Časopis Apoštolské církve
Ročník 24
Navštivte nás na www.apostolskacirkev.cz
Číslo 5 / 2012
Sloupek 2
Hospodin dále mluvil k Mojžíšovi: „Toto je řád pro lévijce: Od pětadvaceti let bude schopen nastoupit do služby, totiž konat službu při stanu setkávání. Od padesáti let bude této služby zproštěn a nebude už sloužit. Může ovšem přisluhovat svým bratřím při stanu setkávání ve strážné službě, ale vlastní službu konat nebude. Tak to učiníš s lévijci vzhledem k tomu, co jim bylo svěřeno.“ (Nu 8,23—26)
M
ilí bratři a sestry, vážení čtenáři, pokoj vám. Děkuji vám jménem naší redakce za vaše příspěvky, modlitby, povzbuzení i připomínky. Velice si vážíme spolupráce s vámi, protože bez ní by náš časopis ihned ztratil svůj smysl a tedy i cíl, který již přes dvacet let sledujeme: budování naší církve. Již nějaký čas čerpáme jako redakce z moudrosti našeho emeritního biskupa prostřednictvím jeho výkladových poznámek k Bibli. Nedávno jsme se ptali i na výše uvedené verše. Utkvěla mi Rudkova odpověď, kterou se pokusím volně reprodukovat: „V těchto verších vidíme Boží milosrdenství: Služba lévijců byla fyzicky velmi náročná. Bůh tímto zajistil, aby si příliš mladí lidé nezničili zdraví a starší se nevyčerpávali nad své fyzické možnosti.“ Jako lékař mám k tomuto pohledu na fyzické zdraví zvláště blízko. Jsem osobně hluboce zarmoucen, když vidím nezřídka staré bratry v církvi sloužit z posledních sil, často postižené vážnými zdravotními komplikacemi, které by si zasluhovaly ryze odpočinkový režim. V takových okamžicích dobře míněné povzbuzování jejich okolí, aby vytrvali ve službě, vnímám jako tragikomické okamžiky, kdy lidé na jedné straně touží po uznání zasloužilých služebníků, na druhé straně vůbec nevnímají jejich fyzické limity a tím pádem zcela postrádají soucit s jejich situací. Duševní zdraví je dnes již běžně chápáno v těsné souvislosti se zdravím fyzickým, takže není třeba se u něj extra zastavovat. O to důležitější je zabývat se zdravím duchovním. Nedávno jsem si listoval brožurou od známého kazatele o syndromu vyhoření. Zaregistroval jsem řadu rad, jak vylepšit především své duševní zdraví, nicméně ani jednu zmínku o zdraví duchovním. Tento přístup může vycházet ze skutečnosti, že s chápáním člověka jako těla, duše a ducha stojíme jako církev ve výrazné teologické menšině. Většina křesťanů se drží teologie „člověk rovná se tělo a duše“. Na jedné straně co se týče počtu položek je naše pozice složitější. Na straně druhé jsem přesvědčen, že oddělování duchovní stránky osobnosti nám umožňuje kromě jiného vést lidi k péči o jejich ducha. Blíže o tomto tématu v „Prvních krocích“ od emeritního bratra biskupa. S požehnáním Aleš Navrátil
Úvodník
3
Boží tajemství a srozumitelná církev
Křesťan a odpočinek >>>
Den odpočinku 4 4 Slovo úvodem 4 Den odpočinku v biblických textech 5 Stvoření a sedmý den 7 Den odpočinku a Ježíš 8 Význam dne odpočinku 8 Současný pohled... 9 Šabat v rabínské tradici 9 Křesťanská naděje 10 Vztah s Bohem 10 Sacralizace času 10 Práce 12 Fyzický odpočinek 12 Workoholismus 17 Lenost 18 Projev úcty k Božímu svtoření Dovolená? 17
O B S A H 19
Studijní materiál
13-16 Co ve Studijní Bibli nenajdete (1. Paralipomenon)
Desatero pro 21. století
19
Bůh promluvil všechna tato slova >>>
Dětem
25 27
Soutěž o poklad Krále králů >> Stránka pro děti
Stvoření vs. evoluce 19
26, 28 Smysl života
Život v Kristu - časopis Apoštolské církve Šéfredaktor: Martin Moldan Redakce: Mgr. Pavel Slepička, Petr Skřičil, MUDr. Aleš Navrátil Sazba a grafická úprava: Ing. Jindřich Novák Příspěvky a připomínky prosím zasílejte na adresu redakce: Život v Kristu, U Podjezdu 12, 772 00 Olomouc tel.: 585 150 455, e-mail:
[email protected] Uzávěrka vždy 1. den předcházejícího měsíce, respektive poslední pracovní den předtím. Veškeré objednávky vyřizuje nakladatelství Křesťanský život, 735 43 Albrechtice 504 tel. & fax: 558 761 571, 558 761 572, e-mail:
[email protected] Ročně 11 čísel, cena jednoho čísla 26,- Kč, pro předplatitele 23,- Kč, poštovné podle tarifů, pro hromadný odběr slevy podle počtu výtisků. Podávání novinových zásilek povoleno Oblastní správou pošt v Ostravě č. j. 2725/92-P/1 ze dne 1. 12. 1992 Jak objednat časopis Stačí libovolným způsobem napsat objednávku na adresu: Nakladatelství Křesťanský život, 735 43 Albrechtice 504. S prvním číslem časopisu obdržíte složenku, kterou použijete k zaplacení buď určitého období, např. do konce roku, nebo budete platit zvlášť každé jednotlivé číslo. Veškeré objednávky časopisu pro Slovenskou republiku Pavel Vimpel, mobil: 0905-831 356 (předvolba SR 00421)
25
Boží tajemství a srozumitelná církev Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství. (1K 4,1)
D
razí čtenáři Života v Kristu, v tomto Úvodníku bych se chtěl zamyslet nad pojmem „Srozumitelná církev.“ Zdá se mi, že v posledních letech zažíváme boom hledání srozumitelnosti křesťanství. V době, kdy jsem se stal křesťanem, byla nejrozšířenějším překladem Bible Kralická. Přes veškeré argumenty ve prospěch tohoto vzácného překladu mnozí poukazovali na to, že pro moderního člověka je značně nesrozumitelná. V průběhu mého života jsem byl svědkem mnoha rozhovorů a volání po tom, aby církev byla co nejblíže dnešním lidem. Na pojetí maximální srozumitelnosti jsou ve světě i u nás založena celá křesťanská hnutí. Je dnešní církev opravdu pro lidi nesrozumitelná? Je tajemstvím úspěšné evangelizace nalezení takových komunikačních prostředků, kterým budou lidé konečně rozumět? A když porozumí, uvěří? To jsou některé otázky, které mne v souvislosti s uvedeným tématem napadají. Snaha o srozumitelnost poselství evangelia je ve své podstatě naprosto nutná. Tomu celým srdcem věřím. Mise Konstantina a Metoděje, která započala v roce 863, byla známa svou snahou o srozumitelnost. Tehdy to znamenalo přeložit svatá Písma do řeči, jíž by lidé rozuměli. Jednoduchá a základní myšlenka, můžeme si myslet, nicméně v tehdejší době (a ještě dlouhá staletí později) to v církvi zdaleka tak jasné nebylo. Příběh v knize Nehemiáš ukazuje důležitost srozumitelnosti: I rozešel se všechen lid, aby jedli a pili a posílali dárky; uspořádali velmi radostnou slavnost, protože porozuměli slovům, která jim byla zvěstována (Neh 8,12). Aby mohlo dojít k duchovní obrodě národa, musel někdo lidem jasně a srozumitelně tlumočit Boží vůli. Jakmile byla tato podmínka splněna, lid reagoval velikou radostí. Sluší se ovšem podotknout, že dějiny spásy jsou plné srozumitelných proroků a kazatelů, kteří zemřeli mučednickou smrtí. K tomu, aby lidé zvěst přijali, nestačí pouhá srozumitelnost. Lidé musí také chtít slyšet. Přes veškeré oprávněné argumenty ve prospěch srozumitelnosti musím poukázat na některá místa Písma, která mluví o opaku: Proto nemohli věřit, neboť Izaiáš také řekl: ,Oslepil jim oči a zatvrdil jim srdce,
takže nevidí očima a srdce nepochopí, neobrátí se a já je neuzdravím.‘ (J 12,39–40) Nechtěl snad Bůh, aby uvěřili? Nemylme se, zde nejde o Starý zákon. To apoštol Jan cituje Izaiáše, aby vysvětlil odmítavou reakci některých Ježíšových posluchačů. Jiné „klasické“ místo Písma vysvětluje, proč Ježíš mluvil v podobenstvích: On řekl: „Vám je dáno znát tajemství Božího království, ostatním však jen v podobenstvích, aby hledíce neviděli a slyšíce nechápali.“ (L 8,10) I v těchto Ježíšových slovech nalezneme narážku na Izaiášovo proroctví. Někdy máme tendenci takováto místa v Písmu bagatelizovat, poukazovat na ně jako na výjimky nebo je raději vůbec nezmiňovat. Ovšem ona v Bibli jsou, a proto je nelze ignorovat. K určitému řešení se můžeme přiblížit, když budeme zkoumat slovo „tajemství“ (řecky mysterion) a jeho význam v Novém zákoně. Kromě verše uvedeného v úvodu článku je výraz „tajemství“ obsažen na mnoha místech Nového zákona. Toto slovo bylo v klasické řečtině často používané a označovalo „něco skrytého, nevyzpytatelného“. Mnohá pohanská náboženství tehdejšího světa byla postavena právě na mystériích, tedy tajemstvích, která byla známa pouze zasvěcencům. Učení Nového zákona používá toto slovo zcela jinak: Tajemství (Kristovo) je něčím, co bylo od věků skryto, ale nyní je odhaleno (Ř 16,25). Apoštol Pavel ve svých listech toto slovo používá 21x a to většinou v souvislosti s Ježíšem anebo Božím plánem spasení. Toto tajemství Božích záměrů bylo ukryto u Hospodina ode dnů věčnosti, a v posledních dnech bylo Duchem svatým odhaleno. Přestože je veřejně zvěstováno, stále je svou povahou duchovní, a tedy ne všem lidem dosažitelné. Byť se Pavel namáhal sebevíce, ne všichni mu rozuměli, někteří se jeho zvěsti i vysmáli. Pavel to nazývá „pohoršením kříže“ (Ga 5,11). On ví, že kázání o kříži bude mnohým kamenem úrazu, nesnaží se podat jej podbízivými slovy, aby ono pohoršení odstranil. Nedělá z kříže srdce či jiný geometrický tvar. Základ novozákonní zvěsti evangelia nestojí na rozumovém pochopení, ale na víře v Boží skutky. Zvěst o kříži nezněla ani tehdejším lidem na první poslech nějak sympaticky, avšak byla v ní obsažena Boží moc ke spasení. Snažme se tedy, aby naše životy i naše bohoslužby byly maximálně srozumitel-
né, ale vězme, že to má své meze. Církev v Korintu byla velmi charismatická, ale současně i velmi nesrozumitelná. Když se sešli, modlili se v jazycích tak, že to vypadalo bláznivě. Pavel říkal, že takovým způsobem nikoho nezískají. Osobně jsem příznivcem modlitby v jazycích, ale její forma musí být podřízena účelu. Nejde o efekt, o pouhý dojem „Boží přítomnosti“, ale o to, aby se projevovaly duchovní dary k prospěchu účastníků bohoslužby. Pavel Korinťany napomíná, aby řád bohoslužby podmínili užitečností, tedy aby každý z toho něco měl ke svému prospěchu. Dokonce i nevěřící hosté mohou být přemoženi srozumitelným prorockým slovem. Mějme bohoslužby zaměřené na nevěřící, ale stále zachovávejme důstojnost bohoslužby. Služba Bohu, jakkoli může být radostná, není žádná show. Používejme srozumitelné překlady Bible, ale ať zůstávají ještě Božím slovem. Parafrázované překlady (například Slovo na cestu) nepovažuji za Boží slovo. Mluvme hovorovým jazykem (pokud se to zdá být vhodné), ale nebuďme vulgární. Jsou určitá hnutí mezi křesťany, kteří své pohrdání církevní tradicí dávají najevo například tím, že mluví velmi uvolněně, až sprostě. Existují i hudební skupiny, které svou rádoby neformální víru projevují silně vulgárními texty. Nad honbou za srozumitelností církve se objevují otazníky ve světle některých sociologických průzkumů: Tak například je zjištěno, že lidé mimo církev více důvěřují tradičním církvím, než „moderním“. A mezi tradičními pak dávají přednost katolické před protestantskými. Řekneme si „naše evangelium se nemůže řídit pravidly marketinku – nevěřící tomu prostě nerozumí.“ Možná budeme mít pravdu. Zajímavý je důvod těchto preferencí: Lidé často říkají, že to, co jim na církvi imponuje, je právě onen prvek tajemství, který může být v honbě za přílišnou srozumitelností vyprázdněn. Jiné průzkumy, provedené ve Spojených státech, ukazují na vzrůstající oblibu tradiční křesťanské hudby namísto moderních chval. Římskokatolická církev prý v současnosti roste na území Spojených států nejrychleji. A tak si myslím, že bychom měli usilovat o to, abychom byli současní. Církev by se měla zajímat o problémy dnešního člověka, neměla by působit dojmem organizace „z minulého století“. Měli bychom hledat takové způsoby zvěstování evangelia, které budou moderní a srozumitelné, ale současně musíme mít na paměti, že evangelium Kristovo je tajemstvím. Jenom Bůh může otevřít oči a uši nevěřících. Bůh Vám žehnej, Martin Moldan, biskup AC
Úvodník
Ročník 24, květen 2012
3
Ž I V O T V K R I S T U
Křesťan a odpočinek
Den odpočinku
4
S
odpočívat? Jaká je zdravá míra odpočinlovo úvodem K tématu dne odpočinku a odpo- ku, hranice mezi odpočinkem a lenosčinku jako takovému jsem se před tí, a naopak, kdy je třeba říct dost svým nějakou dobou dostala několikrát a po- povinnostem a vypnout? A co den odkaždé jsem byla překvapená, co vše se počinku, k čemu je vlastně dobrý? A je pod tímto tématem skrývá. Zdaleka se vůbec relevantní mluvit o etické stránce nejedná o jeden den volna. Musím při- tohoto dne? Dnes je natolik samozřejmý, znat, že jsem nikdy neměla potřebu pře- že nad ním ani nepřemýšlíme. Dokonce mýšlet nad významem dne odpočinku. máme k dispozici dva volné víkendové V prvních letech po svém obrácení jsem dny, ne jen jeden. Proč se ve společnosdo církve chodila s nadšením bez ohledu ti uchytil zrovna sedmidenní cyklus a ne na to, zda byla neděle nebo všední den. jiný? Bylo nutné slavení dne odpočinku Vzpomínám si, že jsem jednou tak pospí- v Bibli přikázat, nestačilo dát jen dopochala a těšila se, až jsem se sama zarazila ručení? Pokud v Bibli čteme, že je to den, a musela si přiznat, že se do církve tě- který Hospodin posvětil a požehnal mu, ším stejně, jako bych pospíchala na ran- pak k tomu musel mít nějaký důvod. Je de. Neměla jsem důvod přemýšlet, proč tento důvod platný i dnes? Nebo se změje dobré být součástí církve a jaký je ten nil? Ve který den by se mělo slavit správnejlepší způsob pro trávení neděle a vol- ně bohoslužebné shromáždění? V neděli, ného času vůbec. Jít v neděli na boho- v sobotu? Je možné slavit i v jiný den? službu nebo v týdnu na biblické studium A mohl Bůh odpočívat, když pracuje bez bylo samozřejmé. Postupně jsem začala přestání? To jsou jen některé otázky, ktev církvi sloužit, první zamilovanost opad- ré se nabízejí. Cílem je pokus najít podstatu dne la a nadšení se změnilo v železnou košili zvyku. Zjistila jsem, že železná košile odpočinku, zjistit jeho význam a vyvodit je dobrá. Když je správně nasazená, jde důsledky platné pro člověka. To znamená díky své vysoké hmotnosti špatně sun- proč a jak je vhodné slavit den odpočindat a pomáhá tak vytrvat a dělat to, co je ku. A také zjistit, zda má den odpočinku dobré a prospěšné, i když je člověk una- etický rozměr a pokud ano, jaký. vený a nebo nemá chuť danou věc udělat. V takových chvílích mi ona železná košile Den odpočinku v biblických textech Den odpočinku, den sobotní, nebo pomohla do církve přijít, překonat krize, ale stále pro mě byla nedělní bohosluž- jen Sabat, Sobota, jsou různé ekvivalenty ba a veškerá další setkání samozřejmostí, pro sedmý den v týdnu. Termín Sobota nad kterou nebyl důvod přemýšlet. Tepr- vychází z hebrejského slovesa ( תבשšvt), ve když jsem byla postavena před úkol který se nejčastěji překládá odpočinout si, zpracovat nějakým způsobem téma od- být nečinný, přestat, odklidit, přerušit, narupočinku, práce a času, uvědomila jsem si šit, ustat.1 Ale také může znamenat ukondůležitost dané problematiky a potřebu uvědomit si, co a proč dělám. Téma odpočinku vyvolává plno otá- 1 B. Pípal, Hebrejsko-český slovník ke Starézek. Co je vůbec odpočinek? Jak kvalitně mu zákonu, Kalich, Praha 2006, 164
Zeptali jsme se: „Jak odpočíváte?“ U mne odpočinek závisí na druhu únavy: někdy je dobré, když si jdu zaběhat, jindy vezmu do ruky nějakou dobrou knížku a jindy zase čtu Bibli a modlím se. Jindy plánuji odpočinek společně s manželkou, popřípadě s dětmi, to si pak uděláme malý výlet s obědem nebo alespoň dobrou kavárnou v cíli. Martin Moldan, biskup čit existenci, zmařit, vymřít.2 Pojem Sobota označuje sváteční den, který se od ostatních dnů odlišuje nábožensky motivovanou nečinností. Texty vztahující se k Sobotě se vyskytují napříč celou Biblí. Dá se říci, že je lze nalézt ve všech typech biblické literatury. Ve Starém zákoně je nejvíce odkazů ve všech pěti knihách Pentateuchu, dále se nacházejí v 2. Královské, obou knihách Letopisů, u některých proroků (Izajáše, Jeremjáše, Ezechiele, Ámose a Ozeáše), dále u Nehemjáše, jednu zmínku lze nalézt v knize Pláč a dokonce jeden z žalmů je označený jako Píseň ke dni odpočinku.3 V Novém zákoně jsou odkazy ve všech evangeliích, knize Skutků, v listě Koloským a Židům. Všechny odkazy lze velmi obecně rozdělit na texty konstituční, na kterých je den odpočinku postaven, na texty korektivní, které mají za úkol korigovat postoj Izraelců k Sobotě a napravovat jejich jednání v tento den, 2 The New interpreter s dictionary of the Bible, Volume 5, topic Sabbath, Abingdon Press, Nashville 2009, 3 3 Viz Žalm 92
a konečně na texty ostatní, které jen dokreslují celý rámec dne odpočinku a jsou i nepřímým dokladem toho, že sobotní svátek byl v dané době součástí běžného života Izraele. Pro pochopení významu dne odpočinku jsou zásadní texty první skupiny. Příkazy, normy, smlouvy, požadavky slavení dne odpočinku, které člověku říkají, proč má den odpočinku slavit. Aby mohly být příkazy, normy a požadavky plněny, aby mohly být uzavírány smlouvy, je třeba dvou stran. Zde Boha a člověka. Pokud jedna z těchto dvou stran chybí, nelze mluvit o smlouvě nebo požadavku atd. Tou stranou, která vyslovuje své požadavky, předkládá své normy a nabízí smlouvu, je Bůh. Člověk dostává možnost na ně reagovat, přijmout je, nebo odmítnout. Přestože základním konstitučním textem nejen pro den odpočinku je Dekalog, nechci se u něj zastavit jako u textu číslo jedna právě proto, že se jed- řádané a naplněné místo vhodné pro žiná o smlouvu uzavřenou mezi Hospodi- vot člověka. Pravidelně je zde vidět, že nem a jeho lidem. Aby mohl Hospodin Bůh hodnotí své stvoření jako dobré, jen mluvit k lidem, musel být nejprve člověk v případě člověka jako velmi dobré. Přístvořen. Navíc odpočinutí Hospodinovo běh vrcholí stvořením člověka, požehnáv příběhu stvoření je považováno za pro- ním člověku a výzvou podmanit si a patotyp a posvěcení židovského dne odpo- novat nad celou zemí. Člověk je stvořen činku.4 proto, aby byl obrazem Božím. Končí šestý den a s ním vyprávění o Božím díle. Zde dochází ke zvratu vyStvoření a sedmý den „Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, kte- právění a ke změně dynamiky. Člověk ré konal; sedmého dne přestal konat veške- přebral výsledný produkt Boží práce, aby ré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý sám pracoval. Ale to se neděje. Místo den, neboť v něm přestal konat veškeré své toho následující verše mluví o Božím zastavení a posvěcení sedmého dne. Vlaststvořitelské dílo.“ Genesis 2,2–3 Příběhy o stvoření otevírají první kni- ně je možné říci, že sedmý den stvoření hu Bible, jsou v kanonickém uspořádá- je prvním dnem dějin člověka. Ale místo ní umístěny na samý počátek vyprávění toho, aby začal plnit svůj úkol pečovat o zemi, slyší člověk Hospodina, jak žeho dějinách světa a člověka. Je to jednoduché, a přesto slavnostní, ná sedmému dni a vydává pokyn k zadynamické vyprávění o Božím díle, kde stavení. Bůh i člověk se zastavili. Dějiny svět vzniká na základě spojení Boží vůle, člověka a jeho první den tedy začínají zaplánu a prostřednictvím Božího slova. stavením, respektive odpočinkem. Jsme Kostru příběhu tvoří stále se opakující u prvního vyprávění první knihy Písma, jednoduché věty: „I řekl Bůh: ...“ „A stalo a když se dívám na poslední vyprávěse tak.“ „Byl večer a bylo jitro, den prv- ní poslední knihy Písma, vidím v knize ní (druhý atd.).“ Jde o postupný proces Zjevení vyprávění o novém Jeruzalému. přeměny, kdy se počáteční pustá (neslič- První nebe a země pominou a z nebe sená) a prázdná země proměňuje v uspo- stoupí nové nebe a země, místo, kde Bůh bude přebývat uprostřed lidí (21,1–3). Jan popisuje ve dvou závěrečných kapitolách 4 A. Novotný, Biblický slovník, 2. díl, hesnový prostor k obývání a nový čas (21,25; lo Stvoření, Kalich – Česká biblická společ22,5a). Místo, kde nebude nic nesvatého nost, Praha 1992, 1009
