Jiří Neduha
UMĚLÁ
ŽENA
aneb – Pěkná člověk nad zlato (z repertoáru divadélka Jiříkovo vidění – Ostrava 1998-2000) ALBERT - mladší bratr zhýralého Roberta. Je mu kolem dvaceti až pětadvaceti, je zjevně plachý, takřka introvertní a pevně odhodlaný žít jiný život, než jaký žije jeho bratr Robert, který je však jeho jediným měřítkem reality života, zejména toho sexuálního. ROBERT – má kolem čtyřiceti let, je tmavovlasý se světáckým knírkem, mohl by pokuřovat viržínko, neustále se upravovat. Ženy miluje nejen fyzicky a nechápe mladšího Alberta, že žádnou ženskou nemá. Nerozumí ani Albertově snaze po vytvoření dokonalé ženy, alespoň do té doby, dokud to vylepšuje jeho jídelníček. MALVÍNA FALKLANDOVÁ – naivka, romantická dívka, které ač má již přes dvacet má znalosti života patnáctileté holky. Chodí si zavzdychat, snít a číst do parku, protože neví, kde jinde potkat vysněného prince. V tom setkání jí ruší Albert, který se omylem a náhodou dostane do její těsné blízkosti. Protože je to první reálný chlapec, se kterým se kdy Malvína setkala a vysněný princ nepřijíždí, poddá se možnosti seznámit se s Albertem. Je submisivní, nerozhodná, což nerozhodnému Albertovi vyhovuje natolik, že přehodnotí svůj velice originální plán na ideálního partnera. Je to i proto, že schůzky s Malvínou jsou značně lacinější než realizace původního plánu. UVADĚČKA – zřejmě několikrát rozvedená žena kolem třiceti. Má trochu posunuté vztahové hodnoty. Albert se jí zdá jako snadná oběť, protože je mladší, vypadá bezmocně a ona si myslí, že chodí do kina onanovat, což ji jako zralou smyslnou ženu popuzuje. Možná by chtěla pro své dvě až tři nemanželské děti nového tatínka. PANÍ A, PANÍ B a jiné PANÍ , jsou dámy kolem třicet pět a výše, velice si podobné, tudíž hrané jednou herečkou. Tyto dámy obdivují bezohlednost a sobeckost Roberta, obdivují na něm, že je exploatuje, a tak je přitahuje jako můry světlo. Možnost svést mladšího bratra Roberta je fascinuje. Přitahuje je jeho nesmělost a bezmocnost. KOVBOJ, EXHIBICIONISTA (eventuelně i dr.HOZNÄDEL – postavy z divadla jednoho herce, které vyplňují mezery v ději, při přeměnách scén. Nemají jiný význam, než odlehčovat děj, které se přesunuji mezi třemi scénami.
Scéna je rozdělena na tři části. Uprostřed je skromně zařízený pokoj obou bratrů, vysunutý na kraj rampy, závěs na vzdálené scéně, za ní skrýš Roberta. Skoro uprostřed lednice. Na kraji rampy stůl s židlí. Napravo - pohled z hlediště - je kino, věšák, který je koupelna bratrů a zároveň se na něj věší ekran, též je to místo pro přednášku dr.Hoznädel, kdyby se konala. Nalevo parčík s lavičkou a stromky, též trochu vysunutou ke kraji rampy. Tam schody na sejití z jeviště – cesta Alberta do Kina, tam též nutné schody. Scény nejlépe rozděluje světlo, jak barvou tak intenzitou.
JN: UŽ
2.
Scéna I. (Albert studuje tlustou knihu) Za stolem sedí Albert, zabrán do četby velice tlusté knihy. V posteli je vidět Robert, který se protahuje a jde k věšáku kde se šlechtí. Jde k zrcadlu. Sice se šlechtí, češe si knír atd., ale po očku znepokojeně sleduje mladšího bratra Alberta. Jde k Albertovi, fascinován objemnou knihou. Začne hovor, Albert dlouho nereaguje). Robert: Alberte! Ty něco čteš? Co čteš? Řekni mi co čteš a já ti řeknu... zapomněl jsem to - (prohlíží se v zrcadle) našel jsem dalších třicet šedivých vlasů... (zpět k bratrovi): To je ale tlustá kniha - A proč
tak tlustá? Když už musíš mermomocí číst, proč si nevezmeš nějakou útlou? Tak co to vůbec, ksakru, čteš, Alberte? (Albert pouze ukáže obal knihy).
Robert: Autodida... to je něco o autech? Ukaž ještě? Autodidaktická anatomie... Hm, já sám mám spoustu zájmu, ale že bych se zajímal o autonomii... A co to vlastně je? Albert: Věda o člověku. Robert: Kdyby sis raději přečetl Švejka... Věda o člověku? Albert: Vědní obor studující tvar, vnitřní stav stavby těla, polohu ústrojí organismu. Robert: Polohy? Polohy ty jsou důležitý... Albert: Tohle je konkrétně anatomie srovnávací, obecná, pro samouky... Robert: Ale to přece není ta normální četba, Alberte... Albert: Zřejmě není normální kvůli rozměru knihy, že? Dle rozměru to není četba na cesty, ale jinak je to ohromně zajímavý. Robert: Ohromně zajímavý. Auto di....auto didi.... Nechceš ty se nakonec stát doktorem? Albert: Ani nápad. Robert: Tak na co to potom studuješ? Albert: Já... ehm... Jen tak. Studuju to jen tak. Robert (rozzlobeně): Jen tak? Ty si klidně řekneš: Jen tak? Jak to se mnou vůbec mluvíš? Jen tak... Ty mně, bratříčku, něco zatajuješ. Albert: Ale já... Robert: Ty! Ty mně přece nemůžeš nic tajit. Od té doby co od nás rodiče odešli jsem ti, matkou, otcem, sestrou, bratrem, strýcem, tetou a někdy i dědečkem... Vůbec se mně v poslední době zdáš nějaký divný. Albert: To jsem se ti zdál vždycky, neustále jsi to tvrdil... Robert: Teď se mně zdáš být ještě divnější než obyčejně. Například to, že jsi začal pracovat. A že jsi zakoupil tak zbytečně prostornou ledničku. Dodnes jsi mně nevysvětlil proč. A teď ještě ta autonomie.(usedá): Nač ti je ta autonomie, když ani nechceš bejt doktorem? Albert: Tak dobrá, když jinak nedáš, povím ti to. Chci si osvojit všechny vědomosti o atano... autono... anatomii ženských. Robert: Ale to jde přece osvojit daleko jinak a příjemněji Albert: Jenže já nechci informace od osahané a okoukané ženské, Roberte. Robert: Neblázni, všechny jsou alespoň trochu okoukané Albert: Chci holku, kterou ještě žádný chlap neviděl nahatou, ba ani v plavkách. Nechci žádnou takovou, která v době, kdy se s ní seznámím má už tisíce vzpomínek na něco, o čem nemám ani potuchy. Ať je to vzpomínka na prázdniny u babičky, na tajnou lásku ze třetí třídy, na pokus souseda dát jí pusu a nebo, hrůza pomyslet, na hru na doktora... Robert: Tebe několikrát načapali, když sis jako šestiletý hrál na kynekologa Albert: Snad gynekologa, ne? Robert: Měl jsi klacíček a... Albert: Klacek... Tady to vidíš, Roberte. Já chci, abych pro tu mou byl pouze a jediná já, její jediná vzpomínka, přítomnost a budoucnost. Robert (vstane): Ale žádná ženská bez minulosti neexistuje.
JN: UŽ
3.
Albert: No vidíš, právě proto studuju anatomii. Robert: Aha... no jo, no ne.... ( je z toho celý vedle, koukne na hodinky a zděsí se: Málem bych zapomněl. Co nevidět přijde paní A. Albert (trochu panikaří): Hned půjdu, jen nevím zda mám tu knihu vzít sebou nebo... Robert: Rozumím, chceš, jak je mezi námi zvykem, peníze. Vždycky když mě přijde návštěva, musím mu dát na biograf. To už bylo něco peněz Albert: To jo, kdyby ty návštěvy nebyly, mohl sis koupit tři vily.. Robert: Dostal jsi už tolik peněz, že jsi ani do práce nemusel chodit a ještě ti zbylo na zakoupení takové nestvůrně velké ledničky. Kdepak, já to s ženskýma umím. Já nemusím nic studovat, já už vím. Třeba taková paní A., která za chvilku přijde. Ta je kus ženský a že je v letech, tak taky už nemusí nic studovat. Ta ví. Ta ví o svým těle víc než ta tvoje anatomania. Tu bys potřeboval a ne nějakou tlustou knihu (nadzvedne knihu, pod ní jsou zvětšené fotky starších hereček i Pamely. Albert nemá šanci je bratrovi sebrat)
Robert: Jejda, tuhle já znám. To je Sofie... a tuhle taky, Claudia, Rachela Welšová... Pamela...To jsou asi ilustrace k té tvé knize... Albert: Vrať mi ty fotky! Robert (dělá drahoty): Ale vždyť, kromě Pamely, to jsou holky stejně tak starý jak paní A a B a Cé, prostě ty, který sem chodí a který jsou pro tebe moc starý, jak říkáš. Přitom paní Cé má větší... Albert (zmocní se fotek - krom jedné a vkládá je nazpět do knihy): Takový věci mi už nikdy neříkej! Robert: Vždyť ty tvoje herečky jsou ještě starší než. ty moje trafikantky... Albert: Jsou to opravdu jen ilustrace, Roberte. Ilustrace ze kterých si dělám úsudek... Měl bych raději běžet, než přijde ta paní A. Robert: Vůbec by mně nevadilo, kdybys zůstal. Já nejsem hloupě žárlivý... Albert: Ty ses snad zbláznil? Robert: Ani ona není úzkoprsá... Albert: Nech toho, Roberte! To já vím, že není úzkoprsá, je to vidět už z dálky. Robert: No, ta herečka, ta Ráchela, ta taky není nijak úzkoprsá Albert (vytrhne mu poslední fotku): Nech mě na pokoji... Robert: Paní A. ta chlapovi neublíží, ta má chlapy ráda. (Albert vybíhá z bytu bez knihy. Robert jde k zrcadlu a dává se ještě více do pucu atd. Zkouší postel, zaklepání - paní A. Objetí, pak do postele, on dozadu. Přikrytí, pár pohybů, klid).
JN: UŽ
4.
