Nominace Michaela Kocába na Nobelovu cenu míru

The Nobel Committee The Norwegian Nobel Institute Henrik Ibsens gate 51 0255 Oslo Norway Brusel 26. ledna 2011 (originál v angličtině)

Nominace Michaela Kocába na Nobelovu cenu míru

Obsah

1

Kontaktní údaje

1

Nominační dopis

2-9

Podporovatelé nominace

10-12

Doporučující dopisy

13-23

Fotografie

24-27

Tiskové zprávy a články

28-52

Kontakt: Imran Ezheev, poradce člena Evropského parlamentu Barta Staesa, ředitel organizace “Dobro bez hranic”, Dusseldorf, Německo [email protected] mob.+49 176 7599 9477



1

Nominační dopis

„Lidská práva nemají barvu, nejsou ani pravá, ani levá.“ Hlavním důvodem, který se stal podnětem pro řadu lidskoprávních aktivistů podpořit nominaci Michaela Kocába na Nobelovu cenu míru, nehledě pouze na jeho zásluhy v české politické historii, je jeho role v upozorňování na tragickou situaci obyvatel Severního Kavkazu a zacházení s uprchlíky z této oblasti v zemích Evropské unie. Kocáb samozřejmě nebyl jediným, kdo na pokračující lidskoprávní teror na území Ruské federace poukázal, ale byl prvním vysoce postaveným evropským lidskoprávním politikem národní vlády, jehož politická agenda se začala řídit reálnými zprávami lidskoprávních organizací a ne pouze ekonomickými zájmy vlády, která ho jmenovala do funkce. Michael Kocáb se narodil 28.7.1954 v rodině evangelického faráře, disidenta spoluzakladatele „Charty 77“ (neformální československá občanská iniciativa, která kritizovala politickou a státní moc za nedodržování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se ČSSR zavázala při podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách) a psycholožky, Alfréda a Darji Kocábových. V roce 1977 založil nonkomforní rockovou skupinu Pražský Výběr (Prague Selection), která byla od počátku trnem v oku socialistické nomenklatuře. Po absolutóriu Konzervatoře v Praze (obor skladba a varhany) již nebyl přijat na Akademii muzických umění pro svoji politickou neskladnost - odmítl vstoupit do Svazu socialistické mládeže či jakékoli jiné socialistické organizace, nevykonal základní vojenskou službu (modrá knížka), nikdy se nezúčastnil socialistickým režimem zmanipulovaných voleb atd. PRAŽSKÝ VÝBĚR kapela, která rozleptávala základy socialistické kultury V roce 1980 měl první vážný konflikt s KSČ, když při oficiální akci za účasti státních orgánů veřejně reagoval na kolaborantské projevy nejvyšších představitelů Českobratrské církve evangelické slovy: “tak hluboko jste klesli, že tyranům modlosloužíte”. Vysloužil si tím trestní oznámení pro politickou provokaci, které však bylo odloženo při rozsáhlé amnesti prezidenta Husáka při jeho znovuzvolení. V roce 1981 došlo k prudkému nárůstu popularity Pražského Výběru a jeho frontmana Michaela Kocába, který se se svými kolegy stupňoval provokace tehdejšího režimu. Např.

2

před koncertem v jihočeských Kaplicích byly příslušníky bezpečnosti zastavovány vlaky s fanoušky a po koncertě vzalo publikum útokem místní stanici Veřejné Bezpečnosti. Kapela se dostala do hledáčku Státní bezpečnosti a situace vyvrcholila na konci roku 1982 bezprecedentním politicko-bezpečnostním zásahem proti kapele při koncertu v Hradci Králové. Následovala štvavá mediální kampaň proti Pražskému Výběru a alternativní rockové hudbě vůbec, generální zákaz činnosti kapely a veřejné hudební činnosti členů kapely (M.Kocába, M.Pavlíčka,V.Čoka a J.Hrubeše), emigrace bubeníka J. Hrubeše do zahraničí a Kocáb byl při jednom z výslechů příslušníky STB upozorněn, že mu bude odepřeno dokonce sociální i zdravotní zabezpečení, což kolidovalo s tehdejší socialistickou Ústavou. V dubnu 1983 se Kocáb oženil s americkou tanečnicí Marshou Crews, čímž se v očích státních orgánů ideologicky definitivně polarizoval. Satisfakcí za to, že neopustil vlast, k čemuž ho žena stále nabádala a vystavil svoji rodinu permanentním politickým ústrkům, byly tři krásné a nadané děti Natalie, Jessika a Miki. Na scéně se Kocáb s Pražským Výběrem objevil až za 4 roky a hned při prvním vystoupení v Československé televizi, v roce 1988, ostře zaútočil na režim. V masově sledovaném přímém televizním přenosu prohlásil, že „každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží a.... že bychom se měli zasadit o další ekonomickou, kulturní a duchovní obnovu a hlavně o navrácení ztracených občanských práv a svobod“. Tato slova se rozlétla rychlostí blesku po celé republice a okamžitě následovaly další restrikce, ale perestrojkou rozleptaný komunistický režim již neměl sílu k účinné obraně. Zcela mu uniklo, že Filmové studio Barrandov začátkem roku 1989 rozjíždí pod režijním vedením Michaela Kocába a Karla Smyczka natáčení tvrdě protiestablišmentového filmu „Pražákům, těm je tu hej“, ve kterém se to zesměšňováním politiky KSČ již přímo hemžilo (mj. scéna popravy Kocába v historické budově bývalého Gottwaldova mauzolea, zásah komunistické policie vodními děly proti demonstrujícím, trapné komunikace mezi vysoce postavenými komunisty atd.) SAMETOVÁ REVOLUCE V téže době (na jaře 1989) podepisuje Kocáb petici “Několik vět”, která se ostře vymezuje proti komunistické totalitní zvůli a zakládá s Michalem Horáčkem iniciativu „Most“, která se (po konzultaci s V.Havlem) složitým jednáním domáha příslibu “perestrojkového” předsedy komunistické vlády Ladislava Adamce, že bude jednat se zástupci opozice. Tím, že Adamec požadoval vysvětlení k prohlášení, že „každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží“, vstoupil do dialogu s Kocábem a poprvé tak narušil komunistické tabu: “s lidmi z Havlova okruhu se nejedná”. Tímto aktem byla rozpolcena jednota uvnitř KSČ a sám Adamec se dostal pod palbu komunistického politbyra. 19. listopadu 1989 se Kocáb stává jedním ze zakládajících členů OF, členem krizového štábu koordinačního centra OF a s M. Horáčkem organizuje všechna jednání OF s předsedou vlády a jeho kabinetem. Iniciativa Most tak pomohla výrazně urychlit a hlavně zradikalizovat proces politických změn ve státě. Již ve čtvrtém listopadovém týdnu zaslali zástupci OF (V.Havel, M.Kocáb, M.Horáček a další) naléhavý dopis Michailu Gorbačovovi, ve kterém žádali ukončení okupace Československa sovětskými vojsky a Kocáb s Horáčkem ho osobně předali na sovětské

3

ambasádě. V následujících dnech byl Kocáb vyrozuměn, že M. Gorbačov žádost přijal, porozuměl jí a přislíbil v této věci další jednání. Od sovětských emisarů získal také příslib, že sovětská armada se nebude vměšovat do vnitřních záležitostí ČSFR. Kocábovi se podařilo dokonce i odrazit pokusy sovětské KGB o infiltraci do OF. Kocáb měl za OF na starost také jednání se zástupci Československé armády. Společně s Václavem Klausem (současným prezidentem ČR) se vypravil do Tábora, aby velitele západního vojenského okruhu, gen. Zachariáše, odradil od zásahu Československé armády proti demonstrantům (úspěšně). Příštího dne se v téže věci setkal s náčelníkem Generálního štábu Československé armády, gen. Miroslavem Vackem, a dojednal jeho oficiální setkání se zástupci OF, při kterém byla ev. vojenská intervence proti „sametové revoluci“ definitivně eliminována. Významným politickým vlivem, který Kocáb v této zlomové době získal, se mu podařilo, s několika málo dalšími, prosadit osobu Václava Havla jako jediného kandidáta OF na funkci prvního demokratického prezidenta. Navrhl a důrazně trval na Havlovi v době, kdy se OF k této diskuzi ještě nedostalo a spíše převládala podpora „osmašedesátníkovi“ Alexandru Dubčekovi. 28. prosince 1989 byl M.Kocáb v tzv. první várce kooptován mezi poslance Federálního Shromáždění ČSFR a již následujícího dne se zúčastnil volby prezidenta Havla. ODSUN SOVĚTSKÉ OKUPAČNÍ ARMÁDY Z ČESKOSLOVENSKA Ve svých prvních projevech na společném zasedání Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění, v lednu, únoru a březnu 1990, Kocáb opakovaně požadoval ukončení sovětské okupace a prohlášení Smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk v Československu za nulitní. FS následně ustavilo Komisi pro dohled na odsun sovětské armády z Československa, ve které se stal místopředsedou. V prvních svobodných volbách v červnu 1990 byl M.Kocáb opět zvolen poslancem FS ČSFR (přes 54% osobních preferencí – druhý po Dubčekovi), členem předsednictva Sněmovny lidu a branně bezpečnostního výboru, členem komise ministra obrany L.Dobrovského, která prověřila minulost generálů Československé armády a předsedou obnovené Komise pro odsun sovětské armády z Československa. Horečně se pouští do práce, aby termín ukončení „odsunu“ (30. červen 1991) byl bezpodmínečně dodržen. V tomto svém úsilí je podporován, bez nadsázky, vším lidem Československé republiky. V prosinci 1990, krátce před „konfliktem v zálivu“, odletěl Kocáb do Iráku jako člen “Mise dobré vůle”, která vyjednávala s nejvyššími iráckými představiteli o propuštění a návratu do vlasti zadržených čs. občanů, tzv. „lidských štítů“. Výsledkem složitých jednání s nejvyššími iráckými představiteli bylo propuštění 38 lidí. V polovině ledna 1991 následovala inspekční cesta k protichemické jednotce čs. armády umístěné v Perském zálivu. Nedlouho po 13. lednu 1991, kdy sovětské jednotky podporované tanky po půlnoci brutálně obsadily budovy rozhlasu a televize ve Vilniusu, dorazil Kocáb, jako člen parlamentní skupiny FS do zabarikádovaného litevského parlamentu na podporu Vytautase Landsbergise v národně-osvobozeneckém boji. V roce 1991 se zúčastnil s A.Dubčekem státní návštěvy v SSSR, kde pronesl (místo Dubčeka) projev v Nejvyšším Sovětu SSSR, k ukončení bipolarity a k odsunu sovětských vojsk z ČSFR. Měl politická jednání s Eduardem Ševarnadzem, s poslanci

4

zahraničního a branně-bezpečnostního výboru Nejvyššího Sovětu a setkal se také Borisem Jelcinem. 25. června 1991 byl podepsán protokol o ukončení pobytu sovětských vojsk na území Československa a večer proběhl slavnostní koncert Pražského Výběru k této příležitosti s hostem Frankem Zappou. 27. června 1991 opustil naši republiku „poslední sovětský voják“ - vrchní velitel Střední skupiny sovětských vojsk generál Vorobjov, který měl na zdárném ukončení „odsunu“ nemalou zásluhu. Československo bylo první zemí z bývalých sovětských satelitů, ze kterých se sovětská armáda definitivně stáhla. Těmito akty byl naplněn nejvýznamnější úkol v československé porevoluční politice - „ukončení okupace Československa sovětskou armádou”. Ještě v tomto roce se Michael Kocáb, na základě dřívějšího slibu, že „s posledním sovětským vojákem odcházím z politiky i já“, vzdal mandátu poslance Federálního shromáždění a odešel z aktivní politiky. Následujících deset let pracoval jako externí poradce prezidenta Václava Havla a zorganizoval a moderoval více než 80 pětihodinových setkání prezidenta republiky se zástupci politického a veřejného života k rozličným tématům, jejichž společným jmenovatelem byla lidská práva. Obnovil také hudební činnost již legendární rockové skupiny Pražský Výběr. V listopadu 2004 uspořádal turné po USA, jehož vyvrcholením byl koncert na podporu kubánských disidentů v Miami. Koncert Pražského Výběru na dálku pozdravili George Bush, Václav Havel i Madelaine Albrightová, v hledišti byli zástupci řady zemí, včetně bývalých politických vězňů. „Rachotem z jeviště pomůžeme vzbudit dřímající svobodu na Kubě, až si diktátor nacpe ruce do uší až po lokty.... Diktátor musí být vyhnán ze hřiště, svržen nebo přinejmenším poslán do důchodu”, hrozil Michael Kocáb rockovou smrští Fidelu Castrovi symbolicky v den 15. výročí pádu Berlínské zdi. Záznam koncertu odvysílala na Kubu exilová televize Martí. MINISTR PRO LIDSKÁ PRÁVA A NÁRODNOSTNÍ MENŠINY V roce 2009, v počátku českého předsednictví EU, se Michael Kocáb vrací do politického života ve funkci ministra pro lidská práva a národnostní menšiny ve dvou, po sobě jdoucích vládách. Pouští se s velikým zápalem do další práce. Z velkého množství konkrétních kroků uvádíme jen několik příkladů z oblasti domáci i zahraniční politiky: V obecné rovině ministr Michael Kocáb prosazoval princip otevřené, nediskriminující a soudržné společnosti aktivních občanů, jakož i návrat etického rozměru do rozhodovacích procesů na všech úrovních veřejné moci. Ať už se jedná o budování tolerantní multikulturní společnosti, solidaritu s potřebnými, spravedlnost pro všechny, nekorupční prostředí, nebo ochotu vyrovnat se s neblahým dědictvím totalitní minulosti. V oblasti rovných příležitostí žen a mužů zahájil rozsáhlou společenskou a politickou diskuzi o vyrovnaném zastoupení žen a mužů v politice. V oblasti ochrany práv národnostních menšin rozšířil podporu menšinových jazyků pod ochranou Evropské jazykové charty v oblasti vzdělávání, výzkumu a dvojjazyčných nápisů. V oblasti integrace romské menšiny připravil a v obou vládách prosadil návrh a realizaci pietních míst romského holocaustu v Letech a Hodoníně u Kunštátu. V rámci Českého předsednictví EU, Kocáb předsedal Radě EPSCO, která po prvé ve své historii přijala dne 8.



5

června 2009 návrh závěrů Rady obsahující Společné principy romského začleňování. Tímto aktem ČR posunula otázky začleňování Romů mezi základní agendy EU 27. V oblasti potírání extremismu ministr M. Kocáb vypracoval Deklaraci všech ústavních činitelů a parlamentních politických stran o společném postupu proti extremismu a zřídil unikátní Stálý odborný panel proti rasismu a násilí (kolokvia intelektuální elity národa o prevenci nárůstu rasismu, extremismu a terorismu a o mezikulturním a mezináboženském dialogu). Osobně se zúčastňoval konfliktních pochodů a zabraňoval přímým střetům extrémistických skupin s Romy. V oblasti lidských práv Kocáb 17. června 2009 prolomil v Poslanecké sněmovně ČR prezidentovo veto antidiskriminačního zákona, jehož přijetí bylo podmínkou vstupu České republiky do Evropské Unie. Také jako jediný člen vlády při hlasování nepodpořil prezidentův požadavek, aby měla ČR podobnou výjimku jako Velká Británie a Polsko z uplatňování Listiny základních práv Evropské unie. Prosadil dlouho odkládaný podnět, ve kterém vláda vyslovila politování nad zjištěnými individuálními pochybeními v případě sterilizací žen. Tento krok vlády přivítala řada mezinárodních organizací i organizací romských žen. Prezentoval veřejnosti výukový materiál pro školní preventisty o homofobní šikaně a obtěžování ve školách. Předložil vládě Akční plán realizace Národní strategie prevence násilí na dětech a realizoval v roce 2009 kampaň „STOP násilí na dětech“. Předložil vládě ke schválení podnět ke kamerovým a sledovacím systémům, který nastavuje pravidla provozování sledovacích systémů tak, aby docházelo k minimálním zásahům do soukromí jednotlivců. Samostatnou kapitolu Kocábovy činnosti v oblasti lidských práv je jeho angažmá na poli tzv. „lidskoprávních katastrof“ v některých zemích bližších či vzdálenějších Evropě. Ve funkci ministra se sešel k rozhovorům s čelnými ochránci lidských práv: např. s Jeho Svatostí Dalajlámou, nebo s vysokou komisařkou OSN pro lidská práva, madamme Pillay, která , ocenila „důležitou úlohu úřadu ministra pro lidská práva a zejména jeho osobní nasazení při prosazování lidskoprávních principů a romské integrace.“ Vedle podpory současného tibetského Dalajlámy a také hnutí duchovní obnovy a rozvoje Falun-gong, které je vystaveno těžké represi ze strany čínských státních orgánů, Kocáb ostře kritizoval porušování lidských práv na Kubě, v Barmě a ve Venezuele, která reagovala ostrou nótou České republice. Zejména se však soustředil na situaci kavkazských republik Ruské federace a připravil podnět k azylové a migrační politice týkající se žadatelů o mezinárodní ochranu z oblasti Čečenska – podnět má zajistit, aby byli navraceni do země původu striktně na základě dobrovolnosti. V květnu 2010 Parlamentní shromáždění rady Evropy (PACE) přijalo rezoluci na základě zprávy zpracované p. Dickem Martym, ve které se hovoří o „aktuálně nejzávažnější a nejožehavější situaci na Severním Kavkaze (především v Čečensku, Ingušsku a Dagestánu) z hlediska ochrany lidských práv a dodržování zákonnosti na celém zeměpisném území spadajícím do působnosti Rady Evropy a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“ Rezoluce zdůrazňuje, že především v Čečenské republice současná moc pokračuje ve vyživování „atmosféry pronikavého strachu“, vracející se mizení odpůrců vlády a ochránců lidských práv „zůstávají obecně nepotrestána“ a soudní orgány „demonstrativně zůstávají neteční ke zločinům bezpečnostních složek“. Všechno toto se děje v atmosféře personalizace moci „nepřijatelné pro demokracii“. Nicméně řada evropských zemí vůči uprchlíkům ze Severního Kavkazu uplatňuje velice restriktivní azylovou politiku.