V
Křesťan a odpočinek
Ročník 24, květen 2012
(21,27) ani proklatého (22,3a) a kde budou lidé kralovat spolu s Pánem (22,5b). Konec lidských dějin tedy směřuje k času a místu, které má stejné charakteristiky jako dokonale stvořený svět v Genesis. I když zde není přímá zmínka o zastavení nebo odpočinku, Bůh i člověk tu opět stojí vedle sebe. Dokonce společně kralují. Člověk se ve svých dějinách pohybuje od odpočinutí k odpočinutí. I jiné biblické texty, zejména třetí a čtvrtá kapitola listu Židům, mluví o cestě do pravého odpočinutí. „Kdyby byl Jozue již uvedl lid do odpočinutí, nemluvil by Bůh o jiném, pozdějším dnu. Tak má Boží lid pravý sobotní
Odpočívám – pokud to jde – aktivně – tedy na procházce, venku, sportem. Dříve to byl tenis, volejbal, dnes stačí jakýkoliv i mírný pohyb. Nebo naopak odpočívám zahloubáním se do nějakého problému, triku – ať již programátorského nebo např. grafického. V každém případě je to ale v oblastech, které jsou jiné, velmi odlišné od pracovní náplně. Jirka Malý, pastor AC Hlinsko
Témata časopisu
ážení čtenáři, rádi bychom s vámi tost zapojit se do této požehnané práce. Příležitost podílet se na přípravě témat: sdíleli plán témat, která vidíme Těšíme se na vaše postřehy a připomínky, • Evangelizační číslo jako aktuální. Obsah témat i jejich nebojte se nám napsat na e-mail redakce • Ohlédnutí za duchovním soustředěním pořadí se může vyvíjet podle vašich pod-
[email protected]. Výhledově připravujeme tato témata: nětů, příspěvků či potřeb. Rádi bychom Příště se můžete těšit na téma: • Chvály a uctívání rize rodiny vám vycházeli vstříc a dali vám příleži- • K
5
Křesťan a odpočinek
Ž I V O T V K R I S T U
6
Jak odpočívám? V praxi je někdy velmi obtížné udělat jasnou dělicí čáru mezi tím, co je neodkladné a tím, co je důležité. Mám-li nějaký volný čas, rád ho trávím s rodinou a dětmi. Rádi a s náležitou zvědavostí vyrážíme do Prahy, kde je možné vidět významné pamětihodnosti. Osobně rád pobývám v přírodě, hraju šachy a rád poslouchám křesťanskou hudbu. Často si velice dobře odpočinu i při řízení auta. Samozřejmě rád relaxuji při četbě - nejlépe všeho, co je zrovna po ruce a co mne zajímá. Vladimír Rafaj
odpočinek teprve před sebou. Neboť kdo vejde do Božího odpočinutí, odpočine od svého díla, tak jako Bůh odpočinul od svého. A tak usilujme, abychom vešli do toho odpočinutí a nikdo pro neposlušnost nepadl jako ti na poušti.“ (Židům 4,8–11) Je možné usoudit, že pracovní týden nezačíná prací, ale odpočinkem, a že cílem dočasných dějin je nové místo odpočinutí. Proto každý člověk dostává příležitost v cyklických sobotních dnech zastavit se, aby mohl směrovat svoji cestu k eschatologickému odpočinku. Jako by se v sobotní dny zastavil současný čas a nastal čas milosti. Popis sedmého dne se předchozímu vyprávění podobá svou jednoduchostí. Liší se tím, že zde chybí přímá řeč a chybí zde pravidelná věta, která oznamovala ukončení jednotlivých dnů. První verš druhé kapitoly je jednoduchá věta, která sděluje, že byla dokončena nebesa i země se svými zástupy. Doslovné znění druhého a třetího verše je (vlastní překlad): v2. (A) dokončil Hospodin v (ten) den sedmý práci (dílo, povolání) jeho, kterou dělal, a ustal (přestal) v (ten) den sedmý od veškeré (celé) práce jeho, kterou dělal. v3. (A) požehnal (dobrořečil, pochválil) Hospodin ten den sedmý a posvětil ho, neboť v něm ustal (přestal) od vší (celé) práce (díla) jeho, kterou stvořil Hospodin pro (k) učinění (vykonání, provedení, pracování). Druhý verš a první část třetího verše nesou původní informace, druhá část třetího verše je vykládá. Vysvětluje, proč je sedmý den požehnaný. Hospodin v něm ustal od své stvořitelské práce, přestal pracovat na svém díle, které sedmého dne dokončil. Ještě jednou: sedmý den dokončil Hospodin své dílo, respektive práci, povolání, které konal. Přestal pracovat. List Židům 4,4 říká: O sedmém dni je přece
v Písmu řečeno: ,I odpočinul Bůh sedmého dne od všeho svého díla.‘ Můžeme tedy říci, že Hospodin odpočinul. Ale mohl Hospodin odpočívat? Proč Ježíš o svém Otci říká, že pracuje bez přestání? On však jim odpověděl: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“ (Jan 5,17) Slovy textu Geneze vše, co bylo potřeba stvořit pro člověka a jeho bytí, Hospodin dokončil, tedy jeho stvořitelská činnost (z hebrejského )תבשtypická pouze pro Boha Stvořitele byla „zastavena“. Jako by text chtěl říct, že se nezastavil Bůh, ale jeho povolání s/tvořit (svět k obývání člověkem). Ale protože charakteristikou Boha Stvořitele je pracovat, tvořit bez přestání, pak tedy Bůh pracoval, tvořil i v tento sedmý den, jen se změnil způsob, jakým to dělal. Jak říká zmiňovaná židovská modlitba, Bůh obnovuje bez přestání dílo počátku, tzn. pečuje o své stvoření a napravuje tam, kde je potřeba. Vzniká tak paradox, kdy Bůh současně odpočívá, protože ukončil stvořitelskou činnost, i pracuje, protože stále tvoří obnovováním svého stvoření. Možná, že je to důvod, proč zde biblický autor pro vyjádření Božího odpočinutí (zastavení) použil termín ( תבשšvt) a ne ( חונnwch), které spíš vyjadřuje odpočinek ve smyslu klidu, spočinutí, odpočinutí. Tím se zde nabízí otázka, co vlastně Bůh dělal? O tom text přímo neříká nic. Navíc, chybí zde věta, která by oznámila, že sedmý den stvoření skončil. Friedrich Weinreb k tomu slovy židovské tradice říká: „...v tomto světě žijeme vlastně v sedmém dni... Sedmý den je do jisté míry „světo-den“, naše celá hmotná realita, nad niž však můžeme vzhlédnout. Proto nalezneme
v příběhu stvoření vždy znovu formulaci: „a byl večer, a bylo jitro, den...“ U sedmého dne se zdá být tato formulace zapomenuta – ale sedmý den právě ještě neskončil, sedmý den je tento svět! A tento svět je světem meče, zbraně, nejen proto, že se zde lidé zabíjejí, ale proto, že se neustále zabývají protikladem. Lidé nejsou s tímto světem spokojeni, touží po světě novém... Tak se tento svět probojovává do světa příštího.“5 V tomto případě by stále trvala paradoxní situace trvalého spojení Božího odpočívání a pracování. Co by to znamenalo pro nás? Když jsem přemýšlela nad otázkou, co Bůh s Adamem v sobotu dělali, napadlo mě jediné. Neumím si představit, že by Hospodin po vší stvořitelské práci, jakkoliv pro něj byla nebo nebyla dlouhá a namáhavá, nechtěl vidět Adama a být s ním. Proto si myslím, že Bůh sedmý den zastavil sebe a člověka, aby mohl být se svým synem, vrcholem svého stvořitelského díla, tím nejvzácnějším, co v tomto světě učinil. Chtěl se radovat z člověka a zároveň chtěl, aby i naopak člověk mohl být s ním, mohl ho poznávat a radovat se z něj. Zároveň Adam symbolicky v prvním dni svého života stejně jako novorozené dítě nemohl mít žádné zkušenosti. I když byl stvořen k obrazu Božímu, to znamená, že byl vybaven intelektem, moudrostí a vším, co potřeboval ke svému životu a ke své práci, scházela mu zkušenost. Jak mohl Adam poznat, co a jak má dělat, aby dostál svému povolání střežit celou zemi? Myslím, že sedmý den byl ideálním časem, kdy se Adam 5 F. Weinreb, Symbolika biblického jazyka, Úvod do struktury hebrejštiny, Herrmann & synové, Praha 1995, 31
mohl od Boha všemu naučit. Poznat sám sebe, svoji osobu i osobnost, své možnosti, své hranice a také na příkladu Boží stvořitelské práce se naučit pracovat tak, aby si po dokončení nějaké své práce mohl stejně jako Bůh říct, že je to dobré. Tím, že Adam začal svůj pracovní týden odpočinkem, mohl se naučit plánovat si svou práci, vytvořit si svůj řád a naučit se zacházet se svým časem. Pokud podle Weinreba je sedmý den dnem, ve kterém se tento svět probojovává do jiného vyššího světa, měl Adam možnost se od Boha naučit a poznat, jak se do tohoto nového světa „probojovat“. Zkusme se ještě jednou vrátit ke slovesu ( תבשšvt). Hláska ( שsín, šín) znamená zub a symbolizuje sjednocení všeho s jedním, se sebou samým, zrovna tak, jako když zuby mělní stravu a člověk tak přijímá pro sebe a své tělo pokrm, který ho sytí a dává mu tak život; hláska ( בbét) znamená dům, ovšem nejde jen o běžný dům, který si člověk staví, ale domem je také svět, ve kterém žijeme. Stavět dům a snít o něm je údajně totéž. A konečně hláska ( תtáv) symbolizuje znamení, nebo jinak také kříž, protože kříž je znamení. Jako číslo je táv 400 a vyjadřuje věčnost, souhrn všeho. Znamení, že lze vejít do věčnosti, kříž, kdy se Bůh obětuje ve svůj svět, vchází do světa a doprovází jej. A jak se obětuje Bůh a vystavuje utrpení, neměl by se tomu podle Weinreba bránit ani člověk.6 Zkusím to shrnout. Tři hlásky, tři symboly: sjednocení poskytující život, dům/svět a znamení neboli kříž/věčnost. Je možné říct, že slovo šabat v sobě skrývá znamení okamžiku, kdy člověk sjednocením s tím, co mu dává pokrm k životu, buduje svůj dům/život v tomto i vyšším světě, a kdy se skrze společné utrpení Boha a člověka může jedi6 Tamtéž, 28, 46-50, 83-84
nec prolomit do věčnosti? Není to důvod, proč lze toto sloveso přeložit také pojmy zmařit, ukončit existenci? Je možné říci, že se Bůh sedmý den „zmařil“ od své práce, aby člověku umožnil být s ním? A zároveň tím dává pokyn člověku „zmařit se“ a přicházet tak před svého Stvořitele, dárce života? Pokořovat se, přicházet k Bohu, k Ježíši, jako k tomu, který o sobě říká, že je ten chléb, který máme jíst, a symbolikou hebrejského jazyka se s ním sjednocovat? „Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“ (Jan 6,50–51). Pokud sobota skutečně symbolizuje cestu k věčnému životu, není divu, že Hospodin skrze své proroky opakovaně káral Izrael za porušování sabatu.
čítali v Pentateuchu celkem 365 zákazů a 248 příkazů), ale také zaslíbení, požehnání nebo prokletí (Exodus 23,20–33; Leviticus 26,1–39; Deuteronomium 28,1–68; 30,1–20). Umožňuje Izraelcům rozpoznat, co od nich Hospodin očekává. Jednotlivá přikázání ukazují, co je v Božích očích dobré a co jednotlivce i celou společnost může nasměrovat na správnou cestu směřující k zaslíbením plnosti života.7 Podle původního izraelského myšlení, ve kterém pokračovali proroci a později i Ježíš, Zákon není prostředek spásy, člověk může být zachráněn pouze Božím zásahem. Záchrana člověka se nezakládá na tom, jak plní předpisy zákona, ale zda přijímá Boží vládu. Zákon sice sám o sobě neuvádí do smlouvy – vztahu s Bohem, ale popisuje chování, které člověk má mít, jakmile vírou přijal ujištění, že ho Bůh do smlouvy – vztahu uvede. Zákon umožňuje člověku vědět, zda je ve smlouvě a vyjadřuje požadavky, kterým musí učinit zadost, aby nevypadl z království. Zákon tedy ukazuje, zda člověk hřeší či nikoliv, ale sám o sobě člověka hříchu nezbaví. Ježíš používá měřítko zákona k tomu, aby lidem ukázal, že jim nechybí vůle, když chtějí přikázání dodržovat, ale schopnost poslouchat Boží přikázání. Problémem člověka je, že se nevzdal sám sebe ve vztahu k Bohu a k bližnímu (Lukáš 10,25–37; Marek 10,20–22), že nezapřel sám sebe před Bohem a nevyjádřil tak pravou poslušnost. Zákon odhaluje hřích a vyzývá člověka k pokání. Nový zákon tak pokračuje v linii zákona Starého. Ježíš se nestaví proti zákonu, ale proti jeho nesprávnému užívání, zákonictví a bezobsažnému formalismu. Ježíš vrací zákon zpět k lásce k Bohu a k bližnímu. Hříchem není jen to, že se člověk dopouští skutků odporujících přikázáním, ale že odmítá milovat a činit pokání. Neláska a neochota činit pokání ostatně jsou příčiny, proč se člověk hříchu dopouští.8 Odtud je možné porozumět Ježíšovým slovům o sobotě a jeho jednání. „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám od-
Den odpočinku a Ježíš Jaký byl postoj Ježíše Krista k Zákonu a Sobotě? On sám o sobě říká: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenší- 7 J. J. Von Allmen a kol., Biblický slovník, ho; kdo by však zachovával a učil, bude v krá- heslo Zákon, Kalich, Praha 1991, 319-320 lovství nebeském vyhlášen velkým. Neboť 8 Tamtéž, 321-322 pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ (Matouš 5,17–20) Já odpočívám dvěma způsoby. Vzhledem k tomu, že Zákon vyjadřu1) Aktivně: Vezmu traktor a jdu je a ukazuje lidem Boží vůli, je považoorat ván za velmi dobrý. Je prostředkem pro 2) Pasivně: Křesťanský film navázání vztahu mezi Bohem a člověkem, Pavel Bubik, ale také vyjádření Boží milosti a lásky. zástupce biskupa Obsahuje nejen předpisy (rabíni napo-
Křesťan a odpočinek
Ročník 24, květen 2012
7
Křesťan a odpočinek
Ž I V O T V K R I S T U
8
díky tomu schopen žít svůj život podle Boží vůle. S tím souvisí skutečnost poznání sebe sama a rozvíjení vlastní osobnosti. Jen tváří v tvář Bohu poznáváme vlastní stránky, kladné i záporné. To pomáhá pracovat na sobě, obnovovat se a usilovat o to, abychom stále rostli do podoby Ježíše Krista. Po vzoru Hospodina je den odpočinku časem, který má člověk oddělovat a posvěcovat jej. Je to výzva být moudrým správcem času, který byl člověku dán k žití. Stejně jako Bůh máme mít pod kontrolou svou práci. Vytvořit si takový řád, kdy bude naše práce dobrá, efektivní a přínosem nejen pro jednotlivce, ale i pro společnost. S tím souvisí i kontrola nad vlastními silami a fyzickým odpočinkem. Bůh odpočinul. Zbavil člověka otroctví a ukázal tak, že chce člověku dopřát odpočinek od dřiny a nadměrné námahy. Den odpočinku učí člověka žít ve společenství a brát ohled na druhé. Příkaz světit/slavit den odpočinku patří celé společnosti. Každý člověk má právo jej slavit, zastavit se. Izraelská společnost, potažmo křesťanská církev, má v tento den slavit bohoslužebné shromáždění. Je to den, který vyjadřuje jednotu společenství a současně den, který vyučuje upozadit své potřeby a upřednostnit druhé. Nabídnout 1 J. Heller, Hlubinné vrty, Kalich, Pra- lásku a milosrdenství, ale i praktickou pomoc tam, kde je potřeba. ha 2008, 207-208 Význam dne odpočinku Znakem dne odpočinku je zastavení od práce, která je nutná k obživě. Den odpočinku vyjadřuje závislost na Hospodinu, který je dárcem všeho. Člověk v den odpočinku nežije vlastní prací, ale Boží milostí. Den odpočinku je připomínkou a zpřítomněním ráje před hříchem a zlořečením země, ale i předjímkou ráje na konci věků, kdy nastoupí věk spásy. Tím je den odpočinku znamením nové doby a nového způsobu života pro ty, kdo žijí z moci nového věku, a současně je znamením smlouvy s Hospodinem. To je zdůvodněno i vyvedením a vysvobozením z Egypta, které znamenalo konec otroctví. V protikladu s nešťastnými dny u babylonských a mezopotamských kultur byl den odpočinku dnem radosti, spásy a znamením Hospodinovy svrchovanosti nade vším zlým, protože Hospodin si může odpočinout a spolu s ním každý člověk, který na něj spoléhá a žije z jeho milosti.1 Aby člověk mohl dostát všem výzvám, které den odpočinku nese, je třeba na prvním místě uvést, že den odpočinku primárně vyzývá člověka k zastavení a ztišení před Bohem, aby mohl rozvíjet svůj vztah s Bohem. Jen ten, kdo skutečně zná Boha, slyší a rozumí tomu, co mu Bůh říká, je
počinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ V ten čas šel Ježíš v sobotu obilím. Jeho učedníci dostali hlad a začali mnout zrní z klasů a jíst. Když to viděli farizeové, řekli mu: „Hle, tvoji učedníci dělají, co se nesmí dělat v sobotu!“ On jim však řekl: „Nečetli jste, co udělal David, když měl hlad, on a ti kdo byli s ním? Jak vešel do domu Božího a jedli posvátné chleby, ačkoli to nebylo dovoleno jemu ani těm, kdo ho doprovázeli, nýbrž kněžím? A nečetli jste v Zákoně, že kněží službou v chrámu porušují sobotu, a přesto jsou bez viny? Pravím vám, že zde je víc než chrám. Kdybyste věděli, co znamená, ,milosrdenství chci, a ne oběť‘, neodsuzovali byste nevinné. Vždyť Syn člověka je pánem nad sobotou.“ Odtud šel dál a přišel do jejich synagógy. A byl tam člověk s odumřelou rukou. Otázali se Ježíše: „Je dovoleno v sobotu uzdravovat?“ Chtěli ho totiž obžalovat. On jim řekl: „Kdyby někdo z vás měl jedinou ovečku, a ona by
mu v sobotu spadla do jámy, neuchopil by ji a nevytáhl? A oč je člověk cennější než ovce! Proto je dovoleno v sobotu činit dobře.“ Potom řekl tomu člověku: „Zvedni tu ruku!“ Zvedl ji, a byla zase zdravá jako ta druhá. Farizeové vyšli a smluvili se proti němu, že ho zahubí. (Matouš 11,28–12,14) Právě na sobotě je nejmarkantněji vidět rozdíl mezi chybným chápáním přikázání, respektive postojem k němu, a skutečnou Boží vůlí. V babylonském zajetí a po něm byl kladen velký důraz na slavení dne odpočinku, čímž se chtěl Izrael spolu s obřízkou odlišit od pohanských kultur. To ale vedlo k tomu, že se sobota stala samoúčelem a zákonickým plněním různých zákazů.9 Ježíš poukázal na jejich nesmyslnost a opět postavil požadavky lásky před požadavky přikázání. Připomíná, že sobota byla učiněna pro člově9 A. Novotný, Biblický slovník, 2. díl, heslo Sobota, Kalich – Česká biblická společnost, Praha 1992, 935
ka a ne člověk pro sobotu (Marek 2,27), proto napodobuje svého Otce tím, že i v sobotu koná dobro, tzn. také pokračuje, až do konce světa, vládnout stvoření a oživuje (obnovuje) všechny lidi, on je Pánem nad sobotou.10 Tím se Ježíš stává příkladem i pro člověka, nebýt slepý a lhostejný k utrpení druhých lidí. To, že Ježíš v tolika případech uzdravoval právě v sobotu, ukazuje na to, že sobota jako pamětní den Božího odpočinutí od stvoření a Božího pokoje je právě proto vhodná pro skutky, které přinášejí mesiášský řád pokoje, vysvobozování a zachování života. Srovnáním s obřízkou, která uzdravuje pouze částečně, Ježíš zdůvodňuje, proč je možné v sobotu uzdravit celého člověka. Ne tedy zákon, ale Ježíš sám může nabídnout pravé odpočinutí. Už tady a teď. Jinak jak praví list Židům 4,1–11, pravý sobotní odpočinek mají křesťané teprve před sebou. Přijde jiné „dnes“, kdy křesťané budou moci odpočinout v nebeském království, který byl i u Izraele obrazem mesiášské doby.11 Současný pohled na den odpočinku Pro pochopení jednotlivých morálních východisek dne odpočinku je vhodné doplnit jeho celkový obraz pohledem na současné chápání a způsob jeho svě-
10 X. Léon - Dufour a kol., Slovník biblické teologie, heslo Sobota, Academia, Praha 20032, 458 11 A. Novotný, Biblický slovník, 2. díl, heslo Sobota, Kalich – Česká biblická společnost, Praha 1992, 935
Pro mě je podstatné si vymezit čas. Pokud mám čas, mohu si zvolit podobu průběžného odpočinku. Pokud však jde o to, jak si skutečně „vyčistit hlavu“, musím změnit místo pobytu a nejlépe jet do zahraničí mimo dosah telefonů a internetu. Mám rád moře, historii, romantiku... Plavat v moři je nádhera. Jeho obzor je větší než mé starosti... Během roku se to však dá nahradit návštěvou aquaparku, který máme pár metrů od bytu, nebo turistickým výletem, zakončeným v pizzerii nebo u ohniště a špekáčků J Ovšem bez duchovního odpočinku, je to vše ihned pryč. Takže to podstatné vidím v žalmu 116,7 - Můžeš opět odpočinout, moje duše, neboť Hospodin se tě zastal... Pavel Harabus
probíhá podle předepsaného rituálu. Zajímavostí může být, že celý rituál slavení zahajuje a ukončuje žena, paní domu. V pátek večer zažehne symbolicky dvě svíčky, jedna svíčka symbolizuje přikázání „pamatuj“ a druhá „opatruj“, dvě slova, která pronesl Bůh, když předával Desatero. Zapálením svíček se odděluje posvátný čas od profánního. Konec Šabatu nastává, když se v sobotu na nebi objeví první tři hvězdy. Tím posvátný čas končí a paní domu pronáší určenou modlitbu, po které následuje krátký obřad k ukončení Šabatu.13
cení těmi, kteří den odpočinku slaví, tedy pohledem Židů a křesťanů.
