Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Teorie a praxe přípravného řízení trestního Katedra trestního práva
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
TRESTNĚPRÁVNÍ OCHRANA LIDSKÉHO ZDRAVÍ Ctibor Kopčil 2011/2012
1
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Trestněprávní ochrana lidského zdraví zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.
………………………. 2
Úvodem této práce bych chtěl vyjádřit své poděkování doc. JUDr. Věře Kalvodové, Dr. za vedení mé práce a cenné rady, jež mi poskytla.
3
Obsah 1. Úvod ......................................................................................................................................5 2. Zakotvení práva na ochranu zdraví v normách nejvyšší právní síly......................................7 3. Trestné činy proti zdraví .....................................................................................................15 3.1 Těžké ublížení na zdraví (§ 145 trestního zákoníku)...................................................15 3.1.1 Těžká újma na zdraví - výklad pojmu..................................................................18 3.2 Ublížení na zdraví (§ 146 trestního zákoníku)............................................................20 3.2.1 Ublížení na zdraví - výklad pojmu......................................................................22 3.3 Ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky (§ 146a trestního zákoníku)...................23 3.4 Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 147 trestního zákoníku) ..........................25 3.5 Ublížení na zdraví z nedbalosti (§148 trestního zákoníku).........................................27 4. Srovnání právní úpravy s úpravou v některých zemích Evropy..........................................29 4.1 Nizozemské království.................................................................................................29 4.2 Ruská federace............................................................................................................33 4.3 Slovenská republika....................................................................................................36 5. Některé trestné činy ohrožující život nebo zdraví................................................................39 5.1 Mučení a jiné nelidské a kruté zacházení (§ 149 trestního zákoníku)...........................39 5.2 Neposkytnutí pomoci a neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku ..........41 5.2.1 Neposkytnutí pomoci (§ 150 trestního zákoníku).................................................41 5.2.2 Neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku (§ 151 trestního zákoníku) .........................................................................................................................................43 5.3 Rvačka (§ 158 trestního zákoníku)................................................................................44 6. Návrhy de lege ferenda........................................................................................................46 7. Závěr....................................................................................................................................48 8. Resumé.................................................................................................................................49 9. Seznam literatury použité k práci.........................................................................................50
4
1. Úvod V naší společnosti je dobrým zvykem přát ostatním při nejrůznějších příležitostech hodně zdraví, štěstí... Někdy to zní takřka jako fráze,
neboť potřebu zdraví si
nejčastěji uvědomíme ve chvíli, kdy je nějakým způsobem poškozeno. Už od pradávna byli jedinci slabí či postižení závislí na pomoci společnosti, případně byli vytlačováni na její okraj a ponecháni svému osudu. To se pochopitelně v různých dobách, na různých místech proměňovalo. Vždyť i dnes vlivem nedostatku, nebo finanční nedostupnosti kvalitní zdravotní péče umírají miliony lidí z příčin, kterým se dá zásluhou moderního lékařství předejít. Zdraví je klíčovým předpokladem pro příznivý sociální, ekonomický i kulturní vývoj jedinců. Je důležité nejenom pro jednotlivce samotné, ale i pro jejich rodiny, pro celou společnost, vždyť zdravá populace je předpokladem ekonomického růstu dané společnosti. Špatné zdraví má také důsledky sociální - nemocní, zejména pak dlouhodobě nemocní, nemohou plnit své společenské role (v zaměstnání, v rodině, v občanské společnosti), naopak jsou na pomoci společnosti závislí, a to pochopitelně nejenom ekonomicky. Zdraví v chudých zemích světa je dlouhodobě výrazně horší než v zemích rozvinutých. My máme to štěstí, že patříme k zemím rozvinutým, nebo - jak se dnes také říká - k zemím globálního Severu. Rozdíly ve zdraví obyvatelstva chudých a rozvinutých zemí jsou značné, tyto dvě skupiny se liší i délkou života obyvatel a hlavními příčinami úmrtí. A tak zatímco chudé země trápí infekční nemoci, vysoká úmrtnost matek a dětí při porodu a podvýživa, vyspělé země čelí výraznému stárnutí populace a všemi důsledky tohoto trendu. Přestože moderní věda dokáže předcházet infekčním onemocněním, umírá 40 % obyvatel
chudých zemích právě na ně. Pro
srovnání ve vyspělých zemích je to pouhé 1 %. Hlavní příčiny úmrtí v rozvinutých jsou civilizační choroby, to jest onemocnění srdce a cév, rakovina, ale také úmrtí v důsledku úrazů a otrav. Dnešní obyvatel
globálního Severu očekává, že nejen moderní lékařské
postupy, ale i stát budou zárukou ochrany jeho života a také zdraví, z důvodů socioekonomických, které jsme na úvod naznačili. Tato práce má za cíl podat přehled o problematice trestněprávní ochrany zdraví člověka v české právní úpravě. Jde však o problematiku zjevně natolik širokou, že její zpracování v celé šíři by dalece přesahovalo rozsah přiměřený bakalářské práci. Proto
bude práce směřována ke specifikaci zakotvení práva na 5
ochranu zdraví v normách nejvyšší právní síly a následně pak na ustanovení první hlavy, části druhé trestního zákoníku, kam jsou soustředěny poruchové trestné činy proti lidskému zdraví. Mimo samotného výkladu o konkrétních ustanoveních bude součástí práce srovnání s předchozí právní úpravou a právní úpravou v některých evropských zemích. Pro zpracování této práce byla výchozí metodou metoda normativní. Při rozpracování jednotlivých problematik pak byly použity prvky analytické (při rozboru jednotlivých ustanovení), teleologické (při rozboru cíle právní úpravy), komparativní (při srovnávání starší a novější právní úpravy, popř. při srovnávání s právní úpravou v jiných zemích). Práce samotná je členěna do pěti základních celků. V prvním z nich bude nastíněno zakotvení práva na zdraví v normách nejvyšší právní síly, tedy v Ústavě ČR a Listině základních lidských práv a svobod a v některých mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána a které jsou součástí ústavního pořádku ČR. V druhém celku se budu věnovat podání přehledu o trestných činech proti lidskému zdraví, zakotvených v první hlavě, druhém díle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále TrZ). Zde jsou zakotveny ze společenského hlediska nejzávažnější trestné činy, porušující lidské zdraví. Součástí výkladu bude i srovnání se starší právní úpravou danou zákonem č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Třetí část práce věnuji srovnání stávající právní úpravy v ČR s úpravou ve třech evropských zemích, a to ve Slovenské republice jako ve státě, který měl převážnou část moderních dějin práva společnou s ČR, v Ruské federaci jako ve státě, který měl na vývoj České republiky nikoli nepodstatný vliv a v Nizozemském království jako příkladu tradiční demokracie ve státu podobné velikosti, jako ČR, byť jiného státoprávního uspořádání. Ve čtvrté části se budu věnovat pohledu na některé trestné činy ohrožující lidské zdraví, přičemž jsem k náhledu vybral opět ty nejzávažnější. Poslední celek pak bude věnován zhodnocení současné české právní úpravy v rozsahu práce a případným návrhům de lege ferenda.
6
2. Zakotvení práva na ochranu zdraví v normách nejvyšší právní síly Právo na ochranu zdraví můžeme nepochybně zahrnout do lidských práv. Tato práva prošla v průběhu století velkým vývojem. Počátek idey lidských práv se utvářel již od starověkého Řecka, a to obzvlášť vlivem filozofie. Ostatně filozofie a různé její směry či školy stojí v pozadí utváření lidských práv až do současné podoby. Postupem času byla lidská práva formována mnoha dalšími faktory, mezi něž můžeme počítat zejména privilegia udělovaná šlechtě a městům v průběhu středověku. Jednalo se o jakousi předzvěst lidských práv, která byla později vtělována do katalogů, které vznikaly zejména v 18. a 19. století vlivem revolucí, kde nespokojený lid diktoval svoje požadavky. Následně byly tyto katalogy, ať již v celku,
či
jednotlivá
práva,
zakomponovány
do
ústav
jednotlivých
států.
Z předchozího výkladu tedy vyplývá, že lidská práva byla vtělena do celé řady právních dokumentů. Abychom však mohli nějakým způsobem odvodit přibližnou dobu vzniku práva na ochranu zdraví a podle toho jej následně zařadit k příslušným dokumentům, je nutné určit, o jaké právo se jedná. Tradiční diferenciace lidských práv rozlišuje: osobní práva a svobody, dále pak politická práva a svobody a v poslední řadě sociální, ekonomická a kulturní práva. Do této poslední skupiny, tj. do sociálních práv můžeme zařadit právo na ochranu zdraví. Existují i další třídění lidských práv, a to podle uplatňování tzn. na individuální, kolektivní a skupinová práva. Nebo také třídění podle generací, kde je uplatňováno hledisko historického vývoje lidských práv. Podle tohoto třídění bychom pak museli zařadit právo na ochranu zdraví do II. nebo III. generace s ohledem na to, jestli se jedná o diferenciaci tří či čtyřgenerační. Sociální práva tedy vznikala od konce 19. století až do počátku století dvacátého. Proto musíme hledat dokumenty vznikající v tomto období, abychom jejich existenci mohli nějakým způsobem podložit. V tomto období v českém státu, coby součásti rakouské monarchie, vládl bachovský absolutismus, který spočíval zejména v upevňování hospodářského postavení měšťanstva, zatímco mu na druhé straně bránil v přístupu k politické moci. Po odvolání ministra Bacha, dochází v následujícím období k masivní tvorbě ústav, které ve většině případů obsahují alespoň základní katalog lidských práv. 1 Ovšem o prvních sociálních právech lze mluvit až v souvislosti s první československou ústavou, která byla přijata v r. 1920. V následujícím období si české země prošly mnichovským diktátem, který byl následován vyhlášením protektorátu Čech a 1
Malý, K. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde a.s., 2005, 675 s.
7
Moravy a II. světovou válkou. O dodržování lidských práv, co se válečného období týče, nemůže být vůbec řeč. Český stát do roku 1991 měl ještě další tři ústavy (Ústavu Československé republiky, Ústavu Československé socialistické republiky a Ústavní zákon o československé federaci), ale ani jedna neobsahovala Listinu základních lidských práv a svobod jako takovou. Federální shromáždění ČSFR schválilo dne 9. ledna 1991 Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod. Základní práva a svobody jsou zde deklarovány jako nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. V současné době je na lidská práva kladen velký důraz, a to jak z hlediska vnitrostátního, tak z hlediska mezinárodního. Právo na ochranu zdraví je ve vnitrostátním právním pořádku České republiky zakotveno v čl. 31 usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Listina jako součást z. č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky (dále jen Ústava) je normou nejvyšší právní síly ve státě, samozřejmě spolu s Ústavou. Dále k těmto normám nejvyšší právní síly musíme řadit i mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána, jak lze dovodit z čl. 10 Ústavy, který hovoří o tom, že se mezinárodní smlouva stává součástí právního řádu, a také o její aplikační přednosti před vnitrostátním zákonem. Pokud však budeme právní normy dělit podle právní síly absolutní na primární, tj. zákonné a relativní síly na sekundární, tj. podzákonné, jak uvádí prof. Viktor Knapp ve své Teorii práva, lze mezi normy nejvyšší právní síly zařadit i zákony („obyčejné zákony“), zákonná opatření Senátu podle čl. 33 Ústavy. 2 V takovém případě je úprava práva na ochranu zdraví poněkud širší. Ostatně už znění čl. 31 Listiny nás k tomu navádí.
Kromě toho, že v první části říká: „Každý má
právo na ochranu zdraví. Tak ve své druhé části výslovně uvádí, že: „Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“ 3 Z toho poté vyplývá, že je možná aplikace zákonů na ochranu zdraví, směřující však k lékařské péči a pojištění. Abychom ale začali popořádku, jak jsem již zmínil výše, je v prvé řadě nutné vycházet z Ústavy, která v čl. 3 zakotvuje, že: „Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod.“ 4 Kromě toho Ústava stanovuje
2
Knapp, V., Teorie práva. Praha: C.H.Beck, 1995, s. 157.
3
Zákon č. 2/1993 Sb. - Listina základních práv a svobod
4
Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava české republiky.
8
případy tzv. trestněprávní exempce poslanců a senátorů (čl. 27 odst. 1, 2) 5 ale to se nás v tomto případě netýká. Pro nás je směrodatná úprava tohoto lidského práva v Listině. Zde je provedena v čl. 7, kde první odstavec přiznává každému nedotknutelnost osoby a soukromí, kdy pod pojmem osoba je nutno rozumět osobu ve fyzickém smyslu, tedy její život a též zdraví. Tento výklad je podpořen zněním druhého odstavce čl. 7, který stanovuje zákaz mučení nebo podrobení krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu, tedy zacházení nepochybně negativně dopadající právě na zdraví člověka. Přímo právo na ochranu zdraví pak Listina zakotvuje ve znění už citovaného čl. 31. Listina kromě něj upravuje další práva dotýkající se obecně trestněprávní oblasti našeho právního systému. Je třeba zmínit, že mezi nimi jsou zákaz trestu smrti (čl. 6 odst. 3), zásada „žádný trestný čin, žádný trest bez zákona“ (čl. 39), zákaz retroaktivity přísnějšího trestního zákona (čl. 40 odst. 6) a celou řadu dalších ustanovení, ze kterých vycházejí normy trestního práva hmotného i procesního. 6 Tyto se pak nesou celým trestním zákoníkem. Bezprostředně se ochrany zdraví dotýkají i jiná ustanovení Listiny, kde je ochrana lidského zdraví důvodem pro možné omezení jiných základních práv. Jedná se např. o výjimku ze zákazu nucených prací a služeb podle čl. 9, odst. 2, písm. c), d), kdy je práce podobného charakteru možno ukládat v případě ohrožení života nebo zdraví osob, popř. na ochranu těchto zájmů, nebo podle čl. 12, odst. 3, kde nedotknutelnost obydlí je možno porušit pouze, je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu m.j. života nebo zdraví osob. Dále např. v čl. 11 odst. 3 (omezení výkonu vlastnického práva, pokud by jeho výkon ohrožoval m.j. lidské zdraví), čl. 14 odst. 3 (omezení svobody pohybu a pobytu, které je nezbytné např. pro ochranu zdraví), čl. 16 odst. 4 (omezení svobody výkonu náboženství nebo víry, jde-li o opatření nezbytná v demokratické společnosti m.j. pro ochranu zdraví), čl. 19 odst. 2 (omezení svobody shromažďování, jde-li o opatření v demokratické společnosti nevyhnutelné m.j. pro ochranu zdraví). Pozitivně je pak zakotveno např. právo žen, mladistvých a osob se zdravotním postižením na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky v čl. 29 odst. 1 a právo těhotné ženy na zvláštní péči a odpovídající pracovní podmínky v čl. 32 odst. 2. Nyní bych chtěl pokračovat s mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. Mezi hlavní, které musím určitě zmínit, patří Mezinárodní pakt 5
Novotný, O. Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 65.
6
Novotný, O. Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 66.