6

Tragická je situace s uprchlíky ze Severního Kavkazu v Polsku, které se stává většinou „první bezpečnou zemí EU“, do které se podaří uprchlíkům dostat, a dle nehumánní dublinské smlouvy, která by v evropské demokracii neměla mít místo, pak nemohou zemi opustit až do vyřešení azylové žádosti. Tu jsou nuceni právě v Polsku podat, přestože by často chtěli požádat o azyl v jiné evropské zemi. Dochází tak k situaci, že se lidé celé roky nemohou setkat se svými příbuznými či přáteli, kteří čekají na azyl třeba v zemi sousedící s Polskem. I v jiných částech Evropy je imigrační politika vůči uprchlíkům ze Severního Kavkazu nepřiměřeně tvrdá a zprávy o pronásledování rodáků z této oblasti i v jiných částech Ruska zůstávají jakoby bez povšimnutí. Jsou známy případy, kdy rodiny s dětmi jsou nuceny vyžívat v nedůstojných podmínkách azylových zařízení, vystaveni obrovském stresu, 7-8 let. Odbor azylové a migrační politiky ministerstva vnitra ČR začal čečenským uprchlíkům v r.2009 odmítat žádosti o azyl s tím, že situace v Čečensku je již „stabilizovaná“. V souvislosti s tím navštívila Michaela Kocába v době jeho působení ve funkci zmocněnce pro lidská práva vlády ČR v květnu 2010 p. Světlana Gannuškinová s požadavkem, aby deportace Čečenců nedopustil. Ve své apelaci mimo jiné paní Gannuškinová, předsedkyně výboru „Občanské pomoci“, členka správní rady společnosti „Memorial“, členka Rady prezidenta Ruské federace pro podporu občanské společnosti, instituce a lidská práva, členka vládní komise pro migrační politiku, uvedla: „ Kampaň izolace Čečenců od společnosti se někdy utlumila, pak zase rozhořela s velkou silou, a to se děje od konce roku 1999, a pokračuje dodnes. Ve zprávách, vydávaných každoročně organizací „Memorial“ o situaci Čečenců v Rusku, uvádíme hodně takových skutečností. Zdůrazňuji, že nejnovější zpráva je z velké části věnována strašné situaci Čečenců ve vězeňském systému, ze kterého mnoho z nich nemůže odejít živými. Samozřejmě, že největšímu tlaku a pronásledování jsou vystaveni ti, kteří měli sebemenší vztah ke straně odpůrce federálních vojsk: ti, kteří bojovali v první nebo druhé kampani, rodinní příslušníci bojujících v ilegálních ozbrojených skupinách, ti, kteří se podezřívají z podpory (často bezdůvodně) těchto skupin. Od 25. února do 1. března 2010 jsem byla v Čečensku. Musím uvést, že poprvé po mnoha letech se setkávám s takovou mírou strachu a podezření. Obyvatelé, kteří přišli o všechno poté, kdy jejich domovy byly vypáleny muži Kadyrova, propuštěni ze zaměstnání, nacházející se v zoufalé bídě, jsou zastrašeni do takové míry, že některé z těchto rodin se neodvážily přijít k nám pro materiální podporu… V současné době stále je poslední formulací UNHCR text psaný na počátku roku 2008, kdy v Čečensku byl relativně klid. UNHCR překrásně chápe, že je situace mnohem horší, všechny zákazy týkající se únosů, které byly v uvedené v době dány Ramzanem Kadyrovem, jsou zrušeny. Příkladem je únos ze dne 3. listopadu 2009 zaměstnankyně Dánské rady pro uprchlíky Zaremy Gaysanovové. Operaci, při které k tomu došlo, vedl osobně Ramzan Kadyrov. Ten to neskrývá, cynicky zdůrazňuje, že je připraven kdykoliv přivítat u sebe vyšetřovatele. Ale vyšetřovatel v případě únosu Zaremy nejen že ho nezve na výslech, ale ani ho nejde vyslechnout domů. Všichni obyvatelé Čečenska musí neustále a veřejně obdivoval nejen úspěchy sociálněekonomické sféry v Čečensku, ale také osobnost jejího vůdce. Jediná, avšak nikoli absolutní záruka bezpečnosti, zejména pro mladé lidi, je účastnit se v bezprostřední blízkosti Ramzana Kadyrova s ním těch krvavých zločinů, které jsou nyní v Čečensku často příbuznými obětí skrývány, protože se nemají kam obrátit za pomocí. V takové situaci jak deportace, tak vydávání etnických Čečenců do Ruska je nepřijatelné a je proti Úmluvě OSN z r. 1951. Stejně jako proti hlavním ustanovením Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách.“



7

Následně se Michaelu Kocábovi podařilo nejen zabránit nucenému návratu do vlasti několika žadatelů o azyl z ČR, ale také prosadit precedens mezi evropskými vládami přijetím usnesení Rady vlády pro lidská práva ČR, ve kterém se uvádí, že Čečenci mohou být z ČR navraceni do vlasti jen na základě dobrovolnosti. Díky iniciativě Michaela Kocába se tedy podařilo předefinovat politiku ČR v této oblasti, a cílem je rozšířit ji do ostatních států EU. Tomuto záměru vyjádřila plnou podporu p. Heidi Hautala, předsedkyně podvýboru pro lidská práva EP. Generální sekretář Norského helsinského výboru p. Bjorn Engesland a jeho zástupce p. Gunnar M. Ekelove-Slydal Michaelu Kocábovi ve svém stanovisku napsali: "Společně s dalšími lidskoprávními organizacemi NHC zdůrazňuje, že direktivní návrat Čečenců do Ruské federace nemůže být zevšeobecňován tvrzením, že přichází v úvahu alternativa vnitřního přesídlení v rámci Ruska, která je možná, bezpečná a přijatelná. V mnoha případech by Čečenci mohli být z jiných částí Ruska navraceni do Čečenska násilím. Po návratu také mohou čelit podezření, že byli účastníky nebo podporovali ilegální povstalecké formace, nebo že podporovali separatistickou čečenskou vládu (Ičkerija)… Navíc vidíme, že situace v Čečensku a v širší oblasti Severního Kavkazu se v letech 2009-10 ve srovnání s předcházejícími roky zhoršila, což vyzývá k lepšímu poskytnutí ochrany čečenským žadatelům o azyl. NHC v r.2008 zveřejnil zprávu, kde upozorňuje, že „praktiky násilného mizení jsou obnovovány pomocí regionálního systému mučení, vynucených přiznání a zfabrikovaných soudních případů. Podezřelí jsou nelegálně zadržováni, mučeni, nuceni přiznat se k účasti v ozbrojených složkách nebo podobným zločinům. Soudy jsou podezřelé osoby odsuzovány k dlouholetým trestům na základě svědectví, vynucených mučením.“ V důsledku toho, i když roky 2007-8 se zdály slibnými ohledně zlepšení nejhorších skutečností (počet „násilných zmizení“ byl nižší), celková kritická situace s lidskými právy a beztrestnost za spáchání vážných násilných trestných činů zůstávají na místě… Ačkoliv federální úřady 16. dubna 2009 oznámily, že protiteroristická operace v Čečensku skončila, nemělo to žádný vliv na používání mučení a nezákonná zadržení v protiteroristických cílech… Čečenští žadatelé o azyl musí být přijímáni evropskými vládami velmi odlišně. V některých zemích byla ochrana poskytnuta velkému počtu, zatímco jiné zůstaly restriktivní v poskytování jakékoli formy pomoci nebo podpory. V Norsku se politika změnila v r. 2007, kdy se Norské imigrační ředitelství (Utlendingsdirektiratet – UDI) rozhodlo změnit praktiku ohledně ruských žadatelů o azyl ze Severního Kavkazu, obzvláště Čečenců. Důvodem byla usnesení několika odborů norských imigračních úřadů, která „konstatovala, že v Rusku existuje pro Čečence alternativa vnitřního přesídlení, která je možná, bezpečná a přijatelná, a v souladu s obecnými doporučeními UNHCR“ (22. června 2007 – dopis UDI). NHC zaujalo velmi kritický postoj k této změně, argumentujíc, že takováto azylová rozhodnutí bazírující na možnosti vnitřního přesídlení můžou mít za následek v Norsku i jiných evropských zemích porušení Úmluvy OSN o uprchlících z r. 1949. Prosazení takových rozhodnutí by mělo za následek vydávání žadatelů o azyl k pronásledování, mučení, nelidskému a ponižujícímu zacházení, ke zfalšovanému trestnímu stíhání a situacím ohrožujícím život, prohlásil NHC. Nehledě na tyto argumenty se norské orgány v souladu s obecnými evropskými trendy začaly přidržovat velmi restriktivní politiky. V prvních pěti měsících r. 2010 se migrační složky zabývaly 376 žádostmi o azyl ruských občanů, většinou Čečenců. Pouze 19 obdrželo ochranu v první instanci. Na základě uvedeného považujeme Vaši snahu a Výboru pro práva cizinců Rady vlády pro lidská práva předefinovat politiku v této oblasti za velmi důležitou. Ochrana vyplývající



8

z českého postupu bude jistě ku prospěchu Čečenců v České republice. Avšak také by to mohlo mít širší vliv na směrování ostatních států EU k politice více orientované na ochranu. …doufáme, že současné debaty a aktivity povedou ke zlepšení azylové politiky v České republice, a také nakonec v dalších státech EU. Mohu Vás ujistit, že NHC bude nápomocno v těchto záležitostech a poskytne Vám jakoukoliv potřebnou pomoc a podporu, aby byla nastolena azylová politika ve vztahu k Čečencům a jiným žadatelům o mezinárodní ochranu v nouzi na právním základě.“ Po odchodu Michaela Kocába z vládní funkce v září 2010 mimo jiné apeloval na vládu Slovenské republiky, která se chystala na žádost ruské prokuratury vydat do RF dva čečenské žadatele o azyl Aliho Ibragimova a Anzora Čentieva, kteří se v té době nacházeli již 4,5 roku ve vazbě v SR. ESLP se totiž v září 2010 rozhodl nezabývat jejich stížností a souhlasil s rozhodnutím soudů SR, že mohou být do RF vydáni, protože ruská strana jim garantuje spravedlivý soud. Rozhodnutí ESLP se podařilo bezprecedentně zvrátit: v listopadu 2010 po nové apelaci vydal předběžné opatření o tom, že oba Čečenci vydáni do RF být nemohou. Apelace p. Kocába podnítila světovou lidskoprávní veřejnost k dalším výzvám slovenské vládě, a jen díky tomu nedošlo k vydání uprchlíků před novým rozhodnutím ESLP. Uvedené dává mimořádný význam dále popsané události. Michael Kocáb měl po sametové revoluci v r.1989 na starosti parlamentní dohled nad odsunem sovětské armády z Československa. V této funkci byl také s tehdejším předsedou Federálního shromáždění ČR Alexandrem Dubčekem na státní návštěvě v Moskvě. Vystoupil v Nejvyšším sovětu SSSR, setkal se s poslanci zahraničního a branně-bezpečnostního výboru, diskutoval s ministrem zahraničí Ševarnadzem a dalšími. Díky tomu se po návratu domů v Milovicích, kde byl umístěn štáb sovětské armády pod velením generála Vorobjova, setkal s nebývalým respektem. Už tehdy bylo jasné, že se Sovětský svaz rozpadne a Michael Kocáb požádal generála Vorobjova a několik dalších přítomných generálů, aby si na příkladu Československa uvědomili, že revoluce se dá dělat i bez krveprolití, a mysleli na to v souvislosti s nadcházejícími událostmi a možností vzniku ozbrojeného konfliktu uvnitř SSSR. O několik let později se Michael Kocáb setkal na českém velvyslanectví v Moskvě tehdy už s bývalým generálporučíkem Vorobjovem opět. Dozvěděl se, že na začátku první čečenské války v roce 1994 byl poslán, aby velel prvnímu útoku na Grozný. Když však na místě otevřel desky s rozkazem, opět je zavřel a odmítl vojenské operaci velet s tím, že na něčem tak brutálním se podílet nebude. Vorobjov tehdy udělal neuvěřitelné a pro mnoho lidí naprosto nepochopitelné rozhodnutí. Odmítl velet ruskému útoku na Čečensko. Poté přišel o generálskou funkci, přitom mu zbýval jen krok k nejvyšší ruské vojenské hodnosti - maršála. Teprve v r. 2010 při setkání Michaela Kocába v Praze s čečenskými uprchlíky se veřejnost, která si nedokázala vysvětlit, co vedlo vysoce postaveného ruského generála k tak humánnímu kroku, kterým si zničil celoživotní kariéru, dozvěděla příčinu. Ukázalo se, že slovo, které dal kdysi generál Vorobjov Michaelu Kocábovi před odchodem sovětských vojsk z Československa. V lednu 2011 byl Michael Kocáb zvolen místopředsedou Českého Helsinského výboru. Jeho celoživotní postoj plně zodpovídá filosofii Nobelovy cenu míru v oblasti mezinárodního porozumění, antimilitarismu a humánnosti, proto ho na tuto cenu nominuji. Frieda Brepoels Bart Staes poslanci Evropského parlamentu (Belgie)

9

Nominaci podporují (podle abecedy)

Zástupci mezinárodní veřejnosti Ludmila Alexejeva (RF), předsedkyně Moskevského helsinského výboru Nadežda Banchik (USA), novinářka, Amnesty International USA Prof. Bill Bowring (Velká Británie), advokát, profesor právnické fakulty, Birkbeck College, University of London, předseda „Mezinárodního řídícího výboru Evropského lidskoprávního advokátního centra“ (EHRAC), Prezident asociace „Evropští právníci za demokracii a lidská práva“ (ELDH) Vladimír Bukovskij (Velká Británie), disident, spisovatel Olga Cejtlina (RF), Ruský výbor advokátů na ochranu lidských práv, právní zástupce organizace „Migrace a právo“ Stanislav Dmitrievskij, advokát, „Společnost rusko-čečenského přátelství“, novinář, držitel Zvláštního ocenění Amnesty International pro lidskoprávní novináře v ohrožení Alla Dudaeva (Gruzie), programová autorka TV „První kavkazská“ Imran Ezheev (Německo), předseda “Dobro bez hranic” Minkail Ežiev (RF), předseda Lidskoprávního centra Čečenské republiky, Grozný Viktor Fainberg (Francie), disident Světlana Gannuškina (RF), předsedkyně „Občanské pomoci“, členka vedení organizace „Memorial“, členka Rady prezidenta RF pro rozvoj institucí občanské společnosti a lidských práv Annemarie Gielen (Belgie), specialistka humanitární organizace „Pax Christie“ Igor Kaljapin (RF), předseda Výboru proti mučení Tatiana Lokšina (RF), ředitelka „Demos Center“, zástupkyně ředitele Human Rights Watch Moskva Elena Maglevannaja (Finsko), novinářka Zargan Machadžieva (RF), ředitelka lidskoprávní organizace „NIISO“ („Spravedlnost“), Grozný Anzor Maschadov (Norsko), spisovatel

10

Sergey Melnikoff , Ph.D.(USA), novinář, umělecký fotograf Genmjr. Ing. Svetozár Naďovič (Slovensko), náčelník Správy pro zabezpečení odchodu sovětských vojsk z ČSSR Grigorij Pasko (RF), novinář, držitel ocenění organizace „Reportéři bez hranic“ Ludmila Klein-Ponesicky (Německo), malířka Victoria Poupko (USA), předsedkyně „Nadace Anny Politkovské“ a „Asociace Židů z bývalého SSSR“ Milan Ruzicka (USA), spisovatel Ing. Magomed Saitov, CSc. (Německo), lidskoprávní aktivista, Magdeburk Jekaterina Sokirjanskaja, Ph.D. (RF), členka vedení organizace „Mezinárodní Memorial“ Tom Stoppard (Velká Británie), dramatik Nina Tagankina (RF), výkonná ředitelka Moskevského helsinského výboru Mayrbek Taramov (Švédsko), novinář, ředitel “Chechen Human Rights Center” Prof. JUDr. Deni Teps, DrSc. (Belgie), člen Ruské akademie právních věd, prezident Světového čečenského kongresu Artemij Troickij (RF), hudební kritik, novinář, univerzitní profesor Johannes Wetzel (Německo), historik, spisovatel

Zástupci české veřejnosti: Mgr. Movladi Adayev, živnostník, Praha Mgr. Marek Čechovský, Ph.D. advokát, Praha Hana Demeterová, předsedkyně o.s. „Pomoz jednomu člověku“, Praha Ing. Milan Doupovec, živnostník, Prostějov PhDr. Věra Doušová, předsedkyně o.s. „Sedm paprsků“, Praha MUDr. Olga Fišerová, Frýdek-Místek MVDr. Josef Hájek, Hrušovany nad Jevišovkou Vlasta Hájková, profesorka, Brno

11

Ing. Karel Holomek, předseda „Společenství Romů na Moravě“, bývalý ředitel Mezinárodního romského centra při Helsinském občanském shromáždění a člen Rady vlády pro lidská práva MUDr. Václav Holub, CSc., Endokrinologický ústav, Praha Doc. MUDr. Josef Chrástek, CSc., kardiolog, Mariánské Lázně MUDr. Baudin Kadiev, CSc., profesor Mezinárodní pražské univerzity Mgr. Ondřej Klípa, vedoucí sekretariátu Rady vlády pro národnostní menšiny Klaudius Kryšpín, hudebník, Praha Jan Mišurec, novinář, Praha MUDr. PhDr. Jan Poněšický, Ph.D., psychoanalytik, člen akademické rady Pražské vysoké školy psychosociálních studií Marcela Pražáková, produkční, Praha Jindřich Pyško, výtvarník, Havířov Mgr. Jana Ridvanová, novinářka, Praha Andrea Šenkyříková, sekce pro lidská práva vlády ČR Richard Šíma, novinář , Ostrava Květoslav Šimek, novinář, Ostrava PhDr. Jaroslav Šturma, dětský psycholog, Filosofická fakulta UK, předseda Českomoravské psychologické společnosti, člen vědecké rady Psychologického ústavu při ČAV, člen Výboru pro práva dítěte RVLP ČR Alena Ursínyová, zasloužilá mistryně sportu, mistryně Evropy ve volejbalu z r.1955 Mgr. Petr Václavek, advokát, Praha Krištof Vancl, výtvarník, Praha MUDr. Eva Vaníčková, CSc., předsedkyně Výboru pro práva dítěte RVLP ČR, Univerzita Karlova – 3. lékařská fakulta Czeslav Walek, ředitel sekce pro lidská práva vlády ČR JUDr. Lucia Zachariášová, oddělení rovnosti žen a mužů, Úřad vlády České republiky



