Belgická revoluce 1830 Lenka KLETEČKOVÁ
Úvodem Tématem mé práce je Belgická revoluce. Přesto jsem se zaměřila i na události před jejím vypuknutím, na její průběh a také bylo nutné se zmínit o faktech, které po ní následovaly. Belgie je poměrně mladá země. V minulosti patřila k několika evropským státům. Z velkých mocností si ji podmanilo nejdříve Španělsko, poté Rakousko a pozadu nezůstal ani Napoleon Bonaparte. Roku 1815 se Vídeňský kongres postaral o nové uspořádání země. Belgii spojil s Nizozemím. Belgičané nesouhlasili s nově vzniklým soustátím. Katolické duchovenstvo se spojilo s liberály a výsledkem byla v roce 1830 Belgická revoluce namířená proti panovníkově vládě. Ta však skoro deset let odolávala, nicméně nakonec musela uznat svou porážku.
Belgie v cizích rukou V raném novověku belgické území náleželo Španělsku. Hovořilo se o Španělském Nizozemí.1 Po smrti Karla II., posledního španělského Habsburka, se situace změnila. Následovaly války o španělské dědictví, které byly ukončeny roku 1714 Rastattskou smlouvou, v níž nyní belgické provincie spadaly pod Rakousko. O slovo se přihlásily už na konci 18. století. V brabantské části propukla v letech 1789 až 1790 revoluce. Tamní obyvatelé, považující stará práva z dob uzavření arraské unie2 z roku 1579 za nedotknutelná, nesouhlasili s moderními správními reformami Josefa II. Revoluce se šířila do okolí a 11. ledna 1790 byla vyhlášena nezávislost Belgických spojených států reformátory myšlenkově spjatými s americkou revolucí a také konzervativními katolíky, kteří se spřátelili s myšlenkou nezávislosti. Existenci tohoto státu však brzy zažehnal Josefův následovník, Leopold II., jenž většinu bratrových reforem zrušil. Konzervativní strana se vrátila pod ochranné křídlo rakouské nadvlády a ještě téhož roku se rakouská vojska do Belgie nakrátko vrátila. Přesto zde jeden mezník můžeme sledovat. Obyvatelé Jižního Nizozemí se od bojů s Josefem II. nazývají Belgičany.
1
Nizozemí je historické označení pro region mezi Severním mořem (ústí řek Másy, Rýna a Šeldy) a Ardenami. Toto označení se dnes ještě ojediněle používá jako souhrnný pojem pro Nizozemsko, Belgii a Lucembursko. Po 2. světové válce se pro tyto tři státy zažil název Benelux. Nizozemsko je pojmenování pro Nizozemské království v době, jak jej prakticky známe od roku 1830 (od osamostatnění Belgie). 2 Jižní Nizozemí (provincie Artois, Hennegavsko a část Flander) pod nadvládou španělského krále Filipa II.
1
Během Velké francouzské revoluce, 1. října 1795, získala francouzská vojska 9 departmentů. Rakousko muselo potvrdit nové uspořádání mírem v Campu Formiu v roce 1797. Tyto departmenty pak automaticky přešly pod Napoleonovo žezlo. Jeho příchod nebyl pro Belgii ničím dobrým. Napoleon ji díky svým nákladným válečným výpravám dostal do nepříznivé finanční situace.
