Jakub Němeček
Na lovu kvizonů
Vyjeli jsme na lov kvizonů. Stopa, kterou objevili Rosomák a Vrána, byla teprve dva dni stará. Strávili jsme v sedlech den a noc, když tu Hatátitlá zafrkal levou nosní dírkou. Znamenalo to, že kvizonů není víc než 299. Kvizon je pozoruhodné zvíře obývající prérii. Samo o sobě je dosti hloupé, avšak vzájemným telepatickým spojením mohou jednotlivé kusy dosáhnouti inteligence až nadlidské. Kritickým množstvím, kdy se stádo mění v genia, je 150 kusů. Vyzráti na dvousethlavé stádo je velmi těžké, ne-li nemožné. Třísethlavé stádo má inteligenci Boha. Nebo přinejmenším něčeho, co se Bohu velmi podobá. Můj věrný kůň nyní zafrkal dvakrát. Oddechli jsme si – kvizonů tedy nebylo více než sto padesát. Stádo se brzy objevilo v mračnech prachu před námi. Vystřelil jsem z kvizonobijky. Zasvištěly indiánské šípy. Popohnali jsme koně do cvalu. Vinnetou spustil ultrazvukovou sirénu, získanou od jednoho trapera výměnou za třicet bobřích kožišin. Prérijní kmeny vyznávají rozumnou zásadu – lov, ale též rozháněj. Shlukování kvizonů je nebezpečné nejen pro prérijní Indiány, ale i pro celé lidstvo. (O tom jsme se mohli přesvědčiti tragického roku 1897, kdy dvousethlavé stádo kvizonů telepaticky přivolalo flotilu příšer z Marsu, jež přistála v Britanii. Jen s mou skromnou pomocí a díky důmyslným nápadům tamního ministra obrany Mr. Wellse bylo tehdy nebezpečí zažehnáno.) „Neshlukujte se, rozejděte se!“ řval Rosomák do amplionu, připevněného popruhy na záda. Zmatená zvířata dusala všude kolem nás. Nebylo vidět na krok. Pálil jsem do vzduchu, neboť (1)
nyní již hrozilo nebezpečí, že bych zasáhl některého z ostatních lovců. Vřava netrvala dlouho. Když se prach rozptýlil, zůstalo na prérii ležeti několik mohutných těl. Ze tří kvizonů trčely obří nábojnice kvizonobijky. Vinnetou proklál dlouhatánským šípem dva kusy naráz. Vrána zastřelil činčilu. Kdo zastřelil Rosomáka, nebylo zprvu jasné. „Uf-uf!“ zvolal pobouřeně Vinnetou, když vytáhl z jeho těla rudočerně pomalovaný šíp. „Komančové!“ vzkřikl Vrána nenávistně. „Rosomák bude pomstěn,“ pravil Vinnetou s nehybnou tváří a orlím zrakem měřil obzor. V dálce bylo viděti jako malé tečky prchající kvizony, avšak po nepříteli ani hlesu. Vinnetou se sklonil a chvíli zkoumal prach. „Kvizonů bylo jen 33,“ oznámil nám, když se vztyčil. „Komančů bylo šest. Odešli tam,“ ukázal nám směr. Uložili jsme zesnulého Rosomáka jen provisorně do prohlubně mezi dvěma kameny a postříkali jeho tělo sprayem proti koyotům. Pak jsme se pustili do pronásledování ničemů. Záhy jsme v dálce spatřili chlapa uvázaného k mučednickému kůlu, jak se potí ve strašlivě tlustém záplatovaném kabátě plném černých děr. Nemohl to býti nikdo jiný, než náš starý známý Sam Hawking. „Co tady děláte, meššůrs,“ zaskřehotal, jakmile jsme se přiblížili na doslech. „Spíš, co tady děláte vy, Same?“ opáčil jsem. „Hraju si na opékané sele v županu, nevidíte?“ řekl mrzutě. „Sebrali mi paruku.“ To jsme ovšem viděli. Jeho příšerná skalpovaná leb zářila v prerii jako červený trpaslík. „K čemu je Komančům paruka?“ vyptával se živě Vrána. „K ničemu,“ zahučel Sam. „Chtěli, aby se mi uvařila hlava. Tak odvažte mě už přeci. Ale pozor, ať přitom nestrčíte pracku do černý díry. Už byste svou Anču Dlaňovku nikdy neviděli, meššůrs!“ (2)