12

Doporučující prohlášení

“Občanská pomoc“ Nadace pomoci uprchlíkům a vnitřně přesídleným osobám Moskva, Dolgorukovskaya 33, b.6 Tel.: (499) 973-54-74 Fax: (495) 251-53-19 E-mail: [email protected]

Moskva

06.1.2011 Všem koho se to týká!

S Michaelem Kocabem jsem se setkala v květnu 2010, když jsem přijela do Prahy podpořit své krajany, kteří hledají útočiště v České republice. Předtím jsem o něm věděla jen to, že při odsunu sovětských vojsk z Československa byl Michael Kocab předsedou parlamentní komise pro kontrolu tohoto procesu. Každý občan Sovětského svazu, který vnímal události ze srpna 1968 jako svou osobní tragédii a vlastní osobní hanbu pamatuje 26. února 1990. V tento den byla podepsána dohoda o úplném stažení sovětských vojsk z Československa. Ale proces odstoupení od smlouvy neproběhl velmi hladce , pro Michaela Kocaba - mladého civilistu- nebyla jednání se sovětskými vojáky lehká. Zvládl to, a tato stránka historie nesmí být zapomenuta. Setkání s Michaelem Kocabem v květnu 2010 na mě udělalo velký dojem. Reagoval na informace a dokumenty o situaci etnických Čečenců v Rusku tak, jak to je vzácné u politiků, obklopujích se obvykle brněním byrokratů. Bylo vidět, jak bolestivé a mučivě zahanbující je pro něj to, že pronásledovaní lidé nemohou najít útočiště a získat garanci nevydání v České republice i Evropské unii vůbec. V tomto okamžiku byl Michael Kocab v České vládě zmocněncem pro lidská práva a národnostní menšiny, což mu umožnilo podniknout okamžité kroky ke změně situace nejen ve své zemi, ale také dát podnět k většímu rozšíření pochopení a přiznání situace světovým společenstvím. Pro mě bylo hlavním to, že se ocitli pod ochranou lidé, u kterých nebezpečí vydání bylo v té chvíli naprosto reálné. Myslím si, že Michael Kocab patří k těm, jejichž zásluhy pro nastolení míru a demokratického pořádku ve světovém společenství nelze zpochybnit. Udělení mu Nobelovy ceny míru by bylo správným krokem a pomohlo by rozšířit mezi budoucí generace myšlenky, hodnoty a způsob života, které se vytvářely tvrdou prací nejlepších lidí lidstva a u kterých nyní riskujeme, že je ztratíme. S pozdravem, Světlana Gannuškina předsedkyně výboru Občanské pomoci, členka prezidentské rady Ruské federace pro podporu rozvíjení institucí občanské společnosti a lidských práv



13



Výboru pro udělení Nobelovy ceny za mír S Michaelem Kocábem jsem se setkal 5. listopadu loňského roku. Vystupovali jsme s ním a s básnířkou Natalií Gorbaněvskou na stejném panelu během 2. Středoevropského fóra v Bratislavě. Toto fórum, stejně jako to předchozí v roce 2009, bylo věnováno výsledkům 20. výročí nové Evropy, která se zrodila na troskách "socialistického tábora". Jeho organizátoři požádali pozvané intelektuály, některé z nich coby "vládce myslí" národní nebo dokonce celosvětové úrovně "zkřížit intelektuální meče" a čelit výzvám epochy v podmínkách ekonomické krizi a nebezpečné "únavy demokracie". Ale já jsem byl omráčen tragikomickým paradoxem: nikdo z 20 řečníků diskutujících o lidských právech se nezmínil o tom, že velmi blízko jejich "fóra" se ve slovenských vězeních bez soudu a vyšetřování už 4,5 roku trápí 2 čečenští uprchlíci. Trpí v očekávání vydání ruským úřadům. Vydání se souhlasem slovenských orgánů, které slavnostně zahájily toto Fórum. A to dokonce se souhlasem Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který představuje spravedlnost zemí, z nichž přijela většina účastníků konference. Podle statistiky vydání Čečenců, a to zejména bývalých obránců své země před invazí, která nese - slovy Václava Havla - "charakter genocidy", pro ně znamená mučení nebo zmizení beze stopy. Jediným účastníkem Fóra (kromě mě a Nataši Gorbaněvské), který požadoval okamžité propuštění Aliho Ibragimova a Anzora Čentieva, byl bývalý ministr pro lidská práva České republiky Michael Kocáb. Bylo to velmi "disidentsky": jeden proti všem nebo jeden za všechny. Nechci snižovat úspěchy mnoha účastníků boje za záchranu dvou čečenských vězňů na Slovensku, ale přínos Michaela Kocába byl možná rozhodující. Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku zrušil své rozhodnutí, slovenská vláda taky. Boj, bohužel, není u konce, chlapci jsou stále ve slovenských věznicích. Ale jejich vydání režimu PutinaKadyrova je nyní vyloučeno. Bez účasti Michaela Kocába by bratislavské Fórum, a to navzdory lesku a cinkání zkřížených a dokonale inteligentních mečů, odešlo do dějin jako "intelektuální" hostina v době morové epidemie. V každém případě se tato tragikomická epizoda stala výmluvnou ilustrací toho samého onemocnění demokracie počátku XXI. století, jehož léčbě bylo zasvěceno konzilium jejích vážených zástupců. Seznámil jsem se s životopisem Michaela Kocába a překvapil mne podobností s životními cestami mnoha blízkých a drahých mi lidí. Na všech polích působnosti, kterými se ubírala jeho bohatá a pevná povaha, vždy bránil lidská práva. Slavná Kocábova skupina "Pražský Výběr" zněla jako zvon svobody, který probouzel vědomí a svědomí jeho současníků. Zakládající člen Občanského fóra Michael Kocáb byl vedle Václava Havla jedním z vůdců "sametové revoluce" a dokončil její slavné vítězství, když dosáhl stažení sovětských vojsk z Československa. Ministr pro lidská práva České republiky Michael Kocáb ve složitých podmínkách naší mikroepochy odvážně a nekompromisně bránil individuální i kolektivní práva lidí nejen ve své vlastní zemi, ale i po celém světě. Práva žen, práva etnických menšin - především Romů, práva tibetského lidu, práva čínskými úřady krutě pronásledovaného náboženského hnutí Falun Gong... Seznam by mohl pokračovat, ale mne a mé přátele obzvláště dojímá jeho ochrana čečenských uprchlíků, představitelů národa vystaveného dvakrát během století genocidě

14

nejdříve sovětského, potom postsovětského režimu. Díky Michaelu Kocábovi bylo českou Radou vlády pro lidská práva schváleno usnesení o tom, že repatriace Čečenců z České republiky je možná pouze s jejich souhlasem. Česká republika se stala centrem boje za to, aby se tento princip rozšířil do celé Evropské unie. Michael Kocáb bránil a pokračuje bránit lidská práva v celé jejich podstatě, včetně práva na bezpečnost. To je obzvláště důležité především teď, kdy terorismus - svého času zvaný z merkantilních důvodů do globálního politického klubu - se stal skutečným strašákem lidstva, natahujícím své krvavé ruce k jaderným zbraním. Domnívám se, že udělení Nobelovy ceny míru Michaelu Kocábovi by bylo nejen uznáním jeho zásluh. Zvýšilo by autoritu lidskoprávního hnutí, na jehož vlivu často závisí mír na celém světě. Samotné hnutí potřebuje být chráněno před tlakem vlád a politických stran, stejně jako před infiltrací sil, které nemají nic společného s lidskými právy. Na základě svých dlouholetých a trpkých zkušeností mohu říci, že by mnoho životů bylo zachráněno, nebýt uspávajícího účinku Realpolitik a kodexu "politické korektnosti". Udělení ceny Michaelu Kocábovi by zvýšilo prestiž Nobelova výboru, která za poslední desetiletí silně utrpěla. Z naší paměti nikdy nebude smazána přítomnost na seznamu laureátů Andreje Sacharova vedle velkého mírotvorce Jásira Arafata. Doufám, že nedávné události v Moskvě, prosincové pogromy osob neárijského původu, ostudný proces Chodorkovského-Lebeděva a stabilnost odstřelu kritiků či oponentů režima Medveděva-Putina pomohou Nobelovu výboru učinit správné rozhodnutí. Viktor Fainberg Štrasburk 13.1.2011



Viktor Fainberg a Michael Kocáb v Bratislavě, listopad 2010



15



16

Doporučení nominace Michaela Kocába na Nobelovu cenu míru Měla jsem čest několik měsíců, v době angažmá Michaela Kocába v roli ministra pro lidská práva a národnostní menšiny, s ním úzce spolupracovat. Jeho silná osobnost je velmi inspirující a kontakt s ní se stává nezapomenutelným zážitkem a nutně musí v každém zanechat otisk stopy. Nemohu nevzpomenout slov jednoho z oblíbených mladších učedníků Konfuciových, která i dnes mají svoji platnost, pomyslím-li na Michaela Kocába: „pro pravého aristokrata ducha je příznačná jeho trojí proměna – při pohledu na něj z povzdálí působí na člověka důstojně, přiblížíš-li se k němu, působí přívětivě, a když posloucháš jeho slova, působí rozhodně“. Michael Kocáb byl v naší společnosti synonymem pro „velká lidskoprávní témata“, z nichž některým svítil poprvé na cestu, s jinými stoupal na vrchol, ale nikdy nezpochybnil nebo neponížil otázku práv dětí byť o jeden jediný milimetr, čímž by si možná i u některých vysloužil ostruhy. Jemu vlastní pevně integrované mravní hodnoty mu nedovolily v žádném okamžiku své politické kariéry opominout nejjemnější detaily práv dětí, práv de facto budoucnosti naší společnosti. Touto svojí morální ctností prospěl dětem paradoxně více, než kdyby zlomil odpor politické reprezentace a byl přijatý zákon ke zřízení dětského ombudsmana v naší společnosti. Společnost v oblasti práv dětí teprve nyní sklízí plody jeho práce. Není fér, že ten, kdo prošlapává cestu jako první, nestojí v záři reflektorů, ale právě pro jeho význam a inspiraci ostatním, si zaslouží být Michael Kocáb „rovný“ mezi „rovnými“ a proto velmi vážně doporučuji jeho nominaci. Jako jeden z mála porozuměl předivu jemného podhoubí příčin porušování, zkreslování či manipulace s lidskými právy a jejich následků, což vedlo v očích některých k jeho zneuznání, kterým se však necítil dotčen, ale naopak motivován novou inspirací k ještě hlubšímu zápolení v oblasti ochrany lidských práv. Ukázal co jsou lidská práva, jak na ně nahlížet a chápat je v zájmu lidskosti a lidstva, což mu paradoxně nepřineslo žádnou pozitivní satisfakci jako jeho první role, kterou sehrál při odsunu okupačních vojsk. MUDr. Eva Vaníčková,CSc. předsedkyně Výboru pro práva dítěte RVLP ČR Univerzita Karlova – 3. lékařská fakulta Praha 17.1. 2011

Doporučení nominace udělení Nobelovy ceny míru pro p. Michaela Kocába Činnost p. Michaela Kocába sleduji po desetiletí. V době komunismu bojoval mírovými prostředky, uměním – hudbou a zpěvem proti totalitnímu režimu. Přispěl spolu s dalšími lidmi téhož přesvědčení, které inspiroval a vedl, výrazným způsobem k pokojnému svržení tohoto režimu a aktivně se svými aktivitami zapojil do vytváření demokratické společnosti. S jeho osobou je neodmyslitelně spjat odchod sovětských vojsk z naší země: dokázal pokojnými prostředky, vyjednáváním v jistém smyslu „porazit“ mocnou armádu tak, že odešla na své teritorium. Měl jsem tu čest poznat jej zblízka v jeho funkcích ministra a později vládního zmocněnce pro oblast lidských práv, kdy se jednoznačně a neúnavně zasazoval o menšiny, o

17

slabé. Podařilo se mu orientovat pozornost společnosti a odpovědných mj. k problematice odebírání dětí z rodin z důvodů sociálních a materiálních a významně přispěl ke změně společenského pohledu na tuto problematiku, což se v současnosti projevuje ve změně společenské praxe. Oceňuji na něm jeho schopnost naslouchat všem názorům, i těm odlišným od jeho, a také v demokratické diskusi tyto názory prohlubovat a kultivovat a dospívat opět pokojnými prostředky k hledání a nalezení konsensu a nosných řešení integrujících pohledy z různých stran. Ze všech těchto důvodu jsem přesvědčen o tom, že veřejná činnost p. Michaela Kocáb v rozličných obdobích vývoje společnosti a ve všech obdobích jeho života trvale a významně přispívala a přispívá k proměně společnosti při jejím přechodu od totalitního k demokratickému modelu, a to výlučně pokojnými prostředky v duchu idejí míru, a k plné realizaci tohoto stylu života v občanské, politické a humanitární sféře. Považuji jej proto za osobnost naplňující kriteria k udělení Nobelovy ceny míru a k nominaci na tuto cenu jej doporučuji. PhDr. Jaroslav Šturma psycholog, člen vládního výboru pro dětská práva Praha 25.1.2011

Podpora nominácie Michaela Kocába na udelenie Nobelovej ceny mieru

Michaela Kocába som mal možnosť veľmi dobre poznať zo spolupráce pri plnení najdôležitejšej strategickej úlohy Československa tesne po zamatovej revolúcii v roku 1989, ktorej splnenie zaručovalo jej nezvratnosť. Bol to odchod sovietskych vojsk z Československa, kde sa naplno ukázala jeho vysoká úroveň politických, odborných vedomostí a osobnostných vlastností, ktoré boli rozhodujúce pri konštatovaní, že mal najväčší podiel na úspešnom ukončení odchodu sovietskych vojsk z Československa v dobe od 26.2.1990 do 26.6.1991. Už vtedy som mal možnosť poznať jeho odvážnosť a nekompromisnosť v boji proti nespravodlivosti v rozhodujúcich oblastiach ľudskej spoločnosti či už doma, alebo v zahraničí. Zmysel pre ľudskosť, spravodlivosť, slušnosť, korektnosť sú mu vlastné a riadi sa nimi vo svojej činnosti až doteraz. Je neúnavným bojovníkom za prenasledovaných a utláčaných. Činy Michaela Kocába ho predurčujú byť dôstojným kandidátom na udelenie Nobelovej ceny mieru. Generálmajor Ing. Svetozár Naďovič náčelník Správy pre zabezpečenie odchodu sovietskych vojsk z Československa v rokoch 1990 – 1991, člen výboru Spoločnosti generála Dr. M. R. Štefánika, člen Rady Klubu generálov Slovenskej republiky

Trenčianske Stankovce 18.1.2011

18

Michael Kocáb projevuje mimořádnou vnímavost pro problematiku lidských práv

Jako předseda nevládní romské organizace v České republice jsem několik měsíců měl možnost sledovat zblízka práci Michaela Kocába ve funkci ministra pro lidská práva a později i jako vládního zmocněnce pro lidská práva jako jeho poradce Ocenil jsem jeho mimořádnou vnímavost a citlivost pro prosazování lidských práv zejména v okruhu těch nejvíce postižených, a to nikoliv verbálně, ale i ve skutečných reálných postojích a krocích. U žádného z předcházejících zmocněnců či ministrů jsem tuto schopnost nezaznamenal. Takové postoje nebyly v administrativě České republiky vůbec obvyklé a dosud ani nejsou, po odchodu Michaela Kocába z jeho funkce. Jejich význam spočíval a spočívá v důvěryhodnosti, kterou zmocněnec pro lidská práva požíval v občanské společnosti a to mu dodávalo na jedné straně neformální podporu širokých vrstev, a na druhé v kruzích úředních nemožnost takto pojímané a programové kroky odmítat. V důsledku toho byla činnost Michaela Kocába ve zmíněných funkcích úspěšná a efektivní a ukázala se jako precedens pro řadu dalších pracovníků v nevládní sféře, že takto lze práci konat úspěšně i přes veřejně kladené překážky. To je nesporná zásluha Michaela Kocába, která už nemůže být smazána a která jednou provždy ukazuje cestu: „Se vší možnou upřímností i nasazením byť i proti proudu!“ To není přístup, který by v moderní tvrdě instituované společnosti byl přijímán bez odporu autorit a vyžaduje jen silné a přesvědčivě působící osobnosti, které jediné jako takové mohou přispět ke kýženému obratu k lepšímu. Michael Kocáb takovou osobností byl a zůstává. Ing. Karel Holomek předseda Společenství Romů na Moravě, šéfredaktor romského časopisu Romano hangos, bývalý ředitel Mezinárodního romského centra při Helsinském občanském shromáždění a člen Rady vlády pro lidská práva. Brno 18.1.2011

I am writing to give my full support to efforts to nominate Michael Kocab for the Nobel Peace Prize. A noted dissident in Communist Czechoslovakia, Mr. Kocab has over the last two decades became a passionate advocate of human rights causes not only in his native country, but across Europe. He became a courageous voice of Europe's persecuted, including Chechen exiles, Roma minorities, women and children. His causes were many, but most import, his work on behalf of the downtrodden has produced results. Few, if any of the tens of thousands of human rights activists across the globe can claim their intervention has led to policy changes. He can. His intervention ended the forced repatriation of Chechen minority from Czech Republic and his work in the Czech Government led to the enactment of legislation in support of Roma minorities and women. Among the tens of thousands of Chechen exiles he became a legend. He is an unrelenting and effective advocate of basic human rights. The Nobel Peace Prize was intended for people like him. Milan Ruzicka, writer United States, Falls Church, Virginia, 30.1.2011