Vídeňský kongres a jeho následky Po Napoleonově pádu, dvacet let od přičlenění belgických departmentů k Francii, se konal Vídeňský kongres. Ten se postaral o nové uspořádání Evropy. Následovalo umělé spojení někdejšího rakouského Jižního Nizozemí, Spojených nizozemských provincií a Lucemburska a k 31. 5. 1815 vzniklo Království spojeného Nizozemí. Britská diplomacie si přála, aby nově vzniklé soustátí na sever od Francie sloužilo jako strážná věž před Lamanšským průlivem, kdyby se Francie opět snažila porušit rovnováhu v Evropě. Nové spojené Nizozemí fungovalo pod vládou Viléma I. Oranžského (z nasavsko-oranžské dynastie), s níž se místní belgické obyvatelstvo nemohlo smířit. Provincie v jižním Nizozemí nesouhlasily s centralistickou politikou Viléma I., do dolní komory dvoukomorového parlamentu byl volen stejný počet poslanců z řad čtyř milionů Belgičanů, zatímco Nizozemci tvořili jen dva miliony. Taktéž většinu státních úřadů okupovali úředníci s holandským občanstvím. Nechyběly náboženské konflikty mezi belgickými katolíky a nizozemskými kalvinisty, kteří zasahovali do školství a politiky církve, když vyhnali jezuity. Nespravedlivě, na dva stejné díly, se rozdělil státní dluh v neprospěch belgických provincií. Ty dlužily v uvozovkách jen 26 milionů guldenů3, přičemž státní dluh Nizozemí byl 575 milionů guldenů. Průmyslově vyspělý jih, kde se rodila sebevědomá francouzsky mluvící buržoazie, se nemohl nadále rozvíjet. Holandština se stala jediným státním jazykem, i když většina obyvatelstva – Belgičanů hovořila vlámsky a francouzsky. Tuto situaci se rozhodla vyřešit koalice liberálů a katolíků.
Liberálové V roce 1812 se ve Španělsku vytvořila skupina proti Napoleonovi. Nesouhlasila s jeho nadvládou a tak si vytvořila vlastní ústavu s tím, že ministři nejsou odpovědni králi ale parlamentu.
Začali si říkat los liberales, volní liberálové. Vzhlíželi se ve skotském
ekonomovi Adamu Smithovi a jeho myšlence o svobodném obchodu a projevu. Rovněž nechtěli kontrolu vlády nad hospodářstvím. Liberalistické tendence se začaly objevovat i
3
1 ANG (Nizozemsko-Antilský Gulden) je cca 11 Kč. Od roku 2002 se v Nizozemském království platí eurem.
2
v bruselském tisku. Příležitost dostali mladí pisálci v Le Courrier des Pays-Bas (Nizozemské noviny). Svými články si znepřátelili královu pravou ruku, ministra Van Maanena. Největší ohlas z liberálních redaktorů měl Louis de Potter. Zpočátku nenápadný, velmi bohatý bruggský občan skončil za mřížemi díky článku, ve kterém mu přišlo zbytečné, aby se země nadále starala o Nizozemskou Indii.4 Také dostal pokutu 1000 guldenů. Do vězení na osmnáct měsíců ho slavnostně doprovodil jásající dav. Ve vězení se novinář cítil jako v hotelu a pokračoval v publikační činnosti. Katolíci I katolíci bojovali s nadvládou Viléma I. Ten si byl vědom toho, že duchovenstvo není patřičně vzdělané, a tak před klasické semináře vyučující vlastní kněžské vzdělání vložil tzv. Collegium Philosophicum. Jednalo se o nižší semináře středoškolského typu. Ty však skoro nikdo nenavštěvoval. Katolické duchovenstvo nesouhlasilo s postoji protestanstského panovníka. Nechtělo, aby se vměšoval do jejich záležitostí. Situace se začala řešit roku 1827, kdy byl uzavřen konkordát mezi králem a papežem. Od této chvíle přestala fungovat filozofická kolegia a byla plně nahrazena klasickými semináři v čele s kněžími. V tomto ohledu se spokojené duchovenstvo posouvalo se svými ambicemi kupředu. Roku 1828 se dohodli katolíci a liberálové na spolupráci a vytvořili koalici. Ke kooperaci je vedly separatistické a odstředivé tendence. V čele katolíků stál politik Felix de Mérode a na straně druhé se za liberály postavil Hendrik de Brouckère. Tak vznikla mezi dosud znepřátelenými stranami tzv. monstrózní dohoda, monsterverbond. V tu chvíli si Vilém I. přiznal svůj neúspěch, zatímco Van Maaen houževnatě bojoval proti nově vzniklé koalici. Ze svých peněz financoval provládní noviny Le National. Do čela tohoto periodika se postavil francouzský hrabě Libry-Bagnano. Noviny se pro občany staly svátečním tiskem. Četly se jen ve chvílích, kdy si lidé chtěli zanadávat. Van Maanen neztrácel naději. Nově vedl proces proti výboru státních úředníků nesouhlasící s vládou. Van Maanen úředníky vyhostil ze země. Louis de Potter se musel smířit s nejdelším trestem. V Paříži měl strávit osm let. Králova pravá ruka se také postarala o dočasnou roztržku mezi katolíky a de Potterem. Ač se belgický novinář, filozof a politik postaral o sjednocení dvou belgických buržoazních stran, jeho korespondence ho charakterizuje v jiném světle. V ní se zmiňuje o tom, že až monstrózní dohoda přestane platit, udělá s katolíky rychlý proces. Van Maanen tuto korespondenci zveřejnil v knižním výboru, a tak byl oheň mezi katolíky a Louisem de Potterem na střeše.