9
o občanských a politických právech č. 120/1976 Sb. a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokoly na tuto Úmluvu navazující č. 209/1992 Sb. (dále jen Evropská úmluva). Mimo jiné zde patří další úmluvy a pakty, které Česká republika ratifikovala, a jsou pro ni tudíž závazné. Jsou to: Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace, Úmluva o právech dítěte, Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání , Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání . Všechny tyto smlouvy se nějakým způsobem zabývají právy člověka a občana, a to jak v konkrétní oblasti, tak i po všeobecné stránce. Aby bylo možné se v nepřeberném množství mezinárodních smluv, které se dotýkají lidskoprávní oblasti, orientovat, byla za tímto účelem zřízena Rada vlády České republiky pro lidská práva (dále jen Rada). Rada je poradním orgánem vlády České republiky pro otázky ochrany lidských práv a základních svobod. Byla zřízena usnesením vlády ČR č. 809 ze dne 9. prosince 1998. 7 Jejím úkolem je především sledovat dodržování a naplňování lidských práv náležejících do výše zmíněných dokumentů, a to i včetně vnitrostátních, tzn. Ústavy a Listiny. Dále pak vypracovává pro vládu návrhy koncepcí jednotlivých politik nacházejících se v konkrétních oblastech jejího zájmu a to převážně ve spolupráci, jak s vládou a ministerstvy, tak i s neziskovými organizacemi. Předsedkyní Rady je v současné době zmocněnkyně vlády pro lidská práva Mgr. Monika Šimůnková. Včetně ní v Radě působí 21 členů, kteří zastupují státní správu a občanskou odbornou veřejnost. Rád bych teď zkonkretizoval články, zabývající se ochranou zdraví ve výše uvedených mezinárodních smlouvách. V prvé řadě je to článek 12 odst. 1 v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech. Tento pak zní: „Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně fyzického a duševního zdraví.“ 8 V následujícím odstavci jsou pak vymezena opatření, která slouží k zajištění dosažení tohoto práva co nejefektivnějším způsobem. Úprava sahá od problematiky potratů přes hygienické podmínky po léčbu různých druhů nemocí a zajištění lékařské pomoci pro všechny. Můžeme tedy hovořit 7
Vláda České republiky: Rada vlády pro lidská práva [citováno 3. června 2012]. Dostupný z: http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rlp/rlp-uvod-17537/
8
Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech
10
o tom, že úprava je vlastně, ve srovnání s naší Listinou, konkrétnější, a to ve vykreslení dosažení žádoucího stavu. Je nutné však i zmínit, že celým Paktem se dále nese pojem veřejného zdraví, který je nutné chápat v obecné rovině. Nadřazenost spočívá hlavně v tom, že články obsahující pojem veřejné zdraví jsou aplikovatelné pro celou společnost souhrnně, na rozdíl od pojmu ochrany zdraví, který se vztahuje na zájmy jednotlivce, jak pojednává právě čl. 12 Paktu. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod se ochranou zdraví jako takovou nezabývá. Vymezuje ji pouze z hlediska jednotlivých konkrétních práv jako obecnou úpravu. Mluvíme zde o čl. 8, 9, 10 a 11 v jejich odst. 2. Tuto úpravu lze chápat jako ochranu veřejného zdraví, tudíž nikoli konkrétní, ale vztahující se obecně na celou společnost. Konkrétní práva, jichž se ochrana veřejného zdraví týká, jsou vesměs opakující se. Velký důraz je tedy kladen na ochranu veřejného zdraví z hlediska svobody projevu, následně svobody shromažďování a sdružování, práva na respektování soukromého a rodinného života a svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Protokol č. 4, který je součástí Úmluvy, je totožný ve svém čl. 2 odst. 3, který se zmiňuje o ochraně zdraví, s čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Nejde přeskočit Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Ten ochranu zdraví upravuje ve svém článku 12, který zní: „Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně fyzického a duševního zdraví.“ 9 Aby bylo možné takové úrovně dosáhnout, stanovuje Pakt několik podmínek. Mezi těmi jsou opatření zaměřující se na děti, tzn. „Opatření ke snížení počtu potratů a kojenecké úmrtnosti a opatření ke zdravému vývoji dítěte.“ 10 Další tři písmena se již zaměřují na dosažení požadovaných podmínek z hlediska pracovních a všeobecné lékařské péče a pomoci, a to i při epidemiích. Jmenovitě jednotlivá písmena znějí: „Zlepšení všech stránek vnějších životních podmínek a průmyslové hygieny; prevenci, léčení a kontrolu epidemických, místních nemocí a chorob z povolání a jiných nemocí; vytvoření podmínek, které by zajistily všem lékařskou pomoc a péči v případě nemoci.“ 11 Mimo tohoto článku je důraz na ochranu zdraví kladen jen v článku 10 v odst. 3, který opět zdůrazňuje potřebu ochrany zdraví dětí. Nicméně tento fakt není zarážející, ochrana zdraví dětí je jednou z nejdůležitějších věcí, jež je nutno dosáhnout a dodržovat. Z tohoto důvodu 9
také byla vytvořena
Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech
10
tamtéž
11
tamtéž
11
mezinárodní smlouva zabývající se konkrétně stanovenou problematikou. Úmluva o právech dítěte publikovaná pod č. 104/1991 Sb., která mimo jiné disponuje vlastním kontrolním mechanismem v podobě Výboru pro práva dítěte. Z výše zmíněného výčtu mezinárodních smluv, které se zabývají lidskými právy nebo je nějakým způsobem upravují, nám zbývají tři. Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace č. 95/1974 Sb. Jak již název napovídá, jedná se o ochranu před jakoukoli formou diskriminace. Stejně jako předešlá mezinárodní smlouva, i tato v sobě obsahuje vlastní kontrolní mechanismus spočívající ve zřízení Výboru pro odstranění rasové diskriminace. „Samotná kontrola probíhá pravidelným předkládáním zpráv smluvních států úmluvy každé dva roky Výboru a hodnocením těchto zpráv Výborem.“ 12 Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání č. 143/1988 Sb. předpokládá, že smluvní stát je vázán závazkem zabránění jakékoli formy krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání na jeho území. Na plnění tohoto závazku dohlíží Výbor proti mučení. Evropskou úmluvu o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání č. 9/1996 Sb. byl zřízen Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT). „CPT prostřednictvím návštěv zjišťuje, jak je zacházeno s osobami zbavenými svobody, s cílem posílit ochranu těchto osob před mučením a před nelidským či ponižujícím zacházením nebo trestáním.“ 13 Všechny tyto smlouvy mají společné to, že ochrana zdraví v nich fakticky vymezena není, ale prolíná se celou jejich úpravou v obecné rovině. Je nutné si uvědomit, že po vstupu České republiky do Evropské unie (dále jen EU), se úprava dotýkající se lidských práv změnila. I navzdory tomu, že EU byla původně zřízena za jiným účelem, postupem času, vlivem různých okolností a nároků, jež byly kladeny na tuto instituci, se ochrana lidských práv a svobod stala důležitou a nedílnou součástí veškerých politik EU, a to jak zaměřených vně, tak i dovnitř. Jak již bylo nastíněno výše, EU na ochraně lidských práv a svobod pracuje zejména uzavíráním mezinárodních smluv, které ale nejsou jediným prostředkem pro 12
Vláda České republiky: Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace [citováno 9. června 2012]. Dostupný z: http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rlp/dokumenty/zpravy-plneni-mezinumluv/umluva-o-odstraneni-vsech-forem-rasove-diskriminace-17715/
13
Vláda České republiky: Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání [citováno 9. června 2012]. Dostupný z: http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organyvlady/rlp/dokumenty/zpravy-plneni-mezin-umluv/evropska-umluva-o-zabraneni-muceni-a-nelidskemu-neboponizujicimu-zachazeni-nebo-trestani-17701/
12
dosažení žádoucích cílů.
Vnitřní dimenze ochrany lidských práv je založena
především na evropské Listině základních práv. Její závaznost je zakotvena v Lisabonské smlouvě, která jí i mimo jiné propůjčuje charakter primárního práva EU, z toho poté plyne její závaznost jak pro jednotlivé instituce EU, tak i pro členské státy.
„Listina
základních
práv
sice
nerozšiřuje
pravomoci
Unie
upravené
Smlouvami, ale zakotvuje principy obsažené v judikatuře Soudního dvora.“ 14 Listina základních práv ve své základní úpravě vychází z výše zmiňované Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Je však nutné podotknout, že i přes přijatý závazek, jež je zakotven v Lisabonské smlouvě, se EU stále nestala smluvní stranou Evropské úmluvy Rady Evropy. Problém tkví ve vztahu mezi Soudním dvorem EU a Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku. „Právníci musí vyřešit, jak zachovat monopol Soudního dvora EU na výklad evropského práva, aby u obou soudů nevznikala protichůdná judikatura. Nesmí být dotčeno také rozdělení pravomocí mezi EU a členskými státy ani závazky členských států EU k Radě Evropy.“ 15 Vnější dimenze ochrany lidských práv a svobod tvoří prakticky dialog mezi členskými státy a státy třetími, tedy těmi, jež nejsou součástí EU. Tento dialog se rovněž uskutečňuje prostřednictvím uzavírání mezinárodních smluv. „Od poloviny devadesátých let jsou do mezinárodních smluv uzavíraných se třetími zeměmi vkládány tzv. lidsko-právní doložky (jejichž porušení může v některých případech vést až k pozastavení provádění dané smlouvy).“ 16 O tom, že je tato oblast velmi hlídána, rovněž svědčí fakt, že Rada od r. 1998 vydává pravidelné zprávy o vývoji v dodržování lidských práv. Jejího příkladu pak následuje od r. 1993 Evropský parlament. Velmi výhodným nástrojem sloužícím k vynucení dodržování lidských práv je finanční nástroj EIDHR (European Instrument for Democracy and Human Rights). Jeho cílem je podpora demokracie a lidských práv ve třetích státech. „EIDHR může garantovat pomoc tam, kde neexistuje rozvojová spolupráce a může zasahovat i bez dohody vlád třetích zemí. Může podporovat skupiny nebo jednotlivce uvnitř občanské společnosti bránící demokracii stejně tak jako mezivládní
14
Euroskop: Lidská práva [citováno 10. června 2012]. Dostupný z: http://www.euroskop.cz/679/sekce/lidskaprava/
15
Euroskop: Lidská práva [citováno 10. června 2012]. Dostupný z: http://www.euroskop.cz/679/sekce/lidskaprava/
16
tamtéž
13
organizace, které implementují mezinárodní mechanismus ochrany lidských práv.“ 17 Lidská práva a svobody jsou jednou z největších oblastí úpravy práva, je na ně kladen velký důraz, který ještě zesílil po 2. světové válce. K zajištění funkčnosti celého aparátu EU bylo nutné zřídit několik institucí, které dohlíží jak na dodržování lidských práv a svobod, tak také na jejich ochranu.
V EU tuto funkci zastávají
Evropská komise, Rada EU, Evropský parlament, mimo ně pak také řada agentur a v neposlední řadě evropský veřejný ochránce práv. Důležitou část justiční ochrany lidských práv a svobod pak zajišťuje Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Pokud budeme brát v úvahu dělení ze začátku, musíme nyní pokračovat s „obyčejnými“ zákony, jež nějakým způsobem obsahují pojem ochrana zdraví. Kromě samotného z. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, lze dále ještě hovořit o z. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, z. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů. Jistě bychom nalezli zmínky i v jiných zákonech jako např. v z. č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v části páté tj. bezpečnost a ochrana zdraví při práci. Ochrana zdraví se prolíná celým spektrem právního systému a zasahuje v menší či větší míře všechna jednotlivá odvětví práva. Jistě bychom tedy nenašli zákon, který by jí nebyl alespoň částečně dotčený. V této práci se ale budeme zabývat pouze trestněprávní úpravou ochrany zdraví.