vlomem posvátna. Patří mezi věci, které byly před stvořením světa. Tento den odkazuje ke stvoření, které uzavírá, a současně vede k finálnímu Šabatu mesiášské doby. Je ztělesněním ideálního uspořádání světa v souladu s Božím záměrem. Po úpadku světa, ke kterému došlo po prvním Šabatu, je každý další Šabat částečnou aktualizací původního ideálního stavu světa. Ovšem svatost Šabatu závisí na člověku, ne na samotném Šabatu. Proto je důležité správné slavení dne odpočinku a odtud také rčení rabínské tradice, že „Kdyby Izrael dodržel dva Šabaty přesně podle pravidel, ihned by byl spasen.“ Proto také přikázání týkající se Šabatu vyvažují všechna ostatní.12 Šabat se začíná slavit už v pátek večer a končí v sobotu večer. Způsob slavení
Křesťanská neděle V křesťanství se v počátcích církve slavily sobota a neděle vedle sebe. Sobota byla dodržována podle vzoru Ježíše, který ji sám zachovával, i když svým postojem stavěl člověka nad sobotu a poukazoval na příliš úzké chápání soboty v tehdejší židovské praxi. Křesťané dodržovali sobotu jako den odpočinku a využívali tento den k návštěvám synagogy a zvěstování evangelia Židům. Neděle, tehdy pracovní den, byla připomínkou Ježíšova zmrtvýchvstání a pozdějšího vylití Ducha o Letnicích. I když byly tendence odlišovat neděli od sabatu, bylo starozákonní zjevení podkladem pro normu týdenního rytmu. Teprve ediktem císaře Konstantina v roce 321 mohli křesťané nejen svobodně vyznávat své náboženství, ale také se neděle stala namísto soboty dnem pracovního klidu a veřejné bohoslužby. Důvodem pro slavení neděle byla a je i dnes oběť Ježíše Krista. Je možné říct, že křesťanství také akceptuje starozákonní zdůvodnění sobo-
Šabat v rabínské tradici Stejně jako v minulosti i dnes je v židovské tradici sobota, Šabat, nejvýznamnější svátek. Chápání Šabatu se i dnes pohybuje mezi dvěmi fundamentálními rovinami. Jedna poloha vycházející z Desatera v Exodu vnímá dodržování Šabatu jako imitaci Boha, který v šesti dnech stvořil svět a sedmý den odpočinul. Proto Bůh den odpočinku požehnal a oddělil jako svatý. Druhá poloha zakládající se na deuteronomickém Desateru akcentuje sociální rozměr Šabatu spočívající v zákazu vykonávání práce platném pro každého člena společnosti včetně synů, dcer, otroků, otrokyň i dobytka, a to proto, aby každý mohl odpočinout stejně „jako ty“. Neboť: „pamatuj, že jsi byl otro- 12 Pavel Sládek, Malá encyklopedie rabínkem v egyptské zemi.“ Šabat tedy odka- ského judaismu, 211-214 13 Marc Stern, Svátky v životě Židů, 35-50 zuje ke stvoření a současně zpřítomňuje události Exodu. Náboženskoprávní rovina dodržování a svěcení Šabatu se uskutečňuje skrze příkaz nevykonávat v tento den práci. Mišna vyjmenovává celkem 39 kategorií činností, které jsou zakázané, Talmud s těmito kategoriemi pracuje a doplňuje je o kategorie základních prací na Stanu setkávání. Zakázané práce se týkají, velmi obecně, manipulace s penězi včetně hovoru o obchodních záležitostech, běžné práce vykonávané pro výdělek, jakékoliv manipulace s ohněm, zabití zvířat a většiny činností, kterými se mění tvar či charakter předmětů. Je omezeno cestování a nošení břemen. Omezení jdou stranou, pokud je ohrožen lidský život. Specifikace povolených a nepovolených činností vycházejí ze snahy rabínů dostát požadavku oddělit posvátný čas Šabatu, aby nebyl narušen ničím profánním. Šabat podle rabínů je sám o sobě
Křesťan a odpočinek
Ročník 24, květen 2012
9
Křesťan a odpočinek
Ž I V O T V K R I S T U
10
Vztah s Bohem K tomu, aby člověk ale mohl poznat Ježíše a následovat jej, je zapotřebí setkat se s ním, budovat vztah… Narušení vztahu s Bohem narušuje vnitřní jednotu člověka a narušuje veškeré mezilidské vztahy. V tomto narušení se nachází kořen veškerého zla, které se vyskytuje ve vztazích a ve všech situacích ekonomického i politického života, kde dochází k útokům na lidskou důstojnost, spravedlnost a solidaritu. Naopak obnovením vztahu s Bohem lze tato narušení obnovit. Vztah s Bohem je tedy účinným prostředkem k nalezení vlastní vnitřní integrity, poznání toho, kým člověk skutečně je, a uzdravení mezilidských vztahů na všech úrovních. Slavení dne odpočinku má člověka vychovávat, jak se k druhým lidem chovat. Právě na vztahu k lidem je vidět skutečný vztah k Bohu a naopak. Nečisté oběti svatý Bůh přijmout nemůže a obětí není nic jiného než jednak celé společenství věřících bratrů a sester, ale také každý jednotlivý věřící. „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ (Římanům 12,1) V opačném případě by vše nejspíš byla přetvářka. Proč by jinak Písmo vyučovalo ke vzájemné lásce? My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. Řekne-li někdo: „Já miluji Boha,“ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra. (1. Janův 4,19–21) Pokud tedy někdo chce Bohu přinášet čistou oběť, sebe sama, měl by usilovat o to, aby neměl „potíže“ s lidmi ve svém okolí. Nejen, aby napravoval rozbité vztahy, ale aby také miloval své bližní. Pak se skrze oběť může v den odpočinku i ve všední den setkat se svým Pánem, prožít náboženskou zkušenost, na základě které postupně může poznávat osobu Ježíše Krista a díky tomu bude poznávat dokonalý obraz svého Stvořitele, tedy toho, komu se má připodobňovat. Vždyť bez znalosti Krista coby naší předlohy se nelze připodobňovat podobě toho, čí obraz máme nést. „Neobelhávejte jeden druhého, svlečte ze sebe starého člověka i s jeho skutky a oblečte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele.“ (Koloským 3,9–10)
a přijímá sobotu jako prototyp křesťanské neděle.
ním životě, kde má Ježíš a jeho vůle přednost. Důležitý prvek vyplývající z posvěcování času je naděje do budoucnosti. Člověk žije svůj život v okamžiku přítomnosti, ve dnech odpočinku si připomíná věci minulé, to je Boží dílo spásy, ale své jednání ovlivňuje pohledem do budoucnosti. Pravidelné slavení dne odpočinku je důležitým prvkem pro věčnost člověka. Podle židovského myšlení je sobota vlomem věčnosti do časného věku. Ale není automatické, že se člověk věčnosti dotkne, musí si k ní vybojovat cestu. Perspektiva věčnosti dává smysl životu a jistotu pro přítomnost, ve které se celý život odehrává. Poskytuje opěrný bod pro časná přání, touhy a skutky. K tomu je zapotřebí vytvoření hierarchie hodnot, které člověk vztahuje k sobě, k Ježíši Kristu, k přítomnosti a hlavně k budoucnosti. To vše má morální důsledky pro přítomný život. Pohled do budoucnosti s nadějí na vzkříšení má být pro křesťana motivací k úctě k lidskému životu a k celému stvoření vůbec. Tato motivace se má odrážet v každodenním životě v každém rozhodnutí člověka. Posvěcování času se tudíž uskutečňuje slavením dne odpočinku a také prokazováním úcty Bohu v každodenním životě následováním příkladu Ježíše Krista tím, že člověk určuje priority daného okamžiku a rozhoduje se podle Boží vůle.
Sacralizace času Čtvrté přikázání je vlastně jediné nařízení, které se zabývá otázkou času a potřebou hospodařit s časem. I když přikázání mluví zejména o odpočinku, ať už z důvodu Božího stvoření a následného odpočinutí nebo z důvodu osvobození z otroctví z Egypta, to, že Hospodin oddělil určitý den a požehnal mu, ukazuje na potřebu rozlišování času a zacházení s ním správným způsobem. V příběhu stvoření čteme, že Bůh čtvrtý den stvořil nebeská tělesa, aby byla na znamení časů, dnů a let. Teprve když bylo vše učiněno, postavil Bůh člověka do časoprostoru a mimo jiné mu ukázal, jak má zacházet s časem. Člověk tedy žije v čase. Pánem nad veškerým časem je Bůh, ale záleží na člověku, jakým způsobem s časem nakládá. Hospodin určil pravidelný řád střídání šesti dnů práce a jednoho dne odpočinku. Protože je sedmý den požehnaný, je to dobrý čas pro člověka. Protože je sedmý den posvěcený, patří v prvé řadě Bohu. Život člověka se však neodehrává jen v jednom dni v týdnu. Každý den, každý okamžik je určený pro nějakou určitou událost. To znamená, že jeden den v týdnu je sice určený pro společnou bohoslužbu, je sice oddělený od ostatních pracovních dnů, ale chvála, díkůvzdání a celý vztah člověka s Bohem se Práce Lidskou práci lze rozdělit na fyzicděje každý den. Skrze čtvrté přikázání se naplňuje přikázání první, ukazuje to- kou a mentální. V historii lidské společtiž, co je pro člověka jeho bohem. Je-li nosti, zejména v době otrokářství, byla skutečným Bohem člověka Ježíš, je to fyzická práce považována za podřadnou vidět jak na bohoslužbách, účastí, služ- a nehodnou pro bohatého, svobodného bou, sbírkami, vztahy…, ale i ve všed- člověka. Fyzická, namáhavá práce byla
určena pouze pro otroky, kdežto svobodným byla určena práce duševní. Tvrdí se, že neúcta k tělesné práci u starých Řeků a Římanů způsobila jejich zaostávání v přírodních vědách v porovnání s filosofií a matematikou.14 V izraelské společnosti byla fyzická práce naopak ceněna. Jednak díky Božímu příkazu v příběhu o stvoření světa, kdy dal Hospodin lidem pokyn podmanit si zemi a pečovat o ni. A také díky přikázání Desatera, které člověku ukládá šest dní pracovat a sedmý den odpočinout od vší práce. Svým stvořitelským dílem je Hospodin pro člověka příkladem, stejně jako Ježíš, který byl tesařem. Král Saul a David byli povoláni jako ti, co fyzicky pracovali; Saul na poli a David jako pastýř. Později i apoštol Pavel, který vybízel k práci a káral za lenost, se sám živil výrobou stanů. Práce se stala skrze hřích těžkou a tvrdou nutností. Ale tomu, kdo byl Ježíšem vykoupen z hříchu, se práce opět stává radostnou, zbavenou kletby, protože jeho jho ulehčuje všem pracujícím a obtíženým mimo jiné i každodenní práci. Práce jako taková nepozbývá své namáhavosti, ale díky Boží milosti je člověk schopen práci vykonávat a jen v Kristu může nalézt skutečný odpočinek.15 To souvisí s morální hodnotou práce, skutečností, že práce je pro člověka dobrem, slovy Tomáše Akvinského dokonce „dobrem obtížným“. Tomáš Akvinský mluví o čtyřech účelech práce: zajištění denní obživy, bránění lenosti jako zdroji mnohého zla, krocení bujnosti těla a umožňování dávat almužnu z materiálního nadbytku. Hlavním smyslem lidské práce by mělo být sloužit Hospodinu, naplnit povolání pečovat o svěřenou zemi. Každá lidská činnost by měla sloužit tomuto účelu. Proto je křesťan povolán, aby odpovědně plnil své časné povinnosti, stejně jako je povolán uctívat Boha. Tyto dvoje povinnosti, práce a duchovní život, by měly být v rovnováze. Protože pokud člověk vykonává svou práci ve shodě s Boží vůlí, slouží tím také Bohu. Připomínání a slavení dne odpočinku chrání člověka před tím, aby se sám dobrovolně nebo z donucení stal otrokem práce a nástrojem vykořisťování. Sobotní odpočinek byl ustanoven primárně proto, aby člověk mohl uctívat svého Stvořitele, ale také proto, aby chránil chudé a bezbranné a vrátil práci a pracujícím důstojnost. Sobota měla ve Starém zákoně osvobozující význam, který byl často 14 A. Novotný, Biblický slovník, 1. díl, heslo Práce, Kalich – Česká biblická společnost, Praha 1992, 711 15 Tamtéž, 711-712
znevažován a který se Ježíš snažil sobotě vrátit. Svým uzdravováním v sobotu Ježíš vyjádřil, že je to den, kdy se má člověk věnovat Bohu a bližnímu. Z praktického hlediska pro den odpočinku vyplývá následující. Člověk má povinnost pracovat a podle příběhu stvoření má dodržovat cyklus šesti dnů práce a jednoho dne odpočinku. Je vybízen, aby si v den odpočinku s díkůvzdáním připomínal Boží dílo stvoření a vykoupení a měl na něm podíl, aby jednal podle obrazu toho, podle kterého byl stvořen. Sobotní příkaz říká, zastav se! Ale ne proto, aby byl člověk nečinný, ale aby se jako Hospodin mohl ohlédnout zpět na své dílo, zhodnotit je a případně se poučil. Tak jako Hospodin prohlásil, že jeho dílo je dobré, je i na člověku, aby ocenil to dobré a vzdal Bohu díky. Zároveň zastavení umožňuje člověku hledat Boží vůli pro svůj život, pokud jí člověk nezná. Vždyť ne každý úmysl člověka je v souladu s Božími úmysly. „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ (Izajáš 55,8–9) Den odpočinku tak nabízí možnost ke ztišení a sdílení se s Bohem, kdy Bůh může odhalovat jeho vůli pro život člověka. Zároveň je to prostor k vyučování. K inspiraci, jak pečovat o svěřenou zemi, aby jeho péče byla moudrá a nesla dobré ovoce. Jako pro prvního člověka byla sobota prvním dnem pracovního týdne, kdy se připravoval na úkol jemu svěřený,
tak i dnešní člověk se připravuje na své časné povinnosti. Izajáš ukazuje, že je to Hospodin, kdo člověka učí, jak má pracovat, jaký je dobrý řád pro lidské konání, tedy v jaký čas, co a jak dělat (Izajáš 28,23–29). Také Ježíš vyučuje, aby si člověk nejdřív spočítal náklady a připravil se, než se pustí do stavby (Lukáš 14,28–30). Připomeňme, že slavení dne odpočinku je podle židovské tradice budováním domu, a to ne jen v časné rovině, ale i eschatologické. Tato slova Ježíš pronáší právě v souvislosti s tím, kdo smí být jeho učedníkem. Na příkladu z běžného života zde ukazuje na dvě věci. Jednak na potřebu moudré přípravy k práci tím, že člověk zváží své možnosti, aby zbytečně při práci nepromarnil své prostředky, zdroje, fyzickou sílu, čas a vše, co k dané práci potřebuje, aby ji mohl úspěšně dokončit. A zároveň, že se člověk potřebuje zastavit, aby poznal, co vše potřebuje k tomu, aby dostavěl svou stavbu v eschatologické rovině. V tom člověku nemůže pomoc nikdo jiný, než Bůh. Vždyť: „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé.“ (Žalm 127,1) Zastavením v den odpočinku tak člověk různými způsoby vyjadřuje spolupráci s Bohem. Kombinací práce a odpočinku pokračuje na díle stvoření a současně svým zastavením vyjadřuje svou závislost na Bohu, svém Stvořiteli a Spasiteli. Den odpočinku se tak stává pomyslným darem Hospodinu, kdy člověk vyjadřuje svoji víru, že se o něj Bůh postará, i když v ten den nepracuje. Je to pomyslný de-
Křesťan a odpočinek
Ročník 24, květen 2012
11
Křesťan a odpočinek
Ž I V O T V K R I S T U
12
sátek našeho času. Jako dáváme desátek mán z pohledu rekreace, či-li obnovení nosti vyvolává nejen nadbytek stimulů, ale také jejich nedostatek16 z příjmu s vírou, že Bůh naplní všechny stvoření. Proč je vlastně odpočinek aktivním naše potřeby, tak stejným způsobem dáVzhledem k tomu, co se v organisváme Bohu i díl času. Tak jako Hospo- dějem? Práce je namáhavá a člověk se při mu při regeneraci děje a k prospěšnosdin vyučoval svůj lid poslušnosti a násle- ní únavě nevyhne. Bez ohledu na to, zda ti aktivního odpočinku, lze oprávněně dování na poušti, kdy jej krmil manou, člověk vykonává práci fyzickou či dušev- konstatovat, že odpočinek je aktivní děj, i dnes je člověk skrze dny odpočinku vy- ní, pokud pracovní zátěž trvá delší dobu který se podílí na znovu-tvoření Božího učován k poslušnosti a následování, aby a dosáhne určité intenzity, dostaví se stvoření. I odpočinek má v životě lidské únava organismu. Proto je únava obran- osoby své právoplatné místo. mohl dojít do pravého odpočinutí. ný děj, který brání přepětí a poškození orPokračování na str. 17 ganismu. Proto Kazatel chválí moudrost, Fyzický odpočinek Slavení dne odpočinku má samozřej- která reaguje na únavu patřičným od- 16 Viz tamtéž, 63-64 a Otomar Kittnar mě svoji spojitost také s fyzickým od- počinkem. Podle rychlosti vzniku a dél- a kol., Lékařská fyziologie, 713-732 počinkem. Člověk přestává vykonávat ce trvání se únava dělí na akutní a chrovšední práci, aby zregeneroval, obnovil nickou. Akutní únava – přepětí nebo své síly. Izrael byl vysvobozen z Egypta, schvácení, je krátkodobá, pomíjí do jeddomu otroctví, proto, aby neotročil niko- noho dne. Chronická únava, nebo také Workoholismus mu a ničemu a stal se svobodným lidem. přetrénování, vzniká protahováním akutI když Bible chválí píli a pracoviPravidelný sedmidenní cyklus s jedním ní únavy a jejím ignorováním může vyústost, stanovení dne odpočinku mysdnem klidu od práce byl něčím výjimeč- tit až v úplné vyčerpání organismu. Prolím jasně ukazuje, že i zde je určiným, čím se Izrael odlišoval od ostatních jevy únavy jsou velmi rozmanité a odráží tá hranice, kterou by člověk neměl kultur. Tento Boží příkaz měl podstat- se nejen ve svalové únavě, ale dá se říci překročit. Není zde řeč o těch, kteří ný sociální význam pro celou izraelskou na všech orgánových soustavách (nervojsou nuceni zaměstnavatelem zůstáspolečnost. Vztahoval se nejen na bo- vá, dýchací, oběhová, vnitřním prostředí, vat dlouhodobě a opakovaně v zahaté a významné členy společnosti, ale termoregulace). Z pohledu práce docháměstnání přesčas, ale o těch, kteří se i na chudé a bezbranné, dokonce na hos- zí ke snížení výkonnosti. Je sice možné rozhodují sami zůstávat v práci déle, ty (cizince) a domácí zvířata určená pro v pracovní zátěži pokračovat, ale s větším nebo si sjednávají a vykonávají dalpráci. „Po šest dnů budeš konat svou práci, úsilím. To znamená, že pracovní výkon ší práci na vedlejší úvazek a věnují ale sedmého dne přestaneš, aby odpočinul a jeho kvalita se snižuje. Pokud člověk tak práci neúměrnou část času v potvůj býk i osel a aby si mohl oddechnout syn „nenaostří svou sekeru“, neodpočine si, rovnání s dalšími oblastmi života. tvé otrokyně i host.“ (Exodus 23,12) Práce námaha se i při stále stejné práci zvyšuje Tito lidé tak pracují na úkor svého je pro člověka důležitá, ale zastavením a únava se prohlubuje. V krajních přípaosobního, rodinného a duchovníod všední práce se člověk chrání, aby si dech může při nadměrném přetížení orho života. Nemají čas a prostor pro ganismu dojít až ke ztrátě vědomí. Únaho svět práce nepodmanil a nezotročil. tyto další složky života, nebo ho mají Jak vypovídá jiný termín pro ozna- vu odstraňuje odpočinek. Pro vyrovnání jen velmi málo a jejich život, místo čení odpočinku, rekreace, jde o děj úzce energetických zdrojů slouží správná výžiaby se všestranně rozvíjel a naplspojený s tvořením. Re-kreace, nebo-li va a odpočinek pasivní, ale pro odplavení ňoval, je ovládán jediným zájmem znovu-tvoření, je pokračováním tvoři- katabolitů a zotavení v neuronech je op– prací, respektive mamonem. Z bibvé činnosti. Nejde tedy o pasivitu, jak timální aktivní odpočinek, který regenelického pohledu se tak člověk vrátil by se mohlo na první pohled zdát, ale raci urychluje. Ovšem činnosti aktivního zpět do stavu otroctví, ze kterého jej o aktivní děj. Práce a pohyb jsou pro odpočinku by měly být odlišného rázu Bůh vysvobodil. Když vyvedl Hosčlověka přirozené, tudíž i odpočinek než byla pracovní činnost. Nutno dodat podin Izrael z egyptského domu otje pro člověka přirozený, pokud je vní- ještě jeden fakt, že únavu a pokles výkonroctví, nazval jej „královstvím kněží, pronárodem svatým“ (Exodus 19,6) a stejnými slovy apoštol Petr nazývá křesťany: „Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“ (1. Petrův 2,9) Kdo je královským kněžím, Božím synem, nemůže být otrokem. Kdo se tedy sám staví do role otroka, popírá své Boží synovství, staví se do protikladu k tomu, co o něm Písmo říká. To, že dlouhodobé pracovní přetěžování má vliv na zdraví, zvlášť pokud se k němu přidá stres, je obecně známé. Navíc Písmo odsuzuje honbu za majetkem. Člověk, který upřednostňuje sebe a své materiální statky, se ochuzuje o Boží požehnání (Ageus 1,2–9). Hodnota člověka není v tom, co má, ale v tom, kdo je.
