Analýza konfliktu o Náhorní Karabach

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

Mazinárodní teritoriální studia

Analýza konfliktu o Náhorní Karabach

Magisterská práce

Bc. Jakub Vamberský Vedoucí práce: doc. PhDr. Zdeněk Kříţ, Ph.D. UČO: 363862 Obor: Mezinárodní teritoriální studia Imatrikulační ročník: 2012 Brno, 2014

Obsah 1 Úvod ..................................................................................................................................................... 6 2 Metodologická a teoretická část ........................................................................................................... 9 2.1 Metodologie práce ........................................................................................................................ 9 2.2 Teoretické koncepty .................................................................................................................... 11 3 Analytická část ................................................................................................................................... 20 3.1 Pozadí a kontext konfliktu ........................................................................................................... 20 3.1.1 Charakteristika území ........................................................................................................... 20 3.1.2 Historické pozadí konfliktu ................................................................................................... 22 3.1.3 Etno-demografické rozdělení obyvatelstva .......................................................................... 25 3.1.4 Přírodní zdroje a průmysl ..................................................................................................... 28 3.2 Charakteristika stran konfliktu .................................................................................................... 30 3.2.1 Primární aktéři ...................................................................................................................... 30 3.2.2 Sekundární státní aktéři ....................................................................................................... 39 3.2.3 Sekundární nestátní aktéři ................................................................................................... 46 3.3 Neslučitelnost cílů a její proměny ............................................................................................... 49 3.4 Mocenské poměry mezi aktéry ................................................................................................... 53 3.4.1 Arménie ................................................................................................................................ 54 3.4.2 NKR ....................................................................................................................................... 55 3.4.3 Ázerbájdžán .......................................................................................................................... 56 3.5 Bezprostřední příčiny konfliktu ................................................................................................... 58 3.6 Průběh a dynamika konfliktu....................................................................................................... 62 3.7 Řešení konfliktu a aktuální stav ................................................................................................... 66 3.7.1 Řešení konfliktu .................................................................................................................... 66 3.7.2 Návrhy řešení ....................................................................................................................... 70 3.7.3 Aktuální stav ......................................................................................................................... 72 4 Závěr................................................................................................................................................... 75 5 Přílohy ................................................................................................................................................ 81 5.1 Mapa oblasti Jižního Kavkazu ...................................................................................................... 81 5.2 Armény okupované území Ázerbájdžánu .................................................................................... 82 5.3 Území Náhorního Karabachu ...................................................................................................... 83 6 Seznam zkratek .................................................................................................................................. 84 2

7 Seznam pouţitých zdrojů ................................................................................................................... 85 7.1 Primární zdroje ............................................................................................................................ 85 7.2 Sekundární zdroje ........................................................................................................................ 87

Počet znaků: 197 164

3

Prohlášení o autorství práce

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Analýza konfliktu o Náhorní Karabach vypracoval samostatně pouze za uţití zdrojů uvedených v seznamu literatury.

V Brně, 15. Prosince

....................................... Jakub Vamberský

4

Poděkování Na tomto místě bych chtěl poděkovat doc. PhDr Zdeňku Kříţovi, Ph.D. za vedení mé diplomové práce a také za cenné rady a trpělivost.

5

1 Úvod

Předmětem této práce je analýza konfliktu o Náhorní Karabach. Analýza a výzkum konfliktu patří k nejvýznamnějším tématům mezinárodních vztahů a bezpečnostních studií. Tímto oborem se zabývají přední politologové a výzkumná centra. I přesto, ţe je výzkum konfliktů systematicky doplňován a rozšiřován o další světové konflikty, případ Náhorního Karabachu postrádá, zejména v českém akademickém prostředí, komplexní analýzu zahrnující kontext konfliktu, charakteristiku aktérů s identifikací jejich neslučitelných cílů a jejich mocenských kapacit, dynamiku konfliktu a snahy o jeho řešení. Konflikt o Náhorní Karabach patří mezi konflikty Jiţního Kavkazu, které bezprostředně následovaly rozpad Sovětského svazu. Tyto konflikty byly způsobeny, mnohdy desetiletí potlačovanými teritoriálními, politickými, bezpečnostními i etnickými spory mezi jednotlivými národy a staly se ohnisky vlny násilných vnitrostátních a mezinárodních konfliktů. V regionu Jiţního Kavkazu se navíc kříţí zájmy světových mocností, které zde hrají mocenskou hru a nepřímo tak přispívají k růstu tlaku a napětí mezi stranami konfliktů. Konflikt o Náhorní Karabach mezi Armény a Ázerbájdţánci patří k nejkomplikovanějším a nejnásilnějším post-sovětským konfliktům v regionu. Kdyţ byla krvavá válka z let 1992 aţ 1994 ukončena rusky mediovaným příměřím, zdálo se, ţe násilí je konec. Příměří však neřešilo zcela zásadní neslučitelnost cílů aktérů konfliktu a konflikt proto přetrvává dodnes. V současnosti dokonce hrozí jeho opětovné vzplanutí. Jsme svědky pohraničních střetů mezi ázerbájdţánskou armádou a karabašskými ozbrojenými sloţkami, které kaţdoročně zanechávají desítky mrtvých. Veřejnost je manipulována mediální propagandou, která operuje se staletí starými křivdami a rozsévá nedůvěru a nenávist mezi Armény a Ázerbájdţánci. Političtí lídři mobilizují masy za pomocí agresivní rétoriky, která vyvolává pouze strach a napětí. Obě země navíc masivně zbrojí a připravují se na válku. Z těchto důvodů je potřeba představit ucelenou analýzu konfliktu o Náhorní Karabach, která nám umoţní uchopit celý konflikt v historickém kontextu, s určením primárních a sekundárních aktérů, určením jejich neslučitelných cílů, mocenských kapacit a představení dynamiky konfliktu. Poté bude moţno představit současnou situaci a dosavadní mírová řešení. Téma bylo zvoleno z několika důvodů. Autor o tento region a konkrétní konflikt o Náhorní Karabach během svého vysokoškolského studia projevoval osobní zájem a dokonce vypracoval bakalářskou diplomovou práci, ve které komparoval bezpečnostní politiky

6

Arménie a Ázerbájdţánu. Dalším důvodem k volbě tohoto tématu byla jeho aktuálnost a moţnost budoucího vývoje, vedoucího ke znovu vzplanutí násilností spojených s nestabilitou regionu a politických i etnických tlaků jak veřejnosti, tak politických představitelů. Moţnost konfliktu by pak, dle autorova mínění, měla následky, které by mohly ovlivnit evropskou, potaţmo i českou zahraniční politiku. Posledním důvodem je mezera v akademické obci, kde jsou akademické texty s tématikou Náhorního Karabachu zaměřeny spíše na dílčí faktory, jakými jsou například role etnicity v konfliktu, střet mocenských zájmů v regionu či pouze samotný průběh konfliktu. Tato práce má tedy za cíl vyplnit tuto mezeru a představit ucelenou analýzu celého konfliktu zahrnující charakteristiku aktérů, průběh konfliktu a snah o dosaţení trvalého vyřešení konfliktu. Výzkumné otázky vyplívají z ambice práce poskytnout charakteristiku a analýzu konfliktu jako celku, dle analytického modelu Uppsalské univerzity a jejího výzkumného centra zabývajícím se výzkumem konfliktu. Nastaveny proto byly následovně: Kdo jsou aktéři konfliktu a jaké jsou jejich cíle a mocenské kapacity? Jaké jsou bezprostřední příčiny konfliktu o Náhorní Karabach? V jakých klíčových fázích konflikt probíhal? Jaké jsou dosavadní snahy vnější intervence o řešení konfliktu? Spíše neţ vytvoření chronologického popisu značně komplikovaného konfliktu o Náhorní Karabach je ambicí této práce analýza konfliktu v jeho plné šíři. Nejdříve tedy bude popsáno pozadí konfliktu, kde bude pozornost věnována charakteristice území, historickým nárokům na sporné území, etno-demografickému rozdělení obyvatelstva a surovinové dimenzi konfliktu. Dále se jiţ práce věnuje představení primárních aktérů konfliktu, jejich cílům a mocenským kapacitám. Představeni jsou také státní i nestátní sekundární aktéři, kteří do konfliktu v jeho průběhu zasáhli. V následující části analýzy je jiţ pozornost věnována bezprostředním příčinám vzplanutí konfliktu a jeho následnému průběhu, jeţ je rozdělen do základních fází. V této části jsou představeny klíčové události, jeţ buďto eskalovaly, či deeskalovaly napětí a zásadně ovlivnily postoje stran konfliktu. V závěrečné části práce je rozebrána vnější intervence, která měla za cíl dosaţení míru a nalezení trvalého řešení. V této kapitole je také představena soudobá situace a optimální kroky, vedoucí ke zdárnému řešení konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdţánem. K tomu, aby mohla proběhnout analýza a konceptualizace celého konfliktu je potřeba stanovení metodologie, stanovení teoretických východisek a stanovení nejdůleţitějších pojmů vztahujících se ozbrojeným konfliktům, čehoţ

7

je dosaţeno v první části práce. Rámec analýzy tvoří koncept vyvinutý uppsalskou univerzitou, jeţ je přední kapacitou ve výzkumu konfliktu.

8

2 Metodologická a teoretická část 2.1 Metodologie práce Tato práce má podobu analytické studie s cílem kompilace relevantních dat a vytvořením analýzy arménsko-ázerbájdţánského konfliktu, na základě předem určených zkoumaných aspektů. Analýza bude probíhat způsobem step-by-step, kdy budou analyzovány aspekty konfliktu jeden po druhém, za účelem nalezení souvislostí a vzorců v jejich chování. 1 Nejvhodnějším typem výzkumu pro tuto analytickou studii je kvalitativní výzkum. Kvalitativní přístup je, dle Reichela, vhodný pro „zkoumání mnoha aspektů u menšího množství objektů, intenzivní šetření zkoumané skutečnosti a identifikaci vztahů mezi zkoumanými jednotkami.“

2

Na rozdíl od kvantitativního výzkumu se nesnaţí o maximální

objektivizaci, která vede k abstrakci ve prospěch vnějškového popisu předmětu. Dle Druláka se kvalitativní přístup snaţí o uchopení předmětu v jeho jedinečnosti, přirozeném stavu a soustředí se na popis vnitřní situace. U kvalitativního výzkumu nejde primárně o zobecnění, nýbrţ o porozumění zkoumanému fenoménu v historickém a kulturním kontextu, coţ v našem případě umoţňuje osvětlit některé, na první pohled skryté příčiny vzniku konfliktu. Tam, kde kvantitativní výzkum uţívá jasně strukturované a technické metody, dle přesně určených pravidel a výzkumných návodů, kvalitativní metodologie jsou daleko více závislé na výzkumném kontextu a subjektivní aplikaci metod autora výzkumu. Kvalitativní výzkum je tedy nutně ovlivněn osobními pozicemi a závěry výzkumníka. 3 K dosaţení cílů této práce je uţita induktivní metoda, která autorovi umoţňuje z dílčích poznatků získaných sběrem dat z primární a sekundární literatury vytvořit závěry týkající se zkoumaného konfliktu. V sociálně-vědních studiích, zabývajícími se studiem bezpečnosti a konfliktů, je induktivní přístup, vycházející ze sběru a analýzy kvalitativních dat, nejuţívanější. Pomáhá nalézt pravidelnosti a vzorce, které mohou existovat v objektivní realitě. Tyto pravidelnosti a vzorce posléze zpracovává ve formě předběţných závěrů, z nichţ je nakonec po opětovném pozorování vytvořena nová teorie.

4

Dle Druláka je cílem takové

studie poskytnutí hlubokého porozumění či příčinné vysvětlení vybraného případu. Studie musí dále zohlednit sociální, politický a historický kontext události či objektu, fenoménu či 1 Cashman, Greg. What Causes War?: An Introduction to Theories of International Conflict. Lanham: Lexington Books, 2000, s. 1-2 2 Reichel, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha: Grada Publishing, 2009, s. 41 3 Drulák, Petr a kol.. Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál, 2008, s. 19 4 Disman, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum 2000, s. 76

9

děje a musí zároveň poskytnout komplexní obrázek s velkým mnoţstvím proměnných.

5

V metodologické terminologii pak práci budeme řadit k disciplinovaným případovým studiím. Kořan tyto studie označuje za vhodné ke zkoumání fenoménu za pomocí jiţ existující teorie, která ještě na fenomén nebyla aplikována. Teorie zde slouţí jako vodítko při identifikování hlavních procesů a proměnných v rámci případu. Případ tedy neslouţí jako nástroj pro práci s teorií, ale naopak teorie je vodítkem pro práci s případem.

6

Cílem

induktivní metody v této práci je tedy detailně popsat a vysvětil případ arménskoázerbájdţánský konfliktu o území Náhorního Karabachu (dále jako NK). V práci jsou nejdříve nasbíraná data z primární a sekundární literatury, která jsou dále analyzována a pomocí jejich syntézy jsou hledány odpovědi na výzkumné otázky. Tento výzkum je také časově, a geograficky omezen. Z časového hlediska bude analýza probíhat od roku 1987 do současnosti, kdy je konflikt povaţován za zamrzlý. Geograficky je výzkum omezen na teritorium NK a přilehlých republik Arménie a Ázerbájdţánu. Byť je kvalitativní výzkum s induktivní metodou vhodným pro nalezení souvislostí a společných znaků mezi jednáním aktérů v rámci určitého konfliktu, je třeba uvědomit si také limity, které jsou s tímto typem výzkumu spojeny. Dle Hendla můţe být získaná znalost kvalitativním výzkumem příliš abstraktní a obecná pro přímou aplikaci v místních podmínkách. Kategorie a teorie zvolené ve výzkumu nemusí odpovídat lokálním zvláštnostem. Analýza i sběr dat jsou navíc velmi často obtíţné procesy. To také vede ke ztíţené moţnosti ověřování hypotéz a teorií. 7 Nutně také dojde k redukci dat, kdy není reálně moţné zahrnout všechna relevantní data do výzkumu. Data jsou vybírána výzkumníkem, který má sám osobní preference a postoje a vědomě či nevědomě je redukuje. S výzkumníkem je dále spojené riziko, ţe nebude schopen vyčíst podstatu jevů z předloţených dat. K tomu můţe dojít z nedostatečných znalostí či fantazii výzkumníka. Výzkumu pak hrozí, ţe se stane pouze deskripcí události a kýţená analýza tedy nepřinese ţádné hlubší pochopení problematiky.

8

Slabým místem kvalitativního výzkumu můţe také

být slabá standardizace induktivního přístupu.

9

Ferjenčík podotýká, ţe vlivem všech těchto

omezení má kvalitativní přístup převáţně jen pravděpodobnostní charakter a je tedy obtíţné 5 Drulák, Petr a kol.. Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál, 2008, s. 32 6 Kořan, Michal. Jednopřípadová studie. In. Drulák, Petr a kol.. Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál, 2008, s.29-61 7 Hendl, Jan. Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace, Praha, Portál 2005, s. 49-56 8 Braun, Mats. Zakotvená teorie. In: Drulák, Petr a kol. Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portal, 2008. s. 224 9 Disman, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum 2000, s. 78

10

formulovat jednoznačné závěry. 10 Z tohoto důvodu se kvalitativní výzkum zaměřuje spíše na hledání souvislostí, podobností a trendů. Autor si je vědom těchto rizik při sběru a vyhodnocování dat. Aby se předešlo problémům spojeným s induktivním kvalitativním výzkumem, snaţí se pracovat s primárními zdroji a výběrem relevantních sekundárních zdrojů, které tvoří převáţně akademické publikace uznávaných odborníků na téma NK, jakými jsou například zahraniční Thomas autoři De Waal, Svatne Cornell nebo Laitin a Suny. Z domácích autorů pak práce čerpá především z díla Tomáše Šmída a Emila Souleimanova. 11 2.2 Teoretické koncepty Spor o NK je jeden z největších konfliktů, které vznikly po rozpadu Sovětského svazu v regionu Jiţního Kavkazu. Stejně jako gruzínské konflikty v Abcházii a Jiţní Osetii, konflikt o NK má také teritoriální charakter. Je zde však daleko více důvodů a příčin, které je potřeba zohlednit abychom mohli uchopit celý konflikt ve své celistvosti. Studiu konfliktů na Jiţním Kavkaze jiţ byla věnována jistá pozornost ze strany akademické obce. Tato pozornost se však většinou zaměřuje na dílčí faktory a nenabízí ucelený obraz konfliktu, včetně identifikace všech relevantních aktérů a mezinárodní intervence. Minimální pozornost je problému věnována také ze strany veřejnosti a médií. I přesto, ţe se jedná o konflikt zamrzlý, nemůţeme tento stav povaţovat za definitivní a je třeba do hloubky a v kontextu analyzovat konflikt, jeho průběh, jeho aktéry a hlavně jejich jednání a motivace, abychom jej dokázali pochopit a následně dokázali představit potenciální řešení konfliktu, které by uspokojilo obě strany a trvale zaţehnalo nesváry a nepřátelství. Vzhledem k tomu, ţe dosavadní diplomatické snahy o vyřešení sporů a ukončení nepřátelství stále nedosáhly kýţeného cíle, existuje reálné nebezpečí opětovné eskalace a rozhoření další vlny násilí. I proto je tato analýza, obzvláště pro české akademické prostředí, vysoce ţádoucí, neboť je schopna obohatit výzkum zaměřený na konflikty v jihokavkazském regionu a přispět k vytvoření plastického obrazu karabašského konfliktu. Struktura práce sleduje model jednoho z nejprestiţnějších světových výzkumných středisek zabývajících se výzkumem konfliktů, Uppsalského institutu výzkumu míru a

10 Ferjenčík, Jan. Úvod do emtodologie psychologického výzkumu, Praha: Portal, 2010, s. 29 11 Primárními zdroji jsou zde oficiální tiskové zprávy, rezoluce, projevy či databáze mezinárodních institucí zabývající se zkoumanou tématikou (například databáze uppsalské univerzity Uppsala Conflict Data Program či databáze CIA)

11

konfliktů (Uppsala Conflict and Peace Research Institute - UCPR). Tento institut vznikl roku 1971 pod vedením švédské univerzity v Uppsale. Za účelem výzkumu světových konfliktů byl vytvořen program Uppsala Conflict Data Program, který má za úkol sběr relevantních dat. Na základě nasbíraných dat byla vytvořena rozsáhlá databáze konfliktů, která je od roku 1980 stále aktualizována, a která je zároveň globálně přístupná. Díky rozsáhlému výzkumu byli výzkumníci schopni vytvořit model, na jehoţ základě bylo moţné zodpovědět otázky týkající se přímých spouštěčů konfliktu; dynamiky konfliktu; role historických souvislostí; identifikace aktérů konfliktu a jejich motivací, cílů a mocenských kapacit a za jakých okolností byli aktéři ochotni vyjednávat o příměří. Z hlediska výzkumů konfliktů se tak jedná o nejkomplexnější a nejuznávanější výzkumnou instituci na světě. 12 Konflikt je neoddělitelná součást sociálního chování a jeho manifestace je nevyhnutelná jak na individuální, tak mezinárodní a systémové úrovni. Samotný konflikt je v mezinárodním prostředí často konstruktivním procesem a znakem dynamické společnosti, na jehoţ konci stojí kompromis, řešení a další vývoj. Problémem se však stává, kdyţ konflikt přejde od mírových řešení k řešením vyuţívajícím sílu k dosaţení cílů aktérů.

13

V tomto

případě je problém potřeba důkladně zkoumat, aby mu bylo moţno v budoucnu předejít či aby bylo moţné vyuţít informovaný přístup při řešení konfliktu. Výzkum konfliktů se stal centrem zájmu mnohých vědců sociálních věd po První světové válce, která upozornila na důleţitost zkoumání tohoto odvětví. I přesto však do dnešního dne nemůţeme hovořit o ustáleném pojmosloví oboru. Vědecká obec zabývající se studiem konfliktu se stále pře, z jakého úhlu má být na konflikt nahlíţeno. Zatímco někteří jej povaţují za produkt ekonomických sporů, jiní upřednostňují etnické či teritoriálně orientované definice. Mnohé příklady nejrůznějších definic termínu konflikt můţeme nalézt například v knize Bartose a Wehra Using Conflict Theory. Tito autoři nakonec vytvořili svou vlastní definici pojmu konflikt. Ta zní, ţe konflikt je situace, kde aktéři vůči sobě užívají konfliktního chování, aby dosáhli vzájemně neslučitelných cílů a nebo aby vyjádřili nepřátelství. V této definici aktéři značí jednoho či více individuí, které mají vlastní cíle a jsou účastníky konfliktu. Konfliktní chování pak značí takové chování, které slouţí aktérům k dosaţení svých cílů jakýmkoli způsobem, tedy i za uţití nepřátelského chování vůči jiným aktérům. Vzájemně neslučitelné 12 Uppsala Conflict Data Program. About the Department. Department of Peace and Conflict Research. 2014, on-line text (http://www.pcr.uu.se/about/). 13 Melander, Erik – Pigache, Claire. Conflict Prevention:Concepts and Challenges, in Feichtinger, Walter – Jurekovic, Pedrag. Konfliktprävention zwischen Anspruch und Wirklichkeit. Vídeň: the Austrian National Defence Academy, 2007, s 9-17.

12

(inkompatibilní) cíle jsou pak takovým stavem, kdy se aktér konfliktu snaţí dosáhnout cíle, který se střetává s cíli jiného aktéra. Nepřátelským chováním se poté rozumí iracionální jednání, které nebere v potaz jiné moţné prostředky dosaţení cíle vzhledem k vypjatému emocionálnímu stavu aktéra, jakým je například vztek či touha po pomstě.

14

Tuto definici

konfliktu Wallensteen doplňuje o časovou dimenzi kdyţ říká, ţe konflikt je sociální situace, kdy alespoň dva aktéři (strany konfliktu) usilují o vzácné zdroje v jednu danou chvíli. Podle Walensteena můţeme tyto vzácné zdroje dělit na hmotné a nehmotné.

15

Co se uppsalského

institutu týče, ten vymezuje konflikt nejen podle času, nýbrţ také podle počtu ztrát na ţivotech v průběhu určitého časového období. Uppsalská databáze definuje ozbrojený konflikt jako vzájemné soupeření dvou stran o inkompatibilní cíle, které se týkají vlády a/nebo teritoria, kde je uţito ozbrojené síly stranami konfliktu, z níţ je aspoň jedna strana je řízena vládou a zároveň při tomto střetu dojde ke 25 ztrátám na ţivotech za jeden rok.

16

Jako

základní znaky konfliktu tedy můţeme identifikovat následující: aktéři konfliktu, proces konfliktu a inkompatibilita cílů aktérů. Syntézou všech definic a těchto tří aspektů tedy dojdeme k formulaci pojmu konflikt, se kterou bude tato práce operovat. Konflikt je sociální děj, ve které minimálně dva aktéři soupeří o limitované zdroje v ten samý okamžik. 17 Práce následuje uppsalské šablony a při výzkumu konfliktu o NK bude postupováno následovně. V první části se práce věnuje zejména zasazení konfliktu do historického kontextu a charakteristice území NK, jeho etno-demografickému sloţení a surovinovému bohatství. Podstatnou část analýzy tvoří kapitola, věnující se identifikaci všech relevantních aktérů konfliktu se zaměřením na vzájemnou inkompatibilitu jejich cílů. Aktéři konfliktu jsou hlavním faktorem ovlivňujícím konflikty. Jejich motivace, hodnoty, jednání a cíle ovlivňují dynamiku celého konfliktu. Práce se zabývá identifikací nejen primárních aktérů konfliktu, nýbrţ také vedlejších (sekundární) aktérů, kteří se na konfliktu podílejí nepřímo a přesto jej celkově ovlivňují. Aktivity sekundárních aktérů mohou být různé, od pouhé politické či finanční podpory po samotnou výpomoc v bojích. Uppsalský institut proto tyto 14 Bartos, J. Otomar - Wehr, Paul. Using Conflict Theory. New York: Cambridge University Press, 2002, s. 12 15 Wallensteen, Peter. Understanding Conflict Resolution. War, Peace and the Global System. London: SAGE, 2007, s.15 16 Uppsala Conflict Data Program. Definitions. Department of Peace and Conflict Research , on-line text (http://www.pcr.uu.se/research/ucdp/definitions/). 17 Wallensteen, Peter. Understanding Conflict Resolution. War, Peace and the Global System. London: SAGE, 2007, s.15

13

sekundární aktéry dále dělí na válčící a neválčící a státní či nestátní. 18 U konfliktu o NK je moţné sledovat nejen primární aktéry v podobě Arménie, Náhorně-karabašské republiky (dále jako NKR) a Ázerbájdţánu, nýbrţ také vedlejší-nebojující aktéry, kteří se do konfliktu vkládají z mezinárodního prostředí a celkově mění dynamiku konfliktu. Tím, ţe se do sporu mezi dvěma stranami vloţí třetí strana, ať jiţ se jedná o dalšího státního aktéra nebo například o mezinárodní organizaci, je změněno hrací pole konfliktu a tito aktéři musí být zahrnuti do analýzy konfliktu. Povaha aktérů hraje také základní roli při určení povahy celého konfliktu. Ten můţe být dle uppsalských kritérií 1) Vnitrostátní, jeţ se odehrává uvnitř státu mezi ozbrojenými sloţkami vedenými vládou a nevládní organizací. Tyto konflikty jsou většinou vedeny z náboţenských, etnických či ideologických důvodů. 2) Mezistátní konflikt odehrávající se mezi dvěma vládami a jejich ozbrojenými sloţkami. 3) Nestátní konflikt odehrávající se mezi dvěma organizovanými skupinami z nichţ ani jedna není státním aktérem. 4) Extra státní konflikt (extra-state conflict) mezi státem a organizovanou skupinou a skupinou mimo své teritoriální hranice. Příkladem budiţ kolonizační konflikty. 19 Klíčovou částí práce je analýza vzájemných inkompatibilit primárních aktérů. Konflikt mezi aktéry vzniká v případě, ţe se mezi nimi objeví vzájemně neslučitelné cíle. Neslučitelnost tvoří jádro konfliktu a základní potřebu pro pochopení celého sporu. Konflikty pramenících z inkompatibility mohou mít různé povahy. Uppsalská databáze je shrnuje pod čtyři hlavní kategorie: Politický (inkompatibilita na úrovni politických poţadavků, spor o moc, touha po samostatnosti, atd.), Socio-kulturní (inkompatibilita na úrovni ideologické, náboţenské, ideologické), Ekonomický (inkompatibilita spojená s distribucí zdrojů), Teritoriální (inkompatibilita spojená se spory o hranice, touze po osamostatnění, atd.).

20

Autoři výzkumů konfliktů se dále shodují na třech kategoriích inkompatibilních cílů. Na neslučitelných zdrojích a surovinách, neslučitelných rolích a neslučitelných hodnotách. Konflikt o zdroje vzniká, kdyţ aktéři v daný okamţik usilují o bohatství, moc nebo prestiţ. Bohatstvím se rozumí cokoli, co představuje pro aktéry určitou hodnotu. Mocí se rozumí schopnost aktéra A přimět aktéra B k chování, které je kýţené aktérem A. A konečně prestiţí se rozumí schopnost uspokojit ideály určité skupiny.

21

Co se inkompatibility rolí rýče, ta se

18 Uppsala Conflict Data Program. Definitions. Department of Peace and Conflict Research , on-line text (http://www.pcr.uu.se/research/ucdp/definitions/). 19 Případ konfliktu o NK je výjmečným, jelikoţ Arménie zastává postoj, ţe není členem konfliktu a pouze podporuje karabašské snahy o seecesi. Uppsalská univerzita jej tedy povaţuje za vnitrostátní konflikt s angaţmá Arménie jako sekundárního válčícího aktéra 20 Uppsala Conflict Data Program. Definitions. Department of Peace and Conflict Research , on-line text (http://www.pcr.uu.se/research/ucdp/definitions/). 21 Bartos, J. Otomar - Wehr, Paul. Using Conflict Theory. New York: Cambridge University Press, 2002, s. 29

14

objevuje mezi aktéry ve vertikální či horizontální hierarchii, tedy kdyţ jeden aktér drţí moc nad jiným (vertikální) či oba aktéři zastávají stejnou pozici a usilují o změnu jako například podíl na moci a rozhodování (horizontální).

22

Neslučitelné hodnoty pak podle Bartose a

Wehra představují soubor představ o tom, co je správné a dobré pro kulturu a společnost. Ve většině konfliktů se však jedná o různou kombinaci těchto charakteristik. Stejně tak je to i u konfliktu o NK. V práci bude také zohledněna změna cílů aktérů v průběhu konfliktu a její vliv na další vzájemná jednání mezi aktéry konfliktu. V následující části se jiţ práce věnuje identifikaci spouštěcích událostí, tedy událostí mající za následek prudkou eskalaci konfliktu a jeho dalšímu průběhu. Průběh je rozdělen na základní fáze konfliktu.

23 24

Za první fázi povaţujeme latentní fázi konfliktu, kdy sice není

uţito násilí, jsou jiţ však detekovány první konfliktní linie mezi stranami konfliktu. Jsou artikulovány zájmy, které jsou v rozporu se zájmy jiné strany. Objevují se rozpory v hodnotové a názorové rozepře. V další fázi konflikt eskaluje a dosahuje svého vrcholu. Eskalaci můţeme definovat pomocí rozsahu konfliktu a podle jeho intenzity. Zatímco rozsah konfliktu je definován počtem skupin a lidí do konfliktu zapojených, intenzita je měřena mírou násilí a počtem ztrát na ţivotech. Uppsalský institut rozděluje intenzitu násilného konfliktu pode ztrát za daný časový úsek na konflikt nízké intenzity (minor conflict), kde ztráty na ţivotech za jeden rok přesáhnou 25, avšak zároveň nedosáhnou jednoho tisíce za dobu trvání konfliktu. Druhým stupněm je válečný konflikt, kde ztráty na ţivotech přesáhnou 1 000 za rok. 25 Vasquez válečné stádium definuje pomocí tří hlavních charakteristik. Válka je zaprvé vedena politicky organizovanými aktéry. Zadruhé se ve válce uţívá organizovaného násilí, které má svá vlastní pravidla. A zatřetí, válka je kolektivní, nikoliv individuální proces.26 Fáze eskalace je obvykle následována ozbrojeným střetem, mrtvým bodem a nebo deeskalací. K deeskalační fázi konfliktu dochází postupně, většinou se změnami v povaze aktérů, změně jejich cílů či vyčerpání z konfliktu. Nemusí nutně znamenat klid zbraní. O deeskalaci konfliktu hovoříme v souvislosti se zmírněním násilí a intenzity konfliktu. V průběhu deeskalace konfliktu má ve většině případů jedna strana navrch, coţ vede k prosazování jejich cílů na úkor protivníka. Dominantní pozice vítězící strany však můţe být značně omezena externími intervencemi. Deeskalace také nastává v případě, ţe jsou obě 22 Weeks, Dudley. The Eight Essential Steps to Conflict Resolution. New York: Putnam, 1992. 23 Bartos, J. Otomar - Wehr, Paul. Using Conflict Theory. New York: Cambridge University Press, 2002, s. 98 24 Šmíd, Tomáš – Smolík, Josef. Vybrané bezpečnostní hrozby a rizika 21. Století. Praha:Kosmas, 2010, s. 21 25 Uppsala Conflict Data Program. Definitions. Department of Peace and Conflict Research , on-line text (http://www.pcr.uu.se/research/ucdp/definitions/). 26 Vasquez, A. John. The War Puzzle. Cambridge: CUP, 1993. s. 35

15

strany konfliktem vyčerpány a setrvávající patová situace je obě poškozuje.