Scéna II. (Albert jde do kina, Robertova milenka) (Albert vyjde, šourá se parkem, pod jevištěm, sedne pod „kinem“, na připravenou židli, zády ke stěně. Uvaděčka čeká, má baterku, posvítí na přicházejícího Alberta. Ten se lekne, snad by i utekl, kdyby ho Uvaděčka nechytila za ruku, vyvleče ho nahoru na jeviště)
Uvaděčka: Přece by jste se, takovej velkej, nebál Albert: Já, ne že bych se bál, ale... Uvaděčka: No, ale, ve tmě s uvaděčkou, že? Albert: Ehm. Jdu asi pozdě? Už se hraje? Uvaděčka: Nikdy není pozdě a navíc - ještě se nehraje Albert: A co se dneska ještě nehraje? Uvaděčka: Mluvíte tak vtipně, mladý muži a máte takový příjemný hlas Albert (zamutuje): Já? Příjemný? Uvaděčka: Hlas, moc příjemný... Albert: A co se dneska ještě nehraje? Uvaděčka (upraví se): Tenkrát na západě. Albert: Pravděpodobně jsem to viděl, myslím, že tenkrát byla u Roberta zrovna paní D... Uvaděčka: D? Albert: Asi. Nebo C? Uvaděčka: C? Albert: To je fuk. Říkala jste Tenkrát na západě? Je to pěkný film? Uvaděčka: Co pěkný, je to přímo skvělý. Vám se to bude určitě líbit, hraje tam přece ta paní CC, Claudia Cardinálová (pantomimicky potěžká enormní poprsí). Albert: Ach, jistě, to ano Uvaděčka: Co to ano? Albert: No, že se mně to bude líbit (Uvaděčka ho vede pod pódium, rozvine ekran na věšáku, zmizí za ním. Scénická hudba z filmu, vyjde kovboj a pak se zjeví Uvaděčka, drží před sebou Claudie. Hraní na film, než Uvaděčka odejde, pak kovboj.Uvaděčka bez masky svine ekran a vede Alberta na jeviště)
Uvaděčka: Líbilo? Albert: Přenádherné Uvaděčka: Co se vám líbilo... krom... (pantomimicky opět potěžká enormní poprsí). Albert: Claudie. Úžasná herečka. Sice jsem vlastně ten film už několikrát viděl, ale příště půjdu zase. Uvaděčka: Přijďte, třeba vám někdy dám... Albert (zděšeně): Prosím? Uvaděčka (hloupě se chichotá): Přijďte, třeba vám někdy dám - slevu. (Albert odejde, zasněně a uvaděčka se za ním zasněně dívá a odejde)
JN: UŽ
5.
Scéna III. (Albertův předčasný návrat domů) (Pohyby deky. Vchází Albert, usedá za stůl, učí se. Z postele vylézá paní A a zahlédne Alberta. Blíží se k němu. Bafne na něj. Ten se lekne. Honička kolem stolu. Zadýchaně, každý na jedné straně stolu)
Albert: Dobrý den. Paní A: Dobrý... Co tady děláš, mladíčku? Albert: Já tu, s dovolením, bydlím (utíká) Paní A: Tak ty musíš bejt Robertův mladší bratr. Norbert? Albert: Ne Paní A: Adalbert? Albert: Ne Paní A: Engelbert? Albert: Ne. Paní A: Hubert? Albert: Ne Paní A: Ne-bert? Albert: Ani Pobert. Já se přece jmenuji se Albert. Paní A: Řekl mi toho o sobě hodně, ten můj Robertek. Takového Robertka v Elektru nekoupíš! Kdepak Robertek. Vím jaké má vzdělání, jaké má sociální postavení, politické přesvědčení, jakého je náboženství, pohlaví, ale o roztomilém mladším bratrovi Albertovi mi neřekl ani slovo. (Opět honička. Je patrné, že Roberthoničku tajně sleduje. Nakonec paní A. nemůže, opře se o stůl a oddychuje).
Paní A: No tak, přece by ses mě nebál, chlapečku Albert: Ne, ale... Paní A: Já bych ti přece nemohla ublížit Albert: Já ale... Paní A: Já přece chlapy ráda. Albert: Ano, ale... Paní A: Třeba ode mne něco chceš a stydíš se o to říct. Albert: Ne, ale... Paní A: Říkám ti předem, ty si můžeš říct o cokoli, zlatíčko, nic ti neodmítnu. (Nic se neděje, paní A. se snaží opět Alberta uštvat). Albert (rázně ji z bezpečné vzdálenosti zastaví): Říkala jste, že cokoli? Že se mohu optat na cokoli?
Paní A: Ano, cokoliv. Albert: Dobrá. Přece jen je něco, co bych si přál. Paní A: No, konečně (zklidní se, posadí se na kraj stolu, oddychuje): Už jsem se lekla, že nejsi normální Albert: Jen bych chtěl něco vědět Paní A.: Žertuješ? Jenom to? Pouze něco vědět? Albert: Vážně bych chtěl jen něco vědět paní A: Něco vědět? Aha, asi něco o mě, že? Albert: Říkala jste přece, že... Paní A: Dobrá. Tak co chceš vědět? Albert: Chtěl bych vědět, kolik kyslíku spotřebuje vaše srdce v centimetrech krychlových na 1OO gramů za jednu minutu. Paní A: Cože? Albert: Kolik kyslíku spotřebuje vaše srdce v centimetrech krychlových na 1OO gramů za jednu minutu. Paní A: Tak tohle to chceš vědět? Po takové honičce takovou kravinu? Albert: Je to důležité, žádná kravina. A vědět to chci, hrozně moc. 1OO gramů za jednu minutu. Paní A: Za minutu nebo hned, náhodou to vím. Chceš to vědět kolik gramů kyslíku ve chvíli, kdy mně srdce bije vzrušením a nebo když je v klidu, chlapečku?
JN: UŽ
6.
Albert (lekne se jejího tónu): Raději, když je v klidu Paní A.: V klidu? Bohužel, v klidu, moulo, to jsem si mohla myslet. No, co s tebou mám dělat, když jsi takový - nekňuba. V klidu je ta spotřeba kyslíku asi tak 8, 1 centimetrů krychlových za minutu. Albert: No to je skvělé. Paní A: Ale možná je to 8, 2, nejsem si zcela jista. Albert: To je v pořádku. Je to velmi blízko údajům, které jsem vyčetl v této knize (bere tlustou knihu) Paní A. (upravuje se): V této knize? Hm, to jsem si mohla myslet, že z knihy. (odchází): Teď už vím proč mně tvůj starší bratr nepředstavil. On věděl, že bych nerada ztrácela čas s takovým nanicovatým nekňubou, kterej zná ženský jen z nějaký tlustý knihy. Hňup! (odejde, práskne vztekle dveřmi)
Robert (vyleze z postele): To je temperament... Albert: Div nám nerozbila dveře Robert: Ta má oheň v těle Albert: Aby ses nespálil Robert: To je ženská jako řemen. Měl ses zeptat, kolik má v srdci lásky a ne kyslíku. Albert: Nepotřebuji lásku ale kyslík. Robert: Předstíral jsem, že jsem zcela vyčerpaný, to ona má děsně ráda, úplně vyřídit chlapa, ale při tom předstírání vyčerpanosti jsem vás bedlivě naslouchal. Odpověděla ti, co? Albert: To jo, má fakt dobrý odhad, 8.1 centimetrů krychlových.... Robert: No takto vidíš. Mladá holka by to nevěděla, protože mladý holky o svých srdcích nic neví. Ale tyhle starší, ty zralý, nad kterýma ty ohrnuješ nos, ty vědí. Ty vědí nejenom o srdcích. Ty mají přehled i o tělech... A ten temperament... (Albert začne číst, Robert se opět šlechtí před zrcadlem. Albert se učí).
Albert: Virilis, varisinalis, sterilis, levis, fortis, gravitis, fascia, dectoralis, defloralis, clitoris... Robert: Co blbneš? Albert: Abdomenum, tristi, coitus, post omni, erectus, exitus, sapiens, apendix..... Robert: Kricifix, proč si raději nenabalíš nějakou holku? V kinech a parcích jsou jich davy. Albert: Už jsem ti přece vysvětloval, že já nechci ... Robert: Když se ti nelíbí paní A., můžu ti dohodit paní B. Albert: Nikdy. Robert: Vždyť takový ženský jsou jako víno, čím starší tím lepší Albert: Víno? Víno já přece vůbec nepiji... alea, anus, iacta, rectum, hymen, scrotum, veritas... Robert: Bez skutečný ženský skončíš na psychologii. Albert: Na psychiatrii a ne na psychologii. Robert: To je jedno... Potřebuješ pomoc, a co paní K.? Albert: Nechci takovou pomoc. Robert: A co paní M.? Albert: Netřeba. Já na tenhle problém jdu vědecky. Já začal u antropologie, abych věděl všechno, musel jsem nejprve vědecky dokázat co je muž a co žena Robert: Proboha! Co chceš dokazovat? Albert: Psychologicky a fyziologicky jsou mezi mužem a ženou značné rozdíly Robert: To bych řekl, že jsou... Albert: Chci říct, že nemůžu mít takovou tu ženskou, která navštěvuje tebe, ať je to paní A, B, C, D... Ani nemůžu a nechci mít takovou, s jakýma chodí jiní chlapi. Robert: Pak už žádný jiný ženský neexistují, ale ty co existují, ty jsou přece většinou skvělý, úžasný a... Albert: Chválíte je, ale nakonec si ně stejně všichni stěžujete. (Ozve se zaklepání, Robert jde otevřít, za dveřmi paní podobná paní A. Je to paní B.)
Robert: A, to jsou k nám hosti, paní B... Paní B.: Jdu jen náhodou kolem a chtěla jsem se zeptat, jestli mě čekáš dneska nebo zítra. Robert: Zítra, miláčku
JN: UŽ
7.
Paní B.(cpe se dovnitř, Robert ji brání): No když už jsem tady, ty můj Robertku... Robert: Zítra, miláčku, přece máš přijít až zítra Paní B. (spatří Alberta, svůdně se zavlní): Jejda, kdopak je to? To je tvůj mladší bratr? Vím o tobě skoro všechno, ale že máš mladšího bratra... Jak se jmenuje? Adalbert? Engelbert? Norbert? Robert (vezme ji a tančí, hraje hudba, postupně ji vytančí ven a volá na ní skrz dveře): Máš přijít až zítra, miláčku, řešíme cosi, nějaké rodinné záležitosti...(vrací se a tváří se pyšně): Utahaly by mě k smrti, mršky. Krásná smrt... Albert: Ty tvrdíš, že si na ty svoje ženský nestěžuješ. Ale manželku žádnou nechceš. Robert: Nežiji s nimi jen proto, že se musím starat o tebe. Vždyť já se kvůli tobě ani neoženil. Albert: To určitě. Ty sneseš ženskou tak akorát na dobu jednoho filmu, na který mě posíláš. Já je studuji, například studuji rozdíl mezi ženou a mužem. I jejich složení. Stejně jako ty, také žena obsahuje 63 % vody a 2O.2 karbonu. Všechno to co se chemie týká je totožné u muže a ženy. I přítomnost jódu v těle, pouhých O.OOO5 %. Robert (zívá): Opravdu? Albert: Filologická a systematická klasifikace v přírodě plně souhlasí s mužskou. Robert: To je dobře? Albert: Žena má stejně velkou kapacitu mozku.. Robert: A víc a častěji brečí Albert: Jenže ženský jsou ve vztazích k mužům problematické, což už začíná v jejich útlém věku a kazí to později úžasné možnosti harmonických vztahů mezi ženami a muži. Když žena neprožije žádné dětství a dospívání, teprve potom je možné, že s ní její partner prožije absolutně harmonický vztah. A to je můj cíl, Roberte. Robert: Cože? Ona jako neprožije žádné dětství? To se jako rovnou narodí jako dospělá? Albert: Tak nějak. Proto studuji tuto tlustou knihu, proto jsem koupil tuhle lednici a proto šetřím na japonský počítač Robert: Proboha, Albíku, vykašli na počítač! Co takhle paní D? Albert: Paní D? Robert: Paní D, přece! Neznáš ji? Albert: Paní D? Není jí kolem čtyřiceti? Robert: No jasně, že je jí přesně kolem čtyřiceti Albert: A nenosí brýle? Robert: No jasně, že nosí brýle Albert: A nemá obarvené vlasy na blond? Robert: Jasně že je má obarvené... Albert: Tak tu neznám. A ani jí znát nechci. Já si totiž svou vyvolenou vytvořím. Má vyvolená se narodí - dospělá. Proto pilně studuji biologii, anatomii, proto chodím na sochařské kurzy. Robert: Proboha, Alberte! Albert: Pak nakoupím maso, umělé srdce, umělé ledviny, to vše je na trhu. Dokonce i umělý mozek. Jen za 50 tisíc. Japonský. Reaguje na hlas. Robert: Nahlas? Albert: Ne nahlas. Potichu, ale na hlas. Robert: Tak je to pravda - jsi normální blázen. Je tolik úchylek: homosexualita, masochizmus, pedofilie, sodomie, gomorie a teď tohle. Jak se ta tvá úchylka vůbec jmenuje?. Albert: Má deviace? Robert: Ano, je to! Deviace. Tvoje úchylka.. Albert: Úchylný je pouze ten, kdo to jako deviaci bere. (Albert uraženě odchází, bere tlustou knihu s sebou, Robert lehá na postel)
JN: UŽ
8.