Co ve Studijní bibli nenajdete Zamyšlení a komentáře doplňující Studijní bibli s výkladovými poznámkami. Rodokmeny a soupisy v knihách Paralipomenon Jaký mají dlouhé seznamy pro nás dnes význam? Věřím, že v Bibli není zbytečné ani jedno slovo. Proč je to tam? Člověk si při četbě těchto jmen může uvědomit, že jako kdyby to byla výseč knihy Boží. Je kniha, kde najdeme i naše jména. Ale pozor: Je kniha, kde najde své jméno i Stalin i Hitler. Všichni lidé jsou zaznamenáni. Kdykoli otevíráme tuto knihu, uvědomme si to. V Bibli jsou uvedena tato jména, takže moje jméno taky někde je. Ale kde? Bůh mi dal tělo, dal život, a mám jméno. A to už se mnou půjde navěky. Tito lidé jsou uvedeni jako syn toho, otec toho, zrovna tak i my jsme synem někoho a otcem někoho, abychom šířili buď požehnání nebo prokletí. R.B. 1Pa 2,3 Synové Judovi: Ér, Ónan a Šela; tito tři se mu narodili z dcery Šúovy, Kenaanky. Judův prvorozený Ér však byl v očích Hospodinových zlý, a proto jej Hospodin usmrtil. Co dělal Ér, že byl v očích Hospodinových zlý? O prvorozeném synu Judy se toho v Bibli moc nedozvíme a můžeme jen spekulovat o tom, co vlastně Ér dělal, že to bylo v očích Hospodinových zlé. Bible nám ale na tomto místě chce ukázat, jaký pohled může mít Bůh na jednání člověka. S výrazem „v očích Hospodinových“ se můžeme setkat na více místech Bible (2S 11,27, 2Pa 29,6 atd.). Přičemž člověk nebyl vždy v očích Božích viděn dobře. Pro takového člověka to potom končilo třeba i smrtí, jak v případě Éra. Ale ne vše bylo v očích Božích zlé. Například o Izraeli píše v Izajáši 43,4–5 toto: Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval, dám za tebe mnohé lidi a národy za tvůj život. Neboj se, já budu s tebou… Zamysleme se, jak nás asi vidí Bůh ve svých očích. R.F. 1Pa 10,1–14 Saulův konec. Tak zemřel Saul pro svoji zpronevěru; zpronevěřil se Hospodinu, protože nedbal na Hospodinovo slovo. Dokonce se dotazoval věštího ducha. Hospodina se nedotazoval, proto jej Hospodin usmrtil a převedl království na Davida, syna Jišajova. Když čtu příběh o tom, jak král Saul skončil, nemohu se ubránit myšlence, že v tom byl Boží záměr – totiž ukázat Izraelitům, jak špatné bylo jejich rozhodnutí ustanovit si krále. Můžu tomu rozumět tak, že Saul byl ke špatnému konci „předurčen“? Rozhodně ne. Přestože Bible o předurčení na mnoha místech mluví, nikdy to nemůžeme chápat v tom smyslu, že Bůh je režisér a my jsme herci, kteří hrají své vymezené role, z nichž nemohou uhnout. Naštěstí však nejsme ani loutky, ani herci s určenou rolí, ale můžeme se svobodně rozhodnout, jak se svými životy naložíme. Jak je tomu ale s otázkou předurčení, na něž při čtení Bible stále narážíme? Vi-
dět to můžeme například v knize Exodus, kde Mojžíš skrze Hospodinovy zázraky vyžaduje propuštění z Egypta a současně Hospodin říká. Já zatvrdím faraónovo srdce a on lid nepropustí (Ex 4,21). Je na první pohled nesmyslné se domnívat, že by Bůh učinil člověka neschopného a nezpůsobilého k nějakému úkonu, a pak to po něm tvrdě vyžadoval, s veškerými sankcemi za nesplnění. Farao měl dostatek soudnosti i morální zodpovědnosti, ale on se rozhodl Izrael nepropustit. Bůh ovšem toto věděl, a proto dopředu znal, jak se budou záležitosti vyvíjet. Mohl říci „Já zatvrdím jeho srdce“ – srdce člověka, který se dopředu rozhodl neposlechnout. Podobně je tomu u Saula. Abychom příběhu dobře porozuměli, musíme znát širší souvislosti: Izrael měl být národem, jehož králem je Hospodin. Izraeli byl král již před mnoha lety zaslíben, například Gn 17,6. O králích mluví také Mojžíš (Dt 17,14; 28,36). Nicméně motivem národa Izraelského, tak jak je to popsáno v 1S 8,19–20 je být jako ostatní národy. V té situaci šlo o zavržení Hospodina jako krále a ustanovení člověka, proto se prorok Samuel tolik zdráhal jim krále ustanovit (1S 12,17). Když čteme příběh o Saulovi, můžeme vidět, že to byl přesně ten typ člověka, jakého lidé chtěli. Byl vysoký a pohledný (1S 9,2), dobrý bojovník, dalo by se říci, že to byl ten správný reprezentativní typ. Nicméně jeho slabostí bylo, že se více řídil názory lidí než poslušností Hospodinu. Při několika příležitostech dal na názor většiny, i když to bylo v rozporu s Boží vůlí. Nebyl člověkem bojícím se Boha. Jeho hříchy jej vedly až k tomu, že byl nakonec Hospodinem zavržen (15,26). Přes tyto rysy člověka, který se neřídil Božími pokyny, můžeme vidět, že měl veškeré předpoklady obstát – a to je důležité zdůraznit. Hned na počátku jeho kariéry mu Bůh změnil srdce (1S 10,9) a z ostýchavého mladíka se stává obávaný a respektovaný bojovník (kap. 11). Není tedy možné tvrdit, že Saul byl jakkoli „předurčen“ být neúspěšným, odstrašujícím příkladem či něco podobného. Jinou věcí ovšem je, že Bůh dopředu věděl, jak to dopadne. Vědět, jak věci dopadnou a předurčit jejich osud jsou rozdílné pojmy. Saulova smrt, popisovaná v 1Pa 10, je symbolická: Král je zasažen nepřátelským šípem a ve smrtelné křeči nalehne na vlastní meč. Pravděpodobně ani to mu nepřivodilo smrt, neboť dle záznamu v 2S 1 mu-
Vítáme vaše komentáře, pro zářijové číslo zpracováváme knihu Ezdráš, Nehemjáš a Ester. Na adresu
[email protected] nám můžete do 10. srpna posílat mailem buď svoje jednotlivé postřehy, nebo s námi navázat pravidelnou spolupráci širšího rozsahu.
sel prosit Amálekovce, aby jej usmrtil. Je to hrozný konec krále, který měl veškeré předpoklady být úspěšným vladařem; na sklonku života prosí o smrt od člověka, proti jehož lidu za svého života bojoval. Trojnásobná smrt je obrazem prokletí a zavržení od Hospodina za to, že místo s Bohem se radil s věšteckým duchem (kap. 28). V jednom pohledu je to celkový obraz tragédie, která následuje poté, co národ zavrhne Hospodina a žádá krále, současně ale můžeme říci, že jde o důsledek série špatných rozhodnutí jednoho člověka, který chtěl jít svou cestou. Neexistuje žádná výmluva na předurčení. M.M. 1Pa 10,2 Pelištejci se pustili za Saulem a za jeho syny. I pobili Pelištejci Saulovy syny Jónatana, Abínádaba a Malkíšúu. Proč i Jonatán, vždyť byl Davidův přítel? Jónatan by měl být pro nás velikým poučením. Zamiloval si Davida jako sebe, ale mě osobně nepovzbuzuje, když jde Jónatan navštívit do hor Davida a říká mu: „Ano, ty budeš králem a já budu druhým po tobě.“ Proč nebyl Jónatan v těch horách s Davidem? Jónatan seděl vedle táty jako druhý po králi a těšil se, až jednou táta skončí a králem bude David, že zase bude druhý po králi. Když Saul honil Davida, kde byl Jónatan? Stál kousek od Saula. Čili pozor. Chci-li s Davidem kralovat, pak musím být připraven s ním taky utíkat. Proto Pán Ježíš řekl: „Mě pronásledovali, i vás budou.“ A Písmo říká, že pokud ho zapřeš tady, pak On tě tam znát nebude. R.B. 1Pa 10,4 Když zbrojnoš viděl, že Saul zemřel, také on nalehl na meč a zemřel. Věděl, že ho Pelištejci zabijí. Možná by ho před smrtí mučili, ale určitě by se veselili z úspěchu, což jim nechtěl dopřát. Bylo to logické řešení… Saul zemřel. Smrtí Saulovou skončil úkol zbrojnoše. Lid vzal nohy na ramena. A proč je nevzal na ramena i zbrojnoš, když skončila jeho funkce? Tady nic neopravňuje k sebevraždě. Sebevražda je vražda se vším všudy. S jedním problémem: Že z ní už nejde činit pokání. Člověk, když zavraždí jiného a obrátí se a činí pokání, má ještě naději. Ale sebevrah už nemá kde činit pokání. To si uvědomme. Tak jako vraždu, ani sebevraždu nejde obdiskutovat ničím. Jak se sebevraždou dnes? Stávají se opravdu kritické situace, nemoci, úrazy… tlak může být neúnosný, co na to pak Bůh oběti po činu poví? Ztratíkřesťansebevraždou/euthanasiíspasení? Jsem nemocen, ale nikdy nebudu dělat dvě věci: Aby mě drželi na prášcích jako izraelského Ariela Šarona, ale euthanasii taky ne. A už vůbec ne, kdybych ji měl podepsat. To je sebevražda. To si musíme uvědomit. Ano, já jsem odmítl chemoterapii, ale z důvodů jiných, protože moje srdce už by to nezvládlo. Takže to přenechávám Bohu. Ale to není euthanasie. Jak to bude Bůh vidět třeba při požáru, když se hrdina vrhne do plamenů, dobře ví, že sám zahyne, ale pokud uspěje zachrání jiného? Vždycky, u každé věci se budu ptát, co po mně chce Bůh. A nebudu riskovat ži-
Studijní materiál
Ročník 24, květen 2012
13
Ž I V O T V K R I S T U
Studijní materiál
vot tam, kam On mě neposílá. Pokud mě pošle, tak půjdu i přes oheň a nepopálím se. Ale pokud mě nepošle, tak tam nepolezu. Nebudu ze sebe dělat pitomého hrdinu. R.B.
14
1Pa 10,13 Tak zemřel Saul pro svoji zpronevěru; zpronevěřil se Hospodinu, protože nedbal na Hospodinovo slovo. Jak se Saul zpronevěřil Hospodinu? Nedbal na Hospodinovo slovo. Tak výstižně Bible popisuje důvod Saulova selhání. Sám Ježíš říká: slyší-li kdo má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. Saul nehledal Hospodinovo slovo a nedotazoval se na něj, raději se dotazoval věšteckého ducha. To bylo vrcholem Saulova selhání. Nemysleme si, že nám křesťanům se takové selhání nemůže stát. Saulův příběh je pro nás výzvou, jak my dbáme na Hospodinovo slovo. Zdali jsme ochotni podle něj žít a poslouchat jej. A také zdali jsme ochotní se Boha dotazovat na jeho slovo, tak abychom se nechodili doptávat na místa, kde není Hospodinův duch. R.F. 1Pa 10,14 Hospodina se nedotazoval, proto jej Hospodin usmrtil a převedl království na Davida, syna Jišajova. Jen SZ příběh? Děje se to ve světě i dnes? Zažil jsi něco podobného i v církvi? Podívejme se na to z celkového pohledu. Je zde řeč o Saulovi. Kdo si vyžádal Saula? Proč byl Saul králem? Já osobně to vidím hlouběji. Samuelova kniha začíná proroctvím neznámého proroka, který prorokuje o Davidovi, že bude král v Izraeli. Ovšem ďábel neví všechno, ví jenom to, co mluví proroci. Když to uslyšel, zabral jak raketa a vyburcoval Izrael: „…a honem. Izrael chce krále.“ Viděl jsem často, že ďábel takto spěchá, když se něco takového stane. Umím si tam docela dobře představit, když na Samuele naléhali, že mu připomínali: „Vždyť ty dobře víš o tom proroctví. Takže my to chceme.“ Ano, ale Bůh měl svůj čas. A Bůh řekl: „Ale dobře.“ A výsledkem bylo, že tu byl Saul a byly tu problémy. Protože Bůh si vybral Davida. Saul se nedotazoval. I my velmi často takto jednáme. I v církvi jsem to několikrát viděl, kdy se věci uspěchaly, byli ustanoveni lidé, a byly z toho jen a jen problémy. V některých sborech nejsou úplně uzdraveny dodnes. Protože to pak trvá. Ustanovíš hned, ale odvolat, to pak není jednoduché. V církvi jsem podobné věci zažíval ne jednou, ne dvakrát, a nejhorší to je s různými samozvanci. Jeden člověk mi řekl: „Jak by si to vůbec Bůh mohl dovolit, chtít v tomto městě za pastora někoho jiného, než mě.“ Když člověku dojde, že byl odstaven, protože se Hospodina nedotazoval, a činí pokání, odpustí mu to Bůh a vrátí ho zpět do služby, do níž byl povolán? Jak málo je takových, kterým to dojde. Vesměs se trhne, vezme skupinku lidí a odejde. Ale domnívám se, že pokání jde činit vždy, a pokud bude činit pokání, pak přenechá na Bohu to, kde by měl sloužit, a práce na Božím díle je strašně moc. R.B.
1Pa 11,17 Tu David zatoužil: „Kdo mi dá napít vody z betlémské studny, která je u brány?“ Není to čirá rozmařilost? Proč riskovat životy? Tak především to byl Davidův povzdech. Kolikrát jsem si v životě povzdechl já i kdekdo z nás. On nikoho nežádal, ať mu vodu přinese. Zkrátka už měl války dost. A tak si říkal: „Kéž bych se už napil…“ Že ti tři ho tak milovali a riskli to, každopádně David dal jasně najevo, že to nechtěl, a proto vodu ani nepil, ale obětoval ji Bohu. Takže toto nijak hodnotit nebudu. Máme i my v církvi provokovat své nepřátele? Jaké poučení z toho plyne pro nás? Máme vždy následovat svého Krále. A nedělejme ze sebe hrdiny a siláky tam, kde On není s námi. Viz třeba moment, kdy Izrael potom, co se dozvěděl, že šlápl vedle, když se deset vrátilo z průzkumu, řekli Mojžíšovi: „Tak to my půjdeme.“ Mojžíš řekl: „Nechoďte. Prohrajete, protože Bůh není s vámi.“ Naučme se, kdy jít mám a kdy jít nemám. R.B. 1Pa 12,19 jsme s tebou, Davide, jsme při tobě. Tady vidíme, jak nádherně pracuje Duch svatý k jednotě a společnému vítězství. David potřeboval podporu lidí, potřeboval mocné a schopné vojáky. Ti zase potřebovali vůdce – muže, který chodí s Bohem, který zná Boží záměry a plány. David hledal společnou řeč a radu s vůdci (1Pa 13,1–2). Tam, kde je svornost, úcta, pokora, využití darů, které jsou v lidech, tam přichází vítězství a požehnání. M.T. 1Pa 13,3 Přeneseme k nám schránu našeho Boha; za dnů Saulových jsme ji nevyhledávali. Proč Izraelité schránu nepostrádali? To si za tu dobu nevšimli, že jim chybí Boží moc a požehnání? To přece nejde přehlédnout. To je pro mě otázkou už dlouho. Schrána byla, Bůh jasně řekl, že chrám činí schrána, bez schrány chrám není chrámem. Levité kropili, jednou ročně vstupovali na nejsvětější místo, a tam schrána nebyla. A nikomu to nescházelo. To je právě to, co považuji za nejhorší i mezi Božím lidem. Že velmi často máme bohoslužby, chvály, a jediné, co nám tam schází, je Boží přítomnost a Boží moc. Děláme pro to něco? Odnášejí si z našich shromáždění lidé setkání s Bohem živým, anebo pouze kulturní zážitek? Co si odnášejí? Izraeli schrána nescházela, což je smutné. R.B. 1Pa 13,10 Hospodin vzplanul proti Uzovi hněvem a zabil ho, protože napřáhl ruku na schránu. Zemřel tam před Bohem. Vypadá to jako prchlivost Boží… Vždyť Bůh dobře věděl, že to není lumpárna, ale dobrá vůle pomoct. Určitě by našel způsob jak Uzu ušetřit. Na to je jednoduchá odpověď. Co říká Bůh o schráně? Musí být nesena na ramenou. Že ji pohané vezli? Oni ji nemají co na rameno klást. A moc dobře věděli, že se od ní mají držet dále. Ale krávy zůstaly stát na území Izraele, protože dále na voze jet nesměla. No jo, ale ona měla nějaký ten kilogram. Když ji pohané přivezli na voze, povezeme taky. A Uza zaplatil. Bůh mluví jen jednou.
To je pro mě zajímavé, že je tam napsáno, že David se rozhněval, když Uza umřel. Ano, ale později je napsáno, že řekl kněžím: „Udělali jsme chybu, protože truhlu mohou nést jenom lévijci.“ Ano, David vzplanul, ale pak se asi vzpamatoval. Anebo ho vzpamatoval někdo jiný. R.B. 1Pa 13,14 Boží schrána zůstala při domě Obéd-edómově; byla v jeho domě po tři měsíce. Hospodin požehnal Obéd-edómovu domu i všemu, co mu patřilo. Nepovzbuzuje nás to ke sbírání relikvií? Jak je to s požehnanými věcmi, třeba šátky? Jednu věc si uvědomme. Že je rozdíl mezi Starým a Novým zákonem. Ve Starém zákoně Bůh řekl Mojžíšovi, že z místa schrány se s ním bude setkávat a mluvit k němu (Ex 25,22). Schrána byla svatá, protože lidé ještě nebyli svatí. V jedné knize píšu, proč museli Izraelci vybíjet nepřátele. Proč to nešlo jinak? Pán Ježíš to vysvětluje, když říká: Střeží-li silný muž v plné zbroji svůj palác, jeho majetek je v bezpečí. Napadne-li ho však někdo silnější a přemůže ho, vezme mu všechnu jeho zbroj, na kterou spoléhal, a kořist rozdělí. (L 11,21–22) Dokud ten silný nebyl přemožen, od člověka hřích nešlo oddělit. Jedině zlikvidovat i s tím silným. Ale v Kristu Ježíši už to oddělit jde. Teď už jsme chrámem Boha živého my. On je v nás. A protože je v nás, tak už nepotřebuji mít žádné posvěcené šátky, ani křížky, ani jiné amulety. On je ve mně. To je ten rozdíl. V té době On nemohl být v žádném z nich, protože ještě nebyl ten silný zlikvidován. Až teprve potom, co Kristus zlomil moc smrti, nastala změna. A co ty šátky s apoštolem Pavlem, to už je taky novozákonní. Ano, tam je jediná výjimka, ale to byla věc jednorázová. To znamená, že Pavel tam nemohl jít, aby se s ním modlil, tak se pomodlil za šátek, a šátek modlitbou, když ho přiložili a pomodlili se, chvíli zastupoval Pavla. Ale pak ho klidně mohli vyhodit, on nebyl svatý. R.B. 1Pa 14,1 Týrský král Chíram poslal k Davidovi posly; poslal mu cedrové dřevo, zedníky a tesaře, aby mu postavili dům. Tvůj komentář k tomu je legendární. Je možné jej zopakovat, ať je zachycen písemně? Týrský král patřil taktéž k pohanským národům, které měly být vyhubeny. Na rozdíl od jiných králů byl velmi moudrý. A my nečteme, že by jako Filištínové a jiní, někdy týrský král napadl Izrael vojensky. On si žil svůj život a Izrael mu dal pokoj. Měli dobré obchodní vztahy, do momentu, než přišel David a týrský král věděl: „A je zle. Tenhle hoch se bojí Boha. Tak honem. Když Davidovi postavím dům, tak pak už mu bude blbé, jít mě pověsit.“ Takže týrský král věděl, kdy zabrat. A týrský král daroval. David, a toto je nebezpečí nás všech, pozor na to, David málem kvůli týrskému králi přišel o dynastii. Rovněž Šalomoun si vyžádal od týrského krále umělce na zhotovení bohoslužebných věcí pro chrám. Kdyby si Šalomoun všiml, co řekl Bůh Mojžíšovi, že tuto práci může dělat jen Izraelita, ale Šalomoun si říkal: „Týřané, to má úroveň. Nikdo to neumí udělat
Ročník 24, květen 2012
1Pa 17,2–3 Nátan Davidovi odvětil: „Udělej vše, co máš na srdci, neboť Bůh je s tebou.“ Ale té noci se stalo Boží slovo k Nátanovi. Proč Bůh mluví k Nátanovi a ne přímo k Davidovi? Protože Bůh ve Starém i Novém zákoně něco ustanovil. A to je problém, který měli mnozí králové a který mají i dnes mnozí bratři. Ano, Bůh mě povolal, někam postavil a dal mi pomazání. Ale já nemám všechno. A proto rád přijmu i prorocké napomenutí, i od učitele poučení, ano, já nemám všechno. David neměl všechno, a proto potřeboval Nátana. Na rozdíl od jiných králů, když přišel Nátan a řekl Davidovi: „Ty jsi vrah“, ve věci Uriáše Chetejského, David ho nenechal popravit, ale činil pokání. I toto je potřebné, umět přijímat pomazané od Hospodina, že oni jsou také pomazaní a že mají něco, co já nemám. R.B. 1Pa 20,2 David sňal z hlavy jejich Krále korunu. Shledal, že váží talent zlata; byl do ní vsazen drahokam. Bývala pak na hlavě Davidově. Z města odvezl též velké množství kořisti. Nebylo to moc „politicky odvážné“ nosit cizí korunu? Co duchovní pozadí tak významných symbolů. Talent zlata? To mohlo být v té době až 50 kg… Tak zaprvé: Koruna vážila 50 kg. Neumím si představit, že by David nosil 50 kg na hlavě. Ono vesměs ta koruna vypadala tak, že to byl takový baldachýn, ale na jiném místě je napsáno, že jenom drahokam z této koruny měl David ve své koruně. Bůh nikde nezakázal, že by zlato od nepřátel Izrael nemohl mít, pokud to nebyl nějaký bůžek – to nevneseš. Ale koruna nebyla bůžek, to se nezbožšťovalo, to byl projev moci. R.B. 21. kapitola. Ocenili bychom Tvůj proslulý komentář ke „sčítání lidu“. Dnes je to povinné a odmítnutí se trestá. Mám na to komentář širší, to je téměř na jeden článek. V čem: Že totiž na to téma jsou dva citáty, jeden tady a druhý ve 2. Samuelově 24, přičemž každý je trochu jiný. V jednom případě je napsáno: Rozhněval se Hospodin na Izrael a podnítil Davida, aby sečetl lid. V druhém, že to udělal ďábel. Bible se plete? Ne. Ale platí, že Bůh nikdy nedělá špinavou práci. Proto tady má ještě ďábla. Bůh se rozhněval na Izrael a dovolil ďáblu pokoušet Davida a zastavil Nátana, aby nemohl Davida varovat. Čili se to muselo stát. Sčítání lidu v té době Bůh Iz-
raeli zakázal. Za Mojžíše naopak Bůh sečíst lid přikázal a mělo to svůj význam, takže svévolně sčítání dovoleno nebylo. Proč to teda David udělal? Mě zaujalo slovo: „I rozhněval se Hospodin na Izrael.“ Začal jsem hledat a zjistil jsem, že to bylo potom, co byl zabit Abšalóm. Kolik bylo Davidovi let, když Abšalóm šel do vzpoury? Nejméně 67. Protože, když budeme počítat, ve 2. Samuelově 15,7 se píše, že Abšalómovi bylo 40 let, pak uplynulo ještě několik let, nějakou dobu trvala vzpoura, takže v kolika letech se Abšalóm Davidovi narodil? V osmnácti? Sotva. Jelikož byl Abšalóm třetím Davidovým synem, tak možná nejdřív ve čtyřiadvaceti. Pak si k tomu připočtěte těch 43 až 44 let, a vidíme, kolik bylo Davidovi let. Když má člověk necelých sedmdesát, tak už je to děda, a hlavně, žil-li takovým životem jak David. O Abšalómovi je napsáno, že byl osobnost. Všestranně, že nic na něm nebylo negativního. A to je to nejhorší, co Boží lid postihuje po dnešní den. Že lidé vnímají osobnost. Umí mluvit, vystupovat, oblékat se, a každopádně, u nás jsem si všiml, že jakmile to zní anglicky, v ten moment je tam Boží moc jednou tak velká, než když to zní česky, čili osobnost. Izrael přijal osobnost. Měl Juda důvod jít do vzpoury proti Davidovi? Neměl. Měl Izrael důvod? Neměl. Oni se nadchli pro osobnost. A výsledkem bylo, že tu je rebelie. Během této války zahynulo třicet tisíc Izraelitů, a pak, po tom sčítání, ještě dalších sedmdesát tisíc. Ano, David to vzal jako svůj hřích, ale kde Bůh zastavil toho anděla? Před Jeruzalémem. Proč? Protože Jeruzalém nešel do vzpoury. Jeruzalém stál za Davidem. David utekl z Jeruzaléma, aby Jeruzalém nebyl vybit. Proto taky Jeruzalém nezaplatil daň. Ale je tam ještě jedna zajímavá věc, která stojí za povšimnutí. David to přijal jako svůj hřích, i když to bylo jinak. Bůh řekl andělovi: „Dost.“ A všimněte si, že tam dal příkaz Davidovi: „Postav oltář a obětuj.“ Mohl to David udělat? Když to udělal Saul, jak to dopadlo? Hospodin ho odvrhl. Obětovat mohl jen levita. Ale protože David šel touto cestou, tak tady už vidíme předobraz toho, o čem hovoří Nový zákon, spojení těchto dvou úřadů. Král se stává zároveň knězem. Protože Bůh odpovídá na tuto oběť ohněm z nebe. A takových ohňů nebylo v Izraeli moc. Na poušti, na Karmelu za Eliáše, pak tady, a pak při postavení chrámu za Šalomouna. Jinde to nebylo. Takže toto sčítání musíme vidět daleko v širším významu, že to byl důsledek hříchu Izraele a Hospodin se rozhněval, protože On jim dal dobrého krále, a oni se nechali strhnout osobností. A tady je pro nás poučení: Pozor na osobnosti. Pozor na to. Protože to, že někdo umí dobře mluvit, dobře vystupovat a já nevím, co všechno, to ještě neznamená, že Bůh za ním stojí. Pro mě velkým poučením byl bratr, který byl zapojený v mezinárodním hnutí AD 2000, a vyprávěl nám, jak ho pověřili, aby dal dohromady knihu. Říká: Peněz jsem měl dost, umělců také, měl jsem osm návrhů na obálku, všechno. Makali jsme a jednou večer po práci říkám Bohu: „Jak jsem šťastný, že mohu pracovat na tomto tvém projektu.“ A Bůh se mě ptá: „A o čem mluvíš?“ „No o té knize.“ Bůh mu řekl: „Ale to
není můj projekt. Já jsem tě tím nepověřil. To je tvůj projekt. Tys to přijal od lidí, to je lidská věc.“ A bratr říká: „Bylo to pro mě hrozné. Celou noc jsem nespal, modlil se a ráno jsem volal vůdcům, že končím, protože to není Boží projekt.“ Takových lidí je málo, kteří by si dokázali uvědomit, že ne všechno je Boží projekt. R.B. 1Pa 22,5–6 David řekl: „Můj syn Šalomoun je ještě mladíček útlého věku. Má-li vybudovat Hospodinův dům do mohutné výše, aby proslul nádherou po všech zemích, musím pro to konat přípravy.“ Proto David ještě před svou smrtí vykonal mnoho příprav. Pak zavolal svého syna Šalomouna a přikázal mu, aby Hospodinu, Bohu Izraele, vybudoval dům. Mluví to i k otcům novozákonní doby, nebo starost o další generace byl jen starozákonní – dnes zastaralý zvyk? Může být konkrétní Boží vůle více generační? Stačí si dobře přečíst Nový zákon. Jak otec Pavel se stará o Timotea, Tita, píše pastorační epištoly, Filemonovi atd., to tam najdeme mnohokrát. Ale horší je, že dnes obzvlášť silně kolem nás zní: Mládí vpřed a staří na svá místa. Ale Bible říká něco jiného, že ve stáří je moudrost. Protože staří už udělali chyby, které mladí teprve udělají v budoucnu. Takže proto už mohou varovat. R.B.