27

V deeskalační

fázi se většinou znovu navazují kontakty s oponentem. Znovu navázání komunikace je však často obtíţné, a proto je třeba usmiřovacích gest a ústupků. Od deeskalace se konflikt posouvá do fáze řešení a postkonfliktních rekonstrukcí. Tyto fáze je opět potřeba vnímat jako proces, který často trvá roky. Řešení konfliktu je fází, kterou se zabývá celý podobor disciplíny mezinárodních vztahů. Tato subdisciplína opět zkoumá dynamiku a povahu konfliktu, hlavní pozornost je však věnována hledání alternativ, které mají nahradit konflikt a vést k dialogu a znovu navázání přátelských vztahů mezi konfliktními stranami. Často jsou v této fázi angaţované mezinárodní organizace či jiní externí aktéři. 28 Závěrečná kapitola se věnuje zahraniční intervenci, která měla podobu vytvoření platformy pro vzájemný dialog znepřátelených stran a následnému mírovému procesu. Zde jsou představena mírová řešení různých stran a jejich úspěchy či neúspěchy. Tato kapitola je doplněna o současný stav konfliktu a o návrh mírového řešení, jeţ by mělo potenciální šanci na úspěšné trvalé ukončení konfliktu. Hlavní rámec analýzy sice tvoří nastíněná struktura Uppsalského institutu pro výzkum konfliktu a míru, nicméně pro komplexní rozbor a navýšení validity práce, zejména u hledání příčin či historických a etnických souvislostí a určení současné povahy konfliktu, je analýza stručně doplněna o další teoretické koncepty. Konflikt o NK je povaţován za zamrzlý. Zamrzlý konflikt můţeme definovat jako konflikt, který jiţ sice není násilný, ale u jehoţ řešení nebyly strany schopny dojít kompromisu. Podle Nodiovy definice je zamrzlý konflikt situací, při které násilný etno-politický konflikt o secesi vedl k vytvoření de facto reţimu, který není uznaný jak mezinárodním společenstvím, tak stranou konfliktu, na které reţim poţaduje secesi. 29 Tento druh konfliktu by však za ţádných okolností neměl být povaţovaný za uzavřený a stejně tak politické aktivity by neměly být povaţovány za ukončené. Opak je většinou pravdou. Zamrzlý konflikt musíme chápat jako formu řešení konfliktu, u které

27 Touval, Saadia – Zartman, William. International Mediation: Conflict Resolution and Power Politics, Journal of Social Issues, 1985. Vol. 41, No. 2, s. 27–45. 28 Rupesinghe, Kumar - Anderlini N. Sanam. Civil Wars, Civil Peace: An Introduction to Conflict Resolution. London: Pluto Press, 1998. 29 Nodia, Ghia. Europezation and (not) Resolving Secessionist Conflicts, European Centre for Minority Issues, 2004. Vol.1

16

nemají strany schopnost nebo vůli překlenou současný politický status quo. Jakákoli výchylka tohoto stavu by totiţ mohla být druhou stranou povaţována za provokaci. 30 Zároveň je třeba nad konfliktem o NK uvaţovat jako o etnickém. Etnický konflikt je specifickým typem konfliktu, ve kterém je hlavním důvodem sporu rozdílná národnost či etnicita. Tento koncept ovšem, stejně jako obecný konflikt nemá ustálený teoretický rámec. Český akademik Filip Tesař definuje etnický konflikt jako konflikt, kdy alespoň jedna strana spor vnímá skrze etnické cítění. Zároveň připomíná, ţe etnický konflikt je často jen průvodním jevem situací vyvolaných politickými a ekonomickými zájmy nebo vojenskou strategií.

31

Vzhledem k různým přístupům, které se snaţí etnický konflikt definovat a

rámcovat, existuje několik škol, zabývající se výzkumem etnického konfliktu. První školou jsou primordialisté, kteří operují s pojmem etnická skupina, coţ je skupina sdílející historii, kulturu, původ a jednání spojené s loajalitou k této skupině. Primordialisté vycházejí z předpokladu, ţe etnické konflikty jsou primárně vedeny z důvodu vášně.

32

Konstruktivisté

na druhé straně oponují s tvrzením, ţe etnické identity jsou proměnlivé, tedy sociálně konstruované. Konečně instrumentalisté vnímají etnický konflikt jako čistě politický kalkul. Tyto tři názorové proudy se však často doplňují a v některých případech vytvářejí syntézu. Takovou syntézu nabízí i Smith, který etnicitu vnímá na základě symboliky. Tvrdí, ţe etnicita je ideologický komplex mýtů a symbolů. To znamená kombinaci mýtů, vzpomínek, hodnot a symbolů, které nejen určují, kdo je členem etnika, nýbrţ také co znamená být členem etnické skupiny.

33

Etnický konflikt vzniká v prostředí, které musí splňovat určité podmínky. Mezi

tyto podmínky patří strach, pramenící z obav, ţe jiná skupina ohroţuje existenci daného etnika a ohroţené etnikum tak často přistupuje k násilí z důvodu sebeobrany. Tento strach je často iracionální a řízen emocemi.

34

Další nutnou podmínkou etnického násilí jsou

předsudky. Tyto předsudky znamenají soubor přesvědčení o jiné skupině, jejich zvycích, symbolech, mýtech atd.. Předsudky jsou většinou spojovány s negativní charakteristikou určité skupiny, coţ značným způsobem omezuje moţnost kompromisu a eskalaci konfliktu. K tomu, aby vniklo etnické napětí vedoucí ke konfliktu je také zapotřebí existence politické situace, která dovoluje etnickou mobilizaci a kde není přítomna politická či jiná autorita, která 30 Clancy, Mary Alice – Nagle, John. Frozen Conflicts, Minority Self-Governance, Asymmetrical Autonomies – In search of a framework for conflict management and conflict resolution, International Conflict and Research Institute, University of Ulster, 2009, s.14-15 31 Tesař, Filip. Etnické konflikty. Praha: Portál, 2007, s.29 a s.37 32 Kaufman, J. Stuart. Ethnic Fearsand Ethnic War in Karabakh. Lexington: University of Kentucky, 1998, s. 3 33 Smith, Anthony. Ethnic Origins of Nations, Journal of American Ethnic History, University of Illinois Press, 1991, s. 15-16 34 Horowitz L. Donald. Ethnic Groups in Conflict. Berkeley: University of California Press, 1985, s. 179-180

17

by tento proces dokázala zastavit. Racionální křivdy (grievances), které mohou nabírat různých podob (od historických přes politické aţ po ideologické) podstatně navyšují riziko etnického konfliktu, neboť vedou ke vzteku a pocitu nespravedlnosti konané na účet určité skupiny. Emoční ţár poté rozptyluje pozornost lidí, kteří najednou sledují úplně odlišný cíl (například pomstu).

35

Riziko etnického násilí dále roste, pokud jsou ohroţeny symboly

určitého etnika nebo je narušená demografická situace etnika. Zatímco symboly jsou spojeny se silnými emočními vazbami určité skupiny a jejich ohroţení můţe vést ke vzplanutí vášní, demografické ohroţení samo o sobě není dostatečným důvodem k rozpoutání konfliktu. Etnické skupiny často sdílejí určité teritorium. Pokud je však tento faktor kombinován s předchozími, můţe vést k zásadní eskalaci. Podle Názoru Stuarta Kaufmana je poslední podmínkou ovlivňující vznik etnického konfliktu anarchické prostředí, které vede ke konfliktu pouze v případě, ţe jsou přítomny také nepřátelské úmysly mezi aktéry konfliktu. 36 Jestliţe jsou tedy splněny tyto podmínky a etnický konflikt skutečně vznikne, existují další způsoby, jak se můţe vyvíjet. Prvním způsobem je etnické usmíření, kde se sporu zúčastnění aktéři dohodnou na politickém či právním rámci, ve kterém budou nadále existovat. Tato cesta je mnohdy časově náročná a často vyţaduje změny v ústavě státu, kde se etnikum či etnika nacházejí. Druhou cestou je etnická separace. Ta nastává v případě, kdy nebylo moţné dojít kompromisu mezi stranami konfliktu a došlo k rozvázání právního svazku mezi aktéry. Tento proces můţe být násilný i nenásilný. Třetí cestou je ozbrojený konflikt či válka. 37 Aby došlo k etnické válce je nejprve nutné, aby existovaly etnické předsudky a politický prostor benevolentní k sociální mobilizaci. Poté je třeba, aby se politické křivdy a neshody přeformulovaly do etnických neshod a křivd. Vzniklý etnický spor je třeba definovat v emotivním kontextu akcentujícím etnickou symboliku. Historické, demografické nebo ekonomické souvislosti musí být představeny v souvislosti s ohroţením existence etnické skupiny. Tohoto procesu, který vede k etnické válce, je docíleno pomocí politických elit, které radikalizují a mobilizují etnika k boji. Druhým faktorem, který podněcuje riziko etnické války je bezpečnostní dilema, kde navýšení bezpečnosti jednoho aktéra, v našem případě etnické skupiny, vede k tomu, ţe druhá strana tento akt vnímá jako ohroţení své vlastní

35 Kaufman, J. Stuart. Ethnic Fearsand Ethnic War in Karabakh. Lexington: University of Kentucky, 1998, s. 6 36 Tamtéţ, s. 7 37 Gursel G. Ismayilov. Ethnic Conflicts and their Causes, Tokyo: Jyochi University, Khazar Journal of Humanities and Social Sciences, 2000. Vol. 3, No. 4.

18

bezpečnosti a postupuje stejným způsobem. 38 Tak se aktéři dostávají do spirály, ze které není úniku a která zásadním způsobem navyšuje riziko propuknutí ozbrojeného konfliktu či války. Jak bude zřejmé z dalších kapitol, případ konfliktu o Náhorní Karabach, který nese známky etnického konfliktu, splňuje drtivou většinu zmíněných podmínek a faktorů a na základě tohoto teoretického rámce můţe být povaţován za etnický konflikt.

38 Kaufman, J. Stuart. Ethnic Fearsand Ethnic War in Karabakh. Lexington: University of Kentucky, 1998, s. 11-12

19

3 Analytická část

3.1 Pozadí a kontext konfliktu I přesto, ţe válka o NK byla oficiálně ukončena roku 1994, konflikt stále i po dvaceti letech nemůţeme povaţovat za vyřešený. Spory mezi stranami konfliktu přetrvávají a snahy mezinárodního společenství o trvalé ukončení konfliktu nemají kýţený výsledek. Bylo by však chybou vnímat konflikt o NK jako pouze vyvrcholení politických neshod v období rozpadu Sovětského svazu, jako tomu bylo v mnoha jiných případech. Konflikt o NK mezi Arménií a Ázerbájdţánem má totiţ daleko komplexnější povahu a jeho kořeny sahají hluboko do minulosti. Předmětem této práce není představovat dávné historické křivdy a neshody, které způsobily vzájemnou animozitu a nevraţivost mezi arménským a ázerbájdţánským národem. Přesto je však potřeba osvětlit aspoň novodobý historický kontext, který vedl k eskalaci latentní fáze konfliktu k ozbrojenému střetu a zavdal stále aktuálním inkompatibilitám. Stejně tak je potřeba představit širší pozadí konfliktu, ze kterého pramení vzájemná nepřátelství a které poslouţilo jako ideální prostředí pro vypuknutí největšího a nejbrutálnějšího jihokavkazského konfliktu. K tomu, abychom tedy dokázali plně porozumět situaci, která válce o NK předcházela, je třeba zasadit celý konflikt do historického, etno-demografického a geografického kontextu. I přesto, ţe konflikt o NK je, dle odborníků většinou povaţován za čistě teritoriální a etnický, je třeba také nastínit politickou a ekonomickou dimenzi konfliktu. 3.1.1 Charakteristika území NK, neboli také Artsakh, je územím o rozloze přibliţně 4 800 kilometrů čtverečních. Většinu jeho území tvoří hornatý masiv Malého Kavkazu. Tato jihokavkazská oblast se nachází v jihozápadní části Ázerbájdţánu. V současné době je kontrolována NKR i přesto, ţe oficiálně je území stále součástí Ázerbájdţánské svrchované republiky. NKR je nezávislým státním útvarem podporovaným Arménskou republikou s prezidentem Bako Sahakjanem v čele.

39

Z hlediska mezinárodního právního statutu však není uznána mezinárodním

společenstvím a je stále spravována jako součást ázerbajdţánského státu, který karabašské 39 Ministry of Foreign Affairs of the Nagorno-Karabakh Republic. President NKR, on-line text (http://nkr.am/en/nkr-president/141/).

20

území povaţuje za okupované. 40 Za první příčinu vzniku konfliktu tedy můţeme povaţovat samotnou geografickou pozici NK, která je zdrojem teritoriální inkompatibility. Na území dnešního Karabachu ţije v současné době na 145 000 obyvatel, z nichţ aţ 50 000 ţije v hlavním městě Štěpanakert. 4142 Štepanakert je hlavním městem ázerbájdţánské provincie NK, ale také NKR. Karabašská republika se nejen přímo účastnila konfliktu na straně Arménie (Arménie povaţuje celý konflikt o NK jako spor pouze mezi NKR a Ázerbájdţánem), nýbrţ byla také přítomna v následných mírových jednáních KBSE. Území NK je obklopeno sedmi ázerbájdţánskými provinciemi Agam, Fizuli, Dţabrail, Zangelan, Kubatly, Lačin a Kelbadţar, které jsou v současné době okupované arménskou armádou a tvoří silně opevněné nárazníkové pásmo. Budoucnost těchto teritorií a jejich status je jedním z nejdiskutovanějších předmětů jednání mezi oběma stranami konfliktu. Obzvláště Lačin a Kelbadţar jsou důleţitými územími, neboť se v nich nachází koridory, které přímo spojují NK s Arménií. Území NK má také kulturní a symbolický význam pro Armény i Ázerbájdţánce. Pro Armény Karabach představuje poslední baštu křesťanské civilizace a historické útočiště arménských princů a biskupů. Arménskou kulturu s územím spojuje mnoţství kostelů a klášterů vystavěných jejich předky. Pro Ázerbájdţán je Karabach kolébkou múzického a literárního umění. Obě strany se z těchto důvodů odmítají vzdát nároků na toto teritorium, ať jiţ se jedná o kulturní důvody, či spíše o geografickou celistvost, mezinárodní prestiţ či ekonomiku. 43 Samotná povaha a poloha území tedy představuje největší zdroje inkompatibility aktérů konfliktu, kde Arménie podporuje secesionistická snaţení a práva na sebeurčení karabašských Arménů a znovu získání NK pro Armény, zatímco Ázerbájdţán se za jakoukoli cenu odmítá vzdát jeho územní celistvosti a obětovat tak nejen zdroje a půdu, nýbrţ také mezinárodní prestiţ.

40 Pouze tři státy s omezeným mezinárodním statutem republiku uznaly. Jsou jimy Abcházie, Jiţní Osetie a Podněsterská moldavskoá republika 41 Údaje o počtu obyvatel se v oficiálních zdrojích značně liší. Důvedem jsou výkyvy v populaci způsobené konfliktem a vlnami uprchlíků, kteří opustili svá bydliště a do dnešního dne mají status IDP (internally displaced person), osoby vnitřně vysídlené válkou. 42 Statistical Yearbook of NKR, Population, on-line text (http://web.archive.org/web/20090327083447/http://www.stat-nkr.am/2000_2006/05.pdf). 43 De Waal, Thomas. The Black Garden: Armenia and Azerbaijan Through Peace and War, New Yoork: New York University Press, 2003, s. 3

21

3.1.2 Historické pozadí konfliktu Vzplanutí konfliktu je produktem kombinace několika příčin. Některé měly pouze latentní charakter a tvořily přívětivé prostředí pro vznik konfliktu. Jiné však jiţ měly přímý podíl na dynamice a průběhu konfliktu a umoţnili přechod z latentního stádia do eskalace a vzniku otevřeného konfliktu. Za hlavní příčinu a další motor konfliktu můţeme v tomto případě povaţovat vzájemnou nevraţivost a nepřátelství mezi Armény a Ázerbájdţánci, pramenící ze vzájemných křivd, nepřátelství a sporů o území NK, které oba národy povaţují za součást své historie. Území NK je úzce spojeno s Arménskou kulturou, která jej povaţuje za symbol arménské státnosti a křesťanství. Skrze staletí hrál Karabach výraznou roli v utváření arménského vojska, tradic a arménského a křesťanského demografického profilu.

4445

Stejně

tak Ázerbájdţán dokládá své historické kořeny spojené s územím NK a s příchodem prvních Turkických kmenů a jejich integrace do místní populace v 11. století.

46

Oba národy tak

deklarují své nároky na karabašské území. Ázerbájdţánská strana tvrdí, ţe NK byl historicky vţdy pod její nadvládou, zatím arménská strana oponuje tím, ţe území bylo původně jejich a ţe ázerbájdţánská kontrola tohoto území nebyla legitimní.

47

Byť však spory o karabašské

území sahají aţ do středověké historie, mnozí autoři zabývající se touto tématikou příčiny konfliktu hledají spíše v moderních dějinách. De Waal a Őzkan označují události dvacátého století jako zásadní faktory, které dále stupňovaly napětí mezi Armény a Ázerbájdţánci a které byly později uţívány jako propagandistické nástroje a zároveň slouţily jako stavební kameny formování národních identit a etnické mobilizace. Šmíd identifikuje příčiny moderního antagonizmu jiţ na konci 19. století, kdy byla arménská menšina z kulturních, náboţenských, etnických i geografických důvodů povaţována za překáţku panturkismu a kdy byla Osmanskou říší pronásledována, coţ vedlo aţ první arménské genocidě z let 1894-1896. Tím se v arménském povědomí začala utvářet představa tureckého nepřítele a agresora, který utlačuje arménský národ. Ázerbájdţánci jsou

44 Oficiální arménské dokumenty prohlašují, ţe Arménské obyvatelstvo je spjato s řízením území Náhorního karabachu jiţ od 5. Století před naším letopočtem aţ do 60. Let 18. Století, kdy byla autonomie území narušena Osmanskou invazí. 45 Office of the Nagorno Karabakh Republic. Nagorno Karabakh Republic/Artsakh Factsheet, on-line text (http://www.anca.org/ancgrassroots/Article-NKR-Factsheet.pdf). 46 Cornell, Svante The Nagorno Karabakh Conflict, Uppsala University, Department of East European Studies, 1999. report no. 46, s. 4 47 Tamtéţ, s. 3

22

pak Armény vnímáni jako východní odnoţ Turků, která spolupracuje a podporuje západní Turky. Tato představa byla dále jen posilována s ázerbajdţánským popíráním arménské genocidy z roku 1915, která zanechala přes milion mrtvých Arménů, a kterou ázerbájdţánská strana popírá stejně jako samotní Turci. První zásadní událostí, která měla vliv na formování novodobé nenávisti, byla Arménsko-Tatarská válka z let 1905-1907. Zde docházelo ke sráţkám mezi Armény a ázerbajdţánskými Tatary, byly organizovány pogromy a vypalovány vesnice na základě etnického sloţení s cílem zabránit snaze místních etnik o rozšíření svobod a autonomie.

48

Ázerbájdţánské zdroje uvádí, ţe se v této době odehrála genocida na ázerbájdţánském národě, která nebyla nikdy oficiálně potvrzena. 49 Třeba také dodat, ţe jedním ze spouštěčů této události bylo napětí pramenící z arménských profesionálů, kteří, za ruské podpory, obsazovali nejvyšší místa rozmáhajícího se ropného průmyslu v Baku. Tito profesionálové navíc silně nadrţovali arménské straně, coţ vyvrcholilo v občasné nepokoje a protesty.

50

Podle Souleimanova tedy byly u zrodu vzájemného etnického nepřátelství mezi Armény a Ázerbájdţánci spíše socioekonomické spory neţ čistě etnické. 51 Další událostí byly ozbrojené střety z let 1918 aţ 1920. Roku 1918 totiţ vznikly samostatné státy Arménie a Ázerbájdţán, ve kterých se k moci rychle dostala nacionalistická hnutí, která mezi sebou vedla spory o provincie Nachičevan, Zangezur a NK. 5253 Bojové akce vedly k tomu, ţe Ázerbájdţánu se s tureckou pomocí podařilo dobýt provincii Nachičevan, zatímco arménští partyzáni dobyli Zangezur. NK se v tomto bodě snaţil vyhlásit nezávislost, ale neměl dostatečný kontakt s Arménií. V roce 1920 akceptovala sovětská vláda Ázerbájdţánu deklaraci, ve které byla všechna tři území Nachičevan, Zangezur a NK přidělena pod správu Sovětské Arménie.

54

O to větší ranou arménské straně byl fakt, ţe

potom, co bolševické Rusko získalo kontrolu nad Zakavkazskem roku 1921 a uzavřelo Smlouvu o bratrství a přátelství s kemalistickým Tureckem, byly zájmy Arménie obětovány 48 Cornell, Svante The Nagorno Karabakh Conflict, Uppsala University, Department of East European Studies, 1999. report no. 46, s. 7 49 Portál Azerbaijan.az, About the Azeri Genocide, on-line text (http://www.azerbaijan.az/portal/General/Events/events_01_e.html). 50 Sienrukos, Hilary. Oil, Democracy and the Globalization of the Nagorno Karabakh Conflict, Boston: Tufts University, 2006, s.15 51 Souleimanov, Emil. Understanding Ethnopolitical Conflict: Karabakh, South Ossetia and AbkhaziaWars Reconsidered, Praha: Karlova Univerzita, 2013, s. 97 52 Na arménské straně to byla Arménská revoluční federace (Dašnakcutjun) a na straně Ázerbájdţánu politická strana Musavat. 53 Cheterian, Vicken. War and peace in the Caucasus: Ethnic conflict and the new geopolitics. New York: Columbia University Press, 2008, s. 89 54 Avakian, Shahen. Nagoro-Karabakh-legal aspects, Yerevan: Yerevan State University, s.13

23

ve prospěch tureckým poţadavkům a správa zmíněných tří provincií přešla pod ázerbájdţánskou kontrolu. 55 56 To mělo za následek, ţe na území NK byla vytvořena Náhorní karabašské autonomní oblasti (dále NKAO) pod kontrolou Ázerbájdţánské sovětské socialistické republiky. Solí do rány arménské strany byl fakt, ţe v této době území NKAO obývalo na 90% Arménů. Celý přesun kontroly tedy opět vyvolal vlny protestů a prohloubil vzájemné nepřátelství. Situace se v nadcházejících letech uklidnila zejména díky tvrdé politice bolševického centra a jeho politiky bratrství mezi národy SSSR. To však neznamenalo, ţe by se Arménská strana vzdala nároků na území NK. V 60. letech v souvislosti s Chruščovovou destalinizací se objevila nová vlna protestů ze strany Arménů, kteří touţili po připojení NK k Arménii. Roku 1963 byla zaslána arménská petice generálnímu tajemníkovi Komunistické strany Sovětského svazu a roku 1965 byly pořádány protesty u příleţitosti 50. výročí arménské genocidy. 57 Oba tyto pokusy o znovu otevření karabašské otázky byly neúspěšné a vedly k vlně násilně potlačených protestů. 58 Ázerbajdţánský vliv v NKAO se začal navyšovat s růstem Hejdara Alijeva do pozice předsedy centrálního výboru ázerbájdţánské komunistické strany. Za jeho vlády byla zřízena zcela nová politická reprezentace NKAO, byl omezován rozvoj arménského jazyka a arménské kultury a zároveň bylo podporováno ázerbájdţánské osidlování karabašského území.

59

To vedlo ke značnému nárůstu ázerbájdţánské populace

v regionu a poklesu arménské. Arménská strana se začala obávat ztráty kontroly nad svým posvátným územím a budoucí turkizací oblasti. 60 Třetí událostí bylo vyvrcholení etno-teritoriálních sporů v 80. letech. Hlavní vliv na propuknutí nové vlny protestů ve snaze o odtrţení NKAO od Ázerbájdţánu a její připojení k Arménii měly Gorbačovovy politické a reformy Perestrojka a Glasnosť. V souvislosti s implementací reformy Glasnosť se objevila svobodnější moţnost artikulace politických názorů. Pravidla, která dlouhé roky udrţovala centrální moskevskou vládu se rázem zbortila a nastala situace, kde se začaly vynořovat, mnohdy dlouhá léta potlačované teritoriální spory 55 Také Moskevská smlouva, uzavţená 16. Března 1921 v Moskvě. 56 Cornell, Svante The Nagorno Karabakh Conflict, Uppsala University, Department of East European Studies, 1999. report no. 46, s.74 57 Tamtéţ, s. 11 58 Šmíd, Tomáš. Etnický konflikt o Náhorní Karabach. In. Šmíd, Tomáš – Vaďura, Vladimír. Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007, s. 151-152 59 Global Security. Nagorno-Karabakh, on-line text (http://www.globalsecurity.org/military/world/war/nagorno-karabakh.htm). 60 Ditrych, Ondřej. Náhorní Karabach a řešení mezinárodních konfliktů podle realistické tradice. Mezinárodní vztahy. 2006. Vol. 41, No. 4, s. 24

24

mezi jednotlivými sovětskými republikami. Přesně takovým případem byl i arménskoázerbájdţánský spor. Oba státy se s pomyslným uvolňováním sovětské uzdy snaţily o formování národních identit a právě konflikt o NK se stal středobodem tohoto procesu. Zatímco ázerbájdţánská národní identita se formovala kolem udrţení karabašského teritoria, arménská byla tvořena kolem jeho znovuzískání. 61 Popsané faktory tedy utvářejí obraz situace, která panovala bezprostředně před započetím přímých spouštěčů konfliktu. Pohybujeme se v prostředí historicky zakořeněné nedůvěře a předsudkům. Je však potřeba dodat, ţe před vznikem konfliktu nemůţeme hovořit o organizovaných násilnostech či otevřené nenávisti. Ta se začala objevovat aţ po zpolitizování otázky NK politickými elitami, které podnítili vzájemné nepřátelství mezi etniky. Toto nepřátelství je dnes navíc téměř institucializováno, neboť je předáváno z generace na generaci, posilňováno politickou a mediální propagandou a dokonce školskými systémy, které uţívají osnovy zaloţené na vlastní interpretaci historických událostí. Kuntzsch identifikuje právě stále rostoucí lidový antagonizmus jako důvod nevyhnutelné války. Strategická jednání mezi aktéry musela skončit vyhrocením situace, neboť politická ideologie a sami političtí představitelé de facto znemoţnili jakýkoli kompromis.

62

Je tedy zřejmé, ţe

podmínky pro vypuknutí konfliktu byly v jeho předvečer téměř ideální. 3.1.3 Etno-demografické rozdělení obyvatelstva Základním faktorem ovlivňujícím vznik konfliktního a nestabilního prostředí na území NK je etnicita. Tento faktor je zároveň nejdůleţitějším statickým faktorem a středobodem celého konfliktu, neboť zásadním způsobem ovlivňuje jeho vznik. Změny v zastoupení etnických skupin způsobené migrujícími masami v průběhu dvacátého století na tomto území měly za následek další eskalaci napětí mezi Armény a Ázerbájdţánci. Válku z devadesátých let také doprovázely masové emigrační vlny obou národů, jeţ způsobily téměř neřešitelnou situaci mezinárodních uprchlíků, která do dneška zůstává na jednacím stole mezinárodních jednání o řešení konfliktu. V současné době na území NK ţije přibliţně 138 000 obyvatel. Zdejší obyvatelstvo je převáţně homogenní s 95% Arménů a pouze 5% ostatních minorit, skládajících se z Kurdů, 61 Souleimanov, Emil. Understanding Ethnopolitical Conflict: Karabakh, South Ossetia and AbkhaziaWars Reconsidered, Praha: Karlova Univerzita, 2013, s. 101 62 Kuntsch, Felix. Drawing Boundaries: The Politics of Ethnic Violence and the Case of Nagorno-Karabakh, Quebec: Laval Université, 2009, s. 3

25

Asyřanů a Řeků.

63

To, ţe se však v současnosti na území nenachází ţádní

obyvatelé Ázerbájdţánu je zapříčiněno systematickým vysidlováním a etnickými čistkami, které arménská strana prováděla od roku 1988 do roku 1994. Ještě v roce 1987, při posledním sčítání lidu před vypuknutím války, nasčítaly sovětské úřady na 37 000 Ázerbájdţánců.

64

Arménské a ázerbajdţánské etnické skupiny jsou tedy hlavními dvěma národy, které se v historii dělily o území NK. Arménské etnikum je specifické svými kořeny i náboţenstvím. Tento indoevropský národ nepatří do širší kmenové skupiny. To mu, současně s adoptováním křesťanství jiţ roku 301, dodává specifičnosti a hrdosti.

65

Stejně tak arménský jazyk a kultura přispívají

k arménské sebereflexi jako unikátního etnika. Ázerbájdţánský případ je zcela opačný. Svým původem patří do turkických kmenů. Sami Turci jsou povaţováni za nejbliţšího příbuzného Ázerbájdţáncům vzhledem k jejich velmi podobnému jazyku, kultuře i náboţenství, kterým je Islám. Z důvodů historické provázanosti s Persií však jsou dnešní Ázerbájdţánci Šíité, nikoli Sunnité. 66 Ačkoli by se tedy mohlo zdát, ţe konflikt o NK je náboţensky motivovaný (jak jej média v minulosti mylně označovala za křesťansko-muslimský), není tomu tak a samotné náboţenství není předmětem sporu. 67 Důvodem je také historické dědictví sovětského svazu a s ním spojená ateizace národů. Náboţenství v současné době hraje sekundární roli, kdy má pouze doprovodný charakter a slouţí k radikalizaci zejména arménské veřejnosti a odporu ke všemu muslimskému. 68 V novodobé historii začalo arménské obyvatelstvo masově osidlovat území NK v průběhu 19. století, kdy Osmany pronásledovaní Arméni prchali na východ a usilovali se na územích historicky a kulturně spjatých s jejich rasou. Tato území však byla mnohdy osídlená Ázerbájdţánci, coţ vedlo k mezietnickým sporům. Ázerbájdţánci důsledkem arménské

63 Office of the Nagorno Karabakh Republic. Country Overview, on-line text (http://www.nkrusa.org/country_profile/overview.shtml). 64 Baguirov, Adil., Nagorno-Karabakh: Basis and Reality of Soviet-era Legal and Economic Claims Used to Justify the Armenia-Azerbajani War, Caucasian Review of International Affairs, 2008. Vol.2, No.1, s. 11-24, s. 14 65 Armenian Church, The History of the Armenian Church, on-line text (http://www.armenianchurch-ed.net/ourchurch/history-of-the-church/history/). 66 Šmíd, Tomáš. Etnický konflikt o Náhorní Karabach. In. Šmíd, Tomáš – Vaďura, Vladimír. Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007, s. 147 67 Sienrukos, Hilary. Oil, Democracy and the Globalization of the Nagorno Karabakh Conflict, Boston: Tufts University, 2006, s. 11 68 Šmíd, Tomáš. Etnický konflikt o Náhorní Karabach. In. Šmíd, Tomáš – Vaďura, Vladimír. Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007, s. 180

26

migrační vlny na východ masově emigrovali na jih a jiho-východ.