Scéna IV. (Albert v kině) (Na scéně je netrpělivá uvaděčka, která rozvine ekran a čeká. Netrpělivě kouká na hodinky, upravuje si výstřih, češe se. Ale Albert nejde, svine tedy ekran a jde mu naproti, i s baterkou, mezi lidmi, občas si na chlapy posvítí. Albert je v tu dobu v parku a čte tlustou knihu, uvaděčka jej málem mine. Upravuje se, ukazuje stehno, ale Albert nevidí a neslyší, bifluje se. Uvaděčka na něj vybafne, Albertovi vypadne kniha jak se lehne až mu vypadnou fotky, ale rychle je stačí skrýt)
Uvaděčka: Copak to dneska čtete pěkného? Albert: Já? Aha, nikdo jiný tu není koho by jste se ptala. Já čtu anatomii pro auto... samouky Uvaděčka: No jo, vy chlapi jen ten auta a fotbal. Albert: Fotbal? Co to je? Uvaděčka: To já hrozně ráda čtu detektivky, ani nemusí mít ilustrace. Albert: Detektivky? Uvaděčka: Co vás na tom překvapuje. Jsem holt přecitlivělá ženská. Večer čtu detektivku, od osmi potom v televizi koukám na americký vraždy, pak si dám horor no a pak brečím někdy i půl hodiny. Albert: Brečíte? Uvaděčka: Strachy a hrůzou Albert (vstane a jako by chtěl odejít): A co dneska dáváte? Uvaděčka (nakrucuje se před ním): Co dávám? Ptáte se mě jako chlap nebo jako divák? Albert: Já... já... myslím v kině Uvaděčka: I v kině Albert: Film... Uvaděčka: Já vím, já už vás znám. Vím po čem pasete. Albert: Nepasu... Uvaděčka: Dnes dáváme americkou detektivku. Tři vteřiny je vidět zcela nahé tělo první zavražděné a šest vteřin je vidět obnažené poprsí velikosti tři sedmnácté zavražděné, ale pozor, potom je tam celých dvacet vteřin vidět... (Dopoví to do prázdna, Albert zmizí, je naštvaná, rozcuchá se, dopne si výstřih: Asi nějaký deviant. Úchyl bez baloňáku. Viděla jsem tu jednoho a ten rozvíral kabát, kdykoliv kolem prošla nějaká ženská. Sama jsem ho viděla osmnáctkrát – to vám povím, žádná velká sláva (ukáže velikost, asi deset cm). Ale tenhle? Pro toho jako bych ani nebyla ženská. Motám se kolem něj víc než vyzývavě, výstřih až k pupíku, že mně div prsa nenastydnou a on nic. On nic. Jako by ani nebyl devadesáti pěti procentní (naštvaně projde kinem ze scény).
JN: UŽ
9.
Scéna V. (V parku, setkání s Malvínou) (Albert se objeví v parku, kde na lavičce sedí dívka v rozprostřené skládané sukni. K dívce se blíží EXHIBICIONISTA již je skoro připraven na obnažení, spatří ovšem Alberta, který jej ani nevidí. Exhibicionista prchá a z dálky mu hrozí. Ten nevidí neslyší, je ponořen do studia, sedá vedle dívky, ovšemže jí na sukni. Dívka to zjistí a se snaží sukni zpoza něho vytáhnout. Nejde to. Neví co má dělat. Chce Alberta na situaci upozornit).
Malvína: Promiňte, ale... (Albert zmateně vzhlédne, sklapne knihu a přiblble na dívku civí).
Malvína: Dobrý den, ale... Albert: Dívka! Malvína (ukazuje na sukni): Ale vy mně... Albert: Skutečná... Malvína: Promiňte, ale přisedl jste mi mou skládanou sukni Albert: Přico? Malvína: Přisedl jste mi mou pracně skládanou sukni Albert: Já... Malvína: Pracně vyžehlenou... Albert: Já ale... (Albert je naprosto zmaten. Dívka se snaží z pod něj sukni vytáhnout. Tahá s větším a větším zaujetím, snaží se sukni z pod Alberta osvobodit, ovšemže marně). Malvína (plačtivě): Připadám si jako vězeň
Albert: Já.... Malvína: Já tady nebudu... Albert: Ale já.... Malvína: Nevydržím to! (Malvína prudce vstane, sukně je pod zadkem Alberta. Malvína je jen v kalhotkách, nejprve stojí v šoku, centimetry od očí šokovaného Alberta. Ten jen zírá pomalu vstává a ukazuje na její kalhotky. Malvína se konečně vzpamatuje využije toho, že se nadzvedl. Zmocní se sukně a zamotává se do ní, sukně jí ale nedrží). Albert (náměsíčně): Zelené....
Malvína: Sprosťáku Albert: Opravdu jsou zelené... Malvína: Nechte toho! Co by řekli lidi (ukáže na diváky). Albert: Zelené Malvína: Prosím vás! Tiše! Albert (zašeptá): Zelené Malvína: Je přece pondělí Albert (stejný tón) : Pondělí... Malvína: Ach, mám pomačkané sklady Albert: Sklady.... Malvína: Sklady tady na skládané sukni (Malvína uteče pryč a vrazí do exhibicionisty, který na ní číhá. Muž upadne a Albert, který konečně odchází o něj div nezakopne. Muž vstává a upravuje se. Albert se stále nemůže vzpamatovat)
Albert: Zelené... (Exhibicionista se podívá pod kabát a nevěřícně vrtí hlavou)
Albert: Zelené kalhotky (Exhibicionista se opět podívá pod kabát a nevěřícně vrtí hlavou, pak se naštve a ukáže Albertovi, lepší bude, když zády k divákům, že pod baloňákem opravdu nic nemá, Albert nereaguje, je stále zasněný. Muž naštvaně odejde a Albert je také na odchodu, ještě jednou se otočí než zcela zmizí)
Albert: Je přece pondělí
JN: UŽ
10.
Scéna VI. (Albertova tvorba - první) (Doznívá ústřední hudba, pak zazní klasika. Albert se obléká do doktorského, chirurgického. Gumové rukavice, respirátor, plášť. Pak hledí do knihy. Z lednice vytáhne ženskou, podobnou paní A a paní B. Něco s ní provádí, jako by ji tvořil, chodí ke knize a něco na ni ženské opravuje. Kouká na fotografie, sochaří, pak jde a kouká do hlediště na ženské a pak sáhne do mísy a hněte nějakou kouli, opět pohled na ženské, jako by se inspiroval a kouli zmenšuje, jde k ženské a něco kutí na její hrudi. Má silikonové těsnění v tubě i s pistolí. Pak ji otáčí, prohlíží si jí. Ještě jí líčí, pudruje atd. Nakonec neodolá a políbí jí, jenže si s odporem utře ústa- přehnal to s rtěnkou. Nakonec ženu opět zasune do ledničky, nevšimne si, že do dveří ženě skřípl ruku. Odchází, utírá si zasněně ústa, ale usmívá se skoro blaženě. Vrací se k lednici a zaklepe na ni. Uvědomí si po chvilce, že žena ještě neumí mluvit. Přinese krabičku, diktafon, mikrofon atd. Hlas partnerky namlouvá fistulí) Albert (normálním hlasem): Jsi tak krásná. To abych se ti lí... (není s hlasem spokojen, odkašle a přejde na fistuli): To abych se ti líbila, moc tě miluji, Albertíčku, slunce mého žití Albert (zvědav přetočí na začátek a řekne do walkmana- diktafonu): Jsi tak krásná Fistule (Albert pustí diktafon, je slyšet): To abych se ti líbila, moc tě miluji, Albertíčku, slunce mého žití Albert (poslouchá co nahrál pak pokračuje): Jak ses tady měla, lásko moje? Jak se mohu mít... (není s hlasem spokojen, odkašle a přejde na fistuli): Jak se mohu mít, když jsi pryč. Můj život končí a začíná... Albert (přetáčí) Blbost, přece jsem chtěl (ptá se): . Jak ses tady měla, lásko moje? (fistulí): Jak se mohu mít, když mne tady necháš samotnou, Albertíčku. Můj život začíná a končí s tvým příchodem a s tvým odchodem....
(Albert si to celé přehraje, je poměrně spokojen. do lednice, kouká jí ruka, nemůže lednici dovřít, je zjevně zaskočen, pofouká ruku jako by ji to bolelo) Albert: Promiň! (uvědomí si svou pošetilost) Hm, ještě tě to nebolelo. Už je stvořená, ale teď ještě vědět
co taková holka potřebuje na sebe - podprsenku, kalhotky - zelené, no jo, ale dneska není pondělí. Vždyť já ani nevím jaké kalhotky se nosí ve středu. Hm, ženský taky nosí prsteny. ty koupím hned dva, jeden pro mne a jeden pro ní, snubní, hm, a taky bych měl promyslet jak se bude jmenovat (Má napsaný seznam, hledí na něj odchází, vrátí se k ledničce a zakřičí do ní: AHOJ, BRZY SE VRÁTÍM, MILÁČKU)
JN: UŽ
11.