17
Development and cooperation – Europeaid: European Instrument for Democracy & Human Rights (EIDHR) [citováno 10. června 2012]. Dostupný z: http://ec.europa.eu/europeaid/how/finance/eidhr_en.htm
14
3. Trestné činy proti zdraví Trestné činy proti zdraví jsou trestním zákoníkem rozděleny do dvou základních skupin. První skupinou jsou trestné činy poruchové, tedy porušující zdraví člověka. Ty jsou v systematice trestního zákoníku zařazeny do druhého dílu hlavy první. Druhou skupinou jsou pak trestné činy ohrožovací, tedy ty, které vystavují lidský život nebo zdraví ohrožení. Vzhledem k velkému rozsahu deliktů jsem se v této práci přednostně věnoval činům, jež i zákonodárce považuje za typově závažnější, tedy poruchovým trestným činům proti zdraví, obsaženým v ustanovení druhého dílu první hlavy zvláštní části zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Jedná se o následující:
3.1 Těžké ublížení na zdraví (§ 145 trestního zákoníku) Na první místo mezi trestnými činy proti zdraví byl jako nejzávažnější z nich zařazen trestný čin těžkého ublížení na zdraví, zařazený pod ustanovení §145 Trestního zákoníku. Obsah ustanovení byl většinou převzat ze starší úpravy (§222 Tr. zákona), změny doznal trestní postih ve smyslu zpřísnění (trestní sazba byla zvýšena z rozmezí 2-8 let na 3-10 let, čímž tento čin spadá už v základní skutkové podstatě do kategorie zvlášť závažných zločinů), rovněž byly dodány nové podmínky pro zpřísnění trestní sazby v kvalifikovaných skutkových podstatách. Ustanovení § 145 TrZ je členěno do čtyř odstavců, kde první odstavec definuje základní skutkovou podstatu (kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví), při jejímž naplnění lze postihnout pachatele trestní sazbou v rozmezí tří až deseti let odnětí svobody. Druhý odstavec předvídá spáchání takovéhoto činu závažnějším způsobem a za takovéto jednání stanovuje trestní sazbu v rozmezí pěti až dvanácti let. V odstavci třetím pak je definován čin, za nějž je možno uložit trest osmi až šestnácti let odnětí svobody. Z hlediska kvalifikace trestných činů se jedná o zvlášť závažný zločin a z tohoto zařazení vyplývá i trestnost přípravy tohoto činu, obecně trestná podle § 20 odst. 1 TrZ, konkrétně je její trestnost stanovena v ustanovení § 145 odst. 4. Trestnost takovéto přípravy je pak stejná jako u dokonaného trestného činu. Objektem trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 TrZ je zájem na zdraví člověka, tedy zachování normálního stavu a tělesných i duševních funkcí lidského organismu 18 . Předmětem těžkého ublížení na zdraví tedy může být jen živý 18
JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 3. přepracované a aktualizované vydání. Praha : Linde, 2008
15
člověk, tohoto činu se tedy nelze dopustit na lidském plodu (jednalo by se pak o trestný čin podle § 159 nebo § 160 TrZ, nedovolené přerušení těhotenství). Pro určení, zda se jedná o těžkou újmu na zdraví, je rozhodující souběžné naplnění podmínek daných v ustanovení § 122/2 TrZ. Pro posouzení, zda k takovéto újmě došlo, je rozhodující odborné vyjádření nebo znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Posuzování se týká změny zdravotního stavu poškozeného, ten tedy nutně nemusí být před útokem zcela zdráv, rozhodující je změna proti výchozímu stavu. Poškozený tak může už před útokem trpět nemocí nebo být zraněn a tato porucha zdraví se útokem výrazně zhorší. Objektivní stránka tohoto činu je naplněna způsobením těžké újmy na zdraví. Zdraví je zde míněno celkové, tělesné i duševní. Útok proti zdraví může být povahy fyzické i psychické , může být jednorázový či dlouhodobý. Tohoto jednání se lze dopustit vlastním konáním pachatele i opomenutím konání, k němuž byl pachatel povinen (§ 112 TrZ), jedná se tedy o tzv. nepravý omisivní delikt. Subjekt činu je obecný, pachatelem tohoto trestného činu může být kdokoli. Z pohledu subjektivní stránky se jedná o úmyslný trestný čin, je tedy požadováno prokázání úmyslu pachatele způsobit svým jednáním (nebo opomenutím) těžkou újmu na zdraví. Za úmyslné jednání se považuje takové, kdy pachatel chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný TrZ (§ 15/1 písm. a) TrZ - úmysl přímý), nebo věděl, že k takovému porušení či ohrožení může dojít, a pro ten případ s tím byl srozuměn (§ 15/1 písm. b) TrZ - úmysl nepřímý). Toto srozumění bývá dovozováno např. z druhu použité zbraně, místa na těle, na které byl útok veden, intenzity útoku, ale i z pohnutky činu. Pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu není rozhodné, byla-li újma na zdraví poškozeného způsobena na žádost nebo se souhlasem poškozeného, tento fakt je ovšem posuzován při stanovení míry společenské škodlivosti takového jednání a projeví se na výši uloženého trestu. V případě, že je trestný čin těžkého ublížení na zdraví spáchán ve formě spolupachatelství, je každý ze spolupachatelů odpovědný za následek, který vznikl, v celém rozsahu. Není rozhodné, jakou měrou se podílel na výsledném efektu, popř. jaké konkrétní zranění poškozenému způsobil. Tato zásada ale přestává platit v okamžiku, kdy dojde ke způsobení těžšího následku - smrti poškozeného, pochopitelně zaviněné pouze z nedbalosti. V takovém případě dochází k naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §145 odst. 3. TrZ a je nutno zkoumat míru 16
zavinění jednotlivých spolupachatelů. Platí, že za těžší následek odpovíd á pachatel samostatně 19 . Kvalifikované skutkové podstaty podle druhého a třetího odstavce §145 TrZ zahrnují jednání společensky škodlivější. Oproti zákonu č. 140/1961 Sb., trestní zákon, doznala tato ustanovení větších změn. Rozsah zpřísňujících podmínek kvalifikované skutkové podstaty podle §145/1,2 TrZ byl upraven analogicky k trestnému činu vraždy, tedy vyšší trestní sazbou bude potrestán, kdo úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví dvěma nebo více osobám, těhotné ženě, dítěti mladšímu patnácti let, svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti, zdravotnickému pracovníkovi při výkonu zdravotnického zaměstnání nebo povolání, tomu, kdo plnil svojí obdobnou povinnost při ochraně života, zdraví nebo majetku vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, dále jinému pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání, kdo se takového jednání dopustí opětovně nebo poté, co spáchal jiný zvlášť závažný zločin spojený s úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví nebo smrti nebo jeho pokus nebo takový čin spáchá ze zavrženíhodné pohnutky. Pro naplnění skutkové podstaty podle § 145/1,2 d), e), f) platí, že proti osobám, charakterizovaným v těchto ustanoveních, je nutno jednat v přímém úmyslu, přičemž následek - těžké ublížení na zdraví, může být zaviněn i nepřímým úmyslem. Je tedy zapotřebí prokázat, že pachatel zaútočil proti takové osobě proto (nebo i přesto), že měla vlastnost, pro niž požívá zvýšené ochrany zákona (znalec, tlumočník, svědek, záchranář, osoba jiné rasy, národnosti, přesvědčení nebo vyznání než pachatel). Za spáchání činu podle § 145/1,2 TrZ bude pachatel potrestán trestem odnětí svobody na pět až dvanáct let. Podle ustanovení § 145/1,3 TrZ je posuzován čin pachatele, který jednáním podle § 145/1 TrZ způsobil smrt poškozeného. Takovýto následek musí být ovšem způsoben pouze nedbalostním zaviněním, tedy pachatel buďto ví, že svým útokem může způsobit smrt, ale bez přiměřeného důvodu spoléhá, že se tak nestane, nebo neví, že by takový následek mohl nastat, ačkoli by to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrů vědět měl a mohl. Toto ustanovení ale nemůže být uplatněno, pokud vztah pachatele k takovému následku nemá charakter ani nedbalostního zavinění, tedy nemohl-li následek smrti nijak předpokládat. Tato skutečnost ovšem nijak neomezuje 19
Viz: ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon : komentář / II. díl (§ 91 až § 301). 6. dopl. a přeprac. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2004. s. 1321-1324. ISBN 9788087212226.
17
odpovědnost za čin podle odstavce prvního a druhého. Společenské škodlivosti tohoto trestného činu a důležitosti, kterou stát přikládá lidskému zdraví, odpovídá výměra trestů odnětí svobody a rovněž na rozpětí této sazby vázaná délka promlčecí doby, která v případě trestného činu těžkého ublížení na zdraví činí patnáct let.
3.1.1 Těžká újma na zdraví - výklad pojmu K výkladu tohoto trestného činu je nutno dodat, co vlastně je míněno pod pojmem těžká újma na zdraví. Legální výklad tohoto pojmu je obsažen § 122, odst. 2 TrZ. Obsah tohoto ustanovení byl beze změny převzat z § 89, odst. 7 TrZ. Podle tohoto ustanovení se jedná o těžkou újmu na zdraví tehdy, jde-li o vážnou poruchu na zdraví nebo vážné onemocnění a současně se jedná o některý z případů taxativně vyčtených v § 122 odst. 2, písm. a) až i). Za zmrzačení podle § 122, odst. 2 písm. a) TrZ se pokládá trvale chorobný stav, který se projevuje buď jako značná změna těla nebo jeho části (např. deformace páteře, jejímž následkem se vytváří hrb - tvarová deformita, nebo např. zatuhnutí velkého kloubu v nepříznivé poloze - funkční deformita), nebo jako stav po ztrátě některé končetiny nebo její podstatné části. Zmrzačení má často za následek další z položek tohoto výčtu. Ztráta nebo podstatné snížení pracovní schopnosti je charakterizována trvale chorobným stavem nebo ztrátou části těla, spojenými se ztrátou nebo minimálně podstatným snížením pracovní způsobilosti. Míněna je zde ovšem pracovní způsobilost všeobecná, tedy schopnost vykonávat nějakou práci, neznamená tedy nutně schopnost vykonávat výhradně dosavadní zaměstnání. Úplná ztráta pracovní způsobilosti je většinou přiznána při úplné ztrátě zraku nebo při ochrnutí končetin. Za podstatné snížení pracovní způsobilosti je pak považován stav, kdy pracovní způsobilost je nižší než 50%, tedy poškozený není schopen provést nadpoloviční podíl úkonů v běžném životě. Ochromením údu je míněn stav, kdy poškozený je trvale neschopen pohybovat končetinou nebo její podstatnou částí, případně je tato schopnost výrazně snížena. Ztrátou nebo podstatným oslabením funkce smyslového orgánu je míněn stav, kdy došlo ke ztrátě nebo vážné poruše funkce některého ze smyslů, důležitých pro orientaci, tedy zraku a sluchu. Za podstatné snížení funkce smyslového orgánu je obvykle pokládáno zhoršení o více než 50 % proti výchozímu stavu. Poškození 18
ostatních smyslů, tedy čichu, chuti a hmatu obvykle takto posuzováno nutně být nemusí, tyto smysly, i když pro plnohodnotný život rovněž nezbytné, jsou považovány za postradatelnější a jejich poškození nebo ztráta jejich funkce v souvislosti s poškozením nervové soustavy bývá posuzováno jako poškození důležitého orgánu podle § 122/2 písm. e) TrZ. Za poškození důležitého orgánu podle § 122/2 písm. e) TrZ je obecně považován takový stav, kdy dochází k poškození tělesného orgánu spojenému s ohrožením života nebo nebezpečím vzniku trvalého nebo vážného déletrvajícího následku. Poškození orgánu mívá často za následek i jiné formy těžké újmy na zdraví. Pořadí důležitosti jednotlivých orgánů není přesně stanoveno, za poškození důležitého orgánu je obvykle považováno poranění mozku nebo míchy, vnitřních orgánů nebo velkých cév. Společným jmenovatelem je pro všechny riziko vážných zdravotních následků nebo ohrožení života. Jako poškození důležitého orgánu lze kvalifikovat i rozsáhlé pohmoždění svalové tkáně spojené s následným život ohrožujícím masivním krvácením mezi svalové snopce. 20 Zohyzděním podle § 122/2 písm. f) TrZ je míněn stav, kdy vzniká viditelná, trvale hyzdící změna, která vyvolává odpor či ošklivost. Vzhledem k tomu, že se zpravidla jedná o poruchu kosmetického charakteru, která zpravidla nemá zásadní vztah k pracovní způsobilosti poškozeného, vyvstává logický požadavek, aby charakter potíží při společenském uplatnění, vyvolaných zohyzděním, odpovídal jiným případům těžké újmy na zdraví. Vzhledem k účinkům, jež jsou pro naplnění charakteru zohyzdění vyžadovány, bude se zpravidla jednat o následky způsobené na viditelných, tedy oděvem nezakrývaných, částech těla, na obličeji, krku, rukou. Možnost případného zakrytí nebo odstranění plastickou operací není pro naplnění podstaty rozhodná. Vyvoláním potratu podle § 122/2 písm. g) TrZ je rozuměno jednání, jehož následkem je přerušení těhotenství předtím, než dojde k porodu, a to i k předčasnému.
Potratem
je
z medicínského
hlediska
míněn
stav,
kdy
je
mimoděložního života neschopný plod vypuzen z těla matky. Aby bylo možno rozhodnout, zda se jednalo o potrat, lékařská věda stanovila hranici pro mimoděložní životaschopnost plodu na 28. týden těhotenství. Usmrcením plodu podle § 122/2 písm. g) TrZ se rozumí jednání, jehož následkem je odumření plodu bez jeho současného nebo bezprostředního vypuzení z těla matky. U obou případů, kdy je jinak než přirozenou cestou ukončeno 20
KUCHTA, J. Kurs trestního práva: trestní právo hmotné: zvláštní část. Praha: C.H.Beck, 2009
19
těhotenství poškozené, je důležité, že k takovéto újmě musí dojít nedbalostním zaviněním, ať už chybou lékaře při zákroku, nebo následky autonehody. Pokud by bylo těhotenství přerušeno úmyslným jednáním, jednalo by se o trestný čin nedovoleného přerušení těhotenství podle § 159 TrZ nebo § 160 TrZ. Za mučivé útrapy podle § 122/2 písm. h) TrZ jsou považovány
jsou
mimořádné, vystupňované nebo prodlužované bolesti tělesné nebo duševní povahy. Může se jednat o bolesti na samé hranici snesitelnosti, které trvají kratší čas, nebo naopak o bolesti nižší intenzity, snesitelnější, ovšem dlouhodobé. V obou případech je bolestí velmi citelně zasažena celá osobnost postiženého, u něhož tak převládá intenzivní vnímání bolesti, často spojené s obavami z jejího dalšího pokračování či trvání. V taxativním výčtu typů těžké újmy na zdraví je na posledním místě zařazena delší dobu trvající porucha zdraví (§ 122/2 písm. i) TrZ), tedy vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, citelně omezující poškozeného v běžném způsobu života po delší čas, podle ustálené judikatury nejméně šest týdnů. Pokud ovšem jde o poruchu zdraví, která vyžaduje značně dlouhé léčení nebo je příčinou značně dlouhé pracovní nezpůsobilosti, judikatura nevyžaduje takto silné omezení v běžném způsobu života po uvedenou dobu, tato doba může být kratší. Pro posouzení, zda poškození zdraví poškozeného naplňuje povahu těžké újmy na zdraví, je důležité znalecké posouzení znalce z oboru lékařství, odvětví soudního lékařství, zohledňující nejen obecnou běžnou dobu léčení, ale konkrétní dopad na zdraví poškozeného, jeho povahu, závažnost, příčiny a možné následky, ale i možnost, zda následek nemohl být způsoben faktory, které pachatel mohl předpokládat (vyšší věk, zjevná nemoc), nebo které předpokládat nemohl (vývojová vada, nemoc poškozeného). Toto poškození pak musí být objasněno v rozsudku, samotné konstatování vážné poruchy zdraví, trvající delší dobu, nepostačuje.