19



20

Помоги одному человеку

ep a a

Podpora nominaci p. Michaela Kocába na Nobelovu cenu míru Nejdříve jsem se dozvěděla o následujícím rozhodnutí OAMP MV ohledně Čečence R.O. ze dne 17. 4. 2009: „MV ČR, OAMP, rozhodlo ve správním řízení o prodloužení doplňkové ochrany o žádosti, kterou podal dne 11. 3. 2009 pan R. O., takto: ŽÁDOST O PRODLOUŽENÍ DOPLŇKOVÉ OCHRANY SE ZAMÍTÁ. V průběhu pohovoru jmenovaný uvedl, že o prodloužení doplňkové ochrany žádá, protože nemá jistotu, že bude ve vlasti v klidu a bezpečí. …Jmenovaný se stále obává, že se mu tam něco stane. Nemá podle svých slov jistotu, že zůstane v případě návratu do vlasti naživu… Současná čečenská vláda podle jeho tvrzení pronásleduje ty, kteří ze země utekli… Jmenovaný dále uvedl, že měl známé Čečence, kteří z vlastní iniciativy ukončili azylové řízení v ČR a vrátili se domů, ale zmizeli…. Správní orgán k tomu… uvádí, že situace v Čečensku a zejména pak v jeho hlavním městě Groznyj, odkud žadatel pochází, se zvláště v posledních 2 letech změnila. Stabilizovala se a obnova země a zejména pak jejího hlavního města významně pokročila… Starost o bezpečnost převzaly čečenské bezpečnostní složky…Jeho tvrzení o tom, že ti, kteří z Čečenska uprchli, jsou po svém návratu do vlasti pronásledováni čečenskou vládou, jednoznačně vyvracejí výše uvedené informace o zemi původu, v nichž je naopak uvedeno, že čečenská i ruská federální vláda velmi stojí o to, aby se čečenští uprchlíci vrátili do vlasti. Projekty zaměřené na podporu a zpětnou integraci utečenců jsou štědře dotovány z federálních i místních zdrojů.“ Napsala jsem R.O. odvolání ke krajskému soudu, a přiložila 280 stran informací z tisku, apelací lidskoprávních aktivistů z celého světa o současné situaci v Čečensku a postavení Čečenců v Rusku vůbec, které je z hlediska dodržování lidských práv více než katastrofální. Byla jsem si více než jistá, že soud musí rozhodnutí OAMP zrušit. Bohužel, soud rozhodnutí potvrdil: „Svůj postoj plzeňská soudkyně JUDr. Jana Daňková shrnula do jediné věty: „Samosoudkyně neprovedla důkaz žalobcem v průběhu řízení předloženými listinami, protože z pohledu důvodu žádosti o prodloužení doplňkové ochrany a žalovaným shromážděných podkladů nemohly zásadním způsobem ovlivnit výsledek soudního řízení.“ Zbývalo sice odvolání k Nejyyššímu soudu ČR (který za rok a 4 měsíce od rozhodnutí OAMP vrátil věc zpět ke Krajskému soudu s tím, že soudkyně pochybila), ale schizofrenie ze zkušenosti s “humánností” českých úředníků ve vztahu k uprchlíkům u mě dosáhla takového stupně, že jsem se téměř hystericky obrátila na známou lidskoprávní aktivistku, členku vedení ruské organizace Memorial p.Světlanu Gannuškinovou s prosbou, aby urychleně přiletěla do



21

Prahy a pokusila se promluvit s našimi odpovědnými. V jejím nabitém programu byly dva dny volna o květnových svátcích, které plánovala strávit úplně jinak. Přijela. Požádala jsem tehdejšího ministra vnitra Martina Pecinu, aby p. Gannuškinovou přijal. Jeho sekretářka mi nejdříve nadšeně oznámila, že se s ní velmi rád sejde. Za dva dny napsala, že bohužel nemá čas. Den před příletem p. Gannuškinové jsem za ním zašla na předvolební akci strany sociální demokracie, které je členem. Řekl mi, že se s ní nemůže sejít z protokolárních důvodů. Že mu to nedoporučili z ministerstva zahraničních věcí. Komisař pro lidská práva Michael Kocáb si čas udělal, v neděli v 11 hodin p.Gannuškinovou v Úřadu vlády přijal i s R.O. a jeho matkou, která má azyl v ČR a za sebou strašné prožité měsíce z obavy o soud jediného syna v případě jeho násilné deportace do Ruska. Večer ve 21.20 mi zavolal. Kromě “to snad není možné” a “hrůza” bylo jasné především to, že po přečtení dokumentace, kterou od p. Světlany dostal, je šokován z postupu našich migračních a jim spřízněných úředníků. Následujícího dne přes svůj nabitý program přijel na přednášku p. Gannuškinové se studenty na jednu pražskou univerzitu. V dalších dnech začal podnikat kroky k záchraně uprchlíků, ohrožených nuceným návratem do vlasti. Přes obrovský odpor jiných úředníků se mu podařilo spasit hodně lidí. A také zabránit zvůli alespoň v případech, o kterých se dozvěděl: před pár týdny teprve po jeho apelaci byla do nemocnice z azylového tábora převezena Čečenka A.I., která měla několik měsíců vrchní hodnotu tlaku 250-300, byla tedy ve smrtelném ohrožení. Bohužel to nikoho zodpovědného příliš nezajímalo. Třikrát ji během pár týdnů téměř v bezvědomí vezla pohotovost do nemocnice, aby ji příštího rána odvezli zpět do tábora. Nakonce po zásahu M.Kocába byla přijata do nemocnice na řádné vyšetření a její stav se upravil. Většina uprchlíků jsou lidé, kteří prožili více hrůz, než jsme my ostatní kdy viděli ve filmech. Jsou to lidé stateční, které naše tzv. evropská demokracie odstrkuje na okraj své společnosti z mylného přesvědčení o vlastní vyjímečnosti. Činy Michaela Kocába jsou motivovány jiným, než většiny politiků – svědomím. Udělením mu Nobelovy ceny míru by byl dán vážný příklad hodnotného celoživotního postoje dalším. Hana Demeterová předsedkyně o.s. Pomoz jednomu člověku, Praha Praha 7.1.2011 P.S. Dle stanoviska českých úřadů z dubna 2009 se situace v Čečensku stabilizovala. Fotografie Ahmeda Israpilova, odpůrce čečenského prezidenta Kadyrova, z listopadu 2009:



22

www.chechenpress.org/events/2010/12/18/1f.shtml

Vyjadřujeme naši upřímnou vděčnost známému lidskoprávnímu aktivistovi Michaelu Kocábovi za odvážný a aktivní občanský postoj k ochraně práv a svobod migrantů z Kavkazu, včetně Čečenců. Díky úsilí pana Michaela Kocába se ulehčila obtížná situace mnoha vyhnaných a pronásledovaných Čečenců. Ve svých veřejných projevech vyzývá vlády a vládní agentury, včetně hlav států a předsedů vlád, aby striktně uplatňovali zákony a principy mezinárodního humanitárního práva, nepoužívali dvojích měřítek, humánně zacházeli s lidmi, kteří se nacházejí z různých důvodů v obtížné životní a často tragicky bezvýchodné situaci. My níže podepsaní jsme přesvědčeni, že lidskoprávní aktivity takové úrovně a rozsahu si zaslouží vysoké mezinárodní uznání a jednoznačně podporujeme nominaci Michaela Kocába na Nobelovu cenu. Prof. JUDr. Deni Teps, DrSc. Akademik Ruské akademie právních věd, prezident Světového čečenského kongresu MUDr. Baudin Kadiev, CSc. profesor Pražské mezinárodní univerzity Mgr. Movladi Adayev, Praha Praha 9.1.2011

Jmenuji se Klaudius Kryšpín a jsem profesionálním hudebníkem. S Michaelem jsem se seznámil již v roce 1984 a během následujících 25ti let jsme společně strávili mnoho času, jak v hudbě, tak i v osobním životě. Jeho vysoce demokratický pohled na celosvětovou problematiku mě vždy fascinoval a plně se s ním ztotožňuji...lidé na celém světě mají určitě možnost žít jeden vedle druhého v harmonii, míru a pochopení jeden druhého, bez ohledu na barvu pleti, nebo náboženské vyznání. Stačí si jen uvědomit, ze různorodost a pestrost ve výsledku tvoří jeden překrásný celek. Skutečnou svobodu nás všech...

23

"Nenávist" je jen blouznění a marné hledání...oproti tomu "láska" je nám vrozená. Plně podporuji nominaci Michaela Kocába na Nobelovu cenu míru. V Praze 6.1.2011 "Bylo mi v té době třináct let, přesto nikdy nezapomenu, jakou naději v naší rodině probudila Kocábova veřejně pronesená věta z roku 1988 o tom, že bychom se měli zasadit o navrácení ztracených občanských práv a svobod. Toho dne pro nás doma začalo velké tání." Richard Šíma, novinář Ostrava 5.1.2011

Operace „Most“: jednání komunistického předsedy vlády Adamce s OF, Praha 1989





24

Alexandr Dubček

Václav Havel



Jednání s Velkým bratrem

Velvyslanec SSSR v Praze a poslední sovětský ministr zahraničních věcí Boris Pankin (uprostřed) odešel z diplomacie na protest proti ruské invazi do Čečenska





Generál Eduard Vorobjov opouští jako poslední sovětský voják československé území. Později odmítl velet útoku na Čečensko a byl zbaven generálské hodnosti. Generál Naďovič, náčelník Správy pro zabezpečení odchodu sovětských vojsk z Československa, vedle M.Kocába.



25

Boris Jelcin, Moskva 1991

Vytautas Landsbergis, Vilnius 1991

Mise dobré vůle, Bagdád 1991



V týmu prezidenta Václava Havla

Stálý odborný panel proti rasismu a násilí





26

Jan Pavel II.

Dalajláma



Meryl Streep

Miloš Forman

Jane Fonda



Pink Floyd a Václav Havel

Rolling Stones a Karel Schwarzenberg





Frank Zappa





Paul Simon



Michael Jackson

27

Pražský Výběr II, 2007 Z tiskových zpráv a médií

Tisková zpráva: Alarmující informace o situaci v Čečensku Michael Kocáb se sešel s členkou Komise pro lidská práva Ruské federace Světlanou Gannuškinou. Paní Gannuškina je členkou vedení společnosti Memoriál, působící v oblasti ochrany práv obyvatel Ruské federace, zejména na severním Kavkazu. Memoriál obdržel v loňském roce Sacharovovu cenu Evropského parlamentu. Jednali o situaci v Čečensku za proruské vlády Ramzana Kadyrova a také o osudech čečenských běženců, kteří pobývají v České republice. Kocáb, do jehož agendy patří ochrana práv cizinců, již dříve intervenoval za jednotlivé běžence z oblasti severního Kavkazu u českých úřadů a sleduje vztah českých orgánů k těmto lidem. Proto přivítal možnost sejít se s významnou členkou lidskoprávní rady, která podléhá přímo prezidentu Medvěděvovi. Informace, které mu Gannuškina sdělila, považuje vládní zmocněnec za nesmírně alarmující. Podle Světlany Gannuškiny je nyní situace v Čečně horší než za války. Lidé totiž zvnitřnili strach. Kocáb k tomu dodal, „situaci by radikálně zlepšilo, jen kdyby orgány Ruské federace odmítly leninskou ideologii revolučního násilí a teroru, která nepovažuje vraždy za absolutní zlo, když slouží vládnoucí ideologii.“ V Praze dne 2. 5. 2010

http://www.vlada.cz/cz/ppov/zmocnenec-vlady-pro-lidska-prava/aktuality/podnet-rady-vlady-pro-lidska-kotazkam-azylove-politiky-vuci-osobam-z-cecenska--74068/

29. 6. 2010 Podnět Rady vlády pro lidská k otázkám azylové politiky vůči osobám z Čečenska



28

Rada vlády pro lidská práva na svém jednání dne 10. 6. 2010 schválila podnět Výboru pro práva cizinců k otázkám poskytování mezinárodní ochrany a návratové politiky do země původu s ohledem k osobám z Čečenska a osobám čečenského původu. Rada navrhuje, aby bylo ministru vnitra a ministryni spravedlnosti uloženo zajistit, aby žadatelé o mezinárodní ochranu z Čečenska nebo žadatelé čečenského původu, jejichž žádost byla odmítnuta, jakož i další cizinci z Čečenska nebo čečenského původu byli navraceni do Ruské federace striktně na základě dobrovolnosti. Dnes byl tento podnět vložen do meziresortního připomínkového řízení. Podnět vychází z iniciativy vládního zmocněnce pro lidská práva a předsedy Rady vlády pro lidská práva Michaela Kocába. Výbor pro práva cizinců si na mimořádném jednání dne 19. 5. podnět osvojil. Výbor pro práva cizinců ve svém podnětu navrhuje, aby bylo uloženo orgánům rozhodujícím o posuzování žádostí o poskytnutí mezinárodní ochrany a orgánům rozhodujícím o nedobrovolných návratech těchto osob, aby při posuzování žádostí osob čečenského původu o udělení mezinárodní ochrany v ČR byl brán zřetel na situaci v oblasti dodržování lidských práv v Čečensku, která je nadále velmi vážná a není možné usuzovat na stav bezpečí pro osoby nacházející se v této oblasti, přičemž přes vyhlášenou amnestii prokazatelně dochází k porušování lidských práv, zejména k únosům civilistů, k mučení, nelidskému a ponižujícímu zacházení ze stran státních i nestátních silových struktur a k plánovaným vraždám. Stejně tak pokládá za důležité, aby ani v případě, že žádost o mezinárodní ochranu je zamítnuta, jakož i v dalších případech hrozícího nuceného návratu, tento návrat nebyl s ohledem na výše popsanou situaci realizován. Rada vlády pro lidská práva vycházela z názoru Výboru pro práva cizinců, z usnesení Výborů Senátu ČR, z poznatků svých členů ohledně případů osob čečenské národnosti zdržujících se na našem území a žádajících o mezinárodní ochranu a též z mezinárodních dokumentů o bezpečnostní situaci v oblasti Čečenska a hrubém porušování lidských práv v této oblasti. http://refugee.memo.ru/For_ALL/RUPOR.NSF/ff1553f7545beb8ec3256a4c0038aceb/4a9714749e8af821c32577 420080442e!OpenDocument

http://www.vlada.cz/cz/ppov/zmocnenec-vlady-pro-lidska-prava/aktuality/timur-borchachvili-dostal-21--7-2010-prukaz-zadatele-o-azyl-74639/

23. 7. 2010 Timur Borchachvili dostal 21. 7. 2010 průkaz žadatele o azyl Vládní zmocněnec pro lidská práva Michael Kocáb a Výbor pro práva cizinců se zabývá postavením žadatelů o mezinárodní ochranu původem z kavkazských republik Ruské federace. Rada vlády pro lidská práva schválila v červnu doporučení vládě, aby zajistila, aby se žadatelé o azyl z oblasti Čečenska a nebo čečenského původu vydávali do RF striktně na základě dobrovolnosti, protože četné dokumenty dokládají, že těmto žadatelům hrozí po vyhoštění mučení nebo zabití. V průběhu vypořádávání připomínek resortů se Kocáb 13. 7. sešel s ředitelem služby cizinecké policie a 20. 7. 2010 se zástupci odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra. Kocáb s ředitelem OAMP Tomášem Haišmanem jednal také o těch případech severokavkazských běženců, kteří jsou podle názoru nevládních organizací v zařízeních cizinecké policie nebo při jednání s českými úřady kráceni na svých právech. Zmocněnec apeloval na ředitele OAMP, aby byl v nejbližších dnech legalizován pobyt mediálně známého politického uprchlíka gruzínského původu Timura

29

Borčašviliho. Ředitel odboru azylové a migrační politiky na setkání přislíbil aktivitu svého úřadu při vyřizování dalších podobných případů takto zde pobývajících lidí a také pochopení jejich strachu, jehož důsledkem bývá jednání, jež je pro naše imigrační úředníky podezřelé a zdržuje proceduru udělení azylu. „Jsem s výsledkem našeho jednání spokojen a očekávám, že Ministerstvo vnitra a policie budou nyní přistupovat k těmto osobám empatičtěji. Také děkuji ministru zahraničních věcí Karlu Schwarzenbergovi a senátorům, kteří naši iniciativu podpořili. Je-li někdo těžce nemocen nebo má příbuzné s ochranou po celé Evropě, nemělo by se jeho azylové řízení táhnout několik let. K takovýmto průtahům, věřím, již nebude docházet, zvláště, když se jedná o lidi, kteří ztratili vlast,“ řekl po jednání Michael Kocáb. http://www.denikreferendum.cz/clanek/6025-michael-kocab-bojim-se-o-obcansky-sektor

16.09.2010 …Pro mnohé jste se stal velice nepříjemným kvůli své angažovanosti v otázce vracení čečenských uprchlíků do Ruské federace. Můžete se k tomu vyjádřit? Kocáb: Ano, upozornili jsme na to, že režim čečenského prezidenta Kadyrova podporovaného Moskvou představuje hrubou diktaturu na úrovni stalinistického Ruska. To znamená, že když Česká republika čečenského žadatele o politický azyl vrátí do vlasti, tak mu zpravidla hrozí mučení, ale i smrt. S podporou ministra Schwarzenberga se nám podařilo prosadit, že tito azylanti z Čech budou vraceni striktně na základě dobrovolnosti. Ovšem fakt, že jsem v zájmu ochrany lidských práv zanedbal možné ohrožení hospodářských vztahů s Ruskou federací, mnohým nevyhovoval. Vím o vás, že jednomu Čečenci, který během války pomáhal zahraničnímu novináři, který světu zdokumentoval používání zakázaných chemických a biologických zbraní v Čečensku a kterého se Česká republika chystala vrátit do rukou Kadyrova, jste pomohl získat azyl. No ano, co máte dělat, když za vámi přijde člověk žádat o pomoc? Ale za tuto pomoc jednotlivcům, tato nebyla jediná, jsem byl často kritizován. Jana Ridvanová http://www.friedabrepoels.eu/citaten/slovakia-postpones-extradition-two-chechen-men-pending-european-courtverdict

Slovakia postpones extradition of two Chechen men pending European court verdict 24 november 2010 Bratislava - They have been waiting in a Slovak prison for four years, saying that if Slovakia extradites them to Russia, they will be tortured there. The European Court of Human Rights is expected to decide on two Chechen nationals, Anzor Chentiev and Ali Ibragimov, tomorrow. For the time being, Strasbourg has only issued an injunction that they should not be extradited. Justice Minister Lucia Zitnanska (Slovak Democratic and Christian Union [SDKU]) cannot give her approval of their extradition until that date, even though Strasbourg assessed their complaint as ungrounded and thus agreed to their extradition to Russia in mid-September.