Studijní materiál
tak jako oni.“ Co bylo hrozné, že Šalomoun pak dal týrskému králi 20 měst. Izrael měl města a území zabírat, ale Šalomoun naopak dává Týřanům území, které patřilo Izraeli. A když později týrský král daroval Izraeli Jezábel, a pak do domu Jóšafata Atalju, to všechno byly dárečky týrského krále, víme, jak to málem dopadlo, kdyby nezasáhl Bůh. Bůh věděl, co dělá, když řekl: „Vyhubit.“ Protože to bylo jediné řešení ve Starém zákoně. Ve Starém zákoně nešlo pomoct černokněžníkovi. Ale v Novém zákoně to jde – protože může činit pokání. R.B.
1Pa 23,24 To jsou Léviovci … povolaní do služby a zapsaní do jmenného seznamu podle jednotlivců, konající služebné dílo pro Hospodinův dům, a to od dvacetiletých výše. Můžeme se z hranice „20 let“ nějak poučit? Už jsem kdysi slyšel, jak nám jeden mladý bratr řekl, že bychom měli odstoupit, protože levité sloužili od dvaceti do padesáti let. Ovšem ti lidé zapomínají, že se to týkalo levitů a ne kněží. Proč? To bylo Boží opatření. Těžko to pochopí ten, kdo neviděl, jak vypadá roční býček, který má zhruba 500 kg. A toho ročního býčka bylo třeba zabít, stáhnout kůži, kolik váží jen jedna kýta takového býčka. Takže by to chtělo jít na chvíli k řezníkovi a hned pochopíš, že to bylo Boží opatření. Mladší ne, protože to ještě nezvedne, a nad padesátku už mu dejte pokoj. Protože to byla dřina. Mnozí se dnes podílejí na službě ve sboru od dětství. Prosím. Ale měli bychom být opatrní. R.B. 1Pa 23,30 …aby nastoupili každé ráno k vzdávání chval a oslavování Hospodina, a právě tak i večer… David věděl, co se Bohu líbí (Ko 3,16, Ef 5,19–20), znal moc, která přichází skrze chvály (1S 16,23), věděl, jak být vděčný (2S 22,1), věděl, co se stane, když se mysl člověka plně soustředí na Boha (Ž 18,4), věděl, komu chvály svěřit (1Pa 25,6–7), znal souvislost chval a darů DS (1Pa 25,1–3). Z toho vyplývají praktické otázky pro každého z nás: známe, víme, zakoušíme, obětujeme čas jako David? Vedeme do chval a uctívání naše rodiny? A to každodenně? M.T.
15
Studijní materiál
Ž I V O T V K R I S T U
16
1Pa 28,20 David řekl svému synu posledního judského krále Sidkijáše došlo se s tím vícekrát a vím, že On je, žije. HleŠalomounovi: „Buď rozhodný ke zničení chrámu a odvlečení Božího lidu dejme přímo Jeho, ale dávejme pozor abychom neprahli jen po nějakých prožitcích. a udatný, jednej! Neboj se a neděs! do babylonského zajetí. Významným poselstvím knihy jsou ze- Mimořádné věci mohou přijít a nemusí, to Hospodin Bůh, můj Bůh, bude s tebou. Nenechá tě klesnout a neo- jména dva důležité principy. Prvním je sku- je na Bohu. Jiný příklad: Když mě první den ve vězení pustí tě, dokud veškeré dílo prací tečnost, že duchovní vítězství je dosahována Hospodinově domě nedokon- no pouze za předpokladu, že „člověk touží dali do cely bez oken, kde, už od rána una[je plně odhodlán] hledat Hospodina celým ven, jsem si mohl lehnout pouze na zem, číš.“ Proč zrovna tato výzva? Stejně jako k Jozuovi… srdcem“ (viz 11,16; 12,14; 19,3; 30,19). Bůh tam najednou byl se mnou Bůh. Ne, On mě Platí to tak dnes pro každého povolaného slu- se dá najít těm, kdo ho hledají a slouží mu, nelitoval, jenom mi jako můj dobrý Otec přišel říct: „Takže Rudku, dále jsem s tebou, ale opouští ty, kdo opouští jeho. žebníka? Druhou skutečností je modlitba - vyzdvi- nic se nezměnilo, dále vedeš církev, sice teď Protože Šalomoun i David dobře věděli, že stavět chrám není snadné. Obzvlášť huje se její důležitost a vliv. Bůh naplňuje to bude trošku jiné“, a teď mi dával příkazy, v Izraeli, kde platilo a platí, že kde jsou dva prosby svého lidu (6,20–21). Modlitba však učil mě, jak má vypadat duchovní boj a další Židé, tam je šest názorů. Proto Šalomoun není chápána ve smyslu magické síly; její věci. I toto bylo jeho navštívení. Žádné velké musel jasně a konkrétně vést tuto práci. Ne vyslyšení a účinnost předpokládá obrácení pocity. Naučme se tomu. Jak se mohu dostat do Boží přítomnosti? že si nechá od každého do toho mluvit. To- srdce a důvěru v Boha (např. 12,7.12; 13,18; My velmi často jednáme zkratkovitě. Jsme též platí i dnes pro nás. Jestli chceme stavět 14,10; 25,8 atd.). Mezi několika verši o modBoží chrám, církev, pak musíme být vedeni litbě má klíčové postavení následující verš: ochotni z Bible něco opsat, a pak se divíme, Duchem svatým, a ne, že mi kdekterá teta „Jestliže se můj lid, který se nazývá mým jmé- že nemáme stejný výsledek. Jednou jsem byl bude radit, co od kterého strýčka slyšela. R.B. nem, pokoří a bude se modlit, bude hledat mou v Anglii, kde na naši počest udělali sborovou tvář a odvrátí se od svých zlých cest, potom je slavnost. Všiml jsem si, že tam jsou nějaká 1Pa 28,21 A tu jsou třídy kněží vyslyším z nebe, odpustím jejich hřích a uzdra- děvčata, která mluvila česky. Pracovaly tam jako au pair. Přišly za námi a říkají: „Oni nás a lévijců pro veškerou práci při vím jejich zem“ (7,14). Kniha končí slovy, kdy je Kýros, král per- sem pozvali, protože chtěli, abychom udělaBožím domě. S tebou pak budou předáci a všechen lid při veške- ský, nejmocnějším vládcem země a nástro- ly české knedlíky. Ale to tu nejde z té jejich rém díle, aby se všechna práce jem, který podpořil uskutečnění Božího mouky udělat. Prosím vás, neprozraďte nás konala dobrovolně a moudře plánu. I přesto, že byl lid vzat do babylon- a tvrďte, že to jsou české knedlíky.“ Tak i my ského zajetí, Boží plány nevyšly do ztrace- si někdy myslíme, že když budu mít chváa podle každého tvého slova. „práce se konala dobrovolně“ – Mluví to k nám na. Boží plány mají svůj smysl a řád. Jaká to ly takové a takové, že Boží přítomnost bude. Ale vždyť to není pravda. Pravda je úplně zpráva i pro dnešní nestabilní svět! dnes? Kniha je nejvíce podobná knize Soudců jiná. Při jedné příležitosti mi můj Pán řekl Amen. Už za totality tady v tomto domě, kolik tu bylo akcí. Ano, taktéž jsem shodou v tom, že poukazuje na období neposluš- na téma chval: „Uvědom si, že já tady mám okolností slyšel i to, co jsem slyšet neměl, nosti, nevěry, odpadnutí a období nápravy. lepší chvály než ty na zemi. A ještě bych si mohl stvořit.“ Uvědomme si to. I tady, dřív jak jedna sestra na dvoře říká druhé: „Tomu V.R. než přišli trubači a další, tam byl David, Rudkovi se to bydlí, když bydlí v církevním 2Pa 5,13–14 Trubači a zpěváci hrá- Nátan a přesné pokyny, co jak bude vypabaráku.“ To byl barák náš. My jsme ho stavěli, dluhy platili. Ale já jsem ho dal Bohu. li a zpívali zároveň, aby Hospodi- dat. A když se to všechno stalo, Bůh slíbil, Zdarma. Ano, na Božím díle dávám vše, dá- nova chvála a oslava zněla jed- že sestoupí a sestoupil. Ale ne, že tady mám nohlasně; když se začalo hrát návod, kolik mám mít trubačů, kolik toho vám s láskou, a Bůh se umí postarat. Souhlasím s jedním člověkem. Velmi se na pozouny a cymbály a jiné hu- a kolik toho. Pamatujme, že buddhisté a jiní modlil, potřeboval peníze, a Bůh se posta- dební nástroje, chválili Hospo- se hudbou také dostávají do různých extází. ral, že dostal obálku a v ní byla pětistov- dina, protože je dobrý a že jeho Pozor na to. A to nemluvím o různých světka. Ovšem přišli pro něj, aby se šel modlit, milosrdenství je věčné. I napl- ských skupinách, které chválí démony a pak a když tam přišel, zjistil, že víc než mod- nil oblak ten dům, dům Hospodi- jsou v extázi celé zástupy. Boží blízkost vnímám občas silně „celou svou litba pomůže vytáhnout pětistovku z kapsy. nův, takže kněží kvůli tomu oblaProtože žena umírala hladem. A on se mod- ku nemohli konat službu, neboť bytostí“, ale v mém okolí (v místnosti) se asi nedá lil: „Bože, proč já? Alespoň kdyby mi to ta Boží dům naplnila Hospodinova vypozorovat, počítá se to, nebo to je jen pocit? Znovu: Ano, může to být. Ale prosím kažsestra dala ve stokorunách, hned dvě dám.“ sláva. Soudím, že přítomnost „Hospodinovy slávy“ dého čtenáře: Neblbněme a nevyhledávejme Ale to byla jedna pětistovka. Po dlouhých bojích řekl: „Ano, Otče.“ Sáhl do kapsy, po- jsi ve svém životě zažil. Můžeš se s námi podělit? to. Protože pak taky můžeme najít něco, co Oblak Hospodinův. Později jsem se doče- s Bohem nemá nic společného. Já ho potřeložil pětistovku na stůl, pak posloužil, pomodlil se a šel domů, a říká: „Otče, ve tvém tl, jak vypadal, ale nejdřív jsem ho jednou buji stále vnímat, být mu plně poddán, a poslově je napsáno, že kdo se slituje nad nuz- viděl. Když jsem se dostal do Kolína, bojo- city někdy budou a někdy ne. Před časem ným, půjčuje tobě. Tak věz, že nemám ani val jsem s démonem. V modlitbě jsem stál nám tu chodil jeden chlapec ze Slovenska, na jídlo, ani na zaplacení činže.“ Na druhý na jednom plácku a kousek dál jsem ho vi- a vždy, když se s ním někdo modlil, on přiden dostal další dopis. Byl to menší balí- děl od pasu nahoru za jedním jednopatro- tom prožíval strašně velkou moc. A celým těček. Když ho rozbalil, byla tam pětitisícov- vým domem. Stál a šklebil se mi do očí. Já lem a všechno možné. A já mu říkám: „Proka a jedny rukavice. On tak nad tím stojí na ten boj neměl, ale v modlitbě jsem začal sím tě, proč ta moc nemá moc proměnit tvůj a říká: „Bože, teda, dáváš vysoké úroky za volat, a najednou začala padat mlha. Byly charakter a tvé nitro?“ Čili dalo by se tady 24 hodin.“ Ne, nebojme se, On se umí po- to kuličky, každá byla jakoby bílá a součas- připomenout zvolání jedné sestřičky, která ně pozlacená. A jak začaly padat, démon, chodila s manželem do sboru, kde Duch svastarat. Ale postarejme se taky. R.B. jak měl ruce na prsou, rychle si zakryl hla- tý vanul, a při každé výzvě se manžel cpal dovu a šel k zemi. Když mlha padla, bylo to předu. Jednou, když se začali modlit, drahá 2. kniha Paralipomenon V Druhé knize Paralipomenon objevíme nádherné, a uprostřed ní byl najednou bílý sestra začala nahlas volat: „Bože, prosím tě, mnoho králů z Davidovy linie. Kniha, v níž kříž. Ano, Boží moc je s námi. Nebojme se nic mu nedávej, copak nevidíš, že je děravej, je každý svou vlastní osobností, má nám co ale my být s ním. Ti trubači, to všechno bylo že to z něho hned vyteče?“ Domnívám se, že uděláno přesně dle Mojžíše, Davida a proro- u mnoha lidí by tato modlitba byla potřebukázat. Cílem knihy je nastínit vládnutí krále Ša- ků. A Bůh na to odpověděl. Ano, setkal jsem ná. R.B. lomouna, jenž se stal stavitelem chrámu se několikrát s Boží mocí, a proto vím, že Na tvorbě výkladových poznámek se po(kap. 1–9) a nastínit dějiny judských králů to stojí za to. Nikdy nezapomenu, jak jsem od Šalomounovy smrti po babylonské zaje- se modlil jednou v práci. Už nevím, oč jsem díleli: emeritní biskup Rudolf Bubik – R.B., tí (kap. 10–36). Zvlášť jsou oceněni králové, se modlil, byl jsem sám, chodil po strojovně biskup Martin Moldan – M.M., Vlado Rafaj kteří se zasloužili o duchovní obnovu ná- a najednou jako kdybych byl v jiných dimen- – V.R., Radim Fiedler – R.F., Milan Trávníček roda (Chizkijáš, Jóšafat a Jóšijáš). Za vlády zích. Ta modlitba byla tak jiná. Setkal jsem – M.T.
Ročník 24, květen 2012
Lenost Pro lenost, myslím si, by v životě křesťana nemělo být místo. Člověk byl stvořen k práci, k pohybu, ne nečinnosti. Nejen, že je lenost proti lidské přirozenosti, lenost má destruktivní účinky. Připomeňme si, že při přiměřené stimulaci, pracovní, sportovní atd., se i přes vynakládanou námahu člověk rozvíjí. Proto je například i pro nezaměstnané dobré, když si hledají aspoň nějakou práci, brigádu nebo charitativní činnost, kde by si udržovali pracovní návyky a tělesnou kondici a využívali svůj potenciál. Bible mluví o lenosti nelichotivě: „Lenocha usmrtí choutky, neboť jeho ruce odmítají práci“ (Přísloví 21,25); „Lenoch jen touží a ničeho nedosáhne, kdežto pilní se nasytí tukem“ (Přísloví 13,4); a jiné. Lenoši jsou káráni a kdo nepracuje, strádá prá-
Dovolená? Křesťan a odpočinek
Pokračování ze str. 12 Zaměstnavatel a společnost by měli člověku umožnit odpočívat, ale skutečnost, zda této možnosti člověk skutečně využívá, pokud ji obdrží, a jakým způsobem nakládá se svým zdravím, už záleží na každém jednotlivci. Písmo na mnoha místech chválí pracovitost, kárá lenost a jen výjimečně se zmiňuje o tom, proč a jak odpočívat. Přesto je odpočinek a dostatek kvalitního spánku potřebný pro obnovení síly vynakládané prací. Jedno přísloví říká: „Muž milosrdný činí dobře i sám sobě, kdežto nelítostný drásá i vlastní tělo.“ (Přísloví 11,17) Péče o vlastní tělo a dobřečinění sobě samému jistě není míněno jako projev sobectví, to by zde nebyla řeč o milosrdenství, ale naopak je projevem úcty k tělu, které nám Bůh daroval. Další přísloví říká: „Spravedlivý cítí i se svým dobytkem (zná duši svého dobytka), kdežto nitro svévolníků je nelítostné.“ (Přísloví 12,10) Přísloví v souladu s přikázáním světit den odpočinku ukazuje na potřebu pečovat i o to, co mu Bůh svěřil do péče, a prokazovat milosrdenství nejen sobě a lidem kolem sebe, ale i dobytku. Uvědomovat si, že potřeby, které má on sám, mají i ostatní, a umožnit druhým, aby i jejich potřeby mohly být naplněny. Práce a odpočinek, respektive volnočasové aktivity, by měli být v rovnováze tak, aby člověk zvládal své běžné povinnosti, ale aby zároveň mohl trávit čas společně s rodinou, přáteli a mohl adekvátním odpočinkem regenerovat a posilovat své tělo. Tak, aby se jako člověk mohl rovnoměrně rozvíjet po všech stránkách. V souvislosti s tím je třeba upozornit na možné extrémy, které můžou v oblasti práce – odpočinek nastat. Jsou jimi lenost a workoholismus.
A
Takže vlastně ani nevím, proč si to znáte, ten pocit, když si říkáte: „Potřebuji dovolenou, jsem se celé prázdniny těšila na dojinak už vážně nevím…“ Já volenou… za pár dní se jde do škose těšila celé prázdniny, že až hol- ly a já si připadám stejně unavená ky odjedou na tábor, někam s Jir- a očekávající úlevu jako na začátku kou pojedeme a konečně na chví- prázdnin. L Myslím, že jsem poli „vypneme“. J Začátek prázdnin chopila, že se asi nemůžu pořád byl náročný, i když požehnaný, kaž- jen na něco těšit, že musím užívat dý den v Rousínově, horko, únava, právě tu chvíli, která je, a být vděčtak jsem docela přivítala ochlaze- ná. Být vděčná za slunce i za déšť, ní i déšť, který přišel. Jenže pár dní za děti, i když zlobí, za plevel, ktes dětmi doma znamenalo dokona- rý roste, protože spolu s ním, roslou ponorku. L Tak jsem byla vděč- te i mnoho krásných dalších rostlin, ná, když opět vykouklo sluníčko za cestu do kopce i sestup do údolí. a děti mohly ven. J A když odjely Být vděčná, že v každé chvíli je Bůh na pár dní k babi a dědovi, těšila se mnou a já se nemusím bát, že jsem se zase na chvíli klidu… ovšem něco nezvládnu, že budu vyčerpaná, naše zahrada vypadala po třech unavená, zoufalá, protože můj Bůh týdnech jako prales, hromady ple- ví, co potřebuji. A pokud potřebuji velu jsem likvidovala několik dní. L dovolenou, že i o to se Bůh postaA tak jsem se zase těšila, až bude za- rá. J Tak vám přeji požehnaný čas hrada aspoň trochu ok a čas plynul. v Boží přítomnosti, ať už ho trávíte Konečně se blížil čas dovolené. Vy- na dovolené, v parném dni či v dešbrala jsem místo, naplánovala trasy, ti, v záhonku s plevelem nebo zlobíJirka našel levné ubytování… Cho- cími dětmi. Nebuďme těmi, kdo si zení po kopcích, krásy přírody, bub- stále stěžují a jsou věčně nespokolající potůčky, no prostě nádhera. jení. Ukažme lidem kolem sebe, že J Jenže já si uvědomila, že si pořád se dokážeme radovat v každé situaříkám, až budu tam, bude to fajn, ci a být jiní. Tak to přece Bůh chtěl. až vylezu tenhle kopec, to bude úle- Být světlem a solí těm, kdo ho ještě va, až slezu z téhle hory, to budu neznají. Proto nás tu taky Bůh zaskutečně ráda… celou dobu jsem se tím nechal J. Takže Carpe diem! Aneb: Vyuv duchu modlila, abychom se vrátili zdraví a živí. No, a když jsme dora- žij dne!!! Dáša Pospíšilová, zili v pořádku domů, tak jsem si odAC Vyškov dechla, že jsme to všechno zvládli. Apolletin, září 2011 Všude dobře, doma nejlíp J.