3.2 Ublížení na zdraví (§ 146 trestního zákoníku) Dalším trestným činem zaměřeným proti zdraví člověka, ovšem proti předchozímu typově méně závažným, je trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 TrZ. Oproti předchozí úpravě trestním zákonem, § 221, došlo ke zpřísnění trestů a rozšíření možností použití vyšší trestní sazby. Z hlediska struktury je § 146 TrZ členěn do čtyř odstavců. První odstavec 20
obsahuje základní skutkovou podstatu. Tu naplní, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, a za takový čin bude postižen trestem odnětí svobody na 6 měsíců až tři roky. Odstavec druhý až čtvrtý obsahují kvalifikované skutkové podstaty. Kdo se dopustí činu podle prvního odstavce proti osobě, náležející do některé ze skupin, jimž zákon přiznává zvýšenou ochranu a jež jsou zahrnuty v ustanovení druhého odstavce § 146 TrZ, tedy proti těhotné ženě, dítěti mladšímu 15 let, svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi, zdravotnickém pracovníkovi nebo jinému, kdo plní svoji povinnost při ochraně života, zdraví nebo majetku, popřípadě proti jinému pro jeho rasu, etnicitu, národnost, vyznání, atd., bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. Trestného činu podle třetího odstavce se dopustí ten, kdo činem podle odst. 1 způsobí jinému těžkou újmu na zdraví. Tomu pak může být uložen trest odnětí svobody v rozmezí od dvou do osmi let. Zde trestní zákoník §146, odst. 4 pak předvídá situaci, kdy činem podle odst. 1 je jinému způsobena smrt. Za takový čin může být soudem uložen trest odnětí svobody na pět až deset let. I když čin podle § 146/1, 4 je zvlášť nebezpečným zločinem, z povahy věci, kdy následek smrti může být zaviněn pouze z nedbalosti, vyplývá, že takový následek není cílem činu a nemůže být připravován. Vzhledem k nižší typové nebezpečnosti tohoto trestného činu, kdy jeho spáchání v základní skutkové podstatě je "pouze" přečinem, příprava tohoto činu na rozdíl od výše uvedeného těžkého ublížení na zdraví není trestná. Objektem trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 TrZ je zájem na ochraně lidského zdraví - řádné funkce všech orgánů, potřebných pro život člověka. Objektivní stránka činu pak spočívá v úmyslném ublížení na zdraví, způsobeném jiné osobě. Stejně jako u výše uvedeného zločinu těžkého ublížení na zdraví je tento čin možno spáchat přímým konáním i opomenutím v rámci ustanovení § 112 TrZ. Subjekt tohoto činu je obecný, může se jej tedy dopustit každý. Z hlediska subjektivní stránky je pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu požadováno úmyslné zavinění, minimálně ve formě nepřímého úmyslu. Tento úmysl musí směřovat ke způsobení újmy v rozsahu obsahu pojmu ublížení na zdraví podle § 122/1 TrZ. Vzhledem k subsidiárnímu charakteru tohoto trestného činu k těžkému ublížení na zdraví pro zavinění platí totéž, co jsem již výše uvedl k trestnému činu těžkého ublížení na zdraví. Pokud se týká kvalifikované skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 146/1, 2 TrZ, platí zde rovněž, že pro naplnění této skutkové podstaty v rozsahu ustanovení písm. c), d) a e) musí pachatel jednat proti takovýmto osobám 21
v přímém úmyslu (musí tedy vědět, že osoba, která je cílem útoku, má takovouto vlastnost) a následek, tedy ublížení na zdraví, může pak být zaviněno i v nepřímém úmyslu. Je-li činem podle prvního odstavce způsobena těžká újma na zdraví, naplňuje tím další skutkovou podstatu § 146/1, 3 TrZ. Ta je na rozdíl od starší úpravy trestním zákonem vyčleněna do samostatného odstavce se speciální, přísnější trestní sazbou. Kdo takovým činem způsobí jinému jako následek smrt, je postižen podle § 146/1, 4 trestem odnětí svobody od pěti do deseti let. Nutno dodat, že těžší následky, požadované v odstavci třetím a
čtvrtém, musí být zaviněny pouze
nedbalostně, v případě, že by k jejich způsobení směřoval úmysl pachatele, byť nepřímý, jednalo by se o zcela jiný trestný čin (těžké ublížení na zdraví podle § 145 TrZ, vražda podle § 140 TrZ, zabití podle § 141 TrZ). Vzhledem k typově nižší společenské škodlivosti tohoto trestného činu se jej dotýká procesní institut souhlasu poškozeného s trestním stíháním podle § 163 trestního řádu. Tohoto souhlasu je zapotřebí k zahájení nebo pokračování v již zahájeném trestním stíhání tehdy, pokud je poškozený k pachateli osobou, vůči níž má právo odepřít výpověď podle § 100 trestního řádu. Skupina trestných činů, k jejichž stíhání je nutný souhlas poškozeného, je vymezena v § 163 TŘ a zahrnuje mimo jiné právě část trestných činů proti zdraví. Tato skupina je vymezena společnou relativně nižší společenskou škodlivostí a tím, že ke spáchání trestného činu došlo mezi blízkými osobami. Ačkoli tedy poškozený utrpěl újmu na zdraví nebo byl ohrožen na zdraví, zákon respektuje jeho právo pachateli odpustit.
3.2.1 Ublížení na zdraví - výklad pojmu Ublížení na zdraví je právním pojmem, vymezeným v trestním zákoníku v ustanovení § 122/1 jako stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Starší úprava zákonem č. 140/1961 Sb., trestní zákon tento pojem neobsahovala a byl dovozován judikaturou, v trestním zákoníku je výslovně formulován ve smyslu ustálené judikatury. Ublížením na zdraví není každá porucha zdraví, ale jen taková, která naplňuje výše uvedené podmínky. Musí splňovat určitou intenzitu zásahu do života poškozeného, kterému musí znesnadňovat jeho obvyklý způsob života. Tímto 22
znesnadněním není míněna pouze pracovní neschopnost, ačkoli ta je důležitým, byť ne jediným a rozhodujícím faktorem, ale každá podstatná změna v běžném způsobu života poškozeného, která netrvá jen krátkou dobu a která nastane v důsledku poškození zdraví, tedy např. omezení pohyblivosti až upoutání na lůžko, bolestivost těla, horečnaté stavy, nutnost užívání léků, nespavost, přechodné zhoršení zraku nebo jiného smyslu a podobně. Tato změna nemusí postihovat pouze pracovní schopnost poškozeného, ale též jeho pravidelné a běžné aktivity kulturní, společenské, popř. sportovní. Pro stanovení intenzity poškození zdraví je důležité toto poškození objektivně posoudit. Není tedy možno vycházet pouze z délky pracovní neschopnosti poškozeného 21 nebo pouze z jeho tvrzených potíží. Posouzení, zda poškození dosahuje intenzity ublížení na zdraví, přísluší orgánům činným v trestním řízení a v závěrečné fázi pak soudu, který rozhoduje většinou na základě znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Předmětem posouzení pak bude povaha a závažnost porušení zdraví, způsob, jakým bylo způsobeno, jeho příznaky, povaha zasaženého orgánu, způsob lékařského ošetření, jaké poškození vyžadovalo a v neposlední řadě též doba léčení.
Podle ustálené judikatury se za
ublížení na zdraví považuje taková újma, při které je znesnadněn obvyklý způsob života poškozeného na minimálně sedm dnů. Kratší doba je považována za přechodnou, tedy nenaplňující povahu trestného činu ublížení na zdraví. V tomto případě, nebude-li naplněna skutková podstata jiného trestného činu spáchaného v souběhu, bude většinou případ posuzován mimo trestní řízení jako přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1, písm. b) nebo c) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, který je k trestným činům proti zdraví podpůrný. Při trvání znesnadnění života postiženého nad horní hranici intervalu pro ublížení na zdraví, tedy přibližně šesti týdnů, se pak může jednat o naplnění podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle 145 TrZ.
3.3 Ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky (§ 146a trestního zákoníku) V logické návaznosti řazení trestných činů podle společenské škodlivosti je na dalším místě ustanovení § 146a TrZ, ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Jedná se o zcela novou privilegovanou skutkovou podstatu (resp. dvě samostatné skutkové podstaty) podpůrnou k ustanovení § 141 TrZ zabití. Záměrem zákonodárce bylo 21
srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.10.2002, sp. značka 5 Tdo 775/2002
23
umožnit v trestním řízení výrazně zohlednit menší morální zavrženíhodnost takového jednání, kdy pachatel sice úmyslně způsobí jinému škodu na zdraví, ale takto jedná ve zvláštním psychickém stavu způsobeném silným rozrušením ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli a nebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Ustanovení § 146a TrZ je strukturováno do pěti odstavců, obsahujících dvě základní skutkové podstaty a okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Skutková podstata činu podle prvního odstavce umožňuje uložit trest odnětí svobody až na jeden rok tomu, kdo ve výše popsaném stavu způsobí úmyslně jinému ublížení na zdraví. Pokud při takovém jednání způsobí těžkou újmu na zdraví, naplní skutkovou podstatu podle § 146a odst. 2 a může být odsouzen až na tři léta. Činu podle druhé základní skutkové podstaty, obsažené v § 146a odst. 3, se dopustí ten, kdo jinému za stejných podmínek způsobí úmyslně těžkou újmu na zdraví, ten pak může být potrestán trestní sazbou až čtyř let odnětí svobody. Podmínky odůvodňující použití vyšší trestní sazby podle odst. 4 a 5 jsou pro obě základní skutkové podstaty společné. Ustanovení odst. 4 umožňuje přísněji potrestat toho, kdo se takového jednání, byť z omluvitelné pohnutky, dopustí na těhotné ženě, dítěti mladším 15 let nebo na více osobách, trestem odnětí svobody v trvání od jednoho roku do šesti let. Podle posledního, pátého odstavce je posuzováno, způsobí-li pachatel jednáním podle odst. 1 nebo 3 smrt a za takový čin mu hrozí trest odnětí svobody na dvě až osm let. Vzhledem k tomu, že skutková podstata tohoto činu vychází z činů výše rozebraných, i zde je objektem trestného činu zájem na ochraně lidského zdraví. Objektivní stránka činu zahrnuje způsobení újmy na zdraví jiného ve formě ublížení na zdraví (§ 146a odst. 1) nebo těžkého ublížení na zdraví (§ 146a odst. 3). Toto jednání musí být provedeno v silném rozrušení (viz výše) jako extrémní reakce na bezprostřední podnět. Subjekt činu je obecný. Subjektivní stránku tohoto činu tvoří úmysl pachatele způsobit jinému těžkou újmu nebo ublížení na zdraví. Důležitý je ovšem faktor, který toto jednání ovlivňuje, a to jednání v silném rozrušení, způsobeném strachem, úlekem, zmatkem nebo z jiného omluvitelného hnutí mysli. Tento faktor ovšem není shodný se stavem zmenšené příčetnosti nebo nepříčetnosti jako s faktory ovlivňujícími trestní odpovědnost. Význam této podmínky spočívá v zohlednění toho, že se osoba pachatele může dostat do silně stresující situace, kdy v té chvíli jediným pro něj možným způsobem řešení je agrese a poškození jiného. Jednání je vedeno v úmyslu, ale rozrušením je nepříznivě ovlivněna volní nebo 24
rozumová složka jednání a míra zavinění je tak nižší. Stejný význam pro zmenšení závažnosti činu má jednání ve smyslu poškození zdraví poškozeného pro jeho předchozí zavrženíhodné jednání. Zde vlastně působí poškozený jako iniciátor, který svým jednáním vyvolá nebo vystupňuje útok pachatele na svoji osobu. Domnívám se, že právě pod toto ustanovení lze podřadit většinu vybočení z mezí nutné obrany a z tohoto důvodu jeho zavedení velmi vítám.
3.4 Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 147 trestního zákoníku) Dalšími z poruchových trestných činů proti zdraví jsou činy nedbalostní povahy. Podle ustanovení § 14/2 TrZ se tyto nedbalostní trestné činy řadí mezi přečiny. Jako první je v ustanovení § 147 TrZ zakotveno těžké ublížení na zdraví z nedbalosti. Ve vztahu k předchozí právní úpravě (§ 224 Trestního zákona) doznalo toto ustanovení změn. Jedná se o vyčlenění činů s následkem smrti do samostatného trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 TrZ a následné relativní snížení trestní sazby. Ustanovení § 147 TrZ je strukturováno do tří odstavců. První z nich obsahuje základní skutkovou podstatu. Ta stanoví, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Za takový čin pak může být odsouzen
k trestu odnětí svobody až na dva roky nebo mu může být zakázána
činnost. Druhý odstavec obsahuje okolnost zdůvodňující použití vyšší trestní sazby v případě, že se činu podle odstavce 1 dopustí proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo mu uloženou podle zákona. Takovému pachateli hrozí trest odnětí svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo trest peněžitý. Třetí odstavec pak obsahuje kvalifikovanou skutkovou podstatu, kterou naplní ten, kdo z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob proto, že hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí, bezpečnosti práce nebo dopravy nebo hygienické zákony. Takový pachatel pak může být odsouzen k trestu odnětí svobody na dvě léta až osm let. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně lidského zdraví, tedy normálního stavu tělesných i duševních funkcí organismu člověka. Subjekt činu podle odstavce 1 a 3 je obecný, činu podle odstavce 2 se pak může dopustit pouze ten, kdo má důležitou povinnost, která vyplývá z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo je uložena podle zákona, tedy je zde subjekt speciální. K pojmu „důležitá povinnost“ je zde nutno uvést, že pod tímto pojmem je 25
nutno spatřovat takovou povinnost, jejíž porušení má za následek podstatné zvýšení společenské škodlivosti činu. Samozřejmě platí, že samotná existence každé povinnosti je zavazující, v této situaci je ale nutno jednak rozlišovat mezi povinností „obecnou“ a povinností důležitou. Hranice mezi nimi totiž není jasná a zřetelná a v jednotlivých případech může být za důležitou povinnost považována povinnost jindy relativně marginální. Není rozhodující dokonce ani to, zda takovou povinnost stanovuje přímo zákon, nebo podzákonná norma, samozřejmě na základě zákona a v souladu s ním vydaná. Pro naplnění skutkové podstaty činu podle § 147/1, 2 TrZ bude důležité prokázat, zda v daném případě právě tato povinnost byla důležitou a hlavně prokázat příčinnou souvislost mezi porušením právě této povinnosti a následkem v podobě způsobení těžké újmy na zdraví jiného. Rozhodně bude za porušení důležité povinnosti při posuzování zavinění autonehody, což je nejčastější případ spáchání tohoto činu, považováno řízení vozidla pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky, jízda nepřiměřenou rychlostí, předjíždění nebezpečným způsobem a další, naproti tomu povinnost mít ve vozidle výstražný trojúhelník, ač stanovená stejným předpisem, v tomto případě rozhodně za důležitou označena nebude, pokud bylo vozidlo viníka nehody v pohybu. Jinak by tomu pravděpodobně bylo, bylo-li by jeho vozidlo odstaveno ve vozovce a neoznačeno, následkem čehož by došlo k nehodě s následkem těžké újmy na zdraví. Zde by zřejmě povinnost vybavit vozidlo (a označit je) mohla být považována za důležitou. Na zpřísňující ustanovení druhého odstavce § 147
bezprostředně navazuje
kvalifikovaná skutková podstata podle odstavce třetího. Její vyšší společenská škodlivost je zde vyjádřena dvěma prvky. Jednak požadavkem na způsobení těžké újmy na zdraví nejméně dvěma osobám, jednak související podmínkou hrubého porušení zákona o ochraně životního prostředí, bezpečnosti práce nebo dopravy nebo hygienických zákonů. V tomto případě je důležitým hlediskem porušení zákona, na rozdíl od druhého odstavce nepostačuje zakotvení povinnosti v podzákonných právních předpisech. Současně je pro naplnění této skutkové podstaty nutno, aby toto porušení bylo hrubé, většinou zde půjde o porušení více norem současně (v oblasti dopravy např. řídí-li opilý vozidlo, nesplňující technické požadavky na brzdy a řízení, k tomu za snížené viditelnosti bez osvětlení, navíc nepřiměřenou rychlostí). Porušení zákona, při kterém dojde k těžkému ublížení na zdraví nejméně dvěma osobám, musí podstatně zvyšovat společenskou škodlivost takového jednání. Objektivní stránkou činu je způsobení těžké újmy na zdraví jiné osobě. 26
Formou jednání může být konání i opomenutí, jedná se tedy opět o nepravé omisivní delikty. Důležité zde je, že tento čin patří stále mezi činy poruchové, k jeho dokonání je tedy nutné způsobení těžké újmy na zdraví, samotný stav, kdy je lidské zdraví jen ohroženo, byť z nedbalosti, k naplnění skutkové podstaty nepostačuje 22 . Co je míněno pod pojmem těžká újma na zdraví, jsem se pokusil vyložit v samostatné podkapitole 3.1.1. Subjektivní stránka tohoto trestného činu je charakterizována nedbalostním zaviněním, kdy postačuje nevědomá nedbalost, tedy minimálně situace, kdy pachatel sice neví, že svým jednáním může jinému způsobit těžkou újmu na zdraví, ačkoli to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět má a může. Není dokonce rozhodující. Odpovědnost za takovýto trestný čin nijak nevylučuje případné spoluzavinění následku jinou osobou, včetně poškozeného 23 . Způsobení těžké újmy na zdraví z nedbalosti je také znakem kvalifikovaných skutkových podstat některých úmyslných trestných činů, např. znásilnění podle § 185 TrZ odst. 1, 3 písm. c), rvačky podle § 158 TrZ odst. 1, 2, loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) a dalších, které jsou obsaženy v ustanoveních jiných hlav zvláštní části trestního zákona. Zde se ale nejedná o souběh těchto činů s činem podle § 147 TrZ, ale právě o naplnění kvalifikovaných skutkových podstat, kde způsobení těžké újmy na zdraví, byť přímo k němu nesměřoval úmysl pachatele a vzniklo z nedbalosti jako jakýsi „vedlejší produkt“, je součástí a zpřísňujícím faktorem skutkové podstaty jiného trestného činu.