Scéna VII. (Opět Albert a Malvína) (Park. Exhibicionista v parku. Kouká netrpělivě na hodinky, jako by měl rande, může mít i kytičku. Robertovi mezitím přijde návštěva - přijde paní X. objetí a šup pod deku, vždycky stejně, dva pohyby a klid, aby se pozornost soustředila jen na Malvínu v parku. Tam exhibicionista. Odhodí květinu a odhalí se. nějak originálně, třeba tak, že řekne moment a najde lupu, chlap naštvaně odejde. Malvína skryje lupu, usedá na lavičku a čte si. Ptáčci cvrlikají atd. Ovšemže má skládanou sukni rozprostřenou na lavičce. Albert jde zamyšleně, málem do Malvíny vrazí, ale ta nic. Nakonec, jak jinak, přisedne a opět na skládanou sukni) Malvína (marně se snaží z pod Alberta sukni vyprostit): Jejda, vždyť jste mně opět přisedl mou krásnou
skládanou sukénku Albert: Já ale... Malvína: Nejde pouze o to, že je to spousta práce takovou skládanou sukni poskládat Albert: Opět vy... Malvína: Poskládat a opět ji pěkně vyžehlit, ale také... Albert: Jistě, to rozhodně... Malvína: Prosím? Albert: Že to rozhodně. Malvína: Vždyť ani nevíte o čem jsem to chtěla mluvit. Sama si teď už ani nevzpomínám co jsem to to vlastně chtěla říci... Albert: Já si také nevzpomínám Malvína: Prosím? Albert: Že si také nevzpomínám, co jste vlastně chtěla říci. Malvína: No, vidíte jaký jste Albert: Doufám, že vám to nevadí? Malvína: Co mi má vadit? Albert: Jak jste řekla: No, vidíte jaký jste Malvína: Já ještě nevím... Albert: Když jsme u toho vadí – nevadí, vadilo by vám, kdybych se vás něco optal? Malvína: To vadilo. Albert: Škoda. Malvína (nastalé ticho ji nevyhovuje): No, dobrá, můžete se optat, ale až vstanete z mé skládané sukně. Jsem na té lavičce jako uvězněná. Albert: Uvězněná? Tak to já raději už začnu. Jak se jmenujete? Malvína: Vstaňte z té sukně! A potom, nemusím každému na potkání prozrazovat mé jméno. Albert: Nemusíte, tak je to správné Malvína: Maminka to taky říká. Albert: A to jméno? Malvína: No dobrá, ale pak vstanete! Albert: Ale já... Malvína: Tak dobře. Jmenuji se Malvína Falklandová Albert: Já se jmenuji Albert Malvína: Tak už mě pusťte! Albert: Bojím se vstát. Když vstanu, tak mně opět utečete. Malvína: A divíte se - Alberte? Albert: Nedivím se - Malvíno. Ale mohla by mně ještě říci, než utečete, Malvíno, kolik kyslíku za minutu spotřebuje vaše srdce? V centimetrech krychlových na 100 gramů... Malvína: Kolik kyslíku za minutu spotřebuje moje srdíčko? V centimetrech krychlových na 100 gramů? Albert: Ano, na sto gramů. Malvína (chvilku marně přemýšlí): Ale to já přece nevím. Albert (zklamaně): Nevíte? Vy to opravdu nevíte?
JN: UŽ
12.
Malvína: Je to neobvyklá otázka. Albert: Ale je to přece vaše srdce. Malvína: Ale to s tím kyslíkem jsme ještě ve škole nebrali. O srdci jsem se učila z literatury, poezie a také z písniček. Albert: Já ale myslím výhradně srdce pumpu. Malvína: Srdce pumpu? Srdce pumpu ani neznám. Albert: Tak mně, Malvíno, řekněte něco, co o sobě víte. Malvína: Vím například, kolik měřím a vážím. Albert: Kolik? Malvína: Máte hodně neobvyklé otázky. Je to vůbec slušné ptát se dívky na první schůzce na to kolik měří a váží? Musím se zeptat doma. Albert: Určitě se to může Malvína: Nač chlap potřebuje vědět kolik žena váží? Třeba mě chcete unést a chcete vědět mou váhu... Albert: Kdepak já a unášet.ženy. Ani kdybych mohl tak bych to neudělal. Malvína: Dobrá, tak jsem se rozhodla, že vám budu věřit, Alberte. Měřím 170 cm a vážím 56 kg. Albert: A kolik máte přes prsa? Malvína: Sprosťáku! (počítá na prstech nejprve a pak rezolutně): To se nikdy nedozvíte! (Albert vstává, ale sukně se o něco zachytila a praská, Malvína k sobě sukni přitahuje, ale ta praská dál a dál. Albert ohromeně usedá, zírá na dívku. Ta konečně drží v ruce sukni a snaží se do ni zahalit)
Albert: Dnes modré! Malvína: Sprosťáku! Albert: Modré Malvína: Prosím vás! Tiše! Co by tomu řekli lidé (ukáže na diváky). Albert (zašeptá): Modré Malvína: Je přece středa Albert (stejný tón): Středa Malvína: Ach, mám opět pomačkané sklady Albert: Sklady.... Malvína: Sklady tady na skládané sukni (Malvína se zabalí do sukně a utíká. Utíká a vběhne exhibicionista, vrazí do Malvíny.Té spadne sukně jemu baloňák. Pod ním má modré trenýrky. Albert (zasněně): Modré ( Exhibicionista se zarazí, poklepe si na čelo a odběhne Albert zasněně vstane a odchází)
JN: UŽ
13.
Scéna VIII. (První nezdařená umělá žena) (Domů přichází Robert. Nikdo nikde, jen tlustá kniha na stole. Kontroluje svůj zjev u zrcadla. Robert slyší kručení –hlad. Jde k ledničce. Otevře a odskočí. Prudce dveře zavře a opět váhavě otevře. Ukazuje někomu v ledničce ať jde k němu. Pochopí a z lednice vyndá polonahou figurínu, kterou hraje asi paní A. Postaví ji, ale žena se takřka překotí, protože má příliš velké poprsí. Zkoumá jí detailně. Zatáhne ji za lednici, leze po kolenou atd. Přijde zkroušený Albert. Robert povstane. Albert mu odřízne cestu od umělé ženy, kterou si prohlíží) Albert (hystericky): Nekoukej na ni, sprosťáku!
Robert: Je podobná paní A. Albert: To není možné! Robert: Zklidni se a buď hodně rád, že jsem se na ni podíval.... Albert: Proč se na ní vůbec díváš? To je neslušné, je přece moje... Robert: Měl jsem hlad, proto se na ni dívám. Chachacha... To byl vtip. Šel jsem se podívat do ledničky, jestli je tam nějaké jídlo.. Jenže místo šunky tam byla tahle kreatura... Albert: Jak to o ní mluvíš? Robert: Klid, bratře! Já jen, že jsem tím nejspíš zabránil hrozné tragédii, Alberte. Albert: Jaký tragédii? Robert: Má moc velký prsa, přepadává ti. Padlou ženskou by jsi asi nechtěl, že ne, chachacha. Albert: To jsou ale blbý fóry Robert: No, že nemá pupík, to bych ještě pochopil Albert: Takže sis ji opravdu podrobně prohlížel Robert: Naštěstí pro tebe. Albert: Nemůže mít pupík, když jsem ji stvořil já. Robert: Ne, nemůže mít pupík, ale měla by být funkční. A ta tvoje krasavice funkční není. Albert: Jak to že není? Robert: Vím proč sis ji udělal, jenže ona je naprosto k nepotřebě, nejenom proto, že se zvrhává. Albert: Tak už se konečně vyjádři, Roberte. Robert: Říkal jsem ti, aby sis nechal všechno o autonomii žen nechal vysvětlit třeba od paní A. Albert: Dej mi už pokoj s těmi tvými trafikantkami. Robert: Kdyby sis nechal poradit, tak bys pak neměl takovýhle problém. A už vůbec by sis nemusel hňácát u ženskou z hovězího.... Albert: Jaký problém myslíš? Robert: No ten s tou činností, kvůli které sis tuhle – paskvil – uplácal. Albert: Myslíš tu činnost co já? Robert: No jasně. Albert: Ty myslíš, že bych s ní nemohl...? Robert: Naprosto ne. Všechno je jinak, bratře. Albert: Snad bych si mohl koupit nějakou specializovanou literaturu o těchto věcech. Robert: Paní B. ti to vysvětlí a zcela zadarmo. Albert: Jo, koupím si příručku pro gynekology. Robert: A co s touhle...? Albert: To nevím. Viděl jsi ji a tím jsi ji znehodnotil. A navíc není k potřebě.... Robert: Tak ji předělej, určitě to dalo spoustu práce... Albert:. Hm, předělat to nejde.Ještě klika, že jsem na ni nevyplýtval všechno maso a krev... Robert: Takže...? Albert: Takovou vlastně ani nemohu potřebovat. Nevím co s ní... Robert: No, tak já ji porazím Albert: Jak můžeš tak mluvit, surovče? Porážíme prase, ale ne člověka. Robert: Je to vepřové, nic jiného. Nakonec, stejně není co k večeři. V lednici jsem zahlédl jen jedno vajíčko a kousek okoralého sýra.
JN: UŽ
Albert: Jsou tam dvě vajíčka Robert: Dvě vajíčka, ty jsi přece použít nemohl, když jsi tvořil ženskou a ne chlapa, haha. Albert (nevnímá hloupý vtip): Porazí mi mou vysněnou.... Robert: Tak já ji porazím a basta, a ty běž raději do kina, když ti to tak vadí Albert: Vrah jeden. Robert: Tak si ji poraž sám. Albert: Ne, u toho já být opravdu nemusím. (odejde spěšně) (Pochod Toreadorů, Robert přijde, brousí si nůž, popiskuje si melodii, bere si zástěru).
14.
JN: UŽ
15.
Scéna IX. Uvaděčka hledá Alberta (Zaklepání na dveře, ze zákulisí volá Robert v zástěře a se sekerou)
Robert: No, už můžeš, už je po ní (další zaklepání) Robert: No tak, nebuď tak cimprlich a pojď (Vejde uvaděčka, bojácně, tak jak je vždycky v kině, i s baterkou, Robert o ni neví a ona ho nevidí, protože někam zmizel, jen řve)
Robert: No tak, neboj, už je po ní! Uvaděčka: Už je po ní? Po kom? Robert (ze zákulisí, vejde, se sekerou a uvaděčka se lekne a skryje za lednici než ji Robert zahlédne): No přece po ní, po to tvé ženský. Rozčtvrtím ji a pak ji pověsím. Uvaděčka (vykoukne zděšeně): On ji pověsí! Robert: Nakonec, můžeme pár kusů, třeba stehna, vyudit. Uvaděčka: Vyudit? (Robert ji konečně zahlédne, lekne se a napřáhne sekeru směrem k uvaděčce. Ta ztuhne strachy, hotové štronzo)
Robert: Dobrý den.... Dobrý den... Nemluví, nehýbe se. Uvaděčka: Na sekeře má kousky masa. Robert: Aha, asi další kreatura, další umělotina. Uvaděčka: Asi to je masový vrah. Robert: Ale tahle vypadá podstatně lépe (Robert položí sekeru a jde k uvaděčce,když ji ale chce ohmatat ta obživne, vykvikne a honička kolem stolu)
Uvaděčka: Odložte zbraň! Robert (zadýchaně k divákům): Dobře ji stvořil, že? Pěkně běhá. Ale moc poroučí. To by neměla. Přeci když si stvořím ženu tak alespoň tak mírnou jak trafikantku (Běhají další kolo) Uvaděčka: Přestaňte za mnou běhat! Robert (zaraženě): Opravdu moc poroučí. Jsem zvyklý za ženskýma běhat, ale za normálníma Uvaděčka: A já jsem snad nenormální (Je naštvaná, bere baterku a honí Roberta)
Robert: Safra, ta je ostrá. Ten temperament. Ta má oheň v těle Uvaděčka: Nevím co si o mě myslíte, ale já jsem uvaděčka a jsem slušná ženská a... Robert: Uvaděčka? Vy nejste umělá? (uvaděčka ukáže pupík, že není umělá) Asi nejste umělá. A že jste slušná? Pochybuji. Vlezete k cizímu chlapovi do bytu a pak se divíte, že vás honí Uvaděčka: Já nepřišla k cizímu. Robert: Že vás neznám? Na trafiku mladá. Uvaděčka: Hledám Alberta. Vystopovala jsem ho. Robert: Co provedl? Uvaděčka: Přestal chodit do kina Pošlete ho, hrají nádherný film pěknou herečkou Robert: Vy jste také moc pěkná... (Opět jedno kolečko kolem stolu, zase honí on jí, ona má sekeru, ale bojí se) Uvaděčka: Vyřiďte mu, že v kině bude Pamela (ukáže prsa) A má umělé, silikonové...