17
Křesťan a odpočinek
Ž I V O T V K R I S T U
18
Odpočinek je pro mě nejintenzivnější v Boží blízkosti, v Něm je zakotven můj Pokoj a tak už nic nebrání obnovování psychických i fyzických sil. Jednou je to lepší formou volnočasových aktivit, jindy procházkou v lese nebo třeba v houpací síti s koťaty. J Pavel Slepička
vem. Lenost se však netýká pouze oblasti práce, ale také nečinnosti a lhostejnosti v oblasti praktického křesťanského života. Duchovní lenost je hříchem proti Bohu i proti člověku samému. Příkladem hříchu proti Bohu může být podobenství o hřivnách, kde je pracovitý služebník odměněn a ten, který se bál svou hřivnu použít, je se slovy „Služebníku špatný a líný...“ jako „neužitečný služebník“ potrestán (Matouš 25,26–30). Podobně příkladem lenosti jako hříchu proti člověku samému může být podobenství o družičkách, kdy byly potrestány družičky, které příliš nedbaly o své lampy. Lenost v podobě nedbalosti způsobila, že jim scházel tolik potřebný olej – symbol Ducha svatého, aby se dočkaly příchodu ženicha (Matouš 25,1–13). Lenost v duchovní oblasti má negativní následky. Ježíš prohlásil, že lidé budou souzeni ne podle toho, co udělali, ale podle toho, co neudělali: „Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.“ (Matouš 25,45) Proto Nový zákon vybízí k aktivitě, vytrvalosti a varuje před leností a duchovní ochablostí: „Každá taková chlouba je zlá. Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích.“ (Jakub 4,17) Kontrastem proti lenosti je jako vzor pracovitosti v Písmu uvedena pasáž o znamenité ženě v Přísloví 31,10–31, která chléb lenosti nejí (v. 27b) a naopak s chutí pracuje vlastníma rukama (v. 13b). I když uváděný obraz může na první pohled budit dojmem, že se jed-
ná o nedosažitelný ideál, neboť tato žena ještě za noci vstává (v. 15), zvládá velké množství aktivit a její svítilna svítí dlouho do noci (v. 18b), myslím si, že text spíš poukazuje na atributy charakteru, jaký má člověk (nejen žena) mít. Jedním z těchto atributů je nejen pracovitost popsaná i v dalších verších, ale také prokazování dobra svým nejbližším (v. 12) a potřebným (v. 20), schopnost pečovat o rodinu a vychovat dobře děti (v. 11a, 28), bohabojnost (v.30), moudrost a vlídnost (v. 26), ale také schopnost finančně zabezpečit vlastní domácnost (v. 14, 16a, 24). Práce a odpočinek by měli být v rovnováze a obojí by mělo sloužit ke chvále Stvořitele. Vše, co člověk dělá, by měl dělat, jako by to bylo Pánu (Koloským 3,23). Tedy i odpočinek, kterým člověk pečuje o své tělo a zdraví, by měl tomuto požadavku odpovídat. Člověk, i jeho tělo, byl stvořen podle obrazu Božího. I když byl člověk včetně jeho těla postižen hříchem, nelze se na tělo dívat jako na něco špatného. Naopak je člověk povinen považovat své tělo za dobré a hodné úcty. Právě proto, že bylo stvořeno Bohem. Tělesná stránka umožňuje člověku začlenit se do hmotného světa, který je místem jeho realizace, není tedy vězením nebo vyhnanstvím. Sám apoštol Pavel, mnohdy neprávem obviňován z gnosticismu, upozorňuje na důstojnost lidského těla. „Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha.“ (1. Korintským 6,19–20) Projev úcty k Božímu stvoření Zastavení v den odpočinku by mělo být ve svém konečném důsledku vyjádřením úcty k Božímu stvořitelskému dílu a to tak, že člověk vyjadřuje respekt ke všemu živému. Už tím, že Bůh vše posoudil jako dobré, ukázal na kvalitu a důstojnost svého stvoření. Darováním života poukázal, že život sám je tou nejvyšší hodnotou a zastavením sedmého dne vyjádřil potřebu společenství člověka s Bohem a s dalšími lidmi k tomu, aby život mohl být dobrý a naplněný. Člověk nebyl stvořen pro sebe samého, ale proto, aby pečoval o svět. Svět živý i neživý, ne sám jako sólista, ale společně s dalšími. Dá se říci, že celý Starý zákon se snaží navrátit padlého člověka zpět do stavu milosti, vrátit jeho životu kvalitu dodržováním Mojžíšova zákona a učí člověka respektovat a ctít druhé a pomáhat potřebným, hlavně sirotkům a vdovám. Pasáže o požehnání a prokletí, která jsou součástí Zákona, mluví o tom, že člověka odměnou za věrnost a dodržování Božích přikázání
čeká zdraví, plodnost, dlouhý život, bezpečí a hojnost v nové zemi, „místě odpočinutí“ (Exodus 23,25–26; Leviticus k.26; Deuteronomium 7,12–16; 28,1–14). Podobně proroci často lid kárají za slepotu a neochotu pomáhat slabým a utiskovaným, kteří jsou také Božím stvořením (např. Izajáš 58,6–10). Podobně i Ježíš se snažil vrátit člověku jeho důstojnost. Tím, že nedělal mezi lidmi rozdíl a věnoval pozornost i těm, co stáli na okraji společnosti, a také vyučováním o pomáhání potřebným. „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Matouš 25,40) Svým přístupem k okolí tak člověk vyjadřuje, nakolik ctí Boží dílo. Svým uzdravováním v sobotu Ježíš ukázal, že je to den vhodný k tomu, aby v případě nutnosti člověk upozadil sám sebe a projevil úctu k životu druhého člověka praktickou pomocí. Ježíšovy skutky v sobotu tudíž nemůžou být porušením zákona, ale jeho naplněním. Vždyť láska je naplněním zákona a miluje ten, kdo ctí druhého (Římanům 13,10; Lukáš 10,27). Láska k bližnímu a láska k Bohu se vzájemně prolínají. Nelze milovat Boha a nemilovat bližního. A naopak slovy Písma nelze nemilovat svého bratra, kterého vidíme, a zároveň milovat Boha, kterého nevidíme (1. Jan 4,20). Pavla Kalinová, AC CBH Teplice redakčně zkráceno
M
ilí tlumočníci a tlumočnice, dne 22. září 2012 se uskuteční seminář o teorii a praxi konsekutivního tlumočení se zaměřením na praxi v církevním prostředí. Seminář je určen jak těm, kdo mají s tlumočením zkušenost, tak těm, kdo by se s tímto řemeslem rádi seznámili a vyzkoušeli si ho. Není stanovena žádná věková hranice. Seminář bude probíhat v českém jazyce, a je proto vhodný pro tlumočníky z jakéhokoliv jazyka. Jedinou podmínkou účasti je chuť dozvědět se něco nového a vyzkoušet si, co obnáší příprava na tlumočení a podělit se o zkušenosti. Pokud vás pozvání zaujalo, více informací najdete na: http://www.asociacecirkevnichtlumocniku.estranky.cz/ Těšíme se na vaši účast, za pořadatelský tým vás srdečně zve Vladěn Lasotová a Lena Vřeťonko
Bůh promluvil všechna tato slova
V
ěřím, že jsem přijal od Pána, abychom tímto tématem, které jsme začali minule, prošli tak, aby nás to dostatečně změnilo. Nevím ale předem, kolik času nám to zabere. Ono je to vlastně úkol na celý život a je dobré to vzít jako výzvu, abychom byli proměňováni tak, jak nás učí Boží slovo – od těch ranních rozbřesků až do bílého dne. A podle ohlasů na první kázání zjišťuji, že je to skutečně téma, které je důležité. Je třeba abychom ho probírali s modlitbou, s bázní Boží a také i s moudrostí. Někteří se ptali: „Skutečně to budeš probírat podrobně, budeš se věnovat každému z těch přikázání?“ Ano, každému. Těm, která se zdají být taková – co s nimi uděláme? Těm, která se zdají, že jsou jasná, že je máme vyřešená, ale i těm, která se zdají, že už pro nás neplatí, že prostě už máme vyšší poznání, abychom se nechali svazovat nějakým přikázáním. Víte, Boží přikázání jsou stručná a velice praktická. A jdou někdy dál, než bychom byli ochotni připustit. Budeme mluvit o fyzickém, praktickém, konkrétním naplňování Boží vůle a Božích přikázání, ale budeme mluvit i o duchovních dopadech nebo o duchovních věcech, kam až to přikázání sahá do našeho nitra, do našich duchovních životů. Věřím, že to bude velice zajímavý čas poznávání Boha a jeho charakteru, protože přikázání Boží jsou vyjádřením jeho povahy, jeho charakteru. Ale přikázání jdou někdy i tam, kde se necítíme úplně dobře, Boží slovo nám někdy sahá na místa, která bychom tak rádi nechali zobecněně na pokoji. Tak jako kdysi jeden sloupkař v novinách v Anglii, ještě v dobách, kdy se o uvádění Božího textu v novinách mohlo uvažovat, který měl každý týden napsat ten svůj sloupek. Jednou měl hodně práce a nějak se k tomu nedostal. Měl termín a musel odevzdat svůj materiál, protože na druhý den to mělo vyjít. No a nenapadlo ho nic jiného, než vzít Desatero Božích přikázání, tak jak to je napsáno v Bibli a poslat to do těch novin, aby to v tom jeho sloupku vytiskli. No a na druhý den, když to vyšlo, napsal jeden čtenář do redakce: „Zrušte mé před-
... úzké obecenství s Bohem záviselo na jednoduchém zůstávání v poslušnosti vůči Božímu přikázání
platné, protože se dostáváte velmi nepříjemně na osobní rovinu.“ Samozřejmě povaha přikázání je, aby se dotýkala věcí, o nichž si říkáme: „Nekradu, nevraždím, tak proč bych měl mít problémy?“ Ale najednou se to začne dotýkat oblastí, kde si nejsme jisti, že známe Boží názor. Třeba jak to řekl Pán Ježíš v Kázání na hoře. Je ještě spousta věcí, které bychom dřív, než se dostaneme k jednotlivým přikázáním, měli zmínit. A proto dnes ještě zůstaneme v tomto úvodu. Tak nějak cítím, že bychom měli začít tam, kde to vlastně začalo, tzn. u Boha, který dal tato přikázání, který se setkal s Mojžíšem na hoře. Který si dal tu práci, aby se zabýval člověkem, který, jak jsem už řekl v titulku, promluvil všechna tato slova. Přikázání nevznikla nějakým postupným vývojem, nebo nějakým hlasováním, ale byl to Bůh, který je vyhlásil. A za prvé bych chtěl říct, že to je přesně povaha našeho Boha. Protože je třeba, abychom poznali, jaký je ten Bůh, který dal tato přikázání. Známe Ho skutečně ze všech stránek? Může nás něčím překvapit? Známe skutečně jeho povahu? Jaký On je? Jak jedná s člověkem? 1. Je to Bůh, který komunikuje, který mluví, kterému není jedno, co se s jeho stvořením děje. Víte, když Bůh stvořil člověka, Adama a Evu, tak s nimi měl nádherné obecenství. Nevíme přesně, co to všechno znamenalo, ale víme, že si byli velice blízcí, že měli každodenní společné obecenství, že Bůh a člověk byli v těsném spojení. Ale pak to obecenství bylo narušeno. Protože, víte, to obecenství, nebo to, že Bůh s člověkem byl v harmonii, byl v souladu, byl ve společenství, tak bylo podmíněno. Čím? Tím, aby dostatečně věřili Bohu? Tím, aby se nějakým způsobem
na to obecenství připravili? Aby se dostali do nějakého transu, aby mohli komunikovat s Bohem? Víte, já vám řeknu, že nevíme přesně, co všechno ten příběh, který je řečen tak, aby mu i dítě rozumělo, o stvoření, co všechno to znamenalo. Ale víme jedno, že člověk dostal jednoduché přikázání a to obecenství s Bohem bylo podmíněno poslušností tomu jednoduchému přikázání. Takže úzké obecenství s Bohem záviselo na jednoduchém zůstávání v poslušnosti vůči Božímu přikázání. A víme, že člověk narušil toto přikázání a tím bylo narušené i obecenství člověka s Bohem. A přestoupení toho jediného přikázání narušilo absolutně všechno. Není věci na tomto světě, která by tím nebyla poznamenána. V celém stvoření, v celém veškerenstvu. Jaká byla vyřčena první slova, potom co se to stalo? „Adame, kde jsi?“ Víte, z jedné strany to zní velice hrozivě a nedivíme se, že Adam a Eva se před Bohem schovali, že utíkali před Boží tváří. A i když musely přijít velice tvrdé následky, protože jinak to nebylo možné, zní v té větě: „Adame, kde jsi?“ obrovské povzbuzení, že Bůh se vůbec zabýval člověkem. Jak to kdysi řekl bratr Charles Green, že jediná Boží slabost, kterou Bůh má, která je větší než veškerá moc a moudrost člověka je, že On má lásku. On nejenže má lásku, ale On je láska. Někteří věří, že Bůh je nějaký super hyper počítač, který všechno řídí, který je jakoby centrem vesmíru. Jsou lidé, kteří věří, že vlastně celé stvoření je Bohem a místem, kde přebývá Bůh, je vlastně centrální mozek vesmíru. Víte, kdyby toto byla pravda, tak každý kvalitní počítač by vyhodnotil tuto situaci, která tady začíná být hodně komplikovaná: „zruš to a restartuj celý systém“. Jednoduše: „zruš to a nezabývej se člověkem!“ Protože ale Bůh není počítač, ale Nebeský Otec, Jeho láska způsobila, že šel tou těžší cestou, že se člověkem zabýval. Ovšem dějiny spásy jsou dějiny lidského pádu a lidské slabosti a Boží nové, nové a nové milosti, kterou Bůh prokazoval. Víte, někdy mluvíme o tom, že byl čas zákona. Jsou teologové, kteří mluví o dispenzaci zákona a pak o dispenzaci milosti. Já vám chci říct, že celé dějiny člověka to jsou jedna velká dispenzace Boží milosti. Nejde rozkouskovat Boží jednání s člověkem jinak, než že vždy Bůh byl Bohem milosti. Ať dával zákon, nebo posílal své slovo, které se narodilo a stalo tělem pro nás, byla to ta Boží moudrost, o které čteme v Božím slově a o které psali i mnozí pisatelé apokryfních knih, kteří psali o moudrosti jako o bytosti Boží. A ta moudrost přebývala mezi námi a tou moudrostí je Pán Ježíš Kristus. A vždy každé Boží jednání je
Desatero pro 21. století
Ročník 24, květen 2012
19
Desatero pro 21. století
Ž I V O T V K R I S T U
Víte, problém člověka je, že nebereme vážně, co Bůh o sobě mluví a jak se nám zjevuje. A bázeň Boží není nic jiného než to, že bereme Boha vážně.
projevem jeho lásky a jeho milosti. Taky můžeme vidět v dějinách ten střed Boží svatosti a lidské slabosti. A právě o tom chci dnes mluvit. Když přestoupení jediného přikázání spustilo lavinu tak strašlivých věcí, které se staly po stvoření, jak ničivou moc má hřích? Člověk byl vyhnán z ráje, postupně na něj doléhaly důsledky toho, co se stalo, a lidé začali naplňovat zemi. Je napsáno v prvních kapitolách Genesis, že lidé pokazili své cesty před Bohem. A přišel strašlivý soud. Přišla potopa. Víte, když jsme dnes na začátku zpívali ty písně o Boží lásce, o tom jak On je dobrý, musíme si uvědomit, že to vše Bůh je, je k nám milostivý, je laskavý, je trpělivý, ale je to taky Bůh, který řekl: „Zničím, každého člověka na země tváři, každou živou bytost na země tváři.“ On není slaboch, který by toto nedokázal splnit, když to řekl. On to skutečně učinil. Ale pak zase ta jeho láska. Uviděl Noeho a říká: „Noe, to je člověk, který je bezúhonný, spravedlivý před mou tváří. Skrze něj obnovím zemi.“ To, že jsme dnes tady, je kvůli tomu, že Bůh je láska. Ale On je taky Bůh, který soudí a bude soudit tento svět, každý hřích a každého hříšníka. To je tentýž Bůh. A tak, když po potopě, po obrovském soudu, po kataklyzmatické apokalyptické události, začaly vody ustupovat, když pak ten koráb, který Noe postavil přesně podle Božího zjeveného plánu, a měl na palubě všechna zvířata a svoji rodinu s sebou a byli jakoby tím novým závdavkem nového počátku života na zemi, tak když otevřel archu a viděl tu zkázu kolem sebe, tak si představuji Noeho, jak se díval na to všechno a říkal si: „To všechno způsobilo přestoupení jednoho jediného přikázání, které spustilo tak strašlivou lavinu.“ Neposlušnost Bohu má nedozírné následky a Noe byl toho svědkem. Taky si ale určitě uvě-
Svoboda je vždy spojena s dodržováním pravidel. Protože pokud nejsou dána pravidla v jakékoliv svobodě, svoboda se stane tou největší nesvobodou, tím největším otroctvím a tou největší porobou hned vzápětí.
20
domil a byl vděčný za to, že uslyšel to volání: „Noe, postavíš mi archu, pro sebe i pro svou rodinu.“ To byla zase naopak jednoduchá poslušnost Noeho. Poslušnost víry, uvěřil, že Bůh to skutečně myslí vážně, co říká. Víte, problém člověka je, že nebereme vážně, co Bůh o sobě mluví a jak se nám zjevuje. A bázeň Boží není nic jiného než to, že bereme Boha vážně. Takového jakým skutečně je. Že si ho nevykreslujeme podle svých představ, ale přijímáme Ho takového, jakého nám zjevuje Bible. A tak jednoduchá poslušnost. No jednoduchá... Noe stavěl asi 100 let... Ale v tom přijetí toho Božího plánu to bylo jednoduché. Noe uvěřil Bohu a začal podle toho jednat. To byla záchrana. A tak měl Noe možnost si uvědomit, jak strašné důsledky má neposlušnost a jak jednoduchá poslušnost Božím požadavkům, zachránila jej, celé lidstvo i celou zvířecí říši. A pak Bůh ustanovuje smlouvu s Noem a lidé zase postupně zabydlují zemi a také velice rychle se zase lidé vracejí ke svým hříšným cestám. A pak Bůh přestává jednat s lidstvem jako s celkem, ale vstupuje do smlouvy s Abrahámem a s jeho potomstvem. Pak vidíme jak se rodina Jákoba, Abrahámova vnuka, kterého si Bůh vybral ze dvou Izákových synů, dostává do Egypta. Protože Bůh jednal s Abrahámem a s jeho synem Izákem. Vidíme, jak jim Bůh v Egyptě žehná, jak se rozrůstají a začínají prosperovat. A jak to u izraelského národa, u Židů, chodilo vždycky v dějinách, když se Židům příliš dařilo, tak vždycky to bylo někomu trnem v oku. Začaly pohromy, začalo pronásledování a to se stalo už tehdy v Egyptě. Na trůn přišel faraón, který neznal Josefa, který necítil žádnou vděčnost vůči Jákobovým synům a zotročili Izraelce. Po 400 let byli v Egyptě zotročeni a v útlaku. Pak se situace stále zhoršovala a Izraelci začali volat a modlit se o svobodu: „Pane, vysvoboď nás, dej nám Bože svobodu.“ Touha po svobodě je velice legitimní a správná. Bůh na nás někdy přitlačí nebo dovolí, aby okolnosti života na nás přitlačily, abychom si uvědomili, že toužíme po svobodě, po vysvobození z každého otroctví, z každé závislosti, z každé věci, ve které otročíme. Izraelci volali po svobodě, oni nevolali po přikázáních, oni nevolali po tom, aby měli Desatero, které by mohli následovat: „Bože, dej nám nějaká pravidla, abychom se jimi mohli řídit.“ To nebylo jejich volání. Jejich volání bylo: „Bože, vysvoboď nás z domu našeho otroctví.“ Tehdy si ještě neuvědomovali, že svoboda je vždy spojena s pravidly. Svoboda je vždy spojena s dodržováním pravidel. Protože pokud nejsou dána pravidla v jakékoliv svobodě, svoboda se stane tou
největší nesvobodou, tím největším otroctvím a tou největší porobou hned vzápětí. Tak lidé volali a Bůh jim poslal Mojžíše. Připravil ho. Oni ještě nevěděli, že on už udělal opatření. Dcera faraónova tam vylovila nějaký podivný košík vymazaný asfaltem, aby do toho nepronikla voda a možná také proto, aby to nechutnalo krokodýlům J. Bylo tam malé miminko a byl to Mojžíš, který byl vychován u dcery faraónovy. Pak přišel den, kdy si Mojžíš uvědomil: „Já nepatřím sem na královský dvůr, já patřím k mému lidu.“ Sestoupil ke svému lidu a možná jednal pošetile, ale první věc, kterou udělal je, že začal ve své představě a moci pomáhat bratřím a sestrám. Ale to způsobilo, že musel utéct na poušť. A tak byl na Sinajské poušti u hory Choréb a pásl ovce svého tchána, a tak měl dlouhý čas přemýšlet o svém životě. A najednou do této situace vstupuje Bůh. A tady bych chtěl zdůraznit, abychom si uvědomili, že to byl Bůh, který převzal iniciativu. I to, že Bůh připravil Mojžíše v Egyptě, to byla Boží iniciativa. I to, že teď, když si Mojžíš možná říkal: „Tak všechno už je pryč, do Egypta se už nevrátím, a kdo pomůže mým bratřím? Snad to Bůh nějak udělá.“ Najednou vidí, že je zde keř, který hoří. Na poušti celkem běžně hoří keře, ale ten keř byl zvláštní v tom, že hořel, ale neshořel. Nevím, jestli jste někdy viděli hořet keř. To je najednou takový plamen a už není, co by hořelo, protože je to pryč. Je to něco jako, když zapálíte hromadu sena, která prostě shoří a je pryč. U sena je jiný problém, že začne hodně kouřit, ale keř většinou shoří velice rychle. A ten keř hořel, ale neshořel. A najednou Mojžíš viděl, že se něco děje. Najednou poznal, že s ním jedná Bůh. Přistoupil k tomu keři a Bůh začal s ním jednat. Posílá ho a zjevuje se mu jako TEN, KTERÝ JE. Ten, který jediný má právo o sobě říct, že je. Je, který je, a nikdo na tom nic nezmění, nikdo nerozhoduje o tom, jestli Bůh je nebo není, prostě On je Ten, který je, a posílá Mojžíše do Egypta. Bůh těmito velkými soudy, deseti velkými ranami, které dopadly na Egypt, na tehdejší nejvyspělejší civilizaci, je přiměl si uvědomit, že je zde Bůh, který s nimi jedná. Že Bůh je větší než si dokážou představit (Egypťané byli velice
A Mojžíš jim vyprávěl o tom mocném setkání s Bohem. A pak jim říká: „Ne já vám budu vyprávět svoji zkušenost, jak jsem se tady setkal s Bohem! Je čas, aby každý jeden z vás viděl svého Boha na vlastní oči.