3.5 Ublížení na zdraví z nedbalosti (§148 trestního zákoníku) Ve výčtu poruchových trestných činů proti zdraví stojí na posledním místě trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti. Ačkoli je z dosud uvedených typově nejméně společensky škodlivý, stále se jedná o poškození lidského zdraví. Vzhledem k tomu, že ustanovení tohoto paragrafu trestního zákoníku zahrnuje prvky, které byly už rozebrány výše, ve věci jejich analýzy odkazuji na jejich předchozí zpracování. Ustanovení § 148 TrZ je strukturováno do dvou odstavců. Odstavec první je bezprostředně převzat z předchozí právní úpravy § 223 trestního zákona. Podle něj ten, kdo z nedbalosti ublíží jinému na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo mu uloženou 22
23
KUCHTA, J. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009 Viz např.: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 399/2002.
27
podle zákona, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti. Druhý odstavec je kvalifikovanou skutkovou podstatou, alternativou ke třetímu odstavci § 147, kdy ten, kdo z nedbalosti způsobí ublížení na zdraví nejméně dvou osob proto, že hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí, bezpečnosti práce nebo dopravy nebo hygienické zákony. Takový pachatel bude potrestá odnětím svobody až na tři léta. Objektem tohoto trestného činu je opět lidské zdraví. Objektivní stránkou pak způsobení ublížení na zdraví, kdy opět platí, že pro dokonání tohoto činu musí dojít k poruše zdraví, ohrožení nestačí. Z hlediska jednání se tohoto činu lze dopustit konáním i opomenutím. Pachatelem podle odstavce 2 se může stát kdokoli, podle odstavce 1 pak pouze ten, kdo má požadovanou důležitou povinnost – tedy speciální subjekt. Z hlediska subjektivní stránky je požadováno nedbalostní zavinění. Na první pohled je zřejmé, že rozsah ustanovení tohoto paragrafu je proti předchozímu užší, nepokrývá už samotné způsobení ublížení na zdraví bez přitěžujících okolností. Vzhledem k tomu, že užití trestního práva má být ultima ratio, je ublížení na zdraví z nedbalosti, nenaplňující přísnější skutkové podstaty, předmětem mimotrestního řízení. Takový čin je řešen v oblasti správního práva, kdy ublížení na zdraví z nedbalosti je přestupkem proti občanskému soužití podle § 49/1b zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, který je k trestnému činu
podle § 148
subsidiární a může být ve správním řízení trestáno pokutou do výše 3.000 Kč.
28
4. Srovnání právní úpravy s úpravou v některých zemích Evropy Pro srovnání s naší právní úpravou obsaženou v z. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník jsem si zvolil další tři státy, na kterých bych chtěl demonstrovat odlišnost právní úpravy, v čem spočívá a jaké by mohly mít, či mají tyto odlišnosti následky. Mezi tyto tři státy patří Nizozemské království, které je odlišné od naší republiky hlavně formou zřízení. Nizozemské království je federativní konstituční monarchií, jejíž hlavou je královna Beatrix Nizozemská, ta je na trůně již od roku 1980. Jako další stát jsem zvolil Ruskou federaci, která je zajímavá zejména vzhledem ke svému historickému vývoji, jenž do jisté míry Českou republiku také ovlivnil. Jako poslední zemi jsem vybral Slovenskou republiku, se kterou jsme tvořili jeden stát až do konce roku 1992. Její osud nám však i po rozdělení není lhostejný a do jisté míry je společný právě s osudem našim.
4.1 Nizozemské království Nejprve bych se chtěl zabývat úpravou ochrany zdraví člověka v nizozemském trestním zákoně. V prvé řadě je však nutné aspoň v hrubých rysech nastínit jeho strukturu. Nizozemský trestní zákon se skládá ze dvou částí. V našem případě nás však bude zajímat pouze první. První část je rozložena do tří knih, které jsou dále členěny do jednotlivých hlav. Kniha první upravuje obecná ustanovení, kniha druhá pak přečiny a kniha třetí přestupky. Ze všech těchto knih nás ale zajímá pouze kniha druhá, která ve své hlavě dvacáté a dvacáté první upravuje týrání a nedbalostní zavinění smrti nebo těžkého ublížení na zdraví. Aby naše struktura byla kompletní, doplním popis ještě o část druhou, kde jsou obsaženy zákony, které souvisejí s trestněprávní tématikou. Za všechny jmenuji např. zákon o hospodářské trestné činnosti, zákon o drogách, zákon o zásadách ochranné léčby a další. Abychom mohli
začít konkrétně pracovat s jednotlivými ustanoveními,
musíme nejdříve vymezit pojem ublížení na zdraví. Nizozemský trestní zákoník však vymezuje ve svých obecných ustanoveních v první knize pouze těžké ublížení na zdraví. To je upraveno v § 82 jako: „nemoc, u níž nejsou vyhlídky na úplné uzdravení, trvalá pracovní neschopnost, vypuzení nebo usmrcení plodu u těhotné ženy.“ V druhém odstavci se pak dodává: „narušení rozumových schopností trvající déle než čtyři týdny.“ 24 V nizozemské právní úpravě rozlišujeme dva typy úmyslných 24
ARTLINGUA. Nizozemský trestní zákon a předpisy související. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2006
29
trestných činů proti zdraví člověka. Najdeme je v § 302, což je těžké ublížení na zdraví a § 303, který pojednává o úkladném těžkém ublížení na zdraví. Na první pohled by se snad mohlo zdát, že první jmenovaný paragraf je totožný s naší úpravou, ale není tomu tak. I když jeho znění k tomu svádí: „Kdo jinému způsobí těžkou újmu na zdraví, bude obviněn z těžkého ublížení na zdraví a potrestán trestem odnětí svobody až na osm let nebo peněžním trestem páté kategorie.“ 25
26
Hlavní
rozdíl lze spatřovat již jen ve faktu, že podle nizozemské úpravy se pohybujeme, jak jsem psal již výše, v přečinech. Přečin je v obecných ustaveních vymezen v § 78 a je do něj zahrnuto jak spolupachatelství, tak pokus a příprava, pokud nestanoví některé z ustanovení něco jiného. Naše právní úprava vymezuje přečiny jako trestné činy nedbalostní či úmyslné s horní hranicí pro odnětí svobody pohybující se ve výši pěti let. Z toho lze usuzovat, že by se podle naší právní úpravy o přečin nejednalo. Šlo by o zločin, protože v § 302 je hranice odnětí svobody stanovena až na 8 let. Na rozdíl od české právní úpravy je zde možné uložit peněžní trest páté kategorie. Česká právní úprava tuto možnost nezná. Sazba pro těžké ublížení na zdraví je v § 145 českého trestního zákoníku stanovena v základní sazbě na 3 až 10 let. V nizozemské právní úpravě rovněž chybí slovo úmyslně, ale vzhledem k tomu, že nedbalostní těžké ublížení na zdraví je upraveno až v následující hlavě, lze dovozovat, že se jedná v tomto paragrafu o úmysl. Postoupením do druhého odstavce § 302 se dostáváme k úpravě následku smrti. V případě, že čin má za následek smrt, zvedá se trest odnětí svobody na deset let, přičemž je zde opět možnost uložení peněžního trestu páté kategorie. Naše právní úprava na způsobení smrti pamatuje rovněž, a to ve třetím odstavci § 145 trestního zákoníku, ovšem sazba je opět odlišná, ve výši 8 až 16 let odnětí svobody. Abychom se však vrátili k přeskočenému odstavci 2 § 145 trestního zákoníku, jenž pojednává o přitěžujících okolnostech, které vedou ke zvýšení trestu odnětí svobody ze základních 3 až 10 let na 5 až 12 let. Nizozemská právní úprava je, co se týče přitěžujících okolností odlišná. Vymezuje pro ně samostatný § 304 nizozemského trestního zákona, který se vztahuje na všechny přečiny, jež obsahuje hlava dvacátá, a to tedy včetně týrání a dále zmiňovaného úkladného ublížení na zdraví. Přitěžující okolnosti mají za důsledek navýšení trestu o třetinu, přičemž dále jsou vyčteny osoby, na nichž spáchání takového činu k nim
25
26
ARTLINGUA. Nizozemský trestní zákon a předpisy související. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2006, str. 144 Peněžitý trest páté kategorie je soudem vyměřen v částce do 45000,- euro, viz § 22k - Kategorie peněžních trestů
30
povede. Jedná se tedy jmenovitě o: matku; otce, k němuž se nachází podle rodinného práva v příbuzenském vztahu (je nutné chápat tak, že biologický otec, který otcovství nepřiznal, se vylučuje), manžela či manželku nebo pachatelovo dítě. V odstavci druhém je uváděn úředník v právoplatném výkonu funkce. A v posledním třetím odstavci jde o čin spáchaný podáním životu či zdraví nebezpečných látek. 27 Jak si můžete všimnout, naše úprava je do jisté míry širší, i když některé situace vymezené v nizozemské úpravě v ní nejsou obsaženy. Pokud postupujeme postupně od prvního odstavce, v české úpravě chybí doslovné vymezení obětí činu jako příbuzných pachatele. Oběť je zde vymezena obecně, jedinou výjimkou je dítě, kde opět není stanoveno, že se musí jednat o pachatelovo dítě, ale obecně o dítě mladší 15 let. Co se týká odstavce druhého, a tedy úředníka ve výkonu funkce, je toto vymezeno naopak obecněji, a tudíž i šířeji. Odstavec je možný aplikovat na více situací a tím pádem i osob než u české úpravy. Konečně třetí odstavec upravuje konkrétní formu ublížení na zdraví, a to podáním nebezpečné látky. Český zákoník nevymezuje způsob, jakým je ublíženo na zdraví, specifikuje pouze následek a oběť. Pokud se nějakým způsobem zmiňuje o postupu či přípravě, která je podle českého práva v tomto případě trestná, je to pouze v obecné rovině. Jakákoli specifika obzvláště pak z oblasti nebezpečných látek v úpravě trestného činu těžkého ublížení na zdraví v českém trestním zákoníku nejsou. Dostali bychom se do skutkové podstaty jiného trestného činu, např. by se mohlo jednat o šíření toxikomanie. Lze se tedy domnívat, že se jedná o specifickou přitěžující okolnost, která je typická pro Nizozemské království. Náš trestní zákoník však upravuje i další možnosti, kdy dochází k navýšení trestu, které však nizozemská právní úprava nezná. Nyní bych se chtěl věnovat rozboru § 303 nizozemského trestního zákona. Úkladné ublížení na zdraví je vzhledem k výši trestu chápáno z hlediska intenzity působení pachatele jako závažnější. Je nutné hned na začátku předeslat, že česká právní úprava tento trestný čin nezná. Ve struktuře se liší již ve faktu, že má spíše klesající tendenci v intenzitě, což znamená, že první jsou uváděny závažnější trestné činy, kdežto v nizozemském trestním zákoníku je to naopak. Koncept znění § 303 je podobný jako u § 302. Opět je zde vymezen trest, který může spočívat v odnětí svobody až na 12 let nebo peněžitý trest páté kategorie. V druhém odstavci je stanovena výše trestu, pokud je činem způsobena smrt. Základní hranice se posouvá na 15 let, přičemž peněžní trest zůstává. 27
Nikde však není stanoveno, jakým
ARTLINGUA. Nizozemský trestní zákon a předpisy související. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2006, str. 145
31
způsobem máme chápat úkladné ublížení na zdraví, a tudíž v čem avizovaná úkladnost
spočívá.
V tomto
směru
mi
tedy
úprava
připadá
nedostatečně
specifikovaná. Nyní bych chtěl pokračovat s nedbalostními trestnými činy proti zdraví. Nizozemská právní úprava rozlišuje těžké ublížení na zdraví z nedbalosti a nedbalostní zavinění smrti, oba případy jsou upraveny v hlavě 21. v § 307 a § 308 nizozemského trestního zákona. Jako již v předešlém případě srovnatelný je pouze § 308 a to s § 147 trestního zákoníku. Nizozemská úprava se od naší liší zejména tím, že v tomto případě je trestné již jen to, pokud někdo zaviní, že jiný utrpí těžkou újmu na zdraví, újmu, která způsobí dočasnou nemoc nebo pracovní neschopnost. Tresty se mohou lišit, jedná se buď o odnětí svobody na 6 měsíců, vazební trest na 6 měsíců nebo peněžní trest čtvrté kategorie. V české úpravě je trest vyšší (odnětí svobody až na 2 roky), je to způsobeno především faktem, že zde se nejedná o zavinění těžké újmy na zdraví, ale přímo jejího způsobení. Dalším nedbalostním přečinem je nedbalostní zavinění smrti upravené v § 307 trestního zákona. V české úpravě neupraveno jako trestný čin proti zdraví, nýbrž jako trestný čin proti životu (usmrcení z nedbalosti § 143 trestního zákoníku). Nizozemské trestní právo opět umožňuje stanovit tři druhy trestu: odnětí svobody na 9 měsíců, vazební trest na 9 měsíců nebo peněžní trest čtvrté kategorie. U nedbalostní trestných činů tedy rozlišujeme vazební trest, který je chápán jako trest odnětí svobody za přestupky v délce trvání nejméně jednoho dne a nejvýše jednoho roku. Někdy může být uložen vazební trest i za přečin. V praxi se ovšem rozdíl mezi trestem vazebním a trestem odnětí svobody nerozlišuje zejména proto, že způsob výkonu trestu je v obou případech stejný. Vazební trest má být vykonáván ve vazebních věznicích. 28 Hlava 21. ještě upravuje nedbalostní přečin ve výkonu úřadu nebo povolání. Jedná se o formu přitěžující okolnosti aplikovatelné na oba předchozí případy. Následkem je zvýšení trestu o třetinu, přičemž může být uložen zákaz výkonu povolání a soud může nařídit zveřejnění rozsudku. 29 Tato úprava se fakticky od české neliší. Zajímavostí nizozemského trestního zákona je ublížení na zdraví nebo zabití v nečestném souboji, jež je upraveno v § 155. Pokud k takovému činu dojde, je posuzován podle ustanovení upravujících vraždu, zabití či týrání. Zároveň však musí být splněny podmínky nečestného souboje (podmínky souboje nebyly dohodnuty 28
29
ARTLINGUA. Nizozemský trestní zákon a předpisy související. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2006, str. 12, 22, § 18 tamtéž, str. 146, § 309
32
předem, nebyli přítomni svědci, pachatel se dopustil klamavého jednání nebo nedodržel podmínky souboje). Nečestný souboj by bylo, podle mého názoru, možné přirovnat v českém právu k trestnému činu rvačky.
