R achel Hartman
V upomínku na Michaela McMechana. Draka, učitele, přítele.
Prolog
V
zpomínám si, jak jsem se narodila. Vlastně si vzpomínám i na tu dobu předtím. Neviděla jsem žádné světlo, ale slyšela hudbu: rytmické údery kloubů, melodii proudící krve, staccato ukolébavky srdce a bohatou symfonii zažívacího traktu. Obklopovaly mě zvuky a já se v jejich objetí cítila v bezpečí. Pak skořápka mého dosavadního světa praskla a vyvrhla mě do chladného a tichého jasu. Snažila jsem se tu prázdnotu vyplnit křikem, ale okolní prostor byl obrovský. Vztekala jsem se, leč už nebylo návratu. Nic víc si nepamatuju, byla jsem jen pouhé novorozeně, i když zvláštní. Krev a strach pro mě moc neznamenaly. Nevzpomínám si na vyděšenou porodní bábu ani na plačícího otce a knězovy modlitby za spásu matčiny duše. Matka mi zanechala složité dědictví, bylo spíš břemenem. Otec před ostatními i přede mnou zatajil všechny hrůzné podrobnosti té události. Přestěhovali jsme se zpátky do Lavondaville, hlavního města Goredu, a on se zase ujal své právnické praxe, kterou předtím přerušil. Z nebožky manželky vytvořil jakýsi ideál. Já v ni věřila tak, jako někteří lidé věří v království nebeské. Od narození to se mnou nebylo jednoduché. Pít jsem byla ochotná, jen když mi při tom kojná zpívala, navíc to nesmělo být falešně. „To má ale vytříbený hudební sluch!“ říkával vždycky Orma, vysoký a trochu hubený známý mého otce, který k nám v té době často docházel. Pro něj jsem vždycky byla „to“, jako nějaké kotě nebo štěně. Mně zase svou odměřeností přitahoval; jako kočky lnou k lidem, kteří se jim raději vyhýbají. 7
Orma s námi šel jednoho jarního dopoledne do kostela, kde mi mladý kněz pomazal chmýří na hlavě levandulovým olejem a řekl mi, že mě v nebi považují za královnu. Řvala jsem při tom jako každé pořádné mimino a můj křik se rozléhal chrámovou lodí. Otec ani nevzhlédl od práce, kterou si přinesl s sebou, a slíbil, že mě pokřtí v duchu víry ve všechny svaté. Kněz mi podal otcův žaltář a já jej upustila na zem, jako naschvál. Otevřel se na obrázku svaté Yirtrudis, jejíž obličej už někdo předtím začernil. Kněz si políbil dle našeho zvyku ruku, trochu zrudl. „Máte ve svém žaltáři pořád tu kacířku!“ „Je hrozně starý,“ řekl táta a ani se na něj nepodíval. „Nerad bych tu knihu nějak poničil.“ „Milovníkům starých knih radíme, aby stránku, kde je Yirtrudis, slepili s tou následující, pak se nic podobného nemůže stát,“ řekl kněz a otočil list. „Nebesa uznávají jen svatou Capiti.“ Táta zabručel něco o pověrčivých šarlatánech, dost hlasitě, aby to kněz slyšel. Následovala mezi nimi ostrá výměna názorů, ale nepamatuju si ji. Hleděla jsem jako fascinovaná na průvod mnichů, který pomalu postupoval chrámovou uličkou. Tiše našlapovali v botách s měkkou podešví, bylo slyšet jen šelest jejich hábitů a cinkání korálků růženců. Zaujali místa, která jim byla v chrámu vyhrazena. Sedadla zaskřípala, několik mnichů zakašlalo. Začali zpívat. Katedrálou se rozléhal mužský zpěv a mně se zdálo, že se celý prostor před mýma očima zvětšuje. Vysokými okny sem pronikaly paprsky slunce a vytvářely na mramorové podlaze zlaté a karmínové skvrny. Mé malé tělíčko se vznášelo ve zvucích hudby, naplňovala mě a obklopovala, zvětšovala mě. Byla to odpověď na otázku, kterou jsem si nikdy nepoložila, vyplnila tu hroznou prázdnotu, do které jsem se narodila. Byla jsem přesvědčená – ne, věděla jsem –, že můžu přesáhnout ten velký prostor a dotknout se rukou stropní klenby. Zkusila jsem to. Moje chůva vyjekla, protože jsem jí málem vypadla z náručí. Popadla mě v poslední chvíli za kotník, visela jsem hlavou dolů. Hleděla jsem v závrati na podlahu, jež jako by se nakláněla a točila. Otec mě zvedl, velkými dlaněmi obemkl mé buclaté tělíčko a dr8