„Taky byste si mohl koupit lepší kabát,“ nabádal jsem ho a mordoval se s uzly. „Tyhlety vaše výstřednosti...“ „Jen si nemyslete, Shatterhande,“ chechtal se Hawking. „Ten kabát je k nezaplacení. Počkejte, až uvidíte Komanče.“ Když jsme je dostihli, pochopil jsem, jak to myslel. Bylo jich šest, ale palebnou sílu měli poloviční. Třem z nich chyběla levačka a dalším třem zase pravačka. A tak vždy jeden z nich držel luk a druhý šíp. Tím pádem jsme byli v přesile a bez námahy jsme je přemohli. Sveřepě se tvářící nepřátele jsme pevně, avšak ohleduplně svázali a zahájili výslech. Jejich náčelníkem byl zakaboněný, hrdě vyhlížející Indián, který měl ostře řezané rysy. (Zvířata byla značně pohublá a my jsme je později odevzdali útulku v pevnosti Fort Charles. Jejich původ zůstává záhadou, neboť rys žije pouze na starém kontinentě.) „Jsou snad Komančové na válečné stezce s Apači?“ zeptal se hrdě Vinnetou. „Ne,“ zahučel temně divoch. „Pomátla snad mým bratrům rozum ohnivá voda?“ zeptal se Vinnetou melancholicky. „Ne,“ zahučel znovu Komanč ještě temněji. „Ztratili snad mí bratři knihu mého bílého bratra Gutha-Jarkovského, kterou jsem jim loni věnoval?“ otázal se Vinnetou přísně. „Ne,“ zahučel Komanč dosud nejtemněji. „Tak vo co tady kurňa de?“ zařval Sam a šlápl Komančovi na krk. „Dělejte, nemáme na to celej den!“ Odvlekl jsem ho stranou. „Zbláznil jste se, Same?“ „Asi jo,“ pokrčil rameny. „Nebo už se mi vaří hlava. Potřebuju tu svoji paruku.“ Šel jsem a poohlédl se po okolí. Paruka ležela v prachu a právě si v ní dělali hnízdo tarbíci. Vyhnal jsem je ven, vytřepal paruku a vrátil se k Samovi. Narazil si tu věc na hlavu. „Děkuju,“ řekl vděčně. Vinnetou mezitím dohovořil s Komanči. Přišel k nám. (3)
„Neudělali to prý z vlastní vůle. Říkají, že je k tomu přinutili kvizoni.“ Vyměnili jsme si překvapené pohledy. „Myšlenkově opulentní stádo?“ nadhodil jsem. „To by muselo mít aspoň dvě stě kusů!“ zamručel Sam. „Jestli je to pravda, tak se mi to vůbec, ale vůbec nelíbí, meššůrs!“ Rozvázali jsme Komanče. Vinnetou jim už prve polámal všechny šípy, takže byli zcela neškodní. Probodávali sice zlostnými pohledy Hawkinga, ale ten si jich vůbec nevšímal. „Vážení, nějaká ruka sem, ruka tam... Můj kabát jednou málem zblajzl celej Měsíc!“ Na ten den jsme si s Vinnetouem pamatovali dosti dobře. Slapové síly trhaly zemi na kusy a Atlantik prý málem zalil Evropu, mou starou vlast. Nebeské těleso se přiblížilo natolik, že jsem viděl Měsíčňanům do tváří, plných ošklivých ďolíků. Naštěstí jsme tehdy kabát ze Sama včas strhli a obrátili ho naruby. Tedy ten kabát. Poslali jsme Vránu zpět, aby střežil mrtvé tělo zesnulého druha, a vydali se na místo, kde měli Komančové dostat od kvizonů „příkaz“. Tak tomu říkali oni, primitivové, ale nám bylo jasné, že šlo o insistentní telepatickou manipulaci. Kvizoni jednoduše využívali potlačených lidských pudů, jež tak přesně popsal vídeňský profesor Freud. Komančové nás na okamžik začali považovati za své otce a bylo tedy jen logické, že se rozhodli nás zavraždit. Když jsme se přiblížili ku hřebeni nízkých skal, Hatátitlá jednou zafrkal, avšak pravou nosní dírkou. Zarazil jsem koně. Vinnetou také. „Hatátitlá,“ zašeptal jsem oři do ucha. „Opravdu?“ Kůň přikývl. „Takže se nemýlíš?“ Kůň zavrtěl hlavou. Pohlédl jsem na Vinnetoua. „Nikdy se nemýlí,“ pronesl s kamennou tváří. „Cvičil jsem ho přece já.“ (4)