30

Zitnanska did not say yesterday how she would proceed. "The minister has not yet decided on the extradition of these people to Russia and is considering a further course of action," said Justice Ministry spokesman Peter Bubla. Moscow has accused the two men of banditry and an attempt to assassinate Interior Ministry officials. As they turned to the European Court, they managed to gain time. Although Strasbourg decided in mid-September that Slovakia could extradite them, it later told the Slovak authorities to wait until they heard the testimony of an unsuccessful Chechen asylum applicant who was allegedly tortured in Russia after he was extradited from Slovakia. Many human rights activists have begun to appeal to the Slovak Government in the name of Chentiev and Ibragimov. Russian dissident Viktor Fainberg has made himself heard, as well as Finnish MEP Heidi Hautala, who heads the sub-committee for human rights. Belgian MEPs Bart Staes and Frieda Brepoels joined in as well. Michael Kocab, former Czech minister for human rights, wrote to Prime Minister Iveta Radicova and met with several members of the government. He suggests that the two Chechens should be granted humanitarian asylum. New Witness of Torture In the meantime, the defence of Chentiev and Ibragimov has been taken over by human rights activists Hana Demeterova from the Czech nongovernmental organization Help One Person and Imran Ezhiev, asylum seeker in Germany and adviser to Belgian MEP Bart Staes, instead of Martin Skamla. They asked Strasbourg a week ago to issue an injunction and temporarily ban Slovakia from extraditing the two Chechens to Russia. The Chechens based their new complaint on not being provided an effective defence. They claim that Skamla did not work effectively and failed to submit a large amount of important evidence proving that they would face torture and ill treatment in Russia. They claim that Skamla failed to submit the testimony of a former refugee from Chechnya who had unsuccessfully applied for asylum in Slovakia in the past. After he was extradited, he was reportedly tortured in a Russian prison. The European Court admitted to this fact in its original decision, where it wrote that the complainants wanted to submit a written statement of this refugee along with relevant medical reports. "No such documents have been submitted," said Strasbourg. Chentiev and Ibragimov are also complaining about Skamla asking for money from them for his services, even though he was originally supposed to work pro bono. According to Chentiev and Ibragimov, he asked their relatives to send him 500 and 200 euros, respectively. The money was allegedly sent to him on their behalf for their representation in Strasbourg by their friend, an asylum seeker from France. Skamla refused to comment on all these accusations. "The European Court is still dealing with the new complaint. I am bound by the confidentiality obligation and would not like to make any comment that could possibly harm Messrs Chentiev and Ibragimov," said the attorney, adding that he would make a comment without problems after the final verdict was issued. The Russian Prosecutor's Office charged Chentiev and Ibragimov with banditry and an attempt to assassinate officials of the Interior Ministry in Groznyy in 2001. They both claim that this is a fabricated accusation based on the testimony of a tortured witness. Bron: BBC Monitoring European

http://www.vlada.cz/cz/ppov/zmocnenec-vlady-pro-lidska-prava/aktuality/michael-kocab-se-setkal-spredstaviteli-falun-gongu-74636/



31

22. 7. 2010 Michael Kocáb se setkal s představiteli Falun-gongu Dne 22. července 2010 přivítal zmocněnec vlády ČR pro lidská práva Michael Kocáb na Úřadu vlády vyznavače meditační metody Falun-gong pana Chung-čchang Liou. Pan Liou a jeho rodina společně s dalšími vyznavači Falun-gong jsou obětí již deset let trvajících perzekucí ze strany čínské vlády. Liou byl přinucen svojí vlast opustit, dnes žije v Holandsku a hledá podporu pro kroky odsuzující teror čínského státu vůči vyznavačům Falun-gong. Falun-gong byl do roku 1999 čínskými komunisty tolerován a mnoho z nich jej rovněž praktikovalo. Kromě filozofických základů pravdivosti, soucitu a snášenlivosti, je Falun-gong také fyzickým cvičením udržujícím lidi v dobré zdravotní kondici a tudíž, šetřícím komunistickému režimu náklady na zdravotní péči. Po té, kdy se počet jeho příznivců přiblížil hranici 100 milionů členů, začal režim hnutí razantně potírat. Od 22. 7. 1999 bylo proti Falungong zahájeno násilné tažení. Podle zpráv, které máme k dispozici, bylo k smrti umučeno 3383 lidí, a statisíce jsou vězněny v pracovních táborech. Mnohým z nich byly odebrány tělesné orgány a jsou na nich páchány další násilnosti. Při setkání se zmocněncem a ředitelem sekce pro lidská práva Czeslawem Walkem pan Liou popsal svůj příběh plný nejbrutálnějšího násilí a ponižování jak ze strany dozoru ve věznicích a nápravných a pracovních zařízeních, v nichž strávil 7 let, tak spoluvězňů, kteří byli dozorci v některých případech vybízeni, aby vyznavače Falun-gong také mučili. Michael Kocáb od své návštěvy obdržel usnesení Kongresu USA proti brutálnímu postupu proti Falun-gongu, návrh deklarace odsuzující potírání tohoto hnutí pro Evropský parlament a poděkování české a také slovenské vládě, že se na mezinárodním poli dokážou o tyranii v ČLR otevřeně a kriticky vyjadřovat. „V Číně je i dnes možné, že z rozhodnutí vedení státu jsou uvrženy do pekla zabíjení, věznění, mučení a nucených prací statisíce lidí. Naše vlastní zkušenosti z nedávné historie nás zavazují, abychom na tyto lidskoprávní katastrofy poukazovali a vyvíjeli tlak na příslušné vlády, aby s perzekucemi přestaly“ řekl Michael Kocáb.

http://elrepublicanoliberal.blogspot.com/2009_04_16_archive.html

16.4.2009 K porušování lidských práv ve Venezuele Ministr vlády ČR pro lidská práva a menšiny, Michael Kocáb se sešel s venezuelskými aktivisty bojujícími za lidská práva ve své zemi. Setkal se s obhájkyněmi nespravedlivě souzených paní Tamarou Suchu, Nadjou Taide Olarte, Janem Rumlem a dalšími zainteresovanými. Delegace vyjádřila své znepokojení nad neustálým porušováním lidských práv, kterému jsou ve vlastní zemi vystavováni venezuelští občané, zejména pak ti z nich, kteří se profilují jako „opozice” vlády prezidenta Huga Cháveze. Tito lidé jsou pronásledováni všemi možnými způsoby, a to jak v prostředí svých vlastních domovů, tak na pracovištích. Případy vezněných, zadržovaných a znevýhodněných osob jsou četné a velmi rozmanité, všechny pak nesou společné znaky podjatosti a naprostého nedostatku právní nestrannosti. Na politické vězně je zpravidla uvalena nezákonná a svévolná vazba, není dodržován princip presumpce neviny, v samotných soudních procesech dochází k závažným opominutím, justice postrádá efektivnost a nestrannost, což vede k vážnému narušování fyzické integrity zadržovaných, ohrožení jejich cti, dobré pověsti a lidské důstojnosti. Ministr Kocáb, jako člen vlády ČR, vyzývá mezinárodní společenství, aby napřelo svou pozornost k této hrozivé situaci a aby ji veřejně odsoudilo. Vyjádří tím svou solidaritu

32

se všemi, kdo musí čelit těmto nesmírně obtížným podmínkám, zejména pak s oběťmi pronásledování z řad studentů, novinářů, podnikatelů, vojáků a aktivistů bojujících za lidská práva. V této souvislosti byl Kocáb upozorněn na případ Nixona Morena, studentského vůdce, který se ukrýval na Apoštolské nunciatuře v Caracasu, kde čekal na přidělení politického azylu ve Vatikánu. 8. března 2009 však v obavě o svou bezpečnost sídlo nunciatury opustil a místo jeho pobytu není dosud známé. Druhým alarmujícím případem je kauza podnikatele Eligia Cedeña, který je již dva roky a jeden měsíc protiprávně držen ve vazbě, aniž by nad ním byl vynesen řádný rozsudek. Jeho případ, stejně jako případy mnohých dalších politických vězňů, podstoupené nejvyššímu venezuelskému tribunálu, se nacházejí v jakémsi justičním vakuu, kdy je jim svévolně odpírána spravedlnost a jejich životy jsou mnohdy v přímém ohrožení. „Pozornost a solidarita mezinárodního společenství jim může poskytnout alespoň morální oporu a snad i částečnou ochranu,“ řekl Kocáb.

Praha, 23. března 2009 Prague P. Miroslav Vlček, Ing. Předseda Poslanecké sněmovny PČR Praha Vážený p. předsedo, 16. března 2009 jsem jakožto Charge d'Affaires a.i. Bolívarijské republiky Venezuela obdržel žádost a instrukci ministerstva vnitra Bolívarijské republiky Venezuela prošetřit incident, vzniklý veřejným prohlášením ministra pro lidská práva vlády ČR Kocába, ministra v demisi, nazvaným Stanovisko ministra k porušování lidských práv, dále jen Stanovisko… Zdůrazňuji, že má země byla osočena nejhorším možným způsobem vládním představitelem jiné země, bez jakéhokoliv důkazu, podporujícího obvinění obsažená ve Stanovisku. Nikdo nebude diktovat Venezuele, jak nakládat s kriminálními živly, a Venezuela nikomu nedovolí ovlivňovat soudní procesy. Tento útok na suverénní stát nezůstane bez odpovědi, a já, jakožto oficiální představitel Venezuely v České republice, Vás žádám, abyste dementovali prohlášení obsažené ve Stanovisku a spolupracovali v odhalení tzv. “advokátů”, kteří uvedené způsobili a oklamali Vás nepravdivými informacemi. Představitelé českého průmyslu, veřejných organizací, politických stran atd. byli obeznámeni s výše uvedeným Stanoviskem. Pevně věřím, že na základě mého dopisu přijmete patřičné kroky vedoucí k nápravě katastrofy, kterou jste způsobili zveřejněním Stanoviska. Victor Julian Hernández León Charge d'Affaires a.i. Tiskové prohlášení: stanovisko k případu Le Kim Thanha Ministr Michael Kocáb se na pondělním zasedání vlády obrátí na ministra vnitra s žádostí o přezkoumání případu pana Le Kim Thanha. Pan Le Kim Thanh (1983) je z chudé vesnické oblasti ležící ve středním Vietnamu. Má střední vzdělání s maturitou, absolvoval základní vojenskou službu. Vzhledem ke skutečnosti, že má dva menší sourozence, rodiče jsou již starší a všichni žili ve velice chudých až nuzných poměrech, cítil se zodpovědný za pomoc rodině a rozhodl se jít pracovat do ciziny. Agentura

33

práce Vietvanda, s.r.o. mu pomohla získat pracovní vízum do České republiky. Za získání této pracovní příležitosti, pas a letenku musel vyplatit 6.000 amerických dolarů. Po vydání povolení od Úřadu práce a pracovního víza přiletěl v únoru 2008 do České republiky a začal pracovat v Králíkách. Zaměstnání ovšem neodpovídalo slibům, mzda se pohybovala hluboko pod hranicí minimální mzdy. Při hledání jiné práce se opět obrátil na Agenturu práce Vietvanda a ta jim pomohla najít jiného zaměstnavatele v Plzni. Ani zde však pracovní podmínky neodpovídaly tomu, co firma deklarovala. Agentura Vietvanda se proto spojila s agenturou práce M.B.T.C. s.r.o., která jeho a další 4 osob zaměstnala u firmy Automotive-Petex s.r.o. v Hostinném v Podkrkonoší na pracovní pozici dělníků při lisování gumových koberců. Pětice nastoupila do práce v pátek 13. června 2008. Zaměstnavatel slíbil, že sám vyřídí veškeré formality. Agentura M.B.T.C.s.r.o. ovšem požádala Úřad práce v Trutnově o pracovní povolení až následující úterý 17. června, úřad práce pak jejich zaměstnání povolil a rozhodnutí nabylo právní moci dne 7. července 2008. Pan Le Kim Thanh byl v nové práci spokojený a začal úspěšně splácet dluh ve Vietnamu. Skutečnost, že vietnamští dělníci nevědomky začali pracovat dříve, než získali pracovní povolení, však způsobila, že nejprve agentura M.B.T.C.s.r.o dostala od úřadu práce pokutu 30.000 Kč. 1. října 2008 dala cizinecká policie v Trutnově všem pěti cizincům správní vyhoštění na dobu 1 roku za nelegální práci s povinností vycestovat do 15 dnů. Vietnamští dělníci podali odvolání k Ředitelství služby cizinecké policie v Praze, které délku vyhoštění sice snížilo na 3 měsíce, ovšem povinnost odjet z České republiky potvrdilo. Rozhodnutí odvolacího orgánu bylo dne 23. prosince 2008 doručeno jako prvnímu panu Le Kim Thanhovi. V důsledku chaosu kolem Vánoc a v důsledku onemocnění pana Le Kim Thanha se zmeškala 10 denní lhůta k podání žaloby k soudu (standardní doba pro správní žaloby činí 2 měsíce, cizinecký zákon má ale výjimku); ostatní čtyři vietnamští dělníci ji stihli a vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění tím oddálili. V důsledku svého pokračujícího onemocnění a v důsledku své celkové bezradnosti pan Le Kim Thanh do 15 dnů neodjel, zůstal na ubytovně a za pomoci agentury Vietvanda jezdil do Prahy k lékaři. V úterý dne 27. ledna 2009 si pro celou pětici Vietnamců přišla trutnovská cizinecká policie, a to se psy a se štábem televize Nova, která týž den zařadila zprávu o policejní razii do svých odpoledních zpráv. Cizinci byli odvezeni do Hradce Králové, kde se podařilo jejich právní zástupkyni dokázat, že čtyři z nich podali žalobu, která vykonatelnost rozhodnutí odložila. Tito čtyři pak byli v noci propuštěni. Pan Le Kim Thanh ovšem dostal nové správní vyhoštění v délce 5 let a byl převezen do detenčního tábora pro cizince v Bělé-Jezové, kde může být zadržován až 6 měsíců. Pan Le Kim Thanh se snaží požádat o mezinárodní ochranu/azyl, ovšem policie a Ministerstvo vnitra odmítá jeho žádost vzít na vědomí a existuje reálné nebezpečí, že může být každým dnem deportován letadlem do Vietnamu. Pan Le Kim Thanh je ve velmi špatném psychickém stavu, v době zadržení měl horečku, od svého zadržení nepřijímá potravu. Při rozhovoru se svým právním zástupcem panem Mgr. Pavlem Čižinským v sobotu 31. ledna 2009 prohlásil, že raději ukončí svůj život než by se vrátil zpět do Vietnamu. Podle ministra pro lidská práva Michaela Kocába je potřeba případ pana Le Kim Thana vnímat v jeho širším kontextu. Trest udělený českými úřady nebere v potaz právní vyhodnocení případu v domovské zemi Le Kim Thanha. Vietnam tvrdě pronásleduje neúspěšné gastarbeitry, kteří jsou vyhoštěni. Pronásledování by se dotklo i jeho rodiny. Vzhledem k tomu, že pan Le Kim Thanh pracoval na základě agenturního povolení, domnívá se pan ministra pro lidská práva, že je třeba celou věc, zejména míru provinění tohoto člověka znovu prozkoumat. V pondělí se oficiálně obrátí na ministra vnitra. V dopisu ministr Kocáb uvádí: „Návrat pana Le Kim Thanha by měl negativní následky na možnost jeho mladších sourozenců získat vzdělání a mohl by též nepříznivě ovlivnit

34

zdravotní stav jeho rodičů. V porovnání s tím se společenská nebezpečnost deliktu, kterého se pan Le Kim Thanh dopustil, nezdá být tak závažná, aby odůvodnila vydání rozhodnutí o vyhoštění.“ V Praze, 6. 2. 2009 „Striktní postup státní správy může v době obav desítek tisíc lidí o práci zvyšovat ostražitost obyvatel vůči cizincům žijícím a pracujícím v ČR. Blbé nálady a špatných zpráv je v těchto dnech ale dost. Česká společnost by měla být velkorysá a ohleduplná, jednou bude opět cizí pracovníky potřebovat,“ dodal ministr Kocáb. "...Vzhledem k tomu, že pan Le Kim Thanh pracoval na základě agenturního povolení, domnívá se pan ministra pro lidská práva, že je třeba celou věc, zejména míru provinění tohoto člověka znovu prozkoumat a bránit se příkrým soudům před veřejností vystrašenou stoupající nezaměstnaností." V Praze, 9. 2. 2009 http://tn.nova.cz/zpravy/domaci/byvaly-vudce-ku-klux-klanu-vystoupi-na-karlove-univerzite-kocab-zuri.html

Bývalý šéf Ku-klux-klanu chtěl řečnit na UK. Rektor to zakázal "V této situaci je to alarmující," řekl Kocáb. Ministrovi se nelíbí samotná možnost, aby Duke prezentoval své názory, ani načasování jeho návštěvy do období zvýšené aktivity českých pravicových extremistů. "Tohle je další eskalace," dodal Kocáb. http://www.timeshighereducation.co.uk/story.asp?storyCode=406301§ioncode=26

Stanovisko ministra Kocába k vystoupení p.Wilderse na půdě Senátu ČR S ohledem na veřejně prezentované názory a postoje pana Wilderse se domnívám, že by jeho vystoupení mohlo vést k podněcování náboženské, potažmo rasové nesnášenlivosti. Ve článku 20 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech je uvedeno, že " Jakákoli národní, rasová nebo náboženská nenávist, jež představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí, musí být zakázána zákonem. ... Svoboda projevu či slova nesmí být v demokracii omezována, přesto se musí vedle zákonných limitů řídit také etikou a morálkou společnosti, která všem bez rozdílu zajišťuje svobodu náboženského vyznání. Proto vítám rozhodnutí předsedy Senátu pana Přemysla Sobotky zrušit plánované vystoupení tohoto člověka." V Praze, dne 20. 11. 2009 http://www.vlada.cz/cz/ppov/rlp/aktuality/vlada-ceske-republiky-z-podnetu-ministra-pro-lidska-prava-michaelakocaba-vyslovila-politovani-nad-sterilizacemi-zen-provedenymi-v-rozporu-s-pravem--65953/