4
Souhrnné označení nizozemských držav v jihovýchodní Asii a přilehlé oblasti Oceánie.
3
Počátek revoluce Belgičané se inspirovali u svých sousedů ve Francii. Červencová revoluce v Paříži byla pro ně impulsem k vyřešení situace na domácí půdě. V Paříži vydáním ordonancí5 vypuklo dne 26. července 1830 povstání. Jádro povstalců zpočátku tvořili poslanci a studenti. Záhy se k nim připojil prostý pařížský lid z řad řemeslníků a tovaryšů. Po tři dny se bojovalo na barikádách a revoluce nakonec slavila vítězství. Byla znovu obnovena Národní garda v čele s Lafayettem. Absolutistický Karel X. uprchl ze země a na trůnu ho vystřídal Ludvík Filip z orleánské větve bourbonského rodu. Také návštěva Mincovního divadla (Muntschouwburg) nenechala Belgičany chladné. I když byla představení se scénami z revoluce zakázána, lidé do divadla chodili a nejvíce si oblíbili operu „Němá z Portici“ (La Muette de Portici) francouzské skladatele popěvkové opery Daniela Aubera. Tento umělec se inspiroval příběhem neapolského lidu, který se v 17. století dokázal osvobodit od španělské tyranie. Z největšího potlesku se libreto těšilo během árie „Amour sacrée de la patrie, Rends-nous l´audace et la fierté! A mon pays, je dois la vie, Il me devra la liberté!“6 Z úst francouzského tenoristy Jeana-Francoisa Lafeuilladea se ozvalo „Do zbraně!“, publikum nejspíše volalo „Ať žije svoboda“, „Pryč s králem“. Představení bylo ještě před svým koncem přerušeno a diváci dne 24. srpna 1830, vyzbrojeni holemi a loučemi, vyrazili do ulic. Připojil se k nim dav z ulice a slavná revoluce mohla začít.
Povstání v plném proudu Možná čekali na tento den záměrně. Král Vilém slavil 58. narozeniny a Belgičané se postarali o senzační danajský dar. „Němá z Portici“ se stala symbolem belgického odporu. Lid začal rabovat město. Odnesl to dům a tiskárna Van Maanenova novináře Libry-Bagnana i rezidence samotného ministra spravedlnosti Van Maanena. Noc stačila k tomu, aby se do nepokojů zapojil celý Brusel. Povstalci obsadili zbrojnici, továrny a strategická místa ve městě. Bruselská domobrana sice situaci utišila, přesto ale vyjádřila vzbouřencům podporu. Vojáci a četníci se s chutí k davu připojili. Revoluce se zpočátku pyšnila na radnici francouzskou vlajkou, záhy byla vyměněna za vlajku brabantské provincie. Belgická trikolora se začala objevovat všude ve městě.7 Za bezpečnost ve městě ručil velitel městské gardy, baron Emanuel Van der Linden d´Hooghvoorst. Jeho vojsko čítalo až 10 000 mužů. Nicméně ve městě panoval pořádek. 28. srpna 1830 se ke králi dostala petice s ústupky. Povstalci zatím 5
Ordonance z 26. července 1830. Na jejich základě byl rozpuštěn nedávno zvolený parlament, mnozí obchodníci a podnikatelé ztratili hlasovací právo a také byla výrazně omezena svoboda tisku 6 ,,Svatá lásko k vlasti, dej nám odvahu a smělost! Své vlasti život dám, to přinese mi svobodu." 7 První vlajku ušila slečna Abtsová a její červený, zlatý a černý pruh nebyl svislý ale vodorovný.