69

Tyto vlny spojené

s vysidlováním mají do dnešního dne velkou váhu při argumentaci obou stran konfliktu a poslouţili jako jeden z nástrojů podněcování vzájemného antagonizmu a eskalaci konfliktu. Poměř zastoupení arménské a ázerbájdţánské populace se začal převaţovat ve prospěch Arménů po První světové válce. Dle posledního sčítání lidu imperiálním Ruskem z roku 1897 bylo karabašské území obýváno Armény a Ázerbájdţánci v poměru přibliţně 4:6 s počtem 109 250 ku 164 098 (zbylé 1% tvořila převáţně ruská menšina).

70

Při prvním

poválečném oficiálním sovětském sčítání lidu jiţ Arméni tvořili téměř 90% populace Karabachu. Nedošlo však k navyšování populace, ale spíše vysidlováni Ázerbájdţánců, kterých na území zůstalo přibliţně 12 600. 7172 K vysidlování docházelo od roku 1920, kdy Arméni vyuţili příchodu sovětské moci do regionu Jiţního Kavkazu a začali implementovat nové striktní metody vedoucí k deportaci Ázerbájdţánců z arménských území. 73 Kdyţ došlo k sovětskému sčítání lidu z roku 1979, Arménie byla zaskočena, neboť poměr karabašských Arménů se začal zmenšovat na úkor Ázerbájdţánců. Výsledky dokázaly, ţe devadesáti procentní většina se zmenšila na pouhých 76% se 123 076 Armény. Ázerbájdţánci představovali 23% s 37 264 obyvateli. Nárůst ázerbájdţánské populace navíc nebyl omezen na oblast NK, nýbrţ zaznamenán byl nárůst ázerbájdţánské populace i v dalších oblastech, které buď sousedily s Karabachem, či se samotnou Arménskou SSR. Arméni se zděsili toho, ţe je tento proces centrálně řízený z Baku. 74 Ve skutečnosti tomu tak skutečně bylo. Nárůst počtu Ázerbájdţánců byl výsledkem nové, agresivnější politiky Ázerbájdţánu podporující osidlování NKAO. Tento poměr zastoupení menšin se neměnil aţ do konce 80. let. V souvislosti s vypuknutím konfliktu začala arménská vláda implementovat politiku vysidlování Ázerbájdţánců z území NK. Tato politika měla za následek hromadný exodus Ázerbájdţánců. Podle Yunusova v letech 1988 – 1989 opustilo území NK a sousedících provincií na 186 000

69 Cornell, Svante The Nagorno Karabakh Conflict, Uppsala University, Department of East European Studies, 1999. report no. 46, s. 68 70 Baguirov, Adil., Nagorno-Karabakh: Basis and Reality of Soviet-era Legal and Economic Claims Used to Justify the Armenia-Azerbajani War, Caucasian Review of International Affairs, 2008. Vol.2, No.1, s. 11-24,s.14 71 Karabakh Facts. Demographics Statistics in Nagorno-Karabakh during the Soviet Azerbaijani Rule, on-line text (http://karabakhfacts.com/demographics-statistics-in-nagorno-karabakh-during-the-soviet-azerbaijani-rule/). 72 Zbylé jedno procento tvoří jiné etnické menšiny. Převáţně pak Kurdové, Asyřané a Řekové. 73 Portál Azerbaijan.az, General Events, on-line text (http://www.azerbaijan.az/portal/General/Events/events_e.html). 74 Ditrych, Ondřej. Náhorní Karabach a řešení mezinárodních konfliktů podle realistické tradice. Mezinárodní vztahy. 2006. Vol. 41, No. 4, s. 34

27

Ázerbájdţánců (dalších 18 000 Muslimských Kurdů a 3 500 Rusů). Tyto čísla byla navýšena o zhruba 500 000 Ázerbájdţánců prchajících z Arménií okupovaných teritorií během let 1991 – 1994.

75

Podle oficiální zprávy Human Rights Watch z roku 1994 dosáhl celkový počet

ázerbajdţánských uprchlíků a vnitřně vysídlených osob počtu 750 000 – 800 000. 76 Tato data jsou často zkreslována zejména ázerbájdţánskou stranou, kde v minulosti prezident Alijev operoval s čísly kolem jednoho milionu uprchlíků a kde například dnešní oficiální stránky ázerbajdţánské vlády uvádí číslo 1 400 000 ázerbájdţánských uprchlíků. Na druhé straně měl konflikt za následek 40 000 arménských uprchlíků, opouštějících karabašské území a na dalších 80 000 prchajících z teritorií přilehlých k arménsko-ázerbájdţánské hranici (z tohoto počtu se většina údajně vrátila po uzavření příměří roku 1994). 77 Návrat uprchlíku a interně vysídlených osob zůstává do dnešního dne nevyřešeným problémem a zdrojem sociálních problémů. V Ázerbájdţánu uprchlíci ještě stále přeţívají v provizorních podmínkách. Agentura OSN pro uprchlíky uvádí, ţe do dnešního dne zůstává v Ázerbájdţánu přes 600 000 nevyřešených případů uprchlíků a interně vysídlených osob. 78 Celková situace je předmětem jednání jak primárních aktérů konfliktu, tak vnějších aktérů, kteří se snaţí o její vyřešení a hájení základních lidských práv. Vysidlování a následné uprchlické vlny měl za následek první angaţování humanitárních organizací v konfliktu o NK. 3.1.4 Přírodní zdroje a průmysl Zatímco mnoţství světových konfliktů je vedeno právě o přírodní zdroje, nerostné suroviny nebo kontrolu nad vyspělým průmyslem, v případě NK se jedná spíše o sekundární faktor. NK je totiţ převáţně chudým územím s nevelkými zásobami nerostných surovin či větším průmyslem. Co se nerostných surovin týče, disponuje Karabach skromnými zásobami uhlí a dalšími menšími nalezišti zinku, olova, mědi, zlata a ţelezné rudy. Lze zde najít i naleziště nekovů jako jsou mramor, čedič, granit, vápenec či kvalitní jíl. NK je proslulý svými

75 De Waal, Thomas. The Black Garden: Armenia and Azerbaijan Through Peace and War, New Yoork: New York University Press, 2003, s. 285 76 Human Rights Watch. Azerbaijan: Seven Years of Conflictin Nagorno-Karabakh. Helsinky, 1994, s. 99 77 De Waal, Thomas. The Black Garden: Armenia and Azerbaijan Through Peace and War, New Yoork: New York University Press, 2003, s. 285 78 The UN Refugee Agency, Azerbaijan: 2015 UNHCR Subregional Operations Profile – Eastern Europe – Overview, on-line text (http://www.unhcr.org/cgi-bin/texis/vtx/page?page=49e48d1e6&submit=GO).

28

zásobami minerální vody. 79 Právě kvalitní voda je jedním z nejdůleţitějších prvků vzhledem ke stepní povaze ázerbájdţánského území.

80

Karabach je také proslulý chovem unikátních

koňských plemen. 81 Dominantním průmyslem byl před válkou převáţně textilní a dřevařský průmysl.

82

Válka z devadesátých let však zanechala průmysl z velké části zničený a následná napjatá situace dodnes komplikuje NKR obnovení státně vlastněného průmyslu. Proto karabašská republika sleduje politiku privatizace a lákání zahraničních investorů. 83 De facto jediným rozvinutým sektorem na území NK je zemědělství, které bylo od 80. let také dominantním sektorem se schopností exportu a opěrným bodem karabašské ekonomiky. Před propuknutím konfliktu tvořil Karabach a jeho přilehlá území jednu třetinu ázerbájdţánské zemědělské půdy. Pro zemědělství jsou zde velmi přívětivé podmínky v podobě ideálního klimatu a úrodné půdy. Válka však měla za následek zničení většiny zemědělské infrastruktury, znehodnocení půdy a znemoţnění vyuţití značné části k zemědělským potřebám z důvodu budování opevnění a minových polí. 84 Jak jiţ bylo řečeno a jak je zřejmé z těchto údajů, konflikt o NK nebyl primárně motivován ziskem přírodních zdrojů či karabašského průmyslu. Přesto však byl v předvečer vypuknutí konfliktu arménskými ekonomy na zasedání arménské vlády představen závěr, ţe NKAO má ve skutečnosti lepší ekonomiku neţ Arménie, Ázerbájdţán a dokonce i Sovětský svaz. Podle ekonomů byl jediným produktivnějším regionem Apšeron a Baku. Poměr zemědělské výroby ku industriální se údajně stále více vyrovnával a z NK se tak stala industrializovaná oblast (nábytek, elektronika, textil) o ekonomické důleţitosti. 85 Dle dalších zpráv z let 1988 a 1999 si vedla NKAO dobře i z hlediska infrastruktury, vzdělání a kultury. 86 79 Office of the Nagorno Karabakh Republic. Geographic Location, Climate, Natural Resources, and Wildlife of the Nagorno Karabakh Republic, on-line text (http://www.nkrusa.org/country_profile/geography.shtml). 80 Šmíd, Tomáš. Etnický konflikt o Náhorní Karabach. In. Šmíd, Tomáš – Vaďura, Vladimír. Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007, s. 145 81 Souleimanov, Emil. Understanding Ethnopolitical Conflict: Karabakh, South Ossetia and AbkhaziaWars Reconsidered, Praha: Karlova Univerzita, 2013, s. 99 82 Šmíd, Tomáš. Etnický konflikt o Náhorní Karabach. In. Šmíd, Tomáš – Vaďura, Vladimír. Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007, s. 145 83 Office of the Nagorno Karabakh Republic, Industry, on-line text (http://www.nkrusa.org/business_economy/industry.shtml). 84 tamtéţ 85 Dash P.L. (1989): Nationalities Problem in USSR: Discord over Nagorno-Karabakh, Economic and Political Weekly, vol. 24, No 2, st. 72-74 86 Baguirov, Adil., Nagorno-Karabakh: Basis and Reality of Soviet-era Legal and Economic Claims Used to Justify the Armenia-Azerbajani War, Caucasian Review of International Affairs, 2008. Vol.2, No.1, s. 11-24, s. 18-19

29

Tato tvrzení však nikdy nebyla potvrzena a je pravděpodobné, ţe údaje byly fabrikované. Zřejmé ovšem je, ţe zmíněné informace ještě navýšily arménskou konfliktní solidaritu. Karabašští Arméni se navíc domnívali, ţe jejich ekonomická situace se s připojením k Arménii vylepší, neboť Ázerbájdţán teritorium úmyslně opomíjí. 87 Surovinové faktory konfliktu o NK tedy sice hrály jistou roli, nemůţeme jim však přisuzovat hlavní eskalační a polarizační funkce. 88

3.2 Charakteristika stran konfliktu Do konfliktu o NK bylo skrze roky zapojeno mnoho aktérů, které můţeme rozdělit dle kategorizace UCDP na dvě základní skupiny. První skupinou jsou primární aktéři, tedy aktéři přímo se účastnící konfliktu, mezi kterými existují inkompatibility z hlediska cílů a zájmů. A sekundární aktéry, kteří do konfliktu také zasahují, a to buď přímo, podílením se na bojích či nepřímo, například vyjádřením materiální či politické podpory. Vzhledem k přehlednosti práce budou tito sekundární aktéři konfliktu dále děleni na státní a na nestátní aktéry. 3.2.1 Primární aktéři Primární aktéry konfliktu o NK tvoří státy Arménie a Ázerbájdţánu. Proto je zřejmé, ţe konflikt měl jiţ zpočátku charakteristiku mezinárodního konfliktu. Mezi těmito dvěma stranami probíhaly bojové operace, ozbrojené střety a tvorba vlastních agend. Za dalšího primárního aktéra bude práce povaţovat i NKR, vyhlášenou roku 1991 karabašskými Armény na území NKAO. I přesto, ţe status této republiky není uznán mezinárodním společenstvím, disponuje tento neoficiální státní útvar státními orgány a politickými představiteli, kteří řídí zahraniční politickou agendu a hlavně také vlastní armádou, která přímo zasáhla do bojových operací z let 1992-1994.

87 Özkan, Behlül. Who Gains from the „No War No Peace“ Situation? A Critical Analysis of the Nagorno-Karabakh Conflict. Geopolitics. 2008, Vol. 13, No. 3, s. 579

30

Arménie

Arménie je státem Jiţního Kavkazu, proslulým svou kulturou a tradicí spojenou s pyšným arménským etnikem, které tvoří 98% velmi etnicky homogenní, téměř tří milionové populace státu. 89 Etnická homogennost je doprovázena náboţenskou homogenností, kde se k arménské apoštolské církvi hlásí drtivá většina obyvatelstva. Arménie se rozprostírá na téměř 30 000 čtverečních kilometrech, kde své hranice sdílí s Gruzií, Tureckem, Íránem a Ázerbájdţánem. Arménská historie je spjata s mnoha mocnostmi, které v minulosti ovládaly její území.

90 91

Mezi roky 1915 a 1917 utrpěli Arméni obrovskou historickou křivdu v podobě

Turecké genocidy, která zanechala přes milion mrtvých Arménů. Tato událost do dneška utváří část arménské zahraniční politiky, jejíţ cílem je donucení turecké strany k přiznání této události. Arménie zaţila dva roky nezávislosti v období 1918 – 1920 neţ byla pohlcena Rudou armádou Sovětského svazu a přetvořena na socialistickou republiku. Arméni, společně s Ázerbájdţánem a Gruzií tvořila aţ do roku 1936 součást Zakavkazské sovětské federativní republiky, která však byla později rozdělena na tři samostatné sovětské socialistické republiky: Arménskou SSR, Ázerbájdţánskou SSR a Gruzínskou SSR. Tento stav byl narušen aţ roku 1991 v souvislosti se zhroucením Sovětského svazu a vlnou vyhlášení nezávislosti bývalých sovětských socialistických republik, mezi které patřila i Arménie a Ázerbájdţán. 92 Na rozdíl od jiných postsovětských zemí, kde hlavními státotvornými myšlenkami byly snahy o získání reálné nezávislosti resp. snahy o vyrovnání se s totalitní minulostí, je proces budování arménské státnosti a proces utváření arménské politiky bezprostředně spjat s problémem NK, který je povaţován za kolébku arménské kultury a víry a má pro Armény nevyčíslitelnou spirituální hodnotu. V srpnu 1990 Arménie oficiálně oznámila její úmysl vytvořit svrchovanou a nezávislou republiku, načeţ nezávislost vyhlásila 21.září 1991. 93 V rámci SSSR patřila Arménská SSR k nejméně rusifikovaným republikám. Zároveň se také jednalo o jednu z nejchudších republik. Ekonomické problémy se s rozpadem SSSR a vyhlášením samostatnosti pouze zvětšily. Arménie byla vzhledem ke sporu s Ázerbájdţánem 89 Zbylá dvě procenta tvoří převáţně Kurdové. 90 Římská, Byzanstká, Arabská, Perská a Osmanská říše. 91 Central Intelligency Agency. The World Factbook: Armenia, on-line text (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/am.html). 92 Cornell S.E. (1999): The nagorno Karabakh conflict, Upsala University, Department of East European Studies, Report No. 46, s. 11 93 Nezávislost byla v referendu přijata 97% hlasujících.

31

a masivnímu zemětřesení z roku 1988 nucena adoptovat spíše zemědělsky orientovanou ekonomiku s částečným rozvojem v industriálním sektoru, který byl pozůstatkem sovětského vedení a centrálního plánování a v praxi vedl k ekonomickému růstu. 94 Export industriálních výrobků je do dnešního dne vyrovnáván importem energetických zásob a surovin převáţně z Ruska, které je hlavním arménským ekonomických a strategickým spojencem. Arménskou ekonomiku

do

současnosti

značně

poznamenává

uzavření

hranic

s Tureckem

a

Ázerbájdţánem, coţ má za následek fungování pouze dvou obchodních cest s Gruzií a Íránem. Toto embargo má značně negativní vliv také na energetickou situaci a bezpečnost vzhledem k ázerbájdţánskému vytvoření alternativní infrastruktury a energetických tranzitních cest, které se vyhýbají arménskému území. Arménie tak přichází o lukrativní podíl na energetickém obchodu spojený se značnými zisky a zároveň se stává závislá na Ruském energetickém obchodě. 95 I přes období ekonomického růstu, hospodářská blokáda a konflikt s Ázerbájdţánem způsobují ekonomické a politické problémy, které se projevily také na jeho politické stabilitě, vysoké nezaměstnanosti, korupci a chudobě. Jedním z faktorů limitující ekonomické výkyvy jsou zahraniční investice, které jsou často doprovázeny lobbingem ze strany arménských diaspor, které představují silného zahraničního spojence generujícího nejen ekonomickou, nýbrţ i politickou podporu. Karabašský konflikt a hospodářská blokáda měly za následek politické upevňování kontroly a značnou militarizaci arménských prostředků. To vedlo k vytvoření důsledně centralizovaného politického systému, který však můţeme povaţovat za poměrně demokratický. I přesto, ţe se v Arménii k moci nedostaly neokomunistické garnitury, jak tomu bylo v jiných post-sovětských republikách, trpěla Arménie vysokou mírou korupce a klientismu doprovázeného růstem organizovaného zločinu. Zároveň se do politického popředí dostaly vojenské elity, které hájili vojenské řešení karabašské otázky a apelovaly na další eskalaci konfliktu a vojenský střet s Ázerbájdţánem. Své politické zájmy a ambice pak tyto elity naplňovaly pomocí agresivní rétoriky směřující proti Ázerbájdţánu, nacionalistickou politikou a podněcováním etnických vášní. Existence vnějšího nepřítele jim umoţnila upevňování moci na úkor demokratických reforem. Emocionální militarizace byla upřednostněna před racionální demokratizací. 96

94 The Eurasia Center. Armenia: An Economic Overview, on-line text (http://www.eurasiacenter.org/country%20reports/europe/ArmeniaEconomicOverview.pdf). 95 Rusko vlastní na 80% arménského trhu s energiemi. 96 Armenian International Policy Research Group, Repositioning Armenian Security and Foreign Policy Within a Region at Risk. 2006. Working Paper No 06/07.

32

Poválečná politika země je spojená s pocitem vítězství arménsko-ázerbájdţánské války a legitimizací další militarizace na úkor demokratizace. Za hlavní představitele nového politického vedení je třeba jmenovat ministra obrany Serţe Sarkisjana a ministerského předsedu Roberta Kočarjana, kteří nahradili Ter-Petrosjanovo vedení státu. Tito dva karabašští rodáci se v druhé polovině 90. letech zásadním způsobem zaslouţili o prohloubení autoritářské povahy Arménie spojené s další korupcí, klientismem atd..

97

Kočarjan se stal

prezidentem poté, co nařkl Ter-Petrosjana z umírněnosti v karabašské otázce. Ter-Petrosjan se totiţ snaţil o dosaţení kompromisu s Ázerbájdţánem, znovu navázání styků s Tureckem a konstruktivní spolupráci s OBSE. Kočarjan naopak zastával daleko razantnější přístup k otázce budoucnosti NK a za jeho setrvání v prezidentském úřadě, jeţ zastával aţ do roku 2008, můţeme sledovat další cílenou radikalizaci společnosti a přetvoření Arménie v semiautoritářský stát.

98

Jeho reţim, mnohými povaţován za oligarchii, byl mnohokrát nařčen

z falšování volebních výsledků, zastrašování opozice a sledování vlastních osobních zájmů namísto zájmů státu. 99 Neorganizovaná a roztříštěná opozice nebyla schopna sestavit silného protikandidáta ani při parlamentních volbách roku 2007, kdy vyhrála opět Republikánská strana premiéra Sargsjana.

100

Ten sám se stal prezidentem roku 2008, a roku 2013 tuto pozici obhájil.

Sargsjan je povaţován za pokračovatele Kočarjanovy politiky. Charakter Arménie je tedy i dvacet let od příměří s Ázerbájdţánem silně poznamenán konfliktem o NK. Politické elity vytvořily polo-militantní a polo-autoritářský stát, ve kterém generují stav konstantního napětí skrze operování s pojmem tureckého nepřítele. Cílem Arménie bylo původně dosaţení připojení území NK k arménskému území. Toto úsilí se v průběhu let přetransformovalo na podporu nezávislosti Karabašské republiky a jejího práva na sebeurčení. Podporu Armény kontrolovaného NK vyjadřuje více neţ 80% Arménů, zatímco názorový proud zastávající návrat NK Ázerbájdţánu zastává přibliţně 5%

97 Armenian International Policy Research Group, Repositioning Armenian Security and Foreign Policy Within a Region at Risk. 2006. Working Paper No 06/07. 98 Šmíd, Tomáš. Aliyevův Azerbajdzán: Případová studie hybridního režimu, Brno, Masarykova Univerzita, Mezinárodní politologický ústav, Středoevropské politické studie, 2005. roč. VII, No. 4, s. 389-408 99 OSCE, Office for Democratic Initiatives and Human Rights (ODIHR), Presidential Election Second Round 5 Organization for Security and Co-operation in Europe, Presidential Election Second Round 5 March 2003 Statement of Preliminary Findings and Conclusions. Office for Democratic Initiatives and Human Rights (ODIHR) 100 Tato historicky dominantní politická strana byla vytvořena z armadních představitelů a politických aktivistů zastávající vojenské řešení karabašské otázky. Jejich snahou je dosaţení osvobození Náhorního Karabachu. (The Republican Party of Azerbaijan. History of the Party, on-line text (http://www.hhk.am/en/history/).

33

populace.101 Z arménské strany také neexistuje jakákoli příprava širší veřejnosti na moţnost dialogu, natoţ kompromisu v případě řešení karabašské otázky (odmítavý postoj i k otázce návratu ázerbájdţánských IDP). Právě opak je pravdou. Mediální propaganda, pokřivené vnímání historie a stále podporované předsudky brání Arménii v posunu vpřed od historicky zakořeněné nenávisti a neslučitelnosti cílů.

Ázerbájdžán

Ázerbájdţán, stát Jiţního Kavkazu o rozloze 86 600 čtverečních kilometrů,

je

sousedem Ruské federaci, Gruzii, Arménii, Turecku a Íránu. Populace o počtu téměř 10 000 000 milionů se skládá z 92 % Ázerbájdţánců, 8 % dalších, převáţně ruských menšin a 1,2 % Arménů. Tito Arméni jsou však obyvateli území NK, které je povaţované za okupované Arménií. Ázerbájdţánská populace je tradičně muslimského vyznání, zatímco ruská menšina preferuje pravoslaví a arménská menšina arménskou apoštolskou církev. 102 Podobně jako u Arménie, Ázerbájdţán představoval skrze historii místo, kde se střetávaly vlivy mnoha mocností. Území bylo kontrolováno Perskou, Osmanskou a Ruskou říší.

103

Ázerbájdţán dosáhl samostatnosti roku 1918, jen aby byl po dvou letech pohlcen

sovětskými silami a připojen k Zakavkazské SSR společně s Arménií a Gruzií. Po ústavních změnách z roku 1936 se stal samostatnou sovětskou socialistickou republikou. Po většinu 20. století pak Ázerbájdţán představoval nejdůleţitější sovětskou energetickou kolonii. Na konci 80. let však přišel zlom v podobě uvolňování sovětské moci, coţ vedlo k teritoriálním sporům s Arménií ohledně území NK. Karabach má ekonomickou a kulturní hodnotu pro Ázerbájdţánce. Konflikt s Armény přispěl k formování ázerbájdţánské národní identity a ázerbájdţánského nacionalismu, coţ vedlo k vyhlášení nezávislého Ázerbájdţánu 18. října 1991. Ázerbájdţán si zvolil ústavu francouzského vzoru s dominantní prezidentskou pozicí a vzniklý reţim je jiţ od vzniku státu povaţován za semi-demokratický. Díky nalezištím ropy v Kaspickém moři a zřizování prvních těţebních zařízení v polovině 19. století, představuje Ázerbájdţán do dnešního dne atraktivního ekonomického a 101 Abasov, Ali – Khachatrian, Haroutiun. The Karabakh Conflict: Variants of Settlement: Concepts and Reality. Areat: Noyan Tapan, 2005 102 Central Intelligency Agency. The World Factbook: Azerbaijan, on-line text (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/aj.html). 103 Global Security. Azerbaijan Military Guide, on-line text (http://www.globalsecurity.org/military/world/azerbaijan/index.html).

34

energetického partnera pro ruské a západní geostrategické sféry. 104 Ropný průmysl je zároveň hlavním tahounem Ázerbájdţánské ekonomiky, která je díky těţbě ropy na vzestupu.

105

V tomto ohledu představuje základní stavební kámen ázerbájdţánského ropného exportu ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan, ropovod Baku-Novorossijsk a ropovod Baku-Supsa. Dalším základním artiklem ázerbájdţánské ekonomiky je těţba a export zemního plynu (probíhající výstavba plynovodu Jiţního plynového koridoru spojujícího Ázerbájdţán a Evropu). Dalšími rozvinutými sektory jsou bankovní a stavební sektor spojený s prodejem nemovitostí.106 Celkově Ázerbájdţán těţí hlavně z nalezišť nerostných surovin a geografické pozice, kde se potkávají evropské, ruské a asijské vlivy. Vyuţití těchto faktorů Ázerbájdţánu umoţnilo ekonomickou prosperitu a zisk značných prostředků. Tyto prostředky jsou namísto sociálních a demokratizačních reforem z velké části investovány do zbrojení a modernizace armády ve spojitosti s bezpečnostním dilematem způsobeným arménským opevňováním dobytých ázerbajdţánských území a arménským zbrojením. Co se politické situace Ázerbájdţánu týče, ta je spjata s bouřlivými počátky a politickou

anarchií,

způsobenou

vnitropolitickými

boji

mezi

komunistickými

a

nacionalistickými představiteli a nepříznivou situací pramenící z proher v bojích s Armény v letech 1991 aţ 1993. Za výraznější změnu je třeba povaţovat právě rok 1993, kdy se do prezidentského úřadu dostává Hejdar Aliyev, který okamţitě upevňuje svou politickou moc prostřednictvím politických reforem.

107 108

Konsolidací moci se však Aliyevovi povedlo

zamezit hrozící občanské válce a nasměrovat Ázerbájdţán k ekonomické prosperitě. Podobně jako v sousední Arménii, 90. léta v Ázerbájdţánu jsou doprovázena nepotismem, klientismem, růstem korupce a organizovaného zločinu. Aliyevův reţim je však také doprovázen navazováním uţších vztahů se západními mocnostmi, především skrze energetický obchod. Dále také upevňováním vzájemných vztahů s Tureckem, který je významným partnerem nejen v ekonomické sféře, nýbrţ také politické. Turecko společně s Ázerbájdţánem uzavřelo hranice Arménii, coţ oponentovi způsobilo značné ekonomické škody.

104 Spojené státy označili Ázerbajdţán roku 1994 za zónu svych ţivotních zájmů. 105 The World Bank. Azerbaijan Overview, on-line text (http://www.worldbank.org/en/country/azerbaijan/overview). 106 Central Intelligency Agency. The World Factbook: Azerbaijan, on-line text (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/aj.html). 107 Tyto volby jsou povaţovány za zmanipulované. Aliev v nich obdrţel 98% hlasů. 108 Šmíd T. (2005): Aliyevův Azerbajdzán. Případová studie hybridního reţimu, Brno, Masarykova Univerzita, Mezinárodní politologický ústav, Středoevropské politické studie, roč. VII, č. 4, s. 389-408

35

V aliyevově politice pokračoval od roku 2003 jeho syn Ilham Aliyev, jehoţ vláda je doprovázena

dalšími

kontroverzemi

v podobě

zmanipulovaných

voleb,

omezování

demokratických hodnot, prosazování vlastních osobních zájmů, uţívání ozbrojených sloţek k potlačení demonstrací, atd.. Dle výroční zprávy Transparency Iternational pro rok 2013, je Ázerbájdţán nejzkorumpovanějším státem regionu Jiţního Kavkazu. 109 Prezidentovy funkce byly posíleny do takového stádia, kde je právě on tvůrcem majority státní politiky. Politické strany poté netřímají jakoukoli relevantní moc. 110 Ilham Aliyev setrvává ve funkci prezidenta do dnešního dne po úspěšných prezidentských volbách z roku 2013. Ázerbájdţánský reţim upřednostňuje své vlastní zájmy na úkor demokratizace a transparentnosti vládnoucích procesů. To vede, mimo jiné k mnoha sociálním problémům ve školství, zdravotnictví či na trhu práce. Přesto však nemůţeme označit Ázerbájdţán za čistě autoritativní stát. Za vlády Aliyeva staršího i mladšího došlo k dílčím změnám posilující demokratizaci a zvětšujícím transparentnost. Tyto změny jsou většinou spojeny se spoluprací se západními organizacemi. 111 V ázerbájdţánské politice tedy můţeme pozorovat podobné trendy jako u arménského protějšku. Stejně jako u Arménie jsme svědky silného zpolitizování karabašského problému, které vedlo k tomu, ţe se k moci dostaly úzké skupiny etnocentrických nacionalistů. Konflikt o NK se stal páteří politik obou států a „výmluvou“ proč zásadním způsobem nerestrukturalizovat stát. V případě, ţe by tento faktor zmizel, zmizela by s ním i legitimizace autoritářských reţimů.