23. 11. 2009 Vláda České republiky z podnětu ministra pro lidská práva Michaela Kocába vyslovila politování nad sterilizacemi žen provedenými v rozporu s právem Ministr Kocáb svým podnětem informoval vládu o existenci problému sterilizací provedených v rozporu s právem. Navrhnul některá opatření, která by měla lépe objasnit praxi protiprávních sterilizací a předejít opakování podobných případů. Vláda vyslovila politování

35

nad zjištěnými individuálními pochybeními, které se staly v minulosti při provádění sterilizací v rozporu se směrnicí Ministerstva zdravotnictví o provádění sterilizace. http://www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/aktuality/podnet-sterilizace.pdf

Z podnětu ministra Kocába: Praxi provádění protiprávních sterilizací je možné rozdělit do dvou období. Před rokem 1989 státní orgány zneužívaly silné sociální politiky k prosazování či podporování eugenických cílů zlepšování „kvality populace“, což se projevilo i nátlakem sociálněprávních orgánů státu na sterilizaci Romských žen. Tato praxe nebyla centrálně řízena, ale byla tolerována a podporována. Po roce 1989 a v době samostatné České republiky již státní orgány měly dostatek informací k zamezení pokračující praxe nedodržování pravidel stanovených pro provádění sterilizací a nároků na informovaný souhlas pacienta obecně. V desítkách případů tak došlo k porušení jednoho z nejcitlivějších lidských práv, přičemž stát nedokázal adekvátně reagovat a efektivně zamezit pokračování tomuto porušování práva.

http://www.romea.cz/index.php?id=detail&detail=2007_8253

Projev zmocněnce vlády pro lidská práva Michaela Kocába v Letech u Písku, 20.6.2010 4. května 2009 vláda odsouhlasila návrh na řešení úpravy pietních míst v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu, který jsem předkládal společně s tehdejším ministrem školství, mládeže a tělovýchovy Ondřejem Liškou. Rozhodnutí Vlády České republiky uctít důstojně památku obětí romského holocaustu patří mezi nejvýznamnější gesta solidarity s Romy, jichž se nám podařilo dosáhnout. Vedle snahy připomenout si opomíjené z naší historie, nás k rozhodnutí napravit tento dluh také zvyšující se atmosféra etnického napětí , která vloni na jaře viditelně vyvrcholila žhářským útokem ve Vítkově. ...Evropa byla a je otevřena jinakosti, je nám proto velmi těžko, když slýcháme, že „projekt“ otevřené a multikulturní Evropy selhává. Domníváme se, že tato myšlenka selhávat nemůže, protože se jedná o realitu, kterou společně žijeme. Naopak představa, že menšiny a skupiny mohou vedle sebe žít bez vzájemné znalosti a bez otevřeného přijímání, je pouhou ideologickou floskulí. ...Staří Židé měli zvyk, že své hříchy symbolicky naložili na záda kozlovi a toho potom vyhnali do pouště. Podobně ve dvacátém století, pro upevnění národních či třídních identit, často společnosti podporovaly vlády při hledání a vymycování kolektivního zla. My bychom měli nacházet sílu své hříchy, ale i zásluhy dokázat unést. Chybovat může každý, různé kultury ale musejí nalézt cesty, jak se naučit spolu žít a dokonce oceňovat přínos spojený s kulturami odlišnými. Proces dezintegrace by totiž vedl jen k hledání dalších a dalších viníků problémů nás všech. A takovéto tendence vyvrcholily genocidami, jakou si připomínáme na tomto místě.“ Cikánský tábor Lety u Písku: Heinrich Himmler, říšský vůdce SS a šéf německé policie, nařídil 8.prosince 1938 ,,potírat cikánský zlořád z rasového hlediska“.Do kárných pracovních táborů měly být umístěny: ,,Osoby práce se štítící, které dovršily osmnáctý rok věku a nemohou prokázati, že mají řádným způsobem zajištěnou obživu.“ Celkem prošlo internací v tomto táboře 1309 osob, z nichž 326 internaci nepřežilo. Další čtvrtina byla propuštěna nebo utekla (údajně bylo možné za 20 000 protektorátních korun vymoci si propuštění). Zaznamenáno bylo přes 100 pokusů o útěk, z nichž asi polovina byla úspěšných. Ostatní vězňové byli transportováni do koncentračního tábora Osvětim, hromadné transporty se

36

uskutečnily dva. Zbývající vězni byli přemístěni do ,,cikánského tábora“ v Hodoníně u Kunštátu nebo do sběrných táborů v Praze a v Pardubicích. Jen malá část byla propuštěna na svobodu. http://www.romea.cz/index.php?id=detail&detail=2007_8324

Rozhovor s Michaelem Kocábem: Dekáda pod českou taktovkou Praha, 28.6.2010 (RV) Česko přejímá předsednictví Dekády romské inkluze bez ministra pro lidská práva a menšiny. Co plánuje Česká republika během předsednictví? Na to se Jarmila Balážová v časopise Romano voďi ptala Michaela Kocába. ČR má předsedat Dekádě romské inkluze. Jaké závazky a současně možnosti přispět k řešení některých priorit to přináší? Závazky to jsou veliké vzhledem k tomu, že předsedáme celkem dvanácti státům, které projevily svou vůli politicky řešit začleňování Romů, a není jednoduché prezentovat témata začleňování Romů včetně našich priorit tak, aby to zaujalo zástupce všech těchto dvanácti zemí. Myslím si, že určité možnosti přináší priorita implementace národních politik na lokální úrovni a zároveň možnost rozšířit informovanost u nás o pozitivních programech pro začleňování Romů, včetně výsledků studie Světové banky „Cena za nezačlenění“, kterou tady budou prezentovat v září. Tato studie se týká osmi zemí a přináší poznatky o tom, kolik nás bude stát v budoucnosti, když nebudeme investovat do sociálního začlenění Romů dnes. Další příležitostí je také již navázaná spolupráce s různými národními i mezinárodními organizacemi. Vzhledem k nedostatku finančních prostředků jsme museli většinu aktivit zajistit ve spolupráci. A právě tak se podpořila nejen mezirezortní spolupráce, ale také spolupráce mezi organizacemi, jako například Nadace občanské společnosti, Romský vzdělávací fond, Agentura EU pro základní práva atd. Jak vy sám hodnotíte tuto iniciativu a její průběh u nás? Zatím se nejeví jako výrazná iniciativa. Možná také proto, že naše národní aktivity jsou samy o sobě dosti význačné a jsme to spíše my, kdo může nabízet rozličné příklady dobré praxe ostatním členským zemím Dekády. Důležité je také říci, že kdyby nebylo Dekády, nepovedlo by se nám během českého předsednictví v Radě EU prosadit Závěry EPSCO Rady se Společnými zásadami pro začleňování Romů, se kterými se dnes na úrovni EU dále pracuje. Podařilo se nám tak otevřít romskou tematiku i velkým, tradičním demokraciím, jako soubor otázek, jimiž se vážně naše státy střední a východní Evropy zabývají a k nimž existuje náš propracovaný, specifiky etnika a jeho participací na programech výrazně ovlivněný přístup; víme, že státy na západ od nás, snad s výjimkou Španělska, k problémům spojených s Romy a travellery přistupují výhradně jako k sociální problematice a problematice sociální pomoci a potřebnosti a s vážným studiem otázek spojených s romskou menšinou a romskou kulturou se pouze nesměle začínají zabývat. Tato iniciativa je naprosto závislá na přístupu a politikách vlád v jednotlivých zemích. Jak ji tedy může ovlivnit nová vláda a české předsednictví? Materiál je schválený, finanční prostředky alokovány. Záleží, jestli se budou dělat případné personální změny. Viditelnost této iniciativy ale bude záležet na osobě ministra pro lidská práva, popřípadě zmocněnce, který toto předsednictví bude mít v gesci.

37

To souvisí i s postem ministra pro lidská práva. Za jeho zachování se přimlouvaly i neziskové organizace. Post byl i přesto zrušen. Připomeňme, že byl zřízen v roce 2007 druhou Topolánkovou vládou. Jak by jeho zachování ovlivnilo české předsednictví Dekádě i plnění našich priorit? V případě silného obsazení ministerstva jsme mohli počítat se snazším plněním priorit a samozřejmě větší medializací iniciativy… Jinak tomu bude zcela opačně, je zásadní rozdíl, jestli mezinárodní iniciativu koordinuje člen vlády, ministr, nejlépe s kamenným úřadem, nebo pouze vládou jmenovaný „zmocněnec“. Ale i v případě, že aktivity nebude koordinovat člen vlády, nemělo by to nijak výrazně negativně ovlivnit plnění priorit. Výbor pro dekádu Rady vlády pro záležitosti romské menšiny se totiž snažil jednak posílit roli mezinárodních organizací a dalších členských států při podpoře organizace aktivit předsednictví a také díky širokému zapojení Romů a jejich nevládních organizací, jednotlivců a odborné veřejnosti v procesu se o osud priorit předsednictví nebojím. http://groups.yahoo.com/group/Roma_Daily_News/message/12483

Z tiskových zpráv: Odkup střediska v Žalově je součástí projektu Obnovy pietních míst spojených s romským holocaustem, který zpracoval ministr Michael Kocáb... „Je nutné mít na paměti, že i přes to, že druhá světová válka skončila před 65 lety, objevují se ve společnosti tendence, které tragédii genocidy Romů i Židů zlehčují, nebo je dokonce neuznávají. Proti těmto tendencím je nutné zásadně vystoupit a projevit dobrou vůli památku obětí důstojně připomínat. Úprava pietních míst bude také vzpruhou pro tisíce Romů, již jsou často spojováni v podstatě pouze s určitými negativnímu jevy. " V Praze, 9. 12. 2009 Ministr pro lidská práva a menšiny Michael Kocáb se dnes sešel s vysokým komisařem OBSE pro národnostní menšiny Knutem Vollebaekem. Oba politici se shodli, že na úrovni obecní, státní i celoevropské nyní čelíme bezprecedentní výzvě. Na komisařovu otázku, jaké místo přiznává ministr Kocáb politice rovného zacházení a lidských práv v době krize, ministr řekl: „je nutné hlasitě a veřejně opakovat, že problematika lidských práv se dostává na úplně první místo v pozornosti, musíme totiž překonat bolševické vnímání světa, že na prvním místě jsou brambory a zrní a teprve potom přichází na řadu člověk a kvalita jeho života.“ V Praze 26. 2. 2009 Všichni jsme povinni přispívat k ochraně proti diskriminaci uvnitř celé společnosti. Cokoli se dnes jeví jako diskriminace menšiny se může zítra obrátit proti všem. Jsme povinni usilovat o sociálně přívětivé prostředí pro všechny lidi – i pro ty, kteří se ne vždy vlastní vinou dostali do situace hmotné nouze, ze které nenacházejí východiska. Nelze, samozřejmě, stát na straně neplatičů. Ale i „slušní“ lidé se totiž vlivem ekonomické krize mohou přes noc ocitnout na okraji společnosti a pokud se v naší společnosti uhnízdí princip tzv. nulové tolerance, municipality i proti nim mohou zasáhnout s nebývalou tvrdostí. Tato přesmyčka by se neobjevila v našich nedávných dějinách poprvé. Už Voskovec a Werich použili v třicátých

38

letech stovky let starý citát Francoise Villona „Bída z lidí lotry činí a vlky z lesa žene hlad.“ Sociální vyloučenost totiž vede k vyloučenosti z práva, komunikace, vzdělání i z ekonomiky. Pokud stát a samosprávy nebudou aktivní, problém se bude jenom prohlubovat." V Praze, 26. 3. 2009 "Musíme zvýšit zastoupení žen v politice ... Hlavním argumentem pro větší zastoupení žen v politice jsou odlišné životní zkušenosti žen. Ženy mají jiný pohled na životní priority. Mohou doslova produchovnit politiku. Muži ovládaná politika je technokratická, dominuje jí boj jedinců, jimž jde často primárně o prestiž a moc. Jednání, které vedou ženy, je naopak orientováno pragmaticky, rychleji spěje ke konsenzu a k řešení, které může znamenat zlepšení konkrétní životní situace nebo odstranění společenského problému. Ženy přinášejí do politiky také zcela nová témata, zaměřují se na jiné oblasti života společnosti. Ryze „mužská témata“ jako oblast dopravy, obchodu či energetiky také nahlížejí primárně s ohledem na kvalitu života lidí. Při rozhodování méně zohledňují okamžitý dopad na hrubý domácí produkt, prosazují ale zlepšení života... Tradičními překážkami pro ženy v politice jsou i společenské předsudky a to, že přebírají z velké části starost o rodinu. 170 mužů a pouhých 30 žen v poslanecké sněmovně rozhoduje o rozpočtu, o dopravních investicích, o vzdělávání a zdravotní péči, o kultuře i lidských právech. Výsledkem je přibývání vyhřívaných trávníků na fotbal a jiné míčové sporty. Azylové domy se přitom zavírají a množství nízkopodlažních tramvají ve městech se nikterak výrazně nezvyšuje,“ řekl ministr Michael Kocáb. V Praze, 13. 2. 2009 Vláda zahajuje kampaň STOP násilí na dětech. Ministr Kocáb: „Děti jsou jedním z nejdůležitějších a nejkrásnějších smyslů našeho života. Tvrdím, že jsou těmi skutečnými V.I.P. Do dětí vkládáme své naděje, sny a neuskutečněné touhy. I nejchudší rodina má ve svých dětech nesmírné bohatství. Kdyby naše kampaň zabránila byť jedinému násilí vůči nevinnému dítěti, měla smysl.“ V Praze, 6. 5. 2009

„Oceňuji velmi významnou práci české vlády v oblasti ochrany a prosazování lidských práv, důležitou úlohu úřadu ministra pro lidská práva a zejména jeho osobní nasazení při prosazování lidskoprávních principů a romské integrace.“ Navanethen Pillay, vysoká komisařka OSN pro lidská práva „Oceňuji působení pana ministra Kocába v této vládě, on totiž z problematiky lidských práv udělal vážnou agendu v situaci, kdy tato problematika v naší zemi opravdu nabývá na významu, stejně jako boj s extremismem. Michael Kocáb byl ministr, který dovedl projevit zdravý úsudek a dobrý politický instinkt právě u bodů, kdy se na schůzi vlády lámal chleba, i toho si velmi vážím.“ Jan Fischer, předseda vlády ČR



39

„Jménem mezinárodní organizace sdružující 2,8 milionu lidí z celého světa bychom rádi ocenili vaši činnost, kterou jste vykonal na postu ministra pro lidská práva České republiky. Funkci, která dosud není příliš etablovaná, jste se pokusil dát odpovídající náplň a vypořádal se s rozsáhlou agendou. Za zásadní považujeme Vaše odsouzení pravicového extremismu, snahu o rasovou desegregaci české společnosti a prosazení antidiskriminačního zákona.“ Dáša van der Horst, ředitelka Amnesty international Česká republika, o. s.

Z dopisu Hongchang Liou zmocněnci pro lidská práva, srpen 2010: "Má rodina a stovky miliónů lidí praktikujících Falun Gong Vám jsou velice vděční za spravedlivou podporu a nadšenou pomoc. Povědomí o Vašem kroku v zájmu spravedlnosti a o postoji České republiky k ochraně mezinárodního práva se šíří po celém světě. Vy i vážení občané České republiky jste na světové scéně dosáhli vítězství, které se zapíše do historie světa i Číny. Prohlášení, které jste po našem rozhovoru uveřejnil, bylo přeloženo do čínštiny a je šířeno po celém světě prostřednictvím médií, které spravují lidé praktikující Falun Gong. Pomocí softwaru, který překonává blokaci internetu, se prohlášení šíří i na území Číny. Stovky miliónů lidí praktikujících v Číně Falun Gong teď s radostí toto prohlášení všude šíří, informují ostatní o Vašem působení ve prospěch ochrany bezpečnosti našich životů, zaručení našich životů a zastavení zabíjení. Lidé v Číně praktikující Falun Gong teď veškeré úsilí věnují tomu, aby byla rozpuštěna Komunistická strana Číny. Tuto komunistickou totalitární organizaci tak již opustilo 78 819 650 Číňanů. Tato strana zla již brzy nebude mít žádné členy a pak vznikne nová Čína, ve které bude dodržována svoboda a lidská práva. Čínský lid a čínská vláda pak nikdy nezapomenou, že Vy i občané České republiky jste nám v nejtěžším období poskytli podporu a pomoc. Jménem stovek miliónů lidí praktikujících Falun Gong bych Vám rád vyjádřil upřímnou vděčnost. Doufáme, že budete mít stále spravedlivé myšlenky a laskavé srdce, a my si vždy budeme vážit Vaší budoucí pomoci a podpory našich práv vyplývajících z Všeobecné deklarace lidských práv.“ J „Ačkoli se sám již delší dobu potýkám se sebedestrukční závislosti na kouření, uznávám, že je na čase, abychom nastavili jasná legislativní pravidla, která lépe ochrání dospívající generaci před alkoholem a tabákem a umožní jim lepší start do život,“ řekl ministr Kocáb. V Praze, 21. 8. 2009 http://www.guardian.co.uk/music/2009/sep/06/plastic-people-velvet-revolution-1989

Ed Vulliamy The Observer, Sunday 6 September 2009 With Havel elected as the new president of democratic Czechoslovakia in December 1989, events took an extraordinary turn. Frank Zappa – after whose song the Plastic People were named – was invited to join the government. The then 49-year-old rock star had been approached shortly before the revolution by Michael Kocab, keyboard player