4
nebyli jednotní v odpovědi na otázku, jaký bude osud země. Někteří se chtěli připojit k Francii, jiní se dožadovali osamostatnění. Nevědělo se ani, jestli budoucí Belgie má být republikou nebo monarchií. I dělníci a řemeslníci vystoupili s tím, že trvají na svých sociálních požadavcích. Vilém I. se také nehodlal vzdát bez boje. Sice 13. září 1830 hovořil s generálními stavy o problémech, na které upozorňovali přední bruselští občané, ale zároveň poslal 23. září 1830 svou armádu do Bruselu. V ní nechyběli členové královské rodiny, Vilémův bratr Frederik a korunní princ Vilém. Ironicky s 12 000 muži vstoupili ze čtyř směrů do města za zvuků pochodu z „La Muette de Portici.‘‘ Lid tento počin chápal jako zradu, a tak se na stranu Louise de Pottera připojili nejen liberálové v čele s Charlesem Rogierem, ale i lidová vrstva dělníků a řemeslníků z valonských provincií Charleroi a Lutychu. Lid se opět semknul. Oblíbil si píseň „La Brabançonne.“8 Korunní princ Vilém se slavnostně ukázal v bruselských ulicích s koněm zcela osamocen. Špatně by to s ním skončilo, kdyby nezasáhla domobrana. Jeho strýc Frederik postupoval uvědoměleji. Proti barikádám poslal vojsko. I když bylo v Schaerbeeku9 neúspěšné, některé oddíly se dostaly až do královského parku před královský palác v centru města. Lidé se ale po tři dny statečně bránili, jásali, zpívali a dokonce v noci opouštěli barikády, aby si mohli odpočinout. Kdyby to Frederik věděl, jistě by zaútočil. Přesto byl boj pro krále a jeho rodinu neúspěšný. Vše hrálo ku prospěchu koalice, která 26. září 1830 vojsko odrazila, byť měla ztrátu 445 vlastenců, kteří byli pohřbeni v monumentu na náměstí Saint-Michel (dnes mučedníků). Skoro nikdo už Vilémovi v zemi nevěřil. Přesto lze najít výjimky. A to město Maastricht pod taktovkou generála Bernarda Dibbetseho a citadela v Antverpách s Davidem Hendrikem Chassém. Tento nizozemský voják se účastnil bojů už proti Napoleonovi.
Situace v Nizozemí Aby poměry na severu zůstaly klidné, byl nucen amsterdamský editor Jacob Willem van der Biesen ze svého dvakrát týdně vydávaného Algemeen Handelsblad (Všeobecný obchodní list) udělat deník. Obchodníci a bankéři si tento list zpočátku velmi pochvalovali. Poskytoval jim cenné informace o burzách, reklamách a měnových kurzech. S postupem času, kdy se v něm začaly objevovat neutrální zprávy a makléřům klesala hodnota akcií, si ho obchodníci přestávali kupovat. Van der Biesen nakrátko zkrachoval. Situace se začala měnit, když už si bylo Nizozemsko jisté, že Belgie jde svým směrem. Van der Biesen z našetřených peněz
8 9
Píseň francouzského herce Antonína Dechet- Jenneval se roku 1860 stala státní hymnou. Schaerbeek je belgické město nacházející se v Bruselském regionu.
5
koupil svůj podnik zpět a z Algemeen Handelsbad vytvořil prosperující firmu, která se těšila z pěti tisíc předplatitelů. A ti se hlásili k liberalismu.