112

Ázerbájdţán navíc pevně zastává pozici státu, který je obětí

arménské agrese. Z tohoto důvodu sledujeme jiţ od počátku konfliktu pomalý a stále vzrůstající radikalizmus nejen politických představitelů, ale také celé ázerbájdţánské společnosti. V současnosti můţeme uvést tři důvody, proč Ázerbájdţánu vyhovuje zamrzlá fáze konfliktu a současný status quo. 1) Ázerbájdţán neuznává NKR a nepřijímá dohody vedoucí k zaţehnání konfliktu, coţ vede k národní soudrţnosti a zároveň tím stát nepotvrzuje ztrátu teritoria. 2) Společnost není nakloněna kompromisnímu řešení. Tohoto stavu bylo dosaţeno mediální propagandou, výchovou a vzděláním. Kaţdý pokus o mírovou dohodu s Arménií by tedy byl veřejností povaţován za zradu ázerbájdţánských zájmů. 3) Baku 109 Transparency International. Corruption Perceptions Index 2013, on-line text (http://www.transparency.org/cpi2013/results). 110 Výjimkou pouze strana YAP – Yeni Azerbeycan Partyasi. Tato strana podporující prezidenta je podle Šmída spíše klientilistickým spolkem. 111 Sienrukos, Hilary. Oil, Democracy and the Globalization of the Nagorno Karabakh Conflict, Boston: Tufts University, 2006, s. 27-31 112 Tamtéř, s. 27

36

prodluţování konfliktu získává potřebný čas na zbrojení a kýţené „uzbrojení“ arménského protivníka. 113

Náhorně-karabašská republika

NKR je neoficiálním státním útvarem na území bývalé NKAO. Tento aktér je do primárních aktérů konfliktu zahrnut z dvou důvodů. Tím prvním je fakt, ţe NKR má své vlastní státní instituce a zahraniční politiku, coţ vedlo v minulosti k tomu, ţe jeho zástupci byli přítomní vyjednávání mezi stranami konfliktu.

114

V originálním dokumentu k Minské

mírové konferenci z roku 1992, byli přizváni také zástupci NKR. Ázerbájdţán později účast zavrhl s tím, ţe by docházelo ke spojení NKR a Arménie při vyjednáváních a ocitl by se tak v defenzívě.

115

Druhým důvodem je existence Náhorně-karabašské obranné armády,

116

oficiálních ozbrojených armádních sloţek NKR, které se přímo účastnily ozbrojených operací během konfliktu. NKR byla zformována 2. září 1991 na území bývalé NKAO. Dle oficiálních zdrojů NKR, tvoří populaci této republiky na 145 000 občanů, z nichţ je 95% arménského původu a zbylých 5% tvoří řecká, kurdská a asyrská menšina. Majoritní zastoupení Arménů ve společnosti odráţí také náboţenská homogenita, kde drtivá většina populace hlásí k arménské apoštolské církvi. 117 Jak jiţ bylo předesláno v kapitole věnující se kontextu karabašského konfliktu, území NKR je historicky spjato s teritoriálními nároky arménského a ázerbájdţánského národa. Kvůli neshodám mezi Armény a Ázerbájdţánci pramenícím z historicky zakořeněných sporů o teritorium, demografickým změnám způsobeným agresivní osidlovací politikou Ázerbájdţánu, obavám z další arménské genocidy a ekonomickým okolnostem podala NKAO opakovaně ţádost k ázerbájdţánskému a sovětskému vedení o secesi a připojení k Arménii. Kdyţ těmto poţadavkům nebylo vyhověno, snaţila se karabašská republika od roku 1988 od Ázerbájdţánu odtrhnout. Oficiální samostatnost vyhlásila roku 1991. 113 Tamtéţ, s. 34 114 Nutno však dodat, ţe NKR není v ţádném případě na seznamu oficiálních vyjednávání vedených OBSE. 115 De Waal, Thomas. The Caucasus: An Introduction. New York: Oxford University Press, 2010, s. 171-172 116 Karabach byl půvedně svědkem zrodu partyzánskýh hnutí, které byly improvizovaně ozbrojeny a sdílely cíl boje proti Ázerbájdţánu a ochranu arménského obyvatelstva. 117 Office of the Nagorno Karabakh Republic. Country Overview, on-line text (http://www.nkrusa.org/country_profile/overview.shtml).

37

Karabašská ekonomika byla zasaţena válkou z let 1992 – 1994. Od té doby se NKR snaţí oţivit válkou poničený průmysl a zemědělství a přilákat zahraniční investory. Díky těmto investicím (často pocházejícím od Arménie, arménské diaspory či jejím lobbingem v zahraničí) byla NKR schopna zaznamenat ekonomický růst pramenící z oţivení těţebního, dřevařského a dalšího lehkého průmyslu. Hlavním vývozem NKR však zůstávají zemědělské výrobky. Ústava karabašské republiky, která byla přijata referendem roku 2006 prohlašuje NKR jako nezávislý demokratický a právní stát, zaloţený na právu sebeurčení. Právo na sebeurčení legitimizuje referendum z 10. prosince 1991, kdy se pro samostatnost vyjádřilo 99% populace. 118 NKR je dle ústavy z roku 2006 demokratickým reţimem z výsadním postavením prezidenta.

119

Tím se paradoxně stal roku 1994 pozdější prezident Arménie, Robert

Kočarijan. Fakt, ţe Kočarijan nejprve zastával pozici prezidenta NKR a později Arménie, vede mnohé experty k závěru, ţe karabašská politika je pouze kontinuální arménskou politikou. Hlavními cíli NKR je poté dosaţení jejího uznání mezinárodním společenstvím jako legitimního státu a obrana státu proti případné agresi Ázerbájdţánu. Oficiálními cíli NKR dle Arménie je zbavení se statutu enklávy, zisk přístupu k ostatním zemím a bezpečnostní garance občanů NKR. Politicky se dá povaţovat NKR velmi blízko Arménii. Někteří autoři, jako například De Waal, povaţují politiku NKR pouze jako kouřovou clonu jerevanského politického vedení a vnímají karabašskou republiku za součást Arménie. Tomu oponuje Libaridian názorem, ţe NKR je do značné míry nezávislá na Jerevanu. Jejich cíle se však často překrývají z důvodů ekonomické a vojenské závislosti NKR na Arménii. 120 Vzájemná komunikace mezi státy je uskutečňována především skrze Lačinský koridor. Celkově tedy musíme NKR povaţovat za samostatného aktéra, který však úzce spolupracuje s Arménií. Ta je jeho největším zásobitelem vojenských kapacit, díky kterým je karabašská republika, podle oficiální zprávy Crisis Group, jednou z nejvíce militarizovaných společností na světě. 121 NKR a její armáda v současné době vyuţívá dobytá přilehlá území 118 Ministry of Foreign Affairs of Republic of the Nagorno-Karabakh Republic, Report: Results of the Referendum on the Independance of the Nagorno Karabakh Republic. in-line text (http://www.nkr.am/en/referendum/42/). 119 Ústava NKR, 2006 120 Sienrukos, Hilary. Oil, Democracy and the Globalization of the Nagorno Karabakh Conflict, Boston: Tufts University, 2006, s. 42. 121 International Crisis Group, Nagorno-Karabakh: Viewing the Conflict from the Ground, Europe Report No. 166, 2005

38

jako nárazníkové pásmo, kde buduje opevnění, klade minová pole a celkově posiluje svou strategickou pozici. Všudypřítomná armáda pak často vede k tomu, ţe jsou ozbrojené sloţky vyuţívány k řešení konfliktu namísto vzájemného dialogu. Vztah Arménie a NKR je značně symbiotický, neboť zatímco NKR poţívá výhody z arménské podpory, Arménie se distancuje od jednání karabašské vlády jako nezávislého aktéra a tím pádem se tak vyhýbá zodpovědnosti za její jednání. Podotknout je také potřeba fakt, ţe mezinárodní společenství v čele s KBSE/OBSE neuvítalo vznik karabašské republiky. Podle názoru OBSE tato událost výrazně zkomplikovala mírová jednání a znemoţnila návrat mnohým ázerbájdţánským uprchlíkům do jejich domovů. Čím déle navíc stav nezávislosti NKR trvá, tím vice je pravděpodobné, ţe mezinárodní společenství NKR uzná jako nezávislý stát. S lobbingem arménské diaspory je tento proces moţno sledovat například v americkém kongresu. Kaţdopádně zde existuje nutnost počítat s NKR při budoucích jednáních a snahách trvale vyřešit karabašskou otázku.122 3.2.2 Sekundární státní aktéři Krom působení hlavních aktérů v konfliktu o NK, je třeba také identifikovat několik vedlejších aktérů, kteří se do konfliktu či jeho následné zamrzlé fáze zapojily a ovlivnily tak jeho dynamiku. Tito sekundární aktéři, jak bude nastíněno, měli buď státní povahu nebo povahu mezinárodních institucí. Speciálním případem je poté arménská diaspora, která konflikt ovlivňuje prostřednictvím investicí, půjček a lobbingu.

Ruská federace

Region Jiţního Kavkazu představuje pro Rusko zcela zásadní geostrategický a ekonomický prostor. Kavkaz je územím, se kterým je spjata nejen ruská historie, nýbrţ také velmocenská politika. S posledními dny Sovětského svazu ztrácela Moskva čím dál více vlivu ve svých socialistických republikách. Tomu se nově vzniklý reţim snaţil zabránit za kaţdou cenu a znovu konsolidovat svou moc. Ruská federace se tak aktivně zapojila do konfliktu o NK prostřednictvím materiální, finanční a energetické podpory Arménie a zároveň se podílela 122 Ditrych, Ondřej. Náhorní Karabach a řešení mezinárodních konfliktů podle realistické tradice. Mezinárodní vztahy. 2006. Vol. 41, No. 4, s. 37

39

na uzavření příměří z roku 1994 a další mediaci konfliktu. Rusko do dneška tvoří předsednický stát Minské skupiny OBSE. To ho staví do paradoxní situace, kde má být neutrálním mediátorem konfliktu a přitom je významným spojencem Arménie. Ruská federace byla také v minulosti nařčena, ţe vyřešení konfliktu není v jejím zájmu a sporu vyuţívá k posilování vlastní pozice na Jiţním Kavkaze, kde konflikt mezi Armény a Ázerbájdţánci nechává jejich státy slabé a umoţňuje Rusku rozšiřování jeho vlivu a kontrolu jihokavkazských surovin.

123

Zároveň je potřeba podotknout, ţe ruská zahraniční

politika v počátku 90. let byla obětí organizačního zmatku nově formované federace. Neměla jasně dané strategie a postupy, coţ často vedlo k protichůdným vyjádřením a postojům nebo, v případě armády, k vlastním iniciativám vojáků, kteří bojovali na obou stranách konfliktu. 124 Ruská politika na Jiţním Kavkaze je determinována několika faktory. Těmi jsou geostrategické (Jiţní Kavkaz tvoří nárazníkové pásmo radikálnímu islamismu a vlivu blízkovýchodních mocností) a geoekonomické (bohatá naleziště surovin kaspického regionu) faktory; dále historický nárok na území a speciální vztahy se státy Jiţního Kavkazu a konečně představou regionu jako platformy pro šíření vlivu ve střední Eurasii.

125

Těchto několik

faktorů řídilo ruskou politiku na začátku 90. let minulého století a z velké části jí řídí dodnes. Rusko v prvních letech nezávislosti Arménie, Ázerbájdţánu a Gruzie nemělo ambice zasahovat do politik těchto států. Navázalo s nimi však uţší spolupráci v rámci Společenství nezávislých států (SNS). 126 Brzy přehodnotilo svůj postoj a od roku 1993 můţeme sledovat nárůst snahy o znovu získání vlivu a kontroly nad nově vzniklými republikami. 127 Do roku 1992 lze sledovat ruskou podporu spíše Ázerbájdţánu, který se však roku 1992 vzepřel vzrůstajícímu vlivu Moskvy a odmítl jak vstup do SNS, tak tak podpis Smlouvy o kolektivní bezpečnosti a začal navazovat kontakty se Západem. 128

129

Rusko se tedy rozhodlo navázat

uţší vztahy s Arménií, které stvrdila podpisem Paktu vzájemné bezpečnosti a přijetím 123 Cornell, Stavnte. Small Nations and Great Powers: A Study of Ethnopolitical Conflict in the Caucasus. London: Routledge, 2001. 124 Cornell, Svante The Nagorno Karabakh Conflict, Uppsala University, Department of East European Studies, 1999. report no. 46, s. 58 125 Ditrych, Ondřej. Náhorní Karabach a řešení mezinárodních konfliktů podle realistické tradice. Mezinárodní vztahy. 2006. Vol. 41, No. 4, s. 43-44 126 Organizace vytvořená roku 1991 sdruţující bývalé sovětské republiky 127 Cornell, Svante The Nagorno Karabakh Conflict, Uppsala University, Department of East European Studies, 1999. report no. 46, s. 45 128 Ruský vliv na události předcházející válce je sporný. Zatímco někteří autoři uvádějí, ţe například události jako Sumgait 1988, svrţení ázerbájdţánského prezidenta Elčibeje či masakru v Chodţaly byly v sovětské inscenaci, většinou nejsou podloţeny a jedná se tak spíše o spekulace míry ruského podílu. 129 Důvodem je také navázání bliţších vztahů s Tureckem a se Západem pod vedením ázerbájdţánského prezidenta Abulfaze Elčibeje a snaha o vybudování ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan, který nevede přes ruské území. (Cornell 2001: 343)

40

Arménie do Organizace pro kolektivní bezpečnost.

130 131

Tím Arménie získala mocného

spojence a potřebné odhodlání k rozpoutání válečných operací a Rusko na druhé straně vyvinulo tlak na Ázerbájdţán. Mimo dodávky zbrojního materiálu a vojenskou spolupráci s Arménií po čas války i po ní je Rusko největším energetickým sponzorem arménského státu.132

133

Většina arménské infrastruktury a průmyslu je navíc v současnosti vlastněna

ruskými státními firmami, coţ vede k obrovské politické páce na Jerevan.

134

Dodávky

výzbroje, výcviku a těţké techniky Arménii měly za následek, ţe Arménie s mnohem menšími kapacitami, byla schopna porazit Ázerbájdţán s daleko větším mocenským potenciálem. V současné době hraje Rusko obojakou hru, kdy je strategickým spojencem Arménie a přesto se snaţí utvrzovat svůj vliv a pozici skrze diplomacii a energetickou politiku v Ázerbájdţánu, kde soupeří o vliv v ropném průmyslu se Spojenými státy. 135 136 137 Důleţité je však také podotknout, ţe v současnosti Rusko dodává zbraňový materiál oběma stranám konfliktu. Jako hlavní cíle Ruské federace můţeme určit zisk dominantní postavení v regionu, potlačení vlivu Turecka a USA a kontrolu zejména energetických surovin. 138 Tyto snahy jsou demonstrovány ruským snaţením o vojenskou prezenci v regionu, politickým spojenectvím s Arménií a oddalováním řešení konfliktu o NK v rámci jednáni OBSE, stejně jako zabránění vzplanutí otevřené války.

139 140

Pokud tedy Rusko bude zastávat dosavadní postoj, kde se

snaţí o udrţení statu quo v regionu, představuje zásadní překáţku vzájemnému jednání stran konfliktu a konečnému vyřešení situace.

130 Organizace pro kolektivní bezpečnost (Collective Security Treaty Organization) je Ruskem organizovanou organizací zabývající se koordinací bezpečnostních a ekonomických otázek členských států (Rusko, Bělorusko, Arménie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádţikistán, Uzbekistán). Organizace disponuje vlastními ozbrojenými jednotkami. 131 Global Security. Collectiove Security Treaty Organization, on-line text (http://www.globalsecurity.org/military/world/int/csto.htm). 132 Mezi roky 1993 a 1995 zásobilo Rusko Arménii vojenským materiálem v hodnotě pribliţne miliardy dolarů. (http://www.globalsecurity.org/military/world/war/nagorno-karabakh-3.htm) 133 Spolupráci můţeme dooţit například v účasti sovětského 366. pluku v první fázi války, při které bylo dobyto město Chodţaly. Rusko má také v Arménii plně vybavenou 102. vojenskou základnu. 134 International Crisis Group. Armenia and Azerbaijan: Season of Risks, Update briefing, 2013. Europe briefing No. 71 135 Mezi spory s Ázebájdţánem patří například ázerbájdţánská podpora čečenskému snaţení. 136 De Waal, Thomas. The Black Garden: Armenia and Azerbaijan Through Peace and War, New Yoork: New York University Press, 2003, s. 249 137 Kelkitli, A. Fatma. Russian Foreign Policy in South Caucasus under Putin. Istanbul, 2008. Bogaziçi University, s. 75 138 Rusko uzavřelo dlouhodobé smlouvy o koupi ázerbájdţánské ropy. 139 Kelkitli, A. Fatma. Russian Foreign Policy in South Caucasus under Putin. Istanbul, 2008. Bogaziçi University, s. 91 140 Cornell, Svante The Nagorno Karabakh Conflict, Uppsala University, Department of East European Studies, 1999. report no. 46, s. 122

41

Turecko

Turecko, byť nemá dostatečné prostředky k přímému prosazování národních zájmů v regionu, podstatným způsobem zasáhlo do dynamiky konfliktu a i dnes hraje významného aktéra. Výsadního postavení se mu dostává díky spojenectví s USA, kde Turecko představuje protiváhu Íránu. Hlavními cíli Turecka v regionu Jiţního Kavkazu jsou podle Cornella tyto: zisk prestiţního mezinárodního postavení pramenícího ze spojenectvím s USA a znovuobjevením příbuznosti s místními národy, zisk energetických surovin, rozšíření trhu pro své zboţí a šíření pravicového panturkismu.

141

Hlavní překáţky těchto cílů představují Rusko a Írán,

kteří se snaţí zadrţovat růst tureckého vlivu.

142

Zatímco Turecko je historicky a etnicky

spjato s ázerbájdţánským národem, turecko-arménské vztahy jsou poznamenány historickými křivdami, jakými je například jiţ zmíněná arménská genocida. Po pádu sovětského reţimu mělo Turecko za cíl politické a ekonomické navázání spolupráce s Ázerbájdţánem v rámci panturkické politiky, coţ představovalo problém pro Rusko.

Důvodem byla opět

ázerbájdţánská ropa a zisk nových odbytišť. Hlavními zásahy Turecka do konfliktu o NK byla ekonomická a politická podpora Ázerbájdţánu a uzavření hranic s Arménií. Tato blokáda sice značným způsobem poškodila arménskou ekonomiku, v nedávné době však představuje politický problém i pro Turecko. USA, západní organizace a dokonce i vnitřní aktéři turecké politiky tlačí na znovu otevření hranic s Arménií a napravení turecko-arménských vztahů. Případné zlepšení vztahů s Arménií by však na druhé straně představovalo překáţku v turecko-ázerbájdţánských vztazích. 143 Turecko se v minulosti účastnilo mírových hovorů OBSE, avšak na ţádost Arménie a NKR bylo z těchto jednání vyjmuto. I přesto však představuje klíčového aktéra mírových jednání, kde napravení vztahů mezi Arménií zůstává klíčem k vyřešení konfliktu. Arménie dokonce vyšla Turecku vstříc a souhlasila s podepsáním Zurichských protokolů, které měly vést k normalizaci diplomatických vztahů a otevření hranic.

144

Toto jednání sice vyústilo

141 Ditrych, Ondřej. Náhorní Karabach a řešení mezinárodních konfliktů podle realistické tradice. Mezinárodní vztahy. 2006. Vol. 41, No. 4, s. 41 142 V posledních letech je však zaznemanáno zlepšení rusko-tureckých vztahů. Významná je zejména společná energetická spolupráce (ropovod Blue Stream). 143 Sienrukos, Hilary. Oil, Democracy and the Globalization of the Nagorno Karabakh Conflict, Boston: Tufts University, 2006, s. 58-61 144 Landler, Mark. After Hitch, Turkey and Armenia Normalize Ties. New York Times, 2009, 10.10, on-line text (http://www.nytimes.com/2009/10/11/world/europe/11armenia.html?_r=3&ref=world&).

42

v podpis smlouvy, která však nebyla ratifikována tureckou stranou, coţ vedlo k opětovnému ochlazení vztahů. Turecko přesto v současnosti oficiálně prohlašuje, ţe povaţuje tureckoarménské vztahy za důleţité a vyţadující zlepšení.

Írán

Írán představuje podstatného, byť v současné době, ne tolik viditelného aktéra konfliktu. Jeho vztah ke konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdţánem je poměrně komplikovaný. Írán se na jedné straně snaţí neponičit íránsko-ruské vztahy, kde je závislý na ruském importu a na straně druhé omezovat vliv USA, Turecka a Ázerbájdţánu v regionu a získat přístup ke kaspickým surovinám.

145

Ázerbájdţán navíc Írán v minulosti několikrát nařkl ze snahy

podkopat jeho sekulární náboţenský systém a nahradit jej klerikálním systémem. 146 Írán se roku 1992 snaţil mediovat příměří mezi stranami karabašského konfliktu v Teheránu. Tyto snahy však nepřinesly kýţený výsledek a vztahy mezi Íránem a Ázerbájdţánem byly dále omezeny s příchodem pro-tureckého Elčibeje, který navíc Írán obviňoval z podílu na ázerbájdţánské poráţce.

147 148

Jiţ od vzniku konfliktu můţeme

sledovat narůstající partnerství mezi Íránem a Arménií. Íránsko-arménské

vřelé vztahy

pramení z izolací způsobenou Západem a společným Indo-Evropským dědictvím. Toto spojenectví mělo za následek vzájemný obchod a pomoc Arménii, která trpí blokádou tureckých a ázerbájdţánských hranic, prostřednictvím dodávek energetických zásob, jeţ sniţují její závislost na ruských dodávkách. 149 150 V současné době buduje Arménie společně s Íránem energetickou i dopravní infrastrukturu.

151

Důvodem, proč islámský Írán navázal

přátelství právě s křesťanskou Arménií je, mimo jiné, spor s Ázerbájdţánem o Kaspickou ropu

152

. Íránský vztah k Ázerbájdţánu je do dnešního dne komplikovaný. Írán benefituje

145 Croissant, P. Michael. The Armenian-Azerbaijani Conflict: Causes and Implications. Westport CT: Praeger Publishers, 1998, s. 60-61 146 International Crisis Group. Armenia and Azerbaijan: Season of Risks, Update briefing, 2013. Europe briefing No. 71 147 Arménie v době jednání dobyla Šušu, druhé největší karabašské město, čímţ překazila mírová jednání. 148 Betts, Wendy. Third Party Mediation: An Obstacle to Peace in Nagorno Karabakh. SAIS Review, 1999. Vol. 19. No. 2, s. 161-193. SAIS Review, 1999. 19(2): p. 16 149 The Shanghai Cooperation Organisation. Brief introduction to the Shanghais Cooperation Organisation, online text (http://www.sectsco.org/EN123/). 150 Sienrukos, Hilary. Oil, Democracy and the Globalization of the Nagorno Karabakh Conflict, Boston: Tufts University, 2006, s.53-54 151 European Strategic Intelligence and Security Center. The Armenia-Iran Relationship: Strategic Implications for Security in the South Caucasus. 2013, s. 8 152 Tamtéţ, s. 36-37

43

z nezaţehnaného karabašského konfliktu, který oslabuje a rozptyluje dnešní Ázerbájdţán a brání tak rozšiřování jeho vlivu v regionu. Na druhou stranu je nutné podotknout, ţe Írán podporuje teritoriální celistvost Ázerbájdţánu z obav před secesionistickými tendencemi jeho vlastní ázerbájdţánské menšiny. Na území Íránu totiţ ţije přibliţně 12 – 20 milionů příslušníků ázerbájdţánského etnika. 153 Aktivní prosazování íránských zájmů v regionu je dodnes patrné. Tato snaha je také doloţena pozorovatelskou funkcí v Šanghajské organizaci pro spolupráci, která má za cíl budování politických a ekonomických vztahů se státy Jiţního Kavkazu. 154

USA

Podobně jako Ruská federace, Spojené státy mají v regionu Jiţního Kavkazu několik cílů, které jsou přímo spjaty s jejich vitálními zájmy. Tyto cíle mají geopolitickou, energetickou, strategickou, symbolickou a humanitární povahu.

155

Geopolitická důleţitost

regionu vychází z relativně přátelského mezinárodního prostředí, které se nachází v bezprostřední blízkosti Ruska, Íránu a Blízkého východu a představuje tedy ideální strategickou pozici. Ze symbolického hlediska se jedná o unikátní příleţitost Spojených států navazovat vřelé vztahy se šíitskými Muslimy a bojovat tak proti vzrůstající vlně odporu k USA ze strany muslimského světa. Pro Spojené státy se zároveň jedná o příleţitost propagace demokracie a lidských práv v sektoru, kde aţ do nedávné doby převládal autoritářský reţim. Proto se americká zahraniční politika soustředí na tlak na státy Jiţního Kavkazu k větší transparentnosti a demokratizaci.

156

Jedním z cílů Washingtonu je také

podpora růstu vlivu NATO v regionu. První angaţování USA v regionu můţeme sledovat v polovině 90. let, kdy Spojené státy přilákala energetická politika. K zaměření na energetiku po 11. září přibyla také geostrategická důleţitost regionu, který je vyuţívaný jako základna pro boj s globálním

153 Šmíd, Tomáš. Etnický konflikt o Náhorní Karabach. In. Šmíd, Tomáš – Vaďura, Vladimír. Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007, s. 166 154 Organizace zaloţená roku 1996 sdruţující státy Číny, Ruska, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Tádţikistánu a Uzbekistánu, kde Afghánistán, Indie, Írán, Mnongolsko a Pákistán mají pozorovatelskou funkci. 155 Cornell, Svante. US engagement in the Caucasus: Changing gears. Helsinki Monitor, 2005. Vol. 16, No. 2, s. 117-119. 156 Tamtéţ, s. 118

44

terorismem. V budoucnu se předpokládá další nárůst důleţitosti regionu pro americkou zahraniční politiku. Co se vztahu ke karabašskému konfliktu týče, početná arménská diaspora ve Spojených státech svým lobbingem dosáhla toho, ţe USA odmítly během konfliktu podporovat Ázerbájdţán. 157 Spojené státy nepřímo ovlivnily konflikt prostřednictvím jejich ropných společností, které uzavíraly smlouvy s Ázerbájdţánem a zároveň příslibem ekonomické a bezpečnostní pomoci nově vzniklým republikám s cílem limitování ruského, íránského a dokonce čínského energetického potenciálu v regionu.

158

Bezpečnostních

pokroků v oblasti dosahují Spojené státy především skrze působení NATO a Partnerství pro mír. USA podporují zejména demokratické tranzice na liberálně demokratické státy s trţní ekonomikou.

159

Výsledkem amerického snaţení jsou dobré diplomatické vztahy se státy

Jiţního Kavkazu, zejména Ázerbájdţánem, kde energetická spolupráce vyústila ve vybudování ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan.

160

Energetická kooperace má poté přispívat

globální energetické bezpečnosti a moţnosti distribuce kaspické ropy po celém světě. 161 Dle Richarda Morningstara, speciálního poradce prezidenta pro post-sovětský prostor, je vytvoření ropovodní sítě klíčovým cílem americké zahraniční politiky v regionu Jiţního Kavkazu. 162 Spojené státy se do konfliktu o NK aktivně vloţily aţ v roce 1997, kdy se staly spolupředsednickým státem OBSE zřízenou Minskou skupinou. Od té doby se aktivně angaţují ve snaze udrţet mír a podporovat bezpečnost.

163

Spojené státy na jednu stranu

odsuzovaly okupaci ázerbájdţánského území Arménií, zároveň však vyhovují ţádosti arménské diaspory a finančně podporují také Arménii. 164

157 Prosazea byla sekce 907 zákona Freedom Support Act roku 1992, který prohlašoval Ázerbájdţán za útočící stranu a odmítal ázerbájdţánu pomoci. 158 Roku 1994 byl uzavřen takzvaný „kontrakt století“ s americkými, norskými, ruskými, saudskými, japonskými, tureckými a britskými ropnými firmami v hodnotě přibliţně 8 miliard dollarů. 159 Khalid, Iram. Nagorno-Karabakh Conflict. University of the Punjab. Political Science Department, 2006, s. 31 160 Cornell, Svante. US engagement in the Caucasus: Changing gears. Helsinki Monitor, 2005. Vol. 16, No. 2, s. 117-119 161 Baran, Z., The Caucasus: Ten Years After Independence. The Washington Quarterly, 2002. 25(1): p. 221234 162 Richard Morningstar, Hearing of the House International Relations Committee, Panel III, Washington DC, 30 April 1998, s. 3. 163 V roce 1998 uzavřely Spojené státy bilaterální dohody s Gruzií a Ázerbájdţánem o bezpečnostní spolupráci. Dále se zde USA angaţují skrze působení NATO, které vede ke spolupráci v oblasti technologií, výcviku, atd.. 164 De Waal, Thomas. The Black Garden: Armenia and Azerbaijan Through Peace and War, New Yoork: New York University Press, 2003, s. 249

45

I přesto, ţe Spojené státy tedy mají v regionu velmi obdobné zájmy jako Ruská federace, je zde hmatatelné úsilí o vytvoření prostředí, ve kterém bude moţný kompromis, spolupráce a finální vyřešení konfliktu. To, ţe je toto úsilí zatím marné, je výsledkem dalších vlivů, které však USA nemůţe zvrátit.

3.2.3 Sekundární nestátní aktéři KBSE/OBSE

Mezinárodní společenství do konfliktu zasáhlo prostřednictvím Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (KBSE), pozdější Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Tento mandát mu uloţila OSN. KBSE se o konflikt v NK začala zajímat v lednu 1992, kdy bylo na praţském setkání odsouhlaseno vyslání monitorovací misi KBSE. Zájem KBSE o konflikt dále stimuloval masakr v Chodţaly z roku 1992. 165 KBSE se brzy rozhodla uspořádat mírovou konferenci v Minsku, která měla za cíl přivést strany konfliktu k jednacímu stolu a zaţehnat konflikt. I přes fakt, ţe konference byla nakonec odloţena a proběhla aţ v Římě, za přispění amerického vlivu byla zformována Minská skupina.

166

Hlavními cíli Minské skupiny jsou následující: poskytnutí rámcového základu pro vyřešení konfliktu, který povede k vyjednávání konfliktních stran; dosaţení uzavření dohody; trvalé ukončení konfliktu a podpora mírového procesu.

167

Minská skupina však při jednání se

stranami konfliktu narazila na hlavní překáţku, kterou bylo balancování mezi dvěma základními principy: principem teritoriální integrity a principem práva národa na sebeurčení, které jsou ve vzájemném rozporu v samotném Závěrečném aktu Helsinské konference KBSE z roku 1975. 168 169 Vzhledem k tomuto dilematu a celkovou nezkušeností s vedením mírových operací byla jednání mezi stranami konfliktu víceméně neúspěšná. 170 Potřeba je také zmínit problémy 165 Při tomto masakru došlo k zavraţdění přibliţne 160 Ázerbájdţánců arménskými ozbrojenými sloţkami. 166 Cílem Minské skupiny je prosadit snahy OBSE o mírové řešení karabašského konfliktu. Předsednické státy tvoří Francie, Ruská federace a Spojené státy Americké a členské Bělorusko, Německo, Turecko, Švédsko, Itálie, Portugalsko, Nizozemsko, Finsko, Arménie a Ízerbájdţán. (http://www.osce.org/mg) 167 OSCE. Minsk Group. (http://www.osce.org/mg). 168 Conference on Security and Co-operation in Europe. Final Act, Helsinky, 1975 169 Laitin, David – Suny, G. Ronald. Armenia and Azerbaijan: Thinking a Way Out of Karabakh, Middle East Policy, 1999. Vol. 7, No.1, s. 157 170 De Waal, Thomas. The Black Garden: Armenia and Azerbaijan Through Peace and War, New Yoork: New York University Press, 2003, s. 246-247

46

s nestranností předsednických států, kterými jsou od roku 1997 Francie, Ruská federace a Spojené státy.