4.2 Ruská federace Pokud nyní budeme pokračovat s ruskou právní úpravou, musíme si nejdříve vymezit strukturu zákoníku a posléze pojmy související s trestnými činy proti zdraví. Trestní zákoník Ruské federace je účinný od r. 1997, skládá se z části obecné a zvláštní. Každá z těchto částí je dále dělena do 6 oddílů, přičemž u obecné části jsou tyto oddíly dále děleny na 15 hlav a u části zvláštní do hlav 19. Pro nás je směrodatná hlava 16. v oddílu VII zvláštní části, která je označena jako Trestné činy proti životu a zdraví. Podle mne je tato úprava vcelku chaotická. Skutkové podstaty trestných činů proti zdraví jsou pomíchány s trestnými činy proti životu a činí tak zákon nepřehledným. Úmyslné trestné činy jsou smíchány s nedbalostními trestnými činy a přehlednost ustanovení samotných paragrafů není také nejlepší. Zákon pracuje pouze s pojmem újma na zdraví, nikoliv s ublížením na zdraví, jak to bylo u nizozemské úpravy nebo jak je to i v české úpravě. Abychom tedy přistoupili k jednotlivým trestným činům, mezi úmyslné se řadí: úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví § 111, úmyslné způsobení středně těžké újmy na zdraví § 112, úmyslné způsobení těžké nebo středně těžké újmy na zdraví spáchané ve stavu silného psychického rozrušení § 113, úmyslné způsobení těžké nebo středně těžké újmy na zdraví spáchané při překročení mezí nutné obrany nebo při překročení mezí opatření nezbytných pro zadržení osoby, která spáchala trestný čin § 114 a úmyslné způsobení lehké újmy na zdraví § 115 trestního zákona Ruské federace. Nedbalostní trestné činy jsou pak pouze dva: usmrcení z nedbalosti § 109 a způsobení těžké nebo středně těžké újmy na zdraví z nedbalosti § 118. Vzhledem k tomu, že u prvního z nich se však jedná o usmrcení, zařadil bych tento čin do trestných činů proti životu, nikoli proti zdraví. Škála trestů ukládaných v souvislosti s újmou na zdraví je rovněž široká. Pohybujeme se od peněžitého trestu až po arest. Abychom rozuměli odlišnostem, musíme nejdříve tyto pojmy vymezit. Peněžitý trest je upraven v obecné části, stejně jako ostatní tresty, a to v § 46. Ukládá se v určité výši a to od 25 do 1000 minimálních mzdových výměrů nebo ve výši mzdy nebo jiných příjmů. Aby mohl být uložen, musí být dále splněny určité podmínky, záleží na tom, zda vystupuje jako 33
trest hlavní či vedlejší. 30 Ztráta určitého postavení nebo funkcí nebo zákaz určité činnosti je upravena v § 47. „Spočívá v zákazu zastávat funkce ve státní správě, v orgánech místní samosprávy nebo zabývat se určitou profesionální či jinou činností.“ 31 Povinné práce jako další z trestů je obsažen v § 49. Hlavním rozdílem od nápravné práce je fakt, že jsou vykonávány ve volném čase mimo pracovní poměr či studium, a to bezplatně ve formě určené orgánem místní samosprávy. Nápravné práce, které jsou upraveny hned v následujícím paragrafu, se vykonávají na pracovišti odsouzeného a mají povahu srážek z výdělku. Omezení svobody spočívá v držení odsouzené osoby ve zvláštním ústavu za tímto účelem zřízeným. Jeho úprava je obsažena v § 53. Arest se od předchozí úpravy liší hlavně v úplné izolaci odsouzené osoby od společnosti a v délce trvání trestu, který se z pravidla pohybuje v délce 1 až 2 měsíce (§ 54). Odnětí svobody může být na dobu určitou nebo na doživotí. Je upraveno v §§ 56 a 57 a „spočívá v izolaci odsouzené osoby od společnosti jejím umístěním v nápravném táboře, ve výchovném ústavu, léčebném nápravném zařízení, nápravném zařízení s běžným, zostřeným nebo zvláštním režimem nebo ve věznici“ 32 . Doživotní odnětí svobody je alternativou trestu smrti. U jednotlivých trestných činů souvisejících s újmou na zdraví je výše trestu určena odlišně a v různých variantách. Újma na zdraví je dělena podle intenzity na těžkou, středně těžkou a lehkou, přičemž lehká je upravena pouze v úmyslném způsobení ublížení na zdraví. V naší úpravě takové dělení nemáme, kromě těžké újmy na zdraví nerozlišujeme jmenovitě stupně intenzity, pouze nedbalostní a úmyslné trestné činy. Úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví a jeho obsah, jak je chápán podle ruského trestního zákona, je přímo vymezen v § 111. Zní: „Úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví, jíž byl ohrožen lidský život nebo jež má za následek ztrátu zraku, řeči, sluchu nebo jakéhokoliv jiného orgánu nebo ztrátu funkce orgánu, přerušení těhotenství, duševní chorobu, drogovou závislost nebo toxikománii nebo neodstranitelné znetvoření obličeje, nebo jež má za následek trvalé snížení celkové pracovní schopnosti nejméně o jednu třetinu nebo záměrně způsobenou úplnou ztrátu profesní pracovní schopnosti.“ 33 Paragraf je strukturovaný spíše jako výčet možných újem na zdraví. Výše trestu je stanovena na odnětí svobody v rozmezí, což je stejné jako v české právní úpravě, od 30
31 32 33
ŽIŽKA, J. Trestní zákoník Ruské federace. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2003, str. 24 tamtéž, str. 24 tamtéž, str. 26, 27 tamtéž, str. 43
34
2 do 8 let. Druhý a třetí odstavec, opět stejně jako u nás, obsahují přitěžující okolnosti, které vedou ke zvýšení trestu na odnětí svobody na 3 až 10 let nebo 5 až 12 let (pokud se jedná o spolupachatelství, čin provedený na více osobách nebo osoba pachatele byla v minulosti trestána za vraždu). Ve čtvrtém odstavci je zcela nepochopitelně
zařazena
smrt
z nedbalosti
v důsledku
činů
vymezených
v předchozích odstavcích. Smrt z nedbalosti musíme chápat podle ustanovení § 26, kde je vymezen trestný čin spáchaný z nedbalosti. Opět stejně jako v českém právu rozlišujeme nedbalost vědomou a nevědomou a výklad pojmů je prakticky stejný. Středně těžká újma na zdraví je stanovena tak, že nedosahuje následků těžké újmy na zdraví, ale vyvolává dlouhodobé zdravotní potíže či trvalé snížení práceschopnosti maximálně o jednu třetinu. V druhém paragrafu jsou pak okolnosti, které vedou ke zvýšení trestu ze základní sazby ve formě odnětí svobody až na tři roky nebo arestu na 3 až 6 měsíců na odnětí svobody až na pět let. Lehká újma na zdraví se vyznačuje krátkodobými zdravotními obtížemi nebo nepatrnou celkovou ztrátou pracovní schopnosti. U tohoto trestného činu jsou čtyři možnosti trestu, a to: peněžitý trest (50 -100 minimálních mzdových výměrů), povinné práce (180 - 240 hodin), nápravné práce (až 1 rok) nebo arest (2 – 4 měsíce). Poslední dva trestné činy české trestní právo nezná, ale způsobení středně těžké újmy na zdraví je přirovnatelné k ublížení na zdraví podle § 146 trestního zákoníku, samozřejmě s odlišnou výší trestu a jiným zpracováním. Ovšem § 146a trestního zákoníku je srovnatelný se specifickými ustanoveními §§ 113 a 114 trestního zákona Ruské federace pojednávajících o spáchání újmy na zdraví vlivem silného psychického rozrušení či při překročení mezí nutné obrany nebo opatření pro zadržení osoby, která spáchala trestný čin. Je však nutné, aby byly splněny podmínky. V prvním případě, aby se jednalo o silné psychické rozrušení, musí být toto náhle vzniklé. Přímo v zákoně je pak označováno jako afekt. Tento může být vyvolán „násilím, znevažováním nebo těžkou urážkou poškozeného nebo jiným protizákonným či amorálním jednáním poškozeného nebo dlouhotrvající
psychicky
traumatizující
situací
vniklou
v
souvislosti
se
systematickým protizákonným nebo amorálním chováním postižené osoby“. 34 Trestem je odnětí nebo omezení svobody na 2 roky. Vzhledem k naší úpravě je konkrétnější, co se týče důvodů, které k afektu vedou. Tudíž také omezenější v možnosti aplikace na jednotlivé situace. Proto je také možné na naši úpravu aplikovat nepřiměřenou nutnou obranu a není potřebné zvláštní ustanovení tímto se 34
ŽIŽKA, J. Trestní zákoník Ruské federace. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2003, str. 144.
35
zabývající. V české úpravě je dále v následujících odstavcích vymezeno, kdy dochází k navýšení trestu, což u ruské úpravy není. Rozdílem však je překročení opatření nezbytných pro zadržení osoby. Podle české úpravy je zde aplikovatelné ustanovení o ublížení na zdraví obecně či stížnost proti nesprávnému postupu úřední osoby. Způsobení těžké nebo středně těžké újmy na zdraví je právě trestným činem, který je trestán všemi výše vymezenými tresty, samozřejmě v různé výši a v různých variantách podle intenzity způsobené újmy. U střední i těžké újmy je přitěžující okolností, pokud byla spáchána v důsledku zanedbání profesních povinností, což může vést jak k odnětí svobody, tak spolu s ním i k trestu ztráty postavení. Naše úprava rozlišuje těžké ublížení na zdraví nebo jen ublížení na zdraví z nedbalosti. Rozlišujeme tresty odnětí svobody, peněžitý trest nebo zákaz činnosti opět podle intenzity dopadu protizákonné činnosti. Kromě toho, že česká úprava je rozdělena do 2 paragrafů, je ruská úprava relativně srovnatelná, snad až na množství variant trestů a jejich výše. V určitých částech zákona lze vidět jistou podobnost ve struktuře a řazení jednotlivých částí paragrafů s českou úpravou. Podle mého názoru je však naše úprava přehlednější a aplikovatelnější ve větším množství případů. Konkretizace jednotlivých
skutkových
podstat
v ruské
úpravě
je
spíše
na
škodu.
Vede
k nepřehlednosti zákona, vzhledem k dlouhým zněním paragrafů a roztříštěnosti úpravy. Ta by se dala velmi snadno zredukovat.
4.3 Slovenská republika Slovenská právní úprava by měla být české relativně nejbližší. Proto se nyní podíváme, jestli tomu tak skutečně je. Struktura slovenského trestního zákona je vcelku podobná české. Zákon se skládá ze tří částí: obecné, zvláštní a společných, přechodných a závěrečných ustanovení. Každá část je rozdělena dále do hlav a ty dále na části. Vzhledem k tomu, že nás zajímají trestné činy proti zdraví, budeme se zabývat hlavou 1. dílem 2. ve zvláštní části. Díl druhý poté upravuje 2 trestné činy, a to ublížení na zdraví a neoprávněné odebrání orgánů, tkání a buněk a nezákonnou sterilizaci. Pokud se podíváme na konkrétní znění §§ 155-158, týkající se ublížení na zdraví, jsou prakticky totožné s naší právní úpravou, co se týče základního vymezení skutkové podstaty. Liší se pouze výše trestu a druh trestu, kterým je pouze odnětí 36
svobody. Slovenský zákon je kromě § 146a českého trestního zákoníku stejný. Těžká újma na zdraví a co se jí spatřuje je poté vymezena v § 123/3 a její znění je totožné s českou právní úpravou. Nyní se ale dostáváme k odlišné části, ta spočívá v podmínkách, za jakých je ukládán vyšší trest.
Slovenský trestní zákon ve své obecné části ve zvláštních
kvalifikačních pojmech tyto vymezuje. Jedná se o závažnější způsob jednání, který je spatřován v „páchání trestného činu se zbraní v ruce; po delší dobu; surovým nebo trýznivým způsobem; násilím, pohrůžkou bezprostředního násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy; vloupáním; lstí; využitím tísně, nezkušenosti, odkázanosti nebo podřízenosti; porušením důležité povinnosti vyplývající z pachatelova zaměstnání, postavení nebo funkce uložené mu podle zákona; organizovanou skupinu nebo na více osobách (§ 138).“ 35 Dále pak provedení trestného činu na chráněné osobě, kterou se rozumí podle § 139: „dítě, těhotná žena, blízká osoba, odkázaná osoba, osoba vyššího věku, nemocná osoba, osoba požívající ochrany podle mezinárodního práva, veřejný činitel nebo osoba, která plní své povinnosti uložené na základě zákona, nebo svědek, znalec, tlumočník nebo překladatel.“ 36 Zvláštní motiv je další přitěžující okolnost vymezená v následujícím paragrafu. Jde o spáchání trestného činu na objednávku,
z pomsty,
za
účelem zahlazení
stop u
jiného
trestného
činu,
s diskriminačním podtextem či sexuálním motivem. 37 Pokud se bude jednat o nebezpečné spolčení (§ 141), které je chápáno jako teroristická skupina nebo zločinné spolčení, jedná se opět o přitěžující okolnost. Poslední situací, která přináší pachateli zvýšení trestu, je spáchání trestného činu v krizové situaci, která je v § 134 chápána jako stav nouze, výjimečný stav, válečný stav, nebo válka. Neoprávněné odebrání orgánů, tkání a buněk a nezákonná sterilizace jsou v českém trestním zákoníku upraveny v samostatném díle, kde jsou jim věnovány 4 paragrafy. Slovenská úprava je skromnější, věnuje jim §§ 159 a 160, přičemž první ustanovení upravuje zákrok provedený na živé fyzické osobě, a to jak odebrání orgánu, tkáně nebo buňky pro sebe či pro jiného, v druhém odstavci se dále zabývá sterilizací osob. Třetí a čtvrtý odstavec obsahují opět některé přitěžující okolnosti výše zmíněné. § 160 má stejnou konstrukci, s tím rozdílem, že tentokrát se týká mrtvé osoby, čímž je logicky vypuštěn 4. odstavec týkající se smrti či těžké újmy na zdraví. 35
36 37
ARTLINGUA. Slovenský trestní zákon., Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2006, str. 77, § 138 tamtéž, str. 78, § 139 tamtéž, str. 78, § 140
37
Jak jsme tedy mohli srovnat, slovenská právní úprava je české nejbližší, i když jak vyplývá z historie, tak česká je do jisté míry, stejně jako slovenská, poznamenána vlivem ruské právní úpravy, která se projevuje minimálně ve vymezování trestů.