Formování nové vlády Z ústavní komise se vytvořila 25. září 1830 prozatimní koaliční vláda v čele s Charlesem Rogierem, o které si král Vilém I. myslel, že bude dělat problémy. Sice už usilovala o samostatnost, ale jinak vůči králi úřadovala vzorně. Spadeno však měla na korunního prince Viléma. Tento tehdy devatenáctiletý mladík, ač poznamenán svou nepopularitou, se rozhodl dostat do čela povstání a své postavení si obhájit různými prohlášeními a projevy. Jeho činnost však byla neúspěšná. Zato výborně zazářil dne 28. září 1830 Louis de Potter, když pronesl řeč o belgické nezávislosti z balkonu radnice v Bruselu, kde mu společnost dělali Felix de Merode nebo Charles Rogier - budoucí předseda vlády (1847 - 1852). Provizorní vláda vyhlásila 4. října nezávislost. Mimo jiné mezi její první výnos patřila proklamace francouzštiny jako jediného přípustného oficiálního jazyka. Provizorní vláda se také ujala svolání voleb do Národního kongresu. Ty proběhly 3. listopadu. Vítězně z nich vzešlo 200 poslanců z řad umírněných katolíků a liberálů. 4. listopadu 1830 přišly Francie a Anglie s návrhem, aby se v Londýně uskutečnila mezinárodní konference za účasti evropských mocností. Nově zvolený britský ministr zahraničí lord Palmerston, vůdčí osobnost konference, upozorňoval na fakt, že je nutné rozhodnutí Vídeňského kongresu z roku 1815 zrevidovat. Vilém I., ač nerad, topil se ke dnu. Po rozehnání nizozemského vojska se sešel 10. listopadu Národní kongres a přijal ústavu. Belgie získala status konstituční monarchie. Parlament měl být složen ze Sněmovny reprezentantů a Senátu. 10. listopadu 1830 Louis de Potter opět slavnostně promluvil tentokrát k prvnímu belgickému parlamentnímu shromáždění v budově parlamentu Palais de la Nation. 21. listopadu bylo uzavřeno nizozemsko-belgické příměří. Vilém těžil hlavně z toho, že Belgie si na sebe vezme víc než polovinu státního dluhu. Parlamentní shromáždění vyhlásilo 22. listopadu 1830 nezávislost Belgie, kterou 20. prosince 1830 uznala londýnská konference. Sešlo se pět mocností: Velká Británie, Francie, Rusko, Rakousko a Prusko. Výsledkem jejich jednání byl protokol o uznání belgické nezávislosti. Tyto země stanovily hranice Belgie, připojily k ní západní část Lucemburska, rozdělily spravedlivě státní dluh a vyhlásily volnou plavbu po řece Šeldě. Rozhodnutí o zřízení Spojeného nizozemského království bylo
6
nenávratně zrušeno. Protokol podepsala i Francie, čímž se oficiálně zřekla anexe na belgické území. Ještě téhož roku se opoziční koalice katolíků a liberálů rozpadla. Obě strany se od roku 1846 střídaly ve vládě.
Konstituční monarchie pod taktovkou Leopolda I. 7. února 1831 byla přijata nová ústava, která vycházela z monarchistického zřízení. Poskytovala občanům rozsáhlá buržoazně demokratická práva, ale volební právo bylo zatíženo vysokým censem. Katolická církev si upevnila své postavení. Anglie diplomaticky navrhla, kdo by měl po sesazeném Vilémovi nastoupit na trůn. Kladla si určité podmínky. Nechtěla nikoho z belgické šlechty ani nikoho s francouzskou krví. Na druhé straně Francie nesouhlasila s volbou anglického krále. A tak na konci jara roku 1831 byl za krále na doporučení Anglie prohlášen vévoda Leopold Sachsen-Coburg-Goth. Leopold přijal korunu 26. června 1831. Německý protestant, bývalý ruský generál10, vdovec po britské princezně Charlottě Augustě a manžel Luisy Marie Francouzské, dcery krále Ludvíka Filipa, vystupoval v Belgii jako Leopold I. Belgický až do roku 1865, kdy zemřel. Přestože pocházel z protestantské německé dynastie, konvertoval ke katolicizmu. Coburgovci byli velmi flexibilní v otázkách konfese a v etnických a konstitučních záležitostech. Svou přizpůsobivostí se dokázali zviditelnit v celé Evropě. Leopold se sice po své korunovaci z ostrovů odstěhoval, ale dynastie v zemi zůstala. Jeho synovec Albert Sasko-KoburskoGothajský si vzal svou sestřenici královnu Viktorii. Dalšímu Leopoldovu synovci Ferdinandu von Sachsen-Coburg-Gothovi se podařilo získat sňatkovou politikou roku 1836 portugalský trůn. Také v Bulharsku založil rod vlastní monarchii. Významným rádcem v oblasti uzavírání sňatků Leopoldových neteří a synovců se stal barón Stockmar.11 Leopold nesoupeřil s nizozemským králem Vilém jen trůn, ale i o ruku britské princezny. Britský král Jiří IV. ji chtěl provdat tak, aby Anglii zabezpečil spolehlivého spojence na evropské pevnině, a toho viděl právě v Nizozemí. Když se však Charlotta seznámila s Leopoldem, rozhodla se zásnuby s Vilémem zrušit. A tak se v květnu 1816 spojil sňatkem malý německý rod s britskou světovou říší.