Robert: Umělé? To by ho mohlo zajímat... Jaká Pamela? Uvaděčka: Film se jmenuje Pohřební hlídka, nebo tak nějak (Uvaděčka odběhne, venku se upraví a jde na své stanoviště.Robert si popiskuje, vezme sekeru a odejde do zákulisí. Mezitím se uvaděčka setká s exhibicionistou. Ten se obnaží a ona se mu směje. Muž zhnuseně odejde, otáčí se za ní, vyhrožuje ji, mizí. Uvaděčka pomalu odchází, tváří se zamilovaně)
JN: UŽ
16.
Scéna X. (Albert v parku) (Ozve se zaklepání, Robert jde otevřít, za dveřmi paní podobná paní A. Je to paní B.)
Robert: A, to jsou k nám hosti, paní B... Paní B.: Jdu jen náhodou kolem a chtěla jsem se zeptat, jestli mě čekáš dneska nebo zítra. Robert: Hned, miláčku. Napřed zábava a potom práce, haha Paní B.: Neodolatelně vtipný jako vždycky (Jde dovnitř, líbání s Robertem a jako vždycky do postele, ale paní B. zmizí do zákulisí, aby mohla sklouznout ke stolu, trochu změní vizáž. Předtím se ale Robert vrátí ke stolu a dává na něj peníze, pak přikrytí, dva pohyby, paní B. zmizí v zákulisí. Přichází nešťastný Albert jde opatrně domů, a když je doma, opět zaregistruje pohyby v posteli a hlas zadýchaného Roberta)
Robert: Peníze na biograf máš na stole Albert: Jaké peníze? Robert: Mám přece dámskou návštěvu takže peníze... Albert: Už jsi porazil tu mou ženskou...? Robert: Skoro (chichotání) Paní B.: Ty je ale divoch, miláčku Robert: Jestli nechceš jít do kina, klidně se pojď podívat na naše představení. (Albert se zděsí, nechá peníze na stole a prchá pryč. Běží do biografu, tam pantomimicky uvaděčka vtahuje opět Alberta na jeviště, pantomimicky mu vysvětluje něco o velikosti prsou, usazuje ho, hudba a nějaký film, může mu z hecu dát bryndáček a popřát mu dobrou chuť – ale nemusí - vše jen na minutu, masky, vše ve zkratce jako při Tenkrát na západě. Je vidět scéna, kdy do baru vchází kovboj a vidí tančící dívku. Wayne: Oh, my sečet beautifull sister! You won´t dance here. Eloise: I make a dollar for a table dance Wayne: Really? But I came for you to také you back home. Eloise: Oh, my brother Wayne, I always hoped you would come for me. Wayne: You much better than when you were my lover Eloise: Where were you for those last ten crazy years? Wayne: Oh, Eloise, I have been kiling our enemies, darling and I still will (melodie Elvise Love Me Tender) Sourozenci Wayne and Eloise se obejmou, líbají a přes rameno statečný Wayne někoho zastřelí, do toho hudba z filmu. Oba se cestou svlékají když odchází, ona odhazuje několik podprsenek atd. trochu recese. Albert je takovou scénou zcela unesen)
Uvaděčka: Líbilo? Albert: Přenádherné Uvaděčka: Co se vám líbilo... krom Claudie? Albert: Její velké... (Uvaděčka se nakloní před Alberta aby viděl její poprsí a svítí si tam baterkou)
Albert: To je herečka. Sice jsem to už několikrát viděl, ale příště na takový film půjdu zase. Uvaděčka: Přijďte, třeba vám někdy dám Albert: Prosím? Uvaděčka (smyslně se chichotá): Přijďte, třeba vám někdy dám - slevu. (Albert prchá, uvaděčka se za ním zasněně dívá, odejde. Albert jde do parku, hledá Malvínu. Sedá na lavičku, místo které se objeví se paní A.,obíhaná kolem lavičky. Po chvilce jsou oba znaveni a zjevně nerozhodní).
Paní A.: Ach, mladší bratříček Roberta. Stále dobrý běžec. Albert: Taky dobře běháte Paní A.: Beru to jako kompliment, vidíš jak se lepšíš, ještě to chce být víc osobní Albert: Proboha! Paní A.: No dobře. Tak mi pověz jak se ti daří? Ještě zkoumáš ženský? Albert: Já, platonicky ano, podrobně... Paní A.: A co Robertek, je ten můj kanec doma? Albert: Je doma. Paní A.: A copak dělá?
JN: UŽ
17.
Albert: Poráží tam jednu ženskou. Paní A.: Co to povídáš? Albert: Poráží jednu ženskou. Paní A: Slyším dobře? Albert: To já nevím, prostě ten váš kanec je doma a poráží tam jednu ženskou, která se příliš nepovedla. Paní A (ječí a vystartuje tryskem pryč): Poráží – ženskou – moc se nepovedla... Albert: Jo, sekerou (Paní A ječí a prchá pryč. K lavičce se blíží exhibicionista, tváří se zklamaně, vyndá papír a tužku, něco napíše a podá to Albertovi, ten nahlas čte) Albert: Někdy tady sedává taková cudná dívenka... (krčí rameny, ukazuje, že nerozumí) (Exhibicionista opět něco napíše, podá to Albertovi)
Albert: Kde je? Ta dívka? To nevím. Možná, že si doma žehlí tu skládanou sukni, ale adresu neznám. (Albert odchází a exhibicionista za ním kouká. Váhá, zda se ukázat lidem, vadí mu však chlapi, snaží se je přimět, aby se otočili, prostě po chvilce štráchů otevře baloňák – jasně, že je pod ním oblečený)
JN: UŽ
18.
Scéna XI. Další umělá... (Na střední scéně je přítmí. Světlo. Přichází unavený Robert. Upravuje se) Robert: Za tmy do práce, za tmy z práce. Práce šlechtí ... (nedopoví, chytne se za bok a tváří se bolestně):
A kde je Albert? Od posledního incidentu jsem ho neviděl. Nešetří na ženských. Joj, to byly hotové hody, až jsem přibral, ale on si ani nezobl, že prý není kanibal (Robert zkoumá stůl, kde vždycky Albert studuje): Tlustá kniha, o tom autu je pryč - a jsou tady skvrny od krve, ne, ano.. že by Albert opět tvořil... to není možné. Proč ne, je pilný a roztoužený... (Robert jde rázně k ledničce, prudce ji otevře a ještě prudčeji ji zavře. Otře si čelo. Musí ukázat, že je tam, umělotina, jak přece říkal. Znovu jukne do ledničky. Zdrceně usedá na židli a divákům vysvětluje)
Robert: Už jsem říkal paní C. o problémech mého mladšího bratra. Také jsem se o tom zmínil paní F., ale ta se stala členkou Svazu nezávislých žen, hraje rugby, nosí pánské košile a slipy. V posteli už nikdy nechce být vespod, že ženy už byly vespod dost dlouho. Paní F. prý Albertovi přiveze vnučku z venkova, která je vespod docela ráda. Hm, Albert ji určitě nebude chtít a raději bude dělat ty (ukáže velké prsy) silikonové herečky. Kdyby si alespoň koupil tu příručku o té kynekologii... (Robert jde k ledničce. Vytáhne z ní ženskou s blond parukou, velkým poprsím - uvaděčku?. Robert se bojí, že se žena převáží. Srovnává jí ztuhlé paže a prohlíží si ji)
Robert: Je podstatně hezčí než ta minulá a lépe drží balanc. Možná je i lepší než ta s tou baterkou jak tady byla za Albertem (po chvilce ji bodře poklepe po rameni): Jsi pěkná holka, ale... Umělá žena 2 (Albertovou fistulí): Děkuji Robert (je v šoku): Co je? No, mluvíš? Nemluvíš..... Co jsem to říkal, aha. Jsi pěkná žena. Umělá žena 2: Děkuji Robert: Kde je Albert? Umělá žena 2: Abych se ti líbila Robert: Cože? Umělá žena 2: Abych se ti líbila, Albertíčku. Robert: Nejsem Albertíček, jsem Robertíček, tedy: jsem Robert.... Umělá žena 2: Můj život končí tvým odchodem a začíná tvým příchodem, miláčku můj sladký... Robert (zasněně): Miláčku můj sladký, to mně ještě žádná neřekla Umělá žena 2: Moc tě miluji, vždycky jsem tě milovala a vždycky tě milovat budu Robert: Začínám k tomu bráchovi chovat něco jako respekt. Umělá žena 2: Moje la la la... (hlas skomírá, jako když docházejí baterie) Robert: Tak ona není živá.... došla jí baterie.... Teď to už chápu i já. (Zatáhne ji za ledničku prohlíží si ji a pak vyleze v ruce baterku uvaděčky a prohlíží si diktafon) Robert: Japonský, no to jsem si mohl myslet (obchází ženu): Začíná tě být škoda. Už se to blíží
opravdické ženské. Ale ani tahle nemůže mít děti, ba ani tu první fázi toho „Mít děti“. Věřím, že ta už bude perfektní, ovšem, když si dá poradit od paní Cé. (Robert si zamne ruce, zatáhne ženskou dozadu, píská si: Toreadore smělý, brousí nože, bere si zástěru atd. Jako v případě scény 9)
JN: UŽ
19.
Scéna 12. (Opět v parku) (K lavičce v parku přijde Malvín. Má kalhoty. Hledá Alberta, koukne i pod lavičku. Exhibicionista? Malvína má kvítko a knihu. Usedá, čte knihu, co chvíli koukne na hodinky. Pak odejde a přijde Albert. Otírá si oči, jako by plakal. Usedne. Přibíhá Malvína, ale on ji nevnímá, protože má svěšenou hlavu. A tak Malvína upustí knihu, ale Albert nic. Když vidí, že Albert je mimo, jde rovnou k lavičce).