žel mě v natažených pažích před sebou, jako by našel nějakou velkou a nevídanou žábu. Setkala jsem se s pohledem jeho očí šedých jako oceán, v koutcích se mu utvořily vrásky smutku. Kněz rozhněvaně odkvačil, aniž mi požehnal. Orma se díval, jak kněz zmizel za Zlatým domem, a pak řekl: „Claude, vysvětli mi to. Odešel, protože jsi ho přesvědčil, že jeho víra je jen faleš a přetvářka? Nebo se… jak se to říká… urazil?“ Otec jako by jeho otázku neslyšel, něčím jsem upoutala jeho pozornost. „Podívej se na ty její oči. Přísahal bych, že nám rozumí.“ „Má takový ten moudrý pohled malého dítěte,“ řekl Orma. Posunul si brýle až na čelo a podíval se na mě svým pronikavým pohledem. Jeho oči byly tmavohnědé jako moje, jenže můj pohled byl tak vzdálený a neproniknutelný jako noční obloha. „Na tenhle úkol jsem dosud nestačil, Serafíno,“ řekl táta tiše. „Možná ho nezvládnu nikdy, ale věřím, že přece jen dokážu víc. Musíme najít způsob, jak se z nás stane táta a dcera.“ Políbil mě na ochmýřenou hlavu. To ještě nikdy neudělal. Hleděla jsem na něj s pusou otevřenou úžasem. Obklopoval nás melodický zpěv mnichů a držel nás všechny tři pospolu. Na krátký a nádherný okamžik se mi vrátil ten první pocit, ten, který jsem svým narozením ztratila: všechno je tak, jak má být, a já jsem přesně tam, kam patřím. A pak byl pryč. Prošli jsme dveřmi katedrály pobitými bronzovými cvočky, zpěv za našimi zády slábl. Orma bez rozloučení zamířil přes náměstí, jeho pláštěnka za ním vlála jako křídla nějakého obrovského netopýra. Táta mě podal chůvě, přitáhl si plášť těsněji k tělu a vrazil hlavu mezi ramena před nárazy větru. Plakala jsem pro něj, ale ani se neotočil. Nad námi se klenula obloha, prázdná a velmi vzdálená.
Ať už šlo o pověrčivou lež, nebo ne, sdělení v žaltáři bylo jasné: Pravda nechť není vyjevena. Zde je přijatelná lež. Ne že by svatá Capiti – ať mě chová ve svém srdci – vypadala jako nebohá náhradní světice. Byla vlastně až šokujícím způsobem případná. Svatá Capiti nesla na talíři svou vlastní hlavu jako nějakou peče9
nou husu; zle se na mě z té stránky mračila za to, že jsem se ji opovážila soudit. Představovala život duše, naprosto odloučený od mrzkého počínání těla. Já jsem to rozdělení ocenila, když jsem vyrůstala a zaskočila mě grotesknost vlastního těla, ale zároveň jsem už jako malá cítila ke svaté Capiti jakýsi instinktivní soucit. Kdo mohl milovat někoho s useknutou hlavou? Jak mohla pro tento svět udělat něco významného, když pořád držela v rukou ten talíř? Měla nějaké lidi, kteří ji chápali a prohlásili ji za svou přítelkyni? Táta dovolil mé chůvě, aby slepila stránku, na které byla svatá Yirtrudis, s tou sousední. Ubohá žena totiž neměla v našem domě klidnou chvilku, dokud to neudělala. Nikdy jsem tu kacířku tedy nespatřila. Když jsem podržela slepený dvojlist proti světlu, viděla jsem jen stěží rozeznatelné obrysy obou světic propletených do jediného tvaru nějaké zrůdy. Rozpřažené paže svaté Yirtrudis trčely za zády svaté Capiti jako nějaká nefunkční křídla, matný obrys její hlavy se nacházel tam, kde měla mít hlavu svatá Capiti. Byla to dvojí světice pro můj dvojí život. Moje láska k hudbě mě nakonec vylákala z bezpečí otcovského domu do města a ke královskému dvoru. Hrozně jsem tím riskovala, ale nemohla jsem jinak. Nechápala jsem, že před sebou nesu na talíři svou osamělost a že hudba bude světlo, které mě bude zezadu prozařovat.
10