10 11
Bojoval u Slavkova i v čele jízdy v bitvě u Chlumce roku 1813. Christian Friedrich Stockmar - důvěrný přítel, osobní lékař a Leopoldova pravá ruka.
7
Vilémův vpád 26. července 1831 byla na londýnské konferenci opět vyhlášena nezávislost Belgie a její neutralita. S tím se nemohl nizozemský král smířit. Obrátil se s prosbou o pomoc k ruskému carovi Mikulášovi, avšak ten byl zaměstnán polským listopadovým povstáním.12 Podporu nenašel ani u Pruska. Pruský ministr zahraničí Frédéric Ancillon vedl samostatnou prosperující politiku a toho se Rakousko obávalo, a proto ho izolovalo. Prusko nesmělo do ničeho hovořit. Vilém začal jednat na vlastní pěst. 2. srpna 1831 se svými vojsky vstoupil do země. Začalo legendární desetidenní tažení. Nizozemci pochodovali směrem k Bruselu, šlo spíše o ukázání jejich vojenské síly. Nicméně došlo k několika menším bitvám a už se zdálo, že opravdu dojdou do nového hlavního města. Mocnosti se začaly znepokojovat. Záchrany se ujal nově zvolený francouzský král Ludvík Filip III. Orleánský. Jeho armáda do 12. srpna vytlačila nizozemské pěší vojsko ze země. Na pobřeží se o pořádek postaralo francouzské a britské loďstvo. Nizozemští vojáci svá tažení necítili jako prohru. Ba naopak. Měli přece jen reprezentovat vojenskou moc, přesto se nenechali zastrašit a jejich sílu ještě poznalo francouzské vojsko. Roku 1866 jim byl na památku věnován pomník Národního ducha z roku 1830. Představoval sochu ženy na vrcholku. O památník se však nikdo nestaral, a proto byl ještě před první světovou válkou srovnán se zemí. Vilém I. tedy sázel na armádu. Ta ho však finančně vyčerpávala. Další boj svedlo Nizozemí s cholerou. Epidemie se od roku 1833 šířila celou Evropou. Nizozemí se však díky mnoha přístavům a mořským kanálům stalo rájem pro bakterie vyvolávající choleru. Tímto stavem zatížená země pomalu upouštěla od problémů s Belgičany. Nechápala Vilémův postoj. Ten stále otálel. Ač neměl Belgii rád, po smrti své první manželky Vilemíny roku 1837, se oženil s Henriëttou d'Oultremont de Wégimont. Obyvatelé Nizozemska to chápali jako zradu. Tato dáma byla totiž belgickou šlechtičnou a římskou katoličkou. V zemi plné protestantů něco nepředstavitelného. Vilém si stál za svým. Aby mohl být s Henriëttou, neváhal se později vzdát trůnu ve prospěch svého syna Viléma II. Nizozemského. Sever se postupem času více liberalisoval. Z úst profesora Johana Rudolfa Thorbeckea občané mohli slyšet o tom, že ministři mají být odpovědni parlamentu a ne králi. Tento vzdělaný muž zpočátku působil na univerzitě v Gentu. S přesídlením na leidenskou univerzitu 12
Po Vídeňském kongresu bylo Polsko spojeno personální unií s Ruskem. Mikuláš I. se nechal roku 1829 korunovat polským králem. Země však toužila po samostatnosti. 29. listopadu 1830 napadli studenti vojenské školy místodržitele velkoknížete Konstantina. Po této akci se povstání šířilo do dalších oblastí země. Skončilo neúspěšně. Rusové do roka zahájili vlnu represí a povstání potlačili.
8
se jeho názory více stavěly k liberalismu. O tom, jak má být složen parlament, se Thorbecke zmiňuje ve svém díle Poznámka k ústavě (Aantekening op de Grondwet). Oslabení moci krále lze vidět v revidované ústavě z roku 1848, na které se leidenský profesor podílel.