Malvína: S dovolením, je tu volno? (Albert si uvědomí, že je s ním Malvína a vyskočí, ona se posadí. On na ni čučí)
Malvína: Klidně se posaďte. Albert: Proč? Malvína: Protože dneska nemám skládanou sukni, takže se klidně posaďte. Albert (váhavě usedá): Děkuji, proč... Malvína: Že zrovna vy se ptáte, proč dneska nemám skládanou sukni? Vy si nepamatujete? Už se před vámi nechci producírovat polonahatá jako to dělám vždycky, když mám skládanou sukni a potkám vás a víte sám jak to vždycky dopadne. Albert: Ale mně to nevadí, že... Malvína: Mně to vadí. Polonahá před chlapem se kterým nejsem oddána? Albert: To je správné, tak to má být - Malvíno. To je úžasné... Malvína: Mám ovšem pro svou polonahotu polehčující okolnost, a to sice tu, že vy mně sukni vždycky neomaleně přisednete. Albert: To je mě líto, ale... Malvína: To věřím, to se vám asi líbilo okukovat mne. (Albert dá hlavu do dlaní a pak se narovná, tváří se nešťastně a nervózně)
Malvína: Co je vám? Vám se víc líbím v sukni? Tak jo, příště si ji zase vezmu, když jinak nedáte. Co se vám stalo? Někdo vám umřel? Albert (lekne se a vyskočí, opět si sedne): Jak to víte? Malvína: Takže umřel. Albert: Ano. Jak jste to poznala, Malvíno? Malvína: Nevím, jen tak jsem to odhadla. Snad z výrazu tváře. Máte zasmušilý výraz Albert (těžko se mu to říká): Nedivte se, bratr mně porazil... Malvína: V čem? Albert: Jak v čem? Snad co a ne v čem. Co mně bratr porazil. Malvína: Ještě se ani neznáme a už vám nerozumím. Albert: Jsem na to zvyklý Malvína: V čem vás porazil? V šachu? Albert: Kdepak... Malvína: Tak co hrajete? Dámu? Porazil vás v dámě? Albert (neví jak jí to řící): Já... Malvína: Dalo to práci, než jsem to z vás dostala. Albert: Já tu škodu za tu sukni uhradím Malvína (mávne rukou): Pamatujete na co jste se ptal minule, na naší poslední schůzce? Albert: Řekla jste: Schůzka? Takže já chodím na schůzku, na rande... Malvína: Já si také říkám, že s vámi vlastně chodím na rande. Albert: Jste si tím jista, že je to schůzka, rande? Malvína: To už asi není jenom náhoda, že my dva se stále potkáváme a že mně rvete sukně. Albert: Ne, to asi není. Malvína: Všechno si od našeho prvního setkání pečlivě zapisuji do deníčku, jestli vám to nevadí. Albert: Kdepak, nevadí, Malvíno. Taky bych si všechno o našich setkání zapisoval do deníčku, kdybych nějaký měl. Malvína: Dokonce se na naše náhodné schůzky připravuji. Albert: Věděla jste, že přijdu, že?
JN: UŽ
20.
Malvína: Jak to víte? Albert: Nevzala jste si přece skládanou sukni Malvína: Ano, to je pravda. Ovšem na naší dnešní schůzku jsem se připravila. Minule jste se mě ptal kyslík, že Alberte? Albert: Jistě. Vzpomínám si na to jako dneska. Ptal jsem se, kolik kyslíku spotřebuje vaše srdce Malvína: Na centimetr krychlový Albert: V minutě Malvína: Tak já už to vím. Je to 8.1 gramu. Albert (zděšeně): Správně (sklesle):To víte z praxe? Malvína (ukáže knihu): Tady v té knížce to všechno je. Šla jsem kvůli tomu do knihovny. Albert: Kvůli mě do knihovny? Ale to znamená... Malvína: Ano. Znamená. Albert: To bych nikdy nevěřil... Malvína: A taky - bylo mi vás líto, že když je to pro vás tak důležité, že to nevíte. Albert: Teď se mně zdá, že kyslík v plících žen není v ženách to nejdůležitější Malvína: Ale tady v knize píší, že bez kyslíku by... Albert: Všude je kyslíku dost. Kyslíku je habaděj (skoro tančí kolem lavičky): Nechcete jít raději do kina? Malvína (skrývá knihu do kabelky, trochu zmatená): A co hrají? Albert: Já nevím, myslím, že na tom nezáleží, co myslíš, Malvíno? Malvína: Nezáleží? Asi nezáleží, ty Alberte. My si tykáme? Albert: Ano, protože si nejsme cizí Malvína: Ne, zřejmě nejsme (Chytnou se za ruce a odcházejí. Jdou do kina a uvaděčka žárlí, vzteká se, je na ně hrubá a pak unuděně pouští film. Opět Tenkrát na západě, tentokrát značně zrychleně. Konec)
Albert: Ale měli jste dávat Poklad na stříbrném jezeře Uvaděčka: Jenže tam nehraje paní CC. Albert: Jenže... Uvaděčka: Ano, měli jsme hrát Tenkrát na západě, ale to není nic pro vás (neurvale je vyhání) Albert: A pro koho to je? Uvaděčko (začne plakat): Ještě se ptejte, vy nevděčníku Albert: Nevím o čem mluvíte, pojď, Malvíno Uvaděčka (k divákům zhnuseně): Ani to jméno nemá hezké, Malvína. A já myslela, že ten naivka má vkus. Malvína. Je to vůbec jméno? (odejde naštvaná)
JN: UŽ
21.
Scéna 13. (Konec porážek, závěrečné vítězství) (Robert jde domů, volá Alberta. Nevidí, že u stolu sedí Malvína. Albert ale doma není. Robert jako obvykle před zrcadlo, kradmé pohledy k lednici až konečně neodolá a jde se podívat)
Robert: V případě, že si Albert opět udělal další holku, tak už se dám k vegetariánům, já si připadám, když likviduji ty jeho aušusy, jako nějaký kanibal.Mám se podívat nebo nemám? Vsadím večeři, že tam bude zase jedna nezdařená! Ale s kým? (Robert si všimne Malvíny, která je slavnostně našňořená. Robert si popiskuje Toreadore smělý, ale znejistí. Kouká na dívku a jde k lednici, nazpět k nehnuté Malvíně a opět k lednici. Konečně otevře lednici, ale tam nic není. Jde k Malvíně a prohlíží si jí)
Robert: Ještě jsem tu svou večeři neprohrál... Zdá se, že tahle se docela povedla (Robert se jí plaše dotkne, dívka vstane, mlčí. Robert se dotkne jejích ňader a dostane facku. Robert si drží tvář a s respektem Malvínu obchází).
Robert: No to byla facka, sakra, až to pálí. Však si to ještě s Albertíčkem vyřídím... ale že se mu tahle krasavice povedla, co? Nevypadá zle. Uvidíme, jestli je tahle - jak bych to řekl - funkční. Hm, ale musím hodně opatrněji. Zdá se, že tahle už má zabudovaný nějaký obranný systém... (rozpačitě ji obchází, oba jsou postaveni jak zápasníci, Robert neví jak začít) ehm, jsi pěkná holka. Malvína (stále ve střehu): Děkuji Robert: I ten hlas tvůj je příjemnější, ta Albertova fistule, to nebylo moc sexy. Malvína (zamilovaně vzdychne): Ach, Albert... Robert: No, děvenko, kdepak je Albert? Malvína: Ach, můj Albertíček, slunce mého žití. Robert: To zní pěkně, ale... Malvína: Můj život končí jeho odchodem a začíná jeho příchodem, miláček můj sladký. Robert: Sakra, jde jí to skvěle, tu bude škoda porazit Malvína (zasněně se zavřenýma očima): Moc tě miluji, Albertíčku, vždycky jsem tě milovala a vždycky tě milovat budu Robert: Můj drahoušku, to mně ještě žádná neřekla, a to některým dámám platím. Začínám k tomu bráchovi chovat něco jako respekt. (Robert se chce dotknout jejich vlasů, Malvína mu srazí ruku až Robert klesne na kolena).
Malvína: Nedotýkat! Robert: kvůli paruce? Malvína: To je slavnostní účes. Robert: Nestačím valit oči. Tak kde je? Malvína: Kdo? Robert: Albertíček, slunce tvého žití... tedy Albert. Malvína: Šel do květinářství pro kytku Robert: Do květinářství? Albert do květinářství. No to mě podržte. To je překvapení. Albert zatím vždycky chodil jen do řeznictví. Malvína: Tam už byl včera. Nyní šel koupit květiny, protože to dopoledne nestihl. Robert (směje se): Kytku? Albert a kytku? To je pro mne další překvapení. Co nestihl dopoledne? Malvína: Koupit kytku? Robert: Nač Albertíček potřebuje kytku?! Malvína: On se totiž dneska žení. Robert (směje se a přikyvuje a najednou mu to dojde): Cože? Žení? To snad ne... Albert se žení? Můj malý bratříček Albertíček? Malvína: Ano! Albert. Robert: Ani se mě nezeptal Malvína: Albertíček je úžasný člověk, bez něho... Robert: Dobrá, když se tedy žení, postaráme se o hostinu, udělám mu překvapení, že se bude divit. Chtěl mě překvapit, ale my překvapíme, že se z toho jen tak nevzpamatuje.
JN: UŽ
22.
Malvína: Co tím myslíte? Robert: Nic zlého, jen to, že bych ho mohl jednou šokovat já. Pojď, krasavice, něco ti ukážu. (Odchází, vede ji do zákulisí. Chce ji vést, ale ona ho plácne po ruce. Tma. melodie toreadora. Park: Albert trhá květinky. Albert slyší melodii a je nervózní. Robert je doma, má zástěru a dobrou náladu. Na stole dva talíře,na nich jsou dvě kýty. Na stole může ještě být kastrol s polévkou..Vchází Albert a zmateně se rozhlíží).
Robert: Jdeš akorát včas. Zrovna k jídlu Albert: Kde je? Robert: Kdo? Albert: Kdo kdo? Aha, kde je - ona? Robert: Myslíš Malvínu Falklandovou? Albert: Ano, tu. Robert: Neznám žádnou Malvínu (usazuje trochu násilně bratra za stůl): Jez! Albert: No Robert: Yes! Albert: No, I don´t want to eat Robert: Ne yes ale jez! Vykřičník. Albert (pofńukává): Mám jíst? Teda ty jsi ale surovec... Robert: Jsem leccos, hlavně tobě. Jsem ti otcem, matkou, strýcem, tetou, kuchařkou, ale surovcem, tím ti rozhodně nejsem. Albert: Surovec a kanibal (ukáže na jídlo). (Otevřou se dveře - vejde Malvína. Bratři znehybní. Albert jde k ní, prohlíží si ji a pak se jí jemně dotkne. Chce se dotknou nevěřícně ňadra, Malvína ucouvne)
Malvína: Co to, chlapi, s vámi dneska je? Albert: Ale já... Malvína: Ty můžeš všechno, Albertíčku Albert: Ty jsi tady, miláčku? Malvína: A kde jsem měla být, drahý? Robert: Já jsem sice pokládán za surového kanibala, ale to on už tě viděl na pekáči. Malvína: Byla jsem si koupit vlečku, miláčku, a hned jsem šla sem k tobě, jak jsme se domluvili. Robert: Trochu jsem se zdržel. Stál jsem frontu na květinky. Jenže kytky došly než jsem přišel na řadu. Malvína: Tvůj milý bratr Robert nám dal svatební dar. Albert: Můj milý bratr. Ach, lekáš mě, můj bratr je ti milý? Proč? Malvína: Dal nám přece svatební dar, drahoušku? Albert: Cože nám dal? Malvína: Peníze na prstýnky. Na zlaté, miláčku. Robert: Avšak to znamená, drahoušci, že když budu mít dámskou návštěvu, Albert už nebude dostávat žádné peníze na biograf! Albert: Díky, bratře. Konečně. Robert: Ale ještě zítra přijde paní P. Albert (obejme ji): Malvínečko moje zlatá, možná se mi to všechno jen zdá...(štípne ji) Malvína (vykřikne bolestí) Au, to bolí, co blázníš? Proč jsi mne štípl? Albert: No, pro jistotu, miláčku Malvína: Pro jakou jistotu? Albert: Pro jistotu, že jsi opravdová. Robert: Že nejsi umělá, ale skutečná (Předají si prsteny. Malvína září, protože si myslí, že je to její poslední svatba, všichni tři najednou zpomalují pohyby až se zastaví zcela úplně, a začne videoklip s ústřední písničkou).