zbožní lidé, měli všelijaké bohy). A najednou s nimi jednal Bůh, kterého neznali a kterého jim Mojžíš ukazoval, že je to Bůh, který přikazuje faraónovi, aby propustil lid z otroctví. Otroky, kteří jim jsou pohodlně k dispozici. Něco neuvěřitelného se děje. Mocnou a slavnou rukou Bůh vyvedl izraelský lid z Egypta. Všichni Izraelci si toho byli vědomi. Byli si vědomi, že jejich prvorození žijí. Byla to Boží milost, že jim zjevil jednoduchý krok poslušnosti (všimněte si, už zase jsme u jednoduchého kroku poslušnosti), aby přežili. A pak vyšli a určitě přemýšleli o tom všem, co se dělo v Egyptě. Najednou však viděli obrovskou armádu, která je pronásleduje, a už zase křičeli: „Co budeme dělat?“ A Bůh, když se zdálo, že jsou v koncích, je provádí Rudým mořem, procházejí na druhou stranu a na vlastní oči vidí jak ta nepřátelská armáda je Bohem potopena, zničena. Vidí mocné Boží jednání. A pak by se zdálo: „Tak hurá, Bůh nám dal vítězství, pojďme! Kde je ta zaslíbená země? Ať jsme tam co nejdříve.“ Možná by se zeptali Mojžíše, který byl znalec poměrů, protože tam žil 40 let: „Mojžíši, jak daleko je zaslíbená země? Za jak dlouho tam budeme? Čtrnáct dnů? Měsíc? Maximálně měsíc? Super!“ Protože existovala celkem kvalitní královská cesta, která by je vedla z Egypta nahoru. Tam karavany jezdily stále. Palestina neboli Kanaánská země, kterou měli obsadit, byla taková křižovatka různých cest, toho úrodného půlměsíce. Ale Bůh je vede dolů, k Boží hoře Choréb, protože je skvělé, že se dostali na svobodu z otroctví, ale teď je čas uzavřít smlouvu. Teď je čas, kdy je třeba udělat zralé rozhodnutí – vstoupení do smlouvy s Bohem. Já vám chci říct, je skvělé, že tě Bůh vysvobodil, že ti Bůh pomohl, že důvěřuješ Bohu, ale Božím dítětem jsi tehdy, když vstoupíš do smlouvy s Bohem. Když skrze Ježíše Krista vstoupíš a přijmeš Jeho podmínky smlouvy. Protože Nový zákon není zákon, je to vlastně závěť. A závěť buď přijmeš, nebo nepřijmeš. Protože závěť ti oznamuje to, co je rozhodnuto tím, který tu závěť napsal a který ji stvrdil svou vlastní smrtí. A tak je přivedl Bůh skrze oblak Boží přítomnosti – šekínu, skrze ohnivý sloup, k hoře Choréb a teď si říkali: „To je asi to místo, kde se Mojžíš setkal s Bohem. Tady někde byl ten keř.“ A Mojžíš jim vyprávěl o tom mocném setkání s Bohem. A pak jim říká: „Ne já vám budu vyprávět svoji zkušenost, jak jsem se tady setkal s Bohem! Je čas, aby každý jeden z vás viděl svého Boha na vlastní oči. Abyste se setkali s Bohem, který chce vstoupit s každým jedním z vás do smlouvy.“ A toto je věc, která nás přivádí k druhému bodu. Dřív než Izrael
dostal Boží slovo, tak jej Bůh mocnou rukou vysvobodil. 2. Bůh, který vysvobozuje, stanoví také pravidla Vysvobození Izraele byla pro ně tak velká zkušenost, že svátek, který připomíná tuto událost, je po celé dějiny až dodnes tím největším svátkem pro každého Žida. V Písmu je znovu a znovu opakováno: „Já jsem Bůh, který tě vyvedl z otroctví.“ Znovu a znovu, jak v prorocích, tak v zákoně je opakováno, jak velká věc to byla. Ale pak je přivedl Bůh, aby jim stanovil pravidla smlouvy, do které vstupují. Izraelci si však neuvědomovali, že jejich svoboda bude muset mít pravidla. Často i křesťané mají pocit, že to jediné co potřebují, je dostat se na svobodu. Je skvělé mít jistotu spasení. „Mám problém Bože, potřebuji uzdravení, potřebuji vyřešit své finance, Bože pomoz mi.“ Ale abychom mohli setrvat ve svobodě, je to vždy spojeno s dodržováním pravidel Božích svatých přikázání. Toto si už často neuvědomujeme. „Vždyť jsme přece spaseni z milosti, jaká pravidla?“ Často se říká, že milost je opakem zákona. Já vám povím, že mnohé věci, které se říkají, nenajdeme v Bibli. Je nejvyšší čas, abychom si některé z těch věcí vysvětlili. Co skutečně Bible říká o sloganech, které vyslovujeme a říkáme velice lehce, bez toho, abychom rozuměli věcem v kontextu? Z hesla „reformace“ se velice často používá jen první část. Tímto heslem bylo, že je to samotná víra, která ospravedlňuje. Samotnou vírou jsme ospravedlněni. Ovšem pak byla druhá část, kterou už tak často necitujeme, protože celá věta zní: „Samotná víra ospravedlňuje, ale ne víra, která je sama“. Součástí víry jsou vždy skutky. Martin Luther říkal: „Skutky nejsou základem, pokud jde o ospravedlnění, ale pravá víra nikdy nezůstane bez následných skutků, stejně jako slunce nemůže existovat bez toho, aby vydávalo ze sebe paprsky světla.“ Jakub to říkal velice jednoduše: „Ukaž mi tvou víru bez skutků a já ti ukážu mou víru na základě skutků.“ Myslím si, že tím vystihnul velice přesně, jak se věci mají. Ovšem je dobré si uvědomit, že není jedno, kdo stanoví pravidla, protože bychom si mohli říct: „No dobře, tak se domluvme na několika pravidlech, Mojžíši ty jsi nejmoudřejší, řekni první pravidlo, Áron ten je druhý nejmoudřejší mezi námi, ať řekne
druhé pravidlo a tak se nějak dohodneme a budeme mít nějaká pravidla, která budeme dodržovat.“ Protože takhle, zdá se, že chce dnešní svět fungovat, ale zdá se, že se mu to moc nedaří. Dnešní poselství Sinaje je, že je to Bůh, který stanoví pravidla, ne my sami. Humanisté se nám vždy snažili vysvětlit, že Desatero neboli Dekalog se tak nějak vyvinul, jak se lidé postupně organizovali a vytvářeli určitá pravidla své společnosti, nakonec se takovým způsobem vyvinulo i Desatero. Takové nějaké shrnutí, co je dobré a co se ukázalo jako osvědčené, aby lidé podle toho jednali. Někteří dokonce říkají, že Mojžíš neudělal nic jiného, než že vzal zákoník Chammurapiho, který žil před Mojžíšem v Mezopotámii, zestručnil jej a použil jako základ Desatera, které dal Izraeli, protože věděl, že nějaký zákoník potřebují. Když byste se do Chammurapiho zákoníku podívali, zjistili byste, že se s Desaterem nedá srovnat. Je to asi 280 jakýchsi předpisů, které Chammurapi napsal, které je možné prozkoumat díky archeologům, kteří si dali tu práci, aby to rozluštili. Ale hned na první pohled uvidíte, že je to dílo člověka. Prvních 90 řádků říká o tom, jak je úžasný král Chammurapi. Už jen z toho je jasné, kdo za tím stojí. Teprve pak se tam objevuje Marduk, nejvyšší bůh starého Babylóna. Zajímavé jsou třeba velice přemrštěné tresty, které ukazují na prostředí, ve kterém bylo Izraeli dáno Desatero. Například zloděj měl splatit třicetinásobek toho, co ukradl a pokud toho nebyl schopen, byl popraven. Dnes by asi nebylo mnoho zlodějů J. Pokud by třeba někdo kradl během
Desatero pro 21. století
Ročník 24, květen 2012
21
Desatero pro 21. století
Ž I V O T V K R I S T U
22
požáru, trest byl vhození do toho ohně. morálních absolutních požadavcích Další oblastí jsou třeba lékaři, dnes za- na ně, třeba o existenci nějakého stvořitejímavé téma, zejména co se týče platů. le, kterému se budou zodpovídat za svůj Kdo přišel tehdy za lékařem, měl mu život. To by mohlo narušit negativně jezaplatit podle svých příjmů, ne kolik si jich ničím nerušený vývoj. To by mohlo řekl lékař, ale kolik byl schopen zaplatit. narušit jejich emocionální stabilitu atd. 6. Právo zločince musí být chráněno A když se lékaři nepovedl zákrok, měl být tvrdě potrestán. Chammurapi asi neměl za každou cenu. Nikdo nesmí být zbaven života, ať udělal jakoukoli zvrhlost. Namoc rád lékaře. Tento zákoník se týká majetku, Desa- opak nenarozené děti nemají mít žádná tero je o Bohu a o lidech. Ano, i tam je práva. Jejich likvidace je záležitostí svozmínka o majetku, ale to hlavní je vztah bodné volby matky. 7. Manželství jednoho muže a jedné Boha k člověku. Žádný starý zákoník se nedá ani zdaleka srovnat s vyrovnanos- ženy je pouze jednou z mnoha alternativtí, moudrostí, nadčasovostí a jednoznač- ních možností, a není řečeno, že tou nejností Desatera, které se nedá obejít. Nej- lepší. Nikdy se nesmí omezovat svoboda lepším příkladem je Islám. Islám vznikal žádného z partnerů v manželství, zvolit 600 let potom, co Ježíš vyhlásil své kázá- si ještě další vztahy, které by pro ně byly ní na hoře, což je vlastně vysvětlení, jak příjemné a daly nějaké sebeuspokojení. 8. Je třeba očekávat, že soukromý byzmáme přistupovat k Desateru. Nějakých 2000 let potom, co bylo Desatero na svě- nys bude podvádět, s tím je třeba se smítě (600 plus 1500 let). A když čtete pra- řit, akcionáři a zaměstnanci se budou vidla v koránu, zjistíte, že jsou velice bi- snažit vždycky nějak obohatit. (V Česku zarní, zvláštní, a že jsou velice poplatné se tomu říká tunelování.) Aby měli ze své době, ve které vznikaly. A přitom měli práce tu správnou satisfakci. 9. Za účelem zachování vztahu je přijamožnost využít už to, co Bůh dal. Jak by asi vypadalo Desatero, které by telné lhát (psychologové i manželští povznikalo dnes, v moudrých hlavách dneš- radci radí zatloukat) a je třeba očekávat, ních lidí? Někde jsem četl takovou paro- že politici budou slibovat to, co nikdy neplánují splnit. dii na Desatero: 10. Sobecká ctižádost a sebe doceně1. Jsou mnozí bohové uctíváni ve světě a žádné náboženství nesmí být bráno ní je velmi potřebné. Touha mít více je v pořádku. I když je to třeba touha vyhrát za méně významné než ta ostatní. 2. Úcta k předmětům a obrazům, které peníze v loterii a ne soustavnou prací, zobrazují boha jsou pravým způsobem, prostě rychle zbohatnout je vždy dobré a pozitivní. jak vyjádřit své pravé náboženské cítění. V dnešní době si však každý píše své 3. Nikdo nesmí mluvit o jiném náboženství s neúctou, aby nezrazil ty, kteří desatero, protože v postmoderním věku platí, že co je dobré pro tebe, nutně nejsou součástí toho náboženství. 4. Produktivita a zisk je to nejdůležitější, musí být dobré pro mě. Respektuji tvoji čemu se musí vše poddat. Dividendy ak- pravdu, ale já mám svoji pravdu. A když cionářů jsou důležitější než férová mzda ta pravda pro mě funguje, naplňuje, nebo rozumná pracovní doba, nebo sta- a uspokojuje mě, to je to, co se počítá. To bilní rodina a odpočinek pracovníků. říkají dnešní „moudří“ lidé. Na Sinaji ale zaznělo něco, co platilo 5. Rodiče by měli ctít své děti tak, že se zdrží jakýchkoli fyzických trestů a trau- nejen jako součást smlouvy Izraele, ale matizování dětí vyučováním o nějakých podle čeho Bůh soudil všechny národy
a všechny lidi ještě dřív, než to bylo řečeno na Sinaji, protože to byly věci, které platily od stvoření člověka. Bůh podle toho jednal s každým člověkem, každým národem. Samozřejmě Izrael je tím kněžským národem, který měl být světlem národům, aby ukazoval prakticky, jak se tyto Boží principy mají naplňovat v životě člověka. V 19. kapitole Exodu čteme, potom co Izraelci přišli k hoře Choréb, tak se setkali s Bohem: (čti Exodus 19,1–25) Jsou mnozí lidé, kteří berou tuto zkušenost jen jako nějaké pohádkové vyprávění. Jsou teologové, kteří vám řeknou, že celý Zákon, celá Tóra vznikala v různých prostředích, že jsou Elohisté a Jahvisté, kteří byli v dějinách a tak nějak postupně z té mozaiky v době Ezdráše vznikl Zákon. Mně se líbil kratičký film kanadského archeologa, který mluvil a pátral po tom, jaké máme nejstarší záznamy zapsané Tóry. Měl rozhovor s jedním archeologem v Izraeli, který vyprávěl, jak jednou, čirou náhodou, když v okolí Jeruzaléma prohledávali hroby, na kterých si někteří Palestinci stavěli domy (většina těch hrobů jsou vypleněné) dal příkaz studentovi: „Vlez tam a sepiš seznam všeho, co tam najdeš!“ Bylo tam takové okénko ve skále. On vylezl a říká: „Něco zajímavého jsem našel.“ Našel stříbrný plátek (ukázalo se, že hrob nebyl důkladně vypleněn) na kterém byla starobylá hebrejská písmena. Zkoumali to a zjistili, že je to nápis z velice staré doby Ezdráše, kde bylo napsáno Šma Izrael – vyznání, které Izraelci vyznávají z Desatera. Což podle těch odborníků je z jednoho proudu, který měl podíl na vzniku Tóry. No a tak to leželo v muzeu, všichni se na to dívali, až jednou se na to podíval jiný odborník, který zjistil, že tam je ještě něco jiného. Zjistil, že přes to jde ještě další nápis, který je o několik století starší a že ten kousíček stříbra byl znovu použit. Byl tam napsán úryvek Áronova požehnání. Což mělo být podle těchto „odborníků“ ze dvou různých zdrojů, které se neměly nikdy setkat. Proto je dobré důvěřovat, když je napsáno, že Bůh napsal všechna tato slova a předal Mojžíši, a je dobré to brát vážně. A ten kanadský archeolog (on je trochu takový vtipálek) řekl: „Takže, když vám říkají: no jo, ale to je jen o pár století dozadu, dlouho před Ezdrášovou dobou, ale není to až z doby Mojžíše,“ řekl: „dejte nám čas, možná objevíme i něco z doby Mojžíše.“ Samozřejmě by to bylo hezké, ale realisticky se to těžko stane. Když se podíváme na to, co se stalo na té hoře, mně osobně naskakuje husí kůže. Když to čtu a uvědomím si jak ten Velký a Svatý Bůh, jehož přítomnost z jedné strany posvěcuje, ale z dru-
Vždyť ještě než je snesl, než je Boží ohnivá ruka napsala na kamenné desky, Izraelci stihli porušit téměř všechna tato přikázání.
hé strany zabíjí, jak On se chtěl přiblížit ke svému lidu, aby ho posvětil, a z druhé strany jaká opatření musel dělat, aby je Jeho přítomnost nezabila. Nedávno se ve sboru s námi sdílel bratr Pavel Motyka, pastor z Oldřichovic se svým prožitkem. Říkal, že jednou, když ho Pán probudil v noci, tak byl vzat anděly do nebe. Jestli to bylo vidění nebo skutečnost, to nešlo přesně rozebírat, ale jednu věc vám z toho řeknu. Když přišel do nebe, byli tam obrovští andělé, kteří ho převzali od anděla, který ho přivedl, a potom ho přivedli k Ježíši. Vyprávěl, že prostě věděl, že je to Ježíš. Nedokázal se podívat do Jeho tváře. Neměl odvahu. Pouze věděl, že je to On. Prožíval obrovskou bázeň. Než se dostali na to místo, procházel údolím, které bylo údolím stínu a tmy. Tam ho chránili andělé, kteří ho převáděli. Ale to důležité je, že to je přesně tak, jak vidíme Zjevení Boží v Bibli. Vždycky nahánělo hrůzu a bázeň v lidech. Setkání s Bohem není něco takového, jak jeden charismatický pisatel (velice populární v některých kruzích) napsal, že když přišel do nebe, tak vstoupil do Boží řeky a šplouchali se s Ježíšem jako dva mladí kluci. Víte, já vám chci říct, že na té hoře se Bůh jenom tak trošku chtěl přiblížit, aby posvětil svůj lid a vstoupil s nimi do smlouvy. Ta hora se celá třásla a měla problém to unést. A jediný Mojžíš, který byl v přímém kontaktu s Bohem, byl schopen v Boží přítomnosti obstát. Dále v některých kapitolách čteme, jak Mojžíš toužil, aby se mu zjevila Boží sláva. A jak Bůh zase dělá takové velice složité operace, aby se aspoň trošku zjevil Mojžíši. To nám ukazuje na velikost, na svatost Boží. Jakoby z toho jiného světa, Božího světa, chtěl Bůh sáhnout do našeho časoprostoru, jakoby ho trošinku rozevřel. Když astronomové mluví o černých dírách a o různých kanálech, kterými se dá prostupovat mezi dimenzemi a jednotlivými vesmíry, protože oni věří, že těch vesmírů je více, Bůh najednou sahá do časoprostoru a dějí se věci. Je to Bůh, který přesahuje vše. Nebe je jeho trůn a země je podnoží Jeho nohou. Takový je Bůh, který řekl všechna tato slova. Minule jsem četl podle studijního překladu, dnes budu číst podle Bible 21. (čti Exodus 20,1–21)
Pak byl Mojžíš na hoře a lid byl dole. Teď bychom očekávali, že vstoupili do 40-ti denního půstu, modlili se za Mojžíše, protože to, co prožili, byla obrovská hrůza. Přítomnost, blízkost Boží svatosti. A pak najednou, když Bůh mluví všechny ty věci, které chtěl Mojžíši říct, nakonec mu říká: „A teď běž dolů, protože lid, který si vyvedl z Egypta, zhřešil.“ Čteme ve 32 kapitole: Když lid viděl (to je ten lid, který se tak třásl pod tou horou), že Mojžíš otálí sestoupit z hory, shromáždil se proti Áronovi a řekl mu: „Vstaň a udělej nám bohy, kteří půjdou před námi. Vždyť o tom Mojžíši, muži, který nás vyvedl z egyptské země, nevíme, co se s ním stalo.“ Pak tam čteme, že jim Áron řekl, aby přinesli všechny zlaté předměty a z toho jim udělal zlaté tele. Přesně takové, jaké uctívali Egypťané. Dokážete si představit, že před velice krátkou dobou, před několika dny, se jim Bůh zjevil jako ten Mocný z hory Choréb, který je vyvedl z Egypta, viděli všechny rány, které padly na Egypt, jak egyptští bohové nebyli schopni nic v této věci udělat. A najednou si vytvoří zlaté tele a řeknou: tohle je bůh, který tě vyvedl z Egypta. Pak tam je napsáno, že lid se posadil, aby jedl, pil a pak vstali, aby se povyrazili. Je skutečně člověk schopný takto jednat? Někdy si myslíme, že jsme jiní, ale já vám chci říct, to je přesný obraz toho, jaký jsi ty a já. Nebýt Kristovy milosti, tak jsme přesně takových věcí schopní. A neříkej mi, že ne. Neříkej mi, že si nejsi vědomý toho, že když jsou ty nejsvětější okamžiky ve tvém životě, že vzápětí tě nedokáže napadnout ta největší hloupost. Takový je člověk. Když Bůh poslal Mojžíše zpátky, Mojžíšova horlivost způsobila, že praštil těmi Bohem učiněnými deskami Božích přikázání. Vždyť ještě než je snesl, než je Boží ohnivá ruka napsala na kamenné desky, Izraelci stihli porušit téměř všechna tato přikázání. Pak přišel Boží soud na Izrael, ale Mojžíš se za lid přimlouvá a říká: „Neodvracej se od toho lidu, co řeknou okolní národy?“ (používá všechny argumenty, které ho napadly), „Co řeknou Egypťané? Vyvedl je na poušť jen proto, aby je tam pobil.“ Mojžíš byl velice pohotový, že mluvil takovýmto způsobem. Byl ochoten, aby jeho Bůh odťal a odstranil, jen aby nezavrhoval Boží lid. Víte, Mojžíš byl velice zvláštní člověk, měl Božího Ducha v sobě. Boží ruka byla na něm, proto takto jednal. Byl to pokorný člověk. A pak najednou Bůh říká: „Zhotov si Mojžíši dvě kamenné desky a vystup ke mně na horu.“ To nám ukazuje, že Bůh v té chvíli, kdy se rozhněval na Izrael, neztratil nic ze své lásky a trpělivosti. Součástí přikázání je, že Bůh prokazuje milosrdenství tisícům pokolení. Mi-
losrdenství (to slovo je chesed), to je ta mnohotvárná Boží láska, která je ukázána ve Starém zákoně. Je to Boží postoj vůči člověku. A máme obrovské štěstí, že Bůh, který stvořil tento svět, Bůh, který je Otcem Pána Ježíše Krista, ho poslal, aby zemřel za tebe a za mě, aby odplatu za porušení Božích přikázání vzal na sebe. Každý z nás porušil Boží přikázání a odplata za hřích je smrt. Všichni bychom zasloužili smrt, ale Bůh poslal svého Syna. Bůh sestoupil ze svého trůnu, aby přijal plnou odplatu za tvé i mé přestoupení. A proto můžeme přistupovat k přikázáním ne jako ti, kteří hledají záchranu a spásu, ale jako ti, kteří byli nádherným způsobem vysvobozeni. Izrael byl vysvobozen z Egypta a pak dostal pravidla. Ty a já jsme byli vysvobozeni z hříchu, protože odplatu za porušení jakéhokoli pravidla vzal On na sebe, abys nemusel platit ty a já, protože my bychom nikdy neuspěli. Naopak dává svého Ducha svatého do tvého i mého nitra, aby nás uschopnil a zmocnil žít podle Božích svatých požadavků. Takový je tento Bůh.