40

with another band, Prague Selection, who had been less harassed than the Plastics. Zappa admired a piece Kocab had composed called Odysseus and when Kocab became a leader of Havel's Civic Forum party and adviser to the president, Zappa accepted his invitation to visit Prague and meet Havel. In Barry Miles's book, Zappa says: "It was unbelievable. Never in my 25 years in the rock'n'roll business have I gotten off an aeroplane and seen anything like this. They were totally unprepared for the situation, there was no security, but the people were just wonderful" – all 5,000 of them. http://www.newyorker.com/search/query?keyword=Kocab%200044%20%20Michael

Revolutionary By Vaclav Havel and Richard Avedon The New Yorker, December 20, 1993 FRANK ZAPPA was one of the gods of the Czech underground during the nineteen-seventies and eighties. It was an era of complete isolation. Local rock musicians and audiences were hounded by the police, and for those who refused to be swept aside by persecution—who tried to remain true to a culture of their own—Western rock was far more than just a form of music. At that time, Frank Zappa hung somewhere high up in the heavens, a star as inaccessible as the many others whose influence was felt in the local scene, like the Velvet Underground and Captain Beefheart. I never dreamed that I might meet him one day, but shortly after the revolution, when I was already President, Zappa turned up in Prague. He arrived during a period still vibrant with revolutionary energy. He jammed with local musicians and paid me a visit in the Castle, and we went out drinking together. He was the first rock celebrity I had ever met, and, to my great delight, he was a normal human being, with whom I could carry on a normal conversation. He was eager to learn everything he could about the radical changes taking place in the countries of the former Soviet bloc. He was curious about what this sudden collapse of a bipolar world might bring. He wanted to know what we thought about the future position of the Soviet Union in world politics, and he probed us about the negative as well as the positive aspects of the “velvet” course we had set for ourselves. What fascinated and excited him was the idea that the artist had a role to play in active politics. He gave serious thought to offering unofficial assistance to our country, in both cultural and economic spheres, and I learned later that he had discussed the matter in detail with several ministers. Perhaps his illness prevented him from taking on this kind of work, but his sincere concern for our country made a deep impression un me. So did his appearance with Michael Kocab and his band, Prague Select, at a gala concert in June of 1991 to celebrate the final departure of the Soviet troups from Czechoslovakia after an occupation of almost twenty-three years. He was seriously ill at the time, but he took part all the same. It was one of his last appearances as a rock musician. I thought of Frank Zappa as a friend. Meeting him was like entering a different world from the one I live in as President. Whenever I feel like escaping from that world—in my mind, at least—I think of him. (Translated from the Czech, by Paul Wilson) http://articles.chicagotribune.com/1989-12-09/news/8903160627_1_civic-forum-communist-party-communistprime-minister



41

Czechoslovaks Deal Over Who Will Rule December 09, 1989, Paula Butturini, Chicago Tribune PRAGUE, CZECHOSLOVAKIA — One day after the resignation of Communist Prime Minister Ladislav Adamec, leaders of Czechoslovakia`s beleaguered Communist Party and its burgeoning opposition movement opened crisis negotiations expected to speedily and radically trim the party`s 41-year hold on power. If the opposition gets its way, the negotiations would not only thrust the Communists into a minority Cabinet role for the first time since 1948, but also result in a new prime minister, a new president and a new character for the entire federal administration and bureaucracy, said Michael Kocab, a leading member of the negotiating team for the opposition Civic Forum. Kocab described the first round of Friday`s negotiations as ``very constructive`` but said final agreement was not likely before Sunday, when the new government could be sworn in. http://old.hrad.cz/president/Havel/speeches/1990/2102_uk.html

Vaclav Havel's address to the US Congress, 21 February 1990 The last time they arrested me, on October 27 of last year, I didn't know whether it was for two days or two years. Exactly one month later, when the rock musician Michael Kocab told me that I would be probably proposed as a presidential candidate, I thought it was one of his usual jokes. On the 10th of December, 1989, when my actor friend, Jiri Bartoska, in the name of the Civic Forum, nominated me as a candidate for the office of president of the republic, I thought it was out of the question that the parliament we have inherited from the previous regime would elect me. Nineteen days later, when I was unanimously elected president of my country, I had no idea that, in two months, I would be speaking in front of this famous and powerful assembly and that what I say would be heard by millions of people who have never heard of me and that hundreds of politicians and political scientists would study every word that I say… http://www.newsweek.com/1991/06/09/pullout-of-the-barbarians.html

Pullout Of The 'Barbarians' Picture a fairy-tale castle, perched above a sparkling river. Now take a tour. Coal fills the picture gallery. The library is a basketball court. The chapel, its priceless frescoes painted over, has become a shower room. Toilets empty directly into the cellars, where the raw sewage is five feet deep. This is the sorry legacy of the Soviet Army in Decin, a 14th-century citadel of Bohemian kings in northwest Czechoslovakia. For more than 20 years, Soviet troops used the ancient redoubt as their headquarters, barracks and occasional shooting gallery. The result is devastation. "They destroyed it like barbarians," says Zdenek Kropacek, mayor of the town from which Decin Castle takes its name. Soviet forces, once 75,000 strong, will complete their withdrawal from Czechoslovakia by the end of this month. They have left a ghastly mess behind them in rundown bunkers, barracks, airstrips, offices and ammunition dumps. To add insult to injury, the Soviets want their former hosts to pay for these "investments" in the local infrastructure. The Soviets are asking hundreds of thousands of dollars for airfields that the Czechoslovaks want only to return to

42

farmland. They have put a price of $1 million--in hard currency, please-on a damp, cramped concrete apartment block outside Prague. Windows and doors are smashed and fixtures, from light sockets to kitchen sinks, have been stripped and sent back to Moscow. The Soviets also want $170 million for 3,000 other buildings, scattered among 160 bases. The Czechoslovaks have drawn up some bills of their own. "We say they should pay us for all the damage they have done," says Michael Kocab, head of the parliamentary commission overseeing the Soviet withdrawal. He reckons Moscow should pay $100 million for destruction of local property. "That doesn't include the cost of communism itself," he adds. He also calculates that the Soviets have done $70 million worth of environmental damage by indiscriminate dumping of fuel and hazardous wastes. At Milovice, headquarters of Soviet forces in Czechoslovakia, tests show a six-foot-thick layer of spilled jet fuel floating below ground, just above the water table. In low-lying areas, it's possible to dig a shallow hole in the ground and ignite a fire that might burn for hours. The Soviets are not leaving gracefully. In Frenstat, a town of 10,000 on the Polish border, local authorities ordered them to "clean up" before pulling out. Instead, the Soviets burned many of their barracks to the ground; tanks appear to have flattened others. Troops looted the town, locals say, emptying the shops of everything from toothpaste to toilet paper and walking off with geese and chickens. The Czechoslovaks don't really expect the Soviets to pay for the damage they have done. Prague is angling for a break even settlement in which each side's demands cancel out those of the other and little, if any, money actually changes hands. The Soviets leave behind serious problems, to be sure. But the environmental damage they caused is minuscule compared with the pollution from Czechoslovakia's own industries. Even if the cleanup of Moscow's mess turns out to be costly and time-consuming, most people think it's a price worth paying. The Soviet Army is going home, and that's what matters most. http://www.radio.cz/en/section/talking/soviet-nuclear-arsenal-in-czechoslovakia

Soviet nuclear arsenal in Czechoslovakia Czechoslovakia was the last communist country of Central and Eastern Europe to host Soviet troops during the Cold War. They arrived in 1968 as “brotherly assistance” to help keep the communist hardliners in power, and they stayed until the fall of communism 19 years later. One of the top secrets of the military command was the fact that the Soviets deployed nuclear warheads on Czechoslovak territory. A few days ago, the last Czechoslovak communist Chief of General Staff and the first democratic defence minister, General Miroslav Vacek confirmed that the Soviet Union did have nuclear weapons positioned in Czechoslovakia. “Of course they were here. The Soviet Army had nuclear weapons in several storage facilities in Czechoslovakia, but the Czechoslovak army did not own them. The storage facilities were built in 1969. I don’t know when exactly nuclear weapons were brought here but it was certainly some time in the 1970s, at the latest.” The issue whether or not Soviet troops in Czechoslovakia were armed with nuclear weapons was top secret throughout the communist era. An open debate on the issue only started after the 1989 revolution but there was a lack of evidence, one way or another. Even today, the Russian embassy in Prague is refusing to formally confirm the missiles’ existence. Vladimir Fedorov is the embassy’s spokesman. “As far as Mr Vacek’s statement is concerned, there is good reason to believe that there have never been nuclear weapons on Czech soil.” Petr Luňák is the author of “Planning the Unthinkable: Czechoslovak War Plans 1950 – 1990”. I asked him if he thought General Vacek was right.

43

“What surprises me is that General Vacek has come out with this statement because he was until recently vociferously denying the fact that nuclear warhead could have been deployed on Czech territory. In fact, I published a book last year which, among other things, contains a Czechoslovak-Soviet treaty from 1965 that sets the ground for the construction of three nuclear storage facilities for Soviet nuclear war heads. We don’t have any hard evidence that nuclear warheads were actually deployed on Czech territory but we have every reason to believe that they were.” Michael Kocáb is a rock musician whose band, Pražský výběr, was banned in the 1980s. After the revolution he became an MP and masterminded the withdrawal of the Soviet troops from Czechoslovakia. He took me to Bělá pod Bezdězem, a former Soviet military base and one of the storage facilities for nuclear warheads. “When I was head of the Parliamentary commission for the withdrawal of Soviet troops, at one point I received a message that somewhere between Bělá pod Bezdězem and Kuřivody, near the refugee camp that is here today, there was a bunker where nuclear warheads were allegedly stored. So I got together the army people responsible for the withdrawal and we came here, with an anti-explosive squad, the military police and the Russians were here as well of course. There were quite a few of us here. I think the current Defence Minister Vlasta Parkanová might have been here as well. When we got here we discovered a bunker; after some complications I finally managed to get inside. I am 99.9 percent certain that it was a bunker for nuclear warheads.” Michael Kocáb and his team visited the site in the autumn of 1990, after the warheads had been removed. Revisiting the former Soviet military base, Mr Kocáb took me to a derelict bunker overlooking what once was one of the highest security areas in the country. “I believe that we are now standing in the launch control room because we are looking at something we both agree might have been a launching pad. It looks like some kind of a small flat plateau with stairs going to the top of it and with gun posts all around it. We are now some 100 to 200 metres from the site where the bunker stood. I think it has been covered up with soil. They must have done it shortly after our visit because they didn’t like us being here at all. But if we searched the whole area here I believe we would find all the other launching pads. I was here with some 30 or 40 other people and they all witnessed what we saw.” The Soviet troops in Czechoslovakia were part of the Central Group of Soviet Forces with potentially defensive and offensive tasks. The last commander of the Soviet forces stationed in Czechoslovakia was General Eduard Vorobyov. On the phone from Moscow, General Vorobyov says he openly talked about nuclear weapons in Czechoslovakia right after the fall of communism. “I was asked the same question at the first press conference in 1989 on the withdrawal of Soviet troops from Czechoslovakia. The answer was affirmative. We did indeed have nuclear weapons in the rocket brigades as part of the Central Group of Soviet Forces that I commanded. During the Cold War, and especially on the frontier with the NATO block, it would be illogical to have nuclear carriers without nuclear ammunition.” The Czechoslovak army did not have the warheads at its disposal as they would only be released in the event of an armed conflict with the West. They were under the direct command of Moscow headquarters, and were removed very soon after the Warsaw Pact started to collapse in late 1989. General Vorobyov again. “At the time of the press conference I was talking about, in 1989, all nuclear ammunition had already been removed from Czechoslovak territory – without the participation of the Central Group of Soviet Forces. I was only told that there were no longer any nuclear weapons in Czechoslovakia. Journalists at the press conference also asked me whether chemical weapons were stored in Czechoslovakia, and I said that no chemical weapons whatsoever were positioned there.”

44

Gradually, the pieces of the puzzle are coming together. For definite proof of a Soviet nuclear arsenal in Czechoslovakia though, we will have to wait for Russian military archives to open up. http://www.radio.cz/en/section/letter/the-best-of-my-first-year-at-radio-prague

10-08-2008 Jan Richter …One of the coolest undertakings I have ever done, and not just for my job, was an excursion with Michael Kocáb to a former Soviet base in central Bohemia in search of Cold-War-era silos for nuclear missiles. Mr Kocáb was the head of the post-1989 Czechoslovak parliamentary commission in charge of the withdrawal of Soviet troops. Before this illustrious assignment, he was also the leader of a famous rock band, Pražský výběr. The band might not be very well-known abroad, but for anyone who grew up in 1980s Czechoslovakia, Michael Kocáb is and always will be a rock star. Driving with him to the base was an extraordinary experience. People recognized him wherever we went and he was very good at handling members of the public – actually, deep-down enjoying the experience. However, he was surprised that his face alone would not get him past the police checkpoint into a refugee camp that is now on the site of the former base. http://www.radio.cz/en/section/curraffrs/legendary-underground-band-prague-selection-celebrates-25thanniversary

Legendary underground band- Prague Selection- celebrates 25th anniversary 24-03-2005, Nikola Brabenec This year marks the 25th anniversary of the founding of legendary underground bandPrazsky Vyber. During the mid 1980s the band was blacklisted by the communist regime and became a symbol of resistance. Following the Velvet Revolution front man Michael Kocab acted as one of Vaclav Havel's main advisors and oversaw the withdrawal of Soviet troops. To celebrate the anniversary, Czech television has just released a documentary film which tracks the bands history and makes use a of a wide range archive material. Prazsky Vyber Generally, the members of the Prazsky Vyber (Prague Selection) felt that the film was a good reflection of their history. One of the most fascinating parts of the film was watching Michael Kocab's development from musician to politician to businessman and then back to musician again. I asked him if these different roles could be compatible: "The world of politics and the world of art seem quite compatible to me. It both cases, you are working for others, as a musician you compose for them and as a politician you try to improve people's lives. In both cases you can take advantage of it but you don't have to if you don't want to. You can stay clean. Havel was a good example. However, the world of business is not compatible with music or politics. It disrupts the system of altruism. I mean, I know in politics people are often not altruistic but at least that is the original intent." A few times in the film, band members complained that the communist regime stopped them from performing just when they were reaching their creative peak. Drummer Klaudius Kryspin recently re-emigrated from Australia to play with the band again…



45

http://www.rogerfisher.com/journal.html

September 6, 2006: Written on flight from Milan, Italy to New York City: Yesterday I got up at 3 AM after four hours' sleep. The goal was to write a poem worthy of one of Kocab's incredible compositions. Having scored soundtracks for more than 300 movies, he's very good at writing music that creates specific moods, invoking strong emotions. The one piece - I heard many - I had chosen to work with has a majesty and grandeur that attracted my creativity. On this particular morning it was not to be. I got one line and a title and felt more like exploring guitar playing. Sometimes I think it's better to simply move on when inspiration isn't flowing. … On this particular morning I was to be at Michael Kocab's Shoebox Studio at 7 AM, so no Café Savoy for me. Michael had been up all night, as is his norm, and played me the mix he had made of Petra. I was standing behind him, listening to the big Tannoy monitors, so he didn't see me crying. This man, Czech's most respected musician - Vaclav Havel's helper in ousting Communism from then-Czechoslovakia - had seen something in me and had helped a little song written to my Norwegian cousin's mother become a magnificent statement of human compassion! He then turned the studio over to me, as he needed to go home and sleep. His bedroom has soundproof panels that lower over his windows so he can sleep during the day in dark silence. Having been a ProTools devotee since 1989, I saw some things in his mix that would suit me better with just little tweak here, a little change there. It didn't take much to make it presentable to the world. This didn't really take very long so I sat down and wrote a song, Tik Tok. Took about 15 minutes. It's odd creating art, because you do it in a spirit of unthinking, uncaring fun and one never knows how people will react to it. This trip to Czech Republic was necessitated by an invitation from Kocab to perform live on TV with him. This show was special because the bulk of it was spent with conversations between Kocab, Bolek Polivka and Vaclav and Dagmar Havel. Dagmar - Dasha to many - and Bolek attended acting school at the same time in Brno and went on to become respectively the most respected and popular actress and actor/TV personality in the country. Kocab had been in politics for ten years and had been very close to Havel, an international hero. Quite a lineup for a Czech TV show! We set up in the public part of the restaurant in the hotel on Polivka's horse ranch, a grand affair not far from Brno. Regarded as king of the area where the ranch resides, Bolek's manner validates that popular assessment. His horse ranch commands a beautiful view of rolling hills. Besides both public and private restaurants, there is a wonderful hotel on the property where the public, as well as guests involved in diverse projects stay. Being very popular for his comedic roles on TV and in movies, Bolek has acquired many amazing gifts and rare finds that give his hotel a sense of childlike, creative, sophisticated fun. An invitation-only crowd of about eighty filled the restaurant, along with all the cameras and crew. A small stage had been brought in upon which the subjects of all this focus would reside. Michael had recorded backing tracks for our accompaniment during the show. We did a sound check, got all the levels balanced and were satisfied the performances would run hitch-free. Just before show time, all the talent was gathered in the private restaurant and we talked, had drinks and did the little things performers do just prior to a performance. For me, that is stretch out, concentrate on breathing slowly and deeply and keep a very focused mental point.

46

After warming up the audience for about five minutes, Bolek introduced us one by one, "From Seattle, Roger Fisher! Michael Kocab! Dagmar Havel!" And then some preliminary buildup, "Vaclav Havel!" It was very obvious the intense adoration and respect for this international hero! The audience response was lovingly enthusiastic. I took a seat just off stage. The others sat around a table and began conversations that included many never-heard-before stories of personal occurrences between Michael and Vaclav during their tenure as Communism-ousters. It was an odd situation for me. Not knowing what they were saying, I felt it necessary to laugh when everybody else laughed, smile at the appropriate times. Then the moment came for me to perform Petra. I wasn't nervous. I've been in this business a long time and know how to keep focus and not go to that dangerous place where adrenalin builds up and creates an "anything can happen" feeling. The pressure was intense. The song started and I jump in right after, as expected. The playing and singing are going along just fine...the cd stops playing! I smile at the audience and shrug, knowing we can retake it. It starts again...same place, it quits. I give a gentle shout back to the engineer, "Vlasy on disc!" Vlasy means hair. Whatever he did, the third time was charming and I felt good about the performance. Then we did one of Kocab's songs and I got to enjoy myself simply playing guitar. That felt real good! October 5, 2006: Written in Czech Republic: … Now 4 PM. I'm sitting in the balcony of an incredibly beautiful building which boasts the second oldest roof in Europe. This church exists because of the efforts of Dagmar and Vaclav Havel's foundation, which raised money to restore it. The room must be 80 feet from floor to ceiling. There are numerous tall windows peaking with gothic arches. The walls are an amazing combination of faded frescoes, one atop the other, painted in the 14th and 15 centuries. I'm seated beside my friend, Michael Kocab, organizer of the event. To my left is Vaclav's brother. Vaclav is seated 30 feet down and 40 feet in front of our privileged view, next to wife Dagmar. Behind them, producing a wonderfully resonating sound is a 27-piece string orchestra. This is the second of two of Vaclav Havel's birthday party celebrations. … Around 10 PM. It's great being a musician, getting opportunities to do things like sitting here with Kocab's manager, Ales, watching the best band in this country rehearse.

