Balabána. Balabán se s Fousekm za krkem naklonili k Tlučhubovi a společně promluvili. „Ty víš, co chceme! Kde se ti tři holomci ukrývají?! Mluv rychle nebo nám dojde trpělivost.“ Tlučhuba ani nemrkl a roztřepaným hlasem ze sebe vysypal, co věděl. „Tož, tadýk západně za městem majú tábor, prosím nepalte mňa tu hospodu. To je šecko, co vím.“ „No dobře, sbal se a přiveď městskou hlídku do tábora. Budou tam mít od nás dáreček,“ křikl Fousek a pobídl Balabána. Ten se usmál, plivl ohnivou slinu na zem a vznesl se do oblak. „Kupředu, už nám neutečou!“ Švihák, Bručoun a Potápka seděli u ohýnku a mlčky mazali karty. „Co to tam letí, je to pták nebo trakač?“ tupě se zeptal Bručoun. „Prosím tě, na ptáka je to velké a trakače padají jednou za čas,“ opravil ho Švihák a zadíval se na nebe. „Teda já nechcu nic říkat šéfe, ale nevypadá to náhodou jako drak?“ ozval se Potápka. Všichni tři se podívali vzhůru a zakřičeli zároveň. „Dráák!“ Balabán sletěl níž a vychrlil oheň. „To bylo jen tak pro výstrahu, kdybyste se rozhodli utíkat,“ zaburácel Balabán. Zpoza jeho hlavy vykoukl Fousek a podíval se na Švihákovu bandu. „Zdravím vás pánové, vypadá to, že dnes nemáte zrovna nejlepší den. Doufám, že víte, co vás čeká. Říká se tomu šatlava.“

39

40

Švihák, Bručoun a Potápka se vystrašeně podívali na sebe a polkli, pochopili velmi rychle, co je čeká. „A teď na Hrádek,“ zavelel Fousek. Dveře se rozletěly a Fousek vtrhl do komnaty. Rámší zrovna ležel na posteli a spal. Fousek chytl rozespalého rádce pod krkem a zacloumal s ním. „Neruším?!?“ zakřičel na Ramšího. Ten na něj nevěřícně zíral a snažil se mu koktavě něco vysvětlit. „E- e, a - á, pane vy jste se vrátil. Už tady na vás čekám, všechno dobře dopadlo?“ mumlal. „Nesnaž se mě podvést po druhé, Rámší. To ty jsi mi kradl celou tu dobu peníze, není-liž pravda?“ „Nevím, o čem tady mluvíte, pane. Já vám nic neukrad, přísahám,“ vyhrkl ze sebe ospalý Rámší. Fousek se podíval ven z okna, před které zrovna přiletěl Balabán. „Podívej se můj drahý rádče, pokud se mi nepřiznáš, budeš mít co do činění s mým velmi dobrým přítelem tam venku. Rozumíme si?“ Rámší zblednul, sklopil hlavu a posadil se na podlahu. „Nuže dobrá, přiznávám se vám. Ano, byl jsem to já. Celou tu dobu jsem vás okrádal a liboval si v penězích. Ale teď je konec.“ Rámší rychle vytáhnul dýku zpoza rukávu a snažil se jí bodnou Fouska, ale ten byl připraven.

V mžiku odrazil dýku,

uchopil meč a zakroužil s ním nad hlavou. Rámší se přikrčil a čekal nejhorší. „Ušetřete mě, pane, nestojím za tu námahu, nechte mě jít, už vám neublížím,“ žadonil Rámší o život. Fousek stál dál s napřaženým mečem, podíval se na Balabána a zeptal se ho. „Co myslíš, co s ním?“

41

42

„Myslím, že je pro něj škoda rány a peníze, ty ať vezme čert. Bez nich to nějak zvládneme, co říkáš?“ Fousek sklopil meč a sledoval Rámšího. „Poděkuj Balabánovi, ten ušetřil tvůj život.“ Rozletěly se dveře a Fousek s Balabánem čekali, až se Rámší vykodrcá z Hrádku. Ten konečně vstal, sykl bolestí, naposledy se podíval na Hrádek a mlčky odešel pryč. „Uvidíme, jak dlouho vydržíš tam venku, ale jestli tě ještě jednou načapám, jak ubližuješ nebo škodíš lidem, nepřej si nás!“ křikl Fousek spolu s Balabánem. Najednou se Fousek zamyslel a v rychlosti se rozutíkal na dvůr ke stájím. „Meluzín!“ křikl, „není tady.“ Fousek proběhl celým hradem, ale oslíka nenašel. „Musíme zpět pro Meluzína, musíme se pro něj vrátit,“ křičel na draka. Ten se podíval na Fouska a klidně řekl: „Jsi si jistý? Podívej se z okna.“ Fousek přiběhl k oknu. Venku na trávě stál Meluzín, žvýkal trávu a koukal na Fouska. Na znamení pozdravu hýkl a snad poprvé ve svém životě se pousmál. „Uf, tak to bychom měli,“ řekl Fousek, hluboce si oddychl a sesunul se na zem. Balabán se podíval na rytíře. „Co budeme dělat dál?“ „Pro začátek bychom si mohli dát trochu čaje, co ty na to?“ Balabán se pousmál.

43

OBSAH

I

Výprava ....................................................................................................................................... 3

II

Strmilov .................................................................................................................................... 11

III

Krušná noc ............................................................................................................................... 18

IV

V temnotách.............................................................................................................................. 22

V

Host .......................................................................................................................................... 33

VI

Cesta domů ............................................................................................................................... 38

44