171

Právě zaujatost je často napadána ze stran Arménie či Ázerbájdţánu a

obvykle brání přijetí jakýchkoli konstruktivních návrhů. Kaţdý z těchto státu má navíc v regionu jinou agendu (převáţně spojenou s investicemi do ropného průmyslu a dodáváním zbraní stranám konfliktu), coţ je vidno na neshodách při jednáních Minské skupiny.172

173

Nedeklarovaným cílem se tedy stává i ochrana ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan, který, rozhořel-li by se konflikt znovu, by mohl být v ohroţení. Arménie i Ázerbájdţán angaţovanost zahraničí zprvu uvítaly, i přesto, ţe zde existovaly obavy ze sporů při jednání, zejména pak mezi USA a Ruskem.

174

Problematickou se také stala účast NKR, která byla

zpočátku přizvána k jednání KBSE, nýbrţ vzhledem k neshodám s Arménským vedením a odmítavým postojem Ázerbájdţánu byla z těchto jednání vyloučena. KBSE/OBSE se prostřednictvím Minské skupiny napříč roky snaţila implementovat různé přístupy k řešení konfliktu. Balíková jednání, přístup „step-by-step“ ani další, mnohdy velmi odváţná řešení (například návrh sdíleného státu) neuspěla. 175 Minská skupina se také usilovně snaţí navázat dialog v problému uprchlíků. Humanitární agenda je však spíše v pozadí a upřednostňovány jsou spíše politické problémy. Implementaci jakéhokoli mírového plánu ze strany Minské skupiny navíc brání radikální a pro-válečné nálady obyvatelstev Arménie, NKR i Ázerbájdţánu, které například v roku 1998 vedly k Ter-Perosianovu odvolání, neboť se chystal přistoupit na mírový plán Minské skupiny. 176 Zdá se, ţe Minská skupina jiţ vyuţila veškeré přístupy a řešení je stále v nedohlednu. To je obzvláště problematické, neboť právě tato organizace zůstává jedinou relevantní platformou pro mediaci konfliktu. 177 Problémem analýzy vlivu Minské skupiny je fakt, ţe její jednání jsou tajná a lze tedy pozorovat pouze zásadní rozhodnutí, kterých však bylo bohuţel málo. Problematický je také mandát Minské skupiny, který jí do dnešního dne nedovoluje

171 De Waal, Thomas. The Black Garden: Armenia and Azerbaijan Through Peace and War, New Yoork: New York University Press, 2003, s. 162 172 Francie m, stejně jako USA, silnou arménskou diasporu a její lobbing ovlivňuje zahraniční politiku. 173 International Crisis Group. Armenia and Azerbaijan: Season of Risks, Update briefing, 2013. Europe briefing No. 71, s. 2 174 De Waal, Thomas. The Black Garden: Armenia and Azerbaijan Through Peace and War, New Yoork: New York University Press, 2003, s. 246 175 International Crisis Group, Nagorno-Karabakh: Viewing the Conflict from the Ground, Europe Report No. 166, 2005 p. 11 176 Carley, Patricia. Nagorno-Karabakh: Searching for a Solution, , Washington DC: United States Institute of Peace, 1998. 177 Center for Security Studies, Nagorno-Karrabakh: Obstacles to a Negotiated Settlement, Analysis in Security Policy No.131, Eidgenössische Technische Hochschule Zürich, 2013, on-line text (http://www.css.ethz.ch/publications/pdfs/CSS-Analysis-131-EN.pdf).

47

uvalovat jakékoli penalizace či postihy.

178

Zohlednit navíc musíme fakt, ţe jednání jsou

vedena prezidenty a ministry zahraničí Arménie a Ázerbájdţánu a není přihlíţeno k veřejnému mínění, coţ podkopává legitimitu jednání. Minská skupina a její snahy jsou tak v konfliktních oblastech vnímány spíše negativně. Za úspěch Minské skupiny však lze povaţovat vytvoření platformy pro debatu tam, kde ostatní aktéři selhali.

179

Zároveň se

organizaci daří udrţet křehký mír a zabránit zahájení vojenských ofenzív, které jsou však přesto plánovány oběma stranami konfliktu. 180

Další nestátní aktéři

Mezi další aktéry, kteří sice zasáhli do konfliktu, ale jejich role není zásadní, musíme zahrnout následující. OSN, která pověřila KBSE/OBSE řešením konfliktu a arménskou diasporu, která lobbingem ovlivňuje rozhodování států o podpoře arménské strany a vyvolává politickou, veřejnou i ekonomickou podporu Arménie. Rada bezpečnosti OSN se v konfliktu o NK poprvé přímo angaţovala prostřednictvím rezoluce číslo 822, vydanou 30. dubna 1993 v souvislosti s rostoucí násilnou povahou konfliktu. Rezoluce poţadovala okamţité zastavení ozbrojených operací a staţení arménských sil z okupovaného Kelbadţaru. Rezoluce zároveň nabádala ke spolupráci s Minskou skupinou a povolení operování mezinárodním humanitárním organizacím. 181 Během konfliktu vydala OSN ještě další tři rezoluce, rezoluci 853, 874 a 884, které dále poţadovaly staţení arménských jednotek z okupovaných území, zastavení vojenských aktivit a spolupráci s humanitárními organizacemi, stejně jako s Minskou skupinou.

182

Ţádná z těchto rezolucí

neoznačovala agresora konfliktu. Tyto rezoluce neměly v podstatě ţádný vliv na dění v regionu, kde násilí pokračovalo dále. OSN se v následné zamrzlé fázi konfliktu angaţuje pouze okrajově a spoléhá na aktivity OBSE.

178 De Waal, Thomas. The Caucasus: An Introduction. New York: Oxford University Press, 2010, s. 120 179 Souleimanov, Emil. Understanding Ethnopolitical Conflict: Karabakh, South Ossetia and AbkhaziaWars Reconsidered, Praha: Karlova Univerzita, 2013, s. 110-111 180 Center for Security Studies, Nagorno-Karrabakh: Obstacles to a Negotiated Settlement, Analysis in Security Policy No.131, Eidgenössische Technische Hochschule Zürich, 2013, on-line text (http://www.css.ethz.ch/publications/pdfs/CSS-Analysis-131-EN.pdf). 181 The Security Council of the UN, Resolution 822, 1993 182 The Security Council of the UN, Resolution 853, Resolution 874, Resolution 884, 1993

48

Arménská diaspora, tedy arménské komunity rozprostřené všude po světě především kvůli útěku před Osmany, čítají v dnešní době přes deset milionů Arménů.

183

Největší

zastoupení mají v USA, Francii a Rusku. Tyto skupiny mají v mnoha zemích značný vliv, který transformují na politickou a ekonomickou mobilizaci vedoucí k podpoře Arménie a zejména NKR. Snahou diaspory je mezinárodní uznání NKR, s kterou se diaspora identifikuje, a do které promítá národní ideály, historii a kulturu. 184 Zároveň také upozorňuje na problém arménské genocidy ve snaze o vyvolání solidarity. Arménská diaspora představuje hlavního investora NKR (diaspora byla schopna financovat infrastrukturu spojující Arménii s NKR skrze Lačinský koridor 11 miliony dolarů). 185 S těmito investicemi je NKR schopna revitalizovat válkou poničené zemědělství a průmysl. Diaspora dále poskytuje humanitární a sociální pomoc NKR. Arménská diaspora má také do značné míry vliv na arménskou politiku, kde nesouhlasí s arménským neuznáním NKR a normalizací vztahů s Tureckem. Diaspora naopak operuje s rozsévání anti-tureckých nálad jak v arménské, tak světové politice. Problematický je fakt, ţe čím je konflikt o NK blíţe vyřešení a čím více normalizovány jsou vztahy s Tureckem, tím je oslabena mocenská pozice protiturecké lobby zejména ve Francii a USA. Tímto postojem představuje arménská diaspora další překáţku dosaţení finálního řešení konfliktu.

3.3 Neslučitelnost cílů a její proměny Jak by se tedy mohlo zdát, neslučitelnost cílů arménské a ázerbájdţánské strany v konfliktu o NK pramení převáţně z dogmatického oponování dvou stran konfliktu, které vedlo k teritoriálnímu secesionismu zaloţenému na principech etnického exkluzivizmu a práva národa na sebeurčení. Jak však jiţ dnes tvrdí akademici, tento náhled je omezený a je třeba postoje stran konfliktu doplnit o hlubší porozumění. Je potřeba si uvědomit, ţe tyto etnické, demografické a ideologické spory se objevily aţ s nástupem nových radikalizovaných elit, které podnítily, mnohdy staletí staré křivdy a strachy, aby dosáhly politických a ekonomických cílů. Tyto cíle byly navíc mnohdy ovlivněny kriminální aktivitou spojenou s korupcí, fungováním organizovaného zločinu a existencí takzvaných stínových ekonomik na 183 Armenia Diaspora, Armenian Population in the World, on-line text (http://www.armeniadiaspora.com/population.html). 184 De Waal, Thomas. The Black Garden: Armenia and Azerbaijan Through Peace and War, New Yoork: New York University Press, 2003, s. 248 185 Cornell, Svante The Nagorno Karabakh Conflict, Uppsala University, Department of East European Studies, 1999. report no. 46, s. 44

49

územích Arménie, NK a Ázerbájdţánu.

186

Teprve poté co byla zahrána „etnická karta“

politickými představiteli můţeme hovořit o konfliktu, kde je násilí motivováno především etnicky a kde je vzájemná neslučitelnost cílů definována z etnického hlediska. Zpočátku tedy musíme povaţovat konflikt o NK za primárně politicky a ekonomicky motivovaný. V převáţně etnický konflikt se středobodem v kolizi dvou neslučitelných principů, arménského práva národa na sebeurčení a ázerbájdţánské územní celistvosti, přerostl konflikt aţ s mobilizací širší veřejnosti a katalyzací situace v podobě sumgaitského pogromu a ţádosti NKAO o odtrţení od Ázerbájdţánské SSR. Cíle aktérů se dále dynamicky měnily s vyvíjející se situací. V této kapitole se analýza zaměří na jednotlivé inkompatibilní cíle stran a jejich změnu od počátku konfliktu. Pro přehlednost bude vyuţit koncept Bartose a Wehra, kteří inkompatibilitu dělí na spory o zdroje, o role a o hodnoty. 187 Jak Bartos a Wehr ve své knize Using Conflict Theory uvádějí, neslučitelnost cílů v sobě většinou spojuje více cílů různé povahy. Jinak tomu není ani v případě NK. Situace je komplikovaná a vzájemná neslučitelnost cílů je prorostlá všemi třemi typy inkompatibility. V první fázi konfliktu, probíhající od roku 1987 do 1991 (od latentního stádia po konflikt nízké intenzity) můţeme pozorovat převáţně inkompatibilitu vycházející z kategorie „neslučitelnost zdrojů“. Jedná se o neslučitelné cíle politického, ekonomického a teritoriálního charakteru. Ve válečné fázi konfliktu jiţ hovoříme o inkompatibilitě spadající také do kategorie „neslučitelnost rolí“ a kategorie „neslučitelnost hodnot“. V této fázi je totiţ plně uţit potenciál etnické nenávisti, zaloţený na rozdílnosti kultur a jejich vnímání okolního světa. Tyto neslučitelnosti pohání konflikt kupředu dodnes, snad jen s výjimkou ekonomických inkompatibilit. Teritoriální spory mezi dvěma aktéry jsou nutně neslučitelné. V případě NK jsou tyto spory zakořeněny v historii, kde si jak arménský, tak ázerbájdţánský národ nárokují sporné území a přou se, který národ zde byl první. Cílem Arménské vlády a zformovaného Výboru pro Karabach se do jisté míry lišily od cílů NKAO. Prvotním cílem bylo přesunutí autonomní oblasti pod vládu nově osamostatněné Arménie. Přiřazení NKAO pod Arménii mělo široký veřejný mobilizační potenciál díky vyuţití strachu z genocidy a akcentu historických křivd, coţ napříč rokem 1988 vedlo k přetvoření environmentální agendy arménských masových hnutí na agendu 186 Koehler, Jan - Zürcher, Christoph. The Art of Losing the State: Weak Empire to Weak Nation- State around Nagorno-Karabakh, 2003. 187 Bartos, J. Otomar - Wehr, Paul. Using Conflict Theory. New York: Cambridge University Press, 2002, s. 13

50

nacionalistickou. Arménská strana definovala jasný cíl: přeţití národa a přeţití arménského státu za kaţdou cenu. Toho mělo být dosaţeno semknutím všech Arménů včetně karabašských, dále prostřednictvím teritoriální unie a důrazu na neslučitelné hodnoty a role (tvoření rozdílu mezi „my“ a „oni“). Cíl sjednocení se však po vyhlášení samostatnosti NKR změnil na podporu její nezávislosti. Vztah k této republice se pak stal sporným bodem uvnitř arménské první vlády, kdy arménský prezident Ter-Petrosian propagoval pragmatismus vzhledem ke vztahu k Turecku a neuznání NKR. 188 Arménské vedení NK prošlo také změnou svých cílů. Od původní ţádosti k připojení k Arménii, k dočasnému převedení pod Ruskou sovětskou federativní socialistickou republiku z roku 1988. Jako primární cíl bylo nakonec určeno vytvoření samostatného státu, který bude nezávislý na Arménii. 189 V případě NK pramení artikulované cíle z viditelné nespokojenosti karabašských Arménů s jejich zacházením v rámci Ázerbájdţánu. Špatná ekonomická situace, obava z růstu ázerbájdţánského obyvatelstva a vlivu, který minimalizuje podíl arménské kultury (školství, jazyk, tradice) vedlo k připojení se k arménskému nacionalistickému proudu skrze sdílení národní identity. Po politické kampani, která opět rozvířila otázku genocidy a po událostech ze Sumgaitu, hraje nacionalismus hlavní úlohu v definici cílů karabašských Arménů. Úspěšná válka znamenala legitimizaci arménských a karabašských snaţení a cílů a dále jen podporovala nekompromisní přístup ke karabašské otázce, kde se právo na národní sebeurčení stalo hlavním bodem politik Arménie a NKR. Po úspěšném zakončení konfliktu stvrzeném příměřím z roku 1994 se hlavními cíli Arménie a NKR stalo udrţení a posílení dobytých území, které tvořily NK a také sedm ázerbájdţánských provincií obklopujících území NK. Poválečný stav vytvořil inkompatibilní cíl zaloţený na neslučitelnosti rolí a hodnot dvou etnických skupin. V praxi měla tato neslučitelnost podobu vysidlování ázerbájdţánského obyvatelstva z Armény okupovaných území a další utuţování spolupráce mezi arménským etnikem v podobě ekonomické a bezpečnostní spolupráce mezi Arménií a NKR. Situace v Ázerbájdţánu byla odlišná od arménské. K větší mobilizaci veřejnosti a artikulaci cílů dochází aţ v průběhu roku 1989, kdy se formuje nacionalistické hnutí Ázerbájdţánská lidová fronta (dále ALF). Vzhledem k nejednotnosti v ázerbájdţánské vládě 188 Koehler, Jan - Zürcher, Christoph. The Art of Losing the State: Weak Empire to Weak Nation- State around Nagorno-Karabakh, 2003. 189 Tamtéţ.

51

však docházelo ke střetům s komunistickým vedením, coţ následoval politický chaos. V tomto politickém prostředí představovala otázka NK pouze okrajovou záleţitost, která se do středu zájmu politických elit dostala aţ počátkem roku 1990, kdy vedení konečně zaujalo defensivní přístup s cílem udrţení vlády nad územím NK. Do této doby nelze hovořit o centrálně organizovaném postoji ke karabašské otázce. To vedlo k tomu, ţe Ázerbájdţánská vláda nebyla zpočátku konfliktu jakkoli schopna zabránit vysidlování karabašských Ázerbájdţánců a etnickým čistkám. Nejednotnost vedení je zřejmá i z operace „Kolečko“. Tato operace měla mít pouze deterenční charakter směřovaný na karabašské obyvatelstvo s cílem zamezit secesním náladám. Vzhledem k organizačnímu chaosu se však zvrtla v etnické čistky na Arménském obyvatelstvu ázerbájdţánskými a sovětskými silami, které se na akci podílely. Po událostech z roku 1991 se stal konflikt o NK hlavním unifikačním prostředkem ázerbájdţánské opozice, která deklarovala odmítavý postoj ke karabašské autonomii a prosazovala radikální řešení situace. Vojenské neúspěchy a politický chaos roku 1992 vedly k tomu, ţe ve vedení Ázerbájdţánu se vystřídali prezidenti Mutalibov, Elčibej a konečně Hejdar Aliyev, který upevnil svou pozici a vytvořil polo autoritativní reţim. 190 Prohraná válka a ztráta přibliţně 14% území poznamenala poválečnou politiku Ázerbájdţánu. Bylo zaujato oficiální stanovisko, podle kterého byl Ázerbájdţán zákeřně napaden arménským agresorem, který okupuje jeho svrchované území. Zároveň byla započata rozsáhlá vysidlovací kampaň Arménů. Základním bodem poválečné politiky Ázerbájdţánu se stalo vehementní odmítání existence NKR. Vzhledem k tomu, ţe Ázerbájdţán přišel o zdroje spojené s teritoriem, o moc a o mezinárodní prestiţ, stalo se cílem ázerbájdţánské politiky masivní zbrojení. Ázerbájdţán navíc zaujal nekompromisní pozici, ze které má vyzařovat sebejistota, neochota vzdát se ztracených zdrojů a příslib budoucího zisku těchto území zpět. Tato pozice byla do jisté míry upravena při mediačním procesu, kdy byl Ázerbájdţán ochoten udělat dílčí ústupky v podobě poskytnutí NK vyššího stádia autonomie oplátkou za staţení arménských vojsk. Tato nabídka však nebyla přijata. Současný stav neslučitelných cílů se týká zejména neslučitelného postoje ke statutu teritoria NK, kde Arménie stojí za NKR a okupovaná území povaţuje za osvobozená. Ázerbájdţán naopak teritorium stále povaţuje za okupované. Obě strany se zároveň nedohodnou na tom, zda by měla být NKR přítomna vyjednávání vedených Minskou

190 Koehler, Jan - Zürcher, Christoph. The Art of Losing the State: Weak Empire to Weak Nation- State around Nagorno-Karabakh, 2003.

52

skupinou.

191

Arménie pochopitelně prosazuje přítomnost NKR u jednání, zatímco

Ázerbájdţán je zásadně proti, neboť by to znamenalo uznání NKR jako legálního aktéra. Tato postojová neslučitelnost zároveň představuje jednu z překáţek řešení konfliktu. Jak jiţ tedy bylo řečeno, teritoriální spory jsou nutně inkompatibilní a válka o NK byl ukončena tím, ţe jedna strana dosáhla svých cílů na úkor druhé. Zřejmé také je, ţe cíle stran spojené s neslučitelnými hodnotami a neslučitelnými rolemi byly doplněny v průběhu konfliktu prostřednictvím cílených politických kampaní.

3.4 Mocenské poměry mezi aktéry Racionálně smýšlející aktéři konfliktu jednají na základě svých kapacit. Tyto kapacity jsou ovlivněny mocí a silou aktéra a nutně ovlivňují jak aktérovo jednání, tak samotnou dynamiku konfliktu. V případě konfliktu o NK můţeme určit několik zdrojů moci, které zásadním způsobem ovlivnily povahu konfliktu. Mezi nejdůleţitější zdroje patří vojenské, geografické, politické a ekonomické. Náplní této kapitoly je přiblíţit povahu těchto zdrojů moci. Jednotlivý aktéři do konfliktu vstupují s vyuţitím vlastních zdrojů, či zdrojů jejich spojenců, které mohou mít materiální, politickou nebo ekonomickou podobu. Karabašský konflikt je charakteristický existencí dvou proti sobě stojících stran. Na jedné straně stojí evidentně chudší Arménie a Karabašská republika podporovaná zejména Ruskem, na druhé straně bohatší Ázerbájdţán podporovaný zejména Spojenými státy a Tureckem. Zdánlivě asymetrický vztah pramenící z výhodnější ekonomické pozice Ázerbájdţánu byl však historicky vyrovnán za pomocí ruské podpory, politické jednoty a lepšího stavu a organizace armády. Díky těmto faktorům byla Arménie schopna dobýt značná ázerbájdţánská území, která mají nejen výhodný geostrategický profil, nýbrţ byla také opevněna a zaminována a jejich potenciální znovudobytí by si vyţádalo značné materiální a lidské ztráty na ázerbájdţánské straně. Z těchto důvodů se jedná o relativně symetrickou povahu konfliktu z hlediska mocenských kapacit.

191 Laitin, David – Suny, G. Ronald. Armenia and Azerbaijan: Thinking a Way Out of Karabakh, Middle East Policy, 1999. Vol. 7, No.1, s. 169

53

3.4.1 Arménie Jako hlavní zdroj Arménské moci musíme povaţovat její ozbrojené síly a armádní velení s institucemi vojenského charakteru, které bezprostředně po vyhlášení nezávislosti a začátku konfliktu třímaly také politickou moc. 192 Jejich moc se s úspěšným vedením války jen navyšovala. Vojenské instituce tak byly hlavním determinantem tvorby arménské politiky. Arménská armáda a strategie byla pragmaticky budována podle izraelského typu, se zaměřením na moţnost bleskového dobytí sousedních teritorií a jejich následné opevnění a vyuţití jako nárazníkového pásma. 193 Arménské vedení se soustředilo na vybudování menší, dobře vycvičené a zásobené mobilní armády s vysokou mírou manévrovatelnosti. Vybudování této armády se odvíjelo od úzké spolupráce s ruskými experty, kteří se podíleli na výcviku arménského důstojnictva. Přesto zde existovalo mnoţství problému, většinou spojených s nízkou loajalitou a mnoţstvím dezercí, které sniţovaly efektivitu armády jako celku. 194 Arménská národní armáda, oficiálně zformovaná roku 1992, čítala podle odhadů na 30 000 – 50 000 tisíc vojáků, kteří byli dobře vyzbrojení a relativně dobře vycvičeni.

195

Tohoto stavu byla Arménie schopna dosáhnout

zejména díky partnerským vztahům s Ruskem, které se stalo hlavním zásobitelem Arménie. Jen mezi roky 1993 a 1995 dodalo vojenský materiál v hodnotě přibliţně miliardy dolarů. 196 Po ukončení války se Arménie soustředila na intenzivní modernizaci, zbrojení a rozšiřování potenciálu ozbrojených sloţek prostřednictvím budování vojenských akademií a tvorbou vlastního letectva. 197 Vzhledem k tomu, ţe Arménie se na počátku 90. let cítila v ohroţení, její zahraniční politika se soustředila na zisk zahraniční pomoci a navázání spojenectví se silnými partnery. Spojence Arménie našla v podobě států SNS, do kterého vstoupila roku 1991 a díky smlouvě o kolektivní bezpečnosti z května 1992, navázala spojenecké vztahy s Kazachstánem, Kyrgyzstánem, Tádţikistánem, Uzbekistánem a hlavně Ruskem. Na základě této smlouvy 192 Ozbrojené síly, isterstvo obrany, ministerstvo vnitra a ministerstvo pro vnitřní bezpečnost. 193 Global Security. Armenia Military Guide, on-line text (http://www.globalsecurity.org/military/world/armenia/index.html). 194 Koehler, Jan - Zürcher, Christoph. The Art of Losing the State: Weak Empire to Weak Nation- State around Nagorno-Karabakh, 2003. 195 Uppsala Conflict Data Program. Azerbaijan. Department of Peace and Conflict Research, on-line text (http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/gpcountry.php?id=9&value=#). 196 Global Security. Nagorno-Karabakh, (http://www.globalsecurity.org/military/world/war/nagorno-karabakh.htm). 197 Ministry of Defence of the Republic of Armenia, Historical (http://www.mil.am/1297065318).

54

on-line Overview,

text on-line

text

byla Arménie příjemcem 875 jednotek těţké výzbroje.

198

Rusko představuje hlavního

spojence Arménie a hlavní zdroj její moci. Díky vzájemné spolupráci je Arménie schopna vyrovnávat ázerbájdţánskou výhodu způsobenou rapidním ekonomickým růstem zaloţeným na těţbě kaspické ropy. Za další zdroj Arménské moci musíme povaţovat podporu široké veřejnosti, která jiţ od počátku konfliktu stojí na straně vlády a jejích snahách o zabezpečení bezpečnosti karabašských Arménů. Co se geopolitické pozice Arménie týče, její poloha znamená trvalé obklíčení nepřáteli a značné sníţení její moci. Arménie sousedí nejen se znepřáteleným Ázerbájdţánem, nýbrţ také s Tureckem, se kterými jiţ léta existují napjaté vztahy a uzavření hranic. Uzavření hranic mělo zásadní dopad na arménskou ekonomiku, která se stala největší slabinou arménské moci.199 3.4.2 NKR Zdrojem moci NKR je převáţně její geostrategická pozice a Karabašská obranná armáda (KOA), která byla tvořena ještě před vyhlášením nezávislosti prostřednictvím sdruţování improvizovaně vyzbrojených dobrovolníků, ţoldáků a drobných partyzánských seskupení, která podnikala útoky na ázerbájdţánskou infrastrukturu od roku 1989. Tato seskupení byla formálně přetvořena v KOA v květnu 1992.

200

Počet členů KOA dosahoval aţ 7 000

vojáků.201 Za pomoci Arménie a výbavy, která byla buďto ukořistěna Ázerbájdţánu či zanechána sovětskými jednotkami po jejich odchodu z NK, byla KOA dobře vyzbrojena a dokonce ve vlastnictví těţké vojenské techniky (zejména dělostřelectva).

202

Mnozí experti

přisuzují právě KOA velký podíl na válečných úspěších z let 1992 – 1994. Po ukončení války dále pokračovala spolupráce s Arménií, která do NKR vysílala své školitele, jeţ dále budovali karabašskou armádu, letectvo, dělostřelectvo atd.. To mělo za následek vybudování moderní

198 Curtis, E. Glenn. Armenia, Azerbaijan and Georgia: Country Studies, Federal Research Division of the Library of Congress, Washington DC: US Goverment Printing Office, 1995, s.71 199 HNP Arménie v roce 1992 činilo 2,7 miliard dolarů proti ázerbádjţánským 18,6 miliardám dolarů. (Curtis 1995: 72) 200 Office of the Nagorno Karabakh Republic, Important Facts about NKR Defense Army, on-line text (http://www.nkrusa.org/country_profile/nkr_army.shtml). 201 Uppsala Conflict Data Program. Azerbaijan. Department of Peace and Conflict Research, on-line text (http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/gpcountry.php?id=9&value=#). 202 Curtis, E. Glenn. Armenia, Azerbaijan and Georgia: Country Studies, Federal Research Division of the Library of Congress, Washington DC: US Goverment Printing Office, 1995, s.74

55

zkušené armády čítající přibliţně 20 000 aktivních vojáků.

203 204

Karabašská armáda je do

dnešního dne modernizována a rozšiřována za pomocí Arménských dodávek vojenské techniky. Svou pozici navíc posiluje prostřednictvím opevňování jiţ tak strategicky výhodné horské pozice, budování minových polí a rozmisťování dělostřeleckých baterií. Tato opatření jsou jedním z faktorů, který odrazuje Ázerbájdţán k bleskovému útoku. Vzhledem k tomu, ţe NKR je stále neuznána mezinárodním společenstvím, je její snaha o zisk mocných spojenců převáţné spojena s nadstandardním vztahem s Arménií, která představovala a stále představuje největšího státního partnera. Podobně jako u Arménie, široká veřejnost je na straně vládních organizací a naprosto odmítá ázerbájdţánskou vládu nad regionem NK. Tento postoj dává karabašskému reţimu vysokou dávku legitimity a politické moci. 3.4.3 Ázerbájdžán Mezi největší mocenské zdroje Ázerbájdţánu patří ekonomický potenciál pramenící z nalezišť ropy a zemního plynu u kaspického pobřeţí. Díky těmto nalezištím a z nich plynoucích příjmů, byl Ázerbájdţán schopen vytvořit početnou armádu, která je dnes navíc dobře vyzbrojena a vycvičena. Tak tomu však nebylo v počátku devadesátých let, kdy staţení sovětských vojsk i s vojenským materiálem zanechalo formující se ázerbájdţánskou armádu špatně vybavenou a nedisciplinovanou. 205 Tato armáda byla vyzbrojena zbytky sovětské výzbroje, která byla buďto rozkradena nebo rozprodána. Ázerbájdţánská armáda měla také značné nedostatky v důstojnickém sboru, který byl značně nezkušený. Kdyţ tedy vezmeme v úvahy slabě připravenou armádu a přidáme politický chaos, který ve vnitropolitickém prostředí přetrvával aţ do Alijevova příchodu roku 1994, byl Ázerbájdţán nepřipraven na arménskou invazi a dlouhodobou válku.

206

Ázerbájdţánské síly čítaly rokem 1992 na 20 000 – 25 000 vojáků. Tento počet se za průběhu

203 Uppsala Conflict Data Program. Azerbaijan. Department of Peace and Conflict Research, on-line text (http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/gpcountry.php?id=9&value=#). 204 Global Security. Nagorno-Karabakh, on-line text (http://www.globalsecurity.org/military/world/war/nagorno-karabakh.htm). 205 Curtis, E. Glenn. Armenia, Azerbaijan and Georgia: Country Studies, Federal Research Division of the Library of Congress, Washington DC: US Goverment Printing Office, 1995, s.141 206 Global Security. Azerbaijan Military Guide, on-line text (http://www.globalsecurity.org/military/world/azerbaijan/index.html).

56

války navýšil na přibliţných 56 000 muţů.

207

Z těchto sil však byl Ázerbájdţán schopen

nasadit do bojů pouze několik tisíc dobře vycvičených vojáků. Ázerbájdţánská armáda byla navíc obětí masových dezercí a velmi nízké bojové morálky. Z tohoto důvodu se za let války Ázerbájdţán obracel na muslimské bojovníky za svobodu či ţoldáky. 208 I přes výrazně větší ekonomický potenciál, nebyl Ázerbájdţán schopen odrazit arménská vojska a v průběhu let 1992, 1993 a 1994 ztratil přibliţně 14% území, které je do dnešního dne okupované Armény. Poráţka ve válce silně poznamenala ázerbájdţánské vedení, které od té doby vyuţívá ekonomický růst ke zbrojení a modernizaci armády dle standardů NATO. 209 Výdaje na zbrojení, které v současné době překračují 3,7 miliardy dolarů (převyšují celý rozpočet Arménie), dovolují vytvoření moderní armády čítající přes 80 000 muţů.