Hatátitlá opět přikývl. „Pruda,“ dodal po chvíli. „Co je to tu za divadýlko, meššůrs?“ skřehotal vpředu Sam, který si až teď všiml, že nejedeme vedle něj. „Copá se to tu děje? Zvětřil ten váš koník dobře zamřelé medvědí tlapy, ha? Dáme si do trumpety, ha?“ Popohnal svého koně k nám. „Same,“ řekl jsem mu, „někde tady poblíž je nejmíň 300 kvizonů.“ Ostřílený traper zbledl jako stěna. „U všech skunků! To přece nejni možný!“ Svezl se pomalu z koně. „Zažil jsem to jednou. Už jednou jich bylo tři sta. Tehdy, když jsme žili v tom... V tom, co nevíme, co to bylo... Tehdy předtím. Před Změnou. Když všechno bylo jinak. Jako sen.“ Nějaký greenhorn, který na Divoký Západ přibyl toliko před pár měsíci, by si byl mohl mysleti, že Sam jenom tak blábolí, že mu přeskočilo z horka prérie. Já a Vinnetou jsme však dobře věděli, o čem mluví. Byli jsme tehdy u toho. „Nemůžeme to znovu dopustit, Šárlí,“ řekl Vinnetou a vážně na mě pohlédl. „Nepamatujeme si, jaké to bylo tehdy, ale aspoň víme, jaké je to teď.“ A měl samozřejmě pravdu. Jestliže kvizoni opět změní realitu, může to být mnohem horší a my budeme žít v něčem ještě mnohem absurdnějším, jakoby v románu od špatného spisovatele. Mohou se znovu objevit netvoři z Marsu, ale tentokrát nezahynou, a nebo třeba obživnou kaktusy, začnou chodit a střílet po nás trny, a nebo vyroste v prérii zámek a v něm nás budou soudit pro zločiny, jež jsme nikdy nespáchali. Nejhorší však byla představa, že by se znovu objevil ten strašlivý Ferda Mravenec a zařizoval všechno za nás. „Mám plán,“ pravil Vinnetou. Znal jsem jej už tak dobře, že mi ani nemusel vysvětlovat, co má za lubem. Pohlédl na skaliska vedle nás. Kvizoni jsou za nimi, říkal ten pohled. Pak se zadíval na Samův kabát. I tohle bylo jasné. Můj pokrevní bratr míval geniální nápady. (5)
Beze slova jsme přiskočili k Samovi a Vinnetou ho pevně podržel. Já z něj serval kabát. Samovi to došlo: „Ne, ne, kabát ne, můj kabát ne!“ křičel, jako když ho na nože berou, „co když se mu něco stane!? Víte, jak dlouho jsem ty díry sbíral!? Jednu jsem vyměnil za pytlík neutronových skleněnek!“ Na chvilku jsem věru zaváhal, neboť neutronové skleněnky bývaly kdysi i pro mne velkým pokladem. Ale nedalo se nic dělat, museli jsme se k Samovi zachovati poněkud surově, abychom zachránili svět. Hawking sebou zmítal jako šílenec, ale Vinnetou byl přeci jen nejsilnějším mužem kmene Apačů. S kabátem v ruce jsem se lvím skokem vyhoupl na skaliska. Ve skutečnosti to byl okraj velikého kráteru, kam snad kdysi dopadlo těleso obří létavice. Kvizoni stáli uprostřed, uspořádáni do podivného obrazce podobného těm, jaké se v létě vyskytují v obilí. Kolem to modře světélkovalo a obrysy skal už se začínaly kroutiti do nesmyslných, horečnatých patvarů. Fantazie kvizoního Boha začínala pracovat. Hodil jsem Samův kabát přímo doprostřed jich šiku, rozprostřený a lícem dolů, jako nějakého špinavého, strakatého netopýra. Ozval se strašlivý zvuk: rachot, kvil, zborcené harfy tón. Viděl jsem, jak černé díry vysrkaly všechny kvizony z povrchu prerie. Leč gravitační struktura kabátu neunesla nerovnoměrné rozložení hmoty a kabát se zhroutil do sebe. V poslední vteřině ještě ožil nadpozemskou kvizoní inteligencí a stačil mi zamávat. Pak se zablesklo a všechno zmizelo. Kvizoni i kabát. Kráter byl prázdný. Byli jsme zachráněni. Alespoň pro dnešní den. Sestupoval jsem pomalu ze skalisek a přemýšlel o tom, že budu muset Samovi věnovati svou vlastní, záložní čistou jelenicovou košili s monogramem KM.
únor 2013
(6)
www.jakubnemecek.com/esop