JN: UŽ
23.
Scéna 14. FINAL K LI P (Nehybné postavy hlavních aktéru ožijí jakmile začne hudba. Vše se odehrává v kině. Je tam i uvaděčka a je tam i kovboj alias exhibicionista. Albert přivede Malvínu na kraj rampy, ta ztuhne a on začne pět):)
Mlčelas, když jsem tě poprvé potkal neviděl jsem na tobě nejmenší vadu takže jsem se sám sebe ptal zda nepatříš do módního výkladu Jsi nejhezčí žena jíž jsem kdy zřel a to chodím do kina a čtu play-boye jsi jako sen co ani ráno nezmizel snad příliš výrazná je krása tvoje (Chytne ji jako na menuet, ale ona se pohybuje strojově, uměle, je to robotanec. On ji zklamaně pustí a ona pokračuje v robotanci)
Ref. Chci říct, že jsi podezřelá celá bez zjevné vady až příliš skvělá možná jsi můj sen, možná se mi zdáš když se tě na to ptám - neodpovídáš Bojím se tě obejmout byť jen trochu v obavě o tvůj účes, make-up a růž mám snad po boku oživlou sochu možná jsi umělá ale já jsem skutečný muž Já nejsem umělý jsem z masa a kostí líbám tě byť s trochou váhavostí umělou ženu poznám i ve tmě na tebe sáhl jsem zatím jen letmě (Úplný konec písně, Albert nabídne Malvíně rámě, odcházejí, popiskování Toreadora smělého)
JN: UŽ
O hře UMĚLÁ ŽENA První verze hry „Umělá žena“ byla napsána v PrazeNuslích v Česmírově ulici 18, kde jsem tehdy bydlel. Bylo to v době kdy jsem hrál v divadle Minor s mezinárodním (Kanadským) divadlem Sound Image Theatre. Bylo to v roce 1993 a hra byla pro tento soubor napsána, ovšem žánrově od stylu souboru byla zcela někde jinde. Hra zahrnovala i píseň, která mě k napsání hry inspirovala a která v roce 2006 vyšla na CD „Blues pro pana Butana“ mé ostravské skupiny Zpocený voko. Píseň Umělá žena byla napsána a poprve zahrána v roce 1985 v Torontě na uppergroundovém festivalu ve Srarborough, který tam pořádal kolega emigrant Vráťa Brabenec z Plastiků. Druhá verse hry Umělá žena vznikla v březnu 1998 v Ostravě-Porubě pro divadélko Jiříkovo vidění. V této verzi byla vynechána ústřední píseň, neb na festivalu, kde se hrála, neměl čas překročit hodinu. Hra Umělá žena byla pro účel uveřenění opět upravena 25. července 2007 v Moravské Ostravě, kam jsem se přestěhoval z Poruby. Zde byla v roce 2005 hra navíc přepracována do formy novely, která ovšem stále ještě čeká na korektury a poslední úpravy před vytisknutím. V novele je dotažena postava profesora Hoznädela, které byla stejně jako ústřední píseń vypuštěna. Zachovala se jen jako povídka, ale je lehké ji opět zdramatizovat. Přikládám ukázku jediné scény, kteropu má v novele a stejně tak měl v první verzi hry – profesor Hoznädel. Jiří Neduha Ostrava čtvrtek, 26. července 2007
24.
JN: UŽ
25.
...Když zasedli a přišel profesor Antonda Hoznädel, Malvína zjistila, že není zas tak moc starý, snad jen čtyřicet let, a to jí ještě víc uvádělo v úžas. Ale už se Alberta styděla ptát, jak může vědět o sexu toho pračlověka, když je mu teprve kolem čtyřiceti. Profesor Hoznädel byl menšího vzrůstu, byl trochu při těle a měl pečlivě zastřižený rezavý plnovous bez knírku, takový, jaký nosíval Abraham Lincoln. Měl světlé prořídlé vlasy sčesané do čela, takže se na první pohled zdálo, že není plešatý. Nosil nedioptrické brýle a to proto, že brýle pro něj byly symbolem sečtělosti. Jako na potvoru měl bezvadný zrak, který upíral na nové příchozí. K jeho nelibosti ženy chodily na jeho přednášky velmi zřídka. Až se zabýval sexem pračlověka, současný sex ho zajímal podstatně více, byl v něm aktivnější i proto, že v tom prehistorickém už to ani dost dobře nešlo. Když do místnosti vešla Malvína, měl z toho profesor neskrývanou radost. Normální, vyrovnané dívky na jeho přednášky nikdy nepřišly. To, že přišla mladinká dívka, byť s nějakým neškodně vypadajícím mladíkem po boku, mu dávalo naději, že jí natolik zaujme, že se s ní seznámí a bude ji moci poznat lépe. Přišlo kolem třiceti lidí, z toho dvě ženy. Malvína a paní Kelerová, která chodila na každou přednášku, protože měla ráda cizí země a diapozitivy. To, že profesor Hoznädel neměl na svou přednášku ani jeden diapozitiv, žádnou fotografii, to paní Kelerovou netušila, jinak by ani nepřišla. -Vážení přátele vědy, antropologie, panteologie, archeologie a pradávné historie vůbec, začal svou přednášku profesor Hoznädel: Vítám vás, na mé fundované přednášce, která se zabývá sexem našich nejdávnějších pra-pra-pra-předků. A protože nemáme žádné písemné dokumenty z té doby, neb v té době kvůli neznalosti písma nevycházel žádný play-boy, Hustler, ba ani ty neobyčejnější pornografické časopisy, hahaha… -Čemu se směje? Optala se Malvína. -Mluví vtipně, usmál se Albert. Profesor se konečně dosmál a pokračoval: Protože nejsou písemnosti, jsme zcela závislí na dochovaných pověstech. Některé prastaré pověsti o našich pra-pra-prapředcích sklízely výsměch sebejistých vědců, než se ukázalo, že výsměch zaslouží vědci. Přední antropologové a panteologové a jiní logové, které raději, aby se se mnou zase nesoudili, uvádím bez jejich titulů. Jako například James Celine, nebo M.F.L z USA, nebo dokonce Dwight Wright ze Sydney. Podle jejich názorů se nic písemného nezachovalo proto, že naši prapředci neuměli psát. S tím se nedá než souhlasit, že slečno? Profesor Hoznädel přestal mluvit a upřeně hleděl na Malvínu. Ta se začala červenat a chytla se zděšeně za Albertovu ruku. Profesor pochopil, že dívka ani necekne, pokračoval, ale zrak z ní nespouštěl. Její červenání mu napovědělo, že by mohla být snadnou kořistí. Nejraději ze všeho měl plaché, červenající se dívenky jako byla Malvína. -Ano, je víc než pravděpodobné, že naši prapředci neuměli psát, pokračoval Hoznädel: Takže, když si chtěli své pověsti zachovat, museli si je nejprve zapamatovat a pak si předávat ústně, čili verbálně. Taková via tichá pošta, že? Ze současnosti víme, jak se informace snadno zkreslují, a to všichni umíme číst a psát, hahaha. Profesor se dosmál a pokračoval: Ovšem pověst, o které je dnes řeč, zase tak příliš zkreslená není, byť se na první pohled zkreslenou zdá. Tato pradávná pověst se dotýká vzniku člověka a není nijak ovlivněna křesťanských názorem, ani jinou ideologií. -Ukažte nějaký diapozitiv, vykřikla do nastalého ticha Kelerová. -Pověst, o které vám dnes budu vyprávět, vypráví o dobách, kdy ještě neexistoval člověk v té podobě, v jaké ho dnes známe, řekl profesor Hoznädel: V té době existoval tvor člověku velice podobný, avšak rozdíl byl v tom, že ten tvor nebyl ani mužem ani ženou. Dr. Petr Filip se vyjádřil, že šlo o nějaký druh hermafrodita a tento názor byl zatím nepřekonán. To by znamenalo, že když se u tohoto tvora ozval, či jinak projevoval, pud zachování rodu. Zřejmě šlo o dobu jara, tedy dobu, kdy to na nás nejčastěji přijde, hahaha. -A co diáky? ozvala se opět Kelerová.
JN: UŽ
26.
-V té pohnuté době pro každého tvora, si tento tvor, takový nějaký hermafroditní pračlověk, nemusel shánět partnera, což byla ohromná výhoda. Proč to byla výhoda? Víte to slečno? Obrátil se Hoznädel opět na Malvínu. Malvína se stále křečovitě držela Alberta za ruku, opět zrudla a zoufale se krčila za tím, kdo seděl před ní. -Výhoda byla v tom, že ten tvor nemusel podstupovat už tehdy nebezpečné souboje mezi samci v tom období tak běžnými. Říjel tedy mnohem bezpečněji než ostatní druhy savců volné přírody. Jak říká prof. David Liebenow z Kanady, měl nejspíš schopnost samoplození. -Takový kecy! Zařval někdo. -Ano, slyšíte dobře: SAMOPLOZENÍ. S takovým druhem rozmnožování se ještě dnes můžeme v přírodě setkat, ale ani nyní není příliš populární a proto je tak málo rozšířené. A tak pouze kapradiny různých druhů v tomto pokračují, tedy, nic pro voyery, hahaha. -Bude se promítat? Vznesla dotaz Kelerová. Profesor Hoznädel ji úspěšně ignoroval: Tvorové o kterých je řeč nebyly tajnosnubní. Byli odborníky, kteří se jejich existenci snažili a stále ještě snaží dokázat, nazváni: HOMO DUPLEXIS. Název nejspíš vznikl proto, že v onom tvorovi byli plně obsaženi jak muž tak i žena. Proto se dají pochopit téměř monstrózní rozměry homo duplexise. -Co to je za kecy? Ozval se chlapík dvě řady před Albertem a Malvínou. -Profesor Joao Nuňez vypočítal, pokračoval nevzrušeným hlasem profesor: že tento tvor musel mít téměř gargantuovský objem a s plus mínusem odhadl jeho váhu na 160 kilogramů, jen pro zajímavost, v pověsti se později objevila zmínka o váze homo duplexise a byla překvapivě podobná – 155,5 kilogramů. Profesor Joao Nuňez vzal později vzal legendu o existenci homo duplexise za svou. Musel čelit neuvěřitelné spoustě sprostých útoků na pravdivost této pověsti, dokonce i jeho osoba byla často v ohrožení. -Bože, co to tam žvatláš, ty plešoune, ozval se chlap znovu: Za to jsem si zaplatil, abych poslouchal takový nesmysle? -Jestli jste zaplatil, tak pak nechápu, že chcete vyrušovat a znehodnotit přednášku, za kterou jste si zaplatil, řekla rozhořčeně pracovnice kulturního domu Bambula. -Jenže co by byl Joao Nuňez za vědce, kdyby se jen tak vzdal, pokračoval profesor: Jeden příklad nevybíravého útoku až nahoře, na akademické půdě Akademie věd v Abdérách. Útok měl znevážit výsledky bádání profesora Joao Nuňeze. Podnět přišel od Australského vědce Johna Carpentera, který přišel s otázkou, jak je prý možné, že se nacházejí pozůstatky neandrtálců až po australopitéky, ale dodnes se ještě nenašel ani kousíček kostičky či zubu homo duplexise, hahaha. -To je hovado, ulevil si chlap: Na tohle já nemám nervy. Místo historie hysterie. -Vy jste hysterický, řekla pracovnice kulturního domu Bambula. -Vraťte mi vstupný, žádal chlap: Takovýho idiota poslouchat nebudu. -Nic mu nevracejte, řekl profesor: Už slyšel deset procent přednášky, a tak na refundaci vstupného nemá právo. -Ty kokote jeden, ty mně budeš poučovat? Rozčílil se chlap, ale spravedlivý hněv pracovnice kulturního domu Bambula byl silnější než ten jeho nespravedlivý. Vzala ho za ucho a vyvedla ho před kulturní dům. Chlap řval bolestí a vzteky: Kdybys nebyl ženská, rozflákal bych ti držku a podobně. -No a je zase klid, ocenil Hoznädel vyvedení rušitele: Ovšem profesor Joao Nuňez se jen tak nedal a nenechal se zviklat jizlivostmi a sarkasmem svých oponentů. Na podobné otázky našel vždy odpověď. Jeho odpověď Carpenterovi je dodnes citována v antropologických kuloárech. Víte co odpověděl, slečno? Obrátil se profesor opět na Malvínu. -Nevím, hlesla tiše. -Tak já vám to řeknu, řekl profesor a významně na ni mrkl. Zatím si to mohla vykládat tak, jako že u něj má protekci: profesor Joao Nuňez řekl toho: Našla se spousta důkazů o existenci přímých potomků homo duplexise. Ti jsou nazývání homo habilis. Homo habilis žil asi před dvěmi miliony
JN: UŽ
27.