38
5. Některé trestné činy ohrožující život nebo zdraví Jak jsem již zmínil výše, druhou skupinou trestných činů, dotýkajících se zdraví, je skupina trestných činů ohrožujících život nebo zdraví, zakotvená v ustanoveních třetího dílu hlavy I trestního zákoníku. Jak vyplývá ze samotného názvu tohoto dílu, společným objektem těchto činů jsou život a zdraví lidí a na rozdíl od činů poruchových, jimiž jsem se zabýval výše, k dokonání těchto činů postačuje vystavit život nebo zdraví ohrožení. Níže uvedené trestné činy jsem do této práce zařadil zejména proto, že bezprostředně souvisí s poruchovými trestnými činy uvedenými výše a postihují jisté formy násilí proti tělesné integritě člověka.
5.1 Mučení a jiné nelidské a kruté zacházení (§ 149 trestního zákoníku) Na základě mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána (Deklarace o ochraně všech sob před mučením a jiným krutým, nelidským nebo ponižujícím zacházením nebo trestáním z r. 1975, Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání z r. 1984 a Opční protokol k ní z r. 2002) došlo k závazku ČR takové jednání netolerovat a zajistit odpovídající trestní ochranu proti mučení. Podle mezinárodních úmluv je zákaz mučení absolutní. Stejně absolutní je pak tento zákaz i v české vnitrostátní úpravě, a to v článku 7, odst. 2 Listiny. Do trestního zákona byl zákaz mučení zakotven od roku 1993 v podobě skutkové podstaty § 259a mezi trestnými činy proti lidskosti, novou úpravou v trestním zákoníku byla část této podstaty přesunuta na první místo hlavě I., dílu 3 (část, postihující takové jednání ve větší míře, zůstala v původní oblasti jako trestný čin útoku proti lidskosti podle § 401, odst 1, písm. h)). Důvodem tohoto přeřazení je skutečnost, že jakákoli forma mučení vždy ohrožuje lidské zdraví 38 . Ustanovení § 149 je členěno do pěti odstavců, kdy první odstavec definuje základní skutkovou podstatu tohoto činu: kdo mučením nebo jiným nelidským a krutým zacházením v souvislosti s výkonem pravomoci orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci působí jinému tělesné nebo duševní utrpení. Za takové jednání pak stanovuje trest odnětí svobody na šest měsíců až pět let. Druhý odstavec zahrnuje závažnější jednání, jímž je v první řadě skutečnost, že se pachatel dopustí takového činu jako úřední osoba, dále pak, je-li 38
Důvodová zpráva k návrhu trestního zákoníku
39
takovému jednání podroben svědek, znalec nebo tlumočník v souvislosti s výkonem svých povinností, je-li takový čin spáchán na jiném pro jeho rasu, etnicitu, národnost, politické přesvědčení nebo vyznání, je-li tento čin spáchán ve skupině, tedy nejméně se dvěma osobami, popř. jde-li o opětovné spáchání takového činu. Za takové jednání je stanoven trest odnětí svobody na dvě léta až osm let. Odstavec třetí předvídá spáchání takového jednání na těhotné ženě, dítěti, zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem anebo způsobení těžké újmy na zdraví jako následku takového jednání. Trestní sazba je zde stanovena na pět až dvanáct let. Čtvrtý odstavec pak stanovuje trest odnětí svobody na osm až osmnáct let za situace, kdy je takovým jednáním způsobena smrt. V pátém odstavci je pak, jelikož v případě činu podle odst. 3 a 4 se jedná o zvlášť závažné zločiny, zakotvena trestnost přípravy takového činu. Objektem tohoto trestného činu je ochrana osoby, nedotknutelnosti jejího života, zdraví, ale i lidské důstojnosti v souvislosti s působením orgánů veřejné moci. Objektivní stránka zahrnuje jednání pachatele v souvislosti s výkonem pravomoci orgánu veřejné moci. Bude se jednat zpravidla o aktivní konání. Pod pojmem „mučení“ je nutno podle čl. 1 výše zmíněné Úmluvy chápat jakékoli jednání, jímž je člověku úmyslně působena silná bolest nebo tělesné či duševní utrpení s cílem získat od něho nebo od třetí osoby informace nebo přiznání, potrestat jej za jednání, jehož se dopustil on nebo třetí osoba nebo z něhož jsou podezřelí nebo s cílem zastrašit nebo přinutit jej nebo třetí osobu nebo z jakéhokoli jiného důvodu založeného na diskriminaci jakéhokoli druhu, když taková bolest nebo utrpení jsou působeny veřejným činitelem nebo jinou osobou jednající z úředního pověření nebo z jejich podnětu či s jejich výslovným nebo tichým souhlasem. Toto vymezení nezahrnuje bolest nebo utrpení, které vznikají pouze v důsledku zákonných sankcí, jsou od těchto sankcí neoddělitelné nebo jsou jimi vyvolány náhodou. Pojem jiné nelidské a kruté zacházení není definován, je ale zřejmé, že se musí jednat o takové formy jednání, které jsou schopné přivodit poškozenému značné fyzické nebo duševní útrapy. Subjekt tohoto činu je obecný, může se jej dopustit nejen úřední osoba, ale kdokoli, přičemž spáchání tohoto činu v postavení úřední osoby je zpřísňujícím faktorem. Subjektivní stránka činu vyžaduje úmyslné zavinění, byť ve formě nepřímého úmyslu, tento úmysl musí zahrnovat nejen mučení nebo jiné nelidské a kruté zacházení, ale také souvislost takového jednání s výkonem pravomoci orgánu veřejné moci 39 . 39
JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část.
40
Jak jsem již zmínil, podle vnitrostátního i mezinárodního práva je zákaz mučení a jiného nelidského a krutého zacházení absolutní, žádná výjimečná okolnost nesmí takové jednání ospravedlnit, stejně jako nařízení nadřízeným činitelem nebo orgánem veřejné moci. Teoreticky bylo řešeno, zda by za jisté velmi výjimečné situace bylo možno tento zákaz prolomit (scénář tikající bomby), ale právní teorie i rozhodovací praxe potvrdily jeho absolutní povahu 40 . Bohužel je zcela mimo kapacitní možnosti této práce se touto problematikou zabývat blíže.
5.2 Neposkytnutí pomoci a neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku Na rozdíl od všech činů uvedených výše patří tyto činy mezi tzv. pravé omisivní delikty. K naplnění jejich podstaty je tedy vyžadováno zdržení se takového konání, k němuž byl pachatel povinen. Tyto skutkové podstaty byly převzaty z dosavadní právní úpravy (§ 207, 208 trestního zákona) pouze s drobnými změnami. Hlavní z nich bylo zpřísnění trestních postihů jako výrazu
negativního společenského
hodnocení takových jevů, dále vyčlenění neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku do ustanovení samostatného paragrafu a konečně rozšíření hrozící újmy na zdraví o pojem jiné vážné onemocnění, směřující k dosažení souladu s definicí vážné poruchy zdraví v § 122 TrZ.
5.2.1 Neposkytnutí pomoci (§ 150 trestního zákoníku) Ustanovení § 150 TrZ zahrnuje dvě základní skutkové podstaty. Trestného činu podle odstavce prvního se dopustí ten, kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ačkoli by to mohl učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, a za takový čin zákon stanovuje sazbu trestu odnětí svobody až na dvě léta. Činu podle odstavce druhého se dopustí ten, kdo za stejných podmínek neposkytne potřebnou pomoc, ačkoli podle povahy svého zaměstnání
je povinen takovou pomoc
poskytnout. Za takový čin pak zákon stanoví trest odnětí svobody až na tři léta nebo zákaz činnosti. Z hlediska subjektu trestného činu je pak v odstavci prvním subjekt obecný, zatímco v odstavci druhém subjekt speciální – činu se může dopustit pouze nositel 40
Rozsudek ESLP ze dne 1. 6. 2010, Gäfgen proti Německu, č. stíž. 22978/05
41
takovéto povinnosti, dané povahou zaměstnání, tedy např. hasič, záchranář, policista, lékař. U tohoto speciálního subjektu bude možno odpovědnost podle § 150 TrZ možno vyvodit pouze tehdy, nedošlo-li v souvislosti s porušením jeho povinnosti konat, vyplývající z povahy zaměstnání, ke škodě na zdraví nebo životě poškozeného. Došlo-li by k takové škodě, bylo by nutno věc posuzovat podle ustanovení o poruchových trestných činech podle ustanovení § 140,143,145-148 TrZ a ustanovení o zvláštní povinnosti konat podle § 112 TrZ 41 . Objektem tohoto trestného činu je společenský zájem na ochraně života a zdraví. Objektivní stránkou činu je neposkytnutí potřebné pomoci. U jednání podle odst. 1 se jedná o pravý omisivní delikt obecný, v případě podle odst. 2 pak jde o pravý omisivní delikt speciální. V obou skutkových podstatách se jedná o obecnou povinnost konat. Pachatel je odpovědný za to, že neposkytl pomoc, nikoli za případný následek v podobě poruchy chráněných zájmů, tedy života nebo zdraví 42 . Dokonání tohoto trestného činu nastává okamžikem, kdy ten, kdo je povinen pomoc poskytnout, ji poskytnout opomene, tedy nekoná. V této souvislosti je důležitým pojmem „potřebná pomoc“. Podle judikatury se pod tímto pojmem rozumí pomoc, potřebná ke odvrácení nebo snížení nebezpečí, které hrozí životu nebo zdraví ohrožené osoby, uskutečněná bez zbytečného odkladu 43 . Může jí být provedení první pomoci na místě, převoz do zdravotnického zařízení nebo přivolání rychlé zdravotnické pomoci. Vždy záleží na druhu ohrožení poraněné osoby, ale také na schopnostech a možnostech pachatele (typický příklad – neplavec pochopitelně nebude tonoucího vytahovat sám, ale vyrozumí jiného, který je záchrany schopen a na kterého pak tato povinnost přechází též). Povinnost poskytnout potřebnou pomoc je ukládána ve prospěch osoby, nacházející se v nebezpečí smrti nebo jevící známky vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění. Toto ohrožení je třeba hodnotit na základě subjektivního vnímání pachatelem, tedy zda na základě toho, co vnímal, mohl usoudit, že tato osoba je ohrožena. Potřebnou pomoc pak je povinen poskytnout každý s výjimkou toho, kdo by tím sebe nebo jiného vystavil nebezpečí (míněno nebezpečí pro život nebo zdraví, jak uvádí NS v naposled citovaném rozhodnutí, nebezpečí trestního stíhání za důvod pro neposkytnutí pomoci nelze považovat), není-li k poskytnutí pomoci povinen z povahy svého zaměstnání. Ani v případě, že by poskytnutím přímé pomoci měl být 41 42
43
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 9. 1997 sp. zn. 2 Tzn 72/97 KUCHTA, J. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 4. listopadu 1966 - 6 Tz 57/66
42
dotyčný vystaven nebezpečí, není zbaven povinnosti zajistit potřebnou pomoc jinak (v případě požáru vyrozumět hasiče, v případě útoku zvířete vyrozumět jeho majitele, popř. Policii a podobně). Z hlediska subjektivní stránky je pak k naplnění skutkové podstaty tohoto činu třeba úmyslu, minimálně úmyslu nepřímého. Vzhledem k tomu, že účelem trestněprávního zakotvení tohoto činu je postihnout situace, kdy lidský život nebo zdraví jsou v ohrožení, tedy ještě nenastala jejich porucha, vztahuje se na tento trestný čin ustanovení o účinné lítosti podle § 33 TrZ, podle nějž trestnost taxativně vyčtených trestných činů zaniká, pokud pachatel dobrovolně zamezil škodlivému následku trestného činu nebo jej napravil, nebo o něm učinil oznámení v době, kdy mohlo být takovému škodlivému následku ještě zabráněno.
5.2.2 Neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku (§ 151 trestního zákoníku) Dalším z trestných činů ohrožujících život nebo zdraví je čin podle § 151 TrZ. Toto ustanovení je ve vztahu k oběma skutkovým podstatám předchozího § 150 TrZ speciálním. Trestného činu podle tohoto ustanovení se dopustí ten, kdo jako řidič dopravního prostředku po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne potřebnou pomoc osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, i když to mohl učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. Za tento čin je pak stanoven trest odnětí svobody až na 5 let nebo zákaz činnosti. Z hlediska analýzy skutkové podstaty zde zjišťujeme konkrétní subjekt – tohoto činu se může dopustit jen konkrétní osoba – řidič dopravního prostředku, který měl účast na dopravní nehodě. Nemusí se jednat o viníka dopravní nehody, postačuje řidič jakéhokoli dopravního prostředku (ačkoli se tyto pojmy v běžném chápání shodují s pojmy „řidič“ a „vozidlo“ v zákoně o provozu na pozemních komunikacích, v této souvislosti zahrnují nejen pozemní, ale též vodní nebo vzdušný provoz, provoz železnic, lanovek apod., nicméně většinově skutečně dopadají na provoz na pozemních komunikacích), který měl účast na dopravní nehodě, tedy objektivně k ní přispěl 44 . Ostatní zúčastněné osoby mohou naplnit pouze skutkovou podstatu § 150 TrZ. Objektem tohoto trestného činu je opět zájem na ochraně života a zdraví. 44
Usnesení městského soudu v Praze z 9. dubna 1969, 3 To 102/69
43
Objektivní stránkou je neposkytnutí potřebné pomoci osobě, která při dopravní nehodě utrpěla újmu na zdraví. Tato újma nemusí naplňovat rozsah pojmu ublížení na zdraví nebo dokonce těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 TrZ, postačuje jakákoli újma na zdraví, existující a vyžadující pomoc. Subjektivní stránka tohoto trestného činu pak vyžaduje úmyslné zavinění, minimálně ve formě nepřímého úmyslu (dolus eventualis). Stejně jako u předchozího trestného činu podle § 150 TrZ i trestnost trestného činu podle § 151 TrZ zaniká účinnou lítostí.