210

Navzdory tomu však, dle vojenských expertů, nebyla dosaţena zásadní materiální a strategický výhoda nad vojsky okupujícími ztracená teritoria. Největším spojencem za války bylo Turecko, které však do bojů nezasáhlo z důvodů jeho budoucí integrace do politických a ekonomických evropských sfér. Jeho angaţmá v konfliktu bylo omezeno na ekonomickou a politickou pomoc, kdy byly uzavřeny hranice s Arménií a podporovány kroky ázerbájdţánské vlády. Turecko se stalo dlouhodobým spojencem Ázerbájdţánu a dodnes mezi oběma státy panují úzké partnerské vztahy v ekonomické, energetické, politické i strategické sféře. I přes spolupráci s Ázerbájdţánem zaujaly USA obojakou pozici ke konfliktu o NK, kde oficiálně neodsuzují právo NK na sebeurčení a přesto podporují Ázerbájdţán ve snaze o získání přístupu k co největším zásobám kaspické ropy. 211 Do konfliktu se okrajově vloţily roku 1992 v rámci jednání KBSE a později aktivně roku 1997 prostřednictvím předsednictví Minské skupiny. Díky silné arménské lobby v Kongresu Spojené státy nevyslovily přímou podporu Ázerbájdţánu, ale přesto navázaly úzkou energetickou, ekonomickou a bezpečnostní spolupráci, která trvá dodnes a je zdrojem ázerbájdţánské moci. 212

207 Uppsala Conflict Data Program. Azerbaijan. Department of Peace and Conflict Research, on-line text (http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/gpcountry.php?id=9&value=#). 208 Curtis, E. Glenn. Armenia, Azerbaijan and Georgia: Country Studies, Federal Research Division of the Library of Congress, Washington DC: US Goverment Printing Office, 1995, s. 144 209 Současný HDP Ázerbájdţánu činí 73,56 miliard dolarů. (http://data.worldbank.org/country/azerbaijan) 210 Uppsala Conflict Data Program. Azerbaijan. Department of Peace and Conflict Research, on-line text (http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/gpcountry.php?id=9&value=#). 211 Právo na sebeurčení je základním kamenem americké ústavy. 212 Spolupráce v rámci Partnerství pro Mír NATO a vojenských operací USA v Kosovu, Iráku, Afghánistánu. Ázerbájdţán také tvroří důleţitou základu pro letecké jednotky USA.

57

Posledním, za zmínku stojícím, zdrojem ázerbájdţánské moci je podpora veřejnosti, která plně podporuje ázerbájdţánské snahy o znovuzískání ztracených území. Teritoriální spory s Arménií a NKR tak legitimizují polo-autoritativní reţim, který se na základě výsledků posledních prezidentských voleb těší 85% podpoře. 213

3.5 Bezprostřední příčiny konfliktu Existence vzájemných sporů mezi Armény a Ázerbájdţánci pramenící z etnickohistorické zkušenosti a vzájemného antagonizmu je v tomto bodě zřejmá. Na konci 80. let se však tyto spory začaly zhmotňovat do skutečných politických událostí, masových hnutí a sporadických ozbrojených střetů, coţ vedlo k eskalaci a transformaci konfliktu z jeho latentní fáze k otevřené válce. Na základě studia akademiků, kteří se zabývají karabašskou tématikou, můţeme z dnes určit několik událostí, které měly zásadní vliv na eskalaci napětí a vznik samotného ozbrojeného konfliktu. Vypuknutí konfliktu předcházely události z let 1987 a 1988, kdy začalo oţívat arménské karabašské latentní hnutí. Byly sbírány podpisy, sepisovány petice a formovány delegace, které měly za úkol přednést poţadavky o připojení NKAO pod arménskou kontrolu Centrálnímu výboru komunistické strany Sovětského svazu. 214 Formování karabašského hnutí se dělo v souvislostí s demonstracemi z roku 1987, které byly formovány z důvodů znečištění ţivotního prostředí a ochrany vlasti a národního dědictví. Tyto protesty byly iniciovány ţádostí o uzavření arménské jaderné elektrárny. Demonstrace organizovány arménskou inteligencí brzy přerostly v masové environmentální hnutí, které mělo nacionalistický podtext ochrany státu, a které v praxi kritizovalo jerevanskou vládu. Environmentální hnutí se v únoru 1988 přejmenovalo na Výbor pro Karabach, který změnil svou agendu a začal prosazovat znovu připojení NK a Nachičevanské SRRR k Arménii.

215

Výbor pro Karabach byl přesvědčen, ţe dochází k úmyslnému

„ázerbájdţánování“ Karabachu (zákaz výuky arménských dějin a literatury na karabašských

213 Washington Post. Oops: Azerbaijan released election results before voting had even started. on-line text (http://www.washingtonpost.com/blogs/worldviews/wp/2013/10/09/oops-azerbaijan-released-election-resultsbefore-voting-had-even-started/). 214 De Waal, Thomas. The Black Garden: Armenia and Azerbaijan Through Peace and War, New Yoork: New York University Press, 2003, s. 20 215 Shevchuk, Zinaida. Understanding Armed Conflicts: Evolving Nature of Conflicts in the South Caucasus, Brno, 2014. Disertační práce. Masarykova Univerzita. Fakutla sociálních studií, s. 60-61

58

školách) a společně s nově zformovaným „Krunk“ Výborem v NKAO se prostřednictvím petic snaţil vyuţít politického tlaku a ozvu otevřít otázku statutu NK v Moskvě.216

217

Zároveň byly podnikány snahy o mobilizaci široké veřejnosti, které uspěly a napříč roky 1987 a 1988 se staly masovým nacionalistickým hnutím, které organizovalo protesty na území NKAO a Arménie. Naprosto odmítavá pozice Ázerbájdţánu a kontroverzní opatření, která implementoval za cílem zastavení růstu vlivu arménských nacionalistických hnutí (mimo jiné stíţnosti v Moskvě) ještě přiostřila vzájemné vztahy a přispěla k další eskalaci konfliktu. 218 Hlavní eskalační fáze, která vedla ke vzniku ozbrojeného konfliktu, obsahuje události z počátku roku 1988. V této době probíhala výměna obyvatelstva, kdy Baku začaly zaplavovat desetitisíce ázerbájdţánských uprchlíků z Arménské SSR.

219

Stejně tak Arméni prchali

z Ázerbájdţánu do Arménie. Na území NK však obě etnické skupiny setrvávaly na svých místech. V únoru 1988 byla vydána rezoluce sovětu oblasti apelující na Nejvyšší sověty Arménie, Ázerbájdţánu a SSSR, aby byla NKAO převedena pod správu Arménské SSR. Tato rezoluce však byla centrálním vedením odmítnuta, coţ vedlo k pocitu křivdy mezi Armény a SSSR, který byl do té doby povaţován za spojence a situace vyústila v další eskalaci konfliktu a prvním ozbrojeným střetům. Ázerbájdţán tuto ţádost povaţuje za počátek konfliktu. Moskvě se začala celá situace vymykat z rukou a ani osobní snahy Gorbačova násilí zabránit neměly kýţený výsledek. Proti Výboru pro Karabach, později Arménskému národnímu hnutí se zformovala ázerbájdţánská ALF, která mu tvořila názorovou a politickou opozici. Obě tato politická uskupení se stala hlavními reprezentanty národní mobilizace Arménie a Ázerbájdţánu. 220 Za oficiální spouštěč konfliktu je povaţován incident z 26. – 28. února 1988 v ázerbájdţánském městě Sumgait, kam byla relokována první vlna ázerbájdţánských uprchlíků z Arménie. Sumgait, průmyslové předměstí Baku s populací přibliţně 230 000 obyvatel, z nichţ bylo přibliţně 20 000 Arménů, se stal svědkem násilné události, která za sebou podle oficiálních údajů zanechala 32 mrtvých, ze kterých bylo 6 Ázerbájdţánců a 26 216 Šmíd, Tomáš. Etnický konflikt o Náhorní Karabach. In. Šmíd, Tomáš – Vaďura, Vladimír. Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007, s. 153 217 Souleimanov, Emil. Understanding Ethnopolitical Conflict: Karabakh, South Ossetia and AbkhaziaWars Reconsidered, Praha: Karlova Univerzita, 2013, s. 105 218 Shevchuk, Zinaida. Understanding Armed Conflicts: Evolving Nature of Conflicts in the South Caucasus, Brno, 2014. Disertační práce. Masarykova Univerzita. Fakutla sociálních studií, s. 62 219 Migrační výměna byla také způsobena násilnostmi z města Chardakhly, kde arménská populace odmítla uznat Ázerbájdţánce za ředitele sovchozu. To vedlo k násilí a střetům mezi Armény a Ázerbájdţánci a zároveň ovlivnilo transformaci enviromentálního hnutí na politické a nacionalisticko-etnické. (Souleimanov 2013: 108) 220 Šmíd, Tomáš. Etnický konflikt o Náhorní Karabach. In. Šmíd, Tomáš – Vaďura, Vladimír. Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007, s. 154

59

Arménů a na dalších 400 zraněných. Celé události předcházela smrt dvou ázerbájdţánských mladíku v Agdamu 26. února. Ti byli součástí ázerbájdţánského povstání, které bylo zformováno jako reakce na údajnou smrt Ázerbájdţánce při protestech ve Štěpanakertu.

221

Poté, co byla zpráva o úmrtí dvou Ázerbájdţánců vinou arménské policie odvysílána v ázerbájdţánském rozhlase, vyrazili obyvatelé Sumgaitu se značným podílem uprchlíků (údajně aţ 2 000) do ulic a zahájili dvoudenní pogrom na arménském obyvatelstvu.222 Podle některých zpráv byly dokonce vypuštěni sovětští vězni, kteří se na pogromu podíleli zabíjením a bitím Arménů a následným rabování jejich majetku.

223

Přítomné sovětské

jednotky masakru přihlíţely a nezasahovaly, coţ podporuje spekulaci o sovětských snahách o rozdmýchání konfliktu mezi Armény a Ázerbájdţánci za účelem lehčí kontroly nad územím zaloţené na principu „rozděl a panuj“. Toto tvrzení navíc podporuje fakt, ţe sovětská média prezentovala zprávy předcházející pogromu se záměrným provokačním charakterem. 224 Sumgaitský pogrom značně ovlivnil arménskou radikalizaci veřejnosti, která pogrom povaţovala za genocidu a spojovala jej s událostmi ze začátku století. Tyto obavy vedly k těsnějšímu přimknutí Arménie k NKAO a víře, ţe je třeba spojení těchto dvou zemí za účelem ochrany arménského obyvatelstva. Obavy z bezpečnosti a frustraci navíc posilnil jiţ zmíněný nezvratitelný rozsudek Nejvyššího sovětu Sovětského svazu o trvalém umístění NKAO pod ázerbájdţánskou kontrolou. Sumgait navíc odstartoval další emigrační vlnu a výměnu obyvatelstev. Rozhodnutí nejvyššího sovětu a sumgaitský incident nastartovaly dění následujících měsíců, které byly naplněny další eskalací konfliktu v podobě násilných střetů mezi Armény a Ázerbájdţánci, vzájemným vysidlováním, generálními stávkami a demonstracemi Arménů na ázerbájdţánském území, zejména pak v NK. Tyto události měly za následek další uprchlické vlny, při který Arménii opustili poslední Ázerbájdţánci a při kterých Ázerbájdţán opustilo na 180 000 Arménů.

225

V Baku byl organizován masový protest proti slabosti ázerbájdţánské

221 Kaufman, J. Stuart. Ethnic Fearsand Ethnic War in Karabakh. Lexington: University of Kentucky, 1998. s.22-23 222 Kaufman, J. Stuart. Ethnic Fearsand Ethnic War in Karabakh. Lexington: University of Kentucky, 1998. s. 24 223 Cornell, Svante The Nagorno Karabakh Conflict, Uppsala University, Department of East European Studies, 1999. report no. 46, s. 82 224 Tamtéţ, s. 15 225 Tamtéţ, s. 20

60

vlády a její neschopnosti získat plnou kontrolu nad NKAO, kterou zmítaly nepokoje a stávky. Tato demonstrace musela být rozehnána sovětskými ozbrojenými sloţkami. 226 Za další bezprostřední událost spojovanou se spuštěním ozbrojeného konfliktu je zemětřesení z prosince 1988, které zasáhlo Arménské město Spitak a způsobilo smrt 25 000 Arménů a značným škodám na arménském majetku. Napětí mezi Armény a Ázerbájdţánci eskalovalo prostřednictvím zprávy o Ázerbájdţáncích, kteří otevřeně oslavovali arménskou tragédii; ázerbajdţánskému uzavření ţelezničních cest a embargu na dovoz ropy, coţ ještě více pobouřilo arménský lid a radikalizovalo arménské elity.

227

Přírodní katastrofy navíc

vyuţila Moskva v posledním zoufalém pokusu o uklidnění situace a zorganizovala zatčení jedenácti vrchních členů Výboru pro Karabach. Dalším krokem Moskvy bylo vytvoření speciálního statutu NKAO, kde NKAO přešlo pod její kontrolu, aniţ by se však změnil její právní vztah k Ázerbájdţánu. Tento krok vedl pouze k částečnému uklidnění situace, jelikoţ jakkoli neřešil dlouhodobé vzájemné spory mezi Armény a Ázerbájdţánci a pouze zpomalil znovu rozhoření násilností. 228 V pozadí těchto událostí se odehrávala poslední příčina vzplanutí konfliktu, která však není tak jednoduše prokazatelná. Organizovaný zločin ázerbájdţánské a arménské strany na území Karabachu sváděl jiţ od 60. let svou vlastní válku a prostřednictvím takzvaných „stínových ekonomik“ byla vytvořena paralelní ekonomická síť. Arménské a ázerbájdţánské klanové uskupení (vycházející z tradice) tlačila na politické představitele, kteří z tohoto důvodu dále eskalovali konflikt pod nacionalistickými záminkami. 229 Mezi bezprostřední spouštěče a faktory eskalující další vývoj konfliktu musíme zařadit polevování centralizované moci z Moskvy, která do té doby měla stabilizující povahu. Její neschopnost splnit očekávání buď arménské strany a jejich poţadavků na připojení NKAO k Arménii nebo schopnost výrazněji podpořit ázerbájdţánskou stranu a její pozici neblaze ovlivnila dynamiku konfliktu. Dále k růstu vzájemného antagonizmu přispěly postranní úmysly politických elit a demografické vlny spojené s napětím z nové sociální situace. Agresivní rétorika, radikální postoje vznikajících nacionalistických hnutí a mobilizace 226 De Waal, Thomas. The Black Garden: Armenia and Azerbaijan Through Peace and War, New Yoork: New York University Press, 2003, s. 91 227 Fraser, Niall – Hipel, Keith – Jaworsky, John – Zuljan, Ralph. A Conflict Analysis of the ArmenianAzerbaijani Dispute. Journal of Conflict Resolution, 1990. Vol. 34, No. 4, , s. 669 228 Cornell, Svante The Nagorno Karabakh Conflict, Uppsala University, Department of East European Studies, 1999. report no. 46, s. 21-23 229 Koehler, Jan - Zürcher, Christoph. The Art of Losing the State: Weak Empire to Weak Nation- State around Nagorno-Karabakh, 2003.

61

společnosti také značně přispěly k následným násilnostem. Katalyzátorem těchto podmínek se poté stal sumgaitský pogrom, který odstartoval období dalších demonstrací, stávek, masakrů, drancování a prvních ozbrojených střetů. Popsané události měly za následek radikalizaci a mobilizaci Arménů i Ázerbájdţánců. Vedly k utvoření dvou, proti sobě stojících nacionalistických bloků, z nichţ ani jeden nehodlal ustoupit, a kde oba věřily, ţe spravedlnost je na jejich straně. Politické elity vedoucí nacionalistická hnutí přiţivovaly mezietnické vášně a dále rozdmýchávaly konflikt, coţ mělo za následek zintenzivnění etnicky motivovaných střetů. V této situaci, kdy jsou politicky přiţivovány etnické vášně vycházející z historických křivd, předsudků a strachu z genocidy můţeme hovořit o počátku ozbrojeného konfliktu mezi Ázerbájdţánem a Arménií, který v průběhu dalších tří let eskaloval v otevřený válečný konflikt.

3.6 Průběh a dynamika konfliktu Konflikt o NK probíhal ve třech základních fázích. V první fázi z let 1987 aţ 1991 hovoříme o latentním stádiu konfliktu. V této fázi jsme svědky formování dvou proti sobě stojících bloků a artikulace jejich neslučitelných cílů. Vzájemná inkompatibilita zde vede k růstu napětí a prvním ozbrojeným střetům mezi primárními aktéry, coţ vede k tomu, ţe konflikt roku 1991 dosáhl stupně konfliktu nízké intenzity, podle Uppsalských standardů. Druhou, eskalační fází konfliktu jsou roky 1992 aţ 1994, kdy se jednalo o válečný konflikt, který zanechal na 20 000 aţ 30 000 mrtvých a přes milion uprchlíků. Třetí, deeskalační a mediační fází nazýváme období od uzavřeného příměří roku 1994 po současnost. V poslední fázi dochází k ojedinělým střetům, kde pouze rok 2005 a rok 2012 můţeme povaţovat za konflikty nízké intenzity, při kterých došlo k přibliţně 50 ztrátám na lidských ţivotech. Tyto střety z let 2005 a 2012 proběhly převáţně mezi Ázerbájdţánskými a Karabašskými ozbrojenými silami při hranicích NKR a Ázerbájdţánu.230 Fáze 1994 – současnost je povaţována za zamrzlou z důvodu neměnné situace a neschopnosti i nevole stran dojít k trvalému řešení. První fáze konfliktu je charakteristická svou pozvolnou eskalací vzájemného napětí mezi Armény a Ázerbájdţánci. Tato fáze obsahuje jiţ výše nastíněné spouštěcí události, které 230 Uppsala Conflict Data Program. Azerbaijan. Department of Peace and Conflict Research, on-line text (http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/gpcountry.php?id=9&value=#).

62

byly následovány vznikem ozbrojených střetů z let 1989 a 1990 na území NK. Tyto střety byly dle Ter-Petrosiana výsledkem dění ze Sumgaitu. Ideologický střet se zde údajně přetvořil na střet fyzický. Za další eskalační události vedoucí k prvním ozbrojeným střetům musíme povaţovat násilnosti v ázerbájdţánské Gandţe a krvavému potlačení násilných masových protivládních demonstrací v Baku z ledna 1990 za pomocí sovětských sil.

231

Operace

„Kolečko,“ jeţ byla kolaborací ázerbájdţánských a sovětských sil s cílem odstrašení karabašských Arménů od připojení k Arménii, se zvrtla v etnické čistky a měla další zásadní eskalační povahu. 232 Nedorozumění se sovětskou stranou při potlačení demonstrací v Baku a při operaci „Kolečko“ mělo za následek spor mezi komunistickým vedením Ázerbájdţánu a opozicí tvořenou ALF, coţ vedlo k politickým tahanicím a zmatku ve vedení Ázerbájdţánu. Hlavní překáţku zásadní eskalace konfliktu představovala sovětská autorita, která však zmizela s rozpadem SSSR v prosinci 1991. Následné stahováním sovětských sil z území NK utvořilo prostor rozsáhlé mobilizaci národů a další eskalaci konfliktu způsobenou vyhlášením nezávislosti NKR.

233

Vyhlášení nezávislé karabašské republiky bylo navíc doprovázeno

formováním ozbrojených skupin, jeţ byly buďto pod kontrolou států, či operovaly nezávisle a partyzánskými útoky na ázerbájdţánskou infrastrukturu vyeskalovaly konflikt nízké intenzity v otevřenou mezinárodní válku. 234 Vzhledem k lepší připravenosti na ozbrojený konflikt byla Arménie schopna vést úspěšnou ofenzívu v únoru 1992, která měla za následek dobytí strategických pozic včetně města Chodţaly, kde se uskutečnil masakr na ázerbájdţánském obyvatelstvu, který za sebou zanechal přibliţně 600 – 1000 mrtvých.

235

Ztráta Chodţaly a následný masakr měl velké

následky v ázerbájdţánské politice, kde vyvolal chaos a další spory mezi komunistickými a nacionalistickými předáky. Chaos měl vliv na celkovou neschopnost při organizování ázerbájdţánských sil a zastavení arménské ofenzívy. Ta dále pokračovala a na jaře 1992 dobyla arménská armáda další strategické město Šuša. Arménům se navíc podařilo získat kontrolu nad Lačinem, coţ vedlo k moţnosti vytvoření koridoru spojujícího NK a Arménii. Hlavním strategickým vítězstvím se však pro Armény stalo zamezení dosaţení mírové 231 De Waal, Thomas. The Black Garden: Armenia and Azerbaijan Through Peace and War, New Yoork: New York University Press, 2003, s. 89-93 232 Tamtéţ, s. 115- 120 233 Souleimanov, Emil. Understanding Ethnopolitical Conflict: Karabakh, South Ossetia and AbkhaziaWars Reconsidered, Praha: Karlova Univerzita, 2013, s. 109 234 V prosinci 1991 bylo vyhlášeno referendum bojkotované karabašskými Ázerbájdţánci, ve kterém byla odhlasována nezávislost NK. 235 Šmíd, Tomáš. Etnický konflikt o Náhorní Karabach. In. Šmíd, Tomáš – Vaďura, Vladimír. Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007, s. 165

63

dohody v Teheránu, kterou Ázerbájdţán nutně potřeboval ke konsolidaci sil.

236

Ázerbájdţánské síly se v polovině roku 1992 pokusily o protiofenzívu, která však skončila nezdarem a vedla k dalšímu kolu vnitropolitických bouří.

237

Počátkem roku 1993 můţeme

sledovat další masivní arménskou ofenzívu, která měla v průběhu roku za následek kompletní dobytí nejen teritoria NK, ale také přilehlých sedmi ázerbájdţánských oblastí Agdam, Dţabrail, Fizuli, Kelbadţar, Kubatly, Lačin a Zangelan.

238

Na těchto územích docházelo

k vysidlování a etnickým čistkám páchaných na ázerbájdţánském obyvatelstvu. Z politických bojů uvnitř Ázerbájdţánu nakonec vzešel vítězně Hejdar Alijev, který byl schopen zabránit vzplanutí občanské války v Ázerbájdţánu. Na druhou stranu však nedokázal zvrátit nepříznivou vojenskou situaci a Ázerbájdţán se tak roku 1994 ocitl na pokraji vojenského vyčerpání.

239

Arménie měla v posledních momentech války za cíl dobytí co nejvíce

ázerbájdţánského území, coţ mělo vést k posílení její pozice v budoucích mírových rozhovorech. Tyto rozhovory se uskutečnily v květnu 1994 za přispění Ruska jako mediátora. Obě strany jiţ byly válkou značně ekonomicky i materiálně vyčerpány a na příměří přistoupily. Tato mírová dohoda je v platnosti dodnes. Celá válka s sebou přinesla aţ 6000 ztrát na arménské a 20 000 – 30 000 ztrát na ázerbájdţánské straně.

240

Dalším výsledkem

konfliktu byl aţ milion ázerbájdţánských a na 300 000 arménských uprchlíků. Arménie také získala kontrolu nad přibliţně 14% ázerbájdţánského území, které drţí dodnes. 241 242 243 Mezi důvody, proč byla arménská strana v bojích úspěšnější, můţeme, mimo jiţ zmíněnou politickou situaci v Baku, uvést také větší odhodlání arménských vojenských sloţek a regionové rozdělení Ázerbájdţánu, které negativně přispělo k vojenské organizaci. 244 Příměří znamenalo deeskalaci konfliktu a přechod dynamiky konfliktu od války po zamrzlé stádium, kde pouze roky 2005 a 2012 můţeme, dle uppsalských standardů povaţovat 236 Global Security. Nagorno-Karabakh, on-line text (http://www.globalsecurity.org/military/world/war/nagorno-karabakh.htm). 237 Ofensíva přímo souvisí s nahrazením Mutalibova Elčibejem. 238 Šmíd, Tomáš. Etnický konflikt o Náhorní Karabach. In. Šmíd, Tomáš – Vaďura, Vladimír. Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007, s. 167-169 239 Cornell, Stavnte. Small Nations and Great Powers: A Study of Ethnopolitical Conflict in the Caucasus. London: Routledge, 2001, s. 106 240 De Waal Thomas. The Black Garden: Armenia and Azerbaijan Through Peace and War, New Yoork: New York University Press, 2003, s, 285 241 Giragosian, R. (2006): Repositioning Armenian Security and Foreign Policy Within a Region at Risk, Armenian International Policy Research Group, Working Paper No. 06/07 242 Souleimanov, Emil. Understanding Ethnopolitical Conflict: Karabakh, South Ossetia and AbkhaziaWars Reconsidered, Praha: Karlova Univerzita, 2013, s. 110 243 Abasov, Ali – Khachatrian, Haroutiun. The Karabakh Conflict: Variants of Settlement: Concepts and Reality. Areat: Noyan Tapan, 2005 244 Curtis, E. Glenn. Armenia, Azerbaijan and Georgia: Country Studies, Federal Research Division of the Library of Congress, Washington DC: US Goverment Printing Office, 1995, s.70

64

za konflikt nízké intenzity. I přesto, ţe válka byla zaţehána, konflikt stále zůstává nevyřešen a ztráty způsobené pohraničními střety dosahují kaţdoročně desítek. Obě strany stany konfliktu začaly také vehementně zbrojit a připravovat se na potenciální opětovné zaţehnutí války prostřednictvím tvorby nových strategických a taktických plánů.

245

V této zamrzlé fázi je

konflikt řešen mezinárodním společenstvím, které je zastoupeno Minskou skupinou, utvořenou OBSE. Jednání o budoucnosti NK jsou v současné době vedena pouze mezi Arménií a Ázerbájdţánem, NKR je z tohoto procesu vyloučena. Mezi současné problematické otázky patří status NK; teritoriální integrita Ázerbájdţánu spojená s otázkou budoucnosti dalších sedmi okupovaných oblastí; osud uprchlíků a právo na sebeurčení arménské populace NK s moţností hlasování o nezávislosti. Tyto problémy však zůstávají nevyřešeny. Snahám o řešení konfliktu je věnována následující kapitola. Pokud se zaměříme na chování aktérů v průběhu konfliktu, je zřejmé, ţe zatímco v Ázerbájdţánu panoval boj o politickou moc mezi komunistickými garniturami a formující se nacionalistickou opozicí, Arménie i NKR byly politicky jednotné a vyuţily ázerbájdţánského vnitropolitického chaosu. 246 Útočné chování Arménie bylo opřeno o víru v legitimitu jejího počínání, veřejnou podporu a také podporu zejména Ruské federace a jí dodanými vojenskými prostředky, které měla arménská strana k dispozici. Racionalitu jejího počínání můţeme také sledovat roku 1994, kdy se pokusila dobýt co největší území s cílem vybudování lepší pozice v následných mírových jednáních. Můţeme tedy hovořit o nepřátelském chování, které je však vysoce racionální. Ázerbájdţánská strana projevila snahu o vytvoření kvalitní armády a znovu dobytí ztracených území aţ s Elčibejovým zvolením do pozice prezidenta z června 1992. Tyto snahy však byly neúspěšné. Racionalitu Ázerbájdţánu můţeme sledovat převáţně v zamrzlé fázi konfliktu, kdy spoléhá na prodlouţení mírových jednání, coţ mu umoţňuje vyuţívat svého ekonomického růstu a snaţit se uzbrojit arménského soupeře. Arméni na druhé straně vyrovnávají tuto převahu budováním rozsáhlých opevnění a importem vojenského materiálu od spojenců. Nepřátelské chování obou stran konfliktu je tedy opřené spíše o racionalitu. Iracionalitu sledujeme převáţně v podobě propagandou ovlivněné veřejnosti, která odmítá jakýkoli kompromis, zastává radikální postoj nehledě na alternativní řešení a legitimizuje autoritativní tendence primárních aktérů konfliktu.

245 Philip Gamagheylan, Intractability of the Nahorno-Karabakh Conflict: A Myth or Reality?, University of Peace & Conflict Monitor, s. 4 246 Šmíd, Tomáš. Etnický konflikt o Náhorní Karabach. In. Šmíd, Tomáš – Vaďura, Vladimír. Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007, s. 167

65

3.7 Řešení konfliktu a aktuální stav I přes fakt, ţe roku 1994 bylo uzavřeno příměří, konflikt stále přetrvává v zamrzlém stavu. Nová dynamika konfliktu navíc ještě podstatným způsobem zvýšila jeho nevypočítatelnost, coţ vede ke značnému napětí v celém jihokavkazském regionu. V současné době můţeme být svědky provokačních akcí, ozbrojených pohraničních střetů, stále vzrůstajícím závodům ve zbrojení, mediální propagandě, agresivní rétorice politických vůdců a plánů na novou válku.

247

Tento stav je do jisté míry zapříčiněn neúspěšným řešením

konfliktu ze strany samotných aktérů i mezinárodního společenství. 3.7.1 Řešení konfliktu Snahy o řešení konfliktu o NK můţeme sledovat jiţ od roku 1991. Bohuţel minimální procento vzájemných jednání a hovorů přineslo kýţený výsledek, kterým byl pokrok kupředu k vyřešení konfliktu. Neúspěchy Minské skupiny i samotných republik Arménie a Ázerbájdţánu dosáhnout řešení se projevuje značnou mírou frustrace a nedůvěry při vzájemných jednáních. Neshody při vyjednáváních vyvrcholily roku 2011, kdy strany pod mediací Minské skupiny dospěly k mrtvému bodu a jiţ neučinily další pokrok. Arménie navíc zaujímá postoj, kde se nepovaţuje za aktéra konfliktu a prezentuje se pouze jako zástupce karabašských zájmů, coţ dále komplikuje vyjednávání. 248 Současný stav pak připomíná spíše reinstitucionalizaci nenásilného konfliktu spíše neţ mediační proces. 249 Snahy o nalezení řešení byly iniciovány třemi rozdílnými skupinami. První byla samotná Arménie s Ázerbájdţánem, dále ruské a íránské unilaterální snahy a konečně snahy mezinárodního společenství prezentovaného skrze KBSE/OBSE.