lety – plus mínus milion let. Takže to není zase tak příliš vzdálená doba, kdy žil homo habilis i jeho přímý předchůdce homo duplexis. Některé pseudoantropology znervózňuje, že se zatím nenalezla ani kousíček kostičky ani zubu homo duplexise. Je načase vyvrátit názory, že se z homo duplexise nic nenašlo. Začnu tedy od začátku, od toho, co ví o homo duplexisi každý z nás – že šlo o tvora, který obsahoval muže a ženu. Připomínám to záměrně. Navzdory tomu, že se toto ví, někteří antropologové očekávají, že se nalezne kostra s jednou mužskou holení kostí a druhou nohu bude mít ženskou. Nebo dokonce, že se najde lebka s jedním nadočnicovým obloukem. Při obřích rozměrech homo duplexise je více než jasné, kdyby se nalezla kostra homo duplexise tak byla kostra nebyla olbřími, ale kostry by se vlastně nalezly dvě, protože přece homo duplexis obsahoval jak muže tak i ženu. Nacházíme kosti, čelisti, zuby a bůhví co ještě dokonce až z pleicosténu, zbytky všelijakých hominiae či pliocestních Ramapithecusů. Ale nejsou to zrovna zbytky a pozůstatky právě homo duplexise? To je to, co Joao Nuňez řekl. No není to nádherná odpověď. Hahaha. -Kde jsou ty diapozitivy? Ozvala se zase Kelerová. -Co to je za debila? optal se nějaký chlapík: Dvacet let chodím na přednášky, ale takový blbosti jsem ještě neslyšel. -To je jen krátká ukázka z přednášky profesor Joao Nuňez v Abdéře, která později vyšla knižně a měla 150 stran a krásné barevné ilustrace. Jeho argumenty nemohl nikdo ani vyvrátit ani dokázat. Profesor tedy napsal ještě jednu knihu, ve které chtěl existenci homo duplexise dokázat. Zde je prosím ukázka z uvedené druhé knihy profesora Joao Nuňeze která vyšla tentokrát bez ilustrací a která měla velice střízlivý název: Homo diplexis dříve a nyní. Taky ráda čtete, slečno? Malvína se podívala na Alberta. Musím jít domů. -Proč? -Slíbila jsem mamince, že nepřijdu pozdě. -Už bude konec, jen vydržte, řekl profesor Hoznädel, jako by jí odečítal ze rtů: Vydržte, pokračuji. Profesor Joao Nuňez napsal: Homo duplexis byl již příliš člověkem, než aby se svým stavem zdvojení a samoplozením smířil. Byť jeho téměř blahobytně vypadající objem svědčil o opak, bylo jisté, že ve svém nitru to byl velice rozháraný. Byl až bolestně rozhádaný sám se sebou, frustrovaný a neukojený ve všech směrech. Jeho vnitřní půtky byly stále prudší a tak se jednoho pravěkého pradne stalo to co se stát muselo. Homo duplexis se začal násilně rozdělovat, tedy něco, co v přírodě nemá obdoby. Dala by se jeho činnost nazvat roztrháváním se. Sebeseparace a i jinak. Někdo se zvedl a beze slova odcházel. -A když se to téměř podařilo bylo zřejmé, že jedna polovice homo duplexise je o poznání větší a silnější. Scházelo už jen pár centimetrů a separace mohla být dokončena. Opět se někdo se zvedl a beze slova odcházel. -Ovšem ono místo, kde byl homo duplexis ještě spojen, bylo trochu choulostivé a bylo právě to místo, které našeho prapředka nejvíce spojovalo, ale i nejvíce rozdělovalo. K úplnému rozdělení už opravdu mnoho nescházelo, ale stále to nebylo tak jednoduché a snadné. Podstatné bylo to, co následovalo. Ona silnější polovice nedočkavě a brutálně dokončila rozdvojení homo duplexise a to tak, že z té sladší polovice neurvale vyrvala těch několik centimetrů a něco navíc. To něco navíc bylo podle některých vědců jen pár centimetrů. Profesor Vladimír J. Horák tvrdí, to bylo jen pět centimetrů, já však mohu dokázat, že šlo o kus až čtyřikrát větší. Šlo o pár gramů původního homo duplexise, ale dodnes je těch pár gramů předmětem různých sporů, nedorozumění a obchodů, ovšem často je i hybnou silou jednání mnoha lidi, hahaha. -Já chci domů, zašeptala Malvína. -Už jen deset minut, slečno, řekl profesor. -Už ani minutu, řekl nějaký robustní chlap, hodil na Hoznädela shnilé rajče. Ale ten byl na takové projevy nevole zvyklý a snadno se shnilotině vyhnul. Ovšem smradu po stěně stékajícího rajčeti neunikl.
JN: UŽ
28.
Profesor pokračoval v trochu rychlejším tempu: Jestliže noví jedinci měli přežít, museli ihned zapomenou na bývalou řevnivost a pocit křivdy té menší polovice. Bylo nutno, aby spolupracovali a aby se osamostatňovali se přiměřeně pomalu. -Diáky, diáky, skandovala osaměle Kelerová. -Tento proces opravdu pomalu probíhá až dodnes, a nemohou mu zabránit ani feministická a jiná hnutí. Takže dařila se spolupráce, celkem se dařilo soužití, když se vytyčily role a podobně. Ovšem jako každý rok přicházelo kritické období a tím bylo jaro. -Už by to mohlo stačit, zařval nějaký starší chlap, hodil na Hoznädela vejce. Ale profesor byl na takové projevy nevole zvyklý a opět se bez problému shnilotině vyhnul. Ovšem smradu po stěně stékajícího pukavce neunikl. Věděl, že jestli chce dopřednášet, musí ještě trochu zrychlit. -To už člověk, který z homo duplexise vznikl neměl tak jednoduché jako před separací, když byli muž a žena jedno tělo. -Jdi do hajzlu! -Navíc u žen přežíval pocit křivdy že byla při závěrečném akru rozdělení ošizena tou větší polovicí, tedy mužem. -Jezuity na tebe! -Tvrdila, že muž má těch pár gramů, o které ji připravil, pouze jako přebytek a nepatří jemu, ale patří jí. -To by mělo být trestný, takhle balamutit lidi! -Z tohoto ošizení ženy se odvíjí vývoj lidstva, jeho dějiny a kultura -Vydrž, zašeptal Albert Malvíně, která chtěla tajně po kolenou opustit přednáškový sál. Profesor drmolil dál: Tolik tedy ukázka z druhé knihy profesora Joao Nuňeze, věcně a výstižně nazvanou: „Homo duplexis dříve a nyní“. -Hovado! -Kniha zprvu vyvolala velké pozdvižení ve vědeckém světě. -Zasrane! -Spousta vědců, ale i laiků, se ke knize vyjádřila negativně. -Kreténe! -Já osobně si myslím, že kniha je neobyčejně pravdivá, logická a přesvědčivá. -Blbče! -Je to i kniha nám velice potřebná vzhledem k tomu, co se dnes děje. Protože spor mezi oběmi polovicemi ještě stále neustal. Ženy jako by stále měly pocit křivdy a muži jako by někdy měly pocit viny. Stále to mezi pohlavími vře. -Ve mně to vře, řval nějaký chlap. -Sliboval diapozitivy a nic, žalovala Kelerová -Držte hubu! Zařval pachem shnilého rajčete a pukavce omámený profesor Hoznädel. Navíc jej omamovala přítomnost bezmocně zoufalé Malvíny. Ovládl se nasadil svůdný hlas prvního milovníka: A já osobně? Já osobně mám svědomí a tak rád vracím ženám to, co mi vlastně ani nepatří, jinak byl z toho života neměl žádné potěšení, ale pouze divný pocit. -Hovado! -A to je k pradávné pověsti nejspíš všechno. Stačí mi krátce zatleskat, vy barbaři. Lidi kupodivu tleskali, jako by se jim přednáška líbila. Jediná Kelerová netleskala, prostě snad zklamáním usnula a ani potlesk ji nevzbudil. Lidé se nenápadně vytráceli z místnosti. Mezi nimi i Malvína i Albert. -Počkej, vykřikl Hoznädel na Malvínu. Ta ale šikovně vyběhla ven a aniž by se ohlédla co je s Albertem, běžela co nejrychleji domů. -Malvíno, křičel zoufale Albert. Stál mezi dveřmi. Vedle něj se objevil profesor. Konejšivě ho pohladil po vlasech. -Profesore, bála se vás, řekl Albert.
JN: UŽ
29.
-Hm, trochu se bála, všiml jsem si toho hned, jak vešla do sálu, řekl: Už dlouho jsem neměl na své přednášce tak rozkošnou holčinu, roztomilou a plachou. -To je ale moje... -No dobře, já ti ji neberu, řekl Hoznädel nepřesvědčivě: Poslouchej, nemáš třeba náhodou mladší sestru? -To tedy nemám. -Víš to jistě? -Ani starší? -Žádnou sestru, řekl Albert: Mám doma jen bratra. -Jak starého? -Třicet pět. -Tak starého? Takový mě vůbec nezajímá, ty hlupáku! řekl profesor a vystrčil Alberta na schody. Zavřel se v sále kulturního domu Bambula.
JN: UŽ
30.
Více o autorovi: www.jirineduha.wz.cz