5.3 Rvačka (§ 158 trestního zákoníku) Trestní zákoník ve svém § 158 zakotvuje trestnost rvačky jako deliktu ohrožujícího život nebo zdraví. Specifikem tohoto trestného činu je skutečnost, že nikdy nemůže být spáchán pouze jednou osobou. Tento trestný čin je konstruován jako podpůrný k poruchovým trestným činům vraždy, těžkého ublížení na zdraví a ublížení na zdraví. Z hlediska struktury ustanovení o rvačce obsahuje jednu základní a dvě kvalifikované skutkové podstaty. Základní podle odst. 1 naplní ten, kdo úmyslně ohrozí život nebo zdraví jiného tím, že se zúčastní rvačky. Za takové jednání pak může být potrestán odnětím svobody až na jeden rok. Trestného činu podle odst. 1, 2 se dopustí ten, kdo se zúčastní rvačky, při níž je jinému způsobena těžká újma na zdraví (rozsah trestu od šesti měsíců do pěti let), činu podle odst. 1, 3 pak tehdy, je-li při rvačce jinému způsobena smrt a za takový čin hrozí trest odnětí svobody na dvě léta až osm let. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně lidského života a zdraví, nejen u účastníků rvačky, ale i (a to především) ostatních lidí, přítomných na místě, kde se rvačka odehrává. Pojem rvačka není sice zákonem přímo definován, ale rvačkou podle ustáleného výkladu 45 je vzájemné napadání nejméně tří osob, které jsou současně útočníky (střídá se útok a protiútok) a intenzita zlého nakládání je taková, že ohrožuje jejich život nebo zdraví. Všichni účastníci rvačky jsou podle tohoto výkladu pachateli a současně i předmětem útoku. Pro naplnění tohoto pojmu je současně nutné, aby skutečně docházelo k ohrožení života nebo zdraví. To se může dít rozličnými způsoby, od útoků se zbraní, jako jsou nože, klacky, kameny, po útoky 45
Trestní kolegium Nejvyššího soudu ČSSR č. j. Tpjf 24/85 z 31. 10. 1985
44
sice neozbrojené, ale natolik intenzivní, že ohrožují život nebo zdraví, např. tvrdé údery pěstmi nebo kopání do částí těla, v nichž jsou uloženy důležité orgány. Pokud by útoky neměly tuto intenzitu, nemohlo by dojít ani k naplnění pojmu rvačky. Z obsahu samotného pojmu rvačky vyplývá, že je při ní vyloučeno jednání v nutné obraně. Lze-li rozlišit strany na útočící a bránící se, nemůže se jednat o rvačku, ale jedině o jiný trestný čin, popř. pokus o něj (např. činy podle § 140, 141, 145, 146, 146a TrZ, popř. výtržnictví podle § 358 TrZ). Stejně nelze uvažovat o naplnění trestného činu rvačky, napadají-li se vzájemně pouze dvě osoby. Dalším znakem je ohrožení života nebo zdraví jiného, zahrnuje nejen ostatní účastníky rvačky, ale též osoby, které se rvačky sice neúčastní, ale jsou jí ohrožováni na životě nebo zdraví (např. kolemjdoucí, vtažení do rvačky nebo osoby, snažící se rvačku ukončit). Z hlediska subjektivní stránky je vyžadován úmysl, směřující jednak k účasti na rvačce, jednak k ohrožení jiného na zdraví nebo životě. Chybí-li úmysl v některém směru, není skutková podstata rvačky naplněna. O takovou situaci půjde např. v situaci, kdy jiná osoba zasahuje do rvačky nikoli s cílem se jí účastnit, ale překazit ji nebo ukončit, nebo naopak v situaci, kdy někdo bez úmyslu rvát se s ostatními účastníky rvačky do ní zasáhne s úmyslem konkrétní osobě způsobit újmu na životě nebo zdraví. V prvním případě pak pravděpodobně nepůjde o protiprávní jednání vůbec, ve druhém pak může jít pouze o pokus, popř. dokonaný trestný čin podle § 140, 141 nebo 145,146 TrZ. V tomto směru se ovšem odlišují obě kvalifikované skutkové podstaty. V případě způsobení závažnějších následků v podobě těžké újmy na zdraví nebo smrti, odpovídá za tento následek každý z účastníků rvačky za podmínky nedbalostního zavinění ve smyslu § 16 a 17 písm. a) TrZ. Zda o možnosti vzniku takového těžšího následku věděl nebo měl vědět, lze usuzovat např. ze způsobu vedení rvačky, počtu, sil a vyzbrojení účastníků, charakteru místa, kde se rvačka odehrává, viditelnosti a dalších znaků 46 . Úmyslné zavinění takového těžšího následku je zde vyloučeno, pokud by někdo, byť i v rámci rvačky, takový následek způsobil úmyslně, opět by se muselo jednat o činy podle § 140, 141 nebo 145 TrZ. Souběh se rvačkou by byl pravděpodobně fakticky konzumován.
46
Rozsudek Nejvyššího soudu z 24. září 1968, 11 Tz 38/68
45
6. Návrhy de lege ferenda Vzhledem k tomu, že od 1. ledna 2010 je v účinnosti nový trestní zákoník z. č. 40/2009 Sb. a tudíž v poměrně nedávné době proběhla rekodifikace, nemělo by být návrhů de lege ferenda tolik. Protože jsem měl možnost porovnat tři různé právní úpravy, budu v návrzích pro futuro vycházet převážně z výše uvedených zkušeností a pokusím se naznačit, podle mého názoru, nejlepší cestu, kterou by se do budoucna mohla česká právní úprava ubírat. Předně musím předeslat, že současný stav je výrazně lepší
než předchozí.
Zákon je přehlednější a tím pádem se v něm daleko snadněji orientuje. Velmi jsem uvítal také nový § 146a trestního zákoníku zabývající se ublížením na zdraví z omluvitelné pohnutky. Myslím, že v předchozím znění zákona byl významně postrádán. Pokud tedy mohu soudit, základní ustanovení zákona se mi jeví jako dostatečně vymezené, oceňuji i vymezení těžkého ublížení na zdraví a těžké újmy na zdraví ve zvláštním § 122. Pro přehlednost je to jen lepší, z mého pohledu bych však aspoň k prvnímu ustanovení týkajícího se právě výše zmíněné skutkové podstaty dopsal odkaz na zmiňovaný § 122 trestního zákoníku, aby bylo jasné, kde hledat. Přece jen je součástí jiné hlavy VIII, a to výkladových ustanovení. Nikoli nejlepší se mi však zdá řešení přitěžujících okolností. Jsou vymezeny pro každý paragraf zvlášť, i když se pořád opakují. Někdy je některá z nich vypuštěna, ale to nic nemění na faktu, že přehlednost je snížena. Tím, že okolnosti jsou v některých případech až příliš konkrétní, se omezuje jejich použitelnost na jednotlivé situace. Pokud se tedy podíváme např. na nizozemskou úpravu, která je ve většině případů obecná, je její aplikovatelnost daleko větší. Myslím si např., že vhodné je zobecnění na veškeré úřední osoby v právoplatném výkonu funkce a není nutné omezení pouze na zdravotní personál. Některé přitěžující okolnosti bych naopak rozšířil, zejména co se týká postižených osob. Myslím si, že jako výrazná přitěžující okolnost by měl v zákoně figurovat trestný čin spáchaný na osobě v příbuzenském vztahu, pouze však z nejbližšího okruhu osob, tj. matka, otec, manžel, manželka či děti. Rovněž postrádám, že by v odstavcích vymezujících okolnosti ke zvýšení trestu, bylo uvedeno ublížení na zdraví způsobené podáním nebezpečné látky. V dnešní době se tyto případy stále množí, a proto je nutné jim věnovat dostatečnou pozornost. V budoucnu je tedy podle mého názoru nutné jejich ošetření minimálně způsobem, jakým je to provedeno v nizozemské úpravě. 46
Vzhledem k možnosti srovnání výše uvedených právních úprav mi nejvíce zdařilá přišla slovenská právní úprava. Je velmi přehledná, jednotlivé skutkové podstaty jsou vymezeny přesně v konkrétních ustanoveních, která se vzájemně doplňují a konkretizují. Okolnosti zhoršující stav jsou vymezeny zvlášť ve zvláštních kvalifikačních pojmech. V jednotlivých zněních paragrafů pak jen stačí napsat, které z nich se aplikují a stanovit výši trestu. Samozřejmě ani slovenská úprava nemyslí na vše. Doplnil bych ji o už výše zmíněné okolnosti. A mezi dalšími by měly dále být výtržnické pohnutky a úmysl využití orgánů či tkání postiženého. S těmito okolnostmi jsem se nesetkal ani v jedné úpravě. Pokud bychom tedy zkombinovali z převážné části slovenskou, následně českou, nizozemskou a ruskou úpravu, mohli bychom se přiblížit ideálnímu stavu. Otázkou však zůstává, jak by takové „vylepšení“ poté fungovalo v praxi. Ze zkušeností každého lze dovodit, že zákon, a to jak jeho použitelnost, aplikovatelnost, ale i pokrytí co největšího možného počtu a variant situací, se nejlépe ověří právě jeho fungováním v praxi. Jeho novely tak poté mohou proběhnout na základě podkladů z „terénu“. Netroufám si tedy tvrdit, že něco je nebo není špatně, je pouze nezbytné klást důraz na vývoj zákona s časem a jeho osvědčení v aplikační praxi.
47
7. Závěr V úvodu této práce jsem si stanovil cíl podat pokud možno souvislý výklad k problematice trestněprávní úpravy ochrany zdraví člověka v současné české právní úpravě. Domnívám se, že jsem tohoto cíle v rámci rozsahu dané práce dosáhl. Ve druhé kapitole jsem se věnoval nástinu právní úpravy ochrany zdraví v normách nejvyšší právní síly, tedy nejprve samotnému vývoji práva na zdraví jako jednoho ze základních lidských práv, dále jeho zakotvení v Ústavě České republiky a Listině základních práv a svobod a samozřejmě v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána, jako nedílné součásti našeho právního systému. Zde jsem konstatoval, že ačkoli právo na ochranu zdraví není kodifikováno v koncentrované podobě obdobně jako právo na život, odkazy na ně jsou součástí značné části ustanovení o lidských právech a svobodách. Rozboru skutkových podstat trestných činů porušujících lidské zdraví jako nejzávažnějších činů proti zdraví a jejich komparaci s předchozí právní úpravou jsem věnoval třetí kapitolu. Zde jsem ze svého pohledu jako pozitivní hodnotil zavedení nové skutkové podstaty trestného činu podle § 146a TrZ ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, která podle mého názoru v dosavadní úpravě chyběla. Čtvrtá kapitola této práce se zabývá komparací české trestněprávní úpravy s úpravou v trestních zákonech tří dalších evropských zemí, a to Nizozemského království, Ruské federace a Slovenské republiky. Zde jsem zhodnotil, že ačkoli se jedná o státy s rozdílným vývojem právního systému, ochrana základních hodnot lidského zdraví je téměř shodná. Jednotlivé kodifikace se pochopitelně liší ve způsobu formulace, přesnosti vymezení, či výčtu přitěžujících okolností, přehlednosti, jisté odlišnosti najdeme v udělovaných trestech. Podle mého názoru je z uvedených trestních norem nejpřehlednější slovenská úprava, která při takřka shodném výčtu deliktů působí mnohem přehlednějším dojmem než úprava naše. Výkladu o některých vybraných trestných činech ohrožujících lidský život nebo zdraví je věnována pátá kapitola. Činy zde vybrané pochopitelně neposkytují vyčerpávající přehled, slouží pouze jako ilustrace k činům poruchovým, které většinou podporují. Samotné hodnocení právní úpravy jsem provedl v šesté části. Navzdory tomu, že trestněprávní úprava trestním zákoníkem je poměrně mladá a moderní, dovolil jsem si na základě srovnání s úpravou v jiných zemích, zamyslet se nad případnými návrhy de lege ferenda.
48
8. Resumé My aim in this bachelor thesis is to complete the comprehensive general overview of the criminal lay-out of the human health protection in the Czech present legal regulations if it’s possible. I think that I fulfilled this aim. I dedicated to the legal regulations of human health protection in the norms of the highest legal force in the second chapter of my bachelor thesis. First of all I wrote about the development of the right to health itself as one of the basic human rights. Then I continued with how it is embodied to The Constitution of the Czech Republic, Declaration of Basic Rights and Freedoms and international treaties which are bounding for the Czech Republic as a part of its legal system. There I’ve mentioned that there is the difference between the right to health protection and the right to life mainly in the way of its codification. The right to health protection is part of many treaties, regulations and norms etc. even though its codification is not written down in concentrated form in any of them. Other part of my work is created by the analysis of the states of facts of the crimes one by one. Special attention is given to the harm to health according to §146a TrZ as new instrument of the criminal law which was lacking for a long time. Among others the bachelor thesis compares the Czech criminal lay-out of the human health protection to Slovakian, Russian and Dutch criminal lay-outs for the same question. This analysis describes widely the differences among them. It highlights better access to the way of writing down particular rights. As far as my knowledge reaches it seems to me that the Slovakian criminal lay-out was solved the best way of them all even better than ours. Its transparency can lead to better understanding. Even though the criminal law was codified recently I was thinking about possible ways to change it somehow to better efficiency. There are some of the proposals de lege ferenda in my conclusion. These I have made according to my study of foreign lay-outs. What I emphasize the most is the fact that the development of the laws should go hand in hand with the needs of the human society. Because of that the laws should correspond with the application practice.
49
9. Seznam literatury použité k práci ARTLINGUA. Nizozemský trestní zákon a předpisy související. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2006 ARTLINGUA. Slovenský trestní zákon., Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2006 FRYŠTÁK, M., a kolektiv – Trestní právo hmotné, Zvláštní část. Edice Právo, Ostrava, 2009 GŘIVNA, T. Trestní právo hmotné. 3. Judikatura k obecné i zvláštní části. 2. aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010 CHMELÍK, J. a kol. Rukověť trestního práva hmotného a procesního. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a.s. , 2009 JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 3. přepracované a aktualizované vydání. Praha : Linde, 2008 KNAPP, V., Teorie práva. Praha: C.H.Beck, 1995, s. 157. KUCHTA, J. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009 MALÝ, K. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde a.s., 2005, 675 s. NOVOTNÝ, F. a kol. Trestní zákoník 2010: stav k 1.4.12010: komentář, judikatura, důvodová zpráva. Praha: Eurounion, 2010 NOVOTNÝ, O. VANDUCHOVÁ, M. a kol. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha: ASPI, a.s., 2007, ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon : komentář / II. díl (§ 91 až § 301). 6. dopl. a přeprac. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2004. s. 1321-1324. ISBN 9788087212226. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, sjednaná v Paříži dne 20. března 1952 Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, sjednaná v New Yorku dne 10. prosince 1984 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. - Listina základních práv a svobod Všeobecná deklarace lidských práv, vyhlášená Valným shromážděním Organizace spojených národů v New Yorku dne 10. prosince 1948 50
Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 306/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů ŽIŽKA, J. Trestní zákoník Ruské federace. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2003. Internetové zdroje: Development and cooperation – Europeaid: European Instrument for Democracy & Human Rights (EIDHR) [citováno 10. června 2012]. Dostupný z: http://ec.europa.eu/europeaid/how/finance/eidhr_en.htm Důvodová zpráva k návrhu trestního zákoníku [citováno 11. června 2012]. Dostupný z: http://trestnizakonik.cz/navrh/duvodova-zprava.html Euroskop: Lidská práva [citováno 10. http://www.euroskop.cz/679/sekce/lidska-prava/
června
2012].
Dostupný
z:
Judikatura Nejvyššího soudu ČR z http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf Vláda České republiky: Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání [citováno 9. června 2012]. Dostupný z: http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rlp/dokumenty/zpravyplneni-mezin-umluv/evropska-umluva-o-zabraneni-muceni-a-nelidskemu-neboponizujicimu-zachazeni-nebo-trestani-17701/ Vláda České republiky: Rada vlády pro lidská práva [citováno 3. června 2012]. Dostupný z: http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rlp/rlp-uvod-17537/ Vláda České republiky: Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace [citováno 9. června 2012]. Dostupný z: http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradniorgany-vlady/rlp/dokumenty/zpravy-plneni-mezin-umluv/umluva-o-odstraneni-vsechforem-rasove-diskriminace-17715/
51