250

Tyto tři skupiny se

marně snaţily vyřešit celkem čtyři základní sporné body: 1) politický status NK a Lačinského koridoru 2) staţení arménských sil z okupovaných ázerbájdţánských území 3) poskytnutí bezpečnostních garancí Arménii a karabašským Arménům v případě navrácení teritorií 4)

247 International Crisis Group. Armenia and Azerbaijan: Season of Risks, Update briefing, 2013. Europe briefing No. 71 248 Šmíd, Tomáš. Etnický konflikt o Náhorní Karabach. In. Šmíd, Tomáš – Vaďura, Vladimír. Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007, s. 169 249 Koehler, Jan - Zürcher, Christoph. The Art of Losing the State: Weak Empire to Weak Nation- State around Nagorno-Karabakh, 2003. 250 Laitin, David – Suny, G. Ronald. Armenia and Azerbaijan: Thinking a Way Out of Karabakh, Middle East Policy, 1999. Vol. 7, No.1, s. 157

66

návrat a opětovné usídlení ázerbájdţánských uprchlíků. 251 Těmto 4 základním bodů se také věnují Madridské principy, o kterých bude řeč vzápětí. První snahou o dosaţení příměří a vyřešení konfliktu byla smlouva sjednaná Ruskem pod vedením Borise Jelzina z 23. září 1991 v Zheleznovodsku. Součástí této smlouvy bylo vzdání se arménských nároků na ázerbájdţánské území a návratu vysídlených obyvatel.

252

Tato smlouva však nebyla ratifikována kvůli pokračujícím ozbrojeným střetům. Stejný osud měla i smlouva sjednaná Íránem ze 7. května 1992 v Teheránu, kdy se íránští představitelé s podporou KBSE pokusili dojít ke kompromisu mezi Arménií a Ázerbájdţánem.

253

Podepsání mírové dohody však bylo přerušeno Arménským dobytím Šuši, coţ vedlo ke konci vzájemných hovorů. Roku 1993 byly vydány rezoluce OSN číslo 822, 853, 854 a 884 se snahou zabránit růstu násilí (viz. Kapitola Aktéři konfliktu). Milník v řešení konfliktu představuje rok 1994. Zde se základním kamenem řešení konfliktu staly mírové protokoly z 5. května 1994 v Biškeku, které, za přispění ruské strany, vedly k podepsání příměří 12. května v Moskvě. Tato původně pouze tříměsíční mírová dohoda obsahovala příslib stran konfliktu o ukončení vedení ozbrojených operací a hledání mírového řešení prostřednictvím mediace Minské skupiny.

254

V prosinci 1994 byla navíc na Summitu KBSE v Budapešti vytvořena

Minská skupina, která byla oficiálně pověřena mediací konfliktu. I přesto, ţe mediace následných jednání pod vedením Minské skupiny pravidelně probíhala, nebylo dosaţeno zásadního průlomu v jednání. Neschopnost dosáhnout řešení byla způsobena konfliktními principy mezinárodního práva: právem na sebeurčení a teritoriální integritou svrchovaného státu. Problematickým se také jevilo nepřizvání karabašské delegace k jednacímu stolu. Neúspěchy jednání následujících let jsou také doprovázeny rozdílnými agendami Francie, Ruska a Spojených států, které se rokem 1997 zformovaly do předsednických států Minské skupiny. Rusko navíc často znemoţňovalo mediační proces, jelikoţ chtělo hrát hlavní úlohu při řešení (ve skutečnosti neřešení) konfliktu.

255

Na

251 Center for Security Studies, Nagorno-Karrabakh: Obstacles to a Negotiated Settlement, Analysis in Security Policy No.131, Eidgenössische Technische Hochschule Zürich, 2013 252 Zheleznovodsk Declaration, 1991, on-line text (http://peacemaker.un.org/sites/peacemaker.un.org/files/Azerbaijan_ZheleznovodskDeclaration1991.pdf) 253 KBSE se aktivně začala angaţovat v konfliktu v lednu 1992 a svůj zájem ještě navýšila s chodţalským masakrem. 254 Bishkek Protocol, 1994, on-line text (http://peacemaker.un.org/sites/peacemaker.un.org/files/ArmeniaAzerbaijan_BishkekProtocol1994.pdf) 255 Cornell, Svante The Nagorno Karabakh Conflict, Uppsala University, Department of East European Studies, 1999. report no. 46, s. 122

67

neefektivitu Minské skupiny si bylo stěţováno jak arménskou, tak ázerbájdţánskou stranou na summitu Společenství nezávislých států v Kišiněvu roku 2002. V době od konce války po rok 2007 bylo navrţeno Minskou skupinou několik pokusů o dosaţení kompromisu. Prvním byla balíková jednání z let 1996 – 1997 započatá na summitu OBSE v Lisabonu, předpokládající okamţité vyřešení problematických záleţitostí. Tento přístup selhal kvůli otázce statutu NK, kde Arménie odmítla NK jako integrální součást Ázerbájdţánu. Vzhledem k tomu, ţe strany nebyly schopny přistoupit na kompletní řešení konfliktu, byla jednání nahrazena přístupem „step-by-step“.

256

Při tomto jednání mělo

docházet k postupným ústupkům a kompromisům, jako například stahování arménských jednotek z okupovaného území a začínajícímu návratu uprchlých Ázerbájdţánců. Teprve poté se měly řešit závaţnější problémy. Tato jednání však opět selhala kdyţ Ter-Petrosian byl nahrazen radikálnějším Kočarjanem. Následující roky byly svědky mnoha dalších návrhů a modelových řešení, které však vţdy selhaly z důvodu odmítnutí aspoň jednou stranou konfliktu. 257 258 Za zmínku stojí především události roku 2001, kdy se Minské skupině podařilo dosáhnout relativního pokroku v podobě Paříţských jednání, která navrhla částečnou autonomii NK, avšak se speciálním vertikálním vztahem k Ázerbájdţánu. Tento návrh byl následován hovory z Key Westu, zorganizovanými USA, které dále prohlubovaly vzájemnou vůli stran k částečným ústupkům. Byť byly tyto přístupy neúspěšné, vedly k Praţskému summitu NATO z roku 2002, kdy byly ustanoveny oficiální schůzky ministrů zahraničních věcí Arménie a Ázerbájdţánu, připravující úrodnou půdu pro prezidentská setkání. Za těchto schůzek učinily obě strany pokrok a přiblíţily se kompromisu. 259 Arménská strana souhlasila se staţením vojsk z okupovaných teritorií výměnou za referendum o budoucí status NK. Ačkoli obě strany přistoupily na značné kompromisy, překáţka nastala v podobě odtajnění těchto jednání a nevoli veřejnosti. Veřejné mínění hrálo obzvláště velkou roli s blíţícími se

257 Mezi zavrţené návrhy patří například vzájemná výměna teritorií Arménie a Ázerbájdţánu, model přidruţeného státu, autonomie NK pod vládou Ázerbájdţánu, návrh „sdíleného státu“ a tak dále. 258 Abasov, Ali – Khachatrian, Haroutiun. The Karabakh Conflict: Variants of Settlement: Concepts and Reality. Areat: Noyan Tapan, 2005, s. 27-33 259 Šmíd, Tomáš. Etnický konflikt o Náhorní Karabach. In. Šmíd, Tomáš – Vaďura, Vladimír. Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007, s. 174-176

68

prezidentskými volbami jak v Arménii, tak v Ázerbájdţánu z roku 2008, kde je agenda NK uţívána jako hlavní bod politických programů. 260 Za pokrok můţeme povaţovat artikulaci takzvaných Madridských principů roku 2007, které vychází z mírového návrhu Minské skupiny z roku 2006. Náplní těchto principů je kompromis mezi principy neuţití násilí, teritoriální integrity svrchovaného státu, rovných práv a práva na sebeurčení národů. Tento kompromis je artikulován v šesti bodech, kterých má být jednáním dosaţeno: 1) návrat území obklopujících NK Ázerbájdţánu, 2) přechodný status NK zaručující bezpečnostní garance a moţnost vlastní vlády, 3) existence koridoru spojující Arménii a NK, 4) budoucí určení statutu NK na základě právně závazného vyjádření vůle, 5) moţnost návratu vyhoštěných osob, 6) mezinárodní bezpečnostní garance doprovázené mírovou operací.

261

Na základě těchto principů byla vedena veškerá další

jednání Minské skupiny. Madridské principy však měly pouze částečný úspěch, kdyţ ázerbájdţánský prezident Hejdar Alijev souhlasil s existencí Lačinského koridoru spojujícího NK a Arménii a přechodným obdobím pro NK. Arménská strana se však na druhé straně obávala nedostatku bezpečnostních garancí a dále trvala na uskutečnění referenda o budoucím statutu Karabachu. Vše totiţ nasvědčuje tomu, ţe v referendu by byla drtivou většinou přijata nezávislost NK na Ázerbájdţánu. Baku však moţnost referenda zásadně odmítá. Bez přijetí tohoto referenda Arménie nepřistupuje na stáhnutí svých jednotek z okupovaných území a jejich návrat Ázerbájdţánu. Vzájemná jednání opětovně selhala roku 2011 a ţádný další signifikantní pokrok nebyl zaznamenán. V současnosti převládá skepticismus, zda můţe Minská skupina dojít ke kýţeným výsledkům. Stále totiţ přetrvává několik konfliktních bodů, které Minská skupina nedokáţe rozuzlit. Prvním je fakt, ţe konflikt o NK byl politicky instrumentalizován a je stále hlavní mobilizačním prvek politických kampaní primárních aktérů konfliktu.

262

To vede

k druhému problému, kterým je propagandou ovlivněný názor veřejnosti, která odmítá kompromisní řešení a je připravena na případnou válku. Proponenti mírového řešení a kompromisu jsou diskreditování či ignorováni. Sledování svých vlastních agend v regionu a 260 International Crisis group. Nagorno-Karabakh: Risking War. Europe Report Nº 187, 14 November. Tbilisi/Brussels, 2007. 261 Organization for Security and Co-operation in Europe, Statement by the OSCE Minsk Group, Co-Chairs countries, on-line text (http://www.osce.org/mg/51152). 262 International Crisis group. Nagorno-Karabakh: Risking War. Europe Report Nº 187, 14 November. Tbilisi/Brussels, 2007.

69

mocenskou politikou států, jeţ byly pověřeny mediací konfliktu, navíc vede k patové situaci a minimálním pokroku při řešení konfliktu. OBSE v nedávné době ţádá o mediační pomoc také EU, která se v regionu angaţuje zatím pouze okrajově prostřednictvím Evropské sousedské politiky. 3.7.2 Návrhy řešení Návrhů na řešení konfliktu bylo za roky jeho průběhu zaznamenáno mnoho. Z těch, na kterých se v současnosti shodují akademici a političtí analytici jako na kvalitních je však pouze pár. Prvním a zároveň nejdůleţitějším krokem je dostat aktéry zpět k jednacímu stolu za kaţdou cenu. Fakt, ţe jednání neprobíhají pouze posiluje moţnost nedorozumění a zbytečného spuštění násilí. Šmíd se ztotoţňuje s autory, jakými jsou Cornell, Milanova nebo Croissant a prezentuje čtyři pilíře vycházející z Madridských principů, na kterých by měla být postavena trvalá mírová smlouva: 1) zachování teritoriální identity Ázerbájdţánu s respektem práva na sebeurčení karabašských Arménů a existence volně k Ázerbájdţánu asociovaného NK s maximální moţnou mírou autonomie; 2) návrat ázerbájdţánských uprchlíků ze sousedních okresů NK, obnovení ázerbájdţánské suverenity nad těmito oblastmi a garance bezpečnosti karabašským Arménům; 3) zajištění mezinárodní kontroly nad strategickými územími Šuša, Lačin a Šaumjanovs, kde by mezinárodní peacekeepingové jednotky asistovaly návratu uprchlíků a zároveň slouţily jako garant bezpečnosti; 4) posílení ekonomické dimenze prostřednictvím jihokavkazské volné obchodní zóny, kde by i aktéři konfliktu navázaly obchodní vztahy. 263 Podle Crisis Group a její vyhodnocení situace v oficiální zprávě z roku 2013 by mírové smlouvě zaloţené na těchto pilířích a předejití další eskalace napětí mělo být dosaţeno pomocí bezprostředních opatření, jakými jsou: 1) Diplomacie Minské skupiny a mezinárodního společenství by měla zdůraznit potřebu klidného období, při kterém by byla omezena útočná rétorika. Toto období by mělo být doplněno o intenzivní snahu představit hrozby spojené s pokračováním vzájemného nepřátelství a vzplanutí ozbrojeného konfliktu. 2) Měly by být podporovány co nejčastější setkání prezidentů Arménie a Ázerbájdţánu a představitelů vlád, coţ by vedlo k předcházení nedorozumění a navázání pravidelných kontaktů. 3) Znovu by měla být zprovozněna krizová linka mezi Baku a Jerevanem s cílem předcházení vojenské eskalaci. Zároveň by se oba státy měly aktivně angaţovat 263 Šmíd, Tomáš. Etnický konflikt o Náhorní Karabach. In. Šmíd, Tomáš – Vaďura, Vladimír. Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007, s. 178 - 179

70

v Mezinárodním výboru Červeného kříţe, prostřednictvím jehoţ by měla být řešena otázka válečných vězňů. 4) Ruská federace by se měla jasně a rozhodně zasadit o uzavření dohody mezi Arménií a Ázerbájdţánem. Zároveň by měla tento postoj podpořit zastavením dodávek zbraní do obou zemí. Ostatní dodavatelé zbrojního materiálu (například Izrael nebo Jiţní Korea) by měly následovat ruského příkladu. 264 Jak plyne z těchto doporučení, důleţitou roli v nalezení trvalého řešení hrají externí síly v podobě mocností, které nemají zájem za změně situace. Rusko a USA hrají v regionu Jiţního Kavkazu mocenskou hru a mediace konfliktu pro ně představuje pouze platformu, na které prosazují své národní zájmy. Aby mohl být konflikt zdárně vyřešen, je potřeba, aby zejména Rusko, přestalo podkopávat snahy mezinárodního společenství o vyřešení situace a přestalo vést jihokavkazskou zahraniční politiku na přístupu „rozděl a panuj“. 265 Zároveň je nutné omezit dodávky zbraní oběma stranám konfliktu. Potřeba je také, aby Rusko předefinovalo své zájmy v regionu na základě podpory stability a ekonomické prosperity Jiţního Kavkazu. Potenciální spolupráce mocností zaloţená na bezpečnostní stabilitě regionu a přistoupení na přítomnost konkurence, která však jedná podle předem určených pravidel, by se měla stát cílem ruské zahraniční politiky na Jiţním Kavkaze.

266

Udrţování statu quo ze

stran mocností se můţe stát osudným, neboť, byť tento stav vyhovuje Rusku i USA, vznik ozbrojeného konfliktu by zásadním negativním způsobem ovlivnil stabilitu energetického obchodu stejně jako ekonomickou a bezpečnostní situaci a přispěl by k růstu organizovaného zločinu v regionu. Z tohoto důvodu je ţádoucí, aby se do konfliktu vloţili další mediátoři mezinárodního prostředí, kteří nemají v regionu bezprostřední zájmy. Takovým aktérem by mohla být Evropská Unie či OSN, tedy organizace, které o konflikt zatím projevily pouze okrajový zájem. Tento krok je však v současné situaci nepravděpodobný. OSN i EU však nemají v zájmu zaplést se do komplikované karabašské problematiky a ani Rusko nehodlá odstoupit z jeho mocenské zakavkazské politiky. Stejně tak jako by měly snahy o vyřešení konfliktu projevit USA a Rusko, mělo by být usilováno o napravení vzájemných diplomatických a ekonomických vztahů Turecka s Arménií za souhlasu Ázerbájdţánu. Aby mohl být konflikt o NK finálně vyřešen, je třeba konečně docílit kompromisu v otázce statutu NK mezi všemi třemi aktéry, tedy Arménií, 264 International Crisis Group. Armenia and Azerbaijan: Season of Risks, Update briefing, 2013. Europe briefing No. 71 265 Cornell, Svante The Nagorno Karabakh Conflict, Uppsala University, Department of East European Studies, 1999. report no. 46, s. 133 266 266 Ditrych, Ondřej. Náhorní Karabach a řešení mezinárodních konfliktů podle realistické tradice. Mezinárodní vztahy. 2006. Vol. 41, No. 4, s. 44

71

Ázerbájdţánem i karabašskými Armény (NKR). Vzhledem k ázerbájdţánskému odmítání moţnosti referenda v NK o jeho nezávislosti a odmítání staţení arménských vojsk z okupovaného území je tedy řešení v nedohlednu. 3.7.3 Aktuální stav Vzhledem k neúspěšnosti mírových jednání mezi arménskými a ázerbájdţánskými představiteli z roku 2011 je současná situace poznamenaná stále se navyšujícím napětím spojeným se závody ve zbrojení, agresivní rétorikou politických představitelů a drobnými ozbrojenými střety na hranicích Armény okupovaných teritorií a teritorií drţených Ázerbájdţánem. Tyto střety si kaţdoročně vyţádají desítky obětí. 267 Jsou zároveň uţívány k testování připravenosti protivníka či pouhým provokacím. Situace je rizikovou převáţně kvůli hrozbě nedorozumění, které by mohlo vést ke spuštění vojenských operací v podobě preemptivního útoku. Ázerbájdţánská naleziště ropy v Kaspickém moři umoţňují Ázerbájdţánu vynakládat nesmírné částky na zbrojení. Tyto částky se od roku 2003, kdy náklady na zbrojení činily 163 milionu dolarů zvýšily na 3,7 miliardy dolarů za rok.

268

Pro srovnání, arménský národní

rozpočet tvoří přibliţně 2,8 miliard dolarů, z čehoţ 450 milionů dolarů jde na zbrojení. Ázerbájdţán se tak snaţí uzbrojit Arménii, coţ se mu daří jen částečně, neboť Arménie je příjemcem značného zbrojního materiálu z Ruska. Vzájemné odstrašování obou stran má také podobu sofistikovaných cvičení v blízkosti sdílených hranic a hrozbami útoku.

269

Pravděpodobnost vypuknutí konfliktu se navíc zvyšuje se sniţujícími se zásobami ázerbájdţánské ropy, kdy se v nadcházejících letech očekává strmý ekonomický sestup.

270

Podle vojenského analytika Pavla Felgenhauera je vojenský střet nevyhnutelný. K tomuto závěru dochází kvůli snahám o zlepšení arménsko-tureckých vztahů, které jsou s pominutím nedávných neúspěchů, na cestě ke zlepšení. Podle Felgenhauera podnikne Ázerbájdţán vše co bude v jeho silách, aby normalizaci arménsko-tureckých vztahů zabránil. 271 Z tohoto důvodu je intenzivně pracováno na strategických plánech potenciální války, kdy preemptivní úder a 267 Roku 2013 došlo z důvodu ozbrojených střetů k uzavření silničního spoje spojujícím Arménii a Gruzii. 268 Index Mundi, Azerbaijan – Military Expenditure, on-line text (http://www.indexmundi.com/facts/azerbaijan/military-expenditure). 269 Posledním takovým cvičením bylo ázerbájdţánsko-turecké vojenské cvičení v blízkosti provincie Nachičevan z roku 2013. 270 International Crisis Group. Armenia and Azerbaijan: Season of Risks, Update briefing, 2013. Europe briefing No. 71 271 Global Security. Nagorno-Karabakh, on-line text (http://www.globalsecurity.org/military/world/war/nagorno-karabakh.htm).

72

následná blesková válka představují strategicky nejčastější koncept. Současná situace je také poznamenána nejrůznějšími politickými provokacemi. Co se politické situace týče, Arménie se po letech příprav na připojení k evropské volné obchodní zóně rozhodla změnit postoj a připojit se k ruské celní unii, stvrzujíce tak vzájemné nadstandartní vztahy s Ruskem a demonstrujíce obrovský ruský vliv v arménské politice. Tento názorový obrat, doprovázen nízkým ţivotním standardem způsobeným vynakládáním obrovských prostředků na zbrojení, vedou ke kritice prezidenta Sargsjana. Ten však byl i přes kritiku schopen obhájit svou pozici v loňských prezidentských volbách.

272

S posilováním politické opozice je však Arménie stále náchylnější k politické krizi, která by se mohla neblaze projevit na stabilitě konfliktu a mohla by vést k opětovné eskalaci. Na ázerbájdţánské straně je politická situace stabilnější kvůli naprosto dominantní pozici prezidenta Alijeva, který v loňských prezidentských volbách vyhrál s 85%.

273

Co se

karabašské republiky týče, její současné primární cíle jsou spojeny s posilováním bezpečnosti skrze nákup vojenského matriálu od Arménie a mezinárodní uznání práva na sebeurčení karabašských Arménů. Prezident Sahakjan zastává úzké partnerské vztahy s Jerevanem a proklamuje vojenskou spolupráci v případě arménského útoku. 274 Na závěr líčení popisu současné situace je potřeba zmínit mentalitu populace konfliktních stran, která přetrvává nakloněna nekompromisnímu řešení konfliktu. Předsudky a nenávist stále hrají primární roli. Tento stav je zapříčiněn rozsáhlou mediální propagandou a její démonizující prezentací opoziční strany konfliktu. Nepřátelství navíc pramení z výchovy a vzdělání, kde existují dva zcela rozdílné úhly pohledu a vnímání historie. Kdyby tedy skutečně došlo ke konfliktu, pro obě strany by bylo velmi jednoduché mobilizovat uţ tak značně radikalizovanou společnost. Pokud by konflikt skutečně vzplanul a přerostl v další válku, je vysoce pravděpodobné, ţe Rusko, Turecko či Írán by do ní byli přímo či nepřímo vtaţeni. Potenciální konflikt by s sebou také přinesl hrozby poškození energetických tranzitních cest a nutně by tak ovlivnil energetickou bezpečnost nejen v regionu Jiţního Kavkazu, nýbrţ také v Evropě. Další válka o NK by tedy mohla mít daleko větší dopad neţ

272 International Crisis Group. Armenia and Azerbaijan: Season of Risks, Update briefing, 2013. Europe briefing No. 71 273 International Crisis Group. Armenia and Azerbaijan: Season of Risks, Update briefing, 2013. Europe briefing No. 71 274 Ministry of Foreign Affair of the Republic of Armenia, Foreign Policy, on-line text (http://www.mfa.am/en/foreign-policy/)

73

rusko-gruzínský konflikt z roku 2008 a její následky by mohly být, ať jiţ z humanitárního, energetického či bezpečnostního hlediska, nedozírné.

74

4 Závěr

S cílem poskytnout ucelenou analýzu konfliktu o NK se autor zaměřil na zodpovězení několika výzkumných otázek. První otázka zněla, Kdo jsou aktéři konfliktu a jaké jsou jejich cíle a mocenské kapacity? Odpovědí bylo určení primárních stran konfliktu v podobě Arménie, Náhorně-karabašské republiky a Ázerbájdţánu. Tito aktéři tvoří dva proti sobě stojící bloky. První blok představují Arménie a NKR, které se od počátku konfliktu snaţily o změnu statutu NK, nejprve jeho připojením k Arménii a později podporou nezávislé NKR a snahou o její secesi na Ázerbájdţánu na základě práva národů na sebeurčení. Proti tomuto bloku stojí ázerbájdţánská strana konfliktu, která se brání odtrţení karabašského teritoria a argumentuje celistvostí území svrchovaného státu. Neslučitelnost těchto cílů obou stran je nadále podporována hodnotovými a postojovými rozdíly mezi arménským a ázerbájdţánským etnikem. Tyto etnické rozepře vedly nejen k eskalaci konfliktu, nýbrţ také k separaci národů pomocí násilných vyhoštění a masových emigračních vln. Etnická stránka konfliktu je akcentována především politickými elitami, které konflikt o NK vyuţívají ve svých mocenským ambicích. Práci se také podařilo identifikovat hlavní zdroje moci primárních aktérů, jeţ ovlivnily dynamiku konfliktu a výsledek války z let 1992 aţ 1994. I přes větší ekonomický potenciál Ázerbájdţánu pramenící ze zásob ropy a zemního plynu, byly Arménie a NKR schopny dosáhnout vojenského úspěchu a obsadit na 14% ázerbájdţánského území včetně NK. Tento úspěch byl přímo ovlivněn politickou jednotností, lepší organizovaností a vybaveností armád, pramenící z výhodného spojenectví s Ruskem. Arméni byli navíc schopni vyuţít zmatku na vnitropolitické scéně Ázerbájdţánu, kde mocenský boj mezi komunistickým a nacionalistickým vedením málem vyvrcholil v občanskou válku, a který neblaze ovlivnil jeho připravenost na ozbrojený střet. Po ukončení války začal Ázerbájdţán naplno uplatňovat svůj ekonomický potenciál a navázal blízká partnerství s mnohými světovými ropnými společnostmi, coţ vedlo ke značnému ekonomickému růstu. Strmý ekonomický růst Ázerbájdţánu umoţňuje přezbrojit Arménii, která však tuto nevýhodu vyrovnává ruskými dodávkami zbraňového materiálu a strategickou geografickou pozicí, která limituje ázerbájdţánský ofensivní potenciál. Ázerbájdţán je navíc povaţován za spojence nejen Tureckem, nýbrţ také Spojenými státy, coţ mu dodává značný mocenský potenciál. Na obou stranách konfliktu můţeme také zaznamenat vysokou míru podpory veřejnosti, která legitimizuje poloautoritářské politické reţimy.

75

Práce dále identifikovala sekundární aktéry, kteří se do konfliktu o NK zapojili a ovlivnili jeho průběh či následný mediační proces. Pozornost byla věnována zejména Rusku, které na pokles vlivu v Ázerbájdţánu z přelomu 80. a 90. let reagovalo materiální a politickou podporou Arménie s cílem omezení vlivu dalších mocností v regionu a zisku primárního postavení v zakavkazské politice. Obdobný postoj Rusko zastává i v mírových jednáních v rámci Minské skupiny, kdy nemá zájem na vyřešení konfliktu z důvodu rozprostření sil a pozornosti jihokavkazských aktérů, coţ mu umoţňuje přístup ke kaspickým surovinám a projekci svého vlivu v regionu i ve střední Eurasii. Rusko navíc vnímá region Jiţního Kavkazu jako nárazníkové pásmo radikálního islamismu. I přesto, ţe Spojené státy do války o NK nezasáhly materiální, ekonomickou či politickou podporou (vliv lobby arménské diaspory), od druhé poloviny 90. let představují hlavního mocenského oponenta Ruské federaci v regionu. USA navíc s Ruskem sdílejí předsednictví Minské skupiny, coţ vede ke komplikacím v mírových jednáních. Spojené státy Ázerbájdţán povaţují za energetického a strategického partnera. Region jim navíc poskytuje strategický přístup k Blízkému východu a platformu pro šíření amerického a omezování ruského, íránského i čínského vlivu. Z ideologického hlediska zde také prosazují demokratické transformace a podporují vznik trţních ekonomik. Představena byla také role Turecka, které je dlouholetým spojencem Ázerbájdţánu. Toto spojenectví pramení ze sdíleného etnického původu a historických křivd mezi Turky a Armény. Úzká spolupráce mezi Tureckem a Ázerbájdţánem se projevila převáţně v politické a ekonomické podobě. Turecko nemohlo přímo zasáhnout do konfliktu, jelikoţ se snaţilo o budoucí integraci do politických a ekonomických evropských sfér. Nejmarkantnějším znakem turecko-ázerbájdţánského spojenectví se stalo uzavření hranic s Arménií s cílem poškození její ekonomiky. Turecko se také účastnilo mírových jednání, ale vzhledem k obavám z podpory Ázerbájdţánu bylo z jednání vyjmuto. Írán na druhé straně podporoval spíše arménskou stranu vzhledem ke sporům s Ázerbájdţánem o kaspickou ropu a vzhledem ke snaze omezit vliv Spojených států a Turecka v regionu. Tato podpora měla převáţně materiální a ekonomickou podporu a stala se klíčem k překonání tureckoázerbájdţánského

embarga

Arménie.