Shoebox Studio sports an amazing ceiling light that, with the touch of a button, lowers down to the floor and becomes a round conference table. It was around this table in the late '80's where many of the plans were laid to oust Communism in 1989. Kocab was Havel's right hand man and both are national heroes. http://www.thinkexpats.com/component/content/article/255.html



47

Let's go there, I don't know where... Mimon army base in the times of peak capacity was among the biggest army bases in the Czech Republic and it suddenly became abandoned with the leaving of the Soviet army back home. When this happened in 1992, a song by Michael Kocab with Prazsky Vyber (the CD is called Adieu Soviet Army) was singing for them on their way out. The Czech composer, instrumentalist and singer Michael Kocáb has been an important figure in modern Czech music since the end of the 1970s. He studied at the Prague conservatory (studying organ with Jiří Ropek and composition with Ilja Hurník). He was already artistically active during his studies with Prague big band Milana Svobody and Jiří Stivín. He subsequently founded his own group, Pražský výběr, which helped determine the evolutionary line of Czech rock in the 1980s. After a jazz-rock period, he got to know guitarist Michal Pavlíček ,and together they steered the band toward modern waters. The band recorded the album Straka v hrsti (A Magpie in the Hand) in 1982, but the record was forbidden to be released (it came out six years later). After resuming activities, the group then enjoyed their most celebrated years, selling out sports halls and recording new records. A joint recording with Michal Pavlíček followed (the album Černé světlo (Black Light)), as did a solo record (Povídali, že mu hráli (They Said They Played For Him)) and film (Pražákům, těm je tu hej (The Praguers Have It Good)). Michael Kocáb’s transformation from musician to politician began in the summer of 1989 at the Děčínská kotva music festival, when he said that “Every nation has the government it deserves” in a live television broadcast. Afterward, he founded the Most (Bridge) initiative with lyricist Michal Horáček, and was involved in direct negotiations between representatives of the Communist Party and the Civic Forum in November 1989. Kocáb was subsequently a member of the federal Parliament for nearly two years. As chairman of a parliamentary committee, he primarily devoted himself to the removal of Soviet troops. After this was fully executed, he gave up his parliamentary mandate and organized a concert for the occasion. Pražský výběr played at this event, and were joined by Kocáb’s friend Frank Zappa. When Václav Havel became president, he brought Michael Kocáb to the castle with him as an unpaid external adviser. In the 1990's, Pražský výběr got back together several times. They recorded an album, played a few concerts and then went their separate ways again. In his most recent solo outing, Michael Kocáb released the album Za kyslík (For Oxygen), which combines his New Wave roots with dance impulses. http://www.annaporter.ca/articles/minister-of-rock

Minister of Rock By Anna Porter, MACLEAN’S, December 15, 2009 CZECH MICHAEL KOCAB IS PART REVOLUTIONARY, PART POP STAR Michael Kocab, the Czech Republic’s minister for minorities and human rights, has not enjoyed a good year. It should have been: 2009, after all, has been a time of celebration, marking the 20th anniversary of the Velvet Revolution that toppled the Communist regime—a revolution in which Kocab, as a dissident and famous rock musician, played a leading role. Instead, he has been dealing with some of his country’s uglier elements. Far-right extremists have been parading through towns with significant Roma populations; someone threw Molotov cocktails through the windows of a Roma family home in Vitkov, near the Moravian-Silesian border, injuring three people. David Duke, the infamous former Ku Klux

48

Klan grand wizard, was invited to give a speech in the Czech Republic in April about the superiority of whites over all others (he was arrested and expelled). The Czech translation of his dreadful book, My Awakening, was published by Prague’s Kontingent Press. There have been neo-Nazi gatherings, including one where participants marched through the small town of Usti nad Labem to celebrate the 120th anniversary of Adolf Hitler’s birth. As the financial crisis has deepened, the ultra-nationalists have attracted more of the young, who share a sense of frustration and anger. And even as Czechs celebrate 20 years of democracy, the times are reminiscent of a darker side two decades ago, when discontent followed the new government’s stiff economic measures and the Roma became the scapegoats, with one 17year-old Roma boy killed in the town of Pisek, and Usti nad Labem eventually erecting a wall between its Roma and non-Roma populations. Even the Czech liberal press has become critical of the Roma, who receive taxpayer-funded benefits, blaming them for using their “excessive free time,” in the words of one commentator, to commit petty crimes and irritate their neighbours. Emigrating to Canada may have seemed like a happy solution to some Roma, but earlier this year a sharp rise in the number of Roma seeking asylum prompted the Canadian government to impose visa requirements on Czech citizens. Kocab, meanwhile, has blamed local governments for failing to support their Roma, but has also accused his fellow federal politicians of marginalizing the minority. In parliament in June, he presented a declaration against all forms of extremism, signed by the leaders of all parties, the chairs of both the lower and upper houses, and expresident Vaclav Havel. Kocab’s office is in Straka’s Academy, the seat of the Czech government, a massive baroque building stretching along the River Vltava in the centre of Prague. In its formal entrance foyer there is a marble statue of a young girl; she is larger than life-size and completely naked, which may account for the fact that she seems somewhat uncomfortable. The minister seems equally uncomfortable in his vast office on the second floor. Still a musician, he is in his mid50s, tall and loose-limbed, wearing slim-cut blue jeans and a black jacket over a black T-shirt. Until 1982, when his rock band, Prazsky Vyber (“Prague selection,” a humorous reference to a cheap Czech wine), was forbidden to perform or record because authorities deemed their attitude “non-socialist,” Kocab had paid scant attention to politics. Censorship changed that. When the band returned with a live televised show in 1989, he had the opportunity to speak his mind from the stage. “Every nation gets the government it deserves,” Kocab told the audience. “This nation is at a crossroads. We are more than ever responsible for what happens now.” That speech had an effect on many, perhaps even Ladisav Adamec, the last Communist prime minister of Czechoslovakia. In November 1989, at the beginning of what came to be known as the Velvet Revolution, Kocab, by then a high-profile member of Havel’s Civic Forum coalition, was summoned to the government offices for negotiations. He would enter through a side door, to be led upstairs by one of the prime minister’s trusted men. Nothing had been decided yet. But “we were talking about the handover of government,” Kocab says. “He still thought there was going to be a role for him. That we would devise something like the Polish round table, that there would be a gradual transition.” There would not be, of course, but here was Kocab, conversing with the head of one of the most repressive regimes in the Soviet bloc, negotiating for democracy at a time when “the hard-liners were still urging military action against us.” Kocab also assumed the task of dealing with the army. He remembers going to army headquarters with Vaclav Klaus, currently the Czech president, to have a tense but cordial meeting with chief of general staff Gen. Miroslav Vacek. The general agreed that troops would not fire on Czech civilians if the leaders of Civic Forum ensured there would be no mob attacks against soldiers.

49

Given the long years of suppression and the brutal beating of students just days before in Prague’s Wenceslas Square, this was a tough demand, but Havel’s extraordinary credibility ensured a non-violent revolution. When did Kocab realize that the old regime had ended—that they had won? He tells me the story of his 1990 visit to the Kremlin, as the member of parliament charged with engineering the withdrawal of Soviet troops from Czechoslovakia, accompanied by Alexander Dubcek, hero of the 1968 Prague Spring, then the speaker of the Czechoslovak parliament. All the way to Moscow, Dubcek, understandably nervous, worked on his speech to the Supreme Soviet. The last time he had been in the Kremlin was in August 1968, after Soviet tanks had crushed his reform movement, and he was called on the carpet by the Politburo for his liberal ideas. Soon afterwards, he lost his position as first secretary of the Czechoslovak Communist party’s central committee, and sent into political exile. Dubcek had been preparing this speech for weeks, but he felt it was still not perfect. This was probably the only time that a Slovak would have the opportunity for such a speech, and for this Slovak, who had briefly defied the Soviet Union with his ideals of Communism “with a human face,” it was a historic moment. Alas, when the moment arrived, Dubcek was nowhere to be found. “We stood at the entrance to that vast hall—we had all seen it on our TV screens so many times, the very heart of the Soviet empire—and we waited,” Kocab recalls. “I went down the hall, opening doors, looking into every toilet cubicle, taking my time, still hoping he would turn up. He didn’t.” Eventually, the Soviet hosts urged Kocab to speak instead. “Suddenly and inevitably,” he says, “I was standing at the podium where Stalin had once stood, murdering history.” Kocab’s first word was “Hello.” A sea of severe, immobile faces looked up at him. He imagined every one of them as a hostile, disapproving Leonid Brezhnev. Then he tried a few tentative sentences and a joke. The interpreter was so terrible that a few of the stone-faced men started to smile. Thus encouraged, Kocab tried another joke, and the room erupted into laughter. At the time there were some 200,000 Soviet soldiers in Poland, Czechoslovakia and Hungary. One of their top secret facilities stored nuclear warheads on Czechoslovakian territory. Shortly thereafter, the facilities had been dismantled and the soldiers had gone home. At the time of the Moscow trip, Kocab had been involved with a movie about his band at the state-owned film studios in Prague’s Barrandov buildings, which had once belonged to the Havel family (and would again). Today, the members of the band have changed, the video quality has improved, the venues are more professional as are the recordings, but the sound is the same. They still fill theatres and bring huge audiences to their feet. Indeed, the minister recently returned from a sold-out gig in Bratislava, now the capital of an independent Slovakia. He shows a video of the band and one of its lead singers: Michael Kocab, in white wig, black T-shirt, white gloves and trademark dark glasses. He is prancing about the stage, waving his naked arms (are those real or instant tattoos on his upper arms?), shouting into the mike as the music thuds and the audience has risen to its feet, screaming the words along with the minister of minorities and human rights. Kocab says there is sometimes a crossover between the two halves of his life. When earlier this year he asked parliament to vote for a Roma Holocaust memorial, his colleagues reminded him that there was an economic crisis, that this was a time for cutbacks, not for new projects that would cost 120 million koruna ($7.3 million). In response, Kocab sang them a song about a man who has lost his memory, and all he can remember is one song. It worked. In May, the government agreed to fund the creation of a memorial at the site of the notorious Lety concentration camp. It’s expected to open next year. Kocab, who does not like the “game of politics,” says he took his portfolio because he believes strongly in human

50

rights. Perhaps a reminder of the horrors the Roma experienced in the past will force some Czechs to re-examine their current prejudices—and advance Kocab’s cause. http://2004.novayagazeta.ru/nomer/2004/61n/n61n-s18.shtml

… КАК МЫ ВХОДИЛИ В ЧССР И КАК УХОДИЛИ ИЗ ЕВРОПЫ

Сразу оговоримся: все, что произошло в 1968 году в Чехословакии, — подлость и предательство одного государства по отношению к другому. Исполнители высочайшей злой воли — солдаты и офицеры Советской армии. Наше государство всегда обладало уникальным свойством делать заложниками своих граждан, отдавая им преступные приказы. Солдаты считали, что были правы, что они выполняли долг перед властью. Это только в военной присяге написано, что перед Родиной. Но Родине не нужны ни оккупация Чехословакии, ни война в Афганистане, ни бойня в Чечне. Из этого порочного круга нам не выбраться, если власть будет и дальше отдавать преступные приказы. А исполнители всегда найдутся. Поэтому «некруглая» 36-я годовщина оккупации Чехословакии — повод напомнить не просто о прошлом, но и о нашей ответственности перед будущим. … Длившийся 16 месяцев вывод советских войск проходил без цветов и прощальных духовых оркестров. «Мы не отмечали их прихода, не будем отмечать и уход», — сказал мне Милослав Мюллер, староста местечка Миловице, откуда отправился к чехословацко-советской границе тот самый эшелон. Начиная с февраля 1990 года, когда министры иностранных дел Динстбир и Шеварднадзе подписали в Москве соответствующее соглашение, по июнь 91-го Чехословакию покинули 113 тысяч 421 человек, включая солдат, офицеров, членов их семей и вольноопределяющихся. Кроме того, были вывезены почти 95 тысяч тонн боеприпасов, 1220 танков, 2505 боевых машин пехоты и другая техника, для чего понадобились 33 тысячи вагонов. Если их сцепить, то получится состав длиной в 465 километров. Да вдобавок на своих крыльях улетела целая воздушная армия. Взаимодействие между командованием Центральной группы войск в ЧСФР и чехословацкими официальными представителями было деловым и спокойным. Председатель специальной парламентской комиссии по надзору за выводом огромной армейской группировки Михаэл Коцаб (известный в прошлом рокмузыкант) не скупился на похвалы в адрес командующего ЦГВ генералполковника Эдуарда Воробьева, а тот, в свою очередь, высоко оценил работу комиссии. Генерал последним покинул Чехословакию 28 июня. Я помню, как Эдуард Воробьев с букетом цветов поднялся по трапу транспортного Ан24, развернулся, приложил руку к козырьку генеральской фуражки и скрылся в утробе самолета. Сверкание фотовспышек было ему прощальным салютом на военном аэродроме Кбелы. А незадолго до этого он скрепил своей подписью протокол о завершении вывода войск. К подписанию документа, который содержит всего 150 слов, чехи и словаки шли 8343 дня… Виталий ЯРОШЕВСКИЙ, Прага — Москва 23.08.2004 http://newtimes.ru/articles/detail/3734/

Шимов Ярослав , 18.8.2008

51

Сорок лет назад, 21 августа 1968 года, советские танки вошли в Прагу. Пражская весна и социализм с человеческим лицом закончились. Чехия помнит события сорокалетней давности. Главное историческое наследие Августа — традиция солидарности. Каким эхом отзывается сегодня в Чехии вторжение-68 — изучал The New Times… Эхо 1968-го Дополнительным фактором в дискуссии о ПРО стала реакция России на чешскоамериканские планы. В июле, сразу после того как Райс и Шварценберг подписали соглашение о радаре, на несколько дней неожиданно снизились объемы российской нефти, поставляемой в Чехию по нефтепроводу «Дружба». Российская сторона заявила, что речь идет о сугубо технических проблемах, но в Праге немедленно появились высказывания о том, что речь идет о политической демонстрации Москвы, вызванной «радарным» договором. Это в какой-то мере тоже эхо событий 40-летней давности: каждое резкое движение со стороны России трактуется многими в Чехии, да и в других странах Восточной Европы как попытка Москвы восстановить свое влияние в регионе. (Нынешний конфликт между Россией и Грузией наверняка лишь усилит эти настроения.) Характерна в этом отношении реакция известного чешского музыканта Михаэля Коцаба, ныне баллотирующегося в верхнюю палату парламента от партии «зеленых»: «Раньше я был против строительства радара. Но чем резче становилась реакция русских на возможное появление ПРО у нас и в Польше, тем сильнее я склонялся в пользу этих планов. Радар здесь будет символом того, что мы окончательно и бесповоротно ушли из сферы русского влияния». Характерно, что именно Михаэль Коцаб был одним из ведущих членов комиссии, которая в 1991 году вела переговоры с советской стороной об условиях вывода войск СССР из Чехословакии. Тех самых войск, которые появились там 40 лет назад. http://ua-reporter.com/novosti/82671

27.02.2010 Чехословакия-1968: "Беги домой, Иван, тебя ждет Наташа..." «Беги домой, Иван, тебя ждет Наташа. Беги домой, Иван, здесь тебя девушки не любят. Беги домой, Иван, тебя ждет Наташа. Беги домой, Иван, и больше не возвращайся...» Это слова песни, которую после оккупации Чехословакии в августе 1968 года написал Яромир Вомачка (Jaromír Vomáčka). Эти слова выражают желание нации, чувствовавшей себя униженной после оккупации и желавшей, чтобы русские солдаты ушли из страны. Но Иван ушел не скоро. Только двадцать лет назад 26 февраля 1990 года в Москве было подписано соглашение, закрепившее вывод войск Советской армии из тогда уже свободной послереволюционной Чехословакии. Так был заключен один из самых важных в чешской истории международных договоров. Это было символичное завершение ноябрьской революции и обретение суверенитета (хотя «последний Иван» уехал 30-го июня 1991 года). Приведем некоторые цифры, чтобы было понятно, насколько огромная пиявка присосалась к нашей стране. В начале вывода войск здесь было 73 500 советских солдат и офицеров, плюс члены из семей. Еще 1220 танков, 2 505 боевых машин пехоты и бронетранспортеров, 1 218 пушек, 77 самолетов и 146 боевых вертолетов.

52

Частью вооружений были ракеты ближнего и среднего радиуса действия класса "земляземля", от 50 до 60 штук. Говорили, что у оккупантов здесь были и ядерные боеголовки. Однако часть советских политиков в Москве даже после подписания договора не смирилась с выводом войск, потому что солдаты в это же время должны были уйти и из ГДР и Венгрии. Как вспоминает Михаил Коцаб (Michael Kocáb), бывший тогда председателем парламентской комиссии по контролю за выводом войск, в конце 1990 года в Прагу приехала делегация депутатов Верховного Совета СССР и попросила немедленно приостановить вывод войск и продлить его сроки на пять лет. «Для нас, вновь получивших свободу более чем через 40 лет, это было неприемлемо. Я ценю то, что командующий группой войск в Чехословакии генерал Эдуард Воробьев воспротивился этому политическому давлению и на встрече заявил, что он будет соблюдать договор», - сказал Коцаб MF DNES. "iDNES.cz"



53