Vleklé dohady Mocnosti společně s Belgií a Nizozemskem se po desetidenním tažení opět sešly v Londýně, aby upravily belgickou otázku. I přes Vilémův nesouhlas, se dohodly v rámci možností 15. listopadu 1831 na smlouvě o dvaceti čtyřech článcích. V jejím obsahu bylo stanoveno, že západní, francouzsky mluvící polovina velkovévodství lucemburského definitivně připadne Belgii. Spravedlivě se také rozdělí státní dluh. Na druhé straně Vilémovi připadne část probelgické limburské provincie na východ od řeky Másy. Přestože mocnosti tedy dovolily Vilémovi jisté ústupky, on kladl stálý odpor. Tuto smlouvu nepodepsal. Pohrozily mu obchodním embargem, obsadily jednu ze stále se držících antverpských pevností Davida Hendrika Chassého a donutily ho k úprku. Nizozemská armáda se o Vánocích roku 1832 stáhla. Vyjednávání mezi Nizozemskem a mocnostmi s Belgií trvalo dlouho. Roku 1833 se Vilém dohodl s Francií a Anglií na dočasné úmluvě. Zato Belgie měla problém s pruským ministrem zahraničí Frédéricem Ancillonem. Nesouhlasil s výstavbou pevností od Antverp k Hasseltu. Ty měly údajně sloužit jako ochrana před Nizozemskem, i když se Belgie zavázala neutralitou. Konference pokračovala v Londýně a přinesla výsledek v podobě tzv. Londýnského protokolu z 19. dubna 1839, kdy se opět Limbursko rozdělilo na belgickou a nizozemskou část a povýšilo na vévodství, přičemž společně s částí Lucemburska spadalo pod Německý spolek. Belgie definitivně získala neutrální postavení.
Závěrem I když mezi sebou liberálové a katolíci neprojevovali vzájemné sympatie a ještě se roku 1830 stihli rozejít, přesto jejich spojenectví, vzniklé za účelem osamostatnit se v oblasti správy, hospodářství a financí a následně vytvořit vlastní stát, zvítězilo. Stali se vzorem pro ostatní hnutí v Evropě, možná se jimi inspiroval i slavný revoluční rok 1848. Belgie se stala konstituční monarchií, chytila druhý dech s příchodem nového panovnického rodu BourbonOrleans. Leopold I. spolupracoval s vládou, která byla odpovědná parlamentu. Průmysl a obchod vzrůstal a Belgie se mohla pyšnit titulem jedné z nejmodernějších zemí Evropy.
9
Použitá literatura DURMAN, Karel, SVOBODA, Miloslav. Slovník moderních světových dějin. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1969. 688s VAN DER HORST, Han. Dějiny Nizozemska. přeložily Petra Schürová a Jana Pellarová. 1.vyd.Praha: Lidové noviny, 2005. 668 str. SKŘIVAN, Aleš. Lexikon světových dějin 1492 - 1914. 1.vyd. Praha: Aleš Skřivan ml, 2002. 447 str. PEČENKA, Marek, LUŇÁK, Petr a kolektiv. Encyklopedie moderní historie. 2. vyd. Praha: Libri, 1998. 631 str. FISCHER, Otokar. Belgie a Německo. La Belgique et L´Allemagne. Praha: Filosofická fakulta Univerzity Karlovy, František Řivnáč, 1927. 114 str. HROCH, Miroslav et al. Obecné dějiny III. Dějiny novověku.Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1989. 544 str. RIŠKOVÁ, Antónia. Dynastická politika Sasko-Cobursko-Gothajského rodu v prvej polovici 19. storočia. Praha, 2010. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav světových dějin. PRIESNER, Rudolf. König Leopold I., Der Größe Coburger; 150 Jahre Unabhängigkeit Belgiens. Gerabronn/Crailsheim, Hohenloher Druck- und Verlagshaus. 1980 HULICIUS, Eduard. Stručná historie států. Belgie. Praha: nakladatelství Libri, 2006. 177 str. http://www.presseurop.eu/cs/content/article/894661-opera-jiz-belgicane-nesmeji-videt
10