Nevládní

organizace

do

konfliktu

zasáhly

prostřednictvím čtyř neefektivních rezolucí Rady bezpečnosti OSN (rezoluce 822, 853, 874 a 884) a mediačním procesem vedeným KBSE/OBSE. Tato organizace zformovala takzvanou Minskou skupinu s předsedajícími státy v podobě Ruska, USA a Francie. Cílem Minské skupiny je mediace konfliktu a jeho finální řešení. Tato skupina se snaţí o nalezení řešení konfliktu do dnešního dne. Dosáhla však pouze s dílčích úspěchů v podobě vytvoření platformy pro dialog znepřátelených stran a udrţení nejistého příměří. Speciálního aktéra poté 76

tvoří arménská diaspora, která konfliktu ovlivňuje prostřednictvím lobby v politických sférách mezinárodního společenství s cílem zisku finanční a politické podpory pro arménskou věc. Práci se podařilo najít odpověď i na druhou otázku, Jaké jsou bezprostřední příčiny konfliktu o Náhorní Karabach? Spouštěcí události konfliktu vycházejí z politických, historických a ekonomických okolností. Práce osvětlila, ţe růst napětí, vedoucí k osudným událostem z února roku 1988, byl ovlivněn uvolňováním sovětského tlaku vedoucího ke znovu zhmotnění historických sporů mezi národy Jiţního Kavkazu. Tyto spory byly poháněné politickými elitami, jeţ měly své vlastní zájmy, které byly často spojeny s organizovaným zločinem a se „stínovými ekonomikami“. Spojení těchto faktorů vedlo k mobilizaci veřejnosti a vytvoření ideálního „podhoubí“ pro vznik konfliktu. Za spouštěcí události práce určila události z února 1988. První událostí bylo podání ţádosti NKAO o její zakomponování pod Arménskou SSR k Nejvyšším sovětům Arménské SSR, Ázerbájdţánské SSR a SSSR. Druhou spouštěcí událostí byl Sumgaitský pogrom na arménském obyvatelstvu, který odstartoval vlnu eskalace v podobě systematických násilností a vysidlování. Únorové události transformovaly a radikalizovaly arménské environmentální hnutí v nacionalistické hnutí, které začalo poţadovat připojení NK k Arménii s cílem ochrany karabašských Arménů. V Arménii byl utvořen Výbor pro Karabach a v NK Výbor „Krunk“. V Ázerbájdţánu byla naopak vytvořena Ázerbájdţánská lidová fronta, jeţ tvořila názorovou opozici arménským nacionalistickým seskupením. Prostřednictvím těchto výborů dostaly poţadavky stran politickou podobu. Strach z genocidy a předsudky vůči turkickým Ázerbájdţáncům vedly k iracionálnímu jednání, které vrcholilo formováním partyzánských ozbrojených skupin, jeţ zahájily první ozbrojené útoky na ázerbájdţánskou infrastrukturu. Ozbrojené střety během roků 1989, 1990 a 1991 vyeskalovaly konflikt nízké intenzity v otevřenou válku. Třetí výzkumná otázka zněla: V jakých klíčových fázích konflikt probíhal? Konflikt o NK můţeme sledovat jiţ v druhé polovině osmdesátých let, kde se po dlouhé době opět vynořují historické spory a teritoriální nároky arménského a ázerbájdţánského národa. Od roku 1987 se utvářejí konfliktní bloky a formují jejich neslučitelné cíle. První fáze konfliktu byla charakteristická vzrůstajícím napětím mezi Armény a Ázerbájdţánci v otázce budoucnosti karabašských Arménů. Jejich nespokojenost s ázerbájdţánským vedením a představa

historické

příslušnosti

k Arménii

vedly

k pozvolné

eskalací

konfliktu,

prostřednictvím mobilizace arménské veřejnosti a vyvíjení tlaku na Moskvu, která měla otevřít otázku připojení NKAO k Arménii. Jelikoţ Moskva tyto arménské prosby nevyslyšela 77

a zároveň nebyla schopná zamezit vzrůstajícímu antagonizmu mezi etniky, celá situace začala rapidně eskalovat roku 1988. Tato eskalace vedla k systematickým násilnostem v Baku, masakrech v Chodţaly a Ganţe či nepodařené operaci „Kolečko“, která se zvrtla v etnické čistky. V této fázi konflikt poprvé nabyl rozměru ozbrojeného konfliktu nízké intenzity. Příleţitostné ozbrojené střety z let 1989, 1990 a 1991 značně přispěly k eskalaci konfliktu a vzplanutí otevřené války, jeţ trvala od roku 1992 do roku 1994. Válečná fáze, začínající v únoru 1992, byla charakteristická arménskou dominancí na bojištích pramenící z lepší organizace a výzbroje ozbrojených sil. Úspěchy Arménů při dobytí Chodţaly a Šuši měly za následek chaos na vnitropolitické scéně Ázerbájdţánu. Pod Elčibejovým vedením se Ázerbájdţán pokusil o ofenzívu, která však skončila nezdarem. Vojenské fiasko mělo za následek další politický převrat v ázerbájdţánské politice, kde pouze příchod Hejdara Alijeva zamezil propuknutí občanské války. Arménii se dále podařilo přerušit mírová jednání v Teheránu a zamezit tak Ázerbájdţánu konsolidaci svých sil. Arménie zahájila další ofenzívu roku 1993, která vedla k finálnímu dobytí NK a dalších sedmi ázerbájdţánských provincií Agdam, Dţabrail, Fizuli, Kelbadţar, Kubatly, Lačin a Zangelan, jeţ tvoří 14% ázerbájdţánského území. V tomto bodě, kdy jiţ byly obě strany vyčerpány boji, bylo Ruskem vyjednáno příměří, které sice znamenalo deeskalaci konfliktu, zároveň však neřešilo hlavní spory konfliktu. Jeho povaha se tak ve třetí, závěrečné fázi, transformovala na zamrzlý konflikt. Tato poslední fáze, datující se od roku 1994 do současnosti je charakteristická nezdařilými mírovými rozhovory vedenými Minskou skupinou. Dále pak vzrůstajícím napětím mezi oběma konfliktními stranami pramenícím z politické propagandy, jeţ akcentuje historické křivdy a etnické spory; usilovným zbrojením primárních aktérů a vypracováváním strategických plánů potenciální války. Arménská strana vyrovnává ekonomické výhody Ázerbájdţánu ve zbrojení posilováním opevnění (budování bunkrů, dělostřelectva, kladení min, atd.) a dodávkami ruského zbrojního materiálu. Zároveň je zamrzlá fáze charakteristická napjatou sociální atmosférou, která pramení z problémů velkého mnoţství válečných uprchlíků a vysídlenců a vyostřenou rétorikou politických vůdců. Tyto faktory vedou k vysoké konfliktní solidaritě zúčastněných národů. Poslední výzkumná otázka zněla: Jaké jsou dosavadní snahy vnější intervence o řešení konfliktu? Tuto otázku práce zodpověděla prostřednictvím identifikace snah mezinárodního společenství o mediaci a vyřešení konfliktu. Tyto snahy byly rozebrány od svého původu, kdy se o vyjednání příměří snaţilo jak Rusko, tak Írán. Pozornost byla také věnována úspěšnému sjednání příměří roku 1994 prostřednictvím Biškekských protokolů. Práce se hlavně zaměřila 78

na intervenci KBSE/OBSE a její Minské skupiny, která je od roku 1997 vedena Ruskem, USA a Francií. Úkolem této organizace je najít finální řešení konfliktu a vést mediační proces mezi znepřátelenými stranami. Tento mediační proces se snaţil vyřešit čtyři hlavní problematické otázky: 1) politický status NK a Lačinského koridoru, 2) staţení arménských sil z okupovaných území, 3) bezpečnostní garance Arménům i Ázerbájdţáncům v případě navrácení teritorií a 4) opětovné usídlení ázerbájdţánských uprchlíků. Při řešení těchto otázek však mediační proces Minské skupiny narazil na překáţku dvou, sobě navzájem konfliktních principů: principu práva národa na sebeurčení a principu teritoriální integrity suverénního státu. Tento fundamentální problém se stal zdrojem neúspěchu při řešení konfliktu o NK. I přesto však mediační proces dosáhl dílčích úspěchů v podobě Paříţských jednání, hovorů z Key West a Praţským Summitem NATO roku 2002, kde byly navázány kontakty mezi stranami v podobě pravidelných schůzek ministrů zahraničních věcí Arménie a Ázerbájdţánu. Za tohoto období byly strany ochotny přistoupit na kompromis týkající se staţení arménských sil z ázerbájdţánského území výměnou za karabašské referendum o nezávislosti. Tyto hovory však ztroskotaly na otázce finálního statutu území NK a značnému zpolitizování této otázky v souvislosti s vnitropolitickou agendou primárních aktérů. Od té doby se obě strany vrátily k zastávání nekompromisního postoje, kde Arménie poţaduje, aby obyvatelům NK bylo dovoleno hlasovat v referendu o odtrţení od Ázerbájdţánu, coţ Ázerbájdţán odmítá a poţaduje staţení arménských sil z okupovaných území. Nevyřešena navíc stále zůstává otázka uprchlíků a vysídlených osob a status sedmi okupovaných území. Pokrok v řešení konfliktu představovala definice Madridských principů roku 2007, na základě kterých měly být vyřešeny sporné otázky (návrat území obklopujících NK Ázerbájdţánu, přechodný status NK zaručující bezpečnostní garance a moţnost vlastní vlády, existence koridoru spojující Arménii a NK, budoucí určení statutu NK na základě právně závazného vyjádření vůle, moţnost návratu vyhoštěných osob, mezinárodní bezpečnostní garance doprovázené mírovou operací). Na tyto principy však byly strany ochotny přistoupit pouze částečně a jako celek tedy opět selhaly. Vzájemná jednání jsou od roku 2011 na mrtvém bodě a ţádný zásadní pokrok nebyl zaznamenán. Překáţky řešení tvoří nejen postoje konfliktních stran, nýbrţ také postoje sekundárních aktérů, kde se mediačním procesem pověřené mocnosti nesnaţí o trvalé vyřešení konfliktu, ale spíše o udrţení statu quo a šíření jejich vlivu v regionu. Kompromisu také není nakloněna arménská diaspora a veřejnost Arménie, NKR a Ázerbájdţánu. Jak tedy bylo dokázáno, konflikt o NK je komplikovaným a vleklým případem, kde ani jedna strana nehodlá ustoupit a kde mezinárodní mediátoři nejsou schopni či nemají 79

dostatečnou vůli přispět k trvalému vyřešení vzájemné inkompatibility cílů aktérů. Konflikt tedy získal titul zamrzlého, kdy však vzájemná provokace či nedorozumění mohou vést k jeho opětovnému „rozmrznutí“ a vzniku druhé války o Náhorní Karabach. Vzhledem k tomu, ţe výzkumné otázky byly zodpovězeny, zbývá jiţ jen zasazení konfliktu do představeného

teoretického rámce. Zkoumaný případ obsahuje jasně

definovatelné aktéry, kteří se ve stejný čas snaţí dosáhnout vzájemně neslučitelných cílů. K dosaţení těchto cílů uţívají konfliktního chování. Konflikt o NK tedy splňuje obecně uznávané atributy konfliktu. Jádro konfliktu tvoří vzájemně neslučitelný teritoriální spor, který je doplněn o etnickou dimenzi konfliktu, která byla vyvolána politickými a ekonomickými zájmy. Konflikt o NK splňuje podmínky etnického konfliktu, neboť se zde operovalo se strachem z vyhlazením etnické skupiny; předsudky spojenými s pokřiveným vnímáním jiné etnické skupiny; historicky zakořeněnými křivdami; ohroţením národních symbolů (území NK) a demografickým poklesem obyvatelstva. Zároveň zde existovalo přívětivé politické prostředí, kde etnický konflikt mohl vzniknout. Konflikt dále splňuje podmínky mezistátního konfliktu, kdy mezi sebou bojovaly dva svrchované státy i přes arménské prohlášení, ţe konflikt byl vnitrostátní a odehrával se mezi karabašskými a ázerbájdţánskými silami. Konflikt zároveň několika fázemi. Od latentní fáze vyeskaloval v konflikt nízké intenzity a otevřenou válku. Ta byla ukončena příměřím a následována deeskalační fází. Od roku 1994 se konflikt nachází v mediační fázi, kde jej povaţujeme za zamrzlý a nenásilný. Výjimkou jsou pouze roky 2005 a 2012, kdy se z důvodu ztrát na ţivotech způsobených pohraničními střety stal konflikt konfliktem nízké intenzity. Z hlediska aktérů zde nedetekujeme pouze primární aktéry, nýbrţ také sekundární neválčící aktéry, kteří podporují strany konfliktu prostřednictvím materiální, ekonomické a politické podpory.

80

5 Přílohy

5.1 Mapa oblasti Jižního Kavkazu

Zdroj: Wikipedia. 2014. http://en.wikipedia.org/wiki/Transcaucasia

81

5.2 Armény okupované území Ázerbájdžánu

Zdroj: Azmission.ch. 2014. Parlament Mission of the Republic of Azerbaijan to the United Nations

Office

and

other

international

http://www.azmission.ch/conflict/situationinOPT/

82

organizations

at

Geneva.

5.3 Území Náhorního Karabachu

Zdroj: Euro News. 2014. http://www.euronews.com/tag/nagorno-karabakh/

83

6 Seznam zkratek

USA – Spojené státy Americké KBSE – Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě OBSE – Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě NKR – Náhorně-karabašská republika NK – Náhorní Karabach ALF - Ázerbájdţánská lidová fronta SNS – Společenství nezávislých států KOA- Karabašská obranná armáda UCDP - Uppsala Conflict Data Program OSN – Organizace spojených národů NKAO – Autonomní oblast Náhorní Karabach SSSR – Sovětský svaz SSR – Sovětská socialistická republika

84

7 Seznam použitých zdrojů

Všechny elektronické zdroje byly ověřeny ke dni 15. Prosince 2014 7.1 Primární zdroje Bishkek

Protocol,

1994,

on-line

text

(http://peacemaker.un.org/sites/peacemaker.un.org/files/ArmeniaAzerbaijan_BishkekProtocol 1994.pdf) Constitution

of

the

Nagorno

Karabakh

Republic,

on-line

text

(http://nkr.am/en/constitution/9/). Central

Intelligency

Agency.

The

World

Factbook:

Armenia,

on-line

text

on-line

text

(https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/am.html). Central

Intelligency

Agency.

The

World

Factbook:

Azerbaijan,

(https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/aj.html). Conference on Security and Co-operation in Europe. Final Act, Helsinky, 1975, on-line text (http://www.osce.org/mc/39501?download=true). Human Rights Watch. Azerbaijan: Seven Years of Conflictin Nagorno-Karabakh. Helsinky, 1994,

on-line

text

(http://www.hrw.org/sites/default/files/reports/AZER%20Conflict%20in%20NK%20Dec94.pdf). International Crisis group. Nagorno-Karabakh: Risking War. Europe Report Nº 187, 14 November. Tbilisi/Brussels, 2007.

85

International Crisis Group. Armenia and Azerbaijan: Preventing War. 2011. Policy Breifing No.

60,

,

on-line

text

(http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/europe/caucasus/B60%20Armenia%20and%20 Azerbaijan%20---%20Preventing%20War.pdf). International Crisis Group. Armenia and Azerbaijan: Season of Risks, Update briefing, 2013. Europe

briefing

No.

71,

on-line

text

(http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/europe/caucasus/b071-armenia-and-azerbaijan-aseason-of-risks.pdf). International Crisis Group, Nagorno-Karabakh: Viewing the Conflict from the Ground, Europe

Report

No.

166,

2005,

on-line

text

(http://www.crisisgroup.org/en/regions/europe/south-caucasus/azerbaijan/166-nagornokarabakh-viewing-the-conflict-from-the-ground.aspx). Organization for Security and Co-operation in Europe, Presidential Election Second Round 5 March 2003 Statement of Preliminary Findings and Conclusions. Office for Democratic Initiatives

and

Human

Rights

(ODIHR),

on-line

text

(http://www.osce.org/odihr/elections/armenia/14052). The Security Council of the UN, Resolution 822, 1993, on-line text (http://20012009.state.gov/p/eur/rls/or/13508.htm#822) The Security Council of the UN, Resolution 853, 1993, on-line text (http://20012009.state.gov/p/eur/rls/or/13508.htm#853) The Security Council of the UN, Resolution 874, 1993, on-line text (http://20012009.state.gov/p/eur/rls/or/13508.htm#874) The Security Council of the UN, Resolution 884, 1993, on-line text (http://20012009.state.gov/p/eur/rls/or/13508.htm#884) Uppsala Conflict Data Program. About the Department. Department of Peace and Conflict Research. 2014, on-line text (http://www.pcr.uu.se/about/). 86

Uppsala Conflict Data Program. Definitions. Department of Peace and Conflict Research , on-line text (http://www.pcr.uu.se/research/ucdp/definitions/).

Uppsala Conflict Data Program. Azerbaijan. Department of Peace and Conflict Research, online text (http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/gpcountry.php?id=9&value=#).

Uppsala Conflict Data Program. Armenia. Department of Peace and Conflict Research, online text (http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/gpcountry.php?id=6).

Zheleznovodsk

Declaration,

1991,

on-line

text

(http://peacemaker.un.org/sites/peacemaker.un.org/files/Azerbaijan_ZheleznovodskDeclaratio n1991.pdf)

7.2 Sekundární zdroje Abasov, Ali – Khachatrian, Haroutiun. The Karabakh Conflict: Variants of Settlement: Concepts and Reality. Areat: Noyan Tapan, 2005, on-line text (http://www.cac.org/dataeng/books/book-1/Abaso_Khachatrian.pdf). Asbarez News, Turkey again links Armenia ties with Karabakh. 1998, 17.12., on-line text (http://asbarez.com/61222/turkey-again-links-armenia-ties-with-karabakh-2/). Armenia

Diaspora,

Armenian

Population

in

the

World,

on-line

text

Church,

on-line

text

(http://www.armeniadiaspora.com/population.html). Armenian

Church,

The

History

of

the

Armenian

(http://www.armenianchurch-ed.net/our-church/history-of-the-church/history/).

87

Armenian International Policy Research Group, Repositioning Armenian Security and Foreign Policy Within a Region at Risk. 2006. Working Paper No 06/07., on-line text (http://pdc.ceu.hu/archive/00003508/01/repositing_armenian_fsp.pdf).

Avakian, Shahen. Nagoro-Karabakh-legal aspects, Yerevan: Yerevan State University, on-line text (http://mfa.am/u_files/file/Legal%20Aspects_Nagorno-Karabagh_en_2010.pdf). Baguirov, Adil., Nagorno-Karabakh: Basis and Reality of Soviet-era Legal and Economic Claims Used to Justify the Armenia-Azerbajani War, Caucasian Review of International Affairs, 2008. Vol.2, No.1, s. 11-24, on-line text (http://www.cria-online.org/2_3.html). Baran, Zeyno. The Caucasus: Ten Years After Independence. The Washington Quarterly, 2002. Vol. 25, No. 1, s. 221-234. Bartos, J. Otomar - Wehr, Paul. Using Conflict Theory. New York: Cambridge University Press, 2002. Betts, Wendy. Third Party Mediation: An Obstacle to Peace in Nagorno Karabakh. SAIS Review, 1999. Vol. 19. No. 2, s. 161-193. Braun, Mats. Zakotvená teorie. In: Drulák, Petr a kol. Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portal, 2008. s. 203-225. Cashman, Greg. What Causes War?: An Introduction to Theories of International Conflict. Lanham: Lexington Books, 2000. Carley, Patricia. Nagorno-Karabakh: Searching for a Solution, , Washington DC: United States Institute of Peace, 1998, on-line text (http://www.usip.org/publications/nagornokarabakh-searching-solution-0#sources). Center for Security Studies, Nagorno-Karrabakh: Obstacles to a Negotiated Settlement, Analysis in Security Policy No.131, Eidgenössische Technische Hochschule Zürich, 2013, on-line text (http://www.css.ethz.ch/publications/pdfs/CSS-Analysis-131-EN.pdf). 88

Clancy, Mary Alice – Nagle, John. Frozen Conflicts, Minority Self-Governance, Asymmetrical Autonomies – In search of a framework for conflict management and conflict resolution, International Conflict and Research Institute, University of Ulster, 2009, on-line text

(http://www.asef.org/images/docs/1276-6th_AER_Background_Paper_-

_Dr._Clancy_and_Dr._Nagle.pdf). Curtis, E. Glenn. Armenia, Azerbaijan and Georgia: Country Studies, Federal Research Division of the Library of Congress, Washington DC: US Goverment Printing Office, 1995. Cornell, Svante The Nagorno Karabakh Conflict, Uppsala University, Department of East European Studies, 1999. report no. 46. Cornell, Stavnte. Small Nations and Great Powers: A Study of Ethnopolitical Conflict in the Caucasus. London: Routledge, 2001. Cornell, Svante. Undeclared War: The Nagorno-Karabakh Conflict Reconsidered, Journal of South Asian and Middle Eastern Studies, 1997. Vol. 20, No. 4, s 100-150. Cornell, Svante. US engagement in the Caucasus: Changing gears. Helsinki Monitor, 2005. Vol. 16, No. 2, s. 117-119. Croissant, P. Michael. The Armenian-Azerbaijani Conflict: Causes and Implications. Westport CT: Praeger Publishers, 1998.

Dash, P.L. Nationalities Problem in USSR: Discord over Nagorno-Karabakh, Economic and Political Weekly, 1989. Vol. 24, No 2, s. 72-74.

De Waal Thomas. The Black Garden: Armenia and Azerbaijan Through Peace and War, New Yoork: New York University Press, 2003. De Waal, Thomas. The Caucasus: An Introduction. New York: Oxford University Press, 2010. 89

Disman, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum 2000. Ditrych, Ondřej. Náhorní Karabach a řešení mezinárodních konfliktů podle realistické tradice. Mezinárodní vztahy. 2006. Vol. 41, No. 4, s. 27 - 47. Horowitz L. Donald. Ethnic Groups in Conflict. Berkeley: University of California Press, 1985. Drulák, Petr a kol.. Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál, 2008. European Strategic Intelligence and Security Center. The Armenia-Iran Relationship: Strategic Implications for Security in the South Caucasus. 2013, on-line text (http://www.esisc.org/upload/publications/analyses/the-armenian-iran-relationship/ArmenianIran%20relationship.pdf). Ferjenčík, Jan. Úvod do emtodologie psychologického výzkumu, Praha: Portal, 2010 Fraser, Niall – Hipel, Keith – Jaworsky, John – Zuljan, Ralph. A Conflict Analysis of the Armenian-Azerbaijani Dispute. Journal of Conflict Resolution, 1990. Vol. 34, No. 4, , s. 652677. Gamagheylan, Philip. Intractability of the Nahorno-Karabakh Conflict: A Myth or Reality?. Peace

&

Conflict

Monitor,

on-line

text

(http://www.monitor.upeace.org/documents/Intractability.pdf) Giragosian, Richard. Repositioning Armenian Security and Foreign Policy Within a Region at Risk, Armenian International Policy Research Group, 2006. Working Paper No. 06/07, on-line text (http://pdc.ceu.hu/archive/00003508/01/repositing_armenian_fsp.pdf). Global

Security.

Armenia

Military

Guide,

(http://www.globalsecurity.org/military/world/armenia/index.html).

90

on-line

text

Global

Security.

Azerbaijan

Military

Guide,

on-line

text

(http://www.globalsecurity.org/military/world/azerbaijan/index.html). Global Security. Collectiove Security Treaty Organization, on-line text (http://www.globalsecurity.org/military/world/int/csto.htm). Global

Security.

Nagorno-Karabakh,

on-line

text

(http://www.globalsecurity.org/military/world/war/nagorno-karabakh.htm).

Gursel G. Ismayilov. Ethnic Conflicts and their Causes, Tokyo: Jyochi University, Khazar Journal of Humanities and Social Sciences, 2000. Vol. 3, No. 4.

Hendl, Jan. Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace, Praha, Portál 2005. Cheterian, Vicken. War and peace in the Caucasus: Ethnic conflict and the new geopolitics. New York: Columbia University Press, 2008. Index

Mundi,

Azerbaijan

–

Military

Expenditure,

on-line

text

(http://www.indexmundi.com/facts/azerbaijan/military-expenditure) Karabakh Facts. Demographics Statistics in Nagorno-Karabakh during the Soviet Azerbaijani Rule, on-line text (http://karabakhfacts.com/demographics-statistics-in-nagorno-karabakhduring-the-soviet-azerbaijani-rule/). Kaufman, J. Stuart. Ethnic Fearsand Ethnic War in Karabakh. Lexington: University of Kentucky, 1998, on-line text (http://csis.org/files/media/csis/pubs/ruseur_wp_008.pdf) Kelkitli, A. Fatma. Russian Foreign Policy in South Caucasus under Putin. Istanbul, 2008. Bogaziçi University, on-line text (http://sam.gov.tr/wp-content/uploads/2012/01/FatmaKelkitli.pdf).

91

Khalid, Iram. Nagorno-Karabakh Conflict. University of the Punjab. Political Science Department,

2006,

on-line

text

(http://pu.edu.pk/images/journal/pols/Currentissue-

pdf/karabakh.pdf) Koehler, Jan - Zürcher, Christoph. The Art of Losing the State: Weak Empire to Weak Nation- State around Nagorno-Karabakh, 2003. Kořan, Michal. Jednopřípadová studie. In. Drulák, Petr a kol.. Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál, 2008. Kuntszch, Felix. Drawing Boundaries: The Politics of Ethnic Violence and the Case of Nagorno-Karabakh, Quebec: Laval Université, 2009, on-line text (http://www.cpsaacsp.ca/papers-2009/Kuntzsch.pdf). Laitin, David – Suny, G. Ronald. Armenia and Azerbaijan: Thinking a Way Out of Karabakh, Middle

East

Policy,

1999.

Vol.

7,

No.1,

s.

144-176,

on-line

text

(http://homes.ieu.edu.tr/~ibagdadi/INT435/Readings/The%20Caucasus/laitinandsuny%20%20Armenia%20and%20Azerbaijan.pdf).

Landler, Mark. After Hitch, Turkey and Armenia Normalize Ties. New York Times, 2009, 10.10,

on-line

text

(http://www.nytimes.com/2009/10/11/world/europe/11armenia.html?_r=3&ref=world&). Libaridian, Gerard. Personal Communication: Questions on NKR-Armenian Relations, Watertown: Blue Crane Books, 2006. Melander, Erik. The Nagorno-Karabakh Conflict Revisited: Was the War Inevitable?. Journal of Cold War Studies 2001. Vol. 3, No.2, s. 48-75.

Melander, Erik – Pigache, Claire. Conflict Prevention:Concepts and Challenges, in Feichtinger, Walter – Jurekovic, Pedrag. Konfliktprävention zwischen Anspruch und Wirklichkeit. Vídeň: the Austrian National Defence Academy, 2007, s 9-17.

92

Ministry of Defence of the Republic of Armenia, Historical Overview, on-line text (http://www.mil.am/1297065318). Ministry of Foreign Affairs of Republic of the Nagorno-Karabakh Republic, Report: Results of the Referendum on the Independance of the Nagorno Karabakh Republic. in-line text (http://www.nkr.am/en/referendum/42/). Ministry of Foreign Affair of the Republic of Armenia, Foreign Policy, on-line text (http://www.mfa.am/en/foreign-policy/) Ministry of Foreign Affairs of the Nagorno-Karabakh Republic. President NKR, on-line text (http://nkr.am/en/nkr-president/141/). Nichol, Jim. Armenia, Azerbaijan, and Georgia: Political Developments and Implications for U.S. Interests, Congressional Research Service, Report for Congress, Washington DC, 2009. Nodia, Ghia. Europezation and (not) Resolving Secessionist Conflicts, European Centre for Minority

Issues,

2004.

Vol.1,

on-line

text

(http://www.ecmi.de/fileadmin/downloads/publications/JEMIE/2004/1-2004Comment01.pdf). Office

of

the

Nagorno

Karabakh

Republic.

Country

Overview,

on-line

text

(http://www.nkrusa.org/country_profile/overview.shtml). Office of the Nagorno Karabakh Republic. Geographic Location, Climate, Natural Resources,

and

Wildlife

of

the

Nagorno

Karabakh

Republic,

on-line

text

(http://www.nkrusa.org/country_profile/geography.shtml). Office of the Nagorno Karabakh Republic, Important Facts about NKR Defense Army, on-line text (http://www.nkrusa.org/country_profile/nkr_army.shtml). Office

of

the

Nagorno

Karabakh

Republic,

(http://www.nkrusa.org/business_economy/industry.shtml).

93

Industry,

on-line

text

Office of the Nagorno Karabakh Republic. Nagorno Karabakh Republic/Artsakh Factsheet, on-line text ( http://www.anca.org/ancgrassroots/Article-NKR-Factsheet.pdf).

Organization for Security and Co-operation in Europe. Minsk Group. What Do We Do: Conflict Prevention and Resolution, on-line text (http://www.osce.org/mg). Organization for Security and Co-operation in Europe, Statement by the OSCE Minsk Group, Co-Chairs countries, on-line text (http://www.osce.org/mg/51152). Özkan, Behlül. Who Gains from the „No War No Peace“ Situation? A Critical Analysis of the Nagorno-Karabakh Conflict. Geopolitics. 2008, Vol. 13, No. 3, s. 572-599. Portál

Azerbaijan.az,

About

the

Azeri

Genocide,

on-line

text

(http://www.azerbaijan.az/portal/General/Events/events_01_e.html). Portál

Azerbaijan.az,

General

Events,

on-line

text

(http://www.azerbaijan.az/portal/General/Events/events_e.html). Reichel, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha: Grada Publishing, 2009. Richard Morningstar, Hearing of the House International Relations Committee, Panel III, Washington DC, 1998. Rupesinghe, Kumar - Anderlini N. Sanam. Civil Wars, Civil Peace: An Introduction to Conflict Resolution. London: Pluto Press, 1998.

Shevchuk, Zinaida. Understanding Armed Conflicts: Evolving Nature of Conflicts in the South Caucasus, Brno, 2014. Disertační práce. Masarykova Univerzita. Fakutla sociálních studií. Sienrukos, H. Oil, Democracy and the Globalization of the Nagorno Karabakh Conflict, Boston: Tufts University, 2006. 94

Smith, Anthony. Ethnic Origins of Nations, Journal of American Ethnic History, University of Illinois Press, 1991. Souleimanov, Emil. Understanding Ethnopolitical Conflict: Karabakh, South Ossetia and AbkhaziaWars Reconsidered, Praha: Karlova Univerzita, 2013. Statistical

Yearbook

of

NKR,

Population,

on-line

text

(http://web.archive.org/web/20090327083447/http://www.stat-nkr.am/2000_2006/05.pdf). Šmíd, Tomáš. Aliyevův Azerbajdzán: Případová studie hybridního režimu, Brno, Masarykova Univerzita, Mezinárodní politologický ústav, Středoevropské politické studie, 2005. roč. VII, No. 4, s. 389-408, on-line text (http://www.cepsr.com/dwnld/azerbajdzan053.pdf). Šmíd, Tomáš. Etnický konflikt o Náhorní Karabach. In. Šmíd, Tomáš – Vaďura, Vladimír. Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007, s. 145 – 184. Šmíd, Tomáš – Smolík, Josef. Vybrané bezpečnostní hrozby a rizika 21. Století. Praha:Kosmas, 2010.

Tesař, Filip. Etnické konflikty. Praha: Portál, 2007. The

Eurasia

Center.

Armenia:

An

Economic

Overview,

on-line

text

(http://www.eurasiacenter.org/country%20reports/europe/ArmeniaEconomicOverview.pdf).

The

Republican

Party

of

Azerbaijan.

History

of

the

Party,

on-line

text

(http://www.hhk.am/en/history/). The Shanghai Cooperation Organisation. Brief introduction to the Shanghais Cooperation Organisation, on-line text (http://www.sectsco.org/EN123/).

95

The UN Refugee Agency, Azerbaijan: 2015 UNHCR Subregional Operations Profile – Eastern

Europe

–

Overview,

on-line

text

(http://www.unhcr.org/cgi-

bin/texis/vtx/page?page=49e48d1e6&submit=GO). The

World

Bank.

Azerbaijan

Overview,

on-line

text

(http://www.worldbank.org/en/country/azerbaijan/overview). Touval, Saadia – Zartman, William. International Mediation: Conflict Resolution and Power Politics, Journal of Social Issues, 1985. Vol. 41, No. 2, s. 27–45.

Transparency

International.

Corruption

Perceptions

Index

2013,

on-line

text

(http://www.transparency.org/cpi2013/results).

Vasquez, A. John. The War Puzzle. Cambridge: CUP, 1993. s. 14 – 85.

Wallensteen, Peter. Understanding Conflict Resolution. War, Peace and the Global System. London: SAGE, 2007.

Washington Post. Oops: Azerbaijan released election results before voting had even started. on-line

text

(http://www.washingtonpost.com/blogs/worldviews/wp/2013/10/09/oops-

azerbaijan-released-election-results-before-voting-had-even-started/). Weeks, Dudley. The Eight Essential Steps to Conflict Resolution. New York: Putnam, 1992.

96

Anotace Cílem práce je analýza konfliktu o Náhorní Karabach. Jako největší konflikt na Jiţním Kavkaze v post-sovětském období si zaslouţí akademickou pozornost a konceptualizaci. Výzkum se opírá o teoretický koncept Uppsalské univerzity, zeměřující se na představení kontextu konfliktu; hlavních aktérů, jejich motivací, neslučitelných cílů a mocenských kapacit; vzniku konfliktu a jeho dynamice. Cílem práce je současně představení snah mezinárodních intervencí o řešení karabaškého konfliktu.

Abstract Goal of this thesis is the analysis of the conflict over Nagorno Karabach. As the largest conflict in the South Caucasus in post-soviet era it deserves academic attention and conceptualization. The research is based on a theoretical framework of Uppsala University, which examines context of the conflict; main actors, their motivations, incompatible goals and power capacities; outbrek of the conflict and its dynamics. Goal of this thesis is also to identify efforts of international interventions in conflict resolution.

Klíčová slova Arménie, Ázerbájdţán, Náhorní Karabach, konflikt, válka Key Words Armenia, Azerbaijan, Nagorno Karabakh, conflict, war

97