Desatero pro 21. století
Ročník 24, květen 2012
3. Jestli byla Stará smlouva dána v takové moci, oč více je mocná, slavná a svatá ta Nová. Nepřistoupili jste přece k hmatatelné hoře, k hořícímu ohni, k mračnu, temnotě a vichřici, ke zvuku polnice a k takovému hlasu slov, že ti, kdo ho slyšeli, prosili, aby k nim už nemluvil. (Nemohli totiž snést to, co se jim přikazovalo: „Kdyby se i jen zvíře dotklo té hory, bude ukamenováno nebo zastřeleno šípem.“ A ta podívaná byla tak hrozná, že Mojžíš řekl: „Jsem vyděšen, až se třesu.“) Přistoupili jste ale k hoře Sion a k městu živého Boha, nebeskému Jeruzalému; k desetitisícům andělů, k slavnostnímu shromáždění, k církvi prvorozených, kteří jsou zapsáni v nebesích; k Bohu, soudci všech, k duchům spravedlivých, kteří došli cíle; k prostředníkovi nové smlouvy Ježíši a ke skropení krví, která mluví lépe než Ábelova. Hleďte, abyste neodmítli toho, který k vám mluví. Jestliže totiž ti, kteří odmítli toho, kdo na zemi vydával Boží pokyny, neunikli, čím spíše neunikneme my, odvracíme-li se od toho, který je z nebe. Jeho hlas tehdy otřásl zemí, nyní však zaslíbil: „Ještě jednou otřesu nejen zemí, ale i nebem.“ A to, že řekl „ještě jednou“, ukazuje na odstranění věcí, jež jsou otřesitelné (neboť jsou udělané), aby tak zůstaly ty věci, které jsou neotřesitelné. Poněvadž tedy přijímáme neotřesitelné království, buďme vděční a tak služme Bohu přijatelným způsobem, s úctou a bázní. Neboť náš Bůh je stravující oheň. (Ž 12,18-29) Neboť náš Bůh je stravující oheň. Bohuslav Wojnar, AC Křesťanské centrum, Český Těšín
23
Ž I V O T V K R I S T U
Soutěž O poklad Krále králů
V Olomouci byli vítězové pasováni na rytíře Božího Slova. Ono totiž, když se podíváme na to, jaká je Boží zbroj, tak ěla letos už osm roků. A le- úplně nejlepší – vždyť je to soutěž. A děti zjistíme, že Boží Slovo je meč Ducha svatos poprvé měla druhé kolo nás nezklamaly – byly opravdu výborné tého. Každý, kdo měl někdy v ruce meč, na třech místech, což se ukáza- a mnohé z nich nás opět překvapily, jak ví, že se s ním dá udělat takřka cokoliv – lo jako velmi požehnané. Všichni jsme si dobře se na soutěž připravily a jak jsou ohrozit sebe i všechno a všechny kolem, nebo ochránit sebe i všechno a všechny to mohli užít více v klidu. Letos byla sou- jejich znalosti vynikající. kolem – podle toho, jak s ním nakládám. těž ve druhém kole hodně těžká, protože jsme si říkali, že přece jenom musíme něZde uvádím jména vítězů, kterým gra- Stejné je to i s Božím Slovem. Jsem nadšená, že je tolik dětí, které studují Boží jak odlišit mezi těmi šikovnými dětmi ty tuluji: Slovo a znají mnohé pasáže zpaměti. Modlím se, aby každému z dětí tato znaKat. jméno sbor body lost přinášela požehnání do života, raA 30 soutěžících Max: 40,5 dost, vítězství nad zlem a ochranu v do1 Šindler Vojta AC Kopřivnice 38,5 bách těžkých. Na druhou stranu je mi líto té spousty dětí, které nemají dosta2 Myška Kuba AC Prostějov 38 tečnou motivaci k tomu, aby se učily žít 3 Tomíček Tomáš AC Třinec 36 s Bohem naplno. Vím, namítnete, že znaB 35 soutěžících Max: 41 lost Božího Slova není všechno – a budete mít pravdu. Nicméně – je to mnoho 1 Myšková Veronika AC Olomouc 39,5 a je to potřebné. Čím lépe děti připraví1 Kazdová Adélka AC Kolín 39,5 me, tím větší naději na záchranu jim dá2 Kazdová Eliška AC Kolín 39 váme. Boží touha je, aby nezahynul ani jeden z těch maličkých. Naší touhou je, 2 Salamonová Eliška AC Olomouc 39 abychom jim v tom dovedli co nejlépe 3 Dubčák Daniel AC Frýdek-Místek 38,5 pomoct. C 25 soutěžících Max: 42 A co nás čeká příští rok? Budeme spo1 Fleková Nikol AC Kolín 42 lečně číst Lukášovo evangelium, půjdeme po stopách Mojžíše – tam vám ještě 1 Pernica Ondřej AC Brno 42 upřesníme, kolik kapitol bude číst kte2 Flek Tomáš AC Kolín 41,5 rá kategorie, protože je to hodně obsáh3 Labajová Ester AC Agapé – Český Těšín 38 lé. Prvních 20 kapitol knihy Exodus ale bude společných pro všechny. (Vyjmeme 3 Pernicová Lydie AC Brno 38 z toho jen rodopisy.) A také se naučíme 3 Ťupová Míša AC Zábřeh 38 Žalm 91. I zde platí, že pro menší děti to D 32 soutěžících Max: 42 bude kratší pasáž. Tady dát obrázek meče a Bible – meč 1 Kunášek Daniel KS Kutná Hora 42 položený přes Bibli. 2 Tomíček Timotej AC Třinec 41 Nakonec chci opravdu moc poděkovat 3 Kameníková Alžběta AC Velké Meziříčí 38,5 všem, kteří se na soutěži a její realizaci podíleli. Je to práce ohromného týmu E 8 soutěžících Max: 66,5 a já děkuji Bohu za každého z vás. 1 Tomíčková Ester AC Třinec 58,5 Dana Navrátilová 2 Bubanová Milana AC Dobrá volba 56 A nyní bych se s vámi ráda podělila 2 Svobodová Eva AC Lysá nad Labem 56 o dvě svědectví, která mi v souvislosti se 3 Dvořák Daniel AC Kolín 51,5 soutěží přišla:
Dětem
M
Svědectví Veroniky Salamonové
24
Blíží se soutěž O poklad Krále králů, a tak mě napadlo napsat, jak mě před dvěma týdny Pán Ježíš uzdravil na základě veršů z Přísloví 3. (Mimochodem podobné uzdravení jsem zažila před dvěma lety právě na tento verš.) V pátek ráno jsme měli odjet k babičce. Ve čtvrtek jsem měla hodně práce – dopoledne učit Elišku, pak udělat oběd, uklidit a sbalit věci na 4 dny. Před obědem jsem dostala teplotu, začala mě bolet hlava a klouby. Vše jsem ale stejně musela
udělat (Eliška a Honzík byli skvělí, pomáhali mi vařit, balit své oblečení a hračky, dokonce babičce zabalili dárky k narozeninám J). Když jsem si šla večer lehnout, už jsem měla horečku a děsné bolesti hlavy a kyčlí. Říkala jsem si, že přece nebudu u babičky nemocná! Vzpomněla jsem si na Petrovu tchyni a její uzdravení a na mé uzdravení z horečky před dvěma lety – na základě veršů z Přísloví 3. A tak jsem si začala opakovat Přísloví 3,1–10. (Díky soutěži to znám zpaměti. J) Boj se Hospodina, od zlého se odvrať, to dá tvému tělu zdraví a svěžest tvým kostem. Modlila jsem se: „Pane, věřím, že mám bázeň před Tebou. Teď se chci odvrátit od všeho zlého, odpusť mi.“ Vroucně jsem se modlila, ať mě Pán cele očistí, ať se mu cele líbím... „Věřím, že mám bázeň před Tebou a odvrátila jsem se od všeho zlého, ale mé tělo je nemocné a mé kosti-klouby šíleně bolí. Prosím, dej mému tělu zdraví a svěžest mým kostem podle tvého slova. Amen.“ Ráno jsem se probudila zcela fit – bez teploty a po bolesti ani památka. PÁN JEŽÍŠ UZDRAVUJE I DNES!
Svědectví Ivy Haderkové
2. kolo kategorie B
2. kolo kategorie B
Abraham – kviz
Abraham – doplňovačka
1. Když došel Abram k božišti Móre, řekl 1. Kdo se dožil vyššího věku, Abraham mu Hospodin: (Gn 12,7) nebo Sára? (Gn 23,1; 25,7) a) „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ b) „Zde udělej studnu a postav stany.“ __________________________ c) „Zde se musí tvá cesta oddělit od cesty Lota.“ 2. Je to pravda, že když se dlouho nenarodilo dítě Sáře, přišel Abraham za Sá2. Když nastal hlad, sestoupil Abram rou a řekl jí, že bude mít tedy dítě s ots celou pospolitostí do Egypta. Tam rokyní, která Sáře patřila? (Sára se proto (Gn 12,15) na otrokyni Hagar zlobila.) (Gn 16,2) a) žila Sáraj ve faraonově domě. b) se mu narodil první syn – Izmael. Zakroužkuj správnou odpověď: c) mu Bůh zaslíbil, že jeho potomků bude jako hvězd. ANO / NE
Dětem
Ročník 24, květen 2012
3. Po vítězství nad nepřáteli Abramovi 3. Hospodin sdělil Abramovi, že bude požehnal jeden z králů. Abram mu pak mít mnoho potomků, kteří se ale dodal desátek ze všeho, co měl. Jak se jme- stanou do otroctví. Jak dlouho měli být noval ten král? (Gn 14,18–20) v tom otroctví? (Gn 15,13) a) Nabúkadnesar b) Arjók __________________________ c) Malkísedek 4. Znamením smlouvy mezi Bohem 4. Jak se abímelek, král Geraru dozvěděl, a Abrahamem měla být obřízka. Byl obže Sára je žena Abrahama? (Gn 20,3) řezán i Izmael? (Gn 17,25) a) Sára mu to sama řekla b) Bůh mu to ukázal ve snu Zakroužkuj správnou odpověď: c) přišel za ním jeden z jeho služebníků, který se to dozvěděl ANO / NE
V Kolíně na semináři dal Tomášek (7 let) život Pánu Ježíši a cestou domů jsem mu říkala, že se v něm narodilo 5. Kolik měl Abraham let, když se mu 5. Tři poslové od Hospodina přišli oznámit Abrahamovi, že se mu narodí syn. duchovní miminko a to že je teď třeba narodil Izák? (Gn 21,5) a) 75 Pak se zvedli a odešli do dvou měst. Jak krmit, aby hodně rostlo a sílilo. To mě b) 86 se ta města jmenovala? (Gn 18,20) tak napadlo, ani nevím jak, ale Tomášek c) 100 tomu hned porozuměl a mluvili jsme __________________________ o tom, že je potřeba si číst Bibli, povídat si s Pánem... Do té doby jsme četli spíše 6. Když Sára zapudila (vyhnala) Hagaru méně než více dětskou Bibli a normální i s jejím synem Izmaelem, ukázal se Ha- a ________________________ Bible ho nebavila. Ale teď jsem si vzpo- gaře Boží posel. Co udělal? (Gn 21,18) a) řekl jí, že se neměla tak hrubě cho- 6. Kdy Bůh změnil jméno Abram na Abmněla, že bude soutěž o Poklad Krále raham? (Při jaké události?) (Gn 17,5) králů a že je to skvělá motivace, proč číst vat ke své paní b) řekl jí, že má pečovat o syna, že z něj Bibli a tím zároveň krmit miminko. A tak __________________________ jsme začali. Každý den jednu kapitolu Bůh učiní velký národ c) dal jí napít a řekl jí, že má sestoupit z Marka, jednu o Abrahamovi... Tomášek __________________________ dával pozor, Lucinka si u toho malovala, do Egypta, kde je její rodina ale také lapala, protože na konci jsem dávala otázky, a oba je uměli. Takže takto 7. Abrahamův služebník se vypravil 7. O kom Bůh řekl: „Bude to člověk nejsme se trošku připravili na první kolo, hledat ženu pro Izáka. Proč se zastavil zkrotný, jeho ruka bude proti všem?“ děti to bavilo a obě postoupily. Na dru- před městem, kde se Abraham narodil? (Gn 16,12) hé kolo jsme to četli podruhé... No a teď (Gn 24,12) a) modlil se, aby Bůh dal zdar jeho __________________________ jsem našla na webu starší ročníky včetně kvízů, takže začínáme číst Matouše a Elí- cestě b) modlil se, aby našel rodinu Abrahama 8. Poslové od Hospodina, přišli do Lošu s Eliášem a až to přečteme, uděláme c) bál se, protože byl cizinec a země tova domu. Co se stalo mužům, kteří si doma sami soutěž J ...a pak pojedeme ještě starší ročníky soutěže. Je to super, byla ve válce chtěli násilně do toho domu vniknout? moc mi tato soutěž a všechna ta práce (Gn 19,11) i z minulých ročníků pomáhá vést děti 8. Jak se jmenovala Izákova nevěsta? za Bohem. A ještě jedna maličkost – naše (Gn 24,15) __________________________ a) Míkal Lucinka (5 let) dnes večer taky dala život b) Ráchel Pánu Ježíši, takže slavíme. Hurá, Bůh je __________________________ c) Rebeka tak dobrý!
25
19. díl Smysl existence přírody, života V minulých dílech jsme se ptali po původu vesmíru, Země, života, člověka. Srovnávali jsme pohledy evoluční vědy a Bible, zamýšleli jsme se nad otázkami „Jak to mohlo z pohledu vědy či Bible být?“ Nyní se na tuto problematiku podívejme z jiného úhlu a položme si otázky „Proč je tu vesmír, Země, živá příroda?“, „Jaký smysl má život člověka?“ Ptát se po smyslu lidského života přímo souvisí s otázkou perspektivy. Zastánci evoluce se dívají na život z fyzické roviny. Jakmile ustanou v těle základní pochody, jedinec umírá, což pro ně znamená, že život přestává existovat. U jednoho dříve u jiného později, ale jakmile nastane smrt těla, všechno jednoduše pro jedince končí a ztrácí tak nadále smysl. Pro evolucionisty je smrt synonymem pro konec, cokoliv jedinec konal, má pro něj tedy smysl jen dočasně. Biblická perspektiva vnímání lidského života je od základu jiná, Bůh 1) stvořil člověka jako věčnou bytost a 2) člověk má vedle přirozené roviny též rovinu duchovní. Také pojem smrt vnímá Bible odlišně, nejedná se o konec existence (nebytí), ale o oddělení se. Jednodušeji řečeno člověk je duchovně mrtvý ne tehdy, kdy jeho duch neexistuje, ale pokud je oddělen od Boha. Podobně i tělo je mrtvé, pokud je odděleno od ducha. Pokud člověk fyzicky umírá, odděluje se jeho duch od přirozeného těla, které se „obrátí v prach“. To ale není „konec příběhu“. Duch každého člověka se při vzkříšení znovu spojí s novým tělem. Navíc vzkříšeni budou nejen „věřící“, ale všichni. Každý bude buď věčně „s Bohem“ nebo „tam, kde s Bohem nebude“. Nebytí se nekoná. To není mytologie, ani filosofie, ale doložitelná realita. Podívejme se společně do 1. listu Korintským, kap. 15, kde apoštol Pavel píše: „…Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou…“ Vzkříšení Ježíše je průkazné a dosvědčené (ačkoli se to mnozí učenci všech následujících století snažili odborně zpochybnit – leč bez úspěchu). „…Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli.“ Záležitost Kristovy smrti a vzkříšení není jen planým handrkováním o slovíčka. Kvůli hříchu, kterým je každý člověk prosáklý, člověk podléhá smrti (tj. oddělení od Boha). Hřích nemůže být v jednotě s Bohem, proto i člověk s hříchem setrvává v oddělení od Boha, je duchovně mrtvý. Člověk je věčná bytost a tato smrt (oddělení od Boha) je také trvalá. Bůh touží být s člověkem a Kristova smrt na kříži přináší východisko: Ježíš nezhřešil, tudíž nepodléhal smrti, ale přijal smrt za hřích člověka zástupně, tím místo něj naplnil zákon a spravedlnost – hřích člověka byl právoplatně „vypořádán“ smrtí – věčným oddělením od Boha. Díky této zástupné oběti z boží Milosti vznikla skulina pro člověka, který tuto zástupnou oběť svobodně přijme a vztáhne na sebe. Protože nemůže být hřích, který je již oddělen, oddělován podruhé, nic nebrání člověku být opět s Bohem a Žít. „…A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života. Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho. Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci. Musí totiž kralovat, `dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy´. Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt, vždyť `pod nohy jeho podřídil všecko´.“ Zmínil jsem nové tělo, apoštol Pavel k tomu vysvětluje: „… Ale někdo snad řekne: `Jak vstanou mrtví? V jakém těle přijdou?´ Jaká pošetilost! To, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže neumře. A co zaséváš, není
26
tělo, které vzejde, nýbrž holé zrno, ať už pšenice nebo nějaké jiné rostliny. Bůh však mu dává tělo, jak sám určil, každému semeni jeho zvláštní tělo. Není jedno tělo jako druhé, nýbrž jiné tělo mají lidé, jiné zvířata, jiné ptáci, jiné ryby. … Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. … Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní. Jak je psáno: `První člověk Adam se stal duší živou´ - poslední Adam je však Duchem oživujícím. Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní. První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe. Jaký byl ten pozemský, takoví jsou i ostatní na zemi, a jaký je ten nebeský, takoví i ostatní v nebesích. A jako jsme nesli po dobu pozemského, tak poneseme i podobu nebeského. Chci říci to, bratří, že člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném. Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: `Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil!“ Vraťme se ale k otázce smyslu života. Z perspektivy evoluční teorie zní docela logicky výzva k užívání si každého dne naplno, nikdy nevíme, který den bude poslední… Smysl dává moderní „být v pohodě“. Pokud si člověk může dopřát zboží nebo služby, po nichž touží, má-li naplněné své potřeby, dosahuje v základu všechno. Jenomže tak jednoduché to ale není. Něco člověka podvědomě znepokojuje, nutí hnát se dál, hledat… Zastánci evoluce v tom vidí pud sebezáchovy a snahu o zlepšení podmínek pro další generaci, zde podle nich tkví i smysl života. Bible to „něco“ popisuje jako vnitřní prázdnotu způsobenou oddělením se člověka a Boha. Hluboký a intenzivní vztah Stvořitele se svým stvořením byl hříchem zničen, člověk tím ztratil účel své existence – to, proč byl stvořen. V člověku zůstala prázdnota a touha po znovunabytí smyslu své existence. Na řadu přišly nespočetné filosofické a náboženské směry – jedni vidí cestu v umírněném užívání si rozkoší, další v asketické cestě za nirvánou, jiní v oproštění se od emocí. Pragmatičtější jedinci hromadí majetek, aby měli oni sami i jejich potomci zajištěnou budoucnost, druzí se pokoušejí ovládnout své okolí, protože spoléhají na sílu a moc. To je pomíjivá honba za větrem. Způsobů, jak „zaplácnout“ vnitřní prázdnotu lidé ve své zatvrzelosti vymysleli nespočet, pokud se tyto náhražky nesetkávají s úspěchem a člověk pořád nemůže dojít trvalého naplnění, stále ještě zbývá možnost „přehlušit“ to alkoholem, drogami, či dalšími způsoby sebezničení. To je smrt – oddělení. Přitom je zcela přirozené, ptát se „co k čemu slouží“ rovnou „u výrobce“. Bible ukazuje cestu k Bohu, k trvalému naplnění prázdnoty. Nejde přece jen o nějakou teorii všeobecného smyslu života, ale také o to, jak takový Život žít každý den, jak si sestavit žebříček hodnot a jaké si určit životní priority. Vztah s Bohem není náboženství, či soustava poznatků, ale produktivní život stvoření se svým Stvořitelem. „Stvoření opírající se o tebe chráníš pokojem, pokojem, neboť v tebe doufá.“ (Iz 26,3) Ano, je tu podmínka důvěry, ta ale roste pokorou a nasloucháním. Abychom nezapomněli na vesmír, Zemi a život na ní, to všechno by nedávalo smysl, pokud by se jednalo o pouhou souhru neuvěřitelných okolností, klíčových náhod v pravý čas a neřízeného vývoje trvajícího miliardy let. Je to důmyslné Boží stvoření, v němž se nám dává On sám poznat, abychom nebyli na pochybách. „Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen.“ (Ř 11,36) Tvůrce dává smysl.
Stránka pro děti Stránka pro děti Soutěžní témata na příště Pro SZ: Šalomoun a královna ze Sáby pro NZ: Pavel a Silas zpívají ve vězení (Sk 16. kapitola). Obrázky pro kategorii Bible dětskýma očima posílejte do redakce ŽvK do 10. 6. 2012 S malováním neváhej, pastelkou si pomáhej, hezkou cenu vyhrávej.
Milé děti, rád se s vámi opět vidím, také bych vás chtěl v malování povzbudit, pozvěte i své kamarády k tvořivému soutěžení. Moc se těším na vaše odvážné nápady, jak se s biblickým příběhem dokážete vypořádat. O ty nejlepší obrázky se rád podělím i se čtenáři na této stránce.
Domovský sbor v Antiochii vysílá Pavla a Barnabáše na první misijní cestu
Ondra Šťastný, 8 let
Honzík Kafka, 5 let
Jakub Šťastný, 12 let
Šalomoun dohlíží na stavbu chrámu Šimon Štermenský, 9 let
Daniel Doubek, 4 roky
Prorok Nátan kárá Davida Honzík Kafka, 5 let
Barbarka Socháňová, 9 let
Norik Popeláš, 11 let
Hanička Ševčíková, 8 let
„Urození, dlouho ještě bude tupena má sláva? Milujete marnost, vyhledáváte lež.“ (Ž 4,3) Ptejme se, proč tomu tak je? Způsobuje to pýcha, pocit osobní nedotknutelnosti, zatvrzelost? Možná je život v klamu pohodlný, ale o to tragičtější bude střetnutí s realitou – jako na Titanicu. Kdo by neznal klasický příběh o panáčku Pinocchiovi, kterého si řezbář Geppetto vyřezal, aby měl na stará kolena radost z vytouženého kloučka. Pinocchio ale nechtěl být jen loutkou, toužil po tom být živý jako ostatní kluci. Život však s sebou přinášel nejrůznější výzvy a lákadla, ale i zklamání, prohry a utrpení. Pochopil Pinocchio nakonec své poslání?
Všímáte si, kolik je falešných cílů pro život? Proč by měl ten zlý vymýšlet neustále nové léčky a nástrahy, když perfektně fungují ty staré, osvědčené?
„Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět?“ (Mt 16,26)
Vlastnit – peníze jako prostředek k opatření si zboží nebo služeb, čehokoliv po čem oko zatouží. Ovládat – touha po moci jako prostředek k získání respektu ostatních, slávy a příležitosti ovládat druhé.
„Nikdo nevykoupí ani bratra, není schopen vyplatit Bohu sám sebe. Výkupné za lidský život je tak velké, že se každý musí provždy zříci toho, že by natrvalo, neustále žil a nedočkal se zkázy.“ (Ž 49, 8-10)
Uspokojit – každý měl nebo má v nitru prázdné místo, které může zaplnit jedině Bůh, ale lidé to zoufale zkoušejí zaplnit všelijakými náhražkami. To, na čem si lidé zakládají, bývá často pomíjivé. Starobylé paláce po čase zchátrají, síla přírodních živlů během chvilky dokáže zničit to, na čem se lidé roky lopotili, slavné hrdinské činy upadnou v zapomnění a místa, která se dříve pyšnila svým významem, slávou a velkolepostí dnes slouží tak akorát k tomu, aby tam lišky dávaly dobrou noc. „Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává navěky; nic k tomu nelze přidat ani z toho ubrat. A Bůh to učinil, aby lidé žili v bázni před ním.“ (Kaz 3,14)
„I když jsou tak zvaní bohové na nebi či na zemi – jakože je mnoho takových bohů a pánů – my přece víme, že je jediný Bůh Otec, od něhož je všecko, a my jsme tu pro něho, a jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všecko, i my jsme skrze něho.“ (1K 8,5-6)